Přibyslavský čtvrtletník
kultura historie Cestou k Ronovu Z historie domu č. p. 56 Rašeliniště Přibyslavska
příroda
1
1
2009
ISSN 1803-7909
Přibyslavský čtvrtletník
kultura, historie a příroda Přibyslavska
1
ročník 8 číslo 1 2009 Přibyslav
1
Přibyslavský čtvrtletník kultura, historie a příroda Přibyslavska Vydává Město Přibyslav Registrace MK ČR E11152 ze dne 2. 2. 2001 ISSN 1803-7909 Redakční rada: Marie Pokorná Michael Omes Růžena Ročková Klára Bezděčková Pavel Bezděčka Vychází 4× ročně. Cena 30,- Kč www.pribyslav.cz/ctvrtletnik
Dobrý den, milí čtenáři a přátelé Přibyslavska Před Vámi se otevírá zcela nové, jarní číslo Přibyslavského čtvrtletníku. Slovo nové je zde tentokrát více než na místě. Inovací v něm najdete skutečně mnoho. Některé jsou patrné na první pohled (změna grafiky a úprava podtitulu názvu), ostatních si všimnete až po delší době (rozšíření působnosti na úroveň mikroregionu Přibyslavska). Hlavní idea, totiž přinášet čtenářům pestré spektrum zajímavých článků z oblasti kultury, historie a přírody v okolí našeho města, zůstala a nadále také zůstane zachována. Ve svých snahách navazujeme na myšlenky bývalého starosty, akademického sochaře Romana Podrázského, v jehož hlavě se celý nápad zrodil, a také na práci PhDr. Oldřicha Málka, který periodikum od roku 2001 po redakční stránce vedl. Každý z nás lidí je ale neopakovatelný originál a styl jeho práce svým způsobem nenahraditelný. Proto i nynější redakční rada bude pracovat svým „originálním stylem“ a já doufám, že naši práci oceníte a zůstanete i nadále Přibyslavskému čtvrtletníku věrni. S přáním příjemného počtení Mgr. Marie Pokorná vedoucí redaktorka slovo úvodem
5
Jiří Cenek
Básně
Cestou k Ronovu Bez lásky jdeme za svítání alejí, v srdci smutku hrot, baletka malá na mé dlani a já, nesmělý Pierot Teď s úklonou se zavlnila to vítr dýchnul v sukýnku, tvar lístků, vůně, barva bílá v tmavý kmen vryly vzpomínku na lásku v aleji těch stromů, noc, co se chýlívala ke dni, odraz hvězdy v rosy lomu, slova, která nezevšední Zde stávali jsme v dešti květů... Čas rozepnul již žití sponu lesk rosy ukryl za roletu přec, dík, baletko, za úklonu
6
kultura
Slova a kroky tisíc kroků vpravo, vlevo tisíc kroků vpřed i vzad, slovo, co bylo vysloveno, slovo, co zpět nelze brát i válka pro slovo se vede, tisíc marných životů krok za krokem vedle sebe zpívalo si do kroku pak Slovo dalo slovo Slovu, na lidskou zvěř ustal lov, na hruď připnem hrdinovu že umíral beze slov
Ta poušť ta poušť snad moře přešel by jsi snáz než život zavátý a bez oáz kde duše žízní a noc přináší chlad když loutna víry ztrácí prstoklad ta poušť kde bibličtí kdys pastýři dávní na Boží čekali požehnání byť oběť marnou provázel jen dým co příslibem byl sotva pravdivým ta poušť bez stínu, však žárem svým mě neděsí pokorné když následuji procesí, na konci cesty jednou najdu klid... To mlýny Boží přestaly už mlít
Básně
Jako městský člověk, pocházející z brněnského předměstí, jsem byl od dětství lákán přírodou. Nehledal jsem však dobrodružství v chlapeckých hrách svých kamarádů. Příroda byla pro mě více reminiscencí historie. Profesně jsem ale šel cestou ryze praktického života – pracoval jsem v oblasti ekonomiky a investic. Zaměstnání mě přivedlo i na Vysočinu a tak jsem několik let měl možnost poznávat půvaby tohoto kraje, kam se dodnes rád vracím. Tam někde snad vznikly mé první básně. Od mládí se zabývám vojenskou historií minulých století. Zvláště husitské války považuji za pozoruhodné období.
archiv Měst. muzea Přibyslav
Básně
Zde má své místo i starobylá Přibyslav, kde vojevůdcovou smrtí došlo k předělu v tomto slavném i tragickém úseku naší historie. Ale pokud listuji v historii bitev, vidím ten obraz vždy i z hlediska humanity. Tak vznikla i báseň, která je protipólem vítězných ód.
Poznámka redakce: Jiří Cenek se narodil roku 1939 v Brně, v současné době žije v Praze. Svoji tvorku publikuje na několika literárních serverech. Uvedené básně jsou vybrány z připravované sbírky.
Ilustrace Ronova s kamenným mostem od Rudolfa Ludmily (1872–1953)
kultura 7
Růžena Ročková
Jak jsme ji hledali Vím, zubem času všechno hezkne, ale ty cesty za chaloupkou našich snů stejně byly daleko nádhernější než nejsladší svatební cesta. Člověk totiž vychutnával krásy kraje a řízku s chlebem a ničím víc se nerozptyloval. Měli jsme od začátku celkem jasno: Vysočina nebo Šumava. Vyrazili jsme též do jižních Čech i na sever, ale to spíš jen pro pořádek. Potkávali jsme lidi většinou hodné, s pochopením pro blázny, ale taky vykuky, čímany, ba i mizery. Tak nám třeba v podhůří Šumavy nabídli v pohádkově krásné krajině pohádkovou hájenku, jenže za bezmála milion korun, což byla zkraje devadesátých let cena též pohádková – ba spíše nehorázná, a to tím spíš, že ta hájenka jim ani nepatřila, peníze si žádali za to, že nás tam nechají bydlet, neboť prý je nutně potřebovali na opravu restituovaného statku. Na Kutnohorsku zase usedlost za pouhých 760 tisíc korun. Oplývala dvěma místnostmi s propadlým stropem a k tomu hrdému pojmenování ji opravňovala jen rozviklaná židle na zápraží, zvoucí koupěchtivého zájemce k usednutí. Jenže hačneš – spadneš, a během uzdravování si snad zvykneš na ruinu i na cenu. A tak dál. Jen ty cesty by vydaly na knížku pro podivíny, hledající ráj na zemi. Už na nás doléhala únava a znechucení, když tu ejhle – telegram od sestřenice Lídy z Vysočiny. Byl vpravdě stručný: Mám, co chcete, přijeďte. Tak jo. Přijeli jsme, viděli i koupili. Vlastně ještě ne, ale plácli si. Chalupu že koupíme jak to leží a běží, tedy s nábytkem,
8
kultura
nástroji a nářadím, prostě vším, co po dědovi a babce zbylo. Za cenu dosti vyšší, než by logicky myslící člověk zaplatil, ale mluvte s blázny. A tak jsme se krom užitečných a pro chalupaření nezbytných předmětů stali budoucími majiteli dřevěné pračky, svazku koňských žíní, máselnice a spousty dalších, bezmála exotických věcí. Pak se rozjela kupovací mašinérie a za pár týdnů byla chalupa naše. Na hony (pouhých pět kilometrů) vzdálená od chaosu velkého světa, schovaná veprostřed úžasné krásy. Škoda jen, že v ní zbyly pouze dvoje falešné zuby po dědečkovi a „vykuchaná“ skříň od chladničky, dříve prosím, zcela funkční. Vím to moc dobře, protože báječně chladila, když jsem do ní ukládala lahodný mok na zapití „litkupu“. A to nám pan prodávající na rozloučenou uštědřil morální ťafku: „To víte, na Vysočině nejsou lidi vyčůraný jako Pražáci.“ Měl pravdu, nejsou. Až na výjimky. Z připravované knihy „Dík za mé neklidné stáří, aneb Vysočino, já tě miluju“
Jak jsme ji hledali
Pavel Bezděčka
Měsíční kukátko Když jsem byl ještě kluk, bydleli jsme v Olomouci, v prastarém domě v sousedství arcibiskupského paláce. Ten dům měl rozlehlou půdou přepaženou desítkami práchnivých trámů a za nimi byla hromada nejrůznějšího starého haraburdí. Pro kluka hotové poklady. K těm nejcennějším patřilo malé divadelní kukátko provedené v černé kůži s mosazným kováním. Když jsem ho našel, zatajil se mi dech radostí. Konečně jsem měl dalekohled, s jehož pomocí objevím život na měsíci! Rychle jsem setřel vrstvy nalepeného prachu a už jsem se drápal nahoru do vikýře zjistit kvality kukátka. Jaké to však bylo zklamání! Kukátko mělo skla mírně zakalená a obrázek byl rozostřený. Ani jsem nerozeznal, zdali hluboko pode mnou na lavičce v parku sedí paní či pán. A večer, když vyšel měsíc, jevil se v kukátku jako mléčně zakalená šišatá dýně. Jaká škoda! Ale kukátko to bylo krásné a já často koukal z vikýře na neostrý mléčný svět kolem. Tak jsem přišel na to, že dík nejasnému obrazu mohu vidět co chci. Tohle měsíční kukátko dalo mé fantazii křídla a já skrze něj viděl ty nejúžasnější země, kytky a zvířata. Také tropické bouře, bouřící sopky a mořské vlnobití jsem viděl. Kdo ví, kam se kukátko časem podělo?! Snad je má dnes jiný kluk. Já na ně však nezapomínám. Kdykoli je mi smutno, přikládám k očím to imaginární kukátko a myslím na něco krásného. Naposledy jsem použil svého měsíčního kukátka docela nedávno. Vracel jsem se večerním vlakem ze služební cesty, venMěsíční kukátko
ku mrzlo až to praštělo, ve vlaku byla zima a za okny tma. Spát se nedalo a ke čtení jsem nic neměl. Tak jsem „sáhl po kukátku“ a myslel na jaro. Tedy na březen, protože březen je začátek jara. Je to měsíc radosti. V březnu se všechno mění a je úplně jedno, jestli změna nastane hned počátkem měsíce nebo až po polovině. Hlavní je, že přijde. Tak třeba změna barev: kdybyste celý březen mohli koukat na Vysočinu z výšky takových dvaceti kilometrů, zjistili byste, jak rychle vyklízí pozice dosud převládající bílá a mizí před útokem hnědých, žlutých a zelených barev. Viděli byste, jak se rybníky a potoky zbavují svých ledových krunýřů a nechávají slunci zalesknout se ve svých zelenavých vodách. A z výšky běžného smrtelníka? Nu přeci mechy jsou zelenější než kdy dřív. Pod suchou, mrazem spálenou a sněhem zválenou trávou se dá tušit revoluční kvas nové zeleně. Osluněné svahy začínají žloutnout náporem podbělů a pod keři na krajích lesa se na kvetení připravují poupata fialek, aby květy za pár dnů mohly oslavit konec zimy. Jakmile v březnu nastane obrat k lepšímu, vyčkejte ještě dva tři dny a potom se vydejte na výlet. Hned si uvědomíte další ohromnou změnu. Zimní ticho je to tam! Na každém stromě, v kdejakém keři i hluboko v lese, všude se přestal dodržovat zimní klid. Kdejaký opeřenec si píská, jak ho napadne! Ani ve vzduchu není klid. Tady, tam a ještě támhle visí nad polem skřivánek, o patro výš kejhají letící husy a vysoko nad nimi krouží a samozřejmě křičí nějaký dravec. To je tedy nápor! V květnu, až tady budou i tuláci, kteří létají zimovat daleko na jih, bude pravděpodobně všelikého zpěvu v přírodě víc. Ale nic se nevyrovná březnovému křiku radosti z přečkané zimy.
kultura 9
Třetí velkou změnou, kterou přináší březen, je pohyb. Oko pozorovatele, které přes zimu poněkud ochablo zhýčkáno rovnoměrným pohybem padajících vloček a občasnými přelety havranů a vrabců, se nestačí divit. Nad hlavou i pod nohama, vše se začíná hýbat. Jistě, v červnu to bude na každém metru trávníku jako na Václaváku, ale to přijde jaksi pozvolna, to už budeme zvyklí. Teď nás však dokáže nadchnout každá čejka svými kousky z letecké akrobacie, brhlík obíhající kmeny stromů ve spirálách hlavou dolů, kos vytahující z krtiny svou první letošní žížalu, mouchy létající podél sluníčkem vyhřátých zdí domů, babočka paví oko plácající se na okně nebo první včelky pravidelně létající na Pavel Bezděčka
Proč se nevyplácí křičet Na malém potoku, co teče od obce Hřiště k Ronovu, býval rybník. Tedy spíše rybníček. Už je to dávno a dnes to neplatí. Jdete-li po silničce nad potokem, uvidíte jen ohromná křoviska a pod nimi jakýsi hlinitý val. To je zbytek hráze, co kdysi zadržovala vodu. Na té hrázi, skryta okolními keři, stála prastará vrba. Její našikmený kmen byl široký a mozolnatý, po celé délce rozpuklý. Ta puklina se směrem dolů rozšiřovala a odhalovala prostornou dutinu, vystlanou suchoučkým listím. Výtečná skrýš pro zvířátka, báječný domeček. O tenhle vrbový domeček se kdysi rozpoutal nesmiřitelný boj. To bylo v době, kdy tu ještě po rybníku zbývala alespoň mělká vodní louže. Jednou zjara sem přiletěl kačer. Byl sám a kachničku si
10 kultura
vnitrostátní lince Úly – Rozkvetlé Kočičky. A když si lehnete do trávy, zjistíte, že tam, co za chvíli vykvetou fialky, lozí mravenci, kousek dál se valí jakýsi černý brouk, hned vedle leze po loňském stéble slunéčko a nad hlavou létá roj jakýchsi divných „komárů“, čili tipliček. Březen je úchvatný měsíc. Život během něj teprve začíná pulzovat, ale ve skutečnosti je tenhle nesmělý nástup revolucí, jaká nemá v dějinách lidského rodu obdoby. Když píšu tyhle řádky, vládne ještě zima a příroda je sevřena do mrazivého krunýře. Díky svému měsíčnímu kukátku jsem se však mohl odpoutat od reality a podívat se do března. Máte také takové kukátko? teprve hodlal najít. Vrbový domeček na hrázi se mu hned zalíbil a tak začal s jeho úpravou. Vyčistil vchod i dno dutiny a na suché listí nanosil hromádku suché trávy. Když to všechno udělal, vydal se na průzkum tůně a také najít něco k snědku, však si to zasloužil. Kačer byl pryč jen pár chvil, když tu se na staré hrázi objevil zajíc. Přivandroval zdaleka, snad až od Borové, a byl velice unavený. Když uviděl dutinu vystlanou suchým listím a trávou, hupl do ní a v tu ránu blaženě usnul. Nespal však dlouho. Po nějakém čase se do domečku vrátil pan domácí. Když kačer uviděl na svém hnízdečku zajíce, nastalo pozdvižení. Vzbudil jej a takto se do něj pustil: „Co tu děláš, ušatče? Okamžitě zmiz! To je můj domeček. To já jej objevil a obsadil!“ Probuzený zajíc chvíli jen tak mžoural a potom otráveně mávl tlapkou. „Co na mne křičíš, placatý zobáku? Vidíš přece, že je to můj domeček! Kdopak tu leží? Ty, nebo já?“ Proč se nevyplácí křičet
„Co to povídáš za nesmysly?“ podivil se kačer. „Jak můžu ležet ve svém domečku, když běhám po venku a sháním něco na zub? Hmmm……, vlastně do zobáku.“ „Tak to vidíš,“ opáčil se zadostiučiněním zajíc. „Po okolí trajdáš, na žaludek myslíš, ale starat se o domov, to ne! A potom přijdeš a mne, domácího, z pelíšku vyhazuješ. Copak už na světě není spravedlnost?!“ rozlítil se naoko zajíc a klidně se roztahoval v kačerově domečku, jako by mu opravdu patřil. „To se mi snad jenom zdá. To nemůže být pravda!“ rozkřičel se kačer z plných plic. „Takový zlosyn, zloděj a povaleč se dovolává spravedlnosti! Jakpak to při-
jde, aby ten, kdo nic nedělá, si užíval a druhý, pracovitý, aby pak trpěl? Vždyť já ten domeček našel a upravil. Veškeré větve a kameny jsem z dutiny odnosil, heboučkou trávou a listím ji vystlal. To abych připravil pokojík pro hezkou kačenku, kterou sem chystám přivést.“ Zajíc, když uslyšel ten hlasitý nářek kačeří, vyskočil a zle zasyčel. „Přestaň už kvákat, hlupáku. Křičíš, jako by tě na nože brali. Ještě tě liška či jestřáb uslyší a je s námi oběma konec. Prostě jsi prohrál, protože já jsem z nás silnější a nepřej si, abych se s tebou utkal. Leť prostě jinam, já už se odtud nehnu. Vždyť i já se oženit chystám a cože lepšího bych mohl své paní na-
Ilustrace Anežka Kunstárová
Proč se nevyplácí křičet
kultura 11
bídnout než domeček útulný, kačením sluhou uklizený,“ dodal zajíc posměšně a chystal se znovu zalehnout. Jemine, to neměl říkat. To tedy kačera teprve rozčílilo a ten začal křičet, že by jej slyšeli až na kopci. Dříve však, než se jeho křik natolik ztišil, aby mu bylo alespoň trošku rozumět, praskla nedaleko v křoví suchá větvička a vedle kačera se jako duch objevil veliký lišák. „Dobrý den, přátelé,“ protáhl líně a lehce se uklonil oběma rivalům. „Už zdálky slyším, že se tu něco děje a tak si říkám, copak je nového v mém krásném revíru? Kdopak to tu křičí a mé vzletné myšlenky ruší? To musím vyšetřit. A tak mne tady máte!“ První se z leknutí vzpamatoval zajíc a jakkoli vyděšen, snažil se zachránit situaci. „Omluvte nás, pane revírní. Jakousi drobnou při jsme tu měli, ale už je to v pořádku. Tady přítel vše pochopil. Teď odletí a zase bude klid. Nikdo už nebude rušit vaše skvělé myšlenky.“ Jenže kačer, který nerozpoznal vážnost situace, místo aby před lišákem ulétl, rozhořčeně spustil. „Jaképak pochopil? Nic jsem nepochopil. Ty dřepíš v mém domečku a já že mám odletět? Slyšíte to také, liško? Slyšíte toho drzého zajíce? No řekněte něco!“ „Zajisté slyším,“ odvětil poněkud trhaně lišák, snažící se nevyprsknout smíchy nejen nad celou situací, ale zejména pro to oslovení »liško«, kterým jej kačer uctil. „Co tedy mám dělat? Poraďte mi, liško. Nebo nás rozsuďte,“ žadonil kačer, pořád si nevědom vážnosti situace. „Soudit vás? No to snad ne! Cožpak jsem nějaký soudce z lidu?“ odvětil lišák. Potom se podíval na kačera zkoumavě a navrhl: „Poradit. Poradit vám
12 kultura
ale mohu, můj milý příteli. Pojďte se mnou tady opodál, na druhou stranu hráze. To aby zajíc mé rady neslyšel. A vy,“ obrátil se k zajíci, „vy tu počkejte dokud se nevrátím. I vás potom vyslechnu.“ S těmito slovy se lišák otočil a následován přitroublým kačerem zmizel v hustém křoví. „No tedy! To bylo o fous,“ vyhrkl pro sebe vyděšený zajíc. „Tady nezůstanu ani minutku. S takovým lišákem mazaným za zády bych tu stejně dlouho neobstál. A tento domeček? Na něm mi vůbec nezáleží. Cožpak ten kačer ukřičený opravdu nepochopil, že zajíci takových pelechů nemají a že touží po volném nebi nad hlavou? Jen bych tu v klidu přespal a šel bych zas dál. Ech, ten ukřičený hlupák!“ S těmito slovy zajíc vyskočil z vrbového domečku a utíkal, co mu síly stačily. Netrvalo dlouho, ve křoví to lehce zašustilo a lišák stál před vrbou. Když zjistil, že zajíc tu na něj nečeká, mávl jen tlapou. „Večeře mi tedy utekla. Nevadí. I tak mohu být spokojen. Vždyť kachnu k obědu nemívám každý den,“ řekl si a stulil se na suchou trávu do uklizeného pelíšku.
Proč se nevyplácí křičet
Pavel Bezděčka
Starý dobrý březen „Tak už tu máme zase březen,“ chce se mi zvolat radostně. „Cože je na tom tak radostného?“, opáčili byste v okamžení. „To je po únoru normální a navíc to znamená, že jsme zase o rok starší. Na to se můžete spolehnout!“ „No, právě!“, zajásal bych a hned bych dodal: „To je totiž ohromné, že se máme na co spolehnout!“ Neboť na co už se, lidičky, v dnešním poblázněném světě, můžeme spolehnout? Skoro na nic. Vše je zpřeházeno a neuspořádáno, až jde hlava kolem. Jaksi jsme si zvykli na takové to trošku zasmrádlé pohodlíčko. Nyní, abychom se na stará kolena stali dravci s okem ostřížím, jimž žádná změna neunikne; gepardem rychlonohým, jenž všechno stíhá a zmijí lstivou, jež se v tlačenici vyzná a nenechá se jen tak přišlápnout, neřku-li rovnou převálcovat. Jen považte! Kdysi mi stačil jízdní řád na spoustu let, protože když už se změnil čas odjezdů či příjezdů, tak jen o několik minut a cena jízdenky byla stabilnější než měna. Dnes nevím, zda příští měsíc nebude trať zrušena, ani kolik si musím předplatit, abych měl nárok na budoucí slevu. Dřív jsem přesně věděl, kde mají jaké pivo a za kolik, protože stejné pivo a za stejné peníze jsem tam pil léta. Dnes hospodští nestačí přepisovat cenu a já už vůbec netuším, zda točí Krušovice, co mají na štítu nad vchodem, Smíchov podle tácků na stolech, Budvar podle sklenic a nebo Kozla, podle podoby hostinského. Starý dobrý březen
Každého roku, než si zvyknu na letní čas, přijde podzim a čas je zase normální. Jenže, kdo se v tom vyzná, co je dnes normální? A navíc se mi vždycky zdá, že ten nový, ten nenormální čas, letí ještě splašeněji, než ten starý, co už neplatí. „Všechno je jinak“ – je motto doby a zcela evidentně tyhle manýry už chytlo i počasí, jež boříc vše zažité, pranic se nestará o naše názory. Rekord stíhá rekord a katastrofy se navzájem předhánějí. Není-li tedy úžasné, že chod měsíců dosud nikdo nezpochybnil? Že po únoru opět přichází březen a po něm (doufejme) nastane duben?! A proto radostně volám: „Tak už tu zase máme březen! Starý dobrý březen!“
kultura 13
Pavel Bezděčka
Pohádka o tom, proč jsou kachny různě zbarvené Vydáte-li se na jarní procházku kolem Sázavy k Jabloňáku, určitě na řece či na rybníku uvidíte divoké kachny. Na první pohled rozlišíte pestrého samečka od hašteřivé, ale nenápadně zbarvené samičky. Víte, proč tomu tak je, proč jsou kachny tak rozdílně zbarvené? Nevíte? Tak poslouchejte. Náš příběh začíná velice dávno. V těch dobách ještě žili králové, kteří vládli malým i velkým, dnes už většinou zapomenutým královstvím. Tenkrát s nimi na hradech žilo početné služebnictvo, zbrojnoši a kuchaři, podkoní a všelijaká další hradní čeládka. V podhradí žili nejrůznější řemeslníci a umělci, v okolních vesničkách pak rybáři, rolníci a dřevorubci. V lesích přebývaly rusalky a čarodějnice, a v horách skřítkové. Prostě všechno to mělo řád a nikdo nezlobil. Tedy, nutno přiznat, že čarodějnice občas zlobily, ale takové jsou holt čarodějnice. S tím už každý počítal. Nikdo však nepočítal s tím, že bude zlobit dospělá dcera krále Rybníkového království. Ta princezna se jmenovala Anička, tak jí aspoň říkal taťka, tedy pan král. Maminka královna jí říkala trošku důstojněji Anna a služebnictvo přidávalo ještě její titul. Princezně Anně se však i to zdálo málo důstojné. Jednou listovala v jakési latinské knížce a od té doby trvala na tom, aby jí říkali Vznešená Anas. Nu, to by ještě nebylo tak zlé. Horší bylo, že Anička, ačkoli byla již plnoletá, se nechtěla vdávat. A to víte, v malém a chudém království se jaksi počítá s tím, že se princezna šikovně vdá za prince
14 kultura
z velkého království. Nebo, že si ji vezme alespoň nějaký slušně zaopatřený šlechtic. O nápadníky neměla Anička nouzi, protože byla velice krásná. Měla sněhobílou pleť, jakou se pyšní všechny krásné princezny. Měla i dlouhé zlaté vlasy, drobnou nožku a útlý pas. Navíc byla chytrá. A to až moc. Právě proto se jí nechtělo do světa ani do vlastního rodinného života. Vždyť u rodičů jí nic nechybělo! Tedy, Aničce nechybělo nic, ale panu králi se tenčily královské úspory, a proto by hrozně rád viděl holku dobře vdanou a zajištěnou. Nešťastný král Rybníkového království tedy sháněl ženichy, kde se dalo. Posílal posly na všechny světové strany, vypouštěl poštovní holuby s malinkatými obrázky Aničky a pilně korespondoval se všemi králi okolních království. Nebylo týdne, aby Aničce nepředstavili nějakého nového nápadníka. Mladí i staří, hubení i tlustí, chytří i hloupí a skoro všichni navíc bohatí! Ohromný výběr, ale Anička nechtěla žádného. Na každém něco našla. „Tenhle rytíř je hrozně hlučný, poplašil by moje papoušky! Nechci ho!“ Nebo: „Támhleten je o hlavu menší než já, to je přece směšné! Pošlete ho pryč!“ A také: „Všimli jste si, jak je ten princ pihatý? A pihy já nesnáším!“ Nikdo Aničce nevyhovoval. A tak pozvolna řady nápadníků opadaly, až se zdálo, že už žádný další nepřijde. Jednoho dne sebral tatínek, tedy pan král, všechnu svoji odvahu (to víte, dělat závažná rozhodnutí mohou jen odvážProč jsou kachny různě zbarvené
Ilustrace Anežka Kunstárová
livci), nasadil si korunu (to aby svým slovům dodal vážnosti) a řekl princezně: „Aničko, takhle to dál nejde. My už tě dál živit nemůžeme. Naše pokladna je prázdná. Místo toho, abys nám výhodnou svatbou pomohla, se jen válíš v peřinách s knížkami a mlsáš drahé dobrůtky. Proto nařizuji: vdáš se za prvního bohatého nápadníka, který překročí práh našeho hradu.“ „Ale tatínku, jak si můžu vzít úplně neznámého člověka? Co když si vůbec nebudeme rozumět? Dej mi alespoň šanci, abych jej mohla vyzkoušet. Pokud uspěje a třikrát vyhoví mému vkusu, vezmu si ho.“ „Dobře, Aničko. Vždyť víš, že si s maminkou přejeme, abys byla šťastná,“ vyhrkl pan král spokojený, že se to obešlo bez křiku a už upaloval do hradní kuchyně, jestli tam kuchaři nezbyla troška rumu. Netrvalo dlouho a ke hradu dorazil silný průvod zbrojnošů doprovázejících krásného mladého prince, který se přišel ucházet o Aničku. Pocházel z nesmírně vzdáleného království a proto přijel tak pozdě. Jeho království však bylo bohaté Proč jsou kachny různě zbarvené
a princ sebou přivezl mnoho cenných darů. Král i královna se blahem doslova rozplývali a také Anička mohla být spokojená. Vždyť místo krásného mladého prince mohl přijet nějaký bohatý panovačný stařec! Ale Anička radost neměla. Z domu se jí prostě nechtělo. A ještě k tomu tak daleko! Proto trvala na třech zkouškách společného vkusu. První den nařídila princi, aby jí nazítří přinesl kytici květin, které se mu nejvíc líbí. Princ si celý večer lámal hlavu, má-li zvolit růže, mečíky nebo hortenzie. Potom dostal spásný, ale nečestný nápad a podplatil královského zahradníka. Když princ ráno vstoupil do trůnního sálu s ohromnou kyticí bílých lilií, pan král doslova vykřikl úlevou, protože věděl, že Anička na bílé lilie nedá dopustit. Druhý den měl princ přinést užitečný předmět provedený v princezniných oblíbených barvách. Tentokrát princ neváhal ani chvilku. Brzy se od podplacené služky dověděl, že princezna ráda čte a že miluje hnědou a zelenou barvu. Celou noc pracovali nejlepší klenotník a nejšikovnější brašnář z podhradí a ráno
kultura 15
Anička dostala nádherně provedený kožený obal na knihy, zdobený překrásně broušenými smaragdy a jaspisy. Král uvěřil, že když princ dvakrát uspěl, určitě zvládne i poslední zkoušku. Proto na třetí den nechal připravit velkou zahradní slavnost u příležitosti oznámení princeznina zasnoubení. Anička souhlasila a hned oznámila třetí zkoušku. Princ musí uhodnout její vkus a musí na zahradní slavnost přijít ustrojený podobně jako ona. Tentokrát už princ nepotřeboval radit ani uplácet. Okamžitě zaměstnal všechny krejčí, brašnáře, ševce a klenotníky z podhradí. Vsadil na to, že princezna má vytříbený vkus, když miluje bílé lilie, pravou kůži a zelené drahokamy. Druhý den přišel na slavnost v nádherně vypracovaných šatech z nejjemnější hnědé kůže a zeleného sukna. Na nohou měl až po kolena vysoké, temně rudé boty. Přes ramena měl přehozen pláštík bělejší než padlý sníh a jeho husté černé vlasy, spadající až na ramena, byly ozdobeny zlatou síťkou posetou nesčíslným množstvím broušených smaragdů. Když se otočil, až oči přecházely! Král, královna a všichni hosté oněměli úžasem. Jen princezna ne. Seděla zde zahalena do lněného pláště tak velikého, aby nebylo vidět jak je oděna pod ním. I její hlava byla zakryta širokánskou kapucí. To už se k ní všichni přítomní, i pan král s královnou a cizí princ, obrátili s nevyslovenou otázkou v očích. Nyní nastala její chvíle. Anička vstala a s vychytralým úsměvem odhodila plášť. Slavnostní společnost oněměla podruhé. Anička tu stála s rozpuštěnými vlasy a bosa, oděná v obyčejném pytli, jako nějaká pasačka vepřů. Věděla, že s tímhle princ nemohl počítat. Přelstila ho! Přelstila všechny a zvítězila! Teď už se nemusí vdávat!
16 kultura
Jakmile si to její táta, tedy pan král, uvědomil, chudák úplně zavrávoral. Konečně pochopil, že jeho dcera s ním hraje nepoctivou hru a zklamaně, i s paní královnou, odešel. Rychle a tiše se vytratili všichni hosté. Vždyť bylo jasné, že ze zásnub nebude nic. V královské zahradě za chvíli zůstali jen zklamaný princ a zlobivá princezna. Vtom se celé nebe zatáhlo temnými mraky a rozpoutala se nesmírná bouřka s blesky a hromy, jaké nikdo nepamatoval. Když bouřka skončila, vyběhlo služebnictvo do zahrad, ale prince ani princeznu zde nenašli. Zato na rybníčku objevili dva neznámé vodní ptáky. Samička byla velice nenápadná. Její hnědé peří připomínalo pomačkaný bramborový pytel. A sameček? Ten byl velice krásný. Jeho záda jakoby zdobil bělavý plášť, zatímco břicho a hruď byly hnědé. Nohy měl temně červené a hlavu i s krkem pokrývala zářivá smaragdová zeleň. Kdo ví, co se tenkrát vlastně v královské zahradě odehrálo. Jisté však je, že od těch dob nazývají vědci všechny divoké kachny společným rodovým jménem Anas. Snad na památku chytré, ale neposlušné princezny Aničky.
Proč jsou kachny různě zbarvené
Stejně jako všechno široko daleko kolem nás, mají také domy svoji historii, tedy jakousi pomyslnou paměť vrytou do hloubi svých základních kamenů. Ta bývá často úzce spjata a provázána s osudy rodin, které je obývají. A tak je tomu i v případě domu č. p. 56, který byl po téměř dvě staletí spojován s rodinou Klusáčkovou. „Rod Klusáčků pochází z Polné. Tam již v husitských válkách byli Klusáčkové, a když byl Viktorin z Kunštátu obležen v Třebíči, jakýsi husitský hejtman Klusáček přitáhl k Třebíči se svým vojskem a Viktorinovi pomohl z obležení...“ píše ve svých vzpomínkách na dětství paní Zdeňka (roz. Klusáčková). Do jaké míry jsou však tyto informace pravdivé, lze dnes jen velmi těžko posoudit. Jisté ale je, že rod Klusáčků se v Přibyslavi řadí k těm nejstarším. Ze zápisu v Kronice Přibyslavské vyplývá, že už před rokem 1654 vlastnil dům č. p. 108 jistý František Klusáček. Společná historie rodiny Klusáčkovy a domu č. p. 56 se začíná psát na samém konci 18. století, kdy tuto nemovitost od rodiny Hornešů koupil Václav Klusáček. Nastěhoval se do něj společně s manželkou Alžbětou a synem Jakubem. Ten se později, stejně jako jeho otec, vyučil řezníkem a roku 1823 zřídil v domě řeznictví a také hostinec s názvem „U Kubínů“. Pojmenování odpovídalo
jedné z lidových forem křestního jména Jakub a sloužilo zároveň Přibyslavákům ke snazší orientaci mezi místními nositeli jména Klusáček. Toto přízvisko domu i jeho majitelům zůstalo nastálo a jak vyplývá ze vzpomínek jedné z pamětnic, ne každý z něj byl nadšený: „Dědeček1 se pro to vždycky zlobil. Náš Jarka2, když byl malý, si říkal Kubínek. Dědeček mu vždycky říkal, ty jsi Klusáček a ne Kubínek, ale Jarkovi se Kubínek asi o moc víc líbilo, protože se s dědečkem přel, že on je Kubínek...“ Když bylo Jakubovi 25 let, oženil se s Kateřinou Pagovou, dcerou významného a zámožného přibyslavského občana Jana Paga, který byl rovněž příslušníkem cechu řeznického. Společně měli devět dětí. Rodinný majetek přešel později na prvorozeného syna Aloise (*1825). Také on pokračoval v rodové tradici – vyučil se řezníkem a po získání výučního listu „šel jako každý pořádný tovaryš na vandr“3. Do rodného města se vrátil v roce 1848, oženil se s Annu Musilovou, vdovou po rychtářovi z Německé (dnes Dolní) Jablonné a „přestěhovali se načas na rychtu. Hospodařili tam nějakou dobu, ale pak ji prodali a vrátili se zpět do Přibyslavi, kde převzal Alois po otci řeznictví a hostinec“4. Měli spolu několik dětí, (dvě dcery byly z prvního manželství) mezi nimi také syna Františka (ten později postavil a provozoval hotel Klusáček). Manželka Anna ale předčasně zemřela na tyfus. Mezi lidmi se tenkrát říkalo, že její smrt zavinil jeden z pohřebních obyčejů. „V té době se z průjezdu dnešního hostince vypravovaly pohřby ze všech domů ležících směrem k bývalé Polenské bráně. Bylo zvykem dávat pod rakev pecen chleba, z něhož si pak pozůstalí po kousku odlomili a snědli.“5
1. Alois Klusáček (1825–1910), syn Jakuba Klusáčka, zakladatele hostince a řeznictví “U Kubínů“. 2. Jaroslav Klusáček (1901–1966), vnuk Aloise Klusáčka, poslední majitel domu a hostince
před znárodněním v padesátých letech. 3. Z rodinných pamětí (sepsala Zdeňka roz. Klusáčková). 4. Tamtéž. 5. Z rodinných pamětí (Zdeňka Klusáčková).
Marie Pokorná
Z historie domu č. p. 56
Z historie domu č. p. 56
historie 17
Nakolik je tato verze pravdivá, je dnes již jen těžko zjistitelné. Faktem zůstává, že Alois ovdověl a jeho druhou ženou se stala o šestnáct let mladší Marie Schwarzkredlová z Havlíčkovy Borové.6 Do Přibyslavi přišla ve svých dvaadvaceti letech, tedy v roce 1863 a dle dochovaných svědectví to byla nejen výborná kuchařka „neboť jako dcera z myslivny musela strojit hostiny při honech“7, ale také velká „parádnice“ a obdivovatelka Karla Havlíčka Borovského.8
V této době, tedy ve druhé polovině šedesátých let 19. století, zmítaly Evropou neustálé mocenské spory, mezi nimi také několikaletý svár Rakouska s Pruskem o nadvládu nad německým územím. Vypukla tzv. Prusko–rakouská válka, kterou Rakušané nakonec prohráli.9 „Lidi se moc báli Prajzů,10 kteří obsadili celé Čechy a Moravu. Přišli také do Přibyslavi. Ubytovali se v hospodě a jelikož měl Alois hodně žen v domě, měl strach, že by jim vojáci mohli ublížit. A tak ženy schoval ve sklepě. Vzaly si tam peřiny a jídlo
Dům č.p. 56 uzavírá blok deseti domů na jižní straně Bechyňova náměstí, stav 16. 3. 2009 foto: Michael Omes
6. Později se s rodiči přestěhovali do hájovny Nejdku u Žďáru nad Sázavou, kde její otec zastával funkci revírníka knížete Dietrichsteina. 7. Z rodinných pamětí (sepsala Zdeňka roz. Klusáčková). 8. Vnučka Zdeňka ve svých pamětech vzpomíná: „Babička mě měla velmi ráda, jméno mi dala po Havlíčkově dceři, byla jeho
18 historie
velkou ctitelkou a také potom všude, kde kmotrovala děvčeti, museli mít Zdenku.“ 9. Prusko-rakouská válka v roce 1866 byla vyústěním dlouholetého soupeření o převahu v Německu. Rakousko bylo nakonec poraženo, rozhodující bitva se odehrála 3. července 1866 u Hradce Králové. 10. Lidové označení pruských vojáků
Z historie domu č. p. 56
a vchod zarovnaly škopkama. Nakonec se ukázalo, že Prajzi žádnému nic neudělali a že mají rádi pivo. A tak ženy jedna po druhé vylézaly z úkrytu a šly pomáhat do hospody obsluhovat. Jedna z nich pak dostala na památku od vojáků peníz.“ Vzpomíná ve svých pamětech paní Zdeňka na jedno z neradostných období, které Čechy postihlo. Ale vraťme se zpět k Aloisi Klusáčkovi, kterému se v roce 1871 narodil druhý syn, Bedřich.11 Tohoto „ušatého a pihovatého kluka“12 poslali rodiče po absolvování místní „měšťanky“ do školy v Ústí nad Orlicí, aby si zlepšil své jazykové znalosti. Brzy odtamtud přešel do Prahy na Reálnou školu. Nakonec odešel do učení do Jihlavy k řeznickému mistrovi Procházkovi. Když získal výuční list, odešel za prací opět do Prahy. Díky strýci Kettnerovi, u kterého zpočátku také bydlel, se mu podařilo najít práci, se kterou byl nadmíru spokojený. „Řezníci si vždycky hodně vydělávali a přitom se o stravu nemuseli starat, ani o byt. Každý, dokud byl svobodný, bydlel a stravoval se u mistra. My jsme nevěděli co s penězma. Koupil jsem si nové šaty a hodinky s řetízkem a když jsem jel domů, sehnal jsem i krásný zimník, to všichni v Přibyslavi na mě koukali…“13 vzpomínal později na své pražské působení Bedřich Klusáček. S oblibou také vyprávěl o svém kamarádovi řezníku Řáčko-
vi. „Jeden bez druhého neudělal téměř ani krok. Chodili spolu taky k muzikám, na posvícení a na poutě. Jednou se stalo, že se na posvícení zdrželi tři dny. ‚Copak já, já jsem tancoval, ale jak to mohl vydržet Řáček tři dny jen sedět a pít, tak tomu se divím.‘ Řáček netancoval, ale bez svého kamaráda z posvícení neodešel.“14 Do Přibyslavi se natrvalo vrátil v dvaceti pěti letech a 5. května 1896 se oženil s Marií Rozsypalovou.15 Dle dochovaných svědectví se prý jednalo o „svatbu veselou se spoustou pěkných darů“.16 Ženich přijel v kočáře taženém bílými koňmi, čímž u mnohých dívek vzbudil nemalou závist. O dva měsíce později (29. června) převzali novomanželé rodinnou živnost a také hostinec, který měl do té doby v pronájmu strýc Kettner.17 Obchod stejně jako pohostinství pod jejich vedením velmi dobře prosperovaly, což přispělo k rozhodnutí radikálně dům přestavět. K realizaci tohoto nápadu přizvali manželé Klusáčkovi známého přibyslavského zednického mistra Josefa Pecháčka.18 Stavba trvala několik let a definitivně byla dokončena v roce 1911.19 Manželé Klusáčkovi měli šest dětí (čtyři dcery a dva syny), pokračovatelem rodinných tradic se stal nejstarší syn Jaroslav (*1901). Vyučil se ve Vídni řezníkem, v Praze absolvoval Obchodní ško-
11. Další syn Jaroslav se vyučil strojníkem a poté vystudoval v Brně průmyslovou školu. Za prací odešel nejprve do Vídně (zde mimo jiné vstoupil mezi prvními do „družstva cvičenců Sokola“), později byl zaměstnaný v Adamovských strojírnách. Zde se také oženil a zůstal natrvalo. 12. Z rodinných pamětí (sepsala Zdeňka roz. Klusáčková). 13. Z rodinných pamětí (Zdeňka Klusáčková). 14. Z rodinných pamětí (Zdeňka Klusáčková). 15. Po ukončení zákl. školy strávila 3 roky u strýce v Bulharsku a rok také pobývala ve Vídni
16. Z rodinných pamětí (Zdeňka Klusáčková). 17. Rodiče byli už staří, hostinec proto pronajali, ovšem pouze do té doby, než se jejich syn Bedřich ožení. 18. Zednický mistr Josef Pecháček (1855–1922) V Pamětní knize m. Přibyslavi se píše: „Josef Pecháček se zasloužil o rozvoj města tím, že jeho přičiněním byla v krátké době vystavěna Ronovská ulic. Byl váženým občanem a společensky milým mužem, přímé povahy a jednání.“ (www.kzmpribyslav.estranky.cz) 19. Do té doby dům nedoznal žádných výrazných změn.
Z historie domu č. p. 56
historie 19
lu a také praxi v podniku velkouzenáře Seidla & Rodovského.20 Po návratu do Přibyslavi se oženil s Františkou Kubovou z Nížkova a převzal po otci živnost a také hostinec. V této době, tedy na sklonku 30. let minulého století, se už ale nad Československem začala pozvolna stahovat černá mračna, což nakonec vyústilo v doposud největší válečný konflikt – druhou světovou válku. Ale i v takovéto obtížné době bylo v hostinci živo, řešily se zde aktuální politické otázky: stav armády na frontách, zprávy londýnského rozhlasu a ke konci války zde údajně obědval i jeden z vysokých německých generálů, když městem projížděl při kontrole zákopů.21 Později nemohly samozřejmě chybět ani velkolepé a bujaré oslavy vítězství v květnových dnech roku 1945. Doba nabyté svobody byla však velmi krátká a po vládě nacistické přišla záhy vláda komunistů, která velmi tvrdě zakročila proti živnostníkům. V padesátých letech tak Klusáčkovi přišli o svůj řeznický obchod, který byl z nařízení úřadů zrušen a hostinec přešel nejprve pod Komunální služby a později jej převzala Jednota. V roce 1959 byl Jaroslav Klusáček společně se svoji manželkou a rodinou perzekvován a tento objekt jako jeden z mála domů v Přibyslavi zcela znárod-
něn. V sedmdesátých letech byl dům dle tehdejších trendů opraven – původní fasáda byla okopána a nahrazena brizolitem. Navrácení objektu v roce 1990 se už Jaroslav, který byl po řadu let komunisty nejrůznějšími způsoby perzekvován, nedožil. Zemřel v roce 1966. V průběhu devadesátých let byl dům za velkého pochopení dcer Jaroslava Klusáčka a technické pomoci Ing. arch. Jiřího Soukupa opraven tak, aby co nejvíce odpovídal vzhledu z roku 1911. Byl zde také znovu instalován znak z původní fasády, který v roce 1993 zrekonstruoval Petr Máša. V roce 2000 přešel dům do vlastnictví nových majitelů, čímž se v jeho staleté historii začala psát další, zcela nová kapitola ...
20. Léta strávená v Praze ho později inspirovala k mnoha změnám a novinkám. Například k tomu, že číšník v hostinci musel nosit oblek.
21. Rozhovor s paní Libuší Dvořáčkovou (roz. Klusáčkovou) ze dne 15. února 2009.
20 historie
Původní zvonek z řeznického krámu (archiv rodiny Klusáčkovy).
Z historie domu č. p. 56
Klára Bezděčková
Rašeliniště na Přibyslavsku Rašeliniště patří k nejpozoruhodnějším prvkům naší krajiny. Jsou to zvláštní ekosystémy, tvořené suchozemskými společenstvy, která žijí na trvale zamokřených stanovištích. Následkem dlouhodobého zvodnění a nedostatečného přístupu vzdušného kyslíku jsou na rašeliništích potlačeny rozkladné procesy, produkce biomasy převažuje nad jejím odbouráváním a odumřelá organická hmota se hromadí. Tento proces, někdy nazývaný rašelinění nebo rašelinotvorba, vede ke vzniku tzv. humolitů, zemin s vysokým podílem organické hmoty, mezi něž patří slatiny, slatinné zeminy a rašeliny. Rašeliniště jsou příkladem tzv. azonálních ekosystémů, tzn., že se mohou vyskytovat i mimo hlavní oblast svého rozšíření, severskou tajgu. V minulosti bylo vytvořeno mnoho klasifikací rašelinišť, zohledňujících různá kritéria, žádná však nebyla přijata bezvýhradně. Tradičně se rozlišují tři základní typy rašelinišť – slatiniště, rašeliniště přechodová a vrchoviště. Slatiniště se vyskytují především v místech s vysokou hladinou podzemní vody nebo v okolí pramenišť, mají konkávní (proláklý) tvar, jejich reakce je zásaditá nebo neutrální a dominují zde především ostřice. Vrchoviště se často vyskytují ve vyšších polohách, mají naopak konvexní (vypouklý) reliéf, jejich reakce je kyselá a k dominantním složkám rostlinných společenstev patří rašeliníky, suchopýry a borovice. Jak už název napovídá, přechodem mezi oběma typy jsou rašeliniště přechodová. V současRašeliniště na Přibyslavsku
nosti se rašeliniště často dělí podle úživnosti (trofie) na minerotrofní (slatiniště a přechodová rašeliniště), sycená hlavně spodní vodou bohatší živinami a ombrotrofní (vrchoviště), sycená především vodou srážkovou. Některá rašeliniště vznikla již v posledním glaciálu (v poslední době ledové, zhruba před 13000 až 10000 lety), jiná jsou podstatně mladší. Odlišné typy rašelinišť jsou domovem rozdílných společenstev organismů. Některé chladnomilné druhy, které se u nás rozšířily v průběhu čtvrtohorního zalednění, našly po skončení ledových period útočiště právě na rašeliništích nebo v horách. Poněvadž zde kontinuálně přežívají od posledního glaciálu, nazýváme je glaciálními relikty. Příkladem takového glaciálního reliktu je mravenec rašelinný (Formica picea), jemuž je v tomto čísle věnován samostatný článek.
Detail rašeliniště
příroda 21
Pro svou výjimečnost se rašeliniště stávají vyhledávaným předmětem vědeckého výzkumu. V České republice se výzkumem rašelinišť zabývá několik skupin biologů na univerzitách, ve výzkumných ústavech a v muzeích v Čechách i na Moravě. Intenzívní průzkum a dokumentaci rašelinišť Českomoravské vrchoviny provádějí již řadu let i botanici a zoologové z Muzea Vysočiny Jihlava. Rašeliniště bývají i předmětem ekonomických zájmů. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byla ve snaze převést přírodně zamokřené plochy na zemědělskou půdu většina rašelinišť na Českomoravské vrchovině odvodněna či zalesněna, což vedlo k nevratnému poškození nebo zániku rašelinných ekosystémů. Další rašeliniště byla závažně narušena nebo zcela zničena těžbou rašeliny, která je technicky i zemědělsky ceněnou surovinou.
Na Přibyslavsku patří rašeliniště a rašelinné louky k nejcennějším ekosystémům, zvyšujícím druhovou bohatost území. Jedná se výhradně o rašeliniště minerotrofní, která jsou na celém území Českomoravské vrchoviny mnohem rozšířenější než rašeliniště ombrotrofní. Nejvýznamnější rašelinné ekosystémy na Přibyslavsku se nalézají především severozápadně od Přibyslavi, na území Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. V minulosti byly nepochybně součástí rozsáhlých rašelinných komplexů, navazujících na ekologicky vůbec nejcennější rašeliniště Českomoravské vrchoviny, Dářská rašeliniště. Dvě nejzachovalejší části jsou v současné době chráněny jako maloplošná zvláště chráněná území. Jsou to přírodní rezervace Branty a přírodní památka Mlýnský potok a Uhlířky.
Ukázka rašeliniště
22 příroda
Rašeliniště na Přibyslavsku
Branty
borníček hnědý (Saxicola rubetra). Žije tu i několik druhů drobných savců, za Přírodní rezervace Branty je součástí všechny uveďme rejska obecného (Sorex Chráněné krajinné oblasti Žďárské vr- araneus) a rejska malého (Sorex minutus). chy. Nachází se v údolí pramenné části Branteckého potoka, asi 1 km severovýchodně od obce Malá Losenice, v nadmořské výšce kolem 600 m. Vyhlášena byla v roce 1984 k ochraně komplexu vlhkých, na prameništích zrašelinělých luk. I přes svou nevelkou rozlohu – její výměra je něco málo přes 3 ha – hostí tato lokalita řadu chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. K nejatraktivnějším a ochranářsky vysoce ceněným rostlinným druhům vlhkých luk patří orchideje. Na Brantech jich roste hned pět druhů: prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata), pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a bradáček vejčitý (Listera ovata). Můžeme tu uvidět i další chráněné druhy rostlin, např. masožravou rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a všivec ladní (Pedicularis sylvatica). Typickou součástí zdejších rostlinných společenstev jsou dále např. vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), tolije bahenní (Parnassia palustris), zábělník bahenní (Comarum palustre), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), dětel kaštanový (Chrisaspis spadicea) nebo starček potoční (Tephroseris crispa). Na lokalitě žijí silné populace obojživelníků, především skokana hnědého (Rana temporaria), skokana zeleného (R. kl. esculenta) a ropuchy obecné (Bufo bufo). Vzácněji zde zastihneme i čolka horského (Triturus alpestris) a rosničku zelenou (Hyla arborea). Na lukách můžeme spatřit ještěrku živorodou (Zootoca vivipara) a příležitostně i zmiji obecnou (Vipera berus). Na lokalitě hnízdí řada ptáků, mj. Prstnatec májový i linduška luční (Anthus pratensis) a bramRašeliniště na Přibyslavsku
příroda 23
Mlýnský potok a Uhlířky Také přírodní památka Mlýnský potok a Uhlířky leží na území Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Najdeme ji asi 1,5 km východně od obce Vepřová v nadmořské výšce kolem 550–600 m. I toto chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1984. Předmětem ochrany je přirozeně meandrující potok s břehovými porosty olšin a lučními společenstvy zrašelinělé nivy. V horní části chráněného území, zaujímajícího plochu o málo větší než 6 ha, se nachází enkláva rašelinných luk s mokřadními ostřicovými společenstvy. Na nich rostou vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), zábělník bahenní (Comarum palustre), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), starček potoční (Tephroseris crispa), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a další typické mokřadní druhy rostlin. Potok obývají mnozí bezobratlí, z obratlovců např. mihule potoční (Lampetra planeri), vranka obecná (Cottus gobio) a pstruh obecný potoční (Salmo trutta m. fario). Na přilehlých loukách se mů-
24 příroda
žeme setkat se skokanem hnědým (Rana temporaria), skokanem ostronosým (Rana arvalis), ropuchou obecnou (Bufo bufo), čolkem horským (Triturus alpestris), slepýšem křehkým (Anguis fragilis), ještěrkou živorodou (Zootoca vivipara) a místy také se zmijí obecnou (Vipera berus). Hnízdí zde střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), konipas horský (Motacilla cinerea), linduška lesní (Anthus trivialis), pěvuška modrá (Prunella modularis) a další druhy ptáků. Lokalita je domovem i několika druhů drobných savců, mj. rejska obecného (Sorex araneus) a rejsce vodního (Neomys fodiens). Chráněna jsou i všechna další rašeliniště na Přibyslavsku. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. jsou totiž v České republice rašeliniště obecně chráněna jako tzv. „významný krajinný prvek ze zákona“. Tato kategorie byla vytvořena na ochranu těch částí přírody, které nedosahují parametrů pro vyhlášení za zvláště chráněné území, nicméně z hlediska ekologického, geomorfologického či estetického jsou hodnotnou součástí krajiny, utvářejí její typický vzhled a přispívají k udržení její stability.
Rašeliniště na Přibyslavsku
Pavel Bezděčka
Harmonia – nové slunéčko v naší přírodě Slunéčka, lidově zvaná též sluníčka, berušky či berunky, patří k nejoblíbenějším broukům, alespoň u široké veřejnosti. Poněkud jinak je tomu již mezi odborníky na hmyz – entomology. Přesto, že na území naší republiky je známo 80 druhů slunéček, je jen málo bohatých ucelených sbírek těchto estetických brouků a bylo napsáno málo monografií věnovaných jejich rozšíření, způsobu života a jejich chování. Přitom význam
slunéček ve všech typech suchozemského prostředí je velký. Larvy slunéček i dospělí brouci se živí dravým způsobem. Loví a konzumují drobný méně pohyblivý hmyz, zejména fytofágy, kteří se vyskytují na rostlinách ve velkém množství a mají tendence k masovým výskytům (tzv. přemnožení). Početná společenstva mšic, mer či molic mohou rostliny oslabovat, omezovat a přispívají u nich k šíření nejrůznějších chorob
Variabilita zbarvení harmonií
Harmonia – nové slunéčko v naší přírodě
příroda 25
a plísní. Slunéčka svojí intenzivní predací eliminují počty fytofágů a významně tak, zejména při své vlastní vysoké početnosti, přispívají k rovnovážným vztahům v osídlené biotě. Vysokého predačního tlaku, který jsou slunéčka schopna vyvíjet na kolonie sajících fytofágů, si již velmi dávno všimli lidé a slunéčka začali využívat k tzv. biologické ochraně svých kulturních rostlin. Dodnes jsou proto slunéčka odchovávána v laboratořích a ve velkých počtech jsou následně vysazována do skleníků, fóliáků, sadů, zahrad a vinic. Přestože slunéčka řadíme spíše k malým druhům brouků, můžeme, podle druhové příslušnosti, odlišit slunéčka drobná, střední a velká. Právě ty větší druhy byly a jsou dosud především vyhledávány k biologické ochraně, protože jsou žravější. Tak si specialisté již před desítkami let povšimli asijského slunéčka s vědeckým jménem Harmonia axyridis (viz obrázek). Jeho domovinou je východní Asie, od pohoří Altaj přes jižní Sibiř a Čínu směrem na východ až po Japonsko. Dospělí brouci tohoto druhu patří mezi slunéčky k obrům, protože dosahují velikosti od 6 do 9 mm. Jejich zbarvení je velice variabilní a proto bylo popsáno několik barevných forem. Za nejběžnější bychom mohli považovat tu, která nám připomí-
26 příroda
ná naše slunéčko sedmitečné, neboť na červenooranžových krovkách má černé tečky. Není jich však jen sedm, ale rovnou devatenáct. U jiných forem slunéčka – harmonie se tečky slévají do větších skvrn, případně černá barva zakryje téměř celé krovky, až na nich zůstanou jen drobné červené skvrnky. Tato proměnlivost je dána teplotou, při níž se brouci líhnou z kukel. Pokud je teplota nízká, tečky jsou vetší nebo se slévají do skvrn. Je-li teplota při líhnutí vysoká, černé tečky jsou drobné nebo úplně mizejí. Velmi dobře lze u harmonií odlišit pohlaví brouků. Samečci totiž mají horní pysk (ploška nad kusadly) bílý, kdežto samičky černý. Velké a žravé larvy harmonií lze také velmi dobře odlišit od larev ostatních našich slunéček. Nejen, že jsou velké, ale jsou celé černé s výraznými oranžovými trny po bocích zadečkových článků. Trny na horní straně těla larvy jsou černé. Všechny tyto znaky můžete kontrolovat na přiložených fotografiích. Možná vás právě teď napadlo, proč vám tady vysvětluji znaky jakéhosi asijského slunéčka s dovětkem, že se liší od našich domácích druhů. Nu, činím tak proto, že slunéčko Harmonia axyridis dnes již nežije pouze ve východní Asii, ale také v Americe, ve velké části Evropy a dokonce i u nás. Může za to samozřejmě člověk a hlavně, jak jsem uvedl výše, Harmonia – nové slunéčko v naší přírodě
jeho snaha biologickým způsobem chránit své kulturní rostliny. Již v 80. letech minulého století byla tato velká slunéčka v ohromných množstvích chována a následně vypouštěna na pole v Severní Americe. Velmi dobře se zde aklimatizovala a následně se již samovolně rozšířila téměř po celých Spojených státech amerických a do jižní části Kanady. Ve stejné době byly harmonie vysazovány do skleníků a sadů i v Evropě, zejména v Nizozemí, Belgii a Německu. V roce 2004 se objevily i ve Velké Británii a během tří let tento ostrov téměř celý obsadily. Populace z Německa a Beneluxu se dále šířily také kontinentální Evropou a v roce 2006 byly první invazivní harmonie nalezeny i u nás. Velmi dobře létají a proto se během tří let rozšířily po celém našem území a přes nás se posunuly na území Slovenska a Polska. Ovšem letové schopnosti nejsou jediným předpokladem rychlého šíření harmonií.
Daleko důležitějším faktorem šíření je jejich ohromná plodnost a konkurenceschopnost. Dospělí brouci žijí zpravidla 30 až 90 dní, ale v literatuře jsou záznamy o jedincích, kteří se dožili tří let. Zatímco ve své původní domovině, tedy ve východní Asii, mají harmonie pouze dvě generace za rok, v Americe, Evropě a všude, kam byly zavlečeny, mívají generací dokonce až pět. Když k tomu přidáme vysoké snůšky vajíček (samička tohoto druhu jich za život naklade až dva tisíce oproti několika stům, která naklade samička slunéčka sedmitečného), máme tu ohromnou armádu velkých žravých slunéček šířící se nezadržitelně krajinou. Harmonie si ve své žravosti nevybírají speciální kořist a na rostlinách napadají vše živé. Žerou nejen mšice a mery, ale také vajíčka motýlů či dravé larvy jiných slunéček a zlatooček. Když je na rostlinách hmyzu nedostatek, vrhají se i na pyl a nektar květů, nebo na slad-
Harmonie klade vajíčka
Harmonia – nové slunéčko v naší přírodě
příroda 27
kou šťávu plodů. Nejčastěji se harmonie zdržují na stromech. Můžeme je nalézt v parcích, světlých hájích, stromořadích a zejména v sadech. Se zvláštní oblibou navštěvují hrušně a v teplých oblastech zase vinnou révu. To se již dostávám k prvním negativům, které invazi harmonií doprovázejí. Tito brouci jsou totiž schopni poškozovat dozrávající ovoce a vinařům mohou dokonce zkazit kvalitní víno. Harmonie, stejně jako ostatní slunéčka, se totiž chrání proti svým nepřátelům hořkými alkaloidy a páchnoucím metoxyparazinem (jistě jste někdy vzali slunéčko sedmitečné na dlaň a ono se vám „odměnilo“ kapičkami žluté páchnoucí tekutiny). Pokud se větší množství harmonií skrývá ve zrajících hroznech, jsou spolu s nimi při vinobraní sebrány, odvezeny a vylisovány. Takový mošt je nechutný a víno z něj velmi špatné. Druhou nepříjemností, která postihuje daleko více lidí, je hromadné zimování harmonií. S příchodem zimy se tito ozdobní brouci shromažďují často ve velkých množstvích a vyhledávají vhodné úkryty před zimou. Doma ve východní Asii takto harmonie vyhledávají pukliny ve skalách nebo dutiny pod kůrou starých velkých stromů. V naší civilizované krajině jsou jim náhradou naše domy, kaple a jiné stavby. Zejména ty se světlou omítkou a na vyvýšených místech. Před blížící se zimou pronikají harmonie i do bytů, lodžií a půd, často ve stovkách až tisících kusů. Taková nezvaná návštěva, která k vám na podzim vnikne, může být opravdu nepříjemná. Nejvíce problémů však přinášejí harmonie odborníkům, ať již entomologům nebo specialistům z ochrany přírody. Ti totiž harmonie vnímají jako cizí vetřelce, kteří ve své žravosti ničí a vybíjejí naše původní druhy slunéček. Jak
28 příroda
Larva harmonie
ukazují příklady z Ameriky a Kanady, v oblastech se silnou populací invazivních harmonií opravdu dochází k oslabení populací původních druhů slunéček. A jak je to se slunéčkem Harmonia axyridis na Přibyslavsku? Dosud zde nebylo nalezeno. Nejbližší ojedinělý nález pochází od Havlíčkova Brodu, potom až z Velkomeziříčka a Třebíčska. Můžete být tedy úplně první, kdo s příchodem jara tohoto nezvaného vetřelce na Přibyslavsku objeví. Na přiložených obrázcích najdete dosti znaků, podle kterých můžete harmonie odlišit od našich běžných slunéček a nezapomeňte hlavně, že harmonie jsou opravdu velké a mimořádně kulatě vypouklé. Najdete-li je, dejte nám vědět do Muzea Vysočiny Jihlava. Velmi rádi vaše hlášení ověříme a zařadíme do naší databáze živočichů Českomoravské vrchoviny. Nejlepší bude, když nám zavoláte na čísla 724 285 355 nebo 567 573 894, případně pošlete mail na adresu bezdecka @muzeum.ji.cz – na tuto adresu můžete poslat i digitální fotografii vašeho nálezu. Můžete také nalezenou harmonii zavřít do nějaké krabičky či sklenice a pak nám dát vědět. Poznámka na závěr: Podle řecké mytologie byla Harmónia dcerou krásného boha války Área a bohyně lásky Afrodíté. Snad proto jsou tito krásní brouci tak bojovní a plodní. Harmonia – nové slunéčko v naší přírodě
Klára Bezděčková & Pavel Bezděčka
Mravenci Přibyslavi a okolí 1 Mravenec rašelinný Formica picea
Mravenci patří díky své všudypřítomnosti a sociálnímu způsobu života k nejznámějším skupinám hmyzu. Na souši se s nimi můžeme setkat téměř všude. Zdaleka nejvíc druhů mravenců žije v tropech a subtropech. U nás je druhová rozmanitost mravenčí fauny nižší, ale i tak mravenci tvoří nepřehlédnutelnou složku našeho živočišstva. Ekologický vliv mravenců je ohromný. Spolu s člověkem patří mravenci k několika málo živočichům, kteří dokáží aktivně pozměňovat své životní prostředí. Hrají významnou roli v obracení půdy, podílejí se na rozkladných procesech, obohacují nezralé půdy organickými látkami, rozšiřují semena rostlin i spóry hub. Krom toho patří k největším predátorům bezobratlých a některé druhy působí i značné hospodářské škody. Všichni mravenci jsou dnes řazeni do jediné velké živočišné čeledi, Formicidae. Na celém světě bylo dosud popsáno téměř 12,5 tisíce druhů mravenců. Nejstarší známí mravenci, lépe řečeno jejich fosílie uchované v jantaru, pocházejí z období křídy (stáří 120 milionů let). Mohutný rozvoj zaznamenali mravenci v třetihorách (před 70 miliony lety), kdy se stali dominantní skupinou blanokřídlého hmyzu. Snad nejzajímavější je na mravencích způsob jejich života. Mravenci jsou tzv. eusociální živočichové. To znamená, že žijí v koloniích, tvořených jednou nebo Mravenci Přibyslavi a okolí 1
Formica picea
několika plodícími samičkami (královnami) a jejich různě starými dcerami, dělnicemi. Dělnice jsou menší, neplodné samičky, které pečují o své mladší sourozence i matku, shánějí potravu, budují hnízdo, brání je před nepřítelem, zkrátka zajišťují všechny činnosti nutné k úspěšnému přežívání kolonie. Mladé plodné samičky, princezny, a samečci se objevují jen ve zralých koloniích, obvykle jen jednou do roka. Proč tomu tak je, nedokázali dlouho vysvětlit ani vědci. Po dlouhých diskuzích se dnes většinou kloní k názoru, že klíčovou roli hrají především genetické a ekologické faktory. Na území České republiky bylo dosud zjištěno 105 druhů mravenců, na území Českomoravské vrchoviny v současnosti žije 81 druhů. V okolí Přibyslavi nebyla fauna mravenců dosud důkladně zkoumána, nicméně bylo zde zaznamenáno několik pozoruhodných a ohrožených druhů, jimž bude věnován tento seriál. Jedním z nejzajímavějších živočichů, žijících v okolí Přibyslavi, je nepochybně mravenec rašelinný (Formica picea). Tento černý, výrazně lesklý mravenec se v Evropě vyskytuje pouze lokálně,
příroda 29
na velmi chladných stanovištích. Těmi jsou téměř výhradně rašeliniště, jejichž historie sahá až do dob pleistocénního zalednění. Od té doby (tj. asi 10 až 12 tisíc let) zde přežívá a je tedy glaciálním reliktem, žijící vzpomínkou na doby ledové. Nízkým teplotám je také velice dobře přizpůsoben, jeho tělní tekutiny mrznou až při -27 °C. Detailní rozšíření mravence rašelinného dnes není přesně známo, poněvadž se nedávno ukázalo, že původní „mravenec rašelinný“ je tvořen minimálně dvěma velmi podobnými, tzv. sesterskými druhy. Proto byl rozdělen na druh Formica picea, žijící v Evropě, na Kavkazu a v oblasti západní Sibiře a druh Formica candida, obývající všechna pohoří střední Asie, Hornoaltajský region, Tibet, Mongolsko, Bajkalský region a východní Sibiř. Také biologie tohoto druhu nebyla dosud podrobně prozkoumána. Dodnes se přesně neví, co tvoří hlavní složku jeho potravy, jakým způsobem se šíří, nebo které faktory prostředí jsou pro něj limitující. Na území naší republiky byl mravenec rašelinný dosud zaznamenán v Krušných horách, na Šumavě, v Českém lese, na Třeboňsku, Českomoravské vrchovině, Českolipsku a v Lužických horách, v nadmořských výškách 250–1060 m. Naše populace hnízdí obvykle v trsech (tzv. bultech) mechů či ostřic, výjimečně i v trsech borůvčí. Tvar hnízd je velmi proměnlivý. Základem hnízda bývá komplex drobných dutin mezi stélkami mechů či stébly a listy ostřic. Uprostřed hnízda mravenci i přezimují. Vlastní hnízda bývají někdy až do výšky 20 cm navýšena kupkami z rostlinného materiálu přineseného z okolí (včetně jehlic smrků). Mravenec rašelinný neobsazuje lokalitu nikdy rovnoměrně, ale jeho hnízda
30 příroda
bývají nahloučena jen do jednoho nebo několika míst. Počet hnízd se v těchto místech pohybuje od čtyř do šedesáti na 50 m2 a jejich minimální vzdálenost může být jen 0,5 m. I když jsou mravenci rašelinní velmi agresivní živočichové, se svými sousedy téhož druhu se nečekaně dobře snášejí. S největší pravděpodobností je tomu tak proto, že hnízda téhož shluku jsou obývána příbuznými nebo dokonce příslušníky jediné kolonie. Dělnice mravence rašelinného bývají občas využívány otrokářským mravencem loupeživým (Formica sanguinea). Dělnice mravence loupeživého během svých letních nájezdů na hnízda mravence rašelinného odnášejí uloupené kukly do svých vlastních hnízd, kde se z nich následně líhnou dělnice – otroci. Tak se mohou dělnice mravence rašelinného dostat do značně nestandardních podmínek. Stává se, že hnízdo mravence loupeživého leží mimo vlastní rašeliniště na osluněných a suchých místech. Je s podivem, že i v takových poměrech jsou dělnice chladnomilného mravence rašelinného schopny nejen přežívat, ale ještě i úspěšně pečovat o kolonii svých otrokářů. V okolí města Přibyslavi byl mravenec rašelinný dosud nalezen na několika rašelinných lokalitách nacházejících se mezi Přibyslaví, Žďárem nad Sázavou a Sobíňovem, např. u Velkého Dářka, dále u Žďáru nad Sázavou, u obcí Račín, Radostín, Peršíkov a Sobíňov. Není však vyloučeno, že při důkladném průzkumu mokřadů budou odhalena ještě další místa, obývaná tímto nádherným, vzácným a dosud málo prozkoumaným živočichem.
Mravenci Přibyslavi a okolí 1
informační rychlovka
Členové nové redakční rady Mgr. Marie Pokorná – rok narození: 1982 Povolání: moderátor / redaktor Životní krédo: „CHTĚL BYCH neznamená nic, ale CHCI tvoří dějiny.“ Zastává pozici vedoucí redaktorky a odpovídá za blok „Historie“. Michael Omes – rok narození: 1968
Povolání: konstruktér / dnes místostarosta města Životní krédo: „Nemysli si pořád, že všechno musíš prožít, stačí jen pozorovat a to bez klidu nejde. Největší milostí pro nás, kteří to potřebujeme, je umění dívat se a vidět.“ (Karel Čapek) Odpovídá za ekonomické a technické zázemí časopisu, kontakt s radnicí, propagaci a šíření.
Růžena Ročková – rok narození: 1939 povolání: redaktorka – dnes v důchodu životní krédo: ... (přísně tajné) Odpovídá za jazykovou úpravu textů, spoluodpovídá za blok „Kultura“. RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D.
rok narození: 1965 povolání: zooložka v Muzeu Vysočiny Jihlava životní krédo: „Bez humoru není naděje.“ (W. Saroyan) Odpovídá za blok „Příroda“.
Pavel Bezděčka – rok narození: 1952
povolání: kurátor zoologických sbírek v Muzeu Vysočiny Jihlava životní krédo: „Zvedni pohozenou květinu a přiletí motýl.“ Odpovídá za grafiku, sazbu a spoluodpovídá za blok „Kultura“.
nová redakční rada
31
Brzkov Česká Bělá Dlouhá Ves Havlíčkova Borová Jitkov Krátká Ves Malá Losenice Modlíkov Nížkov Nové Dvory Olešenka Oudoleň Pohled Přibyslav Sázava Slavětín Stříbrné Hory Šlapanov Velká Losenice Vepřová Věžnice Žižkovo Pole
Kamenný středověký most a kaplička poblíž mlýna Lutrián vynikají svou krásou zejména v jarním období (Věžnice – foto M. Omes)