P E T R C H A RV Á T V Á C L AV, K N Í Ž E Č E C H Ů
V Y Š E H R A D P R A H A 2011
© Prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc., 2011 ISBN 978-80-7429-168-5
OBSA H
Předmluva . . . 9 Poděkování . . . 12 PROSTŘEDÍ: Do jakého světa se zrodil? . . . 15 Hospodářství až na prvním místě . . . 15 Stát desátého století a jeho původ . . . 20 Prvotní přemyslovský rod a jeho partneři . . . 25 Družiny . . . 35 Zahraniční politické vztahy . . . 41 Duchovní život . . . 42 OSOBNOST: Jaký byl? . . . 53 CÍLE: Oč usiloval? . . . 69 Vztah knížete k Bohu . . . 85 Vztah k císaři . . . 94 Vztah k vlasti . . . 95
Rané křesťanství v Čechách: sic volo, sic iubeo . . . 95 Pražský hrad, vší země srdce a duše . . . 97 A opět peníze až na prvním místě . . . 118
Závěry: Jakou strategii tedy Václav volil? . . . 125
PROSTŘEDKY: Co dokázal? . . . 127 Doslov . . . 141 Summary . . . 145 Citovaná díla . . . 163 Seznam vyobrazení . . . 178 Rejstřík . . . 182
P Ř E D M L U VA
V dnešní době, tolik dbající na efektivitu a výkonnost, získalo slovo „posvátno“ význam bezmála pejorativní. Dnes a denně jsme bombardováni výzvami k tomu, abychom si počínali účinně a cílevědomě, abychom soustředěně pracovali na své kariéře a abychom se především naučili přepočítávat vše kolem nás na peníze. Jen málokterým z nás se asi přitom vkrade vzpomínka na citát z klasika, který kdysi pravil, že tím, že člověk vybere jedno z řešení otázky před ním stojící, automaticky vylučuje řešení jiná. Kdo tedy volí peníze, získá peníze a pouze peníze. Kdo pak volí lásku, získá lásku a dál už nic. Kdo volí moc (nikoli moc něčeho ve smyslu „kerak je něčeho moc, tak je teho příliš“, nýbrž moc ve smyslu potestas), získá moc a ničeho více. Kdo konečně volí moudrost, obdrží moudrost a dále již ničeho. Tolik o fetiši našich dnů. Nuže dobrá, řeknete si, ale jak je to s tím posvátnem? Pravda je, že se s tímto pojmem dnes setkáváme ještě tak nejspíše v pracovnách esoteriků všeho druhu, případně v solidarizačních rituálech klubů fotbalových fanoušků. Přesto si troufám tvrdit, že v našich duších posvátno přítomno je. Nenechme se mýlit statistikami a mylnými úsudky o „nejateističtějším národě Evropy“. Všichni dobře víme, že když je nám nejhůř, uchylujeme se tak 9
jako tak k odvěkým symbolům, z nichž některé získaly staletími i viditelnou podobu. Po celé dvacáté století vyznačovala okamžiky stěžejních přelomů v dějinách česky mluvící pospolitosti shromáždění na druhém největším pražském náměstí u jezdecké sochy hrdiny tohoto příběhu. A právě s ním vstupuje do našeho života posvátno. Kdybychom měli vysvětlit, proč je to právě svatý Václav, s nímž naše společenství spojuje naději na své dlouhodobé přetrvání v dějinném čase, asi těžko bychom nalezli vhodná slova. Potíž tkví právě v tom, že se náš vztah ke svatému knížeti slovy vyjádřit nedá. Zarytě o tom mlčíme a přesto cítíme a víme. Svatováclavská zkušenost je cosi, co všichni mlčky sdílíme a na čem se ve chvílích dějinných bouří všichni shodneme. Kdyby to neznělo tak nadneseně, dalo by se dokonce říci, že právě nevyslovené společné povědomí o nadpřirozené moci nebeského knížete definuje příslušnost k českému národu. Z tohoto důvodu shledáváme poněkud obtížným představit si, že nadoblačný kníže kdysi vedl zcela pozemskou existenci. Sotva si umíme vyvolat obraz nemluvněte ležícího (arci asi na kožešině nebo na velmi jemném lněném plátně) u ohně či spíše u rudě žířících uhlíků v šeru komnaty vonící starým dřevem. Přišel by nám nezvyklý obraz batolete, zmáhajícího na nejistých nožkách vzdálenosti mezi lůžkem a truhlou a křeslem a stolem za pozorného dohledu chůvina. Jen těžko bychom si vybavili představu caparta zmáhajícího tajemství lidské řeči a pokoušejícího se napodobit zvuky vycházející ze rtů jeho dospělých opatrovníků. Chlapce a jinocha už si před svým duševním zrakem umíme vyvolat spíše, jakkoli nás velmi zaujme přídomek „tichý vévoda“, jímž Václava obdařil autor jedné z pozdějších legend. Ale málo platné, z vůle pana Myslbeka vidíme Václava jako atletického bojovníka s krátkým vousem, jedoucího v čele zástupu nebešťanů. Vydejme se tedy na pouť za událostmi, které se odehrály před více než tisíci lety. Utkejme se s nepřízní historie, která nám z au10
tentických zpráv o Venceslavu Vratislavici nezachovala více než dva odstavce v soudobé kronice. Pokusme se přimět naše psané, archeologické a další prameny k výpovědi. Podstupme onen nebezpečný tanec nad propastí, při němž hrozí v každém okamžiku pád. Budu rád, vážené čtenářky a vážení čtenáři, doprovodíte-li mne na této výpravě, na níž se budu ze všech sil snažit vést vás, jak nejlépe umím.
11
PROSTŘEDKY:
Co dokázal?
Nyní tedy přistupme k vylíčení způsobu, jimž Václav uchopil svůj osud a v reálném světě prosazoval své záměry, tužby a ideály, v míře, v níž to vůbec vzhledem k tolikrát již zmíněnému stavu pramenů vůbec lze učinit262. Náhlá a podle všeho neočekávaná smrt Václavova otce Vratislava, k níž došlo 13. února roku 921263, uvrhla český stát do krize264. Po dramatickém zápasu o vůdčí postavení v přemyslovském panství, jehož se zřejmě vzhledem ke svému mladistvému věku neúčastnili dva nejstarší synové Vratislavovi, Václav a Boleslav, a v němž se utkaly kněžna matka Ludmila a kněžna vdova Drahomíra, převzala za známých okolností insignie regentské vlády druhá z obou dam265. Vykonávala ji pak patrně až do okamžiku, kdy dosáhl designovaný a na knížecí stolec zvolený Vratislavův nástupce Václav věku zletilosti. 262
K Václavově vládě nyní Matła – Kozłowska 2008, str. 45 –62 a 75. Kalhous – Kopal – Moravcová – Polanský 2009, str. 549. 264 Padl-li Vratislav vskutku v bitvě, nelze se ani příliš divit. 265 Nezaváhavši ani před intrikou, která její soupeřku připravila dne 15. září roku 921 o život: Kalhous – Kopal – Moravcová – Polanský 2009, str. 548. 263
127
Za tohoto stavu věcí se bavorský vévoda Arnulf, který už v roce 921 přijal podřízenost saskému králi Jindřichovi, zřejmě rozhodl provést „průzkum bojem“. Ráznou vojenskou akcí patrně hodlal minimálně korigovat chaotické poměry v Čechách, které mohly přirozeně ohrozit i jeho državy, a dovolí-li to okolnosti, získat i více. Roku 922 vtáhla jeho vojska do Čech, aniž se tu nejspíše setkala s účinným odporem266. Drahomíra odpověděla akcí zaměřenou zřejmě na onu z obou západních front, na které se dalo spíše spoléhat na účinnost momentu překvapení. Roku 924 napadly uherské jednotky Sasko, jehož svrchovanost Arnulf, jak jsme již uvedli, mezitím uznal267, takže musely předtím projít Čechami268. Nicméně Arnulfova akce dosáhla přece jen aspoň jednoho úspěchu – zdá se, že v jejím důsledku se do Čech ke svým úřadům navrátili latinští kněží z Bavorska, kteří zemi předtím za bojů o hegemonii nad přemyslovským panstvím opustili269. Zřejmě někdy roku 924 nebo 925 dosáhl Venceslav Vratislavic věku, v němž byl pokládán za schopného zastávat knížecí úřad. Usedl proto za všeobecného souhlasu na pražský kamenný stolec a zahájil svou politickou kariéru akcí současně ráznou a racionálně uváženou. Svou matku Drahomíru totiž odeslal do vyhnanství. Tento skutek sice neuvádějí všechny legendy270, vyplývá však zřetelně z logiky děje a prozrazuje Václavův politický talent. Proti matce nemohl dost dobře zasáhnout drastičtějšími 266
Lübke, RGSEO I č. 19 str. 32, viz též Třeštík 1991, str. 657 (Arnulf měl Čechy považovat za součást svého regnum Bavariae), a Matła – Kozłowska 2008, str. 45 – 47. 267 Třeštík 2009, str. 88. 268 Lübke, RGSEO I č. 21 str. 34 a též str. 36 –37. 269 Sláma 2008, str. 30. 270 Drahomířino vyhnanství zmiňuje Stsl I, Stsl II a Kristián, nemá je Gumpold, Crescente ani Vavřinec. Viz k tomu Sláma 2010, str. 39 pozn. 42.
128
represivními či donucovacími prostředky, aniž by se byl pokryl hanbou a zcela zbavil věrohodnosti jako vladař státu. Odesláním Drahomíry do vyhnanství sledoval zřejmě především zpřetrhání mocenských svazků, které spojovaly její dvořany v celistvé a akceschopné politické těleso, schopné ohrožovat nebo dokonce mařit jeho politické záměry. Bylo možno předpokládat, že do vyhnanství bude kněžnu následovat jen nejužší kroužek jejích věrných, kteří jí sice poskytnou morální oporu, ale politicky a mocensky budou zcela bezvýznamní. Naopak u většiny politicky činných Čechů se dalo předpokládat, že zůstanou doma a budou hledat cesty k novému vládci, popřípadě k vykonavatelům jeho vůle, které si s sebou do nejvyššího zemského úřadu nejspíše přivedl. O účinnosti tohoto opatření svědčí skutečnost, že Václav po čase matku povolal zpět. Nepochybně mezitím dosáhl svého cíle – z pražského dvora vytvořil politický organismus poslušný především jeho samého. Ihned poté ovšem zřejmě přistoupil k aktu mimořádného, i státoprávního významu, totiž ke slavnostnímu přenesení pozůstatků své babičky Ludmily z Tetína do svatojiřské svatyně na Pražském hradě.271 O této události jsem obšírně hovořil výše, zde pouze připomeňme, že se zde poprvé Václav projevil jako státník formátu nikoli pouze českého, ale evropského. Těžiště politického dění ve střední Evropě se ovšem po volbě Jindřicha Ptáčníka králem v roce 919 přesunulo do Saska, a nový panovník nenechával zřejmě od počátku nikoho na pochybách, že klid na své východní hranici hodlá zajistit jakýmikoli prostředky. 271
Viz též Sláma 2010, 38 s pozn. 41.
129
38. Kaptorga. Dobrovíz u Prahy, 10. století.
Po uherském zpustošení Saska roku 924 uzavřel s Uhry Jindřich devítileté příměří272. Této situace pak hleděl využít k zajištění bezpečí svých poddaných před vnějším ohrožením. Vyhlásil především své pověstné nařízení o tom, že osm rolníků má výnosem svého úsilí živit devátého, který bude vykonávat vojenskou službu v některém z královských hradů, jejichž zřizování všemi prostředky podpořil. Tím zajistil obranu království stálou vojenskou silou, kterou bylo možno v kterémkoli vhodném okamžiku aktivovat a vyslat do pole273. Někdy po roce 925 zřídil Jindřich k obraně východní hranice také merseburskou legii, složenou z odsouzených zločinců, zvláště lupičů, jimž byl soudem ulože272 273
Lübke, RGSEO I č. 21b str. 36. Widukind (Hirsch) I: 35, str. 48 – 49.
130
ný trest prominut pod podmínkou, že přijmou službu v této královské jednotce. Za posádkové místo jim Jindřich vykázal Merseburg, kde jim přidělil pozemky a uložil vojenské povinnosti, zvláště útočné operace proti barbaris274. Václav se mezitím zřejmě pustil do aktivního rozšiřování přemyslovských držav. Již jsme se zmínili o konfliktu s kterýmsi blízkým knížetem, rozhodnutém nakonec osobním soubojem velitelů obou vojsk a nadpřirozenou intervencí, která přiřkla vítězství Václavovi, jakkoli samo božské znamení je zřejmě převzato z repertoáru křesťanských legend latinské Evropy. Zábory v Čechách jižních možná naznačuje údaj arabského encyklopedisty al-Mascūdīho275 o knížeti Václavovi jako pánu jihočeských (?) Doudlebů276. Tyto zprávy dává současné bádání do souvislosti s Václavovou expanzí do Kouřimska, jižních Čech a snad také Žatecka a vyslovuje se na jejím základě o povaze prvotní přemyslovské rozpínavosti, jejímž cílem se staly kraje bezprostředně sousedící s Pražskem277. Všechen tento třesk zbraní, bitevní ryk, chropot raněných a umírajících a sténání zajatců ovšem navozuje řadu představ, které nám s doposavad představovaným obrazem Václava jako „knížete míru“ a vlídnosti k bližním nijak neladí. Věnujme se jim poněkud podrobněji. Už po Václavově smrti, roku 936, si jakýsi „vladař ze sousedství“ (vicinus subregulus), jehož država sousedila se zeměmi Boleslavovými, v obavě o svou nezávislost a bezpečnost vyžádal 274
Totiž Slovanům; Lübke, RGSEO I č. 23 str. 37–38. O něm nyní Charvát 2010b, str. 36 –38. 276 K tomu Kalus 1996, str. 131–134. 277 K tomu viz nyní Matła – Kozłowska 2008, str. 55 –62 s pozoruhodnou hypotézou o devastaci jihočeských hradišť, spojované doposavad s nájezdy uherskými, právě v důsledku Václavova záboru; dále tamtéž na str. 75, a Sláma 2010, str. 42. 275
131
ochranu saských vojsk. Na pomoc mu byly vyslány síly ze saského Merseburska a rovněž z Durynska. Boleslav a jeho velitelé reagovali rychle a účinně. Nejprve odřízly vybrané české oddíly pochodující kolonu durynskou od hlavní síly již utábořených saských vojsk a úplně ji potřely. Poté zlikvidovali čeští bijci jednotku saskou, onu neblaze proslulou merseburskou legii, která se oddala plenění a stala se velitelsky nezvladatelnou. Nato dobyla vítězná česká vojska ztečí hrad onoho vladaře, který poté mizí z dějin278. Kde se však pod Boleslavovým vedením vzala početná, motivovaná a dobře vycvičená vojska s vysokou bojovou morálkou, jimž velí důstojníci vyznačující se vysokou mírou velitelského mistrovství? Současné bádání je názoru, že až za Boleslava I. překročila přemyslovská moc užší hranice středních Čech a počala rázně zabírat i od Prahy vzdálenější kraje, až ovládla oblast vyplňující kraje uvnitř zeměpisných hranic dnešních Čech a posléze i Moravy. To je jistě možné, avšak je třeba celou věc ještě důkladně uvážit a závěry upřesnit. Nejméně jedna ze shora uvedených složek přemyslovské moci desátého století – početné, dobře vycvičené vojenské jednotky s výtečnou bojovou morálkou řízené velmi kvalitním velitelským sborem – vstupuje totiž na scénu pouhý rok po zavraždění knížete Václava, a tak je třeba předpokládat, že již budoucí světec disponoval zřejmě vysoce účinnými bojovými silami. Obdobnou úvahu je možno pronést o samotném Václavově bratru, Boleslavovi. Kde a kdy se naučil válečnému umění, kde si získal nespornou autoritu polního velitele? Za pouhý rok si mohl i při mimořádném nadání sotva získat svrchovaný respekt k pánu a vládci, kterým nesporně disponoval při velení „akci subregulus“, probíhajícím zjevně bez těžších poruch. Zkušenost praví, že frontové jednotky přijímají nové velitele pomalu a opatrně, 278
Widukind (Hirsch) II: 3, str. 68 –70, též Lübke, RGSEO I č. 48 str. 69 –70.
132
39. Přemyslovské vojsko na českém denáru. 12. století.
a bezvýhradně se podřizují jejich příkazům až po určité době. Nic z toho zjevně nenastalo roku 936 – naopak, celá věc působí dojmem, že česká vojska poslouchala jako obvykle toho, koho znala ze své zkušenosti již dlouho. Tyto nesporně teoretické až spekulativní úvahy mne vedou k vyslovení předpokladu, že Václavovu dobu si bude asi lépe představovat jako naplněnou spíše boji a zápasy než zpěvem žalmů a vůní kadidla. Je ostatně otázka, kdo a kdy „nastartoval“ přemyslovský válečný stroj, který se zřejmě naplno rozjel až v padesátých a šedesátých letech desátého století, a díky němuž skončili přemyslovští válečníci svá tažení až na hranicích Kyjevské Rusi. Pokud padl v bitvě již Vratislav I., Václavův otec, mohlo budování ozbrojených sil raného českého státu započít už někdy kolem roku 900 nebo dokonce před ním. 133
Jak se dalo dříve či později očekávat, útok přišel ze severozápadu. Po uplynutí „konsolidační“ periody saského království pokládal Jindřich své přípravy k pacifikaci východní hranice za ukončené a rozhodl se k ofenzivní akci. Na přelomu let 928 a 929 zahájil zimní tažení nejprve proti otčině Drahomířině, území Havolanů-Stodoranů279 a zdolal jejich pevnost Brennaburg „hladem, železem a mrazem“. Vladař Havolanů musel odeslat do Saska rukojmí, a to patrně syna(?) jménem Tugumir a patrně i dceru neznámého jména. Nelze vyloučit, že tato relativně mírná opatření podnikl Jindřich proto, že měl před sebou slovanská knížata křesťanského vyznání280. Šlo však zřejmě jen o klamný manévr, neboť poté se Jindřich vší svou mocí obořil na kmeny na své jihovýchodní hranici a zvláště na Dalemince, usedlé na dnešním Míšeňsku při středním toku Labe. Na jaře roku 929 zaútočila saská vojska na hrad Daleminců jménem Gana, jehož dvacátého dne obléhání dobyla. Kořist byla rozdána družiníkům, všichni dospělí obyvatelé hradu byli pobiti a chlapci a dívky prodáni do otroctví281. Tento mimořádně brutální postup volil Jindřich bezpochyby jako okázalou demonstraci síly, chtěje tím vštípit jakýmkoli nepřátelům Saska, kteří by se proti němu paktovali s cizími mocnostmi, zřetelnou představu o tom, jak dopadne každý, kdo se bude zbraní protivit saskému vládci. Právě Daleminci totiž otvírali v minulosti uherským expedičním sborům vstup do Saska. Kraj, představující z hlediska možných útoků na Sasko bod velmi citlivý, pak panovník zvlášť zabezpečil založením hradu Míšně a jeho předáním spolehlivým ministeriálům. Dovedeme si představit bledý děs, který se zmocňoval Václava, jeho poradců a vojenských velitelů, když do Prahy docháze279
Lübke, RGSEO I č. 25 str. 40 – 42. Widukind (Hirsch) I: 35, str. 49 –51. 281 Lübke, RGSEO I č. 27 str. 43 – 45. 280
134
ly tyto zprávy z bojiště. Třebaže patrně chápali, že tu jde svého druhu o preventivní úder směřující k neutralizaci zvláště citlivého strategického bodu Jindřichovy obrany, sotva kdo z nich měl pochybnosti o tom, kdo ze sousedů Saska je nyní na řadě a proti komu se obrátí ostří saských zbraní. Akce se vyvíjela tak, jak se dalo čekat. V letním tažení přibyl Jindřich do Prahy, aniž bychom slyšeli o jakémkoli seriózním odporu českých vojsk. V Praze přijal Jindřich Václavův hold a uložil Čechům poplatek282, načež jeho vojska pokojně odtáhla domů. Jistý respekt Jindřichových velitelů k Václavově vojenské síle prozrazuje skutečnost, že si zřejmě Jindřich vyžádal jako pomocné opatření otevření „druhé fronty“ tažením bavorských jednotek vévody Arnulfa do Prahy283. Za daných okolností nemělo zjevně smyslu vyčerpávat síly Čech a jejich vojsk ozbrojeným odporem proti vetřelci, který předtím tak výmluvně doložil svou schopnost počínat si bezohledně a surově. Jeví se jako poměrně pravděpodobné, že zatímco přemyslovskou državou zmítal tento bouřlivý osud, na Pražském hradě probíhala výstavba kostela, jíž hodlal Václav demonstrovat své záměry v oblasti církevní284. K jeho stavbě, označené pozdějším kronikářem Kosmou jako okrouhlé „po způsobu kostela římského (nebo církve římské)“, si vyžádal svolení řezenského biskupa Tuta, o němž jsme již slyšeli. Původně projektovali zřejmě Václavovi architekti rotundu o vnitřním průměru lodi kolem 13 m a s jedinou apsidou na východě. Zasvěcení svatému Vítu je obtížné neuvádět do souvislosti se saským panovníkem, možná přímo s jednáními vedenými v letních měsících roku 929. Jakkoli nemáme Jindřichův dar svatovítské relikvie Václavovi dosvědčen 282
Šlo možná o dávku volů a hřiven uloženou kdysi Čechům za Karla Velikého, kterou však údajně platili jen do vlády Ludvíka Zbožného: Třeštík 1991, str. 653. K tomu viz výše. 283 Lübke, RGSEO I č. 29 str. 45 – 47. 284 Sláma 2010, str. 43 – 44.
135
přímým pramenným svědectvím, činí vysoká prestižní hodnota ostatku zejména v saském kontextu Jindřichovu snahu o navázání přátelských styků s Václavem prostřednictvím tohoto cenného daru velmi pravděpodobnou. O tom všem však již byla řeč. Když Jindřich uzavíral bilanci své akce proti HavolanůmStodoranům, jistě nepředpokládal, že se její následky dotknou i jeho samého a jeho nejužší rodiny. Na neznámé dámě z havolanské společenské smetánky, která se jako rukojmí octla na saském královském dvoře, totiž spočinulo se zalíbením oko mladistvého korunního prince a Jindřichova následníka, budoucího císaře Oty I. Vzplanul prý k ní velmi prudkým milostným citem, který byl údajně opětován, takže se mladému páru brzy narodil synáček285. Poté, co Jindřich rozhodl oženit Otu v zájmu říše s anglickou princeznou Eadith, dcerou krále Athelstana, musel ovšem tento vztah skončit. Neznámá Havolanka se odebrala do kláštera, snad do benediktinského ústavu v Möllenbecku, v jehož nekrologiu je zapsán kníže z téhož lidu Tugumir286. Ten se měl posléze velmi zasloužit o uzavření přátelského svazku mezi Otou I. a Havolany, když byl roku 940 vyslán od saského dvora, aby přijal vládu nad „kmenem“, která mu dle jeho původu po otci náležela287. Jak a kterak to vše souvisí s českými dějinami? Tugumir i neznámá vybranka Havolanů byli nepochybně v úzkém příbuzenském vztahu s Drahomírou, Václavovou matkou288. Vzhledem k jejich postavení a vztahu k Sasku i vzhledem k zápisu Tugumirova jména do klášterního nekrologia vyznávali zjevně křesťanství, což lze logicky předpokládat i u Drahomíry. Předhůzky 285
Lübke, RGSEO I č. 32 str. 50 –51. Lübke, RGSEO I č. 32 str. 50 –51. 287 Lübke, RGSEO I č. 66 str. 90 –92. Tugumirovo jméno je zapsáno v nekrologiu kláštera v Möllenbecku: tamtéž č. 68 str. 93 –94, k 25. květnu neznámého roku. 288 Podle některých badatelů byla Drahomíra možná Tugumirovou tetou: Matła – Kozłowska 2008, str. 43 pozn. 147. 286
136
legendistů o „zuřivém pohanství“ Drahomířině tak zní velmi nepřesvědčivě. Poznamenejme ještě, že i Otův a Havolančin syn, který obdržel jméno Wilhelm, se rovněž zapsal do českých dějin. Vzhledem ke svému původu ho totiž čekala skvělá církevní kariéra, na jejímž konci usedl na arcibiskupský stolec mohučský. V tomto postavení rozhodně čelil pokusům svého otce Oty I. o zřízení misijních biskupství a arcibiskupství na východním pomezí říše s poukazem na škodu, která by z toho vzešla jeho úřadu a jeho náležitostem. Ota I. i jeho spojenec, český vládce Boleslav I., museli proto v šedesátých letech desátého století manévrovat velmi opatrně a mohučský odpor neutralizovat především spoluprací s daleko vlídněji naladěným a argumentům přístupnějším papežským stolcem v Římě. Díky této spolupráci se konečně uskutečnil i (jsem přesvědčen, že už Václavův a zejména) Boleslavův plán založení pražského biskupství. Vraťme se však k našemu protagonistovi a sledujme dále jeho životní dráhu. Nelze vyloučit, že kapitulace před Jindřichem I. pošramotila do jisté míry Václavovu vladařskou prestiž a že kníže začal intenzivněji pociťovat touhu vymanit se z osidel tohoto světa a svých vladařských povinností. Pokud se skutečně rozhodl složit zeměpanský úřad a odejít do klášterního ústraní v Římě, mohl tím vzbudit u bratra Boleslava, muže podle všeho velmi ctižádostivého, naději na nástup na knížecí stolec. Když poté Václav od svého plánu upustil – Crescente praví, že důvodem k tomu byl nedokončený stav stavby svatovítského kostela na Pražském hradě –, roztrpčilo to možná Boleslava do té míry, že se jeho mysl stala přístupnou těm nejčernějším záměrům. V tu dobu se opět zablesklo nad severozápadní hranicí. Roku 932 vpadla saská vojska do Dolní Lužice a oblehla a ztečí dobyla hrad jménem Liubusua. Pevnost dobyvatelé rozbořili 137
a stála poté pustá až do roku 1012289. To Václavovi zřetelně ukázalo, že dny míru a klidu nemusejí trvat věčně, a rozhodl se pustit se do akce, kterou nelze nazvat jinak než nepříliš uváženým dobrodružstvím – ani jako „průzkum bojem“ by totiž neobstála. Na samém počátku roku 933, přesně po vypršení devítiletého příměří uzavřeného roku 924 s králem Jindřichem, zaútočily uherské expediční sbory znovu na Sasko, a jako už v minulosti musely (nepochybně s Václavovým svolením) projít Čechami. Velitelé uherských jednotek se obrátili k Dalemincům s žádostí o pomoc a podporu. Ti si ovšem velmi dobře pamatovali, co je stálo spojenectví s nepřáteli Saska za Jindřicha, a uherskou žádost odmítli290. Nato se uherské jednotky střetly se saskými vojsky dne 15. března roku 933 v bitvě u místa zvaného Riade291, a utrpěly tam katastrofální porážku. Neutralizaci celé východní hranice uzavřel Jindřich následujícího roku vojenskou výpravou proti „kmeni“ vystupujícímu v pramenech jako Vucrani, který si podrobil a uložil mu daň292. V této chvíli se Václav ocitl ve slepé uličce. Bratra si (snad) rozhněval nesplněným slibem složit úřad a odejít do Říma. Své bohaté a mocné (možná) rozladil uložením povinnosti platit desátek církevním institucím (či jen trváním na něm), čímž snížil jejich příjmy, totiž výši jejich podílu na dávkách vybraných pro knížete. „Uherskou legii“ (připusťme tuto možnost) znervóznil svou nečinností v tažení roku 933 a nedostatkem podpory uherské věci ve střetu se Saskem. Konečně na sebe upozornil i Jindřicha, který musel dojít k závěru, že český kníže si mnoho nedělá ze spojeneckých svazků se Saskem a řídí svou politiku výhradně zájmy vlastními. 289
Lübke, RGSEO I č. 36 str. 55 –56. Lübke, RGSEO I č. 38 str. 57–58. 291 Lübke, RGSEO I č. 39 str. 58 –59. 292 Lübke, RGSEO I č. 42 str. 61–62. Stalo se tak po 25. červnu roku 934. 290
138
Tak se na místě octly všechny zlověstné ingredience Molotovova koktejlu, z něhož vyšlehl vražedný plamen „černého září“ roku 935293. Dodejme ještě několik málo poznámek o osudu nejbližších Václavových rodinných příslušníků. Podle obecně sdíleného mínění odešla po vladařově smrti jeho matka Drahomíra, vykonavši řádně pohřební obřady nad tělem zesnulého syna, k českým (Bílým) Charvátům294. Stojí za úvahu, zda je naprosto nesmyslný předpoklad Drahomířina odchodu do dalmatinského království chorvatského, které právě onou dobou dosáhlo jednoho z vrcholů svých středověkých dějin295. Pokud pak některý klerik z jejího doprovodu sepsal na její popud staroslověnsky legendu o Drahomířině synu, známou dnes jako Stsl I, vyřešily by se tím otázky spojené s její existencí v Čechách a získali bychom rovněž odpověď na otázku, proč bylo třeba padesát let po jejím napsání překládat do církevní slovanštiny Gumpoldův text jako Stsl II. Na italské Monte Cassino, kde byla faktografie Stsl I známa296, by také z dalmatského Chorvatska bylo blíže než z přemyslovských Čech. Václavův syn pak zřejmě z Čech zamířil k lidu, v němž se zrodila jeho babička, a uvázal se v důstojenství, které mu po ní u Havolanů-Stodoranů náleželo. Dlouho se tam však asi nezdržel, neboť již roku 940 převzal panství nad nimi Tugumir, do té doby prodlévající co rukojmí na dvoře Jindřicha Ptáčníka a Oty I.
293
O boleslavské vraždě Kalhous – Kopal – Moravcová – Polanský 2009, str. 549; Sláma 2008, str. 31–32; Sláma 2010, str. 44 – 45. Pro rok 935 se nyní vyslovuje i Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 141. 294 Tak Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 146. 295 K tomu Curta 2006, str. 191–201, a Akimova 2009. 296 Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 65 –67.
139
40. Zde vidíme v umělecké zkratce výsledek úsilí knížete Václava o vstup jeho národa do Evropy latinského křesťanství. Mezi čtyřmi personifikacemi provincií římského impéria, které skládají na této iluminaci z vládcovy knihy evangelií hold císaři Otovi III., přichází též (arci na posledním místě) „Sklavínie“. Přes to, že kompozičně jde o převzetí pozdně antického modelu (imperiálního kalendáře z r. 354), ukazuje tato symbolika velmi názorně na skutečnost, že na konci desátého století vstoupily již státní pospolitosti západních Slovanů pevně do sestavy evropské pospolitosti uznávající autoritu římského papeže.
140
R EJSTŘ Í K
Do rejstříku nejsou pojaty lexémy Bůh, Ježíš Kristus, bible, Václav, Přemyslovci, Čechy, křesťanství.
Abbo, opat 21 c Abd ar-Raḥmān III., emír a chalífa córdobský 122–124, 158 Aghlabovci, dynastie vládců Tuniska 122 al-Hakam (II.) al-Mustansir, chalífa córdobský 122n al-Mascūdī, zeměpisec a encyklopedista arabský 54, 120n, 131, 150, 158 Andalusie (= muslimské Španělsko) 39, 83n, 121, 124 Alí, vládce Sicílie z dynastie Kalbovců 35 Alkuin z Yorku, vzdělanec anglosaský a autor 48, 76 Alpy 18, 122 Anglie 83, 86, 94, 116, 136, 143 Anania Širakac’i, církevní činitel a spisovatel 106 Anonym, kronikář uherský 37 Apokalypsa, rukopis svatovítské kapituly 105 Arbeo, církevní činitel a spisovatel 76 Aristoteles, filozof antický 48, 70, 90 Arkona, lokalita v Německu 99 Arnulf, vévoda bavorský 55, 138, 135 Athelstan, král anglický 136 Attila, vládce Hunů 37 Aulne, klášter 88 Avesta, svatá kniha mazdaistická 106
186
Badr as-Siqlabī, dvořan córdobský 121 Bagdád, město v chalífátu 121 Bamberg, město v Německu 85 Basklábič (= *Václavič), syn knížete Václava 65, 150 Bavoři 35, 39, 55, 85, 114n, 119, 128, 135 Beda Ctihodný, autor 76 Belgie 88 Benediktbeuern, klášter ve Švýcarsku 48 benediktini, benediktinští mniši 48, 94, 136 Berbeři, etnikum v severní Africe 39, 122 Bernard, vévoda ze Septimánie v Galii 57, 61 Bernard, syn vévody septimánského v Galii 57 Berschin Walter, literární historik 70–83, 119 běsi, bájné bytosti 43 Bláhová Marie, historička 22n, 109, 123 BOHEMI, elita česká 21 Boleslav I., český kníže 36 Boleslav, hrad kněžice Boleslava (budoucího Boleslava I.) 19, 67 Bořivoj, kníže český 22, 37, 108n Bougo/baga, titul vladařský 45, 107 Bretaň (Francie) 80, 82, 116 Brennaburg, hrad Stodoranů-Havolanů 134 Brian Boru (Boroimhe), irský král 83 Britské ostrovy 48 Břetislav I., český kníže 41, 105 Budeč 55–57, 77, 80, 109 Bulharsko 17, 32 Byzanc, byzantská říše 17n, 32, 48, 86, 112n, 118 Caedwalla, anglosaský král 83 Cato viz Kato Cicero, myslitel a řečník antický 48 Coenred, anglosaský král 83 Colonne, mys a bojiště v Itálii 35 Como, jezero v Itálii 88 Crescente fide christiana, legenda 76, 82, 128, 137 Dagobert, král merovejský 41
187
Daleminci, „kmen“ slovanský 134 Dalimil, kronikář český 22n dalmaci, Dalmatae či dalmantli, údaj z rukopisu Widukindovy kroniky 41 David, král starozákonní 86 De viris illustribus, spis sv. Jeronýma 77 Dhuoda (= Dodana, Hodana), vévodkyně ze Septimánie v Galii 57–59, 61, 81, 88 Dobner Gelasius, církevní činitel a vzdělanec 95 Dodana viz Dhuoda Dolní Lužice viz Lužice Donnchadh ua Briain, irský král 83 Doudlebi, „kmen“ český 131 Drahomíra, kněžna česká 54, 65, 84, 127–129, 134, 136n, 139 Drevljané, „kmen“ ruský 21 Dublin, město v Irsku 31, 83 duces bohemannorum 21 Dumézil Georges, religionista a etnolog francouzský 47 Dunaj 37 Durynsko, země v Německu 132 Džacfar as-Saqlabī, dvořan córdobský 123 Eadith, princezna anglická, choť císaře Oty I. 136 Eardwulf, biskup 116 Epona, bohyně keltská 47 Ermengarda, první choť Ludvíka Zbožného, franského krále 60 Fál, kamenný stolec vladařský v Irsku 108 Flarchheim, bojiště 99 Fleury viz Saint-Benoît-sur-Loire Fredegar, kronikář franský 41 Fulbert z Chartres, církevní činitel a vzdělanec francouzský 58 Fulda, klášter v Německu 48, 92 Gana, hrad Daleminců 34 Gennadios, autor antický 77 Gotšalk, mnich 92 Gumpold, biskup mantovský, a text jeho svatováclavské legendy (Gumpold) 62, 73, 76, 102, 105, 128, 139 Gurdisten, opat a autor 80
188
hadžib, hodnost dvorská córdobská 121 Halfdan, velitel skandinávský 116 Heimskringla, spis Snorriho Sturlusona 34 Heinrich von Mügeln, kronikář uherský 37 Hinkmar, arcibiskup 92 Hnězdno, město v Polsku 46, 95, 112 Hodana viz Dhuoda hry 117n Hron 37 Hugo z Provence, šlechtic 88 Hus Jan, církevní činitel a reformátor 95, 120 Charváti, „kmen“ slovanský 139 Chlodovech (= Chlodwig, Clovis), panovník franský 113 Chlotachar (= Lothar) I., král merovejský 41 Chorvatsko, kraj v Dalmácii 139 Ibn al-Athīr, kronikář arabský 35 Ibn Hajdara, sudí 124 Ibn Hajjān, kronikář arabský 62 Ibn Idhārī, kronikář arabský 62 Ibrāhīm ibn Jacqūb, cestovatel a zpravodaj arabský 39, 82 Inferenda, daň franská 41n Igor, kníže ruský 21 Ine, anglosaský král 83 Írán 42, 48, 107 Irsko, irský 25, 31, 47, 50, 108, 116 Isakij, mnich a kněz 82 Itálie 48, 88, 119 Ivar, velitel skandinávský 116 Jan, biskup 91 Jindřich II., císař 85, 94n Jindřich III., císař 41 Jindřich Ptáčník, saský král 128–131, 134–137 Josifon, kronika 119 Jóšijáš, král starozákonní 86 Justinián, císař 113
189
Káhira, město v Egyptě 124 Kalbovci, muslimští vládci Sicílie 35 Kalonymos, družiník císaře Oty II. 35 kamenný stolec knížecí 98, 106, 108, 11, 128 kaptorgy 27n, 30, 32, 34, 64, 81, 84, 87, 93, 130 Karantánie, krajina v dnešním Rakousku a Slovinsku 107 Karel IV., císař a český král 54 Karel Lysý, západofranský král 57, 90n Karel Veliký, císař 41n, 47, 61, 95, 135 Karlovy Vary 45 Kaspické moře 121 Kato Starší, autor antický 48 Kavkaz 48 Kazaň, město v Tatarstánu 19, 121 Kelč 32, 34 Keltové 29, 47, 99 Kipling Rudyard, spisovatel 97 Klecany 27n, 30, 66 kodex Apoštolské vatikánské knihovny sign. Reg. Lat. 14 114 Konstantin, císař římský 113 Konstantinopol, město kdysi v Byzanci 91, 113, 117n Kopí svatováclavské 97, 99, 104–106 Kostílková Marie, historička, paleografka a kodikoložka 105, 114 Kouřim (Stará), archeologické naleziště 19, 27, 29, 32, 46n, 64, 74, 97 Kouřimsko 131 Krakov, město v Polsku 86, 106 Králík Oldřich, literární historik 76 Kristián, autor český (dílo Vita et passio sancti Wencezlai et sanctae Ludmilae, aviae eius, zde Kristián) 76, 80, 82, 84, 119, 128 Krok, bájný kníže český 47 Kyjev, chrám Boží Moudrosti 107 Kyjevská Rus 133 Kyjevské listy, rukopis 47, 49 Labe 17, 64n, 86, 134 Lahovice, naleziště archeologické 63 Landévennec, klášter bretaňský 80 Langobardi 99
190
Lech, řeka a bojiště v Německu 36 Levý Hradec 27 Libice, naleziště archeologické 27, 74 Libuše, bájná kněžna česká 44n Libušín, hrad 105 Libušinka, jezírko 46n, 64, 78 Lindisfarne, klášter 116 Litoměřice 31 Liubusua, hrad v Dolní Lužici 137 Lobbes, klášter 88 Luba, obyvatel český 63 Ludvík Němec, východofranský král 60–62 Ludvík Zbožný, král franský 42, 135 Lupus z Ferrières, opat 90–92 Lutych, město a biskupství v Belgii 88 Lužice Dolní 137 Madīnat az-Zahrā, město ve Španělsku 123 Macha, bájná bytost irská 47 Malá Asie 48 Medb, bájná královna irská 47 Melittus, opat 109 Merovejci, královská dynastie franská 41 Merseburg, město v Německu 35, 41, 99, 130–132 Měšek, vládce polský 39 mince 19, 39, 105, 121 Mithra, božstvo indoevropské 106–109 Modlitba proti ďáblovi, skladba církevně slovanská 48 Möllenbeck, klášter 136 Monte Cassino, klášter 139 Moralia in Iob, spis sv. Řehoře 78 Morava, Moravané 19, 22–24, 37, 48n, 60, 117, 120, 127, 132, 139 Murūdž adh-dhahab wa macādin al-džawhar, spis geografický 65, 120 Nastalska-Wiśnicka Joanna, historička 47, 53–57, 62, 64, 69, 73, 76n, 79, 82, 85, 95, 106, 110, 113n Northumbrie, země v Anglii 116 Notherius II., biskup veronský 55
191
Notker, biskup 88 Novgorod, město v Rusku 31, 82 Ohře 17, 84 Olav Haraldsson, král norský 34 Oriente iam sole, legenda svatováclavská 94 Ota I., císař 88, 136n, 139 Ota II., císař 35 Ota III., císař 41, 140 otroci 17n, 80, 85, 116, 118–125, 134, 142 pater familias 34 Pavel, kněz, poradce kněžny Ludmily a knížete Václava 79, 86n, 90 Pavia, město v Itálii 88n Pax sancti Wencezlai in manu ducis/regis XY, legitimační klauzule pečetí Přemyslovců 109 penitenciál (= zpovědní zrcadlo) 47, 114, 123 Piastovci, dynastie vládců polských 86, 106 Pipin, syn Karla Velikého 41, 47 Plélan, převorství v Bretani 116 Plútarchos, autor antický 79 Pobaltí 86 Pohroní 37 Polabí 64n, 86 Polsko, Poláci, polský 24, 31, 39n, 55, 86, 99 postřižiny knížete Václava 55 Pováží 37 Praha-Bartolomějská ulice 28 Praha-Františkánská zahrada 27 Praha-Riegrovy sady 121 Praha-Václavské náměstí 27 Praha-Vodičkova ulice 27 PRAGA CIVITA 19, 121 Pražské zlomky, rukopis 47 Pražský hrad, chrám Panny Marie 26, 98 Pražský hrad, chrám sv. Jiří 48, 82, 98, 109, 114, 129 Pražský hrad, chrám sv. Víta 18, 54, 82, 94, 98, 105, 107, 109–115, 137 predestinati ad salutem, termín sv. Augustina 90
192
presciti ad damnationem, termín sv. Augustina 91 Provence (Francie) 88 Přemysl, bájný kníže český 13, 24, 32, 45, 87, 108 Přilba svatováclavská 97, 100 Ptuj, lokalita slovinská 39 Ratherius Veronensis, církevní činitel a autor 87–90, 119 Rechwin, správce pohraniční marky 39 Ramwold, opat 48 Rhiannon, bájná bytost velšská 47 Riade, bojistě 138 rites de passage 44 rodinný nedíl 25 Rostislav, vládce moravský 60, 62 Ruotger, autor 76 rūmī, egytský otrok původem z (ze středomořské?) Evropy 14 Rusko, Rusové, ruský 21, 55, 133 Rýn 18, 122 Řezno (= Regensburg), město v Německu a biskupství 19, 21, 48,79, 82, 86, 114n, 121, 135 Řím 23n, 27, 83, 135, 137n, 140 Saint-Benoît-sur-Loire, Francie 21 Saint-Bertin, lokalita ve Francii 61 Saint-Omer, lokalita ve Francii 61 Sakramentář pražský, knihovna metropolitní kapituly pražské, sign. O LXXXIII 114n Salomon, vévoda 116n Sallustius, autor antický 76 saqāliba, otroci v chalífátu 121–124 Sasko, Sasové 36, 41, 85, 94, 128–130, 132, 134–138 Saxo Grammaticus, církevní činitel a spisovatel 83 Seneca, filozof antický 48 Septimánie, vévodství v Galii 57, 61 Seringi, národ 107 Sitric, král irského Dublinu 83 sklářská výroba, sklo 19
193
Sláma Jiří, archeolog a historik 16, 31n, 55, 82, 121, 128n, 131, 135, 139 Snorri Sturluson, autor islandský 34 Sommer Petr, archeolog a historik 48, 57, 78n, 106, 115 Spytihněv I., český kníže 26, 31, 37, 108n, 111 Staroslověnská svatováclavská legenda první (Vostokovova, zde Stsl I) 62, 76, 117, 128, 139 Staroslověnská svatováclavská legenda druhá (Nikolského, zde Stsl II) 76, 117, 128, 139 Stodorané-Havolané, „kmen“ západoslovanský 64, 134, 136, 139 Středomoří 17–19 Sulpicius Severus, autor 76 Sušice 45 Suzdal, město v Rusku 82 Svatobor 45 Sv. Alexandr Arménský 82 Sv. Augustin 91 Sv. Benedikt 92 Sv. Bruno z Querfurtu 47, 74, 84, 119 Sv. Cuthbert 116 Sv. Dvanáct apoštolů 112n Sv. Ethbin 80 Sv. Gerald z Aurillacu 78, 86 Sv. Guénolé (= Winwaloeus) 80 Sv. Isidor 77 Sv. Jan Evangelista 113 Sv. Jan Zlatoústý 91 Sv. Jenovéfa 113 Sv. Jeroným 77, 91 Sv. Jimram 48, 79 Sv. Kosma a Damián 111 Sv. Kristián, jeden ze sv. Pěti bratří 84 Sv. Ludmila 32, 55, 57, 76, 79, 82, 86, 110, 114n, 127, 129 Sv. Maxentius 116 Sv. Oswald 86 Sv. Patrik 50 Sv. Pavel 91 Sv. Petr 23n Sv. Pět bratří 84
194
Sv. Řehoř Veliký, papež a autor 72, 76, 78, 109 Sv. Vít 94, 111n, 135 Sv. Wiborada 79 Svatopluk, král moravský 22n, 120 Šebíř, biskup 95, 112 Šimon Kéza, kronikář uherský 37 Škvorecký Josef, spisovatel 70 Tanger, město v Maroku 122 Tara, lokalita v Irsku 108 Tetín 48, 82 textil, textilie 19, 96, 106 Thietmar Merseburský, biskup a kronikář 35, 99 Tismice 35, 38 Třeštík Dušan, historik 41n, 54n, 80, 99, 105n, 109, 123, 128, 135 Tugumir, přední z Havolanů-Stodoranů 134, 136, 139 Tunisko, země v Africe 121n Tuto, biskup 82 Tyne, řeka v Anglii 116 Uhry (dnes Maďarsko), Uhři 24, 35–39, 128, 130n, 134, 138 Ut annuncietur, legenda svatováclavská VACLAV [C]NIZ 121 Václav II., král český 63, 109 Vavřinec z Montecassina, autor legendy svatováclavské 76 Vergilius, básník antický 48 Verona, město v Itálii 55, 88 vexillum auro paratum 106 Vilém, syn Bernarda, vévody septimánského v Galii 57–62 Viprecht Grojčský (Wiprecht von Groitzsch), šlechtic 107 Vlček Emanuel, lékař 54, 65 Vltava 17, 27, 106 Vratislav I., český kníže 37, 54, 93, 108n, 127, 133 Vratislav II., český kníže a král 99, 105, 107 Vucrani, „kmen“ slovanský 138 Vyšehradský kodex, rukopis 103, 105
195
Walahfrid Strabo, církevní činitel a spisovatel franský 48 Wawel, hrad v Polsku 106 Wear, řeka v Anglii 116 Widukind, kronikář saský 36, 41, 94, 130, 132, 134 Wilhelm, syn císaře Oty I. 137 Wolgast, lokalita v Polsku 99 Wolin, město v Polsku 31 Worms, město v Německu 42 Würzburg, město v Německu 96 Zaborski Andrzej, arabista 39 Závist, vrch nad Zbraslaví 29, 63n Zbraslav, syn knížete Václava 63 Zbraslav, lokalita 29, 63 Žatec 87, 131 Žatecko 131 žalmy 55, 57, 59, 61n, 80n, 133 Židé 28n, 35, 119n
196
EDICE HISTORICA ILUSTRACE VY B R A L A U TO R . T Y P O G R A F I E Z D E N Ě K STEJSKAL. VYD A L O N A K L A D AT E L S T V Í V Y Š E H R A D , SPOL. S R. O., R O K U 2 0 11 J A K O S V O U 9 9 9 . P U B L I K A C I . VYDÁNÍ PRVNÍ . A A 7 , 7 4 . P O Č E T S T R A N 2 0 0 ODBORNÁ REV I Z E B Ř E T I S L AV D A N Ě K . O D P O V Ě D N Ý REDAKTOR FIL I P OU T R ATA . V Y T I S K L A T I S K Á R N A S-TISK, VIMPER K . D O P O R U Č E N Á C E N A 2 4 8 K č NAKLADATELS T V Í V Y Š E H R A D , S P O L . S R . O . PRAHA 3, VÍTA N E J E D L É H O 1 5 E-MAIL: INFO@ I V Y S E H R A D . C Z WWW.IVYSEHR A D . C Z ISBN 978 - 80 -702 9 - 1 6 8 - 5
