Řecko a problematika nelegální migrace v letech

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Řecko a problematika nelegální migrace v letech 2000-2014 Bakalářská práce Eva Beránková

Vedoucí práce: Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D. UČO: 411368 Obor: MVZ-EVS Imatrikulační ročník: 2012

Brno 2015

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Řecko a problematika nelegální migrace v letech 2000-2014“ vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a zdroje, které jsem použila. V Brně dne 5. května 2015

Eva Beránková 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Martinu Hrabálkovi, Ph.D. za vedení mé práce a velmi vstřícný přístup. Rovněž bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za jejich podporu – speciální dík pak patří Κυριακή-Μαρία Φιλιάγκου, která ze své pozice rodilé Řekyně přispěla k napsání práce svými věcnými komentáři. 3

4

Obsah Povaha a struktura práce, metodologie................................................................................................ 6 Úvod .................................................................................................................................................... 8 Migrace.............................................................................................................................................. 11 Nelegální migrace.......................................................................................................................... 14 Vývoj evropské legislativy v oblasti azylové a migrační politiky..................................................... 15 Vývoj do přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992.................................................................... 15 90. léta a počátek druhého tisíciletí ............................................................................................... 16 Evropská azylová a migrační politika v novém tisíciletí............................................................... 18 Řecká migrace a imigrace v minulosti .............................................................................................. 19 Řecká legislativa................................................................................................................................ 22 90. léta ........................................................................................................................................... 22 Přelom tisíciletí.............................................................................................................................. 23 Současná situace............................................................................................................................ 25 Ilegální migrace ve Středomoří ......................................................................................................... 25 Řecko-albánská hranice................................................................................................................. 28 Řecko-turecká hranice ................................................................................................................... 28 Operace Řecka a agentury Frontex................................................................................................ 29 Celkové statistiky .......................................................................................................................... 30 Xenofobie v řecké společnosti a její odraz v současném politickém spektru.................................... 31 Politický systém Řecka ................................................................................................................. 32 Legislativní opatření...................................................................................................................... 34 Nálada ve společnosti .................................................................................................................... 34 Závěr.................................................................................................................................................. 36 Zdroje ................................................................................................................................................ 40 Primární zdroje .............................................................................................................................. 40 Sekundární zdroje.......................................................................................................................... 41 Webové portály ............................................................................................................................. 46

5

Povaha a struktura práce, metodologie Práce je koncipována jako empiricko-analytický text, který vychází z interpretace dat. Základem je deskriptivní metoda, která je dle názoru autorky nezbytná pro úvod do dané problematiky, a je použita především v těch částech práce, které popisují historický vývoj, popř. současnou situaci v Řecku. Ve studii však převládá analytická metoda, která je použita jak při rozboru řeckého a evropského práva, tak při práci s daty, statistikami a oficiálními výstupy jednotlivých zainteresovaných institucí a aktérů. Text je pojat jako případová studie demograficko-historického, politického a právního charakteru řecké imigrační krize. Jeho cílem je odpovědět na tyto otázky: -

Jak se vyvíjela migrace do Řecka?

-

Jaká je současná situace a jaké příčiny za ní stojí?

-

Jakou roli na poli migrace do Řecka hraje vztah evropských a řeckých právních norem?

-

Do jaké míry je řecká společnost xenofobní? Jak se povaha společnosti odráží v politickém spektru země?

Vysvětleny jsou pojmy jako migrace, nelegální migrace, uprchlík, nebo žadatel o azyl. Dále se práce snaží objasnit příčiny vzniku zmíněné imigrační krize a také obsahuje rozbor evropského i řeckého imigračního a azylového práva a jeho implementací v praxi. Jako ukazatel pak slouží dokumenty OSN, agentury Frontex a jiných institucí, jako jsou nevládní a nadnárodní organizace apod. Je nutno podotknout, že protože tématem této práce je nelegální migrace, získávání dat bylo poněkud obtížné, a určitě jej nelze považovat za stoprocentně věrohodné, protože, jak již vyplývá z logiky daného pojmu, jedná se o nepřesné statistiky. Odráží se zde podstata problému, kterou je fakt, že nelegální migrace probíhá potají, mimo zákon, a neexistují tedy žádné stoprocentně ověřitelné údaje. Práce je rozdělena do několika tematických oddílů. Po úvodní části, která má za cíl předestřít téma studie, následuje první, teoretický oddíl, kde je rozebrán pojem migrace a nelegální migrace. Tato část obsahuje definici uprchlictví, klasifikaci uprchlíků (tento pojem je problematický z toho důvodu, že může nabírat různých významů v závislosti na tom, z jakého pohledu je na něj nahlíženo), a mezinárodní migrace (i zde se objevuje úskalí, jak na daný pojem nahlížet).

6

Druhou část tvoří rozbor evropského imigračního práva, na který navazuje třetí část v podobě shrnutí migračního vývoje Řecka, a to od vzniku samostatného státu až do roku 20141. Tento úsek je spíše deskriptivního charakteru, a pracuje se zde mj. s historickými fakty a statistickými údaji. Čtvrtým oddílem je pak rozbor řeckého imigračního práva, které se však značně prolíná s výše rozebraných právem evropským. Pozornost je zde upřena na období od 90. let do současnosti. Následuje rozbor současné situace ve Středomoří a v návaznosti na tuto kapitolu je posléze pozornost věnována povaze řecké společnosti a stavu řeckého politicko-stranického systému. V závěru jsou shrnuty nejdůležitější zjištění vyplývající z průzkumu tématu.

1

Období po přelomu tisíciletí je však detailněji rozebráno v kapitole o současné situaci.

7

Úvod Současný hluboce globalizovaný svět je svědkem neustále probíhající interakce mezi jedinci, státy i nevládními aktéry. Stále více lidí mění své působiště a bydliště, a ať již tato rozhodnutí činí dobrovolně či pod nátlakem, faktem zůstává, že jednotlivé státy se s tímto jevem musí vyrovnat a přizpůsobit se mu. Zatímco pro občany EU je přesun z členského státu do jiného členského státu z právního hlediska téměř bezproblémový2, a samotná EU tento fenomén sama podporuje svojí politikou (pohyb čtyř svobod), ve zbytku světa je situace jiná. Překročení hranic určitých států je v některých případech velmi obtížné, ne-li nemožné, a lidé se proto musí uchylovat k nelegálním prostředkům. Zároveň je i Evropská unie nucena potýkat se s problémem nelegálního přistěhovalectví, a to nejen uvnitř organizace, ale s ohledem na volnější migrační politiku uvnitř tohoto útvaru především na svých vnějších hranicích. Migranti mířící dovnitř Evropy, resp. EU, jsou v poslední době horkým tématem v médiích, u politických elit i široké veřejnosti. Důvodem je nejen stupňující se radikalita některých sociálních a náboženských skupin a s ní spojené problémy, ale i fakt, že migrace jako taková silně ovlivňuje životy všech občanů, a to skrze pracovní, ekonomické či sociální podmínky, které se v závislosti na tomto jevu proměňují. Má také vliv na politické postavení států (implementace a síla evropského práva ve spolupráci/rozporu s právem vnitrostátním). Ochrana hranic je pak klíčovou tématikou pro samotné členské státy, protože úzce souvisí se státní suverenitou i vnitřní bezpečností státu. Na významu nabyla zejména po událostech z 11. září 2001, kdy se stala víceméně plnohodnotnou součástí evropské bezpečnostní politiky. Následující události (bombové útoky v Madridu v roce 2004 či v Londýně v roce 2005) tento stav jenom potvrdily (Triandafyllidou a Dimitriadi, 2013, s. 599). Ohlédneme-li se v čase, zjistíme, že migrace není novodobým jevem, a naopak k ní docházelo od počátků lidských dějin. Mezníkem se stává 19. století, kdy se začíná etablovat pojem národního státu (Hobsbawn, 2000, s. 19). Větším fenoménem se pak migrace stala po druhé světové válce, kdy se měnily mezinárodně-politické podmínky. Dochází k založení Organizace spojených národů a podpisům mezinárodních dohod, smluv a dalších právních dokumentů. Kromě toho se výrazně rozvíjí evropská integrace, a tento proces trvá dodneška. Současně s evropskou integrací vznikají různé programy a projekty. Z hlediska imigrační a azylové politiky hraje důležitou roli tzv. Schengenská dohoda z roku 1985. Na 2

Lépe je v této souvislosti hovořit o tzv. schengenském prostoru, pro který platí jednotná vízová pravidla, a který zahrnuje i státy, které nejsou členy EU.

8

základě Úmluvy k provedení Schengenské dohody (1990) byly v roce 1995 zrušeny vstupní vízové kontroly mezi Německem, Francií, státy Beneluxu, Portugalskem a Španělskem. V roce 1997 došlo ke zrušení kontrol i na rakouských a italských hranicích a v roce 2000 se k dohodě připojilo Řecko (podepsalo již 1992). V průběhu posledních patnácti let jej následovaly další státy. V důsledku toho však došlo ke zpřísnění kontroly vnějších hranic. Tyto a další kroky, vyplývající z rozvoje evropské integrace, tak měly nezanedbatelný vliv na vývoj imigrační situace v Řecku (Schengenský prostor a spolupráce, 2009). Řecko, jakožto země na okraji Evropy, situovaná navíc v blízkosti problematických území severní Afriky a Blízkého východu3, je klíčovou zemí při pokusech o vstup na evropskou půdu, a jako taková se stává jednou z prvně volených destinací migrantů, často uprchlíků. Významnou roli zde hraje hranice s Tureckem a také to, že Řecko je ohraničeno mořem, které jej dělí od pobřeží severní Afriky. Agentura Frontex stanovila několik hlavních cest, které využívají migranti při pokusech o nelegální překročení evropských hranic. Do Řecka většina z nich proudí přes tzv. východní středomořskou trasu4 – ta vede přes Turecko do Řecka, popř. Kypru, v některých případech do jižního Bulharska. Z druhé strany pak do Řecka proudí migranti z východní Evropy – Albánci, Ukrajinci, Gruzínci a jiní (Frontex, 2014, s. 30-35). V posledních dvaceti letech se Řecko zmítá v imigrační krizi, která je zapříčiněna nezvládnutím sociálního i ekonomického nátlaku, a neschopností přizpůsobit právní normy nastalé situaci, resp. selháním v jejich uvedení v praxi. Svou roli ovšem hrála, a stále hraje, také evropská politika. Řecká imigrační krize není pouze unilaterální záležitostí, ale je úzce provázaná s evropskou integrací, celoevropskou, resp. globální ekonomickou krizí posledních let. Velký vliv na ni má také problematičnost vztahů mezi evropským a řeckým právním systémem a imigrační politikou. Evropská unie je klíčovou organizací dnešní doby, a to jak z hlediska ekonomického, tak i z pohledu normativního. Jakožto organizace založená na demokratických hodnotách (viz heslo United in Diversity) představuje pro členské státy závazek, a v určitém smyslu i vzor. Zároveň se díky této charakteristice stává velkým lákadlem pro migranty

3

Termínem „problematický“ je zde míněn zejména fakt, že na těchto územích proběhly či stále probíhají některé současné konflikty, např. arabské jaro, válka v Sýrii, další konflikty teritoriálního charakteru. 4 Pro oblast Středomoří definovala agentura Frontex ještě tzv. západní a centrální trasu. Zatímco západní vede ze Severní Afriky na Iberský poloostrov (či přes Ceutu a Melillu), centrální trasou míní agentura cestu vedoucí přes Maltu a Itálii. Tato trasa byla velmi důležitou tepnou během konfliktu v Libyi, a zůstává jí dodnes, protože ji hojně využívají i uprchlíci ze Sýrie a Afriky. (Frontex 2014, s. 30-35).

9

z celého světa. Pro ty je atraktivní nejen demokratický charakter EU, ale i vysoká životní úroveň, výhodné pracovní podmínky a další aspekty. Příčinou řecké imigrační krize však není rozpor mezi helénským a evropským právním nastavením. V prvé řadě je nutné poznamenat, že zásadní rozpory se mezi oběma právními systémy dosud neobjevily a problémem je spíše jejich aplikace v praxi (Magliveras, 2011, s. 27). Zadruhé nelze tvrdit, že současná evropská migrační a azylová politika je bezchybná a není na ní co zlepšovat. Dalším důvodem, proč se země ocitla v této krizi, je navíc fakt, že se zmítá v krizi ekonomické. Ta velkou měrou přispěla k labilnějšímu jednání společnosti, které se pak projevuje mimo jiné v xenofobních náladách. V neposlední řadě k této situaci přispělo i to, že ani samotná řecká legislativa není příliš efektivní – jinými slovy řečeno, z mnoha konkrétních případů jasně vyplývá, že její aplikace v praxi je velmi problematická, a velké množství zákonů a dalších právních norem není vůbec dodržováno.5 V roce 1974, kdy zde padla vláda vojenské junty, se Řecko řadilo spíše mezi země, z nichž velké množství migrantů proudí a jen málo je do nich přijímáno. Když v roce 1981 vstoupilo do Evropských hospodářských společenství, stalo se živou součástí evropské integrace, zvýšila se jeho životní úroveň, a díky určitým podmínkám, garantovaným evropským právem, se stalo i cílovou destinací ekonomických migrantů. V této době nemělo Řecko s příjmem těchto lidí větší problémy. Situace se změnila na počátku 90. let, kdy došlo k rozpadu sovětského bloku a k válce v Jugoslávii. Blízkost tohoto území znamenala pro Řecko problém, neboť z něj začalo proudit množství lidí hledajících lepší životní podmínky. Většinu z migrantů tvořili Albánci a další občané bývalého východního bloku. Tito lidé byli ale často nekvalifikovanou pracovní silou, a Řecko, které se samo neřadilo mezi nejvyvinutější země Evropské unie, tento nátlak nezvládlo. Nelegální imigrace se začala stupňovat, a Řecko bylo nuceno přijímat nová legislativní opatření. Ta však v praxi nebyla (a dodnes nejsou) příliš efektivní (King, 2005, s. 10-13).

5

Řeč je především o tvrdých represích a násilnostech, které jsou prokazatelně páchány na uprchlících ze strany řecké policie, popř. hraniční ostrahy. O těchto případech existují mnohá svědectví. Tato práce se při jejich zkoumání inspirovala primárně výstupy nevládní organizace Amnesty International. Dalším problémem jsou pak obstrukce a neefektivita úřadů při poskytování administrativních služeb přistěhovalcům.

10

Řecko je signatářem základních lidskoprávních dokumentů (kromě níže zmíněných např. Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (1954) nebo Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965)), a na základě jejich podpisu je povinno tyto dohody dodržovat. Z členství v EU pro něj zároveň plyne povinnost uplatňovat jednotné evropské právní normy, jako je např. integrovaný celní a vízový prostor. Problémy při snahách o sjednocení obou právních systémů mají množství nešťastných následků. Špatná ekonomická situace navíc vede k vzestupu xenofobie v řecké společnosti. Extrémní pravice a radikalismus je v posledních několika letech nedílnou součástí řeckého politického spektra. Imigrační politika je však zároveň pro (nejen) ekonomiku Řecka velmi důležitá, protože imigranti tvoří 8,9 % populace, což přirozeně znamená, že tvoří i velkou část ekonomické síly země (IOM, 2014). To zemi staví do problematické pozice, protože většina imigrantů, kterým se v současné době podařilo překročit hranice a dostat se do vnitrozemí, tvoří spíše nekvalifikovanou, a především nelegální pracovní sílu.

Migrace Máme-li se věnovat tématice nelegální migrace, je nutné nejdříve blíže specifikovat samotný pojem migrace a ujasnit si, z jakých důvodů k ní vůbec dochází. Cílem práce není zpracovat tento pojem, jeho vyjasnění je však dle názoru autorky nezbytné. Migrace je globálním společenským jevem. Je velmi dynamická, a za posledních několik desítek let se znatelně změnil její charakter. Země, jež bývaly zdroji migrace, jsou dnes cílovými destinacemi migrantů (příkladem může být právě Řecko nebo Itálie) a naopak. Také typy migrantů se s postupem času proměnily6 (Skeldon, 2013, s. 4). Dobrovolně či nedobrovolně, každým rokem migrují miliony lidí, aby dosáhly lepší životní úrovně. Podle zdrojů OSN se v roce 2013 uchýlilo k migraci 232 mezinárodních migrantů (United Nations, 2013).7 Migrace je interdisciplinárním pojmem, na který může být nahlíženo z mnoha úhlů pohledu. Zatímco antropologové ji mohou vnímat jako pohyb mezinárodních společenství a definují ji v kontextu kulturních proměn, ekonomové či sociologové jí přisuzují aspekty spojené s pohybem lidského a sociálního kapitálu. Politologové vážou tento pojem s tvorbou mezinárodní politiky a zdůrazňují také vliv migrace na suverenitu a postavení státu, stejně tak 6

Více o této problematice např. Kivisto, Faist, 2010: Beyond and Border: The Causes and Consequences of Contemporary Immigration. 7 Jde o nejaktuálnější číselný údaj. Údaje k roku 2014 zatím bohužel nejsou k dispozici.

11

jako na životní situaci občanů (Brettel, Hollifield, 2000, s. 7). Množství náhledů je téměř nevyčerpatelné, a musíme se tedy uchýlit ke kompromisní definici bez významových doplnění – tedy k tomu, že jde o stav, kdy osoba změní zemi/místo svého bydliště (tamtéž, s. 47). Pokud jde o mezinárodní migraci, Štica (2010) ji definuje jako opuštění země původu (popř. předchozího pobytu), překročení mezinárodně uznávaných hranic a pobyt člověka po delší časový úsek mimo hranice svého státu (Štica, 2010, s. 9). Dané definice pracují s pojmem „mezinárodní migrant“. Tento pojem označuje například OSN jako osobu, která pobývá mimo svou vlast více než jeden rok (United Nations, 2002, s. 11).8 Budeme-li se blíže věnovat důvodům, pro které k migraci dochází, nevyhnutelně narazíme na teorii tzv. „pull a push“ faktorů, která je dle názoru autorky jednou z nejpřehlednějších. V migračních teoriích jsou tzv. push faktory používány při specifikaci fakt a událostí, které mají za příčinu vypuzení jedince ze země původu, a mají tedy negativní konotaci. Druhou kategorií jsou pak tzv. „pull faktory“ - v jistém slova smyslu pozitivní faktory - tedy ty, které lákají jedince do hostitelské země (Brázová, 2011, s. 18). Kivisto a Faist (2010) dodávají, že o push faktorech hovoříme v případě, že důvody, které nutí jedince opustit místo jejich původu, jsou silnější než ty, které by je přiměly tam zůstat. Pull faktory se pak

logicky

vyskytují

tehdy,

kdy

důvody

pro

pobyt

v hostitelské

zemi

jsou

důležitější/lákavější, než ty, které brání odchodu z domovské země (Kivisto, Faist, 2010, s. 35). Jedním z nejčastěji uváděných důvodů migrace je snaha jedince či skupiny dosáhnout vyšší životní úrovně, a to skrze přemístění životního působiště do bohatší části světa. Hlavní roli zde tedy hraje ekonomická vyspělost území (tamtéž, s. 35). Není překvapením, že státy EU se řadí mezi nejbohatší země světa (determinantem může být například HDP na osobu). Právě z tohoto důvodu je Evropa tak častým cílem migrantů a uprchlíků. I v Evropě se však nachází země, jejichž hospodářská vyspělost se radikálně liší od západoevropských zemí, a tyto země jsou pak samy častým zdrojem migrantů.9 Kromě vidiny zlepšení ekonomické situace a ideálně získání legálního statusu v hostitelské zemi táhnou migranty do Evropy také lepší pracovní podmínky, než často nabízí země původu. Tyto faktory můžeme zařadit mezi tzv. pull faktory, popsané výše. Evropská unie se ve velkém měřítku potýká s šedou ekonomikou a rozsáhlým sektorem nelegálních 8

Sama OSN však uvádí, že tato definice je poněkud vágní, a délka pobytu jedince na cizím území rozhodně není jediným kritériem při definování pojmu mezinárodní migrant. Více o této problematice United Nations: International Immigration Report, 2002. 9 Většinou země východního bloku, v případě Řecka je velmi výrazná role Albánie.

12

pracovních příležitostí (nejčastěji v zemědělství, stavebnictví a podobných odvětvích, kde často stačí nekvalifikovaná levná pracovní síla). Vzhledem k tomu, že ilegální migranti jsou za tyto nabídky vděčni, a je jich velký počet, klesá i výše mezd v daném odvětví. Dochází tak ke kumulaci této formy pracovní síly, protože původní obyvatelstvo odmítá pracovat za takto vytvořenou nízkou mzdu (Kivisto, Faist, 2010, s. 150-157). Toto má bohužel vliv i na minimální mzdu, která například v Řecku v rozmezí dvou let (leden 2012 – leden 2014) spadla z 862 na 683 eur (Trading Economics, 2015a). Nutno dodat, že tento propad je z velké části způsoben celkovou ekonomickou krizí země. Dalším impulsem, opět „pull faktorem“, který může lákat migranty, je existence komunit již přistěhovaných migrantů. Často jde o část rodiny či známé. Výhodou jsou proto, kromě znalosti cílového prostředí a schopnosti poskytnout dočasné útočiště či zafinancovat cestu, hlavně citové (rodinné, kulturní) vazby. Velká část již zabydlených příslušníků jiné kultury je však v Evropě po dlouhou dobu a legálně, a Evropská unie má tak jen malé možnosti, jak tento faktor migrace (zejména pokud je ilegální) omezit (McKay, 2003). Dalším, a velmi signifikantním podnětem k migraci, jsou přírodní katastrofy a válečné konflikty. Podle výroční zprávy agentury Frontex za rok 2014 vzrostl počet nelegálních migrantů na evropských vnějších hranicích mezi lety 2012 a 2013 o 48%, což je vysvětleno zejména událostmi v Sýrii (Frontex, 2014, s. 7). Je evidentní, že tento důvod řadíme mezi push faktory. Kromě konfliktů a násilností mohou být osoby nuceny opustit svoji domovinu např. kvůli politickému režimu zde panujícímu. Osoba, která opustila svou domovskou zemi z důvodu obavy z perzekuce, založené na rase, náboženství, národnosti, politickém vyznání či členství v určité sociální skupině, se označuje jako uprchlík. Zatímco někteří se stávají uprchlíky ve své vlastní zemi, jiní jsou nuceni překročit její hranice. V takovém případě je na ně aplikován tzv. princip nenavracení – non-refoulement rule. Jedinec se nachází pod mezinárodní ochranou, a z důvodu jeho bezpečnosti nemůže být nucen k návratu do domovské země, popř. do země transportní (FRA, 2013a, s. 10). I zde se samozřejmě jedná o push faktory. Předtím, než získá jedinec status uprchlíka, musí být registrován jako žadatel o azyl. Jako takový sice nemůže čerpat z benefitů nabízených pro uprchlíky, přesto je mu nabídnuta určitá forma mezinárodní ochrany, a to jak pod záštitou evropského, tak i řeckého práva (UNHCR, 2014a).

13

Pokud se mu podaří získat i status uprchlíka, dostává se tak pod mezinárodní ochranu, a zároveň má právo na provedení azylové procedury (Mole, Meredith, 2010, s. 11). Uprchlíci jsou chráněni mezinárodním právem, odvíjejícím se od Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Tato konvence definuje uprchlíka jako osobu, která „…v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit.“ (UNHCR, 1951). Přestože z definice je jasné, že uprchlík není to samé, co běžný, např. ekonomický migrant (který se kdykoliv může vrátit do země svého původu, aniž by tam byl jakkoliv perzekuován), v praxi je často nemožné tyto dvě kategorie migrantů rozeznat, a právě proto upadá tolik lidí při překračování evropských vnějších hranic do ilegality. V posledních letech narůstá nelegální migrace zejména z jihu, a to v důsledku politicko-společenských událostí, jako je arabské jaro10 či válka v Sýrii. Kvůli těmto událostem byl zvýšen nátlak na jihoevropské státy, které se staly prvními, kam uprchlíci míří. Vyšlo najevo, že efektivní migrační politika EU ještě stále není realitou, ale spíše zůstává snem, za který musí bojovat všechny členské země. Nelegální migrace Pojem „nelegální migrace“ je ve své podstatě problematický, a je obtížné jej přesně a jednoznačně definovat. Jako více frekventovaný termín se začal objevovat přibližně v 80. letech 20. století, tedy ve chvíli, kdy se (1) zintenzivnil mezinárodní pohyb po evropském území a (2) došlo k počátkům formování schengenského prostoru a aktivitě dalších transnacionálních programů a operací (Walters, 2010, s. 76). Jako vhodná se jeví definice nabízená Mezinárodní organizací pro migraci (IOM); tedy že se jedná o mezinárodní pohyb obyvatelstva mimo regulatorní normy států, mezi kterými tento pohyb probíhá (Perruchoud, 2004, s. 34-35). IOM zohledňuje pozici, ze které na daný fenomén nahlížíme. Zatímco pro hostitelskou zemi znamená nelegální imigrace vstup, pobyt či pracovní činnosti bez povolení

10

Arabské jaro bylo sérií protivládních protestů, jež se šířily po celém Blízkém východě počátkem roku 2011 (Manfreda, 2014).

14

a náležitých dokumentů (stanovených vnitrostátními či evropskými právními normami), státy, ze kterých dané osoby odcházejí, nahlíží na nelegální imigraci jako na jev, kdy tyto osoby překročí hranici bez platného cestovního dokladu, resp. nesplňují administrativně stanovené požadavky pro opuštění příslušného území.

Vývoj evropské legislativy v oblasti azylové a migrační politiky Vývoj do přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 Vzhledem k omezenému rozsahu práce je nutné omezit popis mezinárodních smluv týkajících se lidských práv, ačkoliv by bylo nanejvýš příhodné věnovat jim více pozornosti. Za všechny je proto vhodné jmenovat alespoň Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), a, z hlediska tématu studie důležitější, Úmluvu o právním postavení uprchlíků (1951). Ta sice stanovovala určitá práva uprchlíkům, tento termín však byl vyhrazen pro osoby, které byly nuceny opustit zemi svého původu kvůli důvodům, které se odehrály před rokem 1951. Tento fakt pozměňuje Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (UNHCR, 2001, s. 8, 11). Jedním z klíčových dokumentů je Evropská konvence o lidských právech (1950), která je stavebním kamenem Rady Evropy. Pro naše účely je důležitá proto, že jako jeden z prvních právních dokumentů explicitně zakazuje mučení a nelidské zacházení (Council of Europe, 1950). Protože Řecko je členem Rady Evropy, je povinno tento zákaz dodržovat. To se však často neděje. Nelegální migrace je v evropských kruzích hojně diskutovaným tématem. Během 70. let, kdy byla hladina migrace do Evropy velmi vysoká (před ropnými šoky), byla iniciativa ohledně azylu a imigrace především v rukou členských států, a nikoliv na nadnárodní úrovni (Kivisto, Faist, 2010, s. 217). Zájem o tuto problematiku pramenil mimo jiné i z toho, že v této době se do popředí začaly dostávat různé útvary bojující za lidská práva – příkladem může být vznik jedné z největších lidskoprávních organizací současnosti, Amnesty International, v roce 1961 (Amnesty International, 2015). Až do 80. let však nebyl učiněn výraznější pokrok. Spolupráce členských států nabyla nového rozměru, když v roce 1986 došlo k přijetí Jednotného evropského aktu, a tím i vytvoření jednotného vnitřního trhu. Ještě v roce 1985 byla navíc mezi Francií, Německem a zeměmi Beneluxu podepsána Schengenská dohoda. Ta byla výsledkem dlouhodobé diskuze o imigrační a azylové politice a vedla k Schengenské prováděcí úmluvě podepsané v roce 1990 (Baršová, Barša, 2005, s. 136). 15

Pravidla fungující v schengenském prostoru měla sjednotit politiku přistěhovalectví, víz nebo například oblast trestního práva souvisejícího s migrací. Ve výsledku však vedla ke zvýšení migrace po Evropě (následkem zrušení kontrol na vnitřních hranicích), z různých důvodů pak ke zvýšenému číslu nelegálních pobytů v evropských zemích, a v konečném důsledku k přání členských zemí omezit nelegální migraci jinou cestou (Schengenský prostor a spolupráce, 2009). 90. léta a počátek druhého tisíciletí Ve stejném roce jako Schengenská prováděcí úmluva byla podepsána i tzv. Dublinská úmluva, která stanovovala pravidla při určování aktérů zodpovědných za vyřizování azylových žádostí. Ta však vstoupila v platnost až v roce 1997 (Ministerstvo vnitra ČR, 2014). Z důvodu aktuálnosti a naléhavosti situace11 bylo nutné, aby členské státy EU na imigrační a azylové politice intenzivněji spolupracovaly. Tomu napomohla v prvé řadě Smlouva o EU, neboli Maastrichtská smlouva, podepsaná v roce 1992, která rozdělovala evropské politiky do tří „pilířů“. Imigrační politika spadala do třetího pilíře, obsahujícího justici a vnitro. Revizní Amsterdamská smlouva (1997) pak sjednotila vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku, a prostřednictvím Protokolu a rozhodnutí Rady12 také začlenila do primárního práva výše zmíněnou Schengenskou dohodu (Baršová, Barša, 2005, s. 137 – 138). Dublinská smlouva z roku 1997 byla nahrazena v roce 2003 tzv. Dublinem II. Ten, kromě jednotné definice uprchlíka v rámci EU, a základních standardů pro příjem uprchlíků (ubytování, zdravotní péče), ukládá každé zemi zvlášť odpovědnost za vyřizování žádostí o azyl (Euraktiv, 2006). Podle Triandafyllidou a Dimitriadi (2013) tedy platí pravidlo, že pokud uprchlík požádá o azyl v jiné zemi EU, než do které přicestoval jako první, je navrácen do první členské země EU, kterou navštívil, protože ta je odpovědná za jeho přijetí do EU. (Triandafyllidou a Dimitriadi, 2013, s. 603). V souladu s Nařízením Evropského Parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013, se to, který členský stát EU (popř. Norsko, Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko) bude zodpovědný za posouzení žádosti o azyl, rozhodne na základě následujících kritérií:

11

Rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie, nárůst počtu žadatelů o azyl aj. Rozhodnutí Rady č. 1999/436/ES ze dne 20. května 1999 „o definici schengenského acquis za účelem určení právního základu všech ustanovení nebo rozhodnutí, jež tvoří acquis, v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení ES a Smlouvy o EU“ 12

16

-

Rodinné vazby: Příslušný je ten stát, na jehož území legálně pobývá člen rodiny žadatele. Toto kritérium nabývá na větší významnosti v případě, že se jedná o nezletilého žadatele bez doprovodu zákonných zástupců.13

-

Vydané vízum či povolení k pobytu: Příslušný je ten stát, který žadateli vydal vízum či povolení k pobytu.

-

Neoprávněný vstup a pobyt: Příslušný je ten stát, jehož hranici nelegálně překročil žadatel ze třetí země nebo tam minimálně 5 měsíců nelegálně pobýval (v případě, že nelze dohledat, jak se na dané území dostal).

-

Bezvízový azyl: Příslušný je ten stát, na jehož území byl žadatel osvobozen od vízové povinnosti.

-

První žádost o mezinárodní ochranu: Příslušným je ten stát, kde žadatel požádal o mezinárodní ochranu jako první. (Tedy kritérium, které uvádí Triandafyllidou a Dimitriadi, 2014).

Dublinský systém (nyní v pořadí již třetí) ve zkratce znamená, že žadatel o mezinárodní ochranu/azyl v některé zemi EU má právo na posouzení jeho žádosti pouze v jednom členském státě, a to z toho důvodu, že dříve docházelo ke komplikacím, když jednoho a toho samého žadatele posuzovalo více zemí najednou, popř. se k této činnosti naopak žádná neměla (Ministerstvo vnitra ČR, 2014). Kromě toho je kladen důraz na dohody se třetími zeměmi. Projevuje se zde snaha o bilaterální dohody s těmito zeměmi za účelem zajištění návratu migranta do vlasti původu tak, aby tento návrat neznamenal porušení jeho základních lidských práv nebo jakékoliv ohrožení jeho bezpečnosti. Tato politika Evropské unie, potažmo pak členských států, by měla ulehčit EU v obrovském množství administrativy a práce s migranty a část tohoto břemene přenechat právě na třetích zemích. Zároveň se však velká vlna zodpovědnosti přenesla na okrajové země EU, jako je právě Řecko. V jeho případě se proto objevuje množství problémů s uplatňováním této politiky v praxi, protože dochází k častému zneužívání legislativy a množství lidí je nuceno k návratu do zemí původu i přesto, že tím dochází k porušení základních lidských práv, garance mezinárodní ochrany, i tvrdým fyzickým represím. Podle dokumentu organizace AITIMA z roku 2012, který se zabývá implementací dublinských kritérií do řeckého systému ochrany hranic, setkávají se Řekové s problémy, jako je nedostatek lidského potenciálu a jeho

13

Bližší informace např. zde: UN High Commissioner for Refugees (UNHCR), Asylum and international protection in the EU: strengthening cooperation and solidarity

17

nekompetentnost při přijímání migrantů, a samozřejmě nevyhovující podmínky pro žadatele o azyl (AITIMA, 2012, s. 10). V současné době je plánována revize Dublinského systému skrze tři evropské směrnice týkající se podmínek přijetí a procesu udělování azylu,14 které by měly nabýt účinnosti v červenci letošního roku (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 603). Evropská azylová a migrační politika v novém tisíciletí Azylová politika Evropské unie nabyla na větším významu hlavně po roce 2000 (zároveň se v reakci na různé teroristické hrozby zvýšila i bezpečnostní opatření), přičemž nastartována byla například programem z Tampere z roku 1999. Na summitu Evropské rady tehdy bylo rozhodnuto o zavedení společného azylového řízení a o přiznání stejného zacházení všem lidem, kterým byl v EU udělen azyl. Jako další cíl bylo stanoveno partnerství se zeměmi původu migrantů a „účinnější řízení migračních proudů v podobě vízové politiky, potírání nelegální migrace, kontroly vnějších hranic a návratu migrantů do zemí původu“ (European Council, 1999). Tyto cíle byly znovu potvrzeny na summitu v Seville v roce 2002 (Triandafyllidou, Dimitriadi 2013, s. 601). Právě události v New Yorku či Madridu, zmíněné v úvodu práce, se staly určitou překážkou při plnění cílů určených v Tampere. Proto byl v roce 2004 vyvinut tzv. Haagský program v roce 2004 (Council of the EU, 2004) a v roce 2009 Stockholmský program (Council of the EU, 2009) – oba dva s podobnými cíli (Euraktiv, 2006). Stockholmský program byl v roce 2014 nahrazen novým víceletým programem. Zároveň dnes hraje významnou roli Jednotný evropský azylový systém - CEAS15 (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 600). Ten vznikl v roce 1999 a znamenal sjednocení azylových systémů všech zemí. Jeho součástí je i zmíněná Dublinská úmluva. Dohodě mezi členskými státy EU měl také napomoct vznik Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států – Frontex - v roce 2004.16 Od tohoto data prošla agentura rozsáhlým vývojem a dnes je významným aktérem na poli evropské migrační politiky. V Řecku hrála, zejména v posledních letech, obrovskou roli. V letech 2011-2012 například zprostředkovávala spolupráci týkající se pozemní hranice mezi Řeckem a Tureckem, které bude věnována pozornost v dalších částech studie (Frontex, 2011).

14

Directive 2003/9/EC, Council Directive 2005/85/EC a Directive 2004/83/EC Common European Asylum System 16 Vznikla za pomoci nařízení Rady 2007/2004 15

18

V roce 2005 byl také přijat tzv. Globální přístup k migraci, což je zastřešující rámec externí migrační a azylové politiky Evropské unie. Jeho cílem byla především prevence nelegální migrace (European Commission, 2015). To je v určitém rozporu s obvyklou snahou členských států EU, i organizace samotné, o přísné kontroly na vnějších hranicích, protože je zde vidět snaha přenést část zodpovědnosti na třetí země. Členské země, resp. EU, tak částečně ztrácejí suverenitu v rozhodování v této problematice. V roce 2008 byl vydán Evropský pakt o přistěhovalectví, který položil základy výše zmíněnému Stockholmskému programu. Tento pakt byl zaměřen především na návratovou politiku týkající se cizinců nelegálně pobývajících na evropském území (Rada EU, 2008). V tomto roce také byly položeny základy EUROSUR, systému, který má za cíl umožnit všem členským státům přístup k informacím o stavu na vnějších hranicích Evropy (europa.eu, 2008). Fungovat začal v roce 2013 (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 600). Dalším přelomem v oblasti evropské azylové a migrační politiky byla Lisabonská smlouva platná od roku 2009. Ta zrušila tzv. pilířovou strukturu, kterou přinesla Maastrichtská smlouva. To sice neznamenalo přílišné změny v pravomocech EU, tento dokument však vnesl do primárního práva zásadu solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy a posílil spoluzodpovědnost států za ochranu vnějších hranic EU. Důležitou roli hraje Charta základních práv EU, která je součástí Smlouvy, a začleňuje tak lidská práva do právního rámce EU (europa.eu, 2010). V konečném důsledku tak byla posílena role Evropské unie v oblasti azylové a imigrační politiky.

Řecká migrace a imigrace v minulosti Ještě donedávna bylo Řecko zemí, která spíše vysílala, než přijímala migranty. Jak je zmíněno výše, o definovatelné migraci, lze hovořit až se vznikem národních států ke konci 19. století. Toto období bylo charakterizováno spíše odlivem Řeků do zahraničí, a to ve většině případů do USA (údaje hovoří až o 500 000). V této době se ocitlo Řecko v obrovských ekonomických problémech, a v roce 1893 dokonce bylo nuceno vyhlásit národní bankrot (Venturas, 2004, s. 122). Na počátku 20. století došlo k většímu přesunu lidí na řecké území následkem balkánských válek17 a výměně obyvatelstva s Tureckem, což byl dopad první světové války. Po ní totiž Řecko získalo další území na úkor Bulharska a Turecka, a jeho snahy o další expanzi byly ukončeny smlouvou z Lausanne v roce 1923. Právě ta nařizovala výměnu obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem (Constantinou, Diamantides, 1985, s. 359).

17

V letech 1912-13 se řecké území téměř zdvojnásobilo (Constantinou, Diamantides, 1985, s. 359).

19

Ve 20. letech tak došlo k výměně celkově cca 1,4 milionu lidí. Následující slabý ekonomický vývoj země měl ale za následek spíše odliv obyvatelstva, a to především do zemí západní a severní Evropy, Spojených států amerických a Austrálie (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 141). Až do druhé světové války se nesetkáváme s většími vlnami migrace z ani do Řecka. Konec války znamenal pro Řecko politické vakuum a občanskou válku mezi komunisty a nacionalisty (1946-49). I v této době byly USA zemí s největším počtem řeckých migrantů. Když v roce 1947 získalo Řecko od Itálie Dodekanéské ostrovy a dosáhlo tak svého dnešního území a hranic, zároveň se tím přiblížilo Turecku a severní Africe, a pro uprchlíky z tamních území se stalo dostupnějším (Constantinou, Diamantides, 1985, s. 359). Počet migrantů z Řecka se rapidně zvýšil v letech 1955 a 1973 – migrantů v tomto období bylo přes milion. 61 % z nich tehdy zamířilo do severozápadní Evropy, především do Německa, zbytek pak do Severní Ameriky a Austrálie. Poválečná řecká vláda viděla v masivním odchodu Řeků do jiných zemí řešení vysoké nezaměstnanosti, a dokonce s některými zeměmi uzavřela dohody o migračních procesech.18 I pro cílové země byl příchod migrantů výhodou, protože poválečná doba vyžadovala velké množství pracovní síly v průmyslovém sektoru, a tito lidé byli velkým zdrojem levné pracovní síly. Na rozdíl od předchozí migrační fáze, kdy Řekové emigrovali s cílem trvale se v cizině usadit, poválečné migrační toky byly chápány pouze jako dočasné (Venturas, 2004, s. 123). Podle Düvella (2006) se v případě těchto vln ekonomických migrací většinou nejednalo o migraci nelegální. V důsledku vysoké poptávky po levné pracovní síle a z ní vyplývajících bilaterálních dohod mezi různými evropskými státy bylo poměrně snadné přesuny lidí legalizovat – získání povolení k pobytu či pracovní povolení nebylo obtížné (Düvell, 2006, s. 23). Když v roce 1973 padla v Řecku vojenská diktatura (1967-1973), shodovala se tato událost časově s ropnými šoky (1973-1974). Ty měly za následek pokles poptávky po levné pracovní síle v západoevropských zemích, a v důsledku toho i vlnu repatriace migrantů (na počátku 80. let dosáhl počet Řeků, kteří se navrátili do vlasti, 390 000) (Venturas, 2004, s. 124). V roce 1983 se Řecko stalo součástí Evropských společenství. Vstup do struktur ES znamenal množství změn v řecké migrační politice, s ohledem na to, že se změnily také tehdejší sociální a ekonomické podmínky. Po roce 1989 se navíc situace zcela obrátila, a 18

Například v r. 1960 byla uzavřena dohoda mezi Řeckem a Německem. Tato a podobné dohody ve výsledku vedla ke zvýšení hladiny migrace, protože transport se stal pro migranty snadnějším a výhodnějším (Venturas, 2004, s. 123).

20

Řecko se poměrně rychle stalo hostitelskou zemí, a to zejména pro migranty ze střední a východní Evropy, bývalých zemí SSSR, a migranty ze třetího světa. Protože na tuto situaci nebylo Řecko ekonomicky ani sociálně připravené, ocitlo se rychle v imigrační krizi, která v konečném důsledku vedla k radikálním náladám ve společnosti (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 141). Toto období začíná událostmi počátku 90. let, pádem komunistických režimů, vznikem nových států v jihovýchodní Evropě, rozpadem SSSR a válkou v Jugoslávii. V této době lze zaznamenat nárůst ekonomických imigrantů a nelegálních imigrantů, z nichž mnozí chtěli využít Řecko jen jako tranzitní zemi, ale byli zde nuceni kvůli legislativě EU zůstat. Tou samou situací si procházely i další země jižní Evropy: Portugalsko, Španělsko, Itálie, na severu Evropy pak například Irsko (Barša, Baršová, 2005, s. 97). Během 90. let počet imigrantů vzrostl velmi markantně. Zatímco v roce 1991 bylo v Řecku 167 000 cizinců, v roce 2001 už to bylo 762 000 (Kasimis, 2012). Mezi nejpočetnější přistěhovalce posledních dvaceti let se řadí imigranti z balkánských zemí – zejména jde o Albánce (v roce 2001 údajně až 57% přistěhovalců). Druhou nejpočetnější skupinou byli v tomto období Bulhaři, dále pak etničtí Řekové (příchozí z bývalých zemí SSSR – Gruzie, Kazachstán, Rusko, Arménie).19 Podle údajů z Generálního ředitelství pro Řeky v cizině (GSGA) se v roce 2000 navrátilo do Řecka 152 204 Pontických Řeků. Dále šlo o ekonomické migranty ze zemí, které nejsou součástí EU (kromě výše zmíněných jde o Ukrajince, Rusy, Filipínce, Bangladéšany) a v malém množství také migranty ze zemí západního světa – severní Evropy, USA, Kanady, Austrálie (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 141-145). Tyto autorky také dodávají, že v roce 2005 se odhadoval počet legálně žijících imigrantů v Řecku na 1 250 000 lidí, což bylo cca 12 % celkové populace.20 Tento údaj se však nezakládá na žádné oficiální statistice, nýbrž pouze na několika konzultacích autorek s různými aktéry, včetně nevládních organizací. V souvislosti s rozpadem SSSR mělo velký vliv na nelegální migraci i rozšiřování Evropské unie, které bylo velkým tématem během 90. let a zůstává jím dodnes. Země střední a východní Evropy bojovaly s transformací politických režimů i se snahou ekonomicky dohnat západoevropské země, nicméně tyto snahy často vedly spíše k ekonomickým recesím. Vstupem těchto států do EU bylo umožněno jejich občanům volně se pohybovat po 19

Tito tzv. Pontičtí Řekové jsou často bráni jako jedinci účastnící se repatriace – tedy jsou v Řecku vítáni jako ve své vlasti a při příchodu do země je jim garantováno občanství (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 8). 20 Počet legálně vedených přistěhovalců se podařilo zvýšit zejména pomocí dvou zákonů z let 2001 a 2005, které budou zmíněny níže.

21

vymezeném území. Díky snaze o vytvoření volného pohybu čtyř svobod dnes můžeme hovořit z převážné části o migraci legální, avšak není neobvyklé, že i v rámci Evropské unie se lidé často pohybují nelegálně, a nelegální je i jejich trvalý pobyt na jejím území. V roce 1999 bylo podle dostupných statistik v Řecku 1 500 000 ilegálních pracovníků, přičemž celková nezaměstnanost se pohybovala okolo 10 %. Imigranti byli zaměstnáni převážně v zemědělství, turismu či stavebnictví (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 3). Fenomén ilegální imigrace byl pro Řecko (a v podstatě i pro celou Evropu) nový a zasáhl Athény nepřipravené. Spolu s tím, jak se nedokázala země s imigrací vyrovnat, začal se nekontrolovaný příliv osob postupně přetvářet v imigrační krizi znásobenou od roku 2008 ještě krizí ekonomickou.

Řecká legislativa V současné době je v Řecku velká pozornost upřena zejména na ochranu hranic, která se projevuje v budování fyzických zábran (např. výstavba zdi na řecko-turecké pozemní hranici nebo zpřísněné hraniční kontroly). Faktem ale zůstává, že většina lidí upadne do ilegality až po vstupu na řecké území, a to buď záměrně (do země se dostanou pomocí dočasných turistických víz, a poté si je neprodlouží) nebo nechtěně, z důvodu obstrukcí na úřadech, neprodloužení povolení k pobytu, ztráty zaměstnání apod. (Clandestino Project, 2009, s. 66). 90. léta Vývoji imigrační legislativy v Řecku v 90. letech je v této práci věnována pozornost proto, že v tomto desetiletí byla velmi nekonzistentní, pomalá a neefektivní, a to má bohužel důsledky do dnešní doby. Ještě na konci 90. let postrádalo Řecko téměř úplně jakýkoliv legislativní rámec, který by znamenal kontrolu a řízení migrace. První pokusem o zastřešení problému byl zákon 1975/1991, který však situaci jenom zkomplikoval, protože velmi ztížil migrantům přechod přes hranice i následnou snahu při hledání zaměstnání na řeckém území. V následujících letech se tak prudce zvýšila úroveň nelegálních přechodů přes řecké hranice i pobytů v zemi (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 141-142). V roce 1995 se na řeckém území nacházelo cca 300 000 cizinců (Castles, Miller, 2009, s. 83). V roce 2001 už to bylo 797 091 cizinců, a to z celkového počtu 10 964 020 obyvatel.

22

Z toho však pouze 47 000 pocházelo ze zemí EU21 (zde musíme vzít v úvahu fakt, že se jedná o dobu před východním rozšířením) (National Statistics Service of Greece, 2009). Prezidentské dekrety 358/1997 a 359/1997 znamenaly první řecký pokus o regularizační program, který by se byl setkal s úspěchem, kdyby byl býval organizačně zvládnutý. Řecko opět nebylo připraveno na několik tisíc uprchlíků, kteří žádali o tzv. bílé, popř. zelené karty22, a většina žadatelů tak stejně skončila s neplatnými dokumenty (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 142). Díky těmto dekretům se tak podařilo zlegalizovat pouze 370 000 imigrantů (Konstantinos, 2011, s. 17). Přestože tento program nebyl úspěšný, znamenal základy pro řecký institucionální rámec týkající se imigrace. Přelom tisíciletí Od roku 2000 používá Řecko euro. Připojení k eurozóně se ještě tentýž rok odrazilo ve stavu ekonomiky – země zaznamenala nadprůměrný ekonomický růst 4,1%, přičemž evropský průměr byl 3,3%. Co však zůstalo stejné, byla nezaměstnanost v průměru okolo 10,8 % (OECD, 2001, s. 176). Pracovní podmínky se tak nezlepšily, a z toho vyplývá, že vlny repatriace a vysoká nezaměstnanost v řadách přistěhovalců nadále pokračovaly. Podle statistik OECD bylo v roce 2001 v Řecku z celkové populace 7,5 % - 9,5 % přistěhovalců. V roce 2001 byl vydán zákon 2910/2001, který se vztahoval jak k již stávajícím přistěhovalcům, tak i ke kontrolám na hranicích a k legálním způsobům, jak překročit řecké hranice a získat na tomto území práci, povolení k pobytu, popř. azyl. Téměř 370 000 imigrantů požádalo na základě tohoto zákona o legální status, a i když byl proces tentokrát lépe připravený, administrativa opět nezvládla nátlak vyplývající z velkého množství žadatelů. Maximální délka pobytu proto byla zkrácena na jeden rok – administrativní vyřizování však většinou trvalo tak dlouho, že ve chvíli, kdy žadatel dokončil první proces, uplynula jeho doba, a mohl rovnou žádat o nové povolení (Dimitrakopoulos, s. 13). V roce 2004 proto vláda prodloužila tuto lhůtu na dva roky. Ještě v roce 2001 byl započat tříletý program s názvem „Akční plán pro sociální integraci imigrantů“ (v praxi v l. 2002-2005), který se zabýval podmínkami pro jejich začlenění do pracovního, sociálního i kulturního života, a dotkl se také otázek xenofobie a rasismu. Nejen v tomto případě však zůstala snaha řecké vlády bez výsledku, protože v praxi se daný plán jen stěží uskutečňoval (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 143).

21

Tyto statistiky zahrnují i jedince, kteří na řeckém území pobývali nelegálně. Dekrety byly snahou o amnestii imigrantů, kteří doposud nedisponovali potřebnými dokumenty. Bílá karta znamenala povolení k trvalému pobytu, zelená povolení k 1-5 letem pobytu. 22

23

Výsledkem úsilí o vytvoření různých bilaterálních dohod se třetími zeměmi je např. dohoda s Tureckem z roku 2002, která však v praxi neznamenala velký posun. Mezi lety 2006-2013 podalo Řecko Turecku 5686 žádostí o návrat, které se týkaly celkového počtu 122 437 lidí.23 Pouze 12 326 z nich bylo akceptováno a jenom 3 805 lidí bylo skutečně navráceno do Turecka. Důvodem takto nízkého čísla je fakt, že Turecko není příliš ochotné Protokol dodržovat. Přestože ten určuje stanoviště, skrze která by měli být uprchlíci navráceni do vlasti (letiště v Aténách a Istanbulu, řecko-tureckou pozemní hranici a přístavy Izmir a Rhodes), využívána je pouze pozemní hranice okolo řeky Evros (Triandafyllidou, Maroukis, 2012, s. 66, 78). Kromě toho se Turecko snaží do Protokolu včlenit podmínku, že bude povinno přijímat jenom občany své nebo zemí, se kterými přímo sousedí (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 611-612). Další v pořadí byl zákon 3386/2005. Ten se lišil od předchozích ustanovení tím, že se výrazně dotýkal také konsolidace řeckého právního systému s právem evropským, a to především v oblasti sjednocení rodiny, a dlouhodobých povolení k pobytu. Tyto problematiky byly shrnuty do jednoho dokumentu, což bylo určitě velkým přínosem, zejména díky zpřehlednění situace. Zákon se však dočkal kritiky zejména ze strany nevládních organizací. Kritika se zakládala na tom, že zákon nadále ignoruje jedince, kteří na řeckém území pobývají ilegálně. Kromě toho byly stanoveny poměrně přísné podmínky k udělení povolení k trvalému pobytu24 i k možnosti sjednocení rodiny, což nekorespondovalo s příslušnou směrnicí Evropské komise (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 143). Zákon byl revidován v roce 2007 formou nového zákona 3536/2007. V roce 2010 se Řecko zavázalo plnit Národní akční plán o azylové reformě a řízení migrace,25 který byl revidován v roce 2013. I vzhledem ke stupňující se ekonomické krizi jej ale bylo obtížné plnit (europa.eu, 2013). Faktem zůstává, že řecká migrační legislativa i přes tyto snahy zůstává do dneška poměrně neefektivní.

23

Originální data pochází od řeckého Ministerstva vnitra, které poskytlo informace uvedenému zdroji. Autorce této práce se je bohužel nepodařilo dohledat. 24 Velmi vysoké poplatky za podání žádostí, neúměrně obtížné integrační testy apod. 25 Plné znění dostupné online z: http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/libe/dv/p4_exec_summary_/p4_exec_summary _en.pdf

24

Současná situace Řecko je silně kritizováno za svůj přístup k přistěhovalcům, a to nejen k těm dlouhodobě usazeným, ale především k těm, kteří do Řecka právě dorazili, a mají být podrobeni přijímací proceduře. Ta je standardizována několika aspekty - Triandafyllidou a Dimitriadi uvádí první pomoc a zdravotní vyšetření, a transfer na policejní základnu za účelem zjištění identity, popř. vydání příslušných dokumentů. Ve velké většině případů však dochází k nepodloženému zadržování na hranicích, resp. na ostrovech. Prvním cílem imigrantů totiž bývá jakákoliv pevnina náležící Řecku, a tou jsou nejrůznější ostrovy, rozmístěné okolo řeckého poloostrova. Lhůta pro zadržení byla prodloužena z šesti na osmnáct měsíců skrze další prezidentský dekret, vydaný v roce 2010 (114/2010), což celý proces spíše komplikuje, než zlepšuje. Uvádí se, že tento dekret byl vydán ve snaze odradit imigranty od cesty do Evropy, resp. od žádosti o azyl (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 611). V roce 2011 byl přijat zákon 3907/2011, upravující azylový systém, který začal být funkční až o dva roky později. Byly otevřeny speciální kanceláře, které převzaly zodpovědnost za azylovou proceduru od policie (GCR, 2014, s. 9). Doposud fungují tři: V Aténách, při řecko-turecké hranici, a na ostrově Lesvos (tamtéž s. 13).

Ilegální migrace ve Středomoří Od roku 2000 do roku 2010 hladina ilegální imigrace do Evropy konstantně klesala (na hranicích jednotlivých států se však situace liší od celoevropského průměru). Mohla za to výše zmíněná opatření, která částečně usnadňovala přechod přes hranice těm, kdo měli alespoň nějaké dokumenty, a zároveň různé vlny legalizace v mnoha evropských zemích, tak jako např. ty řecké. Na druhou stranu došlo i ke zpřísnění kontroly hranic, a především ke globální krizi, která činila Evropu méně lákavou pro migranty (Morehouse, Blomield, 2011, s. 3). Mezi lety 2008 a 2009, kdy krize eskalovala, byl zaznamenán propad o 34 % v záznamech o ilegální překročení evropských vnějších hranic (tamtéž, s. 8). Situace

se

změnila

s příchodem

arabského

jara,

které

odstartovalo

vlnu

přistěhovalectví a na Evropu tak začal být vyvíjen obrovský tlak. Rozmístění nelegální imigrace i její výše se mění každých několik měsíců, v závislosti na množství faktorů, a kromě toho data nejsou stoprocentně ověřitelná. Přesto je vhodné alespoň nastínit situaci

25

několika posledních let. K tomu může sloužit následující tabulka mapující situace ve Středomoří, vytvořená na základě výročních zpráv agentury Frontex za rok 2011 a 2014: Graf 1: Statistiky nelegálního překročení řeckých hranic mezi lety 2008 a 2013: 50 000 45 000 40 000 35 000

2008

30 000

2009

25 000

2010

20 000

2011

15 000

2012

10 000

2013

5 000 0 Řecko-turecká pozemní hranice

Řecko-albánská hranice

Mořská hranice

Zdroj: Frontex, 2011, 2014

Pozornost poutá především nesmírně prudký nárůst na řecko-turecké pozemní hranice z roku 2009 k roku 2010. Příčiny tkví zejména v řeckém rozhodnutí demilitarizovat okolí řeky Evros. Této akci bude věnována pozornost v další části studie26. V roce 2011 otřásla severní Afrikou událost, která je označována jako arabské jaro. To mělo za následek zvýšení přílivu migrantů zejména z Tuniska a Libye, kteří směřovali většinou do Itálie. Evropskou debatu navíc neustále rozviřují události jako ztroskotání lodí u italské Lampedusy27, řeckého Farmakonisi28, nebo nejčerstvější událost z dubna letošního roku, čítající na 700 obětí (UN Refugees, 2015). Na pořadu dne tedy v současnosti není pouze ochrana hranic (v případě Řecka např. pravidelné kontroly na některých základnách, jsou přístavy Igoumemenitsa nebo Patras), spoluvytvářená za pomoci agentury Frontex a dalších evropských aktérů, ale především otázka, jak zabránit tolika tragédiím, které se v posledních letech dějí na moři, a mají za následek stovky úmrtí. 26

Viz podkapitola: Řecko-turecká hranice (s. 29) Pro více informací např. tiskové zprávy Amnesty International: https://www.amnesty.org/en/articles/news/2015/02/italy-lampedusa-survivors-tales-of-despair-should-shock-euinto-action/ 28 Dne 20.1.2014 utonulo při pokusu o dosažení řeckých hranici 11 afghánských utečenců. Podle organizace Amnesty International se řecké úřady k případu obrátily zády (Amnesty International, 2014, s. 15-17) 27

26

Kvůli restriktivnější politice Itálie a Španělska v posledních letech čím dál větší množství imigrantů volí cestu přes Řecko. Ze všech zadržených pokusů o neoprávněný vstup do Evropy v roce 2010 jich proběhlo 90 % právě v Řecku (FRA, 2011, s. 12). Počet žádostí o azyl v Řecku do roku 2010 konstantně stoupal. Zatímco např. v roce 2006 to bylo 12 267, v roce 2007 již více než dvakrát tolik – 26 745. Statistiky navíc hovoří o tom, že pouze cca 0,05% žadatelů o status uprchlíka bylo úspěšných. V roce 2010 hlásilo Řecko dosud nejvyšší číslo nelegálních pokusů o překročení hranic (Morehouse, Blomield, 2011, s. 11). Současně s tím, jak si Řecko začalo uvědomovat svou nelehkou situaci, začalo se čím dál více spoléhat na pomoc agentury Frontex. Mezi lety 2007-2009 to byla hlavně „mořská cesta“, která byla nejvíc využívána při pokusech o vstup do Evropy. V l. 2010-2012 se situace změnila, a migranti začali více používat pozemní hranici mezi Řeckem a Tureckem. Na konci roku 2012 počet pokusů o přechod moře opět stoupnul (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 598-601). Na základě údajů poskytnutých agenturou Frontex je sestavena následující tabulka, vypovídající o národnostní struktuře přistěhovalců, kteří byli nejpočetněji zastoupeni v roce 2013 při nelegálním překračování hranic. Tabulka 1

Celkový počet nelegálních překročení řeckých hranic v r. 2013

28 561

Země původu

Počet

Sýrie

12 727

Albánie

8 592

Afghánistán

6 129

Eritrea

552

Alžírsko

493

Kosovo

45

Gruzie

23

Zdroj: Frontex 2014

27

Výše v této práci je uvedeno, že největší procento přistěhovalců tradičně tvořili Albánci, Bulharové, a další příslušníci zejména východní Evropy. Tento trend se v posledních letech začíná otáčet, a to především díky událostem odehrávajícím se v regionech severní Afriky a Malé Asie. Stále početnější jsou skupiny Afgánců, iráckých Kurdů, Somálců, Egypťanů, a v neposlední řadě Syřanů (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 611). Řecko-albánská hranice Na řecko-albánské hranici bylo v roce 2010 za „ilegální překročení hranic či ilegální

pobyt“ zatčeno 132 524 osob, přičemž více než polovina z nich byla albánského původu (Kasimis, 2012). Čísla vypovídající o počtech překročení těchto hranic zůstávají v posledních letech stabilní. Hranice ilegálních překročení však klesla právě v roce 2010, a to z toho důvodu, že tehdy byl Albáncům umožněn bezvízový pohyb po území schengenského prostoru (Morehouse, Blomield, 2011, s. 12). Řecko-turecká hranice Území kolem řeky Evros, které vykresluje hranici mezi Řeckem a Tureckem, bývalo vysoce militarizovanou zónou, a pro imigranty velmi rizikovou z důvodu častého výskytu min. V roce 2009 Řecko dokončilo svoji činnost v oblasti demilitarizace evroského regionu, což mělo za následek zvýšení přílivu imigrantů skrze tuto cestu (ProAsyl, 2012, s. 9). Mezi lety 2009 a 2010 byl na tomto místě zaznamenán 45% nárůst nelegálního překročení hranic. Nejčastějšími národnostmi byli Afghánci, Iráčané a obyvatelé severní Afriky (Frontex, 2011, s. 15). Podmínky, do kterých jsou migranti uvrženi při překročení řecko-turecké pozemní hranice, jsou horkým tématem dnešní doby. Dochází zde k hrubému porušování lidských práv, nelidskému zacházení a konání násilí na imigrantech (Kasimis, 2012). Řecká vláda uznává, že situaci nezvládá, a navrhla proto opatření, které by zmenšilo přísun migrantů do země skrze tuto cestu. Kromě přísnějších kontrol na hranicích došlo také k vystavění 10,5km dlouhého plotu (Amnesty International, 2014, s. 21)29. Tento čin byl poměrně kontroverzní, a výstavba zdi se setkala s nesouhlasem Evropské komise. Následující tabulka ukazuje, jak se vyvíjel příliv migrantů z Malé Asie, resp. skrze řecko-tureckou hranici (i mořskou), v posledních několika letech.

29

Některé zdroje, jako např. agentura Frontex, udávají délku 12,5km (Frontex, 2011, s. 16).

28

Tabulka 2

Rok

Pozemní hranice

Mořská hranice

Celkové údaje

2008

14 461

30 149

44 610

2009

8 787

27 685

36 472

2010

47 088

6 204

52 269

2011

54 974

1030

56 004

2012

30 433

3651

34 084

2013*

827

9 400

10 227

Zdroj: Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 610 *do října 2013

Tuto tabulku zařadila autorka práce proto, aby poukázala na fakt, že různé zdroje interpretují čísla vypovídající o nelegální imigraci různě (viz graf 1, který čerpá z dat poskytnutých agenturou Frontex). V závislosti na tom, v jakém smyslu je pojímána definice určité hranice i nelegálního uprchlictví se údaje znatelně liší. V čem se však oba zdroje shodují, je to, že v roce 2010 se prudce zvýšila průchodnost pozemní hranice, zatímco počet pokusů překročení moře klesl. Tento fakt lze vysvětlit právě demilitarizováním území okolo řeky Evros. Podíváme-li se ale na celková čísla, zjistíme, že léta 2010 a 2011 byla pro Řecko jedna z nejkritičtějších. To bylo proto nuceno uchýlit se k mnoha akcím a ke spolupráci s dalšími aktéry. Již v roce 2007 ustanovila Evropská rada skrze regule č. 863/2007 a 2007/200430 tzv. „Rabits“, neboli Rapid Border Intervention Teams. V podstatě se jedná o týmy složené z odborníků na dané problematické situace, kteří jsou občany toho státu, ve kterém působí (europa.eu, 2007). Řecko o takovýto pomocný tým zažádalo právě v roce 2010, a dostalo se mu pomoci stanovené na 6 měsíců, a skládající se z 200 pobřežních hlídek, které byly v roce 2011 nahrazeny v rámci operace Poseidon (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 612). Operace Řecka a agentury Frontex V roce 2006 Řecko z důvodu stupňujícího se tlaku poprvé požádalo o spolupráci s agenturou Frontex při ochraně svých hranic. Operace se jménem Poseidon byla naplánována na délku deseti dní, ale nakonec zůstala jako stálá operace, v roce 2011 rozšířená i na území

30

Tímto dokumentem byla ustanovena agentura Frontex.

29

Kréty a vodní území mezi Itálií a Řeckem. Byla zřízena kancelář v Piraeu, která koordinuje spolupráci mezi územími Řecka, Kypru, Itálie a Malty (Ministry of Foreign Affairs, 2011). V průběhu posledních pěti let byly výrazně zpřísněny kontroly na hranicích, za účelem prevence nelegální imigrace do země (např. právě pomocí výše zmíněných Rabits). Tyto kontroly jsou navíc posíleny množstvím iniciativ ohledně tzv. návratové politiky. Návratová politika je často prováděna ve spolupráci s IOM, agenturou Frontex, či policií, a v neposlední řadě je založena na dialogu se třetími zeměmi. Triandafyllidou a Dimitriadi (2013) uskutečnily rozhovor s příslušníkem agentury Frontex, který uvedl, že zatímco Řecko dříve nevykazovalo pravidelnou aktivitu v provádění návratů imigrantů do zemí, ze kterých přišli, v roce 2013 byla tato činnost zaznamenána v průměru dvakrát do měsíce. Návratové politice také napomáhá činnost Evropského návratového fondu, který za spolupráce s IOM provedl jen mezi lety 2010-2012 dohromady 4 978 návratů žadatelů o azyl (Triandafyllidou, Dimitriadi, 2013, s. 613). V září 2013 byla zahájena operace Xenios Zeus, která opět zahrnovala posílení ostrah na hranicích (FRA, 2013b, s. 21). Celkové statistiky Na závěr se přesuňme se k údajům vypovídajícím o celkovém stavu ilegální imigrace do Řecka. Z údajů poskytnutých řeckým Ministerstvem vnitra, 2013, vyplývá, že případů nelegálních překročení řeckých hranic s postupujícím časem ubývá. To si můžeme vysvětlovat již zmíněnou restriktivní politikou, ale i ekonomickou krizí, kterou si Řecko prochází (Morehouse, Blomield, 2011, s. 11). Tabulka č. 3 obsahuje údaje o nelegálním překročení hranic v celkovém rozsahu (skrze ostrovy i všechny pozemní hranice) mezi lety 2008 až 2013, které poskytlo řecké Ministerstvo vnitra: Tabulka 3

Rok

Celkový součet

2008

146 337

2009

126 145

2010

132 524

2011

99 368

2012

70 227

30

35 71931

2013*

Zdroj: Ministry of Public Order and Citizen Protection, 2013 *do října 2013

Jak je vidět, počet oficiálně zaznamenaných případů s postupujícími lety konstantně klesá. Nabízí se otázka, co stojí za tímto poměrně markantním úpadkem. Nejvýraznější rozdíl lze vidět mezi roky 2012 a 2013. V této dobře bylo Řecko velmi aktivní v kontrole hranic, běžela operace „Štít“ (řecky Aspida), která znamenala přesun 1800 hraničních hlídek do regionu kolem řeky Evros, a kromě toho došlo k výše zmíněné výstavbě zdi a zpřísnění hraničních kontrol. Na druhou stranu Řecko v této době zaznamenalo velký nárůst pokusů dostat se do země přes Egejské moře. Jen během tří měsíců po postavení zdi stoupl počet zadržení na moři na desetinásobek (ekathimerini, 2012). V konečném důsledku lze tedy říct, že Řecku se podařilo velké většině nelegálních migrantů jejich vstup do Evropy znemožnit, a to zejména pomocí represivnější politiky a přísnější ochrany hranic.

Xenofobie v řecké společnosti a její odraz v současném politickém spektru V Řecku se v současné době nachází na jeden milion přistěhovalců. V roce 2001, což je datum posledního oficiálního údaje poskytnutého řeckým statistickým úřadem, to bylo 761 813 (National Statistics Service Greece, 2009). Od této doby nebyla v rámci země shromážděna oficiální data. Situaci nám může přiblížit výzkum Eurostatu z roku 2014, který uvedl číslo 1 246 474 přistěhovalců (Eurostat, 2014). Řecká společnost se z obecného pohledu vždy dala označit za monolitickou. Jako taková měla v historii často problém přijmout přistěhovalce do běžného života. Během 90. let prudce narostl příliv imigrantů do země, v důsledku několika globálních jevů – rozpad východního bloku a Jugoslávie, členství Řecka v EU, ale i nedůslednost ze strany řeckých úřadů a pomalé změny v legislativě zapříčinily, že velká většina imigrantů vstoupila do země nelegálně, popř. se do ilegality dostali po určité době (např. vypršení pracovního povolení). Míra xenofobie se ještě zvýšila na přelomu tisíciletí, a to z několika důvodů.

31

Opět se zde setkáváme s problémem rozdílných údajů v nastíněných statistikách. Je to z důvodu rozdílných zdrojů, na které, jak již bylo řečeno několikrát, nelze zcela spoléhat, vzhledem k samotné podstatě tématu.

31

V první dekádě třetího tisíciletí se jednalo zejména o reakci na zvyšující se hrozbu terorismu, útoky z 11. září, z Madridu v roce 2004 či z Londýna o rok později. V současné době je tento fenomén ještě aktuálnějším – islamistické hrozby ve formě ISIS a podobné útvary děsí celou Evropu a podněcují nepřátelské nálady evropského obyvatelstva. Druhým aspektem, který ovlivnil náladu v řecké společnosti, byl, a zůstává, tristní ekonomický stav země. Zatímco dříve byli pracující imigranti pro Řecko přínosem, po roce 2000 se situace začala obracet, a ekonomika prudce klesat.32 Zároveň vše jde ruku v ruce s faktem, že mnoho z nich pracuje v zemi nelegálně, v důsledku nevyhovující legislativy. Peníze, které by tak mohly jít na konto státu, kdyby tito pracovníci byli evidováni na trhu práce, dosahují obrovských částek. Zůstanou však nevyužité. Politický systém Řecka Řecký politický systém je ústavou definován jako prezidentská parlamentní republika. Legislativní moc má v rukou parlament, výkonnou pak vláda. Prezident má poněkud slabší roli, i když jeho vliv lze spatřovat např. v již zmíněných dekretech, které má právo vydávat se souhlasem parlamentu. Velmi důležitou roli proto ve tvorbě politiky hrají politické strany. Volební práh pro vstup do parlamentu je 3%, a od pádu vojenské junty v roce 1974 byla v Řecku poměrně zaběhlá nepsaná tradice systémů dvou a půl stran – Nová demokracie (Nea Dimokratia, ND) se střídala s Panhelénským socialistickým hnutím (Panellinio Sosialistiko Kinima, PASOK). Bylo běžné, že tyto dva útvary byly doplňovány převážně krajně levicovými uskupeními, v posledních letech se však situace v politickém spektru obrátila, a do čela se dostávají pravicově orientované politické strany (Strmiska, Chytilek, 2005, s. 405-407). Zlomem byl rok 2012. Rozhodujícím kritériem při tehdejších volbách bylo, zda je strana pro nebo proti-evropsky orientovaná. V roce 2012 zvítězily proevropské strany, a vytvořily tak koalici skládající se z ND, PASOK, a poměrně nově etablované Demokratické levice (Dimokratiki Aristera, DIMAR). V opozici se pak ocitla taktéž nová, avšak silná strana, Syriza – Koalice radikální levice (Synapsismos Rizospastikis Aristeras). Tato strana zvítězila v lednových volbách letošního roku. V parlamentu se v roce 2012 ocitly ještě Lidové pravoslavné hnutí (Laikos Orthodox Synagermos, LAOS), což je radikální pravice, Nezávislí Řekové (Anexartitoi Ellines, ANEL), Zlatý úsvit (Chrysi Avgi, XA) a Komunistická strana Řecka (Kommounistiko Komma Elladas, KKE) (Chrepa, 2015).

32

Více informací viz Trading Economics, 2015. Dostupné online.

32

Řeckou pravici symbolizují v posledních letech zejména dvě strany: nacionalistické LAOS, které bylo součástí parlamentu v l. 2007 a 2009, a, co je podstatnější, krajně pravicový Zlatý úsvit, který ve volbách v roce 2012 získal 18 z celkových 300 křesel v parlamentu (Amnesty International, 2014, s. 7). Součástí jejich programu je přitom vyhostit všechny cizince bez výjimky ze země. Právě Řecko (společně s Maďarskem)33 se vymyká evropskému trendu, když má v parlamentu obsazenou extremistickou stranu. Ta je navíc aktivně činná v rasisticky a xenofobně laděných akcích násilnického charakteru (FRA, 2013b, s. 6). Její vznik je často spojován s nacistickou ideologií (BBC, 2013). Obecně vzato lze konstatovat, že čím více nalevo politické strany jsou, tím jsou imigrantům nakloněnější (např. KKE). Syriza, která hraje na řecké politické scéně prim v současné době34, patří mezi ty nejpřátelštější. Z tohoto hlediska je s podivem, že Syriza zaznamenala v posledních volbách takový úspěch. Avšak nahlíženo pragmaticky, pro řecké občany zůstává stále důležitější ekonomická obnova země, než imigrantská tématika. Kromě toho, i v roce 2015 své místo parlamentu obsadil Zlatý úsvit (BBC, 2013). Jeho strmý vzestup v posledních letech odráží náladu ve společnosti, která je značně xenofobní, a vůči imigrantům chová silné antipatie. Imigrace byla v programech řeckých politických stran dlouho upozaďována. Se sílící ekonomickou krizí však zároveň vzrůstal tlak Evropy na omezení státních výdajů. Řecku bylo nakázáno omezit výdaje v určitých politikách – toto nařízení se uskutečnilo například formou rozhodnutí Rady 2010/320/EU (Rada EU, 2011). Jednou z mála oblastí, které se tyto škrty nedotkly, nebo dotkly jen v malé míře, je právě imigrační a azylová politika. Z tohoto důvodu se pomalu, ale jistě dostává do popředí zájmu veřejnosti i do programů politických stran. Statistiky prezentované eurobarometrem v roce 2009 zařazují Řecko mezi země, kde veřejnost projevuje poměrně vysoký zájem o otázky imigrace – 30% obyvatel ji udává jako svůj prvotní zájem – hned za socio-ekonomickými otázkami. Zároveň je zaznamenán vysoký procentuální nárůst v této oblasti – mezi lety 2008 a 2009 šlo o 14 % (European Commission, 2009, s. 178). Při hledání příčin opět můžeme odkázat na vážnou ekonomickou krizi v těchto letech.

33

V Maďarsku se jedná o stranu jménem Hnutí za lepší Maďarsko. Ta se zaměřuje především proti Romům a Židům (FRA, 2013b, s. 6). 34 Ve volbách, které se konaly 25.1.2015, získala Syriza 149 křesel ze 300, což znamená, že pouze 2 křesla jí chyběla k získání absolutní většiny (BBC, 2015).

33

Legislativní opatření Jednou z priorit, na které se shodnou všechny politické strany, je omezení nelegální imigrace. To se částečně podařilo na řecko-turecké pozemní hranici, díky vystavěnému plotu a přísnějším kontrolám, jak je zmíněno výše. Je to však jedna z mála aktivit (společně s operacemi konanými ve spolupráci s agenturou Frontex), které Řecko podniká v boji proti nelegální migraci, a tím se zároveň snaží snížit míru xenofobie a rasismu v zemi.

Co se týká legislativních opatření, je řecká vláda aktivnější. Základními legislativními nástroji týkající se rasismu a xenofobie jsou zákony č. 927/1979 a 3386/2005, které výslovně zakazují jakékoliv urážení, projevy diskriminace, či násilí na základě rasy či jiné odlišnosti. Další postupy byly stanoveny v zákonu č. 3719/2008, pozměněném formou zákona č. 4139/2013, a to v oblasti diskriminace založené na odlišnosti pohlaví. Zároveň je však z mnoha zdrojů potvrzeno, že tyto zákony jsou v praxi málokdy dodržovány, v důsledku čehož jsou vlastně zcela neefektivní. Zákony jsou navíc psané tak, aby byly aplikovatelné pouze v případě čistě rasisticky motivovaného útoku. Většinou se však podaří útok specifikovat pomocí jiných kritérií, a pachatelé proto zůstávají bez postihu (FRA, 2013b, s. 11-12). Nálada ve společnosti Zpráva FRA z roku 2013, která se zabývá rasismem a xenofobií v Řecku a Maďarsku zmiňuje prudký vzestup radikálních nálad v řecké společnosti, doprovázené navíc nedostatečnou motivací autorit situaci změnit a výrazněji zasáhnout (FRA, 2013b, s. 9). Sami Řekové se považují za poměrně rasistický a xenofobní národ. Podle průzkumů až 86% z nich touží omezit imigraci do jejich země a stávajících migrantů se nějakým způsobem zbavit (Stokes, Wike, 2014, s. 26). Antipatie Řeků je směřována především proti imigrantům z rozvojových zemí a muslimům. Jednou z nejčastějších skupin, které se stávají obětí diskriminace, byli Albánci (Triandafyllidou, Gropas, 2007, s. 11). Jak ale napovídá doba vydání této publikace, toto tvrzení již nemusí být pravdivé. Od roku 2007 se totiž výrazně změnila skladba imigrantů, a to především díky arabskému jaru a konfliktech v Sýrii. Právě díky těmto dvěma událostem zaznamenalo Řecko velký nárůst nelegálních imigrantů, protože jde často o lidi na útěku, a jako takoví nedisponují patřičnými dokumenty. To však přirozeně ústí v nemožnost nalezení legální práce, a proto se uchylují ke kriminálním činnostem. Na základě Dublinského nařízení z roku 2003 navíc musí zůstat v Řecku po dobu, dokud jim nebudou vyřízeny potřebné dokumenty, i kdyby to neměli v plánu a směřovali dál do Evropy. 34

V případě, že jsou tyto osoby oběťmi útoků a nenávistných projevů, nemohou se obrátit na policii, protože pobývají v zemi nelegálně, a při kontaktu s autoritami by na sebe pouze upozornily. Projevy xenofobie a rasismu jsou v Řecku na denním pořádku a je o nich podáno množství svědectví. Jeden z komplexnějších pohledů nabízí organizace Human Rights Watch. Ta uvádí, že kromě ojedinělých a impulzivních vyjádření nelibosti nad přistěhovalci, vznikají v posledních letech konkrétní skupiny, které praktikují represe na cizincích. Nejvyšší výskyt těchto organizovaných, rasisticky laděných skupin, je přirozeně v Athénách (Human Rights Watch, 2012). V této práci bohužel není dost prostoru k detailnějšímu popisu dění v ulicí Athén či k projevům násilí při příjmu migrantů na hranicích a později v detenčních táborech. Je to z toho důvodu, že ona svědectví se z velké většiny zakládají na rozhovorech s konkrétními jedinci. Ty jsou kromě HRW vedeny i dalšími nevládními organizacemi, jako je AITIMA nebo Amnesty International. Všechny do jedné se shodují na tom, že projevy xenofobie a rasismu jsou v Řecku na kritické úrovni, ale i na tom, že míru xenofobie nelze přesně určit, protože většina případů ani není zaznamenána.

35

Závěr Region jižní Evropy je kritickou oblastí v imigrační a azylové politice Evropské unie. Země, které se zde nacházejí, se stávají prvními destinacemi, kterých se snaží dosáhnout imigranti mířící do Evropy. Řecko se díky své geografické poloze nachází v nelehké situaci – jeho hranice jsou částečně určeny vodami, které jej oddělují od severní Afriky, a které zároveň tvoří jednu z nejčastějších cest imigrantů směrem do Evropy. Zároveň sousedí Řecko s Tureckem, které je určitým přechodníkem mezi Asií, zeměmi Blízkého východu a evropským kontinentem. Na severu pak Řecko hraničí s Albánií, Bulharskem a Makedonií, a i tyto země jsou častými zdroje imigrantů. Tito imigranti se však do Řecka většinou nevydávají za účelem dostat se do Evropy, tak jako je tomu v případě ostatních, výše zmíněných, kategorií, ale proto, aby v zemi dostali práci a začali lepší život. Řecko je členem Evropské unie, a jako takové je nuceno respektovat společně zavedenou legislativu i celkové směřování politiky organizace. Prevence přílišného přílivu imigrantů do Evropy tak byla na této úrovni provedena např. na základě Dublinské úmluvy a principu „první bezpečné země“ (viz výše), nebo úpravami podmínek platících v rámci schengenského prostoru. V úvodu práce je položena otázka, do jaké míry má vliv Evropská unie na současnou situaci, ve které se Řecko nachází. V Dublinské úmluvě lze nalézt poměrně zajímavou odpověď. Zmíněný dokument je totiž silně nevýhodný pro okrajové země Evropy a vyvíjí na ně obrovský tlak. Na Řecko pak, i vzhledem k jeho blízkosti k problematickým regionům, je tento tlak dvojnásobný. Protože mnoho migrantů je zde díky Dublinu II zůstat, je možné konstatovat, že tento dokument přispěl ke zhoršení situace v Řecku. Azylová politika v Řecku byla dlouho praktikována metodou pokus-omyl (viz nepodařený zákon 1975/1991), a počáteční neúspěchy se odrazily i v současné situaci. V posledních letech přijalo Řecko politiku, založenou především na snaze zadržet nelegální imigranty na hranicích a zajistit návrat do země původu, popř. do země, ze které se pokusili vstoupit na řecké území. To je praktikováno pomocí dohod se třetími zeměmi. Dochází tak k určité delegaci moci z Řecka, potažmo i EU, na jiné aktéry. Kromě zemí, které se nenachází v Evropské unii, Řecko v posledních letech intenzivně spolupracuje s agenturou Frontex, a to na konkrétních operacích, probíhajících zejména na moři. Takto vedená politika měla sice za následek snížení počtu pokusů přejít hranici stanovenou řekou Evros, avšak v konečném důsledku se bohužel zvýšilo množství imigrantů, 36

kteří se do Řecka, potažmo do Evropy, pokoušejí dostat skrze moře, přestupem přes různé řecké ostrovy. Jde tedy pouze o přesunutí, nikoliv vyřešení problému. Tato cesta je navíc velmi nebezpečná a často je také pro imigranty tou poslední, protože velké množství z nich ji nepřežije. Jak lze tedy v konečném důsledku zhodnotit stav řecké imigrační politiky v posledních letech? Na základě sesbíraných dat můžeme tvrdit následující: -

V důsledku vnějších okolností, zejména arabského jara a dalších konfliktů v regionech severní Afriky a Malé Asie, zejména pak válce v Sýrii, přibylo pokusů o nelegální vstup do Evropy, pramenících z těchto oblastí.

-

Stupňující se naléhavost situace donutila Řecko ke spolupráci s dalšími aktéry činnými v oblasti ochrany hranic. Jde zejména o agenturu Frontex.

-

Kontroly na hranicích nabyly přísnějších podmínek, což vedlo ke zvýšenému záznamu pokusů o nelegální překročení hranic (nikoliv o zvýšení celkového počtu migrantů).

-

Řecko se pokusilo situaci řešit vystavěním hranic – fyzických, ve formě oplocení a posílených hraničních kontrol, i abstraktních, ve formě legislativy, zejména pak návratové politiky.

-

Uplatňování návratové politiky ve spolupráci se třetími zeměmi nelze označit za příliš úspěšné. To lze doložit na příkladu Turecka, které nedodržuje „Readmisní protokol“ ani další dohody, a celá politika je tak v konečném důsledku neefektivní.

-

Míra antipatie řeckých občanů ve vztahu k přistěhovalcům stoupá.

Ukázalo se, že vystavěním plotu podél řeky Evros a posílením hraničních kontrol v tomto regionu se řecký problém s imigranty nevyřešil, nýbrž se pouze přesunul do jiné oblasti, a to na přímořské hranice Řecka a příslušné ostrovy. Naneštěstí je tento způsob rizikovější pro imigranty, a jejich situace je tím ještě tristnější. Naléhavost situace si žádá urgentní řešení. Snahu o readmisní dohody, resp. dohody o návratu imigrantů se třetími zeměmi už nelze hodnotit tak jednoznačně. Nepochybně se jedná o dobře zamýšlenou politiku, která je však v důsledku špatného uchopení, nebo spíše jednostranného nedodržování, poměrně neefektivní. Vytvoření konkrétnějších podmínek a pravidel by dle názoru autorky mohlo přispět k vyšší účinnosti návratové politiky, a v konečném důsledku i ulehčení situace jak Řecku, tak dalším evropským zemím, které se po Řecku stávají příjemci imigrantů. Na 37

druhou stranu nelze popřít fakt, že alespoň v malé míře byl tímto způsobem snížen příliv nelegálních imigrantů do Evropy. Hodnoceno z pohledu lidských práv, Řecko (EU) by mělo přijmout co nejvíce imigrantů, kolik je možné, pokud jim to pomůže od těžké životní situace a poskytne lepší životní úroveň. Bohužel svět není utopický, a ani Řecko, ani Evropa nemají kapacity na to přijmout všechny lidí bez rozdílu, kteří se na kontinent pokusí dostat, ať už legální cestou či ne, a požadují azyl. Jediným možným způsobem, jak situaci vyřešit, je to, co se v zásadě Řecko snaží udělat – posílit kontroly na hranicích a lépe vyvinout návratovou politiku. Kromě toho by měla být pozornost soustředěna na potírání tzv. „převoznických skupin“, tedy skupin organizovaných zločinců, kteří napomáhají migrantům v jejich cestě do Evropy, ovšem za vysokou cenu a většinou ve velmi nebezpečných podmínkách. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že jakkoliv může být eliminace těchto gangů úspěšná, dokud budou existovat migranti, tedy poptávka, bude existovat i nabídka těchto služeb. Na Evropě v tuto chvíli leží břemeno určení dalšího směřování azylové a imigrační politiky. Její úspěšné praktikování však podle názoru autorky této práce podmíněna také zlepšením příjezdových podmínek pro imigranty. Podmínky, do kterých se imigranti dostávají při vylodění na ostrovech, či na pevninských základnách, jsou z hlediska lidských práv otřesné, a zcela neakceptovatelné. Celé skupiny lidí se zde stávají terči násilí a agresivního chování ze strany hraničních hlídek, a kromě toho jsou nuceny zůstat v nelidských podmínkách, a to po delší dobu, než je nezbytně nutné. Ostrovy, které jsou nejčastějšími cíli imigrantů, např. Lesvos, Samos nebo Dodekanesy, nabízejí pouze nuzné podmínky pro příjem těchto lidí, a jejich vybavení je navíc s postupem času ještě zhoršováno. Omluvou zde nemůže být ani Řeckem deklarovaný nedostatek financí a prostředků k budování lepšího zázemí, protože jádro problému leží v chování jedinců. Přestože kritiků této situace přibývá, ať již ze strany evropské veřejnosti, či od nadnárodních a nevládních lidskoprávních organizací, situace se nezlepšuje. Naopak společnost řecká se proti imigrantům staví stále odmítavěji, a začlenění těchto jedinců do běžného života v zemi je těžší a těžší. Úplným závěrem by autorka chtěla poukázat na fakt, že přijetí jakékoliv legislativy, ať už evropské nebo vnitrostátní, neznamená její aplikaci v praxi. Jak je zmíněno výše, lidská práva imigrantů ve velké míře nejsou dodržována ani na hranicích, ani potom během jejich sociálním začlenění v novém domově. Na tomto faktu je třeba neustále pracovat, avšak změna 38

nálad ve společnosti, a vlastně i celkového charakteru této společnosti, je běh na dlouhou trať, a v dohledné době pravděpodobně není reálná. Náš svět je vysoce globalizovaným systémem, kde se jednotlivé aspekty, události i aktéři vzájemně propojují a mají vliv jeden na druhého. Antiimigrační nálady v řecké společnosti pramení mj. ze špatného ekonomického stavu země. V Evropě lze k tomuto faktoru navíc přidat i strach z terorismu. Jde o jevy, které lze jen stěží odstranit, a už vůbec ne v krátkodobém horizontu. Můžeme se tedy pouze snažit vyvarovat se předsudků, používat vlastní rozum a úsudek a k vyhrocení antiimigračních nálad ve společnosti se stavět racionálně. Mezi vlastní bezpečností (protože z imigrace do Evropy se pomalu, ale jistě stává bezpečnostní otázka) a respektem k lidským právům lze nalézt rovnováhu. To se však zatím nepodařilo, a zůstává to tak určitým cílem a vizí pro všechny zainteresované aktéry.

39

Zdroje Všechny elektronické zdroje byly ověřeny k datu 5.5.2015 Primární zdroje Council of Europe. (1950): European Convention on Human Rights. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_ENG.pdf Council of the EU. (2004): Presidency Conclusions. 149292/1/04 REV1. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/82534.pdf Council of the EU. (2009): The Stockholm Programme – An open and secure Europe serving and

protecting

the

citizens.

17024/09.

Dostupné

z:

http://www.pmlp.gov.lv/en/assets/documents/anglu%20val/PPD_Stockholm_program_EN.pd f European Council. (1999): Presidency Conclusions. Tampere European Council. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/summits/tam_en.htm Rada EU. (1999): Rozhodnutí Rady č. 1999/436/ES ze dne 20. května 1999 o definici schengenského acquis za účelem určení právního základu všech ustanovení nebo rozhodnutí, jež tvoří acquis, v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii ze dne 20. května 1999. Dostupné z: http://www.polac.cz/eu/skripta/doku2/2/1.pdf Rada EU. (2008): Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu. 13440/08. Dostupné z: http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&f=ST%2013440%202008%20INIT Rada EU. (2011): Sdělení Komise Radě č. 7001/11. Opatření navazující na rozhodnutí Rady 2010/320/EU určené Řecku s cílem posílit a prohloubit fiskální dohled a vyzvat Řecko, aby učinilo opatření ke snížení schodku, která jsou považována za nezbytná pro nápravu situace nadměrného schodku. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/eudoc.sqw?c=7001&r=11 Úřední věstník Evropské unie. (2003): Směrnice 2003/9/EC. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:031:0018:0025:EN:PDF Úřední věstník Evropské unie. (2004): Nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských 40

států

Evropské

unie.

Dostupné

z:

http://eur-lex.europa.eu/legal-

Směrnice

2004/83/EC.

content/CS/ALL/?uri=CELEX:32004R2007 Úředník

věstník

Evropské

unie.

(2004):

Dostupné

z:

http://www.refworld.org/pdfid/4157e75e4.pdf Úřední věstník Evropské unie. (2005): Směrnice 2005/85/EC. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:326:0013:0034:EN:PDF Úřední věstník Evropské unie. (2013). Nařízení Evropského parlamentu (EP) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013 kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států. Dostupné z: http://www.eurlex.cz/dokument.aspx?celex=32013R0604 Sekundární zdroje Online dostupné zdroje Aitima.

(2012):

DUBLIN

II

Regulation

National

Report

Greece.

Dostupné

z:

http://www.dublinproject.eu/fr/content/download/6228/75799/version/1/file/Rapport_Greece_ WEB.pdf Amnesty International. (2014): Greece: Frontier of hope and fear: Migrants and refugees pushed

back

at

Europe’s

border.

EUR

25/004/2014.

Dostupné

z:

https://www.amnesty.org/en/documents/EUR25/004/2014/en/ Amnesty International. (2015): Who We Are. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/whowe-are/ BBC.

(2013):

Profile:

Greece’s

Far-Right

Golden

Dawn

Party.

Dostupné

z:

http://www.bbc.com/news/world-europe-24346993 BBC. (2015): Greek Elections: Main Parties from Syriza to Golden Dawn explained. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-europe-30913028 Chrepa, E. (2015): Here are the Parties That Really Matter in Greece’s Upcoming Election. Dostupné z: http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-01-24/greece-s-political-partiesa-brief-guide-to-who-s-who 41

Clandestino

Project.

(2009):

Final

Report.

Dostupné

z:

http://www.gla.ac.uk/media/media_147171_en.pdf Dimitrakopoulos, I. (2003): National Analytical Study on Housing. Fundamental Rights Agency. Dostupné z: https://fra.europa.eu/sites/default/files/fra_uploads/248-GR_Housing.pdf Ekathimerini. (2012): Greece completes anti-migrant fence at Turkish border. Dostupné z: http://www.ekathimerini.com/4dcgi/_w_articles_wsite1_1_17/12/2012_474782 European Commission. (2009): Standard Eurobarometer 71: Public Opinion in the European Union,

Brussels:

European

Commission:

Dostupné

z:

http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb71/eb71_std_part1.pdf Euraktiv.

(2006):

Azylová

a

imigrační

politika.

Dostupné

z:

http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/azylov-a-imigran-politika European Commission. (2015): Global Approach to Migration and Mobility. Dostupné z: http://ec.europa.eu/dgs/home-affairs/what-we-do/policies/international-affairs/globalapproach-to-migration/index_en.htm Frontex. (2011): Annual Risk Analysis 2011. Dostupné z: http://frontex.europa.eu/assets/Attachments_News/ara_2011_for_public_release.pdf Frontex.

(2014):

Annual

Risk

Analysis

2014.

Dostupné

z:

http://frontex.europa.eu/assets/Publications/Risk_Analysis/Annual_Risk_Analysis_2014.pdf Fundamental Rights Agency. (2011): Coping with a Fundamental Rights Emergency: The Situation of persons crossing the Greek land border in an irregular manner. Dostupné z: http://fra.europa.eu/sites/default/files/fra_uploads/1500-Greek-border-situationreport2011_EN.pdf Fundamental Rights Agency. (2013a): Fundamental Rights at Europe’s Southern Sea Border. Dostupné z: https://fra.europa.eu/sites/default/files/fundamental-rights-europes-southern-seaborders-jul-13_en.pdf Fundamental Rights Agency. (2013b): Racism, Discrimination, Intolerance and Extremism: learning

from

experiences

in

Greece

and

Hungary.

Dostupné

http://fra.europa.eu/sites/default/files/fra-2013-thematic-situation-report-3_en_1.pdf

42

z:

Greek Council for Refugees. (2013): National Country Report Greece. Asylum Information Database, 2013. Dostupné z: http://www.asylumineurope.org/reports/country/greece Human Rights Watch. (2012): Hate on the Streets. Xenophobic Violence in Greece. Dostupné z: http://www.hrw.org/reports/2012/07/10/hate-streets IOM.

(2014):

Where

We

Work.

Dostupné

z:

https://www.iom.int/cms/en/sites/iom/home/where-we-work/europa/european-economicarea/greece.html Kasimis, C. (2012): Greece: Illegal Immigration in the Midst of Crisis. Migration Information Source. Dostupné z: http://www.migrationpolicy.org/article/greece-illegalimmigration-midstcrisis Manfreda, P. (2014): Definition of the Arab Spring: Middle East Uprisings in 2011. Aboutnews. Dostupné z: http://middleeast.about.com/od/humanrightsdemocracy/a/DefinitionOf-The-Arab-Spring.htm McKay,

R.

(2003):

Family

Reunification.

Dostupné

z:

http://www.migrationpolicy.org/article/family-reunification Ministerstvo

vnitra

České

republiky.

(2014):

Dublinský

systém.

Dostupné

z:

http://www.mvcr.cz/clanek/dublinsky-system.aspx Ministry of Foreign Affairs. (2011): FRONTEX – Joint European Operations. Dostupné z: http://www.mfa.gr/en/foreign-policy/greece-in-the-eu/area-of-justice-freedom-andsecurity.html?page=4 Mole, N., Meredith, C. (2010): Asylum and the European Convention on Human Rights. Strassbourg, Council of Europe Publishing. Human rights files, No. 9. ISBN 978-92-8716818-4. Dostupné z: http://www.refworld.org/pdfid/4ee9b0972.pdf Morehouse, Blomield. (2011): Irregular Migration in Europe. Migration Policy Institute. Dostupné z: http://www.migrationpolicy.org/pubs/TCMirregularmigration.pdf National

Statistics

Service

Greece.

http://www.statistics.gr/portal/page/portal/ESYE

43

(2009).

Dostupné

z:

OECD. (2001): Trends in International Mgration: Annual Report 2001. Paris: OECD. Dostupné z: http://www.oecd.org/migration/mig/2717624.pdf Perruchoud, R. (2004): International migration law: Glossary on migration. International Organization

for

Migration.

Dostupné

z:

http://publications.iom.int/bookstore/free/IML_1_EN.pdf ProAsyl. (2012): “I Came Here for Peace“. Dostupné z: http://www.proasyl.de/fileadmin/fmdam/p_KAMPAGNEN/Flucht-ist-kein-Verbrechen/Patras-Webversion04D-DS-k_03.pdf Stokes, Wiles. (2014): A Fragile Rebound for EU Image on Eve of European Parliament Elections. Paw Research Center. Dostupné z: http://www.pewglobal.org/files/2014/05/201405-12_Pew-Global-Attitudes-European-Union.pdf Trading

Economics.

(2015b):

Greece

GDP

Growth

Rate.

Dostupné

z:

Monthly

Wage.

Dostupné

z:

http://www.tradingeconomics.com/greece/gdp-growth Trading

Economics.

(2015a):

Greece

Minimum

http://www.tradingeconomics.com/greece/minimum-wages UN High Commissioner for Refugees. (1951): 50th Anniversary. The wall behind which refugees can shelter. The 1951 Geneva Convention. Milan, UNHCR, 2001b. ISSN 0252-791 X. Dostupné z: http://www.unhcr.org/3b5e90ea0.pdf UN High Commissioner for Refugees. (2014), Asylum and international protection in the EU: strengthening

cooperation

and

solidarity.

Dostupné

z:

http://www.refworld.org/docid/52ea55234.html United Nations. (2002): Department of Economic and Social Affairs, International Migration Report

2002.

ST/ESA/SER.A/220.

Dostupné

z:

http://www.un.org/esa/population/publications/ittmig2002/2002ITTMIGTEXT22-11.pdf UN Refugees. (2015): Tragedy Strikes Again on the Mediterranean. Dostupné z: http://www.unrefugees.org/2015/04/over-a-thousand-refugees-and-migrants-have-drownedthis-month-en-route-to-europe-meet-seven-survivors-and-two-rescuers Schengenský prostor a spolupráce. (2009): Europa: Přehledy právních předpisů EU. Dostupné

z:

44

http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons _asylum_immigration/l33020_cs.htm Skeldon, R. (2013): Global Migration: Demographic Aspects and Its Relevance for Development.

United

Nations.

Dostupné

z:

http://www.un.org/esa/population/migration/documents/EGM.Skeldon_17.12.2013.pdf: Triandafyllidou, A., Dimitriadi, A., 2013: Migration Management at the Outposts of the European Union. Griffith Law Review. 2013, vol. 22, issue 3, s. 598-618. Dostupné z: http://connection.ebscohost.com/c/case-studies/97274008/migration-management-outpostseuropean-union-case-italys-greeces-borders Tištěné zdroje

Barša, Baršová, 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politika v USA, západní Evropě a Česku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Mezinárodní politologický ústav, 2005. ISBN 8021038756 Brázová, 2011. Migrace a rozvoj: Rozvojový potenciál mezinárodní migrace 2011. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociální věd. ISBN 8087404106 Brettel, Hollifield, 2008. Migration theory: talking across disciplines. 2. vyd. New York: Routledge. viii. ISBN 9780415954273 Castles, S., Miller, M., 2009: The Age of Migration. Palgrave MacMillan. ISBN 0230517846 Constantinou, Diamantides, 1985: Modeling International Migration: Determinants of Emigration from Greece to the United States, 1820-1980. Annals of the Association of American Geographers, Vol. 75, No. 3 (Sep., 1985), pp. 352-369 Düvell, F. (Ed.)., 2006. Illegal immigration in Europe: beyond control?. Palgrave Macmillan Hosbawn, E., 2000: Národy a nacionalismus od roku 1780: program, mýtus, realita. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, 207 s. ISBN 8085959550 King R., 2005: The New Albanian Migration, Sussex Academic Press. ISBN 97819003900786 Kivisto P., Faist T., 2010: Beyond a border: The causes and consequences of contemporary immigration. Pine Forge Press. ISBN 1412924952 45

Magliveras, D.L. 2011: Migration Law in Greece. Kluwer Law International. ISBN 9041134417 Strmiska, M., Chytilek. R., 2005: Politické strany moderní Evropy: analýza politickostranických systémů. Praha, Portál. ISBN 80-73670380 Štica, P., 2011: Migrace a státní suverenita. Pavel Mervart. ISBN 9878087378755 Triandafyllidou, A., Gropas, R., 2007. European Immigration: a sourcebook. Aldershot, Englad: Ashgate, c2007, xviii, 379 p. ISBN 9780754648949 Walters, 2010. Imagined Migration World: The European Union’s Anti-Illegal Immigration Discourse. In: GEIGER, PÉCOUD. The politics of international migration management. New York: Palgrave Macmillan, c. 2010. ISBN 9780230272583 Webové portály Evropská unie: 

europa.eu,

2007:

http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_ persons_asylum_immigration/l14124_en.htm 

europa.eu,

2008:

http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_ persons_asylum_immigration/l14579_cs.htm 

europa.eu,

2010:

http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/combating_discrimin ation/l33501_en.htm 

europa.eu,

2012:

http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/libe/dv/p4_exec_sum mary_/p4_exec_summary_en.pdf 

europa.eu,

2013:

http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/libe/dv/p4_progressre port_/p4_progressreport_en.pdf. Eurostat: http://ec.europa.eu/eurostat Frontex: http://www.frontex.europa.eu/

46

Ministerstvo vnitra ČR: http://www.mvcr.cz/ Ministry of Foreign Affairs, Gr.: http://www.mfa.gr/en/ Ministry

of

Public

Order

and

Citizen

Protection,

http://www.minocp.gov.gr/main.php?lang=EN National Statistics Service Greece: http://www.statistics.gr/portal/page/portal/ESYE Trading Economics: http://www.tradingeconomics.com/ World Bank: http://www.worldbank.org/

47

Gr.: