Příčiny a dopady mezinárodní migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku

Mendelova univerzita v Brně Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

Příčiny a dopady mezinárodní migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Milan Palát, Ph.D.

Anna Benešová

Brno 2013

Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma Příčiny a dopady mezinárodní migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku jsem vypracovala samostatně s použitím odborných pramenů, které jsem citovala.

Brno, 20. 5. 2013

……………………………….. 2

Ráda bych poděkovala Ing. Milanu Palátovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a náměty, předané při konzultacích a za podporu a čas, který mi věnoval. Dále bych ráda poděkovala Mgr. Pavlu Benešovi za jazykovou korekturu.

3

Abstract BENEŠOVÁ, A.: Causes and Effects of International Migration in Croatia and Slovenia. Brno, 2013. The bachelor paper is focused on the international migration of inhabitants in Croatia and Slovenia. The primary objective is to characterize the causes of the international migration as well as its effects on the economic, social and political situation of both of the countries. Further, the differences in the development of migration trends and the impact thereof on the labour markets of the respective countries have been defined. The paper is focused mainly on the migrations during the military conflict in the former Yugoslavia region in the early 1990s, as well as on the war-related migration waves of the following years. The migration trends have been characterized using statistical data and assessment thereof. The data collected served as a basis for the depiction of the impact of the migrations on the current development of both of the countries observed.

Keywords Migration, labor market, The European Union, Croatia, Slovenia.

Abstrakt BENEŠOVÁ A.: Příčiny a dopady mezinárodní migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku. Brno, 2013. Bakalářská práce je zaměřena na problematiku mezinárodní migrace obyvatelstva v Chorvatsku a Slovinsku. Hlavním cílem je charakterizovat příčiny a dopady mezinárodní migrace na ekonomickou, společenskou a politickou situaci obou zemí. Dále byly definovány rozdíly ve vývoji migračních trendů a jejich vliv na trh práce v daných zemích. Práce je zaměřena především na migrace během období válečného konfliktu na území bývalé Jugoslávie na počátku 90. let 20. století a na migrační vlny v následujících letech, které s válkou na Balkáně souvisejí. Migrační trendy byly charakterizovány na základě statistických dat a jejich následného porovnání. Ze zjištěných údajů byly popsány dopady migrací na současný vývoj obou pozorovaných zemí.

Klíčová slova Migrace, trh práce, Evropská unie, Chorvatsko, Slovinsko. 4

Obsah ÚVOD A CÍL PRÁCE…………...……………………………………………..8 Úvod……………………………………………………………………………..8 Cíl práce………………………………………………………………………...10 1 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ SOUVISLOSTI MIGRACE……………..11 1.1 DEFINICE POJMU MIGRACE……………………..………………......11 1.1.1 Definice migrace dle OSN………………………………………………….13

1.2 PŘÍČINY A DOPADY MEZINÁRODNÍ MIGRACE A SOUVISLOSTI S TRHEM PRÁCE……………………………………………………………..14 1.2.1 Charakteristika trhu práce…………………………………………………..15 1.2.2 Příčiny mezinárodní migrace………………………………………………..15 1.2.3 Dopady mezinárodní migrace……………………………………………….16 1.2.4 Další vlivy mezinárodní migrace na trh práce………………………………17 1.2.5 Opatření proti negativním dopadům mezinárodní migrace…………………18

2 LITERÁRNÍ REŠERŠE……………………………………………………19 3 MIGRACE OBYVATELSTVA V EVROPĚ A EVROPSKÉ UNII…..…23 3.1 HISTORIE MIGRACE NA EVROPSKÉM KONTINENTU…………...23 3.2 MIGRACE V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE……………………………...24 3.2.1 Migrace pracovníků a jejich rodinných příslušníků během 60. a 70. let 20. století………………………………………………………………………………….25 3.2.2 Migrace obyvatelstva z východu na západ po roce 1989…………………...27 3.2.3 Migrace obyvatelstva po rozšíření EU v roce 2004………………………...27 3.2.3.1 Dopady rozšíření EU v roce 2004 na trh práce……………………………28

3.3 MIGRACE NA ÚZEMÍ BÝVALÉ JUGÁSLÁVIE……………………...30 4 MIGRAČNÍ CHARAKTERISTIKY CHORVATSKA…………………..33 5

4.1 MIGRAČNÍ TOKY CHORVATSKÉHO OBYVATELSTVA OD ROKU 1991 PO SOUČASNOST………………………………………………………33 4.2 POLITICKÉ PŘÍČINY MIGRAČNÍ VLNY PO OSAMOSTATNĚNÍ CHORVATSKA NA POČÁTKU 90. LET 20. STOLETÍ…………………….34 4.3 PROBLEMATIKA UPRCHLÍKŮ A NUCENÝCH MIGRACÍ………...36 4.3.1 Hlavní uprchlické vlny……………………………………………………..37 4.3.2 Návraty uprchlíků zpět do Chorvatska……………………………………..38

5 MIGRAČNÍ CHARAKTERISTIKY SLOVINSKA……………………..40 5.1 MIGRACE PO OSAMOSTATNĚNÍ STÁTU NA POČÁTKU 90. LET 20. STOELTÍ…………………………………………………………………...42 5.1.1 Nucené migrace během válečného konfliktu……………………………….43

5.2 MIGRAČNÍ KRIZE……………………………………………………...43 5.2.1 Uprchlická krize a nucené migrace z let 1992 a 1993……………………...43 5.2.2 Nelegální přistěhovalecká krize z počátku 21. století………………………44

5.3 MIGRACE A PŘEDSEDNICTVÍ SLOVINSKA V RADĚ EU…………46 6 KOMPARACE VÝVOJE CHARAKTERISTIK MIGRACE V CHORAVTSKU A VE SLOVINSKU……………………………………..48 6.1 KOMPARACE ZÁKLADNÍCH MIGRAČNÍCH ÚDAJŮ……………...48 6.1.1 Srovnání statistických údajů týkajících se migrace obyvatelstva v Chorvatsku a ve Slovinsku…………………………………………………...48 6.1.2 Vývoj počtu migrantů v Chorvatsku a ve Slovinsku od počátku 90. let 20. století………………………………………………………………………………….50

6.2 ANALÝZA DOPADŮ MEZINÁRODNÍCH MIGRACÍ V CHORVATSKU A VE SLOVINSKU………………………………………51 6.2.1 Ekonomické dopady………………………………………………………...51 6.2.2 Politické dopady migrací……………………………………………………53 6.2.3 Dopady migrací na společnost………………………………………………55

6

6.3 SNAHY ZÁPADOEVROPSKÝCH ZEMÍ OVLIVNIT MIGRAČNÍ SITUACE BĚHEM NEJSILNĚJŠÍCH MIGRAČNÍCH VLN………………...57 ZÁVĚR………………………………………………………………………...59 LITERÁRNÍ ZDROJE…………………………………………………………62

7

Úvod

Úvod Člověk je inteligentní a zvídavý tvor, schopen se přizpůsobit, pátrat, je obdařen bohatou představivostí. Proto je přirozené, že začal smýšlet o uspokojování svých potřeb v jiných končinách. Může se sám rozhodovat, kam se vydá a jak se tam dostane. Pohyby jednotlivců i skupin za novými možnostmi se odehrávají od počátku lidstva. Existují názory, že rozlišovacím znakem Homo sapiens je jeho schopnost a touha přesouvat se na různé vzdálenosti. Během historie lidstva se migrace zvýšila v objemu přesouvaných osob, ale také se mnohonásobně zvýšily vzdálenosti, na které lidé migrovali. V současnosti jsou možnosti migrace téměř neomezené a lidem už začala být malá i naše planeta a uvažuje se o přesunech v rámci naší sluneční soustavy. Mnoho z aktuálních globálních problémů má spojitost s migrací, ať už se jedná o problematiku nelegální migrace či diskriminace imigrantů.

Přesuny obyvatelstva s sebou nesou velké změny. Mění se situace v zemích, do kterých migranti přicházejí, ale také v zemích, které opouštějí. Výrazně se mění společnost zejména v hostitelských zemích, kam se dostává nová kultura, náboženství, tradice. Společnost se stává multikulturní, což je v mnoha zemích bráno jako velké pozitivum, nicméně v mnoha případech se stále setkáváme s utlačováním přistěhovalců a někde dokonce s xenofobií domácího obyvatelstva. Přiliv nového obyvatelstva má vliv také na politické systémy a na ekonomiku. Migranti významně zasahují do ekonomické situace zemí, které opouštějí a to negativním způsobem – odliv kvalifikovaných pracovníků, pokud cestují za prací – i pozitivním způsobem – snižují míru nezaměstnanosti tím, že uvolňují pracovní pozice. V hostitelských zemích přispívají zemi platbami do sociálních systémů a také mohou vyplňovat mezery na pracovním trhu. Mnohdy migranti přijímají zaměstnání, o která není ze strany domácího obyvatelstva velký zájem kvůli náročnosti a nedostatečnému ohodnocení práce. Často se ale setkáváme s názory, že imigranti zvyšují nezaměstnanost země a berou pracovní příležitosti domácímu obyvatelstvu. To může vyvolávat zmíněnou nesnášenlivost, která může vést až ke xenofobii.

Ve své práci se budu zaměřovat na migraci obyvatelstva v Chorvatsku a ve Slovinsku, budu porovnávat migrační charakteristiky obou států a budu se snažit vyvodit důsledky, které migrační toky obyvatel nesou na ekonomické, společenské a politické situace těchto 8

sousedících států. Dále se pokusím zjistit, v čem se vývoj migrací rozcházel a jaké dopady mají nejvýznamnější přesuny obyvatel na současný vývoj obou zemí.

Oba státy jsou nedílnou součástí jihovýchodní Evropy. Slovinsko je od roku 2004 také členem EU, Chorvatsko se jím stane v červenci 2013. Velké migrační toky byly zaznamenávány po celou evropskou historii, ať už se jednalo o přesuny obyvatel při velké řecké kolonizaci mezi 8. a 6. stoletím před naším letopočtem, nebo silnou emigrační vlnu v 17. Století, vyvolanou objevením nových světů. Tehdy byla Evropa vysílající oblastí a kontinent houfně opouštěly rodiny a skupiny osob za vidinou lepšího života v nově objevených oblastech. Do 2. světové války byla tedy Evropa vysílajícím kontinentem, ale od konce 40. let 20. století se situace obrátila a na evropský kontinent se stěhovali lidé z celého světa, ať už kvůli nucenému opuštění svých domovů, nebo za obživou. Cílem migrantů se staly především západoevropské země jako Velká Británie, Nizozemí nebo Francie. Tento stav trvá dodnes.

V tématice migrací Chorvatska a Slovinska se budu zaměřovat především na období jugoslávských válečných konfliktů z počátku 90. let 20. století. Tehdy byly migrační toky v obou zemích nejrozsáhlejší a během tohoto období se také obě země odtrhly od Jugoslávie, která se ve stejném období definitivně rozpadla.

Obecně má válka na přesuny obyvatel velmi významný vliv a vlastně je i jejich příčinou. Lidé opouštějí své domovy nejen kvůli zuřícím bojům v blízkosti jejich obydlí, ale také kvůli válkou zdevastovaným územím, která se stávají neobyvatelnými. Další příčinou je ekonomická situace, která vždy ve válkou postižených zemích prudce klesne a obyvatelstvu se tak nedostávají dostatečné příležitosti k obživě. Mnohdy je ale obyvatelstvo k vystěhování donuceno a ne vždy bez použití násilných prostředků. Často se nucené vysidlování týká etnických menšin. Nucené migrace byly během jugoslávského válečného konfliktu zaznamenávány ve velké míře zejména na území Chorvatska. Slovinska se naopak téměř nedotkly. Rozdíly ve vývoji migračních trendů od období osamostatnění se obou zemí jsou velmi zásadní a ovlivňují vývoj obou zemí až do současnosti. Budu se snažit je co nejlépe charakterizovat a definovat jejich příčiny a dopady.

9

Cíl práce Cílem práce je definovat konkrétní příčiny migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku a její dopady na ekonomickou, společenskou a politickou situaci obou států. Velkou pozornost budu věnovat dopadům migrace na trh práce v obou posuzovaných zemích. Dále budu na základě zjištěných údajů a statistických dat porovnávat migrační vývoj v obou zemích a charakterizovat jejich nejdůležitější rozdíly a následné dopady na současný vývoj Chorvatska a Slovinska. Velkou roli zde hraje geografická poloha obou států, která měla zásadní vliv na největší migrační pohyby obyvatelstva v těchto státech.

Dále budu v práci definovat pojem migrace a obecně charakterizovat její příčiny a dopady na země hostitelské i vysílající. Neméně důležitá kapitola se bude týkat migračního vývoje Evropy. Zde budu popisovat nejdůležitější mezníky v historii kontinentu, které souvisely s velkými přesuny obyvatelstva jak do Evropy, tak evropského obyvatelstva na ostatní světadíly. Velmi důležitou roli zde hraje vývoj EHS a následně EU, který úzce souvisí s vývojem Jugoslávie, jejíž byly obě sledované země součástí až do osamostatnění se v roce 1991, a který má také na migrační pohyby v Chorvatsku i ve Slovinsku zásadní vliv.

10

1 Základní ekonomické souvislosti migrace 1.1 Definice pojmu migrace Doslovná definice pojmu migrace (latinsky migratio) znamená stěhování, přestěhování (se). Slovo je odvozené od migro, migrate, v překladu tedy od slov stěhovat se, vystěhovat se, přesídlit. V jiných výkladech může slovo migrace vyjadřovat studium pohybu, stěhování, či přesídlování osob, ať už se jedná o pohyb permanentní, dočasný, dobrovolný či nedobrovolný. [1]

Migrace označuje proces prostorového přemisťování osob přes hranice, který by měl být spojen se změnou místa bydliště ať už na dlouhou či krátkou dobu, popřípadě natrvalo. Je důležité rozlišovat mezi migrací a dalšími formami prostorového pohybu obyvatelstva, které vedou pouze k dočasné změně místa pobytu. Jedná se o vyjížďku, dojížďku, nebo cestování. Všechny tyto formy prostorového pohybu obyvatelstva se souhrnně označují jako mobilita neboli hybnost. Jako migranta označujeme každého člověka, který překročí mezinárodně uznávané hranice a zůstává v jiné zemi po dobu delší než jeden rok.

Migraci lze rozlišovat mnoha způsoby. Dle směru migrace rozeznáváme emigraci – vystěhování a imigraci – přistěhování. Každý pohyb jednotlivce nabývá obou těchto forem. Logicky, aby tato osoba mohla do nějaké oblasti imigrovat, musí z jiné oblasti emigrovat. Ve vztahu ke konkrétní oblasti (zdrojové nebo cílové) se migrace dělí na vnitřní a vnější. Jako vnitřní migrace se označuje pohyb uvnitř hranic daného území, jedná se tedy o migraci vnitrostátní. Trvalý, dlouhodobý, či krátkodobý proces přesunu jednotlivců, nebo skupin lidí přes hranice oblastí označujeme jako migraci vnější, nebo také mezinárodní migraci. Dále můžeme rozlišovat migraci dobrovolnou, která vyplývá z vlastní iniciativy migranta, a migraci nedobrovolnou, která může zahrnovat vyhoštění či evakuaci. Rozlišuje se také migrace individuální, kolektivní, nebo hromadná. Hromadná migrace – exodus – bývá často vyvolána válkou, nebo přírodní katastrofou. V demografických měřeních se nejčastěji rozeznává migrace hrubá a čistá. Hrubá migrace je označována také jako migrační objem, jedná se o úhrn přistěhovaných a vystěhovaných osob z určité územní jednotky za konkrétní období. Migrace čistá, neboli migrační přírůstek, pracuje s rozdílem mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých osob. [3] Další, v demografii velmi často používaná hodnota, je čistá míra migrace. Označujeme jí položku, která udává rozdíl mezi počtem osob, které 11

opouštějí zemi v průběhu roku, na 1000 obyvatel. Jinými slovy tato hodnota označuje přínos migrace k celkové úrovni populačních změn dané země. Čistá míra migrace nerozlišuje mezi migranty ekonomickými, uprchlíky a dalšími typy migrantů. Nerozlišuje ani legální a nelegální migraci. [2] Kromě demografie jsou dalšími vědními obory, které se zabývají migrací, například sociologie, nebo sociální antropologie. Ty se zaměřují především na příčiny a dopady migrace. Dopady mezinárodní migrace můžeme prozatím rozčlenit na politické, ekonomické, sociální, demografické, psychologické a kulturní. Migrace jejich prostřednictvím působí jak na země emigrační, tak na tranzitní a rovněž na země imigrační. Více se budu příčinám a dopadům migrace věnovat v dalších kapitolách své práce.

Migrace, jako jedna z forem přemisťování obyvatel, je výsledkem kombinace push a pull faktorů. Na jejich základě lze mezinárodní migraci dělit do dvou hlavních proudů, na migraci politickou a ekonomickou. Push faktory nutí lidi stěhovat se z jejich domovů například z nedostatku pracovních příležitostí, kvůli nedostatečnému zajištění bezpečnosti, vysoké kriminalitě, hladomoru, povodním nebo válce. Pull faktory naproti tomu nutí lidi stěhovat se do určitých oblastí kvůli vyšší životní úrovni, svobodě, lepší nabídce zaměstnání, nižší kriminalitě, dostupnosti potravin, úrodnější půdě, příznivějším klimatickým podmínkám či politické stabilitě. [4]

Migrace obyvatelstva je jedna z nejstarších a nejvýraznějších forem globalizačních procesů. Je takřka všudypřítomná. Lidé se odjakživa dočasně nebo natrvalo přemisťovali na různé vzdálenosti. Během první poloviny 90. let 20. století žila více než 2 % světové populace mimo zemi svého původu. Jen těžko by se hledal národ, který v té době nebyl migrací zasažen. O půl století později už byl počet mezinárodních migrantů odhadován na 175 milionů, což byl každý třicátý pátý člověk na světě. Vzhledem k minulosti se trendy současné migrace výrazně proměnily. Nejsou již charakterizovány pouze trvalým přesídlením do zahraničí, ale stále častěji se objevují dočasné či cyklické migrace různých délek. V historii byla nejvýznamnějším zdrojem migrantů Evropa. Evropské obyvatelstvo se stěhovalo hlavně do Ameriky, Asie a Austrálie. Ale od konce 60. let 20. století se naopak Evropa stává centrem masivního nárůstu imigrantů. Nutno dodat, že se jedná převážně o Evropu západní a imigranti pocházejí především z rozvojových zemí – z Afriky, Asie, Středního východu a zemí Karibiku. Podobné přílivy migrantů byly zaznamenány i v jiných, hospodářsky rozvinutých oblastech. Tím tyto země dostávají multikulturní charakter a mezinárodní migrace se stává jedním ze základních rysů industrializovaných zemí. [5] 12

V současnosti je růst mezinárodní migrace stále velmi dynamický. Ročně přibývají 2-4 miliony nových migrantů. Jejich etnické složení je velmi pestré. Můžeme rozlišovat dva základní typy migrantů – ekonomické migranty a uprchlíky. Uprchlíci jsou definováni jako migranti, kteří opouštějí svojí domovskou zemi z politických důvodů, jako jsou války, náboženské a etnické střety, či vysídlování osob. Odhadované počty takto definovaných uprchlíků se liší. Největší část mezinárodních migrantů tvoří pracovní migranti a jejich rodinní příslušníci. Ti svým přemístěním usilují především o zlepšení své socioekonomické situace a o zvýšení svého životního standardu. Rozmístění mezinárodních migrantů je velice nerovnoměrné. Jak už vyplývá z předchozích údajů, cílem bývají většinou svobodné a vyspělé státy. Na druhé straně jsou ale významnými centry migrací i země nacházející se v těsné blízkosti vystěhovaleckých zemí, které jsou sužovány politickými, či ekonomickými problémy. Obecně tedy platí, že polovina migrantů směřuje do rozvinutých zemí a polovina do těch rozvojových. Celá jedna třetina migrantů se nachází v Německu, Francii, Velké Británii, Itálii, USA, Japonsku a Kanadě – tedy v 7 nejbohatších zemích světa. V zemích západní Evropy (včetně severoevropských i jihoevropských zemí) se jich podle odhadů v současné době nachází více než 20 milionů. [18]

Navzdory všem tvrzením přináší migrace velmi důležité výhody pro společnost. Migrující pracovníci jsou často ochotni vykonávat v hostující zemi zaměstnání, která nejsou pro místní obyvatele lákavá. Zároveň stimulují poptávku a celkově přispívají ke zlepšení ekonomiky. Migranti rovněž významně přispívají do penzijních systémů v zemích, které se potýkají se stárnutím populace. Také finanční prostředky, které migranti posílají zpět do rozvojových zemí, mají veliký význam. Jejich roční úhrn se odhaduje na 167 miliard dolarů. [7]

1.1.1 Definice migrace dle OSN Do této kapitoly bych ráda zahrnula i některé statistické údaje ze záznamů OSN. Ta definuje mezinárodní migranty jako osoby, které zůstanou mimo jejich domovskou zemi po dobu delší než jeden rok. Organizace spojených národů dle této definice odhaduje, že v roce 2005 bylo na celém světě asi 20 milionů mezinárodních migrantů, včetně 9 milionů uprchlíků. Uvádí, že se dnes mezinárodně migrující osoby podílejí 3 % na celkové světové populaci. Nicméně migrace ovlivňuje mnohem více lidí než migranty samotné. Má významné politické, ekonomické a sociální dopady na země původu migrantů i na cílové země. Během posledních 25 let se celkový počet mezinárodních migrantů více než zdvojnásobil. V prvních pěti letech

13

21. století bylo zaznamenáno 25 milionů migrantů. Před rokem 1990 žila většina ze světových mezinárodních migrantů v rozvojových zemích. Dnes žije většina ve vyspělých zemích a jejich podíl se stále zvyšuje. Mezi lety 1998 a 2000 se počet mezinárodních migrantů v rozvinutých zemích zvýšil ze 48 milionů na 110 milionů. V rozvojových zemích takto rapidní nárůst nenastal. V těchto letech byl zaznamenán růst z 52 milionů na 65 milionů migrantů. V roce 2000 se nacházelo asi 60 milionů migrantů v rozvojových zemích. Dalších 60 milionů přistěhovalců bylo v Evropě, 44 milionů v Asii, 41 milionů v Severní Americe, 16 milionů v Africe a 6 milionů v Austrálii a Latinské Americe. Téměř 35 milionů migrantů v roce 2000 (tedy necelých 20 % ze světových migrantů) žilo v USA. Druhou nejvýznamnější hostitelskou zemí bylo Rusko. Žilo v ní tehdy 13 milionů migrantů (téměř 8 % z celkového počtu světových migrantů). Za nimi následovalo Německo, Ukrajina a Indie. V každé z těchto zemí žilo mezi 6 a 7 miliony přistěhovalců.

OSN do migrace nezahrnuje dočasné formy prostorové mobility, jako je dojížďka za prací, turistika, nebo studijní pobyty. Kritériem pro začlenění do migračních pobytů je doba pobytu, nebo právní status. Jak jsem uváděla výše, Organizace spojených národů určuje jako limitní dobu pobytu delší než jeden rok mimo domovský stát. Nicméně západní státy a většina rozvojových zemí nemají takto přesné určení délky pobytu a vázanosti pohybu zavedené. Přechodná migrace se dnes týká více migrantů než migrace trvalá. Dokonce i lidé, kteří žili v zahraničí po většinu svého života, zastávají názor, že se vrátí do místa svého narození. Dle statistik OSN je dnes relativně neobvyklé, aby lidé migrovali z jedné země do druhé a zůstali tam po zbytek svého života. Přesto bude migrace nadále hrát velice důležitou roli v regionálních, národních a globálních záležitostech. [8]

1.2 Příčiny a dopady mezinárodní migrace a souvislosti s trhem práce Přesuny obyvatelstva může způsobit například vojenský konflikt nebo přírodní katastrofa. V historii doznaly migrační toky značných změn. V 19. století byla nejtypičtějším imigračním centrem Amerika. Mezi lety 1820 až 1932 tam odešlo více než 52 milionů migrantů, z toho necelých 32 milionů do USA. Nutno dodat, že převážná většina z těchto migrantů byli Evropané. Dalšími významnými hostitelskými zeměmi v tomto období byla Austrálie a Nový Zéland, kam odešlo zhruba 3,5 milionů migrantů. Tyto masové přesuny s sebou nesly dalekosáhlé následky jak pro země hostitelské, tak pro země vysílající. V hostitelských zemích se rapidně zvýšil počet obyvatel a pracovní síly. Příkladem může být Argentina, kde

14

v letech 1870 – 1910 vzrostl celkový počet obyvatel o 60 % a počet pracujících se zvýšil dokonce o 86 %. Evropské země čelily opačným problémům. Výrazné ztráty obyvatelstva byly zaznamenány například v Irsku, které ztratilo 36 % obyvatelstva a 45 % pracovní síly. Dalšími zeměmi, které v tomto období zaznamenaly významné ztráty obyvatelstva, byly skandinávské země a Itálie. S lidmi migroval také kapitál, což byl pro hostitelské země významný zdroj finančních prostředků a zapříčinil rychlý rozvoj ekonomik imigračních zemí. [9]

1.2.1 Charakteristika trhu práce Nejdříve bych ráda definovala samotný pojem trh a pojem práce. Trh je prostor, kde se střetávají kupující a prodávající určitého zboží a vstupují do vzájemných interakcí, aby stanovili cenu a množství zboží, které se prodá nebo koupí. Pro výrobu zboží je třeba zajistit vstupy, které tvoří základní výrobní faktory – práce, půda a kapitál. Trh práce funguje na stejném principu jako ostatní specifické trhy. Charakteristický je právě prací a její vázaností na člověka. Člověk, jako přirozené stvoření, se jeden od druhého liší výjimečnými vlastnostmi, vzděláním nebo talentem. Proto i práce, kterou můžou různí lidé nabídnout, je odlišná. Přes tato specifika je trh práce podřízen zákonitostem fungování trhu a je ovlivněn působením nabídky a poptávky. Na straně nabídky práce figurují zaměstnanci a na straně poptávky po práci vystupují zaměstnavatelé se svými firmami. Nástrojem pro vyrovnání nabídky a poptávky na trhu práce je cena práce. [12]

1.2.2 Příčiny mezinárodní migrace Příčiny mezinárodní migrace můžeme členit do dvou skupin, na příčiny neekonomické a ekonomické. Mezi neekonomické se řadí především důvody politické, náboženské, rasové, národnostní a také například příčiny rodinné. Dalším impulzem k migraci obyvatelstva může být také přírodní katastrofa, která si za důsledek nese výrazné zhoršení ekonomické situace dané země. S ekonomickými příčnami mezinárodní migrace úzce souvisí nerovnoměrný ekonomický vývoj v jednotlivých zemích. Z něho vyplývají velké rozdíly v životní úrovni a ve výši reálně mzdy. Ekonomické příčiny jsou rovněž úzce spojeny s pohybem přímých zahraničních investic, neboť pracovní migranti následují ekonomické příležitosti. Migrační toky obyvatelstva z ekonomických příčin probíhají v mnohem větší míře ze zemí méně rozvinutých do zemí rozvinutějších. Opačný směr migrace je výrazně slabší.

15

1.2.3 Dopady mezinárodní migrace Důsledky mezinárodní migrace lze rozčlenit na důsledky zemí hostitelských - imigračních a zemí vysílajících – emigračních. Pro oba tyto typy zemí přináší mezinárodní migrace důsledky pozitivní i negativní.

Jedním z nejvýznamnějších pozitivních důsledků, které působí na hostitelskou zemi je vyplnění mezer na trhu práce. V tomto případě je to myšleno tak, že mezinárodní migranti nejsou ve výběru zaměstnání příliš nároční. Mají zájem i o méně atraktivní pracovní pozice, kde jsou pracovní podmínky pro většinu domácích pracovníků příliš náročné a nezajímavé. Jedná se zejména o práce v pohostinství, stavebnictví či zdravotnictví. Dalším významným pozitivním důsledkem je fakt, že migranti zvyšují agregátní poptávku po zboží a službách. Tímto se stimuluje HDP hostitelské země. Příliv zahraničních pracovníků také přispívá k vyšší agregátní nabídce a tím i k ekonomickému růstu. Pracovní migranti mohou předávat domácím pracovníkům nové cenné znalostí a pracovní dovednosti. Noví kvalifikovaní pracovníci a specialisté ze zahraničí přináší hostitelské zemi úspory nákladů na vzdělání. Zahraniční migranti jsou také obvykle plátci do veřejných rozpočtů. Daně a odvody placené migranty jsou vyšší než výdaje, které na ně stát vynakládá. Velmi pozitivní fakt je, že většina imigrantů je v produktivním věku a jejich platby do veřejných rozpočtů pomáhají řešit problémy s financováním sociálního zabezpečení v zemích, kde dochází ke stárnutí populace. Neméně důležitým pozitivem, které mezinárodní migranti přinášejí do hostitelských zemí, jsou nové kulturní tradice.

Stejně jako pozitivní důsledky je pro hostitelské země důležitá také negativní stránka migrace. Jako nejvýznamnější se jeví problém s nespokojeností domácích obyvatel. Pracovní imigranti pro ně představují konkurenci v boji o zaměstnání. Vyvolávají sociální neklid, což může vést až ke xenofobii vůči cizincům. Zajímavé je, že na jedné straně přistěhovalce obyvatelé hostitelských zemí odmítají, ale zároveň využívají jejich levnější pracovní síly. K těmto nespokojenostem ze strany domácích obyvatel dochází v případě, kdy je domácí trh práce málo pružný a uplatnění zahraničních imigrantů je obtížné. Na trhu práce tak může docházet k diskriminaci cizinců, což působí negativně na výši mezd. Levná a přizpůsobivá pracovní síla má za následek klesající požadavky zaměstnavatelů na kvalifikaci zaměstnanců a rostoucí požadavky na pracovní výkon. Někteří zaměstnavatelé tak ztrácejí zájem na zavádění nových technologií a jen těžko tak mohou zvyšovat produktivitu práce. Mezi další negativní společenské důsledky patří tzv. „střet civilizací“. Ten vyvolává odlišné náboženství, 16

mentalita, kultura a tradice. Může vyústit až k národnostní nebo rasové nesnášenlivosti. Příkladem střetu civilizací v Evropě v posledních letech jsou nepokoje v Paříži v letech 2005/2006.

Pro vysílající země jsou významné pozitivní důsledky také na poli trhu práce. V těchto zemích se kvůli odlivu produktivního obyvatelstva snižuje nabídka pracovní síly, což může vést k poklesu míry nezaměstnanosti. Odcházející migrant zároveň může v zahraničí získat takovou pracovní příležitost, která by v jeho zemi byla jen těžko dostupná. Pokud migrant ze zahraničí finančně podporuje svou rodinu v emigrační zemi, dochází k růstu devizových zdrojů, použitelných k rozvoji domácí ekonomiky. Ve své mateřské zemi mají migranti většinou velké množství kontaktů se svojí rodinou, přáteli a dalším okruhem osob. Zahraniční komunity, které vznikají v imigračních zemích, tak podporují pohyby zboží, služeb, informací a investic mezi vysílající zemí a zemí hostitelskou.

Jako největší negativní důsledek pro emigrační země bych chtěla zmínit tzv. odliv mozků. Je to migrace vysoce kvalifikovaných pracovníků, kteří ve své zemi nenacházejí patřičné uplatnění, nebo nejsou za své znalosti a dovednosti dostatečně ohodnoceni. Tento problém je v posledních desetiletích jedním z největších problémů globalizující se světové ekonomiky, má totiž stále rostoucí tendenci. K odlivu mozků dochází především v důležitých odvětvích veřejných služeb, jako je zdravotnictví, školství nebo věda a výzkum. USA je přední cílovou zemí, kam se kvalifikovaní migranti přesidlují. Jejich počet se zvýšil z 1,7 milionů v roce 1990 na 4,2 milionů v roce 2000. Nejenže vysílající země ztrácejí odborné pracovníky, ale také přicházejí o investice do jejich vzdělání. Velká míra odlivu kvalifikované pracovní síly může ve vysílající zemi způsobit snížení technické, ekonomické a kulturní úrovně země. [13]

1.2.4 Další vlivy mezinárodní migrace na trh práce Na trh práce má mezinárodní migrace velice silný vliv, jak vyplývá z výše uvedených dopadů mezinárodní migrace. Práce je také jednou z nejčastějších příčin odchodu migrantů ze své domovské země. Velkou roli při rozhodování obyvatel, zda změnit místo svého trvalého pobytu, hraje rozdílná úroveň průměrných mezd mezi zeměmi a regiony. Všechny země, které jsou imigračními centry, přikládají přistěhovalectví velký význam. Vliv migrace výrazně ovlivňuje mzdy domácích pracovníků. Díky mnoha studiím je zjištěno, že 1 % růst v nabídce pracovních sil způsobený migranty mění mzdy tuzemských pracovníků v rozmezí od - 1 % až po + 1 %. Není tedy prokázáno, že by přistěhovalci vždy snižovali mzdy. Státy mají totiž 17

tendence vpouštět za své hranice pracovníky, kteří disponují dovednostmi a znalostmi komplementárními k dovednostem domácích pracovníků. Vliv imigrantů je tedy spíše pozitivní. Navíc vliv migrantů na trh práce není tak obrovský, jak se může jevit z názorů, že přistěhovalci zapříčiňují nezaměstnanost a mají negativní vliv na mzdy. [11] Zapomíná se na fakt, že migrace obecně zvyšuje ekonomickou efektivitu. Na druhou stranu může ale negativně ovlivňovat nekvalifikované a ne příliš vzdělané pracovníky. Existuje ale pouze malé množství důkazů, které by potvrzovaly stanovisko, že migrace je zdrojem strádání. [14]

1.2.5 Opatření proti negativním dopadům mezinárodní migrace V posledních letech většina zemí světa přijímala opatření k liberalizaci pohybu kapitálu, zboží a služeb. Na mezinárodní pohyb obyvatel se však vztahují spíše omezující opatření ve formě právních norem. V imigračních zemích totiž narůstá znepokojení ze snižování mezd a zaměstnanosti tuzemského obyvatelstva a také vzrůstají obavy ze ztráty národní a kulturní identity. K omezením, kterými se vlády snaží snížit příliv přistěhovalců, patří zejména právní omezení, jako je vízová povinnost, povinnost získat povolení k pobytu, pracovní povolení nebo licenční podmínky (osvědčení opravňující vykonávat různá povolání v imigrační zemi). Negativní dopady mezinárodní migrace byly jedním ze stěžejních bodů zasedání Evropské rady v říjnu 1999, které se konalo ve finském Tampere. Ze zasedání vyplynulo, že je potřeba účinnějšího řízení migračních toků a rozpracování společné aktivní politiky ohledně víz a padělání dokladů. Zároveň se Evropská rada rozhodla, že se aktivně zapojí do boje s lidmi, kteří se podílejí na ekonomickém vykořisťování imigrantů. [10] Mezinárodní migrace se stala globálním fenoménem. Počet migrantů ve světové ekonomice v posledních desetiletích rapidně vzrostl. Ekonomické a neekonomické příčiny mezinárodní migrace souvisejí hlavně s nerovnoměrným ekonomickým vývojem v jednotlivých zemích. Dopady se projevují negativně a pozitivně a to v zemích hostitelských i vysílajících. V hostitelských zemích můžou imigranti zaplňovat málo žádané pracovní pozice nebo pomáhají řešit problémy spojené se stárnutím populace. Na druhou stranu příliv imigrantů vyvolává v domácím obyvatelstvu obavy z poklesu mezd, což může vést k sociálním problémům nebo dokonce až ke xenofobii. V emigračních zemích migrace zvyšuje zaměstnanost díky uvolňování pracovních pozic, na druhou stranu ale díky migraci ztrácí cenné kvalifikované pracovní síly, což má negativní dopady na další vývoj země. Přistěhovalci a migrace obecně nepřispívá jenom k hospodářskému a ekonomickému růstu hostitelských zemí, ale jejich dopad je patrný také v oblastech společenského a kulturního 18

života. Lidé různých národnostních původů, náboženství a kulturních tradic přicházejí díky mezinárodní migraci denně do vzájemného kontaktu.

2 Literární rešerše Pojem migrace je popisován v mnoha publikacích. Adler a Geilen (2003) definují migraci jako proces, ve kterém se lidé, zejména ve skupinách, přemisťují z jednoho místa (země, města, regionu) na jiné. Pojem migrant, nemá žádný právní status. Mnoho národů proto nyní používá termíny imigrant a emigrant. Tyto termíny právní status mají a jsou pečlivě vydefinovány v různých národních a mezinárodních právních řádech. Termín imigrace popisuje proces lidí, kteří opouštějí jeden národ a uchylují se k trvalému pobytu v jiném státě. Emigrace je proces, kdy lidé opouštějí národ.

Dále autoři ve své knize popisují termíny jako pracovní migranti, mezinárodní pracovníci, nelegální přistěhovalci a žadatelé o azyl. Všechny tyto pojmy a pojmy s nimi související mají v dnešních masmédiích velkou pozornost. Migrující obyvatelstvo se často stává terčem vykořisťování, zneužívání a v současnosti je jedním ze zásadních globálních problémů. Přistěhovalci musí často jako zdroje levné pracovní síly vytrpět mnoho ponížení a špatného zacházení.

Samers (2010) popisuje globální dopad migrace v posledních letech. Téměř každá země je dnes migrací ovlivněna. V současnosti se ve světě pohybuje více mezinárodních migrantů než kdykoliv předtím a jejich počet se v dohledné budoucnosti ještě zvýší. Samers také spojuje pojem migrace s důležitými globálními otázkami zahrnujícími rozvoj, chudobu a lidská práva. Integrace v cílových zemích může být pro migranty velmi obtížná, někteří migranti jsou zneužívání a bývají porušována jejich lidská práva. A přitom to jsou často podnikaví a dynamičtí členové společnosti. V historii byla migrace oporou hospodářského a národního růstu a obohacením kultury.

Migranti mohou také velice silně ovlivňovat společnost, kterou opouštějí. Zejména v případě, kdy mají znalosti a dovednosti, které jsou nedostatkovým zbožím v jejich domovských zemích. Dopad takzvaného odlivu mozků je nejznačnější v sektoru zdravotnictví

19

a školství. Nejenže se snižuje schopnost chudých zemí zajistit si základní služby, ale také to znamená, že veřejné investice do vzdělání a odborné přípravy těchto lidí jsou neefektivní.

Kromě geografických rozměrů migrace Samers popisuje odklon současných trendů migrace od dřívějších procesů. Jedním z nejzajímavějších je rychle narůstající počet žen mezi přistěhovalci. V roce 2005 byla téměř polovina světových migrantů právě ženského pohlaví. Více než polovina z nich migrovala do vyspělých zemí a méně než polovina do těch rozvojových. Podle statistik OSN bylo v roce 2005 mezi migranty více žen než mužů v Evropě, Latinské Americe a Karibiku, Severní Americe, Oceánii a bývalém SSSR. Dříve ženy tradičně migrovaly, aby se připojily ke svým partnerům. V současnosti se však zvyšuje počet žen, které migrují za vzděláním, za prací nebo aby se staly nezávislé.

Kunešová a Cihelková (2006) se ztotožňují s názorem, že mezinárodní migrace má v posledních desetiletích rostoucí tendenci a stala se jakýmsi globálním fenoménem. Velký příliv migrantů do vyspělých zemí zapříčiňují především ekonomické a politické nepokoje, zavedení svobodného pohybu občanů v rámci EU na základě Schengenské smlouvy a s tím spojené i uvolňování trhů práce. Rovněž se tím zvyšuje i počet uprchlíků.

Autorky se dále zabývají konkrétními počty migrantů v posledních desetiletích a kontinenty, kterých se mezinárodní migrace v současnosti nejvíce dotýká. V současné době přichází nejvíce imigrantů do Severní Ameriky a západní Evropy. V Evropě docházelo k největším migračním tokům na přelomu 80. a 90. let 20. století po pádu „železné opony“. V Asii patří mezi nejvýznamnější imigrační lokality země v okolí Perského zálivu. V Africe dochází k migračním pohybům především z politických důvodů. V Jižní Americe vykazují největší země – Argentina a Brazílie – pokles migrantů v důsledku ekonomických problémů.

Dále Kunešová a Cihelková definují specifické formy mezinárodní migrace. Zařazují mezi ně příhraniční migraci, odliv mozků a nelegální migraci. Nejvíce se věnují problematice nelegální migrace. Realizuje se prostřednictvím pašování lidí a obchodování s nimi. K jejímu největšímu růstu docházelo především v 90. letech 20. století.

Čadil (2010) ve své publikaci rovněž potvrzuje fakt, že migrace obyvatelstva představuje v moderních ekonomikách faktor, jehož socio-ekonomický význam stále roste. Na druhou stranu ale tvrdí, že mezinárodní migrace se v procesu globalizace nezvyšuje, naopak spíše 20

slábne. A to i přesto, že jazykové, ekonomické, sociální či kulturní bariéry mezinárodní migrace postupně slábnou. Je zvláštní, že migrace bývá veřejností často vnímána negativně. V imigračních zemích je to zejména z důvodů růstu nezaměstnanosti původního obyvatelstva, nebo rivality na trhu práce, naproti tomu v emigračních zemích je hlavním důvodem odliv mozků. Přitom z politického a ekonomického hlediska přináší migrace spíše pozitivní efekty jako například pozastavení stárnutí populace či efektivní fungování oblastí se společnou měnou.

Koser

(2007)

spojuje

ve

své

knize

migraci

s makroekonomickými

nebo

politickoekonomickými přístupy. Ty mají podle Kosera většinou základy v různých marxistických, neomarxistických a historicko-sociologických výkladech kapitalismu. V těchto výkladech však není zcela zřejmé, zda jsou navržené specificky pro teorii migrace, nebo pro teorie kapitalismu, imperialismu či neoliberalismu, v nichž je migrace považována za zásadní.

Lewis (1982) zastává názor, že by měl být pojem migrace vyhrazen pro pohyb osob z jednoho místa na druhé za účelem trvalého osídlení. Neexistuje totiž žádná dohodnutá definice podmínek migrujících a migrace. Proto by mohl být každý výčet migračních pohybů velmi problematický. Dále se Lewis ve své knize zmiňuje o migraci jako o dobrovolném činu, ve kterém jsou zapojeny společenské hodnoty a normy. Přiřazuje migraci přirozené touze člověka naplňovat své potřeby a sny na jiných místech. Na druhé straně řeší problematiku nedobrovolných migrantů a uprchlíků.

Ve své práci se budu zabývat také pojmem trh práce, na který má migrace nemalé dopady. Holman (2008) charakterizuje trh práce tržní poptávkou po práci a tržní nabídkou práce. Na straně nabídky i poptávky existuje konkurence. Z toho lze vyčíst, že práci poptává i nabízí mnoho subjektů. Tržní nabídka je součtem všech individuálních nabídek práce a tržní poptávka je poptávka po práci všech firem v dané ekonomice.

Šikýř (2012) ve své knize definuje trh práce jako pomyslné místo, kde se utvářejí podmínky zaměstnanosti, včetně ceny práce, pomocí vzájemného působení nabídky práce a poptávky po práci. Smyslem trhu práce je alokovat práci zaměstnanců mezi zaměstnavatele a naplnit potřeby a vytyčené cíle zaměstnanců i zaměstnavatelů naplněním vzájemných představ a očekávání. Šikýř rozlišuje vnější a vnitřní trh práce. Vnější trh práce zaujímá prostředí mimo

21

organizaci zaměstnavatele, kde se nacházejí vnější zdroje zaměstnanců a vnitřní trh práce je prostředí uvnitř organizace zaměstnavatele, kde se nacházejí vnitřní zdroje zaměstnanců.

Jako neoddělitelnou součást trhu definuje trh práce ve své knize Dvořáková (2007). Definuje také obecné atributy trhu práce jako je hospodářská soutěž, interakce nabídky a poptávky, peněžní vyjadřování ceny práce, soukromé vlastnictví nebo volný vnitrostátní pohyb pracovních sil. Dvořáková charakterizuje také práci samotnou jako velmi specifický výrobní faktor. Schopnost pracovat je neoddělitelnou součástí člověka, je to souhrn jeho fyzických a duševních sil. Trh práce bývá také velmi často předmětem státních zásahů nebo místem politických střetů. Jsou na něm utvářeny podmínky zaměstnanost (včetně mezd a platů) prostřednictvím nabídky a poptávky po práci.

Tématem migrace a jejími dopady na trh práce se ve své knize zabývá Cihelková (2009). Popisuje velký vliv příjmů obyvatel v zahraničních ekonomikách, který je jednou z největších příčin migrací obyvatel za prací. Další důležitou příčinou je, že migranti nemohou v zemi svého původu nalézt adekvátní uplatnění nebo tam nenalézají dostatek pracovních příležitostí. Cihelková ale neuvádí pouze ekonomické důvodu, ale jako stejně důležité popisuje důvody politické, národnostní, náboženské, rasové, ekologické a rodinné. Autorka rovněž uvádí, že přesuny obyvatel globálního charakteru začaly v 19. století a byly zapříčiněny inovacemi a snižujícími se cenami dopravy. Za lepším životním stylem a vyšší mzdou se stěhovali především Evropané. Migrace byla tedy charakteristická hlavně pro obyvatele vyspělých zemí na nižším stupni ekonomického a technického rozvoje. V tomto období byl nejvýznamnější tok obyvatel z Evropy do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.

Migraci v současné Evropě popisují ve své knize Baldwin a Wyplosz (2008). Protože EU garantuje volný pohyb osob, nastala obava, že přistěhovalci způsobí pokles mezd a to především po rozšíření EU o země střední a východní Evropy, kde jsou mzdy a celková životní úroveň nižší, než v Evropě západní. Není ale nijak dokázáno, že by migrace byla zdrojem nějakého skutečného strádání. Přesto ve většině států západní Evropy přetrvávají názory, že jsou přistěhovalci odpovědni za vysokou nezaměstnanost, zneužívání programu sociálních pomocí či pouliční kriminalitu. Předsudek negativních důsledků zapříčiněných přistěhovalci je popírán i z toho důvodu, že státy mají tendenci vpouštět za své hranice pracovníky, kteří mají dovednosti komplementární k dovednostem jejich pracovníků. Tím se stal jejich vliv na tuzemskou ekonomiku spíše pozitivní. 22

3 Migrace obyvatelstva v Evropě a Evropské Unii Již od 50. let 20. století je volný pohyb obyvatel základním kamenem evropské integrace a to jak z ekonomických, tak z politických důvodů. Možnost obyvatel volně se pohybovat přes hranice tehdejšího Evropského hospodářského společenství měla zlepšit ekonomickou prosperitu. Migranti většinou cestovali za prací a mohli si tak najít pracovní pozice nejlépe odpovídající jejich schopnostem a vzdělání. Firmy tak mohly zaměstnávat ty nejlepší a nejvhodnější pracovníky. EHS doufalo ve vzájemně se utužující vztahy mezi obyvateli států Evropy. Dnes můžeme vidět, že bydlení, studium, nebo práce Evropanů v jiné zemi Evropské Unie má velký vliv na způsob, jakým Evropané vnímají jeden druhého. [15]

3.1 Historie migrace na evropském kontinentu Historicky nejvýznamnější migrační vlny se odehrávaly v daleké minulosti. Jednalo se tehdy převážně o hromadné migrace v důsledky válečných konfliktů, přírodních katastrof, náboženských či politických útlaků nebo se obyvatelstvo houfně stěhovalo do oblastí s příznivějšími zemědělskými podmínkami. Jako první migrační vlna bývá označována velká řecká kolonizace v 8. až 6. století před naším letopočtem. Dalšími významnými migračními mezníky bylo takzvané stěhování národů, které probíhalo od 4. do 7. století a následný vpád Arabů ve století osmém. Následující migrační boom nastal až v 17. století. Migrační trend se mění z hromadného přesidlování na přesouvání jednotlivců a rodin. Evropa tehdy byla vysílající oblastí a evropské obyvatelstvo se stěhovalo hlavně do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland, tedy do zemí tzv. „Nového světa“. Příčinou migrace tehdy byla vidina lepšího života, snazší obživy či lepší dostupnost půdy v nově objevených zemích.

Asi do 30. let 20. století byla Evropa jedním z největších zdrojů emigrantů na světě. Byla tedy vysílající oblastí. Po 2. světové válce se z evropského kontinentu stala spíše hostitelská oblast pro migranty z celého světa. Od konce 40. let 20. století do 60. let Evropou migrovali lidé, kteří byli vyhnáni ze svých domovů válkou. Přicházeli migranti z Alžírska, Pákistánu, Indie nebo Indonésie. Hlavními cílovými státy bylo Nizozemí, Franci a Velká Británie. Poslední historicky významnou migrační vlnou byl pád komunismu a hlavně stržení Berlínské zdi v roce 1989. Migranti tehdy směřovali z východních států Evropy do západních států. V Německu příliv východoevropských migrantů zapříčinil protivýchodoevropské

23

nálady. Největším důvodem byl strach domácího obyvatelstva z konkurence na trhu práce. [16]

3.2 Migrace v rámci Evropské Unie Vnitřní trh a jeho čtyři základní svobody jsou v moderní Evropě jednou ze stěžejních myšlenek evropské hospodářské integrace. Do těchto čtyř základních svobod náleží volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. Již od počátku Evropské Unie bylo jedním z hlavních cílů zajistit volný pohyb osob přes hranice členských států a je také jedním ze základních práv všech občanů EU. Nicméně zavádění volného pohybu kapitálu, zboží a služeb bylo mnohem jednodušší než zajišťovat rušení vnitřních hraničních kontrol při zavádění volného pohybu obyvatel. Na počátku myšlenky volného přeshraničního pohybu osob v rámci EU se počítalo pouze s volným pohybem pracujícího obyvatelstva. Stále silnější vliv požadavků na lidskou stránku evropského prostoru zapříčinil rozšířit možnost volného pohybu všem typům občanů. Právo na volný pohyb přes hranice zemí EU měli také důchodci, studenti, nebo vyživované osoby – tedy i ekonomicky neaktivní obyvatelstvo. Ve srovnání s USA je pohyb zahraničních pracovníků v Evropě relativně malý. Odhadované počty mezinárodních evropských migrantů jsou uvedeny v tabulce č. 1. Spojené státy americké zaznamenávají až třikrát vyšší mobilitu pracovníků. [17]

Tabulka č. 1: Vývoj mezinárodní migrace obyvatel v Evropě v letech 1960 až 2000 Odhadovaný počet

Odhadovaný počet

Podíl migrantů na

migrantů

celkové populace

populaci v %

1960

14 244 764

424 266 000

3,4

1965

16 662 207

443 539 000

3,8

1970

18 783 392

458 196 000

4,1

1975

20 170 448

471 909 000

4,3

1980

21 894 487

482 680 000

4,5

1985

23 471 785

489 868 000

4,8

1990

49 381 119

721 390 000

6,9

1995

55 286 554

727 885 000

7,6

2000

58 216 735

728 462 000

8

Rok

Zdroj: United Nations (2006)

24

Členské státy EU postupně vyvinuly různé přístupy k řízení toků mezinárodní migrace. Odlišnost těchto způsobů řízení vyplývá nejen z politických či kulturních rozdílů, ale rovněž z toho, jak byla v minulosti daná země migrací ovlivňována – zda byla čistě vysílající zemí, nebo zemí hostitelskou. Paralelně s vývojem EU a tím pádem i se změnami migračních toků se stala problematika migrace jedním z předmětů integrace. V oblastech, kde je rozvinutá spolupráce mezi členskými zeměmi, je na denním pořádku společná kontrola hranic, povolování trvalého pobytu nebo sjednocování azylového systému. V posledních letech se řeší témata spolupráce v řízení pracovní migrace nebo kooperace s třetími zeměmi s cílem propojení migrace a rozvoje. V pozadí ani nezůstává otázka uprchlíků. EU také sleduje, nakolik jsou zájmy jednotlivých státu společné a do jaké míry se podaří sjednotit evropskou migrační a azylovou politiku. [18]

Dnes můžeme migraci v rámci Evropské unie rozdělit do tří etap: 1. Migrace pracovníků a jejich rodinných příslušníků Nastala v 60. letech 20. století po potřebě ekonomicky vyspělých zemí EHS dostat na svůj pracovní trh zahraniční zaměstnance, kteří tak vyplňovali prázdné pracovní pozice. V důsledku toho se za nimi stěhovali jejich rodiny, které způsobily masivní příliv zahraničního obyvatelstva, především z jihovýchodních zemí. 2. Migrace obyvatelstva z východu na západ po roce 1989 Silnou vlnu migrantů na počátku 90. let 20. století přinesl pád „železné opony“. Tok migrantů směřoval z východní Evropy do západní, kde byla vidina mnohem lépe placené práce. Západní státy představovaly pro Východoevropany vidinu lepšího života. 3. Migrace obyvatelstva po rozšíření EU v roce 2004 EU byla v tomto roce rozšířena o země střední a východní Evropy. Celkově činil počet nových obyvatel EU kolem 100 milionů. Migrační toky směřovaly opět převážně z východu na západ, kde migranty lákaly lepší pracovní příležitosti.

3.2.1 Migrace pracovníků a jejich rodinných příslušníků během 60. a 70. let 20. století Během let 1961 až 1974 začala být mezi migračními trendy nejvýznamnější pracovní migrace. Na počátku 60. let byly ekonomicky nejvyspělejšími evropskými zeměmi Francie a Německo. Počet volných pracovních míst v těchto zemích přesáhl počet nezaměstnaných.

25

Tím došlo k zpřístupnění pracovních trhů Francie a Německa zájemcům o práci ze Španělska a Itálie, kde byla v té době nezaměstnanost vysoká. Evropské hospodářské společenství zaručovalo svým obyvatelům právo hledat si zaměstnání na celém jeho území. EHS předpokládalo, že pracovní migranti (tzv. gastarbeiteři) budou setrvávat v hostujících zemích pouze po dobu dvou až tří let a poté se vrátí zpět do domovské země. Jejich vydělané peníze by tak pomohly zvýšit ekonomický růst vysílajícím zemím. Ekonomická prosperita Evropy rostla a Itálie se na konci 60. let zařadila mezi hospodářsky vyspělé státy. Původ pracovních migrantů se posunul k hranicím bývalé Jugoslávie. [21]

V roce 1973 nastala ropná krize, která zapříčinila celosvětovou ekonomickou krizi. Důsledkem bylo snižování produkce a růst nezaměstnanosti. Mnoho pracovních migrantů se rozhodlo nevracet se zpět do své domovské země, kde byla ekonomická situace horší. Většina z nich navíc získala právo usídlit se i přes ztrátu zaměstnání kvůli dlouhodobé práci v hostitelské zemi. Byla tak zapříčiněna další migrační vlna, způsobená migrujícími rodinnými příslušníky gastarbeiterů. Sjednocení rodin hostujících pracovníků přineslo díky rozdílné kultuře a náboženství imigrantů politické a sociální problémy. Hostitelské státy, tedy hlavně Francie a Německo, se snažily přimět imigranty k návratu do své domovské země. Výměnou za návrat migrantů byla finanční hotovost, která měla fungovat jako náhrada za platby do sociálních systémů. Dalšími prostředky, jak přimět rodiny hostujících pracovníků neopouštět rodnou zemi, bylo neposkytování pracovních povolení, nebo povolení přistěhovat se pouze dětem mladším 16 let. Většina těchto opatření však selhala a pracovníci i jejich rodiny zůstávali na území Francie a Německa.

Nepříznivý ekonomický vývoj v zemích severní a západní Evropy začal recesí v roce 1973. Došlo tehdy k významnému úbytku migrantů v zemích Evropského hospodářského společenství, vyjma Itálie a s připočtením skandinávských zemí. Tyto země byly do té doby nejvýznamnějšími imigračními centry. Španělsko, Itálie, Řecko a Portugalsko, tedy země jižní Evropy, a také bývalá Jugoslávie a Turecko byly do ekonomické krize v roce 1973 hlavními vysílajícími zeměmi. Migrační toky zesílily až na počátku 80. let 20. století, kdy došlo k hospodářskému růstu. Severoevropské a západoevropské země znovu pocítily potřebu přilákat pracovníky ze zahraničí. Důležité je, že se k nim v té době připojily také země jižní Evropy, které byly do ropné krize pouze poskytovateli pracovníků. Někteří pracovníci se po zlepšení ekonomiky jejich domovské země vrátili zpět. Týkalo se to migrantů pocházejících převážně ze Španělska, Portugalska či Itálie. Zlepšení ekonomické situace v jihoevropských 26

zemích přilákalo značné množství mimoevropských migrantů například ze zemí severní Afriky, pro které se země jižní Evropy staly hostitelskými. Turecko a země střední a východní Evropy zůstali čistými poskytovateli migrantů. [19]

3.2.2 Migrace obyvatelstva z východu na západ po roce 1989 Rozpad Sovětského svazu a otevření hranic započalo v roce 1989 nejmohutnější vlnu hromadného přesunu obyvatelstva z východní Evropy od dob nucených přesunů za druhé světové války. Brzy po pádu „železné opony“ vznikly v zemích západní Evropy a především v Německu první obavy ze záplavy východoevropských migrantů. Vznikaly tak sociální nepokoje, kterým se nevyhnuly krvavé excesy vůči přistěhovalcům v Německu. V procesu sjednocování Německa vznikaly i problémy způsobené sjednocováním země, které vyvolalo silnou vnitrozemskou migrační vlnu směřující z východu na západ. Mezi lety 1989 a 1992 přešlo do západního Německa více než 800 000 osob. Po otevření hranic začaly evropské podniky rozšiřovat svou působnost i mimo domovskou zemi. Objevil se značný přesun vědců, umělců a technických expertů do západních zemí (tzv. brain drain). Rozmohla se také migrace za vzděláním a kvalifikací. Pracovní migrace nemusela být vždy trvalá, existuje také dočasná, neboli sezónní migrace, týkající se především prací v zemědělství nebo ve stavebnictví.

Migrační trendy však nebyly pouze ve směru jih-sever nebo východ-západ, ale s postupnou demokratizací Evropy se migrační trasy změnily. Stále častěji se setkáváme s migračními směry východ-jih-sever a jih-východ-západ. Značné množství migrantů zůstalo v tranzitních zemích východní Evropy. Během 90. let 20. století se v zemích východní Evropy rapidně zvýšil počet migrantů z jihovýchodní Asie a z Afriky, kteří původně směřovali do západní Evropy nebo do Severní Ameriky. Země střední Evropy se také nevyhnuly přílivu migrantů z Afriky, arabských zemí a zemí blízkého a středního východu. V důsledku těchto mimoevropských imigrantů se v celé Evropě na konci 20. století zhoršilo vnímání cizí kultury a identity. [20]

3.2.3 Migrace obyvatelstva po rozšíření EU v roce 2004 Dosavadní rozšiřování Evropské unie, probíhalo v letech 1973, kdy přistoupila Velká Británie, Irsko a Dánsko, během 80. let přistoupilo Řecko, Španělsko a Portugalsko – jedná se o tzv. jižní rozšíření, a 1. ledna roku 1995 se EU rozrostla o Rakousko, Finsko a Švédsko.

27

1. května 2004 došlo v rámci Evropské unie k historicky největšímu rozšíření. Snad se tím také překonalo dělení Evropy na „východní“ a „západní“. Přistoupilo 8 kandidátských států ze střední a východní Evropy a 2 státy ze středomořského regionu. Počet členských států se tak zvýšil z původních 15 na 25. K tomuto rozšíření se počítá i o 3 roky pozdější připojení Rumunska a Bulharska, které je označováno, jako dokončení rozšiřování z května 2004. Zatímco první tři rozšíření znamenaly obohacení EU o země s relativně vyspělou tržní ekonomikou a jednalo se čistě o kapitalistické země, poslední rozšíření zahrnovalo vstup zemí z bývalého sovětského bloku, kde byla po dlouhá léta uplatňována centrálně plánovaná ekonomika.

Migrace z nových členských zemí na západ zapříčinila vidina vyšší mzdy a lepších pracovních příležitostí. Většina pracovníků by ve své domovské zemi vydělávala podstatně méně, než za tutéž práci v některých z původních 15 členských států, kde je vyšší produktivita práce. Mezi východoevropskými a západoevropskými zeměmi činí rozdíl ve výši příjmů přibližně 50 % i po zohlednění vyšších cen na západě a při aktuálních měnových kurzech. Tento fakt vyvolal myšlenku masivních migračních toků z východu na západ, což se s výjimkou Albánie nestalo. Odhad migrantů z nových členských zemí činí pouze 3-4 % z celkové jejich populace, jsou to zhruba 3 miliony migrantů.

Po odstranění všech bariér nastal menší odliv lidí ze zemí bývalého východního bloku než se očekávalo. Výjimkou bylo pouze východní Německo a Albánie. Od roku 1989 se z nových členských zemí přestěhovalo do původní EU15 zhruba 1,1 milionu obyvatel. Tento mírný odhad je zčásti způsobený přísnými imigračními opatřeními států EU15, které si vyjednali dlouhé přechodné období, během kterého se imigranti z nových členských zemí nemohou volně zapojit do jejich pracovních trhů. Další příčinou je skutečnost, že evropské obyvatelstvo, bez rozdílu východního či západního původu, sdílí jednu společnou vlastnost, a to jakýsi odpor ke stěhování. [22]

3.2.3.1 Dopady rozšíření EU v roce 2004 na trh práce Rozšíření v roce 2004 bylo nejrozsáhlejší v celé historii EU a není tedy divu, že vyvolalo řadu obav a pochybností. Na prvním místě je třeba zmínit skutečnost, že původní EU15 se rozšířila o méně rozvinuté státy. Obavy vyplývaly hlavně z nákladů spojených se srovnáním úrovně ekonomické vyspělosti nových členských zemí se starými, což bude na nějakou dobu jednou z hlavních priorit EU. Tato snaha vyrovnat ekonomiky nových a starých členských 28

států by mohla zpomalit celkovou prosperitu Evropské unie. Objevily se názory, zda nebylo rozšíření v roce 2004 příliš nárazové a rychlé. Předchozí rozšiřování probíhala pozvolněji, připojovalo se menší množství států s velkým časovým rozestupem. Intervaly mezi rozšiřováními umožňovaly lepší připravenost na přijmutí nových členských zemí. Rozšíření v roce 2004 se vytýká, že na něj EU nebyla dostatečně připravená, ačkoliv příprava na východní rozšíření byla jedním z témat Amsterodamské smlouvy z roku 1997.

Nemalé obavy vyvolal také předpoklad masivní migrační vlny v rámci volného pohybu osob. Očekávalo se, že do původních zemí EU přicestuje velké množství levné pracovní síly ze zemí střední a východní Evropy. V souvislosti s touto předpokládanou vlnou pracovních migrantů se objevila nejistota z dodržování pracovních podmínek a standardů. Obyvatelé bývalé EU15 se obávali konkurenčních pracovníků na domovském pracovním trhu, státy se bály, že přijdou o konkurenční výhody, které měly oproti novým členským zemím, což by mohlo vést k ekonomickému úpadku. Nejdiskutovanějšími předpokládanými dopady rozšíření o nových 10 států byl vliv na pracovní trhy. Staré členské státy se obávaly, že příliv nových pracovníků vytlačí domácí pracovníky ze svých pozic. Příchod levnější pracovní síly by také mohl zapříčinit pokles mezd, nebo zaměstnanosti domácích pracovníků. Zahlcení pracovního trhu migranty by mělo samozřejmě dopad na sociální systémy původní EU15. [23]

V důsledku těchto obav postupně docházelo k postupnému uzavírání pracovních trhů jednotlivých dosavadních států. Země původní EU15 porovnávaly situace v ostatních původních státech a přizpůsobovaly jim přechodná opatření proti přílivu pracovních migrantů na své trhy práce. Obávaly se, že veškeré migrační toky budou směřovat do zemí, které tato opatření nezavedou a vznikly tak čtyři typy přístupů na pracovní trhy. První neposkytoval pracovním migrantům z nových členských zemí jiná práva, než jaká mají občané rozvojových států. Byl zaveden v Německu, Francii, Belgii, Lucembursku, Španělsku a Řecku. Druhý přístup vycházel ze stejných podmínek jako první, s výjimkou toho, že trhy práce byly pro nové pracovníky omezeny kvótami, které pracovní trhy otevíraly jen do určité úrovně. Týkalo se to Itálie, Rakouska, Portugalska a Dánska. Třetí typ povoloval neomezený přístup na pracovní trhy, ale nedovoloval imigrantům přístup do systémů sociálního zabezpečení. Přijala ho Velká Británie a Irsko. Čtvrtý typ nijak neomezoval přístup pracovních migrantů na trhy práce ani do sociálních systémů a zavedlo principy komunitárního práva EU a přistoupilo na něj pouze Švédsko. [24]

29

3.3 Migrace na území bývalé Jugoslávie Koncem 60. let 20. století rozhodla Jugoslávie o plné legalizace práce v zahraničí a o spoření v devizách. Rozjela se tedy vlna pracovní migrace a Jugoslávie byla v této době známá jako země gastarbeiterů. Migranti směřovali především do Německa, Rakouska a v pozdějších letech také do Švédska. Největší část gastarbeiterů tvořili Chorvaté z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny (obyvatelstvo Chorvatska se podílelo na celkovém počtu obyvatel Jugoslávie 21,5 %, ale pocházelo odtud 34 % gastarbeiterů). Na počátku 70. let. 20. století žilo v zahraničí více než milion pracovních migrantů a jejich rodinných příslušníků. První polovina 70. let byla vrcholem pracovní migrace. Gastarbeiteři z Chorvatska a Slovinska odcházeli především do Německa. V roce 1971 pracovní migranti svými výdělky vyrovnávali negativní saldo jugoslávského zahraničního obchodu téměř šedesáti procenty. Klesající tendence pracovní migrace započala s 80. lety 20. století. Namísto Chorvatů a Srbů tehdy začali za prací cestovat hlavně kosovští Albánci. V roce 1990 už počet albánských migrantů z Kosova v zemích Evropské unie a ve Švýcarsku přesáhl 400 000. [25] Od rozpadu Jugoslávie probíhaly na jejím bývalém území rozsáhlé migrace, většina jich byla nucených, v důsledku válečných konfliktů v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku, Kosovu a Makedonii. Nucené přesuny obyvatelstva měly politický záměr – etnicky čisté území. Jenom z malé části se jednalo o migraci uprchlíků před blížícími se boji. Rovněž byla nemalou příčinou tamní ekonomická situace, ta byla ale v přímé souvislosti s válkami a jejími důsledky. Dopady nucených migrací za účelem etnického čištění po roce 1990 byly nejtvrdší. Přispěly k vytvoření autoritativních režimů v Chorvatsku, zbytkové Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Srbsku nebo k propojení organizovaného zločinu na celém území bývalé Jugoslávie. Ekonomické důsledky spočívaly například v narušení

socioekonomické

mikrostruktury, což způsobilo pokles ekonomické výkonnosti ve válkou postižených oblastech. Existují ale tvrzení, že ekonomická migrace v tomto období navazovala na dřívější trendy a byla pouze v silnějším měřítku. K demografickým důsledkům můžeme zařadit nevyrovnané rozmístění obyvatelstva. Došlo k přelidnění vyspělejších regionů, k čemuž přispěl také příliv venkovského obyvatelstva, a naopak zaostávající oblasti byly téměř vylidněné. Všechny tyto dopady výrazně ovlivnily společnost obyvatel bývalé Jugoslávie. OSN se těmito problémy zabývala v diskusích o humanitární intervenci. V Albánii, Kosovu, v jižním Srbsku a Makedonii byly návraty migrantů téměř stoprocentní. Méně časté byly

30

v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku. Naopak trvalé migrace převažovali v Srbsku a v Kosovu. [27]

Nucené migrace mají vysoce negativní důsledky nejen ve vysílajících zemích, ale také v zemích hostitelských, kde přispívají k politické a ekonomické nestabilitě a také k sociálním nepokojům. Všechny tyto dopady jsou většinou dlouhodobého rázu a vyžadují dlouhodobé léčení. Nicméně mohou migrace na území bývalé Jugoslávie posloužit v budoucnu jako vhodný příklad k přístupu k podobným masovým přesunům obyvatelstva. V současnosti se kritizuje tato migrační vlna z důvodu přehlížení přesunů obyvatel. V některých regionech byla hromadná emigrace dokonce podporována a v případech znemožnění návratu, nebo při jeho ztížených podmínkách bylo rušeno právo na majetek, který migranti ponechávali ve svých domovských zemích. Jevy, jako nucené vzdání se majetku nebo hromadné konfiskace, nesou dlouhodobé negativní důsledky, které převyšují jejich zdánlivá pozitiva – většinou krátkodobého charakteru – jako například politickou stabilitu. Nucené migrace kvůli etnickému čištění nezajišťují klid. Pokud je demokracie země ponechána pouze v rukou domácího obyvatelstva, bude pravděpodobně odsunutí etnicky nepůvodního obyvatelstva neustálou hrozbou. Vystěhovalci se budou pokládat za poškozenou stranu a budou se časem snažit situaci zvrátit. Nemusí se nutně jednat o válečný konflikt, ale určitě se tento akt projeví v dlouhodobých vzájemných vztazích mezi účastníky těchto přesunů obyvatel.

Během kosovského konfliktu se v zemích EU hromadily obavy z nárazové vlny uprchlíků, které bude nutno živit, které přerostly ve strach ze stálé ilegální migrace. Naprostá většina uprchlíků přitom migrovala v rámci území bývalé Jugoslávie. K největšímu přesunu obyvatelstva došlo v Bosně a Hercegovině, kde musely nuceně opustit své domovy téměř 2 miliony osob (zhruba polovina obyvatel), v Kosovu muselo odejít asi 1,6 milionů osob (2/3 obyvatel) a v Chorvatsku své domovy opustilo kolem 750 000 občanů, což činilo asi 15 % z celkového obyvatelstva. Naprostá většina migrantů byla násilně vyhnána z důvodu své národnosti. [26]

Volný pohyb obyvatelstva byl základní myšlenkou evropské integrace už v 50. letech 20. století. Patří do čtyř základních svobod, kam náleží také volný pohyb kapitálu, zboží a služeb. Toto právo mělo zlepšit ekonomickou prosperitu, protože migrující pracovníci měli lepší možnosti uplatnění na pracovních trzích členských zemích. Podniky mohly zaměstnávat ty nejlepší pracovníky. Evropská unie také doufala v utužování vzájemných vztahů členských 31

států. Z původní myšlenky umožnit volný pohyb přes hranice pouze pracujícím osobám, bylo toto právo rozšířeno na všechny typy obyvatel, tedy i na ekonomicky neaktivní občany EU, jako jsou studenti, důchodci nebo vyživované osoby. V rámci EU lze migraci rozdělit do tří etap. První byla migrace pracovníků a jejich rodinných příslušníků, která probíhala během 60. a 70. let 20. století a byla typickou pro gastarbeitery migrující z oblasti bývalé Jugoslávie do vyspělých zemí EHS a to především do Německa a Francie. Po několika letech je následovaly jejich rodiny a i přes veškerá opatření se nepodařilo pracovní migranty a jejich rodiny přesvědčit o návratu do jejich domovských zemí, kde byla většinou horší ekonomická situace. Druhá etapa probíhala na počátku 90. let 20. století, po pádu „železné opony“ a současně Sovětského svazu v roce 1989. Jednalo se o největší přesun obyvatelstva z východní Evropy od druhé světové války. Očekávaná migrační vlna z východní Evropy vzbuzovala v západní Evropě silné obavy a zapříčinila také sociální nepokoje. Stejné problémy byly i v Německu při jeho sjednocování, kdy do západního Německa masově migrovali východoněmečtí obyvatelé za prací. Díky pádu berlínské zdi mohly evropské podniky široce rozšiřovat svoji působnost. Rozmohla se tehdy také migrace za vzděláním a dočasná migrace za sezónními pracemi. Zatím poslední migrační vlna byla odstartována rozšířením Evropské unie v roce 2004. K dosavadním 15 členským státům se připojilo 10 nových států, nutno dodat, že se většinou jedná o východoevropské země a zároveň bývalé země Sovětského svazu. V západních zemích vyvolalo přijetí méně vyspělých států obavy z přílivu migrantů za lépe placenou prací. Tyto obavy však nebyly naplněny. Odhad migrantů z nových členských zemí činil pouze necelá 4 % z jejich celkové populace, tedy asi 3 miliony obyvatel.

Velké migrační pohyby probíhaly také na počátku 90. let 20. století na území bývalé Jugoslávie. Byly způsobeny válečnými konflikty, které v tuto dobu probíhaly v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku a Kosovu. Obyvatelstvo ale neopouštělo své domovy pouze z důvodů blížících se bojů, nebo kvůli nepříznivé ekonomické situaci způsobené válkou. Většina obyvatel byla donucena k vystěhování se ze svých domovů kvůli etnickým čistkám, které byly v této době na programu postupně se osvobozujících se zemí. Většina menšin musela opouštět země, ve kterých žila, a jejich přesun neprobíhal pouze na území států, ze kterých svým původem pocházely, ale do celé Evropy. Jejich cílovými zeměmi byly především západoevropské státy, jako Německo či Rakousko. Tyto nucené migrace nesou své důsledky až do současnosti a to jak v zemích vysílajících, tak v zemích hostitelských.

32

4 Migrační charakteristiky Chorvatska Chorvatská republika vznikla po rozpadu Jugoslávie dne 25. června 1991 a je tak jedním z nejmladších států Evropy. Na jeho území žije velké množství menšin, obyvatelstvo se hlásí k 23 národnostem, většina z nich se sdružuje v organizovaných spolcích. Chorvaté ale nežijí jen na území svého státu, dle odhadů jich žije ve střední Evropě přes 7 milionů (podle jiných zdrojů až 9 milionů). Skoro půl milionů Chorvatů žije v Bosně a Hercegovině, 400 000 v Argentině, přes 100 000 v Srbsku, více jak 200 000 v Německu, přes 100 000 v Austrálii a na 60 000 Chorvatů trvale žije v Kanadě.

Chorvatská republika je nezávislým a demokratickým státem. Nový parlamentní systém byl zaveden v roce 2000 a je definován silnější rolí předsedy vlády a vlády jako takové. Chorvatská Ústava stanovuje jako nejvyšší hodnoty svobodu, rovnost, národní rovnost, mír, sociální spravedlnost, respektování lidských práv, nedotknutelnost vlastnictví, ochranu přírody a životního prostředí člověka, právní stát a pluralitní demokratický systém. Velmi důležitou součástí Ústavy Chorvatska je zaručení lidských práv a demokratických práv pro menšiny. Práva menšin se řídí Ústavním zákonem o národnostních menšinách. Dalším cílem Chorvatské republiky v procesu evropské integrace je členství v Evropské unii. Smlouva o přidružení byla uzavřena 14. května 2001, vstupní jednání byla zahájena v říjnu 2005 a v současnosti je kandidátskou zemí, jejíž připojení je plánováno na 1. červenec 2013. Během přístupových rozhovorů Chorvatska a Evropské unie se značně hovořilo o zlepšení podmínek bydlení uprchlíků a jejich návratu. V posledních letech se pod záštitou OSN připravuje mezinárodní projekt k vybudování dostačujícího počtu obydlí pro uprchlíky Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory. Projekt je financován prostřednictvím dárcovského fondu, do kterého značnou část přispívá EU. Ještě v roce 2012 bylo evidováno nejméně 1700 nezvěstných osob z doby válečného konfliktu v 90. letech. Dalším důležitým momentem byla sarajevská schůzka Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory v roce 2004. Zabývala se uprchlíky a ochranou národnostních menšin ve všech zúčastněných státech a dohodou na spolupráci v této oblasti. [28]

4.1 Migrační toky chorvatského obyvatelstva od roku 1991 po současnost Velké přesuny obyvatelstva probíhaly na chorvatském území zejména ve dvou migračních vlnách v letech 1991 a 1995. Příčinou byly válečné konflikty na území bývalé Jugoslávie. 33

První migrační vlna v roce 1991 se týkala především Chorvatů a zčásti Srbů, druhá vlna v roce 1995 téměř výhradně Srbů.

Odtržení Chorvatska nebylo pro Srbsko tak přijatelné, jako například odtržení osamostatněného Slovinska. Srbskou menšinu, žijící v Chorvatsku, která byla vcelku početná a žila v oblastech životně důležitých pro existenci samostatného Chorvatska, prohlásili srbští politici za neoddělitelnou část svého národa. Požadovali historické a etnické hranice a nabídli Chorvatsku dvě možnosti: osamostatnění Chorvatska, ne však v jeho teritoriální integritě, což znamená, že by uznali právo Chorvatů, nikoliv Chorvatska. Druhou možností bylo zachování chorvatské teritoriální integrity v případě, že zůstane členem jugoslávské federace.

V důsledku válečného konfliktu opustilo Chorvatsko v letech 1991-1995 okolo 200 000 chorvatských Srbů. V Chorvatsku se do svých původních domovů navrátilo asi 140 000 uprchlíků (zejména Srbů) a zhruba 70 000 stále žije v okolních zemích. Více než 100 000 občanů z Bosny a Hercegoviny stále žije na území Chorvatska, většina z nich získala chorvatské občanství a jenom malé procento se ještě někdy vrátí do své domoviny – převážná většina z nich jsou totiž Chorvaté, kteří byli z Bosny a Hercegoviny vyhnáni v důsledku etnických čistek v polovině roku 1992. [29]

V roce 2012 bylo evidováno z celkové populace Chorvatska 14,52 % obyvatelstva přistěhovalých, je to zhruba 661 000 osob. Ze všech zemí světa je tak Chorvatsko na třicátém pátém místě v procentu přistěhovalých a na čtyřicátém sedmém místě z hlediska konkrétního počtu. Chorvatští imigranti tvoří 0,5 % z celkového počtu přistěhovalců ve světě. Čistá míra migrace v Chorvatské republice činí 1,58 migranta na 1000 obyvatel. Uprchlíků se v zemi nachází na 184 820. [30]

4.2 Politické příčiny migrační vlny po osamostatnění Chorvatska na počátku 90. let 20. století Po roce 1990 se v Chorvatsku rychle prosazovalo Chorvatské demokratické společenství, které se snažilo získat podporu voličů díky antikomunismu a chorvatského nacionalismu - ten postupně nabyl protisrbského charakteru. Veřejnost se postupně ztotožnila s myšlenkou, že jediným možným způsobem, jak se dostat z vleklé jugoslávské krize je nezávislost Chorvatského státu. Pro srbskou menšinu žijící na území Chorvatska bylo sílící 34

nacionalistické myšlení Chorvatů značně znepokojující a nastaly obavy ze soužití s většinovou populací v nezávislém Chorvatsku. Po parlamentních volbách během dubna a května 1990 bylo jednoznačným vítězem Chorvatské demokratické společenství. V podstatě tak pokračovalo vládnutí jedné politické strany a byly obsazeny nejvýznamnější funkce ve státní správě, které byly před pádem komunismu zastávány velice často Srby (u policie tvořili Srbové 2/3 zaměstnanců, ve Svazu komunistů Chorvatska jich bylo skoro 40 %). Toto jednání Chorvatského demokratického společenství bylo tedy právem vnímáno jako protisrbská politická čistka. 25. července 1990 byla představiteli obcí se srbskou většinou dohodnuta jejich politická a kulturní autonomie. V prosinci téhož roku bylo sdružení obcí přetvořeno na Srbskou autonomní oblast Krajina, což zapříčinilo ozbrojené incidenty mezi Srby a chorvatskými vojenskými formacemi. Tyto události byly interpretovány jako vzpoura srbské menšiny proti chorvatské vládě. Během roku 1991 napětí stále vzrůstalo a přerostlo ve válečný konflikt. Jugoslávská armáda v bojích původně oddělovala bojující strany, poté se však otevřeně připojila na srbskou stranu. [31]

V roce 1992 došlo v Chorvatsku k uklidnění situace. Mezi OSN, Chorvatskem, Srbskem a velitelem Jugoslávské armády byla uzavřena Dohoda o plánu mírových operací v Jugoslávii. Bylo v ní uvedeno, že z oblastí, ve kterých se dosud bojovalo, budou staženy jednotky Jugoslávské armády a tyto oblasti budou pod ochranou Organizace spojených národů jako takzvaná Území pod dočasnou ochranou Spojených národů (United Nations Protected Areas – UNPA). Tato území tvořila 26,1 % z celkového území Chorvatska, ale v roce 1991 na něm pobývalo pouze 11,5 % chorvatského obyvatelstva, nicméně území mělo pro Chorvatsko zásadní význam. Narušovalo totiž jeho nepostradatelné dopravní trasy a znemožňovalo spojení s jižní Dalmácií. Boje a nutnost zajišťovat obranu podstatně narušili chorvatskou ekonomiku a navíc přišlo o příjmy z cestovního ruchu, které jsou pro Chorvatsko zásadní.

Od roku 1992 probíhala téměř permanentně jednání o vyřešení statutu srbské menšiny na chorvatském území, přitom se předpokládalo, že se vytvoří srbská autonomie. Během ledna a února 1993 Chorvatsko porušilo dohodu o příměří, když obsadilo srbskou oblast kolem maslenického mostu, čímž si obnovilo spojení s jižní Dalmácií. V roce 1995 chtělo Chorvatsko definitivně vyřešit problémy se srbskou menšinou. Použilo k tomu vojenských prostředků a chorvatská armáda nenarazila téměř na žádný odpor. Obsadilo území srbské menšiny a v důsledku toho utekla většina Srbů do Jugoslávie, což byl vlastně cíl chorvatské vlády. Podepsáním Erdutské dohody v listopadu 1995 byla ve zbytkových oblastech srbské 35

menšiny zavedena správa OSN a Chorvatsko se zavázalo udělit místnímu obyvatelstvu na dva roky chorvatské občanství a respektovat jeho menšinová práva. Srbská menšina se v průběhu správy OSN snažila zabránit budoucímu rozdělení jejich oblastí mezi dvě chorvatské župy vyhlášením Oblasti Sremu, Baranje a Východní Slavonie, jejich požadavkům ale chorvatská vláda nevyhověla a v lednu 1998 převzala definitivně správu nad jejich územím. Chorvatsko tak získalo po sedmi letech od vyhlášení nezávislosti suverenitu nad celým svým územím.

4.3 Problematika uprchlíků a nucených migrací Rozsáhlé přesuny obyvatelstva spojené s etnickými čistkami započali na území Chorvatska ještě před rokem 1991, kdy byla v červnu vyhlášena nezávislost. Boje mezi srbskými a chorvatskými jednotkami probíhaly už od května 1991 a na konci června téhož roku se bojovalo asi na polovině chorvatského území. Nucené migrace tedy probíhaly od května 1991 do počátku roku 1992, kdy v Chorvatsku panovaly aktivní boje a vyhánění obyvatelstva probíhalo jak na chorvatské, tak na srbské straně. Od počátku roku 1992 do května 1995 byla situace stabilizována a probíhaly většinové návraty emigrantů. Od května do srpna roku 1995 probíhaly stále prudké boje a z chorvatského území byli opětovně vyháněni Srbové. Od srpna 1995 do poloviny následujícího roku odcházeli větší skupiny Srbů z chorvatského státu a navracelo se vysídlené chorvatské obyvatelstvo. V tomto období rovněž probíhala etnická homogenizace Chorvatska. Během roku 1998 odešla část Srbů z území Východní Slavonie a od téhož roku probíhaly návraty vyhnaných menšin. [32]

Bohužel statistické údaje ohledně migračních toků v Chorvatsku z tohoto období nejsou zcela jednotné. Chorvatské národní statistiky se liší od údajů uváděných mezinárodními organizacemi, například z důvodu problematického odlišení ekonomických migrací od migrací uprchlických vyvolaných válečným konfliktem, kdy je jedním z důsledků válečných událostí ekonomický úpadek. Problém v konkrétním počtu migrantů hrají nejenom čistě emigrační toky (jak tomu bylo například v Bosně a Hercegovině), ale napříč vysídlení nemalé části obyvatel Chorvatska, bylo jeho území cílenou oblastí pro emigranty právě z Bosny a Hercegoviny, kde v hlavní roli figurovali bosenští Chorvaté a muslimové. Další příčinou nejednotnosti migračních statistik byl fakt, že byly tyto údaje účelně zkreslovány, protože otázka ohledně uprchlíků byla použita jako jedna z propagandistických zbraní války mezi Chorvatskem a Srbskem. V důsledku toho také statistiky Chorvatska neregistrovaly uprchlé Srby.

36

Chorvatská statistika tedy používá ke zjištění počtu vystěhovaných osob nepřímé metody, jako průběžné demografické statistiky a analýzu výsledků sčítání od roku 1991 do 2001. Podle těchto metod je odhadovaný počet osob, které byly nuceny se mezi lety 1991a 2001 vystěhovat, zhruba 455 000. Přibližně 185 000 z nich tvoří ekonomičtí migranti a 270 000 jsou vyhnaní Srbové. Autoři těchto statistik ale připouštějí, že odhadovaný počet Srbů, kteří byli nuceni opustit chorvatské území, není konečný, protože přesný počet není zcela znám. Počet osob, které získaly po vyhlášení chorvatské nezávislosti statut uprchlíka v zahraničí je poměrně nízký. Po uzavření příměří mezi oběma stranami v roce 1992 se za hranicemi země nacházelo asi 115 000 osob, ale ještě téhož roku se emigranti začali vracet zpět a tyto návraty trvaly až do roku 1998. [33]

4.3.1 Hlavní uprchlické vlny V první uprchlické vlně byli hlavně etničtí Chorvaté, kteří směřovali převážně do Německa, Rakouska, Maďarska a Slovinska. V Německu byla přijata necelá polovina z oficiálně registrovaných 115 000 chorvatských uprchlíků. Mnohem větší část obyvatel Chorvatska byla také vysídlená, ale nebyla nucena přestěhovat se za hranice své země. Těchto vnitřně vysídlených osob bylo na konci roku 1991 skoro 550 000. Během roku 1992 už jejich počet klesl na méně než polovinu – asi 260 000 – a až do obsazení srbské oblasti se udržoval pod 200 000 osob. Srbové, kteří žili na chorvatském území, odcházeli většinou do zbytkové oblasti Jugoslávie, menší část migrovala do Bosny a Hercegoviny. Po přijetí příměří mezi Chorvatskem a Srbskem migrace stále pokračovaly. Hlavním důvodem byla ekonomická situace ve válkou zdevastovaných zemích. Mezi lety 1991 a 1995 byl počet srbských migrantů z Chorvatska odhadován na 77 000. První vlna těchto srbských migrantů probíhala hlavně v roce 1991a přišla z oblastí pod chorvatskou správou. Později už převažovali emigranti z oblastí ovládaných Srby. Jako největší migrační vlna v Chorvatsku je označováno nucené vystěhování Srbů žijících na území Srbské Krajiny a Slavonie v roce 1995. Hlavní uprchlické vlny a počty uprchlíků během let 1991 až 1995 jsou uvedeny v tabulce č. 2. Jejich odchody trvaly až do poloviny roku 1996, kdy počet osob donucených k vystěhování přesáhl 370 000, tedy zhruba 65 % ze všech Srbů žijících tehdy na chorvatském území. [34]

37

Tabulka č. 2: Hlavní vlny uprchlíků z Chorvatska mezi lety 1991 a 1995 Rok

Počet uprchlíků

Národnost

1991

Srbové 80 000

1991-1995

Srbové

Oblast vysídlení Východní

Srbsko, Bosna a

Slavonie

Hercegovina

celé území

Srbsko, Bosna a

Chorvatska

Hercegovina

území pod 1991

150 000

Chorvati

vojenskou kontrolou Srbů

1995

250 000

Srbové

Cílová země

ostatní země Evropy

bývalá Srbská

Srbsko, ostatní

území

země Evropy

Zdroj: BLITZ (2006)

4.3.2 Návraty uprchlíků zpět do Chorvatska Chorvatská vláda neměla po ukončení válečných konfliktů potřebu ustoupit od etnicky homogenizovaného státu. Tím byl návrat uprchlých Srbů z dlouhodobého hlediska komplikován. I přes občasné deklarování etnické tolerance je dodnes situace obtížná i pro Srby, kteří se přece jen vrátili do své domovské země. Chorvatské statistiky uvádějí, že zapříčinění malého počtu navrácených chorvatských Srbů nevězí pouze v politických důvodech, ale také v ekonomické zaostalosti bývalých srbských území. Organizovaný návrat srbských Chorvatů uprchlých za válečné situace byl zahájen v roce 1998 po přijetí Programu návratu vyhnanců, uprchlíků a vnitřně vysídlených osob. Odhadované počty navrácených uprchlíků jsou zaznamenány v grafu č. 1. Návraty probíhaly velmi pozvolna, do roku 2006 se na chorvatské území vrátilo pouze 100 000 srbských Chorvatů, z toho jich bylo 90 000 ze Srbska a Černé Hory a zbylých 10 000 z Bosny a Hercegoviny. Z vnitřně vysídlených srbských Chorvatů z oblasti Východní Slavonie se navrátilo asi 24 000 osob. V roce 1991 žilo na území Chorvatska necelých 600 000 chorvatských Srbů, o deset let později jejich počet dosahoval pouze 200 000 osob. Tento prudký pokles byl samozřejmě způsoben nucenými migracemi během válečného konfliktu. [35]

38

Graf č. 1: Odhadované počty navrácených uprchlíků zpět do Chorvatska mezi lety 1995 a 2006 20000 18000 16000 14000 12000 10000

Organizované návraty

8000

Individální návraty

6000 4000 2000 0

Zdroj: ŠESTÁK (2009)

Chorvatsko, jako území bývalé jugoslávské federace, je jedním z nejmladších států Evropy. Svou nezávislost získalo v červnu 1991. Jeho obyvatelstvo bylo v důsledku válečných konfliktů z počátku 90. let 20. století rozeseto po celém Evropském kontinentu. Také na území Chorvatska se nachází velké množství etnických menšin. Jako největší přesuny obyvatelstva jsou označovány 2 migrační vlny. První probíhala v roce 1991 a migranti byli především chorvatské národnosti, ve druhé vlně, probíhající v roce 1995, se přesouvalo hlavně obyvatelstvo srbské národnosti. Odtržení Chorvatska od bývalé Jugoslávie neprobíhalo zdaleka tak poklidným způsobem, jako například osamostatnění Slovinska. Příčinou byly zejména politické nesrovnalosti ohledně srbské menšiny na chorvatském území, jejichž důsledky s sebou nesly válečné konflikty mezi oběma stranami.

Ještě před vyhlášení nezávislosti chorvatského státu započaly etnické čistky. Během let 1990 a 1991 probíhaly rozsáhlé nucené migrace. Obyvatelstvo bylo vyháněno jak z chorvatské, tak ze srbské strany. Mezi lety 1992 až 1995 byla situace stabilizována a započaly návraty vyhoštěných obyvatel. Od roku 1995 odcházely z chorvatského státu velké skupiny Srbů a navraceli se vysídlení Chorvaté. Návraty vysídlených osob probíhaly až do roku 1998. Během migračních vln se chorvatští uprchlíci uchylovali převážně do Německa (kde se usídlila téměř polovina chorvatských vyhoštěnců), Rakouska, Maďarska a Slovinska. 39

Velká část Chorvatů byla také vysídlena ze svých domovů, ale nemusela opustit hranice země – v takovém případě se hovoří o vnitřně vysídlené osoby. Srbové vysídleni z chorvatského území odcházeli ve většině případů do zemí bývalé Jugoslávie. Největší část se usadila v Bosně a Hercegovině. I po konečném přijetí příměří migrační pohyby stále probíhaly a to zejména z důvodu ekonomicky zdevastovaných zemí. Vysídlení Srbů v roce 1995 je nyní považováno za největší migrační vlnu na území Chorvatska. Bylo vystěhováno téměř 65 % z celkového počtu srbského obyvatelstva žijícího na chorvatském území. V současnosti je v Chorvatsku evidováno 14,52 % přistěhovalců z celkové chorvatské populace, což činí asi 661 000 osob. Z hlediska malé rozlohy a celkového počtu obyvatel je to v porovnání s ostatními evropskými zeměmi vysoké číslo. Chorvatští migranti tvoří zhruba 0,5 % z všech migrantů ve světě.

5 Migrační charakteristiky Slovinska Slovinsko působí na první pohled jako ne příliš multikulturní a tedy i migrační stát. Jako bývalé území Jugoslávie muselo čelit otázkám nového uspořádání státu, politiky, hospodářství a rovněž otázkám spojeným s migrací. Určitou roli zde hraje krátká historie státu a také malá rozloha, a ač se to nezdá, tak migrace zde hrála a stále hraje velice důležitou roli. Z hlediska slovinského obyvatelstva, je tato země pověstná jako země s nízkou mobilitou ve srovnání s jinými státy. Slovinci jsou údajně jen velmi neochotni měnit místo svého bydliště a pokud už se stěhují, tak rozhodně ne do vzdálených míst. Více jak polovina Slovinců zastává názor, že etnická rozmanitost obyvatel obohacuje národní kulturu a celkově nesou otázku imigrace jako pozitivní.

Od pádu komunismu a poté od založení nového národního státu, se Slovinsko stalo moderním státem, který je členem Evropské unie a překonává staré socialistické modely. Stále platí, že den, kdy byla vyhlášena nezávislost – 25. června 1991 – je pro Slovinsko jeden z nejvýznamnějších dnů v roce a připadá na něj den státnosti. Tímto začal proces otevírání se Evropě a zároveň utváření evropské politiky ve státě. Nastal významný zlom v politických, ekonomických i společenských sférách vývoje. Stejně jako v ostatních zemích střední a východní Evropy, bylo po osamostatnění státu jedním z nejdůležitějších politických cílů, začlenit se do Evropské unie a úspěšně absolvovat všechny přípravné kroky s ním spojené.

40

Před otevřením se Evropě bylo třeba vytvořit rámec slovinské vnitrostátní politiky, která zahrnovala i otázku migrace a azylu. [36]

Slovinsko byla jediná země, jejíž oddělení od Jugoslávie proběhlo poměrně klidně a mezinárodní uznání Slovinské republiky 15. ledna 1992 bylo rovněž neproblematické. Jedním z důvodů poklidného osamostatnění byla výhodná poloha na severozápadu bývalé Jugoslávie a nemalou zásluhu nesla také národnostní struktura obyvatelstva, kdy téměř 90 % tvořili Slovinci. Politické vedení nezávislého Slovinska bylo jen mírně nacionalistické a další vývoj z tohoto hlediska byl téměř bezproblémový. Navíc se vyčlenilo z bývalého jugoslávského regionu i z jeho typických problémů. Úspěšně se zapojilo do NATO a EU a do dalších evropských hospodářských a bezpečnostních institucí a programů. [37]

V současnosti se na území Slovinska nachází zhruba 167 000 přistěhovalců, což je 8,3 % z celkové populace státu. Je tedy na 58 místě ze 195 zemí světa, co se procentuálního podílu imigrantů týče. Z počtu přistěhovalců na celé Zemi zaujímá počet slovinských imigrantů necelých 0,1 %. Na území slovinského státu se také nachází na 3 000 uprchlíků. Čistá míra migrace odpovídá 0,64 migranta na 1000 obyvatel. Vývoj zaznamenaných počtů migrantů ze sčítání obyvatelstva v posledních desetiletích je uveden v tabulce č. 3 a grafu č. 2. [38]

Tabulka č. 3: Celkové a přistěhované obyvatelstvo Slovinska během sčítání obyvatel v letech 1981, 1991, 2002 1981

Obyvatelstvo Slovinska celkem Imigranti

1991

2002

Počet

%

Počet

%

Počet

%

1 838 381

100

1 913 355

100

1 946 036

100

161 928

8,8

179 856

9,4

169 905

8,5

Zdroj: M. ŠESTÁK

41

Graf č. 2: Počty imigrantů ve Slovinsku ze sčítání obyvatel v letech 1961 až 2002 200 000 180 000 160 000 140 000 120 000

nezjištěného původu

100 000

z ostatních států

80 000

z bývalé Jugoslávie

60 000 40 000 20 000 0 1961

1971

1981

1991

2002

Zdroj: S. Z. ZIMIC (2003)

5.1 Migrace po osamostatnění státu na počátku 90. let 20. století Tvrzení, že Slovinsko je migračně nezatížený stát, je v rozporu s faktem, že se nachází uprostřed pomyslné křižovatky migračních toků. Po rozpadu Jugoslávie se totiž Slovinsko stalo lákavou cílovou zemí pro mnoho migrantů z území bývalé federace, kde slovinský stát tvořil hospodářsky nejsilnější oblast. Nejvíce migrantů přicházelo z území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Navíc je Slovinsko stále součástí Balkánu – i když okrajovou, pro který je typický silný migrační tok. Díky svému umístění je Slovinská republika významnou tranzitní zemí, přes kterou migrovalo východoevropské obyvatelstvo do západní Evropy a rovněž se zde uskutečňovaly pohyby obyvatelstva ze zemí třetího světa. Tato fakta tedy myšlenky o migrací málo ovlivněné zemi zcela zavrhují.

Po událostech předcházejících osamostatnění slovinského státu v roce 1991 bylo třeba vytvořit platný legislativní právní rámec, který zahrnoval také otázku migračních toků v zemi. V tomto období docházelo k nejmasivnějším přesunům obyvatelstva ze zemí bývalé Jugoslávie. Migrační pohyby obyvatel na území Slovinska nesou řadu specifických faktorů, které odrážejí migrační toky v této zemi už v letech před vypuknutím jugoslávského válečného konfliktu. Do konce druhé světové války bylo Slovinsko zemí především emigrační. Od roku 1945 do 1990 se tato země stala hostující a přicházeli sem především během 70. let pracovní migranti z ostatních částí bývalé Jugoslávie. Zároveň se stala vysílající zemí pro své pracovní migranty, kteří směřovali do zemí západní Evropy, především do Itálie, 42

Rakouska a Německa. Po roce 1991 už byla země atraktivní nejen pro emigranty ze zemí bývalé Jugoslávie, ale také se stala cílovou zemí pro migranty, pro které bylo Slovinsko původně pouze zemí tranzitní. Slovinská republika začala také inkasovat migrační zisky. Na konci roku 1990 bylo na území Slovinska zaznamenáno 42 000 cizinců, tedy asi 2 % z celkové populace. Migrace po roce 1991 nepředstavuje pro Slovinsko žádný fenomén, migrační toky probíhaly na tomto území už v historii. [39]

5.1.1 Nucené migrace během válečného konfliktu Během válečných konfliktů na počátku 90. let 20. století nebyly zaznamenány žádné nucené migrace ze slovinského území. Naopak Slovinsko v tomto období část uprchlíků z některých jugoslávských oblastí přijalo. Jugoslávští emigranti se na území Slovinska usazovali již od 70. let 20. století a po vyčlenění se z jugoslávské federace muselo Slovinsko začít řešit právní a společenské postavení těchto převážně ekonomických migrantů. Slovinské úřady v integraci imigrantů jednali poměrně liberálně. Problémy s migranty zapříčiňovaly spíše vnitropolitické boje mezi radikálními politickými stranami (např. Slovinská národní strana). [40]

5.2 Migrační krize V posledních letech jsou ve Slovinsku označovány 2 nejvýznamnější migrační vlny jako „migrační krize“. První z nich se týká nucené migrace a uprchlické krize z let 1992 a 1993 a druhá vlna se vztahuje k nelegální přistěhovalecké krizi z roku 2001. Obě dvě klíčové migrační vlny jsou důsledky událostí bortící se federace bývalé Jugoslávie a trvají téměř do současnosti.

5.2.1 Uprchlická krize a nucené migrace z let 1992 a 1993 Po rozpadu jugoslávské federace a v návaznosti na události roku 1990 se odehrál jeden z největších přesunů uprchlíků na Evropském kontinentu po 2. světové válce. V tehdy už osamostatněném Slovinsku byl tento problém, přesahující hranice Balkánského poloostrova, nazýván jako nucená migrace a uprchlická krize. Válečné jugoslávské konflikty, jejichž následky s sebou nesou i oběti na životech, přinutily opustit své domovy milion obyvatel bývalé Jugoslávie. Někteří uprchlíci se vydali hledat nová útočiště do západní a severní Evropy, většina uprchlíků ale zůstala v rámci území států bývalé federace.

43

Jako první uprchlíci se na území Slovinska objevili imigranti z Chorvatska a to už na konci roku 1991 a během roku 1992. Následující vlna imigrantů byla mnohem silnější. Týkala se obyvatel z Bosny a Hercegoviny a i když mnoho z uprchlíků přes Slovinsko pouze projížděli, někteří zde navzdory svým plánům už zůstali natrvalo. Dle údajů slovinského Úřadu pro přistěhovalectví a uprchlíky bylo v roce 1992 na území Slovinska okolo 70 000 uprchlíků pocházejících z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, jsou to zhruba 3 % z celkové populace státu. Po získání nezávislosti muselo tedy Slovinsko řešit problémy s velkým přílivem cizinců. Situaci bylo potřeba regulovat migrační a azylovou politikou, kde ústředním tématem byla sociální oblast této situace. Řešení spočívalo v ochraně uprchlíků na dobu určitou, Slovinsko tak následovalo ostatní evropské země, které řeší tyto situace stejným způsobem. Vládní stranou byla v roce 1992 zřízena agentura nesoucí název Vládní úřad pro přistěhovalectví a uprchlíky, jehož hlavním cílem bylo uvést do souvislosti státní politiku s dočasnými uprchlíky ve Slovinsku. Dalším dílčím cílem bylo zajistit pro dočasné uprchlíky ubytování v podobě takzvaných sběrných středisek.

V počátku uprchlické vlny byla zřízena největší uprchlická střediska v bývalých vojenských prostorech, některá měla podobu stanových táborů. V dalších letech vznikala uprchlická střediska ve většině větších slovinských měst. I když první uprchlíci přišli na území Slovinska už na konci roku 1991, jejich přísun pokračoval až do roku 1999, kdy nastala takzvaná krize v Kosovu. Slovinská vláda se musela zaměřit nejen na humanitární a sociální oblast, ale také na oblast legislativní, která byla v tomto směru několik let opomíjená. Až v roce 1997 byl konečně ustálen status dočasného uprchlíka a to v Zákonu o dočasném útočišti, který stanovuje základní práva a povinnosti pro poskytování dočasného útočiště a bere v potaz základní humanitární normy, včetně sjednocování rodin. K posunu v otázce dočasných uprchlíku došlo až právě díky tomuto zákonu, v němž byl v roce 2002 zahrnut i článek o integraci a článek definující možnost získat statut cizince s trvalým pobytem. Tyto změny byly podporovány především nevládními organizacemi a jednotlivci různých občanských iniciativ. [41]

5.2.2 Nelegální přistěhovalecká krize z počátku 21. století Další migrační toky ve Slovinsku, které významně ovlivnily migrační a azylovou politiku, se uskutečnily v letech 2000 a 2001. Týkaly se nelegálních přistěhovalců, kteří v těchto letech významně zvyšovali svůj počet na území Slovinské republiky, a proto se toto období nazývá jako nelegální přistěhovalecká krize. V souvislosti s restriktivní imigrační politikou v zemích 44

západní Evropy je vysoký počet nelegálních přistěhovalců charakteristický pro většinu zemí Evropy. Poté, co se ve Slovinsku podařilo vyřešit otázku ohledně uprchlické krize, objevil se problém s ilegální imigrací. Vládě i společnosti bylo už jasné, že migrační toky jsou dlouhodobým kontinuálním procesem zahrnující nejrůznější formy a ne pouhým sledem událostí. To také zabránilo opomíjení imigrační politiky a přispělo k jejímu rozvoji. Po roce 2000 se stalo Slovinsko potencionálním členem Evropské unie, což bylo pro ilegální imigranty zásadní příležitost pro využití slovinské pozice a moci tak proniknout do dalších členských státu EU a schengenského prostoru.

Ve třetím čtvrtletí roku 2000 bylo na území Slovinska asi 27 000 přistěhovalců, kteří přicestovali bez jakýchkoliv platných dokladů. Na konci téhož roku se jejich počet zvýšil na 35 000. Tyto informace vyvolaly řadu reakcí jak na politické, tak na společenské úrovni a byly převážně negativního rázu. V roce 2001 byla dokonce situace na veřejnosti popisována jako vyloženě nesnášenlivá vůči přistěhovalcům. Slovinsko mělo do doby nelegální přistěhovalecké krize převážně liberální postoje vůči imigrantům a bylo označováno jako jedna z nejtolerantnějších zemí Evropy v této otázce, což vedlo mnoho nelegálních imigrantů po vstupu na slovinskou půdu k podání žádosti o azyl. V médiích se objevovaly narážky na až příliš benevolentní práva pro ilegální přistěhovalce, které stát živí z peněz daňových poplatníků, tím, že zajišťuje jejich ubytování, veřejnou ochranu nebo zdraví. Negativní mediální i politický pohled samozřejmě široce ovlivňoval veřejnost. Na druhé straně stáli mezinárodní a státní organizace, skupiny jednotlivců různých iniciativ a odborná sdružení, kteří se stavěli za práva nelegálních přistěhovalců a podporovali je také řadou veřejně pořádaných akcí. Poukazováním na tíživé životní situace imigrantů nabádali slovinské obyvatelstvo k toleranci a solidaritě a v návaznosti na tyto akce byly pořádány veřejné diskuse a fóra. Postupem času byla díky těmto činnostem nepřátelská atmosféra pozvolna usměrňována.

Oproti uprchlické krizi z počátku 90. let 20. století, byla díky značné medializaci nelegální přistěhovalecká krize pro slovinský stát mnohem důležitější a mnohem více zasáhla atmosféru společnosti. Očekávalo by se, že skoro 10 let od osamostatnění bude mít Slovinsko už vybudovanou přistěhovaleckou politiku, ale dosud tomu tak nebylo. Dopady přílivu nelegálních imigrantů však bylo nutné právně řešit a vzniklou situace zabezpečit. Migrační politika ale nepatřila mezi nejdůležitější body politické agendy a její utváření započalo až ve druhé polovině 90. let 20. století. Až v důsledku nelegální přistěhovalecké krize byl změněn 45

Cizinecký a Azylový zákon a to tak, že Chorvatsko bylo definováno jako bezpečná třetí země. V následujících letech byla problematika ilegálních přestěhovalců usměrněna, nicméně zcela vyřešena ještě několik let nebude. Nezákonný přesun lidí bude problémem nejen Slovinska, kde je pro tuto činnost od vstupu do EU ještě úrodnější půda, ale celého globálního světa.[42]

5.3 Migrace a předsednictví Slovinska v Radě EU Slovinsko bylo přesedajícím státem Rady Evropské unie od 1. ledna 2008 do 30. června téhož roku. Předsednictví v Radě EU bylo pro Slovinsko velmi důležitou událostí a to nejen v rámci migrace a azylu. Slovinský stát se stal prvním předsedajícím státem z dvanácti nově začleněných států v roce 2004 a 2007. Jako hlavní priority představilo:

1. Budoucnost Evropské unie a včasný vstup Lisabonské smlouvy v platnost 2. Úspěšné zahájení nového cyklu Lisabonské strategie 3. Řešení problémů klimaticko-energetických otázek 4. Posílení evropské perspektivy zemí západního Balkánu 5. Podpora dialogu mezi kulturami, tradicemi a víry v rámci tzv. Evropského roku mezikulturního dialogu

Z hlediska migrace jsou klíčové priority posledních dvou bodů. Ty také umožnily národní slovinské vládě představit své cíle v rámci přestěhovalecké politiky a multikulturního přístupu v evropském prostoru. Dle slovinského předsednictví je bod ohledně stability Balkánu velice důležitý pro celou unijní agendu a také pro bezpečnost a prosperitu celé Evropské unie. V době předsednictví Slovinsko důsledně usilovalo o dosažení pokroku v oblasti legální migrace a v boji proti migrace ilegální. Dále se snažilo o přijetí kodexu o vízech – systém VIS a o dosažení pokroku v rozvoji společného evropského azylového systému. Výsledky byly zřejmé ještě téhož roku, kdy došlo k přípravám realizace vízového kodexu ve Slovinské republice. Následně byly přijaty evropské směrnice o podmínkách vstupu a pobytu kvalifikovaných pracovníků z rozvojových zemí do státu Evropské unie – tedy i do Slovinska, čímž si členské země Evropské unie zajistily přísun těchto imigrantů. Dalším úspěchem z předsednictví Slovinska byla spolupráce Policie Slovinské republiky s policejními orgány sousedních zemí v boji proti nelegální migraci a organizovanému zločinu. Spolupráce se rozšířila také na pravidelné výměny dat, profilů DNA a dalších důležitých informací. [43]

46

Jak už bylo řečeno, tak Slovinsko na první pohled není typickou multikulturní, imigrační zemí, k těmto domněnkám přispívá fakt, že je to jedna z nejmenších zemí Evropy, tudíž je nemyslitelné, aby se zde odehrávaly tak silné migrační toky, jako například v Německu nebo Velké Británii. Na rozdíl od těchto evropských „gigantů“ má Slovinsko větší migrační zkušenosti až po získání své nezávislosti v roce 1991, nicméně to neznamená, že by se i v předcházejících letech neodehrávaly na slovinském území migrační přesuny. Stejně jako ostatní země Evropy je i Slovinsko součástí globálního migračního procesu. Vznik samostatného slovinského státu se nekonal za tak bouřlivých událostí jako osamostatňování ostatních zemí bývalé Jugoslávie, nicméně vyhrocené situace v ostatních jugoslávských zemích měly na Slovinsko nemalý dopad. Ihned po svém osamostatnění se muselo potýkat s novými migračními otázkami, neboť čelilo masovému přílivu uprchlíků ze zemí bývalé federace. O několik let později na tuto migrační krizi navázal hromadný příchod nelegálních imigrantů. Tyto události přiměly slovinskou vládu k řešení migrační otázky státu. Problematice také napomohl vstup do EU v roce 2004, který vyžadoval splnění určitých kritérií a soulad národních a unijních politik, zahrnující rovněž politiku migrační a azylovou. Od této doby tedy slovinská přistěhovalecká politika odráží nejen situaci na území Slovinska, ale v celé Evropské unii. V roce 1999 byl ve Slovinsku zřízen Azylový zákon, ale až po několika letech se spouštěly vlastní integrační snahy. Důležitým rokem byl rok 2008, kdy Slovinsko předsedalo Radě EU a napomáhalo se tak upevňování pozitivních mezikulturních vztahů a byla přijata Vyhláška o integraci cizinců Cizineckého zákona.

Slovinská politika i společnost se obecně jeví jako velice demokratická a otevřená vůči přistěhovalcům, i když se ani zde imigranti nevyhnou různým formám diskriminace. Většina slovinského obyvatelstva ale zaujímá kladný postoj vůči imigrantům a je přesvědčena, že mají na společnost spíše pozitivní vliv. Dle právního ustanovení mají přistěhovalci právo na vyjadřování svých kulturních tradic a etnického původu či používání mateřského jazyka. Slovinská Ústava stanovuje absolutní zákaz diskriminace. V zásadě tedy slovinská vláda podporuje přísun imigrantů a rozvíjí migrační a azylovou politiku, poskytují imigrantům azyl a umožňují jim v zemi pracovat. Na druhé straně ale vláda zaujímá tento postoj také z hlediska svých výhod – například v potřebách nových pracovníků, kteří by vyplnili mezery na pracovním trhu. Ze zemí Evropské unie však není Slovinsko v takovémto jednání ojedinělé.

47

6 Komparace vývoje charakteristik migrace v Chorvatsku a ve Slovinsku Přestože mají tyto dva státy mnoho společného, vývoj migrací po jejich osamostatnění se odehrával zcela odlišným způsobem. Obě země spolu nejen sousedí, ale také byly obě součástí bývalé Jugoslávie. V obou státech žijí Slované a v obou probíhaly nejdůležitější vývojové události během stejných období. Obě země byly osamostatněny v roce 1991. Přesto se další vývoj odehrával velmi odlišně. Hlavní příčinou byla válečná situace v obou zemích. Slovinsko bylo od ostatních zemí federace díky své poloze odděleno a válka zde nezanechávala takové následky, jako například v Chorvatsku, kterého se válka dotkla významným způsobem. Oddělení Slovinska od Jugoslávie také probíhalo mnohem poklidněji, než odtržení Chorvatska. Z Chorvatska prchaly během válečného konfliktu velké počty uprchlíků a obyvatelstvo bylo také nuceně vyháněno ze svých domovů. Slovinska se nucené migrace téměř nedotkly a bylo spíše cílovou zemí pro válečné migranty. Ekonomická situace v poválečných obdobích obou států odpovídala rozsahu bojů na jejich území. Všechny tyto události dopadají na obě země dodnes a proto i jejich současný vývoj probíhá jiným směrem.

6. 1 Komparace základních migračních údajů 6.1.1

Srovnání

statistických

údajů

týkajících

se

migrace

obyvatelstva

v Chorvatsku a ve Slovinsku Chorvatsko zaujímá zhruba dvakrát větší plochu, než Slovinsko. Také díky tomu je v Chorvatsku evidován asi čtyřikrát vyšší počet migrantů, než ve Slovinsku. Nicméně procentueání zastoupení přistěhovalců na celkovém počtu obyvatel země již není o tolik vyšší. V Chorvatsku je toto zastoupení necelých 15 % a ve Slovinsku přes 8 %. Chorvatsko má na počtu všech světových přistěhovalců - navzdory své rozloze a počtu obyvatel – celkem velký podíl. Je to asi půl procenta, což je srovnatelné například s Německem. Podíl migrantů evidovaných ve Slovinsku je pouze něco kolem 0,1 % ze všech světových migrantů. Čistá migrace je v Chorvatsku v záporných hodnotách. Znamená to, že bylo za sledované období v zemi zaznamenáno více vystěhovalých obyvatel, než přistěhovalých. Více osob tedy Chorvatsko opouští. Naproti tomu ve Slovinsku je hodnota čisté migrace v kladných číslech. Vypovídá to nejen o povaze Slovinců, o kterých je známo, že neradi mění místo svého bydliště a to nejen v rámci státu, ale také mimo něj, ale také o životní úrovni v zemi. Čistá míra migrace je v Chorvatsku téměř třikrát vyšší, než ve Slovinsku. V Chorvatsku bylo za 48

posledních 5 let zaznamenáno necelých 1,6 migrantů na 1000 chorvatských obyvatel. Ve Slovinsku byla tato hodnota pouze okolo 0,6 migranta na 1000 Slovinců. Co se týče uprchlíků v zemi, tak jsou údaje v obou zemích nesrovnatelné. V Chorvatsku bylo evidováno více než 300 000 uprchlíků, ve Slovinsku jich v tomtéž období bylo pouze 3 000 – tedy více než stokrát méně. V Chorvatsku je toto vysoké číslo stále důsledkem válečného konfliktu z počátku 90. let 20. století, kdy díky umístění Chorvatska v rámci bývalé Jugoslávie do země i ze země proudilo velké množství válečných utečenců. Slovinsko bylo nucenými migracemi během války téměř nedotknuté. Malý počet uprchlíků ve Slovinsku může být také známkou vysokého počtu neevidovaných migrantů. V zemi proběhla na počátku 21. století vlna nelegálních migrací a mnoho migrantů nemusí být vůbec zaznamenáno. Migrační statistické údaje Chorvatska a Slovinska jsou uvedeny v tabulce č. 4.

Tabulka č. 4: Porovnání migračních statistik Chorvatska a Slovinska zaznamenaných mezi lety 2008 až 2012 Statistický údaj

Chorvatsko

Slovinsko

661 000

167 000

14, 52

8,332

0,5

0,1

-12,896

22,519

1,58 /1000 ob.

0,64/1000 ob

331 000

3 000

Celkový počet imigrantů v zemi Procentuální zastoupení přistěhovalců na celkovém počtu obyvatel (%) Procentuální podíl přistěhovalců země ze všech světových migrantů (%) Čistá migrace

Čistá míra migrace

Celkový počet uprchlíků v zemi Zdroj: Nation Master (2012)

49

6.1.2 Vývoj počtu migrantů v Chorvatsku a ve Slovinsku od počátku 90. let 20. století Obecně je v Chorvatsku počet imigrantů několikanásobně vyšší než ve Slovinsku. V roce 1990 byl počet chorvatských přistěhovalců téměř dvakrát vyšší než přistěhovalců ve Slovinsku. V následujících dvaceti letech se počet chorvatských imigrantů pozvolna zvyšoval. Největší nárůst byl zaznamenán mezi lety 1990 a 1995, kdy probíhaly ozbrojené konflikty na chorvatském území a také zde probíhaly rozsáhlé etnické čistky. V roce 1995 proběhla na území Chorvatska nejsilnější uprchlická vlna, kdy zemi opustilo téměř čtvrt milionu srbských uprchlíků. Ve Slovinsku zůstává počet migrantů mezi lety 1990 a 2010 téměř konstantní. Pouze v roce 1995 je zaznamenán rapidnější nárůst. Během tohoto roku totiž na slovinském území probíhaly uprchlické krize a nucené migrace. Během posledních let se počet migrantů ve Slovinsku spíše mírně snižuje. Co se týče počtů žen a mužů mezi migranty v letech 1990 a 2010, byly ve všech zaznamenaných údajích velmi vyrovnány. Odhadované počty migrantů v Chorvatsku a ve Slovinsku od roku 1990 do roku 2010 a odhadované počty mužů a žen mezi migranty jsou uvedeny v tabulkách č. 5 a 6.

Tabulka č. 5: Odhadovaný počet migrantů v Chorvatsku a ve Slovinsku během let 1990 a 2010 Rok

Chorvatsko

Slovinsko

1990

475 438

178 077

1995

720 974

200 155

2000

615 896

174 437

2005

661 365

167 330

2010

699 947

163 894

Zdroj: United Nations (2010)

50

Tabulka č. 6: Odhadované počty žen a mužů mezi migranty v Chorvatsku během let 1990 a 2010

Rok

Chorvatsko

Slovinsko

Ženy

Muži

Ženy

Muži

1990

252 907

222 531

88 964

89 113

1995

383 097

337 877

97 020

103 135

2000

326 903

288 993

82 039

92 398

2005

350 651

310 714

78 304

89 026

2010

370 698

329 249

76 314

87 580

Zdroj: United Nations (2010)

6.2 Analýza dopadů mezinárodních migrací v Chorvatsku a Slovinsku 6.2.1 Ekonomické dopady Ekonomicky zaostávající regiony byly po balkánských válkách vylidněné a naopak ve větších městech byl zaznamenán velký příliv obyvatel. Tyto jevy vedou k nerovnoměrnému rozvoji země. Ze zemí bývalé Jugoslávie postihla tato situace nejvíce Chorvatsko (dále Bosnu a Hercegovinu). V ekonomicky rozvíjejících se oblastech je hlavní hybnou silou obyvatelstvo v produktivním věku, z některých regionů Chorvatska bylo hromadné vylidnění nucené, následné zpustošení neobydlených oblastí příliš nelákalo navrátit se uprchlíkům do svých původních domovů a situace se tak vůbec nevyvíjela k pozitivnějším ekonomickým výsledům. V Chorvatsku byly do ekonomicky zaostalých území zaznamenány návraty převážně starší populace, která je ve většině případů závislá na státních sociálních dávkách, což vede ještě ke většímu úpadku už tak ekonomicky slabých oblastí.

V rámci zaostávajících regionů je také patrné soustřeďování obyvatel do měst, čímž se zapříčiňuje ekonomická nerovnováha i uvnitř těchto oblastí. Často bývá v těchto oblastech největší zaměstnanost v oblastech státní administrativy, tím pádem se zvyšuje jejich závislost na hospodářsky vyspělejších oblastech. Rovněž tak nepřicházejí impulsy k obnovení průmyslu a služeb. V Chorvatsku nastala tato situace například v okresech Hrvatska Kostajnica nebo Knin. Vylidnění některých oblastí a přesuny produktivního obyvatelstva do měst způsobují také odliv mozků z těchto oblastí, ačkoliv obecně příchod imigrantů do cílových oblastí vždy neznamená příchod vzdělanějších osob. V Chorvatsku zůstávají velmi často imigranti na okraji společnosti, jejich integraci bránila špatná ekonomická situace 51

způsobena válečnými náklady a také negativní postoj společnosti. Ze zemí bývalé Jugoslávie probíhala integrace imigrantů nejlépe ve Slovinsku, které nebylo díky své pozici, válkou tak zdevastované a společnost přijala přistěhovalce mnohem otevřeněji. V Chorvatsku byla většina přistěhovalců zaměstnávána v administrativě (často pro území ztracená během válečných konfliktů). Integrace uprchlíků směřujících například do Německa či Rakouska ukazuje, že je pro ni velmi důležitá silná ekonomika země. [44]

Špatné podmínky pro integraci přistěhovalců jsou způsobeny nejen nedostatečnou ekonomickou stabilitou, ale také přílišnou hustotou přistěhovalecké a uprchlické populace v zemi. V Chorvatsku jsou pro imigranty často špatné pracovní podmínky, většinou jim jsou nabízena málo kvalifikovaná zaměstnání, často neodpovídající jejich schopnostem. Není výjimkou, že pracují bez sociálního a zdravotního pojištění. Naproti tomu ve Slovinsku je v rámci azylové a imigrační politiky zajištění přistěhovalcům nejen obydlí a zdravotní péče, ale rovněž zaměstnání. Tím je jim zapojení se do ekonomiky státu mnohem snáze umožněno a mohou se tak postupem času dostat na pozice, na které mají kvalifikace. Jejich práce je tak více využitelná a také efektivnější. Situaci země to tak může jenom zlepšit a imigranti nejsou takovou přítěží jako v zemích, kde je jim vstup na pracovní trh znemožňován, nebo je pro ně velmi těžké se na něm uplatnit. I když je ve Slovinsku asi čtyřikrát menší počet imigrantů než v Chorvatsku, jejich celkový úhrn platů za jeden kalendářní rok je zhruba dvakrát vyšší. To svědčí nejen o ekonomické vyspělosti země a její životní úrovni, ale také o pracovních pozicích, které přistěhovalci v zemi zastávají. V Chorvatsku se uprchlíci uplatňovali hůře rovněž z důvodu diskriminace ze strany domácího obyvatelstva, která je umocněna špatnou ekonomickou situací země, Chorvaté vidí v imigrantech nevítanou pracovní konkurenci. Výše platů dosažených imigranty a jejich podíl na HDP Chorvatska a Slovinska jsou uvedeny v tabulce č. 7.

52

Tabulka č. 7: Porovnání některých ekonomických ukazatelů souvisejících s migrací

Ekonomický údaj

Celkový úhrn platů přistěhovalých osob

Podíl platů přistěhovalých osob na HDP země (%)

Chorvatsko

Slovinsko

99 274 020

191 453 800

2,3

0,6

24,59

10,95

Míra vysokoškolsky vzdělaných imigrantů z celkového počtu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva země (%) Zdroj: Nation Master (2012)

Domovská území opouští všeobecně lidé mladší a progresivnější, během válečných konfliktů ale také opouštěli válkou sužované státy lidé vyšších vrstev, kteří směřovali především do ekonomicky vyspělých zemí – například Rakouska nebo skandinávských zemí. Obyvatelé vyhnáni z venkova se většinou přesouvali do větších měst v rámci bývalé federace, kde hledali útočiště, ale jen velmi málo se dokázali napojit na tamní ekonomickou strukturu. Je tedy fakt, že vylidňovaní na jedné straně a přelidňování na straně druhé s sebou nese problémy nejen ekonomické, jako například neefektivní uplatnění přistěhovalých osob, ale také problémy společenské, spojené se změnami věkové struktury ve vylidněných i v cílových migračních oblastech.

6.2.2 Politické dopady migrací Nucené migrace na počátku 90. let 20. století byly z větší míry plánovanými cíli, než důsledky válečných konfliktů. K nedobrovolnému vysidlování lidí docházelo kvůli dosažení etnicky homogenních území, což souviselo s politickými systémy daných zemí a také s vyhraňováním národní identity. Politické hranice tak byly často vymezovány hranicemi etnickými, kdy se obyvatelstvo rozlišovalo pouze na dvě skupiny a to na „nepřátelské“ a „naše“. V Chorvatsku byla tato politika vymezování etnických menšin zpočátku prosazována 53

nenásilnými prostředky. Postupem času se ale situace změnila a obyvatelstvo bylo ze země vyháněno násilným způsobem. Týkalo se to především srbské menšiny žijící na chorvatském území. Slovinsko bylo během válečných konfliktů spíše zemí hostitelskou pro vysídlené obyvatelstvo. Z území Slovinské republiky nebyly zaznamenány žádné nucené migrace. Po získání nezávislosti v roce 1991 musela tato země začít řešit problémy s přílivem cizinců a to především pomocí migrační a azylové politiky. Řešení spočívala především v poskytování ochrany uprchlíkům a zajištění jim dočasného obydlí v podobě takzvaných sběrných středisek. Mnohdy byl tento benevolentní přístup Slovinska kritizován a označován za až příliš tolerantní, nicméně Slovinsko se v této věci nechalo inspirovat západními a severními zeměmi Evropy, a vzhledem k tomu, že v této zemi nebyly s uprchlíky ani migranty zaznamenány větší problémy, nelze považovat tento postoj za špatný.

Nucené migrace úzce souvisejí se zvyšováním politických kontrol, omezováním občanských svobod a zesilováním vlivů autoritativní moci. Ve skutečnosti totiž nebylo nucené vysidlování osob snahou o řešení národnostních sporů, ale politickým prostředkem, kterým se usilovalo o uplatňování politické moci bez ohledu na to, zda byla takovýmto způsobem řešena budoucnost národa. Tyto činy se zastíraly morálními principy a především pozicí menšin jako obětí. Vlády se snažily s počty vyhnaných osob manipulovat stejně, jako manipulovaly se zprávami o obětech na životech, počty nezvěstných osob a také o válečných zločinech, jako například znásilňování žen. V Chorvatsku činily ztráty na životech zhruba 6 % vyhnaného obyvatelstva. Celkově byl objem obětí na životech zhruba 4,5 % válečných migrantů, bez ohledu na nucené, či dobrovolné přesídlení. Hromadné přesuny obyvatelstva nebyly průvodním jevem, ale cíleným krokem, jak dokazuje srovnání obětí na životech a počtu vyhnaných osob. Nucené migranty k odchodům nenutil pouze strach z blížících se bojů, ale také strach vyvolaný z vyhánění národnostních menšin z určitých území.

Na území Slovinska se už na konci 80. let 20. století rozmáhala prodemokratická hnutí, která byla doprovázená také nacionálními myšlenkami. Po pádu komunismu v roce 1989 vzniklo ve Slovinsku několik nových politických stran a bylo zliberalizováno slovinské zákonodárství. Veřejnost zastávala stále více názor, že příslušnost Slovinska k Jugoslávii zpomaluje rozvojový potenciál a demokratické myšlenky země. V lednu 1990 se Svaz komunistů Jugoslávie rozpadl na republikové organizace. Ve Slovinsku i Chorvatsku byly v následujících měsících prováděny zásadní demokratizační změny, mezi kterými byla také svobodná soutěž politických stran a vypsání předčasných voleb do parlamentu. V obou 54

zemích jednoznačně propadly projugoslávské strany. V roce 1991 už vše nasvědčovalo tomu, že Jugoslávskou federaci v dosavadní podobě nebude možné dlouho udržet. Evropské společenství vyslalo v této době do Jugoslávie mírovou misi, pod jejímž nátlakem započala v červenci roku 1991 na Brioni jednání Chorvatska, Slovinska a federace o řešení jugoslávské krize. O pár dní později – 13. července 1991 - byla podepsána Brijonská deklarace, která se usnesla na tříměsíčním omezení nezávislosti obou oddělených republik. Po tuto dobu měly být jejich vztahy s federací jednoznačně dořešeny, ve skutečnosti se ale podařilo urovnat situaci pouze ve Slovinsku, kde se před vypršením tříměsíčního omezení stáhla jugoslávská ozbrojená síla. Naproti tomu v Chorvatsku spíše rostlo napětí s federací. 8. října 1991 obnovilo Slovinsko i Chorvatsko vyhlášení své samostatnosti rozhodnutím o přerušení státoprávních vazeb s Jugoslávií. Po definitivním odtržení Slovinska a Chorvatska docházelo postupně i v dalších zemích k odklonům od projugoslávských stanovisek a rozhodovalo se o jejich suverenitě. Prvním státem, který je následoval, byla Makedonie, která tak po jejich vzoru učinila už v září 1991. Na konci téhož roku zažádaly všechny osamostatněné republiky Evropské společenství o uznání své nezávislosti. Prohlášením nezávislosti Chorvatska a Slovinska v lednu 1992 přestala původní Jugoslávie formálně existovat. Později byly uznány za nezávislé také Makedonie a Bosna a Hercegovina. [45]

6.2.3 Dopady migrací na společnost Problémy s etnickou nenávistí a nedůvěrou jsou velmi silným společenským problémem a jejich rozsah se týká nejen států a jejich regionů, ale sahá i za jejich hranice a dotýká se vztahů s jinými zeměmi. Ke xenofobii mají sklon zejména migranti, kteří mají svůj přesun spojený s válkou nebo jinou traumatizující událostí, nebo byli k přesunu donuceni. Etnické konflikty jdou ruku v ruce s násilím a mají na populaci silně negativní vliv – usnadňují šíření vlivů populistických a radikálních politických směrů, odvádějí pozornost od ostatních společenských problémů nebo společensky vyčleňují umírněné politické proudy i jednotlivce. Zvláště silné jsou tyto problémy, pokud se týkají násilně přesunutého obyvatelstva.

V průběhu roku 2000 se počet přistěhovalců ve Slovinsku prudce zvýšil. Z původních 27 000 imigrantů vzrostl jejich počet na 35 000. Silné reakce byly přirozeně nejen na politické, ale rovněž na společenské úrovni. Většina názorů široké veřejnosti byla negativních. Během následujícího roku byla situace popisována dokonce jako nesnášenlivá. Toto období je ve Slovinsku nazýváno jako přistěhovalecká krize a týkalo se nelegálních přistěhovalců, jejichž nárůst zaznamenala také většina států západní Evropy. Do této doby byl 55

postoj slovinské veřejnosti vůči přistěhovalcům velice pozitivní a tolerantní. I slovinskými médii probíhaly názory, že jsou imigrantům poskytována až příliš benevolentní práva. Tento pohled samozřejmě také značně ovlivnil veřejné mínění a situace se nadále spíše zhoršovala. Zároveň zde působily mezinárodní a státní organizace i skupiny jednotlivců, které se za práva imigrantů stavěly a podporovaly je. Ty se také snažily nabádat slovinské obyvatelstvo k větší toleranci a solidaritě. I díky těmto činnostem se situace časem uklidnila a nesnášenlivost postupně ustávala. Nicméně období přistěhovalecké krize ovlivnilo slovinskou společnost mnohem více než příval uprchlíků během válečných konfliktů na počátku 90. let. 20. století.

V Chorvatsku byla situace nejnapjatější po vyhlášení nezávislosti v roce 1991. V této době vznikaly nové politické strany a velmi intenzivně se v zemi rozvíjelo nacionalistické myšlení. Situace byla nejkritičtější pro srbskou menšinu, která byla v té době v Chorvatsku nejpočetnější. Během válečných konfliktů probíhalo její nucené vysídlování a odcházení Srbského obyvatelstva z Chorvatska probíhalo ještě několik let po uzavření příměří. Soužití srbské menšiny s chorvatskou společností bylo v tomto období velmi vyhrocené a obavy Srbů žijících v Chorvatsku byly plně na místě. Je nutné poznamenat, že tyto události ovlivnily chorvatskou i srbskou společnost až do současnosti a nebudou zřejmě nikdy zapomenuté. Etnické přesuny a čistky zanášejí do společnosti nový pohled na to, co je správné, a také vzbuzují v poškozených menšinách touhu po odvetě. V důsledku tyto jevy usnadňují šíření etnické nesnášenlivosti a netolerance do dalších oblastí i států a často následuje řetězová reakce. Chorvaté vyháněli během válečných konfliktů srbskou menšinu a také muslimy. Muslimové poté vyháněli Chorvaty z okolí Zenice a vyhnaní Srbové se snažili vyhánět Chorvaty z jejich domovů ve Vojvodině.

Díky etnické nesnášenlivosti se ve společnostech degradují společenské normy. K vyřešení je zapotřebí dlouhodobého působení demokratizačních vlivů a často také podpora ze zahraničí. Většinou se tyto problémy týkají zemí oslabených válkou, nebo zemí s propadající se ekonomikou. Často jsou to obě dvě situace. Pomoc zahraničních států je často znesnadněna díky stálému obrannému postoji, který zdevastované země a jejich společnosti ještě nějakou dobu zaujímají, kvůli nelehkému vyrovnání se s minulostí. [46]

56

6.3 Snahy západoevropských zemí ovlivnit migrační situace během nejsilnějších migračních vln Rozměr migrací v zemích bývalé Jugoslávie je patrný už z toho, jakou pozornost jim věnovaly od roku 1991 západoevropské země, zejména Velká Británie, Francie a Německo. Nemalou pozornost jim věnovalo také USA. Migrační pohyby obyvatelstva během válečného konfliktu v zemích bývalé Jugoslávie si získaly daleko větší pozornost těchto světově významných států i přesto, že se objemem přesouvaných osob a naléhavostí situace nedaly srovnat s jinými masovými přesuny obyvatel, například ve Rwandě. Přesuny obyvatel na Balkánu do jisté míry zastínily humanitární krize jinde ve světě.

Západoevropské země, které stály v čele Mezinárodního společenství, ve státech bývalé Jugoslávie několikrát vojensky zasáhly. Nejvýznamnější zásahy proběhly v roce 1995 a 1999, v prvním případě se jednalo o rozsáhlé intervence, kde v hlavní roli figurovalo NATO a síly USA. Jednalo se především o letecké zásahy, ale rozsah těchto intervencí nebyl zdaleka srovnatelný se zásahy například v Iráku v roce 1991 a 2003. Druhá intervence byla označována jako humanitární. Vyznačovala se tím, že se odehrála mimo rámce uznávaného mezinárodního práva. Přestože byl tento zásah spíše důsledkem zdánlivé bezvýchodnosti situace, a ne reakcí na humanitární krizi, nemění to nic na faktu, že velmi důležitým cílem těchto zásahů byla snaha zamezit uprchlickým vlnám, což jasně dokládá přístup západoevropských zemí k uprchlíkům a nuceným migrantům.

Válka a následná krize na Balkánu se dotkla nejen států bývalé Jugoslávie, ale rovněž západní Evropy i celého západního světa. Důležitou roli v této situaci hrály mezinárodní vlivy, obzvláště institut zabývající se ochranou uprchlíků – UNHCR, který definuje základní pravidla o poskytování azylu pro lidi na útěku a jež aplikuje tato pravidla také v praxi. [47] Chorvatsko má téměř čtyřnásobný počet přistěhovalých obyvatel než Slovinsko. Za největší migrační pohyby v posledních letech jsou považovány přesuny obyvatelstva v důsledku války na území bývalé Jugoslávie z počátku 90. let 20. století. Situace byla vypjatá zejména v Chorvatsku. Mnoho obyvatel opustilo své domovy kvůli vše devastující válce, ale nemálo obyvatel bylo k přesunům donuceno. Velkou část těchto nucených migrantů tvořila srbská menšina žijící na chorvatském území. Těmito zásahy a nepříznivou válečnou situací byly některé regiony vylidněny a jiné oblasti – převážně kolem větších měst – byly naopak

57

přeplněny migrujícím obyvatelstvem. Už tak špatnou ekonomickou situaci Chorvatska tento jev ještě značně zhoršoval. V zaostávajících regionech žilo převážně obyvatelstvo v neproduktivním věku a ještě více tak zatěžovalo region i stát kvůli potřebě státních sociálních podpor. Přelidněná města čelila velkým problémům s nezaměstnaností. Země se tak rozvíjela nerovnoměrným způsobem.

Slovinsko nebylo válkou zdaleka tak poznamenáno, napomohla tomu jeho poloha. Ekonomická situace země byla také příznivější a tím pádem bylo i začlenění přistěhovalců na pracovní trh mnohem jednodušší. Oproti Chorvatsku byli imigranti ve Slovinsku obsazováni na pozice, na které měli kvalifikace, což zefektivňovalo práci a snižovalo nezaměstnanost. Přistěhovalcům v Chorvatsku byla často možnost práce znemožňována, nebo byli zaměstnáváni pouze na nekvalifikovaných pozicích. I přes několikanásobně menší počet přistěhovalců je roční úhrn platů imigrantů ve Slovinsku dvojnásobně vyšší než v Chorvatsku. Je nutno dodat, že zatímco ve Slovinsku bylo začlenění se imigrantů do společnosti i na pracovní trh spíše zjednodušováno a vláda dělala vstřícné kroky, v Chorvatsku často přistěhovalci pracovali bez sociálního a zdravotního pojištění a s nárokem na minimální mzdu a jejich příchod do země byl spíše komplikován přístupem obyvatel i vlády.

V Chorvatsku byl během válečného konfliktu velký počet nuceně vysídlených osob. Týkalo se to často etnických menšin, ze kterých byla v Chorvatsku nejpočetnější menšina srbská. K těmto nuceným přesunům docházelo kvůli etnické homogenizaci území, což souviselo s politickou situací, která byla po osamostatnění se Chorvatska silně ovlivněna nacionalismem. Tyto myšlenky přetrvávaly i v letech po ukončení bojů a Srbové, kteří v zemi zůstali nebo se navrátili zpět do svých domovů, se cítili právem ohroženi a mnohdy se uchylovali k odchodu do jiných států. Ve Slovinsku byla politická situace k imigrantům a nuceným přistěhovalcům mnohem přívětivější. Vláda jim poskytovala dočasná obydlí a pomáhala jim začlenit se do pracovního procesu. Tento přístup byl ale považován za až příliš benevolentní. Situace se zhoršila až při další migrační vlně, kdy se na území Slovinska přesouvalo velké množství nelegálních migrantů. Společnost ani vláda už nebyly tak vstřícné a situaci značně zhoršovaly negativní mediální kampaně. Nicméně působení mezinárodních organizací, i skupin jednotlivců, které podněcovaly obyvatelstvo k větší vstřícnosti a solidaritě, situaci do velké míry zlepšilo.

58

Závěr Mezinárodní migrace je globálním fenoménem, který se v současnosti dotýká všech zemí světa. Evropu doprovázejí silné migrační toky celou její historií. Po staletí byla kontinentem vysílajícím své obyvatelstvo do všech světadílů. Ve druhé polovině 20. století se naopak lidé z celého světa začali do Evropy stěhovat, především do hlavních západoevropských velmocí (Velká Británie, Francie), za lepší životní úrovní. V současnosti je Evropa stále spíše hostitelským než vysílajícím kontinentem. Migrační procesy probíhaly také uvnitř Evropy. Příklad můžeme nalézt už v dávné historii, kdy v 8. až 6. století před naším letopočtem probíhala velká řecká kolonizace. V nedávné historii probíhaly migrace v rámci evropského kontinentu především z východních zemí do zemí západních. Důvodem byly lepší pracovní podmínky a životní úroveň v západní Evropě. Příkladem může být migrační vlna východoevropských pracovníků do vyspělých zemí EHS v 60. letech 20. Století nebo největší přesun evropského obyvatelstva z východu na západ po pádu „železné opony“ v roce 1989. Další očekávanou vlnou v tomto směru byly migrace po rozšíření EU v roce 2004 o státy střední a východní Evropy. Migrace však zdaleka neproběhly v takové míře, v jaké byly očekávány.

Ve sledovaných zemích – v Chorvatsku a ve Slovinsku, měly migrace největší rozsah během balkánských válečných konfliktů v 90. letech 20. století a v obdobích na ně navazujících. Faktem je, že také během pracovních migrací v 60. letech 20. století probíhaly velké přesuny především chorvatského obyvatelstva, nicméně migrace související s jugoslávskými válečnými konflikty byly významnější a měly mnohonásobně větší následky, které s sebou nesou stopy až do současnosti obou států.

V roce 1991 obě země procházely jedním z nejvýznamnějších období své existence. Obě se toho roku odtrhly od jugoslávské federace a staly se tak nezávislými republikami. Osamostatňování však probíhalo v obou zemích s odlišným průběhem. Zatímco ve Slovinsku byla situace vcelku umírněná a neprovázely jí žádné velké ozbrojené střety, chorvatské osvobozování doprovázelo mnoho sporů, především se Srbskem. Odtržení Chorvatska nebylo pro Srbsko přijatelné, protože srbskou menšinu (nejpočetnější menšina žijící na chorvatském území, která žila na území existenčně důležitém pro Chorvatsko), prohlásili srbští politici za neoddělitelnou součást svého národa. Důsledkem byly nejenom ozbrojené střety mezi oběma 59

stranami, ale také rozsáhlé etnické čistky, v jejichž důsledku opustilo Chorvatsko mezi lety 1991 – 1995 na 200 000 chorvatských Srbů. Po uklidnění situace se jich do svých domovů navrátilo přes 100 000, nicméně jejich přijetí ze strany chorvatského obyvatelstva i vlády jim situaci rozhodně neulehčovalo. V Chorvatsku v tomto období sílilo nacionalistické myšlení a ke všem etnickým menšinám zaujímala chorvatská společnost negativní postoj. Situace byla umocňována silnou ekonomickou nestabilitou zapříčiněnou válkou. Imigranti a váleční uprchlíci v Chorvatsku nebyli přijímáni zdaleka s tak otevřenou náručí jako v sousedícím Slovinsku. Tam byla situace mnohem stabilizovanější, protože ozbrojené konflikty se slovinského území, díky jeho poloze, téměř nedotkly. Pro imigranty a válečné uprchlíky byly ve Slovinsku zřizovány dočasná obydlí v podobě tzv. sběrných středisek a ze strany slovinské vlády byla imigrantům zajištěna ochrana. Přistěhovalci se tak mohli bez větších problémů zařadit do pracovních procesů. Z hlediska výběru zaměstnání nebyli nijak diskriminováni a mohli tak zastávat pracovní pozice, které odpovídaly jejich kvalifikaci. Jejich práce je tak mnohem efektivnější a přispívá k celkovému ekonomickému růstu země. Přestože je ve Slovinsku téměř čtyřnásobně menší počet přistěhovalců, jejich celkový úhrn platů za kalendářní rok je téměř dvojnásobný než v Chorvatsku. Hlavní příčinou tohoto jevu je umožnění přistěhovalcům vykonávat odpovídající zaměstnání. V Chorvatsku se situace vyvíjela zcela jiným směrem. Chorvatským přistěhovalcům nebyla poskytnuta žádná ochrana ani dočasné obydlí a hůře se tak začleňovali do ekonomického a společenského chodu země. Ze strany domácího obyvatelstva byli často diskriminováni. Jedním z největších důvodů pro utlačování imigrantů byl strach z obsazování pracovních pozic, kterých bylo v tomto období velmi málo i pro domácí obyvatelstvo. Přistěhovalcům byla možnost pracovat velmi často upírána, a pokud už zaměstnání našli, byly to většinou pozice, které byly pro domácí obyvatelstvo nevyhovující z hlediska pracovních podmínek a výše mzdy. Práce imigrantů tak nemohla být dostatečně zefektivněna, mnoho jich bylo nezaměstnaných a byli závislí na státním sociálním systému, což vedlo k dalším negativním postojům ze strany Chorvatů. Tyto jevy usnadňují šíření rasové nesnášenlivosti a netolerance do dalších oblastí a států a často s sebou nesou řetězovou reakci, kdy v minulosti utlačovaný národ diskriminuje národnostní menšiny na svém území.

Imigranti jsou mnohdy neprávem odsuzováni za zvyšování nezaměstnanosti, růstu státních výdajů a snižování produktivity země. Myslím si však, že pokud se stát a společnost v něm postaví k imigrantům otevřeně a bez předsudků, může v nich nacházet velmi kvalifikované a uplatnitelné občany. Imigranti jsou často velice přizpůsobiví a ve výběru zaměstnání 60

nenároční. Pokud jim bude umožněno pracovat na odpovídajících pozicích, mohou velkým dílem přispívat k růstu HDP. Následkem toho by se mohly postupně odbourávat negativistické postoje domácího obyvatelstva. Díky přistěhovalcům ale nemusí být stát obohacen pouze o jejich dobře vykonávanou práci a pracovní zkušenosti, ale také o nové kulturní tradice, náboženství a celkově odlišný životní styl.

61

Literární zdroje [1] Antropo Webzin. ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI. [online]. 2009 [cit. 201305-02]. Dostupné z: http://antropologie.zcu.cz/migrace

[2] The World Factbook. CENTRAL INTELIGENCE AGENCY. [online]. 2012 [cit. 201305-02]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/docs/notesanddefs.html#2112

[3] Podpora sociálně-integračních politik a služeb. POLIS. [online]. 2013 [cit. 2013-05-06]. Dostupné z: http://www.epolis.cz/page.php?id=28&location=&menu=first&idNotion=6

[4] KOSER, Khalid. International Migration: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2007. ISBN 0191579009. Str. 27.

[5] STOJANOV, Robert, Jiří NOVOSÁK, Tomáš DROBÍK a SIWEK. Migrace jako globální fenomén. [online]. 2006, s. 3 [cit. 2013-05-06]. Str. 15. Dostupné z: http://projects.osu.eu/igeography/docs/MP_Migrace_jako_globalni_fenomen-final.pdf

[6] Europeum. INSTITUT PRO EVROPSKOU POLITIKU. [online]. 2012 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.europeum.org/cz/integrace/28-integrace--6/660-evropa-a-procesmezinarodni-migrace-se-zvlastnim-durazem-na-zeme-evropske-unie-a-evropskehospolecenstvi-volneho-obchodu

[7] Zpráva o mezinárodní migraci. In: Informační centrum OSN v Praze [online]. 2006 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1152

[8] SAMERS, Michael. Migration: Key Ideas in Geography [online]. Routledge, 2009 [cit. 2013-05-07]. ISBN 0203864298. Str. 11. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=CHTsaSmKtQC&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[9] CIHELKOVÁ, Eva. Světová ekonomika: Obecné trendy rozvoje [online]. C H Beck, 2009 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8074001555. Str. 103. Dostupné z: 62

http://books.google.cz/books?id=JQAoqEH9xl8C&dq=migrace+v+evrop%C4%9B&hl=cs&s ource=gbs_navlinks_s

[10] KUNEŠOVÁ, Hana a Eva CIHELKOVÁ. Světová ekonomika: Nové jevy a perspektivy [online]. C H Beck, 2006 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8071794554. Str. 85. Dostupné z:http://books.google.cz/books?id=FPmFExjJsR8C&dq=migrace&hl=cs&source=gbs_navlin ks_s

[11] BALDWIN, Richard a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace [online]. Grada Publishing a.s., 2008 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8024718073. Str. 219. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=dv2IeEJ6EsQC&dq=migrace+a+trh+pr%C3%A1ce&hl=cs &source=gbs_navlinks_s

[12] HOLMAN, Robert. Základy ekonomie pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ [online]. 2. vyd. C H Beck, 2008 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8071798908. Str. 142. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=_7macCzcjmoC&dq=trh+pr%C3%A1ce&hl=cs&source=gb s_navlinks_s

[13] ČADIL, Jan. Regionální ekonomie: Teorie a aplikace [online]. C H Beck, 2010 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8074001911. Str. 102. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=0xjOcw_xcuAC&dq=migrace&hl=cs&source=gbs_navlinks _s

[14] STOJANOV, Robert, Jiří NOVOSÁK, Tomáš DROBÍK a SIWEK. Migrace jako globální fenomén. [online]. 2006, s. 3 [cit. 2013-05-06]. Str. 16. Dostupné z: http://projects.osu.eu/igeography/docs/MP_Migrace_jako_globalni_fenomen-final.pdf

[15] BALDWIN, Richard a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace [online]. Grada Publishing a.s., 2008 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8024718073. Str. 213. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=dv2IeEJ6EsQC&dq=migrace+a+trh+pr%C3%A1ce&hl=cs &source=gbs_navlinks_s

63

[16] MARTIN, Philip L. a Jonas WIDGREN. International Migration: Facing the Challenge. Kalifornská univerzita: Population Reference Bureau, 2002. Str. 23.

[17] LACINA, Lubor. Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii [online]. C H Beck, 2007 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8071795607. Str. 166. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=n2XQnfp8WBgC&dq=migrace+v+evrop%C4%9B&hl=cs& source=gbs_navlinks_s

[18] Migrace online: Portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice a v zemích střední a východní Evropy. MULTIKULTURNÍ CENTRUM PRAHA. [online]. 2012 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.migraceonline.cz/cz/temata/migrace-a-eu

[19] BALDWIN, Richard a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace [online]. Grada Publishing a.s., 2008 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8024718073. Str. 215. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=dv2IeEJ6EsQC&dq=migrace+a+trh+pr%C3%A1ce&hl=cs &source=gbs_navlinks_s

[20] CIHELKOVÁ, Eva. Světová ekonomika: Obecné trendy rozvoje [online]. C H Beck, 2009 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8074001555. Str. 121. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=JQAoqEH9xl8C&dq=migrace+v+evrop%C4%9B&hl=cs&s ource=gbs_navlinks_s

[21] LEWIS, G. J. Human Migration: A Geographical Perspective [online]. Taylor & Francis, 1982 [cit. 2013-05-07]. ISBN 0709900074. Str. 23. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=12E9AAAAIAAJ&dq=migration&hl=cs&source=gbs_navli nks_s

[22] BALDWIN, Richard a Charles WYPLOSZ. Ekonomie evropské integrace [online]. Grada Publishing a.s., 2008 [cit. 2013-05-07]. ISBN 8024718073. Str. 212. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=dv2IeEJ6EsQC&dq=migrace+a+trh+pr%C3%A1ce&hl=cs &source=gbs_navlinks_s

[23] BORJAS, George J. Economic research on the determinants of immigration: Lessons for the European Union [online]. World Bank Publications, 1999 [cit. 2013-05-07]. ISBN 64

0821345044. Str. 12. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=3KVsvUceLTwC&dq=Borjas,+George+J.+(1999):+%E2%8 0%9EEconomic+Research+on+the+Determinants+of+Immigration+%E2%80%93+Lessons+ for+the+European+Union%E2%80%9C&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[24] DVOŘÁKOVÁ, Z. Management lidských zdrojů [online]. C H Beck, 2007 [cit. 2013-0507]. ISBN 8071798932. Str. 93. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=HtUzxIjqAXYC&dq=trh+pr%C3%A1ce&hl=cs&source=gb s_navlinks_s

[25] TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-097-9. Str. 94.

[26] BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 8071065595. Str. 276.

[27] DANČÁK, Břetislav a Petr FIALA. Národnostní politika v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2000. ISBN 8021023880. Str. 274.

[28] Encyklopedie států: Chorvatsko. MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. [online]. 2013 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/chorvatsko/index.html

[29] DANČÁK, Břetislav a Petr FIALA. Národnostní politika v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2000. ISBN 8021023880. Str. 285.

[30] Nation Master: Croatia. NATION MASTER. [online]. 2013 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.nationmaster.com/country/hr-croatia/imm-immigration

[31] ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 8071063754. Str. 539.

65

[32] ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 8071063754. Str. 542.

[33] BLITZ, Brad K. War and Change in the Balkans: Nationalism, Conflict and Cooperation [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2006 [cit. 2013-05-08]. ISBN 0521677734. Str. 124. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=Mvjm82mAKfkC&dq=Blitz,+Brad+K.:+Refugee+Returns+i n+Croatia:+Contradictions+and+Reform&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[34] RADUSKI, Nada. Forced Migrations and changed ethnic structure of Serbia in the beginning of 21st century [online]. Bělehrad: Institute of Social Sciences, 2007, s. 10 [cit. 2013-05-08]. Str. 86.

[35] BLITZ, Brad K. War and Change in the Balkans: Nationalism, Conflict and Cooperation [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2006 [cit. 2013-05-08]. ISBN 0521677734. Str. 129. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=Mvjm82mAKfkC&dq=Blitz,+Brad+K.:+Refugee+Returns+i n+Croatia:+Contradictions+and+Reform&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[36] ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 8071063754. Str. 557.

[37] SALT, John, James CLARKE a WANNER. International labour migration [online]. Council of Europe, 2004 [cit. 2013-05-08]. ISBN 9287154538. Str. 88. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=IiunFO9AadwC&dq=John+SALT,+James+CLARKE,+Euro pe%E2%80%99s+migrant+groups&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[38] Nation Master: Slovenia. NATION MASTER. [online]. 2013 [cit. 2013-05-08]. Dostupné z: http://www.nationmaster.com/country/si-slovenia/imm-immigration

[39] ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 8071063754. Str. 559.

66

[40] SALT, John, James CLARKE a WANNER. International labour migration [online]. Council of Europe, 2004 [cit. 2013-05-08]. ISBN 9287154538. Str. 79. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=IiunFO9AadwC&dq=John+SALT,+James+CLARKE,+Euro pe%E2%80%99s+migrant+groups&hl=cs&source=gbs_navlinks_s

[41] ZIMIC. Slovenia: The Perspective of a Country on the 'Schengen Periphery'. International Organization for Migration, 2003. Str. 41.

[42] ZIMIC. Slovenia: The Perspective of a Country on the 'Schengen Periphery'. International Organization for Migration, 2003. Str. 43.

[43] Slovinsko. EUROSKOP: Věcně o Evropě [online]. 2008, 2013 [cit. 2013-05-08]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/817/sekce/slovinsko-1-1---30-6-2008/

[44] BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 8071065595. Str. 283.

[45] ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 8071063754. Str. 562.

[46] BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 8071065595. Str. 295.

[47] BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 8071065595. Str. 286.

67