UVÁDÍ NOVÝ FILM FILIPA RENČE
PŘÍBĚH LÁSKY A VÁŠNĚ na motivy stejnojmenného románu Josefa Kopty
REŽIE: FILIP RENČ
SCÉNÁŘ: EDUARD VERNER, FILIP RENČ, ZDENĚK ZELENKA
PREMIÉRA: 27. 11. 2008
DISTRIBUTOR:
www.hlidac47.cz www.falcon.cz
PRODUCENT:
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI:
PARTNEŘI PREMIÉRY:
DISTRIBUTOR
TVŮRCI: REŽIE: FILIP RENČ SCÉNÁŘ: EDUARD VERNER, FILIP RENČ , ZDENĚK ZELENKA NA MOTIVY STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU JOSEFA KOPTY ŠÉFPRODUCENT: JAROSLAV KUČERA ŠÉFDRAMATURG: IVAN HUBAČ PRODUKCE: ILONA JIRÁSKOVÁ KAMERA: KAREL FAIRAISL HUDBA: JIŘÍ ŠKORPÍK STŘIH: JAN MATTLACH ZVUK: ZDENĚK TAUBLER ARCHITEKT: ZDENĚK FLEMMING VÝTVARNÍK KOSTÝMŮ: ROMAN ŠOLC CASTING: SOŇA TICHÁČKOVÁ, IVAN VORLÍČEK UMĚLEČTÍ MASKÉŘI: LUKÁŠ KRÁL, HELENA PETŘINOVÁ POMOCNÁ REŽIE: PETR HARTL DRAMATURG: LÍDA HUSTOLESOVÁ VEDOUCÍ DRAMATURG: JAN OTČENÁŠEK HERCI: KAREL RODEN – JOSEF DOUŠA LUCIA SIPOSOVA – DVOJROLE ANNY DOUŠOVÉ A FRANTIŠKY VÁCLAV JIRÁČEK – HROBNÍK FERDA VLADIMÍR DLOUHÝ – KOSTELNÍK BÁRTÍK DÁLE HRÁJÍ: Norbert Lichý, Zdeněk Dušek, Vladimír Kulhavý, Luboš Veselý, Zuzana Šavrdová, Radka Fiedlerová, Veronika Forejtová, Veronika Dobešová, Emma Černá, Martin Myšička, Jiří Zapletal, Jan Holík, Tomáš Šolc, Jindřich Bonaventura, Milan Riehs, Petr Pelzer, Michal Slaný, Rudolf Kubík, Petr Bláha, Miroslav Babuský, Ludmila Koucká, Ester Honsová, Roman Hybeš, Jan Sedal, Jakub Kohák, Jiří Chlumský aj.
ÚVOD K FILMU HLÍDAČ Č.47:
Láska umí bolet, asi tak by se dal jednou větou charakterizovat milostný příběh o lásce, vášni, smrti a trestu, který vypráví nový český film Hlídač č.47. Distribuční film vznikl na motivy románu Josefa Kopty. Scénář k filmu Hlídač č. 47 je poslední scenáristická práce známého scenáristy Eduarda Vernera, který zemřel v roce 2003. Eduard Verner ve svém textu vyzdvihl téma bolestného údělu člověka, který, ovlivněn a poznamenán hrůznými válečnými zážitky, doufá, že ve svém dalším životě najde díky lásce, přátelství, práci a rodinnému štěstí ztracenou rovnováhu. Velký lidský příběh oslovil i zkušeného a talentovaného režiséra Filipa Renče, jemuž se televizní scénář Eduarda Vernera dostal do rukou před několika lety. Vzhledem k závažnosti a síle námětu se Česká televize rozhodla realizovat původní televizní scénář jako celovečerní distribuční film. Tento snímek Česká televize natočila sama bez přispění koproducentů. Filmový scénář Filipa Renče, na kterém spolupracoval se Zdeňkem Zelenkou, podtrhuje dramatičnost předlohy a posiluje i domýšlí osobní vazby všech hrdinů. Do titulní postavy hlídače Douši režisér obsadil Karla Rodena, jeho ženu hraje Lucia Siposova, hrobníka Ferdu Václav Jiráček, kostelníka Bártíka Vladimír Dlouhý. Hlavní hrdina příběhu Josef Douša je válečný vysloužilec, který se svou ženou Annou přijíždí na železniční wechter. Krátce po příjezdu na zapadlé místo zahlédne na kolejích neznámého mladého muže, pokoušejícího se o sebevraždu. Douša jej na poslední chvíli zachrání a pak místními opovrhovaného hrobníka Ferdu pozve domů. Zachráněný mladík na první pohled podlehne kouzlu Doušovy manželky Anny, které začne, přes její veškeré odmítání, stále častěji nadbíhat. Ferdovy pokusy nezůstanou ve vesnici bez povšimnutí a patřičných posměšků, které psychicky těžko se zotavujícího válečného veterána hodně deptají. Navíc v důsledku zranění na frontě a souhrou dalších okolností hlídač Douša náhle ztratí sluch. Jako hluchý ale nemůže sloužit na wechtru a jeho už hodně složitá životní situace se ještě zkomplikuje. Anička manželovu duševní nevyrovnanost dlouho trpělivě snáší. Uvítá, když se jim naskytne možnost stěhování a pronájmu místní hospody. Alespoň budou mezi lidmi… Tím se ale také nebezpečně zkrátí vzdálenost mezí ní a stále číhajícím Ferdou… A pak se jednoho dne Doušovi sluch vrátí a on náhle slyší, co si o něm lidé říkají za jeho zády. Hluchý víc slyší, ovšem pravda je nebezpečná zbraň… JOSEF KOPTA: (16. 6. 1894 - 3. 4. 1962) Český básník, dramatik a novinář, původním povoláním bankovní úředník. Narodil se v Libochovicích u Roudnice nad Labem. Za první světové války byl příslušníkem československých legií v Rusku, po návratu se věnoval literatuře a publicistické činnosti.Byl redaktorem listů Národního osvobození a Lidové noviny. Po legionářské poezii pokračoval v prozaickém ztvárnění legionářské tématiky. Zobrazil psychologickou problematiku pravdy a lži i osudy prostého člověka v dalekém světě, ale byl i autorem komedií a knih pro děti. Hlídač č. 47: Když Josef Kopta napsal v roce 1926 román Hlídač č.47, byl tehdejší kritikou zahrnut chválou a román byl označen za to nejlepší, co do té doby napsal. Silný a působivě napsaný román zaujal české filmaře už v roce 1937. Režisér Josef Rovenský natočil podle scénáře mladého Otakara Vávry úspěšný film, v němž se v hlavních rolích
objevili Jaroslav Průcha, Marie Glázrová a Ladislav Boháč. Protože Josef Rovenský během natáčení onemocněl a zemřel, film dokončil Jan Sviták. FILIP RENČ, REŽISÉR (Narozen 17. 8. 1965.) Vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Během studií na sebe upozornil dokumenty Zapadákov, Srdíčko, Fanstory a Vzrušení dokument o skupině UNO. Absolvoval filmem Requiem pro panenku. Muzikál Rebelové patřil mezi nejnavštěvovanější filmy roku 2001. Adaptace úspěšné knihy Michala Viewegha Román pro ženy získala Českého lva 2005 pro divácky nejúspěšnější film roku. V České televizi mimo jiné natočil dokumentární rekonstrukci o Komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu - Polojasno (1999) a - jeden z příběhů z cyklu hororů Černí andělé - Pokoj bez oken. V divadle Filip Renč režíroval multimediální představení muzikálů Kleopatra, Rebelové a Golem. FILMOVÉ REŽIE: REQUIEM PRO PANENKU - 1991 VÁLKA BAREV - 1995 POLOJASNO - 1999 REBELOVÉ - 2001 ČERNÍ ANDĚLÉ, POKOJ BEZ OKEN - JEDEN DÍL Z CYKLU HORORŮ - 2001 ROMÁN PRO ŽENY - 2005 NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ – 2008
ROZHOVOR S FILIPEM RENČEM: VIDĚL JSTE ROVENSKÉHO HLÍDAČE Č. 47? Viděl jsem ho jako malý kluk v televizi. Když jsem dostal od České televizi nabídku k jeho znovunatočení, ihned jsem si vybavil jeho ponurou atmosféru a tragický příběh hlídače na železničním wechtru, který se rve s vlastním osudem, svou minulostí a drsnou současností. VE SVÝCH FILMECH JSTE SE ZATÍM VRACEL JEN DO NEDALEKÉ MINULOSTI. V HLÍDAČI SE POHYBUJETE V DOBĚ PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE. ČÍM VÁS TATO DOBA PŘITAHUJE? I když je scénář trochu odlišný od původního filmu, jedná se o klasický remake. Atmosféra, dobové kostýmy, staré vlaky, válečné scény v reminiscencích hlavního hrdiny vždy slibují kromě silného a emotivního příběhu i hezkou filmovou podívanou. U mého Hlídače je to díky kostýmům Romana Šolce a kameře debutujícího kameramana Karla Fairaisla.
KDY VÁM ČT POPRVÉ NABÍDLA SCÉNÁŘ K FILMU HLÍDAČ Č. 47? PROČ JSTE TAK DLOUHO ČEKAL NA REALIZACI? Scénář k filmu mi nabídnul Jan Otčenášek a Jarda Kučera zhruba někdy před pěti, šesti lety. Od té doby se na film hledalo místečko ve výrobním plánu. Ale, kdo si počká, ten se dočká. ZNÁTE LITERÁRNÍ PŘEDLOHU OD JOSEFA KOPTY Z ROKU 1926? ČÍM VÁS NEJVÍC ZAUJALA? Samozřejmě že jsem potom Koptovu původní předlohu přečetl několikrát a hledal jsem tam ještě situace, kterými bych mohl scénář pana Vernera obohatit ze svého režijního pocitu. Nejsem pravidelný čtenář psychologických románů, ale tento je považován za mistrovské dílo českého psychologického románu a je výjimečný. Kniha v sobě obsahuje mj. i mnoho zajímavých obrazových scén. Je to vlastně návod na film. Román si o film vysloveně říká. NEJPOČETNĚJŠÍ DIVÁCKOU SKUPINOU V KINECH JSOU MLADÍ LIDÉ DO 30 LET. JAK BYSTE TĚMTO DIVÁKŮM PŘIBLÍŽIL SVÉ POJETÍ PŘÍBĚHU? Ano, do kina chodí především mladí lidé. Ale domnívám se, že tam nechodí jen na Shreky nebo Rockyho. I když Hlídač č. 47 je příběh z dvacátých let minulého století a není to zrovna situační komedie, myslím, že je to moderní film se strhujícím příběhem i stylem vyprávění. Snažil jsem se ho natočit dynamicky, a tak mladým divákům přiblížit jeden z nejlepších českých románů dvacátých let. Všechny své filmy točím pro mladé. KTERÝ MOTIV Z PŘÍBĚHU HLÍDAČE DOUŠI JE VE VAŠEM FILMOVÉM VYPRÁVĚNÍ HLAVNÍ? Hlavním motivem, stejně jako v původní verzi, bude jeho souboj s vlastním rozporuplným osudem, se vzpomínkami na válečnou zákopovou vřavu východní fronty a především jeho hra na neslyšícího. Kdo dělá, že neslyší, se může o sobě dozvědět zajímavé věci... SCÉNÁŘ NAPSAL EDUARD VERNER PŘED VÍCE NEŽ PĚTI LETY. DO JAKÉ MÍRY JSTE JEHO ZPRACOVÁNÍ RESPEKTOVAL? Vernerův televizní scénář jsem respektoval, leč jsem ho režijně za pomoci kolegy Zdeňka Zelenky upravil pro současného diváka. I proto, že s filmem je počítáno do kin a ne jen do TV vysílání. KOHO A PROČ JSTE VYBRAL PRO ROLI HRADLAŘE DOUŠI? Hlavní roli hlídače ztvárnil Karel Roden. Byla to role jako ušitá pro jeho charakter i pro jeho promyšlené herectví. Byla s ním výborná spolupráce. ROLI DOUŠOVY MANŽELKY ANIČKY, JSTE SVĚŘIL SLOVENSKÉ HEREČCE LUCII SIPOSOVE. PROČ? Slovenskou herečku Lucii Siposovou jsem si vyzkoušel i ve svém předchozím filmu Na vlastní nebezpečí. Lucia je plná optimismu, ženskosti a osudovosti, a zároveň má roztomilou tvář. V REMINISCENCÍCH Z MLÁDÍ SE K DOUŠOVI VRACÍ JEHO LÁSKA Z MLÁDÍ, FRANTIŠKA. JAK JSTE HERECKY VYŘEŠIL TUTO POSTAVU? Františka je dvojrole Aničky Doušové. Takže si ji také zahrála Lucia Siposova. ZAJÍMAVOU FIGUROU JE I VŠEOBECNĚ VYSMÍVANÝ HROBNÍK FERDA. KOHO JSTE OBSADIL DO TÉTO ROLE A KDE JSTE TOHOTO HERCE OBJEVIL? Hrobníka Ferdu si zahrál mladý Václav Jiráček. Domnívám se, že budoucí osobnost českého herectví. I on mi hrál ve filmu Na vlastní nebezpečí, ale objevila ho moje stálá
spolupracovnice - castingová režisérka Soňa Ticháčková, která má neuvěřitelný cit pro obsazování filmových rolí. ROZPORUPLNOU POSTAVOU JE KOSTELNÍK BÁRTÍK. UŽ PŘI VYDÁNÍ KNÍŽKY TATO KONTROVERZNÍ POSTAVA FARÁŘE VYVOLALA HODNĚ DISKUSÍ. KOMU SVĚŘÍTE ROLI KOSTELNÍKA? Roli zamlklého, podezíravého a závistivého kostelníka si k mojí velké radosti zahrál další vynikající herec Vladimír Dlouhý. Máme skutečně skvělé herecké obsazení. Kostelník Bártík je všude a nikde a hraje klíčovou úlohu v zápletce celého příběhu. VE FILMU JSOU I REMINISCENCE Z HALIČSKÉ FRONTY PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY. KDE JSTE JE TOČILI? Válečné reminiscence jsme točili na polích za Berounem. Jsou velmi realistické a sugestivní. Využili jsme pomoci kaskadérů, zapojila se dobová funkční bojová technika, pyroefekty a mnoho speciálních maskérských triků. KDO S VÁMI SPOLUPRACOVAL STŘIHOVĚ A PODLE JAKÝCH KRITÉRIÍ JSTE ZVOLIL STŘIHAČE? Již od FAMU na všech svých filmech spolupracuji s Janem Mattlachem. Má úžasný cit pro látku, pro rytmus a vždy přinese do filmu něco nového, nějaké zajímavé střihové řešení.
KAREL RODEN (Narozen 18. 5. 1962.) Jeden z nejosobitějších herců současného českého filmu. S Karlem Rodenem se pravidelně setkáváme v koprodukčních filmech České televize. Letos jej mohli vidět v roli palatina Juraje Thurza ve filmu Bathory (režie Juraj Jakubisko). Vloni ztvárnil rozpolceného intelektuála Richarda ve filmu Alice Nellis Tajnosti a podobnou roli v Bestiáři (režie Irena Pavlásková). Hrál i v česko-anglickém filmu Sklapni a zastřel mě (režie Steen Argo), v českotelevizním koprodukčním filmu Vaterland, lovecký deník (režie David Jařab, 2004) a ve filmu Paralelní světy (režie Petr Václav, 2001). Režisérka Andrea Sedláčková obsadila Karla Rodena do role Milana ve filmu Oběti a vrazi (2000) a do televizního filmu Krásný čas (2006). F. A. Brabec si Karla Rodena vybral pro roli umrlce-vojáka ve filmové adaptaci Erbenovy Kytice (2000) a režisér Jaroslav Brabec s ním natočil drsný příběh z počátku 20. století Kuře melancholik (1999). Karel Roden se jako jeden z mála českých herců se prosadil i v hollywoodských produkcích. Často citovaná je Rodenova role zločince Emila Slováka v psychologickém thrilleru Patnáct minut (režie John Herzfeld, 2001), kde hrál po boku Roberta de Niro. Další zápornou roli – advokáta ve službách upírů – získal ve filmu Blade II (2002, režie Guillermo del Toro). V komiksové adaptaci Hellboy (2004) si Roden zahrál roli nacisty Grigoriho Rasputina.
Z posledních Rodenových filmů zmiňme krimi thriller Zběsilý útěk (režie Wayne Kamer, 2006) a mysteriózní thriller Bournův mýtus (2004, režie Paul Greengrass). PROČ JSTE SE ROZHODL PŘIJMOUT ROLI VE FILMU HLÍDAČ Č.47? Především bych chtěl říct, že jsem za titulní roli ve filmu Hlídač č. 47 velice vděčný. Herec nedostává tak často scénář s tak krásným příběhem. Přiznám se, že když natáčení skončilo, bylo mi líto, že se netočí dál. NATÁČENÍ CELOVEČERNÍHO FILMU PŘIPRAVOVALA A ZAJIŠŤOVALA TELEVIZNÍ PRODUKCE. S televizí moc často nespolupracuji, takže jsem mile překvapený, jak bylo všechno zorganizované a jak jsem byl „ošetřovaný“. BĚHEM NATÁČENÍ DOŠLO K NEČEKANÉ ZMĚNĚ POČASÍ… Mám-li natáčení tohoto filmu vystihnout jedním slovem, pak to pro mě bylo hodně mrazivé natáčení. Původně jsme měli točit podzimní scény s deštěm, což se také skutečně první natáčecí den stalo, a všichni jsme byli pěkně promočení. Pak ale přišla vánice, napadl metr sněhu a tak to bylo až do konce. Při dotáčkách na polích za Berounem, kde jsme těsně před Vánocemi točili reminiscence z haličské fronty, nastaly doslova holomrazy, což bylo ještě horší než závěje sněhu. Díky péči produkce jsem ale ani nenastydl, když to dodnes nechápu. Na natáčení Hlídače vzpomínám moc rád a určitě ještě budu.
LUCIA SIPOSOVA
Filmografie: SEDMIČKA - (2002) - MODERÁTORKA SLOVENSKÉ TELEVIZNÍ HITPARÁDY ZÁCHRANÁŘI - ČESKO-SLOVENSKÝ SERIÁL (2003) DARK SPIRITS - HOROR (2006) NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ - (2008) - ROLE MÍŠI Rodilá Bratislavanka měla o své umělecké budoucnosti brzy jasno: její otec je houslista, dědeček byl známým cembalistou a babička zpěvačkou. Proto se rozhodla studovat na bratislavské konzervatoři hudebně-dramatický obor. Tam se vedle zpívání setkala i s herectvím.
Už při studiích na konzervatoři Lucia Siposova (27) hostovala v několika divadelních inscenacích a muzikálech (např. například v Pomádě, Cikáni jdou do nebe, Kupci benátském). Konkursem se stala členkou dívčí popové skupiny Čtyřka. Se skupinou natočila CD a několik videoklipů. „Tím, že jsem vrhla po hlavě do showbyznysu, zažila jsem úspěch a získala sebevědomí. Bavilo mě zpívat, i když Madonna ze mě nebyla,“ řekla Lucia Siposova slovenským novinářům. „Čaute, sedmispáči,“ těmito slovy vítala Lucia Siposova od roku 2002 diváky hitparády Sedmička, kterou vysílala slovenská televize STV. Zároveň spolupracovala s několika zahraničními produkcemi na televizních seriálech i reklamách. Byla například jednou z tváří kampaně boje proti AIDS, dosti drsný spot (k vidění na oficiálních stránkách L.S.) se uváděl na festivalu v Sundance. Luciina kariéra byla v plném proudu, temperamentní moderátorka se stala na Slovensku populární, ale stále jí něco chybělo: „Moderovat jsem nikdy nechtěla, dostala jsem se k tomu nedopatřením.“ Navzdory úspěchům v televizi a v muzikálech se Lucia Siposova rozhodla odjet do Ameriky. „Potřebovala jsem dobrodružství a chtěla jsem o úspěch bojovat. Dařilo se mi, měla jsem úžasného přítele, vše bylo ideální. Ale cítila jsem, že to není to ono...“ Opustila Bratislavu, televizi i muzikál, aby si v Americe vyzkoušela, jakou má šanci. „Do New Yorku jsem se zamilovala na první pohled. Věděla jsem, že tam chci prožít část svého života. New York mě rozmazlil, potřebuji cítit, že jsem součástí většího celku.“ V zámoří začala Lucia Siposova pracovat v restauraci. „Určitě je ale jednodušší začínat v New Yorku než v evropské metropoli. Pracovat jako servírka mě bavilo,“ vzpomíná Lucia Siposova. Zároveň začala chodit do kurzů v HB studiu. Začala vystupovat v newyorské tanečnědivadelní show Davida Quinna. Po měsíci volali Lucii ze Slovenské televize a nabídli ji moderování. Odmítla. „Slovensko je velmi malé, a tak si na každého počká,“ dodává. O svém tříletém pobytu v New Yorku Lucia Siposova sepsala knížku bizarních, trochu autobiografických laděných historek Hello, My Name is Anča Pagáčová. Během pobytu v zámoří také Lucia strávila dva měsíce v Argentině a Uruguai: „Miluji argentinské tango a steaky,“ říká Lucia Siposova. Filip Renč si rád do svých filmů vybírá slovenské herečky. „K roli v akčním snímku Na vlastní nebezpečí jsem přišla jako slepá k houslím. Vrátila jsem se zrovna z New Yorku, když mi zavolala Soňa Ticháčková z herecké agentury, abych přijela na konkurs. Filip Renč byl spokojen: „Lucia dobře hraje a má neokoukanou tvář.“ Do filmu režisér zakomponoval několik scén s erotickým nádechem, v nichž se objeví i Lucia Siposova: „Pravdou je, že jsem se poprvé v životě objevila nahá před kamerou. Ze začátku jsem se ostýchala, ale bylo to tak rychle natočené, že jsem to nijak dramaticky neprožívala. Po Renčově filmu se spolupracovala s anglickým režisérem Huckem Kepplerem na hororu Dark Spirits.“ Pak přišla od Filipa Renče druhá nabídka - Hlídač č. 47. „Jsem ráda, že jsem pro producenty stále zajímavá. „V Hlídači šlo o skutečné herectví. Každé ráno jsem se budila se stáhnutým žaludkem, protože jsem v životě vlastně ještě nikdy nic takového nehrála. Kromě toho je Filip Renč na place hodně akční, nechá se unést momentálním nápadem a pro herce není možné se předem připravit. Je to těžké, ale vzrušující. Během každé zkoušky jsem se styděla, ale když se jelo naostro, tak se to ve mně vždycky pohnulo,“ líčí natáčení Lucia Siposova.
VÁCLAV JIRÁČEK
Filmografie: PRAVDIVÁ HISTORIE JÁNOŠÍKA A UHORČÍKA - (NATÁČENÍ 2003, 2008) JÁNOŠÍK KREV ZMIZELÉHO - (2004) BALTSKÝ ŠLECHTIC ARNO VON LIEVEN RESTART - (2005) - ROBERT NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ - (2008) - DOMINIK Na televizní obrazovce, ale i na filmovém plátnu jsme mohli vidět Václava Jiráčka v roli mladého šlechtice Arna von Lieven ve filmu (a tetralogii) Krev zmizelého (režie Milan Cieslar, 2004) nebo třeba v roli Roberta ve filmu Restart (režie Julius Ševčík, 2005). Ti, kdo znají nejnovější distribuční film Filipa Renče Na vlastní nebezpečí, si určitě vzpomenou na Jiráčkovu roli nerozhodného mladého Dominika, který svými mindráky způsobí raftové expedici na balkánské řece hodně komplikací. Šlechtic Arno von Lieven, kterého Václav Jiráček (nar. 1979) hrál v historické tetralogii Krev zmizelého, pocházel ze starého livornského řádu. Mladý šlechtic přijal s rodinnými tradicemi i šlechtickou etiku, a proto šel dobrovolně do války proti bolševickému Rusku. Roli baltského šlechtice hrál Václav Jiráček jako čtyřiadvacetiletý student DAMU. Tehdy v něm novináři ze společenských časopisů viděli především novou „andílkovsky krásnou tvář“ a předpovídali mu kariéru pohádkového prince. V akčním filmu Na vlastní nebezpečí už rozhodně žádný princ není – naopak mladík s mindráky a bez sebevědomí. Úplně jinou hereckou polohu uvidíme v Hlídači č. 47. Hrobník Ferda z příběhu o hlídači č. 47 je citlivý, výbušný, ale přitom osamělý mladík, kterého se kvůli jeho hrobnické profesi bojí, ale tak trochu i štítí celá vesnice. Ferda je sirotek, často bojující se svou vlastní konfliktností. Když se hradlař Douša stěhuje do vesnice, Ferda je první, se kterým se za velice zvláštních okolností seznámí. Václav Jiráček byl zakládajícím členem divadelního sdružení LETÍ. Hostuje v mnoha pražských divadlech. Například v Dejvickém divadle je k vidění v inscenaci Petra Zelenky Teremin, hraje v Hamletovi, ve Studiu Švandova divadla (Závisláci, režie Marián Amsler), vystupoval v unikátním inscenačním projektu Rtuť, který v industriálním prostoru bývalé haly ČKD v Thámově ulici v Praze – Karlíně inscenoval v roce 2006 režisér Julius Ševčík. „Vždycky jsem si přál hrát s Karlem Rodenem, proto jsem rád, že jsem ho potkal přímo na place,“ řekl Václav Jiráček při natáčení filmu Hlídač č.47 v Kutné Hoře. Stejně jako v Renčově předchozím snímku Na vlastní nebezpečí, tak i v Hlídači č. 47 je filmovou partnerkou Václava Jiráčka černovláska Lucia Siposova. Jak poznamenal režisér
Filip Renč, do těchto dvou mladých herců se zadíval při natáčení svého posledního celovečerního filmu. „Poznal jsem na nich, že mají talent. Je to společně s Karlem Rodenem zajímavý trojúhelník,“ dodal.
VLADIMÍR DLOUHÝ Filmografie (výběr): • • • • • • • • • •
KREV ZMIZELÉHO (2006) - JOST MILENCI A VRAZI (2004) - ING. FRANK SECKÝ JEDNA RUKA NETLESKÁ (2003) - OTEC MARTINY ČAS DLUHŮ (1998) - PAVEL BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997) - ZVÁRA KNOFLÍKÁŘI (1997) – PSYCHOLOG BUMERANG (1996) - LUBOŠ PŘÍHODA S ČERTY NEJSOU ŽERTY (1985) - PETR LÁSKA Z PASÁŽE (1984) - ROMAN UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE (1970) - OCHRNUTÝ CHLAPEC ADAM
SERIÁLY A TV FILMY: • • • • • • • •
VLNA (2008) – VÁLEK HRABĚNKY (2007) – FRANTIŠEK SWINGTIME (2006) – PAVEL RÁNA Z MILOSTI (2005) – MÁŠA O ZTRACENÉ LÁSCE (2001) – JÍRA DOBRÁ VODA (1982) – LIBOR SANITKA (1984) – MUDR. HOLOUBEK ARABELA – (1979) PETR MAJER
(Narozen 10. června 1958.) Ve filmu debutoval Vladimír Dlouhý rolí ochrnutého chlapce Adama ve filmu režiséra Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže (1970). Ačkoliv nedokončil pražskou konzervatoř, byl díky svému talentu už v roce 1979 přijat do stálého angažmá v Divadle Na zábradlí, kde podal řadu výjimečných výkonů v inscenacích: Caligula, Macbeth, Astrolog, Tatarská pouť, Largo desolato aj. V současné době je ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech. Vladimír Dlouhý natočil desítky filmů. Z posledních let jmenujme koprodukční filmy ČT: Milenci a vrazi (2004, režie Viktor Polesný), Jedna ruka netleská (2003, režie David Ondříček), Čas dluhů (1998, režie Irena Pavlásková), Báječná léta pod psa (1997, režie Petr Nikolaev), Bumerang (1996, režie Hynek Bočan), Knoflíkáři (1997, režie Petr Zelenka) aj.
Vladimír Dlouhý je pravidelně obsazován do televizních seriálů a filmů České televize: trilogie Vlna (2008, režie Jiří Svoboda), seriál Hraběnky (2007 režie Jaroslav Brabec), Swingtime (2008, režie Jaromír Polišenský), Rána z milosti (2005, režie Jiří Svoboda), seriál O ztracené lásce (2001, režie Viktor Polesný). Opomenout samozřejmě nelze doktorskou roli v seriálu Sanitka (1984, režie Jiří Adamec) a dnes už legendární roli Petra Majera v seriálu Arabela (1979, režie Václav Vorlíček). Čím rozsáhlejší je výčet filmových, televizních a divadelních rolí Vladimíra Dlouhého, o to stručnější je výčet hercových interview pro noviny. Vladimír Dlouhý rozhovory novinářům téměř neposkytuje. V těch několika, se kterými souhlasil, se přiznává k trémě před každým novým úkolem: „Ovšemže trému mám. Nespadnout pod laťku, na kterou jsou lidi zvyklí. Jako ve sportu. Bojím se vzít další práci, a taky se bojím před každým představením. Jsem hodně nervní, ale je to taky o zodpovědnosti. Někdo roli bere lehčeji, jiný se trápí víc. Práci věnuji většinu svého času. Jsem ze staré školy - věřím tomu, že se máme prezentovat tím, co děláme na jevišti, v televizi a ve filmu. Za každého má mluvit jeho práce. Proč zrovna my herci máme být výjimka?“
Z PRODUKČNÍHO ZÁKULISÍ:
Renčův film Hlídač č. 47 byl poměrně náročnou záležitostí z hlediska produkce. Do zákulisí připrav i natáčení jsme nahlédli s vedoucí produkčního týmu Ilonou Jiráskovou. JAK DLOUHO SE PŘIPRAVUJE NATÁČENÍ DOBOVÉHO FILMU? Ideálem by bylo půl roku, my jsme s intenzivními přípravami začali v září, točilo se od 1. listopadu 2007. JAK DLOUHO SE TOČILO? Celkem jsme točili 36 filmovacích dní: od 1. 11. do 22. 12. 2007. NA KOLIKA MÍSTECH? Začínali jsme ve skanzenu v severočeské Zubrnici, pokračovali na vechtru v Kovářské v Krušných horách. Pouliční scény se točily v Úštěku, hřbitovní scény a márnice ve Vejprtech. Doušovy vzpomínkové scény vznikaly v kutnohorském kostele Nejsvětější Trojice, dramatické scény na zvonici v Kyjích. V některých scénách (před vojenskou posudkovou komisí) poznáte karlínskou Invalidovnu, zahrál si i železniční tunel na Jarově. Haličské frontové zákopy vznikly za Berounem. Celkem to bylo deset lokací po celých Čechách. VEDLE ŽELEZNIČNÍCH LOKACÍ JSTE TAKÉ TOČILI V KOSTELE A V MÁRNICI. JAK SE TAKOVÉ LOKACE HLEDAJÍ? Předvýběr a prvotní návrh připraví tzv. lokační produkční, konečné rozhodnutí a výběr má na starosti architekt. Pak si námi oslovení vlastníci lokací přečtou scénář, a pokud nás chtějí, vyjednáme podmínky. TOČILI JSTE NĚJAKÉ SCÉNY VE STUDIU? Ne, vše se točilo v reálech. JAKOU TECHNIKOU SE TOČILO? Hlídač č. 47 vznikal filmovou technologií. Je to film 35 mm. TOČILI JSTE V LISTOPADU A PROSINCI. ZAČÍNALI JSTE ZA TMY? Natáčení začínalo od 6.00 či 7.00, maskérna nebyla nijak dramaticky předsazena.
PŘI NATÁČENÍ SCÉN Z HALIČSKÉ FRONTY SE VE VELKÝCH MRAZECH HODNĚ VYUŽÍVALA PYROTECHNIKA. DOŠLO K NĚJAKÝM ZRANĚNÍM? Ne. Pouze jeden kaskadér utrpěl velmi lehké popáleniny. Přítomná sanitka nemusela ani jednou zasahovat. S JAKÝMI ZMĚNAMI POČASÍ JSTE SE BĚHEM NATÁČENÍ MUSELI VYROVNAT? S velkými. První natáčecí den (1. listopadu) jsme v severočeské Zubrnici statečně „pršeli“ s Flash zařízením, druhý a třetí den (2. listopadu a 3. listopadu) v Kovářské v Krušných horách také. Celý štáb byl pěkně mokrý. Čtvrtý natáčecí den se štáb probudil a všude bylo půl metru sněhu, který stále hustě padal téměř po celou dobu natáčení v Kovářské. Husté sněžení vyvolalo neuvěřitelné komplikace s příjezdem herců a dobových aut. Během natáčení jsme denně řešili pluhování, a to jak tratě pro jízdy vlaku, tak silnice pro příjezd štábu. Koncem listopadu po přesunu do severočeské Zubrnice naopak nebylo po sněhu ani památky a celou dobu jsme, za velké peníze, za pomoci Flash Barrandov sněžili. A když jsme těsně před Vánocemi točili zákopové scény na polích za Berounem, uhodily holomrazy. V ČEM JE NATÁČENÍ DOBOVKY KOMPLIKOVANĚJŠÍ NEŽ NATÁČENÍ PŘÍBĚHU ZE SOUČASNOSTI? Hlavně ve výběru lokací, jsou dražší kostýmy, rekvizity i stavba. Jinak systém natáčení i obsazování rolí je stejné, de facto i nemá vliv na počet filmovacích dní. CO VÁS PŘI NATÁČENÍ NEJVÍC ZASKOČILO? Asi počasí, protože štáb se povedl a lidé v Kovářské i Zubrnici byli velmi vstřícní.
HUDBA: FILIP TAM CHTĚL PIANO A SYMFONIKY
Důležitou roli v příběhu Hlídač č. 47 hraje hudba. Zní hodně sugestivně, ale umí i ustoupit do pozadí, aby zazněly jiné složky filmu. Autorem hudby k filmu je a klávesové party zahrál Jiří Škorpík. JAKÝ DRUH HUDBY A JAKÉ INTERPRETY JSTE ZVOLIL PRO FILMOVÝ PŘÍBĚH? Určitou představu jsem měl již před prvním náhledem obrazu. Naštěstí si Filip Renč zcela jasně přál, že by ve filmu mělo znít piano a symfonická hudba. V tom se naše představy naprosto shodovaly. O interpretech jsem také dlouze přemýšlet nemusel, protože své spolupracovníky většinou neměním. O smyčce a dřeva se postaral Petr Havlín – člen České filharmonie. Mezi hráči se sešly opravdu velké osobnosti jak ze zmiňovaného symfonického orchestru, tak i z našich ostatních předních těles. Žesťové nástroje vedl Stanislav Penk a
Mirek Surka. Bicí nástroje nahrával Tomáš Brožek, violoncello koncertní mistr orchestru Českého rozhlasu Pavel Ludvík, vokál Nadja Wepperová a klavírní party jsem si „vychutnal“ sám. Byl jsem moc rád, že mé pozvání na post dirigenta přijal Marko Ivanovič, se kterým se znám ještě ze studií na pražské Státní konzervatoři. KOLIKRÁT MUSÍTE VIDĚT OBLÉKNOUT DO HUDBY?
HRUBÝ
SESTŘIH
FILMU,
ABYSTE
JEJ
MOHL
Určitou představu jsem měl již před prvním náhledem obrazu, ale sestřih jsem viděl… no, asi 100 × …!!! První etapou bylo dokončení zásadních symfonických a instrumentálních obrazů, motivů pod titulky atd. Některé pianové smyčky jsem dotvářel podle obrazových střihů. Film se obléká do hudby až v momentě, kdy je hudba kompletně hotova. JAK VELKOU ROLI HRAJE HUDBA VE FILMU FILIPA RENČE?Hudba je určitě důležitou součástí každého filmu. Dotváří určité scény, dodává jim náladu a dokresluje obraz i děj. V Hlídači je hudbě dán opravdu velký prostor, za což jsem moc rád. Je to má premiéra na poli filmové hudby a nemohl jsem si přát krásnější titul. KDY A KDE JSTE HUDBU NAHRÁVAL? Hudbu jsem vymýšlel a nahrával ve svém studiu (Sound & Rhythm Studio). Ve studiu „A“ v České televizi jsme natáčeli s mistrem zvuku Milanem Jílkem a Pavlem Ridoškem symfonické nástroje. Výsledný mix je také z tohoto studia.
KOSTÝMY JAK SE OBLÉKÁ HLAVNÍ HRDINKA
Kostýmy pro Lucii Siposovou, hrající ve filmu Hlídač č.47 dvojroli, navrhoval Roman Šolc. Renčův film Hlídač č.47 byla Romanova první spolupráce s filmem i s Českou televizí. Pro Filipa Renče už oblékal muzikál Golem, spolupracuje s baletem pražského i brněnského Národního divadla, jeho kostýmy můžeme vidět i v bratislavských divadlech. KOLIK ŠATŮ VYSTŘÍDÁ LUCIA SIPOSOVA VE FILMU HLÍDAČ Č. 47? Pro Lucii Siposovou jsem připravoval do filmu desatero šatů. A protože Lucia hraje ve filmu dvojroli, tak ještě přibyly jedny šaty pro postavu Františky, která se objevuje v Doušových vizích. JAKÉ TYPY ŠATŮ JSTE NAVRHOVAL? Protože se pohybujeme v několika prostředích a atmosférách, tak jsem pro Lucii připravoval od domácího oděvu, přes cestovní oděv i šaty do hospody, kde na konci příběhu postava, kterou hraje, pracuje. Ale také musela mít speciální oděv do márnice, kde dojde k milostné scéně, při níž se hlavní hrdinka částečně svléká, takže tam hraje i dobové spodní prádlo. Protože se příběh odehrává v roce 1919, dali jsme si na šatech hodně záležet. Vycházeli jsme z dobových ilustrací a fotografií. JAKÉ ŠATY NOSILY VENKOVSKÉ MLADÉ ŽENY? Naše cestovní šaty se skládají z dobových šněrovacích kotníčkových bot, pod šaty je dobová spodnice, navrchu dvoudílné šaty. Kabátku se říká cestovní „špencr“. Materiál pro „špencr“ je speciálně vybraný. Je to silnější, vlněná, plnější oblekovka s dobovým proužkem. Střih kabátku vychází z dobových ilustrací. Je vypasovaný, přestřižený, spodek má z jednoho kusu a na zádech má protizáhyby. Rukávy jsou nabrané do hlavice – právě ty by pro tyto
kostýmky typické. Místo límečku mají šaty stojáček. Zapínaní je vpředu a celý kabátek je vysámkovaný. Přes kabátek má Lucia pléd. Ty se tenkrát velice nosily. Kostým doplňuje dobový účes. Vdané ženy tehdy se česaly do nižších drdolů. Lucia má ve filmu ke každému kostýmu speciální účes. JAK VYPADAJÍ DOMÁCÍ ŠATY? Domácí šaty se skládají z halenky a šatů se zástěrou. Šaty se šily speciálně pro Lucii, takže materiály byly nové a musely se patinovat, aby to vypadalo, že šaty jsou nošené. JAK SE PATINUJE? Šaty se obarví speciálními barvami, pak se několikrát musí vyprat v pračce, aby se barva trochu seprala, ale přitom zůstala. Technologie patinování je dost náročná. JAKÁ SE NOSILA DÉLKA SUKNÍ? Tenkrát se nosily sukně docela dlouhé, končily lehce nad kotníky. Ven se nosily trochu kratší, doma trochu delší. JAK SE CHODILO DO KOSTELA? Na nedělní návštěvu kostela se dámy většinou vystrojily a brávaly si něco svátečního. Šaty bývaly většinou černé, mírně zdobené korálky nebo krajkami, límeček byl většinou bílý. Na venkově mívaly ženy jedny tmavé šaty, které nosily na křtiny, pohřby, do kostela a na další slavnostnější příležitosti. Když byly křtiny, tak si přes šaty vzaly krajkovou zástěru a bílý šátek. Slavnostní černý kroj byl neobvyklejším oblečením. ČÍM JSTE ODLIŠIL ŠATY DO KOSTELA? Mají trochu jiný střih, otevřenou klopu, stojáček a materiál je dekorativnější s ornamentem. V DRUHÉ ČÁSTI PŘÍBĚHU ANNA OBSLUHUJE V HOSPODĚ. Pro hospodu máme jednoduchý kostým: pruhovanou sukni, zpatinovanou zástěru, aby nesvítila bělostí a novotou, a hodně rozepnutou blůzu. Pod šaty má Lucia dobové spodní prádlo. Ve výkupu jsme sehnali staré krajky, které jsou opravdu z té doby, a ty jsme aplikovaly na spodní prádlo. Takže když si hrdinka halenku rozepne, nebo ve scénách, kdy je jen v košilce - třeba v posteli, je vidět překrásná dobová krajka. LUCIA HRAJE I BÝVALOU DOUŠOVU LÁSKU FRANTIŠKU. JAK JSTE OBLÉKL LUCII, KDYŽ HRÁLA MLADOU NEPROVDANOU DÍVKU? Františka se ukazuje v Doušových představách. Douša od Františky utekl před svatbou. Její šaty jsou velmi dekorativní, světlé, ne úplně svatební, ale připomínající čistotu, křehkost dívky. Jsou krémově bílé s malým květinovým ornamentem. Opět sepnuté u krku do stojáčku a stylově je to „štencer“ se sukní.
A CO ŘÍKALA NA ŠATY LUCIA SIPOSOVA? Šaty jsou krásné.
JAK SE SHÁNÍ DO FILMU STARÁ PARNÍ LOKOMOTIVA?
V příběhu hlídače Josefa Douši hrají velkou roli železnice a vlaky. Jak se do dnešního filmu originální shání parní lokomotiva z počátku minulého století? Jaká je její cena? Kdo má v dnešní elektronické době „řidičák“ na parní lokomotivu? Na vše, co týká starých vlaků a železnic z filmu Hlídač č.47, jsme se zeptali ing. Petra Boťanského. HLÍDAČ Č.47 JE VÁLEČNÝ VYSLOUŽILEC, KTERÝ DOSTAL ZA ZÁSLUHY MÍSTO NA WECHTRU. BYLO PO PRVNÍ VÁLCE ZVYKEM, ŽE NĚKTEŘÍ VÁLEČNÍ INVALIDÉ DOSTALI ZA ZÁSLUHY TRAFIKU. ALE WECHTER? BYLO TO SOLIDNÍ ZAMĚSTNÁNÍ? Vzhledem k velkému počtu zaměstnanců na tehdejších drahách (nebylo skoro žádné zabezpečovací zařízení, vše fungovalo jen na základě telefonů a morseových přístrojů) věřím tomu, že i práce wechtra mohla být zajímavou „trafikou“. Zaměstnání na dráze obecně bylo za 1. republiky velice solidní zaměstnání. Zaměstnanci státních drah byli „pod penzí", to znamená, že po absolvování určitých let práce u dráhy měli nárok na starobní důchod. Dokonce u některých profesí (např. strojvedoucí) se do penze počítaly 2 roky práce jako 3 roky a tím měl strojvedoucí dřívější nárok na odchod do penze. JAKÉ MĚL HRADLAŘ POVINNOSTI? Hradlař byl zaměstnanec, který odpovídal za to, že na širé trati, která byla právě hradly rozdělena na několik úseků, nepustí vlak do dalšího úseku, dokud v něm byl vlak jedoucí před ním. V prvopočátcích železnice byla hradla od sebe umístěna tak daleko, aby jeden hradlař viděl na druhého, protože jediným dorozumívacím zařízením byla návěstidla, která viděl i následují a předchozí hradlař. Tímto způsobem si i hradlaři a výpravčí podávali zprávy, z které strany vlak jede. Zaváděním telefonů a zvonkových přístrojů (tzv. Číňanů) docházelo k postupnému rušení hradel. Většinou zůstávala hradla tam, kde hradlař plnil i funkci závoráře, popř. i pokladního (obstarával prodej jízdenek na zastávkách).
JAKÉ VAGONY JSTE PRO FILM SHÁNĚL? JEDNOU JE TAM VIDĚT VAGON 3. TŘÍDY. DOKDY U NÁS JEZDIL? Pro filmy jsme zajišťovali vagony osobní, služební a nákladní: Osobní vagony byly zapůjčeny z Muzea Českých drah, a.s. v Lužné u Rakovníka a z Depa kolejových vozidel Plzeň (vagon 3. třídy). Do padesátých let minulého století byly na drahách zavedeny v osobní dopravě 3. třídy, od té doby jsou pouze třídy dvě. Služební vagon i nákladní vagon byl zapůjčen Národním technickým muzeem z depozitáře v Chomutově.
ODKUD JSOU LOKOMOTIVY? Ve filmu se objevují dvě parní lokomotivy: pro nákladní vlak - 434.1100 - zapůjčena z Muzea Českých drah, a.s. v Lužné u Rakovníka a pro osobní vlak - 310.072 - zapůjčena z Depa kolejových vozidel Plzeň. KOLIK STOJÍ HISTORICKÁ LOKOMOTIVA? Hodně. Nevyčíslitelná je cena historická. Národní technické muzeum pro účely své evidence eviduje hodnotu těchto lokomotiv. Ceny neprovozních parních lokomotiv NTM se pohybují v desítkách miliónů korun. U provozních parních lokomotiv se k základní ceně přidává ještě investice do opravy, která se pohybuje v řádu miliónů, po níž získá lokomotiva tzv. Průkaz způsobilosti (něco jako technický průkaz u auta). Po zprovoznění musí lokomotiva každoročně projít různými revizemi a zkouškami. A také se musí objednat a naložit uhlí,
doplnit voda do tendru a musí být také k dispozici strojvedoucí a topič, kteří mají zkoušky z obsluhy parní lokomotivy. JAK DOPRAVUJETE HISTORICKÉ LOKOMOTIVY A VLAKY NA MÍSTO NATÁČENÍ? Dopravce, který zajistí zpracování jízdního řádu nebo jen objednání trasy (odkud, kudy, kam, kdy a s čím se pojede). Jízdní řád se vypracovává v případech, kdy je nutno dodržet časy odjezdů a příjezdů (např. u osobních vlaků). Na návozy na akce, což se týkalo i filmování na Kovářské a u Jarova, se objedná trasa a lokomotiva je pak přepravována ve vhodných pauzách mezi jednotlivými pravidelnými vlaky. Když jsme přepravovali lokomotivu do Kovářské, přes noc napadlo na trati Chomutov Vejprty tolik sněhu, že jsme museli s lokomotivou čekat asi 2 hodiny v železniční stanici Křimov, než přijela z Vejprt sněhová fréza, aby odfrézovala sníh z tratě, abychom ve sněhových závějích s parní lokomotivou nezapadli. KDE JSTE SEHNALI DREZÍNU? JAK SE S NÍ JEZDILO? Drezína byla zapůjčena panem ing. Václavem Zahrádkou, je na ruční pohon a ve sněhu jezdila lépe než motorová drezína, která byla použita pro záběry na jedoucí ruční drezínu. A jak se s ní jezdilo, se můžete zeptat pana Rodena, který si to také osobně vyzkoušel. JSOU PARNÍ LOKOMOTIVY SPOLEHLIVÉ? Díky velké obětavosti lidí, kteří se okolo nich pohybují, jsou i ve svém požehnaném věku velmi spolehlivé. Navíc prochází lokomotivy i vozy pravidelnými technickými kontrolami a nedostatky zjištěné při těchto kontrolách se musí před další jízdou odstranit. KOLIK JE V ČECHÁCH ORIGINÁLNÍCH PARNÍCH LOKOMOTIV? V současné době je na území ČR cca 20 provozních parních lokomotiv. KDE VŠUDE SE TOČILY NÁDRAŽNÍ SCÉNY? Objekt wechtru se nachází na nádraží Kovářská (trať Chomutov - Vejprty). Scény z tratě jsou z úseku Kovářská - Vejprty. Scény, kdy p. Roden nastupuje do vlaku, také na nádraží Kovářská. Tunel se nachází u obce Jarov na trati Praha Zbraslav - Vrané nad Vltavou. V tomto úseku také byly natáčeny scény přímo v železničním voze. CO PATŘILO K ŽELEZNIČÁŘSKÉ UNIFORMĚ? Uniforma se skládala z obuvi, kalhot, košile, saka, zimního tříčtvrtečního kabátu a čepice. Na uniformě saka (kabátu) byly výložky s hvězdičkami značícími dosaženou hodnost u dráhy. Dále byla uniforma doplňována dalšími detaily dle pracovní profese např. vlakvedoucí a průvodčí měli píšťalku, trubku, tašku na jízdní řád, kleště na jízdenky a jízdenky atd.
BOJOVALI JSME V REŽII OSCAROVÉHO REŽISÉRA, I V REŽII FILIPA RENČE:
Jeden ohromující výbuch za druhým, šlehající plameny, osobní souboje vojáků. Tak vypadá jedna z klíčových reminiscencí připravovaného filmu Filipa Renče Hlídač č. 47. Přibližuje bitevní scénu z haličské fronty a natáčela se na konci prosince 2007 za husté mlhy a velkého mrazu na Berounsku. Hodnověrně inscenovat, sehrát a natočit válečnou bitvu, navíc slavnou bitvu v Haliči, není jednoduché. Režisér Filip Renč proto požádal o pomoc zkušené „válečníky“ z Gardy města Hradec Králové. O bitevním zákulisí jsme si povídali s jedním ze zakladatelů královéhradecké gardy - Radkem Balcárkem.
KOLIK VÁS JE, JAKÉ SLUŽBY NABÍZÍTE? V roce 1990 jsme spolu s Pavlem Urbanem založili Gardu města Hradce Králové jako vojensko-historické občanské sdružení. Tento soubor se zabývá především organizací bitevních scén, vojensko-historických akcí, provozováním bojových historických vozidel, natáčení historických filmů atd. S JAKÝMI ZBRANĚMI BOJUJETE? Z chladných zbraní používáme šavle, meče, kordy, halapartny. Z palných - muškety, křesadlové a perkusní pušky, moderní pušky Manlicher a Mauser, kulomet Maxim, MG 12 Parabellum a MG 34. V našem autoparku se nacházejí válečná vozidla, Sd.Kfz 222, BMW 325, Praga RN, 5 motocyklů BMW R71, Zündapp, 20 historických vojenských bicyklů, žebřinové plachtové a muniční vozy. CO JE NA VAŠÍ PRÁCI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ? Samozřejmě zacházení se zbraněmi, hlavně střelnými. Dále pak provoz bojových vozidel, nebo jízdy na koni. Ale všechno zvládáme tak, že úrazy jsou téměř vyloučeny. JSTE POJIŠTĚNI? Životní a úrazové pojištění je nezbytností každého člena. V JAKÝCH FILMECH JSTE UŽ ÚČINKOVALI? CO JSTE TAM PŘEDVÁDĚLI? Máme za sebou natáčení asi ve dvanácti filmech, většinou představujeme historické vojáky, stráže a dozorce. Občas máme i mluvené „štěky", produkce si nás rády vybírají, protože máme obrovskou historickou výbavu, celkem asi 150 uniforem, spousty dobových rekvizit, vozidel, povozů atd. A hlavně s tím vším umíme zacházet, máme výcvik, pořadovou přípravu v několika povelových jazycích a jezdíme na koních. Vojáka neuděláte tím, že komparsistu jen navléknete do uniformy. Mnozí z nás dělali léta historický šerm, takže máme i lehce kaskadérské dovednosti. Dělali jsme například na filmech - Waterloo po Česku, Madam z Izis, Příběh vánočního stromku, „Der neunte Tag" v režii oscarového režiséra Volkera Schlöndorffa, Bathory v režii Juraje Jakubiska a Peníze v režii Jiřího Krejčíka. SPECIALIZUJETE SE NA URČITÉ SITUACE NEBO NA URČITÉ ČASOVÉ OBDOBÍ? Veřejnosti se představujeme v šesti druzích historických uniforem. Umíme být městskou gardu z roku 1600, ale také 26. plukem pruské pěchoty z roku 1740. Dovedeme zahrát pluk gardových voltižérů z napoleonských válek, pěší pluk pruské gardy z roku 1866 s historickou muzikou, pěší pluk pruské gardy z první světové války a nakonec německý průzkumný motorizovaný oddíl z druhé světové války. CO PŘEDVÁDÍTE V HLÍDAČI Č. 47? Ve filmu Hlídač č. 47 představujeme rakouské vojáky v zákopech se vším, co k tomu patří. Nevyhnuli jsme se spolupráci s kaskadéry a mnozí z nás včetně mě jsme si odnesli pár šrámů, modřin a odřenin. Terén pěkně byl zmrzlý a tvrdý, ale rozhodně velmi realistický. Jako ruské protivníky jsme si vybrali kolegy z Brna. ČÍM BYLA BITVA V HALIČI SPECIFICKÁ? Bitva v Haliči byla specifická i tím, že spousty Čechů dezertovalo k Rusům a vytvořilo jednotky Čs. Legií. Nakonec tak mnohdy za cizí věc bojovali Češi proti Čechům. KTEROU BITVU POVAŽUJETE V HISTORII ZA NEJZAJÍMAVĚJŠÍ? Pro nás je nejzajímavější samozřejmě bitva u Hradce Králové z 3. července 1866, kdy Prušáci na hlavu porazili rakousko-saská vojska. Toto bitvu každoročně organizujeme a „předvádíme"
spolu s dalšími 500 historickými vojáky. Nasazením jezdectva, počty kanónů, rozsahy staveb, pyrotechniky a dekorací se hrdě řadíme mezi evropskou špičku tradičních rekonstrukcí bitev.
KTERÉHO GENERÁLA POVAŽUJETE ZA NEJVĚTŠÍHO STRATÉGA? Každá válka a bitva ve své době byla velmi specifická, což ovlivňovala spousta faktorů. Počty vojsk, kvalita velení, technika, terén, financování armády a samozřejmě i tolik potřebná štěstěna. Velkou váhu měly i schopnosti a charisma vojevůdců. Nemám nikoho vyhraněného, ale rozhodně za zmínku stojí např. generál Suvorov, Napoleon Bonaparte nebo Erwin Rommel. Tito vojevůdci dokázali beze zbytku využít svých výhod a naopak těžit i z malých chyb protivníka. Za nejprogresivnějšího vojáka považuji stíhacího pilota Ericha Hartmanna, který během necelých dvou let 1943 - 45 sám sestřelil 352 nepřátelských letadel a ve svých 23 letech se stal nejúspěšnějším stíhačem na světě. Více informací na http://garda.mhk.cz
VE SVĚTĚ FILMU MÁ ČESKÁ TELEVIZE CO NABÍDNOUT Česká televize je i přes vstup komerčních televizí do české filmové tvorby stále největším koproducentem a producentem filmů u nás. Nárůst podpory českého filmu ze strany České televize zřetelně podává obraz o tom, jak velký význam této tvorbě Česká televize dává. Česká televize se za šestnáct let své existence od roku 1992 podílela na vzniku více než 180 snímků. V roce 2007 bylo premiérově uvedeno v kinech 9 celovečerních filmů, které ČT koprodukovala. V roce 2007 bylo rozpracováno dalších 11 filmových projektů, které byly a ještě budou premiérově uvedeny v roce 2008 a 9 filmových projektů, u kterých předpokládáme dokončení v roce 2009. Uvedené počty nejsou konečné, Česká televize jedná průběžně o vstupu do dalších koprodukčních distribučních projektů. Jak z předchozího textu vyplývá, v roce 2007 se Česká televize vrátila i k vlastnímu produkování hraného celovečerního filmu. Z nabízených možností byl vybrán právě scénář Eduarda Vernera, napsaný na motivy románu Josefa Kopty Hlídač č. 47. Ve světě filmu má Česká televize co nabídnout. O tom se mohou diváci přesvědčit na speciálních webových stránkách www.ceskatelevize.cz/filmy, kde se dozvědí podrobnosti o titulech, které měly premiéru v kinech. Seznámí se i se snímky, které ČT připravuje v nejbližší době do kin, nebo jsou teprve ve fázi výroby. Připomenou si koprodukční snímky ČT, které již měli možnost vidět na obrazovce. Přečtou si informace o významných událostech ve světě filmu, prolistují seznam úspěchů a ocenění koprodukčních filmů ČT a mohou se zapojit i do soutěží. Speciál filmu Hlídač č. 47: www.ceskatelevize.cz/specialy/hlidac47/
Program press manager: Marketing: Web: Telexport:
Bohuslava Holubová David Kopecký František Fialka Bohuslava Šindelářová
