čtvrtletník
4
Staré pověsti dvorecké, část první O lazaretech v Pohledu O loupeživých kormoránech
Přibyslavský KULTURA
HISTORIE
PŘÍRODA
4
ISSN 1803-7909
2010
Přibyslavský čtvrtletník
kultura, historie a příroda Přibyslavska
4
ročník 9 číslo 4 2010 Přibyslav
KULTURA HISTORIE PŘÍRODA
Obsah číslo 4/2010 Básně
6
Pohádka o Bertíkovi – bílém hranostaji
7
J. Cenek
P. Bezděčka
Vánoce po staročesku
9
R. Ročková
Staré pověsti dvorecké, část první
10
F. Pometlo
O lazaretech v Pohledu
15
M. Bořilová
Putování Přibyslavskem, část první
4
PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Machynková Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz
19
E. Herold
Opál od Stříbrných Hor a Utína
22
J. Havlíček & K. Malý
Mravenci Přibyslavi a okolí 8, mravenec loupeživý
24
K. Bezděčková & P. Bezděčka
O loupeživých kormoránech
26
P. Bezděčka
O velmi zdravé, třebaže masožravé hlívě
29
P. Bezděčka
Zimní překvapení
31
Kalous ušatý
34
P. Bezděčka
K. Bezděčková
Ilustrace ke dvoreckým pověstem: Anežka Kumstárová Foto na první straně obálky: „Cesta po nábřeží Sázavy pod přibyslavským zámkem“, M. Omes
Obsah čísla 4/2010
5
Jiří Cenek
Pavel Bezděčka
Básně
Pohádka o Bertíkovi – bílém hranostaji
Jiří Cenek
S příchodem chladných podzimních dnů mnohá zvířátka vymění své lehké letní kožíšky za husté kožichy s dlouhými chloupky. To proto, aby vydržela dlouhé období mrazů. Paráda jde jaksi bokem, rozhodující je, aby kožich hřál. Najdou se ale zvířátka, která se i na zimu oblékají tak krásně, že jim to kdysi i králové záviděli. Nevěříte? Tak čtěte dál. On ten náš příběh začíná velice dávno, v době, kdy hranostajové – neboť o nich tu povídáme – byli ještě velmi početní. Na kopci, co mu teď říkáme Peperek, žila tehdy rozvětvená rodina hranostajů
K+M+B Dozněla ta přání zdraví, štěstí ba mnohý bývá zapomenut spor i zimní bouře snad se uklidní, zhasnul strom, co zářil na náměstí spár Všedna kreslí šmouhu na prapor To starý rok dal sbohem poslední jak nová zas předsevzetí zněla do hlaholu rozjařených sálů Však nedůvěru v hlasu nezklidní, plamene že není bez popela nejednou již o svátku Tří králů ta předsevzetí náhle odezní
a bylo krásné pozorovat, jak si mláďata těchto lasicovitých šelmiček na sluníčku hrají a jak vesele dovádějí. Jejich hnědočerná srst se na sluníčku matně leskla a sem tam zazářila jejich bílá bříška, když nezbedové dělali kotrmelce a jiné divoké prostocviky. Jednou koncem května se paní hranostajové narodila paterčata (to je u hranostajů běžné) a představte si, že jedno mládě bylo úplně bílé. Jako právě padlý sníh, jenom špičku ocásku mělo černou. To bylo překvapení! Celá rodina se sběhla podívat se na tu zvláštnost a brzy
Však bez myrhy, kadidel a zlata i drobnosti nadělte pro radost pak příhody zvládnete nevšední, láska buď vám navždy pronajata, ať pokoj stálý zůstane váš host a přání královská se vyplní
foto: M. Omes
6
KULTURA
Básně
Pohádka o Bertíkovi – bílém hranostaji
KULTURA 7
přicházely i delegace hranostajů ze širšího okolí. Nejprve se všichni divili, ale potom si zvykli a byl klid. Tedy alespoň mezi dospělými. Hranostají mládež již tak slušná nebyla. Však to znáte i z našich hřišť či škol. Jakmile se někdo liší, má o posměch postaráno. Proto se Bertík, tak se jmenoval ten malý hranostaj s bílým kožíškem, ostatních raději stranil a většinu času zůstával v pelíšku. No to víte, kdo by to vydržel? Sotva vyběhl za ostatními ven, hned si přestali hrát a křičeli na něj. „Sněhulák v létě – kdo to kdy viděl?“ „Hej, Bertíku, kde ses tak zmaloval? a dokonce na něj složili posměšnou básničku: „Leze Bertík z postele, peřinu má na těle, teď s ní chodí po lese, kdo ho vidí třese se.“ Bertík se tedy raději schovával v křoví a to bylo dobře, protože se tak chránil nejen před posměchem vrstevníků, ale i před skutečným nebezpečím. Jeho bílý kožíšek na pasece opravdu zářil do daleka a určitě by přilákal pohled jestřába, divoké kočky nebo v podvečer i ohromného výra, který hnízdil v nedalekých skalách. Čas tak plynul Bertíkovi velice pomalu a bylo vskutku málo, z čeho se upřímně radoval. Ale vše se jednou změnilo. Léto skončilo, i teplý podzim, a prvními ranními mrazíky se ohlásila zima. Hranostajové si méně hráli, více se krmili a postupně se převlékali do zimních hnědošedých, poněkud nevzhledných kožichů. Bertík, který vyspěl v pěkného a silného mládence, však zůstal u své bílé barvy, a to se mu nyní vyplatilo. Zima byla toho roku opravdu dlouhá a sněhu napadalo jako už dlouho ne. Peperek celý sněhem zapadal a hranostajům nastaly těžké časy. Po hmyzu či žížalách a jiné drobné havěti ani památky. Myšky
8
KULTURA
a myšice se skrývaly hluboko pod sněhem a ptáčci byli více než opatrní. Prostě jídla pro hranostaje bylo velice málo a tak se museli jaksepatří ohánět, aby se nakrmili. To však přinášelo další problém. Málo potravy měli totiž i jestřábi, výři a dokonce i velcí rysové, kteří během zimy sestoupili z vyšších hor až k Peperku. Hranostajové, kteří ve svých tmavých kožiších běhali po zasněženém lese, byli pro všechny tyto nepřátele snadnou kořistí. Než vyběhl hranostaj na volné prostranství, musel se mnohokrát rozhlédnout a ujistit, že žádné nebezpečí nehrozí. Ale ani potom si nemohl být jistý. Jestřábi útočili střemhlav z korun stromů, rysové číhali za kmeny a výři nenechali hranostaje v klidu ani v noci. Jediný, kdo neměl problémy, byl Bertík. Klidně si ve svém bílém kožichu vykračoval krajem lesa i v pravé poledne. V případě nebezpečí stačilo, aby se zastavil. Jeho silueta, jako mávnutím kouzelného proutku, okamžitě splynula s okolím a Bertík zmizel. Dokonce ani jestřáb se svým dravčím zrakem ho neviděl! Bylo to vskutku báječné a Bertík toho jaksepatří využíval. Úlovků měl stále dost, a protože byl dobrák, až do jara se o jídlo dělil s celou rodinou. Díky Bertíkovi tak všichni přečkali tu dlouhou a ošklivou zimu. Hned následující podzim si všichni hranostajové z Peperku pořídili bílé kožíšky a časem se tak stalo zvykem i v jiných krajích. Jenže ty překrásné kožíšky, chránící v zimě před dravci a šelmami, kdysi málem zapříčinily vyhubení všech hranostajů. Zalíbily se totiž králům a ti si z nich nechávali šít široké pláště – královské hermelíny. Naštěstí králů je už málo a ti co zbývají, se hermelínem nechlubí, zatímco hranostajové se svými sněhobílými kožíšky nám dělají radost i dnes. Pohádka o Bertíkovi – bílém hranostaji
Růžena Ročková
Vánoce po staročesku Rok se překulil úžasně rychle, a zase tu byly Vánoce. Chaloupka voněla čerstvě napečeným cukrovím, jehličím a purpurou. My dva – básník a já – jsme se rozplývali nad překrásným tělem bezmála tříkilového kapra „špígláka“, jež očištěno, vykucháno a nasoleno spočívalo na starodávné míse po babičce. Tak šup s ním na zápražíčko, ať se ještě chladí, nejrůznější kuchařky na stůl a už jsme pátrali po vybraných staročeských lahůdkách. Kapří salát po staročesku, kapr na černo, na modro, pana Voka, v rosolu, jako bychom měli těch ryb nejmíň metrák. „Myslíte jen na ten žvanec“, zhodnotil Nejvse a šel si pro další pivčo. Do večeře zbývala ještě nějaká ta hodinka, polívčička se pomaličku hřála na sporáku a salát se na jazyku měnil v manu nebeskou. Nejvhodnější chvíle dojít pro kapříka a nadělat z něj porcičky na smažení, a bůhví, na co ještě. Jenže ouvej! Mísa prázdná a zpod schodů na mě pokukovaly dvě navýsost spokojené kočičí hlavy, co se zřejmě ještě před chvílí cpaly naší vánoční večeří. Dámoš a Mourek – pacholci! To, co z ryby zbylo – to pramálo – už se ani kaprem nazvat nedalo. Štědrý večer se musel zachránit stůj co stůj, ale žádná spásná myšlenka ne a ne mou zmučenou hlavu osvítit. Až najednou – a tak honem zpátky do kuchyně, než na to zapomenu. Už ve dveřích halasím: „Kluci, mám báječnej nápad, uděláme si staročeské Vánoce. A kapřík bude zejtra“ – lžu, až se mi od huby práší. BásVánoce po staročesku
ník bůhví jak vytušil, že se cosi semlelo, a hned mi přihrál, že staročeský kuba – to je ňamka, kroupy se v papiňáku uvaří hnedle, houby jsme si pošetřili od léta, tak už jen naloupat česnek a rozemnout majoránku. Nejvse si poklepal na čelo a šel dozdobit stromeček. Vyrušil ho telefon, zvonil a zvonil. Posléz zdvihl sluchátko, chvíli poslouchal a pak nasadil laskavý, konejšivý tón: „Neboj, to nic nebude, z toho se vyspí – a víš co, já ti tam pošlu tu moji: Klap – a „skoč k Ivě, s Mourkem prej je zle.“ Sousedovic dveře už čekaly dokořán a v nich ubrečená Iva. Schovala kocourkovi syrovou rybí porci – on ryby moc rád – ale ani k ní nečuch, a jen leží a má strašně oteklý bříško. Mourek se rozvaloval na kanapi a jeho přecpaný pupíček připomínal tenisák. Ani na mě nekoukl, jen funěl. „Houby zle“, jsem tvrdá, „je přežranej a potřebuje vytrávit. Neboť nám ty dvě potvory – naše a vaše, na posezení zbaštily našeho vánočního kapra. Takže jdu vařit kubu. Nechala jsem zkoprnělou Ivu osudu a uháněla domů. A tam vládla nálada přímo skvělá. Nejvse už věděl, co se přihodilo – a bavil se. Oba pánové předváděli koncert kuchařské zručnosti. Polívku jen nalít do talířů, kuba voněl z hrnce, tak snad ještě pár placek na plátech pečených, a naše „staročeské Vánoce“ mohly začít. Lhát se nemá. A já taky s tím „kaprem zejtra smaženým“ nelhala. V časném božíhodovém ránu přivlála – jinak se to nedá říct – přešťastná Iva, zvěstovat nám kocourkovo uzdravení. A z ubrousku vybalila tři veliké, nádherné, dozlatova vysmažené, horké a voňavé porce kapra. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“
KULTURA 9
František Pometlo
Staré pověsti dvorecké část první Osada Dvorek spolu s Uhrami a Hesovem patří mezi nejmladší osídlení v přibyslavském regionu. Nikdy neměly vlastní samosprávu, vždy byly součástí Přibyslavi a ve volebních seznamech z 19. století mají dvorečtí usedlíci hrdý titul „měšťan na Dvorku.“ Na místě dnešní vesnice byl lesní komplex, zvaný Puš, patřící pohledskému klášteru. Ten se však dostal do potíží a roku 1545 prodal lesy přibyslavským měšťanům s tím, že je po překonání krize odkoupí zpět. Když tak chtěl roku 1554 učinit, měšťané se vzepřeli a z toho povstaly dlouhé soudní tahanice, ve kterých ještě roku 1558 nebylo rozhodnuto, a není známo, jak dopadly. V 17. století je Puš, kde vznikla hospodářská stavení, opět v rukou přibyslavských měšťanů. Rozlohu jedenačtyřiceti korců polí užívalo pět měšťanů, kteří z nich platili klášteru pohledskému 1 zlatý a 52 krejcarů, 3 korce žita a 3 ovsa. V přibyslavské farní kronice je trochu nejasná zmínka o polích v Puši „… že ty samé s Dvorkem ve válkách švédských od jakéhosi Dvořáka z Dlouhé Vsi z dluhu k městu zastaveny byly a nemoha je Dvořák vyplatit, zůstaly s Dvorkem při městě Přibyslavě a byly při Landfabuli1 k němu připsány. Tak se čte v starém zaznamenání od 27. augusta 1714 ... Platí se z těchto polí, jakožto někdy ke klášteru Frauentalu (Pohledu) patřících do Frauentalu 2 fr. (zlaté) “. Hospodářské budovy získaly po jednom z uživatelů možná trochu posměšný název „Ráčkův Dvorek“. Roku 1738 pronajal od Vojtěcha Ráčka Dvorek Ur-
10 KULTURA
ban Niklfeld z Dlouhé Vsi a roku 1744 jej koupil za 400 zlatých a roční úrok 25 zlatých. Po rozdělení majetku zde hospodařili Niklfeldovi dědici, a to na statku č. p. 151/ II. (398),2 dále na hospodě č. p. 152/II. (401)3 a také v domě č. p. 153/ II. (399).4 V roce 1832 postavil Václav Niklfeld, pocházející z hospody, nový dům č. p. 180/II. (394). Na přelomu 18. a 19. století a ve větší míře pak v první polovině 19. století se ve Dvorku začali usazovat další osadnící pocházející z Přibyslavi, tehdejší Německé (nyní Dolní) Jablonné a České Jablonné. Živili se jako drobní zemědělci a jako „vedlejšák“ provozovali stavební
Staré pověsti dvorecké
řemesla, především zednické a tesařské. V nedalekých Uhrách pak studnařské. Hodně se také doma tkalcovalo a někteří našli zaměstnání v Hessově cihelně na Kytlově (dnešní Hesov). V době sezónních prací chodili místní na výpomoc k okolním německým sedlákům. Tolik stručně z dějepisu. Následující historky nepocházejí ze šerého dávnověku, jsou to příběhy osadníků, převážně z 19. století, jak si je vyprávěli naši předkové při draní peří či tzv. „černých hodinkách“ ve velké světnici u Vlčků. Tyto zkazky uvádí Jan Pometlo v rodinné kronice a podle nich je sepsáno také následující povídání.
Dvorecký drak
„Pantáto, pantáto, na Sobotkových honech je drak!“ A skutečně, ze tmy zářily ohnivé oči, šlehaly plameny, valil se kouř a bylo možné zahlédnout obrovské černé tělo. Prý padl i návrh poslat do Jihlavy pro regiment vojáků, aby tu předpotopní nestvůru rozstříleli. Ale ráno je moudřejší večera, a tak se ukázalo, že to nestrašila žádná lochneská příšera ani zapomenutý tyranosaurus Rex. Drak byl mnohem dál, až ve Dvorku, kde všeuměl Dolna5 vypaloval v místech, kde dnes stojí Prokšův křížek, v polních pecích docela obyčejné cihly. To byly ty ohnivé oči, o další se postaral opar z rybníků a siluety lesů, ale hlavně lidská a především Honzíkova představivost.
Na Vojtově samotě na kopci mezi DolŠlopchoun ní Jablonnou a polenskou silnicí sloužil Jak svědčí zbytky rozkopaných hrází, jako pasák dobytka nalezenec Hon- bývalo v minulosti v okolí více rybnízík Slamička. Jednoho večera přiběhl ků. Přesto se nedochovaly žádné zprávy s vytřeštěnýma očima za hospodářem: o vodnících či hastrmanech. Výjimku
Staré pověsti dvorecké
KULTURA 11
tvoří zvláštní exemplář, snad kříženec vodníka a lesního muže. Přebýval v Puši, ani ne v rybníku, ale stačila mu tůňka na lesním potůčku. Nosil zelený kabátek, červenou čapku, sedával na nízké borovičce a kouřil z fajfky. Tam prý jej viděla a strašila s ním děti tetka Šenkova ze Dvorka, která byla místní rodačka, ale téměř celý život strávila ve Vídni, kde sloužila a později se také provdala za vojáka z povolání. Po jeho odchodu do penze se přestěhovali do Dvorka, kde koupili chalupu. Právě od této rodačky pochází i pojmenování Šlopchoun. Pověst o něm je již zapomenuta, jen několik málo dříve narozených ví, kde hledat lesní tůňku zvanou „Šlopchounova díra“. Zato se udrželo přirovnání o neohrabaném člověku – chodí nebo tancuje jako Šlopchoun.
Hausvaterova židovka
Asi kilometr odtud (Šlopchounovy díry) na jihozápad je na kraji lesa (proti Kobylskému) jiná studánka. Z ní a okolních mokřin pramení lesní potůček, zvaný „Hausvaterova židovka.“ U studánky zahynula židovka z Polné, podomní obchodnice, nebo jak se dřív říkalo „hauzírnice“. Hausvater byl sedlák ze Šachotína, majitel okolních lesů.
Divoženky aneb lesní panny
Chalupník Svoboda z Uher se vypravil na výpomoc při žních do Šlapánova, kde pomáhal při svážení ovsa. Byl krásný den, vše se podařilo za sucha sklidit, a protože pantáta nebyl skoupý, popil chalupník dost piva i starorežné. Takto posílen se při měsíčku vracel po nově postavené silnici k domovu. Když přišel do luk proti Puši, uviděl stát u silnice ve špalíru řadu bíle oděných postav. Slušně je pozdravil, ale když nedostal odpověď,
12 KULTURA
vzpomněl si na povídačky o lesních pannách, které za měsíčních nocí tančí na šachotských lukách a běda smrtelníkovi, kterého dostanou do kola, toho prý utancují k smrti. Proto vzal nohy na ramena a zastavil se až na kopci, odkud už viděl světla ve Dvorku. Také tento příběh má ale docela prozaické rozuzlení. Zatímco Svoboda pracoval v potu tváře na poli, cestáři osadili podél silnice nové patníky a hned je vápnem nabílili, aby noční chodci či vozkové nespadli do strouhy. To byly ty lesní panny, které tak prohnaly chudáka Svobodu. Skutečný zážitek z tanečního reje s divoženkami měl Josef Feltl ze samoty před Uhrami. Byl zaměstnán se svým otcem u údržbářské party zedníků a tesařů, kterou si vydržovala vrchnost pro opravy budov v jejím vlastnictví – zámky, dvory, myslivny, ale také kostelní věže a fary, nad nimiž měla patronát. Tato opravářská četa se pohybovala na Přibyslavsku, Polensku, v okolí Žďáru nad Sázavou a Pohledu. Vandroval s nimi také tesařův Pepek, který byl známý svou škodolibostí a z různých štací posílal děvčatům do Dvorka milostná psaníčka, v nichž je pod vymyšleným jménem zval na rande. Způsobil tak mnoho mrzutostí v rodinách, kde slečny byly plísněny za nevhodné známosti s cizími chlapci. Jenže holky zapracovaly jako detektiv Klubíčko, porovnaly rukopisy a sloh dopisů a podezření padlo na Feltlova Pepka. Příležitost ke sladké pomstě se naskytla při taneční zábavě ve Dvorku, kdy Pepek vyzval k tanci již postarší pannu, pro tanec však poněkud těžkopádnou. Ta mu dala košem a Pepek ji pak na odvetu donesl koště, ať si trdluje s ním. To bylo ovšem považováno za smrtelnou urážku a navíc její bratr, ač jiStaré pověsti dvorecké
nak dobrák od kosti, neměl Pepka zrovna v lásce. Proto se čekala hospodská rvačka, podobná těm z Ladových obrázků. Dvorecké divoženky, aby zabránily nejhoršímu, objednaly si u muzikantů dámskou volenku, a to pěkně dlouhý kvapík. Muzikanti hráli jako o život a ve hraní se postupně vystřídali všichni. Zato děvčata nedala Pepkovi chvilku vydechnout, v kole si ho přebírala, a tak musel trdlovat „chca-nechca“, ačkoliv byl už celý rudý a zpocený a sotva funěl. Nakonec ho z divokého reje vysvobodili sami muzikanti, když usoudili, že by ho divoženky mohly utancovat. Pepek pochopil, že je to pomsta nejen za koště, ale také za milostná psaníčka a napříště si už podobné vtípky nedovolil. Nakonec o Feltlovi i něco pozitivního. Měl prý na půdě dřevěné modely všech kostelů a věží, na kterých jako panský tesař pracoval. Bohužel vše vzalo za své při požáru chalupy v roce 1932. Žena od něho utekla a on sám pak bydlel v podnájmu v České ulici v domku nad povozníkem Křesťanem. Zemřel jako chudý, pohřben pak byl na náklady obce. Místo, kde stávala Feltlova chalupa, na rozcestí před Uhrami, připomíná už jen studna zakrytá betonovými pražci. Do nedávna tu stávala i stará hrušeň, která ale po razantním prořezání uschla.
byl známý vřelým vztahem ke skleničce. Když měl, jak se říká nakoupeno, vymýšlel žertíky, o kterých si sousedi vyprávěli ještě po letech. Takto je zachytila teta Musilová, rozená Pometlová ze Dvorka: Jednou se Markytán zastavil na kus řeči u Dolnů. Starý Dolna si mu postěžoval, že ho všechno bolí, už aby si pro něj ta zubatá brodská přišla.6 Když se setmělo, Markytán přes sebe přehodil prostěradlo, vzal kosu a vyrazil k Dolnům. Přikradl se k posteli, zacloumal osobou pod peřinou a zaskuhral: „Tak pojď!“ Zpod duchny se ozvala tetka Dolnová: „Mě ne, mě vynech, dědek chrápe na peci.“ Jindy se zas Markytán vsadil s hospodářem na dnešním č. p. 396, kde se po chalupě říkalo U Urbanů, že mu bude stát o půlnoci u postele. Hospodář pozamykal, co mohl zajistil závorou a šel spát. Markytán ale někde pod kůlnou
Markytánovy kousky
Dalším takovým vtipálkem byl Josef Vencelides, zvaný Markytán, který hospodařil v 19. století na dnešním č. p. 408. Kromě toho, že zplodil řádku dětí (snad 9 nebo 10), Staré pověsti dvorecké
KULTURA 13
vyštrachal žebřík, vylezl na střechu, prořezal došky a o půlnoci skutečně stál, jak slíbil, u hospodářovy postele. O co se vsadili známo není, ale vzhledem k Markytánově závislosti, to zřejmě byla lahvinka něčeho ostřejšího. Zkazka se také nezmiňuje o tom, jak Markytán opravil poničenou střechu. Pravděpodobně se řídil starou říkankou o sedláku Jírovi: „vezmeme hrst došků, ucpem díru trošku“. Alkohol byl příčinou špatných konců celé Markytánovy rodiny. Jeho manželka zemřela v pouhých 37 letech a díky alkoholu přivedl Markytán „na buben“ také celé hospodářství. Část pozemků si rozebrali sousedi a on sám utekl do Vídně, kde už byly ve službě jeho starší dcery. O mladší děti se musel postarat obecní úřad a sloužily jako pasáci dobytka u sedláků. Syn Josef si pochroumal nohu, když spolu s dalšími dětmi jezdil na vozíkách potřebných ke stavbě silnice a zůstal až do smrti chromý.
Jedním kouskem se proslavil také Markytánův vnuk Jan, poději zaměstnaný u správy silnic jako cestář. Po druhé světové válce jezdil s koňmi u statkáře Niklfelda. Ten ho jednou poslal vláčet pole, a když se za ním přišel podívat, uviděl místo roviny vyryté brázdy. „Co ten Honza zase blbne,“ myslel si hospodář a úplně zkoprněl, když zjistil, že milý Jenda vláčel v branách protitankovou minu. V článku byly použity informace čerpané z následujících zdrojů: • Půža, František: Kronika Přibyslavská. Přibyslav, 1914, 400 s. • Přibyslavské farní kroniky • Rodinná kronika Františka Pometla • Kronika rodiny Prokšovy • vzpomínky místních rodáků a pamětníků, které shromáždil František Pometlo
1 Landstafe – zemské desky – rejstřík a doklad o vlastnictví půdy a jiných nemovitostí. 2 Zbořen v éře socialismu a číslo přeneseno na vilu p. Němce, k němu později přibyly č. p. 207/II (399) „pazderna“ a 211/ II škrobárna (zbořena v roce 1947). Počátkem 20. století postavena vila č. p. 144/ II. (400). 3 Pozdější Kolonka. 4 Dnešní Prokšova chalupa. 5 Vlastním jménem Benc, přezdívku dostal podle toho, že bydlel na dolním konci Dvorka (dnešní č. p. 395). 6 Myslí se tím kostlivec “smrtka“ umístěná na staré radnici v Havlíčkově Brodě.
14 KULTURA
Staré pověsti dvorecké
Martina Bořilová
O lazaretech v Pohledu Poté, co nám 28. června 1914 v Sarajevu zabili Ferdinanda, ani obec Pohled nezůstala ušetřena válečných strastí. Nejdříve byla na konci měsíčního ultimáta Srbsku vyhlášena mobilizace na území Rakouska-Uherska, a to v neděli 26. července na proslulou pouť Sv. Anny, kdy se do Frantále hrnuly davy poutníků. Na zámku se onehdá v sobotu (čili tři dny před vypuknutím I. světové války) konala velkolepá slavnost, šedesátiny Františka hraběte Clam-Gallas, bratra urozených majitelek pohledského zámku Eduardiny kněžny Khevenhüllerové-Metsch a Klotildy hraběnky Festetitscové. A tak tato nečekaná událost oslavu zcela pokazila. Jak se zmiňuje farní kronika1, pochmurná nálada panovala právě v neděli, na pouti, mnoho poutníků ani nedorazilo, nebo se otočilo na patě a spěchalo domů. Již v pondělí 27. července narukovalo z Pohledu asi 30 osob a na pohledském nádraží, jak je opět psáno ve farní kronice, se odehrávaly srdcervoucí scény. Přesně měsíc po atentátu na nástupce trůnu, čili v úterý 28. července 1914, byla vyhlášena válka Srbsku, a pak již šlo vše jako po másle. 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii a Belgii, 4. srpna Anglie Německu, 5. srpna pak Rakousko-Uhersko Rusku a Černá Hora zase podunajské monarchii, 6. srpna Srbsko Německu, 11. srpna Anglie Rakousku-Uhersku... a tak dále, vyhlašování válek intenzivně pokračovalo i v říjnu a listopadu, kdy se Rakousko rozhodlo vyhlásit válku i nepříliš blízkému Japonsku O lazaretech v Pohledu
a vzájemná zášť vyvrcholila, když Turecko během prvních tří listopadových dnů vyhlásilo válku hnedle šesti státům Dohody. Proto se nelze divit, že po tak razantním vstupu bojechtivých států do nejhrůznějšího a nejkrvavějšího konfliktu své doby „daly zdejší patronky Její Jasnost pí kněžna a Její Osvíc. pí hraběnka zříditi lazaret pro raněné vojíny“, který byl otevřen již „25. září pro 25 vojáků“2. Lazaret provozovala především první jmenovaná, kněžna Khevenhüllerová-Metsch, tehdy 63letá zbožná, velkorysá dáma, bezdětná, ovdovělá, milovnice malých psích plemen, donátorka mnoha obecních investic, která tuto práci vykonávala pod záštitou maltézského řádu. Hraběnka se kvůli zřízení lazaretu uskrovnila, nechala vyklidit a odpovídajícím způsobem zařídit západní křídlo prvního patra pohledského zámku.
Eduardina kněžna Khevenhüllerová-Metsch s páskou maltézského řádu v době existence pohledského lazaretu (1914–1918?); zdroj: Fotokronika 1/23/023
HISTORIE 15
Práce tehdy bylo, jak se zdá, nad hlavu, lazaret se rychle zaplňoval raněnými vojáky. Vždyť první pohledská oběť – syn kominického mistra Bábovky, Jan, padl již 2. září 1914 u haličského Přemyšlu (dnešní Polsko). Farní kronika dále zmiňuje: „Dvě ošetřovatelky z řádu Maltézského ošetřovaly raněné. Sama pí kněžna v pravdě s mateřskou péčí raněné obsluhovala, je těšila, a když vyléčeni odcházeli, vždy je bohatě obdarovala. Automobil pí kněžny denně dovážel p. Dr. Šuberta z Něm. Brodu, který vojíny léčil“3. Po vzoru kněžny Khevenhüllerové založil malý lazaret pro 9 rekonvalescentů také nájemce pohledského dvora, bohatý průmyslník Eduard Bauer, provozovatel lihovaru, pivovaru, nájemce zemědělské půdy, majitel hřebčína a později i malé elektrárny. Tento charitativní počin nebyl však všude vítán s jásotem. V tisku se občas objevovaly články poměrně nevybíravé, kterým bylo trnem v oku němectví obou zřizovatelů. Většina článků však nešetřila chválou: „Pokoje pro nemocné vybaveny jsou tu
pohodlně nábytkem vesměs bíle natřeným, lůžka opatřena veskrze novým ložním prádlem. Službu ošetřovatelskou koná tu sestra Červeného kříže. […] Pro lazaret zřízeno i zvláštní instrumentarium, zásoba látek obvazových, celá domácí lékárna, zkrátka vše, co lékař potřebuje i k provádění menších operací.“4 Bauerův lazaret fungoval celoročně a i on se rychle zaplňoval vojáky rakouskouherské armády bojujícími na východní frontě. Osazenstvo zámeckého lazaretu mělo pevný denní režim. To se dozvídáme ze zachované cedule s domovním řádem lazaretu, kde je dvoujazyčně – česky a německy psáno: „Domovní pořádek: ½ 7 h Ráno vstávat (zajímavé je, že na německém řádu se vstává až v 7 h), 7 h - 1. Snídaně (německy v ½ 8 h), 10 h dopoledne 2. Snídaně (německy také), 12 h poledne Oběd, (německy už v ¾ 12), 4 h odpoledne Svačina (německy ½ 4 h), 7 h večer Večeře (německy v ½ 7 h). Od 9 h večer (v němčině až od ½ 10 h) musí býti na chodbách i v pokojích úplné ticho. Na podlahu nesplívati. Záchody čistě držeti.“
Osazenstvo a ošetřovatelé lazaretu zvěčnění v parku pohledského zámku před zahradnickým domkem (1917–1918). Kněžna Khevenhüllerová – na snímku sedící zcela uprostřed, v bílém, s černým psíkem na klíně, po její pravici Dr. Schubert z Havl. Brodu (také v bílém). zdroj: Fotokronika 34/54/1739
16 HISTORIE
O lazaretech v Pohledu
Otázkou zůstává, proč byly rozdíly v českém a německém řádu, ale jinak si rekonvalescenti užívali, zdá se, přímo královsky. Však také jeden z mála snímků, který dokládá existenci lazaretu v pohledském zámku, zastihuje raněné vojáky v parku u stolečku, jak hrají karty. Jedinou vadou zámeckého lazaretu umístěného v západním křídle zámku bylo to, že se v zimě nedal vytopit. (Nemusíme zapírat, že rod Clam-Gallasů využíval pohledský zámek ze zřejmých důvodů pouze jako letní sídlo.) A tak bylo nutné lazaret v zimních měsících zavírat. V roce 1915 to bylo od 1. prosince do května. Ve farní kronice se píše, že: „V květnu byl zámecký lazaret opět otevřen. O duchovní blaho vojáků se staral místní farář. Měl k nim 2 nábož. promluvy a všichni i s pí kněžnou a celým zámeckým personalem přijali sv. svátosti.“5 Co se samotných raněných týče, šlo většinou o vojáky ze zdejšího okolí, ale objevovaly se tu i národnosti celé monarchie včetně Maďarů. Jejich zranění byla lehčího charakteru, většinou prů-
střely končetin, a oba lazarety tedy měly statut spíše rekonvalescenčních zařízení. V tehdejších periodicích byla zveřejňována i jména raněných, jejich bojové umístění a typ zranění, a tak se můžeme dočíst pro příklad toto: „Do lazaretu kněžny Eduardiny Khevenhüllerové v Pohledu přibyli v posledním týdnu tito ranění: František Dobrozemský, svobodník pěš. pl. č. 3, z Brna, spálen na levé ruce. – Isidor Kisselitzer, pěšák zeměbr. pl. č. 12, ze Seletína v Bukovině, střelná rána do ruky.“6 Obdobně tomu bylo v „konkurenčním“ lazaretu pana Eduarda Bauera. Ten sídlil v budovách velkostatku a jak uvádí tisk, „vypraven jest komfortně a se vším ohledem k trpícím vojínům, kteří tu docházejí po vřavách bitevních ideálního klidu a útulku“7. Také o tomto ozdravném zařízení se hodně psalo, a to například samotnými zraněnými vojáky. Dopis šikovatelů Čadila a Zeleného otiskly s redakčním komentářem Hlasy z Posázaví: „Pan továrník na svůj náklad zařídil vojenský lazaret v Pohledu u Něm. Brodu a vyžádal si od p. štáb-
Osazenstvo lazaretu v slušivých úborech; paní kněžna – stojící 4. zleva nad Dr. Schubertem – sedícím 3. zleva (oba v bílém), 1917–1918, zdroj: Fotokronika 34/55/1740
O lazaretech v Pohledu
HISTORIE 17
ního lékaře osm poddůstojníků, o jejichž celé zaopatření sám se stará. [...] Pan továrník dal upravit pohodlné stavení o pěti místnostech na výšině, odkud je krásný výhled na romantický zdejší lesní úval. Místnosti jsou hygienicky i útulně vyzdobeny, elektricky osvětleny, ranění mají zvláštní kuchyň i jídelnu, koupelnu i malou lékárničku, pečlivou sestru ošetřovatelku a lékařské opatření. O jídle naši hoši vypravují přímo s nadšením. Po válečných útrapách zapadli sem jako do ráje. Dokonce nám poslali jídelní lístek prvního oběda. Aby měli radost, uvádíme jej: Hovězí polévka krupičková s vajíčkem, hovězí maso s bramborem a rajskou omáčkou, pečenou husu s knedlíkem. A jídla habaděj – žádné odměřené porce! Pak kávu a doutníků i cigaret, co hrdlo ráčí. Po obědě procházka v páně továrníkových sadech a zahradách, na které raněným sděleno, že mají k volné disposici rybolov a honitbu! A ranění hoši píšou právě tak nadšeně o večeři. Necháme je mluvit doslovně: ‚K večeři nás zase čekalo překvapení! Obdrželi jsme hovězí, dobrou polívčičku, výtečné dvě kotlety s vlašským salátem a pivičko’. Pan továrník jim dal k disposici i svůj automobil, kterým raněné i z čáslavské nemocnice si do Pohledu zavezl“8. Pan továrník měl evidentně na lidi dvojí metr a v tomto případě dobře věděl, jak pro něj bude výhodné takové nevýdělečné „veřejné blaho“, které noviny a především paní kněžna Khevenhüllerová ocení. To na své zaměstnance už byl jaksepatří ras. Jak uvádějí zmínky ve fotokronice, velkostatkář Bauer „nutil
české zaměstnance, aby posílali děti do německé školy, a při neuposlechnutí rozkazu hrozil jim propuštěním“9. O obou lazaretech je zmínka ještě v roce 1917, kdy „v zámku byl na zimu od 1. listopadu 1917 lazaret uzavřen. Vojíni se těžce s lazaretem loučili; byliť tam vzorně ošetřováni. Než odešli, přijali všichni sv. svátosti“. Tu stopa po pohledských lazaretech končí. Z posledního válečného roku už o nich nemáme žádné další zmínky.
1 2 3 4
5 6 7 8 9
Farní kronika, s. 458. Ibid., s. 460; ve všech citacích je zachována ortografie originálu. Ibid., s. 460. Sázavan, 17. 10. 1914, ročník III, č. 6.
18 HISTORIE
Edvard Herold
Putování Přibyslavskem část první Cestování patřilo a patří k oblíbeným lidským činnostem. Rádi poznáváme nové země, města a lidi v nich žijící. Kdo cestovat nechce, nemůže anebo cestuje rád třeba jen prstem po mapě, přečte si možná tu a tam nějaký cestopis či cestovatelský deník a přenese se aspoň virtuálně do míst blízkých i vzdálených. A právě tuto možnost vám na stránkách Přibyslavského čtvrtletníku v několika pokračováních nabídneme. Nebude to cesta nikterak vzdálená, putovat budeme krajinou podél řeky Sázavy po okolí našeho města, vnímat ji ale budeme pohledem člověka 19. století. K přečtení nabízíme v nezměněné podobě články, které si v roce 1872 mohli v časopise Světozor přečíst naši dědové, pradědové a prapradědové (viz Edvard Herold: Malebné cesty po Čechách (Naše řeky, I. Sázava), Světozor 1872, roč. 6, č. 5, str. 51-52). Na první úsek naší cesty proti proudu času teď vyrážíme společně s Evardem Heroldem, který navštívil zříceniny starobylého hradu Ronov. Kromě popisu krajiny nabízí čtenáři také obšírný výklad historických událostí, které se tu kdysi odehrály.
Zadní strana pohlednice odeslané v r. 1917, na níž je i razítko pohledského lazaretu (kopii pohlednice poskytl obci Pohled p. Kunt, Přibyslav) Farní kronika, s. 463. Sázavan, 10. 10. 1914, ročník III, č. 5. Ibid., 17. 10. 1914, ročník III, č. 6. Hlasy z Posázaví, 15. 10. 1914, ročník VI, č. 51. Fotokronika 2/30/086
O lazaretech v Pohledu
Žižkova smrt u Přibyslavě 11. října 1424 („Historie českého národa v obrazech“, Josef Mathauser)
Putování Přibyslavskem
HISTORIE 19
Naše řeky, naše hory, jakými kouzly k sobě nás vábí. Putujeme se stříbropěnným tokem, prodíráme se tmavými, chladícími lesy, jenž tu s mírného svahu, tam zase s hor nebetyčných snivě do vln dolů prohlížejí. Navštivme přede všemi jinými milou Sázavu, jež jako dovádivé děvče lesnatými údolími od místa k místu vesele hopkuje. Vzhůru k ní a k prvnímu městu, které na pouti své ze sesterské Moravy navštívila! „Vzhůru na Přibyslav!“ znělo v řadách Táborů, když se pod slavným svým velitelem Žižkou hnuli od dobytého Ronova. Hájitelé hradu a města Přibyslavi zachvěli se ve své duši, když k uchu jejich dolétl hromový rachot bojovných vozů a když patřili, jak kališníci s vlajícími prapory blízké návrší obsadili. Na dané znamení zastavily se vozy na určitém místě a obklopily jako nějaké náspy ležení táborů, kde se počal rozvinovati podivný život, když staří a mladí z vozů a koňů slézajíce každý něčeho jiného se chápali. Muži jali se nejvíce stany a boudy stavěti, kdežto ženy ohně rozdělávajíce pokrmy připravovat začaly. Povyk, jejž tou dobou působilo zatloukání kolů, shazování nádobí kuchyňského z vozů, řinčení zbraně, řehtání nespokojených koňů a konečně rozličné hulákání: hlomoz ten přehlušilo volání: „vůdce umírá!“ A jako by někdo kouzelným proutkem povelel, stal se náhlý obrat. Kde kdo zanechal svého zaměstnání a běžel a tlačil se tam, kde velký prapor byl vztyčen a kde nad houfem žoldnéřů hruška větve své rozkládala. U té umíral slepý vojevůdce v objetí Michala Koudele z Žitnic, prvního svého přítele; kolem nich stáli Viktorin z Poděbrad, Jan Hvězda z Vícemilic, Kuneš z Bělovic, kněz Prokop a mnoho jiných bojovníků; bolesť a uleknutí jevilo se na jejich obličejích. „A Žižka poručenství učinil
20 HISTORIE
svým milým, věrným bratřím a Čechům, aby se milého boha bojíce, stále a věrně bránili pravdy boží pro věčnou odplatu. A tu již bratr Žižka poručiv svému milému bohu život svůj dokonal v tu středu před sv. Havlem (11.října).“ Zoufalá zuřivost zmocnila se celého táboru a znovu spěchal každý bojovník k památné hrušce, aby se o pravdě smutné přesvědčil. „To nemůže býti, není mrtev!“ volali jedni: jiní zoufale naříkali: „Otec nám zemřel, ostali jsme „sirotky,“ kdo nás povede proti nepřátelům!“ A jiní ještě běhali jako šílení sem tam po táboru a naříkali nebo na zem se vrhajíce žalosti uspěli. Jenom vůdcové nepozbyli pro bolesť chladné rozvahy. A kdežto jedni nakládali mrtvolu Žižkovu na vůz a k Ronovu s ní se dali, užili druzí všeobecného rozčilení a dali hnáti na hrad Přibyslav útokem. Vzhůru! Vzhůru na Přibyslav! zaznělo heslo všeobecné a jako by kouzelným proutkem povelel, pominul zmatek, bojovný lid hrnul se na svá stanoviště a již valily se davy Táborů jakou proudy rozvodněné řeky proti hradu přibyslavskému. Útok, podniknutý na jednom se všech stran a s velkým důrazem, byl velmi strašný ve svých následcích. Kališníci nedbajíce kamenů, rozpálené smůly a ohně s věží, hradeb a podsebití metaných vydrápali se na hradby, ač zoufalí a koho tu živého dopadli, uchvátili a upálili prý na 60 mužů lidu branného, a hrad také vypálili a zbořili. Čeněk III. z Ronova byl horlivým odpůrcem kalicha a náležel se svým bratrem Hynkem na Letovicích a s Hlaváčem z Ronova ke spolku pánů, jejž byl Sigmund (Zikmund) r. 1421 v Brně utvořil. Z této příčiny obrátili se Táboři i k jejich hradům a městům a naložili s nimi, jak jsme viděli, po svém způsobu. Čeněk z rodu Hromovců (Ronovců) vystavěl hrad Ronov asi okolo r. 1250.; synové Putování Přibyslavskem
jeho Herman a Čeněk, držíce krajinu zdejší v létech 1283-1314. sídleli nejprve společně na starším hradě Přibyslavi; po smrti otcově ostal Herman v Přibyslavi a Čeněk se odstěhoval na Ronov. Páni z Ronova prodali zpustošený hrad, když se ho byli zase zmocnili, slavnému Ptáčkovi z Pirkšteina, na Ratajích a Polné, který jej dal opraviti a od zvláštního purkrabí spravovati. Ještě během století patnáctého byl hrad znovu napaden od nepřátel a střelbou hrubě poškozen, však i tuto pohromu přetrval a ještě r. 1515 byl úplně zachovalý. Kdo přispěl k jeho úpadku, neumíme udati; r. 1540. byl hrad pustý a od té doby rozpadával se v zříceniny. „Marnosť nad marnosť a všecko je marnosť,“ stálo drahdy psáno na klenutí brány bohatého týnu pražského. Bezděky mne přísloví to napadlo, když jsem se k tichým zříceninám vydrápal. Kam se poděl hrad věžatý, s něhož vládli mocní a bojovní Hronovci? Sřídilo se všecko: věže a palác panský i s kaplí nanebevzetí Marie, založenou od Čeňka II., aby v ní čtěna byla mše za otce jeho Smila. Všecko se rozpadlo v zříceniny, že není ani poznati, kde co stálo a leželo. Neboť prach a kamení pokryl mech, skálu a zříceniny vysoké rozložité smrky v šero zahalují. Les, samý les, tmavozelený les. Skálu s hradem o samotě tu stojící obklopovaly druhdy ze dvou stran velké rybníky, vysokými lesnatými horami ovroubené; ty proměněny jsou v tučné louky, které potok Losenička tisíci zátočinami protéká. Louka k severu, s ní les a skála, tvoří rozkošné místečko, kde by se to blaze odpočívalo; však jen v létě, neboť sníh v zimě všecko zasype a pochová. Když v ta místa jsem pohlížel, přelétly myslí mou dávné události a já napínal sluchu svého, zda-li i les nějakou zvěst Putování Přibyslavskem
mi nezašumí. Kde jsi pověsti, což nevypravuješ ničeho o minulosti slavného sídla panského? „Vy, příteli, nevíte ničeho?“ obrátil jsem se k průvodci svému z Přibyslavi. „Nevím nic,“ odpověděl zkrátka; „a lid zdejší také nic neví.“ „Království zapověz!“ zvolal jsem; musel by mi něco pověděti; však hle-tam!
Zřícenina Ronova, E. Herold (1872)
HISTORIE 21
Jaroslav Havlíček & Karel Malý
Opál od Stříbrných Hor a Utína Přísné moderní definice nerostu (minerálu) téměř znemožňují označit opál za nerost. Je to však „hmota“ v přírodě natolik rozšířená a člověku již od nejstarších dob tak dobře známá, že i mineralogičtí puristé opál mezi nerosty i nadále počítají. Můžeme tedy začít i definicí opál je když ... když vezmeme oxid křemičitý a dokážeme do jeho struktury „přidat“ různé množství vody. Právě to proměnlivé množství vody v opálu – tedy to, že jeho složení nelze vyjádřit chemickým vzorcem – občas vyvolává diskuze nad tím, zda se vůbec jedná o nerost. Ve škole většinou o opálu uslyšíme proto, že je typickým příkladem nerostu, který nemá uspořádanou vnitřní stavbu a netvoří
Zvětralý hadec i žilkou opálu (lom Utín) velikost vzorku 20 cm (foto J. Havlíček)
22 PŘÍRODA
nikdy krystaly – je tzv. beztvarý neboli amorfní. Všechny jeho vlastnosti jsou velmi proměnlivé. Může mít různou barvu: od zcela čiré (tzv. hyalit) přes různé odstíny bílé, žluté, hnědé, zelené až po černou. Charakteristické je, že více barev můžeme často najít i na jednom vzorku. Existuje i několik zcela specifických odrůd opálu. Například opál dřevitý (vznikl prosycením dřeva opálovou hmotou), opál keříčkovitý - dendritický (ve kterém oxidy a hydroxidy manganu vytvářejí keříčkovité útvary), opál ohnivý (s jasně žlutými a oranžovými barvami) nebo opál drahý (pro ten je typická velmi jemná, pestrá a detailní barvoměna). Opál může v přírodě vznikat při řadě geologických procesů. Na Vysočině je nejobvyklejší vznik při zvětrávání tmavých hornin – hadců. Při něm se uvolňuje gel kyseliny křemičité a z něj může následně vznikat ve vhodných podmínkách i opál. Lokalit opálu na Vysočině je řada, uveďme třeba Borovinu a Novou
Opál (Stříbrné hory), měřítko v cm (foto J. Havlíček)
Opál od Stříbrných Hor a Utína
Ves u Třebíče, Smrček u Bystřice nad Pernštejnem nebo Žďár nad Sázavou. Opál ohnivý (významná naleziště jsou např. v Mexiku) a opál drahý (jeho nejvýznamnější historické ložisko bylo u Dubníku na Slovensku, nyní jeho těžba probíhá v Austrálii) se využívají šperkařsky. Ale i některé naše opály (je-li možné je leštit) spadají do kategorie drahých kamenů. V naprosté většině se brousí do podoby tzv. muglí nebo se používají pro výrobu drobných plastických brusů (zvaných gem nebo glyptik). Opál je poměrně měkký a citlivý na zacházení, proto je třeba šperkové opály dobře ošetřovat. Nedoporučuje se například opál omývat vodou, nýbrž na jeho údržbu používat jen měkký hadřík napuštěný jemným olejem. Opál by totiž mohl do sebe vtáhnout nečistoty a změnit tím svoji barvu. Následně by se měl vyleštit. V blízkém okolí Přibyslavi jsou autorům v současné době známy dvě význačnější lokality s výskytem opálu. První lokalitou je uzavřený lom Utín. Opál tu
Opál tamblovaný (Stříbrné hory), měřítko v cm (foto J. Havlíček)
Opál od Stříbrných Hor a Utína
lze nacházet v tělese hadce, v němž tvoří tenké žilky, nejčastěji zelené nebo špinavě bílé barvy. Vzhledem k slabé mocnosti žilek a k jejich silnému popraskání není tento opál bohužel použitelný pro šperkařské účely. Opál z nedalekých Stříbrných Hor se nachází v kusech až do velikosti dětské pěsti v nepříliš typickém prostředí, a to v blízkosti zaniklých středověkých dolů na stříbronosnou rudu. Ve většině případů mají nalézané ukázky bílou barvu, ale ojediněle se objevují i vzorky s medovými až světle hnědými šmouhami. Ukázky z tohoto naleziště jsou jen málo popraskané a jsou schopné i leštění. Pokusně byly některé vybrané kousky opracovány takzvaným tromlováním (zpracování surových kamenů, polodrahokamů, drahokamů a hornin do formy lesklých nebo matných valounků, tzv. tromlů). Z výsledných exemplářů bylo možno vybrat jednotlivé kusy použitelné pro zasazení do přívěšků či náušnic. Prameny: http://cs.wikipedia.org
Využití opálu ve šperkařství (foto J. Havlíček)
PŘÍRODA 23
Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka
Mravenci Přibyslavi a okolí 8
Mravenec loupeživý Formica sanguinea
Každý, kdo zná dobrodružství nejslavnějšího českého mravence, si jistě vzpomene na příběh, jak Ferda vyzrál na mravenčí otrokáře. Ale co jsou vlastně ti otrokářští mravenci zač? Otrokářství u mravenců je forma tzv. sociálního parazitismu, zvláštního typu příživnictví u společensky žijících živočichů založeného na zneužívání sociálního systému hostitele. U mravenců rozlišujeme několik typů sociálního parazitismu. Pokud parazit využívá hostitele jen při zakládání kolonie, jedná se o sociální parazitismus dočasný, neboli temporární. Ten byl pozorován např. u lesních mravenců, kteří budují jehličnatá kupovitá hnízda, a také u některých mravenců rodu Lasius. Mladá oplodněná samička takového druhu pronikne do cizí kolonie, odstraní zdejší královnu a místní dělnice využije jako tzv. pomocné mravence k výchově svých prvních potomků. Chvíli tak žijí oba druhy společně, ale během dvou až tří let nahradí dělnice zplozené parazitickou královnou původní mravence a vznikne čistá kolonie parazitického druhu. Jiným případem jsou trvalí neboli permanentní sociální parazité. Ti jsou naopak na svých hostitelích závislí po celý život. Mezi ně patří kukaččí mravenci (tzv. inquilini), trvale žijící v hostitelských koloniích, v nichž nalézají nejen potravu, ale i bezpečí. Formou sociálního parazitismu je i výše zmíněné otrokářství (neboli
24 PŘÍRODA
Královna mravence loupeživého
dulose). Samička otrokářského druhu pronikne do hnízda hostitelských mravenců, usmrtí místní královnu a nechá se opečovávat domácími dělnicemi. Bez nich se parazitická královna neobejde ani po vylíhnutí vlastních dělnic, poněvadž ty se neumí o kolonii postarat. Otrokáři proto pravidelně pořádají loupeživé výpravy do dalších hnízd otročících mravenců v okolí, přinášejí odtud jejich plod a z něj se líhnou další generace otroků. Příkladem takového otrokáře je jasně červený teplomilný mravenec amazonka (Polyergus rufescens), jehož loupeživá tažení byla mnohokrát popsána v literatuře. Poněkud zvláštní typ sociálního parazitismu byl pozorován u mravence loupeživého (Formica sanguinea), který je předmětem dnešního příspěvku. Tento mravenec je jen příležitostný otrokář. Mladá oplodněná samička zakládá svou kolonii jako dočasný sociální parazit. Později dokáže žít tento druh zcela samostatně, nejedna kolonie si však pravidelně přilepšuje loupeživými výpravami. Cílem těchto nájezdů jsou nejen hnízda otročících mravenců (podrod Serviformica), ale i kolonie jiných druhů, včetně těch, kteří se k otročení vůbec nehodí (některé druhy rodu Lasius). Z cizích hnízd neodnášejí mravenci loupeživí jen plod dělnic, jako to dělají Mravenci Přibyslavi a okolí 8
permanentní otrokáři, ale také usmrcené dělnice a plod budoucích královen a samců. To nahrává domněnce, že u mravence loupeživého (a možná i u některých jiných parazitů) vzniklo otrokářství z prostých výprav za potravou. Z plodu určeného původně ke konzumaci se možná občas vylíhly dělnice ochotné pracovat i v cizí kolonii, a to byla pro mravence loupeživého inspirace. Předpokládá se však, že i dnes mají loupežné výpravy tohoto druhu tři funkce: získávání potravy, likvidaci konkurenčních mravenců v okolí a nakonec, jako vedlejší efekt, získávání otročících mravenců. A jak je to vlastně možné? Jak to, že se parazitickým druhům mravenců všechno tak daří? Nu – za to vše mohou různé vůně, nebo – chcete-li, pachy. V životě mravenců totiž obrovskou roli hraje pachová komunikace a u sociálních parazitů to platí dvojnásob. Mladá parazitická samička dokáže při pronikání do hostitelské kolonie ošálit její obyvatele falešným „pachovým průkazem“ nebo vůní ještě atraktivnější, než je vůně domácí královny. A nejen to. Umí také držením svého těla napodobit kuklu a tím svého hostitele naprosto zmást. Pachy také pomáhají udržet na uzdě pomocné mravence. Ti přijmou po vylíhnutí z kukly pach otrokářského hnízda za svou domovskou vůni, a potom jsou zde vlastně doma
Dělnice mravence loupeživého
Mravenci Přibyslavi a okolí 8
a pracovat pro otrokáře jim tedy nečiní žádný problém. Dokonce se účastní i loupeživých výprav do hnízd stejného druhu, jako jsou sami. Ale vraťme se k mravenci loupeživému. Ten je na první pohled velmi podobný lesním mravencům. Je stejně velký i zbarvený. Hlavu, hruď a stopku má jasně červené, temeno a zadeček má tmavohnědé až černé. K úspěšnému založení kolonie potřebuje mladá samička zejména dostatečně osluněné místo a přítomnost otročících mravenců. Jinak není při výběru stanoviště příliš náročná, a proto se s tímto druhem setkáme na suchých trávnících, při lesních cestách, v bažinách i vřesovištích, v příkopech silnic, na náspech železničních tratí, a také v lomech či na okrajích polí. Hnízda buduje mravenec loupeživý v pařezech, v trsech rostlin nebo pod kameny. Někdy staví hlinité kupky a jindy zase kupky z kousků suchých rostlin nebo i jehličí, jako to dělají lesní mravenci. Novou kolonii zakládá vždy jen jedna mladá královna, ale postupně, jak kolonie sílí, může královen přibývat. Tak se stává, že po dosažení určité velikosti se začne mateřská kolonie štěpit a vznikají tzv. dceřiná hnízda v okolí. A ještě perlička na závěr. Na každého jednou dojde, a tak i mravenec loupeživý má svého příživníka. Je jím myrmekofil-
Královna a dělnice mravence loupeživého s pomocnou dělnicí mravence otročícího
PŘÍRODA 25
ní drabčík Lomechusa strumosa. Tento malý brouk je pravým mravenčím hostem, žijícím v hnízdě mravence loupeživého po celý svůj život. Larvy drabčíka dokážou v mraveništi velmi účinně žebrat, a tak dostávají více potravy než larvy mravenců. Dospělí brouci ze svých žláz vyústěných na povrchu těla vypouštějí několik substancí, které nabízejí mravencům. Jednak látku podobnou feromonu mravenčích larev (čímž jsou pro mravence velmi přitažliví a přátelští), dále uklidňující substanci, která nepřipouští žádnou agresi, a také látku bohatou na bílkoviny, na níž jsou mravenci loupeživí takřka závislí. Díky těmto substancím jsou tito drabčíci v mraveništi velmi hýčkaní a mohou dělat, co se jim zlíbí. Dokonce nerušeně požírají vajíčka a larvy mravenců, což je jejich hlavní potrava.
Pavel Bezděčka
O loupeživých kormoránech Je jasné mrazivé ráno a jen několik dnů zbývá do konce roku 2010. Stojím na břehu Sázavy kousek pod Hesovem a pozoruji miriády jiskřiček probuzených slunečními paprsky, jež se derou řídkou mlhou ležící jako deska nad říčním tokem. Jiskří vše, čeho se dotkl noční mráz. Hluboké ticho narušuje jen občasná vlnka na hladině řeky a tiché zasvištění ledové tříště otírající se o břehy. Pohled mi těká po mrazem ztuhlé a jiskřivě bílé krajině, když vtom zachytí pohyb. Od severu se ke mně blíží formace černých příčných křížů. Formace letí neslyšně pouhých dvacet třicet metrů nad řekou.
26 PŘÍRODA
Malinký drabčík Lomechusa tak dokáže pěkně zamávat s morálkou celé kolonie. Mravenci propadlí jeho kouzlu připomínají mnohem více obyvatele dobře zavedeného opiového doupěte než pracovité tvorečky, jež dával za příklad i král Šalomoun. Někdy se stává, že se Lomechusa v hnízdě mravence loupeživého tak namnoží, že vyžere všechna mravenčí vajíčka i larvy a kolonie zanikne. Drabčíci se pak rozlétnou do okolí hledat další dosud silná mraveniště. Na Přibyslavsku je mravenec loupeživý jediným nám známým sociálně parazitickým druhem mravenců. Jeho hnízda jsou zde hojná. Mohli bychom je vidět například u lesní silnice poblíž Ranských jezírek, na kraji Slavětínkého lesa, na Borovině, kolem Ronova a na řadě dalších míst.
Černí ptáci, zdá se, přistávají. Jakmile mne spatří, několika rychlými kmity úzkých dlouhých křídel se vznesou výš, a pak již nerušeně letí nad Sázavou směrem k Přibyslavi. Jsou to kormoráni velcí, nenasytní pojídači ryb. Tito kormoráni jsou jedním z mála druhů živočichů, které v posledních dvaceti – třiceti letech „chytily druhý dech“, jejichž počty tedy narůstají. Podobně, jako je tomu třeba u bobra evropského nebo krkavce velkého, tak i na růst populace kormoránů velkých měl a má vliv souběh celé řady příčin. K nejvýznamnějším z nich patří především důsledná zákonná ochrana těchto druhů, pozitivní změny hospodaření v krajině i přísnější legislativa namířená proti znečišťování vod a produkci imisí; tedy opatření fungující na většině území Evropy posledních třicet – čtyřicet let. Zatímco bobři a krkavci prodělávají velký návrat do svých půO loupeživých kormoránech
vodních domovin, u kormoránů o žádný slavný návrat nejde. Historické záznamy nám sice ukazují, že kormoráni se v našich zemích již dávno vyskytovali, ale pouze vzácně, v čase nesouvisle a sezónně. Dnešní stavy kormoránů a jejich masový celoroční výskyt je v podstatě úplně novým prvkem v naší přírodě. A protože kormoráni jsou téměř výhradní pojídači ryb (jen vzácně si vylepšují jídelníček větším vodním hmyzem nebo žábami), tak tato zcela nová realita nutně vyvolává nespokojenost příslušníků cechu rybářského. Než se však pustím do tohoto problému, prozradím vám o kormoránech něco více z hlediska zoologického. Kormoráni jsou vodní ptáci, které spolu s tereji a pelikány řadíme do řádu ptáků veslonohých. Na světě je kormoránovitých čtyřicet pět druhů, z toho tři můžeme pozorovat i u nás. Dva z nich však na naše území jen velmi vzácně zaletují. Jedná se o kormorána chocholatého, který miluje mořské pobřeží severní a západní Evropy. Druhou vzácností je kormorán malý. Opravdový prcek mezi kormorány, který má takzvaný sarmatský areál výskytu. To znamená, že obývá jihovýchodní Evropu a Malou Asii až po Kaspické moře. Před časem jsem měl možnost pozorovat velká množství těchto neúnavných a drobných čiperů na Ochridském jezeře v Makedonii a také v Turecku. Ten náš kormorán, o němž tu především vedu řeč, to je kormorán velký. Na rozdíl od obou předchozích má tento druh ohromný areál výskytu. Pozorovat jej můžete nejen v celé Evropě, ale také v Kanadě a Grónsku, v Africe, Indii, Japonsku a dokonce i v Austrálii, Tasmánii a na Novém Zélandu. Výskyt na našem území máme zaznamenán již od poloviny 17. století, ale nikdy to nebyl výskyt masový. Za posledních sto let je záznaO loupeživých kormoránech
mů o hnízdění kormoránů velkých u nás poskrovnu a jednalo vždy jen o několik hnízd na jižní Moravě. Teprve před třiceti lety se situace začala měnit. Po naplnění Novomlýnských nádrží vznikly přímo na nich a také na nedalekém soutoku Moravy a Dyje velké hnízdní kolonie s desítkami, později stovkami hnízd. V téže době bylo zaznamenáno první hnízdění kormoránů v Čechách a i tam během několika let hnízdní kolonie dosahovaly až stovek hnízd. Kormoráni velcí jsou tažní či alespoň částečně tažní ptáci. Naši, tedy u nás hnízdící a narození kormoráni, odlétají na zimu do jižní Evropy. Podobně se chovají také severoevropské populace, které však někdy svůj tah do jižní Evropy zarazí již v Evropě střední a zůstanou u nás
K fotografii: Téměř každý den létají přes Přibyslavsko skupinky a hejna kormoránů. Zejména teď, v zimě. Málokdo si jich však všímá, protože za letu mlčí a nekejhají jako husy. Letí v rovnoběžných klikatých řadách nebo velmi širokém klínu. Zespodu bývají celí černí nebo s bělavými břichy. Silueta letícího kormorána je nezaměnitelná. Už jste si jich někdy všimli?
PŘÍRODA 27
prakticky celou zimu. Díky kroužkování víme, že naši mladí kormoráni zaletují občas až k Baltu a tak lze konstatovat, že kormoráni velcí v celé Evropě vytvářejí jednu ohromnou populaci, která je stále schopna obsazovat nová dosud nevyužitá a pro ně příznivá území. Nu a to byl ten můstek, kterým jsem se dostal zpět ke konfliktu mezi kormorány a našimi rybáři. On totiž dospělý pták zbaští denně zhruba půl kilogramu ryb. Umí se výtečně potápět a to až do hloubky šestnácti metrů a klidně vydrží pod vodou půl minuty až minutu. V létě se kormoráni zdržují nejčastěji na velkých vodních nádržích, rybnících a velkých řekách, v jejichž okolí hnízdí na vysokých stromech v početných hnízdních koloniích. V zimě, jakmile zamrznou stojaté vody, se soustředí na nezamrzlé proudící řeky a potoky, kde jsou schopni vysbírat doslova každičkou rybku. Jednou jsem pozoroval hejno nejméně tří set kormoránů na nezamrzlém úseku řeky Olšavy u Uherského Brodu. Polovina ptáků řádila v řece tak, že voda úplně vřela jako v kotli. Druhá polovina kroužila těsně nad řekou a jednotliví ptáci se střemhlav vrhali dolů na rybky, které byly vířením vody vynášeny vzhůru k hladině. Jakmile ptáci tento úsek řeky vyžrali, celé hejno se zvedlo a pět set metrů dál proti proudu zopakovalo stejnou taktiku. Protože silnice vedla souběžně s řekou, popojížděl jsem s kormorány a pozoroval organizaci jejich lovu. Přitom jsem si všiml, že několik kormoránů vždy jen posedávalo na březích nebo okolních stromech. Tito jedinci nelovili a po celou dobu útoku na řeku pozorně střežili „pracující“ hejno. Dokud jsem seděl v autě nic se nedělo. Jakmile jsem však vystoupil, strážci vzletěli s krákoravým křikem nad řeku a celé hejno bleskově odlétlo pryč. Tato dělba práce a ostražitost činí z kor-
28 PŘÍRODA
moránů silné protivníky a rybáři s nimi mají opravdu velké problémy. Je to však nesmírně složitá situace, protože kormoráni se chovají naprosto přirozeně. Rybáři jim ale jejich přirozenost nechtějí povolit. Přirozené chování je v naší tržní kultuře totiž nepřípustné. Ve volné přírodě se otázky potravních vztahů a konfliktů řeší samovolně a logicky. Mnoho rybožravých ptáků na určitém území znamená úbytek ryb a naopak, úbytek ryb znamená úbytek rybožravých ptáků. Tento proces pak pokračuje takto: úbytek rybožravých ptáků znamená zvýšení počtu ryb a zvýšení počtu ryb zase znamená zvýšení počtu rybožravých ptáků. Tímto způsobem fungovalo přírodní perpetum mobile miliony let, než přišel člověk – rybář a vodu s rybami si přivlastnil. Ve vodě pak začal chovat, tedy podporovat, některé komerčně významné druhy ryb, které doslova hýčká a krmí, neb se chová dle zásad tržní kultury. A k čemu tím pádem došlo? Zpočátku je to podobné, tedy hodně ryb znamená hodně rybožravých ptáků. Ovšem potom přichází změna. Úbytek ryb znamená úbytek rybářského zisku. Nu a to je zlé. To se do komerčních vztahů nehodí. Proto přestávají platit přírodní pravidla a jsou vynucována pravidla obchodní, která říkají: úbytek rybožravých ptáků znamená zvýšení počtu ryb, zvýšení počtu ryb znamená zvýšení zisku. Co s tím? Vhodným řešením by byla plichta čili remíza. Některé vody by byly rybářů a některé zase jen ryb a kormoránů. Jenže ouha! To přece nejde, vždyť prakticky každá vodní plocha i tok jsou ze zákona rybářskými revíry. A v revírech se přece musí hospodařit s povinností zarybnění a odlovu. S kalkulací nákladů a zisků. Naše kultura je přece tržní! My všichni jsme přece součástí tržní kultury. I vy a já. Rybáři i ochránci příroO loupeživých kormoránech
dy. Co s tím? Rybáři to mají jednoduché. S odvoláním na své zákonné povinnosti (všimli jste si, že krom myslivosti a rybářství žádné jiné hobby nemá zastřešující a navíc nesmírně silný zákon omezující dokonce i vlastnická práva ostatních spoluobčanů?) požadují výraznou redukci stavu kormoránů. Ochranáři to mají složitější. Čert vem letní ataky kormoránů na tržně zaměřené velkochovy ryb. Však stát umí uhradit prokázané škody dle zvláštního zákona. Ale ty zimní spanilé jízdy kormoránů na nezamrzlé toky znamenají skutečné ohrožení místních populací nejen chovaných komerčních druhů ryb, ale i lipanů, střevlí a dal-
ších jedinečných „divokých“ druhů. To už zasluhuje ochranářskou pozornost, a tak mezi ochranáři a rybáři dochází k diskuzi o provádění regulace počtu kormoránů a dokonce i k její realizaci. Dost zvláštní situace. Žijeme holt v nesmírně složité době a jsme bohužel moc malá země s nesmírně hustým osídlením. Konfliktů mezi zájmy tržní kultury a přírodou se nikdy nezbavíme. Kormoráni to nebudou mít lehké, ale věřím, že tito silní a chytří ptáci se jen tak nedají.
Pavel Bezděčka
O velmi zdravé, třebaže masožravé hlívě V prodejnách zeleniny můžeme celoročně nakupovat dva druhy čerstvých hub. Kromě oblíbených žampionů jsou to plodnice hlívy ústřičné (Pleurotus ostreatus), která je také pěstována v pěstírnách na nejrůznějších substrátech. Hlíva je vcelku chutná a relativně levná houba, a proto si snadno našla cestu do našich kuchyní. V přírodě však, jakoby naší pozornosti unikala. Alespoň jsem dosud nepotkal houbaře, který by celý pyšný a s nadšeným výrazem v obličeji spěchal domů s košíkem plným hlívy ústřičné. Přitom je to poměrně hojná houba a roste celý podzim. Při přechodných zimních otepleních se někdy hlívy objeví i v lednu i v únoru. Sbírat je můžete i za silných mrazů, pokud mráz zastihl mladé a zdravé plodnice. Jednoduše je od dřeva odloO velmi zdravé, třebaže masožravé hlívě
míte a doma po rozmražení spotřebujete. Najdete je na kmenech a pařezích nejrůznějších listnatých stromů, zejména buků, vzácně však roste i na jehličnatých stromech. Na Přibyslavsku se s hlívami můžete setkat vcelku běžně, a to nejen kolem řeky Sázavy, ale i v listnatých lesních porostech. Také kolem lesních cest a silnic, někdy i v zahradách (zde nejčastěji na ořešácích) a v parcích. Plodnice hlívy ústřičné vyrůstají ze dřeva zpravidla v celých trsech. Není vzácností nalézt i několik kilogramů hlív na jediném stromě. Klobouky plodnic totiž dorůstají průměru až pětatřicet centimetrů. Jsou více či méně eliptické, protože krátký a plstnatý třeň (nožička) je postranní a neroste tedy uprostřed klobouku. Zbarvení plodnic je velice proměnlivé. Nejčastější může-
PŘÍRODA 29
me nalézt šedomodrou až šedozelenou formu, tedy hlívu ústřičnou holubí. Na území naší republiky se však vyskytuje přes dvacet druhů hlív, z nichž ale jen pět druhů (hlíva plicní, čepičkatá, máčková, dubová a nálevkovitá) je příbuzných s hlívou ústřičnou. Přesto, že rostou na dřevě a tvarem připomínají spíše choroše, náleží hlívy mezi houby lupenaté, podobně jako třeba holubinky. Hlíva ústřičná roste v celém mírném pásmu Evropy a na území naší republiky je všude hojná. Díky tomu, že napadá i živé stromy, ji řadíme mezi houby dřevokazné. Jejímu šíření v lesních porostech často napomáhá sám hospodář. Hlíva totiž infikuje živé stromy především v místech poranění kořenových náběhů a dolních částí kmenů, ke kterým dochází při přibližování a odvozu dřeva z lesa. To všechno jste možná už o hlívě ústřičné věděli. Mám však pro vás ještě jiné, velice zajímavé informace. Tak třeba vám prozradím, že hlíva je neuvěřitelně užitečná houba. Její léčebné a preventivní účinky jsou známé již řadu století v Číně, kde se tradičně používá k posílení cévního systému, uvolnění kloubů a napětí ve svalech. O mnoho později, až na přelomu 60. a 70. let minulého století se výzkumem hlívy a dalších hub s prokazatelně léčivými účinky začali zabývat vědci nejprve v Japonsku a během dalších dvaceti let se do výzku-
Excentrické klobouky hlívy ústřičné
30 PŘÍRODA
mu zapojily i další země po celém světě. Postupně byly z hlívy izolovány a chemicky popisovány mnohé látky a vědci zkoumali účinky těchto izolovaných složek na procesy spojené s různými nemocemi člověka. Dodnes jsou tak objevovány další a další vlivy izolovaných účinných látek na teplokrevné živočichy a zejména na člověka. Tak třeba beta-glukany obsažené v tkáních hlívy mají blahodárný vliv jak na artrózu a osteoporózu, tak i na nejrůznější blokace zad. Jsou zaznamenány případy uzdravení nejen velmi běžného ischiasu, ale např. vybočených plotének. V Japonsku izolovala skupina vědců z plodnic hlívy zvláštní lektin, který způsoboval snížení příjmu potravy a následný pokles hmotnosti. Jiné látky pomáhají ke snížení cholesterolu v krvi a pravděpodobně i ke snížení glykémie – hladiny cukru v krvi, k omezení ukládání cholesterolu a tuků v játrech. V roce 2000 byl z plodnic hlívy ústřičné dokonce izolován glykoprotein, který potlačuje vliv viru, který způsobuje nedostatečnou imunitu člověka. A to ještě není vše! V současnosti probíhají klinické testy s beta glukanem u pacientů s těžkými onkologickými onemocněními jako jsou například leukémie, metastázující neuroblastom a progredující lymfom. Holt, ta tam je doba, kdy byl používán akorát odvar ze starých plodnic hlívy na pročišťování zahleněných horních cest dýchacích.
Hyfy hlívy ústřičné vnikající do háďátka
O velmi zdravé, třebaže masožravé hlívě
Ovšem nic není jednoduché. Tak jak může hlíva pomáhat, může i škodit. Patří totiž mezi houby, které vytvářejí spory v průběhu celého vývoje plodnice. Vdechování velkého množství výtrusů této houby vyvolává nepříjemnou alergii. Ta se čas od času projevuje u zaměstnanců velkopěstíren hlívy ústřičné. Odborně se toto onemocnění, kdy spory pronikly u vnímavých osob do plicních sklípků, nazývá alergická alveolitida. Projevuje se jako falešná chřipka, kdy lidé trpí vysokými teplotami, dostávají záchvaty kašle a také opary. To vše provází velká únava a bolesti končetin. Největší zajímavost jsem však nechal na závěr. Kanadští vědci před časem objevili zajímavou schopnost hlívy ústřičné. Určitě víte, že ve dřevě stromů, zejména těch starších a napadených houbami, žije a vyvíjí se celá řada nejrůznějších živočichů. V hnijícím dřevě listnáčů žijí spousty drobných, mikroskopických hlístů (háďátek), kteří se zde živí rozkládající se hmotou. Výzkumníci zjistili, že podhou-
Pavel Bezděčka
Zimní překvapení Tato zima, ačkoli podle kalendáře jí ještě hodně zbývá, nám ukázala snad všechny možné tváře své rozmanitosti. Od listopadových holomrazů, přes rekordní sněhové nadílky, třeskuté mrazy i náhlé odměky, mrznoucí déšť a mrznoucí mlhy, inverzi a větrné vichřice, sněhové jazyky a závěje, laviny, náledí, ledovky i povodně. Obleva, která nastala před několika dny, mne vylákala k vycházce. Jako výZimní překvapení
bí hlívy, přiblíží-li se k němu jistý druh červa, vyloučí do dřeva chemickou látku (toxin ostreatin), která háďátko znehybní. K nehybnému háďátku pak podhoubí vyšle velkou rychlostí svá vlákna, čili hyfy. Během jediného dne dosáhnou hyfy k jeho tělu a pak do něj prorostou ústním nebo vylučovacím otvorem. Zde se rozvětví a čerpají z umírajícího těla potřebné živiny, zejména dusíkaté látky, dokud ho úplně nevysají. Hlíva však může využívat i daleko menší kořist. Produkuje totiž baktericidní toxin pleurotolyzin, který paralyzuje celé kolonie bakterií (žijící v hnijícím dřevě, a to zejména v blízkosti hlístů) a vstřebává jejich těla jako výtečný zdroj dusíku a energie. Aktivní masožravost byla již dříve objevena u několika druhů takzvaných „nižších“ hub. V případě hlívy ústřičné je to však první doklad masožravosti ze světa hub „vyšších“. Až půjdete příště na zimní či podzimní procházku, pozorně se dívejte po stromech. Třeba tam objevíte masožravou hlívu ústřičnou.
chozí bod jsem si tentokrát vybral zámecký park v Pohledu, odkud jsem zamířil do lesa na nedalekém Duškově kopci. Šel jsem cestou necestou, tedy spíše tou necestou a pátral jsem po stopách života kolem sebe. Sníh, kterým jsem se brodil, byl měkký a mokrý a po předchozích silných větrech na něm ležela spousta listů, ulámaných pupenů a větviček. Pozorování detailů mi tak místy činilo nemalé potíže. Brzy jsem v parku rozpoznal stopy několika myšic a veverek, z nichž jednu jsem sledoval až ke vzrostlému dubu. Uprostřed koruny jsem pak uviděl černě zbarveného veverčáka. Nesmírně jsem ho svojí přítomností popudil, a tak na mne z výšky nervózně prskal a dupal
PŘÍRODA 31
nožičkama. Když jsem napodobil jeho prskání, rozčílil se na nejvyšší možnou míru a začal obíhat kmen dubu v hustých spirálách nahoru a dolů, přičemž se co chvíli zastavil, aby na mne zaprskal či jaksi vysoce zaštěkal. To mi připadalo tak komické, že jsem se srdečně rozesmál. To už veverčák psychicky nevydržel a prchal korunami sousedních stromů někam k Sázavě a jeho prskání a poštěkávání se ztrácelo, až zcela utichlo. Na Duškově kopci bylo o poznání více sněhu, ale byl stejně mokrý a lepivý. Po chvíli jsem přišel do světlého porostu tvořeného mladičkými habry, duby, smrky a břízami. Zde jsem konečně našel, po čem jsem nejvíce pátral. Sníh, mezi spoustou spadaných suchých listů a větviček, byl doslova poset hmyzem a drobnými pavouky. Stává se to právě při takovém odměku kdykoli v průběhu celé zimy. Někteří sněhoví poutníci spadli na sníh společně se sraženými lístky a větvičkami a sluníčko je probralo k životu. Další zase vyhnalo teplo z jejich úkrytů v kořenových nábězích a pařízcích, které trčely nad sníh. Oteplení je sice probudilo a zlákalo na sněžnou pouť, ale chlad, který skrze sníh stoupal z promrzlé země, zase zpomaloval jejich úsilí. Všechna ta drobná zvířátka se proto pohybovala nezvykle pomalu a majestátně, přesně jako ve zpomaleném
Larvěnka obrovská
32 PŘÍRODA
filmu. Pohyb každé nohy probíhal v samostatném cyklu. Nejprve jedna dokončila úplný pohyb, potom druhá, třetí... Připomínalo to spíše prapodivný rituální až mystický obřadní tanec, než smysluplnou chůzi odněkud někam. A koho že to tu pomlouvám či chválím? Po sněhu lezlo několik druhů pavouků, ploštic a hmyzu dvoukřídlého, čili různých much, mušek, tipliček a jak se ta dvoukřídlá čeládka vůbec jmenuje. Nejvíce ze všeho mne však zaujala a nadchla následující zvířátka. Především to byl asi centimetrový střevlíček, který má velice dlouhé vědecké jméno – Pterostichus oblongopunctatus. Je to běžný druh našich lesů, kterého můžeme během léta běžně nalézt pod kameny, dřevem, pod kůrou pařezů a pod spadaným listím. Ovšem pozorovat jej, jak zpomaleně leze po sněhové pláni, je opravdu překvapující zážitek. Dalším prazvláštním, třebaže hojným obyvatelem našich lesů, kterého jsem na sněhu pozoroval, je náš největší chvostoskok – larvěnka obrovská. Je to opravdový obr mezi chvostoskoky, nenápadným křehkým bezkřídlým hmyzem, který žije všude kolem nás. Chvostoskoci žijí početně dokonce i v květináčích našich kytek, ale my si jich ani nevšimneme pro jejich titěrné rozměry a nenápadné zbarvení. Je spousta druhů chvostoskolů, ale
jen jeden jediný dorůstá délky jednoho centimetru a je sytě modrý. Larvěnka je druhem vlhkomilným a chladnomilným (nejlépe jí vyhovují teploty mezi 8–11 °C). Proto je rozšířena především v horách a pahorkatinách, případně kolem řek. Ještě jednou zvláštností se larvěnka vyznačuje. Nemá žádné žijící bezprostřední příbuzné a proto je považována za velmi starobylou formu chvostoskoka, která přežívá až do dnešních časů, zatímco její příbuzní již dávno vyhynuli. Na konci zimy, zejména při dramatickém posledním odměku, kdy sníh již beznadějně mizí, můžeme místy pozorovat úplné koberce z těchto modrých larvám podobných tělíček larvěnky obrovské. V tom mladém zasněženém porostu mne však nejvíce překvapili motýli. Opravdu motýli, čtete dobře. Avšak nelétali zde a dokonce na první pohled ti zvláštní tvorové ani nevypadali jako motýli. Jednalo se o samičky drobného motýlka s poetickým jménem píďalka podzimní. Podzimní proto, že se s ním opravdu nesetkáme na jaře či v létě, ale jen na podzim nebo v zimě. Housenky této drobné píďalky přes léto baští listy většiny lesních i ovocných dřevin a nalézt je můžeme nejen v lesích, ale i v zahradách, sadech a dokonce i v městských parcích. Koncem léta se kuklí a na podzim, často až do prosince i za poměrně
Bezkřídlá samička píďalky podzimní
Zimní překvapení
Sameček píďalky podzimní
Zimní překvapení
chladných dnů hnědaví samečci píďalky podzimní poletují kolem stromů a hledají samičky, které sedí na kůře a jsou nesmírně nenápadné. To proto, že jejich křídla jsou zakrnělá. Měří jen několik milimetrů a rozhodně neslouží k letu. Samičky tedy trpělivě čekají na své prince, aniž by opustily strom, na kterém se vyvíjely. Po oplodnění zde také nakladou vajíčka a uhynou. To se stává často až na jaře, a proto je tam můžeme objevit i během zimy a třeba na sněhu, kam spadnou. Na mém výletu mne nejvíce uvedlo v úžas množství těchto píďalek, které jsem v tom porostu pozoroval. Muselo jich zde být několik set! Mnohé z nich jsem zastihl, když se nesmírně pomalu a trpělivě svými jemnými nožkami prohrabávaly změklým sněhem někam dolů, vstříc mrazivé zemi a snad do bezpečí ve spadaném listí skrytém pod sněhem. Kolika z nich se to podařilo, netuším, brzy začalo ostře foukat a blížil se večerní chlad. Ani zdaleka se mi zde nepodařilo vyjmenovat všechny ty drobné živáčky, které jsem toho dne pozoroval na sněhu. Až přijde další odměk a sluníčko prozáří koruny stromů v parcích, zahradách a v lesích, dívejte se pozorně na vašich procházkách. Určitě uvidíte nejen tyto, ale i další pohádkové tvorečky a sněžné potvůrky.
Střevlíček Pterostichus oblongopunctatus
PŘÍRODA 33
Klára Bezděčková
Kalous ušatý
I když by se mohlo zdát, že v těchto mrazivých dnech je celá příroda pohroužena do hlubokého zimního spánku, opak je pravdou. Klid je jen zdánlivý, odpočinek si nemohou dovolit zdaleka všichni. V živočišné říši se k zimnímu spánku ukládají hlavně ti, kteří by v dlouhodobě nízkých teplotách nepřežili nebo by nenašli dostatek potravy. Ostatní se musí ohánět víc než kdy jindy. Při svých výpravách za potravou pak často navštěvují lidská sídliště a my máme jedinečnou příležitost spatřit i zvířata, s nimiž bychom se jinak setkali jen stěží. Takovým živočichem je kalous ušatý (Asio otus), roztomilá sova, vypadající tak trochu jako malý výr. Žije většinou skrytě, přes den se zdržuje v korunách stromů, za soumraku a v noci se tichým, pomalým letem vydává na lov. V chladných měsících však kalousi často vytvářejí hejna, která se stahují do městského prostředí. Pozorovat je lze v parcích, zahradách, na hřbitovech nebo na jednotlivých stromech v zástavbě. Kalous ušatý je velký asi jako holub. Nápadná jsou dlouhá péřová „ouška“, podle nichž dostal také kalous ušatý v mnoha jazycích své národní jméno (Waldohreule, Long-eared Owl, ušastaja sova). Se sluchem však tyto ozdoby nemají nic společného. Samec i samice vypadají stejně: oválný obličej, bílé peří tvořící mezi velkýma oranžovýma očima kresbu ve tvaru písmene X, svrchní strana těla rezavožlutá s tmavšími podélnými skvrnami, spodní strana o něco světlejší. Stejně jako ostatní sovy má kalous vynikající sluch
34 PŘÍRODA
i zrak a jeho jemné peří mu umožňuje téměř neslyšný let. Disponuje také širokou škálou hlasových projevů, nejznámější je rytmické tlumené houkání. Žije ve Starém světě, v Severní Americe a i v České republice je poměrně hojný. Na Českomoravské vrchovině byl v posledních dvou desetiletích zaznamenán pokles početnosti hnízdních párů, vysvětlovaný především činností predátorů a nepříznivou potravní nabídkou v zimě. Nedávno byl kalous ušatý pozorován na přibyslavském hřbitově. Vyhledává mozaikovitou krajinu, v níž se střídají lesní porosty s poli. Hlavní složkou jeho potravy jsou hraboši, příležitostně i jiní drobní živočichové. Přes den sedí kalous na větvi blízko kmene, kde je díky svému zbarvení takřka neviditelný. Prozradí jej však vývržky a trus pod stromem. Tok probíhá většinou od února a za příznivého počasí již od konce ledna. V tomto období předvádí samec akrobatické lety, při nichž tleská křídly. Kalousi hnízdí v lese, vlastní hnízdo si však nestaví, ale využívají opuštěná hnízda jiných ptáků, např. dravců nebo havranovitých. Do něj samička klade čtyři až sedm oblých vajíček. Zahřívání snůšky je záležitostí matky, partner ji však krmí, a když se přibližně za čtyři týdny vylíhnou mláďata, obstarává potravu i pro ně. Potomky však krmí většinou samice. Vylíhnutá mláďata vypadají v prachovém šatu jako bělavé kuličky peří s černě orámovanýma, oranžovýma očima, jakmile však povyrostou, připomínají svým vzhledem rodiče. Naši kalousi se v zimě potulují krajinou, část jich táhne na západ a na jihovýchod. Do České republiky naopak v zimě přilétají ptáci z východní a severní Evropy.
Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu
[email protected] a v kopii na adresu
[email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada.
V článku byly použity informace z publikací: Černý W. & Drchal K. 2004: Ptáci, Nakladatelství Aventinum, 351 str.; Kunstmüller I. & Kodet V. 2005: Ptáci Českomoravské vrchoviny. Historie a současnost hnízdního rozšíření v kraji Vysočina. – ČSOP Jihlava a Muzeum Vysočiny Jihlava, 220 str. + 8 s. barevných př.
Kalous ušatý
Výzva čtenářům
35
Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole
Most U Lutriána, Věžnice foto: M. Omes
