Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Obor etnologie
Disertační práce
Jana Pospíšilová
Kultura a folklor dětí. Kapitoly o dětských zábavách a současném (převážně) slovesném folkloru dětí na Moravě
Školitel: Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc.
Brno 2008
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně na základě vlastního studia. Použitá literatura je uvedena v citacích a v soupisu.
PhDr. Jana Pospíšilová Brno, květen 2008
Poděkování
Za pomoc při přípravě mé disertační práce a za všechny cenné připomínky děkuji prof. PhDr. Dušanovi Holému, DrSc. a kolegyni PhDr. Martě Toncrové. Dále bych chtěla in memoriam poděkovat za veškeré podněty prof. PhDr. Oldřichu Sirovátkovi, DrSc., který stál u zrodu mé práce.
OBSAH Úvod
5
1. Dětství z pohledu etnologie
8
1.1. Přehled národopisného bádání 1.2. Kontexty studia
8 11
2. Kultura dětí 2.1. Kultura dětí – kultura pro děti (folklor dětí – folklor pro děti) 2. 2. Volný čas dětí a jeho náplň 2. 3. Funkce a znaky dětské kultury a folkloru 2. 4. Herní prostředí a formy sdružování dětí 2. 4. 1. Socializace a skupiny 2. 4. 2. Komunikace 2. 5. Dětský kalendář 2. 5. 1. Děti v rodině – v obci – mezi sebou 2. 5. 2. Dětské slavnosti a výroční obyčeje 2. 5. 2. 1. Obchůzky 2. 5. 2. 1. 1. Hrkání a řepotání – příklad chlapecké velikonoční obchůzky na jižním Valašsku 2 . 6. Nejen hry, ale i povinnosti 2. 6. 1. Dětská práce včera 2. 6. 2. Dětská práce dnes 2. 6. 3. Co naznačil výzkum
15 15 16 21 22 26 30 33 33 33 35
3. Slovesný folklor dětí v současnosti
50
3. 1. Přehled bádání 3. 2. Vypravěčské žánry dětí 3. 2. 1. Pohádky 3. 2. 2. Pověsti 3. 2. 3. Vyprávění ze života, příběhy 3. 2. 4. Strašidelné příběhy, horory 3. 2. 5. Vtipy 3. 2. 5. 1. Vtipy s etnickou tematikou 3. 2. 5. 2. Vtipy o různých zaměstnáních, stavech a zvláštních postavách 3. 2. 5. 3. Vtipy o zvířatech 3. 2. 5. 4. Vtipy skatologické 3. 2. 5. 5. Vtipy aktuální a politické 3. 2. 5. 6. Vtipy/jazykové hříčky, „kameňáky“, varianty reklamních sloganů 3. 3. Humor a komika
37 41 41 44 48
50 54 54 55 57 59 61 65 68 73 74 75 76 81
4. Děti v Brně
84
Závěr
92
Literatura a prameny
95
Úvod Výzkum dětí a jejich kultury, jmenovitě folkloru, nepatřil v naší folkloristice (národopisu – etnografii – etnologii) k tak rozvinutým tématům oboru, jako je například zkoumání lidové písně nebo prozaického folkloru. Dětský folklor se v našich zemích začal zaznamenávat od počátku 19. století v rámci sběru veškeré lidové slovesnosti, zejména písní. Na Moravě jsou nejstarší zápisy her, říkadel a popěvků spojeny se jmény Františka Sušila a Julia Feifalika. Komplexnější zájem o děti jako zvláštní věkovou skupinu se u nás projevil až koncem 19. století, a to po vydání průkopnické sbírky Františka Bartoše Naše děti v roce 1888. V průběhu dalšího století se touto tematikou v moravském prostředí zabývali rozliční badatelé, například Lucie Bakešová, Františka Svobodová-Goldmannová, Ludmila Mátlová, Olga Hrabalová a zejména Zdenka Jelínková. V této práci shrnuji výsledky terénních výzkumů, na kterých jsem se zpočátku jako začínající badatelka podílela v týmu zkušených kolegů od konce sedmdesátých let 20. století a později je prováděla samostatně. Poslední, z nichž čerpám v tomto pojednání, jsem prováděla na konci devadesátých let 20. století. První zkušeností byl výzkum u dětí navštěvujících základní školu v Loděnicích v tehdejším znojemském okrese. V rámci výzkumu nově osídleného jihomoravského pohraničí byla vybrána tato tzv. středisková základní škola (Jak žije folklor mezi dětmi, 1980). Výroční obyčeje u dětí a mládeže byly sledovány v několika nově osídlených obcích jihomoravského pohraničí (Pospíšilová 1986, 1987) a také v některých starousedlických vesnicích na Podluží (Pospíšilová 1982). Ve studiu této problematiky jsem pokračovala při národopisném výzkumu Brna v osmdesátých
letech
20.
století.
Výsledkem
je
kapitola
(Pospíšilová
1993)
v interdisciplinární monografii Město pod Špilberkem (Sirovátka a kol. 1993) a stati (Pospíšilová 1988, 1990, 19901) ve sbornících Národopisné studie o Brně (Toncrová 1990), Město: Prostor, lidé, slavnosti (Frolec 1990) a v časopise Český lid (Pospíšilová 1988). V letech 1996–1998 jsem byla nositelkou kolektivního grantového projektu Kultura dnešních dětí a mládeže se zřetelem k folklorním projevům (GA AV ČR A0058604). Konečným výstupem tohoto úkolu je publikace Rajče na útěku (Pospíšilová 2003), rovněž podporovaná GA AV ČR (E9058202). Součástí mých terénních výzkumů byla rovněž empirie v rodinném prostředí, to znamená zúčastněné pozorování vlastních dětí a jejich herních skupin (Anna, nar. 1980 a Marie, nar. 1982). Terénní výzkumy zaměřené na slovesný folklor, zejména na vyprávění a na tzv. malé prozaické formy, které byly prováděné v rámci projektu Kultura dnešních dětí a mládeže se
zvláštním zřetelem k folklorním projevům, byly provedeny těmito metodami: přímé pozorování, řízené interview, dotazníkové ankety ve školách, terénní výzkum spojený s nahráváním na magnetofon, fotografováním a videodokumentací . V průběhu let 1996 – 1998 proběhly dotazníkové akce spojené s rozhovory a besedami v Brně na gymnáziích M. Lercha na ulici Žižkova, dále na Elgartově ulici, na Slovanském náměstí, na třídě kpt. Jaroše a na ulici Labská, z nichž některé sledovaly také hodnotové orientace starších žáků a studentů (Pospíšilová 1997). Dotazníky zaměřené pouze na vyprávění byly vyplněny na některých gymnáziích v Brně, na gymnáziu ve Strážnici a ve Valašských Kloboukách a na základních školách v Boskovicích v okrese Blansko, v Miroslavi v okrese Znojmo a v Nedašově ve zlínském okrese. Na uvedených školách vyplnili dvanácti až patnáctiletí žáci 694 dotazníků. Byly pořízeny magnetofonové záznamy večírku na rozloučenou jedné deváté třídy z Brna, večerního programu u táboráku ve Fryštáku v okrese Zlín (děti ze Zlínska a z Brněnska) a dále některých dalších setkání vrstevníků, kamarádských part a besed ve školách v Nedašově, Miroslavi a ve Strážnici. Výběr lokalit byl proveden s ohledem na získání vzorků populace z velkoměsta, malého města a venkova a také s ohledem na kontinuitu osídlení a typ regionu, či obce. V devadesátých letech 20. století jsem shromáždila také vzpomínky studentů etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně na svoje vlastní dětství a hry. Pokud ve své práci používám citáty z výpovědí respondentů úryvky rukopisných písemných záznamů nebo ukázky folklorního podání, anonymizuji jejich nositele. Všechny písemné a zvukové prameny i obrazové záznamy pořízené při výzkumech jsou uloženy v dokumentační sbírce Etnologického ústav AV ČR, pracoviště v Brně. Některé příležitosti a rozhovory byly dokumentovány videokamerou; Jiřina Kosíková pracovala v terénu nejprve s analogovou a od roku 2005 s digitální kamerou. Součástí předkládané disertační práce je sestřih videozáznamů dětských zábav z let 1993–2006. Během výzkumu jsme při poznávání a odhalování kultury dětí usilovali o přístup oproštěný o kritický pohled z pozice dospělého. Snaha o vcítění se do postojů a postavení dětí, vidění světa optikou dítěte, nikoliv dospělého, byla podporována podněty z bádání německých a dalších evropských badatelů. Přestože není v našem prostředí zcela běžné stanovit v etnologických či folkloristických pracích hypotézu, v tomto případě jsem vycházela z předpokladu, že ústní tradice a některé formy či jevy tradiční (lidové) kultury dosud tvoří součást života dětí a zejména v jejich volném čase se při přímé komunikaci ve vrstevnických kamarádských skupinách předávají tradiční verše, vypravěčské látky, hry a postoje a vztah k lokální tradici.
Hlavním cílem šetření bylo zjistit, jaké místo zaujímá mluvené slovo, respektive vyprávění folklorní povahy v životě nejmladší generace, v jakém prostředí a při jakých příležitostech si děti vyprávějí, které žánry jsou oblíbené nebo naopak které stojí v pozadí a jak se transformují, aktualizují a zda mohou mít vliv na vytváření vztahu k místu bydliště, na vytváření lokální identity. Sledovala jsem rovněž, jakou roli při jejich předávání hraje rodina, škola a další instituce i samo dětské prostředí. Bádání o dětech, jejich životě a kultuře leží na průsečíku více oborů, zejména pedagogiky, psychologie, sociologie, kulturní historie a samozřejmě také národopisu či etnologie. Jestliže je diskuse o dětství, dětech a dětské kultuře vedena už několik let nově a intenzivně, je to především proto, že si badatelé povšimli, jak rozsáhlou společenskou proměnou je tato věková skupina od poslední třetiny 20. století zasažena. Jsem si vědoma, že život a kultura této věkové kategorie, tedy školních dětí, vypadá na začátku 21. století už zase poněkud jinak. Nicméně poznatky z výše uvedených výzkumů dokládají jednu z vývojových fází této části kultury a odkrývají náznaky tendencí, jež se v současnosti dále prosazují (vliv masově sdělovacích prostředků a technické komunikace, pokračující individualizace jedince a oslabující se role rodinného prostředí).
1. DĚTSTVÍ Z POHLEDU ETNOLOGIE 1. 1. Přehled národopisného bádání
Počátky odborného zájmu o svět dětí jsou v českých zemích spjaty se sběrem dětských písní, her, říkadel a obřadních či zvykoslovných projevů, jenž byl prováděn v souvislosti se studiem folkloru hudebního a slovesného. Ojedinělý návrh na třídění dětského folkloru (Hrabalová 1959) a inventarizaci základních pramenů a literatury k dětskému folkloru podala až v poslední čtvrtině 20. století O. Hrabalová (1975). Její příspěvek přináší kritický rozbor dosavadních sbírek a pramenů, a proto se v následujících řádcích omezíme na připomenutí základních údajů a na práce z období po vydání zmíněné studie. Za rané, romanticky orientované sondy do dětského folkloru, považujeme některé záznamy ve sbírkách Františka Ladislava Čelakovského; realističtější přístup uplatnila potom Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Julius Feifalik, František Sušil a další. První samostatnou sbírku obsahující všechny základní formy dětských her vydal Štěpán Bačkora (Dětské hry a zábavy 1855). Ovšem prvním českým sběratelem, který se zabýval „bohatými poklady naší dětské literatury prostonárodní“ zcela soustavně a promyšleně, byl moravský dialektolog, pedagog a národopisec F. Bartoš, jehož sbírka Naše děti (1888) se stala východiskem a vzorem pro práci celé řadě současných i pozdějších sběratelů na Moravě a ve Slezsku. Projevy dětí nevytržené ze vzájemných souvislostí a z prostředí, v němž žijí, publikoval F. Bartoš také jako součást monografie Líšeň (1902). Bartoš svoji znalost folklorního materiálu promítal i do své práce pedagogické a byl hlasatelem pokrokových myšlenek. Žádal v praxi uplatnění “dětské literatury, již nám vytvořil duch národní našeho lidu“ (Hrabalová 1957: 84). Na Bartošovu knihu navázali svými edicemi především tři sběratelé: Matouš Václavek (Děti na moravském Valašsku 1902), Jan Vyhlídal (Hanácké děti 1909) a v prvním desetiletí 20. století také Františka Svobodová-Goldmannová (Říkadla a hry slováckých dětí 1958). Monografickou práci Františka Josefa Čečetky Od kolébky do hrobu (1900) překonali Josef Dufek (Naše Horácko jindy a nyní 1893), Augusta Šebestová (Lidské dokumenty 1900) a Karel V. Adámek (Lid na Hlinecku 1900), kteří sledovali dosud nezaznamenávaná sociální témata a zachytili podrobnější pasportizační údaje. Zejména Augusta Šebestová v kapitole Dětství (Lidské dokumenty 1900) se od svých předchůdců lišila v tom, že neupravovala a nestylizovala své zápisy: ...nikdy nenosila brýle romantického nadšení o neporušenosti a dokonalosti prostého lidu (Šebestová 1947/Havránek: 9). Prvním (a zatím posledním)
pokusem o komparatistiku slovanských dětských her v naší odborné literatuře je sbírka S. P. Orlova Hry a písně dětí slovanských (1928). S. P. Orlov sbírkou pěti set dětských písní a her, do níž zařadil především publikované záznamy, doložil podobnost a příbuzenství slovanského dětského folkloru. Těsně po druhé světové válce – v roce 1947 – provedl v Brně sociologický průzkum zahrnující i kategorii školních dětí Arnošt Inocenc Bláha; v jeho komplexním zpracování však profesoru brněnské univerzity zabránily politické důvody. Pouze odpovědi na otázky týkající se některých témat, jako je zpěv nebo vyprávění, byly posléze využity při národopisném výzkumu Brna v osmdesátých letech (Toncrová 1987). K obratu v bádání o dětském folkloru a k zintenzivnění výzkumu v této oblasti u nás došlo v polovině padesátých let 20. století, kdy bylo studium dětského folkloru zařazeno do celkového pracovního plánu brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Postupně byl utříděn starší i současný rukopisný materiál; na základě systemizace O. Hrabalové byl zpracován brněnský archiv dětského folkloru z Moravy s přibližně 7 000 zápisy. Nejvýrazněji přispěly do této rukopisné sbírky dětského folkloru Ludmila MátlováUhrová, Zdenka Jelínková, O. Hrabalová a Alžběta Turečková. Výzkumy byly prováděny v rámci celých regionů anebo byly pořízeny menší soubory zápisů z jednotlivých obcí. Úroveň zápisů je ovšem různorodá: od stručných popisů bez náležitých pasportizačních údajů až po detailní zápisy s nákresy. Na území Čech bohužel podobná sbírka pořízena nebyla (Hrabalová 1975: 144). Po druhé světové válce se dětským folklorem – vedle svého celoživotního zájmu o lidový tanec – soustavně zabývala Z. Jelínková. Svou činností navázala na tradici vydávání regionálních sbírek: její zápisy a ediční počiny z jednotlivých oblastí Slovácka, z Valašska, Brněnska a západní Moravy tvoří rozsáhlý fond obsahující na 5 000 variant dětského folkloru a folkloru dětí. Sebraným materiálem se zabývala také z hlediska jeho dalšího uplatnění v dětských folklorních souborech (Sirovátka 1992). Publikovala rovněž rozsáhlý soupis literatury k dětskému folkloru (1971 –1976). Nové směrování v národopisném studiu dětí přineslo badatelské zaměření v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze v sedmdesátých letech 20. století, kdy Vladimír Scheufler v souvislosti s výzkumem pražského dělnictva důkladně zpracoval téma „pražské děti“. Ne všechny jeho práce však byly vydány knižně. Některé – například monografie Pražské děti (1975) a Volný čas a dětské hry pražského předměstí třicátých let (1974) – jsou k dispozici jen jako interní tisk rozmnožený cyklostylem a čekají na důstojné vydání. Obraz o životě velkoměstských dětí od poloviny 19. století do počátku 2. světové války na příkladu Prahy je podán také ve studiích Jiřiny Svobodové Rodina a rodinný život pražského dělnictva
a V. Scheuflera Děti, jejich volný čas a hry (in: Stará dělnická Praha, 1981). Také studie V. Scheuflera zaměřená na autentické prameny k dětským hrám (1976) a mechanismy tradování dětských her je doplněna vlastními vzpomínkami a názory zkoumaných subjektů, někdejších konkrétních členů chlapecké skupiny. Na brněnském akademickém pracovišti se na konci sedmdesátých let 20. století zformovala výzkumná skupina, jež v jedné obci v nově osídleném jihomoravském pohraničí a později také na Podluží sledovala folklorní projevy a zábavy dětí (Jak žije folklor...1980; Náš kraj 1982). Výzkumy a bádání sedmdesátých let byly prezentovány na konferenci ve Strážnici, konané v roce 1980 u příležitosti Mezinárodního roku dítěte a ve sborníku Dítě a tradice lidové kultury (1980). Tento sborník i další edice obsahující referáty ze strážnických konferencí věnovaných dětem přinášejí stále intenzivnější interdisciplinární pohled etnografů, folkloristů, pedagogů, psychologů či historiků: Společenství dětí a kultura (1997), Folklor pro děti a děti pro folklor (2000). Mimo to vznikly na půdě Ústavu lidové kultury ve Strážnici dva víceoborové projekty, jež při spolupráci psychologie, pedagogiky a etnologie směřovaly k posouzení role lidové kultury v utváření kulturní identity, lokálního povědomí a vztahu k domovu – zejména u dětí navštěvujících folklorní soubory. Výsledky výzkumů byly publikovány ve sbornících Kde jsme doma (1997) a Ke kořenům domova (1999). Podle Věry Frolcové, folkloristky a členky zmíněného interdisciplinárního týmu, vnímají děti prostor, v němž žijí, ve třech paralelních polohách: lokální, regionální a moravské (Frolcová 1997: 96). V poslední polovině či třetině 20. století se badatelé z českých zemí soustředili nejen na tradiční dětský folklor, ale zaznamenávali a studovali pokud možno celou oblast dětské kultury: dětský zpěv (Šepláková, Toncrová), dětské vyprávění (Satke, Hrníčko, Šrámková ), dětské hry a folklorní projevy (Jelínková, Hrabalová, Hrčková, Pospíšilová, Scheufler a Scheuflerová, Volfová), hračky, hry a koníčky-hobby (Dvořáková, Pospíšilová, Marholdová), oděv a ozdobné doplňky dětí (Nováková, Kosíková, Pospíšilová), pověry (Vojancová), obyčeje a slavnosti (Beneš, Jiřikovská, Pospíšilová), sociální kontakty (Krist, Šepláková) ad. O poznání dětské kultury z hlediska moderní folkloristiky, resp. etnologie, usiloval na sklonku 20. století výzkumný projekt Kultura dnešních dětí a mládeže se zvláštním zřetelem k folklorním projevům (GA AV ČR A0058604) řešený kolektivem brněnského akademického pracoviště, jehož výsledkem jsou mnohé dílčí příspěvky a zejména sborník studií Rajče na útěku ( Pospíšilová 2003). Kapitoly a odstavce věnované dětskému folkloru a životu dětí jsou obsaženy rovněž v národopisných monografiích věnovaných jednotlivým českým, moravským a slezským
regionům a obcím a v příslušných oddílech v Československé vlastivědě (1968), nověji ve svazku Vlastivědy moravské Lidová kultura na Moravě (2000) a v dalších, v posledních desetiletích publikovaných regionálních vlastivědách.
1. 2. Kontexty studia Vzhledem k tomu, jak se utváří život dítěte, a s přihlédnutím k tomu, že dítě je jako člen společnosti propojeno s činností řady společenských institucí, ozývá se volání po interdisciplinárním přístupu v bádání o dětech (Velký sociologický slovník 1996: 1050). Fenomén dětství a jeho poznávání jsou neoddělitelné od historie a kultury dané společnosti; pozornost věnovaná dětství jako sociální kategorii, dětem jako sociální skupině a současně dětem jako nositelům určité kultury je spjata se vznikem moderních států, s oddělením dětí od světa práce a se zařazením dětí do systému institucionální výchovy. Ve středověku byl koncept dětství, tak jak ho známe my, neznámý; idea dětství neexistovala. Jakmile bylo dítě schopno obejít se bez matky, bylo považováno za dospělého. S dítětem „se nepočítalo“, protože mohlo kdykoli zemřít. (Ariès 1975: 210). Dětské zábavy a hry a s nimi i tradiční dětský folklor je třeba studovat v kontextu společenského a kulturního života dětí a celé společnosti. Etnolog by měl používat vlastní metody, ale měl by využívat také poznatků ostatních disciplín, neboť celá dětská kultura a folklor dětí nepochybně tvoří součást širšího společenského kontextu a vývoje. Dětství bylo dlouho chápáno jako nutná socializační etapa v lidském životním cyklu. Tradiční sociologie se zabývala dětstvím jako přípravným stadiem života a v něm spíše případy patologickými; paradigma sociálních věd – dětství jako přípravná fáze lidského života – bylo postupně překonáváno. Mění se přístup k chápání dětství, uvažuje se o dětské kompetenci a nezávislosti. Paradigma sociálního konstruktivismu objevilo dětství jako nesamozřejmou kategorii sociální reality. Ochranná funkce dospělých nad dětmi bývá charakterizována jako ochrana zájmů dospělých a prostředek kontroly dětské populace (Velký sociologický slovník 1996: 198). Od publikování studie P. Arièse o dětství v dějinách západní Evropy francouzsky (Ariès 1960) a německy (Ariès 1975) se otevřely nové perspektivy bádání o dětství spojené s nebývalou vlnou badatelského zájmu. Sociologie dítěte, kterou u nás rozvinul Inocenc Arnošt Bláha (Sociologie dětství 21930) zkoumá podle Igora Semjonoviče Kona vedle postavení dětí ve společnosti také kulturu dětství, vnitřní svět dítěte a zaměření jeho zájmů (Velký sociologický slovník 1996: 1050– 1051). Od poloviny osmdesátých let 20. století se sociologie intenzivně orientuje na výzkum dětí, bylo vydáno mnoho knižních publikací a v roce 1990 se poprvé na Světovém kongresu
sociologie setkali sociologové dětství. Jens Qvortrup poté formuloval devět paradoxů industriálních společností globalizovaného světa, stojících v pozadí nového zájmu o dětství: 1. Dospělí chtějí a milují děti, ale stále méně a méně jich produkují, zatímco společnost jim poskytuje méně času a prostoru. 2. Dospělí věří, že pro děti a rodiče je dobré být spolu, ale stále více a více žijí své každodenní životy odděleně od sebe. 3. Dospělí oceňují spontaneitu dětí, ale dětské životy jsou stále více a více organizovány. 4. Dospělí prohlašují, že dětem musí být dána priorita , ale ekonomická a politická rozhodnutí jsou činěna bez myšlenky na děti. 5. Většina dospělých věří, že pro děti je nejlepší, když hlavní zodpovědnost za ně převezmou rodiče, ale strukturálně jsou podmínky rodičů pro přebírání této role systematicky narušovány. 6. Dospělí souhlasí, že dětem musí být dán nejlepší start do života, ale děti patří ke společensky nejméně vlivné skupině. 7. Dospělí souhlasí, že děti musí být vychovány pro svobodu a demokracii, ale společenská ustanovení jsou často dána z hlediska kontroly, disciplíny a řízení. 8. Školy jsou obecně dospělými považovány za důležité pro společnost, avšak dětský podíl na produkci vědění není uznán jako cenný. 9. V materiálním smyslu je dětství důležité spíše pro společnost než pro rodiče, nicméně společnost nechává převážnou část nákladů na rodičích a dětech (Qvortrup 1995: 9 podle Nosála 2002: 55). Sociální ekolog Bohuslav Blažek, autor pojmu „dětské patro města“, věnující se postavení dítěte ve společnosti a v systému institucí už dvě desetiletí, napsal: „Dítě není prázdnou nádobou, do níž by měl moudrý dospělý postupně nalévat poznatky a příkazy, ale je partnerem, který právě díky své ´naivitě´ a ´nezkušenosti´ dokáže vidět zdánlivě samozřejmé a zdánlivě jedině možné situace jako problematické, pootevřené a změnitelné“ (Blažek 1998: 41). Německá kulturní historička a etnoložka Ingeborg Weber-Kellermann rekonstruovala v knize Die Kindheit (Frankfurt 1979) historický obraz dětství, přičemž zkoumala dětství různého původu, doby, různých krajin a sociálních vrstev v souvislosti s mnoha ostatními údaji a sociálním a hospodářsko-historickým kontextem. Autorka konstatovala, že děti jako společenská skupina doposud nebyla dostatečně poznána a vědecky zkoumána, případně že jsme děti neviděli jinak než v dojímavé závislosti na dospělých a v jejich socializační potřebě (Die Kindheit 1997: 9). Z pohledu evropské etnologie chtěla odkrýt „neprobádané území
dětství“ a pozornost věnovala čtyřem oblastem dětské kultury: ošacení a bydlení, práci a hře. Dětství se v této knize chápe jako status, který je podřízen měnícím se dynamickým procesům ve společnosti. Na potřebu zkoumat svět dětí a sbírat dětský folklor upozorňoval mnohokrát náš přední folklorista Oldřich Sirovátka, například v roce 1983 ve studii Kdo udržuje současný folklor? (2002: 36). Postupně se také rozšiřovalo spektrum zájmu badatelů. Maďarský badatel Vilmos Voigt upozornil na opomíjené specifikum dětského folkloru – na nové jevy, které se kreativně včleňují do tradičního dětského folkloru. Konstatoval, že folkloristé, kteří se pohybovali v začarovaném kruhu tradicionalismu, zapomínali sbírat nové, svérázné formy (Voigt 1981:102). V posledních desetiletích se v bádání o dětech u nás stále častěji uplatňuje kontextuální metoda, kterou O. Sirovátka nazval také metodou sociologickou, neboť dodává výzkumu písně, prózy a celého folkloru sociologický aspekt (Sirovátka 2002: 17). V centru pozornosti stojí nejen interpret, posluchači, ale celé sociální prostředí a vazby související se zkoumaným jevem. Němečtí folkloristé používali termínu „biologie“ folkloru (Peuckert 1959: 18). Při empirickém výzkumu také vědomě uplatňujeme emický a etický přístup. Na myšlení a chování příslušníků jakékoliv společnosti by se mělo nahlížet ze dvou hledisek: z hlediska těch, které zkoumáme, a z hlediska badatelů, kteří zkoumání provádějí. Tato dvě hlediska umožňují kombinaci a doplnění obou přístupů a objektivnější výsledky výzkumu. Názvy těchto hledisek jsou odvozeny od lingvistických termínů fonetický a fonemický a jsou označována jako „emická“ a „etická“ (Salzmann 1996: 66). Při terénním výzkumu pracujeme – při použití audiovizuální techniky – metodou zúčastněného pozorování, řízeného rozhovoru, metodou dotazníků/anket a metodou biografickou. Kombinace různých metod a pramenů je plodná; pomáhá podat pravdivý obraz o světě dětí (Ekrem 2000: 289). Být úspěšný při sběru dětských projevů, veršů, vyprávění a zjišťování jejich názorů znamená vcítit se do jejich postojů a problémů. Děti by měly mít dojem, že sběratel je na jejich straně. Německý badatel Ernst Borneman, jenž se proslavil svou sbírkou dětských veršů se sexuální či skatologickou problematikou, zapisoval nebo pořizoval magnetofonové nahrávky na dětských hřištích a získával důvěru a zájem dětí mj. tím, že bral s sebou psa nebo kočku. Kočka na obojku byla pro děti dokonce ještě větší senzací a posloužila mu účinně při navazování kontaktů (Borneman 1972: 184). Osvědčuje se i výzkum ve školách, ve školních třídách (Bočková 1980), a to při použití jak metody dotazníku, tak rozhovoru. Materiál pro své obsáhlé studie sbírali na školách například britští badatelé Iona a Peter Opie (1969), Leea Virtanen z Finska (1967) a nejnověji i brněnský tým (Frolcová, Pospíšilová, Toncrová 2003). Od devadesátých let 20. století
sleduje v longitudinálním výzkumu prostředí pražských základních škol Pražská skupina školní etnografie (Kučera 1992). Zkoumá prostředí školy, proplétání a vztahy mezi kulturou žákovskou a učitelskou, typy a chování žáků aj. (Typy žáků 1995). Subjektivizovaným pramenem, jenž si postupně našel místo v etnologii a v dalších historických vědách, jsou autobiografické materiály, vzpomínky na dětství a memoárová literatura. Ve vědecké teoretické debatě tvoří pojem „vzpomínání“ pojítko při etablování interdisciplinárního způsobu myšlení, které by mělo být vlastní moderní vědě o kultuře. Již dávno se na ní podílejí literární věda, vědy o médiích a disciplíny, které pracují s materiálními pozůstatky minulosti, tedy historické vědy jako klasická archeologie, egyptologie, národopis a dějiny umění (Borsdorf – Grütter 1999). V posledních desetiletích zesílil zájem etnologů o individuální lidské osudy a rozšířil se o další zřetel: zkoumání lidského vědomí nebo kolektivní paměti v zrcadle autobiografických materiálů a vzpomínkových vyprávění. Přitom je třeba rozlišovat mezi dokumenty, které vznikly nezávisle na nějakém výzkumu, bez ohledu nebo závislosti na odborném vyhodnocování, a mezi dokumenty, které vznikly v souvislosti s terénním výzkumem, bezprostředně ve spojení badatele s jejich nositelem, a dají se poněkud objektivizovat (Brednich 1982: 46–47). Při etnologickém výzkumu české menšiny ve Vídni jsme prostřednictvím vyprávěných vzpomínek zjišťovali, v jakých podmínkách vyrůstaly zdejší české děti, jak a s kým si hrály a v jaké etnické situaci se nacházely. Tyto vzpomínky zaznamenané metodu oral history vydávají svědectví o vztahu mikro a makrohistorie, o historii jednotlivce, jedné rodiny nebo určitého společenství a také o konkrétních úsecích dětství příslušníků etnické menšiny (Pospíšilová 2001).
2. KULTURA DĚTÍ 2.1. Kultura dětí – kultura pro děti (folklor dětí – folklor pro děti)
Hermann Bausinger apeloval na 25. kongresu německých národopisců v roce 1985 na specifickou úlohu etnologie a nabádal k tomu, aby badatelé zachytili mezi dětmi to, co je jejich „pravou“, autonomní kulturou, co je její podstatou. Upozornil na pojmovou opozici mezi kulturou pro děti a kulturou dětí. Zásahy výchovy, “metodická socializace“ i ostatní socializační impulzy se odehrávají v předem daném společensko-historickém rámci, který opozici kultura pro děti/ kultura dětí silně relativizuje tím, že tlačí k sobě protilehlé póly. Hlavní podstatou kultury pro děti je bezpečnost dětí a také byrokratický mechanismus pořádku, norem a kontroly. Smyslem mnohých forem dětské kultury je prolomení daných hranic a zpochybňování všech rozdělení a závěrů. Za kulturu dětí považuje H. Bausinger svobodné hraní a odmítání všech definitivních zařazení (Bausinger 1987: 12,15). Kultura dětí je pojem, do kterého zahrnuji zábavy a hry provozované ve vrstevnických herních skupinách, ale také další činnosti provozované ve volném čase v rámci rodiny nebo obce. Domnívám se, že ke kultuře dětí patří také domácí prostředí ve kterém žijí a jejich péče o ně, tzn. i podíl dětí na práci v domácnosti. Jak už bylo řečeno, součástí kultury dětí je tradiční folklor nebo jevy folklorní povahy. Pod pojem dětský folklor zahrnujeme různé slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy žijící mezi dětmi a mládeží. Je možné sem řadit také některé hry sportovní, výtvarné a věrské představy či pověry. Dětský folklor se člení na dvě vrstvy, které se vzájemně prolínají: folklor pro děti a vlastní folklor dětí (Leščák – Sirovátka 1982: 149, Pospíšilová 2000: 265–266). Například hry s batolaty a ukolébavky patří do folkloru pro děti a rozpočitadla a různá říkadla jsou vlastní folklor dětí. Hranice mezi těmito skupinami není ostrá, neboť nelze snadno určit, které hry, říkadla, nebo hádanky vznikly původně mez dospělými a postupně se přenesly do světa dětí, staly se folklorem pro děti a posléze folklorem dětí. Víme, že některé dětské obchůzkové hry byly kdysi součástí starodávné obřadní kultury dospělých ( vánoční pastýřská hra, obchůzka tří králů). Folklor dětí zahrnuje velké množství jazykových a nejazykových aktivit, které na základě obecného porozumění kolují mezi dětmi. Předpokladem pro živý dětský folklor jsou spontánně vytvářené skupiny dětí a později také skupiny vytvořené v mateřských školkách a
školách a také prostory nekontrolované dospělými, jako ulice, chodníky, dvory, veřejné zahrady a parky. V širším smyslu patří do dětského folkloru také dětská víra. Folklor dětí nelze jednoduše označit jako ústní tradici dětí; rozvíjí se v konfrontaci s předlohami ze světa dospělých. Výchozím materiálem mu byly a jsou například lidové a populární písně, šlágry, pochody, operetní texty, kostelní písně, modlitby, společenské tance, reklamní slogany a televizní seriály (Messerli 1993).
2. 2. Volný čas dětí a jeho náplň
Volný čas je dětí je naplněn činnostmi, které považujeme za kulturu dětí. Dnešní etnolog zabývající se kulturou dětí sleduje jejich vyprávění a zpěv, herní repertoár, jejich zvykoslovné a obřadní projevy, slavnosti a svátky, jaké mají koníčky a záliby, co sbírají, jak se oblékají a upravují, v jakých se sdružují partách, herních skupinách či dvojicích. Zajímá ho, kolik mají děti volného času a jak jej vyplňují, co vlastně považují za povinnost a co za náplň volného času. Volným časem rozumíme tu část dne, kdy dítě není vázáno školními povinnostmi, úkoly, pomocí v domácnosti, povinnými rodinnými návštěvami apod. Současná sonda do života školních dětí ukázala, že školáci mají převážně pocit dostatku volného času (Pospíšilová 2002: 71). Zájmová umělecká a sportovní činnost je pro ně spíš povinností. Docházka do těchto mimoškolních aktivit bývá vyvolána přáním rodičů a souvisí s jejich prestiží a s nenaplněnými osobními ambicemi rodičů. Tyto okolnosti se nezřídka promítají do organizování volného času jejich dětí. Ke kultuře dětí patří také to, v jakém domácím prostředí žijí, zda mají dětské pokoje a jak o ně nebo o své zvířecí kamarády pečují, či jakou měrou se podílejí na domácích pracích. Na venkově bylo až do 20. století běžné zapojit děti do každodenního domácího života, od menších ručních prací až k činnostem nesoucím díl vlastní zodpovědnosti, včetně péče o mladší sourozence. Výpomoc v domácnosti a na poli byla i součástí prázdninové výměny dětí v první polovině 20. století. Při výměnných pobytech, tzv. chození „na veksl“, a během prázdninových pobytů se děti dostávaly do jiného kulturního a sociálněekonomického prostředí (Fielhauer 1978, Pospíšilová 2001: 124). Dnešní starší školáci pracují, někdy i nelegálně, aby si vylepšili finanční situaci nebo si koupili něco, co jim rodiče nejsou ochotni financovat. Vedle toho mají své povinnosti v domácnosti, popřípadě v hospodářství či na poli. V současnosti existují velké rozdíly v pracovním nasazení dětí ve městě a ve vesnici (Pospíšilová 2002).
Hra je jevem obecně kulturním a civilizačním a můžeme ji definovat jako spontánní dobrovolnou duševní nebo tělesnou činnost, podřízenou určitým pravidlům, nesledující praktický účel, jež je doprovázena především radostí a potěšením z ní samotné. O zániku samostatné herní aktivity nemůže být dosud řeč, i když je u dětí dnes zřejmá pasivita a sklon k individualizaci a ponoření se například do počítačových her. Současný herní repertoár dětí obsahuje tradiční hry i novější hry sportovní anebo hry vázané na nějaký obchodní artikl (Pospíšilová 1990). Posledně jmenované hry většinou nemají dlouhou historii, příkladem z poslední doby je hra nazývaná Pogy (Marholdová 1997). Mimoto děti hrají hry počítačové a dokonce si zkušenosti a úspěchy získané při těchto hrách sdělují a vyprávějí si o nich; podobně jako při jiných hrách, i repertoár počítačových her podléhá módním vlnám. Náhlé zmizení a následné překvapivé objevení se některé hry rozebírá H. Bausinger (1987: 14) Tyto „vlny her“ existují i vně (mimo) hračkářského průmyslu a působí na ně sociální komunikace, tlak módy a kolektivní normy. Někteří dnešní školáci znají na třicet i více her. Přes zdání, že si děti málo hrají, byla při průzkumu provedeném prostřednictvím časopisu Sedmička na sklonku sedmdesátých let 20. století zjištěna široká aktivní znalost her. Několik dětských čtenářů bylo schopno sestavit seznam obsahující na sto her (Zapletal 1988). Velkoměstská společnost uchovává mnohé hry, jejichž kořeny sahají až do středověku a které z vesnic již vymizely. Je tedy v oblasti dětských her konzervačním činitelem; v pozadí stojí folklorismus a „informační konzervy“, média (Scheufler 1976: 84). Děti mají rády hry, obsahující nezanedbatelný podíl štěstí, takže individuální schopnosti při nich nemohou být jednoznačně srovnávány. Baví je hry, které mohou automaticky znovu začít tak, že každý dostane novou šanci, hry, kde se mění místo a každá jeho proměna obsahuje nové vybírání vedoucích, volení stran, toho, která ze stran začne, což samo o sobě je téměř samostatnou hrou. Dospělým se dětské hry často zdají těžkopádné, a jsou-li k nim přizváni, stávají se často netrpělivými a snaží se je urychlit. Dospělí, zaujati zdlouhavými přípravami, ne vždy vidí, že mnoho her, zvláště u malých dětí, se podobá spíše obřadu než soutěži.Děti volí určitou hru jen na základě banálního dialogu, který předchází honičce (Opie 1969: 2). Do dnešních dnů prokazuje velkou životnost například honička postavená na dialogu, nazývaná Na krvavého dědka, Na krvavé koleno apod. Patří k hrám, jež mají co do činění se strachem. Je vlastně malou zkouškou odvahy. Jako hra odbývaná částečně v kruhu skýtá pocit bezpečí, neboť stát v kruhu znamená být ve skupině. Tento antropologický model (Röhrich 1987: 211) je doplněn uvolněním napětí, odbouráním agrese. Tuto hru a různé herní okolní okolnosti obecně rozebrala ve srovnávací monografii německá etnoložka Uta Schier-Oberdorfer (1985). V roce
1998 popsalo její průběh a vzpomínalo na její oblibu ve vlastním dětství několik studentů etnologie Masarykovy univerzity v Brně (dokumentační sbírka EÚ AV ČR v Brně, i. č. 4393). Spontánní činností dětí ve volném čase je oblíbený koníček – sběratelství. Sběratelství je rozšířené zejména v období školní docházky mezi chlapci i děvčaty. K nejčastěji sbíraným předmětům patří poštovní známky, pohlednice, nálepky od sýrů apod., různé obaly, odznaky, modely aut aj. Záliba vytvářet a doplňovat takové sbírky napomáhá učit děti uspořádat si osobní věci a pomáhá jim také vytvářet si vlastní svět a identitu (Pospíšilová 1990). Podobně oblíbené je – zejména mezi městskými dětmi – chovat nějaké zvíře. Oblíbení jsou křečci, morčata, laboratorní krysy, osmáci (osmák dega), želvy, kočky a psi. Starší děti a mládež vytvářejí skupinky, které chodí spolu psy venčit, postávají v hloučcích na rozích ulic, v sídlištích a v parcích a jejich hovor a smích spoluvytváří mikroklima dané lokality. Děti jsou čas od času zasaženi různými vlnami koníčků. Tzv. náramky přátelství rozšířené mezi dětmi, studenty a posléze i mezi dospělými v devadesátých letech 20. století jsou příkladem nadnárodního prvku kultury ve světě dětí a mládeže. Náramky zhotovované technikou uzlování se do Evropy rozšířily z jižní Ameriky a školní děti je tkaly a vzájemně se jimi obdarovávaly. Nosily je jako módní doplněk anebo jako symbol či součást věrské praktiky. Náramek pomáhal splnit přání, nesl štěstí anebo to byl dar z lásky či projev přátelství. Někteří dotázaní uvedli, že náramek je jejich talismanem (Pospíšilová 1997). Nejrůznější pestrobarevné, technikou uzlování, drhání neboli makramé tkali děti a studenti v devadesátých letech 20. století s pomocí spínacího špendlíku zapnutého do ubrusu nebo do nohavice jak doma, u televize, ve škole, tak na schůzkách s kamarády nebo v zájmových či tábornických oddílech. Tyto vlastnoručně tkané (nebo kupované) náramky nosily děti, mládež i někteří dospělí denně (včetně prezidenta V. Havla), aniž by je sundávali, někdy až do jejich roztrhání. Přímá ústní komunikace a vyprávění je v prostředí dětí silným poutem mezi vrstevníky. Do jednotlivých žánrů se promítá humor, historické vědomí, emocionální prožitky a také vztah ke kamarádům a nejbližším členům rodiny. V herních skupinách se prostřednictvím přímé komunikace uskutečňuje socializace jedince. Kamarádství prožívané ve skupině uspokojuje určité psychické potřeby a poskytuje nadaným dětem prostor pro rozvoj schopnosti vyprávět tváří v tvář publiku a uplatnit zde svou výlučnou pozici. Mezi nejživější tradiční folklorní žánry patří mezi dětmi vtipy a hádanky. Při nespoutané tvořivosti dětí se naplňuje chuť vyprávět a bavit při vyprávění nejrůznějších příběhů, prožitých situací, dobrodružství, obsahů filmů, přečtených knih nebo pověsťových látek (Pospíšilová 2003). I když pověsti většinou nespadají do aktivního repertoáru školáků, je
znalost místních i národních pověstí značná. Pověsti nežijí vždy vysloveně jako vyprávění, nýbrž především jako vědění, jako historické vědomí a jako paměť o minulosti. Víme, že jejich znalost pomáhá upevňovat místní nebo krajovou či národní identitu (Hlôšková 1997). Často mají charakter, povahu pouhé zprávy nebo stručného sdělení, torza příběhu, v němž převládá hlavně funkce zpravodajská a poznávací, kdežto funkce estetická je sekundární. Je však zřejmé, že silným faktorem dětské zábavy je prostá legrace, přehánění a vymyšlené příběhy. Žákovský a studentský humor, obsažený v anekdotách a humorných vyprávěních vykazuje identifikační znaky, kterými se folklor dětí vyznačuje obecně. Je to několik příznaků nebo kategorií podílejících se na identitě jednotlivých skupin dětí a mládeže podle věku, pohlaví, místa bydliště, prostředí i ročního období. Cílem dětských šprýmů a posměchu mohou být dospělí (rodiče, učitelé) nebo odlišné chování a vlastnosti jiných dětí. Německý folklorista Peter Rühmkorf (1967) nazývá posměšné rýmy jedním z nejstarších nástrojů kontaktu. Tzv. nepravé hádanky (Fangfragen) a vtipy jsou jednoduchými formami komunikace, jejíž rituální charakter a formální pevnost dovoluje dítěti obracet se beztrestně na druhého a lehce ho zesměšnit. Velký znalec vtipů školáků, slezský folklorista Antonín Satke píše o „určité věkové bázi smíchu“ (Satke 1991: 153). Za poměrně výraznou hranici související se schopností vyprávět, která je zásadní také při proměně repertoáru, můžeme u mladé generace považovat věk deseti a patnácti let. Ve věku patnácti let narůstá obliba černého humoru, cynismu a absurdity. Humorná podání se liší podle věku i podle pohlaví, popřípadě podle pohlaví společnosti, ve které se vypráví. Rozdíly se jeví také v repertoáru venkovských a městských dětí. Podobně repertoár dětí z osmiletých gymnázií vykazuje jiné kvality než repertoár jejich vrstevníků ze základní školy. O životnosti anekdot svědčí jejich aktualizace a variační proces, jemuž podléhají. Do okruhu folkloru dětí je třeba přijmout také některé nové jevy, například reklamní slogany a jejich parodie v dětském repertoáru: vidíme, že pronikání masové kultury a masových prostředků zábavy do kultury dětí souvisí s tezí, že dětská kultura je schopna přijímat nejrůznější podněty zvenčí a upravovat je vlastním způsobem. Badatelé se zabývali oblibou anekdot jako krátkého, stručného žánru v souvislosti s proměnami folklorního podání (Sirovátka: 1991, Satke: 1980). V moderním světě není prostor na dlouhé besedy, avšak situační, příležitostný druh personální komunikace se zábavnou funkcí není příliš omezován masovými prostředky zábavy. Zejména děti mají nadále dost času a prostoru pro spontánní formy zábavy. To, co nelze publikovat kvůli drastičnosti, obscénnosti, nevhodnosti politické a jiné, se může šířit neoficiální cestou. Ve světě dětí stojí v kontrastu proti oficialitě a spořádanosti tzv. slušného a vzdělaného světa dospělých humorné
vidění světa, cynismus a černý humor některých anekdot. Vyprávění takových anekdot mezi dětmi a mládeží může patřit k neuvědomělému či uvědomělému vyjádření opozice vůči světu dospělých. Prostřednictvím folkloru parodují školní děti kulturu dospělých, zvyšují si status mezi vrstevníky, odreagovávají svůj strach a vyjadřují obecně vše, co se jich týká. V tomto směru hraje dětský folklor – stejně jako folklor dospělých – klíčovou roli v jejich společenském životě (Virtanen 2000: 274). Z dotazníkových akcí zaměřených na současnou zpěvnost školáků vyplývá, že díky dostupnosti technického zařízení stále narůstá obliba pasivní konzumace hudby, především moderní taneční, a to na úkor aktivního zpěvu (Toncrová 1990, 2003). Přesto však existují určité situace v životě dětí a mládeže, kdy prostředkem zábavy a relaxace se stává zpěv. Důležitým poznatkem z výzkumů brněnské folkloristky Marty Toncrové je zjištění, že významnou úlohu přitom hrají lidové písně, nikoliv lokální a regionální vázané na rodiště či bydliště dotazovaných, ale písně obecně známé, celonárodní. V jejich šíření zaujímá v této věkové kategorii důležitou roli škola a další výchovné a kulturní instituce, méně se v tomto směru projevuje vliv rodinného prostředí. Do aktivního zpěvu dětí a mládeže rovněž pronikají moderní umělé taneční písně. Některé z nich se svou povahou a snadnou zapamatovatelností přibližují lidovým písním. V repertoáru dětí a mládeže tak dochází k procesu zlidovění umělých skladeb, podobně jako tomu bylo ve společenském zpěvu v 19. století. V oblasti kalendářního zvykosloví najdeme několik svátků či významných dnů, kterých se děti aktivně účastní, dokonce je organizují a bez jejich podílu by jejich průběh a podoba byly ochuzeny. K příležitostem, na nichž je podíl dětí či mládeže výrazný, patří kupříkladu pálení ohňů v předvečer 1. máje, nazývané pálení čarodějnic. Slavení Velikonoc obecně dokládá mezi školáky názorovou škálu od záporných a lhostejných reakcí k postojům kladným (Frolcová 2000, 2003). Prožití Velikonoc dětmi odráží pozitivní vliv rodinných a lokálních tradic, díky jimž místy žije dívčí koleda na Smrtnou či Květnou neděli a v posledním velikonočním týdnu chlapecká koleda spojená s obyčejem hrkání (Petráňová 1996, Grycová 1997, Pospíšilová 1999). Na vesnicích jsou bohatší sociální kontakty rodinné i generační i u starších školáků či mládeže, naproti tomu děti a mládež z měst se odlišují kritičtějšími názory a více se izolují i rodiny. Dalším oblíbeným a všeobecně slaveným dnem je mikulášský svátek. Průvody masek mikuláše, čerta a anděla, popřípadě dalších postav se konají jak na vesnicích, tak ve městech i v nedávno vybudovaných příměstských sídlištích (Beneš 1988, Pospíšilová 1988). V některých lokalitách, například na jižním Valašsku, jim předchází výhradně dětský obyčej, večerní „létání čertů“, které se koná několik dní před mikulášským svátkem a účastní se ho postupně předškolní a školní děti.
Rodinné svátky charakterizuje snaha o vytvoření pocitu vzájemné pospolitosti a pohody, lásky a radosti (Navrátilová 2003). Umocňuje je akt obdarování, které je projevem spontánních kontaktů, důležitých pro osobnostní vývoj dítěte. Jako nejstabilnější sváteční příležitosti, fungující bez ohledu na socioekonomické poměry v rodině, se projevily Vánoce a oslava narozenin. Slaví se intenzivně a pravidelně ve venkovském i městském prostředí.
2. 3. Funkce a znaky dětské kultury a folkloru
Součástí kultury dětí je folklor dětí, jeho tradiční i nové nebo nově se utvářející formy. Podobně jako folklor dospělých, tak i dětský folklor se vyznačuje nejrůznějšími funkcemi. Je to funkce zábavná, estetická, výchovná, kontaktová nebo integrační. Neméně významná je funkce identifikační. Už samotný termín je identifikační. V termínu je obsaženo, že folklor odlišuje skupinu dětí (popř. mládeže) od skupiny dospělých. Dětský folklor identifikuje skupinu v různých řezech, spektrech: podle pohlaví (chlapci hrají jiné hry než děvčata), podle věku (ústní projevy, hry i záliby mají svoji věkovou hranici), podle prostředí, místa (jiné jevy jsou ve městě a jiné na vesnici, jiné na sídlišti, jiné na dvoře, ve vilové zahradě), podle ročních období, a speciálně může identifikovat i různé herní nebo nepřátelské skupiny (tajná řeč, hesla, úsloví, klišé). V tomto kontextu se dětský folklor jeví jako prostředek identifikace se sociální, nikoliv etnickou skupinou, etnikem. Identita dnešních dětí vyrůstá z několika kulturních a kolektivních identit. Podílí se na ní spontánní, autentická dětská kultura, kultura masová a kultura vysoká (Pospíšilová 1994: 35). Na rozdíl od jiných folklorních druhů a žánrů (například píseň, pověst) nemá dětský folklor nápadné etnické znaky. Národní nebo etnické odlišnosti folklorních jevů lze rozpoznat a analyzovat při interetnickém srovnávacím bádání, které nalézá jednak varianty a obměny obecně rozšířených her a jevů (Schier-Oberdorfer 1985; Pinon 1967) a jednak hry a jevy patřící k určitému etniku, etnickému okruhu nebo skupině. Jen zřídka existuje nějaká hra v jediném geografickém nebo jazykovém prostoru: příkladem mohou být stovky pravidel, které děti používají při hře v kuličky anebo varianty hry Na slepou bábu (Pinon 1967: 11). Důležitým znakem dětského folkloru je jeho kontinuita a zároveň podléhání vlnám oblíbenosti her a zábav. Školní děti, jakkoliv to není na první pohled patrné, zůstávají velkými přáteli tradice. Například ve Velké Británii se chlapci stále baví vtipy, které posbíral mezi svými přáteli Jonathan Swift na začátku 18. století v době královny Anny. Některé z verzí jsou dokonce identické s rýmy, jež byly známy před sto třiceti lety (Opie 1969: 3).
Podobně je tomu v našich zemích při srovnání současného materiálu z terénu se zápisy F. Bartoše a jeho vrstevníků (Pospíšilová 1993). V průběhu času se odehrávají změny v relativní popularitě jednotlivých her. Čas od času se odněkud vynořují hry anebo záliby, které na čas zcela zachvátí dětský svět, a jak rychle se objevily, tak rychle zase mizí. Ne vždy jsou vázány na komerční podněty: náramky přátelství, copánky z bavlnek ve vlasech, dárkové sešity k patnáctinám, háčkovaný míček „haki“, říkadla při skákání gumy, parodie populárních písní aj. (Pospíšilová 1997). Svět her patrně vždy stál mezi změnou a setrváváním. Děti jsou ve svých hrách na jedné straně vynalézavé, stále vnímají vše nové, na druhé straně jsou také enormně konzervativní (Röhrich 1987: 199). Současně dnešní dětská kultura odráží realitu a normy světa dospělých. Kupříkladu fotbal zprostředkovaný masmédii nastoupil na místo tradičních chlapeckých her, zároveň některé nové hry internacionálního charakteru se objevují ve světě dětí neznámo z jakých zdrojů. K nim patří například dívčí skákání gumy či tleskací hry doprovázené nonsensovými říkadly (Schier-Oberdorfer 1987: 290; Virtanen 2000: 275; Bittnerová 1999). Lze tedy shrnout, že kultura dětí je mnohovrstevnatá: přijímá podněty z různých kulturních sfér, z tzv. vysoké a masové kultury, z médií a dnes i z internetu a současně se v ní některé tradiční jevy stále udržují a jiné se ve vlnách vracejí. Současná dětská kultura a dětský folklor nejsou etnicky ohraničené, izolované.V dnešním moderním světě „bez hranic“ jsou živou sférou neustále se obměňujících spontánních a současných, ale zároveň i tradičních a jen pozvolna se měnících jevů, které nesou místní a regionální znaky.
2. 4. Herní prostředí a formy sdružování
Knihy a studie o životě a folkloru velkoměstských dětí, o současných dětských hrách, zálibách, oblečení, svátečních příležitostech nebo zpěvu ukazují, že na východě i západě Evropy zůstaly ve 20. století prvky ústní tradice a lidové kultury součástí kultury dětí. Svět personální komunikace zde existuje vedle světa masmédií, institucionálních výchovných prostředků a technických hraček. Přitom vidíme, že všední i sváteční život městských a venkovských dětí je jinak rozvrstvený, jednotlivé formy kontaktů mezi vrstevníky se uskutečňují v jiném poměru a jsou jinak naplněné. Ve městě jsou děti víc pod vlivem vzdělávacích a kulturních institucí, zvláště školy. Jako určující příčinu změn rodinného života v naší době je možné označit vedle industrializace hlavně urbanizaci. Urbanizace přináší základní změnu prostorových vztahů, proměnou procházejí prostory na hraní pro děti – venkovní i vnitřní, domácí (Mitterauer 1996: 113).
V moderní průmyslové společnosti se místem identifikace stala rodina, a co nemůže rodina plně zvládnout ve výchově a vzdělání, to se přenáší na školu. Dnešní škola jako institucionalizovaná povinnost je místem, z něhož se odvíjí soubor časových, prostorových i sociálních „parametrů“ života dětí (Alan 1989: 114–115). Škola je pro dítě ústředním faktorem organizace denního života. V rodině se zase vytváří specifická rodinná kultura, členové rodiny komunikují navzájem rozličným způsobem, vyvíjejí se zde vlastní rodinné rituály a návyky, vztahy mezi členy, mezi dospělými a dětmi. Při dnešní liberální výchově se děti stávají partnery rodičů, diskutuje se s nimi u stolu o tom, kam se pojede na dovolenou, jaké kdo bude mít nebo chce mít povinnosti v domácnosti a dokonce se rodiče nechávají dětmi oslovovat křestním jménem. Současně jsme však také svědky dožívání autoritativních způsobů výchovy a generačního odstupu. Škola jako jedna z institucí, včetně školy mateřské, přímo i nepřímo ovlivňuje tradování folklorních jevů a her (Pospíšilová 1996). Snad žádná instituce nezasáhla tolik do rodinného života – a tím do života dětí – jako škola, tím, že se výrazně podílí na socializaci dítěte a zároveň určuje „čas“ rodiny v denním, týdenním a ročním cyklu (Mitterauer 1996: 115-116). Chuť i nechuť ke škole a podceňování výuky dětmi (i rodiči) dokládají v minulosti i dnes různé prameny a literatura odborná i memoárová; leckdy hraje úlohu ve vztahu dítěte ke škole kontrapozice sociálních rolí „žák – učitel“ (Typy žáků 1995). Po školním vyučování jsou na děti kladeny další povinnosti – mimoškolní vzdělávací a sportovní aktivity. Přes všechno masivní působení institucí a časová omezení si děti vytvářejí volný prostor pro své kontakty a zábavy. „Vypínají“ během dne, v době školních přestávek, odpoledne po škole a kdykoliv, kdy je to možné (Hengst 1981: 33). Zvláštním fenoménem školy je život dětí a komunikace o přestávkách mezi vyučovacími hodinami. Existuje například mnoho kontaktů mezi chlapci a děvčaty na chodbách. Mají mluvenou či gestikulovanou podobu a mívají zdánlivě či skutečně nepřátelský charakter. Některé projevy nepřátelství nebo agrese ve škole mohou vznikat také proto, že škola, školní chodba či dvůr má charakter ohraničeného prostoru navíc s dozorem dospělého, z něhož nelze utéct. Kontaktům a vztahům mezi děvčaty a chlapci a jejich hrám ve škole, zejména o přestávkách, na školním dvoře, ale i na záchodě věnovala kapitolu ve své studii Children´s Lore finská badatelka Leea Virtanen (1987). Ukryty před zraky dospělých se na toaletách rozvíjejí mnohé aktivity, konspirace a zábavy ne vždy nevinného charakteru. Nejsilnější zážitek ve mně zanechaly hry, které jsme jako děti hrávaly na prvním stupni o přestávkách mezi jednotlivými vyučovacími hodinami. Pamatuji se, že už jsme se nemohly ani dočkat konce hodiny, tak jsme se těšily, až zazvoní a my budeme moci pokračovat v našich
hrách! Sraz byl vždy po zvonění na toaletách, které bůhvíproč byly nezvykle až nápadně prostorné a tudíž velice dobře vyhovovaly našemu účelu. Samozřejmě hry chlapecké a dívčí probíhaly odděleně, ale nezřídka se stalo, že k nám nějaký rošťák ze zvědavosti zavítal a zapojil se do naší hry. Všechny hry prováděné v těchto místnostech byly provázeny dramatickým napětím, neboť každým okamžikem se mohly rozrazit dveře a v nich stát naše paní učitelka… Kromě všech známých her Na honěnou (Na babu) a Na schovávanou byla velmi oblíbená hra Čáp ztratil čepičku… (dvacetiletá dívka, Plzeň, 1998 ) Přestávky mezi hodinami jsou příležitostí, při které jsou projevy tradice předávány od jedné skupiny ke druhé, tak, jak to probíhá v malých herních skupinách, mezi sourozenci, bratranci a sestřenicemi anebo i mezi krátkodobými skupinkami dětí, například během letního tábora nebo mezi městskými a venkovskými dětmi v chalupářské obci. Na dnešních dětech se projevuje vliv školy, masmédií, ekologických iniciativ, života v skautských, trampských a různých táborových pospolitostech a v neposlední řadě také pravidelné ježdění na venkov a možnost přiblížit se tak přírodě a přirozenému cyklu ročních období, který je spojený s určitými pracemi a odpovídajícími činnostmi. I když velká část dětí jezdí pravidelně na venkovské chalupy, chaty anebo na výlety do přírody s oddílem, chybí jim každodenní a celoroční kontakt s přírodou, který se promítá i do charakteru dětských neformálních skupin. Na dětství v rodné obci a na sepětí s přírodou vzpomíná spisovatel Ludvík Vaculík: Budoval jsem indiánský kmen několik roků, každého jara vždycky znovu, protože přes zimu se mi rudoši měnili zas v bázlivé chlapečky svých rodičů, bavící se přízemními drobnými darebačinami. Každého léta dostával jsem se blíž ke své představě opravdického valašského indiána Delewara… (Vaculík 1990: 172). Děti získávají vztah k přírodě jednak výchovou v rodině a prostřednictvím různých institucí, zejména školy, ale také mimoděk, během pobytů v přírodě. V naší republice vlastní asi 10 % rodinných domácností víkendovou chalupu či chatu. Fenomén tzv. druhého bydlení je u nás vžitý a lidé jej nepovažují za přepych. Výjezdy do přírody jsou už od dvacátých letech spojené s trampským hnutím (Altman 2000, 2003), po druhé světové válce zesílila vlna stavění chat mimo městské aglomerace a ježdění na venkov a do přírody bylo podpořeno také chalupařením. Sociologické výzkumy ukázaly, že lidské chování a mnohé lidské postoje jsou silně závislé na tom, zda člověk vlastní či nevlastní půdu, lhostejno, o jaké rozloze. Chalupaření vtiskuje našemu životnímu způsobu specifický ráz a dětem dává možnost seznámit se s životem na vesnici, popřípadě se ho aktivně účastnit a podílet se tak na tradování a přenášení různých jevů mezi městem a vesnicí. Městské děti se stávají členy herních a kamarádských skupin dětí venkovských a vzájemně se obohacují, předávají si
zkušenosti a znalosti. Při delších prázdninových pobytech se městské děti ve venkovských společenstvích etablují a přijímají zdejší způsob života, komunikace a soužití v rámci svých vrstevníků i v rámci mezigeneračním. Malé děti zde bývají v každodenním kontaktu s přírodou, rozšiřují repertoár svých her například o sezónní hry s přírodními materiály, jako je hlína, bláto, voda, listí, dřevo apod. Tyto činnosti a zábavy souvisí mimoděk s vytvářením biologického základu lidského vztahu k přírodě (Librová 1988: 19). …bylo mi asi deset let a podařilo se mi zapadnout do party místních kluků ve věku 8–15 let. Jednou jsem dostal za úkol sehnat co nejostřejší střep. Na co bude, jsem nevěděl, domýšlel jsem si, že budeme pravděpodobně někoho mučit. Netušil jsem funkci tohoto pochybného artefaktu ani tehdy, když se celá naše eskadra nalodila na několik nafouknutých traktorových duší a pustila se na nich po proudu rozbouřené bystřiny. Střep v dlani, kterou jsem se musel navíc něčeho držet, nebyl zrovna příjemný…Chvíli naše plavidla plula podél zarostlých břehů – dnes už je všechno vykácené…. (dvacetiletý muž, Brno, 1999) Pravidelné odjezdy z města na chalupu formují životní styl rodin a obohacují rodinnou paměť o mnohé zážitky z vesnice, o znalosti fungování sousedského společenství a lokálních tradic. Také vyprávění a vzpomínky na rekonstrukci domu-chalupy se udržují v rodinné paměti často v návaznosti na růst a dospívání dětí. O tom, jak mohou život člověka v dospělosti ovlivnit prožitky z dětství, bylo napsáno mnoho knih. Brněnská socioložka Hana Librová při výzkumu alternativních postojů skupin zelených nebo lidí žijících v dobrovolné skromnosti zjistila, že v dětství lze hledat také zdroje alternativních postojů a způsobů života (Librová 1994). Dotázaní se v převažující věkové skupině třicátníků zmiňují v souvislosti s podstatnými událostmi svého dětství o prarodičích, žijících většinou na venkově. Venkovský děda či babička jsou v jejich vidění učiteli hodnot a dovedností jejich současného života. Vedle tématu děda a babička dominovala v rozhovorech při hledání zdrojů způsobu života vzpomínka na událost či příběh z dětství vázaný na určitou krajinu. Evokace prarodičů, nějakého příběhu a krajinného místa byla v jejich vzpomínkách často propojena. Dalo by se říci že ti, kdo se dnes stěhují na venkov kvůli dětem, začínají chápat, že dětské hřiště a mateřská škola nejsou hygienicky a pedagogicky vylepšenou verzí venkova, ale právě jen žalostnou náhražkou tohoto významově i biologicky neskonale bohatšího prostředí (Blažek 1998: 100). Tyto skeptické názory na život ve městě stojí v kontrastu s poznatky o životnosti her dětí žijících v městských sídlištích, na ulicích a o šíři jejich repertoáru. Naše zjištění jsou podpořena také názory zahraničních badatelů. Městské ulice a chodníky jako místo na hraní
jsou a byly přitažlivé mimo jiné proto, že součástí hry dětí bývá i touha překážet, plést se pod nohama, dráždit dospělé křikem a přebíháním (Opie 1969: 11).
2. 4. 1. Socializace a skupiny Podle sociálních psychologů je každý člověk členem mnohých sociálních skupin, přičemž – podle převládajících vztahů – lze tyto skupiny charakterizovat jako primární skupiny anebo organizace (formální a neformální). Při realizaci povinností, zájmů, zábav a her se venkovské i městské děti pohybují ve čtyřech základních skupinách, rovinách. Každá z nich má jiný charakter, jiné složení členů a jiné skupinové normy a cíle. Vedle primárních skupin, jakými jsou rodina a kolektiv přátel, se vztahy uskutečňují na úrovni organizací, k nimž řadíme všechny výchovně-vzdělávací instituce mající charakter formální organizace. V jejich rámci se mohou vytvořit skupiny, jež můžeme označit jako organizace neformální (Salner 1979). Děti prožívají den ve všech těchto seskupeních, přičemž členství v nich nelze od sebe oddělit, neboť se vzájemně doplňuje anebo podmiňuje. Jako jeden z příkladů vytváření zájmových skupin mladých lidí může sloužit trampské hnutí, jež se v českém prostředí v průběhu 20. století vyvinulo do specifické formy (Altman 2000, 2003) a zasáhlo i svět dětí. Tramping jako jeden ze způsobů sdružování a trávení volného času mládeže, potažmo generací dospělých s vlastními dětmi, představuje svébytný fenomén, jedinečný pro náš prostor. K jeho charakteristickým rysům patří různé formy kontaktů, zábav, výtvarných a literárních projevů. Kromě trampingu lze k výrazným zájmovým skupinám mládeže posledních dvaceti let přiřadit i folkové hnutí, které se v některých oblastech s trampingem stýká, ale zároveň se vyvíjí i samostatně. Například folkové festivaly jsou fenoménem, které mají dnes už svou kulturu a specifické rysy. Další marginální skupiny vytvářející se mezi mládeží, jako jsou „technaři“, „snouborďáci“ aj., se vyznačují také vlastní specifickou kulturou projevující se navenek i uvnitř skupiny (Kosíková 2003). Specifická dětská tradice se vytváří tam, kde mají děti možnost izolovat se od dospělých a při každodenním nebo častém kontaktu vytvořit své vlastní normy chování. Přirozeností dětí je stáhnout se do vlastní společnosti, která jim poskytuje možnost identifikovat se sobě rovnými. Přezdívky, tajná řeč, skrýše a bunkry jim umožňují oddělit se od světa dospělých. Parta si vytváří svá vlastní pravidla, hierarchii členů a mimoděk učí děti chování v daném společenství (Pospíšilová 1990:182). Mezi vrstevníky existuje určitý druh vzájemné výchovy. Kolektivní hry navozují sociální interakce, vytvářejí skupinové mikroklima a podporují skupinovou solidaritu. Ve společné hře přechází dítě od já-zážitku k sociálnímu my-zážitku.
Domy, jejich okolí a prostorové uspořádání mají vliv na sociální potřeby dětí. Je to komunikace s ostatními dětmi, s dospělými, vytváření herních skupin a možnost identifikace s prostředím, ve kterém děti bydlí. Sociologické průzkumy dokázaly, že velikost a vnitřní uspořádání obytných domů, řešení volných ploch a komunikací se podílejí na vzniku a trvání sociální komunikace mezi dětmi. Zjistilo se, které prostory lákají k pobytu a přitahují lidi (Čajánková – Musil 1984: 12). V tomto ohledu je známé kladné působení slepých ulic, polouzavřených a chráněných prostorů aj. Největším potěšením dětí by mělo být vzdálené opuštěné místo, ale zdá se, že se děti nesnaží za každou cenu, aby byly od dospělého světa zcela separované. V určitých formách her na sebe úmyslně připoutávají pozornost křikem a různými provokacemi, jako je pobíhání po chodníku, klepání na dveře nebo zvonění na zvonky aj. Oblíbenou zábavou může být i přebíhání ulice před jedoucími auty. Tyto rošťárny jsou lákavou zábavou protože jsou spojené s nebezpečím a jsou možná i vyjádřením protestu, jakéhosi boje se světem dospělých. Konfrontace se světem dospělých, anebo jeho napodobování je leitmotivem dětských her a prostor nedostavěného sídliště malým herním rájem: Žáky z našeho sídliště nebyl v kilometr vzdálené základní škole problém poznat. Gumáky (holínky) prozradily všechno. Nosili jsme je totiž téměř ke všemu a skoro pořád, neboť panelové krabice spojovala s civilizovaným světem nezpevněná pěšinka… Stereotypní kolotoče, skluzavka a prolézačky zdobily dvory – dospělými označované za vězeňské – prakticky odpradávna. Nás však příliš nepoutaly. Inspirovaly nás úplně jiné věci – rozmanité dráty, velké špulky od kabelů, kusy plechů, všudypřítomný polystyren a molitan. Oplocený stavební prostor nás přímo dráždil. Zamčené dveře a proslulé hlídače jsme naprosto ignorovali. Naskýtalo se nám něco nevídaného – spousta volnosti, žádné příkazy a zákazy a především možnost hrát si na jejich svět – svět dospělých. Našli jsme si tady plechovou skrýš a zařídili si ji jako byt… (devatenáctiletá dívka, Vyškov, 1999) Nejen u nás, ale i v zemích západní Evropy poskytují ideální podmínky pro činnosti part dvorky za domy či paneláky, a jsou tak důležitými místy stále živé tradice (Peetsch 1957, Virtanen 1978: 11). Děti si hraním s ostatními vrstevníky získávají širší okruh mezilidských zkušeností, než jaký by jim mohla poskytnout rodina. Postupně se zbavují závislosti na rodičích a sourozencích a vytvářejí si vlastní vztahy mimo rodinu. Hrát si venku, to znamená odedávna pro děti především to, že se mohou bavit mimo prostorová omezení domu a školy, bez disciplíny a vedení dospělých. Znamená to také být ve společnosti kamarádů, která většinou vykazuje určitou zvláštní kulturu.
Vzpomínám si, že jako každé správné panelákové dítě i já jsem patřila k partě mně podobných. Scházívali jsme se skoro za každého počasí u jakési cihlové polostavby, ukrývající popelnice. Teprve tady jsme se domlouvali, čím se budeme společně zaobírat. (dvacetiletá dívka, Rožnov pod Radhoštěm, 1996) Nejedny prázdniny jsme trávili hrou na velkém smrku, odkud nás během dne mohl odlákat jen oběd či starostlivá sousedka, kterou jsme pak dlouho hlasitě nenáviděli za to, že nás zde odhalila. Dalším oblíbeným místem byly staré kamenné hradby kolem kostela, odkud byl perfektní výhled, skýtaly soukromí, ale i vzrušení, protože to bylo místo pro nás zakázané. Pro nás to ale znamenalo jediný přístup do farní zahrady pro jablka. Každoroční hrou bylo sestavení skupiny kamarádů s názvem Parta, pořádání jejích dobrodružných výprav, soutěžení o ceny a sepisování kroniky. (devatenáctiletá dívka, Velká nad Veličkou, 1998) V tradičním výkladovém rámci socializace dítěte stojí proti sobě dva světy: dospělí a děti. Socializace je chápána jako proces, v němž se dítě stává plnohodnotným členem společnosti (Alan 1989: 133). Dítě je „neúplným člověkem“ – socializuje se, tzn. adaptuje se na svět dospělých za jejich přispění, avšak nesmíme zapomínat v tomto směru také na roli vrstevníků a kamarádských herních skupin, part nebo školních tříd. Dětský psycholog Zdeněk Matějček poukazuje na činitele, které dětem pomáhají ve zdraví přežít sociální katastrofu, jakou byla třeba válka v Chorvatsku: je to vedle matky také příslušnost k náboženskému nebo vesnickému společenství, ale také skupina druhých dětí (peer group), společné dětské aktivity i škola (Matějček 1995: 19). Úkolem etnologa je poukázat na podíl tradice, folkloru a přímé komunikace v dětském světě. Těžiště našeho bádání je zejména v kamarádských partách, neformálních skupinách a jejich projevech. Leea Virtanen poukazuje na to, že dospělí všeobecně studují dětství jako jednu fázi vývoje, jako přípravu na dospělost, a nikoliv jako vlastní život. Soudí, že dospělí vidí sebe samy jako nejdůležitější faktor vlivu na děti. Zkoumá se, jaký vliv má učitel na školní třídu, jak rodiče vychovávají děti nebo jak sledování televize vede k brutalitě. Příliš se zapomíná na nesnadno prokazatelnou okolnost, že se děti ovlivňují navzájem (Virtanen 1987: 183). Dětská společnost je sestavena do značné míry z kamarádských nebo herních part, skupin, pro něž je příznačná přímá, bezprostřední komunikace. Při zkoumání folkloru – i dětského – vycházíme z premisy O. Sirovátky: Malá sociální skupina je sociální souřadnicí folklorního aktu (2002: 21). Některé příklady ze života současných školáků ilustrují jejich vztahy, odrážejí různou míru tolerance nebo intolerance a odhalují další emocionální postoje s cílem zesměšnit, poškádlit, ponížit, postrašit aj. Tyto „posměšné“ projevy mnohdy nesou charakter ústní
tradice, například posměšky na jména, přezdívky, rýmované škádlivky, nepravé hádanky, cvičení řeči a některé druhy her. Odrážejí se v nich také některé formy kontaktů a konfliktů mezi jednotlivci a skupinami. Například kamarád je ve hře „demonstračním předmětem“, skrze nějž se zdůrazňuje vlastní postavení. „Střílet“ si z jiného, to neobsahuje osobní nepřátelství, ale jedná se tady spíše o formu styku (Virtanen 1987: 184). Někdy kolem roku 1984 se po městě Hradci Králové rozšířil zvláštní fenomén, který jsem nazval balkónová stratifikace… Panelové domy byly uspořádány tak, že vždy zhruba vymezovaly prostor, jakýsi polygon, který byl domovským herním územím zde bydlících dětí. V době, kdy docházelo ke zmíněné stratifikaci, nebyly ještě některé polygony stavebně upraveny, takže jejich povrch byl značně zvlněn a nacházel se zde stavební odpad a hlavně jíl. V této části Hradce Králové se děti stratifikovaly podle barvy balkónů, lépe řečeno podle barvy kovové obruby balkónu. Rozlišovali se „červeňáci“ (ti byli z mého pohledu hodní), „zeleňáci“ a „čerňáci“ (ke kterým jsem patřil já). Bylo mně tehdy asi osm let a chodil jsem na školu ZŠ Salvatora Allende a pamatuji si, když poprvé v jídelně začaly slovní potyčky mezi „červeňákama„ a „zeleňákama“. My jako „čerňáci„ jsme byli spojenci „červeňáků“, i když nás někdy obviňovali z vypočítavosti, že se přidáváme ke straně, která má momentálně navrch. Vím, že kamarádi ve škole vyprávěli úplné ságy o agresivních střetech mezi oběma stranami a já jsem v „zeleňácích“ spatřoval skutečně zlé nepřátele… V určitých situacích spolu ale jinak znepřátelené skupiny spolupracovaly a kamarádily. Při fotbale se dělení mužstev neodehrávalo na základě barvy domu, ale podle sportovních kvalit toho kterého hráče. P. H. konstatoval, že ve škole byl jeho nejlepším kamarádem „červeňák“, ale v případě mimoškolních střetů se z něj stával nepřítel… (dvacetiletý muž, Hradec Králové, 1998) Děti nejsou vychovávány pouze dospělými, ale prostřednictvím svých her a představ ovlivňují sebe navzájem, svůj vývoj, utvářejí samy sebe. Lze je zachytit v nejrůznějších situacích, kdy je jich víc pohromadě. V prostředí vrstevnických skupin, kde se nedostanou ke slovu dospělí a neplatí zde žádné předsudky, se jako přirozené předpoklady skupinového soužití rozvíjejí takové vlastnosti, jako je skupinová solidarita, loajalita, schopnost podřídit se a spolupracovat. Ve skupinách děti získávají širší sociální rozhled, formují si zde představy o sobě samých, mohou se zde formovat sexuální role, ale hlavně a především se skupina může uplatňovat jako kulturní činitel a zdroj zábavy a relaxace. Na druhé straně se zde setkáváme s projevy opačnými, jako je egoismus, faleš anebo snaha prosadit se za každou cenu. Podle německého folkloristy Lutze Röhricha jsou ve světě dětí pocity převahy, přesily a zaostávání někdy odreagovávány krutěji než ve světě dospělých (Röhrich 1987: 209).
Etnologie sleduje i vlivy, které působí na přijetí některého z možných způsobů odívání starších školáků a mládeže, a mechanismy, jakými školní děti a mladí lidé volí svůj styl zevnějšku. Volba způsobu oblékání souvisí s módou, s náklonností k hudebnímu stylu či sportu, s životním postojem jednotlivce a s jeho sebeidentifikací. Pod těmito vlivy se vytvářejí mezi dětmi ve školních třídách rozmanité, na první pohled odlišné skupiny, a mezi mládeží jsou to skupiny sociokulturního charakteru (Kosíková 1999).
2. 4. 2. Komunikace Přímá ústní komunikace hraje v partách a kamarádských skupinách významnou roli. Vyprávění a povídky, jež mají už určitou vyhraněnou podobu a jež lze tedy zařadit k pevným vypravěčským žánrům, však tvoří jenom část těchto kontaktů. Větší část mnohdy představují volné rozhovory, informace, zprávy, atd., jež nemůžeme považovat za folklorní vyprávění, ale jež tvoří povšechnou přímou, nezprostředkovanou komunikaci uvnitř dětských kamarádských dvojic, skupin a part. V naší třídě je teď směr, kdy neuznáváme vtipy vtipné, ale spíš nevtipné. Smějeme se kameňákům, ale hlavně různým situacím, které jsme společně zažili – tedy humor spíš škodolibý. (sedmnáctiletý chlapec, Brno, 1996) Při těchto kontaktech jsou mluvčí i příjemce v jedné komunikativní situaci – mezi interpretem, mluvčím a posluchači probíhá oboustranná aktivní vazba. I když není každá komunikace v malé sociální skupině folklorním projevem, je malá skupina, tzn. také kamarádská parta nebo školní třída, přirozeným objektem folkloristického výzkumu. Můžeme potvrdit slova O. Sirovátky, který napsal ve studii o žánrech a funkcích současného českého folkloru, že i pro novou, přicházející generaci zůstává folklorní komunikace, zpěv, vyprávění a hry v dětských partách přirozenou a lákavou zábavou (Sirovátka 2002: 55–56). Rozhovory a informace mezi školáky se týkají nejrůznějších věcí a situací, od školních starostí až po debaty o sportu a holkách, o tom, kdo s kým chodí a nechodí, o módě a o tom, co je kde zajímavého ke koupi. Při pozorování takové komunikace se zřetelně ukazuje, že děti nejsou pouhými příjemci výchovy, ale prostřednictvím svých her a představ ovlivňují svůj vlastní růst a vývoj, utvářejí samy sebe a navzájem se ovlivňují (Virtanen – Du Bois 2000). Na otázku, co si děti obecně vyprávějí mezi sebou, jsme zaznamenali nejrůznější odpovědi: Sprosté vtipy. Po Naganu jsme si hodně vyprávěli o hokeji a hokejistech. (třináctiletý chlapec, Valašské Klobouky-Smolina, 1999; na olympiádě v Naganu získali čeští hokejisté zlaté medaile)
Nejprobíranější téma je samozřejmě škola, i když si povídáme i o zvířatech, počítačích, sportu a podobných zálibách. (čtrnáctiletá dívka z Valašských Klobouk, 1998) Pro komunikaci mladších školáků, a s jiným obsahem i pro středoškoláky, jsou typické různé slovní hříčky a žerty nebo žertovné hádanky. Tázající při nich ukazuje, jak je chytrý a u odpovídajícího se má projevit, jak je hloupý. Vtipná dětská replika se často blíží vtipu založenému na duchapřítomné odpovědi: Řekni pumpa! – Ty jsi kus lumpa! Řekni plot. – Karel Gott. Řekni doktorka. – Honí tě motorka. Řekni sklinky. – Honí tě plinky. Máš žízeň? – Tak si dej nohy křížem a ruce za hlavu a vypij celou Vltavu. (osmi až desetileté děti, Brno, 1991) Kterou rukou jíš? – Pravou. – Já jím lžící! Je to černé a hrabe to v zemi. – Krtek? Ne, jeho brácha. (patnáctiletý chlapec, Brno, 1994) Co je lepší než sex? Dva sexy. Kde ještě bůh nebyl? V důchodu. (šestnáctiletý chlapec, Brno, 1994) Tato forma zesměšňování se uskutečňuje prostřednictvím uhýbání od pravidel normální komunikace, hraním si s dvojím významem slov a odchylkami od logického úsudku. Není to projev nedostatku logiky v myšlení, ale spíš její nadbytek. Podle finské folkloristky L. Virtanenové (1987), která svými studiemi odkryla mnohá zákoutí dětského světa, je kamarád ve hře demonstračním předmětem, jehož prostřednictvím se zdůrazňuje vlastní postavení. Střílet si z druhého, to neobsahuje osobní nepřátelství, jedná se tu spíše o formu styku nebo dokonce o formu náklonnosti. Formy škádlení a vysmívání mohou být namířeny jednak proti společnosti dospělých a jednak proti oběti z řad vrstevníků. Mladší školáci a děti v mateřské škole se rády zlobí tak, že vytvářejí rýmy ke křestním jménům. Zde se uplatňuje dětská improvizace a radost z tvoření rýmů snad stejnou měrou, jako snaha toho druhého poškádlit, rozčílit. Tato sféra se vyznačuje dosud velkou životností: Pétr, svétr, kílómétr. Karel do pekla zajel. Hurá, hurá, Karel čurá! Marta, karta. Alice, palice, počuraná vopice.
Michalisko, psisko, chodí na smetisko. Áleš, báleš. Lenica, palica, opica, slepica. Vlasta, pasta pivo chlastá a knedlíky polyká, aby byla veliká. (osmi až desetiletí chlapci a děvčata, Brno, 1992) Komunikace podbarvená humorem nebo zesměšněním je obsažena také v zadávání známých příkladů na cvičení řeči: Pak kaplan v kapli plakal; Třistařiatřicet stříbrných křepelek přeletělo přes třistatřiatřicet stříbrných střech; Strč prst skrz krk. (desetiletí chlapci a děvčata, Brno, 1992)
Stále živou je říkanka mladších žáků, kterou še škádlívali školáci před padesáti lety: První třída kašička, druhá třída růžička, třetí třída hodní žáci, čtvrtá třída darebáci, pátá třída mědvědi, protože nic nevědí, šetá třída za komínem maže se tam petrolínem, sedmá třída za rohem, tluče se tam tvarohem, osmá třída u stolu požírá tam mrtvolu. (osmiletí chlapci a děvčata Brno, 1960 a 1992)
Zvláštními formami komunikace jsou nápisy na zdech nebo na silnicích či chodnících – ty se objevují v některých obcích v noci z 30. 4. na 1. 5. nebo o Velikonocích, ale ty se týkají spíš mládeže. Ryze dětským a všeobecně rozšířeným příkladem zvláštní komunikace je na zdi nakreslené srdce s monogramy nebo začátečními písmeny a nějakým dovětkem. Dává se tím na vědomost, že dvojice spolužáků „je prozrazena”, že například Karolína a Pavel jsou do sebe zamilovaní. Tato zpráva se dávala najevo taky hlasitým pokřikováním. X+Y = VLN (VLN = velká láska nebeská.)
K+P VLPPPPPKK (Velká láska, postel praská, porodnice pracuje, Pavel kočár kupuje. Liberec, osmdesátá léta 20. století)
Dnešní velmi živá a všeobecně rozšířená technická komunikace prostřednictvím zpráv SMS, e-mailů anebo chatu na internetu doprovázená zažitými klišé a obraty, zkratkovitým vyjadřováním a symboly nebyla v zorném poli tohoto výzkumu.
2. 5. Dětský kalendář
Tato kapitola představuje nejen význačné nebo mimořádné dny během roku, ale i příklady činností, kterým se děti věnují ve všedních dnech. Nejsou to tedy jen slavnostní příležitosti či výroční obyčeje, ale také všednodenní povinnosti.
2. 5. 1. Děti v rodině – v obci – mezi sebou Členění dětského světa, které použil ve sbírce Naše děti F. Bartoš, má dodnes svoji platnost nejen z hlediska časového, ale také jako připomínka vazeb, ve kterých se děti nacházejí. Lze se o něj opřít při snaze roztřídit a popsat dětské všední dny, zábavy i slavnosti. Dětský kalendář obsahuje jednak rodinné, ale také obcí či státem určené výjimečné dny, tak i vlastní dětské, tzn. v dětských kolektivech nebo herních skupinách prožívané příležitosti. Vzhledem k tomu, že je život a volný čas dnešních školáků určován především školou a rodinou, probíhají i výjimečné, nevšední dny dětí především v prostředí nebo na pozadí činnosti školy či rodiny a někdy na pozadí obecních slavností nebo státních svátků. Další skupinou jsou oslavy a zvláštní příležitosti odehrávající se mezi dětmi samotnými. Jsou to oslavy narozenin, řidčeji svátku, oslavy konce školního roku aj. Jsou určovány kalendářem dospělých, školou, rodinou, obcí a dětmi samotnými.
2. 6. 2. Dětské slavnosti a výroční obyčeje Na konci sedmdesátých let 20. století se při výzkumu zvykoslovných příležitostí v nově osídlených obcích na jižní Moravě projevilo, že školní děti si na rozdíl od svých rodičů neuvědomovaly rozdíly v původu rodin, které přišly do tohoto prostředí po vysídlení Němců z různých míst Moravy, ale také z Ukrajiny (Volyně), Rumunska a Jugoslávie. Zjišťovali jsme poměr školáků k místní zvykoslovné tradici a jakým způsobem se vytváří a formuje jejich společenský život (Pospíšilová 1980). Jeho náplní byly příležitosti trojí povahy. Předně to byly tři tradiční příležitosti mající pro děti mimořádný význam – Velikonoce, mikulášská obchůzka, Štědrý den – a další dvě příležitosti, které v životě vesnické společnosti i v jejich životě nabývaly na významu – oslavy narozenin a oslava Silvestra. Samy děti počítaly mezi
slavnostní okamžiky ve svém životě rovněž některé oficiální a do jisté míry povinné slavnosti a zábavy, například dětský karneval, oslavy Dne dětí, 1. máj, oslavy a lampiónový průvod k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tj. příležitosti, které etnograf v té době mezi zvykoslovné jevy nepočítal. Jmenované příležitosti a slavnosti se týkaly dětí, uskutečňovaly se v dětském prostředí a děti byly jejich aktivními vykonavateli. Kromě toho se děti v různé míře zúčastňovaly jako diváci a pozorovatelé některých místních obyčejů a zvyklostí, které se udržovaly v prostředí mládeže a dospělých. Mezi takové situace patřil průvod maškar o masopustu, pálení čarodějnic, účast na zabijačkách a na rodinných slavnostech jako jsou svatby, křtiny, oslavy narozenin, ale i pohřby. Bylo zřejmé, že mezi obyčeji a slavnostmi, kterých se děti zúčastňovaly, se vyskytovaly jevy v pravém slova smyslu tradiční, ale i některé nově vznikající a nabývající nového významu a nových forem a konečně slavnosti novodobé – oficiální a organizované v rámci celého státu. Tento fakt byl a je pro vývoj lidových obyčejů a slavností příznačný. Děti mezi povahou jednotlivých obyčejů, zvyklostí a slavností nedělají téměř žádný rozdíl, ať už jsou tradiční, nové nebo oficiální. Všechny tyto formy společně vytvářejí systém jejich zvykoslovného a společenského života. V přehledu se zde zabývám výročními obyčeji a svátky ve světě dětí. Jejich současný stav ukazuje, že se mezi nimi vyskytují některé základní rozdíly. Nacházíme zde obchůzkové příležitosti, které jsou rozšířeny lokálně či regionálně. Jsou to obchůzky v předvelikonočním období, o Velikonocích, v předvečer svátku sv. Mikuláše a na Vánoce. Dále jsou to příležitosti, které nabyly na významu v průběhu 20. století – oslavy Silvestra, narozenin a pálení čarodějnic v předvečer 1. máje. Pověry o čarodějnicích o filipojakubské noci jsou součástí širší západoevropské tradice. Na území Moravy se zapalují se ohně, někde s figurínou čarodějnice, i na více místech v obci, na jejím okraji, na kopcích v okolí aj. Někde se při této příležitosti vyhazují hořící košťata do vzduchu a zábava u ohně trvá do noci, bývá spojena s občerstvením a u starších školáků s pitím alkoholu. Také „pití bečky“ s pivem při příležitosti konce školního roku, nějakého jubilea apod. se stalo oblíbenou příležitostí k setkání. (Starší školáci a mládež si koupí bečku piva v pivovaru a někde v přírodě, na hřišti, pijí pivo a baví se.) Jmenované příležitosti se týkají především prostředí dětí a mládeže a oni jsou jejich aktivními vykonavateli. Mezi slavnostmi se tedy vyskytují jevy v pravém slova smyslu tradiční, ale i některé nově vznikající a nabývající významu, ale také slavnosti, jejichž organizátory nejsou samy děti, ale stojí za nimi nějaká instituce (obec, škola, spolek, folklorní
soubor). – Jsou to například školní slavnosti a karnevaly, podzimní pouštění draků, předvánoční rozsvěcování světel v obci/městské části na počátku adventu apod. Po roce 1989 je třeba počítat i s církevními slavnostmi obrácenými k veřejnosti. Tříkrálová obchůzka může být také organizovaná farností. V devadesátých letech 20. století se vytratily masové státní příležitosti související se státními svátky a oficiálně slavenými výročími, jakými byly lampiónové průvody k výročí VŘSR či prvomájové průvody a veselice.
2. 6. 2. 1. Obchůzky Děti jsou aktéry, nositeli několika obchůzek. Týkají se zejména dětí školního, ale i předškolního věku, které se převážně sdružují do skupin, nebo chodí po obci ve dvojicích. Obchůzkám a koledování v období Velikonoc se v posledních letech na Moravě věnovalo více badatelů, zejména Věra Frolcová (1999, 2000, 2003). Koleda/obchůzka dětí, popřípadě mládeže, je spojena s těmito daty svátečního kalendáře: – dívčí koleda se koná na Smrtnou, někde na Květnou neděli a je výsadou malých děvčat školního i předškolního věku. Vynášení smrtky je ojedinělou živou tradicí v některých lokalitách na jihovýchodní Moravě; častější výskyt i jinde na Moravě má tento obřad ve formě druhé existence folkloru. Jsou to akce organizované aktivními jedinci – nejčastěji místními učitelkami – anebo v jejich pozadí stojí představitel folklorního souboru, eventuelně církve. – Místy se koná také obchůzka malých děvčat a dívek se zelenou ratolestí, stromkem, létečkem. – Obchůzky hrkačů s klapači, tragači aj. se konají vesměs od Zeleného čtvrtka večer do soboty poledne. Ojediněle byla zaznamenána obchůzka s postavou Jidáše, jeho honěním a pálením na Velký pátek (Frolcová–Mikysková 2000). Chlapecké koledování hrkačů spojené s říkáním, zpěvem, popřípadě s modlením, je výsadou menších školáků. Starší, čtrnácti- až patnáctiletí mívají roli vůdců pánů, podpánů či starostů organizujících obchůzky hrkačů a rozdělujících odměnu. Při tomto obyčeji se dodržuje pevná organizace a hierarchie ve skupinách hrkačů, rok od roku se předávají zápisníky (deníky/kroniky) s informacemi o hrkání, vybraných vajíčkách a penězích. Projevem vyvinutého lokálního a skupinového povědomí je při hrkání střežení vlastního území před sousedními skupinami kluků. – Pomlázka, chození se šlahačkou, šmigrust na Velikonoční pondělí, kdy chlapci mrskají děvčata a místy je také polévají vodou. Chlapci dostávají barvená nebo čokoládová vajíčka, sladkosti, drobnosti, mašli na mrskačku, pohoštění.
Z velikonočních obchůzek je nejrozšířenější obchůzka chlapců na Velikonoční pondělí. Koná se ve vesnicích, malých městech i ve velkoměstech, jakým je Brno. Všechny tyto obchůzky se vyskytují v současnosti i na území Čech (Thořová 2005).
Ve městech i na venkově jsou od poloviny 20. století velmi rozšířené obchůzky masek v předvečer svátku sv. Mikuláše. Jsou to postavy mikuláše, anděla a čertů, za které se pořevlékají jak dospělí, tak starší školní děti. K malým dětem chodí objednaná nebo náhodně oslovená skupina, která děti obdaruje předem připravenými dárky. Děti se musí předvést, něco zarecitovat nebo zazpívat. Na venkově, zvlášť například na jižním Valašsku, jsou průvody pestřejší a s více maskami (žid, františkán, laufer, smrtka). V oblasti nedašovského Závrší týden před svátkem Mikuláše pobíhají každý večer po setmění po vesnici chlapci převlečení za čerty – od nejmenších až po nejstarší školáky, tj. patnáctileté. Tento obyčej se nazývá „létání čertů“. Masky mají z beránčí kůže a kolem pasu zvonce, kterými zvoní při rytmickém poskakování.
Ve městech jsou mikulášské obchůzky stabilní součástí předvánočního období a nevyznačují se lokálními zvláštnostmi (Beneš 1988). Konkrétní příklady však ukazují na ukotvení jejich existence v systému společenských, rodinných nebo sousedských kontaktů. Příkladem může být obchůzka mikuláše na jedné brněnské ulici (Pospíšilová 1988) nebo čtyřicet let trvající obchůzka přátelské, původně studentské skupiny po Brně, která každoročně vrcholí zpěvem koled za doprovodu kytary, event. houslí, u vánočního stromu na náměstí Svobody (Kosíková 2005).
Velikonoce a Mikuláš jsou příležitostí ke sdružování dětí a mládeže, a to i mimo samotné obchůzky v odpoledních a večerních i nočních hodinách. Pospolitost, soudržnost chlapců školního věku se projevuje výrazně v menších obcích. Ve výročních svátcích se vydělují dva druhy příležitostí. Je to jednak skupina spontánních, autonomních svátků spadajících do oblasti kultury dětí a skupina oficiálních, institucionalizovaných příležitostí patřících do oblasti kultury pro děti (Bausinger 1987: 12). Tento fakt je pro vývoj lidových obyčejů a slavností v současnosti příznačný. Kromě toho se děti v různé míře zúčastňují jako diváci a pozorovatelé některých místních obyčejů a zvyků, které se udržují v prostředí dospělých nebo mládeže (masopust, hody, zabijačka a pečení prasete/selete, místní hasičské turnaje/soutěže, plesy, zábavy, rodinné oslavy – křest, svatba,
narozeniny, pohřeb). Všechny tyto formy společně vytvářejí systém svátečního obyčejového života určité society. Všední i sváteční život městských a venkovských dětí je jinak rozvrstvený, ve městě jsou děti víc pod vlivem vzdělávacích a kulturních institucí. Současně na venkově platí ve větší míře lokální normy a dodržují se lokální tradice.
2.5.2.1.1. Hrkání a řepotání – příklad velikonoční obchůzky chlapců na jižním Valašsku Příkladem zachované kontinuity s minulostí a s tradičními výročními zvykoslovnými příležitostmi je chlapecká obchůzka konaná každoročně ve vesnicích tzv. nedašovského Závrší na Valašskokloboucku. V těsné blízkosti moravskoslovenské hranice nedaleko Vlárského průsmyku jsou ve vesnicích Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota (podobně jako i v jiných obcích na Moravě), zdejší školní děti organizátory a aktéry vlastních zábav a některých tradičních obyčejů. Jedním z nich je každoroční velikonoční obchůzka tragačníků, klapačů a řepotáčů obcházejících obce s různými typy dřevěných nástrojů: Zvony jakože odletíja do Říma, s nima sa nezvoní, tož my místo toho ideme klepačovat. Na nedašovském Závrší se podle používaných nástrojů říká této velikonoční obchůzce řepotání, tragačování i klepačování. Jeden chlapec z Nedašovy Lhoty napsal v roce 1999: U nás sa řepoce na Zelený čtvrtek v šest hodin večer, potem o půlnoci a v pět hodin ráno. V pátek v poledne, ve tři a v šest večer, potom o půlnoci a v pět hodin ráno sme vybírali – a naposledy sme řepotali v poledne v sobotu. Ve čtvrtek v osmnáct hodin jsme se všichni sešli Na Výpustě – páni (8. třída), polopáni (7. třída) a ostatní ogaři. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna šla vrchem a jedna spodem. V osm hodin sme sa sešli na chatě čtyři páni, dva polopáni a jeden ogar. Byla tam velká sranda. Měli sme tam velké zásoby jídla, např. brambůrky, pití aj... Ráno sme zaspali (v sobotu), tak sme šli o půl šesté vybírat a při tom sme zpívali: Daj matičko, daj vajičko, za to naše klepání, co jsme sa my naklepali od rána až do svítání. A to sme zpívali u každého baráku a dostali sme vajíčko nebo peníze. S vybíráním sme skončili o půl deváté. Vydělali sme si každý nejaké peníze, řepotali sme eště v sobotu vedvanáct hodin, malým děckám sme dali každém 20,- Kč. Bylo to moje poslední řepotaní. Na řepotaní nikdy nezapomenu, je to krásný zážitek… (čtrnáctiletý chlapec, Nedašova Lhota, 1999)
O řepotání v Návojné nebo v Nedašově vypovídají chlapci podobně. Jeho průběh a organizace se zde od sebe příliš neliší. Obchůzky se mohou účastnit jen chlapci, a to pouze do čtrnácti let a pány se mohou stát chlapci, kteří chodí nepřetržitě sedmým rokem. Páni mají autoritu a ostatní je musí poslouchat, páni mohou trestat a za prohřešky odebírat podíl na vysloužených vejcích, u pánů se spává, aby se chlapci snadněji vzbudili na noční a ranní obchůzku a při společném spávání v domě u rodičů nebo nověji na chatě se provádějí neplechy, které k řepotání patří a na které se dlouho vzpomíná. Podle pamětníků má obchůzka takový průběh a pravidla bez větších proměn „od nepaměti“. Když sa chodilo řepotat, spávalo sa u pána. Tak u Vaců, v kuchyni ve starej, tož jeden si lehl na šporák, jeden na pec, jeden na stole spal, jeden na lavici a tak. Tož takéj, kdo chtěl vydržat do rána prostě – nebo sa bál, aby sa mu neco nestalo – tož byl hore a kdo to nevydržal, tak spal. A kdo spal, ten na to doplatil… (čtyřicetipětiletý muž, Návojná, 1974) V Nedašově, který je největší ze jmenovaných tří obcí nedašovského Závrší a pouze v této obci byl postaven kostel, bývá obchůzka – alespoň v posledních letech – nejmohutnější. Důležité informace o nedašovském řepotání, včetně některých podrobností a osobních poznámek, můžeme číst v ojedinělém pramenu – deníčku, který je velmi ostražitě uchováván a předáván z pánů na pány. Deníček páni starostlivě opatrují a půjčují někomu zvenčí opravdu jen výjimečně. Je to do jisté míry tajný a proto dobře střežený materiál. Je vedený od roku 1981 a jsou v něm zapisovány tyto údaje: jména všech chlapců, kteří v jednotlivých letech chodili, kolikátým rokem chodili, jaký měli nástroj, kterou obchůzku vynechali, kolik dostali peněz a kolik vajec. Jako základ pro rozdělování vybraných peněz jsou tyto údaje z roku 1997: Za noc: 3 Kč Za den: 2 Kč Za vybírání 10 Kč Vzkaz pro příští pány: žádné strhávání peněz a vajec. Základ vždy stejný! Hlavně je nebíte!! Nebuďte přísní! 1998 Pravidla tragačování Na kostel………….100 Kč Za noc………………..5 Kč Za den………………..3 Kč Za vybírání ………….15 Kč Netrhat lístky z deníku. Zákaz připisování a odepisování otragačovaných let.
Podle tohoto pramene chodilo v roce 1999 v Nedašově celkem 33 chlapců, z toho 7 mělo vrkač, 14 mělo tragače a 12 klepače. Co se z deníčku nedozvíme, je to, že při sobotním ranním vybírání, které začíná třeba už ve čtyři ráno, vybrali chlapci v roce 1999 přibližně 6 000,- Kč a 400 vajec. U rozdělování tohoto majetku se nehádají, není prý proč. Vybrané peníze a vajíčka přidělují páni jednotlivě pod podmínkou, že každý jednotlivec musí pány před tím zřetelně pozdravit a říct, jak a kudy chodil. Údaje se kontrolují podle deníčku a kdo zapomene pozdravit, nedostane nic. Letos byli páni hodní. Loni byli hajzli. Bili nás. V letošním roce prý byla finanční částka určená pro kostel vložena do kasičky, která je umístěna u vchodu do kostela. O zážitcích z řepotání v Nedašově Lhotě v roce 1999 vypovídají některé vybrané pasáže z písemných projevů školáků: Začínali sme na Zelený čtvrtek v šest večer u křížku na Podelhotí. My, páni a polopáni, bylo nás sedm, sme šli spat podle tradice, aby sme sa nemoseli ve dvanácct a v pět scházat , tak sme šli spat všeci na Fajkářoj chatu… Vzal jsem si tam petrolejku, protože tam nebylo žádné topení, potom sem tam vzal můj kazeťák a ze třicet metalových a punkových kazet, vzal sem si tam také spacák a nejakú žranicu pro potlačení hladu a na opekání. Potom sme šli ven k ohni, který už předem aj s roštama nachystal Radek s Lukášem. Já sem měl domluvené s Petrem, že za těsto na ryby mně donese balíček Startek a dvoulitrovou Kofolu, kterú sem po předaní těsta ihned obdržel. Zapli sme kazoš a začli sme si dělat pečeňáky a opékat špekáčky. Vlastík donésl ve sklénce od kečupu slivovicu a nechali sme kolovat… pomalu ale jistě se blížila dvanáctá hodina. To sme měli jít řepotat po Lhotě. Bylo to tehdá nejlepší, protože nesvítily už žádné neony. Tak sme šli řepotat. Za deset minut dvanáct šli sme horú po lesní cestě, z toho každý aspoň raz spadnul, protože sme měli pouze jednu baterku. Došli sme na chatu a chtěli sme zkúšat jít spat, ale nemohli sme sa kvůli vtipom a kecom utišit a tak aj usnút. Nakonec sme ale usli. Ráno na nás čekala velká zima a nikomu sa moc nechtělo vstávat, ale všeci sme sa dohodli, že je to tradica a že mosíme jít… tyto dny na chatě znamenají hodně moc, protože tolik srandy, volnosti, zábavy a odvazu si nikdy normálně neužiju. Letos sem tu spal po páté, ale vždycky je to ten nej zážitek. (čtrnáctiletý chlapec, Nedašova Lhota, 1999)
V noci to byla velká sranda. Na chatu za nama došlo dosť kámošů, kteří šli nakonec s nama dolů a to bylo ve dvanáct hodin a to už sme šli všichni řepotat. Šli sme od hranic Nedašova ze Lhotú. Nekteří eště nespali a chtěli si ověřit, jestli túto tradicu dodržujeme a to my sme dodržovali. Šli sme jenom po hlavní cestě, tři šli do jedné půlky vesnice a čtyři do druhé, mezi kterýma sem byl aj já. Tam zme sa potkali s druhou skupinou z pasek. Pak sme si vypnuli péro
z tragačů a šli naprázno do chaty a to sme šli asi tak půl hodiny a z toho aj horú, takže někteří polopáni měli v gaťách. Když jsme došli na chatu, obživili jsme oheň a všichni se ohřáli a dali jsme si brambůrky. …Na řepotání se budu vždycky těšit, protože je to zážitek na celý život, no vlastně už jenom jednou. Pak už budu moc starý na to, ale nikdy na to nezapomenem. (třináctiletý chlapec, Nedašov, 1999). Při rozhovorech, které jsem v roce 1999 vedla s chlapci, se objevily zmínky o nesrovnalostech s místním farářem, který přišel z Polska a neměl pro tento místní vžitý obyčej pochopení. V nedašovském deníčku pánů jsou poznámky o tom, že farář vystupoval proti mikulášské a velikonoční obchůzce: …měl blbé kecy. Jeden z rodičů se k tomu vyjádřil: ...je to pravda, že takovéto názory sa tu objevily třeba aj od tých kněží... ono třeba, tady byla tradice, že sa řepoce o šesti ráno, o poledni, o šesti večer a o půlnoci. A oni udělali třeba faráři obřady o šesti hodinách – velikonoční – a včil jako kritizovali to, že ogaři chodíja řepotat, že neidú do kostela. A najít v tom vlastně, najít v tom nejakú tu jednotu, aby sa ta tradice udržala, protože taky má cosi náboženského v sobě, aby vlastně ti kněží to nebrali tak, že neposíláme děcka do kostela. Nebo že to berem na lehkú váhu. To samé na ty Vánoce, že oni prostě prosazovali to, že čerti by neměli chodit, protože čert je čert a nemá to s křesťanstvím nic společného. Asi je poznat, že prostě sú to lidi, keří sem přišli a vlastně ty naše tradice jim až tak nepravíja. Že nemajú k tom ten vztah. A ty děcka si toho všímali. Byla dětská mša v nedělu před Mikulášem a farář kritizoval ty čerty… a chtěl tam po ogaroch, říká: Tož co, budete chodit, nebo nebudete!? Že jako adventní závazek si dat, že nebudú chodit za čerta. Že bude chodit za anděla. V kostele to šumělo, lidi prostě, no co ten farář vlastně tady chce, šak co? Nikdo v tom neviděl nic špatného... No a to samé s tým řepotáním. Ty problémy v tomto směru nastaly: Co je tradice? Co je užitečná tradice? Potom vlastně aj lidi, kteří chodíja do krúžka, do toho valašského krúžku, kteří by měli ty tradice snažit sa dodržat nebo co, tak potom vlastně to kritizovali – no, když to pověděl pan farář, tak asi fakt by sa nemělo chodit. Jako bylo to tu trochu nalomené v tom smyslu, no. Proti sobě tady stála místní tradice s vžitou normou a nově příchozí, místních poměrů neznalý člověk, který představuje církevní, a tedy ve zdejším kraji obecně uznávanou autoritu.
2. 6. Nejen hry, ale i povinnosti
Ačkoliv existuje v zahraničí i u nás určitá tradice v národopisném zkoumání dětí, bylo bádání omezené původně vesměs jen na některé jevy života dětí, totiž zejména na dětský folklor a hry. Podle německé etnoložky Heidi Rosenbaum je to možná tím, že si národopis
jako mladší věda hledal „pravlastní“ předměty výzkumu a vyhýbal se těm, při jejichž analýze by se dostal do kontaktu s většími a expanzivnějšími obory (Rosenbaum 1997:42–43). Teprve v posledních desetiletích se dětství (a rodina) staly významnějšími tématy širšího folkloristického či národopisného nebo etnologického bádání, což například v Německu odrážejí a dokazují knihy Ingeborg Weber-Kellermann Die deutsche Familie (1974) a Die Kindheit (1979), jež byly přijaty i ceněny rovněž za hranicemi oboru (Rosenbaum 1997: 43). I. Weber-Kellermann rekonstruuje ve své knize historický obraz dětství z pramenů různého původu, dob, krajin a sociálních vrstev v patřičném sociálním a hospodářsko-historickém kontextu. Uplatňuje při tom i nejrůznější autobiografie, které, i když jsou psány s odstupem času – z pohledu pozdějšího dospělého – a nesou stopy idealizace, jsou jediným pramenem pro poznání toho, jak své dětství pisatelé sami prožívali. Dětství je v této knize chápáno jako status podřízený měnícím se dynamickým procesům ve společnosti a pozornost je zde věnována zejména čtyřem oblastem dětské kultury: ošacení a bydlení, práci a hrám. Práce a hry jsou jevy, které můžeme v sociálním systému sledovat ve vztahu nepřímé úměry: čím vyšší stav, tím nepatrnější je setkávání dítěte se světem práce a o to účinnější a intenzivnější je setkávání s hrou – a naopak. Ale nevychází to tak jednoduše pokaždé. Význam a existence vztahu práce a hry souvisí též s rodinnými a společenskými představami o dětství, jeho zvláštnostech a době jeho trvání. Dětská práce je pojem, který by měl být vždy zvlášť definován v různých epochách, vrstvách a krajích. I. Weber-Kellermann rozděluje svůj výklad o práci a hře v oddílech V zámku a patricijském domě, V dílně a Na venkově. Také další dvě novější německé knihy Kinderleben in Lippe (Tappe 1992) a Kinderleben und Kinderkultur in Sachsen (Meinel 1998) obsahují kapitoly věnované dětské práci a dětským povinnostem, kde si autorky všímají podílu a rozličných druhů práce dětí v domě a v hospodářství, sledují dětskou práci v továrnách a počet dětí zaměstnaných za mzdu v minulých stoletích. Pohled do současných rodin a na rozdělování pomocných prací mezi děti v dnešních domácnostech zde však nenajdeme.
2. 6. 1. Dětská práce včera Zvyklost posílat děti do čelední služby byla zakořeněna ve venkovské populaci jako celku, bez ohledu na sociální postavení rodin. Služba dítěte na cizí usedlosti byla pociťována jako nezbytná životní zkušenost a příprava na vlastní nezávislou existenci. Mezi čeládkou bychom tak běžně narazili na selské syny a dcery, jež do této pozice rozhodně netlačily ekonomické důvody, stejně tak jako na děti podruhů, pro které byla čelední služba nutností, protože vlastní rodina by je neuživila (Horský – Seligová 1997: 86).
Zatímco potomci z bohatších měšťanských nebo aristokratických rodin byli jistě déle a jinak zaopatřeni, musely děti nádeníků, rolníků, lesníků, horníků, malých řemeslníků a kupců, dělníků domácího průmyslu či velkoprůmyslu včas vypomoci, aby zajistily denní příjem rodiny. Rodiny byly brzy nuceny nabádat svoje děti k nejrůznějším domácím pracím. Na jedné straně se hledělo na to, aby se rodičům a především matce, která se starala o každodenní blaho početné a často opravdu velké rodiny, ulehčilo od práce. Na druhé straně to nebylo ve společenském kontextu přirozeně nijak jinak myslitelné, než že děti dávají svou pracovní sílu k dispozici, asi jako protislužbu za „záchrannou síť rodiny“ (Meinel 1998: 116). Existovala tak dětská práce za mzdu vedle bezplatné dětské výpomoci ve vlastní rodině. Pomáhat jsme musely, to prostě patřilo k normálnímu živobytí. To bylo běžné, když rodiče měli nepatrný příjem, vyprávěla jedna německá selka. Vedle pasení dobytka musely děti obstarat ještě bezpočet prací, jako okopávat zelí, tahat řepu nebo sbírat brambory (Tappe 1992: 122). Také v našich národopisných pracích má toto téma tradici. Na venkově bylo až do 20. století běžné zapojit děti do každodenního domácího života, od menších ručních prací až k činnostem nesoucím podíl vlastní zodpovědnosti, včetně péče o mladší sourozence. Do monografie Naše Horácko jindy a nyní zařadil její autor (Dufek 1893) jako jeden z mála ve své době kapitoly Dětské práce v hospodářství a Dětské práce v továrnách. Dozvídáme se, že první dětskou práci – pasení hus – mají na starost už čtyřleté děti, starší děti – školáci – pásly dobytek, a když v pět ráno musely vstávat, pak přirozeně ve škole podřimovaly. Školní docházku nedodržovaly děti, které byly ve službě a byly nuceny nejen k rannímu, ale i dopolednímu pasení. Říkávalo se, když se dobytek na podzim zavře, že se škola otevře (Dufek 1893: 160). V zimě děti draly peří a děvčata starší čtrnácti let, která nešla do služby nebo do města za chůvy, se učila příst, pomáhala při mlácení, poklízení dobytka, sušení sena, okopávání brambor, řepy anebo chodila na různé práce do panského lesa (Dufek 1893: 162). F. Bartoš v monografii Naše děti uvádí pouze implicitně vyjádřené příklady dětské práce: Na zezulku dospělejší kravařky povolávají… (Bartoš 1888: 36). Roztroušené záznamy o dětské práci v naší literatuře rozšiřují kapitoly z pera Jiřiny Svobodové a Vladimíra Scheuflera v knize Stará dělnická Praha (1981) anebo údaje v rozsáhlé studii Karla Pavlištíka Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku (1993). Děti byly do domácké výroby zapojovány již od osmého až desátého roku svého věku. V jaké míře a s jakou intenzitou, to záleželo vždy na konkrétní situaci výrobcovy rodiny. Nejmladším pomocníkům byly svěřovány jednoduché a snadné úkoly jako zbavování hotových výrobků zbytků třísek, úprava povrchu, barvení hotových a kompletování jednoduchých výrobků. Postupně podle věku a růstu pracovní zručnosti však začínají děti
plnit úlohy náročnější. Časté a intenzivní zapojování dětí do domácké výroby mělo ovšem i svoji stinnou stránku. Tvrdý zápas o holou existenci vedl rodiče k tomu, že využívali práce dětí na úkor školní docházky. Všechny školní kroniky z Podřevnicka přinášejí přímo otřesná svědectví o obrovském rozsahu absence školních dětí v prvních desetiletích 20. století (Pavlištík 1993: 28–29). Měli jsme 14 měřic. Na život to bylo málo a na prácu moc. Bylo nás osum sourozenců. Dospělejší sestry odcházely na prácu na panské, aby měly nejaký ten groš na zástěry, a enom ty nejmladší děti dělaly s matkú na poli. A my sme chlapi byli zas ve světě (Pavlištík 1993: 23). Předností Ludmily Mátlové-Uhrové, významné moravské sběratelky dětského folkloru, bylo, že nevytrhovala folklorní jevy z prostředí, v němž žily: Časně ráno za svítání se scházeli chlapci s děvčaty na smluveném místě. Děvčata s trávnicemi, chlapci s pytli… Nebylo však zvykem, aby chlapci a děvčata pracovali pohromadě. Chlapci byli na jednom, děvčata na druhém konci... Na trávu trhanou chodila též školní mládež odpoledne po škole. Říkalo se jim trávníci… Každý se snažil, aby měl co nejdříve vrchovatý koš, sice se mu druzí vysmívali. Když měl někdo trávy málo, nebo se mu nechtělo trhat, načechral v koši trávu, aby vypadal jako plný. Lidově se říkalo načechrání nadrchmat a dívce, která to dělala, se posměšně říkalo drchmolena. Drchmolenko, drch, snědla kráva vrch. A proč bych já nedrchmala, potřičke sem nedostala. (Mátlová-Uhrová 1979: 24 –25).
Také rozmanité studie a črty ze života dětí uveřejněné ve třech sbornících z konferencí konaných ve Strážnici (1980, 1997, 2000) obsahují postřehy týkající se dětských prací (např. Hrčková 2000: 57). Výpomoc v domácnosti a na poli byla součástí prázdninové výměny dětí v první polovině 20. století. Při chození „na veksl“ a během prázdninových pobytů se děti dostávaly do jiného kulturního a sociálně-ekonomického prostředí, z čehož vznikaly i žertovné situace. Na Horňácku se vzpomíná, jak nepoučené české děti z Vídně měly vyplet řepu a nechaly na poli jenom bodláčí s vysvětlením, že trhaly jenom to, co nepíchá (Pospíšilová 2001: 124). Návštěva školy a školní výchova byla i v období první republiky mnohde podceňována. Nepříznivá hospodářská situace ve vesnicích nutila rodiče k využití každé pracovní síly. I když děti v zimě celkem pravidelně navštěvovaly školu, v letním období obvykle pásly skot, husy a pomáhaly na poli. To platilo jak u dětí nemajetných vrstev, tak u dětí gruntovníků
(Horňácko 1966: 346). Subjektivnost vzpomínek a odlišnost mezi venkovským a městským, zejména pak intelektuálním prostředím, dokresluje tento úryvek vážící se na období první republiky: Děti se učily samy. Škola to po nich chtěla, vštěpovala jim to jako ctnost, aby byly samostatné. Žádné třídní schůzky rodičů s učiteli, žádné zavalování dětí učením a žádné vyhrožování černou budoucností z neprospěchu. Pedagogy netýralo tisíc předpisů, rodiče se netřásli hrůzou ze špatné známky a nedřeli sebe i děti celý týden po sobotách a po nedělích, aby zvládli neúměrnou a zbytečnou látku (Machonin 1995: 54).
2. 6. 2. Dětská práce dnes Odpor ke škole a její podceňování můžeme pozorovat mezi dětmi i dnes a leckdy hraje úlohu ve vztahu dítěte ke škole kontrapozice sociálních rolí „žák – učitel“. Školou jako institucí, jedinci a skupinami a proplétáním a střety mezi kulturou žákovskou a učitelskou se podrobně zabývá Pražská skupina školní etnografie (Typy žáků 1995). V moderní průmyslové společnosti se rodina stala místem identifikace a co nemůže rodina plně zvládnout ve výchově a vzdělání, to se přenáší na školu (Mitterauer 1996: 11). Dnešní škola jako institucionalizovaná povinnost je místem, z něhož se odvíjí soubor časových, prostorových i sociálních „parametrů“ života dětí (Alan 1989: 114–115). Škola je pro dítě ústředním faktorem organizace denního života. V rodině se zase vytváří specifická rodinná kultura, členové rodiny komunikují navzájem rozličným způsobem, vyvíjejí se zde mnohdy vlastní jazykové modifikace, rodinné rituály a návyky, vztahy mezi členy, mezi dospělými a dětmi. V přítomnosti se při liberální výchově děti stávají partnery rodičů, diskutuje se s nimi u stolu o tom, kam se pojede na dovolenou, jaké kdo bude mít nebo chce mít povinnosti v domácnosti apod. Na jedné straně se rodiče nechávají dětmi oslovovat křestním jménem a na straně druhé jsme svědky dožívání autoritářských způsobů výchovy a generačního odstupu. Přetrvává, i když dnes už jen zcela výjimečně, vykání dětí rodičům. Dětská práce za mzdu sice existuje, ale nejde při tom o řešení existenční nouze; spíše starší školáci pracují „na černo“ nebo i legálně, aby si přilepšili ke kapesnému nebo si koupili něco, co jim rodiče nejsou ochotni financovat. Úvaha nad ne zcela dobře prozkoumaným a poznaným světem dnešních dětí nás přivedla na myšlenku, že málo víme o tom, zda vůbec, jak moc, jakým způsobem a s jakou chutí se dnešní školáci podílejí na domácích pracích. Jaké mají doma povinnosti a jaký mají vztah k fyzické práci. Jak vyplňují čas mezi školou a zábavou, tedy čas strávený doma v rodině, kde se utváří jedna z identit člověka a vztah k domovu. Víme, že vzpomínky na domácí práce, které musely děti zastat, patří k obrazu domova (Beneš 1997: 42).
Určité poznatky získané autobiografickou metodou a zúčastněným pozorováním jsou doplněny o stanoviska, názory a pohled dětí. Obecně jsou děti už v předškolním věku vedeny rodiči či prarodiči k tomu, aby se na domácích pracích podílely. Je třeba ovšem rozlišit, zda malé děcko začne umývat nádobí, protože se chce podobat či vyrovnat dospělému, anebo když v pozdějším věku otráveně umyje nádobí, ale splní tím tak svoji povinnost. Spolu se studenty Ústavu evropské etnologie MU v Brně jsme v roce 2002 provedli písemnou anketu na základních školách mezi deseti až šestnáctiletými, popřípadě osmnáctiletými školáky ve čtrnácti obcích ve škále od malé obce až po velkoměsto (Nedašov – Kyjov – Brno) a ve třech folklorních kroužcích v Hlinsku, Zlíně a Brně. Výsledkem našeho výzkumu jsou zjištění týkající se rozmanitosti dětské pomoci v domácnosti, oblíbenosti a naopak neoblíbenosti některých prací, rozdílů mezi činnostmi vykonávanými děvčaty anebo chlapci a v neposlední řadě rozdílů mezi životem dětí ve městě a na vesnici. Z odpovědí vyplývají také rozdíly mezi úplnými a neúplnými rodinami, rodinami s větším počtem dětí či s nezaměstnanými rodiči nebo rodinami naopak zcela zaměstnanými podnikáním. Dotazník k výzkumu dětské pomoci/práci doma: 1. Bydliště 2. Jméno (křestní) rok narození 3. Kde bydlíš? v domě v bytě 4. S kým bydlíš? (vyjmenuj) 5. Máš svůj pokoj? (ano – ne) jen pro sebe se sourozencem 6. Pomáháš/děláš nějakou práci doma, na zahradě aj.? (ano – ne) 7. Kdo ti práci zadává? 8. Co děláš a jak často? 9. Je některá práce jen „tvoje“? 10. Která práce tě baví? 11. Která tě nebaví? 12. Kdo uklízí tvůj pokoj? 13. Dostáváš nějakou práci za trest? Jakou? 14. Dostáváš za práci odměnu? (ano – ne) 15. Jakou?
16. Peníze? Kolik a za co? 17. Čím jsou tvoji rodiče? 18. Máš dost volného času?
Je zřejmé, že obliba jednotlivých domácích prací prochází proměnami v návaznosti na věk dětí. Například oblíbenou prací desetiletého chlapce může být vysávání (koberců), zatímco u teenagerů patří vysávání/luxování většinou k činnostem neoblíbeným. Z odpovědí v dotaznících z roku 2002 vyplývá, že naprostá většina školáků má svůj pokoj nebo pokoj, který sdílí se sourozencem (sourozenci). Zhruba na dvě stě dětí připadá pouze pět, kteří dětský pokoj nemají. Jednou z jejich povinností je, že si už v devíti deseti letech uklízejí svůj pokoj sami – nebo to alespoň tvrdí a mají ten pocit – , střídají se při úklidu se sourozencem a jen někteří dělají pořádek za pomoci dospělého člena rodiny: Svůj pokoj si uklízím sama a docela ráda. Někdy mě to nebaví, ale musím to překonat, ať je v pokoji krásně uklizeno a útulno (čtrnáctiletá dívka, Nedašov). Já sama (ho uklízím). Nemám ráda, když mě někdo šahá do věcí (patnáctiletá dívka, Brno). Já, občas mi pomůže s tím sajrajtem babka (patnáctiletý chlapec, Brno). Já a ségra – střídavě (třináctiletá dívka, Hlinsko). Ovšem mezi nejčastěji jmenované domácí práce, které nezřídka dělají děti pravidelně, patří umývání a utírání nádobí a objevilo už také ukládání nádobí do myčky a vyndávání z myčky. Na dalších místech v pořadí stojí uklízení, blíže specifikované jako zametání a umývání podlahy, vysávání, utírání prachu, vynášení odpadků, dále nakupování, vaření, pečování o domácí zvířata a pokojové rostliny, žehlení, umývání oken, stlaní postele, nošení věcí a potravin ze sklepa nebo do sklepa, zametání chodníku nebo dvora, práce na zahradě, péče o trávník nebo o záhony. Na otázku Co děláš a jak často? uvedla devítiletá dívka z Brna: pomáhám na zahradě asi třikrát týdně, čistím svého osmáka jedenkrát týdně (= osmák degu, hlodavec chovaný v kleci pro zábavu), uklízím pokoj skoro po každé hře. Nebo Venčím psy každej den, dávám nádobí do myčky (jak kdy), zametám každej druhej den, nakupovat (každej den) (šestnáctiletá dívka, Brno). Střídám se se sestrou v domácích pracích (mytí nádobí…). Každá máme službu jednou za týden a podle toho, jak svoji práci zvládáme, dostaneme na konci měsíce kapesné. Maximálně 200,- (patnáctiletá dívka, Brno). Pomáhám dostavovat dům skoro každý den (dvanáctiletý chlapec, Moravské Knínice). Nakupuju, čistím akvárium jednou za týden (desetiletá dívka z Otrokovic). Kosím trávu co týden! Myju nádobí dvakrát za týden! (třináctiletý chlapec z Návsí u Jablunkova).
Každou sobotu utírám prach, vysávám v celém domě, vytírám zem, umývám koupelnu, každý den myju nádobí, v podstatě všechno, rodiče podnikají a nemají čas nic doma udělat, žehlím (osmnáctiletá dívka, Valašské Klobouky). Hrabu se na zahrádce v době sezóny (třinácctiletý chlapec, Bobrová). Sekám rozkládku, nosím dřevo, vysávám, umývám nádobí (čtrnáctiletý chlapec, Nedašov). Každý den kydám hnůj (třináctiletý chlapec, Nedašov). Vynáším koš denně (dvanáctiletý chlapec, Brno-Starý Lískovec). Chodím se psem ven a uklízím svůj pokoj (patnáctiletá dívka, Brno). Krmit želvu, krmit ptáčky, nosit koš, utírám klavír (devítiletá dívka, Kyjov). Meju nádobí jenom někdy, pomáhám na zahradě jenom občas, starám se o psa, křečka, andulku každý den, uklízet dětský pokoj, meju podlahu někdy, vysávám občas (dvanáctiletá dívka, Hlinsko). Až na výjimky, které potvrzují pravidlo, tvrdí všechny děti, že doma pomáhají. Práci jim zadávají rodiče, převážně matka a některé práce jsou jen „jejich“ a dělají je pravidelně. Na otázku S kým bydlíš? napsaly často městské děti, že bydlí kromě členů rodiny také se psy, želvami, morčaty a dalšími zvířecími kamarády: S babičkou, s mamkou, s ptákem, s vodní želvou a se psem (patnáctiletá dívka, Brno). Otec, matka, kočka, faraoni, moli (Brno, dívka 16 let). S mamkou, s morčetem (patnáctiletý chlapec z Brna). Tyto příklady byly vybrány ve skupině dětí z centra Brna, kde žilo deset dětí z dvaceti sedmi v neúplné rodině. Překvapivý byl rozdíl mezi odpověďmi na otázku Která práce Tě baví? V některých kolektivech, zejména v Brně (ZŠ Kotlářská), nebavila dotázané žádná práce. Která? Chtěla bych vidět někoho, koho práce baví! Fakt žádná. (šestnáctiletá dívka, Brno) Naproti tomu odpovědi a sám život dětí navštěvujících školu v Nedašově, ale i jinde na venkově, vykazovaly až čítankově kladný vztah k práci. Štípání dřeva (třinácti a čtrnáctiletí chlapci, Nedašov). Když nemám co dělat, tak jakákoliv. (třináctiletý chlapec, Nedašov). Řídit traktor, sušit seno. (čtrnáctiletý chlapec, Nedašov) Vždy mě baví zametat, přetrhávat. Nejvíce mě baví přesazovat květiny. (patnáctiletá dívka, Nedašov) Práce na zahrádce, někdy i uklízet. (patnáctiletá dívka, Nedašova Lhota) Práce mě baví podle nálady, někdy mám náladu a někdy ne. (osmnáctiletý chlapec, Valašské Klobouky). Baví mě zalévat květiny. Žehlení. (jedenáctileté dívky, Hlinsko) Čistit křečky, umývat auto, sekat trávu (někdy). (třináctiletý chlapec, Moravské Knínice) Umývání nádobí, hlídání sourozenců. (patnáctiletá dívka, ZlínJaroslavice) Domněnka, že obraz o repertoáru dětských prací bude ovlivněn ročním obdobím, kdy byly dotazníky vyplňovány (březen – květen 2002), se potvrdil jen částečně. Venkovské děti totiž mezi svými pracemi uváděly nejen sázení brambor, ale také vybírání brambor, přebírání brambor, sušení a sklízení sena, sbírání švestek (sliv v Nedašově) a obecně práci na zahradě,
tedy činnosti vážící se na celé období od jara do podzimu. V některých, zejména venkovských rodinách, patří mezi výchovné prostředky ukládání práce „za trest“. Bývá to vynášení koše, umývání nádobí, úklid. Na otázku Dostáváš nějakou práci za trest? odpověděl patnáctiletý vtipálek z Brna: Všechny jsou za trest! Ne, mí rodiče jsou tolerantní a netrestají mě, protože nemají za co. Ale odpověď třináctiletého chlapce z Nedašova je třeba brát vážně: Ne, mojú povinostˇú je dělat každý deň. Peněžní odměnu za práci v domácnosti dostávají od rodičů jen výjimečně, bývá to spíš pochvala, poděkování, sladkost, někdy peníze od prarodičů. Sonda také ukázala, že – zase až na výjimky – mají školáci pocit dostatku volného času. O relativnosti této míry svědčí odpovědi městských i venkovských dětí. Máš dost volného času? Mám tolik volného času kolik potřebuju, někdy mi to až leze na nervy (šestnáctiletá dívka, Brno) Ano, pokud nemám zaracha (třináctiletá dívka, Brno) Ano, protože mám sourozence, odpověděla patnáctiletá dívka z Nedašova, což znamená, že se o práci má s kým dělit. O životním optimismu mladé generace svědčí také tato odpověď: Mám dostatek volného času kromě úterka, pondělka a čtvrtka (dvanáctiletý Lukáš, Bílovice). Mám tolik volného času, až mi to někdy škodí (dvanáctiletý chlapec, Veverská Bitýška) Znamená tato a další jí podobné odpovědi, že dnešní děti nejsou ve skutečnosti dost vytížené? Potom by stálo za to uvažovat o důkladném interdisciplinárním výzkumu zaměřeném na volný čas dětí a negativní jevy v chování školáků, které znepokojují jak rodiče, tak pedagogy.
2. 6. 3. Co naznačil výzkum Při poznávání jedné části světa dětí, totiž jejich povinností v domácím prostředí vidíme, že se od sebe liší názory dětí a dospělých a že děti mnohdy očekávají od rodičů něco jiného a naopak. Z diskuse s vysokoškolskými studenty například vyplynulo, že někteří z nich doma nepomáhali, dokonce nesměli pomáhat, neboť rodiče měli obavu, že doma by jejich činností mohly vzniknout škody na majetku a dospělým by přibyla další práce, když by po jejich „uklízení“ museli uklízet a dělat pořádek podle svých představ. Výsledky sondy nám dovolují vyslovit názor, že dnešní městské i venkovské děti žijí v dobrých materiálních životních podmínkách. Ovšem i když děti ve městě i na venkově, v bytech i v domech, mají své vlastní pokoje a pro většinu rodin je výchova dětí důležitým a významným úkolem a prioritou, poznali jsme, že je při výzkumu zapotřebí počítat nejenom s „normálními“ rodinami skládajícími se z rodičů a dětí, ale také s rodinami, kde žije matka, matčin přítel a přítelový děti, s rodinami, kde chybějící členy rodiny doplňují nejrůznější zvířata anebo kde panují mimořádné poměry: otec zemřel, matka nás nechce, žijeme
s babičkou. I v našem malém zkoumaném vzorku se objevily výpovědi svědčící o citovém strádání dětí. Výzkum ukázal, že existují velké rozdíly v pracovním nasazení dětí ve městě a ve vesnici. Děti, které bydlí v domech se zahradou nebo s polem, mají repertoár pomocných prací mnohem širší a pestřejší. Je zřejmé, že fyzická práce a pomoc doma a na poli je – ve srovnání s dětmi z městských nájemních domů – pro venkovské děti mnohem samozřejmější a vlastně přirozenou každodenní součástí života. Děti z nedašovského Závrší se po návratu ze školy nejprve věnují zvířatům (každý den poklúzám ovce), domu, práci na poli anebo v lese, potom ideme létat a nakonec dělají úkoly do školy. Ve městě se projevuje jiný hodnotový systém rodičů – mnohdy už od dětství pěstují rodiče v dětech osobnosti, které by měly mít dobrou šanci uspět u přijímacích zkoušek na střední a vysokou školu a pak lépe uspět na trhu práce. Na venkově děti po příchodu ze školy dělají práce, které si mnohý obyvatel města ani nedovede představit, že děcko zvládne (včetně řízení traktoru a svážení dřeva z lesa). Jejich podíl na práci v domě a na pozemcích je však podle místní normy nezbytný. Na druhé straně se vzdělání stává hodnotou, která je – zejména ve městě – řazena výš než schopnost poradit si s domácími pracemi či vařením. Někteří rodiče zastávají a prosazují názor, že finanční investice do vzdělání je investicí nejlepší a aby se vyplatila, je třeba dětem usnadnit život a dát jim co nejvíc času na školní přípravu, na zájmovou činnost, rozšíření vzdělání o cizí jazyky, hru na hudební nástroj apod. Rozdíly v zatížení dětí domácími povinnostmi a fyzickou prací jsou patrné. Podílejí se na nich odlišné výchovné metody rodičů, jejich ambice vkládané do potomků a hodnotové žebříčky uznávané v jednotlivých rodinách, přičemž rozsah vzdělání rodičů tyto rozdíly neurčuje.
3. SLOVESNÝ FOLKLOR DĚTÍ V SOUČASNOSTI 3.1. Přehled bádání
I když se v českých zemích a na Slovensku národopisci, sběratelé a rozliční zájemci o folklor a lidovou kulturu už od poloviny 19. století zabývali dětským folklorem, respektive folklorními projevy dětí a folklorními projevy dospělých, které byly určené dětem (Simonides 1976), vyprávění stálo na okraji tohoto zájmu. Sběr a bádání se soustřeďovaly na jiné jevy, hlavně na říkadla, popěvky, písně nebo dětské hry. Předmětem zkoumání se stávalo nanejvýš vyprávění dospělých adresované dětem, kdežto vyprávění samotných dětí mezi sebou zůstávalo skoro úplně mimo badatelský obzor. Antonín Satke napsal: U mládeže se zapisovalo málo, u dětí téměř vůbec ne (Satke 1973). Mezi nejstarší práce v české a slovenské národopisné literatuře, jež si všímají vyprávění dětí a mládeže, patří úvaha Márie Kolečányi Nositelia ústnej prozaickej tradície, vycházející ze sběrů bratislavských studentů F. Wollmana z let 1928 –1942. Autorka si stručně povšimla i několika dětských vypravěčů a dětského vyprávění: v podstatě zjistila, že dětští vypravěči se na slovenském území vyskytují spíše ojediněle a že jejich způsob podání je nerozvinutý (Kolečányi 1947). Od té doby bádání nad vyprávěním mezi dětmi došlo k některým novým poznatkům a zajímavým závěrům. Z českých badatelů přispěl k poznání této problematiky A. Satke zejména podrobnou úvahou o žákovské anekdotě ve Slezsku a na Ostravsku (Satke 1973, 1991). Na základě detailního výzkumu sesbírané vtipy katalogizoval a poznal, že děti mají poměrně pestrý repertoár, že si vyprávějí množství vtipů a hádanek, obsahy shlédnutých filmů a přečtených knih, ale i skutečné příběhy o událostech, které samy prožily nebo viděly anebo je slyšely od dospělých. Vyprávění dětí se v městském i venkovském prostředí na Moravě věnovala také Marta Šrámková (1980, 1981) dětskému publiku a formování vypravěčského repertoáru dětí Václav Hrníčko (1979, 1981), na Slovensku se pohádkou ve světě dětí zabývala Viera Gašparíková (1979), další slovenské folkloristky, například Zora Vanovičová vlivem masmédií na ústní tradice u dětí (1981, 1997) nebo Hana Hlôšková funkcemi pověstí a formování historického povědomí (1993, 1997). Z cizích badatelů soustavně sledovala dětské vyprávění například polská folkloristka Dorota Simonides (1975). Kromě dílčích studií shrnula své poznatky v objemné monografii o slovesném folkloru polských dětí Współczesny folklor słowny dzieci i nastolatków (1976), v níž se zabývá nejrůznějšími dětskými
folklorními projevy od říkadel, škádlivek, parodií, hádanek, přísloví až po pověry. V tomto rámci se věnuje rovněž vyprávění, hlavně anekdotám a strašidelným povídkám. Strašidelným příběhům, hororům věnovala samostatnou práci (Simonides 1984). Na ně se zaměřila také finská folkloristka Leea Virtanen (1973) v úvaze o pověsťové tradici u dětí. Detailní výzkum a rozbor vtipů jedenáctiletých až čtrnáctiletých žáků provedl ve své příkladné práci Warum sind die Ostfriesen gelb im Gesicht? německý etnolog Reiner Wehse (1983), který publikoval také studii o projevech dětské ústní tradice v rámci rodiny (Wehse 1987); vtipům školáků se věnoval také německý folklorista H. Fischer (1988) a dětským vtipům a veršům L. Röhrich (1987). Dalšími zahraničními autory významných studií o kultuře a folkloru dětí a sbírek dětského folkloru jsou kupříkladu Iona a Peter Opie (1959, 1969), Ernest Borneman (1973), na Slovensku Kliment Ondrejka (1974–1984). Zvláštní písemnou tvorbu, památníkovou poezii, sebrala a rozebrala také D. Simonides (1993, 2000). Ze stručného přehledu nejvýznamnějších prací týkajících se dětského vyprávění a komunikace mezi dětmi je zřejmé, že od poloviny 20. století se v zahraničním i našem bádání prohlubuje zájem o tuto sféru folkloru, totiž o vlastní dětský nebo žákovský folklor a o kulturu dětí vůbec. Sběratelé a badatelé poznali, že v dětském prostředí se vyskytují talentovaní a obratní vypravěči, že mezi dětmi žije rozmanitý vypravěčský repertoár, že se zde vytvářejí vypravěčské situace a že vyprávění má mezi dětmi některé výrazné funkce, především zábavnou, emocionální a informační, může zprostředkovat také umělecký zážitek nebo mít katarzní účinek. Vyprávění spoluvytváří zábavu a vyplňuje volný čas dnešních dětí spolu s jinými četnými zábavami – četbou, sledováním televize, sportem a hrou, nejrůznějšími koníčky a zálibami. Autonomnímu světu dětského folkloru, her, zábav, koníčků, oblečení a dalším jevům národopisné povahy v životě dětí jsou věnovány také četné příspěvky, které zazněly na strážnických národopisných konferencích věnovaných dětem a jejich kultuře (Dítě a tradice lidové kultury. Brno 1980; Společenství dětí a kultura. Strážnice 1997; Folklor pro děti a děti pro folklor. Strážnice 2000). Z tohoto zorného úhlu není problematika dětského světa a úlohou a formami vyprávění jen úzkou problematikou etnologie. Vyprávění mezi dětmi, ať jde o vtipy a veselé příběhy nebo o místní a historické znalosti, má v zábavě a vědomí dnešních dětí významnější místo, než by se na první pohled mohlo soudit. To, co si děti vyprávějí, vypovídá v neposlední řadě o jejich zájmech a zálibách, vztahu k nejbližším lidem z okruhu dospělých a vrstevníků i o jejich žebříčcích hodnot. Při pozorování dětí, při sběru jejich slovesných projevů a při terénním výzkumu vůbec jsme vycházeli z předpokladu, že dospělí nejsou nejdůležitějším a jediným faktorem vlivu na
děti, ale že se děti významně ovlivňují navzájem a své vzory nebo modely pro chování nacházejí nejen mezi dospělými, ale přirozeně i mezi vrstevníky ve školní třídě nebo herní skupině. Je zřejmé, že s urbanizací společnosti narůstá v dětském světě vliv vrstevníků a že děti společně tráví stále více času (Virtanen 1985). Dotazník zaměřený na dětské vyprávění, se kterým jsem pracovala ve školních třídách v letech 1996 –1998, byl modifikací dotazníku, který při svých výzkumech používala v sedmdesátých letech 20. století folkloristka Marta Šrámková. Obsahoval následující otázky: 1. Jaké znáš vypravování a pověsti o svém bydlišti? 2. Co ti vypravuje (vyprávěl) dědeček, babička, tatínek, maminka? Kdo vypravuje nejvíc? 3. Co si vypravujete mezi spolužáky, kamarády? 4. Znáš někoho ze spolužáků, kamarádů, kdo umí vyprávět a bavit? 5. Která vyprávění se ti líbí a proč? Na závěr byla připojena výzva, aby děti napsaly nějaké vyprávění, popř. vtipy, které znají. Pouhé odpovědi na otázky v dotazníku přirozeně nedávají úplnou představu o skladbě vypravěčského repertoáru a o okolnostech vyprávění současných dětí. Naznačují však oblibu jednotlivých žánrů, kdo je v jejich okolí dobrým vypravěčem aj., přičemž výsledky přímého pozorování a výzkumu spojeného s nahráváním vyprávění dětí při spontánních i aranžovaných příležitostech se s údaji získanými anketou doplňují. Kombinace těchto metod se osvědčila. Poznali jsme, že mluvené slovo a vyprávění mezi dětmi, popřípadě vyprávění dospělých dětem, tvoří jednu složku v pestrém systému zábavy školních dětí. Není to jev druhořadý a pominutelný. Děti si vyprávějí často – před školou, při čekání na autobus, vlak nebo tramvaj, o přestávce, po škole, na různých oslavách apod. Zejména dívky si dovedou vykládat celé hodiny o všem možném. Vyprávění dětí a mládeže má bohaté zdroje a široký fond od jednotlivých vypravěčských žánrů až po drby, klepy, horory, srandy, kameňáky, vyprávění o ufonech a o jiných nadpřirozených úkazech anebo o tom, kdy a jaké budou a byly prázdniny. Je známé že to, co si děti vypravují, nejsou všechno folklorní podání a klasické žánry: Vykládáme klepy, ale ty by vás neměly zajímat. (čtrnáctiletá dívka ze Strážnice) Na otázku Kdo doma vypravuje nejvíc? jsme zaznamenali v odpovědích, že nejčastěji vyprávěli dětem prarodiče: Teď už mi nevypráví nikdo, ale dřív mi vyprávěla babička - nejčastěji o Budulínkovi a ze Sedmero pohádek a děda, abych jedl špenát, tak mi vyprávěl o Pepkovi námořníkovi. (třináctiletý chlapec, Valašské Klobouky) Maminka říkala, že u nás byla velká strašidelná chodba a že v ní bylo hodně pavouků a pavučin a když budu zlobit, tak že mě tam strčí. (dvanáctiletá dívka, Jiřice)
Vypráví mi zážitky z dětství (babička a dědeček) – jak chodili do měšťanky, jak žili za války a také často mluví o tom, jak mezi sebou jednotlivé děti z vesnic a obcí bojovaly. Moje babička a dědeček docházeli každý den do Sloupu z Němčic do měšťanky i v zimě. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Prababička mě učila zpívat. Babička mi vyprávěla, když byla malá, jak Němci jim prohledávali dům. Maminka mi často říká: „Co já jsem se taťkovi naposílala balíků, to byly kvanta!“ (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Babička mi často vyprávěla o partyzánech, po kterých zůstala na Chlumě skrýš a o tom, že se u nás v chlévě zpracovávalo to, co se v blízkosti vytěžilo. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Dědeček mi vyprávěl o povídce, ve které vystupují loupežníci ze Špilberku. Je to moc pěkné – ale už nevypráví... Nejvíc se mi líbí vyprávění od dědečka, protože má velmi příjemný hlas. A srdce plné lásky. (třináctiletá dívka, Boskovice-Mladkov) Babička zpívala legrační písničky, obměňovala osoby, např. myslivce za vepříky. Maminka zpívala a vyprávěla pohádky, v kterých vystupovala malá dívenka – já! (třináctiletá dívka, Boskovice) Nejvíc se mi líbí historky z babiččiného mládí a třeba ta, že utekla z domu a jak se vracela, tak lezla přes plot a roztrhla si šatičky, které měla nové. (třináctiletá dívka, Boskovice) Babička mi hodně vypráví, co prožila v svých letech v dětství a co s námi zažila, když jsme byli malí. Nejvíce si povídám se sestrou. Líbí se mi vypravování od dědečka, jak mi vyprávěl o mojem prapraradědečkovi. Vyprávění je o námořníkovi praprapradědečkovi. Jak jednou prapra... plul v korábu a začínalo se stmívat. Prapra... věděl, že brzy přijde v noci veliká bouřka. Nechal stahnout plachty, uplynulo pár hodin a bouře byla tu. Bouře trvala sedm dní a sedm nocí, ale dědeček byl dobrý námořník, a tak společně s ostatními námořníky přežil. Ale to nebylo všechno , sotva ujeli par mil,tak je pronásledovali piráti. Začali po nich střílet, ale dědečkova loď byla daleko. Piráti se přibližovali blíž a blíž a najednou na prapra... loď zaútočili. Dědeček byl dobrý námořník, ale i bojovník. Takže piráty přelstil. Dědeček zachránil sebe, ale i ostatní námořníky svou silou, chytrostí, ale i odvahou. Tento příběh budu vyprávět synovi, vnukům a možná pravnukům. (dvanáctiletý chlapec, Miroslav) Babča Suliková bydlela v Jugoslávii. Do školy chodila, jen když neměli co na práci. Chodila se koupat do jezera. Jednou jeden kluk šlápl na jedovatou hadí kost a zemřel. Pak se odstěhovali do Jiřic. (patnáctiletý chlapec, Miroslav)
3. 2. Vypravěčské žánry dětí
Vyprávění mezi dětmi se vyznačuje značnou vitalitou. V minulosti vypadal vypravěčský repertoár dětí jinak než dnes. Nyní z něj téměř vymizely pohádky, demonologické neboli pověrečné pověsti a legendy a nahradily je nové jevy, jež kolují a vznikají v dětském prostředí, zejména vtipy, vyprávění ze života, strašidelné příběhy – horory, urbánní legendy a nepravé neboli žertovné hádanky. Starší školáci pěstují černý a obscénní humor, mezi mladšími dětmi jsou dosud oblíbené pohádky; jejich znalost je však většinou získaná z četby nebo z televize a z filmů. Děti si vyprávějí mezi sebou a bývají také účastníky besed dospělých. Znají místní pověsti, udržují v paměti vzpomínková vyprávění svých rodičů a prarodičů a vědomosti o rodišti. Vlastní dětské vypravěčské příležitosti, besedy, nebyly v minulosti sledovány; máme o nich zachovány pouze některé zmínky, například v pracích učitelů. Dětská vyprávění byla jimi zaznamenávána a byla publikována v různých časopisech pro děti a mládež.
3. 2. 1. Pohádky S repertoárem pohádek se děti seznamují dvojím způsobem. Obvykle si pohádky čtou školáci sami přímo z knížek, sledují je na televizní obrazovce, v kině, nebo poslouchají – dnes už zřídka – v rozhlase. Druhým pramenem je přímý, bezprostřední poslech vyprávěné nebo čtené pohádky v předškolním věku. Obě cesty se navzájem prostupují a doplňují, přičemž se jedná o pohádky lidové i umělé nebo osobité literární zpracování lidových pohádek, jakým je například v dnešní době oblíbené Fimfárum Jana Wericha. Zájem o pohádky je u dětí přirozeně diferencován podle věku. U starších školáků se pohádky přesouvají do oblasti latentního repertoáru. Nejvíce mi vyprávěla moje babička o Červené Karkulce , když jsem byl malý, nejvíce jsem se bál zlého vlka. (jedenáctiletý chlapec, Miroslav-Jiřice) Děda mi vždy vyprávěl jednu pohádku o vlaštovce, kterou sežral krokodýl. Byli jednou vlaštovčí maminka a tatínek a ti měli malé vlaštovčátko. Když přišel čas odletět do teplých krajů, vlaštovčátko bylo ještě moc malé, ale ujistilo maminku a tatínka, že to zvládne. Vydali se do teplých krajů i s ostatními ptáčky. „Hlavně si nesmíš sednout a odpočinout,“ varuje ho maminka. Vlaštovičátko však neposlechlo a v půli cestě si sedlo na hladinu moře a chtělo si odpočinout. Najednou se z vody vynořil krokodýl a chlamst a sežral malé vlaštovičátko. Maminka s tatínkem velice truchlili a vždy když letěli tamtudy, uronili slzičku. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice-Sebranice)
Starší školáci rádi vzpomínají na pohádky, které slyšely doma od rodičů nebo od prarodičů. Při tom nerozlišují, zda to byly pohádky lidové nebo umělé. Mají v oblibě také pohádkové parodie nebo parafráze, které se ve značné míře udržují v ústním podání. Jejich přednes patří k oblíbeným číslům nadaných mladých vypravěčů: Jede Karkulka lesem na novém horském kole a najednou před ni skočí vlk. Karkulka se lekla, stočila řidítka a narazila do stromu. Kolo se jí zlomilo a Karkulka začala vlkovi nadávat. Nakonec musel vzít svářečku, aby kolo opravil. Karkulka nasedla a jela k babičce. Vlk to ale vzal zkratkou a u babičky byl dřív. Vzápětí snědl babičku, oblékl si její šaty a ulehl do postele. Za chvíli přijela Karkulka. Karkulka vešla do světničky a zeptala se, proč má babička tak velké uši. Vlk jí odpověděl: „Abych tě lépe slyšela.“„A proč máte tak červené oči?“„To mám z toho svařování.“ (třináctiletý chlapec, Valašské Klobouky-Štítná nad Vláří) Nejradši mám, když mi vypráví dědeček pohádku, jak staříček měnil, až vyměnil. Je to o dědečkovi, který šel do města pro kvasnice a nakonec nepřinese nic, protože všechno vyměňuje a nakonec nemá nic.(čtrnáctiletá dívka, Miroslav) V dětství pohádky se mi nejvíc líbily tatínkovy, protože byly legrační a neměly hlavu ani patu. (třináctiletý chlapec, Boskovice) Mezi staršími školáky jsme zaznamenali vzpomínky na vyprávění pohádek, jejich regesta nebo parodii o Červené Karkulce a také některé úvodní formule: Za starých časů, když kočky chodily bez ocasu, písek se lil a voda sypala, byl jednou jeden pán a ten měl sovu. Sova se dívala na pána a pán se díval na sovu a pohádku budu vyprávět znovu. Z starých časů… (desetiletá dívka, Brno) Teďka vám povím pohádku o červeném prasátku, co chodilo pozpátku a povídalo pohádku o červeném prasátku, které mělo zahrádku, povídalo pohádku a chodilo pozpátku. (tatáž dívka) Tož, byl jednou jeden koš, veliký jak mrož, v tom koši byla krabička, v té krabičce byla babička, babička s třemi vnoučátky a vyprávěla pohádky. A začínala: tož, … (devítiletá dívka, Brno) 3. 2. 2. Pověsti Až na malé výjimky se pověsti, které jsme zaznamenali, vážou k určitým zajímavým místům ve vesnici nebo ve městě a v jejich okolí, ke jsme prováděli výzkum. Pověsti nežijí vždy vysloveně jako vyprávění, nýbrž především jako vědění, jako historické vědomí a jako paměť o minulosti. Víme, že jejich znalost pomáhá upevňovat místní nebo krajovou či
národní identitu (Hlôšková 1997). Často mají ráz jen lakonické zprávy nebo stručného sdělení, torza příběhu, v němž převládá hlavně funkce zpravodajská a poznávací, kdežto funkce estetická je sekundární. Jistému umělci, kterého si Brňané pozvali na výzdobu své městské radnice (tedy brány), odmítli zaplatit tolik peněz, kolik si zasloužil, a proto před odkrytím – jednu věžičku ohnul. (čtrnáctiletá dívka, Brno) V Hostěradicích je na náměstí socha a pod tím varhany, ještě u té sochy jsou dvě propichaný šípama. (dvanáctiletý chlapec, Míšovie; má na mysli sochu sv. Šebestiána) Holá věta zapsaná do dotazníku třináctiletým chlapcem v Miroslavi může být počátkem pozdějšího pověsťového vyprávění: Naší ulicí pravděpodobně prošla Rudá armáda. Pověsti jsou pro svou lokální vázanost známy jen v daném místě, popř. v jeho blízkém okolí a jsou bezprostředně spjaty s místy, která děti důvěrně znají a kde žijí. Pověst o duté hrušce. Vypravovala mi ji moje babička. U cesty mezi vinohradama stojí díravá stará hruška a na ní visí obrázek. Stalo se tam neštěstí. Strýc Juřík šli domů z vinohrada a hnali se na něj komedijanti. Strýc se chtěli skovat a tak vlezli do té díry v hrušce. Potom nemohli vylézt a umřeli tam. (čtrnáctiletá dívka, Petrov) Bylo to roku 1850. Můj prapradědeček pásl voly nade mlýnem ve dvě hodiny ráno a najednou uviděl, jak od kapličky z Návojné jde bílá postava, která když šla, tak se zvětšovala a prapraděd jak to uviděl, utékl bez volů a na druhý den byla mrtvá tetička Myškaroj. Takže to byla smrtka. To se stalo podle skutečnosti. (třináctiletý chlapec, Nedašov) Vždy, když jsem byla v Sudicích u babičky a dědečka na prázdninách, jezdívali jsme se projet s dědečkem na kole. Když jsme dojeli k místnímu rybníku, sedli jsme si na lavečku, děda mi začal vyprávět: „To se stalo už dávno, jednou když šli myslivci kácet tento keř, bylo už k večeru. Když sekli poprvé, nic se nestalo, když však sekli podruhé, zpod keře vylezl obří had. Myslivci začali utíkat a had za nimi. Až doběhli ke dvoru, kam se schovali. Had se odplazil zase zpátky pod keř. Od té doby se nikdo neodvážil tento keř skácet a proto se tomuhle lesu říká Hadí les.“ (třináctiletý chlapec, Boskovice-Chrudichramy) O brněnském drakovi. Jednou se v Brně usídlil velký drak. Nikdo ho neměl rád, protože lidem rozdupával pole a pojídal co mohl. A tak se rozhodl jeden mladík, že draka přemůže, každý mu to rozmlouval, ale on se nedal. Vymyslel si na draka pomstu za to, co jim natropil. Připravil si vápno, dal ho do pytle a hodil drakovi před jeskyni. Drak jakmile uviděl, že mu přinesli jídlo, začal to vápno žrát. Ale měl potom hroznou žízeň, a tak se šel napít. Všechno se v něm začalo bublat, až se nakonec roztrhl. Všichni lidé se tam seběhli a byli moc šťastní, že
drak už ve městě nestraší. A tento brněnský drak je teď vystaven na staré radnici v Brně. (čtrnáctiletá dívka, Brno) Kníže lovil v lesích, ztratil se, narazil na ptáčníka Velena, ten ho učesal sedmizubým hřebenem a kníže mu za jeho službu dal hrad. Když Velen přecházel práh a skopl si palec řekl: „Už nebudu chodit bosky více.“ Z toho hrad a potom město Boskovice. (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Děti pověsti slýchají ve škole anebo od rodičů a vykládají si je i navzájem mezi sebou nebo je znají pasivně a nezajímají se o ně: Vyprávíme si všelijaké příhody, děláme si srandu z pověstí (jedenáctiletý chlapec, Miroslav) Nezřídka je na nich baví tajuplnost, strašidelnost: Na místě nynější lékárny byl dům, v němž žila rodina. Žila tam žena a muž. Muž byl na ženu zlý a poslal ji do sklepa a tam ji nechal i se svým dítětem. Žena a dítě tam umřeli. A od té doby se říká, že tam straší. (třináctiletá dívka, Boskovice) Znalost obecně rozšířených, tzv. národních pověstí vztahujících se k dějinám naší země pramení ze školní, řidčeji domácí četby. Líbí se mi staré pověsti české, o tom, jak Bořivoj přemohl velkého a starého kance, který dlouho ničil úrodu občanů. (dvanáctiletý chlapec, Miroslav-Hostěradice) Podnětem ke znalosti pověstí vážících se ke vzdálenějším místům je zvýšená mobilita rodin, výjezdy k příbuzným nebo školní výlety: Pověst o propasti Maceše v moravském Krasu. Znám ji – byla jsem tam. Vypráví o mužovi dřevorubci, kterému zemřela žena a zůstal s chlapečkem. Vzal si macechu (dál si to nepamatuju), ale macecha ho shodí dolů do té propasti do jezera osm metrů hlubokého. (jedenáctiletá dívka, Lipov) Mezi žáky se objevují také případy ústního podání o historické osobnosti – mytizovaném národním hrdinovi: například v Miroslavi nebo ve Strážnici děti reprodukují vyprávění prarodičů o tom, jak president T.G. Masaryk projížděl obcí. Těmto podáním věnovala pozornost slovenská folkloristika (Vanovičová 1996).
3. 2. 3. Vyprávění ze života, příběhy Vyprávění ze života neboli memoráty, jež kolují mezi žáky, můžeme rozdělit do dvou základních skupin: do první patří vlastní zážitky a příběhy, jejichž vypravěči je sami prožili a druhé zachycují příhody rodičů, prarodičů nebo kamarádů, a děti je tedy převzaly z druhé ruky. V článku o vzpomínkovém vyprávění žáků M. Šrámková napsala, že nejraději mají děti náměty veselé, zábavné, jež mají dobrý konec a vypravěč i posluchači se jim mohou zasmát,
přičemž mnohé náměty vyprávění se mohou dospělému zdát nezajímavé – odpovídají však představám a zkušenostem dětí, nikoliv dospělých (Šrámková 1980). Dětem se líbí také příběhy dobrodružné a napínavé, v nichž vystupují odvážní nebo zajímaví lidé. Vypravěče takových příběhů, zvlášť z řad vrstevníků, potom obdivují a uznávají. Můj bratranec vypráví velmi živě a tak přesvědčivě, jak kdybych byla na místě, na kterém se to odehrává. Teď mi například vyprávěl, jak pomáhali v Otrokovovicích při záplavách. (třináctiletá dívka, Valašské Klobouky-Smolina.) Vzpomínková vyprávění, která děti slyšely od prarodičů či rodičů, mohou vytvářet a udržovat rodinnou tradici a vědomí společné rodové historie. Dnešní děti uvádějí, že nejčastěji slýchají vzpomínání na druhou světovou válku a na to, jak byli rodiče a prarodiče malí, jak daleko museli chodit pěšky do školy a podobně. Rodiče mi vypráví, co zažili v dětství, babička pak o své babičce, prý abych věděla něco o rodině, kterou jsem neznala. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Děda mi vykládal, jak žil jako partyzán. A jak se schovával u babičky v tajném koutě. A babička popisovala, jak mu nosila tajně jídlo do lesa. Maminka říkala, jak byla strašně hodná a taťka mě varoval, že mě na vojně napraví. (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Nejvíce mi vypráví babička. Za svých 80 let života už toho prožila mnoho. Nejraději a nejčastěji mi vypráví o době, kdy byla mladá. O tom, jaké kroje nosívali, o kamarádce, s kterou chodívala na tancovačky, o svých sourozencích a rodičích, o svých příbuzných a taky o době, kdy byl můj táta ještě malý kluk. Někdy mi vypráví taky taťka o svých a našich zážitcích… Nejvíce se mi líbí právě to babiččino vyprávění, protože mne velmi zajímá, jak to vypadalo v dobách před televizory, počítači… Taky se mi líbí jak babička vypráví. A rozvíjí i moji fantazii, vždy, když něco vypráví, představuji si, jak to asi vypadalo. (třináctiletá dívka, Boskovice) O stařečkovi, jak kopal Baťův kanál a jak to vypadalo za druhé světové války. (čtrnáctiletý chlapec, Petrov) V tomto případě tvoří vzpomínková vyprávění spojovací prvek rodiny s informativní a výchovnou funkcí. V prostředí vrstevníků jsou jednak zábavou a jednak poutem dětských part. Na otázku, kdo umí ze spolužáků vyprávět, odpověděl jedenáctiletý chlapec z Miroslavi: Tomáš Klouda, že s klukama šli do lesa o deseti v noci ven a že se vůbec nebáli, když se tam něco šustlo, jeden z nich se lekl a hned utíkali dom, ráno šli na stejný místo a uviděli bažanta a jeho vajíčka a pak si řekli, že do lesa už nikdy nepůjdou. Ale Tomáš šel sám a myslel si, že to strašení je výmysl a něco se šustlo a hned utíkal dom.
Patnáctiletý chlapec z Veselí na Moravě lakonicky popsal tento příběh: Kamarád chytal ryby a jedna ho stáhla do vody. (Znám od kamaráda.) Čtrnáctiletá dívka z Lipova shrnula příběh, vyznívající jako výpověď o skutečné události: Jedna paní jela do Brna. Chtěla jet do nemocnice u sv. Anny metrem. Zeptala se svého manžela, jak ten lístek tam má strčit. On jí odpověděl, že má říct nemocnice u svaté Anny. Nastoupila do metra, plno lidí v něm bylo. Přišla k přístroji a řekla: jedenkrát nemocnice u svaté Anny. Ty lidi, kteří tam seděli, byli vysmátí. Tak si udělala velkou ostudu.
3. 2. 4. Strašidelné příběhy, horory Mezi dětmi žijí také zvláštní historky – strašidelné příběhy a horory. Jsou stejně jako vtipy pevnou součástí dětského vyprávění, ale jejich repertoár není tak pestrý a rozmanitý a není tak snadné ho zaznamenat. Odehrávají se v tajuplných a strašidelných kulisách a při jejich vyprávění je důležité, aby se posluchači báli a aby čekali na jejich konec v napětí. Horory v dětském vyprávění podrobně studovala L. Virtanen (1978), D. Simonides (1984 ) a v Estonsku Mare Koiva (1996). Uvádí různé typy a verze hororů včetně těch, které náležejí do okruhu mezinárodních folklorních látek (s indexem v katalogu ATh) a prokazují vazbu na tzv. moderní nebo městské legendy (urban legends), kterým donedávna nebyla v našem bádání věnována dostatečná pozornost (Hlôšková 2001). Nejnověji se u nás zabývá městskými legendami a hororovými příběhy Petr Janeček, jenž vydal sbírku příběhů nazvanou Černá sanitka (2006). Strašidelná vyprávění z dětského světa jsou dvojího druhu: jedny vyvolávají a stupňují co nejvíce strach a odehrávají se ve vymyšleném světě, druhé směřují k překvapující žertovné pointě a původní strach a hrůzu obracejí v smích, přičemž to bývají příběhy založené na osobní zkušenosti. Mám nejraději vypravování, která se stala, ale mám ráda i vymyšlené horory: Bylo jedno osamělé místo a na tom osamělým místě byl osamělý byt. V tom bytě bydlel jeden muž, který už bohužel umřel. Do toho bytu se nastěhovala jedna rodina a ta rodina má dvě děti, chlapce a dívku. Jednoho den bylo té dívce 18 let. Ten večer, kdy oslavovali, se ozval hlas:“ Zítra si pro tebe přijdu“, řekl ten hlas a zmizel. Druhý den se ta rodina sbalila a odjela pryč. (třináctiletá dívka, Miroslav) Žaneta vypráví horory a pověsti, například ten: ona říkala, že v jejich rybníku v Jiřicích se utopil chlap s náklaďákem a od té doby, kdo se tam že prý jde koupat, tak že ho ten náklaďák stáhne pod vodu. (jedenáctiletá dívka, Miroslav-Hostěradice.)
Jednou jsme se celá rodina sešli u mé prababičky. Ta začala vyprávět, co se jí před několika dny přihodilo. Byl večer, kolem 10 hodiny, když babička byla v ložnici a právě usínala. Najednou se naproti její postele vynořila asi třímetrová chudá postava, zahalena do bílého plátna. Místo očí měla jen černé důlky a končetiny jí chyběly. Postava pomalu postupovala k babičce. Babička jí, když už byla postava v bezprostřední blízkosti a babička byla vyděšená, odehnala a postava zmizela ve velké tmavé skříni v rohu místnosti. Prababička se domnívá, že to bylo UFO, které se zjevilo v ten samý den i několika dalším sousedům. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Muž v černém plášti si zavolá taxík a nechá se odvézt na hřbitov. Za chvilku přijde nazpět, vlaje na něm černý plášť a je celý od krve. Taxikář se diví a ptá se: „Vy ste upír?“ Muž mlčí s nechá se odvézt na další hřbitov. Tam se všecko opakuje – muž se znovu vrátí celý zkrvavený. Taxikář se ptá: „Vy ste upír?“ Muž je potichu a nechá se odvézt na třetí hřbitov. Scéna se opakuje – za chvíli je muž zpátky a znovu celý zkrvavený. Taxikářovi to už nedá a ptá se:“Kdo vlastně ste?“ Muž odpoví: „Upíííííír!“ Poslední slovo vypravěč pořádně nahlas zařve, aby se posluchači lekli. (dvacetiletá dívka, Břeclav) O černé ruce. Matka se večer chystá do divadla a své dceři přikáže: „Neber si černé šaty, černou mašli a nezapínej rádio!“ Samozřejmě dcera udělá přesný opak. Obleče si černé šaty, vplete do vlasů černou mašli a zapne rádio. Z rádia se ozve: „Černá ruka hledá tvoji galaxii!“ Hned vypla rádio. A zapla. „Černá ruka má tvoji galaxii!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá Tvoji planetu!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvůj kontinent!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má tvůj kontinent!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvoji zem!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má Tvoji zem!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá Tvoje město!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má tvoje město!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvoji ulici!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má tvoji ulici!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvůj dům!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá má dům!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvoje poschodí!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má tvoje poschodí!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka hledá tvoje dveře!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka má tvoje dveře!“ Vypla. Zapla. „Černá ruka zvoní na tvůj zvonek!“ – Crrrrrrrrrrrrrrrr a je tu maminka! (patnáctiletá dívka, Brno) Spí pán a teďka se mu zdá, že jede na černém koni, vjel do černého domu, jede po černých schodech a vchází do černé místnosti. Je tam černý upír a říká:“Jestli odejdeš, vypiju Ti krev, jestli zůstaneš, sním ti maso!“ Co má pán udělat? – Musí se probudit. (desetiletá dívka, Brno) Mám ti říct horor? – Zítra se píše písemka z matiky. (šestnáctiletý chlapec, Brno)
Při interpretaci strašidelných příběhů se výrazně uplatňují i mimotextové složky, hlavně tempo, melodie a intenzita hlasu a podmínkou jejich přednesu je také adekvátní prostředí. Večer, potmě, ve stanu, sami doma apod. Jsou zajímavé z psychologického hlediska, neboť uvolňují nashromážděné napětí, po kterém následuje s vyústěním příběhu katarze. Není třeba příliš zdůrazňovat, že je nesnadné je zaznamenat během přirozené vypravěčské situace. I když, nebo právě proto, že ve školní třídě vypráví horor nebo strašidelné příběhy pouze jedno či dvě děti, jsou tyto příběhy oblíbené a posluchači si je žádají. Vyprávějí se proto, aby se publikum bálo, ale také pro jejich zábavný, smíchový účinek, zejména při vyprávění jejich parodií. Vyprávění hororů je vlastně trénink, kterým se děti učí zvládat negativní emoce, jakými je strach. Děti se učí ve skupině kamarádů intuitivně kontrolovat poměr strachu a smíchu, například když si vyprávejí strašidelné historky a zároveň je parodují. Některá vyprávění se vyznačují značnou vytrvalostí. Je to například mezinárodně rozšířený příběh o sanitce, jejíž posádka krade děti (Panczová 2005:49) V osmdesátých letech 20. století jsem zaznamenala formuli končící strašidelná vyprávění dětí ležících v posteli v temném pokoji (stanu), která byla známá jejich rodičovské generaci: Na rychtářovým plotě viselo chcíplé kotě. Kdo promluví, ten to kotě sní. Existují děti, které tyto příběhy nikdy nikdy nevyprávějí, protože se bojí nebo se stydí, ale také proto, že se s nimi neztotožňují. Postoje školáků k těmto příběhům jsou docela rozdílné a oblíbenější jsou mezi staršími, náctiletými dětmi.
3. 2. 5. Vtipy Nejrozšířenějším vypravěčským druhem je mezi dětmi vtip, i když samy děti na otázku „Co si nejčastěji vypravujete?“ odpovídají, že různé příběhy, obsahy filmů. Humorná vyprávění se vykládají skoro všude: ve škole, o přestávce i během vyučování, na školním dvoře, na táboře, na škole v přírodě i na vycházce nebo na výletě. Stačí jakákoliv skupinka školáků a už se začíná zábava. Děti potřebují smích (Simonides 1976: 123). Dnes můžeme těžko odpovědět na otázku, zda malé množství anekdot ve starých sbírkách a monografiích odpovídá dřívějšímu zastoupení tohoto žánru ve vyprávění, anebo zda skutečným důvodem byl malý zájem ze strany sběratelů a národopisců. Například v meziválečném období věnoval anekdotě zasvěcený výklad spisovatel Karel Čapek, nikoliv národopisci nebo folkloristé. V současné době je počet odborných prací postupně rozšiřován o některé nové příspěvky, zejména zahraniční (Virtanen 1976, Wehse 1983). Rozsáhlá práce Warum sind die Ostfriesen gelb im Gesicht? (Wehse 1983), analyzuje vtipy jedenácti až čtrnáctiletých. Jsou zde publikovány výsledky výzkumu, které německý folklorista R. Wehse
uskutečnil se svými spolupracovníky z univerzity v Göttingen. V úvodu R. Wehse napsal, že vtipy jako živé, vlastní projevy dětí nebyly zahrnuty do žádného z dosavadních výzkumů dětí. Konstatuje: Jak veselý je vtip dítěte, tak smutný je stav bádání o něm (Wehse 1983: 6). Jeho sborník studií chce být vzorem pro další výzkumy a podává metodologický a teoretický návod jak uchopit a ohraničit fenomén dětský vtip. Třídění materiálu je doprovázeno nesnází, kterou známe i z dalších oblastí folkloristiky, když se formy nebo druhy kříží s tematickými okruhy anebo se v konkrétních případech prolínají různá témata. Například L. Röhrich (1980) roztřídil vtipy do tří skupin podle kontrastu, který je obsažen v pointě. Podstata pointy spočívá v kontrastu či v rozporu jedné myšlenky nebo jevu s myšlenkou nebo jevem opačným. Na základě tohoto přístupu rozdělil L. Röhrich anekdoty podle toho, jaký vyjadřují rozpor: – vtipy, které vyjadřují rozpor s jazykovou normou (slovní vtipy, nechtěný humor), – vtipy, které vyjadřují konflikty s logikou (černý, šibeniční humor a lhářské anekdoty), – vtipy, které vyjadřují konflikty se sociální, náboženskou a etnickou skutečností. H. Fischer (1988) má ve své studii stanovené tematické okruhy, v jejichž rámci rozděluje materiál ještě na hádanky, vtipy a žertovné otázky. R. Wehse se odvolává na shora uvedenou klasifikaci L. Röhricha a na třídění dalších badatelů. Za klasifikační princip však považuje témata, která jsou evidentní z hlediska vypravěče a posluchače vtipu. Protagonisté, tzn. hlavní představitelé, případně jejich jména, jsou podle něho symbolem určitých daných tematických okruhů vtipů. S přihlédnutím ke zmíněným přístupům jsem navázala na návrh R. Wehseho a roztřídila jsem zaznamenané vtipy do tematických okruhů podle jejich hlavních představitelů. Materiál však ukázal i na vytvoření dalších dvou skupin, tj. oddíl vtipů aktuálních a skupinu, kam jsem zařadila rozmanité humorné sentence, výroky, parodie na reklamní slogany aj., to znamená nikoliv jen vtipy v pravém slova smyslu. Srovnáním naší sbírky a materiálu, který A. Satke shromáždil v padesátých a šedesátých letech 20. století vidíme, že vtipy, které jsme během výzkumu nasbírali, se od jeho souboru liší (Satke 1973). Zatímco některé tematické okruhy zde nejsou vůbec zastoupeny, jsou zde jiné, zcela nové. Jistě zde hraje roli odlišnost regionů, ve kterých jsme sbírali, ale zásadní význam má také časový posun, odstup nejméně třiceti let. Některé vtipy a hádanky se z repertoáru dětí úplně vytratily, některé se obdivuhodně udržují a podléhají variačnímu procesu a současně se zde objevila zcela nová témata. Existence některých nových témat a výrazových prostředků souvisí s hlubokými kulturními, společenskými a hospodářskými změnami, ke kterým ve světě a v naší zemi došlo od dob, kdy A. Satke mezi školáky sbíral.
Repertoár současných žákovských vtipů tvoří vtipy dospělých, ale zejména pestré skupiny anekdotických látek tradovaných výhradně dětmi, přičemž je tento žánr dětského folkloru také podřízen módě. Už několik desetiletí vykazují vysokou frekvenci tematicky pestré tzv. nepravé neboli žertovné hádanky typu Je to červené… apod. Jejich rozšíření v Evropě dokazují sbírky německých, polských a skandinávských badatelů. Sbírka žákovských vtipů L. Virtanen nazvaná Ujo piimä [Plaché podmáslí] (Co to je? Je to bílé a sedí to na stromě?) byla vydána celkem patnáctkrát (Virtanen 1976). V osmdesátých letech 20. století byly nesmírně oblíbené vtipy o zajíčkovi, a to nejen u nás, ale například také v Německu. Pro dospělého nejsou tyto vtipy většinou moc k smíchu, ale děti je považují za nesmírně směšné a důvod pro to je jednoznačný: zajíček je postava, s níž se děti mohou identifikovat (Röhrich 1980: 82). V těchto klasických dětských vtipech je dítě (nebo třeba zajíček) hlavní postavou a jedná s dospělým jako s protihráčem. Mnoho dětských vtipů se týká konfliktů mezi autoritou dospělého (rodiče, učitele, prodavače, policisty aj.) a dítětem. Podle L. Röhricha ukazují na mizení autority v moderní rodině (Röhrich 1980: 85). Jednoduše řečeno, děti mají rády vtipy, v nichž jsou dospělí hloupější než děti nebo v nichž se podkopává autorita rodičů nebo učitelů. Vtipy kolující mezi školáky zahrnují jak klasické žákovské vtipy známé tři i víc desetiletí: typ Papal nudličky?, Co je na zemi, to se nesbírá (Satke 1973: 83) nebo o Spejblovi a Hurvínkovi, tak vtipy z repertoáru dospělých, které jsou populární a vykládají se mezi staršími dětmi, zhruba od třinácti až čtrnácti let. Zachytili jsme také doznívání politických vtipů z období před rokem 1989. V polovině devadesátých let jsme zaznamenali vzpomínky o okolnostech vyprávění a šíření vtipů namířených proti soudobé politické garnituře. Zamyslíme-li se nad novými jevy, nad zastoupením např. reklamních sloganů a jejich parodií v dětském repertoáru, můžeme konstatovat, že pronikání masové kultury a masových prostředků zábavy do slovesné kultury dětí souvisí se skutečností, že dětská kultura je schopna přijímat nejrůznější podněty zvenčí a upravovat je vlastním způsobem. Je pravděpodobné, že také jazyk a výrazové prostředky reklamních sloganů odpovídají jazyku mladé generace a jazykovému horizontu epochy, jak to formuloval francouzský lingvista O. Reboul: Předurčením každého sloganu je okamžitá ozvěna uprostřed mas (Reboul 1980). Stručné vyjadřování je nutné v rychle plynoucím čase a při nedostatku času vhodného k vyprávění dlouhých příběhů. O. Sirovátka uvažoval o oblibě anekdot jako krátkého, stručného žánru v souvislosti s urbanizací celé kultury a proměnami folklorního podání. Zamýšlel se také nad novými současnými náměty a postavami vystupujícími v anekdotách a nad stoupající oblibou černého
humoru (Sirovátka 1991). Spolu s A. Satkem konstatoval, že v moderním světě není prostor na dlouhé besedy, avšak situační, příležitostný druh komunikace se zábavnou funkcí není příliš omezován dalšími prostředky zábavy, jako je četba, televize apod. Zejména děti mají dost času a prostoru pro spontánní formy zábavy. Navíc to, co má punc zakázaného ovoce, se může šířit pouze ústní cestou. To, co nelze publikovat kvůli drastičnosti, obscénnosti, nevhodnosti politické a jiné, se tedy šíří neoficiální cestou. Nedostatečná logika, cynismus a černý humor některých anekdot a žertovných hádanek spolu se skatologickými vtipy menších školáků stojí v kontrastu k uspořádanosti, oficialitě a důležitosti dospělých. Dětskému věku a dospívání jsou morbidní a nechutné příběhy vlastní (Panczová 2005: 48). Ve světě starších dětí a mládeže může patřit vyprávění provokativních anekdot k neuvědomělému vyjádření opozice a identifikace vůči světu dospělých – rodičů a učitelů. O tom, jaký postoj mají k cynickým vtipům a k černému humoru starší žáci nebo středoškoláci, vyjadřují slova jednoho z nich: Vtipy se vykládají, aby byla sranda. Drsný vtipy dost často, protože lidi v mým věku – aspoň si myslím – mají černej humor radši, protože je výživnější. Já osobně, když slyším drsnej vtip, tak si řeknu, že je to hrozný, ale stejně je to k smíchu. U vtipu prostě záleží na tom, jestli je to sranda. Rozhodně to není výraz revolty nebo toho, co si myslím. (sedmnáctiletá dívka, Brno, 1997) Je zřejmé, že se humorná podání, zejména starších školáků, liší podle pohlaví, popřípadě podle pohlaví společnosti, ve které se vypráví. Některé tzv. silné neboli výživné anekdoty, ale také anekdoty namířené proti ženám, respektive učitelkám, vyprávějí především chlapci. Rozdíly se jeví také v repertoáru venkovských a městských dětí. V některých případech vulgarita erotických anekdot vyprávěných pubertálními chlapci z města přebíjí jejich humor a naproti tomu vtipy venkovských chlapců mohou vedle nich vyznívat až naivně. Nové vtipy se mezi školáky šíří velmi rychle, zejména od úst k ústům. K oblíbeným zdrojům nových vtipů patřily v devadesátých letech 20. století časopis Trnky, brnky, televizní show Ivana Mládka a postupně sílilo čerpání vtipů z internetu a e-mailové pošty. Nejobvyklejším místem pro vyprávění vtipů je škola a časový prostor kolem ní. Vypráví se o přestávkách, před školou i po ní a po cestě ze školy a do školy. Vypráví se také při různých oslavách a setkáních a důležitou příležitostí jsou také školní výlety a letní tábory. Rodina je prostředí, kde se dětským vtipům zřídkakdy daří. Školní třída je naopak živnou půdou pro vyprávění. Do školy chodí děti několik let a denně se zde stýkají. Takový úzce stmelený kolektiv, mnoha prožitky spojená skupinu stejně starých dětí, je příhodné prostředí pro vznik a tradování vlastního folkloru, přestože ústní tradování má v dnešní kultuře
všedního dne sekundární postavení. Šíření a předávání se uskutečňuje jinými mechanismy; ve školní třídě však zůstává přímá ústní komunikace nejvlastnějším způsobem kontaktu. Sbírku vtipů obsahující cca 260 vtipů a žertovných otázek, jež byly zaznamenány především na území jižní a jihovýchodní Moravy v devadesátých letech 20. století, jsem rozdělila do šesti následujících tematických skupin: -
vtipy s etnickou tematikou (zejména o Somálcích, Romech, Židech ad.),
-
vtipy o různých zaměstnáních, stavech a zvláštních postavách (o policajtech, lékařích, učitelkách, bláznech, vězních, kanibalech, jeptiškách, malomocných a také o známých osobnostech, pohádkových a literárních postavách, Spejblovi a Hurvínkovi, Pepíčkovi aj.),
-
vtipy o zvířatech,
-
vtipy skatologické,
-
vtipy aktuální a politické,
-
vtipy/jazykové hříčky, „kameňáky“, varianty reklamních sloganů, rčení.
Ukázky vtipů zaznamenaných na konci devadesátých let 20. století dokládají, jak se proměňují některá frekventovaná témata, jak pomíjivý je obraz doby zrcadlící se v anekdotách. Nejvýraznějším příkladem je ústup až zmizení vtipů o Somálcích, které byly široce rozšířené (i mezi dospělými) a byly reakcí na tehdejší hladomor v Somálsku.
3. 2. 5. 1. Vtipy s etnickou tematikou Jak padá Somálec ze stromu? Tak. (Rukou se předvádí pohyb padajícího listu.) Z poloprázdného autobusu mává milión Somálců na pozdrav. Víte, kdy je pes nejrychlejší? Když probíhá somálskou vesnicí. Víte, jak sa pozná Somálec, který dlúho nic nejedl? Má pavučinu na řiti. Co udělá Somálec když si najde konzervu? Založí si restauraci. Pluje loď s liďama, loď sa potopí a Somálec se zachrání. Víte proč? Protože si na palubě zadřel třísku. (dvanáctileté dívky a chlapci, základní škola v Nedašově) Proč nosí Somálci v uších sirky? Aby nezapadli do kanálu. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Víte, kolik je potřeba aut na přepravení somálské vesnice? Dvě. V tom prvním prezident a ve druhým zbytek. (třináctiletý chlapec, Boskovice) Víte jak zabít tisíc much jednou ranou? Vezmete lopatu a praštíte somálské dítě přes hlavu.
Co udělá Somálec, když najde paštiku? Otevře si restauraci. Co je to čárkovej kód? Fotka somálské rodiny. (šestnáctiletý chlapec, Brno)
Aby somálské úřady dokázaly, že jejich národ není chudý, rozhodli se vyhlásit v rozhlase váhu některých občanů. Rozhlas hlásí:“70 kilo, 65 kilo, 55 kilo….“ Najednou se ozve:“Dalších dvacet na váhu!“ (třináctiletý chlapec, Valašské Klobouky)
A víte kdo vynalezl triatlon? – Cigáni. Nejdřív šli na koupaliště pěšky, potom plavali a potom jeli zpátky na kolách. (třináctiletá dívka, Strážnice) Víte, jaký je rozdíl mezi Poborským a cigánem? Poborský kope za Manchester a cigán za SPT TELECOM. (čtrnáctiletá dívka, Brumov) Potkají se dva cigáni: „Vitaj, Dežo, de ideš?“ „Do obchodňáku kúpit svetr.“ „Tož dyž ťa nechytnú, kup aj mně!“ (čtrnáctiletý chlapec z Návojné) Jdou cigáni ulicí a potká je policajt: „Cigáni, kam jdete?“ „Do kina.“ „Nejdete náhodou na ten film Cigáni jdou do nebe?“ A cigáni povídají: „Ale pane policajt, na SCI-FI my nechodíme.“ (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Který autobus zastaví dvěma cikánům? Autobus plný skinů. (dvanáctiletý chlapec, Boskovice) Co vznikne po spojení ženy a cigána? – Automatická pračka ROMO. (třináctiletý chlapec, Brno) Jedou tři cigáni v tramvaji a mají jenom dva lístky. Chytí je revzior a řekne: „Tak hoši, jeden z vás nemá lístek?“ – „No jo, ale kterej?“, zasmějí se cigáni. (patnáctiletý chlapec, Brno) „Cigáne, spíš?“ – „Ne.“ „Půjčíš mi stovku?“ – „Chrrrrrrrrr, chrrrrrrrr.“ (patnáctiletý chlapec, Brno) „Žide, co to máš kolem krku?“ „Ostnatý drát.“ „Ó žide, ty si samý klenot.“ „Žide, co děláš?“ „Chytám bronz.“ „Poď dole a chytneš aj olovo.“ Gestapák se ptá žida: „Žide, viděls někdy chleba?“ „Ne, ale můj děda ho viděl v kině.“ Jede pět židů na olympiádu. A první bylo, kdo přejde poušť. Přešli tři. Pak kdo přeplave moře. Zbyli dva a kdo přeplave kyselinu – jeden. A první místo bylo dvě vstupenky do plynové komory. (Všechny tyto anekdoty o židech vyprávěl dvanáctiletý chlapec z Nedašova.)
Takhle začíná návod na omeletu ve skotské kuchařce: Půjč si šest vajec… (třináctiletý chlapec, Brumov) Domluví sa Čech, Němec a Rus, kdo vleze z nich do studně. Tak šel první Němec a tam slyšel: „Až tě chytím, tak tě sním!“ Tak rychle vylezl. Tak šel Rus a zase slyšel: „Až tě chytím, tak tě sním.“ Vylézl rychlo ven a říká: „On mňa chtěl fakt zežrat. Už tam neloz,“ říkal Čechovi. On tam lezl, lezl a teď tam viděl, jak skřítek honí šušeň. (dvanáctiletý chlapec, Nedašova Lhota) Tři potápěči se potápějí do vody a pak si vyprávějí: „Potopil jsem se do padesáti metrů a potkal jsem ruskou ponorku.“ Ptá se druhý: „Jak víš, že to byla ruská ponorka?“ První povídá: „Protože mě pozdravili rusky.“ Povídá druhý potápěč: „Potopil jsem se do sto metrů a uviděl jsem německou ponorku.“ „Jak víš, že to byla německá ponorka?“,ptá se třetí. „Protože mě pozdravila německy.“ Povídá druhý. Povídá třetí potápěč: „Potopil jsem se do stopadesáti metrů a uviděl český policajty.“ „Jak víš, že to byla česká ponorka?“ ptá se první. „Protože mi otevřela,“ odpoví třetí. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Hádali sa tři chlapi: Čech, Rus a Němec kdo dél vydrží pod vodú. První šél Rusák a vydržél pět minut, druhý šel Němec a vydržél deset minut, třetí šél Čech a ten tam byl pět minut, deset, den, týden, měsíc, rok a vynořil sa. Ti dvá sa ho ptali: „Jak to, žes to tak dlúho vydržel?“ „Prděl jsem a polykal bublinky.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašova Lhota) Jde Michael Jackson po Rudým náměstí. Najednou do něj vrazí nějakej Rus. Michael říká: „Co blázníš? Já jsme nejslavnější člověk na světě!“ A Rus povídá: „No né, soudruhu Lenine, nějak jsi nám zčernal!“ (čtrnáctiletá dívka, Brno) Hádal sa Rusák, Čech a Němec, kdo má čeho víc a Rus praví: „My máme tolik letadel, že to pokryje celé Rusko.“ „Němec praví: „My máme tolik lodí, že to pokryje celé Německo.“ A Čech praví: „My máme tolik zlodějů, že vám to všechno ukradnem.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Ptali se Němce, Čecha a Rumuna: „Jaký je váš názor na nedostatek zboží?“ Němec: “Co je to nedostatek?“ Rumun:“Co je to zboží?“ Čech: „Co je to názor?“(třináctiletý chlapec, Slopné) Byl Čech, Rus a Němec a zajali je indiáni. Už je indiáni šli zabit, ale každý řekl, že chce ještě poslední přání. Tak se domluvili, že zazpívají každý svou hymnu. Zazpíval Rus a hned šel na
popravu. To samé se stalo i s Němcem. A zazpíval Čech:“Kde domov můj…“ Indiáni si řekli, že ten ani neví, kde má domov, a tak ho pustili. (třináctiletý chlapec, Slopné) Jakej je rozdíl mezi Skotem a Angličanem, když oplešatí? Angličan si koupí buřinku a Skot prodá hřeben. (čtrnáctiletý chlapec, Brno)
3. 2. 5. 2. Vtipy o různých zaměstnáních, stavech a zvláštních postavách Je chlapec jménem Pepík, který neumí říkat r a místo toho říká v. Maminka ho pošle do obchodu a říká: „Prosím, dejte mi vydvu“ a prodavačka říká: „My vydvu nemáme, my máme jenom vydru.“ „Tak mi ji dejte.“ Nazpátek jede šalinou. A v ní jedou dva policajti. Když Pepík vystupuje, policajti se ho ptají: “Chlapečku, nevíš, co to tady smrdí?“ A chlapeček odpoví: „ Vy dva.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašova Lhota) Jde Pepíček s babičkou na procházku a najde pět korun a ptá se: „Babi, můžu si to vzít?“ A babička říká: „Ne. Co je na zemi, to se nesbírá.“ Najde desetikorunu: “Babi, můžu si ji vzít?“ „Ne, co je na zemi, to se nesbírá.“ Babička spadne na zem a říká: „Pepíčku, zvedni mě.“ Pepík říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ (čtrnáctiletá dívka, Brno) Pepíček jde do obchodu a ptá se: „Máte tunu hrášku?“ „Ne, ale zítra přijde.“ Přijde druhý den a ptá se: „Máte tunu hrášku?“ „Ne, ale zítra přijde.“ Tak přijde do obchodu a ptá se: „Máte tunu hrášku? „Ano, tady ho máš.“ „Děkuju. Já jsem se chtěl jenom podívat jak to vypadá.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Je maminka doma s Pepíčkem a říká, ať jde nakupovat a říká dneska jen ano. Tak on ide a v obchodě sa ho ptajú: „Chceš mléko?“ „Ano.“ „Chceš rohlíky?“ „Ano.“ „Chceš zaplatit?“ „Ano.“ Vyjde ven a tam je boxer a ptá sa ho: „Chceš po držce?“ „Ano.“ Dostal po držce, ide dom a teďka tam je maminka a on jí říká, že chce říkat ne. Tak ona říká, ať říká ne. Tak jde do obchodu a zas: „Chceš rohlíky?“ „Ne.“ „Chceš zaplatit?“ „Ne.“ Vyjde ven a tam je boxer a ptá se ho: „Stačilo ti to?“ „Ne.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Šla maminka do obchodu a koupila tři rohlíky: červený, modrý a žlutý. Došla dom a Pepíček říká: „Maminko, já mám hlad. Můžu si něco vzít?“ „Ano, vezmi si ten žlutý.“ Ten žlutý říká: „Jestli mě sníš, budeš grgat. Tak ho snědl a: „Maminko, já mám ještě hlad, já si vezmu ten modrý.“ „Vezmi si ho.“ Veznúl si ho a ten modrý říká: „Jestli mě sníš, budeš prdět.“ Tak snědl. Tak třetí byl červený. Tak se ptal maminky: „Maminko, možu sa najest?“ „Ano, tak si vezmi ten červený.“ Vzal si červený a ten červený říká: „Jestli mě sníš, budeš zpívat.“
Neposléchl a pak se ho maminka ptá: „Pepíčku máš ještě hlad?“ „Grrc, prd, tralala, grcc, prd, tralala…“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Pepíček donese dom špatné vysvědčení a tatínek mu říká: „Pepíčku, co v té škole furt děláš celé hodiny?“ „Většinou čekám na zvonění.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Pan učitel říká žáku Pepíčkovi: „Ty máš plnou hlavu pilin!“ Pepíček říká: „To jste mě potěšil, pane učiteli, maminka totiž říká, že ji mám prázdnou.“ (patnáctiletá dívka z Nedašova) Učitel potká žáka: „Nemohl bys vyndat ty ruce z kapes, když mě zdravíš?“ Žák: „Ale já vás přece vůbec nezdravím.“ (dvanáctiletá dívka, Vysoké Pole) Sejdou se tři baby. Jedna blbá, jedna frigidní a ta třetí byla taky učitelka. (sedmnáctiletý chlapec, Brno) Potkají trampové svého kamaráda a ten se jich ptá: „Na co máte tu kozu?“ Oni odpovídají: „Dáme si ji do pokoje a každé ráno ji budeme dojit. Budeme pak mít čerstvé mléko.“ Kamarád se zděšeně ptá: „A co ten smrad?“ Trampové však bezstarostně odpovídají: „Vždyť ona si zvykne.“ (čtrnáctiletá dívka, Vnorovy) Jsou tři blázni na pokoji. Přijde primář k nim na prohlídku a vidí je celé odřené a na zemi čáru. Ptá se: „Proč ste celí odření a co tá čára na zemi?“ Jeden blázen vstane a odpoví: „No víte, my závodíme, kdo tu čáru dřív podleze!“ (čtrnáctiletá dívka, Brumov) Jde blázen po ulici a táhne za sebou zubní kartáček. Potká ho policajt a řekne si: To je asi blázen, ale udělám mu radost: „Vy máte ale pěkného pejska", řekne. „Pane, nejste blázen?“, řekne blázen, „to je přece zubní kartáček!“ Policajt odejde a blázen řekne kartáčku: „To jsme ho ale převezli, že Fifi!“ (dvanáctiletá dívka, Brno) Dva blázni utečou z blázince a vezmou vrátnýmu baterku. Jeden ji rožne proti zdi a objeví se kruh. Povídá druhému: „Vylez potěch kruzích nahoru, jo?“ „No jasně, nejsem blázen, ty zhasneš a já spadnu!“ (dvanáctiletá dívka, Brno) Říká ředitel blázince bláznům, že když budou hodní, tak dostanou bazén. Dostali bazén, začali do něho skákat šipky, kufry… A ředitel jim říká: „Když budete hodní, tak za rok vám tam napustím vodu.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
Přijde pacient k lékaři a řekne: „Pane doktore, já mám tasemnici!“ Lékař odvětí:“ No tak si kupte jeden rohlík a jednu čokoládu a za týden přijďte na kontrolu!“ Příští týden: „Pane doktore, nepomohlo to!“ Lékař řekne: „No tak si kupte dva rohlíky a jednu čokoládu.“ Pacient udělá vše, co mu lékař nařídil. Další týden přijde zase, ale opět bez úspěchu. Na to mu lékař odpoví. „No tak si kupte jeden rohlík.“Pacient přijde celý rozhořčený po týdnu: „Tak zase nic!“ A tu mu u zadku vyleze tasemnice a řekne:“A čokoládka dneska nebude?“ (třináctiletá dívka, Vlachovice) Sejdou se tři upíři, jeden si odskočí, za chvíli je zpátky, hlavu od krve a říká: „Vidíte to letní kino? Tak to jsem celé vysál, zkuste to taky.“ Za chvíli si odskočí druhý, po pár minutách se vrátí, tlamu od krve a říká: „Vidíte ten stadion? Tak ten jsem celý vysál, zkus to taky.“ Za chvíli si tedy odskočí třetí, po nějakém čase se vrátí, tlamu od krve a říká: „Vidíte tu věž? – „Hm.“ –„ Tak tu já jsem neviděl.“ (čtrnáctiletá dívka, Valašské Klobouky) Dva duchové najdou u hřbitova kola a chtějí se povozit. Jeden si sedne na nosič, ale druhý kamsi odběhne. Za chvíli se vrátí a vleče na zádech dva náhrobní kameny. „Přece nemůžeme jezdit bez dokladů“, vysvětluje kolegovi. (třináctiletý chlapec, Veselí nad Moravou) Jde ožralý na hřbitov a potká tam dva duchy. A ten první duch říká: „Já jsem duch Julie!“ „Já jsem duch Romea!“ A ten ožralý říká: „Já sem du chcat.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Bavíja sa tři policajti, kdo má nejblbější manželku. Že: „Když mě mastí rohlík, tak ně ho namastí tak, že sa to nedá držat.“ „Ten druhý říká: „Já mám tak blbú manželku, že když mě namastí rohlík, tak mě ho nerozkrojí na dél, ale napříč a dá mě do něho jedno kolečko salámu.“ A ten třetí říká: „No, já mám tak blbú manželku, že když sem jí kúpil mikrovlnku, tak ta kráva furt pere v rukách.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Přijde policajt k doktorovi s prostřílenou hlavou. Po vyšetření mu lékař říká:“To je zázrak, sto kulek vám prolétlo hlavou a ani jedna nezasáhla mozek.“ (třináctiletá dívka, Boskovice) Jedou dva policajti a ten jeden potřebuje jít na záchod a řekne tomu druhýmu, aby zastavil třeba u toho lesa. Druhý na něj čeká a říká: „Ty to hovno snad hledáš.“ „Ne, to už jsem měl. Ale obušek nemůžu najít.“ (třináctiletá dívka, Boskovice)
Přijde policajt do práce a říká: „Chlapi já jsem génius.“ A všichni se diví: „Proč?“ „To víte, koupil jsem si puzzle, tam bylo napsáno do tří let a já ho složil za rok.“ (třináctiletá dívka, Boskovice) Přijde policajt do obchodu a zkouší si čepice. Všechny si alespoň třikrát nasadí a pak naštvaně odejde k prodavačce a ptá se: „Nemáte tady aspoň jednu s kšiltem dozadu?“ (dvanáctiletá dívka, Brno) „Pane doktore, ten hypochondr z čísla sedmnáct zemřel“, řekne vyjevená sestřička doktorovi a ten na to řekne: „No, to už snad trochu přehnal!“ (dvanáctiletý chlapec, Brno) Porybný k rybářovi: „Tady se chytá jenom na rybářský lístek!“ Rybář: „No vidíte, já hlupák to celou dobu zkouším na červa.“ (dvanáctiletá dívka, Vysoké Pole) Přijede k paneláku Horymír se Šemíkem. A Horymír Šemíkovi říká: „Budeš stát tady pod oknem, protože když přijde její starej tak já vyskočím oknem a pojedeme pryč.“ Tak Horymír šel nahoru a tam už na něj čekala jeho milenka. Vešel dovnitř a po chvíli někdo zaklepal na dveře. Horymír řekl: „To je tvůj starej“ a vyskočil z okna. Ta jeho milenka šla otevřít a tam stál Šemík, který řekl: „Řekni Horymírovi, že začalo pršet, tak se du schovat do kočárkovny.“ (třináctiletý chlapec, Boskovice) Staví Hurvínek se Spejblem barák a Spejbl se Hurvínka ptá: Jak se bude jmenovat první patro? A Hurvínkovi spadla na nohu cihla a říká: „Kurnik.“ Tak Spejbl říká: „Dobře, první patro se bude jmenovat kurník.“ Postavili druhé patro a Spejbl se Hurvínka ptá: „A jak se bude jmenovat druhé patro?“ A Hurvínkovi spadla na nohu cihla a říká: „Do řiti.“ „Dobře. Tak druhé patro se bude jmenovat do řiti. Přišli k nim hosté a oni jim říkají: „Boty si dejte do kurníka a běžte do řiti.“ (osmiletá dívka, Brno) Přijde Spejbl s Hurvínkem do restaurace, Hurvínek si odskočí na záchod a když se vrátí, tak říká: „Taťuldo, ty máš pihy?“ “ Ne, Hurvínku, to se někdo vysral do větráku.“ (patnáctiletý chlapec, Litovel) Jede Hurvínek se Spejblem v autě. Je tma. Jedou do zatáčky. Tam na křižovatce babka přechází silnic a oni ju přejedou, a tak jdou k soudu. A soudce říká: „Mluvte prostě.“ Hurvínek si myslí: prostě. Tak říká: „Byla tma jak v prdeli. Hovno jsme tam viděli. Tata řezal zatáčku a baba byla na sračku.“ (sedmiletý chlapec, Fryšták)
Utíká zadek a za ním utíká Rumburak. Zadek utíká, utíká, utíká a přeběhne do Arabeliné říše. A Arabela zadek promění v sovu a sova vyletí na strom. Přiběhne Rumburak a ptá se: „Arabelo, nevidělas tady někde utíkat zadek?“ A vona řekne:“Viděla, tamhle utíkal do křoví.“ Rumburak utíká do křoví a zadek tam není. Vrátí se, uvidí sovu a říká:“Sovo, zahoukej!“ – „Prrrrrrr.“ (osmiletá dívka, Brno) Hádali sa tři chlapi, kdo má nejmenšího dědečka. První říká: „Náš dědeček se vleze pod stůl.“ Druhý říká: „Náš dědeček se vleze pod stoličku.“ A třetí říká: „Náš dědeček sa včera vybúral v angličáku.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Hádali sa tři chlapi, kdo má nejlepší babičku a která je nejlepší plavkyňa. Skákali ze sto metrů a ten jeden říká: „Naše babička je tak dobrá plavkyňa, že skočí do vany.“ Ten druhý říká: „Naše babička je tak dobrá plavkyňa, že skočí do kýbla.“ A ten třetí říká: „Naše babička je tak dobrá plavkyňa, že skočí do mokré hadry.“ Ona skočí a teď vyleze a řekne: „Vy barani, vy ste mě vykrúcali.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
„Babičko a chutnal ti ten bonbónek, co jsem ti dal?“„Ano, Venoušku.“„Vidíš a Punťa ho vyplivl.“ (patnáctiletá dívka, Boskovice) Sedí dědeček s babičkou u oběda a babička říká: „Mě dneska tak hřeje u srdce.“ A děda jí odpoví: „Nediv se, když máš ňadro v polívce.“ (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Lord Hamilton jede se svou lady na dovolenou. Cestou je zajmou kanibalové, přivážou je ke kůlu a začnou kolem nich tancovat. Jedna kanibalka přitančí blíž a ptá se: „Lorde, jak se jmenujete?“ „Lord Hamilton“, řekne lord. Kanibalka zase odtančí a lord se nahne k lady a řekne: „Možná mě ušetří, asi jsem se jí zalíbil!" Kanibalka ho uslyší a řekne: „Omyl lorde, chceme psát jídelníček!“ (dvanáctiletý chlapec, Brno) „Žijou tu lidojedi?" „Ne, včera jsme snědli posledního." (dvanáctiletý chlapec, Brno) Jdou dva kanibalové proti sobě a jeden z nich nese urnu. Ten druhý se na něj podívá a říká: „Ty vole, kdes sehnal instant?“ (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Zkoumá vědec blechu pod mikroskopem. Utrhne bleše jednu nohu a řekne: „Blecho skoč!“ blecha skočí. Tak si něco poznamenal. Utrhne jí druhou nohu a řekne: „Blecho, skoč“, zase skočila. Tak si něco poznamenal. Utrhne ji poslední nohu a řekne: „Blecho, skoč!“ Blecha
nic. Tak si poznamenal: když bleše utrhnete všechny nohy, tak ohluchne. (třináctiletý chlapec, Brno) Víte jaký je rozdíl mezi vama a mléčným zubem? Mléčný zub ví, kdy má vypadnout. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
3. 2. 5. 3. Vtipy o zvířatech Přijde zajíc do obchodu a ptá se: „Máte dvě stě rohlíků?“ „Nemáme, kde bysme je vzali.“ Přijde zajíc druhý den do obchodu a ptá se: „Máte dvě stě rohlíků?“„Nemáme. Už jsem Ti jednou řekla, že bysme s tím neměli co dělat.“ A ředitel se s ní domluví a řekne: „Koupím dvě stě rohlíků navíc, nic se nestane.“ Třetí den přijde zajíc do ochodu a ptá se: „Máte dvě stě rohlíků?“ A prodavačka povídá: „Máme.“ – „No to jsem zvědav, co s tím budete dělat.“ (osmiletá dívka, Brno, 1989) Byl jednou jeden zajíček a ležel ve svém doupěti. A potkal ho koblížek. A ten koblížek povídá: „Nejez mě, zajíčku, budeš po mně škytat.“ A ten zajíček ho sežral. A potkal druhýho koblížka. A ten koblížek povídá:“Nejez mě, zajíčku, budeš po mně prcat.“ A ten zajíčk ho sežral. Teďka potkal třetího koblížka. A ten koblížek říká: „Nejez mě, zajíčku, budeš po mně zpívat.“ A ten zajíček ho sežral. A šel se ten zajíček projít ven a najednou se z něho ozvalo: „Škyt, prc, tralala, škyt prc, tralala.“ (devítiletá dívka, Brno) Přijde zajíc do zelinářství s ptá se prodavače: „Máte tunu hrášku?" „Ne“, odpoví prodavač. Zajíc přijde druhý den a opět se ptá: „Máte tunu hrášku?“„Ne“, řekne prodavač. Když se to opakuje ještě třikrát, objedná prodavač tedy tunu hrášku. Zase příjde zajíc a ptá se: ,,Máte tunu hrášku?“,,Ano, máme,“ odpoví mu na to prodavač. A zajíc říká: „To je ale kuliček, co?“ (třináctiletá dívka, Miroslav) Jdou dva voli, jako zvířata, na louce a pasou se. A ten jeden říká: „Člověče, člověče…“. (devítiletá dívka, Brno)
Jedna paní měla papouška a uvařila nudličky a povídá papouškovi: „Papoušku, nesněz nudličky nebo Tě ostříhám dohola.“ Papoušek snědl nudličky a paní se ptá: „Papoušku, kde jsou nudličky?“ „Tady, v bříšku.“ Tak ho ostříhala dohola a papoušek si vyletěl na okno a uviděl holohlavého pána a křičí:“Taky papal nudličky, taky?“ (osmiletý chlapec, Brno)
Jede liška na kole a medvěd ju potká.“ Liško, kdes nabrala to kolo?“ „Nepiju, nekouřím, šetřím.“ Medvěd ide po cestě a předběhne ho liška v takém perfektním autě. „Liško, kdes nabrala to auto?“ „Nekouřím, nepiju, šetřím.“ Letí liška v letadle. Medvěd na ňu húkne: „Liško, kdes nabrala to letadlo? „Nekouřím, nepiju, šetřím.“ Za chvílu jede liška v tom svojém autě a předběhne ju medvěd v poršáku. Sa ho zeptá: „Medvěde, kdes vzal to auto?“ „Vrátil jsem flašky.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
Sedí starý děda na ostrově a uvidí zlatú rybku a ona praví: „Když mňa pustíš, tak ti splním jedno přání. „Jenom jedno?“ „No, já jsem rybka druhé kategorie.“ „ Ať už skončí ta válka v tom Sarajevu!“ Ona praví: „Nemáš tam něco lehčího? Já su ta rybka druhej kategorie.“ „Tak udělaj z mojej manželky perfektní sexbombu.“ „Nemáš tady fotku?“ „Tak on ju ukáže a ona praví: „Kde že byla ta válka?“(dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
3. 2. 5. 4. Vtipy skatologické Tatínek říká Pepíčkovi: „Pepíčku, už máš dost roků, už se možem bavit o sexu.“ A Pepíček říká: „Tak, tatíčku, a co bys chtěl vědět?“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
Skupina dívek a chlapců: Řekneme to s těma slunečnicema – To je moc sprostý. (chvíle dohadování) No tak dobře. Tož, cérka dojde z diskotéky a ( je přerušena, pokračuje jiná) – no to je ináč, ne prostě. Dcera jde poprvé na diskotéku a maminka jí povídá: „Tak dobře, vrať se kdy chceš a potom mi povíš jak ses tam cítila.“ A tak dcera teda dojde z diskotéky a povídá: „No cítila jsem se tam úplně báječně.“ „No, a tak nějaký bližší pocit mě řekni.“ „No, cítím se jako slunečnice.“ „No a proč jako slunečnice? „Jsem plná semen.“ (třináctiletá dívka, Strážnice) Stojí strýc a učí děvče plavat a to děvče říká: „Strýčku, opravdu bych se utopila, kdybyste ten prst vydělal?“ (sedmnáctiletý chlapec, Valašské Klobouky) Proč nemože mět ženská přirození na čele? Protože by vypadala jak pokladnička. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Víte jaký je rozdíl mezi ježicú a ježurem? Ježek má o jednu bodlinku víc. Víte proč nemůže mít myslivec děcka? Protože má péro za kloboukem a kulky mu lécú po pasece. Vleze sa do podprsenky šestnáct králiků? Jo, když se tam vlezou dvě kozy.
Víte proč nemůže mět dort děcka? Protože má rozkvedlané vajca. Víte proč nemůže mět auto děcka? Protože přes gumu to nejde. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Byla jedna dcérka a jmenovala se Měkunda. Měkunda šla do školy a sedla si vedle Alenky a Alenka řekla: „Paní učitelko, Měkunda píská.“ Paní učitelka řekla: „Ticho, mně taky.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Pepíček se koupe s maminkou a říká jí: „Můžu do přístavu?“ – „Ne“, říká maminka, „tam může jen tatínkův ledoborec.“ (dvanáctiletý chlapec, Brno) Maminka je s Máničkou na nudapláži. Maminka se sluní a Mánička si hraje na písku.Za chvíli Mánička přiběhne k mamce a ukazuje na jednu těhotnou paní a říká: „Maminko, proč je ta paní tak tlustá?“ – „No víš, Máničko, ona je těhotná a čeká miminko“, říká maminka. Po hodině jde Mánička s maminkou pro zmrzlinu a potkají tlustého pána. A Mánička nahlas říká: „Maminko, tenhle pán čeká slona, že?“ Maminka se podiví a říká: „Proč?“ A Mánička na to: „No přece, protože už mu čouhá chobot!“ (patnáctiletá dívka, Suchohrdly u Miroslavi)
3. 2. 5. 5. Vtipy aktuální a politické (např. povodňové, o smrti princezny Diany, o Esmeraldě, inspirované stejnojmenným televizním seriálem) Je to zelený a naráží to do stěn? Esmeralda. Jak se řekne španělsky slepý střevo? Esmeralda. (Hlavní hrdinka populárního televizního seriálu byla slepá – J.P.) (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Potkají se dvě krávy: „slyšela jsi už o té nemoci šílených krav?“ „Néé, mě se to netýká, já jsem veverka.“ (čtrnáctiletá dívka, Miroslav) Jaké sýry se nedováží na Hrad? – Prezident a Veselá kráva. Co je rychlejší jak smrt? – Dáša Veškrnová. (dvanáctiletá dívka, Brno) Přijde Klaus k Havlovi a říká: "Mám dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.“ „Tak nejdřív tu špatnou.“ „Nemáme Moravu." „A tu dobrou?" „Máme moře!" (dvanáctiletý chlapec, Brno) „V Ostravě prý zrušili policii." „A co je tam teď?" „Pobřežní hlídka!" (dvanáctiletý chlapec, Brno)
„Víš, jaká je oblíbená karetní hra na Moravě?" „Prší!" (dvanáctiletý chlapec, Brno) Co je v dnešní době největší odvaha? Jít do hospody do Troubek a dát si utopenca. (sedmnáctiletý chlapec, Brno) Stojí chlap na ulici při záplavách, vykuřuje si a pozoruje, jak mu voda boří barák. Voda stoupá a už je mu po kolena. Von si ale furt vykuřuje a voda stoupá a už je mu po krk. A on furt kouří až ho ta voda zatopí, že ho musejí vytáhnout. A ti záchranáři se ho ptají: „Co ste tam dělal, proč ste se díval, jak vám padá barák a nic ste nedělal?“ A ten borec: „Ále, to je dobrý, já mám eště jeden barák v Troubkách.“ (sedmnáctiletý chlapec, Brno) Dáša Havlová stojí na Karlovým mostě a přiletí anděl a řekne: „Skoč, Dášo.“ Vona skočí a zabije se. Anděl se vrací do nebe a svatý Petr na něho u brány: „Teda Olgo, první vycházka, a takovej průser.“ (sedmnáctiletý chlapec, Brno) Co má společného Václav Havel a Karel Čapek? – Dášenku. (čtrnáctieltý chlapec, Brno) Víte, kde teď šije Lady Diana? U Versaceho. (sedmnáctiletá dívka, Brno; Lady Diana se zabila ve stejném roce, kdy byl zavražděn módní návrhář G. Versace – J.P.)
Jaký je rozdíl mezi Klausem a Bohem? Bůh si nemyslí, že je Klaus. (dvanáctiletá dívka, Valašské Klobouky) Kdo nejvíc vydělá, když se Klaus se Zemanem přestěhují na Bahamy? – Česká republika. (čtrnáctiletý chlapec, Brno)
3. 2. 5. 6. Jazykové hříčky, „kameňáky“, varianty reklamních sloganů Jedú dvě muchy na motorce a ta jedna mucha má brýle. A ta druhá mucha se ptá: „Proč máš, mucho, ty brýle?“ „Aby mě nevletěla mucha do očí.“ (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Víte jak se pozná veselý cyklista? Že má muchy mezi zubama. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Proč policajti vozíja v autě pilu? Aby mohli řezat zatáčky. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
Víte proč mají policajti na autě zahrádku? Aby mohli sázet pokuty. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov)
Přijeli dva policisté k havarovanému letadlu. Policajt číslo 1: „Příčina havárie.“ „Jaké to bylo letadlo? Říkal policista číslo 2. Policajt 1: „Proudové“. „Tak já napíšu, že vypli proud.“ (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Víte proč si policajti olizují hodinky? Protože TIK-TAK osvěžuje dech. (třináctiletá dívka, Valašské Klobouky) V parku sedí borec se psem a postupně mu trhá nohy, ocas a hlavu. Přijde k němu policajt a říká: Proboha, co to děláte? – Psí kusy. (patnáctiletý chlapec, Brno) Jdou dva malomocní do školy a ten jeden říká druhému: „To jsem zvědavý, co nám dnes odpadne.“ (patnáctiletý chlapec, Boskovice) Jak se řekne maďarsky hřbitov? Túhoškemp. Co je to pacifik? Useknutí ruky. Co je to párabola? Výkřik topiče nad vyhaslou lokomotivou. (čtrnáctiletá dívka, Brno) Víte, kdo vymyslel stan? Korejec Nacochata. A kdo slipy? Fučiminavaja. (patnáctiletá dívka, Nedašova Lhota)
Víte, jak se řekne maďarsky kamzík? Terénkoza. Víte, jak se řekne maďarsky uklízečka? Hadróšmátránemeté. Víte, jak se řekne maďarsky včela? Sereméť. Víte, jak se řekne maďarsky vosa? Nesereméť. Víte, jak se řekne maďarsky čmelák? Nesereméť turbo. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Víte, jaký je rozdíl mezi šestnáctiletú Italků a osmnáctiletú Francúzkú? Dva roky. (dvanáctiletý chlapec, Nedašov) Běží to po poli a je to červené. Co to je? Rajče na útěku. (čtrnáctiletý chlapec Brno) Lítá to a je to modré. Co to je? Komár s křečovou žilou. (patnáctiletá dívka, Brno) Jezdí to po stromě nahoru a dolů a je to zelené. Veverka v tanku. Je to fialové a leží to v příkopu. Přejetá kráva Milka. (třináctiletá dívka, Brumov) Jak sleze ze stromu slon? Sedne si na list a počká do podzimu. Co je třeba udělat při pohledu na letícího slona? Probudit se. (čtrnáctiletá dívka, Valašské Klobouky)
Jedou holohavý a beznohý na motorce: „Míro, šlápni na to, ať mně vlasy vějú!“ (třináctiletá dívka, Sidonie) Jaký je rozdíl mezi jogurtem a Spojenými státy? – V kalíšku jogurtu se po týdnu vytvoří nějaká kultura. (sedmnáctiletý chlapec, Brno) Kterej měsíc má 28 dní? – Všechny. (čtrnáctiletá dívka, Brno) Sedí kráva na stromě a plete noviny, přiletí k ní prase a zeptá se kolik je hodin? Kráva vytáhla teploměr a řekla: „Jdi na sever.“ (čtrnáctiletá dívka, Brno) Jde slon po mostě. Z druhé strany jdou dva mravenci. Slon na ně: „Jděte stranou.“ Mravenci: „Nepůjdeme, běž pryč ty“. Slon: „Nepůjdu“. Mravenci: „Budeme se prát“. Slon: „To neplatí, vy jste na mě dva“. (čtrnáctiletá dívka, Brno) Jde slon s mravencem po poušti. Slon říká: „Já mám žízeň.“ Mravenec: „Neboj, vzal jsem bandasku.“ (čtrnáctiletá dívka, Brno) Leze hrbatej z tramvaje a vypadnou mu kamelky (cigarety Camel s velbloudem). Úslužná paní je zvedne, poklepe mu na rameno a povídá: „Pane, pane, vypadla vám šalinkarta!“ (čtrnáctiletá dívka, Brno) Přišel žralok do lékárny a říká: „Máte červený rohlíky?“ „Ne, jen zelený!“ „To nevadí, já jsem tady na kole.“ (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Lepší šalinkarta v kapse, nežli razítko na střeše. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Jak eskymák pozná, že je – 40 C? V zatáčce se mu zlomí pes. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Jak pozná rybář, že je + 40 C? Práší se mu za vesly. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Máma má maso. Maso je zelené. Ó, my se máme. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Jede had na kole. Jede dlouho. Potká želvu. Želva říká: „Ty, hade, vždyť ty neumíš a nemůžeš jezdit na kole.“ „Aha,“ řekne had a spadne. (čtrnáctiletý chlapec, Brno) Přiběhne Lojza do hospody a volá: „Chlapi, narodil se mi syn!“ A najednou se ozve: „Jak víš, že to byl tvůj syn? Vždyť víš, jakou pověst má tvoje manželka.“ On odpovídá: „S tím jsem počítal. Píchl jsem do něho vidle.“ „Proč jsi do něho píchl vidle? Seš normální?!“ „No co! Znáte to přísloví? Z cizího krev neteče!“ (čtrnáctiletá dívka, Boskovice)
Jaký je rozdíl mezi běžícím a letícím zajícem? Letící zajíc má na zádech orla. (čtrnáctiletá dívka, Boskovice) Je to modré, smrdí to a leží to v koši na prádlo. Co je to? Chcíplý králíček Azurit. (čtrnáctiletá dívka, Valašské Klobouky; Plyšový králíček Azurit byla postava z televizní reklamy na aviváž – J. P. ) Z dvanáctého patra padá šroubek a na zem dopadne kombajn. Jak to? V šestém patře bydlí Mac Gyver. (čtrnáctiletá dívka, Valašské Klobouky; Mac Gyver byl hrdina „všeuměl“ stejnojmenného televizního seriálu – J. P.)
Jde paní po ulici a na stromě zahlédne ustrašeného mladíka. Pohlédne na horu a optá se: „Copak, dal vám křídla Red Bull?“ Mladík na stromě odpoví: „Ne, pitbul.“ (třináctiletá dívka, Boskovice) Slepý si strouhá prsty na struhadle a povídá: „Takovej krvák jsem ještě nečetl.“ (patnáctiletá dívka, Brno) Šel jeden vlnitý plech a potkal druhý vlnitý plech. „Kam jdeš? ptá se ho.“– „Do hospody. Poď se mnou.“ A tak jdou dva vlnité plechy a potkají třetí vlnitý plech. „Kam jdete vlnití pleši?“ „Do hospody,“ odpoví. „Jestli chceš, poď s námi“, odpoví. Jdou tři vlnité plechy a potkají čtvrtý vlnitý plech. „Kam jdete vlnití pleši?“ „Do hospody,“ odpoví. „Jestli chceš, poď s námi…“ Jde osmdesát vlnitých plechů a potkají osmdesátého prvního vlnitého plecha. „Kam jdete, vlnití pleši?“ „Do hospody, poď s námi.“ Tak došlo osmdesátjedna vlnitých plechů do hospody a tam stojí cedule: „Mladistvým do osmnácti let a vlnitým plechům nenaléváme.“ (třináctiletá dívka, Slopné) Co nám dává husa? Sádlo. A co ještě? Sádlo. Na čem spí tvůj táta? Na mámě. Na čem spíš ty? Na posteli. Čím je tvůj táta přikrytý? Novinama. A čím ty? Peřinou. A co je v peřině? Peří. A co nám dává husa? Sádlo. (třináctiletý chlapec, Valašské Klobouky)
Jdou dvě rajčata po silnici a jedno přejede auto a říká: „Počkej na mě!“ A to druhé řekne: „S kečupem se nebavím!“ (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Jdou dvě tatranky po silnici a hup, jednu přejede auto a ta druhá říká: „Pojď a nedrob!“ (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Znáte rozdíl mezi teplou a studenou vodou? Studená kape: „Kap, kap.“ A teplá: „Kapinky kap.“ (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Je to žlutý, a když to spadne na zem, je z toho bagr. Co to je? Kindrvajíčko. (čtrnáctiletý chlapec, Boskovice) Přijde chlap k doktorovi a řekne mu, že nemá žádné ochlupení na přirození. Doktor tedy vezme lupu a uvidí blechu, která vytrhává chloupek po chloupku a zpívá: „Gilette, pro muže to nejlepší!“ (šestnáctiletý chlapec, Brno) Amerického vojáka honí ruští vojáci a Američan se schová v chatce a vevnitř stojí stará babka a on jí říká:“Babko, schov mě a za žádnou cenu mě neprozraď.“ Babka ho schová do skříně a mezi tím přiběhnou vojáci a říkají: „Babko, kde je voják?“ Babka mlčí. „Jestli nám to neřekneš, tak ti useknem jednu nohu.“ Tak jí useknou nohu. „Babko, jestli nám to neřekneš, tak ti useknem druhou nohu.“ Tak jí useknou druhou nohu a vyleze Američan a říká: Vidíš, babko, lež má krátké nohy.“ (třináctiletá dívka, Boskovice)
Víte proč se ženy malujou a voní? Protože jsou hnusné a smrdí. (třináctiletá dívka, Boskovice) Jde chlap po lese a ze zadu se ozývá: „Kájo, počkej!“ Kája utíká, najednou se zastaví, otočí a nikoho nevidí. Za chvíli zase slyší: „Kájo, počkej.“ Kája se rozběhne a uvidí pana policajta a říká: „Pane policajt, mně honí nějakej úchyl.“ Policajt odpoví: „Já vím, Kájo.“ (třináctiletá dívka, Boskovice) Přijde pan Novák k řezníkovi a ptá se ho: „Nemohl byste mi zvážit mého syna? Doma se nám polámala váha.“ Řezník říká: „Ano,“ vzal si ho a odnesl na váhu a říká: „Váží 2, 60 a že jste to vy, tak jsem vám ho i vykuchal.“ (třináctiletá dívka, Boskovice) „Mami, smím si jít hrát na dvůr?“ „S tou dírou v gatích?“ „Ne, s Evou ze třetího patra.“
(třináctiletá dívka, Valašské Klobouky) Jaký je rozdíl mezi kopou děcek a kopou hnoje? Děcka se nedají přehazovat vidlama. (sedmnáctiletý chlapec, Valašské Klobouky)
3. 3. Humor a komika Dětem je k smíchu i pohřeb, a vždycky, když je třeba býti vážným, má mládež chuti srdečně se zachechtat (Žák 1990: 17). V této podkapitole bych se chtěla alespoň dotknout problematiky, která svojí šíří přesahuje rámec předkládané práce, ale současně ji nelze v kontextu dětské kultury přehlédnout. Humor se filozoficky definuje jako směs veselí a vážnosti, jež dráždí k úsměvu nad životem v různých jeho situacích a podobách, který při vší vážnosti nepostrádá komično. Humor tedy označuje základní postoj ke světu a životu. Jde o bezstarostné posuzování všech poznatelných fenoménů, zvláště takových, které jsou zatíženy vadami. Humor vytváří vyrovnání, kterým lze psychicky překonávat nedostatky života. Druh humoru je při tom určen dobou, místem a sociální příslušností. Od sedmdesátých let 20. století se fenoménem humoru zabývaly intenzivněji především v anglosaském prostoru různé interdisciplinární konference, nově zakládané organizace jako např. Western Humor and Irony Membership (WHIM) a také interdisciplinární publikační platforma Humor. Antropolog M. L. Apte požaduje v programovém článku etablování vlastního výzkumného pole pro disciplinu, kterou sám nazval humorologie, jako fóra pro výzkumy a výsledky etnologie, národopisu, antropologie, historické vědy, lingvistiky, literární vědy, matematiky, medicíny, filozofie, psychologie, sociologie a computerových věd (Wehse 1999). Humoru a komice byly věnovány mnohé statě zahraničních literárních vědců, filozofů, psychologů, sociologů a etnologů. V devadesátých letech 20. století dosáhla ve Skandinávii otázka Co je humor? stejného stupně obliby jako alternativní náboženství a léčebné metody (Palmenfelt 1996). V tuzemské národopisné či etnologické literatuře tomuto tématu velká pozornost věnována nebyla. Na sběr humorných žánrů se zaměřil J. Š. Kubín (Kubín 1948), dalším příkladem sporadického zájmu o tuto sféru folkloru jsou práce o humoru v lidové písni (Horák 1947), ve vyprávění (Leščák 1971, Hrníčko 1976; Satke 1973, 1991;) a v anekdotách
(například Čapek 1971; Poláček 1999; Sirovátka 1991, 1993; Klímová 1996) nebo v hádankách (Leščák 1981) a v samotném žákovském folkloru (Satke 1973, 1991, 1997). Humor se realizuje v komice a konkretizuje se v různých vyjádřeních. Například v absurditě, v šibeničním/černém humoru, v ironii a v literárních druzích – v anekdotě/vtipu, v parodii, v satiře. U dětí a mládeže pozorujeme, že mají jakoby humorné vidění světa. Humor se projevuje v jejich specifické komunikaci, ve vzájemném škádlení, v přezdívkách, které si dávají navzájem nebo svým učitelům, ve zlehčování vážných situací, v jazykových hříčkách a nespoutanosti nerespektující pravidla chování i mluvy, přičemž jádro jejich humoru tvoří vtipy a žertovné hádanky, různé parodie a nonsensy, které pronášejí jakoby mimochodem. Humor se projevoval i v odpovědích školáků v dotaznících, které byly vyplňovány „se vší vážností“ ve školách. Chuť zlehčovat a znevažovat dospělé a jejich „seriózní“ svět je u školáků silně vyvinutá a každá příležitost k tomu se jeví neodolatelná. Žákovský a studentský humor, obsažený v zaznamenaných vtipech, vykazuje identifikační znaky, kterými se folklór dětí vyznačuje obecně. Je to několik příznaků nebo kategorií podílejících se na identitě jednotlivých skupin dětí a mládeže podle: věku, pohlaví, místa bydliště anebo i ročního období (Pospíšilová 1994). Za poměrně výraznou hranici tvořící předěl ve schopnosti vyprávět a rozšířit repertoár ústních slovesných forem, můžeme u školáků považovat věk kolem deseti a později kolem patnácti let, kdy narůstá obliba černého humoru a absurdity. Desetileté a starší děti mají bohatší slovní zásobu a radují se navíc ze slovních, jazykových vtipů. Ve srovnání s tím je repertoár předškolních dětí a mladších školáků jakoby chudší, není tak odvážný, tematicky pestrý a dospělým často nepřipadá ani vtipný. Různé „sprosťačinky“ týkající se tělesného vylučování nebo sexuální „osvěty“ provází utajované dětské chichotání. Tyto nesčetné prostinké dialogy o čurání, kakání, hovnech, prdech, prdění a pšoukání tvoří daleko největší skupinu skutečných vtipů z dětských úst, jsou opravdovým tématem číslo jedna v dětském pokoji… (Röhrich 1980: 96n). S věkem, výchovou a socializací roste tendence nejen ke smíchu, ale i k výsměchu, nejprve v rodinném kruhu mezi sourozenci, posléze ve školní třídě nebo ve vrstevnické skupině. Obecně smích vyvolaný vyprávěním přináší pocit ulehčení. Ovšem smích má často i agresivní složku, neboť je od něho jen malý krok k výsměchu a posměchu. Různá špičkování a drobné zlomyslnosti jsou zvláštní formou kontaktu, i když platí, podobně jako mezi dospělými, že zesměšňování, imitování a ironizování je silná zbraň a že smích může podkopávat morálku a autoritu. Základem studentského humoru je parodie, napodobení a zesměšnění protivníka, narážky, přezdívky, zkratky nebo poznámky srozumitelné jen zasvěceným.
Mladí lidé neradi mluví vážně o vážných věcech, i když vážní být dovedou a uvnitř vážní jsou. Žijí jinak a myslí jinak než dospělí a touží odlehčovat a zlehčovat komunikaci a stereotypní chování dospělých, tj. především rodičů a učitelů. Parodují patetický styl, výrazy zdiskreditované častým frázovitým užíváním, povinnou četbu (všeobecně rozšířená parodie Babičky Boženy Němcové je toho příkladem), pořekadla, reklamní slogany. Bez práce nejsou koláče, řekla babička a umřela hlady. Láska tě zahřeje, ale uhlí je uhlí. Vitana vaří za vás, ale blít musíte sami. Volkswagen Passat je plnej prasat. (patnáctiletí chlapci, Brno)
4. DĚTI V BRNĚ Tato kapitola se věnuje velkoměstským dětem žijícím na území tzv. Velkého Brna, tzn. jak v zemědělských bývalých předměstských obcích, tak v centru, a to od poloviny 19. století do současnosti. V životě zdejších dětí se projevily vlivy tradiční kultury a folkloru, českoněmecké interetnické situace, vliv urbanizace a nejnověji globalizace. Ve sbírce dětského folkloru z Moravy a Slezska Naše děti (Bartoš 1888) najdeme příklady ze života dětí „z Líšně“ zapsané Cyrilem Mašíčkem, také zápisy označené „od Brna“ a dále některé ukázky z Komína, které zapsal místní učitel Antonín Lang. Ze Sušilovy písňové sbírky (Sušil 1951) i z Bartošových našich dětí se dovídáme, že v 19. století dospělí spolu s dětmi věřili, že svatý Matěj může pomoci k lepší úrodě ovoce. V Líšni prý 24. února běhaly bosé děti po zahradě, obcházely všechny ovocné stromy, klepaly na ně proutkem a u každého říkaly: Volám, volám na svatýho Matěje, kudy se ten hlas rozende, všude dost ovoce bode.
Na Brněnsku chodí s dětmi do zahrady otec, a když říkají: Svatý Matijo, dé nám nádijo, dé nám hrošek, jablek, kadlátek – hodí jim nepozorovaně ovoce navrch, že jim ho jako sv. Matěj natřásl, kteréž pak děti radostně sbírají. (Bartoš 1888: 279)
Mezi starými zápisy dětského folkloru jsou další, dnes už málo známá nebo dokonce zapomenutá říkání, koledování a verše provázející sváteční dny vánoční, velikonoční, svatodušní a jiné. Ještě před sto lety vzpomínaly líšeňské děti na pobyt francouzských vojáků na Moravě: Hdepak só Francózi? V Podoló v rathózi. Co pak tam dělajó? Hijó, pijó, a dež se nahijó, tak pomaširojó do svý země. (Bartoš 1888: 97)
Ve sbírce Naše děti najdeme také říkadla a hry, které ještě z dětského světa nezmizely. Některé se dodnes zachovaly nezměněné, jiné, například jedno ze žertovných, můžeme slyšet i v současnosti v obměněné, aktualizované podobě:
Kdepak jsi byl, Martinku?
Kdes byl včera, Hurvínku?
Za stodolou, tatinku.
Ve stodole, tatínku.
Co’s tam dělal, Martinku?
Co s tam dělal, Hurvínku?
Pásl ovce, tatinku.
Mastil karty, tatínku.
Kde pak je máš, Martinku?
S kým s je mastil, Hurvínku?
Prodal jsem je, tatinku.
S Karlem Gottem, tatínku.
Co’s pak dostal, Martinku?
Co si koupíš, Hurvínku?
Deset zlatých, tatinku.
Mercedesa, tatínku.
Puč mi je, Martinku!
Že mě svezeš, Hurvínku?
Ztratil jsem je, tatinku.
Nakašli si, tatínku.
(Bartoš 1888: 114–115)
(osmiletí žáci ZŠ Lerchova, Brno 1989)
Národopisci nebo vlastenečtí učitelé či kněží, kteří zapisovali dětský folklor v 19. století, si všímali především takových dětských projevů, které byly z jejich hlediska pozoruhodné nebo měly – zase z jejich hlediska – estetické kvality. V 19. století, i později, zaujaly sběratele například taneční a pohybové hry se zpěvem. Jejich popisy a nápěvy najdeme s mnoha variantami nejen v publikovaných, ale i v rukopisných zápisech F. Sušila, F. Bartoše, F. Kyselkové, L. Bakešové, K. Sojky, E. Smrže, L. Mátlové a Z. Jelínkové. Na Brněnsku byly několikrát zapsány hry, které známe také z jiných míst Čech, Moravy a Slezska: na Elišku, Heličku nebo Bělušku, na myšku, na husy, na zlatou bránu, hořela lipka, šátečková, kolo mlénský, strakatý pejsek, húsadla nebohá, sil Petr proso aj. Hrávala si je nebo je tančívala převážně děvčata a o přestávce u muziky se k nim přidávaly také vdané ženy. Dnešní brněnské děti se jimi baví v mateřských školách nebo v kroužcích a folklorních souborech. Mimo to dosud žijí v povědomí pamětníků, a tak je na konci 20. století mohla zaznamenat Z. Jelínková na různých místech Brna. Přirozeným a nezbytným doprovodem dětských her byly, a dodnes mnohde bývají, rozpočitadla. Kromě toho, že slouží praktickému účelu, jsou pro děti prvním seznámením s vlastní dětskou poezií a s jejím tvořením. Děti se mohou na tvorbě rozpočitadel podílet: nejdůležitější je při tom zachovat rým a rytmus. F. Bartoš napsal, jakmile se děti jednou rozrýmují, pak vpěchují ve své veršíky kde co (Bartoš 1888: 80) . Mezi říkadly troubských dětí, která sebral a vydal Metoděj Kocman (1894), najdeme i příklad takových lyrických kotrmelců: Sedí páv pod dubem s pěkným, bílým holubem, a ty malá holubičko,
puč mně grécar na vajíčko, až já pudu do ráje, koupím ti tam korále, ala, bála, buf.
(Kocman 1894: 30)
Dětská vynalézavost a fantazie nezahálí ani při drobných pracovních úkonech, kdy se hry stávají součástí a kořením jinak třeba jednotvárné činnosti. Množství příležitostných zábav a her s materiálem a předměty, které jsou právě po ruce, se různí podle ročních období, situací a úkolů, které děti dostávají. S chutí zpracovávají sníh, bláto, písek, listí, kaštany, peří, kůru, různé slupky nebo semena a květy. Výroba hraček z přírodního materiálu je stejně zábavná, jako jejich použití. Dětem z venkovského okolí Brna se nabízely nejrůznější možnosti, když pomáhaly na dvoře nebo na poli. Jejich doménou bylo hlídání a pastva domácích zvířat nebo dobytka. Na véhoně, jak se pastvě říkalo, si krátily čas také neplechami, jakými bylo třeba vydojování koz nebo bojování s nepřátelskými partami dětí a výrostků ze sousední vesnice, kdy nezřídka přišly ke slovu praky, kamení a klacky. O mírnějších zábavách na pastvě a o tom, jak naši kluci venkovští tuží tělo, čteme v malé knížce Národopisná výstavka v Ořechově (1892). Líšeňské děti vyrůstaly v duchu obchodování, kterým se obec proslavila, a odmalička pomáhaly při přebírání a prodeji ovoce, zeleniny a dalšího zboží (Bartoš– Mašíček 1902). Péče a starost o mladší sourozence bývala samozřejmostí pro všechny děti. To platilo také a zejména pro děti z nejchudších dělnických rodin na předměstí, kde otec i matka pracovali celý den v továrně a děti vychovávala ulice nebo náves. V měšťanských rodinách se zase hodně dbalo na to, aby děvčata byla připravená pro manželství včetně výbavy, a tak musela pomáhat v kuchyni, učila se vařit, péct, šít, vyšívat, háčkovat nebo plést punčochy. Ze starých popisů života vysvítá, že děti ze středních a vyšších vrstev měly přísně naplánovaný denní program a v dětských pouličních partách si nesměly hrát. Na konci minulého století, právě v době, kdy vyšly Bartošovy Naše děti, zaznamenalo město Brno, dosud ovládané německou radnicí, rozvoj českých škol a spolu s rozšiřující se činností různých vlasteneckých spolků také posílení a obohacení společenského života brněnských Čechů. Významnou roli při tom sehrála Brněnská Matice školská, která byla založena v roce 1878 s cílem zřizovat, vydržovat a podporovat mateřské školy, jesle, útulky a především obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem. První české třídy byly spolu s mateřskou školou otevřeny v roce 1881 a první česká škola byla dostavěna v roce 1885 na Winterhollerově, dnešním náměstí 28. října (Pospíšilová 1981). Matice školská 86
společně s Vesnou, Ženskou útulnou Marie Steyskalové, Dobročinným komitétem dam a dalšími spolky a stolovými společnostmi organizovala na konci 19. a na začátku 20. století množství akcí, které měly dobročinné a podpůrné, ale také osvětové a národně buditelské záměry. Patřily k nim mikulášské a vánoční nadílky, velikonoční pomlázky, besídky, výstavky dětských prací, divadelní představení, koncerty, slavnosti otevření české školy nebo školní výlety. Při všech takových příležitostech se využívalo prvků tradiční lidové kultury a zazníval zde také dětský folklor. Součástí výchovy na školách se stala výuka lidových her, písní a tanců. Děti se seznamovaly s místními a slováckými, valašskými, hanáckými a slovenskými pohádkami, pověstmi, zvyky a dalšími tradicemi. Dospělí i děti oblékali na slavnosti kroje a nikdy zde nechyběl zpěv lidových nebo vlasteneckých písní. K oblíbeným veřejným svátečním příležitostem patřily výlety pořádané především pro děti z mateřských a obecných škol. Na přelomu století se uskutečnilo několik společných výletů všech českých mateřských škol. V roce 1900 se výletu zúčastnilo na tisíc tři sta dětí a akce vyzněla jako manifestace českého školství. Děti převážně oblečené do národních krojů se sešly u Besedního domu a jako obvykle slavnost pokračovala ve dvou restauracích ve středu města. Děvčata ze školky na Haberlerově, dnešní Smetanově ulici, byla převlečena za královničky a v zahradní restauraci předvedla tento obřadní výstup. Značné množství zachovaných soudobých pramenů dokumentuje úsilí Brněnské Matice školské o získání co největšího počtu žáků pro české školy. Naproti tomu němečtí nacionalisté v čele s brněnskou radnicí vyvíjeli nátlak na široké vrstvy českých obyvatel, aby zapisovali svoje děti do německých škol, nazývaných přelejvárny (Pospíšilová 1988). České a německé děti ale žily ve městě vedle sebe. Setkávaly se spolu v domech, na ulicích, společně si hrály, a i když se někdy popraly nebo proti sobě v partách bojovaly, nacionálně vyhraněné postoje dospělých jim nebyly příliš vlastní. Za grázly z ulice byly považovány jak české, tak německé děti. Prostředí, kde zaznívala čeština společně s němčinou, bylo živnou půdou pro zvláštní brněnskou hantýrku žijící na pavlačích, v obchodech i při dětských hrách. Na své dětství ve Starých Černovicích vzpomínal pamětník O. Ž: Jako malí kluci jsme si vlastnoručně lepili draky a to nebyla tak jednoduchá věc, protože ze dvóch špélků byly kistny – jako obdélníky, potom byly hvězdy ze tří špélků a komety měly stažené ty nitě, které spojovaly špélky. A když byl vítr, tak nám ti draci dělali všelijaký lopinky a zapletli se. My sme tomu říkali šturce. Kdo zakřičel první ,ficl majn‛, tak tomu patřily všecky nitě. A když se drak utrhl, volali sme ‚aprajs‛! a všichni běželi přes pole a přes brambory za ním, protože to byla drahocennost. (EÚ AV ČR Brno, sig. C 239)
87
V každodenním kontaktu si děti osvojovaly základy jazyka druhé národnosti, což oceňovali zvlášť čeští rodiče, kteří si uvědomovali, jak jsou v brněnském prostředí takové znalosti potřebné a nutné ke společenskému vzestupu. Proto také bylo běžné posílat především o prázdninách děti na veksl. Na začátek 20. století vzpomínala A. M. : Do Komína jezdily taky děti od Pálavy, aby se naučily česky a naše děti jezdívaly na Pálavu ,obměkčit se‛v němčině. Tehdy jsem se od nich naučila počítat, protože se německy rozpočítávaly Eins, zwei, drei, vier, fünf, sechs, sieben, ein altes Weib kocht Rüben, ein altes Weib kocht Speck, einer muß gehen weg.
(EÚ AV ČR Brno, sig. C 226)
Za první republiky měla česko-německá výměna děvčat a chlapců také organizovanou podobu. Zajišťoval ji například dobročinný spolek České srdce – zemská prázdninová péče nebo Organizace německých zemědělců v Brně. Výměna se uskutečňovala jak na Moravě, tak v rodinách rakouských. Projevem vzájemného ovlivňování a prolínání češtiny s němčinou byla obecně rozšířená žertovná makarónská říkadla, založená na sestavování dvojic českých a německých výrazů nebo jejich zkomolenin, při čemž byla parodována brněnská mluva nazývaná pisl pémiš, pisl dajč: Pisl pémiš, pisl dajč, štykl chleba, kósek flajš.
Čepice mice, klobók hut, koláče s trnkama das ist gut.
(EÚ AV ČR Brno, fond dětského folkloru)
Zmínky a zprávy o životě a folkloru dětí brněnských Němců dnes nacházíme v dobovém tisku a v knihách, které tenkrát Němci žijící na Moravě vydávali. Dalším pramenem jsou vzpomínky na život v Brně publikované po druhé světové válce v Německu. Od těch dob se život brněnských dětí podstatně změnil. Proměnila se tvář města, zhoustl provoz na silnicích a ubylo míst, kde si děti mohou hrát. Dětství je dnes obecně poznamenané tím, že matky i babičky jsou většinou zaměstnané a že nemalá část dětí postrádá sourozenecké 88
a jiné příbuzenské vztahy. Vliv a výchova rodičů, hlavně matky, se od útlého dětství doplňuje nebo nahrazuje v jeslích, v mateřské a základní škole a v dalších institucích a organizacích. Zde děti tráví víc času než doma s rodiči. Postupně se také otevřel poměrně uzavřený prostor rodiny, bydliště nebo města: děti odmalička jezdí do hor, k moři, na chatu, chalupu, do prázdninového tábora nebo k příbuzným. Působí na ně televize, film, divadlo, četba, rozhlas, zvukové záznamy a technický pokrok. Kultura a svět dětí je otevřená oblast, která z okolního světa přijímá nejrůznější podněty. Dnešní brněnské děti nemají stejné podmínky pro své hry a schůzky s kamarády. Nejméně vlídný je k nim historický střed města s omezeným počtem parků a hřišť a s nepřetržitým provozem na silnicích a chodnících. Upravená veřejná prostranství ve středu města se dají spočítat na prstech: park v Lužánkách, na Kolišti, na Moravském náměstí, Františkov, park pod Špilberkem a Tyršův sad. Tradičním výletním místem téměř uprostřed města je Kraví hora. Po celý rok sem jezdí maminky s kočárky, větší děti tady jezdí na kole, hrají fotbal a mnoho dalších her, chodí se koupat na koupaliště, na podzim se nad kopcem každoročně vznášejí draci a v zimě je to ráj sáňkařů a lyžařů. Pamětníci vzpomínají také na Helgoland, dnešní Žlutý kopec, který však byl za první republiky zastavěn. Menší provoz na předměstských ulicích a jiný typ zástavby v tzv. úřednických čtvrtích nebo v bývalých předměstských obcích nabízí dětem klidnější prostředí pro hry a setkávání. Děti a mládež postávají kolem školy, před obchodem, hrají si na hřištích u školy, na málo frekventovaných chodnících, na dvorech a zahradách domů. Na první pohled odcizená a nehostinná panelová sídliště, obklopující z několika stran město, poskytují dětem jak nebezpečné a o to lákavější staveništní plochy, tak postupně upravované trávníky, hřiště, pískoviště, průlezky a prostory mezi bloky domů, kde si mohou hrát a scházet se děti malé i velké. Bývá zde živo i v zimě, protože otcové na hřištích upravují kluziště a děti zde hrají – kromě hokeje – třeba Rybičky, rybičky, rybáři jedou nebo Mrazíka. Po mnoha hodinách strávených ve škole se děti rády proběhnou s kamarády venku a bez dozoru dospělých. Kamarádské dvojice, trojice nebo skupinky, které se při tom tvoří, mají svou zvláštní kulturu a vlastní pravidla chování. Představují osobitý svět dětí, který před dospělými skrývá svá tajemství. Patří k němu tajná řeč, tajná abeceda, přezdívky, bunkry, skrýše, deníky a krabice s nápisem Přísně tajné. Dnešní děti mají s kamarády nebo spolužáky společné koníčky, k nimž patří záliba starat se o nějaké zvíře. Děti v určitém věku touží chovat křečky, myši, morčata, papoušky, kočky, psy nebo alespoň akvarijní ryby. Zalíbení ve sbírkách různého druhu učí děti uspořádat věci kolem sebe a pomáhá jim vytvářet si vlastní svět. Děti sbírají a vyměňují mezi sebou poštovní 89
známky, pohlednice, odznaky, zátky od lahví, nálepky od sirek, sýrů, čokolád, etikety od vína, ubrousky, kamínky, autíčka, fotografie svých dětských idolů a hrdinů, anebo propadají rychle ustupujícím módním vlnám a sbírají například céčka nebo pestrobarevné dudlíky. Výčet nejběžnějších dětských zábav by byl neúplný, kdybychom zapomněli na rozmanité stolní a karetní hry, jako je dáma, šachy, mlýn, lodě nebo piškvorky, sedma, prší aj., ke kterým v posledních letech přibyly hry počítačové. Skládačky z papíru nebo přebírání provázků na rukou dosud provázejí dětství dnešních dětí vedle mechanických hraček a sportovního nářadí. Když se dnes děti sejdou venku, aby si společně pohrály, volí často jednoduché nadčasové hry s neměnnými pravidly, jako jsou různé honičky a schovávaná a hrají také to, co hrávali, a na co vzpomínají jejich rodiče nebo prarodiče: na krvavého dědka, čáp ztratil čepičku, na rybičky a rybáře, Honzo, vstávej, na sochy, na národy, na četníky a zloděje, na indiány, skáčou panáka aj. V repertoáru mají také hry nové a módní nebo kombinace starého a nového. K nim patří – vedle fotbalu a vybíjené – další hry s míčem, jízda na kole, na skateboardu, na kolečkových bruslích, soft tenis, badminton a jiné hry, které se dají hrát na chodníku nebo na hřišti. Některé zábavy se pomalu z brněnských ulic a parků vytrácejí: málokdy vidíme na jaře děti hrát kuličky, kluci nehrají čáru a nechodí házet kudlu. Kočárky s panenkami vozí po ulicích jen malá děvčátka.Větší děvčata a dívky zasáhla vlna panenek Barbie. Podobně jako po první třetině 20. století ovládla svět kluků kopaná, získalo v posledních desetiletích obrovskou oblibu u děvčat skákání přes gumu. Německá badatelka Uta SchierOberdorfer napsala, že skákání gumy nejpozději kolem roku 1960 nastoupilo z USA přes severní Evropu vítězné tažení světem (Schier-Oberdorfer 1987). Děvčata skáčou gumu o přestávkách mezi vyučováním, na školním hřišti, na ulici a znají asi dvě desítky sestav s různými názvy, které skáčou od jedničky jako školku. Říkají: Jdeme skákat normálky, rusky nebo vrata? Skákání Pekaře doprovázejí říkadlem: Pekař peče housky, uždibuje kousky, pekařka mu pomáhá, uždibují oba dva.
(desetiletá děvčata, sídliště v Brně-Líšni, 1990)
Šíření nových nebo zapomenutých her napomáhají různé dětské organizace, oddíly, kluby a v neposlední řadě také mateřské školy. Zdá se, že jejich úloha není v tomto ohledu úplně osvětlená a doceněná. Školky pomáhají vytvářet už u dětí předškolního věku povědomí o svátečních dnech v roce a o zvycích a obyčejích s nimi spojených. Vycházejí při tom často z místních tradic, které jsou v brněnském zázemí živé. Předškolní děti se zde chystají na 90
Mikuláše, Vánoce, Velikonoce, chodí topit smrtku do řeky Svratky v Jundrově nebo na Starém Brně. Velká část brněnských dětí se naučila různá říkadla, koledy nebo velikonoční říkání Hody, hody, doprovody anebo Kázal kadlec i kadlička právě ve školce. Svoji roli při udržování lokálních tradic mají také folklorní soubory. Svátečních dnů prožívají dětí během roku víc. Každý rok se těší na zimní období karnevalů, které pořádají mateřské i základní školy, lidové školy umění, bývají vyvrcholením lyžařských výcviků, pobytů v přírodě a prázdninových táborů. Masky si děti rády chystají samy a radost z příprav odpovídá radosti, veselím a neplechám, které namaskovaní školáci prožívají. Mezi výjimečnými dny má v dětském světě zvláštní místo oslava narozenin. Ve výroční den nosí děti do školy bonbóny pro všechny spolužáky, dostávají hobla a zvou své kamarády na domácí oslavu. Dětská narozeninová slavnost, jak ji známe dnes, s pozvanými dětmi, dárkem, dortem se svíčkami a pohoštěním se prosadila až ve 20. století. Pravděpodobně se postupně rozšířila ze šlechtických kruhů do měšťanských rodin a dál. Na oslavách si děti pochutnají na dobrotách, vykládají si, zpívají, soutěží a hrají nejrůznější stolní a jiné hry, třeba na vraha. Večer oslavenec usíná s pocitem, že hlavním hrdinou prožitého dne byl právě on. Rozvinutí těchto slavností, kdy je kladen důraz na osobnost dítěte, souvisí s historickými změnami ve struktuře rodiny a společnosti. Za posledních sto let se podstatně změnila celá dětská kultura, včetně dětského folkloru. Dnešní děti se neobejdou bez televize, magnetofonu, knih a časopisů nebo počítačů a internetu, ale zároveň si stále dovedou společně hrát, vyprávět si třeba anekdoty nebo horory a donekonečna si dávat hádanky, zpívat při kytaře nebo se převlékat za mikuláše a čerty. Je zřejmé, že soudobá masová kultura a zábava provázená technickým pokrokem žije ve světě dětí spolu se spontánními hrami a zábavami tradiční povahy – anebo lépe řečeno – že se vzájemně protínají. Děti si pro svůj repertoár vybírají, upravují nebo vytvářejí takové projevy, které odpovídají jejich vlastním aktuálním potřebám a fantazii a všechny tyto formy či žánry jsou součástí systému kultury dnešních brněnských dětí.
91
ZÁVĚR V této práci shrnuji výsledky mnohaletého primárního (terénního) výzkumu a sběru folklorního materiálu mezi školními dětmi. Už čtvrt století se intenzivně rozvíjející bádání o dětech v oborech etnologie, kulturní historie nebo sociologie mně zejména v pracích zahraničních autorů přineslo mnohé podněty a inspirace, jak uchopit předmět svého etnologického výzkumu a na co ve světě dětí zaměřit pozornost. Výzkum ukázal, že kultura dětí je otevřená a mnohovrstevnatá oblast, která přijímá nejrůznější podněty z vnějšího světa. Pro děti není důležitý původ jevů, ale jejich obsah. Dětská kultura obsahuje jak jevy tradiční, vyznačující se archaičností a dlouhodobým ústním tradováním (hry, velikonoční obchůzky, folklorní podání), tak jevy přechodné a módní, ne vždy související s technickým pokrokem, komercializací a konzumem (například náramky přátelství). Význačným rysem kultury dětí je rychlost a přechodnost, jež se týká jednak jevů, které se ve světě dětí objeví a zanedlouho zmizí a jednak kultury dětí samotné – dětství je přece relativně krátké období života. Etnologie si ve světě dětí všímá především autonomních jevů dětské kultury, které mají vazbu na lokální tradice, patří do sféry výročního nebo rodinného obyčejového cyklu a souvisejí s přímou ústní komunikací ve vrstevnických kamarádských skupinách nebo školních třídách. Podíl na tradování prvků tradiční lidové kultury ve světě dětí má rodina, škola a další vzdělávací instituce, církev, masmédia a vrstevnické party. Významné je také působení folklorních souborů, a to jak na venkově, tak ve městě. Nejpřirozenějším prostředím pro přímou komunikaci a slovesný folklor je herní skupina a škola, která je určujícím faktorem každodenního života dětí. Ve škole, před školou i po vyučování jsou děti v úzkém kontaktu, oslovují se, vtipkují, vypravují a je příhodný prostor pro vytváření žákovského folkloru a humoru. Autonomní dětská kultura dostává podněty a přijímá nové prvky také o prázdninách, během táborových pobytů dětí z různých krajů. V neposlední řadě zprostředkovává prolínání městské a venkovské kultury chataření a chalupaření, jež se promítá i do života, zábav a hodnotových postojů dětí. Vyprávění, potřeba vzájemně si sdělovat a naslouchat nevymizela z dětského světa navzdory urbanizaci kultury, vlivu médií a technickému pokroku. V žákovském prostředí je čas a dost příležitostí ke kontaktům, k vyprávění, k situačnímu humoru. Mezi školáky jsou nadaní a uznávaní jedinci – vypravěči a baviči. Z aktivního repertoáru dětí mizí nebo zmizely některé žánry (pohádky, demonologické pověsti) a zájem se přenesl na kratší útvary, zejména na vtip nebo hádanku, ale také na strašidelné příběhy. Smích a strach jdou současným vyprávěním školáků ruku v ruce. Vyprávění a mluvené slovo se mezi dětmi uplatňuje jako 92
integrující prvek a zároveň jako taková možnost zábavy, kterou masová a articifiální kultura nenabízejí. Vtipy, které vyprávějí dnešní školáci, obsahují tematické okruhy vykazující značnou setrvačnost, životnost. Jsou to například vtipy o papouškovi, o bláznech, o cigánech/židech, nebo o Spejblovi a Hurvínkovi, které zaznamenal v padesátých a šedesátých letech 20. století A. Satke a u některých prokázal jejich středověký původ (Satke 1997). Na druhé straně stojí skupina vtipů vytvořených jako odezva na aktuální reklamní slogany nebo televizní seriály v polovině devadesátých let 20. století. Ve své době byly tyto vtipy všeobecně známé a dnes už by mezi dětmi neměly odezvu; považovala jsem za potřebné k některým z nich připojit vysvětlivky. Trvanlivost, dlouhodobé tradování, ale i variabilita a přechodnost jsou znaky folkloru školních dětí. Při hledání odpovědi na otázky související s životností, charakterem a obsahem repertoáru, který se šíří a traduje mezi dětmi, nacházíme v zaznamenaném materiálu tuto odpověď: vypravěčský fond rozšířený mezi dětmi je rozmanitý a bohatý, tradiční i aktualizovaný. Jeho hlavní druhy představují vtipy a žertovné neboli tzv. nepravé hádanky. Zejména mezi staršími žáky kolují různé vtipy, hádanky, přísloví, pořekadla, přísloví a humorné otázky, odpovědi a sentence, jimiž se jejich nositelé často identifikují se svou skupinou. Dále jsou to vyprávění ze života, reprodukované příběhy z četby, z televize či filmu, pověsti a strašidelné příběhy, horory, popřípadě parodie na klasická literární díla a u menších dětí jsme zaznamenali také vypravování pohádek. Folklor dětí se i v současnosti vyznačuje životností. Mezi školáky se neustále vytvářejí další a další vtipy, sentence, veršíky, posměšky anebo parodie. Obměňují se nebo nově vytvářejí velikonoční říkadla, vtipy a hádanky, a také pověsťové nebo hororové příběhy. Slovesná kultura dětí je prostoupena humorem a humorným viděním světa s narůstající mírou absurdity a černého humoru. V této souvislosti se můžeme zamyslet nad úvahou některých badatelů a přijmout tezi, že smíchová kultura, formulovaná M. Bachtinem pro období středověku, sestoupila ze světa dospělých do sféry kultury a folkloru současných dětí, jak se to projevuje také markantně v oblasti výroční obyčejové tradice. Předložená práce se snaží postihnout jednu vývojovou etapu folkloru a kultury dětí v regionálních souvislostech Moravy. Odstup, který máme od záznamů pořízených před deseti lety poukazuje na to, jak aktuální a potřebný je takový výzkum, neboť mnohé zachycené jevy doznaly výrazných proměn, některé se vytratily a jiné, včetně prvků konzumní kultury, začaly do světa dětí neodbytně vstupovat.
93
LITERATURA A PRAMENY Adámek K. 1900: Lid na Hlinecku. Praha, Archeologická komisse při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Alan J. 1989: Etapy života očima sociologie. Praha, Panorama. Altman K. 2000: Trampové a moc. K problematice postavení trampského hnutí ve společnosti od počátku 20. let do současnosti. Český lid 87, 3: 223–238. Altman K. 2003: Jak někteří trampují. In: Pospíšilová J. (ed.): Rajče na útěku. Brno, Doplněk a Etnologický ústav AV ČR: 255–285. Ariès P. 1975: Geschichte der Kindheit. München, Carl Hanser Verlag. Bačkora Š. 1855: Dětské hry a zábavy. Praha. Bartoň J. 1904: Čítanka chlapců královopolských. Královo Pole [Brno], A. Odehnal. Bartoš F. 1898: Čítanka pro školy obecné, díl I. a naše dětská literatura prostonárodní. Komenský 26, 13: 177. Bartoš F. – Mašíček C. 1902: Líšeň. Obrázky lidopisné. Zvláštní otisk Časopisu Matice moravské, roč. 26. Brno, nákladem vlastním. Bartoš F. 1888: Naše děti. Brno, J. Barvič. Bausinger H. 1987: Kultur für Kinder – Kultur der Kinder. In: Köstlin K. ad. (ed.): Kinderkultur. Bremen, Bremer Landesmuseum für Kunst- und Kulturgeschichte: 11–18. Beneš B. 1988: Výroční obchůzky dětí v brněnském sídlišti. In: Frolec V. (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uh. Hradišti a Ústav lidové kultury ve Strážnici: 161–166. Beneš B. 1997: Vzpomínky z dětství na domov v dvojjazyčném prostředí Moravy. In: Společenství dětí a kultura. Strážnice, Ústav lidové kultury: 40–47. Beňušková Z. 1997: Detská kultúra v mestskom prostredí (Na príklade Bratislavy v prvej tretine 20. storočia). In: Společenství dětí a kultura. Strážnice, Ústav lidové kultury: 67–72. Bittnerová D. 1998: Dětský památník – příklad transmise a transformace kulturního fenoménu. In: Kol. autorů: Transmise kultury a škola. Cahiers du Cefres 15, Praha, Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách: 159–170. Bittnerová D. 1999: Téma dopisu v naivní poezii dospívajících dívek. Český lid 86, 4: 311– 324. Bittnerová D. 1999: Transmise dětských formalizovaných her v herním repertoáru dětské skupiny. Český lid 86, 4: 315–323. Bittnerová D. 1996: Přezdívka v kontextu kultury dětské skupiny. In: Lidé města 8. Praha, Institut základů vzdělanosti ad.: 55–62. Bittnerová D. 1999: Skákání gumy v druhé polovině 90. let 20. století. In: Lidé města 2. Praha, Institut základů vzdělanosti ad.: 107–121. Bittnerová D. 2003: „Tleskací hry“ – ukázka variačního procesu. In: Lidé města 10. Praha, Institut základů vzdělanosti ad.: 115–135. Blažek B. – Olmrová J. 1986: Průhledy do dětství. Praha, Avicenum. Blažek B. 1998: Venkov, města a média. Praha, Slon. Bláha I. A. 19302: Sociologie dětství. Praha – Brno, Dědictví Komenského v Praze a Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě.
94
Bočková H. 1980: Možnosti využití dětského kolektivu při dokumentaci lidové hmotné kultury. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Brno, Blok: 153–158. Borneman E. 1972: Das Bild des Geschlechtlichen in den Liedern, Reimen, Versen und Sprüchen deutschsprachigen Grosstadtkinder. Jahrbuch für Volksliedforschung 17: 181–207. Borneman E. 1973: Unsere Kinder im Spiegel ihrer Lieder, Reime, Verse und Rätsel. Studien zur Befreiung des Kindes. Band 1. Olten und Freiburg i. B., Walter. Borsdorf U. – Grütter H. T. (ed.) 1999: Orte der Erinnerung. Denkmal, Gedenkstätte, Museum. Frankfurt – New York, Campus: 1–10. Brednich R. W. 1982: Zum Stellenwert erzählter Lebensgeschichten in komplexen volkskundlichen Feldprojekten. In: Brednich R. W. ad. (ed.): Lebenslauf und Lebenszusammenhang. Autobiographische Materialien in der volkskundlichen Forschung. Freiburg i. Br.: 46–70. Čajánková D. – Musil J. 1984: Děti a sídliště. Praha, Výzkumný ústav výstavby a architektury. Čapek K. 1971: K přírodopisu anekdoty. Marsyas čili na okraj literatury (1919–1931). Praha, Československý spisovatel: 45–54. Čečetka F. J. 1900: Od kolébky do hrobu. Praha. Čelakovský F. L. 1946: Slovanské národní písně. Praha, Ladislav Kuncíř. Dufek J. 1893: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí, vlastním nákladem. Ekrem C. 2000: Variation and Continbuity in Childrens Counting-out Rhymes. In: Honko L. (ed.): Thick Corpus, Organic Variation and Textuality in Oral Tradition. Studia Fennica 7, Finnish Literature Society. Erben K. J. 1864: Prostonárodní české písně a říkadla. S přílohou nápěvů. Praha, Jaroslav Pospíšil. Feifalik J. 1986: Lidové hry z Moravy. Praha, Odeon. Fielhauer P. 1978: Kinder- „Wechsel“ und „Böhmisch-Lernen“. Sitte, Wirtschaft und Kulturvermittlung im früheren niederösterreichisch-tschechoslowakischen Grenzbereich. In: Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, nová série, svazek 32: 115–148. Fischer H. 1988: Rätsel, Scherzfrage, Witz. Fabula 29: 73–95. Fischer H. 1995/96: Kinderfolklore. Rheinisches Jahrbuch für Volkskunde 31: 181–224. Fousek F. 1924: Auszählreime aus Nennowitz. In: Heimatbüchlein der Brünner deutschen Sprachinsel 1: 65–67. Frolec V. 1980: Formování kolektivu v nových částech obcí. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Brno, Blok: 78–83. Frolcová V. 1980: Děti jako sociální skupina v prostředí brněnské dělnické kolonie. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Brno, Blok: 88–91. Frolcová V. 1997: Místní a regionální tradice lidové kultury v životě dětí jako perspektivní hodnoty domova. In: Schauerová A. a kol.: Kde jsme doma. Mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Strážnice, Ústav lidové kultury: 69–101. Frolcová V. 1999: Smrtná neděle v okolí Vyškova. In: Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. Vyškov, Muzeum Vyškovska: 35–58. Frolcová V. – Mikysková M. 2000: Jidáš v povědomí a velikonoční tradici dětí. Český lid 87: 135–154. Frolcová V. 2003: Jak slaví a neslaví velikonoce. In: Pospíšilová J. (ed.): Rajče na útěku. Brno, Doplněk a Etnologický ústav AV ČR: 133–184.
95
Gašparíková V. 1979: Rozprávka a svet dieťaťa. Slovenský národopis 27: 523–528. Grycová, J. 1997: Velikonoční hrkání chlapců z Miroslavi a okolí. Český lid 84, 2: 149–156. Hengst H. 1981: Tendenzen der Liquidierung von Kindheit. In: týž –Köhler M. – Riedmüller M. – Wambach M. (ed.): Kindheit als Fiktion. Frankfurt. Horák J. 1947: Humor, vtip a satira v české lidové písni. Praha, Sfinx. Horský J. – Seligová M. 1997: Rodina našich předků. Praha, nakladatelství Lidové noviny. Hlôšková H. 1997: K problematike formovania historického povedomia detí a mládeže. In: Společenství dětí a kultura. Strážnice, Ústav lidové kultury: 92–100. Hlôšková H. 2001: Moderné povesti – k doterajším výsledkom ich štúdia v zahraničnej folkloristike. Slovenský národopis 49: 174–184. Hrabalová O. 1957: Folklór dětí v díle Františka Bartoše. In: Ze života a díla Františka Bartoše. Sborník studií. Gottwaldov, Krajské museum v Gottwaldově: 81–86. Hrabalová O. 1959: K dětskému folklóru a jeho třídění. Český lid 46: 97–103. Hrabalová O. 1975: Dětský folklór. K současnému stavu jeho českých pramenů a literatury. Český lid 62, 3: 140–150. Hrabalová O. 1982: Dětské hry, říkadla a hádanky. In: Náš kraj. Moravská Nová Ves – Brno, JZD Jana Černého, Muzejní a vlastivědná společnost: 219–236. Hrčková A. 2000: Hry dětí ve Štramberku v době 1. republiky. In: Folklor pro děti a děti pro folklor. Strážnice, Ústav lidové kultury: 56–63. Hrníčko V. 1976: Vypravěč Josef Otava z Herálce pod Žákovou Horou. Národopisné aktuality 13: 279–288. Hrníčko V. 1979: Dětské publikum a vzpomínková vyprávění z let 1939–1945. Národopisné aktuality 16, 1979: 85–98. Hrníčko V. 1981: Cesty působení folklorní a nefolklorní prózy na dětský kolektiv a formování jeho vypravěčského repertoáru. Slovenský národopis 29: 96–99. Jak žije folklór mezi dětmi. 1980. Hrabalová O., Jelínková Z., Pospíšilová J., Šrámková M., Toncrová M. Národopisné aktuality 17, 1: 31–38. Janeček P. 2006: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy . Současné pověsti a fámy v České republice. Praha, Plot. Jelínková Z. 1971: Soupis literatury k dětskému folklóru a k práci v dětském souboru lidových písní a tanců. In: Bulletin Taneční bibliografie, sv. 9, Praha, Ústav pro kulturně výchovnou činnost. Jelínková Z. 1954: Dětské hry a říkadla z Horňácka. Praha, SNKLHU. Jelínková Z. 1983: Dětské hry, říkadla, písně a popěvky z Horácka. Třebíč, OKS B. Václavka. Jelínková Z. 1984: Jak si hrají děti v Ořechově. Brno, OKS Brno-venkov. Spolu s Š. Homolkovou. Jelínková Z. 1985: Dětské taneční hry z Valašska. Gottwaldov, OKS. Jelínková Z. 1967: Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka. Uherské Hradiště, Okresní osvětový dům. Jelínková, Z. 1982: Za našó rájó. Brno, MKS S. K. Neumanna. Kaschuba W. 1999: Einführung in die Europäische Ethnologie. München, C. H. Beck. Kinderkultur. 25. Deutscher Volkskundekongress in Bremen vom 7.–12. October 1985. Bremen 1987. Jeřábek R. – Frolec V. – Holý D. 1966: Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno, Blok. Kocman M.: Rozčítadla. In: Národopisná výstava v Troubsku. Brno, Moravská akciová tiskárna: 27–30.
96
Koiva M.1996: Schoolchildren,s horror stories and their supernatural experiences. In: Folk Narrative and World View. Vorträge des 10. Kongresses der Internationalen Gesellschaft für Volkserzählungsforschung (ISFNR) Insbruck. Hrsg. L. Petzold, Frankfurt am Main: 395–402. Kolečányi M. 1947: Nositelia ústnej prozaickej tradície. Národopisný sborník 8: 221–231. Kosíková J. 2005: Mikulášská obchůzka. Brno, Etnologický ústav AV ČR. DVD. Kubín J. Š. 1948: Lidové humoresky. Praha, Mladá fronta. Kučera M. 1992: Školní etnografie. Přehled problematiky. Pedagogická fakulta UK, Praha. Laudová H. 1970: Otázky takzvaného dětského folklóru. Taneční listy 8: 11–13. Leščák M. 1971: Súčasný stav humoristického rozprávania na Spiši. Pokus o výskum frekvencie a výskytu. Bratislava. Rkp. kandidátské disertační práce. Leščák M. 1980: Slovenské ľudové hádanky. Bratislava, Tatran. Leščák M. – Sirovátka O. 1982: Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava, Smena. Leščák M. 2001: O asimilácii literárnej a folklórnej komunikácie. Bratislava, Prebudená piseň – združenie. Librová H. 1994 : Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno, Veronika – Hnutí Duha. Librová H. 1988: Láska ke krajině? Brno, Blok. Machonin S. 1995: Příběh se závorka mi: Alternativy. Brno, Atlantis. Mátlová-Uhrová L. 1975: Ukolébavky, houpačky a hry s batolaty na Hané. Brno, MKS. Mátlová-Uhrová L. 1978: Děti na Hané. Jejich výtvarně tvořivé hry a zábavy v přírodě. Prostějov, OKS. Mátlová-Uhrová L. 1985: Taneční hry dětí na Hané. Ostrava, KKS. Meinel, A. 1998: Kinderleben und Kinderkultur in Sachsen. Versuch eines Überblicks. Dresden, Sächsisches Druck- und Verlagshaus. Melicherčík A. 1959: Slovenský folklór. Chrestomatia. Bratislava, SAV. Messerli A. 1993: Kinderfolklore. In: Enzyklopädie des Märchens, sv. 7, Berlin – New York, de Gruyter: 1269– 1278. Město: Prostor, lidé , slavnosti. 1990. Frolec, V. (ed.). Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uhreském Hradišti. Mikysková M. 1999: Hrkači, klapači a Jidáši v okolí Vyškova Bučovic. In: Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. Vyškov, Muzeum Vyškovska: 59–76. Mitterauer M. 1996: Rodiny v napätí společenských vývojových tendencí. Etnologické rozpravy 1: 109–125. Národopisná výstavka v Ořechově 1892. Brno. Nosál I. 2002: České dětství v kontextu socialismu a postsocialismu: diskurzy a reprezentace. In: Sociologie jako umění Možného. K sedmdesátinám brněnského sociologa. Sborník prací fakulty sociálních studií brněnské univerzity. Sociální studia 8. Brno, Masarykova univerzita: 53–75. Náš kraj. Folklór, obyčeje, historie, nářečí a jména v tradici a současnosti družstevních vesnic Moravská Nová Ves, Hrušky, Týnec a Tvrdonice. 1982: Brno, JZD J. Černého a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Ondrejka, K. 1974–1984: Deti deťom 1–10. Bratislava, Osvetový ústav Bratislava. Opie I. a P. 1959: The Lore and Language of Schoolchildren. Oxford, Oxford University Press. Opie I. a P. 1969: Children’s Games in Street and Playground. Oxford, Oxford University Press. Orlov S. P. 1928: Hry a písně dětí slovanských. Praha, Československá obec sokolská. Pachtová M. 1985: Hanáckým dětem. Prostějov, OKS.
97
Pachtová M. 1987: Hanáckým dětem II. Dětský rok. Prostějov, OKS. Palmenfelt U. (ed.) 1996: Humor och kultur. Turku, Nordic Institute of Folklore. Panczová Z. 2005: Súčasné povesti a fámy vo svetle folkloristických výskumov. In: Krekovičová a kol.: Folklór a komunikácia v procesoch globalizácie. Bratislava, Slovak Academic Press: 7–66. Pavlištík, K. 1993: Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku. Archa, Zlín. Peetsch R. 1957: Berliner Kinderspiele der Gegenwart. Berlin, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin. Peck E. 1884: Valašské národní písně a říkadla s nápěvy do textu vřaděnými. Brno, vlastním nákladem. Pernica B. 1952: Říkadla, škádlivky, lidové hry a písně. Moravské Horácko a Podhorácko. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství. Peuckert W.-E. (ed.) 1959: Hochwies. Sagen, Schwänke und Märchen mit Beiträgen von Alfred Karasek. Göttingen, Otto Schwartz & Co. Pinon R. 1967: Probleme einer europäischen Kinderspielforschung. Hessische Blätter für Volkskunde 58: 9–45. Poláček K. 1999: Židovské anekdoty. Praha, Nakladatelství Franze Kafky. Pospíšilová J. 1980: Současné zvykoslovné tradice v životě dětí. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Brno, Blok: 106–109. Pospíšilová J. 1982: Tradiční obyčeje a slavnosti. In: Náš kraj. Moravská Nová Ves – Brno, JZD Jana Černého, Muzejní a vlastivědná společnost: 130–164. Pospíšilová J. 1988: Jak chodí Mikuláši v Brně na Heinrichově ulici. In: Frolec V. (ed.): Obřadní obchůzky. Slovácké muzeum v Uh. Hradišti a Ustav lidové kultury ve Strážnici, Uherské Hradiště: 77–83. Pospíšilová J. 19881: Ze života brněnských mateřských škol na přelomu století. Český lid 75: 111–114. Pospíšilová J. 1990: Dětské slavnosti v Brně na přelomu 19. a 20. Století. In: Frolec, V. (ed.): Město: Prostor, lidé, slavnosti. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti: 87–94. Pospíšilová J. 19901: O hrách a zábavách dnešních dětí. In: Toncrová M. (ed.): Národopisné studie o Brně. Brno, ÚEF ČSAV: 172–184. Pospíšilová J. 1992: Toleranz und Intoleranz in der Welt der Schulkinder. In: Luther D. (ed.): Ethnokulturelle Prozesse in Gross-Städten Mitteleuropas. Bratislava, Národopisný ústav SAV: 149–157. Pospíšilová J. 1993: Folklór a život dětí. In: O. Sirovátka a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a životě lidí v Brně a okolí. Brno, Doplněk: 110–121. Pospíšilová J. 1994: Die Identifikationszüge der gegenwärtige Kinderfolklore. In: Krekovičová E. (ed.): Folklore in the Identifikation Processes of Society. Bratislava, Ústav etnológie SAV: 33–36. Pospíšilová J. 1998: Children' s Awareness of Nature and Enviromental Issues. In: Brouček S.–KrawczykWasilewska V. (eds.): Češi v cizině 11. Ecology and folklore 3. Institut of Ethnologyof the Academy of Sciences of the Czech Republic, Prague: 81–84. Pospíšilová J. 1994: Lidová slovesnost a humor ve školních lavicích. In: Tradičná ludová kultúra a výchova v Európe. Nitra, Katedra folkloristiky a regionalistiky VŠPg: 87–92.
98
Pospíšilová J. 1997: Náramky přátelství - nadnárodní prvek v současném odívání mládeže. In: Evropský kulturní prostor–jednota v rozmanitosti. (Europäischer Kulturraum–Einheit in Vielfalt.) Sborník z 10. Etnokartografického sympozia (Třešť 25. - 29. 3. 1996). Suplement Českého lidu 84: 230–234. Pospíšilová J. 1997: Je to fialový a leží to na poli aneb jaké se dnes vyprávějí žákovské anekdoty. In: Společenství dětí a kultura. Strážnice, Ústav lidové kultury: 182–186. Pospíšilová J. 1999: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 2: 91–94. Pospíšilová J. 2000: Dětský folklor. In: Jančář J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská, nová řada. Strážnice – Brno, Ústav lidové kultury ve Strážnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně: 265–269. Pospíšilová J. 2001: Bilder der Kindheit in Erinnerungen. Lebensgeschichten der Wiener Tschechen. In: Roth K. (ed.) Nachbarschaft. Interkulturelle Beziehungen zwischen Deutschen, Polen und Tschechen. Münchener Beiträge zur Interkulturellen Kommunikation. Band 11. Waxmann: 117–131. Pospíšilová J. 2002: Dítě a práce. Národopisná revue 12, 2: 68–71. Pospíšilová J. 2003: Co si školáci vyprávějí. In: Pospíšilová J. (ed.): Rajče na útěku. Brno, Doplněk a Etnologický ústav AV ČR: 17–72. Pražská skupina školní etnografie 1995: Typy žáků. Zpráva z terénního výzkumu. Praha, Pedagogická fakulta UK. Qvortrup J. 1995: Childhood in Europe: a New Field of Social Research. In: Chisholm L. – Büchner P. – Krüger H. – Bois-Reymond M. (ed.): Growing Up in Europe. Berlin, New York, Walter de Gruyter. Reboul, O.1980: Kiedy słowo jest bronią. In: Język i społeczenstwo. Warszawa, Czytelnik: 310–315. Rosenbaum H. 1997.: Perspektiven einer volkskundlichen Familien- und Kindheitsforschung. Zeitschrift für Volkskunde 67: 1, 42–56. Röhrich L. 1980: Der Witz. Seine Formen und Funktionen. München, DTV. Röhrich L. 1987: Kinderreim und Kinderspiel gestern und heute. In: Köstlin K. ad. (ed.): Kinderkultur. Bremen, Bremer Landesmuseum für Kunst- und Kulturgeschichte: 199–218. Rühmkorf P. 1967: Über das Volksvermögen. Exkurse in den literarische Untergrund. Reinbeck bei Hamburk, Rowohlt. Salner P. 1979: K postaveniu detí v súčasnom dedinskom a mestskom spoločenstve. Slovenský národopis 27, 4: 531–535. Salzmann, Z. 1996: O několika tématech v současné antropologii. Acta Universitatis Carolinae –Philosophica et Historica 4, Studia Ethnographica 9: 65–77. Satke A. 1973: Současná žákovská anekdota ve Slezsku a na Ostravsku. Český lid 60, 2: 70–85. Satke A. 1973: Vyprávěč – humorista a satirik – nejčastější typy v současném prozaickém folklóru. Národopisné aktuality 10: 105–128. Satke A. 1980: Prozaický folklor v současném žákovském prostředí. In: Dítě a tradice lidové kultury. Brno: 116–122. Satke A. 1991: Z našeho žákovského humoru. In: Úsměv a smích. Anekdoty a humorky slezského venkova a hornického Ostravska. Karviná, Gramma: 153–163. Satke A. 1997: Stereotypy vtipů v současném žákovském folklóru. In: Společenství dětí a kultura. Strážnice: 77–181.
99
Satke A. 1997: Cesta papouškovské anekdoty od středověku k současnému žákovskému folkloru. Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, A2: 183–188. Schier-Oberdorfer U. 1985: Hex im Keller. Ein überleifertes Kinderspiel im deutschen und englischen Sprachbereich. München, Münchener Vereinigung für Volkskunde. Schier-Oberdorfer U. 1987: Vom Murmelspiel zum Gummitwist. Kinderspiel im Freien. In: Vater, Muter, Kind. München, Stadtmuseum: 290–299. Scheufler V. 1974: Volný čas a dětské hry pražského předměstí třicátých let. In: Etnografie dělnictva 2, Národopisná knižnice 10, Praha, ÚEF ČSAV: 3–31. Scheufler V. 1974: Dětské hry našeho století se zaměřením na pražská předměstí. In: Etnografie pražského dělnictva. Zpravodaj KSVI, Praha, ÚEF ČSAV: 77–81. Scheufler V. 1975: Pražské děti. In: Etnografie pražského dělnictva. Maketa sv. II., Praha, ÚEF ČSAV: 1–59. Scheufler V. 1976: Dva autentické prameny k pražským dětským hrám. Český lid 63, 2: 84–92. Scheufler V. 1981: Děti, jejich volný čas a hry. In: Robek A. – Moravcová M. – Šťastná J. (ed.): Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848 – 1939. Praha, Academia: 136–151. Simonides D.1976 : Współczesny folklor słowny dzieci i nastolatków. Wroclaw–Warszawa, Państwowe wydawnictwo naukowe. Simonides D. 1995: Formen und Denkweisen modernen Aberglaubens in Polen. In: In: Lipp C. (ed.): Medien, Popularer Kultur. Erzählung, Bild und Objekt in der volkskundlichen Forschung. Frankfurt – New York, Campus: 154–162. Sirovátka O. 1991: Anekdota jako živý druh folklóru. In: Literaria humanitas I, Brno, Masarykova univerzita: 225–234. Sirovátka O. 1992: Nad dílem Zdenky Jelínkové. In: Zdenka Jelínková. Bibliografická příloha Národopisné revue č. 3. Strážnice, Ústav lidové kultury: 2–4. Sirovátka O. 1993: Der ethnische Humor. Slovenský národopis 41: 55–59. Sirovátka O. 1992: Čítanka české lidové slovesnosti. Z lidových písní, vyprávění, říkadel a her. Brno, Masarykova univerzita. Sirovátka O. 2002: Skupina, lid a národ v koncepci folklóru. In: Sirovátka, O.: Folkloristické studie, Brno: 15–23. Sirovátka O. 2002: Žánry a funkce současného českého folklóru. In: Sirovátka, O.: Folkloristické studie. Brno: 51–61. Svobodová J. 1981: Rodina a rodinný život pražského dělnictva. In: Robek A. – Moravcová M. – Šťastná J. (ed.): Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848 – 1939. Praha, Academia: 107–136. Svobodová-Goldmannová F. 1958: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala Olga KadlčíkováHrabalová. Gottwaldov, Krajské muzeum v Gottwaldově. Stolz H. 1927: Brünner Auszälverse. Deutschmährische Heimat 13: 159–164. Sušil F. 1951: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha, Vyšehrad. Šebestová A. 1947: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. Šepláková V. 1984: Folklorní povědomí strážnických dětí. In: Frolec V. (ed.): Socializace vesnice a proměny lidové kultury 3. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum: 105–116.
100
Šepláková V. 1983: Děti a lidová píseň na současné podlužácké vesnici. In: Frolec V. (ed.): Socializace vesnice a proměn lidové kultury 2. Uherské Hradiště, Slovácké muzeum ad.: 121–130. Šrámková, M.1980: Vzpomínkové vyprávění u dětí jako pramen tradičního povědomí. In: Dítě a tradice lidové kultury. V. Frolec (ed.). Blok, Brno:133–135. Štěpánek F. S. 1899: Z her dětí českých. Český lid 8: 399–401. Tappe I. 1992.: Kinderleben in Lippe. Detmold, Westfälisches Freilichtmuseum Detmold. Thořová V. 2005: Velikonoční a předvelikonoční koledy v Čechách. Praha, Etnologický ústav AV ČR. Toncrová M. 1980: Písňový repertoár dětí na současné vesnici. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Blok, Brno: 136–139. Toncrová M. 1981: Formování zpěvnosti a písňového repertoáru školní mládeže v nově osídlené vesnici na jižní Moravě. In: Frolec V. (ed.): Revoluční změny jihomoravského venkova. Blok, Brno: 216 – 219. Toncrová M. 1990: Co se dnes v Brně zpívá. In: Toncrová M. (ed.): Národopisné studie o Brně. Brno, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV: 135–151. Toncrová M. 1987: Ke skladbě zpěvního repertoáru v městě Brně. In: Holý D. – Sulitka A. (ed.): Lidová píseň, hudba, tanec. Místo, funkce, proměny. Krajské kulturní středisko, Brno: 45–52. Toncrová M. 2003: Co si zpívají. In: Pospíšilová J. (ed.): Rajče na útěku. Brno, Doplněk a Etnologický ústav AV ČR: 73–132. Václavek M. 1902: Děti na Moravském Valašsku. Jejich hry a jiné zábavy. Jičín, Kabátník a spol. Vaculík L. 1990: Český snář. Brno, Atlantis. Válka M. 1987: Dětská říkadla, hádanky a hry jihovýchodní Hané. Kroměříž, Muzeum Kroměřížska. Válka M. 1989: Dětské výroční zvyky a obyčeje jihovýchodní Hané. Kroměříž, Muzeum Kroměřížska. Vanovičová, Z .1981: Detský folklór a vplyv hromadných oznamovacích prostriedkov. Slovenský národopis 29, 1981: 107–111. Vanovičová, Z .1997: Detský folklor mezi ústnou tradíciou a masmédiami. In: Společenství dětí a kultura. Strážnice, Ústav lidové kultury: 171–177. Velký sociologický slovník 1996. Praha, Karolinum. Virtanen, L. 1973: Sagentraditionen bei Kindern. In: Probleme der Sagenforschung. Hrsg. Röhrich, L. Freiburg i. B: 190–195. Virtanen L. 1976 : Ujo piimä. Porvoo/Helsinki 1976. Virtanen L. 1978 : Children's Lore. In: Studia Fennica 22, Helsinky, Finnish Literature Society. Virtanen L. 1987: Aggression und Kindertradition. In: Köstlin K. ad. (ed.): Kinderkultur. Bremen, Bremer Landesmuseum für Kunst- und Kulturgeschichte: 183–190. Virtanen L. 2000: Children's Folklore. In: Virtanen L. – DuBois T. (eds.): Finnish Folklore. Studia Fennica Folkloristica 9, Helsinky. Voigt V. 1981: Otázky folklorismu a detského folklóru v súčasnom zkúmaní folklóru. Slovenský národopis 29, 1: 101–105. Volfová J. 1984: U potoka roste kvítí. Sborník dětského folklóru ze Vsetínska. Vsetín, Okresní kulturní středisko. Vyhlídal J. 1909: Hanácké děti. Brno, Benediktinská knihtiskárna. Weber-Kellermann I. 1997: Die Kindheit. Frankfurt am Main und Leipzig, Insel Verlag.
101
Weber-Kellermann I.– Falkenberg R. (eds.) 1981: Was wir gespielt haben. Erinnerungen an die Kinderzeit. Frankfurt, Insel. Wehse R. (ed.) 1983: Warum sind die Ostfriesen gelb im Gesicht? Frankfurt am Mein, Peter Lang. Wehse R. 1987: Verbale Überlieferung in einer Familie. Was Kinder erzählen und singen. In: Kinderkultur. Bremen: 333–338. Wehse R. 1999: Humor. In: Enzyklopädie des Märchens. Handwörterbuch zur historischen und vergleichenden Erzählforschung. Bd. 6, L. 4/5. Berlin – New York, Walter de Gruyter, sl. 1312–1317. Zapletal M. 1988: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vesnici. Praha, Olympia. Žák J. 1990: Cesta do hlubin študákovy duše. Praha, Česká expedice.
* Dokumentační sbírka Etnologického ústavu AV ČR, v.v.i., pracoviště Brno: fond dětského folkloru, sig. C slovesný folklor, sig. Pk fonotéka, sig. V dotazníky, sig. KV videotéka, inv, č. 4393 studenstké práce.
102
