Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA 2011 ISSN Biologická ochrana zahrádek. Dvě bajky z Přibyslavska. Rekordy Přibyslavska

čtvrtletník

2

Dvě bajky z Přibyslavska Rekordy Přibyslavska Biologická ochrana zahrádek

Přibyslavský KULTURA

HISTORIE

PŘÍRODA

ISSN 1803-7909

2

2011

Přibyslavský čtvrtletník

kultura, historie a příroda Přibyslavska

2

ročník 10 číslo 2 2011 Přibyslav

KULTURA HISTORIE PŘÍRODA

Obsah číslo 2/2011 Básně

6

Dvě bajky z Přibyslavska

7

Uvaříme hnedle borůvkový knedle

9

J. Cenek, P. Přibyslavský P. Bezděčka R. Ročková

Rekordy Přibyslavska, část první

10

Putování Přibyslavskem, část třetí

17

Zlato v obci Stříbrné hory

21

O zemských červech

22

Skromný velikán

25

Mravenci Přibyslavi a okolí 10, mravenec obrovský

28

Chřástal polní

30

Biologická ochrana zahrádek

32

J. Ledvinka E. Herold

J. Havlíček

P. Bezděčka P. Bezděčka

2

PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Machynková Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz

P. Bezděčka & K. Bezděčková K. Bezděčková K. Bezděčková

Ilustrace k bajkám: Pavel Bezděčka Foto na první straně obálky: „Lávka přes obnovený náhon pod přibyslavským zámkem “, M. Omes

Obsah čísla 2/2011

5

Pavel Bezděčka

Jiří Cenek, Pavel Přibyslavský


Básně Jiří Cenek

Ze starých pověstí dvoreckých (podle Františka Pometlo)

Rád jsem byl tím hastrmanem co tam u vás hlídal most deštným pozdravil vždy ránem s plotu, mlhou cukrovaném „vašnostové, uctivost...“ Občas nakouk do hospody v době, kdy se netopí, fráček dávno vyšlý z módy, v PET lahvi od Dobré vody do fajfky hrst konopí

O nespokojeném hafanovi

Pavel Přibyslavský

Jistý hospodář z Nížkova měl dva psy. Velcí hafani to byli a hlídali stádo kravek, co se páslo za dědinou, kolem Nížkovského potoka. Byla to jednotvárná práce, protože stádu vlastně žádné nebezpečí nehrozilo a kravky dobře věděly, že není proč a kam utíkat. Hafani se tedy velice nudili, a proto se toulali jen tak po okolí a často až nad Sirákov k vrchu Blažkov vyklusali. Tady zalehli do trávy, pozorovali krajinu pod sebou a rozumovali. Menší z hafanů byl velmi namyšlený, svárlivý a v jednom kuse s něčím nespokojený. Jednou, když se na kopci vyhřívali na sluníčku, zavrčel ke svému kolegovi. „Proč já jsem vlastně pes? Takové obyčejné slovo, které označuje jen dvorkové či pastevní hlídače. Chtěl bych být něco lepšího, krásnějšího a silnějšího. Něco významného.“ Potom se zahleděl na nebe a dodal: „Budu si říkat slunce. To je přece krásné, důležité a silné, neporazitelné! Jako já. A je vysoko nade všemi, nikdo si na něj netroufne.“ „Ale jdi, ty rozumbrado,“ odpověděl mu větší a starší kamarád. „Slunce je stejně slabé a bezmocné, jako každý jiný. Přijdou mraky a slunce zeslábne. Přijde noc a slunce zmizí. Slunce je velmi zranitelné. Obyčejný mrak na ně stačí.“ „Aha, to máš pravdu. Já budu raději mrak!“ zvolal menší hafan. „Pak ale zafouká vítr a mrak zažene.“ Nespokojenec se zamyslel: „Tak tedy budu vítr,“ řekl rozhodně.

Sázava Jedni vidí kalnou vodu vodníka se děsí druzí na své štíhlé pruty háčky s rybkou věsí já však slyším temné proudy řeky co tu tekla co nejednu mladou holku odnesla do pekla bílé nožky nahé tělo vtáhla pod kořeny modré oči rudá ústa zaplnila zemí

Střevíce šít při měsíci na to, pravda, již jsem stár Meluzíně, semetrici, nedůstojně v popelnici hledám slušných botů pár Za nohu že tetku z Dvorka stáh jsem, pomluva zlá praví, ostudou až uschla borka za letního kde sedím horka... Je čas zmizet z Posázaví

6

KULTURA

Básně


„Jenže vítr přiletí k velké hoře a jaký byl?“ „No dobrá, budu si říkat hora!“ opáčil nespokojený hafan. „Ale ani to není dobrá volba. Přiběhne myš, prokouše chodbičky pod horou, celou ji oslabí a hora se po velkých deštích sesune,“ mávnul tlapou moudřejší z hafanů. „To je ale nápad!“ rozzářil se konečně nespokojenec. „Budu si říkat myš!“ „A není ti to divné? Copak kočky od nás ze vsi neloví právě ty malé vystrašené myši?“ zeptal se velký hafan a rychle dodal „jen prosím tě nechtěj být kočkou, to bych se doopravdy rozesmál.“ A tu se nespokojený hafan konečně zarazil a po chvíli uznal, že to nejlepší pojmenování pro něj bude přece jen pes.

O nejsilnějším zvířeti

Jednou, už je to docela dávno, se na pastvině u Losenického potoka za Vepřovou sešla nejrůznější zvířátka, aby rozhodla, které z nich je nesilnější. Všichni očekávali souboj ohromného býka Martina s některým z jeho kolegů ze stáda, nebo alespoň s některým ze statných jelenů, kteří se přišli podívat až ze Žďárských vrchů. Martinovi však nikdo z nich ani do očí nepohlédl, a tak bylo

KULTURA 7

zřejmé, že je rozhodnuto. Již již chtěla slovutná komise (tvořená liškou, datlem a sovou) vyhlásit tento výsledek, když v tom se pisklavým hláskem přihlásil hryzec, co se jmenoval Filip. A že prý je silnější než Martin, a že to snadno dokáže. Nejsilnější je, podle něj, ten, kdo dokáže nejrychleji přeplavat Vepřovský rybník, co jím Losenický potok protéká. Nu byla to velká výzva, protože hryzci, pokud to nevíte, jsou velice malí hlodavci, asi tak velcí jako obyčejný krtek. Všechna zvířátka se proto rozesmála a mávala svými tlapkami či křídly, krávy vesele bučely a zmije ironicky syčely. Hryzec Filip však trval na svém a tak komise musela spravedlivě uznat, že býk Martin musí přijmout výzvu, nechce-li být ze soutěže vyřazen. Ten samozřejmě přijal a tak všichni spěchali lesem k rybníku, protože se již začínalo stmívat. Cestou si povídali o tom, jaké to bude pro Martina snadné vítězství, a že chudák Filip se dojista zbláznil, protože buď se v chladné vodě rybníka utopí, nebo doplave až dlouho za býkem a tedy prohraje. Když se přiblížil čas startu, malý Filip si lehl na břeh a bedlivě pozoroval hladinu rybníka. „Co to děláš, prcku?“ nedalo to Martinovi. „Ale, já jen kontroluji, jestli na vodě

8

KULTURA

neplave nějaké poleno či větev, abych se nezranil,“ odpověděl mazaný Filip. „To není špatný nápad,“ zamumlal Martin, a také si lehl na břeh. Komise to považovala za doklad připravenosti závodníků, a proto liška vysokým hlasem vyštěkla „start“. Ohromný Martin se vymrštil vpřed skoro bleskově, ale na rychlého Filipa to bylo přece jen pomalé. Během oka mžiknutí dokázal vyskočit zvedajícímu se Martinovi na rameno, odtud na krk a hup, ukryl se v husté kudrnaté čupřině mezi jeho rohy. V nastávajícím šeru si toho vůbec nikdo nevšiml a dokonce ani Martin, soustředěný na hladinu rybníka, to také nezaznamenal. Když byl Martin v polovině rybníka, byli všichni už přesvědčení, že maličký Filip se utopil, protože po něm nebylo ani stopy. Jenže to bylo úplně jinak. Sotva Martin rybník přeplaval a unaveně se škrábal na travnatý břeh, Filip nenápadně vyskočil z jeho čupřiny do trávy, vyběhl kousek výš, otočil se a co nejhlasitěji vítězoslavně zvolal: „Kde jsi tak dlouho, Martine? Už hezky dlouho na tebe čekám. Dokonce mi již i kožíšek stačil oschnout, však se podívej!“ A tak komisi nezbylo, než uznat prvenství Filipovo. Od té doby jsou hryzci u všech zvířátek na Přibyslavsku velmi obdivováni. A nejen tam.


Růžena Ročková

Uvaříme hnedle borůvkový knedle Ten červenec tenkrát neměl chybu. Léto budiž požehnáno – chtělo se provolávat s klasikem naší literatury. A bylo vskutku proč. Modromodrá rána zlacená sluncem, vzduch sycený tisíci vůněmi, houby, maliny, borůvky, příroda prostě otvírala svou štědrou dlaň dokořán. Tak mě ani moc nepřekvapilo, když jednou básník, dobře vyspinkaný, sestupuje dolů do kuchyně, si pobrukoval: „Uvaříme hnedle borůvkový knedle“, a ledva spolykal snídani, upřel na mě pohled takřka prosebný: „Beruško, vem bandičku a skoč pro trochu tý modrý krásy, beztak Bláže včera povídala, že ví o plácku, kde jsou těch bouliček tisíce. Ona určitě půjde s tebou.“ A už se hrnul k telefonu – Bláža bydlela asi šedesát metrů od nás, to přece nemůže jít takovou dálku – a už ukrajoval po drátě medu. „Blaženko, holčičko moje, že doprovodíš naši berušku do lesa na borůvčičky, viď? To aby nám ji v lese nepřepadli, nebo ona cestou do hospůdky nezapadla, víš?“ Mezulán, jako by nějaká cestou byla. Ale Bláža hned že jo, a ať s sebou hodím, že vyrazíme hned. No co, beru odevzdaně bandasku. Bláža už čekala u vrat s nejmíň patnáctilitrovým kýblem a šly jsme. „Vážně jsi, Blaženko, před básníkem povídala, že víš o místě...“ „No, bodejť, za chvíli máme nasbíráno.“ Konečně jsme vpluly do ticha lesa a já bych se nejraději byla natáhla do heboučkého mechu, ale Bláža Uvaříme hnedle borůvkový knedle

byla ras. „To až pak, je to už jen kousek.“ Ale nebyl. Borůvčí všude sice habaděj, ale plodů poskrovnu, a Bláža pomalu ztrácela jistotu, zda mě odvláčela na to správné místo. Hodiny jsme se motaly po lese – marně. Teprve v pozdním odpoledni si dala říct, že se odvlečeme domů. Hrdinně mě doprovodila do chalupy, abych tu potupu snáz unesla. A v kuchyni – ach, Lote, Lote, tvá žena nemohla být solnější! Na kanapi odfukoval Josef, v houpacím křesle se rozvaloval básník, oba s prominutím huby modré snad kolem dokola. A za stolem trůnila Bláža II., tedy nejstarší Blážina dcera. „Mamko, máš doma mísu knedlíků, pár jsme jich přinesla taky tady klukům, a nechala jsem ti ve špajzu asi pětadvacet litrů syrovejch, my na ně tejden jezdili na to naše místo, na Skřivánčí, tam jich bylo! A ty je máš ve škopku ve sklepě,“ otočila se ke mně. Takže díky, moc, je to zlatá holka, ta Bláža II. A tím mohla celá věc skončit. Ale povšimla jsem si potutelného a hlavně škodolibého záblesku v očích obou pánů. Tak počkejte! A protože těch borůvek bylo vskutku dost, začla jsem hned ráno. K snídani palačinky s borůvkami, k obědu knedle s tímtéž, k večeři borůvkový koláč, někdy vystřídaný borůvkovým tvarohem. Po pár dnech hoši loudili aspoň topinku bez česneku, ale moje srdce zkamenělo. „Je to dar Matky Přírody, ten se nesmí nechat zkazit,“ zněl verdikt. A pak jsem jednou zrána vešla do kuchyně – a co nevidím? Na pracovním stole stálo vzorně seřazených – osm skleniček zavařených borůvek. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“

KULTURA 9

Josef Ledvinka

Rekordy Přibyslavska část první Věnováno obětavé ženě, mé mamince1

lo.7 Zámek je nyní majetkem Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. V patnácti sálech přibyslavského zámku je zcela netradičně dokumentována problematika požární ochrany a poslání hasičů v České republice. Na ploše přes 3000 m2 jsou vystaveny exponáty připomínající bohatou historii hasičů, dále současně používanou techniku a pomůcky sloužící k hašení požárů včetně prevence.

Pod vánočním stromečkem v roce 1990 jsem našel vytouženou knížku s názvem Guinnessova kniha rekordů2. Po jejím prostudování jsem se začal zaobírat otázkou, jestli takové malé město, jako je Přibyslav, se může také pochlubit nějakými rekordy. Výsledky mého bádání byly uvedeny v Přibyslavském občasníku v listopadu 2006. Jelikož od té doby byly objeveny další rekordy, je vhodné si těchto 52 největších rekordů uceleně připomenout. Hledáním rekordů se zabývají v Česku i v jiných městech, např. v Ústí nad Labem projekt Ústecká NEJ 3 upoutal pozornost laického i odborného publika. Ústečané se mohli v roce 2006 seznámit se svými NEJ při jízdě v trolejbusech nebo při obědě v restauraci. Výstavy významně obohatily každodenfoto: AMM Přibyslav ní život v Ústí nad Labem. I když vím, že tento článek nezpůsobí takovou sen- Muzeum má několik tisíc exponázaci jako v uvedeném severočeském městů, ale i studijní a archivní knihovtě, přesto si myslím, že by mohl pomoci nu. Rozsahem písemností je největk ještě větší propagaci našeho města. ším muzeem tohoto zaměření nejen v ČR, ale i celé střední Evropě, s vý1. Myšlenka zřídit hasičské muzeum se zrodila v roce 19754,5. K tomu účelu byl vybrán přibyslavský zámek založený Zachariášem z Hradce (1526/7– 1589) roku 1560 na místě bývalého hospodářského dvora6 , který patřil k přibyslavskému hradu. Nutná oprava zchátralého zámku přivodila zajímavý unikát, na střeše zámku totiž nenajdeme ani jeden komín. Při foto: AMM Přibyslav rekonstrukci se na ně totiž zapomně-

10 HISTORIE

Rekordy Přibyslavska

hledem stát se dokonce ve světovém měřítku největším. V zámku je dnes české Centrum hasičského hnutí, ale také archiv světové hasičské organizace CTIF, která byla založena v Paříži v roce 1900. V zámku je rovněž největší dřevěný reliéf na Vysočině. Nachází se v reprezentačním sále, plastika z lipového a javorového dřeva je široká 7 m, vysoká 3,5 m. Dílo o ploše 24,5 m čtverečních je složeno z devíti panelů, představuje dějiny Přibyslavi a vývoj požární techniky.

ší nakladatelé. Vydáním tohoto díla Jan Otto nesledoval cíle ekonomické, ale vlastenecké. S pomocí obrovského týmu vědců dokázal, že čeština je schopna vyjadřovat na základě pregnantní terminologie všechny vědecké poznatky. Tímto slovníkem nejen zdokumentoval výsledky bádání světové vědy, ale zároveň ukázal vysokou úroveň soudobých českých vědců.

3. Ve stejném domě jako výše uvedený Jan Otto se narodil MUDr. Josef Reinsberg (1844–1930). Roku 1884 přišel na katedru soudního lékařství české univerzity v Praze, kde založil Ústav pro soudní lékařství. (Vybudoval soudní lékařství jako obor.) Napsal první českou 5 dílnou učebnici soudního lékařství, jež vyšla v několika vydáních. V letech 1899–1900 byl rektorem Karlovy univerzity v Praze (tehdy Karlo-Ferdinandovy univerzity).

2. V Přibyslavi se v domě č. p. 28 narodil Jan Otto (1841–1916), nejvýznamnější český nakladatel 19. století, který mj. vydal v letech 1888–1909 Ottův slovník naučný – v té době největší dílo v Rakousko-Uhersku. Slovník patřil ve své době i ve světovém měřítku k nejrozsáhlejším pra- 4. Lesní družstvo v Přibyslavi bylo zalocím svého druhu. Toto dílo je v Čeženo v roce 1930, a to na základě leschách dodnes nepřekonané, o čemž ní reformy velkostatku. Koncem 30. svědčí jeho reprint v 90. letech. Byl let sdružovalo 59 obcí a osad se 709 to stěží představitelný organizátorpodíly s celkovou výměrou 5500 ha ský a marketingový úkol, se kterým lesa na území bývalého velkostatku se nedokáží vyrovnat ani daleko větPolná. Patřilo k jednomu z největRekordy Přibyslavska

HISTORIE 11

ších v kraji. Kromě těžby dřeva, které zpracovávalo na vlastní pile v Přibyslavi, obhospodařovalo také rybnič-

foto: M. Omes

ní soustavu 21 rybníků na rozhraní Čech a Moravy, které pronajímalo. V současné době je Lesní družstvo obcí Přibyslav největší v republice, svůj podíl má 44 obcí a měst. Družstvo hospodaří na 5600 hektarech převážně lesní půdy.

ším na světě. Jako poradce působil i při celým světem sledovaném transferu gotického kostela Nanebevzetí P. Marie v Mostě. Jeho četné publikace a učebnice tvoří dodnes základy betonového stavitelství. Jeho nedožité sté narozeniny byly zařazeny mezi výročí Unesco. 6. V Ronově u Přibyslavi se nachází kamenný most ze 16. století o třech obloucích nestejného rozpětí a poměrně malé šířce (3,5 m). Most je dnes sice stažen táhly, ale je v dobrém stavu a bez omezení slouží dopravě. Jeho model se nachází ve sbírkách Muzea Velké Meziříčí ve Velkém Meziříčí. Tato technická památka patří mezi 10 nejstarších dochovaných mostů v Čechách.

7. U Přibyslavi zemřel slavný vojevůdce Jan Žižka (asi 1360–1424), jenž jako první ve feudální Evropě stavěl komplexní taktické jednotky, tvořené několika druhy vzájemně se doplňujících zbraní; tvůrce vojenské defenzivní taktiky, opírající se o vozovou hradbu8. Jeho socha pod zámkem9 je zmenšenina největší jezdecké sochy na světě odlité z bronzu.10

5. V Přibyslavi se narodil jeden z nejvýznamnějších projektantů železobetonových mostů a zakladatel betonového stavitelství akademik Stanislav Bechyně (1887–1973). Vzpomeňme alespoň most přes Váh u Komárna 8. Mlékařské a pastevní družstvo v Připatřící svou koncepcí k nejodvážnějbyslavi bylo založeno v roce 1923.

12 HISTORIE


Výroba sirupů a džemů došla, díky ské závody a provozy v celém horsvé kvalitě, takového uznání, že ním Posázaví. Amylon dnes patří Pribina se stala výhradním dodak nejvýznamnějším a nejznámějším vatelem džemů pro výrobu jogurtů škrobárnám v zemi. v celé republice. Smetanový krém Pribináček je výrobek, který vznikl 10. V Přibyslavi v roce 2006 působilo v roce 1954 v Pribině11 a dnes jej pod šest amatérských divadelních sounejrůznějšími názvy vyrábějí všechborů. Z Amatérského divadelního ny velké mlékárny. Tradiční Pribináček je však považován za nejoblíbenější a také jeho výroba má největší úroveň právě v Pribině. Tak dlouhou tradicí výroby se nemůže pochlubit žádný jiný dezert pro děti.12 9. V r. 1891 přesídlil do Ronova nad Sázavou praktický lékař z Hlinska MUDr. Fr. Malinský (1850–1926)13. Od své tchyně J. Peškové převzal firmu, která vyráběla různé druhy škrobárenských produktů. Firmu rozšiřoval, až nakonec vybudoval jeden z největších podniků daného oboru v Rakousko-Uhersku.

foto: AMM Přibyslav

souboru v roce 2003 vznikly soubory Furiant a Hadrián. Soubor Volná asociace vznikl v roce 2004, soubor Muzikál byl založen v roce 2007. Soubor Sluníčko působí při školní družině a dále v Přibyslavi působí loutkové a maňáskové divadlo. Na počet obyvatel je to největší hustota ochotníků v širokém okolí. Náklonnost místních lidí k divadlu je dána patrně dlouhou tradicí. Ochotníci v Přibyslavi působí už od roku 1857.

11. Nejdůležitější železářskou oblastí v našem regionu v 16. a 17. stol. zůstávalo stále Přibyslavsko. Výrobky kosařů a srpařů z Přibyslavska byly výborné jakosti, svými vlastnostmi se blížily oceli a byly hledaným vývozV r. 191214 spoluzaložil v Ronově ním artiklem v celé střední Evropě. nad Sázavou akciovou společnost Amylon. Mezi oběma světovými 12. Významným mikroregionem, kde válkami byl Ronov dokonce sídlem se výjimečně dařilo plátenictví, se centrálního ředitelství a.s. Amylon, stalo panství Polná-Přibyslav. Roční odkud se spravovaly jeho škrobárensklizeň lnu dosahovala až 10 000 Rekordy Přibyslavska

HISTORIE 13

entnýřů15. Tkalcovství se výrazně koncentrovalo především v Přibyslavi. V roce 1832 sdružoval tkalcovský cech 52 mistrů, v roce 1843 zde pracovalo údajně dokonce 84 tkalců a kromě toho byly v provozu 2 tkal-

foto: AMM Přibyslav

covny se 115 dělníky. Tkalcovství je v té době označováno jako hlavní živnost v Přibyslavi.

zkratkami RK, RZ a PP. Obhájci kladli PP do 15. stol., jejím autorem byl pravděpodobně archivář Jan Malý, jenž na magistrátu v Přibyslavi působil v letech 1834–1850.16 15. První informaci o výrobě lihu z brambor se na Českomoravské vrchovině dozvídáme ze zachovaného německého receptu od přibyslavského měšťana a obchodníka Pago. První škrobárnu postavil u louckého mlýna r. 1855 Jan Royka, mlynář v Přibyslavi. První syrobárnu založil Josef Hesse v Hesově. 16. Přibyslav patřila v historicky krátkém období do 6 různých okresů, 4 krajů a pod 2 zemské úřady.

13. V roce 1706 obdržel Václav Sázavský povolení od správy ronovského panství ke stavbě celokamenné papírny v Ronově. V r. 1842 byla firma Antonína a syna Aloise Hellera jednou ze sedmi papíren v Čechách se zemským oprávněním a zároveň největší papírnou v Čáslavském kraji. Roku 1844 se v ní vyrobilo dokonce 1200 balíků psacího a tiskového papíru a svojí produkcí se tak přiblížila k největším podkrkonošským papírnám. 14. Paměť Přibyslavská je moderní fal- 17. V Přibyslavi se narodil ThDr. P. Jan Filip (1911–1971). Největší jeho zálizum, které vzniklo patrně roku 1836 bou se stalo studium jazyků, nadchl v souvislosti s přípravou k napsání se obzvlášť pro esperanto17. Byl jeddějin města Přibyslavi pro městskou ním z nejlepších českých esperantiskroniku. Toto falzum je odborníky tů a nejmladší esperantský slovníkář přiřazováno k dalším dvěma histov Evropě. Ještě před maturitou vyrickým podvrhům, a to k Rukopisu dal čtyřsetstránkový Velký českoKrálovedvorskému a Zelenohorské-esperantský slovník. Přeložil do mu. Odborníci dokonce pracují se

14 HISTORIE


esperanta mnoho národních a náboženských písní, povídek a článků.

a scénografa Jana Zrzavého (1890– 1977) bylo studium na měšťance

18. Z Přibyslavi pocházel také Jindřich Khintzer Přibyslavský (1. pol. 17. stol. až 2. pol. 17. stol.). O jeho životě je známo jen velmi málo, byl nejspíše učitelem. Napsal Komedii o vzkříšení Páně. Tato divadelní hra představuje pozdní výhonek středověké tradice velikonočních her v 2. pol. 17. století. Pro tuto dobu je v českých zemích jediným dochovaným dramatickým textem uvedeného typu. 19. V Agrozetu Přibyslav se vyráběla univerzální rozmetadla RU 5 a RUR 5.18 Oproti obdobným zahraničním v Přibyslavi (1903–4), během něhož výrobkům měla širší rozhoz, svauzrálo jeho rozhodnutí stát se malíhovou dostupnost 18 stupňů a nosřem. Byl jedním z nejvýznamnějších nost 5 tun. Výrobek přibyslavských českých umělců 20. stol., reflektujístrojařů byl často jako jediný zeměcím soudobé umělecké proudy, ale dělský stroj z „východního bloku“ zcela svébytný a nezařaditelný do vystavován na nejvýznamnějších agžádného z nich. rosalonech světa. K největším odběratelům patřily Francie a Anglie. 22. Častým hostem v mládí v Přibyslavi byl jeden z hlavních představitelů 20. Sativa Keřkov českého národního hnutí a zaklada Ve zkouškách odolnosti odrůd sadtel české publicistiky Karel Havlíček by bramborové ze všech zemí proti Borovský (1821–1856). Uveďme také, chorobám, konaných v Říšské zkušební stanici ve Wulkow, se umístily zdejší odrůdy Keřkovská Krasava, Keřkovská Flora, Keřkovská Reneta a Keřkovský Kardinál na prvních místech. Sadbou z Vysočiny byl zásobován celý Protektorát. V ČR bylo do roku 2002 vyšlechtěno celkem 144 odrůd brambor. Z toho bylo 32 vyšlechtěno výběrem a 112 kombinačním křížením. Nejvíce jich bylo vyšlechtěno v Keřkově.19, 20 21. Krátkou ale významnou epizodou v životě malíře, grafika, ilustrátora Rekordy Přibyslavska

HISTORIE 15

že tento patron českých žurnalistů, 24. U cesty z Buchbergu k sousední básník, literární kritik, překladatel a vesnici Utín se nacházela hospoda politik pobyl asi čtvrt roku na léčení Theodorika Freiberského. Jde asi u lékaře v Přibyslavi, když si zlomil o nejstarší zmínku o hornické hosnohu. podě v České republice. Na návrší Peperek, asi 3 km se23. Na měšťance v Přibyslavi studoval verozápadně od Přibyslavi a jeden v letech 1932–4 básník,překladatel a kilometr jihovýchodně od Utína, literární kritik Ladislav Fikar (1920 se dochovaly nejrozsáhlejší doklady až 1975). Jeho báseň Samotín patří historické těžby stříbra v havlíčkobk nejvýznamnějším lyrickým deburodském rudním revíru. tům v moderní české poezii.

1 Marie Ledvinková (1948–2007), maturovala na gymnáziu v Havlíčkově Brodě a na SEŠ v Jihlavě. Pracovala jako vedoucí PNS, účetní a dělnice. 2 Kol: Guinessova kniha rekordů. Praha 1990. 3 M. Krsek: Šedesát ústeckých NEJ. Ústí nad Labem 2007. 4 http://www.chh.cz/?id=2&idp=0&lang=cz&kod=o_nas 5 O záchranu zámku se zasloužil velitel hasičů JUDr. Miroslav Řepiský (1924–2011), tvůrce našeho ústředního hasičského muzea. 6 Na některých portálech je uvedeno chybně, že zámek stojí na místě bývalého hradu, např. http://www.hrady.cz/index.php?&OID=1950. 7 Rekonstrukční práce probíhaly za vydatné pomoci dobrovolných i profesionálních hasičů a vyžádaly si téměř 80 mil. Kč a trvaly 10 roků. 8 Černý K.: Tváře Vysočiny na poštovních známkách, díl 1. Praha, HB 2009. 9 Dle Reflexu 06/2008 je vděk zřejmě mocná síla. V Přibyslavi se kochají jezdeckou sochou Jana Žižky Chrabrého, muže, který se o Přibyslav zasloužil tím, že ji jeho vojsko vypálilo, pobořilo a Přibyslavany upálilo. 10 Autorem obou soch je Bohumil Kafka (1878-1942). 11 Mezi další výrobky jmenujme sýr Hermelín, Géramont, Pribinky a další. 12 Připomeňme ještě, že si náš slavný rodák zahrál ve filmu pro děti s názvem Ať žijí duchové, kde zazněla píseň Každý den s refrénem

16 HISTORIE

„Pramen zdraví z Posázaví“. Tato píseň byla napsaná jako skutečná reklama na Pribináček. 13 Ve svých závodech F. Malinský připravoval originální syroby, pudingy a proslulá dextrinová mejdlíčka. Pro továrny zkonstruoval speciální stroje a mj. získal 3 patenty. 14 V některé literatuře se setkáme s rokem 1913 či dokonce s r. 1915, viz Myška M.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. Století, II. díl. Ostrava 2008. 15 Centnýř – starší váhová jednotka, 1 centnýř odpovídal asi 61,7 kg. 16 Ještě dnes se najdou hlasy, které nevěří, že jde o padělek, např. Hradilová L.: Česká společnost rukopisná. Opava 2000. 17 Esperanto je nejrozšířenějším plánovým jazykem. Základy této řeči publikoval v r. 1887 lékař L. Zamenhof. 18 Mezi světoznámé výrobky můžeme dále jmenovat např. odsemenovač a trhač lnu či silážní frézu. 19 Z nejvýznamnějších šlechtitelů v Keřkově vyčnívá Ing. Josef Sixta (1911–2009), který se mj. podílel na vyšlechtění 28 československých odrůd brambor. Jako jediný z našich šlechtitelů brambor byl v r. 1965 zapsán do světového seznamu šlechtitelů při organizaci OSN pro výživu FAO v Římě. 20 Šlechtění brambor není jednoduchá a levná záležitost. Než je možné registrovat novou odrůdu, trvá celá procedura deset až dvanáct let.


Edvard Herold

Putování Přibyslavskem část třetí V minulé části jsme společně s naším průvodcem došli až do Přibyslavi a dozvěděli se něco málo o jejím vzezření na sklonku 19. století. Dnes budeme v putování pokračovat. Začínáme opět v našem městě, odkud se postupně podél toku řeky Sázavy dostaneme ke Stříbrným Horám a nakonec do Pohledu. Poslední požár zastihl město Přibyslav roku 1767, přičemž zůstalo jenom několik domů na severní straně náměstí neporušených. Starobylé tyto domy pohlížejí zasmušilou tváří na obyvatele. Však přece jedno stavení hlásá ve městě události starých věků, krásných časů. Je to šedá kostelní věž se svými vraty a se svými starými gotickými okny, v nichž se doposud staré kružby nalézají. Věž ohrazena byla vysokou zdí, jež obklopovala kostel, hřbitov a děkanství. Kostel vystavěný druhdy ve slohu předchozím má nyní ráz 18. století. Přestavěn byl roku 1753 a nechová, kromě několika obrazů ceny velmi prostřední, nic zvláštního. Bezpochyby, že vzal velkou škodu při požáru jmenovaném, který také faru zahubil. Hřbitov, kostel někdy obklopující, je zrušen a staré náhrobky odstraněny. Zbyla jenom tlustá zeď na kraji vysočiny, která tu má příkrý svah do údolí. Mužští, jenž do kostela přicházejí, tady se shromažďují, přetřepávají běžné otázky politické, rozmlouvají o úrodě nebo hovoří o některých osobnostech. Mnozí, které to nebaví, podpírají se o zeď a pohlížejí dolů do údolí, kde se vine Sázava zeleným kobercem. Za ní zvedají se zase pahorky, tu v pole proměnené, jinde zase lesem porostlé. Při této zdi stojí jediné hřbitovní znamení, rodinná hrobka továrníka Peška. Je to pěkné, svobodné místečko. Putování Přibyslavskem

Na východu od kostela vystupuje terén trochu dále do údolí tvoře tu dosti příkře se sklánějící úžlabinu, kterou vede cesta do údolí. Na této skalnaté vysočině, jež má vznešené jméno Vyšehrad, stojí několik chatrčí se zahrádkami. Tu a tam lze viděti ještě zbytky širokých hradeb. Tady stával druhdy hrad přibyslavský se svou hlásnicí a na skále trochu vyšší, rozložena byla hospodářská stavení. V těch místech dal, jak už bylo podotknuto, Zachariáš z Jindřichova Hradce vystavět roku 1560 hrad nový. Základní jeho tvar je čtvercový, má dva dvory. První je dosti prostranný, avšak beze všech architektonických ozdob jako všecka čtyři zevnější průčelí a nebudu se asi mýlit řeknu-li, že požárem roku 1767 byla starší renesanční stavba poškozena, pak na rychlo přestavěna a v roce 1847, ještě spěšněji přestavěna. Druhý dvůr ale vykazuje zbytky galerie nyní až na jednu stranu úplně zastavěné, kterouž tvořily pěkné sloupy italské. Z města vede podle vyšehradské skály cesta dolů do údolí sázavského. Dva malé kamenné mosty klenou se tu přes řeku ne příliš širokou a po nich se přijde na silnici. Tu jsem nechal vlevo a dal jsem se vpravo podle polí a luk. Vpravo nahoře na stráni, 30. vídeňských sáhů vysoké, spatřil jsem zahradní zeď, pak

HISTORIE 17

kostel, dále zadní části domů „rukávnických,“ které konečně na jihu do údolí sestupují. Pod kostelem byl mi ukázán přístup k podzemní chodbě, která byla z části vodou naplněna a kterou se může asi 12 sáhů daleko do skály vniknout. Ubíral jsem se dále podél řeky, která se tu jakou ouhoř kroutí a za hodinu dorazil jsem na místo, kde bych se byl dávno před tím octl, kdyby řeka rovným směrem tekla. Na pravé straně jsou pahorky, mající ale mírnější svah, na jediném místě lučiny, jinde zase pahorky lesem porostlé. Na pravé straně pohlíží z vysoké skály kostelík starý, svaté Kateřině zasvěcený, jejž horníci vystavěli. Kde jsou časové Lazara Erkera, hormistra kutnohorského, jenž na rozkaz císaře Rudolfa II. prozkoumával krajinu až k Polné a Jihlavě z ohledů hornických. Ten sice upozorňoval české stavy na poklady stříbra, které tu chová země ve svých útrobách, kázal ale hluchým. Z části byla se již alchymie pevně zakořenila, z části ukazováno na pána z Valdštejna, který si byl roku 1539 vymohl od Ferdinanda I. svobodné panování v horách u svaté Kateřiny a osvobození od desátku na šest roků. Stříbra ale dobývalo se tak málo, že Valdštejn nechal doly zase zajíti. V 17. století kutalo se zase po bílém kovu, jelikož ale vydání příjmy přesahovalo, ponechány zase šachty a štoly svému osudu. Víska tam nahoře na levém břehu má jméno Horky stříbrné od bílého kovu, který se tady od dob nepamětných tavil. Tu se přivalily války husitské se všemi psotami, jaké války provázejí a jaké pokojné zaměstnání přerušují a nemožným činí. Horníci, vyrušeni byvše z klidného zaměstnání, mstili se pak buď dobrovolně, nebo z donucení na nepřátelích

18 HISTORIE

kalicha. Nežli ale milé své doly opustili, zasypali přístup ke štolám a šachtám nadějíce se, že válka vezme brzy konec a že budou moci dále pracovati. To se ale nestalo a nemnozí z horníků vrátili se zpět do domů otcovských. Šachty ostaly od té doby z největší části zasypány a stopy jich spatřiti lze i za naší doby podle řeky až nahoru do Moravy (autor svou stať psal v 70. letech 19. století). V lese utvořily se tak na místě zasypaných šachet větší nebo menší kotliny, na jejichž dně zapustily vysoké stromy své kořeny. Obyvatelé zdejší dovedou ti sice ukázati haldy tu a tam nasypané, dovedou ti říci, že se tady za onoho času stříbro dobývalo, o životě hornickém neumí ale nikdo více vypravovati. Najednou se údolí rozšiřuje. Po mírných návrších, tmavým lesem ovroubených, vlní se obilí jako nějaké jezero. Mezi ovocnými zahradami vykukují bílé budovy jednotlivých osad nebo dvorců. V údolí pak lahodí oku tučné lučiny, kterými se kroutí úzká Sázava. Tu a tam rozkládá se na břehu háječek olšový. Na to vše pohlíží kostel bývalého kláštera ženského, Pohledu. Kdykoli nějakou obrazárnu prohlížím, vždy se ve mně probudí nezkrotitelný hlad; tak děje se mi i při každé krásné vyhlídce. Čím více duch se napájí, tím prudčeji se hlad ozývá a proto mne laskavý čtenář omluví, že jsem se nejal prohlížeti architektoniku gotického kostela klášterního, že jsem nevěnoval první pozornost starožitninám, nýbrž že jsem nejprve ptal po dobré hospodě. „Jděte k Špicovi“, zněla odpověď a já poděkovav stoupal jsem vzhůru dosti statečně za panem Hladem. U Špice napadl jsem místního lékaře, jenž se právě vrátil z daleké vesnice a také svou žízeň hasiti počal. Ve vsi, odkud byl přišel, přihodila se ta neslýchaná událost, že Putování Přibyslavskem

se tam mladý kluk oběsil. „Matka,“ vypravoval pan doktor, „neví hanbou co počíti a nadarmo ji hledí upokojit její dcery pravíce: byl jakživ hloupým chlapem a neuměl nic handlovat.“ Doktor, s nímž jsem se brzy seznámil, slíbil mi také, že mne doprovodí do fary k p. administrátorovi, hodnému to a přívětivému muži. „Štěstí pro Vás“, poznamenal při tom, „že starý pan farář umřel: ten by vás byl vyhodil, kdybyste se byl u něho po pamětnostech kostela poptával“. Tu mi připadlo na mysl, když se prozřetelnost postarala, aby na blízku velkých měst nalezena byla ložiska kamenouhelná, jak praví jeden pan profesor ve své topografii království českého, že se snad také postará o zachování mých zdravých údů. A proto jsem byl s průvodem doktorovým spokojen. Jakmile jsme se tedy posilnili, dali jsme se na cestu. Cestou jsem se dozvěděl, že Pohled byl v roce 1871 na městys povýšen: i s tím jsem byl spokojen a přál jsem si jenom, abych v tomto novém městysi viděl buď jen samé malebné nebo nové čistotné domy, kterémužto přání nemohlo býti ovšem hned vyhověno k mé spokojenosti. Vlevo od silnice vede velká krásná alej kaštanová k někdejšímu proboštství, které dala abatyše Konstancie Markvartova od stavitele Santiniho roku 1714 znovu vystavěti a které nyní za faru slouží. Doktor mluvil pravdu. Administrátor přijal nás se svým kaplanem velmi přátelsky a projevil ihned ochotu, okázat nám památnosti kostela. Nejprve jsme navštívili zahradu, kde stojí osmihranná a jak za to mám stará apsida někdejšího farního kostela pohledského. K této přistavěn byl později velký klášterní kostel a sice na základech prvního kostela farního. Tato kaple, Všem svatým zasvěcena, byla prý roku 1693 vystavěna a roku 1766 opravena. Putování Přibyslavskem

Mám ale zato, že byla i roku 1693 jenom opravena. Užívá se jí za Boží hrob. Dveřmi vstoupí se nejprve do klenuté kobky, z níž se jde vlevo po točitých schodech na kůr, dveře vpravo vedou do kostela. Dojem, jejž působí tato kobka je trapný, zpustlost jeho budí bezděky přání, aby se kostelu, přes 600 let starému, dostalo dobročinného patrona. Vnitřek je goticky sklenut a žebra klenutí spočívají na jednoduchých dvěma bezvousýma hlavama zdobených nosičích. Na empoře, kde druhdy jeptišky bývaly přítomny službám božím, odkudž nesly se k nebesům písně nábožné a kde za noci tajemné hodinky zaznívaly, stojí ještě stará, přes sáh vysoká pozlacená mříž a velké varhany, které dala abatyše Kandida z Maršova postavit. Dolejší část empory rozdělena je ve dvě komory, jedna z nich sloužila druhdy za umrlčí – do té padá světlo třemi úzkými okny gotickými. Obrazy na hlavním a na čtyřech postranních oltářích nemají, pokud jsem mohl pro prach posoudit, žádné zvláštní ceny. Oba postranní oltáře vpravo mají velkou skleněnou rakev, v nichž jsou vosková těla sv. Faustina a sv. Kandida. Roku 1775 přinesl jeden františkán tato vosková těla, v nichž se nalézají ostatky jmenovaných svatých z Říma do Pohledu a daroval je tehdejší abatyši Kandidě Adlerové. Všech hebkých vycvičených rukou ženských užito k zhotovení svatých příhodného oděvu. Mělať z toho abatyše velkou radosť, že dostala ostatky svého patrona. Je to ale také podivuhodná práce, jakou oděv odpustkový vykazuje. Jeť bohatě poset zlatými a stříbrnými velmi uměle pracovanými ozdobami. Kromě toho zdoben je oděv širokými, jemnými krajkami ze stříbra, strakatými sklíčky a opravdovými perlami. Radosť z nového tohoto pokladu netrvalo dlou-

HISTORIE 19

ho, neboť o osm let později byl klášter zrušen a jeptišky dány do pense. Adlerova byla poslední abatyší. Nad oltáři visí rozprýskaný olejový obraz svatého Karla Boromejského, jenž podle knihy klášterní pochází od Brandla. Pochybujeme o tom; neboť nevykazuje způsob Petra Brandla, není to jeho kolorit a jeho kresba. Na protější stěně jsou taktéž dva oltáře se sochami dřevěnými a s obrazy olejovými, avšak beze vší ceny umělecké. Na stupni vedle hlavního oltáře stojí poslední památnost kostelíka, lenoška s pokrývkou, na níž jsou kouřící Turkové. Takovéto zvláštní odpočívadlo, s panáky světskými, dělalo také nebožtíku faráři pohoršení a jelikož se v kostele kouřiti nemá, zamazal kouř vzhůru vystupující, dýmky ale pánům Turkům ponechal. Z klenuté kobky nahoře připomenuté vedou dveře do sakristie a z této do někdejšího sálu kapitulního na dvou sloupech spočívajícího. Sál pochází z 18. století. Přední část sálu oddělena je od zadního velkými širokými skříněmi z dob jeptišských; v zadní poházeno je všeliké harampátí. Ve skříních jsou všeliká i skvostná roucha mešní, zlatými a stříbrnými ozdobami pošitá. Také je tu ještě velká zásoba rozličného prádla oltářního. Z nádob kostelních uvésti dlužno velký zlatý kalich, krásnými obrazy emajlovými, svaté představujícími a mnohými vzácnými kameny ozdobený. Pochází z 18. století a byl od Johanny Kautzmannové kostelu darován. Dále misál z roku 1751; breviář z roku 1670 a pontificale stříbrem okované z 18. století a jiné věci. Na jedné z almar stojí skříň skleněná a v ní lebka jedné abatyše. V kobce, pocházející z doby Vladislavovy, nale-

20 HISTORIE

zl jsem starý náhrobní kámen. Nyní je už valně otřen a jenom z části čitelný. Pokrývá kosti sedmdesátiletého statkáře z Fridnavy, rytíře Jana Šénovice z Ungenwerthu, který tu byl r. 1626 pochován. Hrobky jsou tu dvě; někdejší velká klášterní, kterou dala vystavěti roku 1671 Pražka Marie Alžběta, rozená Emerichova ze Sunzigu a která tu byla také první pochována. Oddych jsem si volněji, když jsem z pološera sakristie vystoupil na čerstvý vzduch letní. Chtěl jsem jíti dále po svých, bodří průvodčí mne ale nepustili a musel jsem s nimi do fary. Po jídle vyšli jsme hledat příhodného místa k pohledu na kostel a na klášter a brali jsme se tedy po silnici dolů k řece. Roku 1772 a sice 14. listopadu, poznamenal jeden z mých průvodčích, nemohlo se tuto jíti tak bezstarostně, jak my nyní; vypuklť tohoto dne nepozorností jedné ženy oheň, který za krátkou dobu celou ves v prach a popel obrátil. Most byl dole sebrán a v stínu několika stromů tesal tesař zcela pohodlně jednu dlažici. Jak na druhou stranu? Po jediném trámě – to se mi přece nezdálo. I zamhouřil jsem oči, když mě jeden z průvodčích za ruku pojal a na druhou stranu vedl. Při tom jsem však zažehnával ten šťastný nápad, že byla celá dlažba najednou sebrána, kdežto by se bylo zrovna tak dobře pracovalo, kdyby se kus za kusem vytrhal. Na druhé straně jsme lezli z vrchu do vrchu, hledajíce místo, odkudž bych Pohled mohl nakresliti. Jelikož ale i klášter i kostel obklopeny jsou stromy, tak že jenom střechy vykukují, tož jsem toho prozatím nechal a odpočinuli jsme si z umdlení na pokrajích lesa, pozírajíce dolů do krásného údolí. Za chvíli vytáhl jeden z pánů z kapsy několik listů, řka že nám přečte historii kláštera; my jej o to požádali a on počal. Putování Přibyslavskem

Jaroslav Havlíček

Zlato v obci Stříbrné Hory

Analytické rozbory rud z těchto dolů potvrzují obohacení zlatem ve svrchních partiích ložisek. Obdobná situace se vyskytovala i nedaleko obce Suchá u Havlíčkova Brodu. Jestli se v historických dobách ve Stříbrných Horách zlato rýžovalo však zůstává otázkou, neboť situace ve volné krajině je lidskými zásahy úplně přeměněna a žádné přímé, nebo i nepřímé terénní pozůstatky či písemné zprávy se k tomuto tématu nedochovaly. V 70. letech minulého století byla provedena detailní šlichová prospekce celé Vysočiny, zaměřená na vyhledávání nerostných surovin. Na mapách šlichové prospekce, které jsou k dispozici ve firmě Geomin Jihlava v měřítku 1:50 000, se v oblasti Stříbrných Hor žádné značky označující zlatinky nepodařilo objevit. Jiná je situace na metalogenetické mapě Českého masivu, kde jsou pod číslem „270“ Stříbrné Hory uvedeny jako místo výskytu zlata. Na základě jaké informace se údaj v knize nachází, není známo. Pokud by se výskyt shodoval s výskytem zlata u České Bělé, mohlo se jednat pravděpodobně o výskyt jako příměs na stříbronosných polymetalických žilách v jejich vrchních partiích. Zlato však netvořilo samostatné větší akumulace, ale po zvětrání a erozi těchto partií bylo sneseno do zlatonosných náplavů v blízkosti rudních žil.

Jak vyplývá z názvu obce a její několikasetleté tradice, byla na jejím katastru těžena stříbronosná ruda. Pokud bychom však podle novodobých měřítek seřadili za sebe zde nalézané užitkové kovy dle obsahu, neboli výtěžnosti z jednotlivých nerostů, pak první příčku obsadí železo a o druhou se za této situace bude potýkat olovo a zinek, které obsahují dva nejčastější rudní minerály zdejších žil, a to galenit (PbS) a sfalerit (ZnS). Stříbro a podobně i měď obsahovaly dobývané rudní minerály galenit a sfalerit jen v podružném množství. V těchto dvou a dalších nerostech, které se souběžně vyskytují ve zrudněných polohách – tj. pyrit, chalkopyrit, arzenopyrit, je však zastoupeno mnoho dalších kovů a mimo jiné i zlato. Do současné doby se nám dochoval pouze jediný historický analytický záznam místní rudy, ve kterém je zlato zmíněno. Jedná se o II. Freiburgskou zkoušku provedenou 19. března 1883. Vyhotovit ji nechal horní inženýr Johann Höniger. Zlato bylo prokázáno v rudě odebrané ve štole Rosa. Výsledek zkoušky byl následující: 0,13 % stříbra, 22 Pfund olova, 40 Pfund síry a obsah zlata (ten je bez označení množství, jednalo se tedy pravděpodobně o množství stopové). Pokud bychom přirovnali okolí StříbrZlatinky od České Bělé, max. velikost 0,5 mm ných Hor k okolí České Bělé, je možné, že se tu mohlo zlato krátce rýžovat. V ČesJaká je tedy skutečnost o možné zlatoké Bělé se totiž v údolí potoka s názvem kopecké horečce v minulosti u Stříbrných Bělá nacházejí dochované zlatokopecké Hor není v současnosti známo. Zůstala sejpy (jediné na okrese Havlíčkův Brod), nám pouze teorie a možná i představa. přičemž ve svahu nad nimi se nacházejí zaniklé doly na stříbronosnou rudu. Převzato z časopisu Horáček, Stříbrné Hory Zlato v obci Stříbrné Hory

PŘÍRODA 21

Pavel Bezděčka

O zemských červech Dnešní povídání věnuji zvířátkům zdánlivě nicotným a zbytečným. Tvorům natolik všedním, že si zpravidla ani neuvědomujeme jejich všudypřítomnost. Tvorům, kteří většině lidí nestojí ani za ohlédnutí. A současně také tvorům, bez nichž by nikdy nevznikla naše civilizace. Těmito opovrhovanými a přitom velevýznamnými živočichy jsou žížaly. Žijí opravdu všude. Na polích a loukách, v sadech i v cihelnách, na suchých stráních i bahnitých březích Sázavy, v lesích, parcích, zahradách, městských trávnících, dokonce i v květináčích za oknem. Mohli bychom prostě říct, že žížaly najdeme všude tam, kde je půda. Zní to logicky, jenže to není přesné. Správně by ta definice měla znít opačně. Půdu najdeme všude tam, kde jsou žížaly! Opravdu! Půda je zvětralá nejsvrchnější vrstva zemské kůry, pozměněná fyzikálními (tedy klimatickými) vlivy, chemickými vlivy a zejména činností organismů. Soubor organismů, které se podílejí na závěrečné a nejvýznamnější etapě přeměny zvětraliny v úrodnou a životem bohatou půdu, nazýváme souhrnným jménem edafon. Jedná se o soubor mnoha tisíců druhů mikroskopických a makroskopických živočichů, z nichž právě unikátní postavení a význam mají žížaly. Žížaly jsou – jak známo nejen lidem, ale i krtkům, ježkům, kosům, drozdům, střevlíkům a dalším predátorům – tvorové podzemní. Celý život ryjí v zemi. Rozrušenou a rozvrtanou zeminu však

22 PŘÍRODA

nevytláčejí na povrch jako krtci, ale požírají ji a na druhém konci těla opět vylučují. Žížala prakticky nikdy neodpočívá, a proto za dvacet čtyři hodin zbaští třicet šestkrát více zeminy, než sama váží! Pokud vás toto číslo neohromilo, počítejme dál. Množství žížal žijících na jednom hektaru půdy (tedy na ploše velké jako dvě fotbalová hřiště) je velmi rozdílné. To je dáno stářím, vlhkostí a hloubkou půdy a spoustou dalších faktorů. Proto se objem biomasy, tedy váhy všech živých žížal, na ploše jednoho hektaru pohybuje v rozmezí od dvou kilogramů až do tří tun (!!!). Spokojme se však s tím, že v našich podmínkách je průměrná biomasa nějakých 70 kilogramů žížal na hektar půdy. Za den projde tedy zažívacím traktem těchto žížal asi 25 metráků zeminy. Za vegetační období bezmála 500 tun. To už je skoro neuvěřitelné, že? Půl milionu kilogramů žížalích výkalů na jediném hektaru půdy. Toto ohromné množství zeminy navíc prodělá v zažívacím traktu žížal významné změny. Stravitelné látky jsou využity, nestravitelné jsou rozrušeny. Ty se pak stávají potravním zdrojem pro další, zejména mikroskopické zástupce edafonu. Vylučovaný žížalí trus (tedy spíše pozměněná zemina) je obohacen chemickými prvky, zejména vápníkem, dusíkem, hořčíkem a draslíkem. Když píšu obohacen – myslím to vážně. Například draslíku je v žížalím trusu jedenáctkrát více, než v okolní půdě. Žížaly jsou prostě hotová továrna na úrodnou půdu. Navíc svým rytím půdu neustále prokypřují a tím zlepšují její strukturu. I zde vám mohu nabídnout neuvěřitelné číslo. Jen si představte, že na jediném čtverečním metru půdy vyvrtají žížaly během roku více než kilometr chodeb! Bez žížal by byla půda prostě jen spečená vrstva polomrtvé hmoty. Bez živé, O zemských červech

biologicky bohaté a úrodné půdy by se nikdy nevyvinulo zemědělství. Bez zemědělství, které na úsvitu dějin poskytlo lidem dostatek potravy a tak jim dovolilo se sdružovat do stále větších komunit, by se nikdy nevyvinula naše kultura a nikdy by nevznikla civilizace. Žížal bychom si měli nesmírně vážit, ale místo toho se nad nimi spíše ošklíbáme. A nejen to, vždyť my je, až na několik odborníků, prakticky ani neznáme. Víte vy vůbec, že na celém světě bylo dosud vědecky popsáno více než 3300 druhů žížal? Že nejmenší z nich dorůstají v dospělosti maximálně jednoho až dvou centimetrů? Že největší, které žijí v pobřežních bahnech Austrálie, dorůstají délky až jeden a půl metru s průměrem těla až tří centimetrů? Většina žížal má masově růžovou barvu, což je způsobeno přítomností hemoglobinu v jejich krvi (jen tak mimochodem, u velkých druhů žížal se systolický tlak blíží krevnímu tlaku člověka). Celá řada druhů má však v tělní svalovině množství barevných pigmentů, které

dávají žížalám barvu tmavomodrou, fialovou, zlatavě hnědou a dokonce i zelenou. Některé žížaly jsou bělavě růžové až bílé. Jiné mají pigment shromážděn pouze ve středních částech tělních článků, a proto jsou pruhované. Na území naší republiky známe dnes 49 druhů a pět poddruhů žížal (na Přibyslavsku bude žít určitě nejméně deset druhů). Ačkoli největší žížalí zvláštnosti se nacházejí v tropických oblastech, můžeme říct, že i česká žížalí fauna je docela zajímavá. Tak třeba i u nás žijí dvě zelené žížaly, také nějaké pruhované a dokonce i dva druhy, které svítí. Opravdu. Svítící žížaly! Jedna z nich, žížala podhorská, žije v horských lesích pod zpuchřelou kůrou ležících kmenů a pod mechem. Při napadení či poranění vylučuje ochranný hlen. Při rozpadu lymfocytů obsažených v tomto hlenu se uvolňuje světlo. Samotná žížala však nesvítí. Podobně je na tom i žížala svítivá, která byla několikrát nalezena na Ostravsku. Původní domovinou této malé žížalky je Jižní Amerika a jižní Afrika, kde

Žížala Aporrectodea caliginosa; foto: V. Pižl


PŘÍRODA 23

žije pod kameny na březích vod. Odtud byla, spolu s kytkami a zeminou, zavlečena do Evropy. Zatímco jinde v Evropě bývá nalézána v zahradní půdě, ostravské nálezy (a také nálezy u Krakova) pocházejí z uhelných dolů, z hloubky okolo dvou set metrů. V některých štolách žijí tyto žížaly hromadně. Způsobíte-li v takové štole hluk, rozsvítí se z ničeho nic na stěnách štoly tisíce drobných světýlek. To svítí hlen, který vylučují žížaly, vydrážděné hlukem a drobnými otřesy. Lezoucí žížaly za sebou nechávají svítivou stopu, která teprve po několika minutách pohasíná. Na závěr dnešního povídání se zastavím ještě u jednoho jevu, který určitě velmi dobře znáte, a který bývá zpravidla velice špatně interpretován. Doufám tedy, že následující řádky zlikvidují jeden tradovaný mýtus. Jedná se o tzv. žížalí dny, kdy za teplého deště během několika hodin ze země vylezou tisíce žížal a zamíří přes cesty a chodníky. Někdy jich bývá tolik přejeto, ušlapáno, nebo v kalužích utopeno, že ulice ještě pár dnů páchnou jejich rozkládajícími se těly. Pro některé lidi je to jev zcela nepochopitelný a kladou jej do skupiny nevysvětlitelných hromadných zvířecích sebevražd. Jiní lidé si tento jev zcela pragmaticky vysvětlují tak, že při dešti byly chodbičky žížal zaplaveny.

Žížala Lumbricus rubellus; foto: V. Pižl

24 PŘÍRODA

Proto prý žížaly vylezly na povrch, aby se v půdě neutopily. Ani jedno, ani druhé vysvětlení však není správné. Žádný déšť, dokonce ani krátkodobá záplava, nedokáže žížaly vypudit z půdy. Chodbičky žížal, zevnitř vyhlazené a zpevněné hlenem jsou naplněné vzduchem a velmi dobře odolávají zaplavení. Žížaly vylézají z půdy dobrovolně. Stává se to několikrát do roka, když má ovzduší vysokou vlhkost, je správná teplota a je zataženo (žížaly nesnášejí sucho a sluneční UV záření!). Tehdy žížaly masově vylézají a migrují po povrchu půdy ve snaze najít a obsadit nová území. Je to prostě životní strategie. Je to mechanismus, kterým si tito jinak málo pohybliví tvorové rozšiřují své areály. Ve volné přírodě se to odehraje bez následků a zpravidla i bez povšimnutí. Ve městech jsme však migrujícím žížalám nachystali smrtící pasti v podobě chodníků a silnic, na nichž velká část z nich hyne rozdrcena našimi podrážkami a pneumatikami, nebo v rozsáhlých a pro žížaly nepřekonatelných kalužích. Je to smutný osud těchto jedinečných a nenahraditelných tvorečků, bez nichž by nebylo úrodné půdy a tedy ani vzestupu lidské kultury. Až zase nastanou žížalí dny, zkuste být k žížalám trošku ohleduplní. Dívejte se, kam šlapete a zkuste těm nevidomým prckům pomoci.

Pavel Bezděčka

Skromný velikán Je tu začátek léta a s ním čas černého bezu. V lužních lesích, ale i ve smrčinách, v polních remízech, na březích Sázavy i po celém Přibyslavsku rozkvetou na bezových keřích tisíce bílých květenství. Odjakživa jsem miloval jejich svěží vůni a jako malý kluk jsem se vždy těšil na babiččinu bezovou limonádu. K babičce to bylo dvacet kilometrů na kole a odměnou za námahu mi byla bledá, mírně bublinkatá limonáda, jíž jsem mohl vypít, co hrdlo ráčilo. Babička Valerie byla přesvědčená, že limonáda z bezových

Žížala Aporrectodea georgii; foto: V. Pižl


květů je zázračný všelék, a že je možno z ní nabrat zdraví do zásoby. Med, křen s jablky a bezová limonáda. To byly pro babičku tři základní pilíře zdraví a měla jich vždycky plnou spíž. Křen a jablka měla vlastní, med získávala výměnou za ovoce a zeleninu od známého včelaře a na květy bezu chodila s košíkem do okolí Litovle, kde žila. Babička byla nevzdělaná žena z lidu a o černém bezu pranic nevěděla. Teprve až jsem chodil na zemědělskou školu a nabíral rozum, mohl jsem babičce při práci na zahrádce vyprávět, že bez černý, zvaný též kozičky, bezinky, psí bez, smradlavý bez anebo smradinky, je naší původní dřevinou, kterou řadíme do čeledi zimolezovitých. Ze stejného rodu (Sambucus) rostou v naší přírodě ještě dva další podobné bezy, a sice bez cheb-

Porost bezu černého u Šlapánova

Skromný velikán

PŘÍRODA 25

dí a bez hroznatý. Bez chebdí je statná až dvoumetrová bylina, rostoucí především na pasekách, v okrajích lesů a na křovinatých stráních, rozšířený je kolem cest a v silničních příkopech. Na jeho vonná a hustá bílá květenství se slétá spousta hmyzu. Bez chebdí neroste nikdy jednotlivě, ale vytváří vždy souvislé, mnohdy rozsáhlé husté porosty. Třetí z našich bezů, tedy bez hroznatý, je naopak takový trošku zakřiknutý dřevnatý keř s menšími žlutozelenými květenstvími a na podzim jasně červenými plody. Protože roste vždy jen ve stínu lesních porostů, je bez hroznatý vždy takový řídký, nedomrlý a jen málokdy vytváří souvislejší podrost lesa. Ale vraťme se k bezu černému. Na rozdíl od svých příbuzných je bez černý nesmírně užitečný a léčivý. Sbírá se především jeho květ, ale také list, plod, kůra a dříve se dobýval i kořen. Působení jednotlivých částí rostliny je rozličné. Jaké důležité látky obsahují a jak blahodárně působí na lidský organismus, jaké neduhy léčí a jak se upravují, to najdete v mnoha odborných i populárních publikacích o našich léčivkách. Nebudu se tím tedy dnes zabývat, ale představím vám bez černý ještě z jiné stránky. Já sám totiž považuji tento keř za jednu z nejvýznamnějších rostlin naší krajiny. Bez černý je nesmírně otužilá rostlina a je schopná odolávat nejrůznějším zátěžím prostředí, které máme na svědomí my, lidé. Bez černý je zvyklý na půdy s vysokým obsahem dusíku, ale stejně dobře se vyrovnává s vysokou prašností, exhaláty a imisemi, suchem i vlhkem a s častým mechanickým poškozováním. Díky tomu prosperuje na nejrůznějších ruderálech, ať už jsou to zadní zapomenuté trakty průmyslových závodů, činných i opuštěných zemědělských

26 PŘÍRODA

podniků, nádraží, divoké skládky odpadů a nejrůznější smetiště. Tady všude vytváří souvislé porosty a milosrdně tak přikrývá naši ostudu. Keře černého bezu vroubí lesní okraje všude tam, kam z intenzivně obhospodařovaných polí do lesa pronikají postřiky a hnojiva, vytváří hlavní části porostů v polních remízech, na bývalých polních hnojištích a lemuje zanedbané meliorační kanály a neudržovaná oplocení. Člení tak souvislou zemědělskou krajinu a představuje jeden z nejvýznamnějších přirozených

krajinotvorných prvků. A nejen to. Bez černý pomáhá k udržení sebezáchovných procesů v přírodě, a to i v té námi drasticky pozměněné. Jak to dokáže? Jednoduše. Svou existencí totiž podporuje rozvoj velké skupiny významných druhů živočichů. Celý ten složitý proces vysvětlím na jediném příkladu. Všichni určitě víte, že na mladých dosud zelených větvičkách bezu černého se objevují ohromné kolonie temných mšic, které doslova obalují větvičky černomodrým povlakem. Jedná se o velice

Květ bezu černého

Skromný velikán

Kolonie mšice bezové

Skromný velikán

hojnou mšici bezovou, která se nejčastěji vyskytuje v zemědělské krajině, v obcích a všude tam, kde je dostatek bezu, a také lebedy, merlíku a šťovíku. To proto, že životní cyklus mšice bezové je rozdělen na dvě fáze. Její hlavní živnou rostlinou je bez černý. Zde se na jaře mšice líhnou z vajíček a množí se zde až do léta. Potom přelétají na lebedy, merlíky a šťovíky, kde se živí na jejich kořenech. Na podzim poslední pokolení okřídlených samiček přelétne zpět na keře bezu černého a nakladou zde vajíčka. Z nich se na jaře líhnou nové mšice a cyklus je tak uzavřen. A co je na tom zajímavého? Nu – mšice bezová je absolutně neškodná mšice, která nikdy nenapadá zemědělské plodiny, ale naopak poškozuje plevele (nemusíte ji tedy stříkat a likvidovat ani na vašich zahrádkách). Protože je početná, představuje ideální potravní základnu pro nejrůznější dravý hmyz (například pro slunéčka) a také pro parazity z řádu hmyzu blanokřídlého. Dravý hmyz i parazité se na koloniích mšice bezové rychle množí a v době, kdy se nová generace mšic přesune na kořeny plevelů a stane se nedostupnou, napadají jiné druhy mšic v okolí, zejména na zemědělských a zahradních rostlinách. Bez černý je tedy nesmírně důležitým rezervoárem užitečného hmyzu, který se ve velkém množství v létě vydává na bojové tažení do širokého okolí. Jak vidíte, bez černý je z mnoha ohledů nesmírně důležitou rostlinou naší krajiny s celou řadou přímých i nepřímých, rozhodně však vždy jednoznačně kladných vlivů na náš život. Naučme se vážit si tohoto otužilého keře a dopřejme mu místo v naší krajině i zahradě. Není náročný, rád se spokojí i s místem nedůstojným a okrajovým. Je to skromný velikán naší přírody.

PŘÍRODA 27

Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka

Mravenci Přibyslavi a okolí 10

Mravenec obrovský

Camponotus herculeanus Kamkoli na Přibyslavsku vyjdete do lesů, ať již na houby či jen tak na procházku, všude narazíte na větší či menší díry vysekané do kmenů živých smrků. Ty díry má na svědomí zejména datel černý, případně strakapoudi a žluny. Nesekají do kmenů jen tak, z nedostatku jiné zábavy, ale proto, aby se dobře najedli. V těch smrcích totiž hnízdí velcí mravenci a mají tam i spoustu velice chutných larev a kukel. Hnízda těch mravenců bývají docela rozsáhlá, a proto datel často vyklove do kmene celou linii děr. Díry na kmenech smrků spatříte pouze ve spodních částech, nejvýše tak do pěti – sedmi metrů. Nikdy ne výše. Mravenci totiž nikdy výše svá hnízda ve smrcích nebudují. Má to svůj důvod. Ti mravenci (je na čase uvést, že se jedná o mravence obrovského), přesto, že mají veliká a silná kusadla, jsou schopni hlodat pouze dřevo narušené hyfami houby poprašky (rod Coniophora), nejčastěji poprašky smrkové. A tato houba napadá pouze kořeny a jádro kmenů do výšky pěti až sedmi, maximálně deseti metrů. Uvidíte-li tedy na kmenech smrků vyklované díry, vzpomeňte si, že jsou to doklady složitých vztahů v lesním společenstvu. V tomto případě řetězce, jehož součásti jsou smrk ztepilý, houba popraška smrková, mravenec obrovský a datel černý, či jiní šplhavci. Mravenec obrovský (s krásným vědeckým jménem Camponotus herculeanus) patří

28 PŘÍRODA

Dělnice mravence obrovského

k největším mravencům Evropy. Dělnice s mohutnými hlavami dosahují délky 14 mm a samičky dokonce až 18 mm. Ovšem plodící samička (královna) může být delší dvou a půl centimetrů. Zbarvením jsou podobni lesním kupovitým mravencům, tedy hlava a zadeček jsou černé, hruď je červená či červenohnědá. Typickým životním prostředím mravenců obrovských jsou horské a podhorské jehličnaté lesy, běžně se vyskytují i v chladnějších pahorkatinách i v nižších, ovšem inverzních polohách. Ve vyšších horách (v Krkonoších, Jeseníkách nebo třeba v Alpách) se vyskytují až po horní hranici lesů. Odborníci řadí mravence obrovského mezi tzv. boreoalpinní druhy, tedy živočichy, kteří se vyskytují v severních oblastech Evropy a v horách ostatních částí Evropy. Areál jeho výskytu však sahá od jihozápadní Evropy přes Sibiř až do Japonska. Na Přibyslavsku, stejně jako v celé České republice, jsou tito mravenci hojní. Život mravenců obrovských je velmi zajímavý. Hnízdo zakládá zpravidla jen jedna mladá oplodněná samička, ale jsou známy případy, kdy hnízdo založilo několik samiček společně. Někdy dokonce dělnice do hnízda přivádějí (adoptují) čerstvě oplodněné samičky nalezené v teritoriu hnízda. Je-li v hnízdě plodných královen více, bývá hnízdo rozsáhlé (určitě k velké radosti datlů a strakapoudů) a je členěno do samoMravenci Přibyslavi a okolí 10

statných okrsků, v nichž žijí jednotlivé královny pouze s vlastními dcerami (dělnicemi). Silné hnízdo může obsadit i okolní stromy. Hnízdní teritorium pak bývá často rozsáhlé (měří až 130 m2) a zahrnuje deset i více hnízdních stromů (samozřejmě jen tehdy, jsou-li také napadeny houbou popraškou). Tyto stromy jsou navzájem spojeny podzemními chodbami vedoucími podél silných kořenů. Celková délka chodeb mezi hnízdy jednoho hnízdního komplexu mívá i několik stovek metrů. Na povrch země vylézají mravenci nenápadným, často skrytým otvorem. K rojení mravenců obrovských dochází podle nadmořské výšky a tohoročního vývoje počasí v květnu až červnu, a to v odpoledních hodinách za nejteplejších dnů. K páření dochází vysoko v korunách stromů na okrajích lesních světlin a pasek. Kladení vajíček probí-

Zde datel usilovně dobýval mravence obrovské

Mravenci Přibyslavi a okolí 10

há ve dvou etapách, a to na jaře a v plném létě. U mravenců obrovských je zajímavostí i délka jejich vývoje. Vývoj dělnice od vajíčka po vylíhnutí z kukly trvá běžně dvanáct měsíců. Vývoj samiček a samečků je ještě delší, během něj dokonce zpravidla dvakrát přezimují. Poprvé jako larvy a podruhé jako nezralí pohlavní jedinci; plně dospívají až třetím rokem. Jak dlouhý je to vývoj si uvědomíte při srovnání třeba s mravencem lesním (Formica rufa), u něhož vývoj dělnic i samiček trvá běžně jen šest až sedm týdnů. Jak jsme napsali výše, mravenec obrovský zakládá svá hnízda v jádrovém dřevě živých smrků, případně jiných jehličnanů. Bývá proto (zejména lesnickou veřejností) označován za škůdce dřeva. Pokud jste však četli pozorně celý text, jistě budete souhlasit s našim názorem, že tomu tak není, protože mravenci napadají výhradně dřevo znehodnocené houbou popraškou, tedy dřevo, které se již nehodí k technickému zpracování. Stejně tak nelze považovat za technické škůdce dřeva datly nebo strakapoudy, kteří se do kmenů smrků a jedlí za mravenci dobývají. Těch by si lesní hospodáři měli naopak vážit, protože jim ukazují, kolik stromů a v kterých místech je znehodnoceno popraškou a kam tedy směřovat lesoochranná opatření.

Detail hnízda mravence obrovského

PŘÍRODA 29

okrajů luk k jejich středu uhyne až 60 % chřástalích mláďat, naopak kosením od středu ke krajům se ztráty sníží nejméně o dvě třetiny. Dobytek zase často spásá a udupává vegetační kryt a chřástalové pastvinu opustí. Majitelé pozemků mohou pomoci chřástalům polním tím, že odsunou kosení částí luk s volajícími ptáky na konec července až polovinu srpna, tedy na dobu, kdy jsou kuřata obvykle již dostatečně velká, aby mohla sama uniknout před sekačkou. Také pastvu lze na místech obsazených chřástaly zahájit až v tomto období. Na podporu zemědělců, hospodařících v oblastech, kde se chřástal vyskytuje, byl vyhlášen dotační agro-environmentální titul „Ptačí lokality na travních porostech – hnízdiště chřástala polního“. Jeho hlavním

Klára Bezděčková

Chřástal polní Crex crex Milovníci večerních procházek mohou v tomto období zaslechnout poblíž luk a polí drsné cvrčivé volání chřástala polního, krásně vystižené i jeho zvukomalebným vědeckým jménem – Crex crex. Potřebují k tomu ale notnou dávku štěstí, protože početnost tohoto kdysi vcelku běžného ptáka v posledních padesáti letech silně poklesla, a to nejen v České republice, ale také v západní Evropě. Hlavní příčinou je intenzifikace obhospodařování travních porostů, která připravila tento druh o mnohá stanoviště. Proto je chřástal polní chráněn jak u nás (zákon o ochraně přírody), tak v celé Evropské unii (Směrnice o ptácích). Chřástal polní je velký asi jako koroptev, ale o něco štíhlejší. Samec, samice i mladí jedinci se od sebe příliš neliší. Mají krátký ocásek, silné nohy a hnědavé, na hřbetě tmavě skvrnité, zbarvení, na křídlech přecházející do rezava. Prachový šat mláďat je černý s černohnědým zobákem. Ze zimovišť v jihovýchodní Africe se k nám chřástalové polní vracejí na přelomu dubna a května. Brzy potom se začínají samci ozývat a umlknou zhruba v polovině července. Chřástalové hnízdí obvykle dvakrát ročně. V druhé polovině května snáší samice do jednoduchého hnízda na zemi kolem 10 vajec a 15 až 19 dní je sama zahřívá. Samec se o své potomky nestará a odchází lákat další samice. Kuřátka hnízdo brzy opouštějí, jejich matka je však ještě nějakou dobu vodí (údaje o délce tohoto období se liší,

30 PŘÍRODA

nejčastěji se uvádí kolem pěti týdnů). Hlavní potravou chřástala polního jsou drobní bezobratlí a také různá semena. Zpět na zimoviště se chřástalové vydávají v srpnu až říjnu. U nás obývá chřástal polní louky, pole, úhory nebo zaplevelené plochy, vzácně se může objevit i na lesní pasece nebo na okraji lidských sídlišť. Vyhledává zejména extenzivně a nepravidelně obdělávané nebo dlouhodobě nekosené louky s vyšší vegetací, v níž se může skrýt. Po pokosení nalézá útočiště v drobných krajinných strukturách, jako jsou např. křoviny, lemy vodotečí nebo kamenné snosy. Své úkryty opouští neochotně, proto jej spatříme jen velice vzácně. Největší nebezpečí představuje pro chřástala polního kosení a pastva v období hnízdění a nevzletných mláďat. Při sečení trávy dochází často k ničení hnízd a zabíjení kuřat zemědělskou technikou. Uvádí se, že při kosení od Chřástal polní

cílem je finančně motivovat zemědělce, aby své pozemky obhospodařovali pro chřástaly šetrným způsobem, a tím vytvořit příznivé podmínky pro hnízdění chřástalů a úspěšné vyvedení jejich mláďat. Na území mikroregionu Přibyslavsko byl dosud chřástal polní zaznamenán pouze u Dolní Jablonné. Za jakékoliv další informace o výskytu tohoto druhu na Přibyslavsku budou vděčni zoologové z Muzea Vysočiny Jihlava, členové pobočky České ornitologické společnosti v kraji Vysočina nebo zaměstnanci Agentury přírody a krajiny České republiky (Středisko Havlíčkův Brod či Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, ti podají i bližší informace o dotacích).

Použité zdroje: http://www.bioinstitut.cz/documents/chrastal.pdf [15. 6. 2011] http://www.birdlife.cz/index.php?ID=1023 [15. 6. 2011] Hudec K, Štastný K & kolektiv 2005: Fauna CR – Ptáci – Aves, díl II/1. Academia, Praha Hruška F. & Čutka M. 2010: Mapování hnízdního rozšíření chřástala polního (Crex crex) na Vysočině. www.cso.cz/vysocina.html [ 10.6.2011] Foto: www.luontoportti.com/suomi/images Chřástal polní

PŘÍRODA 31

Klára Bezděčková

Biologická ochrana zahrádek Léto je nejen obdobím dovolených, ale také pilného zahrádkaření, za něž jsme odměňováni šťavnatými výpěstky z vlastních záhonků a skleníků. K naší nevelké radosti však s námi úrodu mnohdy sklízejí i různí živočichové, kteří se k nám pozvali, jakmile ucítili, že je pomyslná tabule prostřená. A my jsme postaveni před rozhodnutí, zda nadále opečovávat své rostlinky zcela bez „chemie“ a produkovat tak potravu nejen pro sebe, ale i pro široké spektrum dalších živočichů, nebo zajít do nejbližší drogerie, nakoupit postřiky a se samozvanci zatočit. Je však možná i třetí cesta – biologická ochrana rostlin.

Je to jakási dohoda s přírodou. Při pěstování okrasných a užitkových rostlin totiž, často zcela neuvědoměle, závažně porušujeme přírodní rovnováhu. Podporujeme úzkou skupinu druhů, pozměněných navíc šlechtitelskými zásahy, na úkor druhů ostatních. Jenže v přírodě už je to tak zařízeno, že každý organismus je propojen složitou sítí ekologických vztahů s jinými organismy i s neživými složkami prostředí. Musí tvrdě bojovat o zdroje, čelit nemocem a zápolit s nepřáteli. Žádný organismus se nerodí jako škodlivý. Když ale najde nadstandardní podmínky a přemnoží se, začne nám ukusovat z krajíce a nastává problém. Užitkové zahrádky představují pro býložravé živočichy, ale také rostliny, houby a mikroorganismy, hodokvas, o němž by se jim v nenarušené přírodě ani nesnilo. Pokud použijeme hned proti prvním záškodníkům neselektivní

pesticidy (přípravky užívané k hubení nežádoucích organismů, které kromě cílových druhů zahubí i spoustu dalších), dílo zkázy je dokonáno. Přírodní rovnováha je narušena, druhová bohatost snížena a noví ujídači, zbaveni řady přirozených nepřátel (neboť mnozí z nich se vyrovnávají se zásahem daleko pomaleji), mohou zahájit druhou vlnu kolonizace. Při biologické ochraně se nesnažíme nežádoucí organismy vyhubit, ale s pomocí jiných organismů snižujeme jejich početnost na tolerovatelnou úroveň, tedy pod práh škodlivosti. Podporujeme proto přirozené nepřátele nezvaných hostů, a pokud podpora nestačí, dodáváme do prostředí další, specifické druhy mikrobů, parazitoidů (cizopasník, který na rozdíl od parazita svého hostitele nakonec zahubí) a predátorů. Biologická ochrana bývá často doplňována ochranou biotechnickou, tedy ta-

Ideální zahrada se spoustou úkrytů pro užitečné živočichy

32 PŘÍRODA


kovou, která využívá reakcí organismů na přirozené podněty, jakými jsou např. barvy, vůně nebo zvuky. K prostředkům biotechnické ochrany patří různé lapače, návnady nebo odpuzovače. Uvedené metody lze ještě kombinovat s ochranou mechanickou, především s různými typy zábran. A jak máme postupovat, chceme-li biologickou ochranu uplatnit v praxi? V první řadě se budeme snažit o to, aby naše zahrádka hostila pestrá společenstva živočichů. V takových společenstvech má totiž každý druh dostatek přirozených nepřátel, a ti mu nedovolí, aby se rozmnožil nad únosnou míru. Chránit rostliny nám pomáhají i ty nejméně nápadné organismy, např. bakterie, houby, hlístice, žížaly, roztoči, stonožky nebo chvostoskoci. Užiteční, přesněji řečeno nám užiteční, jsou i mnozí živočichové, které zahrádkáři na svých pozemcích nevidí zrovna

Zahrádka – nebo divoká příroda?


PŘÍRODA 33

rádi. Hlemýžď zahradní požírá vajíčka plzáků a spásá plevele, škvoři a některé druhy mravenců jsou velmi schopní lovci, účinně regulující stavy bezobratlých. Také tolik zlořečený krtek spořádá velké množství býložravého hmyzu a nikdy neokusuje kořínky rostlin, jak mu bývá často podsouváno. Ničitele úrody drží na uzdě i pavouci, sekáči, ploštice, síťokřídlí (např. známé zlatoočky), brouci (především střevlíci a slunéčka), blanokřídlí (zejména parazitoidi), obojživelníci, plazi (zvláště ještěrky), hmyzožraví ptáci a někteří savci (hlavně hmyzožravci a letouni). Aby se u nás tito živočichové cítili jako doma, potřebují dostatek úkrytů, jimiž mohou být kameny, kusy cihel či květináčů, hromádky listí a větviček nebo jen zarostlý kousek zahrady. Nebezpečné jsou pro ně některé pesticidy, zejména ty s širším spektrem účinku. Dojde-li i na takto vedené zahrádce k přemnožení některých organismů, je třeba posílit populace jejich přirozených nepřátel, případně dodat některé další druhy. Vysazování tzv. „užitečných“ organismů se osvědčilo nejen na zahradách, ale i ve sklenících a fóliovnících, v nichž lze vysoké druhové bohatosti dosáhnout jen velmi těžko. Na Přibyslavsku bychom se při pěstování některých rostlin bez těchto zařízení neobešli, a tak používání uměle pěstovaných či chovaných organismů, může hrát v ochraně našich kultur velmi významnou roli. Důležité také je, že přípravky biologické ochrany procházejí dlouhodobým testováním, a mohou obsahovat jen vysoce specifické organismy, neškodné pro necílové skupiny. Základem přípravků biologické ochrany mohou být jak mikroorganismy, tj. patogenní viry, bakterie a houby, tak makroorganismy, predátoři a pa-

34 PŘÍRODA

razitoidi z různých živočišných skupin (zejména členovci a hlístice). Mikrobiální přípravky se často aplikují podobně jako konvenční chemické preparáty, tedy postřikem. K nejvýznamnějším patří prostředky obsahující různé kmeny bakterie Bacillus thuringiensis (např. k hubení housenek). Podobným způsobem (zálivkou nebo postřikem) se vysazují i hlístice používané proti slimákům nebo larvám smutnic a lalokonosců. S dalšími živočichy je pořízení ještě snazší, pouze je umístíme do blízkosti cílového organismu. K nejrozšířenějším živočichům využívaným při biologické ochraně rostlin patří draví roztoči, nasazovaní proti škodlivým roztočům (např. sviluškám) a třásněnkám, parazitoidní „vosičky“ mšicomaři a „mušky“ bejlomorky, hubící mšice, a další parazitoidní „vosičky“ mšicovníci, specializovaní na mšice nebo molice. Podobně jako jiné k přírodě šetrné metody i používání biologické ochrany vyžaduje jistou dávku trpělivosti a snahy alespoň z části porozumět složitým vztahům, které panují v našem malém ekosystému. Toto úsilí bude odměněno zahrádkou plnou života a harmonie, poskytující nejen zdravou úrodu, ale i bezpečné útočiště a trvalé potěšení.

Výzva čtenářům Vážení čtenáři, i vy se můžete podílet na tvorbě Přibyslavského čtvrtletníku. Uvítáme od vás zejména příspěvky týkající se historie a přírody mikroregionu Přibyslavsko. Můžete však posílat i dosud nepublikovaná dílka literární, historické i současné fotografie či ilustrace. Redakce si vymiňuje výběr a zařazení příspěvků a jejich jazykovou úpravu. Za obsahovou stránku článku odpovídá autor a jeho postoje se nemusí vždy ztotožňovat s názory redakce. Příspěvky zasílejte poštou na adresu: Město Přibyslav Bechyňovo náměstí 1 582 22 Přibyslav. Na obálku výrazně uveďte PŘIBYSLAVSKÝ ČTVRTLETNÍK. Texty i obrázky můžete také poslat e-mailem, a to na adresu [email protected] a v kopii na adresu [email protected] Texty neformátujte a pište v běžném nastavení: Word, písmo obyčejné, Times New Roman, velikost 12 b. Fotografie posílejte ve formátu TIF nebo JPG v co největším rozlišení. Budete-li posílat více obrázků, pošlete každý zvlášť v samostatném mailu. Na spolupráci s vámi a na vaši tvorbu se těší redakční rada.


Výzva čtenářům

35

Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole

Kostel sv. Bartoloměje, Česká Bělá foto: M. Omes

Přibyslavský. čtvrtletník KULTURA HISTORIE PŘÍRODA 2011 ISSN Biologická ochrana zahrádek. Dvě bajky z Přibyslavska. Rekordy Přibyslavska

Recommend Documents