PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA
Podle jeho vlastního vyprávění při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879
Vydáno u příležitosti 14. ročníku Stopy Černého vlka „V šlépějích náčelníka Josefa“
kmen Jezerní lidé – Iwétempu, 2006 Překlad: Kamila Lunerová
PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA
Podle jeho vlastního vyprávění při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879
2
PŘÍBĚH NÁČELNÍKA JOSEFA Podle jeho vlastního vyprávění při výpravě do Washingtonu D. C. v roce 1879 Mí přátelé, požádali mne, abych vám sdělil, co mi leží na srdci. Jsem rád, že jsem dostal takovou příležitost. Chci, aby bílí lidé pochopili mé lidi. Někteří z vás si myslí, že Indiáni jsou jako divoká zvířata. Ale to je velký omyl. Povím vám vše o svém lidu a pak můžete soudit, jestli jsou Indiáni lidé či nikoliv. Věřím, že spousty hádek a krve jsme mohli ušetřit, kdybychom byli otevřeli svoje srdce. Povím vám, jak se na věci dívá Indián. Bílý muž říká mnoho slov, která se mu hodí, ale to neznamená, že musí zaznít mnoho slov, aby byla řečena pravda. Vše, co je nutné říci, vychází z mého srdce a budu hovořit přímým jazykem. Ah-cum-kin-i-ma-me-hut (Velký Duch) se na mne dívá a slyší moje slova. Mé jméno je Hin-mut-too-yah-lat-lat (Hrom přicházející z hor). Jsem náčelníkem skupiny Wal-lam-wat-kin z kmene Chute-pa-lu neboli Nez Perce (Propíchnuté nosy). Narodil jsem se ve východním Oregonu před třicetiosmi léty. Můj otec byl náčelníkem přede mnou. Když byl mladý muž, misionář pan Spalding ho pojmenoval Josef. Zemřel před několika lety. Na rukou mu nikdy neulpěla ani stopa krve bílého muže. Zanechal po sobě na zemi dobré jméno. Dobře mi radil ohledně mého lidu. Naši otcové nám zanechali mnoho zákonů, které se naučili od svých otců. Tyto zákony byly dobré. Učili nás chovat se k jiným lidem tak, jak se chovají oni k nám; abychom nikdy nebyli ti, kdo první poruší smlouvu; že je hanba lhát; abychom říkali jen pravdu; že je potupné svést muži jeho ženu nebo mu vzít jeho majetek bez zaplacení. Učili nás, že Velký Duch všechno vidí a slyší a nezapomene nic a každou duši odmění takovým domov, jaký si zaslouží; duše dobrého člověka dostane dobrý domov, duše zlého člověka dostane špatný. To je to, čemu věřím a čemu věří i moji lidé. Nevěděli jsme, že mimo Indiánů existují i jiní lidé až do doby, kdy asi před sto léty přišli do naši země bílí muži. Přinesli mnoho věcí, které jsme s nimi vyměnili za kůže a kožešiny. Přinesli tabák, který byl pro nás nový. Přinesli pušky s křesadly, které děsily naše ženy a děti. Naši lidé neuměli s těmito bílými muži hovořit, ale domluvili se posunky, které pochopil každý. Tito muži byli Francouzi a nazvali naše lidi Nez Perce, protože někteří nosili v nosech na ozdobu kroužek. Přestože dnes už takovou ozdobu má málokdo, moji lidé jsou nazýváni stále tímto jménem. Francouzští trapeři pověděli našim otcům spoustu zajímavých věcí, které se usadily v našich srdcích. Někteří na nás byli hodní, jiní zlí. V názorech na tyto muže se naši lidé rozcházeli. Někteří si mysleli, že od nich získáme víc špatného než dobrého. Indián si považuje odvážného muže ale pohrdá zbabělcem. Mluví přímo, nesnáší rozeklaný jazyk. A Francouzi nám říkali něco po pravdě a o něčem lhali. První bílí mužové, kteří přišli do naší země, se jmenovali Lewis a Clark. Také přinesli mnoho věcí, které naši lidé nikdy neviděli. Hovořili přímo a naši lidé pro ně vystrojili velikou hostinu jako projev svého přátelského srdce. Tito muži byli velmi hodní. Darovali našim náčelníkům dary a naši lidé obdarovali zase je. Měli jsme tehdy spousty dobrých koní a dali jsme jim, co potřebovali, a oni nám na oplátku dali tabák a pušky. Všichni Nez Perce se stali přáteli Lewise a Clarka a dovolili jim projít v míru přes jejich zemi a slíbili, že nikdy nepovedou válku proti bílým mužům. Ten slib Nez Perce nikdy neporušili. Žádný bílý muž je nemůže obvinit z konání ve zlé víře a mluvit přitom přímo. Vždy bylo ctí Nez Perce, že byli přáteli bílých mužů. Když byl můj otec mladý, přijel do naší země bílý muž (ctihodný otec Spalding), který hlásal slovo Boží. Získal si náklonnost našich lidí, protože jim říkal mnoho dobrých věcí. Zpočátku neříkal nic o tom, že by přijedou další bílí lidé, kteří by se chtěli usadit v naší zemi. Nikdo nic takového neříkal až do doby před asi dvaceti lety, kdy do naší země přišla řada bílých lidí a postavila si domy a vybudovali farmy. Nejprve si naši lidé nestěžovali. Myslili si, že je zde dost místa pro všechny, aby zde mohli žít v míru, a také se od bílých lidí naučili spoustu věcí, které se zdály být dobré. Ale brzy jsme zjistili, že bílí lidé velmi rychle bohatnou a nenasytně prahnou po tom, aby vlastnili úplně všechno, co Indiáni mají. Můj otec byl první, kdo prohlédl úklady bílých mužů, a varoval své lidi, aby s bílými neobchodovali. Lidé, kteří tak dychtivě hromadí majetek, mu byli podezřelí. Byl jsem tehdy ještě chlapec, ale dobře si pamatuji otcovy obavy. Měl ostřejší zrak než zbytek našich lidí. Později přišel bílý důstojník (guvernér Stevens), který pozval všechny Nez Perce na velký sněm. Když byl sněm zahájen, otevřel nám svoje srdce. Řekl, že v této zemi je mnoho bílých lidí a ještě mnohem víc jich přijde; a že chce vymezit část země pro Indiány a část pro bílé lidi, aby od sebe žili odděleně. Pokud spolu mají žít v míru, je nutné, jak řekl, aby Indiáni měli svoji část země, kde budou žít a v tuto část nesmí opouštět. Můj otec, který zastupoval svoji část kmene, odmítl mít s tímto sněmem cokoliv společného, protože chtěl být svobodným mužem. Prohlásil, že nikdo nemůže vlastnit žádný kousek země a tedy nemůže prodat, co mu nepatří. Pan Spalding položil mému otci ruku na rameno a řekl: „Běž a podepiš tu smlouvu.“ Ale můj otec jej odstrčil a odpověděl: „Proč po mně chceš, abych prodal svoji zem? Tvým úkolem je učit nás věci duchovní a ne přesvědčovat nás o opuštění naší země.“ Guvernér Stevens naléhal na mého otce, aby smlouvu podepsal, ale ten odmítl. „Ten papír nepodepíšu,“ řekl. „Ty si běž, kam chceš, a to stejné udělám já; ty nejsi dítě, já nejsem dítě; umím myslet sám za sebe. Nikdo nemusí myslet za mě. Svoji zemi nedám nikomu. Moji lidé by neměli domov. Vezmi si svůj papír. Moje ruka se jej nikdy nedotkne.“
3
Pak můj otec sněm opustil. Někteří náčelníci jiných skupin Nez Perce smlouvu podepsali a guvernér Stevens je za to obdaroval dekami. Můj otec varoval svoje lidi, aby nepřijímali žádné dary, protože „za čas“, říkal, „budou tvrdit, že jste dostali zaplaceno za svoji zemi.“ Od té doby dostávaly čtyři skupiny Nez Perce od Spojených států rentu. Mého otce zvali na několik dalších sněmů, velice se ho snažili přesvědčit, aby smlouvu podepsal, ale zůstal tvrdý jako kámen a prodej svého domova nikdy nepodepsal. Jeho zamítavý postoj rozdělil Nez Perce. O osm let později (1863) se konal další velký sněm. Náčelník jménem Lawyer se ujal vedení tohoto sněmu, neboť byl velký řečník, a prodal téměř celou zemi kmene Nez Perce. Můj otec tam nebyl. Řekl mi: „ Když pojedeš na sněm s bílým mužem, vždy měj na paměti svoji zemi. Neopouštěj ji. Bílý muž tě vystrnadí z tvého domova. Nikdy jsem nevzal žádnou platbu od Spojených států. Nikdy jsem svoji zemi neprodal.“ V této smlouvě jednal Lawyer za naši část kmene aniž by k tomu měl pravomoc. Neměl žádné právo prodávat oblast Wallowa (kraj rozvířených vod). Tato země vždy patřila lidu mého otce a mezi ostatními skupinami kmene Nez Perce o tom nebylo sporu. Žádní jiní Indiáni si na Wallowu nikdy nečinili nároky. Aby bylo jasné, kde je naše země, umístil můj otec podél hranice kůly a řekl: „Uvnitř je domov mého lidu – bílý muž si může vzít zemi venku. Uvnitř této hranice se narodili moji lidé, ohraničuje hroby našich otců a tyto hroby nikdy nikomu nedáme.“ Spojené státy prohlásily, že odkoupily od náčelníka Lawyera a dalších celou zemi kmene Nez Perce mimo rezervace Lapwai. My jsme dál žili ve své zemi míru až do doby před osmi lety, kdy bílí muži začali pronikat za hranice, které vytyčil můj otec. Varovali jsme je, že dělají velkou chybu, ale oni naši zemi neopustili a byla prolita první krev. Bílí lidé tvrdili, že jsme se vydali na válečnou stezku. Říkali mnoho věcí, které nebyly pravda. Náčelník Lawyer, Nez Perce Vláda Spojených států znova svolala velký sněm. Můj otec byl už slepý a vetchý muž. Už nemohl hovořit za svůj lid. Tehdy jsem převzal po otci jeho místo náčelníka. Na tomto sněmu jsem poprvé hovořil k bílému muži. Řekl jsem zástupci, který vedl sněm: „Nechtěl jsem se tohoto sněmu zúčastnit, ale přijel jsem, neboť doufám, že můžeme ušetřit mnoho krve. Bílý muž nemá právo sem přijet a sebrat nám naši zem. Nikdy jsme nepřijali žádné dary od vlády. Ani Lawyer ani žádný jiný náčelník nemá oprávnění k prodeji této země. Ta vždy patřila mému lidu. Dostali ji neposkvrněnou od svých otců a my tuto zem budeme bránit tak dlouho, dokud jediná kapka krve bude zahřívat srdce našich mužů.“ Zástupce řekl, že má svoje příkazy od velkého bílého náčelníka ve Washingtonu a že se musíme přesunout do rezervace Lapwai. A pokud se nebudeme chtít podřídit, mohou nám k tomu pomoci několika různými způsoby. „Musíte se odebrat do rezervace“, řekl. Odpověděl jsem: „Nepůjdeme. Vaši pomoc nepotřebujeme; máme dost všeho, co potřebujeme, a jsme spokojení. A budeme šťastní, když nás bílý muž nechá na pokoji. Rezervace je příliš malá na to, aby uživila tolik lidí s takovým množstvím dobytka. Nechte si svoje dary; můžeme jet do vašich měst a zaplatit vše, co bychom chtěli koupit; můžeme jít, kam se nám zlíbí. Naši otcové se zde narodili. Zde žili, zde zemřeli, zde jsou jejich hroby. Nikdy je neopustíme.“ Zástupce odjel a my jsme měli nějakou dobu klid. Brzy nato si mě otec zavolal. Viděl jsem, že umírá. Vzal jsem jeho ruku do své. Řekl mi: „Můj synu, mé tělo se vrací k matce zemi a můj duch se vydává na cestu k Velkému Duchu. Až tady nebudu, mysli na svoji zem. Jsi náčelníkem tohoto lidu. Spoléhají na tebe, že je povedeš. Vždy měj na paměti, že tvůj otec svoji zemi nikdy neprodal. Zakryj si uši kdykoliv na tebe budou naléhat, abys podepsal smlouvu o prodeji své země. Za pár let budou bílí lidé všude okolo tebe. Nespustí tuto zem z očí. Můj synu, nikdy nezapomeň slova svého umírajícího otce. Nikdy neprodej kosti svého otce a svojí matky.“ Stisknul jsem otci ruku a slíbil jsem mu, že budu chránit jeho hrob celým svým životem. Otec se usmál a odešel do země duchů. Pochoval jsem jej v nádherném údolí zvířených vod. Miluji tu zem nad celý zbytek světa. Člověk, který nemiluje hrob svého otce, je horší než divoké zvíře. Krátkou dobu jsme žili v klidu. Ale netrvalo to dlouho. Bílí muži našli v horách nedaleko naší země zvířených vod zlato. Ukradli nám mnoho výborných koní a my jsme je nijak nemohli získat zpět, protože jsme Indiáni. Bílí muži o nás říkali samé lži. Odehnali nám spoustu našeho dobytka. Někteří bílí muži označkovali ukradený dobytek, aby mohli tvrdit, že patří jim. Neměli jsme žádné přátele, kteří by obhajovali naše případy před soudem. Mám pocit, že někteří bílí muži konali tyto věci ve Wallowě záměrně, aby vyvolali válku. Věděli, že nejsme tak silní, abychom s nimi mohli bojovat. Nesmírně jsem se snažili vyhýbat se třenicím a krveprolití. Odstoupili jsme část země bílým s nadějí, že si tím zajistíme mír. Ale mýlili jsme se. Bílý muž nás nenechal na pokoji. Mnohokrát jsme mohli odplatit křivdy, ale nikdy jsme to neudělali. Kdykoliv nás vláda požádala o pomoc proti jiným Indiánům, nikdy jsme neodmítli. Když bílých mužů bylo pár a my jsme byli silní, mohli jsme je všechny pozabíjet, ale Nez Perce chtěli žít v míru.
4
Věřím, že stará smlouva nikdy nebyla uvedena na pravou míru. Jestliže jsme tu zemi někdy vlastnili, vlastníme ji stále, protože jsme ji nikdy neprodali. Na velkých sněmech tvrdili komisaři, že naše země byla prodána vládě. Ale představte si, že by za mnou přišel bílý muž a řekl: „Josefe, líbí se mi tvoje koně, chtěl bych je koupit.“ A já bych mu řekl: „Ne, mně se moje koně taky líbí, nechci je prodávat.“ Tak on by šel za mým sousedem a řekl mu: „Josef má pěkné koně. Chci je koupit, ale on nechce.“ Soused by odpověděl: „Tak mi dej peníze a já ti Josefovy koně prodám.“ Pak by se vrátil za mnou a řekl: „Josefe, koupil jsem tvoje koně, tak mi je vydej.“ Jestli jsme někdy prodali svoji zem vládě, koupila ji přesně tímto způsobem. Na základě smlouvy s jinými skupinami Nez Perce si bílý muž nárokoval moji zem. Měli jsme velké problémy s bílými lidmi, kteří stále překračovali naše hranice. Někteří z nich byli hodní lidé a my jsme s nimi žili v míru, ale ne všichni byli dobří. Téměř každý rok přijel nějaký zmocněnec z Lapwai a přikazoval nám, abychom se přesunuli do rezervace. Vždy jsme mu odpověděli, že jsme spokojení s životem ve Wallowě. Dávali jsme si dobrý pozor, abychom nepřijímali žádné dary nebo rentu, kterou nám nabízel. Celé ty roky od doby, kdy do Wallowy přišli bílí muži, nám neustále vyhrožovali a provokovali nás – bílí muži i smluvní Nez Perce. Nenechali nás chvíli v klidu. Měli jsme mezi bílými pár přátel a ti nám vždy radili, abychom přecházeli tyto hádky bez boje. Naši mladí mužové měli velmi horkou krev a dalo mi velkou práci zabránit jim ve vykonání unáhlených činů. Nesl jsem na bedrech těžké břemeno v porovnání s lety, kdy jsem byl chlapcem. Pochopil jsem, že nás je hrstka a bílých mužů je spousta a nikdy se s nimi nebudeme schopni vyrovnat. Byli jsme jako jelen, oni jak medvěd grizzly. My jsme měli svoji malou zem, jejich země byla obrovská. My jsme byli spokojení s věcmi tak, jak je stvořil Velký Duch. Oni ne; změnili by řeky i hory tak, aby jak by se jim to hodilo. Rok co rok nám vyhrožovali, ale k válce nedošlo až do doby, kdy před dvěma lety přišel do naší země generál Howard a řekl, že je bílý válečný náčelník celé země. Řekl: „Stojí za mnou spousta vojáků. Přivedu je sem a pak si spolu znova promluvíme. Až přijdu příště, nedovolím, aby se mi někdo posmíval. Ta země je majetkem vlády a já vás přesvědčím, abyste se přesunuli do rezervace.“ Protestoval jsem proti příchodu dalších vojáků do země Nez Perce. Celou tu dobu byl ve Fort Lapwai dům plný vojáků. Následující jaro poslal zmocněnec z rezervace Umatilla indiánského posla, který mi vzkázal, že se mám setkat s generálem Howardem ve Walla Walla. Nemohl jsem tam jít osobně, ale poslal jsem svého bratra Ollokota a pět dalších vůdců, aby se s ním setkali. Měli dlouhý rozhovor. Generál Howard řekl: „Hovořili jste přímo a tak to má být. Můžete ve Wallowě zůstat.“ Naléhal, aby s ním můj bratr a jeho společníci odjeli do Fort Lapwai. Když tam skupina dorazila, rozeslal generál Howard posly a svolal všechny Indiány na velký Generál Oliver Otis Howard sněm. Na tomto sněmu jsem byl. Řekl jsem generálu Howardovi: „Jsem připraven poslouchat.“ Odpověděl, že nyní hovořit nebude, ale odsuneme sněm na další den, kdy nám vše jasně vyloží. Řekl jsem generálu Howardovi: „Jsem připraven hovořit dnes. Byl jsem na mnoha velkých sněmech, ale nejsem o nic rozumnější. Všichni jsem vyskočili z ženy, ale lišíme se od sebe v mnoha věcech. Nemůžeme se najednou změnit. Ty jsi takový, jaký jsi byl stvořen a takový zůstaneš. My jsme takoví, jaké nás stvořil Velký Duch a ty nás změnit nemůžeš; tak proč by se měli děti jedné matky a jednoho otce spolu hádat? – proč by se mělo jedno snažit přechytračit druhé? Nevěřím, že by Velký Duchy dal jednomu člověku právo, aby říkal jinému člověku, co má dělat.“ Generál Howard odpověděl: „Ty popíráš moji autoritu? Ty mi chceš diktovat podmínky?“ Pak jeden z našich náčelníku – Too-hul-hul-sote - povstal na sněmu a řekl generálu Howardovi: „Velký Duch stvořil svět takový jaký je, a takový jaký jej chce mít. Nevím, kde se v tobě bere právo říkat nám, že máme žít na jiném místě, než nám daroval Velký Duch.“ Generál Howard ztratil trpělivost a řekl: „Drž zobák! Takové řeči poslouchat nebudu. Zákon jasně říká, že máte jít do rezervace, a já chci, abyste se tomu podřídili. Ale vy neustále trváte na neuposlechnutí zákona (myšlena smlouva). Pokud se nepřesunete, vezmu události do svých rukou a budete za svoji neposlušnost trpět.“ Too-hul-hul-sote odpověděl: „Kdo jsi, že nás vyzýváš, abychom hovořili a pak hned, abychom nic neříkali? Jsi snad Velký Duch? Jsi stvořitel tohoto světa? Stvořil jsi slunce? Stvořil jsi řeky, aby tekly a daly nám vodu k pití? Stvořil jsi trávu, aby rostla? Stvořil jsi všechny tyto věci, že k nám hovoříš jako bychom byli děti? Pokud ano, pak máš právo přikazovat nám, co máme dělat.“ Generál Howard odpověděl: „Jsi drzý chlap, nechám tě zavřít.“ A přikázal vojákům, aby ho odvedli do vězení.
5
Too-hul-hul-sote nekladl odpor, jen se zeptal generála Howarda: „Je to tvůj příkaz? Nevadí mi. Vyložil jsem ti, co mám na srdci. Není nic, co bych vzal zpět. Mluvil jsem za svoji zemi. Můžeš mě zavřít, ale nemůžeš mě změnit nebo mě přimět, abych vzal zpět, co jsem řekl.“ Přišli vojáci a odvedli mého přítele do vězení. Moji muži si začali mezi sebou šeptat, zdali to mají nechat bez odezvy. Ale já jsem jim radil, aby se podřídili. Věděl jsem, že pokud bychom se zvedli k odporu, všichni přítomní bílí muži včetně generála Howarda by v jednom okamžiku byli syni smrti a my bychom byli obviněni. Když jsem na jeho čin neřekl nic, generál Howard nemohl vydat žádný nespravedlivý příkaz proti mým mužům. To nebezpečí mi bylo jasné a zatímco odváděli Too-hul-hul-sota do vězení, povstal jsem a řekl: „Nyní budu hovořit já. Je mi jedno, zdali mě za to uvězníš nebo ne.“ Obrátil jsem se ke svým lidem a řekl jsem: „Uvěznění Too-hul-hul-sota do vězení bylo špatné, tuto urážku však nebudeme brát ve zlém. Pozvali nás na tento sněm, abychom otevřeli svoje srdce, a my jsme tak učinili.“ Too-hul-hul-sote byl ve vězení ještě pět dní. Další den sněm začal. Následujícího rána přišel generál Howard do mého týpí a nabídnul mi, abych jel společně s ním a s náčelníkem Bílým ptákem a Zrcadlem hledat vhodnou zemi pro náš lid. Přijeli jsme do pěkného kraje, kde už žili nějací Indiáni a bílí lidé. Generál Howard ukázal na tuto zem a řekl: „Pokud odejdete do rezervace, tuto zem vám dám a tyto lidi dám vystěhovat.“ Odpověděl jsem: „Ne, nebylo by správné obtěžovat tyto lidi. Nemám žádné právo vyhnat je z jejich domova. Nikdy jsem nevzal nic, co by mi nepatřilo. Neudělám to ani teď.“ Jezdili jsme po rezervaci celý den a nenašli jsme jediný přijatelný kus země, který by byl volný. Dozvěděl jsem se od lidí, kteří nelžou, že generál Howard poslal té noc dopis vojákům ve Walla Walla, aby se přesunuli do údolí Wallowa a vytlačili nás pryč při pokusu o návrat domů. Další den nám na sněmu generál Howard povýšeně oznámil, že dává mým lidem třicet dní na to, aby se vrátili domů, sehnali svůj dobytek a přesunuli se do rezervace. Řekl: „Pokud tam do té doby nebudete, považuji to jako výzvu, že chcete bojovat, a já pošlu vojáky, aby vás přivedli.“ Řekl jsem: „Válce je možné se vyhnout a mělo by se jí vyhnout. Nechceme válku. Moji lidé byli vždy přátelé bílého muže. Nač ten spěch? Nejsme schopni se připravit k odchodu během třiceti dnů. Náš dobytek je roztroušený v horách, řeka Snake má teď mnoho vody. Nechte nás do podzimu, kdy řeky budou mít málo vody. Dejte nám čas, abychom sehnali dobytek a nadělali si zásoby na zimu.“ Generál Howard odpověděl: „Pokud překročíte vymezený čas o jediný den, přijedou vojáci a odvedou vás do rezervace a veškerý váš dobytek a koně, kteří budou v té době mimo rezervaci propadnou ve prospěch bílých mužů.“ Věděl jsem, že jsem svou zemi nikdy neprodal a že v Lapwai nemám žádnou půdu; ale chtěl jsem zabránit krveprolití. Nechtěl jsem, aby moji lidé byli pozabíjeni. Nechtěl jsem, aby byl kdokoliv zabit. Bílí muži zabili několik mých lidí a bílí vrazi za to nikdy nebyli potrestáni. Pověděl jsem o tom generálu Howardovi a opět jsem řekl, že válku nechceme. Chtěl jsem, aby lidé, kteří žili v oblasti Lapwai, kam jsme se měli přesunout, měli čas na sklizení své úrody. Mé srdce mi říkalo, abych se raději vzdal své země než vedl válku. Raději opustil hrob svého otce. Raději se vzdal se všeho, než aby ulpěla krev bílého muže na rukou mých lidí. Generál Howard mi odmítl dát delší dobu než třicet dní na přesun lidí a jejich majetku. Jsem si jistý že od tohoto okamžiku se začal připravovat na válku. Když jsem se vrátil do Wallowy, viděl jsem, že moji lidé jdou velmi rozrušeni přítomností vojáků, kteří již přišli do údolí Wallowa. Měli jsme sněm a rozhodli jsme se odejít co nejdříve, abychom zabránili krveprolití. Too-hul-hul-sote, kterého velmi urazilo, že ho dal generál zavřít, hovořil pro válku a rozdmýchal u mnoho mladých mužů touhu raději bojovat než být vyhnán jak pes ze země, kde se narodil. Prohlašoval, že jedině krev smyje hanbu, v kterou jej generál Howard uvalil. Vyžadovalo velmi silného ducha postavit se proti takovým slovům, ale já jsem naléhal na svoje lidi, aby se utišili a nezačínali válku. Shromáždili jsme všechen dobytek, co se nám podařilo najít a vydali jsme se na cestu. Mnoho koní a dobytka jsme museli zanechat ve Wallowě a o několik set kusů jsme přišli, když jsme zdolávali rozvodněnou řeku. Ale všem mým lidem se podařilo bezpečně přejít na druhou stranu. Mnoho Nez Perce se shromáždilo v Rocky Canyon na velikém sněmu. Šel jsem tam se všemi svými lidmi. Sněm trval deset dní. Padlo zde mnoho slov hovořících pro válku a mnoho rozhořčených slov. Vystoupil zde jeden mladý bojovník, jehož otce zabili před pěti lety bílí muži. Krev tohoto muže zasela velké zlo proti bílým mužům a bojovník odešel od sněmu s výzvou ke spravedlivé odplatě. Znova jsem nabádal k míru a myslel jsem, že nebezpečí bylo zažehnáno. Nesplnili jsme přesně příkazy generála Howarda, protože to bylo nemožné, ale snažili jsme se splnit je co nejrychleji to šlo. Odjel jsem ze sněmu, abych zabil nějaký dobytek pro svoji rodinu, když vtom se donesla zpráva, že onen mladý bojovník, jehož otec byl zabit, odjel s několika horkokrevnými mladíky a zabili čtyři bílé muže. Přijel na sněm a křičel: „Proč zde sedíte jako ženy? Válka již začala!“ Hluboce mě to zarmoutilo. Všechny týpí mimo mého a bratrova byla sbalena. Jasně jsem viděl, že válka se blíží, když jsem se dozvěděl, že moji mladí mužové tajně nakupují zásoby munice. Slyšel jsem, že Too-hulhul-sote, kterého dal generál Howard uvěznit, úspěšně sestavil válečnou skupinu. Věděl jsem, že jejich skutky zasáhnou všechny moje lidi. Viděl jsem, že válce se již nemůžeme vyhnout. Čas vypršel. Nabádal jsem k míru od samého začátku. Věděl jsem, že jsme příliš slabí na to, abychom bojovali proti Spojeným státům. Měli jsme za sebou mnoho křivd a hoře, ale věděl jsem, že válka by jich přinesla ještě více. Měli jsme řadu dobrých bílých přátel, kteří nás zrazovali od válečné stezky. Můj přítel a bratr, pan Chapman, který je s námi od chvíle, kdy jsme se vzdali, nám říkal, jak by taková válka skončila. Pan Chapman stál proti nám a pomáhal generálu Howardovi. Nezlobím se proto na něj. Velmi se snažil zabránit krveprolití. Doufali jsme, že bílí osadníci se k vojákům nepřipojí. Než válka vypukla, probírali
6
jsme tyto události ze všech stran a mnoho mých lidí je upozorňovalo, že pokud nepůjdou proti nám, kdyby generál Howard zahájil válku, tak se jim nic nestane. Ale tento úmysl byl na válečném sněmu zamítnut. Mezi mými lidmi bylo dost špatných mužů, kteří měli spory s bílými muži, a nyní na sněmu vyprávěli o spoustě jejich špatných skutků a burcovali všechna zlá srdce. Ale já jsem stále nemohl uvěřit tomu, že by chtěli začít válku. Věděl jsem, že mí mladí mužové udělali něco moc špatného, ale ptal jsem se: Kdo byl první vinen? Uráželi je snad tisíckrát; jejich otcové a bratři byli zabiti; jejich matky a ženy zneuctěny; byli opíjeni do němoty whisky, kterou jim běloši prodali; generál Howard jim řekl, že všechny jejich koně a dobytek, který nestihli odvést z Wallowy padne do rukou bílým mužům; a navíc, byli bez domova a zoufalí. Dal bych celý svůj život, kdybych mohl odčinit smrt bílých mužů rukama mých lidí. Viním své mladé muže a viním bílé muže. Viním generála Howarda za to, že nám nedal dostatek času na odvedení všech našich zvířat z Wallowy. Nevím, jestli měl někdy právo nařídit nám, abychom opustili Wallowu. Odmítám, že bych já nebo můj otec někdy tuto zemi prodali. Je to stále naše země. Možná už nikdy nebude naším domovem, ale zde odpočívá můj otec a já ji miluji tak, jak miluji svoji matku. Opustil jsem ji jen proto, abych zabránil krveprolití. Kdyby mi dal generál Howard dostatek času na shromáždění našeho dobytka a choval se ke Too-hul-hul-sotovi tak, jak se má chovat člověk k člověku, žádná válka by nebyla. Mí přátelé, které mám mezi bílými lidmi, mě obviňují z vyvolání války. Ale nejsem to já, kdo je vinen. Když mí mladí mužové začali se zabíjením, mé srdce se naplnilo bolestí. Ale ačkoliv jsem je nechtěl soudit, pamatoval jsem si všechny křivdy, které proti nim byly napáchány, a moje krev byla v jednom ohni. Ale přesto bych býval odvedl svoje lidi do bizoní země (Kanada) bez boje, pokud by to bylo možné. Neviděl jsem žádnou možnost, jak se vyhnout válce. Přesunuli jsme se k potoku White Bird o šestnáct mil dále a tam jsme se utábořili a chtěli jsme před odchodem shromáždit ještě nějaký náš dobytek; ale vojáci na nás zaútočili a začala první bitva. Měli jsme v této bitvě šedesát mužů a vojáků bylo sto. Boj trval jen několik minut a vojáci pak před námi ustupovali asi dvanáct mil. Přišli o 33 mužů a sedm jich bylo zraněno. Když bojuje Indián, střílí jenom tak, aby zabil; ale vojáci střílí naslepo kolem sebe. Žádný voják nebyl skalpován. Nevyznáváme skalpování. Vojáci nezabijí mnoho Indiánů; jen pokud zůstane Indián ležet zraněný na bojišti, pak ho bílý voják umí zabít. Sedm dní po první bitvě přijel generál Howard do země Nez Perce a přivezl dalších sedm set vojáků. Přešli jsme řeku Salmon a doufali jsme, že generál půjde za námi. Nezklamal nás. Následoval nás a my jsme se dostali mezi něj a jeho zásoby a na tři dny jsme jej odřízli. Poslal dvě roty, aby uvolnily cestu. Zaútočili jsme na ně, zabili jsme jednoho důstojníka, dva průvodce a deset mužů. Ustoupili jsme a doufali, že vojáci půjdou za námi, ale ti už měli ten den bojování dost. Opevnili se a další den jsme na ně zaútočili znova. Bitva trvala celý den a pokračovala ještě další ráno. Čtyři jsme zabili a sedm nebo osm zranili. Přibližně ve stejnou dobu zjistil generál Howard, že nejsme daleko. O pět dní později na nás zaútočil se 750 vojáky a osadníky (bitva u Clearwater). My jsme měli 250 bojovníků. Boj trval 27 hodin. Čtyři naši byli zabiti a několik zraněno. Ztráty generála Howarda čítaly 29 mužů mrtvých a 60 zraněných. Druhý den na nás vojáci stříleli, ale podařilo se nám stáhnout se několik mil i s rodinami a dobytkem. Ale 80 týpí padlo do rukou generála Howarda. Když jsme zjistili, že jsou vojáci ve velké početní převaze, ustoupili jsme do údolí Bitter Root. Tady se objevila další jednotka vojáků a požadovala, abychom se vzdali. Ale odmítli jsme. Tvrdili: „Kolem nás nemůžete projít“. Odpověděli jsme: „Projdeme kolem vás bez boje, pokud nás necháte, ale projdeme určitě.“ Nakonec jsme se s těmito vojáky domluvili. Souhlasili jsme, že se nikomu nic nestane a oni souhlasili, že můžeme projít do oblasti Bitter Root v míru (průchod průsmykem Lolo). Nakoupili jsme zde od bílých mužů nějaké zásoby výměnou za dobytek. Zdálo se nám, že žádná válka nemusí být. Chtěli jsme mírumilovně odejít do bizoní země a otázku návratu do naší země nechat na později. S tímto vědomím jsme pokračovali dál čtyři dny a mysleli jsme si že potíže jsou za námi. Zastavili jsme a začali jsme vyrábět tyče na týpí, které jsme si chtěli vzít s sebou. Znova jsme vyšli a na konci druhého dne jsme viděli tři bílé muže, jak projíždí kolem našeho tábora. Mysleli jsme, že už je mír a nic jsme jim neudělali. Mohli jsme je zabít nebo zajmout, ale nepovažovali jsme je za zvědy, což byli. Tu noc obklíčili vojáci náš tábor (Big Hole). Za rozednění jeden z mých mužů vyšel ven z týpí zkontrolovat koně. Vojáci ho uviděli a zastřelili jako kojota. Později jsem se dozvěděl, že to byli jiní vojáci než jsme měli daleko za sebou. Přišli na nás z jiného směru. Tento nový válečný náčelník se jmenoval Gibbon. Začal na nás pálit zatímco řada našich lidí ještě spala. Byl to tvrdý boj. Některým mým mužům se podařilo odplížit pryč a zaútočit na vojáky zblízka. V této bitvě jsme přišli o téměř všechna naše týpí, ale generála Gibbona se podařilo odrazit. Když viděl, že nás není schopen zajmout, poslal do několik mil vzdáleného tábora pro velké pušky (děla), ale moji muži je ukořistili a zároveň i veškerou munici. Velké pušky jsme zničili jak jen to šlo a odvezli si všechen prach a olovo. V tomto boji s generálem Gibbonem jsme ztratili 50 žen a dětí a 30 bojovníků. Zdrželi jsme se dlouho jen tak, abychom mohli pohřbít své mrtvé. Nez Perce nikdy nevedou válku proti ženám a dětem; mohli jsme během války zabít velkou spoustu žen a dětí, ale udělat něco tak zbabělého bychom se styděli. Nikdy jsme neskalpovali svoje nepřátele, ale když přijel generál Howard a spojil se s generálem Gibbonem, jejich indiánští zvědové vyhrabávali naše mrtvé a skalpovali je. Bylo mi řečeno, že generál Howard nijak nezakročil proti tomu, aby se taková potupa stala.
7
Postupovali jsme jak nejrychleji to šlo směrem do bizoní země. Po šesti dnech se k nám generál Howard přiblížil a my jsme na něj zaútočili a ukořistili jsme téměř všechny jeho koně a nákladní muly (asi 250 kusů). Pak jsme pokračovali do kotliny Yellowstone. Po cestě jsme zajali jednoho bílého muže a dvě ženy. Pustili jsme je po třech dnech. Chovali jsme se k nim slušně. Ženy nikdo neobtěžoval. Mohli by mi bílí vojáci říci o jediném případu, kdy byla zajata indiánská žena aniž by byla zneuctěna? Bylo s ženami Nez Perce, které padly do rukou vojáků generála Howarda, zacházeno s takovou úctou? Zásadně odmítám, že by se byl nějaký Nez Perce někdy provinil takovým způsobem. O několik dní později jsme zajali další dva bílé muže. Jeden z nich ukradl koně a uprchl. Tomu druhému jsme věnovali mizerného koně a řekli jsme mu, že je volný. Devátý den pochodu nás přivedl do ústí řeky Clark´s Fork do řeky Yellowstone. Nevěděli jsme, co se stalo s generálem Howardem, ale předpokládali jsme, že poslal pro další koně a nákladní muly. Neobjevil se, ale zaútočil na nás další válečný náčelník (generál Sturgis). Drželi jsme ho v šachu, zatímco ženy, děti a dobytek prchali do bezpečí. Pár bojovníků zůstalo na místě, aby kryli náš ústup. Minulo několik dní a po generálech Howardovi, Gibbonovi nebo Sturgisovi nebylo ani slechu. Odrazili jsme každý útok a začínali jsme si připadat v bezpečí. Vtom ale zaútočila další armáda, pod generálem Milesem. Toto byla již čtvrtá armáda, na kterou jsme během šedesáti dní narazili, přičemž každá z nich nás výrazně početně převyšovala. Neměli jsme o armádě generála Milese ani potuchy až do chvíle než na nás zaútočil (Bear Paw Mtns.). Rozdělil tábor na dvě části a ukořistil téměř všechny naše koně. Asi 70 mužů, já mezi nimi, jsme byli odříznuti. Moje malá dcerka, tehdy dvanáctiletá, byla se mnou. Dal jsem jí provaz a řekl jsem jí, ať si chytí koně a dostane se k lidem, kteří nebyli odříznuti uvnitř tábora. Od té doby jsem ji neviděl, ale doneslo se mi, že je naživu a daří se jí dobře. Myslel jsem na svoji ženu a děti, kteří nyní byli obklíčeni vojáky a byl jsem rozhodnutý jít pro ně nebo zemřít. S motlitbou k Velkému Duchu na rtech jsem se neozbrojený prořítil řadou vojáků. Zdálo se mi, že pušky jsou všude okolo mě, přede mnou i za mnou. Oblečení jsem měl roztrhané na cáry a můj kůň byl zraněn, ale mě netrefili. Jakmile jsem vrazil do dveří mého týpí, žena mi podala pušku a řekla: „Tady máš pušku. Bojuj!“ Vojáci do nás neustále pálili. Šest mých mužů padlo hned vedle mě. Deset nebo dvanáct vojáků střílelo do našeho tábora a získali dvě týpí, zabili tři Nez Perce a ztratili tři svoje muže, kteří se dostali až za naši linii. Volal jsem na svoje muže, aby ustoupili zpět. Bojovali jsme v sevřeném kruhu, ne víc než dvacet kroků od sebe a vytlačovali jsme vojáky zpět k jejich hlavní frontě, mrtvé nechávali v našich rukách. Získali jsme jejich zbraně a munici. První den a noc jsme ztratili osmnáct mužů a tři ženy. Generál Miles měl ztráty 26 mužů mrtvých a 40 zraněných. Následující den poslal generál Miles do našeho tábora posla pod záštitou bílé vlajky. Poslal jsem svého přítele Žlutého býka, aby se s ním setkal. Žlutý býk poslovi porozuměl, že generál Miles chce se mnou probrat situaci; že nechce zbytečně zabíjet naše lidi. Žlutý býk porozuměl, že to je žádost, abych se vzdal a ušetřil krev. Když mi vzkaz vyřídil, Žlutý býk řekl, že by rád věděl, jestli to generál Miles myslí vážně. Poslal jsem jej zpět s odpovědí, že jsem se ještě nerozhodnul, ale že o tom budu přemýšlet a dám mu brzy vědět. O něco později poslal nějaké šajenské zvědy s dalším vzkazem. Vyšel jsem ven, abych se s nimi setkal. Řekli, že věří, že je generál Miles upřímný a opravdu chce mír. Šel jsem s nimi do generálova stanu. Přivítal mě a potřásli jsme si rukou. Řekl: “Pojď, posaďme se k ohni a celé to probereme.“ Zůstal jsem s ním celou noc; druhý den ráno přišel Žlutý býk, aby se podíval, jestli jsem ještě naživu a proč jsem se nevrátil. Generál Miles mi nedovolil, abych se viděl s přítelem o samotě. Žlutý býk mi řekl: „Mají tě ve své moci a já mám obavy, že už tě nikdy nepustí. Máme v našem táboře zajatého důstojníka a nepustíme ho, dokud nebudeš volný.“ Řekl jsem: „Nevím, co se mnou zamýšlí udělat, ale pokud mne zabijí, nesmíte toho důstojníka zabít. Nepřineslo by to nic dobrého, kdybyste moji smrt oplatili jeho smrtí.“ Žlutý býk se vrátil do našeho tábora. Toho dne jsme se s generálem Milesem na ničem nedohodli. Když jsem byl u něj, bitva se znova rozpoutala. Velmi jsem se bál o svoje lidi. Věděl jsem, že nejsme daleko od tábora Sedícího býka v zemi Krále Jiřího a napadlo mě, že třeba některý Nez Perce uprchnul a vrátí se s jejich pomocí. Té noci žádná strana neutrpěla žádné velké ztráty. Dalšího rána jsem se mohl podle dohody vrátit do našeho tábora a vyměnit se za bílého důstojníka pod vlajkou příměří. Mí lidé byli rozděleni ohledně otázky kapitulace. Mohli jsme uprchnout z Bear Paw Mtns., pokud bychom zde zanechali naše zraněné, staré ženy a děti. Ale to jsme udělat nechtěli. Nikdy nikdo neslyšel, že by se v rukách bílých mužů zraněný Indián kdy zotavil. Večer čtvrtého dne přijel do našeho tábora generál Howard s malým doprovodem a s mým přítelem Chapmanem. Nyní jsme spolu mohli srozumitelně hovořit. Generál Miles mi řekl jasně: „Pokud vyjdete ven a odevzdáte zbraně, ušetřím vaše životy a pošlu zpět do rezervace.“ Nevím, k čemu došlo mezi generálem Howardem a generálem Milesem.
8
Plukovník Nelson Miles Nemohl jsem už více snést pohled na moje zraněné muže a ženy, jak trpí; už jsme ztratili dost. Generál Miles mi slíbil, že se můžeme vrátit do naší země s tím, co nám zbylo. Myslel jsem, že můžeme začít zase znova. Věřil jsem generálu Milesovi, jinak bych se byl nikdy nevzdal. Dozvěděl jsem se, že jej zavrhli za to, že nám slíbil návrat do Lapwai. Nemohl se mnou dojednat v té chvíli jiné podmínky. Drželi bychom je v šachu, dokud by nám naši přátelé nepřišli na pomoc, a pak ani jeden z generálů ani jejich vojáci by neopustili Bear Paw živí. Pátého dne jsem přišel ke generálu Milesovi, odevzdal jsem mu svoji pušku a řekl jsem: „Od chvíle, kde nyní slunce stojí, již nebudu bojovat.“ Mí lidé potřebovali odpočinek – chtěli jsme mír. Bylo mi řečeno, že můžeme jít s generálem Milesem k řece Tongue a zůstat zde do jara, kdy nás pošlou zpátky do naší země. Nakonec se rozhodlo, že nás k řece Tongue odvezou. Neměli jsme k tomu co říct. Po našem příjezdu k řece Tongue, dostal generál Miles příkazy, aby nás odvezl do Bismarcku (Severní Dakota). Důvodem bylo, že živobytí zde bude levnější. Generál Miles se proti tomuto příkazu postavil. Řekl: „Není to moje vina, velice jsem se snažil dodržet svoje slovo, ale náčelník, který stojí nade mnou mi dal příkaz a ten já musím vyplnit nebo odstoupit. To by vám nepřineslo nic dobrého. Přišel by jiný důstojník a příkaz by stejně vyplnil.“
Zajatci z kmene Nez Perce, 1877 Věřím, že generál Miles by dostál svému slovu, kdyby mohl. Neviním jej z toho, co jsme museli vytrpět poté, co jsme se vzdali. Odevzdali jsme všechny naše koně – přes 1100 – a všechny naše sedla – přes sto – a od té doby jsme o nich neslyšeli. Někdo cizí jezdí na našich koních. Generál Miles předal moje lidi jinému vojákovi a nás odvezli do Bismarcku. Kapitán Johnson, který nás měl nyní na povel, obdržel příkaz, že nás má odvézt do pevnosti Fort Leavenworth. V Leavenworth nám vymezili místo na dně mělké řeky, kde nebyla na pití a na vaření jiná voda než říční. Vždy jsme žili ve zdravém kraji, kde jsou vysoké hory a voda je průzračná a ledová. Mnoho mých lidí onemocnělo a zemřelo, pohřbili jsme je v této divné zemi. Ani nemohu říci, jak moc mé srdce trpělo kvůli mému lidu během pobytu v Leavenworth. Velký Duch, který vše řídí, se zřejmě díval někam jinam a neviděl, co se děje s mými lidmi. Během horkých dní (červenec 1878) jsme dostali zprávu, že máme být odsunuti ještě dál od naší země. Nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne. Přikázali nám nastoupit do železničních vagonů. Tři moji lidé zemřeli během cesty do Baxter Springs (Kansas). Bylo mnohem horší umírat zde než zemřít v boji v horách. Přesunuli nás z Baxter Springs do Indiánského teritoria a nechali nás úplně bez našich týpí. Neměli jsme žádné léky a téměř všichni jsme byli nemocní. Sedmdesát našich lidí zemřelo od doby, kdy jsme přijeli sem. Navštívilo nás spousta významných lidí. Přijeli nějací náčelníci (generál Fish a plukovník Stickney) z Washingtonu a vybrali nám zemi, kde budeme žít. Ale neodjeli jsme tam, protože to nebylo dobré místo k životu. Přijel se na nás podívat i Hlavní komisař (E. A. Hayt). Řekl jsem mu, stejně jako všem ostatním, že jsem čekal, že slovo generála Milese bude dodrženo. Řekl: „To není možné; že v mojí zemi už žijí bílí lidé a všechna půda je zabrána; že kdybychom se vrátili do Wallowy, nemohli bychom žít v míru; že sepsaná obvinění hovoří proti mým mladíkům, že to byli oni, kdo začali válku; a že vláda nemůže chránit moje lidi.“ Tato slova působila na moje srdce jako těžký kámen. Viděl jsem, že rozhovorem s ním nic nezískám. Jiní zákonní náčelníci (z Kongresu) také přijeli a slíbili, že mi pomůžou dostat se do zdravější země. Nevěděl jsem, komu věřit. Bílí lidé mají příliš mnoho náčelníků. Nerozumí jeden druhému. Každý říká něco jiného. Hlavní komisař (pan Hayt) mě pozval, abychom jeli společně hledat lepší domov než máme teď. Našli jsme jednu oblast (na západ od rezervace Osage), která se mi líbila víc než jiná místa v této zemi; ale není to zdravá země. Nejsou zde hory ani řeky. Voda je teplá. Není to země dobrá pro pěstování dobytka. Nevěřím, že by zde mohli moji lidé žít. Obávám se, že všichni zahynou. Indiáni, kteří dříve obývali tuto zemi, vymřeli. Slíbil jsem náčelníku Haytovi, že se sem přesuneme a splníme všechny požadavky, než se vláda rozhodne vyplnit slib, který nám dal generál Miles. Nebyl jsem spokojen, ale nic víc jsem udělat nemohl.
9
Potom přijel náčelník inspektor (generál McNeil) a měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Řekl, že by nám mohl zabezpečit domov v horách na severu a že napíše dopis velkému náčelníku ve Washingtonu. Opět v mém srdci vzrostla naděje, že uvidíme hory v Idaho a Oregonu. Nakonec mi byla dána možnost jet do Washingtonu a vzít s sebou přítele Žlutého býka a tlumočníka. Jsem rád, že jsme jeli. Potřásl jsem si rukou s mnoha významnými přáteli, ale stále je řada věcí, které bych rád věděl, ale nikdo mi je zatím neuměl vysvětlit. Nemohu pochopit, jak může Vláda vyslat muže do boje proti nám, jako vyslali generála Milese, a pak porušit jeho slovo. Taková vláda má v sobě něco špatného. Nemohu pochopit, proč tolik náčelníků může říkat tak rozdílné věci a slibovat tak různé sliby.
Žlutý býk Viděl jsem Velkého otce náčelníka (prezident); dalšího Velkého náčelníka (ministr vnitra); hlavního komisaře (Hayt); a ještě jednoho hlavního náčelníka (generál Butler) a mnoho dalších náčelníků (kongresmani) a všichni mi tvrdili, že jsou moji přátelé a že bychom měli mít spravedlnost. Ale přestože jejich ústa krásně hovořila, nerozumím, proč se nic neděje ve prospěch mých lidí. Slyšel jsem řeči a řeči, ale neděje se nic. Pěkná slova neznamenají nic, pokud se nic neučiní. Slova nemohou zaplatit moje mrtvé lidi. Nezaplatí za moji zemi nyní zabranou bílými lidmi. Neuchrání hrob mého otce. Nesplatí mé koně a dobytek. Pěkná slova mi nevrátí moje děti. Pěkná slova nesplní slib vašeho válečného náčelníka, generála Milese. Pěkná slova nevrátí mým lidem zdraví a nezastaví jejich umírání. Pěkná slova nevrátí mým lidem domov, kde by mohli žít v míru a starat se sami o sebe. Jsem unavený z řečí, které nevedou nikam. Moje srdce je smutné, když si vzpomene na všechna ta pěkná slova a porušené sliby. Už hovořilo příliš mnoho mužů, kteří neměli právo mluvit. Příliš mnoho zkreslených zpráv, příliš mnoho nedorozumění se objevilo mezi bílými muži a Indiány. Kdyby chtěl bílý muž žít s Indiány v míru, mohl by žít v míru. Nemusí být žádné rozepře. Jednejte se všemi lidmi stejně. Dejte jim stejné zákony. Dejte jim stejné šance, aby mohli žít a rozvíjet se. Všichni lidé byli stvořeni Velkým duchem. Všichni jsou bratři. Země je matka všech lidí a všichni lidé by na ní měli mít stejná práva. Spíše se dá očekávat, že řeka poteče do kopce než že člověk, který se narodil jako svobodný, bude spokojený, když jej zavřete a odepřete mu svobodné rozhodnutí jít kam se mu zlíbí. Když uvážete koně ke kůlu, myslíte, že ztloustne? Když umístíte Indiána na malý kousek půdy a přikážete mu, aby tam zůstal, nebude spokojený ani se nebude rozvíjet ani se nebude mít dobře. Ptal jsem se některých velkých náčelníků, kde se v nich bere pravomoc říkat Indiánům, že musí zůstat na jednom místě, zatímco vidí, že bílí muži si mohou chodit, kde se jim zlíbí. Neuměli mi na to odpovědět. Já pouze žádám vládu, aby s námi jednali jako s jinými lidmi. Když nemohu jít k sobě domů, nechte mě vybudovat si domov tam, kde mí lidé nebudou tak rychle umírat. Chtěl bych jít do údolí Bitter Root. Tam budou moji lidé zdraví; tam, kde jsou nyní, umírají. Už tři zemřeli od doby, kdy jsem odjel z tábora do Washingtonu. Když pomyslím na naše podmínky, mé srdce je těžké. Vidím, jak se s lidmi mé rasy zachází jak s psanci a převáží je z jedné země do druhé nebo je střílí jak zvířata. Vím, že se naše rasa musí změnit. Nemůžeme držet krok s bílým mužem tak, jak jsme nyní. Pouze žádám o stejné šance, abychom mohli žít jako jiní lidé. Aby se s námi jednalo jako s lidmi. Chceme, aby stejné zákony platili pro všechny lidi. Když Indián poruší zákon, potrestejte jej podle zákona. Pokud bílý muž poruší zákon, potrestejte jej též. Nechte mě, ať mohu být svobodný muž – ať mohu svobodně cestovat, svobodně pracovat, svobodně obchodovat, kde chci, svobodně si vybrat své učitele, svobodně vyznávat náboženství svých otců, svobodně myslet a říkat a jednat za sebe – a já budu dodržovat všechny zákony nebo postoupím odpovídající trest. Až začnou bílí lidé jednat s Indiány tak, jak jednají spolu, nebudeme mít žádné války. Všichni jsme stejní – bratři jednoho otce a jedné matky, s jedinou oblohou nad sebou a s jedinou zemí okolo sebe a s jednou vládou nade vším. Pak se Velký Duch, který vše řídí, usměje na tuto zemi a sešle déšť, aby smyl všechny krvavé šrámy zanechané bratrskou rukou na tváři země. Na tuto chvíli indiánská rasa čeká a modlí se za ni. Doufám, že už žádný nářek zraněných mužů a žen nedolehne do uší Velkého Ducha a že všechen lid bude jeden lid. Hin-mut-too-yah-lat-lat promluvil za své lidi. Josef
10
PŘÍLOHA Chronologický přehled událostí 1805
Lewis a Clark se setkávají jako první běloši s Nez Perces
1807
Nez Perces zahajují obchodní styky s kožešnickými společnostmi
1831
Nez Perces vysílají delegaci do St. Louis s prosbou o učitele náboženství
1836
Henry Spalding zakládá v Lapwai misii
1840
Narodil se malý Josef, budoucí náčelník
1847
Nez Perces podepisují smlouvu ve Walla Walla
1860
U řeky Clearwater je objeveno zlato
1863
Náčelník Lawyer podepisuje „zlodějskou“ smlouvu
1868
V údolí Wallowa se usazují první osadníci
1871
Umírá Old Joseph – otec náčelníka Josefa
1873
Ustavení rezervace Wallowa (1875 zrušena)
1876
Sněm v Lapwai – setkání náčelníka Josefa a generála Howarda
1877
6. ledna
Nez Perce dostávají příkaz k přesunu do rezervace Lapwai
20. dubna
Ollokot (Josefův bratr) a generál Howard mají sněm ve Walla Walla
7. května
Na konečném sněmu v Lapwai nechává generál Howard uvěznit náčelníka Too-hul-hul-sote
14. června
Bojovník Wahlitis zabíjí čtyři bílé osadníky – začátek války
15. června
Generál Howard vysílá proti Nez Perces četu kapitána Perryho
17. června
Bitva v kaňonu White Bird
1.-8. července
Nez Perce obcházejí bílé vojáky po západním břehu řeky Salmon
1. července
Útok na vesnici náčelníka Zrcadlo (Looking Glass), ten se pak připojuje k Josefovi
4. července
Nez Perce bojují s dobrovolníky z osady Cottonwood
11.-12. července
Bitva u řeky Clearwater
16.-27. července
Nez Perce přechází hory Bitterroot přes průsmyk Lolo
28. července
„Bitva“ u Fort Fizzle
11
9. srpna
Bitva u Big Hole
20. srpna
Nez Perce útočí na tábor generála Howarda na Camas Meadows
23. srpna – 6. září Nez Perce přechází přes národní park Yellowstone 8. září
Nez Perce unikají plukovníku Sturgisovi v kaňonu Clark´s Fork
13. září
Střet u Canyon Creek
23. září
Nez Perce přechází řeku Missouri a útočí na stanici na Cow Island
30. září – 5. října
Bitva u Bear Paws
5. října
Náčelník Josef se vzdává – konec války
27. listopadu
Nez Perce jsou umístěni do Fort Leavenworth v Kansasu
1878
Nez Perce jsou převezeni do Eeikish Pah
1879
Josef navštěvuje Washington
1879
Josefovi lidé jsou převezeni do Oaklandu
1885
118 exilových Nez Perce má povolený návrat do Lapwai; Josefovi lidé se usazují v rezervaci Colville
1899
Josef navštěvuje po letech údolí Wallowa
1904
Náčelník Josef umírá
Trasa epochálního 2000 km dlouhého pochodu Indiánů Nez Perce z údolí Wallowa k pohoří Bear Paws v roce 1877 s vyznačením nejdůležitějších událostí
Kapitulační řeč náčelníka Josefa 5. října 1877 u Bear Paws „Řekněte generálu Howardovi, že vím, co má na srdci. To, co mi dříve řekl, stále nosím ve svém srdci. Jsem unavený z tohoto boje. Naši náčelníci jsou mrtví, Zrcadlo, Tuhulhulsut. Všichni staří mužové jsou mrtví. Zůstali jen mladí, kteří nyní rozhodují ano a ne. Ten, kdo vedl mladé muže, je také mrtev. Je zima a my nemáme žádné deky. Malé děti jsou promrzlé k smrti. Chci čas na to, abych hledal své děti a zjistil, kolik z nich ještě najdu. Možná je najdu mezi mrtvými. Slyšte mě, mí náčelníci. Jsem unavený. Mé srdce je plné smutku a bolesti. Od chvíle, kde nyní slunce stojí na obloze, již nikdy nebudu bojovat“
12
13
