2/2016
V ROCE 2010 BYL SCHVÁLEN PĚTILETÝ PROJEKT MINISTERSTVA ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY (MŠMT) LM2010009 „CZECHPOLAR – ČESKÉ POLÁRNÍ STANICE: STAVBA A OPERAČNÍ NÁKLADY“. PROJEKT MÁ DVĚ NA SOBĚ NEZÁVISLÉ ČÁSTI. PŘÍJEMCI FINANČNÍ PODPORY BYLY MASARYKOVA UNIVERZITA (BRNO) A JIHOČESKÁ UNIVERZITA (ČESKÉ BUDĚJOVICE). CÍLEM TOHOTO PROJEKTU BYLO ZAJISTIT PROVOZ ANTARKTICKÉ STANICE J. G. MENDELA NA OSTROVĚ JAMESE ROSSE (MU) A ZŘÍZENÍ A ROZVOJ ČESKÉ VĚDECKÉ STANICE JOSEFA SVOBODY NA NORSKÉM ARKTICKÉM SOUOSTROVÍ SVALBARD (ŠPICBERKY). ECHO se – alespoň v podobě dvou článků věnovaným právě těmto českým infrastrukturám – tentokrát geograficky rozkročilo od Arktidy až do Antarktidy.
ARKTIDA: ČESKÁ POLÁRNÍ INFRASTRUKTURA „STANICE JOSEFA SVOBODY“ NA ŠPICBERKÁCH PRVNÍ VĚDECKÉ EXPERIMENTY TÝKAJÍCÍ SE MĚŘENÍ KOSMICKÉHO ZÁŘENÍ VE VYSOKÉ ARKTIDĚ PROVÁDĚL PROF. FRANTIŠEK BĚHOUNEK JIŽ ROKU 1928 BĚHEM LETU VZDUCHOLODI ITALIA. V ROCE 1939 PROF. EMIL HADAČ ZKOUMAL FLÓRU ŠPICBERK. V TÉTO PRÁCI PROF. HADAČ POKRAČOVAL I VE DRUHÉ POLOVINĚ OSMDESÁTÝCH LET MINULÉHO STOLETÍ. VE STEJNÉM OBDOBÍ MASARYKOVA UNIVERZITA A SLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD ZORGANIZOVALY NA TOTO SOUOSTROVÍ NĚKOLIK VĚDECKÝCH EXPEDIC. V ROCE 1988 REALIZOVALA VĚDECKOU EXPEDICI TAKÉ ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD VE SPOLUPRÁCI S KRÁTKÝM FILMEM PRAHA. EXPEDICE SE ZÚČASTNILI PŘÍRODOVĚDCI A NOVINÁŘI.
Payerův dům v Longyearbyenu. V zimním období se pro přepravu používají sněžné skútry.
Vědecký tým expedice v roce 1988 pracoval na několika lokalitách napříč souostrovím (v jihozápadní části středních Špicberků v okolí ruského hornického městečka Barentsburg na lokalitách Grönfjorden, Linnédalen, jezero Linné, Kapp Linné, v severní části zátoky Woodfjorden v zátoce Bockfjorden, kde se nacházejí termální prameny, a v oblasti ruského hornického městečka Pyramiden v centrální části souostroví v zátoce Billefjorden, Petuniabukta). Výzkum a výroba filmů „Na okraji života“ a „Člověk a Špicberky“ byl hrazen Československou akademií věd. V období let 1998 až 2002 probíhaly v západní části Špicberků v oblasti norského vědeckého městečka Ny-Ålesund, Kongsfjorden, projekty zaměřené na stadium mikrobiální diverzity a sukcese v odledněných územích. Na tento program navazoval další výzkumný projekt (2004 a 2005) zabývající se úlohou cyanobakterií a řas v procesu primární sukcese nově odledněných území, který probíhal v zátoce Hornsund na základně Wroclawské univerzity. VZNIK ČESKÉ ARKTICKÉ VĚDECKÉ INFRASTRUKTURY „STANICE JOSEFA SVOBODY“ Na základě těchto zkušeností a výsledků českého ekologického výzkumu vznikla Česká arktická vědecká infrastruktura „Stanice Josefa Svobody“. Klíčovým momentem založení infrastruktury byla účast na projektu „Biologická a klimatická diverzita centrální části arktického souostroví Svalbard“ MŠMT INGO LA 341 (2007–2010), který byl součástí
Puška a náboje – povinné vybavení stanice pro zastrašení a obranu proti ledním medvědům.
Motorové čluny (Zodiaky) jsou v létě běžně používány pro přepravu lidí i nákladů v oblasti Petuniabukta.
Mezinárodního polárního roku (International Polar Year, IPY, 2007–2008). Tento projekt zapadal do dlouhodobého konceptu zapojování českých odborníků do řešení problematiky výzkumu polárních oblastí. Výzkumný směr byl akceptován Českou republikou v souvislosti s uzavřením smlouvy Evropské unie v článku 169, v němž se ČR zavázala sdružovat národní prostředky na aktivity začleněné do programu EUROPOLAR. Norský polární institut nabídl České republice možnost zapůjčení některé z malých terénních základen v centrální části souostroví. Na základě terénního (Pokračování na str. 5)
Vážení čtenáři, v minulém editorialu jsem si stěžoval, že debata o vystoupení Velké Británie z EU, tzv. brexitu, přehlušuje diskusi o evropském výzkumu. Po britském referendu 23. 6. 2016, které vystoupení Spojeného království z EU legitimizovalo uznávám, že šlo o marnivou stížnost. Brexit bude mít jistě dalekosáhlé důsledky, ale obě strany, EU i UK, by se měly vyvarovat jeho absurdních dopadů. Představa, že univerzity v Oxfordu, Cambridge, Imperial College of Science, Technology and Medicine, University College London a další britské vědecké instituce už nebudou součástí ERA (European Research Area) by byla takovou absurditou. Spíše než o ERA by pak šlo o HERA (Handicaped ERA). Brexit nás staví před výzvu, abychom dali reálný obsah pojmům, které obvykle vnímáme jako součást vyprázdněného „brusell´speaku“. Není např. „evropská přidaná hodnota“, o níž se mělo pojednat v návrzích projektů, dána právě tím, že české instituce mohly bez klopotných bilaterálních jednání spolupracovat s globálně významnými britskými institucemi? Připomeňme, že pozitivním rysem jinak celkem malé české účasti v rámcovém programu je právě to, že české týmy skutečně využily (dokonce více než týmy z ostatních postkomunistických států) možnosti spolupracovat právě s excelentními britskými institucemi (a příští číslo přinese podrobnou analýzu české spolupráce s nejvýznamnějšími evropskými vědeckými institucemi). Každopádně bychom měli aktivně formovat svou představu o dalším postupu „v ERA po brexitu“. Kolega Koč, velký obdivovatel severských zemí, už dávno apeloval, aby se alespoň jedno číslo ECHA věnovalo infrastrukturám, jimiž chce Česko přispět ke světovému výzkumu procesů probíhajících v polárních oblastech, tedy v Arktidě a Antarktidě. Představa, že tamní procesy
se nás netýkají, je mylná. Globální oteplení působí nejen na prostředí Arktidy, nýbrž dosáhlo už takového stupně, že Arktida sama k němu významně přispívá. V dubnu vydala Evropská komise ve spolupráci s úřadem vysoké představitelky EU pro zahraniční záležitosti návrh Integrované politiky EU pro Arktidu, o němž v čísle informujeme. Hlavním tématem čísla jsou tak informace o českých infrastrukturách budovaných jak v severní tak v jižní polární oblasti. Zatímco výzkumem severní polární oblasti se zabývá Centrum polární ekologie Josefa Svobody, které vede doc. J. Elster z Jihočeské univerzity, prof. P. Prošek z Geografického ústavu Masarykovy univerzity v Brně vybudoval v Antarktidě polární stanici J. G. Mendela. Mendel, opat augustiniánského kláštera v Brně, sice proslul jako zakladatel genetiky, avšak intenzívně se zabýval (mezi jiným) též meteorologií a tak je pojmenování stanice jaksi oborově příslušné. Prof. Josef Svoboda je v Česku znám nepochybně méně než Mendel. Jde však bezesporu o nejvýznamnějšího českého polárního badatele. Díky jeho pedagogickému úsilí se stovky studentů seznámily s ekologií vysoké Arktidy. Předchozí režim se bohužel postaral o to, že Josefovi studenti nepocházeli z Česka, nýbrž z Kanady. Otázku „proč odtamtud?“ se pokoušíme zodpovědět jeho krátkým životopisem, který přikládáme k informaci o činnosti Centra polární ekologie. ECHO samo jistě tématem polárních infrastruktur nepřispěje ke zchlazení horkých politických debat v Evropě, avšak rádo by naopak přispělo ke zvýšení teploty zdejší debaty o evropském výzkumu Uvítá proto vaše zkušenosti a náměty o tom, jak dál v evropském výzkumu. Diskuse o příštím rámcovém programu už totiž běží.
ECHO
OBSAH
Informace o evropském výzkumu, vývoji a inovacích ISSN 1214 – 7982 Tištěná verze ISSN 1214-7982, on-line verze ISSN 1214-8229 Evidenční číslo MK ČR E 15277 Vydavatel: Technologické centrum AV ČR Ve Struhách 27, 160 00 Praha 6 Tel. 234 006 100 e-mail:
[email protected] Vydávání je hrazeno projektem LE15025 – Česká republika v Evropském výzkumném prostoru 2, podporovaném MŠMT z programu EUPRO II. Redakční rada: Ing. Karel Aim, CSc. RNDr. Vladimír Albrecht, CSc., předseda Ing. Miloš Hayer, CSc. Ing. František Hronek, CSc. RNDr. Miloš Chvojka, CSc. Prof. RNDr. Josef Jančář, CSc. Ing. Miroslav Janeček, CSc. Ing. Karel Klusáček, CSc., MBA
[email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected]
Redakce: Ing. Břetislav Koč, tel.: 724 247 074, e-mail:
[email protected]
VLADIMÍR ALBRECHT
str. 2
ARKTIDA: Česká polární infrastruktura „Stanice Josefa Svobody“ na Špicberkách. Josef Ester, Jana Kvíderová
str. 3
Editorial Vladimír Albrecht
str. 4
Nová integrovaná politika EU pro Arktidu Vladimír Albrecht
str. 10 Co přinesla konference EIP k vodě Jana Čejková str. 10 Jak zvýšit úspěšnost českých MSP v rámcových programech? Martin Škarka str. 11 Výstupy projektů H2020 Jana Čejková str. 12 Konference Společného výzkumného centra JRC EK Dominika Zsapková Heringová str. 13 A NTARKTIDA: Vědecká stanice J. G. Mendela, ostrov Jamese Rosse Pavel Prošek, Daniel Nývlt, Miloš Barták, Kristián Brat
Tisk: Art D Redakční uzávěrka 10. 6. 2016
3
Nová Integrovaná politika EU pro Arktidu Evropská komise a vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku 27. dubna letošního roku přijaly ve formě společného sdělení Evropskému parlamentu a Radě návrh Integrované politiky Evropské unie pro Arktidu (http://eeas.europa.eu/arctic_region/docs/160427_joint-communication-an-integrated-european-union-policy-for-the-arctic_en.pdf). K vytvoření této politiky vyzval EP a Rada už v r. 2014. Integrovaná politika EU pro Arktidu navrhuje soustředit se na tyto tři prioritní oblasti: 1. změna klimatu a ochrana životního prostředí Arktidy, 2. udržitelný rozvoj v Arktidě a jejím okolí, 3. mezinárodní spolupráce v otázkách Arktidy.
Jakkoli jde o velmi obecně formulované priority, EU chce přikládat v každé z nich mimořádnou pozornost výzkumu, vědě a inovacím. V úvodu společného sdělení se totiž konstatuje, že nerozumíme procesům, které v Arktidě probíhají. Dosavadní výzkumy už jasně potvrdily, že oteplování v Arktidě probíhá výrazně rychleji než v jiných oblastech Země. Mezi lety 1979 a 2010 se rozloha arktického zalednění zmenšila ze 6,5 na 4 mil. km2. Výrazně se zvýšila teplota permafrostu, takže se z něho nyní uvolňuje značné množství skleníkových plynů (kysličník uhličitý a metan). Odhaduje se, že tyto emise jsou až 25krát větší než je produkce skleníkových plynů působená lidskou činností. Nejde tedy jen o dopad globálního oteplení na Arktidu, nýbrž též o to, že Arktida sama ke změně klimatu přispívá. Je tedy v zájmu všech zemí, i těch, které leží tisíce kilometrů od Arktidy, aby přispěly k porozumění těmto procesům, které ovlivňují globální klima. EU v minulém desetiletí investovala zhruba 200 mil. € do výzkumu Arktidy a v programu Horizont 2020 je pro roky 2016–17 vyčleněno 40 mil. € po tento výzkum. Další prostředky poplynou z Evropských strukturálních a investičních fondů. Hlavní roli bude hrát iniciativa EU-Polarnet (http://www.eu-polarnet.eu/ ), která podporuje konsorcium sdružující na úrovni celé EU odborné znalosti a infrastrukturu pro polární výzkum. Celkem 22 evropských výzkumných institucí (ČR v této síti nemá zastoupení) bude v této iniciativě realizovat evropský polární výzkumný program, v němž budou též spolupracovat s výzkumnými organizacemi z Kanady, Ruska a USA. Výzkum klimatické změny bude podporován i ve vesmírných programech EU. Evropská komise podpoří zřízení integrovaného arktického systému pozorování Země na Špicberkách – půjde o multidisciplinární výzkumné infrastruktury rozmístěné po celém území Špicberků. EU bude podporovat mezinárodní vědeckou spolupráci v této oblasti, usnadní nadnárodní přístup k výzkumné infrastruktuře a podpoří veřejně přístupné zdroje dat. Horizont 2020 podpoří projekty, které budou vycházet z iniciativy Arktické rady a SAON (Sustaining Arctic Observing Networks – www. arcticobserving.org) a z iniciativy GEO Cold Region (Group on Earth Observations, v níž má zastoupení 101 zemí (ČR je členem) a 95 organizací – www.earthobservations.org/index.php) . EU si klade za cíl omezit zvýšení průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C a k tomuto cíli se zavázala již do r. 2030 snížit alespoň o 40 % emise domácích skleníkových plynů a do r. 2050 má dojít k jejich snížení dokonce o 80 % v porovnání s hodnotami r. 1990. Závazku pro r. 2030 se má dosáhnout zavedením vnitrostátně stanoveného 4
příspěvku zemí EU (podle Pařížské dohody) a EU se nadto zavázala využít 20 % svého rozpočtu na cíle spojené s klimatem. Zejména je nezbytné razantně snížit emise znečišťujících látek, které jsou přenášeny do velkých vzdáleností od zdrojů. EU se zapojí do mnohostranných dohod týkajících se ochrany životního prostředí, bude podporovat ochranu biodiverzity a podílet se na zřizování chráněných mořských oblastí. Životní prostředí Arktidy je zamořeno vysokými úrovněmi znečišťujících látek a těžkých kovů, které přecházejí do potravního řetězce Arktidy, a mají tak dopad na zdraví obyvatel tamních oblastí. EU též podnikne kroky k omezení rizika invazních nepůvodních druhů. Ve spolupráci s členskými státy a stranami Úmluvy o ochraně mořského prostředí severovýchodního Atlantiku a dalšími stranami působícími v oblasti těžby ropy a zemního plynu hodlá EU prosadit přísné normy pro předcházení haváriím a kontrolní opatření pro ochranu životního prostředí. EU podstatně rozšíří využití kosmických technologií, které představují velmi dobrý nástroj pro komunikaci, monitorování, navigaci v rozsáhlých a řídce obydlených arktických oblastech. Již současný program Copernicus díky satelitům na polární dráze umožňuje monitoring, který poskytuje klíčové služby v oblasti ochrany životního prostředí a bezpečnosti. K dalšímu rozšíření těchto služeb dojde při spuštění Evropského satelitního navigačního systému Galileo. Investice do zvýšení navigačních systémů a námořní bezpečnosti v Arktidě jsou nutné vzhledem k neustále rostoucí intenzitě dopravy v arktických oblastech. Úspěšné naplnění záměrů této strategie vyžaduje společnou reakci na regionální i mezinárodní úrovni. EU proto jasně deklaruje svůj zájem na tom, aby Arktida zůstala územím konstruktivní mezinárodní spolupráce, aby složité otázky využití tamních zdrojů bylo vždy nalézáno smírčí dohodou. EU spoléhá na to, že program Horizont H2020 je otevřen mezinárodní spolupráci, umožňuje partnerství mezi regiony. EU podporuje stávající nástroje pro správu světových moří. Pro správu Severního ledového oceánu je stanovena Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu a EU podporuje tyto iniciativy OSN a zapojí se do strategického dialogu se zúčastněnými stranami Arktidy a třetími zeměmi věnovanému bezpečnostním otázkám a prosazování stabilní správy moří založené na pravidlech. EU se i nadále aktivně zúčastní Arktické rady, hodlá rozvíjet i dvoustrannou spolupráci nejen se všemi stávajícími arktickými partnery, ale i se zeměmi, které projevují rostoucí zájem na rozvíjení svých činností v Arktidě, jde zejména o Čínu, Japonsko, Indii, Korejskou republiku, Singapur. EU bude ovšem dále rozvíjet své kontakty s původními národy Arktidy a místními komunitami tak, aby jejich názory a práva byly respektovány jak v politikách EU, tak i na příslušných globálních fórech. EU vítá prohlášení o rybolovu v Arktidě ze 16. července 2015, které podepsalo pět pobřežních zemí Arktidy. EU vybuduje na své úrovni koordinační struktury, které budou řešit budoucí výzvy v oblastech stanovených v této strategii. Strategie doporučuje, aby Rada EU zřídila pracovní skupiny pro záležitosti Arktidy a severskou spolupráci a stejně tak i Evropský parlament by měl zvážit ustavení delegace pro záležitosti Arktidy a severskou spolupráci. VLADIMÍR ALBRECHT, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected]
Pokračování ze strany 2 průzkumu byla pro účely projektu vybrána lokalita Billefjorden, konkrétně na západním břehu Petuniabukta (78°40’10’’N, 16°24’24’’E). Od ruské těžební společnosti Arktikugol si Jihočeská univerzita pronajala terénní základnu. S podporou tohoto projektu univerzita umístila na přístavním molu ruského těžebního města Pyramiden dva kontejnery (jeden ubytovací a jeden sloužící jako dílna a sklad). Pro zajištění provozu a dalšího rozvoje základny v Petuniabukta obdržela Jihočeská univerzita od MŠMT projekt zaměřený na vybudování České arktické vědecké infrastruktury, „CzechPolar – Česká polární stanice: stavba a operační náklady“ – LM2010009 (2010 až 2015). V průběhu řešení tohoto projektu se podařilo provádět důkladný interdisciplinární výzkum a současně pravidelně organizovat kurzy polární ekologie. V roce 2012 bylo na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích zřízeno Centrum polární ekologie, které se v roce 2013 nastěhovalo do nově rekonstruované budovy. Zároveň byla Česká republika přijata za člena International Arctic Science Committee, kde v jednotlivých komisích pracují odborníci z různých institucí napříč ČR. V roce 2013 byla uvedena do provozu Arktická vědecká stanice Payerův dům ve správním městě Špicberků v Longyearbyenu. V posledním roce řešení projektu byla zřízena terénní výzkumná stanice Nostoc v zátoce
Petuniabukta a byla uvedena do provozu expediční vědecká loď Clione. Infrastruktura byla pojmenována po česko-kanadském arktickém rostlinném ekologovi a emeritním profesorovi torontské univerzity Josefu Svobodovi. Vytvořením infrastruktury se Česká republika stala 11. státem provozujícím vědeckou stanici na Špicberkách a zařadila se mezi 14 států, které provozují vědecké stanice v Arktidě i Antarktidě. INFRASTRUKTURA DNES Infrastruktura je vybavena pro interdisciplinární výzkum a vysokoškolské vzdělávání v hlavních oborech arktické přírody a zahrnuje všechny hlavní výzkumné směry (z oblasti živé přírody jsou to mikrobiologie – algologie, botanika – rostlinná fyziologie, zoologie – parazitologie a z oblasti neživých věd klimatologie – glaciologie, geologie – geomorfologie a hydrologie – limnologie). Infrastruktura se skládá ze čtyř hlavních zařízení: Centrum polární ekologie se nachází v kampusu Jihočeské univerzity a Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. Sídlí zde sekretariát infrastruktury a Centrum je vybaveno celou řadou experimentálních zařízení zaměřených na studium organismů v nízkých teplotách a laboratořemi pro zpracování a analýzu vzorků. K dispozici jsou chlazené laboratoře (+5 až 10 °C), kultivační místnost
Polární badatel prof. Dr. Josef Svoboda, Ph.D., se narodil v Praze 16. července 1929. V r. 1948 začal studovat biologii na Masarykově univerzitě v Brně. Josef byl výrazně křesťansky formován, což bylo v době nastupující komunistické totality neodpustitelné, takže byl po roce studia, ještě ani ne dvacetiletý, zatčen pro „protistátní činnost“ a odsouzen krajským soudem v Brně na 11 let. Prošel snad všemi hlavními kriminály (Mírov, Bory, Leopoldov, Jáchymov atd.), jejichž prostřednictvím chtěl komunistický režim vychovat nového člověka. Odseděl téměř devět let, ale v jeho vzpomínkách na tu dobu není stopa hořkosti. Naopak, oceňuje, že kriminál mu poskytl příležitost setkat se s osobnostmi, s nimiž by se za normálních okolností mohl minout. Lze pochybovat, že si komunističtí aparátčíci takto představovali Josefovu převýchovu, ale on sám tu formaci kriminálem označuje jako svou „druhou inkarnaci.“ Po propuštění v r. 1958 vystřídal řadu zaměstnání, některé mu opět poskytly příležitost setkat se s nevšedními osobnostmi. Rád vzpomíná na dobu, kdy nastoupil do Botanického ústavu AV, kde se setkal s vynikajícím rostlinným fyziologem Petrem Ondokem: Oba byli „stejná krevní skupina“, původně arestovaní, ale nezlomení křesťané s vášní pro přírodovědu a zejména botaniku. Oba oceňovali tehdejšího ředitele BÚ, který jim to jejich osudové setkání umožnil. Josef se opakovaně pokoušel pokračovat ve studiu na Karlově univerzitě, avšak povolení dostal až v r. 1967. Studium ukončila sovětská okupace v srpnu 1968. V době hromadných emigrací se i Josef, který se ovšem už podílel na organizaci klubu politických vězňů K231, musel vypořádat s rozhodnutím, zda zůstat, či opustit své blízké. Přátelé mu radili, ať využije posledních příležitostí k emigraci, protože s osmiletým kriminálem ho vládnoucí komunistická sebranka bude jen dále dusit. Po tíživém rozhodování přece jen emigroval přes SRN do Kanady. Zde, jak říká, měl opět štěstí: celkem rychle (1970) získal bakalářský titul na Západní univerzitě v provincii Ontario a pak pokračoval v provincii Alberta na univerzitě v Edmontonu. Zaměřil se na arktickou rostlinnou ekologii, arktická rostlinná společenstva a ekosystémy a ve svých čtyřiačtyřiceti letech zde dokončil studia obhájením doktorské práce „Primary production of a polar semi-desert at Devon Island“. Záhy se stal profesorem na univerzitě v Torontu a se svými studenty absolvoval více než 70 výjezdů do studijních táborů a výzkumných zařízení ve vysoké Arktidě. Své působení v Arktidě označuje jako svou „třetí inkarnaci“. V Kanadě se oženil se svou kolegyní Lewinou (původem z Hongkongu). Po období šťastného života se dvěma syny byli manželé opět postaveni před těžkou zkoušku – osvědčit svou víru přijetím toho všeho, co život přinese –, když jim v prosinci 2004 zemřel v pouhých 27 letech jejich starší syn Andrew Yin na akutní zástavu srdce. Andrew byl mimořádně nadaným hudebním skladatelem (premiéry jeho skladeb se konaly od roku 1995 v Montrealu, New Yorku a Paříži a jaksi nakonec i některé premiéry Praze v r. 2015). Josef nikdy nezatrpknul a rozhodně nezanevřel na Česko, které naopak navštěvuje při každé možné příležitosti. Od r. 2011 je členem Učené společnosti ČR. Na základě podnětu doc. Josefa Elstera z Jihočeské univerzity nese od listopadu 2015 infrastruktura název Česká arktická vědecká infrastruktura – stanice Josefa Svobody. Význam vědeckého působení prof. Svobody nelze měřit jeho h-indexem; jeho hlavní přínos je v tom, že motivoval a vychoval desítky odborníků v arktické ekologii. Kéž to jeho zanícení „poznávat a porozumět procesům v Arktidě“ se přenese na výzkumníky a studenty, kteří na Špicberkách pracují. To je zásadně důležité v dnešní době, kdy jsme svědky velkého zrychlení dynamiky dějů v Arktidě, které zcela nepochybně mají globální dopad. VLADIMÍR ALBRECHT
5
Julius von Payer, rodák z Teplic (1842–1915) byl rakouským důstojníkem a současně i horolezcem a polárním badatelem. V oblasti Arktidy se zúčastnil německé expedice Karla Koldeweye, jejíž loď u severního Grónska zamrzla a byla rozdrcena, posádka se zachránila na kře a později doplula na člunech k jižnímu Grónsku. Payer zde objevil fjord Františka Josefa a přilehlou Zemi krále Viléma. Při další expedici ke Špicberkům v letech 1872–74 vedené Karl Weyprechtem, které se Payer rovněž zúčastnil, byla objevena země Františka Josefa. Weyprecht pak navrhl zřízení mezinárodních stanic jak v oblasti Arktidy, tak i Antarktidy, což se uskutečnilo během 1. mezinárodního polárního roku v sezóně 1882–83.
(+10 °C), kultivační jednotky, laboratoř molekulární biologie a ekofyziologická laboratoř. Payerův dům (78.22°N, 15.66°E), hlavní základna na Špicberkách, je umístěn ve městě Longyearbyen a umožňuje ubytování 10 osob (krátkodobě až 20 ubytovaných) s kuchyní a hygienickým zázemím (sprcha, pračka a sušička). Jsou zde dvě vědecké laboratoře vybavené světelnými mikroskopy, sterilním prostředím (laminární box, sterilizace teplem a UV zářením), centrifugami apod. Payerův dům také poskytuje skladovací prostory, dílnu se základními nástroji a vybavení pro přístrojové potápění. Terénní stanice Nostoc (78.69°N, 16.46°E, 60 km od Longyearbyenu) se skládá ze čtyř kontejnerů propojených velkým stanem. Umožňuje ubytování až 12 osob a obsahuje kuchyni, laboratoř, technické zařízení (generátory, základní dílna) a vybavení pro přístrojové potápění. Další dva kontejnery (obytný a skladovací) jsou umístěny blízko přístavu Pyramiden (78.66°N, 16.39°E, 6 km jižně od stanice Nostoc). V obytném kontejneru je možné ubytovat až 4 osoby. Výzkumná loď Clione je motorsailer o délce 15 m, která umožňuje plavbu v okolí souostroví Svalbard. Má tři kajuty, kuchyňku, horní salon a skladovací prostory. Na palubě může být přepravováno až 12 osob (včetně posádky) v závislosti na oblasti plavby. Infrastruktura na Špicberkách disponuje bezpečnostní výbavou, tj. komunikačními prostředky (satelitní telefony, VHF radiostanice, nouzové bóje), ochrannými obleky pro plavbu na člunu a vybavením pro obranu proti ledním medvědům (pušky a signální pistole). Na začátku pobytu na Svalbardu probíhá „školení v bezpečnosti práce – obrana před napadením ledním medvědem“, které je povinné pro všechny účastníky expedice, a to i pro ty, kteří jsou tu opakovaně. Školení je zaměřeno na to, jak se chovat při setkání s ledním medvědem, na seznámení s bezpečnostní výbavou, na bezpečnou manipulaci se zbraněmi a součástí je i nácvik střelby z pušky a signální pistole. Protože ledního medvěda můžete potkat kdekoliv, kdykoliv… VÝZKUM
Terénní stanice Nostoc v Petuniabukta
Výzkum je zaměřen na detailní popsání a pochopení procesů probíhajících v arktické přírodě, je proto nezbytná úzká spolupráce vědců z různých vědních oborů. Součástí výzkumu je i simulace vlivu vzrůstající teploty na arktické ekosystémy pomocí otevřených skleníčků, které jsou rozmístěny v různých terestrických ekosystémech v zátoce Petuniabukta. Blízkost opuštěného hornického města Pyramiden umožňuje sledovat vliv dlouhodobé lidské činnosti na arktický ekosystém. Výzkum se dělí do čtyř hlavních skupin: Algologická a mikrobiologická skupina se zaměřuje na sledování diverzity, ekologie a biogeografie sinic a řas, definování základních funkčních vlastností, které umožňují přežívání v extrémním polárním prostředí. Součástí tohoto studia je i vytipování a experimentální odzkoušení kmenů sinic a řas, které by mohly být vhodné pro budoucí rozvoj biotechnologií v polárních oblastech. Dalším důležitým směrem studia je objasnění ekologické úlohy sinic a řas v jednotlivých biotopech a ve vztazích mezi jednotlivými složkami ekosystémů. Jedním z nejvíce sledovaných ekosystémů je půda a sladkovodní biotopy, kde se hodnotí diverzita sinic a řas a studují se jejich vztahy s ostatními složkami prostředí. Dále se měří produkce skleníkových plynů různě vyvinutých polárních půd, sleduje se jejich vývoj.
Pyramiden (937 m n.m.), nejvyšší hora v oblasti Petuniabukta 6
Botanická skupina studuje arktické rostliny, jejich ekologii a fyziologii. Výzkum se soustředí zejména na rostlinné interakce, ekosystémové
Z přírody na Špicberkách: dryádka osmiplátečná (Dryas octoperala), jedna z nejnápadnějších rostlin souostroví, a modrá forma polární lišky (Alopex lagopus). Foto na str. 6–7: Centrum polární ekologie PF JČU
VÝUKA Přírodovědecká fakulta nabízí šest kurzů zaměřených na polární ekologii. Pro studenty bakalářského a magisterského stupně je určen kurz Úvod do polární ekologie (KBO/325). Další kurzy jsou navrženy hlavně pro studenty magisterského a doktorského stupně studia. Nejdůležitějším z nich je týdenní teoretický kurz Polární ekologie (KBE/263), který doplňují terénní cvičení probíhající na Svalbardu (KBE/264, KBE/265). Kurz Polární ekologie je doplněn dvoutýdenním kurzem Zimní arktická ekologie (KBO/326), který probíhá na Svalbardu v březnu a dubnu. Specializovaným kurzem je semestrální kurz Polární mikrobiologie a astrobiologie (KBO/323). Nedílnou součástí výuky je i vedení diplomových a dizertačních prací. Do dnešního dne bylo úspěšně obhájeno 12 prací, které byly založeny na výzkumech na Špicberkách. V současné době na CPE pracuje 8 studentů. Výzkumný motorsailer (plachetnice s motorem) Clione byl před nasazením na Špicberkách zkoušen na Slapech.
služby a odpověď jednotlivých druhů a společenstev na klimatickou změnu (dlouhodobé experimenty s manipulací teploty pomocí skleníčků), vliv herbivorů na vegetaci a definici vztahu funkčních vlastností rostlin k sukcesi na ledovcovém předpolí. Postupně se vytváří vegetační mapa oblasti Billefjorden a zároveň vzniká databáze funkčních vlastností rostlin Špicberků s důrazem na ekofyziologické vlastnosti. Zoologická a parazitologická skupina se soustřeďuje na popis agresivního chování rybáka dlouhoocasého u hnízd při obraně proti vetřelcům a úspěšnost hnízdění v závislosti na přítomnosti člověka. Parazitologové studují diverzitu a životní cykly parazitů (motolic, helmintů a protozoí) u obratlovců i bezobratlých živočichů, včetně pátrání po arbovirech a virech ptačí chřipky. Dále studuje ekologii terestrických a sladkovodních bezobratlých se zaměřením na analýzu společenstev a jejich funkčních vazeb. Pracovní skupina věd o Zemi se zabývá dynamikou polárních ekosystémů a vývojem krajiny jako celku během holocénu. Část zaměřená na hydrologii vodních toků studuje především vliv atmosférických podmínek na hydrologický režim, transport sedimentů a chemických látek ve vybraných povodích. Velký důraz je také kladen na studium jezerních společenstev, která jsou pravidelně monitorována. Část vědců je zaměřená na erozní a především sedimentační procesy s cílem rekonstrukce sedimentačních procesů v prostředí delt a jezerních sedimentů.
DALŠÍ ROZVOJ INFRASTRUKTURY Primárním cílem je akreditace polární ekologie jako studijního oboru na PřF JU. Zároveň Centrum polární ekologie usiluje o rozšíření specializovaných kurzů zaměřených na jednotlivé oblasti studia polárních ekosystémů. V současné době se připravují kurzy glaciologie a astrobiologie. Ve spolupráci s University Centre in Svalbard (UNIS) probíhá příprava společných kurzů pro studenty magisterského a doktorského stupně, a to Non-Marine Phycology, Parasitology and Winter Microbial Ecology. Poslední, ale neméně důležitou částí, je přenos poznatků do aplikovaného výzkumu. V důsledku zvyšování teplot v Arktidě dochází k rozvoji využívání přírodních zdrojů v polárních oblastech a k rozvoji lidských sídel. Pro snížení důsledků lidské činnosti na polární ekosystémy (např. eutrofizace vod) a zvýšení efektivity využívání místních zdrojů (např. chov ryb) bude třeba vyvinout řadu nových technologií, z nichž některé budou založeny na využívání původních mikroorganismů. Algologická skupina již provedla první testy pro výběr biotechnologicky zajímavých kmenů a otestovala možnost jejich kultivace v nízkých teplotách. Parazitologická skupina také významně přispívá k pochopení šíření parazitů do vysokých zeměpisných šířek, včetně těch nebezpečných pro člověka. Aplikovaný výzkum je silně podporován celou řadou arktických zemí. JOSEF ELSTER, JANA KVÍDEROVÁ, CENTRUM POLÁRNÍ EKOLOGIE PF JČU,
[email protected],
[email protected]
7
Chytrá a udržitelná města Evropská města, ve kterých dnes žije 72 % obyvatel kontinentu, se podílejí zhruba 70 % na celkové spotřebě energií v Evropě a zodpovídají zde za 80 % emisí skleníkových plynů z lidské činnosti. Není tedy divu, že koncept racionalizace řízení měst se s různými obměnami objevuje stále znovu jako jedno z témat, na něž se zaměřuje evropský výzkum a kde jsou uplatňovány inovace. V pracovním programu Horizont 2020 na období 2016–2017 se oproti minulému pracovnímu programu mění název – z Chytrých měst a obcí se stávají Chytrá a udržitelná města (Smart and Sustainable Cities), zůstává ale akronym výzvy – zkratka, pod kterou je možné téma hledat – SCC. Mění se také zaměření. Do centra pozornosti se dostávají „nature based solutions“, tedy řešení inspirovaná přírodou.
kapitálu se mohou uplatnit i evropské fondy, např. ESIF – European Structural and Investment Funds. Na projekty bylo vyčleněno zhruba 200 mil. €, přičemž většina této částky šla právě na majákové projekty – SCC1. V tomto tématu bylo v roce 2014 podáno 19 návrhů projektů a tři byly vybrány k financování (z nich v projektu TRIANGULUM musíme zmínit i účast Prahy prostřednictvím Institutu plánování a rozvoje). V roce 2015 už bylo návrhů 42, k financování byly vybrány čtyři. Geografické rozložení koordinátorů majákových projektů, pocházejích ze států EU-15, uvádí graf 1. Jen o málo lepší je z hlediska EU-13 rozložení podle zemí, zaměříme-li se na celkový počet účastníků. Navíc je třeba vzít v úvahu, že tito další účastníci nemusejí být nutně zástupci měst, ale třeba firmy zabývající se komunikačními technologiemi apod. (viz graf 2).
Koncept chytrých měst se rozvinul postupně. Byl zakotven od samého počátku v Evropském strategickém plánu pro energetické technologie – plánu SET. Od řešení dílčích problémů měst, např. z oblasti energetické účinnosti, se v průběhu 7. rámcového programu vyvinul ke komplexním řešením, v nichž se propojovala oblast energetiky, dopravy a informačních a komunikačních technologií (více v čísle 3/2013 časopisu ECHO).
Řešené majákové projekty i další projekty z oblasti chytrých měst, mohou sloužit také jako obrovský zdroj informací a inspirace pro další města nebo oblasti, a to tím spíš, že výzva Smart Cities byla vybrána jako pilotní pro otevřený přístup v oblasti dat, tj. že volně přístupné mají být nejen vzniklé publikace, ale i data získaná v průběhu projektů. První informace lze už nyní najít v databázi CORDIS s využitím akronymů projektů.
Po et koordinátor : H2020 SCC 01 2014-2015 3,5 3
3 po et koordinátor
Na začátku programu Horizont 2020 byla Chytrá města jednou z výzev pracovního programu 2014–2015, a to ve společenské výzvě Energetika. Zde byl, stejně jako už v předchozím programu, důraz na tzv. majákové projekty (lighthouse projects), rozsáhlé průkopnické demonstrační projekty, kde v čele konsorcia stojí dvě až tři města (lighthouse cities) nebo komunity, která vyvíjejí a testují nová řešení, a tato řešení jsou následně realizována v tzv. následnických městech (follower cities). Co se týče typu projektů, jde o inovační akce, jejichž pravidla vyžadují spolufinancování (30 % způsobilých nákladů projektu). Kromě soukromého
2,5 2 1,5 1
1
1
1
1
DE
FR
SE
UK
0,5 0
ES
Graf 1 – Koordinátoři majákových projektů podle zemí
Tabulka 1 – Majákové projekty vybrané k financování – výzva 2014 Název GrowSmarter REMOURBAN
TRIANGULUM
Koordinátor
Počet účastníků
Zaměření
Stockholms Stad, Švédsko
36
Zlepšení kvality života evropských občanů díky lepší mobilitě, bydlení a kvalitě městských infrastruktur, snížení nákladů na energie pro občany a vytvoření 1500 nových pracovních míst
Fondacion Cartif, Španělsko
21
Udržitelná regenerace měst s výrazným snížením emisí skleníkových plynů
Frauenhofer Gesselschaft, Německo
21; Praha jako follower city
Akcelerace rozvoje měst – nízkoenergetické čtvrti, integrovaná infrastruktura a udržitelná městská mobilita
Tabulka 2 – Majákové projekty vybrané k financování – výzva 2015
8
Název
Koordinátor
Počet účastníků
Zaměření
REPLICATE
San Sebastian, Španělsko
36
Zvýšení energetické účinnosti, lepší využití místních zdrojů, opatření na straně poptávky
SMARTER TOGETHER
Lyon Confluence, Francie
30
Zapojování občanů, vytápění a obnovitelné zdroje, e-mobilita
SmartEnCity
Fundacion Tecnalia, Španělsko
35
Koncept měst s nulovou uhlíkovou stopou
SHAR-LLM – Sharing Cities
Greater London Authority, UK
35
Zvětšení měřítka pilotních řešení, digitalizace, úloha trhu, zapojení občanů
programu nazvané Průřezové činnosti (Cross-cutting activities). Někdy se ještě můžeme setkat s pojmem „focus areas“. Rozpočet pro výzvu Chytrá a udržitelná města je na období 2016–2017 přes 230 mil. €.
Po et ú astí: H2020 SCC 01 2014-2015 50
46
45
po et t m (ú astí)
40 35
32
30
26 23
25 20 15
10
10
10
9
9
9
9 6
5 0
ES
UK
DE
IT
DK
FR
AT
EE
PT
SE
TR
5
BE
5
NL
5
NO
Graf 2 – Účastníci majákových projektů podle zemí Další témata výzvy pro chytrá města a komunity 2014–2015, SCC 2 až 4, byla určena pro projekty menšího rozsahu z oblasti sběru dat, standardizace a veřejných zakázek. Do tématu SCC 2 – 2014 – Sběr dat a měření účinnosti, které umožní porovnání jednotlivých řešení a jejich opakovatelnost, bylo podáno 13 návrhů, z nichž k financování byl vybrán projekt CITYKEYS. Koordinátor je Teknologian tutkimuskeskus VTT Oy, Finsko; 9 účastníků se v projektu zaměří na přípravu harmonizovaného a transparentního monitorování a porovnání aktivit měst. Téma SCC 3 bylo otevřeno v roce 2015 pod názvem Vytváření standardů/norem pro chytrá města, podáno bylo 9 návrhů, financován je projekt ESPRESSO, koordinovaný firmou OPEN GEOSPATIAL CONSORTIUM LTD, UK, který má 16 účastníků a je zaměřen na standardizaci a informační modely. Téma SCC 4, otevřené roku 2014, Vytvoření sítí pro veřejné zakázky, inspirovalo 2 návrhy, žádný ale nezískal dostatečné bodové hodnocení pro financování.
Vlastní výzva opět zahrnuje majákové projekty – tato část je financována z rozpočtu BG HU CH PL CZ IE MT RO pro energetiku. Předpokládá se řešení téměř na tržní úrovni (TRL, tj. úroveň technologické připravenosti, 7 a více). V letošní uzávěrce bylo předloženo 9 návrhů projektů. 4
2
2
2
1
1
1
1
Druhá část výzvy je financovaná z rozpočtu pro životní prostředí. Ve velkých demonstračních projektech (SCC 2) by měla tzv. front-runner cities představovat jakési živé laboratoře, ve kterých budou testována a demonstrována řešení inspirovaná přírodou. Tzv. follower cities na základě získaných zkušeností a rad připraví plán přizpůsobený jejich specifickým potřebám. O toto téma byl velký zájem, k letošní uzávěrce bylo podáno 36 projektů. Další téma – SCC 3 – je věnováno novým způsobům řízení, finančním modelům a nástrojům pro hodnocení ekonomického dopadu (podáno 8 návrhů). Poslední téma – SCC 4, udržitelná urbanizace, je projektem typu ERA-NET, který má přesah i mimo Evropu (2 návrhy). V současné době probíhá hodnocení projektů. Zdá se, že povědomí městských samospráv o programu Horizont se zvyšuje. To dokládají i Litoměřice, které se podílí na projektu progRESsHEAT z oblasti vytápění a chlazení, tedy z výzvy pro oblast nízkouhlíkové energetiky.
V pracovním programu 2016–2017 (http://ec.europa.eu/research/participants/data/ref/h2020/wp/2016_2017/main/h2020-wp1617-focus_ en.pdf) se Chytrá města dostávají do samostatné části pracovního
VERONIKA KORITTOVÁ, DANIEL FRANK, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected],
[email protected]
FOR ENERGO: Grand prix pro baterie HE3DA materiál, energetická úspornost, ekologická hlediska, přednosti i uplatnění na trhu. Porota udělila ceny GRAND PRIX bez určení pořadí třem exponátům. Jedním z nich byly i baterie pro vyrovnávání výkyvů solárních elektráren a skladování energie společnosti HE3DA, s. r. o. Společnost HE3DA pravidelně využívá ke svým prezentacím nabídky účasti na stánku Technologického centra AV ČR.
Při veletrhu FOR ENERGO proběhla soutěž o nejlepší exponát či technologii, které se zúčastnilo 12 přihlášených exponátů. Mezi posuzovaná kritéria patřily technické parametry, progresivní technologie, novost,
Firma HE3DA, která má v současnosti necelou desítku zaměstnanců, vyvíjí dva základní typy baterií, které jsou jejím vlastním řešením. Robustnější typ se silnějšími elektrodami může sloužit jako energetická banka pro skladování velkého množství energie za co nejnižší cenu. Druhý typ, se slabšími elektrodami, umožňuje mnohem rychlejší nabíjení a vybíjení a bude mít využití v elektromobilech nebo v energetice jako zásobárna velmi rychle dostupné energie. V současnosti se baterie naplno nabije již za dobu kratší než jedna hodina. Může sloužit jako rychlá záloha proudu pro vykrývání špiček či výpadků. EVA KUDRNOVÁ, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR
9
Co přinesla konference EIP k vodě Samotné místo konání 3. konference Evropského inovačního partnerství k vodě (EIP Water) mohlo být inspirativním prostředím pro mnohé z více než 550 účastníků akce z 50 zemí. Konference s podtitulem „How is water innovation succeeding in Europe?“ se totiž uskutečnila 10. února 2016 v holandském Leeuwardenu, který je, kromě jiných, sídlem WaterCampus (zaměřeného na podporu spolupráce obchodu, vzdělávání a státní správy v oblasti vody) či Wetsus (evropského centra excelence pro udržitelné vodní technologie). Na konferenci navázaly exkurze do blízkých čistíren odpadních vod, centra pro testování energetického využití přílivu či k ochranným hrázím. Akci vzalo za svou rovněž město jako takové i celá provincie Frísko. Konferenci otevřela Marianne Wenning, ředitelka z DG Environment Evropské komise, a nizozemská ministryně infrastruktury a životního prostředí Melanie Schultz van Haegen. Největší pozornost ale patrně vyvolala přednáška inovační ekonomky Mariany Mazzucato. Ta mimo jiné naléhala na zástupce veřejného sektoru, aby se nestavěli do role „pouhých“ pomocníků v zapojení soukromého sektoru, ale byli sami nedílnou součástí inovačního řetězce. Zajímavá byla i přednáška Alexe Nicksona z Londýna, který se zaměřil na problémy, kterým Londýn čelí v souvislosti se změnou klimatu. Zásadní je zajištění cenově přijatelných
a udržitelných dodávek vody, udržení povodňových rizik na přijatelné úrovni nebo snížení energetické náročnosti. Další řečníci se snažili povzbudit účastníky k tomu, aby chápali i neúspěch jako přirozenou součást inovací, neboť je nutné očekávat poměr 7–8 selhání na každý úspěch. Pro soukromé investory není zajímavá inovace poskytující pouze nevýznamný posun (např. 2–3 % celkové účinnosti), ale skutečně výrazná změna přinášející zásadní ekonomické či společenské dopady. Závěry konference jsou shrnuty v tzv. Leeuwardenské deklaraci, která poskytuje souhrn doporučení pro osm hlavních okruhů souvisejících s inovacemi v oblasti vody. Těmito okruhy jsou: 1. Oběhové hospodářství a vodní inovace, 2. Regiony a města a vodní inovace, 3. Cíle udržitelného rozvoje a vodní inovace, 4. Regulace a vodní inovace, 5. Financování pro vodní inovace, 6. Veřejné zakázky a vodní inovace, 7. Partnerství a vodní inovace, 8. Demonstrační místa a vodní inovace Informace o EIP k vodě: http://www.eip-water.eu Leeuwardenská deklarace: http://www.eip-water.eu/leeuwarden-declaration-why-and-how-drive-water-innovation-europe JANA ČEJKOVÁ, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected]
Jak zvýšit úspěšnost českých MSP v rámcových programech? PRO ČESKÉ MSP (MALÉ A STŘEDNÍ PODNIKY) SE SITUACE V NOVÉM RÁMCOVÉM PROGRAMU HORIZONT 2020 RADIKÁLNĚ ZMĚNILA. V PŘEDCHOZÍM RÁMCOVÉM PROGRAMU SE ÚČASTNILY PŘEVÁŽNĚ V ROLI PARTNERA, V NOVÉM NÁSTROJI „SME INSTRUMENT“ VŠAK AŽ NA MALÉ VÝJIMKY MUSÍ PLNIT ROLI PŘEDKLADATELE NÁVRHU A BUDOUCÍHO KOORDINÁTORA. MSP z České republiky tuto novou úlohu zvládají s obtížemi. Přestože řada navrhovatelů má zkušenosti z národních programů, v návrzích projektů se objevují elementární chyby, jako příliš podrobný popis technické části, široké a nejasně definované směřování projektu (mnoho nejednoznačných cílů), špatně charakterizované vstupní a výstupní parametry procesu, nedostatečně zdůrazněné přínosy projektu a obhájení jeho jedinečnosti, málo propracovaná charakteristika současné situace, vágní popis marketingových záměrů, nevěrohodné hodnocení rizik, nerealistický plán rozvoje a podobně.
smyslu kapacit, rozpočtu, ambicí, zvyklostí… Ale i při využití konzultační společnosti firma sama musí dodat rozsáhlé kvalitní podklady zejména k technické podstatě projektu i svou finanční, manažerskou a časovou představu. Psaní projektů na zakázku je bezesporu moderní outsourcingovou službou, neboť specializovaná firma by úkoly spojené s přípravou návrhu projektu měla zvládnout rychleji, efektivněji a ve vyšší kvalitě. V oblasti těchto služeb je možno očekávat postupné sladění poptávky s nabídkou a postupné zvyšování počtu kvalitních návrhů české provenience.
Napsat přesvědčivý návrh v angličtině na evropské úrovni je pro MSP komplikované. Na většině technických škol a univerzit buď zcela chybí, nebo se jen ve zcela minimální míře věnuje pozornost dovednostem, jako je psaní technických zpráv, prezentace technických řešení, záměrů a projektů v tisku, na odborných akcích, rétorika, marketing. V zahraničí se tyto dovednosti učí už na řadě středních škol. Jazyková úroveň se sice v posledních letech výrazně zvýšila v souvislosti s rozvojem cestování a výměnných studijních pobytů, ale přesto v řadě firem jsou tyto znalosti pouze na konverzační úrovni, nedostatečné pro aktivní tvorbu složitých odborných textů a vedení komplikovaných jednání.
Zvláštní otázkou je šíření know-how k přípravě projektů. Komerční konzultační firmy pochopitelně nemají zájem šířit své know-how, národní, oborová a regionální kontaktní centra se naopak snaží pozvednout všeobecnou úroveň znalostí této problematiky. Při šíření znalostí a zkušeností je jedním z problémů, že čeští hodnotitelé projektů neradi předávají předkladatelům návrhů své cenné zkušenosti. Častou překážkou je rovněž to, že firmy píší návrhy projektů na poslední chvíli a tyto návrhy nechtějí, nebo nestačí, konzultovat v nějakém širším kolektivu – ať již na vlastním pracovišti, univerzitě, nebo v poradenském centru.
Psaní návrhů projektů na zakázku nemá u nás dlouhou tradici, tato služba není příliš využívána. V poslední době se objevilo několik firem, které dokážou napsat kvalitní návrh projektu. Tyto firmy mají zkušenosti s psaním běžných projektů, zkušenosti se psaním nových typů projektů, jako je SME Instrument, teprve získávají. Přínos konzultačních firem je nejen v obecných částech návrhu, jako jsou sociální přínosy projektu, příspěvek k evropským politikám, ale i v posouzení celkového rámce projektu ve
Pro zlepšení prostředí v ČR lze doporučit masivnější podporu rozvoje renomovaných univerzit s hlubšími vazbami na jiné evropské univerzity – s výměnou studentů, výukou v cizích jazycích. Dále je třeba klást na všech vysokých školách, nejenom technických, větší důraz na rozvoj manažerských znalostí (finančních, právních, daňových, marketingových, PR atd.). Součástí studijních plánů by měla být i problematika národních i evropských programů výzkumného i investičního charakteru.
10
Daleko hlubší jazykové znalosti by studenti měli získat už na středních školách, výuka některých předmětů v cizím jazyce by měla být samozřejmostí. Rovněž prezentační a rétorické schopnosti by měli studenti získat už na střední škole. Ale už i na tuto střední školu by měli přicházet s velmi solidními jazykovými znalostmi. Výše uvedené vyžaduje opustit rovnostářský přístup a snažit se vybudovat školy všech stupňů v celé škále od speciálních pro podprůměrně nadané žáky až po špičkové elitní školy na evropské úrovni. Prostředí pro podnikatele v ČR je poměrně náročné, podnikatelé se mimo vlastní podnikatelskou činnost musí potýkat s celou řadou překážek a bariér administrativního, finančního i jiného charakteru. V dané situaci si pochopitelně velmi pečlivě rozmýšlejí, zda investovat do aktivity, kde je šance na úspěch velmi nízká. V případě programu, kde se úspěšnost pohybuje v lepším případě kolem 10 %, se nelze divit, že firmy raději volí programy, kde je šance uspět daleko vyšší. Pokud by se snížila finanční a byrokratická zátěž podnikatelského prostředí ze strany státu (nižší daně,
větší odpisy, výdajové paušály atd.), podnikatelům by se uvolnily možnosti věnovat se ve větší míře rozvoji firem, inovacím a výzkumu. Řada zemí předkládá veliká množství návrhů (Slovensko, Maďarsko, Španělsko). Důvodem je většinou to, že tyto země nenabízejí podnikatelům dostatek alternativních, většinou národních, programů. Uvedená situace vede k tvorbě velkého množství často nepříliš kvalitních projektů. ČR by měla směřovat opačným směrem, ke tvorbě menšího množství důkladně připravených a po všech stránkách prokonzultovaných projektových návrhů. Proto je nutno rozvíjet informační infrastrukturu, která šíří povědomí o těchto programech, o výsledcích ČR v porovnání s ostatními státy i poskytuje jednotlivým řešitelům detailní informace ke všem etapám procesu od návrhu přes realizaci projektu až po tržní aplikaci jeho výsledků. MARTIN ŠKARKA, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected]
Výstupy projektů H2020 Nedílnou součástí života účastníků jakéhokoli projektu programu Horizont 2020 je kromě vědecké či administrativní činnosti také trojkombinace „komunikace – šíření výsledků – využití výsledků“. Nejedná se o zaměnitelné pojmy ani činnosti a následující řádky by měly přispět k vyjasnění rozdílu mezi nimi. Výzkumníci se jimi musí zabývat už při podávání projektu, neboť v návrhu je nutno vypracovat předběžný plán pro využití a šíření výsledků projektu (sekce 2.2a) i popsat metody komunikace (sekce 2.2b). Všechny výše uvedené aktivity jsou hodnoceny v kritériu dopad (Impact). Šíření – dissemination – jde o zpřístupnění výsledků projektu veřejnosti vhodnými prostředky včetně vědeckých publikací. Je tedy zaměřena spíše na kolegy – členy příslušné výzkumné komunity a potenciální uživatele výsledků. Fáze exploitation je zacílena na využití výsledků v dalších výzkumných aktivitách nebo pro vývoj výrobků či služeb, případně pro standardizační aktivity či spoluvytváření relevantních politik. Plán na využití a šíření výsledků (Plan for the Exploitation and Dissemination of Results – PEDR) je dokument, který shrnuje strategii konsorcia a aktivity vztahující se k ochraně, šíření a využití výsledků projektu. Měl by být co možná nejkonkrétnější (se zahrnutím kvantitativních i kvalitativních indikátorů), ale je samozřejmé, že v průběhu projektu může být aktualizován a upravován v závislosti na postupu prací a spolupráci s potenciálními uživateli výsledků. Těmi mohou být jak výzkumníci, tak firmy, investoři, standardizační instituce, patentové úřady, vzdělávací a neziskové organizace, veřejné správa a další. Vždy je vhodné propojit návrh projektu a obsah výzvy s odpovídajícími politikami EU a ukázat, jak návrh přispěje k naplnění jejich cílů. Samozřejmostí by mělo být zapojení koncových uživatelů již do přípravy návrhu, protože mohou mj. pomoci s dovedením práce ke konkrétním aplikacím. Popis nových řešení by měl ukázat hlavní výhody v porovnání se současným stavem a v úvahu by měly být brány nejen přímé výsledky projektu (výrobky, výrobní procesy, příručky, léčebné postupy apod.), ale i nepřímé (snížení spotřeby energie či materiálů, zlepšení bezpečnosti). Součástí návrhu by měl být i popis překážek, které mohou zabránit využití výsledků, a plánů na jejich překonání.
Základními otázkami, které by měl PEDR zodpovědět, jsou například: –– Jaké problémy projekt vyřeší a proč je navrhované řešení lepší než stávající? –– Jaké nové znalosti (výsledky) projekt přinese? –– Kdo je bude využívat? –– Jak budou koncoví uživatelé o výsledcích informováni? V závislosti na typu projektu mohou být do plánu zahrnuty následující faktory: –– Geografické pokrytí a velikost potenciálních trhů –– Potenciální uživatelé, hlavní konkurenti –– Analýza současného stavu poznání, která umožní popsat plánovaný rozvoj a odlišnosti od stávajících výrobků a služeb –– Analýza duševního vlastnictví (jak přineseného do projektu, tak ochrany budoucích výsledků) –– Popis a časový rozvrh plánovaných činností zaměřených na šíření výsledků (publikace, konference, webové stránky), včetně otevřeného přístupu k vědeckým publikacím vzniklým při řešení projektu H2020 –– Zacházení s daty (připomínáme, že EK spustila pilotní studii týkající se otevřeného přístupu k výzkumným datům) –– Popis řídicích struktur a procesů Co se týče formální stránky věci, jedná se o povinnost danou grantovou smlouvou (článek 29.1), která vyžaduje, aby každý příjemce financí zveřejnil výsledky co nejdříve. Příjemce, který zamýšlí výsledky zveřejnit, na to musí ostatní členy konsorcia upozornit nejméně 45 dní předem. Ti mohou vznést námitky do 30 dnů od upozornění, pokud by jejich zájmy mohly být ohroženy. Tyto lhůty mohou být odlišně upraveny v konsorciální smlouvě. Komunikace – communication – je zaměřena na průběžné cílené seznamování s celým projektem, nikoli jen s jeho výsledky, způsobem srozumitelným i pro nespecialisty v daném oboru, veřejnost, média apod. Je rovněž zahrnuta v grantové smlouvě (článek 38.1), kde je specifikována i povinnost informovat EK či příslušnou agenturu o plánovaných výstupech, u kterých lze předpokládat velký mediální ohlas. 11
Komunikaci je v návrhu projektu buď věnován samostatný pracovní balíček, nebo je zahrnuta v jiném, ale vždy jsou na tyto aktivity vyčleněny finanční zdroje a kapacity. Hodnocena je rovněž v rámci kritéria „dopad“. V ideálním případě začínají komunikační aktivity současně se spuštěním projektu a pokračují v celém jeho průběhu. Jsou jasně formulovány a plánovány, mělo by být zřejmé, jakého cíle mají sdělení dosáhnout, jaká reakce je od publika očekávána. Vhodné je stanovit alespoň některé indikátory konkrétní a měřitelné (např. sledovanost webových stránek, počet článků v tisku, počet účastníků seminářů, hodnocení řečníků na konferencích, přenos výzkumu a inovací do praxe ve formě patentů, licencí, počet citací ve vědeckých publikacích, počet zájemců tázajících se po dalších informacích). Pozornost by měla být věnována i výběru vhodných médií a prostředků, jejich formě a dosahu.
Dle typu projektu je vhodné preferovat místní, národní nebo evropskou úroveň, sdělení mohou být „jednosměrná“ (webové stránky, tiskové zprávy, letáky, videa apod.) či s možností výměny názorů (výstavy, konference, dny otevřených dveří, návštěvy ve školách apod.). Samozřejmostí je přizpůsobení zvolené cílové skupině, která by měla být opět co nejkonkrétněji specifikována (například nikoli obecně „politici“, ale „členové Evropského parlamentu zapojení do přípravy nové dopravní politiky pro rok 2017“). Se šířením informací může pomoci i Evropská komise pomocí elektronických (Horizon Magazine) nebo tištěných (research*eu results magazine) časopisů zaměřených mimo jiné na přinášení novinek z projektů podporovaných EU. JANA ČEJKOVÁ, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected]
Konference Společného výzkumného centra Evropské komise (Joint Research Centre of the European Commission, JRC) Ve dnech 9.–10.června se v historické budově Akademie věd ČR uskutečnila mezinárodní konference Společného výzkumného centra Evropské komise. Dvoudenní konferenci uspořádalo Technologické centrum Akademie věd ČR ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Akademií věd ČR. Cílem konference bylo zviditelnit aktivity Společného výzkumného centra JRC a identifikovat možnosti spolupráce JRC s českými institucemi a vědci.
V odpoledním bloku prvního dne konference se pokračovalo ve třech tematických sekcích: Jaderná bezpečnost a zabezpečení, Zabezpečení potravin a Behaviorální vědy a jejich role v rozhodování. V tematických panelech představili své činnosti v daných oblastech zástupci Společného výzkumného centra a českých výzkumných organizací. Cílem bylo informovat se navzájem, najít průnik a diskutovat o možnostech prohloubení vzájemné spolupráce.
Záběry z jednání konference JRC v Praze. Za předsednickým stolem uprostřed generální ředitel JRC Vladimír Šucha.
Konferenci dne 9. června otevřel předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš, který přivítal účastníky konference na půdě Akademie a představil záměry Strategie AV21. Náměstek MŠMT Robert Plaga zmínil spolupráci ministerstva s JRC v rámci Podunajské strategie a informoval o Cestovní mapě ČR velkých infrastruktur pro výzkum, experimentální vývoj a inovace pro léta 2016 až 2022. Klíčovým řečníkem dopoledního bloku byl generální ředitel JRC Vladimír Šucha, který promluvil o nové strategii JRC a možnostech spolupráce s ČR. Česká republika je první země EU, kterou JRC navštívilo po přijetí nové strategie. Generální ředitel připomněl, že JRC působí jako rozhraní mezi technologickým výzkumem a praktickým uplatňováním tohoto výzkumu v politikách EU. Zdůraznil význam znalostního managementu a kompetenčních center, která jsou v JRC zaměřena na různé tematické oblasti. 12
Druhý den konference byl zaměřen na vědce a výzkumníky, kterým byly představeny možnosti tréninků, výměnných pobytů a stáží v JRC i pracovní možnosti a příležitosti pro držitele grantů. Následně tři vědečtí pracovníci z České republiky, kteří pracovali (nebo pořád pracují) v JRC, sdíleli své zkušenosti z působení v Společném výzkumném centru JRC. Účastníci se tak mohli dozvědět o pracovních podmínkách, jak se přihlásit do JRC, jestli existuje podpora pro rodinné příslušníky a jiné užitečné informace. Konferenci uzavřel Karel Aim z Akademie věd, člen Správní rady JRC za Českou republiku, který poděkoval všem pořadatelům a vyjádřil naději, že konference přinese novou a intenzívnější spolupráci JRC s českými organizacemi. DOMINIKA ZSAPKOVÁ HARINGOVÁ, TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR,
[email protected]
Antarktida: Vědecká stanice J. G. Mendela, ostrov Jamese Rosse POČÁTKEM PROJEKTU STAVBY ČESKÉ STANICE V ANTARKTIDĚ BYLA DVĚ VĚDECKÁ TÉMATA PRACOVNÍKŮ PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ (MUB), FINANCOVANÉ GRANTOVOU AGENTUROU ČR (ZMĚNY ENERGETICKÉ BILANCE A INTENZITY UV ZÁŘENÍ A JEJICH VLIV NA PŘÍRODNÍ EKOSYSTÉMY ANTARKTIDY, 1994–1997 A VÝZKUMNÝ ZÁMĚR CEZ - EKOLOGIE POBŘEŽNÍ ANTARKTICKÉ OÁZY, 1998–2004). Obě témata byla řešena na cizích stanicích a zkušenosti z nich vyústily do potřeby realizovat český výzkum na vlastní základně. Jako místo pro stanici bylo po komplexním průzkumu ve spolupráci s British Antarctic Survey a Instituto Antártico Argentino zvoleno severní pobřeží ostrova Jamese Rosse (2494 km2) a na něm lokalita se souřadnicemi 63°48‘02“ j. š. a 57°52‘57“ v. d. Oblast ostrova je vědecky značně atraktivní. Leží na rozhraní kontinentální a maritimní Antarktidy, což podmiňuje její velmi variabilní klima a velkou pestrost bioty. Díky poloze při závětrném pobřeží Antarktického poloostrova se na ostrově nachází velké odledněné území (asi 150 km2), přitažlivé svým geologickým i současným vývojem. Ostrov navíc není „přeplněn“ dalšími stanicemi a je relativně dobře dostupný. Prostředky na stavbu poskytlo projektem INGO LA 118 pro léta 2000–2005 MŠMT ČR.
uživateli – Masarykově univerzitě. Stanice nese jméno Johanna Gregora Mendela. Česká republika se tak stala jedním ze států, které se aktivně podílejí na výzkumu Antarktidy. Jedním z jeho cílů je sledování vlivu globální změny klimatu na polární prostředí. Na stanici jsou realizovány nejen české vědecké programy podporované MŠMT ČR. Expedic se účastní i badatelé z dalších zemí, např. Irska, Ruska, Slovenska, částečně pak z Argentiny a Brazílie. Stanici tvoří hlavní obytná pracovní budova a 10 kontejnerů sloužících jako sklady, strojovna, elektrocentrála s bateriovými bloky a střídači, spalovna odpadů, garáže pro tři zodiaky (nafukovací čluny s přívěsnými motory), dvě terénní čtyřkolky a terénní vozidlo. V dalších jsou uskladněny náhradní díly a nouzové vybavení nebo jsou vybaveny zařízením ke zpracování a spalování odpadu a jako vodárna. Hlavní budova byla postavena kanadskou arktickou technologií jako stavba kompletně sestavená z polystyrenem vyplněných panelů uložených na dřevěném základovém roštu, odolná proti nízkým teplotám, silným větrům a zavátí sněhem. Je vybavena tak, aby umožnila pobyt 20 lidí ubytovaných v 11 buňkách, je v ní kuchyně, jídelna, sociální zařízení, dvě laboratoře a další provozní místnosti vč. skladů potravin, náhradních dílů a záchranných prostředků, dílny, sušárny a kabiny pro rádiovou a satelitní komunikaci. Většina energie pro stanici je získávána z obnovitelných zdrojů. Původní záměr generovat elektřinu větrnými elektrárnami se v extrémních větrných podmínkách neosvědčil, musel být proto redukován a z velké části nahrazen zhruba stovkou fotovoltaických panelů. Oba zdroje dnes kryjí energetickou potřebu stanice zhruba ze 75 %. Z tohoto hlediska je česká stanice jednou z nejekologičtějších v Antarktidě. Standardním zdrojem energie jsou vedle toho dieselagregáty. Průměrná sezónní spotřeba nafty se na stanici díky kolektorům a větrným elektrárnám snížila ze 12 na 3 barely za sezónu, včetně paliva potřebného pro jiné systémy (hlavně spalovnu odpadů). Díky vysokoteplotní spalovně a odvozu nespalitelného odpadu mimo oblast Smlouvy o Antarktidě je provoz stanice velmi ekologický.
Současný živočišný svět reprezentují v Antarktidě především tučňáci. O dávné minulosti kontinentu svědčí zkamenělina amonita.
PAVEL PROŠEK GEOGRAFICKÝ ÚSTAV PŘF MASARYKOVY UNIVERZITY
[email protected]
PROJEKCE, STAVBA, VÝZKUM Projektovou přípravu stavby a její realizaci provedly zlínské firmy Investprojekt, s. r. o., a PSG International, a. s. Stavba stanice byla zahájena po několikaleté předchozí technické přípravě, po povolení Antarktickým výborem pro ochranu přírodního prostředí (CEP) a po lodní přepravě nákladu z Evropy do jižního Chile v únoru 2005. Odtud byl náklad po peripetiích dopraven na místo stavby. Problémem bylo vylodění stavebního a technického materiálu, včetně kompletního vybavení na pobřeží se slapovým rozdílem až 4 m, bez jakéhokoliv přístavního vybavení, zdrojů energie, pouze s využitím pontonu. Paralelně se stavbou byl zahájen i výzkumný program. Následující jižní léto byla stavba dokončena, v únoru 2007 slavnostně otevřena a předána
VĚDECKÉ VÝZKUMY Klimatologie Klimatologické výzkumy na ostrově Jamese Rosse trvají od roku 2004. Program je tvořen třemi tématy. Prvním je klima ostrova jako efekt dynamiky atmosférických procesů mezi Jižním oceánem a antarktickou pevninou. Komplexní měření jsou prováděna pomocí deseti automatických meteorologických stanic rozmístěných na poloostrově Ulu včetně tří menších ledovců. Druhé téma – radiační měření – umožnila charakterizovat sezónní a roční variabilitu slunečního záření i jeho vybraných spektrálních intervalů. Ve spolupráci s italským výzkumným 13
programem byly pomocí dat základny Concordia modelovány účinky stratosférického ozonu, oblačnosti a zemského povrchu na intenzitu UV záření v různých částech Antarktidy. Třetí – topoklimatická měření – umožnila poznání vlivů atmosférické cirkulace a reliéfu na změny vlastností mezní vrstvy atmosféry a na prostorovou variabilitu teploty vzduchu, rychlosti větru a sněhové pokrývky. Byly zjištěny příčiny a rozdíly sezónní akumulace sněhu na vybraných ledovcích, vyrovnávající a zlepšující v posledních letech roční bilanci jejich hmoty. Vliv sněhu na změny vlastností činné vrstvy permafrostu není díky odnosu větrem významný. Tím se sever ostrova významně liší od západního pobřeží Antarktického poloostrova a Jižních Shetland, kde je akumulace sněhu zásadním faktorem, ovlivňujícím v činné vrstvě permafrostu teplotu i dynamické procesy. To dokládá specifické postavení ostrova J. Rosse na pomezí mezi klimaticky mírnější maritimní Antarktidou a Antarktidou kontinentální, typickou mrazovým klimatem. KAMIL LÁSKA, GEOGRAFICKÝ ÚSTAV PŘF MASARYKOVY UNIVERZITY
Technické kontejnery u stanice na ostrově J. Rosse
[email protected]
Geomorfologie, permafrost Výzkumy na ostrově J. Rosse se řadu let zaměřují na poznání vzniku a vývoje ostrova a změny současné krajiny a jejich složek. Jejich základem bylo topografické a geologické mapování cílené na sestavení původní topografické a geologické mapy. Dávná historie ostrova je spjatá s mezozoickou sedimentací v mělké mořské pánvi za vznikajícím pohořím Antarktického poloostrova. Flóra a fauna těchto okrajových pánví byla velmi rozmanitá a k jejich pochopení přispěli významnou měrou i čeští vědci. Nejvýznamnějšími nálezy jsou první fosilní živočišné houby popsané z Antarktidy nebo popisy nových druhů dřevin rostoucích v křídě na Antarktickém poloostrově.
Z ekologického hlediska je velká pozornost věnována organismům malých sladkovodních jezer a mokřadů osidlujících toto prostředí a jejich ekofyziologickým projevům v závislosti na variabilitě mikroklimatických charakteristik a fyzikálních vlastnostech vody. Na vzorcích bakterií a autotrofních organismů přivezených z Antarktidy se laboratorně sleduje produkce specifických biologicky aktivních látek, jejich fotosyntéza, různé aspekty stresové fyziologie i mechanismy přežití v extrémních podmínkách. V neposlední řadě je pozornost věnována parazitologii, a to na poměr ekto- a endoparazitů u různých skupin ryb příbřežních vod. MILOŠ BARTÁK, ÚSTAV EXPERIMENTÁLNÍ BIOLOGIE PŘF MASARYKOVY UNIVERZITY
[email protected]
Mladší geologický vývoj je zde již spojený se zaledněnou Antarktidou a podledovcovými výlevy čedičového magmatu, které vedly ke vzniku specifické sopečné krajiny podobné snad jen Islandu. Vztah vulkanismu a změn zalednění ostrova v různých časových spektrech je dalším tématem českých výzkumů. Studium ústupu ledovců na konci poslední ledové doby, postupů místních ledovců v současné době meziledové a bilance hmoty současných ledovců ukázalo na rozdílnou časovou odezvu ledovců okrajové části Antarktidy na klimatické změny. Obdobně citlivým indikátorem klimatických změn je i permafrost a jeho činná vrstva. Naše výzkumy prokázaly významný vliv geologických podmínek na hloubku rozmrzání činné vrstvy během antarktického léta, čímž se ostrov Jamese Rosse významně liší od klimaticky teplejších Jižních Shetland. DANIEL NÝVLT, GEOGRAFICKÝ ÚSTAV PŘF MASARYKOVY UNIVERZITY
[email protected]
Biologické vědy Na Mendelově stanici se od počátku realizuje široká škála terénních i laboratorních aktivit zaměřených na studium struktury a funkce biologických složek polárních oáz. Jendou z klíčových oblastí je mikrobiologie, zaměřená hlavně na psychrofilní bakterie a bakterie asociované s teplokrevnými živočichy ostrova J. Rosse. V oblasti botaniky a rostlinných věd je věnována pozornost zejména biodiverzitě rozsivek, řas, sinic, lišejníků a mechů z různých expozičně odlišných částí ostrova. Mezi dlouhodobé projekty se řadí problém ovlivnění vegetačních oáz procesem oteplování okrajové Antarktidy, simulovaný pomocí expozičních komor a sledování dlouhodobých reakcí terestrických autotrofních organismů na tento proces. 14
Lékařské vědy Extrémní prostředí Antarktidy ovlivňuje člověka hlavně klimatem, odlišným rytmem cyklu den – noc, složením potravin, či izolovaností od okolního světa. Pro lékařský výzkum při pobytech trvajících jednotky měsíců jsou zásadním tématem adaptace srdečně-cévního aparátu na toto prostředí. Tématem řešeným od r. 2011 je výzkum změn krevního tlaku expedičních skupin a v jeho rámci chronobiologická analýza denních profilů krevního tlaku hodnotící jeho změny při rychlém zkracování dne na přechodu jižního léta a zimy. Zdraví jedinci při něm vykazují změny denního režimu, které u pacientů se srdečně-cévními chorobami představují vysoké riziko náhlých příhod (např. cévní mozková příhoda). U zdravých jedinců je význam takového nálezu diskutabilní. Pro pacienty s kardiovaskulárními nemocemi přináší tedy pobyt v Antarktidě při praktické nedostupnosti lékařské péče reálná rizika. V letech 2012–2014 byl prováděn průzkum změn bakteriálního osídlení stanice. Soustředil se na přežití antropogenních bakterií, importovaných na stanici posádkami. Prokázalo se, že řada z nich, schopných vyvolávat u lidí infekční onemocnění, může přežívat a reprodukovat se i po přežití antarktické zimy. Importované bakterie byly po zimách detekovány jak uvnitř stanice, tak mimo ni. U dvou druhů (z nichž jeden představuje poměrně nebezpečný lidský i zvířecí patogen) šlo o jejich vůbec první zdokumentovaný výskyt v Antarktidě. KRISTIÁN BRAT, KLINIKA NEMOCÍ PLICNÍCH A TBC LF MU A FN BRNO
[email protected]
Umístění objektů stanice na ostrově Jamese Rosse (nahoře). Dole antarktické léto s námrazou a sněhem při vykládce kontejnerů s vybavením stanice a záběry z každodenního vědeckého provozu na stanici a v jejím okolí.
15
ARKTIDA I ANTARKTIDA – OD OBJEVITELŮ K VĚDCŮM Na přelomu 19. a 20. století vrcholily průzkumné cesty v polárních oblastech. Arktida i Antarktida dávaly naději na poslední velké geografické objevy a vymazání bílých míst na mapě Země. Expedice byly více či méně úspěšné, dramatické i tragické. Jejich osudy jsou zaznamenány v literatuře i ve zprávách o pátrání a objevech stop po expedicích, které zmizely. Málokdo nečetl o výpravách F. Nansena, R. Amundsena, R. F. Scotta. Jejich výpravy byly částečně pojaty i jako závod o prvenství na severním a jižním pólu.
a opravdu stoprocentně odolný typ tohoto zdroje pro polární oblasti asi dosud nebyl postaven. Expedice přinášely nejen geografické objevy, ale i údaje o klimatu, hloubce moří a oceánů, i o živé přírodě nejnehostinějších oblastí naší planety. Vědecký program začal po dosažení obou pólů převládat. Dilema obou těchto cílů pionýrských expedic popsal v jednom ze svých článků r. 1972 RNDr. Josef Sekyra, první Čech, který roku 1969 stanul na severním pólu:
Zdrojem elektrické energie polárních výprav byly a jsou i malé větrné elektrárny. Na Framu sloužily k nabíjení baterií k osvětlení uvnitř lodě, Papanincům umožnily provoz vysílačky a na ostrově J. Rosse zásobují energií i přístroje v laboratoři.
V dalším období nelze pominout ani dramatickou Nobileho expedici se vzducholodí, jejímž účastníkem byl i Čech František Běhounek a při pátrání po legendárním červeném stanu přeživších členů expedice zmizel v Arktidě letoun s R. Amundsenem. Připomeňme ještě unikátní expedici „čtyř soudruhů Papaninců“, vysazených 21. 5. 1937 pouhých 20 km od severního pólu na plovoucí ledové kře, s níž drif tovali 274 dnů a urazili přes 2000 km. Všechny pionýrské výpravy musely řešit „logistiku“ – od způsobu dopravy, přes výbavu pro naplnění cílů expedice, zásoby potravin i pro víceletou dobu expedice. Postupně byly výzbroj, výstroj i vybavení vylepšovány na základě zkušeností předchozích výprav i nových možností a technologického vývoje všeho nezbytného. Zajištění energetických potřeb (ať už šlo o plavidla výprav, nebo jejich pevných základen na ledovci či pevné zemi) spočívalo především v tunách fosilních paliv pro nenasytné kotle parních strojů, které je poháněly, i když legendárnímu Framu pomáhaly i plachty. Fram byl ale pro drift s krami při Nansenově expedici v letech 1893–1896 vybaven i v té době „hi-tech“ zařízením: malou větrnou elektrárnou, která byla v Evropě poprvé sestavena r. 1891 (z dnešního pohledu neuvěřitelně svižný „transfer technologií“…) Malou větrnou elektrárnu měli na své kře i Papaninci. A i po více než sto letech často větrné poměry vítězí i nad materiály a technologiemi 21. století,
„Nansen přivítal Amundsena, čerstvého vítěze nad pólem, snad trochu jinak, než očekával: „A co jste přivezl ze šestého světadílu, kapitáne, kromě slávy? Jaký vědecký materiál?“ A po chvilce dodal: „Je dobře, že už jsou oba póly dobyty, bude konečně čas na rozumný průzkum, který přinese vědě mnohem více užitku.“ Zkušený polárník věděl, že dobytí pólu, i když je velkým činem, nepřinese mnoho nového k poznání neznámé země. Toho si byl vědom i nešťastný kapitán Scott. Proto u stanu, kde zemřel společně s Wilsonem a Bowersem, ležel na saních vedle věcí nezbytně nutných k životu v polární pustině i balík se šestnácti kilogramy geologických vzorků. Společně je táhli stovky kilometrů, stály je mnoho drahocenných sil, které jim možná chyběly k záchraně života. Věděli o tom, a přece se vzorků nevzdali. Byly tam kousky černého uhlí, otisky zkamenělin, pískovce… A právě z těchto kousků hornin si lidé udělali přesnější obraz o geologickém složení i minulosti kontinentu kolem jižního pólu.“ Do polárních oblastí dál vyrážejí expedice na své dnes už stálé nebo sezónní pevné základny. Vědecké bádání je prioritou současných polárníků a civilizace někde daleko na sever (nebo na jih od jejich základen) jim „přidělává práci“ tím, jak se podepisuje na stavu planety. To už výzkumy v Arktidě i Antarktidě jednoznačně potvrzují. A varují… BŘETISLAV KOČ
