Trest odnětí svobody na doživotí

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Veronika Černovská

Trest odnětí svobody na doživotí Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 21. 4. 2015

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Veronika Černovská

Ráda bych poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph.D. za cenné rady při zpracování této diplomové práce.

Veronika Černovská

Název diplomové práce v anglickém jazyce: Life imprisonment

Obsah Seznam použitých zkratek Úvod .............................................................................................................................1 1

2

Historický vývoj a účel trestu odnětí svobody na doživotí.....................................3 1.1

Vývoj ve světě.................................................................................................3

1.2

Vývoj v českých zemích..................................................................................4

1.3

Účel trestu odnětí svobody na doživotí ............................................................7

Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů................................9 2.1

3

4

Charakteristika výjimečného trestu................................................................10

Mezinárodní aspekty trestu odnětí svobody na doživotí .......................................11 3.1

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ...................................12

3.2

Souhrn...........................................................................................................13

Současná právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí a co z ní vyplývá.......14 4.1

Právní úprava v České republice....................................................................14

4.1.1

Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 1 TZ...............................................15

4.1.2

Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 TZ...............................................16

4.1.2.1

Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 písm. a) TZ ..........................17

4.1.2.2

Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 písm. b) TZ ..........................18

4.1.3 4.2

5

Zvláštní dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 2 TŘ .....................20

Srovnání s vybranými zeměmi ve světě .........................................................21

4.2.1

Francie ...................................................................................................21

4.2.2

Anglie ....................................................................................................22

4.2.3

Německo................................................................................................22

4.2.4

Slovensko...............................................................................................23

4.2.5

Spojené státy americké...........................................................................24

4.2.6

Souhrn ...................................................................................................24

Výkon trestu odnětí svobody na doživotí .............................................................25 5.1

Podmínky ve věznicích při výkonu trestu odnětí svobody na doživotí...........29

5.2

Podmíněné propuštění z výkonu trestu ..........................................................31

5.2.1 5.3

Ztížení podmíněného propuštění podle ustanovení § 54 odst. 4 TZ.........33

Dopady na pachatele .....................................................................................35

5.3.1

Náprava pachatele ..................................................................................37

5.3.2

Reintegrace do společnosti po podmíněném propuštění ..........................38

5.3.3

Souhrn ...................................................................................................39

6

7

Alternativy trestu odnětí svobody na doživotí ......................................................40 6.1

Trest odnětí svobody na doživotí jako náhrada trestu smrti............................40

6.2

Vztah trestu odnětí svobody na doživotí k trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let ...................................................................................................43

6.3

Nejpřísnější sankce mladistvých....................................................................46

Trendy v trestní politice .......................................................................................47 7.1

Represivní funkce a ochrana společnosti .......................................................48

7.2

Možnosti právní úpravy.................................................................................50

Závěr...........................................................................................................................53 Seznam použité literatury ............................................................................................56

Seznam použitých zkratek Listina

Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky

ŘVTOS

vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

Statut

Římský statut mezinárodního trestního soudu

TŘ

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

TZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

TZ1961

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Úmluva

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

ZSVM

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů

ZVTOS

zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

Úvod S fungováním lidské společnosti je bohužel od nepaměti neodmyslitelně spjato i nežádoucí chování některých jejích členů, kterého se nelze úplně vyvarovat ani promyšlenou úpravou trestní odpovědnosti. Aby společnost mohla fungovat i přes tyto své nedostatky, vyvinula systém trestních sankcí, jehož pomocí postihuje nežádoucí jednání jednotlivců. Na mimořádně závažná porušení společenských hodnot je pak nutné reagovat mimořádným trestem. Po dlouhou dobu plnil roli nejtvrdší sankce trest smrti, který dodnes vzbuzuje vášnivé diskuse mezi jeho zastánci a odpůrci. S postupným rušením trestu smrti ve druhé polovině 20. století se nejpřísnějším trestem v mnoha zemích stává trest odnětí svobody na doživotí, který se tak dostává do středu pozornosti. Od zrušení trestu smrti v roce 1990, kdy bylo doživotí opět po 34 letech zakotveno do systému trestů, je doživotní trest nejtvrdší sankcí i u nás. Ve své práci se mimo jiné pokusím charakterizovat roli trestu odnětí svobody na doživotí jako náhrady trestu smrti a popsat rozdíly mezi absolutním a doživotním trestem. Podobně jako trest smrti ovšem i doživotní trest vyvolává řadu otázek a pochybností. Jedná se o trest humánní? Je v souladu s lidskými právy? Převáží jeho výhody nad nevýhodami? O jeho kontroverzi svědčí i skutečnost, že trest odnětí svobody na doživotí se někdy označuje jako sociální trest smrti nebo trest smrti na splátky. Diskuse o tom, zda není doživotní trest stejně nebo dokonce ještě více krutý než trest smrti, je stejně živá jako diskuse o znovuzavedení trestu smrti. Proto jsem si vybrala toto téma, neboť bych sama ráda posoudila, zda je trest odnětí svobody na doživotí v souladu s lidskými právy a zda je vhodnou alternativou trestu smrti. Hlavním cílem této práce je proniknout do problematiky trestu odnětí svobody na doživotí, zhodnotit současnou právní úpravu a analyzovat její dopady. Pokusím se podrobně vysvětlit podmínky ukládání doživotního trestu a vyložit pojmy, které zákonodárce v souvislosti s ukládáním této sankce používá. Budu se snažit najít problematická místa a případně navrhnout jiná řešení. Protože inspirací

1

pro nás mohou být také zahraniční úpravy, porovnám způsoby, jakými je problematika doživotního trest řešena v jiných státech. Dále se zaměřím na výkon trestu odnětí svobody na doživotí a úpravu podmínek podmíněného propuštění. Výkon doživotního trestu ve věznicích s sebou neodmyslitelně nese určité negativní dopady na osobnost odsouzených, což je jedna z velkých nevýhod doživotního trestu. Je třeba se soustředit na podmínky ve výkonu trestu a zkusit najít cesty pro jejich zlepšení. V závěru své práce se pokusím popsat jiné možnosti, jak by také mohla úprava trestu odnětí svobody na doživotí vypadat.

2

1

Historický vývoj a účel trestu odnětí svobody na doživotí Názory na trestání a jeho účel se ve společnosti měnily a vyvíjely po mnoho

let. Původní a jediný smysl trestu vycházel z principu „oko za oko, zub za zub“, jehož logickým důsledkem bylo zakotvení trestu smrti jako nejčastější a nejobvyklejší sankce proti všem narušitelům pořádku v různých společenských uskupeních.1 Naopak trest odnětí svobody na doživotí tak pevné historické kořeny nemá. Přestože v současnosti se jedná o nenahraditelný prostředek ochrany společnosti jako nejpřísnější trest v mnoha demokratických zemích, své místo si v systému trestních sankcí vydobyl teprve nedávno.

1.1

Vývoj ve světě Ve starověku, kdy univerzální sankci za nejrůznější delikty představoval trest

smrti, byl trest odnětí svobody naprosto okrajovou záležitostí, nejednalo se o samostatný druh trestu, ale o zajišťovací prostředek, jehož účelem bylo střežení odsouzených do výkonu absolutního trestu. Vězení jako vlastní výkon trestu se začalo rozšiřovat v druhé polovině 16. století v souvislosti s rozvojem renesančního myšlení a humanismu. Ve druhé polovině 18. století se významně změnilo vnímání trestů pod vlivem díla O zločinech a trestech italského myslitele Cesara Beccarii. Ten jako první vyslovil mimo jiné myšlenku, že doživotní trest je účelnější než trest smrti. Vznik trestu odnětí svobody v jeho dnešní podobě lze zařadit přibližně do doby přelomu 18. a 19. století, kdy se usilovalo o humanizaci výkonu trestu odnětí svobody. O století později se již začíná v oblasti vězeňství rozvíjet mezinárodní spolupráce, jejímž dokladem jsou obecně přijímané zásady výkonu trestu odnětí svobody z počátku 20. století. 2 Trest odnětí svobody na doživotí se ovšem dostává do popředí až ve druhé polovině 20. století v souvislosti s rušením trestu smrti v některých státech jako jeho náhrada.

1

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 9. 2 Tamtéž, s. 9–15.

3

1.2

Vývoj v českých zemích České země dlouho neměly jednotnou úpravu trestního práva. Za feudalismu

systém trestů v podstatě neexistoval a tresty byly stále ještě chápány zejména jako pomsta za vykonaný čin. Uložení trestu, jeho forma i provedení bylo do značné míry závislé na libovůli soudců. I v případě, že právní norma stanovila konkrétní sankci, jednalo se spíše o možnost, kterou se soudce při rozhodování o trestu mohl, ale nemusel řídit. Jedním z prvních pokusů o sebrání trestního práva byla Koldínova práva městská, která obsahují výklad jednotlivých druhů sankcí a jejich třídění do pěti skupin. Jedná se o velmi často užívaný trest smrti, dále o tresty majetkové, ztrátu cti, vypovězení a vězení dočasné nebo doživotní. Trest odnětí svobody získává významnější úlohu, nicméně stále slouží především k zajištění podezřelých osob.3 První kodifikací trestního práva pro české země se stal hrdelní řád císaře Josefa I. z roku 1707, na který navázal hrdelní řád císařovny Marie Terezie z roku 1768. Velmi kruté tresty obsažené v Terezianě měly symbolický a odstrašující charakter. Hlavní sankcí byl i nadále trest smrti.4 Nová éra trestního práva u nás nastala až s Josefem II. a jeho Zákoníkem o zločinech a trestech na ně z roku 1787. Hlavním způsobem trestu se stává vězení a rozlišují se tři stupně – těžký žalář se zvláštním přikováním a jinými zostřeními, tuhé vězení s okovy na nohou a obyčejné vězení bez okovů. Omezuje se trest smrti a Josef II. se dokonce pokusil trest smrti za normální doby úplně zrušit, přičemž by zůstal jen za výjimečných poměrů, tedy při stanném právu. Zvolna se začíná (pod vlivem Beccariova spisu O zločinech a trestech) uplatňovat názor, že trest nemá být jen pomstou za vykonaný zločin, nýbrž že může mít i nápravný účinek.5 Trestní zákoník z roku 1803, který spočíval na josefínských zásadách trestního práva, ukládal za zločiny trest smrti a tři stupně žaláře. Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, který byl novelizací předchozího

3

MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15.-16. století. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1989. s. 249–250. 4 MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, 1995. s. 154. 5 VANĚČEK, Václav. Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: Orbis, 1976. s. 294–296.

4

zákoníku, zůstal v platnosti i po vzniku Československa v roce 1918 díky tzv. recepční normě, která ponechala v platnosti dosavadní rakouské zákony. Tento trestní zákon, jak je patrno z jeho názvu, už rozlišoval zločiny, přečiny a přestupky. Zločiny se dle něj trestaly smrtí nebo „přidržením“ v žaláři, který se dělil na dva stupně podle přísnosti a dále na dočasný a doživotní. Podmíněné propuštění zákon neupravoval. Trest odnětí svobody na doživotí bylo možno uložit za taxativní výčet trestných činů, konkrétně se jednalo o devět skutkových podstat, nepočítáme-li vojenské a protistátní činy. V roce 1919 byl přijat zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, který umožnil podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí po 15 letech výkonu trestu. V roce 1934 byla uzákoněna možnost nahradit trest smrti trestem odnětí svobody od 15 do 30 let nebo doživotím v případě existence polehčujících okolností. Možnost podmíněného propuštění byla z 15 let prodloužena na 20 let výkonu trestu. V období první republiky byl ovšem doživotní trest ukládán málokdy. 6 Trestní zákon z roku 1852 byl nahrazen novým trestním zákonem až roku 1950, přičemž tento zákon se vyznačoval výraznou represí. Nejvýznamnějšími tresty byly trest smrti a trest odnětí svobody, který bylo možné uložit až na 25 let nebo na doživotí. Doživotí sloužilo také jako alternativa k absolutnímu trestu. V případě existence vážných polehčujících okolností nebo u některých okruhů pachatelů, např. u těhotných žen, byl trest smrti nahrazován trestem odnětí svobody na doživotí. Trest smrti ani doživotní trest nemohly být uloženy mladistvým. Podmíněné propuštění z doživotního odnětí svobody bylo možné po 15 letech výkonu trestu v případě, že se odsouzený ve výkonu trestu svou prací a chováním polepšil natolik, že toto polepšení vedlo k naději, že povede řádný život pracujícího člověka. Zkušební doba byla ve srovnání se současnou úpravou delší, rozmezí činilo dva až deset let. Dalším rozdílem oproti dnešní úpravě byla možnost opětovného podmíněného propuštění z doživotního trestu, a to po vykonání dalších 15 let trestu. Roku 1956 (s účinností od 1. 1. 1957) byl trest odnětí svobody na doživotí zrušen s odůvodněním, že odsouzení k tomuto trestu ztrácí naději na opětovné nabytí svobody a propadají

6

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. 1. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 45–47.

5

zoufalství a navíc je doživotní trest v rozporu s výchovným působením na pachatele. Jako náhrada zrušeného doživotí byl zakotven trest odnětí svobody na 25 let.7 Po přijetí nové ústavy v roce 1960 byl následně schválen i nový trestní zákon č. 140/1961 Sb., (dále jen „TZ1961“), který u nás platil až do roku 2009. TZ1961 původně trest odnětí svobody na doživotí neupravoval, výjimečným trestem byl stále trest smrti, přičemž trest odnětí svobody na dobu určitou mohl být uložen nejdéle na 15 let. Trest smrti nebylo dovoleno uložit těhotným ženám ani mladistvým pachatelům. Novela TZ1961 z roku 1973 pak umožnila ukládat pachatelům místo trestu smrti trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, pokud soud považoval takový trest za dostatečný.8 Po sametové revoluci v roce 1989 následovaly velké změny v zákonech. Roku 1990 byl novelou TZ1961 zrušen trest smrti a zaveden doživotní trest a zároveň bylo stanoveno, že trest smrti uložený před účinností této novely se mění na trest odnětí svobody na doživotí. 9 Po 34 letech byl tedy v našem právním řádu znovu zakotven trest odnětí svobody na doživotí. Před schválením této novely bylo zvažováno několik návrhů, jak trestat pachatele nejzávažnějších deliktů, ze kterých byla nakonec přijata varianta, kdy se trest odnětí svobody na doživotí stal jednou z forem výjimečného trestu vedle trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.10 Následně byl zákaz trestu smrti zakotven i v ústavním pořádku, jelikož byl schválen ústavní zákon, kterým byla přijata Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež ve svém článku 6 odst. 3 stanoví, že trest smrti se nepřipouští. 11 Dne 9. 2. 2009 vstoupil v platnost zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010 a který nahradil TZ1961. Co se týče trestního řízení, tak nová právní úprava dosud nebyla přijata. Trestní proces se u nás i nadále řídí zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen „TŘ“), který vstoupil v platnost dne 9. 12. 1961 a účinnosti nabyl dne 1. 1. 1962.

7

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 48–50. Tamtéž, s. 50. 9 Tamtéž, s. 50. 10 KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody na doživotí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 49. 11 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 50–51. 8

6

1.3

Účel trestu odnětí svobody na doživotí Existují dvě základní koncepce pojetí smyslu trestu a účelu trestání. Je to

teorie absolutní, kterou reprezentuje teorie odplaty, a teorie relativní, kterou představuje teorie prevence. Podle absolutní teorie se trestá, protože bylo pácháno zlo. Smyslem trestu je represe, odplata za spáchaný trestný čin. Člověk je schopen svobodně určovat své jednání a rozhodne-li se pro protiprávní jednání, zasluhuje trest, který jediný může znovu nastolit spravedlnost. Naopak dle relativní teorie se trestá, aby nebylo pácháno zlo. Smysl teorie prevence je v ochraně společnosti a v nápravě zločince. Trest je tím, co zabrání dalšímu páchání trestných činů. Dále existují smíšené teorie, které se snaží o spojení obou původních koncepcí, zmírnění jejich nedostatků a zdůraznění jejich pozitiv.12 Už Cesare Beccaria požadoval, aby trest byl spravedlivý a účelný. Účelem trestu podle něj není viníkovo utrpení, ale zabránění mu v působení dalších škod a odstrašení ostatních od podobných činů. Trest dosáhne svého účinku, když zlo trestu převýší dobro pocházející ze zločinu, přičemž zlo trestu spočívá v jeho neodvratnosti a ztrátě prospěchu ze spáchaného činu. Beccaria zdůrazňuje, že odstrašující účinek nevyplývá z krutosti, ale z nevyhnutelnosti trestu. Když existuje jistota, že za zločin bude následovat trest, i kdyby měl být mírný, učiní větší dojem na pachatele než strach z krutého trestu, jestliže je s ním spojena určitá naděje na beztrestnost. S tím souvisí zásada rychlosti trestu, čím bude trest rychleji následovat po spáchání zločinu, tím bude spravedlivější a bude lépe splňovat svůj účel. 13 Účel trestu obecně vychází z funkcí trestního práva. Základní funkcí trestněprávní úpravy je funkce regulativní, která spočívá ve stanovení podmínek trestní odpovědnosti a ukládání trestů za spáchání trestného činu. Velmi důležitá je funkce ochranná, která má ochránit společnost před nejzávažnějšími útoky namířenými proti jejímu řádu. S touto funkcí souvisí funkce preventivní, jež se dále dělí na prevenci individuální, tedy výchovné působení na konkrétního pachatele s cílem zabránit mu v páchání další trestné činnosti, a prevenci generální, která má

12

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014. s. 388–389. 13 BECCARIA, Cesare. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893. s. 10, 40–41, 55, 57.

7

pozitivně ovlivnit chování potencionálních pachatelů. Nedílnou součástí trestního práva je i funkce represivní, která spočívá v újmě pachatele za spáchaný trestný čin. Trest odnětí svobody na doživotí je jedním z prostředků realizace ochranné, preventivní a represivní funkce trestního práva.14 V této souvislosti je ovšem nutno poznamenat, že účel dlouhodobých trestů odnětí svobody obsahuje oproti ostatním trestům jeden prvek navíc. „U doživotního trestu přistupuje ještě prvek eliminační – trvalé vyloučení pachatele ze společnosti.“15 Eliminační prvek úzce souvisí s ochrannou funkcí, která u trestu odnětí svobody na doživotí vystupuje do popředí. Ovšem naplňování všech funkcí, které jsou doživotnímu trestu připisovány, není ve výkonu trestu vždy jednoduché. Co se týče požadavku zajištění ochrany společnosti před pachateli, ten je v době výkonu trestu ve věznici splněn, neboť pachatelé jsou od společnosti úplně izolováni. Lépe řečeno, je splněn požadavek ochrany vnější společnosti, určité nebezpečí ovšem hrozí v případě páchání deliktů ve výkonu trestu. Tak z ní i jeden z argumentů zastánců trestu smrti. Ti zdůrazňují, že při neexistenci trestu smrti se nejnebezpečnější vězni odsouzení na doživotí mohou ve vězení dopustit velmi závažných trestných činů, přičemž jsou fakticky beztrestní. Vědomí beztrestnosti za činy spáchané ve výkonu trestu může představovat pro odsouzené významnou motivaci k páchání násilných trestných činů za účelem útěku. Tato skutečnost znamená velké nebezpečí především pro personál věznic a v případě zdařilého pokusu o útěk pak samozřejmě opět i pro celou společnost.16 Účelem trestu je dále zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Právě na individuálně preventivní působení dlouhodobých trestů odnětí svobody je nahlíženo s určitým skepticismem. Trest odnětí svobody na doživotí představuje trvalou či alespoň dlouhodobou izolaci od společnosti. Zda prožití dlouhodobé izolace v případě podmíněného propuštění zabrání odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, je sporné. S dlouhodobým výkonem trestu odnětí svobody totiž souvisí další skutečnosti, např. vliv vězeňského společenství,

14

KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 85–86. KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. 37, č. 3, s. 205. 16 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 54–55. 15

8

zpřetrhání osobních vazeb z doby před výkonem trestu, negativní reakce okolí, ztráta zaměstnání apod., které všechny mohou mít dopad na opětovné páchání trestné činnosti. Ovšem při existenci podmíněného propuštění má individuální prevence svůj nezpochybnitelný význam. Náprava doživotně odsouzených je nicméně velmi složitá, protože se často jedná o mimořádně narušené osobnosti už v okamžiku odsouzení a toto narušení může být ještě více prohloubeno dlouhou dobou strávenou ve výkonu trestu.17 Co se týká generálně preventivní funkce, tak určitý odstrašující účinek nelze doživotnímu trestu odepřít, ale bohužel je nutno konstatovat, že není zdaleka tak intenzivní, jak bychom si přáli. Důvodem může být i to, že většina pachatelů si při páchání trestné činnosti hrozbu trestu buď neuvědomuje, např. proto, že ke spáchání trestného činu dochází v afektu, nebo spoléhá na to, že nebudou dopadeni. O represivní funkci trestu odnětí svobody na doživotí je podrobněji pojednáno v sedmé kapitole této práce v souvislosti s narůstajícím represivním smýšlením v naší společnosti.

2

Postavení trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů Zařazení trestu odnětí svobody na doživotí do systému trestů lze dovodit

z TZ, který upravuje druhy trestních sankcí. Trestními sankcemi jsou podle ustanovení § 36 TZ tresty a ochranná opatření, přičemž doživotní trest spadá do skupiny trestů. Z hlediska druhu trestu se podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) TZ jedná o trest odnětí svobody. Podle ustanovení § 52 odst. 2 písm. a) TZ ho lze dále charakterizovat jako nepodmíněný trest odnětí svobody. Ustanovení § 52 odst. 3 TZ zakotvuje zvláštní typ trestu odnětí svobody, kterým je výjimečný trest. Výjimečný trest je upraven v ustanovení § 54 TZ a dle odstavce 1 tohoto ustanovení se dělí na dva druhy, neboť výjimečným trestem se dle něj rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Ze dvou forem výjimečného trestu je doživotní trest ten citelnější.

17

KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 54–55.

9

Z tohoto hierarchického uspořádání lze dovodit, že na pomyslné stupnici přísnosti trestů stojí doživotní trest nejvýše, a proto je ke kratším trestům odnětí svobody ve vztahu subsidiarity, lze ho uložit pouze tehdy, nesplní-li účel trestu mírnější trest. Trest odnětí svobody na doživotí je jako nejtvrdší sankce našeho právního řádu považován za ultima ratio, krajní prostředek ochrany společnosti, jež může být uložen jen v nezbytných případech, kdy ho jiný trest nedokáže zastoupit a nedokáže splnit jeho účel. Tresty lze navíc třídit do několika skupin podle různých hledisek. Trest odnětí svobody na doživotí můžeme dle těchto kritérií charakterizovat jako trest postihující svobodu, trest samostatný, absolutně určitý a je možné ho uložit kterémukoli pachateli trestného činu, který splňuje podmínky pro jeho uložení, s výjimkou pachatele mladistvého.18

2.1

Charakteristika výjimečného trestu Systém trestů je obecně tvořen dvěma subsystémy, a to tresty pravidelnými a

tresty výjimečnými. Výjimečností trestů rozumíme to, že jsou reakcí na mimořádně závažné případy kriminálních jednání, ovšem vždy při zachování základních zásad trestání. Každý stát musí mít vedle pravidelných sankcí k dispozici nějaký výjimečný způsob, jak potrestat pachatele nejzávažnějších trestných činů. V případě neexistence trestu smrti přichází v úvahu dlouhodobé tresty odnětí svobody, případně trest odnětí svobody na doživotí.19 Jak již bylo uvedeno výše, česká právní úprava zná dokonce dva druhy výjimečného trestu, které se od sebe liší svou přísností. Už z názvu tohoto trestu je patrné, že by se měl ukládat opravdu jen výjimečně, za nejzávažnější trestné činy. Jedná se o prostředek poslední instance, který nastupuje až v případě, kdy jsou jiné prostředky trestního práva neúčinné. To v naší právní úpravě vyjadřuje ustanovení § 54 odst. 1 věta druhá TZ, podle kterého může být výjimečný trest uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.

18 19

JELÍNEK, Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část, s. 398–400. KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 96.

10

Výjimečnost trestu odnětí svobody na doživotí, stejně jako trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, nespočívá v druhu trestu, ale v délce jeho trvání, která je delší než obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody, lze ho uložit pouze za splnění přesně vymezených podmínek v ustanovení § 54 TZ, je stanoven obligatorní způsob jeho výkonu a možnosti podmíněného propuštění z jeho výkonu jsou ztíženy. Nejvyšší obecně přípustná horní hranice trestu odnětí svobody je podle ustanovení § 55 odst. 1 TZ stanovena na 20 let. Pro případ nejzávažnějších trestných činů spáchaných pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy však k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti obecná horní hranice trestu odnětí svobody v délce trvání 20 let nepostačuje, a proto TZ připouští její výjimečné překročení. 20

3

Mezinárodní aspekty trestu odnětí svobody na doživotí Trest odnětí svobody na doživotí zasahuje zejména do práva jednotlivce na

osobní svobodu, dále omezuje svobodu pohybu a pobytu, právo na rodinný život, svobodu shromažďovací a sdružovací. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody (nejen) na doživotí představuje velmi závažný zásah státní moci do oblasti základních lidských práv a svobod, jsou podmínky pro ukládání i výkon tohoto trestu stanoveny nejen vnitrostátním, ale i mezinárodním právem. Mezinárodních úmluv o lidských právech, které se více nebo méně dotýkají oblasti ukládání či výkonu trestu odnětí svobody je celá řada. Smyslem těchto úmluv je dát vnitrostátním úpravám takový rámec, který nedovoluje jejich vybočení z mezí zaručujících dodržování základních lidských práv. Jádrem této práce ovšem není mezinárodní úprava, ale právní úprava v České republice, proto zmíním jen ty mezinárodní úmluvy, které vnímán jako nejvýznamnější, a podrobněji se zaměřím pouze na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

20

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I, § 1–139: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 733.

11

3.1

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Za nejdůležitější mezinárodní dokument o lidských právech považuji Úmluvu

přijatou na půdě Rady Evropy už v roce 1950, přičemž pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku se Úmluva stala platnou roku 1992. Následující část práce se zabývá těmi pasážemi Úmluvy, které se dotýkají tématu této práce. Nejvýznamnějším lidským právem je právo na život, které je v Úmluvě zakotveno na prvním místě ze všech chráněných práv. Podle článku 2 Úmluvy je právo každého na život chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. V roce 1950 totiž většina států, které Úmluvu sjednávaly, povolovala trest smrti. Absolutní trest byl tedy umožněn jako jedna z výjimek práva na život. Ovšem postupně byl trest smrti omezován. V roce 1983 byl přijat Protokol č. 6, který zakázal trest smrti v době míru, a v roce 2002 Protokol č. 13, jehož první článek zní tak, že trest smrti se zrušuje. Nikdo nesmí být odsouzen k takovému trestu ani popraven. Protokol č. 13 tak zrušil trest smrti za všech okolností. 21 Podle článku 15 odst. 2 Úmluvy nelze od článku 2 Úmluvy odstoupit, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, ani v případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence. Podle článku 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. S ohledem na článek 15 odst. 2 Úmluvy je zákaz mučení absolutní, neboť od něj rovněž nelze za žádných okolností odstoupit. Zákaz mučení podrobněji upravuje Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která byla přijata roku 1984 Valným shromážděním OSN a která zákaz mučení také chápe absolutně, když v článku 2 odst. 2 stanoví, že žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.

21

KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 359–360.

12

Článek 5 Úmluvy stanoví, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě taxativně vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Účelem tohoto článku je zabránit svévolným zbavením svobody. Ani odsouzením k doživotnímu trestu neztrácí dotčená osoba své právo na svobodu a osobní bezpečnost. Každý má právo na ochranu dle článku 5 Úmluvy bez ohledu na to, zda se nachází na svobodě nebo je v danou chvíli svobody zbaven.22 S ohledem na článek 7 Úmluvy nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 20190/92, C. R. proti Spojenému království, musí být článek 7 Úmluvy v souladu se svým účelem vykládán a aplikován tak, aby byla zajištěna účinná ochrana proti svévolnému stíhání, odsouzení a trestu.23 Podle článku 15 odst. 2 Úmluvy je článek 7 Úmluvy zahrnut mezi ty články, od nichž nelze za žádných okolností odstoupit.

3.2

Souhrn Velmi podobné principy jako Úmluva obsahuje i Mezinárodní pakt o

občanských a politických právech přijatý roku 1966. Co se týče mladistvých pachatelů, tak podrobné nároky na zacházení s osobami mladšími 18 let, jež byly zbaveny osobní svobody, obsahuje Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Obě tyto mezinárodní

smlouvy

byly

přijaty

Valným

shromážděním

OSN.

Těmito

mezinárodními dokumenty se ovšem ve své práci nebudu dále zabývat. Přestože odpůrci trestu odnětí svobody na doživotí tvrdí, že je tento trest v rozporu se základními lidskými právy, protože se jedná o trest krutý a nehumánní, který nerespektuje lidskou důstojnost a velmi negativně ovlivňuje osobnost odsouzeného24, domnívám se, že tomu tak není. Dle mezinárodních úmluv o lidských právech je nejdůležitějším lidským právem právo na život, jež trest odnětí 22

KMEC, Evropská úmluva o lidských právech: komentář, s. 468–469. Tamtéž, s. 838. 24 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 11. 23

13

svobody na doživotí respektuje. Lidsko-právní dokumenty dále zaručují, aby byl tento trest uložen pouze za zákonem stanovených podmínek a aby bylo zabráněno krutému zacházení s odsouzenými ve výkonu trestu. Podle mého názoru je doživotní trest s těmito zárukami plně v souladu se základními lidskými právy. Na závěr této části je vhodné zmínit, že trest odnětí svobody na doživotí zná i Římský statut mezinárodního trestního soudu (dále jen „Statut“). Na jeho základě vznikl Mezinárodní trestní soud v Haagu, do jehož jurisdikce spadají nejzávažnější zločiny postihující celé mezinárodní společenství, a to zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, zločin genocidia a zločin agrese. Dle Statutu je hlavním trestem odnětí svobody, které může být uloženo na dobu určitou nepřevyšující 30 let nebo na doživotí. Uložení doživotního trestu musí být v těchto případech odůvodněno mimořádnou závažností zločinu a osobními poměry pachatele.25

4

Současná právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí a co z ní vyplývá

4.1

Právní úprava v České republice Nejdůležitějším lidsko-právním dokumentem na vnitrostátní úrovni je

Listina, která každému zaručuje právo na život, zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, osobní svobodu, právo na lidskou důstojnost i další práva obsažená v mezinárodních úmluvách. Listina v článku 8 připouští zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a to jak v podobě zajišťovacích opatření, tak v podobě trestu za spáchaný trestný čin. Pro případ zajišťovacích opatření Listina stanoví pevné lhůty pro zbavení osobní svobody, avšak pro případ trestů ponechává délku jejich trvání na zákoně. Trest odnětí svobody na doživotí obsažený v naší právní úpravě je tedy plně v souladu s Listinou i mezinárodními úmluvami o lidských právech. Zákonem, který v souladu s požadavky Listiny upravuje podmínky zbavení osobní svobody, je TZ. Velkou roli při výkladu pojmů obsažených v TZ hraje též judikatura, jejíž význam je v trestním právu dokonce výraznější než v jiných

25

KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 81–82.

14

právních odvětvích, neboť trestní právo užívá intenzivní represivní nástroje a je velmi důležité, aby tyto nástroje byly v praxi používány obdobně a za obdobných okolností.26

4.1.1 Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 1 TZ Trest odnětí svobody na doživotí je upraven zejména v ustanovení § 54 TZ, které taxativně vymezuje podmínky, za nichž je možné trest odnětí svobody na doživotí, potažmo výjimečný trest, pachateli uložit. Ustanovení § 54 odst. 1 věta druhá TZ nám říká, že výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Tyto dvě základní podmínky musí být splněny kumulativně. Z formulace tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, že uložení výjimečného trestu je vždy fakultativní, v naší právní úpravě neexistuje žádný trestný čin, za jehož spáchání by bylo uložení výjimečného trestu obligatorní. Zvlášť závažný zločin je definován v ustanovení § 14 odst. 3 věta za středníkem TZ jako ten úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Trestním zákonem se podle ustanovení § 110 TZ rozumí TZ a podle povahy věci i ZSVM a zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Nicméně jak u mladistvých, o kterých již bylo pojednáno v druhé kapitole této práce, tak u trestně odpovědných právnických osob, z povahy věci trestní odpovědnosti právnických osob, je uložení výjimečného trestu vyloučeno. Dovolení trestního zákona k uložení výjimečného trestu se nachází v rámci skutkové podstaty konkrétního trestného činu ve zvláštní části TZ. U jiných trestných činů, u nichž není uložení výjimečného trestu povoleno, jeho uložení nepřichází za žádných okolností v úvahu.

26

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013. s. 53.

15

4.1.2 Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 TZ K obecnému ustanovení § 54 odst. 1 TZ je speciální ustanovení § 54 odst. 3 TZ, které stanoví užší okruh trestných činů, za které je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí. Jedná se o taxativní výčet jedenácti trestných činů, jejichž společný prvek spočívá v tom, že jde o kvalifikované případy úmyslného usmrcení minimálně jednoho člověka, a to za podmínky, že takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a zároveň uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Poslední dvě podmínky jsou stanoveny alternativně. Výčet konkrétních trestných činů, za něž je možné uložit trest odnětí svobody na doživotí, je tedy obsažen už v obecné části TZ a za žádných okolností ho nelze rozšiřovat. Z formulace ustanovení § 54 odst. 3 TZ vyplývá, že zavinění smrti jiného musí být úmyslné a nepostačuje pouze pokus směřující ke smrtelnému následku, tím méně příprava, ale musí dojít k dokonání některého z taxativně vyjmenovaných trestných činů s následkem smrti. Navíc ustanovení § 54 odst. 3 TZ není součástí skutkové podstaty konkrétního trestného činu, na kterou by se vztahoval režim ustanovení § 111 TZ, dle kterého se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. Proto je-li vyžadováno, aby pachatel úmyslně zavinil smrt jiného, nebude tato podmínka pro uložení doživotního trestu splněna, pokud nedojde ke smrtelnému následku a zůstal-li některý z vyjmenovaných trestných činů ve stadiu pokusu či dokonce přípravy. Není však vyloučeno uložení doživotí za trestnou činnost, která byla dokonána jen z části, jestliže dokonaný zvlášť závažný zločin splňuje předpoklady uvedené v ustanovení § 54 odst. 3 TZ.27

27

ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 739.

16

4.1.2.1 Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 písm. a) TZ Mimořádná závažnost zločinu, který je už tak zvlášť závažný podle ustanovení § 14 odst. 3 TZ, je nejvyšším stupněm závažnosti, který TZ k charakteristice trestných činů používá, a představuje čin obzvlášť závažný, vymykající

se

určitým

způsobem

obvyklým

měřítkům.

Kritéria

uvedená

v ustanovení § 54 odst. 3 písm. a) TZ jsou stanovena alternativně, pro splnění podmínky mimořádné závažnosti zločinu tak stačí, je-li splněno jedno z nich. Jestliže je zároveň splněno více kritérií, závažnost spáchaného zločinu to zvyšuje. 28 Pojmy vztahující se k mimořádné závažnosti zvlášť závažného zločinu – zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku a zvlášť těžký a těžko napravitelný následek – vymezila judikatura. Definice těchto pojmů jsou obsaženy např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 6 Tdo 1334/2008, kterým bylo odmítnuto dovolání nechvalně proslulého „heparinového vraha“ Petra Zelenky. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času, okolností apod. Tím může být např. spáchání činu za živelní pohromy nebo je-li trestný čin součástí rozsáhlejších teroristických akcí. Lze přihlížet i k tomu, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména šlo-li o osobu nějakým způsobem handicapovanou, např. dítě nebo starého či nemocného člověka. Za zvlášť zavrženíhodnou lze považovat pohnutku, jež je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví nebo o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, a to zejména k lidskému životu. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života, snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života nebo pomstychtivost. Je možné spatřovat takovou pohnutku i v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti, ovšem nepatří sem pohnutka, která 28

ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 739–740.

17

má podklad v přirozených citech člověka jako např. žárlivost nebo jednání v afektu, protože zvlášť zavrženíhodná pohnutka je v takových případech jednou z hlavních příčin spáchání trestného činu. Dále pokud byla pohnutka pachatele vyvolána biologicky, bez jeho viny, jako je tomu např. v případech některých sexuálních úchylek, nelze ji hodnotit jako zvlášť zavrženíhodnou. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními TZ, která dovolují uložení výjimečného trestu.

Může jít o usmrcení většího počtu lidí nebo usmrcení

v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu nebo vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství. Zpřesnění této podmínky, konkrétně u trestného činu vraždy, nalezneme také v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek u trestného činu vraždy podle něj nespočívá pouze v tom, že pachatel jiného úmyslně zbaví života, neboť tato skutečnost je pojmovým znakem trestného činu vraždy a tento trestný čin je vždy vysoce nebezpečný pro společnost. K naplnění tohoto znaku je proto současně zapotřebí, aby následek způsobený pachatelem svojí intenzitou vybočil z mezí u trestného činu vraždy obvyklých. 4.1.2.2 Podmínky dle ustanovení § 54 odst. 3 písm. b) TZ V předpokladu účinné ochrany společnosti je obsažen prvek generální prevence, tedy výchovného působení na potencionální pachatele. Doživotní trest dle této podmínky připadá v úvahu, když jiný trest není schopen účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která nenahraditelným nebo velmi závažným způsobem poškozuje základní hodnoty ve společnosti. Může jít např. o situace, ve kterých bude v důsledku trestných činů vyjmenovaných v ustanovení § 54 odst. 3 TZ hrozit mimořádné nebezpečí, budou se vyskytovat častěji, budou zaměřeny proti určitým ohroženým kategoriím osob, např. dětem, apod.29

29

ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 741.

18

Konstatování o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, představuje naopak požadavek prevence individuální, tedy zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Do popředí se tak dostává ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v dlouhodobé izolaci pachatele od společnosti, která před ním musí být chráněna, když ani trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let není schopen zajistit jeho nápravu.

Tato podmínka rovněž vyjadřuje subsidiaritu

doživotního trestu ve vztahu k druhému, mírnějšímu typu výjimečného trestu. TZ formulací „není naděje“ vyžaduje rozumnou jistotu o nemožnosti nápravy pachatele kratším trestem. Soud toto rozhodnutí musí založit na všestranném a pečlivém zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života, příčin a podmínek jeho trestné činnosti a také pohnutek dřívější a nyní posuzované trestné činnosti. Tato analýza pachatelovy osobnosti bude většinou vyžadovat znalecké posudky z oboru psychologie, psychiatrie, případně i sexuologie. 30 Výklad této podmínky pro uložení doživotního trestu podala i judikatura v usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011. Pro rozhodnutí soudu, zda trest odnětí svobody na doživotí uloží či nikoliv, se podle něj vyžaduje bedlivé zvážení osobnosti pachatele ve vztahu ke všem okolnostem případu, a z toho plynoucí rozumná míra jistoty (protože k absolutní jistotě nelze dospět nikdy), že není naděje na nápravu obviněného mírnějším trestem než trestem odnětí svobody na doživotí. Tato podmínka je ovšem problematická z toho hlediska, že popírá jakoukoli možnost nápravy pachatele, což je v souvislosti s existující úpravou podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu

poněkud absurdní. Nejprve dojde

k vyslovení nenapravitelnosti odsouzeného a poté ten stejný odsouzený dostane šanci na podmíněné propuštění, jestliže se napraví. 31

30 31

ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 741–742. KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 61.

19

4.1.3 Zvláštní dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 2 TŘ Uložení trestu odnětí svobody na doživotí představuje samo o sobě jeden z dovolacích důvodů dle ustanovení § 265b odst. 2 TŘ, které stanoví, že dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tento důvod dovolání se od ostatních odlišuje tím, že nepředstavuje vadu napadeného rozhodnutí, ale je založen na druhu napadeného rozhodnutí, tedy na konkrétním druhu trestu, který jím byl uložen. Ovšem i v případě podání dovolání z tohoto důvodu musí být splněny obecné podmínky pro jeho podání, tedy napadené rozhodnutí musí být pravomocné a musí se jednat o rozhodnutí soudu druhého stupně. Pravomocné rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí není přezkoumáváno obligatorně z úřední povinnosti, ale pouze na základě podnětu podaného dovolání. 32 Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby ve všech případech, kdy je uložena nejpřísnější sankce naší právní úpravy, měl obviněný možnost nechat věc přezkoumat Nejvyšším soudem České republiky bez ohledu na vady, které v napadeném rozhodnutí spatřuje. Jedná se o obdobu institutu obligatorního přezkumu všech rozhodnutí, které ukládaly trest smrti, bývalým Nejvyšším soudem ČSSR.33 TŘ sice tento dovolací důvod ohledně vytýkaných vad nijak neomezuje, ale podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky 15 Tdo 138/2003 v případě, kdy je obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 2 TŘ omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V dovolacím řízení tedy není možné přezkoumat skutečnosti významné pro vyslovení viny obviněného. Domnívám se, že z důvodu citelné újmy, kterou doživotní trest způsobuje, by měla existovat možnost přezkumu rozsudku

32

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II, § 157–314s: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 3176–3177. 33 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2013. s. 691.

20

ukládajícího tuto sankci jak v otázce trestu, tak v otázce viny, včetně správnosti a úplnosti skutkových zjištění.

4.2

Srovnání s vybranými zeměmi ve světě Častým inspiračním zdrojem pro naši právní úpravu jsou i zahraniční právní

systémy, proto je úpravě doživotního trestu v jiných státech věnována jedna podkapitola této práce. Většina demokratických států trest odnětí svobody na doživotí zná. Jednou z výjimek je např. Norsko, jehož právní úprava umožňuje uložit trest odnětí svobody v maximální délce 21 let, ovšem v některých případech existuje možnost tuto dobu prodloužit. V některých dalších zemích sice trest odnětí svobody na doživotí není uzákoněn, nicméně horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody je tak vysoká, že rozdíl mezi dočasným a trvalým odnětím svobody v podstatě neexistuje. Takovým případem je např. Španělsko, kde lze uložit trest odnětí svobody do 30 let, v určitých případech až do 40 let.34

4.2.1 Francie Trest odnětí svobody na doživotí se ve Francii obligatorně uloží za relativně široký taxativně vymezený okruh trestných činů. Každému odsouzenému na doživotí je pak stanovena délka tzv. zajišťovacího období, které představuje nejkratší dobu, kterou musí odsouzený ve výkonu trestu strávit předtím, než může být podmíněně propuštěn. Zásadně tato doba činí 18 let a pro recidivisty 22 let. Francouzské trestní právo dále zná úpravu tzv. reálného nebo nestlačitelného doživotí. To může být pachateli uloženo v případě, že spáchal kvalifikovaným způsobem zvlášť závažné trestné činy vůči dítěti. Francouzská právní úprava obsahuje institut přerušení výkonu trestu, který se na rozdíl od české úpravy vztahuje i na doživotně odsouzené, kteří mohou být propuštěni, vyžaduje-li to jejich závažný zdravotní stav, pokud takové propuštění neznamená nebezpečí pro společnost. Ve Francii mohou být výjimečně odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí i mladiství, a to za podmínky, že jsou starší 16 let nebo se jedná o vícenásobné recidivisty a vysloví se

34

KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 23.

21

tak dvoutřetinová většina členů senátu trestního soudu pro mladistvé. Argumentem pro tuto úpravu je předpoklad, že mladistvý, který spáchal závažný trestný čin, je stejně vyspělý jako zletilá osoba.35

4.2.2 Anglie V Anglii se trest odnětí svobody na doživotí obligatorně udělí pouze za úkladnou vraždu, v jiných případech je možné uložit tento trest fakultativně. Nicméně seznam takto postihnutelných trestných činů v žádném právním předpisu neexistuje, neboť se jedná o anglosaské právo charakteristické zásadou, že soudce tvoří právo. Proto je nutné hledat v judikatuře, která postupem času stanovila pravidla pro fakultativní ukládání doživotního trestu. Podobně jako ve Francii se odsouzenému při uložení trestu odnětí svobody na doživotí stanoví minimální doba, kterou musí strávit ve výkonu trestu, aby mohl být podmíněně propuštěn. V případě vraždy je možné toto období stanovit po dobu zbytku života a pak se jedná o reálné či nestlačitelné doživotí. Při podmíněném propuštění se v anglickém právu automaticky stanoví doživotní zkušební doba. Zkušební dobu je možné ukončit nejdříve po deseti letech od propuštění v případě, že se odsouzený po tuto dobu chová řádně.36

4.2.3 Německo Německý trestní zákoník obsahuje jak výčet trestných činů, za které se trest odnětí svobody na doživotí uloží obligatorně, tak těch, za které se uloží fakultativně. Podmíněné propuštění je možné po vykonání nejméně 15 let trestu a děje se formou přerušení výkonu trestu s pětiletou zkušební dobou. Právní úprava výkonu trestu se v jednotlivých spolkových zemích liší, neboť každá ze zemí si režim stanoví sama. Výkon trestu je nicméně možné v zákonem stanovených případech zpřísnit např. upoutáním na nohou či umístěním na samotce.37

35

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 23–26. Tamtéž, s. 31–33. 37 Tamtéž, s. 33–36. 36

22

4.2.4 Slovensko Slovenský trestní zákon je často považován za nejpřísnější trestní normu v celé Evropské unii. Podobně jako u nás lze na Slovensku trest odnětí svobody na doživotí uložit jen za trestné činy, u nichž to zákon ve zvláštní části výslovně připouští, a za podmínek, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody do 25 let, což je na Slovensku maximální doba trestu odnětí svobody na dobu určitou. Uložení doživotního trestu je stejně jako u nás vždy fakultativní. Důležitým počinem bylo zavedení zásady „třikrát a dost“, která spočívá v tom, že za situace, kdy soud odsuzuje pachatele za některý z taxativně vyjmenovaných činů a pachatel již byl v minulosti za některý z okruhu těchto činů dvakrát pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, uloží soud obligatorně trest odnětí svobody na doživotí.38 Jedná se o velmi kontroverzní institut a jeho ústavnost posuzoval i slovenský Ústavní soud. Ten dospěl k závěru, že zásada „třikrát a dost“ nezasahuje do uznávaných ústavních principů do takové míry, aby z toho bylo možné vyvodit, že z něj vyplývá krutý a nelidský trest. Je ponechán široký prostor pro úvahu soudu tak, aby v každém konkrétním případě důkladně zkoumal a zvážil všechny okolnosti případu a uložil pachateli odpovídající trest.39 Přesto je soulad tohoto institutu s lidskými právy diskutabilní, neboť doživotně odsouzení v důsledku jeho aplikace nemají možnost podmíněného propuštění, což plně nevyhovuje požadavku zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Výše zmíněná přísnost se také výrazně projevuje v úpravě podmíněného propuštění. Doživotně odsouzení mohou být propuštěni na svobodu nejdříve po vykonání 25 let trestu. To se ovšem netýká pachatelů odsouzených na doživotí opětovně, už zmíněných odsouzených v důsledku aplikace principu „třikrát a dost“ anebo pachatelů, u nichž soud v zákonem stanovených případech rozhodl, že podmíněné propuštění není možné. Takoví vězni tedy nemohou být vůbec podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí a jedná se tak o

38

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 37–40. Zásada trikrát a dosť je v súlade s Ústavou SR. Najpravo.sk. Listopad 2011. Dostupný z WWW: http://www.najpravo.sk/clanky/zasada-trikrat-a-dost-je-v-sulade-s-ustavou-sr.html. 39

23

reálné či nestlačitelné doživotí. Slovenská právní úprava má tedy především díky tvrdým pravidlům pro podmíněné propuštění za následek, že délka trestu, k němuž je pachatel odsouzen, se velmi přibližuje skutečné době, kterou odsouzený ve výkonu trestu opravdu stráví. Odsouzení k doživotnímu trestu se obligatorně zařadí do věznice s maximální ostrahou, která představuje nejpřísnější typ věznice na Slovensku, a zde na speciální oddělení doživotních trestů.40

4.2.5 Spojené státy americké Obecně lze říci, že sankční systémy jednotlivých států USA se vyznačují přísnější právní úpravou než v evropských zemích a pojetí trestů je více ovlivněno teorií odplaty. Úprava je nejednotná, trestní zákony všech států sice obsahují stejné obecné zásady ukládání trestních sankcí, nicméně systém trestů a konkrétní podmínky jejich ukládání jsou v každém státě federace upraveny rozdílně. Ve většině států stále existuje trest smrti, ale úpravy obsahují i trest odnětí svobody na doživotí, který je v USA oproti evropským státům užíván relativně často a je možné ho uložit i mladistvým, což je také v nemalé míře využíváno. Doživotní trest lze uložit za velké množství trestných činů a dosáhnout podmíněného propuštění je velmi těžké.41 S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že právní úprava ukládání doživotního trestu odnětí svobody je ve Spojených státech velmi přísná.

4.2.6 Souhrn Trest odnětí svobody na doživotí tedy představuje nejpřísnější sankci ve většině demokratických právních států. Jeho uložení připadá v úvahu převážně za zločiny, které mají za následek úmyslnou smrt člověka, a za trestné činy proti státu. Může být ukládán obligatorně nebo fakultativně, přičemž častější je fakultativní právní úprava uložení tohoto trestu. Všechny právní řády znají možnost podmíněného propuštění a reálná doba strávená ve výkonu trestu je většinou výrazně kratší než po zbytek života. Poněkud odlišnou úpravu mají z tohoto hlediska

40

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 37–40. DAILEY, Kate. Why the US locks up prisoners for life. BBC News Magazine. Červen 2013. Dostupný z WWW: http://www.bbc.com/news/magazine-22912075. 41

24

Slovensko a Spojené státy americké. Dalším společným prvkem je umisťování odsouzených k doživotnímu trestu do nejpřísnějších zařízení.

5

Výkon trestu odnětí svobody na doživotí Když soud po pečlivém uvážení dospěje k rozhodnutí, že pachateli uloží trest

odnětí svobody na doživotí, otázka problematiky doživotního trestu tím zdaleka není skončena. Následně musí být zabezpečen jeho účelný výkon ve věznicích. Právní úprava výkonu trestu odnětí svobody se nachází v několika právních předpisech na různých úrovních, a to jak v mezinárodních dokumentech, tak v zákonech a podzákonných právních normách. Na půdě OSN byla už v roce 1955 přijata Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni. Tato pravidla se týkají svobodného myšlení, svobodného vyznání víry, stejné ochrany podle zákona, práva na přiměřenou životní úroveň a práva na zdravotní péči. Dalším mezinárodním dokumentem týkajícím se výkonu trestu jsou Evropská vězeňská pravidla, jež byla vyhlášena roku 1973 jako doporučení Výboru ministrů členským zemím Rady Evropy a v roce 1987 byla přepracována a opět schválena. Přes svou doporučující povahu mají významný vliv a státy je respektují. Tento dokument významně ovlivňuje i naši vnitrostátní právní úpravu a stal se důležitým východiskem pro reformu českého vězeňství na začátku 90. let minulého století. Hlavními principy Evropských vězeňských pravidel jsou respektování lidské důstojnosti,

nestrannost

a

zákaz

diskriminace,

respektování

morálních

a

náboženských principů odsouzených, vhodné chování vězeňského personálu vůči vězňům, pravidelná kontrola vězeňských zařízení, přičemž hlavním cílem celého vězeňského systému je příprava uvězněných na život po propuštění. 42 Přestože Evropská vězeňská pravidla obsahují ustanovení týkající se výkonu trestu odnětí svobody u některých zvláštních skupin odsouzených, k výkonu doživotního trestu se nevyjadřují navzdory tomu, že doživotně odsouzení jsou zcela specifickou kategorií vězňů vyžadující zvláštní pozornost.43

42 43

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 69. KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 65.

25

Nejdůležitějšími právními předpisy vnitrostátního práva, které upravují výkon trestu odnětí svobody na doživotí, jsou Listina na ústavní úrovni, dále TZ a zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „ZVTOS“), na úrovni zákona a v neposlední řadě podzákonný právní předpis, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen “ŘVTOS”). Nejprve je nutno uvést, že podle článku 7 odst. 2 Listiny se celý výkon trestu odnětí svobody musí řídit zákazem mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Klíčovým ustanovením TZ je ustanovení § 56 odst. 3 věta za středníkem TZ, podle kterého je pachatel, jemuž byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, vždy zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. TZ tedy ukládá obligatorní zařazení doživotně odsouzených do nepřísnějšího typu věznic. Následně dle ustanovení § 57 odst. 4 písm. a) TZ z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit odsouzeného, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí a který dosud nevykonal alespoň deset let tohoto trestu. Další ustanovení o výkonu trestu odnětí svobody TZ neobsahuje, ale na základě ustanovení § 55 odst. 3 TZ se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává ve věznicích podle jiného právního předpisu, kterým je ZVTOS. Nepodmíněný trest odnětí svobody je jediný druh trestu, jehož výkon je upraven zvláštním zákonem. Na výkon doživotního trestu se samozřejmě vztahují i obecná ustanovení ZVTOS, kterými se řídí výkon všech trestů odnětí svobody nehledě na jejich délku. Výkon trestu je upraven tak, aby byly co nejlépe dosaženy cíle výkonu trestu, které jsou u všech trestů odnětí svobody stejné. 44 Specifické podmínky, vztahující se k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, jsou obsaženy ve dvou paragrafech ZVTOS. Ustanovení § 71 ZVTOS v prvním odstavci stanoví, že vnitřní řád věznice, jakož i obsah a formy zacházení s odsouzenými k doživotnímu trestu musí přihlížet též k povaze tohoto trestu a nebezpečnosti odsouzených, kterým je takový trest uložen. Jak již bylo uvedeno výše, trest odnětí svobody na doživotí je možné uložit v případě spáchání některého z taxativního výčtu jedenácti zvlášť závažných zločinů, který najdeme v TZ. Z toho vyplývá, že se jedná o mimořádně závažné

44

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 70.

26

případy trestných činů, jejichž pachatelé jsou vysoce nebezpeční pro společnost. Tato skutečnost tedy musí být zohledněna i při výkonu doživotního trestu ve věznicích v podobě specifického způsobu zacházení s odsouzenými. Základ práce s doživotně odsouzenými spočívá v terapeutickém působení na jejich osobnost, nicméně nezbytným předpokladem úspěšnosti tohoto postupu je pozitivní přístup odsouzených, jinak jsou šance na jejich nápravu mizivé.45 Ve druhém odstavci se dočteme, že odsouzenému k doživotnímu trestu nelze přerušit výkon trestu nebo mu udělit kázeňskou odměnu spočívající v povolení dočasně opustit věznici v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení. Tento odstavec je odrazem nebezpečnosti doživotně odsouzených a zvláštní povahy tohoto trestu.46 A konečně třetí odstavec určuje, že odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytováni zpravidla po jednom. I zde se jedná o důsledek specifičnosti doživotního trestu, přičemž požadavek ubytování vězňů po jednom má preventivní účel, aby nedocházelo k nežádoucím situacím a konfliktům vyplývajících z dlouhodobého soužití v malém prostoru cely. 47 Ovšem formulace tohoto ustanovení umožňuje výjimky, čehož může být využito v případech, kdy ubytování po jednom nedovolí kapacita věznice, což se s ohledem na přeplněnost českých věznic jistě může stát. Druhým důvodem pro výjimku by mohla být skutečnost, že v konkrétním případě je společné ubytování s jiným doživotně odsouzeným vhodnější. Doživotně odsouzených se týká rovněž ustanovení § 72a ZVTOS, které se zabývá výkonem trestu velmi nebezpečných odsouzených. První odstavec obsahuje výčet

velmi

nebezpečných

odsouzených,

mezi

které

patří

i

odsouzení

k výjimečnému trestu. Dle odstavce druhého se velmi nebezpeční odsouzení zpravidla umisťují do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením. Odsouzený k doživotí se do tohoto oddělení umístí na dobu nejdéle 90 dnů. Nejsouli v této době zjištěny okolnosti, ze kterých lze důvodně předpokládat, že odsouzený

45

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012. s. 196–197. 46 Tamtéž, s. 198. 47 Tamtéž, s. 198.

27

ohrozí bezpečnost jiných osob, pak se z oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením vyřadí. Další zákon, který se dotýká výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, je zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. V ustanovení § 17 tohoto zákona je výčet donucovacích prostředků, které je příslušník při plnění svých úkolů oprávněn použít, pokud je to nezbytné k zajištění pořádku a bezpečnosti, mimo jiné i ve věznicích pro výkon trestu. Toto ustanovení jistě u doživotně odsouzených přichází v úvahu, neboť už jen z důvodu, kvůli němuž jsou tito pachatelé odsouzeni k doživotnímu odnětí svobody, můžeme předpokládat, že se jedná o velmi nebezpečné pachatele, kteří mohou působit problémy i ve výkonu trestu. Další podmínky výkonu trestu odnětí svobody na doživotí jsou upraveny ŘVTOS. Dne 3. 2. 2015 vstoupila v platnost vyhláška č. 19/2015 Sb., kterou se mění vyhláška č. 345/1999 Sb., přičemž účinnost nabyla ke dni 1. 3. 2015. Výkonu trestu odnětí svobody na doživotí se nadále věnují pouze dva stručné paragrafy. Dle ustanovení § 96 ŘVTOS mohou být doživotně odsouzení v průběhu vycházek ve zvlášť odůvodněných případech poutáni. Toto opatření je preventivní a předpokládá zvláštní odůvodněnost případu. Může se jednat např. o situaci, kdy je odsouzený agresivní, dostal se do konfliktu s jiným odsouzeným a hrozí, že by ho mohl napadnout, nebo k útoku již došlo.48 A ustanovení § 97 ŘVTOS i nadále zní tak, že návštěvy odsouzených jsou prováděny zpravidla za přímého dohledu příslušníka Vězeňské služby. Lze shrnout, že právní úprava výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je poměrně stručná, přičemž vzhledem ke specifičnosti doživotního trestu by byla na místě podrobnější úprava. Tu sice obsahují vnitřní řády jednotlivých věznic, do kterých jsou doživotně odsouzení umisťováni, nicméně si myslím, že by bylo vhodné mít detailnější úpravu ohledně práv a povinností doživotně odsouzených i na úrovni zákona. Dle článku 8 odst. 2 Listiny musí být způsob zbavení svobody stanoven zákonem. Podle mého názoru by požadavku Listiny bylo zcela vyhověno teprve v případě, kdy by na úrovni zákona byly upraveny veškeré podmínky výkonu 48

KALVODOVÁ, Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody: komentář, s. 197.

28

doživotního trestu, např. ubytování, práce, stravování, hygiena, vycházky, možnosti trávení volného času, návštěvy odsouzených, odměny, kázeňské tresty apod. Bylo by tedy na místě přesunout úpravu z ŘVTOS a klíčová ustanovení z vnitřních řádů věznic týkající se práv a povinností vězňů do ZVTOS, čímž by se navíc sjednotily podmínky v jednotlivých věznicích. Ovšem přijetí zákona je složitější a trvá nepoměrně delší dobu než přijetí vyhlášky a vnitřních předpisů, což je zřejmě ten důvod, proč jsou podrobnosti výkonu trestu upraveny podzákonnými právními předpisy, přestože to není plně v souladu s Listinou.

5.1

Podmínky ve věznicích při výkonu trestu odnětí svobody na doživotí Doživotně odsouzení jsou dle zákona umisťováni buď do věznic se zvýšenou

ostrahou, nebo do věznic se specializovaným oddělením výkonu trestu odnětí svobody se zvýšenou ostrahou. Konkrétně jsou tito vězni rovnoměrně rozdělováni do věznic na Mírově a ve Valdicích, menší část z nich je pak posílána do věznice v Karviné. Doživotně odsouzené ženy jsou umisťovány na specializované oddělení věznice v Opavě.49 Režim výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je ve všech věznicích obdobný. Jak již bylo uvedeno výše, doživotně odsouzení jsou zpravidla umisťováni do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením a ubytováni, pokud to podmínky věznice umožňují, v celách po jednom, přičemž cely jsou vybaveny základním nábytkem a jejich nezbytnou součástí je sociální zařízení. Další diferenciace v rámci organizace věznice je uskutečňována tak, aby výrazně narušení odsouzení, např. se sklony k agresivitě nebo s poruchami osobnosti, byli odděleni od ostatních odsouzených. Odsouzeným na doživotí je věnována zvláštní péče vychovatelů, speciálních pedagogů, psychologů, sociálních pracovníků a dalších zaměstnanců vězeňské služby, rovněž existuje možnost vídat se s duchovním. Kontakt odsouzených s rodinou zůstává zachován prostřednictvím pošty a návštěv ve stanovených intervalech. Do denního programu doživotně odsouzených ve výkonu trestu patří zejména vycházka, osobní volno, osobní hygiena, případně práce

49

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 76–77.

29

a zájmová činnost. Např. ženy ve výkonu trestu ve věznici v Opavě jsou pracovně zařazeny a také mají možnost účastnit se celé řady zájmových aktivit. Ale obecně je nedostatek práce pro doživotně odsouzené velkým problémem. Přestože tito vězni mají velký zájem pracovat, je pro ně velmi málo práce nebo jim není povoleno pracovat z bezpečnostních důvodů.50 Následující část pro ukázku konkrétněji pojednává o režimu ve věznici ve Valdicích, nicméně v ostatních zařízeních pro doživotně odsouzené panují velmi podobné podmínky. Všichni odsouzení, včetně doživotních, mají určen program zacházení. Cílem programů zacházení u této skupiny vězňů je prohloubení jejich vzdělání, udržení tělesného i duševního zdraví, snaha o zmírnění nežádoucích následků dlouhodobého uvěznění, přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s mírnějším režimem a také příprava na případné podmíněné propuštění z výkonu trestu po uplynutí zákonem stanovené doby. Jednotlivé programy zacházení jsou vytvářeny a aplikovány na základě podmínek vnitřní diferenciace. Všem uvězněným je program zacházení stanoven dle jejich specifických potřeb, a to dle věku, zájmů a intenzity sociálních kontaktů při současném zohlednění jejich osobnosti a aktuálního psychického stavu. Programy zacházení zahrnují speciálně výchovné, vzdělávací, pracovní a zájmové aktivity, přičemž veškeré činnosti, kterých se účastní doživotně odsouzení, jsou vykonávány tak, aby byla v co největší možné míře zachována bezpečnost zaměstnanců věznic. 51 Jedním z účelů výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je pozitivně ovlivňovat chování uvězněných prostřednictvím postihování negativního jednání a oceňováním příkladného chování, k čemuž dle ZVTOS slouží ukládání kázeňských odměn a trestů. Odměnou může být např. pochvala, mimořádné zvýšení doby trvání návštěv, zvýšení kapesného a podobně. Naopak mezi sankce patří např. důtka, zákaz přijetí balíčku, propadnutí věci nebo i umístění do samovazby. Doživotně uvězněným není možné udělit kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení, neboť jsou na uzavřeném oddělení umístěni trvale. Význam kázeňských odměn a

50

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 78–83. Problematika doživotně odsouzených. Vězeňská služba České republiky. Leden 2015. Dostupný z WWW: http://vscr.cz/veznice-valdice-95/o-nas-1632/vykon-vezenstvi-366/vykon-trestu/problematikadozivotne-odsouzenych. 51

30

trestů je pro doživotně odsouzené obecně menší než pro pachatele odsouzené ke kratším trestům odnětí svobody, neboť, jak již bylo uvedeno výše, odsouzeným k doživotnímu trestu nelze udělit odměnu spočívající v přerušení výkonu trestu nebo v povolení dočasně opustit věznici, což je následek jejich nebezpečnosti pro společnost. Navíc vzhledem k tomu, že k podmíněnému propuštění může dojít nejméně po dvaceti letech výkonu trestu, nelze doufat, že by tito odsouzení byli odměnami nějak významně motivováni. Navazování vztahů mezi doživotně odsouzenými a zaměstnanci vězeňské služby se z bezpečnostních důvodů úmyslně ztěžuje. Proto je doba, po kterou mohou dozorci sloužit na oddělení pro doživotně odsouzené, omezena na jeden rok. Další problém dlouhodobého pobytu odsouzených na jednom místě je spatřován v možnosti vězňů vysledovat systém a organizaci střežení, což zvyšuje riziko jejich případného útěku. Z tohoto důvodu jsou po určité době doživotně odsouzení přemisťování do jiné věznice, a to podle systému rotace mezi jednotlivými zařízeními určenými pro doživotně uvězněné. Navíc změna prostředí může prospět i psychice samotných vězňů.52

5.2

Podmíněné propuštění z výkonu trestu Princip podmíněného propuštění spočívá v tom, že odsouzený k trestu odnětí

svobody je propuštěn z výkonu trestu před uplynutím celé doby uloženého trestu pod podmínkou, že povede ve stanovené zkušební době řádný život, případně splní další podmínky uložené mu soudem. Jak již bylo uvedeno výše, možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí do určité míry snižuje bezvýchodnou situaci doživotně odsouzených a dokonce může stimulovat jejich resocializaci. Bez této naděje by úplně ztrácela smysl nápravná funkce trestu odnětí svobody a jednalo by se čistě o represivní sankci. Novela TZ1961 z roku 1990 zrušila trest smrti a nahradila jej možností uložení trestu odnětí svobody na doživotí. „Současně se stanovila možnost podmíněného propuštění z doživotního trestu odnětí

52

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 84.

31

svobody po odpykání nejméně dvaceti let, neboť doživotní trest bez jakékoli naděje by se rovnal sociální popravě odsouzeného.“53 Pokud je odpykanou částí trestu již dosaženo jeho účelu, další ponechání odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody není ani nutné, ani opodstatněné. Nikdy nelze dopředu předvídat, jak se u jednotlivých uvězněných projeví nápravný účinek trestu. Z chování pachatele a z jeho postoje k plnění povinností v rámci výkonu trestu může vyplývat takové polepšení, že další výkon trestu už není potřebný. Nicméně v této souvislosti je nezbytné posoudit, jestli vzorné chování odsouzeného ve výkonu trestu představuje skutečnou změnu jeho postojů. 54 Kromě polepšení ovšem ustanovení § 88 odst. 1 TZ ještě vyžaduje, aby se od odsouzeného dalo očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo aby soud přijal záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Tyto dvě podmínky jsou stanoveny alternativně. Podle ustanovení § 88 odst. 5 TZ může být osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí podmíněně propuštěna až po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. Žádné další specifické podmínky podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu TZ nestanoví, uplatní se tedy obecná úprava podmíněného propuštění ohledně stanovení zkušební doby (u odsouzených za zločin bude stanovena dle ustanovení § 89 odst. 1 TZ na jeden rok až sedm let), případného uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností a osvědčení se. Rozdílná je ovšem úprava ohledně opětovného podmíněného propuštění z výkonu téhož trestu, neboť ustanovení § 91 odst. 4 věta druhá TZ stanoví, že opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné. O podmíněném propuštění se rozhoduje dle ustanovení § 331 až § 333a TŘ. Podle ustanovení § 331 odst. 1 TŘ o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává

53

JELÍNEK, Jiří. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o Policii ČR, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, zákon o Probační a mediační službě, advokátní tarif, v úplném znění: podle stavu k 1. 10. 2008, se zapracováním změn účinných od 1. 1. 2009. 26. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2008. s. 45. 54 KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 222–223.

32

trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí šesti měsíců od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění. Po podmíněném propuštění přichází na řadu velmi důležitá postpenitenciární péče. Zejména u doživotně odsouzených, kteří stráví ve výkonu trestu minimálně 20 let, by bez navazující pomoci a dohledu dosažení účelu trestu nebylo možné.55 Dohled nad podmíněně propuštěnými z výkonu trestu odnětí svobody upravuje kromě TZ také zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě.

5.2.1 Ztížení podmíněného propuštění podle ustanovení § 54 odst. 4 TZ Jeden ze způsobů zpřísnění doživotního trestu je obsažen v ustanovení § 54 odst. 4 TZ, které dovoluje soudu zároveň s uložením trestu odnětí svobody na doživotí rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Tento institut se v našem trestním právu vyskytuje od roku 1993. Jedná se o fakultativní opatření, které by mělo být soudem využíváno spíše výjimečně. TZ nestanoví žádná další kritéria, dle kterých by bylo zřejmé, za jakých okolností má soud toto zpřísnění trestu odsouzenému uložit. Můžeme usuzovat, že toto opatření přichází v úvahu v případě, kdy k dosažení účelu trestu nepostačuje samotná délka doživotního trestu a jeho výkon v nejpřísnějším režimu, ale je nutné ztížit pachateli možnost jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu a jeho návrat do společnosti. Odůvodněním pro ztížení podmíněného propuštění mohou být zvlášť závažné vlastnosti pachatelovy osobnosti, tedy především nebezpečnost pro společnost, nebo jeho obzvláště těžká náprava. O nezapočítávání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou musí být rozhodnuto týmž rozsudkem, který odsouzenému ukládá trest odnětí svobody na doživotí. Později už takové rozhodnutí není možné ani v případě negativního chování pachatele ve výkonu trestu. S ohledem na ustanovení § 57 odst. 4 písm. a) TZ, dle kterého lze z věznice se zvýšenou ostrahou přeřadit

55

KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 226.

33

doživotně odsouzeného nejdříve po vykonání deseti let tohoto trestu, má využití zpřísňujícího opatření za následek šanci na podmíněné propuštění až po nejméně třiceti letech výkonu doživotního trestu, což představuje velmi významné prodloužení doby čekání na možnost podmíněného propuštění. Soudy by proto měly tohoto institutu využívat pouze v bezpodmínečně nutných případech, kdy je tento postup odůvodněn konkrétními okolnostmi. 56 V Komentáři k trestnímu zákoníku Púry uvádí, že rozhodnutím soudu o nezapočítávání doby výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění má být odsouzený motivován, aby svým chováním ve výkonu trestu mohl co nejdříve dosáhnout přeřazení do věznice s mírnějším režimem. 57 S tímto názorem nesouhlasí Navrátilová, dle které je představa odsouzeného, že bude motivován možností být podmíněně propuštěn po třiceti letech, a bude se tedy snažit o vhodné chování, nepravděpodobná, neboť v této formě se odsouzeným musí jevit, že jsou odsouzeni skutečně na doživotí.58 Na tomto místě se přikláním k názoru Navrátilové, neboť se domnívám, že za těchto okolností institut podmíněného propuštění ztrácí svoji stimulační funkci, jelikož naděje na podmíněné propuštění je z pohledu odsouzených tak velmi vzdálená, až je téměř nedosažitelná. Jiná situace by nastala v případě, kdy by bylo o tomto zpřísnění možné rozhodnout dodatečně v reakci na spáchání trestného činu ve výkonu trestu. Domnívám se, že za těchto okolností by doživotně odsouzení byli motivování ke slušnému chování, aby se vyhnuli prodloužení doby čekání na podmíněné propuštění. O tomto návrhu de lege ferenda bude podrobněji pojednáno níže v rámci možností právní úpravy. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011 v této souvislosti zdůrazňuje, že nedojde-li k použití zpřísňující podmínky podle ustanovení § 54 odst. 4 TZ, rozhodně to v případě podání žádosti o podmíněné propuštění neznamená, že odsouzený bude po dvaceti letech pobytu ve výkonu trestu propuštěn na svobodu. K podmíněnému propuštění lze přistoupit jedině za splnění zákonem přesně stanovených podmínek a po provedení příslušného přezkumu, jež je

56

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 65–66. ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 743. 58 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 66. 57

34

založen na zjišťování skutkového stavu věci a s tím spojeném dokazování. Rozhodně tedy nelze presumovat, že takový postup dle ustanovení § 331 TŘ bude pouhou formalitou a že je možno již dopředu počítat s tím, že odsouzený bude z výkonu doživotního trestu po dvaceti letech propuštěn.

5.3

Dopady na pachatele Podstatou trestu odnětí svobody je znemožnění svobodného pohybu a pobytu

pachatelů trestných činů a jejich izolace ve specifických podmínkách, které se zásadním způsobem liší od normálního života. Z tohoto důvodu mají zejména dlouhodobé tresty odnětí svobody, a tím více trest odnětí svobody na doživotí, za následek negativní dopady na psychiku uvězněných a tato skutečnost poté vede k výrazným problémům při případném opětovném zařazování odsouzených do společnosti.59 Hlavní problém u odsouzených k trestu odnětí svobody na doživotí představuje neurčitost doživotního trestu, kvůli které uvěznění nevědí, kdy a zda vůbec budou podmíněně propuštěni. Důsledkem toho je, že doživotně odsouzení mají pozměněný mechanismus vnímání času.60 Tento dlouhotrvající pocit nejistoty může mít na psychiku vězňů nepříznivý vliv. Nehledě na to, jakou ztrátu naděje a pocit bezmoci musí pro odsouzené nejméně po dvaceti letech čekání znamenat skutečnost, když soud jejich žádost o podmíněné propuštění zamítne. Úspěšné přežití výkonu trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje adaptaci na život ve vězeňském prostředí. Adaptací se rozumí přijetí norem a pravidel vězeňské subkultury, které se výrazně odlišují od obecně platných norem chování, dále pak osvojení si nových, pro život ve vězení výhodnějších, vzorců chování, což má po delší době strávené ve výkonu trestu za následek ztíženou schopnost opět se přizpůsobit životu mimo vězení. Proces postupného přizpůsobování se způsobu života ve společenství odsouzených se nazývá procesem tzv. prizonizace. Z psychologického hlediska lze prizonizaci dělit na dvě části. Nejprve se jedná o přijetí podmínek přísné organizace vězeňského života, tedy vnější adaptace na pobyt 59

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 85. KARABEC, Zdeněk a kol. Dlouhodobé tresty odnětí svobody. Praha: IKSP, 2004. 7. kapitola. Dostupný z WWW: http://www.ok.cz/iksp/docs/300.pdf. 60

35

ve výkonu trestu, která je spojena se ztrátou vlastní iniciativy a aktivity. Druhým prvkem prizonizace je identifikace uvězněného s kriminální subkulturou, která představuje vnitřní přizpůsobení se vězeňskému životu a má za následek domnělou ztrátu odpovědnosti za vlastní jednání. Pocit příslušnosti k určité skupině je důležitým obranným mechanismem odsouzených. 61 Negativní dopady dlouhodobého uvěznění spočívají v přerušení osobních vazeb s rodinou a přáteli, přerušení pracovních aktivit, sociální izolaci, potlačení individuality odsouzených, které vede ke ztrátě pocitu odpovědnosti za vlastní jednání, a převzetí vězeňských norem chování. 62 Jedinci ve výkonu trestu postrádají věci a prožitky, na které byli celý život zvyklí, což může vést k napětí způsobenému nedostatečným uspokojením jejich potřeb. Doživotně odsouzení reagují na ztrátu kontaktu s vnějším světem a na vězeňský způsob života různými obrannými mechanismy, které jim pomáhají ve vězení přežít a vyrovnat se s nastalou situací. Tyto obranné mechanismy mohou mimo jiné spočívat např. v úniku od reality, tedy útěku do vlastní fantazie, zkreslení reality a vytěsnění nežádoucích faktů.63 Dle odborníků byly u doživotně odsouzených diagnostikovány poruchy osobnosti, deprese a také psychosomatické problémy. Jedinci s poruchou osobnosti jsou přesvědčeni, že jim chtějí ostatní ubližovat, proto musí jednat jako první. Je u nich nedostatečně rozvinuta citlivost a schopnost empatie, naopak jim nechybí bojovnost. Snaží se využít ostatní a manipulovat s nimi. Projevy chování doživotně odsouzených dokládají jejich emocionální nestabilitu, jsou netrpěliví, netolerantní a mají tendenci nepřijímat odpovědnost za své chování. 64 V této souvislosti hraje významnou roli to, jakým způsobem se pachatel postaví ke spáchanému činu. Jestliže si pachatel uvědomí následky svého činu a bude sám k sobě kritický, pak bude uložený trest vnímat spravedlivěji. Pokud ovšem odmítne nést odpovědnost za to, co spáchal, bude se ve výkonu trestu cítit ukřivděn a poškozen. Žádoucí míra pocitu viny je důležitá, aby odsouzení kriticky posuzovali své jednání, a proto je někdy nutné pocit viny ve výkonu trestu posilovat, aby vězni

61

KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 7. kapitola. Tamtéž, 6. kapitola. 63 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 99–100. 64 Tamtéž, s. 97–98. 62

36

dosáhli požadovaného náhledu na spáchaný čin. Přestože někteří pachatelé uznávají určitou vinu, rozhodně nesouhlasí s rozhodnutím soudu o délce trestu, která se jim zdá nepřiměřená. 65

5.3.1 Náprava pachatele Přestože jedním z účelů trestu je náprava pachatele, bohužel nelze doživotnímu odnětí svobody přisoudit významnější resocializační působení. Naopak ve výkonu trestu dochází k určité újmě na psychickém zdraví, přibývání introvertního chování a nepřátelství až agresivity. Psychická újma může spočívat např. v apatických stavech a depresích, krizi identity, různých psychózách, mohou se objevit

poruchy

ve

schopnostech

navazovat

kontakty

s lidmi,

poruchy

sebezáchovného pudu, přičemž u odsouzených se sklony k agresivitě může v podmínkách výkonu trestu dojít k jejich zesílení. Podle některých studií lze vysledovat souvislost mezi dobou uvěznění a změnami v chování vězňů. Nicméně myšlenka, že vypozorované odchylky v psychice uvězněných jsou způsobeny pouze pobytem ve vězení, není podložena. To ovšem nic nemění na tom, že z hlediska nápravné funkce trestu vězení není vhodným místem pro pozitivní ovlivňování lidského jednání. 66 Negativní vlivy dlouhodobého pobytu ve vězení mohou mít dokonce za následek upevnění kriminálního zaměření uvězněných a po vykonání určité části trestu nezbytné pro podmíněné propuštění jsou tito pachatelé pro společnost stále stejně nebezpeční jako před nástupem do trestu odnětí svobody (nebo i více) a po propuštění pokračují v páchání trestné činnosti.67 Nicméně doba strávená ve výkonu trestu je z hlediska účelu trestu jedním z hlavních faktorů pro očekávání pozitivních změn v chování dlouhodobě vězněných osob. Trest odnětí svobody na doživotí by tedy pro odsouzeného opravdu neměl znamenat jen dlouhodobé uvěznění, dočasné přerušení jeho kriminální kariéry a ochranu společnosti před jeho potencionálním pokračováním v páchání trestné činnosti, ale měl by směřovat k zásadnímu přehodnocení postoje pachatele 65

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 98–99. Tamtéž, s. 85–86. 67 KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 6. kapitola. 66

37

k vlastnímu jednání a radikální změně jeho životního stylu. To je hlavní cíl, ke kterému by měla směřovat práce odborníků ve věznicích v průběhu celého výkonu doživotního

trestu.

Zejména

u

pachatelů,

kteří

byli

poprvé

odsouzeni

k dlouhodobému trestu odnětí svobody a kteří se svou sociálně psychologickou charakteristikou nijak zásadně neliší od zbytku společnosti, je recidiva projevem selhání účelu jim uloženého trestu.68 S výše uvedeným souhlasím, nicméně se domnívám, že se nejedná o selhání účelu trestu, ale o selhání systému. Účel trestu jako východisko právní úpravy nemůže selhat, jde o teoretickou koncepci. Dle mého názoru se v tomto případě jedná spíše o projev selhání konkrétních orgánů, které s dotyčným pachatelem pracovaly, když cílem jejich činnosti bylo odsouzeného napravit a zamezit jeho recidivě.

5.3.2 Reintegrace do společnosti po podmíněném propuštění Izolace odsouzených v charakteristických podmínkách věznic, které jsou naprosto odlišné od reálného života na svobodě, je sama o sobě významnou překážkou reintegrace těchto osob do společnosti. 69 Nezpochybnitelné a dle mého názoru nejzávažnější negativní dopady trestu odnětí svobody na doživotí jsou zejména přerušení vazeb s rodinou a přáteli a ztráta pracovních vztahů, jednoduše řečeno úplné vytržení z normálního života a následné zvyknutí si na pobyt ve výkonu trestu, které má za následek špatnou adaptaci na návrat do běžného života po případném podmíněném propuštění. Přizpůsobení se staronovému životu může být o to těžší, že prostředí, ze kterého odsouzený do výkonu trestu odcházel, může být v době, kdy se do něj vrací, úplně jiné. Často dochází k tomu, že nové prostředí a nová společnost propuštěné pachatele odmítá a klade jim do cesty různé překážky, např. v podobě nemožnosti sehnat si práci. To komplikuje situaci propuštěných, kteří se s tímto přístupem musí nejprve vyrovnat a následně se pokusit znovu se do této společnosti začlenit.70 Dle psychologů a psychiatrů lze konstatovat, že odsouzení v důsledku dlouhodobého 68

KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 6. kapitola. Tamtéž, 7. kapitola. 70 NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 89. 69

38

uvěznění často trpí různými duševními poruchami, přičemž tyto poruchy samy o sobě ještě více ztěžují začleňování podmíněně propuštěných osob z výkonu trestu zpět do společnosti. 71 Nejdůležitějším faktorem pro zachování dobrého psychického stavu a následnou reintegraci a resocializaci odsouzených je udržování kontaktu se světem mimo vězení, zejména s rodinou, a to prostřednictvím návštěv a dopisů. Díky pozitivním vztahům s vnějším světem je pro odsouzené po případném podmíněném propuštění mnohem jednodušší sehnat si bydlení, práci a podobně.

5.3.3 Souhrn Přes vše výše uvedené nelze jednoznačně říci, že by dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody měl na osobnosti uvězněných pouze nežádoucí účinky. 72 Navíc musíme mít na paměti nebezpečnost doživotně odsouzených a trestné činy, kvůli nimž jim byl tento trest uložen. Hlavním účelem dlouhodobé izolace těchto pachatelů je především ochrana společnosti. Aby všechny zmíněné negativní dopady byly co nejvíce minimalizovány a proces následné resocializace co nejvíce usnadněn, lze obecně konstatovat, že zacházení s odsouzenými by mělo být zaměřeno třemi hlavními směry. Za prvé by se mělo soustředit na zmírnění negativních účinků uvěznění, za druhé podporovat a rozvíjet kontakty s vnějším světem a za třetí poskytnout příležitosti získat či zdokonalit takové dovednosti, které zvýší šanci na reintegraci po propuštění. 73 Ke zmírnění nežádoucích dopadů a zdokonalení dovedností slouží správně zvolený program zacházení a péče odborníků. Nepopiratelný kladný vliv na psychiku odsouzených má šance na podmíněné propuštění.

71

KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 6. kapitola. NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 100. 73 KALVODOVÁ, Věra. Několik poznámek k dlouhodobým trestům odnětí svobody a právu odsouzeného na resocializaci. Trestní právo. 1997, roč. 2, č. 10, s. 8. 72

39

6

Alternativy trestu odnětí svobody na doživotí Trest odnětí svobody na doživotí není jediným možným trestem, který je

možné ukládat pachatelům nejzávažnějších zločinů. Po převážnou část našich dějin zastával roli nejpřísnější sankce trest smrti, jež byl později v mnoha zemích nahrazen právě doživotím.

6.1

Trest odnětí svobody na doživotí jako náhrada trestu smrti Prvním významným odpůrcem trestu smrti byl již zmiňovaný italský myslitel

zabývající se trestním právem Cesare Beccaria. „Jest smrt trestem vskutku užitečným a nutným k bezpečnosti a dobrému řádu společnosti?“74 ptá se ve svém díle O zločinech a trestech z roku 1764. Už Beccaria zpochybnil odstrašující účinek trestu smrti, neboť má dle něj za následek, že lidé v úmyslu zakrýt jeden zločin páchají další a další trestné činy, aby absolutnímu trestu unikli. Naopak považoval za mnohem více odstrašující doživotní odnětí svobody. „Rozsah trestu věčného otroctví nahraženého za trest smrti stačí k tomu, aby odstrašil nějakou rozhodnou mysl.“75 Podle Beccarii není věčné otroctví tak bolestné jako smrt. Kdyby se sečetly všechny okamžiky nešťastné v otroctví, byl by sice trest odnětí svobody na doživotí ještě ukrutnější než trest smrti, jenže tyto okamžiky se objevují po celý život, kdežto trest smrti vykoná veškerou svou moc v jediném okamžiku. I proto je dle Beccarii více odstrašující doživotní trest, neboť více děsí toho, kdo se na něj dívá, než toho, kdo jej snáší, protože divák uvažuje celý souhrn nešťastných okamžiků najednou.76 Hojné využívání trestu smrti kritizovali i někteří osvícenští filozofové, např. Voltaire, Rousseau nebo Montesquieu. K výrazně odlišnému přístupu nicméně dochází až po druhé světové válce, kdy se terčem kritiky staly rovněž tresty odnětí svobody, které pachatele úplně izolovaly od zbytku společnosti.77 OSN se začala zabývat otázkou zrušení trestu smrti roku 1949, kdy byl v několika rezolucích vyjádřen zájem na jeho zrušení nebo alespoň na omezování počtu deliktů, za které je možné absolutní trest uložit. Prvním cílem je zákaz jeho ukládání osobám mladším

74

BECCARIA, O zločinech a trestech, s. 7. Tamtéž, s. 47. 76 Tamtéž, s. 41–42, 47. 77 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 17. 75

40

18 let, těhotným ženám, ženám pečujícím o novorozené děti a nemocným osobám, přičemž následně má být trest smrti postupně odstraňován tak, aby došlo k jeho úplnému zrušení. A v těch případech, ve kterých je jeho uložení povoleno, musí být proveden tak, aby odsouzenému způsobil co nejmenší utrpení. Roku 1985 bylo na kongresu OSN doporučeno všem zemím, členským i nečlenským, aby trest smrti zrušily. V současnosti lze konstatovat, že dvě třetiny států světa odstranily trest smrti ze svého právního řádu úplně nebo ho alespoň fakticky přestaly používat.78 Co se týče Rady Evropy, byl trest smrti bezvýjimečně zakázán roku 2002, a proto mohl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku roku 2003 v rozsudku č. 46221/99, Öcalan proti Turecku, prohlásit Evropu za „zónu bez trestu smrti“.79 Země, které v rámci humanizace trestního práva zrušily trest smrti, jej zpravidla nahradily trestem odnětí svobody na doživotí, neboť státy si musí ponechat nějaký prostředek k ochraně svých občanů před pachateli nejzávažnějších trestných činů. Nicméně stejně jako trest smrti i doživotní trest má své zastánce a odpůrce. Doživotní odnětí svobody bývá někdy označováno za „sociální trest smrti“. Aby se tímto sociálním trestem smrti nestalo, musí být doživotně odsouzení vnímáni jako aktivní subjekty schopné po strávení určitého času ve výkonu trestu využít šanci na podmíněné propuštění.80 Přestože doživotní trest s sebou nese řadu problémů, o kterých již bylo pojednáno výše, oproti trestu smrti má několik výrazných pozitiv, z nichž za nejvýznamnější považuji možnost nápravy justičního omylu, což je v případě absolutního trestu nemožné. Dále je vyloučeno zneužití trestu smrti k justičním vraždám, jak jsme tomu byli svědky i v naší vlastní historii v 50. letech minulého století. Vzhledem k tomu, že mezinárodní dokumenty přijaté k ochraně základních lidských práv zaručují právo každého na život, odporuje absolutní trest také závazkům vyplývajících z mezinárodního práva. Trest smrti je tedy v rozporu s principy moderního demokratického a humánního právního státu, a proto je nepřijatelný.

78

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 13. KMEC, Evropská úmluva o lidských právech: komentář, s. 359–360. 80 KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 5. 79

41

Navíc nikdy nebylo prokázáno, že by existence trestu smrti měla za následek menší výskyt nejzávažnějších zločinů. Stejně tak se nepotvrdilo, že by po zrušení trestu smrti došlo k nárůstu těch deliktů, u nichž by uložení trestu smrti přicházelo v úvahu. Trest odnětí svobody na doživotí se tedy jeví jako přijatelná alternativa trestu smrti. Nahradí trest smrti při zajištění ochrany společnosti a přitom je humánnější vůči pachatelům, kteří tak dostanou šanci se napravit a po odpykání určité části trestu mohou opět nabýt svobodu. Avšak odpůrci doživotního trestu jej považují minimálně za stejně krutý, ne-li za ještě krutější, než trest smrti. Doživotní odnětí svobody rozhodně nelze nazvat ideální náhradou trestu smrti. Je trest odnětí svobody na doživotí skutečně humánní? Doživotní trest bez naděje na propuštění je pro odsouzené bezvýchodnou situací, ve které mohou někteří spatřovat jako vysvobození spáchání sebevraždy, což je velmi nežádoucí východisko. Pozitivní aspekt

ve výkonu trestu

doživotí tedy bezpochyby představuje

možnost

podmíněného propuštění. Šance na podmíněné propuštění do určité míry snižuje bezvýchodnost doživotí a navíc může stimulovat resocializaci odsouzených. Nicméně pozice doživotně odsouzených, kteří nevědí, jak dlouho bude jejich trest trvat, kdy a jestli vůbec budou někdy podmíněně propuštěni, zůstává velmi nejistá. Je přinejmenším diskutabilní, zda je tato časová neurčitost doživotí v souladu s principy lidskosti. Nepominutelnou výraznou nevýhodou trestu odnětí svobody na doživotí je i prokázaný nepříznivý vliv na psychiku doživotně odsouzených pachatelů, který může vést k vážným duševním chorobám.81 Podle Laty jsou z dnešního hlediska kruté zejména tresty způsobující fyzickou bolest a tresty devastující pachatelovu osobnost, jako např. trest smrti, lobotomie nebo dlouholetá samotka, a proto jsou tyto tresty nepřípustné. Osobnost pachatele sice do určité míry ničí i dlouholeté tresty odnětí svobody, zvláště doživotní trest, ale jejich krutost nedosahuje takové intenzity, aby je bylo možno prohlásit za nepřípustné, nehledě na to, že jejich ukládání u mimořádně závažných zločinů je nevyhnutelné. Za nepřijatelný ovšem Lata považuje trest odnětí svobody

81

KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 19–22.

42

na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. 82 S jeho názory se plně ztotožňuji. Na základě výše uvedeného se i přes určité nevýhody domnívám, že trest odnětí svobody na doživotí je v současné době nejvhodnější alternativou trestu smrti. Vzhledem k tomu, že doživotní trest je ukládán za nejzávažnější zločiny, nelze si z hlediska ochrany společnosti představit žádný jiný trest, který by ho beze zbytku nahradil při zachování zásad demokratického právního státu.

6.2

Vztah trestu odnětí svobody na doživotí k trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let je méně přísným typem

výjimečného trestu než doživotní trest, který se ke své mírnější alternativě nachází ve vztahu subsidiarity. Poměr subsidiarity je vyjádřen v ustanovení § 54 odst. 3 písm. b) TZ, které jako jednu z alternativních podmínek pro uložení doživotního trestu stanoví skutečnost, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Rovněž se jedná o projev ekonomie trestní represe, tedy snahy o co největší ochranu společnosti při co nejmenší trestněprávní regulaci. A zároveň je zde opět vyjádřena zásada, že má být zvolena jen taková míra represe, která je nezbytná k zajištění ochrany společnosti83, tedy zásada ultima ratio, tak typická pro celé trestní právo. Podle ustanovení § 54 odst. 2 TZ může soud trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Tyto dvě podmínky jsou stanoveny alternativně. Současně ovšem musí být splněny obecné podmínky uvedené v ustanovení § 54 odst. 1 TZ věta druhá. Velmi vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu se posuzuje s ohledem na okolnosti konkrétního případu podle obecných hledisek uvedených v ustanovení § 39 odst. 2 TZ, podle nichž se určuje povaha a závažnost trestného činu. Z těchto kritérií je vyjmuto hledisko osoby pachatele, které je samostatnou alternativně

82 83

LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vydání. Praha: LexisNexis CZ, 2007. s. 96. KALVODOVÁ, Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, s. 86.

43

stanovenou podmínkou pro uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. Možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena v případě, kdy k působení na pachatele a k jeho nápravě nepostačuje uložení mírnějšího trestu, popř. více jiných trestů uložených vedle sebe nebo v kombinaci s ochranným opatřením. Konstatování o obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele musí být založeno na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele soudem.84 Výkladu této druhé podmínky se týká také usnesení Nejvyššího soudu České republiky 6 Tdo 976/2010, podle něhož uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, opírající se o alternativu, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, není bez dalšího vyloučeno zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Okolnost, že pachatel byl dosud trestán toliko sankcemi nespojenými s přímým výkonem odnětí svobody, není sama o sobě pro hodnocení možnosti jeho nápravy rozhodující a nevylučuje závěr, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. V takovém případě je však nutno v rámci komplexního hodnocení osobnosti pachatele pečlivě zkoumat, zda existují jiné podstatné okolnosti, které uvedenou podmínku pro uložení tohoto trestu přesvědčivě splňují. TZ stanoví pro oba druhy výjimečného trestu odlišné podmínky. Zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou je v případě uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let oproti doživotnímu trestu fakultativní. Ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) TZ stanoví, že soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest. Nicméně podle třetího odstavce téhož ustanovení soud může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. To se ovšem netýká trestu odnětí svobody na doživotí, v jehož případě je TZ přísnější s ohledem na větu druhou třetího odstavce, která stanoví obligatorní zařazení doživotně odsouzených do věznice se zvýšenou ostrahou.

84

ŠÁMAL, Trestní zákoník I, § 1–139: komentář, s. 736–738.

44

V případě uložení mírnější podoby výjimečného trestu nelze rozhodnout o jeho zpřísnění dle ustanovení § 54 odst. 4 TZ, podle kterého může soud zároveň s uložením trestu odnětí svobody na doživotí rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Toto zpřísňující opatření je možné fakultativně uložit pouze při rozhodnutí o uložení doživotního trestu. Na rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let se nevztahuje zvláštní dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 2 TŘ. Přezkum Nejvyššího soudu ohledně rozsudku, kterým se ukládá mírnější alternativa výjimečného trestu, je tedy možný jen na základě některého z obecných dovolacích důvodů uvedených v prvním odstavci tohoto ustanovení. Co se týká podmíněného propuštění, osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může být podle ustanovení § 88 odst. 4 TZ podmíněně propuštěna po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Pro tento typ výjimečného trestu není na rozdíl od doživotí výslovně vyloučena možnost opětovného podmíněného propuštění, ke kterému může podle ustanovení § 91 odst. 4 TZ dojít po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Určité odlišnosti mezi dvěma typy výjimečného trestu nalezeme i v právní úpravě výkonu trestu. ZVTOS upravuje ve čtvrté hlavě odlišnosti výkonu trestu u některých skupin odsouzených, ale odsouzení k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let zde speciální úpravu nemají. Vztahuje se na ně ovšem úprava výkonu trestu velmi nebezpečných odsouzených podle ustanovení § 72a ZVTOS, neboť velmi nebezpečným odsouzeným je podle ustanovení § 72a odst. 1 písm. a) ZVTOS odsouzený k výjimečnému trestu. Proto se podle druhého odstavce tohoto ustanovení stejně jako pachatelé odsouzení k doživotí zpravidla umisťují do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením. Významným rozdílem oproti doživotnímu trestu je, že odsouzených k trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let se netýká zákaz přerušení výkonu trestu nebo udělení kázeňské odměny spočívající v povolení dočasně opustit věznici uvedený pro doživotní vězně v ustanovení § 71 odst. 2 ZVTOS. Ani ŘVTOS nestanoví v rámci výkonu trestu u

45

některých skupin odsouzených pro výkon trestu odsouzených k odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let žádné speciální podmínky. Dopady na psychiku odsouzených jsou u všech trestů dlouhodobého odnětí svobody velmi podobné, ne-li totožné. Záleží spíše na konkrétních jedincích, jak se s nastalou situací vyrovnají, než na přesné délce trestu, ke které byli odsouzeni. Jedinou, avšak ne nevýznamnou, výhodou oproti doživotnímu trestu je pro odsouzené k trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let jistota, že po uplynutí pevně stanovené doby budou opět propuštěni na svobodu. K tomuto okamžiku se mohou upínat všechny jejich naděje, nicméně to nic nemění na situaci, že tito vězni jsou v průběhu výkonu trestu vystaveni stejným negativním vlivům dlouhotrvajícího uvěznění jako doživotně odsouzení. Odloučení od rodiny, ztráta práce, sociální izolace, převzetí pravidel vězeňského chování, složitá náprava osobnosti pachatele a následná problematická reintegrace do společnosti, to vše se týká i mírnějšího druhu výjimečného trestu.

6.3

Nejpřísnější sankce mladistvých Výjimečný trest ani v jedné ze svých dvou podob za žádných okolností nelze

uložit mladistvým. Podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ZSVM“), v případě, že mladistvý spáchal provinění, za které TZ dovoluje uložení výjimečného trestu, a že povaha a závažnost provinění je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoká, může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí uvedeném v odstavci 1 – trestní sazby odnětí svobody stanovené v TZ se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok – k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo. Nejpřísnější mimořádnou trestní sankcí, která může být uložena mladistvým, je tedy trestní opatření odnětí svobody ve zvýšeném rozmezí trestní sazby od pěti do deseti let.

46

Všechny výše uvedené podmínky pro uložení trestního opatření odnětí svobody ve zvýšeném rozmezí trestní sazby musí být splněny kumulativně. Soud pro mládež se musí vypořádat zejména s požadavkem, dle kterého je nutno shledat, že mírnějším trestním opatřením odnětí svobody není možné účelu trestního opatření dosáhnout. Soud pro mládež musí za těchto okolností konstatovat, že uložení odnětí svobody ve zvýšeném rozmezí od pěti do deseti let je s ohledem na ochranu společnosti a nutnost zabránit páchání dalších protiprávních činů nezbytné, přestože dlouhodobé umístění mladistvého ve věznici nevytváří vhodné podmínky pro jeho další vývoj. Pokud k tomuto závěru, který je třeba vždy náležitě odůvodnit, nedospěje, nemůže uložit trestní opatření odnětí svobody ve zvýšeném rozmezí trestní sazby pouze s odkazem na to, že za tento čin TZ dovoluje uložit výjimečný trest a že povaha a závažnost činu je mimořádně vysoká, např. vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu jeho provedení. 85

7

Trendy v trestní politice Přestože je v současné době čím dál více posilována úloha alternativních

trestů ve vztahu k trestu odnětí svobody, který je považován za ultima ratio, trestu odnětí svobody stále patří dominantní postavení v našem systému trestů. Ovšem pro pachatele zvlášť závažných zločinů si lze těžko představit jiný trest než právě odnětí svobody. Ukládání sankce odnětí svobody v těchto případech tedy dle mého názoru požadavek ultima ratio splňuje. Problémem ovšem zůstává, zda jsou dlouhodobé tresty odnětí svobody schopny splnit svůj účel, tedy napravit pachatele tak, aby po propuštění vedli řádný život. Již delší dobu jsou diskutovány problémy spojené s doživotním trestem, těmi jsou např. sociální i ekonomické dopady věznění nemalé části populace na celou společnost, ale především negativní působení na osobnost jednotlivých uvězněných. Vzhledem ke stále rostoucí přeplněnosti věznic je zpochybňována účinnost našeho sankčního systému a trest odnětí svobody je shledáván spíše příčinou dalšího narušování osobnosti pachatele a v konečném důsledku podporující další páchání

85

ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 323–324.

47

trestné činnosti.86 To je samozřejmě velmi nežádoucí důsledek výkonu trestu ve věznicích, který popírá samu podstatu účelu trestu odnětí svobody na doživotí. Dle mého názoru je proto nyní důležitější soustředit se na prevenci kriminality spíše než na následnou represi, neboť ta neřeší příčiny trestné činnosti a náprava ve výkonu trestu je nedostatečná. Problémem je ovšem převažující represivní smýšlení v naší společnosti.

7.1

Represivní funkce a ochrana společnosti Jak již bylo řečeno výše, trest odnětí svobody na doživotí je prostředkem pro

dosažení funkcí trestního práva, a to jak funkce ochranné, tedy ochrany společnosti před závažnými útoky na její hodnoty, tak funkce preventivní, tedy předcházení páchání trestných činů působením na konkrétní i potencionální pachatele, a nutně i funkce represivní, kterou je újma pachatele za spáchání trestného činu. U doživotního trestu převažuje ochranná a s ní spojená represivní funkce, neboť u nejzávažnějších trestných činů je důraz kladen na ochranu společnosti. S ohledem na možnost podmíněného propuštění ale nemůžeme opominout ani jeho nápravnou funkci, tedy individuálně preventivní účinek. Represe je nedílnou součástí účelu trestu a určitá újma pociťovaná odsouzeným je podstatou trestu samotného. „Trest bez odplatných momentů nemůže svého cíle dosáhnout a není vlastně ani trestem.“87 Nicméně odplata sama o sobě není účelem trestu, ale spíše prostředkem k jeho dosažení. Represivní složka trestu musí být vždy v souladu se zásadou přiměřenosti. Vzhledem k tomu, že uložení sankce je reakcí společnosti na spáchání trestného činu, musí být uložený trest ke spáchanému deliktu adekvátní. Trest by měl vždy být přiměřený nejen konkrétnímu trestnému činu, ale i konkrétnímu pachateli. Proto soud musí při rozhodování o druhu a délce trestu brát v úvahu všechny okolnosti spáchaného trestného činu. S ohledem na to, že zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí jsou velmi přísné, lze předpokládat, že při naplnění všech podmínek dle TZ

86

KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 6. kapitola. NOVOTNÝ, Oto. O trestu a vězeňství: studie o funkcích trestu v soudobé naší společnosti. 2. vydání. Praha: Academia, 1969. s. 28. 87

48

bude doživotní trest uložen pouze v případech, kdy bude jeho závažnost odpovídat závažnosti spáchaného činu a osobě jeho pachatele.88 Veřejné mínění v České republice je ovšem charakteristické přehnaně represivním smýšlením. Společnost stále považuje trest odnětí svobody na doživotí pro pachatele závažných trestných činů a jejich izolaci ve věznicích za ideální trest vzhledem k tomu, co spáchali, a za nejlepší ochranu společnosti před opakováním této trestné činnosti.89 Přestože v posledních letech se dostává do popředí snaha nahrazovat trest odnětí svobody alternativními tresty, laická veřejnost je proti zmírňování sankcí. Naopak lze s lehkou nadsázkou říci, že současná společnost by si spíše než případné zrušení trestu odnětí svobody na doživotí přála znovuobnovení trestu smrti. Můžeme konstatovat, že naše společnost je posedlá ochranou. Hlavní reakcí na spáchání trestného činu je snaha o takové opatření, které by zabránilo jakémukoli opakování tohoto činu, aby se ten konkrétní zločin už nikdy nikomu nestal. Z toho plyne taková úvaha, že nejvhodnější sankcí je izolovat pachatele na co nejdelší dobu od společnosti. Jenomže se jedná o velmi krátkozraké řešení, které se nezabývá příčinami trestné činnosti, ale řeší pouze její následky. Ani já si nedokážu představit zrušení trestu odnětí svobody na doživotí. Domnívám se, že existence doživotního trestu v naší právní úpravě je z důvodu ochrany společnosti nezbytná. Ale při zachování tohoto trestu je nutné řešit příčiny trestné činnosti a zaměřit se zejména na její prevenci. Jenže preventivní opatření potřebují čas k tomu, aby začala mít viditelné výsledky, a společnost je netrpělivá, žádá okamžitou reakci na trestný čin, což splňuje právě uložení trestu. Výsledky preventivních opatření se sice dostaví za mnohem delší dobu, ale její následný význam pro pokles trestné činnosti je mnohem výraznější a trvalejší.

88 89

KALVODOVÁ, Trest odnětí svobody na doživotí, s. 56. KARABEC, Dlouhodobé tresty odnětí svobody, 6. kapitola.

49

7.2

Možnosti právní úpravy Právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí v podobě, jaká je obsažena

v TZ, není jedinou možností, kterou může zákonodárce zvolit. Variant, jak může být doživotní trest upraven, je mnohem více, když porovnáme dřívější právní úpravy nebo právní úpravy jiných států. Ráda bych v této kapitole shrnula změny, které by dle mého názoru bylo vhodné do našeho právního řádu zavést. Výsledky přezkoumávání pravomocně uložených trestů smrti Nejvyšším soudem ČSSR v letech 1970 – 1990 ukázaly, že soudní rozhodnutí se přece jen vykazují určitou chybovostí.90 S ohledem na výjimečnost a přísnost trestu odnětí svobody na doživotí se domnívám, že by bylo vhodné zavést obligatorní přezkum pravomocných rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí Nejvyšším soudem ČR z úřední povinnosti místo pouhé možnosti přezkumu na základě zvláštního dovolacího důvodu, jak je tomu v současné právní úpravě. Z téhož důvodu, tedy kvůli přísnosti doživotního trestu, si myslím, že by bylo dobré, aby po uplynutí nezbytné minimální doby strávené ve výkonu trestu, soud u odsouzených na doživotí obligatorně rozhodoval o jejich podmíněném propuštění. Na základě poznatků od ředitele věznice, v níž odsouzený vykonává trest, by soud po dvaceti letech z úřední povinnosti rozhodl o tom, zda podmíněné propuštění u konkrétního odsouzeného přichází v úvahu nebo ne, a následně by se toto rozhodování pravidelně opakovalo, např. jednou za dva roky, aniž by byla nutná žádost odsouzeného nebo návrh státního zástupce či ředitele věznice. Jako velký problém vnímám nemožnost potrestání doživotně odsouzených za trestné činy spáchané ve výkonu trestu. Tato faktická beztrestnost může doživotní vězně motivovat k páchání trestných činů např. za účelem útěku, neboť si uvědomují, že vlastně nemají co ztratit. Způsobem, jak potrestat pachatele za spáchané trestné činy ve výkonu doživotního trestu, by mohlo být dodatečné zpřísnění doživotního trestu dle ustanovení § 54 odst. 4 TZ. V současnosti je o nezapočítávání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nutné rozhodnout v rozsudku, který

90

NAVRÁTILOVÁ, Výjimečný trest, s. 51–52.

50

odsouzenému ukládá doživotní trest, žádné pozdější rozhodnutí nepřichází v úvahu. Kdyby soud mohl o takovém zpřísnění rozhodnout i kdykoli později v průběhu výkonu doživotního trestu v nejpřísnějším typu věznice v důsledku spáchání dalšího trestného činu, domnívám se, že by to mohlo chování vězňů ve věznicích významným způsobem pozitivně ovlivnit. Pokud by ovšem bylo možné zpětně rozhodnout o nezapočítání již vykonané části trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, bylo by to pravděpodobně v rozporu se zákazem retroaktivity. Proto by se toto zpřísnění muselo vztahovat pouze k dosud nevykonané části trestu v nejpřísnější věznici. Přesto by dle mého názoru hrozba prodloužení doby čekání na podmíněné propuštění o dalších několik let byla dostatečným motivačním faktorem ke slušnému chování doživotně odsouzených ve věznici se zvýšenou ostrahou. Mně osobně by se zamlouvalo, kdyby se do našeho právního řádu zavedla zásada „třikrát a dost“, ovšem v mírnější podobě, než v jaké byla uzákoněna na Slovensku. Tento princip spočívá v tom, že pokud soud odsuzuje pachatele za některý z taxativně vyjmenovaných trestných činů a tento pachatel již byl dříve za některý z těchto činů dvakrát pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, uloží mu soud obligatorně doživotní trest. Domnívám se totiž, že v případě spáchání třetího činu z okruhu nejzávažnějších zločinů už nelze věřit, že by takový pachatel mohl být ve výkonu trestu napraven. Co se týče taxativního výčtu trestných činů, na které by se tato zásada vztahovala, ponechala bych i pro tento účel výčet zvlášť závažných zločinů dle ustanovení § 54 odst. 3 TZ, pro které je společným znakem úmyslné způsobení smrti alespoň jednoho člověka. Slovenská úprava podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 300/2005 Z.z., Trestného zákona, stanoví výrazně širší okruh trestných činů, na které se princip „třikrát a dost“ aplikuje. Otázkou zůstává, zda takovým pachatelům s ohledem na zásadu humanity trestu ponechat alespoň vzdálenou možnost podmíněného propuštění. Na Slovensku pro tuto skupinu doživotně odsouzených možnost podmíněného propuštění neexistuje. Podle mého názoru by i pro tyto nejzávažnější případy bylo vhodné s ohledem na lidsko-právní aspekt možnost podmíněného propuštění ponechat, ale kvůli nebezpečnosti těchto pachatelů pro společnost výrazně ztížit podmínky pro jeho dosažení. V úvahu přichází zavedení možnosti podmíněného propuštění po delší době, např. po 25 nebo 30 letech, a soudce by mohl navíc rozhodnout o 51

nezapočítávání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu. Při takto dlouhém čekání na případné podmíněné propuštění sice doživotní trest ztrácí svou stimulační funkci, ale pro tyto mimořádně závažné případy by bylo nevyhnutelné podmínky podmíněného propuštění zpřísnit. Reálné doživotí se nachází na hraně souladu s požadavkem zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Při zachování šance na podmíněné propuštění, i když velmi vzdálené, se ovšem domnívám, že je princip „třikrát a dost“ plně v souladu s principy lidskosti, vezmeme-li navíc v úvahu, jakým pachatelům by se doživotí v důsledku aplikace této zásady ukládalo.

52

Závěr Trest odnětí svobody na doživotí nahradil v právních řádech mnoha států trest smrti a stal se nejpřísnější sankcí, kterou je vůbec možné pachateli trestného činu uložit. V moderní demokratické společnosti tak budí velkou pozornost a vzbuzuje diskuse o tom, zda je či není v souladu se základními lidskými právy. Na základě všech poznatků, ke kterým jsem ve své práci dospěla, jsem přesvědčena, že doživotní trest respektuje lidská práva, a proto je vhodnou alternativou k trestu smrti, který nemá v sankčních systémech demokratických právních států místo. Trest odnětí svobody na doživotí respektuje nejdůležitější ze všech lidských práv, kterým je právo na život. Navíc za dodržení zákazu mučení a jiného krutého zacházení nelze považovat doživotní trest za nehumánní. Dle mého názoru tedy nelze uvažovat o zrušení doživotního trestu, neboť žádný jiný trest nedokáže lépe splnit úlohu ochrany společnosti proti nejzávažnějším trestným činům při současném dodržování demokratických právních zásad. Trest odnětí svobody na doživotí s možností podmíněného propuštění je založen na víře ve snahu odsouzeného uvědomit si, co spáchal, a polepšit se tak, aby po propuštění vedl řádný život. Možná je tento optimismus přehnaný, nicméně se domnívám, že institut podmíněného propuštění v rámci doživotního trestu je nutný, neboť lze pochybovat o tom, že reálné doživotí je v souladu s požadavkem zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Trest odnětí svobody na doživotí je vskutku tvrdým trestem, ale vzhledem k přísně stanoveným zákonným podmínkám pro jeho uložení je doživotní trest ukládán pouze za takové trestné činy a za takových okolností, kterým jeho přísnost zcela odpovídá. Ve srovnání se zahraničními úpravami lze konstatovat, že česká úprava doživotního trestu nijak výrazně nevybočuje z evropského standardu. Ve srovnání se slovenskou úpravou jsou u nás podmínky pro uložení a výkon doživotního trestu stanoveny mírněji. Kladně hodnotím pojetí výjimečného trestu, který u nás má dvě podoby, což poskytuje soudům větší prostor pro diferenciaci při rozhodování o potrestání pachatelů nejzávažnějších deliktů.

53

Přestože se domnívám, že právní úprava trestu odnětí svobody na doživotí v České republice je na vysoké úrovni, určitě existuje prostor pro určitá zlepšení. Za nedostatek považuji absenci obligatorního přezkumu pravomocných rozhodnutí o uložení doživotního trestu Nejvyšším soudem. Lze zvažovat také zavedení obligatorního rozhodování soudu o podmíněném propuštění po uplynutí dvaceti let ve výkonu trestu a v případě ponechání odsouzeného ve výkonu trestu následně opakovat toto rozhodování v pravidelném intervalu. Dále je nutno zaměřit se na institut nezapočítávání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu, který je upraven velmi nedostatečně. Zaprvé by bylo vhodné upřesnit, za jakých podmínek je soud při rozhodování o trestu oprávněn tuto možnost použít. Jelikož zákonná úprava nezmiňuje žádné okolnosti, za kterých je možné pachateli toto zpřísnění doživotního trestu uložit, může docházet k tomu, že soudy budou tohoto ustanovení nadužívat a navíc jednotlivé soudy mohou v obdobných situacích rozhodovat rozdílně. V této souvislosti musím rovněž zmínit problematiku beztrestnosti doživotně odsouzených v případě, že dojde ke spáchání dalšího trestného činu ve výkonu trestu. Proto bych navrhovala, aby bylo možné v souladu se zákazem retroaktivity rozhodnout o nezapočítávání dosud nevykonané části trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu i později, jako trest za spáchaný trestný čin v době uvěznění. De lege ferenda lze přemýšlet i o zavedení principu „třikrát a dost“, neboť jsem přesvědčena, že

pokud

pachatel potřetí spáchá některý z taxativně

vyjmenovaných nejzávažnějších zločinů, nelze doufat v jeho nápravu a uložení doživotního trestu je proto na místě. Co se týče právní úpravy výkonu doživotního trestu, ta je dle mého názoru příliš stručná, přestože výkon doživotí je oproti kratším trestům odnětí svobody v mnoha ohledech specifický. Bylo by tedy vhodné upravit práva a povinnosti doživotně odsouzených ve výkonu trestu detailněji, a to na úrovni zákona, jak vyžaduje Listina. Doživotní trest s sebou bohužel nese mnoho účinků, které se negativně podepisují na osobnosti uvězněných. Není ovšem možné se těchto následků plně

54

vyvarovat, neboť jsou neoddělitelně spjaty s dlouhodobým pobytem ve výkonu trestu. Je třeba se tedy alespoň soustředit na co největší minimalizaci nepříznivých důsledků dlouhodobého uvěznění tak, aby se doživotně odsouzení po případném podmíněném propuštění byli schopni znovu začlenit do společnosti a vést řádný život. V této souvislosti by bylo také potřeba zajistit pro doživotně odsouzené dostatek pracovních příležitostí, aby neztratili pracovní návyky, což by usnadnilo jejich následnou resocializaci, a navíc by pravidelný pracovní režim nepochybně měl i kladný vliv na jejich psychiku. Lze shrnout, že trest odnětí svobody na doživotí je nezastupitelnou trestní sankcí, která adekvátním způsobem reaguje na mimořádně závažná jednání ohrožující nejdůležitější zájmy společnosti, a to při zachování základních lidských práv a svobod, což z ní činí nejvhodnější alternativu trestu smrti.

55

Seznam použité literatury Publikace 

BECCARIA, Cesare. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014.



JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2013.



JELÍNEK, Jiří. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o Policii ČR, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, zákon o Probační a mediační službě, advokátní tarif, v úplném znění: podle stavu k 1. 10. 2008, se zapracováním změn účinných od 1. 1. 2009. 26. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2008.



KALVODOVÁ,

Věra.

Postavení

trestu

odnětí

svobody

v

systému

trestněprávních sankcí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 

KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody na doživotí. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1995.



KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012.



KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.



LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vydání. Praha: LexisNexis CZ, 2007.



MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vydání. Praha: Orac, 1995.



MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15.-16. století. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1989.



NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. 1. vydání. Praha: Leges, 2010.



NOVOTNÝ, Oto. O trestu a vězeňství: studie o funkcích trestu v soudobé naší společnosti. 2. vydání. Praha: Academia, 1969.

56



ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II, § 157–314s: komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.



ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I, § 1–139: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.



ŠÁMAL, Pavel a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.



VANĚČEK, Václav. Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: Orbis, 1976.

Právní předpisy 

Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky



Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Dostupná z WWW: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf.



Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dostupná z WWW: http://www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/umluva-proti-muceni.pdf.



Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon, v znení neskorších predpisov

57

Judikatura 

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 6 Tdo 1334/2008



Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 3 Tdo 1272/2011



Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 15 Tdo 138/2003



Usnesení Nejvyššího soudu České republiky 6 Tdo 976/2010

Ostatní zdroje 

DAILEY, Kate. Why the US locks up prisoners for life. BBC News Magazine.

Červen

2013.

Dostupný

z WWW:

http://www.bbc.com/news/magazine-22912075. 

KALVODOVÁ, Věra. Několik poznámek k dlouhodobým trestům odnětí svobody a právu odsouzeného na resocializaci. Trestní právo. 1997, roč. 2, č. 10.



KARABEC, Zdeněk a kol. Dlouhodobé tresty odnětí svobody. Praha: IKSP, 2004. Dostupný z WWW: http://www.ok.cz/iksp/docs/300.pdf.



KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. 37, č. 3.



Problematika doživotně odsouzených. Vězeňská služba České republiky. Leden 2015. Dostupný z WWW: http://vscr.cz/veznice-valdice-95/o-nas1632/vykon-vezenstvi-366/vykon-trestu/problematika-dozivotneodsouzenych.



Zásada trikrát a dosť je v súlade s Ústavou SR. Najpravo.sk. Listopad 2011. Dostupný z WWW: http://www.najpravo.sk/clanky/zasada-trikrat-a-dost-jev-sulade-s-ustavou-sr.html.

58

Trest odnětí svobody na doživotí Shrnutí Cílem této diplomové práce je podrobně proniknout do problematiky trestu odnětí svobody na doživotí a analyzovat dopady, které s sebou právní úprava tohoto trestu přináší. Roku 1990 byl u nás trest smrti nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí. Doživotní trest jako nejpřísnější sankce právního řádu České republiky si žádá značnou pozornost, neboť odsouzeným k doživotí způsobuje citelnou újmu na lidských právech. Proto je možné ho ukládat jen za splnění přísných podmínek uvedených v trestním zákoníku a pouze za taxativně vyjmenované trestné činy. Nicméně stejně jako trest smrti má i doživotní trest své příznivce a odpůrce, neboť vedle výhod oproti absolutnímu trestu jsou s ním spojena i určitá negativa. Práce se pokusí tyto problémy popsat a navrhnout jejich řešení. Diplomová práce se skládá ze sedmi kapitol, přičemž každá se věnuje problematice trestu odnětí svobody na doživotí z jiného úhlu pohledu. Pro přehlednost se kapitoly dále tematicky dělí na podkapitoly. K pochopení současné podoby doživotního trestu je nutné znát historické souvislosti, proto první kapitola pojednává nejprve o historickém vývoji trestu odnětí svobody na doživotí, stručně ve světě, ale zejména se věnuje jeho vývoji v českých zemích. V druhé části první kapitoly je pak obsažen výklad o účelu trestu odnětí svobody na doživotí. Druhá kapitola se zabývá postavením trestu odnětí svobody na doživotí v systému trestů a obsahuje také charakteristiku výjimečného trestu. Třetí kapitola se stručně zaobírá mezinárodní úpravou, neboť vnitrostátní úprava s ní musí být v souladu, a dále podrobněji rozebírá Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžejními kapitolami této diplomové práce jsou kapitoly čtyři a pět. Čtvrtá kapitola, jež se dělí do dvou podkapitol, pojednává o současné právní úpravě trestu odnětí svobody na doživotí. První podkapitola, která je jádrem čtvrté kapitoly a celé diplomové práce, zahrnuje rozbor právní úpravy ukládání trestu odnětí svobody na doživotí v České republice. Detailně vysvětluje jednotlivé podmínky pro uložení doživotního trestu a zdůrazňuje rovněž problémy, které s sebou právní úprava přináší. Druhá podkapitola pak porovnává českou právní úpravu s vybranými 59

zahraničními úpravami, neboť mohou představovat inspirační zdroj pro případné změny v naší právní úpravě. Pátá kapitola se věnuje výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž se zaměřuje jak na podmínky ve věznicích, tak na podmíněné propuštění z výkonu trestu. Důležitou součástí páté kapitoly je výklad o dopadech doživotního trestu na pachatele, neboť dlouhodobé uvěznění s sebou nese určité negativní účinky na osobnost odsouzených, což ztěžuje jejich nápravu a případnou následnou reintegraci do společnosti. Šestá kapitola se zabývá alternativami trestu odnětí svobody na doživotí. První podkapitola obsahuje diskusi o náhradě trestu smrti doživotním trestem a jejich porovnání. Druhá část rozebírá vztah mezi dvěma variantami výjimečného trestu, neboť trest odnětí svobody na doživotí je nutno vnímat vedle mírnější varianty výjimečného trestu, a to trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, k němuž se doživotí nachází ve vztahu subsidiarity. Závěrečná podkapitola stručně popisuje nejpřísnější sankci, kterou je možné uložit mladistvým pachatelům. Sedmá kapitola se týká trendů v trestní politice, v rámci nichž konstatuje, že současná společnost je posedlá ochranou a ve veřejném mínění dominuje represivní smýšlení. Ve druhé části sedmé kapitoly jsou popsány možné změny v právní úpravě. Závěr shrnuje získané poznatky ohledně trestu odnětí svobody na doživotí a podává zhodnocení právní úpravy de lege lata a návrhy de lege ferenda.

60

Life imprisonment Resumé The purpose of my thesis is to penetrate into the issue of life imprisonment and to analyse consequences which are connected with its legislation. The death penalty was replaced by life imprisonment in our country in 1990. The penalty of life imprisonment as the toughest punishment in the legal system of the Czech Republic necessitates big attention, because it causes considerable harm to the human rights of people sentenced to it. That is why it is possible to impose life sentence only in compliance with the strict conditions and only for enumerated crimes, both stated in the penal code. Nevertheless, life imprisonment has its supporters and opponents as well as death penalty, because it has not only advantages in comparison with capital punishment, but also some disadvantages. The thesis tries to describe these problems and propose solutions to it. The thesis is composed of seven chapters, each of them dealing with the issue of life imprisonment from a different point of view. The chapters are thematically divided into subchapters. It is necessary to know the historical context to understand the present legislation of life imprisonment, therefore Chapter One looks at development of life imprisonment, briefly in the world, but it focuses mainly on its development in our territory and in the former Czechoslovakia. Part Two of the chapter defines the purpose of the punishment. Chapter Two examines the position of life imprisonment in the Czech system of sanctions and it also characterises an exceptional sentence. Chapter Three briefly illustrates international regulation, because Czech legislation has to be in accordance with it, and then explicates Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Chapter Four and Five are the main parts of the thesis. Chapter Four is subdivided into two parts and provides a detailed explanation of life imprisonment legislation. Part One, which is the most important, includes an analysis of legislation connected with imposing the penalty in the Czech Republic. It deals with all conditions required for the imposition of a life sentence and highlights the problems

61

which come along. Part Two compares the foreign legislations to the Czech one, because they may represent a source of inspiration for any changes in our laws. Chapter Five concentrates on execution of life imprisonment, including a description of conditions in prisons and an interpretation of parole. Another part of the chapter considers various impacts of a long-term imprisonment on offenders. These negative consequences make their retrieval and possible subsequent reintegration into society very difficult. Chapter Six explores alternatives to life imprisonment. Part One discusses substitution of capital punishment by life imprisonment and their comparison. Part Two looks at the relationship between two variants of an exceptional sentence, as life imprisonment should be viewed next to imprisonment of twenty to thirty years. The penalty of life imprisonment is in respect of subsidiarity to less strict alternative of the exceptional sentence. Part Three briefly describes the toughest punishment which may be imposed on juvenile offenders. Chapter Seven shows trends in criminal policy. It sets out that contemporary society is obsessed with protection and public opinion is mainly represented by repressive mentality. Second part of this chapter describes possible changes in legislation. The Conclusion summarizes findings about the punishment of life imprisonment and provides an evaluation of the legislation de lege lata and proposals de lege ferenda.

62

Klíčová slova: trest odnětí svobody na doživotí, náhrada trestu smrti Keywords: life imprisonment, substitution of capital punishment

63