↖
ČSR
Praha
Do východního Berlína měli západní Němci strach jezdit.
Na Vořechovce byl Strouhák, jednosměrka. kolem Dělostřelecký na Ořechovce. Tam se nás pak scházelo už třeba deset.
V Žacléři zvracel hrozně. Na takový loučce.
Vary, lázeňský město
Plzeň byla taky hodně opomíjená
začal jezdit v Pardubicích někdy v roce 1979
Přijeli jsme z tý Prahy a byli jsme takový drzý a to
V roce 1986 se v Olomouci jelo mistrovství republiky s mezinárodní účastí.
Kladenská street
na Evropský
Zjistili jsme, že na Strahově to je úplně ideální.
na Stalina se projet
na Petříně
V Prachaticích, v městečku v Pošumaví, tam když projelo auto se západoněmeckou značkou, to byl svátek.
takový parkoviště vedle stadionu na Julisce
v Poličce zavřou náměstí a tam si uděláme dobře
Nová scéna Lucerna
na Karláku ten bazén Někde v Brně jsme taky chodili po autech
u Centrálního dispečinku plynovodů, na začátku Vinohradský
Želivského
pod Muzeem, takovej ten průjezd, jak sou teď ty bufety
náměstí Míru
Vedle Muzea tou dlouhou zatáčkou dolů ke Smetanovu divadlu
u Merkurie na Václaváku v Krakovský
v roce 1928 v Chuchli
Z Letný dolů do Stromovky
prudký cesty pod Nuselákem. Ty asfaltky tam.
Zdeněk Pecháček, Praha (*23. ledna 1960)
Simon Thiele, Praha (*10. května 1963)
Jan Horník, Karlovy Vary (*19. března 1954)
Honza Slunéčko, Praha (*7. srpna 1959)
33
Kapitola 1
Iniciace
34
35
Simon Thiele, Praha:
Vo týhle době těžko někdo může řikat něco takovýho, jakože něco udělal první, protože tady nezávisle na sobě ve stejnou dobu existovaly party, který ten skejt objevily a zkoušely a narážely na stejný problémy. Já jsem dokonce čet v novinách, že v roce 1928 v Chuchli někdo vymyslel druh skejtu, na kterým tam jezdil. Proto nemůžeš říct, kdo s čim poprvý začal. Najednou se skejťáci začali objevovat na různých místech, na kopcích hlavně, a dělali to, ani nevěděli jak. Jako když dáš nějaký znamení a všichni začnou vycházet ven. Zdeněk Pecháček, Praha: Vlastně na rovinu, my jsme byli zakladatelé toho skateboardu, minimálně v Praze. Honza Slunéčko, Praha: Paralelně s tím, jak jsme se tady dávali dohromady my, se dávali dohromady i lidi ve Varech. Jan Horník, Karlovy Vary: Úplně první moment, kdy jsme se seznámili se skejtem, byl, že jsme koukali na německý ARD a ZDF. Ale jinak Vary, lázeňský město, hodně restaurací a hotelů… Vždycky když do města přišlo něco novýho, tak to bylo přes číšníky, ať to byly babety, nebo skejty. V tomhle případě číšníci donesli první umělohmotný rybičky, malý &kateboardy,
který jim někdo přivez zvenku. Byli hrozně in, měli to jako lapáka na holky, a když je to pak omrzelo nebo to začalo bejt běžnější, některým z nás to prodali a přišli zase s něčím jiným. Takže to vlastně začalo tak, že jakási smetánka v tom šíleným socialismu chtěla dělat něco jinýho. Vůbec nebudu domýšlet, kdo z nich spolupracoval, a kdo ne, protože dělali v Puppu a tam část z nich musela spolupracovat, ať už chtěli, nebo ne. Ale je pravda, že se stali jakýmisi nositeli nových věcí ze Západu. Honza Slunéčko, Praha: Můj kamarád Zdeněk Pecháček to viděl někdy v roce 77 na Slapech, kde ho měla, myslim, Gábina Fárová, kterej to přivez tatínek. A vona to měla možná taky jenom jako módní výstřelek a pak to hodili někam do komory, ale Zdeněk to tam viděl a řikal, hele, taková ňáká divná věc, viděl jsem to, přivez to taky! Tak jsem to teda přivez.
Zdeněk Pecháček, Praha:
To ale bylo myslim v roce 76. Honzu jeho máma v létě poslala do Londýna, a když se vrátil, přivez skateboard Skuda. Takový ošklivý, modrý, plastový prkno. „Všichni na tom v Londýně jezděj, to musíme vyzkoušet,“ povídá po příjezdu. Von byl takovej progresivní. Nikdy nezapomenu, když vyndal z takový tý krosny žlutý, značkový, tu hnusnou Skudu. No opravdu hnusnou, jako kdyby to dělali komunisti. Honza Slunéčko, Praha:
Ze sportovního oddělení obchodního domu Harrods.
Petr Forman, Praha:
Prkna jsme si s Matějem přivezli v roce 76, když byl táta v Americe nominovanej na Oscara za Kukačky. Předtím nás tam nechtěli pouštět, tak zas napsal nějakýmu ministrovi a oni řekli dobře, ale jenom kluci s dědou. Nám bylo tenkrát dvanáct. Pustili nás na deset dní, a kdyby se dohledal ten den, kdy bylo to předání cen, tak se zjistí přesně, kdy jsme měli prvního skejta.* Úplně přesně vim, jak někdo tátovi říká na večeři: „Hele, už jsi jim koupil skejta?“ A on: „Né, co to je?“ „To je takový to prkýnko, to tady šíleně letí, všichni to kupujou, kluci na tom jezděj po ulici.“ Měl kolem tý ceremonie strašnejch starostí, tak se o nás vždycky někdo celej den staral. Řek: „Běžte a kupte jim to.“ Si pamatuju, jak přinesli takový dva skejty, jeden žlutej a druhej fialovej, až skoro růžovej. Takový plastový rybky, úplná klasika. Jako se to teď vrací do módy. No a my jsme už nevydrželi nikdy a nikde v klidu… ani na večeři. Hned nás to chytlo. Tejden nato jsme s tím přijeli do Čech. Do tý doby jsem na tom v Praze nikoho neviděl. *29. března 1976
36
Ondra Sudek, Plzeň:
V sedmdesátým šestým začínala Praha, Vary, ale taky Polička.
37
Renata Škrabalová, Polička:
To si můj manžel složil první prkno, no. Ivo Škrabal, Polička:
Petr Pletánek, Karlovy Vary:
Poprvé jsem viděl obrázek se skejtem v Zápisníku zahraničních zpravodajů. To byl obrázek tři krát tři centimetry a bylo tam jenom, že se na Západě baví mládež ježděním na takovým prkýnku. Jedna věta. Ale mě to zaujalo, tak jsem se po tom začal pídit. A to bylo dřív než v sedmdesátým šestým, protože to už jsem našel v časopise ABC plánek, jak sestavit skejt.
Vary nebo Praha byly první, dneska už se to přesně neví, i když já řikám, že Vary byly první, protože Jirka Vávra z Varů přijel do Prahy na koleje a tam to od něj okoukali. Pak se přidali Slunce, Pecháček, Formani, celá ta pakárna tam. Pak to začlo v Plzni a až roky potom Prachatice a tohleto. Míra Bartoš, Prachatice:
Vary, to bylo něco jako stát ve státě. Já když jsem jel poprvý se školou do Varů, měl jsem pocit, že jsem v jinym světě. Lidi tam chodili jinak oblíkaný, byli tam veksláci, šlapky, spousta západních aut. V Prachaticích, v městečku v Pošumaví, tam když projelo auto se západoněmeckou značkou, to byl svátek. Mezi Prachaticema a Prahou byl taky obrovskej rozdíl. Proti nim jsme byli burani odřízlý od světa, a co jsme neznali z médií nebo kdo neměl tátu tiráka, co občas něco přivez, tak jsme se k ničemu nedostali.
Honza Slunéčko, Praha: Trochu to kopíruje vývoj v tý Americe. Je to zvláštní. Začíná to tím, že jezdí hezký kluci – slušný. My jsme byli jakože vopravdu sportovci. Ani se nechlastalo, nehulilo, nic. Byli jsme normální slušný kluci, neměli jsme ani dlouhý vlasy. Já nejsem žádnej rebel, to byli až ty po nás. Neměli jsme v létě sníh, tak jsme jezdili na prkně. Zdeněk Pecháček, s tím se známe z devítiletky, on byl o rok níž, spolu jsme to všechno zvládali. Ze začátku nás bylo ani ne deset. Většinou lidi, který lyžovali. Všichni jsme odmala sportovali. Bohouš Pluhař, Praha:
Byl jsem něco jako v repre a to jsem si rozkmotřil tátu, kterej mě viděl jako fotbalistu. Já se na fotbal vykašlal a radši jsem tíhnul k tomu skateboardu. Taky jsem byl mladej, ještě na základce, tak mě naši nechtěli tolik pouštět ven. Honza Slunéčko s Pechym byli o dva tři roky vejš. Ale asi že jsem byl nějak pohybově nadanej díky tomu fotbalu, mi to šlo. Chytlo mi to. Zdeněk Pecháček, Praha:
Honza Slunéčko byl výbornej lyžař, jeho matka dobře lyžovala, byla to nějaká průvodkyně v Čedoku. Když byl malej, jezdil s Horskou službou na Slovensku a v patnácti mě učil lyžovat. Já začal sportovat až s ním. Honza byl dominantní, byl to takovej blonďák, hezoun, a já byl takovej jeho přisluhovač. Oba jsme bydleli v Krakovský ulici. Nedostal se na gymnázium, protože jeho máma byla politicky nespolehlivá. Tak chodil rok na jazykový kurzy a pak ho máma dala na kuchaře. Já se zase nedostal na gympl, že jsem nenapsal odvolání. Průměr jsem měl ale slušnej, 1,5. Můj táta, malíř a hudebník, říkal: „Ty seš na hovno, neumíš hrát, neumíš malovat, tak půjdeš na kuchaře!“ Takže jsme se sešli v psychedelický škole v Hloubětíně. Nebo spíš surrealistický. Tam chodili samí čtyřkaři, pětkaři, pro žáky si jezdila Veřejná bezpečnost. Otevřeli tam takovou experimentální třídu, kde jsi moh získat maturitu. Jednou takhle v sedm hodin ráno jsme se potkali na Sokolovský, pršelo nebo sněžilo, v říjnu, von tam stál v kabátu, a já řikám: „Kam jedeš?“ A von: „Tady do školy do Hloubětína.“ A já: „No, já taky.“ Já byl v tý experimentální třídě a von chodil do normální kuchařský a do tý maturitní ho protlačila máma. To bylo v lednu 1976, sednul si ke mně do lavice, a tím nastalo velký přátelství naše. Pak v létě odjel do tý Anglie, protože maminka ho pořád někam vysílala. Do Rakouska, aby se naučil německy, a tak.
38
Honza Slunéčko, Praha:
Nejdřív jsme měli jenom to moje prkno, ale některý lidi si to docela rychle vobstarali. Byli jsme takhle spolu a pak se někdo doslech, že ňáký kluci jezděj na Julisce v Dejvicích, jak je to parkoviště před stadionem. Tam jsme potkali Bohouše Pluhaře a jeho kamaráda Honzu Vaňka. Jezdili tam i nějaký jiný kluci a ty zase říkali, že někde v Dejvicích jezdí Jakub Suchý, co má tátu v Semaforu, tak jsme tam jeli. Takhle jsme se postupně blížili k tomu Strahovu, jo, protože já jsem ze Starýho Města a Strahov, to by mě nikdy nenapadlo. Zdeněk Pecháček, Praha:
Údajně, to mi řikal Petr Forman, Jakub Suchý měl taky prkno brzo, už někdy v tom roce 76. Ale ty jezdili na Hanspaulce, to byla elita, milionáři, že jo. My jsme jezdili v Krakovský a na náměstí Míru. Trošku zlatá mládež, ale my jsme se neznali, nevěděli jsme o sobě.
Honza Slunéčko, Praha:
Skoro vod prvopočátku s náma jezdil taky Jarda Hůla, jeho tatínek byl šéf Státní plánovací komise, v podstatě měl status ministra, takže komouš jak blázen. No a Jarda hraje teďka výborně na harmoniku. V tý první generaci museli bejt lidi s ne úplně normálníma možnostma, protože každej si to nemoh ze začátku pořídit. Kde by k tomu přišel? Lidi jako Suchý, Formani, nebo s náma jezdili nějaký bratři Moldánové, nevim, jestli měli něco společnýho s tim ministrem, co tenkrát byl. Ale bydleli ve vile někde na Ořechovce, takže možná jo. Tohle byl sport městský komunity, ale ne
39
sport dělnickejch dětí, který nemaj šanci se dostat mimo město, tak jezděj po městě na prknech, jako je to třeba někde jinde. Tady to byla nějaká vyšší vrstva, intelektuální. Děti z lepších rodin, ale zas ne z rodin těch zbohatlejch zelinářů nebo řezníků. Luděk Váša, Praha:
Já jsem kamarádil se Zobákem, s Ivanem, dělali jsme spolu atletiku. Naši rodiče se taky kamarádili a taky spolu dělali atletiku. No a pak nějak jsme na to v roce 78 nebo 79 přišli. Ivan Pelikán, Praha: My jsme byli velcí kámoši, já a Luděk. Jezdili jsme na hory, pak i do prašanu, nás to nebavilo po sjezdovce. Luděk pak začal vyrábět snowboardy. Jezdili jsme spolu i na bruslích. On bydlel na Kulaťáku a já na Evropský, okupovali jsme takový parkoviště vedle stadionu na Julisce, to bylo poměrně z kopce. Každej jezdil v tý nejbližší lokalitě. Teprve se zjišťovalo, co se dá na prkně dělat. Luděk Váša, Praha:
Strašnej kopec. Tenkrát byl ale potřeba kopec, protože to pořádně nejelo.
40
Ivan Pelikán, Praha:
Můj trenér na atletiku byl nejdřív proti tomu, abych jezdil na skejtu. Nebyl rád, že svůj čas věnuju něčemu jinýmu. Pak ale zjistil, že si v rampě udělám fakt dobrý nohy. Brusle i skejt byly dobrá průprava na atletiku, nemusel jsem chodit do posilovny. V rampě děláš vlastně dřepy. Simon Thiele, Praha: Já taky chodil na atletiku.
Renata Škrabalová, Polička:
Já jsem závodně plavala, pak jsem jezdila na lyžích, slalomy, běžky. Ale neměla jsem ráda tu autoritu nad sebou, takže tohle mi vyhovovalo. Ivo Škrabal, Polička:
Od pěti let lyžuju a přemejšlel jsem, jak to udělat, abych si zajezdil i v létě. Prkýnko na kolečkách mě chytlo, že jsem moh vykrajovat oblouky a jezdit jako v zimě. Začínal jsem s Jirkou Ehrenbergrem a Martinem Kopeckým. Martin v Poličce bydlel. Bohouš Pluhař, Praha:
Taky si pamatuju pankáče Petra Jíchu, říkalo se mu Alva. Budoucí manžel Báry Basikový.
Petr Pletánek, Karlovy Vary:
Ze začátku to bylo tak pět lidí a pak to rostlo. Já byl nejmladší, to kuře. Bylo mi v roce 74 nebo 75 čtrnáct. Tam byl Honza Horník, Josef Čásenský, Jirka Vávra, Arnošt Dont… kluci z Varů. Samí potápěči, lyžaři, jachťáci a tak. To ještě Pražáci jezdili na tříkolce. Já samozřejmě v zimě lyže a pak jsem jachtoval. Můj táta totiž jezdil regaty a taky si sám postavil první surfový prkno. Někdo to přitáh z Holandska a my jsme to pak měli někde na půdě. Vážilo to asi třicet kilo, to bylo vůbec první prkno tady. Já jsem chodil na sportovku ve Varech a měli jsme učitele, se kterym jsme skákali skok vysokej o tyči, to byly takový modrý tyčky. Takže táta, když spravoval tělocvikáři televizi, za to dostal tu modrou tyčku a dal si to jako stožár.
41
Petr Forman, Praha:
Jak jsme se s bráchou vrátili z tý Ameriky, hned jsme na tom začali jezdit do školy, ze školy, furt, my jsme se bez toho pak nepohnuli. A tak jsme na sebe přirozeně nabalovali lidi. A i my, když jsme na tom viděli někoho jinýho, hnedka jsme se spojili. Ten skejt bylo to, co nás spojovalo. No a postupně se objevilo asi čtyři pět kluků… To byl úplnej vrchol, když nás jelo čtyři pět, tak jsme si připadali jako největší gang a jeli jsme dolů Evropskou nebo Kladenskou. Na Julisce jsme nejezdili, to bylo na ty naše skejty moc prudký, protože nám to jelo rychlejc. Co vím, že jsme jezdili, to byl taky docela krpál, kolem Dělostřelecký na Ořechovce. Tam se nás pak scházelo už třeba deset.
Míra Bartoš, Prachatice:
Ivan Pelikán, Praha:
Když jsem viděl, že měl někdo třeba i hračku, která se skejtu podobala, tak jsem za nim šel a okamžitě jsem se s nim začal bavit, řek jsem mu, že zítra jdeme třeba někam jezdit, ať přijde taky. My jezdili v Prachaticích sami a nevěděli jsme, že existuje nějaká komunita, která se sjíždí z celý republiky. Na první celorepublikový závody jsme jeli poprvý až v roce 1983 do Plzně, protože jsme někde objevili nějakej plakát.
Na Vořechovce byl Strouhák, jednosměrka. Jo, Kladenská street. Kladenská byla nejvíc vo držku, se projížděly nějaký křižovatky naslepo.
77
Kapitola 2
Jak a kde
