Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA 2011 ISSN Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka. Tenkrát o Vánocích

čtvrtletník

4

Tenkrát o Vánocích Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka O kaprech nejen vánočních

Přibyslavský KULTURA

HISTORIE

PŘÍRODA

4

ISSN 1803-7909

2011

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

4

ročník 10 číslo 4 2011 Přibyslav

4

PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Machynková Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz

KULTURA HISTORIE PŘÍRODA

Obsah číslo 4/2011 Básně

6

Pohádka o nedočkavé mouše a hodném sedlákovi

7

Tenkrát o Vánocích

9

O dobrých skutcích

11

O pověstech z dolů stříbrnohorských

12

Pověst o stříbrném koni

13

Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka

15

O zásluhách i poklescích pohledských abatyší

17

Prof. Jan Filip – osobnost a dílo

23

J. Cenek

P. Bezděčka R. Ročková

P. Bezděčka J. Havlíček

P. Bezděčka Z. Pátek

M. Bořilová T. Jajtner

Uranové zrudnění mezi Stříbrnými Horami a Simtany 30 J. Havlíček

Obr mezi trpaslíky

32

Mravenci Přibyslavi a okolí 12, Mravenec lesní (Formica rufa a Formica polyctena)

34

O kaprech nejen vánočních

36

Rys ostrovid (Lynx lynx)

39

Domečky pro včelky samotářky, aneb kterak se zabavit, pomoci přírodě a mít z toho prospěch

41

P. Bezděčka

P. Bezděčka & K. Bezděčková P. Bezděčka

K. Bezděčková

P. Bezděčka

Ilustrace k pohádce a foto na stranách 11, 18, 19, 34 a 35 P. Bezděčka Foto na první straně obálky: „Přibyslav a řeka Sázava“, M. Omes

Obsah čísla 4/2011

5

Jiří Cenek

Básně Vzplálo světlo Zas světlo vzplálo pod gotickou věží to v adventním se hávu zaskvěl strom a radost srdce hřeje i když sněží co kolemjdoucím úsměv rozdá, krom smutné tváře Jana z Nepomuku, kdy kašna zpívá jak zádumčivý splav, snad k požehnání i rád zved by ruku pro kouzlo Vánoc města Přibyslav Jak v dávné slávě stříbronosných štol tradici věren i vyznání svému ve vůli dobré, tak praví apoštol, pak v chrámu přistoupit chci ku Betlému „Snad příliš rozevlál jsi svoje pero“ dům vědce hledí vlídně na cizince s večerem, co šeptá desatero. Kam zajdu dnes? Nejspíš do hostince

foto: M. Omes, úprava: P. Bezděčka

6

KULTURA

Básně

Pavel Bezděčka

Pohádka o nedočkavé mouše a hodném sedlákovi Toho roku byla zima, jak má být. Počátkem listopadu zamrzly kaluže, hned nato rybníky a do konce měsíce zamrzly řeky i potoky v celém kraji. Během prosince nachumelilo tolik sněhu, co ani pamětníci nepamatovali. Kraj podivně utichl a všichni zůstávali raději doma. Tedy až na děti. Ty měly z té sněhové nadílky náramnou radost. Vánoce byly přesně podle jejich představ a nebylo domečku, před kterým by nestál veliký sněhulák. Tak to šlo až do poloviny ledna, kdy konečně šedivá mračna vystřídalo blankytně modré nebe. Sluníčko zalilo krajinu svým jasem a na okrajích střech a říms vyčarovalo nádherné rampouchy. Nejdelší z nich visely ze střechy starého statku, co stál na kraji vsi. Přes poledne,

kdy bylo nejtepleji, kapaly ze špiček rampouchů veliké kapky vody a ťukaly na parapet okna obráceného k jihu. To ťukání probudilo mouchu, co spala za oknem. Narodila se počátkem října v záhonu mrkve, hned za domem. Podzimu si ale věru neužila. Pár dnů po jejím narození přišly dlouhé podzimní deště a moucha byla ráda, že našla úkryt za oknem starého stavení. Teď, probuzená klapotem dopadajících kapek, vylezla na okenní tabuli a nevěřila svým očím. Kde se to ocitla? Sní či bdí? Nebo je v nebi? Moucha capkala po skle a překvapeně hleděla ven, na čarovnou krajinu pokrytou jiskřivým kožíškem sněhu. Nebylo místečka, kde by sluníčko nevyčarovalo malinké jiskřičky a kam


KULTURA 7

oko dohlédlo, nebylo jediného ostrého tvaru. Nad tím vším se klenula modrá obloha a moucha zřetelně cítila, jak sluneční paprsky hladí její vyhládlé bříško a jak jí přibývá sil. Vtom jí to došlo. „To je jaro. Ano, to je přece jaro!“ Moucha vzrušeně zavířila křidélky a malinko popolétla podél okenní tabulky. Potom se zamyslela: „Vždyť o tom nám povídala stará teta ploštice, když jsme byly ještě malinké larvičky. Říkala přece: »Jaro je to nejkrásnější období v celém roce, děti. Nebe je modroučké, jako by bylo vymydlené. Krajina je hebká a líbezná. Sluníčko hřeje a každičký tvor má radost ze života«. To je ono, tetička měla pravdu!“ Moucha, rozehřátá sluníčkem a vzpomínkou, teď létala divoce po celém okně a hledala, kudy by se dostala ven. Znovu a znovu narážela do skla a velice hubovala na sedláka, že má okno zavřené. „Žiješ tady jako krtek v zemi,“ křičela. „Venku je jaro, všichni se radují a ty nic! Ani okno si neotevřeš. Shniješ tu zaživa, sedláku. Ale já chci ven, já si chci užívat!“ Chuděrka nezkušená vůbec netušila, že za oknem dosud vládne zima, a že sluníčko jen díky okenní tabuli má sílu jako na jaře. A tak létala a brblala, až si jí konečně povšiml i sedlák, který po vydatném obědě odpočíval na kanapi. To vytrvalé bzučení mu nedalo spát. „Kde tě čerti vzali a co ještě nespíš?“ zeptal se spíš sám sebe, nežli mouchy. „Jací čerti? Co to meleš?“ křičela na něj od okna moucha, která jej dobře slyšela. „Vstaň a pusť mne ven. Pak si můžeš spát až do léta, ospalče. Já chci ven!“ Sedlák mouše nerozuměl, slyšel jen její bzučení. Ale kupodivu jí vyhověl. Vstal a okno doširoka otevřel. „Sláva. Už letím. Děkujiii…,“ zavolala na něj moucha a elegantním obloukem se vznesla.

8

KULTURA

„Jen si leť, hlupačko. Za chvíli poznáš, co je zima,“ zabručel pod vousy sedlák. „Však ty se brzy vrátíš.“ Pak nastavil tvář sluníčku a čekal. Měl pravdu ten sedlák, jak by ne. Ještě než dolétla, co bys kamenem dohodil, poznala moucha, že je zle. Tohle že je jaro? A že se všichni radují? Vždyť kolem nebylo živé duše! Z tisíců sněhových jiskřiček oči přecházely a teplo bylo najednou to tam. Křidélky mávala stále pomaleji, jak do jejího tělíčka zatínal drápy zničující mráz. To už moucha pochopila, že je zle a rychle se vracela k oknu. Ještě, že bylo otevřené. Vlétla do chalupy a hned si zalezla do svého zimního úkrytu za okenním rámem. „Pěkně vítám, tulačko,“ usmál se sedlák. „Jak vidíš, do jara je opravdu daleko a oba si ještě můžeme pokojně schrupnout.“ Pak zavřel okno a vrátil se na své kanape.


Růžena Ročková

Tenkrát o Vánocích Bydleli jsme v novém domově teprve krátce a kde se vzaly, tu se vzaly, klepaly na dveře Vánoce. Pár posledních nákupů, kouličky, řetězy, svíčky – stromeček je krasavec – polívčička, salát a zlatavé porce kapra – a pak dárečky, koledy, Rybova mše Hej, mistře, a Štědrý den se pomalu stává minulostí. Tak honem pac a pusu – a šup do pelíšků, ráno jedeme za Pavlovou mamkou na Moravu, tak ať jsme hezky čerství. Ráno jsme vyrazili brzičko, to ať se nemusíme hnát a můžeme si dopřávat té zasněžené romance kolem. A už sedíme v bytečku u mamky a povídáme a povídáme, hodiny letí, a pak se ozve nesmlouvavé „holky, zvedat se, jedem!“. Navzdory chumelenici jsme za pár ho-


dinek zpátky, naši pokračují domů a já se strašně těším na miloučký hrníček „mýho kafe“ pěkně v teple (jen co zatopím) u rozsvíceného stromečku. Oheň se rozhořel jako nikdy předtím a já si užívala. Jenže Vánoce mi jako každoročně přihodily nějaké to kilko, a já místo abych se způsobně sehnula k zásuvce skrze rozsvícení stromečku, ledabyle odšoupla křesílko – a z podlahy na mě vykoukla spousta plamínků. Tak honem k telefonu – děcka, hoří mi podlaha. I přišla rada „nepovídej s námi a volej hasiče“. Tak jo. Chlapci požárníci přijeli, ohýnek pokrotili, kotel odstavili, co šlo, poklidili, a to bez jediné poznámky, že by taky jednou radši Hod boží prožili v klidu. Já pak od té doby vím, že máme nejhodnější hasiče široko daleko. Kdyby se to odbylo jen tím, tak žádná tragedie. Jenže verdikt odborných mudrců zněl: „Jestli si, paní, v tom kotli chcete zatopit, tak postavte novej komín. Od základů až hezky nahoru nad střechu. Tendleten je

KULTURA 9

totiž zlomenej, víte. Proto taky to hoření.“ Co je to „zlomenej komín“ jsem netušila. A v nejhorším, než seženu nápravu věci, budu vytápět plynem. Srdce se mi svíralo při představě, zda moje hubeňoučké konto vůbec bude schopno tohle všechno pokrýt. Ale co naplat. Na dveře klepal leden, muselo se něco začít dít. Hnedle jsem našla dva věci znalé otužilce, co začali budovat komín. Pěkně odzdola. V podvečer na hodinku – dvě zapnu plynový kotel, abych nezmrzla. Ale nezapla. Nechytil, ač na podzim řádně zrevidován, nechytil ani v ranním šeru, až za bílého dne se v kontrolním okýnku zableskl plamínek naděje. Ale ten s přibývajícím soumrakem opět pohasl, a tak to šlo neúprosně pořád dokola. I povolala jsem spolehlivého opraváře, s nímž jsem se léta znala. Přijížděl denně, povyměnil všechny možné díly – marně. Krom pár jasných denních hodin kotel nehořel. Panebože, proč ten kotel zháší? Je turbo, tak přece nemá s komínem nic společného. Netušili jsme, tak to pan opravář vzdal. Možná se domníval, že „mi hrabe“. Ráno nato si jdu napustit vodu do vany, že se utopím nebo aspoň vykoupu. A najednou slyším podivné duté rány, jakoby vycházely z roury vedoucí od kotle skrz zeď ven. A zas a zas. Letím k telefonu a nato pan opravář k nám. Tak rouru honem dolů – a zevnitř vyrazilo pár vyděšených ptáčků. Oni se tam, chudáčci, schovávali před nočním mrazem. Rouře se dostalo vyčištění a koncové síťky (tu předchozí majitel nějak zapomněl namontovat), kotel dostal zpátky své původní díly, hořel jedna radost, mně ubyla jedna starost a panu opraváři naopak přibyla nová zkušenost, s takovou situací se prý ještě nesetkal. A za pár dní už nad střechou do dáli svítil náš úplně nový komín.

10 KULTURA

„Všechno dobré, protože konec je dobrý“ chtělo by se konstatovat s proslulým dramatikem, jenže – milí ptáčkové se smrtelně urazili. Marně jsem je lákala na nejvybranější ptačí lahůdky – do jara přehlíželi mě i krmítko. A tak jen tiše doufám, že jednoho dne přiletí ke krmítku a ozve se: „Vše odpuštěno, koukej nám nasypat!“ Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“


Pavel Bezděčka

O dobrých skutcích Vánoce zevšedněly a jejich přísně náboženské pojetí je, pro většinu z nás, již dávnou minulostí. Celý náš život se změnil. Žijeme zbrkle a bláznivě. A vánoční svátky? Dnes vrchol celoročního pinožení, starání se a shonu. A co víc, toť orgie hojnosti, přebytku a přejídání. Naštěstí je to i čas dobrých skutků, neboť při pohledu na plné mísy a hromady dárků se v mnohých z nás probudí dřímající lidství. Na mysli se usadí neodbytná potřeba udělat něco dobrého. Je to jen chvilka. Pár hodin, den, dva. Co udělat? Starý svetr pro bezdomovce položit na popelnici, přes telefon připsat dvě stovky nějaké nadaci a naplnit krmítko. Uf! Stačilo to? Starý svetr, dvě stovky a buráky? Nebo ještě přidat? To víte, že přidat, holenkové! Přidat toho lidství a nejen na pár hodin, den, dva. Být člověkem po celý rok je třeba. Nemyslím tím být bezduchým kolečkem z mašiny nazvané lidstvo. Nemyslím být pěšákem armády, která pod korouhví „Nejsvětější lidskosti“ znásilňuje celičký svět. Myslím na obyčejného člověka. Žádného světce, to mi věřte! Myslím prostě na človíčka žijícího svým obyčejným člověčím životem, ve kterém je místo pro každého a pro všechny. Velká duše, srdce na dlani a láska ke všemu živému. Takový člověk totiž nedostává záchvaty dobročinnosti, jen když se přecpe štědrovečerním bramborovým salátem nebo štěpánskou husou. Nemusí si kupovat odpustky za tohoroční prohřešky. Nemusí přijímat lživá a nesplnitelná předsevzetí. Jak říkám, je třeba přidat toho lidství. Toho prapůvodního člověčenství z dob, O dobrých skutcích

kdy ještě lidé žili ve shodě se svým okolím a mysleli na své bližní. Je tu konec roku, a proto chci připomenout z našich bližních ty nejopovrhovanější a nejposlednější. Totiž zvířata a zvířátka našeho kraje, tu přírodní čeládku, které jsme tolik vzali. V široširém okolí nenajdete ani kousek místa, které by bylo původní a přirozené. Urvali jsme si krajinu sami pro sebe a dovolujeme v ní žít jen těm živáčkům, kteří nám neškodí. Ba co víc, jen těm, kteří nám slouží a přinášejí další požitky. Jen si běhejte srnky, jeleni i zajíci, berte si z krmelců. Však zbraně na vás jsou již vyrobeny a lovci připraveni. Dokonce je vyhotoven a příslušným úřadem schválen plán vašeho odlovu. Ani to nám však nestačí. Svou nadřazenost a nedožranost dotahujeme ad absurdum. Jeleny a daňky chováme na farmách, hlemýždě a křepelky v klecích. Je libo na Vysočině maso klokaní nebo žraločí? Maličkost. A co tak pštrosí vejce nebo kýtu? Ach nebojte se, žádný dovoz! To je pštros z našeho českého chovu. To víte, divoké zvěře je u nás už málo. Lidičky, haló, probuďte se! Jsou tu zase Vánoce a Nový rok, tedy čas k zamyšlení. Čas k dobrým skutkům. To víte, že je správné dát svetr bezdomovci a dvě stovky nadaci. Ale zvířátka a celá příroda to naše člověčenství potřebují daleko víc. Pro ně bychom měli také něco dělat a nejen na Vánoce, ale po celý rok.

KULTURA 11

Jaroslav Havlíček

O pověstech z dolů stříbrnohorských Vedle písemně a archeologicky doložených skutečnostech o dolování stříbrné rudy v našem okolí se tu vyprávějí i různé pověsti, které k této historii také nerozlučně patří. V dřívějších dobách se pověsti, zážitky a různé příběhy vypravovaly při sousedských setkáních, při draní peří, černých hodinkách a podobných příležitostech. Dnes, ve věku televize, kina a internetu se lidé za tímto účelem již mnohem méně navštěvují a mnoho těchto starých lidových vyprávění pomalu upadá v zapomnění. Z tohoto důvodu chci zaznamenat, že kdysi mi byly vyprávěny dvě pověsti z dob vrcholné aktivity dolů stříbrnohorských, a sice „O stříbrném koni ze zdejších stříbrných hor“ a „O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny“. V paměti mi z celého vyprávěný utkvělo jen několik následujících vět.

zího stříbra a zlata. Když se jednoho dne přiblížila vřava válečná, horníci ukryli oltář do jedné ze štol, kde je uschován dodnes. To je vše, co si pamatuji. Bylo by škoda, kdyby tyto střípky původních příběhů po generace vyprávěných úplně zanikly stejně jako tradice kutání stříbra. Jsou součástí našeho kulturního dědictví a bylo by smutné, kdyby byly úplně zapomenuty. Proto by bylo dobré, kdyby se našel někdo, kdo by dokázal tyto střípky příběhů rozvyprávět a sepsat, aby mohly být uloženy i pro další generace.

O stříbrném koni ze zdejších stříbrných hor

Povídalo se, že okolo Stříbrných hor je v zemi takové množství ryzího stříbra, že by z něj bylo možno odlít sochu koně v životní velikosti. Horníkům se však doposud podařilo z hlubin země vytěžit pouze tolik stříbra, jež by stačilo jen na odlití hlavy a ocasu. Zbývající stříbro zůstává prý doposud ukryto v hlubinách země.

O zakopaném oltáři z kostela sv. Kateřiny

Ve stříbrnohorském kostele svaté Kateřiny byl prý bohatý oltář vyrobený z ry-

12 KULTURA

O pověstech z dolů stříbrnohorských

Pavel Bezděčka

Pověst o stříbrném koni Říká se ve Stříbrných horách (jež lidé před dlouhými staletími nazývali Střelcova Ves a ještě nedávno Schützendorf), že v okolních kopcích je skryta spousta stříbra. Mnohokrát více, než kolik tu horníci dosud vykutali. Dokonce na to mají i příměr, tradovaný již řadu generací. Povídá se totiž, že je tu v zemi ryzího stříbra tolik, že by z něj bylo možné odlít sochu koně v životní velikosti. A že horníkům se doposud podařilo z hlubin země vytěžit tak málo, že by to postačilo jen na odlití hlavy a ocasu. Hezký příměr, jen co je pravda. Ale kde se vzal? Proč zrovna kůň měl být ze stříbra odlit? Snad proto, že kdysi dávno, tak dávno, že nikdo ani netuší, kdy to mohlo být... ...se jedné hvězdné noci Janek vracel domů, do Střelcovy Vsi. Ta ležela vysoko nad korytem řeky Sázavy, nedaleko místa, kde do Sázavy ústil Borovský potok, jak jej dnes nazýváme. Janek, který putoval od severu, proto pochodoval nikoli údolím potoka, ale po hřebenu táhlého vrchu zvaného Stříbro. Stříbro – tedy drahý kov a nikoli kopec, to byl důvod Jankova neustálého putování. Janek byl švec, ale řemeslu se poslední dobou nedařilo. Ještě tak flikovat rozbité boty, ale tím nedokázal sebe a ženu uživit, a ještě rozpadající se chalupu opravit. Nové boty nikdo nechtěl, a proto Janek pověsil řemeslo na hřebík a rozhodl se hledat zlato a stříbro. Pár večerů naslouchal v hospodě německým havířům, co v okolí v hlubokých štolách kutali, na pár drobností se jich i zeptal, a pak se dal do hledání. Každý týden odcházel na dva Pověst o stříbrném koni

i tři dny z domova a pátral po stříbře i zlatě v údolích potoků v širokém kraji na sever od Sázavy. Tenkrát to byla pustá krajina, těžko prostupná a plná divoké zvěře. Ale Janek se nebál. Neměl co ztratit, jak sám říkal. A v divočině se mu líbilo, zvykl si na ni. Jen štěstí neměl. Pokaždé sice přinesl nějaké zlatinky i kousek stříbra, ale na žití to nestačilo. Ale vraťme se k té hvězdné noci a na vrch Stříbro zvaný. Tenkrát byl celý ten táhlý kopec ještě lesem porostlý, ale na nejvyšším návrší les scházel a místo něj se zde nacházela rozlehlá louka. V záři hvězd a také již měsíce, co se právě nad koruny stromů vyhoupl, byla louka celá jakoby stříbrná. Jankovi se až hlava zatočila z té krásy, a tak si lehl do studené trávy, ruce složil pod hlavu a díval se na myriády hvězd, co se chvěly nad černou stěnou nedalekého lesa. Vtom zaslechl podivné dunění, které se blížilo odkudsi z údolí Borovského potoka. Tududu tududu, tududu tududu – znělo čím dál blíž. Janek se posadil a uviděl, jak z lesa na louku vyběhl obrovský, stříbrem se lesknoucí kůň. Chvíli pobíhal po louce a radostně ržál, potom se překulil na záda a slastně se v trávě převaloval. Při jednom z těch převratů spatřil Janka, jak celý ztuhlý sedí opodál. Vyskočil na všechny čtyři, přiblížil se k Jankovi a „Kdo jsi a co tu děláš?“ zeptal se. „Jsem Janek, tady ze vsi,“ poslušně odvětil Janek, s hrdlem strachem staženým. „Ptám se tě, co děláš tady na kopci o půlnoci, kdy všichni lidé spí,“ upřesnil svou otázku kůň. „Vracím se domů, byl jsem hledat ...,“ a Janek, ze kterého strach zvolna opadal, se rozvykládal. Popsal tomu podivnému posluchači svůj život a všechny trable, co jej trápily. „Pomůžu ti, Janku, ale jen jednou. A to tě zapřísahám, že sem nikdy již o půlnoci

KULTURA 13

nepřijdeš a nikdy nikomu o mně neřekneš. Slibuješ?“ řekl po Jankově zpovědi kůň a mohutně zafrkal obřími nozdrami. Sotva pak uslyšel Jankovo překvapené „Slibuji, to víš, že slibuji“, otočil hlavu a zuby si vyrval chumáč žíní z hřívy. Pohodil jej k Jankovým nohám, zaržál až se země zatřásla a rychlým cvalem zmizel v lese. Chvíli to trvalo, než se Janek přiměl ohnout pro ten chumáč žíní, a pak nestačil zírat. Místo žíní zde leželo množství drátků a hrubých vláken ryzího stříbra a bylo jich tolik, že je Janek jednou rukou ani zvednout nedokázal. Hotové bohatství. Janek byl chytrý chlapík, a proto všechno to stříbro na kraji louky do země zakopal a domů si odnesl jen část. Každý týden tam pak chodil a vždy trošku vykopal, jako by další stříbro někde v potocích našel. Postupně opravil chalupu, zásoby na zimu nakoupil a ženě kožich, k tomu pak spoustu zbytečností. No prostě užíval si a utrácel. Jankově ženě to pořádně hlavou vrtalo, a tak dlouho do Janka hučela kdeže to stříbro našel, až jednou podlehl a vše jí po pravdě povyprávěl. Chudák jeden netušil, že jeho žena je proradná potvora, a že již dlouho tajně chodí za německými havíři do jejich nedaleké osady Mons Herliwini užívat si rozkoší. To havíři byli zvědaví, kdeže švec to stříbro nachází, když i oni, znalci nad znalce, jen vzácně nějakou žílu objeví. Nu jak jinak, Jankova žena vše havířům vyzradila a ukula s nimi další zradu. Několik dnů pak byla k Jankovi milá a úslužná, až jednou spustila, že by si měli již nějaké děti pořídit a ty, že by měly poznat lepší život, nežli jen bídu a nouzi. Potom již snadno Janka, který po ničem než po dětech více netoužil, snadno přesvědčila, aby ještě jednou o půlnoci na louku za koněm zašel a o kousek hřívy ho poprosil. Ještě týž večer Janek z domova vyrazil

14 KULTURA

a netušil, že zdálky jej následuje skupina havířů, lany a sítěmi vyzbrojených. Noc byla opět plná hvězdných lampiček a louka zase vypadala jako stříbrná mísa. O půlnoci se ozvalo tlumené dunění a po chvíli stál stříbrný kůň proti Jankovi. Nežli však stačil Janek vysvětlit, proč přísahu nedodržel, vyřítila se z lesa rojnice havířů s roztaženými sítěmi a smyčkami na lanech, aby koně chytili. Ten se však nedal, jediným plavným skokem havíře přeskočil a odběhl k lesu. Tam se zastavil a mohutným hlasem zvolal: „Hory v celém kraji jsou plné stříbra, ale jen čistý a poctivý člověk, bude-li mít nouzi, se k němu dostane. Nikdo jiný, to si pamatujte!“ Potom se otočil a pádil lesem dolů v Borovskému potoku. Havíři přečkali na louce zbytek noci a s denním světlem pak koně stopovali, kam že utekl a kde se skryl. Bylo to snadné hledání neb těžký kůň zanechal v měkké půdě mnoho stop. Tak došli až k zákrutě potoka tam, co dnes stojí Dolní dvůr. Zde, kousek nad potokem, zmizely koňské stopy ve skále. Ještě týž den tu havíři začali kutat a tu štolu pak hloubili spoustu let. Občas nějaké stříbro našli, ale přes všechnu tu pekelnou dřinu to bylo málo. Tak málo, že by to snad ani na odlití koňské hlavy a ocasu nestačilo, natož pak na celého stříbráka, co se jej kdysi snažili polapit. A stříbrný kůň? Ten se na kopci již nikdy neobjevil, ač ho tam mnozí vyhlíželi. Dodnes se v okolí traduje, že stříbro co střežil, však v okolních kopcích zůstalo. Ovšem čistí a poctiví lidé prý už nejsou, a tak není, kdo by to stříbro objevil. Všechno se změnilo od těch dob a krajina nejvíc. Jen ta pověst tu zůstala a štola, jež sluje Pekelská.

Pověst o stříbrném koni

Zdeněk Pátek

Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka Osmnáctého prosince bychom s panem doktorem Málkem oslavili jeho pětaosmdesátiny. Asi skromně u červeného vína a ryby… Místo posezení plného jeho optimismu a veselých úvah zbyly vzpomínky na kamaráda, Přibyslaváka „tělem i duší“, který o vztahu k rodnému městu nemluvil, ale dokazoval ho každodenní prospěšnou činností. Jeho životní dráha byla typická pro generaci, poznamenanou německou okupací a válečnými prožitky. Návštěvu přibyslavské školy ukončil již v období protektorátu a ještě ve válce se vyučil strojním zámečníkem v továrně na zemědělské stroje podnikatele Pohořelého.

O. Málek (Městské muzeum Přibyslav)

Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka

Po osvobození pracoval v několika závodech v Praze a Havlíčkově Brodě. Významnou etapou v jeho životě se stala vojenská prezenční služba. V ní se projevil jeho zájem o zbraně a střelecký sport a uplatnil jeho organizační talent i smysl pro řád. Nabízenou možnost studovat na vojenských školách všech stupňů využil, stal se vojákem z povolání. Závěr obrodného procesu „Pražského jara“, jehož se účastnil, ho zastihl ve funkci náčelníka vojenské přípravy na civilních vysokých školách. Po zásahu „bratrských“ armád a nastolení tzv. „normalizace“ byl propuštěn. Poté pracoval ve výzkumném ústavu, zabývajícím se ekonomickými a pracovními problémy ve strojírenství. Zde uplatnil praktické zkušenosti i znalosti získané externím studiem na filozofické fakultě UK. Obhájit práci kandidáta věd však mu již bylo znemožněno. Dlouhá léta žil převážně v Praze a do rodného domku v Pecháčkově ulici dojížděl na víkendy a na dovolenou. Zde se cítil nejlépe, zde byl „doma“ a v polovině devadesátých let se sem vrátil již natrvalo. V Pecháčkově ulici našel dobré sousedy a znovu se setkal s kamarády a spolužáky: Mírou Haladou, Otou Klusáčkem, Láďou Hladíkem a dalšími. V rodném městě objevil prostor pro uplatnění svých zájmů a aktivit. Důležité pro jejich realizaci bylo pochopení představitelů obce. Prvým polistopadovým starostou byl spolužák Mojmír Novotný; přízeň druhého, akademického sochaře Romana Podhrázského, vyplynula ze shody jejich romantických povah. Oba

HISTORIE 15

dva si zachovali něco z klukovského mládí. Připomínkou jejich plodné spolupráce mohou sloužit kameny u kašny, dopravené od Malé Losenice a hlavně štola pod farou. Ta přitahovala svým tajemstvím kluky všech generací. Aby bylo poodkryto, muselo se spojit úsilí nadšence Oldy Málka, se starostou, nebojícím se celou akci podpořit a prosadit. Určující však byla obětavost a houževnatost Oldy. Než získal další pomocníky, sám vyvezl bezpočet koleček nánosu. Později vyklízení i prohlídky organizačně zabezpečoval. Oldův zájem o štolu souvisel s jeho trvalým zájmem o nerosty. Vznikl již ve školních létech, zásluhou pana učitele Dřevikovského, který byl skutečným znalcem a dovedl v nás vzbudit zájem o svůj předmět, a tak se pro některé z nás sběr minerálů stal celoživotním koníčkem. Olda však byl ochoten věnovat čas a zkušenosti i zájemcům v žákovském věku. Přicházeli na jeho zahradu s nálezy a často odcházeli nejen s poučením ale i se vzorkem z Oldových přebytků.

O. Málek při natáčení pořadu Toulavá kamera (foto: M. Omes)

16 HISTORIE

Práce doktora Půži o dějinách Přibyslavi jej inspirovala k vlastnímu bádání. Stal se stálým návštěvníkem havlíčkobrodského okresního archivu a o výsledky své práce se pak dělil v oblíbených článcích i v poutavých a vtipných přednáškách. Byl žádán o konzultace i studenty historie. Zájem žáků využil i k organizovanému archeologickému výzkumu. Zvláště vysoké ocenění zasluhuje jeho publikační činnost v přibyslavských médiích. Do každého čísla občasníku i čtvrtletníku přispěl kvalifikovaným článkem, vtipnou poznámkou či postřehem. Stál u zrodu Přibyslavského čtvrtletníku. Uměl mu dát směr, vyhledávat a získávat autory a s některými i jejich texty trpělivě dotvářet… V tomto směru „nastavil laťku“ hodně vysoko. S Oldou Málkem jsem kamarádil od dětství. Dokud jsme bydleli v Pecháčkově ulici, hrávali jsme u Málků dámu a chodili na kameny, např. na granáty k Hesovu. Pak jsme se potkali až v konci sedmdesátých let, opět při sběru nerostů a od té doby jsme spolu jezdili na sběratelské výpravy, zpravidla organizované Oldou. Když se v polovině devadesátých let vrátil již natrvalo do Přibyslavi, využíval jsem jeho pohostinnosti a získal v jeho domku základnu pro mineralogické a rybářské výpravy. Často jsme poseděli a diskutovali o všem možném, také o budoucnosti čtvrtletníku. Olda si uvědomoval, že vyhledávat témata a získávat autory bude stále obtížnější. Diskutovali jsme i o možném řešení v rozšíření obsahového zaměření i působnosti na celý region Přibyslavsko; bylo by možné vydávat čísla věnovaná jednotlivým obcím, získat tam autory, třeba učitele i rodáky… Sám věřím, že jím započaté dílo bude rozvíjeno i v podmínkách obtížnějších a že se redakční radě podaří najít nové autory a spolupracovníky. Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka

Martina Bořilová

O zásluhách i poklescích pohledských abatyší V čele ženského cisterciáckého kláštera v Pohledu stávala vždy abatyše. A stejně jako panovníky českých zemí můžeme rozdělit na schopné a neschopné, činorodé a nevýrazné, svérázné a třebas i nesvéprávné, stejně můžeme hodnotit i působení matek představených v tomto konventu, posazeném do údolí v těsné blízkosti řeky Sázavy. Jako výchozí literatura pro tento článek bude sloužit práce Heleny Hlouškové Z historie kláštera v Pohledu, uveřejněná ve vlastivědném sborníku Havlíčkobrodsko1, jakožto zatím nejucelenější a nejobsáhlejší souhrnná práce na téma pohledského konventu. Postavení pohledského ženského cisterciáckého kláštera mezi ostatními cisterciáckými kláštery v českých zemích není příliš významné. Šlo sice o jeden ze dvou ženských cisterciáckých klášterů v Čechách (druhým byl klášter v Sezemicích, zal. 1265?) a jeden z pěti ženských cisterciáckých klášterů v českých zemích vůbec, avšak jednalo se o konvent malý, a to z hlediska drženého majetku i počtu jeptišek. Moravské ženské kláštery tohoto řádu zaujímaly hierarchicky daleko vyšší postavení, byly majetnější i vlivnější a těšily se značné oblíbenosti v řadách vysoké šlechty i duchovenstva. Tak tomu bylo u kláštera v Oslavanech (zal. 1224–5), v Předklášteří u Tišnova (Porta Coeli, zal. 1232) a na Starém Brně (zal. 1323). Pohledský klášter však byl o to houževnatější – přestál požár i válečná drancování, která se stala osudnými např. mužskému cisterciáckému klášteru v Nepomuku, Hradišti nad Jizerou, Vizovicích či Kláš-

terní Skalici a ženským klášterům v Sezemicích i Oslavanech. V obecném měřítku byla expanze cisterciáckých klášterů na území Koruny značná. Celkově bylo v českých zemích založeno 10 mužských klášterů v Čechách a 3 na Moravě, plus jmenovaných pět ženských2. (Do současné doby přetrvaly pouze mužské kláštery v Oseku, Vyšším Brodě a na Velehradě a ženský v Předklášteří u Tišnova.) Zakládání nových klášterů probíhalo u cisterciáků několika způsoby, nejčastěji odštěpením z velkého a majetného kláštera, který mohl zabezpečit nově vznikající klášter hmotně (většinou v podobě „věna“ v půdě) i fyzicky, tj. osazením nového konventu. Konvent cisterciáckých klášte-


Baptistérium kostela sv. Ondřeje (foto M. Omes)

HISTORIE 17

rů zpravidla tvořili opat a 12 řeholníků, popř. abatyše a 12 řeholnic původního kláštera. Nově vznikající klášter byl tomu otcovskému organizačně podřízen. Pohledský klášter takto podléhal mužskému klášteru v Sedlci, který měl vůči pohledskému právo vizitační, čili právo každoročních kontrol3. Organizační struktura cisterciáckých klášterů je vůbec velmi zajímavá, neboť spočívá v modelu genealogickém. „Rodokmen“ každého kláštera sahá až k zakládajícímu klášteru na území francouzského Burgundska v Cîteaux. Otcovským klášterem pohledského je sedlecký (zal. 1142), jeho otcovským klášterem je Waldsassen (zal. 1133), a tak se dostaneme až k pěti nejstarším původním francouzkým opatstvím, která tvoří základní větve cisterciáckého řádu. Jde samozřejmě o opatství zakládajícího kláštera v Cîteaux (zal. 1098), dále La Ferté (zal. 1113), Pontigny (zal. 1114), Clairvaux (zal. 1115) a Morimond (zal. 1115)4 . Poslední jmenovaný je otcovským klášterem všech cisterciáckých opatství na území českých zemí, hovoří se zde o tzv. morimondské větvi řádu. Založení pohledského kláštera však probíhalo jinak, můžeme říct, že zezdola. Zakladatelkami pohledského kláštera se staly sestry Kateřina, Uta, Ludmila a Gertruda z rodu Vítkovců, z nichž Kateřina byla abatyší tišnovského ženského kláštera a patrně i iniciátorkou celého počinu. O založení se významnou měrou zasadil také tehdejší významný šlechtic Smil z Lichtenburka (z Lichnice, 1220– 1269), který zbohatl a získal vliv díky dolování stříbrných rud v okolí Jihlavy a Brodu. Smil finančně podporoval i další cisterciácké kláštery ve Žďáře nad Sázavou, Sedlci a Hradišti nad Jizerou5. Nový klášter, jako všechna cisterciácká opatství zasvěcený Panně Marii, byl nazván Vallis beatae Virginis (Údolí blahoslavené

18 HISTORIE

Panny Marie) a také konventní kostel nesl toto jméno (dnes sv. Ondřeje). V roce 1267 Smil z Lichtenburka potvrzuje, že Uta (uváděná jako z Chovan) získává od bratrů Bodizlava a Bartoloměje a jejich švagrové Osanny ves Pohled, v roce 1269 potvrzuje založení kláštera samotný Přemysl II. Otakar (cca 1233–1278) se svou manželkou Kunhutou, která ho bere pod svou ochranu, v roce 1271 totéž učinil pražský biskup Jan III. z Dražic a v roce 1972 i papež Řehoř X6. V této době je v majetku kláštera uvedena ves Jitkov (výměnou za původní Pňov, nacházející se u Poděbrad), půl Wezzelendorphu v Dolních Rakousích a statky ve Staré Říši. Teprve po tomto administrativním potvrzení a finančním zajištění kláštera se schází generální kapitula a sedlecký opat přebírá nový ženský cisterciácký klášter pod svou pravomoc7. Klášter prošel etapou ekonomického růstu (v době před a po požáru roku 13298). Podle urbáře nejspíše z roku 13289


patřily do majetku kláštera Údolí Panny Marie obce Samotín, Šicendorf, Ždírec, Jilemník, Simtany, Bartoušov, Pohled, Haderburk, Rouštany, Dorfleins10, Krátká Ves a Cibotín. Do roku 1366 klášter získal ještě obce Macourov a Pravnov11. Klášternice dále získávaly tzv. platy, finanční pomoc měšťanů a šlechticů, kterou buď klášteru odkázali v závětích, nebo ji pravidelně zasílali svým dcerám žijícím v konventu. Představu o tom, jak vypadal život v klášteře, si můžeme udělat pouze mlhavou. Původní francouzské mužské konventy se řídily dle hesla sv. Benedikta „Modli se a pracuj.“ Nešlo tedy o řád čistě kontemplativní, práce (většinou kolem klášterního hospodářství) patřila ke každodenním povinnostem. Den byl (alespoň ve Francii, v 12. stol.) rozvržen podle striktního rozvrhu12 . Mniši vstávali již před druhou hodinou ráno a následovala hodina nočního bdění v klášterním chrámu, pak čtvrthodinové

tzv. hodinky, čili první modlitby zvané laudes, a ranní mše trvající do 4:00. Po dalších hodinkách – primách, a kapitule (shromáždění mnichů) mniši pracovali od 5:00–7:45. Tzv. tercie a téměř hodinová konventní mše předcházely dopolední činnosti, kterou bylo čtení náboženských textů a studium do 10:00. Další hodinky, sexty, již ohlašovaly čas oběda a odpočinku, který trval od 11:00–14:00. Po nonách mniši nastoupili k odpolední práci mezi 14:30–18:00, následovala třičtvrtěhodinová večerní mše zvaná nešpory, čtvrthodinová večeře mezi 18:45 a 19:00 a poslední hodinky (kompletář), které končily v 20:00 a uzavíraly den. Pro spánek byla vyhrazena doba mezi 20:00 a 1:45. Zajímavé je, že v létě mniši jedli dvakrát denně, odpoledne a večer, v zimě dokonce pouze jednou, a to v poledne. V době reformace v českých zemích však již zmiňované nejspíše neplatilo, platilo-li kdy vůbec, a co se pohledských sester týče, můžeme si tím být téměř jistí. Sice v této době obecně přetrvávala snaha o nápravu zhýralé a všemocné katolické církve, o návrat k původním křesťanským kořenům a obnovu pošramocené autority církve, avšak zápisy v kronikách svědčí o uvolněných mravech, které se nevyhnuly ani pohledskému cisterciáckému konventu. V 16. století máme totiž v Údolí Panny Marie zaznamenanou řadu „hříšných jeptišek“. Jihlavská kronika v roce 1525 vyděšeně zaznamenala sňatek duchovního Hannße a jeptišky pohledského kláštera13 , roku 1587 se pak hovoří o poměru abatyše Markéty Žďárské a klášterního sloužícího Jiříka Jirky řečeného Petenlaytnera, který neskončil bez následků. Dítě, které se Markétě narodilo, Jirka zavraždil a zakopal v jakési komoře. Poté byl převezen do Polné, po uplatnění práva útrpného se ke všemu přiznal a byl popraven; Markéta byla se-


HISTORIE 19

sazena14 . Sedlecký opat byl napomínán, neboť obdobná záležitost se v pohledském klášteře odehrála již před 10 lety, kdy se pravděpodobně matka představená Alžběta zapletla s jakýmsi krejčím15. Kroniky také hovoří o neustálém porušování klausury pohledských řeholnic. Nevalnou pověst pohledského kláštera však o půlstoletí později začaly napravovat abatyše činorodé, organizačně schopné a zbožné. Jejich éra nastoupila po vydrancování kláštera Švédy v roce 1645, kdy bylo nutné obnovit konvent a opravit celý klášter, neboť spolu s abatyší Markétou Dittmarin se do vypleněného kláštera vrátilo pouze 6 řádových sester. Zásluhu na obnově měly především abatyše Justina Anna Borschowská (1646–1652) a Barbora Kateřina Gamsin (1652–1666). Po těchto krušných letech přišel do kláštera ze Zlaté Koruny nový probošt Pavel Augustin Stohandl (†1681). Působil zde sice pouze v letech 1672-73, ale pro dějiny pohledského kláštera je jednou z nejpřínosnějších osobností, neboť v těchto letech začal sepisovat klášterní kroniku, kterou jeho pokračovatelé dovedli až do roku 1746. Další cílevědomou matkou představenou byla Konstancie Marie Marquartová, vykonávající svou funkci v letech 1690–1716. Za jejího působení byly roku 1694 pořízeny nové kostelní hodiny, roku 1698 přistavěna ke konventnímu kostelu kaple Všech svatých16 , roku 1700 byl položen základní kámen barokní sýpky (u které je uváděn následný požár v roce 1702), v roce 1710 bylo započato s výstavbou nového proboštství podle návrhu G. Santiniho (dokončeného 1714), pohledskému klášteru byl poskytnut z plasského kláštera obraz Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla17 a v roce 1711 byla na obecní náves umístěna socha

20 HISTORIE

sv. Jana Nepomuckého. Bezpochyby jejím přičiněním byly také věže konventního kostela osazeny dvěma zvony vyrobenými v letech 1698 a 1700. Za jejího působení do Pohledu přichází ze zbraslavského kláštera v r. 1700 nový probošt Sebastian Nonner, který ve své funkci vydrží až do roku 1728. Stal se tak nejdéle působícím proboštem pohledského kláštera v celých jeho dějinách. Za působení abatyše Rosalie Bukowské von Husitierschan (1716–1733) mělo v pohledském konventu dojít k několika zázrakům. První z roku 1725 popisuje H. Hloušková ve své stati o pohledských sestrách. „Jedna z pohledských řeholnic Christiantia Helffer objednala v Praze u malíře Müllera obraz tehdy ještě blahoslaveného Jana Nepomuckého. Když přišel obraz do kláštera, všimla si jedna z jeptišek, že Jan Nepomucký má namalováno jen jedno oko. To dojalo sestru Christiancii až k slzám. Obraz donesli prozatím do sakristie, když vtom si jedna ze sester všimla, že najednou má světec oči obě a obraz je zrcadlově převrácen. Dokonce z Prahy přijel sám malíř Müller a porovnával obraz s náčrtkem a nezbylo mu než konstatovat, že se stal zázrak.“18 Zázračnou moc měla mít i relikvie – úlomek ostatků sv. Jana Nepomuckého, který měl zachránit dcerku ždíreckého rolníka před zmrznutím, i socha sv. Jana Nepomuckého. Nejznámější pak je příhoda zázračného zachránění písaře Jakuba Čermáka před utonutím v bahnech v místě dnešního poutního místa Svaté Anny. Tato událost se odehrála před rokem 1730 a v tomto roce pak zde byla jako díkůvzdání vystavěna kaple, u které byl objeven léčivý pramen přitahující poutníky a nemocné ze širokého okolí. Za vznik poutního kostelíka sv. Anny a 12 procesních kapliček pak vděčíme ener-


gické abatyši Kandidě Marešové (1751– 1766) a tehdejšímu proboštovi Gotthardu (Bohuslavu) Turečkovi (1747–1761). Představená kláštera nechala u kaple s léčivým pramenem už roku 1752 vystavět poustevnu a povolaný mnich František Augustin Hertwig měl za úkol sepisovat zázraky, které se u studánky udály. Do konce 18. století sahal jejich počet k třem desítkám. Kostel sv. Anny byl vystavěn roku 1760, vysvěcen roku 1761 a s jeho stavbou je spojen také jeden domnělý zázrak. Zedníci, kteří začali budovat kostel z milodarů věřících, našli vždy ráno, třikrát po sobě, všechny založené obvodové zdi kostela pobořené. Třetí den si ale všimli kousek od místa stavby stop a usoudili, že si sama sv. Anna vybrala místo, kde bude kostelík stát. Kostel pak postavili právě v místě, kde se údajné stopy světice objevily19. Ale zpět ke klášternímu životu. Vedle jmenovaných prokazatelných úspěchů pohledských abatyší na poli budovatelském se však již o něco méně dařilo krotit samotné sestry a novicky v těsných prostorách kamenného konventu. Je totiž zachován visitační protokol z roku 1734, kdy do kláštera nastoupila nová abatyše Aloydis Kautzmannin (1734–1750) a probošt Mathias Pichler (1734–1747)20. „První bod předepisuje, jak mají jeptišky zpívat v chóru. V druhém bodě je přísně nařizováno abatyši, aby dohlížela na dodržování klausury. Visitátor kritizuje, že pohledské řeholnice mají dokonce větší volnost, než jaká je obvyklá i u mužských klášterů řádu. Je určeno, které dveře mají být zamčené a kdo má mít od nich klíče. Fortnýřce se přísně nařizuje, aby se nevzdalovala ze své fortny a klášter tak nezůstával volně přístupný pro kohokoliv. Sestry, pokud chtějí jít ven, mají povolenou louku za klášterem u řeky a klášterní zahradu. Tyto procházky jsou

omezeny osmou hodinou večerní. Třetí bod tohoto visitačního protokolu se vztahuje k chování u stolu. Jeptišky jsou přísně napomínány, aby nechodily pozdě k jídlu a cestou se nezdržovaly povídáním na chodbách. Stejně tak jsou přísně zakazovány hovory při jídle. Čtvrtý bod nařizuje klid na chodbách a v dalších prostorách kláštera a zakazuje vzájemné návštěvy v celách bez zvláštního povolení. Pátý bod nedovoluje, aby lékař pobýval sám bez doprovodu v klausuře. Šestý bod souvisí s klášterní školou, na kterou tu není nazíráno nijak zvlášť příznivě. Visitátor se ´mit unßeren augen und ohren´ přesvědčil, že na chodbách je příliš mnoho hluku a děti v létě často zůstávají až do devíti hodin večer v zahradě. Tyto děti ruší řeholnice, a proto by bylo mnohem lépe, kdyby v klášteře vůbec nebyly, ale když už škola existuje, nebude se rušit, ale děti musí být pod velmi přísným dozorem. Sedmý bod také kritizuje nadměrný rozruch, tentokrát způsobený volně pobíhající drůbeží. Ta by měla být chována v nedalekém dvoře. Posledním bodem pak řeholnice jsou nabádány k sesterské lásce.“21 S touto vizitkou se dostáváme k poslední abatyši pohledského kláštera Kandidě Adlerové (1766–1782, †1796), za které byla pouhých devět let před zrušením kláštera v roce 1773 postavena prelatura přiléhající ke klášternímu konventu. Dále sem byly dovezeny ostatky sv. Faustina a sv. Kandida, které jsou dosud uchovány v bočních oltářích kostela sv. Ondřeje. Všechny tyto jmenované zbožné ženy vedly, svými činy utvářely nejen ráz kláštera, ale i celé obce (samozřejmě s pomocí proboštů) a je až s podivem, co všechno dokázaly vytvořit, řídit a spravovat. Jak uvádí M. M. Feyfar, ke zrušení kláštera došlo 20. března roku 1782 v 11 hodin dopoledne, kdy byl v tehdejší


HISTORIE 21

konventní jídelně vyhlášen dekret o zrušení22. Pohledský klášter neuchránila ani dívčí škola provozovaná sestrami. V době zrušení pobývalo v pohledském klášteře 35 jeptišek, probošt a 3 kaplani. Dle výnosu měly novicky bez možnosti složení slavných slibů odejít do 4 týdnů, ostatní měli na odchod vyměřeno 5 měsíců. Historie ženského cisterciáckého kláštera v Pohledu se jeho zrušením definitivně uzavírá. Již v září 1782 však přišly do pohledského kláštera karmelitky od sv. Josefa

(19 jeptišek) a dominikánky od sv. Anny (6 jeptišek). Vesměs šlo o starší nebo nemocné sestry, po desetiletém pobytu v bývalém cisterciáckém konventu se jich v roce 1792 vrátilo do Prahy všehovšudy šestnáct. Pohledský klášter tak s konečnou platností přestává sloužit svému účelu. 10. května 1793 je bývalý konvent nabídnut do dražby za odhadní cenu 14 000 zlatých a začíná tak zcela nová kapitola osudů zrušeného kláštera.

1 Hloušková, Helena. Z historie kláštera v Pohledu. Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník. svazek č. 15, Havlíčkův Brod: Okresní vlastivědné muzeum a Státní okresní archiv Havlíčkův Brod. 1999. 2 Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech. Praha 1994. 3 Tamtéž, s. 9. 4 Tamtéž, s. 9. 5 Hloušková, s. 7. 6 Tamtéž, s. 10. 7 Tamtéž, s. 10. 8 Shubert, Anton. Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Kloster Bohmens. Innsbruck, 1901, s. 145. In: Hloušková, s. 13. 9 Nový, Rostislav: Studie o předhusitských urbářích I. Sborník historický 13/1965, s. 49-55. In: Hloušková, s. 12. 10 Šicendorf – dnešní součást Stříbrných Hor, Haderburk – známý jako zřícenina nedaleko Pohledu směrem na Termesivy, Dorfleins – nebyla lokalizována. 11 Hloušková, s. 12-13. 12 Charvátová, Kateřina. Život v cisterciáckém klášteře. In Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech. Praha, 1994, s. 16-17. 13 d Elvert, Christian: Chronik der königlichen Stadt Iglau (1402-1607) von iglauer Stadtschreiber Martina

Lupold von Löwenthal. Brno, 1861, s. 72. In: Hloušková, s. 18. 14 Sochr, Jiří. Havlíčkův Brod a staletí. Havlíčkův Brod, 1971, s. 68. In: Hloušková, s. 18. 15 Winter, Zikmund. Život církevní v Čechách II. Praha, 1896, s. 708. In: Hloušková, s. 18. 16 Hloušková uvádí na s. 33 svého pojednání Z historie kláštera v Pohledu, že kaple Všech svatých byla vystavěna za působení abatyše Mariny Kateřiny Hammerin (1671-1689) s odkazem na Stohandla, s. 60. Na s. 21 však zmiňuje, že kaple Všech svatých byla ke kostelu přistavěna v roce 1698, opět s odkazem na Stohandla, s. 60. To samé se týká pořízení věžních hodin. Na str. 21 je uvedeno, že se tak stalo roku 1694, s odkazem na Stohandla, s. 64, v kapitole o abatyších však instalaci nových hodin zasazuje do doby působení abatyše Marie Alžběty Emmerichin von Kinzig (1666-1671), s odkazem na Stohandla, s. 42-43. Není tedy jasné, zda se jedná o nepřesnosti Stohandlovy kroniky nebo H. Hlouškové. 17 Stohandl, s. 41-75. In: H.H., s. 21. 18 Hloušková, s. 21-22. 19 Hladík, František. Svatá Anna u Pohledu. Pohled, 1987, s. 27. 20 Hloušková, s. 51. 21 Tamtéž., s. 51-52. 22 Feyfar, Mathias Maria: Das ehemalige Cistercienserinen – Stift Frauenthal (bei Deutschbrod in Böhmen) nunmehr Domäne IHR. Exc. der Grafin Clam-Gallas. Mikulov, 1974, s. 7. In: Hloušková, s. 23.

22 HISTORIE


Tomáš Jajtner

Prof. Jan Filip – osobnost a dílo Devátého prosince uběhlo sto let od narození přibyslavského rodáka, prof. ThDr. Jana Filipa (1911–1971). Toto výročí je příležitostí připomenout a zhodnotit osobnost a dílo tohoto kněze, teologa, esperantisty, básníka a dramatika, který se významně zapsal do života několika generací (nejen) přibyslavských farníků a občanů. Následující text se opírá o přednášku, kterou autor přednesl 4. listopadu v Přibyslavi v rámci cyklu přednášek k výročí prof. Jana Filipa.1

Jan Filip – známý neznámý

Proti očekávání se v reprezentativních lexikonech či encyklopediích české literatury, resp. české katolické literatury o prof. Janu Filipovi nedočteme: ani v klasickém Lexikonu české literatury2, ani v rozsáhlé práci M. C. Putny o meziválečné české katolické literatuře3 (v níž jinak autor shromáždil velké množství zcela neznámých autorů všech literárních i teologických žánrů, kteří tvořili kontext tvorby „velikánů“) o něm nenajdeme jedinou zmínku. Národní knihovna České republiky (s právem povinného výtisku) uvádí v souvislosti s prof. Filipem 30 děl, které vyšly tiskem. Jedinou zmínku významnějšího dosahu co do popularity (nikoli nutně co do spolehlivosti a kvality informací) najdeme na Wikipedii/internetové encyklopedii: Jan Filip je tu představen jako „gymnaziální profesor, teolog, spisovatel a esperantista“. K tomu je připojen stručný dodatek „ Jeho bratrem byl Karel Filip“.4 Toto pro mnohé překvapivé zjištění otevírá otázku, zda prof. Filip Prof. Jan Filip – osobnost a dílo

Maturitní fotografie P. Jana Filipa z roku 1931 (Městské muzeum Přibyslav)

byl osobností a autorem významu pouze lokálního, či zda je možné ho považovat za autoritu přesahující místní a historický kontext jeho života. Než se však pokusíme odpovědět na tuto otázku, připomeneme si ve stručnosti dané rozsahem tohoto článku jeho život a dílo.

Život prof. Jana Filipa

Prof. Jan Filip se narodil v Přibyslavi 9. prosince 1911 jako pátý, předposlední syn Františka a Františky Filipových. Pocházel z chudé, hluboce věřící rodiny (otec tkadlec, matka dělnice v zemědělství). V dětství na něho významně zapůsobil tehdejší duchovní správce přibyslavské farnosti P. Alfons Hornek (v Přibyslavi působil v letech 1911-1940), díky němuž mohl později jako nemajetný syn studovat. Po ukončení přibyslavské obecné školy nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči, kde roku 1931 maturoval. Už v době studia se začal

HISTORIE 23

více projevovat jako básník, povídkář, dopisovatel do školního časopisu a nadšený esperantista. Už ve čtrnácti letech vedl pravidelnou esperantskou rubriku v časopisech Květy mládí a Nový národ. Jeho báseň o Panně Marii (Královně máje) vítězí v mezinárodní esperantistické soutěži. Ještě před maturitou dokončil čtyřsetstránkový Velký esperantsko-český slovník (vydán poprvé v Přerově roku 1930), kromě toho vydává esperantský zpěvníček s národními a náboženskými písněmi a několik let vede v časopisu „Vpřed“ kurz tohoto jazyka (pod svým skautským jménem – „Stepní vlk“). Po maturitě nastupuje do biskupského semináře v Hradci Králové, kde roku 1936 přijímá kněžské svěcení. Jako duchovní působí nejprve jako kaplan v Jičíně, poté jako administrátor v Nové Vsi nad Popelkou (poblíž Nové Paky) a jako kaplan v Kutné Hoře: tam začíná jeho kariéra gymnaziálního profesora latiny, historie a náboženství5, která podstatně ovlivní i jeho další tvorbu literární. Učitelsky působil také ve Dvoře Králové nad Labem, v Jičíně a v Náchodě. S nástupem komunistů k moci musel svou učitelskou kariéru r. 1950 opustit a byl zařazen do duchovní správy. O rok později se vrací do rodné Přibyslavi, kde působí 5 let jako administrátor. Dalšími působišti jsou Veliš (poblíž Jičína), Chleby (u Nymburka), Letohrad a konečně Kratonohy (mezi Hradcem Králové a Chlumcem nad Cidlinou), kde zemřel. Jeho životní pouť se uzavřela v neděli 21. listopadu 1971 při oblékání mešních rouch, o čtyři dny později měl v rodné Přibyslavi pohřeb a byl zde také uložen do hrobu. Od dětství projevoval mimořádné jazykové nadání, které se pak projevilo v jeho díle esperantském, a později také v literárním. Velkou část svého díla, včet-

24 HISTORIE

ně dalších vydání esperantského slovníku (1947 a 1949), napsal společně s bratrem Karlem Filipem (1915–2001), který byl také knězem. Prof. Filip psal básně, povídky, novely a vydal jeden román Za vznešeným cílem (Hradec Králové 1944). Ve třicátých letech svá literární díla vydával pod pseudonymem Václav M. Vlček (Václav po zemřelém bratrovi, M. „mladší“ nebo Maria6, Vlček bylo rodné příjmení matky, užíval i jiné pseudonymy např. Bolemír Nešťastný, J. Orion, J. F. Přibyslavský). Kromě rybářské veselohry Bělička pro pana profesora z roku 1934 jsou jeho díla náboženského rázu a jejich smysl lze dovozovat i z řad, v nichž vycházela (Misie na jevišti apod.) Dlužno poznamenat, že„ztracenost“ díla prof. Filipa (či obou bratrů Filipů) je o to nepochopitelnější, že některá jejich díla (např. dramatická báseň „Ztracená“) vyšla v prestižním pražském nakladatelství Vyšehrad.

Dílo prof. Filipa – v přehledu

Básně Pomněnka: básně [pod pseudonymem Václav M. Vlček] Praha: Fr. Buhr, 1930 Chrám: Básně [pod pseud.] Pardubice: Východočeský tiskový spolek, 1934 Bílá slova: sbírka básní pro družičky Kutná Hora: Katolické jeviště, 1939 Cestou domů [s bratrem Karlem] Náchod, 1945 Román Za vznešeným cílem Hradec Králové: Družstevní (diecésní) nakladatelství Adalbertinum, 1944 Novela Zapomenuté slovo: Novely Hradec Králové: Adalbertinum, 1944 Prof. Jan Filip – osobnost a dílo

Dramata Bělička pro pana profesora: rybářská veselohra ve třech jednáních se zpěvy [pod pseud.] Brtnice: Josef Birnbaum, 1934 Konec světa: symbolická sociální souhra ve třech jednáních [pod pseud.], dvě vydání 1933 a 1935 Praha: Sdružení katolické mládeže, Brtnice: Josef Birnbaum, 1935 Řím: obraz z dob pronásledování křesťanů: drama o pěti jednáních s dvěma proměnami a živým obrazem [pod pseud.], Brtnice: Josef Birnbaum, 1932 Sestra Anunciata: drama ve čtyřech jednáních s předehrou [pod pseud.] Brtnice: Josef Birnbaum, 1934 U brány milosrdných: drama ve čtyřech jednáních s předehrou [pod pseud.] Jičín: Tiskařské družstvo, 1937 Křížek na čele: hra ve třech dějstvích [pod pseud.] Kutná Hora: Katolické Jeviště, 1939 Ztracená: Dramatická báseň v pěti dějstvích s proměnou [s bratrem Karlem] Praha: Vyšehrad, 1944 Biely čln: Hra v štyroch dejstvách [s bratrem Karlem] – slovenský překlad Prešov: Serafínsky svet, 1948

Fotografie P. Filipa z dob studií na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (Městské muzeum Přibyslav)


Nevydané hry: Bílý člun, Slib, Olin hledá své srdce (rozhlasová hra), Matka nejlepší – některá dramata vydal také v esperantu (o tom později v oddíle esperantistické dílo) Povídka U Jezulátka (několik vydání 1941, 1943, 1991), přel. také do slovenštiny (1948) Esperantistické dílo Fino de la Mondo (překlad dramatu Konec světa) La Turo inter Nuboj (Věž mezi mraky) Kantareto [zpěvník národních a náboženských písní, překlad] Praha-Břevnov: František Buhr, 1929 Kantareto – ĉeĥoslovakaj popolaj kantoj [s bratrem Karlem] Praha: Fr. Buhr, 1948 Velký slovník česko-esperantský Přerov: Nový Národ, 1930 Velký slovník esperantsko-český Přerov: Společenské podniky, 1947 a 1949, další vydání 1958 a reprint 1987 Mezinárodní řeč a katolíci Praha: Jednota katol. esperantistů, 1928, 1930

Významnější témata Filipova literárního díla

Z významnějších témat díla prof. Jana Filipa bychom asi mohli jmenovat následující – kontrast křesťanů a „světa“, vztah k zemi a vlastenectví, identita kněze a duchovního pastýře, sociální konflikty moderního světa a snaha na ně křesťansky odpovědět. Je tedy zřejmé, že dílo není omezeno ghettem katolické komunity – Filip aktivně promýšlí a reflektuje „radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby“.7 Primárně je však nese ono „misijní“ zaměření, o němž už byla řeč: literatura a divadlo jsou především prostředkem „misie“, mají služebnou funkci, která má činit zřejmým poslání církve a křesťanů na zemi.

HISTORIE 25

Teď k jednotlivým tématům podrobněji: Kontrast křesťanů a „světa“: drama Řím jako převyprávění legendy o sv. Anežce Římské – pevnost křesťanů tváří v tvář bezbožnému světu. Vztah k zemi a vlastenectví: Křížek na čele (symbolický příběh dívky – sirotka) – vydáno roku 1939 s nástupem hitlerovského Německa: „Přátelé, připadá mi, jako by v utrpení Liduščině se zračilo utrpení celé naší drahé vlasti. Od vlastních opuštěna a obklopena cizotou, zdálo se, že umírá. Ale vtiskněte svému národu na čelo svatý kříž a bude slavit svoje vzkříšení.“ Hra končí zpěvem svatováclavského chorálu. V té souvislosti není bez zajímavosti ani Filipova báseň z roku 1938, která je reakcí na ohroženost země po mnichovském diktátu: Spěš národe, den nový tobě svítá a neboj se, že strhli hradby tvé Bůh koho chrání, tvrz je nedobytá a marně loupí ruce hrabivé. Kde zmlká píseň české matky tam zase jednou znovu stříbrem zazvoní, co dnes nepřítel vzal, zas vrátí zpátky až před Bohem se národ pokloní. Můj lide volám hlasem láskou vzňatým a slova má nechť zazní v háj i luh. Ó vrať se k Bohu, ke svým svatým, ke slávě příští povede Tě Bůh.8 Zaznívá tu onen refrén českých katolických autorů doby: česká zem je „Bohemia sancta“ (svaté Čechy), jejíž mírou jsou její světci. Oni naplnili úkol, který jim dal Bůh tím, že je postavil do středu této země, že jim dal mluvit jazykem sv. Václava a jeho zbožné babičky sv. Ludmily: oni učinili z této země místo, kde se člověk mohl setkat s Bohem. Toto „nebeské dědictví“ tak nemůže žádný domnělý vládce (fašisté, komunisté) vzít.

26 HISTORIE

Sociální konflikty: hra Konec světa – téma vztahu „pokrokové ideologie“ (marxismu) a jeho koncepce nového světa a Kristova kříže, který symbolizuje smír, odpuštění a nový život Tady jistě lze připomenout i kontext katolické sociální nauky, zejména vydání významné encykliky papeže Pia XI. Quadrogesimo anno z 15. května 1931, v níž se velký meziválečný pontifik snaží řešit otázku překonání třídní společnosti a formuluje jeden z významných pilířů sociální nauky církve, tzv. princip subsidiarity.9 Boj o katolickou identitu („proti tisku tisk – proti spolku spolek“): proti populární hře Josefa Haise-Týneckého (1885–1964) Sestřičky u sv. panny Kláry (1932) napsal F. hru „Sestra Anuniciata“, která má ukázat důstojnost řeholního a kněžského stavu. Filip stejně jako mnozí jiní katoličtí literáti byl dotčen způsobem, jak se zesměšňuje a zlehčuje řeholní stav. Hra má zřetelně polemický tón.

Mladý kněz – kaplan P. Jan Filip v Jičíně r. 1936 (Městské muzeum Přibyslav)


Darující a vykupující láska: dramatická báseň Ztracená, zřejmě nejvýznamnější dílo obou bratrů – symbolický příběh o darující a vykupující lásce: analogické tématům velkého francouzského básníka, dramatika a katolického konvertity Paula Claudela (1868–1955). Technické vylepšování světa a realita křesťanské lásky: hra U brány milosrdných připomíná téma Čapkova románu Krakatit z roku 1922, vědci mají v rukou mocné nástroje, jak zničit celý svět. Ideově tu kontext tvoří svár progresivismu jako víry v progresivní „vylepšování světa“ a křesťanského „realismu“, víry, která je založena na vědomí lidské slabosti, která potřebuje spočinout v Božím milosrdenství.

Hodnocení díla prof. Jana Filipa

Dílo prof. Filipa je významně ovlivněno vědomím jeho povolání kněze a učitele: při hodnocení jeho díla tedy nelze hovořit pouze o literární kvalitě, resp. životnosti tohoto díla, ale i jeho „pastoračním“ rozměru. Filip dobře zvládá literární techniky, dílo prozrazuje širokou sečtělost v klasické literatuře (i antické), v dějinách i v klasicích katolické teologie, rozumí výstavbě literárního textu i textu dramatického. Nepochybně trvalou hodnotu má jeho dílo esperantistické, zejm. slovníkové (souvisí s povahou esperanta jako „mrtvého“, resp. „nehybného“ jazyka). Literární dílo – tak jak ho představuje prof. Filip – má být poučné (např. drama „Řím“), zbožné, krásné (užití literární, exaltované řeči postav či klasických veršových forem), nesené vědomím, že umění je cestou k Bohu. V tom smyslu bychom mohli říct, že Filipovo dílo proniká hluboký liturgický rozměr: literatura „slouží“ výrazu, který ji přesahuje, v podobném smyslu jako posvátná hra liturgie, která zjevuje Boží tajemství. Prof. Jan Filip – osobnost a dílo

U takového díla pochopitelně není pointa samoúčelné mistrovství autorovo, ale proměna diváka. Tento typ literatury má ovšem i mnohá úskalí – didaktičnost (osvětově-poučný rozměr díla – podobně jako v obrozeneckém divadle má být divák nejen baven, ale i poučen), „typovost“ postav (postavy nepředstavují – jako je to běžné v moderní literatuře – konkrétní lidský osud, ale obecné pravdy o skutečnosti). Logicky má taková literatura i poměrně malý přesah mimo katolické prostředí, jejím centrem je poslání. Podobně jako katolická liturgie končí zvoláním „Ite, missa est“ (běžný čes. překlad: Jděte ve jménu Páně, doslova: Jděte, jest posláno [shromáždění]), tak smyslem děl prof. Filipa je misie („misie na jevišti“ či jinde). Nejedná se tu tedy primárně o kritéria umělecká, nýbrž funkcionální: literatura není jen uměleckým artefaktem sama v sobě ( jejímž jádrem je „estetická funkce“, jak ji chápe literární věda), nýbrž její hodnota je v jejím působení, v jejím poslání měnit život a svět. Tento postoj je velmi typickým výrazem píšících kněží – umění je prostředek (nikoli výhradně, ale hlavně) k dosažení „vznešeného cíle“, tj. Boží oslavy. Asi není třeba dodávat, že úskalím je jistá topornost a chtěnost takovéhoto díla – teologie a literatura se mohou potkávat, ale nikoli překrývat. „Zapomenutost“ Filipova díla je možná zarážející, ale svědčí to také o tom, že Filipovi šlo přednostně o obsah a působení jeho děl, nikoli nutně o jejich estetické či umělecké kvality. Většina jeho děl byla určena běžnému katolickému čtenáři či divákovi a nese také pečeť své doby: odpovídá na situace a problémy zejména katolického společenství v době první republiky a během okupace. Můžeme říci, že je jakýmsi „kázáním“ svého

HISTORIE 27

druhu, které je žánrem daného publika a daného okamžiku. Je třeba říct, že díla vznikala v době pro katolíky nelehké: katolíci i přes veliké množství věřících (ke katolické církvi se v Československé republice v roce 1921 hlásilo 82 % obyvatel) žili pod značným ideologickým tlakem10, který souvisel s neblahým spojením „trůnu a oltáře“ v době habsburské monarchie. V tom smyslu je možné pochopit i zřetelný polemický tón vůči „bezbožnému“ světu, který na dnešního čtenáře působí poněkud nepatřičně: ostatně i katolíci – právě v duchu textu zmíněné konstituce Gaudium et spes – dnes zdůrazňují svůj příklon k tomuto světu, protože „není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“11 V tom smyslu zastaral nikoli nutně obsah, ale především kontext Filipových děl: katolická komunita dnes nedisponuje množstvím spolků a svébytných organizací typu Sdružení katolické mládeže či Sdružení katolických tovaryšů, ani už se netěší z přízně mas, zejména venkovského obyvatelstva. Tento kontext sice činí Filipovo dílo zajímavým svědectvím o době, v níž vznikalo, tato doba ovšem už zřejmě nenávratně minula.

Osobnost a dílo prof. Filipa dnes – odkaz prof. Filipa

Podle poslední dostupné statistiky z roku 2001 je katolíků 26,8 % (2 740 780): situace církve, která si prošla komunistickou zkušeností, likvidací elit a systematickou ateizací, je podstatně odlišná: církev tedy nejen chce, ale i musí žít uprostřed

28 HISTORIE

světa, který ji většinou nerozumí a pro nějž díla jako je dílo prof. Filipa působí jako ideologický nátlak. Literární texty žijí svým vlastním životem bez ohledu na osobnost svého autora – v tomto ohledu lze konstatovat, že v literárním kontextu bude dílo prof. Filipa vzpomínáno asi obtížně: texty netlumočí jen myšlenky, ale i kontext doby, a ta je dnes dramaticky odlišná (kupř. neexistují aktivní kat. spolky toho typu, který byl ještě v době druhé republiky běžný), je málo „míst“, kde by jeho dílo spočinulo a literární normy jsou dnes podstatně odlišné. Ostatně právě proto, že situace literatury i postavení katolického společenství jsou dnes tak odlišné, musí katolická literatura oslovovat i lidi vně katolického prostředí, literatura musí být tedy i více „literární“ – musí snést estetická kritéria této doby. Nepochybným odkazem prof. Filipa je jeho dílo esperantistické: ostatně v esperantistickém prostředí je jeho jméno citováno nejčastěji. Prof. Filip byl ovšem hlavně a především kněz a duchovní pastýř a tady bude jeho stopa – byť omezená na určitou generaci – asi nejhlubší: byl znám jako propagátor úcty k Božskému Srdci Páně, kterému zasvěcoval rodiny, jako dobrý kazatel a vzdělaný teolog, jako obětavý kněz, který dojížděl za svými farníky i do vesnic, aby vysluhoval svátosti nemocným a starým lidem. To vše jsou kategorie meta-historické: jsou to skutečnosti, které nelze běžnými prostředky změřit, protože jejich mírou je Boží konání v tomto světě, dění milosti. Připadá mi, že smysl jeho díla a i klíč k jeho osobnosti můžeme najít v závěru jeho dramatické básně Ztracená: Jiřinka: Ó chvalme Pána! Teď našel jsi mne, i když svět mne ztratí. Poustevník: Kdo život dá, ten k Životu se vrátí. Prof. Jan Filip – osobnost a dílo

Prof. Filip se „směnil“ slovy Antoina de Saint-Exupéryho: nebude zřejmě připomínán jako velký literát, ale mohl proměnit vnímání skutečnosti u mnoha lidí. Mohl je přivést k Tomu, o němž křesťané věří, že je světlo světa (Jan 8,12).

1 K tomu též informace dostupné na webu: http://filip.pribyslavsko.cz/. 2 Lexikon české literatury 1 A-G. Praha: Academia, 2000. 3 Putna, M. C.: Česká katolická literatura 1918-1945. Praha: Torst, 2010. 4 Jan Filip (teolog), http://cs.wikipedia.org/ wiki/Jan_Filip_(teolog), 1.12.2011 5 V Kutné Hoře působil také jako profesor na učitelském ústavu. 6 Tak Národní knihovna České republiky. 7 Srov. Gaudium et spes, Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě, čl. 1. (Dále GS) Dostupný na http://www. vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_ council/documents/vat-ii_const_19651207_ gaudium-et-spes_cs.html). 8 Cituji z rukopisu. 9 Encyklika je v české verzi dostupná na http:// www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/QuadragesimoAnno.htm. 10 Symbolizovaný hesly typu „Pryč od Říma“, „Pomsta za Bílou Horu“ apod. O tom více v článku J. Kružíkové Mezi „Pryč od Říma!“ a „Modem vivendi“: z osudů katolické církve v Československu za první republiky a za německé okupace, Lidé města, dostupné na http://lidemesta.cz/index. php?id=315, 1.12.2011 11 GS 1.


HISTORIE 29

Jaroslav Havlíček

Uranové zrudnění mezi Stříbrnými Horami a Simtany V obecném povědomí kolují zprávy o výskytu uranu v okolí Stříbrných Hor. Bližší informace ovšem většinou chybějí. V minulých dobách byly obdobné údaje přísně tajeny, neboť šlo o strategickou surovinu. Dnes jsou již příslušná data odtajněna. Protože těžba zdejších zásob uranu by dnes nebyla ekonomická, neprobíhají zde ani žádné práce, jako je tomu například na nedalekém ložisku Brzkov. O tom, že v blízkém okolí však již drobná těžba uranové rudy proběhla, se pak neví prakticky nic. Jedna z takovýchto lokalit se nachází na poli mezi obcemi Stříbrné Hory a Simtany. Na základě několika málo dostupných informací lze historii objevu, průzkumu a dokonce i těžby vylíčit následovně. Zdejší radioaktivní anomálie byla objevena a zkoumána v 50. letech minulého století. V rámci průzkumu bylo nalezené uranové zrudnění odtěženo šachticí č. 47. Při těžbě byla získána rudnina v převodu na čistý kov (uran) v řádu jednotek kil o g r a mů . D ů l n í dílo bylo po dokončení těžebních prací zasypáno a vytěžený haldový materiál byl rozvezen. V současné době je místo zaniklé šachtice lokalizovatelné pouze podle vyvýšeniny v poli – je

30 PŘÍRODA

oboráváno. Při nedávném povrchovém průzkumu zde ani v blízkém okolí již zvýšená radioaktivita či přítomnost vytěženého materiálu zjištěna nebyla. Z geologického a mineralogického pohledu lze uvést, že se daná lokalita nachází v blízkosti přibyslavského hlubinného zlomu, a to nad jeho křížením s hlubinným zlomem křídelským. Jde o oblast krystalinika, která je u Stříbrných Hor tvořena převážně sillimanit-biotitovými pararulami, biotitovými pararulami a biotit-granátovými pararulami. Vlastní uranové zrudnění se na ložisku vyskytlo v nepravidelných hnízdech, kdy dislokace byly vyplněny uranovou černí a uranovými slídami. Z dalších rudních minerálů zde byly zastoupeny molybdenit, pyrit, sfalerit, chalkopyrit a arzeno-

Žíla černého smolince (rudy uranu) – Brzkov (foto: J. Havlíček)

Uranové zrudnění mezi Stříbrnými Horami a Simtany

pyrit, dále byly přítomny titanit, galenit, křemen a karbonáty včetně magnezitu. V databázi archivu Geofondu, který je volně přístupný na internetu, je v sekci „Poddolovaná území“ v místě výskytu a následné těžby uranové rudy šachticí č. 47 křížek, a v odkazech je pouze heslovitá informace, viz obr. 1. Tato lokalita však ani po vytěžení uranového zrudnění a následné aplanaci důlního díla neupadla v zapomnění. Na sklonku druhé poloviny minulého století byla celá oblast opětovně zkoumána na přítomnost radioaktivní suroviny, a to prostřednictvím hloubkových vrtů, jak ukazuje obr. 2. Mezi mnoha vrty provedenými do hloubky 100 – 500 m byl odvrtán též jeden do hloubky 655 m. V tomto nejhlubším vrtu, označeném červenou barvou a kódem A-16, bylo uranové zrudnění zastiženo v hloubkách 79,6 m, 80,0 m a 261,7 m. Kromě uranového zrudnění zde bylo objeveno i zrudnění s obsahem ryzího stříbra, bismutu a dalšími velmi vzácnými minerály stříbra, olova, teluru a bismutu. V závěrečném posudku číslo GF FZ006536, jehož autorem je kolektiv ve složení M. Holub, M. Mísař, Z. Moupic, J. Ondřík, M. Scharmová, J. Špaček, J. Šternberk a Z. Záliš, se lze dozvědět,

že na základě souhrnu a vyhodnocení veškerých údajů o vyhledávacím a předběžném průzkumu na uranové rudy z této oblasti, jehož součástí je též prvotní geologická dokumentace, byl vyhodnocen prognózní úsek Simtany se zásobami 130,7 tuny uranové rudy. Pokud by došlo k nárůstu růstu cen uranu na světových trzích, je reálná šance, že na této lokalitě bude otevřen uranový důl. Uskutečnilo by se tak obnovení rudného hornictví, které okolní krajinu proslavilo i za hranicemi Čech ve 13. a 16. století těžbou rud stříbronosných. Se souhlasem redakce převzato z časopisu Horáček – Stříbrné Hory

Použitá literatura a zdroje

www.geofond.cz Scharmová M. 2000: „Polymetalické zrudnění od svaté Anny u Havlíčkova Brodu“. – Bull. Minerál.-petrolog. Odd. Nár. Muz. Praha, 8.

Uranové zrudnění mezi Stříbrnými Horami a Simtany

PŘÍRODA 31

Pavel Bezděčka

Obr mezi trpaslíky Při toulkách lesy Přibyslavska jste jistě někdy narazili na šedomodře zbarvené, asi jeden centimetr velké živočichy. Nejnápadnější jsou na podzim, kdy jich za deštivého počasí po kamenech, kmenech stromů v bukových i smrkových lesích lezou stovky, ba tisíce. Znají je bezpochyby všichni houbaři, neboť je často nacházejí na plodnicích hub. Zjevem ti tvorové připomínají hmyzí larvy, neboť mají měkké larvovité tělo a jsou bezkřídlí. Však proto tento robustní zástupce skupiny chvostoskoků dostal krásné české jméno – larvěnka. Ale proč obrovská? To proto, že většina ostatních chvostoskoků měří méně než jeden milimetr. Jen opravdu velké druhy měří dva až čtyři milimetry. Takže larvěnka, se svými sedmi až devíti milimetry, je mezi svými soukmenovci opravdovým obrem.

32 PŘÍRODA

Pro vědu byla larvěnka poprvé objevena a popsána v roce 1842 polským zoologem A. S. Wagou z obce Bielany (dnes součástí Varšavy), a ten ji pojmenoval vědeckým jménem Tetrodontophora bielanensis. Zatímco její druhové jméno ( jak jste si určitě všimli) je odvozeno od místa jejího nálezu, tak rodové jméno odráží charakteristický znak jejího těla, neb na konci zadečku má larvěnka čtyři zoubky. Tetrodontophora – volně přeloženo – tedy znamená „čtyři zoubky nesoucí“. Chvostoskoci jsou velmi zajímaví tvorové. Ačkoli žijí ve svrchních vrstvách a na povrchu půdy, jsou zcela slepí. Orientují se jen hmatem a vnímáním chemických látek v prostředí. Smyslové orgány mají soustředěny především na tykadlech, kterými neustále čile pohybují. Na břišní straně těla mají chvostoskoci jakousi skákací vidličku – vynikající nástroj k rychlému úniku před nebezpečím. Tento pružný vidličkovitý útvar je za běžných okolností sklopen pod tělem. Ovšem jakmile je chvostoskok vyrušen, na nic nečeká a uvolní malé háčky, které drží vidličku v klidové

Obr mezi trpaslíky

poloze. Vidlička se prudce vymrští, uhodí do podkladu a chvostoskoka vyhodí do vzduchu. Drobnější druhy s dobře vyvinutou vidličkou dokážou skočit i dvacet centimetrů a zmizet tak svým nepřátelům z dohledu. Tohoto způsobu úniku před nepřáteli však larvěnky příliš nevyužívají, neboť jejich vidličky jsou poměrně krátké, těla mohutná a jejich skoky bývají nemotorné a nanejvýš několik málo centimetrů dlouhé. Proto při vyrušení využívají larvěnky jiný způsob ochrany – stáčí se do kuličky a staví se mrtvými. Máte-li měkké tělo, je metoda stavění se mrtvým přece jen riskantní, a proto mají larvěnky v zásobě ještě jeden trik. Ze zvláštních otvůrků umístěných v pokožce na každém tělním článku, vylučují při podráždění drobounké kapičky lepkavé tekutiny. Kromě toho, že lepivý účinek omezuje nepřítele (např. pavouka či dravého brouka) v pohybu, obsahuje tekutina i směs tří alkaloidů, které při dotyku vyvolávají u predátorů celkovou dezorientaci a poruchy pohybové koordinace. Kombinace všech popsaných obranných metod je asi docela úspěšná, neboť s jemnými larvěnkami se můžeme potkat docela často. Larvěnky jsou však velmi náchylné k vyschnutí, a proto po většinu roku žijí skrytě ve svrchních vrstvách půdy a lesní hrabanky, kde je dostatečná vlhkost. Na kameny, mech a kmeny stromů vylézají za potravou pouze při dostatečné vlhkosti. Jejich pokožka musí být neustále vlhká, proto jakmile oschnou, vracejí se okamžitě zpět do půdy. V horkých a suchých obdobích zalézají hlouběji do půdy, a proto se s nimi v parném létě téměř nesetkáme. Nejlepším časem je proto pro ně vlhký podzim, kdy se i rozmnožují. K pohlavnímu aktu však u nich nedochází. Samečci, zpravidla až v listopadu, připevňují k podkladu zvláštní malinké kulovité Obr mezi trpaslíky

schránky obsahující spermie. Samičky tyto schránky vyhledávají a pojímají je do svého pohlavního aparátu, kde se spermie po chvíli ze schránek uvolňují. Samičky následně kladou v malých shlucích vajíčka, z nichž se mladé larvěnky, které se od dospělých liší prakticky jen velikostí a bělavým zbarvením, líhnou na jaře příštího roku. Larvěnky jsou tedy zvířátky vlhkomilnými a chladnomilnými, proto jsou nejhojnější v chladných pahorkatinách, v podhorských a horských oblastech. Najdeme je však i v nížinách, ale pouze v těsné blízkosti vodních toků, kam jimi byly zaneseny z výše položených oblastí. V naší republice se nimi můžeme setkat kdekoli na vhodných místech, ovšem pouze na východ od Vltavy a Labe, po nichž probíhá západní hranice jejich rozšíření. A ještě jednou zvláštností se larvěnky vyznačují. Nemají žádné žijící bezprostřední příbuzné a jsou považovány za velmi starobylou formu chvostoskoků, která přežívá až do dnešních časů, zatímco její příbuzní již dávno vyhynuli.

PŘÍRODA 33

Pavel Bezděčka & Klára Bezděčková

Mravenci Přibyslavi a okolí 12 Mravenec lesní

Formica rufa a Formica polyctena Při zimních procházkách se můžeme plně soustředit na krajinu. Bezlisté břehové porosty nám prozrazují, jak se tok vine údolím a kde v zákrutech nechává nánosy písku či bahna. Odlistěné aleje zase prozrazují, jak se cesty klikatí a kde se zahlubují do úvozů. V lesích najednou vidíme do hlubin porostů a v nich zbytky lůmků skrytých předtím pod keři bezu černého. Mrazivý vzduch je zpravidla čirý a nerozptyluje nás žádný poletující hmyz. Ani ten po zemi či stromech pobíhající. Ba dokonce nezahlédneme ani ty všudypřítomné mravence. Mravence ne, zato jejich hnízda ano. Alespoň klasická kupovitá hnízda lesních mravenců. A zahlédneme je snadněji než během léta a podzimu, kdy byla mnohdy skryta pod keři a v trávě, nyní mrazem spálené a slehlé. Přibyslavsko, podobně jako většina území Českomoravské vrchoviny, je rájem lesních mravenců. Skoro v každém lesním porostu na nějakou kupu narazíme, někde dokonce i na celé komplexy hnízdních kup. Tato kupovitá mraveniště z jehličí, větviček, pupenů, šupin smrkových a jedlových šišek i kousků pryskyřice vytváří několik druhů našich mravenců rodu Formica, které je zvykem označovat jako lesní mravence. Odborníci je řadí v rámci rodu Formica do podrodu Formica s. str., který je na území naší republiky zastoupen šesti druhy: mravenec lesní větší (F. rufa), mravenec lesní menší (F. polyctena), mravenec pařezový

34 PŘÍRODA

Typické hnízdo mravence Formica rufa

(F. truncorum), mravenec luční (F. pratensis), mravenec podhorní (F. lugubris) a mravenec boreální (F. aquilonia). Kromě posledního ze jmenovaných, všechny ostatní najdeme i v lesích Přibyslavska. O třech z nich, tedy o mravenci pařezovém, mravenci lučním a mravenci podhorním, jsme již v Přibyslavském čtvrtletníku psali. Toto pokračování jsme vyhradili pro zbývající dva druhy skupiny, a to pro mravence lesního většího a mravence lesního menšího, tedy druhy Formica rufa a Formica polyctena. Nebudeme zde opakovat to, co je společné kupovitým lesním mravencům, protože bychom museli opakovat, co jsme napsali v předcházejících dílech, tedy o významu lesních mravenců pro zdraví lesa, o zajímavém způsobu zakládání hnízd nebo o složité organizační struktuře a výjimečných životních strategiích lesních mravenců. Zato vám napíšeme více o těchto dvou velmi si blízkých druzích. Na Přibyslavsku jsou oba nejhojnějšími z lesních mravenců a bez přesné evidence je věru obtížné rozMravenci Přibyslavi a okolí 12

hodnout, který z nich je ten nejhojnější. Obývají nejen rozsáhlé lesní komplexy, kde je najdeme zejména kolem lesích cest a v průsecích, ale i na lesních okrajích, v blízkosti obcí i v silničních příkopech. Jedeme-li kterýmkoli směrem z Přibyslavi, ať již směrem na Polnou, Jihlavu, Brod, Žďár či na Velké Dářko, ve všech lesních úsecích, třebaže jsou krátké, uvidíme z auta nějaké hnízdní kupy těchto dvou druhů mravenců. I během jízdy autem je možné tak trochu spekulovat o tom, kterému druhu pozorovaná kupa patří. Mravenci Formica rufa budují kupy spíše z hrubšího materiálu, tedy z jehličí smíchaného s vyšším podílem suchých větviček a jejich úlomků. Základ kupy často tvoří práchnivý pařez postupně překrytý vrstvou jehličí. Tvar je zpravidla pravidelně oblý. Oproti tomu mravenci druhu Formica polyctena budují v našem kraji zpravidla hnízda pouze ze smrkového jehličí. Základem je často hromádka klestu a tvar kupy bývá nepravidelný. Na otevřených

místech jsou hnízdní kupy tohoto druhu ploše zaoblené, ve stinných místech to bývají vysoké až neforemné hromady nakupeného jehličí. Tolik základní schéma. Ve skutečnosti však existuje takové množství alternativ, vlivů a možností, že i my, znalci, se téměř v polovině případů zmýlíme, když se snažíme podle tvaru a charakteru hnízdní kupy předběžně stanovit druh. Proto to vždy ověřujeme determinací mravenců sebraných z povrchu hnízda. A zde narážíme na další problém. Mravence obou druhů je někdy i pro odborníka velmi obtížné od sebe odlišit. Jsou si totiž velice blízce příbuzní, dokonce tak příbuzní, že se mezi sebou někdy i páří a potomci vzešlí z tohoto mezidruhového křížení jsou plodní. Rozeznávání mravenčích druhů však nemusí trápit běžného návštěvníka lesa. Ten by se měl z každého nalezeného mraveniště těšit, protože přítomnost kup lesních mravenců, lhostejno kterému druhu patří, je dokladem, že les je zdravý a plný života.

Obří hnízda mravence Formica polyctena

Mravenci Přibyslavi a okolí 12

PŘÍRODA 35

Pavel Bezděčka

O kaprech nejen vánočních Jídlo je zcela zvláštní a specifickou součástí vánočních svátků, ať už se jedná o štědrovečerní večeři nebo sváteční obědy dnů následujících. Na náš (tedy český a moravský) štědrovečerní stůl již desítky let neodmyslitelně patří smažený nebo jinak upravený kapr. Většina obyvatel Čech a Moravy si dnes vánoce bez kapra ani nedovede představit. Ale vždycky tomu tak nebylo. Výběr pokrmů, z nichž byla sestavena štědrovečerní večeře, se měnil kraj od kraje a lišil se především podle místní zemědělské produkce (bohatá selská území s rozvinutým obilnářstvím, chudé podhorské oblasti s pastvou dobytka, vinohradnické a ovocnářské obce, rybníkářská území)

36 PŘÍRODA

a také sociálním postavením rodin. Ještě počátkem minulého století byly na štědrovečerním stole venkovských rodin ryby velkou vzácností, na rozdíl od zámožných měšťanských domácností. Lze tedy bez nadsázky spojovat přítomnost ryb na štědrovečerních stolech se vzestupem životní úrovně v našich zemích. V přehledu ryb, které jsou na tuto nejslavnostnější večeři v roce připravovány, vítězí zcela jednoznačně v našich zemích kapr. Tuto laskominu si dle statistik dopřeje o vánocích naprostá většina našich obyvatel (88 %). Zajímavé (ale dlužno uznat logické) je, že kapra si dopřává asi jen polovina lidí žijících samotně v jednočlenných domácnostech, zatímco jej připravuje přes 94 % vícečlenných rodin. Ale konec nepřesných čísel a proměnlivých údajů, půjdu k faktům a prozradím vám něco o kaprech, nejen vánočních. Kapr, o němž je tu řeč, má v zoologickém systému české jméno kapr obecný a vědecké jméno Cyprinus carpio. Dnešní


kapr, jak jej známe z výlovu rybníků a předvánočních kádí na náměstích, to je výhradně chovaná forma původně divokého kapra. Ten žil kdysi jen ve velkých evropských řekách spadajících do úmoří Kaspického jezera, Černého moře a Středozemního moře. V současné době je však tento druh zásluhou lidí rozšířen po celém světě. Určitě je zajímavé a snad i symbolické, že původní divoká forma, zvaná sazan nebo také kapr dunajský, je dnes u nás velmi vzácná a přirozeně se vyskytuje pouze v dolním toku řek Moravy a Dyje. Z tohoto důvodu byl již před více lety kapr sazan zařazen mezi zákonem chráněné druhy ryb. Ve většině našich větších řek, a také v rybnících a jezerech žije vysazovaná a chovaná rybniční forma kapra obecného, jak jsem již zmínil. Ta byla vyšlechtěna v průběhu mnoha set let jeho domestikace, jejíž počátky klademe až do 13. století. Na rozdíl od nízkého a oválnějšího divokého sazana má chovaná forma vysoké


ploché tělo a vyskytuje se ve třech typech, lišících se množstvím šupin. Podle toho je označujeme jako kapra šupinatého, kapra lysce a kapra hladkého. Nepřítomnost šupin je však znakem nízké životnosti, proto je v rybnících zpravidla chován kapr šupinatý nebo lysec. Chov kapra byl od počátku dosti jednoduchý, protože biologické potřeby tohoto druhu dokázal člověk snadno napodobit i v umělých podmínkách. Původním biotopem kapra obecného jsou totiž jen dolní toky velkých řek a v nich především klidné tůně a ramena. Rybníky vytvořené člověkem tyto požadavky dobře splňovaly. Kapr je navíc společenská ryba a žije v hejnech, nevadí mu tedy ani velká koncentrace jedinců. Další výhodou pro chov je skutečnost, že kapři přečkávají zimu v hlubších místech a v klidovém stavu. Kapří plůdek se zpočátku živí pouze zooplanktonem, zejména perloočkami a buchankami, ale velmi brzy začne hledat potravu na dně. Všimli jste si, že kap-

PŘÍRODA 37

ři mají takzvaná spodní ústa? Čili ústa umístěná téměř na spodní stranu hlavy? To proto, že potravu sbírají především ze dna. A všimli jste si, že mají kolem úst masité hmatové vousky? Ty jsou pro kapří život velmi důležité, protože kapři dolů pod sebe a navíc v kalné vodě prakticky vůbec nevidí a potravu na dně si prostě vyhmatávají. Dospělí kapři sbírají ze dna především larvy pakomárů a jiného hmyzu, dále nitěnky, červy a nejrůznější jiné vodní živočichy. Ale nejen to, kapři seberou na dně prostě cokoli co je k jídlu, tedy i nejrůznější rostlinné zbytky a semena. Kapři patří mezi takzvaně středněvěké ryby s průměrným věkem kolem deseti let. Ovšem někteří jedinci se dožívají dvaceti a dokonce i třiceti let! Rychlost růstu kaprů (myšleno z hospodářských hledisek) je velmi dobrá, ovlivňuje ji především dostatek potravy a délka vegetačního období. Kapříci jsou docela pilní jedlíci a v pátém roce života bývají již asi půl metru dlouzí. Pilně baští a rostou i ve vyšším věku a ve větších nádržích a hlubokých řekách dosahují někteří starší kapři hmotnosti přes dvacet kilogramů. Ovšem ani to ještě nejsou kapři rekordní. Takoví váží i přes třicet pět kilo a pokud je mi známo, rekord drží kapr ulovený před několika lety nedaleko francouzského města Bordeaux, který vážil přes čtyřicet kilogramů. K rozmnožování jsou kapři připraveni zpravidla již třetím a čtvrtým rokem. Třou se v květnu až červnu, když už je voda teplá a lidé začínají s koupáním. Kapří máma může mít až přes milión jiker, které jsou lepkavé, nažloutlé, o průměru kolem jednoho a půl milimetru. Tolik z intimního života kaprů a teď se vrátím ještě jednou ke štědrovečerní večeři a tentokrát nakouknu do kuchyní jiných národů a začnu sousedy. On totiž kapr ani zdaleka není mezi-

38 PŘÍRODA

národně uznávanou a univerzální štědrovečerní krmí. Slovenští sousedé sice kapra také uctívají, ale Poláci místo kapra častěji připravují jiné ryby – holt mají moře. Maďaři sice na štědrovečerní stůl podávají typickou rybí polévku vařenou s rajčaty a zvanou halázslé, ale kapr pak už nehraje prim, často je nahrazen štikou a ještě častěji plněným kapustovým listem s chlebem. Německy hovořící sousedé milují zejména své vánoční buřty a klobásky, Dánové vodní drůbež nebo vepřovou pečeni případně tresku, podobně jako ostatní Skandinávci. Naproti tomu Britové, Američané či Australané mají své věhlasné štědrovečerní nadívané krocany, které okoukali pravděpodobně z vánočních zvyků Francouzů. Je docela možné, že s prohlubující se integrací nejen evropskou a nejen hospodářskou naše nadšení pro vánoční kapry nakazí i jiné kultury, jak to v čím dál větší míře můžeme pozorovat v Německu. A to je věc, kterou kaprům ani naší přírodě nepřeji. Neboť především zásluhou vánoc se stal chov kaprů suchým byznysem. Z mnoha krásných romantických rybníků se staly fabriky na výrobu „ryby“. Na březích stojí plechové násypníky na granule a do vody se každoročně vozí hromady hnoje. Hnědá či sytě zelená rybniční voda celé léto zapáchá a o nějakých leknínech, stulících a často i jen obyčejném orobinci, šmelu, rdestu či šípatce si můžete jen nechat zdát. A o koupání jakbysmet. V dnešní uspěchané době mnozí z nás hledají útěchu a klid v dávných zvycích, obyčejích a přístupech. Stejně však touží po zlepšení a zkvalitnění životního prostředí a naší přírody. Možná, že změna štědrovečerní tabule, tedy návrat do „předkapřího období“ by se mohla stát jedním z významných kroků k dosažení těchto cílů. O kaprech nejen vánočních

Klára Bezděčková

Rys ostrovid Lynx lynx K původním lesním živočichům Českomoravské vrchoviny patřily i velké šelmy – medvěd brtník (Ursus arctos), vlk (Canis lupus), rys (Lynx lynx). Medvěd a vlk z této oblasti již vymizeli, ale rys se tu vzácně objeví i dnes. A výjimečně navštíví i náš mikroregionu, konkrétně národní přírodní rezervaci Ransko. Rys ostrovid je největší evropská kočkovitá šelma, samci mohou vážit téměř 40 kg. Od ostatních koček se odlišuje krátkým ocasem a štětičkami na ušních boltcích. Většina jedinců má srst na lících prodlouženu v tzv. licousy. Zbarvení těla je proměnlivé, ale vždy jsou v něm alespoň zčásti přítomny skvrny. Rys žije samotářsky, jedinci opačného pohlaví se

setkávají koncem zimy v krátkém období páření. Samice rodí po přibližně 9–10týdenní březosti jedno až pět mláďat. Nejdůležitější složkou potravy našich rysů jsou lesní kopytníci, a to především srnec obecný, méně pak jelen lesní, prase divoké, muflon a kamzík horský. Součástí potravy jsou však i zajíci, lišky, kočky, drobní hlodavci, různé druhy ptáků, obojživelníci či hmyz. Způsob lovu je založen na číhání (často na vyvýšeném místě), následném opatrném plížení a útoku, vedeném z bezprostřední blízkosti. V minulosti byl rys ostrovid rozšířen v rozsáhlých lesních oblastech Eurasie. Dnes je jeho areál nesouvislý, na území Evropy značně ostrůvkovitý. Původní populace rysa u nás pravděpodobně obývala velkou část území Čech, Moravy i Slezska. Středověká kolonizace krajiny však způsobila její ústup. V 15. až 17. století rys vymizel z oblastí, které byly přetvořeny v kulturní krajinu (Polabí a hustě osídlená krajina středních Čech).

foto: K. Bezděčková

Rys ostrovid – Lynx lynx

PŘÍRODA 39

Do 18. století se v lesnatějších vrchovinách, předhůřích a některých horách dochovaly rozdrobené místní populace, ty však definitivně zanikly pravděpodobně do konce 19. století. Opětovný výskyt rysa ostrovida v českých zemích byl zaznamenán až v druhé polovině 20. století. Nejprve se v Moravskoslezských Beskydech začali pravidelně objevovat rysové ze Slovenska a příležitostně byli pozorováni migrující jedinci i v dalších horských oblastech včetně Šumavy. Teprve na počátku 80. let se zvýšil počet příchozích exemplářů a následně se u nás začaly utvářet rysí populace. Obecně dává tato šelma přednost lesům středních a vyšších poloh s bohatým podrostem a četnými skalními útvary. Rys ostrovid patří mezi zákonem zvláště chráněné, silně ohrožené, druhy živočichů. Mezi ohrožené druhy je zařazen

i v červeném seznamu savců ČR, a také zákon o myslivosti jej řadí mezi zvěř, kterou nelze lovit. Chráněn je i řadou mezinárodních dohod. Za škody způsobené rysem je možno žádat náhradu. Hlavním ohrožením této nádherné šelmy je především nelegální lov a změna přirozených stanovišť. Rys je velice plachý a uvidět ho zblízka je ve volné přírodě téměř nemožné. Proto není třeba se setkání s ním obávat. Na přítomnost rysa nás však mohou upozornit jeho stopy, dobře viditelné zejména na čerstvě napadlém sněhu.

Použité prameny: Uhlíková et al. 2008: http://www. casopis.ochranaprirody.cz/clanky/ rys-ostrovid-v-ceske-republice.html

foto: K. Bezděčková

40 PŘÍRODA

Rys ostrovid – Lynx lynx

Pavel Bezděčka

Domečky pro včelky samotářky, aneb kterak se zabavit, pomoci přírodě a mít z toho prospěch Zima prakticky teprve začíná a mnozí přemýšlí o tom, co s volným časem za dlouhých zimních večerů, když dny jsou kratičké a televize poskytuje stále méně kvalitní zábavy. Pro tento čas vám nabízím poněkud neobvyklou činnost, ze které můžete mít prospěch a poučení. Přitom vás to (nebudete-li chtít) nebude téměř nic stát. Vše, co zde navrhnu, můžete zvládnout prakticky bez jakýchkoli finančních nákladů. Než však začnu, musím se na chvíli vrátit do časů letních a do přírody. Myslím tím na kvetoucí louku, k okraji lesa, do

sadu či vaší zahrádky, prostě kamkoli, kde na květy bylin, keřů i stromů naletují nejrůznější včelky a včely, aby zde hledaly nektar a pyl, tedy potravu pro sebe a své děti. Přitom ty včely zcela nevědomky květy opylují a tak zajišťují vznik budoucích generací mnoha bylin a květin, a také úrodu mnoha hospodářských plodin včetně ovocných keřů a stromů. Ne, nepodceňuji vás, vím že to všichni znáte. Ale možná už nevíte, že vedle chovaných včel medonosných a čmeláků (to jsou také včely) tuto funkci v přírodě plní spousta jiných druhů včel, kterým říkáme

Domečky pro včelky samotářky, aneb kterak se zabavit, ...

PŘÍRODA 41

samotářky. To proto, že nežijí v nespočetných rodinách jako včela medonosná, ale samostatně. Každá včelka sama za sebe. Jsou to vlastně osamělé mámy, které sice dají život spoustě dětí, ale nikdy s nimi nežijí ve společné domácnosti. Taková mladičká samička hned po oplodnění vyhledá místo vhodné ke hnízdění a založí hnízdo. Tím může být chodbička, kterou vyhrabe třeba v kolmé stěně hliníku či úvozové cesty, v písčitých místech na kraji lesa, nebo třeba v mezeře mezi dlaždicemi chodníku. Samičky tzv. dřevních druhů vyhledávají dutiny ve dřevě a jiném rostlinném materiálu. Třeba díry po různých dřevokazných broucích ve dřevě starých stromů či jejich větví, v dutých lodyhách některých dřevnatých bylin a ve zlámaném rákosu. Jen nejsilnější druhy včel samotářek, jako je třeba ohromná drvodělka, jsou schopny aktivně si chodby do dřeva vykousat. Do těchto dutin a chodbiček pak samičky kladou vajíčka. Na konec chodby položí první vajíčko, přidají dostatečnou zásoby potravy (což je zpravidla směs pylu a medu) a od dalšího prostoru oddě-

42 PŘÍRODA

lí takto vzniklou dutinku vhodným materiálem, nejčastěji rozžvýkaným dřevem, kousky listů či lepenicí z hlíny. Záleží na druhu včelky. Takto postupují směrem k ústí chodbičky, dokud není plná. Když uzavřou poslední komůrku, hledají další neobsazenou chodbičku. Během svého krátkého života vybuduje jedna máma několik hnízd a naklade do nich až několik desítek vajíček. Z těch se vylíhnou larvičky a krmí se přichystanou potravou. Na konci vývoje se larvy zakuklí a pak se vylíhne nová generace včel, která chodbičky společně opustí. Samičky se po vylétnutí spáří se samečky a celý cyklus se opakuje. Třebaže jste si jich možná dosud nevšimli, vězte, že včel samotářek je u nás mnoho desítek druhů. Několik druhů se velmi podobá včelám medonosným, většina druhů je však naprosto jiná. Některé hýří barvami, další jsou černé a jiné se podobají vosám. Jsou mezi nimi druhy miniaturní, velké jen pár milimetrů, ale i druhy obrovské, velké jako čmeláci. Každý ten druh má jinou životní strategii a způsob hnízdění. Pozorovat je


na květech a zejména při vyhledávání a budování hnízd je velmi zajímavé, poučné a uklidňující. Samotářské včelky přitom můžete pozorovat úplně zblízka a nemusíte se bát žihadla. Sice je mají, ale k obraně je používají až v krajním případě, třeba kdybyste je úmyslně sevřeli v dlani. Nejsou agresivní ani když je fotografujete z naprosté blízkosti, kdy se objektivem doslova opíráte o vchod do hnízda. Naopak se raději v hnízdě schovají nebo ulétnou. Nejsou nebezpečné ani malým dětem či alergikům. Nu a co s těmi samotářkami otravuji teď v zimě, kdy po nich není ani vidu ani slechu, jistě se ptáte. K tomu se vrátím za chvíli. Ještě se zdržím u jejich osudu. Před sto lety či o něco dříve, než člověk začal chovat včely medonosné opravdu masově a kdy ještě naše krajina byla pestrá, členitá a připomínala spíše rozkvetlou zahradu, to byly hlavně včelky samotářky, kdo zajišťoval opylování rostlin, ať kulturních či divokých. Pak došlo k velkým změnám. Lidé výrazně zjednodušili krajinu, snížili druhovou pestrost a z kvetoucí zahrady vytvořili prostředí pro hos-

podářský zisk. To se negativně projevilo na stavech a druhovém bohatství všech volně žijících živočichů a samozřejmě i divokých včel. Aby zamezili ztrátám na úrodě, rozvinuli lidé chov včel ohromným způsobem a za pomoci pojízdných včelínů vypracovali i strategii opylování plodin v rozlehlých lánech orné půdy. Tato všudypřítomná preference jednoho druhu se nemohla projevit jinak, než decimováním populací ostatních druhů včel, které nedokázaly této silné konkurenci čelit. Tak vznikl problém nebývalých rozměrů, který se teprve nyní začíná projevovat. Perfektně to shrnul kanadský přírodovědec Mark Winston slovy: „Snížení počtu včel divoce žijících a jejich nahrazení umělým chovem včel medonosných je dobrým příkladem problémů, které si sami vytváříme přetvářením přírody zemědělskou činností a regulací škůdců, a dobrým příkladem toho, jak tyto problémy řešíme. Namísto abychom řešili problém přímo – a postarali se o ochranu a zvýšení počtu divoce žijících včel – vytvořili jsme nový, nepřirozený „opylovací průmysl”, který je nutný jen proto, že jsme změnili přirozený svět.“


PŘÍRODA 43

A v čem spočívá ten narůstající problém? Nu přece v tom, že ten uměle vytvořený „opylovací průmysl“ začíná kolabovat. Masovost chovu a zejména neustálé kšeftování se včelami medonosnými a jejich produkty napříč kontinenty se projevilo v šíření moru včelího plodu, nosematózy a paralýzy včel, varroázy a dalších pohrom. Miliony včelstev vymírají, další miliony jsou preventivně ničeny. Mnozí včelaři končí s chovem, nevyplácí se. A v přírodě najednou scházejí opylovači. Divoké včely jsme roky decimovali a chované včely pálíme. Včelaři nyní alarmují a tlačí na politiky, aby se ten problém řešil dříve, než zemědělství zkolabuje. Stále hlasitěji volají po dotacích na chov a ozdravení včelstev, jinak se prý zastaví produkce potravin. Nu, něco na tom bude. Ale podle mne není situace až tak vážná. Příroda ztráty rychle nahradí, třebaže ne v těch krásně

44 PŘÍRODA

omalovaných včelínech. Divoké včelky samotářky, které masovými chorobami a škůdci nijak netrpí, jistě využijí volné niky a jejich stavy se zvednou. Bude to však pomalý proces a právě k jeho urychlení můžete přispět i vy, čtenáři čtvrtletníku. Tady se vracím k úvodní části a konečně vám prozradím jak na to. Jak se v zimě zabavit a v následujícím roce (a doufám, že i v dalších letech) pomoci přírodě, přispět k vyšší úrodě svých (i okolních) zahrádek a báječně se pobavit pozorováním svých zahradních chráněnců, svých miniaturních domácích mazlíčků. Nejsnadněji můžete pomoci těm druhům samotářek, které hnízdí ve dřevě a rostlinných materiálech. Vaše pomoc spočívá ve vytvoření náhradních míst k hnízdění. A to je skutečně velmi snadné. Je třeba dodržet jen několik zásad. Ale to si ukážeme na jednotlivých příkladech. Začnu u toho nejjednoduššího a sice


u svazečků nařezaného rákosu. Rákos znáte všichni a také víte, že je dutý. Udělejte si procházku někam k rybníku a pomocí nože či srpu si nařežte otep suchého rákosu. Stébla rákosu již u rybníka můžete zbavit listí, doma alespoň nebudete mít tolik odpadu. V dílničce či v kuchyni pak pomocí ostrého nože či nůžek nakraťte stébla na jednotnou velikost. Vybírejte k tomu pevné a neroztřepené části stébel a pamatujte na základní zásadu (platnou i u všech dalších typů umělých hnízd), že vytvořená chodbička musí být nejméně deset centimetrů dlouhá a na jednom konci musí být zaslepená. Proto rákos krájejte tak, aby na jednom konci bylo vždy neporušené kolínko, které chodbičku zaslepuje a úsek od kolínka dopředu byl alespoň deset centimetrů dlouhý. Stébla mohou být různě silná, však už jsem psal, že včelek je mnoho druhů a jsou různých velikostí. Jen délku se kvůli

estetice díla snažte dodržet stejnou. Až jich budete mít dvacet, třicet, prostě kolik uznáte za vhodné, vytvořte z těch tyčinek pomocí tenkého drátku pevný svazek, jakousi otýpku. Přitom dbejte, aby čelo svazku (tedy ze strany otvorů) bylo zarovnané a aby stažení drátkem (stáhněte svazek alespoň na dvou místech) nebylo volné (to by vítr svazek rozfoukal), ani moc pevné, aby drátek část chodbiček nezaškrtil. Nebo můžete svazek bočně celý drátkem omotat, vytvořit pro něj futrálek z králičího pletiva, či ze sítě do oken, využít lze i válec vyříznutý ze střední části PET láhve, prostě fantazii a tvořivosti se meze nekladou. Takových svazků můžete vyrobit kolik chcete. V předjaří, tedy v čase kdy začínají kvést jívy, svazky zavěste (opět pomocí tenkého drátku) do vaší zahrady. Do korun stromů i keřů, pod stříšky bud či stavení, připevněte je k pletivu či sloupkům oplocení, položte


PŘÍRODA 45

je do výklenků nebo na parapety nepoužívaných okýnek. Zásadou je vybrat pokud možno málo větrné místo v polostínu a svazek zajistit proti náhodnému shození či sfouknutí větrem. Dalším typem hnízda jsou vrtané dřevěné špalíky. K tomu poslouží jakékoli suché dřevo, od opracovaných odřezků z truhlárny až po špalíky z větví. Od úzkých sotva dvoucentimetrových větví (které je kumšt podélně provrtat) až po koláčovité odřezky širokých kmenů. Zásady jsou stále stejné – hloubka vrtané chodbičky musí být nejméně deset centimetrů a chodbička musí být na jednom konci slepá. Šířka chodbiček může být různá od dvou až do deseti milimetrů. V jednom špalíku může být více chodbiček i různě širokých. V tenkých větvích pak samozřejmě vždy jen jedna. Mohutné špalky můžete provrtat jako ementál, vždy však jen jedním směrem. Drobnější špalíky pak lze opět svazovat do větších svazků, z pravidelných hranolů můžete sestavovat různé tvary opatřené stříškami z prkýnek. Z navrtaných dřev se dají sestavit celé stěny, budete-li chtít. Vaše zručnost a fantazie se mohou vyřádit. Času máte až do jara dost a až začnou jívy kvést, rozmístěte vaše díla do zahrádky podle stejných zásad, které jsem popsal u svazků rákosu. Bydlíte v bytovce a nemáte zahrádku? Nevadí, jistě přijdete na vhodnou úpravu pro váš balkon či okenní římsu. Včelky samotářky, bude-li vaše dílo dobré, si je jistě najdou. Odměnou vám bude pohled do intimních zákoutí drobných včelek, které vám přinesou nejen radost, ale i poučení a užitek. Nezapomeňte, že všechny druhy samotářek jsou skvělí opylovači. Pokud najdou ve vaší zahrádce vhodné podmínky ke hnízdění, zůstanou vám věrné. Každý rok se u vás vylíhne nová generace včelek a vaše stromy a keře se

46 PŘÍRODA

budou ohýbat pod úrodou. K tomu bude stačit jen každou zimu vytvořit dostatečné množství nových domečků. Pokud vás tento příspěvek zaujal a opravdu se do budování domečků pro včelky samotářky chcete pustit, navštivte na internetu stránku vcelkysamotarky.cz/ domecky-pro-vcelky-samotarky. Nemáte-li přístup k internetu, napište mi dopis na adresu Pavel Bezděčka, Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 55, 586 01 Jihlava, a já vám pošlu další informace i s obrázky různých typů domečků pro včelky samotářky.


Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada. Výzva čtenářům

47

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

Zimní scenérie u Malé Losenice foto: M. Omes

Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA 2011 ISSN Vzpomínka na PhDr. Oldřicha Málka. Tenkrát o Vánocích

Recommend Documents