V květnu 2008 se v Praze na Ţofíně konalo setkání ku příleţitosti 40. výročí zaloţení Svazu PTP (byl zaloţen v květnu 1968 právě na Ţofíně). Tato událost byla komentována i na první straně Zpravodaje PTP (červenec 2008), který Svaz PTP vydává. Rádi bychom tato slova citovali na úvod našeho magazínu, protoţe mluví za vše a není třeba je komentovat. „Ze všech koutů republiky přicházeli bratři, poznamenáni věkem, šedinami, opírající se o hole, těţce poznamenaní ţivotními útrapami, pracovními úrazy, aby svou přítomností demonstrovali společný postoj: Jsme ještě tady – nezlomili nás! … Smutek nad skonem těch, kteří se nedočkali – jako ti, kteří zahynuli při pracovním nasazení v dolech a na stavbách – nebo těch, kteří utrpěli taková zdravotní postiţení, ţe předčasně odešli,
vyjádřili všichni přítomní tichou vzpomínkou, poznamenanou pokorou, ale i vzdorem vůči těm, kteří byli iniciátory a pachateli zločinů, kterých se na nás v minulosti dopustili… Jsme ještě tady a co nám budou síly stačit, budeme burcovat, připomínat zločiny, vychovávat mladé a varovat společnost před ideologiemi, které tak poznamenaly dvacáté století – fašismus, nacismus a komunismus, které vznikly ze stejného ideologického podhoubí, z násilí a pohrdání právem. Realizovali svou politickou moc násilím provázeným miliony mrtvých z národních, rasových, náboţenských a třídních důvodů. Nezapomeňme, ţe největších zločinů se dopouštěli na nás lidé naší české krve. Pamatujme si to dobře!“
Pétépáci – bílé místo v naši historii Kdo byli pétépáci? Jaký byl jejich osud a jak fungovali v tehdejší československé společnosti? Historik Jiří Bílek začíná svou knihu Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak (vydalo nakladatelství NAVA v roce 1996) odstavcem: „Byla to podivná součást armády – chlapci s prvním chmýřím na bradě i prošedivělí otcové rodin oblečení do uniforem či montérek, studenti vyhození ze studií i jejich učitelé, synové kulaků a ţivnostníků i kulaci a ţivnostníci, úředníci i synové úředníků, chlapci, kteří se provinili tím, ţe řekli něco sami nebo co řekli jejich rodiče, kněţí, řeholníci či bohoslovci, ale také Romové, Maďaři, Němci či alkoholici a recidivisté trestaní za kriminální delikty. Co je spojovalo, byl – vedle lopaty,
krumpáče a sbíječky, které se staly jejich „sluţební zbraní“ – cejch méněcenných, jenţ jim byl vypálen hlouběji, neţ si mysleli. Šel s nimi celý ţivot a zbavili se ho vlastně aţ nedávno. Ty dva nebo i čtyři roky vojenské sluţby, od nichţ uplynulo jiţ téměř půlstoletí, se stále připomínaly – při hledání zaměstnání i tehdy, kdyţ syn nebo dcera chtěli jít studovat.“ Přestoţe počet muţů, z nichţ většina, která „pobyla“ u PTP, aniţ věděla za co, je poměrně značný, najde se spousta mladých lidí, jeţ nemají o existenci Pomocných technických praporů ani tušení. Není se čemu divit, nebýt Švandrlíkových Černých baronů, je jich pravděpodobně ještě méně. První polovina padesátých let zůstává v naší historii stále bílým místem. 1
Dačice v první polovině padesátých let Vystihnout atmosféru ţivota v Dačicích první poloviny padesátých let je obtíţné. Především proto, ţe popisovat obecně to oklešťování občanských svobod, narůstající pocity strachu spoluobčana před spoluobčanem a vůbec politického dusna v běţném ţivotě občanské společnosti se zde ničím nelišilo od jiných míst ve státě. Vţdyť diktatura proletariátu a třídní boj, politické metody zavedené KSČ v rámci její ideologicky podloţené vedoucí úlohy při řízení státu byly praktikovány v celé
zabaveny obrazy, porcelán a broušené sklo. Pro hezké věci tehdy nebylo místo. Sběratelství prý byla pouze záminka k hromadění majetku se spekulačními úmysly. Samozřejmě, ţe to nebyli jen tito tři dačičtí občané. Zabavením majetku byli postiţeni činní obchodníci, ţivnostníci a řemeslníci a posléze i zemědělci. Pro tento de facto svévolný zábor majetku existoval právní podklad. Čerstvě vydaný zákon totiţ připouštěl zabavení majetku v těch
zemi. V rámci třídního boje se „vyrovnávaly účty“ s maloměšťáky, s burţoazními elementy, nepohodlnou inteligencí („naškrobenými límečky“), s náboţensky cítícími občany a s dalšími potenciálně s reţimem neloajálními lidmi. V Dačicích byl mezi prvními postiţenými obchodník se smíšeným zboţím p. František Štěpán, jemuţ byl zabaven dům na náměstí s obchodem. Po domovní prohlídce s přišitím přívlastku městského boháče mu byly odňaty i „zatajené zásoby“, které byly vystaveny ve výloze, a majitel i rodina byli náleţitě zostouzeni. Podobně tomu bylo i u p. Jaroslava Krejcara, obchodníka s textilem a módním zboţím. I v tomto případě šlo o „zatajené zásoby“, umamoněné prý pro osobní potřebu a spekulaci. Ani zástupci místní inteligenci neušli pozornosti. Pan MUDr. Antonín Kolář byl vyhlédnut k uplatnění třídní represe: byly mu
případech, kdy tento majetek měl zřetelně podnikatelské určení. A to bylo moţno konstatovat prakticky u všech takových případů – v domě byl obchod, dílna či jiný soukromě výdělečný provoz. Tyto zásahy do soukromí měly pochopitelně své důsledky. Mnozí z takto postiţených byli ze svých domovů, ze svých před tím vlastních domů vystěhováni, často donuceni okolnostmi z města odejít. V té době existovaly v Dačicích dva třídně diferenciované světy. Já jsem byl řazen vládnoucí třídou jako potomek zámoţného měšťáka a prý i městského boháče do té druhé. To ovšem nemělo důsledky jen v majetkové sféře, ale i z hlediska lidského přístupu se toto třídní kritérium projevovalo i v psychické, přesněji řečeno v citové rovině. Někteří lidé přestávali mezi sebou komunikovat, ti, zatím nepostiţení, se vyhýbali styku s těmi, kteří byli tzv. na indexu. Ze vzpomínek pana Miloše Klanga 2
Nesouhlasím, protože to není pravda! Pan Jan Simandl se narodil roku 1930 v malé vesničce Jiratice (okres Třebíč), kde měli jeho rodiče větší hospodářství. Základní školu navštěvoval v nedaleké Polici a po jejím dokončení dva roky pracoval v zemědělství. Poté nastoupil do zemědělského učení v Jemnici, do tzv. zimní rolnické školy. Rodinné hospodářství ho zaměstnávalo natolik, ţe mu mnoho volného času nezbývalo, coţ se ovšem později ukázalo jako dobrá předběţná fyzická průprava. Na základní školu chodil pan Simandl za války, coţ velmi podstatně ovlivnilo to, co se učili. „Měli jsme takovou smůlu, ţe jsme chodili do měšťanky za války. Dneska se učíte o celém světě, o všem moţném, my jsme se tenkrát učili o Velkoněmecké říši a o ničem jiném. Vy máte dneska moţnosti, ţe můţeme jezdit po výletech, to my jsme tenkrát takové moţnosti vůbec neměli.“ Rodiče pana Simandla vlastnili větší hospodářství, které ovlivňovalo kaţdodenní ţivot a které zasahovalo do ţivota mladého muţe. „Musel jsem pracovat doma v zemědělství, práce bylo nad hlavu. A jezdit za holkou? Na to nebylo moc času, akorát v neděli. Ale nejprv jsem samozřejmě musel nakrmit dobytek. Ten byl vţdycky na prvním místě, ostatní věci byly další. Takţe já jsem v neděli ráno jsem musel nakrmit, dopoledne jsme jeli do kostela, v poledne jsme musel zas nakrmit a odpoledne jsem měl pro sebe, to jsem mohl jet za tou holkou, ale navečír jsem zase musel krmit…“ Takţe volného času nebylo moc, nebyl téměř ţádný. V padesátých letech byla vůči větším zemědělcům ze strany státu prováděna zvláštní politika. Byly vykoupeny jejich stroje (znárodňovací zákon o vyvlastnění zemědělských prostředků). „Třeba přede ţněmi nám vyvlastnili mlátící soupravu. Přišel chlap z Moravských Budějovic z traktorky a odhadl, jakou to má hodnotu. Ale nechali nám ty mašiny přes ţně, my jsme mohli mlátit, ale museli jsme zapisovat, jak dlouho mlátíme. A kdyţ bylo po ţních, tak nám spočítali, kolik máme zaplatit za mlácení, odpočítali hodnotu těch strojů a my jsme ještě dopláceli. Mlátili jsme si s vlastními stroji a ještě jsme za to platili.“
Prvního října 1951 měl pan Simandl narukovat. Dostal povolávací rozkaz a narukoval na Libavu. Libavá je výcvikový tábor na severovýchodní Moravě. A kam pan Simandl rukoval? „K čemu jsem šel, to jsem neměl vůbec ponětí. Aţ teprve tam jsem se dozvěděl, ţe jsme u PTP, ţe jsme tam z trestu a ţe nám tam vytlučou z hlavy ty kapitalistický názory a blbosti. Lili tam do nás, jak z nás udělají chlapy. Čtrnáct dní nás tam honili, pak nás naloţili na nákladní auta a rozvezli nás na pracoviště. Já myslím, ţe mě zachránily brýle, ţe jsem nemusel do dolů a dostal jsem se do stavebnictví.“ Z Libavy byl pan Simandl převezen spolu s ostatními do Přerova, respektive za Přerov do vesnice Bochoř. Dnes je tam letiště – vrtulníková základna. Toto místo fungovalo jako letiště uţ za dob druhé světové války, kdy ho vyuţívalo německé nacistické letectvo. Pro potřeby moderních letadel bylo ale letiště příliš malé, proto se z kaţdé strany rozjezdové dráhy dobetonovávalo asi půl kilometru a byly dostavovány hangáry. A právě na přebudovávání tohoto areálu se pétépáci podíleli. „Bydleli jsme v dřevěných nízkých barákách, které tam byly ještě po Němcích a byly samá štěnice. V tomhle jsme bydleli a pracovali na tom letišti.“ V Bochoři byl prapor pana Simandla nasazen asi rok. Pak byli přeřazeni k jiné práci. Přesunuli se do Přerova, kde pracovali jako zedníci na stavbách. Kdo všechno patřil mezi „spolupracovníky“ pana Simandla? „Byli jsme rozdělní na tři skupiny. První skupina, asi tak třetina, byla sloţená z kluků ze zemědělství jako já. Druhá třetina byli studenti. Studenti, které prověřili, a vyházeli je ze škol, tak byli v té 3
druhé skupině. Mezi nimi bylo hodně bohoslovců a studentů teologie. Tenkrát byly zavřené teologické fakulty a studenty, kteří tam studovali, automaticky vzali na vojnu. Byli tam někteří, kteří studovali čtvrtý, pátý rok, měli uţ těsně před vysvěcením. Oni tajně studovali dál, byli tam i někteří, kteří byli tajně vysvěcení, to bylo samozřejmě trnem v oku.“ Zvláštní postavení u PTP měli kněţí. Přímým nadřízeným kněze je biskup. Ale v komunistickém Československu byli i biskupové internováni. Na okresech byli ustanoveni církevní tajemníci, kteří si přisvojovali práva a pravomoci biskupů. Právě ti byli většinou příčinou toho, ţe kněţí skončili u PTP. „A ta třetí skupina byli kněţí. To byli kněţí, kteří slouţili většinou na vesnicích a těm domácím soudruhům se znelíbili, protoţe třeba lidi táhli více za nimi neţ na komunisty nebo ţe naváděli lidi, aby nevstupovali do JZD nebo něco podobného. Prostě byli označeni jako neţádoucí. Tak je vzali na vojnu, poněvadţ kdyţ studovali, tak měli odklad, kdyţ je vysvětili, tak uţ na vojnu nešli. Neměli tedy splněnou povinnou vojenskou sluţbu. My jsme byli kluci, bylo nám dvacet jedna roků, ale ti kněţí byli starší, čtyřicetiletí, padesátiletí a dokonce i šedesátiletí chlapi. Ale vzali je normálně na vojnu a museli zařezávat tak, jako jsme zařezávali my.“ Prapor, ve kterém pracoval pan Simandl, byl nasazen ve stavebnictví jako pomoc u jedné stavební „civilní“ firmy. Pétépáci vykonávali takové práce, co zaměstnanci oné firmy dělat nechtěli. Pétépáci si samozřejmě vybírat nemohli, dostali to rozkazem a rozkaz museli splnit. A jaký byl reţim pétépáků? „Pracovalo se na dvě směny, kdyţ se stavěla rozjezdovka tak i na tři, aby nezamrzla voda. Kdyţ jsme dělali ranní směnu, tak jsme dělali od šesti do dvou, mezi druhou a třetí hodinou byla cesty z práce a oběd a od třech do čtyř byla hodina osobního volna, to jsme mohli dělat, co jsme chtěli, lehnout si, zdřímnout si… Ale ve čtyři hodiny byl znova nástup, plně ustrojeni, a pak jsme měli – my jsme tomu říkali buzerace – buď to bylo politický školení, nebo nějaká brigáda.“ Kněţí trávili hodiny volna po svém. Kněţí
u PTP měli samozřejmě zakázané slouţit mše, tak je slouţili tajně a to právě v hodinách volna. „Kdyţ jsme přišli z oběda, vytáhl z pod postele kufr, na ten si postavil kříţek a slouţil mši mezi lůţky. Mši tichou, nikoho to nerušilo, ale prostě slouţil mši. Trvalo to dlouhou dobu, nikdo z nás to nepovaţoval za něco divného, nikomu to neškodilo.“ Hodina osobního volna denně? Těţko představitelné. Kdo chtěl více volného času, mohl ho mít. Ale nebylo to zadarmo. „Vycházky jsme měli za odměnu v sobotu odpoledne nebo v neděli. Ve všední den to vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale na vycházku měl nárok pouze ten, kdo pracoval nad průměr. U kaţdé práce byl stanoven směnař, tak jsme mu říkali, a ten sledoval u mistrů plnění norem. Na chodbě byl veliký graf, tam to zapisoval ten směnař. Byli tam někteří, kteří na to kašlali, ţe dělali jen to, co museli, ale ti se třeba nedostali půl roku z baráku… Třeba byl průměr 105%, takţe ten, kdo pracoval nad 105%, si mohl o vycházku ţádat. Tenkrát ještě nebyly volné soboty, tenkrát se ještě v sobotu dopoledne dělávalo. Ale kdo třeba pracoval na víc, na 110% nebo na 120%, tak měl nárok na víc, na vycházku v sobotu i v neděli. Anebo mohl dostat vycházku v celku, v sobotu i v neděli, my jsme tomu říkali opušťák. To chtělo ale dřinu a dřinu. Makat a makat, mě to nevadilo, byl jsem z domu zvyklý na těţkou práci. Kdyţ se mi podařilo ten opušťák získat, chytil jsem odpolední vlak, přijel jsem v půl jedenácté večer do Jemnice, pět kilometrů jsem šel domů. Do rána jsem se trošku prospal, ráno jsem pomohl rodičům nakrmit, vzal jsem kolo, jel jsem do Jemnice do kostela. Tam jsme se sešli s holkou, šlo to jedině takhle, tam na mě prostě čekala. Přes poledne jsme byli chvilku spolu a odpoledne uţ jsem musel zase zpátky, protoţe jsem do půlnoci musel být zpátky u útvaru. Takţe pro tu chvíli bytí spolu přes poledne jsem jednu noc cestoval domů a jednu zpátky.“ Takhle prostě plynul rok. Pak přišly Vánoce 1952, to byl na vojně pan Simandl patnáct měsíců a poprvé měl slíbeno, ţe dostane opušťák na tři dny. „Tak jsem se toho 29. prosince uţ těšil, od rána jsem 4
měl cestovní horečku, ţe pojedu poprvé za 15 měsíců domů… Bylo tak kolem poledního, pracoval jsem a najednou mě volal mistr, abych šel do kanceláře, ţe tam na mě čeká velitel. Říkal jsem si, ţe nám asi rozdá opušťáky a sám pojede na svátky taky domů. Tak jsem s radostí běţel do té kanceláře. Před kanceláří stálo auto, ve kterém seděl šofér. Tak jsem vpadl do kanceláře a po vojensky jsem scvakl podpatky. Ohlásím se a poručík na to nic. A stál tam u stolu chlap v civilu, byl otočený zády do místnosti. A kdyţ jsem se ohlásil, tak se zeptal jestli jsem Simandl narozený tolikátého a tolikátého, tam a tam. Já řekl, ţe ano. On se od toho stolu otočil, měl v ruce pistoli a mířil na mě. „Dejte ruce nahoru, jste zatčen.“ Zůstal jsem stát a začal jsem se smát. Povaţoval jsem to za hloupý vtip nebo něco podobného. Nenapadlo mě, ţe by to mohla být skutečnost. Poručík zařval: „Čelem vzad a dejte ruce nahoru.“ Tak jsem ruce dal nahoru, načeţ se mě zeptal, jestli mám zbraň. Odpověděl jsem, kde bych ji asi vzal. Zezadu ke mně přistoupili a prohmatali mě, jestli opravdu něco nemám a rozkázali mi, abych se vysvlekl. My jsme tenkrát dělali v normálních vojenských hadrech, všechno znova prohlédli a pak jsem se mohl obléct. Pak mi nasadili pouta na ruce a na oči jsem dostal černou pásku. Chytli mě za ramena, zastrčili mě do toho auta, sedli si kaţdý z jedné strany a auto se rozjelo. Za chvíli auto zastavilo, vytáhli mě ven, vedli mě dál a potom jsme lezli do nějakého autobusu. Tam mě pozpátku do něčeho zastrčil. Byl jsem tam rameny natěsno, pak jsem slyšel, jak zavírá plechová dvířka a pak mi nařídil, abych si sedl. Tak jsem si sedl. A kdyţ jsem si sedl, tak jsem se koleny dotýkal těch dvířek. Byl to asi nějaký policejní anton, speciálně upravený na převáţení vězňů, protoţe místo sedaček, byly nějaké kabinky. Za určitou dobu dovezli dalšího a takhle byli sváţeni další a další. Stáli jsme tam dlouho, podle kostelního zvonění ještě v šest hodin večer, to pořád ještě sváţeli další kamarády. Pak se autobus rozjel a jeli jsme. Kam, nevím, jak dlouho, nevím, protoţe jsem taky usnul. Kdyţ jsme dojeli na místo, donutili nás vystoupit a dovlekli
nás na umývárku. Sundali mi pouta i pásku z očí. Byl tam bachař, drţel velikánský ţok. Musel jsem se vysvléct a všechno házet do toho pytle. Potom pytel zavázal pověsil na něj visačku s číslem 3137. A bylo mi řečeno, ţe odteď jsem vyšetřovanec číslo 3137, ţe nikomu nesmím prozradit své jméno a kaţdému se musím hlásit tímhle číslem. Musel jsem se osprchovat, pak jsem dostal bílou nemocniční košili a bílé kalhoty, které neměly gumu a musely se podhrnout, aby drţely, plátěné pantoflíčky, maličký kapesník a ručník. Kdyţ jsem se osprchoval, tak mi ukázali, jak se skládá, abych si s ním mohl zavázat oči. Se zavázanýma očima mě někam vedl. Několikrát jsme šli po schodech nahoru dolů, jeli výtahem nahoru, dolů, aby se spletla orientace. Číslo pokoje jsem měl 227, domnívám se, ţe to bylo číslování jako v hotelech, tedy druhé patro, pokoj 27. Na cele jsem si mohl ručník o očí sundat a musel jsem ho pověsit na háček vedle dveří. Na dveřích byl pověšený domácí řád, ten jsem si musel přečíst a podle toho jsem se musel řídit, jak mi bylo nařízeno.“ Bez jediného slova, zda něco udělal či neudělal, byl zatčen, někam odvezen a někde uvězněn. Jak sám potom dodal, celu si představoval jako malinký kamrlíček, ale jeho cela byla veliká místnost, podle jeho odhadů asi 4 x 4 metry, 3 metry vysoká se dvěma velkými okny. Zařízení místnosti bylo samozřejmě velmi strohé. Slamník a deka na spaní, ale i pro spánek byla pravidla. Slamník musel být v noci naproti dveřím, aby stráţní dobře viděli na vězněného, ruce nesměly být přikryté a spát se mohlo pouze na zádech. Kdo to porušil, třeba se zimou zachumlal do deky, tak byl bachařem vzbuzen a dostal příkaz, aby si lehl „normálně“. A pokud byl vězeň za jednu noc napomínán dvakrát, byla mu odebrána deka a musel spát bez deky. Na druhé straně pokoje byla ve zdi dvě prkýnka, která slouţila jako sedátko a stoleček. Jako záchod a koupelna dohromady slouţil otvor v zemi a trubička vedoucí ze zdi, kterou tekla voda. To bylo kompletní zařízení místnosti. V šest hodin ráno byl budíček, v létě, v zimě. A večerka byla v deset hodin večer. V tu dobu, od šesti ráno do deseti večer, mohl vězeň buď 5
sedět na sedátku, nebo chodit, podle slov pana Simandla „čtyři kroky sem a čtyři zpátky, kdyţ jsem chodil úhlopříčkou, tak šest kroků“. Nesměl se zdrţovat ani u oken, ani v rohu, protoţe tam nebylo ode dveří vidět. Hned po budíčku proběhl úklid pokoje. Pak následovala snídaně v dvojdílném vojenském ešusu. „Dole byla černá káva a nahoře byla patička chleba. Kdy jsem snědl chleba, to byla moje věc, ale kafe jsem musel vypít hned, protoţe za chvíli mi bachař vzal ešus.“ V poledne následoval oběd, polévka a „hlavní jídlo“. K večeři byla zase černá káva a „něco“ – ovesné vločky, brambory… Masité jídlo bylo pouze v neděli k obědu. Stereotypní a ubíjející reţim den co den a pořád dokola. Celý den nic nedělat. Pouze přemýšlet. „Kaţdý den se dělo něco a dlouhou dobu jsem nevěděl, co to znamená. Jeden bachař otevřel dveře, druhý vešel dovnitř a neţ jsem stačil podat hlášení, vyšel zase ven a zabouchly se za ním dveře. Asi po čtrnácti dnech, co jsem tam byl, přišel v neděli starší bachař. Ten mě nechal podat hlášení a pak se mě zeptal, jestli mám nějaké přání nebo stíţnost. Odpověděl jsem, ţe mám, ţe jsem tady uţ čtrnáct dní a ještě mi nikdo neřekl, proč jsem tady. Řekl mi, ať ţádám o předvedení k vyšetřujícímu referentovi. Tak jsem si o to zaţádal. Zapsal si to do bločku, dokonce pozdravil a odešel. To bylo první slušné jednání za tu dobu, co jsem tam byl.“ Druhý den odpoledne přišel k panu Simandlovi bachař, přikázal mu, aby si zavázal oči a odvedl ho k vyšetřujícímu referentovi. Vyšetřující referent dal panu Simandlovi k podpisu „prakticky zatykač“, jak sám řekl. V něm stálo, ţe „byl na rozkaz vyššího vojenského prokurátora zatčen za soustavnou protistátní činnost“. Pan Simandl musel podepsat, ţe byl vyrozuměn o tom, zač byl zatčen. Byl odveden zpátky do cely. Pak utíkal den za dnem a dlouho se nic nedělo. Teprve více neţ po dvou měsících začaly výslechy. Po tak dlouhé době byl poprvé jinde neţ v cele, pomineme-li návštěvu umývárky jednou za čtrnáct dní. Někdy začátkem června zase přišel bachař a odvedl ho k vyšetřujícímu referentovi. Tam mu bylo řečeno, ţe všechny jeho výpovědi byly
shrnuty do jednoho protokolu – byl to tzv. soudní protokol – a ten se pan Simandl musel naučit nazpaměť. Podle protokolu měl u soudu odpovídat a vypovídat. Po přečtení ho měl podepsat. „Vţdyť to není pravda, co je tam napsáno. Já jsem nikdy neřekl to, co tam je.“ Vyšetřující referent se s ním začal hádat o tom, zda jsou to jeho slova či ne. Kdyţ pan Simandl stále odmítal podepsat, poslal ho referent zpátky, aby si to do zítra rozmyslel. Byl odveden zpátky na celu. V poledne ale nedostal oběd. Kdyţ šel bachař okolo, ozval se, ţe nedostal oběd. Zato dostal odpověď, ţe byl vyšetřujícím referentem kázeňsky potrestán. S večeří a snídaní následujícího dne se to opakovalo. Dopoledne opět putoval k vyšetřujícímu referentovi, následovala opět ta stejná písnička – naučit a podepsat. Pan Simandl zase odmítnul podepsat. Byl odveden zpátky na celu. Nedostal oběd, večeři. Další den nedostal zase ţádné jídlo. „Třetí den jsem to bez hlesnutí podepsal.“ Co stálo dál v protokolu? „Byl nezáţivný, nebudu vám ho celý povídat. Ale poslední otázka byla, proč jsem se zapojil do protistátní činnosti? Podepsal jsem, ţe jsem vypověděl: Do protistátní činnosti jsem se zapojil z nenávisti k lidově demokratickému zřízení, ve kterém jsem viděl nejenom omezovatele náboţenské svobody, ale i potlačovatele soukromého vlastnictví, které umoţňovalo naší rodině vykořisťování. V tomto duchu jsem byl vychován uţ od mládí a zvláště po únoru 1948 jsem se stavěl proti našemu zřízení, a proto jsem taky po příchodu na vojnu spolčil s Pokorným a spol., abych tak dopomohl k zvratu lidově demokratického zřízení. Abych to vysvětlil, Pokorný byl jeden z farářů u PTP a měl být hlavou celého toho spiknutí…“ Po podpisu se zase několik dní nic nedělo. Aţ 16. června ráno se musel převléct do vojenského, dostal pouta na ruce, pásku na oči, byl naloţen do antona a byl odvezen. Do té doby pan Simandl vůbec nevěděl, kde je, v jakém městě, v jakém okrese. Ani nevěděl, kam ho vezou. Po hodině jízdy byli na místě. Čekali na chodbě. Aţ podle zvonění loretánských zvonků pan Simandl identifikoval, ţe jsou v Praze ve věznici 6
Vyššího vojenského soudu na Hradčanech, který sousedil s Loretou. „V ţivotě jsem v Praze nebyl, nevěděl jsem, co je Loreta. Ale kdyţ jsme slyšel tu mariánskou písničku Tisíckrát pozdravujeme tebe úplně mě to dojalo.“ Pan Simandl si myslel, ţe hned bude soud. Ale ještě další čtyři měsíce strávil na samotce ve vězení v Praze. Aţ v říjnu konečně došlo k soudnímu procesu. „Udělali s námi veřejný soud, byly tam moţná dvě stě lidí, prý tam, dotáhli dělníky z továren, aby před nimi demonstrovali, ţe jsme protistátní ţivly. To, ţe byl soud veřejný, povaţuju za ohromné štěstí, protoţe oni nemohli couvnout. Prokurátor nás ţaloval z velezrady a z vyzvědačství. Z velezrady proto, ţe jsem jako vojáci dělali něco, abychom pomáhali k zvratu. Ti kněţí, co tam s námi byli, jezdili o dovolených na konzultace ke svým profesorům a dál „načerno“ studovali. Podle prokurátora tihle profesoři měli být agenti Vatikánu a ti kněţí s nimi udrţovali styky a asi jim říkali, kolik máme lopat, jestli dvě nebo tři. No, a to bylo vyzvědačství.“ Po přečtení ţaloby prokurátorem, byli obvinění odvedeni a opět se čekalo. Byli voláni po jednom. Na pana Simandla přišla řada aţ druhý den. Opět došlo na onen protokol, podepsaný ve vazbě. Kdyţ prokurátor poloţil otázku, zda s protokolem pan Simandl souhlasí, odpověděl, ţe ne. „V obecenstvu to zahučelo. Nesouhlasím, protoţe není pravdivý. Tak proč jste ho podepisoval? To nemůţu říct, ale není pravdivý a nesouhlasím s ním.“ Neţ byl odvezen do Prahy, musel pan Simandl podepsat, ţe vše, co se „dozvěděl“ ve věznici, je vojenské tajemství a vyzrazení bude bráno jako porušení vojenského tajemství. Po vyřčení jeho nesouhlasu začalo znovu takové menší vyšetřování, dotazování. Nakonec nebyli odsouzeni u velezrady a z vyzvědačství, ze které je prokurátor obţaloval, ale byli odsouzeni podle zákona o nedovoleném spolčování nepřátel státu. Na to byla sazba od dvou do deseti let. „Byli jsme tam čtyři laici, kteří nebyli bohoslovci ani kněţí, my jsme dostali po
dvou letech, ti nejniţší hranici. Ti kněţí a bohoslovci dostali víc, aţ deset let. Za to nic, co jsem dělal, jsem dostal dva roky těţkého ţaláře nepodmíněně, ztrátu občanských práv na pět let a propadnutí majetku ve prospěch státu. My jsme to všichni přijali, ale prokurátor se odvolal proti nízké výměře trestu. Tak jsme šli zpátky do samovazeb a zase jsme měsíc čekali. Aţ 2. prosince nabyl rozsudek právní moci. Takhle jsem dopadl.“ Kdyţ pana Simandla zavřeli, tak se prostě ztratil. Nevěděli to rodiče ani jeho slečna. Aţ za týden k rodičům přijeli estébáci udělat prohlídku. Ale neprohlíţeli pouze obytnou část zemědělské usedlosti, prohlíţeli všechny kolny, sýpku, stodolu… Byli důslední, hledali celý den. Pochopitelně nic nenašli. Kdyţ skončili, tak nařídili mamince pana Simandla, ţe musí donést všechny jeho věci. Naházeli věci do jedné skříně a tu zapečetili. Kdyţ se pan Simandl vrátil domů, měl všechny svoje věci zapečetěné ve skříni. „Kdybych byl tenkrát tu pečeť odtrhl a na všechno se vykašlal, ale kdo to mohl vědět. Jenţe jsme měli strach, tatínek měl strach, aby se ještě něco nestalo. Tak jsem zajel do Moravských Budějovic na ONV, na té pečeti bylo jejich razítko. Druhý den jsem tam jel. Z ONV se dotázali na Vyšší vojenský soud, co s tím mají dělat. Zpátky dostali odpověď, ţe majetek propadl státu dle rozsudku. Z ONV k nám přijel chlap, který ty věci odhadl. Kdyţ jsme ty věci chtěl, tak jsem si je musel znova koupit. Moje housličky, na které jsem se učil hrát, všechno svoje oblečení… Prostě všechno.“ Kdyţ byl pan Simandl po roce 1990 rehabilitován, dozvěděl se, ţe zabavení jeho osobního majetku bylo protiprávní. Majetek směl být zabaven pouze osobám odsouzeným za velezradu. A to on nebyl. To ze strany státu nebylo všechno. Kdyţ byl asi půl roku doma, přišel mu dopis z Vyššího vojenského soudu. Byla to faktura o zaplacení pobytu (11 měsíců a 3 dny) a stravy ve vyšetřovací vazbě. Navíc tomu byly připočítány i sluţby obhájce, takţe to dělalo skoro šest tisíc korun.
7
Kainovo znamení postavou do té sloje těţko vtěsnával. Ale zvykl jsem si, byl jsem tam dva měsíce.“ Vtěsnat se do sedmdesáticentimetrové sloje je poměrně obtíţené pro člověka, který měří kolem 185 cm. A sloţit se tam nebylo to nejobtíţnější. Protoţe vydrţet tam pracovat celou směnu bylo to nejobtíţnější. Změna přišla aţ na Stalinovy narozeniny (18. 12.). Jako dárek sovětskému vůdci byla vyhlášena mimořádná pracovní směna. Při této pracovní směně došlo na dole Barbora v Karviné k výbuchu plynu. „Zahynulo tam asi 9 horníků a asi 15 bylo zraněno. A nás přesunuli z dolu Jan Šverma na ten důl Barbora k odklízení těch sesutých a spadlých závalů. Byla to velmi nebezpečná práce pracovat v těch zavalených slojích. Dokonce jsme tam ještě našli tělo jednoho horníka. Na tom odklízení jsme pracovali snad půl roku. Kdyţ se nám to podařilo upravit tak, ţe na tom patře znova pokračovala těţba, tak jsem zjistil, ţe to má ohromnou výhodu v tom, ţe tam byly sloje dva a půl metru. Člověk mé postavy tam mohl volně chodit. I kdyţ to byla práce těţká, byla daleko přijatelnější neţ v těch šikmých a kolmých slojích na dole Jan Šverma.“ V dolech pracoval pan Novák dva roky. Po dvou letech zjistil, ţe jeho vojenská sluţba nekončí, ţe tam pracoval on a jiní na neurčito. Teprve v roce 1954 v dubnu byly PTP zrušeny. „Aţ po třech letech práce v dolech jsme se dostali do civilu. Měli jsme ohromné štěstí, ţe v březnu roku 1953 zemřel Stalin a krátce po něm i Gottwald a to nás pétépáky zachránilo. Protoţe byly plány, ţe nás, nenapravitelných ţivlů, kteří nemají kladný vztah k budování socialismu, se musí naše lidově demokratická republika zbavit. Byli jsme určeni na odsun do sovětských gulagů. Po smrti těch dvou nastala určitá změna, určité oteplení.“ Po třech letech v dolech si pan Novák znovu poţádal o přijetí na vysokou školu. Na základě posudků z vojny a dolů byl přijat do třetího ročníku, který úspěšně dokončil. „Dovedete si představit, jak namáhavé to
Pan MVDr. Oldřich Novák se narodil roku 1930 v Biskoupkách u Třebíče. Vystudoval gymnázium a přihlásil se na Vysokou školu veterinární do Brna, kam byl přijat. Jeho rodiče vlastnili poměrně velkou zemědělskou usedlost, navíc byl jeho tatínek ruským legionářem, coţ se později ukázalo jako veliký problém. Po maturitě na třebíčském gymnáziu se pan Novák přihlásil na vysokou školu veterinární a po přijímacích pohovorech byl přijat. Úspěšně studoval dva ročníky a zapsal se do ročníku třetího. Těsně před začátkem nového akademického roku přijel domů a tam na něj čekal přípis z Krajské vojenské správy z Jihlavy. Tímto dokumentem byl zrušen odklad vojenské sluţby a pan Novák musel 1. října nastoupit do vojenské sluţby na Libavu. „Bylo to tam, co nastoupil pan Simandl. Samozřejmě jsme se naznali, takových nás tam byly tisíce. On měl to štěstí, ţe se dostal ke stavební četě, já zase měl to štěstí, ţe jsem se dostal mezi tzv. těţké pétépáky. Po čtrnácti dnech na té Libavě, kdy jsme se učili dělat čelem vzad a podobně, nás naloţili do dobytčáků a večer nás vysypali v Ostravě v Mariánských horách. Druhý den ráno jsme nafasovali tzv. fáračky a byli jsme na dole Jan Šverma na první směně.“ Pan Novák se tedy dostal k těţkým pétépákům, tedy těm, co pracovali v dolech v Ostravě. Zde se těţilo vysoce kvalitní černé uhlí. Podle jeho slov jsou v Ostravě sloje nízké, uloţené buď kolmo, nebo šikmo. V Karviné a Orlové jsou sloje vysoké, dvou aţ čtyřmetrové a jsou většinou ve vodorovné poloze nebo v mírném svahu. Tam, kde byl umístěn pan Novák, byly sloje 70 aţ 80 cm vysoké, kolmé nebo prudce šikmé dolů. Pro další týdny ţivota pana Nováka to byly zcela zásadní údaje. „Pocházím ze zemědělské rodiny, byl jsem zvyklý, velmi zvyklý, na těţkou fyzickou práci. Ale tohle bylo pro mě velice namáhavé, protoţe jsem se svou 8
bylo, po třech letech se vrátit do školy. Dalo to hodně práce, abych to všechno stihl a dohnal.“ Po dokončení třetího ročníku, někdy koncem září, se objevil další problém. Pan Novák obdrţel přípis z ministerstva školství. Tímto přípisem byl pan Novák vyloučen ze všech vysokých škol v republice, protoţe nesplňoval podmínky kladené na tehdejší studenty vysokých škol. „Kdyţ mě teda vyloučili, tak jsem chodil a sháněl jsem místo, musel jsem se nějak ţivit. Na škole jsem dostával 350 korun měsíční stipendium. Šel jsem na pracovní úřad v Brně, tam se mě ptali, co jsem doposavad dělal. Odpověděl jsem, ţe jsem studoval veterinu. Protoţe jsem měl za sebou více jak tři roky, měl jsem dostat umístěnku. Tak jsem šel zpátky na kádrové oddělení vysoké školy, tam mě dali seznam asi čtyřech nebo pěti zaměstnavatelů. První byl školní statek Vysoké školy veterinární. S velkou slávou mě tam přijali, za týden s velkým smutkem propustili. Druhé místo byl školní statek Vysoké školy zemědělské v Brně-Ţabčicích. Protoţe potřebovali pomocné zootechniky, tak mě s radostí přijali. Za týden, kdyţ dostali můj kádrový materiál, tak mě samozřejmě hned propustili. Další zaměstnání bylo na Státním statku Brno. Zase mě hned přijali, protoţe uţ tehdy nechtěl v tom zemědělství nikdo pracovat. V zemědělství byli nejniţší mzdy v republice. Po týdnu mě propustili. Na čtvrtém místě se to zase opakovalo. Toto přijímání a propouštění trvalo čtyři měsíce. A já jsem čtyři měsíce neměl z čeho ţít. Nebral jsem ţádnou podporu v nezaměstnanosti, tak jako se bere dneska, tehdy nic takového neexistovalo.“ Po tomto marném hledání místa nezbývalo panu Novákovi nic jiného, neţ jít znovu na pracovní úřad. Kaţdý občan v tehdejším Československu musel mít v občanském průkazu razítko, ţe někde pracuje. Pan Novák byl tedy přijat do Juranových závodů v Brně v Horních Heršpicích. Na kádrovém oddělaní podniku se ho opět ptali, co doteď dělal. Odpověděl, ţe studoval, ale byl ze studia vyloučen z kádrových důvodů. A jaké to byly kádrové důvody? „Pocházím od Třebíče a otec vlastnil přes 20 ha polí a 10 ha lesů.
To byl prostě prohřešek. A ještě těţší prohřešek byl ten, ţe můj otec byl ruský legionář, který bojoval u Zborova za zřízení Československé republiky a potom po celém Rusku prodělal tu anabázi a dostal se z první světové války aţ 15. srpna 1920. Vzhledem k tomu, ţe tam bojovali proti bolševikům, měl Kainovo znamení. A já jsem byl prostě pokračovatelem toho rodu“. Kdyţ tohle pan Novák kádrovákovi řekl, ten mu dopověděl, ţe dneska uţ se z kádrových důvodů nevyhazuje. Asi tomu nechtěl uvěřit a jel se osobně přesvědčit na fakultu. Za nějaký čas přišel za panem Novákem k soustruhu s tím, ţe pokud bude dobře dělat, znovu ho na školu pošlou. Po dvou letech (!) ho podnik opravdu doporučil na vysokou školu. Po absolvování dalších přijímacích pohovorů na rektorátě byl znovu přijat. Dostudoval tedy zbylé dva a půl roku. Při promoci za ním přišel jeden spoluţák s přiznáním. „Prý musel kaţdé dva měsíce podávat zprávu na kádrové oddělení, jak se chovám, co říkám, jak se vyjadřuji a jaký mám postoj. Zřejmě o m neřekl nic špatného, protoţe mě nechali dostudovat. Tak jsme to šli spolu do hospody zapít.“ Své povídání pan Novák zakončil: „My dneska máme spoustu připomínek k tomu, co se u nás v republice děje. Je tu spoustu svinstva a nepravostí a všeho moţného, ale pořád je moţné snaţit se o nápravu těchto věcí, které neodpovídají zákonům. Ale prosím vás uvědomte si, máme svobodu vyjadřování, shromaţďování… Pokud budete mít schopnosti, můţete jít studovat do ciziny, můţete si vybrat jakýkoli obor, můţete se učit cizí jazyky. My jsme nemohli. Za války jsme se učili zase jenom němčinu, nenáviděný jazyk, protoţe to byli okupanti. Po roce 1948 jsme se zase učili jenom ruštinu, nenáviděný jazyk po roce 1968, protoţe to byli okupanti. Ale dneska se nám celý ţivot změnil. Víte, ono se třeba říká, ţe za komunistů bylo levně, člověk se uţivil za pár korun… To je všechno pravda. V roce 1960 jsem nastoupil do práce, tady v Dačicích, bydleli jsme s manţelkou v Brně a já jsem do Brna vozil maso a 9
tvaroh, protoţe jsme měli malé děti, protoţe to v Brně nebylo, nebo na to byly fronty. A úplně na závěr přidal jednu úsměvnou historku, která dokazovala absurditu doby: „21. března 1953 jsem se oţenil, bylo to krátce po smrti Stalina a Gottwalda. Všechno jsme si s budoucí ţenou vyjednali přes dopisy, protoţe jsem nebyl rok doma. Jeden den jsem posílal telegram, ţe nepřijedu, protoţe umřel Stalin a kvůli tomu byly zakázané všechny vycházky a opuštění kasáren. Za týden
jsem zase posílal telegram, ţe moţná přijedu. Uţ se pekli koláče na svatbu. Zemřel Gottwald. Tak jsem zase musel posílat telegram, ţe nepřijedu. Pak mi řekli, ţe mě pustí, ale pouze s vojenským doprovodem. Jsem si říkal, ţe si snad dělají srandu. Šel jsem se zeptat, kdo se mnou teda pojede. Prý staršina. To se mi ulevilo, protoţe ten byl od večera do rána a od rána do večera, abych to řekl slušně, v lihu. Tak se mi podařilo oţenit se s vojenským doprovodem.“
My pétépáci a „naši lidé“ svém nejbliţším okolí vadil. A doba přála vyřizování osobních účtů, zejména kdyţ nebylo třeba nic prokazovat a stačilo udání, někdy i anonymní. Moje pétépácká historie měla svým způsobem poněkud pikantní začátek. Nebyl jsem totiţ k PTP přidělen přímo. Nastoupil jsem normální vojenskou sluţbu a jako maturant a absolvent vysoké školy jsem se dokonce stal frekventantem důstojnické školy. Tam, jednoho večera při tzv. čepobití, kdy se konaly osobní prověrky a četl raportní rozkaz, zaznělo i oznámení, ţe se zbavuji charakteru aspiranta a odveluji se zpět ke svému mateřskému pluku. Byl to tehdy pro mne šok, tím tvrdší, ţe se (bylo to koncem roku 1950) o té zlovolné partajní mašinérii mezi nezasvěcenými ještě tolik nevědělo. Není divu, ţe jsem ráno po probuzení, měl za to, ţe to mé odvelení byl jenom zlý sen. Jenomţe na ubikaci bylo nápadné ticho, souloţníci se ke mně chovali s nebývalou ohleduplností, ostýchali se na mne promluvit, nezakrývali své rozpaky nad situací. Bylo mi jasné, ţe to nebyl jen sen. Loučení kamarádů před odchodem do sluţby to jen potvrzovalo. U mateřského pluku, kam jsem ještě ten večer dorazil, jsem pobyl krátce – dva aţ tři dny. Další odvelení – tentokrát se zřetelnější perspektivou – k PTP Velká Střelná, vojenský okruh Libavá.
Pan ing. JUDr. Miloš Klang se narodil roku 1924 v Dačicích. Jeho ročník byl v protektorátní éře totálně nasazen. Za to, ţe jeho rodina vlastnila obchod se smíšeným zboţím, byl označen za potenciálního třídního nepřítele a musel nastoupit k PTP. Po propuštění vykonával své civilní zaměstnání (vystudoval práva) a na konci padesátých let mu byla činnost v administrativě zakázána a byl deportován do uhelných dolů v Duchcově. I kdyţ mně – stejně jako jiným adeptům sluţby v PTP – pochopitelně důvod mého „provinění“ nikdo nesdělil, bylo moţné se dovtípit. Vţdyť uţ před tím jsem měl problémy na vysoké škole a potíţe s promocí. Byl mi vytýkán třídní původ podloţený udavačskou pomluvou závistivého kamaráda z rodné obce: v jeho očích jsem byl synem boháče, třebaţe můj otec měl obchod se smíšeným zboţím na malém městečku a byl spíše troškařem, neţ zazobaným kapitalistou. Mezi partajními aparátníky byli synové továrníků a bankéřů a nevadilo to. Ostatně, kdo chce psa bít, hůl si vţdycky najde. A třídní boj bylo třeba rozhořet. Při tom tehdejším způsobu zlovolné manipulace s člověkem, totalitě vlastním, to ostatně nebylo ani podstatné. Rozhodující bylo, ţe jsem někomu ve 10
Anabáze reţimu nepohodlného vojáka začala. Budu-li popisovat alespoň část této krušné etapy ţivota vojáka v postavení „černého barona“, musím předeslat pár slov k obrázku černých baronů, vykresleného Miroslavem Švandrlíkem v jeho populární úsměvné kníţce. Díky za ni, ale po pravdě bylo té legrace u černých baronů jen tolik, kolik se z ní vejde do lidového rčení: sranda musí být, i kdyby tátu věšeli. Skutečnost byla samozřejmě jiná, ve své podstatě drastičtější. Švandrlíkovi černí baroni jsou pouze ironicky výsměšnou glosou o překonávání degradovaného lidství úsměvným přístupem k dané situaci. Myslím si, ţe mnozí čtenáři Švandrlíkovy knihy, právě proto, ţe jim osudy příslušníků PTP nebyly dost známy, asi nemají reálnou představu o tom, jak to bylo ve skutečnosti. Ve své době se o nich pochopitelně ani nepsalo, ba ani nemluvilo, vţdyť i to se trestalo: a později, po zrušení PTP, se v totalitních poměrech s kaţdodenními jinými trably na PTP uţ jaksi pozapomnělo. A právě proto chce předestřít několik ilustračních pohledů a vzpomínek na tvůj tehdejší libavský pétépácký ţivot. Snad se mi podaří vykreslit tehdejší atmosféru, tehdejší lidské vztahy mezi rudými (namístě „bílých“) a barevnými, obrázek černých baronů v černé skutečnosti. Ne náhodou totiţ černí baroni nosili černé nárameníky, barvy smuteční. Můj první vstup na půdu PTP ve Velké Střelné v libavském areálu byl šokující. Velitel roty mne přijal s vojenskou řízeností s neurvalým přivítáním: utrhl mi nárameníky (do té doby jsem byl červený svobodník) se slovy „u nás budete chodit jako vojín“, mě prostě degradoval a nárameníky mi hodil pod nohy. A poslal mě do skladu, abych si tam zaměnil dosavadní celkem dobře padnoucí uniformu za pétépáckou výstroj. Ve skladu mi pak další brutálně jednající a opovrţení mi najevo dávající tvor v hodnosti poddůstojníka hodil několik kusů zcela jiného uniformního vybavení výměnou za to, v němţ jsem přijel. S hrůzou a odporem jsem zjistil, ţe
jde o součást zřejmě „německé válečné kořisti“: na kalhotách i na bůţe a o to víc na plášti byly skvrny od zaschlé krve, prádlo bylo špinavé, nevyprané, snad i zakálené. Naštěstí jsem měl prádlo svoje, a tak, jak jsem to vyfasované převzal, tak jsem je zahodil. „Uniformu“ však nezbývalo neţ oblékat. Bylo to tristní. Vzpomínal jsem si na ţenu doma, jak bych se jí asi líbil. Jenomţe ztráta lidské důstojnosti a poníţení byly zřejmě první součástí pétépáckého osudu. Dřina, nedostatek a nekvalita jídla, spolu s hulvátským zacházením bylo teprve tím dalším průvodním jevem. Poddůstojníci sem nasazení, buď levověrní anebo jen horliví kápové slouţili oddaně s potměšilou důkladností. Kdyţ druhý den, při ranním nástupu, jsem viděl, jak i ostatní moji souputníci jsou na tom stejně, ţe připomínali spíše hastroše v poli neţ vojáky, nevěděl jsem, mám-li se tomu všemu smát nebo brečet. A pud sebezáchovy a snaha bez většího úrazu nějak přeţít radily drţet se švejkovského „Maul halten und weiter dienen“. Po jakés takés snídani, zařazen do pracovního komanda, jsem spolu s ostatními ten den a pak denně odcházel plnit člověkonormu do kamenolomu, do lesa, do pískovny a podobně. Plnění člověkonormy mělo totiţ svůj význam, bylo důleţité pro přeţití dne. Jen za tohoto předpokladu byla svačina, většinou chleba s marmeládou, tu a tam i s máslem. A to nebylo pro mladého, vysilující prací zmoţeného člověka zanedbatelné. Daleko hroší ovšem bylo, kdyţ jsem byl zařazen do čety určené ke kopání zákopů nebo okopů. Musím k tomu poznamenat, ţe libavští pétépáci byli vyuţívání (Libavá byl vysoce exponovaný vojenský výcvikový prostor) jako galejníci, kteří měli ušetřit dřiny řádné vojáky, popř. časově i mnoţstevně dohnat plány libavské zákopové i okopové architektury. Horší to bylo proto, ţe tyto práce řídil a především komandoval muţ (podporučík, údajně bednář ze znojemského pivovaru, námi proto zvaný 11
Fasbindr), který se vyznačoval zvlášť vypočítavým trýzněním a sekýrováním svých muklů. Měl na to osobitou metodu: jakoby poskytoval výhodu, střídal do dvou skupin rozdělenou setninu po půlhodinách práce a odpočinku. Jenomţe ten odpočinek musel být vykoupen o to větším úsilím v půlhodině pracovní. Skupiny se střídaly na Fasbindrovo písknutí, a pak nastávalo jeho hororové představení: řev, pohánění, nadávání, vyhroţování. Dodnes si vzpomínám, ţe jsem pochyboval o jeho lidství, o jeho duševním stavu, dodnes je ta vzpomínka pro mne konsternující ilustrací toho, kam aţ můţe člověka zavést zrůdná ideologie a třídní nenávist. A ze všeho nejhorší na tom bylo, ţe usilovné kopání krompáčem a házení lopatou samozřejmě znamenalo i zvýšení pocení, které pak – v ďábelsky promyšlené půlhodinové pauze – zejména při chladu, mrazu, větru a dešti nutně muselo působit na zdraví. Mnoho z nás to odneslo někdy jen nachlazeninou (která ovšem z práce neomlouvala), byly však časté i zápaly plic. Pokud se pamatuji, jeden z nás, takový slabý, neduţivý chlapec uţ od pohledu, skončil v nemocnici – a nadobro. Příčina smrti prý byla jiná – běţné selhání srdce. Inu, nebylo to jen tak na mávnutí rukou strávit část mladého věku v PTP, zvláště kdyţ představa mladého člověka o tom, co je to být vojákem, byla zřejmě jiná. Představa byla spíš o rytíři neţ o deptaném tvoru. Ve zpětném pohledu však trochu té rytířskosti zde přece jen bylo. Je to moţná paradoxní, dnes však uţ na tu dobu ani tolik nevzpomínáme zlém, beru to jako školu ţivota. Skoro bych byl ochoten připojit se ke slovům jednoho z mých tehdejších pétépáckých souputníků, katolického kněze, který mi jednou, při hovoru na toto téma společného údělu poniţování, ústrků, uráţek lidské důstojnosti a násilí, řekl: „Toţ, odpustit jim musím, pravda jsem katolický kněz, ale zapomenout nemůţu“. A tak i já uţ na ten svůj mladý ţivot proţitý v pétépáckém lágru hledím smířlivěji, třebaţe těch svízelů na jeden mladý ţivot nebylo u mne zrovna málo: vţdyť jako ročník 1924 jsem byl
v protektorátní éře totálně nasazen, koncem padesátých let pak ještě téměř tři roky přesazen ze zakázané mi administrativy (jsem původním povoláním právník) do duchcovských dolů. Ale příslušníkem komunistické strany jsem nikdy nebyl, své „kacířské“ názory jsem leckde vyjadřoval, fízly a udavače jsem musel předpokládat, tak co jiného jsem mohl čekat!? Stáří vţdycky zklidní stav duše i těla. Leccos pochopí, s lecčím se smíří jako s daností osudu. Jenom jedno pro mne navţdy zůstane křivé a odporné: ţe všechna ta příkoří padesátých let a zejména tu brutalitu vůči nám pétépákům, vykonávali naši lidé, lidé z nás – stejného věku i jazyka. Od Němců za protektorátu se to snad dalo nějak pochopit, ale podlost a příkoří s násilím od vlastních je neomluvitelné. Proto i nezapomenutelné a je třeba onu hanebnou skutečnost totalitní éry připomínat. I kdyţ je asi iluzí, ţe by ze vzpomínané hořké historie přece jen někdy mohlo vzejít poučení příštím generacím. napsal pan Miloš Klang
12
U PTP pan Klang strávil 28 měsíců (přestoţe řádná vojenská sluţba měla trvat 24 měsíců). Vyšetřováním ani nějakou přímou šikanou pan Klang postiţen nebyl, pomineme-li tehdy běţnou pracovní a kariérní blokaci a postavení „barevného“, tedy nečlena KSČ (potenciálního reakcionáře a třídního nepřítele). Po návratu z PTP pokračoval ve svém předchozím zaměstnání jako podnikový právník v n. p. Slavona Slavonice, kde podle vlastních slov „díky na tehdejší poměry slušnému řediteli, jinak významnému komunistickému funkcionáři na krajské úrovni a pozdějšímu ministru lehkého průmyslu A. Málkovi“ byl podrţen aţ do roku 1958. Níţe zmíněné blokování jakéhokoli pracovního či kariérního postupu vyústilo právě v roce 1958
zákazem činnosti v administrativě (v tzv. akci „70 000 lidí do průmyslu“). Po marných pokusem sehnat zaměstnání, třeba i manuální, v místě bydliště či jeho okolí, byl nucen nastoupit do uhelných dolů v Duchcově, kde pobyl 3 roky. „Teprve začátkem šedesátých let jsem byl „vytaţen“ ředitelem Státního statku v Dačicích Vackem (shodou okolností rovněţ vysokým funkcionářem KSČ, dokonce členem ÚV KSČ) a nastoupil jsem tam jako podnikový právník.“ A co na tohle všechno říkala jeho rodina? „Manţelka a osaměle ţijící otec, kterému v té době bylo 82 let a byl prakticky nezaopatřený, neboť mu byl důchod jako burţoovi odepřen, to pochopitelně nesli těţce, ale statečně.“
pan Simandl a pan Novák
13
Co je PTP nebo snad kdo byl PTP? Tuto zásadní otázku jsme byli nuceni si poloţit, kdyţ jsme se začali zajímat o tento projekt. Málokdo z nás měl alespoň nějaké vzdálené tušení. Někteří z nás věděli, ţe zkratku PTP můţeme zařadit do padesátých let, ale zde naše vědomosti většinou končily. Jsme ţivým důkazem toho, ţe mladá – naše – generace se opravdu neorientuje v době, ve které ţili (asi) její prarodiče. A proč je tomu tak? Dědečkové, babičky by asi mohli vyprávět do nekonečna, ale málokdo z nich na tuhle dobu vzpomíná s příjemnou nostalgií. I kdyţ jak se později ukázalo, ani naše babičky a dědečci si z téhle doby moc nepamatují, zvláště co se tohoto tématu týče. Jednak i oni byli ještě mladí a starali se o jiné věci, jednak se o pétépácích nevědělo ani nemluvilo. Po besedách s panem Novákem, Simandlem a díky písemnostem, které nám zaslal pan Klang, jsme si mohli udělat obrázek nejen o PTP, ale i o celkové atmosféře v tehdejším Československu. Přestoţe všichni tři byli u PTP, pan Simandl byl dokonce účastníkem vykonstruovaného politického procesu, byli pánové velmi vstřícní, mluvili s námi otevřeně, bez zatrpklosti, byť by na ni zcela jistě měli právo. Všichni tři se nezávisle na sobě vyjádřili, ţe to pro ně byla škola ţivota. Všichni tři se pozastavili a upozornili na to, ţe je obvinili, šikanovali a fyzickou i duševní bolest způsobovali jejich vlastní lidi – Češi. A to, ţe to byl opravdu cejch do konce ţivota, také potvrdili. Syn pana Simandla měl kvůli otcovu „provinění“ problémy během studia, pan Novák studoval vysokou školu skoro třináct let a pan Klang po propuštění nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho vzdělání. Pro nás všechny je to veliké obohacení, nejen vědomostní, ale i lidské. Mnozí z nás si nedokázali představit, jaké „to“ bylo. Kdyţ nás poprvé pánové navštívili a s úsměvem začali mluvit o hrůzách, které museli proţít, aniţ věděli, čím si je zaslouţili, pocítili jsme k nim obrovskou úctu. V dnešní době, kdy máme svobodu slova, sdruţování, můţeme si cestovat, kam chceme, kdy chceme, je to jen těţko pochopitelné. Proto, jak nás několikrát upozorňoval pan doktor Novák, si tohoto všeho máme váţit a máme s tím zacházet opatrně, protoţe svoboda jednoho člověka končí tam, kde omezuje svobodu jiného… za studenty kvarty napsala Dagmar Břečková
Na základě našich neznalostí jsme se rozhodli prozkoumat i ostatní. Inspiroval nás průzkum agentury STEM z konce roku 2008. Bylo zjišťováno, za co by se Češi měli ve své historii nejvíce stydět. Podle onoho průzkumu „zvítězily“ politické procesy konané v 50. letech (41% dotázaných). S poměrně velkým odstupem následuje kapitulace před nacisty (17%) a vývoj po listopadu 1989 (14%). Jak agentura uveřejnila, „názor na historické události je obecně formován především věkem, vzděláním a politickými preferencemi“. Politické procesy v 50. letech vnímají jako událost hodnou studu nejčastěji lidé s vysokoškolským vzdělání a sympatizanti ODS. Jen pro zajímavost – nejstatečněji se podle průzkumu chovali lidé v protifašistickém odboji, na druhém místě je mobilizace před Mnichovem.
14
___________________________________________________________________________ Do naší ankety jsme sestavili tři otázky. Ptali jsme se respondentů ve věku 17 aţ 19 let.
15
Závěrem bychom chtěli poděkovat především pánům Simandlovi, Novákovi a Klangovi za to, ţe si na nás udělali čas a podělili se s námi o svoje „záţitky“. Poděkování patří také dačickému Městskému muzeu, především paní Kučerové, která nám dovolila nahlédnout do městských kronik, abychom lépe poznali atmosféru Dačic v inkriminované době,a panu učiteli Točíkovi za pomoc při grafickém zpracování. Na projektu pracovali Dáša Břečková, Lucka Jeřábková, Katka Kolářová, Jitka Koudelková, Nikola Krobůčková, Pavel Beneš, Pavel Mašát a Martin Rychlík.
16
