Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA. Na svatého Řehoře. Z historie Amylonu. O neposlušné babočce ISSN

Přibyslavský čtvrtletník

KULTURA HISTORIE O neposlušné babočce Z historie Amylonu Na svatého Řehoře

PŘÍRODA

1

1

2010

ISSN 1803-7909

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

1

ročník 9 číslo 1 2010 Přibyslav

1

PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz/ctvrtletnik

KULTURA HISTORIE PŘÍRODA

Obsah číslo 1/2010

Básně

6

Pohádka o neposlušné babočce

8

Masíčko uzený, pivečko studený

10

Stanislav Bechyně 3. část

11

Sklípek v domě č. p. 56 U Kubínů

15

Z historie Amylonu a. s. v letech 1912 až 1946

17

Kdo byl František Malinský

21

Mravenci Přibyslavi a okolí 5

26

Opravdu musí skřivánek vrznout?

28

Na svatého Řehoře

30

Žluťásek řešetlákový

32

První jarní den

34

P. Bezděčka R. Ročková

M. Pokorná

M. Vlček

J. Čejka J. Čejka

K. Bezděčková, P. Bezděčka

P. Bezděčka

K. Bezděčková P. Bezděčka P. Bezděčka

Ilustrace k pohádce: Anežka Kunstárová Foto na první straně obálky: „Podběly u Jabloňáku“, P. Bezděčka

obsah čísla 1/2010

5

Jiří Cenek

Básně Marek, lev a ti druzí Bez barev skel, sloh nejistý je chrám kdes, plný svatých soch, že bibli čet jsem jako hoch poznám v nich evangelisty Ved Petra Marek a slyšel hlas, hlas na poušti jak lví řev zněl muž v srsti oděn, svázán pas, křtem křížil bránu do pekel Ten hlas slyšel a řád mu dal, o umučení když psal krutém, až evangelistou se stal a lev je jeho atributem

Slovo se vznáší na počátku, vznáší jak orel, je to Bůh co z prvního dýchne řádku, to život sám ti vstoupil v sluch To Slovo se stalo tělem, jak metaforou píše Jan, tělo se stalo Spasitelem a s orlem Jan je ztvárňován Podávám tu výklad vlastní, vzdálených vklouz jsem do epoch tak pardon žádám od těch soch co zmínil jsem ve své básni

Sled Ježíšova rodokmenu psal Matouš, ten byl apoštolem, ke královskému došel jménu, než zrodil se ve chlévě holém kdo povolán za Mesiáše co plány věčné smrti maří Tak Matouš psal bez vší falše, ve znaku list má s lidskou tváří Proč Lukáš píše o Marii matce a ženách kolem ní když mnohou historii míjí a přednost dává zrození? Též o skutcích psal apoštolů, o cestě Pavla k pravé víře jak Cesarií táhli spolu Má za atribut oběť – zvíře

6

KULTURA

Básně

Pavel Přibyslavský

Básně

Vůně jara

Každý rok v předjaří teskním a skomírám žadoním sluníčko aby už prohřálo mech, půdu, kamení, bez jara vonění zdá se mi umírám Sotva se dočkám a prošmejdím zahradu projdu se u řeky přebrodím kaluže vyválím ve trávě do listí loňského celý se zahrabu Domů se navracím jako to čuně v kapuci větvičky za límcem hlínu po kapsách stonožky ale pln vůně, té krásné vůně!

fotoilustrace, autor P. Bezděčka

Básně

KULTURA 7

Pavel Bezděčka

Pohádka o neposlušné babočce Určitě jste si všimli, že k prvním jarním motýlům patří babočky. Jen se ukáže jarní zubaté sluníčko, už se někde na kraji lesa prohánějí krásní citrónově žlutí žluťásci řešetlákoví a spolu s nimi babočky s křídly ozdobenými modrými kroužky. To jsou babočky paví oka a o jedné takové, co se jmenovala Gabriela, bude tato pohádka. Ale než se pustím do příběhu, musím vám vysvětlit jednu důležitou věc. Babočky a žluťásci řešetlákoví létají tak brzy na jaře proto, že se vylíhli již minulý rok a někde v úkrytu hezky přezimovali. Proto jim stačí jen krátké oteplení a frrrr, už létají. Ostatní motýli přezimují jako housenky nebo jako kukly. Proto se na jaře objevují o hodně později, kdy už teplé počasí zavládne natrvalo a housenky či kukly mají čas dokončit svůj vývoj. Náš příběh však začíná koncem léta, nedaleko přibyslavského nádraží. V polovině září se tenkrát po několika deštivých dnech ukázalo sluníčko a teplo se udělalo jako o prázdninách. Na svahu nad benzínovou pumpou se vylíhlo najednou pět baboček. Čtyři kluci a jedna holka. Ta se jmenovala Gabriela a hned po vylíhnutí s ní všichni čerti šili. Zatímco její bratři tiše seděli na větvičkách rodné ostružiny a čekali, až se jim napnou dosud vlhká a pomačkaná křídla, Gabriela tolik trpělivosti neměla. „Jak dlouho bude trvat to schnutí?“ reptala nespokojeně. „Podívejte se, jak krásně svítí sluníčko. Já chci létat a všem se ukazovat a nechci tu viset jako prázdný pytel!“ křičela netrpělivě a snažila se mávat vlhkými křídly. „Gábinko, nespěchej a seď klidně,“ ozval se starostlivým hlasem největší

8

KULTURA

z bratrů, „rozhodně nemávej křídly dokud jsou těžká, mohla by sis ublížit.“ „Já se budu vrtět jak mne napadne. A tu Gábinku si vyprošuji. Nejsem už žádná dětinská housenka! Jsem dospělá a jsem Gabriela!“ odpověděla Gabriela a chvěla dál svými vlhkými křídly. Věřte nebo ne, to chvění opravdu pomáhalo, a tak měla Gabriela napnutá křídla dříve, než kterýkoli z jejích bratrů. Jakmile poznala, že už dokáže vzlétnout, prohlásila nafoukaně: „Odlétám, chlapečci. Viste si tu dál jako hrušky a zrajte. Já vyrážím do velkého světa. Než přijde zima, bude o mé kráse a eleganci mluvit celý kraj.“ „Kam chceš letět a co to povídáš o celém kraji?“ podivil se nejmenší z bratrů. „Přece víš, že se smíme jen krátce proletět, trošku se nabaštit a pak se musíme schovat před zimou. Náš čas přijde až na jaře. Budeme první, krásní a neolétaní. Budeme nejkrásnější motýli celého jara! Nepamatuješ si, co jsme se učili, když jsme ještě byli housenkami?“ „Ale pamatuju! Myslíš si, že jsem hloupá? Jenže kdo nás to učil? Stará olétaná babočka, která prohlašovala, že je naší tetou! Viděl jsi, jak vypadala? Byla prostě nemožná. Otrhaná vybledlá křídla, pokroucená tykadla a chloupky na zádech dočista odřené! Vy mužští to nechápete, ale zjev prozrazuje povahu. A já mám té jakoženašítetičce věřit? Já se mám podle ní řídit? No to mne ani nenapadne!“ „Gabrielo, vzpamatuj se!“ odpověděl bratr. „To, co nám říkala, si teta nevyPohádka o neposlušné babočce

myslela. To platí napořád pro všechny babočky. Prosím, počkej na nás, za chvíli poletíme s tebou. Prolétnem se, najíme se na nějakých květech a potom najdeme hluboký sklep s otevřeným okénkem. Tam přečkáme zimu.“ „Ve sklepě? Mezi bramborami? Tak to tedy ne!“ rezolutně odpověděla Gabriela. „Tam mne nikdy nedostanete!“ Pak se vznesla, posměšně zakroužila nad svými nepohyblivými bratry a odlétla směrem ke slunci. Celé září toho roku bylo suché a teplé. Gabriela létala od rána do večera. Jeden den byla v Ronově, druhý den se předváděla před radnicí v Přibyslavi a pak ji zase viděli u řeky v Poříčí. Užívala si svobody a dokonce i tak trošku slávy. To proto, že každý den bylo chladněji, sluníčko svítilo jen chvíli a žádní jiní motýli již pár dnů nelétali. Jednou v noci se rozpršelo a tak se ochladilo, že Gabriela musela zůstat natrvalo ve staré dřevěné boudičce u přibyslavského nádraží, kam se původně schovala na jedinou noc. Bouda byla rozeschlá a mezerami mezi deskami notně táhlo. Gabriela tam musela zůstat celičkou zimu a věřte mi, nebylo jí tam vůbec dobře. Vše má svůj konec, i dlouhá zima. Konečně přišlo jaro, sýkorky vesele cvrlikaly a všude se zelenaly lístečky nové trávy. Probudili se také žluťásci řešetlákoví Pohádka o neposlušné babočce

a samozřejmě i babočky. Hned bylo veseleji, a protože kvetly jívy a podběly, bylo pro první motýlky jídla dost. Na břeh Sázavy se k veliké jívě se žluťoučkými kočičkami slétlo na hostinu plno baboček. Mladí pánové soutěžili o přízeň dam, předvádějíce ve vzduchu piruety a let střemhlavý. Babočky po nich zvědavě pokukovaly a sem tam se natřásáním křídel snažily na sebe upozornit. Zábava byla v plném proudu, když tu sem přilétla i Gabriela. Usadila se vedle ostatních baboček a stejně jako ony se snažila přilákat některého z mladých pánů. Jenže marně. Zatímco jiné babočky postupně odlétaly se svými nápadníky, o Gabrielu nikdo ani pohledem nezavadil. Nakonec tu zůstala úplně sama. A víte proč? Protože neposlechla své bratry a ani poučky, které jí dávala jejich hodná teta. Gabriela si užívala celý podzim a teď to na ní bylo znát. Měla otrhaná a vybledlá křídla, pokroucená tykadla a chloupky na zádech dočista odřené! Hotová bledule z ní byla. To víte, ani ta zima ve studené boudě jí neprospěla a teď vypadala doslova jako stařenka. Tak už to v životě chodí. Když si někdo užívá dřív, než přijde jeho čas, musí za to zaplatit velkou daň.

KULTURA 9

Růžena Ročková

Masíčko uzený, pívečko studený Odjakživa jsem toužila mít chaloupku, u chaloupky udírničku, u udírničky lavičku… No, chaloupka už byla pár let skutečností, i stodůlku jsme vlastnili, jen ta udírnička jaksi stále chyběla. A tak jsme s básníkem, jehož posila byla bezpodmínečně nutná, začali Josefa systematicky zpracovávat. Tu jedovatá poznámka, že je k ničemu, jindy ódy na jeho šikovnost, nic nezabíralo. Až jednou jsem se vrátila z Prahy – a co nevidím? Pod letitým ořešákem stála udírna. Krásná, velká, stříšku taškami pokrytou, a dokonce dvouprostorová. Ve velké dřevěné že budeme udit maso a hned vedle ní v malé, ze skruže vyrobené, tam se budou připravovat uzené rybí lahůdky. Ňam. Musím uznat, že to se Josefovi povedlo. Nic vytknout se dílu nedalo. A tak honem naložit kousek masa, aby ji bylo čím okřtít. A aby nám čekání líp utíkalo, udili jsme špekáčky, sýr, dokonce i houby. Jednou dorazili na chalupu přátelé a z igelitky vylovili nádherného kapra špígláka. A bude se udit. Ten kapr. Tak ho přijďte ochutnat. Dva dny se kapr čistil ve vaně, a pak přišel jeho osudový okamžik. Za chvilenku už vykuchán a téměř umělecky omotán provázkem visel v příjemně vytopené udírně. Čas kvapil a hodina návštěvy se přibližovala. Josef nábožně zvedl víko, básník stál vedle v pozoru a s tácem, aby ten zázrak bylo kam přeložit. Nekonalo se. Kaprova hlava tu tíhu osudu neunesla, a celé to zlatavé voňavé rybí tělo se utrhlo a spadlo dolů na síto, kterým z udicího

10 KULTURA

otvoru už jen tenkým pramínkem stoupal kouř. „To se musí vytáhnout, hezky naaranžovat a jakoby nic,“ první nabral dech básník, „tu vostudu bych nepřežil. Pojď, Pepčo, něco na to najdem.“ A zmizeli něco na to hledat. Minuty se vlekly, chlapi pořád nikde. Dál jsem nečekala. Vzala jsem drátěnou lopatku, co visela na trámku, a už jsem se nořila do udírny. Jednou rukou, jedním ramenem, víc se tam zřejmě nevejde, uvažuju. A jak se tak nakláním, lokám tu vůni a už už se chci zmocnit masa. Bůhví, jak se to stalo, špička nohy mi podklouzla a já bezmocně visela ohnutá přes okraj skruže a marně se snažila vysoukat zpátky. Ještě dnes se tomu chechtáme, ale tehdy mi do smíchu moc nebylo. Křičet nemělo cenu, stejně by mě nikdo neslyšel, a zaklíněná jsem byla tak dobře, že jsem další pokusy vzdala. Jen ať se chlapi, kristepane, konečně vrátěj, ještě že ten Josef nepřiložil. Hlavně ať už jsou tady. Zdálo se mi to věčnost, než se přiloudali. Už se mi dělalo docela špatně, když jsem uslyšela jejich hurónský řehot. A sousede, honem se pojď podívat, co udíme. Konečně jsem se octla venku a vděčně lapala kyslík. A pak honem do koupelny, osprchovat, převlíct a holt… jakoby nic. Než jsem se vrátila, hoši kapra opravdu vytáhli, krásně narovnali na mísu – člověk by nevěřil, co všechno skryjou čerstvě natrhané bylinky, voňavé, pěkně kolem kapříka rozložené, a návštěvo, už můžeš přijít. Přišla, a pánové hned zčerstva tu historku vybreptali. Pak jsme onu dobrotu téměř obřadně vychutnávali. A musím říct, že tak dobrou rybu jsem ještě nikdy nejedla. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“ Masíčko uzený, pívečko studený

Marie Pokorná

Stanislav Bechyně (3. část) Stanislav Bechyně – učitel

Velkou část života spojil Stanislav Bechyně s výchovou mladých adeptů stavitelství, kteří se dnes, ve vzpomínkách na něj vždy jednoznačně shodují na tom, že jako pedagog byl skutečně mimořádnou osobností, a že si ho váží pro jeho smysl pro spravedlnost, skromnost i hluboce citlivý přístup k nim samým a jejich problémům. Vychoval stovky schopných inženýrů, kteří jsou dodnes hrdi na to, že byli jeho žáky. Stanislav Bechyně započal svou dráhu na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT v Praze v akademickém roce 1919/1920, kdy suploval přednášky a cvičení z pozemního stavitelství III. (betonové stavitelství). Statiku a dynamiku na oboru stavebního inženýrství až do konce studijního roku 1915–1916 přednášel dvorní rada prof. Dr. h. c. Josef Saska, který byl řádným profesorem mechaniky a teoretické nauky o strojích na odboru strojního inženýrství, který ovšem 1. března 1916 odešel do důchodu. V dalších studijních letech 1916–1920 suploval statiku a dynamiku doc. Felber, těžiště jehož působení však bylo rovněž na odboru strojního inženýrství, kde měl mnoho závazků a povinností. S ohledem na tuto situaci byl dr. Stanislav Bechyně po návrhu učitelského sboru – odboru stavebního inženýrství – jmenován rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 21. října 1920 řádným profesorem statiky a dynamiky a staveb ze železobetonu1. Stanislav Bechyně (3. část)

Stanislav Bechyně

Na své pedagogické začátky vzpomínal: „Naše vysoká škola technická neměla v té době dostatek pedagogů v nové oblasti, kterou tehdy beton představoval. Proto se na mne obrátil profesor Klokner a požádal mne, abych se habilitoval z betonu. Slíbil jsem mu to, jenže k habilitaci jsem se nikdy nedostal, protože jsem neměl dostatek času. Proto mne profesorský sbor na základě podrobných znalostí mých prací navrhl hned jako řádného profesora.“2 Zbývá dodat, že mu tehdy bylo třiatřicet let a byl nejmladším profesorem na škole. Koncem studijního roku 1923/1924 byl Stanislav Bechyně zproštěn přednášek, protože počátkem roku následujícího dostal novou učitelskou povinnost – stavitelství mostů kamenných a betonových a stavitelství betonové. Dne 16. srpna 1926 byl pak jmenován řádným profesorem stavitelství mostního, tj. mostů kamenných a betonových, (přičemž k jeho povinnostem patřila i účast na pracích ve

HISTORIE 11

Výzkumném a zkušebním ústavu hmot a stavebních konstrukcí ČVUT za roční plat 56220 Kč), ke kterému mu o měsíc později (30. září 1926) poslal rektor blahopřejný dopis: „Rektor ČVUT v Praze klade si za čest vyslovit Vám, slovutný pane profesore, nejupřímnější blahopřání k jmenování řádným profesorem a přeje Vám, abyste dlouho mohl působiti ve své učitelské činnosti a pracovati tak ve prospěch a rozvoj našeho vysokého učení technického jako až dosud.“3 Na vysoké škole inženýrského stavitelství Bechyně vybudoval a vedl Ústav stavitelství betonového a Ústav stavitelství mostů kamenných a betonových. Přednášky ze statiky a dynamiky od akademického roku 1924/1925 pak Bechyně suploval až do konce roku 1929, kdy jimi byl pověřen jeho vrstevník Václav Dašek, který v roce 1928 habilitoval pro stavební mechaniku a v srpnu byl jmenován mimořádným profesorem statiky a dynamiky, stavební mechaniky a betonového stavitelství na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT. Okupace českých zemí německou armádou v březnu 1939 a uzavření českých vysokých škol, zasáhly rušivě rovněž do života profesora Bechyně. Aby se vyhnul spolupráci s nacisty, odešel do ústraní, nadále však zůstal v kontaktu s projektantskou praxí. Po skončení válečných útrap se vrátil zpět na ČVUT, kde pokračoval ve výuce svých následovníků. „Byl z pedagogů, na něž se nezapomíná“4 vzpomíná na svého učitele docent Lubor Janda. Zájem posluchačů získával svým skvělým přednesem a poutavým výkladem, v němž uplatňoval svůj nesmírně široký rozhled o světové literatuře (aktivně ovládal šest jazyků – angličtinu, francouzštinu, italštinu, němčinu, polštinu a ruštinu) a své bohaté projekční a konstruktérské zkušenosti.

12 HISTORIE

Stanislav Bechyně

(V době svého působení na Vysoké škole inženýrského stavitelství vstával ve čtyři ráno, prohlédl všechny stavby firmy Skorkovský a v sedm hodin již přednášel posluchačům o nedostatcích a vadách, které zjistil.)5 „Díky svým nezměrným znalostem dokázal výklad natolik zjednodušit, že se studentům mnohdy zdála probíraná látka velice snadná, opak byl však pravdou...“6 Při svých přednáškách se držel vždy zásady, že studentovi je hlavně třeba dát návod, vyškolit ho v technické tvorbě a naučit technickému myšlení. Vždy se také snažil ukázat něco, co bylo v oboru nové a zajímavé. „Velký důraz kladl rovněž na literaturu, jíž uváděl vždy velké množství – čímž donutil studenty k částečnému samostudiu.“7 Neuznával biflování faktů, byl toho názoru, že „Detaily není třeba zatěžovat hlavu, od toho je knížka“.8 Zastával rovněž stanovisko, že „znát vlastnosti betonu, jeho výrobu, popř. vyjmenovat jednotlivé pracovní postupy, orientovat se ve statice a výpočtech a ovládat poStanislav Bechyně (3. část)

třebnou teorii zdaleka nestačí,“9 neboť „hlavně je potřeba umět konstruovat“.10 „Musíte mít ke zvolené práci vztah a také tvůrčí schopnosti, jedno bez druhého vás nedovede k vytčenému cíli“,11 zdůrazňoval často svým studentům. (Profesor Bechyně bořil tradice i v oblasti navrhování. Zatímco se obecně razila zásada, že nejprve je třeba se věnovat výpočtům a potom prvním skicám a výkresům, postupoval Bechyně zcela opačně. I to bylo pochopitelně pro studenty neobvykle přitažlivé.) Při zkoušení studentů si přednostně ověřoval jejich zájem o obor a také to, jak dalece své látce rozumí. „Nesnažil se nikoho přesvědčit, aby se stal odborníkem na mosty, požadoval pouze znalost obecných vlastností. Nechtěl nikomu kazit studium, když mu dotyčný rukoudáním

slíbil, že nikdy nebude projektovat mosty, zkoušku mu zapsal.“12 Vzpomínky na jeho neobvyklý styl zkoušení patří dodnes mezi jeho žáky k těm nejoblíbenějším a velice často citovaným. Karel Dahinter vzpomíná nejraději na historku, při které nejvíce ocenil profesorovu lidskost a pohotovost. Vše se událo při jedné písemné zkoušce z betonových mostů: „Pan profesor dovolil při ní (ostatně jako při všech svých písemných zkouškách) užívat jakýchkoli pomůcek, neboť zastával názor, že inženýr je bude mít ve své praxi rovněž. Do učebny však přišel pan rektor Ježdík a viděl, že řada studentů užívá pomůcek, které nebylo zvykem při zkouškách obvykle užívat. Odešel tedy za panem profesorem na katedru a říká mu: pane profesore, představte si, že studenti vám tam opisují.

ČVUT současná stavební fakulta

Stanislav Bechyně (3. část)

HISTORIE 13

Pan profesor zaujal známý postoj, prošel se, dal ruce za záda a řekl: Pane kolego, no a co my jsme neopsali…“13 K další charakteristice Stanislava Bechyně, coby vysokoškolského profesora, použil docent Janda následujících slov „Zralou kritikou a radami přinášel do práce svých mladých žáků nové podněty. Dodnes je moderní jeho pojetí navrhování, které vyjadřoval zásadou: více konstruovat, méně počítat.“14 Na své vysokoškolské posluchače pamatoval Stanislav Bechyně rovněž při své bohaté publikační činnosti, o čemž svědčí dvousvazkové vydání jeho přednášek ze statiky a dynamiky z roku 1925 (po roce 1939 bylo přeloženo rovněž do slovenštiny), dále pak Beton II. – opěrné zdi, základy strojů (1952), Vlastnosti a výroba betonu (1952), Betonové mosty I. (1953) a Betonové mosty II. (1954).15 (Publikační činnosti profesora Bechyně je věnována zvláštní kapitola.)

Své široké vědomosti, zkušenosti a jedinečný přehled, nejen v oblasti mostního stavitelství, předával Stanislav Bechyně nejen svým posluchačům na Vysoké škole inženýrského stavitelství, ale rovněž i celé technické veřejnosti formou nejrůznějších přednášek a konzultací k speciálně vybraným otázkám. Svou aktivní učitelskou činnost, během níž dvakrát zastával funkci děkana Vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT (v letech 1926–1927 a 1934–1935) ukončil Stanislav Bechyně v roce 1958, když dosáhl věku 71 let.16 Pro své žáky zůstal ale napořád velikou osobností a trvalým vzorem, na nějž se mohli kdykoli obrátit při řešení nejrůznějších problémů, které se vyskytly v jejich inženýrské praxi, protože věděli, že jejich oblíbený učitel jim ochotně a rád žádanou pomoc poskytne.

1 Hořejší, J. – Pirner, M.: Osobnosti stavební mechaniky. Praha 1997, s. 27. 2 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29. archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. III/4/2, přednášky a referáty. 3 Archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/4/6, blahopřání. 4 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29. 5 Tvrzník,Vladimír: K třicátému výročí úmrtí akademika Stanislava Bechyněho. Beton 2003, č. 4, s. 33. 6 kazeta ČVUT 7 kazeta ČVUT 8 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29. 9 Toufar, Pavel: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. Praha 1988, s. 176-182. 10 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29.

14 HISTORIE

Toufar, Pavel: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. Praha 1988, s. 176–182. 11 Toufar, Pavel: Stanislav Bechyně. In: Galerie nesmrtelných. Praha 1988, s. 176–182. 12 kazeta ČVUT 13 kazeta ČVUT (Karel Dahinter) 14 Černý, J. – Janda, L.: Stanislav Bechyně. Květy 17. 3. 1988, s. 29. 15 Redakční rada: K životnímu jubileu akademika Stanislava Bechyně. Stavebnický časopis 1967, roč. 15, č. 6, s. 307. 16 Se zřetelem na ustanovení dle paragrafu 26, odstavce 8, zákona číslo 46 ze dne 24. 9. 1956, kterým se mění a doplňuje zákon o VŠ, končí váš pracovní poměr profesora ČVUT dnem 31. 1. 1958. Tímto dnem zastavuji výplatu všech pracovních příjmů. Akademik Theodor Ježdík t. č. rektor ČVUT. (archiv ČVUT Praha, fond: Pozůstalost Stanislava Bechyně, sign. II/3/2, úřední korespondence.)*

Stanislav Bechyně (3. část)

Milan Vlček

Sklípek v domě č.p. 56 – U Kubínů Začátkem nového roku mne vyzvala paní Růžena Ročková, redaktorka Přibyslavského čtvrtletníku, abych napsal něco o sklepu v našem domě na Bechyňově náměstí č. p. 56 v Přibyslavi. Při té příležitosti mi dala nové číslo Přibyslavského čtvrtletníku, ve kterém píše o přibyslavském podzemí pan Michael Omes. Ten v závěru svého příspěvku odkazuje na článek pana Oldřicha Málka v Přibyslavském občasníku z října roku 1996. Otevřel jsem tedy občasník tohoto data a bylo příjemné vzpomenout dobu a pročítat články dvou velikých kamarádů a milovníků našeho města, Romana Podrázského a Oldřicha Málka. No ale k věci. Jestli čtenář čeká napínavý příběh ve sledu historických událostí, asi jej zklamu, protože příběh vznikal obyčejně, na pozadí dění v našem městě. Ještě za života paní Františky Klusáčkové, v roce 2007, kdy nám přenechala sklípek, který užívala pro uskladnění zeleniny, jsme se s našimi kluky Jakubem a Martinem rozhodli, že sklep vyčistíme, opravíme a dáme jej takto opravený jako dárek mé ženě k vánocům. No a protože u nás nikdy nebylo daleko od slov k činům, začali jsme po prázdninách s odstraňováním staré hlíny na podlaze. Záhy jsme zjistili, že oprava nebude tak jednoduchá, protože pod vlivem dlouhodobého zatékání dešťové vody byla celá levá strana sklepa (od Čáslavských) vyvalena. Tyto práce vyžadovaly odborné zednické dovednosti. Ujal se jich můj synovec Jenda Šrámek. V začátku těchto prací si všiml starší syn Jakub jakéhoSklípek v domě č.p. 56 – U Kubínů

si znamení na kameni na pravé straně přístupové chodby do sklípku. Dlouho před tím jsme vedli diskuze s panem Oldřichem Málkem o přibyslavském podzemí. O sklípku jsme ale nikdy nemluvili. Když jsem mu sdělil zprávu o podivném kříži vytesaném v kameni, bylo vidět, jak zájmem o něj ožil. Stalo se to 27. září 2007. Povídali jsme si u nás v restauraci vedle kamen a tak k onomu „záhadném místu“ nebylo daleko a hned jsme se také k němu vydali. Když pan Málek prvně kámen zevrubně prozkoumal, označil kříž jako berličkový, což později přehodnotil na kříž křížkový. Poté začal okamžitě organizovat dokladové práce, které se skládaly z okopírování kamene (vlastní metoda pana Málka), a podrobného zakreslení. Další den nařídil důkladné očištění kamene pomocí jarové vody a jemného kartáče, čehož se ujal náš děda Zdeněk Fajmon (*1935) s nadšením hodným mladého badatele.

Sklípek, celkový pohled, foto: P. Rous

HISTORIE 15

Následovalo další okopírování teď již čistého kamene s výraznějším křížem. Pan Málek pak popsal ve zprávě pro Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod nálezové okolnosti takto: Dne 27. září mi sdělil majitel restaurace U Kubínů, že v části sklepení, v němž mají v úmyslu zřídit vinárnu, se nachází v kameni vytesaný jakýsi podivný kříž. Jde o tu část objektu, která je zřejmě nejstarší a možná je pozůstatkem původního středověkého stavení. Ještě téhož dne jsem si byl onen křížový kámen prohlédnout a dospěl jsem k názoru, že bude nezbytné jeho okopírování. Možná hypotéza podle pana Málka: Nelze vyloučit, že tento křížový kámen měl ochránit stavení před možnými pohromami, zejména před požárem a obyvatele v něm žijící před neštěstím (úrazy, nemoci apod.). Sotva jde předpokládat, že označuje místo, kde došlo k nějakému úmrtí, nebo místo pohřbu někoho z vlastníků onoho stavení. Křížový kámen nebyl přístupný zrakům cizích osob. Sám sklípek, v němž by měla být někdy vinárnička, je velice pozoruhodný a je možné, že vznikl již ve 14. století. Potud Olda Málek. Pokračuje dál Mgr. Pavel Rous z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod: Předmětný kámen s vytesaným křížem byl objeven ve zdivu sklepní chodby, směřující od vstupu do suterénních prostor. Vlastní vstup v podobě krátkého strmého schodiště je situován ve stěně přízemního domovního průjezdu. Kámen

foto: P. Rous

16 HISTORIE

s křížem je osazen v líci zdiva na konci uvedené sklepní chodby, poblíž dveřního otvoru – vstupu do nevelkého valeně klenutého kamenného sklepa. Přibližně v centru zhruba čtvercové plochy (d 28, v 26 cm), kterou se předmětný kámen (evidentně kamenicky opracovaný) projevuje ve struktuře kamenného zdiva, je poměrně neuměle vytesán kříž (v 15,5, š 16 cm), a to v heraldickém tvaru křížkového kříže. Za daných okolností nelze kámen s křížem nějak blíže datovat. Do úvahy zatím připadá jak středověk, tak i novověk Pro bližší posouzení a zhodnocení/interpretaci nálezu bude nutné prozkoumat jeho stavební kontext (a prověřit tak např. možnost druhotného osazení kamene), historický kontext (tzn. historii měšťanského domu, který stával na parcele čp. 56) a dále získat srovnávací údaje o nálezech/výskytu podobně označených kamenů u nás, ale i ve střední Evropě. A závěr? Budeme se těšit, až nějaký další badatel bude porovnávat údaje o nálezech a třeba objeví nové souvislosti o původu sklípku. Zatím platí, že od 17. století obývala dům rodina ševce Horneše. Okolo roku 1820 zakoupila dům pro svého syna Jakuba (odtud název u Kubínů, dobový tvar jména Jakub – Kubín) paní Klusáčková. Byla to paní, která nechala zřídit na budově márnice na místním hřbitově zvonek, aby podle jejích slov: zvonil na poslední cestě bohatým i chudým.

křížkový kříž

Sklípek v domě č.p. 56 – U Kubínů

Josef Čejka

Z historie Amylonu, a. s. v letech 1912 až 1946 V neděli 10. března 1946 se konala v Přibyslavi schůze zaměstnanců firmy Amylon, na níž byla přijata rezoluce pro zestátnění, resp. znárodnění podniku. Rezoluci předložila podniková rada a schválila ji většina asi ze sta přítomných. Připomeňme, že po osvobození roku 1945 patřily škrobárny v Československu k závodům, které až na malé výjimky nebyly v první etapě znárodněny. Firma Amylon byla v poněkud zvláštním postavení. Zůstávala akciovou společností se svými řídícími orgány, ale pod národní správou s národním správcem v čele. Podnik tak měl vlastně dvě

vedení. Jeho jedenáct závodů mělo v té době celkem 357 zaměstnanců. Správní rada a ředitelství Amylonu zaujaly k rezoluci odmítavý postoj a ten formulovaly v šestistránkovém dokumentu, s nímž se obrátily ke všem svým zaměstnancům a akcionářům. Má název „Správní rada a ředitelství firmy Zemědělské akciové továrny Amylon všem zaměstnancům a akcionářům“. Dnes s odstupem více než 60 let víme, že rezoluce, vzniklá pod vlivem revolučního nadšení jara šestačtyřicátého roku, se stala i přes nedostatky, které měla, postačující podporou znárodnění Amylonu. Dokument

Vstup do areálu Amylon Ronov, foto: M. Omes

Z historie Amylonu, a. s., v letech 1912 až 1946

HISTORIE 17

správní rady a ředitelství, ač založený hlavně na objektivních faktech, nemohl kolo dějin zastavit a znárodnění Amylonu zabránit. Opět připomeňme, že v roce 1948 byly již znárodněny všechny československé škrobárny a byly pak většinou začleňovány do větších národních podniků. Dokument, o kterém tu mluvíme, má dnes význam hlavně pro dokonalejší poznání historie a. s. Amylon. Pomineme-li části, popisující poměry mezi vedením podniku a zaměstnanci a věci nepodstatné přejdeme, máme k dispozici vzácnou písemnost, která je vlastně inventurním soupisem hlavních stavebních a strojních investic, které Amylon od svého založení v roce 1912 do roku 1946 realizoval. Nejdůležitější z tohoto dokumentu proto citujeme:

Podnikové byty (str. 3)

„Nově vystaveny byly: Jednopatrový dělnický dům v Ronově, ústřední budova a byty v Ronově, jednopatrový dům v Ovčíně, jednopatrový dům Hesov, jednopatrový dům Nížkov. Úplně přestavěny byly byty ve dvoře v Ronově, ve dvoře v Přibyslavi, Polné a na pile v Přibyslavi, krom jiných drobnějších úprav... Převážná část dělnictva bydlí buď v nově vystavených nebo upravených bytech... V celé

Bytové domy fy Amylon, současnost, M. Omes

18 HISTORIE

Československé republice není ani jeden průmyslový závod s osazenstvem přes 300 osob, který by měl pro veškeré své osazenstvo vlastní deputátní byty.“

Stavební investice (str. 4–5)

„Z provedených stavebních investic uvádíme z nejdůležitějších tyto: Novostavba ústřední budovy v Ronově, koupě továrny Weidenhofer Brod, novostavby 4 jednopatrových obytných domů, novostavba sušárky na zdrtky v Ronově, novostavba sušárny na zdrtky v Nížkově, novostavba sušárny na škrob v Polné, koupě dvorců v Ronově a v Přibyslavi, novostavba stodol a stájí v Polné, mlýna v Hlavlíčkově Brodě, pily v Přibyslavi a novostavba stodol a vepřinců na Ovčíně.“

Strojní investice (str. 5)

„Větší strojové investice zřízené bývalou správou Amylonu: Vodní turbina a elektrický přenos síly v továrně v Pohledských Dvořácích, vodní turbina Město Žďár, vodní turbina pila Přibyslav, vodní turbina Havlíčkův Brod, celé strojní zařízení výroby barevných cukrů Žďár, úplná rekonstrukce sirupárny Žďár, úplná rekonstrukce škrobárny Polná a Nížkov, celé strojní zařízení pily Přibyslav, zcela nové strojí zařízení mlýna Havlíčkův Brod, nové strojní zařízení mlýna Přibyslav, nová kolona a pařák v lihovaru Přibyslav, nové sušící zařízení na suchý sirup, mléko atd. v Ronově, dosud jediné toho druhu v republice, suška na škrob Polná, sušky na zdrtky Ronov a Nížkov, odlučovací odstředivá zařízení na škrob v Ronově, Přibyslavi, Pohled. Dvořácích, Polné a Nížkově, parní kotel Polná, přestavba kotelny Ronov, elektrizace Polná a Ronov, pekárna a strojírna Ronov, různé hospodářské stroje, motory, traktory atd.“


K hodnocení technologické úrovně továrny na škrob a sirup v Ronově nezávislým odborníkem (str. 5)

„Tak ku příkladu dr. Wolf, kterého si svého času z Říše povolali Němci co odborníka k přezkoumání zařízení a kapacity veškerých tuzemských škrobáren, prohlásil, že továrna na sirup v Ronově jest jediným výkonným a strojově bezvadně zřízeným tuzemským podnikem toho druhu v bývalém Protektorátu, ačkoliv jinak vyjádřil se o podnicích škrobového průmyslu celkem dosti nepříznivě.“

Autorův komentář k citacím

Byly to hlavně rozsáhlé stavební a strojní investice, které umožnily vybudovat z amylonských závodů moderní materiální základnu zemědělské průmyslové výroby a přivedly a. s. Amylon k vedoucímu postavení mezi výrobci

bramborového škrobu a jeho derivátů v Československé republice. Investice mohly být v tak velkém rozsahu uskutečněny mimo jiné i proto, že jejich financování neoslabovala nepřiměřená výše dividend vyplácených akcionářům. Výčet nově postavených domů a úplně přestavěných bytů je základem konstatování, že prvorepublikový Amylon poskytoval svým zaměstnancům nadstandardní deputátní byty v nově postavených podnikových domech. Tato představa o dobrém bydlení ostatně ještě dnes žije v povědomí lidí kolem Amylonu. Ve výčtu strojních investic by naší pozornosti nemělo uniknout ono „nové sušící zařízení na suchý sirup, mléko atd. v Ronově, dosud jediné toho druhu v republice“. Dokumentaci tohoto nemodernějšího strojového zařízení škrobárny firmy Amylon si tehdy za účelem využití zkušeností vyžádaly mimo jiné i Výzkumný ústav bramborářský v Havlíč-

Provozní budovy fy Amylon v Ronově dnes, M. Omes


HISTORIE 19

kově Brodě, Družstvo pro škrob a sirup v Praze a ústav zemědělských technologií Vysoké školy zemědělské v Brně. Takové pozornosti se dostalo ronovské škrobárně, ukryté v údolí soutoku Sázavy s Losenickým potokem. Nové sušící zařízení na suchý sirup, mléko atd. ji technologicky pozvedlo na přední místo a stalo se vzorem pro modernizaci ostatních škrobáren v republice. Není náhodou, že současná akciová společnost Amylon se sídlem v Havlíčkově Brodě má stále provoz též v Ronově nad Sázavou a na trhu

nabízí mimo jiné škrob, bramborové polotovary, klasické pudinky, instatntní deserty apod., tedy komodity, vyráběné s využitím sušících technologií, které učinily ronovskou škrobárnu před 70 lety tak známou. Hlavní pramen: Správní rada a ředitelství firmy Zemědělské akciové továrny Amylon všem zaměstnancům a akcionářům. 6 stran strojopisu A4, vydalo ředitelství Amylonu v Ronově nad Sázavou v březnu 1946. Archiv autora.

Historický provoz fy Amylon ve Žďáru n. S. – okolo roku 1903

Amylon Ronov – současný stav, foto: M. Omes

20 HISTORIE


Josef Čejka

Kdo byl František Malinský *30. 11. 1850, + 7. 6. 1926 Silné sociální cítění MUDr. Františka Malinského bylo zřejmě v jeho povaze a souviselo i s povoláním lékaře lidumila. Svědčí o tom celé jeho životní dílo. Tvoří je většinou činy, které přinášely prospěch kromě jemu samotnému hlavně druhým. Když roku 1891 trvale přesídlil z Hlinska (narodil se zde 30. 11. 1850) do Ronova nad Sázavou, aby se tam cele věnoval vlastní továrně na bramborový škrob a sirup, své podnikatelské kroky uskutečňoval s velkými ohledy na zaměstnance, širokou veřejnost i okolní přírodu. Tak například kolem roku 1895 zřídil soukromým nákladem vodovod na pitnou vodu pro potřeby továrny a svého domu. Před vjezdem do továrny však současně zřídil veřejně přístupný hydrant pro odběr této vody. Veškerému obyvatelstvu Ronova i kolemjdoucím tak byla dána možnost odebírat pitnou vodu. Na tomto místě před vraty továrny pak hydrant, v Ronově nazývaný „panák“, fungoval více než padesát let a dobrou pitnou vodu vydával každému, kdo přišel a uvolnil výtokový ventil. Stejně kvalitní voda z téhož vodovodu byla zavedena do přízemí kamenné kašny na dvoře škrobárny pro napájení hospodářských zvířat a továrním koním byla tato voda zavedena přímo do stájí. Jedním z velkých činů, kterým F. Malinský vykonal pro blaho nejširší veřejnosti, bylo prosazení stavby železniční tratě Havlíčkův Brod – Přibyslav – Žďár nad Sázavou. Nechme zde promluvit jeho současníka, mladšího kolegu lékaře a očitého svědka události, MUDr.

Františka Půžu: „Významným rokem v dějinách našeho města Přibyslavě byl a zůstane rok 1898, kdy železnou drahou připojen byl odlehlý a zapomínaný kraj náš k ostatnímu světu. Již tehdy, když se stavěla severozápadní dráha z Něm. Brodu k Jihlavě, přidali se Přibyslavští k akci moravského konsorcia… R. 1869 dne 4. března zaslali ministerstvu první petici, odůvodňujíce důležitost této dráhy. Věc vlekla se však třicet let, až hlavní zásluhou Dr. Frant. Malínského1, zemského poslance a továrníka v Ronově, před Vánoci 1898 trať lokální dráhy z Něm. Brodu do Žďáru byla otevřena... R. 1905 byla trať prodloužena do Tišnova a tam připojena k dráze brněnské.“ (Půža, F.: Kronika přibyslavská, Přibyslav 1914, s. 220). Nová železniční trať přinesla nový život celému regionu horního Posázaví. Školní mládež mohla vlakem denně dojíždět do dříve nedostupných středních škol do Havlíčkova Brodu a po roce 1905 až do Nového Města na Moravě. Později, po zřízení středních škol i ve Žďáře nad Sázavou, též do Žďáru, a v Půžově „odlehlém a zapomínaném kraji“ vzdělanost rostla. Železniční trať se stala hlavní dopravní tepnou horního Posázaví a hospodářsky i kulturně je povznesla. Zcela nové možnosti přinesla i ronovské továrně zejména v modernizaci přepravy 1. Příjmení Malínský je ve starších pramenech psáno s dlouhým í. V novějších se objevuje i krátké, zřejmě pod vlivem toho, že potomci Františka Malínského jsou nositeli příjmení Malinský s krátkým i.

Kdo byl František Malinský *30. 11. 1850, + 7. 6. 1926

HISTORIE 21

František Malinský

a ulehčení namáhavé práce škrobárenským dělníkům. Železniční stanice Ronov nad Sázavou měla nákladiště s rampou a dvojkolejnou vlečku, jejíž hlavní kolej končila až v areálu továrny. Sudy, naplněné ve stáčírně sirupem, se nyní mohly valením po nakloněných rovinách a krátkým transportem po úzkokolejné dráze navagonovat přímo v továrně. Rovněž i železniční vagon s uhlím mohl být přistaven jen několik metrů od kotelny. Díky železnici též zcela odpadla dřina, spojená s přepravou mokrého škrobu volskými potahy. Na přelomu 19. a 20. století, kdy v ronovské továrně na škrob a sirup bylo trvale zaměstnáno okolo dvaceti osob, postavil F. Malinský pro ubytování zaměstnanců dva jednopatrové bytové domy. Měly výhodnou polohu podél hlavní silnice jdoucí osadou, odkud bylo pár kroků do továrny, hospodářského dvora, na nádraží a kousek dál do hostince. Cihlové domy s kamennými základy měly sedlové střechy s půdami a hlavní okna k jihozápadu. Byly typově stejné, oddělené prolukou, a ujal se pro ně míst-

22 HISTORIE

ní název „domky“. V Ronově se neříkalo na návsi, ale u domků. V každém domku byly čtyři byty o dvou obytných místnostech: kuchyně (s oddělenou komorou na potraviny) a ložnice a pátý byt (spíše jen obytná kuchyně) o jedné místnosti. Ke každému bytu náležel suchý záchod, půda, sklep a za domem dřevník, resp. kůlna pro chov malých hospodářských zvířat. Vytápěny byly lokálně kamny na tuhá paliva a elektricky připojeny na firemní vodní elektrárnu. Pitná voda se donášela od nedalekého hydrantu, užitková voda z losenického náhonu hned za domem. Byly to slunné, suché, poměrně prostorné byty, zaměstnancům pronajímané jako deputátní. postavené a vybavené na úrovni doby poskytovaly tehdy vůbec nejlepší bydlení pro dělnictvo v Ronově. Svým stavebním řešením a nadstandardním vybavením se staly příkladem pro podnikatele v širokém dalekém okolí a Malinský v Ronově ukázal, jak je možné se postarat o bydlení dělníků. O úrovni bytů svědčí zkušenost, že i po sto letech po menších opravách a modernizacích stojí a slouží dále ke svému účelu. V jednom domku v přízemí bydlel s rodinou pan Josef Matoušek, zaměstnaný ještě u firmy Dr. Malínský a později u akciové společnosti Amylon. Před lety mi v Ronově vyprávěl o setkání s doktorem Malinským, na které, jak říkal, nikdy nezapomněl. Jeho slova zde volně reprodukuji: „Když jsem pracoval na továrním dvoře v zimě jen v lehkém oblečení, přišel ke mně doktor Malinský a ptal se, proč nejsem na práci tepleji oblečen. Po chvilce mého mlčení svlékl svůj kabát a daroval mi ho, abych se lépe oblékl. Ten kabát jsou potom nosil jako památku na Malinského. Jo, ten s dělníky cítil.“ Bezesporu největším činem F. Malinského v roli průmyslového podnikatele


na Vysočině bylo založení akciové společnosti Amylon v roce 1912. Byl vedoucí osobou procesu vzniku Amylonu a zůstal v jeho čele jako předseda správní rady i za svého pozdějšího působení ve vysokých funkcích v Praze. Založením Amylonu vznikla první organizace škrobáren v českých zemích (Žáček, M. a kol.: Škrobárentsví, I. díl s. 13, Praha 1963), a ta vedla k rychlému zvýšení výrobního efektu v celém škrobovém a sirupovém průmyslu Rakousko-Uherska. Pro obyvatele měst a vesnic, v nichž byly amylonské závody dislokovány, přinášela a. s. Amylon především zaměstnání. Počty stálých zaměstnanců v jednotlivých závodech se pohybovaly v řádu desítek a každoročně narůstaly po dobu trvání bramborové kampaně. V místech, kde měl Amylon také hospodářský dvůr, byl k dispozici ještě velký počet časově omezených pracovních míst v době obilních žní a jiných sezonních prací. Dalším přínosem pro obyvatele byl kontakt s nejmodernějšími technologiemi, technikou a dopravou zemědělského průmyslu a vyšší kulturou venkovského života vůbec. Stopy kulturotvorného vlivu a. s. Amylon na okolí z období od jejího založení roku 1912 do uvalení nucené správy roku 1941 lze ještě dnes pozorovat zejména na Přibyslavsku a Havlíčkobrodsku, ale též na Polensku a Žďársku. Pro rolnictvo těchto bramborářských oblastí se stala a. s. Amylon spolehlivým odběratelem sklizených brambor, a to za ceny objektivně stanovené na základě škrobnatosti. O velkém významu založení Amylonu svědčí mj. i to, že je uvádějí a s osobou F. Malinského spojují Ottův i Masarykův slovník naučný a po delší odmlce opět soudobé encyklopedie a biografická literatura. F. Půža popsal založení Amylonu velmi podrobně v Kronice přibyslavské

na s. 259 a 260: „Působením Dr. Malínského ustavila se r. 19132 za finanční podpory Živnostenské banky akciová společnost „Amylon“ se sídlem v Ronově. Účelem této společnosti jest soustřediti a regulovati výrobu a prodej produktu bramborářského průmyslu na vysočině Českomoravské... V podniku zúčastněny jsou závody Dr,. Malínského, a to: škrobárna a továrna na hroznový cukr v Ronově, škrobárna v Nížkově, mlýn, škrobárna a lihovar v Přibyslavi. Dále závody pánů: Josefa Bauera v Hesově, Karla Pokorného v Přibyslavi, A. Weidenhofera v Něm. Brodě, rodáka přibyslavského p. Josefa Smejkala ve Žďáře na Moravě, Václava Pojmana v Polné a společnost na výrobu škrobu a dextrinu v Pohledských Dvořácích u Něm. Brodu. Prvým předsedou správní rady zvolen byl Dr. Malínský.“ Masarykův slovník naučný, díl IV., Praha 1929, informuje o založení Amylonu takto: „Malínský František, MUDr., ...se věnoval průmyslu a hospodářství v Ronově u Přibyslavě. Tamnější továrnu na hroznový cukr, škrob a líh zvelebil na jeden z největších podniků toho druhu, jenž se 1913 stal základem sdružených továren Amylon v Ronově. V tomto průmyslu se osvědčil i jako vynálezce…“ Ottův slovník naučný nové doby – Dodatky, Praha 1936, uvádí: „Malínský František, MUDR, ...věnoval se průmyslu jako majitel továren na hroznový cukr, škrob a a líh. Učinil několik důležitých vynálezů v oboru průmyslové výroby hroznového cukru. Svoje podniky stále rozšiřoval a dal základ k velké akciové 2. Písemné prameny uvádějí rok založení a. s. Amylon 1912 i 1913. Autor se přidržuje letopočtu 1912, který též uvádí správní rada a ředitelství Zemědělských akciových továren Amylon jako rok vzniku a. s. Amylon ve svém „Dokumentu“ z března 1946.


HISTORIE 23

společnosti Amylon. Pro organizační schopnosti se stal vůdčí osobností v průmyslu hroznového cukru a hospodářských lihovarů v Rakousku...“ Současný Biografický slovník českého zemědělství a venkova (Skala, L.: Naši předchůdci, díl M–Ž, Praha 1993) uvádí i méně známé skutečnosti: „Malínský František (1850–1927) MUDr., český potravinářský velkopodnikatel, 1976–91 lékař v Hlinsku, od 1981 majitel škrobárny v Ronově nad Sázavou, sirobárny v Hlinsku, velkostatku Holovousy u Hořic. Vynalezl struhadlo na brambory (s ing. Prokopem), patentoval tech-

nologické postupy ve výrobě sirupů. R. 1913 utvořil akciovou společnost Amylon v Ronově, ve které sdružil devět továren a stal se brzy hlavním výrobcem glukózy v býv. Rakousku... Na svém statku v Holovousích se hodně věnoval pěstování oblíbené odrůdy jabloně Holovouské malinové. V r. 1951 byl na tomto statku založen Výzkumný ústav ovocnářský v Holovousích. Zakládající člen Ovocnické jednoty.“ Až dosud nejúplnější životopis MUDr. Františka Malinského publikoval O. Málek v Přibyslavském čtvrtletníku 1/2003 (MěÚ Přibyslav 2003). Ve dva-

Vila (zámeček) rodiny Malinských v Ronově, foto: M. Omes

24 HISTORIE


náctistránkové biografické studii, opřené o prvotní historické prameny, chronologicky líčí jeho životní dráhu od rodného Hlinska, kde začala, přes Ronov nad Sázavou do Prahy, kde vrcholila a končila. Nejvíce se věnuje ronovské části Malinského dráhy v roli průmyslového podnikatele a rok založení Amylonu volí jako jeden z periodizačních mezníků životopisu. Prezentuje vesměs nová dosud nepublikovaná fakta o jeho rozsáhlých podnikatelských aktivitách. Současně je doplňuje řadou podrobností, zajímavostí a dat ze života, čímž Malinského lidsky přibližuje. Ve stejně zajímavém stylu, ale stručněji, prezentuje hlineckou a pražskou část jeho životní dráhy. Za svého ronovského působení stihl F. Malinský vedle hlavního úkolu, jímž byl Amylon, pracovat ještě pro založení a rozvoj sokola Přibyslav. S touto aktivitou souvisí další jeho šlechetný čin. Podle O. Málka (s. 34) „... se stal on, a po roce 1912 i Amylon, hlavním sponzorem přibyslavského Sokola. Ve 20. letech daroval TJ Sokol pozemky na zřízení cvičiště, které slouží svému účelu dodnes“. V závěru studie si všímá též jeho vztahu k zaměstnancům a na s. 38 uvádí: „... stále se v Ronově traduje mínění, že šlo o podnikatele mimořádně náročného na své zaměstnance, ale který jim současně vycházel všemožně vstříc – všude kde to bylo jen trošičku možné. Že to není jen pouhá pověst, to dokazují dva domy v Ronově, které nechal F. Malinský postavit pro své zaměstnance... Z toho, ale i z některých dalších indicií, které o F. Malinském cosi věrohodného vypovídají, lze usoudit, že šlo o podnikatele „baťovského“ typu.“ Málkovo přirovnání Malinského k Baťovi je velice výstižné. František Malinský podobně jako Tomáš Baťa považoval své zaměstnance především za spolupra-

covníky, bez nichž by nebyl s to svých velkých podnikatelských cílů dosahovat. Náročnost na ně však vyvažoval starostlivostí o jejich práci, životy, slušné mzdy a bydlení. Jeho pohled podnikatele nebyl zúžen pouze na zisk. Jako lékař, působící patnáct let v první zdravotnické linii na venkovském městě, měl možnost poznat lépe než kdokoli jiný též sociální bídu své doby. Jako průmyslový podnikatel učinil pak mnoho praktických kroků k tomu, aby se lidem, zaměstnaným v amylonských závodech, žilo lépe. Svým vztahem k zaměstnancům a lidem vůbec, determinovaným jeho sociálním cítěním a posláním lékaře, založil tradici, ve které pokračovala akciová společnost Amylon i později, už bez jeho osobní účasti. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 osmašedesátiletý Malinský po letech práce ve vysokých národohospodářských funkcích v Praze neodchází na zasloužený odpočinek, ale dává se plně do služeb nově zrozeného státu. Je členem revolučního Národního shromáždění, senátorem za Československou národní demokracii, předsedou Ústředního svazu československých průmyslníků, místopředsedou Obchodní a živnostenské komory v Praze. Je symbolické ale i zákonité, že takto exponovaný člověk usiluje ještě o vznik celorepublikové organizace pro boj s tuberkulózou. Světová válka sice skončila, ale tisíce lidí dále umírají na chřipku a tuberkolózu. MUDr. F. Malinský, kdysi lékař první linie v Hlinsku, opět nastupuje a organizuje boj s TBC. Pomáhat druhým bylo v jeho povaze. V Ottově slovníku heslo Malinský František končí lakonickou větou: „Měl zásluhy o rozvoj Masarykovy ligy proti tuberkulóze, jejímž byl dlouholetým předsedou“.


HISTORIE 25

Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka


Mravenec luční Formica pratensis

Kdybychom se zeptali, kde žijí lesní mravenci, vyvolali bychom asi úsměv na tváři nejednoho milovníka přírody. Vždyť přece každé malé dítě ví, že lesní mravenci patří k lesu stejně jako třeba maliny nebo hříbky, ba co víc, jsou přímo symbolem zdravého lesního porostu. Mezi tzv. lesní mravence (odborník by řekl do skupiny Formica rufa) však patří i druhy, které mají raději stanoviště otevřená a v lese se s nimi setkáme jen vzácně. Takovým nelesním „lesním mravencem“ je i mravenec luční (Formica pratensis), jehož domovem jsou především suché trávníky, pastviny, osluněné meze nebo okraje cest. Zde tento robustní červenavý mravenec s výraznou černou skvrnou na hrudi staví svá kupovitá hnízda z hrubého rostlinného materiálu, především z rozkousaných stébel trav a drobných větviček. Často do nich zabudovává také kamínky, sloužící po nahřátí sluncem jako miniaturní topná tělesa. Hnízda postavená v příkopech silnic (a takových je v naší krajině opravdu hodně) jsou někdy vybudovaná zdánlivě jen z kamínků, které pocházejí z posypového materiálu. Hnízdní kupy mravenců lučních bývají velmi nízké, dokonce až ploché. To proto, že stojí na otevřených a dobře osluněných místech. Množství slunečních paprsků dopadajících přímo na hnízdo je tedy dostatečné a tak mra-

26 PŘÍRODA

Mravenec luční, foto: P. Bezděčka

venci nemusí zvyšovat stavbu a zvětšovat tím plochu hnízda – což dělají ostatní lesní mravenci, budující své hnízdní kupy ve stínu pod stromy. V extrémních podmínkách, na nejvyprahlejších místech stepí a písčitých planin, může kupovitá nadstavba nad hnízdem lučních mravenců úplně scházet. Kolonie mravence lučního jsou obvykle monogynní a monodomní, tzn. že mají jedinou královnu, která se svými dělnicemi žije v jediné kupě. Lokálně se ale vyskytují i hnízda polydomní, kdy jedna kolonie vybuduje a obývá několik blízkých kup najednou. Stejně jako jiné druhy lesních mravenců jsou i mravenci luční velmi schopní lovci. Hlavní trasy svých výprav za kořistí udržují čisté, bez půdní vegetace, což jim umožňuje rychlejší pohyb v travnatém terénu. U letité kupy mravence lučního můžeme někdy pozorovat úplné magistrály – holé hlinité chodníčky v trávě, které se paprskovitě rozbíhají do okolí. Tito velcí a silní mravenci jsou relativně mírní a do soupeření s jinými mravenci se zbytečně nepouštějí. Pokud se někdy usadí na kraji lesa, pak jedině Mravenci Přibyslavi a okolí 5

v případě, že tam nejsou jiní mravenci ze skupiny Formica rufa. V našich podmínkách produkuje vyzrálá kolonie mravence lučního až dvakrát ročně mladé pohlavní jedince. První várku okřídlených princezen a jejich mužských protějšků (u mravenců nemůžeme mluvit o princích, poněvadž z nich nikdy nebudou králové, jak je tomu třeba u termitů) vypraví do světa na jaře či začátkem léta, druhou na sklonku léta nebo počátkem podzimu. Rojení probíhá v dusných dnech mezi sedmou hodinou ranní a druhou odpolední, k páření dochází na otevřených místech na vegetaci.

Mravenec luční vytváří dvě odlišné formy, jež někteří myrmekologové pokládají za samostatné druhy. Rozdíly jsou patrné především u královen. Méně ochlupená forma označovaná pratensis buduje plošší kupky, není tolik teplomilná a místy vystupuje i do větších nadmořských výšek. Chlupatější a tmavší forma nigricans vyhledává často velmi suché až „středomořsky“ vyhlížející lokality a vyskytuje se jen v nižších polohách. Na Přibyslavsku se můžeme s mravencem lučním setkat poměrně běžně, a to nejen na loukách a pastvinách, ale také u silnic, na náspech železnice nebo v blízkosti zahrádek.

Hnízdo mravenců lučních, foto: P. Bezděčka


PŘÍRODA 27

Pavel Bezděčka

Opravdu musí skřivánek vrznout? Jaro je za dveřmi, ale stejně mi to nedá, abych nevzpomněl letošní dlouhé, kruté a sněhové zimy. To jsem po večerech nejednou seděl v křesílku pod lampou a při šálku čaje se slivovicí listoval prastarým kalendářem. Tenkrát toho ale do těch kalendářů napsali! Málem nebylo místa pro vlastní poznámky. Skoro pro každý den hezká ilustrace a přísloví, nebo veršík. Pro začátek února jsem tu našel prastaré české přísloví, které říká: „Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout.“ Kdo by je neznal! Koneckonců i v okolních zemích mají podobné. Například Poláci říkají „Jak dlouho skřivánek před Hromnicemi zpívá, tak dlouho po nich mlčí “. Potud je to tedy v pořádku. Ale je

to vlastně pravda? Zkuste se zamyslet, vážení! Viděli jste na vlastní oči někdy na Hromnice skřivánka? Já tedy ne, a že se po těch zpěváčcích rád ohlížím! Jak to tedy je? Copak je to celé vymyšlené? Nebo omyl? Nu, pojďme se do té záhady trošku zakousnout. Svátek Hromnic připadá na druhého února a tedy do času, kdy se skřivánci teprve vydávají na cestu k nám ze svých jihoevropských zimovišť. Střední doba příletu skřivánků (ornitolog by mne opravil, že bych měl napsat skřivanů polních evropských) připadá na jižní Moravě až na 24. února. K nám, na Přibyslavsko, přilétají ještě později. A což teprve do Polska! Pravda, někdy ve výjimečně teplých předjařích, přiletí skřivánci o něco dřív. V minulém století se to stalo několikrát a nejranější přílety na jižní Moravu byly pozorovány již 5. až 8. února. Z těchto výjimečných pozorování by však těžko vzniklo a ještě obtížněji by zlidovělo přísloví. Proto je třeba sledovat jinou stopu.

Skřivan polní

28 PŘÍRODA

Opravdu musí skřivánek vrznout?

Nejstarší zmínka o skřivanech ve vztahu k Hromnicím pochází ze spisu „Hádání pravdy a lži o kněžské zboží a panování jich“ který v roce 1457 napsal a věnoval králi Jiřímu z Poděbrad pan Ctibor Tovačovský z Cimburka. Praví zde: „Bude chtíti vrch svého štěbetání učiniti, právě jako skřivan na Hromnice.“ Z tohoto textu lze usoudit, že známé přísloví o skřiváncích a Hromnicích již v polovině patnáctého století existovalo. To by mohla být velice dobrá stopa, protože tenkrát byly Hromnice posunuty blíže k jaru o celých deset dnů. Je to možné? Je a navíc je to docela prosté! V té době byl užíván tzv. juliánský kalendář. Teprve v roce 1583 za vlády Rudolfa II. přechodem z juliánského na gregoriánský kalendář, kdy došlo k desetidennímu posunu, dostávají se Hromnice a tedy možný přílet skřivánků do dnešního málo příznivého termínu. Pokud navíc připustíme, že předjaří v patnáctém století a dřív mohla být o něco teplejší, pak je vše v nejlepším pořádku. Přísloví potom můžeme chápat nejen jako doklad posunu času při přechodu mezi dvěma historickými kalendáři, ale také jako doklad klimatických změn za posledních čtyři sta let. Uvedené vysvětlení však vůbec nemusíte brát vážně. Mnohdy se i velice dobrá konstrukce ukáže být nesprávnou a zavádějící. Vždyť i zdánlivě jistá stopa může být špatně pochopena. Tak třeba, co když pan Ctibor Tovačovský z Cimburka ve svém spisu užil příměru skřivánka štěbetajícího na Hromnice docela ironicky, zdůrazňuje nepatrnost až abstraktnost takového děje. Tato formulace se potom klidně mohla vžít a stát se základem rčení, které však později ztratilo smysl a stalo se příslovím. Kdo ví? Anebo z jiného soudku! Co když je základem celého problému obyčejný Opravdu musí skřivánek vrznout?

Chocholouš obecný

biologický omyl! Prostě řečeno, chyba v určení toho na Hromnice vrzajícího opeřence. Co když se nejedná o skřivánka, ale o chocholouše? A kdo zná chocholouše (donedávna byli chocholouši docela početní), mi jistě dá zapravdu, že nejen velikost a zjev, ale především chocholouší zpěv skřivánky silně připomíná. Chocholouš (chocholouš obecný evropský) by opravdu tomuto vysvětlení vyhovoval. Jen považte! Z našeho území je znám již od čtrnáctého století. Pravidelně u nás hnízdí, hnízda má podobně jako skřivan na zemi, skryta v trsech trav. Jeho zpěv je velmi podobný zpěvu skřivánků, je však méně hlasitý, méně pestrý a kratší. Nicméně velmi podobný! Chocholouši zpívají zpravidla vsedě na střechách, římsách nebo na zemi. Ale v předjaří (většinou v únoru) samci, hájící svá budoucí hnízdiště, zpívají za letu. Tak vidíte! Mýlka je docela možná a navíc podává to nejjednodušší a přitom přijatelné vysvětlení k vrzání skřivánků na Hromnice. Přesto, že obecný lid žil dříve v těsnějším spojení s přírodou než my, dopouštěl se často omylů. Vždyť mnohé z nich tradujeme ještě i dnes, vidíce třeba ve slepýši hada, v netopýrovi myš a v sekáči pavouka.

PŘÍRODA 29

Klára Bezděčková

Na svatého Řehoře ... čáp letí přes moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře. Jistě, podobné pranostiky je třeba brát s rezervou a na Vysočině to platí dvakrát. Nicméně, jaro je tu a s ním jsou tady i někteří tažní ptáci. A další přilétají. Tento úžasný rituál se opakuje s železnou pravidelností rok co rok, jen termín návratu ptačích poutníků kolísá. Co ale ptáky vede k tomu, aby každoročně absolvovali tak dlouhou a nebezpečnou cestu? Existují různé teorie, které se snaží stěhování ptáků vysvětlit působením geofyzikálních, klimatických nebo ekologických vlivů. Ať už je ale příčina jakákoliv, jisté je, že ptáci odlétají přečkat nejméně příznivou část roku do míst, kde je pro ně život jednodušší.

Každoročně odlétá do svých jižněji položených zimovišť 187 druhů ptáků hnízdících v Evropě a v Asii a přes 200 druhů hnízdících v Severní Americe. Ptačí migrace může mít různé podoby. Přesunuje se buď celá populace (vlaštovky, pěnice), nebo – u druhů částečně tažných – odlétají jen někteří jedinci (kos, konopka obecná). Další druhy v zimě zůstávají ve své domovině, ale při hledání obživy se potulují z místa na místo (sýkory). A konečně tu máme zimní hosty přilétající ze severu či z východu, kteří našli své teplé kraje u nás (havrani, pěnkava jikavec). Tahové cesty se podle délky dělí na dlouhé a krátké. Typickými ptáky s dlouhým tahem jsou rorýsi, žluvy či kukačky zimující v tropické Africe. Krátkou tahovou cestu mají např. konipasi, drozdi nebo skřivani. Ptáci ze severní polokoule táhnou většinou v noci. Noční přesuny jsou typické zvláště pro hmyzožravé ptáky, výjimkou jsou ti, kteří loví v letu, např. vlaštovky nebo rorýsi. Za dne létají především

Čáp bílý, foto: P. Bezděčka

30 PŘÍRODA

Na svatého Řehoře

ptáci s krátkým tahem. Vědci si dlouho lámali (a vlastně stále ještě lámou) hlavu nad tím, jak se ptáci při svých tazích orientují. Rozsáhlé výzkumy ukázaly, že ptáci, stejně jako některé další druhy obratlovců i bezobratlých, využívají slunečního kompasu. Co ale dělají, když je obloha zatažená? I s tím si dovedou poradit. Podobně jako včely nebo mravenci jsou i ptáci schopni vnímat směr polarizovaného světla a díky tomu mohou určit polohu slunce i když je zrovna schované za mraky. A pokud táhnou v noci, orientují se i podle postavení hvězd. Tím však navigátorské schopnosti ptáků nekončí. Ptáci se řídí i podle magnetického pole Země, vnímají zvuky, vydávané mořským příbojem či větrem, dokáží si zapamatovat výrazné prvky v krajině a nebo jednoduše sledují, kam letí jiní, třeba i docela cizí ptáci. Uvedené dovednosti navíc kombinují, tzn. že kompasem určí směr a trasu upřesňují na základě znalosti krajiny. Při stěhování podávají ptáci úžasné výkony. Někteří evropští pěvci se například přesunují na africká zimoviště po trase delší než 5000 km. Rybáci, vlaštovky nebo jiřičky urazí každý den 150 až 200 km. Výška ptačích tahů se pohybuje většinou v rozmezí 200 až 7000 m, ale někteří vrubozobí byli pozorováni i ve výšce 8000 až 9000 m. Obecně platí, že druhy, které se na jaře brzy vracejí, na podzim odlétají později a naopak. Jarní tah ale bývá obvykle výrazně kratší než tah podzimní. Na Českomoravskou vrchovinu, a tedy i na Přibyslavsko, přilétají ptáci zhruba v tomto pořadí: Již v únoru se někdy objevují skřivan polní a špaček obecný. V březnu následují čejka chocholatá, drozd zpěvný, holub hřivnáč, konipas bílý, holub doupňák, červenka obecná, bramborníček černohlavý a rehek doNa svatého Řehoře

mácí. V dubnu přilétá vlaštovka obecná, čáp bílý, zvonohlík zahradní, budníček větší, jiřička obecná a ostříž lesní. V květnu se u nás objevují rorýs obecný, žluva hajní, křepelka polní, chřástal polní, ťuhýk obecný, sedmihlásek hajní a rákosník zpěvný. Tyto údaje jsou samozřejmě přibližné a v jednotlivých letech mohou kolísat. Navíc se i mezi ptáky najdou rebelové, kteří nerespektují naše dlouholetá pozorování a dělají si, co se jim zamane. Příkladem může být čáp bílý, který byl pozorován 3. 2. 2010 nedaleko od hranic našeho mikroregionu, mezi Kamenným rybníkem a Vetelskou soustavou u Žďáru nad Sázavou.

Konopka obecná, foto: P. Bezděčka

Literatura Některé obecné informace byly převzaty z publikace Veselovský Z. 2001: Obecná ornitologie, Academia, Praha, 360 pp., informace o výskytu čápa bílého na Žďársku z webové strany AOPK ČR: http://www.ochranaprirody.cz/index. php?cmd=page&id=71&news_id=1609 (25. 2. 2010)

PŘÍRODA 31

Pavel Bezděčka

Žluťásek řešetlákový Jedním z prvních jarních motýlů, který nás dokáže překvapit a potěšit již počátkem března, je dosti velký a nepřehlédnutelný žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni). Je hojný v celé Evropě a létá především ve světlých listnatých lesích, na křovinatých stráních, v lukách a zahradách. Prostě všude tam, kde se vyskytují živné rostliny jeho housenek a těmi jsou keře řešetláku počistivého (Rhamnus cathartica) a krušiny olšové (Frangula alnus). Také na Přibyslavsku je žluťásek řešetlákový docela běžný motýl a setkat se s ním můžeme od jara do podzimu, vyjma nejteplejší letní měsíce. V létě tito žluťásci spí někde ve stinném úkrytu, koneckonců, kdo by se v tom letním vedru namáhal s létáním, že? Díky tomuto letnímu odpočinku (odborníci mu říkají letní spánek neboli aestivace) patří žluťásci řešetlákoví mezi naše nejdéle žijící motýly. To, že se v přírodě objevují od jara do podzimu, nahrává představě, že za tu dobu vytvoří dvě generace, jarní a letní. Ale není to tak. Žluťásci řešetlákoví létají v pokolení jediném. Dospělí motýli se líhnou počátkem léta, ale brzy upadají do letního spánku. Pak se opět krátce objeví na podzim a nato přezimují. Motýli se tedy dožívají asi deseti měsíců, ovšem včetně letního a zimního odpočinku. Žluťásci řešetlákoví jsou nejen dlouhověcí, ale navíc jsou to mimořádně dobří a vytrvalí letci. Často zaletí i tam, kde se jejich živná rostlina vůbec nevyskytuje. Létají jednotlivě nízkým klikatým letem v řídkých porostech a hlavně kolem les-

32 PŘÍRODA

ních okrajů a na pasekách. Nevyhýbají se však ani zastavěným oblastem, a tak je můžeme pozorovat na zahrádkách, v sadech a parcích. Zde vyhledávají kvetoucí rostliny, zjara především podběly, orseje, sasanky, plicníky či pampelišky a sají jejich nektar. Motýli přezimují často v nenápadném úkrytu, třeba u paty stromů pod spadaným listím, v olistěných keřích ostružiníku, pod převislými trsy trav či jinde. Ačkoli se vylíhli již minulé léto, teprve na jaře se tito žluťásci páří. Na první pohled to vypadá, jako by se miloval žluťásek s běláskem. To proto, že zatímco sameček žluťáska řešetlákového je sytě sírově žlutý, o něco větší samička je spíše nažloutle bělavá. Oba dva však mají stejně krásně vykrajovaná křídla a na každém z nich oranžovou tečku uprostřed.

Samička žluťáska řešetlákového

Samička potom klade vajíčka na listy a větvičky řešetláku nebo krušiny. Světle zelené housenky se živí listím těchto keřů a podle meteorologických podmínek se zakuklí za tři až sedm týdnů. Do měsíce se ze zelených kukel zavěšených na keřích vylíhnou dospělí motýli. Čekají je krátké radovánky, letní odpočinek, teplý podzim s úkolem co nejvíce se Žluťásek řešetlákový

Sameček žluťáska řešetlákového, foto: P. Bezděčka

najíst a potom přečkat dlouhou a často velice krutou zimu. Až tedy teď zjara uvidíte velké, živě žluté žluťásky řešetlákové a jejich bělaŽluťásek řešetlákový

vé nevěsty, vzpomeňte na to, že někde pod listím přečkali letošní tuhou a sněhem bohatou zimu, a radujte se společně s nimi z příchodu jara a dnů příštích.

PŘÍRODA 33

Pavel Bezděčka

První jarní den Letošní zima připravila mnohá překvapení nejen nám otužilcům z Vysočiny, ale také mnohým jihoevropanům, severoafričanům a vlastně spoustě lidí na celém světě. Úspěšnost meteorologických předpovědí byla mimořádně nízká a dokonce i lidové pranostiky pokulhávaly za realitou. Ještě i dnes, když píšu tyto řádky (je desátého března), je velmi obtížné odhadnout, kdy k nám, na Přibyslavsko, jaro konečně dorazí. Když jsem byl před lety na vojně, všechno se tam řídilo vojenskými řády a předpisy. Základem všeho vojenského byly speciální předpisy, zvané „Zákl.1-1 až 1-4“. Bez nich by byl voják obyčejným civilem, a proto musely být tyto předpisy neobyčejné. A také byly! Krom tisíce jiných věcí totiž určovaly i to, kdy nastane zima! Její začátek byl trvale naplánován na patnáctého listopadu, a do té doby voják nesměl nosit kabát. Byť by bylo počátkem listopadu sebevíce mrazivo a napadalo půl metru sněhu, z vojenského hlediska bylo ještě teplo. Stejně tak tyto předpisy určovaly, kdy nastane jaro. Ať se dělo co se dělo, první teplý jarní den byl stanoven na patnáctého dubna. Do té doby museli vojáci chodit v kabátech, i kdyby bylo dvacet nad nulou. Já vím, je to k pousmání, ale ono to naše rozdělení roku na jednotlivá roční období přesně na den, je také trochu praštěné. Jaro, léto, podzim a zima si prostě začínají a končí kdy se jim zamane, bez ohledu na naše tužby a přání, tím spíše bez ohledu na nějaká naše pravidla.

34 PŘÍRODA

Kdy tedy začíná jaro? Kterýpak, že je to den? Dvacátého prvního března? A co když toho dne bude, k naší zlosti a mrzutosti, ještě sněžit a ze střech budou viset ledové rampouchy? Bude mít smysl, radovat se, že máme první jarní den? Těžké rozhodnout. Ale proč vlastně o tom rozhodovat? První jarní den není (bohužel) státním svátkem! Nikde se u příležitosti prvního dne jarního nepředávají plakety, metály či alespoň odměny. Nevyhlašuje se amnestie, ani se nevyvěšují státní vlajky. Vždyť my vlastně ani nepotřebujeme nějaký první jarní den kategoricky spojovat s nějakým datem! Jo, taková jarní rovnodennost, ta je v pořádku. Je naprosto přesně propočtena. Je dobré o ní vědět, ale to je všechno. Ten pojem k ničemu nezavazuje a nic neevokuje. Při jarní rovnodennosti si může třeba i sněžit. Ovšem první jarní den, to je něco jiného! To přeci musíme cítit, že konečně přišel. Že už je to tady! Kolik lidí, tolik hlav a tolik názorů. Kolik lidí tolik přání a ještě více pocitů. Každý z nás může mít svůj první jarní den jindy. Babičky, když si konečně v klidu poprvé posedí na osluněném zápraží. Zahrádkáři, když konečně rozvážně rázují po zahrádce a dlouhými kroky odměřují budoucí záhony. Milenci, když se v deset večer vracejí z rande a netřesou se zimou. Či naopak přírodozpytci, kteří rozklepaní zimou sledují dalekohledem hejna táhnoucích hus nebo čejek chocholatých. Pro každého prostě přichází první jarní den jindy a jinak. A tak je to nejlepší. Prvních jarních dnů je takhle víc a jsou to dny radosti. Čím více jich bude, tím budeme všichni šťastnější.

První jarní den

Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada. Výzva čtenářům

35

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

Kostel sv. Jakuba staršího ve Velké Losenici foto: P. Bezděčka

Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA. Na svatého Řehoře. Z historie Amylonu. O neposlušné babočce ISSN

Recommend Documents