Příklady moderních literárních směrů a tvůrčích skupin využívajících princip hry Poetismus A1 Zdroje poetismu; A2 Definice a hlavní představitelé poetismu; B2a Vítězslav Nezval: Pantomima: Abeceda; B2b Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (Cirkus, Počitadlo lásky); B2c Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa; B2d Vladislav Vančura: Rozmarné léto; B2e Osvobozené divadlo (Jan Werich – Jiří Voskovec – Jaroslav Ježek): Ostrov Dynamit; D Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jan Werich, Jiří Voskovec. A1 Zdroje poetismu Po odeznění poválečné krize zavládla v Evropě i Americe optimistická atmosféra, vyplývající z důvěry v budoucnost moderního světa. Pronikavé změny zasáhly všechny oblasti života: 1. Evropa se demokratizovala: zanikly nadnárodní postabsolutistické říše (Rakousko-Uhersko, Rusko, Turecko), v Evropě poprvé převáţil počet republik (zpravidla liberálních) nad monarchiemi (zpravidla poněkud konzervativními). 2. V drtivé většině Evropy bylo uzákoněno všeobecné volební právo. Nevídaně se zkvalitnilo společenské postavení žen: zvýšila se jejich zaměstnanost, a tedy i ekonomická samostatnost, přestaly být vzácností mezi studenty vyšších stupňů škol, šířeji se uplatnily v kultuře. Přirozenější a méně formální základ získaly intimní vztahy i pravidla rodinného života. 3. Svět – a zejména Evropa – zaţil prudký rozvoj vědy a techniky. Do běţného ţivota lidí pronikly automobilová, autobusová i letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běţnou součástí vybavení domácností se staly telefon i rozhlasový přijímač. 4. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a biografů (jeţ představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným kamenným divadlům), vznikaly však také neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé společenské dění, rychlý rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět módy a společenských zvyklostí. 5. Běţnou součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě. 6. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu (atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního ţivota. Po skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěţe). Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň. 7. Světové hospodářství – podle makroekonomických ukazatelů – zaznamenalo výrazný vzestup: hovořívá se o zlatých dvacátých létech. 8. Evropa se sblíţila s exotickými zeměmi: byly pro ni výhodným obchodním partnerem i zajímavou kulturní inspirací.
9. Liberalizovalo se školství: výuka se zaměřila více na praktickou uţitečnost a na větší respekt k individualitě ţáka. Mládeţ častěji vyjíţděla na zahraniční studijní pobyty. 10. Novým tématem se stalo trávení volného času. Posílil se vliv masové kulturní produkce (literární, hudební, filmové…). Vedle velkého objemu triviální kultury se tu objevily i nadčasové hodnoty. Mezi česká specifika v tomto směru patřil tramping: věnovala se mu především mládeţ z dělnických i středních vrstev, která pod vlivem četby i filmu napodobovala o víkendech i prázdninách v prostředí české přírody ţivot severoamerických zálesáků. Zůstávaly však i problémy. Na prvním místě to byly přetrvávající příkré sociální rozdíly: zisky z ekonomického rozvoje zůstávaly především v rukou podnikatelů. Ze zvaţovaných moţných řešení vyčnívala inspirace komunistickým (bolševickým) Ruskem (od r. 1922 nazývaného Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně Sovětský svaz). Po r. 1918 vznikly prakticky ve všech evropských zemích komunistické strany. V Rusku panovala diktatura vůdců jediné povolené politické strany (1917 – 1924 vůdcem Vladimir Iljič Lenin). V ekonomické sféře tam nejprve nastalo období válečného komunismu (1918 – 1921), kdy bolševici zestátnili všechny klíčové podniky a veškerou ekonomiku podřídili vládním příkazům. Po svém vítězství v občanské válce však bolševici vyhlásili Novou ekonomickou politiku (1921 – 1928), která povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, coţ znamenalo lepší zásobování venkova a vzestup ţivotní úrovně ve městech. Sovětskou moc také podpořila – byť často s výhradami – generace mladých ruských umělců, zejména spisovatelů. Druhým zdrojem nestability v poválečné Evropě se staly národnostní rozpory. Právo národů na sebeurčení, které bylo ideovým základem pro vznik nových, poválečných národních států (včetně Československa) totiţ vítězné dohodové velmoci nepřiznaly menšinám náleţejícím k poraţeným národům, Němcům a Maďarům. Ovšem ve 20. letech jak Německá, tak Rakouská republika byly demokratickými státy se silným vlivem národnostně snášenlivé levice. Souhrnně řečeno, 20. léta byla svébytnou dekádou s charakteristickými rysy, které ji odlišovaly od dob předcházejících i následujících a které dodnes poutají naši pozornost. Ve 20. století bychom našli uţ jen jediné takto výrazné desetiletí: 60. léta. Kultura 20. let se vyznačovala reakcí na všechny rysy nového, moderního ţivota. Vzniká (či po předválečných začátcích se rozvíjí) celá řada uměleckých směrů. Z nich nejpříznačnějším pro tuto dobu se stává kubismus. Název vznikl r. 1909 jako hanlivá přezdívka. Kubismus opustil perspektivní zobrazování prostoru a v podobě zobrazovaného objektu zdůrazňoval základní geometrické tvary. Zejména ve svých počátcích kubismus dokázal navíc v jednom obraze nabídnout několik pohledů na objekt z různých úhlů. Barevnost kubistických obrazů byla střídmá, převládaly barevné tóny sobě navzájem blízké. Silnou inspirací kubismu bylo africké černošské umění. Kubisté dávali svými díly najevo, ţe si zachovávají individualistický odstup od skutečnosti, ale zároveň ji vnímají ostře analytickým pohledem. Nalezneme tu i atmosféru fantazijní hry, zaloţené na umělcově imaginaci. Zakladateli kubismu byli kolem r. 1910 umělci tvořící v Paříži: Španěl Pablo Picasso [pikaso] (1881 – 1973) (např. obraz Avignonské slečny / Les Demoiselles d'Avignon; 1907; olej na plátně, 245 x 235 cm) a Francouz Georges Braque [ţorţ brak]. Kubismus postupně pronikl i do sochařství, architektury, uměleckých řemesel, a dokonce do literatury. Jedním z významných center kubistické tvorby se staly České země.
A2 Definice a hlavní představitelé poetismu V atmosféře 20. let vznikl v Českých zemích nový umělecký směr poetismus. Je to jediný umělecký směr, který se zrodil v českém prostředí, ale nikdy nepronikl za hranice. Proto mu v jiných státech zpravidla nebývá věnována pozornost, ovšem velké rehabilitace se dočkal v r. 1984, kdy jeho čelnému představiteli, Jaroslavu Seifertovi (1901 – 1986), byla udělena Nobelova cena za literaturu. Sám Seifert vztáhl toto vrcholné ocenění na celou poetistickou generaci (byť sám ji svou tvorbou i velmi dlouhým ţivotem přesáhl). Poetismus vznikl kolem r. 1923 v Praze v prostředí uměleckého sdruţení Devětsil (zaloţeného 1920). Hlavními autory poetismu byli básník a mnohostranný umělecký teoretik i kritik Vítězslav Nezval (1900 – 1958) a umělecký teoretik a organizátor kulturního ţivota Karel Teige (1900 – 1951), do Devětsilu dále patřili literáti Jaroslav Seifert (1901 – 1986), Konstantin Biebl (1898 – 1951), František Halas (1901 – 1949), Vladislav Vančura (1891 – 1942), malíři Marie Čermínová (1902 – 1980; od r. 1922 působila pod pseudonymem Toyen [toajen], který pro ni vymyslel Seifert; dlouhá léta ţila v Paříţi, od r. 1947 natrvalo, stala se jednou z nejvýznamnějších ţen-malířek v dějinách světového výtvarného umění) a její dlouholetý ţivotní partner Jindřich Štyrský (1899 – 1942), kreslíř a literát Adolf Hoffmeister (1902 – 1973), divadelníci Jindřich Honzl (1894 – 1953), Jiří Frejka (1904 – 1952), Jiří Voskovec (1905 – 1981) aj. Jak vidno, Devětsil i poetismus byly výrazně generační záležitostí: sešli se tu umělci narození ve šťastný čas: v době První světové války byli příliš mladí, něţ aby na ně dolehly její hrůzy (nemuseli do armády), ale po r. 1918 byli právě tak mladí, aby mohli v plné míře vyuţívat všech příleţitostí poválečného světa, zejména moţnosti cestování a sbírání zkušeností ve světě. Poetismus patří mezi směry moderny. Jeho cílem bylo vytvářet umění osvobozené od morálního patosu starší generace (zejména té, která se cítila spojena s étosem masarykovskolegionářského boje za svobodu). Poetisté se distancovali od této sentimentálně heroizující pózy, jednak proto, ţe ji nyní pěstovali (ve školách, médiích, veřejných oslavách apod.) často lidé, kteří kdysi sami k odboji nepřispěli a jen opatrnicky vyčkávali, jednak proto, ţe poetisté nemohli zavírat oči před rozšířenými projevy sociální nespravedlnosti, kdy československá ekonomika 20. let patřila k nejdynamičtěji se rozvíjejícím v Evropě, ale reálné příjmy dělnických vrstev zůstávaly stále na nízké úrovni. Proti kultuře generace otců tedy poetismus nabízel metodu, jak nahlížet na svět, aby byl básní: 1. Proti závaţným pojmům i vlivným idejím starší kultury stály svobodné emoce i obrazy. 2. Skutečnosti moderního světa byly zobrazovány v podmínkách fantazie, hry, okouzlení exotikou a svobodné erotiky. 3. Proti racionálním a logickým pravidlům výstavby uměleckého díla stály spontánnost, okamžitá inspirace a blesková asociace (v tomto ohledu se poetismus poněkud shodoval se surrealismem). 4. Forma básně i moţnosti jazyka náleţejí k plnohodnotným zdrojům literární inspirace: posunují se hranice práce se zvukovou stránkou verše (především s rýmem, zvukomalebností apod.), experimentuje se s grafickou podobou poetického textu. 5. Byla odmítnuta oficiálně vyhlašovaná společenská funkce umění, ale poetismus přesto angažovaně promlouval k aktuální podobě společnosti: vybíral si náměty z lidové zábavy (jako jsou film, cirkus, zábavní parky, dobrodruţná četba aj.), ukazoval svět obyčejných lidí jako
svobodnější, protoţe nespoutaný kariérou a byznysem, oceňoval nenápadnou lidskou sounáležitost v protikladu k pokrytectví, přihlouplosti či sobectví společenské smetánky. 6. Poetismus hledá a nachází poezii, půvab a překvapivou (aţ iracionální) proměnlivost v běžných skutečnostech moderního, především městského života. Hlavním smyslem uměleckého díla je básnivost a hra obrazotvornosti, umění má být květem koruny života. Poetismus bývá řazen do avantgardy, tedy do skupiny těch uměleckých směrů 20. a 30. let, kde byla tvorba ovlivněna levicovým zaměřením svých autorů. Někteří byli členy komunistické strany. B2a První poetistickou básnickou sbírkou se stala Nezvalova Pantomima (1924). Měla formu pestré koláţe sloţené z textů (nejen básnických) v nejrůznějších ţánrech, upoutala i originální grafickou úpravou. Nezval, který se sice narodil v rodině učitele na jihomoravském venkově, ale jiţ za univerzitních studií splynul s Prahou, ji pojal jako manifest poetismu, v němţ se zároveň uvedl jako jedinečně talentovaný básník s mimořádně pohotovou obrazotvorností a nevídaně lehkým jazykovým stylem. Součástí Pantomimy je básnická skladba Podivuhodný kouzelník (která vyšla jiţ r. 1922), ale nejčastěji se citují krátké básně z oddílu Abeceda, kde inspirace vychází z výtvarného vnímání jednotlivých písmen. Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Pantomima (1924) Abeceda A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Šnek má svůj prostý dům z nějţ růţky vystrčí a člověk neví kam by sloţil hlavu.
oranţový plod lampión mléčné záře jímţ matka poprvé opíjí v kolébce syna B druhé písmenko dětského slabikáře a obrázek prsu milenčina (…) D luk jenţ od západu napíná se Indián shlédl stopu na zemi Poslední druhové zhynuli v dávném čase a měsíc dorůstá prérie kamení g Teď vzpomínat mi kaţdý dovolí při g na pohotovost Fairbanksova lasa
Na zemi říje stádo buvolí a já jím argentinský řízek z jejich masa K v optikově skříni viděl jsem Paprsek letí tam a zase zpět Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem je být jak slunce býti jako led N Od hlavy aţ k patě milenec k milé je láskou přitaţen Lásky je vratká však jak spojovací linka hlásky N RRR bubínky daly se na pochod přes devět mostů přes sedm vod RRR komedianti z Devětsilu rozbili stánek na březích boţského Nilu
Poznámka: Douglas Fairbanks (1883 – 1939) – americký filmový herec, představitel mladých, fyzicky obratných muţů v dobrodruţných filmech, včetně několika westernů.
C2a Otázky a úlohy 1. Přečtěte si následující Nezvalovu interpretaci první básně Abecedy a obdobně se pokuste vyloţit další básně z tohoto cyklu: Z velmi volného přirovnání tvaru písmene A se stříškou vzniká první verš. Asociací chatrče a divošských stanů přeskočí fantazie na rovník a přeje si přenésti jeho klima do našich věčně deštivých krajin. Z rýmu chatrčí–vystrčí se zrodí představa šneka, vystrkujícího růžky z domu, který nosí s sebou. A za pomoci rýmu nad Vltavu–hlavu si vybaví obraznost ubohé lidi bez přístřešku. Vidíme, že báseň se nezrodila z nějakého předběžného plánu, nýbrž během složitého rozvíjení obraznosti omezované i podporované rýmem. Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry, Praha 1979, s. 206. 2. Pokuste se sami vytvořit podobné čtyřverší na námět některého písmene (výše neuvedeného) nebo třeba číslice. 3. Najděte některé české výtvarné dílo (třeba i architektonické) z doby poetismu, zjistěte o něm podrobnosti a představte je spoluţákům. B2b Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (1925) Nezvalovým přítelem, kolegou i spolupracovníkem byl Jaroslav Seifert (1901 – 1986). V mnoha směrech se však od Nezvala odlišoval: pocházel z praţského dělnického předměstí Ţiţkova, a měl tedy jiţ z dětství zcela jinou, mnohem drsnější sociální zkušenost. Proto také vstoupil do literatury sbírkou v duchu proletářské poezie: jmenovala se Město v slzách (1921) a byla věnována Praze v době poválečné krize (Praha se stala Seifertovi jedním z hlavních celoţivotních témat). Poetistické období své tvorby zahájil Seifert v r. 1925 sbírkou Na vlnách TSF (Télegraphie sans fil; francouzská zkratka pro bezdrátovou telegrafii). Většina básní této sbírky má i významotvornou grafickou podobu: takovým textům se říká kaligramy.
Poznámka: clown [klaun] – klaun, šašek (ve 20. letech se v češtině toto slovo psalo stále původním, anglickým pravopisem). C2b Otázky a úlohy Obě básně ukazují poetistický vztah k lásce a erotice. Dluţno ovšem říci, ţe velmi otevřeně toto téma zpracovávali i jiní umělci Devětsilu; např. Toyen proslula tím, ţe – průkopnicky mezi ţenami-výtvarnicemi – neměla ţádné zábrany při výtvarném vyjadřování erotické tematiky (viz např. její známý obraz Ráj černochů (olejomalba na plátně, 1925). Objasněte námět i téma obou básní a odhadněte, jak s nimi souvisejí grafické podoby obou textů: 1. K básni Cirkus: a) Najděte v básni znaky pravidelné kompozice. Jaké obsahové otázky z toho vyplývají, jak se dotýkají postav Johna a Chloe a jak na ně odpovíte? b) Jakou roli v příběhu hrají motiv cirkusu a postava klauna? c) Co znázorňuje tvar básně a proč? 2. K básni Počitadlo: a) Proč zrovna jablka a proč zároveň z Austrálie? Co se tu o erotickém vztahu můţeme dozvědět? b) Jak vysvětlíte, ţe báseň o „dospělém“ tématu má grafickou podobu dětského počitadla?
B2c Atmosféra československého meziválečného moderního umění byla také zvláštní tím, ţe prakticky všichni jeho významní tvůrci se navzájem osobně znali a trávili spolu mnoho času plodnými diskusemi (při osobních setkáních i třeba jen v korespondenci) na kulturní i jinak aktuální témata. Jaroslav Seifert ze svého dlouhého ţivota, kdy byl v kontaktu jak se svými uměleckými vrstevníky, tak s osobnostmi o generaci staršími i s teprve nastupujícími mladšími tvůrci, vytěţil obsáhlou vzpomínkovou knihu, čtivě a působivě napsanou. Z politických důvodů se však k českému čtenáři dostávala ve své úplnosti jen postupně. Jaroslav Seifert (1901 – 1986): Všecky krásy světa (samizdat 1979, v zahraničí česky 1981, cenzurovaně v Praze 1982, v úplnosti v Praze 1992) Na tváři lehký žal Je tomu něco víc neţ půl století, kdy jsme s Karlem Teigem zaklepali, nikoliv bez trochy nedůvěry, na dvéře tehdy ještě malého nakladatelství Václava Petra, abychom mu nabídli rukopis mé třetí kníţky: Na vlnách TSF. (…) Naše nedůvěra nebyla bezdůvodná. Kníţka na tehdejší časy byla opravdu exkluzívní. Jiţ sám titul. Jako jedna z prvních kníţek hlásila se k novému uměleckému směru, a tak nejen její autor, ale i Teige, který ji typograficky upravil, přičinili se ze všech sil, aby duch poetismu ohlašoval se na jejích stránkách nejen hlasitě, ale i s provokační apartností. Básnicky pak to bylo nejen drobné nactiutrhávání váţným věcem, ale vedle váţnějších básní byly tam verše poznamenané převráceným motem Máchovým: Na tváři lehký žal, Hluboký v srdci smích. Doufali jsme, ţe nakladatel bude přinejmenším překvapen, nebude-li se vůbec zdráhat vydat kníţku tak neobvyklou. Překvapil nás. Prohlédl rukopis, se vším byl srozuměn, se vším souhlasil, rukopis přijal a za dva či tři měsíce kníţka vyšla přesně tak, jak jsme si přáli. (…) A tak vám, milý pane Petře, přes tu propast času i ţivota podávám ruku. Oba jsme uţ staří. Ale ţe se to pěkně vzpomíná na ty doby, kdy byl člověk mlád, měl radost ze všeho nového, na smrt nemyslil a ničeho se nebál! „Maroldova Bitva u Lipan konečně zničena“ V únoru roku 1929 strhla se jedné noci nad Prahou sněhová bouře. Ve městě napadlo mnoho těţkého, mokrého sněhu. Větve stromů se lámaly a pod tou tíhou zhroutila se i střecha výtvarného pavilónu Spolku inţenýrů a architektů na tehdejším výstavišti, kde byla jiţ po léta instalována iluzívní panoráma bitvy u Lipan. Monumentální kruhový obraz Maroldův byl padající střechou a sněhem silně poškozen. Ale musím začít odjinud! Karel Teige, můj první a veliký přítel, byl člověk obětavý a hodný. Jako kamarád byl laskavý, ale jako umělec byl přísný a ortodoxní a svou vůli dovedl autoritativně uplatnit. V Devětsilu jsme se sice demokraticky na věcech usnášeli, ale o čem jsme se dohodli, bylo pravidelně to, co chtěl Teige. Šel za svou myšlenkou vytrvale a neúprosně, nikomu neslevoval. Neboţtík Karel Vaněk, malíř i
básník, prohodil jednou, dívaje se v časopise na Maroldovu kresbu z Paříţe, ţe tento malíř uměl nejen kreslit, ale měl i smysl pro barvu. To nedopadlo dobře. Teige se mu zle vysmál. Bylo to v krouţku několika lidí a Vaněk zahanbením aţ zrudl, ale mlčel. Vzpomínám také na Jiřího Voskovce. Tento mladý a pěkný muţ zahrál si Ríšu – jistě jen pro honorář – v sladkém filmu Pohádka máje a musil pak Devětsil opustit. Tak to bylo v Devětsilu přísné. Neměl jsem však tenkrát dojem, ţe by z toho Voskovec byl příliš nešťasten. Kdyţ roku 1919 sovětský malíř Malevič konečně nakreslil svůj pověstný Bílý čtverec na bílém pozadí a prohlásil tento obraz za konec malířství a celého výtvarného umění, vyjádřil přesně jen to, co Teige tvrdil a co náš tehdejší přítel Ilja Erenburg shrnul do jediné pregnantní věty: Nové umění přestane být uměním. Milovali jsme úsměv Chaplinův, jeho knírek, hůl a rozšmajdané boty, ale veškeré úsilí malířů, byť jejich jména byla sebeslavnější, povaţovali jsme za marné pachtění. Aspoň v době, neţ Nezval s Teigem přijali Bretonův surrealismus, který pak v Praze rychle zdomácněl. Kdyţ jsem byl s Teigem v Paříţi, míjeli jsme denně vchod do Louvru s leţérní samozřejmostí. Škoda času! Dostal jsem se tam jaksi jen potají, kdyţ byl Teige později pozván k architektu Perretovi. A přece, kdyţ Marinetti navrhoval italské vládě, aby prodala všechny slavné obrazy svých galérií bohatým Američanům a nakoupila za ně obrazy futuristické, Teige se k jeho volání nepřidal. Příliš dobře rozuměl výtvarnému umění, aby přijal tuto uměleckou demagogii. (…) Nicméně byl cele zaujat jen uměním nejmodernějším, které, jak tvrdil, rodilo se v manéţi cirku, na plátně kin, a nikoliv v ateliérech malířů. Rodilo se i všude tam, kde se objevilo něco nového. Třeba v ulici v záři neónových reklam. Neboť co bylo krásnějšího neţ bulvár zaplněný září ţhavých slov i elektrických obrazů pod střechami! Samozřejmě pod paříţskými střechami. Praha byla tehdy na tyto optické senzace příliš chudá. A tak jsme hledali nové moderní umění v tanečních barech při zvucích prvních jazzbandů, v kavárnách a music-hallech. Ve Folies Bergères jsem nestačil otvírat oči, kdyţ se ze tmy vynořilo několik desítek krásných dívčích těl, které se daly do nahého tance. Byl jsem tedy také zcela zaujat novým moderním uměním, které uměním přestalo být! A do toho přišla zpráva, ţe Maroldova Bitva u Lipan ve Stromovce byla zničena. Tento obrazoborecký zásah sněhu uvítal jsem v jednom z tehdejších listů nadšeným plácáním. (…) Článek byla napsán nejapně, spíše klackem neţ pérem. A byl to spíše kámen hozený do měšťácké výkladní skříně neţ váţný článek o umění. Nejdříve jsem si to vyřídil s panem Maroldem. Uţ ho to nebolelo, byl dávno mrtev. Jeho jméno bylo zpola zapomenuto. (…) V článku, který jsem po sněhové kalamitě napsal, jsem se ptal, kde nabral tolik odvahy a pustil se, on, malíř paříţských dam i polosvěta, do tak rozměrného plátna této tragické národní bitvy. Po tomto úvodě dal jsem se junácky i do ostatních malířů a spoluautorů. (…) Dostali to v článku ode mne všichni s patřičným pohrdáním. Bylo mi však dvacet osm let, uţ jsem mohl mít trochu rozum. Debakl samotného proslulého obrazu nebylo to jediné, co pobouřilo mé mladistvé, ale zato nezkušené péro novinářské. Katastrofa alarmovala zvláště měšťácký vlastenecký tisk. Především tisk strany agrární a bulvární večerníky Stříbrného. A byly to právě tyto noviny, které zarputile mlčely, kdyţ měly být z Rudolfina vystěhovány sbírky Krasoumné jednoty, tento základ Národní galérie, protoţe zabíraly místo určené pro parlamentní restauraci a kuloáry. Po sněhové katastrofě se však obracely s ukrutným nářkem a halasem k národu. A to byl další důvod, proč jsem se tak rozhořčil. (…)
Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha 1985, s. 259 – 264. Poznámky a vysvětlivky: bitva u Lipan (1434) – významná bitva husitské revoluce, v níţ spojené katolické a husitské panstvo porazilo husitské selské vojsko s vozovou hradbou, které po patnáct předchozích let vítězilo zejména nad křiţáckými výpravami útočícími ze zahraničí; André Breton (1896 – 1966) – francouzský surrealistický básník; Ilja Erenburg (1891 – 1967) – ruský spisovatel a překladatel; Folies Bergères – významný zábavní podnik v Paříţi, vzniklo zde varieté (kombinace kabaretu a cirkusu) jako nový druh populární zábavy; futurismus – jeden z uměleckých směrů avantgardní moderny, Louvre – původně paříţské sídlo francouzských králů, od 1793 jedno ze světově nejvýznamnějších uměleckých muzeí; Kazimir Malevič (1879 – 1935) – ruský avantgardní malíř; Luděk Marold (1865 – 1898) – český malíř a ilustrátor, vyvíjel se směrem k secesi, ale jeho Bitva u Lipan je produktem novoromantického akademismu; Filippo Marinetti (1876 – 1944) – italský spisovatel, zakladatelská osobnost futurismu; Rudolfinum – novorenesanční víceúčelová kulturní budova (od 1885; pojmenována podle tehdejšího rakousko-uherského korunního prince Rudolfa Habsburského) v Praze na staroměstském břehu Vltavy, 1919 – 1941 sídlo československého parlamentu, dnes koncertní dům (s Dvořákovou síní). Jiří Stříbrný (1880 – 1955) – český novinář a politik, majitel několika bulvárních listů. C2c Otázky a úlohy 1. Objasněte, jaký smysl pravděpodobně mělo motto Seifertovy sbírky, vzniklé převrácením známého dvojverší z Máchova Máje. Kdy jindy (dříve) se v české literatuře objevila skupina spisovatelů, kteří také odkazovali na Máchu? V čem se i oni od něj lišili? 2. Jak se Seifert dívá s odstupem let na svůj někdejší postoj ke staršímu umění? Jakými prostředky tento pohled dává najevo? 3. Porovnejte jazykový styl Seifertových vzpomínek s dnešní češtinou: najděte shody a rozdíly. 4. Koho a proč Seifert označuje jako měšťáky? Kde najdeme jejich dnešní obdobu? B2d Poetismus se samozřejmě uplatnil i v próze a dramatu. Patrně nejpopulárnějším poetistickým prozaickým dílem je novela Rozmarné léto od Vladislava Vančury (1891 – 1942). Vančura byl původní profesí lékař, ale věnoval se mnoha uměleckým oborům (včetně filmové scenáristiky). Svým knihám vtiskl svébytnou tvář především prostřednictvím jazykových experimentů: poetistickou hravost spojoval – dosti nezvykle – s archaizující češtinou, čerpající z tradic renesanční slovesnosti, nevyhýbal se však ani moderním hovorovým výrazům. Psal ze současnosti i z historie, jeho hlavním tématem bylo uplatňování svobodné přirozenosti člověka. Rozmarné léto se zařadilo i do vizuální kultury: jiţ v 1. vydání v r. 1926 je kongeniálně ilustroval Josef Čapek a v r. 1967 byla natočena zdařilá filmová verze (reţie Jiří Menzel). Vladislav Vančura (1891 – 1942): Rozmarné léto (1920) V lázeňském městečku Krokových Varech leží na řece Orši, která tudy protéká, říční plovárna (jakých tehdy bývalo mnoho). Majitelem plovárny je Antonín Důra, který tu pracuje se svou manželkou Kateřinou. Na plovárně často sedává a debatuje se svými přáteli: katolickým knězem Rochem a vojenským majorem Hugem. Všichni jsou pánové středního věku, je jim k padesátce, a jejich život plyne poklidně.
