PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ O PŘESTUPKU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jana Švorčiková

PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ O PŘESTUPKU Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Helena Prášková, CSc. Katedra: Správní právo Datum vypracování práce: 2009

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 2.9.2009

___________________ Jana Švorčiková

2

Děkuji JUDr. Heleně Práškové, CSc. za rady a náměty, které mi během zpracovávání diplomové práce poskytovala. Poděkování patří i mé rodině a přátelům za podporu během dokončování této práce.

3

Obsah 1 Úvod .................................................................................................................................. 6 2 Prameny právní úpravy přezkoumávání rozhodnutí o přestupcích a řízení o přestupcích 7 3 Rozhodnutí o přestupku..................................................................................................... 9 3.1 „Standardní“ přestupkové řízení .............................................................................. 10 3.1.1 Písemné rozhodnutí ....................................................................................... 10 3.1.1.1 Výroková část rozhodnutí ................................................................. 10 3.1.1.2 Odůvodnění rozhodnutí..................................................................... 13 3.1.1.3 Poučení o opravném prostředku........................................................ 15 3.1.2 Ústní vyhlášení rozhodnutí............................................................................ 15 3.2 Blokové řízení.......................................................................................................... 15 3.3 Příkazní řízení .......................................................................................................... 17 3.4 Oznámení rozhodnutí............................................................................................... 17 3.5 Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí................................................................... 20 4 Právní prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku............................................. 22 4.1 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním řízení.................................... 23 4.1.1 Řádné opravné prostředky............................................................................. 23 4.1.1.1 Odvolání ............................................................................................ 24 4.1.1.2 Rozklad.............................................................................................. 33 4.1.1.3 Odpor................................................................................................. 34 4.1.2 Přezkumné řízení ........................................................................................... 34 4.1.2.1 Předmět a rozsah přezkumu rozhodnutí ............................................ 35 4.1.2.2 Zahájení přezkumného řízení ............................................................ 36 4.1.2.3 Rozhodnutí vydané v přezkumném řízení......................................... 38 4.1.3 Obnova řízení a nové rozhodnutí .................................................................. 40 4.1.3.1 Důvody obnovy řízení ....................................................................... 40 4.1.3.2 Řízení o obnově................................................................................. 42 4.1.3.3 Obnovené správní řízení.................................................................... 44 4.1.3.4 Nové rozhodnutí................................................................................ 45 4.2 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním soudnictví ............................ 45 4.2.1 Řízení před správním soudem ....................................................................... 46 4.2.1.1 Účastnící řízení.................................................................................. 47 4.2.1.2 Lhůta pro podání žaloby.................................................................... 48 4.2.1.3 Předmět, rozsah a účinky žaloby....................................................... 49 4

4.2.1.4 Rozhodnutí o žalobě.......................................................................... 51 4.3 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku v řízení před Ústavním soudem ............... 61 4.4 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku před Evropským soudem pro lidská práva64 5 Náhrada škody projednávaná v soudním řízení............................................................... 66 5.1 Účastníci řízení ........................................................................................................ 66 5.2 Lhůta pro podání žaloby, její rozsah a účinky ......................................................... 67 5.3 Řízení o žalobě......................................................................................................... 67 5.4 Rozhodnutí o žalobě ................................................................................................ 68 6 Obligatorní zrušení pravomocného rozhodnutí o přestupku ........................................... 70 7 Závěr................................................................................................................................ 73 8 Seznam použitých zkratek............................................................................................... 79 9 Seznam použité literatury ................................................................................................ 80 10 Seznam judikatury ........................................................................................................... 83 11 Resumé ............................................................................................................................ 85

5

1 Úvod Předmětem předkládané diplomové práce je přezkoumávání rozhodnutí o jednom ze správních deliktů, o přestupku. Přestupkem je označováno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. 1 Jedině zákon může stanovit, jaké sankce a jiná opatření mohou být pachateli přestupku uloženy. Vzhledem k určité paralele k trestnému činu a k tomu, že zásah do práv jednotlivce může být značný, musí být právní úpravou garantován jak postup pro správní orgán o vině a trestu rozhodující, tak i a určitá práva osoby, vůči níž je vedeno přestupkové řízení. Správní orgán musí postupovat tak, aby byly zjištěny všechny okolnosti podstatné pro posouzení viny a uložení trestu a aby byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí o vině a trestu může být vydáno pouze tehdy, pokud byla vina nepochybně prokázána, pochybnosti se mají vykládat ve prospěch obviněného. Činnost správního orgánu, který rozhoduje o přestupku, je však zároveň lidskou činností, a proto žádná sebevíc podrobná právní norma nemůže zaručit, že nedojde k porušení postupu pro vydání rozhodnutí o přestupku nebo zkrácení na právech účastníků řízení. Právě pro tento případ musí existovat efektivní proces přezkoumání rozhodnutí správního orgánu o přestupku. Právě tento proces přezkoumávání, právní úpravy možností přezkoumávání rozhodnutí a možný rozsah přezkoumávání rozhodnutí o přestupku je obsahem diplomové práce. Abych se však mohla zabývat způsoby přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, musím nejdříve toto rozhodnutí charakterizovat a určit jeho podstatné náležitosti. Práce se soustředí na způsoby přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, na to, jaké orgány mohou rozhodnutí přezkoumávat, v jakém rozsahu a jak mohou po přezkoumání rozhodnutí s ním naložit a jaké jsou další možnosti změny nebo zrušení rozhodnutí o přestupku bez jeho přezkoumávání. Jednotlivé kapitoly obsahují konkrétní prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, specifika přezkoumávání rozhodnutí o přestupku vzhledem k obecné úpravě, a jsou rozděleny podle subjektů oprávněných k přezkoumávání rozhodnutí o přestupku.

1

§ 2 odst. 1 PřZ

6

2 Prameny právní úpravy přezkoumávání rozhodnutí o přestupcích a řízení o přestupcích Řízení o přestupcích je zvláštním druhem správního řízení. Řízení o přestupcích upravuje v části třetí zákon č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon (dále „PřZ“). Úprava obsažená v přestupkovém zákoně však není komplexní. Sám zákon o přestupcích ve svém § 51 uvádí, že se použijí obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „SpŘ“), pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak. Základními prameny řízení o přestupcích jsou tedy přestupkový zákon a správní řád. Jejich vztah vyplývá právě z § 51 přestupkového zákona a § 1 odst. 2 správního řádu a je založen na principu speciality a subsidiarity. Přestupkový zákon je zákonem speciálním a má tedy přednost před použitím správního řádu. Správní řád je ve vztahu k přestupkovému zákonu podpůrný, což znamená, že se bude postupovat podle správního řádu, pokud přestupkový zákon nestanoví jinak. Zákon o přestupcích jako speciální zákon se použije např. pro důvody zastavení řízení, blokové a příkazní řízení. Sám ale neupravuje např. lhůty pro podání odvolání, přezkumné řízení, obnovu řízení, v těchto případech

bude podpůrně použit

správní řád. Procesní instituty řízení o přestupcích ale nemusí být upravovány jenom těmito dvěma předpisy. Hmotněprávní úpravu přestupků obsahuje v českém právním řádu přes sto zákonů. V těchto zákonech mohou být upraveny i některé procesní instituty. V tomto případě se postupuje podle zvláštních zákonů, které dané instituty upravují. V ostatním se postupuje na základě speciality přestupkového zákona ve vztahu k správnímu řádu. Tyto zákony upravují přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním řízení, tj. v řízení před správním orgánem. Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb., dále „Listina“) jakožto součást ústavního pořádku ČR deklaruje právo toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen, na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci soudem, pokud zákon nestanoví jinak. 2 Postup přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné moci, zasahujících do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob, upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „SŘS“). Ten dává možnost požádat o přezkoumání rozhodnutí o přestupku správním soudem.

2

čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

7

Výše uvedené právní normy upravují přezkoumávání rozhodnutí z pohledu zákonnosti, příp. i věcné správnosti. Zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. (dále „ZoÚS“) garantuje každému možnost podat stížnost, pokud bylo rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci porušeno jeho ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní soud však přezkoumává rozhodnutí o přestupku, příp. řízení mu předcházející pouze z pohledu jeho ústavnosti, tj. souladu s veškerými právy, které účastníku poskytuje ústavní pořádek. Nutnost možnosti přezkoumávání rozhodnutí o přestupku soudem vyplývá i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb., dále „Úmluva“), kterou je ČR vázána. Smluvní strany se v Úmluvě rovněž zavázaly, že nebudou bránit možnosti, aby každý podal stížnost pro porušení práv a svobod garantovaných Úmluvou rozhodnutím orgánu smluvní strany. Na základě Úmluvy je tedy možné stížností přezkoumávat rozhodnutí o přestupku v závislosti na právech garantovaných Úmluvou, zejména v čl. 6 odst. 1, poskytujícím možnost každého obrátit se na nezávislý a nestranný soud s přezkoumáním oprávněnosti trestního obvinění proti němu, a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazující dvojí stíhání a dvojí postih za stejný čin. Úmluva obsahuje podmínky stížnosti i právní účinky rozsudku o ní. Rozhodnutím o přestupku může být pachateli přestupku uložena povinnost nahradit majetkovou škodu. Nová právní úprava, stanovená v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „OSŘ“), umožňuje znovu projednat věc, která zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti z občanskoprávních vztahů, a která byla předmětem řízení správního orgánu. V tomto případě se však nejedná o přezkoumávání rozhodnutí o přestupku z pohledu jeho zákonnosti, příp. správnosti, ale o nové projednání věci nezávisle na řízení před správním orgánem.

8

3

Rozhodnutí o přestupku Účelem přestupkového řízení v I. stupni je vydání meritorního rozhodnutí, tj.

rozhodnutí ve věci. 3 Pojem rozhodnutí se ale používá ve více významech. Jednak se pod pojmem rozhodnutí rozumí individuální správní akt, kterým správní orgán zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Termínem rozhodnutí se rozumí i jedna z forem individuálního správního aktu vydávaného správním orgánem, který slouží pro odlišení od jiných forem rozhodnutí, např. usnesení. A rovněž se rozhodnutím v nejužším smyslu rozumí výroková část individuálního správního aktu, která jako jediná jeho část nabývá právní moci a jako taková zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. V dalším textu budu pojem rozhodnutí používat v prvních dvou výše uvedených významech, tedy jako individuální správní akt a jako jednu z jeho forem. Řízení o přestupku v I. stupni může být ukončeno vydáním usnesení o zastavení řízení, postoupení věci nebo rozhodnutím o vině obviněného z přestupku. Z citace § 77 PřZ vyplývá, že rozhodnutím o přestupku lze uznat obviněného z přestupku pouze vinným, neexistuje rozhodnutí o přestupku, kterým by byla deklarována nevina obviněného. 4 Toto se děje institutem zastavení řízení na základě § 76 odst. 1 písm.a), b) příp.c) PřZ a proto se toto usnesení o zastavení řízení považuje za rozhodnutí ve věci, jelikož rozhoduje o meritu věci, tj. o nevině obviněného z přestupku. Pokud správní orgán řízení o přestupku nezastaví ani věc nepostoupí příslušnému orgánu, vydá rozhodnutí o spáchání přestupku. Rozhodnutí o spáchání přestupku je individuální správní akt, který má zčásti konstitutivní a zčásti deklaratorní povahu. Výrok o vině a odpovědnosti za spáchaný přestupek má deklaratorní povahu stejně jako výrok o povinnosti nahradit škodu. Výrok o trestu má konstitutivní povahu, tedy zakládá, mění nebo ruší práva nebo povinnosti osob v něm určených.

3

srov. § 9 SpŘ

4

Deklarace neviny obviněného rozhodnutím ve věci je možná např. v trestním řízení prostřednictvím

zprošťujícího rozsudku na základě § 226 trestního řádu.

9

Forma rozhodnutí o přestupku závisí na typu přestupkového řízení, v němž bylo rozhodnutí

vydáno.

Správní

řád

upravuje,

s určitými

odlišnostmi

uvedenými

v přestupkovém zákoně, správní řízení o přestupku a současně zákon o přestupcích upravuje tzv. zkrácené řízení v podobě blokového a příkazního řízení. Proto budu charakteristiku rozhodnutí o přestupku dělit podle typu řízení o přestupku, ze kterého rozhodnutí vzešlo.

3.1 „Standardní“ přestupkové řízení Zákon o přestupcích neupravuje rozhodnutí o přestupku ve správním řízení komplexně, ale upravuje pouze výrokovou část rozhodnutí, náhradu nákladů řízení a náhradu škody. Na základě § 51 PřZ se v ostatním použije správní řád jako subsidiární úprava. Obecné náležitosti rozhodnutí stanoví správní řád v hlavě VI, díl 6. Rozhodnutí o přestupku se vydává v písemné podobě, pokud zákon nestanoví jinak. Pokud se všichni účastníci řízení vzdají písemného doručení rozhodnutí, správní orgán písemné rozhodnutí nevypracuje, pouze učiní záznam do spisu.

3.1.1 Písemné rozhodnutí Rozhodnutí o přestupku se z důvodu srozumitelnosti dělí na 3 části: výrokovou část, odůvodnění a poučení o možnosti podat řádné opravné prostředky. Kromě těchto obsahových náležitostí musí obsahovat i náležitosti vnější formy, tzn. označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem, označení správního orgánu, spisovou značku, datum vyhotovení, otisk úředního, kulatého razítka se státním znakem, jméno, příjmení, funkci a podpis oprávněné úřední osoby. Správní řád mluví o výrokové části, přestupkový zákon o výroku rozhodnutí 5 . Domnívám se, že vhodnější je označení, které uvádí správní řád, tedy výroková část, protože jak uvádí přestupkový zákon, může rozhodnutí obsahovat i více výroků, např. výrok o vyslovení viny, výrok o druhu a výměře sankce, výrok o náhradě nákladů řízení.

3.1.1.1 Výroková část rozhodnutí Obsah výrokové části rozhodnutí stanovuje jako obecný předpis správní řád a speciálně přestupkový zákon tak, aby byly zohledněny všechny rozdíly obecného správního rozhodnutí a rozhodnutí o přestupku. 5

srov. § 77 PřZ

10

Výroková část rozhodnutí je jeho nejdůležitější částí a dá se v užším smyslu považovat za samotné rozhodnutí správního orgánu, protože výroková část určuje konkrétní povinnosti a práva daná účastníkům řízení. Správní orgán v ní formuluje, jak se vypořádal s předmětem řízení. Výroková část rozhodnutí musí být dostatečně přesná, srozumitelná a určitá, a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán musí ve výroku rozhodnutí stanovit právní ustanovení, na základě kterých je oprávněn danou věc projednávat, a ustanovení, podle kterých v dané věci rozhodl. Ve výroku rozhodnutí musí být určeni účastníci řízení. Fyzické osoby musí být označeny údaji umožňujícími jejich identifikaci 6 , právnické osoby se označují názvem a sídlem. Přestupkový zákon obsahuje speciální ustanovení o výroku rozhodnutí. Výrok musí obsahovat popis skutku s označením místa a času spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, příp. rozhodnutí o upuštění od sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení. V případě, že správní orgán rozhoduje v nepřítomnosti obviněného z přestupku, musí být také tato skutečnost uvedena ve výrokové části rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 74 odst. 1 PřZ a v odůvodnění musí následovat důkazy k prokázání oprávněnosti tohoto postupu, tedy splnění podmínek uvedených v § 74 odst. 1 PřZ. Při ukládání sankce přihlédne správní orgán k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Pokud se v rozhodnutí ukládá povinnost k plnění, musí stanovit správní orgán přiměřenou lhůtu pro dobrovolné plnění. Pokud by tuto lhůtu nestanovil ani odvolací orgán, bylo by nutné vydat samostatné rozhodnutí (nové rozhodnutí na základě § 101 písm. c) SpŘ) se stanovením lhůty pro plnění a proti tomuto rozhodnutí by bylo možné podat odvolání. Nebyla-li daná účastníkovi možnost k dobrovolnému plnění, nemůže se takovéto rozhodnutí stát vykonatelným a tedy ani podkladem pro exekuční vymáhání. I při vyslovení viny může správní orgán upustit od potrestání, pokud k nápravě pachatele stačilo již samotné projednání přestupku. U některých taxativně určených přestupků přestupkový zákon vylučuje možnost upuštění od sankce 7 . V řízení proti mladistvému musí být sankce sníženy dle ustanovení § 19 PřZ. 6

srov. § 18 odst. 2 SpŘ

7

např. § 22 odst. 12 PřZ

11

Pokud se vyslovuje sankce zákazu činnosti, musí být uvedeno ve výroku i započtení doby, po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem nesměl tuto činnost vykonávat. Započtení doby je povinné a jeho nedodržení by zpochybnilo zákonnost rozhodnutí.8 Dále je správní orgán povinen zohlednit i nevykonanou dobu zákazu té samé činnosti. Úhrn dosud nevykonaného zákazu činnosti spolu s novým zákazem činnosti nesmí překročit zákonem stanovenou maximální dobu zákazu činnosti. Při spáchání přestupku může dojít i ke vzniku majetkové škody. Správní orgán je povinen osobu, které takto škoda vznikla, řádně poučit zejména o tom, do kdy a jakým způsobem má nárok na náhradu škody uplatnit, kdy a kde se bude konat projednání přestupku, kterým byla škoda způsobena. Pokud osoba, které byla způsobena majetková škoda, nárok na náhradu škody neuplatní, nemá procesní postavení účastníka řízení a o nároku na náhradu škody nebude správní orgán rozhodovat. Uplatní-li osoba náhradu škody před správním orgánem, užívá se pro ni označení poškozený. Náhradu škody správní orgán řeší v tzv. adhezním řízení v rámci přestupkového řízení. Jelikož rozhodnutí o náhradě škody je rozhodnutím o soukromoprávní věci, je toto oprávnění správního orgánu omezeno jen na případy, kdy bude výše škody a škoda jako taková spolehlivě zjištěna. Pokud škoda bude takto spolehlivě zjištěna a vyčíslená, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost škodu v dané výši uhradit a zároveň stanoví lhůtu k dobrovolnému zaplacení. V případě, že není možné škodu přesně vyčíslit, aniž by byl zatěžován správní orgán dalším dokazováním v oblasti nároku poškozeného, odkáže správní orgán poškozeného s nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán. Není tedy možné o nároku na náhradu škody meritorně rozhodnout negativně, tj. zamítnutím nároku na náhradu škody. Správní orgán také nemůže vyhovět nároku poškozeného částečně a se zbytkem nároku odkázat na soud. Správní orgán má působit v řízení k tomu, aby byla škoda dobrovolně nahrazena. Pokud by tedy obviněný z přestupku v průběhu řízení dobrovolně nahradil majetkovou škodu, musel by se správní orgán vypořádat se zahájeným adhezním řízením. Domnívám se, že by správní orgán řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. g) SpŘ, jelikož se stala žádost z důvodu zaplacení bezpředmětnou. 8

ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF, Václav. Přestupkové právo : Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu

souvisejících předpisů. 14. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2007. Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 495 s. ISBN 978-80-7201-651-8, str. 154

12

Pokud byl tedy účastníkem řízení poškozený, musí výrok rozhodnutí obsahovat vypořádání se s nárokem poškozeného. Správní orgán tedy může pouze vyhovět jeho nároku na náhradu škody v celém rozsahu v případě splnění podmínky spolehlivě zjištěné škody a její výše, nebo odkázat poškozeného na soud nebo jiný příslušný orgán, příp. řízení zastavit pokud došlo k dobrovolnému nahrazení škody. V řízení o přestupku, které nebylo vedeno formou tzv. zkráceného řízení, tj. blokového nebo příkazního řízení, musí správní orgán rozhodnout i o náhradě nákladů řízení. Přestupkový zákon obsahuje zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, které se použije jako ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě správního řádu. Stanovení správního řádu o nákladech řízení se ale mohou v některých případech použít, např. když přestupkový zákon dané neupravuje, např. ustanovení § 79 odst.6 SpŘ, které stanoví uhradit náklady řízení tomu, kdo porušil svou povinnost a tím vznikl správnímu orgánu přesně určitelný náklad řízení, který by nebyl vznikl, pokud by daná osoba neporušila svojí povinnost. Přestupkový zákon v § 79 odst. 1 taxativně uvádí, kdo je povinen uhradit náhradu nákladů řízení. Osobou povinnou uhradit náklady státu spojené s projednáním přestupku je ten, kdo je uznán vinným z přestupku, ale dále i navrhovatel, bylo-li řízení zahájeno na jeho návrh a zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j) PřZ. Výše náhrady nákladů řízení je stanovena paušální částkou dle zvláštního předpisu. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb. V případě, že je k náhradě nákladů řízení povinno více osob, každá z těchto osob zaplatí paušální částku v plné výši, není možné dělení paušální částky podle počtu povinných osob. Z důvodů zřetele hodných může správní orgán částečně nebo zcela upustit od povinnosti hradit náklady řízení. Tyto důvody a jejich zhodnocení jsou plně na uvážení správního orgánu, musí však odpovídat odůvodnění rozhodnutí.

3.1.1.2 Odůvodnění rozhodnutí Odůvodnění obsahuje všechny zjištěné skutečnosti, které odůvodňují výrok rozhodnutí. Správní řád stanoví, co má být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno. V odůvodnění se uvádí důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

13

Stanovení druhu a výše pokuty za spáchání přestupku je výsledkem správního uvážení, to však v právním státě nemůže znamenat svévolné užití tohoto práva správním orgánem. Správní orgán se musí zabývat všemi hledisky, která stanoví pro uložení pokuty zákon, zajistit si za tímto účelem potřebné důkazy, vyvodit z nich právní a skutková zjištění a až následně, na základě zákonem povolené úvahy při dodržování smyslu a účelu zákona a mezí, které sám zákon určí, a při dodržení pravidel logického uvažování dojít k rozhodnutí. 9 Z odůvodnění rozhodnutí musí být jasné, k porušení kterého ustanovení zákona došlo a všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce musí být v odůvodnění výslovně zmíněná a odůvodněná. V odůvodnění musí být uvedeno, jaká další kritéria, v demonstrativním výčtu neuvedená, bral správní orgán v úvahu. 10 Všechna zjištění správního orgánu, která jsou rozhodná pro uložení sankce, určení jejího druhu a výše, musí být s dostatečnou přesností a přesvědčivostí uvedena v odůvodnění rozhodnutí. „O to víc musí být rozhodnutí náležitě odůvodněno, je-li v odvolacím řízení měněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nelze se tedy spokojit s obecným konstatováním o prokázaném rozsahu porušení právního předpisu.“ 11 Správní orgán se musí vypořádat s námitkami účastníků a s jejich navrženými důkazy. V případě, že nevyhověl návrhu účastníka na provedení důkazu, musí toto rozhodnutí dostatečně zdůvodnit. Není možné chápat nevypořádání se s důkazy navrhovanými účastníky tak, že je správní orgán v dané věci nepovažoval za relevantní. Opomenutí důkazu by tedy znamenalo automaticky, že důkaz nemá v dané věci význam a žádné opomenutí provedení důkazu by nikdy nemohlo být pochybením správního orgánu, protože by to nebylo možné odlišit. 12 Správní orgán se musí také vypořádat s případnými rozpory v jednotlivých důkazech a zdůvodnit, proč při volném hodnocení důkazů vyhodnotil ten který důkaz za věrohodný. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, jaké důvody vedly správní orgán k tomu, že považuje některé námitky účastníka za nesprávné a vyvrácené, a které skutečnosti a na základě jakých důkazů vzal za podklad pro své rozhodnutí. Správní orgán musí uvést na základě které právní normy rozhodl a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. 13

9

Rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 24/93

10

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 154/2002-51, www.nssoud.cz

11


12

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 33/2005-80, www.nssoud.cz

13


14

Je to správní orgán, který je povinen prokázat vinu obviněného z přestupku, obviněný nemusí na svou obhajobu podávat žádné důkazy. Proto ani to, že se obviněný k činu přizná, nezbavuje správní orgán povinnosti dokázat mu vinu a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.

3.1.1.3 Poučení o opravném prostředku Poučení o opravném prostředku obsahuje informace o tom, jestli je proti rozhodnutí možné podat řádný opravný prostředek, v jaké lhůtě je tak možno učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Správní řád neukládá povinnost poučit účastníka řízení o dalších možnostech přezkoumávání rozhodnutí, např. o možnosti podat proti rozhodnutí žalobu ve správním soudnictví. 14

3.1.2 Ústní vyhlášení rozhodnutí V případě vyhlášení rozhodnutí po ústním jednání se mohou účastníci řízení vzdát práva na doručení písemného rozhodnutí. Tohoto práva se mohou účinně vzdát až po vyhlášení rozhodnutí a toto musí být ve spisu uvedeno a vlastnoručně podepsáno. Správní orgán učiní záznam do spisu, který obsahuje výrokovou část rozhodnutí, odůvodnění, datum vydání, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci a podpis oprávněné úřední osoby.

3.2 Blokové řízení Přestupky mohou být projednány i v tzv. zkráceném řízení, např. v blokovém řízení. V blokovém řízení nemohou být projednány návrhové přestupky. Zákon může dále stanovit, u kterých přestupků tento postup rovněž není možný. 15 Přestupkový zákon stanoví podmínky, za kterých může být přestupek projednán v blokovém řízení. Aby mohl být přestupek projednán v blokovém řízením, musí být odpovědnost za přestupek spolehlivě zjištěna, nepostačí domluva a obviněný z přestupku musí souhlasit s projednáním přestupku v blokovém řízení a být ochoten zaplatit pokutu v tomto řízení mu udělenou a pro účely řízení.

14

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 35/2005 - 61, www.nssoud.cz

15

např. § 22 odst. 11 PřZ

15

Z dikce § 84 odst. 1 PřZ vyplývá, že jedinou sankcí, kterou lze v blokovém řízení udělit, je pokuta. Výši pokuty stanoví § 13 odst.2 PřZ, podle kterého lze uložit pokutu do výše 1.000 Kč, pokud přestupkový zákon nebo jiný zákon nepřipustí v takovém řízení pokutu vyšší. Výši pokuty v blokovém řízení upravuje jako zvláštní zákon například celní zákon, který umožňuje uložení pokuty v blokovém řízení až do výše 5.000 Kč. Speciálně je upravena výše pokuty pro případ vedení řízení proti mladistvému. Mladistvému lze uložit pokutu do výše 500 Kč, resp. až do výše 1.000 Kč, pokud PřZ nebo zvláštní zákon připouští za spáchání přestupku uložení pokuty vyšší než 1.000 Kč. V blokovém řízení není uložena náhrada nákladů řízení a nemůže být projednána ani náhrada škody. Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Zákon vychází z toho, že pokud je pachatel ochoten zaplatit pokutu, uznává i svou vinu, není tedy nutné se vůči tomuto rozhodnutí, se kterým plně souhlasí, odvolávat. Takto uloženou pokutou je řízení pravomocně skončeno a pokutový blok je rozhodnutím sui genesis. Blok k ukládání pokuty musí obsahovat označení osoby, která je pachatelem přestupku, kdy, kde a jakým způsobem došlo k přestupkovému jednání a za jaký přestupek byla pokuta uložena. 16 Přesné určení přestupkového jednání a osoby pachatele je nutné z toho důvodu, že se při vydání blokové pokuty jedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté a další řízení o tom samém jednání není možné. 17 Pokutový blok musí být podepsán osobou ukládající pokutu a obsahovat otisk úředního razítka s malým státním znakem. Formální požadavky na rozhodnutí v blokovém řízení jsou tedy stanoveny speciálně a nemohou být užita ustanovení upravující formální náležitosti rozhodnutí vydaných ve „standardním“ přestupkovém řízení. 18 Používají se dva druhy pokutových bloků. První druh pokutového bloku vydává příslušný orgán nebo pověřená osoba v případě, že pachatel přestupku je nejen ochoten pokutu zaplatit, ale i schopen pokutu zaplatit. V takovém případě je pokutový blok nejen rozhodnutím o přestupku, ale i dokladem o zaplacení pokuty. Druhým typem pokutového bloku je blok na pokutu na místě nezaplacenou. Blok na pokutu na místě nezaplacenou musí obsahovat dále i způsob zaplacení pokuty, lhůtu její splatnosti a poučení o následcích jejího nezaplacení. Převzetí bloku pachatel přestupku potvrdí podpisem.

16

srov. § 85 odst.4 PřZ

17

Jedná se o důvod odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. c) PřZ

18

Usnesení Nejvyššího soudu 21 Cdo 791/2000

16

3.3 Příkazní řízení Příkazní řízení je dalším druhem zkráceného řízení o přestupku, které může být vedeno pouze při splnění podmínek stanovených § 87 PřZ. Jeho podstatou je vydání příkazu, kterým je vyslovena vina a sankce za spáchaný přestupek. Správní orgán může vydat příkaz pouze v případě, že není pochyb o tom, že obviněný z přestupku se přestupku dopustil a věc nebyla vyřízena v blokovém řízení. V příkazním řízení lze uložit pokutu do výše 4.000 Kč. Z daného vyplývá, že v příkazním řízení nemůže být uložen zákaz činnosti, propadnutí věci nebo ochranné opatření. Přestupkový zákon dále stanoví, za jakých okolností nesmí být řízení o přestupku vedeno formou příkazního řízení. Správní orgán nesmí vést příkazní řízení, pokud je obviněný z přestupku zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Dále zde platí obdobná omezení jako pro blokové řízení, tj. že v příkazním řízení nelze projednat tzv. návrhový přestupek, nárok na náhradu škody a nelze uložit náhradu nákladů řízení, což vyplývá ze zvláštní povahy zkráceného řízení. Vydaný příkaz musí obsahovat všechny obsahové a formální náležitosti rozhodnutí, které jsou uvedeny v §68-70 SpŘ a § 77 PřZ. Příkaz musí být vždy oznámen písemně. V případě, že obviněný z přestupku nepodá proti příkazu v stanovené lhůtě odpor, bude mít příkaz účinky pravomocného rozhodnutí, tj. nabyde právní moci a stane se vykonatelným, pokud nedojde k dobrovolnému zaplacení pokuty v určené lhůtě. Právní úprava příkazního řízení podle přestupkového zákona je speciální ve vztahu k ustanovení § 150 SpŘ upravující příkaz. Dle mého názoru může být vzhledem ke vztahu speciality a subsidiarity částečně využita i úprava správního řádu, konkrétně § 150 odst. 2 SpŘ, kdy jediným podkladem vydání příkazu může být kontrolní protokol vydaný na základě zvláštního zákona.

19

Praktické využití kontrolního protokolu v řízení

o přestupcích bude spíše výjimečné.

3.4 Oznámení rozhodnutí Aby mohlo mít rozhodnutí předpokládané účinky, musí být nejdřív oznámeno účastníkům řízení. Rozhodnutí o přestupku, tak jak je uvedeno v § 72 odst. 1 SpŘ se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením. Pokud by správní orgán doručil účastníku řízení zákonem

19

Opačný názor je zastáván in HORZINKOVÁ, Eva , KUČEROVÁ, Helena. Zákon o přestupcích s

komentářem a judikaturou. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. 368 s. ISBN 978-80-87212-15-8, str. 344

17

předepsaným způsobem pouze neověřenou fotokopii rozhodnutí, toto doručení bude neplatné a nebude moci vyvolat účinky doručení rozhodnutí. 20 Ústní vyhlášení má účinky oznámení pouze v případě, že se účastník řízení vzdá práva na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Toto vzdání se musí být zaznamenáno do protokolu o ústním jednání a účastník ho musí vlastnoručně podepsat. Doručování rozhodnutí o přestupku je jedním z důležitých úkonů správních orgánů v řízení o přestupcích. Doručování písemnosti upravuje správní řád 21 , zákon o přestupcích doručování zvláště neupravuje (pouze § 80 PřZ, který zakazuje doručení rozhodnutí o přestupku veřejnou vyhláškou). Zákonem č. 7/2009 Sb. došlo ke změnám v doručování rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán přednostně doručuje rozhodnutí prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že datové schránky mají mít povinně pouze subjekty uvedené v zákoně (např. právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku), nebude tento způsob doručování v přestupkovém řízení častý. Pokud účastník řízení nemá zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, správní orgán rozhodnutí doručí sám, může ho doručit prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, příp. v zákonem stanovených případech prostřednictvím obecního úřadu, policejního orgánu příslušného podle místa doručení a je-li k řízení příslušný orgán obce, prostřednictvím obecní policie. Správní orgán rozhodnutí doručuje, pokud to zákon nebo povaha věci nevylučuje, na požádání účastníka řízení na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou účastník řízení při jednání sdělí. Sdělení adresy pro doručování má přispět k urychlení řízení. Pokud účastník sdělí adresu pro doručování, zasílá správní orgán písemnosti pouze na tuto adresu. V případě, že se v průběhu řízení ukáže, že doručování na uvedenou adresu by naopak vedlo k průtahům, příp. že nahlášená adresa neexistuje, správní orgán doručuje na adresu trvalého pobytu účastníka. Tato adresa pro doručování tedy není pro správní orgán absolutně závazná. Účastník řízení se může nechat v řízení před správním orgánem na základě písemné plné moci nebo plné moci udělené do protokolu zastoupit. V tomto případě se písemnosti doručují, s výjimkou případů , kdy má zastoupený-tj. účastník řízení něco v řízení osobně vykonat, pouze zástupci. 22 Správní řád upravuje doručování advokátům. 23 20

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 A 65/98- 18

21

srov. § 19-26 SpŘ

22


18

Správní řád upravuje uložení písemnosti pro případ, že nebyl adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20 SpŘ. Písemnost se uloží u správního orgánu, který ji vyhotovil nebo u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Adresát je vyzván, aby si uloženou písemnost vyzvedl ve lhůtě 10 dnů. Po uplynutí této lhůty se písemnost vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, pokud je to možné a správní orgán to nevyloučil. Den uložení se do lhůty nepočítá. Výzva k vyzvednutí je obsažena v oznámení o neúspěšném pokusu o doručení písemnosti, které bývá doručovateli umístěno do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo. Současně musí oznámení obsahovat informace o tom, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Zároveň musí být adresát písemně poučen o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1,3,4 SpŘ vyvolalo a o možnosti požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Zavádí se fikce doručení. Rozhodující pro počátek běhu lhůty tedy není den, kdy byla písemnost uložena, ale den, kdy poprvé může adresát učinit to, k čemu byl vyzván. Je potřeba důsledné dodržení všech podmínek stanovených zákonem pro uplatnění fikce doručení. Základním předpokladem pro fikci doručení je, aby se adresát v místě doručení zdržoval, tj. aby mohl být v rozhodné době v daném místě zastižen, a to buď přímo nebo alespoň prostřednictvím oznámení o pokusu o doručení písemnosti. 24 Vzhledem k tomu, že v případě rozhodnutí o přestupku se jedná o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytně nutné, aby bylo účastníku řízení rozhodnutí o přestupku prokazatelně oznámeno. Případné opožděné podání vzhledem k fikci doručení by mohlo zkrátit adresáta na jeho právech a ovlivnit i soudní přezkum rozhodnutí. 25 Mohou tedy nastat případy, kdy se adresát skutečně nezdržoval na adrese, na kterou mu správní orgán písemnost doručil. Proto umožňuje § 24 odst. 2 SpŘ vyvrátit fikci doručení a požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Důkazní břemeno nese adresát, který musí prokázat, že se dočasně nezdržoval na uvedené adrese nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou 23


24

Nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 23/03

25

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 As 33/2005- 80, www.nssoud.cz

19

písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Správní orgán musí však zohlednit všechny důkazy předložené účastníkem řízení, příp. dokazovaní doplnit, a až následně může rozhodnout o tom, zda bylo rozhodnutí doručeno fikcí podle § 24 SpŘ. 26 Správní řád umožňuje při splnění podmínek § 25 SpŘ doručovat písemnosti veřejnou vyhláškou. Toto je však pro rozhodnutí o přestupku výslovně zakázáno v § 80 PřZ Správní orgán nemůže tedy doručit rozhodnutí o přestupku veřejnou vyhláškou v případě, že mu není v době vydání rozhodnutí znám pobyt obviněného z přestupku. V opačném případě by to znamenalo, že je obviněný z přestupku nepřípustně sankcionován zveřejněním rozhodnutí jako další sankcí, kterou přestupkový zákon nezná. A dále by to při veřejném vyhlášení prvostupňového rozhodnutí znamenalo nedodržení zásady zakotvené v § 81 odst. 5 PřZ a to tedy že nelze v řízení o přestupku vyloučit odkladný účinek odvolání. Pokud je obviněným z přestupku mladistvý musí se rozhodnutí o přestupku oznámit i jeho zákonnému zástupci a orgánu vykonávající sociálně- právní ochranu dětí. 27 Pokud by bylo v řízení o přestupku prokázáno, že rozhodnutí nebylo doručeno zákonnému zástupci obviněného anebo orgánu vykonávajícímu sociálně-právní ochranu dětí, nenabude rozhodnutí právní moci a nestane se tedy vykonatelným.

3.5 Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí Právní moc rozhodnutí je jeho specifickou vlastností spočívající v tom, že rozhodnutí je konečné, nelze ho změnit, nelze o dané věci znovu rozhodnout a je závazné pro vymezený okruh subjektů. Rozhodnutí je v právní moci tehdy, pokud bylo řádně oznámeno a nelze proti němu podat odvolání, resp. řádný opravný prostředek (rozklad, odpor). Aby mohlo být rozhodnutí pravomocné musí tedy splnit dvě podmínky: musí být řádně oznámeno účastníkům řízení, resp. osobám, kterým rozhodnutí má být oznámeno a marně uplynula lhůta k podání řádného opravného prostředku, příp. je řádný opravný prostředek vyloučen, či příp. se účastník řízení vzdal práva na řádný opravný prostředek. Účinně se může účastník vzdát práva na odvolání až v případě, že mu bylo rozhodnutí oznámeno. Pokud odvolání směřuje pouze proti některému z výroků rozhodnutí nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku, které netvoří nedílný celek s ostatními, a pokud tím nemůže být způsobena újma některému z účastníků, nabývá ve zbytku rozhodnutí právní moci,

26

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 As 33/2005- 80, www.nssoud.cz

27

srov. § 74 odst.2 PřZ

20

pokud to umožňuje povaha věci. 28 Otázkou je, jestli taková situace může nastat v případě rozhodnutí o přestupku, tedy pokud by obviněný z přestupku podal odvolání jen co do výroku o sankci a nikoliv co do výroku o vině. Vzhledem k promlčení odpovědnosti za přestupek by se tedy mohlo stát, že rozhodnutí o vině by nabylo již právní moci, ale nemohlo by být vedeno řízení o výroku o sankci. Odvolací správní orgán by tedy musel řízení zastavit a zrušit výrok o sankci. Domnívám se, že takový výklad by nebyl správný vzhledem k určité „spojitosti“ mezi výrokem o vině a výrokem o sankci a proto si myslím, že v tomto případě to právě povaha věci neumožňuje. 29 Částečná právní moc je však možná u rozhodnutí o přestupku vydaném ve společném řízení. Na rozdíl od společného řízení podle správního řádu je společné řízení o přestupku obligatorní. Rozhodnutí o přestupku vydané ve společném řízení podle § 57 odst. 2 PřZ obsahuje více samostatných výroků o vině a sankci za spáchaný přestupek a tedy tyto výroky i samostatně nabývají právní moci, jelikož se jedná o výroky vztahující se ke konkrétním jednotlivým účastníkům řízení. Opravný prostředek podaným jedním z účastníků řízení proto nemůže ovlivnit právní moc výroku rozhodnutí, který se vztahuje k jinému účastníku řízení. 30 Z důvodu právní jistoty v konečnost rozhodnutí může být pravomocné rozhodnutí změněno pouze výjimečně prostřednictvím mimořádných opravných prostředků. Pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány. Pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku je závazné i pro soudy, které vedou řízení podle OSŘ. 31 Dalším právním účinkem rozhodnutí je jeho vykonatelnost. Správní řád sám neuvádí, co se rozumí vykonatelností rozhodnutí. Vykonatelností v širším slova smyslu je účinnost, která způsobuje, že rozhodnutí má zamýšlené právní následky. Rozhodnutí je vykonatelné nabytím právní moci nebo pozdějším dnem, který je v jeho výrokové části uveden. Pokud rozhodnutí ukládá povinnost k plnění, např. uložením pokuty, je rozhodnutí vykonatelné, je-li v právní moci a jestliže uplynula lhůta ke splnění povinnosti. Tedy v případě, že nebude stanovena lhůta pro dobrovolné splnění povinnosti, nemůže se rozhodnutí stát vykonatelné a být tedy podkladem pro exekuci.

28


29

PRÁŠKOVÁ, Helena. Nový správní řád a řízení o správních deliktech. In Nový správní řád : zákon

č. 500/2004 Sb.. Praha : ASPI , 2005. s. 280-292. ISBN 80-7357-109-9, str. 291 30

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6 A 216/95

31

srov. § 135 odst. 1 OSŘ

21

4 Právní prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku Řízení o přestupku je vybudováno na principu dvojinstančnosti. To znamená, že pokud není zákonem výslovně určeno jinak nebo pokud se účastník řízení svého práva platně nevzdá, lze proti každému rozhodnutí správního orgánu vydanému v I. stupni, podat řádný opravný prostředek. Správní řád opravné prostředky nedělí, nauka klasicky dělí opravné prostředky na řádné a mimořádné, podle toho, zda směřují proti rozhodnutí, které není nebo je v právní moci. Opravnými prostředky proti rozhodnutí, která nejsou ještě v právní moci, jsou odvolání, rozklad a odpor. Prostředkem tzv. dozorčím práva, někdy označovaným jako mimoodvolací prostředek, je přezkumné řízení. Na přezkoumávání rozhodnutí v přezkumném řízení však nemají účastníci řízení právní nárok. 32 Dalším dozorčím prostředkem je obnova správního řízení nařízená ex offo. Pravomocné rozhodnutí lze dále napadnout mimořádným opravným prostředkem, kterým je návrh na obnovu řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu patří k základním lidským právům, garantovaným Listinou. Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku se musí dít v tzv. plné jurisdikci podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tzn. po formální a obsahové stránce. Podle tohoto ustanovení má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti trestního obvinění proti němu. Stát dostál tomuto závazku vybudováním správního soudnictví, ve kterém je poskytována ochrana hmotným i procesním právům účastníků řízení před správním orgánem. Další právní prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku se nacházejí i mimo oblast správního práva. Jako každé rozhodnutí orgánu veřejné správy musí být i rozhodnutí o přestupku, příp. řízení o přestupku, které jeho vydání předcházelo, mimo jiné konformní s ústavním pořádkem ČR. Účastník řízení o přestupku má právo domáhat se přezkoumání pravomocného rozhodnutí o přestupku a řízení, jež mu předcházelo ve smyslu dodržení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

32


22

Součástí právního řádu ČR jsou i mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas. Česká republika je smluvní stranou Úmluvy. Pokud Úmluva stanoví něco jinak než zákon, použije se Úmluva. Sama Úmluva obsahuje kontrolní mechanizmus dodržování práv a svobod v ní uvedených. Každý může podat stížnost pro porušení práva nebo svobody garantované Úmluvou a Evropský soud pro lidská práva zkoumá rozhodnutí nebo jiný zásah smluvního státu do těchto práv. Rozhodnutí o přestupku tedy může být zkoumáno i z pohledu konformity s Úmluvou. V diplomové práci se zaměřím na přezkoumávání rozhodnutí o přestupku v řízení před správním orgánem a ve správním soudnictví. Další prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, které jsou typické pro jiné právní oblasti, budu stručně charakterizovat vzhledem k rozsahu přezkoumávání rozhodnutí o přestupku a možnosti zrušení, příp. změn rozhodnutí o přestupku.

4.1 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním řízení Právní prostředky, které může účastník řízení uplatnit před správním orgánem, mohou být rozděleny tak jak je uvedeno výše, na opravné prostředky proti rozhodnutím, které ještě nejsou v právní moci a proti těm, které již v právní moci jsou. Opravné prostředky proti nepravomocným rozhodnutím nauka obecně označuje jako řádné a jsou jimi odvolání, rozklad a odpor. Pravomocné rozhodnutí může být přezkoumáno v přezkumném řízení nebo při obnově řízení.

4.1.1 Řádné opravné prostředky Tyto opravné prostředky směřují proti rozhodnutí, které ještě nejsou v právní moci. Na přezkoumání rozhodnutí má oprávněná osoba při splnění zákonných podmínek nárok a správní orgán je povinen zkoumat takto napadená rozhodnutí v rozsahu, který mu zákon stanoví. Základním řádným opravním prostředkem je odvolání podle § 81 SpŘ. Proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr, státní tajemník ministerstva, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni, lze podat rozklad na základě § 152 SpŘ. Zákon o přestupcích dále upravuje odpor jako řádný opravný prostředek proti příkazu podle § 84 odst. 4 PřZ.

23

4.1.1.1 Odvolání Nejčastěji užívaným řádným opravním prostředkem je odvolání. Odvolání je obecně upraveno v § 81- 93 SpŘ. Přestupkový zákon upravuje ve svých ustanoveních § 81-82 pouze některé procesní odlišnosti pro podávání a projednávání odvolání v řízení o přestupcích. Pro řízení o přestupcích se tedy v dalším užijí ustanovení správního řádu. Odvoláním je podání účastníka řízení, kterým žádá nadřízený správní orgán o přezkoumání věcné správnosti a zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně. Každé podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. 33 Musí však obsahovat veškeré obecné náležitosti podání, tj. musí být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co navrhuje. Odvolání musí obsahovat dále údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Bez podání učiněného účastníkem řízení nemůže nikdy dojít k zahájení odvolacího řízení, a to z důvodu dispoziční zásady, kterou se zahájení odvolacího řízení plně řídí. 4.1.1.1.1 Osoby oprávněné podat odvolání a rozsah jejich oprávnění Podat odvolání proti rozhodnutí může pouze účastník řízení, popř. další osoba, u které toto právo vyplývá z postavení v přestupkovém řízení. Právo podat odvolání nemá ten účastník řízení, který se po oznámení rozhodnutí písemně nebo ústně do protokolu vzdal práva na odvolání. Rovněž pokud odvolatel vzal své odvolání zpět, nemůže ho znovu podat. Proti rozhodnutí o přestupku se může odvolat v plném rozsahu jen obviněný z přestupku. Je-li obviněným mladistvý, může podat odvolání i jeho zákonný zástupce a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí sledující prospěch mladistvého. Ostatní účastníci řízení mají právo se odvolat pouze do rozsahu, který jím poskytuje zákon o přestupcích. Poškozený se tedy může odvolat jenom ve věci náhrady škody. Může se tedy odvolat pouze co do povinnosti pachatele přestupku nahradit škodu vzniklou přestupkem (např. nesouhlasí s její výší) nebo co do výroku, kterým je poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán. Vlastník zabrané věci se může odvolat jen proti té části rozhodnutí, ve které se vyslovuje zabrání jeho věci. 33


24

Navrhovatel může u tzv. návrhových deliktů podat odvolání jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení podle § 79 odst. 1 PřZ. Také se může odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení, ale pouze pokud bylo řízení zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) PřZ. V případě, že tyto osoby podají odvolání z jiných důvodů než jim povoluje zákon nebo napadnou jiný výrok rozhodnutí, bude se jednat o odvolání nepřípustné. Pokud by podaly odvolání proti celému rozhodnutí, příp. neuvedou, v jakém rozsahu napadají rozhodnutí a nastane fikce stanovena v § 82 odst. 2 SpŘ, nepůjde o odvolání nepřípustné, ale bude se vycházet z toho, že se osoby domáhají zrušení pouze co do výroku, u kterého mají právo podat odvolání podle § 81 PřZ. 4.1.1.1.2 Lhůta pro podání odvolání Lhůta pro podání odvolání činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Rozhodujícím okamžikem je tedy oznámení rozhodnutí. Do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, tj. v daném případě se nebude do 15denní lhůty počítat den oznámení rozhodnutí. 34 Aby zůstala lhůta zachována, stačí, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u věcně a místně příslušného správního orgánu, nebo je-li v tento den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu držiteli poštovní licence. O právu podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu musí být účastník řízení náležitě poučen. Správní řád uvádí, co musí obsahovat toto poučení. Účastník řízení musí být poučen o tom, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán rozhoduje o odvolání a u kterého správního orgánu se má odvolání podat. Správní řád pamatuje i na situaci, kdy rozhodnutí neobsahuje poučení o opravných prostředcích, resp. není poučení správné nebo úplné. V tomto případě může účastník řízení podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení opravného usnesení, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Jak jsem již uvedla výše, odvolací lhůta počíná běžet oznámením rozhodnutí účastníkům. V případě, že nebylo rozhodnutí účastníkovi správním orgánem řádně doručeno, může tento účastník podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho 34


25

správní orgán byl oznámil. Tato úprava se nepoužije pro účastníky řízení podle § 27 odst.1 SpŘ. Přestupkový zákon má svou vlastní úpravu účastníků řízení a pokud bychom chtěli aplikovat výše uvedenou výjimku, je potřeba zjistit, jestli má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají nebo nemají. 35 Jedině v tom případě by se jednalo o účastníky podle § 27 odst. 1 SpŘ. V případě obviněného z přestupku, poškozeného a osoby, jejíž věc má být zabavena nejsou pochybnosti a jednoznačně se jedná o účastníky podle § 27 odst. 1 SpŘ. Problém nastává u navrhovatele v případě tzv. návrhových přestupků. Otázkou je, jestli má navrhovatel subjektivní veřejné právo na vyslovení viny obviněného z přestupku. Tomu by mohlo nasvědčovat odvolací právo navrhovatele. Pokud vyjdeme z toho, že navrhovatel toto subjektivní veřejné právo má, tak se jedná o účastníka, o jehož právu se má rozhodnout a jde tedy o účastníka podle § 27 odst. 1 SpŘ. Další otázkou je vztah ustanovení § 27 odst. 3 SpŘ a ustanovení § 27 odst. 1 SpŘ. Pokud by se ustanovení § 27 odst. 3 SpŘ uplatňovalo vždy, když zvláštní zákon stanoví účastníky řízení jinak, jednalo by se o účastníky řízení podle § 27 odst. 2, pokud by nesplnili výše uvedenou podmínku. Právě u navrhovatele by ale bylo možné přímo použít ustanovení § 27 odst. 1 písm. a), jelikož se jedná o řízení na žádost a navrhovatel by tedy byl účastníkem podle § 27 odst. 1 SpŘ vždy bez ohledu, zda mu svědčí subjektivní veřejné právo na vyslovení viny obviněného z přestupku. 36 V úvahu by připadala úprava podle § 84 odst. 2 SpŘ, kdy se neoznámení rozhodnutí nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. Důkazní břemeno v tomto případě však leží na správním orgánu. Správní orgán musí prokázat, zdai se odvolatel s rozhodnutím seznámil a kdy se tak stalo. Pokud to správní orgán prokáže, hledí se na účastníka, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučením. 4.1.1.1.3 Rozsah a účinky odvolání Odvolání může směřovat vůči výrokové části rozhodnutí, jednotlivému výroku nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Věcný okruh otázek, jejichž přezkoumání se mohou účastníci řízení oprávněně domáhat, je stanoven v závislosti na kategorii účastníků řízení uvedených v § 72 PřZ.

35


36

Tezi, že navrhovatel je účastníkem řízení podle § 27 odst. 1 písm.a) SpŘ, uvádí J. Vedral v článku

Přestupkové řízení a nový správní řád. Správní právo. 2006, č. 3, str.162

26

Správní řád stanoví, že včas podané a přípustné odvolání má odkladný účinek. To znamená, že nenastává právní moc rozhodnutí, vykonatelnost ani jiné právní účinky rozhodnutí. Správní orgán může odkladný účinek rozhodnutí vyloučit z důvodů uvedených v § 85 odst. 2 SpŘ. Vyloučení odkladného účinku nicméně přestupkový zákon v § 81 odst. 5 neumožňuje. Účelem tohoto zákazu vyloučení odkladného účinku je zamezit nepříznivým účinkům rozhodnutí až do doby, než bude o vině a sankcích obviněného rozhodnuto nezměnitelným pravomocným rozhodnutím. 4.1.1.1.4 Řízení před správním orgánem, který rozhodnutí vydal Odvolání se podává u správního orgánu, který toto rozhodnutí vydal. Správní orgán, který rozhodnutí vydal, zašle stejnopis odvolání všem účastníkům a stanoví jim přiměřenou lhůtu k vyjádření. Toto správní orgán nečiní, pokud bylo odvolání podáno opožděně nebo je odvolání nepřípustné. Tento správní orgán může po podání odvolání a prozkoumání řízení, využít institutu autoremedury, uvedeného v § 87 SpŘ. Takto může správní orgán rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínky, že plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Proti rozhodnutí vydanému v autoremeduře je přípustné odvolání, jelikož se jedná o rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V případě, že správní orgán, který rozhodnutí vydal, neshledá důvody pro autoremeduru, předá spis se svým stanoviskem nadřízenému orgánu, který bude o odvolání rozhodovat. Pokud správní orgán ještě před předáním spisu zjistí, že uplynula lhůta pro projednání přestupku, musí rozhodnutí zrušit a řízení o přestupku zastavit. Tato lhůta je 1 rok od spáchání přestupku a správní orgán k ní musí přihlížet z úřední povinnosti, a tedy není potřeba, aby ji namítal obviněný. Když tato lhůta uplyne až v řízení před odvolacím orgánem, musí tento postupovat stejně. 4.1.1.1.5 Řízení před odvolacím správním orgánem Odvolacím správním orgánem je nejblíže nadřízený správní orgán. 37 4.1.1.1.5.1 Rozsah přezkoumávání rozhodnutí

Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. „Souladem s právními předpisy se 37

srov. § 178 SpŘ

27

rozumí i soulad rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se základními zásadami činnosti správních orgánů podle § 2 SpŘ, tedy mimo jiné se zásadou proporcionality, zásadou zákazu zneužití správního uvážení, či zásadou legitimního očekávání“ 38 Zásada materiální pravdy a zásada vyhledávací jsou v případě řízení o přestupky velice důležité. Jelikož je možné, že bude účastníku řízení uložena sankce, musí být jeho vina spolehlivě prokázána na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Tedy správní orgán musí ex offo zjistit úplný skutkový stav a je sám povinen aktivně zjišťovat relevantní skutečnosti a důkazy o skutkovém stavu, účastník řízení je oprávněn tyto skutečnosti a důkazy navrhovat. Vyhledávací zásada je ale dále zpřísněna ve správním řízení, v němž má být účastníku uložena povinnost tak, že správní orgán je povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodnutí skutečnosti, svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Pokud tedy správní orgán neúplně zjistí skutkový stav, neodstraní pochybnosti ve skutkovém stavu věci, nevypořádá se s námitkami účastníka a vydá rozhodnutí o vině pachatele přestupku, je toto rozhodnutí v rozporu s právními předpisy, konkrétně by se v dané věci mohlo jednat o porušení § 3 správního řádu, tzn. že rozhodnutí správního orgánu se musí opírat o skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. Věcnou správnost napadeného rozhodnutí správní orgán přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Co se rozumí „správností“ rozhodnutí není ve správním řádu určeno. Patrně se bude jednat o vhodné, hospodárné, účelné řešení, které je v mezích správního uvážení. 39 Vzhledem k tomu, že většina z těchto řešení je součástí základních zásad činnosti správních orgánů a tedy i zásad souladu s právními předpisy, je otázkou, kdy bude rozhodnutí změněno z důvodu nesprávnosti a kdy z důvodu rozporu s právními předpisy. V důsledku rozsáhlého uplatňování správního uvážení v případech rozhodování o přestupcích, není v možnostech účastníka řízení přesně specifikovat nesprávnost rozhodnutí a proto by zřejmě byl v těchto případech vhodnější úplný revizní princip. 40

38

VEDRAL, Josef. Přestupkové řízení a nový správní řád. Správní právo. 2006, č. 3, str. 175

39

HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo : obecná část. 6. vyd. Praha : C.H. Beck, 2006. 822 s. ISBN 80-

7179-442-2, str. 379 40

PRÁŠKOVÁ, Helena. Nový správní řád a řízení o správních deliktech. In Nový správní řád : zákon

č. 500/2004 Sb.. Praha : ASPI , 2005. s. 280-292. ISBN 80-7357-109-9,str. 285

28

4.1.1.1.5.2 Průběh řízení

Podle okolností může odvolací správní orgán řízení doplnit. K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedených v odvolání, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit. Tato koncentrace řízení, obecně upravená v § 82 odst. 4 SpŘ, není dle mého názoru plně v souladu se specifickými zásadami řízení o přestupcích, hlavně se zásadou presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo, a dále zásadou práva na obhajobu obzvláště tehdy, když správní orgán nemá výslovnou povinnost účastníky řízení o této skutečnosti poučit. 41 Na obviněného se hledí jako na nevinného, dokud mu není pravomocným rozhodnutím vyslovena vina, tedy v případě, že obviněný podal odvolání, až do rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Obviněný není povinen předkládat důkazy o své nevině, nesmí být k výpovědi nijak donucován. Je ale oprávněn uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu 42 - toto právo nesmí být kráceno pouze na řízení před správním orgánem I. stupně, ale musí se uplatnit i v řízení před odvolacím správním orgánem. Úmluva také neomezuje právo na obhajobu uvedenou v čl. 6 pouze na prvoinstanční řízení. Také proto je odvolací správní orgán, stejně jako správní orgán I. stupně, povinen opatřit si pro své rozhodnutí dostatečné podklady, na základě kterých budou nepochybně zjištěné okolnosti spáchání přestupku, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. V případě důvodných pochybností, které nelze nijak vyvrátit, nemůže správní orgán vyslovit vinu obviněného. 43 Domnívám se proto, že pokud by odvolací správní orgán nepřihlédl k novým skutečnostem a návrhům k provedení důkazů, resp. se s nimi jinak nevypořádal, jednalo by se jednak o závažné porušení ustanovení přestupkového zákona, ale také o porušení Úmluvy, jíž je Česká republika vázána. Na základě takto provedeného dokazování, příp. doplnění řízení, může správní orgán dospět k názoru, že předmětem řízení mělo být i spáchání dalšího skutku, ve kterém spatřuje přestupek. Odvolací správní orgán nesmí rozšířit předmět řízení. Pokud by tak učinil, jednal by jako správní orgán v I. stupni nepříslušný a odebral by účastníku zákonné právo na řádný opravný prostředek. V daném případě by tedy podle povahy věci odvolací orgán napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně s tím, aby

41

Tato povinnost by se snad dala dovodit ze základních zásad činnosti správních orgánů- § 4 odst. 2 SpŘ

42

srov. § 73 odst. 2 PřZ

43

srov. JUDr. Martin Kopecký, CSc.:Uplatňování zásad jednotnosti a koncentrace ve správním řízení,

In:www.ipravo.cz, http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/pd_3/art_5173/uplatnovani-zasad-jednotnosti-akoncentrace-ve-spravnim-rizeni.aspx

29

předmět řízení rozšířil, nebo odvolací orgán rozhodne pouze v mezích odvolání a předmětu řízení. 44 Odvolací správní orgán nemůže jednat o věci, která již byla pravomocně ukončena, i kdyby ve věci, o níž bylo vedeno společné řízení a formálně bylo vydáno pouze jedno rozhodnutí, tedy ve věci související, byl podán opravný prostředek. 45 V průběhu odvolacího řízení může dojít k zpětvzetí odvolání. Odvolání lze vzít zpět pouze do vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu. V případě zpětvzetí odvolání je odvolací řízení ze zákona zastaveno dnem zpětvzetí odvolání. Pokud všichni odvolatelé vzali své odvolání zpět, odvolací řízení je zastaveno dnem zpětvzetí posledního z nich. Právní moc napadeného rozhodnutí nastává dnem následujícím po zastavení řízení. 4.1.1.1.5.3 Rozhodnutí o odvolání

Shledá-li odvolací správní orgán, že rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo není správné, umožňuje mu správní řád několik možností naložení s rozhodnutím, příp. s celým řízením, v návaznosti na skutkové a právní zjištění. Na základě § 90 odst. 1 písm. a) SpŘ odvolací správní orgán napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví. Tím se v novém správním řádu vyřešil problém, který v praxi nastával, když správní orgán zahájil řízení v rozporu s právními předpisy a následně na základě takto provedeného řízení vydal rozhodnutí. Typickým příkladem jsou návrhové delikty, a to kdy návrh nesplňoval náležité povinnosti stanovené v § 68 odst. 2 PřZ a i přesto správní orgán zahájil řízení, ke kterému bez kvalifikovaného návrhu nemůže dojít. Odvolací správní orgán tedy zruší rozhodnutí, které na základě řízení podřízený správní orgán vydal, ale musí naložit i s řízením, které bylo zahájeno. Proto vzhledem k nedostatku zahájení řízení musí toto řízení zastavit. Dále má odvolací správní orgán právo napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit a věc vrátit k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Odvolací správní orgán v odůvodnění uvede i svůj právní názor na předmět řízení a tímto právním názorem je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, vázán při novém projednání věci. Proti novému rozhodnutí, po předcházejícím zrušení rozhodnutí a vrácení věci, je přípustné odvolání. Napadené rozhodnutí nebo jeho část může odvolací správní orgán změnit v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) SpŘ. Tato možnost odvolacího správního orgánu je omezena tím, že

44


45


30

ke změně může dojít pouze tehdy, pokud některému z účastníků, kterému je ukládána povinnost, nehrozí újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým se mění napadené rozhodnutí, se musí vypořádat s námitkami obsaženými v odvolání a také s tím, z jakého právního důvodu a na základě jakých skutečností došlo ke změně. 46 V odvolacím řízení nemůže správní orgán na základě § 82 PřZ změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku. Toto ustanovení přestupkového zákona speciálně zakotvuje zásadu zákazu reformace in peius. Přestupkový zákon spojuje zásadu zákazu reformace in peius pouze s uložením sankce. Odvolací orgán nemůže tedy změnit rozhodnutí o přestupku tak, že se obviněnému uloží např. pokuta místo napomenutí, ani že by se zvýšila pokuta udělená správním orgánem I. stupně nebo prodloužila délka zákazu činnosti. Tato úprava zákazu reformace in peius je inspirována trestním řízením, kdy může být trest obviněnému změněn k horšímu pouze v případě, že odvolání podal státní zástupce v neprospěch obviněného. V přestupkovém řízení nemůže nikdo podat odvolání v neprospěch obviněného, pokud se týká sankce za přestupek. Ostatní účastníci řízení o přestupku mají zákonem o přestupku přesně vymezeno, v jakém rozsahu mohou napadnout rozhodnutí a žádný z nich nemá oprávnění odvolat se co do výroku o druhu a výši sankce. Zákonný zástupce nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí může v případě, že je obviněným z přestupku mladistvý, podat odvolání pouze ve prospěch obviněného. Vyskytuje se i názor, že zákaz reformace in peius obsažený v přestupkovém zákoně se vztahuje i na omezující opatření, jelikož i tyto mají sankční povahu 47 a dále, že analogie ve prospěch pachatele je omezeně přípustná. 48 Úprava zákazu reformace in peius se dle textu přestupkového zákona vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího orgánu. Zákon neupravuje změnu sankce po zrušení rozhodnutí odvolacím správním orgánem a vrácení správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. V ostatních výrocích rozhodnutí (kromě výroku o sankci) se uplatňuje obecná úprava zákazu reformace in peius uvedená v správním řádu. Odvolací orgán nemůže změnit rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podá i jiný účastník řízení, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo

46

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 57/2006- 164, www.nssoud.cz

47

ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF, Václav. Přestupkové právo : Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu

souvisejících předpisů. 14. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2007 Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 495 s. ISBN 978-80-7201-651-8, str. 160 48

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 226/95-22

31

jiným veřejným zájmem. V případě rozhodnutí o přestupku se může jednat o odvolání podaná obviněným z přestupku a poškozeným, a mohla by být změněna výše náhrady škody i v neprospěch obviněného. I v tomto případě však musí být zachováno pravidlo, že ke změně rozhodnutí nemůže dojít, pokud by hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Vzhledem k možným protichůdným zájmům poškozeného a obviněného z přestupku a nemožnosti odvolat se vůči rozhodnutí odvolacího správního orgánu, je praktická možnost změny k horšímu dle mého názoru minimální. Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že došlo k promlčení odpovědnosti za přestupek, bez dalšího musí napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Odvolací řízení, stejně jako prvostupňové řízení o přestupku, je v případě řízení o tzv. návrhových přestupcích závislé na návrhu na zahájení řízení, které podal navrhovatel. Bez tohoto návrhu není možné řízení zahájit a ani v něm pokračovat. Proto pokud by došlo k zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ze strany navrhovatele, je odvolací správní orgán povinen napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit na základě § 76 odst.1 písm. j) Neshledá-li odvolací správní orgán rozhodnutí nezákonným nebo nesprávným, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Správní řád tedy přesně stanoví možnosti rozhodování odvolacího správního orgánu. Jedná se o alternativy, které se navzájem vylučují. Správní orgán tedy nemůže současně zamítnout odvolání a částečně změnit ten samý napadený výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 49 V případě napadení více výroků rozhodnutí musí správní orgán přesně specifikovat jak naložil s jednotlivými napadenými výroky, tedy které konkrétně zrušil, změnil, příp. zamítnutím odvolání potvrdil.50 Opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Následně zkoumá, zda nejsou splněny předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Pokud v opožděném nebo nepřípustném odvolání odvolací správní orgán shledá předpoklady výše uvedené, posuzuje se toto odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení nebo o vydání nového rozhodnutí. Proti rozhodnutí o odvolání se nelze odvolat a toto rozhodnutí nabude právní moci, jestliže bylo oznámeno všem účastníkům řízení o přestupku. 49


50


32

Na formální i obsahové náležitosti rozhodnutí o odvolání se vztahují stejná obecná ustanovení jako na rozhodnutí správního orgánu I.stupně.

4.1.1.2 Rozklad Rozklad je řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr, státní tajemník ministerstva, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni. Jako takový je upraven obecně v správním řádě v § 152, bez speciální úpravy v přestupkovém zákoně. Z důvodu neexistence vyššího správního orgánu rozhoduje o opravném prostředku opět ústřední orgán státní správy. O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního orgánu. Návrh na rozhodnutí předkládá rozkladová komise složená nejméně z 5 členů, nezávislých odborníků, které jmenuje ministr nebo vedoucí jiného ústředního

správního

orgánu,

a kteří

většinou

nejsou

zaměstnanci,

zařazenými

do ústředního správního orgánu. Ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního orgánu musí vyčkat návrhu rozkladové komise, i když jim není vázán. Pokud by však rozhodl bez toho návrhu, mohlo by se jednat o podstatné porušení ustanovení o řízení a vedlo by na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu k zrušení tohoto rozhodnutí správním soudem. Vzhledem k tomu, že se jedná o řádný opravný prostředek proti prvostupňovému nepravomocnému rozhodnutí, použijí se přiměřeně ustanovení o odvolání, pokud to nevylučuje povaha věci. V řízení o rozkladu by měla být zachována veškerá práva obviněného z přestupku, zákaz reformace in peius podle přestupkového zákona i správního řádu, zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny. Problematickým se může jevit ustanovení § 152 odst. 5 SpŘ, které stanoví, že v řízení o rozkladu lze rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud plně vyhoví podanému rozkladu, za předpokladu, že tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni souhlasí. Jinak rozklad zamítne. Pouhým gramatickým výkladem by se mohlo dojít k závěru, že podmínka plného vyhovění rozkladu se vztahuje jak na změnu rozhodnutí, tak i na její zrušení. Jednotlivé ustavení však nemůže být vykládáno samostatně, musí být vykládáno v kontextu dalších ustanovení zákona, příp. právního řádu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o přestupku může obsahovat více výroků, vůči kterým může být podán rozklad (např. ve společném řízení, které je v případě řízení o přestupku obligatorní), bylo by rozhodnutí o rozkladu, které by bylo zamítnuto pouze z toho důvodu, že nebylo možno vyhovět rozkladu ve všech napadnutých výrocích, zčásti nebo zcela nezákonné a v rozporu s ustanovení § 2 odst. 1 33

SpŘ a čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy pro úplné nebo částečné zrušení rozhodnutí neplatí podmínka plného vyhovění rozkladu. 51 Ustanovení § 152 odst. 5 SpŘ je sice speciálním ustanovením vůči ustanovení § 90 SpŘ, obsahujícímu způsoby rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ale zároveň je nutné přiměřeně použít ustanovení o odvolání, pokud to nevylučuje povaha věci. Proto je nikoliv pouze možné, ale i nutné vypořádat se s předmětem řízení, pokud dojde ke zrušení rozhodnutí, v takovém případě je správní orgán rozhodující o rozkladu povinen rozhodnout podle ustanovení § 90 odst. 1 písm.a), b) tedy řízení zastavit nebo věc vrátit k novému projednání. I pro zamítnutí rozkladu podle § 152 odst. 5 písm.b) se subsidiárně užije úprava pro odvolání a tedy rozklad se zamítne v případě, že je nedůvodný a rozhodnutí se potvrdí, nebo pokud je rozklad opožděný nebo nepřípustný.

4.1.1.3 Odpor Odporem se rozumí řádný opravný prostředek proti příkazu, jakožto rozhodnutí vydanému v příkazním řízení podle § 87 PřZ. Odpor je upraven v § 87 odst. 4 PřZ. Právní úpravu odporu obsahuje i správní řád. Vzhledem k speciální úpravě obsažené v přestupkovém zákonu, která odpovídá specifikám příkazního řízení, se obecná úprava obsažena v správním řádu nepoužije. Odpor může být podán do 15 dnů od doručení příkazu u správního orgánu, který příkaz vydal. Včasné podání odporu má za následek, že se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení o přestupku. V dalším řízení je správní orgán vázán druhem a výměrou sankce uvedené ve zrušeném příkazu. Správní orgán nemůže v rozhodnutí vydaném v řízení po zrušení příkazu uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než jak bylo uvedeno v příkaze. V případe odporu nedochází k přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, ale pouze k jeho automatickému zrušení po podání odporu.

4.1.2 Přezkumné řízení Přezkumné řízení bývá někdy označováno i jako mimořádný opravný prostředek, v přesném slova smyslu jim však není, i když směřuje proti pravomocným rozhodnutím. Účastník může dát podnět k přezkumnému řízení, nejedná se ovšem o návrh na zahájení 51

Závěr č. 21 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 5.12.2005

34

správního řízení a správní orgán jim není vázán, není tedy povinen na základě podnětu zahájit přezkumné řízení a podáním podnětu není zahájeno přezkumné řízení. Tomu nasvědčuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. sp.zn. 5 A 14/2002-35: „Na výkon tohoto dozorčího práva a užití jeho prostředků ve smyslu ustanovení správního řádu nemají účastníci řízení právní nárok. Odložením podnětu jako nedůvodného a tedy nezrušením rozhodnutí, proti kterému podnět směřuje nezasahuje dozorčí úřad nijak do sféry subjektivních práv účastníka řízení, ta zůstávají takovýmto negativním výsledkem přezkumu naprosto nedotčena. Správní akt, kterým je výsledek takovéhoto přezkumu sdělen účastníkovi řízení, nelze napadnout správní žalobou.“ Zákon o přestupcích neobsahuje speciální úpravu přezkumného řízení, a proto se pro přezkumné řízení o rozhodnutí o přestupku použijí obecná ustanovení správního řádu uvedená v § 94-99, s určitými obecnými specifiky platnými pro řízení o přestupcích.

4.1.2.1 Předmět a rozsah přezkumu rozhodnutí Předmětem přezkumného řízení jsou pravomocná meritorní rozhodnutí. V případě řízení o přestupku je meritorním rozhodnutím nejen rozhodnutí o spáchání přestupku, ale i rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c), jelikož se jedná o rozhodnutí o nevině obviněného a tedy o předmětu řízení. Rozhodnutí o přestupku může obsahovat i výrok o náhradě škody. Tento může být také předmětem přezkumného řízení, pokud již rozhodnutí nabylo právní moci. Náhrada škody za spáchaný přestupek by vzhledem ke své povaze mohla být i předmětem řízení podle části páté OSŘ. Ten však neřeší případný střet přezkumu rozhodnutí v správním řízení a zároveň v soudním řízení, tak jako např. v § 48 odst. 2 písm. b) SŘS. Podáním žaloby se však příslušným k projednání pravomocného rozhodnutí správního orgánu o náhradě škody stává soud. Správní orgán by již dále nebyl příslušný k přezkumu pravomocného správního orgánu a nemohl by tedy přezkumné řízení zahájit nebo v zahájeném řízení pokračovat. Pokud by přesto správní orgán v přezkumném řízení vydal rozhodnutí, jednalo by se o rozhodnutí nicotné podle § 77 odst. 1 SpŘ. 52 Samostatně lze v přezkumném řízení přezkoumat pouze usnesení o odložení věci a usnesení o zastavení řízení. V přezkumném řízení správní orgán z úřední moci přezkoumává rozhodnutí, která již jsou v právní moci v případě, že lze mít důvodnou pochybnost o tom, že je rozhodnutí v souladu s právními předpisy. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly 52

Závěr č. 40 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18. 9. 2006

35

mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. V přezkumném řízení nelze zkoumat důvodnost, účelnost, správnost rozhodnutí. Souladem s právními předpisy se míní soulad se správním řádem a dalšími předpisy správního práva, a tedy i se základními zásadami činnosti správních orgánů. 53 Soulad rozhodnutí s právními předpisy se posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání, nebere v úvahu právní úpravu danou v okamžiku rozhodování v přezkumné řízení, ani změnu skutkových okolností, který nastaly po vydání napadeného rozhodnutí. Správní orgán bere samozřejmě v potaz ty skutkové okolnosti, které existovaly již v době vydání napadeného rozhodnutí, ale nebyly účastníkem uplatněny.

4.1.2.2 Zahájení přezkumného řízení Účastník řízení před správním orgánem, který následně přezkoumávané rozhodnutí vydal, je oprávněn podat podnět k přezkumnému řízení. Jelikož je správní orgán podle § 42 SpŘ povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z úřední moci, může dát podnět k přezkumnému řízení kdokoliv. Rozdíl spočívá v následném informování toho, kdo podnět podal, a lhůty pro podání tohoto sdělení. 54 Správní řád neříká, u kterého správního orgánu má být podán podnět k přezkumnému řízení. V úvahu v zásadě přicházejí dva správní orgány, a to správní orgán, který vydal rozhodnutí, o jehož zákonnosti má účastník řízení pochybnost, nebo správní orgán, který je příslušný k přezkumnému řízení. Vzhledem k mlčení zákona se domnívám, že podnět může být podán u kteréhokoliv z těchto dvou správních orgánů, resp. správních orgánů, které se podílely na vydání rozhodnutí, nebo správního orgánu, který je příslušný k přezkumnému řízení.

53

VEDRAL, Josef. Správní řád - komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Polygon, 2006. 900 s. ISBN 80-

7273-134-3, str. 555 54

V případě, že byl podnět k přezkumnému řízení podán účastníkem řízení, je správní orgán povinen sdělit

účastníku do 30 dnů,že k zahájení přezkumného řízení není dán důvod k jeho zahájení, protože zde nelze důvodně pochybovat o nezákonnosti rozhodnutí. Lhůta neběží ode dne doručení podnětu, ale ode dne, kdy správní orgán dospěl k závěru, že zde není pochybnost o nezákonnosti rozhodnutí. Pro případ, že podnět k přezkumnému řízení podala osoba odlišná od účastníka, správní orgán ji informuje ve lhůtě 30 dnů od doručení podnětu, jestli řízení zahájil nebo neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení, příp. že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu. Toto sdělení poskytne správní orgán osobě, která podala podnět jenom v případě, že o to požádá.

36

Správním orgánem příslušným k přezkumnému řízení je správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Určitou výjimku tvoří případ přezkumu rozhodnutí správním orgánem, který ho vydal za splnění podmínek stanovených v § 95 odst.2 SpŘ, v § 153 odst. 2 SpŘ, a dále výjimky stanovené v části IV. správního řádu. Dříve než správní orgán zahájí přezkumné řízení musí posoudit, jestli je tady důvodná pochybnost o rozporu rozhodnutí s právními předpisy. V případě, že správní orgán dojde k závěru, že důvodná pochybnost je v rozhodnutí dána, je povinen do 2 měsíců od tohoto zjištění usnesením zahájit přezkumné řízení z úřední moci. Pokud by mělo dojít k přezkumu rozhodnutí po podání žaloby ve správním soudnictví, je v případě, že bude potřeba před vydáním rozhodnutí řízení doplnit, nutný souhlas nadřízeného správního orgánu k zahájení přezkumného řízení. Povinnost vydat usnesení o zahájení přezkumného řízení v případě, že je zde dána pochybnost, je omezena objektivní lhůtou 1 rok od právní moci rozhodnutí ve věci. Po této lhůtě nemůže již správní orgán zahájit přezkumné řízení. Tuto lhůtu je potřeba v případě rozhodnutí o přestupku konfrontovat i s zánikem odpovědnosti za přestupek. 55 Pokud byl porušen zákon ve prospěch obviněného, nemůže po uplynutí prekluzivní lhůty dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, resp. k deklaraci viny. V návaznosti na trestní řízení se zdá lhůta pro zahájení řízení krátká, protože v trestním řízení lhůta pro zánik odpovědnosti neběží a omezením bude pouze lhůta stanovena v § 96 odst. 1 SpŘ a pachatel by po této lhůtě musel zůstat nepotrestán. Otázkou však je, jestli je vůbec možné vést trestní řízení po pravomocném rozhodnutí správního orgánu o přestupku, pokud se jedná o ten samý skutek. 56 Pro případ porušení zákona v neprospěch pachatele přestupku sice není prekluzivní lhůta překážkou přezkumu rozhodnutí, ale lhůta pro zahájení přezkumného řízení může vést k nemožnosti využít tento institut správního řízení a tedy k opravě nezákonného rozhodnutí o spáchání přestupku. Další spojitost objektivní lhůty lze vidět i v přezkumném řízení vedeném po podání žaloby ve správním soudnictví. Jejím uplynutím tedy nebude moci správní orgán zahájit přezkumné řízení a uspokojit účastníka po podání žaloby, a bude se tedy muset věcí zabývat soud, i když správní orgán bude ochoten rozhodnutí změnit. Otázkou tedy je, jestli

55

§ 20 PřZ nepřesně uvádí, že přestupek nelze projednat,pokud uplynul od jeho spáchání 1 rok. Jedná se tady

pouze o zánik odpovědnosti za přestupek, a tedy nelze po uplynutí této lhůty pouze uznat obviněného vinným ze spáchání přestupku. 56

srov. čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě

37

výrazně zkrácené lhůty pro zahájení přezkumného řízení, příp. vydání rozhodnutí, nesnižují možnost změny nebo zrušení nezákonného rozhodnutí správním orgánem bez nutnosti rozhodnutí správního soudu. 57

4.1.2.3 Rozhodnutí vydané v přezkumném řízení Zahájení přezkumného řízení však automaticky neznamená, že rozhodnutí je nezákonné a bude zrušeno. Toto je až předmětem přezkumného řízení, ve kterém bude vydáno rozhodnutí o tom, jestli bude rozhodnutí zrušeno, změněno nebo nebude shledán rozpor s právními předpisy. Při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře. Předmětem přezkumného řízení je pravomocné rozhodnutí, a protože by jeho změnou nebo zrušením mohla být narušena právní jistota účastníků, stanoví správní řád lhůtu, ve které musí být vydáno rozhodnutí v přezkumné řízení. Rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení musí být vydáno do 15 měsíců od právní moci rozhodnutí ve věci. Probíhá-li po této lhůtě přezkumné řízení, musí ho správní orgán usnesením zastavit. Po přezkoumání rozhodnutí na základě spisového materiálu, příp. vyjádření účastníků nebo správních orgánů, vydá správní orgán rozhodnutí v přezkumném řízení. Rozhodnutí, které správní orgán vedoucí přezkumné řízení posoudí jako rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo že řízení mu předcházející mělo vady, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, zruší nebo změní napadené rozhodnutí, příp. zruší rozhodnutí a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu, příp. správnímu orgánu I.stupně. Tyto správní orgány jsou vázány právním názorem správního orgánu rozhodujícího v přezkumném řízení. Domnívám se, že správní orgán je oprávněn nejenom rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání, ale i řízení zastavit. Opírám své tvrzení o § 66 odst. 2 SpŘ a tedy, že v přezkumném řízení vyšlo najevo, že odpadl důvod řízení, resp. že zde daný důvod ani nebyl. To může nastat v případě, kdy je nutno zastavit řízení o přestupku a zákon o přestupcích takový případ neupravuje a užije se obecné úpravy v § 66 odst. 2 SpŘ.

57

I když komentář ke správnímu řádu uvádí, že se lhůty uvedené v § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2 nepoužijí

v případě přezkumného řízení na základě uspokojení účastníka po podání žaloby, takový postup nemá zákonný základ, vychází z myšlenky právní jistoty, která může být prolomena i rozhodnutím soudu po lhůtě stanovené k zahájení přezkumného řízení a tak by měla mít možnost být v důsledku procesní ekonomie prolomena i rozhodnutím správního orgánu, který rozhodnutí vydal.

38

Pokud správní orgán shledá rozhodnutí jako nezákonné a současně došlo k zániku odpovědnost za přestupek, rozhodnutí zruší a řízení zastaví na základě § 76 odst. 1 písm. f) PřZ. V důsledku procesní ekonomie, vyjádřené v § 6 SpŘ, je správní orgán oprávněn vyřídit podnět účastníka řízení o přezkum rozhodnutí i v tzv. zkráceném přezkumném řízení. Pokud je tedy již ze spisové dokumentace zjevné porušení právního předpisu, jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení (např. přípustnost přezkumného řízení, zachování lhůt pro přezkumné řízení) a není zapotřebí vyjádření účastníků nebo správních orgánů podílejících se na vydání přezkoumávaného rozhodnutí, může správní orgán vydat rozhodnutí podle § 97 odst. 3 SpŘ. Ve zkráceném přezkumném řízení se nevydává usnesení o zahájení přezkumného řízení a rozhodnutí je prvním úkonem v přezkumném řízení. Kromě nadřízeného správního orgánu může o podnětu k přezkumu rozhodnout i správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Jde o zvláštní typ autoremedury vlastního pravomocného rozhodnutí. Správní řád ve svém ustanovení § 95 odst.2 vymezuje podmínky, kdy může správní orgán, který rozhodnutí vydal, po podaném podnětu změnit své pravomocné rozhodnutí. Toto ustanovení je stejně jako autoremedura podle § 87 výrazem procesní ekonomie, kdy po zjištění, že je rozhodnutí nezákonné, vlastní orgán, který ho vydal, by ho měl změnit a neměl by dále do správního řízení vtahovat další správní orgány. V případě přezkumného řízení může správní orgán, který rozhodnutí vydal, toto řízení provést, pokud plně vyhoví účastníkovi, který podnět podal, a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému jinému účastníkovi, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas. Správní orgán je v tomto případě vázán rozsahem podnětu, který účastník dal, jelikož, pokud chce vést sám přezkumné řízení, musí v plném rozsahu vyhovět všem námitkám a připomínkám, které účastník ve svém podnětu uvedl. Správní orgán, který vydal rozhodnutí napadené v správním soudnictví, může toto rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínky, že plně vyhoví požadavkům uplatňovaným v žalobě, nezmění-li práva nebo povinnosti ostatních účastníků založené žalobou napadeným rozhodnutím, ledaže s tím vyslovili souhlas a správní orgán má k změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí souhlas nadřízeného správního orgánu. Proti rozhodnutí o změně nebo zrušení rozhodnutí v přezkumné řízení je vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí o věci podle § 67 odst. 1SpŘ, přípustný řádný opravný prostředek. To však neplatí o rozhodnutí vydaném po podání žaloby ve správním soudnictví, kdy žalobce sdělí soudu, že je rozhodnutím správního orgánu uspokojen.

39

V tomto případě platí, že se vzdal práva na odvolání nebo rozklad. Právo podat odvolání nebo rozklad nemají ani ostatní účastnící řízení. Rozhodnutím o přestupku jsou většinou účastníku, příp. účastníkům uloženy určité povinnosti. Proto v případě, že správní orgán, rozhodující v přezkumném řízení v důsledku nezákonnosti tohoto rozhodnutí, přezkoumané rozhodnutí změní nebo zruší, určí správní orgán i od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, a to tak, že účinky nastávají ode dne právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Právní moc rozhodnutí, které vydal správní orgán po podání žaloby ve správním soudnictví, nastává dnem právní moci rozhodnutí soudu o zastavení řízení o žalobě. Pokud správní orgán neshledá rozhodnutí v rozporu s právními předpisy a ani řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, nebylo postiženo vadami, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, usnesením přezkumné řízení zastaví. Usnesení o zastavení přezkumného řízení se pouze poznamená do spisu, není proti němu přípustný žádný řádný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že negativním rozhodnutím, tj. zastavením přezkumného řízení se nijak nezakládají, nemění, neruší práva ani povinnosti, není účastník řízení zastavením tohoto řízení ve svých právech zkrácen. 58

4.1.3 Obnova řízení a nové rozhodnutí Mimořádným opravným prostředkem v správním řízení a tedy i řízení o přestupku je obnova řízení, která je obecně upravena v § 100 a § 102 SpŘ I sama obnova řízení není pouze mimořádným opravným prostředkem, ale dá se považovat za kombinaci mimořádného opravného prostředku, při obnově na žádost účastníka řízení a prostředku dozorčího práva při obnově z moci úřední. Vzhledem k označení obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, může být tento opravný prostředek brojit pouze proti pravomocným rozhodnutím. Předmětem obnovy řízení může být jakékoliv meritorní rozhodnutí, u něhož to zákon nevylučuje. Institut nového rozhodnutí podle § 101 SpŘ znamená zásah do pravomocného meritorního rozhodnutí, který je však možno použít při splnění zákonných podmínek.

4.1.3.1 Důvody obnovy řízení Správní orgán na žádost účastníka povolí obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím ve věci, pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl 58

SJS 1009/2002

40

v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. V důsledku ochrany pravomocných rozhodnutí a právní jistoty jsou tato formální kritéria korigována ještě materiálním kritériem spočívajícím v tom, že tyto nově zjištěné skutečnosti nebo důkazy nebo změna rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, která je předmětem sporu. Musí se tedy jednat o pravomocné meritorní rozhodnutí, kterým není v případě řízení o přestupku pouze rozhodnutí o spáchání přestupku, ale i rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst.1 písm.a), b), c) a nesmí dojít k zániku odpovědnosti za přestupek. Na obnovu řízení má účastník při splnění zákonných podmínek nárok. Další důvody obnovy řízení mohou přidávat zvláštní zákony. Ustanovení § 101d odst. 3 SŘS uvádí, že pokud bylo na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno nebo bylo-li na základě části opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení. Správním deliktem se pro potřeby SŘS myslí přestupek, kárný nebo disciplinární nebo jiný správní delikt. 59 „Bylo zrušeno“ se rozumí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Správní řád připouští zrušení opatření obecné povahy v přezkumném řízení, proto je otázkou, jestli i toto zrušení bude mít za následek obnovu řízení, tak jako zrušení Nejvyšším správním soudem. Bylo by ale nelogické, pokud by rozhodující otázkou pro uznání důvodu obnovy řízení spočívající ve zrušení opatření obecné povahy, bylo to, kdo opatření zrušil a nikoliv důvod zrušení. 60 Obnovu řízení lze nařídit z úřední moci. Správní orgán, který vydal rozhodnutí v posledním stupni, rozhodne o obnově řízení, pokud se dozví, že je dán některý z důvodů, které může uplatnit účastník řízení, a že je na novém řízení veřejný zájem. Správní orgán však nemůže z úřední moci rozhodnout o obnově řízení v neprospěch účastníka řízení o přestupku, pokud vyšly najevo nové skutečnosti, které zde byly již v době rozhodnutí, ale nemohly být v původním řízení uplatněny. Vyplývá to z ustanovení § 100 odst. 1 písm. a). ve kterém je uvedeno, že nové skutečnosti a důkazy musí být ku prospěchu účastníka řízení. Z ostatních důvodů lze nařídit obnovu řízení v neprospěch účastníka řízení. 61

59

srov. § 41 SŘS

60

VEDRAL, Josef. Správní řád - komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Polygon, 2006. 900 s. ISBN 80-

7273-134-3, str. 599 61

Závěr č. 53 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 13. 2. 2007

41

Rozhodnutí o obnově řízení z úřední moci musí být vydáno ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí. Kromě důvodů, které má k dispozici účastník řízení, může správní orgán rozhodnout o obnově řízení v případě, že bylo vydání rozhodnutí dosaženo trestným činem. Lhůta k vydání rozhodnutí o obnově je stejná jako v případě obnovy řízení z úřední moci na základě důvodů, které má k dispozici i účastník řízení, ale počíná běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku o spáchání trestného činu. V případě nařízení obnovy řízení o přestupku platí stejná omezení jako v případě žádosti o obnovu řízení podanou účastníkem řízení, tedy po uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku nemůže nařídit obnovu řízení o přestupku, kterou by mělo být dosaženo rozhodnutí o uznání viny pachatele ze spáchání přestupku.

4.1.3.2 Řízení o obnově Účastník řízení má právo podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který o věci jednal, v subjektivní lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dověděl, nejpozději do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. V plné míře se takto stanovená objektivní lhůta může uplatnit pouze v případě, kdy pachatel přestupku, jehož vina byla uznána pravomocným rozhodnutím o přestupku, podal žádost o obnovu řízení s uvedením nových skutečností jeho vinu snižujících nebo úplně vyvracejících. Jinak se uplatní omezení stanovené prekluzivní lhůtou pro odpovědnost za přestupek a po této jednoroční lhůtě již nemůže být pachatel přestupku uznán vinným ze spáchání přestupku a tedy ani obnova řízení by nemohla být povolena, protože by žádné nové skutečnosti a důkazy nemohly odůvodňovat jiné rozhodnutí, tj. rozhodnutí o vině ze spáchání přestupku. Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel správnímu orgánu příslušnému k přijetí žádosti a od tohoto dne běží lhůta pro vydání rozhodnutí. O žádosti o obnovu řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Žádost o obnovu řízení nemá odkladný účinek, tedy nastávají všechny vlastnosti pravomocného rozhodnutí, mimo jiné i jeho vykonatelnost. Správní řád ale umožňuje, aby správní orgán, který o obnově řízení rozhoduje, přiznal žádosti odkladný účinek, pokud hrozí vážná újma účastníkovi řízení nebo veřejnému zájmu. Správní řád neuvádí, jaká je forma přiznání odkladného účinku. Pravděpodobně se jedná o jiný úkon správního orgánu ve smyslu § 158 odst. 1 SpŘ, jelikož vzhledem k § 76 odst. 1 SpŘ se nejedná o usnesení a ani o rozhodnutí ve věci na základě § 9 SpŘ Existují i názory, že by přiznání odkladného

42

účinku mělo mít formu usnesení. 62 Domnívám se však, že není důležitá forma, kterou toto přiznání má, pokud jsou zachována práva všech účastníků řízení, tzn. i těch, kterým jde odkladný účinek rozhodnutí v neprospěch. Takový účastník pak musí mít právo podat opravný prostředek, kterým by nadřízený správní orgán přezkoumal oprávněnost odkladného účinku žádosti o obnovu řízení. Obnovy řízení se nemůže dovolávat ten účastník, který mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení. Účastník řízení se tedy musí důvod obnovy dozvědět až po lhůtě pro podání odvolání nebo po proběhnutí odvolacího řízení, příp. po nabytí právní moci správního rozhodnutí, proti němuž není přípustné odvolání. 63 Z daného by se dalo dovodit, že pokud není vůči rozhodnutí přípustné odvolání, bude se moci účastník řízení domáhat obnovy řízení, pokud zjistí dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které by odůvodňovaly jiné řešení otázky, jež byla předmětem řízení. Judikatura Nejvyššího správního soudu však tuto otázku řeší jinak a obnovu řízení u blokové pokuty považuje za nepřípustnou. 64 Nejvyšší správní soud opírá svou argumentaci o to, že pokud pachatel souhlasil s vyřízením přestupku v blokovém řízení a tedy ze svobodné vůle se vzdal standardního řízení o přestupku, jehož obsahem by bylo skutkové a právní posouzení věci, nemůže následně tvrdit, že skutkové okolnosti, které později vyšly najevo, byly jiné. Dále soud uvádí, že pokud by byl zpochybněn skutkový stav v době spáchání přestupku, bylo by zpochybněno i samo blokové řízení, jehož conditio sine qua non je spolehlivě zjištěn skutkový stav, a tedy by se situace dostala do stavu, kdy by nebylo možné v blokovém řízení pokračovat a tedy nebylo by jaké řízení obnovovat. Soud považuje za podmínku obnovy řízení proběhnuvší standardní správní řízení, ve kterém byly předmětem posuzování skutkové a právní otázky. S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu si dovolím polemizovat. I když se pachatel přestupku v době jeho spáchání domnívá, že skutkový stav je spolehlivě zjištěn, vždy mohou nastat nové skutečnosti, které tento skutkový stav mohou vyvrátit nebo alespoň zpochybnit. Domnívám se, že není pravda, že v blokovém řízení nedochází k posuzování skutkových a právních otázek. Pokud by je správní orgán ukládající blokovou pokutu neposuzoval, nebylo by na základě čeho vydat rozhodnutí v blokovém řízení. V blokovém řízení pouze pachatel přestupku souhlasil se skutkovými a právními zjištěními správního orgánu. To však neznamená, že tato skutkové zjištění jsou správná a nemohou 62

per analogiam ustanovení § 95 odst. 5 SpŘ

63

SJS 522/2005

64

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 58/2007- 117, www.nssoud.cz

43

být následně zjištěna jiná, která by je zpochybňovala, stejně jako je to možné v standardním řízení. Souhlasím však s Nejvyšším správním soudem v tom, že při zpochybnění skutkového stavu nebude možné obnovit z podstaty věci blokové řízení, ale bylo by přece možné obnovit řízení o přestupku, jelikož blokové řízení je pouze jeho zvláštní formou. Podporu bych viděla u další zvláštní formy řízení o přestupku, a to příkazního řízení. Tady zákon také uvádí, že po zrušení příkazu se pokračuje v řízení a tím určitě nemyslí příkazní řízení, ale standardní řízení o přestupku. 65 Na základě uvedeného osobně považuji tento judikát za nesprávný a narušující rovnost účastníků řízení, kterou zaručuje čl. 1 Listiny, protože účastník blokového řízení nemá stejná práva jako účastník standardního řízení o přestupku, při splnění jinak stejných zákonných podmínek. 66 Pokud správní orgán zjistí, že byly splněny podmínky stanovené zákonem, povolí obnovu řízení. Rozhodnutí, kterým bylo řízení obnoveno, má odkladný účinek pouze, pokud nebylo původní rozhodnutí vykonáno. Rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o obnovu řízení, se oznamuje pouze žadateli, tento proti němu může podat odvolání, ostatní účastníci nemají možnost podat vůči tomu rozhodnutí opravný prostředek. K zamítnutí obnovy řízení musí obligatorně dojít v případě zániku odpovědnosti za přestupek, pokud by obnova řízení měla směřovat k rozhodnutí, kterým by měl být pachatel uznán vinným ze spáchání přestupku. Pokud správní orgán rozhoduje o nařízení obnovy řízení z moci úřední a zjistí, že nejsou splněny podmínky nařízení obnovy, toto rozhodnutí již zasílá všem účastníkům tohoto řízení.

4.1.3.3 Obnovené správní řízení Podobně jako v přezkumném řízení neznamená rozhodnutí o povolení obnovy řízení samo o sobě, že v novém řízení bude na základě nových skutečností a důkazů původní rozhodnutí změněno. K novému řízení poté, co byla povolena nebo nařízena obnova řízení, je příslušný správní orgán, který ve věci rozhodoval v I. stupni, odvolací správní orgán pouze tehdy, pokud se důvody obnovy řízení týkaly výlučně řízení před tímto správním orgánem.

65

srov. § 87 odst. 4 PřZ

66

Obnovu řízení jako prostředek změny nebo zrušení rozhodnutí uvádí i ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF,

Václav. Přestupkové právo : Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. 14. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2007. Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 495 s. ISBN 978-807201-651-8, str. 164. Komentář však ještě nereflektoval stávající judikaturu.

44

Správní orgán rozhoduje na základě původních podkladů, ledaže to vylučuje důvod obnovy řízení. Správní orgán tedy přihlédne k novým skutečnostem a důkazům, pokud byly důvodem obnovy řízení. Novým pravomocným rozhodnutím se původní rozhodnutí ze zákona ruší. Jedná se o prvostupňové rozhodnutí a jako takové může být předmětem řádných opravných prostředků. Správní orgán je povinen přihlédnout v novém řízení k § 76 PřZ a pokud nastal některý důvod k zastavení řízení, musí řízení zastavit.

4.1.3.4 Nové rozhodnutí Pokud se pachatel přestupku bude v řízení před správním soudem na základě žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu domáhat snížení trestu nebo upuštění od potrestání 67 , může správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, trest snížit nebo upustit od potrestání vydáním nového rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek, pokud považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. K vydání rozhodnutí, kterým správní orgán vyhoví žalobci ve správním soudnictví a tedy trest v zákonných mezích sníží nebo upustí od potrestání, potřebuje žalovaný správní orgán souhlas nadřízeného správního orgánu. Vzhledem k tomu, že otázka trestu se vztahuje pouze k pachateli přestupku, nebude žádný okruh účastníků, kterým by mohlo nové rozhodnutí být k újmě. Nové rozhodnutí nabývá právní moci dnem právní moci rozhodnutí soudu o zastavení řízení o žalobě. Nové rozhodnutí brání vykonatelnosti původního rozhodnutí.

4.2 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním soudnictví Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, jejíž smluvní stranou je Česká republika od 1.1. 1993, zavazuje vysoké smluvní strany k zaručení práv a svobod, obsažených v Hlavě I Úmluvy vůči každému, kdo podléhá jejich jurisdikci. Článek 6, nazvaný „Právo na spravedlivý proces“, obsahuje právo každého na to, aby byla jeho záležitost spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Výklad pojmů čl. 6 Úmluvy je však autonomní, relativně nezávislý na právních úpravách smluvních stran. Pro účely přezkoumávání rozhodnutí o přestupku je zásadní zjištění, zda se v případě rozhodnutí o přestupku jedná o rozhodnutí o „trestním obvinění“. Pro určení, zda se jedná o rozhodnutí o „trestním obvinění“, je nutné zjistit, zda text, který 67

srov. § 65 odst. 3 SŘS

45

delikt upravuje, spadá do oblasti trestního práva, pokud ano, jedná se automaticky i o „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy. 68 Pokud ne, použijí se dále alternativně další kritéria, a to povaha deliktu a povaha a stupeň závažnosti trestu, který dotčené osobě hrozí. Všeobecný charakter přestupkového práva, tj. že chrání obecný zájem a je adresován všem občanům, a odstrašující a represivní účel sankce ukazují, že spáchání přestupku je jednáním trestní povahy z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy musí být zachovány veškeré práva obviněného z přestupku, jak mu je Úmluva zaručuje. 69 Proti smyslu Úmluvy nestojí skutečnost, že přestupky projednávají správní orgány, které nemají charakter nezávislých a nestranných orgánů, dotčené osoby však musí mít právo nechat rozhodnutí o přestupku přezkoumat soudem, který splňuje požadavky nestrannosti a nezávislosti. Soud přezkoumávající rozhodnutí o přestupku musí být soudem s plnou jurisdikční pravomocí, tzn. musí mít možnost zkoumat právní i skutkové otázky. Právní úprava přezkoumávání rozhodnutí o přestupku soudem dostála vzhledem k ustanovením Úmluvy, Ústavy České republiky a Listiny zásadních změn. Ústavním soudem bylo nálezem ze dne 17.1. 2001, který byl vyhlášen pod č. 52/2001, zrušeno ustanovení § 83 odst. 1 PřZ, které znemožňovalo přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, pokud za něj nebylo možno uložit sankci vyšší než 2.000 Kč nebo zákaz činnosti. Dále Ústavní soud i z důvodu rozporu právní úpravy správního soudnictví a Úmluvy zrušil nálezem ze dne 27.6.2001, vyhlášeným pod č. 276/2001, část pátou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „OSŘ) nazvanou „Správní soudnictví“. Zákonodárce byl tedy nucen přijmout novou právní úpravu správního soudnictví plně odpovídající požadavkům kladeným na přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem. Stalo se tak přijetím současného SŘS a dále novelou OSŘ v části páté, nazvané „Řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“.

4.2.1 Řízení před správním soudem Soudy ve správním soudnictví jsou dle dikce SŘS mimo jiné oprávněny rozhodovat ve věcech žalob proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.

68

REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vyd. Praha : Orac, 2002. 263 s.

ISBN 80-86199-57-6 69

J-ESLP č. 34/1999, věc Lauko proti Slovensko

46

4.2.1.1 Účastnící řízení Ochrany práv se lze ve správním soudnictví domáhat pouze na návrh. Účastníky řízení jsou v řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku navrhovatel, tj. účastník řízení před správním orgánem, který podal návrh-žalobu, označovaný tedy jako žalobce, a správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, v správním soudnictví označen jako žalovaný. Procesně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu. Pro toto je tedy rozhodující, zda je takové rozhodnutí s to zasáhnout do práv fyzické nebo právnické osoby. K zásahu může dojít i rozhodnutím procesní povahy, pokud je spojené s hmotněprávními důsledky. 70 A dále i ten účastník řízení před správním orgánem, který tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na právech, která mu příslušejí, a to takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. V případě žaloby proti rozhodnutí o přestupku tedy bude bezesporu procesně legitimován pachatel přestupku. Otázkou je, jestli je v případě návrhových přestupků legitimován k žalobě i navrhovatel. Nejvyšší správní soud dovodil, že rozhodnutí o přestupku nemůže zasáhnout do hmotněprávní sféry navrhovatele, tzn. že určitým druhem rozhodnutí o vyřízení jeho návrhu nemůže být navrhovatel na svých právech přímo zkrácen, protože nemá nárok na určitý způsob rozhodnutí o přestupku, např. rozhodnutí o vině obviněného z přestupku. Zcela určitě však navrhovateli jako účastníku řízení svědčí právo, aby správní orgán rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu, který bude mít oporu ve spisu. 71 Proto může navrhovatel tvrdit, že byl na svém právu výše uvedeném zkrácen postupem správního orgánu takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. A tedy k aktivní legitimaci navrhovatele k podání žalobě bude stačit toto tvrzení. To, jestli skutečně došlo ke zkrácení na právu, bude až předmětem řízení. Zvláštností přezkumu rozhodnutí o přestupku je rozdílná procesní způsobilost mladistvého. V řízení před správním orgánem má mladistvý obviněný plnou procesní způsobilost 72 , kdežto v řízení před správním soudem by musel být zastoupen zákonným zástupcem. 70


71

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 69/2006 – 103, www.nssoud.cz

72

srov. § 29 SpŘ

47

Žalobu může na základě § 66 odst. 2 SŘS podat nejvyšší státní zástupce, shledá-li k tomu závažný veřejný zájem. Podání žaloby je podmíněno pouze shledáním závažného veřejného zájmu a správní soud nemůže úvahu o existenci závažného veřejného zájmu přezkoumávat.

4.2.1.2 Lhůta pro podání žaloby Žalobce musí podat žalobu v zákonem stanovené lhůtě. Tato lhůta je 2 měsíce ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Žaloba musí být podána u věcně a místně příslušného soudu. Věcně příslušným soudem ve správním soudnictví pro řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku je krajský soud. Ve věcech přestupků rozhoduje specializovaný samosoudce. 73 Místně příslušný je soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni. Lhůta je však zachována i v případě, že je žaloba podána ve stanovené lhůtě u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, tj. u toho správního orgánu, který bude mít postavení žalovaného.Správní orgán je povinen předat žalobu neprodleně soudu. Lhůta pro podání žaloby je sice splněna, ale řízení o žalobě proti rozhodnutí nebylo podáním u správního orgánu zahájeno, protože se tak děje až když žaloba dojde soudu. Další výjimkou z lhůty podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu je § 72 odst. 3 SŘS. Jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví, může ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Pokud tedy žalobce podá žalobu u věcně nepříslušného soudu, tedy soudu, který může rozhodovat pouze v občanském soudním řízení, musí tento řízení zastavit a poučit žalobce o věcně a místně příslušném soudu. Vychází to z § 104 odst. 1 OSŘ, který říká, že pokud náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Procesní pochybení soudu, který by s podáním nenaložil podle výše uvedených pravidel,

73


48

nelze vyložit v neprospěch žalobce a nebylo by možné z něj dovodit např. ztrátu lhůty pro podání správní žaloby. 74 Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o přestupku je nutno interpretovat jako rozhodnutí o trestním obvinění a tedy v mezích čl. 6 Úmluvy mu poskytovat soudní ochranu, resp. možnost soudního přezkumu, byly by při nesprávném posouzení včasnosti žaloby kráceny práva uvedená v Úmluvě, ale také i práva garantovaná Listinou. Jak již vícekrát deklaroval Ústavní soud, je úlohou státu zorganizovat soudní soustavu tak, aby mohly být dodržovány principy soudnictví, které deklaruje Listina a Úmluva. „Nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.“ 75 Jedná se o lhůtu procesní, tzn. k zachování lhůty stačí, pokud byla žaloba poslední den zaslána soudu prostřednictvím držitele poštovní licence nebo předána orgánu, který má povinnost je doručit. 76 Nejvyšší státní zástupce může žalobu k ochraně veřejného zájmu podat do 3 let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Zákon tedy z mého pohledu poskytuje dostatečný prostor pro podání žaloby a proto nelze zmeškání lhůty pro podání žaloby prominout.

4.2.1.3 Předmět, rozsah a účinky žaloby Rozhodnutím, které může být předmětem přezkumu správním soudem, je v § 65 odst. 1 SŘS označen úkon správního orgánu jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti osob. Na základě judikatury ÚS je nutné pro posouzení, zda je nebo není v konkrétní věci vydáno rozhodnutí, vycházet z jeho obsahu a nikoliv formy. 77 Rozhodnutím je tedy i usnesení o zastavení řízení o přestupku podle § 76 odst. 1 písm. e), vůči kterému se nelze odvolat a účastníkům řízení se toto rozhodnutí neoznamuje, ale jsou pouze vyrozumění. 78 Žaloba musí obsahovat náležitosti stanovené v § 71 SŘS. Žalobou se může účastník řízení domáhat zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení jeho nicotnosti.

74


75

Nález ÚS sp.zn. III ÚS 674/04

76


77

Usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 233/02

78


49

V případě, že byla pachateli přestupku rozhodnutím uložena sankce, může se pachatel žalobou domáhat též upuštění od této sankce nebo jejího snížení v zákonných mezích. V tomto případě může jít o petit eventuální nebo samostatný, tedy pro případ, že by správní soud rozhodnutí nezrušil, bude zkoumat, jestli nebyl uložen trest ve zjevně nepřiměřené výši. Podání žaloby u soudu nemá odkladný účinek. Správní soud může na návrh žalobce a po vyjádření žalovaného usnesením přiznat žalobě odkladný účinek, pokud by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu. Přestupkový zákon však dává účastníku řízení, který podal žalobu na přezkoumání rozhodnutí o přestupku, možnost požádat o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Správní orgán musí jeho žádosti vyhovět. V praxi se tedy domnívám, že účastník spíše požádá správní orgán o odložení výkonu, jelikož ten je povinen mu vyhovět. Dalším účinkem podání žaloby ve správním soudnictví proti rozhodnutí o přestupku je zastavení běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek po dobu řízení před soudem. Stavěním lhůty se právo na soudní ochranu neomezuje, zabraňuje se však tomu, aby byl mařen výkon pravomoci správních orgánů. 79 Toto nové ustanovení SŘS je velice užitečné a při přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, vzhledem k poměrně krátké promlčecí době, potřebné. Mohlo by totiž docházet k účelovým žalobám u soudu, a tak by byla prodlužována lhůta pro projednání přestupku, která počíná běžet dnem spáchání přestupku. Proto pokud by bylo rozhodnutí správním soudem zrušeno toliko z formálních důvodů a lhůta pro projednání přestupku by uplynula, nemohl by správní orgán pokračovat v řízení, byť by bylo nepochybné, že obviněný z přestupku je skutečně i pachatelem přestupku, a řízení by musel zastavit. Proto tato nová právní úpravu lhůtu pro projednání přestupku staví. Stavění lhůty se spojuje s řízením před soudem, tzn. počíná dnem, kdy došel návrh soudu, tj. kdy je soudní řízení zahájeno a doběhne pravomocným skončení řízení před soudem, tj. dnem, kdy nabylo rozhodnutí soudu právní moci. Účastník může ale i tak prodlužovat lhůtu, od kdy počne stavění, a to tím, že podá žalobu u správního orgánu a až následně ten musí žalobu předat soudu a až doručením žaloby soudu počne stavění. Tato lhůta mezi podáním u správního orgánu a počátkem řízení by nicméně neměla být zásadní vzhledem k tomu, že správní orgán by měl žalobu předat soudu neprodleně. 79

MIKULE, Vladimír. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. In Nová úprava správního soudnictví :

soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 73-91. ISBN 80-86395-65-0

50

4.2.1.4 Rozhodnutí o žalobě Při přezkoumávání rozhodnutí vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který platil v době, kdy správní orgán rozhodoval. Toto ustanovení o vázanosti právními předpisy platnými a účinnými v době rozhodování správního orgánu není bez výjimky. „Zruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá.“ 80 Při soudním přezkumu zákonnosti rozhodnutí tedy není soud vázán zrušením zákonným ustanovením, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu, jelikož protiústavnost tohoto ustanovení tady byla již v době rozhodování správního orgánu a jako takovou ji musí správní soud respektovat. 81 4.2.1.4.1 Odmítnutí žaloby Správní řád soudní umožňuje správnímu soudu ukončit řízení i bez vlastního projednání věci, a to vydáním usnesení o odmítnutí žaloby. Proti usnesení o odmítnutí žaloby je přípustná kasační stížnost. V § 46 odst. 1 SŘS jsou taxativně uvedeny důvody odmítnutí návrhu. Správní soud žalobu odmítne, pokud již soud o téže věci rozhodl nebo před soudem řízení probíhá nebo nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a proto nelze v řízení pokračovat. Podání žaloby předčasně (tedy před doručením písemného vyhotovení rozhodnutí) nebo opožděně (tzn. po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby u příslušného soudu, příp. správního orgánu) má také za následek odmítnutí žaloby správním soudem. Soud žalobu odmítne, i když v mezidobí od podání žaloby do doby rozhodnutí o ní počala běžet lhůta pro podání žaloby u správního soudu. Nic však účastníku nebrání v tom, aby podal návrh nový a pokud bude splňovat všechny zákonem stanovené náležitosti a bude podán včas, soud o něm bude jednat. Dalším důvodem odmítnutí žaloby je její podání zjevně neoprávněnou osobou. Toto však musí být vyhrazeno pouze případům skutečně zjevných nedostatků procesní legitimace, zjistitelných přímo ze žaloby samé. Pokud tedy má soud pochybnosti o procesní legitimaci, musí vést řízení, ve kterém se může samozřejmě prokázat, že žalobcovo právo nebylo zkráceno a soud rozhodne ve věci zamítavým rozsudkem. Pokud by soud řízení 80 81

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 7 A 146/2001- 29, www.nssoud.cz VOPÁLKA, Vladimír, MIKULE, Vladimír, ŠIMŮNKOVÁ, Věra, ŠOLÍN, Miroslav. Soudní řád správní :

komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 327 s. ISBN 80-7179-864-9, str. 153

51

nevedl a pouze by usnesením žalobu odmítl, jednal by v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a šlo by o jinou vadu řízení, který by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.82 Zjevně neoprávněnou osobou tedy nebude navrhovatel v případě rozhodnutí o návrhovém přestupku, pokud tvrdí, že byl postupem správního orgánu poškozen na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. To, jestli má v daném případě i hmotnou legitimaci, jestli tedy skutečně došlo k zkrácení jeho práv, bude až předmětem řízení. Zjevně neoprávněnou osobou by byl např. pachatel přestupku, který by se dožadoval zrušení rozhodnutí, které bylo vydáno ve společném řízení, ale jedná se o samostatné rozhodnutí o druhém účastníku společného řízení. 83 Žaloba, která je podle SŘS nepřípustná, bude také správním soudem odmítnuta. Nepřípustnost žaloby upravuje § 68 SŘS. Jedním z důvodů nepřípustnosti žaloby je nevyužití řádných opravných prostředků v správním řízení, pokud je zvláštní zákon připouští. Zákon má na mysli využití řádného opravného prostředku, nikoliv řádné podání řádného opravného prostředku, tj. i když podal pachatel přestupku řádný opravný prostředek opožděně, splnil tuto podmínku. 84 Z doslovné dikce § 68 písm. a) o nepřípustnosti žaloby podle mně vyplývá, že pokud by zvláštní zákon nepřipouštěl řádné opravné prostředky, nemohl by nastat tento důvod nepřípustnosti žaloby. Nepřípustnost žaloby u rozhodnutí o přestupku, konkrétně u blokové pokuty, byla již předmětem řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu, i Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud vychází v případě rozhodnutí o přestupku vydaném v blokovém řízení z názoru, že pachatel přestupku nevyužil opravné prostředky, které mu správní řád, příp. přestupkový zákon dává, a to tím, že souhlasil s vyřízením přestupku v blokovém řízení a nevyužil možnosti požadovat vyřízení přestupku ve „standardním“ řízení. Právě tuto možnost vyřízení přestupku považuje Nejvyšší správní soud za onen řádný opravný prostředek, jehož využití požaduje SŘS.

85

V tomto rozhodnutí se Nejvyšší

správní soud vyjadřuje i k soudní ochraně zaručené Úmluvou. Za dostatečnou ochranu považuje v daném případě to, že se mohla stěžovatelka-pachatelka přestupku domoci „standardního“ řízení o přestupku a posléze i ochrany soudní. Své tvrzení podpořil Nejvyšší správní soud i rozhodnutím Ústavního soudu, který také považoval souhlas

82


83


84


85


52

s vyřízením přestupku v blokovém řízení za nevyužití všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. 86 Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, příp. Ústavního soudu je pro soudní přezkoumávání rozhodnutí o přestupku vydané v blokovém řízení klíčové. Osobně se ale nemohu plně ztotožnit s výše uvedenými názory Nejvyššího správního soudu. Výklad, že samotný souhlas s blokovou pokutou je nevyužitím opravných prostředků, jde podle mě nad rámec zákona. Sám Nejvyšší správní soud říká, že v tomto případě je nerozhodné, že vůči blokové pokutě není přípustné odvolání, ale právě sama bloková pokuta. Zákon však jasně říká, že se má jednat o řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, a jako takové jsou v správním řádu, příp. v přestupkovém zákoně uvedeny odvolání, rozklad a odpor (samozřejmě bez jejich označení jako „řádných“, ale toto označení lze vyvodit z nauky a literatury). Opravným prostředkem se rozumí podnět ze strany účastníka řízení, kterým se dožaduje přezkumu zákonnosti, příp. správnosti rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo. Nesouhlas s vyřízením přestupku v blokovém řízení není v žádném právním předpise označen jako opravný prostředek v řízení před správním orgánem a také na základě předchozí definice opravného prostředku by jím nemohl ani být, protože nesouhlas nemohl směřovat vůči žádnému rozhodnutí, protože toto nebylo ještě vydáno. Domnívám se, že pokud sám soud řekl, že za rozhodující nepovažuje to, že proti uložení blokové pokuty není opravný prostředek přípustný, není jasné na základě jakého ustanovení SŘS považuje přezkoumávání blokové pokuty ve správním soudnictví za nepřípustné. Nemohu souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu o tom, že za dostatečnou ochranu lze považovat řízení před správním orgánem I. stupně, resp. vyvolání tohoto řízení. Domnívám se, že soudní ochranu nelze takovýmto způsobem podmiňovat, příp. omezovat. Úmluva sama žádné omezení o využití opravných prostředků v řízení, které by předcházelo řízení před soudem neuvádí. Úmluva jasně říká, že každý má právo na to, aby byla oprávněnost trestního stíhání proti němu projednána nestranným a nezávislým soudem. Možnost omezení tohoto práva přináší Doporučení (2004)20 Výboru ministrů členských států o soudním přezkoumávání správních aktů ze dne 15.12. 2004, které účastníkům řízení ukládá povinnost využít řádných opravných prostředků, které jim právní řád poskytuje. Toto Doporučení však není pro Českou republiku závazné na rozdíl od výše uvedené Úmluvy.

86

Usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 103/99

53

Dále se domnívám, že nezákonnost blokové pokuty nemůže zhojit ani souhlas obviněného z přestupku, resp. tento souhlas ho nemůže omezovat v možnosti přezkoumávání u nezávislého soudu. Je oprávněn podat pouze podnět k přezkumnému řízení, na jehož zahájení však nemá právní nárok. Vzhledem ke všemu výše uvedenému bych tedy uvedla, že i v případě blokové pokuty je nutné respektovat ustanovení Úmluvy a zároveň dikci § 68 písm. a) SŘS a tedy nepovažovat žalobu proti blokové pokutě za nepřípustnou. Soud žalobu odmítne i v případě, že se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl o povinnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou přestupkem. V usnesení o odmítnutí soud žalobce poučí o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Dalším důležitým důvodem odmítnutí žaloby pro nepřípustnost je případ, kdy se žalobce řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Soud žalobu odmítne a věc postoupí k vyřízení správnímu orgánu, příslušnému k vyřízení opravného prostředku. Pokud byla žaloba podána včas, považuje se i opravný prostředek za včas podaný. Žaloba je nepřípustná, pokud je jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost, nedomáhal-li se žalobce vyslovení nicotnosti již v řízení před správním orgánem. Nepřípustná je i žaloba pouze vůči důvodům rozhodnutí nebo vůči rozhodnutí, které je z přezkoumávání vyloučeno SŘS nebo zvláštním zákonem. Důvody odmítnutí je soud povinen zkoumat v průběhu celého řízení a tedy pokud soud zjistí skutečnosti nasvědčující odmítnutí žaloby, učiní tak i po nařízení jednání. 4.2.1.4.2 Zastavení řízení Vzhledem k tomu, že řízení o žalobě je řízením na návrh, soud musí řízení zastavit, pokud žalobce vzal žalobu zpět. Dále soud řízení zastaví, pokud žalobce prohlásí, že byl postupem správního orgánu plně uspokojen. Postup řízení před soudem je stanoven v § 62 SŘS. Pokud se správní orgán rozhodne uspokojit žalobce změnou nebo zrušením rozhodnutí v přezkumném řízení, vyslovením nicotnosti, příp. snížením trestu nebo upuštěním od potrestání vydáním nového rozhodnutí, oznámí to soudu. Soudce stanoví lhůtu, v níž je potřeba rozhodnutí vydat. Marným uplynutím této lhůty soud pokračuje v řízení. Po obdržení informace, že správní orgán vydal rozhodnutí, vyzve soudce žalobce, aby se do stanovené lhůty vyjádřil, jestli je postupem správního orgánu uspokojen. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Pokud žalobce sdělí, že je postupem správního 54

orgánu plně uspokojen, soud řízení usnesením zastaví. 87 Soud řízení zastaví i v případě, že se takto žalobce (jednak v dané lhůtě, jednak že je plně uspokojen) nevyjádří, jestliže ze všech okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo. Soud musí pečlivě zkoumat zda tedy došlo k uspokojení žalobce a zda je postup správního orgánu zákonný. Soud nemůže zastavit řízení z důvodu nezákonného rozhodnutí správního orgánu, a proto musí soud zkoumat zákonnost postupu správního orgánu i v případě, že s tímto postupem se bude žalobce cítit uspokojen. „Pokud by soud posvětil nezákonný postup, stal by se spolutvůrcem nezákonnosti.“ 88 Soud dále řízení zastaví, pokud tak stanoví SŘS nebo zvláštní zákon. 4.2.1.4.3 Rozhodnutí soudu po věcném přezkumu žaloby 4.2.1.4.3.1 Rozhodnutí soudu bez nařízení jednání

Soud bez nařízení jednání zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Z dispoziční zásady, kterou je ovládán přezkum správních rozhodnutí, vyplývá, že nepřezkoumatelnost jako důvod zrušení rozhodnutí musí být v žalobě uplatňována. Nicméně judikatura dovodila, že k nepřezkoumatelnosti by měl soud přihlédnout z úřední povinnosti a není tedy nutné, aby byla namítána žalobcem. „Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí.“ 89 Pokud soud zjistí, že je rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné, zruší ho a případnými námitkami žalobce se nezabývá. Pojem nesrozumitelnosti objasňuje judikatura. Není přezkoumatelné např. rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně zároveň změněno a zároveň odvolání zamítnuto. 90 Nesrozumitelností se dále rozumí stav, kdy je sice možno z rozhodnutí správního orgánu určit, jak správní orgán rozhodl, ale z textu rozhodnutí

nelze

zjistit,

co

správní

orgán

k takovému

rozhodnutí

vedlo. 91

Nepřezkoumatelným rozhodnutím z důvodů nesrozumitelnosti, tj. vnitřní rozporností jeho

87

srov. § 47 písm. b) SŘS

88

VOPÁLKA, Vladimír, MIKULE, Vladimír, ŠIMŮNKOVÁ, Věra, ŠOLÍN, Miroslav. Soudní řád správní :

komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 327 s. ISBN 80-7179-864-9, str. 143 89

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 5 A 157/2002-35, www.nssoud.cz

90


91

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 4 As 32/2004-81, www.nssoud.cz

55

výroků, je i rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo řízení zastaveno a zároveň uložena pokuta za spáchaný delikt. 92 Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může spočívat i v nedostatku důvodů rozhodnutí. Každé rozhodnutí správního orgánu musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno. Takto není odůvodněno rozhodnutí, které se omezí pouze na obecné konstatování o prokázaném rozsahu porušení právního předpisu. 93 Zákon požaduje, aby bylo z odůvodnění rozhodnutí o přestupku patrno, k porušení jakého ustanovení zákona došlo a aby všechna zákonem stanovená kritéria pro uložení sankce byla výslovně zmíněná a dostatečně odůvodněná. Správní orgán musí uvést i další kritéria, která ho vedla k uložení konkrétní sankce a také užití těchto kritérií musí být správním orgánem řádně odůvodněno. 94 Nesrozumitelností rozhodnutí pro nedostatek důvodů je i nevypořádání se s všemi námitkami, které účastník řízení uplatní v řízení o opravném prostředku. 95 Rozhodnutí o uložení pokuty, které by bylo odůvodněno pouze tím, že byla pokuta uložena v zákonném rozmezí, by bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 96 Pokud skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, správní soud v takovém případě napadené rozhodnutí zruší. Soud tedy zkoumá, jestli správní orgán zjistil stav věci, o které nejsou důvodné pochybnosti, a tento skutkový stav podložil řádnými důkazy, a zda skutkový stav zjištěný správním orgánem vyplývá z provedených důkazů. Třetím důvodem zrušení rozhodnutí bez nařízení jednání je podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Musí tedy jít na rozdíl od § 78 odst. 1 o podstatnou vadu řízení. Na základě dosavadní praxe Nejvyššího správního soudu by měl soud zkoumat důvod zrušení rozhodnutí, stanovený v § 76 odst. 1 písm. c) SŘS, z úřední povinnosti. Podmínkou přezkumu ex offo je zjištění, že procesní pochybení jsou zřejmá ze spisu a jsou takového charakteru a závažnosti, že brání přezkoumání rozhodnutí v mezích žalobních bodů. 97 „Podle § 76 odst. 1 písm. c) bylo rozhodnutí zrušeno například v případě, kdy se

92


93


94


95

Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 31 Ca 39/2005-70

96

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 24/93

97

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 2 Azs 23/2003-39, www.nssoud.cz

56

odvolací správní orgán nezabýval námitkou podjatosti pracovníka správního orgánu a nepřezkoumal tedy napadené rozhodnutí v celém rozsahu.“ 98 Podstatným porušením ustanovení o řízení o přestupku před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, je i případ, kdy správní orgán nezastaví řízení o přestupku, i když odpovědnost za přestupek již zanikla. 99 Pokud soud zjistí, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, rozsudkem vysloví nicotnost rozhodnutí i bez návrhu. 4.2.1.4.3.2 Rozhodnutí soudu po nařízení jednání

Jestliže soud žalobu neodmítl, rozhodnutí nezrušil bez nařízení jednání nebo účastníci řízení nedali souhlas s vyřízením věci bez nařízení jednání, musí nařídit jednání. Při jednání správní soud provádí dokazování. Správní soud není vázán skutkovým stavem tak, jak ho zjistil správní orgán a není tedy povinen rozhodnout pouze na základě správního spisu. Soud na základě vlastní úvahy může v řízení znovu zopakovat některé důkazy provedené již před správním orgánem, doplnit ho o důkazy navržené účastníky řízení anebo provést i jiné nenavržené důkazy. „Správní soud však musí účastníkem navržené důkazy provést, pokud nelze vyloučit, že tyto důkazy mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci.“ 100 Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v celém jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem. Soud

je

povinen

poučit

účastníky

řízení

o jejich

procesních

právech

a povinnostech, 101 a proto by se dalo očekávat, že by měl soud ještě před ukončením dokazování předběžně uvést, které skutečnosti má za prokázané, aby mohl účastník řízení případně doplnit další důkazy, pokud se domnívá, že předběžný názor soudu není správný. Po jednání správní soud vydá rozhodnutí o žalobě. Je-li žaloba důvodná, soud rozhodnutí zruší pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Co se rozumí vadami řízení uvádí § 76 odst. 1 SŘS. „Nezákonnost správního rozhodnutí spočívá především v nesprávném posouzení právní otázky, která je předmětem správního řízení, přičemž může jít o otázky správního 98

VOPÁLKA, Vladimír, MIKULE, Vladimír, ŠIMŮNKOVÁ, Věra, ŠOLÍN, Miroslav. Soudní řád správní :

komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 327 s. ISBN 80-7179-864-9 , str. 180 99


100

SVOBODA, Karel. Jak, co a kdy dokazovat v řízení před správním soudem. Správní právo. 2007, č. 8,

str. 553 101


57

práva hmotného i procesního“ 102 Nezákonností se rozumí i překročení zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jeho zneužití. Správní řád ani jiný zákon nedefinuje, co je správní uvážení, vychází se pouze ze správní nauky a soudní judikatury. Správním uvážením jsou možné postupy, které správnímu orgánu poskytuje zákon, při kterých správní orgán na základě skutkového a právního stavu věci vybírá jednu z více možností rozhodnutí. 103 Soud tedy zkoumá, zda se správní orgán vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda zjistil řádně a úplně skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, zda nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je rozhodnutí v souladu s pravidly logického usuzování a zda byl zachován řádný procesní postup, např. jestli bylo vůbec možno použít správní uvážení. 104 Zrušuje-li soud rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, může správní soud zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, např. pokud je rozhodnutí ze stejných důvodů nezákonné, např. správní orgán I. stupně vedl řízení o přestupku, i když řízení mělo být zastaveno. Pokud správní soud zruší rozhodnutí, musí zároveň vyslovit, že věc se vrací k projednání žalovanému. Po zrušení rozhodnutí soudem zahrne správní orgán do nového řízení i důkazy, které provedl soud. Správní soud je oprávněn uložit správnímu orgánu, které konkrétní skutkové okolnosti je nutné zjistit, není však oprávněn určit, jakými důkazními prostředky se tak má stát, ani jak je má správní orgán hodnotit. 105 Právním názorem vysloveným soudem je v dalším řízení správní orgán vázán. Toto vyplývá jak z § 78 odst. 5 i § 54 odst. 6 SŘS. Správní orgán není oprávněn zvažovat názor soudu, příp. s ním i polemizovat, ale je povinen ho plně respektovat. Takovou povinnost však nemá, jestliže v průběhu dalšího řízení byla učiněna nová skutková zjištění, příp. byla změněna zákonná ustanovení, na základě kterých soud rozhodoval. 106

102

VACEK, Pavel. Významová plasticita některých pojmů soudního řádu správního. Správní právo. 2007,

č. 6, str. 384 103

SLÁDEČEK , Vladimír. Soudní přezkum správního uvážení. In Nová úprava správního soudnictví :

soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 93-106. ISBN 80-86395-65-0 104

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 139/2002-46, www.nssoud.cz, Rozsudek Vrchního soudu

v Praze č.j. 6 A 24/93 105

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 165/2005-96, www.nssoud.cz

106


58

Pokud správní orgán nerespektuje právní názor soudu a na základě svých úvah dojde k opačnému právnímu názoru než soud, je toto důvodem pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. 107 Pachatel přestupku brojící proti rozhodnutí, kterým mu byl správním orgánem uložen trest za přestupek, se může domáhat tedy jednak zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost nebo vady řízení, vyslovení jeho nicotnosti a dále i snížení trestu nebo upuštění od něj. Soud však může vyhovět této žádosti pachatele pouze v případě, že zde není dát důvod ke zrušení rozhodnutí z důvodů výše uvedených. V případě změny trestu za přestupek dochází k nahrazení správního uvážení uvážením soudním. Otázkou však je, jestli se moderační právo soudu dá v praxi uplatnit. Není zjevně nepřiměřený trest již zneužitím správního uvážení a tedy již rozhodnutím nezákonným, které by mělo být zrušeno? Zjevně nepřiměřeným trestem určitě není naplněn účel trestu jako takového a tedy podle mého názoru se již jedná o nezákonné rozhodnutí. Domnívám se, že zjevně nepřiměřeným trestem již došlo k překročení mezí správního uvážení pro uložení trestu. Nicméně soudní praxe zatím zjevně nepřiměřený trest nechápe jako zneužití správního uvážení a v případě, že pachatel přestupku požádá o snížení zjevně nepřiměřeného trestu anebo upuštění od něj, zkoumá zákonné podmínky pro nahrazení rozhodnutí o trestu. Ze zákonné úpravy se dá také dovodit, že zjevně nepřiměřený trest není nezákonný. Pokud tedy nedošlo k žádnému pochybení ze strany správního orgánu, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí podle § 78 odst. 1 SŘS, ale na základě skutkového stavu, který tady byl v době rozhodování správního orgánu, příp. byl soudem doplněn v nikoliv zásadním směru, soud zjistil, že trest byl stanoven ve zjevně nepřiměřené výši, na základě žádosti žalobce od trestu upustí nebo trest sníží v zákonem stanovených mezích. Soud bude muset zjevnou nepřiměřenost trestu zkoumat případ od případu. Sankce je zjevně nepřiměřená například v případě, že původně byla uložena ve společném řízení za více porušení zákona a v rámci řízení o opravném prostředku dospěl správní orgán k závěru, že došlo pouze k jednomu porušení zákona, ale tuto změnu odpovědnosti již nereflektoval ve změně výše sankce. 108 Nejvyšší správní soud uvedl, že pokuta ve výši 4/5 zákonné sazby je přísná a rovněž trest zákazu činnosti ve výši 2/3 zákonné sazby je zásadní. Pokud by tedy sankce stanovené takto vysoko měly být uloženy pachateli, který se předtím nedopustil žádného přestupku, 107


108


59

musely by být náležitě odůvodněny z hlediska závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán. 109 Naopak o zjevně nepřiměřený trest nepůjde, pokud je pokuta uložena nad spodní hranici zákonného rozmezí. 110 Pokud soud mění trest za přestupek, musí náležitě odůvodnit, v čem přesně spatřuje nepřiměřenost trestu a na základě jakých kritérií dospěl k jim stanovené výši trestu. 111 Soud může o změně trestu rozhodnout pouze tehdy, pokud o ní rozhodl na základě skutkového stavu, který tady byl v době rozhodování správního a nebyl soudem doplněn v zásadním směru. Bude záležet na konkrétní situaci, kdy bude skutkový stav doplněn v zásadním směru, může jím být situace, kdy bude nutno doplnit dokazování o rozsáhlé svědecké výslechy a jiné důkazy, které správní orgán v řízení neprovedl. 112 Rozhodnutím správního soudu měnícím trest za přestupek se příslušný výrok rozhodnutí nezrušuje, ale nahrazuje. Není-li žaloba důvodná, soud ji zamítne. Doručením rozsudku účastníkům řízení se tento stává pravomocným. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Účastníci řízení mají však právo podat proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 SŘS. Nejvyšší správní soud zkoumá z důvodů uvedených v kasační stížnosti nezákonnost rozhodnutí soudu, zmatečnost řízení před soudem či nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dalším důvodem kasační stížnosti může být vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje

109


110


111


112


60

i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Tento důvod je téměř stejný jako důvody, které poskytuje SŘS správnímu soudu pro zrušení rozhodnutí pro vady řízení bez jednání soudu. 113 V tomto případě tedy Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí soudu prostřednictvím rozhodnutí o přestupku. Posledním důvodem kasační stížnosti může být nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Kasační stížnost je přípustná proti každému rozhodnutí, vydanému krajským soudem ve správním soudnictví, pokud zákon nestanoví jinak, tak jak činí např. v § 104 SŘS. Kasační stížnost musí mít zákonem stanovené náležitosti a musí být podána ve lhůtě 2 týdnů od doručení napadaného rozhodnutí. Zmeškání lhůty nelze prominout. Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, ale lhůta je zachována, je-li stížnost podaná u Nejvyššího správního soudu.Stížnost nemá odkladný účinek, ale Nejvyšší správní soud jí může na žádost účastníka tento účinek přiznat. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti i jejich důvody, to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Účastnící řízení jsou stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení před správním soudem. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. 114 Pokud soud dospěje k tomu, že stížnost je důvodná, rozsudkem rozhodnutí soudu zruší a vrátí mu věc k projednání. Jestliže soud zjistí, že již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší soud tak nemůže změnit rozhodnutí správního orgánu o přestupku, ale může ve zrušovacím rozsudku vyslovit právní názor, kterým je krajský soud vázán. Jestliže kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud rozsudkem stížnost zamítne.

4.3 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku v řízení před Ústavním soudem Vydávání rozhodnutí o přestupku musí být v souladu se zákonem, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

113

srov. § 76 odst. 1 SŘS, kdy se ale nepřezkoumatelností rozhodnutí rozumí i nedostatek důvodů rozhodnutí

114

Výjimku stanoví § 105 odst. 2 SŘS

61

Přezkoumávat soulad rozhodnutí o přestupku se zákonem je oprávněn sám správní orgán, příp. soud. Konformitu rozhodnutí s ústavním pořádkem, který tvoří Ústava ČR, Listina a další ústavní zákony podle čl. 112 Ústavy ČR, přezkoumává Ústavní soud. Ten se tedy zabývá nejvážnějšími porušeními ústavně zaručených základních práv a svobod. Zákon o Ústavním soudu opravňuje fyzickou nebo právnickou osobu podat stížnost, pokud tvrdí, že její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda bylo pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci porušeno. 115 Tato osoba se v řízení o ústavní stížnost označuje jako stěžovatel. Ústavní stížnost lze podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V případě rozhodnutí o přestupku, ve kterém bylo rozhodnuto o veřejném subjektivním právu, je tímto prostředkem kasační stížnost ve správním soudnictví 116 , a pokud bylo rozhodnuto o náhradě škody za spáchání přestupek, půjde o odvolání v soudním řízení podle OSŘ. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje s výjimkami stanovenými v zákoně. 117 Spolu s ústavní stížností může stěžovatel podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých částí, pokud právě aplikací tohoto zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých částí, došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti a jestliže je podle něj v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem pokud jde o jiný právní předpis. Účastníky řízení jsou stěžovatel a orgán veřejné moci, který vydal rozhodnutí porušující ústavně zaručená práva a svobody, tj. soud, který rozhodoval v posledním stupni. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek. Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí za splnění podmínek stanovených v § 79 odst. 2 ZoÚS. Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány.

115

srov. § 72 odst. 1 písm.a) ZoÚS

116

Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu toto nebude potřeba u blokové pokuty, jelikož

soud vychází z toho, že soudní přezkum je u ní nepřípustný. 117

srov. § 75 odst. 2 ZoÚS

62

Ústavní soud zkoumá, jestli v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebo samotným vydáním rozhodnutí nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod v mezích namítaných v ústavní stížnosti. Může tedy přezkoumávat nejenom samotné napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí o přestupku, příp. i řízení mu předcházející v závislosti na tom, kdy mělo k porušení ústavně zaručených práv a svobod dojít. Pokud jde o řízení o přestupku, v judikatuře Ústavního soudu se objevuje nejčastěji porušení práva na spravedlivý proces, tak jak ho zaručuje Listina. Pokud soud dospěje k závěru, že ústavně zaručené právo nebo svoboda byly porušeny, nálezem stížnosti zcela nebo částečně vyhoví a zároveň vysloví, jaké ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaká ustanovení ústavního pořádku byla porušena a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Dále Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní soud však může zrušit i rozhodnutí správních orgánů jemu předcházejících, pokud k porušení ústavně zaručeného práva došlo již v řízení před orgánem I. stupně a odpovědnost za přestupek již zanikla. 118 Nezjistí-li soud porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, stížnost zamítne. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat, stává se vykonatelné doručením písemného vyhotovení účastníkům. Vykonatelné rozhodnutí je závazné pro všechny orgány a osoby. Při vyřizování ústavní stížnosti dochází k tzv. konkrétní kontrole ústavnosti. Soud zkoumá, zda v konkrétním případě došlo k porušení práv garantovaných ústavním pořádkem. Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku v obecné rovině se dotýká i abstraktní kontrola ústavnosti. Ústavní soud může na základě návrhu podaného oprávněnou osobou 119 zrušit zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, pokud je/jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Tak bylo například zrušeno ustanovení § 83 odst. 1 PřZ, které omezovalo právo na přezkoumávání rozhodnutí o přestupku před soudem, a tedy podle současné úpravy by měla být všechna rozhodnutí o přestupku přezkoumatelná ve správním soudnictví. 120 Zásadní změnu do možnosti přezkoumávání rozhodnutí o přestupku v řízení před soudem přineslo zrušení části páté OSŘ, resp. následné přijetí SŘS a nové části páté OSŘ.

118

srov. Nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 788/02

119

srov. § 64 odst. 1 ZoÚS, § 74 ZoÚS

120

Skutečně tomu tak není, když je žaloba proti rozhodnutí o přestupku vydaném v blokovém řízení

považována za nepřípustnou.

63

Ústavní soud tedy poskytuje další možnost přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, příp. řízení o přestupku, ale pouze z pohledu „ústavnosti“, tj. zda byla dodržena všechna ústavně zaručená práva a svobody, které účastníku řízení ústavní pořádek poskytuje. Nejedná se ovšem o nějaký další „opravný“ prostředek, nejde o další instanci, ale pouze o nutnou ochranu ústavnosti řízení a rozhodnutí.

4.4 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku před Evropským soudem pro lidská práva Smluvní strany Úmluvy se zavázaly garantovat každému práva a svobody uvedené v Hlavě I. Za účelem zajištění plnění tohoto závazku a závazků z Protokolů k Úmluvě byl zřízen Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“). Každý je oprávněn podat stížnost pro porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou ze smluvních stran Úmluvy. 121 Stížnost je však přijatelná pouze v případě vyčerpání všech vnitrostátních prostředků a podání ve lhůtě 6 měsíců od přijetí konečného rozhodnutí ve věci. Jestliže ESLP uzná stížnost jako přijatelnou, pokračuje v projednávání případu za účelem zjištění skutečností společně se zástupci stran, a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky. ESLP vede řízení ke smírnému urovnání záležitosti mezi zúčastněnými stranami na základě dodržování lidských práv. Po provedení slyšení ESLP rozsudkem, který má pouze deklaratorní povahu, vysloví, zda byla nebo nebyla v případě stěžovatele porušena Úmluva a ve kterém ustanovení. Kritériem přezkoumávání je tedy pouze soulad rozhodnutí s právy a svobodami garantovanými Úmluvou. Pro rozhodnutí o přestupku, jakožto rozhodnutí o „trestním stíhání“, je zásadní právo na spravedlivý proces a zásada „ne bis in idem“ zakazující dvojí stíhání a trestání za stejný čin. ESLP však nemá pravomoc sám odstranit nebo napravit zjištěné porušení Úmluvy, např. zrušit napadené rozhodnutí, tedy jeho rozsudek se nijak nedotýká platnosti rozhodnutí. 122 ESLP je pouze oprávněn přiznat stěžovateli spravedlivé zadostiučinění, pokud mu z porušení Úmluvy vznikla materiální nebo morální újma. Rozsudek není ve vnitrostátním právu přímo vykonatelný a není exekučním titulem. 121

srov. čl. 34 Úmluvy

122


ISBN 80-86199-57-6, str. 23

64

Rozsudek je konečný, nemůže být tedy přezkoumáván dalším orgánem. Rozsudek je závazný pro strany sporu, tj. pro stěžovatele a smluvní stát. Smluvní stát je povinen řídit se konečným rozsudkem ESLP, jehož je stranou sporu. 123 Odsouzený smluvní stát jej tedy musí vykonat dobrovolně, přestat s porušováním práva a napravit všechny následky porušení. 124 Výbor ministrů Rady Evropy dohlíží na výkon rozsudků ESLP. Ani ten však nemá žádnou donucovací pravomoc, vydává pouze rezoluce, ve kterých konstatuje plnění rozsudku smluvním státem. Vzhledem k určité síle autority však smluvní státy i bez donucení rozsudek respektují a řídí se jim. Pokud by stát i nadále nedostával svým povinnostem z rozsudku, může poškozený podat další stížnost pro porušení čl. 46 Úmluvy. Pro ostatní smluvní státy, které nebyly stranou sporu, není rozsudek ESLP právně závazný. Lze však vyvodit obecnou povinnost respektovat Úmluvu, tak jak ji vykládá ve své rozhodovací praxi ESLP. 125 Praktickým důvodem pro respektování judikatury ESLP je i vyhnutí se odsouzení za porušení Úmluvy. I naše vnitrostátní judikatura vychází při výkladu Úmluvy a jejich jednotlivých ustanovení z judikátů ESLP, aniž by byla Česká republika stranou sporu.

123


124


ISBN 80-86199-57-6, str. 24 125


65

5 Náhrada škody projednávaná v soudním řízení Správní orgán v řízení o přestupku, jehož účastníkem je i poškozený, rozhodne ve výroku rozhodnutí o nároku na náhradu škody, a to tak, že ji poškozenému v plné výši přizná nebo ho s tímto nárokem odkáže na soud nebo jiný příslušný orgán, příp. řízení ve věci náhrady škody zastaví, pokud došlo k dobrovolné náhradě škody. V této části rozhodnutí

rozhoduje

správní

orgán

na základě

pravomoci

dané

zákonem

i o soukromoprávní věci. SŘS v § 68 písm. b) říká, že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu vydáno v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonných pravomocí správního orgánu. Správní soud, pokud obdrží takový návrh, tento návrh odmítne, jen není jasné, zda na základě § 46 odst. 2 SŘS nebo na základě § 46 odst. 1 písm. d) vzhledem k nepřípustnosti návrhu. Účastník řízení má však právo podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o povinnosti nahradit majetkovou škodu způsobenou přestupkem podle ustanovení OSŘ.

5.1 Účastníci řízení Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech dotčen rozhodnutím správního orgánu v oblasti občanskoprávních vztahů, kterým byly jeho práva a povinnosti založeny, změněny, zrušeny, určeny nebo zamítnuty, má právo podat návrh na projednání věci, která byla předmětem řízení před správním orgánem, soudem. Náležitosti návrhu, který se nazývá žaloba, stanoví § 42 odst. 4 a § 246 odst. 2 OSŘ. Okruh účastníků řízení je jiný než v případě řízení před správním soudem. Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. „Správní orgán není účastníkem řízení, neboť v řízení podle části páté se nejedná o přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o řízení, ve kterém soudy v občanském soudním řízení projednávají a meritorně rozhodují spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona dříve rozhodly správní orgány.“ 126 Pokud soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo byl nebo měl být účastníkem řízení před správním orgánem, usnesením jej přibere do řízení.

126

BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl

(§ 201 až 376). 7. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. 1054 s. ISBN 80-7179-378-7, str. 1333

66

5.2 Lhůta pro podání žaloby, její rozsah a účinky Žaloba musí být podána ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Tato lhůta se shoduje s lhůtou pro podání žaloby ve správním soudnictví. Stejně jako v řízení před správním soudem nelze zmeškání lhůty prominout. OSŘ neobsahuje ustanovení obdobné § 76 odst. 2 SŘS, kterým by se žaloba včas podaná u správního soudu, považovala za včas podanou v řízení podle částí páté OSŘ, pokud se účastník řídil poučením správního soudu. S ohledem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantovanou čl. 36 odst. 1 Listiny však nebude možné odmítnout žalbu pro opožděnost, bude-li podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 46 odst. SŘS, tj. do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Na rozdíl od přezkumu rozhodnutí v správním soudnictví, kde se může žalobce domáhat zrušení rozhodnutí, prohlášení o nicotnosti, popř. snížení nebo upuštění od trestu, v řízení podle OSŘ se může žalobou domáhat nového posouzení věci a rozhodnutí o věci, které byla předmětem správního řízení před správním orgánem. Podání žaloby nemá odkladný účinek na vykonatelnost a právní moc rozhodnutí správního orgánu. Soud může na žádost žalobce při splnění podmínek stanovených v § 248 OSŘ přiznat žalobě odkladný účinek na vykonatelnost nebo právní moc rozhodnutí. Otázkou je, zda se může i zde využít ustanovení § 83 odst. 1 PřZ, který říká, že pokud účastník řízení podal žádost o přezkum rozhodnutí správního orgánu, může požádat tento orgán o odložení výkonu rozhodnutí. Protože se zde nejedná o přezkoumávání rozhodnutí, žalobce pravděpodobně tuto možnost mít nebude.

5.3 Řízení o žalobě K řízení podle části páté OSŘ je v případě přezkumu náhrady škody ve výroku rozhodnutí o přestupku příslušný okresní soud. Místně příslušný je soud určený na základě ustanovení § 250 OSŘ. V řízení podle části páté OSŘ se uplatňuje zásada koncentrace, tzn. že účastníci nemohou tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy až do vydání rozhodnutí. Tato tvrzení a důkazy musí uvést do konce přípravného jednání, pokud nebylo nařízeno a provedeno do konce prvního jednání. Výjimku tvoří důkazy a skutečnosti, kterými mají být zpochybněny provedené důkazní prostředky, které nastaly po prvním jednání a které nemohl účastník řízení bez své viny uvést včas. O této koncentraci řízení musí být účastníci řízení poučeni.

67

Soud není vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn správním orgánem. Skutková zjištění správního orgánu může soud vzít za svá, může znovu provést důkazy, které byly již provedeny před správním orgánem. Soud rozhodne, které z důkazů navrhovaných účastníky řízení provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení, bude soud vycházet ze skutkového stavu, který vyplývá z provedených důkazů. Uplatňuje se zásada formální pravdy. Soud je ve svém řízení vázán rozhodnutím správního orgánu o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal, není však vázán rozhodnutím v blokovém řízení. 127 Rozhodnutí o spáchání přestupku je deklarováním protiprávního jednání pachatele přestupku. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že na vzniku škody se kromě pachatele přestupku podílela i jiná osoba, není soud při zkoumání spoluodpovědnosti této další osoby vázán výrokem o vině pachatele přestupku. Pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku tedy nemusí automaticky znamenat, že za škodu bude odpovídat v plném rozsahu pouze pachatel přestupku, soud bude zkoumat všechny okolnosti a podmínky vzniku škody. 128 Soud projednává věc v mezích, ve kterých se jich žalobce domáhal.

5.4 Rozhodnutí o žalobě Zákon dává soudu více možností rozhodnutí, kterými lze ukončit řízení. Soud usnesením žalobu odmítne, pokud je podána opožděně, někým, kdo není k žalobě oprávněn nebo je-li nepřípustná. Podmínky nepřípustnosti obsahuje ustanovení § 244 odst. 2 OSŘ a dále § 247 odst. 2 OSŘ. Z těchto důvodů může být v rozhodnutí o náhradě škody způsobené přestupkem zřejmý důvod podle § 244 odst. 2 písm.c), tedy pokud správní orgán ve věci náhrady škody způsobené přestupkem rozhodl tak, že poškozeného se svým nárokem odkázal na soud, není v daném případě přípustná žaloba podle části páté OSŘ. Žaloba je dále nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány. Tato úprava využití řádných opravných prostředků se mi zdá vhodnější než ta, kterou vyžaduje SŘS, považující za podmínku využití řádných opravných prostředků, i to, že bylo odvolání podáno opožděně.

127

srov. § 135 odst. 1 OSŘ

128

Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 562/99, www.nsoud.cz

68

Soud usnesením řízení zastaví z důvodu uvedeného v § 250h OSŘ, z jiných důvodů uvedených v ostatních částech OSŘ nebo z důvodu uvedeného v zákoně o soudních poplatcích. Soud řízení zastaví, pokud věc náleží do věcné příslušnosti správního soudu. 129 Pokud soud dospěje k závěru, že o věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudkem. V řízení podle části páté OSŘ nelze rozhodnutí správního orgánu zrušit. Soud rozsudkem žalobu zamítne, dojde-li k závěru, že správní orgán rozhodl o věci správně. Výrok rozhodnutí soudu je závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány. Pravomocným meritorním rozhodnutím soudu vzniká překážka věci rozhodnuté a věc nemůže být znovu projednána. Přezkum soudního rozhodnutí upravuje obecně část čtvrtá OSŘ. Vzhledem k výše uvedenému může být tedy rozhodnutí správního orgánu o přestupku,

kterým rozhoduje

o veřejných

i soukromých

subjektivních

právech,

předmětem řízení u dvou odlišných soudních orgánů rozhodujících podle rozdílných právních předpisů. Domnívám se, že toto řešení není příliš vhodné, jelikož tato dvě řízení vedou soudy nezávisle na sobě a mohou tedy dojít i k vzájemně neslučitelným rozhodnutím. Bylo by asi vhodnější umožnit rozhodnout o přezkumu náhrady škody soudu ve správním soudnictví stejně, jako je správní orgán oprávněn o této soukromoprávní věci rozhodnout v mezích své pravomoci.

129

srov. § 104b OSŘ

69

6 Obligatorní zrušení pravomocného rozhodnutí o přestupku Správní orgán je povinen na základě § 94 PřZ zrušit své pravomocné rozhodnutí o přestupku pokud zjistí, že osoba, které byla uznána vinnou z přestupku, byla za týž skutek soudem pravomocně odsouzena nebo obžaloby zproštěna. Tato osoba má nárok na vrácení částky, kterou zaplatila na úhradu pokuty a na náhradu nákladů řízení. Ustanovení zákonu o přestupcích má vyjadřovat zásadu „ne bis in idem“, tzn. osoba by neměla být za stejné protiprávní jednání potrestána dvakrát, správním orgánem a soudem, a proto se toto ustanovení na první pohled jeví jako správné. Otázkou pro případ aplikace tohoto ustanovení je, jestli vůbec může nastat situace, kdy po pravomocném rozhodnutí správního orgánu o spáchání přestupku, rozhodne soud meritorně v trestním řízení o stejném skutku. Tato otázka vzniká v návaznosti na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 141/1961 Sb. (dále „trestní řád“) v důsledku čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, příp. ustanovení čl. 10 Ústavy ČR. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu stanoví, že trestní stíhání je nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ústava ČR stanoví, že pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána, stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Klíčové pro aplikaci ustanovení § 94 PřZ tedy je, jestli mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví, že trestní stíhání po již pravomocném rozhodnutí o spáchání přestupku je nepřípustné. Článek 4 Protokolu č. 7 Úmluvy říká: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ Tento český překlad však není úplně přesný, jelikož nepřesně užívá pojmů trestní čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Toto pak mění smysl článku. Úmluva má tedy na mysli zákaz stíhání nebo trestání dvakrát za týž čin. Zásadní je tedy specifikace, zda se v tom kterém případě jedná o tentýž čin. Stejně jako v případě článku 6 Úmluvy se jedná o autonomní výklad, který není závislý na právní úpravě jednotlivých smluvních stran a nejedná se pouze o trestné činy takto označené vnitrostátní právní úpravou, ale i o jiné delikty trestněprávní povahy, která vyplývá buď z povahy stíhaného deliktu nebo ukládané sankce. Evropský soud pro lidská práva považuje za delikty trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových

70

podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, ublížení na zdraví. 130 Tedy v naší vnitrostátní právní úpravě se jedná i o delikty označené jako přestupky. Pro aplikaci zásady „ne bis in idem“, stanovené v Úmluvě, je také nutno zjistit, jestli se jedná o ten samý čin, tj. jestli je zde dána totožnost činu, který je předmětem dvou po sobě následujících řízení. Totožností činu se již Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zabýval, závěry však nejsou jednoznačné. Ve věci Gradinger v. Rakousko Evropský soud vyslovil, že není důležitá totožnost právní kvalifikace, ale totožnost skutku a v jeho rámci totožnost jednání. Zcela opačný názor zastal Evropský soud ve věci Oliveira v. Švýcarsko a stanovil totožnost činu jako totožnost právní kvalifikace. Aby nedošlo k dvojímu trestání, postačilo, že se jednalo o dva trestné činy způsobené jedním protiprávním jednáním. K tomuto rozhodnutí připojil nesouhlasné stanovisko soudce B. Repík, kterým odkazoval na závěr soudu ve věci Gradinger a nepřípustnost ztotožňování činu pouze s právní kvalifikací. Po těchto protichůdných rozsudcích se soud částečně vrátil k názoru uvedeném v rozsudku Gradinger. Stanoví, že pro posouzení, zda se jedná o stejné činy, je potřeba zkoumat, zda mají stejné podstatné znaky. Domnívám se, že v našem právním řádu se objevují činy, trestné činy a přestupky, které mají stejné podstatné znaky, typicky jde o přestupky a trestné činy proti majetku a ublížení na zdraví. Proto je v tomto případě nepřípustné nové řízení pro stejné protiprávní jednání, pokud již bylo jednou o skutku pravomocně meritorně rozhodnuto, není přitom rozhodné, v jakém pořadí došlo k projednání skutku, tj. jestli bylo nejdřív rozhodnuto o přestupku nebo o trestném činu. 131 Nové řízení je přípustné pouze v případě, že předchozí pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. „Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu „ne bis in idem“ přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání daného činu v přestupkovém řízení byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž by bylo zrušeno předcházející rozhodnutí o témže činu.“ 132

130

Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 11 Tdo 738/2003, www.nsoud.cz

131

Pro případ, že bylo nejdřív vedeno o skutku trestní stíhání, příp. řízení o přestupku, které skončilo

pravomocným rozhodnutím, je správní orgán povinen zastavit řízení na základě § 76 odst.1 písm. g). V případě opačného pořadí řízení trestní řád pouze fakultativně stanoví, že orgán činný v trestním řízení může trestní stíhání zastavit, pokud bylo o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem. 132

Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 166/2006, www.nsoud.cz

71

Judikatura Nejvyššího soudu dokládá, že trestní stíhání o stejném skutku po pravomocném meritorním rozhodnutí o přestupku není přípustné. 133 Není přitom rozhodné, jestli došlo k vydání rozhodnutí o spáchání přestupku 134 nebo k zastavení řízení o přestupku. Příslušný orgán rozhodující v trestním stíhání však musí v řízení zjistit, jestli je zde dána totožnost skutku. Proto není porušením zásady „ne bis in idem“, zjistí-li, že se jedná o dva odlišné skutky, jejichž podstatné zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly páchány v bezprostřední časové návaznosti. 135 Na základě výše uvedeného si dovoluji uvést, že by k postupu podle § 94 dojít nemělo, jelikož by se tento měl vztahovat právě na stejné skutky. Pokud by i po pravomocném rozhodnutí o přestupku bylo vydáno meritorní rozhodnutí v trestním řízení o tom samém skutku, při splnění výše uvedených podmínek, jednalo by se o porušení § 11 odst. 1 písm.j) trestního řádu a dále čl. 10 Ústavy ČR. Otázkou však je, proč zákonodárce nechává v platnosti ustanovení zákona, která je možné využít pouze v případě porušení jiných částí právního řádu.

133

např. Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 1399/2007

134

V citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu se jedná o blokové pokuty, domnívám se ale, že by byla tato

zásada aplikována i ve standardním řízení o přestupku. 135

Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 4 Tz 183/2005, www.nsoud.cz

72

7 Závěr Právní řád umožňuje přezkoumávání rozhodnutí o přestupku různými prostředky. Celkově považuji právní úpravu přezkoumávání rozhodnutí o přestupku za dostatečnou, nikoliv však plně vyhovující, s výhradami uvedenými v jednotlivých kapitolách. Nedostatky spočívají v nedodržení základních zásad charakteristických pro přestupky, resp. nutnosti jejich aplikace v obecném řízení. V diplomové práci jsem uvedla postupy správních orgánů, příp. soudů při přezkoumávání rozhodnutí o přestupku, rozsah přezkoumávání a možnosti rozhodnutí o přezkoumávání. Veřejná správa by především sama měla odstranit svá nezákonná, příp. nesprávná rozhodnutí. Proto je nejprve nutná kontrola v samotném správním řízení a i následné přezkoumávání před soudem může nastat pouze tehdy, pokud proběhlo správní řízení o přezkoumávání rozhodnutí o přestupku. Obecným opravným prostředkem je odvolání, upravené ve správním řádu s jednotlivými speciálním ustanoveními v přestupkovém zákoně. Na základě správního řádu zkoumá odvolací orgán správnost rozhodnutí pouze v rozsahu uplatňovaných námitek. Vzhledem ke specifické úpravě přestupků, kdy je správním orgánům umožněno ve velkém rozsahu rozhodovat na základě správního uvážení, by mělo být posíleno postavení účastníka řízení úplným revizním principem, a to zejména tehdy, kdy už mu žádný opravný prostředek nedává možnost přezkoumávání věcné správnosti rozhodnutí. Dalším problémem obecné úpravy odvolacího řízení vzhledem k přezkoumávání rozhodnutí o přestupku je zákaz novot. Až do pravomocného rozhodnutí tvoří řízení jeden celek a proto by obviněný z přestupku měl mít stejná práva jako v řízení v I. stupni, tj. právo na obhajobu - vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, k důkazům o nich, navrhovat důkazy na svoji obhajobu, uplatňování presumpce neviny a kategorický zákaz donucování k výpovědi. Domnívám se, že odvolací správní orgán musí jednat v souladu s ustanovením § 73 PřZ a tedy neuplatnit zákaz novot stanovený v § 82 odst. 4 SpŘ. V odvolacím řízení nesmí správní orgán změnit sankci uloženou rozhodnutím správního orgánu I. stupně v neprospěch obviněného z přestupku. Na základě zákonné úpravy to ale již neplatí pro řízení u správního orgánu I. stupně, kterému odvolací správní orgán po zrušení rozhodnutí věc vrátil. Myslím, že by bylo vhodné zakotvit zákaz reformace in peius i pro toto řízení.

73

Úskalím rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. každého orgánu rozhodujícího o přestupku, je časové omezení, které je způsobeno zánikem odpovědnosti za přestupek. Po uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku tedy nemůže správní orgán rozhodnout o přestupku to i v případě kdy by byla skutkovými zjištěními prokázána vina obviněného, nemůže již být vydáno rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení trestu. Obecně se mi zdá lhůta jednoho roku pro zánik odpovědnosti za přestupek krátká vzhledem k náročnému prokazování, ke kterému musí v řízení o přestupku dojít. Dalším řádným opravným prostředkem ve správním řízení je rozklad. Rozdíl oproti odvolání spočívá v subjektu, který rozhodnutí v I. stupni vydal. Pro řízení o rozkladu se proto použijí ustanovení o odvolání, pokud to povaha věci nevylučuje. Přestupkový zákon speciálně upravuje odpor jako opravný prostředek proti příkazu vydanému v příkazním řízení podle § 87 PřZ. V tomto případě však nedochází k žádnému přezkoumávání příkazu, příp. řízení jemu předcházejícímu, ale pouze ke zrušení příkazu a k pokračování v řízení o přestupku spolu se zásadou, že nesmí dojít ke změně druhu sankce nebo zvýšení výměry sankce. Právní moc rozhodnutí o přestupku neznamená, že by již rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno a případně i změněno. V přezkumném řízení je správní orgán oprávněn zkoumat pouze zákonnost rozhodnutí. Vzhledem k ochraně právní jistoty je zahájení přezkumného řízení výrazně časově omezeno. Toto omezení může znemožnit správnímu orgánu uspokojení účastníka po podání žaloby ve správním soudnictví, příp. zrušení nezákonného rozhodnutí o spáchání přestupku. Obnovu řízení upravuje stejně jako v případě přezkumného řízení správní řád. Důvody obnovy jsou uvedeny v § 100 SpŘ s tím, že zvláštní zákony mohou stanovit i další důvody. Tak je tomu i v případě obnovy řízení o přestupku, kdy soudní řád správní stanoví, že zrušení opatření obecné povahy, na základě kterého bylo vydáno rozhodnutí o přestupku, které nabylo právní moci a nebylo ještě vykonáno, je důvodem obnovy řízení. Při obnově řízení o přestupku narážím na zásadní problém při přezkoumávání blokové pokuty jakožto rozhodnutí o přestupku vydaném v blokovém řízení. I když si myslím, že se nejedná o zásadu zákonem podloženou, Nejvyšší správní soud vychází z toho, že obnova řízení není pro případ nových skutečností při blokové pokutě přípustná. S tímto závěrem Nejvyššího správního soudu si dovolím nesouhlasit, protože nevidím žádný důvod, který by činil obnovu řízení „pojmově“ vyloučenou v případě blokové pokuty. Nejvyšší správní soud jde v případě blokové pokuty ve své rozhodovací praxi nad meze stanovené zákonem a zužuje tak možnost přezkoumání rozhodnutí o přestupku

74

a jedná se dle mého názoru o porušení rovnosti v právech, konkrétně rovnosti v právě na obnovu řízení, a dále o porušení zásady, že se státní moc může uplatňovat pouze v mezích zákona, tak jak to stanoví čl. 2 odst. 2 Listiny. Právní řád umožňuje přezkum rozhodnutí o přestupku i nestranným a nezávislým správním soudem, který je oprávněn zkoumat právní i skutkový stav. Pozitivně hodnotím úpravu zachování lhůt při podání u nepříslušného soudu podle § 72 odst. 3 SŘS, kterým jsou práva účastníků chráněna pro případ, že žalobu podají u obecného soudu. I pojem úkonu, který lze v řízení před správním soudem přezkoumat, je zvolen vhodně, jelikož se jedná o rozhodnutí v materiálním smyslu, nikoliv pouze ve smyslu formálním. Účastník řízení může po podání žaloby ve správním soudnictví požádat správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Správní orgán je povinen mu vyhovět, a proto by bylo tedy vhodnější, kdyby měla žaloba proti rozhodnutí o přestupku ze zákona odkladný účinek. Účinkem podání žaloby proti rozhodnutí o přestupku je i stavění lhůt pro zánik odpovědnosti o přestupku. Jak uvádím v diplomové práci, je toto stavení, vzhledem k již tak krátké lhůtě pro zánik odpovědnosti, vhodné pro omezení obstrukcí účastníků řízení. Po podání žaloby ve správním soudnictví může ještě i sám správní orgán změnit nebo zrušit napadené rozhodnutí, příp. snížit trest nebo upustit od jeho uložení při splnění zákonných podmínek (např. plné vyhovění účastníkovi). Kromě těchto podmínek je správní orgán ještě vázán lhůtami pro přezkumné řízení, jelikož se změna, zrušení rozhodnutí děje právě v přezkumném řízení, a tak může dojít až k nemožnosti využití tohoto institutu a nutností věcného soudního přezkumu i v případě, že správní orgán uzná pochybení a je připraven ho napravit. Problém v řízení před správním soudem vidím v případě odmítnutí žaloby proti blokové pokutě. Domnívám se, že blokovou pokutu by mělo být možné přezkoumat soudem minimálně na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy a myslím si, že bloková pokuta nesplňuje podmínku nepřípustnosti stanovenou v § 68 písm. a) SŘS. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud pachatel souhlasil s vyřízením přestupku v blokovém řízení a byly splněny i ostatní požadavky stanovené zákonem, nemá již nárok na přezkoumání rozhodnutí. Pro naplnění možnosti přezkoumání rozhodnutí soudem garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by postačilo, kdyby nesouhlasil s blokovým řízením a došlo by ke „standardnímu“ řízení o přestupku, kde soud uvádí, že je žaloba přípustná. V tomto nemohu s Nejvyšším správním soudem souhlasit z důvodu, že pro tento postup není

75

zákonný podklad a nebylo by dodrženo právo na soudní přezkoumávání rozhodnutí o přestupku uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud by i připustil možnost přezkoumávání blokové pokuty ve správním soudnictví, výsledkem řízení

by

vždy

muselo

být

zrušení

rozhodnutí

blokové

pokuty

z důvodu

nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů, jelikož bloková pokuta neobsahuje odůvodnění. V tomto bodě souhlasím s Nejvyšším správním soudem, protože je otázkou, zda může vůbec být vydáno rozhodnutí bez odůvodnění, odhlédneme-li od § 85 odst. 4 PřZ. Zde, jak se domnívám, je koncepce blokového řízení nevhodná a je tedy otázkou, jestli má být zachována ve stávající podobě, protože by v současném stavu (pokud tedy bude uznána přípustnost žaloby proti blokové pokutě) žaloba proti blokové pokutě měla za následek vždy pouze zrušení rozhodnutí bez jakéhokoliv dalšího přezkoumání. Nicméně se domnívám, že by z důvodu nevhodné právní úpravy neměl být pachatel přestupku znevýhodňován tak, že by nemohl nechat rozhodnutí o přestupku, byť vydané v blokovém řízení přezkoumat soudem. Podle mého názoru současná právní úprava nevylučuje přípustnost žaloby proti rozhodnutí o přestupku, vydaném v blokovém řízení, ale zároveň je nutná změna právní úpravy blokového řízení tak, aby mohlo být uplatňováno právo pachatele přestupku nechat rozhodnutí o přestupku přezkoumat soudem, resp. aby soud vůbec měl možnost rozhodnutí o přestupku přezkoumat. Soudní řád správní jinak poskytuje dostatečný prostor pro zrušení rozhodnutí správního orgánu o přestupku v důsledku vad, které mu byly vyčteny. Těmito vadami jsou buď vady řízení nebo nezákonnost. Nezákonnost bude správní soud zkoumat z pohledu speciálních nároků kladených na rozhodnutí o přestupku. Nadto ještě právní úprava umožňuje moderovat rozhodnutí o trestu a nahradit tedy správní uvážení uvážením soudním v případě, že je uložena sankce ve zjevně nepřiměřené výši. Moderační právo soudu se uplatní pouze tehdy, pokud zjevná nepřiměřenost sankce bude vyplývat ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem, příp. doplněným soudem nikoliv v zásadním směru a není na místě zrušení rozhodnutí pro vady řízení nebo nezákonnost. Osobně se však domnívám, že zjevně nepřiměřený trest již zakládá nezákonnost rozhodnutí a tedy by rozhodnutí mělo být zrušeno. Soudní praxe a konečně ani zákon takový výklad nezastává a tedy při splnění výše uvedených podmínek trest sníží nebo odstoupení od potrestání. Proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o přestupku je přípustná kasační stížnost podle důvodů uvedených v zákoně. Pokud je stížnost důvodná, Nejvyšší správní

76

soud zruší rozhodnutí soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení. Kasační stížnost uzavírá možné prostředky přezkoumávání rozhodnutí o přestupku ve správním soudnictví. Účastník řízení o přestupku může podat i ústavní stížnost pro porušení ústavně zaručených práv v řízení o přestupku nebo vydáním rozhodnutí o přestupku. Tuto možnost má však až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mu zákon poskytuje, v zásadě tedy až po vyřízení kasační stížnosti. Pokud Ústavní soud zjistí porušení práv garantovaných ústavním pořádkem, vysloví, které konkrétní právo a jak bylo porušeno a napadené rozhodnutí zruší. Rozhodnutí o přestupku, příp. řízení jemu předcházející, tedy může být předmětem přezkoumávání z pohledu ústavně zaručených práv před Ústavním soudem. Při samotném přezkoumávání rozhodnutí o přestupku musí být zachována práva uvedená v Úmluvě. Každý se může domáhat vyslovení porušení těchto práv stížností, podanou Evropskému soudu pro lidská práva. Evropský soud v případě porušení těchto práv vysloví v rozsudku porušení práv garantovaných Úmluvou a může stěžovateli přiznat spravedlivé zadostiučinění, pokud mu porušením vznikla materiální nebo morální škoda. Rozsudek je pro odsouzený smluvní stát a stěžovatele závazný. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva však nemá žádný přímý vliv na rozhodnutí, kterým bylo právo stěžovatele porušeno, neruší ani nemění rozhodnutí vydané správním orgánem odsouzeného státu. Úmluva zavazuje stát vykonat rozsudek a státy jej většinou dobrovolně vykonají a to zrušením nebo změněním rozhodnutí tak, aby nedocházelo dále k porušování práv. Vzhledem k tomu, že je správní orgán oprávněn rozhodnout v mezích své zákonné pravomoci i o soukromoprávní věci a v případě rozhodnutí o přestupku o povinnosti nahradit škodu, musí mít účastník řízení možnost nechat tuto věc projednat nezávislým soudem v soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu. Rozdíl oproti správnímu soudnictví je i v tom, že žalobou se žádá nové projednání věci, a to zcela nezávisle na předchozím rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Není tedy ani možné zrušení rozhodnutí soudu, v případě, že by soud dospěl k jinému závěru než správní orgán, rozsudek by nahradil dotčenou část rozhodnutí o přestupku. Přestupkový zákon upravuje ještě obligatorní zrušení rozhodnutí o spáchání přestupku pro případ, že byl pachatel přestupku pro týž skutek pravomocně odsouzen nebo žaloby zproštěn. Nejedná se tedy o přezkoumávání rozhodnutí, ale o jeho povinné zrušení bez dalšího. Domnívám se, že toto ustanovení přestupkového zákona je nadbytečné, a to

77

z důvodu, že by podmínky pro jeho aplikaci neměly nastat. Po pravomocném rozhodnutí o přestupku by již nejen nemělo být rozhodnuto o odsouzení nebo zproštění žaloby, ale nemělo by ani být vedeno trestní stíhání o stejném skutku, a to z důvodu zásady „ne bis in idem“ uvedené v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, která zakazuje dvojí stíhání a trestání pro ten samý čin. Myslím si, že právě na tento případ by mělo být aplikováno ustanovení § 94 PřZ, a tedy při dodržení zásady stanovené v čl. 10 Úmluvy by k němu nemělo dojít. Vzhledem k výše uvedeným výhradám k přezkoumávání rozhodnutí o přestupku před správními orgány se domnívám, že by bylo vhodné upravit přestupkové řízení, příp. řízení o správních deliktech komplexně, aby nedocházelo při uplatňování obecných úprav k porušování základních práv obviněného a aby bylo možné dostát specifickým podmínkám řízení a nárokům kladeným na podklady pro rozhodnutí o přestupku a rozhodnutí samotné. Úpravu správního soudnictví považuji vzhledem ke specifikám rozhodnutí o přestupku za vyhovující, poskytuje prostor pro přezkum správnosti rozhodnutí v návaznosti na právní a skutkový stav, který může správní soud i sám doplnit, pouze s výhradou k rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu týkající se blokové pokuty. Myslím si však, že by ve správním soudnictví mohlo být rozhodováno i o věcech, které spadají momentálně pod řízení podle části páté OSŘ, protože zde nevidím důvod, proč by mělo být o částech rozhodnutí správního orgánu rozhodováno podle dvou odlišných právních předpisů. Další možnosti přezkoumávání rozhodnutí o přestupku před Ústavním soudem, příp. Evropským soudem pro lidská práva vhodně doplňují možnosti přezkoumávání rozhodnutí před správními orgány a soudy.

78

8 Seznam použitých zkratek ESLP

Evropský soud pro lidská práva

Listina

Listina základních práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

PřZ

zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích

Sb.NSS

Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

SJS

Soudní judikatura ve věcech správních (soukromá sbírka vydávaná nejprve v rámci časopisu Správní právo, nyní jako samostatné periodikum nakladatelství ASPI Publishing)

SpŘ

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

SŘS

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

Trestní řád zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním Úmluva

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb.

ZoÚS

zákon č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu

79

9 Seznam použité literatury Učebnice, komentáře, monografie BUREŠ, Jaroslav, DRÁPAL, Ljubomír, KRČMÁŘ, Zdeněk. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl (§ 201 až 376). 7. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. 1054 s. ISBN 80-7179378-7 ČERNÝ, Jan, HORZINKOVÁ, Eva, KUČEROVÁ, Helena. Přestupkové řízení : Příručka pro praxi přestupkových orgánů obcí, krajských úřadů a dalších správních orgánů. 10. podstatně přepracované vydání podle stavu k 1.12.2006 Praha : Linde, 2006. 686 s. ISBN 80-7201-623-7 ČERVENÝ, Zdeněk, ŠLAUF, Václav. Přestupkové právo : Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. 14. aktualizované vydání podle právního stavu k 1.1.2007 Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 495 s. ISBN 978-80-7201-651-8 HENDRYCH, Dušan, et al. Správní právo : obecná část. 6. vyd. Praha : C.H. Beck, 2006. 822 s. ISBN 80-7179-442-2 HORZINKOVÁ, Eva , KUČEROVÁ, Helena. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. 1. vyd. Praha : Leges, 2009. 368 s. ISBN 978-80-87212-15-8 KUČEROVÁ, Helena. Dopravní přestupky v praxi : podle stavu k 1.7.2006. 2. vyd. Praha : Linde, 2006. 431 s. ISBN 80-7201-613-X MATES, Pavel. Základy správního práva trestního. 4. vyd. Praha : C.H. Beck, 2008. 202 s. ISBN 978-80-7179-806-4 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vyd. Praha : Orac, 2002. 263 s. ISBN 80-86199-57-6 SOUČKOVÁ, Marie, LAVICKÝ , Petr, ŠIŠKEOVÁ, Sylva. Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005. 467 s. ISBN 807179-314-0 80

ŠIŠKEOVÁ, Sylva, LAVICKÝ, Petr, PODHRÁZKÝ, Milan. Přehled judikatury ve věcech správního trestání . Praha : ASPI, 2006. 823 s. Přehledy judikatury; sv. 36. ISBN 80-7357200-1 VEDRAL, Josef. Správní řád - komentář. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Polygon, 2006. 900 s. ISBN 80-7273-134-3 VOPÁLKA, Vladimír, MIKULE Vladimír, ŠIMŮNKOVÁ Věra, ŠOLÍN Miroslav. Soudní řád správní : komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 327 s. ISBN 80-7179-864-9 Články v časopisech a příspěvky ve sbornících Doporučení (2004)20 Výboru ministrů členských států o soudním přezkoumávání správních aktů : přijaté Výborem ministrů dne 15. prosince 2004 na 909. zasedání zmocněnců ministrů. Správní právo. 2006, č. 5, s. 265-269 Kolokvium o správním trestání. Správní právo. 2002, č. 1, s. 1-44 KOPECKÝ, Martin. Soudní řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem : k nové částí páté o.s.ř.. In Nová úprava správního soudnictví : soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 219-241. ISBN 80-86395-65-0 MIKEŠ, Jiří, WINTEROVÁ, Alena, ZOULÍK, František. Problémy nové části páté O.S.Ř.. In Nová úprava správního soudnictví : soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 199-217. ISBN 80-86395-65-0 MIKULE, Vladimír. Řádné opravné prostředky podle nového správního řádu. In Nový správní řád : zákon č. 500/2004 Sb.. Praha : ASPI , 2005. s. 151-172. ISBN 80-7357-109-9 MIKULE, Vladimír. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. In Nová úprava správního soudnictví : soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 73-91. ISBN 80-86395-65-0 PRÁŠKOVÁ, Helena. Nový správní řád a řízení o správních deliktech. In Nový správní řád : zákon č. 500/2004 Sb.. Praha : ASPI , 2005. s. 280-292. ISBN 80-7357-109-9

81

PRÁŠKOVÁ, Helena. Rozhodování soudu ve věcech správního trestání. In Nová úprava správního soudnictví : soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 143-157. ISBN 8086395-65-0 SLÁDEČEK, Vladimír. Dozorčí prostředky ve správním řízení: k institutu přezkumného řízení. In Nový správní řád : zákon č. 500/2004 Sb.. Praha : ASPI , 2005. s. 177-184. ISBN 80-7357-109-9 SLÁDEČEK, Vladimír. Soudní přezkum správního uvážení. In Nová úprava správního soudnictví : soudní řád správní. Praha : ASPI, 2003. s. 93-106. ISBN 80-86395-65-0 SVOBODA, Karel. Jak, co a kdy dokazovat v řízení před správním soudem. Správní právo. 2007, č. 8, s. 550-560 VACEK, Pavel. Významová plasticita některých pojmů soudního řádu správního. Správní právo. 2007, č. 6, s. 383-394 VEDRAL, Josef. Přestupkové řízení a nový správní řád. Správní právo. 2006, č. 3, s. 137178 Ostatní zdroje Závěr č. 21 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 5.12.2005 Závěr č. 40 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18.9.2006 Závěr č. 53 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 13.2.2007 KOPECKÝ, Martin.:Uplatňování zásad jednotnosti a koncentrace ve správním řízení, In:www.ipravo.cz, http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/pd_3/art_5173/uplatnovani-zasadjednotnosti-a-koncentrace-ve-spravnim-rizeni.aspx www.nssoud.cz www.nsoud.cz www.ipravo.cz

82

10 Seznam judikatury Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 103/99 Usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 233/02 Nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 788/02 Nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 23/03 Nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 674/04 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 10/2000-62 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 65/2000-34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 96/2000-62 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 A 124/2000-39 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 A 146/2001- 29 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 14/2002-35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 110/2002-25 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 139/2002-46 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 154/2002-51 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 157/2002-35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 23/2003-39 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 40/2003-30 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 49/2003-46 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2004 – 82 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 32/2004-81 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 50/2004- 59 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 53/2004-41 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 3 As 57/2004-39 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 59/2004-66 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j 8 As 12/2005-51 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 33/2005-80 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 35/2005 - 61 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 165/2005-96 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 57/2006- 164 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 59/2006-62 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 60/2006-46 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 69/2006 – 103 83

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 71/2006-90 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 58/2007- 117 SJS 1009/2002 SJS 522/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 562/99 Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn.21 Cdo 791/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 11 Tdo 738/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 4 Tz 183/2005 Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 166/2006 Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 1399/2007 Rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 48/92 Rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 24/93 Rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 4/95 Rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 216/95 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 226/95-22 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 A 65/98- 18 Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 31 Ca 39/2005-70 J-ESLP č. 34/1999, věc Lauko proti Slovensko

84

11 Resumé Cette thèse traite le sujet qui est la révision de la décision relative à la contravention. Le règlement juridique prévoit plusieurs voies de recours. Celles-ci peuvent être réparties en fonction de i) quel organe est compétent à réviser la décision, ii) quel est le champ de révision et comment la décision peut changer et iii) si la décision est définitive, i.e. elle est passée en force de vérité légale. Dans ce travail, nous traitons les différentes voies de recours selon les autorités qui révisent la décision. La révision de la décision devant l’autorité administrative est prévue par la loi relative aux contraventions comme la loi spéciale et par l’ordre administratif en droit commun. La décision relative à la contravention est généralement soumise à l’appel sauf si la loi stipule le contraire. L’appel peut être déposé dans les 15 jours qui suivent la signification de la décision auprès de l'autorité administrative qui a délivré cette décision et est traité par un organe administratif supérieur. L’organe administratif supérieur est compétent à réviser la légalité et l’exactitude de la décision. L’exactitude de la décision ne s’applique que dans la mesure de l’opposition. En raison de l’application extensive de la discrétion, le principe de la révision complète devrait être appliqué. L’appel de l'autorité révise des irrégularités de procédure qui précédent la décision lorsqu’elles peuvent affecter la légalité de la décision. Si l’autorité administrative constate que la décision est illégale ou incorrecte, elle peut alors modifier ou supprimer la décision. Cependant, l’autorité administrative supérieure ne peut pas augmenter la peine de la contravention. Dans le cas où la responsabilité de la contravention a disparu, la procédure doit s’arrêter. Si l’autorité ne détecte aucune irrégularité, la décision est confirmée. Cette décision ne constitue toutefois pas le recours ordinaire recevable. Un type de décision de la contravention est une commande. L’inculpé de la contravention peut déposer un recours ordinaire - intitulé la contestation - dans les 15 jours qui suivent la signification de la commande à l’autorité administrative qui l’a délivré. Le recours déposé à temps supprime la commande et l’autorité administrative doit continuer la procédure de contravention. Dans ce cas, il n’y pas de révision de la décision mais son abrogation. Le recours est recevable contre une décision de l’autorité administrative centrale. La législation relative à l’appel est utilisée pour le recours sauf pour quelques exceptions qui sont énumérées par la loi. 85

Ces recours ordinaires ne peuvent être utilisés que si la décision n´est pas une force de vérité légale. Si la décision est définitive, la révision d’une décision sur la contravention est toujours possible mais elle est plus limitée en raison de la protection de la sécurité juridique. Il est également envisageable qu’une partie de la procédure propose une procédure de recours extraordinaire. Cependant, une procédure de cette révision n’est pas un droit. Si toutefois décidée, la procédure de révision doit être engagée dans l’année qui suit la décision de la force de vérité légale. L’autorité administrative doit réviser que la légalité de la décision. Si l’autorité administrative constate perfection de décision, la procédure s’arrête. Sinon, la décision est modifiée ou supprimée ou elle peut supprimer la décision précédente et révoquer un renvoie de l’affaire à l’autorité administrative qui l’a délivré. Cci est assujetti à l’avis juridique du recours de l’autorité administrative supérieure est l’autorité administrative subordonnée tenue. La décision de modification ou d’abrogation doit être délivrée dans les 15 mois qui suivent la signification de décision définitive. Sinon, l’autorité administrative doit arrêter la procédure de révision. Une partie de la procédure peut recourir à la révision de la procédure à condition qu’ils soient mis en lumière les faits qui étaient déjà dans la décision initiale et pourrait justifier une autre solution à la question de la procédure. Il est toutefois limitée par la disparition de responsabilité de la contravention, la période subjective de trois mois à partir du moment où la partie trouvait de faits nouveaux et la période objective de trois ans après la décision définitive. Si l’autorité administrative autorise la révision de la procédure, la procédure tient compte des nouvelles réalités. La Convention de sauvegarde des Droits de l’Homme et des Libertés fondamentales assure à l’inculpé d’une contravention la révision de la décision devant un tribunal indépendant et impartial. La législation nationale comprend le code de procédure administrative judiciaire. Une demande contre la décision de la contravention peut être déposée dans les deux mois à compter de la signification de la décision de la contravention définitive. Toutes voies de recours en procédure administrative doivent être épuisées. Le tribunal révise la décision de faits, de droit et sa légalité. Si le tribunal constate la violation de la loi, il supprime la décision de l’autorité administrative. Dans le cas où le tribunal constate que, bien que la décision ne viole pas la loi, mais la peine pour la contravention est clairement trop élevée, il peut réduire la peine dans les limites légales ou s’abstenir de punir.

86

La décision relative à la contravention peut également contenir une obligation de remplacer les dommages matériels causés à la victime. Cette décision est aussi autorisée à réviser mais devant la cour en droit commun. En cas de désaccord avec la décision de l’autorité administrative, la cour se prononce sur la nouvelle question des dommagesintérêts. Dans cette partie la décision de l’autorité administrative est remplacée par la décision judiciaire. Dans un autre cas, la demande est refusée. L’inculpé d’une contravention ne peut pas être poursuivi et puni deux fois pour un fait pénal unique c.-à-d. la première fois par l’autorité administrative et ensuite par l’autorité pénale. Cet interdit de la double incrimination est prévu par l´article 4 du Protocole 7 de la Convention de sauvegarde des Droits de l’Homme et des Libertés fondamentales. La loi prévoit donc une possibilité de révision par les autorités administratives et les tribunaux indépendants. A mon avis, la revue de la législation de la contravention n’est pas très appropriée et aurait besoin d’une loi distincte et complète. Název diplomové práce v anglickém jazyce Review of decision of offence Klíčová slova přestupek; prostředky přezkoumávání Key words offence; equipment review

87

PŘEZKOUMÁVÁNÍ ROZHODNUTÍ O PŘESTUPKU

Recommend Documents