Přibyslavský. čtvrtletník. kultura historie příroda. O hadech a zmijích zvlášť. Chvála hospodských zahrádek. O včelařích a včelách na Přibyslavsku

čtvrtletník

2

Chvála hospodských zahrádek O včelařích a včelách na Přibyslavsku O hadech a zmijích zvlášť

Přibyslavský kultura

historie

příroda

ISSN 1803-7909

2

2010

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

2

ročník 9 číslo 2 2010 Přibyslav

2

Přibyslavský čtvrtletník kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz/ctvrtletnik

kultura historie příroda

Obsah číslo 2/2010

Básně: Pouťová

6

J. Cenek

Pohádka o tom, kterak hloupý pes málem ke svobodě přišel

7

P. Bezděčka

Pepíček a Růženka

9

R. Ročková

Chvála hospodských zahrádek

13

P. Bezděčka

Stanislav Bechyně (4. část)

15

M. Pokorná

Kdo byl Adolf Švec

19

O včelařství a včelách na Přibyslavsku

23

J. Čejka

B. Hašek

Mravenci Přibyslavi a okolí 6

30

P. Bezděčka, K. Bezděčková

O vosách a jejich hnízdech

32

P. Bezděčka

O hadech a zmijích zvlášť

35

P. Bezděčka

Čáp černý

37

K. Bezděčková Ilustrace k pohádce: Pavel Bezděčka Foto na první straně obálky: Kostival lékařský u Jablonecké vodní nádrže. M. Omes

Obsah čísla 2/2010

5

Jiří Cenek

Básně Pouťová

Dva přátele mám z loňské pouti ryk atrakcí tam sólo hrál pro suvenýr, co nezarmoutí a já postával opodál

Smát jim mohou se jen bloudi, západ odleskem žhne mědi, panenka o úsměv loudí ke slunné zve předpovědi

Ku podivu, potkal jsem je, již chýlilo se k večeru, špás dobrého čaroděje jak sundal náhod zástěru

a elegán bez tetování, (má právě zájem o mráček) naše přehléd flirtování ve fráčku švihák, panáček

Domek jejich držím v dlani menší je než budka ptačí a přátelé malovaní jak milenci na pavlači

Cudný pohled, ztichlé hlasy pouti je nerozhodí ryk, že špitají jen o počasí jsem jejich lásky důvěrník

fotoilustrace, autor P. Bezděčka

6

kultura

Básně

Pavel Bezděčka

Pohádka o tom, kterak hloupý pes málem ke svobodě přišel Nad Přibyslaví, kousíček od osady Dvorek, tam, co se říká Amerika, stojí několik chat. Jednu z nich si před časem koupil jistý chlapík ze Žďáru. Jen co na jaře chatku trochu vyspravil, začal tam jezdit s celou rodinou. K té rodině patřil i pes. Kuba se jmenoval a byl to kříženec hned několika plemen. Podle celkové mohutnosti a také tvaru hlavy se dalo hádat, že snad nejvíce získal od německých ovčáků, srst měl jako černý kokršpaněl a nohy rezavé i tlapaté, jako velký boxer. Přesto, že byl kříženec, na rozdíl od pouličních voříšků byl Kuba docela hloupý a líný pes. Celé dny ležel, spal a nebo jen tak zíral kolem sebe. To se ale změnilo, když jej začali vozit na chatu. Těch neznámých vůní a pachů, co prosakovalo z okolí. Těch zvuků, jimž vůbec nerozuměl. Byl úplně zmatený, ale také notně zvědavý. Místo spaní teď chodil kolem plotu a mezi laťkami nakukoval ven, do toho neznámého světa. Spal už jen krátce a při spaní sebou škubal, kopal nohama a dokonce i štěkal, neboť se mu zdály samé divoké sny. To v jeho hlavě asi probleskovaly nějaké vzpomínky jeho předků, kteří kdysi dávno žili v divočině bez člověka, lovili a starali se sami o sebe. Jednou, když se z takového snění probudil a posadil se, uviděl před sebou otevřenou branku, kterou někdo z rodiny zapomněl zavřít. Cesta do divočiny byla Kterak hloupý pes málem ke svobodě přišel

volná. Kuba toho hned využil a nenápadně se vytratil. Rozhodl se totiž, že se stane lovcem. Dokáže tak, že vlastně nepotřebuje žádné lidi. Žádné hlídače, kteří jej nepouštějí z vodítka. Bude svobodný a samostatný. Hned za plotem se Kuba rozběhl a utíkal vzhůru do kopce, až se za ním na poli prášilo. Za pár minut, to už sotva dechu popadal, doběhl k temnému lesu. Zvolnil krok, přihrbil se a mezi stromy se plížil jako zkušený lovec. Tak si to alespoň představoval.

kultura 7

Našlapoval opatrně, aby větvička nezapraskala a lístek se neohnul. Jediný slyšitelný zvuk vydával jeho žaludek, který se po tom divokém běhu probudil a dával najevo, že je prázdný. Jenže miska byla nyní daleko, proto se hrdý a svobodný Kuba rozhodl, že si hned něco uloví. To už prošel lesem až na jeho kraj a před ním se rozevřela šťavnatá loučka, na níž se páslo několik oveček s jehňaty. Kuba k nim přiběhl a hned, že chce jedno jehně, protože má ohromný hlad. Vyděšené ovce se natlačily k sobě, bečely a jen čekaly, jak to dopadne. Vtom se ozval beránek, který se pásl nedaleko: „Hej, šelmo, na co by ti bylo jehně? To má ještě řídké maso a měkké kosti. To já ti zachutnám víc. Maso mám pevné a navíc ho mám dost. Souhlasíš?“ Kuba celý udivený souhlasil a beránek mu radil dál: „Slyšel jsem, že trhání masa je velmi pracné a nikterak zábavné. Proto tě toho ušetřím a skočím ti do otevřené tlamy sám, hezky až do žaludku. Ty jen polkneš a budeš najezený! Souhlasíš?“ Kuba opět souhlasil a potom se pevně rozkročil, otevřel dokořán hubu a zavřel oči. Přesně, jak mu to beránek poradil. Proto naštěstí neviděl, jak se beránek rozběhl a sklonil hlavu. Ucítil jen hrozný náraz beraních rohů a podivnou pachuť vlastní krve. Potom omdlel. Probudil se až za notnou chvíli, kdy už byla pastvina prázdná. Po ovečkách, jehňatech a beránkovi nebylo ani stopy. S rozbitou hubou a hladovým žaludkem se Kuba raději vrátil do lesa. Opatrně klusal po pěšině, když vtom zahlédl nějaký pohyb a hop, skočil tím směrem. Ozvalo se vypísknutí a hned nato prosebné volání: „Prosím, prosím, pusťte mne pane. Jsem ještě malinká, nebudu vám k užitku.“

8

kultura

Kuba se podíval dolů a uviděl, že pravou přední tlapou stojí na dlouhatánském ocásku zvláštní tmavé myši s velikýma očima. Myšice (neboť o tu tady šlo) sebou smýkala a trhala v marné snaze vysvobodit ocásek z toho sevření. „Máš pravdu,“ řekl Kuba po chvíli, „jsi skutečně malá. Ale já mám velký hlad. Proto tě sežeru.“ „Ach, jenom to ne, pane,“ zvolala myšice ještě hlasitěji. „Vždyť se ani nezasytíte. Mám však dobrý nápad. Pusťte mne a já vám přivedu celou naši rodinu. Je nás doma šest, a to už jistě zažene váš hlad. Hezky si sedněte tady na ten kopeček, abych vás našla. A čekejte. Za chvíli přiběhneme,“ slíbila myšice. „Hm, to není špatný nápad,“ zabručel Kuba, pustil myšici a odevzdaně se posadil na jehličnatý kopeček, jak mu myšice poradila. Kubovi to nikdy moc nemyslelo a nyní, kdy byl ještě napůl omráčený, to bylo ještě horší. Vůbec nepochopil, že myšice si z něj vystřelila hned dvakrát. Nejen, že se samozřejmě nevrátila, ale navíc jej posadila na mraveniště plné velkých lesních mravenců. Než se vzpamatoval, měl kožich plný těch rozzuřených kousavců. Stovky mra-venců jej hryzaly a štípaly a někteří výtečníci rychle vyšplhali Kubovi až na hlavu a stříkali mu kyselinu přímo do očí a ňufáku. Joj, to ale pálilo. Kuba vyskočil z mraveniště a upaloval, až se za ním prášilo. Pro slzy ani pořádně neviděl, kudy běží. Vyběhl z lesa, proběhl kolem nějakých chalup, potom přes pole a na silničku. Ta mířila s kopce, a tak se po ní vydal. Běželo se mu lépe a oči pálily méně a méně. Jenže pak přišla zatáčka, ozvalo se ječení pneumatik a troubení. Kubovi leknutím úplně ztuhla krev v žilách. Naštěstí se mu nic nestalo a tak se hnal dál. Chvíli příkopem, pak loukou, kolem něKterak hloupý pes málem ke svobodě přišel

jakého plotu a vtom se ozvalo: „Kubo! Tady jsi. Kubo, k noze!“ Kuba poznal svého pána, zastavil a šťastně vrtěl ocasem. „Kdes byl? Kde ses toulal? A jak to vypadáš?“ lamentoval po právu pán, protože Kuba skutečně vypadal hrozně. Měl uslzené oči, z huby mu tekla krev a v srsti měl spoustu jehličí, všelijakých pichláků a větviček. „Eh, ty nevděčníku.

Růžena Ročková

Pepíček a Růženka Schylovalo se k Josefovým „kulatinám“ a já marně trýznila hlavu čímže ho obdarovat. Básníkovy kuriózní návrhy jsem zarytě odmítala, neboť k čemu by byl keramický nočník, umně květy zdobený, za pouhých 480 káčé. Nebo hejno perliček, jejichž nesnesitelné skřípavé halasení prý vypudí i ty nejotrlejší potkany z dalekého okolí chalupy. Nebo že se vyrobí hrací vidle. Nene, básníku, tudy cesta nevede, nebudu si přece přidělávat další práci. Jak tak přemítám, vrazila do dveří Bláža, a co že se ksichtím jako ... – no prostě ksichtím. „Nemůžu vymyslet, co Nejvsemu daruju“, já na to, a studnice nápadů hbitě zareagovala: „Kup mu prasátko.“ To byl nápad. Zrovna tuhle jsem ve městě viděla krásnou kýčovou čuníka – kasičku, vložím do ní sumičku, k tomu moku flaštičku (panebože, ten básník mě zhubí) – a dar je na světě. A hned druhý den do města nakoupit kýžené zboží. Duše dosáhla klidu, přípravy na oslavu mohly začít. Za pár Pepíček a Růženka

Já se o tebe starám a ty tak? Tobě je to málo a proto utíkáš?“ brblal páneček dál. „A víš ty co? Za trest ti dnes nedám žádnou misku. Budeš hladovět!“ zazněl rozsudek. Kdykoli jindy by se Kuba po takové informaci rozplakal, ale dnes mu to bylo jedno. Hlavně, že je zpět doma a nemusí být svobodným lovcem v té šílené divočině.

dní telefonovala Bláža „Vem si peníze a přijď!“ Klap. Byl březen, mrzlo jen praštělo, snad mě k nim netáhne zbůhdarma. „Sehnala jsem ti to prasátko,“ zahlásila místo pozdravu, a už mě postrkovala k chlívku. A tam v bedně na slámě hajalo čuňátko, selátko, podsvinčátko, růžovoučký, krásný, jako živý. Vlastně ne jako, protože se probudilo a začalo kvičet. A do té slávy, že zůstane u Bláži, jasně. Poslušně jsem „vyplázla“ požadovaný obnos a jako náměsíčná kráčela domů. Večer povídá Nejvse, že na ty oslavy přijede básník ještě s „kámošem“. Přišel den D, nálada skvělá, hosté už dorazili skoro všichni, jen Bláža a básník nikde. Najednou před domem zastaví auto a z něho se sunou Bláža, básník a už zmíněný přítel. To už nic nebránilo všeobecnému veselí a gratulacím. Blažena a básník spiklenecky až poslední a ... „Josefe, pojď na vzduch, ať to naše přání ustojíš.“ A venku – pod kapotou Nisana se k sobě tulí dvě prasátečka. „Růženku máš od ženy a Pepíčka ode mne, takže to můžeme spojit s křtinama,“ rozvíjel další program básník. Nejvse konečně přišel k sobě a zareagoval. No, já si vděk a radost z dárku představuji jinak. Čuníci tedy slavili s námi (na chodbě, prosím), a ráno jsme jim v maštálce

kultura 9

zbudovali palác ze slámy. „Nádhernej, famózní, velkolepej,“ opěval básník. Postavili jsme dovnitř elektrické radiátory – mrzlo totiž moc – a střídavě chodili hlídat, „aby něco nechytlo“. Zvykali jsme si, drobečkům se dařilo, a na obzoru bylo jaro. Básník obětavě zůstal s námi, chodil krmit, čistit, pohádky povídat, prostě poctivě s námi sdílel „báječnej prasečí život“. Dny se pomalu natahovaly, čuníci rychle rozšiřovali. A najednou tu bylo léto. S vůní šípkových růží, mateřídoušky a svízelů. A také s tropickými vedry, jak nás večer co večer informovala televizní rosnička. A já – snad z těch veder – dostala nápad. Nešlo snadno ho prosadit, ale po chvíli vysvětlování s ra-

zancí proslulých italských domovnic to chlapi vzdali. Snesli z půdy obří necky, co v dávnověku sloužily k paření prasečích nebožtíků, a usadili je na dvorku. S gesty, o jejichž významu se nedalo pochybovat, zmizeli v chladné kuchyni na ještě chladnější pivo. Pracně jsem nanosila do necek spoustu vody a čekala, až ji sluníčko prohřeje. Proč jsem tu vodu nenapustila hadicí, kterou bylo předchoze třeba odmontovat, abych mohla vodu napouštět do džberů, mi dodnes zůstává záhadou. Že by na těch gestech přece bylo zbla pravdy? Ale sluníčko vodu záhy prohřálo a přišla velká chvíle. Ty dva růžové válce okamžitě pochopily, k čemu jsou necky s vodou. Škoda jen, že jsme neměli kameru.


10 kultura

Pepíček a Růženka

Vedra nebrala konce a čuníci si užívali ( ještě, že chaloupka měla dvě studny). Sedmým stupněm blažení pak bylo, když jsem po vzoru babičky Pepinky vzala rýžák a drhla a drhla. Z koupání se stal rituál, užili jsme při něm spoustu legrace, chlapi mi už i tu neckovou dřinu odpustili. Až jednou ... Déšť, co půl dne nebral konce, najednou uťal, a já honem honem věšela velké prádlo, ať mi ho sluníčko navoní. Čuňajskové už si s řevem žádali obvyklou koupel, tak jsem je vypustila a šla si v klidu dopít kafe. Za chvíli přišel Nejvse ze stodoly a s farizejským úsměvem, že ať si jdu to prádlo sebrat. Než jsem stačila opáčit, že ještě určitě neuschlo, dodal: „ze země.“ Ty potvory si strhaly všechny cíchy ze šňůr a slastně se v nich povalovaly. Soused Slávek zase odjel někam daleko na montáž. Zbylo po něm prázdno a zapomenutá basa vícestupňového piva ve špajzu. Tu po čase jeho žena Iva objevila a darovala našim drobečkům. S poznámkou: „Já vím, že mu nic není, ale je pro ně, tak ne, abyste jim ho vymlaskli.“ Rypáčkové ji za to přímo zbožňovali. Pívečko byla lahoda, co se musela vychutnat, ať už z láhve, nebo z hrníčku. Uměli to tak dobře, že by jim leckterý homo záviděl. A jak po něm trávilo! Čuníci mohutněli, a když se blížili k téměř dvěma centům, bylo rozhodnuto. Jednou ráno se u nás objevil mistr popravčí a vida mou ubrečenou tvář, povídá: „Josef, Bláža a básník mi tu stačí, ty zmiz.“ Tak jsem zmizela. Do lesa, pod mou milovanou borovici s plackou borovičky, abych nějak otupila ten svůj žal. Jenže tenhle příběh je taky o lidské věrolomnosti. Za dlouho, dlouho jsem šla domů. Bude potřeba mýt hrnce a vůbec... Nakonec chudáčkům už stejně nepomůžu, mě se to netýká, já je přece konzumovat nebudu. Ani ždibec! Pepíček a Růženka

Z chalupy se linul řehot, kdepak, žádná pieta – a ten pohled uvnitř! Umaštěné tváře, zarudlé přestálou dřinou a nějakým tím panákem, ještě se olizující po ovárku s křenem a na stole jitrničky a jelítka a tlačenka a na kamnech polívka prdelačka a skvostná vůně čerstvých škvarků plnila celou kuchyni. Básník zbystřil první: „Že by ses nestyděla baštit kamarády. Muselo by ti bejt špatně vod žlučníku.“ Nebylo, pomsta za zradu se tehdy nekonala. Ale to masíčko, poctivě koupané, na pivku odchované – hanbím se to říct – to je to nejlepší masíčko, co znám. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“

kultura 11

Pavel Bezděčka

Chvála hospodských zahrádek Mám na mysli zahrádky hospodské, pivniční či restaurační. Zahrádky a předzahrádky, jinde zase terasy, verandy, dvorečky či atria zvané. Prostě takové to venkovní letní posezení hospodské, kdy číšníci jsou nuceni s věncem půllitrů, talíři a podnosy vybíhat ze zakouřené hospody na vzduch a denní světlo, aby tak světu předvedli svou neopálenou kůži a zarudlost kouřem drážděných očí. A hned po úvodu si dovolím malé odbočení: všimli jste si, jak beznadějně z hospod a restaurací zmizely ty velké dřevěné podnosy, na nichž dříve deset i více obědů byl číšník schopen přinést? Netuším proč, ale dřevěné hospodské podnosy jsou dnes vzácnější dinosaurů. Ale k věci. Mám rád hospodské zahrádky, neboť jsou pro mne spojeny s létem a příjemnou náladou. U piva tu navíc mohu pozorovat nebe a ptáky co jej křižují, okolní přírodu, nejrůznější lidičky a někdy i vzdálené horizonty (záleží na lokaci). Nechci tu oslavovat hospody a tím méně povalečský život hospodských štamgastů, jak by se mohlo zdát. Chci jen opěvat ty krásné chvíle, kdy člověk po celodenním vytížení, ať již pracovním či rekreačním, spočine v zahrádce a vychutná svá dvě tři pivka, doháněje deficit tekutin v těle a stejně tak deficit kontaktu s osobami podobně naladěnými. Na předzahrádkách, zahrádkách či dvorcích hospodských je stále co pozorovat. Tak třeba pejsky, kteří zde nedobrovolně tráví chvíle, jež by bylo lépe proběhat kdesi za humny s páníčkem

12 kultura

v patách. V létě se však mnozí pejskové, čoklíci, psíci a hafani stávají jakýmsi rukojmím svých pivomilovných páníčků. Opět odbočím: onehdy jsem navečer slyšel krásný, třebaže kratinký, manželský dialog linoucí se z okna jednoho přízemního bytu v naší ulici: „Růžo, jdu vyvenčit Bertíka!“ „Jen jdi a nezapomeň mi tam koupit velký slaný tyčky. Ale ne z regálu, ať ti je přinese ze skladu, aby nebyly zakouřený!“


Báječný vztah, vypilovaný léty do nejmenších detailů. Jak úsporná to mluva! Paní hned věděla, kam manžel s Bertíkem míří a byla s tím srozuměna. Prostě pohoda. Ale vraťme se na naši zahrádku. Je vskutku zábavné pozorovat, jak se jednotliví pejskové vypořádávají s hospodskou realitou. Psí mladíci jsou z toho někdy na mrtvici. Nejsou-li na vodítku, brzy utíkají, jsou-li připoutaní vodítkem k lavici, pak štěkají, vzpínají a vrtí se – jsou prostě velmi nespolečenští. Teprve starší psi přicházejí hospodským zahrádkám na chuť. Je lepší sedět s pánem ve stínu, zblajznout občas kousek utopence a vychutnat si pár hltů piva, než se plahočit kdesi horkými ulicemi nebo po prašné polní cestě.

Další prima zábavou na předzahrádkách je pozorování mimin, batolat a prostě prcků všech velikostních kategorií. Vždycky tu nějaké najdete, neboť rafinovanost chlapů nezná mezí, a tak otec či děd, nemá-li doma nějakého pejska, dobrovolně vyráží na „dlouhé a časově náročné“ vycházky s kočárkem. Abych byl ovšem spravedlivý musím dodat, že na zahrádky často vyráží celá rodina s dětmi nejrůznějšího věku a hlavně – i s maminkou. Také proto vzdávám hold hospodským zahrádkám, že po dlouhé zimě, kdy do pivnic chodili jen chlapi a v hospodě byl jen řev a nakouřeno, v létě hospody ožívají ženským štěbetáním, dětským křikem a ňafáním pejsků. Rodinný život se na zahrádkách věru upevňuje, bují a ozdravuje, radost pohledět!



kultura 13

Báječnou zábavu pak poskytuje zejména interakce dětí a pejsků. Obé jsou jaksi dočasně bezprizorní kategorie. Pozornost tatínků i maminek a pejsčích pánů je poutána pivem či rozhovorem. Proto obě nudící se podstolové složky společenstva navazují krátkodobá přátelství a provozují zde nejrůznější alotria, především pak k obveselení nestranného pozorovatele. Hospodské zahrádky mám rád také proto, že je zde možno provádět mnohdy zajímavá přírodovědná, ekologická a zejména etologická pozorování, aniž by našinec musel vyrážet na nákladné a často i nebezpečné expedice do dalekých krajin. V entomologických kruzích se traduje řada historek popisujících marnou snahu některého z velikánů naší entomologie ulovit v terénu určitého velevzácného broučka. Teprve, když unavený a nespokojený vědátor usedl v nedaleké vsi ke stolečku před místní hospodou, přiletěl kýžený brouček odkudsi a spadl vykulenému vědci rovnou do rozpitého piva. Takové zkazky obyčejně zavánějí jakousi „rybářskou latinou“. Nic proti tomu, říkal jsem si dlouho. Hlavně když taková historka posluchače pobaví. Jenže někdy před dvaceti lety jsem s přítelem vyrazil na expedici do Bulharska. Kolega toužil především a nejvíce po velikém překrásném broukovi, a to po jistém krasci z rodu Julodis. Leč marně. Když se po deseti dnech smířil s představou, že jsme přijeli pozdě a že tito brouci už svoji sezónní aktivitu skončili, vletěl mu tento brouk rovnou do piva, před hospodou v malé vísce s úchvatným jménem Krdžali. Jiný příklad s jiným kolegou, a to na jihu Slovenska, ve vsi Kečovo. Seděli jsme u piva v zahrádce tamní hospody. Kolem plno turistů a nad námi se pro-

14 kultura

hánělo hejno vlaštovek. Jedna z nich, jak už to bývá, se vyprázdnila přímo nad naším stolem a velmi výrazně potřísnila kolegovu levou paži od ramene až po zápěstí. Okolní hosté se rozesmáli na celé kolo, ale jen na chvilku. Zcela konsternovaní pak přihlíželi, jak přítel pomocí silné lupy detailně zkoumal vlaštovčí trus na své paži a co chvíli radostně zvolal: „Tohle jsou krovky dřepčíka z rodu Dibolia. Tohle je štít drabčíka rodu Philonthus. A tady máš, Pavle, hlavu nějakého mravence! Mrkni se na to.“ V hospodských zahrádkách je opravdu mnohé k vidění. Třeba drozdi – jak vyvádějí mláďata z vedlejšího keře, rehci – jak krmí mladé na okapu, mravenci – jak stěhují celé své hnízdo i s královnou do lepšího bydlení pod práh hospody, ropucha – jak navečer rozvážně obchází lampy v okolí a loví přiletivší a pod lampu padlé brouky a motýly, poštolky – co za kostelní věží učí své mladé létat a přistávat na římsy. Jen je škoda, že většina hostů tyto báječné děje, jevy a úkazy nevidí. Zahloubáni do svých rozhovorů, radostí i problémů nevšímají si příběhů, jimiž hospodské zahrádky ožívají. Ale asi to tak má být. Vždyť každý jsme jiný. Jako ty bublinky pivní! Všimli jste si toho? Bublinky, jež se ode dna ve sklenici piva odpoutávají a stoupají vzhůru k hladině, jsou velmi proměnlivé. Některé jsou drobné a rychlé, jiné velké a pomalé a je spousta přechodů mezi nimi. Stejně jako u nás u lidí. Až budete odpočívat v některé z přibyslavských zahrádek, zkuste si všímat těch báječných momentů, které činí náš svět místem radostným a neopakovatelným.


Marie Pokorná

Stanislav Bechyně (4. část) Závěrečná část našeho miniseriálu, který byl věnován zdejšímu významnému rodákovi a velkému patriotovi Stanislavu Bechyňovi, se zabývá jeho volným časem, koníčky, rozmanitými zájmy, ale také odkazem, který zde pro budoucí generace zanechal tento skromný člověk s velkým srdcem. Nečetné chvíle svého volna prožíval profesor Bechyně ve své vile v Praze Troji, jejíž projekt sám zrealizoval a v níž také od roku 1920 s manželkou a dětmi bydlel. K jeho největším zálibám patřila příroda a zvířata, což bylo na první pohled patrné každému, kdo uviděl jeho zhruba hektarovou zahradu „bujně vyběhlou do stráně a zdaleka převyšující vše, co si člověk pod tímto pojmem představuje“.1 Jedním z těch, komu se tato příležitost naskytla, byl i akademik Jaroslav Němec, který ji dle svých vzpomínek velice výstižně popsal: „Byla to zahrada, v níž se prolínalo společenství okrasných květin s florou našich lesů a hájů. Součástí byla i překrásná sbírka divokých i pěstovaných pivoněk, snad všechny známé odrůdy v přírodě rostoucích růží, byly tam krásné kosatce, které před druhou světovou válkou koupil v Holandsku, tyto dekorovaly dva rybníčky v kaskádě položené jeho zahrady, založené na původní vinici. Zahrada byla otočená k jihu s krásným pohledem na panorama Prahy. Kolem vily rostly magnólie a celá řada vzácných dřevin. Když jsme procházeli zahradou, nechtěl mě pustit do její horní části, kam se již sám při úpravách nedostal. Tam byla v pravdě pustina, ale z krásného porostu a Bechyně konstatoval, že se tam drží bažanti a srnky. Stanislav Bechyně (4. část)

Pamětní síň akademika Bechyně v Přibyslavi – archiv ČVUT

Byl to prostě kus zapomenutého přírodního ráje uprostřed Prahy.“2 Jeho velkou zálibou byly skalničky, které sbíral. To velice dobře věděli i jeho přátelé, kteří mu je pak při svých osobních návštěvách dováželi z celého světa. Zvláště v posledních letech života trávil profesor mnoho času ve své milované zahradě. „Pokaždé, zhruba po půl hodině odborné diskuse jsme se odebrali s panem profesorem do zahrady, kde mi ukazoval, co je v ní nového, popř. jakou zajímavou rostlinu se mu pro ni podařilo získat. Bylo velice dojemné pozorovat starého pána, kterak prochází zahradou a zná každou rostlinu, keřík či trávu jménem.“3 Takto vzpomíná na jedno z posledních setkání s profesorem Bechyněm jeho někdejší žák a později velmi dobrý přítel, nynější vysokoškolský profesor Tomáš Vaněk. Miloval přírodu tak silně, že na sklonku života říkával: “Nevím, jestli jsem volil správně, snad přece jenom jsem měl být lesníkem.“ 4 Svou zásluhu, podnícenou opět jeho láskou ke všemu živému, má Stanislav

historie 15

Bechyně rovněž na založení zoologické zahrady v Praze Troji v roce 1931, jejímž mecenášem a nadšeným fanouškem zůstal po celý život. V období válečných let, konkrétně od roku 1940, se v pražské ZOO soustředila skupina význačných českých vědců a techniků, kteří řešili novou koncepci a rozvoj zoologické zahrady (uskutečnily se do značné míry v poválečném období) a kteří se značnou měrou zasloužili o zachování zoologické zahrady. Mezi nejznámější osobnosti patřil prof. Bechyně, který se zvláště zasloužil o její stavební rozvoj (jím navržený pavilon vodních ptáků stojí dodnes a čeká na nezbytnou rekonstrukci).5 Stanislav Bechyně nebyl tedy zdaleka jen „suchým vědátorem“,6 kromě výše zmíněné zahrady se zajímal rovněž o umění a malířství, nejvíce obdivoval secesní styl a kresby Maxe Švabinského. Další oblastí jeho zájmu byla literatura, na toto téma promluvil rovněž několikrát do rozhlasu. Ve všech svých relacích se vždy snažil vyvrátit mylnou představu mnoha lidí, že „technik nemá smysl pro nic mimo svůj obor a zvlášť literaturu krásnou“.7

Jemu samému však nejvíc učarovala díla básnická, neboť dle jeho názoru právě ta „dokáží vybranými výrazy a básnickými f ïgurami, hudebně melodicky, jindy zase v rytmickém spádu vyjádřit myšlenku a jako bleskem objasnit vnitřní, jen sotva tušené vztahy. Při tom však mají formu, která se vrývá v paměť trvaleji a zaznívá v ní jako známý a milý nápěv, přinášející jako hudba úlevu ve chvílích sklíčenosti“.8

Odkaz Stanislava Bechyně

Za své mimořádné dílo byl akademik Bechyně mnohokrát vyznamenán. Již v roce 1920 byl zvolen členem Masarykovy akademie práce, v roce 1946 se stal mimořádným členem České akademie věd a umění a posléze byl v roce 1953 přijat za člena Československé akademie věd. O dva roky později, roku 1955, obdržel státní cenu 1. stupně za vyřešení mimořádných mostních konstrukcí a za spisy Betonové mosty trámové a rámové a Betonové mosty obloukové. Byl rovněž nositelem Řádu republiky, který mu byl udělen v roce 1968 a Řádu práce propůjčeného mu v roce 1957. Jeho vědeckou činnost ocenilo České vysoké učení technické v Praze udělením doktorátu

Vila Stanislava Bechyně v Praze – Troji – archiv ČVUT

16 historie


honoris causa v roce 1972 a zhodnocení pedagogické činnosti vyjádřila Stavební fakulta ČVUT v Praze udělením zlaté Felberovy medaile v roce 1967. Záslužnost práce akademika Bechyně v ČSAV byla oceněna udělením stříbrné a zlaté čestné plakety ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo”9 v roce 1962 a v roce 1972.10 Navzdory dosažení skvělé kariéry stárnoucí muž toužil po klidu. Na stáří se rozhodl přestěhovat do komfortnějšího bytu v Praze. „Když ale mělo ke stěhování dojít, loučil se starý pán se svojí milovanou zahradou tak dlouho, až onemocněl a již ze svého ráje neodešel.“11 Akademik Stanislav Bechyně zemřel 15. října 1973 v Praze. Na své výslovné přání byl však pohřben v rodné Přibyslavi. Dle vyprávění pamětníků to byl pohřeb velice slavný a v městečku na Vysočině jen málokdy vídaný. Zúčastnilo se ho nejen mnoho významných osobností, ale i většina jeho bývalých žáků. Někteří z nich navštěvují dodnes jeho hrob na místním hřbitově. Nejde však o žádný monumentální pomník, čímkoli připo-

mínající velikost Bechyňova díla, ale právě naopak. Je jím jednoduchý křížek, skrývající se částečně ve větvích okolních šípkových růží. „I zde se tak projevila křehkost Bechyňovy duše a jeho nezměrná láska k přírodě, kterou se tak rád obklopoval.“12 Ještě za jeho života ustavil v roce 1972 Český svaz stavebních inženýrů jako výraz úcty k Bechyňovu životnímu dílu soutěžní cenu „akademika Stanislava Bechyně“,13 která se vypisuje každé dva roky a je určena převážně mladým inženýrům za realizaci jejich nejvýznamnějšího projektu. Jeho památku uctila také Československá akademie věd zřízením plakety „akademika Stanislava Bechyně“14 za zásluhy o rozvoj technických věd, která se uděluje nejvýznamnějším vědeckým osobnostem v oboru stavebního inženýrství za jejich celoživotní dílo. V rámci cyklu „Hrdinové naší doby“15 uvedla Československá televize v roce 1975 inscenaci „Velký oblouk“16 režiséra J. S. Kupky, který na její vznik velice rád vzpomíná: „Vycházel jsem z množství

Bechyňův dům na Bechyňově náměstí v Přibyslavi (foto M. Omes)


historie 17

sebraných faktů, svůj příběh mi vyprávěl i hlavní hrdina akademik Stanislav Bechyně, bohužel, realizace se už nedočkal. V práci na scénáři mi ale velice pomohli i jeho bývalí žáci, prof. Jílek, doc. Janda a ing. Tvrzník. K dokreslení osobního profilu mi napomohlo i vyprávění jeho ženy, paní Andělky, s níž jsem scénář průběžně konzultoval. Byla to práce velice příjemná v obou stadiích, v přípravném i v tvůrčím. Velice mě potěšilo, že když jsem šel po Bechyňových stopách, všude jsem se setkal s milým a vřelým přijetím. Z toho jsem poznal, že to byl opravdu člověk mimořádně velkých lidských kvalit, člověk nesmírně oblíbený jak u svých žáků, tak u svých spolupracovníků.“17 V roce 1977 byly v rámci vzpomínkových akcí k devadesátému výročí narození odhaleny dvě pamětní desky akademika Bechyně. První na vile v Praze–Troji, kde strávil většinu svého života a druhá

na jeho rodném domě v Přibyslavi, kde byla při této příležitosti zřízena rovněž jeho pamětní síň. Kvůli jejímu zřizování vybrala paní Bechyňová z pozůstalosti po svém manželovi, která je uložena v archivu ČVUT v Praze, některé důležité materiály a předala je do Přibyslavi. Síň však byla po několika letech zrušena a materiály byly předány Střední stavební škole v Havlíčkově Brodě, která nese Bechyňovo jméno.18 „Vědomosti perfektní, skromnost trestuhodná…”19 takto krátce, zato však velice výstižně, charakterizoval svého někdejšího žáka profesor Zdeněk Bažant. To, že se ve svém tvrzení nemýlil, potvrzují mnohá svědectví lidí, kteří měli tu možnost s profesorem Bechyněm pracovat či se s ním osobně setkat.

1 Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. VII/1/2, články o akademiku Bechyňovi. 2 Němec, J.: Vzpomínka na akademika Stanislava Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 14–15. 3 Kazeta ČVUT 4 Tvrzník, V.: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton 2003, č. 4, s. 35. 5 www.zoopraha.cz/historie ze dne 11. května 2005 6 Černý, J.– Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29. 7 Archiv ČVUT Praha, fond Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. III/4/2, přednášky a referáty. 8 Archiv ČVUT Praha, fond Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. III/4/2, přednášky a referáty. 9 www.stavskola.cz ze dne 11. 5. 2005 10 www.stavskola.cz ze dne 11. 5. 2005 11 Němec, J.: Vzpomínka na akademika

12 Němec, J.: Vzpomínka na akademika

Stanislava Bechyně. In: 100. výročí narození akademika Stanislava Bechyně. Praha 1987, s. 15. 13 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s. 20. 14 Kvaš, K.: Akademik Stanislav Bechyně. Přibyslav 1978, s. 20. 15 Bechtoldová, A.: Velký oblouk a Stanislav Bechyně. Týdeník československé televize 1975, č. 6, s. 1. 16 Bechtoldová, A.: Velký oblouk a Stanislav Bechyně. Týdeník československé televize 1975, č. 6, s. 1. 17 Bechtoldová, A.: Velký oblouk a Stanislav Bechyně. Týdeník československé televize 1975, č. 6, s. 1. 18 Archiv k nim znovu získal přístup až v roce 1987 po jednání se školou. Musely však být zřízeny fotokopie, protože většina materiálů byla díky neopatrnému zaStanislava Bechyně. In: 100. výročí narocházení značně poškozena. zení akademika Stanislava Bechyně. Pra- 19 Bechtoldová, A.: Velký oblouk a Stanislav ha 1987, s. 15. Bechyně. Týdeník československé televize 1975, č. 6, s. 1.

18 historie


Josef Čejka

Kdo byl Adolf Švec Adolf Švec se narodil 30. března 1893 v Bzí u Týna nad Vltavou. V Českých Budějovicích vystudoval reálku a po maturitě byl nějakou dobu zaměstnán jako adjunkt na Schwarzenberské sekci. Po překonání útrap první světové války a roční služby v c. k. rakouské armádě dokončil studia na Vysoké škole technické v Praze, kde získal akademický titul inženýra agronomie. Zrození Československé republiky v roce 1918 ho zastihlo jako pětadvacetiletého, plného sil, s čerstvým vysokoškolským diplomem a prvními praktickými zkušenostmi. Důvěrná znalost vesnického zemědělského prostředí, z něhož vyšel a vzdělání nabytá v metropolích, byly jeho velkou devizou a činily z něho výtečně připraveného a vysokoškolsky vzdělaného zemědělského odborníka. Nepřehlédnutelná byla i jeho vyšší postava s hustými vlnitými dozadu česanými vlasy a příjemný vzhled. Takovým ho objevilo kolem roku 1920 vedení Zemědělských akciových továren Amylon v Ronově nad Sázavou. Přijalo ho do zaměstnání a instalovalo do funkce ředitele, zodpovědného za zemědělskou výrobu, a dále za člena tříčlenného výboru pro denní řízení podniku. Dostal se tak do nejužšího vedení akciové společnosti Amylon, v němž byly takové osobnosti, jako předseda správní rady MUDr. František Malinský (1850−1926), lékař, průmyslník, politik a národohospodář, v té době převážně již v Praze ve vedení Ústředního svazu československých průmyslníků, Obchodní a živnostenské Kdo byl Adolf Švec

Adolf Švec (archiv Městského muzea Přibyslav)

komory, Masarykovy ligy proti tuberkulóze a v jiných vrcholných funkcích. Dále předseda dozorčí rady Karel Sáblík (1871−1932), statkář ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě, odborník na bramborářství a lnářství, organizátor zemědělství na Moravě a člen Československé akademie zemědělské. A centrální ředitel a. s. Amylon, předseda tříčlenného výboru pro denní řízení, Vladimír Malinský (1879−1968), odborník škrobového a sirupového průmyslu, činný ve vedení jeho celostátních organizací a ve správních radách potravinářských a jiných podniků. Výše jmenovaní patřili ke zkušené podnikatelské elitě mladé ČSR. Byli však o jednu i dvě generace starší, takže příchod Adolfa Švece nejužší vedení Amylonu i viditelně omladil. Netrvalo dlouho a nejmladší člen nejužšího vedení, ing. Adolf Švec, prokázal vynikající znalosti soudobé zemědělské problematiky i mimořádné manažerské

historie 19

Pamětní deska v přibyslavské sokolovně (foto M. Omes)

schopnosti řízení podniku. Brzy se stal uznávaným ředitelem Amylonu, plně respektovaným jak ze strany vedení a akcionářů společnosti, tak i dělnictva. Funkce vykonával v nejproduktivnějším období svého života plných dvacet let. Byl zejména úspěšným organizátorem výroby a v tom mu značně pomáhalo kouzlo jeho osobnosti a umění jednat s lidmi. A to ať šlo o správce dvora, úředníka firmy nebo zemědělskou dělnici. V oblasti působení Amylonu od Přibyslavi přes Žďár nad Sázavou a Polnou po Havlíčkův Brod byl znám jako kvalifikovaný zemědělský odborník a ředitel Amylonu na svém místě. Vedle praktických otázek denního řízení zemědělského průmyslového podniku se zabýval i teoretickou agronomií a uveřejnil více odborných statí z řízení a ekonomiky zemědělství. Má osobní zásluhy na tom, že Amylon byl hlavním a prosperujícím výrobcem bramborového škrobu a jeho derivátů v ČSR, poměrně dobře přestál hospodářskou krizi na počátku 30. let a v regionu svého působení na Vysočině vytvářel v letech 1938−1939 kolem 350 stálých pracovních míst a mnoho sezón-

20 historie

ních příležitostí. Byl tak v této části Vysočiny důležitým zaměstnavatelem pro obyvatele a stabilním odběratelem zemědělských produktů od rolníků. Kolem roku 1923 uzavřel sňatek se slečnou Otilií Krejčí (*4. 12. 1902 † 23. 6. 1967) z Rudolce u Bohdalova. Manželům se narodili synové Zdeněk (1924–2007) a Ivo (1926–1974). Rodina Švecova bydlela v podnikovém domě a. s. Amylon v Hesově u Přibyslavi. V roce 1923 tam A. Švec společně s vedením společnosti Amylon zakládal Mlékařské pastevní družstvo v Přibyslavi se sídlem v Hesově, které vznikalo za přímé pomoci a podpory Amylonu. Byl prvním předsedou představenstva tohoto družstva. Zasloužil se o jeho konsolidaci a rozvoj, přednostní orientaci družstva na sýrařskou výrobu a o jeho prosperitu. Předsedou byl opakovaně volen a funkci vykonával téměř dvacet let. Na základech Mlékařského a pastevního družstva v Hesově vznikl pozdější závod Pribina, spol. s r. o. Přibyslav, dnes přední zaměstnavatel přibyslavského regionu. Ve svých informačních materiálech Pribina v roce 2002 mimo jiné uvádí: „Úspěch Pribiny vyrostl na pevných základech, které vytvořili naši předchůdci. Již v roce 1923 založili Mlékařské pastevní družstvo v Přibyslavi a připravili prosperitu Pribiny tím, že orientovali výrobní činnost na speciality, které získaly oblibu u spotřebitelů.“ (In: Kdo je kdo, Rodinné stříbro, Pribina – Pramen zdraví z Posázaví, Agentura kdo je kdo Praha, 2002.) V roce 1948 udělila valná hromada Mlékařského a pastevního družstva Adolfu Švecovi in memoriam čestný titul „předseda – zakladatel“ a své rozhodnutí zdůvodnila slovy: „Ing. Adolf Švec, jako první předseda představenstva, byl v této funkci až do německé okupace, kdy byl odvlečen do koncentračního tábora a tam zemřel. Byl hybnou silou a iniciátorem všech akcí, které Kdo byl Adolf Švec

družstvo postupně posunovalo na vyšší a vyšší úroveň. Proto mu právem náleží titul předseda – zakladatel. Na jeho památku schválila valná hromada družstva dne 25. 8. 1948 postavení pomníku v areálu závodu. Pomník měl stát v parčíku před mlékárnou, místo dnes vzrostlé lípy. Autorem pomníku byl akademický sochař J. V. Dušek z Tábora. Návrh sochy v sádrovém provedení byl vytvořen, ale její realizace v bronzu se nikdy neuskutečnila údajně na protest nadřízených orgánů. Tentýž autor vytvořil pamětní desku s reliéfem Ing. Adolfa Švece, která je instalována v přibyslavské sokolovně, neboť ing. Švec byl také významným činovníkem Sokola.“ (In: Přibyslavský čtvrtletník 3/2007, s. 39 MÚ Přibyslav, 2007) V roce 1926 byl na doporučení MUDr. Františka Malinského, jenž z funkce odstupoval, zvolen starostou sokolské tělocvičné jednoty Přibyslav. Pod jeho vedením dosáhl přibyslavský Sokol největšího rozmachu za celou dobu své existence. A to nejen tělocvičnou, vzdělávací nebo sletovou aktivitou, ale zejména postavením nové sokolovny, jejíž základní kámen byl slavnostně položen v Husově ulici v červnu 1934. Stavba byla brzy dokončena a moderní funkcionalistická budova s přilehlými venkovními cvičišti vytvořila ideální podmínky pro činnost sokolské jednoty, ale i pro akce většího rozsahu. Již v červnu 1936 se Přibyslav s novou sokolovnou a velkým letním cvičištěm stala místem sletu celé Havlíčkovy sokolské župy. Význam sokolovny daleko překročil rámec místní jednoty a nový sokolský dům s polyfunkčním sálem pro cvičení, promítání filmů, konání plesů a jiných společenských akcí obohatil kulturní život několika generacím obyvatel města i okolních vesnic. Do funkce starosty sokolské jednoty byl volen opakovaně a vykonával ji po dobu 15 let, až do zákazu Sokola za německé okupace a násilného rozpuštění jednot v dubnu 1941. Kdo byl Adolf Švec

Adolf Švec se stal pro svou vysokou kvalifikaci zemědělského inženýra, mnohaletý úspěšný výkon funkce ředitele Zemědělských akciových továren Amylon, pro zásluhy o založení a rozvoj Mlékařského pastevního družstva a pro obětavou dobrovolnou činnost starosty sokolské jednoty a místostarosty Havlíčkovy župy velmi známou osobností hospodářského, politického a kulturního života Přibyslavska. Jeho popularita a společenské uznání vycházely nejen z jeho vysokých odborných a pracovních kvalit, ale i z jeho osobního charakteru. Byl slušným a čestným člověkem. Kultivovaným, vzdělaným a přitom skromným a lidovým. Byl otcem dvou synů, v té době úspěšných středoškolských studentů. S manželkou Otilií tvořili velmi sympatickou dvojici hezkých lidí. Po zániku československé republiky a okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem, byl jako vedoucí pracovník Sokola v přibyslavském regionu mezi prvními zatčen gestapem a uvězněn. Po výsleších a věznění na území Protektorátu byl odtransportován do pověstného koncentračního tábora Osvětim. Pro nelidské podmínky a kruté zacházení, které tam panovaly, dne 15. června 1942 jako devětačtyřicetiletý v Osvětimi umírá. Zahynul v době stanného práva, vyhlášeného německou okupační správou na území Protektorátu po atentátu v Praze na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě R. Heydricha. Stal se nevinou obětí vyhlazování elit českého národa. V urnové části přibyslavského hřbitova na pietním místě Švecovy rodiny je žulový náhrobek, nesoucí in memoriam jeho jméno a pamětní deska v sokolovně připomíná, že zahynul 15. 6. 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi.

historie 21

Osobní poznámka autora S úctou a vděčností k panu inženýrovi Švecovi jsem napsal tuto vzpomínku. Když za německé okupace došlo k omezování českých škol v tehdejším Německém Brodě a prima gymnázia pro školní rok 1941–1942 nebyla otevřena, poradil mému otci, abych se pokusil dostat na gymnázium do Nového Města na Moravě, kde v kvartě na reálce již studoval jeho mladší syn Ivo. Po složení písemné zkoušky jsem byl přijat, začal studovat na novoměstském gymnáziu. S Ivo Švecem a dalšími studenty jsme přes týden bydleli u Rudů v Monseově ulici v Novém Městě na Moravě. Domů jsme jezdili vlakem v sobotu po skončeném vyučování, on do Hesova, já do Ronova. V létě 1942 jsem měl v rukou výroční vysvědčení, které mě opravňovalo postoupit do vyššího ročníku. Panu inženýrovi Švecovi, jsem za dobrou radu, kterou před rokem poskytl mému otci, poděkovat již nemohl. Do Hesova přišla zpráva, že 15. 6. 1942 zemřel v Osvětimi. Tak stroze to tehdy německé úřady sdělily. Dnes víme, že zvláště koncentrační tábor Osvětim se vyznačoval nelidskými podmínkami a krutým zacházením s vězni. Tomu nemohl odolat ani devětačtyřicetiletý zdatný silný člověk, jakým v mých očích pan inženýr Švec byl. S tragedií otcovy smrti v koncentračním táboře se Ivo vyrovnával velmi těžce. Jiskra naděje, že otec snad žije, mu svitla ještě po osvobození v roce 1945. Jednoho večera se dostavil ve spěchu k nám do Ronova a žádal mého otce, který byl podnikovým řidičem u a. s. Amylon a až do zatčení s panem inženýrem takřka denně jezdil, aby s ním zajel na Českobudějovicko, kde snad jeho otec má být. Na jaře a v létě roku 1945 se vraceli domů lidé, kteří byli v říši nuce-

22 historie

ně nasazeni na práci a vraceli se i vězni z osvobozených koncentračních táborů, co měli štěstí a přežili. Ivova naděje se bohužel nesplnila a Švecova rodina byla německou okupací postižena navždy. Ve vzpomínce na pana inženýra Adolfa Švece jsem se pokusil ukázat, jak mnoho za svůj krátký život vykonal a jak jsou jeho dílo a život spjaty s přibyslavským regionem. Patří mezi naše nejvýznamnější předchůdce, kteří v první polovině minulého století kladli základy prosperujícímu Přibyslavsku ve svobodné Československé republice. Nezapomeňme na něj!

Náhrobní kámen rodiny Švecovy na přibyslavském hřbitově (foto M. Omes)

Kdo byl Adolf Švec

Blahoslav Hašek (předseda ZO Přibyslav)

O včelařích a včelách na Přibyslavsku Med zná každý a o jeho blahodárných účincích snad nikdo nepochybuje. Mnozí z nás mají svého včelaře, ke kterému se rok co rok vrací. My můžeme jen konstatovat, že náš med z Přibyslavska je velmi dobrý, což potvrzuje i zájem při každoroční ochutnávce na Výstavě ovoce, zeleniny, medu a brambor Přibyslavska. Na Vysočině se včelaří již mnoho století. Jinak by nevznikly názvy jako Brtnice, Včelákov a Včelnička, nebyly by voskové svíce do kostelů či vosk na pokuty při porušení pravidel cechovních řádů, jak je uvedeno v Kronice přibyslavské od MUDr. Františka Půži. Ve středověku lidé využívali včelstva, žijící divoce v dutých stromech. Starali se o ně „brtníci“, kteří odváděli dávky medu a vosku vrchnosti. Známá byla i výroba medoviny a perníků. Až v 15. a 16. století se začala včelstva stěhovat k lidským obydlím, a to do upravených částí dutých stromů (špalků). Značný úpadek včelařství nastal v průběhu třicetileté války. Došlo k úbytku obyvatel a tím i ke snížení potřeby medu a vosku. Do té doby oblíbenou medovinu nahradily pivo a kořalka. Až patent Marie Terezie pro Čechy roku 1776 měl za cíl zvýšit zájem o včelařství. Byla uznána potřeba a obecná prospěšnost včelařství a včelaři byli osvobozeni od daní. „Výslovně toto prohlašujeme, že každý sobě včely v jakémkoliv oblíbeném množství držet a živnost tu svobodně provozovati může, naproti tomu pak vrchnosti, úředníci aj., kteří by poddaným v chovu včel neb O včelařích a včelách na Přibyslavsku

llustrace Anežka Kunstarová

v obchodu s medem a voskem ta nejmenší protivenstva neb příkoří činili, mohou naši nejvyšší nemilost očekávati.“ Vzniklo právo rojové, začal platit zákaz ničení včel, trestaly se krádeže, ale i poskytovaly se peněžité prémie za dosažení velkého počtu včelstev a zřizování včelařských škol. Byly sepsány první učebnice a později vydávány české včelařské časopisy (po roce 1867). Snahou včelařů také bylo sdružovat se. Místní základní organizace Českého svazu včelařů v Přibyslavi si v roce 2008 připomněla sté výročí založení „Včelařského spolku pro Přibyslav a okolí se sídlem v Přibyslavi“. Obdobné spolky byly také založeny v sousedství: v Novém Městě na Moravě (1900), Chotěboři (1901), Německém (Havlíčkově) Brodě (1909), Polné (1927), Havlíčkově Borové (1940). Předcházet musel ale zákon spolkový (1852) a jeho novela (1867). Úkolem spolků bylo hájit včelařské zájmy a podporovat šíření znalostí o chovu včel. Každé začátky jsou většinou těžké. Tak tomu bylo i zde. Od ustanovení přípravného výboru v roce 1907 po jeho povolení místodržitelským výnosem

historie 23

29. 1. 1910 a výnosem okresního hejtmanství v Chotěboři uplynula dosti dlouhá doba. Až 18. 2. 1910 mohla být první valná hromada. Předsedou spolku v letech 1908−1911 byl Aleš Klaus, učitel ve Hřištích a v letech 1912−1923 Jan Bechyně, obchodník z Přibyslavi. V roce 1910 měl spolek jen 21 členů a v roce 1914 už 52 členů. V průběhu první světové války činnost stagnovala a mnozí včelaři se již domů nevrátili. V roce 1919 spolek sdružoval již 176 a v roce 1920 dokonce 200 členů ze 40 obcí. Byly to: Přibyslav, Česká a Dolní Jablonná, Dobrá s Keřkovem, Hřiště, Ronov nad Sázavou, Utín, Modlíkov, Šachotín, Olešenka, Stříbrné Hory, Žižkovo Pole, Macourov, Buková, Borová, Cibotín, Dlouhá Ves, Jitkov, Malá Losenice, Nížkov, Nové Dvory, Pohled, Polnička, Peršíkov, Pořežín, Račín, Sázava, Šlapanov, Špinov, Slavětín, Velká Losenice, Vepřová, Železné Horky, Oudoleň, Simtany, Hrbov, Brzkov, Záborná, Stržanov, Hluboká.

V některých obcích jednotlivce, ale např. v Malé Losenici 12, v Nových Dvorech 11, v Dobré 9 a v Přibyslavi 46 včelařů. Bohužel, od roku 1921 do roku 1941 nemáme žádné písemné podklady. Neznáme ani počty včelstev, ani počty neorganizovaných včelařů. Od roku 1942 do roku 1960 se zachovaly zápisy z některých schůzí a účetní kniha. V roce 1960 ukončil činnost „Včelařský spolek pro Přibyslav a okolí“ a vznikla“Základní organizace Československého svazu včelařů“ − od roku 1968 „Českého svazu včelařů“, která trvá dosud. V letech 1942−1960 se počty včelstev i včelařů dost měnily. Tak v roce 1942 bylo z 21 obcí 89 členů s 628 včelstvy, v roce 1945 z 23 obcí 136 včelařů s 1044 včelstvy, v roce 1950 ze 17 obcí 53 včelařů se 411 včelstvy a v roce 1960 z 19 obcí 82 včelařů se 432 včelstvy. Vždy se jednalo o drobné včelaře. Velké výkyvy v počtech nastaly jednak značnými ztrátami včelstev po nepříznivých zimách

Včelaři z rodiny Dobrovolných, Česká Jablonná, ca rok 1940 (Jubilejní včelařský sborník, Město Přibyslav 2008)

24 historie

O včelařích a včelách na Přibyslavsku

a některé obce se včelaři byly do spolku přiřazeny (Nížkov, Sirákov, Poděšín), nebo zde byly jen krátce (Česká Bělá, Pohled, Dlouhá Ves) a od roku 1940 po vzniku Spolku pro Havlíčkovu Borovou řada obcí ubyla. Svou úlohu hrála i možnost získat poukaz na zlevněný cukr, či naopak po roce 1947 povinnost dodávky medu. Další významné změny nastaly po roce 1948. Vznikly Československé státní statky v Přibyslavi, Utíně, Stříbrných Horách, Dlouhé Vsi, Ronově nad Sázavou a také Státní lesy. Nastal větší pohyb obyvatel − stěhováním a dojížděním do průmyslových závodů. Řada včelařů byla násilně vystěhována ze svých obcí. V roce 1951 začalo včelaření v socialistickém a družstevním sektoru. Státní statek v Přibyslavi měl zprvu 29 až 54 a později až 195 včelstev. Tuto činnost ukončil v roce 1974, JZD Česká Jablonná mělo 20 včelstev, JZD Nové Dvory 18 včelstev. Státní lesy u hájenky v Dolním Dvoře do roku 1966 sto včelstev. I když včelaření bylo odborně vedeno a používaly se nové úly, rentability docíleno nebylo a vše bylo postupně zrušeno, většinou rozprodáním. Řada místních včelařů úly z těchto provozů ještě používá. V roce 1960, současně s utvořením nových okresů a krajů, vznikly vedle základních organizací i okresní výbory Svazu včelařů. To mělo dopad i na územní uspořádání včelařských základních organizací. Od té doby až dosud má ZO Přibyslav 15 katastrálních území: Přibyslav, Ronov n. S., Hřiště, Poříčí, Dobrá, Utín, Dolní a Česká Jabnonná, Žižkovo Pole, Macourov, Modlíkov, Stříbrné Hory, Šachotín, Olešenka a Kněžská, o celkové výměře 72,6 km2 kde žije cca 5 tisíc obyvatel. V roce 1961 bylo 46 včelařů s 228 včelstvy a Státní statek s JZD Česká Jablonná s 306 včelO včelařích a včelách na Přibyslavsku

stvy, tj. celkem 534 včelstev. V roce 1993 bylo 73 včelařů s 559 včelstvy a v roce 2009 58 včelařů s 444 včelstvy. Každého včelaře, zemědělce a zahrádkáře zajímá, jak je oblast zavčelena. Vždyť v celém světě se hovoří o úbytku včelstev s dopadem na opylování hmyzosnubných rostlin. V roce 1936 bylo provedeno sčítání včelařů a včelstev. V Čechách bylo tehdy 68,3 tisíc včelařů s 406,8 tisíci včelstvy a v zemi Moravskoslezské 34,2 tisíc včelařů s 243,8 tisíci včelstvy, tj. celkem 102,4 tisíc včelařů s 650,6 tisíci včelstvy. V roce 2008 bylo v ČR 47,1 tisíc včelařů s 497 tisíci včelstvy. V roce 1936 bylo v oblasti obilnářsko−bramborářské v okrese Německý Brod jedno včelstvo na 15 ha a v okrese Přibyslav na 19 ha, (tj. 5,3 včelstva na km2). V roce 1961 bylo 7,45 vč/km2, v roce 1991 7,87 vč/km2, v roce 2009 6,10 vč/km2. Přitom z ekologického hlediska by mělo být v ČR 4−5 včelstev/km2. Proto nyní považujeme počty včelstev i jejich rozmístění v našich obcích téměř za dostatečné. V každém případě jich bylo nejvíce v letech 1961−1966 (spolu se soc. sektorem) a pak v letech 1989−1992 (pouze u členů základní organizace). Souhlasíme ale s tím, že když kvetou ovocné stromy a je nepříznivé počasí, je jich málo. Z evidence je nám známo, že v roce 1960 bylo jen ve městě Přibyslav (bez osady Uhry, Dvorek a Hesov) 20 včelařů s 90 včelstvy. V roce 2006 sice ve městě bydlelo 27 včelařů, ale jen 6 z nich mělo svých 35 včelstev v zastavěné části města. V roce 2009 zde bylo jen 26 včelstev u 7 včelařů. Přitom v roce 1921 bylo ve městě 47 organizovaných včelařů se včelstvy na zahrádkách. Zastavěná část byla mnohem menší. Počty včelstev ale z té doby neznáme. Snaha dát včelstva blíže ke zdrojům polní a lesní snůšky

historie 25

a rozmístit je po okolí se datuje do 60. a 70. let minulého století. Přispělo k tomu také větší množství vlastních dopravních prostředků, malé zahrádky u domků a strach z alergie na včelí bodnutí. Zájmoví včelaři vždy poukazovali na to, že mají v organizaci vysoký věkový průměr a že své včely nemají komu předat. (V roce 1956 se uvádí věkový průměr 56 let, od roku 1986 nad 60). Proto byl již v roce 1962 založen včelařský kroužek dětí ZŠ. Měl 3 včelstva na školní zahradě. V roce 1973 byl zrušen, ale znovu založen v roce 1983 a pracuje dosud. Dík vedoucím kroužku, příteli Bohuslavu Fiedlerovi, Antonínu Chvátalovi, Pavlu Dvořákovi, Albínu Jajtnerovi, Josefu Bártovi a Pavlu Linkovi přišla do organizace řada mladých včelařů. Snad každá zájmová organizace měla vždy potíže se získáváním finančních prostředků. Prakticky jediným zdrojem byly členské příspěvky. Nyní je větší pochopení od státu, města Přibyslav, OSIVY a účelově pro včelařský kroužek dětí i od kraje Vyšočina a ústředí svazu. Starší členové ještě pamatují, jak v osm-

desátých letech ZO zajišťovala ve městě sběr železného šrotu a pak ho prodávala. Chodilo se také na výzvu předsedy MěNV na akce „Z“ (zdarma) na různé brigádnické výpomoci. Ze zápisu z výroční schůze v lednu 1954 se dovídáme, že měnová reforma k 31. 5. 1953 tvrdě dopadla i na spolky. Tehdy měl spolek dle pokladního deníku 3 270,50 Kčs. Po přepočtu v nařízeném poměru 50:1 zbylo k 1. 6. 1953 jen 65,40 Kčs. Většina členů měla naštěstí členské příspěvky již uhrazené. Aby bylo možno platit povinnosti spolku, zapůjčilo tehdy 76 členů po 40 Kčs. Od roku 1960 měli včelaři přiznávat daň ze zisku již nad 5 včelstev, v roce 1963 nad 10 včelstev a od roku 1967 nad 15 včelstev. Po různých dalších změnách od roku 2004 nepodléhají dani včelařská hospodářství do 40 včelstev. Přitom každé stanovení limitu k přiznání dani mělo za následek zkreslování výnosů i počtů včelstev a tím i zkreslování údajů pro celostátní statistiku. Vzpomeňme, že již v roce 1775 Marie Terezie vydala patent, který „Výslovně zprostil držitele

Medové perníčky Marie Henzlové z Dobré (foto M. Omes)

26 historie


včelstev jakýchkoliv břemen na věčné časy“. Patent byl zrušen v roce 1950. Mnoho lidí si ještě dnes myslí, že se dá na chovu včel zbohatnout. Přitom přehlížejí to, že včely chovají jen ti, kteří mají lásku k přírodě a tomuto užitečnému hmyzu a své zálibě nelitují věnovat volný čas. Chov včel je převážně služba společnosti. Užitek z jednoho včelstva činí asi 40 tisíc Kč za rok. Naši včelaři mají v průměru 7−8 včelstev. Z 58 včelařů má jich víc než deset jen 13 včelařů. Jisté je, že med je pro ně velmi důležitý, a to jak pro rodinu, tak pro přátele. I na prodej „ze dvora“ musí zbýt. Náklady na krmení cukrem, příspěvky, doprava a obnova zařízení nejsou také zanedbatelné. Sledovat výnosy medu je velmi zajímavé. Koncem 19. století se uvádí jen 4−7 kg ze včelstva. V letech 1930−1937 jen 6−8 kg a u zkušených včelařů až o 50 % víc. Až po roce 1960 již nebyl problém se zajišťováním cukru na zimní krmení. Začaly se používat modernější úly a později, s pěstováním řepky, bylo nutné zimovat silná včelstva pro využití květnové nektarové snůšky. Výnosy mohou proto být 20 i více kg na včelstvo − ovšem pokud počasí přeje. Od roku 1940 známe také vázané hospodaření s medem a voskem. V roce 1941 byly zavedeny zemské sběrny. Úředním listem č. 134 bylo stanoveno: „držitelé včelstva jsou povinni přihlásit nejpozději do 20. 6. 1941 u včelařského spolku, který je nejbližší stanovišti včelstev, všechna svá vyzimovaná včelstva“. Další vyhláškou (ÚL 215/41) byla stanovena povinná dodávka z ročního výnosu 50 %, nejméně pak 1,5 kg medu z vyzimovaného včelstva. Obdoba byla i u vosku. Výnosem říšského protektora v roce 1942 bylo stanoveno: „Přebytečný med, pokud se nespotřebuje v domácO včelařích a včelách na Přibyslavsku

nosti, musí být nabídnut výkupně.“ Prodej, výměna i darování bylo zakázáno. V roce 1966 byly zrušeny poukázky na zlevněný cukr pro zimní krmení včelstev a byl zaveden státní příspěvek na zimování včelstev ve výši 25 Kčs/vč. Od roku 1947 do roku 1961 byla stanovena dodávka medu z každého včelstva. Výkupem medu a distribucí cukru byly pověřeny včelařské spolky. Později Svaz spotřebních družstev dodávky nahradil socialistickou soutěží mezi jednotlivými ZO. Až v roce 1992 vznikla soukromá výkupní místa.

Za vzpomínku stojí ...

V roce 1910 se konal v Sofii sjezd Všeslovanského svazu včelařských organizací. Na 8.−16. srpna 1914 byl připraven obdobný sjezd − včetně včelařské výstavy − tentokrát do Prahy. (Viz dopisnice.) Bohužel se neuskutečnil. Vypukla první světová válka. Sjezd se konal až 2.−6. června 1927. Tehdy se ho zúčastnili i vystavovatelé ze Včelařského spolku v Přibyslavi, a to fotografiemi včelínů a drobnými exponáty od členů: Antonína Dvořáka z Dobré, Tomáše Dvořáka z Olešné (Olešenky), Jana Prokeše z Německé (Dolní) Jablonné. V knize „České včelařství“ od Josefa Nepraše z roku 1971 je uvedeno: „Heller Antonín Alois (1790−1873) − továrník v Ronově u Přibyslavi, vyráběl úly z papírové hmoty... Napsal spisek Krátké poukázání praktické k poznání a užívání nových oulů neb příbytků pro včely“, který byl vydán v Jihlavě. Ve stejné knize je vzpomenut i Bedřich Rossendorfský, včelař z Přibyslavi, který psal do Hospodářskýách novin o včelařství a dále Karel Havlíček Borovský (1821−1856). Jeho rukopis včelařského zápisníku je uložen v Národním muzeu v Praze.

historie 27

Včelař Josef Janáček (1830−1911), mlynář ze Sázavy čp. 39 od svého mládí včelařil a choval včelí matky. Míval až 90 včelstev. Veškeré nářadí si vyráběl sám. Jeho medomet, zčásti zhotovený na dřevěném soustruhu, je uložen v městském muzeu v Přibyslavi. Od doby, kdy byla Vysočina ještě kryta neproniknutelnými lesy, se mnoho změnilo. Přizpůsobit se musely i včely. Dříve zde byly porosty jedle a buku, jen částečně s borovicí, smrkem, olší, javorem, jilmem a lípou. Chyběl modřín a topol. Po kalamitách a těžbách rostly na volných plochách břízy, osiky, jeřáby, jívy a lísky. Bývalo dost dutých stromů. S těžbou rud začala lesní půda ustupovat a do 15. století narůstala půda zemědělská. Dřeva ubývalo, později se začalo používat uhlí a v 19. století vzrostl

Dopisnice neuskutečněného IV. Slovanského sjezdu včelařského (archiv ZO Českého svazu včelařů, o. s. Přibyslav

28 historie


hlavně zájem o dřevo užitkové. Zavádějí se monokultury smrku a borovice. Pro včely to znamená úbytek pylu a přemnožení některých producentů medovice. Začínají se pěstovat pícniny, omezuje se pastva a v 20. století se pěstují i olejniny. Největší změny nastaly v 50. letech minulého století. Došlo ke scelování pozemků, k melioracím, k likvidaci volné zeleně a nárůstu umělých hnojiv a chemických prostředků. Nastává úbytek včelí pastvy, nebo je snůška silná, ale krátká a jednostranná. K tomu přistoupilo i rozšíření některých včelích nemocí. Rozkvetlé louky již neznáme − až na pampelišky. Zmizel plevel z obilí. Chrpa, koukol, vlčí mák, ohnice jsou již vzácností. Je hodně obilí, méně brambor a jetele. Pohanka a len se nepěstují. Přibyla řepka, mák, kmín, kukuřice, luštěniny, a výjimečně hořčice a svazenka. Do rozkvětu ovocných stromů jsou včely odkázány na zásoby z loňského roku. Do té doby mají čerstvý pyl z lísek, olší, ale hlavně z jív a vrb. Po rozkvětu třešní pokračují již ostatní stromy a keře. Louky jsou žluté od pampelišek a začíná řepka. Nastává doba hojnosti, ale také nejistého počasí. Když vše dobře dopadne, je dost i jarního nektarového medu. Bývá světlý a rychle krystalizuje. První medobraní bývá na přelomu května a června. V tom je hlavní změna proti dřívějšku, kdy se medníky nasazovaly až počátkem června na snůšku převážně z malin, luk a lesa. Koncem června, pokud nezasáhl „Medard“, může být druhé medobraní. To již bývá med tmavší, někdy až do červena od medovice ze smrku. Tento med krystalizuje již pomaleji. Začátkem července − po odkvětu lip − snůška končí. Na lukách bývá trochu bílého jetele a kakostu, v lese odkvétá vrbovka a starček. Jen výjimečně se objeví O včelařích a včelách na Přibyslavsku

medovice na stromech. Kolem 20. července mají již včely hlad, začíná slídění, je třeba rychle sundat poloprázdné medníky a začít přikrmovat cukrem. Nastává nejdůležitější období pro přípravu včelstva na příští rok. V srpnu toho již moc nekvete. V posledních letech se ale objevuje kolem řeky v květu Netýkavka žlaznatá – „vetřelec“ do našich krajin. Jedná se o vysokou rostlinu s bělavými a narůžovělými květy. Ničí ji první mrazík. Podzim je věnován převážně léčení včelstev proti varroáze − roztoči na včelách, který se do Evropy rozšířil po roce 1980 z východní Asie. Naštěstí ostatní nemoci − jako nosema a vápenatění včelího plodu − se vyskytují v únosné míře. Od největší pohromy − moru včelího plodu − jsme byli zatím ušetřeni. Zima, jako období klidu, je obdobím bilancování a příprav na novou sezonu. Že každý včelař čeká na první prolet včel, snad každý pochopí. Je rád u toho a jistě si znovu řekne „kolikrát to ještě uvidím“! Po stu letech existence spolku můžeme konstatovat, že v něm bylo organizováno minimálně 533 včelařů. Tento počet musíme také znásobit rodinnými příslušníky, protože i ti jsou přímo nebo nepřímo do činnosti zapojeni. Za tu dobu se také vystřídalo 14 předsedů a 13 jednatelů spolku a ZO. Z tohoto krátkého přehledu vyplývá, že se nejedná jen o „zábavu“, ale o pracnou celoroční činnost, která vyžaduje dost znalostí o včelách i přírodě. Pochopení a spolupráci potřebujeme ode všech. Jisté také je, že med můžeme dovézt, ale opylení rostlin ne! Uvedené údaje jsou výtahem z „Jubilejního včelařského sborníku ke 100. výročí založení organizovaného včelařství na Přibyslavsku“. Údaje o počtech včelařů a včelstev z roku 1921, 1942 a po roku 1985 považujeme za nejpřesnější.

historie 29

Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková


Mravenec černolesklý Lasius fuliginosus

Tito krásní a velmi elegantní tvorové patří mezi nejzajímavější mravence celé Evropy. Jako jedni z mála totiž budují svá hnízda ze zvláštní kartónové hmoty. Na území naší republiky jsou tito mravenci hojní v nížinách a pahorkatinách, vysloveně horským polohám se vyhýbají. Pozorovat je můžeme také na mnoha místech Přibyslavska a celé Českomoravské vrchoviny. Protože svá hnízda budují především v dutinách stromů, musíme je hledat nejen v lesích, zahradách, alejích a parcích, ale i na jednotlivých stromech v otevřené krajině. Svá kartónová hnízda vytvářejí z rozžvýkané, slinami a medovicí spojené dřevní hmoty, tedy z drobných pilinek, které vykusují silnými kusadly z odumřelého dřeva ve stěnách dutin. Ze vzniklé kaše tvarují složitý labyrint chodeb a komůrek nejroztodivnějších tvarů. Výsledné dílo je lehounké a má vynikající tepelně izolační vlastnosti. Přesto, že jednotlivé stěny hnízda jsou necelý milimetr silné, je celá stavba relativně pevná. To proto, že ji zpevňuje hustá síť vláken houby Cladosporium myrmecophilum, která stěnami hnízda prorůstají. Vlákna, která se místy hromadí na povrchu stěn, tvoří navíc součást mravenčího jídelníčku. A nejen mravenčího. Přiživují se na nich také spousty brouků a jiných živočichů, kteří v kartonových hnízdech žijí jako trpění hosté (označujeme je souborně cizím slovem = inquilini). Pro úplnost je třeba doplnit, že nemohou-li mravenci

30 příroda

Mravenci černolesklí u mšic

černolesklí nalézt vyhovující dutý strom, potom svá hnízda stavějí i mezi trámy dřevěných budov, v širokých spárách zdiva či skal a nejčastěji pak pod kořenovými náběhy větších stromů. Dutinu si zde sami aktivně vytvoří tak, že zpod kořenů vynosí velký objem půdních částic i kamínků. Naprosto výjimečně je možné nalézt i čistě zemní hnízda, jejichž stěny mravenci zpevňují slepením zrnek písku a částic půdy směsí slin a medovice. Z výše uvedeného je patrné, že medovice hraje v životě mravence černolesklého významnou roli. Poněvadž jsme se o ní zmínili již v článku o lesních mravencích (Přibyslavský čtvrtletník 2/2009), připomeňme jen, že se jedná o výkaly mšic, živících se sáním šťáv z rostlinných pletiv. I když vás tento lepkavý produkt padající shora a pokrývající vše včetně aut a zahradního nábytku asi nepotěší, mravence, vosy, včely, mouchy a další více než tisícovku hmyzích druhů rozhodně ano. To proto, že medovice pro ně představuje zcela jedinečnou potravu. Mšice totiž využívají z rostlinných šťáv, které sají, kromě vody jen menší část obsažených živin. Zbytek vylučují v podobě husté šťávy podobné řídkému medu (odtud název medovice). Medovice obsahuje až devadesát procent cukrů z původMravenci Přibyslavi a okolí 6

ního přijatého objemu rostlinné šťávy a další důležité živiny, zejména proteiny, minerální látky a vitamín B. Významné také je, že jsou zde zastoupeny i všechny důležité aminokyseliny potřebné k syntéze živočišných bílkovin. Většina hmyzu, který se živí medovicí, to dělá tím nejjednodušším způsobem. Medovici prostě sbírá na povrchu listů, větviček nebo potřísněných předmětů. Věčně hladoví mravenci však sběr medovice přivedli k dokonalosti. Nečekají, až se nasycená mšice vykálí, ale sami ji k tomu vyprovokují jemnými dotyky tykadel na zadeček. Mravenci „své“ mšice nejen takto „dojí“, ale po celou sezónu je aktivně chrání před predátory (např. před slunéčky), nebo před parazitoidy (např. před různými lumčíky). Tento složitý a vzájemně výhodný vztah (nazývaný trofobióza) navazují mravenci i s dalšími skupinami podobně žijících hmyzů, tedy s merami a červci. Mšic a medovice je v přírodě velké množství. Proto některé druhy mravenců jen málo loví a raději si zajišťují většinu potřebných živin trofobiózou. Mezi takto adaptované mravence patří i mravenec černolesklý. Jen výjimečně můžeme pozorovat dělnice tohoto druhu při lovu nějakých drobných členovců. Po celou sezónu však můžeme pozorovat proudy hladových mravenců šplhající vysoko do korun stromů a proudy spokojených

Mladé královny mravenců černolesklých


mravenců vracející se dolů se zadečky dokulata naplněnými medovicí. Zkuste se po nich podívat na svých zahradách nebo na vycházkách do okolí. Hledejte hlavně v okolí starých stromů na otevřenějších místech. Pokud tam budou, nemůžete je přehlédnout. Smolně černé a skutečně velmi lesklé dělnice jsou sice dlouhé jen tři až čtyři milimetry, ale bývá jich vždy ohromné množství. Jen si představte, že ve větších hnízdech žije najednou jeden až dva miliony dělnic! Už pro tyto vlastnosti je to docela nezaměnitelný druh mravence. A pokud se podíváte na některou dělnici pod lupou (stačí i třikrát zvětšující filatelistická či hodinářská lupa), snadno rozpoznáte další velmi důležitý rozpoznávací znak. Její veliká a široká hlava je v týlu hluboce vykrojena.

Hlava mravence černolesklého

Výměna potravy mezi dělnicemi

příroda 31

Pavel Bezděčka

O vosách a jejich hnízdech Celé léto a první půle podzimu jsou obdobím vos. V tom čase se s nimi můžete setkat doslova na každém kroku. Ať už jste ve Žďárských vrších, u Vepřovského rybníka nebo na náměstí v Přibyslavi. Anebo doma, nejlépe pak v kuchyni či jídelně. Ty dotěrné černožluté potvůrky vám nedají nikde klidu. Neúnavně krouží okolo a pátrají po něčem k snědku. Milují sladkosti, ale stejně tak se s radostí vrhnou na maso, vajíčka, ovoce nebo třeba po hlavě do vašeho piva. Vosy jsou tak trošku jako my, lidé. Jsou to prostě přizpůsobiví všežravci, a to je jedna z vlastností, která jim umožnila zařadit se mezi nejhojnější živočichy všech typů prostředí, včetně městského. Vosy však nejsou jen obyčejnými sběrači! Jsou také vynikajícími lovci a nezaleknou ani velké či nebezpečné kořisti. Nedávno jsem pozoroval vosu, která v plném letu napadla a na zem srazila včelu vracející se do úlu. Ačkoli byly obě soupeřky stejně velké a obě vybavené účinnými žihadly, byl to boj jednostranný a kratičký. Za pět sekund po dopadu na zem uťala vosa svými ostrými kusadly včele hlavu, chvíli nato odstranila i křídla a nohy a pustila se do žvýkání jejího těla. Je zajímavé, že vosy masitou potravu netrhají na kousíčky a nepolykají. Místo toho kořist sežvýkají do jakési beztvaré kuličky, kterou pak odnesou v kusadlech do hnízda. Teprve zde kuličku dělí na menší kousky a krmí jimi věčně hladové larvičky. Také jsem jednou našel velikou samičku motýla bourovce švestkového. Silnýma

32 příroda

chlupatýma nohama se křečovitě držela lodyhy vratiče, zatímco z jejího, jako palec tlustého zadečku, vytrhávaly dvě vosy kousky živé tkáně. Další dvě vosy, přilákány pachem kořisti, kroužily v blízkosti a čekaly, až na ně přijde řada. Připadaly mi jako miniaturní, pruhovaní a překvapivě disciplinovaní žraloci. To přirovnání ke žralokům se může zdát poněkud přitažené za vlasy, ale velice dobře odpovídá skutečnosti. Však se někdy posaďte do vysoké trávy na louce, na lesní pasece nebo třeba ve vaší zahrádce a pozorně koukejte. Brzy zjistíte, že travinami i okolními keříky pomalým neuspěchaným způsobem neustále proletují jednotlivé vosy, slídící po kořisti. Totéž se odehrává vysoko v korunách stromů. Tak, jako žraloci neúnavně křižují modravé vody moří a oceánů, stejně tak vosí patroly křižují vzdušně zelené oceány travin a dřevin, pátrajíce po čemkoli živém či mrtvém k snědku. Nedávno se mne jeden známý ptal, k čemuže jsou vosy na světě a zdali jsou O vosách a jejich hnízdech

vlastně užitečné. Nu, jak by nebyly! Nejen, že denně uloví nespočet nejrůznějších much, škodlivých housenek a larev, ale vosy sbírají i mrtvolky hmyzu, pavouků a bez ostychu se přiživují i na tělech mrtvých obratlovců. Slovy odborníka, vosy patří mezi naše nejvýznamnější predátory (lovce) a destruenty (rozkladače tkání živočišného původu). Jak jsem uvedl v prvních větách, s vosami se v létě a na podzim setkáváme doslova na každém kroku. Není to však jeden a tentýž druh vos, co vidíme kolem sebe. Na celém světě vědci popsali okolo osmi set druhů společensky žijících vos, ale většina z nich obývá tropické oblasti. V České republice bylo dosud zjištěno šestnáct druhů vos a na Přibyslavsku se mi podařilo zjistit přítomnost osmi z nich. Nejznámější je samozřejmě sršeň obecná, protože je ze všech největší. V okolí Přibyslavi však žijí i vosa obecná, útočná, saská, norská, ryšavá a ještě dva druhy vosíků. Některé z nich obývají hnízda vybudovaná v zemních dutinách, jiné druhy zavěšují svá papírová obydlí na trámy půd a kůlen, nebo větve stromů. Už jste někdy nakoukli do některého z nich? Asi ne. Pokud jsou obsazená, ani bych vám to nedoporučoval. Vosy by

Hnízdo vosy prostřední

O vosách a jejich hnízdech

své hnízdo určitě bránily a zvědavost by vás rychle přešla. Ale v zimě, kdy jsou hnízda beznadějně prázdná, to můžete s klidem udělat. Zavěšené hnízdo podložte nějakou plochou krabicí a odřízněte je dlouhým nožem. Potom je můžete někde na stole opatrně rozebrat. Přitom zjistíte, že hnízdní kouli tvoří několikavrstevný obal papíroviny, který je doslova naplněn plochými vzduchovými kapsami. Obal je zdánlivě velmi křehký, ale dokáže odolávat větrům, dešti i nárazům letícího hmyzu a přitom vynikajícím způsobem izoluje vnitřek koule od výkyvů teplot v okolí. Střed hnízdní koule vyplňují plástve se stovkami šestibokých buněk, ve kterých se vyvíjely larvy vos. Plástve uložené nad sebou tvoří jednotlivá patra jádra, která jsou mezi sebou spojena několika pevnými sloupky. Z nejvyššího patra míří vzhůru zpravidla jediná mohutná stopka. Ta prochází krycím pláštěm a je upevněna ke stropu, trámu nebo větvi. Nese celou tíhu hnízda. Některá hnízda dosahují na vrcholu svého rozvoje velikosti kopacího míče a uvnitř mohou obsahovat až deset pater pláství. Hnízdo sršní může být i přes metr vysoké a může obsahovat i pětadvacet pláství. Úžasné je, že takovouto složitou a velkou stavbu vybu-

Hnízdo vosy saské

příroda 33

duje vosí rodina za jedinou sezónu, tedy zpravidla za čtyři až pět měsíců. Na jaře totiž začíná vše od počátku. Vosí královna, která se narodila koncem léta minulého roku, začne na jaře se stavbou svého prvního a zároveň posledního hnízda. Aniž by se to kde učila, vybere správné místo a zde upevní masivní stopku. Na jejím konci pak vytvoří dvě malé šestiboké buňky (jak vidíte, šestiboké buňky nejsou výhradním patentem tolik vychvalovaných včel). Buňky zastřeší jakýmsi plochým talířkem a postupně z něj vytvoří ochranný kulovitý plášť velikosti švestky. Naspodu pláště je úzký vstupní otvor. Do každé buňky uloží vosí královna jedno vajíčko a než se vylíhnou larvičky, vytvoří kolem pláště hnízda ještě jeden nebo dva další pláště stejného tvaru, vždy o něco větší. Potom vosí máma postupně zvětšuje i jádro hnízda. K prvním dvěma buňkám přidává další a další, až vznikne základ první plástve. Jakmile se okrajové buňky začnou dotýkat vnitřního pláště, začne vosa s přestavbou hnízda. Vnitřní (těsný) plášť strhne a jeho materiál použije na vybudování nového pláště na vnější straně. Když se vylíhnou její první dcery – dělnice, začne se hnízdo rozvíjet mnohem bouřlivěji. Vosí máma již neztrácí čas se stavbou hnízda a sháněním potravy, na to má přece pracovité dcery! Začne klást množství vajíček a vosí dělnice pokračují s rozšiřováním hnízda. Je to nekonečný proces bourání a stavění, kdy se rozměry hnízda, velikost a počet pláství a buněk neustále zvětšují. Stavebním materiálem je zvláštní papírovina. Při její výrobě vosy svými pevnými kusadly ohryzávají či spíše seškrabávají staré dřevo, třeba střešní trámy, stará vrata nebo ploty. Seškrábaná dřevní vlákna rozžvýkají a smísí se slinami. Vzniklou papírovou kaši přinášejí v ku-

34 příroda

ličkách k hnízdu a během chvilky z ní kusadly vytvoří kousek tenkého pláště hnízda, šestibokou buňku anebo spojující sloupek. Po vyschnutí je papírovina lehká, pevná a jednotlivé části jsou navzájem dobře spojené. Papírovina má barvu podle dřeva, které vosy ohryzávají. Nejčastější je šedá, může však být i světle okrová nebo žíhaná, pokud je v okolí hnízda pestrý výběr starých dřev. Je zajímavé, že princip vzniku vosí papíroviny je velmi blízký principu výroby papíru. Však se také traduje, že vynálezci dřevního papíru brali inspiraci právě u vos. Nutno však konstatovat, že si toho všimli docela pozdě. Prakticky až do konce osmnáctého století se totiž papír vyráběl jen z vlny a hadrů, ve starém Egyptě ze slisované dřeně papyru. Vosy nás dokonce předběhly i s recyklací papíru. Při nekonečných přestavbách svých hnízd vybouraný materiál neodhazují, ale sežvýkáním dokonale recyklují. Vosí papírová hnízda jsou jedním z vrcholů stavitelství ve světě hmyzu. Jsou dokonalou ukázkou jednoduché a úsporné technologie zpracování dřeva, která jakoby vycházela z hlubokého poznání pevnosti materiálu i jeho izolačních vlastností. A co je ještě jedinečné, tato neobyčejná díla vznikají bez koncepčních příprav a odborného vedení a jsou dílem zdánlivě chaotického konání stovek a tisíců právě narozených individuí, jejichž život je v nejlepším případě vyměřen na dva měsíce. Vosí stavby nás fascinují již řadu staletí, jak dokazuje i citát z Memoárů, které před více než dvěma sty lety napsal slavný francouzský přírodovědec René Réaumur: „Toto malé město není tak postavené jako naše, ale má vlastní symetrii. Ulice a domy jsou rovnoměrně rozložené, ze všech stran město obklopují stěny. Třeba, že jsou jen papírové, pro ty účely, kterým slouží, jsou dostatečně pevné.“ O vosách a jejich hnízdech

Pavel Bezděčka

O hadech a zmijích zvlášť „Dež ovidiš hada, odploj si a za žádnó ceno mo nehleď do oči, mohl be tě ohranót“, radila mi moje hanácká babička, když jsem k ní před mnoha lety jezdil do Litovle na prázdniny. Většinu času jsme trávili na její zahradě a tam jsme občas viděli neškodnou užovku obojkovou. Jiného hada babička v životě neviděla, a tak byla přesvědčená, že se jedná o zmiji. Odlišná jména hadů, natož pak jejich existenci, totiž vehementně odmítala. Věřila, že všichni hadi jsou jedovaté zmije. Nikdy však žádné z nich neublížila, třebaže je neměla ráda. Jsem tedy přesvědčen, že babiččiny „zmije“ měly ohromné štěstí. Setkání s méně tolerantními lidmi by pravděpodobně nepřežily. Hadi totiž v lidech zpravidla vyvolávají neuvěřitelné afekty a strach, což zpětnou vazbou vyvolává násilí proti nim. Mnoho hadů, jakýchkoli a kdekoli, je každoročně ubíjeno. Ať už se jedná o skutečné zmije, jim nepodobné užovky či dokonce o zcela nevinné slepýše, kteří patří mezi ještěrky a ne mezi hady. Negativní vztah lidí k hadům přetrvává celá staletí a krutost, s jakou lidé s hady zacházeli, je zachycena i v některých zaříkadlech a pověrách. Narazil jsem například na tuto nehezkou pověru: „Vezmi hada živého před sv. Jiřím, ale musí býti samec, vytrhni mu jazyk a hada pusť, zadělej ten jazyk do čistého vosku na způsob kuličky uhněteného a dej si kuličku pod jazyk. Každého potom přehádáš.“ Jiná hrozná pověra radí:„Kdo před sv. Jiřím uřízne hadovi hlavu a zasadí do ní hrách, vyroste mu tento a udělá se z něho věneček. Utrhni ten věneček, sedni na O hadech a zmijích zvlášť

Zmije obecná – typická forma, foto: P. Bezděčka

žebřinový vůz a kdejaký holub pak přiletí a sedne ti na rameno.“ Netuším, jak úžasný je pocit člověka sedícího na žebřiňáku s věncem na hlavě a s holuby na rameni, ale rozhodně mu bude lépe, než chudákovi hadovi, pro tuto kratochvíli utracenému. Další pověra má již poněkud racionálnější jádro: „Zabij hada před sv. Jiřím, jeho kůži usuš a roztluč na prach, tím prachem mne-li si kdo ruce, nebudou se mu potiti“. Prach z čerstvé hadí kůže býval velmi oblíbeným prostředkem k odstranění mnoha nejrůznějších potíží i k dosažení zvláštních schopností. Jsa nasypán na ránu, uzdravoval po uštknutí jiným hadem. Nasypal-li si jej kdokoli do vlasů, nemusel se bát žádného protivníka. Umytí obličeje vodou s troškou hadího prachu každého ochránilo před uhranutím. Kdo ten prach při sobě nosil, byl ostatními vážen a byl „hrozný nepřátelům svým“. Pokud jste si jej nasypali do bot před soudním pojednáváním, „muselo se

příroda 35

zdáti každému, že ty nejlépe mluvíš“. Za pomoci hadího prachu jste dokonce mohli ovlivňovat jiné osoby. Tak třeba čeledín, kterému jste prach nasypali do šatů, vám zůstal věrný. A když jste někomu spícímu nasypali trošku prachu z hadí kůže do rukou, vyznal se vám ve spánku ze všech tajemství. Opravdu nebezpečný prostředek, viďte. K výše uvedeným praktikám bylo však třeba nejprve hada ulovit. Mezi pověrami se dochovaly zaručené metody, jak na to. Například: „Udělá-li se z hadího sádla svíčka a rozsvítí se, všichni hadi z okolí se k ní slezou.“ Nebo velmi zaručené a navíc i zcela bezpečné: „Chceš-li hada živého chytiti, můžeš ho takto zaklíti a k stání přinutiti -’Osi, osi, ositi! Zlotřelý hade stůj, jako jest stála voda v Jordáně, když svatý Jan Pána našeho křtil Ježíše Krista, protož tě také zaklínám skrze Boha živého, abys stál a jed od sebe pustil.’ Na to můžeš směle hada rukou lapnouti, neboť ani hnouti se nemůže a jed již vypustil.“ Vida, jak je to jednoduché. A dokonce byla i kratší a méně oficiální metoda: „Ty Doroto, ty Jiříku, ty Josefe! Zaklínám vás hadice a hadi, abyste stáli a se nehýbali, jako slunce stojí nad všemi tvory.“ Hadi byli u nás odedávna chytáni, aby posloužili k rozličným a často prapodivným účelům. Ještě častěji však byli jen tak bezohledně vybíjeni. Nejvíce byly pronásledovány zmije. Za jejich lov a zabíjení se dokonce donedávna (1960) v některých oblastech Čech vyplácela odměna. A protože se platilo, tak to mnozí činorodí lidičkové vzali pořádně do ruky. Staré záznamy dokládají, že např. v Krušných horách bylo v období let 1898 až 1904, to je za pouhých šest let, uloveno 37 565 kusů zmijí. Jediný lovec zmijí, jistý Hýžďal, lovil kolem pěti tisíc zmijí ročně. Podobné praktiky jsou dokladovány ze všech zemí, v nichž se zmije obecná vyskytuje. I dnes jsou zmije v těchto zemích loveny po statisících

36 příroda

ročně, ale účel se změnil. Zmije jsou nyní dodávány do laboratorních chovů (serpentárií) za účelem opakovaného odběru jejich jedu. Ten je využíván k výrobě antisér a spousty nejrůznějších léků. A tak zmije obecná, rozšířená kromě Evropy i v severní a střední Asii až po Dálný východ, se stává v celém tomto areálu stále vzácnější. Podaří-li se vám na vycházkách v okolí Přibyslavi, zejména pak směrem k Ransku či Velkému Dářku zmiji pozorovat, važte si toho a hlavně se nebojte. Navzdory pověrám, které ze zmije dělají útočnou a smrtící bestii, je to klidné a neútočné zvíře. Zpravidla prchá dříve, než ji uvidíte. Útočí pouze v případě bezprostředního ohrožení, jako je přišlápnutí či uchopení. Chcete-li však být před hady zcela bezpeční, mám pro vás ještě jednu prastarou pověru: „Kdo chce s hady v přátelství žíti, musí se s králem jejich seznámiti, což se stane takto: Když je parný den, vyjdi do lesa, rozestři bílý šátek a polož naň misku s mlékem a bílý chléb. Každodenně nutno tak učiniti, až konečně hadí král složí korunku na šátek. Vezmeš-li mu ji, budeš si provždycky jist před hady vůbec a zmijemi zvláště.“

Zmije obecná – černá forma, foto: P. Bezděčka

O hadech a zmijích zvlášť

Klára Bezděčková

Čáp černý Víte, jaký je rozdíl mezi čápem černým a bílým? To je ale otázka! Už z pojmenování obou druhů je přece patrné, že každý má jinou barvu, ba co víc, že se jedná přímo o barevné protiklady. Ale ono to není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pomineme-li skutečnost, že jménům živočichů se nedá tak úplně věřit (mravenec Lasius niger je hnědý, tasmánský tygr byl vačnatec a velryba má s rybou společného jen pramálo), barva není zdaleka to jediné, čím se oba naše čapí druhy liší. Čáp černý (Ciconia nigra) je o něco menší než čáp bílý (Ciconia ciconia), rozpětí křídel má do 205 cm a váží kolem tří kilogramů. Je to ale opravdový krasavec. Svrchní stranu těla má černou s purpurově nazelenalým leskem, břicho bílé a zobák, okolí očí a nohy výrazně červené. Za letu už tak elegantní není, poněvadž drží krk o něco níže než hřbet, takže vypadá poněkud nahrbeně. Čáp černý klape zobákem vzácněji než čáp bílý, na rozdíl od něj však vydává v období námluv a při hnízdění syčivé a hvízdavé zvuky. S čápem černým se nesetkáme zdaleka tak často jako s jeho bílým příbuzným. Dnes už sice nehnízdí jen v rozsáhlých lesních komplexech, ale je velmi plachý a na komíně ho určitě neuvidíme. V minulosti obýval čáp černý výlučně rozsáhlé lesní komplexy, v posledních letech se ale objevuje i v kulturní krajině. Při svém lovu dojde potokem často až na kraj lidského sídliště, většinou se však skrývá v břehových porostech a uniká Čáp černý

Čáp černý, foto: K. Bezděčková

tak pozornosti. Živí se téměř výhradně masitou potravou – hlavně rybami, obojživelníky a plazy, nepohrdne však ani většími bezobratlými. Na výběr hnízdiště jsou černí čápi poměrně nároční, k úspěšnému vyvedení potomků potřebují klid, dostatečnou potravní nabídku a také materiál na stavbu hnízda. Jakmile najdou vhodné místo, zůstávají mu věrní. A nejen to, čápi černí jsou často věrni i svému rodišti a hnízdí v blízkosti místa, odkud pocházejí. Páry se vytvářejí každý rok znovu, brzy po návratu ze zimovišť. Pokud se setkají původní partneři, zahnízdí opět spolu, pokud ne, vznikne pár nový. Hnízdo

příroda 37

z větví budují černí čápi většinou na stromech, méně často na skalách a někdy dokonce i na zemi. Používají jej opakovaně a každoročně kus přistavují, takže časem může hnízdo dosáhnout průměru kolem 1,5–2 m. Od dubna do května snášejí samice čápa černého 2–4 nazelenalá vejce. Rodiče je něco přes měsíc zahřívají a další přibližně dva a půl měsíce společně krmí vylíhlá mláďata. Ta jsou zpočátku sněhobílá se žlutým zobákem a zelenýma nohama, v průběhu dospívání přebarvují – narostou jim černé letky a tmavé obrysové peří a nakonec jsou zbarvena podobně jako rodiče, jsou však hnědší a matnější. V létě se mladí čápi musí osamostatnit. V červenci obvykle vylétnou z hnízda, nějakou dobu se ještě zdržují v jeho okolí a nakonec se rozptýlí po krajině. Pohlavní dospělosti však dosahují obvykle kolem třetího roku, kdy se také dobarvují. Rodičovských radovánek si černí čápi mohou užívat do vysokého věku. V Lotyšsku byl nedávno na hnízdě pozorován šestadvacetiletý jedinec. Čáp černý je výlučně tažný druh, zimující mezi jižním okrajem Sahary a rovníkem nebo na Předním Východě. Naši černí čápi se do teplých krajin vydávají od srpna do září a zpět se vracejí od března do dubna. Za den uletí obvykle 100–300 km, pokud je ale třeba, dokážou urazit skoro 500 km. Táhnou jednotlivě, mladí čápi odlétají nezávisle na svých rodičích a ani partneři nelétají spolu. Před druhou světovou válkou u nás hnízdilo jen několik párů černých čápů. V druhé polovině 20. století jich začalo přibývat a v 60. a 70. letech obsadil tento krásný pták vhodné lokality po celé České republice. Poté naše populace dále rostla a po roce 2000 byl počet hnízdních párů odhadován na 300–400.

38 příroda

V polovině 90. let se stal čáp černý populární díky projektu Českého rozhlasu „Africká odysea“, v jehož rámci byl sledován tah tohoto druhu pomocí tzv. satelitní telemetrie. Několika čápům, z nichž se proslavili zejména první tři – Kristýna, Viktor a Zuzana, byly na záda upevněny miniaturní vysílačky monitorované družicí. Pomocí tohoto důmyslného zařízení se podařilo několik sezón sledovat letové trasy čapích cestovatelů. Čáp černý se pravidelně objevuje také na Přibyslavsku. Vzácně jej můžeme pozorovat například nedaleko Šachotína, a také na území CHKO Žďárské vrchy.

Některé obecné informace byly převzaty z těchto zdrojů:

Bobek M. 2010: Hlas pro tento den [online]. Český rozhlas, http://www.rozhlas.cz/hlas/ brodivi/_zprava/69342 [cit. 2010-05-16]. Kapitola Hlas: Čáp černý.

Černý W. 1980: Ptáci. Atria, Praha: 36–37.

Kořínek M. 2010: Profil taxonu čáp černý [online]. BioLib, http://www.biolib.cz/cz/taxon/ id8409/ [cit. 2010-05-16].

Pojer. F. 2009: Hnízdí u nás naši čápi černí? Ochrana přírody 64 (4): 18–22.

Čáp černý

Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada. Výzva čtenářům

39

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

Kostel sv. Mikuláše v Nížkově foto: M. Omes

Přibyslavský. čtvrtletník. kultura historie příroda. O hadech a zmijích zvlášť. Chvála hospodských zahrádek. O včelařích a včelách na Přibyslavsku

Recommend Documents