MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mediálních studií a žurnalistiky
Analýza WSIS v kontextu teorie kulturního imperialismu
Bakalářská diplomová práce
Petr Chmelař
Vedoucí práce: PhDr. Václav Štětka, Ph.D. UČO: 156260 Obor: POL – ZUR Imatrikulační ročník: 2004
Brno, 2008
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci „WSIS: východiska, průběh, závěry a význam“ vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů.
V Brně, 25. prosince 2008
2
Děkuji vedoucímu práce PhDr. Václavu Štětkovi, Ph.D. za čas, který mi věnoval, a za podnětné nápady a rady, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji také Petře Špidlíkové za pomoc s korekturou a především za poskytnutí duševní opory.
3
Obsah: 1 Úvod ................................................................................................................................... 5 1.1 Metoda analýzy .......................................................................................................... 7 2 Diskurz Nového světového informačního a komunikačního řádu a jeho ideologická východiska ................................................................................................................................. 9 2.1 Postkoloniální závislost optikou teorie kulturního imperialismu ............................... 9 2.2 Debata o Novém světovém informačním a komunikačním řádu ............................. 12 2.2.1 MacBrideova komise........................................................................................ 14 2.2.2 Opozice MacBrideovy zprávy .......................................................................... 16 3 Transformace geopolitických podmínek ...................................................................... 18 3.1 Nový politický a ekonomický řád ............................................................................ 21 3.2 WTO, privatizace a nové formy vládnutí ................................................................. 22 3.3 Důsledky pro Třetí svět ............................................................................................ 25 3.4 Informační společnost a ICT .................................................................................... 27 4 Světový summit o informační společnost ..................................................................... 29 4.1 Vznik a vývoj WSIS ................................................................................................. 29 4.2 Klíčová témata WSIS ............................................................................................... 30 4.2.1 Participace ........................................................................................................ 32 4.2.2 Základní lidská práva ....................................................................................... 33 4.2.3 Financování ICT ............................................................................................... 34 4.2.4 Kontrola a správa internetu (IG) ...................................................................... 38 4.3 Participace a aktivita jednotlivých skupin na WSIS ................................................ 39 4.3.1 Rozvojové země ............................................................................................... 39 4.3.2 Občanská společnost ........................................................................................ 43 4.3.3 Soukromý sektor .............................................................................................. 48 4.4 Mezinárodní instituce ............................................................................................... 50 4.5 Závěry, následovnictví a implementace WSIS ........................................................ 53 4.5.1 Implementace WSIS ......................................................................................... 54 4.5.2 Akční linie a následovnictví ............................................................................. 55 4.5.3 Závěry............................................................................................................... 61 4.6 Od NWICO k WSIS: posun v diskurzech ................................................................ 62 5 Závěr ................................................................................................................................ 67 6 Seznam použité literatury .............................................................................................. 74 6.1 Primární zdroje ......................................................................................................... 74 6.2 Sekundární literatura ................................................................................................ 75 7 Jmenný rejstřík .............................................................................................................. 79 8 Anotace ............................................................................................................................ 81
4
1
ÚVOD
Ve své diplomové bakalářské práci se chci zabývat ideologickým pozadím, východisky a závěry Světového summitu pro informační společnost (WSIS) v kontextu teorie kulturního imperialismu. Cílem diplomové práce je analýza diskurzu WSIS s ohledem na vztahy mezi vyspělými a rozvojovými státy v oblasti globálního mediálního systému, rozbor ideologických východisek WSIS, jeho průběhu, závěrů a implementace závěrečných doporučení v praxi. V rámci tohoto diskurzu mapuji východiska a pozadí vzniku WSIS, popisuji jeho průběh, zabývám se diskutovanými tématy, identifikuji klíčové aktéry (rozvojové a vyspělé země, soukromý sektor, reprezentaci občanské společnosti, světové nevládní organizace: UNESCO 1, ITU 2, WIPO 3), popisuji jejich pozice, sleduji zájmy a postoje zmíněných
hráčů.
V závěru
hodnotím,
zda
současný
vývoj
v oblasti
globálního mediálního systému odpovídá závěrům přijatým na WSIS
a to,
zdali tyto kroky povedou k nějakým změnám v globální mediální oblasti. Součástí práce bude kritická reflexe historického vývoje debaty o Novém světovém informačním a komunikačním řádu (NWICO) a přidružených tématech (kulturní imperialismus, digitální propast), která mi umožní zasadit téma
WSIS
do
širších
souvislostí
globálního
mediálního
systému
a
mechanismů rozhodování o jeho vývoji. Na základě tohoto rozboru pak provedu komparaci východisek WSIS s diskurzem NWICO a zhodnotím posun mezi těmito dvěma diskurzy. MacBrideova
zpráva
zaujímala
v diskusi
o
NWICO
prominentní
postavení. V době svého publikování roznítila žhavé diskuse v oblasti médií a komunikace. Diskuse o problémech světové komunikace korespondovaly s diskurzem bipolárního světa, avšak realita mediálního systému v 70. letech odkryla na mezinárodní mediální scéně řadu nedostatků a strukturálních problémů. Jedním z klíčových témat se stal monopol vyspělých zemí nad mediálními zdroji a komunikačními technologiemi a marginalizace témat zemí Třetího světa. Hlavní symbol ekonomických trendů v kontextu konce Studené
1
United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization International Telecommunication Union 3 World Intellectual Property Organization 2
5
války
představoval
přechod
z centrálního
na
tržně
orientovaný
model
ekonomiky. Současný diskurz informační společnosti se opírá o potenciál nových technologií a o technickou inovaci. Podle teorie kulturního imperialismu pocházejí nové informační a komunikační technologie ze západních zemí a umožňují expanzivní politiku a prosazování západních ekonomických zájmů. Nové technologie a tempo inovace změnily povahu celého světa, čímž se postavily do centra diskuse o NWICO, která měla zahájit přemostění digitální propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem, respektive informačně bohatou a informačně chudou společností. Během příprav WSIS, jehož ústředním tématem se stala informační společnost, se obecně předpokládalo (vy)řešení tématu nerovnosti v informačních tocích. Každý summit s sebou nese jistá očekávání spojená s jeho výstupy. Pro každého z účastníků má zároveň
summit
jiný
význam.
Obecně
se
od
Summitu
očekávalo,
že
identifikuje a vyzdvihne významné celospolečenské problémy. V praxi se však
Summit
soustředil
pouze
na
omezenou
řadu
témat:
vztah
mezi
základními právy a ICT, mezi rozvojem a ICT, struktura financování a kontrola a správa internetu. Jinými slovy se diskuse o informační společnosti omezila pouze na vybrané aspekty nežli na informační společnost samotnou. Celou
problematiku
nelze
uchopit
bez
mezinárodních
souvislostí
v rámci současného liberálního modelu postaveného na principech volného trhu a liberalizace, ve kterém dnes hraje klíčovou roli Světová obchodní organizace
(WTO).
Mezinárodní
organizace
si
začaly
uvědomovat,
že
dosavadní politika vůči rozvojovým zemím vede nikoliv k jejich rozvoji, ale naopak k jejich zaostávání a závislosti. Silný vliv na formování současného globálního mediálního prostředí v oblasti mezinárodního obchodu má WTO. Analýza role a významu klíčových smluv mezi členskými zeměmi WTO a způsob, jakým ovlivnily mezinárodní diskusi na WSIS, je součástí cíle této práce. Téma mojí práce, které se týká nerovností v informačních tocích patří k nejméně vyjasněným tématům mediálních studií zabývajících se globalizací. Zahraniční politika, rozvoj v oblasti médií, zájmy jednotlivých států na principech mediální regulace a jejich suverenita patří k nejcitlivějším oblastem, v nichž státy nechtějí ustupovat, proto je zde patrna neochota 6
delegovat svou pravomoc ve prospěch vyššího celku. Tyto otázky jsou v každé zemi problematické z vnitropolitického hlediska a ještě větším komplikacím čelí na globální úrovni. Řešení situace s sebou nese možnost ohrožení suverenity států, jejich pozice v mezinárodních vztazích a v boji o moc, který pramení ze střetu mezi ideologickými mechanismy různých systémů. Je zde příliš mnoho často protichůdných zájmů, preferencí i emocí. Vycházím
z předpokladu,
že
existuje
určitá
forma
mezinárodní
solidarity, tedy vůle silnějších pomáhat slabším. Během posledních třiceti let se vyspělé země ne příliš úspěšně snaží nalézt cestu, jak efektivně pomoci rozvojovým zemím. Otázkou je, zdali WSIS představuje významný mezník v tomto hledání. Vyspělé státy mají velký zájem na tom, aby rozvojové státy byly zapojeny do světového hospodářství. Je obecně známo, že obchodování vede k bohatství a ti, kdo jsou bohatí, chtějí být ještě bohatší. Vyspělé státy usilují o pozvednutí svých ekonomik pro blaho svých občanů, nicméně by měly usilovat rovněž o pozvednutí ekonomik rozvojových států, aby mohli obchodovat s rovnocennými partnery. Cílem, ke kterému tato práce směřuje, je odpověď na otázku, za použití jakých prostředků se v debatě na WSIS (ne)dařilo skloubit poněkud protichůdné tendence. Vyspělé státy chtějí obchodovat s rovnocennými partnery (kromě jisté solidarity, kterou cítí vůči chudším státům), ale ne s produkty, které jsou pro ně citlivé. Na druhé straně rozvojové státy velmi dlouho pociťovaly nedůvěru ke snahám vyspělých států pomoci
jim.
Problematika
postavení
rozvojových
zemí
v globálním
obchodním systému je velmi těžko uchopitelná jen z hlediska mediálního systému.
V
podstatě
ji
nelze
vytrhnout
z ekonomických,
politických
a sociálních souvislostí.
1.1 Metoda analýzy Těžiště práce bude spočívat v analýze primárních zdrojů, které jsou dostupné na webovém portálu Světového summitu pro informační společnost. Analýzu primárních zdrojů budu provádět za pomoci zdrojů sekundárních, tedy závěrů analytiků,
kteří
se
problematice
informační
společnosti
a
globálního
mediálního systému věnují. V této souvislosti je však nutné uvést, že webový portál WSIS byl sice spuštěn záhy po zahájení jeho činnosti, nicméně jako 7
celek je tento portál značně nepřehledný a v žádném případě jej nelze považovat za výraz tolikrát zmiňované transparentnosti. Kromě skutečnosti, že obsahuje velké množství dokumentů nejrůznější závažnosti či významu, není webový portál vybaven prakticky žádným systémem vyhledávání nebo třídění 4. Klíčem, podle kterého jsou konventní dokumenty tříděny, je jejich původ. Lze tak nahlížet do kategorií dokumenty, příspěvky, projevy, ostatní dokumenty a tiskové příspěvky. Pro splnění zadání této práce budu zkoumat čtyři smlouvy, které v průběhu
Summitu
ratifikovaly
participující
strany:
Declaration
of
Principles, Plan of Action, Tunis Commitment a Tunis Agenda for the information Society.
4
V této souvislosti se nabízejí otázky, zda takto zpracovaný portál nebyl zvolen záměrně, jelikož jeho struktura nedovoluje široké veřejnosti sledovat a pochopit jednání WSIS. Webový portál tak pravděpodobně bude i nadále používán pouze úzkou skupinou odborníků, kteří se jej i nadále budou pokoušet zkoumat či analyzovat.
8
2 DISKURZ NOVÉHO SVĚTOVÉHO INFORMAČNÍHO A KOMUNIKAČNÍHO
ŘÁDU A JEHO
IDEOLOGICKÁ
VÝCHODISKA
2.1 Postkoloniální
závislost
optikou
teorie
kulturního
imperialismu Debaty na téma kulturního imperialismu v oblasti mediálních studiích trvají již několik desetiletí. V 60. a 70. letech, kdy západní vyspělé země dominovaly trhu s mediálními produkty, které vyvážely do rozvojových zemí, představili Herbert Schiller(1971), Thomas Guback (1974), Jeremy Tunstall (1977) a Tapio Varis (1974) teorii kulturního imperialismu. Podle této teorie se charakteristickým znakem mezinárodního komunikačního systému stala nerovnost a nevyváženost mezi bohatými a chudými zeměmi. Tyto nerovnosti neustále prohlubují ekonomickou a technologickou propast mezi vyspělými státy a zeměmi třetího světa. Podle Herberta Schillera (1971) se kulturnímu a komunikačnímu průmyslu v USA podařilo aplikovat principy komercionalizace do systému mezinárodní
komunikace.
Nalezl
původ
dominance
USA
a
několika
evropských zemí v globálním toku mediálních produktů coby integrálního komponentu západního imperialismu. Tunstall (1977) navázal myšlenkou, že dle teorie kulturního imperialismu
jsou původní, tradiční, lokální kultury
zaplaveny velkým množstvím mediálních produktů převážně z USA. Guback (1974) zase předložil tezi, že silné postavení amerického komunikačního průmyslu vede k značnému ovlivňování kultury ostatních národů. Tito odborníci definovali mezinárodní obchod v oblasti televizního vysílání jako jednosměrný tok plynoucí z prosperujících západních zemí do zemí třetího světa a/nebo z USA do všech ostatních zemí. Jinými slovy tito kritikové předložili teorii, podle níž dochází ze strany Západu
prostřednictvím
mediálních konglomerátů k cílené a organizované snaze udržet si svoji obchodní, politickou a vojenskou převahu. Tyto korporace mají nesmírnou
9
moc v oblasti kulturní dominance prostřednictvím šíření kulturních symbolů a významů do celého světa. Teorie kulturního imperialismu nevznikla ve své podstatě jako čistě akademické téma. Toto téma bylo od svého vzniku naopak blízce spjato s konkrétním programem a konkrétními kroky (Roach 1997: 48). Úzké spojení s programovou akcí vzniklo na základě aktuální situace, jejíž význačnost spočívala ve střetu mezi dominantním paradigmatem a jeho antitezí. Samotné téma se dotýká strukturálních omezení rozvoje, zaměřuje se na hodnocení politiky, která je přímým důsledkem taktiky spojené s činností a strategiemi některých vlád, respektive států. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé koncepty kulturního imperialismu zabývají mediální politikou, se tato teorie stává nástrojem konfrontace a kritiky nejen politiky těchto zemí ale i vztahů mezi jednotlivými státy, respektive státy stojícími ve vztahu periferie – centrum. V takovém smyslu se bezesporu teorie kulturního imperialismu dostala daleko za hranice akademického prostředí. Intenzita debat na politické úrovni dokonce v určitých dimenzích překonala sílu debat uvnitř odborné komunity. Těsné propojení odborných diskusí na téma sociální reality s návrhy souvisejícími se změnou politiky, ať v rámci jednoho státu či v rámci mezinárodních vztahů, může být v mnoha ohledech užitečné a to obzvláště v situaci, kdy jednotlivá rozhodnutí významným způsobem ovlivňují životy milionů lidí. Nicméně pokud by se teorie měla stát záminkou pro uskutečnění některých kroků a to zejména těch souvisejících s mocí v Machiavelliho pojetí, pak by se tento pozitivní vliv obracel a důsledky by mohly být katastrofické. A právě v případě kulturního imperialismu, který byl a je s konkrétní politickou činností spojen, ke změnám v teorii za účelem vyhovět některým potřebám a zájmům docházelo a to přinejmenším ve smyslu ovlivnit chápání některých formulací. Celá teorie vybízela k mnoha politickým krokům a volala po řadě komplexních změn (Roach 1997: 48), avšak pozornost se často obracela pouze na partikulární záležitosti (Galtung 1993: 100), které navíc političtí aktéři přizpůsobili vlastním zájmům, takže vzniknuvší formulace vůbec nezapadaly do původních konceptů. Současně s tím se zastánci teorie kulturního imperialismu stali terčem útoků z dvou odlišných stran. Na straně jedné stáli teoretičtí odborníci, kteří napadali ať celý konstrukt či jeho jednotlivé koncepty na akademické úrovni, 10
na straně druhé se zastánci této teorie museli potýkat s útoky z politických pozic, jejichž činnost odhalovali a kritizovali (Sparks 2007: 164). Hlavním problémem každé teorie z oblasti společenských věd či paradigmatu je otázka, do jaké míry nabízí přesvědčivé a koherentní vysvětlení sociální reality. V tomto případě byla teorie natolik spojována s politickou činností a natolik přizpůsobována potřebám politického boje, že v okamžiku, kdy byl jeden ze soupeřů zdiskreditovaný, nebylo již více méně možné teorii zachránit a navrátit jí původní intelektuální záměr. Samotný
základ
teorie
spočívá
v identifikaci
vládnoucích
a
dominantních struktur, které mají základ již v období kolonizace. Podobné principy odhalovaly už teorie navazující na marxismus z poloviny dvacátého století. Existují zde vedle sebe vládnoucí tělesa na lokální úrovni a globální mechanismy dominance. Tyto struktury jsou na sobě vzájemně závislé, jejich životaschopnost je nepřímo úměrná stupni rozvoje určitého národa. Jinými slovy tyto struktury představují překážku celostátního rozvoje v dané zemi, a to za účelem udržet si v dané oblasti moc. Nízký stupeň rozvoje determinuje závislost lokálních vládnoucích mechanismů na přetrvávajících podřízených vztazích s vládnoucí garniturou bývalé koloniální mocnosti, respektive se Západem.
Tímto
v podstatě
umožňují
dominujícím
mocnostem
přístup
ke zdrojům a do různých resortů periferních územních celků, kterým již dříve vládly. Debaty na téma postkoloniální závislosti zdůrazňující konflikt mezi národním kapitálem a politikou upřednostňující zahraniční kapitál, respektive zdůrazňující
vztah
či
konflikt
mezi
periferií
a
centrem,
však
vedly
k podceňování a k nedostatku pozornosti věnované internímu konfliktu periferie a problematice rozvoje společnosti v rozvojových zemích. Zastánci teorie imperialismu se věnovali výhradně problematice vztahů mezi státy, ale vztahy uvnitř do určité míry přehlíželi. Jednou z možností, kterou lze předložit jako alternativu, je globální mobilizace ve snaze ochránit národní suverenitu, kulturní identitu, tradiční hodnoty a zajistit dvousměrný tok objektivních informací. V tomto kontextu se do centra pozornosti dostává Organizace spojených národů, přesněji United Nations Educational, Social and Cultural Organisation (UNESCO), která dokázala přilákat pozornost a stát se platformou pro diskusi na téma mezinárodních kulturních vztahů. 11
Právě na půdě UNESCO byly teoretické koncepty teorie kulturního imperialismu přepracovány na politický program (McPhail 2006: 250). Konkrétně se jednalo o vznik tzv. Nového světového informačního a komunikačního řádu (New World Information and Communication Order – NWICO).
Ve
své
podstatě
šlo
o
doplněk
Nového
mezinárodního
ekonomického řádu (New International Economic Order – NIEO). Jednotlivé plány v rámci nového programu měly za cíl napravit nerovnosti v komunikaci, které objevili a popsali zastánci teorie kulturního imperialismu. Hlavními obhájci NWICO se staly nově vzniklé země seskupené v tzv. Hnutí nezúčastněných, které záhy získaly podporu východního bloku. Činnost této skupiny měla téměř za následek, že NWICO poslouží jako nástroj k boji proti kapitalismu, respektive USA a Západu (Galtung 1993: 104). Nakonec se debata v rámci tohoto programu stala argumentačním bojištěm Studené války, jehož závěry se často dostávaly do intencí prázdných frází a klišé. Každé téma, které se dotýkalo vztahu mezi komunikací a mocí, se bezprostředně stalo součástí rozporu mezi USA a SSSR, ve kterém se každá strana pokusila obhájit svůj návrh tak, aby získala politickou výhodu nad stranou druhou.
2.2 Debata
o
Novém
světovém
informačním
a
komunikačním řádu Podle modernizačního paradigmatu nastoleného po 2. světové válce se všeobecně očekávalo, že média splní národotvornou roli a přinesou příznivé socioekonomické změny. Předpokládalo se, že tradiční hodnoty dominující v rozvojových zemích představují bariéru politické participaci ekonomického rozvoje. Na základě kritiky těchto modernizačních vizí vznikly základní pilíře teorie závislosti založené na vztahu lokálních a mezinárodních elit (Schiller 1971). Tato teorie, která hrála významnou úlohu v akademickém prostředí v 70. letech, se zabývá vlivem globálních struktur na prostředí rozvojových zemí a podstatným způsobem ovlivnila vznik modelů kulturního imperialismu. Podle těchto modelů zvyšuje mezinárodní tok mediálního hardwaru a softwaru do zemí Třetího světa závislost a omezuje ekonomický rozvoj (Schiller 1971,
12
Mattelart 2002). Na podloží tohoto axiomu vznikla během 70. a 80. let řada různých modelů kulturního a mediálního imperialismu (Boyd-Barret 1987), které propojují oblast mezinárodních vztahů, kapitalistické expanze, mediální infrastruktury a mediálních obsahů. Tvůrci a zastánci teorie závislosti tak razí myšlenku, že mediální systémy byly přesunuty do zemí třetího světa za účelem uchovat koloniální vliv Západu. Mezinárodní informační systém tak posiluje nerovnosti v rozvoji. Důsledkem těchto nerovností dochází k růstu závislosti Jihu na informačním sektoru Severu a to jak v oblasti softwaru, tak v oblasti hardwaru. Sever prostřednictvím
kontroly
médií
podává
zbytku
světa
zkreslený
obraz
rozvojových zemí. Požadavky Jihu artikuloval Ministr informatiky Tuniska Mustapha Masmoudi, pozdější člen MacBrideovy komise, který analyzoval hlavní
nedostatky
tehdejšího,
ale
i
současného,
informačního
a
komunikačního systému: -
Následkem socio-technologických nerovností dochází k jednosměrnému
toku informací z centra na periferii, což vytváří propast mezi „haves“ a „have nots“. -
Informačně bohatí mohou diktovat podmínky chudým prostřednictvím
vytvořené struktury závislosti, což vede k fatálním ekonomickým, politickým a společenským důsledkům pro informačně chudá společenství. -
Vertikálnímu toku informací dominují transnacionální korporace sídlící na
Severu. -
Transnacionální
média
zacházejí
s informacemi
jako
s komoditou
a
přizpůsobují je pravidlům trhu. -
Celý informační a komunikační řád posiluje mezinárodní nerovnosti a
podporuje mechanismy neo-kolonialismu. (Masmoudi 1979:173)
Podle něj se nejedná pouze o nerovnosti ve směru informačních toků ale také o nerovnosti v sektoru distribuce radiových frekvencí a v obchodování s televizními programy. Sever má de facto hegemonní postavení a vůli dominovat. Transnacionální média zprostředkují události z rozvojových zemí, čímž si drží kontrolu nad „světovým děním“. Pohled vyspělých zemí na události v zemích Třetího světa však neproudí pouze do vyspělých zemí, ale vrací se zpět do rozvojových zemí. Tyto strukturální nerovnosti zaznamenali i 13
další teoretici, kteří se zabývají dominancí Severu nad informační sítí, která slouží politickým a ekonomickým zájmům světových mocností a vysílá západní realitu do zbytku světa. Na základě těchto zjištění byly vzneseny na schůzce představitelů Hnutí nezúčastněných v Alžíru (1973) a v Tunisu (1976) požadavky a podněty pro vznik NWICO 5. Klíčovou událostí se stalo přijetí Deklarace masových médií (Mass Media Declaration) na generální konferenci UNESCO v roce 1978. Tato deklarace zdůrazňuje význam a roli masových médií v zaostalých zemích a na 33. generálním shromáždění OSN v prosinci téhož roku byla přijata resoluce NWICO (McPhail 2006: 251).
2.2.1 MacBrideova komise Mezinároní komise pro studium komunikačních problémů, která vznikla za podpory UNESCO pod vedením Seana MacBridea 6, zaujímala v diskusi o NWICO prominentní postavení. Tato tzv. MacBrideova komise vznikla na 19. schůzi UNESCO v roce 1977 v Nairobi (Galtung 1993: 83). Jejím cílem bylo prozkoumání 4 hlavních aspektů globální komunikace: 1. současného stavu globální komunikace 2. problémů spojených s volným a vyváženým tokem informací 3. souvislosti mezi potřebami rozvojových zemí a komunikačním tokem 4. možností,
jakými
může
NWICO
přispět
k poučení
veřejnosti
o
světových problémech
Výsledkem činnosti komise bylo 82 doporučení, která se zabývala širokým
spektrem
témat
globální
komunikace.
Ústřední
myšlenku
tzv.MacBrideovy zprávy představuje všeobecně přijímané tvrzení, že média musí v první řadě sloužit společenskému a kulturnímu rozvoji. Je potřeba nasměrovat svět ke globálnímu dialogu, získat zdroje a dovednosti pro to, aby 5
konkrétní okolnosti vývoje a vzniku NWICO viz. McPhail (2006) Seán MacBride (1904-1988), člen irské vlády a prominentní mezinárodní politik, založil či působil v řadě nevládních i mezivládních organizací (OSN, Rada Evropy, Amnesty International). V roce 1974 získal Nobelovu cenu za mír, v roce 1980 Stříbrnou medailí UNESCO za celoživotní práci. Působil jako viceprezident OEEC (později OECD) a prezident Komise ministrů Rady Evropy. V Organizaci spojených národů plnil funkce Asistenta generálního tajemníka OSN, Nejvyššího komisaře pro uprchlíky, Vrchního komisaře pro lidská práva a Vrchního komisaře pro Namibii. Později se stal předsedou Mezinárodní komise pro studium komunikačních problémů, která sepsala tzv. MacBrideovu zprávu. 6
14
následný dialog mohl probíhat vzájemně a v rovném prostředí. Zpráva zdůrazňuje
znepokojení
nad
aktivitou
transnacionálních
mediálních
organizací, které upřednostňují komerční principy a zisk před společenským a kulturním rozvojem. Největší pozornost byla věnována demokratizaci komunikace. Podle MacBrideovy
zprávy
brání
demokratizaci
komunikace
přítomnost
nedemokratických politických systémů, nadměrná byrokracie, nedostatek a nevhodnost technologií a negramotnost. Významným krokem k dosažení demokratizace v komunikační a informační oblasti je „participace zástupců veřejnosti na vedení médií, prosazování horizontálních principů komunikace, přístup k alternativním informacím“ (UNESCO 1980: 191). V souladu s definicemi UNESCO ohledně „volných toků a širšího a vyváženějšího šíření informací“ spojovala MacBrideova zpráva principy svobody slova a projevu, práva na komunikaci, práva na informace, práva na odpověď a opravu a socio-ekonomická a kulturní práva obsažená v úmluvách OSN z roku 1966. Zpráva se dožadovala odstranění cenzury či libovolné kontroly informací, prosazovala sebecenzuru samotných zprostředkovatelů zpráv.
Dále
kritizovala
komercializaci,
tlaky
zadavatelů
reklamy
a
koncentraci médií do malého množství transnacionálních společností, dávala do souvislostí růst velikosti a vliv mediálních korporací s jednosměrným tokem informací, dominancí trhu a vertikálním tokem mediálních produktů a sdělení. To celé shrnovala slovy, že „v oblasti mediálního průmyslu existuje několik predominantních korporací, které integrují všechny aspekty produkce a distribuce. Tyto korporace sídlí v nejmocnějších vyspělých zemích a svojí činností se pohybují na transnacionální úrovni. V posledních desetiletích jejich růst a míra konsolidace akceleruje, jsou stále větší a jejich dosah neustále roste.“( UNESCO 1980: 7) Přes vysokou míru kontroverze však byla zpráva předložena na 21. generálním zasedání UNESCO v Bělehradě v roce 1980 a rezoluce zaměřená na dosažení nového informačního a komunikačního řádu odsouhlasena (Galtung 1993: 88).
15
2.2.2 Opozice MacBrideovy zprávy Na jednu stranu protagonisté NWICO MacBrideovu zprávu otevřeně přijali, nicméně na straně druhé ji odmítli představitelé západního tisku (např. World Press Freedom Comitee). Tato kritika většinou obviňovala zprávu z přílišné zaujatosti vůči soukromému vlastnictví. Západní úhel pohledu nahlížel na NWICO jako na snahu o kontrolu médií prostřednictvím intervence státu inspirovanou SSSR, což jde přímo proti základním principům západních zemí, které stojí na straně volného toku informací a svobody slova (McPhail 2007: 258). Optikou této kritiky slouží NWICO k potlačení svobody slova v rozvojových zemí a k udržení západních novinářů v bezpečné vzdálenosti od dění v této oblasti. Slogany jako „jednosměrný tok informací“ a „kulturní imperialismus“ měly pouze sloužit diktátorům k udržení moci v zaostalých částech světa a ke kontrole vlastních komunikačních kanálů. Je třeba dodat, že nemalá část této kritiky se zakládala na realitě, neboť řada zemí napříč Jižní Amerikou, Afrikou, Asií a arabským regionem,
podporujících
Nový
řád,
měla
zkušenost
s totalitními
či
autoritativními režimy, jejichž praxe vedla ke kontrole médií. MacBrideova komise, jejíž členové pocházeli jak z vyspělých, tak z rozvojových zemí, se nevyhnula obviněním z poskytování intelektuální obhajoby reformě mezinárodní komunikace. Požadavky vznesené v rámci NWICO pro „vznik národní komunikační politiky“, usilující o dosažení „národní
informační
suverenity“
a
„demokratizaci
komunikace“,
Západ
odsoudil jako cestu k intervenční úloze státu. Celá kritika se tak obratně vyhnula základním idejím NWICO a vedla útoky jen z pozice boje za svobodný tisk a podporu tržních principů (Roach 1997: 48). Politika Bílého domu se zaměřovala především na podporu soukromého sektoru a jeho budování v zemích Třetího světa. Například zodpovědnost za výrazné snížení dotací na podporu programů na půdě rozvojových zemí, které podporovala UNESCO prostřednictvím podpůrného programu IPDC, nese Reaganova vláda. Proto je také odchod USA a Velké Británie z UNESCO v roce 1984 a 1985 napříč všem oficiálním stanoviskům vnímán jako tah ovlivněný primárně obchodními zájmy (Galtung 1993: 92). Osud IPDC odráží ideologický posun
16
od představy médií coby veřejné služby k tezi soukromého a deregulovaného průmyslu. Odchod USA a Velké Británie z UNESCO naznačoval, že obě země jsou spokojeny
s jednostrannou
změnou
globálního
komunikačního
klimatu.
Bezprostředně po odchodu z UNESCO pohrozili i ITU, na jejíž adresu mířila kritika 7 kvůli realizaci rozvojové agendy v duchu NWICO, že pokud nezačne podporovat liberalizaci v telekomunikaci, tak vystoupí i z ní. Kromě toho strukturální přizpůsobení politiky Světové banky, neoliberální ideologie a růst moci WTO v telekomunikačním sektoru popohnaly dalekosáhlé změny v globální telekomunikační politice (Hamelink 1998: 72). S příchodem neoliberalismu a s principy volného trhu získal „volný tok informací“ nový stimul a dostal se do nových dimenzí. Rozpad Sovětského svazu vedl k transformaci prostředí mezinárodní politiky, které mělo klíčový vliv na mezinárodní informační a komunikační systém. Konec Studené války posvětil příchod „nového světového řádu“ a naplnil očekávání „konce historie“, který fundamentálně přeměnil podmínky mezinárodní komunikace. Konec bipolarity, počátek unipolarity, ve které hrají klíčovou úlohu USA, příchod období, v němž tržní mechanismy (ne)řeší světové komunikační problémy. Postupná mezinárodní mezinárodních
ztráta
vůdčího
komunikace
a
informačních
postavení přeměna
toků
na
UNESCO samotné
témata
v diskusi agendy
mechanismů
na
týkající
téma se
globálních
telekomunikací postavila UNESCO, NWICO a MacBrideovu zprávu do stínu, zatímco v souvislosti s růstem dostupnosti nových informačních technologií se na scéně objevily nové mezinárodní orgány – ITU, WTO. Debata na úrovni NWICO sice postupem času ustoupila, avšak o mnoho let později dodala nové impulzy v podobě procesů a jednání spojených se Světovým summitem pro informační společnost (WSIS).
7
Řada amerických akademiků ostře odsuzovala ITU, kterou současně označovala za primitivní orgán snažící se o zachování celosvětového telekomunikačního kartelu (Cowhey 1988: 181)
17
3 TRANSFORMACE GEOPOLITICKÝCH PODMÍNEK Současně s uvolňováním politické situace v 80. letech a se změnami na přelomu 80. a 90. let začalo i oslabování teorie kulturního imperialismu. Tyto změny souvisely nejen s vnitřním oslabením samotného tématu ale i s proměnou
mediálního prostředí v poslední čtvrtině 20. století (satelit,
kabelová televize, videorekordér; překračování hranic národního státu), vývojem v mediálních studiích (teorie aktivního publika) a s vytvořením nového typu publika masových médií (migrace obyvatel, hybridizace kultury). V 90. letech se UNESCO ocitla ve finanční krizi. Východiskem z této situace byl zisk finančních prostředků z USA, které však v této době již nepatřily mezi členy UNESCO. Snahy o překonání finančních problémů vyústily v přizpůsobení
komunikační
politiky
a
přiklonění
se
ke konceptům
svobodných komunikačních nástrojů dle modelu USA. Na počátku 90. let zasáhla teorii kulturního imperialismu kritika z několika různých perspektiv. Někteří odborníci z oblasti médií začali namítat, že v současném globálním mediálním prostředí, které se vyznačuje rozmanitostí
hráčů
a
pluralitou
mediálních
toků,
není
možné
nadále
akceptovat představu dominance západních médií. V různých částech světa se na mediálním poli v oblasti kulturního průmyslu nově objevují místní hráči společnosti, které se zaměřují primárně na mediální trh ve stejné, domácí oblasti, popřípadě na publikum jedné národní příslušnosti, jenž sdílí podobný jazyk a kulturní zázemí. Mnoho filmových producentů a majitelů vysílacích společností v Latinské Americe a Asii během posledního desetiletí rozvíjí svoji činnost v oblasti kulturního průmyslu, produkují a distribuují filmy, televizní pořady a zpravodajství uvnitř i vně svého domácího regionu. Producenti televizních programů v Mexiku a Brazílii vytváří programy pro Latinskou Ameriku, producenti v Hongkongu pracují na programech pro východoasijský kulturní trh. Vysílací společnosti a filmoví producenti v těchto zemích uspokojují místní poptávku, vyrábějí programy, které jsou „naladěny na místní vlnu“. Mediální odborníci jako Joseph Straubhaar, Michael Tracy či Geoffrey Reeves se postavili proti teorii kulturního imperialismu. Straubhaar na příkladech mexické televize a TV Globo v Brazílii předvedl, že národní
18
kultura se dokáže ubránit před homogenizujícími faktory a v určitém smyslu sdílet své obrazy a symboly se zbytkem světa (Sparks 2007: 140). Některé země sice vnímají svoji nerovnou pozici, ale i přesto si dokáží udržet určitý stupeň moci a iniciativy v oblasti nejen kulturní ale i ekonomické. Z Traceyho argumentace zase vyplývá, že pozice tradičních slabých kultur zemí Třetího světa postupně sílí a jejich národní kulturní průmysl se úspěšně brání dominantní kultuře USA a evropské kulturní síle. Reeves také poukazuje na růst významu průmyslu spousty rozvojových zemí, jako je Brazílie, Mexiko či Indie, coby významných producentů a globálních vývozců
audiovizuálních
produktů, které nejen že změnily jednosměrný tok mediálních obsahů ze Západu, ale současně významně narušily hegemonický model Západu. John Sinclair a Mark Harrison kladou důraz na mediální prostředí Indie a Číny, která reprezentují rychle rostoucí trhy a poskytují televizní programové služby daleko za své hranice, napříč okolními regiony (Sparks 2007: 141). Tito
teoretikové
svými
myšlenkami
významným
způsobem
přispěli
k
přehodnocení teorie kulturního imperialismu. Tato revize kulturního imperialismu tedy objevila trendy spočívající v růstu
popularity
místních
kulturních
produktů
a
vzestupu
lokálních
produkčních společností. Tímto způsobem poukazovala na slabost teorie kulturního
imperialismu.
Nicméně
tato
revize
zobrazuje
kulturní
imperialismus jako striktně kulturně zaměřený proces spojený s tokem kulturních produktů ze Západu do zemí Třetího světa. Definuje tak kulturní imperialismus pouze na úrovni nerovnosti toku kulturní produkce z vyspělých zemí do rozvojových. Tato kritika se však nezabývá současnými trendy v oblasti transnacionalizace kulturního průmyslu ani sílící dominancí Západu v oblasti globálního kulturního trhu (Jin 2007: 762). Mediální společnosti v západních zemích rozšiřují v posledním desetiletí svůj vliv prostřednictvím kapitálu stejně jako prostřednictvím kulturních produktů. Západní kulturní dominance v několika zemích na poli televizního vysílání a filmu sice částečně klesla, ale nadvláda v oblasti kapitálu a televizního a filmového průmyslu
výrazně
vzrostla
v období,
kdy
rozvojové
země
v procesu
globalizace přistoupily na principy zahraničního vlastnictví a zahraničních investic. Růst moci západních korporací není zřetelný pouze v tocích kulturní produkce, ale vyniká i v kapitálových a organizačních oblastech kulturního 19
průmyslu, čímž přenáší kulturní a ekonomické hodnoty jako komercialismus do rozvojových zemí po celém světě. (Jin 2007, Sparks 2007) Západní transnacionální korporace se v éře globalizace pomocí kapitálu zaměřují na domácí kulturní trhy a jejich kulturní komodity. Západní mediální giganti si kvůli snadnější penetraci vyžádali od rozvojových zemí otevření trhu pro zahraniční kapitál stejně jako pro kulturní produkty a
požadovali
deregulaci, privatizaci a komercionalizaci mediálního průmyslu. Narozdíl od 70. a 80. let pro tento záměr využili důmyslnou strategii – k propagaci vlastních produktů použili lokálních kulturních zdrojů. Všimli si toho, že lidé v různých částech světa preferují programy vysílané ve vlastním jazyce. Aby si udrželi svoji expanzi,
byli v podstatě přinuceni adaptovat se na lokální
kultury a spojit se s lokálními partnery. To však neznamená, že by se globální mediální společnosti vzdaly svých pozic, zvolily naopak
strategii „mysli
globálně, jednej lokálně“ (Straubhaar 2007: 48). Velké mediální korporace se sídly v USA a v západních zemích začaly produkovat filmy a televizní pořady ve spolupráci s národními společnostmi. Dan Schiller (2004) a Anabelle Sreberny-Mohammadi (1996), podobně jako Stuart Hall (1999), poukazují na tyto skutečnosti a dodávají, že rozklad domácí mediální produkce pomocí programů a filmů z USA, což bezesporu upevňuje jednosměrný tok informací, je pouze jedním, nikoli jediným, aspektem kulturního imperialismu. Dalším nositelem západních hodnot a platformou koloniálního kontaktu je rozvoj a tok amerického kapitálu. Dan Schiller pokračuje dál a jako determinanty kulturního imperialismu určuje: kultivaci
a
komercionalizaci
prostřednictvím
představení
a
mediálních
systémů
vyzdvihování
kvalit
rozvojových západních
zemí modelů
mediálního systému, masovou distribuci nepravých či zkreslených obrazů chudých národů pro globální publikum, školení zahraničních studentů a budoucích národních elit v oblastech mediální politiky v USA, atd. (Schiller 2004). Prudký růst síly nových trhů v různých částech světa je výsledkem interakce
mezi
transnacionálním
kapitálem,
mezinárodními
aktéry
a
objevujícími se lokálními společnostmi v prostředí, kde USA stále dominují na trhu globální komunikace. Kulturní imperialismus si zachovává svoji hodnotu v zemích třetího světa nejen prostřednictvím exportu západních 20
kulturních produktů, ale také institucionalizací západních principů kulturního průmyslu. Kulturní imperialismus v éře globalizace nabývá významu kulturní transformace ve formách toku kulturních produktů, kapitálu a průmyslu (Sparks 2007: 178). Investicemi do kulturního průmyslu v rozvojových zemích si jsou transnacionální korporace schopny udržet svoji dominantní pozici, stejně jako představit teorii a posílit principy tržních mechanismů západních zemí. V tomto
období
se
však
myšlenka,
že
americká
média
přispěla
k likvidaci národních kultur, přenesla do prostředí Evropské unie (EU), Informační a telekomunikační unie (ITU) a Světové obchodní organizace (WTO), a to i přes změnu politiky UNESCO. Nicméně diskuse současně přetrvává především na půdě OSN, která v nedávné minulosti pořádala Světový summit o informační společnosti (World Summit on Information Society - WSIS), konference na téma informací, komunikace a informační společnosti. Do debaty se také čím dál hlasitěji zapojují ekonomicky vyspělé a jednoznačně kapitalistické země, jako je například Francie.
3.1 Nový politický a ekonomický řád Důležitým mezníkem v oblasti globální komunikační politiky se stal odchod USA a Velké Británie ze struktur UNESCO v polovině 80. let. To způsobilo snížení autority UNESCO i ITU a odsunulo debaty o NWICO na vedlejší kolej. Ve vakuu, které následně vzniklo, se ustanovil pod dohledem WTO nový režim, v němž hlavní roli hrál soukromý sektor (Thussu 2005: 53). Principem
řídícím
další
vývoj
se
stala
privatizace.
Světová
obchodní
organizace podporovala aplikaci mechanismů volného trhu – liberalizaci a deregulaci vysílání a telekomunikačních služeb – čímž umožnila vznik a rozvoj globálního trhu mediálních produktů. Tyto změny vedly k redukci cen počítačů a telekomunikačních služeb, výrobě a distribuci nových technologií, vzniku a rozšíření internetu. Informace se stává základním strategickým zdrojem, roste význam distribuce, regulace a obchodu s informacemi. Mezinárodní informatizace ekonomiky vedla k integraci národních trhů a vznikla „globální“ ekonomika, v níž zaujímá dominantní postavení několik mega-korporací, které neustále 21
stupňují globální produkci, distribuci a potřebu konzumovat vlastní služby a zboží. Průnik e-komerce do globálního systému oživuje myšlenky digitálního kapitalismu (Schiller 1996, Mattelart 2003). Ten působí ve světové síti na základě interakce uvnitř elektronických obvodů propojujících transnacionální informační systémy a vymyká se tak kontrole státu (Castells 2000). Nové technologie poskytly infrastrukturu pro vzájemné propojení různých částí světa a stály tak u zrodu systému globální společnosti. Tento systém dokázal zpětně legitimovat principy volného trhu v postsovětských zemích, obchod na transnacionální úrovni a multinárodní kapitál (Thussu 2000: 116).
3.2 WTO, privatizace a nové formy vládnutí V 90. letech došlo na úrovni multilaterálních organizací (WTO, ITU) k transformaci principů státní regulace v principy tržně řízené politiky a tak de facto
ke
zrodu
organizace
globálního
kladou
důraz
informačního na
význam
a a
komunikačního potřebu
silné
trhu.
Tyto
komunikační
infrastruktury coby základního stavebního kamene ekonomického rozvoje. WTO na vlnách privatizace a liberalizace prohlašuje, že odstranění bariér volnému toku informací bylo pro ekonomický rozvoj esenciální. Pravidla informačního
kapitalismu
upravila
v General
Agreement
on
Trade
and
Services 8 (Hamelink 1998: 72). Na základě této dohody došlo k deregulaci 8
GATS stanovuje obecný právní a operační rámec pro liberalizaci a postupné odstranění bariér mezinárodního obchodu se. Má tři hlavní součásti: rámec všeobecných principů a povinností, časový program závazků jednotlivých zemí na poskytnutí přístupu na svůj trh ve specifických sektorech a přílohy konkretizující jak bude dohoda fungovat v některých odvětvích. Pravidla GATS dodržují nediskriminační princip, který tvoří základ pro obchod se zbožím. Národním vládám je ponecháno právo určit, že vybrané služby budou veřejnými službami a nebudou tak předmětem GATS a také právo rozhodnout, které sektory budou otevřené pravidlům GATS. Rozhodující je, že jakmile budou jednou pravidlům otevřeny, nemohou být zavřeny následujících 20 let. Rozhodnutí je tak prakticky neodvolatelné. Monopoly budou i nadále povoleny podle článku 8 GATS. Jde o nezbytné ustanovení vycházející z premise, že většina služeb je svázána s přirozenými monopoly (např. v oblasti dopravy a veřejných služeb) (Oyejide 2002). Od roku 1994 bylo přijato několik protokolů GATS ve formě příloh: podle protokolu o finančních službách (přijatých v letech 1995 a 1997) se 102 členů WTO dohodlo udržet či rozšířit přístup na trhy, který v současnosti nabízejí zahraničním dodavatelům finančních služeb. Protokoly pokrývají více než 95 % obchodu v bankovnictví, pojišťovnictví, obchodu s obligacemi a finančními informacemi. V základním telekomunikačním protokolu (přijatém 1997) učinilo 69 zemí závazky v základních telekomunikačních sektorech: místním, dálkovém a mezinárodním a pokryly přístup na trh. Otevřením sektorů služeb zahraniční konkurenci otvírají země dveře silným zahraničním společnostem (Oyejide 2002). To vytváří zásadní dilema rozvojových zemí. Poskytování volných nebo cenově dostupných základních služeb svým občanům - z nichž je řada velmi chudých – patří mezi ústřední úlohy vlády. Ta by se vzdala této role, pokud by umožnila přechod základních služeb pod
22
telekomunikačních služeb, což jednoduše znamená, že soukromé korporace mohou investovat do telekomunikačních sítí v rozvojových zemích a současně tyto země musí otevřít trh soukromým telekomunikačním firmám. Hlavní vlny privatizace probíhaly mezi druhou polovinou 80. let do konce první poloviny 90. let. Krize zadlužení v Jižní Americe indikovala rychlý a agresivní způsob privatizace. Asie se naopak spoléhala na silnou ekonomiku, které nahrávala větší důvěře v konkurenční model. V Africe nenabyla privatizace takových rozměrů jako jinde. Hlavní důvod tkvěl v koloniálním nádechu, kdy se státem vlastnění telekomunikační operátoři vraceli zpět do rukou zahraničních vlastníků (Thussu 2005: 54). Obecně byla privatizace nerovnoměrná a určitě ne globální. Úspěch digitálnímu kapitalismu zajistila WTO v roce 1997 třemi významnými smlouvami prosazujícími liberalizaci. Deregulace 3 klíčových sektorů – telekomunikačních služeb, informačních technologií a finančních služeb – významně ovlivnila globální trh zejména v informační a komunikační oblasti. Nově nastavené podmínky posvětily penetraci transnacionálních korporací do nových teritorií, obzvláště na doposud „čistý“ asijský trh, který disponoval enormním potenciálem. Kapitál začal proudit okolo celého světa, znepokojení z možných důsledků volného toku kapitálu na národní suverenitu ustoupila – nahradily jej dostihy v obsazování elektronického trhu. Nejvíce na tom profitovaly transnacionální korporace, které globálnímu trhu dominují (Boyd-Barrett 1998: 61). Tyto společnosti svým ročním obratem překonávají hrubý domácí produkt mnoha zemí. Ve snaze rozšířit elektronickou komerci do zemí Třetího světa odstartovala v roce 1999 vláda USA projekt Internet for Economic Development. Ten měl údajně zajistit rozvojovým zemím přístup do globální digitalizované ekonomiky. Hlavním cílem bylo vytvoření pro-konkurenční politiky a takového regulačního prostředí, které zajistí rozkvět e-komerce (US Government 1998: 6). kontrolu zahraničních transnacionálních korporací. Na druhou stranu dovezená technologie a konkurenceschopné služby jsou někdy potřebné k nastartování poskytování služeb spotřebitelům a přiměřená regulace může zajistit dosažení univerzálního přístupu a kvality. Všeobecná dohoda o obchodu a službách (General Agreement on Trade and Services) je jedním z aktuálních témat. Ačkoliv v posledních osmi letech byly uzavřeny dohody o deregulaci v oblasti telekomunikací a finančních služeb, existují požadavky zahrnout do GATS rovněž zdravotnictví, vzdělání a zásobování vodou včetně obecních rozvodů pitné vody (Oyejide 2002).
23
Privatizační proces v zemích Třetího světa měl však pouze limitovaný úspěch. V řadě zemí – obzvláště v zemích Jižní Ameriky a v Africe – privatizace pouze nahradila státem vlastněné monopoly za soukromé, což ale nepřineslo potenciálním uživatelům žádný užitek (Melody 1997:14). Ve skutečnosti pouze malá řada zemí, které se včas pustily do privatizace státních telekomunikačních operátorů, dokázala zvýšit přístup k základním telekomunikačním službám rychleji, než je světový průměr (ITU 2003). Naproti tomu úspěšná privatizace vedla k transparentnímu systému, který položil základ pro rozšíření telekomunikačních služeb. Tento přístup můžeme najít v Mexiku a Argentině na počátku 90. let, stejně jako například v Ghaně a některých dalších zemích Jižní Ameriky v druhé polovině 90. let (Winseck 2000: ). Většina
rozvojových
zemí
však
z těchto
neoliberálních
reforem
nedokázala těžit. Marketizace médií, kterou MacBrideova zpráva kritizovala, přinesla moc a užitek především globálním mediálním konglomerátům sídlícím v USA (Disney, AOL-Time-Warner, News Corporation), tedy těm, které vlastnily velké množství vysílacích stanic, kabelových sítí a zařízení na produkci dominujících mediálních obsahů a mechanismů distribuce (BoydBarrett 1998: 61). Uvolnění restrikcí vůči mediálním společnostem rozšířilo a prohloubilo jejich zájmy, k jejichž prosazení přispěly nové způsoby distribuce – digitální satelit, kabelová televize, internet a mobilní telefony. Sbližování a pronikání mediálních technologií a proces vertikální integrace v mediálním průmyslu vedl ke koncentraci moci do několika velkých korporací, které využily řady strategií včetně regionalizace a lokalizace programových obsahů (Straubhaar 2007: 48) na heterogenním globálním mediálním trhu za účelem dosažení nového a udržení tradičního publika. Problematika nerovných podmínek na trhu mediálních produktů mezi Severem a Jihem, respektive mezi „media-rich“ a „media-poor“, stála v jádru ostrých debat o NWICO. Tato debata se stala významnější v době nástupu a difúze
nových
technologií.
z nejprogresivnějších
Západní
průmyslových
audiovizuální odvětví
na
průmysl světě,
je
jedním
informační
a
komunikační technologie podmiňují úroveň rozvoje a způsob distribuce řady produktů a služeb. To dává nový význam některým původním myšlenkám NWICO: rostoucí množství konzumních sdělení v západních médiích je 24
vnímáno jako nová forma dominance, obzvláště na globálním Jihu (Pasquali 2005: 295).
3.3 Důsledky pro Třetí svět V rámci WTO byla v 90. letech přijata řada dohod 9, které obsahovaly ujednání o nastavení tržních podmínek, privatizaci či zdanění služeb a zboží v oblasti ICT. Podle většiny argumentů vedly tyto dohody k rozšíření amerického modelu regulované soutěže do všech koutů světa a k zajištění legálních mechanismů privatizace (Castells 2000: 20). Tyto dohody posílily probíhající procesy a vymáhání jejich realizace ze strany WTO mělo chránit členské země od zpátečnického kurzu (Brzezinski 2004: 95). S etablováním komerčního modelu v oblasti telekomunikací a s informačními službami závislými na tomto principu spočívá faktická moc WTO v tom, že nejen jednotlivé státy, ale i existující formy elektronických médií se zavázaly k dosažení trhem řízené vizi komunikačního systému. Privatizace nedosáhla takových rozměrů, jak se obecně proklamuje. Nicméně přesto řada zemí vnímá privatizaci a členství ve WTO jako hlavní krok ve snaze přilákat zahraniční investory. O potřebě investic nebudu polemizovat,
protože
právě
nedostatek
investic
do
telekomunikační
infrastruktury způsobil tak nízkou dostupnost telekomunikačních služeb, nemluvě o sofistikovanějších službách a technologiích. Tato fakta ilustruje skutečnost, že v roce 2006 má téměř 60 zemí stále méně než 3 telefony na 100 obyvatel a téměř 60% světové populace nemá běžný přístup k telefonním službám (ITU 2007). Čísla pro internetové uživatele jsou ještě horší. Z celosvětového hlediska se sice od roku 2000 počet uživatelů internetu téměř ztrojnásobil, nicméně ačkoli se počet uživatelů v rozvojových zemí za posledních 8 let zvýšil o celých 9% na současných 11% populace, ve vyspělých zemích počet uživatelů vzrostl o 28% (ITU 2007). Digitální propast se tedy stále prohlubuje. Distribuci uživatelů internetu ukazuje následující tabulka a graf:
9
Annex on Telecommunications (1994), Ministrial Declaration on Trade in Information Technology (1996), Agreement on Basic Telecommunications (1997), Global Electronic Task Force (1998).(Petersmann 1999)
25
(tab. 1 – distribuce uživatelů internetu v různých regionech světa- zdroj IVS 2008)
Region
Procento uživatelů
Afrika
4,1%
Asie
13,6%
Evropa
46,8%
Severní Amerika
72,2%
Jižní Amerika
22,1%
Střední východ
17,1%
Austrálie, Oceánie
56,4%
Světový průměr
20,3%
(graf 1 – podíl uživatelů internetu v různých světových regionech- zdroj IVS 2008)
9,40%
3,30% 2,50%1,40% 37,80%
Asie Evropa Severní Amerika Jižní Amerika Afrika Střední Východ Austrálie, Oceánie
27,60%
Nabízí se otázka, zda-li ve stávajícím systému mohou nové informační a
komunikační
technologie
přinést
větší
demokratizaci
mezinárodní
komunikace? Tato otázka stála v centru diskusí o NWICO i u zrodu MacBrideovy zprávy. Potenciál internetu přitahuje každou zemi a i bez ohledu na ekonomickou situaci se tyto země snaží vstoupit do prostředí digitálního kapitalismu.
Většina
rozvojových
zemí
však
není
on-line,
potýká
se
26
s nedostatečnou telekomunikační infrastrukturou a s omezeným přístupem nejen k internetu, ale i k dalším komunikačním prostředkům. Přes rostoucí přístup
k internetu
jej
stále
využívá
méně
než
10%
populace
žijící
v rozvojových zemích. Počet internetových domén roste exponenciální řadou, většina z nich jsou komerční stránky pocházející z vyspělých zemí. Pro drtivou většinu lidí žijících v zemích Třetího světa je přístup k internetu luxusem, který si nemohou dovolit. A pokud je na některých místech přístup možný, úroveň telekomunikační infrastruktury nedovoluje transfer většího množství dat. Nástup nových digitálních médií způsobil velká očekávání v řešení problematiky informační nerovnosti. Předpovědi, že internet pomůže smazat rozdíly mezi chudými a bohatými státy světa se zatím nevyplnily. Ba naopak internet a další komunikační technologie, jež se rychle rozšířily především v západních zemích, začaly rozdíly mezi bohatým Severem a chudým Jihem ještě více prohlubovat. Na rychlost pronikání a rozšiřování informačních a komunikačních technologií do jednotlivých zemí má vliv mnoho aspektů. Jsou to faktory, které když se poskládají a působí všechny dohromady, mohou vytvořit téměř neprostupnou bariéru.
3.4 Informační společnost a ICT Podle konceptu informační společnosti mají informační a komunikační technologie obrovský potenciál, jež by se měl využít nejen pro překonání digitální propasti, ale k vytvoření příležitostí pro všechny. Nová média jsou efektivním nástrojem pro propagaci míru, bezpečnosti a stability, pro obranu demokracie, sociální soudržnosti i práva na všech úrovních od národní, regionální až po mezinárodní úroveň. Největší poslední událostí, na níž se diskutovala
témata
informační
společnosti,
penetrace
informačních
a
komunikačních technologií a tedy také informační chudobou a digitální propastí, je Světový summit o informační společnosti (WSIS). Diskurz informační společnosti má své kořeny v tranzici západní společnosti z industriálního období do postindustriální či informační doby. Rozvoj nových technologií umožňuje univerzální přístup k informacím a k pozvednutí komunikace. Během 70. let propagovali vizionáři informační 27
společnosti ideu, že telekomunikační infrastruktura může sloužit ve formě veřejné služby. V následujících obdobích však dominoval reaganovský a thatcherovský přístup vedoucí k prosazování zájmů obchodního a soukromého sektoru (Siochrú: 2007: 27). Podstatnější
část
diskurzu
informační
společnosti
vychází
z technologicky deterministické premisy, že „práce bude transformována, vzdělání
zkvalitněno,
společenské
struktury
revitalizovány,
demokracie
přehodnocena – vše díky informační revoluci“(Webster 2004: 5). Tento pohled klade důraz na užitek ICT a jen stěží kdy prokáže platnost této myšlenky. S tímto se - v zdánlivě posilujícím duchu - setkáváme v různých oblastech společenského života od populárněvědeckých knížek, přes řadu politických proslovů až po nekonečnou záplavou novinových článků, které zdůrazňují, že ICT pozdvihnou naši životní úroveň (Preston 1997:4). Přestože myšlenka informační společnosti je v dnešní době pod silnou kritikou, celý diskurz je často diskutován na mezinárodní úrovni. Jako hlavní příklad nám poslouží WSIS, dvoufázový summit pořádaný ITU ve spolupráci s UNESCO, který se konal v Ženevě a Tunisu.
28
4 SVĚTOVÝ SUMMIT O INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI 4.1 Vznik a vývoj WSIS V prosinci 2001 Generální shromáždění OSN rozhodlo, že připravovaná schůze o globálních tématech a informační společnosti se uskuteční na úrovni setkání představitelů jednotlivých států ve formě summitu. Současně uložila ITU vedoucí manažerskou úlohu jak ve výkonném orgánu, tak během přípravných procesů Summitu. WSIS byl rozplánován do dvou fází – 1. v prosinci 2003 v Ženevě, 2. v listopadu 2005 v Tunisu. Primárním cílem Generálního shromáždění OSN při organizování WSIS se stalo poskytnutí efektivní podpory ITU v boji proti chudobě a zahájení kroků vedoucích k rozvoji zaostalých regionů (Souter 2007a: 11). Jinými slovy se jednalo o vybudování globálního systému, který se bude zabývat námitkami kladenými informační společností. WSIS měl ambice stát se mezníkem v boji s digitální propastí, mnohdy byl zmiňován s odkazem na NWICO a MacBrideovu zprávu. S odstupem tří let od druhé fáze Summitu se nabízí otázka, jestli vznikl nějaký skutečný závazek bohatých zemí vůči zaostalým regionům, který povede k uskutečnění vize spravedlivější globální vesnice. Zpřístupnění informačních a komunikačních služeb chudým a redukce propasti mezi „info-rich“ a „info-poor“ stály u zrodu
myšlenky
konání
WSIS.
Globální
setkání
mělo,
jak
deklaroval
Generální tajemník OSN Kofi Annan (Souter 2007a: 27), poskytnout všem klíčovým globálním hráčům příležitost rozvinout debatu na téma překonání digitální propasti a vytvořit základy globální informační společnosti. Pro vyspělé země představoval Summit příležitost, která může podpořit expanzivní politiku západních telekomunikačních společností do zemí Třetího světa. Expanzi západních telekomunikačních společností umožnilo přijetí Telekomunikační dohody (Telecommunications Agreement) na půdě WTO v roce 1996 (Winseck 2000: 20). Tato dohoda vedla k podpoře liberálních mechanismů na trhu s komunikacemi, na úrovni národních trhů zajistila vznik konkurenčního prostředí pro zahraniční investice, přislíbila rozvojovým zemím přístup ke komunikačním technologiím, snížení cen mezinárodních hovorů a zajištění efektivnějších národních telekomunikačních systémů.
29
Ještě na přelomu 90. let kontrolovala globální komunikační prostředky ITU, která ve své činnosti zohledňovala obavy rozvojových zemí, podle kterých liberalizace a otevření komunikačního sektoru zahraničním investicím nepovede
k rozvoji
uvědomovala
své
v těchto
digitálně
nevýrazné
odtržených
postavení
regionech.
v novém
ITU
si
mezinárodním
telekomunikačním systému podporovaném WTO, který financovaly bohaté státy a mezinárodní finanční instituty, a v kterém hrají klíčovou roli tržní mechanismy (Hamelink 2004, Siochrú 2004, Souter 2007b). Pořádání WSIS tak představovalo pro ITU možnost obnovit své centrální postavení ve skupině multilaterálních těles. V roce 2003 se uskutečnila první fáze WSIS, která se konala na pozadí systémových změn v procesu multiparticipačního vyjednávání. Debata se měla vyznačovat novou centrální rolí rozvojových zemí a relativně vysokou úrovní zapojení občanské společnosti. Tenze mezi aliancemi reprezentující Jih na jedné straně a zástupci Severu na straně druhé vedly dokonce ke kolapsu schůze a jednání představitelů WTO v Cancúnu v září 2003 (Siochrú 2007: 28), jenž se kryla s třetí přípravnou schůzí WSIS. Jak jsem již zmínil, Summit organizovala ITU, která usilovala o znovuzískání vedoucí pozice prostřednictvím agendy založené na expanzi telekomunikačních prostředků. V této době však mezinárodní komunikaci ovládalo
několik
transnacionálních
společností,
klíčové
trhy
již
byly
rozděleny a tok zahraničních investic v telekomunikačním odvětví začal slábnout (Winseck 2000: 33). Vysoké naděje do WSIS nikdo nevkládal.
4.2 Klíčová témata WSIS Každý summit je vysoce komplexní událostí. Vlastní schůze je pak poslední úrovní dlouhého jednání a především poskytuje velkou příležitost pro zástupce účastnících se států veřejně zaujmout postoj k určité problematice a přispět svým názorem ke vzniku formálních deklarací. Skutečná účast na WSIS spočívala v práci na řadě regionálních setkáních a v přípravných komisích (tzv. PrepComs). Smysluplná účast na WSIS znamená tedy nikoli participaci pouze v závěrečné fázi summitu, ale participaci v celém procesu.
30
Světový summit o informační společnost se lišil od standardního modelu summitu ve dvou základních aspektech: 1)
Jeho průběh byl rozdělen do dvou fází: první dvouletá fáze vrcholící v prosinci 2003 Summitem v Ženevě, druhá fáze vrcholící v listopadu 2005 v Tunisku. Uvedené rozdělení na dvě fáze mělo umožnit rozdělení debaty do dvou částí, tedy na přijetí klíčových principů jednání a (zadruhé) implementaci 10.
2)
WSIS organizovala ITU, tedy technický úřad OSN, namísto centrální organizace OSN, což vzbudilo řadu kontroverzí. Pojem
„informační
společnost“
obsahuje
široké
spektrum
kulturních a rozvojových témat, které ze své podstaty náleží do působnosti úřadů jako je například UNESCO či UNDP (Souter 2007: 9). Tenze mezi cíli týkajících se rozvoje a cíli sektoru ICT
byly
patrné
během
celého
průběhu
WSIS.
ITU
se
prostřednictvím WSIS snažila získat větší autoritu v rámci diskursu informační společnosti a částečně i diskuzi o internetu (MacLean 2007: 32). Vedoucí postavení ITU tak nepochybně ovlivnilo složení zástupců národních delegací.
Během první fáze WSIS zakončené Summitem v Ženevě 2003 vznikly 2 základní texty: Deklarace principů a Akční plán. Tyto texty přijaly jednotlivé státy během dlouhého procesu vyjednávání, které s různým stupněm úspěchu ovlivnily i další účastnící se strany (soukromý sektor, občanská společnost). Deklarace obsahuje principy transformace společenského a ekonomického života
za
pomoci
informačních
a
telekomunikačních
technologií.
Plán
reflektuje řadu rozdílných témat a identifikuje možné oblasti mezinárodní akce, což v praxi znamenalo zahrnutí cílů spojených s tzv. Millenium Development Goals (UN- General Assembly 2001). O řadu témat se během první fáze vedly spory (např. práva zástupců nevládního sektoru zaujmout místo v procesu vyjednávání, témata zabývající se vztahem mezi informacemi, komunikací a lidskými právy)(Souter 2007:11).
10
Rozdělení struktury však samotný Summit prodražilo a v praxi dokonce ani neumožnilo separaci diskuse na principy a implementaci (viz. níže) Navíc druhou fázi Summitu zcela jednoznačně ovládlo téma IG, která zatlačila všechna ostatní témata do pozadí.
31
Konkrétně dvě témata se projevila jako neřešitelná a jejich vyřešení bylo přesunuto na oddělená fóra do období mezi první a druhou fázi WSIS: 1)
Komise pro finanční mechanismy (TFFM 11) se věnovala způsobům financování ICT poté, co v první fázi Summitu ztroskotala snaha iniciovaná zástupci rozvojových zemí o zaležení Fondu digitální solidarity (Digital Solidarity Fund – DSF).
2)
Pracovní skupina pro kontrolu a správu internetu (WGIG 12), která se zabývala způsobem řízení internetu, přesněji kritikou řady rozvojových zemí směřovanou na klíčová oddělení správy internetu, která jsou kontrolovaná
USA,
a
snahou
řídit
internet
na
základě
činnosti
mezinárodního tělesa.
Druhá fáze se věnovala právě dvěma předešlým tématům. Na dohodě o struktuře financování se účastnící strany shodly poměrně rychle a poslednímu roku WSIS dominovalo téma kontroly a správy internetu (IG). Závěrečným výstupem WSIS se staly dodatečné dokumenty: Tuniská dohoda, která upravuje předešlé závěry Summitu, a Tuniská agenda, která obsahuje další závěry Summitu týkající se dvou přesunutých témat a současně ustavila proces implementace a následovnictví. Jako klíčová témata provázející průběh celého Summitu lze označit participaci nevládních stran (občanská společnost, soukromý sektor), otázka aplikace základních lidských práv, mechanismy financování ICT za účelem přemostění digitální propasti a kontrola a správa internetu. Průběhu diskusí o uvedených tématech se věnuji v následujících kapitolách.
4.2.1 Participace Hlavními
arénami
souboje
o
dílčí
témata
se
staly
Přípravné
komise
(PrepComs). Hned první vynesla do popředí dvě klíčová témata, která provázela bezvýsledně první fázi: účast nevládních představitelů během vyjednávání a vztah mezi základními lidskými právy, právem na informace, svobodou projevu a informační společností (Souter 2007b: 47). Většina času 11 12
The Task Force on Financing Mechanisms The Working Group on Internet Governance
32
první PrepCom se tak nevěnovala konkrétním tématům, ale otázce, kdo má a kdo nemá právo zaujmout místo v diskusi. Klíčovým tématem se staly podmínky a mechanismy rozhodování na mezinárodní platformě (Souter 2007b: 48). OSN a její dceřiné instituce patří k mezivládním organizacím, které fungují za účelem umožnit jednotlivým státům koordinovat aktivity a řešit vzájemné spory, nikoli se angažovat v debatě s nevládními entitami. Tento mezivládní charakter řada zástupců států tvrdě hájila – především se jednalo o zástupce postkoloniálních zemí (Souter 2007b: 61), které vnímají rovné zastoupení v orgánech OSN jako významný národnostní symbol. Během posledních několika let však nevládní organizace získaly určitý prostor pro participaci na činnosti OSN. Některé úřady OSN věnovaly velkou pozornost organizacím občanské společnosti, zatímco jiné – například ITU – vytvářely větší prostor další významné nevládní skupině, soukromému sektoru, když převzaly některé funkce, které dříve náležely státu. Spor o účast nevládních činitelů provázel celý proces WSIS. Některé delegace (převážně z rozvojových zemí) se nesmířlivě vyjadřovaly k jakékoli nevládní participaci na jednání. Jiné dokonce odmítaly pouhou přítomnost těchto organizací na zasedání (Souter 2007a: 19). Další – převážně vyspělé země – neprotestovaly, nebo dokonce zaujímaly pozitivní přístup k účasti soukromého sektoru a občanské společnosti. Občanská společnost i soukromý sektor společně sdílely zájem o zastoupení, ačkoli jejich pohled na věc se v mnoha ohledech různil, přesto však dokázaly zajistit si omezené právo vyjadřovat se. Jejich efektivnější účast však ležela mimo hlavní scénu v udržování spojení s příslušnými delegacemi a lobování za vlastní zájmy (Siochrú 2004: 218). Účast na Summitu byla mnohem více multiparticipační než
na
předchozích
zasedáních
OSN.
Multiparticipační
princip
zůstal
zachován jak v ženevských tak v tuniských závěrečných dokumentech.
4.2.2 Základní lidská práva Průběh celého Summitu provázela témata lidských práv a svobody projevu. Na všech zasedáních pořádaných orgány OSN se stalo tradicí vyzdvihnout a potvrdit základní principy vycházející z Všeobecné deklarace lidských práv a
33
svobod, zvláště pak poukazovat na význam článku 19. Delegace některých zemí nesouhlasily s opakováním těchto principů a jejich významu pro každou deklaraci (Siochrú 2007: 54). Téma lidských práv se na Summitu stalo zřetelnější než kdykoli v minulosti právě kvůli vztahu mezi informační společností, ICT a svobodou projevu a také kvůli dřívějším debatám na půdě OSN o významu „práva komunikovat“. Několik států (např. Čína) se v předložených návrzích snažily vypustit reference k právům člověka a svobodě projevu, zatímco jiné (EU, Kanada) je opakovaně zdůrazňovaly (Souter 2007a: 13). Po Summitu v Ženevě tak všechny výstupní dokumenty obsahovaly odkazy k lidským právům. Generální tajemník OSN Kofi Annan ve
své
zahajovací
řeči
zdůraznil,
že
„právo
na
svobodný
názor
je
fundamentální pro rozvoj, demokracii a mír a musí se stát základním stavebním kamenem společného úsilí.“ (Annan 2003)
4.2.3 Financování ICT Během přípravných procesů ženevské fáze se ukázalo, že vyspělé země (zejména USA a země EU) udělají maximum pro to, aby se vyhnuly rozšíření agendy
WSIS,
prohlubování mezinárodních
která
by
digitální finančních
pak
zahrnovala
propasti
témata
výrazně
zemí
Třetího
(závislost
institucích,
politika
podporovaná
ovlivňující světa
na
vyspělými
zeměmi na půdě WTO a World Intelectual Property Organization – WIPO - ve vztahu
k mezinárodnímu
obchodu,
práva
na
ochranu
intelektuálního
vlastnictví)(Gross 2007: 66). Pro nejmocnější země měla diskuse o řešení problémů týkajících se digitální propasti směřovat pouze k analýze problému nedostatečného přístupu k digitálním technologiím a k debatě o tom, jak tuto situaci vyřešit prostřednictvím rozvoje ekonomicky výnosné komunikační infrastruktury (Siochrú 2004:213). Během první fáze summitu dominovalo debatám o rozvoji informační společnosti paradigma neoliberalismu. Výsledek nevybočil z intencí tržních mechanismů a nástroje k překonání digitální propasti hledal v liberalizaci trhu, ve vzniku transparentní nediskriminační regulační sítě, v zahraničních investicích a ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru (Souter 2007: 12). Oficiální debata nic nezměnila, závěrečné texty neobsahují žádné zmínky
34
o potřebě omezit neoliberální model, následující bod byl dokonce z finálního čtení vyškrtnut: „Pokud necháme informační a komunikační technologie striktně pod kontrolou volného trhu, sociální nerovnosti nikdy nezmizí, propast
mezi
rozvojovými
zeměmi
a
vyspělými
státy
se
bude
nadále
Ženevě
během
prohlubovat“ (Peyer 2005: 2). Senegalský
prezident
Abdoulaye
Wade
hájil
v
přípravných jednání potřebu přesunu zdrojů ze Severu na rozvoj informačních a komunikačních technologií Jihu. Jen tak bude podle jeho názoru možné postavit most nad digitální propastí. Tento program měl být založen na myšlence „digitální solidarity“. Návrh, jenž se projednával následně na WSIS v prosinci 2003, spočíval ve vytvoření Fondu digitální solidarity (Digital Solidarity Foundation – DSF), v jehož čele měla stát patnáctičlenná rada vybraná na základě kritérií regionální rovnováhy (Accuosto 2005: 2). Posláním fondu se mělo stát řízení DSF, na který by putovaly dobrovolné příspěvky. Rozvojové
země,
které
během
multilaterálních
jednání
vytvořily
aliance, vyjádřily podporu iniciativě afrických zemí a vyslovily souhlas s vytvořením podmínek, kterých se dožadoval senegalský prezident, tedy s vytvořením DSF a jeho ukotvení v oficiálních dokumentech WSIS. Zástupci vyspělých zemí (USA, zemí EU a Japonska) proti Wadeho iniciativě silně protestovali. Společně s debatou o modifikaci stávajícího systému správy a řízení internetu se diskuse dostaly až do bodu, kdy panovaly reálné obavy, že Summit nedojde potřebné dohody na Deklaraci principů WSIS a Akčním plánu (Accuosto 2005: 3), tedy z možného fiaska celého WSIS. Výzva prezidenta Senegalu odkryla možnost, že pokud nebudou body týkající se vzniku DSF obsaženy v oficiálních dohodách WSIS, státy Jihu z jednání odejdou a zopakuje se fiasko ze schůze WTO v Cancúnu 13. USA, jeden z principiálních oponentů vytvoření DSF, argumentovaly tím,
že
financování
může
probíhat
prostřednictvím
již
existujících
13
Konference ministrů členských zemí, která je nejvyšším orgánem WTO, se uskutečnila ve dnech 10. – 14. září 2003 v Cancúnu. Hlavním úkolem konference bylo zhodnocení pokroku v jednáních týkajících se realizace Rozvojového programu WTO na léta 2001 – 2005. Neúspěch zasedání WTO v Cancúnu v roce 2003 ukázal, že není lehké se dohodnout na prostředcích, které by přinesly šíření prosperity mimo několik desítek bohatých států globalizovaného Severu. Neúspěch vyvolává vlnu pesimismu a reakcí na něj je i rostoucí vlna nevole k politice WTO, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Důvody jsou zjevné. Propast mezi bohatým Severem a chudým Jihem se stále prohlubují a příjmy nejbohatších 20 procent obyvatel Země rostou, kdežto u nejchudších 20 procent stagnují nebo dokonce klesají.
35
mechanismů, ne vytvářením nových (Accuosto 2005: 3). Politika USA v souvislosti s rozvojem informačních a komunikačních technologií v Africe hájí
liberalizaci
afrických
trhů,
tedy
otevření
prostoru
pro
investice
soukromého sektoru. Tato politika nalezla své praktické využití v Iniciativě o digitální svobodě (Digital Freedom Initiative – DFI), programu Bushovy administrativy zaměřeném na „uchopení tržních sil“ a „poskytnutí příležitostí dobrovolných investic obchodním entitám USA.“(Winseck 2000: 35) Tento postoj vyspělých zemí k DSF podpořili i zástupci soukromého sektoru, jedna ze tří stran účastnících se na přípravných procesech WSIS. V diskusi o konceptu oficiálních dokumentů se Coordinating Comitee of Business
Interlocators
vyjádřila
proti
(CCBI),
ukotvení
DSF
reprezentující a
vyslovila
právě
soukromý
znepokojení
sektor,
v souvislosti
s
„vytvářením jakýchkoli dalších finančních mechanismů“. Dále zástupce CCBI prohlásil: „věříme, že se můžeme plně spolehnout na spolupráci existujících finančních
mechanismů
a
soukromého
sektoru.
(...)
Tržní
mechanismy
nebudou podporovat vytváření žádných „DSF“, které jsou úzce napojené na podporu jediné organizace – ITU (...).“ Při vysvětlení těchto bodů se CCBI vyjádřila, že je pro ni „zásadní si uvědomit, že mezinárodní fond neslouží a ani nemá sloužit jako náhrada investic soukromého sektoru, který je založen na
vhodných
podmínkách
zaměřených
na
pro-konkurenční
politiku,
a
efektivním regulačním prostředí.“(Accuosto 2005: 4) Vzhledem
k tomu,
že
nebylo
dosaženo
potřebného
konsensu
na
vytvoření DSF, souhlasily státy alespoň se zařazením Agendy digitální solidarity (Digital Solidarity Agenda – DSA) do Akčního plánu WSIS. DSA lze pokládat za řádnou implementaci existujících finančních mechanismů, které dříve nebyly vhodně využívány vyspělými zeměmi, a jejich zhodnocení na druhé fázi Summitu (Currie 2007: 21). V tomto smyslu bylo téma financování
rozvoje
komunikačních
prostředků
v rozvojových
zemích
přesunuto do druhé fáze WSIS a oficiální rozhodnutí zvažující vytvoření DSF odloženo do tuniského Summitu v listopadu 2005. Krátce před ukončením konference některá města (Ženeva, Lyon) a vláda Senegalu ohlásila příspěvek 1 milion Euro představující první částku do DSF a tedy oživení této iniciativy. Nedlouho poté vyjádřila svými příspěvky
36
odhodlání podporovat DSF i další města (Řím, Paříž, Bilbao, New York) (Accuosto 2005: 4). Vyjednávání o financování ICT v druhé fázi WSIS začalo tam, kde skončilo na konci první fáze. Neschopnost dosáhnout shody se projevila i zde. Na konci PrepCom3 – poslední naplánované schůzi WSIS – zůstaly paragrafy týkající
se
financování
v konceptech
oficiálních
dokumentů
ponechány
v závorkách. Navzdory všem neshodám v klíčových tématech se zástupci jednotlivých zemí dohodli alespoň na DSF, který WSIS „přivítal“ jakožto „inovační
mechanismus
dobrovolné
povahy“,
který
„doplní
existující
mechanismy dotací informační společnosti, které mohou být plně využity za účelem financování informační a komunikační infrastruktury a služeb“ (ITU 2005). Tenhle náhlý obrat směrem k přijetí DSF vede k podezření, že DSF poslouží pouze k nákupu zařízení a služeb z vyspělých zemí (Peyer 2005: 4). Pozitivní výstup celého WSIS ve vztahu k financování přineslo uznání klíčové role
veřejného
mechanismy
financování,
nedokáží
stejně
garantovat
jako přístup
přijetí a
argumentu,
služby
že
tržní
informačních
a
komunikačních technologií a to zejména v odlehlých oblastech (ITU 2005a). Texty přijaté během druhé fáze obsahovaly dva body, které do celé diskuse vnesly jemné rozdíly. První se týká mechanismů schválených na konci PrepCom 2 v Tunisu, kde zúčastněné státy uznaly nedostatky v oblasti financování, což je základní podmínkou rozvoje informační společnosti, dále pak
nedostatečnou
úroveň
infrastruktury
telekomunikačních
služeb
v rozvojových zemích, nepřiměřenost informačních obsahů a nedostatečné mechanismy ve školení občanů. Druhý bod odkazuje na význam veřejné politiky ve smyslu potřeby integrovat dimenzi rozvoje informační společnosti do
oblasti
informačních
technologií
(Siochrú
2005:
27).
Tímto
došlo
k přenesení spojení mezi komunikačními technologiemi a redukcí chudoby na politickou úroveň: „Souhlasíme, že financování ICT za účelem rozvoje musí být
aplikováno
do
prostředí
rostoucího
postavení
ICT
nejen
coby
zprostředkovatele komunikace, ale jako nástroje rozvoje“ (ITU 2005a). Doposud se národní strategie rozvoje informačních technologií primárně zaměřovaly na rozvoj průmyslu a ekonomický růst, ale nezapočítávaly úlohu těchto technologií v boji s chudobou. Dokumenty WSIS v tomto smyslu potvrdily roli, kterou můžou informační a komunikační prostředky dle 37
teoretiků informační společnosti sehrát při snižování úrovně chudoby, a podpořily
reorientaci
národní
politiky
a
strategie
směrem
k využití
informačních a komunikačních technologií k dosažení rovnosti, sociální koheze a občanské participace.
4.2.4 Kontrola a správa internetu (IG) Otázka IG má řadu aspektů a během Summitu se stala předmětem mnoha nedorozumění. Jednou z dimenzí je skutečnost, že vynález internetu coby významné sociální a ekonomické entity se uskutečnil mimo dosah tradiční mezivládní autority (Souter 2007b: 57). Většina internetového systému není pod kontrolou; většinu toho, co dnes používáme, vyvinuli lidé, kteří stáli mimo vládní kontrolu. Řada lidí – především samotná internetová komunita, soukromý sektor a průmyslové země – věří v to, že dynamika internetu spočívá právě v nedostatečném režimu a slabých pravidlech. Jiní - především zástupci rozvojových zemí - jsou
ostražití vůči všemu, co nelze s jistou
mírou pravděpodobnosti předvídat a kontrolovat. Proto také cítí, že internet by měl fungovat na základě tradičních principů s pevně stanovenými pravidly a dohodnutým systémem kontroly ustaveným pod patronací OSN – tedy na principech, které dají státu autoritu a slabším vládním partnerům poskytnou rovné postavení. Řada účastníků debaty také na WSIS vyrukovala s poměrně mylným předpokladem, že současný orgán kontrolující internet – Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) získává stále větší moc nad internetem, než umožňují jeho pravomoci (Currie 2007: 16). Téma navíc komplikovala dosavadní historie internetu, především jeho původ vzniku. Právě z toho důvodu byly klíčové instituce umístěny v USA a současně zůstaly vnímány jako objekt americké kontroly – což je pocit, který je ze strany představitelů USA více posilován než tlumen. Kontroverzní intervence Bushovy administrativy do mezinárodní politiky a ekonomiky, válka v Iráku dopomohly k politizaci tohoto tématu a učinily z něj pro řadu zemí jeden z nástrojů antiamerikanismu (Accuosto 2005: 7). Stejně jako finanční mechanismy se i téma IG projevila jako neřešitelná pro jednoznačné rozhodnutí
a
závěrečný
PrepCom
odsouhlasil
podrobit
je
pracovním
38
skupinám, které se scházely mezi první a druhou fází Summitu (Currie 2007: 20). Vyjednávání
v podkomisích
a
pracovních
skupinách
probíhalo
intenzivně a neklidně. Několik velkých rozvojových zemí (Čína, Brazílie, Pákistán, Jihoafrická republika, Irán) 14 vedlo útok proti stávajícímu statu quo, především vnímané kontrole USA nad ICANN a serverovým systémem. USA a skupina některých sympatizujících států kritice odolávaly (Accuosto 2005: 7). Evropská Unie zaujala třetí pozici, která je vnímána jako rozchod s USA, a to vybudovat kooperační orgán určený pro proces kontroly internetu. Občanská společnost se zaměřila na dohled nad bezpečností a poté na zvýšení pravomocí a rozšíření prostoru pro svoji účast na navrhovaném IGF (viz. kapitola následovnictví a implementace) (Souter: 2007b: 84). Otázkou
řešení
problematiky
kontroly
a
správy
internetu,
která
současně představuje poslední klíčový předmět debaty na Summitu, se dále zabývám na konci tohoto oddílu v kapitole „Následovnictví a implementace WSIS“. Zde vyspělé země opět vkládaly úsilí do toho, aby se vyhnuly vytvoření další nové instituce. I tato diskuse vedla ke kompromisnímu řešení: zapojit do akce orgány OSN a současně vynechat otázku dohledu a kontroly.
4.3 Participace a aktivita jednotlivých skupin na WSIS 4.3.1 Rozvojové země Summity se liší od těles, která vykazují dlouhodobou rozhodovací činnost, v řadě věcí. Především se soustředí více na širší principy a mechanismy (ne)fungování než na jednotlivé detaily. Jejich závěrů se dosahuje na základě konsensu mezi jednotlivými stranami než na základě boje o hlasy.
A
především jejich závěry nejsou závazné narozdíl od rozhodnutí těles jako ITU či ICANN, jenž určují pravidla, kterým se jednotlivé země či soukromý sektor musí přizpůsobit. Účast rozvojových zemí v rozhodujících orgánech ICT hodnotila zpráva Louder Voices (CTO 2002), která vznikla během jednání tzv. Digital Opportunity Task Force (DOT Force). Tato zpráva identifikuje 2 hlavní problémy rozvojových zemí: 14
tzv. „stejně smýšlející blok“
39
1) Slabé aspekty národní politiky: A- nedostatky uvědomění si potenciálu ICT v rozvoji B- nedostatek technických i politických kapacit v oblasti ICT C- neschopnost národní a regionální politiky , slabé vedení, absence strategií ICT, neefektivní kooperace mezi orgány státní správy a sektorem
ICT,
nepřipravenost
při
účasti
na
mezinárodních
setkáních, neefektivní využití finančních a lidských zdrojů 2) Slabé aspekty mezinárodních politických procesů A- absence
snadného,
cenově
i
časově
dostupného
přístupu
k informacím B- problémy v oblasti logistiky (frekvence a lokality mezinárodních setkání a restrikce při účasti) C- neefektivní využití finančních zdrojů k podpoře účasti (Louder Voices 2002)
Výběr jednotlivých témat projednávaných na Summitu závisel na jiných principech, než tomu je na tradičních rozhodovacích platformách o ICT. WSIS se zabýval širokým spektrem věcí, o nichž se na běžných shromážděních ITU, WTO, ICANN a dalších mezinárodních rozhodovacích fórech o ICT nejedná. Otázkou je, zdali tento rozdíl umožnil rozvojovým zemím efektivnější participaci či nikoli. K zodpovězení otázky efektivity je třeba rozlišit a srovnat
několik
úrovní
participace:
první
spočívá
v činnosti
v rámci
mezinárodních orgánů, druhý v národní politice, třetí ve vztahu k celkovým závěrům WSIS. Z hlediska participace hrály rozvojové země na Summitu hodnotnější roli, než hrají na většině mezinárodních platforem. Je tomu tak ze dvou důvodů: -
Rovný status všech delegací umožnil rozvojovým zemím silnější postavení a především možnost sestavit většinu. Tohle tvrzení se však pohybuje pouze v teoretické rovině, neboť prakticky se nic podobného na Summitu nestalo. Příčinu lze spatřit v nedostatečné připravenosti, absenci předem stanovených programů a priorit a v nekonzistentních postojích.
40
-
Vyspělé země nevnímaly Summit jako významnou světovou událost a svoji účast na něm ve srovnání s jinými schůzemi o ICT podcenily. Dvě výjimky, kde výše napsané neplatí, jsou případy finančních mechanismů a kontroly internetu, kde vyspělé země plnohodnotně participovaly za účelem hájit vlastní zájmy. (Souter 2007b: 60)
Tyto faktory umožnily rozvojovým zemím získat silnější postavení. Byly však skutečně efektivnější při prosazování vlastních zájmů? Účast rozvojových zemí na WSIS probíhala pod vedením ministrů telekomunikací či jejich zástupců. Interakce mezi ministry a osobami zodpovědnými za další oddělení – oddělení odpovědná za rozvoj – se ukázala jako velmi slabá. Pouze několik zemí dokázalo sestavit relevantní reprezentaci spojující oddělení pro rozvoj se sektorem ICT (Souter 2007b: 61). Tato skutečnost koresponduje s nízkou úrovní znalosti celé problematiky a diskurzu informační společnosti. Míra participace zástupců z rozvojových zemí se výrazně lišila. Některé země reprezentovaly silné delegace (např. Senegal, Jižní Afrika), zatímco jiné - převážně menší země – vyslaly pouze pár zástupců, některé země se dokonce neúčastnily vůbec (Accuosto 2005: 2). V diskusi o vlivu rozvojových zemí na výstupy WSIS je třeba rozlišovat mezi vlivem několika rozvojových zemí v rámci podpory určitého tématu a vlivem všech rozvojových zemí jako celku. Debata o IG poskytla některým zemím Třetího světa podloží pro budování a posílení vlastního vlivu a autority natolik, že umožnila vznik nových seskupení těchto zemí a spolupráci v prosazování společných cílů. Malé a nejméně vyspělé země se více věnovaly specifičtějším tématům rozvoje jako například infrastrukturou financování (Souter 2007a: 13). Většina rozvojových zemí se ani nepokusila zapojit
občanskou
společnost a soukromý sektor do národní debaty o návrzích k WSIS. Zdálo se, že závěrečné dokumenty z Ženevy, které obhajovaly multiparticipační přístup, představují průlom v podstatě jednání. Nicméně podle případových studií APC probíhaly konzultace v duchu přijatých principů jen na velmi nízké úrovni (APC 2008: 55). Dokonce i v některých vyspělých zemích, kde je multiparticipační participace již ukotvená, podávaly organizace občanské společnosti zprávy, že opatření pro všestranný dialog selhala a to, co se za přítomnosti
soukromého
sektoru
a
občanské
společnosti
uskutečnilo, 41
připomínalo více neformální dialog než formální součást rozhodovacího procesu. Na druhou stranu některé země (např. Keňa) podle průzkumů APC dokázaly zapojit po závěrech první fáze Summitu do rozhodovacího procesu jak občanskou společnost tak soukromý sektor (APC 2008). V současnosti je důležité monitorovat, zda-li tato zkušenost dala v rozvojových zemích vzniknout novým mechanismům fungování sektoru ICT. Podle expertíz APC se kvalita a efektivita participace došlo k zapojení
delegací, kde
občanské společnosti a soukromého sektoru, výrazně
zlepšila. Konkrétně to lze pozorovat v oblastech jako například internet, o němž prakticky řada zemí neměla vypracované žádné expertní materiály a během debaty byla odkázána na analýzu a vize občanské společnosti či soukromého sektoru (APC 2008: 55). Na druhou stranu nízká úroveň závěrečných textů Summitu svědčí o tom, že vliv občanské společnosti či soukromého sektoru na dojednané texty byl slabý. Pravdou také je, že se většina delegací z rozvojových zemí spoléhala během ženevské mise na diplomaty zběhlé ve vyjednávání a nikoli v jednotlivých tématech informační společnosti či aspektech ICT (Souter 2007: 62). Formát většiny summitů a podobných schůzí je náchylnější k posílení kvality závěrů namísto přímého řešení otázek schůzemi na nejvyšší úrovni. Přizvání odborníků do diskusí na úrovni přípravných komisí tak mohl významným způsobem ovlivnit nejen výběr agendy, ale především závěry celého Summitu. Podle některých závěrů profitovaly rozvojové země prostřednictvím WSIS alespoň v oblasti stanovení hlavních témat. Jako nejčastější příklad bývá uváděn DSF (Accuosto 2005: 4, Souter 2007a: 13). Tento fond získal během první fáze Summitu silnou podporu ze strany většiny rozvojových zemí a nasměroval diskusi k principu solidarity ve vztahu k rozvojovým zemím. Nicméně zastánci a sponzoři návrhu DSF ve svém původní znění nedokázali počáteční smysl a cíl naplnit. Celá diskuse se pak dostala na zcela odlišnou úroveň. Některá předkládaná řešení, předání proklamovaných darů a navýšení se nikdy neuskutečnila (Accuosto 2005: 5). Činnost rozvojových zemí ve vztahu ke kontrole internetu lze taktéž těžko hodnotit, neboť zde se cíle jednotlivých zemí různí. V této oblasti je zapotřebí oddělit zájmy většiny rozvojových zemí od cílů malého počtu hlučných států, které na dané téma upozornily (Ázerbájdžán, Brazílie, Čína, 42
Kuba, Pákistán, Tunis, ) (Souter 2007b: 65). Pokud jejich cíl spočíval ve zrušení nadvlády USA nad internetem, tak neuspěly. Stejně tak neuspěly, pokud usilovaly o to, aby kontrola a správa internetu spadala do kompetencí některé z mezivládních organizací. Změny, ke kterým v této oblasti došlo, se orientují na budoucí vývoj internetu, na němž se stále pracuje během schůzí ustaveného IGF (viz. kapitola 2.5.). V tomto smyslu již některé změny nastaly, jejich dopad a význam se však projeví až postupem času. Konečnou optikou, kterou lze problematiku zapojení a požadavků rozvojových
zemí
zkoumat
je
zhodnocení
seznamu
21
priorit,
který
odsouhlasila Afrika na podvýboru během ženevské fáze WSIS (APC 2007, 69). Na základě objektivních důvodů není možné prosadit 21 priorit. Priority lze hodnotit jako smysluplné pouze v případě, bude-li jich méně. Délka tohoto seznamu koresponduje s neúspěchem zřejmým v důležitém aspektu Summitu a to identifikovat jako prioritu oblast, na kterou se soustředí politická pozornost. Výstupní dokumenty WSIS naznačují o těchto oblastech mnoho, ačkoli v některých případech, které se však často nevyskytují, i tyto texty představují něco nového a podstatného. DSF lze považovat za jistý neúspěch pro zapojení Afriky do WSIS, třebaže rozvoj byl zaměřen na budování infrastruktury a Summit sám o sobě zdůrazňoval téma významu ICT. Otázka neúspěchu je v dnešní době předmětem debaty. Jako klíčové faktory neúspěchu se však nejčastěji uvádí strukturální nedostatky WSIS.
4.3.2 Občanská společnost Přítomnost občanské společnosti na mezinárodních summitech byla vždy kontroverzní
záležitostí.
Mechanismy
uvnitř
OSN
vycházejí
z autority
jednotlivých států. Účast exekutivy je chápána de facto i de iure jako přítomnost vládnoucích zástupců, respektive reprezentace občanů. Ačkoli se tyto mechanismy v praxi liší, legitimita a zodpovědnost států hraje důležitou úlohu kvůli mezinárodnímu diskursu a stabilitě mezinárodních vztahů. Představitelé vlády hájí v systému OSN a dalších mezinárodních organizací zájmy jejich národa a občanů. Naproti tomu princip multiparticipace – jeden ze základních principů WSIS – funguje jako koncept rozhodování, který nestojí formálně pouze na
43
státě, ale také na dalších segmentech společnosti. Na národní úrovni to znamená zapojení obchodní komunity (soukromého sektoru) a organizace reprezentující
různé
skupiny
a
komunity
uvnitř
společnosti
(občanská
společnost). Na mezinárodní úrovni se tyto skupiny organizují taktéž v podobě NGOs a IGOs, což vnímají některé státy jako ohrožení vlastní autority a statusu reprezentace svých občanů. Některé země to vnímají jako příležitost využít podporu a kvalifikaci komunity jako celku k pozvednutí kvality diskuse na úrovni celého státu, kvality rozhodování a využití služeb státu. Z tohoto přístupu vyplývá, že nejen zvolení úředníci a pravidelné volby patří
k principům
dobrého
rozhodování,
ale
také
zapojení
občanské
společnosti a soukromého sektoru do procesu rozhodování může přispět ke zvýšení kvality řízení státu. Během posledních třiceti let lze pozorovat v oblasti vztahu mezi 3 národními kategoriemi (stát, soukromý sektor, občanská společnost) dva trendy: 1.
Neoliberální konsensus v ekonomice, tedy převaha principů volného trhu po roce 1990 zvýšila ekonomickou moc, roli a vliv soukromého sektoru - především mezinárodních a nadnárodních společností - na úkor státu.
2.
Organizace občanské společnosti, které vznikaly na principu kritické pozice občanů směrem k neschopnosti státu artikulovat alternativní stanoviska občanů – převážně znevýhodněných skupin – zvyšují svůj vliv a fungují jako výrazné zájmové skupiny. (McLaughlin 1996)
Tyto procesy hrály důležitou roli jak na národní tak na mezinárodní úrovni.
Vliv
obchodu
rychle
akceleroval
ve
většině
zemí,
především
postkomunistických a rozvojových, stejně jako se zvýšil vliv nadnárodních společností
v oblasti
mezinárodního
obchodu
a
investování
obzvláště
v telekomunikačním sektoru, v kterém privatizace a liberalizace vedly ke vzniku telekomunikačních korporací investujících v mnoha zemí do širokého spektra služeb. Některé země (převážně globální Sever) zahrnuly soukromý sektor a v některých případech i občanskou společnost do oficiálních delegací, což však v praxi znamená, že byly svázány kolektivní odpovědností a oficiální 44
linií delegace namísto prosazování vlastních zájmů (Souter 2007a: 14). Představitelé soukromého sektoru a občanské společnosti tak ve větší míře lobovali v halách a kafé-barech, aby mohli předložit vlastní úhel pohledu (Siochrú 2004: 214). V jiných případech organizují vlastní paralelní summity, tzv. alternativní fóra NGO, na kterých diskutují alternativní návrhy, jednají o alternativních deklaracích, které se mnohdy staví do opozice vůči oficiálním „státním“ závěrům.(McLaughlin 1996) Během samotného WSIS měli představitelé občanské společnosti a soukromého
sektoru
možnost
prezentovat
své
postoje
na
jednotlivých
PrepComech a plenárních schůzích. Svojí činností dokonce do určité míry ovlivnili závěrečné texty obou fází WSIS, zčásti díky formální účasti na Summitu, z větší části prostřednictvím lobby a spojenectví uzavřená mimo oficiální místa zasedání (Siochrú 2004: 214). Občanská společnost hrála významnou
úlohu
při
projednávání
některých
specifických
témat
jako
například ochrana dětí a mládeže, rovnost v přístupu k pohlaví. Na druhou stranu co se týče diskuse o implementaci rozvojové agendy, byli představitelé občanské společnosti zapojeni minimálně (Souter 2007: 72). Celkově však lze potvrdit, že nevládní hráči měli během WSIS větší prostor pro angažování se v pro ně samotné důležitých oblastech, než tomu bylo na jiných summitech. Míru jejich zapojení do procesu WSIS vysvětluje David Souter třemi způsoby: 1)
Vysvětlení spočívá v organizačním prvku ITU, která nemá zkušenost s činností občanské společnosti, proto nedokázala řídit zapojení těchto prvků do WSIS. Zatímco ITU je mnohem liberálnější vůči soukromému sektoru, vůči NGOs je poměrně uzavřená. Během organizování
WSIS
měla
ITU
mnohem
méně
zkušeností
s organizacemi občanské společnosti než ostatní instituce OSN. Tato nezkušenost mohla způsobit větší otevřenost směrem k tématům rozvoje na úkor technických oblastí v obavě, že WSIS bude vnímán příliš restriktivně. 2)
Větší prostor, který sekretariát WSIS nabídl organizacím občanské společnosti, umožnil vyrovnání výhod pro občanskou společnost mezi účastí uvnitř Summitu na formálních zasedání a působení vně tak, že druhou možnost udělal nedostatečně atraktivní pro dostatek 45
organizací,
které
by
chtěly
přispět
alternativním
postojem.
Otevřenost WSIS umožnila jednání uvnitř, které zvyšuje potenciál uskutečnění vlastní agendy. Řada reprezentantů občanské společnosti vložila mnoho úsilí do snahy podílet se na výstupech. 3)
Tento způsob vychází ze samotného tématu Summitu – informační společnosti – které bylo samo o sobě nepříliš atraktivní pro vysoký počet
organizací
občanské
společnosti
na
to,
aby
pořádaly
alternativní summit. WSIS nevzbuzoval pocit důležitosti uvnitř občanských hnutí. Dle slov Kofi Annana se jednalo více o příležitost než o světový problém. Téma „informační společnosti“ nevzbuzuje stejný druh antagonismu jako např. globální oteplování či volební právo žen. Tuto interpretaci podporuje fakt, že WSIS nedoprovázely žádné silné antiglobalizační protesty, rozhodně ne takové, jako během Digital
Oportunity Task
Force
v Okinawě
v roce
2000
pořádané skupinou G8. Ženevu ani Tunis neprovázely tak tvrdá protidemonstrační opatření, protože jednoduše nebyla zapotřebí.
Většina zemí, které podporovaly aktivní účast občanské společnosti patří do kategorie vyspělých států; většina oponentů pocházela naopak z rozvojových regionů – nutno dodat, že v některých případech tomu bylo i naopak. Přesné znění pozice Summitu o účasti občanské společnosti a soukromého sektoru lze nalézt v dokumentu „Multiparticipační princip na WSIS a její psaná a nepsaná pravidla“ (ITU 2003a). Většina států – rozvojových i vyspělých – tak zahrnula soukromý sektor a občanskou společnost do oficiálních delegací. Občanská společnost tak získala větší prostor k vyjádření než kdykoli v minulosti. Z hlediska občanské společnosti lze na WSIS identifikovat pět hlavních cílů: -
zdůraznit
hodnotu
fundamentálních
témat
občanské
společnosti
a
diskutovat o nich: na úrovni delegací, na úrovni širší občanské společnosti, se širokou veřejností -
artikulovat postoje znevýhodněných skupin obyvatel
-
připomenout a navázat na ukotvené dohody OSN (základní lidská práva, priority rozvoje) 46
-
aktualizovat znění výše zmíněných dohod
-
etablovat multiparticipační dialog (Souter 2007: 82)
V průběhu první fáze se zájmy občanské společnosti konsolidovaly během postupné artikulace priorit jednotlivých organizací a při hledání partnerů. První PrepComu opanovala diskuse na téma práva na účast na WSIS (Accuosto 2005:3). Na tuto diskusi musela občanská společnost vynaložit značné úsilí, aby mohla ubránit svoji pozici. Odmítání zařazení referencí na základní lidská práva ze strany některých zemí patří mezi další okamžiky koncentrace činnosti občanské společnosti a současně pro ni představuje druhé
klíčové
téma.
Tyto
dva
problémy
si
získaly
hlavní
pozornost
reprezentace občanské společnosti v průběhu celé první fáze namísto toho, aby se soustředila například na tematiku rozvoje (Siochrú 2004: 215). Veškeré příspěvky občanské společnosti se v této fázi soustředily na obranu všeobecných práv a svobod – především na svobodu projevu - jejich vztah k ICT a celou agendu lidských a občanských práv. V této oblasti se občanská společnost ztotožnila s agendou vyspělých zemí, s kterými vytvořila první neformální koalice. Během první fáze většina vstupů ze strany občanské společnosti směřovala k Deklaraci principů namísto k Akčnímu plánu, z jeho projednávání se tak nevědomě ale efektivně sama vyloučila (Souter 2007: 82). V oblasti rozvoje se občanská společnost vyjadřovala k úloze ICT pozitivně. Podpora informačního a komunikačního sektoru v oblasti rozvoje přicházela od toho spektra občanské společnosti, které se sice v této oblasti silně angažuje, nicméně se již nezapojuje do činnosti klíčových rozvojových NGOs, které patří v této oblasti mezi skeptičtější instituce (Hamelink 2004: 288).
Příležitost
navrhnout
tohle
téma
jako
předmět
diskuse
zůstala
opomenuta jak z pozice občanské společnosti, tak samotnými zeměmi. Když prezident Senegalu požadoval vznik DSF, organizace občanské společnosti instinktivně podporovaly jeho požadavek (Accuosto 2005: 3), neboť tento krok vnímaly jako významnou nabídku rozvojovým zemím a současně jako výraz odmítnutí současného paradigmatu rozvojové politiky, kterému dominuje Sever a multilaterální organizace. Tento postoj lze však chápat pouze jako projev solidarity než příspěvek do diskuse o principech financování. Během projednávání finančních mechanismů nehrála občanská 47
společnost tak významnou roli, ačkoli konkrétně některé organizace se k oblastem zvyšování spolupráce mezi orgány finanční a politické agendy vyjadřovaly poměrně hlasitě. Řada organizací také kritizovala zdůrazňování role soukromého sektoru v oblasti zvyšování propojitelnosti a odmítání rozvojových nástrojů (např. DSF), které mohou kontrolovat přímo rozvojové země (Accuosto 2005:3). Představitelé občanské společnosti lobovali během afrického regionálního PrepComu v druhé fázi Summitu a následujícího druhého
PrepComu
za
nové
přístupy
k investicím
do
infrastruktury
a
intenzivně podporovali DSF, přestože zde již byla patrná frustrace z toho, že „rozvojový establishment“ nelze přehlasovat (Accuosto 2005:4). Dalším klíčovým tématem se stala kontrola internetu. Řada organizací věnujících se informačním právům vnímala internet jako esenciální zdroj svobody projevu. V této oblasti řada organizací občanské společnosti sdílela názor rozvojových zemí na jednoznačnou autoritu USA nad správou internetu prostřednictvím
ICANN
(Hofmann
2007:
41).
Občanská
společnost
požadovala jak redukci vlivu USA, tak záruku toho, že pravomoci ITU v této oblasti se nebudou nadále zvyšovat. Během ženevské fáze diskutovala občanská společnost
širší spektrum
témat. Celý charakter informační společnosti se jeví jako neúplný a v mnoha aspektech i sporný. Zde se nabízela možnost diskutovat o tématech či principech, kolem kterých se může občanská společnost semknout. Odmítání účasti občanské společnosti na dialogu ze strany některých delegací odráží smysl komunity a solidarity. Její činnost se zaměřila na téma práv a svobod, ale na témata rozvoje měla marginální vliv. Tyto faktory byly během druhé fáze méně zřetelné. Zde se projektovala v oblasti kontroly internetu, ve které sehrála významnou roli internetová komunita.
4.3.3 Soukromý sektor Účasti soukromého sektoru na WSIS dominovala: Coordinating Committee on Business Interlocators (CCBI), která vznikla sloučením International Chamber of Commerce (ICC) a dalších deseti mezinárodních obchodních organizací a soukromých firem. Tato komise vznikla, „aby fungovala jako nástroj s jehož
48
pomocí
bude
mobilizováno
a
koordinováno
zapojení
světové
obchodní
komunity do procesu vrcholícího Summitem.“ (CCBI 2005) Činnost CCBI v oblasti reprezentace svých členů byla vysoce efektivní, ačkoli i zde zazněla kritika kvůli nedostatku rozdílných pohledů na obsah a prezentaci obchodního pohledu (Accuosto 2005: 4). Jedna z největších výhod reprezentace prostřednictvím CCBI spočívala v tom, že díky společnému členství v ICC a dalších členských organizací zahrnujících jak ICT tak ne-ICT sektor, dokázala předložit jednotná stanoviska, která reflektovala obchodní zájmy napříč hranicemi. Ve vztahu k participaci soukromého sektoru mimo CCBI nelze přehlédnout rozdíl mezi oblastmi soukromého sektoru, které byly a které nebyly dobře reprezentovány. Nepřekvapilo, že právě ICT sektor tvořil absolutní většinu a plnohodnotně se účastnil všech výstav a lobby. Uživatelé sektoru ICT včetně uživatelů z finančních služeb patřili vzhledem k možným benefitům
z
„informační
společnosti“
k podreprezentovaným
skupinám
(Souter 2007b: 85). Mimo formálních příspěvků CCBI splňoval soukromý sektor více dodavatelskou
než
konzumerskou
perspektivu,
což
přispělo
k celkové
„dodavatelské povaze“ WSIS (Souter 2007b: 85). Tento obraz pravděpodobně zapříčinil management ITU, která patří převážně k technicky zaměřeným institucím a zaměřuje se výrazněji na výrobní odvětví, než na poskytovatele služeb. Výjimku v účasti reprezentace poskytovatelů služeb tvořila přítomnost bývalých národních telekomunikačních monopolů z rozvojových zemí (Souter 2007b: 85), které navíc nelze jednoznačně identifikovat jako soukromý sektor.
Přítomnost
rozvojových
těchto
zemí
zástupců
přítomný
při
způsobila,
že
vyjednávání
obchodní se
skládal
komponent převážně
z konzervativních a tradičních částí sektoru ICT, tedy monopolů ovládajících pevné telefonní linky a napojenou státní byrokracii.
Několik rozvojových
zemí zařadilo do delegací i zástupce mobilního telefonního sektoru či internetové komunity. CCBI a zástupci soukromého sektoru celkově se během WSIS zaměřili na užší spektrum cílů než občanská společnost. Velké společnosti se vyjadřovaly proti zvyšování regulace převážně v oblasti internetu. V této oblasti hájily stejné principy jako občanská společnost a delegace vyspělých zemí. Dále hájily vedení investic ze strany soukromého sektoru a posílení 49
investování prostřednictvím privatizace a liberalizace trhů ICT. Požadovaly mírnou regulaci, tedy takovou, která umožní vznik konkurenčního prostředí, namísto veřejných politických závazků. Samy se prezentovaly jako entita přispívající k rozvoji prostřednictvím investic a prosazování obchodních zájmů, nikoli jako prostředky využívané státem k prosazení cílů rozvoje. Tyto pohledy, které se omezily na mnohem užší škálu témat Summitu, než tomu bylo v případě občanské společnosti, konzistentně artikulovala CCBI (Souter 2007b: 87). Vztah mezi občanskou společností a soukromým sektorem během WSIS přinesl zajímavé okamžiky. První část Summitu charakterizovaly útoky z řad nemalého počtu zemí proti účasti občanské společnosti i soukromého sektoru. Tyto útoky vedly nejprve k vyloučení obou stran ze schůzí, nicméně zástupci obou skupin byli přesvědčeni, že mají právo na aktivní participaci (Siochrú 2004: 215). Tahle situace vyústila v určitou solidaritu mezi občanskou společností a soukromým sektorem a vedla ke vzniku pevných vztahů a prostoru pro jednání navzdory multiparticipační propasti. Přestože zde vždy existovala distance – jak v řadě témat, o které se oba tábory zajímaly, tak v perspektivě, z které dané problémy řešit – celý Summit provázela významná spolupráce na vysoké úrovni (Souter 2007: 87). Kontrola a správa internetu je jednou z nejviditelnějších oblastí, kde občanská společnost a soukromý sektor našli společného jmenovatele – nesouhlas se státní regulací (Hofmann 2007: 41).
4.4 Mezinárodní instituce Tato
kapitola
obsahuje
stručnou
analýzu
způsobu,
kterým
jednotlivé
mezinárodní instituce působily a působí ve vztahu k regulaci prostředí ICT, což zahrnuje i výstupy WSIS. Předmětem zvláštního zájmu je participace na přijímání normativního a správního rámce, částečně i participace občanské společnosti, žen a reprezentantů rozvojových zemí. Zkoumanými institucemi je ICANN, ITU, UNDP, UNESCO a WIPO. Každá z nich zaujímá k ICT jiný vztah. ICANN a ITU lze považovat jako ústřední instituce ve vztahu k ICT, respektive ve vztahu k internetu a telekomunikační infrastruktuře (MacLean 2007: 29). UNESCO na druhou 50
stranu přispívá svojí činností do oblasti týkajících se mediálních obsahů, vědy, kultury a vzdělání. Klíčovým předmětem zájmu jsou komunikace a informace. WIPO, do jejíž působnosti spadá duševní vlastnictví, do této skupiny na první pohled nezapadá. Nicméně copyright získává silný vliv v oblasti přístupu k ICT a WIPO tak v posledních letech uplatňuje své silné postavení ve vztahu k digitálním obsahům tak, že kontroluje internetové domény jménem vlastníků obchodních značek a podporuje nové způsoby ochrany duševního vlastnictví ve filmovém průmyslu, na internetu a všech druzích audiovizuálních médií (Gross 2007: 65). To vše ve snaze posílit ochranu a práva vlastníků. Zájem UNDP dlouhodobě směřuje k optimálnímu využití ICT v oblasti rozvoje. Sem patří infrastruktura ICT, výroba a vlastnictví vědomostí sdílených touto infrastrukturou a finální aplikace ICT do fáze rozvoje. WSIS patří mezi unikátní projekty. Poprvé se zde sešli přední zástupci ICT ze všech oblastí, poprvé získali možnost debatovat a příležitost zaujmout jednotný postoj a načrtnout hrubý obrys budoucího vývoje. Jak již bylo zmíněno, v jiné části této práce, WSIS skutečně posloužil jako společné fórum, které konstituovalo intenzivní diskusní platformu – mnohdy i kolizní – pro řadu témat z oblasti ICT. Konalo se významné sbližování v myšlení jednotlivých aktérů. Dlouhé neshody nakonec vedly k formulaci skromných výstupů a vyjednání podmínek. Limitovaná angažovanost „netechnologicky“ zaměřených politických činitelů respektive reprezentantů veřejné i neveřejné sféry věnujících se rozvoji a několik dalších faktorů znamenalo, že výše zmíněné instituce, které před Summitem počítaly s určitým posunem vpřed, se ocitly po Tunisku ve velmi složité situaci. Tři z těchto institucí – ITU, UNDP a UNESCO – dostali na starost osm z deseti akčních linií WSIS (Sichrú 2007: 48). Změna současného systému či některých jeho aspektů závisí na míře, v které dokáže každá z těchto institucí přijmout závěry WSIS a tyto závěry následně realizovat. UNESCO se zatím jeví jako nejefektivnější, neboť dokázala využít WSIS k nasměrování své činnosti
směrem
k tématu
„vědomostních
společností“.
Její
současná
střednědobá strategie pro období 2007-2013 celkem silně reflektuje výstupy Summitu
(Siochrú
2007:
51).
UNDP,
který
v tomto
aspektu
postrádá
relevantní oddělení ve vedení zabývající se ICT, v současnosti reorganizuje 51
svoje aktivity v oblastech, kde dle současného paradigmatu hrají klíčovou roli ICT - snižování chudoby a logistika – aby vyhověl závěrům WSIS (Siochrú 2007: 60). Sektor rozvoje při ITU se na konferenci v březnu 2006 pokusil získat pozici klíčového hráče v realizaci závěrů WSIS, ale prakticky pouze odkázal na současné plnění akčních linií s dodatkem, že struktura a funkce ITU-D by měly být přizpůsobeny závěrům WSIS (MacLean 2007: 32). Ani UN Group on the Information Society, koordinační orgán, který zodpovídá za realizaci WSIS není schopna přijít s jasným postupem (Currie 2007: 18). ITU má pochopitelně větší sílu při prosazování závěrů Summitu prostřednictvím svých členských zemí. Konference pořádaná ITU v listopadu 2006 znamenala příležitost pro posun. Na této konferenci představitelé ITU odsouhlasili přijetí závěrů WSIS, jejich včlenění do dlouhodobé agendy a pracovních programů, nicméně v oblasti organizačních priorit či alokaci zdrojů se odmlčeli. Nový strategický plán ITU obsahuje pouze všeobecné odkazy k WSIS, nenabízí však konkrétní realizaci (MacLean 2007: 32). WIPO a ICANN se zapojovali do procesu Summitu mnohem menší měrou: WIPO si především dobře uvědomila, že se zde nebude projednávat nic, co by jakkoli ovlivnilo její výsadní postavení v oblasti duševního vlastnictví (Gross 2007: 65); ICANN se pouze účastnila diskusí a aktivně se zapojila do práce v UN Working Group on Internet Governance, která položila základy pro IGF (Hofmann 2007: 32). Obecně lze obtížně rozpoznat, jak a zdali vůbec tyto instituce začlenily do svého širšího strukturního rámce témata jako je např. participace žen, občanské společnosti či rozvojových zemí na procesech správy a vedení globálního komunikačního systému. UNESCO
a
UNDP
mají
obě
silnou
institucionální
podporu
pro
genderová témata. ITU se v současnosti taktéž pokouší přizpůsobit se těmto podmínkám (MacLean 2007: 32). ICANN nemá žádnou zvláštní dohodu týkající se genderové rovnosti, ale poslední institucionální změny vedly ke zvýšení počtu žen na rozhodujících pozicích. K podobným závěrům dojdeme i ve vztahu k participaci občanské společnosti (Hofmann 2007: 45). UNESCO a UNDP coby klíčové úřady OSN mají dlouhou historii zapojování občanské společnosti, na druhou stranu efektivita tohoto zapojení je stále předmětem debaty (Siochrú 2007: 53). ITU se v tomto ohledu teprve probouzí a zjišťuje, 52
že nějaká občanská společnost existuje. V posledních dvou letech dokonce podnikla některé kroky vedoucí k integraci občanské společnosti
do své
činnosti, avšak závěrům WSIS o vyrovnané participaci účastnících se stran je stále vzdálena (McLean 2007: 33). Taktéž WIPO zakotvila účast občanské společnosti ve svých stanovách, nicméně formy participace jsou velmi omezené (Gross 2007: 67). ICANN dokonce postupuje opačným směrem a vliv občanské společnosti výrazně omezila (Hofmann 2007: 47). Participace rozvojových zemí se také různí. Orgány OSN prosazují myšlenku „jedna země, jeden hlas“, nicméně tento princip se dá řadou cest podkopat. WIPO například ignoruje rozvojový program OSN. Jako klíčový úřad OSN pro rozvoj bere svoji roli nejseriózněji UNDP. UNESCO, přestože není úřadem zaměřeným na rozvoj, orientuje svoji strategii přímo na země globálního Jihu (Siochrú 2007: 55). ITU má divizi zaměřenou na rozvoj – ITU-D – která se zabývá problematikou a tématy rozvojových zemí. Představitelé chudých zemí v tomto orgánu nově objevují ztracenou důvěru právě díky závěrům WSIS. Co se týká struktury ICANN, která není založena na
národnostním
členském
principu,
jsou
zástupci
rozvojových
zemí
podreprezentováni. V budoucnu
bude
dosažení
jakéhokoli
konsensu
záviset
více
na
propojení všech úhlů pohledu do procesů uvnitř každé z těchto institucí a zcela nepochybně na zlepšování a inovaci mechanismů koordinace a budování partnerských vztahů.
4.5 Závěry, následovnictví a implementace WSIS WSIS se dělil na dvě fáze: první ukončil Summit v Ženevě v roce 2003, druhou v Tunisku 2005. Výsledkem Summitu v Ženevě bylo přijetí dvou závěrečných
dokumentů:
Ženevská
deklarace
principů
(ITU,
2003a)
a
Ženevský akční plán (ITU, 2003b). Summit v Tunisku uzavřely taktéž dva dokumenty: Tuniská dohoda (ITU, 2005a) a Tuniská agenda pro informační společnost (ITU, 2005b). Tyto dokumenty tvoří základní pilíře následovnictví a implementace závěrů WSIS. Tuniská agenda pro informační společnost zavazuje státy, mezinárodní organizace, soukromý sektor a občanskou společnost k vybudování rozvojově 53
orientované, nediskriminační informační společnosti, které chce dosáhnout implementací kroků vypsaných v příloze č.1. Způsoby, kterými by mělo být dosaženo výše zmíněných cílů, se zabývala agenda následovnictví a implementace Tuniského programu, která specifikovala klíčové body následovnictví a implementace. Nutno dodat, že specifikace klíčových bodů implementace je stejně obecná a nejasná jako kroky popsané v příloze 2. Na plnění ženevských a tuniských závěrů WSIS měl dohlížet UN Economic and Social Council (ECOSOC).
4.5.1 Implementace WSIS Tuniská agenda vyzvala orgány OSN a další mezivládní tělesa, aby v souladu s rezolucí Generálního shromáždění OSN 57/270B podporovaly činnost různých participujících stran ( především občanské společnosti a soukromého sektoru) za účelem podpory vládních těles účastnících se států v jejich snaze realizovat jednotlivé body výše zmíněných závěrečných dokumentů (UN 2003). Agenda dále vyzvala Generálního tajemníka OSN, aby po konzultaci s UN System Chief Exexutives Board for Coordination (CEB) ustavil relevantní
orgány
a
úřady
při
OSN,
které
získají
mandát
k podpoře
implementace závěrů WSIS. Předpokládalo se, že při výběru vedoucího úřadu budou
brány
v úvahu
zkušenosti
a
činnost
během
WSIS,
na
kterém
k nejaktivnějším orgánům patřily UNDP a UNESCO (Siochrú 2007: 28). Implementace a následovnictví WSIS by mělo být integrální částí jednotného postoje OSN na hlavních konferencích a mělo by přispět k dosažení mezinárodně dohodnutých cílů rozvoje včetně tzv. Millenium Development Goals (MDGs) (UN-General Assembly 2001). K tomu by však nemuselo
být
zapotřebí
vytvářet
nové
operační
orgány.
Hodnotit
a
zaznamenávat pravidelně fakta o přístupu obyvatel k ICT s cílem vytvořit rovné příležitosti pro rozvoj sektorů ICT v rozvojových zemích by mohlo být úkolem mezinárodních a regionálních organizací. Velká důležitost by přitom měla být věnována realizaci investic na mezinárodní úrovni a měla by brát v úvahu témata akční linie z Akčního plánu a být uskutečněna pokud možno úřady OSN.
54
Nejvíce by měla být využita zkušenost a činnost úřadů při OSN – především ITU, UNESCO a UNDP. Tyto tři organizace jsou schopny splnit klíčovou úlohu při realizaci Akčního plánu a organizovat setkání signatářů akční linie. Společná koordinace realizace investování by umožnila vyhnout se duplikaci činnosti. To zahrnuje mimo jiné výměnu a sdílení informací, sdílení nejlepších postupů a asistování při investicích do rozvoje. Celkové hlášení o implementaci výstupů WSIS podá Generální shromáždění OSN na konci roku 2015 (Currie 2007: 17). Pravidelné hodnocení procesu implementace dohodnutými metodami garantují
vhodně
„komunitní
zvolené
indikátory 15
propojitelnosti“ .
To
by
a
měřítka
mělo
včetně
zhodnotit
indikátorů
hloubku
tzv.
digitální
propasti v jejích dvou dimenzích – národní a mezinárodní a udržet ji pod pravidelným měřením, dále umožnit monitoring globálního vývoje v oblasti využívání ICT za účelem dosažení mezinárodně ujednaných cílů rozvoje, včetně MDGs (Currie 2007: 17).
4.5.2 Akční linie a následovnictví Konference o implementaci akční linie WSIS se sešla v Ženevě 24. února 2006 na podnět ITU, UNDP a UNESCO. Tyto organizace současně plnily úlohu, která by měla usnadnit realizaci a podílení se na implementaci Akčního plánu. Řada dalších úřadů a entit při OSN ale i mimo ni nabídla své služby ke spolupráci či kooperaci při debatě nad množstvím různých témat. Bylo odsouhlaseno, že každá akční linie nominuje vlastní předsednictví. Aby bylo možné uskutečňovat aktivity v rámci každé linie a usnadnit počáteční kontakty
mezi
participanty,
došlo
ke
zvolení
jednoho
úřadu
coby
prozatímního ohniska každé akční linie či tématu (ITU 2006a). Konference spjaté s tématy WSIS se, ačkoli se týkají různých témat, pořádají jako jedna akce, přesněji v určitou dobu na jednom místě, aby delegáti nemuseli zbytečně cestovat a došlo tak k maximálnímu využití zdrojů. Další krok vedl ke svolání těchto konferencí do Ženevy v době od 9. do 19. května 2006. Současně s touto akcí došlo symbolicky k přejmenování Světového telekomunikačního dne na Světový den informační společnosti, 15
Community connectivity indicators
55
který se koná každý rok 17. května. Nad příslušnými tématy se během prvního kola jednání sešly tyto organizace: -
ITU pro akční linie C2: přístup k infrastruktuře a C5: bezpečnost
-
UNDP pro akční linie C4: budovaní schopností a C6: vytváření podmínek
-
UNESCO pro akční linie C8: kulturní diverzita
-
UN-DESA
pro
C1:
úloha
všech
investorů,
C11:
mezinárodní
a
regionální spolupráce a C7: aplikace ICT/e-government -
UNCTAD a ILO pro C7: aplikace ICT/e-obchod a C7: aplikace ICT/ezaměstnanost (ITU 2006b)
Během prvního setkání se většina orgánů soustředila na formulaci zprávy o výstupech WSIS v příslušné oblasti na zadané téma (akční linii). Součástí programů prvních schůzí byly tiskové konference o projektech akčních linií. Následně proběhlo předkládání návrhů participujících skupin (státní delegace, občanská společnost a soukromý sektor) v souladu s jejich prioritami v činnosti a postupu během spolupráce. Schůze zakončila výměna názorů mezi účastnícími se stranami
o představách a cílech jednotlivých
účastníků (Currie 2007: 19). Mezi 16. a 22. říjnem 2006 pořádala UNESCO schůze akčních linií C3: přístup
k informacím
a
vědomostem,
C10:
etické
dimenze
informační
společnosti, C7: aplikace ICT/e-learning a C9: pařížská média a C7: aplikace ICT/e-věda v Pekingu (ITU 2007).
4.5.2.1 Koordinační
skupina
OSN
pro
informační
společnost
(UNGIS) UNGIS ustavilo 14. července 2006 zasedání představitelů 22 kanceláří při OSN v ústředí ITU v Ženevě. UNGIS má sloužit jako integrační koordinační mechanismus při implementaci výstupů WSIS. Skupina bude zajišťovat spolupráci
v oblasti
rozhodování
o
tématech
taktiky,
vyhýbání
se
nadbytečnosti a růstu efektivity systému v oblasti zvyšování veřejného vědomí o cílech a tématech globální informační společnosti. UNGIS bude současně podporovat význam ICT při dosahování MDGs. 56
S ohledem na maximalizaci efektivity se skupina dohodla na pracovním plánu, podle kterého bude soustředit kolektivní snahu do jednoho či dvou klíčových témat v několika vybraných zemích. Cílem UNGIS je uskutečnění následujících cílů: -
monitorovat vývoj a klíčové aktivity spojené s implementací závěrů WSIS
-
spolupracovat
s generálním
tajemníkem
OSN
za
účelem
zajištění
realizace Ženevského akčního plánu na národních úrovních -
usnadnit integraci výměny informací a aktivity zahrnující sdílení zkušeností v oblasti plnění cílů WSIS
-
prosadit
efektivní
komunikaci
a
spolupráci
mezi
orgány
OSN,
mezivládními organizacemi stojícími vně strukturu OSN, občanskou společností a soukromým sektorem -
identifikovat klíčové úspěchy, doporučit postup pro koordinaci a předložit návrhy na efektivní referenční mechanismy pro WSIS
-
ustavit mechanismy, které budou informovat o činnosti dalších orgánů WSIS,
provádět
analýzy
a
informovat
ECOSOC
a
Generální
shromáždění OSN -
šířit informace o stavu implementace WSIS v rámci struktury OSN
(Currie 2007: 19)
V následujícím období se UNGIS zaměří na podporu systému OSN ve zvyšování konektivity ke komunikačním médiím (např. prostřednictvím multimediálních center, teleskopů, atd.). UNGIS se současně zaměří na využití aplikací spojených s e-zdravotnictvím a e-turistikou, k čemuž využije příslušné kompetence různých členů Skupiny. Během prvního roku povede tento úřad ITU, místopředsednický post zaujme UNESCO, UNDP a WHO (ITU, 2006c).
4.5.2.2 Globální spojenectví pro ICT a rozvoj (GAID) 17. dubna 2006 schválil Generální tajemník OSN Kofi Annan vznik GAID (UN-GAID 2006). Přestože tento úřad není formálně ukotven v Tuniské agendě jako součást implementace výstupů WSIS, vznikl z ICT Force, jejíž
57
mandát vypršel v roce 2005. Cíle GAID směřují k usnadnění a podporování integrace ICT v oblasti rozvoje, což zahrnuje i MDGs, a k poskytnutí platformy pro otevřený dialog o roli ICT v oblasti rozvoje. Současně má přispívat
k propojení
závěrů
WSIS
s širší
agendou
OSN
v oblasti
rozvoje.Aliance má organizovat setkání určená klíčovým tématům týkajících se role ICT v oblasti ekonomického rozvoje, redukce chudoby, zaměstnanosti, zdravotnictví, vzdělání a znevýhodněných segmentů společnosti. GAID má fungovat na principu decentralizované sítě otevřené k účasti všech
stran
(stát,
soukromý
sektor,
občanská
společnost,
mezinárodní
organizace). Aliance se zaměřuje především na rozšíření okruhu účastnících se stran a partnerskou debatu mezi jejími členy tak, že začleňuje do diskuse i činitele, kteří nejsou adekvátně reprezentováni (např. zástupce občanské společnosti z rozvojových zemí, média, akademickou obec, skupiny mladých lidí, ženy, handicapované, …) (Currie 2007: 19) Členové GAID se dohodli, že: -
klíčovým principem všech programů ICT4D se stane multiparticipace
-
potenciál ICT coby transformačního nástroje rozvoje byl rozpoznán, současná snaha musí směřovat k efektivní a rychlé implementaci
-
ICT4D se musí stát součástí komplexní strategie rozvoje, stejně jako programů zaměřených na sociální rozvoj a ekonomický růst
-
je nezbytné překalibrovat současnou politiku a strategie rozvoje v oblasti ICT na národní i globální úrovni
-
mezi klíčové oblasti nejvyššího významu patří: vzdělání, zdravotnictví, podnikání, účast v diskusích a podíl na rozhodování
-
je třeba rozlišit různé potřeby a priority cílových skupin ve formulaci a implementaci programů ICT4D
-
do
programů
ICT4D
musí
být
zapojeny
nejen
velké
soukromé
společnosti, ale také malé a střední podniky -
je třeba posílit pivotní roli mládeže
58
4.5.2.3 Fórum pro kontrolu a správu internetu (IGF) IGF poskytuje prostor pro multiparticipační dialog na téma řízení a správa internetu. Na základě paragrafu 72 Tuniské agendy má Fórum následující úlohu: -
diskutovat veřejná témata spojená s klíčovými prvky řízení internetu s cílem udržet sílu, bezpečnost, stabilitu a rozvoj internetu
-
usnadnit diskusi mezi orgány, které v oblasti internetu vyvíjejí určitou správní činnost a identifikovat témata, která nespadají pod žádný existující orgán
-
začlenit
vhodné
mezivládní
orgány
a
další
instituce
pod
svoji
kompetenci -
usnadnit výměnu informací, maximalizovat využití vědeckých expertíz, zapojit vědeckou a technickou komunitu
-
vysvětlit jednotlivým stranám potenciál a význam internetu pro země Třetího světa
-
identifikovat aktuální témata, upozornit relevantní orgány a veřejnost na aktuální problematiku
-
podpořit posilování schopností v oblasti správy internetu v rozvojových zemích,
maximalizovat
využití
lokálních
zdrojů,
vědomostí
a
odbornosti -
diskutovat témata související s kritickými oblastmi internetu
IGF funguje na základě multiparticipačního přístupu, byla tedy založena jako demokratický a transparentní orgán (Accuosto 2005: 7). Konference o svolání IGF se konala od 16. do 17. února 2006. Účastnilo se jí 300 reprezentantů všech participujících skupin (občanská společnost, soukromý sektor, zástupci států a NGO). Během diskuse o působení Fóra identifikovali členové zasedání široké spektrum témat od oblasti působení a hlavních priorit IGF až po aspekty týkající se struktury a fungování. Cílem konference bylo vyvolat obecné pochopení významu a podstaty IGF mezi všemi zástupci (Souter 2007b: 58). 17. května 2006 Generální tajemník OSN Kofi Annan jmenoval dozorčí skupinu, které má napomáhat při pořádání zasedání Fóra. Skupina je složena ze zástupců zemí,
59
soukromého sektoru a občanské společnosti včetně akademické komunity. Skupinu vede Nitin Dasai, zvláštní poradce Generálního tajemníka pro WSIS. Druhé kolo konference vedoucí k ustavení IGF se konalo 19. května 2006 v Ženevě. Konference byla otevřená všem zástupcům a soustředila se na přípravu zahajovací schůze Fóra. 22. a 23. května 2006 pořádala dozorčí skupina IGF v Ženevě schůzi, na které odsouhlasila agendu a program, ale také strukturu a formu první schůze, která se uskutečnila 2. listopadu 2006 v Aténách
(ITU
2007).
Dozorčí
skupina
doporučila
jako
hlavní
téma
konference téma „IG pro rozvoj“ a jako klíčové určila následující principy: -
otevřenost
–
svoboda
vyjadřování,
volný
tok
informací,
idejí
a
vědomostí -
bezpečnost – vytvoření důvěrného a zodpovědného prostředí na základě úzké spolupráce mezi členy IGF
-
diverzita – podpora multilingvismu a lokálních obsahů
-
přístup – připojitelnost k internetu: politika a cena (IGF 2006)
Fórum se sešlo na úvodním setkání v Aténách od 30. do 2. listopadu 2006(ITU 2007). Hlavními tématy jednání o IG se stalo soukromí, objektivní normy, spam a návrhy konkrétních zákonů, respektive předpisů spojenými se základními lidskými právy. Další setkání IGF se uskutečnila v Riu de Janeiru mezi 12. a 15. listopadem 2007 (ITU 2007).
4.5.2.4 Fond digitální solidarity (DSF) DSF vznikl z iniciativy afrických zemí, kterou rozvinul prezident Senegalu Abdulaye Wade během první fáze WSIS v Ženevě 2003. Činnost Fondu odstartovala 14. března 2005 v Ženevě za přítomnosti několika hlav států, ministrů a starostů. DSF podporuje 23 členů složených z 14 světových zemí 16, osmi měst a regionů 17 a jedné mezinárodní organizace 18. Vedení Fondu spadá do kompetencí tripartitního Foundation Board, které se skládá z 24 členů
16
Alžír, Saudská Arábie, Burkina Faso, Čína, Dominikánská republika, Francie, Ghana, Guinea, Keňa, Mauretánie, Maroko, Nigérie, Senegal, Tanzánie 17 Dakar, Ženeva, Lyon, Paříž, Santo Domingo, Rýnsko-alpský region (Francie), Baskitsko, Pledmont 18 Organisation Internationale de la Francophonie (OIF)
60
reprezentujících
rovnou
měrou
veřejnou
autoritu,
soukromý
sektor
a
občanskou společnost z různých světových regionů (Currie 2007: 21). Hlavními cíli DSF je: -
zajistit dosažitelný a přijatelný přístup k informačním technologiím a jejich obsahům každému, zvláště pak periferním segmentům společnosti
-
prosadit takové principy jako např. základní lidská práva do veřejné i soukromé oblasti bez ohledu na růst a výnosnost trhu s ohledem na informační společnost, sociální, kulturní, ekonomické, finanční a ekologické prostředí
-
garantovat
přístup
k informacím
a
vědomostem
všem,
podpořit
samostatný a zdravý rozvoj všech jednotlivců a posílit význam místních komunit na sociální, politické, ekonomické a kulturní úrovni -
redukovat ekonomické, sociální a kulturní nerovnosti prostřednictvím mobilizace
nových
zdrojů
postavených
na
základě
inovativních
finančních mechanismů, financování prostředků určených na boj proti digitální propasti (ITU 2006c )
Jako
finanční
mechanismus
nesponzoruje
DSF
vlastní
„domácí“
projekty. Vzhledem k tomu, že nechce financovat velké infrastruktury ICT, koncentruje se pouze na lokální projekty s perspektivou nových možností, pracovních míst a dlouhodobých trhů (Currie 2007: 22). V současnosti podporuje DSF řadu pilotních projektů v Africe. V rámci této aktivity poskytuje
ICT
v Burkina
Faso
internetový a
přístup
Burundi.
Stejně
komunitám tak
bojujícím
prostřednictvím
s HIV/AIDS Fondu
došlo
k financování ICT a moderního vybavení v Banda Aceh v Indonésii, kterou v prosinci 2004 zničilo tsunami.
4.5.3 Závěry V současnosti nelze odhadnout, jak se některé z těchto pokusů o realizaci a následovnictví WSIS budou vyvíjet v následujících letech. Shrnutí aktivit Summitu ukazuje, že základy následovnictví a implementace závěrů Summitu stojí na procesech realizace ukotvených v Ženevském akčním plánu a Tuniské agendě.
61
Budování informační společnosti v příštích letech je podmíněno tím, bude-li nový generální tajemník Ban Ki-Moon projevovat takový zájem o informační
společnost
jako
Kofi
Annan.
Klíčové
faktory
úspěšné
implementace pak budou dle mého názoru závislé na tom, dokážou-li ustavené struktury nejen přitáhnout pozornost a zajistit účast klíčových reprezentantů všech participujících stran, ale také efektivně řídit mocenské vztahy mezi jednotlivými skupinami na základě dohodnutých principů multiparticipace. Proces implementace by měl začít monitoringem a transformací neefektivních orgánů OSN, která umožní redukci současné agendy na témata, u nichž lze za stávajících podmínek dosáhnout změny. Nalézt mezi participujícími stranami společný přístup v identifikací relevantních problémů se podaří pouze za předpokladu
úspěšného
nasměrování
multiparticipačního
přístupu
k smysluplné akci. V tomto smyslu se nejdále dostalo IGF, kterému se podařilo vytvořit prostor pro úspěšný dialog o vedení a správě internetu. Otázkou zůstává, zdali při realizaci dalších výstupů WSIS dojde k propojení podmínek inovace, participace a efektivity.
4.6 Od NWICO k WSIS: posun v diskurzech V následující kapitole se zabývám pozicí WSIS z historické perspektivy. Identifikuji posun mezi dvěma diskurzy světového mediálního systému. Snažím se poukázat na společné jmenovatele diskurzů WSIS a NWICO, nalézt mezi nimi rozdíly, respektive popsat vývoj a zhodnotit, jak, kam a proč se mezinárodní diskuse o mediálním systému během třiceti uplynulých let posunula. Jako klíčový zdroj mi poslouží analýza Claudie Padovani, která charakter
změny
mezi
zmíněnými
diskurzy
zkoumala
prostřednictvím
obsahové analýzy MacBrideovy zprávy a závěrečných dokumentů WSIS. (Padovani 2005) Klíčem k analýze posunu je identifikace společných elementů, podle nichž lze popsat posun mezi sledovanými diskurzy. Mezi prvky s nejvyšší četností patří témata rozvoje a technologií, která dokonce oba dokumenty pokrývají
s podobnou
frekvencí
(Padovani
2005:
327),
což
dokazuje 62
přítomnost obecného uvědomění si nutnosti překonat propast mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Důraz na společný zájem o technologickou dimenzi, kterou analýza používání společných slov a frází odhaluje, potvrzuje, že obecný pohled na centrální úlohu technologií ve společnosti se během posledních třiceti let nezměnil. Analýza rovněž potvrdila i pokračující snahu v oblasti řízení a kontroly rozvoje za použití vhodných regulačních mechanismů (Padovani 2005: 330). V globálním
prostředí
patří
mezi
zásadní
okruhy
v oblasti
regulace
komunikačních systémů téma: jaké mechanismy a principy je nutné prosadit, aby bylo dosaženo dialogu mezi participujícími stranami. Hlavní změny však nezávisí na samotných principech, ale na změně mentality, která by umožnila prohloubit nově nastavený trend a zpřístupnila plnohodnotnou participaci i nevládním zástupcům (Hamelink 2004: 282). K dalším aspektům, které spojují MacBrideovu zprávu se závěry WSIS, patří: používání frází, které stanovují určité požadavky (vytvořit, umožnit, pozvednout), odkazy k mezinárodním organizacím, ke kooperaci a zdůrazňování kulturní a národní dimenze (Padovani 2005: 331). Každý z dokumentů nabízí poměrně rozdílné představy a vize. Klíčové aspekty vysílání,
MacBrideovy profesionalitě
zprávy
odkazují
novinářů
a
k masovým zpravodajství
médiím, a
zábavnímu
nerovnostem
v
informačních tocích. Zpráva se také často zaměřuje na koncentraci a monopolizaci komunikačních struktur, což představuje tématickou množinu, k níž u WSIS nelze nalézt ekvivalent (Padovani 2005: 331). Podobně je tomu i v oblasti kritiky transnacionálních korporací. Celkově lze uvést, že témata související s podobou světového mediálního systému, která stála v centru pozornosti dřívější diskuse, diskurz WSIS přehlédnul (Siochrú 2004:
219),
respektive je dostal mimo hlavní proud debaty, což vzbudilo silnou kritiku jak u organizací občanské společnosti, tak v akademickém prostředí, ze kterého vychází poměrně často silná kritika směrem ke globální koncentraci médií. Základní idea WSIS spočívá v budování informační společnosti za pomoci nových informačních a komunikačních technologií, prostřednictvím zvyšování konektivity, transferu technologií a infrastruktury zaměřené na rozvoj; další důraz směřuje k ekonomickému růstu, produktivitě, vytváření pracovních míst, volnému podnikání a investicím (Padovani 2005: 332), což 63
koresponduje se všemi podstatnými kroky v oblasti globálního mediálního systému od počátku 90. let a reflektuje současné globální trendy a stávající neoliberální přístup společenské transformace (Siochrú 2004, Winseck 2000, Thussu 2000). Artikulace závěrů WSIS odráží rostoucí povědomí o úloze nestátních hráčů v oblasti globální mediální regulace. Tato multiparticipační dimenze dokazuje
uznání
potřeby
zapojit
občany
či
komunity
do
mocensky
nevyrovnaného prostředí. Zatímco současné dokumenty identifikují význam občanské
společnosti
a
soukromého
sektoru,
MacBrideova
zpráva
jen
odkazuje k významu organizovaných společenských skupin (Padovani 2005: 331). MacBrideova zpráva popisuje mezinárodní strukturální souvislosti mezi nerovnostmi bohatství a moci uvnitř i vně jednotlivých států a jejich dopady na nerovný tok informací. Tímto de facto evokuje analýzy závislosti a strukturální teorie imperialismu, které se v této době těšily velké popularitě. Jinými slovy znění MacBrideovy zprávy je na tehdejší dobu překvapivé a v hlavní
myšlence
v podstatě
akademické.
Zpráva
popisuje,
jak
konec
koloniálního období a vznik nových nezávislých států nemusí jednoznačně znamenat konec různých forem závislosti. Některé státy využívají k upevnění moci
politické,
ekonomické,
technologické
a
kulturní
faktory,
slovy
MacBrideovy zprávy „ ... politickou nezávislost některých zemí podkopávají ekonomickou závislostí“ (UNESCO 1980: 34). Od uveřejnění MacBrideovy zprávy se ve světě událo velké množství změn. Svět na přelomu 21. století získal jinou povahu. V současném systému světu dominují centra globálního kapitálu (USA, Evropa), kterým konkurují nově vznikající lokality (Čína, Indie) (Accuosto 2005, Leye 2007 , Preston 2005, Winseck 2000, Siochrú 2004). Dřívější rozdělení světa na Západ a Východ nahradila polarizace mezi Severem a Jihem, tedy mezi bohatými a chudými národy, mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Zatímco Sever je pod
kontrolou
svých
vlastních
destinací,
Jih,
který
postrádá
účinnou
suverenitu, významně ovlivňují vnější faktory. Evidentním problémem všech závěrečných textů WSIS je absence jakékoli vážné a kritické analýzy politicko-ekonomického kontextu (Accuosto 2005: 8, Hamelink 2004: 282, Siochrú 2004: 204). Diskurz WSIS tak zaujímá 64
místo v sociálním vakuu bez reflexe politicko-ekonomických podmínek, za nichž dochází k přijetí nejrůznějších dohod a usnesení v oblasti informačních a komunikačních technologií a jejich aplikace. Většina vizí o informační společnosti, která zazněla během přípravných schůzí, obsahovala povznášející náboj, řada textů ji popisovala jako inkluzivní a otevřenou nejširší možné participaci
a
nejsnadnějšímu
přístupu.
Většina
výstupních
textů
vedla
k závěru, že informační společnost dokáže vytvořit otevřené nediskriminační prostředí a podpořit tak vznik nových možností a příležitostí, informační společnost je založena na principech demokracie, hlavními cíly je udržitelný rozvoj,
kulturní
diverzita
a
genderová
spravedlnost.
Celá
diskuse
o
informační společnosti probíhala v duchu vítězné euforie a možnosti lepšího života všech lidí na světě. Přestože uvedené myšlenky a vize zní chvályhodně, nutno poznamenat, že vůbec nestojí na jakémkoli empirickém podloží, které by vysvětlovalo v čem spočívá potenciál informační společnosti (Hamelink 2004: 283). Během zasedání
přípravných
politického
kontextu,
komisí ve
nezazněla
kterém
by
jediná
seriózní
analýza
socio-
mělo
dojít
k realizaci
všech
povznášejících závěrů. Celou situaci navíc komplikuje skutečnost, že většina velkolepých vizí toho, co informační společnost znamená či má znamenat, tvoří
součást
stávající
mezinárodní
agendy
směřující
k lepšímu,
spravedlivějšímu a otevřenějšímu světu (Hamelink 2004: 283). Na Summitu opět zazněl výčet termínů známých z předchozích let: demokracie, diverzita, participace, možnosti, přemostění propastí, genderová rovnost, atd. Oba dokumenty odráží dobu, ve které byly sepsány. MacBrideova zpráva reflektuje období dekolonizace a strukturu bipolárního světového systému.
Komunikace
a
informace
vždy
stály
v centru
pozornosti,
technologický rozvoj způsobil změny, na které se musely adaptovat nejen jednotlivé kultury, ale i politické či jiné regulační orgány. Šíření, osvojování a využívání komunikačních technologií mění tradiční formy intervence státu do mezinárodního systému; nerovnosti v přístupu k informacím a vědomostem a (ne)možnost smysluplně využívat moderní komunikační systém stále prohlubuje další socio-ekonomické propasti. Diskurz se posunul směrem od masových médií a informačních toků k novým médiím a informačním technologiím, pluralita představ a vizí o 65
komunikačním systému zůstává stejná, nicméně pluralita v tomto významu nenese kladnou konotaci, neboť hloubka ideových propastí neumožňuje kompromisní
řešení.
Nepřineslo
jej
NWICO,
nepřinesl
jej
ani
WSIS.
MacBrideova zpráva reflektovala konflikt dvou supervelmocí a snahu dalších zemí zapojit se do debaty. Současné představy pramení z plurality subjektů, které se účastní debaty na světové scéně. Klíčová pojítka mezi oběma diskurzy tvoří „pouze“ obecná spojení obsažená v klíčových dokumentech, které se přímo či nepřímo vztahují k neustále opakované demokratizaci, rozvoji a lidským právům.
66
5 ZÁVĚR Technologie a technologická inovace tvoří ústřední rys globalizačního diskurzu. Nové informační a komunikační technologie pocházejí ze západních zemí a umožňují expanzivní politiku a prosazování západních ekonomických zájmů (Schiller 1971, Guback 1974, Tunstall 1977, Varis 1974). Právě tyto důsledky nových technologií stály u zrodu diskuse o NWICO, která měla zahájit přemostění digitální propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem, respektive informačně bohatou a informačně chudou společností. V době debaty o NWICO se mediální studia coby společenskovědní disciplína teprve etablovala. Témata postavení USA a jejich dominance vložil do agendy mediálních studií až Herbert Schiller, který vycházel z teorií závislosti. Ve svém díle prolomil tabu v oblasti mezinárodního mediálního systému a pokusil se dokázat pravdivost imperiální moci USA. První koncepty kulturního
imperialismu
sepsali
Schiller,
Tunstall
a
Guback.
Největší
popularitu jim přinesla 70. a 80. léta právě ve spojení s NWICO a tyto koncepty významným způsobem ovlivnily i činnost MacBrideovy komise a oficiální znění MacBrideovy zprávy, která se však vyhýbá používání slova „imperialismus“, stejně jako – na rozdíl od zmíněných autorů - označení konkrétního „viníka“. Namísto toho preferuje neadresný výraz „nerovnosti v strukturálních tocích komunikace, médií a kultury“ (UNESCO 1980: 29). Zpráva
vznikla
jako
výsledek
snahy
Hnutí
nezúčastněných
o
ekonomickou spravedlnost a požadavku Nového mezinárodní ekonomického řádu (NIEO), který byl téměř od počátku spojován s Novým světovým informačním a polovině
70.
komunikační
komunikačním řádem (NWICO). let
systém
prohlásil: byl
„Začíná
vyvinut
být
Juan
zřejmé,
s podporou
že
Somavia
v druhé
transnacionální
transnacionální
mocenské
struktury. Ta je integrální součástí systému, který kontroluje klíčová odvětví současné společnosti – informace. Je to prostředek sloužící k exportu hodnot a životního stylu do zemí Třetího světa. Tyto hodnoty posilují konzumní způsob života a takový typ společnosti, který je nezbytný pro zachování transnacionálního systému jako celku.“(Somavia 1976: 17) MacBrideova zpráva vycházela z hluboké víry v soužití, které je klíčem k mírovému řešení národních a mezinárodních konfliktů a tenzí. Ústřední idea
67
„jednoho světu s mnoha hlasy“ svědčila o rozvíjení představy soužití národů postavené na bázi uznání práv ostatních na život v politickém a kulturním prostředí jednoho světa. Mezinárodní znepokojení provázející průběh Studené války vedlo lidstvo k jednoznačnému odhodlání vzdát se představy diverzity ve prospěch jednoty: diverzity politických, ekonomických a kulturních systémů ve prospěch univerzální lidské entity (Ayish 2005: 26). Hlavní hodnoty
lidstva
jako
svoboda
a
demokratické
principy
tvořily
páteř
MacBrideovy zprávy, stejně tak se věřilo v to, že konkurující hodnoty ukotvené v kulturních rozmanitostech různých národů legitimují prostor na úrovni vznikající mezinárodní arény. Muhammad Ayish k tomu dodává, že „volání po diverzitě v MacBrideově zprávě bylo ozvěnou politické záklopky na počátku 80. let a proto obsahovalo velkou dávku realismu v určování naléhavých mezinárodních témat“(Ayish 2005: 27). Řadu fundamentálních konceptů MacBrideovy zprávy lze v dnešní době považovat za neplatnou. Zatímco Zpráva vyzývala k vytvoření „jednoho světa s množstvím hlasů“, trendy reality 90. let hnané procesy politického a ekonomického sbližování vytvořily „mnoho světů s jedním hlasem“. Kulturní, politické a ekonomické změny umožnily dlouho utlačovaným komunitám dožadovat se národního a globálního uznání (Ayish 2005: 14). Nicméně toto měnící se prostředí nečerpá svoji legitimitu pouze z kulturní diverzity a rovnosti mezi národy, ale také z přizpůsobení se politickým a ekonomickým ideálům neoliberalismu, tedy myšlenkám Severní části světa. WSIS patří bezesporu mezi nejvýznamnější události, které se během posledních deseti let odehrály v oblasti mezinárodní diskuse o informačních a komunikačních technologiích. Do této akce investovala řada mezinárodních organizací, národních států, organizací občanské společnosti a zástupců soukromého
sektoru
během
čtyř
let
konání
nemalé
množství
času
a
prostředků. Výstupem Summitu se staly čtyři dokumenty, které obsáhly řadu aspirací informační společnosti, poskytly základní rámec mezinárodní debaty na téma infrastruktury financování a kontrola a správa internetu. Přes obrovský význam však WSIS získal jen nízkou pozornost veřejnosti a neuspěl ve snaze o přemostění propasti mezi světem ICT a oblastí mezinárodního rozvoje.
68
Zatímco
někteří
odborníci
vyzdvihovali
pozitivní
přístup
WSIS
(většinou zapojení občanské společnosti), jiní Summit z mnoha důvodů kritizovali. Zaměříme-li se na oficiální dokumenty, je zajímavé hodnotit výsledky WSIS optikou jeho největších kritiků a to především řadu veřejněsoukromých dohod o spolupráci mezi kanceláří OSN, vládami, korporacemi a některými
organizacemi
občanské
společnosti,
které
byly
zapomenuty
(McChesney 2006). Klíčové však zůstává, že v oficiálních textech nenajdeme žádné
kritické
zhodnocení
záležitostí
intelektuálního
vlastnictví
či
obchodování se zbožím, respektive službami, není zmíněna koncentrace vlastnictví
mainstreamových
médií
či
potenciál
médií
veřejné
služby.
Zajímavým aspektem WSIS je také absence jakýchkoli referencí k již existujícím mezinárodním dohodám v oblasti mezinárodní komunikace. Jako dvě nejvýznamnější lze uvést GATS a TRIPS, které byly uzavřeny na půdě WTO (Hamelink 2004: 284). Stejně jako v předešlých diskusích o posílení infrastruktury informačních a komunikačních systémů v rozvojových zemích, se celá diskuse pohybovala pouze v intencích obecné možnosti propojitelnosti a absolutně opomíjela nejen jakýkoli konkrétní návrh, ale především analýzu stávající situace. S ohledem na to, že třetina světa nemá, či má pouze omezený
přístup
k elektřině,
bývá
WSIS
podezříváno
z otevřeného
technologického determinismu (Leye 2007: 76), který donekonečna opakuje ideje informační společnosti: modernizační myšlenky, principy komerčního řízení médií a teze, podle kterých samotný přístup k technologii povede k rozvoji. K naivní myšlence vede i představa, že programy „založené na dobrovolném
rozhodnutí
jednotlivců
(DSF),
organizací
a
vlád
v industrializovaných zemích a na principu sdílení“ (UNESCO 2005:34) mohou potvrdit a realizovat myšlenku digitální solidarity, která má zmírnit ekonomické nerovnosti, které způsobují digitální propast. Tuto myšlenku považují někteří představitelé vědecké komunity jako absurdní ze dvou důvodů. Za prvé kvůli faktu, že to, co je prezentováno jako myšlenka digitální solidarity, může být ve skutečnosti praktické řešení pro prodej nadbytečného počítačového arsenálu vyspělých zemí do rozvojových regionů (Siochrú 2004: 219, Thussu 2005: 56). Za druhé kvůli vysoce sporné domněnce, že dobročinná
akce
povede
k řešení
velkých
strukturálních
ekonomických
nerovností.(Hamelink 2004: 289, Leye 2007: 79). 69
MacBrideova zpráva v době svého publikování roznítila v oblasti mezinárodní komunikace řadu ostrých debat. Diskuse o problémech světové komunikace kopírovaly diskurz Studené války, avšak realita mezinárodní komunikace v 70. letech potvrdila na mezinárodní mediální scéně řadu nedostatků a strukturálních problémů. Jedním z klíčových témat se stal monopol
vyspělých
technologiemi
a
zemí
nad
marginalizace
mediálními témat
zemí
zdroji
a
Třetího
komunikačními
světa.
Později
se
neoliberální model stal hlavním motorem fůzí vedoucích ke vzniku velkých mediálních korporací, které slučují konvenční masová média s informačním průmyslem. Význam informací roste, což vede k silnému tlaku na obyvatele rozvojových zemí. Zatímco na Severu dochází k využívání informačních a komunikačních technologií ve všech odvětvích a hovoří se o globalizaci, hromadění znalostí, výhodách digitalizace a rozvoji, v zemích Třetího světa se mluví o válce, zažehnání hladomoru a o korupci. Podle zprávy OSN věnující se lidskému rozvoji v různých regionech světa se bude propast mezi těmi, co mají přístup k informačním a komunikačním prostředkům a těmi, co přístup nemají, nadále prohlubovat. Tento nový režim podle řady autorů (Hamelink, Leye, Siochrú, Thussu) omezil participaci občanské společnosti a a priori vyloučil nová média z procesu vzdělávání a kulturní politiky tak, že abstrahoval tržní principy z komplexu lidských a komunikačních práv. Tento argument je velmi důležitý, neboť
právo
na
informace
a
komunikaci
patří
k základním
pilířům
demokracie. Na příkladu WSIS jsem se snažil poukázat na to, že participace občanské společnosti není omezována, naopak získává větší prostor a váhu. Přestože WSIS se vyhnul řešení řady důležitých strukturálních otázek, nedokázal ani kriticky zhodnotit současnou situaci, dokonce ani řádně definovat význam „informační společnosti“, zdůraznil alespoň otázky svobody slova,
soukromí,
názorové
a
kulturní
diverzity
přesně
podle
odkazu
MacBrideovy zprávy. Teoretici
informační
společnosti
argumentují,
že
zdokonalování
komunikace mezi národy povede k spravedlivější a vyrovnanější globální společnosti.
Ale
jak
toho
docílit
vzhledem
k hlubokým
nerovnostem
v přístupu k informačním a komunikačním technologiím? Smysluplné návrhy – např. návrh Světové komise pro kulturu a rozvoj (orgán UNESCO), že za 70
komerční využívání satelitů a radiových vln, které byly vnímány jako součást „globálního vlastnictví lidstva“ se budou platit tzv. property rights (UNESCO 1995: 278), byly rychle pohřbeny a zahrabány ideami svobodného trhu. Diskurz WSIS se vyhnul řešení politických otázek a principům moci a regulace. Uvedená témata nikdo do agendy WSIS nezařadil a to přesto, že „.. otázky distribuce a vykonávání politické, ekonomické a vojenské moci a princip vlády mocných států je pro smysluplnou diskusi o informačním rozvoji a společenských dohodách esenciální.“(Hamelink 2004: 283). V zásadních dokumentech Summitu nenajdeme jedinou zmínku o vlivu dominantního neoliberálního globalizačního procesu. Stejně tak postoje a apely kulturní diverzity jsou bezvýznamné alespoň do doby, než závěrečné dokumenty budou závazné a než obsáhnou konkrétní kroky, s pomocí kterých by stanovených cílů mělo byt dosaženo. Tři roky po Summitu v Tunisku nelze posoudit, zda-li WSIS ovlivní budoucí diskusi na téma, která projednával. Jedinou výjimkou je snad kontrola a správa internetu. Kvalita textů týkajících se rozvoje je nízká, texty samotné příliš obecné. Klíčový problémem diskuse na podobná témata totiž spočívá v tom, že jednotliví účastníci mohou sdílet stejné či podobné vize a morální standardy, ale obvykle se jejich názory rozchází, má-li dojít k realizaci těchto cílů. Mnohem důležitější iniciativy a dohody v oblastech ICT a ICT4D vznikly během posledních pěti let mimo hlavní strukturu WSIS. Bezesporu však WSIS přitáhl pozornost k nedostatkům v evidenci kritického hodnocení věnujícímu se vlivu ICT na rozvoj a k paradigmatické propasti mezi ICT a oblastmi rozvoje. Řada mezinárodních organizací se těmto tématům začínají věnovat hlouběji. Některé rozvojové země se na Summitu seznámily s možnostmi ICT a ICT4D a postupně je začleňují do národní strategie pro redukci chudoby. Summit dokonce přispěl k přehodnocení systému financování podle závěrů TFFM. Nicméně s jistotou lze říct, že výše uvedené
kroky
nepředstavují
žádnou
revoluci
v diskursu
informační
společnosti. ***
71
Příloha 1: 1.
zahrnout a propojit národní e-strategie s lokálními a národními prioritami rozvoje
2.
svolat schůzi IGF – nového fóra pro multiparticipační dialog o správě a kontrole internetu
3.
vytvoření veřejné politiky pro internet prostřednictvím zvýšení spolupráce ze strany státu směrem ke všem participujícím, což spočívá ve vytvoření globálně aplikovatelných mechanismů veřejné politiky (koordinace a management klíčových internetových zdrojů)
4.
vytvořit strategie, které umožní zvýšit a cenově zdostupnit elektronické propojení, zajistit kvalitnější a rovnější přístup pro všechny, podporovat šíření internetu a ceny připojení za pomocí
volného
trhu
orientovaného
na
objektivní,
transparentní
a
nediskriminační
parametry 5.
zdokonalit současné mechanismy financování univerzálního přístupu k ICT4D, budovat, vytvořit prostředí umožňující nárůst schopností, přemostit digitální propast
6.
přijmout DSF ustanovený v Ženevě coby nový finanční mechanismus, který funguje na základě dobrovolných investic zaměřených na zvláštní a urgentní potřeby na lokálních úrovních a hledání nových dobrovolných zdrojů „solidárního“ financování
7.
přijmout politiku, která umožní reflektovat národní realitu a která bude hájit zájmy podporujícího mezinárodního prostředí (zahraniční investice stejně jako domácí zdroje)
8.
p o d p o r o v a t r ů s t s c h o p n o s t í p ř i p r á c i s I C T p r o v š e c h ny a z vy š o v a t d ů v ě r v p o u ž í v á n í I C T mezi staršími lidmi, ženami, domorodým obyvatelstvem, postiženými, vzdálenými a zemědělskými komunitami prostřednictvím relevantních vzdělávacích a kvalifikačních programů a systémů celoživotního a dálkového studia
9.
realizovat efektivní školení a vzdělávání v oblasti ICT
10. věnovat
zvláštní
pozornost
formulacím
obecných
návrhů
a
využívat
asistenční
technologie, které umožní širší zapojení všech, včetně osob s různým druhem postižení 11. prosadit
veřejnou
politiku
zaměřenou
na
poskytnutí
cenově
dostupného
přístupu
k hardwaru i softwaru na všech úrovních, včetně komunálních 12. zlepšit
přístup
k světovým
zdravotnickým
znalostem
a
telemedicínským
službám,
z e f e k t i v n i t s p o l u p r á c i m e z i o d b o r n í ky z o b l a s t i z d r a v o t n i c t v í z a ú č e l e m z v ý š e n í k v a l i t y života a enviromentální kondice 13. budovat a využívat ICT v oblasti poštovních sítí a služeb 14. používat ICT k zpřístupnění znalostí z oblasti zemědělství, boje s chudobou a podporovat produkci a přístup k lokálně relevantním agrikulturním obsahům 15. vytvořit a realizovat elektronické aplikace založené na otevřených standardech za účelem z v ý š i t s o u č i n n o s t e l e k t r o n i c k ý c h sy s t é m ů , p o d p o r o v a t p ř í s t u p k i n f o r m a c í m v l á d a s l u ž e b , přispět k budování sítí ICT a vývoji služeb, které budou dostupné kdykoli, komukoli, kdekoli 16. podporovat vzdělávací, vědecké a kulturní instituce včetně knihoven, archívů, muzeí v jejich roli v rámci rozvoje a poskytování rovného a cenově dostupného přístupu k informacím 17. ve všech regionech zvýšit možnosti komunit vytvářet obsahy v lokálním či původním jazyce 18. posílit úroveň tvorby a kvalitu e-obsahů na národní, regionální a mezinárodní úrovni 19. podpořit
využití
tradičních
a
nových
médií
za
účelem
univerzálního
přístupu
k i n f o r m a c í m , k u l t u ř e a v ě d o m o s t e m p r o v š e c h ny , z v l á š t ě p r o o b y v a t e l e r o z v o j o v ý c h z e m í
72
a využívat rádio a televizi jako nástroje vzdělávání 20. zdůrazňovat pluralitu, nezávislost a diverzitu médií, svobodu na informace 21. silně podporovat výzkum ICT v oblasti ekologické výroby a vývoje, naleznout procesy výroby, které minimalizují negativní dopady využívání a výroby ICT 2 2 . z a v é s t r e g u l a č n í , s e b e r e g u l a č n í a j i n é e f e k t i v n í k r o ky k o c h r a n ě d ě t í a m l á d e ž e p ř e d nevhodným obsahem v oblasti ICT do národních e-strategií 23. podpora rozvoje moderních vědeckých sítí na národních, regionálních a mezinárodních úrovních za účelem zkvalitnění spolupráce ve vědě, technologii a vyšším vzdělávání 24. podpora dobrovolných služeb za účelem maximalizovat dopad ICT v oblasti rozvoje 25. využívat ICT k zvýšení flexibility práce, zvyšování produktivity a vytváření pracovních míst 26. technická spolupráce za účelem vývoje systémů varujících před živelným nebezpečím 27. budování linek bezpečí dostupných na snadno zapamatovatelných číslech dostupných ze všech telefonů zdarma 28. digitalizace historických dat a kulturního dědictví pro budoucí generace
Seznam tabulek a grafů: Tab.1 – distribuce uživatelů internetu v různých regionech světa…………24 Graf 1- podíl uživatelů internetu v různých světových regionech………..25
73
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 6.1 Primární zdroje -
Annan, Kofi. 2003. Address by UN Secretary-General to the WSIS. Geneva. http://www.itu.int/wsis/geneva/coverage/statements/opening/annan.html
-
CCBI. 2005. CCBI Business Action. Tunis: CCBI http://www.iccwbo.org/uploadedFiles/ICC/policy/ebusiness/pages/Business%20at%20WSIS.pdf
-
CTO. 2002. Louder Voices. London: CTO. http://www.markle.org/downloadable_assets/686_cto_report.pdf
-
G8. 2001. Digital Opportunities for All: Meeting the Challenge. http://www.g7.utoronto.ca/summit/2001genoa/dotforce1.html
-
ITU. 2003. World Telecommunication Development Report. Geneva: ITU. http://www.itu.int/osg/spu/publications/index.html#2000
-
ITU. 2003a. Declaration ofPrinciples. Building the Information Society: a global challenge in the new Millenium. Geneva: ITU
-
http://www.itu.int/dms_pub/itu-s/md/03/wsis/doc/S03-WSIS-DOC0004!!PDF-E.pdf
-
ITU. 2003b. Plan of Action. Geneva: ITU http://www.itu.int/dms _pub/itu-s/md/03/wsis/doc/S03-WSIS-DOC-0005!!PDF-E.pdf>.
-
ITU. 2005a. Tunis Commitment. Geneva: ITU http://www.itu.int/wsis/docs2/
-
tunis/off/7.pdf>.
-
ITU. 2005b. Tunis Agenda for the information Society. Geneva: ITU http://www.itu.int/wsis/docs2/tunis/off/6rev1.pdf>.
-
ITU. 2006a. Draft Terms of Reference for Moderators/Facilitators of WSIS Action Lines. Geneva: ITU http://www.itu.int/wsis/implementation/docs/
-
consultations/feb2006/terms-reference-m.doc>.
-
ITU. 2006b. Meeting of WSIS Action Line Moderators. Geneva: ITU http://www.itu.int/wsis/implementation/docs/
-
consultations/feb2006/terms-reference-m.doc>.
74
-
ITU. 2006c. International Steps taken to build global Information Society. Ubited Nations agencie to coordinate implementation of WSIS Plan of Action. Geneva: ITU http://www.itu.int/newsroom/press_releases/2006/NP05.html>.
-
ITU. 2007a. World Information society report. Geneva: ITU. http://www.itu.int/osg/spu/publications/worldinformationsociety/2007/ WISR07-summary.pdf
-
IVS. 2008. Internet usage statistics. http://www.internetworldstats.com/stats.htm (20.5.2008)
-
UN-GAID. 2007. GAID Events. http://www.ungaid.org/Events/GAIDEvents/tabid/927/Default.aspx
-
UN- General Assembly. 2001. Unnited Nations Millenium Declaration. http://www.un.org/millenniumgoals/sgreport2001.pdf?OpenElement
-
UNESCO. 1980. Many voices, One World. Report of the International Commision for Study of Communication Problems. Paris: UNESCO.
-
US Government. 1997. A Framework for Global Electronic Commerce. Washington, DC: The White House. http://usinfo.state.gov/journals/itgic/1097/ijge/ijge1097.htm (20.5.2008)
6.2 Sekundární literatura -
Accuosto, Pablo. 2005. „WSIS wraps up to mixed emotions“ in Third World
resurgence.
http://www.twnside.org.sg/title2/twr184.htm
(20.6.2008) -
Ayish, Muhammad. 2005. „From „many voices one world“ to „many worlds, one voice“ Pp 13 in Javnost 2005, R.12, č.3.
-
Boyd-Barrett, Oliver. – Rantanen, Theri. 1998. The globalization of News. London: SAGE Publications.
-
Boyd-Barret, Oliver. – Braham, Peter. 1987. Media, knowledge and power. London: Routledge.
-
Brzezinski, Zbigniew. 2004. Volba: globální nadvláda nebo globální vedení. Praha: Mladá fronta.
75
-
Castells, Manuel. 2000. „End of millenium: the Information Age: Economy, Society and Culture“ Vol. 3. Malden: Blacwell Publishers.
-
Cowhey, Peter. 1988. When countries talk: international trade in telecommunications services. Cambridge: Ballinger.
-
Currie, Willie. 2007. Post WSIS spaces for building global information society. Pp. 11-15 in Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Seán O. Uruguay: APC.
-
Galtung, Johan. – Vincent, Richard C. 1993. Global Glasnost, toward a New
World
Information
and
Communication
Order?“
Ap.78-102,
Cresskill, New Jersey: Hampton -
Gross, Robin. 2007. „WIPO“ Pp. 65-77 in Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Séan O. Uruguay: APC.
-
Guback, Thomas. 1974. „The international film industry. Bloomington: Indiana university Press
-
Hall, Stuart. – Evans, Jessica. 1999. Visual culture, the reader. London SAGE Publications.
-
Hamelink, Cees J. 1998. „New realities in the politics of world communication“ Pp. 71-74 in Symposimum: the public, ed. By Marc Raboy
-
Hamelink, Cees J. 2004. „Did WSIS achieve anything at all?“ Pp. 281290 in GAZETTE. R.66, č.3-4. London: Sage Publications
-
Hofmann, Jeanette. 2007. ICANN. Pp. 11-15 in Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Seén O. Uruguay: APC.
-
Jin,
Dal
Yong.
2007.
„Reinterpretation
of
cultural
imperialism:
emerging domestic market vs continuing US dominance“ Pp. 753-771 in Media, Culture and Society. London: Sage Publications -
Leye, Veva. 2007. „UNESCO´s road toward knowledge societies“ Pp 73-88 in Javnost 2007, R.14, č.4.
-
MacLean, Don. 2007. ITU. Pp. 11-15 in Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Seén O. Uruguay: APC.
-
Masmoudi,
Mustapha.
1979.
„A
New
World
Information
and
Communication Order“ Pp 172-185 in Journal of Communication. -
Mattelart.
Armand.
2002.
Mapping
world
communication:
war,
progress, culture. Minneapolis: University of Minnesota Press 76
-
Mattelart, Armand. 2003. The Information society: an introduction. London: SAGE Publications.
-
McChesney,
Robert
W.
2000.
Rich
media,
poor
democracy:
communication politics in dubious times. New York: New Press. -
McPhail,
Thomas
L.
2006.
Global
communication,
theories,
stakeholders, and trends. Malden: Blackwell Publishers -
Melody, William. 1997. Telecom reform: Principles, policies and regulatory practices. Denmark: Center for Tele-Information
-
Oyejide, T. A. Special and Differential Treatment, in: Hoekman, B.M., Mattoo,
A.,
English,
P,
Development.
Trade
and
the
WTO:
A
Handbook. Washington: The World Bank, 2002 -
Padovani, Claudia. 2005. Debating communication imbalances from MacBride Report to the WSIS: an analysis of a changing discourse. Pp 316-338 in Global Media and Communication, R.1, č.3.
-
Pasquali,
Antonio.
2005.
The
South
and
the
Imbalance
in
Communication. Pp 290-300 in Global Media and Communication, R.1, č.3. -
Petersmann, GATT/WTO
Ernst-Ulrich. dispute
1999.
International
settlement
systém.
trade
Hague:
law
and
Kluwer
the Law
International -
Peyer, Chantal. 2005. „WSIS and the struggle to bridge the digital divide:
A
lack
of
commitments“
in
Third
World
Resurgence.
http://www.twnside.org.sg/title2/ twr184.htm (20.5.2008) -
Preston, Paschal. 1997. Political/Cultural identity: citizens and nations in global era. London: SAGE Publications.
-
Preston, Paschal. 2005. „Globalisation, imperialism and communication studies“ Pp 31-46 in Javnost 2005, Rr.12, č.3.
-
Roach, Coleen. 1997. „Cultural imperialism and resistence in media theory and literary theory“ Pp 47-66 in Media, Culture and Society, R.19
-
Robertson, Roland. 1992. Globalization: Social Theory and Global Culture. London SAGE Publications.
-
Schiller, Herbert. 1971. Mass communications and american empire. Boston: Beacon Press 77
-
Schiller, Herbert. 1996. Information inequality: the deepening crisis in America. New York: Routledge.
-
Schiller, Dan. (2004). Digital capitalism: networking the global market system. Cambridge: MIT Press
-
Siochrú, Seán Ó. 2004. Will the real WSIS please stand up? Pp. 203224 in GAZETTE. London:Sage Publications.
-
Siochrú, Seán Ó. 2007. Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Seán O. Uruguay: APC.
-
Souter, David. 2007a. „WSIS: The end of an era or the start of something new?“ Pp. 11-15 in Global Information Siciety Watch, ed. by Finlay Alan, Sichrú Seén O. Uruguay: APC.
-
Souter, David. 2007b. Whose Summit? Whose Information Society? Developing Coutries and Civil Society at WSIS. Uruguay: APC
-
Sparks, Colin. 2007. Globalization, development and the mass media. London: SAGE Publications.
-
Sreberny-Mohammadi,
Annabelle.-
Braman,
Sandra.
1996.
Globalization, communication and transnational civil society. Creskill: Hampton Press. -
Straubhaar, Joseph. 2007. World television: frob global to local. Los Angeles: Sage.
-
Tunstall,
Jeremy.
1977.
The
Media
Are
American.
Columbia:
University Press. -
Thussu, Daya. 2000. International Communication: Continuity and Change. London: Arnold.
-
Thussu, Daya. 2005. „The Marketization of Global Communication“ Pp 47 – 60 in Javnost 2005, R.12, č.3.
-
Varis, Tapio. 1974. „Global Traffic in Television“ Pp 102-109 in Journal of Communication, R.24, č.1.
-
Webster, Frank. 2004. The information society reader. London, New York: Routledge.
-
Winseck, Dwayne. 2000. „The biasis of transnational communications: The WTO, wired cities and limited democracy“ Pp 17-36 in Javnost 2000, R.7, č.4
78
7 JMENNÝ REJSTŘÍK Accuosto ......................................... 35, 36, 37, 38, 39, 41, 42, 47, 49, 59, 64 Ayish.................................................................................................... 68 Boyd-Barrett .............................................................................. 13, 23, 24 Brzezinski ............................................................................................. 25 Castells ........................................................................................... 22, 25 Cowhey ................................................................................................ 17 Currie ........................................................................ 36, 38, 55, 57, 58, 61 Galtung ........................................................................... 10, 12, 14, 15, 16 Gross .................................................................................... 34, 51, 52, 53 Guback .............................................................................................. 9, 67 Hall ...................................................................................................... 20 Hamelink ............................................. 17, 22, 30, 47, 63, 64, 65, 69, 70, 71 Hofmann .................................................................................... 48, 50, 52 Jin ................................................................................................... 19, 20 Leye .......................................................................................... 64, 69, 70 MacLean .................................................................................... 31, 50, 52 Masmoudi ............................................................................................. 13 Mattelart .................................................................................... 13, 22, 74 McChesney ........................................................................................... 69 McPhail ..................................................................................... 12, 14, 16 Melody ................................................................................................. 24 Padovani .................................................................................... 62, 63, 64 Pasquali ................................................................................................ 25 Petersmann ........................................................................................... 25 Peyer ............................................................................................... 35, 37 Preston ............................................................................................ 28, 64 Roach .............................................................................................. 10, 16 Robertson ............................................................................................. 28 Schiller ........................................................................ 9, 12, 20, 22, 67, 75 Siochrú ............... 28, 30, 33, 34, 37, 45, 47, 50, 51, 52, 53, 54, 63, 64, 69, 70 Souter ................. 29, 30, 31, 32, 33, 34, 38, 39, 41, 42, 43, 45, 47, 49, 50, 59 Sparks .................................................................................. 11, 19, 20, 21
79
Sreberny-Mohammadi ............................................................................ 20 Straubhaar ................................................................................. 18, 20, 24 Thussu ....................................................................... 21, 22, 23, 64, 69, 70 Tunstall ............................................................................................. 9, 67 Varis ................................................................................................. 9, 67 Webster ................................................................................................ 28 Winseck .......................................................................... 24, 29, 30, 36, 64
80
8 ANOTACE Komunikace a informace vždy stály v centru pozornosti, technologický rozvoj způsobil změny, na které se musely adaptovat nejen jednotlivé kultury, ale i politické
či
jiné
komunikačních
regulační
technologií
orgány. mění
Šíření,
tradiční
osvojování
formy
a
využívání
intervence
státu
do
mezinárodního systému; nerovnosti v přístupu k informacím a vědomostem a (ne)možnost
smysluplně
využívat
moderní
komunikační
systém
stále
prohlubuje další socio-ekonomické propasti. Současný diskurz informační společnosti se opírá o potenciál nových technologií a o technickou inovaci. Podle teorie kulturního imperialismu pocházejí nové informační a komunikační technologie ze západních zemí a umožňují expanzivní politiku a prosazování západních ekonomických zájmů. Nové technologie a tempo inovace změnily povahu celého světa, čímž se postavily do centra diskuse o NWICO, která měla zahájit přemostění digitální propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem, respektive informačně bohatou a informačně chudou společností. Během příprav WSIS, jehož ústředním tématem se stala informační společnost, se obecně předpokládalo (vy)řešení
tématu
nerovnosti
v informačních
tocích.
Chceme-li
v tomto
smyslu porozumět jednotlivým aspektům WSIS, je nutné podívat se do období konce 70. a počátku 80. let, tedy do doby vzniku MacBrideovy zprávy. Základní idea WSIS spočívá v budování informační společnosti za pomoci nových informačních a komunikačních technologií, prostřednictvím zvyšování konektivity, transferu technologií a infrastruktury zaměřené na rozvoj; další důraz směřuje k ekonomickému růstu, produktivitě, vytváření pracovních míst, volnému podnikání a investicím, což koresponduje se všemi podstatnými kroky v oblasti globálního mediálního systému od počátku 90. let a
reflektuje
současné
globální
trendy
a
stávající
neoliberální
přístup
společenské transformace. Během posledních třiceti let se vyspělé země ne příliš úspěšně snaží nalézt cestu, jak efektivně pomoci rozvojovým zemím. Otázkou je, zdali WSIS představuje významný mezník v tomto hledání.
81
Klíčová slova : WSIS, NWICO, MacBride, kulturní imperialismus, informační společnost, kontrola a správa internetu, finanční mechanismy, digitální solidarita, multiparticipační přístup
Understanding the encounter at the WSIS requires an inquiry spanning over 30 years, covering two main strands that converged in Geneva December 2003 and in Tunis October 2005. One, the „information society“ debate, takes in the role of information, the internet and the financing mechanisms and can be traced to the 1970s. The other, the „communication debate“, encompasses broader issues of knowledge ownership and use, media diversity and communication. Its defining moment came in the early 1980s with the MacBride Report of UNESCO. Although each has its history, only one, the latter, is likely to have a future. At the WSIS, these intersected in both official and unofficial fora. The impact was felt within the intergovernmental process, but more profoundly within the spaces of civil society. Burdened with ideologically inspired promises it could never fulfil, comprised by a worn out neoliberal agenda, the outcome of the „information society“ debate in the plenary halls was always going to be limited. The „communication society“ debate, on the other hand, marked the completion of a shift from governments to civil society as the driving force and a potentially deeper and more democratic articulation of the issues.
Key words: WSIS, NWICO, MacBride, cultural imperialism, information society,
internet
governance,
financial
mechanisms,
digital
solidarity,
multistakeholderism
82
