,,Na půlnoční, dřevořez Josefa Konečného

,,Na půlnoční”, dřevořez Josefa Konečného

OBSAH: PhDr. Ladislav Valihrach: Milí Žarošáci, žarošičtí rodáci, krajané, přátelé Žarošic Alois Řečka: Jubileum Jaroslava Vlacha Ing. Jana Mackrlová: O. s. HVK v Žarošicích v r. 2012 PhDr. Ladislav Valihrach: Vernisáž obrazů Antonína Vojtka Mgr. Matouš Jirák: Hraniční kámen v žarošickém muzeu Ing. Jana Mackrlová: Bývalé stezky v našem kraji Svatoslav Ton: Pátrejte po tajemství vašeho rodu PhDr. Ladislav Valihrach: ,,Obrázek při cestě” Slovo starosty Mgr. et Bc. Ivana Štefková: Hola, hola, škola volá! Prom. ped. Susann Kacerová: Vzpomínkový den u příležitosti 70-ti letého výročí deportace židovských obyvatel ze Žarošic Mgr. Marta Kršková: Divadelní kroužek při ZŠ a MŠ v Žarošicích Ing. Jaroslav Mihola: Jubileum vlastivědných chodníčků Ing. Jaroslav Mihola: Jarní a podzimní vlastivědné chodníčky 2012 PhDr. Ladislav Valihrach: Po stopách R. Malíka I. část RNDr. Milan Rivola: Vzpomínka na Vladimíra Vacka Lubomír Vacek: Houbaření v Žarošicích před šedesáti lety PhDr. Ladislav Valihrach: Předvánoční vzpomínání v Ratejně Jaroslav Vlach: Divadelní opony a sály v Žarošicích a okolí PhDr. Ladislav Valihrach: Divadlo je jejich láskou Mgr. Stanislav Bensch: Jablko nepadlo daleko od stromu Vladimír Selucký: Jenom malá epizoda PhDr. Ladislav Valihrach: Jak jsme chodili na hraní PhDr. Ing. Karol Frydrych: K sedmdesátinám Karla Bělohoubka Redakce: Jubilant RNDr. Milan Rivola PhDr. Jan Mervart: Rok 2012 byl ve znamení olympiády PaedDr. Jiří Jilík: Nalézal se hrob sv. Metoděje v Chřibech? Václav Hanák: František Lojka Ing. Jaroslav Mihola: Slečna Růžena Fišerová z Ivančic a žarošický Josef Parák

5 9 10 11 12 13 15 22 22 26 27 27 28 29 32 41 46 50 53 56 61 64 67 74 75 79 84 87 89

MUDr. Jiří Dunděra: 70 let od zřízení internačního tábora ve Svatobořicích Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.: Ženy v kulturním místopisu Slovácka Mgr. Soňa Nezhodová, Ph.D.: Tradiční vinařské stavitelství a výtvarné projevy na hanáckém Slovácku RNDr. Rostislav Nebola: Slovácký ornament Františka Poláčková: Ohlédnutí se nejen za kraslicemi Anežka Dekanová: Panenky v krojích Moravského Slovácka budily úžas MUDr. Jiří Dunděra: Za přítelem Borkem Bayerem RNDr. Rostislav Nebola: Pomáhat a pálit Jana Vystoupilová: Děkovná pěší pouť do Žarošic Blanka a Vít Froňkovi: Putování Mutěňáků ke Staré Matce Boží Žarošské PhDr. Ing. Karol Frydrych: Interview s R. D. Jaroslavem Horákem Antonín Láník: P. Bernard Pátek ml. Zdeněk Sedlák: P. Antonínu Láníkovi s vděkem a úctou Prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc.: Varhanické zkoušky ve Slavkově u Brna PhDr. Ing. Karol Frydrych: Diskografický debut varhaníka Davida Postráneckého Kolektiv autorů: 100 let organizovaného včelařství na Žarošicku Karel Sedláček: Burčák Jana Horáčková: Proměna o. s. Sokolka v r. 2012 Dušan Horáček: Jak se nám zpívalo Michal Závodný, Susann a Jiří Kacerovi: Dětský folklorní soubor Laštověnka Karel Sedláček: Nespěchám Zdeněk Venera: Vzpomínka na stařečka Jakuba Halase a jeho archlebovskou kovárnu PhDr. Ladislav Valihrach: Nečekaná komplikace jednoho rána Eduard Bass: Drahota Redakce: Připomínáme ty, ... Žarošické kalendárium Rozloučili se se životem Vzpomínkové ,,Pel-mel” Antonín Vojtek: Setkání Doc. PhDr. Josef Konečný, CSc.: Vzpomínka na otce Obrazová příloha

92 97

99 106 110 112 114 115 119 121 122 126 128 129 130 132 138 139 140 140 141 142 143 145 145 146 147 157 161 161 165

Jaroslav Seifert: Vzpomínka na Slovácko

Nebe dalo modré kamení, louky květ a jitro píseň ptačí. Padl hrozen k mému rameni jako hlava znavenému spáči.

Ještě vidím meruňkový sad, navždy zůstane mi vzpomínka ta. Tenkrát jsem si mohl natrhat plné kapsy vonícího zlata.

Nikde u nás to tak nevoní! A když chlapci, pyšně zpívajíce, vjeli tryskem do vsi na koni, otřásly se všechny okenice.

Durancie, réva, meruňky, ty snad také jinde dozrávají, když sáhne však zpěvák na strunky, poznáš teprv krásu v tomto kraji.

U nás tančívá se pomalu, písnička je brzy dozpívána. Na Slovácku tisíc cimbálů vyhrává až do bílého rána. (Ze sbírky Šel malíř chudě do světa, 1949)

Foto: Ondřej Vaněk

MILÍ ŽAROŠÁCI, ŽAROŠIČTÍ RODÁCI, KRAJANÉ, PŘÁTELÉ ŽAROŠIC Neúprosný, ale mnohdy i milosrdný běh času nám dál vrásky sčítá a loňský rok je již minulostí – píše se nový letopočet s „trojkou“ na konci. Aniž bych chtěl zabředávat do okultních věd, v numenorologii ona „trojka“ symbolizuje skutečnost každodenního života, prospěšné a obětavé práce a patří lidem střídmým, stavícím svůj život na pevném základě – myslím, že takovým On byl. Před mockrát moc lety, v roce 1913, se narodil zakladatel žarošické vlastivědy a až do posledních chvil života její zanícený a oddaný služebník Jaroslav Vlach. I když už dnes neslyšíme jeho hlas, jeho myšlenky promlouvají stále a kdo chce, ten je slyší. „Jarošův“ zřetelný otisk zůstane navždy v dějinách žarošické vlastivědy, ochotnického divadla a Žarošic vůbec. Jeho badatelské a vzpomínkové výstupy jsou dotekem života samého. Dnešní vlčí společnost s mravní degradací člověka, kdy už mizí i obyčejná lidská slušnost a zdvořilost, kdy mesiášské komplexy a spasitelské syndromy mají podobu infekce a mnozí z takto „nemocných“ mají hloupost už ve své genetické výbavě, odsuzujíce všechno čemu nerozumějí a co úroveň jejich poznání převyšuje. O to více právě připomínám Vlachovy nezměrné zásluhy – není nutné se teď o nich zmiňovat, to bude předmětem dvoudenní zářijové vlastivědné konference v Brně a Žarošicích, pořádané Muzejní a vlastivědnou společností při příležitosti jeho 100. výročí narození. Je mi velkou ctí, že aspoň z malé části prostřednictvím Věstníku mohu na něho navázat a v jeho práci pokračovat. Pokaždé, když pobýval v Žarošicích, neopomněl se u nás zastavit, pozdravit se s maminkou (její maminka byla za svobodna Vlachová), vypít štamprličku a mně dát pár rad do života, zejména pak coby studentu historie. Už

na konci svého života mně vždy připomínal, že Věstník musí obsahovat „něco pro vzpomínání, něco pro poučení a něco i pro zábavu“ – snažím se ho nezklamat s vědomím, že zalíbit se všem ale není možné. Vícekrát jsem veřejně prezentoval svou koncepci Věstníku (nemám na mysli jen můj autorský podíl na něm) – věřte však, že jeho editace je činnost náročná nejen na čas, na přemýšlení, ale i na psychiku. V žádném případě nesdílím z různých důvodů jeho „dietní podobu“ a nemůže ani zastupovat, ba ani připomínat obecní zpravodaj. Aby spatřil světlo světa nijak neexhibující a ukázněný obsahem i formou nový Věstník, není to zase tak jednoduché, jak by se snad zdálo – i Věstník má svou „13. komnatu“. Rád a ochotně promlouvám s lidmi, kteří věci rozumějí. Za příspěvky do Věstníku jsem nesmírně vděčný – s vědomím odpovědnosti za jeho obsah i formu a jejich dopad na čtenáře, zvažuji však a případně upravuji příspěvky jazykově (rozuměj pravopisně, mluvnicky, především však stylisticky) nesprávné, nemluvě o tom, že v případě uvedených důvodů nelze respektovat zcela nereálný požadavek některých autorů o absolutním nezasahování do textu, pokud jsou úpravy nutné. Redakce si v souladu s tiskovým zákonem a kodexem novinářů vyhrazuje právo na redakční úpravy textu, aniž by měnila jeho smysl. Jednotná úprava by měla být zásadou každého periodika – případné redakční krácení a úprava textu ve snaze jeho zkvalitnění je běžnou praxí a je to výsadní právo každého odpovědného redaktora. Věstník si musí uchovat určitou obsahovou i formální úroveň a nezbytnou míru vkusu. Snad mě pět let studia bohemistiky opravňuje rozpoznávat kvalitu textu. Slušně vra5

cím i příspěvky s obsahovou vyprázdněností, vulgární, plné verbálního exhibicionismu či příspěvky nezapadající do redakční koncepce – právě reakce takovýchto odmítnutých autorů nejsou zrovna lichotivé – z toho mám pak tak trochu smutek na duši. Často přemýšlím, jak se vypořádat s Kleopatřiným ,,…trpělivost je pro blázny a zlost pro vzteklé psy“. Většinou u mě převažuje ono konfuciánské: „…na komára s kanónem nechoď!“ Věstník se pro mě stal v nedávné nelehké životní situaci jedním z nových impulsů života a Žarošice jsou a vždy zůstanou stálicí na nebi mých vzpomínek. I já mám svou „13. komnatu“. Nežiji však sám jen se svým stínem – vytvořil jsem si svůj niterný svět s již snad uspořádanými životními hodnotami, s některými tužbami, které už asi zůstanou nenaplněnými, a ten si obezřetně střežím a jen tak hned do něho někoho nepouštím. O to víc mě potěší od čtenářů Věstníku vánoční a novoroční pozdravy, ať už v podobě pohlednicových Ladových bílých Vánoc, telefonních, mobilových či mailových vinšů – i letos za ně děkuji. Zrovna tak mně pozvednou náladu posilující, neskrývaně upřímná, děkovná slova za snad vydařený Věstník, kde každý našel to své, a která jakoby přehradila onen neidentifikovatelný pocit očekávání dostavivší se vždy, když už ho přivezu do Žarošic k distribuci. Vaše reakce dávají smysl mému konání.

„Ahoj Laďo, Věstník mě opět zaujal a potěšil. Nejsem povolán k tomu, abych hodnotil úroveň jednotlivých příspěvků, ale přijmi jako zpětnou vazbu mé ujištění, že Věstník je pro mne obsahem i kvalitou vynikající. Je pochopitelné, že někomu chybí to, jiný by chtěl zase něco jiného. NE, NE, NE, drž se své koncepce. Silně na mě zapůsobil článek o osudu Ruth Maierové. Velký dík za milé vzpomínání na Malou ulici – popisované zašlé časy jsem vnímal doslova všemi smysly, její vůni cítím, jakoby to bylo včera. Nakonec mi dovol, abych polemizoval s názorem, že o sjezd rodáků by nebyl zájem. Pokud je zájem o setkávání spolužáků a pokud mají přespolní zájem o dění v Žarošicích, což je zřejmé z ohlasů na Věstník, tak podle mého názoru by byl zájem i o uspořádání sjezdu rodáků….“ Zdraví Tě Svaťa Ton „Vážený pane Valihrachu, jsem stálou odběratelkou Věstníku a vždy tam najdu články, které mne zaujmou, pobaví, obohatí a zahřejí u srdce. Jen málokterá obec nebo město se může pochlubit tak krásným čtením. Už jako malá holka jsem hltala povídání mého dědy Rudy Večeře a obdivovala jsem jeho pracovitost a poctivost. O to víc mě samozřejmě nadchlo poslední vydání Věstníku. Ale nedojmuly mě jen články o obchodníkovi Večeřovi a mém bratru „Přemyslu Oráčovi“, ale všechny krásné vzpomínky na dobu minulou (rodinu Maierů, obyvatele Malé ulice, Šibrova, na stařenku Procházkovou ze Strážnice atd.) Děkuji, děkuji, děkuji! Děkuji moc, že díky Vám se nezapomene. Nezapomene se na život, který vůbec nebyl jednoduchý, a přesto jej lidé žili. A byli poctiví, spravedliví a svůj život nevzdávali…“ S úctou Michaela Moudrá (Sněhotová), Kyjov

Vybírám: „Laďo, zdravím Tě a moc Ti děkuji za všechny ty krásné články ve Věstníku. Jak ho dostanu, tak se k němu posadím a čtu a čtu od první stránky až do poslední..“ S pozdravem Laďa Mančík, Nížkovice „Laďo, posílám mnoho pozdravů, moc Ti děkuji za Tvoji snahu ve prospěch nás Žarošáků. Tvé články jsou vždy úžasné a vůbec práce kolem toho všeho je nedocenitelná. Měj se fajn, a když budeš něco potřebovat, tak se ozvi!“ Mila Sněhotová

„Milý pane doktore, Věstník je výborný, badatelé si jen pochvalují. Děkujeme za něj!“ S přáním všeho dobrého Iveta Mátlová, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště „Vážený pane doktore, minulý týden jsem si prolistoval Věstník HVK č. 21 a přečetl jsem si některé články. Po tomto letmém kontaktu s publikací jsem nabyl velmi dobrého dojmu, dostavily se i pocity hrdosti na svoje rodiště, které je stále mým tuskulem a ke kterému velmi tíhnu. Věstník je bezesporu celorepublikovým unikátem. Vám se podařilo vydá-

„Vážený pane doktore, chtěl bych Vám poděkovat za skvělou redaktorskou práci na Věstníku. Několik významných hudebních osobností jím bylo nadšeno. Velký ohlas vzbudil i v Šaraticích – rodišti Mariana Rudolfa Kosíka.“ Srdečně zdraví Váš Karol Frydrych 6

vání Věstníku nejen udržet, ale zvýšit i jeho úroveň, za což máte můj obdiv a vřelé díky...“ S úctou Karol Frydrych

Nejen já jsem navštívil v Královské kapli na Špilberku výstavu „Ano v bílém“, podnícen v minulém Věstníku svým vlastním příspěvkem „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj…“ – a dověděl jsem se, že na jihu Moravy svateb stále ubývá a svatební obřady jsou, jak potvrzují i demografové, víc a víc vzácnější. Přichází uvolněnější životní styl a formálně nesezdaná soužití, přibývá rozvodů, rodí se méně dětí. Viděli jsme svatební šaty, svatební módu a módní doplňky ze sbírek Muzea města Brna, výbavu nevěst kdysi a dnes, přehlídku svatebních oznámení, svatebních fotografií, jakož i k zamyšlení vedoucí citáty o lásce a manželství. Na zrodu výstavy se podílel i pravidelný přispěvatel Věstníků Václav Hanák. Věstníkové povídání o žarošických obchodech a obchůdcích, především o Čumbově cukrárně, přimělo k návštěvě výstavy Z historie cukráren v pisáreckém Letohrádku Mitrovských – vzpomínalo se na nejznámější a nejvyhledávanější brněnské cukrárny (Dorotíkova, Tomanova, Kolbabova…), dobu zašlých časů připomněly i interiéry historických cukráren a obchodů, ukázky již zapomenutých cukrářských nástrojů, pomůcek, forem, reklam i receptů. Čtenáře zaujal i osud žarošických Židů (Ruth Maierová – život by mohl být hezký) v návaznosti na výstavu „V utrpení a boji – osudy Židů na Moravě“ v Paláci šlechtičen v Brně, připravenou historickým oddělením Moravského zemského muzea ve spolupráci s brněnskou pobočkou Židovského muzea v Praze a Židovskou obcí v Brně. Články ve Věstnících č. 20 a 21 o železničním neštěstí (Smutné jihomoravské Vánoce 1953, Omluva přišla za 58 let) zapůsobily i v Podpálaví a na šakvickém nádraží pod odhalenou pamětní deskou obětem tragédie se objevila prosklená pietní lucerna s hořícími svíčkami nejen o Vánocích či o Dušičkách. Letos o Štědrém dnu jsem přivezl z Brna do Staroviček – dědiny s největším počtem obětí, betlémské světlo, které na obecním úřadě si měli možnost připálit a mít tak i doma u stromečku novodobý symbol Vánoc místní občané, večer pak jeho plamínek ozařoval interiér zdejšího kostela sv. Kateřiny při půlnoční mši každoročně sloužené za oběti vlakového neštěstí. Symbolicky se rozsvítilo i v lucerničce pod pamětní deskou, pod vánočním vzpomínkovým věncem – zrodila se nová tradice. Lidé si na základě Věstníku všímají a reagují – v souvislosti se vzpomínkovými články o žarošické škole se ne všichni smířili, dle nich, s ne

„Dobrý den, s potěšením s Jiřím Vlachem právě listujeme posledním žarošickým Věstníkem a jsme mile překvapeni, jak krásně všechno vyšlo (nemyslíme tím pouze část věnovanou Jiřímu Vlachovi). Ale celkově celé číslo vypadá skvěle. Obdivujeme jeho tematický rozsah, šíři zájmu pro laickou i velmi odbornou veřejnost. Grafická úprava je také velmi dobrá – zkrátka, gratulujeme k takovému počinu Ještě jednou děkujeme, srdečně zdravíme a přejeme hodně sil ve všem, co podnikáte…“ Milada Frolcová a Jiří Vlach, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště „Náš vážený a milý pane doktore, snad mi odpustíte to vřelé, ba až přátelské oslovení, ale jsem ještě plná velké radosti z nového čísla Věstníku. Poslední dny jsem opravdu pilně sledovala příchod poštovních zásilek a s velikou netrpělivostí očekávala Vámi přislíbený Věstník. Jaká převeliká radost nastala včera v mém srdíčku, když jsem v poštovní zásilce objevila Věstník s číslem 21. Upřímné díky! Moje maminka ho „ukořistila“ pro sebe a strávila nad ním celé odpoledne – jak sama řekla, svět se pro ni zastavil, nevnímala čas a četla a četla, a když zvedla oči, zjistila, že se čas nachýlil k večeru. Věřím, že Vás tato prostá, ale upřímná slova zahřejí u srdíčka, když slyšíte, kolik čisté lidské radosti vléváte lidem do srdce, když se tak obětavě a s láskou věnujete vydávání tohoto překrásného dílka, kterým Věstník zajisté je. Ještě jednou upřímné díky, pane doktore…!“ Ze sluncem zalitých Boleradic Vás srdečně zdraví Jana Vystoupilová s maminkou Laďo, přeji Ti hodně zdraví, trpělivosti a hlavně radosti z dobře vykonané práce pro rodný kraj. Stařenka Františka Poláčková z Archlebova Zájem o Věstník projevují i věkově mladší, ale vracejí se k němu i čtenáři starší. Na některé působí, jak vím, i jako inspirující moment a vnukne jim třeba návštěvu míst, která přímo či nepřímo s obsahem Věstníku souvisejí nebo navazují na některé reálie žarošické, a to nejen vlastivědné. 7

příliš citlivou retuší dobového sgrafita pod oknem kreslírny při revitalizaci školní budovy, připomínky jsou i k umístění „obrázku při cestě“, některým se zdá, že stávající libreto muzea má jen malou vypovídací hodnotu o dějinách Žarošic, ptají se, zda začne paralelně s Věstníkem vycházet i sborník Od Hradské cesty, jak je psáno v poznámce o ediční činnosti HVK, ne všem poutníkům se líbí současná světská rovina poutí s přemírou vietnamských krámků, tak trochu devastujících atmosféru tradičních poutí. Ve Věstníku se již zabydlelo několik pravidelných rubrik a příloh – ve snaze ho ještě více „požaroštit“ se objevuje „letopočtová rubrika“ připomínající „jak ten čas letí“, a i ty, kdož třeba během svého života uznání, úcty či jen obyčejné sousedské pozornosti zrovna moc nepožívali nebo třeba ne tolik, kolik by si zasloužili nebo ti žijící zasluhují – jsou to jen jména se stručnou notickou, ostatní, ať si čtenář ze svých vzpomínek na ně či ze znalostí žarošických dějin, dosadí sám. V zájmu dnes Vám předkládaného nového Věstníku č. 22 jsem absolvoval řadu milých setkání a pracovních schůzek, vše s pocitem velké odpovědnosti a úcty k Vám všem. Děkuji doc. PhDr. Josefu Konečnému, CSc. za vstřícnou, laskavou, vlídnou a trpělivou spolupráci na obrazové příloze, děkuji všem autorům a spoluautorům pozoruhodných příspěvků, blahopřeji erudovanému autorovi mnoha příspěvků Ing. PhDr. Karolu Frydrychovi k získání titulu doktora filozofie v oboru hudební věda. Ještě jednou děkuji za slova uznání a díků – „zatím se daří…“, ale i tady se nabízí přísloví indiánského kmene Dakotů: „Až zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!“ Při soustředěném psaní těchto řádků na mém stole zazvonil telefon se smutnou zprávou ze Žarošic – v Malé ulici zemřela 90letá tetička Hrazdílková, s níž mám spojených tolik vzpomínek na moje tehdy bezstarostné dětství a jinošství, kdy všechno v životě teprve začínalo a kdy člověk věřil v ideály. Vzpomínky na hodnou tetičku mě nejen rozesnily, ale i rozslzely. Život nám utíká a proklouzává mezi prsty jako vítr, který se nedá chytit. Snad i díky Věstníku Vám zůstane v paměti opravdovost všech těch okamžiků a vzpomínky na ně Vás zahřejí při pocitu pomíjivosti. Občas se nám zdá, že nám život leží u nohou, občas nás srazí na kolena a třeba i pěkně potrápí. Někdy se vydáváme na dalekou cestu za štěstím a nevidíme, kolik pokladů máme kolem sebe doma.

Přeji Vám všem, milí odběratelé a čtenáři žarošického Věstníku, klidný, plodný a pohodový rok 2013 – žijte tak, aby každý den byl pro Vás krásný a plný poezie života! Váš Laďa Valihrach

OMLUVY, OPRAVY, DODATKY: Oprava – ad/Věstník 21: „Moje milá Malá ulice aneb Proti proudu času“ – na straně 71 je uvedeno chybně jméno – nikoliv Mařenka Vachová, nýbrž Mařenka Vlachová. „Fotbalové vzpomínání aneb Zdeněk Farmačka po letech opět Za Lužánkami“ – na straně 77 je uvedena chybně přezdívka Vlastimila Bubníka – nikoliv „Bubák“, ale „Bubál“. „Koloniál u pana Bajzy aneb z historie žarošických obchůdků a obchodování“ – na straně 55 je v závorce nesprávně uvedeno datum narození trafikantky Marie Dohnalíkové – nikoliv 1818–1968, ale 1918–1968. Redakce se čtenářům Věstníku omlouvá Dodatek: číslo účtu – 1442056399/0800 – Česká spořitelna. Chcete-li Věstník odhlásit či v případě zájmu stát se jeho odběratelem, použijte e-mailovou adresu [email protected], zrovna tak i v platebních záležitostech.

8

Univerzity Palackého. V knihovním středisku Filozofické fakulty působil od roku 1947 do roku 1978, tedy přes třicet let. Vinorodé Slovácko vyměnil za okraj Hané, jesenické podhůří Šternberk, odkud do Olomouce denně dojížděl. Bydlí v místech, odkud vidí siluetu hradu, za jeho zdmi tušíme také muzeum hodin – oněch podivuhodných přístrojů z ruky člověka měřících čas, odměňujících se mu za to tím, že ho probouzejí v pravou chvíli. Jaroslav Vlach zde našel nový domov, který oslavil – ale nikoliv formálně, nýbrž publikacemi Haná, Nízký Jeseník, Oderské vrchy, Z Hané do hor a lesů a mnoha a mnoha články, turistickými průvodci a kulturně-místopisnými studiemi. Přitom však nezapomíná na rodný kraj, jemuž věnuje kulturní místopisy, bibliografie okresu Uherské Hradiště, okresu Hodonín a dalších oblastí. Založil a rediguje vlastivědný sborník Od Hradské cesty, který je dokumentem vývoje i současného života nejen rodných Žarošic, ale i široké oblasti jižní Moravy. I když sborník zatím přechodně nevychází, jsou jeho vydané ročníky od roku 1950 do roku 1972 pro svůj hodnotný obsah vyhledávány vlastivědci, historiky a národopisci, kteří zde nacházejí cenné prameny ke svým studiím. V Žarošicích holdoval v mládí Jaroslav Vlach Thálii – jako nadšený divadelník, chápající, že právě aktivní činnost dává potěchu a uspokojení. Z tohoto zájmu vyplynula publikace Ochotnické divadlo, hudba a zpěv v Žarošicích 1747–1970, která je ojedinělým dílem v naší divadelní literatuře. V neposlední řadě věnuje se Jaroslav Vlach rodopisu a dějinám žarošických gruntů a chalup od roku 1650 do roku 1950. Toto zpracování dokončuje k tisku, stejně jako dějiny rodu žarošických Vlachů, jehož příslušníky svolává na rodová setkání. Bylo o něm řečeno, že je sadařem na vinici poznání. Toto obrazné přirovnání má svou logiku – je neúnavným šlechtitelem lidské snahy poznat tok života a jeho zákony, poznatky analyzovat a syntetizovat ku prospěchu člověka. Jaroslav Vlach, sběratel hodnot trvajících, jako pečlivý sadař moravských vinohradů, chrání je před plevelem a škůdci, aby zdravou révu poznání odevzdal i těm budoucím.

JUBILEUM JAROSLAVA VLACHA 30. září 2013 si žarošická, a nejen žarošická vlastivědná veřejnost připomene 100 let od narození Jaroslava Vlacha (1913–1995). Bylo toho o něm napsáno hodně a bylo by těžké pro tuto chvíli něco nového vymýšlet – v našich srdcích žije a bude žít dál. Připomeňme si ho fotografií z jeho mladých let a přetištěnou archivní nahrávkou Československého rozhlasu Ostrava ze soboty 24. září 1983. Redakce

Doklad o tom, že životní a tvůrčí aktivita odsunují „sedmdesátku“ do symbolického pojmu dosaženého věku, podává názorně knihovník, bibliograf, autor vlastivědných publikací a stovky článků. Temperamentní, s jiskrnýma a bystrýma očima, které neustále ohledávají terén i člověka, s nímž komunikuje jako spolehlivé detektory, nemající ovšem ten nepříjemný charakter mechanického ohledávání věcí a nitra. Dovede naopak jimi vtáhnout do dialogu, z něho získat poznatky a ukládat si je do paměti. Kolik jich tam zůstalo od prvních krůčků v jihomoravských Žarošicích, kde spatřil světlo světa 30. září onoho předválečného roku třináctého, století dvacátého. Rozhlížel se pilně po světě a vybíral si to, co činí člověka oprávněna nést titul chápavý, myslící, moudrý… Život byl jeho univerzitami, poznatky a zkušenosti narůstaly do konkrétních forem způsobilosti stát se typografem, příslušníkem onoho černého umění, pak knihovníkem v Zemské a univerzitní knihovně v Brně a nakonec knihovníkem obnovené

Alois Rečka

9

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HISTORICKOVLASTIVĚDNÝ KROUŽEK V ŽAROŠICÍCH 2012

Žarošice v pravěku ve spolupráci s Masarykovým muzeem v Hodoníně

Naše obec se poprvé přihlásila do soutěže Vesnice roku 2012. V krajském kole bylo přihlášeno 22 obcí. Vítězem krajského kola se stala obec Tvarožná Lhota. Muzeum a komunitní centrum obce Žarošice obdrželo Mimořádné ocenění za památkovou obnovu tradiční stavby s výjimečnou muzejní prezentací a využitím komunitního centra. Na začátku roku 2012 proběhla členská schůze Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích. Byla zde projednána změna názvu kroužku na Občanské sdružení Historicko-vlastivědný kroužek v Žarošicích, se sídlem Muzeum a komunitní centrum obce Žarošice, Žarošice č. p. 110. Byly prodiskutovány a schváleny cíle sdružení, zvoleny řídící, kontrolní a výkonné orgány sdružení a jednací řád. V březnu jsme v komunitním centru přivítali vzácné hosty M. R. Kosíka, O. Praem. a pana Jana Vrzala. Tématem nedělní besedy bylo výročí 800 let od založení kláštera řádu premonstrátů v Nové Říši. Oba pánové jsou nevyčerpatelnou studnicí vědomostí a znalostí a vynikajícími vypravěči. Při zaposlouchání se do jejich vřelého vyprávění člověk zapomene na čas. Je tolik témat, tolik otázek. Podařilo se nám ve spolupráci s muzeem uspořádat ojedinělé výstavy: Věra Dupynová mytologie – obrazy z nevědomí

Tom Kubák Půvab starých časů výstava fotografií ve spolupráci s Kyjovským Slováckem v pohybu, o. s. Nechyběly ani již tradičně pořádané akce – velikonoční a vánoční tvůrčí dílny, jarní a podzimní chodníčky, návštěva brněnských divadel a Den dětí. V měsíci srpnu proběhla v muzeu a komunitním centru ve spolupráci s družstvem AYA a Kyjovským Slováckem v pohybu, o. s. mimořádná dvoudenní akce.

Antonín Vojtek malíř jižní Moravy

Oslava hlíny – oslava života (seznámit se, pochopit, tvořit a bavit se) pořádaná in memoriam – Martin Ospalík přednášky, výstava, tvůrčí dílna, hudební produkce

Renata Juračková textilní koláže ing. arch. Vladimír Institorise keramické plastiky 10

VERNISÁŽ OBRAZŮ ANTONÍNA VOJTKA

Foto: Jaroslav Hroudný

Vážení přátelé, milí hosté této sváteční májové chvíle Žarošic. Milá deklamace právě odeznělé básně nám připomněla kraj, kam vlastně patříme – naši jižní Moravu s horou Venušinou, která je za jasného počasí vidět i z nejvyššího místa žarošické Sokolky – to je i krajina „jejího milence a tuláka po paletě snů“, jak Antonína Vojtka nazývá literát Jan Kostrhun. Malíř a básník v jedné osobě Antonín Vojtek má dnes nezastupitelné místo na piedestalu našeho současného výtvarného umění – jeho krajinářský rukopis je nenapodobitelný a nepřehlédnutelný. Jeho osobitý umělecký výraz a vidění krajiny vinohradů, meruněk, mandloní, venkovských střech, božích muk a kostelíků jsou chválou a zároveň oslavou jeho umnou rukou a čistou duší zpoetizované jižní Moravy. Talent od Boha, nevídaná pracovitost, nezměrná životní energie, pokora a oddanost, životní moudrost, jeho niterné a poetické vidění kraje pod Pálavou, jehož kouzlu zcela propadl, jeho souznění s přírodou z něj dělají malíře jižní Moravy „par excellence“. Od konce 70. let se věnuje výhradně výtvarnému kumštu – jeho obrazy jsou součástí mnohých významných interiérů, renomovaných galerií, zdobí soukromé sbírky v mnoha zemích světa. Nacházejí spoustu ctitelů a nikdo by asi nedokázal namalovat krajinu jižní Moravy vroucněji a líbezněji než on. Antonín Vojtek tvoří a žije v harmonickém rodinném prostředí s milou manželkou Jitkou – „děvčetem v suknici rudé“, jak Petr Bezruč nazývá Kyjovanky a výtvarně nadanou dcerkou Julinkou v Břeclavi.

Naše sdružení se také zapojilo do projektu předloženého občanským sdružením Kyjovské Slovácko v pohybu „Podejme si ruce s historií tří regionů“, do kterého jsou zapojeny ještě dvě místní akční skupiny – MAS Frýdlantsko a MAS Český Západ. Cílem projektu je hlubší poznání místního kulturního a historického dědictví venkovských regionů a rozvoj vzájemné spolupráce jak uvnitř našeho regionu, tak mezi všemi třemi regiony. Kromě našeho muzea jsou do tohoto projektu zapojeny: Vlastivědné muzeum Kyjov, Bukovanský mlýn, Šardická rezidence, Military muzeum generála Sergeje Jana Ingra ve Vlkoši, Expozice lidového bydlení Skoronice, Obecní muzeum Stavěšice, muzeum Vacenovice, Muzeum ve vagonu Ratiškovice, Věteřovské muzeum, Muzeum Vracov, Vrbasovo muzeum Ždánice, Muzeum obce Želetice, Památník J. A. Komenského Žeravice, Stálá expozice města Bzenec, Tradice na zámku Milotice a Tradice vinařství Milotice. V rámci projektu jsou pořádány přednášky a exkurze, které probíhají i v našem muzeu a komunitním centru. Všem za spolupráci a pomoc děkuji Ing. Jana Mackrlová 11

HRANIČNÍ KÁMEN V ŽAROŠICKÉM MUZEU Na dvoře muzea v Žarošicích se nachází zajímavý hraniční kámen, datovaný rokem 1724. Jde o pečlivě opracovaný hranol, který je nahoře zaoblený. Výška nadzemní části kamene je přibližně 51 cm, šířka 22 cm a tloušťka 17 cm. Kámen je ve velmi dobrém stavu, takže jsou čitelné veškeré původní nápisy a symboly. Foto: Jaroslav Hroudný

K Žarošicím ho pojí mnoholetý přátelský vztah – připoutaly ho nejen povědomím slavných poutí, především však jejich vlastivědnými počiny. Přátelstvím s malířem Jožou Konečným, s nedávnou duší žarošické vlastivědy Miladou Homolovou či doktorem Strýčkem. V Žarošicích vystavoval v roce 1978, následně pak v roce 1986. Žarošice ho inspirovaly i při jeho nedávné dubnové návštěvě v muzeu, kdy jsme prohlíželi zvažované výstavní prostory, osvětlení, panely a upřesňovali scénář dnešní vernisáže a výstavy – žarošické motivy jsou její součástí a vy je určitě poznáte sami. Přijměte laskavé pozvání nejen na tuto milou výstavu, ale zrovna tak milé pozvání i do Mistrových dvou břeclavských galerií. On sám pochází z ne zas tak dalekých Horních Bojanovic a jistě mně dovolí, abych své skromné vystoupení ukončil a na druhé straně výstavu zahájil verši z jeho Balady o rodné obci, které stejně cítíme i my v Žarošicích:

Obr. 1: Hraničník v žarošickém muzeu – foto a náčrtek strany s iniciálami a letopočtem

Na jedné straně hraničníku jsou vyryta velká písmena M:V:G:V:K:R. Uprostřed je znázorněn symbol, připomínající dvě překřížené větvičky, zakončené lístkem. Pod ním čteme letopočet 1724. Tato strana kamene prozrazuje, že jde o hraniční kámen slavkovského panství, které náleželo šlechtickému rodu hrabat Kouniců. Zkřížené větvičky představují heraldickou figuru lekna, tedy základní erbovní znamení tohoto rodu. Rytina na kameni, samozřejmě až na chybějící barevnost, přesně odpovídá popisu kounicovského erbu: červený štít a na něm dvě stříbrná lekna přeložená křížem, každé se třemi kořeny a nahoře velkým lupenem proti sobě postavená.1 Iniciály M:V:G:V:K:R. odpovídají počátečním písmenům příslušníka tohoto rodu, Maxmiliána Oldřicha z Kounic (1679–1746), který panství spravoval od roku 1705. V letech 1720–1746 působil rovněž jako moravský zemský hejtman. M.V.G.V.K.R. = M[axmilian] V[lrich] G[raf] V[on] K[aunitz] R[ietberg], tedy Maxmilián Oldřich, hrabě z Kounic a Rietbergu.

„Chvála tobě buď, moje dědinko, místo, kam se vracíme, kam zabíhají naše myšlenky, i když nás vítr rozfouká do celého světa. Chvála tobě buď, moje rodná hroudo, naše kolébko i hrobe náš, náš drahý domove!“

PhDr. Ladislav Valihrach

12

Ze shodného způsobu provedení lze usuzovat, že oba kameny byly zhotoveny stejným kameníkem.

Obr. 2: Vlevo erb hrabat z Kounic, vpravo rytina lekna na hraničním kameni v muzeu v Žarošicích

Na druhé straně hraničníku je vyryt pouze symbol , který na první pohled působí poněkud záhadně. Jedná se však o stylizované písmeno E, jímž začínalo jméno Elišky Rejčky, zakladatelky ženského cisterciáckého kláštera Králové na Starém Brně. Tento klášter vlastnil Žarošice od r. 1330 až do svého zániku v roce 1782. Podobné písmeno E nalezneme také na dlaždici nad místem posledního odpočinku Elišky Rejčky v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně.

Obr. 4: Hraniční kámen č. 19 ve sbírkách slavkovského zámku (foto Martin Jirák)

Poznámky: 1 Lekno – obecná heraldická figura ve tvaru leknínového dvojlistu. 2 Moravský zemský archiv v Brně, fond D9, sign. MOR306718260 Indikační skica obce Žarošice z roku 1826. Tamtéž, sign. MOR066818260 Indikační skica obce Heršpice z roku 1826. Mgr. Matouš Jirák

Obr. 3: Vlevo kresba písmena E podle dlaždice v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Vpravo stylizované písmeno E na hraničním kameni v muzeu v Žarošicích

BÝVALÉ STEZKY V NAŠEM KRAJI

Hraniční kámen tedy vymezoval hranici mezi slavkovským panstvím hrabat Kouniců a žarošickým majetkem kláštera Králové na Starém Brně. Byla to současně hranice mezi katastrálním územím obcí Heršpice a Žarošice. S využitím historických pramenů je možné určit dokonce i původní stanoviště kamene. Hraničníky na určitém úseku hranice byly totiž průběžně číslovány pořadovými čísly. Na boku kamene se dochovalo jeho číslo: N. 18. Podle starých map a popisů hranic je tak možné zjistit, že kámen stával ve Ždánickém lese nedaleko dnes již opuštěného areálu kasáren.2 Další kámen z téže hranice se v současné době nachází ve sbírkách slavkovského zámku. Má stejnou podobu jako hraničník v žarošickém muzeu, pouze na jeho boční straně je vytesáno číslo N. 19.

V prosinci roku 2012 v Komunitním centru obce Žarošice proběhla v rámci projektu Kyjovského Slovácka v pohybu, o. s. – „Podejme si ruce s historií tří regionů“ velice zajímavá přednáška Mgr. Jana Martínka. Pan Martínek je vedoucím projektu „Výzkum historických cest v oblasti severozápadní Moravy a východních Čech. Projekt byl finančně podpořen Ministerstvem kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI). Na jeho řešení se podílí kromě Centra dopravního výzkumu také katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Archeologické centrum v Olomouci a další externí pracovníci z oboru geografie, geologie, geoinformatiky a archeologie. Cílem projektu je, za pomoci leteckého laserového 13

O hlavní dálkové tepně vedoucí v blízkosti Žarošic jsme z historických pramenů jen velmi spoře informováni. Geografická situace ovšem předpokládá, že ji musíme promítnout až do středověku. O trase silnice nás informují dosti zřetelně dodnes zachovaná pomístní jména. Ta také ukazují na situaci ve středověku běžnou, že totiž středověká komunikace nevyhledávala nejkratší trasu, ale trasu nejpohodlnější, a že se vyhýbala bažinatým údolím a sledovala raději horský hřeben. Z pomístních jmen jsou důležité zejména Stráže a Strážky – místa, ze kterých byla cesta kontrolována (zvláště pohyby nepřátelských vojsk). Nemusí se vyskytovat v bezprostřední blízkosti staré komunikace, ale mohou být i poněkud vzdálena, byl-li z daného místa přehled o tom, co se v kraji děje. Hlavní trasa vycházela z Brna patrně na Líšeň, pak na Podolí a Velatice, kde ji zachycují pomístní jména Vedle staré silnice a Za starou silnicí. Dále její směr lokalizují Kovalovice, neboť lze předpokládat, že se kováři usazovali při silnici. Z Kovalovic pokračovala cesta pravděpodobně na Velešovice, nemohla míjet město Slavkov, odsud směřovala přes Nížkovice (pomístní jméno Strážky), míjela Žarošice (střežena Strážným kopcem2), pokračovala k Násedlovicím (identifikovaná tratí Brněnky a Valy – opevnění na ochranu cesty před nepřítelem, patrně z doby tureckých válek v 17. století), k dnešnímu Karlínu (zde stávala ves Schönstrass, jejíž jméno se zachovalo v trati Senstráž) a k Čejči (opět pomístní jméno Na valech). Od Čejče silnice směřovala k Mutěnicím a dále do Uher……3 Je jisté, že naše území, hojně osídlené od mladší doby kamenné, bylo protkáno sítí starobylých cest. Bohaté archeologické nálezy dokládají význam naší oblasti a její bohatou historii. Zájem o historii neopadá ani v dnešní době a přitahuje stále větší množství lidí napříč generacemi. Použití metody leteckého laserového skenování na našem katastru by přispělo k doplnění a ověření současných vědomostí a zároveň by mohlo přinést zcela nové poznatky o naší historii. Nově nasbíraná data, jejich vyhodnocení odborníky by pomohly předejít zničení dosud dochovaných

skenování, vytvořit novou jednotnou metodiku identifikace, popisu a návrhu ochrany reliktů historických cest, prezentovat nově zjištěné informace a v neposlední řadě využít takto získané zcela nové poznatky o historickém vývoji regionu k podpoře turismu a cestovního ruchu (budování nových naučných stezek, pěších tras a cyklotras, hypostezek, singltreků a dalších produktů). Výzkumem starých obchodních cest, stezek se zabývají obory od historie, historické geografie a archeologie až po geologii a geoinformatiku – jde o interdisciplinární záležitost. Nové otevřené možnosti přináší využití právě této nové technologie leteckého laserového skenování (airborn laser scaning). Laserový skener emituje vysokou rychlostí krátké laserové impulsy, směřující pod různými úhly směrem k zemskému povrchu, které jsou následně po odrazu od povrchu opět zachycovány citlivým detektorem. Dají se tak skenovat zalesněné plochy a plochy pokryté vegetací. Z takto získaných dat vznikne digitální model povrchu a digitální model reliéfu (terénu). Tato data poskytují širokou možnost jejich dalšího využití. Starým, obchodním (kupeckým) stezkám, které křižují náš region v různých časových obdobích, se věnují také články publikované v dopisech „Od Hradské cesty“ a ve Věstníku. „Tentokráte mají naše dopisy název „Od hradské cesty“. Proč jsme tento souhrn dopisů tak nazvali a jaké jsme k tomu měli důvody? Kdy vznikla a kudy původně vedla tato cesta?“ „Hradská cesta“, zkráceně mezi lidem zvaná „Hradská“, je první známá dopravní cesta, která probíhala od východu k západu naším rodným krajem. Nyní je cesta poněkud přerušena, ale přeci je ji možno sledovati. Před více jako 1100 lety vedla tato významná obchodní a kulturní cesta naším krajem od Velehradu přes Bohuslavice, Bukovany, Ostrovánky, Nechvalín, Lovčice, Ždánice, Archlebov, odtud kolem „Paní louky“ kolem „Strážných“, „Sokolkou“ do Žarošic. Bývalé hradisko „Strážné“ střežilo tuto „Hradskou cestu“. Ze Žarošic šla tato cesta bývalým „Vévozem“ na Silničnou, dále do Uhřic, Dambořic, Hostěrádek, Těšan, a k Rajhradu. I Žarošice jsou starým kulturním střediskem z prvních dob křesťanství na Moravě a tato první stopa kultury přišla po tehdejší jediné známé obchodní cestě, zvaná „Hradská“. Proto chceme význam této cesty zdůraznit i v názvu našich dopisů“.1

1) Vlach, J., Proč název dopisů „Od hradské cesty?“, Od hradské cesty, č. 5, str.1; 2) Dnes název polní tratě Strážný. 3) Hosák, L., Schulz, J., Středověké cesty přes Ždánický les a Chřiby, Od hradské cesty, ročník 1965–1966, str. 25;

14

o lidech, jejich datech a místech, zkrátka výsledky vašeho pátrání. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit kartotéku jednotlivých členů rodu. Rozhodující údaje pak přenesete do grafického zpracování rodové linie s použitím aplikací a programů dostupných na www.myheritage.cz, www.ancestry.org atd. Výstupem vašeho bádání pak může být: Vývod – nejpoužívanější forma genealogické tabulky, která bývá zobrazována v podobě stromu. Výchozí osoba je v jeho kořenech a rodiče, prarodiče, rodiče prarodičů jsou rozvětveny v koruně. Při tomto způsobu postupujeme zpět do minulosti po linii mužské i ženské. Rozrod – mnohem komplikovanější forma, kdy výchozí manželský pár je v kořenech stromu a všichni potomci následujících rodin se rozvětvují v koruně. Rodokmen – nejjednodušší tabulka, která uvádí předky výchozí osoby pouze po linii mužské. Sleduje tedy jen otce, děda, praděda atd. s jejich manželkami. Nejdůležitějším zdrojem informací jsou matriky. Ve vašem případě jsou to především matriky římskokatolických farností. Vedení matrik nařídila církev podle tridentského koncilu z roku 1563. V našich podmínkách se s matrikami setkáváme ve většině případů až v polovině 17. století. První žarošická matrika je z roku 1657 a obsahuje údaje o narození, sňatku i úmrtí. Takové společné matriky byly vedeny až do roku 1784, od tohoto roku bylo patentem Josefa II. nařízeno vést matriky narozených, oddaných a zemřelých samostatně podle stanovených rubrik. Nařízením Marie Terezie v roce 1771 byla v matrikách uváděna čísla popisná a údaje o majetkových poměrech vzhledem k velikosti vlastněné půdy. Podle toho můžeme rozlišovat sedláky, chalupníky, zahradníky a bezzemky. Dále zde najdeme údaje o zletilosti, příčinách úmrtí atd.

(skrytých) reliktů starých cest a reliktů historické krajiny. A v neposlední řadě by tyto údaje sloužily jako podklady pro další projekty a účely například v oblasti vodního hospodářství (např. stanovení záplavových zón, dokumentace vodních toků), v lesnictví, silničním stavitelství, při tvorbě 3D modelů obce, při zpracování projektů na ochranu půdního fondu (vodní a větrná eroze) a při projektech na vybudování cyklostezek. Zdroj: www.historicke-stezky.cz Ing. Jana Mackrlová

PÁTREJTE PO TAJEMSTVÍ VAŠEHO RODU Řada z vás, při čtení vzpomínkových příspěvků ve Věstnících, si jistě připomněla i své předky, s třeba dosud skrytou touhou poznat minulost svého rodu. V souvislosti s postupující digitalizací matrik, katastrálních map a jiných pomůcek je to v dnešní době podstatně jednodušší, než někdejší nekonečné pátrání v archivech. Na internetu existuje nepřeberné množství stránek, které se tomuto tématu věnují. Nastíním několik zásadních rad, aby vaše pátrání bylo snadnější. Podrobnější rady do začátku najdete na stránkách www.genea.cz. Postup a zdroje informací Je nutné získat co nejvíce informací z okruhů svých příbuzných, zejména prarodičů a shromáždit dostupné dokumenty jako rodné listy, oddací listy nebo úmrtní oznámení atd. Vhodné jsou protektorátní tzv. árijské listy, ve kterých je uvedeno více generací. Nezbytné je i systematické pátrání v generaci za generací a pečlivé ověřování všech údajů tak, aby nedocházelo k záměnám. Po určitém čase vyvstane potřeba zhotovení si svého malého archivu, kam budete postupně ukládat originály i kopie, údaje

Pro ilustraci uvádíme zápisy v matrikách z různého období: 1. Zápis o narození Juliany, legitimní dcery Jiřího Žaroského a jeho ženy Barbory z roku 1663.

15

2. Zápis o sňatku Františka Dohnalíka s Kateřinou, dcerou Josefa Loubala z roku 1760.

3. Zápis o úmrtí Fabiana Kokorského z roku 1859.

Pro lepší orientaci v matrikách (ne ve všech od roku 1790) jsou zpravidla na konci matrik uváděné tzv. indexy. Jsou to abecedně řazená příjmení s odkazem na roky, stránky a řádky matrik. Pozor je však nutné dát na to, že jedna farnost může zahrnovat dvě a více obcí a indexy jsou buď společné, ale většinou se nacházejí za každou obcí zvlášť. Důležitým předpokladem pro pátrání v zápisech je znalost čtení různých druhů písma. Postupem času se i s tímto problémem vyrovnáte. K tomu

Od roku 1950 bylo vedení matrik přeneseno pod státní správu. K dispozici veřejnosti jsou však jen matriky tzv. neživé, zpravidla před r. 1900. Matriky on-line jsou zpřístupňovány v několika archivech (Praha, Litoměřice, Plzeň, Třeboň, Praha, Zámrsk, Opava a Brno). Na stránkách státních oblastních archivů zjistíte, jak digitalizace pokračuje a které matriky jsou k dispozici. Moravský zemský archiv v Brně má všechny matriky zpracovány. Viz www.actapublica.cz.

16

dobře poslouží přehled, kde jsou seřazena písmena abecedy postupně, tak jak se v průběhu let písmo měnilo. Pro snadnější čtení některých slov si tato slova pomalu a pečlivě přepište na papír. Zápisy v matrikách jsou uváděny v češtině, v latině a němčině. Na stránkách www.volani-rodu. cz najdete nejpotřebnější výrazy a křestní jména v jednotlivých transkripcích včetně jejich významu. Pro příklad uvádím některé nejčastěji se vyskytující výrazy obsažené ve slovníku: česky syn dcera otec matka ženich nevěsta kmotr narozený oddaný/kniha oddaných zemřelý sedlák domkař/chalupník zahradník (majitel malého pozemku) podruh

První tereziánský katastr vstoupil v platnost v roce 1748 a nahradil předchozí berní rulu a moravské lánové rejstříky. Zahrnoval zdanění jak rustikální, tak i dominikální půdy. Upravený, druhý tereziánský katastr se v roce 1757 stává novým podkladem pro výměru daní. V archivu obce Žarošic by se měla podle Václava Broukala nacházet mapa z tohoto období. Císařským patentem z roce 1817 byl vyhotoven nový, tzv. Stabilní katastr a jeho kopie pod názvem Indikační skica. V letech 1833–35 vzniklo tak na

německy Sohn Tochter Vatter Mutter Bräutigam Braut Pate Geboren Verheiratet/Trauungsbuch Gerstorben Bauer Häusler Gärtner Innleute

Dalším prvkem, který nám pomůže při pátrání, je číslo domu. Po dosazení do katastrálních map zjistíme podle něho rodová sídla v průběhu toho kterého období. Pozornost musíme věnovat tomu, abychom používali správné číslování. První číslování domů bylo uzákoněno za vlády Marie Terezie v roce 1770–71. Dříve se usedlosti označovaly jménem rodu. Ve městech tuto funkci plnila domovní znamení nebo vývěsní štíty. Číslování začínalo obvykle u významných sídel (fara, rychta, nejbohatší sedlák), nebo u vesnic podél silnice se začínalo prvním domem po pravé straně ze směru, kterým přijížděla do vsi vrchnost – to je případ i Žarošic. Číslování provádělo vojsko skutečným popsáním vrat, dveří nebo omítky. Odtud se zachovalo označení číslo popisné. Do současné doby proběhlo v Žarošicích trojí číslování. V příloze uvádíme odpovídající srovnání těchto číslování a přiřazení domům podle katastrálních map. Historické mapy nám mohou poskytnout další zajímavé informace o vývoji obce i rodových vztazích.

latinsky filius filia pater mater sponsus sponsa levans natus nubens mortuus rusticus casarius, colonus hortulanus, olitor linqulinus

Moravě jedinečné mapové dílo s uvedením jmen držitelů pozemků, čísel domů, vlastností parcel barevně odlišených, jejich přesných hranic atd. Tyto mapy sloužily k odhadu výnosů jednotlivých pozemků a tím k vyměření pozemkové daně. Další historické mapy naleznete na www.archivnimapy. cuzk.cz. Na stránkách Moravského zemského archivu najdete mapy Žarošic v letech 1826, 1877 a 1893 (www.mza.cz/indikacniskici). Mimo tyto výše uvedené podklady a pomůcky existuje řada dalších zdrojů bádání, např. gruntovní knihy, lánové rejstříky, přehledy hřbitovů, seznamy zpracované americkými mormony, mapka četnosti příjmení podle okrsků (www.kdejsme.cz) apod. Pokud se do hledání vašich předků více zahloubáte, sami zjistíte další a další možnosti, které vás mohou přivést hlouběji do minulosti a ke zjištění, kde jsou vaše kořeny. Svatoslav Ton

17

18

19

20

Mapa střední části Žarošic z r. 1826

Poznámka: Soupis domů je uveden vzestupně podle posledního číslování. Prameny: Rukopis Jaroslava Vlacha ,,Dějiny žarošických gruntů a chalup a jejich majitelů v letech 1650–1950“. Spoluautor přílohy: Jaroslav Hroudný

21

„OBRÁZEK PŘI CESTĚ“

odpočinku nejen Zdravovodských jdoucích do Žarošic, Žarošáků vracejících se z prací na poli či v lese, ale v neposlední řadě i poutníků putujících od Zdravé Vody, především o Zlaté sobotě, za mnohé poděkovat a o mnohé poprosit Pannu Marii Žarošickou. Přejme „obrázku při cestě“, jak se mu kdysi říkalo, dlouhá léta života a nechť se znovu stane oním místem odpočinku a duchovního osvěžení kolemjdoucích, staronovým místem žarošického spirituálna a trvalou připomínkou poutní tradice mariánských Žarošic. Ke zrodu památného místa pod Syslůvkami míří i slova Jakuba Vrbase v jeho publikaci Ždánsko z roku 1930. Cit.: ,,Pamětihodna ještě je ta dosavadní úcta k místu bývalé kaple Staré Matky boží u poutníků přicházejících z krajů severně od Žarošic ležících a zvláště u slovenských poutníků jdoucích k zázračné studánce u Zdravé Vody a zpět. Tito všichni zastavují se u ,,obrázku při cestě“ vedoucí údolím od Žarošic ke Zdravé Vodě, obrátíce se tváří ke kříži na Silničné a pokleknouce vykonávají zvláštní pobožnost vztahující se ku Staré Matce boží sídlící kdysi v bývalé residenční kapli. Zrovna tak projevují úctu ke zmíněnému místu ,,starší bratři“ průvodů i z ostatních stran přicházejících (Jakub Vrbas, Ždánsko – zeměpisný a dějepisný popis, Ždánice 1930, str. 579).

Čas léta se pomalu naplnil a přichází doba Zlaté soboty – vrcholu žarošických poutí. Je jakousi branou podzimu, a i když už poutníci nepřicházejí, a to i z velké dálky, pěšky a nejsou noclehem v každém žarošickém domě, stále je tato pouť se svými krásnými barokními mariánskými písněmi, večerním průvodem mariánských soch, výrazem hluboké úcty k Panně Marii Žarošické a zároveň i přehlídkou bohatého folkloru v nejširším slova smyslu. Pro nás Žarošáky je Zlatá sobota navíc i ohlédnutím se za dávnými časy s uvědoměním si jejího silného duchovního náboje, ale i její tradice a historické souvislosti spoluvytvářejícími dějiny Žarošic. Z iniciace redakce Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku, výboru Historicko-vlastivědného kroužku a s laskavou pomocí Obecního úřadu v Žarošicích dochází po více než padesáti letech na původním místě k obnově „obrázku při cestě“. Protože i přes veškerou snahu se nepodařilo dohledat předlohu původního obrázku Mistra Joži Konečného, autorem nového obrázku se stejným žarošickým mariánským motivem a při zachování jeho autenticity je malíř jižní Moravy a přítel Žarošic Antonín Vojtek. Na základě domluvy redakce Věstníku, výboru Historicko-vlastivědného kroužku, velectěného opata Mariána Rudolfa Kosíka, O. Praem. a starosty Žarošic je originál Vojtkova obrazu (olej, 56x38 cm) umístěn na čestném místě v žarošickém muzeu, identická jeho kopie bude na místě původního obrázku. Ten byl umístěn pod Syslůvkami s pohledem na někdejší rezidenci koncem 20. let minulého století, v 50. letech, kdy doba náboženským tradicím příliš nepřála, byl odstraněn. Býval místem chvilkového


SLOVO STAROSTY

Vážení žarošičtí rodáci, vážení spoluobčané a milí čtenáři Věstníku, dovolte mi, abych Vás co nejsrdečněji pozdravil a do nového roku 2013 Vám popřál pevné zdraví, přemíru štěstí a spokojenosti. Jaké byly Žarošice v roce 2012? Rozpočet na rok 2012 představoval částku 25 863 600 Kč, včetně pozůstatku z roku předcho22

zího – ten činil 8 936 100 Kč. Hlavním zdrojem příjmu jsou peníze ze sdílených daní, což je částka 6 900 000 Kč. Druhým významným příjmem do rozpočtu obce je suma 7 550 000 Kč z úhrad vydobytých nerostů (těžby ropy). Ve výdajových položkách představuje nejvyšší náklady provoz základní a mateřské školy – tj. 3 445 600 Kč. V době nepříznivé ekonomické situace přistoupila obec k úsporným opatřením a v dalších výdajových položkách se snažila finančně zabezpečit jen nejnutnější opravy a dopracování již započatých projektů – výstavby kanalizace a ČOV v Žarošicích. Po dlouhých a složitých jednáních se podařilo dokončit projektovou dokumentaci pro stavební povolení – náklady na zpracování projektu činily 351 000 Kč. Po jeho předložení MÚ Kyjov bylo vydáno stavební povolení. Tím, že nebyla Státním fondem životního prostředí vydána výzva na poskytnutí dotace, která by se vztahovala i na naši obec, nemohli jsme podat žádost o dotaci. Naším úkolem v roce 2012 bylo i vykoupení pozemků v trati Oujezdky III – kromě tří pozemků, které jejich majitelé nechtějí prodat, se podařilo ostatní pozemky vykoupit. Celkové náklady na výkup v roce 2012 představovaly 199 000 Kč. Kvůli neochotě s odprodejem pozemků muselo dojít k určitým úpravám původního záměru – dnes je však již studie na inženýrské sítě zmíněné lokality zpracována. V roce 2013 bude následovat projektová dokumentace pro územní řízení a stavební povolení. Větší akce zrealizované v roce 2012: – FIT PARK za budovou základní školy v celkové hodnotě 251 000 Kč (přijatá dotace 182 000 Kč) – vyčištění potoka od domku Rudolfa Šťastného za most u pálenice – 236 000 Kč – silnice a chodník ve Zdravé Vodě od budovy bývalé školy po rekreační dům Zelinkových – 192 000 Kč – oprava silnic a chodníků v Žarošicích – 229 000 Kč – koupě osobního automobilu LOGAN pro rozvoz obědů – 218 000 Kč

– projekt „zametací vůz“ – 2 210 000 Kč (poskytnutá dotace 1 989 000 Kč, výběrové řízení proběhne na jaře 2013) – Společenský sál akademického malíře Josefa Konečného – předpokládané celkové náklady 779 000 Kč (přiznaná dotace 585 000 Kč) – stavebnímu odboru MU Ždánice je předložena projektová dokumentace na zateplení budovy požární zbrojnice a obecního úřadu, ve stádiu zpracování je stavební dokumentace na generální opravu obecního bytu po paní Barvové (rekonstrukce vnitřních prostor včetně zateplení objektu).

V roce 2012 byly zadány ke zpracování projekty, které jsou dnes již připraveny k realizaci: – přístavba hospodářských budov pro parkování dopravních prostředků a drobné mechanizace – 180 000 Kč – ošetření stromů a revitalizace zeleně v Žarošicích – 861 000 Kč (90% hrazeno z dotace, akce již probíhá)

Václav Vágner, starosta Žarošic

I přes tíživou ekonomickou situaci se snažíme s pomocí dotací zlepšovat životní podmínky občanů Žarošic – v sociální oblasti v roce 2012 představovaly příspěvky: – při narození dětí 100 000 Kč – na obědy žáků základní a mateřské školy 235 079 Kč – na obědy seniorům 194 324 Kč – na činnost spolků 809 462 Kč – to s vědomím, že jejich činnost je významným prvkem kulturního, sportovního a vůbec společenského života obce. Ten byl již tradičně zahájen Hasičským krojovaným plesem, následoval Žarošicemi organizovaný Ples Mikroregionu Ždánicka, kdy krojované děti pod vedením manželů Kacerových, Pavla Hořavy a Michala Závodného zatančily Slováckou besedu. Je nutné vyzvednout i obětavé zapojení řady občanů do organizace Zlaté soboty, zrovna tak jako připomenout i letos zalité sluncem žarošické císařské hody s krojovanou chasou i dospělými a Šohajkou z Dolních Bojanovic, další a další akce, které se v Žarošicích v průběhu roku udály. Jsme si vědomi toho, že ani v roce 2013 nás nečeká nic lehkého, každodenně to pociťujeme na vlastní kůži. S větší dávkou vzájemné úcty, tolerance a ohleduplnosti se nám snad podaří společně všechny obtíže překonat a naše obec bude i nadále vzkvétat ke spokojenosti všech občanů Žarošic.

23

Sdružení rybářů Spolek byl zaregistrován v září 2011, dnes čítá 20 členů. Akcí roku byly květnové a červencové rybářské závody, pečujeme i o náš klášovský rybník. Do správy jsme dostali od žarošické obce požární nádrž (poznámka redakce – rozuměj někdejší koupaliště) a po odbahnění, zřízení oplocení byla s pomocí obce zahájena i rekonstrukce domečku u nádrže se záměrem zřízení klubovny a skladu krmiva. Naším úkolem je i „oživení“ studánky u klášovského rybníka – čtenáře Věstníku zveme na další rybářské závody 22. června 2013.

ZE ŽIVOTA ORGANIZACÍ Sport klub – fotbal Výbor SK Žarošice zajišťuje činnost tří mužstev a sezóna 2011/2012 byla pro všechna tři mužstva nadmíru úspěšná: – družstvo žáků: hraje okresní soutěž skupinu A pod vedením trenérů Michala Barvy a Pavla Kolaříka a se ziskem 39 bodů skupinu jasně vyhrálo (nejlepším střelcem byl Filip Sedláček), v boji o postup do vyšší třídy však dvakrát prohráli se Sokolem Lipov – tak snad příště! – družstvo dorostu: skončilo s 51 body na 2. místě okresního přeboru, bod za vítězným družstvem Moravského Písku (nejlepším střelcem se stal Tomáš Kolařík), to vše probíhalo pod vedením trenéra Ctibora Strmisky, asistenta Romana Pavlici a vedoucího mužstva Rudolfa Večeři. – I. mužstvo: hraje 1. B třídu krajské soutěže a obsadilo 2. místo se ziskem 50 bodů za Baníkem Dubňany (nejlepším střelcem byl Lukáš Přibyl), trenérem mužstva je Ing. Mgr. Tibor Zmrzlík, asistentem Zdeněk Žaroský, vedoucím mužstva je Rudolf Svoboda. V klubu se zúročila práce nejen trenérů, ale celého realizačního týmu, poděkování patří i obecnímu úřadu a výboru SK. Ten je už dvanáct let organizátorem tradičního májového koštu vína, spolupodílí se na organizaci Zlaté soboty (parkoviště), pořádá pouťové zábavy a jeho činnost se prolíná i do činnosti ostatních spolků v obci. V roce 2013 uplyne 80 let od založení žarošického Sokola. Výbor SK organizuje na 22. a 23. června důstojné oslavy, kterých si žarošický fotbal, ať už ten minulý či současný jistě zaslouží – a Vy jste, milí čtenáři Věstníku, srdečně zváni.

Petr Malík, předseda Sdružení rybářů Klášov

Billiard club Jaká byla činnost a výsledky BC Žarošice v sezóně 2011/2012? Loni nasazené naše dva oddíly do 1. ligy se díky velkému úsilí nás všech, včetně obce Žarošice coby sponzora, podařilo jako unikát českého kulečníku v této soutěži udržet a opětovně je tam nasadit. Se soupeři z Bohumína, Ponětovic, Pohořelic, Ostravy, Brna, Prostějova (skupina B), z Ústí nad Labem, Prahy, Újezdíčku, Hradce Králové, Kladna, Plzně, Náchoda, Žižkova (skupina A) jsme uhráli 4. a 7. místo tabulky. Náš další oddíl hrající 2. třídu (druhá nejvyšší soutěžní třída v rámci Moravy) obsadil 5. místo. Součástí BC je i družstvo 3. B (kvarty) – tato disciplína nemá podobu pravidelné soutěže, ale hraje se turnajovým způsobem, odkud je možný přímý postup na její mistrovství ČR. Hráči se účastní i soutěží jednotlivců: – mistrovství ČR, volná hra: Jiří Ocásek 2. místo, Josef Kopl 4. místo – mistrovství Moravy, volná hra: Josef Kopl 1. místo, „kádr“ Josef Kopl 1. místo Oddíl má 24 členů, z toho 18 aktivních hráčů, registrujeme i zájem ze strany děvčat a vítáme mezi sebou každého nového zájemce!

Václav Vágner, předseda SK Žarošice P. S. Rok 2012 byl bohatý i pro seniory SK Žarošice – halový turnaj, množství zápasů, memoriálové utkání na památku dlouholetého člena a někdejšího fotbalisty Josefa Konečného, zájezdy, taneční večer. Dík patří všem, kteří nás podporují.

Za BC Žarošice Radoslav Vašina

Ctibor Strmiska

24

Sbor dobrovolných hasičů Stejně jako v předchozích letech se Sbor dobrovolných hasičů podílel nejen na činnostech spojených se záchranou osob či majetku, ale i na kulturním a společenském životě obce – žarošickou plesovou sezonu zahájil Hasičský krojovaný ples a ukončil ji Dětský krojovaný ples za účasti téměř devadesáti krojovaných dětí ze Žarošic a nejbližšího okolí. Následoval masopustní průvod s večerní taneční zábavou, v režii žen – hasiček se konala taneční zábava velikonoční. Za přispění krásného májového počasí byla slavnostní i každoroční pouť ke kapličce sv. Floriánka – s požehnáním nového dopravního hasičského automobilu Ford Transit pořízeného díky podpoře Jihomoravského kraje, obecního úřadu a sponzorského daru JUDr. R. Pokorného. Poté došlo k ocenění a slavnostnímu dekorování hasičů.

Hořava

Členové SDH se podíleli i na „pálení čarodějnic“ na Sokolce, spoluorganizovali Dětský den, Zlatou sobotu, císařské hody, vánoční betlémské hry, svatoštěpánské zpívání u stromečku včetně jeho instalace a strojení, spolupracují s farním úřadem. Ani letos nechybělo již tradiční „grilování“ na konci prázdnin pro nejmenší členy sboru a setkání rodin hasičů. V roce 2012 se všichni členové SDH zúčastnili okrskové soutěže v požárním sportu v Uhřicích a zvítězili téměř ve všech kategoriích. Jednotka zasahovala při třiadvaceti mimořádných událostech – při 6 požárech (včetně největšího požáru lesa u Bzence, kde zakročovalo na 1 500 hasičů z celé České republiky i ze Slovenska), při 13 dopravních nehodách, dvakrát jednotka vyjížděla k technické pomoci (spadlé stromy, likvidace hmyzu, úklid vozovky), dvakrát k záchraně osob.

Jméno

Ocenění

František

Čestné uznání Krajského sdružení hasičů

Pokorný Antonín

Medaile za zásluhy

Staněk

Vlastislav

Medaile za zásluhy

Vágner

Stanislav

Medaile za zásluhy

Plachý

František

Medaile za zásluhy

Válka

Jan

Medaile za zásluhy

Kröner

Jan

Medaile za příkladnou práci

titul Čestný funkcionář - velitel titul Čestný funkcionář starosta

Hůšťava Jan

Medaile za zásluhy

Moleš

Jaroslav


Plachý

Jan


Belák

Mikuláš


Válka

Jaroslav


Černý

František


Plachý

František


Šašinka

Martin


Belák

Martin

Plachý

Zdeněk

Mrkva

Jiří

Vágner

Stanislav

Plachý

Petr

Čestné uznání Okresního sdružení hasičů Čestné uznání Okresního sdružení hasičů Čestné uznání Okresního sdružení hasičů Čestné uznání Okresního sdružení hasičů Čestné uznání Okresního sdružení hasičů

25

Ve výjezdní jednotce je v současné době 17 hasičů absolvujících pravidelná školení, připravených kdykoliv zasáhnout.

v učebnách, rekonstruován byl systém vytápění. Také vnitřní vybavení bylo postupně zmodernizováno od výměny osvětlení až po nový nábytek. My, kteří touto budovou každodenně procházíme a se změnami se seznamujeme postupně, je možná tolik nevnímáme. Nejvýrazněji se připomenou v okamžicích, kdy budovou procházejí bývalí absolventi – po deseti, dvaceti, třiceti i více letech. Na jejich tvářích je nejvíce vidět údiv nad tím, jak se i jejich škola proměnila. Vzpomínají, barvitě líčí střípky událostí, které se jim v té či oné místnosti vybavují. Každá taková absolventská návštěva je jiná. A přece mají všechny jedno společné – se zatajeným dechem vstupují do učebny výtvarné výchovy a oči upírají na čelní stěnu – na památný obraz pana učitele Jarolíma Bitva u Domažlic. Zůstávají zde i staré dřevěné polohovací lavice s otvorem na kalamář, které již dávno nemohou soupeřit s dnešním desingem školního mobiliáře. Slouží však současným žákům stejně dobře jako tenkrát, možná jen pojem kalamář je těm dnešním již cizí. Snad i proto zůstala tato učebna ušetřena razantních změn, neboť právě zde se vždy rozproudí nejživější debaty – někteří bývalí žáci prohlížejí lavice důkladněji než ostatní a hledají na nich známky toho, že i oni do dřeva kdysi vyryli svou značku. Mládí naší školy je poznamenáno neustále se měnícími generacemi, které jí dávají život. Od rána do pozdního odpoledne se na chodbách ozývá dětský smích, veselé štěbetání malých a pokřikování starších spolužáků. Svým nezaměnitelným způsobem nasává a vydechuje tuto atmosféru plnou života, ve dnech školních prázdnin odpočívá, aby se vzápětí opět naplnila tím vším, co ji dělá právě tak jedinečnou. Vždyť bez těch malých i větších křiklounů by byla jen prázdnou budovou, stojící na okraji Žarošice a vítající každého, kdo obcí projíždí. Na podzim oslavila ,,nová“ budova školy své šedesáté narozeniny. Připravit důstojné oslavy, to byl nelehký úkol, který jsme měli před sebou. Nechtěli jsme jen prostě kopírovat scénář a průběh svátečních dní z doby 50. výročí otevření školy, chtěli jsme to udělat jinak a po svém. Snažili jsme se přiblížit všem, kteří se k nám přijedou podívat a vyzdvihnout, co se nám povedlo, co umíme, v čem jsme dobří. Samotné slavnostní dny jsme stanovili na 21. a 22. září 2012. V pátečním odpoledni byla budova přístupná všem, kteří měli zájem si prohlédnout

Petr Moleš a Jiří Kacer

HOLA, HOLA, ŠKOLA VOLÁ!

Věra Kopková: Oblázky Počítám v potůčku oblázky a vzpomínám na lásky. Ty školní byly něžné. Blonďáček ze 2. B nosil mi třešně. V páté byl okatý veselý kluk – Petr se jmenoval. Na hřišti kuličky se mnou hrál, nechal mě vyhrát. Šli jsme pak na zmrzlinu spolu a vůbec se nám nechtělo domů. Na střední škole poznáš chuť polibků máje – měsíce květů a touhy poznat neznámé kraje. Tak vítejte dny květnové, ať láska ve všech srdcích ožije a lidem všem dobře je! (Novoročenka – V záři slunce, Kruh autorů Hodonín, 1993) Škola 2012 – stará nebo mladá? Základní škola a Mateřská škola Žarošice, okres Hodonín – tak zní oficiální název nám důvěrně známé školy v Žarošicích. Z pohledu současné mladé generace již stařenka, a přesto velmi mladistvá. Nejen vzhledem, i když v posledních letech dostala zcela nový kabát – krásnou sluníčkovou fasádu, rekonstrukcí prošly i vnitřní prostory – sociální zařízení v celé budově a hygienické kouty 26

nejen proměněný interiér, ale hlavně výstavy, dokumentující historii školy. V přízemí to byly fotografie bývalých pracovníků, ale i absolventů školy, v prvním patře pak informovaly výstavní panely o projektech, do nichž se naši žáci zapojili. Sobotní dopoledne bylo věnováno mši za zemřelé bývalé pracovníky školy, návštěvě hřbitova a položení symbolické kytičky na hroby těch, kteří tam odpočívají. Odpoledne došlo k neformálnímu setkání bývalých a současných pracovníků školy. Po oba dny mohli návštěvníci zhlédnout žákovskou akademii, tentokrát s jednoznačným zaměřením na školu. Nedílnou součástí oslav bylo i vydání sborníku k 60. výročí otevření budovy školy, který kromě faktografických údajů obsahuje i ukázky z žákovských prací a projektů. A jak se nám to povedlo? To musí posoudit ti, kteří se spolu s námi oslav zúčastnili. Je jisté, že nikdo není dokonalý a pokud přece jen něco nevyšlo úplně bezvadně, budeme se snažit za dalších deset let tyto drobné chybičky neopakovat. Vždyť o tom přece škola je – stále se učit. A to platí pro nás pro všechny, ať jsme malí nebo velcí.

Susann Kacerové se do projektu „Zmizelí sousedé“ zapojil v říjnu loňského roku na základě třídenního školního vzdělávacího pobytu v Terezíně s tématem Židovství, holokaustu a tolerantního chování ve společnosti. Tato velice finančně náročná exkurze se mohla uskutečnit díky podpoře obce Žarošice, která uhradila částku za dopravu a vstupné v Praze, do terezínského podzemí a přispěla také na stravování žáků. Započala zdlouhavá vyhledávací činnost ve starých, ale i nových knihách, Věstnících a na internetových stranách věnovaných zmíněné tematice. Pro žáky nebyla tato činnost vůbec jednoduchá, jelikož je dostupné tak velké množství nejrůznějších informací, že najít ty pravé a potřebné bylo dosti náročné – navíc většina dostupných dokumentů je v anglickém nebo německém jazyce. Žáci však přesto mohli svým spolužákům ukázat seznam židovských obyvatel Žarošic, kteří byli deportováni nejdříve do Uherského Brodu, odtud do Terezína a dál do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Krátce pojednali o jejich osudech během II. světové války a po návratu domů. V nejbližší budoucnosti plánují žáci rozhovory s pamětníky, příbuznými a známými obětí, studium Kroniky obcí Žarošice a Dambořice, pátrání v dokumentech Komunitního centra v Žarošicích a v archivu Klvaňova gymnázia v Kyjově.

Mgr. et Bc. Ivana Štefková

VZPOMÍNKOVÝ DEN U PŘÍLEŽITOSTI 70-TI LETÉHO VÝROČÍ DEPORTACE ŽIDOVSKÝCH OBYVATEL ZE ŽAROŠIC

prom. ped. Susann Kacerová

DIVADELNÍ KROUŽEK PŘI ZŠ A MŠ V ŽAROŠICÍCH Divadlo je odrazem lidského života a vyjádřením touhy člověka žít ve šťastném a spravedlivém světě. Dramatický kroužek začínal s činností v roce 2003/2004. Pracovalo v něm několik zapálených děvčat. Postupně členů přibývalo a nacvičovali jsme krátké pohádky a předvedli je dětem mateřské školy a žákům prvního stupně – potom jsme se pustili do pohádkových her. Uvedli jsme hry Šíleně prolhaná princezna, Čert Marcela, O kočičím zpívání, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Ženich pro čertici, Bylo, nebylo, Královnin prsten, O bílé kočičí princezně… Vedle velkých her jsme připravovali pásma krátkých pohádek pro menší děti.

Žáci 8. a 9. třídy ZŠ a MŠ Žarošice se zúčastnili vzpomínkové hodiny, kterou pro ně připravili jejich spolužáci zapojení do projektu „Zmizelí sousedé“ a která se konala ve středu 23. ledna 2013 během šesté vyučovací hodiny v učebně výtvarné výchovy ZŠ a MŠ Žarošice. Spolužáci jim představili výsledky své dokumentační práce a společně vzpomínali na události před sedmdesáti lety spojené s deportací žarošických židovských občanů. Badatelský kolektiv žáků 8. třídy (Jarmila Hroudná, Alexander Kacer, Ivana Poláčková a Eva Vintrlíková) pod vedením třídní učitelky 27

K výborným dětským hercům patřili Anežka Krönerová, Petra Válková, Karolina Mikslová, Adam Ždánský, Radek Konečný, František Černý, Nikola Michnová, Lukáš Gajárek (Uhřice). Mezi další úspěšné herce zařadím Blanku Mazalovou, Magdu Hovězákovou (z Uhřic), Veroniku Jankůjovou, Lucii Konečnou z Násedlovic, Gabrielu Vodákovou, Karolinu Živělovou, Nikolu Průšovou, Elišku Lisalovou ze Žarošic, Simonu Poláčkovou (z Archlebova), Alexandru Dobešovou, Rybníkářovou Zuzanu (obě z Násedlovic). V roce 2011/2012 vyvíjely činnost ve škole dva divadelní kroužky. V kroužku mladších dětí pracovaly Věra Válková, Tereza Pěnčíková, Markéta Drápalová z Uhřic, Lily Kacerová, Ondřej Němec (z Archlebova), Ondřej Lattenberg, Nikol Macková. S pásmem pohádek vystoupili v mateřské škole, v 1. a 2. třídě, ve 3. a 4. třídě a při oslavě Dne matek v Žarošicích a na školní akademii v září 2012. Pohádkovou hru Královnin prsten nacvičili žáci 6. a 7. třídy – Ivana Poláčková, Pavlína Hovězáková, Martina Maradová, Barbora Chmelařová, Jarmila Hroudná, Eliška Kobzinková, Jakub Pěnčík, Alexandr Kacer. Pohádka byla uvedena v červnu 2012 pro děti 2. až 9. třídy. V letošním školním roce nejmladší členové divadelního kroužku Ivanka Hujíková, Kristýnka Bajáková (z Násedlovic), Anne Marie Urbanová (z Uhřic), Lily Kacerová a Michal Menšík ze Žarošic připravují pásmo veršovaných pohádek pro děti mateřské školy a 1. stupně základní školy. Žáci 6. tř. Nikol Macková a 8. třídy Pavlína Hovězáková, Jarmila Hroudná, Martina Maradová, Alexandr Kacer začínají připravovat další pohádkovou hru. Divadelní kostýmy i kulisy si vždy vytváříme z vlastního ošacení, z vlastních zdrojů, které skýtá kabinet divadelního ošacení a kulis. Velký dík patří Libuši Šťastné, která nám zapůjčila pěkné kostýmy, a dokonce několikrát pomohla herce obléci. Každé divadelní představení si vyžádalo spolupráci s dalšími členy pedagogického sboru naší základní školy. Nezištnou pomoc nám poskytl ředitel Mgr. Josef Kašpárek (ten nám maloval kulisy, stavěl je) i současný ředitel ZŠ Mgr. Václav Princlík, zástupkyně ředitele Mgr. et Bc. Ivana Štefková, učitelky Mgr. Věra Suchá, Mgr. Regina Maleňáková, učitelka Ludmila Hasalová, Mgr. Marcela Kobzinková, vychovatelky Anna Venkrbcová, Stanislava Flodrová. O nápovědu se již několik let stará učitelka Marcela Kobzinková.

Osvětlení jeviště i divadelního sálu měli v péči školník Vlastislav Staněk, ředitel Václav Princlík i Pavel Konečný. O zvukovou techniku i kulisy se starali žáci 8. a 9. třídy Zdeněk Poláček, Tomáš Průša, František Hroudný, Tomáš Horák, Petr Doležal, Lukáš Hořava, Ondřej Procházka, Michal Bajer, Miloš Konečný, Martin Poláček, Jan Svoboda, Filip Sedláček aj. Práce v dramatickém kroužku je pro děti náročná – musí se vzdát svého volného času, musí se naučit čistě artikulovat, přirozeně se pohybovat na jevišti, naučit se text zpaměti, zvládnout gestikulaci. Děti jsou však velmi šťastné, když jim obecenstvo zatleská, vědí, že jejich výkon se líbil, že byl dobrý. Mgr. Marta Kršková

JUBILEUM VLASTIVĚDNÝCH CHODNÍČKŮ M. Dobešová-Benešová: …z básně Po zavátých chodníčcích „Zas přišel den našeho tradičního putování, zas budeme mít celý rok důvod pro vzpomínání…“ (úryvek)

První léta „chodníčků“ zhodnotil v 1. čísle Věstníku HVK v roce 1990 jejich „otec“, ing. Cyril Vodička: „Myšlenka pořádat vlastivědné výlety s uvedenou tematikou se zrodila v roce 1979. Inspirací k tomuto záměru byly moje vzpomínky na četné vycházky po krajinných koutech našeho rodného Ždánska i sousedních oblastech, konaných v údobí našich chlapeckých a jinošských let. Zmíněné vycházky – později i náročnější výlety jsme povětšině absolvovali pěší túrou, nejednou 28

i na kolech. Trasy i celkovou vzdělávací náplň zajišťovali zkušení vedoucí (přítel Jaroslav Vlach, Milada Homolová a já). Vítaným přínosem byly i zasvěcené výklady učitelek Marie Jarolímové a Marty Krškové u některých významných objektů či zastávek. Vlastivědné zájezdy již jedenáct let přispívají k rozšíření poznání a vědomostí těch, kteří se výletů pod tímto tradičním názvem rádi a v hojném počtu zúčastňují. Zájezdy jsou i vítanou příležitostí k dalšímu prohlubování přátelských a hřejivých pout mezi družným kolektivem Žarošáků. Je naším upřímným přáním, aby tradice vlastivědných zájezdů v Žarošicích zůstala živou i v následujících letech.“ K článku ještě autor připojuje itineráře dvanácti do té doby uskutečněných „chodníčků“. Začínají první trasou s datem 15. září 1979 Žarošice – Slavkov – Bučovice – Ždánice – Žarošice včetně myslivny Zlatý jelen a zaniklé vesnice Konůvky. Závěr byl v lesním údolí Bažantnice s táborákem a opékáním špekáčků. Následuje pak výčet dalších zájezdů – v roce 1988 to už byly „chodníčky jarní a podzimní“. Do současnosti jich bylo, za těch třicet čtyři let, rovných padesát – padesátým byl zářijový „podzimní chodníček“ do slovenského Záhoří (viz na jiném místě Věstníku). Do dvacátého ,,chodníčku“ průvodcoval ještě i odpovědný redaktor Věstníku PhDr. Laďa Valihrach. Doporučil, aby „21. jarní chodníček“ zamířil do jižních Čech a ,,22. podzimní“, aby směřoval za poznáním Brna. V tu dobu jsem byl požádán tehdejším předsedou HVK Poldíkem Kolaříkem, abych se zhostil role průvodce. V sobotu 16. června 1996 jsme absolvovali jižní Čechy, v sobotu 6. října pak Brno. Za sedmnáct let jsem absolvoval třicet výletů a letos „padesátý jubilejní chodníček“. Projeli jsme velký kus Moravy, Čech i část Slovenska. Mám radost, a nejsem sám, že jsme projeli mnohá místa, o nichž se mluví v televizi, rozhlase či píše v novinách – a „chodníčkáři“ mně pak volají, že jim to či ono místo připomnělo náš výlet. Dnes zcela ukáznění a dochvilní účastníci mě třeba také naučili respektovat polední přestávku na oběd – oboustranná spolupráce je vynikající. Zážitků máme nepřeberně, na jeden nemohu zapomenout – v poutním místě v Dubu nad Moravou nás „protahoval“ věží ke zvonům po úzkých žebřících, nakonec tvořených z kůlů prošpikovaných krátkými tyčkami do tepláků oblečený páter

Cyril Vrbík, rozený Valach. Za pár měsíců byl zákeřně zavražděn… Mnohokrát jsme měli štěstí a na našich toulkách jsme se mohli podívat i tam, kam se hned tak někdo nedostane. Vy, kteří neznáte naše „chodníčkaření“, přidejte se k nám, budete vítáni! Přijmeme i vaše návrhy, kam se podívat, co navštívit. Začínáme druhou padesátku vlastivědných „chodníčků“. Ing. Jaroslav Mihola

JARNÍ A PODZIMNÍ VLASTIVĚDNÉ CHODNÍČKY Jaro 2012 – Matička Praha Nebylo snad jediného „chodníčkáře“, který by byl nespokojený s touto březnovou sobotou. Časný jarní výlet se musel přizpůsobit dvěma, už v březnu končícím mimořádným výstavám. Nechci používat superlativů, ale tento „chodníček“ byl precizně připravený a stejně tak naším průvodcem, který tu nechce být jmenován, vedený – snad i počasí jím bylo vymodlené. K pohodě přispěla i léty „vycvičená“ osádka autobusu, dochvilnost a pozornost všech zúčastněných. Že v Praze je blaze, ale i draze – to stále platí. Není těžké se ztratit v rasách národů různých, přicházejících sem za tou úžasnou koncentrací památek. Začali jsme výstavou „Svatá Anežka Česká – princezna a řeholnice“. Arcibiskupství pražské ve spolupráci s Národní galerií uspořádalo unikátní výstavu o životě a díle Anežky Přemyslovny v roce jejího 800. výročí narození – byl to první pokus o ucelený přehled svatoanežské tématiky ve výtvarném umění a prostory jejího kláštera byly pro tuto expozici tím nejvhodnějším prostředím – návštěvníci byli opravdu unešeni. V poledních hodinách nás v kostele sv. Františka u Karlova mostu na Křížovnickém náměstí očekával P. Josef Šedivý, O. Cr., čtyřicátý osmý velmistr a generál Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, který svého času působil ve Věteřově. Provedl nás přízemím kláštera, kde je uchováno několik soch sv. Anežky – ty na přání prof. P. Petra Piťhy vytvořili studenti hořické kamenické a sochařské průmyslovky jako téma 29

klauzurní práce. Mez nimi je i socha od studenta zmíněné průmyslovky – žarošického rodáka Miloše Konečného. Po klidné procházce po Karlově mostě jsme zamířili tam, kam spěchají návštěvníci Prahy z celého křesťanského světa – k Pražskému Jezulátku v kostele Panny Marie Pod řetězem. Potom naše kroky vedly na Pražský hrad. Tu nás lákala především výstava „svatovítského pokladu – největšího a nejposvátnějšího chrámového pokladu v českých zemích a jednoho z největších v Evropě, už vlastně z dob raného středověku. K nejstarším relikviím patřila paže sv. Víta (dostal ji kníže Václav od saského vévody Jindřicha I.) – ta byla uložena v rotundě, v jejíž apsidě byl později, již jako uctívaný světec, pohřbený. Poklad utrpěl velké ztráty především v době husitských bouří, ale i v dalších společensky neklidných časech. Přesto však se dochovala velká a pozoruhodná kolekce – půlmetrový zlatý relikviářový kříž, který nechal zhotovit Karel IV., označovaný též jako „korunovační“ (bývá vystavován s českými korunovačními klenoty), jiný kříž s ostatkem Kristovy bederní roušky, relikviář sv. Kateřiny či jiný s Parléřovým znakem, ale také „kříž procesní“ nebo relikviář na ubrus z Poslední večeře Páně – brilantní brusičské práce z křišťálu benátského původu. Za Vladislava Jagellonského se poklad rozšířil o relikviář svatého Víta, Václava a Vojtěcha – dnes hlavních patronů katedrály. Dobu baroka představují především monstrance, biskupské berly a ornáty. Z 20. století byl zajímavý relikviář sv. Václava podle návrhu architekta Josefa Fanty. Bylo zde i množství deskových obrazů, z nichž nejvýznamnější byly tzv. veraikony – obrazy pravé tváře Kristovy, uctívané jako relikvie. Z historických textilií nás zaujal prapor sv. Jiří, vrcholnou textilní prací dle Fantova návrhu byla secesní kasule (ornát). Stihli jsme i výměnu stráží u první brány Hradu. Děkuji našemu průvodci Prahou, který dokonce splnil i nejen moje přání navštívit kostel sv. Benedikta, místa posledního odpočinku ctihodné Matky Elekty od Ježíše, bosé karmelitky, narozené v roce 1605 v italském městě Terni (v roce 1629 mínil císař Ferdinand II. vybudovat ve svých zemích Karmel – jako modlitební hráz proti náboženskému a morálnímu chaosu třicetileté války a Marie Elekta byla spolu s jinými vybrána pro tento úkol. Zakládala kláštery ve Vídni, Štýrském Hradci, v roce 1656 pak v Praze. Stala se převorkou a 1663 tu zemřela v pověsti svatosti. Její tělo zůstalo dodnes

Svatovítský poklad

neporušené a těší se úctě množství věřících – jsou tu také četné milosti připisované její přímluvě). Po našem pražském putování jsme se spokojeni a potěšeni na duši vraceli domů. Podzim 2012 – slovenské Záhoří V měsíci září – ve Dnech evropského kulturního dědictví, nám záhorácká města Holíč a Skalica nabídla bezplatnou prohlídku jejich, ve většině národních památek – včetně účasti na Festivalu tradic hudby a zábavy v rámci tzv. Skalických dnů. V půl osmé ráno jsme protnuli hranici HodonínHolíč a už ve slovenském městečku jsme se zastavili před komplexem manufakturních budov, v místě starých habánských keramických dílen. Ty založil v roce 1775 manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský za účelem výroby tzv. holíčské fajáns a později porcelánu, prvního svého druhu v Rakousku-Uhersku. Na venkovní ploše ve vzorně udržovaném areálu jsou shromážděny obrovské megality, na území Slovenska ojedinělé, nalezené při budování místního sídliště, s původními znaky a tajemnými nápisy, navíc opatřené vícejazyčnými popiskami. Projeli jsme městem a zamířili do centra Záhoří – do Senice a k mohyle generála Milana Rastislava Štefánika na vrchu Bradlo nad městem Brezová pod Bradlom. Bradlo (543 m n. m) je nejvyšší vrch Myjavské pahorkatiny a na jeho vrcholu stojí od roku 1928 národní kulturní památka – monumentální mohyla uchovávající tělo Štefánikovo. Jejím projektantem byl architekt Dušan Jurkovič – místo velmi navštěvované Slováky i Čechy přicházejí30

cími uctít tuto významnou osobnost československých dějin spojenou s počátky našeho novodobého státu. Štefánik byl všestranným člověkem – vědcem, doktorem filozofie, astronomem, meteorologem, politikem, generálem francouzské armády a prvním ministrem vojenství ČSR. Narodil se v blízkých Košariskách u Brezové v roce 1880 a tragicky zahynul s tříčlennou italskou posádkou 4. května 1919 při havárii letadla na letišti u Bratislavy, když se vracel z Francie do našeho nového státu. Bílá kamenná mohyla zářila v tomto krásném sobotním dopoledni daleko do krajiny. V Holíči jsme navštívili již tradičně zámek, viděli jsme, jak postupují jeho opravy, navštívili jsme i barokně-klasicistní kapucínský kostel z roku 1755 se zřejmě nejkrásnější ,,pietou“ na Slovensku, gotický kostel Božského srdce na místním náměstí, rovněž zbarokizovaný a doplněný věží. Naší pozornosti ze sakrálních staveb neušel ani evangelický kostel z roku 1787 s původním mobiliářem. Viděli jsme i kamenný trojpodlažní větrný mlýn z konce 19. století – mlít se tu už dávno přestalo a dnes je to místo menších kulturních akcí. Nedaleká mohutná kontribuční sýpka pro uchovávání povinného množství obilí na setí pro případ neúrody pro Holíč a okolí zatím nijak využívaná není.

město královské se svou vlastní samosprávou, právem „meče“ a dodnes zachovalými městskými hradbami. Známé jsou skalické trdelníky a místní víno Skalický rubín. V průběhu 17. století sem přišly ještě řehole jezuitů, paulínů a karmelitánů, každý řád zbudoval svůj klášter a kostel – město se ve své době rovnalo svým významem Bratislavě, Trnavě či Košicím, řemesla a vinohradnictví tu jen kvetly. V polovině 19. století se stává Skalica i centrem slovenského národního života – vznikají tu vlastenecké spolky, vycházejí tu mnohé noviny a časopisy (dodnes je Skalica významným centrem polygrafie). Symbolem města a nejhodnotnější stavební památkou je rotunda sv. Jiří patřící mezi nejkrásnější románské stavby Slovenska – původně hradní kostelík. Kruhová loď je původní, interiér obsahuje gotické malby zobrazující sv. Jiřího bojujícího s drakem. Od roku 1970 je objekt národní kulturní památkou. Naproti se nachází zajímavá klasicistní „kalvárie“ z roku 1823, v blízkosti torzo židovského kostela či křesťanský hřbitov s hroby mnoha záhoráckých kulturních osobností.

Rotunda sv. Jiřího – Skalica

Z věže gotického kostela sv. Michaela archanděla na náměstí je úžasný pohled na město a okolí. Vedle kostela kaple sv. Anny – dnes prodejna náboženské literatury. Na náměstí nás upoutala i pozdně renesanční radnice z první třetiny 17. století a evangelický kostel z roku 1796. Skalický válcový mlýn bratrů Pilarikových – dodnes funkční, nám připomněl dnes již zbořený žarošický Vodičkův

Gotický kostel Božského srdce – Holíč

Po pamětihodnostech nás provázeli erudovaní studenti místních škol. V Holíči jsem poobědvali a přejeli do slavnostní, lidmi přeplněné Skalice. Je to vzorně zrevitalizované město s mnoha kostely a františkánským klášterem – od roku 1372 31

mlýn. Zcela jistě nejkrásnější světskou stavbou Skalice je secesní dům, v němž dnes sídlí Záhorácké muzeum – bývalý Spolkový dům, který navrhoval rovněž Dušan Jurkovič, kdysi na Slovensku s největším divadelním sálem – ten vyzdobil malbami Antoš Frolka. Tradice muzea sahá zásluhou doktora P. Blahy už k roku 1905 – věnoval mu všechny své sbírky, malované skříně, police, k obdivu vyzývá vyřezávaný malovaný strop, habánská keramika, holíčská fajáns či porcelán. Na náměstí se střídali zpěváci a kapely a tady – mezi mnoha stánky, kde jsme si připadali jako doma na Zlaté sobotě, jsme ukončili naše podzimní putování.

přemýšlivý a chytrý karbaník, v roce 1945 spoluzakladatel a první předseda Kroužku přátel Žarošic – předchůdci dnešního Historickovlastivědného kroužku, jeden z ,,vlastivědné trojice žarošické – R. Malík, V. Broukal, J. Vlach“ (viz doc. dr. Josef Bieberle, CSc, OHC 1967), čilý publicista, osobnost s obdivuhodnou životní energií až do samého konce své životní pouti. Okolnosti tomu nepřály, aby zůstal pohromadě aspoň jeho a jím samotným pečlivě vedený osobní archiv, který mně tak často ukazoval. Zcela náhodou se mně dostal do rukou jeho cenný strojopisový autobiografický materiál „Žaluji… (Běh mého života v bleskovém záběru) – 123 stran neukončeného textu. V roce 1935 začal pořádat své vzpomínky a zápisky se záměrem dokončení textu a jeho vydání – ani k jednomu ani k druhému však nedošlo. I tento text se stal do jisté míry vodítkem mého vzpomínání na něho, ne však vodítkem jediným. Vycházel jsem z vlastních vzpomínek na setkávání se s ním – o Žarošicích, a nejen o nich, jsme si spolu povídávali, později i s jeho dcerou Miladou, z dostupné literatury a dobových archiválií, především však z „chození po jeho brněnských, uherskohradišťských a pražských stopách“. I když na něho žarošická vlastivědná publicistika především díky Jaroslavu Vlachovi nezapomínala, ve třech po sobě následujících Věstnících HVK, opět zejména mladší generaci, nabídnu průřez jeho bohatým a činorodým životem žarošického kluka, studenta, klavíristy, poslance a běžného občana – Rudolfa Malíka. Ze Žarošic zmizel on a postupně celá jeho rodina, zmizel i pomník z jeho hrobu na žarošickém hřbitově a dnes už z nás jen málokdo ví, kde hrob vlastně byl. Nevyslyšena zůstala v Žarošicích i prosba Milady Homolové ve Věstníku č. 19/2010, aby se na místě hrobu objevila aspoň prostá deska s jeho jménem a s velkým poděkováním Žarošic, pro které toho tolik udělal. Ne tak dávno zmizel i kdysi na svou dobu honosný jeho dům v samém středu obce – nezmizely však mé vzpomínky na něho. Narodil se, což dotvrzuje i švabachem psaná poznámka v modlitební knížce jeho maminky Matyldy, v šest hodin večer, ve středu 17. února 1875 v žarošickém obecním hostinci U zlatého jelena a dva dny poté byl farářem Osvaldem Niklasem (1818–1901) pokřtěný v místním kostele sv. Anny. Hostinská tradice, na kterou navázal později i Rudolf, byla v Malíkově rodině velmi výrazná – na

Ing. Jaroslav Mihola

PO STOPÁCH RUDOLFA MALÍKA – dítěte, gymnaziána, studenta práv a klavíristy pražského Slováckého krúžku (I. část) Ačkoliv většinou nemívám problémy dát myšlence literární tvar, tady jsem byl na rozpacích – tolik toho, a nejen pro Žarošice vykonal, s tolika významnými lidmi našeho politického, kulturního a veřejného života se stýkal a disputoval, jeho věhlas daleko přesáhl hranice jižní Moravy – přesto se z povědomí současných Žarošic jaksi vytrácí či možná už vytratil. Pokusím se to prostřednictvím stránek vlastivědného Věstníku a povídáním o něm v pořadech PhDr. Marcely Vandrové v Českém rozhlase Brno aspoň zčásti napravit. Myslím, že si to tento osvícený Žarošák – neúspěšný student práv, o to úspěšnější klavírista a ve své době pražský bohém, říšský a posléze republikový agrární poslanec (protiklad žarošického klerikalismu, jemuž se Čestné občanství snad právě proto také vyhnulo), v listopadu 1916 účastník pohřbu císaře Františka Josefa I. a budapešťské korunovace Karla za císaře rakouského a krále českého, jeden z prvních gratulantů krajanovi T. G. Masarykovi ke zvolení prezidentem, na přelomu 30. let starosta Žarošic, vinař, včelař, hasič, hostinský, 32

a přestěhovali se tam. Antonín si všímá věcí veřejných – v letech 1897–1908 se stává žarošickým starostou a následně pak zůstává radním. Za zastřelení laně v honitbě knížete pána strávil šest týdnů v trestnici na brněnském Cejlu. „Zlatý jelen“ se mezitím dostal do rukou jiného pachtýře a v roce 1898 ho obec prodala i s hostinskou koncesí – to tehdy mladého Rudolfa jistě ani ve snu nenapadlo, že se nakonec stane jeho vlastníkem on (hospodu koupil v prosinci 1907 v exekuční dražbě za 13 220 rakouských korun, v roce 1924 ji prodal Juliu Hausknechtovi a Malíci se téměř po dvou stoletích rozloučili s hostinskou živností). Ale nepředbíhejme… „Přišel rok šestý věku mého a já nastoupil 1. září 1881 do 1. třídy dvoutřídní obecné školy v Žarošicích. Mými učiteli byli František Mach a Theodor Martinů. František Mach učil mě také hře na housle. Také u stařečka Hermana učil jsem se nějaký čas hře na housle. Měl jsem sice talent hudební, ale učení jsem nedokončil. Stal se mně malér. Při překrajování krajíce chleba přeřezal jsem si ukazováček na levé ruce tak dokonale, že mně polovička jeho zůstala viset na kůži. Rána srostla i bez lékařského zákroku, ale z prstu stal se mrzáček, který nemohu podnes náležitě ohýbat. Pro tuto vadu nemohl jsem bráti více tónů najednou, tj. dělat dvouhmaty a podobně, a tak jsem dalšího školení ve hře na housle zanechal. Při hře na klavír mně tato vada už tak nevadila a já ve hře na tomto nástroji dospěl jsem k určité dovednosti. Ale o tom si povíme jistě později.“ Do obecné školy chodil v Žarošicích a i po letech s úctou vzpomínal na svého učitele Theodora Martinů – po prázdninách odchází s „dvojkou“ z náboženství, „trojkou“ z českého jazyka a „dvojkou“ z počítání na c. k. české vyšší gymnázium do Brna. (Malík nebyl absolventem ani studentem kyjovského gymnázia, jak je uvedeno v článku Antonína Gály ,,Počítal jsem s dietami, ale ...“ – viz Rovnost 9. června 1992 a přetisknuto pak ve Věstníku č. 11/2002 – kyjovské gymnázium bylo založeno až v roce 1898.) „Po prázdninách roku 1886 veze mě otec na studie do Brna, do první „latinské“ c. k. českého vyššího gymnázia. Brno působí na mě způsobem ohromným. Zejména zaujaly mě velké a vysoké domy. Něco takového jsem v životě neviděl. Já ovšem předtím v žádném

Malý Rudolfek v roce 1878

tehdy ještě nepojmenované dnešní Silničné postavil hospodu v polovině 18. století Rudolfův prapraděd Josef Malík (?–1795), dědicem byl jeho syn, Rudolfův praděd Vincenc Malík st. (1770–1810), s manželkou ve své hospodě opatrující v bitvě u Slavkova těžce raněného pobočníka ruského cara Alexandra – třiadvacetiletého hraběte Ferdinanda z Tiesenhausen (ten tu třetího dne zemřel, byl tu pohřbený – po čtyřech měsících bylo jeho tělo exhumováno a převezeno do estonského Tallinu). Pokračovatel rodu a živnosti Vincenc Malík ml. (1800–1870), Rudolfův děda, přikoupil lázně s hostincem ve Zdravé Vodě a jeho synové Rudolf st. (1845–1903) a Antonín (1849–1922) v rodinné tradici pokračovali. Otec Antonín Malík, i při pěti sourozencích studoval v Brně na německém gymnáziu (české tu ještě nebylo), sloužil u četnictva, nastoupil vojenskou službu, kde to dotáhl na kaprála. Pak se ale vrátil na Silničnou, vzdal se četnické služby a do oka mu padla o tři roky mladší Matylda Burianová, vyrůstající v žarošické mlynářské rodině Entnerových. Vzájemná láska stvrzená májovou svatbou roku 1874 byla v té době jejich jediným bohatstvím. Mladí manželé se stali nájemci obecního šenku U zlatého jelena a pokračovali v hostinské živnosti – a dařilo se jim nejen v živnosti. Na svět přišlo postupně šest dětí – Rudolf (1875), Aurelie (1878), Vladimír (1883), Antonín (1892), dvě děti zemřely brzy po narození. Rodiče dali všechny děti studovat a nájmy a koupí pozemků rozšiřovali své hospodářství. Koupili i sousední zchátralý hostinec U zeleného stromu (dnes dům Švábíků), opravili ho 33

ani menším městě nebyl. Ani v Kyjově jsem nebyl. V Brně, hned první ulice, do nichž jsme vjeli, Olomoucká a Křenová, moc se mně líbily, jakpak teprve ulice uvnitř města. Také budova c. k. českého vyššího gymnázia na Stromořadní ulici u Lužánek na mě velmi působila. Naše škola v Žarošicích, pomyslel jsem si, je proti ní chaloupka.“ Byla to chlapecká škola s vyučovacím jazykem českým, nejstarší gymnázium na Moravě a v Brně založené 1867 (stávající budova je z roku 1884), na tehdejší Alleegasse (od roku 1867 do roku 1893), pak Schmerlingstrasse, od roku 1919 třída Legionářů, od roku 1950 třída kpt. Jaroše. Jeho lavicemi prošla řada osobností – v roce 1878 tu maturoval Jan Herben, v roce 1907 František Trávníček, v roce 1912 Lev Blatný, Malík se tu o rok míjel s Petrem Bezručem, studoval zároveň s Karlem Absolónem, mezi studenty patřil i Karel Čapek, Vilém Mrštík či Alfons Mucha. Přijímací zkoušky Malík dělal u profesora Františka Bartoše (1837–1906), vůdčí osobnosti moravské vědy a kultury konce 19. století, sběratele lidových písní, zaníceného národopisce. „Na bytě jsem byl u Špirků v Jánské ulici blízko hlavní pošty. Špirk byl varhaníkem v kostele u minoritů. U Špirků nebydlel jsem sám. Bývalo u nich někdy až pět studentů – Čechů a Němců. Ale dobře jsme se snášeli. V prvních dnech mně bylo velmi smutno. A často jsem ve spleti brněnských ulic zabloudil. Proto mě pan Špirk vodíval v prvních dnech školy do Stromořadní ulice, jak se tenkrát říkalo Alleegasse. Toužebně jsem počítal, za kolik dní budou vánoční prázdniny. Konečně jsem se jich dočkal. Domů jsem se však tehdy dostal za okolností skutečně dramatických. Tenkrát ještě dráha na Vláru nejezdila. Jel jsem tedy po dráze na stanici Křenovice. Nejel jsem sám. Jeli se mnou Eremiáš ze Ždánic, Fišer z Karlína, Ladislav Martinů a Josef Kreutzer ze Žarošic. Všichni už velcí studenti. Já proti nim byl malým špuntíkem. Eremiáš a Fišer stali se později doktory medicíny. Doktor Eremiáš působil dlouho ve Slavkově a dr. Fišer v Ivančicích. Ladislav Martinů se stal finančním inspektorem kdesi až na rumunských hranicích a Josef Kreutzer stal se knězem. Dnes jsou již všichni na pravdě boží. Bohužel, povoz v Křenovicích nebyl. Hádali jsme, že povoz bude asi ve Slavkově. Tak bylo

rozhodnuto, že půjdeme pěšky do Slavkova. A také jsme šli. Bylo už hodně v noci. „Páni“ dávali mně cestou cukrlátka a já šlapal za nimi. Ve Slavkově jsme povoz náš také neviděli. Zapadli jsme do hostince „U slunce“. Tam jsme se najedli a popili. Horší však bylo, když se mělo platit. My jsme totiž všichni byli „švorc“. „Páni“ dali hlavy dohromady a přitom často pokukovali na mě. Vyřešili situaci snadno a rychle. Řekli hostinskému, že jsme studenti, že jedeme domů na svátky, nemáme však, čím bychom zaplatili útratu. Ukazujíce na mě, tvrdili, že tento mladý student je synem Antonína Malíka ze Žarošic, že si pro něho přijedou a útratu zaplatí a že mě tu nechají jako zástavu a oni se pustí pěšky do Žarošic – a tak se také stalo. Do Žarošic dobře došli. Přivítal je můj otec a pěkně pohostil. Nemálo se ovšem divil, že nepřijeli vozem, na kterém jeho manželka, to je moje matka, jela nám naproti. „No, holt ženská“, řekl si nakonec otec, „jistě někde vězí ve Slavkově u rodiny“. A měl pravdu. Já v tu dobu spal v pokoji v prvním poschodí hospody „U slunce“. Rána jsem nemohl dočkat. Sotva se rozednilo, oblékl jsem se a z pokoje seběhl rychle po schodech dolů, přímo na ulici. S hostinským jsem se ani nerozloučil a vzal direkci na Žarošice. Bylo čujno a hodně sněhu. Ale to mně nevadilo. Posilovalo mě vědomí, že každý můj krok znamená blíže k domovu. Trvalo snad tři hodiny, než jsem dorazil k Bílému vlku. Cesta byla trudná. Pro sníh a náledí málo jí ubývalo. Mimo to často jsem posedával na silničních hranečnících a pozoroval, jak se mně vypařuje pára z bot a haveloku. Od Bílého vlka se mně už šlapalo veseleji, a když jsem z Těšanky spatřil Žarošice, srdce mi zaplesalo. Brzy jsem byl na Silničné a odtud vzal jsem to napříč přes Díly a byl doma. Celá cesta ze Slavkova domů trvala mně jistě pět hodin. První otázka mého otce byla: ,,Kde máš maminku?“ „Nevím a ani jsem ji neviděl“ – byla moje odpověď. Netrvalo však ani čtvrt hodiny a matka přijela též. Bylo moc řečí a výtek, ale nakonec mnoho radosti, že to tak dobře dopadlo a že jsme se ve zdraví všichni shledali.“ Druhé pololetí školního roku 1886/87 absolvoval jsem skoro se stejným prospěchem jako pololetí první – a přišly prázdniny, touha všech studentů. Do Brna přij e l p r o m ě 34

a ostatní studenty ze Žarošic Tacik Žaroský. „Tacik“ – to Žaroského přezdívka. U nás je odedávna mnoho Žaroských. Proto každý dostal přezdívku, aby si je lidé nepopletli. Tento náš Žaroský měl tedy poznávací značku Tacik. Jak k tomu označení došel, to věru nevím, Náš Tacik byl chalupníčkem, jenž nemohl bez koně existovat.To byla jeho záliba mít v domě koně, ať už to byl třeba „hajtr“, jen když to bylo na koně podobné. Obdělával si s ním svoje pozemky, ale hlavně formančil – tj. dovážel a rozvážel lidem různé zboží. Na to stačil mu kůň jeden, na pár koní se nikdy nezmohl. Konečně, sotva uživil toho jednoho. Tento Tacik Žaroský nabídl se mému otci, že pro nás studenty do Brna zajede. Otci nabídka Tacikova přišla vhod, neboť měl sám pro vlastní koně ještě mnoho práce v poli. Tacik měl tehdy koně, kterého koupil od cigánů, dal prý za něho celé dva rýnské a stojí prý za to, je to tahoun k pohledání. A tak milý Tacik přijel pro nás do Brna. Přivezl s sebou paní nadučitelovou Martinů. Měla také syna Ladislava v Brně na studiích. Šťastně nás všechny na vůz naložil, také naše zavazadla, kufry, peřiny, knihy, a my dali se na památnou cestu do Žarošic. Bylo nás šest – Tacik, paní nadučitelová, já, a studenti Ladislav Martinů, Josef Kreutzer a František Fišer. Byli jsme všichni v nejlepší náladě, že jedeme domů na prázdniny. Brzy však nabyli jsme přesvědčení, že zase tak brzy doma nebudeme. Několik hodin trvalo, než jsme se z Brna vůbec dostali ven. A nebýt brněnských grázlů, tož jsme snad ani z Brna nevyjeli. Tacikův „tahoun k pohledání“ nechtěl za živého boha zabrat. Točil se jako šašek v cirku na jednom místě a nám studentům nezbylo nic jiného, než z vozu slézt a tlačit. A tlačili jsme, jen se z nás lilo a brněnští kluci tlačili s námi – měli z toho legraci, a konečně ani my jsme nebyli ve špatné náladě. Trvalo dobré tři hodiny, než jsme se dostali z Brna ven na čerstvý vzduch. Tam jsme si oddechli a dobrou hodinu odpočívali. Tacik nás těšil, že koník už pojede jedna radost, on prý z toho brněnského rámusu byl celý „janek“, teď prý už to půjde jako po másle. Bohužel, nešlo! Jak to bylo trochu do kopce, byl konec, koník ne a ne z místa. Tož zase jsme tlačili a vždy jeden z nás nastrčil koníkovi před tlamu hrst sena, a jak po něm koník chňapl, ucouvl. Tímto podfukem docílili

jsme, že přece jen trošku poskočil dopředu. A tak jsme to prováděli tak dlouho, až jsme byli všichni unaveni a museli zase odpočívat. Mimo to, u každé hospody byla ještě zastávka dobrovolná. Bylo to, tuším ve středu, kdy jsme po poledni opustili Brno, a že jsme jeli „rychle“, dokazuje ta skutečnost, že o půlnoci byli jsme „už“ nad Slatinou, ve čtvrtek večer dorazili jsme šťastně do Slavkova a v pátek dopoledne byli jsme „už“ doma v Žarošicích – na cestu z Brna do Žarošic, která by nám trvala pěšky asi deset hodin, potřebovali jsme Tacikovým povozem skoro tři dny. To nás však nijak nerozčilovalo a dojeli jsme domů v nejlepší náladě. Měli jsme radost, že jsme doma mezi svými!“ (Jiným typem písma výše citovaný text z Malíkova spisku Rudolf Malík 1875–? vybrali Jaroslav Hroudný a ing. Jana Mackrlová). Malík na c. k. vyšším gymnáziu pobyl šest let a přišlo, jak říkal, „stěhování národů“. Prapodivný třídní učitel Mičaník si umanul, a dával to studentům i náležitě najevo, že ne všechny pustí k maturitě – ty s ne příliš lichotivým prospěchem posadil do zadních lavic a tam usadil i Malíka, výteční seděli vpředu. „Zadňáci“, jak si říkali, brzy poznali, že tam jim pšenka nepokvete a raději přestoupili na jiné ústavy – někteří Malíkovi spolužáci odešli dostudovat do Čech, on po prázdninách 1892 nastupuje do gymnázia v Uherském Hradišti. Přesto na Brno těch let rád vzpomínal – především na to, jak se tu naučil mistrně ovládat klavír, byť jeho klavírní um se mu stal nakonec osudným a paradoxně rozhodl o jeho dalším životě. I sem, kromě již zmíněné „Alleegasse“, do Besedního domu na Solniční ulici jsem se zašel podívat na „Malíkova místa“ – tady navštěvoval Hudební školu filharmonického spolku Besedy brněnské a sem chodil do hodin klavíru a teorie hudby. Jeho učitelem byl znamenitý klavírista, hudební teoretik, pedagog, autor „Dějin Filharmonického spolku Beseda brněnská“ Karel Sázavský (1858– 1930). (Připomínám, že Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská nazpíval v roce 1996 na hudební nosič v žarošickém kostele Žarošickou mši pastýřskou pro sóla, smíšený sbor a varhany). Uherskohradišťské gymnázium, kam zamířily kroky studenta Malíka, bylo založeno v roce 1884 jako první střední škola s vyučovacím jazykem 35

českým na Slovácku – jeho novorenesanční sloh připomíná Zítkovu budovu pražského Národního divadla. „Malíkovy stopy“ mě zavedly i do „Hradišča“. I na tomto ústavu se to mezi absolventy hemží známými jmény – klavírista, houslista, hudební publicista a dirigent Zdeněk Chalabala, spisovatel František Kožík, archeolog Vilém Hrubý, publicista Dušan Hamšík, překladatel a publicista Antonín Přidal, olympijská vítězka Dana Zátopková, herec Josef Abrhám či dva předsedové vlád – Jan Černý a Petr Nečas. Malíkovým vyučujícím byl například i Josef Klvaňa, působící zde v letech 1884–1894 jako profesor biologie (od roku 1898 ředitel nově založeného reálného gymnázia v Kyjově až do roku 1919), s nímž se Malík stýkal pak i v Praze. Oblíbil si ředitele ústavu J. V. Tůmu, z učitelů pak dva hudebně vzdělané pány – nového třídního Františka Jansu, vynikajícího muzikanta, tenora a cellistu, a češtináře Antonína Kollmanna, zakladatele smíšeného pěveckého sboru Svatopluk a jeho sbormistra, dirigenta a uznávanou hudební autoritu (v roce 1919 odešel na kyjovské gymnázium), který mladého Malíka s důvěrou pověřoval rozepisováním partitur zdejšího studentského orchestru, ba dokonce ho za to i honoroval. V přátelské atmosféře Uherského Hradiště Malík brzy zdomácněl a výrazně se zlepšil i jeho v Brně nevalný prospěch. Neblahá vzpomínka se váže na studentskou epizodku, kdy žarošický neplavec a suchozemec se při koupání s partou v řece Moravě málem utopil. Po prázdninách 1893 sice do oktávy nastoupil, ale k nečekanému přerušení studia patří epizoda zase trochu jiná – Malík bydlel se dvěma kolegy u vdovy Valentové, u níž sloužila, přišedší ze služby ve Vídni, hezká dívenka Lenka a nebyli si s Rudolfem, kterému tehdy bylo osmnáct, a ona byla ještě o něco mladší, lhostejní. U obou probuzený sexus dělal své – ona však pannou zůstala a on, do té doby panic, si jaksi proti přírodě své panictví i nadále uchoval – jeho přehnaná zdrženlivost s sebou přinesla jisté psychosomatické problémy. Navíc, i se symptomy hypochondrie, se svěřil žarošickému lékaři, tehdy nově nastoupivšímu Heřmanu Hamlischovi (1869–1938), mistru v tarokách, od kterého se Malík v karbanu ledasčemu přiučil a s nímž později i karty hrával. Následovala návštěva i u brněnského specialisty a pro Malíka to znamenalo několik měsíců odpočinkové, klidové

terapie doma v Žarošicích. Úplně se uzdravil, vrátil se do Hradiště a tady i 25. července 1895 s třiadvaceti spolužáky odmaturoval. Rozešli se, jak už to bývá, na všechny světové strany a řekli si, jak už to taky bývá – „na shledanou po letech v Hradišču“. Ke splnění slibu však došlo až po padesáti letech. Anděl smrti nad třídou kroužil, až Malík zůstal z celé oktávy sám. Po prázdninách 1895 odjíždí do pro něho tehdy zcela neznámé Prahy a zapisuje se na studium práv Karlo-Ferdinandovy univerzity. Ani ne po roce zjistil, že právní věda ho příliš nebaví, že asi „šlápl vedle“. Zprvu často odjíždí domů do Žarošic, pomáhá rodičům při živnosti a otci Antonínovi při starostenském úřadování. Pro ilustraci: V době svého prvního pražského pobytu (tj. 1895–1903) si cestovní náklady hradil sám či s pomocí rodičů, u druhého pražského pobytu (1913–1929) využíval poslaneckých výhod. Když jsem se probíral archiváliemi Českých drah v Krajském centru osobní dopravy v Brně a pozorně pročítal v těch letech platný Vilímkův jízdní řád pro Království České, snažil jsem se vžít do podmínek Malíkova cestování. Student práv Rudolf Malík z Brna do Prahy odjížděl buďto rychlíkem Vídeň – Brno – Česká Třebová – Praha, s tehdy jízdní dobou 4 hod. 25 min. na Wilsonovo nádraží (dnes Hlavní nádraží), nebo osobním vlakem s dobou jízdy 7 hod. 34 minut, na nádraží Praha-Hybernská (dnes Masarykovo nádraží, předtím Praha-střed). Pro zajímavost uvádím i tehdejší ceny jízdného na trase Brno – Praha: Rychlík – 1. třída = 26,70 rakouských korun 2. třída = 17,80 K 3. třída = 8,90 K Osobní vlak – 1. třída = 19,20 K 2. třída = 12,80 K 3. třída = 6,40 K Pro srovnání dnes: Brno – Česká Třebová – Praha hl. nádraží (255 km) D1 EXPRES (bez zastavení), cestovní rychlost 97,45 km/hod., za 2 hod. 37 min. EUROCITY (dvě zastávky na trase), cestovní rychlost 94,44 km/hod., za 2 hod. 42 min. Rychlík Brno – Česká Třebová – Praha (12 zastavení), cestovní rychlost 77, 27 km/hod., za 3 hod. 18 min 36

Rychlík Brno – Žďár nad Sázavou – Havlíčkův Brod – Kutná Hora – Praha, cestovní rychlost 71,05 km/hod., za 3 hod. 37 min. Cena jízdenky: 1. třída = 510 Kč 2. třída = 340 Kč (s využitím různých akčních nabídek ČD lze cenu jízdenky snížit až o polovinu) Trať Brno – Přerov, kterou mohl Malík využívat pro přiblížení se ke svým Žarošicím, byla otevřena 31. srpna 1869 a majitelem byla Severní dráha císaře Ferdinanda (společnost zestátněna 1906). Pokud ji využíval, pak jistě s vědomím, že na této trati bylo nádraží, kde musel vystoupit, v Křenovicích (dnes Křenovice – horní nádraží, už tehdy s nádražní restaurací). Celá „vlárská trať“ Brno – Trenčianská Teplá, už přes Slavkov (tu byl nádražní hotel) a Kyjov, byla otevřena až v roce 1900 (její úsek Brno – Slavkov – Kyjov byl však v provozu už od roku 1887 se zastávkou Křenovice, dnes Křenovice – dolní nádraží a dále do Slavkova). Ze Slavkova či i možná někdy z Kyjova mu otec zajišťoval koňský povoz. Do roku 1903, což je rok konce jeho prvního pražského pobytu, odjížděl Malík z ještě nezrekonstruovaného brněnského nádraží – jeho velká přestavba až do dnešní podoby proběhla v letech 1903–1904 (tehdy dostalo podobu odjezdového vestibulu, došlo k rekonstrukci kolejiště se čtyřmi ostrůvkovými nástupišti, objevil se podchod). Pro druhé období Malíkova už poslaneckého pražského pobytu, o němž bude pojednávat II. část Po Malíkových stopách… ve Věstníku 23, od roku 1919 platil Vilímkův jízdní řád Republiky československé. Zase pro ilustraci: V těchto letech Malík jezdil rychlíkem Vídeň – Brno – Česká Třebová – Praha (cesta trvala 5 hod. 15 min.), osobním vlakem (10 hod. 18 min., např. vyjel-li z Prahy ve 13 hod. 18 min., v Brně byl ve 23.00 hod.) Malík sám v roce 1919 v Parlamentu interpeloval ministra železnic Jiřího Stříbrného „pro neudržitelný jízdní řád na trati Brno – Trenčianská Teplá“. V posledním půldruhém roce jeho poslaneckého mandátu už platil Úřední jízdní řád 1928–1929 a do Brna přijížděl rychlík Szob – Bratislava – Břeclav – Brno – Praha, který trasu zvládl za 4 hod. 35 min. Trať č. 217 Brno – Slavkov – Kyjov – Trenčianská Teplá (i opačným směrem) obsluhovaly v Malíkových dobách denně dva rychlíky a deset osobních vlaků (čtyři nejezdily denně).

Dnešní Právnická fakulta na náměstí Curieových na vltavském nábřeží v době Malíkových studií ještě nestála (tady se začíná vyučovat až od roku 1931) a on navštěvoval historickou budovu Karolina a malostranský hotel V lázních, kam se koncem 19. století usídlila česká univerzita a on sem chodil na přednášky Jaroslava Golla a T. G. Masaryka. Sám o neúspěšném studiu práv nikdy příliš sdílný nebyl, hledal jsem proto jakoukoliv zmínku o něm v dostupných archiváliích – jak na dnešní Právnické fakultě, tak v Ústavu dějin a archivu Karlovy univerzity na Ovocném trhu. Tady se pro mě stal výchozím, nikoliv však jediným pramenem tzv. katalog posluchačů. Aspoň stručně, co mně prozradil: Malík nastupuje do zimního semestru 1895/96 a bydlí na Smíchově, na Kinského třídě č. 31 (dnes Štefánikova ulice) a prokazatelně navštěvoval tyto přednášky: - právní děje německé - instituce práva římského - dějiny práva rakouského - hojně navštěvoval i Gebauerovy přednášky o české literatuře, především Masarykovy přednášky praktické filozofie Během letního semestru 1896 bydlí ve Štěpánské ulici č. 49 (dnes budova plná advokátních kanceláří) a zajímají ho: - právní děje německé - římské právo zástavní - právní děje české Na další dva semestry (zimní 1896/97 a letní 1897) se stěhuje do Žitné ulice č. 10 (dnes je dům kulturní památkou s pamětní deskou – 5. ledna 1923 tam byl spáchán atentát na ministra financí Aloise Rašína a bydlel tu předtím i Antonín Dvořák, s nímž se Malík coby se sousedem potkával. Oba chodili do kavárny U Karla IV. na rohu Žitné ulice. Za Dvořákovou dcerou Otýlií sem chodíval Josef Suk, s nímž se Malík pak osobně setkal až později ve bzeneckém sklípku). Má účast na přednáškách: - soukromé právo německé - říšské právo rodinné a dědické - římský civilní proces - prameny práva církevního - mezinárodní právo - soudní lékařství - v oblibě měl Pražákovy přednášky o právu církevním a Riegerovy říšské dějiny rakouské 37

Dostává až do roku 1899 odklad vojenské služby a na přednášky začíná chodit zřídka: - statistika - o poměru mezi státem a církví - filozofie práva Pro zimní semestr 1897/98 se mu domovem stává Hálkova ulice č. 35 na Vinohradech a navštěvoval už jen: - prameny práva církevního (tady se zřejmě formují jeho antiklerikální postoje a nálady). V letním semestru 1898 bydlí na Wenzigově ulici č. 1873 (dnes je tam hotel Bonini) a ve staré budově Karolina se objevuje čím dál tím méně, už jen na přednáškách: - o držení a služebnostech dle práva římského V zimním semestru zůstává bydliště stejné a na fakultě se již téměř neobjevuje, doloženy jsou jen přednášky: - prameny práva církevního V letním semestru 1899 se vrací znovu bydlet na Štěpánskou ulici č. 48 (o dům dál) a navštěvuje jen Riegerovy přednášky: - o dějinách správy rakouské Tady se zprávy či aspoň zmínky o Malíkově studiu ztrácejí – studia opravdu zanechal a musel na vojnu. Co bylo příčinou jeho nezdařeného studia práv, kromě toho, že si svůj studijní obor ne příliš šťastně zvolil sám? Byl to onen klavír – ale popořádku! Na konci 19. století měla řada měst i na Slovácku německou správu s německým starostou (Kyjov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Strážnice), v Brně čeština zněla vůbec sporadicky. Slovácko bylo tehdy rozdělené na čtyři politické okresy: - uherskohradišťský (se soudními okresy Uherské Hradiště, Napajedla, Uherský Ostroh) - kyjovský (soudní okresy Kyjov a Ždánice) - hodonínský (Hodonín, Břeclav a Strážnice) Ne nepodstatným momentem s dopadem i na Slovácko jistě bylo 28. února 1882 schválení zákona o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Vznik české univerzity způsobil, počínaje devadesátými lety, i výraznější nárůst počtu jejích studentů z Moravy a Slovenska a ruku v ruce s tím i zintenzivnění krajanského života. Z uherskohradišťského gymnázia to byl nejen Rudolf Malík – z dalších ústavů pak studenti gymnázia strážnického, kyjovského či z hodonínské a uherskobrodské reálky, kteří odcházeli po maturitě do Prahy, stávali se tak součástí krajanského života Moravských Slováků a účastnili se

života v jejich spolcích. Do problematiky života pražského Slováckého krúžku mě pomohly uvést i publikace někdejšího předsedy ,,krúžku“ a pozdějšího archiváře ing. Jaroslava Vinklera Praha a Moravští Slováci, Praha 1996 a Moravští Slováci v Praze, Praha 1988 – z obou publikací jsem čerpal řadu cenných faktografických údajů. Krajanský spolkový studentský život však v Praze nebyl něčím neznámým ani před Malíkem. Připomínám spolek Blaník už z počátku 60. let 19. století (jakési tajné sdružení převážně moravských studentů), malostranský spolek Radhošť, jehož členy byli v 90. letech i studenti medicíny Hortvík a Engelbert z Dambořic, Moravskou besedu a po jejím zrušení na ni navazující Moravskoslezskou besedu s výraznými národopisnými aktivitami, Detvan – nejen spolek akademický, ale spolek otevřený všem Slovákům žijícím v Praze a s velmi přátelským vztahem k pražským Moravským Slovákům. Základem pražského krajanského života byli především studenti z Moravského Slovácka, většinou posluchači Karlo-Ferdinandovy univerzity a pražské „techniky“. Mnozí studovali v pro ně vzdálené Praze za nelehkých podmínek a slovácká soudržnost, hudba, zpěv, tanec je někdy doslova držely nad vodou. Sám Malík tu začíná jako jednadvacetiletý žarošický student podporovaný vzpomínaným Radhoštěm – spolková podpora představovala 25 obědových poukázek v hodnotě 28 krejcarů za jeden oběd ve Vodičkově ulici v hospodě U Helmů (budova z let 1866-67, dnes zrekonstruovaný pětipatrový dům na rohu Vodičkovy a Lazarské ulice – vlastník pojišťovna AXA – ve dvoře dnes už jen malá kavárnička) . Doba vzniku pražského Slováckého krúžku se klade do roku 1896, kdy se už začíná objevovat určitá pravidelnost ve vzájemném setkávání se, tehdy vždy ve středu, na tzv. slováckých večírcích. Hospody, hospůdky, hostince se stávaly už v dobách obrozeneckých centrem kulturního dění a významným střediskem veřejného života. Už to nebyla místa neřestí středověkých hospod a debatní kroužky se rodily u piva i později, a mnohé dobré mělo základ v pivní pěně. Hospody byly místem společenské komunikace a dovedly nabídnout pohostinnou tvář (pivo se tehdy pilo z mázů, čepovalo se do mázových korbelů – tj. dnes 1,4 l a stálo 12 krejcarů). 38

Život velkoměsta je neustálá proměna a ta se nevyhýbá historii hospod, hostinců, krčem, putyk, knajp a špeluňků – mnohé z nich podlehly proměnám času a byly vymazány sice z topografické mapy Prahy, z kulturní mapy je však vymazat nelze. I když dnes vypadají poněkud jinak než na přelomu 19. a 20, století, prošel jsem si všechna ta místa jejich krajanské zábavy a potěšení, místa, kde se odehrával jejich spolkový život – v těch letech bez Malíka nepředstavitelný, a kde i veřejně vystupovali: hospůdky Na bojišti, poblíž Vltavy Na Moráni (dnes luxusní hotel), U Medvídků (jedna z nejstarších pražských hospod s nejstarším vlastním pivovarem v Praze a v Čechách s typickou hořkou příchutí piva, zmiňovaná v pramenech už v roce 1466, dnes má opět podobu středověkého pivovaru – za pivo jsem tu zaplatil 50 Kč, na nejsilnější pivo v Evropě s 12 stupni alkoholu – 33°X Beer za 122 Kč 0,33 l jsem si v tom srpnovém vedru netroufl), v uličkách Starého Města to byla hospoda U Vejvodů (stále útulná hospůdka s „plzní“, i když velkoplošné obrazovky na sportovní přenosy tu v Malíkových dobách jistě nebyly), kumbál U Šternů, na Karlově náměstí hostinec U Sendlerů (novorenesanční dům s vyhlášenou Plzeňskou restaurací a pivnicí), ve Štěpánské ulici hospoda U Choděrů, Malíkova zvlášť oblíbená hospůdka U Kupců tamtéž – zároveň i vyhledávané místo studentů uherskohradišťského gymnázia. Tu Rudolf Malík zpočátku hrával vždy ve středu, potom však i třikrát týdně a někdy až do časného rána. Mé kroky vedly i do Národního domu na Vinohradech, kde hrál v květnu 1902 v zimní zahradě, měsíc před svým ještě ne, i když si to myslel, posledním odchodem z Prahy. Na jednom z večírků v Mánesu obdivoval jeho „klavír“ a slovácké písničky i francouzský sochař Auguste Rodin a byl Malíkem a písničkami tak unešený, že „toto všecko“ si přál vidět a slyšet přímo na Slovácku – to se mu splnilo, když ho tam Joža Uprka pozval. Zašel jsem i na Žofín, kde se konal druhý březnový Slovácký večer 1903 (první byl v Měšťanské besedě a pro velký ohlas se na Žofíně opakoval). Za tímto účelem připravil Malík zpěvník třiceti písní tvořících repertoárový základ večera, následně pak vydaný Akademickým odborem československé jednoty v Praze jako „Slovácký večer“ s příznačným mottem: „My od Kriváňa, my od Javoriny, my od Brodu a Breclavy, od Hradišča a Kyjova, od Trenčína a Gemen, my prišli zme dnes všecí k vám.“

Vzácný zpěvník byl velice brzy rozebrán. Malík měl v Žarošicích svůj autorský výtisk, ten se ovšem zase, jako mnoho po něm cenného, nezachoval. Ptal jsem se na dnešním ústředí pražského Slováckého krúžku v Praze 4, zda ho mají aspoň u nich v archivu – nemají ho ani tam (i moje internetové pátrání a pátrání po antikvariátech bylo bezvýsledné). Vrchním stárkem žofínského večera byl Franta Uprka – vše bylo v pestrých krojích pro ten účel zapůjčených z Kyjovska a Strážnicka. Mezi tanečnicemi vrtícími se se slováckými šohaji byly tehdy i dcery básníka Jaroslava Vrchlického Milada a Eva. Náplň večírků ovlivňoval šéfredaktor Času Jan Herben. Slovácký cimbál byl dlouhou dobu tehdy „zastupován“ mnohdy i obehranými klavíry (a při nich se i tancovalo), jedinými interpretačními prostředky až vlastně do roku 1909, kdy primáš velické muziky Vladimír Klusák založil první muziku Slováckého krúžku a byl i jejím prvním primášem. Prvním „cimbalistou“ pražských Moravských Slováků, jak se jim tehdy říkalo, byl Jaroslav Vlček – ten v Praze v letech 1878–1882 studoval bohemistiku a germanistiku. Začínal v Detvanu – později univerzitní profesor, autor rozsáhlých Dějin české literatury. Vlček byl zručným klavíristou s dokonale odposlouchanou interpretací stylu cikánských muzikantů (pocházel ze Slovenska). Po jeho odchodu do Brna byli patnáct let Moravští Slováci v Praze bez „cimbalisty“ – až přišel žarošický Rudolf Malík, jemuž Slovácké večírky a klavír natolik učarovaly a muzika ho tak zaměstnávala, že ani nedostudoval. V Praze hrál a hrál a hrál, s výjimkou jednoroční vojenské služby „po studiích“ v roce 1899 – tu si odkroutil u 3. pěšího pluku v Brně a do civilu šel jako kadet v záloze. Rok pak pobýval v Žarošicích, ale kamarádi z Prahy stále naléhali, aby se vrátil, „že je pro ně jako cimbalista nepostradatelný“. On jejich volání vyslyšel a koncem února 1901 ho na Slováckém večírku v „jeho“ hospodě U Kupců přivítali s velkou slávou a k radosti všech. Malík dál šířil slávu Slováckých večírků až do léta 1902, kdy zase na čtyři měsíce odjíždí do Žarošic. Do Prahy se však v říjnu vrací a vydržel tam až do 2. května 1903, kdy Prahu, která mu tolik vzala, ale i tolik dala, jak si tehdy myslel, natrvalo opouští. I když nedostudovaný, žil pak životem sedláka, hospodského, vinaře, včelaře, poslance, starosty 39

a písmáka a ve své době všude váženého, i když na lidovecké Žarošice, pravda, trochu kontroverzního občana žarošického. Á propos – Rudolf Malík dělal muziku pak i ve válce, kdy v Novém Sonči ho velitel pověřil sestavením kapely, kterou Malík na veřejných produkcích či zahradních slavnostech sám řídil. Mezi padesáti dovednými muzikanty 13. pěšího pluku v Novém Sonči byl i žarošický křídlovák a violista Jakub Nováček (1876–1953).

obětavé práci krajanů udrželo i do dnešních dnů – Moravské plesy v Národním domě na Smíchově za účasti více než tisíce osob, Kateřinské hody, fašaňk, hojně navštěvované výstavy vín, vinobraní, besedy u cimbálu, zájezdy na Slovácko či setkávání se Slováckých krúžků jsou toho důkazem. Pražský Slovácký krúžek má v současnosti 270 členů – jsou to lidé z Kyjovska, Hodonínska, Strážnicka, Hradišťska, Veselska, Uherskobrodska, Břeclavska a Horňácka. Scházejí se jedenkrát měsíčně při besedách u cimbálu v Kulturním domě Gong ve Vysočanech (od dob svého vzniku se „krúžek“ scházel na sedmdesáti různých místech Prahy). Tak tudy všude chodíval a tady všude bydlel Rudolf Malík – coby gymnazián, student práv a klavírista pražského Slováckého krúžku. Prošel jsem se i po místech, kde zanechal své stopy jako poslanec a obratný rétor – Rudolfínum (Dům umělců) s Dvořákovou síní, kde Malík řečníval při interpelacích, jako zpravodaj předloh nových zákonů či v rozpravách o jejich změnách nebo doplnění. Při svém pražském studijním pobytu jsem strávil hodně času i v knihovně a archivu současného Parlamentu České republiky a v Malíkově poslanecké složce vyčetl mnoho zajímavého a poučného. Celou dobu jsem bydlel na Malostranském náměstí u kamaráda z dob studií – v domě, jehož některé kameny pamatují hluboký středověk, hned vedle Kaiseršteinského paláce, kde žila Ema Destinová, s níž se Malík rovněž znal, s úchvatným pohledem z okna nejen na Malostranské náměstí, ale i na blízkou svatovítskou katedrálu a ještě bližší dominantu Malé Strany, perlu baroka – chrám sv. Mikuláše. I při tom velkém shonu jsem si nenechal ujít procházku po Kampě – nejromantičtějším a nejkrásnějším zákoutí jistě i Malíkovy Prahy, po Nových zámeckých schodech na Hrad s jeho krásně kvetoucími a i v úmorném srpnovém horku svěžími zahradami, s pohledem na Vltavu plnou lodiček a parníků, na poetickou krásu malostranských střech. Nad večerní Prahou již dlouho hořely hvězdy, malostranské kavárničky a vinárny žily svým životem – ještě hodinu po půlnoci byly Karlův most a Nerudova ulice plné lidí. Až ke třetí ráno se „stověžatá“ trochu zklidnila a trochu vylidnila, aby se za pár hodin znovu probudila k velkoměstskému životu – kde je však konec ranních mlékařů a pekařů z dob Nerudových?

Jednoročák Rudolf Malík

Za výrazný časový mezník života Slováckého krúžku před I. světovou válkou se považují právě Malíkova léta 1896–1903 – od jeho vystupování v malých hospůdkách až po vystoupení celopražská i mimopražská. Jejich zdobou byl se svým klavírním doprovodem Rudolf Malík. Slovácké večírky začaly hýbat Prahou, uváděly Slovácko ve známost a Praha je začala obdivovat. Byla to slavná éra „krúžku“ a krajanského života v Praze. Po Malíkově odchodu z Prahy „krúžek“ žil dál, i když v jeho archiváliích není doloženo, že by se Malík ve svých dalších pražských letech, tentokráte poslaneckých, o činnost „krúžku“ zajímal. Podařilo se mně zjistit, že se svým následníkem u klavíru Mikulášem Schneiderem-Trnavským se však dobře znal. Po I. světové válce jakoby docházelo ke stagnaci folkloru, mizí zejména mužský kroj a folklor se stává „divadlem předváděným při různých slavnostech“. Zpráv o činnosti „krúžku“ v době první republiky je poskrovnu, vzpomínky jsou sporé a těžko se z nich o něm skládá ucelený obrázek, navíc vázla i archivace. Jistý rozmach přináší doba poválečná a společenství pražských Moravských Slováků se díky 40

VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA VACKA

V dobách Malíkových Slováckých večírků, a určitě i ještě v jeho dobách poslaneckých, byla Praha trochu jiná, zcela jistě romantičtější. Po takových zážitcích se hned, i když už v hluboké noci či spíše nad ránem, usnout jen tak nedá – vybavil jsem si všechny ty „pražské Žarošáky“, jak jsem o nich coby průvodce vyprávěl na ,,pražských chodníčcích“ 18. září 1994, či Pražáky spjaté se Žarošicemi, vzpomněl jsem na Rudolfa Malíka, na Žarošice, na všechny doma a pokoušel jsem se aspoň na pár chvil usnout. Při procházkách „po stopách“ slavného Žarošáka s přirozenou autoritou a vážností širokého okolí, kdy se mně zdá, že ani čas zatím neprověřil jeho zásluhy, se ve mně ozývalo mnou nikdy neskrývané žarošanství, obdiv a úcta k jeho osobě – jakoby mě pohladily mé dávné Žarošice.

*2. 12. 1926 v Žarošicích, †8. 7. 2011 v Brně Jak vlny osením po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! Když za večera v dusných města zdích kol čela starostí se věsí příze, jak často náhle písmeny v mé knize se měnívají v roje kvítků tvých! (Svatopluk Čech: Ve stínu lípy) Je to zásluha paní profesorky Kuriálové z hodonínského gymnázia, že si dodnes pamatuji verše, které mi táhnou hlavou, když sedím ve svém pražském bytě. Naštěstí vedou okna bytu do v létě zeleného, v těchto zimních dnech suchými větvemi chrastícího, občas i sněhem pokrytého vyšehradského parku a nikoliv do tvrdé, kamenné, městské pouště. A s těmi myšlenkami se spolu s krajem dětství vynořují ze vzpomínek i jednotlivé osoby – moji spolužáci ze žarošické školy, které tehdy přísně vládnul pan řídící Vlasák: Béďa Černý, Bertik Šťastný, Fanda Fila, Slávek Žaroský, Pepa Šeffer, Karel Láznička, Olin Kala, ale i další – Luba Vacek, Fanyn Adamec a jeho bratr Vlastik, Jenda Kostiha, kterého vychovávala jeho ruská babička, Ota Černý, syn četnického strážmistra a řada dalších. Mimo tuto řadu však stál ten, který silně ovlivnil celý můj život: starší bratr Luby Vacka – Vladimír. Byl organizátorem našich dětských her, pro mne pak tím, kdo vzbudil a usměrnil můj hlubší zájem o přírodu, především o botaniku. On sám byl takto ovlivněn jak celou svou rodinou, holdující vycházkám do přírody, tak jistě zejména svým strýcem Václavem, nadaným amatérským malířem, milovníkem a znalcem hub, který ač i v tomto směru amatér bez speciálního studia, nabyl vlastním nadáním a pílí značné odborné erudice. Pokoušel se o zavedení lanýžů do kultury ve Ždánském lese a z téhož prostoru popsal i nový druh hřibu, který zde nalezl. Strýcův vliv byl zřejmě tak silný, že i ve své rigorózní práci se Vladimír věnoval hlenkám (myxomycety – primitivní organizmy dříve přiřazované k houbám, dnes řazené mezi prvoky). Vladimír se stal mým učitelem a přes náš věkový rozdíl i mým přítelem. Uvedl mě do mezinárodního

Foto: Stanislav Bensch ,,Tak, kde jsem ještě nebyl?”


41

Cosmorama Clubu, sdružujícího zájemce o mezinárodní dopisování, a tím mi umožnil rozšířit mou sbírku zápalkových nálepek, kterou jsem tehdy budoval do „světových“ rozměrů (později mi byla moje sbírka ukradena). Rád si upravoval pojmenování svých blízkých a tak jak byla jeho sestra Jiřina pro něj Georgínou, mladší bratr Lubomír Lubíškem, já jsem se stal Milankovičem. Stejně jako pro něj i pro mne později byla botanika „scientia amabilis“, takže když v roce 1951 brněnskou Přírodovědeckou fakultu opouštěl, já jsem rok nato na tuto školu nastupoval.

vydávat „Index seminum“ – seznam rostlin, udržovaných na daném pracovišti v kultuře, za účelem výměny semen s mnoha po celém světě rozptýlenými obdobnými pracovišti. Já jsem v té době učil na žarošické škole mimo jiné i předmět zvaný „práce na školním pozemku“. Ke škole tehdy patřila velká zahrada, která nejen stačila zásobovat zeleninou školní kuchyni, ale měla i část pokusnou, ve které právě díky semenům dodaných Vladimírem rostla řada v té době u nás neznámých zelenin jako mangold, černý kořen, čtyřboč, ošlejch, řada aromatických a léčivých bylin, rajská jablíčka s plody nejrůznějších velikostí a barev, od drobných červených, s bobulkami v hroznech jako rybíz, přes žluté, mající tvar švestek, až po obrovské, červené, jinde nevídané. Na našich záhoncích bylo možné najít i tehdy pověstný kok-saghyz – asijskou pampelišku, šlechtěnou v tehdejším Sovětském svazu jako perspektivní kaučukodárnou rostlinu, či bavlník, jako na přibajkalských stepích. Jeho píle, soustavnost a systematičnost byly nepředstavitelné. Pracoval nejen v řadě národních i mezinárodních rad a komisí, ale spolupracoval i se šlechtiteli pícnin u nás či v zahraničí, stejně jako se věnoval vlastní šlechtitelské práci – čtenářům Věstníku nemusím vysvětlovat, odkud vzal jméno „Dolina“ pro odrůdu krmného slézu, kterou vyšlechtil a která byla v roce 1993 oficiálně povolena do kultury. Žarošicím – své rodné obci se nikdy neodcizil. Stejně jako redigoval na svém pracovišti Sborník vědeckých prací Výzkumného ústavu pícninářského v Troubsku, podobně od roku 1945 se setkáváme s jeho jménem, ať už jako autora, či jako redaktora, ve všech vlastivědných titulech vycházejících v Žarošicích. Jeho zásluh o vlastivědnou práci v Žarošicích bylo stručně vzpomenuto v minulém čísle Věstníku. Na tomto místě bych rád seznámil krajany s jeho prací odbornou, pokud se mi podařilo potřebné údaje získat. Je zvykem takovéto hodnocení provádět přehledem prací, které dotyčný zveřejnil.

Určování květeny Ždánského lesa – léto 1951 Zleva: Jaroslav Rivola, Vladimír Vacek, Milan Rivola.

Po ukončení studia se pak celý svůj život věnoval prakticky zaměřené botanice – rostlinám jako základnímu zdroji výživy hospodářských zvířat – krmivářství. Nejprve krátce ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu polních plodin v Kroměříži, po většině pak ve Výzkumné stanici pícninářské v Troubsku u Brna. Byly to především lipnicovité a vikvovité rostliny, kterým věnoval zvýšenou pozornost a nebylo proto divu, že každá naše vycházka do přírody, ať bylo jejím účelem cokoliv (nevyhýbali jsme se ani zcela pragmaticky zaměřeným exkurzím, které Vladimír označoval jako „angewandte Botanik“ – užitá botanika), byla vždy spojena se sběrem těchto rostlin a jejich semen, neboť Vladimír studoval nejen jejich anatomickou stavbu, mající vliv na jejich stravitelnost a výživnost, ale i možnosti jejich zavádění do kultury a tím i jejich krmivářského využití. Shromáždil tak velkou sbírku našich i cizích rostlin, která je výzkumníky a šlechtiteli využívána dodnes. Byl v tehdejším Československu prvním, kdo začal po vzoru klasických botanických zahrad

RNDr. Milan Rivola

42

Osobní bibliografie RNDr. Vladimíra Vacka, CSc.

Vacek V., Krčmář B. (1979): Výzkum genofondu kulturních rostlin – kolekce pícnin. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.). 32 str., 32 tab., 19 gr. Vacek V., Zapletalová I. (1979): Výzkum genofondu kulturních rostlin – kolekce pícnin. Jetel plazivý (Trifolium repens L.). 71 str., 38 tab., 25 gr., 4 obr. Vacek V., a kol. (1979): Výzkum genofondu kulturních rostlin – kolekce pícnin. Ověřování vývojově konformních komponentů do vojtěškotravních směsek. 29 str., 7 tab., 23 gr. Vacek V., Zapletalová I. (1980): Výzkum genofondu kulturních rostlin – kolekce pícnin. Planá flóra. 58 str., 33 tab., 14 gr., 4 obr. Vacek V., Krčmář B. (1981): Výzkum genofondu hlavních travních druhů. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.). 31 str., 12 tab., 12 gr. Kužmová I., Hrušková H., Vacek V., Binderová A. (1983): Ošetření porostů víceletých pícnin na orné půdě za vegetace. 27 str., 9 tab., 4 gr. Vacek V., Mrázková V., Tomašovičová A., Zapletalová I. (1983): Zpráva o výsledcích odrůdového pokusu s jetelovinami, realizovaného na základě dvoustranných dohod s PLR a MLR. 19 str., 33 tab.

Závěrečné zprávy, vědecká sdělení: Vacek V. (1957): Zjištění rozsahu a lokalizace lignifikace u žitňáku hřebenatého (Agropyrum pectiniforme Roem. Et Schult.). Závěrečná zpráva VÚK Vacek V. (1963): Studium, udržování a využití světových sortimentů pícních rostlin. I. Planá flora. A. Čeleď motýlokvěté (Papilionaceae). Závěrečná zpráva Vacek V. (1963): Studium, udržování a využití světových sortimentů pícních rostlin. I. Planá flora. B. Jetel zvrácený čili perský (Trifolium resupinatum L.). Závěrečná zpráva Vacek V. (1965): Studium, udržování a využití světových sortimentů pícních rostlin. I. Planá flora. C. Srha Aschersonova (Dactylis Aschersoniana Gr.), využití ve směskách s vojtěškou. Závěrečná zpráva Vacek V. (1965): Studium, udržování a využití světových sortimentů pícních rostlin. II. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.). Závěrečná zpráva Vacek V. (1966): Studium, udržování a využití světových sortimentů kulturních rostlin. III. Jetel plazivý (Trifolium repens L.). Závěrečná zpráva Vacek V. (1968): Výzkum světového sortimentu lipnice luční (Poa pratensis L.). Závěrečná zpráva Vacek V. (1969): Výzkum světového sortimentu bojínku lučního (Phleum pratense L.). Závěrečná zpráva Vacek V. (1969): Výzkum světového sortimentu jetele plazivého (Trifolium repens L.). II. etapa. Závěrečná zpráva Vacek V. (1970): Výzkum světového sortimentu srhy laločnaté (Dactylis glomerata L.) II. etapa. Závěrečná zpráva Vacek V. (1971): Výzkum světových sortimentů pícních rostlin – Srha Aschersonova (Dactylis Aschersoniana Gr.). Závěrečná zpráva, 80 str., 12 tab., 4 obr. Vacek V., Schmied M., Hájek D., Kristek J. (1971): Klasifikátor pro popisy odrůd víceletých kulturních druhů rodu Medicago L. Závěrečná zpráva, 118 str., 11 obr. Vacek V. (1974): Výzkum genetických zdrojů pícnin. Lipnice luční (Poa pratensis L.). Závěrečná zpráva, 77 str., 41 tab., 22 obr. Vacek V. (1975): Výzkum genetických zdrojů pícnin. Jetel plazivý (Trifolium repens L.). Závěrečná zpráva, 59 str., 26 tab., 10 gr., 4 obr. Vacek V. (1975): Výzkum genetických zdrojů pícnin. Planá flóra. 40 str., 16 tab., 4 gr., 6 obr. Vacek V. (1975): Výzkum genetických zdrojů pícnin. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.). 45 str., 27 tab., 3 gr., 4 obr. Vacek V., Zmeškalová A. (1975): Výzkum genetických zdrojů pícnin. Jetel luční (Trifolium pratense L.). 68 str., 21 tab., 10 gr., 4 obr. Vacek V., Mrázková V. (1977): Výzkum genofondu kulturních rostlin. Vojtěška. Faktory působící na tvorbu biomasy v roku výsevu (ve vztahu ke šlechtitelským programům). 32 str., 26 tab., 30 gr. Vacek V., Tomašovičová A. (1977): Výzkum genofondu kulturních rostlin. Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus L.). 60 str., 18 tab., 17 gr. Mrázková V., Vacek V. (1979): Výzkum genofondu kulturních rostlin – kolekce pícnin. Vojtěška (Medicago sativa L., Medicago varia Mart.). 59 str.,70 tab., 16 gr.

Časopisecké články a ostatní publikace: Schmied M., Vacek V. (1955): Založme si pícninářskou zahrádku. Přírodní vědy ve škole, roč. 5 (8), 747 – 750 Vacek V. (1955): K teratologii jetele lučního. Preslia, roč. 27 (1), 57 – 59 Vacek V., Děd J. (1955): Jetel zvrácený (Trifolium resupinatum L.) – perspektivní pícnina pro ČSR. Vědecké práce VÚK v Brně, roč. 1, 47 – 58 Vacek V. (1956): Nové pícniny, které mohou obohatit krmivovou základnu. Za vysokou úrodu, IV (4), 76 – 78 Vacek V., Děd J. (1956): Vytrvalý jetel Trifolium ambiguum M. Bieb. Sborník ČSAZV; Rostlinná výroba, roč. 29 (6), 579 – 588 Schmied M., Vacek V. (1957): Jak správně používat vikve huňaté a vikve panonské. Pícninářství a krmivová základna, 1 (8), 182 – 184 Schmied M., Vacek V. (1957): Jetel zvrácený (Trifolium resupinatum L.), dosud nevyužitá pícnina, vhodná pro ozimé i jarní směsky. Pícninářství a krmivová základna, 1 (9), 212 – 213 Schmied M., Vacek V. (1957): Lesknice kanárská – jednoletá tráva, vhodná jako nová letní meziplodina. Pícninářství a krmivová základna, 1 (4), 93 – 94 Schmied M., Vacek V. (1957): Naučme se dobře poznávat semena trav. Pícninářství a krmivová základna, 1 (2), 44 –45 Schmied M., Vacek V. (1957): Nezaměňujme kostřavu luční s kostřavou červenou výběžkatou. Pícninářství a krmivová základna, 1 (3), 65 – 66 Schmied M., Vacek V. (1957): Rozšiřujeme používání a pěstování štírovníků. Pícninářství a krmivová základna, 1 (7), 162 – 163 Schmied M., Vacek V. (1957): Rozšiřujeme používání lipnice bahenní či úrodné (Poa palustris L.). Pícninářství a krmivová základna, 1 (11), 259 – 260 Schmied M., Vacek V. (1957): Sveřep bezbranný (Bromus inermis Leyss.) si zaslouží více pozornosti v našem pícninářství. Pícninářství a krmivová základna, 1 (6), 138

43

Schmied M., Vacek V. (1957): Využívejme v našem pícninářství více komonice (Melilotus sp.). Pícninářství a krmivová základna, 1 (5), 114 – 116 Schmied M., Vacek V. (1957): Znáte naše jílky, rozpoznáte je a umíte jich správně používat? Pícninářství a krmivová základna, 1 (1), 16 – 17 Vacek V., Děd J. (1957): Klever schodnyj - Trifolium ambiguum M. Bieb. – mnogoletnij. Za socialističeskuju selskochazjajstvennuju nauku, ser. A, 6 (4), 343 – 354 Vacek V. (1957): Lignifikace blan buněčných u žitňáku hřebenatého (Agropyrum pectiniforme Roem. et Schult.). Sborník ČSAZV Rostlinná výroba, 3 (5), 489 – 504 Schmied M., Vacek V. (1958): Lipnice luční – Poa pratensis L. – nepostradatelná pastevní tráva. Pícninářství a krmivová základna, roč. 2 (1), 22 – 23 Vacek V. (1958): Vikev pestrá – nová pícní luskovina (Vicia picta Fisch. Et. Mey.). Pícninářství a krmivová základna, 2 (5), 118 – 119 Vacek V. (1959): Hlenky. Kapitola v knize: Baudyš E., Benada J., Špaček J.: Zemědělská fytopatologie. Díl I. SZN Praha, 226 – 236 Vacek V. (1960): Cizojazyčné názvy některých rostlin, důležitých v pícninářství, v 18 jazycích. Názvoslovný zpravodaj zemědělský, 1 – 3, 1 – 112 Vacek V. (1960): Je možné rozšířit pěstování jetele egyptského na území ČSSR. Za vysokou úrodu, 8 (22), 520 – 521 Vacek V. (1960): Kanadská komonice „Cumino“ bez kumarinu. Za vysokou úrodu, 8 (22), 524 Vacek V. (1960): Znáte jestřabinu lékařskou? Zemědělec, roč. 14, 25 Schmied M., Vacek V. (1961): Semena hlavních druhů jetelovin. Za vysokou úrodu, 9 (20), 477 – 478 Vacek V. (1964): Co poskytuje šlechtitelům sortiment srhy laločnaté. Za vysokou úrodu, 12(8), 315 Kopřiva J., Vacek V. (1966): K otázce semenářství vojtěšky na Žďársku. Od Hradské cesty, 95 – 96 Vacek V. (1966): Co je slzovka (Coix lacryma – jobi L.). Živa, 14 (6), 210 – 211 Vacek V. (1966): Perspektivy introdukce a rozšíření méně známých nebo planých druhů motýlokvětých pícnin. Studijní informace ÚVTI, 4, 59 – 61 Vacek V. (1966): Průzkum světového sortimentu jetele plazivého. Za vysokou úrodu, 14 (2), 79 – 80 Vacek V. (1966): Příspěvek k morfologické terminologii užívané ve šlechtění. I. Odění (Indumentum), Genetika a šlechtění, 2 (4), 323 – 326 Vacek V. (1966): Výsledky studia světového sortimentu jetele plazivého (bílého). Studijní informace ÚVTI (4), 58 – 59 Vacek V. (1966): Výsledky studia světového sortimentu srhy laločnaté. Studijní informace ÚVTI (4), 62 – 63 Vacek V. (1967): Výsledky víceletých pokusů s jetelem zvráceným či perským (Trifolium resupinatum L.). Rostlinná výroba, 13 (7), 745 – 760 Vacek V., Sedláček J. (1967): Krmná hodnota jetele zvráceného čili perského (Trifolium resupinatum L.). Živočišná výroba, 12 (2), 149 – 158 Vacek V. (1968): Srha Aschersonova (Dactylis Aschersoniana Graebn.) jako pícnina. Sborník z konference o pícnin. a semen. využití trav, Rožnov p. R., 185 – 200

Vacek V. (1969): Srha ve vojtěškotrávních směskách. Úroda, 17 (9), 338 – 339 Vacek V. (1969): Morfologické a hlavní pícninářské vlastnosti odrůd v sortimentu lipnice luční (Poa pratensis L.). Sborník věd. prací VSP 1, 57 – 80 Vacek V. (1970): Zhodnocení pícninářských vlastností odrůd ve světovém sortimentu jetele plazivého (Trifolium repens L.). Rostl. výroba 16, 997 – 1005 Děd J., Vacek V. (1971): Možnosti pěstování jetele zvráceného – perského (Trifolium resupinatum L.) v ČSSR. Rostl. výroba 17 (6), 607 – 616 Děd J., Vacek V. (1971): Ověřování jetele perského v ČSSR. Zemědělec 20 (13), 2 Děd J., Vacek V. (1971): Výsledky pěstování jetele perského ve Východočeském kraji. Česká zemědělská společnost, Ústí nad Orlicí (44 str.) Vacek V. (1971): Některé výsledky a další směry studia plané flóry v pícninářství. Sborník věd. prací VSP 2, 101 – 118 Vacek V. (1971): Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.) z hlediska světového sortimentu. Sborník věd. prací VSP 2, 77 – 100 Vacek V. (1972): Výzkum a výsledky studia plané flóry v pícninářství. Sbor. věd. prací z celostát. konference „20 let studia světové kolekce kulturních rostlin v ČSSR“, Praha, 199 – 205 Vacek V., Děd J. (1972): Možnosti pestovania ďateliny perskej u nás. Poda a úroda 20 (11), 417 – 418 Děd J., Vacek V. (1973): Pěstování jetele perského na semeno. Úroda 22 (3), 158 – 159 Vacek V. (1972): Dosavadní výsledky a další směry studia genetických zdrojů u pícnin. Sborník referátů k problematice pícnin, ČAZ, II. odbor, 48 – 57 Vacek V. (1973): Odrůdová skladba jetele zvráceného či perského (Trifolium resupinatum L.). Sborník věd. prací VSP 3, 73 – 84 Vacek V. (1974): Dactylis glomerata L. subsp. polygama (Horv.) Dom. – potenciální genetický zdroj. Genet. a šlecht. 10 (2): 89 – 100 Vacek V. (1974): Dosavadní výsledky studia světového sortimentu jetele plazivého (Trifolium repens L.). Sbor. ref. ze sem. Šĺacht., Piešťany, 23 – 29 Vacek V. (1974): Jetel zvrácený čili perský (Trifolium resupinatum L.) jako pícnina. Stud. inf. ÚVTI, rostl. výr. 1: 1 – 76 Vacek V. (1974): K otázce hubení plevelů v jeteli perském. Úroda 22 (3): 101 Vacek V. (1974): Planá flora – potenciální genetický zdroj v pícninářství. Sbor. z celostát. konfer. o genet. zdrojích ve šlecht., Praha: 275 – 286 Vacek V. (1975): Histologická stavba odrůd Dactylis glomerata L. ve vztahu k pícninářsko-šlechtitelskému využití. Genet. a šlechtění 11, 2, 139 – 147 Vacek V. (1975): Šabdar ili klover persidskij (Trifolium resupinatum L.) kak kormovaja kultura. Obzor, ÚVTI Praha, 1 – 92 Vacek V., Novotný F. (1975): Obsah aminokyselin v jeteli perském (Trifolium resupinatum L.). Sbor. věd. prací VSP 4, 49 – 61 Vacek V. (1976): Pěstujete perský jetel? Zeměděl. noviny, 16.IV.

44

Vacek V. (1976):Výkonnost našich odrůd jetele plazivého. Úroda 24, 1, 19 – 21 Musil M., Smrž J., Vacek V. (1977): Výskyt viróz v sortimentu jetele lučního (Trifolium pratense L.). Ochr. rostlin 13, 3 / 4, 183 – 188 SestrienkaA., Vacek V., a kol. (1977): Širokij unificirovannyj klassifikator SEV i meždunarodnyj klassifikator SEV roda Medicago L. Genet. resursy 7, 1 – 47, Piešťany Smrž J., Musil M., Vacek V. (1977): Výskyt viróz v sortimentu jetele plazivého (Trifolium repens L.). Ochr. rostlin 13, 1, 7 – 12 Užík M., Vacek V., Bareš I., a kol. (1977): Širokij unificirovannyj klassifikator SEV i meždunarodnyj klassifikator SEV roda Trifolium L. Genet. resursy 8, 1 – 48, Piešťany Vacek V. (1977): Možnosti introdukce nových nebo méně známých pícnin. Sbor. předn.: Pícninové porosty – kvalitat. zdroj dalšího zvyš. zem. výroby, Havířov, 111 – 117 Vacková V., Vacek V. (1977): Posouzení stability vybraných vlastností v sortimentu jetele plazivého (Trifolium repens L.). Acta univ. agric. (Brno), fac. agron., 25, 3, 89 – 100 Krčmář B., Vacek V., Drozdová A. (1979): Průzkum světového sortimentu srhy laločnaté (Dactylis glomerata L.). Sbor. věd. prací VŠÚP 5/6: 121 – 126 Míka V., Vacek V., Mrázková V. (1979): Odrůdové rozdíly v obsahu nízkomolekulárních polyfenolických sloučenin u vojtěšky (Medicago sativa L.). Sbor. věd. prací VŠÚP 5/6: 57 – 62 Mrázková V., Vacek V. (1979): Příspěvek k ideotypu vojtěšky výkonné v roce výsevu. In: Ideotypy lucerny a ďateliny do r. 2000. Zbor. prísp. z jednania subkomísie genetiky a šľacht., ČSAZ, Praha, p. 65 – 70 Vacek V., Blahout J. (1979): Ideotyp jetele plazivého (Trifolium repens L.) do r. 2000. In: Ideotypy lucerny a ďateliny do r. 2000. Zbor. prísp. z jednania subkomísie genetiky a šľacht., ČSAZ, Praha, p. 213 – 220 Vacek V., Mrázková V. (1979): Odrůdy vojtěšky z hlediska tvorby biomasy v roce výsevu. Rostl. výroba 25 (8): 793 – 802 Vacek V., Palán D., Tvrz V., Zapletalová I. (1979): Novější poznatky z výzkumu genofondu jetele plazivého (Trifolium repens L.). Sbor. věd. prací VŠÚP 5/6: 109 – 119 Vacek V., Tomašovičová A. (1979): Průzkum genetických zdrojů štírovníku růžkatého (Lotus corniculatus L.). Genetika a šlechtění 15 (4): 301 – 310 Vacek V., Tomašovičová A. (1979): Srovnání čs. a zahraničních odrůd jetele lučního (Trifolium pratense L.). Sbor. věd. prací VŠÚP 5/6: 99 – 108 Smrž J., Vacek V., Zábranský S. (1980): Über den biologischen Einfluss der Wachstumstimulation durch Atonik auf den Samenertrag bei kleeartigen Futterpflanzen. ML Univ. Halle-Wittenberg wiss. Beiträge1980/20 (S 23), Band 2: 345 – 352 Mrázková V., Vacek V. (1981): Zhodnocení odrůd vojtěšky z hlediska tvorby semen. Sbor. UVTIZ, Rostl. výroba 27 (8): 857 – 863 Mrázková V., Vacek V. (1981): Zhodnocení genetických zdrojů vojtěšky (Medicago sativa L., Medicago varia Mart.) z pícninářského hlediska. Sbor ÚVTIZ Genet. a šlecht. 17 (3): 229 – 240

Smrž J., Vacek V., Zábranský S. (1981): Vliv Atoniku na výnos a klíčivost semen vojtěšky a jetele lučního. Agrochémia 21 (6): 174 – 175 Tomašovičová A., Vacek V. (1981): Rezuĺtaty issledovanij zarubežnoj kollekciji klevera krasnogo v ČSSR. Inf. bjul. SEV po teme 4.1. (Malchow), No. 2: 27 – 29 Vacek V. (1981): Klever persidskij (Trifolium resupinatum L.) kak kormovaja kultura v ČSSR. Sbornik simpoziuma SEV na temu „Izučenije i ispoĺzovanie genov poleznych rastenij tropikov i subtropikov“. Praha, p. 87 Vacek V., Fojtík A. (1981): Hodnocení mezirodových hybridů Lolium multiflorum Lam. x Festuca sp. div. a jejich parentálních generací. II. Histologickoanatomická struktura. Sbor. věd. prací VŠÚP 7: 87 – 94 Vacek V., Zapletalová I. (1981): Produktivnosť zarubežnych sortov klevera polzučego v ČSSR. Inf. bjul. SEV po teme 4.1. (Malchow), No. 2: 30 – 33 Krčmář B., Vacek V. (1982): Výnosy srhy laločnaté v pícninářství. Úroda 30 (6): 255 – 256 Vacek V., Našinec J. (1982): Perspektivy šlechtění srhy říznačky. In: Ideotypy trav do roku 2000. Sborník ČSAZ 53: 31 – 43 Vacek V., Zapletalová I. (1982): Contrasting of foreign varieties of white clover (Trifolium repens L.) from the aspect of forage quality. Poĺnohosp. 28 (9): 757 – 765 Vacek V., Zapletalová I. (1982): Zahraniční sortiment jetele plazivého (Trifolium repens L.)z hlediska faktorů tvorby biomasy. Sbor. ÚVTIZ Genet. a šlecht. 18 (3): 227 – 237 Zapletalová I., Vacek V. (1982): Zahraniční odrůdy jetele plazivého (Trifolium repens L.) z hlediska výnosů semen a faktorů jejich tvorby. Sbor. ÚVTIZ Rost. výr. 28 (5): 501 – 512 Fojtík A., Vacek V. (1983): Hodnocení mezirodových hybridů Lolium multiflorum Lam. x Festuca sp. div. a jejich parentálních generací. I. Výnosové charakteristiky. Sbor. věd. prací VŠÚP 8: 107 – 117 Smrž J., Musil M., Vacek V. (1983): Zastoupení virů a vnímavost jetele lučního k infekci. Sbor. věd. prací VŠÚP 8: 201 – 206 Smrž J., Vacek V., Musil M. (1983): Resuĺtaty ocenki naličija virusnych boleznej ispytyvajemych sortov klevera krasnogo. Inf. bjul. SEV po teme 4.1. (Malchow), No. 3: 23 – 25 Užík M., Vacek V. et al. (1983): Meždunarodnyj klassifikator SEV rodu Trifolium. VIR Leningrad, p. 1 – 48 Vacek V. (1983): Izučenije introdukciji novych kormovych kuĺtur v ČSSR. Sbor. ref. SEV: Rezuĺtaty issledovanija genet. resursov kormovych kuĺtur, Piešťany, p. 77 – 81 Vacek V. (1983): O jednoletých druzích rodu tolice. Živa 31 (5): 170 – 171 Vacek V., Krčmář B. (1983): Mirovoj sortiment ježi obyknovennoj kak cennyj gennyj fond. Inf. bjul. SEV po teme 4.1. (Malchow), No. 3: 30 – 34 Vacek V., Novotný F. (1983): Chemické složení některých jednoletých jetelů (Trifolium L. sp. div.). Sbor. věd. prací VŠÚP 8: 139 – 147 Vágnerová V., Vacek V. (1983): Možnosti využití metod numerické taxonomie při hodnocení kolekce odrůd. Sbor. VŠZ v Brně, řada A, 31 (1/2): 61 – 67 Rod J., Chloupek O., Nedbálková B., Vacek V. (1984): Progresivní metody ve šlechtění pícnin. Sbor. VŠZ v Praze,

45

fak. agron., k 85. narozeninám akad. A. Klečky, p. 209 – 217 Vacek V. (1984): Studium introdukce nových pícnin. In Halva E. a kol.: Ekologie a biologie pícnin na orné půdě. Scriptum VŠZ Brno, p. 1 – 20 Buchtejeva A. V., Šutova Z. P., Kornejčuk V. A., Vacek V., Krčmář B., Bareš I. (1985): Meždunarodnyj klassifikator SEV semjejstva Poaceae Barnh. VIR Leningrad, s. 1 – 48 Cagaš B., Vacek V. (1985): Krátký kurs ke sběru, hodnocení a využití genetických zdrojů pícnin. Sbor. ÚVTIZ Genet. a šlecht. 21: 60 Smrž J., Musil M., Vacek V. (1985): Náchylnost vybraných druhů z čeledi Viciaceae k virózám. Sbor. věd. prací VŠÚP 9: 163 – 170 Smrž J., Vacek V., Musil M. (1985): Rozdíly v polní odolnosti odrůd jetele lučního a plazivého k virózám. Úroda 33 (2): 62 – 64 Užík M., Vacek V., et al. (1985): Klasifikátor – genus Trifolium L. Genové zdroje č. 23, s. 1 – 36, VÚRV Praha – Ruzyně Vacek V. (1985): Enrichment of forage collection. A Dactylis aschersoniana example. Proc. of the Eucarpia Genet. Res. Section., Internat. Symp., Praha, s. 233 – 239 Vacek V., Cagaš B. (1985): Využití genofondu pícnin. Zprav. Osevy č. 3: 21 – 23 Vacek V., Mrázková V., et al. (1985): Klasifikátor – genus Medicago L. Genové zdroje č. 22, s. 1 – 40, VÚRV Praha – Ruzyně Musil M., Smrž J., Vacek V. (1986): Vnímavost odrůd k virům a zastoupení virů v sortimentu jetele plazivého v letech 1977 až 1984. Sbor. ÚVTIZ Ochr. rostlin 22 (4): 265 – 271 Smrž J., Vacek V. (1986): Odolnost některých druhů rodu Medicago L. k viru mozaiky vojtěšky (alfalfa mosaic virus – AMV). Sbor. X.čs. konf. ochr. rostlin v Brně, s. 211 – 212 Vacek V., Hladík L., Bohatec O. (1986): Krmný sléz a jeho využití v praxi. Úroda 34 (10): 451 – 452 Vacek V., Smrž J. (1986): Příležitostný škůdce perspektivní pícniny. Věda a život 32 (8): 578 Smrž J., Musil M., Vacek V. (1987): Viruses found in selected plant species of the family Viciaceae. Zentranbl. Mikrobiol. 142: 319 – 323 Šimek M., Vacek V., Úlehlová B. (1987): Stanovení fixace dusíku u jetele plazivého (Trifolium repens L.). Sbor. ÚVTIZ Rostl. výr. 33 (3): 279 – 292 Vacek V. (1987): Planá flóra jako potenciální genofond pícnin. In: Ochrana a využití genofondu. Současný stav výzkumu a metodické přístupy. Zprávy ČSBS, příl. 5, 28 – 30 Vacek V., Hladík L., Bohatec O. (1987): Další zkušenosti s pěstováním krmného slézu v praxi. Úroda 35 (12): 544 – 546 Vacek V., Smrž J. (1987): Víceleté druhy rodu Medicago L. subgenus Falcago Grossh. jako genetický zdroj. Sbor. ÚVTIZ Genet. a šlecht. 23 (1): 63 – 74 Hladík L., Vacek V., Bohatec O. (1988): Pěstování krmného slézu na semeno. Úroda 36 (8): 360 – 362 Musil M., Smrž J., Vacek V., Šuťáková G. (1988): Virové choroby slézu přeslenitého (Malva verticillata L.). Sbor. ÚVTIZ Ochr. rostl. 24 (3): 161 – 166 Vacek V. (1988): Využití plané flóry ve šlechtění pícnin. Sbor. ref. ze zased. Komise genet., šlecht. a semen. ke 100. výročí naroz. N. I. Vavilova, Praha 8. 12. 1987, 42 – 47

Hladík L., Bohatec O., Vacek V. (1990): Use of forage mallow in feeding to cattle. (In Czech) Náš chov 50 (4): 181 – 183 Hladík L., Vacek V. (1990): Forage mallow – an interesting species for practical use. (In Czech) Úroda 38 (10): 454 – 456 Hladík L., Vacek V. (1991): Krmný sléz – hodnotná bílkovinná pícnina. NATURVITA, Svaz producentů a zprac. biopotravin ve spolupráci s Výzk. ústavem ekoagrotechniky, Hrušovany, 1 – 10 Vacek V., Hladík L., Řepka R. (1991): Stručné informace o krmném slézu – malva (Malva vertici-llata L.). Oseva, Výzkumný ústav pícninářský: 1–8 Vacek V., Řepka R. (1991): Stručné výsledky pokusu s mužákem prorostlým (Silphium perfoliatum L.). Ročen. gen. zdroje rostlin, VŠP Nitra 1: 5 – 13 Vacek V., Řepka R., Tomašovičová A. (1991): Comparison of forage and seed characters of Trifolium medium and Trifolium pratense. Sci. Stud., Oseva, Res. Inst. for Fodder Plants, Troubsko 12: 87 – 96 Vacek V., Řepka R. (1992): Zigzag clover (Trifolium medium L.) as a potencial forage species for perennial grasslands. Genet. a Šlecht. 28 (1): 15 – 23

HOUBAŘENÍ V ŽAROŠICÍCH PŘED ŠEDESÁTI LETY

Houbaření patří k tradicím našeho rodu. Už náš děda a později i otec byli vášnivými houbaři a my mladší jsme to převzali po nich. Strýc Václav si dokonce mykologii zvolil jako svého celoživotního koníčka a dosáhl v ní vynikajících výsledků. Dokonce této vášni obětoval i svou každoroční dovolenou, jezdil do Žarošic, kde denně procházel Ždánickým lesem a pátral po nových objevech – to se mu také podařilo a nalezl tu několik nových druhů hub. Jeho největším objevem byl dosud neznámý druh hřibu – hřib moravský (Boletus moravicus Vacek). Naše rodina chodívala do přírody velice často – myslím tím vycházky, protože při práci na poli či ve vinohradě jsme se vlastně v přírodě pohybovali neustále. Mohu dokonce říct, že jsme v přírodě bydleli – před domem i za domem jsme měli rozsáhlé zahrady. 46

Houbařská sezóna pro nás začínala na přelomu dubna a května, kdy se začaly objevovat první jarní houby – smrže a čirůvky májovky. Měli jsme již svá stálá místa, kde pravidelně rostly. Před „Jetelovým pachtem“, v třešňové aleji a u „Pustých oulehlí“ rostly čirůvky májovky s charakteristickou moučnou vůní. Na zmíněném Jetelově pachtu rostly smrže obecné a smrže polovolné, v některých letech ve velkém množství. Strýc Václav říkával, že tu rostou i kačenky české – my jsme je tady ale nikdy nenašli a málem jsme podezírali strýce, že si je zaměnil se smrži polovolnými. Ale před pár lety jsem si ověřil, že i kačenky zde rostou, mnohem však dříve nežli ostatní druhy. Největší naleziště smržů polovolných však bylo na loukách, až ve vzdálených Konůvkách, kam jsme chodívali housatům na kopřivy. Vždy to chtělo objevit první plodnici – ty byly v uschlé trávě a napadaném listí dokonale maskovány. Pak si už oči přivykly a nastaly houbařské hody. Já jsem jako kluk prošmejdil celé louky až k potoku, který tudy protékal a v rozbahněné půdě kolem se smržům náramně dařilo. Tady jsem také poprvé v životě objevil na zemi ptačí hnízdo kvíčal (chřástal vodní). Tatínek znal houby velice dobře, své znalosti si stále, s příjezdem svého bratra Václava na dovolenou, zdokonaloval. Já jsem byl zřejmě učenlivý žáček a houby Ždánického lesa jsem se naučil také brzy poznávat. S odstupem času, kdy jsem měl možnost poznat lesy třeba na Vysočině, ale i jinde v republice, jsem zjistil, jak mé znalosti jsou chabé – rostly tu druhy hub, o jejichž existenci jsem neměl ani ponětí. Začátkem května jsme už podnikali výpravy na další jarní houby, Většinou jsme chodili do „Kopánek“, což byl dubovo-habrový prohřátý les situovaný k jihozápadu. V některých letech bývaly prvními houbami krásně vybarvené a nádherně voňavé hřiby dubové. Náladu nám většinou pokazili červi (larvy bedlobytek), kteří hříbek tak dokonale zevnitř vyžrali, že zbyla jenom slupka. Ale tu radost z prvního nálezu nám to nepokazilo – navíc, nálezce byl označen pro ten rok Králem houbařů. Ale nebyly to vždycky jenom hříbky, které rostly jako první v májovém lese. Někdy to byla obrovská „hejna“ kuřat (lišek) už zdálky svou křiklavě žlutou barvou oznamující svou přítomnost. Tatínek nás vždycky nabádal, abychom ty malé nechali na místě dorůst. Jindy se zase jako první májové houby objevily naše oblíbené holubinky. U nich nás tatínek poučil, že jen plodnice s příjemnou chutí je

jedlá. U ostatních druhů hub tato vlastnost neplatí, ba dokonce se tvrdí, že prudce jedovaté houby mají velice příjemnou chuť, zrovna tak jako se říká, že všechny houby jsou jedlé, některé však jen jednou. Po prvních nálezech obyčejně nastala pauza a v lese rostly pro nás nezajímavé druhy, pro kuchyni málo vydatné, například v mladém dubovém lese penízovka dubová. Některé penízovky po uvaření nelibě voněly a odérem připomínaly kozí chlívek. Proto jsme penízovky už nesbírali. Zato pochoutkou pro nás byla lipůvka (opeňka) rostoucí většinou na lipových pařezech. Když bylo příznivé počasí, rostly hojně, dokonce i brzy na jaře, kdy je tatínek nosil z lesa, když tam dělával „otýpky“. Tato houba je velice aromatická, má příjemnou chuť a polévka z lipůvek je skutečnou pochoutkou. Občas se před hlavní sezónou objevily růžovky (masák, muchomůrka načervenalá), což byla pro nás velká výhoda, protože místní houbaři ji vůbec nesbírali a růžovky patřily do skupiny všeobecně označované jako „žabiny“. Sem tam se ještě objevila zapomenutá holubinka. Mezi naše nejoblíbenější patřily holubinka nazelenalá (robustní houba s chutí oříšků) a holubinka zlatá (šafránka), velice však křehká a pokud se dala na dno košíku, tak se pod vahou horních hub úplně rozpadla. Pokud transport z lesa domů vydržela, pak krásně dozlatova obarvila polévku. Já jsem však houbařil i mimo les – v zahradě na kompostu nám pravidelně rostly žampiony polní (pečárky). To bývaly nejčerstvější houby do kuchyně s donáškou pár metrů. Velké ložisko těchto žampionů jsem objevil „u kópelně“ před Vrchním mlýnem, kde byla obrovská hromada několikaletého kompostu – odtud jsem pečárky nosíval domů naskládané za košilí. S příchodem vydatných červencových bouřek a následujících teplých nocí nastal čas houbařských žní. Les v době prázdnin patříval dětem, protože dospělí měli starosti se žněmi a s vinohradem. Přesto se však vždy našli skalní houbaři, kteří si našli čas a do lesa se vypravili ještě před svítáním, aby se včas vrátili na svá políčka – tento typ houbařů znal podstatně více druhů hub ve srovnání s těmi se „základním sortimentem“, přestože různých druhů hub byl les plný. V dobách mého dětství lidé vůbec nesbírali muchomůrky načervenalé (růžovky), bedly vysoké se sbíraly minimálně a k houbám tohoto typu panovala všeobecná nedůvěra. Nesbíraly se ani „modráky“ (hřib kovář a koloděj), protože v té době rostl hojně hřib satan a hřib klíšť, které od 47

sebe lidé nedokázali odlišit. Hřiby plstnaté (máselňáky) houbaři sbírali řídce pro jejich údajně nakyslou chuť. Málo byl sbírán i hřib žlutomasý (babka), zrovna tak jako i slizký a nedůvěru budící klouzek. Z holubinek stál za pozornost snad jen „zelené holóbek“ (holubinka nazelenalá). Nejčastěji sbíranými houbami místními houbaři byly „hřébky“, kozáci, „janci“ (křemenáče), „kuřátka“ (lišky), „syrůvky“ (ryzec syrovinka). Ze vzácnějších hub se sbírala „beraní hlava“ (oříš) a hlavně „králůvka“ nebo „žampion“ (muchomůrka císařská – nyní velice vzácná, zákonem chráněná houba). Sortiment námi sbíraných hub byl podstatně širší, takže naše úlovky byly vždy bohaté. Velkým nemravem houbařů bylo a je stále kopání do hub, které tito „takyhoubaři“ neznají a nesmyslně je ničí. My jsme už znali dokonale „svá místa“, která jsme měli dokonce i pojmenovaná, aby nebylo pochyb, kde jsme svůj úlovek našli a kam je nutné při další výpravě do lesa jít. Kromě oficiálního pojmenování částí lesa jako Kopánky, Ochoze, Za panským vinohradem, Lysov, Žlíbek, U andělíčka, Za Novýma horama atd. jsme měli svou Hříbkovou cestu, Jankovou cestu apod. Málo jsme chodívali do lesů nad Zdravou Vodou – ty byly pročesány místními lidmi, kteří houby sbírali na prodej a jezdili s nimi na trh do Slavkova a do Brna. Ani do uhřického revíru jsme nechodívali, bylo to pro nás nějak „z ruky“. Do lesů kromě místních obyvatel nechodil prakticky nikdo – doba „autohoubařů“ byla tehdy naštěstí ještě v nedohlednu. Občas zašli do lesa tzv. lufťáci, kteří byli v Žarošicích na prázdninách, děcka chodila s místní chasou, aby sama v lese nezabloudila. Někdy jsme se vypravili na delší houbařskou výpravu do „Gregovny“, což je les až ve ždánickém polesí a cesta tam trvala zhruba dvě hodiny. Často jsme chodívali ve větší společnosti se Skopalovými, s kluky Rivolovými či s Vláďovými spolužáky. Byly to v podstatě „exkurze za poznáním“, kdy se naši přátelé učili poznávat nové druhy hub. Výšlapy do vzpomínané Gregovny jsme mívali rádi, byly tam překrásné panenské lesy se spoustou nejrůznějších druhů fauny a flóry a s obrovskými mraveništi. Rostly tam staleté buky a duby, na prudkých stráních naopak mladé habry, kde v porostech travostřic rostla obrovská spousta kozáků habrových a žlutoporých (,,žluté kozák“). Největší úlovky jsme však nacházeli na zpáteční cestě z Gregovny k Andělíčku – tady u vysokých smrků podél cesty (jsou tam zatím doposud) ve vysoké trávě rostly

obrovské plodnice hřibů smrkových – ty se doma zčásti sušily a zčásti se z nich usmažily řízky. Na březích klikaté cesty k Andělíčku rostly hříbečky „octové“ velikosti a často se stávalo, že už je nebylo kam dávat. Když už jsme měli obě ruce zatížené plnými taškami a košile vycpané hříbky, nezbývalo nic jiného, než s lítostivým pohledem tam tu krásu nechat. V houbařské sezoně se naše domácnost změnila v mykologickou poradnu – tatínek byl znám jako znalec hub a lidé se na něho s důvěrou obraceli. Někdy jsme se až divili, jak někteří hazardovali nejen se zdravím, ale přímo se životem. Lidé přinášívali houby s odkrojenými nožkami, houby pomačkané, mnohdy bylo těžké určit, o jakou houbu se jedná – nejvíce si lidé pletli žampiony se smrtelně jedovatými muchomůrkami zelenými. Někteří se snažili sbírat i „modráky“ a často mezi nimi býval hřib satan či hřib královský s nezaměnitelnou krásně červenou barvou klobouku taktéž patřící mezi „modráky“ – oba druhy vzpomínaných hřibů však už ve Ždánickém lese nerostou. Nepamatuji se, že by v Žarošicích někdy došlo ke smrtelné otravě houbami, lehčí formy otravy, zvracení a průjmy se občas projevily, ale s tím se nikdo nechlubil. Častou příčinou těchto nechtěných stavů bývaly záměny „václavek“ za podobné „šupinovky“, případně alergie na „václavky“ nebo nedostatečně tepelně upravené houby. Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem s kamarádem Jarkou Rivolou byl na houbách a já sbíral i houby, které Jarka neznal, a měl strach, že se z těch „žabin“ otrávíme. Pozval jsem ho k nám na oběd – na karbanátky z hub. Ošíval se, ale přišel – zdráhal se, ale když viděl, jak si všichni na „karbenátkách“ s bramborami a hlávkovým salátem pochutnáváme, neodolal a poobědval s námi. Uznal, že jídlo bylo vynikající, ale že nechce domyslet konce – my však takových „konců“ v Žarošicích zažili nepočítaně. Tatínek znal místa v lese, o nichž věděl jen on, a tam chodil na určité druhy hub téměř najisto. Rovněž si pamatoval, na kterých starých dubech roste „masojed – jelení jazyk“, pstřeň dubový. Ty se sbíraly zřídkakdy, mají totiž kyselou dužinu, ale přidávaly se do větších směsí či se zavařovaly do octa. Je zajímavé, že v dobách mého dětství nerostly ve Ždánickém lese hřiby hnědé – suchohřiby. Z bedlí převládala bedla vysoká, žampion obrovský dělal čest svému jménu s průměrem klobouku až 15 cm. Po vykácení smrků na Jetelově pachtu lokalita se vzácným žampionem zanikla. 48

Na podzim převažovaly václavky, čirůvka fialová. Zimní les nabízel: na klášovských ořešácích trsy penízovky sametonohé (na vánoční polévku), v lese na kmenech hlíva dubová a hlíva plicní, vzácně hlíva ústřičná. Co dodat? Houbaření se v současnosti stává celonárodní módou. Stačí zmínka v médiích, „že rostou“ a národ propadá davovému šílenství. Silnice a cesty kolem lesů, dokonce i lesní cesty jsou přeplněny parkujícími auty, z lesa se ozývá křik a stává se z něho skládka odpadu. Většina houbařů rozkopává všechno, co se jim nehodí do košíku a pohled na takto zdevastovaný les je depresivní. Proto chodím do lesa raději v době, kdy se už lidé vyřádili a les se z tohoto šoku pomalu vzpamatovává. Chodím do lesa stále rád, a to i v době, kdy vím, že úlovek bude malý nebo dokonce žádný – pobyt v lese přece uklidňuje, člověk si pročistí plíce, zapomene na všechny starosti, pozoruje lesní život a obdivuje velebnou přírodu. Proč jsem takto na prostředí Žarošic a na jejich přírodu vzpomínal? Vždyť se to všechno odehrávalo v jiné době, v docela jiném prostředí – dnes je to všechno jiné, ale vzpomínky jsou neodbytné. Stále se vracejí a já se při nich také vracím – do žarošického dětství, do našeho domu, naší zahrady, do žarošické přírody a tamního lesa, ke kamarádům, do Skopalovy boudy ve vinohradě, kde jsme trávívali prázdniny… a všechno to prožívám, jako by to bylo nedávno, ale bude to kdy někoho zajímat?

Chodit s tatínkem do lesa byl zážitek – byl bedlivým pozorovatelem a nic mu neuniklo. Naučil mě poznávat lesní stromy podle listů, podle kůry, plodů a vůbec všechny lesní rostliny. Později jsem dostal ještě další „školu“ od bratra Vladimíra, který botaniku studoval a dokonale ovládal. Pozorovali jsme s tatínkem souboje „roháčů“, život v mraveništi, rojení včel, přesuny ploštic, „chůzi“ housenek-píďalek… Na jeden zvlášť krásný výlet do lesa si často vzpomínám – bylo to brzy na jaře, kdy příroda je oděna do překrásné světložluté zeleně a mezi mladým listím stromů občas problesklo sluníčko. Šli jsme v drobném dešti lesem „Za panským vinohradem“, na trávě se třpytily krůpěje rosy a vlhký les nádherně voněl. Zrovna začínaly růst první hříbky, jejichž malé hlavičky nesměle vykukovaly z mechu – my jsme si tam připadali jako v pohádce. Krásu kolem doplňoval zpěv ptactva nebeského připravujícího se ke hnízdění – takovou nádheru a pohodu může poskytnout jen Matka příroda. „Dušičkovou“ vycházkou do lesa jsme uzavírali houbařskou sezonu – to už byl les smutný, padalo barvami hýřící, opojně vonící a pod nohama šustící listí. Můj notýsek s četnými záznamy z našich výprav za houbami zmizel někde v propadlišti dějin, přesto čtenářům Věstníku si dovolím „nabídnout“ námi sbíraný sortiment hub Ždánického lesa. Na jaře to byly již zmiňované: smrž obecný, smrž polovolný, destice chřapáčová, čirůvka májovka, penízovka dubová, lipůvka opeňka, špička obecná. V létě jsme sbírali a tehdy nacházeli: hřib dubový, hřib smrkový, hřib borový (černohlávek), hřib kovář, hřib královský, hřib přívěskatý, hřib žlutomasý (babka), hřib plstnatý (máselník), hřib peprný (jako koření), klouzek sličný (pod modříny), klouzek obecný (pod borovicemi), kozák březový, kozák žlutoporý, kozák habrový, křemenáč březový (janek), choroš oříš, holubinku nazelenalou, holubinku zlatou, muchomůrku načervenalou (masák, růžovka), ryzec syrovinku (syrůvka), bedlu vysokou, bedlu červenající, štítovku jelení, penízovku vřetenonohou, strmělku anýzku (na koření), stroček trubkovitý, kozí brady, pstřeň dubový, kotrč kadeřavý, pýchavky všeho druhu, lišky (kuřátka), žampiony ovčí, polní, lesní.

Lubomír Vacek

49

PŘEDVÁNOČNÍ VZPOMÍNÁNÍ V RATEJNĚ ANEB ŽAROŠICE STÁLE ŽIVÉ

pivních sedánků – v Bohémě, Dalešické pivnici…, vždy jedenkrát za měsíc, vyjma letních měsíců, kdy zužitkovávali nabyté vědomosti z přednášek na svých mimobrněnských chatách, zahradách či vinohradech. Až přišla na doporučení Karla Šeffra na řadu dodnes navštěvovaná Ratejna, kam on sám, coby nejen dříve žarošický zpěvák, později pak věhlasný brněnský bas, se svými kamarády – pěvci chodíval. Odpolední setkávání v Ratejně se ustálila na první pondělí v měsíci. Probralo se tu všechno – od politické situace, úrody na zahrádkách, rodinných událostí, více či méně sloužícího zdraví až po vzpomínání na Žarošice časů dřívějších či jejich postřehy už jen ze sporadických návštěv Žarošic současných – většinou na Zlatou sobotu, na Dušičky, na hody či na pohřby kamarádů. První jejich kroky při jakékoliv příležitostné návštěvě jejich rodné vísky však vždy směřují na hřbitov – za rodiči, kamarády nebo jen tak při procházce mezi hroby zavzpomínat na ty, kteří je předešli. Mnohdy překvapí i čerstvě navršená hlína s věnci a kyticemi, někdy i před pár hodinami vykopaný hrob, neopomenou ani návštěvu kostela. Již ovdovělý Kája Šeffer přišel s nápadem vystřídat aspoň projednou prostředí brněnské hospůdky coby místa kamarádského povídání a vzpomínání s prostředím žarošické přírody, Stalo se – pěší výlet do kdysi, zvláště v dobách jejich dětství, krásné scenerie klášovského údolí, kde měli jejich rodiče pole, vinohrady a kde oni sami strávili tolik času, byl pro ně víc než skličujícím zážitkem – houštiny náletových křovin, vysoká tráva, staré uschlé stromy. Těžko přístupná džungle ani z cesty neumožnila aspoň vytušit, kdeže bylo jejich pole či vinohrad. Již postarší žarošické kamarády pojí vzpomínky společné – na školu a pány učitele, na zážitky v těch dobách vždy z plného žarošického kina, na žarošický fotbal rovněž s velkým počtem skalních fandů, na vypjaté žarošicko – násedlovické derby nebo derby se sousedními Uhřičáky, kteří v případě vítězství Žarošic na uhřickém lednickém hřišti nespolknuvše porážku je hnali až na Silničnou, na Zlatou sobotu a kolotoče, na žarošické besedy, ať už v zimě v příjemném teploučku chalup či v létě na lavičkách před domy a v žudrech. Coby kdysi sami herci nebo aspoň vděční diváci vzpomínali na dobu žarošického ochotnického divadla, na dobu Orla a Sokola, na slavné sjezdy rodáků a akce s nimi spojené, ale i na frontové události, které tu

S povděkem jsem přijal pozvání a následně pak i možnost milého společného setkání brněnských Žarošáků v hospůdce Ratejně (pro mladší čtenáře: „ratejna“ – panský čeledník, ze staročeského „rataj“ – oráč) na Dvořákově ulici, místu jejich pravidelných setkávání a i vzpomínání na Žarošice jejich dětství a mládí. Jako v Poláčkově románu Bylo nás pět i jich bylo pět…, už jsou jen čtyři – žarošicky vyjádřeno: „Vena Brókalůj, Ola Měšťákůj, Kája Šeffrůj, Karel Kellnarůj a již nežijící Slávek Hucůj“ – dešifrováno: Václav Broukal (roč. 1928), ing. Oldřich Novoměstský (1931), ing. Karel Šeffer (1932), ing. Karel Kellner (1932) a Miloslav Hudec (1925) – kamarádi blízcí si věkem a srdcem pravověrných Žarošáků. Tradice jejich společně trávených chvil je již hodně letitá – začínala vzájemnými rodinnými návštěvami, posezeními na Hudcově zahradě v Moravanech u Brna či na Novoměstských chatě ve Střelicích. Coby přímo zemědělští odborníci nebo aspoň zahrádkáři a lidé mající blízko k přírodě se s přelomem tisíciletí o zimních sobotách zúčastňovali přednášek o zahrádkaření na Mendelově zemědělské univerzitě a v tomto čase tiché chodby ,,alma mater“ jim poskytovaly místo i čas nejen k povídání, ale i k vzájemným koštům jejich vzorků vín či něčeho ostřejšího – někdy koštovali až do večera. Následovaly společné návštěvy koštů vín na pisáreckém Výstavišti, především však v orlovně brněnských Obřan, kde Karel Kellner vystavoval své vzorky ze žarošického vinohradu s patřičným oceněním poroty. Kamarádské scuky „žarošických kluků“ postupně nabyly podoby „pánských jízd“ a pravidelných 50

prožívali vlastně ještě jako kloučci. Na přetřes se však dostávají i vzpomínky čistě osobní – zážitky z jejich ulice, kde vyrůstali či kde si hrávali, s kým se potkávali, které děvčici tiskli na muzice ruku, z dob studií, profesního života, z cest po světě – těch zážitků a vzpomínek, jak mně řekl nestárnoucí Venoušek Broukal, by bylo na román nebo aspoň na jeden celý Věstník. Naše předvánoční setkání a vzpomínání při starých fotografiích bylo však přece jen něčím zvláštním – byl jsem tam tentokrát i já „neratejňák“ a dvě dámy. Za zdravotně indisponovaného Karla Kellnera přišla manželka Boženka, rozená Válková a důkazem toho, že ani odchod Slávka Hudce z tohoto světa v roce 2009 neznamenal zpřetrhání, ba ani oslabení kamarádských vztahů, byla přítomnost jeho manželky Marie Hudcové. Přišla s pleskačkou voňavé meruňkovice z jejich úrody v sadu za žarošickým hřbitovem a byť již v pokročilém podzimním čase s hroznovým sladkým nadělením odrůdy Áron. To se už kolem stolu nebo spíše tajně pod stolem, aby to pan vrchní neviděl, několikrát otočilo moje „zápisné“ v podobě předloňské slivovice a čas příjemně ubíhal, ačkoliv si všichni přáli, aby se při našem vzpomínání nad starými fotografiemi spíše aspoň na chvíli zastavil. Vzpomínalo se nejen nad fotografiemi – pánové vzpomínali na žarošická děvčata, na tři hodové muziky (v neděli na Kaťáku, v pondělí U Julků a v úterý v Parákově hospodě) a nejen hodové, jak chodili k Tycovi pro kvásek, střídaly se zážitky z vojny s mnohdy už jen střípky paměti na žarošické rody, na kamarády, na průběh dávných žarošických žní, na letní hry v potoku, v živé paměti zůstaly například i vzpomínky na špitál na Dolině, na doktora Lobova – jeho medicínské a nemedicínské praktiky či na Frau Karkoš. Z načechrané pěny Starobrna jako by se nořily další a další, i když už třeba vzhledem k odstupu času, fragmentové vzpomínky z vlastně už dávných Žarošic. Po Slávkovi Hudcovi druhý nejstarší – Václav Broukal odešel ze Žarošic už v roce 1946, a byť pak Brňák z Husovic, přebývá dnes většinu času u dcery v malebném kraji poblíž východočeské Litomyšle a do Brna vlastně jezdí, mimo jiné, na setkání v Ratejně. Do Žarošic, kde už má jedinou příbuznou – sestřenici Miladku Hořavovou, zajíždí tak dvakrát do roka – projde dědinu, zajde na hřbitov a do kostela. Svěřil se, že při procházení Žarošicemi ho bolí srdce, když vidí, kolik zmizelo domů a míst mu důvěrně známých z jeho dětství.

V civilizací dotčených Žarošicích by už žít nemohl – vzpomínky na místa jeho dětství a mládí, jakož i samota, která se mu v životě rozprostřela po smrti manželky Marie, by ho sužovaly. V Čechách má obě dcery i místo posledního manželčina odpočinutí na litomyšlském hřbitově, kam si chodí pro útěchu. I když si všichni besedníci v Ratejně vzpomněli na hodně svérázných žarošických postaviček a figurek, nejvíc jim utkvěl v paměti zdravovodský „Honza Žabůj“, na něhož pokřikovali „Honzo, vyskoč, zakrké a prdni…“. Zrovna tak jim nikomu nezmizela z paměti dětská hra „s otevřeným koncem“, která se v bezbřehém rajonu kvůli nastoupivší večerní tmě skoro nikdy nedohrála – „Na četníky a na zloděje“. Václav rád vzpomíná i na místo jejich her mezi krámky na Spálenisku, na Zlaté soboty, kdy u nich spávalo celé procesí z Mistřína i s muzikanty. Až mě dojala jeho spolehlivost a dobromyslná povaha vyzařující už z jeho fyziognomie, když se jednoho rána „po naší Ratejně“ ozval telefon z Litomyšle a pan Václav oznamoval, že si ještě vzpomněl, ,,že chodili na košty a výstavy vín i do Obřan“, abych to mohl použít – a taky jsem to použil. Tak jako vzpomínky Venouška Broukala patří k Panskému konci a ke Spálenisku, vzpomínky obou Karlů a paní Boženky k Zápovědím, Ola Novoměstský je Trávničák – on ze Žarošic odchází v létě 1964 a dnes už tam žádné příbuzenstvo nemá. V případě návštěvy Žarošic neopomene blízké přátele – Poldika Kolaříka, Frantu Kokorského a Martina Žilku. I on se rozpomněl na Trávník svého dětství – na staré hřiště s blízkým potokem, o které se dělívali s hejny hus, na líté fotbalové mače s hadrákem a později s gumovým balonem za 3 koruny, na který se všichni skládali, na sáňkování na Dílech mezi domy Sedlářů a Běličů – mnohdy za svitu měsíce až do hlubokého večera. Žarošice má stále rád, ale ani on si nedovede představit žít tam trvale. Tak jak jsem strávil příjemné chvilky ještě pár dní „před Ratejnou“ při štamprličce ohnivé vody u Novoměstských a u Karla Šeffra, ne jinak tomu bylo i u manželů Kellnerových, kdy Karel, jak již bylo naznačeno, kvůli zdravotní indispozici, vysílá do Ratejny „náhradníka“. S kamarády je však v telefonickém kontaktu či ho přijdou navštívit. Kellnerovi jezdili na své Zápovědě nejčastěji a pobývali tu i dlouhodoběji. Nedávno dům prodali, a přestože mají v Žarošicích 51

blízké i vzdálenější příbuzenstvo, Karlovy zdravotní problémy přece jen návštěvy Žarošic utlumily. V příjemném prostředí jejich bytu na brněnské Lesné se Karlovi, paní Božence i mně, dá se říct s přirozenou dávkou potlačovaného sentimentu hezky vzpomínalo – na Karlovo období ministrantské, kdy od kostelníka pantáty Lažka dostávali šňupavý tabák, na tehdy častou dětskou hru „semel“, na velikonoční Velký pátek a symbolické ranní umývání vodou z protilehlého potoka, na sousedské besedy na poklidných Zápovědích, na události z konce války, kdy deset mladých Žarošáků bylo jako rukojmí zavřeno do sklepa Janíčka Běliče a zásluhou faráře Hanzla a starosty Vlasáka slíbivších, že v obci nedojde k žádné akci vzdoru proti německým vojákům (v nedalekých Stavěšicích byl německý voják zastřelen) – došlo-li by, byli by postříleni všichni žarošičtí muži od 18 do 60 let. Z jejich vzpomínek nikdy nevymizí strýček Cyril, Jožka Herodes, tetička Gallová či tetička Filová s jejími dorty, vimpochy a šmetrdoly a s káráním neposedných dětí z první lavice kostela, strýček Faba, Karel Maša nebo jejich stařeček Válka. Žarošice jsou i pro ně již jen milou vzpomínkou – „jejich“ Žarošice byly přece jen trochu jiné. Vzpomínání posledního ze jmenovaných – ing. Karla Šeffra, by se po jeho žarošické fázi života dalo snad nazvat „Od vysokého ministerského úředníka až po řidiče tramvají…“ – to však není předmětem toho příspěvku. Karel však slíbil, že by jeho autentická životní výpověď mohla být jedním z příspěvků čísla 23. Žarošice opouští v roce 1946, kdy byl přijatý ze třetí měšťanky do tercie brněnského klasického gymnázia v tehdy Legionářské ulici, kde v průběhu let studovala řada Žarošáků, včetně, jak je psáno na jiném místě tohoto Věstníku, Rudolfa Malíka. Byť dnes tráví hodně důchodcovského času v sousedních Uhřicích (jeho manželkou byla Věra Miholová z Uhřic), žarošické návštěvy jsou věnovány synovci Pavlovi, dříve brněnským Kellnerovým, zlatosobotní pouti i nejstarší Žarošance – dnes 97leté tetě Aničce Šeffrové. Vždy však projde celý hřbitov a podle fotek na pomnících vzpomíná. Velkými jeho kamarády byli Slávek a Franta Prokopovi, nezapomene na Karla Válku, Fanóška Kokorského a na muzikanty tehdejší „mladé kapely“. I on měl nejblíž k dětem ze Zápovědí, jichž byly plné – Mařka Gallová, Julča Martinásková, Anička Plachá, Fanda Adámková, Laďa Žaroský, Laďa Adamec, Miloš Plachý či Franta Galla alias Jeryn.

V paměti mu uvízl i obecní bubeník – vždy se u nich stavující na skleničku vína, ale také někdejší Zápovědě se „sólem“ – místem dožínek, orelských sletů i divadelních her v přírodě, éra praků, jarních kuliček a bitek se Šibrováky. I Karlovy nejživější vzpomínky jsou z konce války, kdy frontové události byly pro třináctiletého kluka velkým dobrodružstvím – SS na Kaťáku, partyzáni u Zlatého jelena, průchody armád Žarošicemi, 14 dnů sedm rodin ve sklepě u Plachých, pohled na mrtvé německé a ruské vojáky, transport zajatců po státní silnici na Čejč, nebezpečné klucké střílení z nalezených pušek. Hodně dětského času si u Karla vzala muzika – měl to v genech (jeho strýc byl kapelník Jan Šeffer). Mladý Kája hrál od jedenácti let na křídlovku – po svatbách, pohřbech, ba i tancovačkách se starými muzikanty pod kapelníkem Františkem Novotným s Petrem Adámkem, Štěpánem Válkou, Karlem Válkou, Františkem Adamcem st., Františkem Prokopem st., později pak s „mladou kapelou“. Své místo měl i na kůru žarošického kostela. Nostalgicky vzpomíná na „jeho“ Žarošice – na rodiče, bratra, stařenky a stařečky, na kamarády muzikanty, na řídícího Vlasáka a faráře Hanzla, na zpěvačky z kůru žarošického kostela – Štefinku Broukalovou, Mařenku Parákovou, Stázku Novotnou, Terku Kokorskou, Aničku Bradovou, Aničku Černou, Josefku Lažkovou, Mařku Snášelovou či Růženku Nováčkovou. Dnešní Žarošice, jak říká, jsou zcela jiným světem, nežli byly v dobách jeho dětství – jeho oku nelahodí urbanisticky ne zrovna šťastný „žarošický satelit“ – zrovna v místech her jeho dětství, který zcela změnil kdysi přirozený rustikální charakter Žarošic. S postupujícím večerem řeč zdaleka nevázla, spíše naopak. Tma z ulice nahlížela už do tak dost tmavé Ratejny a nechtěl jsem víc v jejich krajanské ustálené společnosti překážet, skákat jim do řeči otázkami, pro ně třeba v této chvíli nepodstatnými – poděkoval jsem jim za příjemné rodácké odpoledne se slibem, že se pokusím tomu, co jsem slyšel, dát náležitý literární tvar a že třeba čtenářsky zajímavý článek bude na světě. Jak se to podařilo, to už je na Vás čtenářích. Rozloučil jsem se a vklouzl do adventního brněnského večera. Třeba zase někdy v Ratejně na shledanou… PhDr. Ladislav Valihrach 52

Dalším druhem obrazů opon, který se objevoval v okolí Žarošic, zvláště u ochotníků Omladiny a Jednoty čsl. Orla, byla následující kompozice: Uprostřed obrazu byl zobrazen pluh jako symbol selství, nad ním podávající se stisknuté ruce jako symbol svornosti a výše ve svatozáři byl zpodoben kříž jako symbol křesťanství. Pod pluhem býval nápis „Zdař Bůh“. Takové opony byly v Žarošicích, v Uhřicích a v Násedlovicích. Z Násedlovic byla tato opona s celým jevištěm roku 1924 přenesena na Silničnou do hostince „U zlatého hroznu“, v němž mládež na Silničné, často za výpomoci ochotníků uhřických, hrávala divadlo. U opon ochotníků Tělocvičných jednot sokolských se často objevoval tento námět: Uprostřed obrazu byla zpodobena postava mladého Sokola ve slavnostním úboru, který v ruce třímal prapor. Nad postavou bylo heslo „Pravda vítězí“. Taková opona byla v Uhřicích a používal ji i divadelní kroužek místního odboru Národní jednoty. Jakousi výjimku tvořily opony Sokola v Násedlovicích, který vznikl v roce 1921. Tam se vystřídaly opony dvě, avšak obě ze sukna – první byla z tmavě červeného sametu a navinovala se na kotouč, druhá ze šedozeleného sukna a byla rozhrnovací. První oponu a jeviště v Archlebově vlastnil Čtenářsko-pěvecký spolek „Palacký“, založený roku 1892. Na oponě byl výjev z českých dějin: Libuše, obklopená dvořany a služebnictvem, věští slávu Prahy, jejíž obrysy se rýsují v dálce. Když tato opona dosloužila, byla pořízena pravděpodobně již odborem Národní jednoty opona Přemysl Oráč, dodaná bučovickým Střížem. Archlebovský divadelní kroužek Jednoty čsl. Orla měl na oponě tento motiv: Postava Orla, stojící v slavnostním úboru na schodech, umístěná poněkud stranou vlevo, držela v ruce vavřínový věnec. Proti němu stála dívka v bílé říze se skloněným praporem. Z stojícím Orlem byla řada sloupoví, nad ním dvě víly, držící věncové girlandy. Malované opony v Žarošicích, jichž bylo během 100 let devět, byly zčásti uměleckými díly. První oponu vlastnil Pěvecko-čtenářský spolek „Lumír“, založený roku 1880 Theodorem Martinů (1844 v Poličce – 1907 v Žarošicích). Jeviště a dekorace byly pořízeny svépomocí. Kostru jeviště skloubili dovední řemeslníci – kolář František Zábranský a stolař Ferdinand Auda. Potřebné dekorace za pomoci Anny Dziwonské namaloval Theodor

DIVADELNÍ OPONY A SÁLY V ŽAROŠICÍCH A OKOLÍ Divadelní sály bývaly zpravidla nevelké venkovské šenkovny, do nichž se jeviště před představením stavěla. Avšak obvykle již příští den ráno po divadle na přání majitele hostince musela být odklizena, aby bylo více místa pro hosty. Nejeden majitel hostince tuto „komediantskou“ činnost nerad trpěl. Stálým stavěním a rozebíráním jeviště divadelní dekorace velmi trpěly. Opony bývaly nejvzácnější, nejhodnotnější součástí jeviště, a proto se s nimi zacházelo velmi šetrně. Zpravidla se navinovaly na kotouč a zvedaly a spouštěly pomocí kladek a provazů. Na obecenstvo působily obrazové opony fascinujícím dojmem. Byly spojkou mezi obecenstvem a očekávanými divadelními výjevy. Měly svůj kolorit a výjevy na nich zobrazené bývaly předmětem častých námětů k hovorům publika před představením i v přestávkách. Náměty obrazů na venkovských oponách bývaly nejrozmanitější – málokdy to však bývala díla umělecká. Zvláště koncem minulého století a začátkem tohoto století pořizovali si ochotníci jeviště a dekorace svépomocí. Tak tomu bylo i s oponami. Namaloval je buď místní diletant nebo malíř pokojů z okresního města podle nejrozmanitějších předloh. Koncem minulého a začátkem tohoto století, kdy na Ždánicku mnohé spolky rozhojňovaly divadelní činnost, objevily se v několika obcích okresu opony s obrazem Přemysl Oráč. Dodával je malíř pokojů Stříž z Bučovic. Byly malovány klihovými barvami. Námět těchto opon se lavinovitě šířil nejen v našem kraji, ale i po celé Moravě a v Čechách. Byly to zdařilé i nezdařilé kopie uměleckého obrazu významného českého malíře Františka Ženíška Libušino poselství u Přemysla, vzniklé v devadesátých letech minulého století (Ženíšek byl hlavním tvůrcem opony Národního divadla). Opony s Přemyslem Oráčem, jak se jejich obrazu všeobecně říkalo, byly rozšířeny i v Čechách, jak jsem se o tom přesvědčil v roce 1973 v horské vísce Ratiboři na Písecku. Tam tato opona visela jako dekorace na stěně v sále hostince a byla upomínkou na někdejší slávu ochotnického divadla této vísky. Maloval ji místní malíř – samouk Rudolf Stibor v roce 1925. Byla renovována a nyní je umístěna v kulturním domě. 53

Opona Přemysl Oráč byla věnována odbočce divadelního kroužku odboru Národní jednoty ve Zdravé Vodě. Zachovala se a je též umístěna ve Vlastivědném památníku. V roce 1932 založili Jaroslav Vlach, Cyril Vodička a Karel Frydrych Žákovské divadelní a pěvecké sdružení, v němž soustředili děti rodičů různých politických směrů a snažili se vést dospívající mládež k politické toleranci. Během dvou prázdninových sezón uspořádalo toto Žákovské sdružení několik divadelních her a koncertů v přírodě na „Trávníku“. K pořízenému jevišti stolařem Josefem Bajerem namaloval pozdější akademický malíř Joža Konečný oponu o rozměrech 400x200 cm. Ač žil v neutěšených sociálních poměrech, namaloval oponu zdarma. Malba byla provedena sice jen barvami klihovými (na olejové barvy nebylo prostředků), avšak bylo to první rozsáhlé dílo nadaného adepta před vstupem na pražskou Akademii výtvarných umění. Na oponě byl motiv „Jaro“, vyjádřený radostí dětí nad přišlým jarním obdobím. Malířovi byly modelem tyto tehdejší děti: Milada Bradová (provdaná Homolová), Marie Kolaříková (Sedláčková), Václav Adámek, Božena Adámková (Válková), Božena Kůdrová (Kramářová), Marie Farmačková (Nedbalová), Květoslava Hroudná (Poláčková), Jiřina Zelená (Ficová), Drahomíra Audová (Podroužková) a další děti ze „Šibrova“. Když žákovské sdružení ukončilo svou činnost byla tato opona věnována Divadelnímu kroužku v Karlíně, kde tehdy režíroval žarošický rodák, učitel Josef Kokorský. V Karlíně opona sloužila svému účelu až do příchodu fronty v roce 1945. Bohužel se stala její obětí – procházející vojska si vzala oponu jako krycí plachtu na vůz. Vždy jsem litoval, že toto umělecké dílo, jedno z prvních rozměrných prací Joži Konečného, nebylo zvěčněno fotograficky. A přece – téměř po padesáti letech podařilo se zjistit, že existuje malířova studie k této oponě. Na stopu mě uvedl dr. Vladimír Vacek, který sdělil, že tato studie byla v rodině Skopalově, že ji od malíře získala paní Julie Skopalová, která měla vždy zájem o výtvarné umění. (Redakční poznámka – rodina Skopalova ji od Josefa Konečného koupila v roce 1936.) Dopsal jsem jejímu synovi Bohumilu Skopalovi do Krnova, který napsal, že tuto studii k oponě „Jaro“ vlastní a že má rozměry 100x70 cm. Brzy

Martinů. Anna Dziwonská se živila malováním příbytků místní honorace a Martinů ji snadno získal i k malování dekorací. Byla také mezi prvními adeptkami ochotnického divadelnictví v obci. Dekorace pro první divadelní hru roku 1881 od Václava Vlčka „Rebelie v Kocourkově“ byly zhotoveny, avšak co s oponou? Protože Martinů znal účinnost opony a vida nezbytnost, pustil se do malování opony sám. Byl rozený všeumělec a znal i základy dekorativní malby olejovými barvami. František Vacek (1884–1956), později významný žarošický dramaturg, režisér a ochotník, vzpomíná na tuto první žarošickou oponu slovy: „Pamatuji si živě, jak jsem jako malý chlapec stával vždy u vytržení před oponou, obdivuje se jí, ba přímo se jí kochaje. Bylť na ní zobrazen nádherný v mých očích palác, jehož základy omývaly vlny klidného moře. V pozadí pak zelenalo se rozkošné stromoví. Po letech si uvědomuji, že opona bylo dílo umělecké“. Opona během let zchátrala, proto „Lumír“ pořídil oponu novou s obrazem Přemysl Oráč, namalovanou bučovickým Střížem. Nebyl to nápad příliš šťastný. Tutéž oponu si pak po svém založení roku 1911 pořídila žarošická Omladina, takže v obci byly dvě stejné opony. Když se Omladina roku 1920 změnila v Jednotu čsl. Orla, tato si pořídila oponu, jak vpředu uvedeno. Jednota ji používala až do roku 1931, kdy v nové budově Lidového domu bylo pořízeno nové jeviště s oponou rozhrnovací z modrého sametu. Tato opona vzala za své koncem II. světové války. V roce 1946 zhotovil Karel Ton oponu novou z červeného sametu, který za Kčs 5 100 dodala Divadelní služba z Újezda u Brna. Opona při požáru 12. 4. 1975 shořela. Bohužel, jeviště nebylo znovu obnoveno. V roce 1910, kdy byl „Lumír“ přeměněn v místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, se rozhodl v roce 1911 člen divadelního kroužku Národní jednoty, technický úředník Václav Vacek (1895–1951), k malování opony nové. Když mu otec nedovolil studovat umělecký směr, navštěvoval v Praze, kde byl zaměstnán, výtvarné kursy. Byl to talentovaný malíř a kreslíř, který své kreslířské umění uplatnil v mykologii, ale zanechal řadu olejů a akvarelů s motivy starých Žarošic. Podle předlohy o rozměrech 100x75 cm zhotovil olejomalbu s námětem Západ slunce na horách. Je to pravděpodobně motiv tatranský. Opona, která sloužila do roku 1937 se sice nezachovala, avšak její předloha je umístěna ve Vlastivědném památníku. 54

nato poslal fotografie studie opony, takže jeho zásluhou mohla být hodnotná dokumentární studie reprodukována. (Redakční poznámka – originál studie se podařilo získat zpět do Žarošic a je umístěn v žarošickém muzeu. Zdařilá fotoreprodukce Jaroslava Hroudného posloužila i jako grafická dominanta Věstníku č. 22.) V roce 1937 tehdejší majitel hostince „U zlatého jelena“ Julius Hausknecht, v němž divadelní kroužek „Tyl“ odboru Národní jednoty hrával divadla, adaptoval budovu. Bylo zapotřebí pořídit nejen nové jeviště, ale i novou oponu. Opět vzniklo přání, aby ji namaloval, tehdy už žák Akademie výtvarných umění, Joža Konečný. Ujal se tohoto úkolu s ochotou a zdarma. Opona má rozměry 520x310 cm a je to dosud nejrozměrnější dílo umělcovo. Nyní zdobí průčelní stěnu v oddělení Kulturní vývoj obce ve Vlastivědném památníku. Námět k obrazu opony navrhl František Vacek: Pod mohutnou lípou, symbolem slovanství, s praporem v pravé ruce stojí MATKA VLAST, beroucí v ochranu děti – lid jí vzdává hold a přináší jí dary země. Lid je oblečen ponejvíce v kroji kyjovském, jen v pozadí v kroji slovácko-hanáckém severním, jak se nosí v Žarošicích, na severním Ždánicku a Kloboucku. Nahoře a po stranách oponu zdobí emblémy, vlevo je portrét Aloise Jiráska a vpravo portrét Josefa Kajetána Tyla. Umělci stála modelem pro ústřední postavu opony Matka Vlast: Ludmila Prokopová (narozená 1921, provdaná Richterová), dále jako model stáli: Rudolf Zelina (1919), Drahomíra Zelinová (1921), Karel Konečný (1907), Jan Konečný (1912), Jan Tesař (1924), Rostislav Tesař (1928), Anna Hausknechtová (1927, provdaná Kudrová), Milada Bradová (1923, provdaná Homolová), Arnoštka Konečná (1914, provdaná Sedláčková), Marie Konečná (1917, provdaná Manová), Josef Jirka, zvaný „kmucháček“ (1848), z malých dětí Jarmila Konečná – Švehlová, Julie Martinásková – Kellnerová a Miroslava Formánková – Elznerová. Poprvé svému účelu sloužila opona Matka Vlast v novém sále „U zlatého jelena“ při dvou pohádkách pro děti. Slavnostní předání opony publiku bylo dne 12. prosince 1937 při zahajovacím představení Tylovy činohry „Paní Marjánka, matka pluku“. (Redakční poznámka – oponu v roce 2006 restauroval akademický malíř Josef Čoban, zeť autora opony Josefa Konečného a je umístěna v hlavním sále žarošického muzea.)

Nelze nevzpomenout umělecké opony loutkového divadla v rodině Vackově. Oponu zpodobňující zámek Chillon namaloval v roce 1930 Václav Vacek. Opona má rozměry 40x35 cm. (Redakční poznámka – loutková představení se v rodině Vackově hrávala pro dětské publikum až do roku 1947. Celé loutkové divadlo včetně opony se zámkem Chillon na Ženevském jezeře, se v rodině Vacků uchovalo a je uloženo v rodinné chalupě Vacků ve valašské Zašové.) Připomeňme si ještě rozměry sálů a jevišť, v nichž ochotníci měli svůj stánek bohyně Thálie (uvádíme stav podle roku 1945) Žarošice V letech 1880–1910 Pěvecko-čtenářský spolek Lumír používal k pořádání divadelních představení místnost v obecním hostinci „U zlatého jelena“. Prostory byly velmi stísněné. Zde ve své činnosti pokračoval divadelní kroužek odboru Národní jednoty. Teprve ve dvacátých letech po připojení průjezdu k hostinské místnosti prodloužil se sál asi o tři metry. Po adaptaci budovy Juliem Hausknechtem v roce 1937 byly rozměry sálu a jeviště tyto: hlediště 9 m dlouhé, 9 m široké, 4 m vysoké, 140 sedadel a 25 míst k stání. Opona 520x310 cm, jeviště 7x3,5 m. Nové jeviště v roce 1937 dodala firma Fr. Fert z Brna-Husovic v ceně Kč 6 000. Kromě jevištních dekorací vlastnil odbor Národní jednoty množství rozměrných dekorací k historickým hrám v přírodě, jako středověký hrad s rozsáhlými hradbami, renesanční kapli a barokní zámek. Pozoruhodný byl dekorační obraz s výhledem na Prahu s Hradčanami o rozměru 6x3 m, který sloužil jako výhled na toto panoráma z Královské zahrady v historické hře od Josefa Jiřího Kolára „Smiřičtí“. Tyto dekorace sloužily i k dalším velkým historickým hrám (účinkovalo 80–100 osob), jako „Probuzenci“, od Fr. A. Šuberta, „Poslední Táborita“ od Karla Herloše, Jana Turečka-Jizerského, „Václav Myška z Hrádku“ a dalším hrám. Jednotlivé díly těchto rozměrných dekorací zhotovovaly se na Vackově dvoře nebo pod jeho kůlnou a maloval je A. Kühn ze Slavkova, který byl do roku 1918 malířem dekorací ve vídeňském Dvorním divadle. „Omladina“, založená roku 1911, hrávala divadelní představení v hostinci „U bílého kohouta“. Prostory hostince jsou zachovány dosud. Do roku 55

1931 hrávali zde i ochotníci Jednoty čsl. Orla. Když v uvedeném roce vznikl Lidový dům, dostalo se těmto ochotníkům důstojného kulturního stánku, jakého tehdy nebylo v dalekém okolí. Rozměry hlediště: 14 m dlouhé, 8 m široké, 8 m vysoké, 256 sedadel, 40 míst k stání. Opona 6x4 m, jeviště 8 m široké, 4 m hluboké, 6 m vysoké. Nové dekorace dodala firma Pepa Máca (nyní Divadelní služba) z Újezdu u Brna v hodnotě Kč 9 000, z kteréžto částky odpočítala za převzaté staré jevištní dekorace Kč 1 000. Později uvedená firma dodala další dekorace, takže celková jejich hodnota byla kolem Kč 12 000. Škoda, že dekorace obou žarošických ochotnických spolků byly v průběhu let zničeny!

Hlediště: 9 m dlouhé, 7 m široké, 3,20 m vysoké, 70 sedadel a 20 míst k stání. Opona 4x2,50 m, jeviště 4 m široké, 3 m hluboké, 2,50 m vysoké.

Archlebov Divadelní sál v č. p. 72. Majitel Jakub Jandora, hostinský. Hrával zde divadelní kroužek Tělocvičné jednoty Sokol. Hlediště: 14,5 m dlouhé, 7,20 m široké, 4, 80 m vysoké, 144 sedadel v přízemí, 12 sedadel na galerii, 50 míst k stání. Opona 5x3 m, jeviště: 6 m široké, 5 m hluboké, 3,80 m vysoké.

DIVADLO JE JEJICH LÁSKOU (a bylo kdysi i v Žarošicích) aneb Milé divadelní i nedivadelní setkání s prapravnučkou historické Maryši

Divadelní sál v hostinci U Miholů. Hrávali tu ochotníci Jednoty čsl. Orla. Sál a jeviště byly přibližně týchž rozměrů jako ve shora uvedeném hostinci. Jaroslav Vlach Vlastivědný věstník moravský, ročník 40, 1989, č. 1, s. 52-58

Divadelní sál v č. p. 77. Majitel Jaroslav Vaverka, hostinský. Hrávali zde ochotníci Jednoty čsl. Orla. Hlediště: 9 m dlouhé, 8,50 m široké, 3,20 m vysoké, 120 míst k sezení, 40 míst k stání. Opona 4,50x3 m, jeviště: 7 m široké, 4 m hloubka, 2, 70 m vysoké.

Vzpomínám si, jak coby ještě student Filozofické fakulty brněnské univerzity jsem o tehdy více než tříměsíčních letních prázdninách, maje všechny zápočty a zkoušky za sebou, na motorce navštívil na pár dní ve Dvoře Králové nad Labem svého kolegu a spolubydlícího na koleji, dnes známého pražského filmového publicistu. Právě on mě letos v létě ochotně a trpělivě doprovázel v Praze, když jsem chodil po Malíkových stopách (viz na jiném místě). V bohatém programu, který pro mě tehdy před lety připravil, byla i pompézní Letní noc pod širým nebem v zámeckém parku Lázní Bělohrad, kde svým zpěvem přítomné oblažoval starší generaci dobře známý Jiří Vašíček (1933–2000) se svou Písní o mušli, Tulipány z Amsterdamu, Tenkrát, tenkrát voněl čas či Zemí, odkud přicházím. Tam jsme se dostali vcelku pohodlně autobusem a já jsem se ani nezajímal, jak daleko vlastně jedeme – noční návrat však znamenal 15 km pěšky po silnici, přes Erbenův Miletín s jeho na dohled ležícím hřbitůvkem, dějištěm Svatebních košilí. Kolem něho jsme procházeli, možná trochu v náladě, přesně

Násedlovice Divadelní sál v hostinci č. p. 6. Majitel Vojtěch Kopeček. Hrával zde divadelní kroužek Jednoty čsl. Orla. Hlediště: 6 m dlouhé, 6 m široké, 4 m vysoké, 100 sedadel a 30 míst k stání. Opona 4x3 m, jeviště 6 m široké, 4 m hloubka, 3 m vysoké. Divadelní sál v hostinci č. p. 120. Majitel Božetěch Tenora. Hrávali zde ochotníci Tělocvičné jednoty Sokol. Hlediště: 12 m dlouhé, 5 m široké, 3,20 m vysoké, 100 sedadel a 30 míst k stání. Opona 4x2m, jeviště: 5 m široké, 3,50 m hloubka, 2,70 m vysoké. Uhřice Divadelní sál v č. p. 18. Majitel Ludvík Filla, hostinský. Hrávali zde ochotníci odboru Národní jednoty a Tělocvičné jednoty Sokol. 56

či naopak zákazy typu „Jiráskova Lucerna se nesmí hrát, protože je to hra feudální“, poznamenalo i divadlo, lze říct, že až do 70. let stále v Žarošicích žilo. Požár divadelního sálu v Katolickém domě v dubnu 1975 byl však jeho labutí písní – zůstaly jen zažloutlé fotografie a nepřeberné množství krásných vzpomínek. Škoda! Podíváme-li se do databáze českého amatérského (rozuměj ochotnického) divadla, jejímž fundamentem jsou údaje uvedené v publikaci Místopis českého amatérského divadla I. a II. díl, Praha, IPOS – Artama 2001 a 2002, doplňované z materiálů neuveřejněných v Místopise, z materiálů postupně získávaných z okruhu spolupracovníků, z vlastní badatelské činnosti zpracovatelského týmu či z aktuálních vkladů do databáze, zjistíme, že na území Jihomoravského kraje je v současnosti 779 míst s činnými soubory (různé divadelní spolky, školní soubory, sdružení, divadelní kroužky, divadla malých forem, experimentální scény…) – pod písmenem „Ž“ však Žarošice již nenajdeme (pro dokreslení stavu – na okrese Hodonín je takovýchto divadelně činných souborů 88, na Břeclavsku 75, na Uherskohradišťsku 90). V galerii opon jsou tu Žarošice zastoupeny Konečného oponou Vlast (1937) a oponou Václava Vacka zpodobňující zámek Chillon (1930) z jejich loutkového divadla. Údaje v databázi jsou platné od září 2012, jak mně potvrdila při své návštěvě Brna PhDr. Vítězslava Šrámková. S odcházejícím létem 2012 se mně dostalo milého pozvání, z od Žarošic zase ne tak vzdálených Boleradic, místu s jediným vesnickým kamenným divadlem v České republice se stálou divadelní scénou, s pravidelným programem představení místního Divadelního spolku bratří Mrštíků, hostujících amatérských, ba i profesionálních souborů. Tento nepřehlédnutelný fenomén jižní Moravy prezentuje ročně na sedmdesát ochotnických, ale i profesionálních představení různých žánrů včetně předplatného pro děti a řady doprovodných akcí (výstav výtvarného umění, koncertů, plesů, vinobraní…). Tak jako třeba v Žarošicích, Kloboukách, Krumvíři, Brumovicích či i jinde na jihu Moravy se začíná s druhou polovinou 19. století, sice nesměle, ale přece jen utvářet organizovaný společenský život, také sem sahají začátky více než stoleté boleradické divadelní tradice (první představení Kříž u potoka se váže k roku 1897, začátky žarošického divadla

v hodině duchů, kdy na věži miletínského kostela odbíjela půlnoc, a vzájemně jsme se strašili. Uplynulo mnoho let a já jsem se letos v létě s přítelem Standou opět ocitl v Miletíně – nejen coby Erbenovu rodišti, ale i městečku čilého divadelního ruchu. Na zdejším zámku jsem byl hostem Muzea českého amatérského divadla, kde vzdávají hold předchůdcům současných divadelních ochotnických jevišť a připomínají tak jejich záslužnou činnost. Je zde zajímavou formou dohledáván vývoj ochotnického divadla u nás včetně unikátní sbírky půvabných malovaných opon – ocitnete se v kouzelném světě divadla. Tam se mně vybavily, i když vzhledem k mému věku, z větší míry zprostředkované vzpomínky na zlaté časy žarošického ochotnického divadla. Bylo o něm v žarošické, ale nejen žarošické vlastivědné publicistice napsáno mnohé – na nic objevného bych asi už nepřišel a není to ani smyslem tohoto příspěvku. Přesto však mladým čtenářům Věstníku připomínám, že začátky divadla a jeho téměř stoletá tradice jsou spjaty s Theodorem Martinů (1844– 1907) a se založením Pěvecko-čtenářského spolku Lumír v roce 1880, v jehož programu byly, mimo jiné, i „zákonem povolené divadelní hry“. Přes různé organizační změny a peripetie promítající se nejen do názvů žarošických ochotnických souborů se divadelní tradice rozvíjela. Byly to desítky herců a režisérů představující pestré sociální spektrum – ženy z domácnosti, rolníci, učitelé, faráři, obuvničtí mistři, holiči, kováři, poštmistři, varhaníci, knihovníci, doktoři práv, inženýři, studenti, obchodníci, krejčí, muzikanti, zedníci, starostové, řezníci… Měli však jedno společné – nadšení, pokoru, obětavost, poctivost, ochotu a v sobě pravé žarošanství. Ti všichni s odstupem doby zasluhují obdiv, úctu a poděkování. Žarošice – místo s mnohaletým divadelním generačním dědictvím se z palety ochotnického divadla jižní Moravy zřejmě nenávratně vytratily. Jedna z výrazných duší ve službách Thálie Jaroslav Vlach klade nejen sobě ve sborníku Od Hradské cesty 1991/92 otázku „zda nastane obrození žarošického divadelnictví?“ Odpovídám a také myslím, že nejen za sebe – „asi těžko“. Těšilo se zájmu širokého okolí, obdivuhodné byly zejména výpravné divadelní hry v přírodě – ať už na Trávníku či na Zápovědích. I když poúnorové období se svými absurdními a přihlouplými omezeními, kontrolami, blahovolnými povoleními 57

jsou spjaty s rokem 1881 a s hrami Václava Vlčka Rebelie v Kocourkově a Klicperovou Veselohrou na mostě – obě byly v režii Theodora Martinů, který byl prvních patnáct let jediným místním režisérem). Obecně lze říct, že divadelní tradice se rozvíjí i po vzniku republiky. V době protektorátní dochází k jisté stagnaci nejen ochotnického divadla, ale společenského života vůbec, i když v Žarošicích zase ne tak výrazně. Díváme-li se na dvě místa se zjevnou tradicí ochotnického divadla jihu Moravy – Žarošice a Boleradice, je na místě tvrzení, že rozvíjíli se divadelní život v bezprostředně poválečných Boleradicích pozvolna (začalo se hrát opět až v roce 1947, kdy Sokol uvedl Maryšu), pro Žarošice je rok 1946 přímo rokem ochotnicky konjukturálním a dvaadvacet divadelních představení v jeho průběhu je druhým nejvyšším číslem po roce 1926 zrcadlícím ochotnické aktivity. Jak již bylo naznačeno, společenské změny po únoru 1948 se promítly i do ochotnického divadla – v Žarošicích je ve srovnání s dobou předválečnou znatelně utlumily, k částečné stagnaci dochází i v Boleradicích (v Žarošicích se v roce 1948 hrálo sedm divadelních představení, v Boleradicích v tomtéž roce žádné, tam i tam na přelomu 50. a 60. let obohacují divadelní život žákovská školní představení). Ve druhé polovině 50. let se žarošický i boleradický divadelní soubor stávají součástí tzv. Osvětové besedy. Nelze nevzpomenout i tu skutečnost, že tehdy při jistě stejném nadšení byly podmínky pro ochotnické divadlo v Žarošicích daleko příznivější, především pokud jde o divadelní sály, než-li tomu bylo v Boleradicích. Tady omlazení divadelníci podmínili svou integritu s Osvětovou besedou povolením vedení obce hrát i zkoušet ve větším sále s prostornějším jevištěm, sloužícím tehdy jako kino. To byl zlomový moment dalšího vývoje boleradického divadla – jeviště se dovybavilo potřebnou technikou a s novým jevištěm a s novými podmínkami přicházejí i první úspěchy – zpočátku na okresních divadelních přehlídkách, přicházejí první „hostovačky“, aktivizuje se školní dramatický kroužek. Normalizační léta se neslavně podepsala i do života boleradických ochotníků, v Žarošicích tehdy už divadelní život vyhasl a Múzy odešly – možná, že ne zcela (viz článek Divadelní kroužek při ZŠ a MŠ v Žarošicích). Se začátkem 80. let dochází v boleradickém divadelnictví k jeho postupné renesanci. Vydařená

inscenace Maryši v roce 1982 v tradičním provedení jakoby pootevřela dvířka k divadelním výšinám – na okresní divadelní přehlídce byla vybrána na celostátní přehlídku vesnických divadel ve Vysokém nad Jizerou… a uspěla. V následném roce se režijní práce ujímá, a režíruje doposud, učitelka Alena Chalupová a s ní přichází prezentace souboru, úspěchy na okresních i krajských přehlídkách, začíná spolupráce s cimbálovou muzikou Vonica, začíná cesta na ochotnický Olymp – tam Boleradičtí vystoupali v roce 1996. Mrštníkův Rok na vsi byl v jejich osobitém podání náležitě oceněn a na Jiráskově Hronově získali obdiv a uznání publika i kritiky. Připomínám další úspěšné inscenace, k nimž patří určitě Pygmalion (2001) – Jiráskův Hronov, Paličova dcera (2000), Dovolená s rizikem (2002), Zvonokosy (2006), Noc pastýřů (2008), Cikánský baron (2009), Maryša (2011) – všechny hrané na Národní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou. Divadelní soubor byl součástí Osvětové besedy až do roku 1997 – v tom roce byl založen Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice se svými Stanovami a Správní radou. Jeho činnost má podobu již nejen vlastních divadelních inscenací, ale objevují se i tzv. Divadelní sešlosti coby setkání ochotnických souborů z různých míst republiky – vlastně jakési nesoutěžní přehlídky. Boleradičtí prezentují své umění, moravské písničky, lidové tance a kroje i v zahraničí – Švédsko (1993, 1999), Anglie (1994), Spojené státy americké (2000), Rakousko (2002, 2003, 2005), Slovensko (2002), nyní každoročně Vídeň. Divadelní spolek oživil i mnohaletou tradici místních bálů v podobě každoročních Divadelních bálů. Boleradickým ochotníkům se dlouho zdál sen o jejich novém divadelním stánku, aby už nemuseli hrát ve stálém provizóriu, tím spíše, že počet jejich ocenění narůstal. S přelomem tisíciletí se krásný sen začínal stávat skutečností – objekt z roku 1939, postavený tehdejšími členy Orla a sloužící jako kino, kde se provizorně hrálo divadlo, přešel po roce 1948 do majetku obce (i s okolním pozemkem se sokolským cvičištěm a hostincem s kuželnou). Koncem 60. let přišla v souvislosti s přechodem projekce do širokoúhlého formátu i rekonstrukce interiéru (rozšíření jeviště a jeho vybavení dokonalejší osvětlovací technikou) – původně zvažovaná generální rekonstrukce se však nerealizovala. 58

V době polistopadové dochází v Boleradicích k blahodárné symbióze obce a divadelního spolku – je vypracována studie rekonstrukce a dostavby celého objektu s nákladovým odhadem 10 milionů korun, částky jdoucí daleko za rámec možností obecního rozpočtu. Především zásluhou tehdejšího poslance KDU-ČSL a celostátního starosty Orla, telnického Ladislava Šustra (ze státního rozpočtu zhruba 10 milionů Kč), různých dotací (Jihomoravský kraj, ČEZ), sponzorů. Nezanedbatelnou částku do rekonstrukce vložil i Divadelní spolek bratří Mrštíků, přispěly i tři okolní obce – Borkovany, Horní Bojanovice a Němčičky (každá obec po 10 000 Kč), finanční efekt měla i sbírka Pomozte nám splnit sen. Evropské peníze získal divadelní spolek z tzv. Fondu malých projektů v rámci mezinárodní spolupráce mezi Rakouskem a Českou republikou a tu došlo i k navázání pravidelné spolupráce mezi krajanským divadelním spolkem ve Vídni a Divadelním spolkem bratří Mrštíků. Vynaložené úsilí završila racionální dohoda z ne zrovna jednoduchých jednání mezi zástupci obce a místního Orla – ten na sebe převzal všechny povinnosti investora – ergo, že nákladnou rekonstrukci zrealizuje a zaplatí. Nemalé finanční prostředky původně určené obci byly převedeny na jednotu Orel a následovalo i převedení budovy i s pozemky z majetku obce opět do majetku Orla – dobrá věc se podařila. 19. června 2004 byla zrekonstruovaná boleradická orlovna (celkové náklady, včetně vybavení, přesáhly 11 milionů) za přítomnosti ministra kultury Pavla Dostála a dalších významných hostů slavnostně otevřena – skutečný divadelní provoz byl v novém divadle s kapacitou 144 míst, s moderní, dokonalou divadelní technikou umožňující i inscenace technicky náročnějších představení, s výstavní galerií, sociálním zařízením, šatnou i bufetem, zahájen 3. července téhož roku premiérou Strakonického dudáka. Součástí repertoáru Boleradických byly a jsou i hry, které pamatujeme z dob rozkvětu i upadání žarošického ochotnického divadla – Maryša, Její pastorkyňa, Jedenácté přikázání, Vojnarka, Paní Marjánka, matka pluku, Lucerna, Neočekávaný host, Naši furianti…, ale také inscenace náročnější – Lumpacivagabundus, Šavle a píseň, Noc na Karlštejně, Rok na vsi, Pygmalion aneb My Fair Lady (ze Zelňáku), Dívčí válka, Jak je důležité míti Filipa, Zvonokosy, Robin Zbojník, Babička, Revizor či nezapomenutelná Noc pastýřů, převážně

Foto: Zbyněk Háder Budova boleradického divadla

režírované již vzpomínanou Alenou Chalupovou. Ta mě při ještě letní návštěvě Boleradic ochotně provedla celým divadlem od sklepa až na půdu a byla i první, s níž jsem se potkal ve foyer při následném pozvání na Maryšu – snad na to nejlepší z naší realistické dramatické tvorby. Neznalým geneze Maryši připomínám, že v roce 1888 pojal Alois Mrštík myšlenku napsat román z venkovského prostředí a pojmenovat ho podle hlavní postavy – měl se jmenovat Lízal. V centru pozornosti neměla být Maryša, nýbrž její neoblomný otec. Vilém Mrštík, jak z korespondence obou bratří vyplývá, přišel s nápadem zpracovat tento námět do podoby dramatu. Leitmotiv přivezl Alois z Těšan, kde tehdy učil, a inspirací mu byl sice vzdáleně podobný, ne však stejně tragický osud místní mladičké Marie Horákové. Pro důvěrně známý jeho konec našel Mrštík předlohu v případu z Brněnska, kdy mladá žena svého muže – tyrana skutečně otrávila. O původu jednotlivých dějství sám autor uvádí, že každý akt je z jiné dědiny, zapracovala i fabulace autora. Maryša doznala v roce 1935 s Jiřinou Štěpničkovou a v režii Josefa Rovenského i podoby filmové. V Národním divadle měla po jistých komplikacích premiéru 9. května 1894. Konfrontujeme-li ochotnickou divadelní scénu Žarošic a Boleradic, pak je i tady na místě podotknout, že v Žarošicích byla Maryša pod režijním vedením učitele a člena Lumíru Methoda Čičatky (1874–1959), v hlavní roli s Reginou Zelenou, provdanou Dobešovou, hrána v roce 1906, v Boleradicích v roce 1910. Na žarošické ochotnické scéně se potom Maryša objevila ještě čtyřikrát – v roce 1910 obsadil do role Maryši režisér, rovněž učitel, František Macků (1898–?) Františku Parákovou – Chramostovou, v roce 1912 sehrálo Maryšu Sdružení venkovské omladiny pro Žarošice 59

a okolí v režii člena Lumíru Osvalda Smetany (1884–1971), představitelku Maryši se nepodařilo v archiváliích dohledat. V době kulminace žarošického ochotnického divadla – v roce 1926 byla Maryša 4. července Divadelním kroužkem Národní jednoty předvedena za režie Františka Vacka (1884–1956) ve „vrbovém háji“ na Trávníku při početném komparsu žarošické mládeže – do role Maryši se vžila Irena Vránová – Pobudová. Po čtvrté a naposledy v dějinách žarošického ochotnického snažení došlo k nastudování Maryši Divadelním kroužkem Orla za bratrské režie Františka Gally (1901–1975) a Vavřína Gally (1902–1975) v roce 1939, v hlavní roli se představila Jiřina Zelená -Ficová (viz Jaroslav Vlach, Sto let od premiéry dramatu Maryši a jeho uvedení na scénu v Žarošicích, sborník Od Hradské cesty 1995, str. 90-91). Právě dialekt dává dramatu neopakovatelný ráz. Na pomezí Brněnska a hanáckého Slovácka se objevují různé nářeční odchylky od vesnice k vesnici. Domovská obec zrodu Maryši – Diváky leží od Boleradic jen kousek cesty. V Boleradicích se kromě již zmíněného roku 1910 hrála v průběhu let ještě třikrát – v poválečném roce 1947 ji ztvárnil místní Sokol, v roce 1982 byla na okresní divadelní přehlídce, jak již bylo uvedeno dříve, vybrána do Vysokého nad Jizerou. Současná inscenace Maryši měla premiéru 9. dubna 2011. Režisérka Alena Chalupová upřednostnila původní text bez jediného škrtu (během let došlo v originálním textu k mnoha úpravám, a to i od samotných Mrštíků). Působivá scénografie s minimálním použitím kulis, adekvátním mobiliářem a rekvizitami, dobovými kostýmy, nefalšovaným zdejším nářečím dávajícím hře nenapodobitelný výraz, působivým hudebním segmentem inscenace a původními lidovými písněmi, zajímavé jevištní obrazy, především však do role Maryši obsazená prapravnučka předobrazu slavné divadelní Maryši bylo něčím, co se hned tak nevidí... Ticho ztmavlého divadelního sálu rozřízla závěrečná replika – „Děvčico neščasná, tys jé otrávila!“ a Maryšino odevzdané – „Otrávila“… opona a „děkovačka“ jako v Národním… Krásný zážitek z onoho zářijového divadelního večera, kdy se nad jižní Moravou vznášel burčákový opar a migrující ptáčci zpěváčci již většinou opustili své podpálavské domovy, umocnilo pak i předvánoční setkání s půvabnou slečnou Janou Glocovou alias divadelní Maryšou.

Foto: Zbyněk Háder Zoufalá Maryša

Útulná cukrárna na hustopečském náměstí se stala v den, kdy „Lucie upila noci, ale dne nepřidala“ místem příjemného povídání s jednadvacetiletou usměvavou, dlouhovlasou, skromnou hnědovláskou, ochotně přijedší na smluvenou schůzku z působiště bratří Mrštíků – nedalekých Divák. Nevím, zda káva, kterou jsme labužnicky popíjeli byla „od Žida nebo ze spolku“, já se však měl napozoru, aby mně naproti sedící „Maryša“, jako kdysi Vávrovi, v nestřeženém okamžiku do ní nenasypala otrušík. Toto bezelstné, stále ještě děvčátko se střídavým zájmem o studium herectví si užívá svobody – sportuje, miluje dlouhé pěší vycházky, divadlo, zpěv a vůbec žije v zajetí folkloru, především jí učarovala krása lidových krojů. Mezi boleradické ochotníky přišla ještě jako studentka obchodní akademie v Kloboukách právě díky jejímu panu učiteli – zprvu, v roce 2009 to bylo „křoví“ a zpěv ve sboru, pak ,,čurda“ v Cikánském baronu, záskoky, role kněžny Hortenzie v Babičce (premiéra 27. března 2010), dokonale zvládnutá hlavní role Maryši (premiéra 9. dubna 2011) či coby Marja v Gogolově Revizoru (premiéra 21. dubna 2012). Na mé zvídavé otázky odpovídala ochotně a bez rozpaků – byl to spíše dialog dvou lidí naladěných na stejnou strunu. O tradici ochotnického divadla v Boleradicích toho věděla hodně, zrovna tak i o Maryši – o její premiéře v Národním divadle i o jejích nastudováních boleradických (já jsem jí povyprávěl o žarošických Maryších). Do role své těšanské praprababičky Maryši Turkové se vžila, jak řekla, zcela bez problému. Rozpovídala se, jak dlouho roli studovala a jak ji dále, od prvních čtených zkoušek, přes jednotlivé reprízy, vlastně stále dotváří. Paní 60

režisérka nechává hercům ve ztvárnění rolí dost volnosti a spoléhá na jejich kreativitu. Jana, byť hodně mladá, s nářečím problémy neměla – pozorné, znalé prostředí divákovo ucho zbystřilo, když ve svých replikách střídala třeba „stařenko“ a, na tehdy jihomoravském venkově nezvyklé ,„babičko“, znějící eufonicky z úst spíše Libušky Šafránkové coby Barunky v Moskalykově televizní verzi směrem ke své babičce, než-li v té době od děvčice z jihu Moravy. Nejen žarošická děvčata a maminky vědí, jak je časově náročné, obléct se třeba o hodech do svátečního kroje – když na konci 2. dějství přistupuje Maryša před Vávru už ve svátečním kroji, „že si ho teda vezme, ale…“, boleradické čtyři garderobiérky za scénou na odložení všedního Maryšina kroje a jejího oblečení do kroje svátečního měly necelé tři minuty. Slečna Glocová alias Maryša v Těšanech hrob své praprababičky navštěvuje a při této příležitosti jsme si popovídali, jak to vlastně s tou kmotřenkou Maryšou, jak jí v Těšanech říkali, bylo. Připomněl jsem tomu milému mládí naproti mně, že ode dne našeho povídání za jedenáct dní tomu bude 69 let, kdy Maryša na Štědrý den 1943 z tohoto světa odešla. Půl roku přemlouvali rodiče Maryšku Horákovou, aby si vzala zámožného ženicha Felixe Turka a byla tak pro život zajištěná – nakonec svolila. Když se brali v moutnickém kostele, Maryša měla devatenáct let, vdovec Turek osmatřicet let a tři děti. Před svatbou měla ráda Šimona Petláka (divadelního Francka), Turka zpočátku za manžela nechtěla, po svatbě měli ještě osm dětí dalších a jejich manželství žilo vzdor dramatu poklidným životem a ve vážnosti celé dědiny. Drama Mrštíků však považovali za zneuctění svého manželského života. Po premiéře Maryši v brněnském divadle dokonce podal Felix Turek na Mrštíky žalobu za nactiutrhání a soud rozhodl, že hra se v Těšanech a okolí nesmí až do Turkovy smrti hrát a také se nehrála (Felix Turek alias Vávra zemřel v roce 1929). Mrštíkův syn Karel pozval vdovu Marii Turkovou v roce 1937 do Klobouk na první promítání Rovenského filmu Maryša – archiválie říkají, že přišla ve svátečním kroji a stala se středem pozornosti. Závěrečnou scénu filmové verze, kdy Maryšu odvádějí do vězení, doprovodila slovy – „Tak to nebelo!“ Na pomník manželů Turkových nechal jeden z vnuků vytesat – „Napsáno drama, prožito větší“,

čímž chtěl vyjádřit jejich celoživotní manželské trauma. Rodiny Horáků i Turků v Těšanech stále žijí, pamětní deska na Maryšině rodném domě připomíná jakousi vzdálenou předlohu Mrštíkovy Maryši. Mne v Brně a Janu Glocovou v Divákách čekaly další povinnosti – nezapomněla však říct, že Žarošice zná, že tam každý rok jezdí na zlatosobotní pouť a obdivuje krásné lidové kroje, zejména pak při úchvatném, emotivním večerním průvodu mariánských soch, kdy se do zářijového svátečního večera ozývá ono magické „Salve Regina“. Vždyť i Mrštíkové bývali častým hostem Žarošic a žarošické Zlaté soboty. Stařeček Matouš Záleský koupil své první včelstvo právě v Divákách u Aloise Mrštíka a on sám ho přišel do Žarošic, jak včelaři říkají, „usadit“. „Divadlo naše láska“, hlásá titul publikace Aleny Chalupové a Jana Horáka vydané při příležitosti 110 let ochotnického divadla v Boleradicích, z níž jsem i já částečně vycházel. A říkají to nejen v Boleradicích, ale určitě všude tam, kde ještě stále divadlo žije, tak jako bylo kdysi součástí životů generací Žarošáků – tak aspoň pozdrav od Maryši do jí blízkých Žarošic. PhDr. Ladislav Valihrach

JABLKO NEPADLO DALEKO OD STROMU Uplynuly právě dva roky nového světového válečného konfliktu, když se 19. září 1941 v jednom z pražských bytů na Žižkově manželům Nohýnkovým narodil syn Miroslav. V této čtvrti potom nejen vyrůstal, ale tady také po válce začal navštěvovat divadelní ochotnický soubor Pokrok, který měl tehdy za sebou už bezmála stoletou tradici. Dětství a školní prázdniny však často trávil i na moravském venkově, v Žarošicích, odkud pocházela jeho maminka Růžena Poláčková. V dospělosti mnohdy vzpomínal, jak se právě tam, na Trávníku, u svého strýce Františka Poláčka, mohl dosytosti vydovádět se svými bratranci a sestřenicemi. Venkov měl rád a s chutí vypomáhal i v hospodářství. Původně chtěl být lesníkem, ale pro středoškolská studia si nakonec zvolil svou druhou vášeň – elektrotechniku. A byla to právě 61

pražská Střední průmyslová škola elektrotechnická v Panské ulici, která svého maturanta kuriózně nasměrovala zcela jiným směrem. Během Nohýnkova působení ve školním dramatickém kroužku, který dovedli k celostátním úspěchům dva divadelní nadšenci z profesorského sboru, uzrálo jeho rozhodnutí jít dále studovat herectví. Štěstěna ho potom provázela i na pražské DAMU, kde v letech 1959 až 1963 studoval u profesorů Vlasty Fabianové, Vítězslava Vejražky a Františka Vnoučka. Studia herectví zakončil ve slavném ročníku „dvanácti“, pojmenovaném po inscenaci Dvanáct, kterou pro absolvující ročník (přímo pro konkrétní herce, tehdy ještě studenty) napsal Pavel Kohout. O rok později tuto hru natočila jako svůj první film zkušená televizní režisérka Eva Sadková. Do svého prvního angažmá nastoupil Miroslav Nohýnek v ostravském Divadle Petra Bezruče, které bylo tenkrát divadlem s mladými herci a režiséry. Většina z nich se ale posléze vrátila do Prahy. Po vykonání dvouleté vojenské prezenční služby přešel v roce 1966 do rodného města i Nohýnek. Získal angažmá v tehdejším libeňském Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadle Pod Palmovkou), kterému zůstal věrný až do své předčasné smrti. Bylo to plných třicet divadelních sezón! Na jevišti libeňského divadla vytvořil řadu krásných rolí – zprvu milovnických, postupně se přehrál do úloh charakterních a komických. Hrál např. Cherubína ve Beaumarchaisově Figarově svatbě, v Schillerových dramatech Marie Stuartovna Mortimera a Ferdinanda v Úkladech a lásce, horského krále v Ibsenově Peeru Gyntovi nebo Ferdyščenka v Dostojevského Idiotovi. Znovu se tu sešel i s bývalými kolegy ze studií – s Marií Drahokoupilovou, Václavem Marešem a Jiřím Havlem. V osmdesátých letech se přihlásil ke studiu režie a na své domovské scéně pak po absolutoriu úspěšně uvedl v československé premiéře text Neila Simona Biloxi blues nebo adaptaci hry Velice hojný Fénix, jejímž autorem je britský dramatik Christopher Fry. Nohýnkových režijních zkušeností využívala i mimopražská divadla, např. v Jihlavě nebo v Hradci Králové. Ve filmu debutoval už v roce 1961 úlohou studenta v Podskalského „družstevní“ komedii Spadla s měsíce a vedlejší postavy současných mladých mužů, studentů a milenců potom ztvárnil v řadě dalších snímků – Život bez kytary, Lucie, Dvanáct, Perličky na dně, Ohlédnutí, Jsem nebe nebo Strach. Později se před kamerou uplatňoval už jen ojediněle

v epizodních rolích různých příslušníků inteligence, např. v Sázce na třináctku, Na koho to slovo padne, Ceně medu a v Kamarádovi do deště II – Příběhu z Brooklynu. Jeho filmografii uzavřela krátce před smrtí menší role v komedii Jaroslava Soukupa Byl jednou jeden polda II – Major Maisner opět zasahuje. Své herecké umění uplatnil i na televizní obrazovce, ať už v inscenacích (Poslední dopis, Poslední královna, Tady bude město, Půl milionu za Alvara) nebo v populárních seriálech (Hříšní lidé města pražského, 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města či My všichni školou povinní). Do paměti diváků se ale trvale zapsal rolí prince v televizním zpracování opery Antonína Dvořáka Rusalka z roku 1975. A nezapomínal na něj ani dabing, kde byl vyhledávaným hercem (role v Městečku Twin Peaks, Kojakovi a především v M. A. S. H); v dabingu i režíroval. Mimo divadlo se navíc aktivně věnoval práci v prezidiu Herecké asociace. Z jeviště i ze života odešel po dlouhé těžké nemoci uprostřed tvůrčích sil 4. srpna 1997. Z Moravy pochází také jeho žena Marcela, rozená Mlacovská. Brněnská rodačka (4. 10. 1948) chodila od dětství do baletu, náruživě recitovala a od čtrnácti let hrála ochotnicky divadlo. Její cesta k divadlu byla potom už přímočará – v Brně nejprve vystudovala Státní konzervatoř a poté obor herectví na pražské DAMU (1966–1970). Jejím hlavním profesorem zde byl znamenitý herec a pedagog Miloš Nedbal. Po absolutoriu v roce 1970 hrála jednu sezonu v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jako svou první roli ztělesnila Roxanu v Rostandově Cyranovi z Bergeracu. Poté přešla do Krejčova prestižního pražského Divadla za branou (1971–1972), které bylo ovšem krátce nato z politických důvodů zrušené. V Praze byla pravidelným hostem známé poetické vinárny Viola, kde se také jednoho dne potkala (bylo to prý zrovna na MDŽ) se svým budoucím manželem Miroslavem Nohýnkem. Když stejný osud jako Divadlo za branou potkal i zájezdový soubor Maringotka, v němž rovněž účinkovala, nalezla útočiště v Krajském divadle v Kolíně. Tam už ale z Prahy dojížděla jako maminka malého Kryštofa, který se tehdy již manželům Nohýnkovým narodil v roce 1973. Na prknech kolínského divadla si zahrála třeba Julii v Shakespearově tragédii Romeo a Julie, Maryšu ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků nebo Idiotku ve stejnojmenné komedii Marcela Acharda. Po řadě let na této oblastní scéně 62

se jí podařilo v roce 1985 získat angažmá doma v Praze, v tehdejším Divadle S. K. Neumanna, kde její manžel patřil již ke stálicím souboru. V dnešním Divadle pod Palmovkou působí dodnes. Vytvořila tu řadu významných rolí v inscenacích režisérů Jana Grossmana, Pavla Háši, Juraje Deáka, Lucie Bělohradské, Petra Kracika nebo Emila Horvátha. Dnes ji tu můžeme obdivovat hned v několika repertoárových trhácích, jak je představují např. nejslavnější divadelní detektivka Past na myši Agathy Christieové, v antické Sofoklésově tragédii Oidipús vladař nebo jako Sladkou Sue v komedii Sugar – Někdo to rád horké. Pohostinsky hraje třeba v představeních divadelní společnosti Háta, v pražském Branickém divadle či v představeních Divadelní společnosti On Stage! Její doménou jsou dnes převážně konverzační komedie. Filmografie Marcely Nohýnkové není početná. Ještě jako studentka se objevila před kamerou v epizodních rolích v několika snímcích komediálního ražení: Zločin v šantánu, Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc?, Zabil jsem Einsteina, pánové..., menší roli si zahrála v trezorovém psychologickém snímku Drahomíry Vihanové Zabitá neděle. V roce 1970 jí režisér Jan Kačer svěřil jednu z vedlejších dívčích rolí ve svém psychologickém snímku Jsem nebe. Menší příležitosti dostala potom ještě ve filmech ze současnosti Holka na zabití a Dobrý den, město. Její tehdejší práci pro film jistě poznamenalo mnohaleté mimopražské angažmá a teprve po návratu do Prahy, od poloviny osmdesátých let, našla větší uplatnění v televizi. Na obrazovce se objevila v úspěšných seriálech Prima sezóna nebo Život na zámku a už v novém tisíciletí v Pojišťovně štěstí, v Ordinaci v růžové zahradě a Comebacku. Svou zatím poslední filmovou roli – matku Horákovou – vytvořila v roce 2011 v dramatu režiséra Petra Nikolaeva Lidice. V posledních letech, s příchodem vlny zahraničních televizních seriálů, našla bohaté uplatnění především v dabingu (mj. animované snímky Příběh o Zoufálkovi, Lví král 2 či Norman a duchové), kde se pohybuje daleko častěji než před filmovou či televizní kamerou. Ve šlépějích obou rodičů jde svou vlastní cestou i Kryštof Nohýnek. Narodil se 10. srpna 1973 v Praze a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že toto „jablko nepadne daleko od stromu“. Vyučil se v oboru mechanik – opravář strojů a zařízení a maturitní vysvědčení získal na večerní strojnické průmys-

lovce. Poté se ale rozhodl zkusit štěstí v oboru herectví na katedře loutkového a alternativního divadla na pražské DAMU a u přijímacích zkoušek uspěl. Studoval tu pod vedením režiséra Jana Schmida a už tehdy a krátce i po absolutoriu hrál v některých inscenacích Divadla Ypsilon: Začarovaný vůl, Encyklopedické heslo Dvacáté století, Jarmark nebo Alchymista. Jako čerstvý adept herectví začal vystupovat v tehdy novém Divadle Na Fidlovačce, kde se setkal s výraznými režisérskými osobnostmi Janem Kačerem, Jurajem Herzem, Jurajem Deákem či Peterem Gáborem. Zahrál si tu např. v muzikálech Carmen a Malované na skle, v Cyranovi z Bergeracu nebo v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Získal také zkušenosti ze Studia pohybového divadla Niny Vangeli, později s Vladimírem Hulcem založil alternativní scénu Propast. Dnes má letošní čtyřicátník Kryštof Nohýnek za sebou zkušenosti z různých forem divadla – od pouličního, studiového, pohybového, loutkového až po klasické činoherní divadlo a muzikál. Oceňována je jeho výborná herecká technika s velkou schopností nadsázky a nadhledu. Na filmovém plátně se zatím neobjevil a poskrovnu tomu bylo i na televizní obrazovce – poprvé v Bakalářích, potom v seriálech Pojišťovna štěstí a Ordinace v růžové zahradě a v dobrodružné televizní pohádce Hospoda U bílé kočky. Natočil i několik rozhlasových her, vesměs pohádek – například O dvanácti měsíčkách, při které se u mikrofonu sešel s Vlastimilem Brodským. Jeho doménou je ale nadále především divadlo, kterému už odevzdal velkou část svého tvůrčího úsilí. Spoluvytvářel tvář pražského Strašnického divadla, hraje pro děti a mládež v Divadle AHA! (Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, Dobrodružství Toma Sawyera, O pejskovi a kočičce, Příhody Ferdy mravence) a v Divadle pohádek v Divadle Metro nebo v Divadle Gong v hudební komedii Mauglí podle Rudyarda Kiplinga. Dospělí divaci ho mohou vidět ve frašce Ve dvou se to lépe táhne aneb Peklo v hotelu Westminster, anebo v adaptaci známé filmové komedie Na úrovni, které uvádí Divadelní společnost On Stage! V současnosti se věnuje i produkci a tuto svou dovednost výrazně uplatňuje především ve vedení Divadla Company.cz (hraje v Praze na scéně Divadla komedie), o jehož zrod se výrazně zasloužil. Na naší první scéně, v pražském Národním divadle, nyní hostuje v jedné ze základních divadelních her 20. století, která vznikla na pomezí divadla absurdity, existencionálního 63

dramatu, klasické frašky a burlesky, v Ionescově dramatu Nosorožec. Pomyslnou Thespidovu káru v rodině Nohýnkových tak netáhne pouze mladší dcera Klára, která pracuje ve zdravotnictví.

Scházíme ke kapličce procházející v těchto dnech stavební obnovou – z její studánky se čerpala voda do starobylých zdravovodských lázní, jejichž dnes značně zchátralá budova prosí o pomoc – ta je ale zřejmě v nedohlednu. Ne vždy povedené restituce v devadesátých letech minulého století a následné majetkové převody, ba i mnohdy fantasmagorické představy mnohých „rádobypodnikatelů“ o využití objektů, přivodily neradostný stav nejen v případě Zdravé Vody – volný trh se svou „neviditelnou rukou“ není zkrátka všemocný!!! Po zplanýrovaném lázeňském ubytovacím hostinci, kdysi oáze pohostinnosti a místu občerstvení lázeňských hostí, zejména v letních měsících okouzlených zdejší krásnou přírodou, zůstala jen neupravená travnatá plocha. Posledními majiteli zdravovodských lázní před jejich neslavným koncem byli moji prarodiče Anna a Rajmund Raušovi – o to víc mě jejich dnešní stav bolí. Neznalým historie tohoto regionu připomínám, že osídlování kdysi věhlasného lázeňského místa začíná v roce 1773, současně se založením lázní (viz letopočet na objektu 1773) abatyší starobrněnského cisterciáckého kláštera, v jehož majetku lázně byly ještě krátce po josefínských reformách. Majitelé či nájemci se pak často střídali a lázně střídavě prosperovaly. Po roce 1870 přišel jejich předposlední majitel Rudolf Malík st. s celkovou stavební úpravou (v roce 1890 lázně měly 16 koupacích komor), včetně zvýšení budovy lázeňského hostince o jedno patro. V roce 1908 koupil lázně můj děda Rajmund Rauš. Od počátku jejich klientelou byli lidé s hypertenzí a účinnou terapií bylo tzv. sázení baněk – medicínský dohled, vím, že měl svého času i MUDr. Vsevolod Lobov. Pak „zdravotnické zásobování“ – sklad a dnes zřejmě nepříliš solventní majitel zbylé budovy lázní a dle toho i její dnešní žalostný stav. V řadě sedmi dětí manželů Raušových byla i dcera Anna – moje maminka (1911–2000). V lázních vypomáhala rodičům až do II. světové války a doby protektorátu, kdy 27. září 1941 nastoupil na místo zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich – následovalo vyhlášení stanného práva a popravy stovek českých vlastenců. Právě v těchto temných časech našich novodobých dějin se odehrál příběh, jehož aktéry byli předválečný profesor „brněnské techniky“ Josef Grňa (1897–1967) a moje maminka. Profesor Grňa po celou dobu okupace aktivně působil v odbojových organizacích na území protektorátu – názvy

Mgr. Stanislav Bensch, filmový publicista a pedagog

JENOM MALÁ EPIZODA Je všední listopadový den, když uprostřed přírodního parku Ždánický les vystupujeme na Těšance se skupinou přátel z autobusu integrované linky 106 Brno – Kyjov. Většina čtenářů Věstníku tuto hezkou krajinu s mnoha přírodními a historickými zajímavostmi jistě důvěrně zná – těm vzdálenějším připomínám, že přírodním parkem o rozloze 18 000 ha byl Ždánický les vyhlášen v roce 1996. Kromě okrajových částí se zemědělsky využívanými pozemky tvoří jeho hlavní část zalesněný hřbet Ždánického lesa s nejvyšším bodem U slepice (438 m n. m.) Celá tato oblast není bohužel pěšími turisty zatím nijak zvlášť navštěvována. Jistě přínosným vkladem pro poznávání tohoto kouzelného koutu jižní Moravy jsou v posledních letech dobře vytyčované a značené cyklotrasy. Po čtvrthodince cesty severovýchodním směrem přicházíme na křižovatku cyklotras č. 473 – 507 – 5095 a modré turistické značky, odbočujeme doprava na lesní cestu „Nad Zdravou Vodou“ (části cyklotrasy 5095) a míříme k hlavnímu cíli našeho podzimního turistického výletu – k osadě Zdravá Voda patřící po stránce správní k obci Žarošice, známému to moravskému poutnímu místu. Slyšíme polohlasné bublání a vítají nás nesmělé vlnky zdravovodského potoka, po chvíli spatřujeme první domky osady, z nichž mnohé slouží dnes jako rekreační chalupy. Potkáváme však i jednoho už z mála starousedlíků – stále vitálního, jednadevadesátiletého Leopolda Kašubu, chystajícího zrovna u své chaloupky popelnici pro popelářský vůz. Zastavíme se na pár slov a obdivujeme jeho nezdolný, bohužel, nenakažlivý životní optimismus. Míjíme půvabnou dřevěnou zvoničku s památečním zvonem, jehož dlouhá léta v poledne a při klekání rozeznívala Anna Horychová, po ní pak Anička Havránková – po jejím odchodu z tohoto světa se zvon odmlčel. 64

kterém jsem v naprosté tmě jen stěží poznal kapličku, Tam Anička klekla a modlila se. Pak mi beze slova ukázala pokynem, kudy mám jít, stiskla mi ruku a zmizela mi před očima ve tmě.“ Pro odbojového pracovníka byl citovaný příběh pouhou epizodou, jakých během dlouhých válečných let prožil bezpočet. Potvrzuje však nesmírně důležitou skutečnost, že většina našich občanů při vědomí smrtelného nebezpečí pro sebe a svou rodinu neváhala ani na chvíli pomoci tam, kde toho bylo třeba. A dělali to zcela nezištně – nebyli tedy v našem národě jen zbabělci, konfidenti, kolaboranti, jak se nám to snaží občas různí všeznalci a deformátoři dějin namluvit. Profesora Josefa Grňu jsem osobně poznal jako malý kluk, když jsme ho byli s maminkou a tátou navštívit v Ratajích u Kroměříže, kde se svou ženou trávil podzim života. Teprve při této návštěvě jsem se dověděl o jeho pobytu ve Zdravé Vodě v říjnu roku 1941. Výše uvedenou publikaci jsem pak četl nedlouho po jejím vydání, po letech jsem na ni v mé knihovně zase narazil – to byl impuls k jejímu opětovnému přečtení, k cestě za vzpomínkami do Zdravé Vody a vlastně i k napsání těchto řádků. Pokračujeme k našemu žarošickému cíli, mně důvěrně z mládí známou cestou od zdravovodské kapličky a dnes zdevastované budovy někdejších lázní, když z povzdálí míjíme další zchátralou budovu prosící o pomoc – kdysi idylickou zdravovodskou školičku s bytem pro pana řídícího, do níž chodila i moje maminka. Přátelé ještě nevyšli z údivu nad ruinou lázní a po pár stovek metrů znovu žasnou – seznamuji je stručně s historií školy: Po josefínskými reformami zrušených brněnských cisterciácích přešlo žarošické panství do tzv. Náboženského fondu, v jehož držení je až do roku 1825, kdy se jeho novou majitelkou stává hraběnka Arnošta Schaffgotschová (zemřela 1858). Jedna z jejích, ne zcela domyšlených podnikatelských aktivit a záměru zvelebení svého panství byla v roce 1828 i stavba vrchnostenského pivovaru a palírny. Po komplikovaném jeho dokončení se nájemci zrovna nehrnuli a pokud byli, dlouho tu nevydrželi – pivovar živořil, neustál konkurenci blízkého slavkovského pivovaru, až byl nakonec v roce 1850 zrušen. I potom se nájemci volného objektu střídali – slavkovským lékařem Sedláčkem tu zřízené sanatorium mělo jepičí život, zrovna tak jako následné zahradnictví manželů Němečkových. Ti nakonec odprodali objekt v roce 1912 žarošické obci.

Obrana národa (ON), Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) už zřejmě dnešní mladé generaci, bohužel, nic neříkají. V letech 1944–45 stál Josef Grňa spolu s generálem Vojtěchem Lužou (1891–1944) a Josefem Císařem (1897–1967) v čele největší odbojové organizace v protektorátě Radě tří (R3), kterou exilová londýnská Benešova vláda uznala jako zastřešující složku domácího odboje. Profesor Grňa celou odbojovou anabázi, včetně tragické smrti generála Luži při přestřelce s protektorátními četníky v obci Hříště u Přibyslavi 3. října 1944, poutavě popisuje v knize Sedm roků na domácí frontě – dopsal ji v květnu 1948, vyšla však až po jeho smrti, až v roce 1968. V kapitole Cesta do podzemí se autor zmiňuje i o svém pobytu ve Zdravé Vodě – cit: „Třetího dne jsem dorazil do Žarošic ke své sestřenici. Tam jsem se dověděl, že je na mne vydán zatykač. Přiznám se, že mnou tato zpráva silně otřásla. Mé cestování se mně zdálo být do té doby docela zábavným dobrodružným výletem, a teď najednou jsem pocítil, že to vše je krvavá skutečnost, opravdu hra o život. Švagr mne také nemohl ubytovat, protože právě dostal německého správce, který byl dosazen na jeho majetek a který běhal po celý den po všech místnostech. Ubytoval mne však ve Zdravé Vodě u Raušů. Ve Zdravé Vodě jsem se zdržel dva dny, jenom přes neděli, neboť jsem chtěl využít pondělního návalu u dělnických vlaků a tak se dostat přes Brno bez obavy, že mne na nádraží někdo známý uvidí a pozná. U Raušů si mne vzala na starost dcera Anička, která mi opatřila ještě nějaké drobnosti, jež jsem potřeboval na svou další pouť do neznáma. Měl jsem tam dost času uvažovat o své situaci. Přiznám se,že to nebyly myšlenky příliš veselé. Ale když mně večer přišla Anička ohlásit, že kdybych chtěl ve Zdravé Vodě zůstat, že by měla možnost mně opatřit byt, rázem stoupla má nálada. Začínal jsem cítit, že třeba psanec, stíhaný zatykačem, přece jen nejsem opuštěn. A začal jsem důvěřovat v budoucí dny i v to, že přes proroctví své kyjovské sestřenice jim přece jen uteču a přece mne nedostanou. Ráno, v pondělí 6. října, mne Anička ve dvě hodiny vzbudila – spal jsem ostatně v ony první dny sotva s přivřenýma očima – a po zaopatření zásobami na cestu slíbila mne vyvést na lesní pěšinu vedoucí směrem ke Slavkovu. Vypravili jsme se tedy z domu a ona mne zavedla k jakémusi stavení, ve 65

V té době zdravovodští školáci chodili do školy v Žarošicích, což vadilo, ani ne tak jim (viz zápis z Kroniky obecné školy ve Zdravé Vodě u Žarošic), ale spíše jejich rodičům. „Školní obvod byl od nepaměti tvořen Žarošicemi, Silničnou a Zdravou Vodou, přičemž z obou osad chodily děti do školy v Žarošicích. Zdravou Vodu, ležící zhruba 4 km severně od Žarošic, spojovala s místem obecné školy, každodenně vítající zdravovodské školáčky, jen polní cesta. Tak tomu bylo až do roku 1912. Dnes již nežijící pamětníci vzpomínali, kolik radosti jim v dětství přinášelo nejen jejich lesnaté zdravovodské údolí, kde slunce pozdě vychází a brzy zapadá, ale i cesty z tohoto údolíčka do žarošické školy předtím, než měli svou vlastní. Na přelomu století dětí bývalo kolem třiceti a mimo velké nepohody chodívaly do Žarošic každý den. Mělo to své kouzlo – od hledání prvních fialek, sasanek a sedmikrásek, přes první třešně či další ovoce až po hledání zapomenutých „martiňáků“ v již sklizených vinohradech v Syslůvkách. Zvláště před Mikulášem a vánocemi si v bílé krajině měly zdravovodské děti o čem povídat. Klouzáním po zamrzlém potoce se nejen zabavily, ale opozdily se i ve svém příchodu do začátku vyučování – pan Theodor Martinů jim říkával „jeleni z hor“ a jim se to velice líbilo. To však už je hodně dávno... Cesta do školy trvala necelou hodinu a bývala valnou část roku neschůdná. Je proto přirozené, že se rodiče žáků všemožně namáhali, aby zbavili děti této klopotné cesty…“ Přes neochotu žarošických radních upravit vhodný objekt ve Zdravé Vodě na školu, k tomu přece jen na nátlak vyšších školských úřadů došlo – po nezbytných úpravách ještě v roce 1912 ožila školním ruchem. Zpočátku fungovala jako expozitura žarošické školy, od školního roku 1923/24 se stává samostatnou zdravovodskou jednotřídkou, tak jak ji my, relativně mladší, máme v živé paměti (pro dokreslení – v roce 1938 za řídícího Cyrila Běliče se počet žáků rovnal číslu 23, jejich počet osciloval po celou dobu kolem čísla 15). Pro malý počet žáků a v souvislosti s možností dojíždět do žarošické školy byla paradoxně v roce oslav 50 let trvání školy ve Zdravé Vodě, při počtu 17 žáků škola zrušena. Po chvilce společného mlčení jsme po nové asfaltce nabrali kurs Žarošice s vědomím, že snad už nás žádná překvapení nečekají – na ta místa nezvyklá asfaltová silnice ani pláň Syslůvek bez

stromů a vinohradů mně moje mladá léta moc nepřipomínaly. Upomínkou na ně však mělo být po padesáti letech opětovné umístění pamětnického, s pouťovou mariánskou symbolikou, tehdy Konečného, dnes Vojtkova „obrázku při cestě“. Chodíval jsem kolem něho často a právě jeho původní poloha na spodním okraji Syslůvek, jeho čelní nasměrování k protilehlé někdejší rezidenci a kostelu Staré Matky Boží na Vinicích s jeho vzácnou sochou upevňující a šířící mariánskou úctu široko daleko po kraji, jakož pak i slávu poutních Žarošic, vyjadřovaly onu jeho symboliku a byly důvodem jeho instalace ještě v době předválečné právě tam. Moji přátelé o původním „obrázku při cestě“ nic nevěděli, mě však čekalo nemilé překvapení – krásný, symbolický obrázek Mistra Antonína Vojtka je však umístěn jinde, kdesi u zdravovodského potoka a jinak, jeho symbolika se zcela vytratila – pohled Panny Marie nemíří k místu rezidence a jejímu původnímu sídlu, ale kamsi ke Klášovu a Ždánicím. Divím se tomu nejen já, ale spousta starších Žarošicím, Silničné a Zdravé Vodě blízkých lidí, navíc sledujících i žarošické vlastivědné dění. Nevím, kterému dnešnímu majiteli či nájemci katastr Syslůvek říká „pane“, ale argument, že je to tak proto, že by dnes velké stroje kultivující pole mu nedokázaly vyhnout a že by jim překážel, který jsem na obhajobu tohoto faux-pas v Žarošicích slyšel, je pro mě, ale jistě nejen pro mě, těžko stravitelný a nepřijatelný. Nebo jsou snad dnešní traktoristé, i když s většími stroji než-li byly někdejší zetory či pole orající koně, tak bezohlední k památkám a neschopní se jim při troše dobré vůle a opatrnosti vyhnout a nezneuctít po půlce století reinstalovaný obrázek, který by stál až na samém kraji úvratě a který by navíc mohl být v malé dřevěné či kovové zahrádce – tak jsme došli při už tak z mnoha důvodů nejednoduchých obnovách památek daleko?! Moji vzdělaní přátelé unisono pochopili mé roztrpčení a můj úžas, těžko však chápali o pár desítek metrů dál pahýly kdysi krásných kaštanů kolem Floriánkovy kapličky a už vůbec nechápali, že jeho socha byla před lety ukradena a nahrazena obrazem. Když už jsme byli u těch sakrálních památek, pofoukáním na bolístku nám byl v kostele pohled na sochu Panny Marie Žarošické z poloviny 14. st. s jejím laskavým a všechápajícím pohledem na naše už trochu unavená těla a s trochou smutku v duších. 66

JAK JSME CHODILI „NA HRANÍ“ aneb Vzpomínání po letech na žarošického varhaníka, zpěváka, muzikanta, učitele hudby, včelaře a dobrého člověka Františka Novotného

Adié, Zdravá Vodo, adié Žarošice! Místo závěru: Před třemi lety jsem se náhle ocitl na nemocničním lůžku. Vedle mne ležel mladý sympatický inženýr usilující v postgraduálním studiu o novodobou vědeckou hodnost Ph.D., který navíc celá svá studijní léta prožil v Brně. Mezi pomalu odkapávajícími infuzemi přišla řeč na mnohé – a také na brněnské Kounicovy koleje. Mladý inženýr nevěděl o českém šlechtici, politikovi a mecenáši Václavu Kounicovi (1848– 1913), jenž v roce 1908 věnoval svůj palác v Brně na zřízení české studentské koleje, vůbec nic. To bych mu s pocitem hořkosti prominul. Nevěděl však ani o tom, že Kounicovy koleje byly v době protektorátní zabrány gestapem a že tu byli vězněni a popravování čeští vlastenci – to už asi bylo pro něho dávno! Absence národní paměti a následně absence vzdělání nás žene do chyb a omylů v budoucnosti, některé z nich mohou být i tragické. Všechno souvisí se vším a na to bychom neměli zapomínat – připomínám starou pravdu z Velké knihy přísloví – cit.: ,,Každá choroba má svůj lék, jen hloupost je výjimkou, před ní jsou i bohové bezmocní“. Vladimír Selucký


Na podzim tomu bylo už třicet let, kdy, tehdy pár dnů před žarošickými hody, s nimiž byl přes muzicírování tak úzce spjatý, odešel hrát do muzikantského nebe František Novotný (1908– 1982) – stále nedoceněná persóna dějin žarošické hudby a zpěvu. Vždy při návštěvě Žarošic se na hřbitově zastavím u jeho hrobu, zavzpomínám, poděkuji a v duchu si přehraji ono muzikantské motto na jeho pomníku: „Blíž k Tobě, Bože můj, vždy k Tobě blíž, v smutcích i radostech mou prosbu slyš…“

Použitá literatura: Josef Grňa, Sedm roků na domácí frontě, nakladatelství Blok, Brno 1968

Známá liturgická píseň, původně anglická báseň Sarah Flower Adamsové z roku 1841, k jejímuž textu existuje několik melodií – u nás i ve většině světa je známá verze Bethany od Lowella Masona poprvé slyšená v roce 1856 a údajně hraná i lodním orchestrem na potápějícím se Titaniku (objevuje se i v jeho filmových verzích). František Novotný coby dlouholetý varhaník a regenschori žarošického kůru měl k Bohu a k Panně Marii Žarošické hodně blízko a jistě i jeho prosby byly slyšeny.

Kounicovy koleje v Brně

67

Do vínku dostal muzikantské nadání – v sedmi letech byl jeho prvním učitelem hry na housle tehdejší, v letech 1918–1923 žarošický kaplan Josef Handlíř (1893–1959), po něm varhaník a muzikant Tomáš Válka (1882–1948). Ve dvanácti letech se stal s Petrem Adámkem, Karlem Válkou a Janem Šeffrem členem chlapeckého „svatebního štrajchu“, jako čtrnáctiletý hraje v kapele Tomáše Války a Tomáše Gally, v šestnácti letech zakládá své „Mladé muzikanty“. FOTO: Mladá kapela Františka Novotného z roku 1944

občanem Žarošic Josefem Skulínkem (1873–1948), nelze v této souvislosti nepřipomenout také jméno Karla Frydrycha (1916–1978) – podrobněji viz Ing. Karol Frydrych, Houslové školy v Žarošicích, Věstník HVK č. 13/2004. Ve čtyřicátých letech František Novotný režíruje i operety a zpěvohry na žarošické ochotnické scéně. Připomínám: 1940 – Ta naše písnička česká (národní hra se zpěvy) – Kolíne, Kolíne (zpěvohra) 1941 – Srdce v rákosí (opereta) 1942 – Srdce za milion (zpěvohra) – Nejlepší cestička (zpěvohra, režíruje s Josefem Svobodou) – Písně dcery mého ducha (zpěvohra, režíruje s Josefem Svobodou) 1945 – Pod tím mlýnským kolem (opereta) Po sňatku s kostelní zpěvačkou Anastázií Konečnou v roce 1941 se hudba, zpěv a včeličky stávají nejen smyslem jeho života, ale i celé rodiny.

FOTO: „Štrajch po letech“

Roku 1928 nastupuje do tříleté hudební školy ředitele slavkovského kůru Františka France (1897–1942) a tu studuje varhany, housle a teorii hudby. Vcelku málo se ví, že v roce 1935 odchází s o dva roky mladším bratrem Rudolfem (1910– 1992), jehož první učitelskou štací byla Podkarpatská Rus, do tamní Sevluše – tady mladý František vyučuje hru na housle a klavír, hraje i v místním hudebním tělese. Po známých politických událostech roku 1938 se oba bratři vracejí do Žarošic. Rudolf dostává definitivu v Archlebově (1939– 1945) a Fanyn, jak mu nejen doma důvěrně říkali, nastupuje u faráře Františka Hanzla (1887–1961) na místo varhaníka žarošického kůru a zakládá svou hudební školu – ta za těch více než čtyřicet let vychovala nepřebernou řadu skutečných i rádobymuzikantů a zpěváků. Jeho kapela se stala v regionu známou a hrávala na zábavách, plesech, hodech, svatbách, pohřbech, o Božím těla či poutích (dodnes mám noty s razítkem František NOVOTNÝ, kapelník ŽAROŠICE). Pomineme-li žarošickou „houslovou školu“ stařečka Bernarda Hermana (1828–1911), jak na ni vzpomíná Rudolf Malík (1875–1969) ve svém příspěvku Hudba a zpěv v Žarošicích (sborník Od Hradské cesty 1957), vyučování houslím nadučitelem Theodorem Martinů (1844–1907), nadučitelem a varhaníkem, prvním kronikářem obce a Čestným

FOTO: Malá Mařenka

68

koupil – nevystřelil, ale koupil (za tehdy dvě malé červené papírové pětikoruny) ve střelnici před Malíkovými vraty oboustranné varhánky zn. Lignaton. Jen tak, bez futrálku jsem je jako svátost nesl domů a první písnička, co mě ještě na ulici napadla, byla tatínkova oblíbená Namluvil si jeden kocour jednu mladou kočku, miloval ji, sliboval ji, ale jen po očku, hop, hop, hop… – a zahrál jsem ji, do té doby nemaje potuchy o technice hry na varhánky, napoprvé a čistě. Pak následovaly koledy v kostele u jesliček, na „májových“ před oltářem Nastokrát buď pozdravena a lurdská Slyš, jaký to nad řekou jásot a ples, běhával jsem po dědině za muzikanty a držel jim noty, poslouchal jsem v rádiu muziku – to všechno zřejmě tatínka přimělo k tomu, že jednou přišel z Uhřic s houslemi. Z první stránky indexu se dozvídám, že mé houslové začátky sahají k 7. červnu 1955 (nevím, proč zrovna k tomuto datu, když pak vždy stejně následovaly dva měsíce prázdnin i u pana Novotného – asi jsem se už nemohl dočkat?!). A je tu i první památeční zápis mého učitele hudby – jak jinak, než inkoustovou tužkou, kterou vždy předtím pečlivě naslinil – Jan Malát, sešit 1, části houslí, držení houslí a smyčce, cvičení 1-2. Později jsme si museli indexy vypisovat sami a běda, když tomu tak nebylo – pak na místě absentujícího zápisu opět inkoustová tužka napsala výhružné otazníky a vykřičníky a nelichotivé „Nepořádný!!!“. Zrovna tak nesnášel rozdrobenou kalafunu v houslovém futrálu. První známka – „jedna mínus“ a s počátečním špidlatým „N“ podpis Novotný. S tak zvaně „čistými jedničkami“ pan Novotný šetřil a pokud vím, dostala ji do ještě památnějšího indexu (bude o něm řeč později) 2. ledna 1950, rovněž za první lekci Maláta, jeho dcera Mařenka. Já jsem ji dostal jednou jedinkrát, až už jsem hrál šestého Maláta, a to 12. prosince 1958 – dodnes nevím, čím má předvánoční interpretace cvičení 3-4 pana Novotného tak uchvátila. Naivně jsem si ve své prostotě myslel, že když se konečně, asi ve druhém Malátovi, po předchozích, jen samých ,,nudných cvičeních“, objevila první písnička Týnom, tánom u potoka stála a já ji zahrál, že už je ze mne muzikant a že snad už ani „na hraní“ dál nemusím chodit. Když se pak od Mikuláše nacvičovaly koledy s trémou hrané před zraky Ježíška a pyšných rodičů o svatoštěpánském odpoledni po požehnání u jesliček a ti vyspělejší pak hráli i „na půlnoční“ zaštítěni excelentním žarošickým houslistou a zpěvákem

S pomocí přátel, za což jsem jim nesmírně vděčný, moc jim děkuji za jejich vzpomínky a i oni jsou do jisté míry spoluautory mého příspěvku, se mně podařilo dát dohromady aspoň část jmen z několika generací Novotného žáků – omlouvám se, pokud jsem někoho opomněl. Ale ani naše společná paměť nebyla bezbřehá: Kája Šeffer, Laďa Žaroský, Jara Žaroský, Slávek Prokop, Víťa Válka, Olinek Válka, Melichar a Jara Diváčtí, Franta Adamec, Karel Kellner, Ola Novoměstský, Véna Broukal, Eda Flodr, Jožka Galla, Jaroš Adámek, Franta Galla, Jan Svoboda, Fanyn Fila, Luboš Vacek, Mirek Janoušek, Bedřa Adámek, násedlovští Jožka Komárek, Milan Řihák, Jožin Ouda, uhřický Mirek Divácký. Vraťme se do Žarošic – Marta a Lida Miholovy, Jara Mihola, Mila Večeřová, Mařenka Novotná, Silva Snášel, Vítek Prokop, zdravovodští Jirka Hrabovský, Tonda Horych a Jenda Had, z ještě mladších Pavel Novák, Jožka Kellner, Laďa Valihrach, Laďa Zezula, Kája Machálek, Jenda Válka ml., Frantik Plachý, Laďa Šmýd, Laďa Čumba, Fanoš Novotný, Maruška Žaroská, Liba Valášková, Jana Buryšková, Laďa Mančík, Jara Válka, z nejmladších pak Oskar Sněhota se sestrou Lenkou, Svaťa Fojtík, Ruda Štos, Staňa Uhýrek, Jana Dohnalíková a jistě další a další, na něž naše paměť nedosáhla. Někteří se v hudbě vzdělávali a provozovali ji dále, ba dokonce vynikli, u některých muzikantská hvězda zhasla s hodinami houslí, klavíru, harmoniky, křídlovky, klarinetu, tuby… u Františka Novotného. Je hrstka i takových, co ještě po letech své nástroje, indexy, notové pulty, školy Maláta, klavírního Bayera – Máslo, harmonikového Vašici, klarinetového Krtičky či křídlovkového Štolce opatrují jako vzácnou relikvii, zcela jistě však všichni střeží své vzpomínky na krásná léta žarošického dětství, jehož součástí bylo vždy v úterý a pátek „hraní“ u pana varhaníka Novotného – podělme se o ně. Dívám-li se na housle visící na stěně mého pokoje, zrovna tak listuji-li posvátně ve dvou slovníčcích formátu A5, pečlivě, jak se kdysi balívaly sešity a učebnice, obalených do modrého papíru se zubatým nalepeným štítkem s nadpisem Index, věřte, že vzpomínka stíhá vzpomínku – co tomu však předcházelo? O Zlaté sobotě roku 1954 jsem si z tringeltů od u nás každoročně nocujících poutníků z Hrušek 69

Františkem Prokopem, v indexu se většinou v tomto čase objevovaly snad pro povzbuzení „jedničky s tečkou“. Dochované naše indexy vůbec nabízejí klasifikační všehochuť – svérázné byly „plus dvě a plus tři“ coby „lepší dvojky či trojky“ se znaménkem psaným vždy před známkou. „Trojka“ do indexu zalétla i pilné včeličce Marušce Žaroské (Cyrilové) a ta se pak před světem styděla, že málo cvičila. Ve zlých dobách inkoustová tužka vykouzlila i „čtyřku“ – já jsem ji dostal jen jednou (o Dušičkách 1959), potupnou „čtyři mínus“ si však jednou domů odnášel „z houslí“ jinak ctižádostivý Jara Mihola a doma u Novotných zůstala Mařenčina „čtyři mínus“ „z klavíru“. K ,,pětkám“ se náš, někomu se zdající moc přísný, někomu přísný ale spravedlivý, jinému nekonečně trpělivý, chápající, a jak říká Jožka Kellner „až otcovský“ pan varhaník nikdy neuchýlil – to se pak v indexu objevilo ono imperativní „Necvičil!!!, „Více cvičiti!!!“ či „Opakovat!!!“. Byl-li náš houslový přednes hodně „na hraně“, jak vzpomíná Jara Mihola, přidal pan Novotný své oblíbené „Dnes to stálo za fajku močky!“ či na mě v rozčílení křičíval „Valihrachu, proboha, ty nemáš uši, ale ucha!“ Nábožně listuji svými dvěma zažloutlými, padesát osm let starými indexy a zjišťuji, že zadání hodiny muselo být vždy napsáno inkoustem (dochoval se i pokaňkaný „piják“) – dnes už nevím proč, ale s oblibou jsem střídal inkoust modrý, černý, zelený i červený, kterým mohli ve škole psát jen páni učitelé, což panu Novotnému zřejmě nevadilo. Ale vadilo mu, když to bylo předepsáno, většinou na poslední chvíli, obyčejnou tužkou – první index mně vydržel až do sedmého Maláta. I když se naši rodiče s ním vídávali nebo v případě potřeby mohli vidět takřka denně, jeho poznámky v indexu měly svou váhu – třeba poznámka adresovaná rodičům Silvy Snášela „Za celý měsíc byl jen jednou v hodině“ jistě udělala své. Silva neodolával hrám a zábavám šibrovských dětí a na „hraní“ jaksi zapomínal. U některých žáčků – darebáčků byly i snahy nejen vynechávat hodiny, ale i naivně gumovat (což šlo vzhledem k inkoustové tužce dost obtížně, ne-li vůbec) a falšovat známky, ba i napodobovat osobitý podpis pana Novotného – vždy to však prasklo. Na posledních stránkách indexu se vedlo „Má dáti – dal“ – platilo se 25 korun za měsíc (obyčejně modrými papírovými pětadvacetikorunami), pan učitel to stvrdil slovem „vyrovnáno“ a svým

podpisem. Úřad je úřad – nikdy se nehrálo „na dluh“. Až pak když jsem na jaře 1960 přidal k Malátovi i Emila Štolce na křídlovku, zvedla se měsíční platba o 10 korun. Před „účetní stránky“ navíc pečlivý pan Novotný předepsal adresu brněnského hudebního nakladatele, jehož služeb sám často využíval – Hudebniny, František Soukal, Běhounská ulice, Brno – to kdybychom si chtěli třeba o Vánocích něco objednat. Občas jsem toho využil – především abych měl přehled, co pro nás dětské muzikanty v hudební literatuře vychází. Naše indexy, pokud se zachovaly, jsou dnes sice cennou archiválií, ale index Mařenky Novotné je opravdovou raritou. Cit.: „INDEX – schválilo Sdružení hudebních pedagogů československých. Do indexu, který nutno vzíti do každé hodiny, zapíše učitel předepsané učivo, datum, vynechané hodiny a známku.“ POUČENÍ (revers) – „Jak má žák doma cvičiti a jaké péče vyžaduje jeho hudební nástroj, u houslí i jak držeti smyčec“. Na konci je pak Stručný slovníček hudební. Mařenka, chodivší k tatínkovi napřed „do houslí“ dlouho dostávala do tohoto indexu „jedničky s tečkou“, až se „zadařilo“ a 15. února 1954, za strohým, otcovskou rukou drápnutým „Necvičila!!!“ se objevuje „tři mínus“ a o řádek 70

níž „u klavíru“ přistála neskutečná „čtyři mínus“ – Mařenka vzpomíná, jak tatínek „brblal, brblal a brblal“, že necvičí. „Řád“ v rodině Novotných dosvědčuje i indexová stránka Školné – zaplaceno za měsíc…“, kdy tatínkův podpis potvrzuje zaplacených ,,Mařenčiných 50 korun“, a i dokonalou cirkulaci peněz v rodinném rozpočtu i jejich funkci oběživa. František Novotný uznával spíše než Ševčíkovu houslovou školu, školu hudebního pedagoga Jana Maláta (1843–1915) – pro nás to bylo deset sešitů Praktické školy hry na housle schválené 16. 11. 1945 výnosem Nejedlého ministerstva školství a osvěty jako instruktivní pomůcky hudebně pedagogické. Vydávalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, cena jednoho sešitu byla 4 Kčs. Dodnes je mám ve svém archivu všechny uložené a v nich se krčí zažloutlé proužky notového papíru s koledami (něco v 1. hlase, něco ve 2. hlase) a upravená tria polek a valčíků pro josefské obchůzky. Přehrál jsem jich však jen devět – to jsem už vyšel školu a začal jezdit na kyjovské gymnázium (tehdy SVVŠ). Bylo méně času a asi se mně i zdálo v těch hloupých adolescentních letech potupné „chodit se školáky na hraní“. Poslední moje hodina „houslí a trubky“ se odehrála předprázdninového 26. června 1960, kdy jsem ve zmíněném devátém Malátovi hrál šestikřížkový (Fis dur) úvod Smetanovy opery Dalibor a moje poslední známka byla „dvojka“, i když můj poslední přednes zrovna virtuózní nebyl. Ze zvědavosti však listuji i oním nepřehraným, panenským desátým Malátem, abych zjistil, co by mě ještě z těch houslových záhad a úskalí čekalo – a bylo toho dost. Fascinují mě úplně poslední dvě cvičení 10. sešitu – cvičení „col legno“ (hra dřevem), kdy houslista ťuká hřbetem volně drženého smyčce na struny za ozvů zvláštních tónů a Serenáda pro 1. a 2. housle od samotného Jana Maláta s obouhlasou poslední notou „G“ a čtvrťovou pomlkou – tam už jsem se však nedostal (pro osvěžení paměti těm, kteří to už zapomněli – jeden Malát při našem cyklu úterý – pátek, prázdninách a účelových nacvičováních koled a „Josefů“ se hrál zhruba půl roku). Většina z nás „celého Maláta“ nepřehrála a počet přehraných sešitů se různil. Pro ilustraci – nejméně houslové ctižádosti, jak se mně přiznal, měl zřejmě Luboš Vacek, který stěží přehrál sešity dva, přece jen ctižádostivější byl Ola Novoměstský se čtyřmi Maláty a Karel Kellner, navíc koketující

s baskřídlovkou, s pěti. Větší výdrž už z mých vrstevníků se šesti Maláty měli Laďa Mančík, Frantik Plachý či Lida Miholová, která chodila i „do klavíru“, Silva Snášel a Jožka Kellner zvládli sešitů sedm, Fanoš Novotný pod tatínkovým dozorem a Jara Mihola přehráli Malátů osm – no, a já devět. Úplně celou houslovou Malátovu školu absolvoval počínaje rokem 1957 s nijak zvláštním nadšením, a jak přiznává, že i doma málo cvičil, Laďa Čumba. Eda Flodr zvládl u pana Novotného v letech 1946–1950 osm sešitů, devátý a desátý dohrál v Brně. I místa „houslové školy“ se v žarošické dědince střídala – podle toho, kde učitel František zrovna bydlel. Ti, dnes nejstarší „houslisté“ chodili na Zápovědě (dnes dům Jirky Novotného), do Malé ulice vedle bývalého Bradova řeznictví (dům Živělů), do dnes již na okraji Hrubé ulice zbořeného domu Crlíkových, dvakrát se stal místem vyučování dnešní dům Fanoše Novotného (tehdy vedle Cupáků, dnes Mackrlových). Naše generace začínala v úzké, tmavé, že se tam muselo stále svítit, místnůstce v domku vedle ordinace doktora Lobova (jak se říkalo „u pumpy“), s velkým ořechem před okny, který na světle nepřidal – zato byl s nadcházejícím podzimem místem našeho čekání a vylupování ještě bílých ořechových jader, než-li jsme přišli na řadu. Nejen tady, ale vůbec „na hraní“ existovala jakási přirozená samoregulace pořadí – nikdy jsme se tam netlačili, dlouho nečekali, nikdy se nás nesešlo najednou příliš. Ořechy a následně pak příšerně hnědé ,,houslové prsty“ nebyly jedinou zábavou „před či po hraní“ – příčin mnohdy nechtěného zdržení, ba úplného opomenutí úterně-páteční povinnosti, jak již bylo naznačeno, bývalo více. Zejména v zimě nás cestou „na hraní“ čekalo mnoho nástrah – od zamrzlého potoka na Dolině, přes ledovicové klouzačky u Černého sýpky (dnes dům Franty Kokorského) a proslavené „klózačky“ u Horňákového (dnes vstup do Dolního Šibrova) či zapojení se do „četníků a zlodějů“. Terén u zmíněných klouzaček tehdy vypadal jinak a my jsme tam jezdili na tvrdých houslových futrálech i s houslemi uvnitř ostošest. Na jaře to byly „kuličky“, lákalo i blízké hřiště a bůhví, co jsme ještě museli překonávat, než-li jsme stáli u notového pultu s na minulém „hraní“ označenými, jak jinak než-li inkoustovou tužkou, cvičeními pro zrovna probíhající hodinu. Ještě v těchto okamžicích usměvavý pan Novotný nám naladil housle (to nikdo kromě Káji Šeffra sám 71

neuměl) a my jsme zhruba ve dvaceti minutách až půlhodince předvedli, co jsme doma nacvičili – to ho však už úsměv většinou přešel. I s notovými pulty to bývalo všelijaké – někteří je měli a mají dodnes, některým je udělal tatínek, takže je také měli, ale bylo nás dost, kteří jsme si doma při cvičení opírali Maláta o hrnec či vázu na stole a u pultu pana Novotného jsme si pak připadali jako virtuózi.

Naše nástroje v době klidu nacházely své místo, vyjma klavírů, ať už ve futrálech či bez, na almarách nebo na kredencích, u zvlášť pečlivých „houslistů“ byly housle ve futrálu ještě i zabaleny v brokátovém šátku či v ručníku. Tak jako Malát ustoupil do pozadí v době předvánoční, poodešel z našich pultů i v polovině února, kdy se začalo s nácvikem „Josefa“, a kdy adekvátně k našim muzikantským dovednostem panem Novotným upravená tria se mnohým z nás vryla do paměti tak, že se vybavují ještě po letech. Téměř po padesáti letech se však vybavuje i trpká vzpomínka na den ve škole po 19. březnu (po svátku sv. Josefa), kdy po invektivách před všemi spolužáky, že „žebráme po dědině“, jsme se museli seřadit v místnosti „rozhlasu“ za sborovnou a znovu vyslechnout káravá slova o „nestydatosti našeho žebrání v dnešní době“ a navíc – každý z nás dostal pořádnou facku (pokud se budete milí čtenáři Věstníku sami sebe ptát, kdo nás těmi fackami tehdy obšťastnil, nekřivděte prosím panu řediteli Tomkovi, ten to nebyl – ale dnes už to vlastně ani není důležité) – i tak se někdy vychovávalo! Někteří v hudebním vzdělávání, i když třeba jen v dočasném provozování muziky po základech od pana Novotného, pokračovali – stálicí na hudebním nebi byl opět Kája Šeffer. Dovednosti hrát na housle využil při studiu strážnické technické školy i Frantik Plachý, kdy čtyři roky hrál ve školní cimbálovce pod vedením samotného Slávka Volavého, pak hrál i na vojně. Eda Flodr hrál v brněnském Valašském krúžku, předtím v žákovském orchestru založeném 1948 žarošickým ředitelem Josefem Jetelinou. Jara Mihola pískal klarinet ve známé kyjovské školní kapele Josefa Frýborta, Jara Divácký byl předním saxofonistou Orchestru města Gottwaldova, jeho bratr Melichar alias Melíšek hrál v dechovce kyjovských Šroubáren, o Jožkovi Horákovi, Frantovi Adamcovi, Fanynu Filovi, Slávkovi Prokopovi či Bedřovi Adámkovi snad ani mluvit nemusím. Silva Snášel se dokonce v západočeských Lubech vyučil houslařem. Oněch pár let u pana Novotného v nás zanechalo nesmazatelné vzpomínky a s ním se u mnohých uzavřela jedna kapitola našeho dětství – vzpomínky na spolužáky – „muzikanty“, na dobráckého pana učitele i na tu „třídu“ s přítmím, velkým klavírem a na něm ležícími dvojími houslemi, harmonikou a kupou not, dřevěnými lavicemi kolem, v zimě na hycující malá kamna, v nichž, zlí jazykové tvrdí, se občas topilo vlhkým mourem, ale i na vůni svařeného

FOTO: Malý Paganini Jožka Kellner (1957)

Chodit „na hraní“ bylo většinou přáním rodičů – z vlastní vůle, myslím, že tam začal chodit, jen Eda Flodr. Málo bylo těch, kteří v oněch dětských letech, kdy je venku lákalo kdeco, tam chodili rádi a ještě navíc doma aby pravidelně cvičili. Většina z nás to už raději chtěla mít za sebou a chodila hned po škole brzy odpoledne. V podvečerním čase si ale třeba liboval Silva Snášel či Maruška Žaroská – až měla napsané úlohy. „Domácí“ Mařenka Novotná se tam vklínila, jak říká, „když tam bylo zrovna volno a nikdo tam“. Slečny klavíristky, páni harmonikáři, křídlováci či klarinetisti výrazné problémy neměli – to však u „houslistů“ neplatilo. Kámen úrazu představovaly dvojhmaty, polohy, umdlévající či příliš krátký malíček při použití čtvrtého prstu. Opět zřejmě jediný, kdo se při hodinách houslí naučil ono chvějivé „vibrato“ dělající houslovou hru dokonalou a líbivou, byl téměř ve všem příkladný Kája Šeffer. Přece ho však jedna věc přímo sužovala – neuměl napsat houslový klíč. Absence hudební teorie v žarošických hodinách nám tehdy vůbec nevadila, většinou jsme my – ,,prakticisté“ ani nevěděli, že něco takového existuje. Kdož jsme v hudbě dále pokračovali, museli jsme se, aspoň to základní, s odstupem času doučit sami. 72

a s jeho kapelnickým razítkem v rohu – tentokráte ne krasopisným, ale profesionálně muzikantským notopisem. Já jsem ji nikdy ani neslyšel hrát, natož abych ji byl schopen sám zahrát. Až loni v létě mně ji celou zpaměti při prázdninové návštěvě Brna zahrál kamarád Jožka Pavlica, koncertní mistr švédské státní filharmonie v Göteborgu. Karel ji má taky a vzpomínal, jak nejen ji, ale třeba Dvořákovu Humoresku, Sukovu Píseň lásky, Fibichův Poem či Frimlovu Indiánskou píseň lásky hrával z otevřeného okna jejich domku na Zápovědích. Svým stále obdivuhodným basem se rozpovídal i o své pěvecké dráze, o brněnských sborech, v nichž zpíval (Brněnská 16, Moravan, Gymnazijní sbor klasického gymnázia dr. Josefa Kudely, Brněnští madrigalisté – do listopadu 2011 ještě zpíval ve sboru Janáčkovy opery). Vzpomínal na historky z divadla i ze zájezdů do tehdy „zakázané Evropy“, na Žarošice jeho dětství a nakonec řeč stejně přešla zase na pana Novotného – jak hrával v „jejich uhřické hospodě“ na nesčetných muzikách a já jsem přidal, jak jsem s ním někdy až nad ránem z těch uhřických muzik, on s harmonikou na zádech, přes Čvrtě či, když byla špatná cesta tak „po státní“ přes Silničnou, chodíval do Žarošic. „Na ranní“ už seděl svěží za varhanami. I v Žarošicích, když hráli „v šestce“, jsem si k němu vždy v hospodě U Julků přisedl a poslouchal a poslouchal.

FOTO: Josefská tradice v Žarošicích (1946)

vína se skořicí, které pro lepší náladu paní Stázka občas Františkovi z kuchyně přinesla – vždyť to bylo „jen přes zeď“. Mnohým se už vybavovaly jen vzpomínkové fragmenty, Mařenka Novotná s tím problémy neměla – „pamatuju si tu úplně všecko, dyť to bylo doma“. Při jedné z návštěv Žarošic jsem poprosil Fanoše Novotného, jestli bych se mohl do těch míst po mnoha letech znovu podívat a on mně to laskavě umožnil – dům je dnes přestavěný, v místech naší „hudebny“ je prostorná, moderní koupelna. Zavřel jsem oči a viděl jsem to všechno tak, jako před oněmi dvaapadesáti lety – genius loci jako by mě pohladil. Nejen virtuálně, ale i reálně jsme v pivnici na brněnském Masném růžku vzpomínali nad indexy a starými fotografiemi s Mgr. Josefem Kellnerem, zrovna tak jako v jeho útulném bytě uprostřed Brna s ing. Karlem Šeffrem – jedním z prvních Novotného žáků po jeho návratu z Podkarpatské Rusi. Karel ho měl moc rád a on to cítil. Přinesl jsem mu ukázat vzácnou památku na našeho společného pana učitele – Toselliho serenádu (Enrico Toselli, italský skladatel, 1883–1926), jeho rukou přepisovanou

Post scriptum: Zejména mladším čtenářům Věstníku jsem chtěl připomenout vzácného člověka, který se natrvalo zlatým písmem zapsal do hudebních, pěveckých a divadelních dějin Žarošic a aspoň prostřednictvím těchto řádků vyzvednout jeho záslužnou práci pro Žarošice. Jsou vzpomínky, co léty nepominou a k nim patří zcela jistě i vzpomínky na Františka Novotného. Pane Novotný, náš milý učiteli, děkuji Vám za všechny a za všechno! PhDr. Ladislav Valihrach

FOTO: Hody1965

73

K SEDMDESÁTINÁM KARLA BĚLOHOUBKA

dirigování u prof. Bohuslava Čížka. V roce 1978 jsem se stal dirigentem Ústřední hudby a v roce 1987 šéfdirigentem tohoto tělesa. Zde jsem působil až do odchodu do důchodu v roce 2000. Poté jsem byl čtyři roky dirigentem Straussova symfonického orchestru. Ten úspěšně koncertoval po celé Evropě. Nato jsem byl dva roky dirigentem České komorní filharmonie. Trvalé závazky jsem už dále nechtěl přijímat. Ve Vaší tvorbě zaujímá čestné místo polka s přízviskem „Žarošická“. Dedikoval jste svému rodišti ještě nějakou skladbu? Žarošickou polku jsem napsal v dobách svých skladatelských začátků. Snažil jsem se o to, aby nebyla podobná žádné z již provozovaných skladeb. Uvědomil jsem si, že to není jednoduché. Mnoho skladatelů chrlilo v té době jednu polku za druhou a ty se podobaly melodicky a harmonicky skladbám již dávno napsaných někým jiným. Svému rodišti jsem jinou skladbu už nevěnoval. Od tzv. lidovek jsem brzy přešel ke skladbám koncertně poslechovým. Celkem jsem napsal 80 kompozicí, většinou pro velký koncertní dechový orchestr. Uvedu jen některé, které se poměrně často provozují: Ozvěny, Andante cantabile, Česká romance, Večerní rej, Koncertino pro hoboj, Nokturno ze starého hradu, Balada, Pekelný kvapík, Koncertino pro klarinet, Preludium, Zdravice, Chvilka rubáta, Nálada pro žestě, Serenáda atd. Snad nejvíce se hraje Uvítací pochod. Ten zvítězil v roce 1990 při konkurzním řízení. Je od této doby hrán při vítání všech státních i vojenských delegací.

Proslavil československou a později českou vojenskou hudbu doslova po celé Evropě. Za skvělé, nevšední hudební zážitky, jichž byli svědky, mu děkovali státní představitelé, diplomaté, církevní hodnostáři, starostové měst i tisíce nadšených diváků v ulicích evropských metropolí. Bývalý velitel a šéfdirigent Ústřední hudby AČR plukovník Karel Bělohoubek (*29. prosince 1942, Žarošice) má pověst skromného a nesmírně pracovitého skladatele – napsal přes 400 partitur, z nichž mnohé mají pevné místo v programech dechových orchestrů u nás i v zahraničí, některé jsou doporučovány jako povinné skladby při různých soutěžích. Na své rodiště vzpomněl kompozicí Žarošická polka. Za svého působení ve funkci hlavního dirigenta ÚH AČR vydal celkem 26 CD, některá vyšla v reedicích a jsou na trhu dodnes. Jste rodák ze Žarošic. Mohl byste popsat Vaši životní pouť, než jste zakotvil v Praze? Narodil jsem se v malé osadě Silničná, která byla a domnívám se, že i dnes je, součástí Žarošic. To bylo v roce 1942. V roce 1948 se naše rodina přestěhovala do malé vesničky Želešice, okres Brno – venkov. Domnívám se, že hlavním důvodem tenkrát byla skutečnost, že v Žarošicích jsme neměli kde bydlet. Základní vzdělání (osmiletou střední školu) jsem ukončil v roce 1956. Poté jsem byl přijat do Vojenské hudební školy, která byla v Liberci a později se přestěhovala do Roudnice nad Labem. Zde jsem studoval hru na fagot a klarinet (saxofon). Po ukončení školy v roce 1959 jsem dva roky působil u vojenské hudby v malém městečku Stříbro. V roce 1961 po úspěšně vykonaném konkurzu jsem byl přijat k Posádkové hudbě Praha, později k Ústřední hudbě jako hráč na fagot. V Praze jsem studoval při zaměstnání na konzervatoři – nejdříve obor fagot u prof. Karla Pivoňky, později

Mohl byste poodhalit, jak komponujete? Potřebujete k tomu klavír? Rodí se Vaše skladby snadno? Nejvíce jsem komponoval v době mého působení u orchestru, se kterým jsem byl denně ve styku. Často se v něm objevovali sólisté na různé nástroje, pro které bylo třeba hledat nový repertoár. Proto vznikly moje skladby pro: Trubku, Pikolu, Lesní roh, Křídlovku a tenor, Fagot, 2 fagoty, Hoboj a další. Celkem jsem napsal 80 skladeb. Tyto kompozice se nerodily nijak lehce. Obvykle jsem původní nápad rozpracoval do notového záznamu. Ten jsem kontroloval u klavíru.

74

Kde jako skladatel hledáte inspiraci? Jako dirigent jsem přehrál velké množství skladeb z různých oblastí. Rád jsem navštěvoval koncerty orchestrů jiných. Zajímala mě i hudba filmová. Často diskutuji se současnými skladateli. V tom jsem spatřoval také inspiraci pro moji tvorbu.

žádné závazky. Často pro různé orchestry upravuji a aranžuji a to mě velice baví. Nedávno jsem se dokonce naučil psát noty na počítači. Jediné, co si přeji, je zůstat zdravý a žít i nadále ve spokojené rodině. PhDr. Ing. Karol Frydrych

Jak byste charakterizoval svůj kompoziční styl? Myslím, že nemám zvláštní kompoziční styl. Lze konstatovat, že píši hudbu koncertně poslechovou. V posledním období, kdy už s orchestrem spolupracuji málo, také málo komponuji.

JUBILANT RNDr. MILAN RIVOLA

Pro mnoho skladatelů zabývající se tvorbou pro velké dechové orchestry je velkým vzorem František Kmoch. Jak to bylo a je s hudebními vzory u Vás? Pro moji tvorbu byli vzorem: Eduard Kudelásek, Miroslav Juchelka a Jindřich Praveček. V posledních letech jsem se věnoval tvorbě monografie brněnského hudebního skladatele Evžena Zámečníka. Při konzultacích s ním často padalo Vaše jméno… Skladatele Evžena Zámečníka dobře znám. Jako dirigent jsem premiéroval několik jeho skladeb, mnoho dalších jsme uváděli na našich koncertech. Jsem rád, že se mohu považovat za jeho přítele. Evžen Zámečník patří ke špičkovým skladatelům současnosti.

Čas je běžec dlouhým krokem a lidé, s nimiž jsme docházeli do kontaktu třeba s coby mladíky, najednou slaví osmdesátku. Takovým je i člověk, který přestože se 23. listopadu 1933 narodil v Brně, prožil v Žarošicích u svých rodičů celé své dětství. Tu také v letech 1959–1962 učil a jeho vzpomínky na toto krásné období života nikdy nevybledly – RNDr. Milan Rivola, znalec žarošické přírody, ve vědeckých kruzích uznávaný botanik, polistopadový ředitel odboru ochrany přírody na nově zřízeném Ministerstvu životního prostředí. Od roku 1962 do roku 1972 působil v Přírodovědeckém oddělení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Poté odchází do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Praze a tu pracuje až do roku 1990, kdy přechází na zmíněné ministerstvo. Je známý i svou bohatou publikační činností a jeho zásluhy na úseku botaniky a ochrany přírody jsou nezměrné. Osmdesátka je jistě důvodem k životnímu bilancování. Udělejme to i u dr. Rivoly způsobem v odborných kruzích obvyklým – přehledem publikací zveřejněných během jeho života. Poslal ho do redakce v elektronické podobě s hezkým průvodním dopisem. Snad se milého jubilanta a i mého milého pana učitele, jehož jsem byl zlobivým

Významným žarošickým rodákem byl též hudební skladatel, muzikolog a pedagog Zdeněk Blažek. Máte na něho nějakou osobní vzpomínku? S významným žarošickým rodákem Zdeňkem Blažkem jsem se osobně neznal. Působil jsem celý dosavadní život příliš daleko. Co pro Vás znamená rodný kraj? Žarošice? Přesto, že větší část svého dosavadního života jsem strávil v Čechách, nikde se netajím s tím, že pocházím z Moravy. Jsem na to dokonce náležitě hrdý. V Žarošicích už dávno nemám žádné příbuzné. Přesto si je projdu, obvykle jednou za rok. Navštěvuji totiž příbuzné v Uhřicích a v Kyjově. Z mé rodiny už nežijí oba rodiče ani mladší sestra. Jaké máte plány do budoucna? Nedávno jsem se dožil 70 let. Ústřední hudba mně při této příležitosti nabídla celý koncert. Rád jsem se ho ujal. V tomto věku už nechci přijímat 75

žáčkem občas zneužívajícím jeho dobroty, nedotknu, ocituji-li aspoň jeho poslední řádky.

1963: 1963: 1964: 1964: 1964: 1964: 1964: 1964: 1964: 1964: 1965: 1965: 1965: 1965: 1965: 1966: 1966: 1966: 1966: 1967: 1967: 1967: 1967: 1967: 1968:

Redakce Cit.: „Rád bych tak učinil na stránkách žarošického Věstníku, abych tak vzdal hold svému rodnému kraji a svému dětství s jeho kamarády a klukovskými hrami, kraji, bohužel tak vzdálenému, kam si chodím pro útěchu v těžkých chvílích na hrob svých rodičů. S krajanským pozdravem Milan Rivola“

Rivola Milan – seznam publikovaných prací 1957: 1957: 1958: 1958: 1958: 1958: 1958: 1958: 1958: 1958: 1959: 1959: 1960: 1960: 1960: 1960: 1961: 1962: 1963:

O systematické hodnotě druhu Riccia canaliculata Hoffmann. – Přírodovědecký sborn. Ostr. kraje, 18:281-284. Některé chráněné a vzácnější rostliny žarošického okolí. – Od Hradské cesty, Žarošice, 1957:57-58. Některé výsledky revise čs. jatrovek rodu Riccia. – Čas. Slez. Mus., ser. A, Opava, 7:80-85. Některé zajímavější botanické nálezy. – Zpr. kraj. Vlastivěd. úst. v Gottwaldově, Gottwaldov, 1958:70-71. Zaniklá lokalita rosnatky okrouhlolisté na Hodonínsku. – Zprávy kraj. Vlastivěd. úst. v Gottwaldově, Gottwaldov, 1958:77-78. Kouřové otisky listů. – Zprávy kraj. Vlastivěd. úst. v Gottwaldově, Gottwaldov, 1958:87-89. Kouřové otisky listů. – Naše vlast, Praha, 6:125. V předjaří. – Gottwaldovský kraj, Gottwaldov, 1958/5. Vlastivědná práce na vesnici. – Gottwaldovský kraj, Gottwaldov, 1958/10. V kraji písku. – Gottwaldovský kraj, Gottwaldov, 1958/12. Jatrovky – neprávem opomíjené rostliny. – Věda a život, Brno, 1959:178. Ze školní zahrady OSŠ Ždánice. – Jiskra, Kyjov, Některé teplobytné prvky květeny jižních okrajů Ždánského lesa. – Od Hradské cesty, Žarošice, 1960:52-54. Regionální členění květeny v Gottwaldovském kraji. – Příroda jihových. Moravy, Gottwaldov, 1960:56-60. Jatrovky Gottwaldovského kraje. – Příroda jihových. Moravy, Gottwaldov, 1960:61-63. Příspěvek k poznání teplobytné květeny jižních okrajů Ždánského lesa. – Příroda jihových. Moravy, Gottwaldov, 1960:64-66. Trvanlivé jmenovky na stromy a keře. – Přír. vědy ve škole, Praha, 12:131. Listová abnormita u jatrovky Sphenolobus minutus (Cr.) Steph. – Biológia, Bratislava, 17:543-544. Tatranská plemena úročníku (Anthyllis vulneraria L.). – Biológia, Bratislava, 18:472-476.

76

J. Houfek a V. Skalický: Botanická bibliografie jižních Čech. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1963:22. (Recenze) Kadlčík K., Rivola M. et Vychodil J.: Příspěvek k bionomii klíštěte obecného (Ixodes ricinus L.). Předběžné sdělení. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1963:49-52. J. Houfek a V. Skalický: Botanická bibliografie jižních Čech. – Preslia, Praha, 36:104. (Recenze) Expedice na „Mrtvý luh“. – Ochr. přír., Praha, 19:81. Zeleň jako plíce. – Jihočes. Pravda, Č. Budějovice, 20/194:5. Starý herbář z Kaplicka. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1964:9-10. Karel Táborský: Metodika zoologických prací v muzeích. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1964:22. (Recenze) Výstava „Od léčivé rostliny k léku“. – Zprávy Muz. jihočes. Kraje, Č. Budějovice, 1964:47-48. Od léčivé rostliny k léku. – Živa, Praha, 12:220. Zpráva o výzkumu přírodní rezervace Mrtvý luh. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1964:25-29. Janát J. et Rivola M.: Výstava Od léčivé rostliny k léku v Jihočeském kraji. – Naše lieč. rastliny, Bratislava, 1965:63-64. Stručný nástin vegetačních poměrů Novohradských hor. – Sborn. Jihočes. muz., Přír. vědy, Č. Budějovice, 5: 25-30. Játrovky v herbáři Jihočeského muzea v Č. Budějovicích. – Zprávy Muz. jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1965:1-2. Rostlinstvo. – in Děták J. et al.: Šumava – východ (Českokrumlovsko-Novohradské hory). Tur. průvodce ČSSR, sv. 5, díl 2, Olympia, Praha, pp. 17-20. Co to je když žloutne listí. – Jihočes. pravda, Č. Budějovice, 21 Játrovky Ždánského lesa. – Acta Mus. Siles., ser. A, Opava, 15:45-46. Játrovky Novohradských hor. – Sborn. Jihočes. muz. v Č. Budějovicích, Přír. vědy, 6:9-17. Rozhod jsem se léčit lásku lékořicí. – Jihočes. pravda, Č. Budějovice, 22:254. Trhutka rýnská (Riccia rhenana ) – nový druh pro území jižních Čech. – Zprávy Muz. Jihočes. kraje, Č. Budějovice, 1966:26-27. Příspěvky k poznání játrovek rodu Riccia. I. Riccia rhenana Lorbeer v jižních Čechách. – Preslia, Praha, 39:72-82. Spolupráce jihočeských botaniků. – Ochr. přír., Praha, 22:80. Beiträge zur Kenntnis von Lebermoosen der Gattung Riccia. II. Riccia crystallina L. emend. Raddi und Riccia cavernosa Hoffm. emend. Raddi. – Folia geobot. phytotax., Praha, 2:319-328. Rostlinstvo. – in Riedl M. et al.: Jihočeské rybniční pánve. Tur. průvodce ČSSR, sv. 6, Olympia, Praha. Návštěva v pařížském Přírodovědeckém muzeu. – Muz. a vlastivěd. práce, Praha, 5:230-232. Riccia cavernosa Hoffm. em. Raddi et Riccia canaliculata Hoffm. – in Duda J. et Váňa J.: Die

1968: 1968: 1969: 1969: 1970: 1970: 1970: 1970: 1970: 1970: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1971: 1972: 1972: 1972:

Verbreitung der Lebermoose in der Tschechoslowakei. – Acta Mus. Siles., ser. A, Opava, 17:89-94. Játrovky státní přírodní rezervace Boubínský prales. – Ochr. přír., Praha, 23, App. Ochr. průzkum, 9:42-43. Jihočeské herbáře. – Zpr. Čs. bot. společ., Praha, 3:176-178. Játrovky jihočeských reliktních borů. – Sborn. Jihočes. muz., ser. nat., Č. Budějovice, 9:56-64. Rivola M. et Ošmera S.: Důslednost do odborné práce v muzeích. – Muz. vlastivěd. práce, Praha, 7:69-70. Játrovky Slepičích hor. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 10:45-46. K problematice produkce biomasy a vzájemných kvantitativních poměrů druhů svazu Lemnion. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 10:86-88. Jaromír Sofron: Bibliografie Šumavy 1945–1967. – Zprávy Čs. bot. společ., Praha, 5:134-135. (Recenze) Rivola M. et Duda J.: Riccia fluitans L. em. Lorb. et Riccia rhenana Lorb. – in Duda J. et Váňa J.: Die Verbreitung der Lebermoose in der Tschechoslowakei VII. – Čas. vlastivěd. spol. muz., Sci. nat., Olomouc, 60:17-25. Rivola M.: Jindřich Kučera a Bělčice. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 10:120. (Recenze) Rivola M. et Knížetová L.: Poznámky ke květeně Slepičích hor. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 10:16-30. Poznámky k druhu Riccia canaliculata Hoffmann. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:20-24. Listová abnormita u játrovky Frullania tamarisci (L.) Dum. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:25. Rivola M.: Sborník Příroda Blat a Táborska 1967. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:27-28. (Recenze) Studie o vegetačních poměrech zátopové oblasti Římov. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:29-49. První národní park v NSR. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:66. Rivola M.: Sborník Oblastního muzea v Písku 1. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:68. (Recenze) Játrovky šumavských jezerních stěn. – Ochr. přír., Praha, App. Ochr. průzkum, 1971/1:3-4. – Chráněná krajinná oblast Šumava – Zpravodaj, Č. Budějovice a Plzeň, 12:36-37. Knížetová L. et Rivola M.: Floristický a bryologický ráz jihočeských serpentinitů. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:50-55. Rivola M. et Ošmera S.: Náš Sborník v zahraničí. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 11:107-108. Příspěvky k poznání játrovek rodu Riccia : III. Některé výsledky revize čs. herbářů. – Čas. nár. muz., ser. nat., Praha, 140:11-18. Antonín Čábera. – Preslia, Praha, 44:278. (Nekrolog) Botanické paběrky z okolí Žarošic. – Od Hradské cesty, Žarošice, 1970:140-142. Rivola M. et Vondráček M.: Zonace mechorostů na

1972: 1972: 1972: 1973: 1973: 1973: 1973: 1974: 1975: 1975: 1975: 1976: 1976: 1976: 1977: 1977: 1978: 1978: 1979: 1981: 1982:

77

břehu letněného rybníka Nový Cepský. – Preslia, Praha, 44:359-363. Deník přírodovědecký. – Výběr z Prací Členů histor. Klubu Jihočes. muz. v Č. Budějovicích, Č. Budějovice, 9:233-235. Vondráček M. et Rivola M.: Mechorosty. – in: Dokumentační výzkum území budoucí Radovesické výsypky. – Severočes. přír., Litoměřice, 3:75-86. Poměrné zastoupení druhů svazu Lemnion minoris W. Koch et Tx. 1954 během vegetačního období. – Zpr. Čs. bot. společ., Praha, 7:111-113. Lekníny. – Ochr. přír., Praha, 28:38-39. Flóristické materiály k území západní části Blanského lesa. – Přírodověd. čas. jihočes., Č. Budějovice, 13:69-80. Přírodovědecký časopis jihočeský – nová podoba starého periodika. – Zpr. Čs. bot. společ., Praha, 8:221-222. (Recenze) Knížetová L. et Rivola M.: Další chráněná území v Českém krasu. – Ochr. přír., Praha, 28:58-62. Mechorosty Velké Pleše na Křivoklátsku. – Ochr. přír., Praha, 19, App. Ochr. průzkum, 1974/1:4. Některé nové návrhy chráněných území na Křivoklátsku. – Bohemia centr., Praha, 4:52-63. Rivola M., Duda J. et Váňa J.: Riccia michelii Raddi, Riccia bifurca Hoffm., Riccia beyrichiana Hampe, Riccia warnstorfii Limpr. et Riccia subbifurca Warnst. – in Duda J. et Váňa J.: Die Verbreitung der Lebermoose in der Tschechoslowakei XVIII. – Acta Mus. Siles., ser. A, Opava, 24:169-175. Stručný přehled čs. druhů rodu Riccia. – Zpr. Čs. bot. společ., Praha, 10:1-10. Rivola M. et Duda J.: Riccia huebenerana Lindenb. et Riccia papillosa Moris. – in: Duda J. et Váňa J.: Die Verbreitung der Lebermoose in der Tschechoslowakei XIX. – Acta Mus. Siles., ser. A, Opava, 25:27-32. Další návrhy chráněných území na Křivoklátsku. – Bohemia centr., Praha, 5:107-117. Vegetační poměry Státní přírodní rezervace Karlické údolí. – Čs. ochr. prír., Bratislava, 16:63-79. Rivola M. et Duda J.: Ricciocarpus natans (L.) Corda – in: Duda J. et Váňa J.: Die Verbreitung der Lebermoose in der Tschechoslowakei XXII. – Čas. slez. muz., ser. A, Opava, 26:97-101. Knížetová L. et Rivola M.: Plánovitá péče o chráněná území. – Pam. přír., Praha, (Ochr. přír. 32): 104-106. Vegetační charakteristika k ochraně navržených diabasových lokalit Křivoklátska. – Čs. ochr. prír., Bratislava, 18:71-83. Rivola M. et Knížetová L.: Ochrana přírody a její problematika v území. – in: Anonymus: Materiály pro účastníky floristického kurzu ČSBS Kostelec n. Č. lesy 7. – 16. 7. 1978, Praha, pp. 10-11. (Cyklostyl) Základy botanické bibliografie maloplošných chráněných území Středočeského kraje. – Bohemia centr., Praha, 8:77-123. Játrovky Kokořínského dolu. – Zprávy Čs. bot. společ., Praha, 16:144-146. Vegetace středočeských pěnovců. – Preslia, Praha, 54:329-339.

1984: 1984: 1985: 1985: 1985: 1986: 1987: 1989: 1990: 1991: 1991: 1992: 1992: 1992: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1993: 1994: 1994: 1994: 1997: 1997: 1999:

Rivola M.: Chráníme přírodu. – Svoboda, Praha, 94/193:7. Vegetační charakteristika brdských chráněných území. – Vlastivěd. sborn. Podbrdska, Příbram, 27:64-71. 25 let ochrany přírody ve Středisku státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. – Pam. přír., Praha, 10:97-100. RNDr. Stanislav Ošmera – in memoriam. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, Č. Budějovice, 25:18-19. Mechorosty, jejich ohrožení a možnosti ochrany. – Pam. přír., Praha, 10: 235-237. Mechorosty (Fragmenta bryologica). – Bohemia centr., Praha, 15:79-88. Agrocenózy mechorostů a jejich syntaxonomické postavení. – Preslia, Praha, 59:51-64. Rostlinstvo. Ochrana přírody. – in Okolí Prahy – Východ. tur. průvodce ČSSR, sv. 37, Olympia, Praha. Rivola M. et al.: Současný stav a cíle botanického výzkumu CHKO Křivoklátsko, Praha. Evropská strategie ochrany. – Pam. přír., Praha, 16:506-508. Světové dědictví. – Nika, Praha, 12:15. Prováděcí vyhláška k novému zákonu o ochraně přírody a krajiny. – Ochr. přír., Praha, 47:155. Podhajská Z. et Rivola M.: La grande encyclopédie des fleurs sauvages. – Gründ, Paris. Podhajská Z. et Rivola M.: Wielka encyklopedia roślin. – Delta, Warszawa. Rivola M.: Dokumentace v zahraničí. – Ochr. přír., Praha, 48:41. Rivola M. et Klescht V.: Nová organizácia ochrany prírody v ČR a SR. – Životné prostredie, Bratislava, 27:46-47. Ochrana přírody v Evropě. – Zpravodaj MŽP ČR, Praha, 1993/4:14-15. Ochrana přírody v Evropě: obecná strategie v kontinentálním měřítku. – Ochr. přír., Praha, 48:55-58 et 92-93. Rivola M.: Cesty do přírody. – Ochr. přír., Praha, 48:101. Rivola M.: Významné krajinné prvky jinak. – Ochr. přír., Praha, 48:105-106. Nástroje ochrany a péče o přírodní prostředí ve Francii. – Ochr. přír., Praha, 48:151-153. Evropská síť biogenetických rezervací. – Ochr. přír., Praha, 48:219-221. Francouzská národní botanická konzervatoria. – Zpravodaj bot. zahrad, Praha, 42:99-103. Působnost orgánů ochrany přírody v České republice. – Ročenka ČÚOP, Praha, 1993:10-19. Podhajská Z. et Rivola M.: Grote wilde-bloemen encyclopedie. – Rebo, Lisse. Podhajská Z. et Rivola M.: Die grosse Enzyklopädie der Wildpflanzen. – Karl Müller, Erlangen. Je možné vysazovat exoty? – Ochr. přír., Praha, 49:257-258. Právní předpisy v ochraně přírody v Evropském společenství. – Zpravodaj MŽP, Praha, 7/2:1-2 et 12. Náhrada škod způsobovaných volně žijícími živočichy. – Zpravodaj MŽP, Praha, 7/6:11-12. Ochrana přírody a krajiny. – in Anonymus: Venkovské

2000: 2000: 2001: 2001: 2001: 2001: 2001: 2001: 2001: 2002: 2002: 2002: 2002: 2002: 2003: 2003: 2003: 2005: 2006:

sídlo a krajina v územním plánování, Společnost pro územní plánování, urbanismus a životní prostředí, Praha, pp. 71-77. Evropská úmluva o krajině. – Ochr. přír., Praha, 55: 300. Stav příprav sítě chráněných území NATURA 2000 v zemích EU. – Ochr. přír., Praha, 55: 301. Soustava Smaragd. – Nika, Praha, 22:61. Soustava Smaragd – evropská soustava území zvláštního zájmu pro ochranu. – Planeta, Praha, 2001/1:1-28. Evropská úmluva o krajině. – Zpravodaj MŽP, Praha, 11/1:10. Soustava Smaragd. – Zpravodaj MŽP, Praha, 11/1:26. Význam Národního parku Šumava. – Zpravodaj MŽP, Praha, 11/9: Příloha IV. Vyhodnocení lokalit pro soustavu NATURA 2000 na národní úrovni (příprava národního seznamu). – Zpravodaj MŽP, Praha, 11/10:14-16. Nomenklatura území v procesu tvorby soustavy chráněných území NATURA 2000 a SMARAGD. – Zpravodaj MŽP, Praha, 11/12:16. „Sacky“ nebo zvláštní území ochrany? – Ochr. přír., Praha, 57/3:91. Pařízek P. et Rivola M.: Ekologická stabilita vodního režimu krajiny a zájmy ochrany přírody (Problematika péče o mokřadní území). – Krajina a voda, MŽP a AOPK ČR, Praha. Péče o přírodu a krajinu – krajinotvorné programy MŽP. – Zpravodaj MŽP, Praha, 12/8-9:19-25. Natura 2000 – naděje pro přírodu. – Biologie-chemiezeměpis, SPN Praha, 11/4:161-164. Změny přirozené vegetace vlivem lidské činnosti v krajině střední a východní Evropy. – Krajina 2002 – Od poznání k integraci (sborník ze stejnojmenné konference), Ústí nad Labem. Význam turismu pro ochranu přírody a krajiny. – Zpravodaj MŽP, Praha, 13/2:26-27. Ochrana evropských krajin. – Biologie-chemiezeměpis, SPN Praha, 12/5:209-212. Management porostů s akátem a jeho výsledky v podmínkách CHKO Český kras. – In: Pivničková M. (ed.): Sborník dílčích zpráv z grantového projektu VaV 610/10/00 „Vliv hospodářských zásahů na změnu v biologické rozmanitosti ve zvláště chráněných územích“. – Příroda – supplementum, Praha, 163-173. Invazní druhy rostlin. – Biologie-chemie-zeměpis, SPN Praha, 14/1:2-6 et 14/2:53-56. Nové přírůstky do bryologického herbáře Jihočeského muzea. – Sbor. Jihočes. muz. v Čes. Budějovicích, Přír. vědy, 46:137-152.

Biografie: Kučera S. et Ošmera S.: RNDr. Milan Rivola – 50 let. – Sborn. Jihočes. muz., přír. vědy, České Budějovice 24 (1984):29-30. Vacek V.: K životnímu jubileu RNDr. Milana Rivoly. – Od Hradské cesty, Žarošice, 1995:145-147. Němec J.: Velkému učiteli s láskou – k sedmdesátinám Milana Rivoly. – Ochr. přír., Praha, 59 (2004):127.

78

ROK 2012 BYL VE ZNAMENÍ OLYMPIÁDY ANEB LONDÝNSKÁ OLYMPIJSKÁ ABECEDA

závodníků letních her (zimní olympijské hry ponechme stranou). Těch bylo přece jenom více, ba někteří z nich se stali dokonce olympijskými vítězi. Při výčtu jihomoravských olympijských vítězů ovšem vyvstává problém: které sportovce vlastně mezi ty jihomoravské počítat? Někteří se narodili v místech, která kdysi do Jihomoravského kraje patřila, ale dnes už do něho nespadají (například gymnastky Zdena Honsová z Jihlavy a Eliška Misáková z Kojetic u Třebíče, vrahovický rodák, fotbalista Rostislav Václavíček, sportovní střelec Josef Panáček ze Starého Města či prostějovský rodák Robert Změlík, desetibojař), a zatímco mnozí Jihomoravané svou vrcholnou sportovní kariéru zažívali mimo jižní Moravu, jiní sportovci zase své vrcholné sportovní výkony podávali v jihomoravských klubech, ale narodili se v jiných regionech (kupříkladu gymnasta Bedřich Šupčík, pocházející z Trumau u Vídně, který získal jako první Čech zlatou medaili ve šplhu na laně na olympiádě v Paříži v roce 1924). Když ale vezmeme v úvahu jen rodiště, která leží v dnešním Jihomoravském kraji, a všimneme-li si pouze olympijských vítězů, pak lze napočítat více než tucet jihomoravských sportovců, kteří na letních olympiádách získali zlaté medaile. Byli to: gymnasta Ladislav Vácha z Brna (Amsterodam 1928), gymnasta Alois Hudec z Račic-Pístovic (Berlín 1936), gymnastky Marie Kovářová z Lulče, Miloslava Misáková z Horákova, Věra Růžičková z Brna (ta vystřídala už výše zmíněnou Elišku Misákovou, u níž se v průběhu her v Londýně v roce 1948 objevily příznaky dětské obrny, takže v noci po soutěži, ještě v Londýně, tehdy nevyléčitelně nemocná Eliška, která byla sestrou Miloslavy Misákové, bohužel zemřela, ale byla jí udělena zlatá medaile in memoriam), cyklista Jiří Daler z Brna (Tokio 1964), diskař Ludvík Daněk z Hořic u Blanska (Mnichov 1972), fotbalisté Josef Mazura z Vyškova, František Štambachr z Čebína a Jindřich Svoboda z Brna, který vstřelil ve finále „zlatý“ gól mužstvu NDR (Moskva 1980), sportovní střelec Petr Hrdlička z Brna (Barcelona 1992), sportovní střelec David Kostelecký z Brna (Peking 2008) a veslařka Miroslava Knapková z Brna (Londýn 2012). Všimli jsme si zatím pouze „zlatých“ olympioniků z jižní Moravy, ale abychom zcela neopomenuli ty jihomoravské sportovce, kteří na olympiádách získali stříbrnou či bronzovou medaili, za všechny vzpomeňme alespoň brněnského rodáka Jana Gajdoše, vynikajícího sportovního gymnastu

Loňský rok byl ve znamení Her XXX. olympiády (Games of the XXX Olympiad), jak zněl oficiální název Letních olympijských her 2012, které se konaly v Londýně. Olympijské hry jsou vždy nejen vrcholným soupeřením sportovců celého světa, ale dá se říci, že tato událost vyvolává zájem téměř všech obyvatel naší planety, tedy i těch, kteří se jinak o sport příliš nezajímají. Těžko zjistit, zda se mezi diváky alespoň některých ze všech novodobých olympijských her nacházeli žarošičtí rodáci, ale co se týče olympijských závodníků letních her, pak jím alespoň jeden Žarošičan byl − lehký atlet Svatoslav Ton, který získal osmé místo ve finále skoku do výšky na LOH v Athénách v roce 2004, i když závodil s natrženým vazem na chodidle, a proto s krátkým rozběhem. Na účast na letní olympiádě měl také dobře našlápnuto další sportovec ze Žarošic − fotbalista Zdeněk Farmačka. Jemu konečná nominace (byl v tzv. širší nominaci) na tokijskou olympiádu v roce 1964 unikla asi hlavně proto, že byl právě na vojně a sloužil v bratislavské prvoligové Rudé hvězdě, která však byla tehdy přetransformována na nevojenský Slovnaft, takže dosluhoval v druholigové vojenské Dukle Komárno, přičemž druholigoví fotbalisté neměli na reprezentaci nárok, i když třeba byli výkonnostně na výši. A protože Žarošice leží na území jižní Moravy, všimněme si ještě jihomoravských olympijských

Žarošičan Svatoslav Ton na LOH v Athénách 2004 Foto: archiv Svatoslava Tona

79

a sokolského činovníka, jenž získal „stříbro“ na OH v Amsterodamu v roce 1928 v soutěži družstev… V hlavním městě Spojeného království (resp. Velké Británie) se novodobé olympijské hry letos uskutečnily po letech 1908 a 1948 už potřetí, tentokrát od 27. července do 12. srpna. A právě závěrečný týden Letních olympijských her 2012 jsem měl možnost v Londýně pobývat. Ze svých poznámek jsem sestavil malou abecední mozaiku postřehů a zážitků.

byla zavedena také v roce 1920, olympijský oheň je přenášen do místa konání her z posvátného háje v řecké Olympii − poprvé v roce 1936. O programu a právu účasti na OH rozhoduje Mezinárodní olympijský výbor. Hry nemají trvat déle než 16 dnů. V loňském roce připadla tedy čest uspořádat OH Londýnu, který je zatím prvním místem, kde byly OH již potřetí, ale některé disciplíny se odehrávaly i v jeho okolí. Londýn je ovšem obrovská městská aglomerace, takže nějaký ten milionek návštěvníků navíc se v ní vcelku ztratil, i když určitá opatření přijata být prostě musila.

ANTICKÉ I NOVODOBÉ OLYMPIJSKÉ HRY: Podle starověkých bájí založil olympijské hry řecký hrdina Herakles. Ze všech řeckých kultovních her (proslulé byly i hry pýthijské, isthmické, nemejské a panathénajské) byly ty olympijské nejslavnější. Kultovní hry byly spjaté s kultem bohů a s kultovními místy − olympijské se konaly na Peloponésu v Olympii, spjaté s kultem Dia Olympského. Hry asi byly původně součástí pohřebních obřadů, jak o tom vypovídá pasáž ze slavné Homérovy Iliady, v níž autor vypráví o hrách, které v trojské válce uspořádal Achilleus na počest svého zabitého přítele Patrokla a ve kterých se závodilo skoro ve všech starověkých sportovních disciplínách − koňských dostizích, pěstním boji, zápolení, běhu, zápasu kopím, házení diskem, střelbě z luku, házení kopím... Pro první olympijské hry se výchozím letopočtem stal rok 776 před naším letopočtem. Řecké slovo „olympiada“ označovalo čtyřleté období mezi hrami, které trvaly asi týden, přičemž vítězové obdrželi palmovou ratolest a olivový věnec. Her se mohl zúčastnit každý bezúhonný řecký občan, který musel projít desetiměsíčním výcvikem, a po dobu her trval mezi řeckými státy mír. Asi od 80. olympiady byly mezi soutěžní disciplíny zařazeny i soutěže v hudbě, zpěvu a recitaci. Hry zrušil až císař Theodosius v roce 393. Na téměř už zapomenutou tradici navázaly novodobé olympijské hry, které se poprvé konaly v Athénách v roce 1896. Největší zásluhu na tom měl francouzský pedagog a historik Pierre de Frédy, baron de Coubertin. Také novodobé olympiády se konají v čtyřletém cyklu (s výjimkou válečných let 1916, 1940 a 1944). Olympijská vlajka má bílý podklad, není lemována a jejích pět provlečených kruhů symbolizuje jednotlivé kontinenty − modrá Evropu, žlutá Asii, černá Afriku, zelená Austrálii a červená Ameriku − a věnoval ji Belgický olympijský výbor v roce 1920. Olympijská přísaha

V řecké Olympii se před olympiádami tradičně zapaluje olympijský oheň Foto: Jana Mervartová

BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ: Ta byla opravdu důkladná. Při odletu byla moje malá přenosná lékárna, kterou bohužel potřebuji i na cestách, podrobena sice jen zkoumavým zrakům, zato na zpáteční cestě pak − byť jen částečně − i zkoumavým paprskům přístrojů. A právě před zpátečním letem mi anglická příslušnice probírala zavazadla tak podrobně a tak dlouho, že se po mně začala shánět i moje žena, což nebývá až tak obvyklé… Prohlídky na olympijských stadionech byly neméně důkladné a navíc několikanásobné. Naštěstí však docela rychlé, poněvadž se odehrávaly v množství stanů s mnoha v nich prohlížejícími vojáky, což vyvolávalo představu nějakého velkého středověkého ležení před významnou bitvou… CZECH HOUSE: Český dům sloužil k setkávání sportovců, diváků a k přenosům televizních vystoupení i vysílání. Byla to v podstatě velká hala, byť v rámci možností strukturovaná. Sice mě celkově příliš neoslnila, zato ale naštěstí ohromila porotu, která podobné stavby posuzovala a přiřkla jí mezi všemi ostatními první místo. Myslím ale, že výraznou měrou k tomu 80

přispěl před halou umístěný hekající double-decker, tedy populární patrový červený londýnský autobus, kterého výtvarník Černý donutil dělat kliky: turisté se fotili spíše před tímto busem než v hale. Tričko Czech Team přišlo v tamějším Czech Olympic Shopu na 25 liber (1 libra zhruba 35 Kč), kromě tradičních českých jídel byla v bufetu i nabídka jídel výrazně nečeských. Kdo měl voucher čili potřebnou poukázku (třeba od cestovní kanceláře), dostal plzeňské pivo zadarmo.

ale dávali o sobě hodně vědět, což naši zlatou olympioničku evidentně upřímně dojalo… FANDĚNÍ: Fandilo se často, silně a vytrvale. Inu − nejen závodníci, ale i fanouškové vzali za své olympijské heslo Citius, altius, fortius − Rychleji, výše, silněji... Ale přitom se fandilo docela objektivně − zvláště když to některý závodník evidentně potřeboval, nebo když si roztleskával publikum. Zkrátka − takovou atmosféru jsem opravdu dosud na žádném stadionu nezažil… Nejvíc se ovšem fandilo domácím atletům − protože domácích diváků bylo jistě také nejvíc. Ale snad ještě větší aplaus mívali i velmi populární závodníci (najmě slavný sprinter Bolt, který nešetřil svými rovněž populárními gesty). A což teprve, když někdo vyhrál či dokonce překonal nějaký rekord! To potom úspěšní závodníci zahalovali svá zpocená těla − jak už se na závodech stalo ne zrovna následováníhodným zvykem − do svých národních vlajek, ale obdobně postupovala v napodobování tohoto k vlajce myslím trochu neuctivého přístupu i řada diváků. V případě vítězství Špotákové tedy byla i v hledišti vidět také těla našich fanoušků omotaná českými vlajkami…

Autor příspěvku před Českým domem v Londýně Foto: Jana Mervartová

DOPRAVA: Letecká přeprava z Prahy do Londýna byla zcela bez problémů, zpáteční let měl však 40 minut zpoždění: podle sdělení kapitána letadla nesouhlasily čárkové kódy na zavazadlech, takže ta se všechna musela vyložit, zkontrolovat a zase naložit. Pak už bylo vše v pořádku. Co se týče dopravy v Londýně, pak navzdory katastrofickým předpovědím fungovala docela dobře − jistě i díky už výše zmíněným patřičným opatřením. Například mi jedna Brňanka, žijící v Readingu, což je poměrně velké město asi půl hodinky vlakem od Londýna, pověděla, že všichni zaměstnanci jejich firemní pobočky měli zákaz jezdit služebně do londýnské centrály, aby nezvyšovali londýnský provoz, museli proto využívat jen videokonference a telefonická spojení…

GREENWICH PARK, HADLEIGH FARM, OLYMPIC STADIUM A ETON DORNEY: Z uvedených čtyř míst přivezli naši reprezentanti čtyři zlaté medaile. Pokud jsem dobře počítal, bylo olympijských sportovišť celkem 30, z toho jen v hlavním areálu Olympic Parku 8 (včetně hlavního stadionu), mimo Londýn se pak nacházelo 9 sportovišť. HOTEL: Obávali jsme se, že z hotelu Holiday Inn Wandsworth bude příliš komplikované spojení do centra Londýna, natož na sportoviště, ale opak byl pravda. Z hotelu na místní nádražíčko Wandsworth Town to bylo doslova pár minut pěšky, vlaky jezdily rovněž každých pár minut, na nádraží Waterloo v centru jsme přijeli asi za dvacet minut… Pokoje byly samozřejmě s příslušenstvím, klimatizací, televizorem atd. A hotel stojí v klidném prostředí.

EMOCE: Nevím jak kdo, ale já se rád nechám dojmout při tónech národní hymny a při vytahování naší národní vlajky na ten nejvyšší ze tří stožárů. Tyto emoce mi byly díky výkonu Báry Špotákové dopřány vrchovatě a rád jí za to vyjadřuji svůj upřímný dík. Musím navíc dosvědčit, že naši fanoušci mávající českými vlajkami se v moři lidí nejenže neztratili,

CHIONIS, LEONIDAS, MILON, THEAGENES: To jsou jména některých z prvních olympioniků starověkých řeckých olympiád. Kdopak tahle jména dneska zná, i když třeba trenérem siláka Milona z Krotónu byl slavný matematik Pythagoras (jehož 81

jméno na rozdíl od jmen dávných sportovců ovšem do dnešních časů přetrvalo)? Jméno olympijského vítěze Bolta a mnohých dalších zná dnes zatím skoro každý. Jenže: kdo bude znát za pár let i jména letošních olympijských vítězů? Inu: i v tomto případě platí známé rčení − Všechna sláva polní tráva. Nicméně do dějin sportu se samozřejmě zapíšou po zásluze. Musí to být krásný pocit vyhrát olympiádu − byť třeba jen v náznaku, říkával jsem si od dětství! Takže když jsme se před několika lety dostali se zájezdem do řecké Olympie, využil jsem příležitost a vyzval dva zahraniční turisty, aby si se mnou na starověkém olympijském stadionu zaběhli jedno „stadion“, což ve starověkém Řecku označovalo 192,2 m. Naštěstí se už neběhá na písku jako v antice, takže se mi podařilo doběhnout sice se zadýcháním (dorostenec už holt dávno nejsem), ale jinak bez větších problémů, zato však s pocitem, že jsem běžel po dráze, resp. půdě, která je posvátná všem sportovcům. A poněvadž oběma soupeřům se to s jistým přemáháním − i když až po mně − podařilo taky, jednu z trojice pomyslných medailí jsme tak získali každý…

se časy to znemožnily. A zase: jinak to prostě nejde, má-li se vše stihnout v přijatelných termínech… LEHKÁ ATLETIKA: Lehká atletika byla kvůli mé žákovské a dorostenecké lehkoatletické minulosti v popředí mého zájmu. Když jsem vyšplhal na tribunu a rozhlédl se po impozantní ploše hlavního olympijského stadionu, nostalgicky jsem si vzpomněl na své dávné lehkoatletické snažení, při němž jsem měl tehdy neuskutečnitelnou touhu zúčastnit se nějaké olympiády ne snad jako závodník, na to moje lehkoatletická výkonnost bohužel nestačila, ale alespoň jako divák. Moje dávné přání se právě v loňském srpnu vyplnilo, i když více než po půlstoletí čekání. Právě lehké atletice i v Londýně pochopitelně a zcela po právu patřil trůn královny sportu. Mohli jsem tak vidět nejen slavného jamajského sprintera Bolta, v současnosti nejrychlejšího muže planety, ale pochopitelně jsme fandili především našim reprezentantům: třeba čtvrtkařkám ve štafetě na 4x400 m, jejichž soupeřkami byly závodnice z Irska, Turecka, Ruska, Brazílie, Polska, Velké Británie a USA, takže to měly velmi těžké; tyčkaři Kudličkovi, jehož jsme měli kousek pod sebou a jenž statečně bojoval v dlouhotrvající disciplíně, o níž se oprávněně říká, že na závodech první začíná a poslední končí, ale hlavně oštěpářce Barboře Špotákové, která nám udělala zlatou olympijskou medailí obrovskou radost a s níž jsme si pak následující večer při medailovém ceremoniálu nadšeně zazpívali naši hymnu, k čemuž turisté z Česka jinak neměli na hlavním olympijském stadionu za celou dobu olympiády další příležitost.

INFORMACE: Pokud jste něco chtěli vědět a nebáli jste se na to zeptat, pak skvěle vypomohla spousta dobrovolníků s označením informátorů, ale i policisté − populární bobbyové, stejně jako železničáři, údržbáři, jakož i ostatní obyvatelé Londýna. Vyhověli tak výzvě londýnské radnice a dalších institucí. I když, pravda, některý bobby, zřejmě převelený do Londýna z venkova, si občas rady taky hned nevěděl, ale okamžitě sehnal někoho informovanějšího… A všichni byli vstřícní, příjemní a většinou i usměvaví. Kéž by tento slušnostní standard byl běžný i u nás…

MULTIKULTURALISMUS: Ano, multikulturalismus sice evidentně zapustil v Londýně kořeny, ale jistá rezervovanost ve vztazích mezi příslušníky rozdílných kulturních společenství k pozorování myslím je. Stálo by to za hlubší průzkum. Navíc − na olympiádě soutěží národy, takže se prosazuje − na olympiádě naštěstí většinou zdravý − nacionalismus…

JÍZDY NA STADION A Z NĚHO: To snad byly jediné nepříjemné jízdy, které jsme v době olympiády absolvovali. A to jsme přijeli hodinu před začátkem a odcházeli pár minut před hlavním davem. I když vlaky metra jely doslova jeden za druhým, bylo prostě narváno: jenže když se má 80.000 lidí dostat v krátké době na jedno či z jednoho místa, bude narváno vždycky a všude…

NEUMANNOVÁ: Vidět na letní olympiádě nositelku zlaté medaile z olympiády zimní je samozřejmě zajímavé. Zvláště když ji má žena spatřila v Czech House nejprve zezadu a z dálky, takže ji nejdříve považovala za Báru Špotákovou. Vše se brzy vysvětlilo a Katka

KUMULACE SPORTŮ: Bohužel s termíny, kdy jsme měli lístky na atletiku, kolidovala basketbalová utkání: i na ně jsme lístky ještě doma získat mohli, ale překrývající 82

Neumannová tuto záměnu vzala − jen po kratičkém zaváhání − s úsměvem, řkouc: − Ještě že ta Špotáková je aspoň mladší… Vyfotografovala se s námi ochotně a my ocenili její milou vstřícnost.

mincích a bankovkách (o suvenýrech s jejím portrétem ani nemluvě). Šustivé papírky ovšem v Londýně používá málokdo, takže i já jsem občas proklínal svou nechuť k platebním kartám. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo byl v případě potřeby ochoten za naše libry použít svou platební kartu, takže se dalo dosíci potřebných jízdenek či vstupenek.

OLYMPIC STADIUM: Už ocitnout se na hlavním olympijském stadionu byl opravdu velký zážitek. Vidět špičkové atlety byl zážitek na druhou. Zažít bouřlivou atmosféru osmdesáti tisíc řvoucích hrdel je zážitek takřka k nepopsání. Naše místa byla hned na začátku druhé (a zastřešené − naštěstí ale nepršelo) velké tribuny, která byla po olympiádě určena k rozebrání, zůstane jen ta menší dolní…

RYCHLEJI, VÝŠE, SILNĚJI: Tohle heslo novodobých olympijských her (latinsky Citius, altius, fortius) bylo přijato Mezinárodním olympijským výborem v roce 1913 na návrh P. de Coubertina, zakladatele novodobých olympijských her a od roku 1920 se stalo součástí olympijského emblému. Baron Coubertin ho převzal od dominikánského kazatele Henriho Didona. Heslo dozajista vyzývá k ušlechtilému zápolení, ba i k povznesení ducha, nicméně se zdá, že v současné době uspěchanosti, expanze a agresivity nabývá i jistých nežádoucích konotací… SUVENÝRY: Nabídka suvenýrů mi připadala až překvapivě málo oslnivá. Pohlednice s olympijskými symboly jsem téměř neviděl, olympijská trička, bundy, hrnečky a další zboží jsme našli až po dlouhém hledání ve specializovaném obchodě na Piccadilly Circus. Prý to nějak souviselo s exkluzivními právy pro určitou společnost…

Londýn − hlavní stadion Letních olympijských her 2012 Foto: autor

POČASÍ: Do Londýna jsem se připravoval jako na obvyklý pobyt na britském kontinentě. To jest − předpokládal jsem, že v Anglii bude tradiční počasí − tedy žádná vedra, časté přeháňky, jinak většinou pod mrakem. Nabádaly mě k tomu i televizní přenosy, které krátce před naším odjezdem ukazovaly uplakaný stadion, závodnice schoulené pod pláštěnkami a závodníky balící se do dek a teplého oblečení. Do zavazadla jsme tedy dali deštníky, pláštěnky, teplé svetry a bundy, které by se hodily i do podzimní plískanice. Chyba lávky! Závěrečných pět dní olympiády jsme nemuseli použít zmíněné ochranné prostředky ani jednou. Zato šortky jsme oblékali každý den. (Inu − bůh Zeus, k jehož poctě byly pořádány starověké olympijské hry, nad námi držel ochrannou ruku.)

THEATRE: Ne že by londýnská divadla nestála za návštěvu − kupříkladu takové scéna, jakou je Shakespeare´s Globe. Ale olympiáda divadlu úspěšně konkurovala. Dokonce se mi zdá, že dnešní vrcholoví sportovci vystupují téměř jako herci: jsou zvyklí účinkovat před početným publikem, podávají dramatické výkony, klaní se a vykonávají děkovačky, poskytují rozhovory, užívají si popularity… Nu, proti gustu žádný dišputát, ale přece jen se domnívám, že sport by měl zůstat sportem a neměl by nahrazovat jiný obor. Jenže doba Averyho Brundageho, jenž kladl důraz na amatérství sportovců, je už dávno pryč… UNDERGROUND: Londýnské metro sice nepatří k nejkrásnějším, ale je rychlé, spolehlivé a hlavně přehledné. Myslím, že v Praze se na mapy tras a stanic dívám častěji. A to má metro v Praze zatím k délce podzemních londýnských tratí ještě dost daleko…

QUEEN: S královnou se na olympiádě setkali návštěvníci zahajovacího ceremoniálu, jinak se návštěvníci mohli kochat jejím portrétem alespoň na anglických 83

VÝZDOBA: Zdála se nám až velmi střídmá, kdyby na Tower Bridge nebylo uprostřed zavěšeno pět olympijských kruhů, nevím nevím… Vlastně vím − na Leicester Square ještě byly na stromech zavěšené zvětšené olympijské medaile, ale v zeleni větví se dost ztrácely…

ZLATO, STŘÍBRO A BRONZ: Na loňských LOH bylo uděleno celkem 302 sad medailí ve 26 sportech. Česká republika se v tomhle zlatostříbrnobronzovém pokladu neztratila: získala 10 medailí − 4 zlaté, 3 stříbrné, 3 bronzové. Zaplaťpánbů za to. PhDr. Jan Mervart

WIMBLEDON: Po skončení olympijských soutěží probíhají na wimbledonských kurtech různé opravy a úpravy, což lze pochopit. Co ale pochopit nešlo, bylo uzavření slavného Wimbledon Lawn Tennis Museum. Své zklamání nám potvrdili návštěvníci z USA, Kolumbie i dalších hodně vzdálených států, o těch z Česka ani nemluvě…

NALÉZAL SE HROB SV. METODĚJE V CHŘIBECH?

X MÍST: I když x míst stačíte v Londýně navštívit, stejně vám bude líto, že x míst jste ještě neviděli, s čímž se samozřejmě nedá nic dělat. Útěchou nám mohlo být, že mladý katolický kněz, který vyprovázel staršího kněze, a jel pak stejným směrem jako my, na můj postesk podotkl, že on žije v Londýně roky, a přesto zatím nebyl dokonce ani v řadě klasických turistických míst. A to navíc neznal ani mého oblíbeného autora G. K. Chestertona, autora skvělých detektivních příběhů s Velkým detektivem − taktéž katolickým knězem − Otcem Brownem: aspoň že znal A. Christie a A. C. Doyla. Slíbil, že to napraví a že se ozve na naši mailovou adresu, což po čase skutečně učinil a přispěl k mému přesvědčení, že lidi celého světa by měli vždy více dávat přednost tomu, co je spojuje, než tomu, co je rozděluje… Nečekaná výhoda v olympijském Londýně byla v tom, že na rozdíl od olympijských sportovišť nebyly před vstupy do londýnských pamětihodností skoro žádné fronty − včetně třeba Toweru − takže jsme mnohé z nich mohli navštívit opravdu v pohodě.

Věrozvěsti v jedné ze svých nesčetných podob.

Blížící se 1150. výročí příchodu cyrilometodějské mise na Moravu (863) zcela jistě soustředí pozornost k osobnostem soluňských bratří i jejich pozoruhodnému misijnímu dílu. Jejich mimořádná obliba zejména na moravském venkově způsobila, že kolem nás nacházíme řadu památek, které jsou důsledkem úcty, jež jim je prokazována. Výsadní postavení mezi nimi má cisterciácký klášter na Velehradě, významné poutní místo s bazilikou Panny Marie, v níž se nachází celá řada uměleckých děl, zejména obrazů, inspirovaných životopisy těchto světců. Zajímavá svědectví o síle cyrilometodějské úcty nalezneme i v nitru Chřibů, na jejichž úpatí klášter leží. Je to především hora sv. Klimenta nedaleko Osvětiman s velkomoravským hradiskem a základy kostela z 9. století, o níž legenda vypráví, že zde Cyril s Metodějem ukryli ostatky papeže – mučedníka sv. Klimenta, které přinesli z předchozí misie v Chersonu, aby je posléze slavnostně přenesli

YE OLDE CHESHIRE CHEESE: Návštěvník z Česka samozřejmě musí občas zajít na pivo i v Londýně. Ve Fleet Street 145 stojí hospoda, jejíž jméno jsem o kousek výše uvedl, už staletí. Sedávali tu slavní literáti (například Mark Twain či Charles Dickens), kteří tak prý činili proto, že tu v 18. stol. sedával jejich idol − vědec a ironik Samuel Johnson, jenž sestavil první respektovaný anglický slovník… 84

do Říma. Během návštěvy v Římě v roce 870 mladší Konstantin onemocněl a zemřel a ve Věčném městě je také pochován, v basilice sv. Klimenta. Starší z obou bratří zemřel na Moravě a na Moravě je také pochován. Kde? Nad místem Metodějova hrobu se však vznáší otazník, který vzrušuje historiky a archeology již dvě století. A tak čas od času přinášejí média zprávy, jejichž obsahem jsou nové, častěji však staronové hypotézy o lokalizaci hrobu. (Naposledy P. Selucký v publikaci Svatý Kliment u Osvětiman a Velká Morava vydané v r. 2010.) Ta nejméně známá, ale zcela jistě nejbizarnější je spjata s dalším místem v Chřibech – s lokalitou Hroby nedaleko obce Stupavy a na jejím počátku ve 20. letech minulého století byl sen jedné prosté, vizionářsky založené ženy ze Stupavy. Svými kořeny však sahá tato historie až do 2. poloviny 19. století, kdy její první stránky začal psát silně vlastenecky a romanticky založený kněz Vavřinec Sigmund (1823–1893). Od samého příchodu do stupavské farnosti se stal zaníceným propagátorem cyrilometodějské tradice a badatelem po údajných velkomoravských památkách v samém srdci Chřibů. Centrem jeho největšího zájmu se stal jeden ze stupavských vrcholů zvaný Hroby (kóta 502,5 m), umístěný v táhlém hřebenu, zvedajícím se v sousedství Holého a končícím posledními výběžky Ocásku pod Bradlem na Koryčansku. Hrobový kopec romantickému Sigmundovi učaroval natolik, že brzy dospěl k přesvědčení o zdejší dávné existenci chrámu Panny Marie – pohřebního kostela sv. Metoděje. Vrchol kopce známého též pod názvem Svatá hora, bohatě posetý skalisky a obrovským množstvím roztroušených kamenů, opravdu připomíná místo pozůstatků nějaké stavby, a není proto divu, že se právě k tomuto místu kněz svou ideou upnul. Na provedení solidnějších výkopů však neměl dostatek prostředků, přesto se ale nevzdával a mezi lety 1884–1886 sám na Hrobech kopal. Podle Sigmundovy představy měl kostel na Hrobech obklopovat i křesťanský hřbitov a velká zahrada, na níž, podle vzpomínek starých lidí, rostly ještě v 19. století zbytky ovocných stromů a pažitka. Zahrada sousedila s polnostmi na Kršlích. Nedaleko odtud se nacházejí bahnitá mokřiska – údajný pozůstatek silných pramenů, které nevysychaly ani v dobách největšího sucha. Jedna studna pro potřebu kostela byla i v jeho těsném sousedství.

Během svých výkopů vodil P. Sigmund na Hroby procesí lidí a školních dětí a kázal jim o významu tohoto místa, o nálezech a vlastní teorii existence a fungování Velkomoravské říše. Ve svých výzkumech však měl neustálé potíže s velehradskými duchovními, zneklidněnými obavou o přenesení cyrilometodějské tradice mimo ,,zaběhnutý” Velehrad. Vavřinci Sigmundovi však smrt nedovolila pokračovat v započatém díle. Zemřel náhle v roce 1893. Zájem o Hroby utichl, ale jen na čas. Ve třicátých letech minulého století se náhle na scéně objevuje žena, která jakoby byla povolána dokončit to, co farář Zikmund započal – najít na Hrobech hrob sv. Metoděje. Klementina Maštalířová se narodila v roce 1874 a od nejútlejšího věku žila ve světě svatoklimentských bájí a pověstí. Není v této souvislosti bez zajímavosti fakt, že její matka sloužila na stupavské faře u P. Vavřince Sigmunda. Když Sigmund zemřel, bylo Klementině Maštalířové 18 let. Podnět k hledání Metodějova hrobu v oblasti Hrobů dala Klementině Maštalířové vidění, z nichž první údajně měla již v roce 1926. Tehdy se jí zjevil sv. Metoděj a prosil ji, aby vyzvedla jeho tělo z hrobu. Doslova prý řekl: ,,...mé tělo leží ve sklepení bývalého kláštera, kam jsem se ukryl před útokem nepřátel. Však našli mě, jeden Němec bodl mě do pravého boku. Jedni spoutali mě a cloumali mým tělem. Tak zahynul jsem v bolesti a chladu. Pomoc, je mi zle... !” První výkopy Klementiny Maštalířové probíhaly s největší pravděpodobností na místě lidově zvaném ,,U obrázku” na křižovatce lesní cesty z Pily a cesty

Klementina Maštalířová na dobové pohlednici.

85

do Osvětiman. Kolem něj dnes vede asfaltová cesta a místo je dodnes dekorováno vybledlým svatým obrázkem s vyobrazením Panny Marie Sněžné. Zde však Klementina Maštalířová nenašla nic. Po dvouletém marném hledání se opět obrátila v modlitbách k věrozvěstu Metoději, aby vyprosila přesné určení místa kopání. V roce 1929 se jí v lesní trati Hroby zjevila dívka v růžových šatech, která ukazovala nedaleko k zemi. Maštalířová se dále od dívky dověděla, že v hloubce asi pěti metrů najde kamennou desku oboustranně popsanou neznámým písmem, ale zcela určitě se vztahující k hrobu sv. Metoděje. Kopat se začalo až v roce 1932. Teprve v tomto roce dostala Maštalířová povolení k výkopům od majitele pozemků – Lesního družstva v Osvětimanech. Výkopy začaly ve čtvrtek 23. června 1932. Maštalířové v kopání pomáhali její syn Robert a pasekář z Osvětiman, Antonín Vaďura. Den nato se připojil rovněž výměnkář z Medlovic, Jan Burian. První nález byl učiněn právě v pátek 24. června 1932 v devět hodin dopoledne. Ve východní části jámy, v hloubce asi pěti metrů, narazili kopající na kamennou desku, která vzpřímeně ležela ve ,,sražené půdě”. Desku pak společně vykopali a vynesli z jámy. Tu pak měla nejprve v úschově sama Klementina Maštalířová. V pondělí ráno byl kámen na příkaz lesního úřadu převezen do Osvětiman k hajnému Wintrovi. A jak vůbec kámen vypadal? Měl rozměry 60x80x15 cm. Na lícní straně byla vyryta biskupská mitra, pod ní znak narození a nápis ,,SOLUN“, pod ním nápis ,,VĚLEG”. Na rubové straně bylo napsáno pod sebou ,,PRVNÍ – ARČIBIS – MĚTODĚEI – PROS ZA NAS – U BOGA”. Kolem nálezu kamene vznikl jak v širokém okolí, tak i v tisku a rozhlase doslova poprask. Na Hroby začaly putovat davy věřících z celé Moravy, Slovenska a snad i z Rakouska. Kolem místa nálezu vyrostlo velké množství stánků s párky a pivem, prodávaly se pohlednice a upomínkové předměty. Podle osvětimanské kroniky navštívilo tehdy Hroby na třicet tisíc, podle tiskových zpráv dokonce čtvrt miliónu poutníků. Ve vykopávkách pokračovala Klementina Maštalířová i v následujícím roce, kdy byly nalezeny další části kamenné desky. Rozruch kolem údajného hrobu sv. Metoděje vyvolal zájem odborných kruhů. Byla ustavena odborná komise, která prozkoumala všechny nálezy a prohlásila je za podvrh. Klementině Maštalířové bylo kopání na

Hrobech zakázáno. Marně ještě v roce 1960 žádala Moravské muzeum o souhlas s prováděním dalších vykopávek. Byl jí odepřen. Zemřela v roce 1963 ve věku osmdesáti osmi let. Přes verdikt někdejší odborné komise je nález obestřen řadou nejasností. Zejména nikdo se nikdy nezabýval osobou falzátora ani důvody, které ke vzniku náhrobní desky vedly. Stala se věřící žena obětí podvodu? Ale komu měl podvrh vlastně přinést prospěch? Je mnoho otázek, které zůstaly nevyřešeny a hrob na Hrobech si tak podnes uchovává své tajemství. Dnes jsou kamenné zlomky včetně toho s nápisem uloženy v depozitáři Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně a v průběhu roku 2012 byly zpřístupněny veřejnosti v archeologické expozici Památníku Velké Moravy ve Starém Městě. V závěru roku 2012 vyšla v buchlovickém nakladatelství Veligrad kniha publicisty a sběratele Bořka Žižlavského Chřiby – hledání hrobu sv. Metoděje, která seznamuje čtenáře se všemi zajímavými hypotézami kolem hrobu sv. Metoděje a podrobně líčí stupavský příběh. Jde o první souborné pojednání o této zajímavé otázce napsané v žánru kvalitní literatury faktu s bohatou fotografickou dokumentací. Faktografické údaje z ní čerpal i autor této statě.

Publikace o hledání hrobu sv. Metoděje vyšla v roce 2012 v nakladatelství Veligrad.

PaedDr. Jiří Jilík

86

FRANTIŠEK LOJKA – učitel, voják, legionář, starosta obce…

a v ruských legiích. Působení na škole v BrněKomíně zobrazuje školní kronika z let 1939–1950, kterou jsem získal v digitální podobě od pana Pavla Krajčíroviče, autora výstavy „100 let od otevření školy v Komíně“. Z Vojenského archivu mi přichází 21 stran materiálu o působení Františka Lojky v armádách. Jsou to: Evidenční list, Kmenový list, Průběh služby, Vojenské vzdělání, Účast v bojích a zvláštní poslání, Československé vojsko na Rusi – Almanach důstojníků, Průběh služby v cizích armádách, Služební výkaz, Prvopis kvalifikační listiny a další dokumenty. Materiály nám nyní nabízejí obrázek jeho životní pouti. Narodil se ve Volfířově – okres Dačice 24. 11. 1891. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Dačicích. Odtud přechází na reálné gymnázium v Telči. Ve studiích pokračuje učitelským kurzem v Kroměříži a po jeho ukončení nastupuje v roce 1911 jako prozatímní učitel v Násedlovicích. Výkon učitelského povolání mu přerušují události I. světové války. Je povolán ke 14. zeměbraneckému pluku v Hallu v Tyrolích. Absolvuje kurs pro záložní důstojníky ve Štýru, odkud je jako kadet – aspirant odeslán na ruskou frontu. Zde je 17. 6. 1916 u Vojnice zajat a internován v Jekatěrinburku. Zde se 29. 9 téhož roku hlásí do československého vojska. 29. 7. 1917 je zařazen do 8. střeleckého pluku „Slezského“ a odeslán do důstojnického kurzu při 5. střeleckém pluku „Pražském“ do Borispolu. Na základě zkoušky před komisí je pak určen pro vykonávání důstojnických povinností u 8. střeleckého pluku v hodnosti praporčíka. František Lojka potom dál prožívá s kamarády legionáři všechny dějinné zvraty a útrapy, které přináší doba I. světové války. Když ruská vláda na žádost Československé národní rady (ČSNR) v dubnu 1917 povolila ustavení Československého armádního sboru, legionáři ještě netušili jaká anabáze je ještě čeká. Po úspěchu československých jednotek v bitvě u Zborova 2. července 1917, kde legionáři prokázali bojové schopnosti a statečnost svých jednotek proti německému a rakouskému nepříteli, se po listopadové revoluci v Rusku vztah mezi novou vládou bolševiků a legionáři prudce mění. I když se legionáři na příkaz ČSNR do revolučních událostí nevměšovali a ČSNR prohlásila legionáře za autonomní část našeho vojska ve Francii, kam se mají přesunout přes Vladivostok, byly československé jednotky na příkaz lidového

František Lojka se svými žáky

Sedíme s Františkem Trnkou v jeho ždánickém bytě a povídáme si o naší násedlovské kronice. Dnes nás zaujala kapitola Legionáři. Z naší obce jich bylo jedenáct a všichni nasazovali své životy v neznámém prostředí cizích států v bojích I. světové války za svobodu nově se tvořící Československé republiky. Nejvíce nás zaujal František Lojka – kapitán ruských legií vyznamenaný Řádem sv. Stanislava s meči a mašlí, Československým válečným křížem, Revoluční medailí, Medailí za vítězství. Taková vyznamenání nedostal jistě každý voják. Domlouváme se, že o něm posbíráme nějaké materiály a zkusíme napsat článek do Násedlovského zpravodaje. Začíná to nadějně. František mi hned půjčuje knihu Generálové legionáři od Jiřího Fiedlera. Tam si ověřuji, že stejná vyznamenání nosili českoslovenští generálové Jan Syrový, Ludvík Krejčí, Josef Šnejdárek a další. František Lojka byl jistě zajímavá osobnost a tak se pokusíme zjistit o něm další informace. Rozdělujeme si role – František bude pátrat v Násedlovicích a já zkusím totéž v Brně. Už víme, že se sem v roce 1939 z Násedlovic přestěhoval. Informaci nám poskytl Milan Horák, synovec Františka Lojky. Některá data mohou být v násedlovské školní kronice. Obracím se proto na starostku Vlastu Mokrou – ta ochotně vypůjčuje školní kroniku v archivu v Hodoníně a já ji pak mám na obecním úřadě ke studiu. Už nyní je možno sestavovat některá životopisná data, ještě však čekám na materiály z Vojenského ústředního archivu v Praze, které nám mohou přiblížit jeho činnost v rakouské armádě 87

v jeho vojenském kmenovém listě) vrátil, jistě neunikl pozornosti žen a dívek v obci, kterou musel na pět let nedobrovolně opustit. Životní partnerkou se mu stala Cecilie Nezvalová, tehdy dvaadvacetiletá dcera Antonína Nezvala, zdejšího hostinského a řezníka pocházejícího z Rudic u Blanska a jeho manželky Cecilie, rozené Nohelové z Křenovic u Slavkova. Svatba byla 12. 9. 1922 v českobratrském evangelickém kostele v Kloboukách u Brna. Jejich manželství však nezačíná šťastně. V útlém věku umírá jejich první dcerka Jaruška a je pochována na násedlovském hřbitově. Hrob byl před několika lety zrušen. Přes neštěstí v rodině se mladý učitel věnuje práci ve škole a v obci. Je stoupencem myšlenek prezidenta Masaryka a tedy členem Republikánské strany, za kterou je zvolen v roce 1923 do obecního zastupitelstva. O tři roky později při výběrovém řízení na místo ředitele školy byl na toto místo jednomyslně doporučen obecním zastupitelstvem i místní školní radou. Na základě těchto doporučení byl Zemskou školní radou jmenován ředitelem naší školy. Funkce se ujal 20. prosince 1926. Radostnou událostí v rodině je narození dcery Naděždy v roce 1927. Dál potom pracuje pro obec. Od roku 1924 vykonává funkci pokladníka v nově vzniklé záložně DOMOVINA, píše své příspěvky do Vlastivědného sborníku Kyjovska – o historii Násedlovic, o pozemkové reformě apod. Při volbách v roce 1932 je zvolen náměstkem starosty. Funkce starosty se ujímá, když neočekávaně ve věku 52 let umírá dosavadní starosta František Švaňhal. Nevíme, co bylo příčinou toho, že koncem ledna 1939 odchází s rodinou z naší obce do Brna. Už 1. února 1939 je ustanoven ředitelem školy v BrněKomíně. Jistě tehdy netušil, že republika, za jejíž svobodu v Rusku před dvaceti lety bojoval, tuto svobodu a samostatnost v příštím měsíci ztratí. Německá okupace 15. března 1939 znamenala konec naší samostatnosti a počátek útlaku všech demokratických svobod nabytých v roce 1918. Programová perzekuce české inteligence se týkala i legionářů a v první řadě jejich důstojníků. Také František Lojka, tehdy 49letý ředitel školy, cit.: ,,Podle vládního nařízení Říšského protektora ze dne 30. 12. 1939 odchází František Lojka dne 30. 3. 1940 na trvalý odpočinek a je totálně nasazen na práci pro Říši“. Po osvobození v roce 1945 se opět ujímá funkce ředitele školy v Brně-Komíně. Ale ani nový totalitní

komisaře Trockého z 23. května 1918 zadržovány a odzbrojovány. Na tyto události pluk Františka Lojky, kterému se podařilo bez větších potíží z ukrajinského Borispolu přes Poltavu, Kursk, Penzu, Čeljabinsk, Omsk a Irkutsk přesunout do Vladivostoku reagoval tím, že spolu s dalšími čs. oddíly odzbrojil nejprve bolševické jednotky ve městě a pak znovu nastoupil do vlaků a vydal se zpět západním směrem na pomoc jednotkám legionářů, kterým bolševici bránili na cestě do Vladivostoku. Na železnici od Vladivostoku po Ural se tvrdě bojovalo. V Kmenovém listě Františka Lojky o bojích, kterých se zúčastnil, můžeme číst. Účast v bojích: 1. 7. – 10. 8. 1918 u Nikolska Usurijského 1. 10. – 11. 10. 1918 u Nižného Tagilu 16. 10. – 28. 10. 1918 u Kordonu 19. 11. – 12. 1. 1919 u Kunhutu 1. 11. 1918 povýšen na nadporučíka 1. 5. 1919 povýšen na kapitána 1. 8. 1919 vyznamenán Řádem svatého Stanislava 3. stupně s meči a stuhou za statečnost v boji před nepřítelem v době bojů na Urale. Později obdržel: Československý válečný kříž Revoluční medaili Medaili Za vítězství Českoslovenští legionáři ovládli v těžkých bojích železnici od Uralu po Vladivostok v délce 4500 km, a tak se mohli po nalodění ve vladivostockém přístavu postupně vracet do svobodné vlasti. S 29. transportem 6. června 1920 na lodi M. S. Dollar se vrací i František Lojka. Po přistání ve Vancouveru vlakem přes celou Kanadu, naloďují se v Halifaxu na loď „Belgie“, která je odváží do Evropy. Na území osvobozené vlasti vystupuje z vlaku 31. 3. 1920 v Opavě. Dostává měsíční repatriační dovolenou – od 4. srpna do 8. září. Od 1. října nastupuje v Násedlovicích – ve své domovské obci, jak to uvádí ve svých vojenských dokladech, místo definitivního učitele. Také se brzy zapojuje do společenského života v obci. V roce 1921 je jedním ze zakladatelů tělovýchovné jednoty Sokol a přijímá funkci vzdělavatele. Když se tento mladý devětadvacetiletý, 178 cm vysoký, podlouhlého obličeje, rovného nosu, modrých očí a kaštanových vlasů, hovořící německy, francouzsky a rusky (to můžeme číst 88

režim, který se ujal moci v roce 1948 nenechává pana ředitele, který na školních shromážděních žákům každoročně připomíná narozeniny prezidenta Masaryka, upálení mistra Jana Husa, výročí bitvy u Zborova, vznik Československé republiky a podobná výročí, pracovat dál ve své funkci. Od 1. září 1950 je přeložen jako učitel na školu v ulici Veveří v Brně. Jeho život se uzavírá v roce 1965. Je pochován na Ústředním hřbitově v Brně v hrobě č. 479 – sekce 42, spolu s manželkou Cecilií, dcerou Naděždou a zetěm Zdeňkem Rozprymem. Životní pouť Františka Lojky byla spjata s historií Československé republiky, s jejími vzestupy i pády. Poděkování: pracovnicím Muzea města Brna Mgr. Daně Olivové, Alverce Mazáčové a násedlovským – starostce Vlastě Mokré, místostarostovi Josefu Pukovi, Josefu Maláčovi a především Františku Trnkovi za pomoc při sbírání materiálů k tomuto článku.

sice do té doby o nějakých vztazích či strýčkově korespondenci s Růžkou Fišerovou, článek a opis dvou prvních dopisů ji zaujaly natolik, že se mnou začala „spolustopovat“. To, že se zajímám od studentských let o básníka Petra Bezruče, je o mně známo. Básník měl přece k Ivančicím určitý vztah – vyhledal jsem ve své bohaté kartotéce „bezručian“ potřebnou literaturu. Psána je v roce 1947, vyšla v červenci 1948 a je to III. díl Kroniky rodu Bezručova, nesoucí název Zrod Slezských písní. Autorem je Vít Šedivec (pseudonym Bezručova bratra Ladislava, který byl v Ivančicích kantorem). Níže vypsaná událost z knihy se váže k únoru roku 1901, do doby, kdy se básníka zmocnila těžká neuróza. Vyptal si na brněnské poště, kde tehdy sloužil jako poštovský asistent, u svého šéfa – vrchního kontrolora, půlroční zdravotní dovolenou a uchýlil se z velkoměsta za klidem a pohodou ke svému bratrovi do Ivančic. Pasáž ze strany 58–59: „Máme zde výborného lékaře“, praví záhy po příchodu bratrově hostitel, „všichni ho chválí, je to doktor Fišer. Svěř se mu. Jen se na tebe podívá a už vidí, co to chybí!“ „Bude-li nutno, půjdeme za ním“, praví host, „nyní však jsme rádi, že jsme unikli felčarům brněnským, nevhánějte nás do nového nebezpečí felčarského.“ Později si však často s lidumilným felčarem Fišerem od srdce pohovořil a velmi si jej oblíbil. Doktor Fišer byl na Slovanském gymnáziu brněnském žákem jeho otce a měl svého učitele (poznámka autora – byl to profesor Antonín Vašek) ve věčné paměti. I tajemství svého klienta, jež znal, úzkostlivě chránil, sám se o něm nikdy při hovoru ani nezmiňuje. Svého útulku si Vladimír vážil. Sedávalo v něm po obědě až do večera – bylo-li nevlídné počasí. Jakmile však bylo trošku možno, vytratil se na procházku. Sněžení mu nepřekáželo, déšť nerad snášel, ale deštník živou mocí s sebou brát nechtěl – „svatosvatě bychom jej někde zapomněli, to byste se nakupovali deštníků!“ Kdo by ho na cestě potkal, jistě by si myslel, že má neznámý občan někam velmi naspěch – tak rázným krokem zas kráčel. Každý den v jinou stranu. V pondělí na sever k Neslovicům, v úterý na severozápad k Oslavanům, ve středu k Padochovu, ve čtvrtek na západ ke Krumlovu, v pátek k Řeznovicům, v sobotu na východ ke Kounicům. V neděli stoupal obvykle do kopců – buď na vrch Rénu, minuv

Václav Hanák

SLEČNA RŮŽENA FIŠEROVÁ Z IVANČIC A ŽAROŠICKÝ JOSEF PARÁK (pátrání po Růžce má pokračování) Doporučuji vyhledat Věstník č. 19/2010 a na straně 91–94 si znovu přečíst článek „Moc pěkných pozdravů, milá slečno Růžko z krásného Meránu“. Potěšilo mě, že mnozí čtenáři žarošického Věstníku projevili nevšední zájem o výsledky případného objasnění postavy Růženky Fišerové. Jedním z prvních byl Laďa Čumba, který by se rád seznámil dokonce s celou korespondencí – to je 116 dopisů a 63 korespondenčních lístků, psaných MUC poté MUDr. Pepíkem Parákem jeho ivančické přítelkyni. Bohužel, scházeli ti, kteří by vnesli více světla do tohoto nevšedního vztahu – jedna duše se však přece jen našla. Je to Mařenka Paráková z hospody U bílého kohouta, Pepíkova neteř. Nevěděla 89

městský park na úpatí hory, nebo ke kapli svatého Jakuba. Věděl, že je tam méně lidí. Svého cíle vždy došel: až do stanovené osady, kde se otočil čelem vzad a stejně rychlým krokem se vracel. Stalo se, že jednou kráčel ostrým krokem po tzv. kozí stezce po příkrým svahem Rény, jež tu téměř kolmo padá k Jihlavce. Po druhém břehu kráčel doktor Fišer se dvěma dětmi – Svatíkem (dnes je přednostou berního úřadu v Ivančicích) a Růženkou (dnes odborná lékařka brněnská, choť proslulého lékaře V. Šilhana, za protektorátu zesnulého v Německu). Na lávce přes Jihlavku se setkali a doktor Fišer se osopil na svého pacienta: „Vy lehkovážný člověče, ještě jednou si ke mně přijďte stěžovat na nervosy, vyhodím vás z ordinace! Já mám přec dobré nervy, ale z té výše pěti metrů bych určitě sletěl do řeky. Tudy bych jít nedovedl.“ Vladimír na to truchlivě: „Kéž byste byl jen měsíc v mé kůži, sveřepý felčare!“ To, co jsem potřeboval, jsem tedy měl – vlastně to nejhlavnější pro nás napsal Šedivec v závorkách, Růženka se stala brněnskou odbornou lékařkou a vzala si věhlasného lékaře Václava Šilhana, uznávaného ženského doktora. K dalšímu pak pomohl opět internet – od roku 1924 dr. Šilhan působil na porodnickogynekologické klinice v Brně a rozhodl se vybudovat vlastní sanatorium v ulici Veveří – ona šestipodlažní budova je tam dodnes, i s přilehlým soukromým domem rodiny Šilhanovy a patří mezi architektonicky významné brněnské stavby. Václav Šilhan se narodil 23. září 1896 (některé prameny uvádějí 9. září 1898) v Plumlově, v letech 1919–1924 vystudoval Lékařskou fakultu. Svatbu s Růžkou měli v roce 1929. Během II. světové války se zapojil do odbojového hnutí Obrana národa a mimo jiné, věnoval částku 100 000 Kč na zajištění zdravotnického materiálu pro raněné. To se mu však stalo osudným – stal se politickým vězněm a obětí okupace. 5. ledna 1942 byl gestapem zatčen a v únoru transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu – a tu zřejmě také zahynul. Úředně byl prohlášen na mrtvého 1. listopadu 1945. Růžka pracovala jako lékařka v rodinném sanatoriu – více z jejího životopisu jsem zatím nikde nenašel. Její vztah k Žarošicím pro mě zůstává záhadou. Jejich sanatorium bylo nejen v medicínském světě známé, především svými na tu dobu málo známými a praktikovanými terapeutickými meto-

dami a praktikami. V roce 1954 se Šilhanovo sanatorium stalo součástí Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice v Brně a dále sloužilo svému účelu. Po roce 1989 i tady došlo k restituci a soukromý vlastník po požáru v roce 2003 budovu zcela přestavěl (Václav Šilhan za svého života přestavěl v Ivančicích Fišerův dům na rodinné letní sídlo). O věhlasu Šilhanova sanatoria věděla i Mařenka Paráková, jakož i dětská lékařka MUDr. Milada Paráková, snacha strýce Pepíka a manželka MUDr. Svatopluka Paráka st., či MUDr. Jindřiška Chocholová-Němcová z černopolní dětské nemocnice – moje sestřenice ze Ždánic… jistě jsou i další pamětníci. Vidíte, jak se MUC i pak MUDr. Pepik Parák znovu setkává se jménem Růžka, když pak v meziválečné době praktikuje v Hradci u Opavy – to při čtení knihy Víta Šedivce, Bezručova bratra. Bezruč se k němu za svého pobytu v Brance u Opavy chodil do nedalekého Hradce léčit. Strýček Pepik mnoho knih od Bezruče a i o Bezručovi vlastnil a určitě se tam dočetl i o malé Růžence Fišerové – ještě pár řádků z dopisů Josefa Paráka ,,Růžce“.

Foto z 18. ledna 1918

Milá sl. Růžko!

20. ledna 1916

Mám Vám zazpívat o sobotním krásném večeru? O večeru nejkrásnějším ve Vídni vůbec? Kdybych všechny štědrovečerní pěsničky s obměnou (sám básnit neumím) Vám přezpíval na večer sobotní, ještě bych neměl dozpíváno. Takové „Hoj, ty štědrý večer, ty tajemný svátku“ – to je málo. To je slabé, slaboučké – to je nic, nic! Byla to slavnost všech slavností, svátek všech svátků. A kdybych obrazů o poušti a studánce pramenité vody užil, teprve bych něco málo řekl. 90

Byl to večer rozkošný – „Národní“ pražské dojelo k nám do Vídně a sehrálo rozkošnou hru Šrámkovu Léto za režie Kvapilové. Nejlepší mladé síly z „Národního“ dojely s krásným Létem. Přijel k nám nejmilejší kousek Prahy se svým nejlepším. Byl jsem nadšen a pod dojmem tohoto večera ještě dnes bych zpíval. Léto s kumštýři z „Národního“ a ve Vídni! Sahara a pěkný doušek čerstvé vody. Každému bych vykládal – vidíte, to je naše „Národní“! A Liběnka Odstrčilová, kterou ste nadšeni, to je moje „Loncmonka“, to bývala naše děvčica v Praze. Naše! Na večírcích nám recitovávala, s námi zpívala a tančila, po promocích našich chlapců chodívala s námi – je to děvčica naše a jak jí nadšeně tleskáte! Takovou plnou pýchou jsem se chlubit chtěl, třebas jsem si připadal při tom, jak při krásné zpívané mši v Žarošicích, náš policajt Válka, o kterém málokdo ví, že on vlastně měchy šlapal. Byl to večer nádherný. Když potom do kavárny s redaktorem Vídeňského deníku jsem zašel na partii šachu – nehráli jsme, ale srdce jsme si otevřeli a všechno nadšení muselo ven, opatrně a s bázní, aby se nic nesetřelo a potom do referátu jsme se pustili. Můj byl nadšenější než jeho, seškrtali jsme třetinu, a když potom referát jsem četl, ještě byl slavnostní. Byl to můj krásný večer sobotní, ve Vídni večer můj nejkrásnější! A teď – nebude zase dlouho zas nic. Kdy dojedou zas herci z „Národního“? Třetí lednový večer sobotní byl mým ve Vídni nejkrásnějším, čtvrtý čtvrtek prosincový, nejmilejším. Slečna Růžka Fišarova mi psala, ale na úspěchy, o kterých jsem jí moc psal, asi zapomněla, budu tedy potichoučku, již ani se nezmíním. Napíši ji ještě dnes. Za kytičku velice milý dík! Dřín v Kaiser-Parku už žloutne. Jak rozkvete, zašlu na rewansch. Jaro!

Mám Vám napsat, jak v Praze se mi daří? Dobře. Život takový urychlený, spěšný a každý den tak plný. Ráno běhám po klinikách, potom do Březinky spěchám, potom domů a o půl sedmé na večeři a potom do divadla nebo na koncert neb ke knize domů. Práce i příjemnějších zábav denně tak, že den krátkým se mi zdá. Známých dost jsem zde již našel. Několik kolegů, kteří také ke zkouškám dojeli, a potom starší páni, kteří vojenská léta již za sebou mají. Také Franta Uprka je zde, má tříměsíční dovolenou, aby dělal nějaké návrhy na pomníky, rovněž tak Honza Urban. U Uprky byl jsem se podívat na jeho „věci válečné“ – šohaj z Lanžhota po odvodu a kolem malé figurky, alegorické verbování z časů dřívějších. Parádní kousek a hezoučký je – mír. Zas šohaj s vojenskou čapkou, opentlen a pod ním „skládání zbraní“ a tanec dívek. Figurka velice hezoučká! A jiné, pěkné „věci válečné“, ale ne tak válečné. K Honzovi Urbanovi také chci se zajít podívat do ateliéru, ale nemohu se k tomu dostat. Bývá na Letné a já na Vinohradech. Celý pražský život je oproti dřívějšímu jaksi mnohem čilejší, žije se rychlejším tempem a snad i bezstarostněji. Divadla denně vyprodána, kina vyprodána, koncerty a večírky přeplněny, kavárny plny, jen restaurace zejí prázdnotou – není piva. Posluchárny naše jsou plny žen. Zvláště v prvých dvou ročnících – tam na ¾ všech posluchačů jsou ženy. Přednášky jsou také plné. Do 20. března a potom snad ještě 10 neděl dovolené – tedy asi do polovice června v Praze budu. Vltava zcela zamrzlá, mrazy jsou zde veliké – mínus 18 stupňů. Běhám skřehlý celý den. V Březince neb v divadle – tam užiji vždy tepla dosyta. V bytě se nemohu dotopit. A Vy, milá Růžko? O nějakém dopise mi píšete, který s Růžkou pro mě ste napsaly, nedostávám dopis ten! Proč mi nezašlete? Je ten dopis takový divný, že zaslat se nehodí? Či? No – právě takové dopisy v povznešené náladě psané mám rád, protože tam nejvíc pravdy bývá. Tedy…? A co dělá Brno? Kdy uvidím Brno?

Srdečně Vás zdraví oddaný Jos.

Milá sl. Růžko!

28. ledna 1916

Srdečně Vás zdraví oddaný Jos.

Moc dopisních papírů jsem si dnes koupil, ale nechal jsem je ležet asi v Březince na stole. Asi. Nevím určitě. Ale domů jsem je nedonesl, proto do svého poznámkového sešitu Vám píši, vytrhnu a zašlu. Snad nezlobí Vás ten kostkovaný papír s nerovnými, začervenalými okraji.

Ing. Jaroslav Mihola

91

SEDMDESÁT LET OD ZŘÍZENÍ INTERNAČNÍHO TÁBORA VE SVATOBOŘICÍCH

Josefa Bílého (l872) a generála Hugo Vojtu (l885). S nimi bylo popraveno v prvním týdnu Heydrichovy vlády nad protektorátem přes osmdesát českých vlastenců. V listopadu l94l byl zřízen koncentrační tábor Terezín, coby přestupní stanice do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – začala genocida židovského obyvatelstva.. Do konce války prošlo Terezínem 86 934 vězňů a z nich se vrátilo jen 3 097. Po smrti Heydricha došlo k rozpoutání nacistického teroru – l0. června l942 byly vypáleny Lidice, 24. června l942 Ležáky a během stanného práva byly popraveny stovky vlastenců. Jen l. července l942 bylo popraveno v Kounicových kolejích třináct vlastenců z Kyjovska.

– jedna kapitola české historie

Emigranti jako rukojmí Himmlerův rozkaz uvěznit příbuzné emigrantů vykonal K. H. Frank s seznam budoucích vězňů dodalo gestapo. Jako internační tábor posloužil barákový komplex ve Svatobořicích, postavený v roce l9l4 pro válečné uprchlíky. Po válce sloužil jako sběrná stanice pro vystěhovalce do Ameriky. Nyní byl Internierungslager Swatoborschitz Bezirk Gaya obehnán vysokým prkenným plotem, ostnatým drátem a střežen strážními věžemi v rozích tábora – byl připraven k přijetí l 900 vězňů. Do konce války táborem prošlo 2 638 vězňů ve stáří od l7 do 70 let – byli mezi nimi rodiče nebo sourozenci našich zahraničních vojáků, u zvlášť sledovaných osobností byli internováni i vzdálení příbuzní, například čtrnáct osob z rodiny generála Ludvíka Svobody, příbuzní generála Karla Kutlvašra a generála Karla Klapálka. Také z Kyjovska byla přivezena početná skupiny vězňů (maminka letce, generála Vladimíra Nedvěda, pozdějšího velitele 3ll. čekoslovenské bombardovací perutě RAF, učitelka Adéla Adamová, manželka pplk. Stanislava Adama, který se před zatčením gestapem zachránil skokem z okna svého úřadu nebo příbuzní letce Pavla Svobody, o jehož osudech byly po válce napsány dvě knížky). Téměř každá vesnice tu byla zastoupena. Vězni sloužili jako rukojmí a při aktivitách protinacistického odboje měli být likvidováni.

Schematický plán internačního tábora. Autor: J. J. Filipi.

17. září 20l2 uplynulo 70 let od otevření internačního tábora ve Svatobořicích, který byl zřízen na přímý rozkaz Himmlera. Přísně tajná akce dostala název Aktion E (Emigranten) a týkala se rodinných příslušníků emigrantů, kteří odešli bojovat s hitlerovským Německem v řadách československé zahraniční armády nebo příbuzných členů exilové vlády. Celá akce byla pouze článkem promyšlené msty nacistických pohlavárů za likvidaci říšského protektora Reinharda Heydricha československými parašutisty. Zásadně nepoužívám slova atentát, které naši novináři a i historici převzali z dobového nacistického tisku. Nešlo o atentát, ale o bojovou akci příslušníků československé armády – likvidace třetího muže Říše byla provedena na rozkaz československé exilové vlády v Londýně. Akce se odehrála v Praze – ve dne a na veřejné komunikaci za situace, kdy Heydrich a jeho šofér jedoucí v otevřeném autě byli ozbrojeni. Heydrich byl právem nazýván katem českého národa. První týden po nástupu do funkce (27. 9. l94l) dal popravit ministerského předsedu, generála Aloise Eliáše (l890), který byl ve spojení s Londýnem a s ním i velitele odbojové skupiny Obrana národa generála

Výtvarní umělci mezi internovanými Ve svatobořickém táboře byl vězněn se svou manželkou Lídou, profesor Akademie výtvarných umění a člen České akademie věd a umění Otakar Španiel (1881–1955), významný sochař a medailér, 92

autor prvních československých mincí. Jeho syn, student medicíny MUC Ivan Španiel (1918–1944) bojoval jako poručík v řadách armády Svobodné Francie, účastnil se vylodění v Normandii (operace OVERLORD) a proslul svou statečností, když při osvobozování Paříže prošel v čele své jednotky od Invalidovny po letiště Le Burget. Patřil k osvoboditelům Štrasburku a padl při dělostřelecké palbě u osady Kraft. Jeho tělo bylo po válce rodinou vyzvednuto a pochováno v rodinné hrobce.

Z dalších umělců musím jmenovat architekta Emila Králíka (1880–1946), profesora VUT v Brně, autora léčebného domu Smetana v Luhačovicích nebo pavilonu stavebního inženýrství a architektury v Brně. Ve svatobořickém táboře zachytil jako kreslíř především těžký život židovských vězňů, kteří byli vystaveni zvlášť krutému zacházení a po několika měsících byli odvezeni do Osvětimi. Profesor Králík se vrátil domů s podlomeným zdravím a zemřel v roce 1946 na následky vězení. Významnou postavou historie tábora byl profesor kreslení uměleckých škol Josef Jaroslav Filipi (1875), který byl internován i se svou manželkou, protože jeho syn, kapitán Bohdan Filipi, byl příslušníkem čs. zahraniční jednotky, se kterou se účastnil obléhání Dunkerque. Po válce se setkal se svými rodiči. Profesoru Filipimu se podařilo na několika desítkách vydařených kreseb zachytit táborový život a navíc napsal Kroniku svatobořického tábora (1942–1945) – Za prkenným plotem. Za zmínku stojí i ta skutečnost, že byl přítelem předčasně zesnulého malíře Herberta Masaryka (1885–1915) a měl možnost se blíže seznámit i s jeho sourozenci – Janem, Alicí a Olgou – po válce napsal knihu „S Masarykovými“ (Čin, Praha 1946).

Lieutenant Ivan Španiel v Londýně (1941) jako příslušník armády Svobodné Francie.

Když jsem v roce 2011 fotografoval hroby známých umělců na Vyšehradě, zaujal mě obyčejný válečný dřevěný kříž s nápisem „Lieutenant Yvan Spaniel“, přikovaný k desce rodinné hrobky Španielů. Medik Ivan Španiel byl nositelem řady vyznamenání a mezi nimi i Řádu čestné legie – stupeň Chevalier in memoriam. První obrněný transportér po válce ve Francii dostal jméno českého vojáka. Musím se přiznat, že mě jeho osud dojal – nebýt války, mohl být při jeho houževnatosti, významným českým lékařem. Začal studovat medicínu na Karlově univerzitě v Praze a pak přešel na pařížskou univerzitu. Je třeba připomenout i dalšího významného vojáka z rodiny Španielů, Otakarova bratra, generála Oldřicha Španiela (1894–1963), důstojníka legií v Rusku a ve Francii, který byl už během I. světové války členem vojenských diplomatických misí a ve II. světové válce z pověření československé exilové vlády prováděl nábor dobrovolníků do československého vojska v USA a Kanadě.

Pohled do mužské ubikace číslo 7. Autor: J. J. Filipi.

Ve Svatobořicích byl vězněn i žák profesora Josefa Václava Myslbeka, olomoucký sochař Julius Pelikán (1887) i se svou manželkou. Paní Pelikánová byla židovského původu, ale protože žila ve smíšeném manželství, nedostala se do židovského transportu – stejně neušla svému osudu. Profesor Filipi vypráví, jak velitel tábora Franz Kaiser (než se dal k Němcům, tak František Císař), požádal sochaře Pelikána, aby ho portrétoval. Pelikán odmítl, vymlouvaje se na všelijaké potíže. Asi 93

za tři neděle nato byla paní Pelikánová odvezena do Brna a z Brna do koncentračního tábora v Německu a už se nevrátila. Žák profesora Maxe Švabinského Jan Braun (1903) se osvědčil jako výborný ilustrátor, když doprovodil Svatobořické písně zharmonizované Václavem Kaprálem jemně kolorovanými perokresbami. Malíř a profesor kreslení Zdeněk Louda (1889), který byl internován za svého syna, kapitána dělostřelectva Jiřího Loudu (1920). Ten byl příslušníkem čs. zahraniční jednotky ve Francii a pak v Anglii. Po válce byl profesorem dělostřeleckého učiliště v Olomouci, v roce 1949 byl dán do výslužby a věnoval se heraldice. Internačním táborem ve Svatobořicích prošli i další umělci, ale to už by byl spíše námět na knihu.

skladatel odvděčil tím, že napsal pro jeho dceru sonatinu Hradišťská idyla. Zharmonizoval také Svatobořické lidové písně, které mu dodali místní hudebníci J. Bimka a J. Měchura. V době internace napsal sedm skladeb. Když se přiblížila fonta na Hodonínsko, byla většina vězňů 13. dubna 1945 propuštěna a přítomné gestapo je vyškrtávalo ze seznamu. J. J. Filipi ve svých vzpomínkách zaznamenal: „…když všechno zkontrolovali, vyšlo najevo, že několik internovaných chybí. Byli to Moravané, kteří měli blízko domů. Mezi zmizelými byl též profesor Kaprál a sochař Pelikán. Ale to už nadporučík nějak vymluvil a gestapáci povolili vydat propustky…“ Gestapo zadrželo několik desítek příbuzných významných uprchlíků (generála Hasalu, Klapálka, Svobodu, ministra Bechyně a dalších), kteří měli být odvezeni do Plané nad Lužnicí jako rukojmí k případné výměně za nacistické pohlaváry.

Vězeň Václav Kaprál, hudební skladatel z Brna Do internačního tábora se dostal také žák Leoše Janáčka Václav Kaprál (1889–1947), který bylo v té době známou osobností brněnského kulturního života – řídil dva sbory (Lumír a Dělnický pěvecký sbor), byl zakladatelem hudební školy, od roku 1927 lektorem hudební teorie na Masarykově univerzitě a od roku 1936 profesorem konzervatoře. Jediná dcera Vítězslava (1915–1940) šla v jeho stopách, vystudovala skladbu a dirigování. Po setkání s Bohuslavem Martinů odešla do Paříže pokračovat ve studiu skladby u něho a ve studiu dirigování u Charlese Muncha. Jako jediná žena dirigovala v roce 1937 Českou filharmonii a o rok později i slavný symfonický orchestr BBC. Život nadané Vítězslavy připomíná let meteoritu. Zemřela velmi mladá v roce 1940 na tuberkulózu, několik měsíců po svatbě se synem malíře Alfonse Muchy, Jiřím, v jihofrancouzském Montpellier. Smrt Vitulky, jak jí doma říkali, jejího otce zlomila. Další ranou bylo jeho zatčení gestapem 17. září 1942, protože bratr Bohumil, legionář od Bachmače a Zborova, emigroval a vstoupil do čs. zahraniční armády. Václav Kaprál byl nejprve vězněn v Kounicových kolejích a před Vánocemi 1942 převezen do Svatobořic. Opakovaně byl odvezen pro zhoršení zdravotního stavu na interní oddělení primáře MUDr. Miloslava Lázničky v Uherském Hradišti, kde mu byly personálem vytvořeny maximálně příznivé podmínky. Tak vznikla za pobytu v nemocnici Česká mše, zvaná Svatobořická. Svému ošetřujícímu lékaři se

Strážní věž. Autor: J. J. Filipi.

Poslední dny války prožívá Václav Kaprál v Kyjově Věděl jsem, že dva týdny do osvobození Kyjova, to je do 28. dubna 1945, prožil Václav Kaprál v rodině muzikanta Milana Luzara, také Janáčkova žáka, který byl ředitelem kyjovské hudební školy. Obrátil jsem se proto na jeho neteř – Danu Luzarovou, emeritní docentku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kterou znám od studentských let. Odpověděla mně dopisem, z něhož vybírám: „Moje vzpomínání na Kyjov se vždy snaží nepřipomínat smutnosti a připomínat spíš lidi mnou 94

milované, než ty významné. Tak Ti to asi k ničemu nebude (poznámka autora – v tom se ale mýlí). Jak víš, žila jsem do maturity ve staré elektrárně a tam jsem si mohla jeden čas vybrat mezi usínáním v úplné tmě za zatemněním a usínáním pod zuřivým světlem reflektorů svatobořického lágru nedovolujícím nemyslet na lidi v koncentrácích. Ale když pár týňaček vozilo na kolech – na každém řídítku jednu až tři aktovky s balíčky potravin – vůbec jsme se nebály a vesele hulákaly (poznámka autora – Most vzdechů byl dřevěný, krytý most, který se klenul nad silnicí mezi Kyjovem a Hodonínem a spojoval dvě části internačního tábora). Jedna z nás byla dcera Čably z Viktorinky, co nás učil předávat ty balíčky na nádraží panu přednostovi. Ženy dospělé prý na svých cestách s potravinovými balíčky zažívaly dost strachu. Jednou vyprávěla selka ze Strážovic, paní Seďová, jek vystrašeně chodily s těmi balíčky pěšky přes jakési kopečky, a zásadně jednotlivě ženy od nich z vesnice. Moje teta, učitelka Věra Luzarová se ovšem nebála a organizovala styky s lágrem ve velkém, ale o tom nic nevím. Jenom vím, že jednou týdně vodili četníci k nim na Újezd do Janáčkovy ulice Václava Kaprála, aby si pro uchování duševní rovnováhy zahrál na strýcovo křídlo. Tak vzniklo muzikantské pouto trvající dodnes. Pravnučka Milana a Věry Luzarových napsala v USA disertační práci o Vítězslavě Kaprálové. Ale k těm méně známým osobnostem – my z elektrárny jsme měli ve Svatobořicích především pana Eckerta, správce elektrárny z Bělovsi. Byl tam se ženou, jejich jediný syn, pilot v Anglii, válku ve zdraví přežil a oni z toho průvodu lidí, co šel po zrušení tábora na nádraží, ještě „zaskočili“ do elektrárny, vykoupali se, najedli, zabalili jídlo na cestu a posledním vlakem, než náckové zničili koleje, odjeli domů“.

Paní Vodičková popisuje, jak si němečtí důstojníci vybrali vilku učitele hudby Milana Luzara a oznámili majiteli, že v ní oslaví Hitlerovy narozeniny, aby sehnal chromatickou harmoniku. Tu si musel vypůjčit od učitele Horáka v Mezivodí a Němcům odevzdat. Paní Luzarová se synem a sousedy, kteří se obávali opilých důstojníků, utekli k Vodičkům do sklepa a s nimi i známý hudební skladatel Václav Kaprál z Brna, který utekl pár dní před frontou z internačního tábora ve Svatobořicích a ukrýval se u Luzarů – „...měli jsme strach, když se nám sypalo sklo z oken a šrapnely létaly do pokojů. Moji útěchou bylo, že jsem se starala o vzácného hosta, pana profesora Kaprála a pozorně mu naslouchala, když vyprávěl o svém životě a dceři Vítězslavě, rovněž hudební skladatelce, která zemřela mladá ve Francii. Když gestapáci opustili Luzarovu vilu, kterou obrátili vzhůru nohama, vrátili se sousedé do svých domovů“. Po letech se ke vzpomínce paní Vodičkové vyjádřil Milan Luzar junior, který s textem souhlasil, až na den 19. dubna 1945 – „…toho dne přišel k nám německý poručík, doprovázený vojákem s puškou v ruce a žádal o harmoniku za účelem oslav Hitlerových narozenin, které se budou oslavovat u nás. Otec harmoniku nevlastnil, proto musel jít s nimi ji shánět. Harmoniku sehnali, otec se vrátil sám s tím, že večer přijdou oslavovat k nám. Mezitím u nás nastalo zděšení, protože na chodbě bylo asi dvacet kufrů vězňů z internačního tábora ve Svatobořicích. Ty se přemístily do šopy na zahradě. Otec nechal dům otevřený, litr slivovice na stole a my jsme utekli k sousedům. Večer nastal dělostřelecký přepad Kyjova, pro mne hrůzný zážitek. Ráno se otec šel podívat, jak to vypadá a zjistil, že se nic nekonalo, litr slivovice tam zůstal. Vzpomínám si, že při té dělostřelecké palbě někdo volal z parku „Hilfe!“ a ten dělostřelecký přepad překazil asi oslavu Hitlerových narozenin. Byl bych rád, aby se v tomto duchu opravilo vyprávění paní Vodičkové“. Což tímto za paní Vodičkovou činím a dodávám, že hrstka bývalých vězňů i s Václavem Kaprálem se dostala v pořádku domů, když 28. dubna 1945 osvobodili Kyjov rumunští vojáci.

K oslavě Hitlerových narozenin už nedošlo Doktorka Dana Konečná mně ke svému dopisu připojila vzpomínku sousedky Luzarů – paní Jaroslavy Vodičkové (1919) „Když procházela fronta Kyjovem“ z časopisu Listy spoluobčanům, z něhož pár řádek ocituji: „…Když němečtí vojáci postavili před náš dům v Janáčkově ulici dva obrovské tanky a stříleli na Svatobořice, věděli jsme, že jde do tuhého. Stěhovali jsme se do sklepa, který nám sloužil jako úkryt před bombardováním šrapnely, které létaly od Svatobořic. Ve sklepě nás bylo šest a byli jsme tu jedenáct dnů, protože se fronta před Kyjovem zastavila…“

Epilog oslazený kostkou cukru 17. září 2012 se konala ve Svatobořicích pietní vzpomínka na vězně internačního tábora z let 1942 –1945. Její součástí byl koncert ve farním kostele v Mistříně, výstava dobových dokumentů a pamá95

tek ve výstavní síni základní školy. Vzpomínkovou dominantou byla výstava věnovaná osudu čtyřiceti šesti dětí z vyvražděných rodin parašutistů během heydrichiády, které byly 14. dubna 1944 přivezeny gestapem do Svatobořic z pražské Jenerálky – ta sloužila před válkou veteránům z řad legionářů. Děti, z nichž nejmladší dvaapůlletá holčička měla ještě v puse dudlík, byly gestapem označeny jako „nepřátelské Říši“ – nesměly být oslovovány příjmením, uváděna místa, odkud pochází, platil zákaz jejich vzdělávání. Tímto nařízením se nacisté sami vrátili do středověku. Naštěstí z toho nebylo nic dodržováno a děti se staly miláčky tábora – „Dětského domova“ v baráku číslo 25 se ujali vězni – učitelé, chlapců profesor Zdeněk Louda, děvčat Miloslava Marková. Pietních akcí jsem se účastnil také proto, abych se po čase sešel s jednou z posledních žijících vězeňkyň – paní Věrou Dekastellovou, náčelnicí pražského Sokola v Libni. Setkali jsme se už několikrát na sokolských akcích – ve slovenské Skalici, v Kyjově či při její návštěvě TJ Sokol Svatobořice, kde má řadu přátel. Internovaná byla za svého bratra, nadporučíka Josefa Dekastello, který zahynul při výkonu letecké služby ve Francii v roce 1940. Pochován je na čs. vojenském hřbitově v La Targette. Ve vzpomínkách profesora J. J. Filipiho jsem se dočetl, že slečna Dekastellová byla nadaná herečka a díky své sportovní postavě hrála role mladých mužů – třeba Švandu dudáka, zářila i ve hře Perly paní Serafinky. V dusném prostředí tábora hledali vězni v kultuře útěchu – ať to bylo divadlo, sborový zpěv, četba pašovaných knížek či přednášky na různá témata. Dlouho jsem si neuvědomoval u stále aktivní sestry Věry její věk a nějak jsem se nemohl dopočítat – tak jsem jí zavolal do Prahy a zjistil jsem, že je pouze o rok mladší než naše republika, jak vtipně glosovala „obě jsme byly v plenkách“. Narodila se 23. listopadu 1919 a do tábora přišla ve svých dvaadvaceti letech. Když za dva měsíce po příchodu sem oslavila 23. narozeniny, dostala od spoluvězeňkyň Josefy Hasalové (manželky armádního generála a vedoucího vojenské kanceláře prezidenta) a její dcery Dagmar kostku cukru a tabletu vitaminu – skutečně v té situaci královský dar. Po tomto telefonátu jsme měl pocit, že jsem tu kostku cukru dostal sám a znovu jsem si uvědomil, kdo spoluvytváří duši národa.

Věra Dekastellová spolu s autorem článku.

Použitá literatura: Vojenské osobnosti čs. odboje 1939–1945 (MO ČR – AVIS 2002), kolektiv autorů Operace Antropoid 1941–1942 (MO ČR – AVIS 2002), kolektiv autorů Mnozí nedoletěli (Naše vojsko 1989), František Loucký Poupata ožehlá nenávistí (OFTIS 2000), Josef Havel Za prkenným plotem (Kronika svatobořického tábora 1942–1945) – OFTIS 2000, Josef Jaroslav Filipi Josef Kaprál – Hudební skladatel Václav Kaprál, jeden z internovaných, In: Internační tábor Svatobořice (Sborník Jan Kux a kolektiv, ONUFRIUS Brno 2008) Nový slovník čs. výtvarných umělců I. a II. díl (Ryšavý Praha 1947), Prokop Toman Soukromý archiv a osobní korespondence autora MUDr. Jiří Dunděra Poznámka redakce: Ve svatobořickém internačním táboře pobýval svého času v souvislosti s emigrací svého syna Jaromíra (1913) do Anglie i žarošický Rudolf Malík – viz jeho vzpomínkový spisek Můj případ. Podrobněji o této epizodě Malíkova života bude psáno ve III. části Po stopách Rudolfa Malíka ve Věstníku č. 24. 96

ŽENY V KULTURNÍM MÍSTOPISU SLOVÁCKA

Do sborníku o sobě toho moc psát nemohu. Prosím Vás, co my staří? Jsme jen nepohodlným svědomím nového světa. Posílám Vám kritiku, kterou velice okrášlenou mi poslali z národopisné výstavy z Mikulčic. Vyberte jádro a plevy zahoďte. Přeji Vám hodně trpělivosti a příznivou kritiku pro Vaši krásnou ale potřebnou práci. Těším se už taky, budu-li živa. Až přijdete na Palavu, máte nocleh i odpočinek u Stařečků Damb. zajištěn. Bydlíme na opuštěné faře v 1. posch. Dole bydlí myslivec, s kterým můžete jít na kačeny, jste-li nimrod. Tak na radostnou shledanou!

Z korespondence Jaroslava Vlacha U příležitosti stého výročí narození žarošického rodáka Jaroslava Vlacha si ukázkou z dopisů připomeňme jeho rozsáhlou soupisovou práci, která měla značnou dokumentární hodnotu. Před padesáti lety dokončoval Jaroslav Vlach soupis kulturních pracovníků, kteří svou publikační nebo osvětovou tvorbou se zaměřili na region Slovácka. Měl příslib na vydání tohoto kulturního místopisu od ředitele Slováckého muzea v Uherském Hradišti, který jen vystupňoval jeho mnoholeté pracovní soustředění. Vlach se obracel na stovky rodáků ze Slovácka a jeho korespondence od roku 1962 směřovala k doplnění potřebných údajů. Ze samostatného vydání publikace o Slovácku však sešlo a dnes se můžeme seznámit jen s dílčími pracemi jak je představuje stať ve Vlastivědě moravské, sv. 63 Uherskohradišťsko (Brno 1982) a materiálové studie Co dalo Ždánicko krajové a národní kultuře (Jižní Morava, 30, 1994, sv. 33, s. 139–167) a závěrečná Kulturní pracovníci Kloboucka (Jižní Morava, 31, 1995, sv. 34, s. 77–98). Šlo o poslední práci Jaroslava Vlacha, který 20. června 1995 ve svých 82 letech zemřel. Nashromážděný materiál obsahoval také dva pořadače korespondence, obsahující mnohé doklady o životě osobností. Z korespondence vybíráme autorky dopisů, které vypsaly nejen osobní údaje pro místopis, ale seznámily se skutečnostmi doplňující strohé biografické údaje a dokreslující jejich životní tvorbu.

Hlobilková Josefa, básnířka (nar. 7. 11. 1932 v Jestřabicích) Z dopisu ze dne 1. 10. 1970: Je skutečností, že jsem v letošním roce napsala přes 20 básní, několik bylo vytištěno... Domnívám se, že je to nedostačující z mé strany k profesi tohoto rázu býti začleněna do řad spisovatelů a básníků, kteří si jistě tohoto uznání náležitě zaslouží. Jsem jedna z těch obyčejných žen na vesnici v domácnosti... Dotazník zatím neodesílám, prosím o laskavé sdělení, zda dle kladených podmínek z mé strany je žádoucí tento vyplnit a Vám odeslat. Autorka k dopisu připojila rukopis básně Rozžehněme lásku: Rozžehněme svíce ve svých srdcích pramen lásky nechť tryská - - Rozžehněme víru v duších pohaslých naděje na zítřek lepší - nechť se blýská. Lásku nechme proudem téci mnoho nás těch potřebných. Zvoňte zvony ze všech končin neste mír do duší všech nechť je konec strachu - konec války, konec beznadějných mělčin.

Damborská Marie, spisovatelka (nar. 15. 2. 1895, Podivín, † 14. 5. 1990, Černá Hora). Z dopisu ze dne 26. 3. 1963: ...O Žarošicích bych mohla napsat, měla jsem kdysi dávno rozhlasovou relaci „Pútničkové idú“ a byla prý dobrá – ale, dítě moje, je mi 68 let – nové už psát neumím a to krásné, co nás tolik povznášelo, nemůžete otisknout. Můj rodný Podivín chodil každoročně se slavným procesím, hudbou, družičkama do Žarošic. Byl to dávný slib předků, když řádila cholera a po pouti žarošické přestala. Až do roku 1939 se slib plnil. Proto my staří máme Žarošice tak rádi – je v nich kus naší mladosti.

Jašková Marie, archivářka v Bojkovicích (nar. 25. 11. 1909). Z dopisu ze dne 10. 2. 1962: Sledujete též novou generaci básnickou, výtvarníky a pod.? Kupř. nedávno vyšly básně Pavel a Zdeněk Černý bratří v Uh. Br. nebo vloni zesnulý ing Zd. Chalabala, rodem z UH, nebo průkopník a vedoucí souboru Olšava v UB Blahutka. Mám soupis prací Jos. Beneše z Vlčnova t. č. Praha nebo lid. kapelníka a skladatele Eduard Mališka †1961 u UB? Znáte pseudonymy Jos. Hofra, který tiskem objevil Kopanice? Posolda, Hříva, Rectus? Jedná se o znovuvydání jeho prací, pamětní desku atd. 97

Na Vaši práci se těším, tolik ji budu při své práci potřebovat.

Vaši „Hanou“ máme doma. My totiž také rádi turistujeme. O prázdninách jsme byli se stanem na Horní Bečvě. Auto nemáme, ani na ně nešetříme. Ráda bych Vám věnovala svoji knížku „Ziga a ti ostatní“, ale nemám ani pro sebe. Všechno jsem rozdala. Ještě že chlapci mají každý jednu, aby měli památku na mámu...

Landsfeldová Alžběta, malířka ve Strážnici. Z dopisu ze dne 7. 12. 1970: Děkuji za blahopřání a pěkný obrázek. Už podruhé mě s mými obrázky zachytli do televize, další asi půlhodinové vysílání bude koncem ledna. Kromě toho ještě jiní fotografové a zapisovatelé u nás byli, proto nemohu se dostat k psaní pro Vás, ačkoliv bych velmi ráda se do toho dala...

Turečková-Čambalová Alžběta, etnografka, spisovatelka (nar. 28. 9. 1902, Velká nad Veličkou, † 1987, Brno). Z dopisu ze dne 15. 11. 1962: Posílám pokud možno brzy žádaná nationalia. Vaše Uherskobrodsko znám velmi důkladně, koupila jsem je ihned, jakmile to vyšlo. Pro zajímavost, můj muž působil ve Vápenkách pod Javorníkem jako lesník a žila jsem tam 17 let, potom 3 roky v Ostrohu a na konec v Čechách. A do Vápenek jezdila Jarmila Urbánková právě ke mně, je to moje nejlepší přítelkyně. Jako spolužačka Eduarda Urxe napsala jsem o něm životopisný román pro SNPL v Praze a má vyjít příští rok k jeho šedesátým narozeninám. Moje sbírka přísloví má asi 2500 čísel, ale pro užší regionální význam a pro nedostatek papíru lze jen těžko najít nakladatelství, ačkoliv odborníci to hodnotí velmi kladně a vřele doporučují k publikování. A pokud jde o Úděl a jestli jste ho četl, tak z původní verze zůstalo po redaktorské „úpravě“ poloviční torzo. Marně jsem protestovala. A jako rodák ze Žarošic, že jste se pustil zrovna do místopisu našeho koutu? Z dopisu ze dne 14. 1. 1965: ...Velmi mě potěšilo Vaše novoroční blahopřání... Neméně mě potěšila skutečnost, že jste našel zálibu v Nivě, to každému autorovi zalichotí. A opravdu, někteří čtenáři říkají, že Niva se jim líbí víc, já osobně si ovšem víc cením Úděl. A kam jsem lokalizovala děj Novy? To není nikdy zcela přesné, protože Niva je částečně fantazie, ten první díl, a druhý je takřka holá skutečnost, až na to, že Eva měla 23 dětí, dosud žije v pohraničí a muž ji opustil pro jinou. Ten druhý díl je umístěn do Vápenek a Niva se jmenovalo jedno pole ve Velké, které otec (padl v první válce) měl moc rád a naučil mě ho milovat. A mým úmyslem bylo také ve zkratce shrnout Horňácký rok, to jste asi vycítil. Pro zajímavost, zrovna dnes mně přišla první korektura, kartáčový výtisk, knížky pro děti, která vyjde co nevidět v SNDK. Jsou to lidová říkadla, škádlivky na jména křestní, taková menší

Musilová Božena, spisovatelka (nar. 31. 7. 1909, Jevišovice). Z dopisu ze dne 11. 11. 1962 ...Své rodiště, Jevišovice, ani neznám. Vyrůstala jsem od nejútlejšího mládí v Kloboukách. Tam jsem také chodila do školy. Učila jsem v Rakvicích, na Vrbici, v Horních Bojanovicích, v Kloboukách a nejdéle v Krumvíři. Měla jsem ráda vesnický lid a celé to prostředí slováckých dědin. Děj knihy „Ziga a ti ostatní“ je z Klobouk, ale nářečí z Krumvíře. Bylo to napsáno pro děti, které nevěděly, co je to válka. Četla jsem jim každou kapitolu v rukopise a ověřovala si jejich zájem. Opustila jsem je v roce 1939, kdy jsem přestala učit. Vydání zdržela nemoc a smrt malíře Slavíčka z Telče, který ji měl původně ilustrovat. Velký svazek skic, které měl již hotovy, mi poslalo Státní nakladatelství k prohlédnutí. To množství obrázků by bylo knihu značně prodražilo. Je ilustrována jen několika obrázky Al. Moravce. Za okupace byla knížka ze školních knihoven vyřazena. Z krumvířského prostředí vycházely články o dětech, které byly otiskovány ve Hvězdě. Z dopisu ze dne 5. 2. 1963: ...Mám ve třídě 43 dětí a správně je ohodnotit není jen tak. Pololetní prázdniny byly pro děti, ale ne pro učitele. Dělalo se to, na co nebylo jindy času: školení, schůze atd. Až teprve tento týden je jakýmsi uvolněním. Dochází tedy i na vyřízení korespondence. Děkuji Vám velmi pěkně za ten sborník. Udělal jste mi opravdu radost. Po přečtení Aldovy básně „V krajině dětství“ jsem se neubránila slzám. A tak celý ten sborník mi přiblížil tu mou krajinu dětství. Učitele Ondrůje znám již z doby, kdy chodil do Klobouk do měšťanky a hlavně pak, když v Kloboukách učil. Pěkně to tam napsal o té chudině. Na starého Suchánka z Hostěrádek i s jeho harmonikou si dobře pamatuji. Chodíval i k nám do Klobouk. 98

TRADIČNÍ VINAŘSKÉ STAVITELSTVÍ A VÝTVARNÉ PROJEVY NA HANÁCKÉM SLOVÁCKU

žeň sběratelské práce, kterou jsem dělala pro folkloristický ústav ČSAV. Název: Anča, Káča, Majdaléna. A pro úplnost Vaší práce na sborníku o Slovácku: včera jsem se dočetla v novinách, že v Praze zemřel jeden význačný Slovák, prof. dr. Jan Doležal, znorovský rodák, jinak spoluzakladatel naší čs. psychologie. Byl to můj dávný, velmi dobrý a oddaný přítel, jeden z triumvirátu Clementis, on a já. Studovali jsme spolu ve Skalici i ve Strážnici. Román o Urxovi jsem zadala do soutěže k 20. výročí, zůstal totiž trčet na mrtvém bodě. To víte, politické záležitosti jsou ošemetné, stále se mění hlediska a on byl hlavním iniciátorem Davu. To je zase jiná kapitola, kterou nelze odbýt jen krátce a tak radši i já končím. Z dopisu ze dne 24. 5. 1965: Děkuji mnohokrát za Hradskou cestu. Je to dobře udělané a rádi si v tom oba počteme... Dostala jsem od SPB za Urxe menší odměnu v lit. vzpomínkové soutěži, ale kdy dílko vyjde, dosud nevím. Urxovi bude však ve Strážnici odhalena 19. 6. na budově gymnázia pamětní deska.

LIDOVÉ STAVITELSTVÍ NA HANÁCKÉM SLOVÁCKU Hanácké Slovácko je jedním z největších etnografických celků Moravy, jedná se o celkem 40 (vinařských) obcí Hustopečska, Kloboucka a Ždánicka. Vesnice na hanáckém Slovácku byly nížinného sevřeného typu (silnicovky, ulicovky a návesní silnicovky). V jejich centru se nacházela náves, tato část se všeobecně označovala „na dědině“, a byly zde soustředěny původní usedlosti lánových sedláků a podsedníků s dominantami obce (jako kostel, škola, hostinec). Na dědině byly domy pravidelně řazeny ve dvou dlouhých řadách, orientovány boční podélnou stranou (okapová orientace) k hlavní komunikaci. Ve své většině zachovávaly typickou dispozici hákového dvora v podobě písmene L. Tento půdorysný stav zůstal v podstatě dodnes nezměněn, i když některá větší hospodářství v průběhu druhé poloviny 19. století znovu vystavěla stodoly tak, že navazovala do pravého úhlu k hospodářskému traktu stavení, a takto vlastně změnila svůj dvůr z dvojbokého na trojboký. Obydlí chalupníků/domkářů se stavěla na odlehlejších místech. Zástavba zde měla chaotičtější strukturu. Domy stály často štítem do ulice, a to především proto, že pro jiný způsob stavby nebylo dost místa. Základem byl tříprostrový dům se síní (s černou kuchyní), jizbou-seknicí a komorou. Černá kuchyně byla v zimě velmi chladná, jelikož měla nad sebou široký otevřený komín, který byl využíván jako udírna. Ostatní části domu, chlévy, stáje, stodola, kůlny aj. nebyly při obydlích obvykle všechny a jejich existence byla určována zámožností majitele a potřebou pro jeho hospodářství. Tradičním, protože dostupným stavebním materiálem byla žlutá mastná hlína, které se v 19. století zpracovávala ve formě válků. U nich se hlína na tuho vyválela, rozprostřela na šíři jednoho metru, na ni se nakladla dlouhá režná sláma a plevy a pak

Vachková Pavla, editorka. Z dopisu ze dne 5. 5. 1963: Děkuji Vám za milou pozornost, s níž jste chtěl zařadit moje jméno do kulturního místopisu Slovácka. Měl jste přitom na mysli moje vydání Lidských dokumentů Augusty Šebestové a několik menších článků, týkajících se Kobylí a rodiny Bezděkovy. Doufám, že mi prominete, že vracím Vaši kartičku prázdnou. Nezdá se mi, že by těch několik drobností bylo dostatečným vysvětlením, proč se moje jméno dostalo do Vaší práce, se zájmem však teď budu sledovat, kdy vyjde. Většina biografických hesel v kulturním místopisu Slovácka zahrnuje muže, žen nebylo mnoho. I z těch několika ukázek vyplývá, že výzvu k vyplnění dotazníku jeho sestavovateli Jaroslavu Vlachovi přijímali oslovení jako poctu a někteří ze skromnosti i odmítali. Je škoda, že tento rozsáhlý a užitečný záměr se nepodařilo v úplné zamyšlené podobě vydat. Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.

99

se to se „gúlalo“, až byl pěkný válec. Otvory pro okna (která byla původně velmi malá) a dveře bylo třeba vynechat, jejich horní hranici pak vytvořil trám, položený po celé délce stěny, na který se kladla sláma a opět války. Obvyklejší technikou, která se místy udržela do druhé poloviny 20. století, bylo budování stěn pěchováním (píchováním) do oboustranného posuvného bednění (šalování). Hlína se nasypala a navlhčena se pěchovala šlapáním nebo ručně s pomocí kůlů. Ve stěnách takto vzniklých se pak vyřezala okna a dveře. Užívalo se i nepálených cihel („kotovic“). Původní kotovice byly velké, říkalo se jim „egyptské“, asi 20 cm vysoké. Byly upleskány ze žluté mastné hlíny, zpevňované plevami nebo vepřovými štětinami. Uschnutím nabyly velké tvrdosti. Mladší vepřovice, vtlačované do formiček, byly menší.4 Kámen nebyl v této oblasti v dostatečném množství (např. jeden z větších lomů byl v blízkosti Brumovic) a využíval se do kamenných základů a podezdívek domů, ke stavbě sklepů a studní. Stavění „z tvrdého“ (z pálených cihel) se více prosadilo až v první polovině 20. století, protože se jednalo o drahý materiál. Původní střešní krytinu představovaly došky ze žitné slámy. O takových domech se říkalo, že jsou „pod dochem“ (z něm. das Dach = střecha). Došky se kladly na jednoduchou hambalkovou střešní vazbu. Hřeben střechy-kalenice se zpevňoval směsí slámy a hlíny. Zdobný prvek zde představovaly přesahující krokve, které měly vyřezávané konce, a na rozložitých hliněných komínech bývaly z hlíny vymodelovány figurky zvířat (např. kohout). Doškové střechy byly posázené trsy „hromotřesku“. Jednalo se o netřesk střešní (Sempervivum tectorum), kterému byla už ve starověku přisuzována magická ochrana před bleskem a který byl zároveň léčivkou.5 Okapově orientované domy byly dvouspádové (sedlové), na štítových domech čtyřspádové (valbové) nebo dvouspádové s dřevěným štítem. Zánik tradiční doškové krytiny urychlovaly požáry, v druhé polovině 19. století se začalo pokrývat pálenou taškovou krytinou, ale i břidlicí. Doškové střechy nejdéle vydržely na stodolách, lisovnách a chalupách. 4) SVOBODOVÁ, Vlasta: O výtvarném charakteru lidových staveb na brněnském Kloboucku. In: Český lid, roč. 43, 1956, s. 252–261. 5) VRBAS, Jakub: Pohledy do minulosti Klobouk. Klobouky u Brna 1999, s. 99–100.

Vstupní dveře do síně domu a do lisoven byly chráněny žudry; šlo o malý blokový výstupek nebo klenutý přístavek (portikus), kterému se zde říkalo žebráčna nebo žebráčka, což byla reminiscence na starý sociální systém, kdy obecní almužníci z pastoušky sbírali o sobotách obživu po vesnici a v žudrech jednotlivých domů čekali na případné dary svých dobrodinců. Na fasády domů se zavěšovaly obrázky svatých, umístěné mezi okny ve štítové stěně nebo nad vchodem. Jejich obdobou byly výklenky se soškou svatého na těchže místech. Byla to Madona nebo Pieta, které lidé s oblibou kupovali na poutích. Nejčastějším obráncem byl však svatý Florián. Dřevěné nebo hliněné polychromované sošky měly původně význam ochranný, nikoliv dekorační. Do konce feudalismu spadalo tzv. „zdvíhání domů“, jak je popisuje Jakub Vrbas.6 Jednalo se o zvýšení stávajících zdí i se střechou. Při tomto zvedání se zvedl i strop, zvětšila se malá okna, dveře a domovní vrata. Tato „modernizace“ proběhla na hanáckém Slovácku dříve (zřejmě vlivem Brna a německých oblastí) než na Podluží. Jan Herben ve svých Moravských obrázcích v roce 1883 konstatuje: „Dědiny na Podluží jsou méně výstavné nežli hanácké… Kdežto hanácké domy jsou zděné, vysoké, s okny prostrannými, jejich střechy úhledné, kryté červenou křidlicí (taškami) nebo tmavomodrým bramorem (pozn. břidlicí) a z daleka cestovateli kynou: domy dědin podlužáckých jsou značně menší, starodávnější, s drobnými okénky a vždy ještě slamou pokryty. Najdeš v nich celé ulice pod dochem…“7 Tato fáze lidového stavitelství se ve zbytcích dochovala až do první poloviny 20. století a podržela si i vyváženost výstavby a výtvarného charakteru. Vycházela stále z tradice, dostupného materiálu a konkrétní užitnosti. Ještě v roce 1928 bylo konstatováno, že kromě trámů a střešních tašek, které se kupovaly v Hustopečích, byl veškerý stavební materiál pořizován přímo v místě.8 V první polovině 20. století se místo tradiční podlahy z udusané hlíny začala prosazovat i podlaha dřevěná, cihlová (v kuchyni) a dlažba. Sporák a kamna nahradily původní ohniště (zasahující do síně) a pec (zasahující do světnice). Podstatnou 6) Tamtéž, s. 99–100. 7) HERBEN, Jan: Moravské obrázky (Z potulek po dědinách 1883), s. 13–15. �� ) NEZHODOVÁ, Soňa: Horní Bojanovice – putování staletími. Podivín 1998, s. 235.

100

měrou ovlivnilo podobu vesnic budování silnic, ke kterým došlo většinou v meziválečném období. Tyto úpravy vedly k tomu, že řady domů, které původně stály vysoko nad ulicemi („dědiny samá strž, samý vršek, samá vymletá louže“9), se ocitly na stejné úrovni se silnicí. SKLEPNÍ STAVBY NA HANÁCKÉM SLOVÁCKU Po přestavbě většiny domů, k níž došlo ve druhé polovině 20. století, představovaly jedinou památku na staletou selskou kulturu předků vinohradnické stavby (vinné sklepy a lisovny), které byly na rozdíl od obytných, výhradně přízemních domů, i patrové (v patře lisovny byla sýpka, proto se tyto typy staveb stavěly v intravilánu obcí). Stavební materiál, technika stavby, konstrukce střechy i krytina byly stejné jako u obytných domů. Sklepy se vykroužily v hlíně nebo v pískovci nebo se pořizovaly s kamennými nebo cihlovými klenbami. Nejstarší historické zprávy o vinohradnických stavbách pocházejí z přelomu 16. a 17. století. Většina původních staveb pocházela z 18. století. Někdy se vinné sklepy shromažďovaly do samostatného komplexu mimo obec (Bořetice), někdy byly rozptýleny na několika místech s občasným vytvářením souvislých řad (Kobylí) nebo při svažité konfiguraci terénu byly součástí areálu selské usedlosti (Horní Bojanovice). Patrové lisovny na hanáckém Slovácku patřily k nejvýraznějším na Moravě, měly dřevěné schody do sýpky. Půdní prostor nad sýpkou pak sloužil jako seník a k uskladnění luštěnin a ovoce (sušené ořechy, švestky, křížaly z jablek a z hrušek, sušené hrozny ke Štědrému dni apod.).10 Byl přístupný ze sýpky nebo podávacím otvorem ve štítu.11 Někdy (např. v Čejkovicích) se ve sklepích budovaly i podzemní sýpky – „lochy“ – k dlouhodobému uložení obilí.12 Po zrušení roboty v roce 1848, kdy se stále obvyklejším jevem stávalo „propíjení“ polností a statků (Herben uvádí: „U mnohých, kdyby lávky nebyly bývaly zazděny do zdi, i ty by se byly prodaly.“13), se lisovny stávaly obydlím zbídačených 9) Týž, Do třetího a čtvrtého pokolení. II. díl, Praha 1963, s. 86. �� ) VRBAS, Jakub: Ždánsko. Ždánice 2002, s. 105. �� ) FROLEC, Václav: Jihomoravské vinohradnictví. Brno 1984, s. 51–56. �� ) MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra: Vinohradnické stavby na Moravě. Brno 2004, s. 124. �� ) HERBEN, Jan: Do třetího a čtvrtého pokolení. II. díl, 1963, s. 86.

rodin. Nezbytným vybavením byla zamřížovaná okna a důkladné zámky, protože docházelo ke krádežím.14 Častým stavebním prvkem bylo žudro. Staré lisovny měly většinou čtyřokapovou střechu, která byla na jedné straně členěna vikýřem, jímž se dávalo na půdu seno a pícniny. Dvouokapové střechy, které dnes převažují, se ujaly až při zavádění tvrdé krytiny. Tehdy také vznikl u vinohradnických staveb štít, který byl zhotoven z prken či zdiva.15 Dnes je na hanáckém Slovácku památkově chráněno osm objektů „mohutného“ patrového typu (3 v Čejkovicích, 2 v Kobylí, 2 ve Velkých Pavlovicích a 1 v Němčičkách).16 Naštěstí to nejsou zároveň poslední dochovaní reprezentanti „klasické éry“ sklepního stavitelství. Jejich architektonická podoba dotvrzuje základní pravidlo lidového stavitelství, že i když se vycházelo ze stejných tradičně závazných norem, vyznačují se tyto stavby značnou variabilitou. Objevíme zde lisovny se vstupními arkádami, s žudry s rovnými i se segmentovými stříškami, se symetrickými i asymetrickými vstupy. Z poměrně střídmé plastické výzdoby najdeme výklenky se soškami svatých. K výjimečným zjevům patří např. reliéf hroznu na lisovně čp. 115 z roku 1817 ve Velkých Pavlovicích. Ve stejné lokalitě najdeme nad žudrem lisovny čp. 154, která pochází pravděpodobně ze 17. století, kříž, jehož nápis oznamuje rok skonu (nečitelný 17..) a jméno nebožtíka (Iones Pvtrlae). Jde tedy zřejmě o přenesený náhrobek. Zdobně působí i rámové dveře, vyplněné vertikálně, horizontálně nebo šikmo kladenými prkny, stejně jako jejich zpevnění kovanými silnými hřebíky s širokou polokulovitou hlavičkou. NÁZEDNÍ MALBA V roce 1591 se objevuje charakteristika zdejšího regionu od Itala Giovanniho Botera o domech z hlíny a ze dřeva, které jsou natřené na bílo a „všechny leží v údolí, aby byly chráněny před větrem.“17 �� ) Augusta Šebestová v Kronice obce Kobylí (s. 155) uvádí: „V prosinci a lednu 1904/1905 ukázalo se tu tolik pokusů o krádež domů, sklepů a na sýpky lisoven, že museli býti hlídky… V málo domech klidně spali… Kradli asi ti, když statek propili a hlad trpěli… kradli, aby si na mase a víně pochutnali… Poctivost je vůbec velice vzácným jevem.“ �� ) MATUSZKOVÁ, Jitka, KOVÁŘŮ, Věra: c. d. s. 27. �� ) http://pamatky.kr-jihomoravsky.cz/Pamatky.aspx �� ) BOTERO, Giovanni: Delle relationi univerzali. Ferrara 1595.

101

O tom, jak vypadaly nejstarší ornamenty, máme jen přibližnou představu. Původní nástěnná malba souvisí tak jako vše v lidové kultuře s věroučným náboženským systém, který byl jejím klíčovým prvkem. Z vnějšího světa přicházela do lidského obydlí úzkost a temné síly a dům bylo nutno metafyzicky zabezpečit. Protože dům vypadal jakoby vyrostl z též hmoty jako všechna okolní hliněná krajina, bylo žádoucí, aby se vymezil proti ostatním jsoucím věcem. To zajišťovala kompaktní, abstraktně čistá barva, tedy bílé líčení či monotónní barvení, jímž se docilovalo duchovního zabstraktnění a zvěcnění. Dům zde vystupoval jako svébytný předmět, jako absolutní hodnota. Šlo o metafyzické zabezpečení obytné části domu, nikoliv jeho hospodářská části. Někdy se tato obrana omezila jen na pruhy kolem dveří a oken, kudy nečisté přírodní síly měly do jeho příbytku nejsnazší přístup. Takový smysl a funkci měly i elementární geometrické ornamenty a znamení (skvrny)… 18 Zeď neměla podnož, ani jinak naznačenou podrovnávku, neměla ani římsu a jiné vertikální členění. Ke změně došlo pravděpodobně až v 18. století, kdy se na barokních průčelí objevuje vertikální členění, lizény a podélné mělké rámování. V té době také nad původními věrskými a obřadními pohnutkami nabyly převahy estetické zřetele, které v období vrcholného rozkvětu převážily nad všemi ostatnímu funkcemi. Na venkovských domech se začalo oddělovat rámování oken od ostatní plochy průčelí, barevně se odlišila podnož, průčelí se začalo rozpadat na rámy a výplně a „malérečky“ přenášely do omítky na průčelí domu výšivkové ornamenty, které nic nevyjadřovaly, jen „zdobily“ a které tu byly pouze proto, že byla náhodou k dispozici volná plocha.19 Kromě bílé barvy fasády nebyla na hanáckém Slovácku neobvyklá i barva červená a žlutá (Svobodová), sienová (hnědá), zelená, popelavá… A. Šebestová uvádí i nátěry modrou skalicí.20 Líčilo se dvakrát do roka – na jaře – k Velikonocím a k hodům, kdy se bílily i chlévy. Před vlastním líčením se stěny „vyspravovaly“, a to tak, že se umazovaly blátem smíchaným s ječmennými plevami. Tyto procedury byly výhradně výsadou žen. �� ) MENZEL, Václav: Lidová architektura v Československu. Praha 1980, s. 75–76. 19) MENCL, V.: Lidová architektura v Československu, Praha 1980, s. 75–76. 20) ŠEBESTOVÁ, Augusta: Lidské dokumenty. Brumovice, s. 209–210.

Z barev podrovnávek se nejčastěji uvádí modrá, k dalším variantám patřila barva zelená, černá, žlutá, červená. Ke konci 19. století v souvislosti s opouštěním pestré názední malby se uvádí, že podrovnávka nad horním okrajem se zdůrazňovala červenou linkou a i ostění dveří se podrovnávalo červeně. Fasádu lemoval pruh cihel, kladených v řádku na zemi, které se barvívaly červeně. Nejstarší zdroj názedních barev představovaly přírodní okry a pestře zbarvené jílovce (jíly). Ve druhé polovině 19. století se pak prosadily průmyslově vyráběné barvy.21 Komponovaná nástěnná ornamentální malba byla zpočátku údajně dvoubarevná, poté vícebarevná. Malba se aplikovala kolem oken, žudra, dveří, výklenku na sošku, kolem čísla22 a nad podrovnávku. Jakub Vrbas uvádí, že k malůvkám se užívala barva červená, modrá, zelená a žlutá. Stejně jako u výšivky se i při malbě kombinovaly obrazce geometrické s vegetabilními i zoomorfními (ptáčci). Malbu netvořily jen ornamentální pásy, ale i girlandovité oblouky. Typické byly i ornamenty komponované do „nekonečné“ vlnovky. Jako v případě výšivek byly tvůrkyněmi maleb ženy obdařené talentem, jejichž činnost byla postavena na komerční základ, což dokládá Jakub Vrbas, tvrzením: „Maminka nebyla lidovou malířkou, ale dávala provádět malbu na domě najaté ženě.“23 V interiéru domu se výtvarný projev soustředil na otevřené ohniště v černé kuchyni. Ohnišťová stěna se mazala zředěnou hlínou a prsty se vytvářel ornament (především vlnovky) stíráním čerstvého nánosu, čímž se odkrýval sazovitě černý podklad. Malování ohnišť bylo nebarevné, malba dalších prostor (např. podstropními pásy) byla barevná. Vzory se nanášely namáčením prstů či štětky ve vápenné kaši) a užitím tiskátek (např. z brambor a řepy)… Poslední fázi představovaly šablony, které se přetíraly štětcem. Stejně jako v případě fasády se postupovalo od geometrie k rostlinné ornamentice… Vrchol ornamentální malby spadá do období před rokem 1848, pak docházelo stále více k jejímu opouštění, což bylo v analogii s barevnou výšivkou, 21) VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, s. 491–492. 22) Číslo domu se malovalo černou barvou, která vznikla rozmícháním sazí v mléce a vodě. Do tohoto roztoku byla přimíchána směs mouky a kořalky. �� ) VRBAS, Jakub: Pohledy do minulosti Klobouk. Klobouky u Brna, s. 99–100.

102

která byla završena v téže době. Jan Herben v roce 1883 srovnává tehdejší situaci na hanáckém Slovácku s Podlužím: „Příchozímu do dědin podlužských, jmenovitě do Týnce, Kostic a Lanžhota, již zdaleka bije v oči pestré malování, jímž stěny venkovní ozdobeny jsou. Na některých domech kde jaké okénko, třebas okénko jen od komory, opleteno jest pestrým věncem malovaných květin v barvách nejživějších, z něhož sem tam vyskakuje nějaké ptáče nebo jiné zvíře. Tohoto malování hanácké dědiny nemívají ani polovici, a domy nové, pansky stavěné, vůbec ho pomíjejí… Slováci nedovedou si snad ani purk (císařský hrad ve Vídni) představiti bez malování. Dle těchto svých názorů pomalují také v kostele kde co možná, i škola bez obrovnávky zdá se jim býti odrabaná jak palírňa, o přeplněných, až křiklavých božích mukách ani nemluvě.“24 Vrbas uvádí, že k upuštění od malby docházelo kvůli nedostatku maléreček a kvůli oblibě lešení z vinné révy před domy, přes něž malbu bylo sotva vidět. Koncem 19. století uvádí Augusta Šebestová, že „na Žižkově ženský ešče malujú, ale enom kerá má dobrú hlavu.“25 Nejdéle se malování udrželo v Krumvíři, kde se poměrně dlouho držela tradičních forem, a v Brumovicích, kde ještě v 50. letech 20. století zdobila svůj dům malérečka Františka Jakubčíková, ovšem už pod silným vlivem svérázu. TRADIČNÍ VÝŠIVKA Protože malérečky přenášely do omítky na průčelí výšivkový ornament a ikonografických dokladů je méně než poskrovnu, musíme názední malbu rekonstruovat podle základních principů, jimiž se řídila zdejší výšivka. Dnes vlastně úplně neznámá tradiční barevná výšivka na hanáckém Slovácku má vzdor tomu, že je k vidění jen v muzeích, na Moravě klíčové postavení, protože na rozdíl od výšivek ostatních regionů se její doklady zachovaly od doby jejího vymezení z indiferentní „středoevropské“ podoby, k němuž došlo v 18. století, až po její již zmiňovaný zánik v 70 – 80. letech 19. století.26 �� ) HERBEN, Jan: Moravské obrázky (Z potulek po dědinách 1883). S. 68–69. �� ) ŠEBESTOVÁ, Augusta: Lidské dokumenty. Brumovice, s. 209–210. �� ) Doklady tradiční výšivky se zachránily především díky muzeu v Kloboukách u Brna (založeno 1907), které je dnes nejstarším muzeem Břeclavska.

Výšivka vycházela z několika zdrojů, přičemž klíčovým byl vliv renesanční výšivky, která se pomocí tištěných vzorníků (viz Johann Sibmacher, Norimberk 1597) dostala do cechovních organizací, přes něž se vzory dostaly do lidového prostředí. V něm ale tyto předlohy nebyly přijímány beze změny, ale došlo k osobitému regionálnímu přepracování. Lidový výtvarný projev byl plošný, oproštěný od efektů, modelování, stínování. Akcent se naopak kladl na tvar, zdůraznění linií a barev. K základním kompozičním prvkům patřila nekonečná vlnovka (doplňovaná květinami, listy, spirálami-úponami) a rohová kytice. Základní motivy pak představovala růže-rozeta (jednoduchá, stolistá, později poupě a šípek), tulipán,27 karafiát-hřebíček, granátové jablko a srdce. Tuto škálu doplňovaly věnečky, koše, vázy, stuhy, palmety, korunky, písmena, číslice, christogramy… Z renesance vychází i vyžití zoomorfních motivů, k nimž na hanáckém Slovácku patřil především páv, pelikán, kohout a jelen.28 Zatímco ve výšivce na bílém plátně se užívalo jen pěti barev (červená, černá, modrá, žlutážlutooranžová-žlutozlatá, hnědá), výšivka na kůži a suknu byla mnohobarevná. Výšivka byla stylizovaná, na jednom kusu mohlo být užito geometrické i vegetabilní ornamentiky, plochého i křížkového stehu. Drobné motivy se vepisovaly do větších (např. do srdce, do věnečku apod.). Pro kyticové kompozice bylo typické zavíjení a protínání stonků – takto vymezené plochy byly využity k šachování, tečkování či čárkování.29 VÝTVARNÉ PROJEVY VE 20. STOLETÍ Od počátku 20. století začaly původní tradiční ornamentiku nahrazovat dva trendy té doby: a to „národní ornament“ neboli svéráz, jehož první vlna nastala po Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895, a naturalismus. Národní dekorativismus vděčí za svůj vznik badatelům, kteří na počátku 20. století vlastenecky dokumentovali lidovou kulturu a společně s výtvarníky se snažili o její nové začlenění do života 27) Např. tulipán se mohl stát součástí evropských zahrad teprve v 17. století, ale jako vzácná šlechtěná květina zajisté nezdobil venkovské záhony. KŘÍŽOVÁ, Alena: Výuka kreslení lidového ornamentu (podle časopisu Náš směr). In: Národopisná revue, 1/2005, ročník XV., s. 15–22. �� ) SVOBODOVÁ, Vlasta: O lidových výšivkách na brněnském Kloboucku. In: Český lid, roč. 44, 1957, s. 258–264. �� ) LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Kloboucká zamyšlení. Mikulov 1971, s. 9–-15.

103

společnosti. Výšivka a ornament patřili k prvním „obětem“ jejich snah. Jednotlivé motivy byly sbírány a sestavovány do vzorníků, které následně používali učitelé obecných, měšťanských i uměleckoprůmyslových škol při výuce kreslení.30 Svérázové hnutí je nerozlučně spojeno se jménem Renáty Tyršové, která se v roce 1907 stala inspektorkou státních ženských průmyslových škol a horlivě pečovala o vhodnou aplikaci lidového vyšívání při ručních pracích.31 Josef Klvaňa sice upozorňoval, že neexistuje jednotný ornament, ale stanovené předlohy, které školy oficiálně dostávaly, nijak nezohledňovaly regionální zvláštnosti. K prvním aplikacím národního stylu patřila ornamentální malba na užitkových a dekorativních nádobách (viz produkce kloboucké „tetičky Pilátky“ na počátku 20. století). Obětí se stala i tradiční ornamentální malba žlutým pískem (sypaný ornament): místo původně velmi jednoduchého dekoru, který tvořily závitnice, kolečka, obloučky, tečky i jiné jednoduché prvky a jejich kombinace, se objevily květy, srdéčka, poupátka, jablíčka apod. Zatímco sypaný ornament se udržel jen v první polovině 20. století, malba na keramiku se praktikovala mnohem déle a nabalovala na sebe další „invence“ v podobě malby na umělohmotné nádoby, imitace míšeňských cibulových vzorů, inspirace z časopisů a veřejných médií. Druhou aktuální výukovou metodou se už před I. světovou válkou stalo i „kreslení podle přírody“, které mělo v době vyznívající secese přispět k návratu vegetabilní ornamentiky k realitě. Tzv. naturalismus se pak na hanáckém Slovácku uplatnil především ve výšivce, která se vyznačovala polopatickou věrností předloze, plastičností a lomenými barvami a byla tedy v ostrém kontrastu s původní stylizovanou, plochou a lineární výšivkou. V období tzv. třetí vlny svérázu – za II. světové války – se pod vlivem Podluží dostaly na hanácké Slovácko malované stuhy a později se prosadily další malované prvky jako náhrada za výšivku (malované zástěry, kapesníky). Dekorem těchto krojových součástí se stal opět naturalismus. Svéráz s naturalismem prokázaly tuhou životnost a už více než 100 let jsou součástí výtvarného projevu na hanáckém Slovácku. Nepatřičný ornament se dostal i na lisovny, jejichž �� ) ŠIMŠA, Martin: Ornament v lidové kultuře, s. 20. In: Ornament Strážnicka, Mikroregion Strážnicko 2005. �� ) LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Moravská lidová výšivka. Brno 1986, s. 219.

původní zdobnost se omezovala na bílení vápnem a malování podrovnávky. Významným inspiračním popudem se stalo období II. světové války s pocitem bezprostředního národního ohrožení. Nezůstalo ani u tradiční role žen, ale novými tvůrci nových maleb (tentokrát přes mustry) se stali muži. Další vlna „rozkvětu“ souvisela se socializací vesnic. Se zlepšením materiální úrovně na konci 50. let 20. století došlo na vesnici ke zvýšené stavební aktivitě, v níž se uplatnila touha po moderních vymoženostech a došlo k rapidnímu odklonu od tradičních forem. Omezením soukromé zemědělské činnosti na záhumenkové hospodaření ztratila výrobní část usedlosti své opodstatnění a adaptovala se na jiné účely. Nejzávažnější zásahy představovaly nástavby nad stávající lisovny, určené k reprezentaci, rekreaci a posezení. Novou tradicí se stal přesun společenského života z domu do vinného sklepa a do kulturního domu… Modernizace nejvíce zasáhla do interiérů, jejichž výzdoba tvořila prapodivnou kombinaci módních výdobytků s domněle tradičními artefakty. V nadstavbách se objevily stoly, lavice, židle, police zdobené ornamentální řezbou nebo malbou, nástěnné figurální malby, dekorační předměty, diplomy za ocenění vína…; téměř běžný se stal kontrapunkt uměleckého předmětu a výtvarného kýče. Zatímco obytné domy výrazně odrážely snahu vyrovnat se městu, na vinných sklepech se projevovala tendence se od něho odlišit. Dekorace na fasádách se stala účelem a ornament ke zdůraznění „lidovosti“ našel využití nejen u vinných sklepů, ale restaurací, společenských místností, kulturních domů a drobných sakrálních staveb. Uplatnilo se i psaní lidových pořekadel (většinou švabachovým písmem), „lidový“ dekor na břízolitových omítkách či figurální motivy (většinou krojované dvojice)… K dalším zdobným prvkům patřilo budování pseudožuder, tzv. bruselský styl (mřížoví oken) či obkládání kameny… V 70. letech 20. století uspořádal Ústav pro evropskou etnologii terénní výzkum v obci Brumovice, což byla odpověď na dílo spisovatele Jana Herbena, který v roli národopisce popisoval svou rodnou obec o 100 let dříve. Prof. R. Jeřábek, zabývající se lidovým výtvarným uměním, došel k těmto závěrům: „Vesnice se ocitla na rozhraní: opustila staletou autochtonní výtvarnou tradici a zatím nepřijala přiměřenou náhradu… Výtvarná aktivita obyvatel Brumovic nemá nic společného

104

s tradičním lidovým uměním a postrádá (až na výjimky) jakékoliv znaky regionální nebo lokální lidové kultury… Jde totiž o přirozený důsledek civilizačního procesu, který neúprosně likviduje neadekvátní životní formy, jež se staví do cesty progresivnímu rozvoji hospodářství a života. A k těmto formám náleží též velká, ba převážná část tradiční lidové kultury, jejíž někdejší existence byla spjata s jinými, vývojově odlišnými pracovními a výrobními postupy a se zcela odlišným způsobem života.“32

záchovné jednání a respekt k autentické tradici a kulturní svébytnosti zde nezbývá mnoho místa…

EPILOG Dnes – více než po 30 letech – můžeme konstatovat, že ani éra postkomunismu nepřinesla kýženého ducha pokory ke svěřeným statkům duchovním i hmotným a nepřispěla k posílení lásky člověka k lokalitě, v níž se narodil či žije. Příznakem úpadku současné civilizace je, že ztratila duchovní zakotvenost a na dílo přírody a předků se dívá jen jako na možný zdroj zisku. Ztráta vztahu k nekonečnu a věčnosti, která byla pro naše předky určující, vede k tomu, že krátkodobý zisk má převahu nad dlouhodobým. Není důležité to, co přijde za 100 let. Negativní jevy, o nichž už v souvislosti se sklepním stavbami byla řeč, se „obohatily“ o další prvky, k nimž patří mj. užívání umělohmotných materiálů (např. okna), agresivní barevnost či nepravoúhlé výplně otvorů… Objevily se nové jevy jako zážitková turistika, svérázně využívané programy rozvoje venkova apod., které ještě zmnožily hodnotový chaos, v němž se nerozezná pověstné zrno od plev… Cestovní ruch má závažné kulturní i ekonomické důsledky. Stará zástavba se adaptuje na nové poměry a rozšiřuje se o ubytovací kapacity. Turistům se nabízejí lehce stravitelné a neautentické požitky33 ve formě pseudolidovosti, pseudozbožnosti (zde hlavní roli obdržel nebohý sv. Urban) či bizarnosti (viz projekt „opilých sklepů“ ve Velkých Pavlovicích). Nutno připustit, že tyto jevy mohou souviset i s relativizací hodnot, s celkovým změlčením duchovního života západní civilizace. Pro sebe�� ) JEŘÁBEK, Richard: Lidová estetika a výtvarná aktivita. In: Jeřábek, R. a kol.: Proměny jihomoravské vesnice (Národopisné studie z Brumovic), Brno 1981, s. 107, 113–117. �� ) KULKA, Tomáš: Umění a kýč. Praha 2000, s. 150.

Mgr. Soňa Nezhodová, Ph.D.

1. Náves v Kloboukách u Brna před polovinou 19. století. Domy pod dochem mají ornamentální malbu kolem oken a dveří (foto: NPÚ, pracoviště Brno, Zámek Lednice)

2. Náves v Žarošicích na počátku 20. století. Silnice je hluboko pod úrovní domů a je lemována sklepy, situovanými před domy (foto: Muzeum obce Žarošice)

3. Fasáda s ornamentální malbou, vycházející z výtvarné tradice regionu hanáckého Slovácka. Klobouky u Brna (foto: Městské muzeum Klobouky u Brna)

105

SLOVÁCKÝ ORNAMENT

4. Památkově chráněná patrová lisovna v intravilánu Velkých Pavlovic (foto: http://www.vinozvelkychpavlovic.cz/ aktuality/196)

Obvykle začínám své úvahy starými Řeky a Římany, ale v případě popisu ornamentu musíme zabrousit mnohem dál do minulosti. První dochované ornamenty se totiž objevují již na keramice z neolitu – mladší doby kamenné, což u nás dokládají archeologické nálezy z období zhruba 5000 let před Kristem. Slovo „ornament“ pochází z latinského ornare, což znamená „zdobit“, a to má snad zase původ ve slově „ordo = řád“. Původní smysl ornamentu tedy zřejmě nebyl jen předměty zdobit, ale měl možná hlubší, rituální a především magický význam. Jak si možná ještě pamatujeme ze školy, vyskytovala se u nás podle typu ornamentů na keramice různá vývojová údobí, kdy byly hliněné hrnce nejprve zdobeny jednoduchými geometrickými prvky, které postupně přecházely do složitějších motivů (lid s kulturou lineární, vypíchané, volutové a šňůrové keramiky) a začalo se používat i barev. Je velmi zajímavé, že v době konce doby kamenné a začátku doby měděné (kolem r. 4500 před Kristem) se u nás objevila specifická kultura s moravskou malovanou keramikou, nazvaná podle charakteristické výzdoby nádob malováním. První ji rozpoznal v roce 1888 archeolog Jaroslav Palliardi na sídlišti Znojmo-Novosady. Byla rozšířena hlavně na Moravě, ale i v Rakousku,

5. Nadstavený sklep upravený v pseudolidovém stylu. Bořetice-lokalita Kraví hora (foto: MMG Hustopeče)

Ukázky archeologických nálezů z údobí lidu kultury moravské malované keramiky; zdroj: wikipedie.

106

Slezsku a Čechách. K výzdobě povrchu keramiky se používala hlavně červená a žlutá barva, aplikována na povrch po výpalu. Objevuje se také černá a bílá barva. Barviva měla minerální původ (např. železná ruda, saze, vápenec). S rozvojem výroby textilu se začínají objevovat ornamenty na starověkém oděvu, (což ovšem na rozdíl od keramiky nelze archeologicky doložit), dále na nástěnných malbách a obrazech, na nábytku a dalších předmětech denní potřeby. To již všichni známe (alespoň z obrázků) ze starého Egypta, Řecka, Říma a nakonec i od nás. Tak v podstatě ornament provází lidstvo posledních 8000 let. Lidový ornament u nás se objevuje také nejprve na textilu jako výšivka a krajka na šátcích, ubrusech apod., a především na krojích. Nás teď bude ale zajímat zejména použití ornamentů k výzdobě lidových stavení. Tento zvyk je dodnes hodně rozšířený především na Slovácku, hlavně na Podluží (jihovýchodní Morava od Břeclavi k Hodonínu) a Dolňácku (od Napajedel po Hodonín – dělí se dále na Uherskohradišťsko, Uherskobrodsko, Strážnicko a Kyjovsko). Než jsem se do této problematiky pustil, netušil jsem, jak zapeklitý je to problém. Na jedné straně vědci uvádějí, že obydlí se již od dob pohanských opatřovala různými znaky a obrazci, zejména kolem vchodů a oken, aby se zabránilo přístupu „zlé moci”. Tyto symboly se pak postupně nahrazovaly lidovými ornamenty, kdy se na stavby – církevní, obytné i hospodářské, přenášely motivy z tradičních lidových krojů. Vývoj těchto nástěnných maleb směřoval od jednoduchého tečkování, kroužkování a čárování – často jen pomocí prstů, až k potiskování ornamentálními motivy, vykrojenými z brambor nebo řepy; používaly se i jednoduché šablony vystřižené z tuhého papíru. Na druhé straně ovšem etnografové tvrdí, že lidový ornament u nás nemá žádnou skutečnou tradici, a že vznikl teprve před zhruba sto lety jako výsledek úsilí romantických národovců z měst, především z Prahy. Ti na svých cestách na venkov, zvláště na Moravu, objevovali a obdivovali zdejší lidové motivy a zaváděli je pak všude. Vzniklo tak jakési hnutí, nazývané „Svéráz” (podle výstavy s tímto názvem v pražském Obecním domě v roce 1915), kdy potřeba veřejně se přihlásit k dědictví předešlých generací a manifestovat příslušnost k národu se projevovala například oblékáním „národních krojů”, respektive toho, co mohlo být za národní kroje v městském prostředí považováno.

Mimo jiné také vznikaly vzorníky lidových ornamentů, které se pak zaváděly do škol ve formě omalovánek pro výuku v hodinách kreslení. Jejich vadou ovšem bylo, že vzor zavedený ve školních osnovách byl jednotný pro celou republiku, takže děti od Šumavy k Tatrám se učily malovat ten stejný ornament. Sám si pamatuji, že na základní škole v 50. letech jsem také v kreslení maloval něco jako obecný lidový ornament. Z tohoto hlediska tedy považují někteří vědci lidový ornament za umělý výtvor, který nesouvisí s lidovými tradicemi, a neváhají ho označovat přímo za kýč. Často přitom citují světoznámého architekta Adolfa Loose (1870–1933), který ve svém článku z r. 1908 s názvem „Ornament je zločin”, ornament úplně zavrhl, považoval jej za něco nepřípustného a pokleslého. Byla to ovšem přirozená reakce tohoto představitele moderní funkcionalistické architektury na přebujelost secese, která se v ornamentálních motivech přímo vyžívala. Jinak bych si ale dovolil vědcům trochu oponovat. Není totiž pravda, že lidový ornament je záležitost uměle vytvořená za posledních sto let. Encyklopedie Lidová architektura uvádí, že nejpozději od počátku 19. století se na Slovácku na bílých pásech kolem oken, dveří, na žudrech, kolem čísla domu a pod domovými římsami objevují lidové ornamenty. Nejstarší známá zpráva dokládající nástěnnou malbu na Podluží, byla zachycenou ve 20. letech 19. století (Matěj Josef Sychra „O Podlužácích na Moravě”, 1825). Dalšími dochovanými ukázkami barevného ornamentu jsou skici Josefa Mánesa z roku 1854, které pořídil za svého pobytu v Břeclavi. Z těchto dokladů je patrné, že již nejméně před 200 lety existovala alespoň v části Slovácka barevně i tvarově rozvinutá a kompozičně propracovaná barevná ornamentální malba zdobící interiéry i venkovní průčelí domů. Dalším důkazem, že lidový ornament žije a má pevné místo v lidové kultuře jednotlivých regionů, je skutečnost, že konkrétně na Slovácku se nepoužívá žádný jednotný umělý vzor. Mezi jednotlivými

107

Skica ornamentů ze Staré Břeclavi. J. Mánes 1854 (z publikace Dílo Josefa Mánesa, F. Žákavec, 1923)

Pro porovnání různých typů slováckých ornamentů uvádím i jeho podobu ze Strážnicka.

Obraz malovaného žudra ze Staré Břeclavi. J. Mánes 1854 (z publikace Lidová kultura na Moravě, J. Jančář a kol., 2000).

Typický ornament ze Strážnice

oblastmi a mnohdy i obcemi jsou patrné rozdíly. To potvrzuje, že ornament je opravdu inspirován místními kroji, jejichž jedinečnost a tradiční lidový charakter stejní vědci naopak uznávají a oslavují. Touto problematikou se velmi podrobně zabývá i webová stránka http://www.dolnacko.cz/, kde Mgr. Vladimír Šácha v článku na pokračování „Ornament není zločin” v kapitole „Čím větší gazda, tím větší ornament” doslova píše: „Ornament začal záhy plnit také reprezentativní funkci. Na náročnou propracovanou barevnou malbu si již netroufla každá hospodyně. Proto se ty výtvarně nadanější začaly profilovat jako malérečky specialistky. Pořídit si ornament od malérečky však nebylo zadarmo, a tak se bohaté malby stávaly výsadou majetnějších sedláků. Vzájemným působením poptávky, kolektivního vkusu a invencí jednotlivých maléreček začaly již koncem 19. století vznikat v jednotlivých regionech Slovácka odlišné styly maleb. Navíc v každém regionu probíhal vývoj ornamentiky jiným tempem, proto se nám třeba na Horňácku zachovaly až do současnosti pozůstatky starších technik a maleb, které například na Podluží již nenajdeme“. Uvádí k tomu jako příklad i srovnání dvou zcela odlišných typů ornamentu z Horňácka a Podluží:

Srovnání ornamentu z Horňácka (Louka) a Podluží (Lanžhot); zdroj: http://www.dolnacko.cz, foto: V. Šácha

Strážnice, kde se nejčastěji pohybuji a budu se proto této oblasti dále věnovat podrobněji, je jednak prakticky středem Slovácka a hlavně její ornament je nejznámější, protože se s ním měly možnost setkat statisíce, ne-li miliony lidí především díky Strážnickým slavnostem. Nejstarší ukázku nástěnného ornamentu zde najdeme na fotografii z konce 19. století, na které je zachycen malovaný pás ornamentu pod stropem zámecké kaple. Na jeho malbě se ovšem podílely malérečky z Mokrého Háje, takže nejde o typický strážnický ornament. Již ve 20. letech minulého století ve Strážnici vzniklo první výrobní družstvo sdružující malérečky a vyšívačky za účelem produkce dekorativních a upomínkových předmětů. Po jeho vzoru se šířila podobně organizovaná malba do dalších částí Slovácka a v období II. světové války byla v Hroznové Lhotě založena dokonce Škola lidového umění. V této době se ornament přesunul z lidové architektury i na některé veřejné budovy (nádraží, městské a obecní úřady). Impuls k vytvoření strážnického družstva pocházel od malérečky Anny Dudíkové, která se inspirovala keramickou dílnou v Modre u Bratislavy. K hlavním iniciátorům patřila také zdejší učitelka Božena Hrejsová a ředitel měšťanské školy Václav Jícha. Z družstva vyšla řada významných lidových maléreček. Patřily mezi ně například Ludmila Adámková, Alžběta Gajdová, Marie Rajská, Kateřina Sochorová a další. Na výstavě ve strážnickém městském muzeu v r. 2009, věnované slováckému ornamentu, se sešly ukázky ornamentů od čtrnácti autorek! Byly to nejrůznější keramické i dřevěné talířky, truhličky, kazety, džbánky, mísy a dokonce i školní pouzdra a kolébky. Nejstarší ukázka ornamentu pocházela z roku 1910, ale zastoupeny byly také práce současných autorek

108

Marie Holubíkové, Anny Pechové a její žačky Elišky Lagové. Ve Strážnici se maluje ornament na bílý podklad. Základním motivem kompozice bývá srdce nebo váza. Z ní se ornament souměrně do stran větví. Na první pohled to vypadá, že motivy napravo od středu jsou stejné jako motivy levé. Při podrobnějším pohledu však odhalíme množství drobných odlišností. Oblíbenými motivy jsou růže, tulipány, pupence, trojlístky, karafiáty, jablúčka a vinné hrozny. Ze zvířecí říše pak je nejtypičtějším motivem zdejšího ornamentu kohout. V barevné škále rozeznáme vyvážený poměr červené a modré barvy a velký podíl žluté. Níže uvádím několik ukázek strážnického ornamentu na veřejných i soukromých objektech, jak jsem ho během poslední doby zachytil. Jedná se jak o starší objekty, na kterých se původní ornament občas obnovuje, tak i zcela nové malby z posledních let.

Nedávno vytvořila novou úpravu strážnického nádraží paní Holubíková. První použití strážnického ornamentu na výzdobu tohoto nádraží se datuje již roku 1951.

Kaplička u Veselské brány K nejnovějším dílům malérečky Marie Holubíkové patří kaplička u trati na výjezdu do Vnorov.

Dům Vavříkových ve Starém Městě

V době nedávno minulé ornamentů ve Strážnici spíše ubývalo. Nehodily se jaksi na nově postavené rodinné vilky, omítnuté břízolitem, o panelácích ani nemluvě. Vydržely tak jen na chátrajících starých staveních většinou z kotovic a s hliněnou omítkou, olíčenou vápnem. Teprve v poslední době se zdá, že stále přibývá lidí, kteří neznají odmítavé stanovisko odborníků k ornamentu nebo ho ignorují. Ornamenty na domech se jim prostě líbí, považují je typickou součást slováckých obcí a domů a pramálo se zajímají o to, jestli ornamenty vyjadřují staletou lidovou tradici nebo jsou umělým produktem posledních sto let. 109

Podobný názor zastávám i já. Je pravda, že taky cítím spíš jako kýč přemíru univerzálních ,,svérázných” malůvek na předmětech denní potřeby, které jsou ovšem k nepotřebě – dřevěné talíře, z nichž se nedá jíst, plastové hrnečky, z nichž se nesmí pít, vázičky, které propouštějí vodu apod. Na druhé straně bych ale nikomu nevyčítal, když si podobné předměty koupí jako upomínku na návštěvu třeba zajímavého kraje. Nakonec nikdo z nás si jako suvenýr z dovolené v Řecku nemůže přivézt originální sochu Venuše nebo amforu, protože by ho zavřeli. Tak jsme vlastně odkázáni nakupovat jako suvenýry pouze imitace a atrapy originálních uměleckých děl. Nakonec ale i suvenýr v podobě malovaného džbánku, zhotovený z tradičního materiálu původním postupem výroby, bývá dnes už i malým originálním uměleckým dílem, i když se do něj nedá nalít víno. Vlastně jsem sám i k výrobě podobných napodobenin také přispěl, když jsem naši maminku přiměl k vymalování ornamentů na starou rodinnou kolébku. Děti jsme v ní sice nikdy nekolébali, ale sloužila (a vlastně stále slouží) jako vzpomínka na babičku a na staré dobré časy ve Strážnici.

Tak nevím, jestli mám být hrdý na to, že se mi lidový ornament líbí nebo se mám za to stydět. Nechť si na to každý udělá svůj názor, ale podle mě se lidová tradice stále vyvíjí a to, co bylo před lety považováno za nepůvodní a umělé, může dnes znamenat začátek tradice nové, kdy je určitý ornament považován za charakteristický pro danou lokalitu a místní obyvatelé rozeznávají, který ornament je „jejich” a „cizí” vzor by na svůj dům nepoužili. RNDr. Rostislav Nebola

OHLÉDNUTÍ SE NEJEN ZA KRASLICEMI

Celý svůj život jsem se zasazovala o udržení lidových tradic – „résovala“ jsem velikonoční kraslice (vyškrabováním), šila jsem, zdobila a vyšívala lidové kroje, obnovila jsem již zašlou tradici perníkového svatebního koláče, téměř sto let zapomenutou „óvodnicu“ (obřadní nevěstinská plachetka pro vícero svátečních příležitostí), sestavovala jsem pro národopisné kroužky pásma lidových tanců a obyčejů, úzce spolupracovala s národopisnými muzei. Intenzivně jsem se zajímala o národopisné dění jak v rodných Žarošicích, tak i v sousedním Archlebově, kam jsem se přivdala. Vážím si spolupráce s takovými osobnostmi naší etnografie jako byl prof. PhDr. Václav Frolec, DrSc., PhDr. Jaroslav Orel, Milada Bimková, Olga Vlasáková, Václav Kubišta, PhDr. Eva Večerková a další. Mých zkušeností, rad a podkladů využívala muzea v Hodoníně, Kyjově, Ždánicích i v Žarošicích. Kraslice mě zajímaly od dětství – naproti našeho domu na Zápovědích žila všestranná lidová umělkyně – tetička Marie Filová. Vyšívala krásné „plachty“ do kostela na oltář, kněžské oblečení, „kuchařky“ na zeď. Známá byla i jako výtečná svatební kuchařka, především však jako znamenitá „résovačka“ kraslic. Často sedávala v žudru a já jsem tam za ní chodívala obdivovat její umění. Když se jí podařilo nějaké vajíčko propíchnout, dala mně je, abych si práci vyzkoušela sama – tak jsem vlastně začínala. Později, když jsem to už s vajíčky přece jen trochu uměla, mně jich několik nabarvila a já jsem si je „vyrésovala“ a měla jsem je pro moje šlaháče. Po mém provdání do Archlebova jsem se tam seznámila s uznávanou krojovou švadlenou,

110

vyšívačkou a i „résovačkou“ velikonočních kraslic Marií Hrdličkovou – ta mně vždy několik vajíček nabarvila se slovy: „máš k temu grif, tak résuj!“ Jak dělala barvy mně neprozradila – to bylo tenkrát tajemství každé „résovačky“, protože „résování“ bylo součástí jejich obživy. V tom roce 1948 byly v Archlebově ještě tři „résovačky“ – tetička Strmisková (pod kostelem), Anastázie Strmisková (ševcová) a Ludmila Buchlovská, která kraslicím věnovala celý život a ta mě naučila dělat barvy (líh na pálení, šelak a barva rozpustná v lihu – anilin). To už jsem byla soběstačná a ve volných chvílích v zimě jsem už sama „résovala“. Na Slováckém roku v Kyjově v roce 1971 byla jednou z doprovodných akcí i výstava kraslic z Kyjovska a Ždánicka. Její organizátoři přizvali na pomoc předního brněnského etnografa PhDr. Jaroslava Orla a já jsem měla tu čest mu při návštěvách maléreček, z nichž jsem mnohé znala, dělat doprovod. Maléreček zase tolik nebylo a ty, které to uměly, se tomu nevěnovaly a hrozilo tehdy nebezpečí, že tento druh lidového umění zanikne. Tehdy známá žádovická malérečka Františka Rupcová viděla záchranu jedině ve škole a to neskrývala ani před naší návštěvou – PhDr. Jaroslav Orel se po zralé úvaze obrátil na Ústřední dům pionýrů a mládeže v Praze, coby vydavatele tehdejších Pionýrských novin, kde vedla oddělení výtvarné výchovy Květa Holečková. No a na jejich popud začali mladí čtenáři vyhledávat ve svém okolí malérečky a díky školám se zjistilo mnohé – kde tradice pokračuje, kde zanikla, kde je ochota s tím začít znovu a mladým zájemcům vše ukázat a naučit je to. Na školách vznikaly kroužky, kam pamětníci a znalci tohoto kumštu docházeli a předávali ho dál, byla vyhlášena celostátní soutěž o nejkrásnější kraslici, během následných deseti let došlo k řadě soutěžních výstav – všech jsme se účastnili a nikdy nám nebyla vyřazena jediná kraslice. Archlebovská škola i zdejší (tehdy) děti mají řadu ocenění a diplomů. Vždy jsem prožívala chvíle obrovské radosti a uspokojení, že moje práce s dětmi nebyla marná. Té desáté soutěže ve Veselí nad Moravou se zúčastnilo 246 mladých s 1 576 kraslicemi – slova malérečky Rupcové došla naplnění. Já sama jsem vedla kroužek „résování“ na archlebovské škole od roku 1971 až do roku 1990 – chodily tam i děti z Věteřova, Dražůvek i ze Ždánic a některé chodí ke mně domů dodnes. Vedla jsem děti k „résování“ starých vzorů, které jsem se naučila

od tetiček Filové a Hrdličkové. Často vzpomínám i na paní učitelku Annu Gabrielovou (rozenou Střeštíkovou z Násedlovic) – ta už na obecné škole nás učila kreslit ornamenty našeho regionu, dodnes si je pamatuji a při „résování“ používám. Jsou jinak stylizované než-li kyjovské, ale jsou pěkné. Po zániku Ústředí lidové umělecké výroby a „Zádruhy“, které soustřeďovaly malérečky, byla v roce 1995 Miloslavem Kubištou z Libotenic založen spolek Asociace malířů a malířek kraslic České republiky – je to nezisková organizace dnes čítající zhruba 300 členů z celé republiky. Asociace dbá na čistotu vzorů a správný postup práce při všech technikách zdobení kraslic. Po smrti zakladatele jsou v jejím čele Olga Hovorková a Ludmila Kubálková – v Libotenicích (poznámka redakce: okres Litoměřice) ve spolkovém domě stálá expozice kraslic z celé České republiky čítající několik tisíc těchto lidových unikátů, s možností zapůjčení na příležitostné výstavy kdekoliv v republice. Já sama jsem v roce 1982 byla poctěna titulem ,,Mistr umělecké výroby v oboru kraslic“, stejného ocenění se dostalo i „mým“ dvěma „résovačkám“ – jedna z nich měla téma Kraslice předmětem diplomové práce. I moje tři vnučky „résují“ a své umění prezentovaly na výstavách ve Španělsku a ve Švýcarsku – v kroji a patřičně jazykově vybavené pro případné dotazy, rady či návody. Moc mě těší, že i já jsem se svou prací přičinila, že snad toto lidové umění na našem Ždánicku nezanikne.

111

Foto: Ondřej Vaněk Velikonoční pozdrav od stařenky Poláčkové

Františka Poláčková

PANENKY V KROJÍCH MORAVSKÉHO SLOVÁCKA BUDILY ÚŽAS ANEB MALÉ VYZNÁNÍ

František Zýbal: Slovácku

Kam oko rozhlédne se – nalevo, napravo Slovácko krásné leží Tvá perla, Moravo!

Můj rodný kraji drahý, dívčino čarovná, kdož by Tě nemiloval, kdo Tvoji duši zná.

Jsi plný kouzla, jasu, sám Bůh Tě maloval a radost, lásku, písně v upřímné srdce dal… Ze sbírky Pěl ptáček, 1920, Fr. Zýbal (1891–1940), kněz, vnorovský rodák

Nade vše miluji tento osobitý, malebný kraj s ne vždy zřetelným regionálním vymezením, jehož synonymem však zcela jistě není jen oblast, kde se mluví slováckým nářečím – jsou tu místa, kam proniká dialekt hanácký, ba i slovenština. Kraj, kde folklor není již jen něčím muzeálním, nýbrž stále živoucím segmentem tamního života, kde slyšíme tóny rozdováděných strun cimbálu a zpěv krásných lidových písní, kde vidíme hodové rituály či jízdu králů. Kraj, kde slunce víno vaří, kraj pohostinných sklípků, míst, kde nás ovane poetičnost vyprávění pamětníků, kde srdce zjihne nad věky přetrvávající krásou lidového umění, nad záplavou barev ručně vyšívaných lidových krojů, udržovanými tradicemi, nad zdejšími pamětihodnostmi či krásnou přírodou. Je to i můj rodný kraj, v němž jsem před lety v Želeticích spatřila světlo světa. Od raného dětství jsem žila v prostředí folkloru, lidových krojů a sama jsem kroj až do vdavek nosila. Coby školačka jsem s nenkovickým tanečním a pěveckým souborem procestovala, tehdy v pade-

sátých letech, snad celou republiku, můj zpěv byl slyšet i z kůru želetického kostela. Kroje jsem ušila i svým dětem a i ony, než založily své rodiny, kroj při slavnostních příležitostech oblékaly. Tradice krojové parády přešla i na už dospělé vnučky. Pravnoučátka zatím na obzoru nejsou, ale jistě i je do krojů obléknu. Lidové kroje jsou fenoménem mého života a do krásných slováckých krojů jsem začala oblékat i panenky, byť již mnoho let žiji v Brně. Silnou inspirací mého záměru byla publikace Vl. Židlického a J, Orla, Lidové kroje na Hodonínsku (1988). Svému koníčku se věnuji po chvilkách, coby stále akreditovaná průvodkyně Asociace průvodců České republiky a při řadě dalších aktivit a samozřejmě při chodu domácnosti – za rok je to zhruba 60 „krojaček“ (zhotovení takto dobově vyšňořené stárky, včetně všech jejích krojových doplňků a čižem, trvá v průměru 50 hodin). Moje první „krojačka“, jak jinak, se stala milým exponátem želetického muzea. Krojované panenky se líbily a i moje první výstava v Brně-Jehnicích při příležitosti 720 let od první písemné zprávy o nich byla víc než úspěšná…, a následovaly další – až po, věřím, že ne poslední výstavu v prostorách Turistického informačního centra města Brna na podzim 2012. Prostřednictvím výstavy jsem se měla možnost seznámit s krajanem – žarošickým rodákem PhDr. Ladislavem Valihrachem. Následovala, myslím, že pro obě strany, příjemná schůzka v jedné brněnské kavárně a chvíle obapolného vzpomínání na rodné Kyjovsko, jakož i nástin další spolupráce. S potěšením jsem si přečetla žarošický Věstník č. 21 – „profesně“ mě zaujaly zejména příspěvky Soni Nezhodové a Šárky Prokešové z Etnografického oddělení Městského muzea a galerie v Hustopečích – Hanácké Slovácko a jeho tradiční lidová oděvní kultura, či víc než stoletý retropohled Proměny kroje od Františky Poláčkové z Archlebova. Obsah i grafika Věstníku mně po letech připomněly Žarošice, kde jsem už jako malé děvčátko při Zlatých sobotách vnímala krásu lidových krojů. Dle ohlasu soudím, že brněnská výstava nabídla milovníkům lidového umění nevšední zážitek a čtyřiceticentimetrové panenky s porcelánovými hlavičkami, oblečené v ručně šitých a ručně vyšívaných krojích Moravského Slovácka, našly i tu své obdivovatele, zrovna tak jako třeba ve Francii,

112

Irsku, Slovensku, v litevském Kaunasu, rozjednána je výstava v USA. V chráněných, uzamčených vitrínách k návštěvníkům výstavy vzhlíželo např. krojované děvče ze Ždánic, stárek a stárka ze Želetic, dívčina z Nenkovic, stárka z Kyjova, do svátečního kroje vdaných žen nastrojená Svatobořičanka, umírněnější, co do zdobnosti (vyjma bohatě vyšívané kordulky) je tu představen kroj vdaných žen z Blatnice pod svatým Antonínkem, kroj svatební družičky ze Strážnice, „krojačka“ z Rohatce poutající pozornost svatebním čepcem pošitým perlami a drobnými zrcátky, dívka z Čejkovic v kroji pro svobodná děvčata s ležatým krajkovým límcem, panenka v kroji vdaných žen z Podluží, který prošel v posledních desetiletích značnými úpravami, výrazně pestrý kroj děvčete z Petrova, „krojačky“ ze Stavěšic, Mistřína… I já chci svými panenkami přispět, pokud je to ještě v dnešní společnosti vůbec možné, k renesanci hodnot dob minulých, k připomnění a zachování autentické krásy jejich krojů. Anežka Dekanová

Foto: Jan Šebetovský

113

ZA PŘÍTELEM BORKEM BAYEREM

Malíř a sochař Borek Bayer ve svém brněnském ateliéru

V žarošickému Věstníku č. 15 jsem měl příspěvek k jeho kyjovské výstavě v roce umělcových osmdesátin. Dnes, kdy jsem se vrátil z brněnského krematoria z posledního rozloučení s ním, bych chtěl připomenout renesanční osobnost stavebního inženýra, sochaře, malíře, spisovatele a propagátora slováckého národopisu Ctibora/Borka/Bayera, jehož dílo na pochopení a ocenění teprve čeká. Borek byl sice brněnský rodák (1925), ale vždy se hlásil ke Kyjovu jako rodnému městu, kde prožil své dětství a studentská léta na kyjovském gymnáziu. Pocházel ze třetí generace provazníků – odtud jeho příslovečná houževnatost, a po mamince – dámské krejčové, zase podědil výtvarný cit a lásku k lidovému umění. Jí také vděčí za to, že prosadila svého synka na studia. Díky tvrdé výchově v rodině, sportovní činnosti sokolské a skautské, se dovedl vždy vyrovnat s nepřízní osudu. Už za okupace zažil nacistický teror na vlastní rodině. Bratr jeho matky Karel Weizenbauer byl gestapem v roce 1942 popraven a druhý strýc – Stanislav Adam, se před gestapem zachránil skokem z okna své kanceláře. Po válce se vrátil jako důstojník čs. armády a za několik let zemřel v komunistickém vězení v Leopoldově. Jeho manželka, Borkova teta Adéla, prožila tři roky protektorátu v internačním táboře ve Svatobořicích. Borek toužil stát se pilotem jako ti letci-hrdinové, kteří se po válce vraceli domů. To se mu nepodařilo, a tak vystudoval lesní inženýrství se zaměřením na lesní stavby. Aby to neměl tak jednoduché, po ukončení studií do jeho života zasáhla ,,pěst dělnické třídy“ – byl přece živnostenským synkem, a výsledkem bylo tři a půl roku „převýchovy“ v pracovních

táborech PTP. Víc a víc to ale stavebního inženýra táhlo k výtvarnému umění – maloval, kreslil, sochařil a externě vystudoval UPRUM u profesorů Zeminy a Ranného. Stále častěji vystavuje a v jeho obrazech se odráží obdiv k tanečnímu pohybu, pestré paletě krojů, inspiraci hledá i v melodiích písní jihovýchodní Moravy – ostatně jeho manželka pochází ze Slovácka. Postupem času se z něho stává výtvarník „na plný úvazek“ – jak říká Karel Čapek: „Umění musí být člověku osudem, ne živností“. V Brně je Borek Bayer vždy v centru kulturního dění a nachází přátele mezi výtvarníky, hudebníky, spisovateli i herci. Jeho renesančnímu naturelu odpovídá neustálé hledání – to je také název jedné ze čtyř jeho knih. Souběžně se věnuje malování, sochaření, občas i keramice. V posledních letech se ve svých knihách zamýšlí nejen nad uměním výtvarným, ale snaží se nalézt odpověď na věčné otázky o smyslu lidského bytí. Během svého života uspořádal na stovku výstav a realizoval na devadesát monumentálních maleb a plastik v architektuře. Jako sochař použil kámen, bronz, dřevo i „umělý kámen“ (jeho vynález), kterému dal jméno „bayerit“. Jeho výstavy v posledních letech byly vždy kulturní událostí – ať už se konaly kdekoliv. Borek nezapomněl ani na své kamarády z PTP – věnoval jim pomník v Karviné a bronzový reliéf před magistrátem v Ostravě. V roce 2008 obdržel Čestné občanství města Kyjova. Když koncem minulého roku, ve svých osmdesáti sedmi letech zjistil, že jeho choroba je nevyléčitelná a že se blíží konec jeho života, našel v sobě tolik statečnosti a napsal na své parte se slovy rozloučení se s přáteli a rodinou motto s vyznáním „Živote, kráso měl jsem Tě tak rád“. Na parte nakreslil obrázek muzikantů, kříž, paletu a zlomený štětec – stačilo jen doplnit, že poslední vernisáž se koná v síni brněnského krematoria 14. prosince 2012.

114

MUDr. Jiří Dunděra

POMÁHAT A PÁLIT

Pod tímto mottem vychází občasník LIHOVÉ NOVINY, který vydává Společnost přátel slivovice ČR ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti. Informace z loňského červnového čísla těchto novin, vlastní znalosti a zkušenosti jsou shrnuty do několika rad pro pěstitelské pálení slivovice. Každý rok na podzim se na mě jako na chemika obracejí přátelé a známí s dotazy, jak nejlépe připravit kvas na pálení slivovice. Abych to vše nemusel každý rok znovu vysvětlovat, připravil jsem následující přehled, který by měl malopěstitelům ovoce pomáhat jak pálit. V první řadě je ovšem třeba připomenout, že zpracování ovocných kvasů je podle zákona ČR č. 61/1997 povoleno pouze ovocným či pěstitelským pálenicím. Ovoce Pro vypálení lze použít jakékoliv ovoce, které obsahuje aspoň trochu cukru. Lidé jsou ale schopni nechat vykvasit a vypálit prakticky cokoliv, a to nejen jakékoliv ovoce, ale třeba i chleba. My se zde ale budeme držet hlavně slivovice a tedy modrého ovoce, jako jsou švestky, trnky, slívy, blumy, durancie a já nevím, jak ještě se nazývají všechny tyto druhy, z nichž vykvašením a vypálením vzniká pálenka s charakteristickou chutí slivovice. Musím ovšem zdůraznit, že podle výše uvedeného zákona „Surovinou přípustnou pro pěstitelské pálení je ovoce, jakož i šťávy a odpady z jeho zpracování, a to v čerstvém i ve zkvašeném stavu, pokud neobsahují cizí cukernaté nebo jiné zkvasitelné příměsi“. Sběr Jak už název tohoto odstavce napovídá, ovoce se sbírá a ne trhá. Musí být dokonale vyzrálé, aby v něm bylo co nejvíce cukru. Stařečci říkávali, že „trnka sa má sbírat, jak je prdélka scvrklá“. Když

má někdo na zahradě hodně stromů, může sbírat ze země jen to, co spadne, protože to je důkaz, že ovoce je opravdu zralé. Je ale nutno pečlivě třídit a vyhazovat ovoce nahnilé, plesnivé nebo nezralé. Takový sběr by však mohl trvat i několik týdnů, a proto bude lépe zralé ovoce oklepat a získat ho větší objem najednou. Kdo vlastní zahradu nemá a zpracovává ovoce nakoupené, má to jednodušší. V každém případě ale musí být ovoce bez stopek, listí, větviček, trávy apod. Otázkou je, zda nasbírané ovoce před dalším zpracováním omývat. Někteří tvrdí, že trnky před nasypáním do kádě nečistíme, voda nám může prý cukr vyluhovat. Jiní říkají, že je čistíme a v koších ponecháváme po několik dnů, aby se zapotily. U nás ve Strážnici se trnky nikdy neomývaly, protože by se z nich také smyly i přírodní kvasinky a pro kvašení by se pak musely dodatečně přidávat kvasnice kupované. Příprava kvasu To je asi nejdůležitější část přípravy na pálení. Trnky po nasbírání alespoň několika kbelíků nasypeme do vhodného sudu či kádě a pak postupně přidáváme další. To postupné přidávání by ale nemělo trvat dlouho (řekněme 2 týdny), protože první várky už dávno kvasí a dalším přidáváním bychom to kvašení zpomalovali a prodlužovali. Hlavně nelze přidávat další ovoce, když se již na hladině kvasu vytvořil „koláč“ ze slupek a dalšího nezkvasitelného materiálu. Nejlepší je proto mít sudy spíš menší a zakládat v nich kvas postupně podle toho, jak trnky dozrávají. Obvyklou další otázkou je, co s peckami. Někteří vyžadují před kvašením ovoce odpeckovat. Fajnšmekři zase tvrdí, že pecky dodávají slivovici tu správnou nahořklou chuť. U nás se ovšem trnky nikdy neodpeckovávaly (leda do povidel). Problémem taky bývá, zda švestky do kvasu nejprve podrtit. Opět se vyskytují názory, že podrcení urychluje kvašení a zvyšuje výtěžek. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že trnky jsme nikdy nedrtili, rychlé kvašení není stejně žádoucí. Jako zlatou střední cestu bych viděl první várku odpeckovat a podrtit, např. rozsekat přímo v sudu sekáčem, aby vznikl dostatečný tekutý základ kvasu. Pak lze už jen přidávat trnky vcelku, ale pokud má někdo k dispozici šroťáček, může být podrcení přínosem. Pozor pouze, aby se nepodrtily také pecky, tím by kvas zhořkl. Dalším tématem do diskuse je míchání. Dříve se míchat během kvašení doporučovalo – je to ale

115

zbytečné. Kysličník uhličitý, vznikající kvašením, kvas promíchá dostatečně, a někdy by mohlo být míchání i na škodu. To hlavně na závěr procesu, kdy se na povrchu kvasu vytvoří již zmíněný „koláč neboli deka či čepice“, které musí zůstat na povrchu vcelku. Zbraňuje totiž jednak odpařování již vzniklého lihu a jednak přístupu kyslíku, který by mohl přispívat ke druhotnému octovému kvašení. Navíc tento koláč rozmíchaný může do kvasu přinést různé nepřirozené chutě a pachy. Měl se tedy před odvozem kvasu do pálenice opatrně a vcelku odstranit. Délka kvašení Kvašení trnek za teploty kolem 25°C trvá asi tak čtyři týdny a pak se doporučuje nechat kvas za nižší teploty další čtyři týdny dokvasit. My jsme ovšem nikdy kvas nepřenášeli a nechali ho kvasit tam, kde byl založen. Když byla velká úroda a na pálení jsme se přihlásili pozdě, došli jsme jednou na řadu až v březnu a kvas vydržel. Jednou se nám dokonce stalo, že kvas v sudu při velkých mrazech i zmrzl, což ale nemá vliv na jeho kvalitu. Je jen nutno dát pozor, aby zmrzlý kvas nádobu neroztrhl. Správně vykvašený kvas se pozná podle toho, že už neobsahuje žádný cukr a je tedy kyselý a že z něj delší dobu už neunikají bublinky kysličníku uhličitého. Experti dokonce sudy s kvasem hermeticky uzavírají a jako víno je opatřují kvasnou zátkou (bublátkem), aby poznali moment, když už se kvašení zastavilo. V praxi ale neznám nikoho, kdo by to doma takto dělal. Přislazování Jak již bylo výše uvedeno, přidávání cizích cukernatých nebo jiných zkvasitelných příměsí do kvasu není povoleno. Brání se tím především přípravě kvasů z jiných než ovocných surovin, což je zákonem zakázáno. Mírné přislazení kvasu se však celkem toleruje. Říká se, že je-li vyzrálé velké modré ovoce, jako jsou durancie nebo blumy, není přislazování nutné. U běžných trnek se obvykle přidává až 2 kg cukru na 100 litrů kvasu, do drobného ovoce (jako třeba mirabelky, jeřabiny, oškoruše apod.) někteří přidávají až 7 kg cukru. To už pak ale nevznikne ovocná pálenka, ale spíš čistý líh s trochou ovocné vůně. U nás se obvykle nepřislazovaly ani běžné trnky, protože bylo škoda peněz za přidaný cukr, jen prostě pálenky nebylo tolik jako z přislazovaného kvasu. Když byl dobrý rok a vyzrálé ovoce, stejně jsme ze 100 litrů kvasu získali 10 litrů slivovice, což je dostatečný výtěžek i bez cukru. Navíc osobně mám dojem, že slivovice

bez přidaného cukru je jemnější a jaksi hladší, líh z navíc přidaného cukru jakoby škrábe v krku. Destilace Zde už je nezbytné a zákonem povolené pouze spolehnout se na schválenou pěstitelskou pálenici. Je sice pravda, že existují vesnice, kde když se zeptáte, kde se na černo pálí slivovice, tak vám odpoví: „Vidíte ten kostel? Tak tam jedině ne“. Myslím si ale, že nestojí zato se pokoušet o nějakou domácí výrobu se všemi problémy, co z toho mohou vzniknout. Zvláště v dnešní době problémů s metanolem bych to chtěl každému rozmluvit. Jedině páleničář – odborník a na schváleném zařízení vám zaručí, že k pálence nebude potřeba dodávat i bílou hůl. Vlastní princip pálení, tedy destilace, spočívá v tom, že kvas se rozdělí podle bodu varu jednotlivých součástí a odstraní se přebytečná voda a zbytky ovoce. Nejprve vždy probíhá první destilace v surovinovém kotli s přímým ohřevem a mícháním kvasu. Získává se tak destilát tzv. „lutr“ neboli „lajtr“, čímž se sníží objem kvasu na polovinu a obsah alkoholu z původních až 15% v původním kvasu stoupne na 20 – 30%. Jedná se o polotovar nevhodný ke konzumaci, obsahující vedlejší produkty lihového kvašení chuťově nepřijatelné a ZDRAVÍ ŠKODLIVÉ! Proto je nutné „lutr“ ještě zušlechtit! Toto zušlechtění neboli rektifikace lutru probíhá při druhé destilaci, kdy se „lutr“ zesiluje na požadovanou lihovitost a čistí od cizích, nežádoucích, páchnoucích a zdravotně závadných zplodin pocházejících z fermentace ovocných kvasů. Při této druhé destilaci se vypálený surový destilát rozděluje v zásadě na tři části: předkap, jádro a dokap. Předkap či úkap, lidově vyskočky, je tzv. předek z pálení alkoholu. Předkap má nízký obsah etanolu a vysoký obsah nečistot. Obsahuje lehce odpařitelné látky, vzniklé přírodním kvašením, jako acetaldehyd, aceton a především metanol, jejichž požití je životu nebezpečné. Proto je nezbytné tuto část destilátu odstranit, aby se škodlivé látky nedostaly do výsledné pálenky. Někteří údajně tuto frakci destilace shromažďují a používají jako domácí prostředek na čištění skvrn či mytí oken. Je ovšem třeba mít na vědomí, že v této fázi destilace odcházejí i aromatické látky, které vytvářejí vůni slivovice a páleničář musí proto pečlivě hlídat moment oddělení předkapu od vlastního jádra.

116

Obecně lze říci, že oddělení předkapu musí nastat až po dosažení teploty varu metanolu (64,7°C) a před dosažením teploty varu etanolu (78,3°C). Jádro je hlavní frakce destilátu, která se používá pro přípravu vlastní pálenky. Obsahuje nejvíce etanolu (i přes 75%) a nejméně příměsí. I zde je nutno pečlivě hlídat ukončení této části destilace a oddělení jádra od dokapu. Při konci této fáze se v destilátu vyskytují i některé potřebné přírodní látky, které přispívají ke zrání slivovice a také způsobují ono známé „řetízkování“ slivovice při stěně skleničky. Dokap obsahuje některé složitější sloučeniny, vzniklé při přírodním kvašení, kterým se říká hezkým českým slovem „přiboudlina“. Ta má charakteristický nepříjemný zápach a nesmí se do vlastní pálenky dostat, protože už ji nelze dodatečně odvětrat a musela by se ještě jednou předestilovat se všemi negativními důsledky. Na závěr odchází z destilátu v podstatě již jen voda s organickými kyselinami, zvaná „kyselka“. Tato část destilátu se také někdy sbírá a používá třeba jako mazání na klouby. Vzhledem k přítomnému zápachu přiboudliny bych to ale nedoporučoval aplikovat v uzavřených místnostech. Vícenásobná destilace jako třetí, případně i další přepálení destilátu, je obvykle zbytečné (pokud jsme ho pro přílišnou lakotu nezkazili sbíráním i částí předkapu a dokapu). Další destilací se totiž dále ztrácejí charakteristické vonné látky a ostatní přírodní suroviny pro správnou slivovici a získáme v podstatě čistý líh bez vůně a chuti. V této souvislosti se proto musím usmívat, když vidím televizní reklamu na finskou vodku, která je destilována nejméně šestkrát. To už je lepší si koupit čistý líh. Závěrečná úprava Ta spočívá především v ředění získané pálenky na požadovanou konečnou koncentraci. K ředění by se neměla používat běžná vodovodní voda, která bývá tvrdá, protože obsahuje rozpuštěné minerální, především vápenaté soli. Ty po smíchání s alkoholem z roztoku vypadnou ve formě bílého zákalu. Ten sice není zdraví škodlivý a časem se usadí na dně lahve, ale vypadá to neesteticky a poslední lok z lahve by mohl skřípat mezi zuby. Proto se doporučuje použít k ředění vodu destilovanou, která se ovšem v kvalitě pro potravinářství těžko shání. Ta, co se prodává v drogeriích, bývá označována jako technická a používá se spíš do akumulátorů nebo automobilových chladičů. Vhodnou destilovanou

vodu je možno koupit např. v lékárně, ale je to dost drahé, zvláště když potřebujeme větší množství. Pokud tedy nemáte spojení na chemickou laboratoř, kde destilované vody bývá dost, je řešením měkká studniční voda. V pálenici obvykle vědí o vhodném a vyzkoušeném zdroji. Problémem pro ty, co už jsou delší dobu ze školy nebo při matematice nedávali pozor, je výpočet ředicího poměru. Existuje k tomu tzv. křížové směšovací pravidlo. Zadáte do něho sílu získané pálenky (např. 66%), požadovanou konečnou sílu (např. 52%) a sílu ředicí kapaliny (voda = 0). Pak se křížem vypočte rozdíl výchozí a konečné hodnoty a dostanete počet dílů, které je potřeba smíchat. výchozí síla 66 \ požadovaná síla 52 / ředicí voda 0

/ \

52 = počet dílů pálenky

14 = počet dílů vody

Znamená to tedy, že když smícháme 52 dílů 66% pálenky se 14 díly vody, dostaneme 52% pálenku. Má to ovšem drobný problém, že musíme ještě vypočítat, nejlépe (ó hrůzo) trojčlenkou, jaký je objem těch dílů v litrech. Takže, když jsme z té 66% získali např. 13 litrů, vydělíme získané litry počtem potřebných dílů pálenky z předchozího vzorce (vyjde nám objem jednoho dílu) a výsledek pak vynásobíme vypočteným počtem dílů vody. Tedy: 13:52=0,25, a 0,25x14=3,5 Znamená to, že zředěním 13 litrů 66% pálenky 3,5 litry vody dostaneme 52% produkt. Je tu ještě jedna maličkost, která se odborně nazývá objemová kontrakce roztoků lihu. Při mísení lihu s vodou se totiž molekuly lihu částečně vmísí mezi molekuly vody, takže celkový objem směsi je o nějaké procento nižší než součet obou částí. Když bychom tedy podle našeho příkladu smíchali 13 litrů silnější slivovice se 3,5 litry vody, nevznikne celkem 16,5 litru, ale zhruba o deci méně. Na to všechno ale mají v pálenici příslušné ředicí tabulky, které již s tímto zmenšením objemu počítají, takže se tím nemusíme zatěžovat. To jen abyste si nemysleli, že vás při ředění o pár deci ošidili. Poslední částí úpravy slivovice je naplnění do lahví či demižonů a řádné odvětrání. Odvětrání by mělo probíhat nejméně týden a raději aspoň dva. Je třeba vzít v úvahu, že po odvětrání klesne obsah alkoholu o nějaké procento. My jsme obvykle

117

nechávali namíchat konečnou koncentraci na 53% a po odvětrání zůstávalo něco přes 51%. Nezapomeňte otevřené hrdlo zakrýt gázou nebo chomáčkem vaty, aby vám do slivovice nelezly mušky. Nemusím doufám připomínat, že použité nádoby na uskladnění musí být naprosto čisté, protože slivovice je schopna natáhnout pachy z předchozího obsahu nádob. Osvědčeným materiálem je sklo. V žádném případě nesmí jít o nádoby plastové, z nichž se pach předchozího obsahu nedá nikdy úplně odstranit a navíc pálenka může vymýt z plastů různé zdraví škodlivé přísady. Někdy se také diskutuje o stárnutí slivovice. Je známo, že dlouholetým ležením nabývá slivovice příjemnější vůně i chuti a v dřevěných sudech zároveň i zežloutne. Ke všem pochodům, které při uležení pálenky probíhají, je ovšem nezbytný přístup vzduchu. Zakopáním slivovice do země tak ničeho zvláštního nedosáhnete, nehledě na možné problémy s jejím nalezením. Ve skleněných nádobách, kde je přístup vzduchu jen nepatrný (korkovou zátkou), probíhá uležení pálenky velmi zvolna. Aby tedy pálenka mohla dostatečně zestárnout, je nutno ji uskladnit v dřevěných sudech, čímž je dána možnost, aby přes póry dřeva vnikalo k pálence potřebné množství vzduchu. Nastávají tím ovšem ztráty jak na objemu, tak i na alkoholu. Podle praxe bývá udáváno, že z 10 litrů slivovice se ztrácí ročně 0,3 l, což odpovídá úbytku asi 1,5 – 2 % alkoholu. Uvádí se ovšem, že v dřevěných sudech již půlroční skladování má vliv na podstatné zlepšení jakosti. Existují ještě mnohé způsoby urychleného stárnutí slivovice různými chemickými katalyzátory nebo opakovaným zahřátím a ochlazením, ale i přitom dochází ke ztrátám. Moderní metodou je umělé „staření“ slivovice pomocí ultrazvuku. Využívají se k tomu třeba domácí ultrazvukové čističky na šperky, brýle apod. Ultrazvuková čistička pomáhá čerstvě vypálenému destilátu k odplynění přímo kosmickou rychlostí. Říká se, že „v ultrazvukové vaničce zestárne slivovice během 12 minut na desetiletou slečnu“. Osobně si myslím, že celý ten humbuk kolem „staření“ je k ničemu a lepší je slivovici včas vypít. Metanol Vzhledem k aktuálním problémům s tímto životu nebezpečným alkoholem se o něm musíme také krátce zmínit. Metanol neboli metylalkohol vzniká vedle žádoucího etanolu při přírodním alkoholovém kvašení, avšak při správném postupu kvašení a destilace jen v množství, neohrožujícím

život. Před mnoha lety při rozvoji chemických analytických metod se ke zděšení výrobců lihovin prokázalo, že metanol je obsažen v nepatrném procentu i v nejlepším francouzském koňaku nebo skotské whisky. Pak se ovšem přišlo na to, že nepatrný obsah metanolu v lihovinách neškodí a je naopak důkazem přírodního původu těchto výrobků. Stanovení jeho obsahu se tak použilo jako důkaz proti nekalé konkurenci, vyrábějící lihoviny z čistého lihu mícháním za studena. Česká norma stanovuje povolené množství metanolu v konzumních lihovinách na 12 gramů na litr (1,2%). Původně se metanol vyráběl jako líh na pálení do lihových lamp a vařičů suchou destilací dřeva, především bukového. Podle této metody výroby dostal lidový název dřevný líh. Hlavním problémem je, že metanol nelze od „užitečného“ etanolu rozeznat lidskými smysly, protože má úplně stejnou vůni i chuť. Metanol je zdraví velice škodlivý, v těle se nevratně váže na oční nerv, takže způsobuje slepotu, a ve větším množství pak celkovou otravu se smrtelnými následky. Vzhledem k častým otravám v minulosti, způsobeným jeho požitím, ať již omylem nebo z nevědomosti, byla jeho výroba u nás zakázána a pokud je dovážen z ciziny, musí být označován a evidován jako zvláště nebezpečný jed. V poslední době se ale u nás vyskytli darebáci, kteří při vědomí toho, že metanol je přírodní součástí pálenek, ho začali uměle do lihovin přidávat až v 50% množství. Vůbec nevzali v úvahu, že toto množství mnohonásobně překračuje přípustnou a zdraví neškodnou koncentraci, a způsobili tak smrt desítek lidí. Byli přitom vedeni pouze vidinou zisku, protože ušetřili na výrobních nákladech. Při prodeji lihoviny je totiž nutno z obsahu alkoholu v ní odvést státu spotřební daň, která představuje u běžného rumu či vodky přes polovinu z konečné ceny. Z každé stokoruny v ceně tvoří spotřební daň skoro 55 Kč. Přitom za metanol, který se dováží např. jako surovina pro výrobu směsí do ostřikovačů, se žádná spotřební daň neplatí, protože prostě ke spotřebě určen není. Když se tedy polovina obsahu alkoholu v lahvi nahradí metanolem, ušetří se na dani až 25 Kč. Pokud se pak podaří dostat do obchodu jediný kamion, vezoucí takto ošizené zboží, získá nelegální výrobce alkoholu řádově desetitisíce korun. A to, že tím způsobil trvalé poškození zdraví a smrt mnoha lidí pak bude omlouvat tím, že to nevěděl.

118

Pro zlepšení nálady čtenářů raději uvádíme rady, jak postupovat při přípravě švestkového kvasu, abychom napálili „tu nejlepší slivovici“. Recept vychází z rozhovoru s Jaroslavem Balaštíkem z Ostrožské Nové Vsi, předním odborníkem na konzervaci potravin a autorem knihy „Jak vypálit lepší slivovici“, který vyšel ve shora zmíněných Lihových novinách: V prvé řadě musí být švestky zralé, odstopkované, čisté nebo nejlépe dobře oprané. Den před prvním sypáním do sudu si připravíte zákvas, nejjednodušší a osvědčený je zákvas z pekařského droždí. Připravuje se z jedné kostky (42 g), která se rozdrobí do 200 g cukru, promíchá a vlije asi do tří kilogramů alespoň ve trojí vodě opraných nejlepších švestek. Směs ručně pomačkejte, kbelík zakryjte a dejte do tepla rozkvasit do příštího dne. První sběr nasypte do kbelíku, švestky posekejte sekáčkem, pomačkejte dřevěnou palicí apod. a vysypte do čistého sudu. Potom vlijte zákvas a kvas rozmíchejte. Kvas začne okamžitě kvasit a ostatní mikroflóra je téměř vyloučena z činnosti. Další stejně rozmělněné švestky vždy řádně vmíchejte do kvasu. Poté vždy kvas zavřete víkem, nebo pevně ovažte PE fólií. Plnění sudu může probíhat po celou dobu sklizně a sud po ukončení sběru nemusí být plný, volný prostor bude dostatečně konzervovaný kvašením vzniklým oxidem uhličitým, který nesmí ze sudu uniknout. Po skončení sběru sud uzavřete víkem s kvasnou zátkou naplněnou vodou. Víko i zátka musí být vzduchotěsné, jinak může časem po vykvašení do sudu vnikat vzduch, který způsobí zkažení povrchu a pak celého kvasu, tj. octovatění, plesnivění aj. Nemá-li sud víko nebo není-li hermetické, ovažte sud PE fólií a pevněji obepněte gumovým lankem s ocelovými háčky. Po vykvašení přidejte druhé lanko s háčky naproti. Takto připravený a ošetřený kvas je jakostní a trvanlivý a bude z něho dobrá slivovice. Jsou to tedy skutečně novoty běžně nepoužívané – jako např. zákvas a sud s kvasnou zátkou. Ale když budete takto postupovat, tak určitě napálíte „lepší slivovici“, než jakou jste pálili dosud. RNDr. Rostislav Nebola

DĚKOVNÁ PĚŠÍ POUŤ DO ŽAROŠIC

Tak jsme se přece jen dočkaly. Je poklidné ráno 13. srpna 2012 a my s nadšením a batohy na zádech vycházíme s maminkou ze dveří našeho boleradického domu. U budovy našeho krásného divadla chvíli čekáme na tetu a pak už ve třech vyrážíme přes pole a vinohrady na devatenáctikilometrovou cestu do našich milých Žarošic poděkovat Matce Boží Žarošické za moje uzdravení. Počasí nám přeje – sousedé se s námi zastavují, zdravíme se navzájem, nevěřícně na nás pohlížejí, když na otázku, kam jsme se s těmi batohy a trekingovými hůlkami vypravily, odpovídáme, že do Žarošic. Už za dědinou míjíme malou kapličku, velký dřevěný kříž a zastavujeme se k tiché modlitbě. Blankytně modré nebe s občasným bílým beránkem a my pozorujeme, že ranní sluníčko začíná nabírat na síle. Ještě si však držíme svižný krok – do Žarošic je ještě daleko. Vytahuji z kapsy růženec a při myšlence na ty, jež nosím ve svém srdci, nechávám pomalu ze své dlaně sklouzávat růžencová zrnka. Vcházíme do Morkůvek – i tady se pozdravíme s místními a jdeme polní cestou dál. Další dřevěný kříž a opět tichá modlitba. Alej vzrostlých třešní a vinohrady táhnoucí se do kopce nás navádějí směrem na Herbenovy Brumovice. Zmírňujeme tempo, ne snad ještě z únavy, ale z obavy z velkého černého psa náhle nám stojícího v cestě – jeho pán nás však uklidnil, že Reno je hodný, že se ho nemusíme bát. Popřál nám šťastnou cestu a šťastný návrat. Obdivujeme pečlivě obdělávané vinohrady a v jednom z nich zahlédneme stařečka – „Pomož Pánbůh“ a slyšíme jeho „Dejžto, dejžto, děvčata, kde idete?“ „Do Žarošic na pouť“, odpovídáme a zastavujeme se. Stařeček rychle

119

proběhne vinohradem, srpem užne velké střapce prvních sladkých hroznů a s veselýma očima, laskavým, dobráckým úsměvem a s otevřeným srdcem nám je podává. Pořizuji na památku fotografii a slibuji stařečkovi Valnému, že mu ji po panu faráři jistě pošlu. „Hodně zdraví a božího požehnání vám přeju, děvčata“, volá za námi tento anděl na zemi. Zase z kopce do kopce a před námi je Krumvíř – „kraj beze stínu“. U kamenného kříže na jeho okraji se na chvilku zastavíme, pomodlíme se a pak už zase jen a jen vinohrady slibující hojnou úrodu – snad už ji nic neponičí! Opět vytahuji fotoaparát a zvěčňuji sládnoucí boží dary s niternou prosbou „Můj Bože, dej prosím, ať i naše životy přinesou sladké plody, tak jako tyto vinice“. A další kopec! Po jeho zdolání se jako otevřená mateřská náruč před námi rozprostírá krásná zahrada naší jižní Moravy v dálce s lemem Bílých Karpat – ptám se, „kdo jenom zachytí její krásu, když básníkům scházejí slova a malíři marně hledají barvy?“ Vonící posečená tráva umocňuje naše prožitky. V dálce vidíme násedlovický kostel sv. Martina – zastavujeme se u staré kamenné kapličky, pomodlíme se a „poobědváme“ s pohledem na krásu kolem. Posilněny poutnickým obědem projdeme Násedlovicemi a ze Spálence vidíme, na tu dálku trochu v oparu, naše milované Žarošice. Ještě zastavení a chvilka rozjímání u kříže na kraji Násedlovic, pamětní deska na setkání císaře Františka s Napoleonem po bitvě u Slavkova a kamenný kříž po levé straně silnice směrem na Žarošice. Už jenom kousek po srpnovým sluníčkem rozpálené, kdysi císařské silnici z dob Marie Terezie, a já cítím, jak moje srdce bije silněji než obvykle. Oči hledí na nápis Vítají Vás Žarošice – mariánské poutní místo – dočkaly jsme se!

Poklidnými Žarošicemi přicházíme ke kostelu a pouťové krámky lákají na sladkosti – od srdcí v celofánu se odrážejí letní paprsky, všude kolem se line vůně perníkového koření. „Salve Regina“ hlásá nápis nad vchodem do poutního žarošického kostela. Vcházíme a poklekáme, děkujíce Bohu a Matičce Boží Žarošické za dar uzdravení a chvíle štěstí, které teď tak silně cítíme a prožíváme. Zastavujeme se v sousední „Lurdské kapličce“ – maminka se tu tiše modlí a k modlitbě pokleká i teta. Ta se po chvilce tiché modlitby zvedá a já jsem zahlédla lesknoucí se slzy v jejích očích – za koho asi byla ta modlitba? Odcházíme na poutní areál za kostelem a přece jen už trochu unavené usedáme do trávy aspoň na malé odpočinutí. Sluníčko se pomalu sklání k obzoru a davy poutníků houstnou – začala mše svatá, v mysli mám slova z kázání „Bůh je dobrý, žijme ke chvále boží“. Dozvídáme se, že bylo podáno na 1 200 hostií. Je půl desáté večer a my se již autem vracíme domů do Boleradic. Unavená, ale šťastná uléhám do postele a ještě prosím: „Přijmi Bože, naši malou pouť jako poděkování a prosbu za všechny, které jsme dnes nesly v našich srdcích a také za všechny poutníky, i za ty, kteří již pozemskou pouť doputovali. Děkuji Pane Bože, děkuji Matičko Boží Žarošická!“ Nechť i tyto řádky slouží ke cti a slávě boží, neboť všechno na světě je dílem božím.

120

Jana Vystoupilová

PUTOVÁNÍ MUTĚŇÁKŮ KE STARÉ MATCE BOŽÍ ŽAROŠSKÉ

Farníci z Mutěnic putují pěšky každým rokem o Zlaté sobotě do Žarošic na pouť – ne jinak tomu bylo i loňskou druhou zářijovou sobotu. Sešli jsme se u kaple Panny Marie Sedmibolestné i s naším Otcem Františkem. Pomodlili jsme se, pan farář nám požehnal a poté začala prosluněným, ještě pozdně letním ránem téměř dvacetikilometrová cesta k Matce Boží Žarošské – šlo nás sto tři. První úsek cesty po brněnské silnici od Mutěnic do Hovoran je vždycky v dnešní době pro frekvenci projíždějících aut oběma směry trochu nebezpečný – pozor se muselo dávat především na dětské poutníčky. Při modlitbě „radostného růžence“ a za zpěvu mariánských písní pak už v Hovoranech odbočujeme do vinohradů a míříme ke Karlínu s první svačinovou přestávkou. Po chvilce odpočinku se za modlitby „bolestného a slavného růžence“ vydáváme směrem k Násedlovicím – tu nás zastihlo poledne a my je zdravíme modlitbou Anděl Páně. Místní hostinec se stává místem našeho dalšího oddechu. To nás už čeká poslední úsek naší poutnické cesty – odříkáváme „růženec světla“ a před druhou odpolední vstupujeme na půdu mariánských Žarošic. Tady nám již po léta, hned zkraje dědiny, poskytuje jakési zázemí rodina Růžičkova – děvčata nesoucí sochu Panny Marie se zde převlékají do krojů, poutníci se tu mohou umýt, napít, vykonat své potřeby. Moc za to Růžičkovým děkujeme! A pak už adorační průvod se sochou Panny Marie do žarošického kostela – nás pěších poutníků, ale i těch, kteří přijeli z Mutěnic auty či autobusem. „Poklona“ Matce Boží Žarošské a „naše“ mše svatá (mutěnské ženy pletou věnce na oltář žarošického kostela).

A potom nás Zlatá sobota pohltila se vším všudy – především podvečerní mše svatá s kázáním a večerní průvod mariánských soch se záplavou krojovaných družiček. Přesto se nám v poslední době vtírají do krásných zlatosobotních prožitků i pocity přinejmenším smíšené – komerce tu vítězí na celé čáře. Nám poutníkům se zdá být nedůstojné, aby při procházení průvodů Žarošicemi za zpěvu mariánských písní a pronášených vroucích modliteb cestu lemovaly krámky vietnamských obchodníků se vším možným, všude něco blikalo, křičelo, vyhrávalo – to se pak poutní atmosféra úplně vytrácí – žarošičtí radní to tak necítí??? Dříve mnozí mutěničtí poutníci přespávali v Žarošicích – na slámě, na mlatech, na hůrách, ve verštatech… a v nedělním dopoledni putovali zpátky domů, dnes je tomu jinak. Přesto však ti, kteří chtějí jít pěšky i zpátky do Mutěnic, přijedou do Žarošic opět v neděli ráno a po mši svaté se procesí vydá na zpáteční cestu – letos nás takto šlo třicet. V Mutěnicích nás, tak tomu bylo i v dobách dávných, u kaple Panny Marie Sedmibolestné přivítají farníci s knězem a za zpěvu mariánských písní se už početnější průvod vydá do kostela k požehnání. Pro spláchnutí prachu z cesty je odpoledne otevřen farní sklep s dobrým mutěňským vínkem. Slova díků a uznání patří i paní Zuzaně Hajduchové, která již čtyřicet pět let se „stará“ o sochu Panny Marie, dnes jí v tom pomáhá dcera Štěpánka – sochu musí nejen nazdobit, přivézt do Žarošic a zpátky, ale také zajistit krojované družičky, což už je dnes trochu problém. Mutěňští farníci putují však do Žarošic ještě jednou – poslední říjnovou sobotu na tzv. zásvětnou pouť a uzavírají tak vlastně poutní cyklus začínající po sv. Duchu poutníky z Velešovic. I na tuto druhou pouť se dříve chodívalo pěšky. Dnes se už kvůli nejistému podzimnímu počasí jezdí auty. A proč „zásvětná pouť“? V roce 1831 se v Mutěnicích rozmohla cholera a během šesti týdnů zemřelo sto osmdesát lidí. Umírali tak rychle, že se k nim ani svátost nemocných nedostala. Mutěnice byly obstoupeny vojskem, aby nikdo nemohl tam ani ven – zemřelo 192 Mutěňáků a 12 vojáků. Tehdy lidé v modlitbách slíbili, že když se uzdraví, budou každý rok chodit děkovat Staré Matce Boží Žarošské Divotvůrkyni Moravy – svůj slib plní dodnes. Blanka Froňková a Vít Froněk

121

4. Domamil, Martínkov a Litohoř (okr. Třebíč) – farář (1985–1988) 5. Šitbořice, Těšany u Brna a Diváky – farář (1988–2001) 6. Dambořice s filiální obcí Uhřice – farář (1. srpna 2001–dosud).

INTERVIEW S R. D. JAROSLAVEM HORÁKEM

P. Jaroslav Horák, Lenka Havlátová, David Postránecký

Po celý kněžský život dělá totéž – kromě pastoračních povinností se věnuje rekonstrukcím církevních objektů a renovacím památek. Také proto mu nezbývá čas na to, co má rád: hudbu, umění, přírodu. Za jeho působení získala dambořická farnost několik prvenství v regionu Ždánsko: nejlepší oprava kostela (Uhřice), fary a zahrady (Dambořice), nejkvalitnější varhany (Uhřice), nejkrásnější farní kronika. Reverendus Dominus Jaroslav Horák (*12. srpna 1954, Znojmo) nejprve navštěvoval Základní školu v Jevišovicích (1960– 1969), poté studoval gymnázium ve Znojmě (1969– 1973) a Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích (1973–1980), již musel přerušit z důvodu povinné základní vojenské služby (1975– 1977). V brněnské katedrále sv. Petra a Pavla mu udělil jáhenské (17. února 1980) i kněžské svěcení (5. července 1980) olomoucký biskup Josef Vrana (v té době nebyl obsazený brněnský biskupský stolec a diecézi spravoval kapitulní vikář Ludvík Horký, věrný ctitel Staré Matky Boží Žarošské). Ustanovení R. D. Jaroslava Horáka v kněžské službě: 1. Jihlava, sv. Jakub – kaplan (1980–1982) 2. Brno, sv. Tomáš – kaplan (1982–1984) 3. Ostrovačice s filiální obcí Říčany u Brna a Veverské Knínice – farář (1984–1985)

Dnešní doba klade na kněze nemalé nároky... Služba kněze spočívá v hlásání evangelia a v udělování svátostí. A pochopitelně v mnohých přípravách věřících na přijetí těchto svátostí. Srdcem a středem služby kněze je slavení eucharistie. Mše svatá, zvláště reálná přítomnost Ježíše Krista pod způsobou proměněného nekvašeného chleba, který se nám dává jako lék a pokrm pro duši, je to nejcennější a nejdražší, co má kněz a s ním i společenství věřících, sama katolická církev. Svojí službou se snaží každý kněz vychovávat, vést a formovat své svěřené ovečky k ideálu dobrého křesťana a člověka. Připomenu výchovu a formaci snoubenců před přijetím svátosti manželství. Když přijdou rodiče požádat o udělení svátosti křtu jejich dítěti, následuje příprava rodičů i kmotrů ke křtu, aby si byli vědomi své odpovědnosti a závazků vůči Bohu i církvi. Rodiče jsou a mají být prvními svědky víry a vychovateli ve víře pro své děti. Ke službě kněze patří samozřejmě i náboženská výchova a výuka školáků, zvláště příprava na první svaté přijímání. Moje specifikum spočívá v tom, že v rámci služby pro křesťanskou rodinu vydávám ve své farnosti Moje malé světélko. Týden co týden, vždy v neděli po mši svaté, dostane každé dítě svůj výtisk. Obsahuje sedm stránek úkolů a kvízů, popřípadě hlavolamů anebo úkolů pro ty nejmenší. Vše je zaměřeno k poznávání bible, chápání jejího poselství a k touze žít podle Božího slova. Služba kněze se týká i mladých křesťanů, kteří jsou budoucností církve i celé společnosti: patří sem výuka, výchova a formace v duchu evangelia před přijetím svátosti křesťanské dospělosti, tedy biřmování. Mladí křesťané se mají stát Kristovými svědky. Je zde i služba pro nemocné a staré lidi: pravidelné návštěvy nemocných, udílení svátosti smíření, eucharistie i svátosti pomazání nemocných. To všechno samo o sobě je zodpovědná, náročná a často vyčerpávající služba. Nemluvě o starostech s opravami církevních objektů a památek. Máte ještě vůbec čas na nějaké koníčky? Asi jsem někde utrousil, že umím plést košíky. Jednoho dne mne překvapil můj farník, který mi

122

přinesl hromadu proutí, abych mu upletl košík. A tak jsem to řemeslo zkusil asi po třicetileté pauze. Kupodivu to šlo. Řemeslu mne naučil můj táta, který pocházel z Výrovic (kdysi silně košíkářské obce), okr. Znojmo. První malý košík na kolíky na prádlo pro moji maminku jsem upletl pod dozorem táty jako třeťák. Postupně se řemeslo zdokonalovalo a stávalo se více či méně rutinou. Dnes, občas ze zábavy, když narazím v přírodě na pěknou košíkářskou vrbu, mne popadne stará, skoro zapomenutá vášeň, a pak pletu a pletu. Některé farníky obdaruji svým košíkem, aby měli na svého faráře památku. Milí přátelé, musím vás však upozornit – a teď to berte s humorem – že objednávky nepřijímám. To bych musel dostat do farnosti aspoň jednoho kaplana. Mohl byste popsat svůj vztah k Žarošicím? Žarošice je sousední farnost známá v regionu i daleko mimo něj poutěmi k Panně Marii. Kdo by neznal i za hranicemi naší diecéze „Zlatou sobotu v Žarošicích“? Já osobně mám k Žarošicím vztah především jako zpovědník. Cítím radost a naplňování mého poslání v tom, že smím být prostředníkem, přesněji zprostředkovatelem milosrdné Boží lásky, která se nad námi slitovává, odpouští kajícníkům hříchy a vše obnovuje a činí nové. S některými farníky se zúčastňujeme každý měsíc „prvních mariánských sobot“. V měsíci říjnu koná naše farnost „zásvětnou“ pouť k Panně Marii do Žarošic. Před slavením mše svaté, která je vyvrcholením této naší farní pouti, obnovujeme své zasvěcení Matce Boží Panně Marii. Tradičně se naše farnost zúčastňuje poutě na „Zlatou sobotu“ s krojovanou mládeží a dechovou muzikou – kapelou pana varhaníka Františka Mayera. Nutno též zmínit osobnost slavkovského arcikněze a žarošického děkana P. Tomáše Ždánského, kterého jsem poznal už před lety jako mladý kněz, když jsme do Žarošic přijížděli nebo přicházeli s poutníky z mých bývalých farností. Právě on, dlouholetý správce žarošické farnosti, má obrovskou zásluhu na tom, že poutní tradice nebyla přerušena ani v době totality. Které další poutě Vaše farnost koná? V dambořické farnosti jsem zavedl pouť k Červenému kříži na Těšance. Zde je nutný malý pohled do historie. Na Těšance, kde dnes stojí Červený kříž, se v minulosti loučili poutníci z Dambořic, kteří se vydali na pěší pouť do Křtin na Boží hod svatodušní. Celá farnost je doprovodila na toto místo i se svým

knězem, kde se po společné pobožnosti a kněžském požehnání rozloučili. Poutníci putovali do Křtin a ostatní se vrátili domů. A když se poutníci vraceli, ostatní jim vyšli na Těšanku naproti, aby je na stejném místě přivítali. Pouť do Křtin byla zakončena v dambořickém kostele společnou pobožností a chvalozpěvem Te Deum se svátostným požehnáním. Na tomto posvátném místě našich předků byl v roce 1885 vztyčen vyřezávaný kříž – dílo Antonína Majera z Dambořic. Po mém ustanovení farářem v Dambořicích jsem se při odpolední vycházce někdy na jaře 2002 dostal i na toto, pro mne zatím neznámé místo, kdy jsem obdivoval krásnou řezbářskou práci mistra Majera. Ale jak to bývá, zub času pracuje neúprosně všude, tak se i na zdejším kříži podepsal. Byl už ve velmi neutěšeném stavu. Vlastně se horní příčné břevno rozpadalo. Tělo Krista z plechu bylo zrezivělé. Hned jsem pojal myšlenku, že se ten kříž musí obnovit. Nakonec jsem usoudil po konzultaci s Ing. Václavem Levíčkem i s naším starostou obce – Josefem Kratochvílem, že by měla být pořízena kopie kříže z roku 1885. Obec Dambořice se sponzorsky ujala této akce. A tak na jaře v roce 2003 spatřila kopie kříže světlo světa. Nový kříž, řezbářské dílo Ing. Václava Levíčka, rodáka z Dambořic, byl slavnostně instalován a požehnán na Těšance na místě původního kříže dne 26. dubna 2003, odpoledne v 16.oo hod. Celá slavnost vlastně začala ten den v kostele ve 14.oo hod., kde byl nový kříž vystaven. Po úvodním uctění kříže za přítomnosti poutníků jsme putovali obcí Dambořice na Těšanku. Nový kříž vezlo slavnostně vyzdobené koňské spřežení. Celý průvod byl velkolepý a důstojný. Vyvrcholením slavnosti kříže bylo slavení eucharistie za účasti mnoha poutníků z blízkého okolí – z obcí Velké Hostěrádky, Šaratice, Lovčičky, Otnice, Kobeřice, Uhřice i Žarošice. Od té doby se k Červenému kříži na Těšanku koná každý rok poslední sobotu v dubnu pouť. Vždy začíná v kostele v Dambořicích ve 14.00 hod. krátkou bohoslužbou slova zaměřenou k tajemství kříže. Po té následuje procesí na Těšanku s žehnáním polí, sadů a vinohradů. Poslední částí průvodu, stejně i při slavení mše svaté nás doprovází dechová hudba Dambořanka kapelníka a varhaníka Františka Mayera. V roce 2013 budeme slavit malé kulaté výročí – 10 let od instalace kříže a začátku poutí na toto místo.

123

Mnoho dnešních mladých kněží při slavení liturgie nezpívá, přestože hudební složka je její integrální – nedílnou součástí. Jak byste vyjádřil svůj vztah k hudbě? K této otázce se vyjádřím krátce, protože jde o poměrně rozsáhlé téma. Mám rád každou dobrou hudbu, včetně lidové i populární. Ale přece jen ze všeho nejvíce preferuji artificiální duchovní hudbu včetně liturgické. Často si doma poslechnu zvláště varhanní skladby nebo gregoriánský chorál. Rád chodím na koncerty duchovní hudby, občas je organizuji v kostele v Dambořicích i v Uhřicích. Kteří renomovaní umělci již u Vás ve farnosti vystupovali? Po generálních opravách filiálního kostela sv. Jana Křtitele v Uhřicích, které proběhly v letech 2006–2008, byl na obnoveném zvětšeném kůru instalován nový královský nástroj varhanářské firmy VARFI s.r.o. Brantice, opus 4. Toto organum, zkolaudované dne 26. června 2008 za přítomnosti varhanářů (Jaroslava Keclíka, Vítězslava Slavíka) a organologické komise brněnské diecéze (Jiří Sehnal, Martin Bejček, Ondřej Múčka), posvětil hodonínský děkan Mons. Mgr. Josef Zouhar v neděli 29. června 2008 při slavnostní bohoslužbě. Téhož dne se odpoledne ve 14.30 hod. konal premiérový koncert, na kterém učinkovala Romana Kneslová, rodačka z Uhřic (mezzosoprán), Richard Novák (bas), Ladislav Pospíšil, rodák z Uhřic (violoncello) a Martin Jakubíček (varhany). V následujících letech v Uhřicích koncertovali: Petr Kolař (varhany), Dómský komorní sbor Brno, Ondřej Múčka (varhany), Brněnské trio od sv. Jakuba v Brně, David Postránecký (varhany), Jan Řezníček (viola) a Naďa Bláhová (zpěv). Na uhřické varhany si také s gustem zahrál hudební skladatel Zdeněk Pololáník. Málokdo ví, že jste byl jedním z frekventantů tříletého kurzu pro varhaníky, který ve Slavkově u Brna pořádala jednota Musica sacra. Jak na něj – s odstupem času – vzpomínáte? Slavkovský kurz pro varhaníky jsem uvítal jako velmi vhodnou příležitost, aby byla připravena nová generace varhaníků v naší farnosti. Líbila se mi celková koncepce kurzu. První částí každého setkání byly přednášky liturgiky (jáhen Willi Türk). V druhé části postupně zazněly přednášky: úvod do gregoriánského chorálu, hudební nauka, harmonie, dějiny katolické chrámové hudby a nauka o var-

hanách (Karol Frydrych) s přehledným a praktickým diapromítáním. Třetí částí byla praktická – cvičení skupin žáků, rozvržených dle jejich dosavadní úrovně, na varhanách u jednotlivých lektorů, varhaníků (P. Jaroslav Horák patřil do varhanní třídy Davida Postráneckého, pozn. red.). V závěru kurzu byly věnovány dvě hodiny také řízení sboru (Petr Hlaváček). Kurz probíhal tři roky, vždy od října do června, jednou za měsíc v sobotu. Jsem rád, že toto školení přineslo plody: jednak v hlubším chápání liturgie mladých varhaníků, jednak ve zvýšené znalosti hudební teorie a zvláště v praktickém osvojování si varhanického umění. Přál bych si, aby absolventi kurzu dokázali své poznatky uvádět do praxe na kůrech ve svých farnostech, aby svoji službu chápali jako poslání sloužit Bohu a Božímu lidu a aby byli světem liturgie, varhanní hudbou i zpěvem gregoriánských schol či sborů uchváceni a zanícení po celý život – to vše s pokorným vědomím, že vše má sloužit k větší cti a slávě Boží i k naší spáse. Významnou kapitolou Vašeho života jsou rekonstrukce církevních objektů. Mohl byste ve stručnosti popsat to nejdůležitější, co se podařilo opravit v dambořické farnosti? Když jsem byl dekretem našeho brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho jmenován do Dambořic k 1. srpnu 2001, netušil jsem, v jak zanedbaném stavu jsou zdejší církevní objekty, nemovitosti. Fara v Dambořicích měla absolutně nevyhovující základní hygienické podmínky: budova do stropů mokrá, samá plíseň, zápach… Po zralé úvaze bylo jasné, že se musí tato historická budova, po kostele v Dambořicích nejstarší, renovovat a to od základů. Po nezbytných procedurách se stavebním úřadem a dalšími institucemi začaly již na podzim v r. 2001 rozsáhlé opravy. Tři roky jsem bydlel v nájemním bytě obecního úřadu. Obec Dambořice byla vstřícná a poskytovala finanční dotace. Samotní věřící darovali značné finanční prostředky na tyto rozsáhlé opravy. Pomohli i velkými brigádnickými akcemi. Po třech letech jsem se mohl vrátit zpět do farní budovy. V neutěšeném stavu jsem zdědil i uhřický kostel sv. Jana Křtitele. Vlhkost do výšky dvou metrů, plísně, zápach. Éra rozsáhlých oprav se přesunula z Dambořic do filiální obce, do kostela v Uhřicích. Práce započaly v roce 2006 a trvaly do roku 2008. Probíhal archeologický průzkum pod odborným dozorem archeologa prof. PhDr. Josefa Ungra, CSc.

124

z Brna. Protože uhřický kostel je národní kulturní památkou, všechny další rekonstrukční práce se realizovaly pod dozorem Národního památkového ústavu v Brně zastoupeného RNDr. Radimem Šťastným a pod dohledem Mgr. Martina Půčka, zastupujícího Městský úřad Kyjov, odbor kultury. Kromě archeologického průzkumu se jednalo o sanační omítky uvnitř i zvenku, o odvlhčení objektu kostela zvenčí za použití „Nopových fólií“, o veškerou novou elektroinstalaci. Měnily se všechny dřevěné prvky, tj. nová okna, nové dveře, movitý nábytek v sakristii, nová zpovědnice. Dále úprava skladby materiálů pod dlažbou, nová dlažba, vytápění v lavicích, nové ozvučení kostela, nová elektroinstalace vyzvánění zvonů. Obnovení napadených částí střešní konstrukce jak na věži, tak i lodi kostela, nové přelaťování, nová taška – bobrovka. V poslední fázi ještě snížení a prodloužení kůru, nová výmalba kostela uvnitř i zvenku. A nový královský nástroj – varhany. Tak jako v Dambořicích, i zde, v Uhřicích pomohli místní farníci velkými finančními dary i svojí obětavostí při mnohých brigádnických pracích. V roce 2010 proběhla rekonstrukce oltáře – pozdně barokní lidová architektura. Byl postaven dle návrhu ing. arch. Zdeňka Bureše (Brno) oltář tváří k lidu, ambon, sedes. V letošním roce na podzim zdobí interiér kostela nová socha Panny Marie, Madona. Ještě jednou se vrátím do Dambořic. Tam ještě v letech 2009 a 2010 proběhla rozsáhlá rekonstrukce historické barokní hospodářské budovy – konírny, která byla také v nepochopitelně zanedbaném, vpravdě dezolátním stavu. Např. skoro čtyřicet let střecha bez okapů a bez svodů. Celá léta byla budova podmáčená. Dnes je to neuvěřitelně krásná budova. A s farní budovou je ukázkou nádherné barokní architektury v naší obci. V letech 2010 a 2011 se také upravila farní zahrada, včetně osazení pískovcovými barokními hlavicemi, sloupy a sochami do nebývalé krásy. Dnes je to prostor pro návštěvu a relax farníků, občanů, dětí, maminek s kočárkem… Nechybí zde ani tři robustní elegantní houpačky, ohniště a pergola k posezení ve stínu. Jsou zde instalovány pevné kvalitní litinové lavice a lavičky s akátovými sedáky – jednoduše velmi krásné a příjemné místo. Tak oblíbené, že se zde fotilo už osm svateb. A to je nová tradice v Dambořicích.

V roce 2012 vyšlo CD Varhany v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích… Na vydání CD jsem myslel už v roce 2008, kdy jsme v kostele instalovali nové varhany. Nakonec to vyšlo až na sklonku roku 2012 k Vánocům. K tomuto kroku mě povzbudil sám interpret vydaného CD, David Postránecký, protože byl tímto nástrojem nejen potěšen, ale přímo uchvácen. Jeho výrok: „Ten nástroj mne skutečně baví“, se mi vryl do paměti. Chtěl jsem tímto činem udělat radost farníkům a také zviditelnit naše sice malé, ale velmi kvalitní varhany. Jaké máte plány do budoucna? Po opravě farní budovy v Dambořicích, kostela sv. Jana Křtitele v Uhřicích a po opravě bývalé konírny i farní zahrady je na řadě farní kostel sv. Martina v Dambořicích. V roce 2012 byla provedena rekonstrukce střechy. Ta spočívala ve výměně a obnově všech nevyhovujících prvků střešní konstrukce, v novém přelaťování a v položení nové střešní krytiny – bobrovky. V našem kostele musíme řešit elektroinstalaci. Ta stávající je v naprosto nevyhovujícím stavu. Pak je nutné vyřešit vlhkost zdiva kostela. Po té výmalba interiéru i exteriéru. Nakonec mám na mysli i stavbu nového královského nástroje. Dosavadní varhany jsou v hodně špatném stavu. Výše jmenovaný David Postránecký vyslovil i nad těmito varhanami po pěti minutách hry další výrok, který se mi také vryl do paměti: „Jdeme pryč! Nechci si nechat kazit chuť!“ Dál už raději nic neplánuji. Vždyť člověk neví dne ani hodiny. Všem čtenářům Věstníku žehnám a přeji vše dobré.

125

PhDr. Ing. Karol Frydrych

P. BERNARD PÁTEK MLADŠÍ (1851–1922) Farář a lidový hudebník se narodil 26. června 1851 v Brně jako syn oblíbeného poutnického vůdce Ferdinanda Pátka (1825–1891), který vodíval brněnské poutníky po řadu let do Mariazell ve Štýrsku a na jiná domácí i zahraniční poutní místa. Jeho strýcem byl P. Bernard Pátek – starší, bratr Ferdinandův, rovněž zanícený hudebník a dlouholetý farář křtinský (†1892). Jako vnímavý chlapec prožíval v Brně šedesátá léta předminulého století v ovzduší oslav cyrilometodějských, podnikl s otcem pouť na Velehrad, Hostýn, do Vambeřic a několikrát byl s otcem a s brněnskými poutníky v Mariazell. Tak už v mládí se seznámil s poutnickými písněmi, které jeho otec s nadšením předzpěvoval a dokonce i sám skládal. Rodina Pátkova udržovala kromě jiných přátelství i styky s předním brněnským varhaníkem a hudebním pedagogem Robertem Bauerem (1841– 1912). Tento nadaný umělec v mládí ztratil zrak a vyučiv se v hudbě u Wettiga a Pavla Křížkovského, býval dlouhá léta učitelem hudby a ladění klavíru v ústavě slepců. Brněnské veřejnosti byl znám jako dovedný varhaník u jezuitů (od 1859) a u sv. Michala (1867–1907). Všeobecně se má za to, že mladý Bernard se vyučil varhanní hře u Roberta Bauera, že mnoho poznatků u něho získal i v dirigování a odůvodňuje se to tím, že Pátkovy písně, jež později skládal, mají podobný ráz jako písně Bauerovy. Je zde jakási stylová příbuznost. Jako student zpíval Bernard Pátek na mnoha brněnských kůrech a rád zaskakoval jako výpomoc u varhan mnohým varhaníkům. Po gymnaziálním studiu vstoupil do bohosloví v Brně v roce 1871 a vynikl tam jako varhaník a regenschori. Obdivoval Křížkovského i Chmelíčka a znal se s mnohými osobnostmi brněnského hudebního života. Jeho otec Ferdinand ve spolupráci s Robertem Bauerem složil slavnou mariánskou píseň CHVÁLU VZDEJME, MORAVANÉ, která se přímo lavinovitě rozšířila z poutních míst po celé diecézi a majíc pěkná slova i zpěvnou melodii, takřka znárodněla. Zasloužil se též o zavedení růžencové písně ZDRÁVA BUĎ, NEBES KRÁLOVNO v brněnských kostelích. Bernard Pátek tak už od malička a potom i jako student a bohoslovec vyrůstal v poutnickém prostředí, což mu do srdce

vtisklo upřímnou úctu mariánskou a neobyčejný zájem o lidovou píseň duchovní vůbec. V bohosloví se seznámil i s prvními snahami opravného ceciliánského směru, přijal je za své a potom vždy usiloval o jakousi syntézu mezi prvkem lidovým a vážností liturgie. Na kněze byl vysvěcen 16. července 1875 biskupem Karlem Nöttigem. Kaplanoval v Moravských Budějovicích (1875–1877), potom v BrněZábrdovicích (1877–1880) a 21. března 1880 se stal farářem v Ochozu u Brna, kde zůstal do roku 1892. Všude na svých dosavadních působištích horlivě nacvičoval lidový i sborový zpěv, zdůrazňoval úctu mariánskou a podporoval zájem o pobožnosti poutní. Ve svých 41 letech přesídlil jako farář do Křtin dne 2. července 1892 a převzal tam místo po svém zemřelém strýci P. Bernardu Pátkovi – starším. Velmi horlivě pokračoval v čilé hudební a zpěvácké tradici křtinského kůru. Pěstoval také s poutníky písně poutnické, které nacvičoval, revidoval a dokonce i sám skládal. Hrál velmi dobře na varhany a byl vynikajícím dirigentem. Rád přenechával i slavnostní bohoslužby svým kaplanům, aby mohl jít na kůr při hrubé mši dirigovat leckterou nově nacvičenou figurálku. Ve spolupráci s místním učitelstvem a zpěváky vytvářel v poutním kostele křtinském milé a útulné hudební prostředí, což příznivě oceňovali přední umělci i prostí lidé. V létech 1895–1896 zkomponoval několik významných kostelních písní a opatřil je střízlivou solidní harmonizací. Jako stoupenec cecilského opravného směru horlil pro vážnější ráz poutnických písní, nezamítal ani památné písně starodávné, ovšem zůstane pravdou, že za jeho farářování ve Křtinách, ztratilo toto poutní místo svůj dosavadní překrásný barokní ceremoniál, tak zvané POKLONY POUTNÍKA před Madonou, doprovázený celou řadou svérázných moravských poutnických písní, které Pátek nedovedl pro svou ceciliánskou orientaci vždycky dobře rozlišit od písní laciného kramářského původu. Podle vkusu tehdy moderního romantizujícího zvukového ideálu zasáhl Pátek i do vrcholně barokních varhan, které měly nádhernou původní rejstříkovou disposici o 16 rejstřících na dvou manuálech, postavených mistrem A. Umlaufem z Králík v roce 1753. Varhany byly zvukově ztemněny a zpneumatizovány. To se neblaze odrazilo na akustické situaci kostela – varhany vyznívají po tomto zásahu chaoticky, nemají

126

potřebnou schopnost vést lidový zpěv a ztratily třpytivý lesk pléna. Nešťastný počin Pátkův třeba i spravedlivě omluvit, neboť jednal dle uměleckých pokynů nejlepších odborníků své doby. Jinak byl Pátek typem nadšeného a vzdělaného lidového hudebníka, který svou kněžskou i skladatelskou činností se značně zasloužil o povznesení hudby a zpěvu své farnosti i velikého množství poutníků, kteří rádi za Pátkova farářování do Křtin putovávali za pobožností i za pěkným zpěvem. Po třiceti létech neúnavné práce zemřel farář P. Bernard Pátek – mladší ve Křtinách dne 19. července 1922 a tamtéž byl i pohřben za veliké účasti kněžstva a věřících. Farníci ozdobili jeho hrob nápisem: SLOUŽIL BOHU I MATCE BOŽÍ – FARNÍKŮM I POUTNÍKŮM. Skladebným dílem Pátkovým je hlavně SBÍRKA PÍSNÍ z roku 1895–1896, kterou Pátek ochotně nabídl Eichlerovi k novému kancionálu v roce 1905. Jako ucelené dílo se však nezachovala. Eichler z ní použil celkem osm písní a ty dodnes ukazují, jak Pátek komponoval. Ovládal velmi dobře harmonii i formu, dbal na vážnější ráz svých písní a odvážně užíval dost často různých přechodů z durových do mollových stupnic a opačně, což vtisklo jeho písním zvláštní charakter. Nejznámější Pátkovy písně jsou: – – – –

ZAČÍNÁ SE KONAT, obecná mešní in Es dur a F dur-d moll. O, JEZU, HOSTE NEBESKÝ – eucharistická in B dur NA PETROVĚ STOJÍ, velikonoční mešní, in B dur a in As dur NAD BETLÉMEM V NOCI TEMNÉ, vánoční mešní in A dur a in Es dur z roku 1896.

Několik písňových úprav a mešních skladeb Pátkových je rozptýleno. Jako duchovní správce rušného poutního místa byl znalcem problematiky poutnického zpěvu, avšak postrádal potřebného klidného času k tvorbě rozsáhlejší, ke které měl dobré předpoklady, ale nikdy se k ní jsa pilně zaměstnán nemohl plně dostat. Zanechal však na sebe vzpomínku hudebnicky živou. Sympatická je u Pátka jeho tvořivá snaha zapojit hodnotný zpěv lidu do liturgie ve spojení s produkcí chrámového sboru, čímž u nás dost předbíhal liturgický vývoj završený v celé církvi II. vatikánským koncilem (1962–1965). P. Antonín Láník Prameny: Římskokatolický farní úřad Ochoz: Kronika, series parochorum. Římskokatolický farní úřad Křtiny: Almanach kněží (Mikýska, Třebíč). Karel Eichler: Zpráva o novém kancionálu. In: Obzor – 1907 – 12, L3, 14. Karel Eichler: Průvod varhan. Brno 1909. P. Jar. Samson: Tradiční informace o P. Pátkovi (Újezd 1975). Československý hudební slovník osob a institucí, sv. I, A-L. Praha1963 (zmínka o Bauerovi). Křtiny: hrob Pátkův, legenda. Gregor Wolny: Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, Band II. Brno1858 (zmínka o varhanách).

Vůbec nejzdařilejší se jeví jako mešní píseň ke cti sv. Anny na slova Klinkáčova: – PŘED TVÝM TRŮNEM, MOCNÝ KRÁLI, in C moll a in Es dur z roku 1895. Zajímavé jsou též dvě písně ke cti sv. Jana Nepomuckého: – SVATÝ JENE, REKU BOŽÍ in h moll na slova Pavelkova – V NEPOMUKU ZROZENÉMU in C dur a in e moll na slova Svatojanského kancionálu.

127

P. ANTONÍNU LÁNÍKOVI S VDĚKEM A ÚCTOU

Láníkovi, který mi po dobu učení pomáhal nejen slovem, ale i finančně. Dne 20. prosince 1952 poskytl P. Antonín Láník poslední útěchu a svátosti mému otci. A tak od února 1953 jsem se v 17 letech stal spolu s maminkou „živitelem“ šesti mladších sourozenců.

První setkání s P. Antonínem Láníkem, tehdejším šaratickým kaplanem, bylo na začátku školního roku 1949/1950 v hodinách náboženství. Vysoký, sportovní typ, Bohem obdarovaný znalostmi a uměním zaujmout i získat, což dokazoval po celý svůj bohatý život a dokazuje dodnes – a to nejen v hodinách katechismu. V tomto školním roce nás vyučoval v hudební výchově notám i sborovému zpěvu výborný houslista, pan Josef Hlaváč. Zpívali jsme často a rádi i mimo školu. P. Antonín Láník, sám hudebně vzdělaný (viola, housle, varhany, dirigent) a navíc vynikající zpěvák, brzy z několika tříd vybral hudebně nejnadanější žáky do chrámového dětského sboru. První vystoupení se uskutečnilo již o Vánocích roku 1949 – bylo nás sto osmnáct zpěváčků – a další následovala. Těšili jsme se na každé veřejné muzicírování a jakou jsme měli radost, když nám byla dána důvěra sólového vystoupení. Řadu dětí učil na housle či violu. I po 63 letech nezapomenu na pohřeb tragicky zahynulého spolužáka Mirka Kratochvíla z Hostěrádek – Rešova, při kterém jsem zpíval sólo písně: „Ach můj nejsladší Ježíši...“ (dnes jednotný Kancionál č. 301). Byli jsme mladí a ješitní, dětská srdíčka se „tetelila“ danou důvěrou a nikdy nezklamala. Zkušenosti ze sboru jsme uplatnili při loučení se školou a to uvedením zpěvohry Princezna Pampeliška v místní Orlovně. Rád jsem maloval, kreslil i krasopisoval. Pracovní úřad mne proto po škole nasměroval za učením daleko – do porcelánky Bohemia v Božíčanech u Karlových Varů, kde jsem se měl, lépe chtěl, vyučit malířem porcelánu. Nebyla to doba jednoduchá – daleko od rodiny, kterou mimo rodičů tvořilo ještě deset sourozenců. O to více díků patří P. Antonínu

Musím se přiznat, že z dalších tří let se u mě zachovaly jen kusé vzpomínky a zážitky. Účast ve sboru mezi dospělými, malování plakátů a psaní upoutávek do vstupní části kostela, opisování notových partitur, jízdy na jeho motorce na nedělní odpolední adorace do Vážan nad Litavou atd. Motorka byla jeho potěšením. Měl, tuším-li správně, ČZ 175 a často závodil s panem učitelem Antonínem Spáčilem, který vlastnil JAWU 250. Možná, že právě tyto jízdy o závod byly příčinou jeho zdravotních problémů ve stáří. Jenže, kdo by si to „ve třicítce“ připustil? Zlomem našich vztahů byl můj nástup na vojenskou presenční službu v roce 1955 k Pohraniční stráži. V té době jsme chápali dění ve světě politiky jinak než dnes. Přesto měl radost z toho, když před oltářem v roce 1959 požehnal mně a mé ženě při svatebním obřadu. Řekl mi: „Zdeňku, jste první manželský pár mých bývalých žáků.“ Toto manželství trvá dodnes přes mnohá úskalí života. V roce 1960 a 1961 pokřtil naše dvě dcery. Následovala třicetiletá odmlka. Přišla devadesátá léta, změny v myšlení i konání celých národů, i u mne. Jednoho dne jsem nesměle navštívil P. Antonína Láníka v jeho velmi skromném bytě na faře. Vzpomínky a diskuse nás vrátily o desítky let zpět. Měl jsem pocit, jako by ani ta pauza nebyla. Když mi v roce 2000 před Velikonocemi, tedy po čtyřiceti letech, udělil rozhřešení při svátosti smíření, měl jsem slzy v očích. Brzy následovalo pozvání do Šaratického chrámového sboru, kterému se P. Antonín Láník věnoval až do svého odchodu na zasloužený odpočinek. Novým domovem se mu v roce 2005 stala Žernůvka nedaleko Tišnova. Před třemi lety jsme se setkali i tam. Dvě hodiny návštěvy uběhly při vzpomínání na mládí, muzicírování, zásvětné poutě do milovaných Žarošic a dotazech na současné dění ve farnosti jako nic. A bylo to hezké vzpomínání.

128

Zdeněk Sedlák kronikář obce Hostěrádky-Rešov

VARHANICKÉ ZKOUŠKY VE SLAVKOVĚ U BRNA

Poděkování patří obětavým lektorům: PhDr. Willi Türkovi, MgA. Davidu Postráneckému, PhDr. Ing. Karolu Frydrychovi, MDDr. Olze Frydrychové, Bc. Ivo Prchalovi a Svatavě Barákové.

Prof. Jiří Sehnal sleduje výkon Eleny Knotkové u zkoušek

V sobotu 2. června 2012 skončil zkouškami z varhanní hry tříletý kurz pro varhaníky jednoty Musica sacra ve Slavkově u Brna. Kurz byl zahájen v roce 2009 a na jeho počátku bylo 60 zájemců. Vyučovaly se tyto předměty: základy liturgiky a liturgické hudby, hudební nauka, harmonie, dějiny chrámové hudby, úvod do gregoriánského chorálu, nauka o varhanách, ale hlavně v praktická hra na varhany. Jak už to bývá, postupně zájemců ubývalo, takže závěrečnou zkoušku složilo dvacet osm účastníků. Finalisté složili předepsané písemné testy a prokázali, že dovedou doprovázet zpěv lidu v kostele. Pocházeli z osmnácti farností, jeden z olomoucké arcidiecéze a dva z diecéze ostravsko– opavské. Mezi účastníky převažovaly ženy. Hra na varhany se ukázala být nejobtížnější disciplinou, protože vyžadovala pravidelné, samostatné cvičení pod vedením jednotlivých učitelů. Bohužel ne každý žák byl tak vytrvalý, aby dokázal pravidelně cvičit, což se projevilo v konečném výsledku. Proto dosáhlo z dvaceti osmi zkoušených dvacet kvalifikační skupiny D, zatím co zbylým osmi bylo vysloveno čestné uznání za projevenou snahu se vzdělávat. Je zajímavé, že k nejúspěšnějším hráčům patřila nejmladší účastnice Anežka Šujanová (12 let) z Heršpic u Slavkova u Brna a nejstarší absolventka paní Marta Hanáková (62 let) ze Židlochovic.

Kurz by nebylo možné realizovat nebýt mimořádného pochopení slavkovského děkana P. Mgr. Milana Vavra, který dal k dispozici všechny prostory svého děkanství a vytvořil optimální podmínky s potřebným zázemím pro instruktory i žáky. Výuka varhanní hry probíhala nejen na pneumatických varhanách ve Slavkově a v Šaraticích, ale i v Křenovicích na moderních mechanických varhanách a v Heršpicích na elektrofonickém nástroji. Vyzvednout je třeba také obětavost P. Mgr. Jaroslava Horáka z Dambořic, který vozil svým autem na jednotlivá školení sedm svých mladých varhanických adeptů: Romana Svododu, Lenku Filipovou, Šárku Kovářovou z Dambořic a Radku Malíkovou, Lukáše Gajárka, Kristýnu Růžičkovou, Pavlínu Hovězákovou z Uhřic, z nichž kvalifikaci D získala Kristýna Růžičková, Čestné uznání Lukáš Gajárek a Pavla Hovězáková. Také závěrečné zkoušky z varhanní hry proběhly v téměř přátelské atmosféře. Tréma, která byla u některých zkoušených patrná, se ukázala zcela zbytečná. Nyní je třeba, aby absolventi neusnuli na vavřínech, jak se říká, ale snažili se ve svém oboru nadále se vzdělávat. Při závěrečném obědě zhodnotili lektoři své dosavadní zkušenosti. Ukázalo se, že přes některé nedostatky jsou kurzy na děkanstvích nejlepší cestou k povznesení úrovně venkovských varhaníků, a proto v nich bude Musica Sacra pokračovat.

129

Prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc.

DISKOGRAFICKÝ DEBUT VARHANÍKA DAVIDA POSTRÁNECKÉHO V druhé polovině prosince 2012 přišlo na trh CD Varhany v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích, jež potěší nejen uhřické patrioty, ale především všechny obdivovatele múzy nejkrásnější. Pojďme se ale nejprve ohlédnout, co podnítilo vznik tohoto unikátního hudebního nosiče. V letech 2009–2012 proběhlo ve Slavkově u Brna děkanátní školení chrámových varhaníků. O plánovaném otevření kurzu, jehož pořadatelem byla jednota Musica sacra, jsem informoval ve farnostech, o kterých jsem věděl, že by potřebovaly vychovat novou generaci hudebníků. Mimo jiné jsem oslovil i P. Jaroslava Horáka, který nabídku s vděčností přijal a stal se jedním z frekventantů tohoto kurzu, kde byl žákem vynikajícího koncertního varhaníka a improvizátora MgA. Davida Postráneckého. Naše společná setkávání vyústila v naplánování prohlídky varhan v dambořické farnosti. Stalo se tak v sobotu 28. července 2012 odpoledne. První naší zastávkou byl filiální kostel sv. Jana Křtitele v Uhřicích. David Postránecký byl z místních varhan nebývale nadšen. Hrál na ně vkuse téměř celou hodinu. Jen tu a tam přerušil své kreace euforickými poznámkami: „No to je skvělé!“, „Jak krásně ty varhany zní!“, „Rejstřík Kopula 8´ je naprosto super!“, „Já snad ani nejsem v ČR! Tento nástroj je na německé úrovni!“ Na vysvětlenou dodávám, že Postránecký je naprosto spontánní, ryzí hudebník. Pokud jej nástroj nadchne, dovede na něm improvizovat celé hodiny a to ve všech hudebních stylech! A přesně to byl případ uhřického organa opus 4 firmy VARFI s. r. o. z Radimi, postaveného v roce 2008 na základě dispozice navržené farářem a benediktinem dolnorakouského opatství Panny Marie v Göttweigu, členem tehdejší organologické komise brněnské diecéze R. D. ICLic. Mgr. Janem Nepomukem Martinem Bejčkem, OSB. Rejstříková dispozice: jednomanuálové varhany s pedálem – sedm znějících rejstříků, mechanická tónová i rejstříková traktura, zásuvková soustava vzdušnic.

I. Manuál: rozsah klávesnice C – g3, 56 tónů, tlak vzduchu 550 Pa Kopula 8‘ 56 píšťal, dřevo – dub (kryté) Kopula 4‘ 56 píšťal, dřevo – smrk (kryté) Principál 4‘ 56 píšťal, cín 80% (prospekt) Oktáva 2‘ 56 píšťal, cín 80% (prospekt) Kvinta 1 1/3‘ 56 píšťal, cín 70% Cimbál 3 x 1‘ 56 píšťal, cín 70% Pedál: C – f1, 30 tónů, tlak vzduchu 600 Pa Burdon 8‘ 30 píšťal, dřevo – smrk Pomocné zařízení: spojka I – P 8‘ Poté jsme navštívili i farní kostel sv. Martina Tourského v Dambořicích, kde jsou jednomanuálové varhany s pedálem, devíti znějícími rejstříky (manuál – 7 rejstříků, pedál – 2 rejstříky), mechanickou trakturou a kuželkovými vzdušnicemi. Nástroj postavil v roce 1897 Josef Hauke z Uherského Hradiště. Postránecký během několika málo minut vyzkoušel jednotlivé registry, načež znechucen zavřel kryt hracího stolu… Naše organologické setkání dále pokračovalo prohlídkou nově zrenovované fary. Na fotografiích jsme zhlédli původní stav této budovy, pro níž se nejvíce hodilo označení „ruina“, nyní je to nejkrásnější farní úřad v širokém okolí. V příjemném prostředí a za vlídné pohostinnosti R. D. Jaroslava Horáka jsme zavzpomínali na děkanátní školení varhaníků ve Slavkově u Brna a rozebrali možnosti řešení nového královského nástroje v Dambořicích. Dohodli jsme se také na uspořádání koncertu duchovní hudby, který se realizoval 23. září 2012 (viz Frydrych, Karol. Koncert duchovní hudby v Uhřicích. In: Zpravodaj Musica sacra 20, 2012, č. 5, s. 10-11.). Bez zajímavosti není, že na koncertu zazněla improvizace citující téma poutní písně Před věky zvolená Panno Maria, tedy té, která se každoročně zpívá při průvodu mariánských soch na žarošické Zlaté sobotě. Příznivý ohlas publika jen potvrdil správnost původního záměru – vydat CD, jenž by reprezentovalo dambořickou farnost. Z akustických důvodů (v chladnějším prostředí se zvuk lépe nese) se natáčení uskutečnilo v sobotu 24. listopadu 2012, v týdnu, kdy měla patronka všech chrámových hudebníků sv. Cecílie svátek (22. listopadu). „Při nahrávání CD mě inspirovala okolní příroda i milované Žarošice“, dodává Postránecký, který již po léta pravidelně navštěvuje zmíněnou obec, nejen o poutích! V kostele sv. Anny odehrál také několik mší. Má prostudovánu historii

130

Žarošic i zaniklé rezidence na Silničné. Je znalcem historických silnic, zaniklých osad a rád se prochází v blízkém Ždánickém lese. Nahrávání proběhlo od 9:00 do 12:00, tedy v relativně velmi krátkém čase. Na CD je patnáct děl: dvě patří skladateli Janu Zachovi (1713–1773) – Fuga c moll, Preludium c moll, třináct zbývajících improvizací Davidu Postráneckému: devět improvizací je volných (dvě z nich obsahují téma Františka Kolavíka a Ennio Morricone), čtyři improvizace zpracovávají motivy písní z jednotného Kancionálu: Slyš, jaký to nad řekou; Ježíši Králi; Kristus vítězí a Svatý Václave. Společným jmenovatelem kompaktního disku je česká hudba. Durata 76 minut. V úvodu článku jsem zmínil, že se jedná o unikátní hudební nosič. Toto tvrzení si bezesporu žádá vysvětlení. Předně však nutno přiznat, že uhřické varhany jsou kompromisem. Do malinkého, ale půvabného kostelíku z 1. poloviny 14. století, který drží primát nejstarší sakrální stavby regionu, nebylo možno – přes zvětšení kůru v roce 2007 – navrhnout šestnáctistopý pedálový registr, jelikož jinak by se na kůr nevešel chrámový sbor. Varhany tedy sice postrádají rejstřík Subbas 16´, který „tvrdí muziku“ či druhý manuál, ale zato mají jiné trumfy: ▪ kvalitní řemeslné zpracování ▪ mechanickou trakturu, jež přesně reaguje na povely interpreta – nedochází zde ke zpoždění ozevu tónu ▪ ušlechtilý zvuk – nejvíce se povedl rejstřík Kopula 8´ ▪ rejstříky zní vyrovnaně v celém rozsahu ▪ velmi příjemný chod kláves ▪ snadné ovládání táhel rejstříků Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že uhřický nástroj neumožňuje interpretovat varhanní literaturu v celé své šíři. Přesto, na základě výzkumu o stavu varhan, realizovaném v rámci bakalářského studia oboru Hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (2005–2008), mohu konstatovat, že varhany firmy VARFI, opus 4, v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích, jsou nejlepším nástrojem v regionu Ždánsko. Níže uvádím také nezaujaté názory několika významných hudebníků naší diecéze: David Postránecký: „Varhany v Uhřicích jsou nad běžné poměry v ČR. Mají nádherný ušlechtilý zvuk, jednotlivé rejstříky jsou okouzlující svou barvou a jemnou intonací, celkový zvuk působí kompaktně.“

Petr Kolař (varhaník katedrály sv. Petra a Pavla, pedagog): „Varhany v Uhřicích jsou precizní varhanářskou prací. I když nejsou velké, nabízejí množství inspirativních barev jak v jednotlivých rejstřících, tak v jejich kombinaci. Můj pocit ze hry na tomto nástroji byl maximálně příjemný.“ Martin Jakubíček (koncertní varhaník): „Jedná se o zvukově velmi ušlechtilý nástroj ‚šitý na míru‘ opravdu miniaturnímu prostoru. Jediné, co mi trochu scházelo, byl 16´ pedálový rejstřík.“ Zdeněk Pololáník (hudební skladatel, varhaník): „Útulný nástroj s vhodně volenými rejstříky na velikost a prostor malého, ale velice pěkného a udržovaného kostelíka. S chutí jsem si na ně zahrál v kombinacích barev, od pianissima až po pleno, naplňuje plným vyváženým zvukem chrámový prostor. Oceňuji pana faráře Jaroslava Horáka, kterého jsem poznal jako velmi hudbymilovného, že nechal tyto varhany zbudovat. Příhodný nástroj je pro všechny účastníky bohoslužeb velikou podporou při zpěvu a s adekvátní úrovní varhaníka umocňuje zbožnost přítomných.“ Dalším faktorem, který posouvá tento kompaktní disk do kategorie nevšedních, je dramaturgie založená na improvizacích. Ten, kdo sleduje ediční plány hudebních vydavatelství, ví, že byť bylo nahráno nesčetné množství varhanní literatury, jen málokterý interpret si troufne jít na trh se svými improvizacemi. Ačkoli pro jednotu Musica sacra David Postránecký spolu s kolegy varhaníky nahrál řadu hudebních nosičů, jež vyšly v ediční řadě Varhanní preludia či jako příloha učebnice Škola na varhany, CD Varhany v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích je jeho sólovým debutem. Již od útlého dětství byl David Postránecký (*12. května 1975, Brno) hudebně formován svojí maminkou Hedvikou (studovala hru na akordeon a klavír v Kloboukách u Brna a v Hustopečích), která doposud aktivně zpívá v Dómském smíšeném sboru. Základy hry na klavír získal u tehdejšího sbormistra brněnského Národního divadla Josefa Zaplatílka na Obvodním kulturním a vzdělávacím středisku Brno (1983– 1986), ke kterému následně chodil na soukromé hodiny v Janáčkově divadle (1986–1987), poté na Lidové škole umění Vídeňská v Brně, kde kromě klavíru (1987–1990) studoval i hru na varhany (1988–1990) u Dagmar Navrátilové. Paralelně však bral i soukromé hodiny klavíru u Anny Kučerové (1988–1989), jež za svůj život vychovala téměř sedm desítek profesionálů, v roce 2009 jí bylo

131

in memoriam udělena Cena města Brna. „Anně Kučerové vděčím za mnohé, de facto mě připravila k přijímacím zkouškám na konzervatoř“, podotýká. Na Konzervatoři Brno (1990–1996) vystudoval hru na varhany ve třídě Drahomíry Horákové, improvizaci u Františka Kolavíka a kompozici u Pavla Nováka-Zemka. Poté pokračoval ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění (1996– 2003) ve varhanní třídě Aleny Veselé, v improvizaci byl žákem Karla Pokory, v kompozici Františka Gregora Emmerta. JAMU absolvoval z oborů: hra na varhany (MgA., 2001), kompozice (MgA., 2003). Zúčastnil se několika mezinárodních soutěží a mistrovských kurzů v interpretaci i improvizaci (Peter van Dijk, Wolfgang Seifen, Hans Haselböck, Loïc Mallie, Tomasz Adam Nowak). Získal čestné uznání na Mezinárodní varhanní soutěži (Brno 1997), je vítězem celostátní soutěže ve varhanní improvizaci (Opava 1998) a finalistou mezinárodní prestižní soutěže v improvizaci (Holandsko, Haarlem 2000). Kromě ČR koncertoval v Německu, Rakousku, Slovensku, či v Litvě (2003) a Francii (2004), kde provedl varhanní recitály. Pedagogicky působil na Základní umělecké škole Vídeňská v Brně (2000–2002) a Konzervatoři Brno (2002– 2007), nyní učí na Církevní konzervatoři Opava (2006–dosud), Janáčkově akademii múzických umění v Brně (2008–dosud) a soukromé ZUŠ A. R. K. Music Brno (2008–dosud). Je lektorem varhanní improvizace na kurzech brněnské jednoty Musica sacra (2006–dosud), na Slovensku spolupracuje s Pedagogickou fakultou Katolické univerzity v Ružomberku (2004-dosud), kde každoročně vyučuje na Kurzu pre organistov a kantorov v Terchové. Kromě výše uvedeného působil také jako liturgický varhaník v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci (1990–1995), od roku 1996 začal spolupracovat s varhaníkem Petrem Kolařem na Starém Brně, následně v brněnském dómu, kde nyní doprovází zvláště orchestrální produkce. Dne 27. září 2009 hrál na varhany při pontifikální mši papeže Benedikta v Brně-Tuřanech (viz Frydrych, Karol. Návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. In: Opus musicum – hudební revue 41, 2009, č. 5, s. 42-45). Kromě pedagogické a koncertní činnosti se věnuje také kompozici – největší skladbou je Symfonie (2003). Píše však např. i drobná varhanní interludia na motivy písní z jednotného Kancionálu, jež vyšla v ediční řadě Varhanní preludia jednoty Musica sacra.

CD Varhany v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích vyrobilo TONSTUDIO Jaromír Rajchman z Dolních Bojanovic – jedna z nejlepších firem v oboru na území naší vlasti. Prodejní cena je vskutku lidová: 180,- Kč. Celý projekt se realizoval díky velkému nadšení interpreta i R. D. Jaroslava Horáka. Deo gratias. PhDr. Ing. Karol Frydrych

100 LET ORGANIZOVANÉHO VČELAŘSTVÍ NA ŽAROŠICKU (1912–2012) V letošním roce slaví náš včelařský spolek 100 let své existence. Jeho členové včelaří v kraji vína – v Žarošicích, Uhřicích, Násedlovicích, ve Zdravé Vodě i na Silničné. Počet členů se ustálil na čísle 30 a na třech stovkách včelstev. Ustavující schůze pro okres ždánský se konala 12. března 1912 v Žarošicích. Byla tu založena „Zápisová kniha“, která byla celou dobu pečlivě udržovaná a dochova-la se v neporušeném stavu. Jak z ní vyplývá, práce spolku byla činorodá, ale bohužel těžce zkoušená I. i II. světovou válkou. Vždy, i přes poválečnou bídu, byla jeho činnost vždy obnovena. Proto si musíme lidí, kteří obětavě pracovali pro spolkovou činnost a udržovali zavčelení v krajině, velmi vážit. V dnešní přetechnizované době působí včelařství jako opravdový koníček v protikladu ke všem těm pracovním povinnostem, které včelaři a jejich rodiny v běžném životě mají. Musíme také říct, že bez spolupráce se starosty a podpory od jednotlivých obcí bychom si naši spolkovou činnost nedokázali představit. Proto máme díky pochopení zastupitelstva, zejména násedlovické starostky Vlasty Mokré Včelařský dům, jehož zázemí je pro nás včelaře nedocenitelné. Můžeme si jenom přát, aby spolupráce s vedením jednotlivých obcí dále pokračovala. Zrovna tak si přejme, aby naši včelaři měli vždy plné ruce práce s vytáčením medu, aby naše včeličky byly zdravé a i sami včelaři byli vždy v plné kondici a zdraví.

132

Přeji tomuto regionu, ať vykvete do nádherné růže, která nikdy nezvadne! Jiří Říha, předseda ZO ČSV Žarošice

100 let včelařského spolku Sto let z pohledu historie je jen nepatrné mžiknutí oka, z pohledu člověka je to období několika generací. Z pohledu životaschopnosti spolku je to věk nadmíru obdivuhodný – a právě takové výročí si připomínají členové ZO Českého svazu včelařů v Žarošicích. Při příležitosti 90. výročí zpracoval dr. Eduard Flodr materiál, který byl poté vydán coby brožura, zabývající se podrobně činností včelařského spolku. Dovolte mně, abych při letošním 100. výročí znovu připomněl a dokreslil jeho bohatou a záslužnou činnost od jeho založení až do dnešních dnů. Nejstarší okolní včelařskou organizací byl Včelařský spolek pro Ždánice a okolí založený 24. listopadu 1912 v Žarošicích, v hostinci pozdějšího poslance Říšské rady Rudolfa Malíka. Vznikl tak další včelařský spolek se členy od Karlína až po Nechvalín. Členové spolku pocházeli převážně z řad vesnických elit obyvatelstva – učitelé, státní zaměstnanci, hostinští či větší sedláci. Za úkol si spolky dávaly zvýšení odbornosti, zavádění nových poznatků do včelaření i propagaci včelaření na veřejnosti. Od těchto zásad včelařský svaz nikdy neustoupil a ani v dobách nesvobody nepodlehl politickým tlakům tak, jak jsme byli svědky u některých jiných organizací. Toto vše je patrno ze zápisů všech sedmi knih, které se od roku 1912 po dnešek dochovaly. Scházejí jen zápisy z I. světové války a těsně po ní. Scházejí však bohužel i zápisy ze schůzí z let 2002–2007, kdy tehdejší jednatel

zápisy nepsal. Je to jistě škoda – v době, kdy spolek získal do užívání Včelařský dům v Násedlovicích a začal budovat jeho vnitřní zařízení, není o této činnosti žádná písemná zmínka. Poměrně málo záznamů o včelaření je i v obecních kronikách, ale i jiných obecních archiváliích. A tak jen několik poznámek o včelařích z Násedlovic – tak, jak jsou uloženy v obecní kronice či v paměti místních obyvatel: Jako nejstarší ze známých včelařů se uvádí Emerich Panáček z čísla 31 (konec 19. století) – v zahradě jeho domu stál více než 20 m dlouhý včelín, v něm umístěné špalky (úly na divokou stavbu bez rámků) po obou stranách. Proto jedna včelstva vylétala k jihu, druhá k severu. V jednom roce se med bral z jedné řady, v dalším roce z řady druhé. Tím byla umožněna další stavba, výměna díla a prostor pro novou snůšku. Včelín však již dávno nestojí, včely nejsou ani v zahradě jeho vnuka Josefa Panáčka, který byl pokračovatelem této záliby i činovníkem včelařského spolku. Dalším včelařem stojícím za zmínku byl František Tenora – řídící učitel ve výslužbě (1863–1937). Působil na mnoha místech Vysočiny, nejdéle v Molemburku na Blanensku (35 let). Do Násedlovic se přistěhoval s rodinou svého syna Božetěcha, který tu koupil hospodu. Ve včelařském spolku léta vykonával funkci jednatele. Byl odborníkem na svém místě, radami i pomocí přispěl k rozvoji včelaření v regionu. Ve své době to byl vážený člověk – podporoval i jiné aktivity (věnoval se historii, archeologickým vykopávkám…). Do nově postaveného násedlovického kostela zakoupil křížovou cestu a ta zde vydržela až do 60. let 20. století. I jeho syn Božetěch se věnoval včelaření, byl oblíbeným a vyhlášeným hostinským v širokém okolí. Jistě významnou postavou včelařského spolku byl Rudolf Gála – původně železniční zaměstnanec na regionální trati Čejč – Ždánice. Včelaření se věnoval již od mládí a lásku ke včelám přebral od svého dědy Josefa. Byl propagátorem včelaření a sadaření, zasloužil se v Násedlovicích o výsadbu meruňkového a ovocného sadu o rozloze téměř 30 hektarů i o jeho údržbu. Propagoval zejména výsadbu medonosných stromů a rostlin. A nemohu se nezmínit i o zapáleném včelaři Josefu Zelinkovi – začínal jako poštovní doručovatel v Žarošicích a vypracoval se na poštmistra. Se stejnou pílí se projevoval i ve včelaření. Celá léta jsem ho viděl pracovat ve včelíně, stejně poctivě

133

pracoval i ve výboru včelařského spolku jako jednatel – jeho zápisy ze schůzí jsou vzorové. To byla jen vzpomínkové útržky, mohl bych vzpomenout i včelaře další, a to i z okolí. Mějme na paměti dobu, kdy nejezdila auta, nebyl k dispozici telefon a všechny dnešní vymoženosti, nebyla ani nijak výrazná podpora od státu – přesto se včelaři scházeli a svému ušlechtilému koníčku se mnohdy bez zisku věnovali. Doba se dnes změnila – lidé se od spolkového a politického života čím dál tím více distancují, preferují soukromí a nezájem o věci veřejnosti opravdu prospěšné. A tak Český svaz včelařů zůstává jedním z mála spolků, který se současnému trendu vymyká. Do další stovky let přeji všem včeličkářům hodně úspěchů, rychlé překonání vnitřních neshod a problémů, větší společenské uznání nejen díky produkci včelích produktů či za nezastupitelnou službu při opylování rostlin. Josef Puk místostarosta obce Násedlovice a kronikář obce

Včelařský svaz ZO Žarošice Zpráva z ustavující valné schůze Včelařského spolku pro okres ždánický konané dne 10. března 1912 v Žarošicích: 1. Schůzi zahájil učitel z Uhřic František Oliva proslovem o účelnosti zřízení samostatného spolku včelařského. 2. Přečteny stanovy a usnesen roční příspěvek 60 haléřů na člena. 3. Zápis o přijímání nových členů a placení příspěvků 4. Zvolen výbor a funkcionáři: Karel Tyroch – předseda, František Oliva – jednatel, Josef Doležal – pokladník.

V čele každé vesnice byl jmenován důvěrník, který se staral o svolávání schůzí a získávání nových členů. Byli to za: Archlebov – Josef Doležal, učitel Dražůvky – František Hojač, rolník Dambořice – Josef Vágner, učitel Karlín – Josef Šófr, nadučitel Násedlovice – Cyril Bělič, učitel Nenkovice – Karel Tyroch, nadučitel Uhřice – Petr Plachý, stolař Věteřov – Sopůch, rolník Zdravá Voda – Rudolf Kaspar, učitel Žarošice – Rudolf Malík, rolník a hostinský Želetice – František Mager, obchodník a rolník (Vypsáno z Kroniky o založení včelařského spolku) Včelařský svaz Žarošice pod vedením Františka Plachého a PeadDr. Eduarda Flodra se dostal na vysokou úroveň a byl včelařskou obcí uznáván. František Plachý je učitelem včelařství, doktor Flodr je přednášejícím odborníkem a jeho přednášky jsou žádány u různých organizací. Vedl i včelařský kroužek a i tady se svými včelaříky dosahoval v různých znalostních soutěžích dobrých výsledků. Mikuláš Belák se stará o velmi důležité aerosolové léčení včelstev v zimním období. Miroslav Brychta absolvoval kurz prohlížitelů včelstev a jeho úkolem je sledovat jejich zdravotní stav. V Žarošicích – v obci s největším počtem včelařů kontroluje stav spadu roztočů Miroslav Křižka (je to důležité kvůli včasnému léčení včelstev). Konaly se i různé přednášky a výstavy, uskutečnil se kurz chovu matek na šlechtitelské stanici Kývalka. Po odstoupení vedení včelařského svazu bylo v roce 2010 zvoleno nové vedení – předsedou se stal Jiří Říha, jednatelem Miroslav Brychta a pokladníkem Roman Švábík. Pokračovaly přednášky a po dva roky na Vánočních trzích došlo i k ukázkám pečení a zdobení perníků.

134

Obec Uhřice nám přispívá 3 000 Kč, obec Žarošice 20 000 Kč ročně. Tyto prostředky pomáhají při léčení včelstev, slouží i na nákup potřebného vybavení. V roce 2011 byly zakoupeny za 24 000 Kč odpařovače na kyselinu mravenčí určené k léčbě včelstev. Částka stačila asi na polovinu odparníků pro včelstva, letos bychom chtěli dokoupit zbývající část. V posledních letech začíná být roztoč varoa destruktor odolnější vůči některým léčivům a vznikají problémy s jeho likvidací. Letošní teplý a suchý podzim výrazně přispěl k jeho rychlému množení. Organizace, které to podcenily, měly na konci podzimu velké ztráty na včelstvech (v Šardicích měli víc jak poloviční úhyn ještě před zazimováním). Naše organizace situaci zvládla a zazimovávali jsme jen s drobnými úhyny. Obec Násedlovice hradí náklady na údržbu a provoz tamního Včelařského domu. Děkujeme okolním obcím za podporu při včelaření a za zavčelení našeho regionu. Včelařská obec má vysoký věkový průměr – nejmladším členem je Petr Tihelka z Uhřic (19 let), nejstarším je Leopold Kašuba ze Zdravé Vody (91 let). Na letošní členské schůzi byla přijat nový člen – Václav Tlapák z Uhřic a tím se počet členů navýšil na číslo 29. Ke konci roku bylo nahlášeno k zazimování 324 včelstev. Seznam členů ČSV ZO Žarošice 1. Mikuláš Belák 2. Miroslav Brychta 3. Michal Dobeš 4. Jaroslav Fronek 5. Eduard Flodr 6. Svatopluk Fojtík 7. Martin Frýbort 8. Tereza Hodesová 9. František Holomek 10. Leopold Kašuba 11. Josef Konečný 12. Hana Kouřilová 13. Miloš Křižka 14. Jiří Mrkva 15. Jan Němec 16. Jan Němec ml. 17. František Plachý 18. Václav Princlík 19. Ivo Rus 20. Jiří Říha 21. František Seďa 22. Vlastislav Staněk 23. Rudolf Štos 24. Roman Švábík 25. Petr Tihelka

Žarošice Násedlovice Násedlovice Násedlovice Brno Žarošice Žarošice Heršpice Hrušky Zdravá Voda Žarošice Uhřice Žarošice Žarošice Želetice Želetice Žarošice Dražůvky Kyjov Brno Žarošice Žarošice Dražůvky Žarošice Uhřice

3 včelstva 39 2 8 21 15 8 3 3 6 25 7 38 2 14 5 39 6 5 39 10 2 7 3 3

26. Jan Tihlařík 27. Josef Válka 28. Miroslav Zámoravec 29. Václav Tlapák

Uhřice Brno Brno Uhřice

2 7 2 0

Přehled funkcionářů za uplynulých 100 let Předsedové: 1912–1921 – Karel Tyroch 1922–1923 – František Oliva 1924–1926 – Rudolf Kaspar 1927–1945 – Petr Plachý 1945–1958 – Rudolf Gála 1959–1967 – Matouš Konečný 1968–1969 – Antonín Žalkovský 1969–1972 – Jan Tihlařík 1974–1989 – Jan Snášel 1990–1993 – Radomír Drápal 1994–1995 – Josef Hroudný 1995–2001 – František Plachý 2002–2009 – Eduard Flodr 2010–dosud – Jiří Říha Jednatelé: 1912 – František Oliva 1922–1923 – Josef Doležal 1924–1930 – Cyril Bělič 1931 – Josef Vlasák 1931 – Václav Broukal 1932–1934 – František Tenora 1935–1937 – Josef Houšť 1945–1954 – Čeněk Racek 1955–1960 – Jaroslav Brychta 1961–1993 – Josef Zelinka 1994–2001 – Radomil Drápal 2002–2009 – František Plachý 2010–dosud – Miroslav Brychta Místopředsedové: 1912–1922 – Rudolf Malík 1922–1926 – Rudolf Růžička 1927–1932 – Cyril Hána 1933–1934 – Bohuslav Matuška 1945–1960 – Václav Broukal 1961–1969 – František Panáček 1969–1971 – Svatopluk Fojtík 1972–1974 – Matouš Konečný 1974–1989 – Jaroslav Fronek 1990–1997 – Josef Snášel 1999 – Svatopluk Fojtík Pokladníci: 1912 1922–1926 1927–1931 1932–1933 1934–1960 1961–1962 1962–1973 1974–2000

135

– Josef Doležal – Josef Strmiska – Václav Broukal – Gustav Valášek – Josef Adamec – Karel Válka – Josef Snášel – Jaroslav Horych

Včelařský dům a já

2000–2009 – Svatopluk Fojtík 2010–dosud – Roman Švábík

Na místě dnešního Včelařského domu bydlel pan Ludvík Štěrba – byl to nevlastní otec mé babičky Milady Tomáškové. Jako malé děti mě a mé dva sourozence občas hlídal. Sedával na lavičce před domem u staré hrušky a kouřil svoje oblíbené viržinko nebo porcelánovou fajfku. Na dvoře byla studna s dřevěnou stříškou a rumpálem na vytahování nádoby s vodou, po dvoře běhala drůbež, ve chlévě bučela kráva. Ve vedlejší komůrce sestavený ze dvou mlýnských kamenů byl kamenný šroťák a tu se šrotovalo obilí ke krmení. Když byla tma, zapálila se petrolejová lampa a její skleněný cylindr se musel nasadit ve správný okamžik, aby se nezakouřil. Později tu bydleli Pavel Tvaroh a Dana Pacasová – ti už dům částečně přestavěli, potom prodali obci a z Násedlovic se odstěhovali. Obec dům zbořila a nově postavila do dnešní podoby – byl předán Svazu žen a mládeži a sloužil jako schůzovní prostory či místo pro příležitostné oslavy. Cvičívaly tu i ženy, pekly se tu svatební koláče. Později objekt přestal být využíván – já jsem v roce 2004 začal včelařit a vrátil jsem se zase do míst svého dětství.

Složení výboru od roku 2010: Předseda – Jiří Říha, Brno Jednatel – Miroslav Brychta, Násedlovice Pokladník – Roman Švábík, Žarošice Předseda revizní komise – Leopold Kašuba, Zdravá Voda Nákazový referent – Mikuláš Belák, Žarošice, Miloš Křižka, Žarošice

Miroslav Brychta, jednatel ZO ČSV

Včelařský dům Svaz včelařů ZO Žarošice se řadí k těm málo včelařským organizacím majícím svůj Včelařský dům – slavnostně byl předán 19. června 2005 v Násedlovicích tamní starostkou Vlastou Mokrou za účasti starostů okolních obcí a zástupců okresního svazu Hodonín. Následovalo vystoupení dětského souboru Konopky, povídání o medu s jeho ochutnávkou, ochutnávkou medoviny a výstavou včelí kosmetiky. Ve Včelařském domě je stálá expozice starých úlů, jezdí sem různé organizace na prohlídky a přednášky, točila tu i Česká televize. Časté jsou i exkurze dětí základní i mateřské školy. Ve dvoře objektu jsou umístěny i včely. Na jeho zřízení má zásluhu obec Násedlovice a bývalé vedení Mikroregionu Ždánicko. U příležitosti 100. výročí založení spolku se připravuje s Obecním úřadem Násedlovice výsadba zeleně před Včelařským domem a vybudování menšího parčíku – náklady uhradí obec Násedlovice.

Včelařský kroužek Byl založen v roce 1956 v budově nové žarošické školy, po deseti letech fungování však zanikl. Znovu byl založen až v roce 2000 a měl pouhé čtyři členy. O rok později už jich měl šest – jeho posláním bylo získávat základní vědomosti a praktické zkušenosti v ošetřování včelstev, v práci se dřevem, ve zhotovování rámků, zatavování mezistěn atd. Pořádaly se tu i besedy, doplňované promítáním videokazet. Schůzky kroužku se konaly pravidelně každý týden, v jarním období i na školní zahradě, ale i ve Včelařském domě v Násedlovicích – tu se na konci června koná dvoudenní soustředění a děti samostatně provádějí prohlídky včelstev i další práce se včelami. Práci včelařského kroužku natočila v roce 2007 i brněnská televize. Za jedenáct let práce včelařského kroužku samostatně včelaří pět jeho bývalých žáků – v České republice se konají každoročně dvě soutěže včelařských kroužků – oblastní a národní. Z každé oblastní

136

soutěže postupují tři žáci do národní soutěže, ta se vždy v červnu koná v Nasavrkách. Z našeho kroužku se soutěže účastnil František Bukovský (dvakrát), Roman Švábík (dvakrát) a Lukáš Gajárek (rovněž dvakrát). Roman Švábík se v roce 2007 umístil v národní soutěži v Nasavrkách na 2. místě a byl delegován do národní soutěže do Bratislavy, kde se umístil na 3. místě. Z dotací Jihomoravského kraje získal kroužek 50 000 Kč na nákup včelařských potřeb a vybavení. Jednou z podmínek k získání dotace byla i spoluúčast včelařského svazu v celkové výši 9 000 Kč.

Dotace – kočování Včelaření není jen o medu – jeho hlavní náplní je opylovací činnost včel. To si začala uvědomovat vláda i úředníci v Bruselu, protože počty včel začaly prudce klesat vlivem šíření nemocí, zhoršováním se životního prostředí a i úbytku včelařů. Starší včelaři už fyzicky nemohou a mladým se do včelaření moc nechce. Evropská unie začala dotovat i některé nákupy včelařských potřeb i výměnu starých úlů za moderní. Český svaz včelařů ve vysoké míře dotace čerpá, využívá a k tomu se připojil i Jihomoravský kraj – i v naší organizaci po dodržení přísných pravidel získali tři včelaři dotaci Jihomoravského kraje. Došlo ke zpřísnění podmínek při kočování – to je podrobeno přísným veterinárním předpisům, kočovné vozy musí mít technickou prohlídku a splňovat stejné podmínky jako jiná vozidla – to kočování dost podstatně omezuje.

Včelí produkty Med – je nejpřirozenějším a nejzdravějším sladidlem. Na rozdíl od cukru obsahuje mnoho minerálních látek a je lehce stravitelný. Medu je spousta druhů – co květina, to jiný med. Medy jsou rozděleny do dvou základních skupin – květový a medovicový (lesní). Hlavními květovými medy jsou u nás řepka, akát, slunečnice a lípa. K těmto medům včely přinášejí i nektar z rostlin, které v tomto období kvetou, a dochází tak k mísení jednotlivých druhů. Medovicový med neboli lesní med je tmavý a včely jej sbírají jako nestrávené cukry na mšicích, které sají šťávu z listů stromů a z jehličnanů. Krystalizace medu probíhá u jednotlivých druhů medu různou

rychlostí. Správný med musí krystalizovat a krystalizace není vadou medu. Vosk – vylučují mladé včely ze svých žláz na zadečku a zpracovávají ho k vytváření jednotlivých buněk a na stavbu včelích plástů. Pyl – slouží jako hlavní potrava pro vývoj včelstva. Každá rostlina má svůj tvar pylového zrna. Toho se využívá při rozboru medu ke zjištění, ze kterých oblastí pochází či ze kterých států je k nám dováže. Propolis – včely sbírají jako lepkavou hmotu na pupenech rostlin a svými včelími příměsemi vytvářejí přírodní antibiotika, která využívají ve svém úlu. Mateří kašička – slouží jako potrava pro vývoj včelky od vajíčka až po dospělou včelu. Larva, ze které vznikne matka ve vystavěném matečníku, doslova plave v této kašičce a dorůstá tak do větších rozměrů než normální včela. Mateří kašičku včely produkují jen v mladém věku. Včelí jed – je používaným léčivem na revmatické potíže, vysoký krevní tlak a zánětlivá onemocnění. Při bodnutí včelou dochází k otoku a u některých osob může vyvolat alergickou reakci nebo až anafylaktický šok, kdy už je zapotřebí podat léky nebo vyhledat lékařskou pomoc.

Z historie včelařství Už na skalních kresbách pravěkého člověka pocházejících zhruba z doby před 15 000–20 000 lety jsou zobrazeny včely a lidé sbírající med. První písemné zprávy pocházejí z Egypta z časů 3 000 let před naším letopočtem. V pyramidách byly objeveny nádoby s medem, a i po tak dlouhé době díky malé vlhkosti a teplotě kolem 12 stupňů se med uchoval v dobrém stavu. V naší oblasti se včelařům říkalo ,,brtníci“ – dle medvěda „brtníka“, který v lese vybíral med divokým včelám a ,,včelaři-brtníci“ se chovali přesně tak. Postupem času si lidé kmeny se včelstvy přinášeli blíže ke svým obydlím, začali se o včelstva zajímat a starat se o ně – začali včelám přizpůsobovat jejich obydlí a zároveň se včelám přizpůsobovali i včelaři. Vydlabávali kmeny stromů pro usazování včel, zdobili je – těmto úlům se říká „kláty“. Používaly se i „košnice“ – byly vyrobeny z pálené hlíny nebo slámy a měly tvar zvonu. V těchto úlech včely stavěly volně své sídlo a zanášely ho medem – plásty se pak vylamovaly a vymačkával se z nich med

137

(částečně se však ničilo i včelstvo, protože plásty bývaly zanešené i plodem). Později se přecházelo k různým druhům úlů jakéhokoliv rozměru – sem se už vkládaly dřevěné lišty, na které včely stavěly své plásty. Ty se už daly vytáhnout a nemusely být vybírány i s plodem včelstev. I z těchto plástů se vymačkával med a tak celé včelí dílo bylo zničeno. Přišlo však další vylepšení – začaly se používat celé rámečky a s nimi přišel velký pokrok ve včelařství. Objevil se velký vynález v podobě medometu. V tomto zařízení se odstředivou silou vytáčel med z rámečků, nedocházelo již ke zničení pláství – ty se mohly opět použít a vložit do úlu. Nový směr ve včelaření přinesl vynález Johanese Mehringa v podobě dřevěného lisu na mezistěnky (poprvé ho představil v roce 1857). Začaly se používat typizované rozměry rámečků, které určovaly rozměry úlů a medometů. Přešlo se k nástavkovým úlům, u nichž je lepší přístup ke včelám a dají se lépe ošetřovat. V poslední době se začínají používat úly z tvrzeného polystyrénu a rámečky a mezistěnky z umělé hmoty – jak se osvědčí, to ukáže čas. Z příležitostné publikace Sto let organizovaného včelařství na Žarošicku (vydal Český svaz včelařů ZO Žarošice, 2012)

BURČÁK

Nadešel čas, kdy začíná sběr hroznů – ty se zpracovávají na víno a vinné produkty. Velmi chutné a ranné odrůdy, jako jsou Irszai Oliver, Moravský muškát, Dorfender, Müller Turgau a jiné jsou velmi aromatické a tudíž jsou vítaným zpestřením na jídelníčku a to jak dětí, tak dospělých. Jsou první, které se z vinohradu sklízejí. Každý vinař rád připraví nádoby na sběr a za pomoci celé rodiny se vydá pro to nejranější, co ve vinici má. Nejdříve posbírá zmíněné odrůdy, ty zpracuje pomocí mestování, vylisuje, naleje do

připravených sudů, řádně vymytých a vysířených. Jednoduchým výpočtem provede docukření řepným cukrem, nejlépe hrubozrnným krystalem od našich nebo slovenských výrobců. Nastává doba, kdy každý den chodí a naslouchá, kdy mošt v sudu začne takzvaně ,,šuškat“, kdy se probudí první vinné kvasinky, které postupně nastartují ty ostatní. Ostatní kvasinky se přidávají a tak zhruba za týden probíhá bouřlivé kvašení, které podle obsahu sudů nebo ve větším vinařství podle velikosti nádrží, trvá někdy pár hodin, ve velkém množství i třeba dva dny. A to je ta nejsladší odměna vinařova za celou práci v takzvaném zeleném období, kdy se vinice stříhají, ošetřují, okopávají, stříkají proti chorobám, zalamují, zastrkují. Po tom všem, až je vinný mošt v sudu a začne se měnit v burčák. Vinař vezme do ruky koštýř, s láskou ho pohladí, zhluboka se nadechne a poprvé vnoří to krásně vymyté sklo do letošního bouřlivého moku. Pocit opojení může poznat jen ten, kdo se o vinici celoročně pečlivě stará. Tomu se potom v podobě sladkého moku dostane odměny, aby mohl na jazyku, na patře a potom ve svém hrdle okusit tu opojnou chuť, chuť prvního doušku nového, bouřlivého vína – burčáku. BURČÁK – opojný nápoj, který byl již na stolech řeckých bohů, nápoj vynikajících chutí a vůní, božský lektvar, na kterém si po tisíciletí pochutnávali chudí i bohatí, mladí i starci, dívky a ženy, nápoj, který ještě nikdo nezkrotil. Mnoho moudrých, ale i prostých lidí se mu snažilo poručit, ale vždy byl vítězem ON – BURČÁK. Byl to ON, co nás povznesl nad rodinné problémy, soužení, trápení a denní starosti. Byl to ON, který nás pozvedl, obveselil, rozezpíval ty naše krásné moravské písničky – táhlé, smutné, tesklivé, písně plné veselí, moravské bujnosti i pokory, vyznání lásky i hněvu, písně tvořené v radosti, smutku, písně při práci na poli i ve vinném sklepě, písně, které vám vženou slzy do očí. Ale je to také ON, který nám zavře víčka – a to tehdy, když ho vypijeme o něco víc, než je zdrávo pro náš organismus. Je to ON, který někomu dává sílu, bujnost, vyznání lásky – ať již k ženě vlastní, nebo té, která se mu v tom okamžiku líbí, je to ON, který druhého donutí k pláči a stesku – třeba po starých časech, které mu připomenou jeho rodiče, stařenku s věčným úsměvem na tváři plné vrásek, co pekla neuvěřitelně dobré buchty, stařečka s třesoucí rukou, která neomylně vedla pluh po nejednom poli a vinohradě, s žilnatou rukou, která mně tajně za zády tatínka podala první doušek toho

138

nektaru, abych tajně ochutnal ty zkapalněné kuličky zlatavých hroznů. Ale je to také ON, který dokáže, že má sílu, že dovede být ZÁKEŘNÝ, že se o něj vinař, neřku-li tak člověk, který nezná jeho sílu, nemůže opřít, nemůže se na něj spolehnout. Je to ON, který dokáže podrazit nohy, které by v daném okamžiku měly sloužit jako opora a najednou jsou z nich jen takové neforemné hůlečky, které jindy vyběhnou kopec ve vinici, množství schodů za den v práci, které dovedou jít pomalu, ale také utíkat, najednou odmítnou poslušnost. Ale to není všechno, to ON dovede, také rozezpívat ústa i lidem, kteří nikdy nezazpívali, ale taky těm, co rádi a dobře zpívají. Dovede ústa zavřít, umlčet je, aniž by ten, který by si to nikdy nepřál, takto učinil. Dovede trkat, házet, škubat, našeptávat, provokovat, hladit a podlézat, ale také krutě ztrestat a někdy i ustlat pod voňavým keřem růže, někde po cestě k domovu. Není tak mocného pána jako je On a dalo by se o něm ještě sáhodlouze vyprávět. Pro vás, co jste ještě tento opojný pocit nezažili, pro vás, co ON s Vámi udělá – zda vás rozezpívá, rozteskní, zesmutní, rozveselí, popřeje dobrou pohodu nebo také dobrou noc. Vy, kteří jste z tohoto krásného kraje vinné révy odešli nebo vy, kteří jste náš kraj pyšnící se největší rozlohou vinic v České republice, z nichž víno na světových aukcích konkuruje těm nejvyhlášenějším značkám, kraj krásných lidových krojů a tradic, vinných sklepů v milotických Šidlenách, ratiškovických Slavíkovcích, ve Vlkoši již třeba roky nenavštívili a ani neochutnali naše vína z Žarošických vinohradů a okolních vinařských obcí – jste srdečně zváni ochutnat tyto dary slunce. Ještě mezi námi žijí lidé, třeba i nepocházející z našeho kraje, kteří se s vervou jim vlastní snaží udržovat lidové tradice. Hledají ve starých zpěvnících písně našeho regionu a ty pak nacvičují. Před takovými lidmi smekám, patří jim uznání a dík – oni vlastně kultivují naši jižní Moravu, naše Žarošice, kraj plný vůně, ale i kraj plný burčáku. Ať žije ON, burčák náš MORAVSKÝ. Karel Sedláček

PROMĚNA OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ SOKOLKA V ROCE 2012 Když se začl psát rok 2012, nikdo z nás netušil, že v rámci občanského sdružení Sokolka se vyskytnou změny, které poznamenají celý chod sdružení. Jeho zakládající členové se rozhodli předat Sokolku mladší generaci. Domluvili se skupinkou mladých nadšenců a ti převzali Sokolku do svých rukou. V srpnu roku 2012 tvořili základnu tři stávající členové, brzy bylo přijato 11 nových členů. Výchozím bodem naší činnosti byla akce k ukončení prázdnin – nejen pro děti a jejich rodiče, ale pro každého, kdo si chtěl posedět, popovídat s kamarády, pochutnat si na špekáčcích, pečeném selátku a dobře vychlazeném pivečku či limonádách. Pro děti byly připraveny soutěže i stezka odvahy, na niž všechny netrpělivě čekaly. Dočkaly se se setměním. V polovině září se na Sokolce brigádničilo – pořídila se elektroinstalace do chatky, rekultivovalo se ohniště u altánku, dláždilo se, pořídilo se zábradlí, schody... K pravému podzimu patří také pouštění draků, které se mělo konat jako tradiční Drakiáda na konci října. Bohužel nepřálo počasí a akce byla posunuta o týden. Ale ani pak se počasí neumoudřilo, a proto se konala v Komunitním centru ,,náhradní Drakiáda“ – děti vyráběly papírové dráčky jako ozdoby do květináčů, poté si opekly špekáček a následovala volná zábava. Společnými silami s SDH Žarošice byla založena nová tradice Lampionových průvodů. 17. listopadu šel od školy průvod celou obcí – pro lepší náladu se z obecního rozhlasu linuly písně staršího data i písně současné. Průvodu se zúčastnilo velké množství lidí všech věkových kategorií a my doufáme, že se tato akce stane novou tradicí Žarošic. Průvod byl ukončen ,,u hasičky“, kde bylo pro účastníky připraveno malé občerstvení v podobě teplého čaje, svařáku a čerstvě napečených koláčků. Konec roku doprovázela mikulášská zábava – protože myšlenka jejího uskutečnění přišla několik málo dní před datem konání, museli jsme improvizovat – místo kapely či muzikanta nastoupily „repráky“ a zábava mohla začít. Přišlo i několik masek v podobě čertů a andělů, což bylo jistě příjemné zpestření. I přesto, že to byla narychlo zorganizovaná akce, slavila velký úspěch.

139

Na rok 2013 jsme opět naplánovali pro všechny žarošáky pestrý program a všichni jsou srdečně zváni. Jana Horáčková

JAK SE NÁM ZPÍVALO

Zastavme se, poohlédněme se a zavzpomínejme, jak se zpívalo mužskému sboru Žarošané v roce 2012. Stali jsme se součástí občanského sdružení Žarošice a již od března 2011 jsme věděli, že následující rok pro nás bude velkou výzvou – jako členovi regionálního sdružení mužských sborů připadla organizace vzájemných setkání právě nám. Byla to pro nás první pořadatelská akce takového rozsahu a my jsme se na ni začali pilně připravovat. Jiří Kacer sháněl nové písničky, my jsme je pak nacvičovali, zajistit bylo třeba cimbálovou muziku, občerstvení, moderátora atd. Vydařená akce se uskutečnila v sobotu 19. května – vše proběhlo v pohodě, v dobré náladě i za hojné účasti obecenstva ze Žarošic i z okolí. Všem, kteří se na setkání sborů podíleli a vůbec všem zúčastněným toho májového odpoledne, patří velké poděkování – folklor a hezká písnička v Žarošicích nevymřely. V červnu naše vystoupení pokračovala – 13. června jsme v Žarošicích zazpívali hodnotící komisi soutěže o Vesnici roku, hned další den jsme svým zpěvem potěšili účastníky setkání nejmenované brněnské firmy a jejích obchodních partnerů ze Slovenska a Srbska. Koncem června jsme byli hosty co dva roky konaného folklorního setkání v Dambořicích. Prázdniny, kdy jsme si chtěli dopřát trochu odpočinku a nabrat nových sil, pro nás ale dlouhé nebyly – následovaly zkoušky repertoáru na setkání muzikantů a zpěváků v Bílých Karpatech – na X. mezinárodní hudební a folklorní festival ve Valašských Kloboukách a Brumově-Bylnici.

Tady se poprvé stala součástí našeho uznalého vystoupení krátká humorná scénka v podání člena souboru Petra Menšíka. V podvečerním vystoupení v Brumově-Bylnici si s námi zazpíval i hejtman Zlínského kraje. Začátkem září jsme byli součástí programu oslav 60. výročí otevření ,,nové“ žarošické školy. To se už však blížily císařské hody a my jsme pokračovali v tradici zpívání při stavění máje, připojili jsme se k průvodu do kostela a následně pak zpívali „pod májó“. Až každý z nás spořádal hodovou husu, sešli jsme se na Dolině a doprovodili jsme svým zpěvem stárky jdoucí si „pro klobóky“. Přišel čas adventu a s ním zpěv koled na předvánočním jarmarku na Kaťáku. Pěknou tradicí se stalo naše zpívání na Štědrý večer – ,,po půlnoční“ u vánočního stromu na Dolině. S uplynulým rokem se loučíme na Štěpána, kdy dotváříme vánoční atmosféru u živého betléma a koledujeme po dědině. Zpívalo se nám a zpívá se nám dobře – písničky přece patří k dobré náladě a jistě přispívají i k hezké, sousedské pohodě Žarošic. Za to patří dík především sbormistru Jiřímu Kacerovi, všem členům souboru, včetně sklepníka, našim uznalým rodinám i sponzorům. Dušan Horáček

DĚTSKÝ FOLKLORNÍ SOUBOR LAŠTOVĚNKA


Dětský folklórní soubor Laštověnka vznikl v září 2012 a ještě v tomtéž měsíci absolvoval své první vystoupení na oslavách založení budovy Základní a mateřské školy v Žarošicích, kde děti zazpívaly, zatančily skočnou a přednesly několik říkadel.

140

Dnes v souboru působí přibližně 50 dětí rozdělených na „menší“ a „větší“ (jejich věkový rozsah je od 2,5 do 15 roků). Zaměřením souboru je slovácký folklor, dětský taneční a pěvecký projev, taneční hry a další aktivity podporující pěvecký, pohybový a estetický rozvoj dětí. Soubor je od počátku koncipován jako otevřený všem zájemcům, což potvrzuje účast dětí nejen ze Žarošic, ale také z několika okolních obcí. Během těch pár měsíců od vzniku se děti učily zpívat a tančit regionální písně a tance. Před Vánocemi pořádaly děti veřejnou zkoušku pro své rodiče, příbuzné a kamarády v Komunitním centru v Žarošicích. Za doprovodu harmoniky zazpívaly několik koled a některé zahrály na klavír. Za podpory členů Historicko-vlastivědného kroužku si mohly prohlédnout muzeum při svíčkách. Tyto okamžiky prožívaly velmi intenzívně a některé dokonce po celou dobu prohlídky nepromluvily. Zároveň v kuchyňce centra členky sdružení umožnily dětem vyzkoušet si vykrajování a pečení tradičních perníčků. Ty si po vychladnutí mohly také nazdobit. Všechny činnosti se setkaly s velkým zájmem nejen dětí a mnozí si hrdě odnášeli domů své výtvory s motivy převážně vánočními, ale také zcela jinými (auta, koně, letadla, krojované panenky, atd.). V sále muzea si mohli všichni přítomní zazpívat a naladit se na přicházející svátky. Již nyní se rozvíjí spolupráce s Městským muzeem v Hustopečích, s jehož pomocí chceme obnovit dětské taneční kroje severní oblasti hanáckého Slovácka. Kromě již zmiňovaného Komunitního centra v Žarošicích uvažujeme o spolupráci se soubory v našem blízkém okolí, u nichž budeme jako nejmladší soubor čerpat zkušenosti. Děkujeme za spolupráci a za podporu při zkouškách také rodičům a rodinám dětí. Michal Závodný, Susann a Jiří Kacerovi

NESPĚCHÁM Šel jsem jarní cestou, cestou prašnou, hluboce vyježděnými kolajami od koňských povozů, kde prostředek cesty pokrýval hustý porost truskavce. Tak hustý, že brzdil kroky mé a já musel jít v prachu vyježděných kolají, prachu hustého, který vtékal do bot a při došlápnutí z nich zase vytékal. Po straně cesty se táhl svlačec se svými květy, pampelišky zářily a ukazovaly směr cesty a mnoho jiného kvítí zde bylo, které jsem v mládí znal – želbohu při mém stáří jsem ta jména zapomněl. Cesta odnikud nikam – v dáli trylkoval skřivánek tu svoji skvělou muziku, kukačka mu dělala doprovod. Nespěchám, mám čas, nikdo na mě nehartusí, nikdo nečeká. A tak jdu dál a dál a v tom v dáli uvidím stín něčeho bílého, přibližujícího se ke mně. Zaostřím zrak a rozpoznávám obrys mladé ženy. Bílé šaty, asi sváteční, se ve slunci lesknou, na prsou má položené luční kvítí, za červeným opaskem ze svlačce třásně, červené střevíce v rukách, na hlavě krásný věnec z pampelišek, který ve slunci svítí nad dívčinou hlavou jako svatozář – sluneční paprsky se do věnce zaplétají a zlatou nití protkávají tyto květy jara. Nese se jako princezna z pohádky. Z dáli pozdraví, usměje se a tou prašnou cestou jde dál. Krása jara a přírody. Nespěchám, mám čas. Po pravé straně jako vlajka rudá se rozpíná pole plné vlčího máku – hustého, lesklého jak vyleštěná sklenice s červeným vínem uvnitř, do kterého slunce svítí. Omamná vůně vletí do nosu, až se chce mocně kýchnout. Tichý vánek si pohrává s těmi rudými květy s černou tečkou uprostřed. Na návrší, na kraji pole stojí již od pohledu stařičký kůň, který mnoho kroků již nachodil po těchto polích. Oči vyhaslé, od slunka spálené, ale hřívu načesanou, srst vyhřebelcovanou, ocasní žíně zastřižené, kopyta černým globinem natřená, řádně okovaný, aby staré nohy netrpěly. Zapřažený do pluhu, který září novým nátěrem, jak se po zimním období sluší. Radlice se leskne na slunci, očištěná hlínou. Rukojeti s opratí svírá v rukou starý sehnutý muž – ramena pokleslá od těžké práce, hlavu bílou jak mléko rozlité po čistém stole. Boty vyleštěné, mírně vlhkou hlínou obalené, pod stařičkými kalhotami z manšestru, kde je sem tam záplata, ale také díra, jsou vidět bílé nohy, které snad od mládí neviděly slunce. Sedlák nemá čas na dovolenou, ten má v létě nejvíc práce a košile s kalhotami jej chrání

141

před trny, ostrou trávou, ostrým klasem ječmene. Krásná dvojice, která si za dobu, co spolu prožili, nemusí nic vyprávět – stačí malý povel a oba vědí, co mají dělat. Nespěchám, mám čas. A tak se dívám na tu dvojici a vzpomínám si na mládí, kdy tento starý muž rovnýma nohama přeskočil u muziky stůl, jeho černá hříva na hlavě se leskla, děvčata se za ním otáčela a on v kole nevěděl, kterou dříve roztočit. Vzpomínky nezaženeš. Ty se ke stáří čím dál víc vracejí a dokreslují mládí příznivějších barev, než to ve skutečnosti bylo. Je tomu tak a bude tomu tak vždycky. „Tak hyjé“, řekne sedlák svému koníčkovi. Po odpovědi na můj pozdrav „Pomož pán Bůh“ pomalým krokem, v souladu s krokem koně, se opře do rukojeti pluhu a pomáhá tlakem svých rukou, co mu síly stačí překonat odpor země, aby se to rudé rouno země obrátilo a zaoralo pod zem. Tak pomalu kráčí tato nerozlučná dvojice, která si rozumí i bez jediného slova. Kdyby to tak bylo možné i u lidí! Jdu pomalu, odnikud nikam, nespěchám, jen tiše vzpomínám. Karel Sedláček

VZPOMÍNKA NA STAŘEČKA JAKUBA HALASE A JEHO ARCHLEBOVSKOU KOVÁRNU Brzy mně bude osmdesát a jsem nejstarší vnuk někdejšího archlebovského kováře. Ve svých vzpomínkách se stále častěji vracím do dětských let a vybavují se mně krásné chvíle strávené se stařečkem v jeho kovárně. Stařečka si lidi v Archlebově vždy vážili a i my vnoučci jsme k němu chovali velkou úctu, obdiv k jeho řemeslu a měli jsme ho moc rádi. Také on nás měl rád a vždy, když jsme promočení a promrzlí přišli za ním do kovárny, rozzářily se mu jeho dobrácké oči a hned nás usadil na malou lavičku za kovářskou výhní, abychom se zahřáli a usušili. Tady jsme pak v příjemném teplíčku seděli dlouhé chvíle

Se stařečkem před kovárnou (1939)

a s obdivem sledovali, jak stařeček nahříval železo a pak na kovadlině do něj bušil těžkým kladivem. Kde se jen v jeho drobné postavě bralo tolik síly? Trpělivě snášel, když jsme mu šmejdili po kovárně a určitě i zavazeli. V naší přítomnosti jakoby si vždy trošku odpočinul, a pak v nelehké práci kováře, kterou nadevše miloval, pokračoval. Všechno mělo u něho svůj čas a své tempo – bušení kladivem do kovadliny či jeho kroky při nedělní vycházce s rukou za zády chodníčkem ,,od zátočiny do vinohradu v Maléně“, i při žních měla jeho kosa svůj rytmus. Nic ho nevyvedlo z míry a nic ho nepřinutilo navyklé tempo změnit. Všechno v kovárně mělo svůj řád a své místo a nad vším kralovala cedule nad kovárnou HALAS JAKUB – ZKOUŠENÝ KOVÁŘ A PODKOVÁŘ. Koncem války a těsně po ní zrušili kovářskou živnost tři archlebovští kováři, a tak práce ve stařečkově kovárně přibylo. Měl i několik učňů a ti pak u něho pracovali jako tovaryši – Jenda Vašina z Dražůvek, Miloš Halas a stařečkův synovec Vítěn Strmiska. Ten musel svého strýce v kovárně oslovovat ,,pane mistr“, mimo kovárnu mu říkal ,,strécu“. U kovářského řemesla však nezůstal a později se stal osobním řidičem prezidenta Antonína Zápotockého. Ne nezajímavé pro nás kluky bylo i kutí koní. Vzpomínám však i hezké vztahy mezi sousedy, ale mezi lidmi v Archlebově (a nejen jistě tam) vůbec – všude byla venkovská pohoda a plná důvěra mezi lidmi. Skoro nikdo nezamykal, a když ano, tak stejně celá dědina věděla, že klíč je nade dveřmi nebo pod kamenem před vraty. Časně ranní naklepávání kos po dědině či zvonivý hlas kovadliny rozléhající se široko daleko nikomu nevadily. Lidé besedovali a to nejen v kovárně – vždy jsem se těšil, když

142

některý ze sedláků po okutí koně si dal se stařečkem při chvilce povídání skleničku, mě pak posadil na koně a já se na jeho hřbetu vezl až k němu do maštale. I v účtařině byla plná důvěra a dokonalý pořádek. Celoroční stařečkova kovářská práce vrcholila v posledních dnech roku tzv. návštěvami – to obecní bubeník nebo později místní rozhlas vyhlásili, že ,,kovář Jakub Halas přijímá návštěvy“. Lidé pak přicházeli a dovídali se od stařečka, co pro ně v uplynulém roce v kovárně udělal a co jsou dlužni. Pak se při skleničce dobrého vínka vyrovnali nebo se třeba dohodli, že část platby se nahradí prací s koňským potahem. Vždy však byli všichni spokojeni a zcela si i nadále důvěřovali – to by dnes asi bylo trochu jiné! Zdeněk Venera

NEČEKANÁ KOMPLIKACE JEDNOHO RÁNA ANEB KDO, KAM, ODKUD, KUDY, PROČ?

Ranní azurová obloha nad Brnem slibovala hezký den a snad i pár následných chalupářských dnů letos sluníčku příliš nepřejícího jara. Štamprlička slivovičky, coby každodenní ranní elixír, rozehnala všechny časně ranní chmury. Rutinní vyřízení pozdně večerní a noční mailové pošty se zjištěním, že mě žádný z došlých mailů nerozčílil, ba spíše přispěly k vytoužené pohodě už rozbřesklého dne – a pak už rychle na brněnské hlavní nádraží. Zpoždění rychlíku integrované linky R 5 Brno – Olomouc projíždějícího i podpálavským krajem jakoby předurčilo další vývoj událostí. Po necelé půlhodince čekání však hvizd píšťalky a mávnutí zeleného terčíku průvodčího znamenaly, že téměř plně obsazený vlak přece jen konečně vyjel ke svému olomouckému cíli a mezitím se neodvratně přiblížil i cíl cesty životem dvaačtyřicetiletému, zřejmě životem zklamanému muži z Brna.

Za Horními Heršpicemi nabírá rychlík přece jen svižnější tempo a za okny ubíhá svěží krajina jižní Moravy. Široké sociální spektrum cestujících tráví čas po svém – lidé si jen tak povídají, pospávají, rozbalují notebooky i svačiny šlendriánsky drobíce kolem sebe, otravují okolí svými mobily s těmi nejdůvěrnějšími vzkazy a přihlouplými dialogy či budí děti do školy, hltají „kdo, kdy, kde, s kým“ v bulvárním Blesku, luští sudoku, přebírají zrnka růžence, obracejí stránky skript a učebnic, vedou odborné disputace, milenci, bez ohledu na věk, hledají v očích a stisku ruky svého protějšku blednoucí prožitky minulé noci či ty nejláskyplnější představy noci následné. Pár kilometrů za Brnem, pár set metrů před Rajhradem, už poměrně rychle jedoucí rychlík začíná na kolejích nepřirozeně poskakovat, zvenku je cítit tření kovu o kov… a pak zlověstná chvilka ticha. Stojíme v polích nevědouce proč? Z hlav cestujících vypadávají ty nejpitoresknější konstrukce nastalé a nikým nepředvídané situace, jimiž oblažují své okolí. Rovná trať neumožňovala z okna cokoliv vypozorovat, až po drahné chvíli ustaraný průvodčí osazenstvu vlaku po jednotlivých kupé oznamuje, že došlo k mimořádné události – víc prozradit nechtěl či spíše nemohl. A znovu se vagóny rozezvučely mobily a jejich majitelé do světa hlásali, že nepřijedou dnes včas, že se omlouvají, ať kolega v kanceláři zatím zařídí potřebné, ať ta či ona manželka zatím sama nikam nechodí, ať děti nezapomenou svačinu a dát psovi vodu a granule, ať s těmi maturitami začnou i bez něho či naopak, že zřejmě veledůležitá porada bez něho v žádném případě začít nemůže a nesmí, že se pohřeb nestihne, ať pro ně někdo přijede autem atd. atd…. Mezitím ještě ustaranější průvodčí upřesnil dobu nepředvídaného stání vlaku na asi tři hodiny. Pár nedočkavců se vydalo cestou necestou ke své záchraně vysokou a zarosenou trávou, s po kolena promáčenými kalhotami k ne zrovna blízké polní cestě snad vedoucí k odlehlému rajhradskému nádraží ve snaze tam přesednout na osobák či autobus – většina však zůstala ve stojícím rychlíku, co jim také zbývalo. Od Rajhradu se k inkriminovanému místu tratě zrovna tak rosou brouzdali pracovníci Drážní inspekce, s malým časovým odstupem brněnští kriminalisté následovaní hasiči. Bylo zřejmé, že mimořádná událost má podobu lidské tragédie – kdo, proč a jak zůstávalo v těchto chvílích ještě záhadou. V tomto místě ani v jeho blízkosti žádný přejezd, přechod, lávka, nadchod nebyl.

143

Se svým vždy připraveným novinářským blokem jsem se v čase čekání jal obcházet jednotlivá kupé – slušně jsem pozdravil a zdvořile se zeptal, jak v té chvíli rozesmátým, rozmrzelým, apatickým, rozespalým, bezradným i se situací vyrovnaným „účastníkům zájezdu“ nečekaná událost zkomplikovala toho rána život. Reakce byly rozmanité – celkem jedno to bylo školní výpravě na Pálavu, nikoliv však jejich cholerické paní učitelce před penzí. Několik nervózních pánů cestovalo do Břeclavi za pracovní povinností a žádali od průvodčího písemné potvrzení události. Odvážně ustrojeným dámám s ostře červeně našpulenými pusinkami a vyzývavým parfémem jedoucím do bůhvíjakých úřadů byla nastalá situace lhostejná. Studenti do břeclavských škol v tom žádný katastrofický scénář neviděli – s proklamací „jen častěji a houšť“. Bodrý a s jižní Moravou jistě spjatý středoškolský profesor delegovaný jako předseda maturitní komise hustopečského gymnázia jen mobilem oznámil, že „stojí v polích, ať nachystají syté občerstvení, ve vlaku jistě vyhládne a ať zkouší i bez něho“. Zcela jistě vyvstala komplikace studentkám lednické Zahradnické fakulty už tak vystresovaným očekávanými státnicemi. Rachitický človíček jedoucí „z noční“ jen pootevřel oko jak kocourek Modroočko, mávnul vrásčitou rukou a kviknul, že se aspoň ve vlaku vyspí a manželka chtivá vždy ranního sexu mu dá dnes pokoj. Rodinka jedoucí do Břeclavi na strýčkův pohřeb, obložená smutečními věnci a kyticemi a nevybavená mobilem, aby mohla oznámit nepříjemné zpoždění, ba i možnou neúčast na pohřbu, byla zcela bezradná. Milenci, u nichž ještě doznívalo kouzlo noci, se však nenechali vyrušovat. Korpulentní paní čekal „příjem“ v břeclavské nemocnici, vyzáblého flegmatika s kufrem a vidinou lázeňského života nástup do hodonínských lázní. Už tak vypjatou atmosféru stále nehybného rychlíku otravovaly chorobně neposedné čtyři děti s afektovanou, jejich výchovu zjevně nezvládající maminkou, zamlklá slečna s mourovatou kočičkou v kleci o sobě dávala vědět jen nevídanými záchvaty senné rýmy. Mladší, čerstvá, prostoduchá podlužácká babička dlouze mobilem líčila zřejmě stejně prostoduché kamarádce porod své dcery „do vody“ – to už zdravotní sestra jedoucí z noční služby nezvládla a přesunula se s ťukáním na čelo na druhý konec vlaku. Nechci čtenáře zatěžovat výčtem dalších groteskních situací – snad nejkurióznější byl elegantně oblečený čtyřicátník rovněž jedoucí do Břeclavi,

který si v hlavě přehrával situace probdělé noci u jeho brněnské přítelkyně a ještě opojený láskou a vínem mně je začal až naturalisticky líčit. Tamtéž mířil i naopak s elegancí si starosti nedělající noční host brněnského Extasia-Night club baru – ten celonoční čas prodeje lásky vyčerpal do poslední minuty a díky barové dopravě zdarma přikvačil k vlaku na poslední chvíli. Frenetický redaktor Rádia Dyje křičel, že zcela jistě nestihne svůj přidělený vysílací čas, zatímco stařičký pan farář ponořený očima i duchem do breviáře louskal každodenní modlitbu duchovních a ani jsem ho nevyrušoval. Ochotně se však dal do řeči človíček, snad nemaje na těle nepotetovaného místečka, vracející se z kriminálu, pro něhož pár hodin zpoždění vlaku už na svobodě nebylo nic ve srovnání s pěti lety strávenými za mřížemi. Čistým nářečím mluvící stařenka z Kobylí byla nesvá, že jí v Zaječí ujede lokálka, s přestupem na lokálku počítal i potomek francouzských Žaliovců z Čejče. Bůhsuď proč, když z Brna do Olomouce je cestování i jednodušší než-li oklikou přes jižní Moravu, takto cestoval a se zpožděním si rovněž hlavu nelámal státní zástupce jedoucí se vyjádřit k závažné kauze rozkrádání „ve velkém“, proti všem situacím jistě otrlý patolog či student Cyrilometodějské teologické fakulty hodlající toho dne odpoledne složit zkoušku z dějin sakrálního umění. Po avizovaném zdržení rychlík nerychlíkovým tempem popojel na rajhradské nádraží a hasiči ostříkali z lokomotivy a prvního vagónu krev nešťastníka skončivšího svůj život skokem pod vlak. Mladý mašinfíra, který se předtím snažil ve stodvacetikilometrové rychlosti přemoct fyzikální zákony a zastavit tři sta pět tun železa před sebevrahem, se vyklonil z okénka lokomotivy, zamával výpravčímu a vlak se opět konečně rozjel směrem k hanácké metropoli. Chtěl jsem se dozvědět více – tiskový mluvčí Drážní inspekce Českých drah mně brzy z Prahy sdělil, že případ je v šetření a do dvou měsíců přijde jeho výsledek na brněnskou Drážní inspekci – a přišel. Vím, kdo to byl, odkud byl, kolik měl let atd. Dopis na rozloučenou se nenašel a zřejmě ani nebyl napsán. Zcela jistě však nešlo o jednání v afektu, ale o dopředu promyšlené rozhodnutí skončit se životem. Jaké životní stigma bylo příčinou tohoto kroku, či spíše skoku, se už asi nikdo nikdy nedozví, zrovna tak, jako proč zrovna v polích u Rajhradu? Bylo to vpravdě výjimečné ráno!

144

PŘIPOMÍNÁME TY, KTEŘÍ VÍCE ČI MÉNĚ VSTOUPILI DO POVĚDOMÍ ŽAROŠIC ANEB JAK TEN ČAS LETÍ

P. S. Železnice sebevrahy stále přitahuje. Ze statistiky vyplývá, že počet sebevražd na železnici stoupá. V roce 2010 bylo v evidenci Drážní inspekce 34 případů „skoků pod vlak“, o rok později toto číslo vyskočilo na 99, v roce 2012 ukončily život pod koly vlaku 102 osoby. PhDr. Ladislav Valihrach

AKTUÁLNĚ – Drahota

ROK 2013

(Eduard Bass – nadčasová báseň z roku 1913)

Sládci klejí – zatroleně chmel už zase stoupl v ceně chceme-li jen skromně žít pivo musí podražit.

Mouka dražší – vizte ceny, křičí pekař ustrašený chceme-li jen trochu žít housky nutno podražit.

Ale nám se nejhůř daří naříkají uzenáři chceme-li jen skromně žít buřty nutno podražit.

Pan domácí hned se straší maso, pivo, chléb je dražší chceme-li jen skromně žít činži nutno přirazit.

Konsumentu nelze více než-li jít a oběsit se učiň to tak neprodleně dokud špagát nestoup v ceně.

Kdopak by se toho nelek stát tím trpí jako celek aby mohl vyžíti nutno daně zvýšiti.

Jiří Etgens (1693–1757) – 320 let od narození významného moravského barokního malíře, autora fresek v knihovně a v lodi chrámu rajhradského kláštera a freskové výzdoby klenby poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vranově u Brna, který měl 22. října 1728 svatbu v rezidenci na dnešní Silničné František Parák (1853–1925) – 160 let, řezník a hostinský, žarošický radní Jano Köhler (1873–1941) – 140 let, malíř – návrh na dekorativní malbu stropu žarošického kostela Josef Skulínek (1873–1948) – 140 let, řídící učitel, první kronikář obce, Čestný občan Žarošic Marie Vránová (1883–1952) – 130 let, hrobnice v letech I. světové války Julius Hausknecht (1893–1968) – 120 let, majitel hostince U zlatého jelena, hospodský Josef Konečný (1903–1989) – 110 let, akademický malíř Ema Tesařová (1903–1978) – 110 let, herečka ochotnického divadla Antonín Dohnalík (1903–1967) – 110 let, herec ochotnického divadla, hostinský Karel Plachý (1903–1994) – 110 let, mistr kolářský Jaroslav Vlach (1913–1995) – 100 let, čelný vlastivědný pracovník, Čestný občan Žarošic František Novák (1913–1998) – 100 let, řídící učitel Josef Konečný (1913–1994) – 100 let, kostelní zpěvák Jaroslav Bajer (1913–1991) – 100 let, mistr stolařský Osvald Konečný (1913–1986) – 100 let, číšník, hospodský na Kaťáku Ladislav Cupák (1913–1996) – 100 let, řezník a sedlák 145

Oldřich Pikola (1913–1967) – 100 let, řezník a fotbalový nadšenec Tomáš Kolařík (1913–1964) – 100 let, řezník Milada Homolová (1923) – 90 let, vlastivědná pracovnice, herečka ochotnického divadla, někdejší předsedkyně Historicko-vlastivědného kroužku Josef Herodes (1923–2010) – 90 let, kostelní zpěvák Jan Šmerda (1923–1986) – 90 let, tajemník MNV, fotbalista Zdeněk Šťastný (1923–1998) – 90 let, vlastivědný pracovník, úředník MNV, fotbalista MUDr. Miloslav Strýček (1923–1995) – 90 let, lékař, předseda MNV RNDr. Milan Rivola (1933) – 80 let, botanik, svého času učitel v Žarošicích Bedřich Černý (1933–2005) – 80 let, předseda MO a okresní funkcionář Čs. strany lidové Stanislav Žaroský (1933–2009) – 80 let, herec ochotnického divadla, fotbalista Bernard Šťastný ml. (1933–1987) – 80 let, herec ochotnického divadla, mistr kovářský Karel Láznička (1933–2005) – 80 let, vnuk Rudolfa Malíka Josef Konečný (1943–2006) – 70 let, mistr zednický, kameník, fotbalista Václav Ždánský (1943–2008) – 70 let, muzikant Rudolf Svoboda (1943) – 70 let, někdejší starosta a fotbalový funkcionář Ing. Jan Mackrlová (1963) – 50 let, současná předsedkyně Historicko-vlastivědného kroužku, místostarostka Žarošic Jaroslav Hroudný (1963) – 50 let, vlastivědný pracovník, archivář a fotodokumentarista Historicko-vlastivědného kroužku

ŽAROŠICKÉ KALENDÁRIUM Jubilea v roce 2012 80 let Žilková Františka Šťastná Františka (č. p. 5) Válka Karel Barvová Ludmila 85 let Herodesová Marie 90 let Kašubová Kristýna Kellnerová Emilie Hrazdílková Marie Kellnerová Miroslava

Svatby v roce 2012 Hrabovský Miloslav a Gottfriedová Šárka (místo sňatku Nosislav) – 16. 6. Kröner Vít a Měsíčková Eliška – 7. 7. Čumba Robert a Ždánská Lenka – 14. 7. Pavlica Marek a Boháčková Hana – 28. 7. Martinásek Pavel a Navrátilová Romana (místo sňatku Kyjov) – 28. 7. Hrabec Jaroslav a Baliová Veronika (místo sňatku Bučovice) – 28. 7. Kerton Joseph David a Martinásková Alena – 18. 8.

Narození v roce 2012

Redakce

21. 3. Húščava Jakub, Žarošice č. 365 30. 3. Slováková Brigid, Žarošice č. 12 13. 5. Křiklánová Eliška, Žarošice č. 380 20. 6. Horsáková Adéla, Zdravá Voda č. 3 21. 6. Ravas Ladislav, Žarošice č. 367 5. 9. Hrbáčová Sofie, Žarošice č. 265 23. 9. Kolaříková Eliška, Žarošice č. 359 2. 10. Kellner Tomáš, Žarošice č. 37 3. 10. Adamec Daniel, Žarošice č. 244 8. 10. Kovařík Jakub, Žarošice č. 103 15. 10. Kortiš Michal, Zdravá Voda č. 27 23. 10. Homolková Dagmar, Zdravá Voda č. 43 146

ROZLOUČILI SE SE ŽIVOTEM

Úmrtí v roce 2012 – Žarošice 28. 1. Marie Plachá 15. 2. Josef Svatoš 21. 2. Marie Ťažká 28. 2. Josefa Kellnerová 11. 4. Ladislav Man 12. 4. Marie Hrbotická 18. 4. Jan Ťažký 24. 6. Pavel Fronek 23. 7. Luděk Bajer 11. 8. Terezie Mančíková 11. 10. Vratislav Man 5. 11. Libuše Fronková

Úmrtí mimo Žarošice 17. 2. Ing. Ladislav Šmýd, Vracov 28. 3. Tomáš Hovadík, Hrušky u Slavkova 4. 7. Drahomír Tyc, Násedlovice 14. 9. Doc. ing. František Flodr, CSc., Dambořice 30. 9. Božena Vozdová, Ždánice 30. 12. Vlasta Frýzová, Zlín

REQUIEM AETERNAM DONA EIS, DOMINE! (Věčné odpočinutí dej jim, Pane!) Král Šalamoun, Kazatel, kapitola 3 – Časnost a věčnost „Všechno má svůj čas: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat. Je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat. Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat. Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání nechat. Je čas hledat a ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat. Je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit. Je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ 147

„Nic z toho dobrého a krásného cos učinil se neztratí. všechno zůstane.“ Anatole France

Jak bylo doslova na poslední chvíli redakcí s lítostí avizováno v loňském čísle Věstníku, nečekaně odešel ve věku nedožitých 65 let do světa klidu a ticha pravověrný Žarošák Mařík Zelený z Vrchního mlýna. Právě tu prožil své šťastné dětství, tu byl veden milovanou maminkou a jeho životním vzorem dědou Machaněm – posledním žarošickým mlynářem k lásce k přírodě, ke zvířátkům a ke knihám. „Mařík ze mléna“, jak se mu v Žarošicích říkalo, byl zvídavým kloučkem od školních, ba i už od předškolních let a směr jeho výchovy ho přivedl na dráhu uznávaného a lidumilného zootechnika. S vynikajícím prospěchem vystudoval Střední veterinární školu v Kroměříži, v zajetí přírody byl i během vojenské služby v šumavském Vimperku. Přestože větší část života prožil s rodinou ve Znojmě-Přímětcích, kde jako veterinární technik působil celých třicet dva let a práce mu byla posláním a krásným životním údělem, na Žarošice často vzpomínal – klukovské lumpárny ve mlýnici, „u kópelně“, či na trávnickém „sóle“ máme i my jeho kamarádi po letech v živé paměti. V Přímětcích si našel i svoji životní lásku Aničku a krásné, harmonické manželství se synem Máriem a dcerou Janou, jimž připravili hezké

a bezstarostné dětství trvalo až do Maříkova náhlého odchodu z tohoto světa. Tatínek byl pro ně vždy nepřekonatelným vzorem. Životní energie měl na rozdávání – byl duší přímětické tělovýchovy, ať už jako cvičitel, dlouholetý předseda místní tělovýchovné organizace, byl i činovníkem znojemského tělovýchovného svazu. Podílel se i na správě obce a jeho přehled, sečtělost a životní moudrost z něho udělaly respektovaného a ctěného občana nejen Přímětic. Nikdy nikomu pomoc neodmítl. Vleklé a stupňující se zdravotní potíže ho donutily v roce 2000 odejít do invalidního důchodu. Se ztrátou své milované „veteriny“ se těžko a dlouho vypořádával, zrovna tak jako i ze směru vývoje polistopadové společnosti, kdy jeho představy byly jiné – ubylo i u něho příznačného životního optimismu. O to více se upnul na rodinu, vnoučátka, zahradu – i toho roku 2012 netrpělivě vyhlížel jaro, zvědav, jak se ujaly jeho sazeničky a kdo zahnízdí jeho ptačí budky rozvěšené po celé zahradě – ani jednoho se však už nedočkal. V jedné z jeho mnoha knih měl rukou zatržená slova – „Nepochopitelné se často stává pochopitelným, až když člověk dočte poslední stránku.“ Mařík dočetl poslední stránku nečekaně rychle a brzy – o to bolestivěji to prožívají nejen jeho blízcí, ale i my jeho kamarádi. Zanechal po sobě neskonalé lidství, moudrost, dobrotu a laskavost. Odešel náš Mařík – znalec žarošických dějin. V posledních letech byl v častém kontaktu s redakcí vlastivědného Věstníku a některé jeho příspěvky se objeví i v dalších jeho číslech. Odpočívá v rodinném hrobě přímětického hřbitova. Upřímně prosí o tichou vzpomínku i spolužáci ročníku 1946. Maříku – nezapomeneme! Za Tvůj podíl na Věstníku děkuje redakce.

148

NEJLEPŠÍ DĚDEČEK

Mařík s vnučkou v žarošických vinohradech

Vzpomínám na časy strávené s mým dědečkem, jemuž lidé často říkávali „doktor lidských srdcí“. Už, když jsem byla malé miminko, patřilo „děda“ mezi moje první slovíčka. Od malička jsem ho měla ráda a už v tak útlém věku jsem cítila, jak moc dobrý člověk to je – člověk s přirozeným respektem, skvělým smyslem pro humor a hlavně s dobrým srdcem. Chytrý, vzdělaný, sečtělý, hravý, milý, ochotný, obětavý... můj dědeček. Takového jsem ho vnímala svýma dětskýma očima a vytvořil se mezi námi nejen vztah vnučky a dědy – byl to můj milovaný kamarád, k němuž jsem mohla kdykoliv s čímkoliv přijít. Věnoval mně tolik času, kolik jsem chtěla, nikdy mě neodmítl a pokaždé se mě zastával. Snažil se nejen mně, ale i mým bratrancům vykouzlit krásné dětství, na které se nedá zapomenout. Každé léto nás brával na chatu a tu se nás snažil naučit všechno, co je zábavné a pro život užitečné. Hrávali jsme „bojovky“, stavěli jsme domečky z listí, vrhali jsme nožem, stříleli z brokovnice. Pomáhali jsme dědečkovi loupat brambory a za to nás brával na pláž, kde nám pokaždé něco pěkného koupil. Na lodičce nám celou plavbu zpíval – já se vždycky smála a chtěla jsem, aby už přestal. Ale on začal ještě více... a mně se to líbilo. Když se setmělo, sedli jsem si všichni k táboráku a dědeček vyprávěl. Mluvil rád a nikdy nemluvil nadarmo, poslouchávala jsem ráda už jako malá. Jakmile se ochladilo a oheň dohasínal, zalezli jsme všichni pod peřiny, pomodlili se a děda nám vyprávěl pohádku o zvířátkách a loupežníkovi – mám ji ještě dnes v živé paměti. Jednou nám koupil barevné vojenské baterky a učil nás morseovku. Dny s ním strávené na chatě jsem milovala – snad to nejde ani vypsat, jak to bylo krásné!

Plánovali jsme spolu, jak si někdy vyjdeme do hor nebo že si pod velkým smrkem u našeho domu postavíme stan. Když už pominul čas dlouhých letních prázdnin, bývala jsem u dědečka a babičky každý víkend – hráli jsme si tak, jako o prázdninách na chatě. Jejich velkou zahradu plnou zvířátek jsem si hned zamilovala – podívám-li se tam z okna, tak tam vidím dědu. Věnoval nám většinu svého času, nedala jsem na něj dopustit, stal se mým životním vzorem. Během týdne mě jezdil navštěvovat na naše sídliště, kde jsme bydleli. To jsem pokaždé snesla všechny hračky z pokojíčku a vyskládala je dědečkovi na stůl. Děda se snažil, abych měla něco, co budu sbírat, čím se budu bavit, a tak mně na každé narozeniny kupoval známky a alba. Sbírání známek se moc neujalo, byla to zábava spíše pro taťku. Pak však přišla éra kaktusů a ty zbožňuji dodnes. V roce 2007 jsme se rozhodli přestěhovat k dědečkovi a babičce, abychom jim pomáhali na zahradě a abychom byli stále spolu. Předtím celý jejich dům prošel přestavbou a úplnou proměnou. Za rok už jsme spolu bydleli – děda pro mě začal znamenat ještě více než předtím. Vídávali jsme se každý den a ještě víc jsme se vzájemně poznali. Bylo to fajn – nikdo se s nikým nehádal, na všem jsme se shodli a žilo se nám moc hezky. Když začalo teplo, všichni jsme sedávali před domem a povídali si – s tím přestěhováním to byl úžasný nápad! Mé Sindince zahrada opravdu chyběla a nejen jí – dědeček s babičkou si pořídili černého jezevčíka Makinku a ta se stal dědečkovým dalším ,,vnoučátkem“. Měl ji moc rád a ona chodila všude s ním – byla to „dvojka“ jako z pohádky. Nejlepší byly zase táboráky, kde jsme se sešli úplně všichni, i se psy a kočkami. Dědeček měl vždycky hlavní slovo, bez něj by to nemohlo být – bylo to skvělé! Každé Vánoce jsme slavili společně – škoda, že jich nebude víc! Víc Vánoc, víc táboráků. Bez něj to už nebude tak jako dřív – 8. března 2012 nás dědeček nečekaně opustil, naprosto zdravý a plný života. S ním odešly všechny jeho plány, s ním odešlo všechno. Byly to, myslím i pro mě, čtyři nejkrásnější roky života, kdy jsme žili společně. Byl to úžasný chlap, neměl nepřátele, všichni si ho nesmírně vážili. Dokázal rozjasnit smutný a deštivý den jen svou přítomností. Měla bych jedno přání – ještě s ním naposledy promluvit, obejmout ho a říct mu, co pro mě celou

149

tu dobu znamenal. Někdy mám pocit, že je to všechno jen zlý sen a já se z něho snad probudím. Představuji si, že co nevidět přijde, zaklepe na dveře a já mu udělám kafe. Kamkoliv se v našem domě podívám, všude vidím jeho. Všechno mně ho připomíná a já bych chtěla mu ještě podat ruku, pořádně ji stisknout, obejmout ho a říct mu, že ho mám ráda nejvíc na světě. Moc mu děkuji za křížek,který mně s babičkou koupili na památku – stále mně ho bude připomínat. Strašně mně chybí! Byl to dokonalý člověk, který i přes bolest, kterou mu někteří lidé způsobili, je měl rád. Nikdy na Tebe nezapomenu! Nejen já, ale spousta lidí na Tebe bude vzpomínat po celý život, jsi ten nejlepší dědeček! V paměti si denně jako film přehrávám všechny naše společné chvíle a v srdci Tě budu mít do svého posledního vydechnutí – navždy!

Mladá maminka se starala o domácnost, o výchovu dětí a poté, až do odchodu do důchodu, pracovala ve vinohradnické skupině JZD. Pletla, vyšívala, háčkovala, šila, jejich zahrádka byla od jara do podzimu plná květin. Chodila s manželem na muziky, jezdila na zájezdy, na poutě a coby ctitelka Panny Marie Žarošické nezapomínala na žarošický kostel. Časem se stala babičkou čtyř vnoučátek. Spokojený život narušila v roce 2004 manželova smrt – zármutek po milovaném člověku ji poznamenal a životních sil ubývalo. Od téhož roku žila potom u dcery Helenky v Archlebově. Zemřela 28. ledna 2012.

Tvoje milá vnučka Hanička

ŽAROŠICE:

JOSEF SVATOŠ „Loučím se s Vámi, přátelé milí, ruky stisk dnes Vám už nemohu dát, srdce mi dotlouklo, odešly síly, měl jsem Vás všechny opravdu rád.“

MARIE PLACHÁ „Kdo splatí, maminko, náš velký dluh, kéž klidný spánek Vám dopřeje Bůh. Pro nás jste trpěla, pro nás jste žila, za všechno Vám děkujeme, maminko milá.“ Narodila se 7. dubna 1929 v žarošické zemědělské rodině Ludvíka a Heleny Navrátilových, po sedmi letech přišel na svět Mařenčin bratr Bohuslav. Do obecné školy chodila v Žarošicích a pak pomáhala rodičům v hospodářství. V roce 1951 se provdala za Josefa Plachého, postavili si na konci Malé ulice – „u lipy“ rodinný dům a tu žili i s rodiči Navrátilovými. O dva roky později tu spatřil světlo světa prvorozený syn Vladimír, za čtyři roky dcera Helenka.

7. leden roku 1935 byl v Násedlovicích dnem narození malého Jožky Svatoše. Kromě něho přivedli rodiče Rudolf a Josefka na svět ještě Antonína a Ladislava. Do obecné školy chodil v Násedlovicích, do měšťanky v Žarošicích. V Brně se vyučil strojním zámečníkem, absolvoval večerní strojní průmyslovku a do roku 1968 pracoval v První brněnské strojírně, poté přechází do Nářadí Ždánice. 1959 se oženil s Jiřinou Machaňovou ze Šibrova a po roce rodinu rozšířil syn Jirka, jemuž však osud nedopřál dlouhého věku – zemřel v roce 2000. Jožku známe jako velkého fotbalového fandu, ba i funkcionáře žarošického Sokola. Do důchodu odešel deset let před přelomem tisíciletí a po krátké nemoci zemřel 15. února 2012 ve věku 77 let.

150

MARIE ŤAŽKÁ „Dotlouklo srdce Tvé znavené, uhasl oka svit – budiž Ti, drahá maminko, za všechno vřelý dík.“

JOSEFA KELLNEROVÁ „Jedna noc je vždy poslední, a když se rozední, přichází ráno. Odejít tiše, po špičkách, není každému dáno.“

Každý den přináší do našich životů nejen slunce, ale i stíny – takovým stínem v rodině byla 21. února 2012 i smrt Marie Ťažké. Narodila se 20. listopadu 1947 v kyjovské porodnici tatínkovi Kristiánu Kumrovi, zednickému mistru a mamince Marii, rozené Plaché. K sedmileté Marušce čáp přinesl bratra Mirka. Po základní škole začala studovat zpěv, kvůli nemoci však studia musela zanechat. Rok 1965 byl jejím dnem svatebním a stala se paní Ťažkou. V začátcích mladí manželé bydleli v domě rodičů Kumrových, později si postavili o pár kroků dál, na žarošickém Trávníku, dům svůj. Na svět přišly postupně tři děti – Anička (1966), Jana (1970) a Vladimír (1974) a i ony se časem osamostatnily. Anička se ocitla v Kolíně, Ladik ve Věteřově, prostřední Jana zůstala s rodiči. Maruška ráda vyšívala, zhotovovala přehozy na křesla, byla i výbornou kuchařkou a doma se starala o slepice, kačeny, králíky, pěstovala zeleninu. Díky svému hlasu se stala i členkou Prokopova ženského pěveckého sboru, chodila do kostela, jezdila na poutě, s manželem na družstevní zájezdy. Chvíle štěstí prožívala i mezi svými čtyřmi vnoučátky. V posledních dvou letech se zdravotní problémy natolik vystupňovaly, až v kruhu svých nejbližších odešla tiše jako dým, když plamínek jejího života dohořel ve věku 64 let.

Josefka se narodila 15. března 1935 v Uhřicích rodičům Janovi a Rozálii Konečným. Dětství prožívala se svou o tři roky starší sestrou Marií. Od roku 1941 navštěvuje obecnou školu v Uhřicích, poté žarošickou měšťanku, po jejím absolvování pracovala jako dělnice v podniku KUTYZIM ve Slavkově u Brna. Jako dvacetiletá se provdala do Žarošic – jejím manželem se stal pomocný strojvedoucí z maloměřického depa Václav Kellner. Bydleli v domě manželových rodičů. Pracovala v žarošickém JZD, v roce 1956 přišla na svět dcera Anička – ta, když odrostla dětským střevíčkům se provdala za zdravovodského Pavla Rauše a přestavěný dům se rozezněl dětskými hlásky vnoučátek Pavla, Marka a Michaelky. Manžel Václav těžce onemocněl a ona se o něho trpělivě, s velkou měrou lásky a pokory starala až do jeho skonu v roce 1992. Životní útěchou jí pak byla i přítomnost pravnoučátek či návštěvy uhřické sestry – četla, poslouchala pořady s dechovkou, navštěvovala nemocnou maminku v Uhřicích a pomáhala s jejím opatrováním, než ji doprovodila na uhřický hřbitůvek roku 2001. Jako hluboce věřící chodila do kostela, jezdila na šaštínské pouti. Od roku 1974 přechází do invalidního důchodu, zdraví postupně vypovídalo a 28. února 2012 ve věku nedožitých 77 let odešla do jiného světa, odkud bude své blízké na jejich pozemské pouti ochraňovat.

151

Byla ženou v domácnosti, po založení JZD i tam pracovala. V životě se těšila ze dvou vnuček a pěti pravnoučátek. Zemřela po krátké těžké nemoci a její duše odešla zpátky k Pánu 12. dubna 2012 ve věku 89 let.

LADISLAV MAN „Smutný je domov, smutno je v něm, chybíš nám tatínku, chybíš nám všem. Kytičku květů Ti můžeme dát a věčný spánek bolestně přát.“ Narodil se 2. ledna 1942 a na „póstce“ pod Silničnou a tu žil s tatínkem Rudolfem, maminkou Alžbětou, rozenou Rerichovou a s bratry Rudolfem, Vratislavem a Františkem. Po žarošické „základce“ se vyučil v Královopolské strojírně Brno, kde pracoval až do důchodového věku. V roce 1965 se oženil s Terezií Adamcovou a na svět přivedli tři dcery. S přibývajícími lety se těšil ze tří vnoučátek. Žarošice ho znají především jako spolehlivého fotbalového obránce. Očím odešel ve věku sedmdesáti let 6. dubna 2012, v srdcích zůstává stále.

MARIE HRBOTICKÁ „Klesla ruka, která tak ráda pracovala, zmlkla ústa, která vždy slovy hladívala a oči, které se tak jasně dívaly, navždy se již zavřely.“ Marie Hrbotická, před svatbou Lažková, se narodila 24. září 1922 otci Václavu a matce Terezii, rozené Drápalové. Byla nejmladším požehnáním rodiny – bratr Josef byl o tři roky a sestra Ludmila o dva roky starší. V poválečném roce 1946 se provdala za Melichara Hrbotického. Do roku 1953 žili v Archlebově, potom v Žarošicích. Dcera Ludmila, provdaná Svobodová, se narodila v roce 1947, syn Zdeněk o čtyři roky později.

JAN ŤAŽKÝ „Neplačte milí, nade mnou, nechte mě v klidu spát, Bůh pokynul a já šel za ním, muselo se tak stát.“ Janko se narodil 4. února 1944 v Malém Lapáši u Nitry, dětství trávil se sestrami Katarínou a Emilií. Byl jedním z prvních „vojáků z lesa“, jak se jim v Žarošicích říkalo – narukoval sem už v roce 1965 a při vycházkách se zahleděl do očí Marušky Kumrové, v témže roce byla i svatba. Na Slovensko se už nevrátil a pracoval jako traktorista v JZD i jako krmič dobytka. Nemoc zapříčinila jeho předčasný důchod. Doma však neodpočíval – pracoval na Frydrychově statku, na Hořavově hospodářství na Silničné, pomáhal při vinobraní Svobodů, ale i při nárazových či sezónních pracích žarošickým spoluobčanům, krátkou dobu byl i hrobařem. S Maruškou nevynechal žádnou taneční zábavu – tanec nadevšecko miloval, zrovna tak jako žarošický fotbal. Maje sám podlomené zdraví, pečoval o nemocnou manželku. Tak jako den končí soumrakem, život končí smrtí – Janko zemřel po dlouhé, těžké nemoci 18. dubna 2012 ve věku 68 let. PAVEL FRONEK „V náruči boží, odkud jsme vyšli, všichni se navečer sejdeme zas.“ Byl to hravý žarošický kluk z Malé ulice narozený Libě a Staňovi Fronkovým v roce 1958. Žil životem starého mládence, po tatínkově smrti ne vždy podle představ starostlivé maminky ani svého okolí. Odešel z toho světa 24. června 2012 jako čtyřiapadesátiletý.

152

LUDĚK BAJER „Pán mě zavolal, kde není bolest ani slzy – byla to jeho vůle.“ Narodil se 28. října 1960 Josefu a Jaroslavě Bajerovým. Po absolvování žarošické školy se vyučil v Královopolské strojírně Brno nástrojářem, posléze vystudoval strojní průmyslovku. Po nešťastném úraze nohy při fotbale musel odejít do invalidního důchodu. Jeho poměrně mladý život ukončila již druhá tragická smrt ve vodách klášovského rybníka 16. července 2012 – bylo mu padesát jedna let.

vyšívala, pekla, četla. Určitou dobu pracovala i jako lesní dělnice, poté odešla do Nářadí Ždánice a tu pracovala až do důchodových let. Děti dorostly a založily své rodiny, přišla vnoučátka, v roce 1980 i nečekaný skon manželův. Zůstávala však stále uprostřed rodiny, přišla pravnoučátka. Neděle i svátky patřily žarošickému kostelu, jezdila do Šaštína na pouť. Přicházející stáří přineslo i stupňující se zdravotní problémy – oporou jí zůstává starostlivá a obětavá dcera Liba. Již připravená gratulace k jejím 90. narozeninám se musela z Českého rozhlasu Brno na poslední chvíli už bohužel stáhnout, protože 11. srpna 2012 očím odešla, v srdcích však zůstává.

VRATISLAV MAN „Přestalo tlouci srdce Tvé znavené, nebylo z ocele, nebylo z kamene, bolestí znaveno přestalo bít, nebylo léku, jímž by mohlo žít.“

TEREZIE MANČÍKOVÁ „Život, který jsem žila, žila jsem pro vás.“ Narodila se jako čtvrté dítě z pěti a jako jediné děvčátko Františku a Terezii Pavlicovým 21. září 1922. Do obecné školy chodila v Žarošicích, potom pomáhala rodičům v malém hospodářství, pracovala i u sedláků. Za okupace byla nasazena na nucené práce do Německa a tu se poznala se svým pozdějším manželem Františkem Mančíkem, vyučeným cukrářem. Oběma se z Říše podařilo uprchnout a po sňatku – ještě ve válečném roce 1944 se usadili v Žarošicích. Rok po válce přišla na svět dcera Libuška a o dva roky později syn Laďa. Později si dle svých představ přestavěli rodný dům v Dolním Šibrově a rodina žila spokojeným životem. U maminky byla prvořadá péče o děti, nezanedbávala ani nevelké hospodářství, pletla,

Není zase tak obvyklé, abychom se v jednom roku museli rozloučit se dvěma bratry – v dubnu s Ladislavem, v říjnu s Vratislavem. Vraťa se narodil 6. listopadu 1945 – do školy chodil v Žarošicích, následně se vyučil tesařem a jeho profesní dráha byla spjata především s dambořickým JZD. Žil svůj život starého mládence v rodné „póstce“ pod Silničnou, kamarádům se však nevyhýbal a ti ho měli rádi. Těžká a vleklá nemoc vyústila v šedesáti sedmi letech v jeho konec 11. října 2012 – ,,osud už nevrátí, co vzal, vrací jen vzpomínky a žal“.

153

MIMO ŽAROŠICE:

LIBUŠE FRONKOVÁ „A za vše, za vše dík, za lásku jaká byla, za život jaký byl.“ Liba – hezké děvče, které se líbilo mnoha žarošickým mládencům. Narodila se 15. května 1933 manželům Plachým a dětství prožila v tehdy idylické Malé ulici. Ráda tancovala a ráda se bavila. Se svým nastávajícím manželem – násedlovickým Staňou Fronkem se seznámila ve ždánických Šroubárnách, kde toho času oba pracovali a svůj vztah zpečetili v roce 1953 sňatkem. Přivedli na svět pět dětí, mezitím si opravili dům a žili svým životem. Měli první televizor v Malé ulici (Narcis) a jeden z prvních televizorů v Žarošicích – o vděčné „diváky“ neměli nouzi. Dětem dávali první poslední – u tří dcer přišly svatby, kluci se do ženění nehrnuli. Liba žila jen pro manžela a pro své děti. Přišla vnoučata a Liba se Staňou se stali laskavými a pozornými dědečkem a babičkou. Nečekaný manželův srdeční kolaps a odchod z tohoto světa ji hodně poznamenal a ani čas nepřinesl zmírnění žalu v nastalé situaci. Jak tiše Liba žila, tak tiše odešla. Skromná ve svém životě, velká ve své lásce a dobrotě – tak trochu s hořkou příchutí života v jeho konečné fázi. Milá maminka, babička, prababička své blízké nečekaně opustila 25. října 2012 ve věku 79 let.

Ing. LADISLAV ŠMÝD „Neplačte, že jsem odešel, ten klid a mír mi přejte, jen v srdci věčnou vzpomínku, si na mne uchovejte.“ Narodil se do učitelské rodiny 25. února 1947 a dětství prožil v Žarošicích. V roce 1962 se stává studentem Střední průmyslové školy chemické v tehdejším Gottwaldově a pokračuje v aktivním sportu, s nímž začal už na žarošické ZDŠ – byl členem lehkoatletického oddílu TJ Gottwaldov, doma patřil k oporám jednoho z nejpamátnějších dorosteneckých mužstev místního Sokola. Po maturitě v oboru pokračuje na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích a tu končí v roce 1971 s titulem inženýra. Po vojně nastoupil do Výzkumného ústavu kožedělného v Otrokovicích, oženil se a přestěhoval se do Vracova. Mladým manželům se postupně narodili dva synové a Laďa, aby měl k rodině blíž, změnil místo svého zaměstnání a nastupuje do výrobního družstva Kyjovan Kyjov. V pozici výrobního náměstka odchází do strážnického a později do násedlovického Šohaje coby ředitel provozovny. Do Kyjovanu se v roce 1995 vrátil a od roku 1998 působí po tři volební období jako uznávaný a přičinlivý starosta města Vracova, dvě volební období stojí v čele Dobrovolného svazku obcí Severovýchod. Po dvanácti letech starostování odchází do důchodu, zůstává však členem městského zastupitelstva a předsedou finanční komise. Manželka pracovala jako ředitelka vracovské MŠ, oba synové se po tatínkově vzoru věnují sportu, se dvěma vnuky se Laďa těšil a užíval si jejich přítomnosti, než jeho život 17. února 2012 náhle ukončila zákeřná nemoc – Žarošice budou mít stále v paměti jeho úsměv na rtech, dobrotu a lásku v jeho srdci.

154

pekárny v Hrubé ulici či později z archlebovské pekárny „u Žanďáku“. V roce 1954 spojil svůj život s násedlovickou Jarmilou Mastnou. Žili v Žarošicích s Drahošovými rodiči a z manželství vzešli tři synové – Zdeněk, Drahoš a Jarek. Později se rodina přestěhovala do svého opraveného domku v Násedlovicích. U Drahoše se objevily vážné zdravotní problémy – laskavá péče manželčina je mohla zmírnit, zastavit je však nemohla. Dočkav se vnoučat i pravnoučat, při jedné z hospitalizací v hodonínské nemocnici, kde statečně bojoval, aby byl co nejdéle s těmi, které měl rád, svůj boj prohrál.

TOMÁŠ HOVADÍK „Co vděkem za lásku a péči Tvou Ti můžem dát, hrst krásných květů naposled a pak jen vzpomínat.“ Po dlouhé nemoci opustil 28. března své blízké a obec Hrušky u Slavkova, kam se v mládí přiženil, ve věku nedožitých 87 let, žarošický rodák Tomáš Hovadík. Narodil se na Vrchním konci rodičům Martinovi a Alžbětě – maminka mu zemřela jako čtyřletému a druhou maminkou se stala Anna, rozená Drábková pocházející ze Stříbrnic. Tomáš vyrůstal se sestrami Marií, Anežkou a Helenou, vyučil se obuvníkem a „ševcoval“ v opravně obuvi na slavkovském náměstí, kam za ním přicházeli, coby za fortelným mistrem i mnozí Žarošáci. Dotlouklo navždy jeho dobré srdce, klesly studené, upracované ruce a anděl smrti políbil v osmdesáti sedmi letech i jeho ustaranou tvář.

DRAHOMÍR TYC „Život plyne v štěstí i v bolu do neznáma dál, a nám, co jsme Tě milovali, krutý osud Tě vzal.“

Doc. ing. FRANTIŠEK FLODR, CSc. „Buď vůle tvá…“ Tento vzdělaný člověk se narodil 12. července 1931 ve Zdravé Vodě a tady se stal i žáčkem zdravovodské jednotřídky, do měšťanky chodil do Dambořic. Poté odmaturoval na brněnském gymnáziu a začal studovat bohosloví. Po roce studií zanechal, tři roky pracoval v násedlovické „traktorce“ a nastoupil studium Vysoké školy dopravní, tehdy dislokované v Pardubicích. Po její redislokaci do Prahy ji v Praze s titulem inženýra ukončil. Pracoval na hodonínském i přerovském nádraží, oženil se a s manželkou Ludmilou přivedli na svět dva syny a dceru. Jeho akademická dráha se odvíjela na Vysoké škole dopravní v Žilině, později ve funkci vedoucího katedry. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci ve věku 81 let 14. září 2012 – „za hrobem jsou cesty, kde se opět sejdeme“.

Branou smrti nás předešel 4. července 2012 ve věku 88 let. Drahoš se narodil v Žarošicích v roce 1924 v rodině pekaře Ondřeje Tyce a i on se vyučil stejnému řemeslu. V paměti všem zůstává z jejich 155

dospělosti odešla za prací do Zlína. Vystudovala ekonomickou školu a se znalostí těsnopisu a strojopisu přijala místo sekretářky ředitele Průmyslových staveb Gottwaldov a tu pracovala až do důchodu. V roce 1955 stvrdila svůj vztah s Vladimírem Frýzem ze slováckých Polešovic svatbou a na svět přišel syn Milan, s odstupem let dvě vnoučátka a pak i pravnouček. Hluboce ji zasáhla v roce 2001 nečekaná manželova smrt, a pak i u ní, jak říká Olga Scheinpflugová, „přišla dlouhá noc a po ní žádné ráno“ – dveře vzpomínek nechala však dokořán.

BOŽENA VOZDOVÁ „Za předobré srdce mateřské na světě náhrady není – proto je tolik bolestné s maminkou rozloučení.“ Narodila se v roce 1925 v Žarošicích, v domě s popisným číslem 3, tatínkovi Rudolfu a mamince Antonii Hroudným, rok před ní se narodil bratr Rudolf. Provdala se do Ždánic a tu i prožila celý svůj život. Léta pracovala ve ždánickém Nářadí. Manželství přineslo syna Karla, u něhož pak žila a těšila se se třemi vnuky. Poslední léta trávila ve ždánické Domovince. Zemřela po dlouhé, těžké nemoci 30. září 2012 v nedožitých 87 letech a víra ve shledání mírní bol pozůstalých.

Tacitus: „Cokoliv jsme na nich milovali a čemukoliv jsme se obdivovali, trvá a potrvá v srdcích všech i ve věčnosti časů.“

VLASTA FRÝZOVÁ „Nezemřela jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mě milovali.“ V Knize osudu byl prosinec „její“ měsíc – narodila se v Žarošicích v roce 1932 jako vánoční dárek Růženy a Jaroslava Sedlářových a zrovna tak, ještě ve vánočním čase roku 2012 – ve věku 80 let mezi svými zemřela. Po obecné škole navštěvovala ždánickou měšťanku, dětství prožívala s mladší sestrou Jarmilou a trávnickými kamarády a kamarádkami. Na prahu 156

Všichni mají své místo i v našich vzpomínkách. Redakce.

VZPOMÍNKOVÉ ,,PEL-MEL“

Andula Konečná-Růžičková a Mařenka Snášelová-Valihrachová v roce 1930

Rodina Filomény a Osvalda Snášelových (stoletá fotografie)

U Krupičkového na Zápovědích

Svatba manželů Zelených v červnu 1940

Slavnostní Malá ulice

157

Před svatbou Fandy Gallové-Poláčkové (1949)

Žarošičtí ochotníci: F. A. Šubert - Probuzenci, červen 1930, režie Fr. Vacek (v přírodě na Trávníku)

Divadelní kroužek Národní jednoty, K. Hezloš - Poslední táborita, červen 1932, režie Jan Tesař (na Trávníku)

Osvald Konečný na pražské štaci

Fr. Balej - Kašpárek a Náci ze světa se vrací s kopou legrací, duben 1940, režie Jaroslav Vlach

Fanda, Poldik a Mařenka

158

Pochodové cvičení ve Zdravé Vodě v zimě 1955

Po Božím těle v roce 1953

V pálenici (1955)

Jarka s maminkou u 1. svatého přijímání

Chystáme se na jaro (1962)

Anica Kolaříková o žních (1955)

159

Zimní idylka

Před 45 lety

Pán požehnal

Na lavičce

Chvíle odpočinku při zkoušce

160

SETKÁNÍ Poprvé jsem potkal akademického malíře Mistra Josefa Konečného na schodech brněnského Domu umění. Oba jsme vycházeli na Malinovského náměstí, oba jsme byli před komisí se svými obrazy. Zatímco já byl spíše kreslíř, on byl malíř. Psal se rok 1975. Český fond výtvarného umění vyhlásil soutěž s názvem Dítě, rodina, manželství – byla to tzv. úkolová akce. Na schodech jsme se zastavili, neboť nás sblížila skutečnost, že nám komise obrazy nevzala, tedy neschválila. Mně sice dvě kresby zůstaly v Domě umění na připravovanou výstavu, velký obraz nazvaný Rodina však komisí neprošel. Mistr Konečný byl velice smutný – rozpačitě líčil, že přivezl čtyři portréty a že je veze zase zpátky do Hodonína. Jeho tvář s ostrými rysy vyzařovala zklamání. Svou štíhlou postavou mně připomínal Josefa Mánesa. Bůhví, jak cestoval se svými obrazy, neboť se zdálo, že se rozmýšlí, kam jít a co vlastně teď s obrazy? Oba jsme cítili, ač jsme to nevyslovili, že svět je nespravedlivý, krutý, že ve větších městech se tvoří skupiny privilegovaných, kamarádských komisí – zkrátka, že se nehraje fér. Vzhledem ke svému věku jsme už ledacos zažili, přesto byl pocit ublížení u Mistra Konečného veliký. Poznal jsem na první pohled, že je to člověk nesmírně pokorný a samozřejmě velmi dobrý malíř. Vytáhl z kabele jeden portrét dítěte... a byl to pro mne úžasný zážitek. Inu, stará škola! Dokonalý výraz, tvářička, oči, ústa – jen promluvit! To se však tehdy nenosilo – nebyla to tvář dělníka či tetičky z družstva, nebyla to ani pionýrka. Za tři roky poté, v roce 1978 jsme se viděli na Vlastivědných Žarošicích – měl jsem tam v místní škole svou první výstavu. To už jsem toho o malíři Josefu Konečném věděl víc – viděl jsem jeho obrazy v hodonínské galerii, viděl jsem jeho katalogy i mnohá jeho dílka v samotných Žarošicích. Milada Homolová mě obeznámila s životní poutí „malíře Žarošic“, se žarošickým rodákem, který ve svých kresbách zachytil i jejich historii. Mistr Konečný se na mě upamatoval – představil mně svou drobnou, milou paní s jejím laskavým úsměvem. Vždy mu stála po boku, v každé době byla jeho oporou. Moje tvorba, moje malování bylo velmi odlišné od Mistrova stylu, což bylo přirozené. Jsem jiná

generace a tomu odpovídá i můj způsob vidění reality. Pozoroval jsem, že Josef Konečný ví, že se už nemůže proměnit v modernistu, byl to člověk neobyčejně chápavý. Pro něho, stejně jako pro mě byl nejdůležitější vzhled do obrazu – tzn. je-li v obrazu míra poctivého hledání, míra lásky k námětu, řemeslná zručnost. V tomto směru jsme si rozuměli. V Žarošicích jsem ocenil, jak se lidé s úctou a obdivem hlásili ke „svému“ malíři, jak mu děkovali a vždy si on i jeho paní odnášeli kytice květin. Myslím, že Žarošice si vždy v minulosti Mistra vážily, věřím, že ne jinak je tomu v současnosti a vždy tomu tak bude. Antonín Vojtek

Autoportrét Josefa Konečného

VZPOMÍNKA NA OTCE Smyslem této vzpomínky na mého otce je poskytnout některé fragmenty zkušeností, které jsem v jeho blízkosti o něm získal, včetně jím předávaných informací – to pro rozšíření pohledu na souvislosti vzniku a podoby zde předkládaných děl. Samozřejmě, že jde o mé subjektivní vidění a subjektivní výklad oněch souvislostí a navíc se domnívám, že platí i pro další díla zde neuváděná. Většina děl tu prezentovaných vznikala před mým narozením, ale ale stala se trvalou součástí mého prostředí v dobách dětství. Na některé pozdější si pamatuji při jejich zrodu, ale scénář zrodu

161

všech byl téměř stejný. Určité rozdíly, podle mého soudu, zde spočívaly v povaze příčin jejich vzniku a v tom, nakolik je můj otec považoval za určující a významné pro svou prezentaci jako dobrého malíře. Příčiny vzniku byly různé, ale domnívám se, že můj otec svou roli a profesi vnímal tak, že nemůže nemalovat, že je to jeho povinnost i poslání. To někdy vedlo až k neklidu, nerozhodnému váhání, co dělat, pro jaký další motiv se rozhodnout. Mezi tím však byla cyklická témata. Na počátku jara se vždy malovaly blatouchy, později kytice lučního kvítí a ještě později kytice pivoněk a slunečnic. Kromě těchto vlastních rozhodnutí o obsahu tvorby, velkou část také tvořila díla na přímou zakázku nebo na zakázku předpokládanou. Jednalo se zpravidla o požadavky na portrétování – v případě přímých zakázek nebo o témata, kde se předpokládal možný institucionální zájemce. Nelze nevzpomenout i vypisované výtvarné soutěže, kterých se nebylo možno z důvodu nepříliš příznivé finanční situace nezúčastnit. Při evokaci oněch minulých situací se mi však vnucuje dojem, že se můj otec cítil nesvobodně. Povinná témata mu byla cizí, dělal to z nezbytnosti a na výsledku to bylo často znát (např. ,,President Klement Gottwald mezi pracujícím lidem“). Někdy sice do těchto povinných témat propašoval fragmenty svých obvyklých témat, ale pak to nesplňovalo onu vyžadovanou formu. Naštěstí těchto povinných témat nebylo mnoho, snad i díky menší úspěšnosti (dnes je již obtížné zhodnotit podíl prakticky nulové politické angažovanosti). Opatrně by bylo možno vyslovit domněnku, že můj otec byl vždy vnitřně pohlcen svou tvorbou, vždy ji silně prožíval, realizoval se v ní. Přesto, při uznání této domněnky, je možno rozdělit celou tvorbu z hlediska kvalit jejího prožívání na tři období. První období je časově situováno na dobu protektorátu a konec čtyřicátých let, kde je možno nalézt svobodnou tvorbu, vycházející především z vnitřních impulzů, s vysokou pozitivní prožitkovou kvalitou. Je to počátek procesu identifikace sebe sama jako profesionálního umělce. Pak přichází druhé období, které je časově vymezeno léty padesátými. To je velmi nešťastné období, období trápení a nenaplněných přání, období velkého pochybování o sobě a očekávání vnějšího potvrzení svých kvalit, ale také období, kde se bylo nutno vyrovnávat s nejrůznějšími vnějšími tlaky, provázené stálými ohledy na nejistotu v zajištění vlastní rodiny. Toto období je zakončeno, jako jeho

důsledek, odchodem do invalidního důchodu a řadu let trvající téměř úplnou rezignací na výtvarnou tvorbu. Následuje třetí období – mohli bychom to nazvat návratem k sobě samému, k původním zdrojům, které v něm rozvinuly touhu malovat. Je to období postupného odpoutávání se od závislostí na očekávaném vnějším zhodnocení, je to také období, kdy již prakticky nerealizuje portrétní tvorbu. Je to návrat k počátkům – a k přírodě, kdy maluje krajiny, kytice, zátiší. Opět je to tvorba v níž převládá pozitivní vnitřní prožitek. Tolik k povaze vzniku děl. Pokud se jednalo o sebeprezentaci jako dobrého malíře, z mnoha signálů vyvozuji, že můj otec byl přesvědčen, že dobrým malířem se stane až tehdy, když po sobě zanechá několik velkorozměrových pláten. Tato role, kterou připisoval rozměrným obrazům se také podepsala na způsobu jejich vznikání. Již volba tématu velkého obrazu byla spojována s nejistotou, zda je to dobrá volba, aby si zasloužila předpokládanou velkou oběť času a práce. Zdá se, vhledem k úloze, kterou otec připisoval těmto velkým obrazům – tedy potvrzení jeho uměleckých kvalit, že mu tato situace svazovala ruce. Malířskou odvahu a invenci spíše nahrazoval pracovitostí a svědomitostí. Proto téměř nikdy nebyl plně spokojen s konečným výsledkem. Na velkém obrazu pracoval zpravidla celý rok a pak se pro svou nespokojenost opakovaně vracel k různým korekcím. Až obraz zmizel z domácnosti, prodal se, všichni jsme si oddechli. Tuto pečeť nesly velké obrazy vznikající v padesátých letech, neplatí to pro větší obrazy, které vznikaly krátce po válce (Žarošická pouť, Trávník, Žně). Pro hlubší pochopení obsahové i formální stránky obrazů mého otce je důležité porozumět jeho osobnosti a jeho rodinnému prostředí. Při prvním pohledu je zřejmé, že rodinné prostředí primárně nevytvářelo stimulativní podmínky pro rozvoj výtvarných schopností a činností. Vysoce pravděpodobné spíše bylo, že vývoj půjde ve směru osvojení si nějakého řemesla, jak bylo v místě a většině rodin obvyklé. Hledání odpovědi na otázku, jak je to možné, co způsobilo, že vývoj nakonec šel proti své pravděpodobnosti a vyústil v dosažení pozice vysokoškolsky vzdělaného výtvarného umělce, je dnes uskutečnitelné jen v hypotetické rovině. Domnívám se, že významnou roli zde hrály momenty, které formovaly osobnost mého otce a také jeho strategii vyrovnávání se s nepříznivými okolnostmi jeho života. Prvním formativním momentem

162

mohla být jeho nejméně výhodná pozice v rodinné konstelaci v období dětství. Byl dítětem, které bylo svou věkovou pozicí uprostřed všech zbývajících. Nad ním byli tři věkově starší bratři, z nichž každý byl výrazně buď dominantnější a rozhodnější nebo uznávanější, s vysokou prestiží nebo nezávislejší a asertivnější. Pod ním byly věkově níže dvě sestry, s výhodou ženského pohlaví a nakonec nejmladší bratr s výhodou posledního a nejmladšího. Tato nevýhodná rodinná pozice v dětství (v dospělosti díky dosaženému postavení se situace měnila) byla, podle mého soudu, významně nepříznivě posílena a ovlivněna traumatickou událostí v raném dětství. Jednalo se o děsivý šokující zážitek, který vznikl v důsledku toho, že v raném dětství na sebe strhl z kamen velký hrnec převařovaného mléka a opařil si celou přední část hrudníku. Následky byly patrné celý život. Tato událost mohla zvýšit celkovou senzitivitu, zejména však úzkostného charakteru k možným dalším ohrožujícím situacím života. Zřejmě to také vedlo ke zvýšení citové závislosti na matce, která byla patrna celý jeho život. Intelektuálně sofistikované zpracování této traumatické události ani cesta jejího vytěsnění rozvojem bohatých sociálních aktivit nebyla ani v pozdějších letech pravděpodobná. Pro to nebylo přítomno ani vhodné osobnostní založení ani v rodině rozvíjeny potřebné intelektuální předpoklady. Vyrovnávání se jak s prožitky traumatu, tak dalšími stísňujícími událostmi či pocity ohrožení nabízela tedy jen cesta, po které se otec živelně vydal. Byla to cesta, která byla vytvářena volnočasovými aktivitami, které byly spojeny se vznikem silných pozitivních emocí. Ty alespoň dočasně vedly k odpoutání a osvobození od stísňujících poměrů a pocitů, v nichž žil. Bylo to intenzivní prožitkové upoutání výtvarnou tvorbou a přírodou, se kterou byla prvotně nejčastěji jeho tvorba spojována. Mohli bychom říci, že se svým způsobem jednalo o jakousi živelnou a neuvědomovanou autoterapii a také náhradu nenaplněných přání, zejména z oblasti sociálních vztahů. Je otázkou, zda byl v této době pro otce významnější vzniklý výtvarný produkt nebo vlastní výtvarný proces přenášející jej do jiného, emočně bohatšího světa. Přesto se tu opět klade další otázka, podobný osud mělo jistě mnoho lidí, ale jak se stalo, že tento vývoj dospěl až ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze? Zdá se, že se zde přece jen projevily určité charakteristiky, které se objevovaly v jeho rodině, i když asi u otce v komorním, spíše

ne příliš navenek zjevném podání. Jednalo se o rysy určité neústupnosti, zatvrzelosti a neodklonitelnosti, ale také ctižádostivosti. To by mohlo vysvětlovat ono stálé směřování k naplňování stále vyšších požadavků pokud šlo o kvalitu výtvarné tvorby, i když pomalé a klikaté. Tento výtvarný posun je dobře patrný při srovnání prvních amatérských olejomaleb a prací, které vznikaly před nástupem na akademii. Přijetí na akademii bylo zřejmě zlomové i pro vlastní sebehodnocení, ale jak se postupně ukazovalo, především jen v oblasti posuzování vlastní výtvarné tvorby. Tento sociální posun naopak zvýraznil jeho nepřipravenost na sdílení očekávané sociální role v odpovídajících sociálních vztazích středních vrstev. Prakticky celý život zde přetrvávala nejistota a určitá rezervovanost. Nebylo to však dáno jen povahou vlastního rodinného prostředí ani sociálními vztahy, ve kterých se do té doby získal svou základní sociální zkušenost. Úzkostná introvertovanost posunovala výtvarnou tvorbu do polohy vyjadřující základní způsob vlastní existence, profilující se jako životní styl. Vytvořené obrazy byly přirozenou součástí tohoto stylu, bral je jako součást sebe sama. Každé jejich hodnocení proto vždy bral velmi citlivě a osobně. To vedlo spíše k životu samotáře uzavřeného ve svém ateliéru, pravidelný kontakt tvořila jen manželka a děti. Určitý podíl na tom měl i odchod do města. Celý život zůstal v dobrém slova smyslu vesničanem. Žádné velké řeči o umění nevedl, ale rád si popovídal s prostými lidmi o obyčejných věcech života – o úrodě, snášení slepic, o nemocech apod. Na vesnici se cítil přirozeně, dokázal se tam uvolnit a prakticky jediným domovem na celý život mu zůstaly jen Žarošice. Již výše uvedené osobnostní předpoklady, charakter formujícího nejbližšího okolí, ale také již výše zmíněná prožitková role výtvarné činnosti, se zřejmě do značné míry podílely i na formální podobě jeho výtvarné produkce. Možná svou významnou roli mohl hrát i věk, který měl v době, kdy byl přijat na Akademii výtvarného umění – především ve směru volby určitého zaměření, které bylo dáno osobností vedoucího ateliéru. Odvíjející se osobní zkušenosti, profilované a limitované možnostmi osobnostního zaměření, měly zřejmě vliv i na obsahovou stránku výtvarných děl. To, co bylo ohrožující či málo žádoucí v běžném životě, čemu se chtěl vyhnout, to chybělo i v tématech obrazů. Naopak zde byla patrná projekce žádoucích ideálních stavů. Nikde v obrazech tematicky nenachá-

163

zíme výjevy násilí, zloby, smutku či lidského neštěstí (pokud se někde výjimečně vyskytly, jakože se vyskytly, bylo to v důsledku vnějších tlaků a intervencí – poválečná doba, úmrtí dcery). Mimika i pantomimika postav figurálních obrazů vyjadřuje spokojenost, souznění, klid, harmonii, totéž je možno říci i o charakteru krajin, zátiší či kytic. Ve formální rovině je to patrné převahou oblých linií a teplých barev. Otec byl vždy vychováván k poslušnosti a úctě k autoritě, především rodičovské a to se přenášelo na všechno ostatní, co tuto rodičovskou autoritu mohlo symbolizovat. Je třeba podotknout, že otcova matka byla výraznou dominantní autoritou v rodině. Určitá sociální neobratnost, opatrnost, úzkostnost a snadná citová rozrušitelnost nevytvářely vhodné dispozice pro jakoukoliv revoltu proti jakékoliv autoritě. Otec byl pravým opakem bezstarostného a riskujícího hráče, který je zaměřen na stálou změnu, na stále nové pokusy a hledání. Cílem tedy bylo přimknutí se k nějaké silné autoritě, která mu bude přinášet klid, jistotu, minimalizaci konfliktů a napětí. Na jedné straně to bylo vyjádřeno ve volbě vedoucího ateliéru (rektor – prof. Nechleba), ale především to byla volba svého celoživotního vzoru a také autority. Tímto vzorem se pro něj stal holandský barokní malíř Rembrandt, který byl měřítkem jeho výtvarných snažení. To upevnilo již nastoupenou formální orientaci výtvarné tvorby, další akceptací a potvrzením její správnosti pak bylo přijetí do SVUM (Sdružení výtvarných umělců moravských). Zdá se, že se zde vytvořila zvláštní forma ambivalence, kde na jedné straně působila podřízenost či úcta k autoritě, tedy příznak určité povolnosti k vnějšímu ovlivnění, na druhé straně zde byla jasně vyjádřena až vášnivá odhodlanost, neústupnost až tvrdohlavost v přesvědčení o správnosti zvolené výtvarné autority i formy malířského přístupu. Tato pokora před vzorovou autoritou, která mohla být zdrojem určitých jistot, ale i nejistot a zklamání, pokud se nedařilo k ní přiblížit, měla bohužel své obecné stinné stránky. Přestože nebylo pochybností, že byl otec přesvědčen o tom, že dává své tvorbě potřebnou pozornost, což zpravidla vedlo k výsledkům, se kterými byl ve většině případů spokojen, nevedlo to téměř nikdy ke konečnému hodnotícímu závěru. Stále čekal na vnější potvrzení své kvality nějakou vysokou autoritou, která je k tomu oprávněna. Za tuto autoritu však nepokládal hodnotící komise, výtvarné kritiky, kritizující kolegy a další.

Kritiku v tomto směru přijímal málokdy, byl vášnivě přesvědčený o správnosti své cesty, přesto stále čekal na nějakou imaginární autoritu, která jeho hodnotu potvrdí. Naštěstí toto období, kdy se odvíjely tyto turbulence hodnotových jistot a nejistot, rodících se nadějí i jejich konců, skončilo s nastupujícím stářím. Renesance se objevuje až ke konci šedesátých let, téměř oproštěná od závislosti na vnějších hodnotících autoritách, opět přinášející silné pozitivní prožitky a uspokojení. Tento stav pak trvá až do konce života, poslední dva obrazy – ,,Zátiší“ a ,,Kytice sněženek“ spatřily světlo světa dva týdny před koncem života.

164

Doc. PhDr. Josef Konečný, Csc.

,,Ježíšek”, dřevořez Josefa Konečného

,,Na půlnoční, dřevořez Josefa Konečného

Recommend Documents