Léto Dnes slovník
VIZITKA
P
etra Doležalová se narodila v roce 1976, vystudovala ekonomiku v Brně a Media Relations v Kalifornii. l Je šéfredaktorkou lifestylového Volvo magazínu LIV a vede svou PR&Publishing agenturu. l Své první fotografie představila na multimediální výstavě ‚Doteky Severu‘ v pražské galerii Karolinum v lednu 2007. Pod stejným názvem vydala i knihu, kde své fotografie doprovází vlastní poezií a příběhy z cest. l Společně s fotografem Liborem Špačkem se věnují fotografické a filmové produkci pod hlavičkou Escape to Nature.
20
Léto Dnes rozhovor
Petra Doležalová
FOTOGRAFKA zmrzlého severu i světa pod mořem Když jsem si přečetla stručný životopis manažerky, novinářky, fotografky, potápěčky, dobrodružky a cestovatelky, čekala jsem, že na schůzku dorazí dvojnice Lary Croft s vypracovanými bicepsy, větrem ošlehanými tvářemi a objedná si dvojitého lomcováka. Místo Lary dorazila křehká víla s alabastrovou pletí, která mi nápadně připomínala slavnou českou modelku, a objednala si mátový čaj. text: marta fenclová foto: libor špaček, jiří steiger
U
ž vám někdo řekl, že vypadáte jako Eva Herzigová? P. D.: Kdysi jedna kolegyně, ale prý trochu v menším vydání. A když jsem před lety studovala v Americe a koketovala tam chvíli s modelingem, tak se stalo, že to občas někdo zmínil Proč zůstalo jen u koketování? P. D.: Fotograf si mě vybral na focení pro Sports Illustrated, ale já nedostala pracovní vízum, tak z toho sešlo. Nakonec jsem byla ráda. Trochu jsem do světa modelingu nakoukla, a to mi stačilo. Co vás na téhle žádané profesi tak rychle znechutilo? P. D.: Nemám ráda, když si lidi házejí klacky pod nohy, a těm holkám jejich práci vůbec nezávidím. Alespoň tam se to dělo. Nechtěla bych patřit do kategorie modelek. Baví mě stát na druhé straně barikády, rozhodovat o své práci a něco tvořit a s ženskou krásou pracovat trochu jinak – jako například při jednom z našich projektů s mým partnerem Liborem Špačkem, kdy fotíme modelky pod vodou. To je mnohem zábavnější.
Jste žena mnoha prostředí – novinářka, fotografka, potápěčka a cestovatelka, vystudovanou ale máte ekonomickou fakultu. Neříkejte mi, že jste k tomu všemu ještě schopná účetní... P. D.: Marketing a ekonomika mě bavily, ale daně a účetnictví ne, navíc, abych se jim mohla věnovat aktivně, musela bych neustále sledovat vývoj v zákonech a na to mi už opravdu nezbývá čas. Jak se stane z ekonomky, posléze manažerky v podstatě dobrodružka? P. D.: Přišlo to plynule s prací, kdy jsem si k vedení firemního časopisu postupně přidávala více a více psaní a začala fotografovat. Pak jsem se před deseti lety dostala do Norska, kam jsem jela s motoristickými novináři na zimní testy nového Volva S60. Dostali jsme se do oblasti Finnmarky, což je velice řídce osídlená nejsevernější část Norska. Byli jsme tam jen velmi krátce, ale to místo na mě silně zapůsobilo. Cítila jsem se tam jako doma. Rok nato jsem se do Norska vydala s fotografem Jiřím Kolbabou připravit reportáž pro magazín Volva. V té době jsem už propadla fotografii. Cestou jsme se seznámili s místním průvodcem a zkušeným horským vůdcem
Thorerem. Spřátelili jsme se. Dva roky poté jsem společně s jeho kamarádkou vyrazila na cestu se psím spřežením polární divočinou. Tehdy jsem severu propadla už nadobro. Zní to všechno krásně, ale přece jen: vy netrpíte zimou? P. D.: To víte, že trpím! A jak tedy křehká blondýnka přežije na polární divočině bez omrzlin? P. D.: Seveřani říkají, že není špatné počasí, jenom špatné oblečení. Když jsem přijela poprvé, Thorer zkontroloval mou ‚výstroj‘ a vysvětlil mi, že takhle ne. Šli jsme do sportovního obchodu, kde mi doporučil, jaké základní vybavení si mám pořídit. Princip, jak nezmrznout, spočívá ve vrstvení správného oblečení. Vlněné spodní prádlo na celé tělo, fleece, a materiál odolný proti větru... Vrstvy se střídají.. Základem jsou pak dobré boty. Objevila jsem tam boty ze sobí kůže, ve kterých vydržíte i v těch nejkrutějších mrazech. Takže nakonec vám zima nebyla? P. D.: Párkrát jsem samozřejmě vymrzla na kost. Zážitky mi to ale vynahradily. Když jsem poprvé řídila psí spřežení přes zamrzlé jezero 21
Léto Dnes slovník Petra v botách ze sobí kůže, které používají Sámové na severu Norska
a všude kolem se rozprostíraly bílé pláně, okusila jsem pocit absolutní svobody i vlastní síly. Zároveň jsem ale cítila ohromnou úctu k přírodě. To vás ta cesta dostala tolik, že jste z ní hned vydala knihu Doteky severu... P. D.: To ne, knížka obsahuje fotky a příběhy z asi deseti cest musela ‚dozrát‘. Vydala jsem ji ke své první stejnojmenné výstavě vlastním nákladem. Bylo to náročné období, které trvalo téměř rok. Poprvé jsem procházela všemi fázemi produkce, z nichž nejhorší bylo shánění peněz na knihu i výstavu. Na druhou stranu to po tvůrčí stránce bylo krásné. Když píšete příběhy z cest, máte možnost je znovu prožívat. Setkala jste se i s menšinou Sámů, kteří žijou úplně na severu. Pustili vás k sobě? P. D.: Pustili a dali mi možnost nahlédnout do svých životů. Jsou sice často hodně nedůvěřiví, ale když je člověk dostatečně pokorný a projeví o jejich svět skutečný zájem, dokážou být velmi přátelští a otevření. 22
Když jsem poprvé řídila psí spřežení přes zamrzlé jezero a kolem se rozprostíraly bílé pláně, okusila jsem pocit absolutní svobody Když vás to Norsko tak moc uchvátilo, přemýšlela jste někdy nad tím, že byste se tam přestěhovala natrvalo? P. D.: Několikrát mě to napadlo, a když jsem byla na cestě na Špicberkách, dostala jsem dokonce nabídku tam pracovat a fotit. Kdybych s sebou tenkrát měla partnera, tak bych si to možná dokázala představit, ale zůstat tam úplně sama mi připadalo až moc smutné. Pravda ovšem je, že když je mi tu občas z přemíry civilizace a stresu úzko, tak nad Norskem přemýšlím.
Samota vám zabránila přestěhovat se, na cestách si osamělá nepřipadáte? P. D.: To je něco jiného, s fotoaparátem nebo kamerou v ruce hledáte příběhy a stáváte se i jejich součástí. Navíc jsem našla v přírodě způsob získávání energie. Je to něco jako meditace, kdy čím víc vnímáte její jemnou krásu, tím zřetelněji ji vidíte. Byla jsem uprostřed samoty, a přesto se necítila osamělá. Sama v pustině, psí spřežení – to jste byla odmalička taková dobrodružná povaha? P. D.: Já jsem byla takové ‚špitálnické‘ dítě. Prodělala jsem několik operací a byla jsem pořád něčím omezována. Viděla jsem hodně beznaděje, poznala smutné příběhy jiných dětí. To, co mi později fotoaparát umožnil, tedy že jsem mohla své pocity i příběhy sdělovat prostřednictvím fotografií, pro mě byla úplně nová zkušenost a cesta. Když jsem pak viděla reakce návštěvníků výstav, četla reakce čtenářů knížky a později i diváků našich filmů, přesvědčilo mě to o tom, že roky nechtěného odříkání během mého dospívání
měly smysl. Bez nich bych neměla asi potřebu hledat něco víc a možnost setkat se tak s lidmi, kteří nacházejí svůj zdroj vnitřní síly. Ze severu jste se pak přesunula docela rychle na jih. Jak jste se seznámila s fotografem a potápěčem Liborem Špačkem? P. D.: Dělala jsem s ním jako novinářka rozhovor. Fascinovalo mě jeho vyprávění o podmořském světě, srovnávali jsme, jaké je to fotit v mrazu a pod vodou, a zjišťovali, že vnímáme podobně přírodu a její energii. Navíc on je zdatný technicky, já zase píšu, tak nás napadlo zkusit udělat společný projekt – natočit dokument a přivézt fotografie z míst, která jsou bohatá na podmořský život a zároveň mají silnou přírodu a zajímavou kulturu. Protože je Libor instruktorem potápění, dostala jsem u něj tvrdý trénink a pustili jsme se do prvního projektu na Mauriciu. Takže jste se musela naučit fotit pod vodou... P. D.: Nemusela, chtěla jsem. Pouzdro s foťákem jsem mu
1 Léto Dnes slovník
5 fotografií jejího života 1. P ůlnoční slunce po vydatném dešti v oblasti Trollstiegen v Norsku 2. K rásná, ale nebezpečná ryba – perutýn, Mauricius 3. M ráz, panenský sníh a slunce jen zřídka – předvánoční Hemsedal v Norsku
2
Více fotografiií a videa z natáčení na www.escapetonature.eu
3 odmítala vrátit od prvního dne. Libor většinou natáčel a já fotila. Později jsme se samozřejmě střídali. Je velký rozdíl ve focení na souši a pod vodou? P. D.: Obrovský. I když fotíte uprostřed polární noci a prsty vám přimrzají ke stativu, nemusíte přemýšlet nad tím, jestli vám nedochází vzduch nebo nemáte kolem sebe útočného tvora. Bojíte se něčeho při potápění? P. D.: Jedovatých živočichů, z nichž někteří, jako třeba smrtelně nebezpečná kamenná ryba, jsou tak nenápadné, že je snadno přehlédnete. Když na vás při nočním ponoru ‚vybafne‘ těsně vedle vás otevřená tlama murény, tak se samozřejmě i leknete. Vždycky jsem hodně obezřetná a hlavně mám neustále na mysli, že je člověk pod vodou jen na návštěvě. Pokud respektujete pravidla, nemělo by se vám nic stát. A co třeba žraloci? Setkala jste se s nimi? P. D.: Několikrát, pro fotografa je to docela silný zážitek. Dříve jsem během plavání v moři ani netušila, kolik žraloků se pode mnou může prohánět. Do potápění s ‚velkým bílým‘ bych ale dobrovolně nešla, nehledám adrenalin za každou cenu, stačí mi ten, kte-
24
4. R ochester Falls na Mauriciu 5. L edovcové jezero Jökulsárlón u Islandu
rý zažívám při běžných ponorech. Nemám ráda styl filmařů, kteří jdou za hranu, různě provokují a dokazují si, že jsou pány tvorstva. Přece jen jsou žraloci predátoři a nikdy netušíte… Co nejsilnějšího jste zatím pod vodou zažila? P. D.: Určitě to byl první noční ponor. Kromě míst, kam dopadají kužely světel kamery, není nic vidět. Co číhá ve tmě, lze jen tušit, zatímco se kolem zjevují fascinující noční živočichové. Při prvním takovém ponoru jsme narazili na několik perutýnů. Když zjistili, že díky našim světlům lépe vidí na svoji kořist, připojili se k nám. Pluli kolem nás, měli jsme je dokonce nalepené těsně pod břichem. Když jsme se zastavili, začali lovit přímo před námi v nasvícené oblasti. Pak se k nám zase připojili. Perutýni mají smrtelně jedovaté perutě, takže jsme se pohybovali hrozně opatrně. Vlastně jsme vytvořili zvláštní symbiózu, takže na nás neútočili. S Liborem Špačkem jste ze své cesty natočili dokument Útěk na Mauricius, který získal řadu cen, pracujete spolu na dalších projektech. Je nejen váš spolupracovník, ale i partner. Nelezete si občas na nervy? P. D.: Samozřejmě že někdy ano, práce na takových projektech je
ÚTĚK NA MAURICIUS
Dokument Útěk na Mauricius je součástí dlouhodobého projektu Libora Špačka a Petry Doležalové ‚Escape to Nature‘, ve kterém se snaží zachytit pomocí fotoaparátu a videokamery nejkrásnější místa planety, zvlášť podmořský svět Jejich práce byla oceněna na mezinárodním festivalu dokumentů Tourfilm 2009. Snímek Útěk na Mauricius získal v kategorii TV dokumentárních filmů druhou cenu a stal se tak nejúspěšnějším českým filmem. Letos obdržel cenu za nejlepší podvodní záběry na Film Art & Tourism festivalu v Polsku. Podmořská Opera získala prestižní ocenění – Oscara podmořského filmu. Zlatá medaile v kategorii nejlepší krátký dokument roku 2009 na největším světovém serveru pro svět pod vodou.
časově i fyzicky náročná. Jenže pokud s někým tvoříte, tak to jinak asi nejde. Důležité je najít správné tempo. To platí i u všech fotografů, kteří spolu cestují. Jednou jsem byla na cestě s fotografem, který byl maratonským běžcem. Než jsem si stačila rozložit stativ, byl na kopci. S Liborem se společně potápíme, a tam jste na sobě životně závislí, takže pod vodou nikdy nemůže zvítězit vaše ego. Na čem spolu pracujete teď? P. D.: Kromě uměleckých fotografií modelek pod vodou připravujeme další část projektu, tentokrát Útěk na Tahiti. Navštívíme celkem šest ostrovů, budeme se věnovat nejen podvodnímu světu a přírodě, ale i místním rituálům, tradicím a příběhům. Na přípravách spolupracujeme s naším předním etnografem, cestovatelem a spisovatelem Miloslavem Stinglem a samozřejmě s místním ministerstvem turismu. V té době by tam mělo nastat i zatmění slunce. Premiéru dokumentu plánujeme už na podzim v rámci Tourfilmu v Karlových Varech. Samotná technika, kterou s sebou vozíte, váží dvě stě kilogramů, kdo vám s ní pomáhá? P. D.: Těch dvě stě kilogramů je bez palubních zavazadel, jako je kamera, fotovýbava, počítače…
4
5
1/2
Jedovatí perutýni se na nás nalepili. Když jsme se zastavili, začali lovit přímo před námi v nasvícené oblasti.
Pak už ale přijde pohoda, tropy, moře... P. D.: Pohoda ano, ale určitě ne taková, jak si mnoho lidí myslí. Většina partnerů, se kterými jednáme o spolupráci, má v první chvíli pocit, že chceme zaplatit dovolenou, ale nikoho nenapadne, jak náročné to doopravdy je. Při natáčení spíme tak pět hodin. Vstává se brzy
ráno, abychom stihli dobré světlo a vyrazili na ranní ponor. Ty musíme zvládnout za den i tři, což je hodně fyzicky náročné. Navíc jen připravit techniku trvá hodiny, odvézt ji na místo, pak na loď a to samé zpět, dobíjení baterií, stahování dat a třídění záběrů. V podstatě nejvíce času zabere příprava. Mezitím fotíme a natáčíme na suchu. Já vždycky říkám, že dovolená je až doma. Pak ale přichází několikaměsíční intenzivní postprodukce, kdy nám dochází, co jsme všechno zažili. Kdo z vás dvou tomu všemu na místě šéfuje? P. D.: Během potápění a příprav má větší disciplínu Libor, já jsem ta, která občas skučí, že už nemůže. Na suchu se kreativně vyřádíme oba. Takže opalování na pláži je vzácná výjimka? P. D.: Opalovačka je většinou až poslední den, ale to mi nechybí. Co si ale vydobudu vždy, je každodenní chvilka pro plavání.
[email protected]
INZERCE
Doprava je pro nás noční můra. Techniku potřebujeme stejnou, jako mají početné týmy, ale jsme na to jen dva. Libor aspoň nemusí tak často chodit do posilovny... Na místě nám většinou pomáhají místní, ale na letišti nás občas doprovází ochranka letišť do zvláštních prostor, abychom vysvětlili a předvedli, že to, co se na rentgenu jeví jako nebezpečný materiál, jsou ve skutečnosti části naší výbavy. Téměř pokaždé řešíme problémy s nadváhou a stalo se i to, že nám techniku nechtěli vydat, protože nám nevěřili, že to všechno vozíme sami. S takovou bagáží obvykle cestuje šest až osm lidí.
