Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA. Bajky o stromech. Plazi na Přibyslavsku. O myslivosti na Přibyslavsku ISSN

Přibyslavský čtvrtletník

KULTURA HISTORIE

2

Bajky o stromech O myslivosti na Přibyslavsku Plazi na Přibyslavsku

PŘÍRODA

2 2012

ISSN 1803-7909

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

2

ročník 11 číslo 2 2012 Přibyslav

2

PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Machynková Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz

KULTURA HISTORIE PŘÍRODA

Obsah číslo 2/2012

Vlak času

6

Den blbec

7

Bajky o stromech

9

Noční přelety nad Přibyslavskem

11

Mojmír Novotný, nejvýraznější osobnost skautingu v Přibyslavi

15

O myslivosti na Přibyslavsku

18

Polní hospodáři

23

O stínkách a svinkách, tvorech stínomilných

26

O jepicích a jepičím životě

28

Mravenci Přibyslavi a okolí 14 – Mravenci rodu Tetramorium

30

Plazi na Přibyslavsku

32

O levanduli lékařské

36

J. Cenek

R. Ročková

P. Bezděčka P. Bezděčka

Z. Pátek

B. Hašek K. Starý

P. Bezděčka P. Bezděčka

K. Bezděčková & P. Bezděčka K. Bezděčková P. Bezděčka

Foto na první straně obálky: „Sázavský splav pod přibyslavským zámkem“, M. Omes

Obsah čísla 2/2012

5

Jiří Cenek

Vlak času Miloval jsem dětské vláčky vagónků svět byl mi hrou jak tlačily se do zatáčky kdo dřív? Ať se poperou Svět otvíral se, zvolna, maně, vlak času prostorem mě vez já v líné bloumal karavaně však závory jsem nepodlez

Leč dodnes, zvláštní, rád mám vlaky odvezly mládí bůhví kam, své vzpomínky mám za tuláky a trať jen za optický klam **

Ospalost kolem nádražíčka kde vlak už dávno nestaví tam jednou zachvěla víčka, polibek a zpěv Sázavy

6

KULTURA

Vlak času

Růžena Ročková

Den blbec

Hrubé výrazivo se používat nemá. Zejména ne v případě obstarožní dámy, která si velmi zakládá na svém vychování ještě dle Gutha –Jarkovského. (A kdyby, nedej pámbu, někdo nevěděl, kdo to je, stačí nalistovat Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl I., str. 764, tam to je.) Ale ten den se vskutku nedal nazvat jinak. Všechno začalo docela normálně, ba co víc, pohodově. Básník měl dorazit na oběd, tak jsem si všechno promyslela, abych všechno bez honění stihla. Nejdřív uvařit brambory na knedlíky, tak šup honem s hrncem do sklepa, hezky brambůrky vyprat… Jenže jsem nějak pozapomněla dveře do sklepení zajistit háčkem. Jak se to kocour Florián dověděl, nevím, najednou kolem mě proletěla modrošedá šmouha, a už byl na zahradě. Moc dobře

Den blbec

věděl, že má z velmi závažných důvodů (lovení ptactva, toulání atd.) pobyt na zahradě bez dozoru zapovězený, a tak se těšil, že začne honička. Nic nepomáhaly slaďoučké sliby ani kletby a zatracování, trvalo přes hodinu, než se ten pacholek nabažil mého uštvání a hrdě odkráčel domů do pelíšku a já mohla jít do kuchyně konečně vyprat ty brambory. Protože jsem jaksepatří šetrná hospodyně a vody si moc považuju, tou vodou z brambor jako obvykle zaleju kytky. Naposled jsem šla napojit mohutný filodendron Adelu na starožitné skříni, stojící „přes roh“ pokoje. A hrnec – potvora – mi nějak vyklouzl a zrovna za jarmaru. Nevadí. Seběhla jsem do sklepa pro pohrabáč, ten je k lovení hrnců jako stvořený. Byl krátký. Nevadí. Načpak máme dvoumetrovou bambusovou tyč k posouvání záclon, že? Lepicí páskou přimotán k tyči pohrabáč délkou zcela vyhovoval, jenže já byla malá. Nevadí. Máme taky domácí schůdky. To jo, ale ani z nich jsem přes široký „strop“ skříně za ni nedohlédla.

KULTURA 7

Tak hezky lehnout nahoru – a za chvíli se hrnec houpal na háčku. Teď opatrně vzhůru. Tyč však jakoby nesmírně vyrostla, a jak jsem s ní kvedlala sem a tam a kreslila po běloučkém stropě prapodivné obrazce, ozval se z ničeho nic řinkot. To končila zasažená skleněná výstroj lustru v tisíci střepech na zemi. (Ještěže jsme tenkrát s lustrem hned koupili sadu náhradní.) Já pak v leknutí kopla do schůdků, a ty se poroučely. Nebudu rozvádět náročný a ponižující sestup dolů ze skříně. Rychle zamést střepy, na lustr zavěsit nová cingrlátka a konečně do kuchyně. Kachna, knedlíky i zelíčko se vyvedly jedna radost, tak ještě moučníček do trouby, básník sladké miluje. Nějak se doma ochladilo, ještě zatopím v kotli, je přece zima. Kotlík se rozhořel báječně rychle, ale stejně jsem si ještě stačila rozseknout holeň lopatou, a to dost. Ke všemu se shora začal ozývat psokočičí ryk, nutící mne k rychlému návratu. Bodejť by chlapci neryčeli. Chodba plná štiplavého kouře, kuchyň ještě víc a v troubě místo lahodného zákusku čistočistý uhlík. Dál už to nešlo. V pokoji jsem dopadla na židli a hlavu položila na stůl. Pak už nevím nic. Probudilo mě cvaknutí vypínače a světlo. To ve dveřích stál básník a halasil: „Tak jsem tu na ten oběd“. Koukla jsem rozespale na něj a pak na staré přesné pendlovky. Ukazovaly dvacátou třetí hodinu a čtyřicátou pátou minutu. Přesně. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“

8

KULTURA

Den blbec

Pavel Bezděčka

Bajky o stromech Bajka o smrku a bříze

Na kraji lesa za Slavětínem rostl vysoký smrk. Jednou přišli lidé a velký kus lesa vykáceli. Ten smrk však nechali stát, aby semena plodil a mnoha semenáčkům dal život. Drobná břízka, co tu ve stínu hustého lesa léta živořila, měla nyní spoustu světla i vody na pití, a tak počala rychle růst. Za tři roky již vysokému smrku sa-

Bajky o stromech

hala více než do pasu. Smrku to blízké sousedství jiného stromu nebylo milé, protože od té doby, co lidé vykáceli okolní les, velice zpychl a zakládal si na své výšce a osamělosti. „Proč mne neustále rušíš?“ obořil se jednou na břízu. „Proč se stále vrtíš a při sebemenším vánku tak nesnesitelně šustíš těmi směšnými listy?“ „Prosím?“ zeptala se překvapeně bříza. „Podívej se na mne,“ pokračoval smrk. „Podívej se na mne, jak klidně a důstojně tu stojím. Nejen větve, ale ani mé jehlice se v takovém nanicovatém vánku nepohnou. Ničím neruším své okolí, jako ty.“ „Já neruším váš klid záměrně,“ slušně mu odpověděla bříza. „Taková je prostě

KULTURA 9

moje přirozenost. Mám jemné větvičky a ještě jemnější lístky, s nimiž si i slabý větřík hraje.“ „Toť přirozený znak méněcennosti a zvrhlosti,“ zahřímal smrk. „Naprosto typický pro křoví a jiné nekulturní dřeviny. To my, nejvýznamnější stromy, jen tiše stojíme a moudře rozjímáme s pohledem upřeným za obzory. Takové je naše poslání. Rozumíš mi?“ „Zajisté rozumím, je to skvělé poslání,“ ironicky odvětila bříza a sama pro sebe si zabroukala „však ono na tebe jednou dojde, čahoune namyšlený!“ Snad uměla číst budoucnost, ta bříza. Za několik dnů přišla do kraje veliká bouřka. Liják bičoval zem, blesky křižovaly oblohou a silné poryvy větru hnaly olověné mraky nízko nad lesy. Jeden z těch poryvů byl mimořádně silný. Opřel se do vysokého smrku a vyvrátil jej i s kořeny. Bříza však vydržela. Jen o pár jemných větviček a listů přišla.

Bajka o modřínu a borovici

V jednom hájku nedaleko Brzkova rostly vedle sebe modřín a borovice. Přišel podzim a s ním první noční mrazíky. Jehličí modřínu zežloutlo a opadalo. Naopak borovice měla jehličí stále temně zelené a husté. „Již roky se na tebe dívám,“ oslovila jednou borovice ten holý modřín, „a divím se neustále. Proč to děláš? Proč se zbavuješ jehličí, copak jsi nemocný? Víš, že jsi ošklivý?“ Modřín však neodpověděl, jen tiše stál. „Hej ty, kostroune,“ vykřikla borovice. „S tebou se bavím. Jsi tak šeredný a směšný bez jehličí. Stojíš tu nahý až by jeden řekl, že jsi uschl!“ Modřín dále mlčel, neb věděl své. To však borovici již notně rozčílilo. „Hlupáku jeden nafoukaný, to ti ani za odpověď nestojím? Podívej se na mne, jak krásně jsem do svých dlouhých jehlic Poučení: nikdy nepodceňuj někoho, kdo je oblečena. Přijde-li krutá zima, já nezmrzmenší než ty, možná právě to jej činí odolnějším nu. Však o tobě, ty chudino holá, mám a silnějším. velké pochybnosti,“ uzavřela borovice svoji rozpravu. Přišla zima a byla to tentokrát opravdu krutá zima. Borovice i modřín ji přečkaly tiše a nehnutě. Potom se konečně oteplilo, začalo sněžit a sněžilo vydatně. Zatímco sníh mezi holými větvemi modřínu propadal na zem, na hustém jehličí borovice se hromadil a hromadil, až jí nakonec váha mokrého sněhu všechny větve ulámala. Když přišlo jaro, oděl se modřín hustým, voňavým a svěže zeleným jehličím, zatímco olámaná troska borovice pomalu usychala. Poučení: co není hezké – může být účelné a naopak, co je hezké, nemusí být prospěšné.

10 KULTURA

Bajky o stromech

Pavel Bezděčka

Noční přelety nad Přibyslavskem V posledních dvaceti letech jsem mnohokrát cestoval letadlem. Na všechny s tím spojené otravnosti – nekonečná čekání na odbavení, čekání na odlet po odbavení, kontroly zavazadel, vyplňování nejrůznějších příletových a odletových formulářů – jsem si zvykl a považuji je za naprostou samozřejmost, stejně jako nejrůznější optická informační zařízení pro cestující či technické vybavení letadel a letišť. Když jsme při posledním letu přistávali v noci a já pozoroval osvětlenou ranvej, uvědomil jsem si, že vlastně vůbec netuším, jak vlastně piloti řešili noční, ale i denní navigaci před sto lety. Doma jsem potom proseděl několik večerů u internetu a objevil tak pro sebe dosud neznámý, ale velmi zajímavý svět letecké navigace. A nejen to, čtení desítek článků a stovek informací mne

přivedlo nejen do nejrůznějších destinací po celém světě, ale i na Přibyslavsko. Než se k tomu, co spojuje leteckou navigaci a Přibyslavsko, dostanu, přiblížím vám letectví z první třetiny minulého století.

Bouřlivý rozvoj letecké dopravy

V průběhu první světové války dosáhla letecká technika ohromného rozvoje a pokroku. Po skončení války se veškeré zkušenosti a technický pokrok uplatnily i v civilní sféře a velmi rychle se začala rozvíjet civilní letecká doprava v celé Evropě a také u nás. V roce 1919 Ministerstvo veřejných prací ČSR zřídilo Vzduchoplavecké oddělení, později Odbor civilního letectví, který vydával licence k provozo-

Šibeniční vrch u České Bělé (foto: P. Bezděčka)


HISTORIE 11

vání letadel a k letecké přepravě osob. Ve stejném roce podepsalo Československo mezinárodní dohodu o civilním letectví a stalo se členem první mezivládní letecké organizace CINA. V roce 1923 byl zřízen podnik Československé státní aerolinie (ČSA) a zahájen provoz na pravidelné lince Praha – Bratislava (ta byla v roce 1925 prodloužena až do Košic). V následujících letech pravidelné linky letecky propojily řadu dalších měst. V roce 1927 byla založena Československá letecká společnost (ČSL), která zahájila první letecké linky do zahraničí a spolupráci s některými zahraničními společnostmi. V roce 1929 se ČSA a ČLS poprvé zúčastnily jednání mezinárodní společnosti pro leteckou dopravu IATA (International Air Transport Association). Od roku 1930 provozovala některé zahraniční linky i letadla ČSA.

Významný rok 1930

Rok 1930 byl pro naše letectví velmi důležitý. Vojenský zeměpisný ústav vydal počátkem roku první leteckou mapu Československé republiky. V březnu vyšel výnos Ministerstva veřejných prací o poplatcích a taxách na letištích ČSR. Přijali jsme usnesení Mezinárodní komise pro letectví o minimálních podmínkách pro vydání osvědčení o způsobilosti k létání, které mimo jiné stanovovaly podmínky pro zkoušení (včetně pevnostních zkoušek) letadel, požadované přístrojové vybavení a signalizaci. V té době došlo i ke změně označení československých civilních letounů z původního L na dodnes užívané OK. Současně jsme obdrželi volací radiotelegrafní znaky pro letadla – OKA až OKZ. Mezi „leteckými“ úkoly Ministerstva veřejných prací ČSR bylo pokračování výstavby letišť Karlovy Vary, Liberec, zahájení civilní výstavby na letišti Hradec Králové a zahájení stavby nádra-

12 HISTORIE

ží na letišti Piešťany. Bylo rozhodnuto o výstavbě nového letiště v Praze, protože kbelské letiště se smíšeným provozem pozvolna přestávalo vyhovovat a pro toto budoucí letiště byly vykoupeny pozemky v Praze-Ruzyni. Ve stejném roce se jednalo i o letištích v Českých Budějovicích, o společném letišti pro Ústí nad Labem a Teplice, a také o tzv. pomocných letištích, která měla vzniknout v Uhlířských Janovicích, Jihlavě, Přibyslavi, Břeclavi, Malackách, Lučenci, Trhovišti, ve Znojmě a v Berouně. V roce 1930 sloužilo pilotům na území naší republiky již 75 leteckých povětrnostních hlídek, které poskytly posádkám letadel celkem 21 252 hlášení formou radiotelegraficky předaných zpráv. V témže roce se konala celoevropská porada, která se zabývala problematikou nočních letů. Významnými výsledky tohoto jednání bylo stanovení způsobu používání polohových světel u letadel a definice požadavků na světelné majáky na nočních leteckých tratích. Následně vypsalo Ministerstvo veřejných prací veřejnou soutěž na stavbu sedmnácti stožárů pro noční navigační světla na trati Praha – Brno – Bratislava. V srpnu 1930 zakázku získala firma Chvála z Prahy-Vršovic. Firma si pospíšila a část majáků postavila ještě do konce roku, celou soustavu dokončila v roce 1931. Kromě trasy mezi Prahou a Bratislavou byla současně stavěna i druhá větev na trati do Paříže, a to mezi Prahou, Plzní a Tachovem.

Noční letecké majáky

Nás zajímá především noční trasa Praha – Bratislava. Na ní se nacházelo dvacet majáků, a to na lokalitách: 1. letiště Kbely (zde byl maják situován na vodárenské věži), 2. Šterbohostice u Škvorce, 3. Krymlov u Kostelce nad Černými Lesy, Noční přelety nad Přibyslavskem

Světelný maják u České Bělé (foto: P. Bezděčka)


HISTORIE 13

4. Žandov u Uhlířských Janovic, 5. Zbraslavice, 6. vrch U kapličky u obce Tis, 7. Česká Bělá, 8. kopec Rosička u Sázavy, 9. Bobrůvka, 10. kopec Horka – Heřmanov u Křižanova, 11. Deblín u Braniškova, 12. kopec Hády v Brně, 13. kopec Vinohrad u Měnína, 14. kopec Holý vrch u Kurdějov, 15. Přítlucká hora u Velkých Pavlovic, 16. Lanžhot, 17. Svatý Ján, 18. Malacky, 19. kopec Kozlisko u Stupavy a poslední maják byl na hangáru bratislavského letiště. Z přehledu vyplývá, že noční letecká trasa z Prahy do Bratislavy vedla nad Přibyslavskem, a to mezi majáky 6. až 9. Maják č. 6, který stával na vrchu U kapličky nad obcí Tis u Havlíčkova Brodu, byl poměrně nedávno zdemolován a prodán do šrotu, nyní se na jeho místě nachází vysílač GSM. Maják č. 7 dosud stojí na Šibeničním vrchu u České Bělé (viz obrázek). Je však neudržovaný stejně, jako sousední kaplička zasvěcená Čtrnácti svatým Pomocníkům. Na rozdíl od ní však autoři encyklopedie „Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ vyhodnotili věž majáku jako významnou technickou památku a její popis zařadili do prvního dílu z roku 2001. Maják č. 8 na kopci Rosička byl zbourán již během druhé světové války. Později tam stála dřevěná triangulační věž, dnes se zde nachází oblíbená rozhledna. Maják č. 9 nad Bobrůvkou dosud stojí, ale podobně jako maják u České Bělé je neudržovaný a ve špatném technickém stavu. Jak vlastně tyto majáky vypadaly? Jednalo se o ocelové příhradové stožáry s betonovými základy, na vrcholu stožáru byla umístěna plošina pro instalaci světel; dole – na betonovém základu byla umístěna kovová skříň strojovny. Všechny majáky byly stejné, lišily se pouze výškou stožáru, která se pohybovala mezi 15 a 25 metry. Na plošinách majáků byla

14 HISTORIE

umístěna otáčející se a zdaleka viditelná světla. Majáky byly v činnosti každou noc na dobu dvou hodin a spravovalo je Ministerstvo veřejných prací.

Jepičí život majáků

Letecké majáky na nočních trasách určitě byly velmi významným přínosem pro rozvoj letecké civilní dopravy, ale měly jepičí život. V třicátých letech se totiž velmi rychle rozvíjela radiotelegrafie. Od roku 1928 bylo na československých letištích zaváděno radiové spojení, uskutečňované radiotelegraficky v pásmu nejprve dlouhých vln. Stejně jako správy letišť, spěchaly se zavedením rádiového spojení i letecké společnosti a do posádek jejich letadel přibyl nový člen – radiotelegrafista. V roce 1931 tak byla vybavena již všechna letadla ČLS a v roce 1933 i všechna letadla ČSA. Na důležitých dopravních letištích se rychle budovaly pozemní radiové zaměřovače, takzvané goniostanice. Síť zaměřovačů umožňovala zjišťovat aktuální polohu letadel a letečtí dispečeři (další nová profese) mohli letadla vést po přesných trasách a mohli je také navádět při přiblížení na přistání, a to i za zhoršených meteorologických podmínek, a také v noci. Noční letecké majáky tak rychle ztrácely na významu a poslední stojící torza jsou jen hmatatelnou vzpomínkou na ta báječná a v pravém smyslu slova pionýrská léta našeho letectví. Tedy doby, kdy i velká letiště tvořila jen velká travnatá plocha s několika vytyčenými přistávacími směry a pár hangáry. Kdy letadla přistávala vždy jen proti větru a volba směru byla na pilotovi, který se řídil jen podle větrného pytle. A kdy se piloti během letu orientovali pouze vizuálně podle železnic, silnic, řek a několik krásných let i podle nočních světelných majáků. Noční přelety nad Přibyslavskem

Zdeněk Pátek

Mojmír Novotný, nejvýraznější osobnost skautingu v Přibyslavi Ke stoletému výročí organizovaného českého skautského hnutí vydal Junák – svaz skautů a skautek ČR výpravnou publikaci, dokumentující historii českého skautingu od jeho počátků po současnost. Její rozsah však nedovolil obsáhnout činnost skautů na celém území státu, čtenář se tak nedozví nic o obětavé, časově náročné a nezištné práci činovníků Junáka v oddílech mimo ústředí a významná centra hnutí. Úkol napravit tento nedostatek, „zaplnit“ tuto mezeru připadá tedy na pamětníky, ty, kteří je znali… Jsem jedním z posledních žijících, kteří měli to štěstí, že poznali Mojmíra – Deára, v době, kdy se ujímal vedení přibyslavských skautů. Byl obdařen organizačním talentem a měl lví podíl na ustavení přibyslavského střediska (junácký kmen byl v té době v okresním městě Chotěboř). Mimo jiné funkce se ujal i vedení jedné z nově vytvořených družin, která přijala jméno po rackovi, vodním ptáku Dářka, Řeky a všech větších vodních ploch kraje. Na setkání skautů při příležitosti sedmdesáti let přibyslavského skautingu jsem z pověření zbylých členů naší družiny vystoupil se zdravicí, ve které jsme vzdali poctu a poděkování svému rádci. Na obsahu není třeba nic měnit, vyjadřuje naše pocity a je pravdivý.

ku ustupující nacistickou armádou. Po silnicích se ploužily kolony zajatých německých vojáků, na loukách v údolí Sázavy hlídali ruští vojáci stáda ukořistěných koní. Život v Přibyslavi se dostával do normálních kolejí. Také my, kluci, jsme se po revolučním týdnu vraceli do všedních dnů. Já jsem každé ráno šel z Ronova do učení v zahradnictví bratří Netolických. Nacházelo se na konci Pecháčkovy ulice, tam, kde dnes odbočuje ulice generála Luži. V té době tam vedla úvozová cesta mezi poli ke hřbitovu.

Rádce

Uběhlo několik týdnů od osvobození Přibyslavi. Kolem cest a silnic se ještě válely trosky výzbroje, zanechané v úpr-

Mojmír Novotný by se dožil osmdesáti pěti let ... (archiv Městského muzea Přibyslav)


HISTORIE 15

Byla to doba plná očekávání. Teror a strach okupace byly za námi. Byli jsme šťastni z konce války, ze svobody. Svět pro nás byl pojednou otevřený a krásný, vše se zdálo snadné a přátelské. Byli jsme mladí. Jednoho dne jsem uviděl na vývěsní tabuli u vybombardované továrničky pana Pohořelého na rohu Vyšehradské ulice a náměstí výzvu, namalovanou na velké čtvrtce papíru. Přibyslavský skauting, Junák, oznamoval obnovení činnosti a vyzýval ke vstupu. Pojednou jsem měl pocit, že je to pozvánka právě pro mne. Pocity samoty, bezcílnosti a také zmatky mládí najednou zasáhl paprsek, předzvěst něčeho nového, nevšedního. Nezaváhal jsem a za několik dnů jsem stál, plný rozpaků, spolu se stejně ztrémovanými kluky, před skautskou klubovnou v Seidemance. Před námi se objevil ten, který nás pak vedl, náš rádce. Nepamatuji si jeho prvá slova; možná, že řekl: „Tak vás vítám“,

možná „Nazdar“. Ale vše, co řekl, jsme po celou dobu jeho působení na nás, těch několik let, přijímali s respektem a důvěrou, ba téměř „hltali“. O skautingu věděl vše, vše uměl, vždy poradil. Citlivě a uvážlivě řešil konflikty i prohřešky. Jeho rozhodnutí byla spravedlivá. Byl pro nás skutečným skautem. Prožili jsme v naší družině krásné chvíle: v klubovně při hrách, na výpravách do račínských lesů, do údolí Doubravky, k šachostínským rybníkům, k Řece, k Dářku. Nejkrásnější chvíle jsme prožívali na táborech: na ostrůvku v Sázavě v roce 1945, pod Zručí u Chabeřického mlýna, kde jsme tábořili v létě 1946. Nezapomenutelným prožitkem bylo skládání skautského slibu na táboře u Medlova v roce 1947. Táborové ohně měly v sobě něco vznešeného a posvátného. V jejich červené záři jsme prožívali onu tajuplnou sílu soudržnosti mládí, sepětí s přírodou, jejíž jsme součástí. U táboráku jsme se

Pamětní deska odhalená 2.5.2009 v přibyslavské skautské základně

16 HISTORIE


dokázali pobavit, každý se snažil obohatit program, družiny se předháněly. Do „náplně“ činnosti skautů patřila i účast na oslavách. Bylo jich v té době dost, patřily k radosti z konce války a k nadějím doby. Bez skautů se neobešel žádný průvod, manifestace či projev. Dlouho nám nevadilo dělat „čestné stráže“, ale vše se přejí a počali jsme to chápat jako přizdobování, „dělání oleandrů“. Ne vždy jsme dělali svému rádci radost, občas jsme zklamali. Tak jsme jednou neuspěli na závodech v Chotěboři. Zorali jsme, co se dalo, i chování. Snad sehrálo roli i to, že jsme měli ve srovnání s ostatními, skromnější vybavení a neúplnou výstroj… Mojmír na sobě nedal znát zklamání, nic nám nevyčítal, ale věděli jsme, že ho náš neúspěch mrzel hodně dlouho. Krásná doba chlapeckého mládí nemohla trvat věčně. Dospívali jsme, přišly starosti a povinnosti všedních dnů.

Zazněly sirény nových idejí a ocitli jsme se na lodích, plujících pod různými vlajkami. Nejednou jsme si připomněli skautské, vlastně prostě lidské zásady chování… Snad i to nás uchránilo od jednání, za které bychom se museli, s odstupem času, který dokáže měřit hodnoty, stydět. Míjela léta jak voda v Sázavě pod Přibyslaví. Všichni jsme se stali jinými. Jen ve vědomí, v pocitech, ve vzpomínkách a představách se vidíme stále mladí. I náš rádce je v našich představách stále týž, rozvážný spolehlivý kamarád, skutečný skaut. On zůstal důsledně věren slibu. Jakmile obrodný proces šedesátých let umožnil obnovit skautskou organizaci, nezaváhal. Nemohl jinak ani po listopadu 1989. Právem je považován za vůdčí osobnost přibyslavského skautingu. Díky němu několik generací skautů a skautek prožívalo a bude prožívat volné chvíle v družné pospolitosti v přírodě, učit se chránit vše dobré, vážit si hodnot a milovat svou vlast.

Nížkov - červenec 2004, v táboře oddílu Aldebaran


HISTORIE 17

Blahoslav Hašek

O myslivosti na Přibyslavsku Není to dávno, co česká myslivost oslavila již tisícileté výročí svého vzniku. Pořad České televize – Tisíc let české myslivosti, vysílaný k tomuto výročí, předložil divákům nepřeberně zajímavostí, ale ani sebeobsáhlejší seriál nemůže postihnout všechno. Proto se budeme trochu toulat historií myslivosti na Přibyslavsku a věříme, že si najde řadu zaujatých čtenářů, navzdory tomu, že se nemůže pyšnit tisíci, ba ani sto lety svého trvání. Ale přesto se tu událo leccos, co stojí za zmínku. Předejme nyní slovo člověku nad jiné povolanému, ing. Blahoslavu Haškovi, který otevře Kroniku mysliveckého sdružení Račín a Doubravka a s její pomocí nám přiblíží svět zdejšího mysliveckého sdružení od prvopočátku až po jeho rozpad. Redakce Než citovanou kroniku otevřeme, je potřeba si uvědomit to, že obě honitby byly z části v nynějším mikroregionu Přibyslavsko. Honitba Račín byla na léta 1963–1972 pronajata mysliveckému sdružení Račín, honitba Prameny Doubravky, jež byla pronajata mysliveckému sdružení Doubravka na léta 1973–1993, byla zčásti v katastrálním území Vepřová a Havlíčkova Borová, a ta první i v katastrálním území Malá Losenice. Zbývající části honiteb na lesní i nelesní půdě s regionem nesousedí. Nás bude nyní zajímat jen honitba Račín v letech 1963–1972. Jaké štěstí máme, že od počátku hospodaření v roce 1963 byl kronikářem MUDr. Miloš Saifert (1916– 1986) z Chotěboře a později Havlíčkovy Borové. Jeho úvodní slovo v kronice nyní téměř po půl století je potřeba citovat: „Rozhodl jsem se psát kroniku Mysliveckého sdru-

18 HISTORIE

žení Račín. Jestliže se mi podaří zaznamenat vše, co cítím, prožívám a zažívám při toulkách v račínském revíru, budiž to připomínkou mým následovníkům, aby pokračovali v tom, co já začínám. Je tolik krásy v přírodě naší Vysočiny a myslivost, provozovaná s láskou a ušlechtilou vášní, kterou jí dávám, naplňuje touhu člověka, který si zamiloval lesy, i když k nim nemá profesionální vztah, který propadl kouzlu živé přírody a jejich dětí, kterému učaroval majestát zvěře královské-jelení, živelnost černých rytířů divočáků, skromná pýcha a marnivost srnčí zvěře i ta drobná verbež srstnatá i ptačí a vše jiné, co oživuje naší přírodu. Až já, až my, kteří v dnešním čase procházíme račínskými hvozdy, nebudeme, přijdou po nás naše děti a jejich děti a ti další…Nechť jim tyto řádky připomenou, že prostředí, v němž žijeme, v němž oni jednou budou žít, má své zákony, své odvěké vztahy, a jestliže by člověk tyto vztahy měnil, nesmí tak činit nerozumně. I člověk je jen článkem vesmírného dění v němž vše má své místo, lidská společnost stejně jako zvířecí svět, říše rostlinná a nerostná. Chce-li člověk žít, musí žít i příroda.


Naší svatou povinností je zachovat tuto přírodu a její děti jako nejcennější kulturní statek generacím budoucím. Nechť tyto řádky dosvědčí, jak my jsme to dělali, abychom našim následovníkům zachovali vše, co přírodě náleží…“ Z historie víme, že zmíněné lesní pozemky patřily převážně bývalému panství Zámek Žďár. Od ledna 1931 přešly do majetku Lesního družstva Přibyslav a od 1. 7. 1959 na nich hospodařily státní lesy – Lesní závod Přibyslav. Příroda často překvapí. Ve dnech 26. a 27. října 1930 došlo ke katastrofě nebývalých rozměrů. Uvádí se, že 26. října 1930 začal padat sníh a vát severovýchodní vítr, který se změnil ve větrnou smršť. Napadlo 75 cm sněhu. Převážná část lesních porostů byla rozlámaná nebo silně poškozená. Obdoba byla i v letech 1740, 1833 a 1868. Vzniklé holiny zarůstají zprvu bujným bylinným porostem. Bývaly zalesňovány převážně smrkem. Zvěř tu nacházela v období mlazin a tyčkovin


velmi příznivé podmínky k rozmnožování. Po roce 1930 stavy některé zvěře, zvláště jelení a srnčí, živelně vzrůstaly, a to i po roce 1945. S pronájmem honitby přešlo na Myslivecké sdružení i hospodaření se zvěří. Byla to hlavně zvěř jelení. Honitba Račín je součástí jelenářské oblasti Žďárské vrchy založené v roce 1958. Ta od počátku zajišťovala sčítání zvěře, plánování odstřelu a sledování lovu dle jednotlivých honiteb i její přikrmování v době nouze. V roce 1963 i přes radikální odstřel v posledních pěti letech počty jelení zvěře značně stoupaly. Nedařilo se je udržet na plánovaných jarních kmenových stavech. Kronikář uvádí, že na jaře 1963 bylo v honitbě Račín 35 až 40 kusů jelení zvěře. Tím vznikaly velké škody na lesních porostech zimním ohryzem a letním loupáním. Rozsáhlé smrkové porosty vzniklé po polomu byly tehdy ve věku posledních prořezávek a prvních probírek. Takto poškozené porosty trpěly i sněhovými polomy různé intenzity, a to snad každým druhým rokem. Od založení jelenářské oblasti se konaly na jaře povinné přehlídky trofejí ulovených jelenů z minulého roku. Soustřeďovaly se k posouzení i nalezené jelení shozy. Platilo pravidlo pro průběžný odstřel nekvalitní zvěře. Již v polovině šedesátých let se konstatovalo, že kvalita trofejové zvěře narůstá. Výše odstřelu byla stále vysoká. Například v roce 1964 na plánovaný jarní kmenový stav v oblasti 150 kusů bylo nasčítáno 293, plán odstřelu byl 145 kusů a uloveno 146 kusů. Na Račíně bylo ten rok střeleno 15 kusů, z toho 3 jeleni. V dalších letech to bývalo do roku 1967 v průměru 12 kusů, pak do roku 1972, po snížení stavů v oblasti, v průměru 4. Celkem za 10 let mysliveckého sdružení bylo uloveno 77 kusů, z toho 34 jelenů, 27 laní a 16 kolouchů.

HISTORIE 19

Bohužel po roce 1964 se začalo v lesích mnoho měnit. Byly zahájeny odvodňovací práce, aby mohl být zalesněn zbytek holin po polomu z roku 1930 a luk určených k zalesnění. Pokračoval geologický průzkum na straně k rudným dolům na Starém Ransku. Byla opravena silnice z Vepřové do Radostína. Tím se zvýšila návštěvnost lesa hlavně v houbařské sezoně. Přispělo k tomu i větší množství aut u obyvatel. Tím celoročně roste neklid v honitbě. Zvěř již nebyla tak stálá. Někdy zmizela před říjí, aby přišla až při prvním sněhu a pak stála u krmelců. Těžko se dala lovit bez natláček. Bylo mnoho krásných zážitků, a měl je každý. Když jsem se nastěhoval v létě 1965 na Račín na polesí, mohl jsem sledovat jelení říji přímo z bytu. Stačilo otevřít v noci okno a jeleny troubící z různých stran počítat. Měl jsem zde štěstí na svého prvního jelena. Byl staře postřelený a celý leden v roce 1968 „barvil.“ Nevěděli jsme, z které strany přišel. Za celých deset let mysliveckého sdružení Račín byl nejsilnější. Na výstavě v Brně dostal 187,14 bodu – bronzová medaile. Zvěř srnčí je přirozeným genotypem Račínského revíru. Rovněž její stavy a kvalita jsou ovlivňovány především péčí člověka a klimatickými zásahy. Vzhledem k tomu, že srnčí zvěř nemá dosud vypáleno Kainovo znamení na čele jako zvěř jelení, je prozatím její bytí pardonováno. Její kmenové stavy v račínské honitbě jsou ovšem podstatně menší než v dobách minulých. V třicátých letech po zmíněné kalamitě dosahovaly v Račínském revíru 600–800 kusů. V současné době je to 120. Ročně se ulovilo 25–40 kusů. Celkem za léta 1963 až 1972 to bylo 312 kusů. Z toho 132 srnců. Nejméně bylo střeleno v roce 1970, po tuhé zimě 1969/1970 jen 15 kusů. Stále se trvalo na průběžném odstřelu. Srnci s vyšší bodovou hodnotou (medailoví) nebyli. Srnčí je naše nejkrásnější zvěř.

20 HISTORIE

Milým oživením Račínské honitby jsou černí rytíři - diváci. Černá zvěř přišla do našich porostů po revoluci v letech 1945–1946 a od padesátých let se značně rozmohla. V době vrcholu jejího rozšíření v letech, 1958, 1959 a 1960 odhadoval se její stav v Račínském revíru na 80 až 100 kusů. Od těchto let černé zvěře rok od roku ubývá. Nastala její migrace do intenzivněji obhospodařovaných oblastí rovinných, do polních kultur, kde má v rozsáhlých lánech obilí dostatek klidu i potravy. Ročně se ulovilo dva až osm kusů, za deset let celkem 47 kusů. Tehdy se černá zvěř nepřikrmovala. Její stav stoupal až později v osmdesátých letech. Z další zvěře vzpomeňme na zajíce, kteří se drželi při okrajích lesů. Konaly se většinou dva hony. Celkem za 10 let se ulovilo 200 kusů. K honitbě patřila i pole u Hluboké a Radostína. Na nich byly zbytky koroptví. Někdy se ulovil i zatoulaný bažant. Divokých kachen se za 10 let ulovilo 80 kusů. Bývalo to různé a záleželo na tom, zda bylo vypuštěné Velké Dářko. Sluky a divocí holubi honitbu jen zpestřovali. V dalším je nutné citovat kronikáře: „Tetřívek, jarní trubadúr, tokává z jara a někdy i v říjnu. V počtu několika kohoutků na loukách a rašeliništích v hraniční oblasti Radostína u Velkého Dářka. Nynější početní stav je ubohým zbytkem kdysi mnoho desítek kusů čítajících hejn těchto nádherných kurů. Na loukách u Dářka tokávalo z jara 40–50 kohoutků.“ V šedesátých a částečně ještě v sedmdesátých letech pravidelně tokali dva až tři kohoutci u Radostína. Pak byl konec. Při honu na zajíce v roce 1969 nám přeletělo nad hlavou 8 tetřívků. Kronikář se zmiňuje o škodné zvěři. Lišek bývalo loveno v letech 1963 až 1965 21 až 36 kusů. Pak je postihla prašivina a odstřel byl jen jednotlivý. Jezevec byl zastoupen vždy, ale ne ve velkém množství. Do roku 1967 se lovily jeden až dva kusy ročně. Pak, asi vlivem prašiviny, O myslivosti na Přibyslavsku

počty klesly a nebyl již loven. V kronice se ještě uvádí, že v letech 1963 až 1973 se ulovilo 10 hranostajů, 17 lasic, 9 kun, 31 tchořů, 6 psů, 105 koček, 29 jestřábů a 64 havranovitých. Za zmínku stojí, že v zimě roku 1962 prošel za tlupou černé zvěře párek rysů, který se pravděpodobně v kruté zimě zatoulal až z Beskyd. Vzpomíná se, že v roce 1948 byl učiněn nejzdařilejší pokus zdomácnit muflony. Vysazeno bylo šest kusů. Jen jednou byla pozorována stopa vydry na Mlýnském potoce, nikdo ji však nezahlédl. V roce 1971 prošla lesním komplexem losí samice, kam směřovala, nevíme. V té době v honitbě ještě nehnízdil čáp černý a nebyly zde ani labutě. Honitba Račín měla výměru 2363 hektarů, z toho bylo 1672 hektarů lesa a 24 hektarů vodních ploch. Myslivecké sdružení mělo v průměru 15 členů, dojížděli z Pardubic, Chotěboře, Havlíčkova Brodu, Žďáru nad Sázavou, Hluboké, Radostína a byli tam i zaměstnanci polesí. Ne každý měl stejně času. Volné soboty byly uzákoněny až v roce 1968. Odlov byl proto zajišťován členy nerovnoměrně. Zváni byli i hosté. Za deset let je evidován odlov u užitkové zvěře 760 kusů a škodné 400 kusů – celkem 1160 kusů. Všemi byl schválen myslivecký řád a ten se dodržoval. Všichni mohli lovit zvěř určenou k odstřelu, jen u jelenů bylo částečné omezení. Nebyl důvod závidět druhému, tím méně pytlačit. Škoda jen, že z původní členské základny nás žije jen několik. V létě 1970 byla vyhlášena Chráněná oblast Žďárské vrchy. Do ní spadala celá naše honitba. V honitbě bylo spousta práce. Bylo potřeba zajistit seno do krmelců, kaštany, jeřabiny. Dost nám vypomáhalo „družební“ myslivecké sdružení v Ostřešanech. Běžně se stavěly a opravovaly krmelce a posedy. S příchodem zimy to začalo. O myslivosti na Přibyslavsku

Krmelce byly přístupné většinou jen na lyžích. Škody na lesních kulturách se řešily brigádnickou výpomocí lesnímu závodu. Z ulovené zvěřiny byla předepsána dodávka „na stůl pracujících“. Tak třeba v roce 1963 byla ze zvěře jelení 672 kg a ze zvěře srnčí 136 kg. Dle výše plánovaného odstřelu se množství měnilo. Nelze opomenout události v roce 1968. Citujeme kronikáře. Zápis byl bohužel zapsán až v lednu 1969: „Rok 1968, šestý rok našeho mysliveckého hospodaření na Račíně, rok československé obrody, československého jara, bouřlivý rok tragických srpnových událostí, rok okupace naší vlasti, rok všelidové politické angažovanosti, živelné demokratizace našeho života, rok tolika nadějí a zklamání a zase nadějí, rok převratně se rodící, nezapomenutelné, historické éry našich národů...“.

HISTORIE 21

Všichni jsme rok 1968 i srpnové události prožili a všichni jsme si dostatečně rozuměli a nikdo nikomu neublížil. Jen v jednom případě byla členu sdružení zakázána kulová zbraň. Podíl na tom měl jeho zaměstnavatel. Srpen s polskou armádou na Račíně proběhl celkem hladce. Horší bylo, že byl zákaz do podzimu chodit se zbraní a lovit zvěř. Pak se vše dohánělo. Byl zákaz i používání trhavin na hloubení melioračních příkopů. Ještě, že nikdo nepřišel na to, že na polesí v prádelně jsme měli dost velký „sklad“ trhavin, který tam byl pochopitelně proti všem předpisům. Letos v dubnu jsme vzpomněli „sta let skauta.“ Skauting byl zakázán na počátku války a znovu obnoven v roce 1945. Bohužel po roce 1948 byl znovu zakázán. Vše si pamatuji jako školák a rád vzpomínám na tři tábory. Po řadě let téměř v ilegalitě byl znovu obnoven v roce 1968. Těsně před prázdninami mi volal spolužák z Roztok u Prahy, že mají založený oddíl, mají pár stanů a nemají kam jet na pár dní tábořit. Byl jsem tehdy jako vedoucí polesí na Račíně a nešlo věc neřešit. K úplné spokojenosti pak tábořili v lese nad Doubravníkem s jedinou podmínkou, že prostor bude uveden do původního stavu. K jejich velkému zážitku přispělo, že ke stanům doběhl postřelený divočák (lončák). Tehdy mne zastihli s hospodářem mysliveckého sdružení na silnici do Radostína. Co se dalo dělat. Nechali jsme jim ho. Vedoucí zajel na motorce k veterináři a získal písemné potvrzení o nezávadnosti. A tak měli i trochu zvěřiny. To vše ale nekončí. Po dalším zákazu Skauta v roce 1968 byla zas pro něj ilegalita. Ta skončila v roce 1990. To se zase ozval spolužák z Roztok a hledali jsme znovu tábořiště. S ním přijeli i tři mladí vedoucí. Snadno jsme se domluvili, že jsou to ti, kteří tehdy byli

22 HISTORIE

u Doubravníka. Od té doby tábořili na Macourovském potoce. V roce 1972 pronájem honitby skončil. Citujme na závěr znovu kronikáře: „Jako pisatel kroniky chtěl bych v závěru poděkovat všem členům bývalého MS Račín za dobrou letitou práci pro naši myslivost, za jejich pěkný a procítěný vztah k ochraně přírody. Chci ale také poděkovat té krásné, nádherné račínské přírodě, i když postupně deptané necitlivými zásahy molocha technické revoluce, chci vzdát poslední hold té těžce pronásledované zvěři královské z račínských hvozdů, černým rytířům – divočákům, srnčím tanečníkům a tanečnicím, i té nečetné verbeži zvířecí i ptačí, těm jezevčím morousům a liškám rejdilkám i těm kachním štěbetalkám a holubím vrkáčům, i těm mizejícím tetřívčím parádníkům, ale i nádherným mlhavým ránům v Dářčinách a šumícím velikánům v celém našem bývalém revíru. Byly to hezké a dobré časy, prožité v kamarádském duchu společných zájmů na nátlačkách, při brigádách, ale i při samotářských ranních a večerních i nočních šoulačkách… Neúprosný čas odvál do nenávratna vše, co jsme v račínském revíru prožívali… Kéž budoucí čas je nám v tomto konání alespoň tak milostivý, jako ten minulý…“ … budoucí čas, zítřejší den… co bývalo, to byl jen sen, či spaní jest beze snění…? A to, po čem já toužil jsem, Co nedala mi tato zem Snad jiný prostor změní…? Kdo ví…? To nikdo neví…


Karel Starý

Polní hospodáři V tomto čísle podáváme druhou ukázku textu zapomenutého přírodovědce, pedagoga, spisovatele a popularizátora přírodních věd z Vepřové – Karla Starého. Tato skica o syslech pochází z České čítanky pro druhou třídu škol středních, kterou sestavil František Bartoš a v roce 1883 vydal Karel Winiker, c. k. dvorní knihkupec v Brně. Vidíte tam pod mezí tu nevelikou šikmou díru do země, před níž leží země čerstvě vyhrabaná a pevně utlapaná? To je vchod k residenci hospodáře, jemuž lidé v Čechách říkají sysel. Je časně z rána, a co neviděť budou žně; proto také našeho občana není doma, a marně bychom se namáhali, kdybychom jej nyní svou návštěvou chtěli poctiti. Vyhledáme si jej raději na poli při práci; však asi daleko není. Hle, tu jest, a nikoli sám, nýbrž ve společnosti choti své a četných vzrostlých dětí, které z lásky a vděčnosti drží se posud otce a matky. Zastihli jsme celou rodinu právě snídající na kraji pšeničného pole. Nu, co škodí – „dobré chuti!“ Zdá se, že zrna pšeničná jsou již dosti šťavnatá; neboť vidíme všechny členy rodiny co nejhorlivěji v práci zabrány. Někteří prohryzují při zemi tuhá stébla, aby Polní hospodáři

se skácela jako stromy v lese a klasy aby k zemi se schýlily; jiní pochutnávají si již na sladkých zrnech, a zase jiným, jak se zdá, znechutily se již klasy; neboť se ohlížejí po jiných pamlscích. A co jde pánům syslům nejlépe pod vousy? Choutky jejich bývají rozličné a řídí se dobou roční. Na jaře bývají křehké rostlinky a kořínky řepíku nebo pampelišky nejmilejší jejich pochoutkou; později sbírají jahody, berouce také za vděk kouskem zelí, ždibcem jetele neb i konečně listím řebříčkovým a kláskem jitrocelovým; dostane-li se jim náhodou ptačí vejce pod nos, ani jím nepovrhují; na podzim pomáhají rolníkům kliditi obilí a po žních sbírají po zemi zrní, které se vytrousilo z klasů přezrálých. Celkem nemá sysel huby mlsné, a potřeby jeho vezdejšího živobytí nejsou

HISTORIE 23

neskrovny, ačkoli strká nos často i tam, kam ho nezvali. Jen ta prožluklá zima dělává mu mnoho vrtochův, a náš hospodář musí chtěj nechtěj schraňovati, snášeti a činiti zásoby, sice by pozdě bycha honil. Sysel sice nejtužší zimu tvrdě prospává a nepotřebuje potravy; ale na jaře, když se probouzí ze spánku zimního a pole jsou ještě pusta, velmi zle by bylo chuďasovi, kdyby špižírny jeho nijakých zásob potravních nechovaly. A proto každý sysel, jakožto rozšafný hospodář, odnáší na podzim přebytky plodin polních ve svých torbách do podzemních skrýší, aby nemusil zubů sušiť, až přijdou zlé časy. Prozatím však naši syslové ještě nepomýšlejí na to, aby snášeli potravu, a žijí bez starosti den ode dne. Přihledněmež opět k nim, kterak si počínají. Každý drží potravu oblíbenou velmi slušně v předních tlapkách, maje tělo napolo vztýčeno; po jídle utře si slušně hubu a leckterý také hlavu předníma nožkama; potom věnuje delší dobu úpravě svého těla, hladě a líže kožich svůj, aby na něm bylo vše v pořádku. Kožíšek syslí nevyniká sice velikou nádherou, ale za to je pevný a do štrapací jako udělán; na hřbetě převládá barva žlutošedá s rezavými tečkami, spodek pak těla je částečně bělavý a částečně rezavě žlutavý. Všechny tyto barvy nejsou ovšem ani vzácné, ani lesklé; ale sysel přizpůsobuje se jimi tak velice půdě, na které žije, že člověk, nemá-li velmi bystrého zraku, velmi nesnadno rozeznává sedícího sysla od hroudy hlíny. Věc tato, ač na pohled nepatrná, je syslu dosti důležita; jest mu přirozenou obranou proti všelikým nepřátelům. – Nyní na blízku něco šustlo; mžikem přestala matka a vůdkyně celé tlupy klásek rozbírati a pánkujíc pohlíží napjatě v tu stranu, odkud se dotekl šramot sluchu jejího. Vůbec syslice, obklopena jsouc syslaty, dává

24 HISTORIE

na jevo velikou ostražitosť a pečuje o ně s velikou láskou mateřskou; napomíná, varuje i kárá mláďata z lehkovážnosti a nezkušenosti jejich, učí je pánkovati, potravy hledati, v nebezpečenství hvízdati a k danému znamení horem pádem utíkati nebo vrhati se v těsné díry, kdež nalézají bezpečné útočiště. Proto také synové i dcery závodí důkazy vzorné vděčnosti ku své matce, chovajíce k ní plnou důvěru a povinnou uctivosť; z téže příčiny drží se také matky až k době podzimní, a teprve když se přiučili řádně požadavkům svého občanského povolání, roztrhne se svazek rodinný, a členové jeho rozcházejí se na všechny strany, nechtíce býti déle na obtíž matce starostlivé. Každý založí si vlastní krb, vyhrabaje si někde pod mezí nebo v mírném svahu pahorku zhloubí metru až dvou díru, kterou na konci rozšiřuje v komoru mající asi 30 cm v průměru. Obydlí toto není ovšem hrubě krásno; ale sysel umí je tak slušně urovnati a měkkým senem vystlati, že mu nikterak netřeba za ně se styděti, nehledíc ani k tomu, že je v něm od větru a mrazu úplně chráněn. Také chodba k podzemnímu brlohu jest velmi rozumně vedena, majíc jen velmi mírný spád a všelijak jsouc prohýbána a křivolaká, aby příval nemohl způsobiti spáči nemilé lázně; kromě toho přidělává si každý sysel ku komoře malý výklenek čili sklípek a hledí jej naplniti obilím, luštinami, klásky jitrocelovými a jinými potravinami. Blíží-li se konečně zima, sysel zavře se ve svém obydlí, ucpe hlavní chodbu, vyhrabe kolmo do výše až k samému povrchu zemskému těsnou troubu, aby mohl vnikati vzduch potřebný k dýchání; potom schoulí se v klubko a spí, jest-li zima tuha, až do budoucího jara; pakli jest teplota zimní nestálá, probuzuje se sysel často, trávě ze zásob na podzim snePolní hospodáři

sených. Někdy se také stává, že je zima velice deštiva, a tu vnikává voda syslovi až do ložnice, která se chuďasovi proměňuje ve smutný hrob. Nezastihne-li však sysla pohroma, prorazí na jaře nejprve troubu větrní až na povrch půdy a teprve potom, nastřádanou potravou poněkud jsa zotaven, jme se vyklizovati hlavní chodbu; jest-li počasí teplé, počne hned živobytí nové a veselé, hledě předkem posilniti své tělo, dlouhým postem zimním až na kosť vychrtlé. V měsíci květnu rodívá se v podzemním útulku šest až osm hezounkých syslat, kterých máti ošetřuje co nejpečlivěji; tato nimrata jsou zvířátka prostomilá a poskytují všelijaké kratochvíle tomu, kdo je náhodou z hnízda vybere. Sysel chycený a v kleci uvězněný počíná si dosti rozumně; již po několika hodinách odevzdává se zcela do vůle svého pána a spřátelí se s ním; svou mírnou, čilou a přítulnou povahou způsobuje opravdivé potěšení každému milovníku zvířat.

Polní hospodáři

Vlastí syslovou je celá východní Evropa; i v Čechách zdržuje prý se více na pravém, nežli na levém břehu Vltavském. Škoda, kterou způsobuje člověku, není přílišná, a sysel ji nahrazuje částečně svým chutným masem, jakož i dobrou kožišinou, která se hodí za podšívky do kožichův. Ačkoli jsou lasice, kuna jakož i draví ptáci syslu nepřátely velice krutými, před nimiž jest se mu míti na pozoru, bývá přece člověk jeho nejúhlavnějším pronásledovatelem. Lidé lapají sysly do tenat a pastí, vykopávají je ze země, vyhánějí nebohé také vodou z děr, usmrcujíce je pomocí psů, ve kteréžto honbě mívají zvláště kousaví pinčové neobyčejné zalíbení. Jest-li podzemní brloh obydlen čili nic, venkovští hoši poznávají tím způsobem, že staví před otvor stébla slámy křížem; jsou-li stébla druhého dne proražena, je to znamením, že se zdržuje v doupěti posud syslík, jemuž lovci hledí dostati se na kobylku.

HISTORIE 25

Pavel Bezděčka

O stínkách a svinkách, tvorech stínomilných Třída korýšů (Crustacea) je velmi bohatá a různorodá. Živočichové do ní zařazení mají sice řadu společných anatomických znaků, obývají však velmi rozmanitá prostředí a liší se svým vnějším zjevem a velikostí. Korýši jsou především vodní živočichové. Naprostá většina druhů žije v mořských vodách, mnozí další pak ve sladkých vodách a pouze někteří korýši vodu již před dávnými věky opustili. Tak se naši raci mohou pyšnit svým příbuzenským vztahem nejen s obrovskými mořskými humry či s nepatrnými sladkovodními buchankami, ale dokonce i s nenápadnými suchozemskými svinkami a stínkami. Tyto hojné tvorečky zná na území Přibyslavska snad každý, neboť se s nimi na zahrádce, na dvorku, ve sklepě či v lese setkával již od útlého dětství. Stínky i svinky jsou malí shora zploštělí tvorové většinou šedivé či hnědavé barvy, a tak jak nenápadně vypadají, tak nenápadně i žijí. Většinou se schovávají pod desky, kůru, odchlíplou omítku, mezi dřevo, naskládané cihly či dlaždice. Můžeme je nalézt ve sklepích, štolách i na stěnách studní. Ve volné přírodě je najdeme zpravidla v hrabance, pod mrtvým dřevem a pod kameny. Svinky i stínky řadíme do řádu stejnonožců, protože na rozdíl od jiných příbuzných korýšů mají hrudní i zadečkové končetiny stejně dlouhé. Noh mají svinky i stínky hodně (však se podívejte na obrázky), a to proto, že jim slouží nejen k chůzi, ale mají i řadu jiných funkcí. Přidržují u úst potravu, samičkám pomáhají nosit

26 PŘÍRODA

vajíčka, slouží také jako orgány čichu a stejnonožci nohama dokonce i dýchají. Jakmile se svinkami a stínkami začnete alespoň trošku zabývat, zjistíte, že to jsou vlastně velmi zajímaví tvorové. Třeba už jen proto, že žijí obvykle dva až tři roky. Každý rok se páří a samičky kladou snůšky drobných vajíček jednou až dvakrát ročně, v průběhu léta. Vajíčka však nikam neodloží, ale nosí je na spodní straně těla (k tomu jim slouží speciální výběžky noh, kterým se říká oostegity) a opatrují je tak dlouho, dokud se z nich nevylíhne drobotina. Ovšem ani potom je máma neopouští a celá rodinka, většinou i s tátou se drží pohromadě. Stínky i svinky jsou holt tvorové společenští, a proto je zpravidla nalézáme v početných skupinách. Další specialitou stejnonožců, kterou jsou nejlépe obdařeny svinky, je takzvaná

Skupina stínek zedních


volvace. To je schopnost svinout se v případě nebezpečí do více či méně uzavřené kuličky (podobně jako to dělají třeba ježci). Tak se zranitelná, protože měkká, břišní část těla ocitne uvnitř kuličky, zatímco dobře opancéřovaný hřbet zvířátko spolehlivě chrání. Taková tvrdá kulička se navíc dobře kutálí a lehce se skulí do štěrbiny mezi kamínky, nebo mezi listí a snadno tak unikne pozornosti případného predátora. Nejhojnějším druhem mezi našimi svinkami je svinka obecná (Armadillidium vulgare), dorůstající ani ne dvou centimetrů délky těla. Samičky a mladí samečci tohoto druhu jsou hnědé barvy se světlejšími skvrnami na všech článcích těla. Dospělí samečci působí daleko seriózněji, protože jsou výrazně tmavší, modročerní až téměř černí. Svinka obecná miluje spíše vápnité prostředí a dnes je rozšířená prakticky po celém světě. Kromě ní u nás žije ještě pět dalších druhů svinek. Se stínkami, jejich způsobem života a chováním je to velice podobné. K našim nejhojnějším druhům patří stínka zední (Oniscus asellus) a stínka obecná (Porcellio

Svinka obecná v obranné pozici


scaber). Oba tyto druhy jsou kosmopolitní a synantropní. To znamená, že jsou rozšířeny na celém světě, a že rády žijí v lidských sídlech, především ve sklepech, na dvorcích a zahradách. Občas se stane, že na některých místech se objeví stínky či svinky ve vysokých koncentracích a z toho pak vzniká obava, že nám tito ponuří tvorečkové mohou nějak škodit či dokonce ublížit. Rozhodně není třeba se jich obávat. Všechny druhy suchozemských stejnonožců se živí odumřelou organickou hmotou, a proto je naopak můžeme chápat jako velice užitečná zvířátka. Aby ne! Jejich trus totiž náramně přispívá ke zlepšení kvality půdy a k vytváření její optimální struktury. A proč jsem dnešní povídání věnoval těmto téměř nenápadným až zanedbatelným tvorečkům? Nu, právě proto, že jsou tak nenápadní a zanedbatelní. Protože i takoví šediví a hnědaví prckové, skrývající se v temnotách našich sklepů, pod kameny a listím, jsou suverénní a plnohodnotní tvorové a mají své důležité místo ve světě, jehož součástí jsme i my.

Svinka obecná kráčející

PŘÍRODA 27

Pavel Bezděčka

O jepicích a jepičím životě „To Vojtovo předsevzetí bude mít stejně jepičí život,“ prohlásila znalecky manželka mého přítele. S tím se, vzhledem k situaci a okolnostem, nedalo než souhlasit. „A víš ty, co to vlastně znamená?“ zeptal jsem se jí, ve snaze vyhnout se důkladnému rozboru Vojtovy povahy, který by okamžitě následoval. Šárka se zarazila a poněkud nejistě ke mně vzhlédla. „Myslím ten jepičí život. Tedy proč to vlastně říkáme,“ upřesnil jsem pro jistotu. „No, jepičí život je krátký, brzy skončí, ne?“ „Prima,“ pochválil jsem ji. „A víš co je jepice? Poznala bys ji? „Blázníš?“ vyprskla Šárka. „Jak bych to mohla vědět! Asi je to nějaká mucha.“ Tento rozhovor se odehrál někdy počátkem ledna a já si tenkrát uložil do paměti, že až nastane čas jepic, že se k tomuto tématu vrátím na stránkách našeho čtvrtletníku. Důvod je jednoduchý. Kdekdo používá výstižnou metaforu o jepičím životě, ale je jen málo těch, kteří by jepici poznali. A ty, kteří by věděli něco konkrétního o jepicích a jepičím životě, ty bych na Přibyslavsku spočítal pravděpodobně na prstech jedné ruky. Přitom se s jepicemi můžeme ve správný (tedy letní) čas setkat u Sázavy, u Nížkovského potoka i daleko menších toků a také u všech rybníků a rybníčků v celém regionu. Jepice si zasluhují alespoň trošku naší pozornosti, kdyby pro nic jiného, tak pro svou vytrvalost. I přes kratičký život dospělců (ještě tu o tom bude řeč) jsou jepice velice odolnou a trvanlivou skupinou živočichů. Jen si představte, že ten-

28 PŘÍRODA

to starobylý hmyz žil na naší planetě již v prvohorách! A sice v permu, tedy před nějakými 250 až 300 miliony let. Třebaže spolu s vážkami a šváby patřily tenkrát jepice k nejhojnějším zástupcům hmyzu na Zemi, ani dnes se k nějakému vymírání nemají. Jsou hojné prakticky na celém světě, především v okolí vod. Larvy jepic se totiž vyvíjejí výhradně ve sladké vodě. Jepice náleží do skupiny hmyzu s takzvanou nedokonalou proměnu. Jejich larvy tedy nazýváme nymfy. Ty se hned odmala podobají dospělcům a každým svlékáním staré a těsné pokožky jsou dospělým jepicím podobnější. Na těle nymfy jsou zřetelné základy budoucích křídel a velice zajímavé vnější žábry. Ty jsou umístěny po stranách zadečku, mají podobu plátků nebo svazečků vláken a umožňují larvám trvalý pobyt pod vodou. Nymfy jepic dobře poznáte i podle tří dlouhých štětů, které nesou na konci zadečku. Jepičí nymfy najdeme snad ve všech typech sladkých vod. Jak ve stojatých vodách rybníků a tůní, tak ve velkých klidných řekách i ve velmi dravých proudech horských potoků. Mají docela dobrý apetit a živí se nejdrobnějšími částečkami vodního detritu, řasami a prvoky. Nymfy jednotlivých druhů jepic si zvolily rozdílné strategie existence. Známe pět hlavních typů. Hrabavé nymfy si v hlinitopísčitém dně či březích klidných vod hrabou chodbičky tvaru písmene U. Lezoucí nymfy popolézají po bahnitém dně klidných vod a jejich husté chloupkování pokryté bahnem je výtečně kryje před nepřáteli. Plovoucí nymfy se volně vznášejí ve vodě nebo prudce přeplouvají mezi ponořenými vodními rostlinami. V rychle proudící vodě žijí proudobytné nymfy s přílbovitou hlavou, kterou vodní proud tiskne ke dnu a kamenům, z nichž seškrabávají porosty řas. Ploché nymfy žijí také O jepicích a jepičím životě

v prudce tekoucích vodách, zejména pod a mezi kameny. Nymfy jepic prodělávají 12 až 40 stadií a zrovna tolikrát se tedy svlékají. V předposledním stadiu nymfa opouští vodu. Je téměř dospělá. Nemá již žábry, ale zato krásná blanitá křídla. Přední křídla jsou veliká, zadní jsou několikrát menší. Toto přechodové stadium trvá někdy jen dvě hodiny, jindy až čtyři dny. Potom se nymfa naposledy svléká a na světě se objeví pohlavně dospělá jepice. K líhnutí jepic dochází hromadně a hromadné jsou potom i jejich svatební lety, které se zpravidla odehrávají nad vodou. Jepice dobře létají a ve vzduchu doslova tančí. Pravidelně stoupají a klesají a někdy vystupují značně vysoko; dolů pak plachtí bez pohybu křídel. Většina druhů jepic má roje složené z několika desítek jedinců, ovšem některé druhy tvoří roje složené z milionů jedinců. V roji jsou jen samečci, kteří svým hromadným vystoupením lákají mladé samičky. Ty jednotlivě vletují do roztoužených rojů a jsou na místě oplodněny. Jepice jsou různě veliké. Některé druhy měří jen několik milimetrů, největší naše druhy měří až tří centimetry. Podle způsobu letu, tvaru křídel a podle dvou dlouhatánských mnohočlánkových štětů (cerků) na zadečku, je však bezpečně odlišíte od jiného hmyzu. Jen se podívejte na přiložené obrázky. Rozlišení jednotlivých druhů jepic však nechte odborníkům. Je to docela těžké. Jen si představte, že u nás je známo asi sto druhů a na celém světě přes dva tisíce druhů jepic. A jak je to s tím jepičím životem? Život dospělých jepic je opravdu velmi krátký. Trvá jen několik hodin, nanejvýš pár dnů. To hlavně proto, že dospělé jepice mají zredukováno ústní ústrojí. Během svého krátkého života tedy nepřijímají žádnou potravu a dokonce ani vodu. Žijí pouze O jepicích a jepičím životě

z energetických zásob těla a po jejich vyčerpání hynou. Je tedy zaužívaná metafora o jepičím životě správná? Vypadá to tak, ale já s tím přece jen nesouhlasím. Vůbec totiž nezapočítává život nymfy. Jako bychom my, lidé, do svého života nezapočítávali celé dětství, mládí a dospívání!

PŘÍRODA 29

Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka

Mravenci Přibyslavi a okolí 14 Mravenci rodu Tetramorium

Přítomnost mravenčích kupek na zahrádce téměř nikoho nepřekvapí. Po tom, kterému druhu mravenců takový příbytek patří, se však pídí jen málokdo. A když, tak většinou jen proto, aby se dozvěděl, jak se nevítaných stavitelů zbavit. Hlinité hromádky vytváří řada druhů mravenců. O několika z nich, náležejících k rodům Myrmica, Formica nebo Lasius, jsme se již zmínili v předchozích číslech Přibyslavského čtvrtletníku. Na jednu skupinu však dosud nedošlo. Jsou to mravenci rodu Tetramorium. Druhy obývající náš mikroregion mají černohnědé až černé, 2,5–4 mm dlouhé dělnice s výrazně obdélníkovou, případně čtvercovou hlavou. Pohlavní jedinci jsou mnohem větší, královny dosahují délky 8 mm, samci 7 mm. Hnízda budují tito mravenci na slunných, otevřených místech, jakými jsou např. okraje lesů, světlé zahrádky, sutě a někdy i základové nebo obvodové zdivo budov. Tito malí mravenečci nemají pro člověka zdánlivě žádný význam. Ale stejně jako v divadle, i v přírodě platí, že není malých rolí. Často dokonce jakoby platila nepřímá úměra – čím je živočich menší a napohled obyčejnější, tím důležitější je jeho existence v očích vědců. Tak je to i s mravenci rodu Tetramorium. V minulosti bychom řekli, že na Přibyslavsku žijí dva druhy rodu Tetramorium – Tetramorium caespitum a Tetramorium impurum. V posledních letech se ale ukázalo,

30 PŘÍRODA

Hlava dělnice Tetramorium cf. caespitum (foto: April Nobile)

že to není s druhovou příslušností těchto titěrných tvorů zdaleka tak jednoduché, jak se původně zdálo. Molekulárně genetické výzkumy ukázaly, že jedinci dříve považovaní za příslušníky některého z uvedených druhů, mohou patřit ještě k dalším, dříve nerozlišeným, tzv. kryptickým druhům. Takové druhy, ač jsou na první pohled k nerozeznání od těch známých, mohou mít odlišnou biologii a jejich popsání otvírá dveře dalšímu poznávání mnohdy nesmírně zajímavých jevů. Proto je dnes jistější mluvit o komplexu Tetramorium caespitum/impurum. Pro svou genetickou různorodost se mravenci rodu Tetramorium stali v posledních letech vyhledávaným objektem vědeckého výzkumu a studium této skupiny může přinést ještě nejedno překvapení. Mravenci rodu Tetramorium si však zaslouží pozornost i z jiných důvodů. Třeba pro své stavitelské umění. Na silně osluněných místech budují kupky s velmi výraznou vertikální strukturou, tvořící mnohaposchoďový systém mnoha komůrek a galerií, v němž mohou podle počasí přemísťovat plod do míst s nejvhodnější teplotou. Ale i obyčejná hnízda pod kameny připomínají labyrint spletitých chodeb. Mravenci Přibyslavi a okolí 14

Kolonie rodu Tetramorium mohou být Na Přibyslavsku nepatří mravenci rodu obrovské a přesto, že v nich obvykle žije Tetramorium k nejhojnějším, ale na vhodjen jedna královna, mohou čítat i více než ných biotopech se vyskytují prakticky po 10 000 dělnic. Někdy dokáží tito mraven- celém mikroregionu. ci ohromit i svou početností. Například v některých oblastech Dánska vědci spočítali, že jejich živá hmotnost spolu s dvěma dalšími druhy mravenců (Lasius niger a Lasius psammophilus ) činí až 110 kg/ha. Hnízda mravenců rodu Tetramorium jsou místy vývoje a přebývání řady jiných organismů, ať již myrmekofilních cvrčků, brouků nebo sociálně parazitických druhů mravenců. Jejich vztahy jsou často složité a velmi zajímavé a jejich studium představuje značný potenciál pro výzkuDělnice Tetramorium cf. caespitum my spadající do nejrůznějších biologic(foto : Alex Wild) kých oborů.

Interiér hnízda mravenců Tetramorium (foto: P. Bezděčka)

Mravenci Přibyslavi a okolí 14

PŘÍRODA 31

Klára Bezděčková

Plazi Přibyslavska Na území České republiky bylo dosud zaznamenáno jedenáct původních druhů plazů. Téměř polovina z nich, celkem pět druhů, obývá také náš mikroregion. Všechny tyto druhy se u nás nalézají uvnitř areálu svého rozšíření, jejich výskyt však není souvislý, nýbrž je vázán na určité typy biotopů. Ve všech případech se jedná o živočichy zvláště chráněné ve smyslu zákona 114/1992 Sb. v platném znění.

Ještěrka obecná

(Lacerta agilis) Středně velká, zavalitá ještěrka s krátkou mohutnou hlavou dosahuje celkové délky (tělo s ocasem) až kolem 20 cm. Je hnědavá s nazelenale bělavým břichem,

samci mají na jaře a v létě nápadně zelené boky. Velikost i zbarvení však v rámci druhu značně kolísají, proto je nelze považovat za spolehlivý určovací znak. Ještěrka obecná žije téměř na celém území České republiky. Plošně se vyskytuje do nadmořské výšky kolem 650 m, ve výškách nad 700 m n. m. je vzácnější. Obývá sušší, osluněné, stepní a lesostepní biotopy, např. pastviny, křovinaté stráně, silniční a železniční náspy, rumiště, sady, parky, hřbitovy, okraje lesů nebo paseky. Setkat se s ní můžeme i v bezprostřední blízkosti lidských sídel, zejména na zahradách nebo zanedbaných dvorcích. Na těchto stanovištích vyhledává ještěrka obecná místa s dostatečnou nabídkou potravy a příhodnými úkryty. Jako trvalý příbytek si ještěrky budují i několik desítek centimetrů dlouhé nory, od nichž se nevzdalují příliš daleko. Ještěrka obecná se živí především drobnými bezobratlými, potravní spektrum je

Ještěrka obecná (Lacerta agilis)

32 PŘÍRODA

Plazi Přibyslavska

výrazně ovlivněno momentálním složením fauny na lokalitě. Samci jsou teritoriální a v období páření bojují o teritoria. Samec a samice setrvávají společně někdy i déle než jednu sezónu. Ještěrky obecné jsou vejcorodé (oviparní), snůšku obvykle tvoří kolem deseti kožovitých vajec. Hlavní ohrožení tohoto druhu představuje likvidace biotopů a používání chemických látek v zemědělství. Podle české legislativy je ještěrka obecná zvláště chráněným druhem živočichů v kategorii silně ohrožený, v červeném seznamu plazů je vedena jako málo dotčený druh. Na Přibyslavsku se ještěrka obecná vyskytuje na vhodných biotopech po celém území.

Ještěrka živorodá

(Zootoca vivipara) Menší ještěrka s relativně krátkými končetinami. Celková délka těla dosahuje nejvýše 17 cm. Zbarvení je hnědé, bronzově červenohnědé, nazelenalé, šedohnědé a někdy i černohnědé, většinou s tmavším podélným proužkem ve středu hřbetu, břicho je světlé, u dospělých samečků do oranžova. Ještěrka živorodá se v České republice vyskytuje většinou v polohách s nadmořskou výškou přesahující 400 m. Obývá vlhčí a chladnější stanoviště, např. okraje

Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara)

Plazi Přibyslavska

lesů, rašeliniště a slatiniště, horské louky, vřesoviště, břehy řek a rybníků. Hlavní složkou potravy jsou drobní bezobratlí. Obvyklým způsobem rozmnožování je v našich podmínkách vejcoživorodost (ovoviviparie), tj. líhnutí mláďat až při kladení vajec. Také ještěrka živorodá patří k zákonem chráněným živočichům v kategorii silně ohrožený. V červeném seznamu je vedena jako zranitelný druh. V našem mikroregionu žije tento zajímavý plaz např. na území Přírodní památky Mlýnský potok a Uhlířky, Přírodní rezervace Branty, Přírodní rezervace Ranská jezírka nebo Národní přírodní rezervace Ransko.

Slepýš křehký

(Anguis fragilis) Ačkoli patří slepýši mezi ještěry, mají hadovité tělo a zbytky končetin jsou patrné jen na kostře. Dorůstají maximální celkové délky kolem 50 cm. Mladí jedinci jsou žlutošedí nebo stříbřití, starší hnědaví s bronzovým leskem, zbarvení je však značně variabilní. Slepýš se vyskytuje na celém území České republiky, obvykle do nadmořské výšky kolem 900 m. Obývá louky, okraje lesů, křovinaté porosty a řídké lesy. Důležitý je pro něj dostatek vhodných úkrytů, např. kamenů, kupek sena, pařezů, mechu.

Slepýš křehký (Anguis fragilis)

PŘÍRODA 33

Potrava slepýše zahrnuje především žížaly, plže, pavoukovce a hmyz. Stejně jako ještěrka živorodá je i slepýš vejcoživorodý. Slepýši, ale i výše uvedené ještěrky, jsou známí svou schopností odvrhnout v ohrožení část ocasu. Tento jev, zvaný autotomie, byl v různých obměnách (odlamování různých částí těla, různý stupeň následné regenerace postižené části) pozorován i u řady jiných živočichů (sekáči, obojživelníci, hlodavci). Slepýši jsou dlouhověcí, podle některých zdrojů se mohou dožít až 50 let. I slepýš křehký patří podle naší legislativy ke zvláště chráněným druhům živočichů v kategorii silně ohrožený. Na Přibyslavsku se vyskytuje rozptýleně po celém území.

Užovka obojková

(Natrix natrix) Užovku obojkovou je možno na první pohled odlišit od ostatních hadů podle několika znaků. Šedavé tělo má ze stran jakoby stlačené, hlavu poněkud tmavší, zřetelně odlišenou od těla a ozdobenou známými, bělavými až žlutooranžovými půlměsíčky. Samci dorůstají až 120 cm, samice mohou dosáhnout i 150 cm délky. V České republice se užovka obojková vyskytuje plošně do nadmořské výšky 700 m, nalezena však byla i ve výškách do

Užovka obojková (Natrix natrix)

34 PŘÍRODA

1000 m. Vyhledává především břehy vod, mokřady a lužní lesy, vidět ji můžeme ale i v blízkosti starých lomů nebo v zahradách, často blízko kompostů. Základní složkou potravy jsou obojživelníci, zanedbatelnou část tvoří i další drobní živočichové. Užovky obojkové jsou vejcorodé, velikost snůšky závisí na věku samice. Mladé samice kladou obvykle do 20 vajec, starší přes 30 a vzácně i nad 50 vajec. Užovka obojková u nás patří ke zvláště chráněným druhům živočichů v kategorii ohrožený. Na Přibyslavsku se vyskytuje na vhodných biotopech po celém území.

Zmije obecná

(Vipera berus) Zmije je celkem zavalitý plaz s širokou, oválnou až trojúhelníkovitou hlavou, délkou těla jen výjimečně přesahující 80 cm. Zbarvení je značně variabilní, od šedavého přes žlutohnědé až po černé. Známá klikatá čára je sice typická, v některých případech však není patrná. V České republice je zmije rozšířena ve většině pohoří a také v lesnatých nížinách, do odlesněných nížin proniká jen sporadicky. Spolu s ještěrkou živorodou patří k nejotužilejším plazům, a to nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Charakteristickými stanovišti zmije jsou výslunná, ale vlhká místa v lesnaté krajině, např. paseky, polomy, porosty borůvčí a brusinek, vřesoviště, rašeliniště, okolí lesních potoků, suťová pole, lesní lomy nebo křovinaté okraje polí a pastvin. Hlavní složkou potravy zmije obecné jsou drobní savci, především hlodavci, doplňkem další malí obratlovci. Zmije je živorodá, během vývoje zárodků se vytváří primitivní placenta zprostředkovávající výměnu látek mezi matkou a mláďaty. Mláďata se rodí v průhledných obalech. Většinou jich bývá kolem 10, Plazi Přibyslavska

byly však zaznamenány i vrhy čítající tři nebo naopak 24 mláďat. Zmije je náš jediný jedovatý had. Její nebezpečnost bývá však často přeceňována. Při vyrušení zmije většinou rychle prchají, jen na jaře a v době rozmnožování jsou zmije méně opatrné a lze se k nim přiblížit až na jeden metr. Také gravidní samice neutíkají, ale naopak zůstávají dlouho nehybné a poté se snaží pomalu a nenápadně ukrýt. V dlouhodobém průměru u nás umírají následkem zmijího uštknutí 1–2 lidé ročně, což je podobný počet jako v případě včelího bodnutí a méně než na otravy jedovatými houbami. Zmije obecná je v České republice vážně ohrožena především fragmentací a ničením biotopů a zbytečným zabíjením v důsledku zcela nepodloženého strachu. Zmije patří ke zvláště chráněným druhům živočichů v kategorii kriticky ohrožený, v červeném seznamu plazů je vedena jako zranitelný druh.

Na Přibyslavsku byla zmije obecná zaznamenána např. na území PR Branty, PP Mlýnský potok a Uhlířky a NPR Ransko.

Použité prameny: Baruš V., Oliva O., Kminiak M., Král B., Opatrný E., Rehák I., Roth P., Špinar Z. & Vojtková L. (eds.): Fauna ČSFR – Plazi (Reptilia). – Academia, Praha, 224 s. Čech L., Šumpich J., Zabloudil V. a kol. 2002: Jihlavsko. – In: Mackovčin P. & Sedláček M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek VII. Praha, Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum, 528 s. Vlašín M. & Mikátová B. 2007: Metodika sledování výskytu plazů v České republice. – Veronica, 39 s.

Zmije obecná (Vipera berus)

Plazi Přibyslavska

PŘÍRODA 35

Pavel Bezděčka

O levanduli lékařské Na začátku léta chci těchto pár řádků věnovat velice krásné, voňavé a dokonce i léčivé bylince, která ve střední Evropě (natož pak na Přibyslavsku) není původní ani zdivočelá, ale která zde i tak voní a září ve spoustě zahrádek, vestibulů i okenních truhlíků. Levandule, pěstovaná u nás pouze z okrasných důvodů, je doma v jižní Evropě, především pak ve vzdáleném a neskutečně malebném a krásném jihofrancouzském kraji Provence. I krátká návštěva této oblasti stačí, abyste se do ní zamilovali a toužili se tam vrátit. Arles, Avignon, Gordes, Marseille a mnohá jiná místa vás očarují pradávnou historií a stavbami, jež vás zasytí úžasem a obdivem. Ještě mocnější dojem v milovnících přírody zanechají monumentální přírodní útvary, jako je třeba 21 kilometrů dlouhý a 700 metrů hluboký skalní kaňon Grand Canyon du Verdon ústící do překrásného jezera Lac

36 PŘÍRODA

de Ste-Croix, jehož modré vody si v ničem nezadají s nádhernou barvou moře nedalekého Azurového pobřeží. Naprosto jinak a na romantické duše ještě hlouběji pak zapůsobí zdánlivě fádně rovinatá krajina Camargue, táhnoucí se od středomořského ústí skvostné a věhlasné řeky Rhôny hluboko do vnitrozemí. Je to zvláštní zádumčivý kraj mlčenlivých močálů, pastvin se stády černých býků a bílých koní a vodních lagun s ohromnými hejny růžových plameňáků a stříbřitých volavek, a také starých osad cikánů, kteří v nedalekém přímořském městečku Saintes-Maries-de-la Mer mají nejznámější poutní cikánské místo starého kontinentu a snad i celého světa. Ale vrátím se do provánských kopců a pahorkatin, ať již to jsou populární Alpilly (Malé Alpy), okrově zbarvené městečko Rousillon, proslavené těžbou malířské hlinky, či oblast městečka Gordes s opatstvím Sénangue, tedy do míst, kde se ve velkém pěstuje levandule. Už dříve jsem viděl neuvěřitelně barevné fotografie levandulových polí, které svou lila-modro-fialovou barvou vytvářely nádhernou kulisu starým kamenným stavbám nebo solitérním olivovníkům s pokroucenými mozolovitými kmeny a neustále mladými zeleně stříbřitými a štíhlými lístky. Nikdy bych však nevěřil, jak mocným dojmem tato levandulová pole zapůsobí při osobním setkání. Jednotlivé trsy levandule jsou zapojeny do nekonečně dlouhých řad, mezi nimiž je úzká mezera bez jakéhokoli jiného porostu. Výsledný dojem je ohromný. Krajinou se táhnou levanduloví hadi, kteří pěkně disciplinovaně, jeden vedle druhého, vzorně kopírují povrch reliéfu, šetrně se vyhýbajíce starým stromům a kamenným stavbám. A nejen to! Celá krajina, na kilometry daleko, je prosycena nesmírně příjemnou a podmanivou levandulovou O levanduli lékařské

vůní, jíž se nemůžete nabažit. Není snad turisty, který by nezatoužil si levandulová pole nafotit, utrhnout alespoň pár snítek, anebo v nejbližším obchodě nakoupit levanduli sušenou a drcenou, natož pak její mýdlo či parfém. Ale, co je to vlastně za bylinu, ta voňavá a líbezná levandule, na níž celá Provence založila turistický a voňavkářský byznys? Možná se budete divit, ale levandule je blízkou příbuznou máty, šalvěje,

O levanduli lékařské

mateřídoušky a dalších hluchavkovitých rostlin. V oblasti svého výskytu, sahajícího od Kanárských ostrovů, přes jih Evropy až po Přední Indii, vytváří rod levandule okolo dvaceti velice obtížně odlišitelných druhů. Ve Středomoří, zejména v západním Středomoří, se pěstuje jako užitková či okrasná rostlina levandule lékařská (vědeckým jménem Lavandula angustifolia). Používá se v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu, a také v lidovém léčitelství. Aromatické složky (tedy tzv. levandulový olej) jsou obsaženy hlavně ve žláznatých chloupcích květního kalichu. Látky obsažené v levandulovém oleji potlačují růst baktérií, snižují krevní tlak, mají tlumivý účinek na centrální nervstvo (proto jsou velmi vhodné při neurastenii, bušení srdce, migréně a nespavosti), uklidňují žaludeční křeče, průjmy i nadýmání a dokonce působí diureticky. Levandule se navíc užívá do koupelí špatně se hojících ran, při dně, revmatismu a zánětech nervů. Levandule je prostě báječná bylinka, co myslíte? Nevěříte-li, pěstujte ji a poznávejte. Anebo víte co? Raději si někdy do Provence rovnou zajeďte. Vřele vám to doporučuji.

PŘÍRODA 37

Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada.

39

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

„Kopretiny u Jabloňáku“ foto: M. Omes

Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA. Bajky o stromech. Plazi na Přibyslavsku. O myslivosti na Přibyslavsku ISSN

Recommend Documents