In Úvahy o jazyce a literatuře: Opera linguae bohemicae studentium, vol. 7. Praha: ÚČJTK, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2005, pp. 93–108.
PŘIJETÍ PRVNÍCH STRUKTURALISTŮ V ČESKÉM LINGVISTICKÉM PROSTŘEDÍ Věra Procházková
1. Úvod „Pražská škola strukturalistická“, sousloví, které je neodmyslitelnou součástí slovníku každého českého jazykovědce. Důvod je prostý. Žádná jiná česká lingvistická škola nevytvořila tak celistvou a propracovanou teorii jazyka včetně metody popisu a žádná jiná česká škola se nestala ve světě tak uznávanou jako pražští strukturalisté. Tematice pražského funkčního strukturalismu se věnuje nesčetné množství knih, sborníkových studií, článků a doslovů, rázu odborného i memoárového. Jejich řada se i v poslední době neustále rozšiřuje. Přesto si dovolujeme tvrdit, že ve věci Pražského lingvistického kroužku stále zůstávají místa, jež by si zasloužila mnohem větší pozornost. Za jedno z těchto „bílých míst“ považujeme období úplných začátků Pražské školy (dále jen PŠ) a jeho začlenění do národních a mezinárodních souvislostí. Uvědomujeme si, že rozpoznání všech vnějších a vnitřních činitelů, kteří se uplatnili při vznikání PŠ, je gigantický úkol, jenž by vystačil na mnohastránkové pojednání. Naší prací chceme přispět k hlubšímu zpracování pouhé části rozsáhlé problematiky, části, která byla dosud většinou odbývána několika frázemi, popř. jejich obměňujícími se variantami: Chceme odpovědět na otázku, jak b yli mladí struktu ralisté p řijat i v českém lingvist ickém p rostředí tehdejšími jaz yko vědnými au to ritami. Co u nás předcházelo strukturalismu? Jaká byla v pražských vědeckých kruzích situace a jak příznivá zde panovala nálada? A čím vším si museli (nebo nemuseli?) příští členové Pražského lingvistického kroužku projít, než mohli při příležitosti Prvního sjezdu slovanských filologů v Praze v říjnu 1929 vydat svoji první tištěnou publikaci a poprvé předstoupit před českou veřejnost s ucelenou koncepcí vlastních tezí? Na otázku první, obsaženou v tématu práce, se budeme snažit odpovědět co nejúplněji. Otázky další, které s ní logicky souvisejí, budeme zodpovídat také; v žádném případě si však neklademe nárok, aby odpovědi byly označeny jako vyčerpávající.
2. Poznámky k terminologii Spojení „první strukturalisté“ není v názvu příspěvku užito náhodou. Nabízely se sice alternativy „Přijetí Pražské školy“ či „Přijetí Pražského lingvistického kroužku“, jejich užití však pociťujeme jako zavádějící. Pražská škola, resp. École de Prague se poprvé objevila až v prospektu k Prvnímu mezinárodnímu sjezdu pro vědy fonetické v Amsterodamu v roce 1932. Pražští jazykovědci už měli v té době za sebou úspěchy na třech mezinárodních sjezdech, v Haagu, Praze a Ženevě. Jenže naše pozornost se zaměřuje na dobu, která končí, právě když „Pražská škola“ jako termín teprve existovat začíná. Stejně tak „Pražský lingvistický kroužek“ (dále jen PLK). Jeho oficiální stanovy byly schváleny až 23. října 1930, neformálně se scházel v Mathesiově pracovně (ve druhém patře na Veleslavínově 4) od 6. října 1926. Ve shodě s naším největším specialistou na dějiny PŠ Josefem Vachkem považujeme tuto dobu za začátek tzv. klasického období. Zároveň nám zformování Kroužku slouží jako předěl: léta 1911 až 1925 pracovně nazýváme fází předhistorickou, období od roku 1926 do roku 1929 jako první fázi klasického období.1 A ještě jedna možnost, jejíž nevyužití je opět záměrné, byla kromě výše uvedených nasnadě: „Přijetí strukturalismu“. Jistě by bylo zajímavé sledovat střet dvou zásadně odlišných přístupů na rovině teoretické a my jsme samozřejmě nemohli tuto rovinu zcela odsunout, zejména vezmeme-li v potaz, jak velký prostor věnovali mladogramatismu ve svých pracích sami strukturalisté. Na následujících stránkách však nechceme vypočítávat sporné a styčné body dvou „ismů“, utvářejícího se a vládnoucího. Primární jsou pro nás konkrétní lidé se svými jedinečnými názory, vzpírajícími se často jakémukoli zaškatulkování. S jejich pomocí chceme zmapovat, popř. přehodnotit vliv, který měla předcházející fáze české lingvistiky na strukturalistické období. Hovoříme-li tudíž o mladograma ticích a strukturalistech, pak právě z potřeby odlišit rozměr ryze intelektuální od roviny interpersonální, vázané na konkrétní geografické a kulturně-společenské prostředí, v našem případě Prahu desátých a dvacátých let. Mnohem zajímavější než sledovat historii sporu staré a nové jazykovědy je uvědomit si, jak č asto se v dílech průkopníků strukturalismu aluze na vládnoucí gramatický směr objevují. Jde o jev logický, přesto ho nelze přejít jako samozřejmost. Zejména u Mathesia odkazy prolínají celým dílem, jak odbornými články, tak 1
V naší práci budeme oba termíny (PŠ, PLK) užívat často právě ve smyslu ne–
oficiálních, budoucích seskupení.
odlehčenější vzpomínkovou literaturou. Je patrné, že „mladogramatismus“ nebyl českým lingvistům jen temným a překonaným reliktem, který je třeba co nejrychleji smazat z povrchu zemského, ale hlavně výborným podkladem pro snazší prezentaci vlastních myšlenek, zakotvených v přístupu funkčně strukturalistickém.
3. Pražská škola strukturalistická K Pražské škole přistupujeme z jiného úhlu pohledu, než bývá obvyklé. Naším největším zájmem je ukázat ji tak, jak ji viděli naši uznávaní jazykozpytci před tím, než se ona sama stala uznávanou. Dostáváme se zde k problému, s kterým jsme se byli nuceni potýkat, a to, zda formující se PŠ vůbec vidět chtěli. Avšak i ignorace je svým způsobem reakce.
3.1. Vstup do lingvistiky 3.1.1. Všeobecné stanovisko a jeho příčiny Hovoří-li se o době, kdy se formoval PLK, můžeme se nezřídka setkat s představou dramatického generačního a názorového střetu, způsobeného zkostnatělostí a neústupností „starých“ a naopak převratností a radikálností „mladých“. Příčiny takového vidění jsou v podstatě tři: vedle přeceňování role, kterou sehrály při vzniku PLK nové trendy (k tomu kap. 3.1.2.) a zaměňování střetu strukturalismu a mladogramatismu, coby odlišných teoretických přístupů k jazyku, s praktickým průběhem „výměny trůnu“ znesnadňuje nezkreslené chápání hlavně začínajícím lingvistům tzv. puristická diskuse, která proběhla mezi Naší řečí a Pražským lingvistickým kroužkem na počátku třicátých let. Její vyostřená nálada bývá často podvědomě promítána do představ o situaci, jež panovala v desátých a dvacátých letech.
3.1.2. K začlenění do mezinárodních souvislostí Pomineme-li, že kořeny funkčně strukturního pojetí jazyka sahají mnohem hlouběji, než bychom se mohli na první pohled domnívat, je za bibli strukturalismu v jazykovědě považován Kurs obecné lingvistiky F erdina nda de Saussura (dále jen Kurs). Pro podrobné zpracování vztahu Saussure vs. PLK odkazujeme na příspěvek Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle (Leška, Nekvapil, Šoltys, 1993: 9–50). My se chceme zabývat především vnitřní českou situací, a proto připojujeme jen několik poznámek.
Kurs vyšel po smrti svého autora, vydán jeho žáky Charlesem Ballym a Albertem Séchehayem, v roce 1916. Avšak sám Mathesius několikrát zdůrazňoval, že pro válečné uzavření hranic se k nám dostal až „někdy roku 1919“, tedy téměř deset let potom, co on „měl již své vyhraněné pojetí lingvistiky, výrazně se lišící od vládnoucího tehdy směru mladogramatického“ (Mathesius, 1982: 437) a formuloval jeho hlavní myšlenky: soustředění pozornosti na jazykovou synchronii (v duchu pozitivistické sociologie ji ještě nazýval statikou), stanovení funkce jednotlivých vyjadřovacích prostředků v komunikaci, srovnávání jazyků bez ohledu na jejich genetickou příbuznost atd. To vše se objevilo nejen v přednášce O potenciálnosti jevů jazykových, proslovené 6. února 1911 a tradičně považované za první vlaštovku pražského strukturalismu, ale už v souvislosti s Mathesiovou přípravou na první jazykovědný přednáškový cyklus, kterým byl pověřen na FF UK v zimním i letním semestru školního roku 1909/10. Výmluvný byl už samotný název kursu Úvod do vědeckého studia jazyka anglického rozborem řeči současné. K Mathesiovým opravdovým duchovním učitelům viz jeho vzpomínkovou stať Kořeny mého lingvistického myšlení ve sborníku ke stému výročí Mathesiova narození (Mathesius, 1982: 435–439). Roman Jakobson se k Saussurovi stavěl poměrně kriticky, srov. např. kapitolu Úloha mezinárodního prostředí v rozvoji lingvistické teorie v jeho Dialozích (Jakobson, 1993: 31–42). Navíc tu nacházíme cennou poznámku upřesňující dataci proniknutí Kursu do české lingvistiky. U Mathesia mlhavě naznačený konec roku 1919 by bylo možno ztotožnit s rokem 1920, kdy Jakobsonovi brzy po příjezdu z Moskvy poslal Sechehaye do Prahy dopisy, kterými ho podle jeho vlastních slov poprvé seznámil se Saussurem. Je ovšem možné, že Kurs k nám pronikl vícerými cestami. Z nemladogramatických proudů, které spoluformovaly pražský strukturalismus, by si podle našeho názoru zasloužil naopak mnohem větší pozornost a podrobnější zpracování vliv ruských škol, zejm. kazaňské. PLK musel často čelit obvinění, že jeho práce není nic jiného než aplikace ruských jazykovědných a literárněvědných směrů a že to byli mladí ruští badatelé, přišedší k nám koncem dvacátých let, kteří umožnili v českém prostředí symbiózu myšlenek ženevské, kazaňské a moskevské školy (srov. Černý, 1994: 96). Nepochybně obohatili Čechy o cenné podněty. Nesmíme však přehlížet, že jména hlavních představitelů kazaňské fonologické školy Kruszews kého a Baudo ina de Courtena y se objevují už ve zmiňované Mathesiově přednášce v roce 1911 (Vachek, 1970: 28–29). Zdaleka nejde o okrajovou poznámku, Kruszewski je citován na prvním místě mezi iniciátory „užšího a oddanějšího přilnutí ke skutečnosti“, jež je Mathesiovi prvním pramenem opozice vůči
lingvistickému bádání 19. století. Z jeho statického lingvistického zákona a postřehů o fyziologické neurčitosti hlásky, která může v určitých mezích kolísat, čerpal podporu pro vlastní teorii potenciálnosti. Část Mathesiovy apologie uvádíme, neboť v mnohém předznamenává závěry, jež budou učiněny: „...vývoj vědeckého bádání na celém světě se děje z velké části vždycky tím, že se dále rozvádějí a nově uplatňují metody a myšlenky odjinud přijaté... Jistě by bylo zásluhou i uvádění vědeckých vlivů ruských tam, kde dosud přílišnou hegemonii měly a mají vlivy německé. Ale skutečnost není tak jednoduchá… Již dlouho před svým setkáním s mladými Rusy jsem plul všemi silami proti proudu mladogramatickému...“ (Mathesius, 1982: 448)
3.2. Reflexe „přijetí“ 3.2.1. Autority české předstrukturalistické lingvistiky Jak už bylo řečeno, chceme ukázat PŠ tak, jak ji viděli naši uznávaní jazykozpytci, než se ona sama stala uznávanou. S Emilem Smetánkou, Josefem Jankem, Václavem Ertlem či Josefem Zubatým si však už dnes (k naší velké lítosti) nepohovoříme, abychom se dozvěděli, co říkali na Mathesia, mladého Havránka, Trnku či z Moskvy přišlého Jakobsona. Vedle jejich přímých projevů v časopisech (viz kap. 3.3) existuje ještě jeden pramen, jenž pomůže načrtnout celkový obraz: vzpomínky a odkazy, které zanechali na své učitele (a později často názorové odpůrce) sami členové PŠ. Nevýhodou je jejich zprostředkovanost; nikdy nelze přesně odhadnout, nakolik je v hodnocení přítomna složka subjektivní. Nezačneme nikým menším než Janem GEBAUEREM; v námi zkoumané době sice již nežil, ale vzhledem k tomu, že jde o duchovního otce a zároveň příkladného uplatňovatele historicko-srovnávací metody v české jazykovědě, zkusme si alespoň představit, jak by se se strukturalisty vyrovnával. Vodítkem může být vzpomínka, kterou na Gebauera jako na svého učitele zanechal Vilém Mathesius: „Od jednotlivých faktů a od pravidel, kterými se taková fakta vykládala, se k širším problémům nepostupovalo. Bylo to ovzduší, v němž se jasně cítila přísnost vědecké metody a váha vědecké autority, ale v němž se nerodily myšlenky.“ (Mathesius, 1982: 419) Mathesiův vztah ke Gebauerovi však nebyl jen odmítavý. Přestože strukturalisté popřeli mladogramatickou koncepci zkoumání jazyka, historizující měřítka i brusičskou praxi, hodnotil Mathesius Gebauerovo dílo s uznáním, když říkal: „Vnitřní řád kultivovaného jazyka záleží v něčem docela jiném než v mechanické vnější spravedlnosti. Lze právem i dnes citovat slova Gebauerova z úvodu k prvnímu vydání Pravidel pravopisu z r. 1902:
Co se týká tvarů, tu držíme se přísně toho, co se v jazyku spisovném samo vyvinulo a ustálilo, ...“ (Havránek – Weingart, 1932: 21) Prvním profesorem německé filologie na samostatné české univerzitě a jedním z těch, kdo u nás připravili vědecké studium angličtiny, byl profesor Václav Emanuel MOUREK. Podle Mathesia „Byl doopravdy staromilec, který se netajil nedůvěrou k leckterým moderním snahám, ba i odporem k nim, a za velkou autoritu měl V. V. Tomka...“ (Mathesius, 1982: 419) Nedosahoval Gebauerovy odborné úrovně, ale třeba „staromilec“, nebyl ani jednostranným vyznavačem mladogramatické doktríny, takže často zastával úlohu prostředníka mezi svými studenty a „jinými“ trendy v jazykovědě. Počátkem července 1903 dal Mathesiovi, tehdy ukončujícímu čtvrtý semestr oboru němčina – francouzština, radu, aby se soustředil na anglistiku. Jako průvodce na cestu mu věnoval právě vyšlé druhé vydání knížky Wilhelma Viëtora Einführung in das Studium der englischen Philologie. Podle Mathesia to byl „průvodce pro mne jako stvořený“. (Vachek, 1994: 5) Mourek tak Mathesia nepřímo seznámil se jmény Angličana Henryho Sweeta a Dána Otto Jespersena, dvou čelných představitelů soudobé anglistiky, kteří na Mathesia měli později značný vliv. Oba zkoumali angličtinu ze stanoviska obecné jazykovědy, nikoli už pouze ze stanoviska historického vývoje jazyka, jak bylo typické pro mladogramatiky. František PASTRNEK a Jiří POLÍVKA byli na rozdíl od předchozích učitelů příliš ponořeni do speciálních otázek slovanských studií, než aby se zabývali širšími perspektivami a metodologickým podkladem pro zkoumání jazyka. Podobně tomu bylo s mnoha dalšími učiteli i lingvisty mimo fakultu. Zcela výjimečnou osobností, vzpírající se jakémukoli zařazení, byl Josef ZUBATÝ. Jeho poměr k mladogramatismu se vyvíjel, od počátečního zamítnutí k pozdějšímu uznávání významu školy a jejích výsledků; co neuznával, byla bezvýjimečnost hláskových zákonů. Josefem Zubatým se chceme zabývat poněkud podrobněji. Jeho výjimečnost by neměla, jako mnohdy dosud, implikovat jeho vytěsňování na okraj. Po smrti Jana Gebauera to byl právě on, kdo utvářel ducha české jazykovědy2. Jak potvrzuje Havránek (ČMF, 1925: 204), Zubatého žáky nebyli jen Oldřich Hujer, Josef Baudiš, Vincenc Lesný, ale „celá dnešní generace českých lingvistů ... a mezi nejmladšími má opět své žáky speciální.“ Bohuslav Havránek, druhý hlavní aktér 2
V otázce poměru Gebauer – Zubatý odkazujeme na výborné srovnání obou osobností
od Viléma Mathesia. (Mathesius, 1982: 430–431)
domácí části budoucího PLK, přešel právě pod vlivem Zubatého přednášek od studia dějin umění k filologii. Vedle Zubatého a Hujera byli jeho učiteli František Pastrnek, Jiří Polívka a Josef Král. O tom, jak vnímal proměnu Filosofické fakulty UK po první světové válce, vypráví následující vzpomínka: „Vrátili se učitelé, kteří byli postižení vojenskou službou, v našem oboru E. Smetánka, a rychle byli jmenováni noví docenti, jako M. Weingart, F. Trávníček a jiní... V našem oboru i po r. 1918 stále ještě převládala lipská mladogramatická škola, třebaže na filosofické fakultě učení mladogramatické bylo u významných jednotlivců, jakými byli zvláště J. Zubatý a V. Mathesius, již předtím opuštěno...“ (Havránek, 1978: 168–169) Jak vyplývá nejen z Havránkových vzpomínek, osobností měla tenkrát česká jazykověda spoustu, ale Josef Zubatý v nich zanechal nejsilnější vliv. Pro ČMF z roku 1925 sepsal Havránek Přehled vědecké činnosti Josefa Zubatého, při příležitosti 70 let od narození a 40 let od jeho nástupu na UK. K Zubatému se pak přihlásil ještě několikrát, např. společně s Milošem Weingartem v předmluvě ke sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Poněkud odlišný byl vztah Zubatého a Mathesia. Co do hodnocení osobnosti se v podstatných rysech s Havránkem shoduje (srov. Osobnost Josefa Zubatého, in Mathesius, 1982: 428–433). Mathesius velmi oceňoval, že Zubatý před nimi každou přednášku vlastně znovu tvořil, takže jasně vysvítala logická následnost jeho výkladů. Avšak zároveň si, ne bez patřičné dávky lítosti, uvědomoval, že vědecké zájmy vedou každého z nich k jinému materiálu a jiným problémům. (Mathesius, 1982: 422). Z předešlých odstavců bychom mohli nabýt dojmu, že jediný, u koho mohli mladí jazykovědci nalézt oporu, byl Josef Zubatý. Tím bychom však situaci nesprávně zjednodušovali. Havránek sám přiznával vliv na vlastní vědecký růst (kromě univerzitní erudici samozřejmě) dvěma osobnostem, Václavu ERTLOVI a Kvidu HODUROVI. Setkal se s nimi díky svému postgraduálnímu pobývání v Kanceláři Slovníku jazyka českého. Vděčně vzpomínal na Ertla i Vilém Mathesius: „Je zásluhou Ertlovou, které budeme vždy vděčně vzpomínati, že se první mezi bohemisty postavil proti hegemonii požadavku historické čistoty. Škoda, že mu nebylo dopřáno, aby své názory domyslil až do důsledků...“ (Havránek – Weingart, 1932: 23–24) Pod vlivem Ertla a Hodury se prostředí slovníkové kanceláře stalo pracovní a diskusní základnou, z níž vzešly mnohé podněty i pro vytvářející se teorii spisovného jazyka a jazykové kultury. Ta má díky tomuto konkrétnímu projevu kladného přijetí „mladých“ své pevné místo už v ustavujících Tezích Kroužku.
3.2.2. Dvě vzpomínky Je zřejmé (a ještě zřejmější bude až nahlédneme do soudobých časopisů), že chceme-li rekonstruovat, jak byli či nebyli uznáváni první strukturalisté, budeme mnohem častěji odkázáni na vyvozování a domýšlení se než na přímé výpovědi. Naštěstí o ně nebudeme zcela ochuzeni. Jedna, dnes již legendární vzpomínka se týká Mathesiovy přednášky v Královské české společnosti nauk (dále KČSN) a necháváme ji na konec této kapitoly. Druhá, Havránkova, má naopak charakter marginální. Přesto o mnohém vypovídá, lze v ní totiž vidět cosi jako aforistickou esenci jednoho z poznatků, k nimž směřuje naše práce. Demonstruje rozdílný způsob akceptování myšlenek mladých studentů dvěma uznávanými autoritami: Je známo, že Bohuslav Havránek jednal se studenty a vůbec s mladými lidmi jako se sobě rovnými, a to právě podle vzoru, který mu dal sám svým chováním Josef Zubatý. Od Zubatého převzal Havránek dvě zásady: Mladý člověk nemá v yjet é cest y a nemá klapk y na očích, a právě proto je nutné brát jeho s lova váž ně. Naopak jako odstrašující příklad uváděl Havránek reakci profesora Smetánky na jakousi jeho námitku, kdy Smetánka zcela zamítl nabízející se diskusi slovy: „Já uznávám, že můžete mít pravdu, ale uznejte, že já také mohu mít pravdu.“ Nyní ke slíbené výslovné vzpomínce na první přijetí myšlenek, které se později staly základem Tezí PLK: „Dne 6. února toho roku Mathesius přednesl ve schůzi filosoficko – historicko – filologické třídy KČSN svou přednášku o potenciálnosti jazykových jevů, ... – i po letech s trpkým úsměvem vzpomínával na to, jak jeho výklady na této schůzi vyzněly zcela naprázdno a nevyvolaly vůbec žádný diskusní ohlas – sám předsedající profesor Josef Zubatý, učenec evropského rozhledu, mu přednášku sice velmi zdvořile pochválil, řka, že je ‚zajímavá‛, ale v zápětí ji ohodnotil jako ‚příliš jemnou pro přítomné posluchačstvo‛.“ (Vachek, 1999: 15) Ačkoli neznáme jména původců reakce, domníváme se, že je v mnohém příznačná pro dobovou atmosféru. Nechceme se s ní vypořádat povrchním tvrzením, že přítomní posluchači výklad odsoudili a že se svými názory zdůrazňujícími nutnost synchronního přístupu k jazyku Mathesius uvrhl do dokonalé izolace a role osamoceného bojovníka. Vezmeme-li v úvahu, že jde o text, který není dvakrát vhodný pro mluvený projev, pak ticho, které údajně následovalo, bylo mnohem spíš výrazem tzv. akademické loajálnosti. Mathesius se zabýval problematikou, která možná osloví dnešního českého čtenáře, ale tehdy musela působit jako vesmírné zjevení. Pokud došlo k nepochopení, a to došlo, příčiny musíme hledat v nesprávné době a nesprávném místě,
ne v neochotě. Když se s přednáškou počátkem dvacátých let seznámil Jakobson, ujistil jejího autora, že kdyby ji v roce 1911 pronesl v Moskvě a ne v Praze, byl by tam způsobil pravou lingvistickou revoluci. Pražské jazykové ovzduší však bylo v té době ještě silně poplatné historizující a atomizující tendenci jazykovědy v mladogramatickém duchu, a proto nebylo s to novou koncepci pochopit, natož ocenit. Reakce na přednášku nejsou nesrovnatelné s přijetím strukturalistů na úrovni periodik. Také zde byli raději a častěji přecházeni mlčením než vášnivými debatami.
3.3. Zmapování situace prostřednictvím soudobých odborných periodik Podkladem pro následující rozbor byly odborné časopisy vycházející u nás v letech 1910 – 1930: Časopis pro moderní filologii (ČMF), Listy filologické (LF), Naše věda (NV) (I. a II. ročník jako Věda česká (VČ)) a Naše řeč (NŘ). Pozornost jsme zaměřili na to, co se jakýmkoli způsobem dotýká recepce nově se formujícího proudu v české jazykovědě; v žádném případě nechceme podat přehled příspěvků prvních strukturalistů, které se v uvedených periodikách během sledovaného dvacetiletí stále více objevovaly.
3.3.1. Předhistorické období (1911 – 1925) Také v psané formě vše začalo Mathesiovou přednáškou, jež byla pod názvem O potentialnosti jevů jazykových a pod číslem II vytištěna v jedenáctém ročníku Věstníku Královské české společnosti nauk, třídy filosoficko – historicko – jazykozpytné. Jelikož Věstník vycházíval v roce následujícím běhu přednášek, neumožňovala tištěná verze bezprostřední reakci. O významu, který byl referátu přikládán (i když v tomto konkrétním případě bychom spíš řekli „intuitivně cítěn“), svědčí skutečnost, že byl do Věstníku vůbec zařazen, nešlo totiž o samozřejmost.3 3.3.1.1. Polemika ve Vědě české Pro monumentálnost přednášky O potenciálnosti bývá často opomínáno, že paralelně vyvíjel Mathesius další činnost vybočující z kolejí pozitivistického bádání: Od 3
Srov. druhou Mathesiovu přednášku, proslovenou na zasedání KČSN 9. listopadu 1925, Nové
proudy a směry v lingvistickém bádání. Ve Věstníku za rok 1925 je sice uvedena v seznamu přednášek, otištěna již bohužel nebyla. Český text se tudíž nedochoval a musel být zpětně přeložen Josefem Vachkem z anglického znění.
roku 1910 do roku 1917 vyšlo šest ročníků Sborníku filologického (nevyšel v letech 1914 a 1916), v nichž uveřejňoval jazykové studie, které se týkaly rozboru současné angličtiny. Zároveň už od roku 1907 vydával ve Věstníku České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění poznámky k dějinám anglického slovosledu. První jmenované, konkrétně Poznámky o tzv. elipse a o anglických větách neslovesných (SF, 1911: 215–234), O apozici v moderní angličtině (SF, 1912: 240–251) a O nominálních tendencích v slovesné predikaci novoanglické (SF, 1913: 325–339) si vysloužily poměrně ostrou kritiku z pera germanisty Antonína Beera. Vyšla hned v prvním ročníku nově vzniklé Vědy české (VČ, 1914: 303–309). V rozsáhlém článku nazvaném Poslední Mathesiovy příspěvky k syntaxi novoanglické podává v úvodu podrobný výčet Mathesiových prací o anglické skladbě, kterými se zabývat nechce z důvodu jejich časové vzdálenosti, „vyšlyť v létech 1907 – 11.“ Poznámky o elipse odmítá hodnotit s odůvodněním „není na př. práce o neslovesných větách hotova; scházíť historický rozbor, protože Mathesius „obtížné sbírání materiálu“ dosud nedokončil.“ (VČ, 1914: 304) Neopomíná uvést rozsáhlý výčet literatury, jímž chce zdůraznit, že elipsa již byla důkladně zpracována autory zavedenými. Dále „připojuje několik poznámek“ ke dvěma Mathesiovým příspěvkům, O apposici v moderní angličtině a O nominálních tendencích. Pokud jde o první článek, většinu prostoru nevěnoval kritice Mathesiova, nýbrž Noreenova názoru na podstatu apozice a jeho přebujelé terminologie. Záminkou mu byl odkaz na Noreenovo vysvětlení rozdílu mezi predikací a atributem (adjunkcí), učiněný Mathesiem po vlastní definici apozice. Podstata druhého sporu o nominalizaci spočívá v tom, zda je nahrazování slovesa substantivem „zjevem v jádře linguistickým“, jak tvrdí Mathesius, a nebo příležitostným způsobem vyjadřování, vázaným na knižní sloh a způsobeným různými novodobými faktory, jak se domnívá Beer, přidávaje poznámku, že Mathesius „chtěl patrně říci zjev jazykový“ místo lingvistický. (VČ, 1914: 308) Beer a Mathesius se na zcela konkrétním příkladu střetli v zásadní koncepční otázce. Z Beerovy argumentace je patrné, že nebyl ochoten vidět komplexní vztah mezi charakterem stylu a strukturními rysy jazyka, když neslovesnou predikaci, v níž Mathesius viděl přirozenou vývojovou tendenci řeči, označuje jako pouze stylistický jev. Kromě toho Mathesiovi školometsky vytýká neúplnost dokladů charakterizovaného jevu a chybí mu u něj zření na historický vývoj popisovaného. Reakce na Beerovy výtky se neobjevila nikde jinde než v ČMF. Jelikož jde v podstatě o první veřejnou apologii strukturalistických zásad, přímo citujeme:
„Několikrát se pan dr. Beer v kritice své zmínil o požadavku historického doplnění mých prací a mou studii o neslovesných větách považuje přímo za nehotovou, protože jsem ke konci připojil několik myšlenek o rozboru historickém. ... Musím důrazně říci, že i moje studie o větách neslovesných je ve své statické části stejně hotova jako má pojednání o apposici a o tendencích nominálních. ... Považuji statické zkoumání jazykozpytné za rovnoprávné se zkoumáním historickým. Moderní fonetika jak instrumentální, tak prostě rozborová je důkazem, k jaké důležitosti se může vyšinouti lingvistická analysa statická. ... Teprve použitím obou metod je možno dospěti k plnému poznání lingvistickému ... Zásadou tou se řídím od začátku ... a nalézám oporu pro ni u leckterých linguistů jiných...“ (ČMF, 1914–1915: 473–475) Ačkoli jsou příspěvky o elipse a o apozici glosovány i v ČMF, děje se tak bez náznaku negativního hodnocení, a to jak u Františka Trávníčka (srov. ČMF, 1912: 459), tak u Josefa Páty (ČMF, 1914–15: 144). Další Mathesiovy příspěvky do Sborníku filologického, O pasívu v moderní angličtině (SF, 1915: 198–220) a Poznámky o novoanglických větách kvalifikujících (SF, 1917: 124–129), nepřinášejí metodologicky nic nového. Stojí za zmínku, že když Josef Páta v ČMF seznamoval s pátým vydáním Sborníku filologického, ke každému příspěvku uvedl alespoň stručný komentář a shrnutí, pouze u Viléma Mathesia se omezil na jednověté konstatování tématu rozpravy. Zdá se, jako by se Beerovým výpadem oficiální jazykovědná scéna nadlouho vyčerpala; v následujících letech se mnohem častěji setkáme s tichým souhlasem zainteresovaných osob než s aktivní snahou o diskusi. Svědčí to pro takové chápání české lingvistiky, které v případě mladogramatiků a strukturalistů víc než vyostřený střet akcentuje pozvolný přechod s logickým vyústěním. 3.3.1.2. Časopis pro moderní filologii V prvním ročníku ČMF nalezneme zprávu Františka Trávníčka o Slovanské deklinaci jmenné od Oldřicha Hujera (ČMF, 1911: 344–347), z níž vybíráme: „…Výklady o deklinaci samé jsou založeny na širokém základě srovnávacího jazykozpytu.“ a o kus dále: „...o Saussureově zákoně poznamenává Hujer, že se vyvinul samostatně na půdě slovanské…“ Třebaže zpráva nereflektuje „přijetí prvních strukturalistů“, demonstruje dva důležité fakty: 1. Mezi pozdějšími sedmnácti signatáři oficiálních stanov PLK nebyli jen názoroví strukturalisté, ale také mnozí, kteří pracovali jinými metodami: najdeme zde jméno komparatisty Václava Machka, vůdčího českého
romanisty Vladimíra Bubna, eklektizujícího Františka Oberpfalcera nebo právě indoevropeisty a komparatisty Oldřicha Hujera, typického mladogramatika, byť osvíceného. (srov. Vachek, 1999: 21)
2. Nemělo by být opomíjeno (i v souvislosti s
tím, co bylo o Saussurovi řečeno výše (3.1.2.)), že jméno Ferdina nd de Saussure nebylo v českých kruzích nijak neznámé – ovšem „jen“ jako jméno uznávaného mladogramatického odborníka na hláskosloví a objevitele jednoho ze zákonů přízvukových změn ve slovanských jazycích (srov. Leška – Nekvapil – Šoltys, 1993: 41). Z komparace dostupných jazykovědných časopisů vyplývá, že ČMF byl k novým trendům nejliberálnější. Již ve druhém ročníku mohl ve Zprávách vyjít Mathesiův příspěvek sice bez názvu, ale začínající větou: „Slova, dříve často slýchaná a čtená, že jazykozpyt je možný jen jako věda historická, dokonce nevyjadřují již bohudík mínění všech jazykozpytců.“ (ČMF, 1912: 174) Autor v něm podává přehled nejnovějších děl založených na nově vznikající synchronní lingvistice, pro niž užívá termín „statický jazykozpyt“, a raduje se z moderní fonetiky jako její nejvyvinutější součásti. Důkazem vývoje nové jazykovědy jsou mu rozrůzňující se metodologické přístupy, zejména vydělení pouhého pozorování a statistických zpracování výsledků od zkoumání založeného na experimentu. Vedle názvu vypovídá o duchu panujícím v ČMF také to, že od roku 1923 se stal Vilém Mathesius jeho hlavním odborným redaktorem pro anglistiku a současně přibyla časopisu samostatná anglistická část. Zdá se, že byla zřízena přímo pro Mathesia, neboť část slavistickou, romanistickou a germanistickou měl časopis i bez odborných redaktorů už z předešlé doby. O tom, že zejména pozice staršího Mathesia na odborné jazykovědné scéně se stále víc upevňovala, svědčí výtka, kterou učinil na první straně prvního čísla desátého ročníku ČMF na adresu Zábranského. Mathesius oceňuje, že „...upozornil zas jednou u nás ... na důležitost obecných problémů linguistických...“, ale vytýká mu cestu, kterou se dal, neboť příliš spoléhá na psychologii, konkrétně na Wundta. (ČMF, 1924:1) 3.3.1.3. Naše řeč Ve čtvrtém ročníku Naší řeči, kladoucí si od vzniku v roce 1917 svým podtitulem za cíl „vzdělávat a tříbit jazyk český”, se objevuje za Mathesiovou statí Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického (NŘ, 1920: 129–135) několikařádková douška redakce (Zubatý, Ertl, Smetánka, Vlček). Vyplývá z ní, že si sami od Mathesia
výklad anglických úvah o pravopisu vyžádali a výslovně nabádají zájemce o otázky pravopisu, aby si z článku vzali poučení. Nemíníme se zde zabývat otázkami kodifikace, prohlášení redakce nám slouží jako doklad toho, že mezi oběma stranami (dalo-li by se o nich již v této době mluvit) nepanovala nijak nepřátelská nálada. V tomtéž ročníku NŘ nalézáme zprávu o úmrtí Františka Bílého, jednoho z mála opravdu zarytých mladogramatiků a „neúprosného kazatele nepravostí, v nichž tone náš dnešní jazyk spisovný a zvláště novinářský“; v nekrologu se o něm takto vyjádřil sám Josef Zubatý (NŘ, 1920: 258). Potvrzením toho, že nové myšlenky se hlásily o místo na slunci nejen v ČMF či NV, ale i na stránkách NŘ jsou slova Havránkovy recenze Grammaire de la langue tchēque Andrého Mazona: „Autor se v ní osvědčil nejen dobrým interpretem bádání o českém jazyce od Dobrovského do Gebauerovy Historické mluvnice i příručních mluvnic Gebauerových, Ertlových a Smetánkovy, ale dovedl i připojovati vlastní postřehy, a to právě v s ys temat ice současného ja z yka a v pozoro vání obecné ho jaz yka m lu veného , tedy ve věcech, které dobře karakterisují školu francouzskou. V tomto oboru, v bádání statickém o současném jazyku, bylo u nás dosud málo vykonáno, a proto může býti i tato malá knížka jiných cílů k tomu pobídkou.“ (NŘ, 1923: 305–306) 3.3.1.4. Naše věda Ve dvacátých letech poskytoval polemice největší prostor nástupce Vědy české, kritický měsíčník Naše věda. V šestém ročníku z roku 1924 se v návaznosti na referát o slovanském sborníku, věnovaném k sedmdesátým narozeninám profesoru Františku Pastrnkovi, zakladateli slovanského srovnávacího jazykozpytu, objevuje následující noticka Antonína Beera: „Redaktorovi (M. Weingart) šlo o to „...seskupiti ... nejen vrstevníky a kolegy jubilantovy, nýbrž především pracovníky mladší, jeho žáky.“ Vyplniti tento úkol se redaktorovi plně podařilo.“ (NV, 1924: 106) Není bez významu, že Polívka, Hujer, Zubatý či Smetánka jsou sice zmíněni na prvním místě, jako autoři drobnějších, byť důležitých článků, ale za větou „Některých prací sborníku si všimnu podrobněji.“ je na prvním místě uveden Bohuslav Havránek a hned za ním Vilém Mathesius. Ne-li o ničem jiném, o narůstající prestiži lingvistů to svědčí určitě. Na Havránkově příspěvku Neassimilované párové souhlásky znělé a neznělé v staré češtině je velice kladně hodnoceno, že doplňuje Gebauerův výklad v dosud nezodpovězených otázkách. Mathesius je naproti tomu dotazován, proč, obíraje se otázkou velice
zajímavou – užíváním zájmenného podmětu v češtině, nebral v úvahu klasifikace provedené Ertlem v roce 1920 a proč vyžaduje větší pozornost pro otázku dvojího podmětu, když byla skvěle rozebrána v Zubatého studii v Listech filogických roku 1909. Ironicky vyznívá věta „Za "objektivní důkaz" toho, co M. vykládá o užívání zájmenného
podmětu
"podle
svého
cítění
jazykového",
pokládá
"rytmické
ekvivalenty".“ (NV, 1924: 111)
3.3.2. První fáze klasického období (1925 – 1929) Těžiště našeho zájmu spočívalo na období předcházejícím klasickému. Protože však vznik Pražského lingvistického kroužku nebyl zlomovou událostí, ale přirozeným vyústěním potřeb a narůstajících pnutí v českém jazykovědném životě, povšimněme si alespoň krátce, jak byla přijata první čtyři léta jeho trvání. Josef Vachek řadí k předvečeru klasického období dvě stati: již zmiňované Mathesiovy Nové proudy (viz pozn. 3) a Směry v dnešním lingvistickém bádání, přednesené Bohuslavem Havránkem na schůzce Kroužku po měsíci jeho existence 6. listopadu 1926. Vilém Mathesius si svůj referát o nových tendencích zkusil dokonce „nanečisto“ (ještě před tím, než s ním vystoupil v KČSN) na schůzce u sebe doma, na niž pozval Jakobsona, Trnku, Karcevského a Havránka. Konala se téměř rok před legendární Beckerovou přednáškou Der europäische Sprachgeist, 14. října 1925, a společně s dalším neoficiálním, ale zaznamenaným setkáním Mathesia, Trnky, Jakobsona a Karcevského 13. března 1925 může být považována za první předznamenání toho, že cosi jako Pražský lingvistický kroužek jednoho dne musí vzniknout. Mathesius se netajil tím, že i když se onoho 6. října 1926 na dalším, již pravidelném setkávání jakoby dohodli po diskusi vyvolané Beckerovou přednáškou, on sám ve skutečnosti už s tímto záměrem schůzi svolával. Projdeme-li tehdy vycházejícími časopisy, dospějeme k zajímavému zjištění. Na stránkách Naší vědy, kde se předkládaly a hodnotily nové příspěvky československé jazykovědě, jako by se jména, jež sledujeme, vypařila. Pouze v desátém ročníku (1928/29) se odkazuje na sedmý ročník Slavie, věnovaný Jiřímu Polívkovi k 70. narozeninám, v jehož prvním sešitě vyšly „jen příspěvky mimočeských badatelů. České filologie se týká článek R. Jacobsona K odstranění dlouhých souhlásek v češtině a A. Petrova...“ (NV, 1928–29: 38) Na straně 242 téhož ročníku navazuje zpráva o posledním sešitu, prozrazující potěšení z toho, že sborník vedle cizích lingvistů přináší i
některé studie českých přispěvatelů a vedle Josefa Chlumského, Josefa Janka a Františka Trávníčka je jmenován Bohuslav Havránek. V porovnání s kritickým periodikem Naše věda je tomu v ČMF právě naopak. Stále častěji předkládá výtvory nejen Mathesia a Havránka, ale i Bohuslava Trnky, Eugena Rippla, Jana Mukařovského, v roce 1929 i Tesnièra a Tomaševského. Od čtrnáctého ročníku (1928) se objevuje v rubrice Zprávy pravidelná kolonka Pražský lingvistický kroužek. Bohumil Trnka, Mathesiův asistent a jeden z prvních, v nichž nalezl oporu pro své názory, zde nejprve v několika větách referoval o vzniku PLK a pak průběžně i o jednotlivých přednáškách přednesených na jeho půdě. V Naší řeči z roku 1927 je dobře vidět, že se i názory tradičních lingvistů postupně oprošťovaly od jednostranné adorace historicko – srovnávací metody v jazykovědě, viz úvod Františka Oberpfalcera k recenzi Ripplova pojednání Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch: „Moderní jazykozpyt usiluje o všestranné poznání toho, jak se člověk projevuje řečí. Nestuduje proto jen jazyky staré a jazyky, které jsou nástroji velkých civilisací, nýbrž věnuje se se zvláštním zájmem bádání o řeči živé ...“ (NŘ, 1927: 176) Týž ročník přináší vzpomínky Josefa Zubatého na dění kolem vzniku Naší řeči nazvané Na prahu druhého desítiletí. Kromě mnoha více než podnětných postřehů o spisovnosti v jazyce vyjadřuje touhu, aby (zejména budoucím učitelům češtiny) „nebyly neznámy nové proudy bádání jazykozpytného, hledající poučení nejen v mluvnicích a slovnících a v jazykových památkách dob zašlých, nýbrž i v živé mluvě dnešní.“ (NŘ, 1927: 31) Konečně ve čtrnáctém ročníku ČMF nalézáme zprávu o Prvním mezinárodním lingvistickém kongresu v Haagu, konaném ve dnech 10. až 15. dubna 1928 (ČMF, 1928: 313–316); zprávu pro mladé lingvisty velice pozitivní, napsanou přitom Josefem Jankem, přímým žákem Jana Gebauera. Plyne z ní, že pražští strukturalisté byli v Haagu uznáni oficiální světovou lingvistikou paradoxně dříve než lingvistikou domácí. Přesto se Jankovo hodnocení sympozia, jehož se sám účastnil, neobešlo bez drobné narážky. Vzhledem k datu pronesení je opožděnou, přesto signifikantní tečkou za dvacetiletím vstupování strukturalismu do české lingvistiky. „Měl jsem zde i jinde dojem, jako by nové a pokrokové směry jazykozpytné uplatňovaly, ba musily nutně uplatňovat svou průbojnost a revolučnost na úkor směrů straších, dosud v svých mezích stejně oprávněných a vykonavších také hodný kus práce, který, kdyby nebyl býval vykonán dříve, dnes by jistě musil býti v zájmu vědy podniknut.“ (ČMF, 1928: 315)
Posledním písemným dokumentem, u kterého se zastavíme, jsou Teze předložené Prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Původně byly vydány na volných listech jako sjezdový materiál s podtitulem Sekce II – Section IIēme – These k diskusi – Propositions 1 – 9. (Úsek 10 vyšel v tezích Sekce III.) 4 Ve zkratce zde poprvé najdeme pospolu všechny základní postuláty PŠ. Autoři kladli zjevně důraz nejen na nové pojímání jazyka, ale hlavně na novost metody zkoumání. Oč méně příležitosti prezentovat ji měli v časopisech, o to uceleněji ji formulovali nyní (a dlouho před tím pečlivě promýšleli v kavárně Derby na Bělského třídě v Praze 7). Je to právě mladogramatický, geneticko – srovnávací způsob práce, který jim slouží jako báze, vůči níž a nad niž vymezují cesty, kterými se chce (a bude) ubírat bádání jejich.
4. Závěr Prošli jsme postupně celou prehistorií Pražské jazykovědné školy. Někdy jsme šli možná až příliš drobnými krůčky, jindy byli nuceni dělat skoky. Byla jména, která se sledovanými lety jen mihla, a jiná, s nimiž jsme se setkávali téměř na každém kroku. V úvodu jsme si kladli za cíl podat obraz toho, jak byla v Československu Pražská škola přijata. V závěru předkládáme mozaiku tvořenou částmi různé velikosti i významu: vzpomínkami přímými i zprostředkovanými, časopiseckými odezvami, pozdějšími hodnoceními. Ve svém celku však pomáhají utvořit poměrně obsáhlou a ucelenou představu o tom, jak byli u nás první strukturalisté akceptováni. Představu, která nepřináší nic převratně nového, přesto ukazuje, že hodnocení vztahu českých mladogramatiků k strukturalistům by mělo být v některých aspektech přehodnoceno, popř. o ně rozšířeno. Jak překvapivě vyplývá z provedeného výzkumu, objevila se pouze jediná přímá kritika útočící na samu podstatu strukturalistické metody, napsaná Antonínem Beerem do Vědy české (1914: 473 n.). Vzhledem k tomu, k jak ucelené a přitom jasně a přehledně formulované obhajobě strukturalistických idejí Beer Mathesia pohnul, bychom si téměř mohli přát, aby se podobných útočných akcí objevilo mnohem víc. Ani v nejmenším to neříkáme jako stoupenci historické jazykovědy, ale právě proto, že si uvědomujeme, jak moc by vyhraněné polemiky napomohly jasnému vymezení strukturalistů a rychlému prosazení se coby nové školy. Detailní studium písemných 4
V témž roce vyšly ve francouzském překladu, pořízeném Louisem Brunem, jako
součást TCLP I na s. 7–29.
pramenů však ukázalo, že situace v Čechách, resp. v Praze byla naprosto odlišná. Mnohem spíš než o uvědomování si předělovosti a odlišnosti by se dalo mluvit o zkostnatělosti, apatii k novému, o lhostejném zakonzervování se. Byla-li na straně „starých pánů“ uvědomělost, projevovala se jedině tichým souhlasem. Zmiňovaný Beerův výpad navíc proběhl na samém počátku a týkal se výhradně Mathesia. Vstupování dalších strukturalistů do české lingvistiky již bylo prosto emocionálních střetů a mělo charakter postupného pronikání a zcela přirozeného zaujímání stále významnějších pozic. Polemická diskuse, k níž se nabízel prostor, se tak neuskutečnila – jednak kvůli nezájmu, popř. úzké oborové vymezenosti, jednak kvůli povýšenému přehlížení oponentů nebo naopak přespřílišné tolerantnosti. Omezila se maximálně na glosy a články informativní povahy, a v takovém případě ztratila svůj konstitutivní rys, spornost. S prostým, často až úsečným konstatováním prací a jmen jsme se při svých procházkách časopiseckými luhy a háji setkávali nejčastěji. Jak těžce se s takovou situací vyrovnávali sami strukturalisté dosvědčují slova Mathesia a Jakobsona o „bolestném pociťování nedostatku živého kontaktu s ostatním pražským světem filologickým“ (srov. Mathesius 1982: 440). Zároveň však nesmí být opomíjeno, že Pražský lingvistický kroužek, strůjce tezí, jež ve své době znamenaly opravdový převrat a na něž se dodnes odvolávají odborníci po celém lingvistickém světě, vznikl právě v Praze a právě v těch strnulých dvacátých letech dvacátého století. A my si dovolujeme tvrdit, že možná p rá vě proto. Samozřejmě, na utvoření Pražské školy měla vliv celá řada vnějších i vnitřních faktorů, mezinárodními lingvistickými poměry počínaje a velice šťastnou konstelací mladých českých a ruských badatelů, která se pod Mathesiovým vedením (a za patronace samotného Masaryka) stmelila v plodně spolupracující skupinu, konče. Avšak nejprve muselo její zakladatelské duchy cosi vyprovokovat – a zde je třeba přiznat úlohu důležitého prvního impulsu českému lingvistickému prostředí. Nejen atomizujícímu mladogramatickému pohledu na jazyk jako takovému (pak by přeci mohl PLK stejně tak dobře vzniknout v kterémkoli větším evropském městě s universitou), ale právě třebas až příliš nevýraznému, staromileckému pražskému ovzduší.
Literatura: Cercle Linguistique de Prague (1929): Mélanges Linguistiques dédiés au Premier Congrès des philologues slaves. Théses Etudes. (TCLP I) Jednota čs. matematiků a fyziků, Praha. Cercle Linguistique de Prague (1932): Charisteria Guilelmo Mathesio. PLK, Praha. ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc. ČERNÝ, V. (1994): Paměti I (1921 – 1938). Atlantis, Brno. DOKULIL, M. (1990): Osobnost a dílo. In: A. Macurová (ed.): Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 – 3, Slavica Pragensia, 34, s. 9–19. HAVRÁNEK, B. (1985): Bibliografický soupis vědeckých prací s přehledem jeho činnosti. UK, Praha. HAVRÁNEK, B. (1963): Genera verbi v slovanských jazycích I. KČSN, Praha. HAVRÁNEK, B. (1963): Studie o spisovném jazyce. ČSAV, Praha. HAVRÁNEK, B. (1978): Šedesát let od vzniku československé republiky a naše lingvistika. SaS, 39, Praha, s. 168–169. HAVRÁNEK, B. – WEINGART, M. (red.) (1932): Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha. JAKOBSON, R. (1993): Dialogy. Přel. M. Pittermannová. Český spisovatel, Praha. JAKOBSON, R. (1997): Z korespondence. Paseka, Praha – Litomyšl. JAN GEBAUER. Sborník k 150. výročí narození. K. Kučera a kol. (ed.). AUC, Philologica 1 – 2, Slavica Pragensia, 35, 1991. LEŠKA, O. (1986): Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica, 16, s. 63–100. LEŠKA, O. – NEKVAPIL, J. – ŠOLTYS, O. (1993): Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle. In: J. Chloupek – J. Nekvapil (eds.), Studies in Functional Stylistics. Amsterdam – Philadelphia, s. 9–50. MATHESIUS, V. (1947): Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha. MATHESIUS, V. (1982): Jazyk, kultura a slovesnost. Sborník ke stému výročí narození. Odeon, Praha. NEBESKÁ, I. (1999): Jazyková norma v teorii Pražské školy. In: Jazyk, norma, spisovnost. Karolinum, Praha, s. 9–42. NOVÁK, P. (1990): Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě). In: A. Macurová (ed.): Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 – 3, Slavica Pragensia, 34, s. 21–38. de SAUSSURE, F. (1996): Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Academia, Praha. TROST, P. (1995): Pražské teze o jazykové kultuře; O metodách pražské školy. In: Studie o jazycích a literatuře. Torst, Praha. VACHEK, J. (1990): B. Havránek a pražský lingvistický kroužek. In: A. Macurová (ed.): Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 – 3, Slavica Pragensia, 34, s. 53–58. VACHEK, J. (1999): Prolegomena k dějinám pražské školy jazykovědné. H&H, Jinočany. VACHEK, J. (1966).: The Linguistic School of Prague. An Introduction to its Theory and Practice. Indiana University Press, Bloomington – London. VACHEK, J. (ed.) (1970): U základů pražské jazykovědné školy. PČSL, 1. Academia, Praha. VACHEK, J. (1994): Vzpomínky českého anglisty. H&H, Jinočany. VACHEK, J. (ed.) (1972): Z klasického období pražské školy 1925 – 1945. PČSL, 2. Academia, Praha.
Časopisy: Časopis pro moderní filologii (ČMF), 1 – 15, Klub moderních filologů, Praha 1911 – 1928– 29. (Ročníky 3 – 15, 1913 – 1928–29, pod názvem Časopis pro moderní filologii a literatury.) Listy filologické (LF), 38 – 56, Jednota českých filologů, Praha 1911 – 1929. Naše řeč (NŘ) (Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého), 1 – 13, III. třída České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1917 – 1930. Věda česká (VČ) (Kritický měsíčník), 1, 1914; od 3. ročníku jako Naše věda (NV), 3 – 10, Melantrich, Praha 1919–20 – 1928–29. Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko – historicko – jazykozpytná, 1911, KČSN, Praha 1912.
RESUMÉ The origins of structuralism in Czech linguistics Věra Procházková
When talking about the arrival of the structuralism in the Czech linguistics we often encounter an impression that it was connected to the pointed polemic of the structuralists, the members of the Prague Linguistic Circle, with the old generation of linguists, the so-called young-grammarians. This study is engaged in the analysis of the contemporary documents and Czech linguistic periodicals from the beginning of the 20th century. The obtained results are then compared to the structuralist’s own remembrances of their teachers and the ways they reacted to the new wave in linguistics. The goal is to demonstrate what the actual reception of the first members of the Prague Linguistic Circle was. The study reveals that the change came very continuously and naturally and that the young-grammarians had in fact an important share in the formation of the new linguistic school, wordly renowned as the „Prague School of Linguistics“.
