PhDr. Olga Skalníková SOCHY HORNÍKŮ V PRAZE Připadá nám samozřejmé, že v zemi, byla po staletí těžba kovů ať drahých nebo obecných výrazným rysem hospodářské činnosti i bohatstvím této země, že ve známých důlních revírech se setkáváme i s uměleckým ztvárněním těch, kteří se dobýváním kovů a jiných surovin zabývali, tedy horníků. Bylo tomu především v chrámech, ale i na veřejných prostranstvích. Umělecké památky ztvárňující dobyvatele zvláště drahých kovů, nacházíme dodnes v tradičních důlních okrscích jako byla Kutná Hora, Jílové, Jáchymov, Kašperské Hory a další významné rudní revíry. Ale i v uhelných revírech nalezneme umělecky ztvárněné postavy horníků, jednak jako funerální plastiky na hřbitovech, jednak na místech, kde slouží k uctění obětí, horníků padlých při důlních katastrofách. Ale musíme se ptát, proč a jak došlo k výtvarným dílům, plastikám horníků v Praze. V Praze sice byla významná mincovna, na Starém městě byla od 14. století kovárna a kovářská huť, kde se až do počátku 19. století prodávalo dřevěné uhlí a tržiště to je dodneška jmenuje se Uhelný trh, v Praze byly od konce 18. století pokusy s dolováním kamence a uhlí, jednak na východní straně před městem, jednak pod Petřínem, ale to vše byly jen pokusy, které nevstoupily do dějin. Užší byla vazba města na ne tak vzdálenou Kutnou Horu a Jílové. V obou těchto důlních městech působil významný pražský měšťan Jan Rotlev, který byl urburéřem a mincmistrem patrně v období 1370-75 a mincmistrovský úřad po jeho smrti převzal syn Martin. Rotlev byl i podílníkem zlatých dolů v Jílovém, v Praze měl rozsáhlý majetek v Havelské čtvrti a dodnes jej jako univerzálního donátora připomíná budova Karolína s typickým arkýřem. Ale ani jemu nebyla postavena socha i když do lidového podání se dostal závoj jeho ženy, jehož prodejem zachránila manželovo pokračování v dolech v Jílovém. Socha havíře ale v blízkém okolí dodnes existuje. Je na rohovém domě v Havířské ulici pod č.p. 398, s vchodem z Rytířské ulice č. 26. Je v prvním patře domu dobře viditelná od pravé strany budovy Stavovského divadla.
Lydia Petráňová, která v roce 1988 publikovala knihu "Domovní znamení Staré Prahy" uvádí k historii domovního znamení, že dům, který byl postaven v roce 1372 a měl původní domovní znamení u červeného klobouku (s variantou u tří klobouků) nesl znamení "U havíře" od roku 1486, kdy jej zakoupil Tobiáš z Kutné Hory. Ten měl být účastníkem horního podnikání. (V Kořánově Dolování v rudném okrsku kutnohorském jsem se zatím s jeho jménem nepotkala). Dům Tobiáš koupil, podle Petráňové po purkmistru Janovi, který byl sťat při obecní bouři v roce 1483. Ulice se dříve než Havířská jmenovala v Prolomeném, podle toho, že na rozkaz krále Václava II. byla proražena v hradbách. W.W. Tomek cituje podle rukopisu Budyšínského, a obviňuje V. Hájka, že celou záležitost prolomení doplnil svými výmysly. Socha havíře pochází z první třetiny 18. století, její autor není v odborné literatuře uveden. Dům do té doby vyměnil několik majitelů, zvl. po Bílé Hoře, kdy došlo ke konfiskacím majetku. Socha havíře je z pískovce a vzhled odpovídá hornickému oblečení té doby, doloženém v mnoha vyobrazeních na parergách důlních map. Socha je oblečena v hornické kytli, zapínané na knoflíky, přepásané koženým flekem-sedací kůží. Kalhoty jsou ke kolenům, krytých koženými nákolenicemi. Pokrývka hlavy je kulatá vyztužená čapka, vepředu zdobená hornickým znakem, zkříženými kladívky. V pravé ruce horník drží kahanec. Socha je umístěna v mělké nice a po pozdějších úpravách a přestavbách není nápadná. Významnější socha horníků ze stejného období jsou v chrámu sv. Víta na pražském Hradě. Honosný stříbrný náhrobek sv. Jan Nepomuckého ve svatovítském chrámu z roku 1736 je ve své nádheře adorován dvěma dřevenými sochami havířů, umístěných na podstavci v ochozu na pilířích. Výrazem ve tváři i v gestech se obracejí k náhrobku se stříbrnou rakví mučedníka. Podle rytiny z roku 1725 zůstaly zde tyto sochy od roku 1721, komu blahořečení Janova. Historik umění Oldřich Blažíček na rozdíl od starších umělecko-historických prací, které připisovaly sochy Ignáci Platzerovi, pokládá je za dílo Matyáše Bernarda Brauna. Jist si je u pravé sochy, zavěšené při Královské oratoři, při druhé připouští práci jeho dílny. Zde cituji Blažíčka: "Braunovým vlastním dílem je zvláště znamenitá pravá větší socha zavěšená při Královské oratoři, působivá ve složitém a přece plynulém překlenutí, v
zjihlém gestu oddanosti, vyjádřeném levicí i pravicí se vztaženým kahanem, velmi citlivě až zálibně vybavené v realistických detailech věrného zobrazení oděvu z látky a kůže, které zde arci zbrzdilo rozlet volné draperie. Výrazově prohloubená hlava připomíná v blízké obdobě Marnotratného syna z Klimentské zpovědnice a obě řezby pak jsou variantami pískovcových postav kajícníků kdysi při kostele v Mostě. Vyjímečná u Brauna, neobvykle pestrá je polychromie obou řezeb, odkrytá při poslední restauraci, reprodukující barvy hornického kroje s červenými kalhotami a zelenou čapkou". Sochy horníků u hrobky sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta patří k nejvýraznějším uměleckým dokladům-pokladům, které máme pro české hornictví první třetiny 18. století. Odkrytí polychromie obou řezeb umožnilo bezpečně zařadit hornický kroj se všemi podrobnostmi, střihu, barevnosti a doplňků oděvu do vývojové řady hornického oblečení od nejstarších dokumentů od 15. století až do století dvacátého. Kdo byl objednavatelem soch pro katedrálu není dosud vyřešeno. Rouček, autor průvodce po chrámu sv. Víta se domnívá, že sochy horníků objednali Dymokurští. To byli Colloredové nebo Černínové? Blažíček soudí ale nedokládá, "že sochy horníků darovala do chrámu některá instituce horního města, nejspíš Jílového nebo západočeského Jáchymova či Pramenů". Možné je obojí, parergy důlních map z obou míst jako vzor by tomu odpovídaly. Je třeba pátrat dál. Já jsem ve své knize "Pět století hornického kroje" si dovolila hypotézu, zda dárcem nebyl Petr Brandl, přítel Matyáše Brauna, sám účastník výzdoby sv. Víta. Je doloženo, že Petr Brandl v roce 1705 žádal o propůjčku dolování v Jílovém. Sice tehdy neuspěl, ale jeho vztah k hornictví byl trvalý a uznávaný. Svědčí o tom mimo jiné, že když roku 1735 zemřel v Kutné Hoře, byl mu zde vypraven veledůstojný pohřeb. Za účasti kněžstva, zástupců města a cechů a 300 havířů v krojích, s rozsvícenými kahany byl pochován v kostele Námětském. Hornické postavy ze sv. Víta mohly být i předlohou sošek horníků ve farním kostele v Jílovém. Shrnuto: Hornické plastiky ve sv. Vítu jsou velké historické ceny, zásadní důležitosti nejen pro svou umělecko-výtvarnou formu, ale i pro význam v dějinách hornického kroje.
Na další hornické plastiky si musela Praha počkat déle, než jedno století. Od poloviny 19. století stojí na dnešním Smetanově nábřeží v malém parčíku gotizující pomník spojený s kašnou. Pomník byl postaven z podnětu českých stavů k uctění císaře Františka I., který zemřel v roce 1835 po 43 letech vlády. Pomník sám měl pohnutou historii. Bylo rozhodnuto, aby byl postaven na nábřeží mezi Křižovnickým náměstím a řetězovým mostem. V roce 1835 nebylo ani nábřeží ani most. Obé se muselo vybudovat. Nábřeží podle projektu Bernarda Gruebera v letech 1841-45 realizovala firma Vojtěch Lanna. Zamýšlelo se vytvořit areál i s muzeem pro Společnost vlasteneckých přátel umění, k tomu nakonec nedošlo. Duší těchto projektů byl nejvyšší purkrabí, hrabě Chotek, jehož zásluhy o stavební rozvoj Prahy jsou nepochybné. Po schválení sněmovního usnesení císařem Ferdinandem V. (1838) byl vypsán veřejný konkurs, ve kterém zvítězil Josef Ondřej Kranner, který také stavbu realizoval s kameníkem Karlem Svobodou. Sochařskou výzdobu navrhl a provedl sochař Josef Max. Pomník ve formě kašny tvoří polygonální nádrž, na jejichž pilířích stojí alegorické figury 16 českých krajů. (V době vzniku pomníku mělo české království šestnáct krajů: Litoměřický, Boleslavský, Bydžovský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Kouřimský, Táborský, Berounský, Rakovnický, Plzeňský, Klatovský, Loketský, Prácheňský a Budějovický). Ve středu nádrže stojí 29 m vysoká fiála. V horní části, tvořící baldachýn, dnes opět stojí jezdecká socha Františka I., odstraněná v roce 1918 a uložená v lapidáriu Národního muzea. Na úrovni císařské sochy stojí osm alegorických postav znázorňujících Vědy, umění, pokoj, hojnost, rolnictví, hornictví, řemeslo a obchod. Slavnostní svěcení základního kamene se událo 22. srpna 1845 za přítomnosti pěti arcivévodů, kteří přijeli do Prahy prvním vlakem Státní dráhy k oslavě otevření železniční trati Praha - Brno. Slavnost měla i lidovou verzi, veslařské závody a jiné kratochvíle na řece. Slavnost otevření železniční dráhy sice upozadnila svěcení pomníku, ale zato k oběma akcím přilákala obecenstvo. Co má pomník společného s hornictvím? Mnoho. Mezi 16 alegorickými postavami jednotlivých krajů je postava horníka, pravděpodobně představující loketský kraj. Možná, že čáslavský. Postava je v zadní části fontány. Horník je zpodoben v
hornické kytli s kápí, přepásán koženým flekem se sponou s hornickými emblémy. V ruce drží kahanec, u nohou má důlní sekeru, opět s hornickým znakem. Na nohou punčochy s koženými nákolenicemi, nízké střevíce. Mezi alegorickými postavami krajů je i hutník, v haleně s kápí, zástěrou, s kladivem u nohy. Mezi menšími sochami-alegoriemi je opět postava horníka. V hornickém kroji s kulatou čapkou, přes ní kápě, v pravé ruce má kladivo, v levé kahan. Jako typický atribut hornictví je dole u sloupu permoník s kladívkem. Význam hornictví je tu potvrzen oběma postavami. Než byl pomník dokončen, přišel revoluční rok 1848. Nebylo jisté, zda k odhalení pomníku vůbec dojde. Svoboda tisku se projevovala kriticky, sám Karel Havlíček napsal ostrý epigram. Potlačení revoluce, nastolení absolutismu a starých pořádků přivedlo mnichovskou slévárnu k rozhodnutí odlití císařovy sochy. Ta byla dopravena v polovině května 1850 do Prahy a pomník byl zcela tiše, bez jakýchkoli slavností odhalen 31. května 1850. Máme tedy v Praze 5 soch havířů ještě na počátku 21. století. Připomínají a doufejme ještě dlouho budou připomínat slávu a význam hornického stavu.
Literatura: Blažíček O.J.: Braunovy sochy horníků u sv. Víta Památky-Historie XLIII-1948, 74. Herain J. : Architektonický obzor IV/1905, č.1, č.2, s.8, č.3, s 11, 12, Pražské fontány VII. Hnojil A. : Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe (1804-1855), Umění LIII,2005. Petráňová L. : Domovní znamení Staré Prahy, Praha 1988, s. 142,143. Skalníková O. : Pět století hornického kroje, Příbram 1986, s. 56, 57. Stehlíková D. : Dva pomníky Habsburků ve Františkových Lázních, Cheb 2006, s. 7375, Sborník chebského muzea.
