Perzekuce vojáků po únoru 1948 a souvislosti jejich odchodů do exilu

Perzekuce vojáků po únoru 1948 a souvislosti jejich odchodů do exilu Akce „APS“ Uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 přineslo okamžité perzekuce ve všech oblastech života společnosti. Nezákonné masové zásahy proti odpůrcům nového režimu byly vedením KSČ nazývány očistou veřejného života od reakce. Hlavní podíl na perzekucích měly akční výbory Národní fronty, které vznikaly již v průběhu únorových událostí a které neměly žádnou oporu v zákoně. V čele Ústředního akčního výboru Národní fronty stál JUDr. Alexej Čepička. Formy perzekucí byly různé. V první fázi šlo především o odstranění „reakcionářů“ z veřejného a politického života, většinou formou bezdůvodného propouštění z práce. Zakrátko následovala další etapa – perzekuce soudní. Soustředila se na skutečné i domnělé odpůrce režimu. V jejím průběhu probíhaly v široké míře nezákonné politické procesy, které v některých případech končily i justičními vraždami. Armáda patřila k institucím, které byly perzekucemi zasaženy nejvíce. V okamžiku převzetí moci komunistickou stranou se ocitla v bezprostředním ohrožení většina důstojníků, rotmistrů i poddůstojníků tehdejší československé armády. Týkalo se to především příslušníků čs. zahraniční armády ze Západu, i když podezření z nepřátelství vůči režimu nebyli automaticky vyjmuti ani příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Někteří důstojníci měli z válečných let zkušenosti z obou stran. Více než 300 důstojníků bylo v průběhu války na základě mezispojeneckých dohod převeleno z Británie do Sovětského svazu. Byly mezi nimi i dvě desítky československých letců, kteří patřili ve Velké Británii k nejlepším. Hlavním nástrojem perzekucí v armádě se stalo 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany - obranné zpravodajství (dále 5. odd. hl. št.) v čele s nechvalně proslulým plk. Bedřichem Reicinem, který osobně mnohá opatření směřující k čistkám v armádě plánoval a připravoval již dlouhou dobu před únorem 1948.1 Patřil k nejradikálnějším ze všech představitelů KSČ, kteří se na organizování převzetí moci komunisty podíleli. Navrhoval a byl bez váhání připraven použít nejtvrdších opatření, včetně 1

Blíže: František HANZLÍK, Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc v letech 1945-1948. Themis, Praha 2003. Pro obranné zpravodajství v armádě byla běžně používána zkratka OBZ.

internace všech, kdo by se postavili na odpor. Ještě před převzetím moci komunistickou stranou žádal Slánského o souhlas se zatčením 16 generálů, které podle svých slov považoval za „reakčníky“ a „západníky“. „Slánský provedení zatčení zamítl s tím, že to zatím nepřipadá v úvahu a dal souhlas jen k zatčení členů ústřední branné komise nár. soc. strany a sekretářky stát. tajemníka Lichnera,“ říká Reicin a dále uvádí: „Slánský tehdy formuloval náš úkol v armádě během únorových událostí tak, že máme jenom udržovat armádu v neutralitě a zabránit otevřenému vystoupení reakce.“2 Pověstnou tečkou za působením Reicina v době únorových událostí roku 1948 se stalo okamžité propuštění 25 generálů dne 25. února. Stalo se tak na základě návrhu, který vypracovali Reicin s Jaroslavem Procházkou, který stál v té době v čele Hlavní správy výchovy a osvěty MNO. Důvodem propuštění generálů nebylo jakékoliv porušení zákonů nebo vojenských předpisů, ale výhradně jejich názory, případně postoje v minulosti. Dokládají to příklady zdůvodnění propuštění např. gen. S. Ingra – prokázaná nedůvěra k SSSR, gen. H. Píky – nesouhlas s lidově demokratickým zřízením a záporný postoj ke komunismu a socialismu, gen. J. Bártíka – vyvíjel činnost namířenou proti SSSR, udržoval styky s rozkolníky v Národní frontě.3 Podobné důvody jsou uváděny i u všech ostatních. S velkou nevolí přijal Reicin fakt, že gen. Svoboda poté co návrh schválil Slánský, svolal poradu, kde bylo propuštění generálů projednáváno. Navíc ještě navštívil prezidenta Beneše, aby si vyžádal jeho souhlas. Prezident s propuštěním souhlasil, ale požádal Svobodu, aby byla propuštěným dána plná penze a možnost zaměstnání mimo armádu. Gen. Svoboda nařídil, aby u MNO byla zřízena umisťovací komise, která měla propuštěným generálům a důstojníkům opatřovat místa v hospodářských a jiných podnicích.4 Po převzetí moci komunistickou stranou vznikaly živelně akční výbory Národní fronty i v armádě. Na konstituování Ústředního akčního výboru Národní fronty se aktivně podílel i jeden z nejbližších spolupracovníků Reicina z doby jeho působení v SSSR škpt. Jaroslav Dostál.5 V únoru 1948 zastával funkci generálního tajemníka Sdružení zahraničních vojáků. Do přípravného ústředního akčního výboru byl nominován Československou obcí

2

Národní archiv Praha (NA), fond (f.). Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), 8/1, karton (k.) 56. Archiv bezpečnostních složek Praha (ABS), f. 302 – 290 – 1, s. 11 – 12. 4 NA, f. MNB, 8/1, k. 56. 5 Jaroslav Dostál se s Reicinem znal velmi dobře již od roku 1928. Za války se setkali v Moskvě na podzim roku 1940 po odchodu Reicina z Protektorátu. Setkávali se až do Reicinovy internace v červenci 1941. Znova se potkali v Buzuluku na počátku roku 1942. Oba působili v čs. vojenských jednotkách v SSSR až do konce války. Záznam o pohovoru s Jaroslavem Dostálem na ÚV KSČ dne 26. září 1956. NA, f. Komise I., sv. 11, a. j. 197. 3

2

legionářskou. Jeho náhradníkem byl Hrdina SSSR mjr. Antonín Sochor.6 Přesto se proti působení akčních výborů v armádě striktně postavili Bedřich Reicin s Jaroslavem Procházkou.7 Vydali k tomu i oficiální výnos. Reicin argumentoval tím, že očistu budou vzhledem ke zvláštnostem armády provádět orgány OBZ samy. Ostře vystoupil i proti tomu, že brněnský rozhlas oznámil jména důstojníků, kteří byli bez rozhodnutí MNO vyhozeni z armády. Podle něj zveřejnění jmen těchto důstojníků mohlo prospět nepříteli, protože mu ukazovalo osoby, o které se může opřít.8 Akční výbory se na „očistě“ armády nakonec podílely tím způsobem, že zasílaly na ministerstvo národní obrany seznamy důstojníků a žádaly jejich odstranění z armády. Tímto způsobem postupovaly akční výbory v místech, kde byly dislokovány posádky nebo akční výbory z míst, kde měli vojáci bydliště. Podle rozhodnutí vedení KSČ měl nakonec na důslednou očistu armády za Ústřední akční výbor NF dohlížet Rudolf Slánský, kterého předsednictvo svým usnesením ze dne 1. března 1948 formálně delegovalo do Armádního poradního sboru.9 Akční výbory po celé republice zasílaly návrhy na odstranění „reakčních“ důstojníků z armády. Informace shromažďovala 5. odd. divizí, sborů a oblastí. Poté je zasílala na 5. odd. hl. št., které je využívalo v průběhu tzv. poúnorové očisty armády. Jedním z důvodů, proč se Reicin kategoricky postavil proti působení akčních výborů v armádě, bylo zřejmě i to, že obranné zpravodajství mělo mezi důstojníky a rotmistry řadu agentů a informátorů. Výjimečně byli mezi nimi i důstojníci, kteří se účastnili za války odboje na Západě. Většinu z nich považovali komunisté za reakční živly. Pokud by akční výbory prováděly samostatně čistky v armádě, mohlo dojít k jejich propuštění z armády. Okamžitě po únoru 1948 zahájilo 5. odd. hl. št. akci, nazývanou samotnými příslušníky oddělení akce APS.10 Na studijní skupině 5. odd., v jejímž čele stál tehdy plk. Josef Musil, vznikla zvláštní podskupina. Jejím úkolem bylo připravovat zprávy o jednotlivých generálech a důstojnících pro APS nebo podklady pro udělení výstrahy dalším generálům, důstojníkům a rotmistrům. Vedoucím podskupiny byl určen pplk. Ladislav Chodil. Jmenovaný předkládal podklady k jednotlivým důstojníkům osobně Bedřichu

6

NA, f. 100/52, sv. 1, a. j. 1. NA, f. Komise I., sv. 11, a. j. 197. Pohovor s B. Kopoldem na ÚV KSČ dne 11. 10. 1956. 8 Tamtéž. 9 NA, f. 100/52, svazek (sv.) 1, archivní jednotka (a. j.) 3. 10 Akce byla nazvána podle zkratky Armádního poradního sboru – APS. Na jednání APS se mimo jiné rozhodovalo o tom, kteří důstojníci budou muset z armády odejít. 7

3

Reicinovi. Ve výjimečných případech cestou plk. Josefa Musila. Reicin podle vlastního uvážení zasahoval do připravených podkladů a v mnoha případech vyžadoval jejich změnu tak, aby určený generál nebo důstojník musel být z armády propuštěn. Do připravených zpráv činil Reicin vlastní rukou poznámky na základě informací získaných rozsáhlými sítěmi agentů, informátorů a důvěrníků z celé armády. O dalším osudu důstojníků a generálů rozhodovaly jeho poznámky – „APS“, „Výstraha“, „Ven“, „Ponechat“ nebo „Založit do osobního spisu“. Po projednání v APS parafoval rozhodnutí ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda. Jednotlivé akce byly označovány podle pořadí zasedání APS jako APS 1, APS 2 atd.11 O výše uvedených praktikách svědčí i výpovědi důstojníků OBZ z doby kdy probíhalo vyšetřování jejich nezákonné činnosti po únoru 1948. Jedním z nich, který se však na těchto praktikách nepodílel a v OBZ pracoval od dubna 1948 do podzimu 1948, byl gen. František Bureš. Ve své výpovědi z roku 1952 uvádí: „Vím bezpečně, že tyto případy se děly ze strany Reicina, že několikráte přišel pplk. Chodil od Reicina, kdy sdělil, že Reicin byl velmi rozčilen, že tloukl do stolu a nařídil ihned vypracovat návrh na vyloučení z armády, což se muselo stát a dotyčný důstojník skutečně z armády vyloučen byl.“12 Nejvíce postiženou kategorií vojáků se stali příslušníci letectva. Jedním z důvodů byla skutečnost, že většina z nich působila v průběhu války na Západě a tím byli automaticky považováni za „reakcionáře“. Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporů s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Karlem Klapálkem, Bohumilem Bočkem a Šimonem Drgačem. K tomu ve své pozdější výpovědi Reicin říká: „Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, při čemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgač.“13 Reicin společně s gen. Procházkou, který byl rovněž členem APS, podrobně informovali Slánského o průběhu jednotlivých jednání. Upozorňovali jej také na skutečnost, 11

Přesné počty propuštěných důstojníků a rotmistrů, včetně jejich seznamů obsahují fondy ABS, f. 302-289, 290, 291. 12 Protokol o výpovědi gen. Františka Bureše ze dne 8. května 1952. NA, f. MNB 8/2, k. 57. 13 NA, f. MNB 8/1, k. 56.

4

že zasedání APS se dosud účastní z titulu své funkce také gen. Antonín Hasal, který si dělá o průběhu jednání pečlivé poznámky. V této souvislosti Slánský Reicinovi sdělil, že v kanceláři prezidenta republiky musejí ještě zůstat další reakční osoby, protože není možné je z hlediska mezinárodně politických ohledů okamžitě vyhodit.14 V rámci poúnorové očisty armády proběhly čistky také v řadách důstojníků, kteří se v té době nacházeli v různých typech vojenských škol a v kurzech. Z vysoké školy vojenské v Praze bylo rozhodnutím ministra národní obrany ze dne 2. března 1948 okamžitě vyloučeno 32 frekventantů (I. ročník 4, II. ročník 13, III. ročník 15). Zároveň vydal náčelník hlavního štábu gen. Boček rozkaz k jejich sledování OBZ. Všichni byli vyloučeni z politických důvodů. Mezi jinými jsou uvedeny i tyto: „…patří k odpůrcům lidově demokratického zřízení, nadbíhá kapitálu a usiluje o návrat starých pořádků, ještě po vládní krizi nadává na SSSR, typický a nenapravitelný reakcionář, otec je statkář napadený v novinách.“15 Čistky pokračovaly i ve vojenských učilištích a ve školách pro důstojníky v záloze. Zároveň přijalo obranné zpravodajství opatření, aby se „nespolehliví“ žadatelé z řad důstojníků, vojáků i z řad civilních zájemců nemohli dostat na žádnou vojenskou školu. Výsledkem poúnorové „očisty“ bylo propuštění 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366. Celoarmádní průměr propuštěných činil 22,2 procenta celkového stavu důstojnického sboru ke dni 15. února 1948. Od tohoto průměru se výrazně odlišovala procenta propuštěných podle druhů zbraní, podle hodností i podle místa působení v období války. Propuštěno bylo 41 procent generálů (57 ze 139), 32,1 procenta důstojníků letectva, 30,9 procenta důstojníků tankového vojska a 28,6 procenta důstojníků generálního štábu. Z důstojníků, kteří působili za války na Západě, bylo propuštěno 52,3 procenta (490 z 937), důstojníků z domácího prostředí 20,8 procenta (1 731 z 8 339), důstojníků – bývalých politických vězňů bylo propuštěno 20,3 procenta (149 ze 734) a z důstojníků, kteří konali za války službu v armádě Slovenské republiky, to bylo 20 procent (318 z 1 591). Nejmenší procento propuštěných bylo z bývalých příslušníků vládního vojska – 15,2 procenta (126 z 837) a z bývalých příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR – 9,5 procenta (82 z 864).16 Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem. Celou poúnorovou očistu důstojnického sboru od „reakčních“ důstojníků lze tedy jednoznačně 14

Tamtéž. ABS, f. 302 – 289 – 3. 16 Miroslav ŠVONDR, Důstojnický sbor československé armády v letech 1945–1948. VPA KG, Bratislava 1972, s. 123–127. 15

5

označit za politickou čistku směřující k definitivnímu ovládnutí armády komunistickou stranou. Oproti ostatním kategoriím důstojníků zůstala složka OBZ po únoru roku 1948 probíhajícími čistkami v podstatě nedotčena. Podle interních materiálů: „Očista v OBZ postihla jen takové příslušníky, kteří se bezprostředně před a po únoru 1948 projevili jako nepřátelé KSČ a lidově demokratického zřízení.“17 V řadách 5. odd. hl. št. zůstalo i 15 bývalých příslušníků vládního vojska. Personální složení OBZ se nezměnilo prakticky až do roku 1949, kdy do armády přicházejí z náboru tak zvané dělnické kádry. Na vedoucích místech však nadále zůstávají „zkušení“ příslušníci OBZ z předcházejícího období. Propuštění nepohodlných vojáků z armády nebylo jedinou formou perzekucí. Zakrátko přišly mnohem brutálnější metody perzekuce – zatýkání, mučení a zmanipulované justiční procesy, jejichž výsledkem byly v krajních případech také justiční vraždy. Tisíce vojáků postihly protiprávní rozsudky k dlouholetým nepodmíněným trestům a různé formy kariérní a společenské degradace. Souvislosti odchodů vojáků do exilu Jedinou jistou záchranu před terorem režimu skýtala možnost nedovoleného opuštění republiky. S postupem doby se pokusy o překročení hranic stávaly stále obtížnější a riskantnější. Stanovit přesně, kolik důstojníků a poddůstojníků armády této možnosti po únoru využilo, je velmi obtížné. Jejich počet je možné pouze odhadovat kolem pěti tisíc. Pečlivě byly sledovány obranným zpravodajstvím pouze ochody a útěky vojenských gážistů. Podle zprávy obranného zpravodajství adresované prezidentu Klementu Gottwaldovi opustilo do srpna roku 1948 území republiky 191 vojenských gážistů. Mezi nimi i 13 generálů a 8 plukovníků. Ze známých osobností to byli generálové František Moravec, Antonín Hasal, Mikuláš Ferjenčík, Bruno Sklenovský, Alois Liška, Ján Ambruš, Josef Eret, Václav Plass, Mirko Vesel, Čeněk Kudláček, Andrej Mézl, Bedřich Neuman a další.18 Způsoby odchodů vojáků do exilu byly různé, někdy spojené i s tragédiemi jejich aktérů. Relativně nejjednodušší cestu do exilu měli důstojníci, kteří pracovali jako vojenští a letečtí přidělenci v zahraničí a důstojníci pracující v československých vojenských misích 17

NA, f. Komise 1, sv. 12, a. j. 201, s. 3 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha (VÚA-VHA) f. Vojenská kancelář prezidenta republiky (VKPR), k. 11, č. j. 5693 ze dne 26. 8. 1948. 18

6

v okupovaných částech Německa, které byly pod správou USA, Velké Británie a Francie. Jedním z nich byl i plk. gšt. Oskar Pejša, který byl do léta 1948 náčelníkem Československé vojenské mise ve francouzském okupačním pásmu v Německu. Od února 1948 pomáhal uprchlíkům, kteří opouštěli Československo. Zatčení a věznění unikl jen shodou okolností. Počátkem září 1948 byl povolán do Prahy. Přijal jej náčelník hlavního štábu MNO gen. Šimon Drgač. Při rozhovoru mu sdělil, že bude z funkce v Německu odvolán a jmenován na generálské místo na MNO v Praze. Zároveň mu nařídil, aby navštívil 2. oddělení hlavního štábu, jemuž náčelníci vojenských misí v okupačních pásmech podléhali. Pejša se proto zastavil na 2. oddělení hlavního štábu, kde však nikoho nezastihl, protože bylo pozdní odpoledne v sobotu. Rozhodl se proto hned v neděli odjet na své působiště do německého Báden Bádenu a připravit se na předání funkce. Později zjistil, že v tu dobu byl již vydán Reicinem rozkaz k jeho zatčení. Mělo se tak stát v pondělí ráno.

19

V roce 1949 odešel

do exilu také plk. Emil Bušina, který pracoval na čs. vojenské misi v Berlíně.20 Značný počet vojáků odcházel různými cestami zejména do Německa, Rakouska i jiných států s pomocí převaděčů. Někteří z nich tyto služby poskytovali zdarma, protože patřili k odpůrcům komunistického režimu. Většina převaděčů pracovala za vysoké finanční odměny nebo odměny ve formě šperků, zlata a jiných cenností. Jakékoli chyby ze strany převaděčů nebo převáděných osob byly draze placeny. Někdy dlouholetým žalářem a v mnoha případech i ztrátami na životech. Jedním z tragických příkladů je i případ mjr. René Černého. Na odchod do zahraničí se pečlivě připravoval spolu s mjr. Milošem Knorem. Jejich cesta směřovala přes Znojmo do Rakouska za pomoci převaděče. Mjr. Knor očekával mjr. Černého na smluveném místě ve stanovenou dobu. Černý však schůzku s převaděčem zmeškal, což se mu stalo osudným. Byl zatčen Státní bezpečností a později odsouzen k trestu smrti a 23. 5. 1950 popraven.21 Při přechodu velké skupiny osob, ve které byl stíhací letec z Anglie Miloslav Bitton – Kratochvíl na podzim 1948 u Chebu došlo při přechodu železničního náspu v noci k prozrazení skupiny hlukem způsobeným padajícím kamením. Hlídka SNB zahájila

19

Archiv Čechů a Slováků v zahraničí Chicago - Archives Czech and Slovak Abroad (ACASA), k. 825. Nepublikovaný rukopis pamětí plk. gšt. Oskara Pejši, s. 70. 20 Výpověď gen. J. Musila. ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. ZV 2457 – II. 21 Rozhovor s gen. M. Knorem. Olomouc dne 29. 6. 2004.

7

po uprchlících střelbu a několik z nich bylo zastřeleno a zraněno. M. Bittonovi se podařilo uniknout.22 Jinou zkušenost získal při připraveném přechodu do Německa plk. v. v. Josef Novák. Při příchodu na stanovené místo do hostince blízko hranic ve večerních hodinách zjistil, že převaděč, který měl zajistit jeho převedení je v silně podnapilém stavu a chová se velmi hlučně. Raději riskoval přechod na vlastní pěst. Přecházel pravděpodobně ve stejném místě jako plk. Bitton, způsobil rovněž hluk při přecházení železničního náspu, ale naštěstí nebyla nablízku žádná hlídka SNB.23 V některých případech poskytovala pomoc při odchodu do exilu i velvyslanectví USA, Velké Británie a dalších států v Praze. Tajně udělovala vstupní víza především vojákům, kteří měli

za

manželky

Angličanky.

Tímto

způsobem

se podařilo

odejít

do

exilu

i plk. v. v. Františku Kaplanovi, který byl v době svého odchodu zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šifrant.24 Na rozdíl od desetitisíců dalších „běžných“ civilistů, kteří často neměli při emigraci z Československa předem stanovený cíl a uvízli na dlouhou dobu v záchytných uprchlických táborech v Německu, měli bývalí příslušníci armády s ohledem na své válečné zkušenosti přirozenou tendenci zamířit především do Anglie. Přednostně byli z uprchlických táborů do Anglie odesíláni bývalí vojáci, kteří za války působili v Anglii a vyznamenali se v bojích. Šlo především o letce, ale o příslušníky pozemních jednotek. Po zkušenosti z osobního setkání s Reicinem odešel do exilu i jeden z nejlepších válečných stíhačů František Peřina. Po roce 1989 se v mnohých publikacích setkáváme se svědectvími důstojníků a generálů, kteří odcházeli do exilu. Téměř bez výjimky líčili dramatické okolnosti svých odchodů do zahraničí i způsoby jakými se jim podařilo obelstít bezpečnostní orgány ministerstva vnitra, případně vojenské obranné zpravodajství. Typickými případy jsou gen. František Moravec, gen. Antonín Hasal, gen. Alois Liška, gen. Mikuláš Ferjenčík a další.25 Výsledky studia archivních pramenů uložených ve Vojenském historickém archivu, v Archivu bezpečnostních složek i v Národním archivu nám umožňují konfrontovat jejich

22

Rozhovor s plk. v. v. M. Bittonem. Cholmondeley dne 17. září 2008. Rozhovor s plk. v. v. J. Novákem. Cholmondeley dne 17. září 2008. 24 Blíže viz: František HANZLÍK, Generál Heliodor Píka – tragický osud vlastence. HaV 2009, č. 2, s. 72-80. 25 Okolnosti odchodu gen. F. Moravce jsou popisovány v publikaci: František MORAVEC, Špion, jemuž nevěřili. Academia, Praha 2002. 23

8

osobní poznatky a vzpomínky s obsahem výpovědí příslušníků obranného zpravodajství, případně i s obsahem jiných zdrojů.26 Za zcela zvláštních okolností odešel do exilu gen. M. Ferjenčík. Po rezignaci na místo pověřence vnitra na Slovensku dne 25. února 1948 obdržel od K. Gottwalda prostřednictvím Gustáva Husáka nabídku na výběr ze dvou míst ve vládě. První bylo místo státního tajemníka v MNO, druhé – státní tajemník v ministerstvu dopravy. Ferjenčík obě místa odmítl a byl zařazen zpět do armády na funkci generálního inspektora branné výchovy. Při příjezdu do Prahy jej očekával gen. Heliodor Píka, kterého Ferjenčík dlouho přesvědčoval k odchodu do exilu a nabízel mu v tomto smyslu okamžitou pomoc. K tomu ve svých vzpomínkách uvádí: „Nedal sa však presvedčit. Chcel sa podrobiť operácii zlčníka a opakoval mi znova to, čo mi povedal už niekoľkokrát dávnejšie, že vie, že ho komunisti obesia, ale že má za sebou už dva exily a do tretieho nejde a nepôjde. Mnohokrát som si v mojom exile spomenul na jeho výrok a začal som chápať a niekedy dokonca aj ľutovať, že som radšej nevolil náhlu smrť doma.“27 Po krátké době působení v armádě se odehrála epizoda, v důsledku které se definitivně rozhodl odejít i s rodinou do exilu. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak byl oficiálně předvolán k výslechu na Pankrác, kde mu byly ukázány, údajně Slovákem, který mu byl povědomý ze SNP, materiály, které na něj shromažďovalo Reicinovo obranné zpravodajství. „Po zdvorilom oslovení a privítani mi ukázal celú hrbu spisov na stole s poznámkou, že na každom z nich je moje meno s obžalobou, čo som robil a podnikal proti komunistom, jako na priklad, že som odrádzal vyšších dôstojníkov, Slovákov, aby podpisovali prihlášky do komunistickej strany apod. Toto všetko som nepovažoval za kriminálny delikt. Nakoniec mi ale ukázal protokol, podľa ktorého som pripravoval v Bratislave ozbrojený odpor proti komunistickému puču. Nechal ma potom asi na desať minút samotného a dal mi tak možnosť, aby som nahliadnul do protokolov. Po návrate mi povedal, že je to tak asi všetko. Celým svojim jednaním mi dával jasne najavo, aby som čo naskorej zmyznul.“28 S největší pravděpodobností šlo v případě gen. Ferjenčíka o provokaci OBZ s cílem přinutit jej opustit republiku. Svědčí o tom několik faktů. Gen. Ferjenčík jako vojenská osoba jednoznačně spadal do kompetence armádního obranného zpravodajství. Proto musel být předvolán buď orgány OBZ nebo s jejich souhlasem Státní bezpečností. V té době stál v čele 26

Výpovědi příslušníků OBZ souzených za nezákonnosti jichž se dopustili po únoru 1948, výsledky činnosti Barákovy, Kolderovy a Pillerovy komise, které prošetřovaly nezákonnosti padesátých let. 27 Mikuláš FERJENČÍK, Zážitky z cesty do Ameriky. Věstník čs. národní rady americké. Chicago 1984. 28 Tamtéž.

9

OBZ plk. Bedřich Reicin. Bez jeho souhlasu nesměl být zatčen ani vyšetřován žádný důstojník natož generál. Příslušníci armády nebyli k výslechům předvoláváni na Pankrác, ale do budovy hlavního štábu na Vítězném náměstí kde sídlilo 5. oddělení HŠ MNO. V budově byly dokonce cely. V nich byli někdy zatčení a vyslýchaní vojáci různých hodností určitou dobu i zadržováni. Pochybnosti vyvolává rovněž skutečnost, že byl Ferjenčík varován údajně účastníkem Slovenského národního povstání a také to, že byl ponechán sám v místnosti, kde byly dokumenty týkající se jeho osoby. V rámci OBZ existoval velmi přísný režim založený na neustálém vzájemném sledování, špiclování a provokacích. Žádný z příslušníků OBZ by si na základě vlastního rozhodnutí s největší pravděpodobností nedovolil seznámit gen. Ferjenčíka s materiály, které na něj OBZ shromáždilo. OBZ se Státní bezpečností úzce spolupracovalo. Většinou ale tím způsobem, že Státní bezpečnost (Stb) sledovala na základě požadavků OBZ vojenské osoby a také je na základě vyžádání OBZ zatýkala. Jednání příslušníka bezpečnostních složek, o kterém gen. Ferjenčík ve svých vzpomínkách hovoří, bylo v naprostém rozporu s metodami, které používaly tyto složky po únoru 1948. Téměř ve všech případech byli generálové a důstojníci, na kterých mělo OBZ zájem nejdříve zatčeni, mnohdy na základě podvržených materiálů nebo provokací.29 Následně byli izolováni většinou ve známém vězení OBZ v Hradčanském domečku nebo v některé s konspirativních vil OBZ. Teprve potom byli vyšetřováni za použití všech prostředků včetně psychického i fyzického nátlaku. Jednou z mála výjimek byl gen. Heliodor Píka, proti kterému nebylo při vyšetřování použito fyzického násilí. Obrannému zpravodajství byla velmi dobře známa skutečnost, že gen. Heliodor Píka a gen. Mikuláš Ferjenčík jsou dlouholetí přátelé a spolupracovníci. V době kdy byl gen. Ferjenčík předvolán k výslechu na Pankrác byl již gen. Píka delší dobu vězněn. Hypotézu o tom, že OBZ mělo zájem na odchodu gen. Ferjenčíka do exilu zřejmě potvrzuje i fakt, že vedoucí představitelé OBZ včetně samotného Bedřicha Reicina věděli o přípravách gen. Mikuláše Ferjenčíka k odchodu do exilu. Se značným časovým předstihem hlásil tuto skutečnost plk. Bedřichu Reicinovi jeho podřízený z 5. oddělení MNO 29

VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 216, s. 256 – 306. Podrobně hovoří o metodách, které používalo OBZ po únoru 1948 ve své výpovědi zapisovatelka výslechového oddělení 5. odd. hl. št. paní Dagmar Marešová. Další podrobné informace, včetně případů různých typů provokací obsahuje „Závěrečná zpráva o výsledku činnosti komise přešetřující nezákonné metody práce na úseku vojenské zpravodajské služby v letech 1949–1954“, v pasážích I. Formy a metody operativní práce a v části Formy vyšetřovací práce. NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201.

10

pplk. Richard Mysík.30

Hranice

republiky do Německa překročil

gen.

Ferjenčík

za dramatických okolností s početnou skupinou osob, ve které byli i gen. Hasal a prof. Zdeněk Hruban.31 Nepochybné byly důvody odchodů vojáků do exilu. Byla to především obava z dalšího vývoje v republice a pocity hrozícího nebezpečí perzekuce vyplývající z vlastních zkušeností z působení v armádě, ale i mimo ni. Většinou šlo o odchody plánované a připravované. Někdy odcházeli vojáci na základě momentálního impulzu v důsledku dílčí neblahé zkušenosti. Část důstojníků odešlo také proto, aby se podíleli na odporu proti komunistickému režimu v Československu. Řada důstojníků, především těch kdo působili za války v Anglii, odešla proto, že měli za manželky Angličanky. V roce 1948 již bylo zcela zjevné, že z bývalých spojenců z doby války – SSSR na straně jedné a USA a Velké Británie na straně druhé se stávají protivníci. Z armády byli v první řadě odstraňováni důstojníci, kteří působili za války na Západě a to i z méně významných funkcí. Pod kontrolou Obranného zpravodajství V souvislosti s jejich odchody do zahraničí se nabízí řada otázek. Podařilo se jim odejít v důsledku toho, že Obranné zpravodajství a Státní bezpečnost nebyly schopny jim v odchodu do zahraničí zabránit? Nebo jim pomohly jejich schopnosti a znalosti získané v době války, mnohým i z podzemního hnutí v protektorátu? Co o nich vědělo vojenské obranné zpravodajství nebo Státní bezpečnost? Jakou roli sehrála shoda různých okolností? Na mnohé z těchto otázek je možné dnes na základě studia zpřístupněných archívních pramenů nalézt odpověď. Pro většinu z těch, kdo po únoru 1948 odešli do exilu a dožili se dnešních dnů, jde o informace naprosto neznámé a překvapivé. Téměř všichni pamětníci měli negativní osobní zkušenost s Obranným zpravodajstvím. Nikdo z nich však netušil, jaké informace o nich a jejich rodinách obranné zpravodajství shromažďuje a má k dispozici. Již od roku 1945 byly v armádě na všech stupních budovány agenturní sítě obranného zpravodajství. Zpravodajský dozor, jak se sledování důstojníků a shromažďování informací o nich a jejich rodinách nazývalo, byl prováděn i ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky. 30

VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. Výpověď pplk. Richarda Mysíka. Za hlavní důkaz a symptomy příprav k odchodu gen. Ferjenčíka do exilu považoval Mysík prodej nábytku a dalších movitých věcí rodinou Ferjenčíka. 31 Blíže viz František HANZLÍK - Karel KONEČNÝ, K, Opožděná svědectví generála Ferjenčíka. Vojenská história 2004, č. 1, s. 95 – 109. Okolnosti překročení hranic sdělil autorům i prof. Zdeněk Hruban. Jeho výpověď se shoduje se svědectvím gen. Ferjenčíka. Rozhovor autorů s prof. Zdeňkem Hrubanem na univerzitě v Chicagu dne 13. 5. 2003.

11

Tímto úkolem byl pověřen kpt. Martin Dzúr – Uličný.32 Obranné zpravodajství zaměřilo svoji pozornost po válce především na bývalé příslušníky RAF. V letech 1945-1946 byla zpracována jejich podrobná kartotéka i s fotografiemi včetně příslušníků pozemního personálu. OBZ využívalo informací získaných v archívech německých okupačních úřadů a mělo k dispozici i archív Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) v Berlíně z války. V těchto archívech se nacházely i záznamy o důstojnících, včetně výslechových protokolů, o které se z jakýchkoli důvodů zajímaly německé bezpečnostní služby v době války. Další archív, který mělo OBZ k dispozici pocházel z Rakouska. Obsahoval seznamy informátorů Sicherheinsdienstu (SD) ze slovenské armády. Od sovětské zpravodajské služby obdrželo OBZ další archívy z Plavna. Šlo o dva plné nákladní automobily. Tyto archívy obsahovaly i seznamy konfidentů gestapa.33 Podle toho jaká byla předcházející kariéra důstojníků a generálů a jejich činnost za války byly o nich shromažďovány informace z archívních materiálů londýnského MNO, okupačních úřadů, z osobních svědectví i z jiných zdrojů. Od roku 1947 byla v budově hlavního štábu zřízena tajná místnost, kde byly odposlouchávány telefony významných činitelů armády včetně ministra Svobody a to bez jeho vědomí i bez vědomí náčelníka hlavního štábu. Podle výpovědi gen. Josefa Musila obsahovaly záznamy odposlechů mnohé informace, které neměly se služební činností odposlouchávaných osob nic společného.

34

V konečném důsledku, ale měly vliv na osudy

mnohých z nich. Odposlechové zařízení mělo krycí název Barborka a o jeho existenci věděl pouze omezený okruh osob. Zařízení nepřetržitě obsluhovaly tři občanské zaměstnankyně doporučené ÚV KSČ. Kvůli utajení nebyly zaměstnány na OBZ, ale byly placeny z tak zvaného zpravodajského paušálu. Ze záznamů bylo možno zjistit vyplacené částky nikoli totožnost osob, kterým byly vyplaceny. Odposlouchávány byly všechny služební i soukromé hovory vojenských osob podle seznamu, který tehdy plk. Josefu Musilovi předal Bedřich Reicin. Byli mezi nimi i gen. Ludvík Svoboda, generálové Drgáč, Drnec, Šumavský, Bulandr, Kratochvíl, Borský, Květoň, Liška, Píka, Kasalický, Škvařil, Vrbský, Bureš, Malec, Kouřil, Houra, Teplý a řada dalších. 32

Šlo o pozdějšího armádního generála Martina Dzúra, který zastával funkci ministra národní obrany od roku 1968 až do roku 1985. 33 NA, f. MNB 8/10, k. 66. Výpověď příslušníka OBZ M. Filipoviče, který archiv v roce 1946 přebíral. 34 Gen. Josef Musil byl nástupcem Bedřicha Reicina v čele 5. odd. hl. št.. Podílel se osobně na nezákonnostech OBZ. V roce 1951 byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 9. ledna 1954.

12

V případě, že nehovořily osoby ze seznamu, odposlouchávaly se další osoby podle technických možností. Odposlouchávány byly i civilní linky nejen téměř všech generálů, ale i hovory mezi ministry ve zvláštní telefonní sítí „Černín“. Povolení na zřízení zvláštního telefonního spojení v této síti uděloval po svém nástupu do funkce náměstka MNO B. Reicin. Bylo to proto, že v jeho podřízenosti bylo v té době 2. i 5. odd. hlavního štábu a hlavní kádrová správa (X. odbor MNO). Výsledky všech odposlechů včetně ministra Svobody byly Musilem předávány přímo Reicinovi.

35

Informace z odposlechů telefonních linek byly

využívány Reicinem i při zařazování propuštěných důstojníků a generálů do táborů nucených prací od druhé poloviny roku 1949. O existenci odposlechového zařízení věděli, vedle J. Musila a B. Reicina, - velitel spojovací roty mjr. Maláček, pplk. Richard Mysík, pplk. Josef Pavlíček a plk. Ludvík Klen z 5. oddělení Hlavního štábu MNO. Výsledky zachycených hovorů měly pro mnohé generály a důstojníky neblahé důsledky aniž věděli proč.36 Na základě takto získaných kompromitujících

údajů

byli

mnozí

důstojníci

nuceni

ke spolupráci

s obranným

zpravodajstvím. Vedle soustavných odposlechů telefonů nařídil Reicin bezprostředně před únorem 1948 nepřetržité sledování 40 generálů a vysokých důstojníků, včetně sledování jejich korespondence. Bylo mezi nimi i všech 25 generálů propuštěných v únoru 1948. Pouze generál Heliodor Píka byl bedlivě sledován obranným zpravodajstvím již od roku 1945 i při zahraničních cestách. Již v roce 1947 dostal pplk. B. Nýč z obranného zpravodajství od Reicina příkaz, aby sledoval Píku a připravil podklady pro jeho „realizaci“ (zatčení). Po únoru 1948 nařídil Bedřich Reicin plk. B. Nýčovi připravit jeho únos do Rakouska, kde měl být předán sovětským orgánům. Na veřejnosti měla být rozšířena zpráva o jeho útěku na Západ. Při jednání s B. Nýčem zdůrazňoval Reicin, že gen. Píka za žádných okolností nesmí opustit území Československa, protože toho příliš mnoho ví o sovětské zpravodajské službě.37 Navíc

35

ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V – 2457. Výpověď Josefa Musila ze dne 16. června 1952. Podrobnosti o využívání odposlechů vyšly najevo až po zatčení Reicina. A. Čepička po svém nástupu do funkce ministra národní obrany zakázal pouze odposlechy své osoby a náčelníka generálního štábu a zařízení bylo dále využíváno. 36 Byly zachyceny např. hovory jednoho z generálů, který domlouval s velitelem výcvikového prostoru změnu střeleb, aby mohl jít do prostoru na čekanou, rozhovory ohledně intervencí o povýšení důstojníků, jmenování na vyšší funkce atd. 37 NA, f. MNB, 8/9, k. 65.

13

uváděl, že je gen. Píka na Západě příliš známou osobností a proto jej nelze Sovětskému svazu normálním způsobem předat.38 Reicin se snažil tímto způsobem „zlikvidovat“ gen. Píku proto, že neměl proti němu žádné usvědčující důkazy, aby mohl být odsouzen k dlouholetému žaláři nebo trestu smrti. Rozhodnutí o únosu gen. Píky bylo nakonec změněno, zřejmě na příkaz sovětské zpravodajské centrály ve Vídni. Hlavním důvodem byly obavy z náhodného prozrazení celé akce a z následných komplikací. V případě gen. Antonína Hasala nařídil Bedřich Reicin, že nesmí být propuštěn z armády, dokud bude ve funkci prezidenta dr. Edvard Beneš. Přesto byl gen. Hasal, stejně jako generálové, kteří již byli z armády propuštěni – A. Liška, F. Moravec, Ferjenčík a další, pečlivě sledován obranným zpravodajstvím. Před konáním všesokolského sletu se konala na ministerstvu vnitra porada vedoucích funkcionářů za přítomnosti Štěpána Plačka, Ivo Miléna, Bedřicha Pokorného a plk. Ludvíka Klena, kde bylo nařízeno sledování jmenovaných generálů zastavit. Pplk. Richard Mysík ještě poté navrhoval Reicinovi, aby byla realizována opatření ke znemožnění emigrace uvedených osob. Tyto návrhy Reicin striktně odmítl.39 Rozkaz o zrušení sledování generálů vydal i přes námitky plk. Nýče a přednosty 2. oddělení hlavního štábu plk. L. Klena.40 Sledování bylo zrušeno i přesto, že Reicin dostal informace o přípravách útěků generálů Hasala, Ferjenčíka, Lišky a Moravce. Podle svědectví příslušníků OBZ, kteří přicházeli s Reicinem denně do styku, útěky výše uvedených generálů nijak nekomentoval a přijal je naprosto klidně. Na základě analýzy dostupných informací z archívních pramenů i z výpovědí pamětníků lze s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že většina významných činitelů armády odešla buď přímo s vědomím OBZ a bezpečnostních orgánů ministerstva vnitra nebo byl jejich odchod umožněn jejich shovívavostí. Otázkou zůstává proč tomu tak bylo? Vysvětlení se nabízí několik. Z výslechových protokolů čelních funkcionářů OBZ, souzených v procesech na počátku 50. let vyplývají dva hlavní důvody:

38

ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457, podvazek I. Podrobně popisuje rozhovor s B. Reichem ve své výpovědi ze dne 3. 5. 1952 B. Nýč. 39 Výpověď pplk. Richarda Mysíka. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. 40 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV, podsvazek II.

14

1) Neprozradit informátory, kteří obrannému zpravodajství předávali podrobné informace o uvedených osobách.41 2) Vyslat do zahraničí osoby – především vojenské, které budou mít důvěru těch, co emigrovali a využít je v budoucnu ve prospěch zpravodajských služeb. Již v průběhu roku 1948 dochází k zatýkání a věznění důstojníků, kteří se neúspěšně pokusili odejít do zahraničí a také těch, kteří jakýmkoli způsobem vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Od počátku roku 1949 jsou perzekuce nepohodlných důstojníků organizovány systematicky Obranným zpravodajstvím ve spolupráci se Státní bezpečností. Perzekuce byly zaměřeny především proti důstojníkům, kteří byli z jakéhokoli důvodu propuštěni z armády od roku 1945, ale i proti těm kdo dosud zůstali v armádě a projevili nesouhlas s poúnorovým vývojem. Již v této době byly příslušníky Obranného zpravodajství používány provokace, především proti příslušníkům letectva. Agenti OBZ připravovali fingované odchody do zahraničí a následně důstojníky, kteří projevili zájem o odchod do zahraničí, zatýkali. Následovalo jejich různě dlouhé věznění bez soudu a poté odsouzení. Do táborů nucené práce Na podzim 1948 přijalo Národní shromáždění zákony, které umožňovaly rozsáhlou perzekuci skutečných i domnělých odpůrců režimu. Jednalo se o zákony č. 231/48 Sb. o ochraně lidově demokratického zřízení a č. 247/48 Sb. o táborech nucené práce. Podle §2 zákona o táborech nucené práce (TNP) měly být do táborů zařazeny osoby, starší 18 let, které nepřekročily 60. rok věku, byly tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbaly nebo ohrožovaly výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňovaly. O zařazení do TNP rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory. Dobu pobytu v TNP stanovoval § 3 zákona v rozsahu od tří měsíců do dvou let. Správu TNP zajišťovalo ministerstvo vnitra. Koncem roku 1948 proběhla na ministerstvu vnitra porada za účasti Bedřicha Reicina a Karla Švába, kteří patřili k hlavním iniciátorům akcí proti propuštěným vojákům. Na této poradě rozhodli její účastníci o realizaci opatření, které ve svém důsledku přinesly masové nezákonné perzekuce stovek důstojníků, propuštěných v rámci tzv. poúnorové očisty 41

Pplk. Richard Mysík uvedl, že by zatčením výše uvedených osob připravujících se k odchodu do zahraničí byl prozrazen mimořádně důležitý zdroj informací. Výpověď pplk. Richarda Mysíka. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234.

15

z armády. Realizací opatření pověřil Reicin 5. oddělení hlavního štábu. Jednotlivé akce řídil nástupce Reicina ve funkci přednosty 5. odd. hl. št. plk. Josef Musil, povýšený v roce 1949 na generála. První z akcí zahájilo 5. oddělení na počátku roku 1949. Měla označení akce „D“. Probíhala až do jara 1951. Seznamy důstojníků navržených do TNP připravovalo 5. odd. hl. št. podle stanovených kritérií. O zahájení akce „D“ se zmiňuje v pozdějších výpovědích Josef Musil: „Reicin mně stanovil jako směrnici pro zařazení do TNP tři kritéria: zařadit do TNP důstojníky, kteří po propuštění z armády nepracovali, nebo měli krycí zaměstnání, dále ty, kteří byli podezřelí z útěku do zahraničí a konečně důstojníky, kteří po propuštění prováděli nějaké podezřelé rejdy.“42 Kritéria stanovená Reicinem byla v rozporu s ustanovením zákona č. 247/48 Sb. a umožňovala postihnout kohokoliv bez toho, aby se provinil. Značná část generálů a důstojníků propuštěných z armády měla nárok, podle doby odsloužené v armádě, na penzi. Zároveň přijalo OBZ při jejich propuštění opatření, které bránilo jejich zaměstnávání v civilním životě. Podezřelý z útěku do zahraničí mohl být také kdokoliv. V průběhu akce „D“ došlo k dalšímu rozšíření perzekucí generálů a důstojníků, které mělo pro postižené mnohdy tragické důsledky v podobě věznění v pověstném „domečku“ na Hradčanech, trýznění při výsleších a odsouzení k dlouholetým trestům vězení. Pro všechny správy OBZ vojenských oblastí i pro všechny ostatní složky OBZ vydalo 5. oddělení 31. ledna 1949 v souvislosti se zařazováním vojenských osob do táborů nucených prací úkol zjistit a hlásit: 1) Kolik důstojníků je zařazeno do pracovního procesu poctivě a neohrožuje zájmy státu. 2) Kolik důstojníků a kteří jsou zařazeni do práce, kde ohrožují zájmy státu nebo by mohli ohrožovat státní zájem. 3) Kolik důstojníků a kteří jsou v práci jen na oko. 4) Kolik důstojníků a kteří nejsou zařazeni v pracovním procesu, kde se pohybují, čím se zabývají. 5) Navrhněte osoby zároveň se zjištěními, uvedenými v bodě 3 a 4, které by měly být odevzdány do TNP. 6) Uprchlí do zahraničí. 42

NA, f. MNB 8/4, k. 59.

16

7) Odsouzení vojenskými a civilními soudy. 8) Kdo je ve vyšetřovací vazbě.43 V prvním pořadí navrhlo 5. odd. hl. št. k zařazení do TNP 14, generálů, 60 plukovníků, 94 podplukovníků, 104 majorů, 83 štábních kapitánů, 36 kapitánů, 19 nadporučíků, a 30 poručíků. 44 Kuriózní byly mnohdy i důvody zařazení do TNP. K nim je možno zařadit i následující: 

Udržuje podezřelé styky s reakcionáři a s propuštěnými důstojníky.



Anglofil, který se zastává západního imperialismu.



Přijímá časté návštěvy neznámých lidí, spolu s manželkou jsou podezřelí z ilegální činnosti. Bylo pozorováno, že v předsíni má jakýsi přístroj, který když je zapnut vydává silné světlo a hukot.



Udržuje podezřelé styky s okresní mysliveckou jednotou.



Má možnost zaměstnávat reakční živly.



Věří ve změnu poměrů, podezřele se snažil sehnati od KSČ potvrzení o politické spolehlivosti.



Zásadně reakčního smýšlení, styky se živly protilidovými, ovlivňuje okolí45 Celkem proběhlo 6 akcí „D“ označených jako D – 1 – dne 20. 4. 1949, D– 2 – dne

22. 9. 1949, d – dne 10. 11. 1949, D– 3 – dne 10. 1. 1950, D– 4 – dne 3. 5. 1950 a akce D– 5 – 11. 9. 1950. Poslední dvě akce „D“ proběhly již v době, kdy byl ministrem národní obrany Alexej Čepička. Celkově bylo do TNP ve známé věznici na Mírově zařazeno 263 důstojníků. Svým charakterem a důsledky se z akcí „D“ vymykaly akce „d“ a akce „D– 5“. Akce „d“ doplňovala předcházející akce „D“ a směřovala převážně proti bývalým důstojníkům zpravodajské služby. Souvisela s další přísně utajovanou akcí 5. odd., nazvanou „Akce LUX“, která probíhala souběžně s akcemi „D“. Akce D– 5 zahrnovala především důstojníky vyššího věku, kteří bydleli většinou v Praze – Dejvicích. Jejím cílem bylo uvolnění bytů pro ministerstvo národní obrany. Rozkaz k provedení akce D– 5 vydal Musilovi Reicin. Přitom zdůraznil, že takto rozhodl přímo ministr národní obrany Alexej Čepička. Pokud byli ochotni generálové a důstojníci uvedení v seznamech uvolnit byt a vystěhovat se z Prahy na určené místo, vyhnuli se zařazení do TNP. Tuto možnost většina z nich využila. Celkem se jednalo

43

ABS, f. 302 – 291 – 1. Tamtéž. 45 ABS, f. 302 – 289 – 1. 44

17

asi o 25 osob.46 Další důstojníci, kteří figurovali v seznamech připravených pro akci D – 5, a nebydleli v Praze, byli do TNP zařazeni. Formálně o zařazení důstojníků do TNP rozhodovala komise, ustavená na ministerstvu vnitra. Do komise vyslalo 5. odd. hl. št. na základě nařízení Reicina plk. Antonína Horáka, kterého později nahradil pplk. Josef Pavlíček. Josef Musil k tomu uvádí: „Současně jsem mu nařídil, že je nutno, aby on jako zástupce 5. odd. hl. št. musí v komisi prosazovati to, aby všechny osoby, které byly do TNP navrženy, tam také skutečně byly dány, bez ohledu na to, že si ostatní členové komise jejich nasazení do TNP nepřejí, jelikož toto je zájem gen. Reicina. Plk. Horákovi jsem však ještě řekl, aby před komisí uváděl, že trvá na zařazení všech do TNP navržených osob, jelikož je to zájem vojenské správy.“47 Seznamy připravené 5. odd. hl. št. předkládal Musil Reicinovi, který je většinou doplňoval svévolně o další osoby, o kterých prohlašoval, že je osobně zná a že je předpoklad jejich útěku do zahraničí. Žádné konkrétní důkazy však nepředložil. O postupu Reicina se zmiňují i další důstojníci 5. odd. hl. št., kteří se podíleli na řízení akce „D“. Pplk. Pavlíček v průběhu roku vystřídal v komisi, která zařazovala důstojníky do TNP, plk. Horáka. Před jednáním komise odeslal Musil pplk. Pavlíčka k Reicinovi se seznamem osob navržených do TNP. Reicin pečlivě prošel celý seznam a jednotlivá jména označil poznámkami – „D“, „Dx“ a „d“. D znamenalo zařadit osobu do akce, Dx znamenalo, že člen komise má při jejím jednání zastávat radikálně stanovisko zařazení osoby do TNP. Písmenem d označil Reicin osoby, které měly být zatčeny v rámci akce, která doplňovala akci „D“. Při jednáních komise docházelo často k problémům. Její členové nesouhlasili se zařazením důstojníků, u kterých 5. odd. hl. št. nepředložilo konkrétní důkazy, nebo považovali důvody zařazení do TNP za nedostatečné. Přímo z jednání komise telefonovali plk. Horák a později i pplk. Pavlíček přednostovi 5. odd. hl. št. gen. Josefu Musilovi, že ostatní členové komise nesouhlasí se zařazením některých důstojníků do TNP. Musil toto okamžitě ohlásil Reicinovi. „...volal jsem Reicinovi, ale tento mně vynadal a řekl, že od toho je v komisi zástupce našeho odd., který tam toto musí prosazovati a že jeho rozkaz platí pro celou akci D.“48. Zástupci 5. odd. hl. št. v komisi volali ze stejného důvodu Musilovi ještě několikrát. Vždy obdrželi jeho striktní rozkaz, že musejí zařazení navržených důstojníků do TNP prosadit. Musil již neměl odvahu Reicinovi znova zavolat. „Toto jsem oběma nařizoval 46

ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV – VII NA, f. MNB 8/4, k. 59. 48 Tamtéž. 47

18

pak již bez toho, aniž bych se dále dotazoval na toto Reicina, jelikož jsem nechal raději zařaditi osoby do TNP, nežli bych znova volal Reicinovi a tento mně opět vynadal,“ 49 říká Musil. Koncem roku 1949 si nechal Reicin předložit od Musila celkový seznam všech propuštěných důstojníků od února 1948. Podle vyjádření Musila se jednalo asi o 3 500 osob. Z tohoto seznamu si vypisoval osobně jména důstojníků a rotmistrů a nařídil Musilovi zapsat je do seznamu následujících akcí D. Jednalo se většinou o osoby, které podle zjištění 5. odd. hl. št. již dlouhou dobu po propuštění pracovaly v různých profesích. Reicin zdůvodnil jejich zařazení na seznam tím, že by se mohly pokusit o útěk do zahraničí. 50 V rozporu s ustanovením zákona 247/48 Sb. došlo z rozkazu Reicina i k zařazení osob, jejichž zdravotní stav to prokazatelně, vylučoval. Tímto způsobem se ocitli v TNP také gen. Jaroslav Hrabovský, plk. Jiří Souhrada a pplk. Bohumil Dítě, kteří na svůj špatný zdravotní stav upozorňovali a proti zařazení do TNP podali odvolání. Nebylo jim vyhověno a všichni jmenovaní v TNP zemřeli.51 Akce „D“ probíhaly ve spolupráci 5. odd. hl. št. a StB. Zatýkání začínalo vždy večer a hromadně ve stejnou dobu. Pro potřebu realizace akcí „D“, k posílení příslušníků OBZ, uvolnil Musil i důstojníky, kteří se v té době připravovali ve zpravodajském kurzu. Jejich počet činil 20–25 osob. Podle rozkazu Reicina příslušníci OBZ a StB zatkli důstojníky podle předem připraveného a schváleného seznamu a u všech provedli důkladnou domovní i osobní prohlídku. Při prohlídkách docházelo k odcizení osobních věcí a někdy i cenností. Pokud byly nalezeny materiály (utajované písemnosti, protistátní letáky, písemnosti obsahující protistátní výroky atd.) umožňující podat na zadržovaného trestní oznámení, nebyl dotyčný umístěn do TNP, ale zatčen a předán do vyšetřovací vazby. Po zatčení následovaly výslechy, při nichž vyslýchající často používali fyzické násilí.52 Všichni, kdo připadali v úvahu pro umístění do TNP, měli být podle zákona projednáváni před komisemi. Měli mít také možnost vyjádřit se k předloženým obviněním. Většina z nich před komisi nebyla vůbec předvolána nebo jim bylo pouze sděleno, že se zařazují do tábora nucené práce. Plk. Antonín Horák, který pracoval v komisi, měl mezi důstojníky zařazovanými do TNP mnoho známých. V případě, že byli,

49

Tamtéž. Tamtéž. 51 Tamtéž. 52 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV – VII. Závěrečná zpráva komise pro TNP Mírov. 50

19

byť formálně, před komisi předvoláni, vyhýbal se všemožným způsobem osobnímu setkání s nimi. 53 Zatčení měli možnost se proti zařazení do TNP odvolat. V Závěrečné zprávě komise pro TNP Mírov, která byla ustanovena po zatčení Reicina v březnu 1951, je k výsledkům odvolání uvedeno: „Odvolací komise odvolání všech striktně zamítala bez ohledu na pravdivost tvrzení uvedených v odvolání.“54 Navíc komise vyřizovala odvolání buď se značným zpožděním, nebo vůbec. Například o odvolání pplk. Bohumila Dítě, který byl smrtelně nemocen, rozhodla komise až 7 měsíců poté, co zemřel v TNP.55 Tábor nucené práce na Mírově byl zřízen 22. dubna 1949 v původní věznici. Fakticky se jednalo o vězení. S internovanými zacházeli dozorci velmi krutě. Zcela běžně používali hrubého fyzického násilí. Zdravotní péči „zajišťoval“ bývalý lékař SS, který si na Mírově odpykával trest za válečné zločiny. Samotná komise prošetřující okolnosti zařazování důstojníků do TNP a poměry v táboře jej označila za likvidační. V její závěrečné zprávě se uvádí: „Název TNP pro tento tak zvaný likvidační tábor byl jen pláštíkem, který nemá nic společného s tábory nucené práce, které při zakládání měl na mysli zákonodárce, které měly sloužit pro převýchovu osob třídně nepřátelských a hrubým způsobem se provinivších proti naší nové společnosti a vyhýbajících se práci.“56 Podle Závěrečné zprávy komise pro TNP Mírov z léta 1951 bylo z celkového počtu 263 osob zařazeno do TNP neoprávněně 197 z nich. Komise ve zprávě konstatovala, že při zařazování do TNP: „..nerozhodovaly orgány lidové správy, ale jednotlivci, t. j. Reicin, Musil a Šváb.“57 Mnoho důstojníků bylo v TNP vězněno na základě nařízení Reicina, schváleného Karlem Švábem, i po uplynutí doby, původně stanovené v rozhodnutí, a to bez jakéhokoli důvodu. O odpovědnosti Reicina za věznění osob, které byly v TNP buď neoprávněně, nebo po uplynutí doby trestu, svědčí obsah dopisu šestého sektoru MNB ze dne 5. 12. 1950 adresovaný sekretariátu ministra národní bezpečnosti. V něm je uvedeno, že na základě dohody MNO (gen. Musilem) a MNB (náměstkem Švábem) nemohou být z TNP propuštěny

53

Tamtéž. Tamtéž. 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž. 54

20

žádné osoby, jestliže s tím MNO nesouhlasí. V doložce je uvedeno, že gen. Reicin nedovolil propuštění žádné osoby z Mírova.58 Velitel TNP v nedatované čtyřstránkové informaci ministru vnitra sděluje počty chovanců, kteří budou na základě požadavku Reicina vězněni bez jakéhokoli zákonného důvodu, a žádá o rozhodnutí, na základě jakého zákonného ustanovení nebo správního opatření bude moci ponechat v TNP Mírov po dubnu 1951 ty chovance, jejichž plný dvouletý pobyt v TNP vyprší.59 S ponecháním důstojníků v TNP po uplynutí stanovené doby souhlasil i ministr národní obrany gen. Čepička. Počátkem roku 1951 zavolal gen. Musil na 5. odd. hl. št. pplk. Pavlíčka a nařídil mu, aby vyřídil žádosti osob, které byly v TNP a jimž lhůta pobytu v táboře vypršela. „Musil jako obvykle měl k rozkazu politický úvod o zvýšeném třídním boji a o zvláštním jeho charakteru v armádě, kde prý se projevuje ještě mnohem ostřeji a proto prý je nutno reakční důstojníky z armády odstranit a jejich pravděpodobné další protistátní činnosti radikálně zabránit tím, že budou ponecháni i po uplynutí jim určené lhůty nadále v táboře nucených prací,“60uvádí ve výpovědi z roku 1956 Pavlíček. Šlo asi o 30–40 osob. Když pplk. Pavlíček argumentoval, že u většiny nejsou žádné důvody pro další pobyt v TNP, Musil se rozčílil a nařídil Pavlíčkovi, ať nechá spisy u něj, že celou věc vyřídí sám. Asi za 14 dní opět zavolal Pavlíčka. Ukázal mu spis podepsaný Čepičkou s poznámkou, že s návrhem Musila, aby byli všichni nadále ponecháni v TNP, souhlasí. Musil si neodpustil ironickou poznámku vůči Pavlíčkovi: „Tak vidíš, Tys mne podezříval s falešné politické linie a zatím s. ministr s mým řešením souhlasí.“61 V souvislosti se zatčením Reicina a prošetřováním jeho činnosti rozhodla komise pro TNP, kterou zřídil ministr národní obrany gen. Alexej Čepička, o propuštění prvních 100 osob, jež byly vězněny prokazatelně v rozporu se zákonem. Propuštění dalších navrhla komise v krátké době.62 Také při posuzování okolností zatýkání osob v průběhu akce „D“ zjistila komise pro TNP spáchání řady trestných činů a přestupků. Při domovních prohlídkách zatčených vojáků byly zabavovány osobní věci bez pořizování jakýchkoli záznamů. Komise například zjistila, že v jednom případě zabavili příslušníci Stb a OBZ 45 kusů hodinek, rádio, látky, obleky a další osobní věci bez jakýchkoli záznamů. Podobně postupovali u většiny zatčených. Ani osobám, které byly do TNP zařazeny neoprávněně, nebyly zcizené osobní věci 58

Tamtéž. NA, f. MNB 8/9, k. 65 60 NA, f. Komise I., sv. 14, a. j. 235. 61 Tamtéž. 62 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV – VII. Závěrečná zpráva komise pro TNP Mírov. 59

21

po jejich propuštění vráceny. Komise upozorňovala na skutečnost, že ze strany příslušníků StB a OBZ byly tímto spáchány trestné činy se sazbou od pěti do deseti let. Věznění důstojníci se snažili jakýmkoli způsobem dosáhnout toho, aby se informace o poměrech v TNP Mírov dostala na veřejnost, případně do zahraničí. Nakonec se to podařilo bývalému příslušníku obrněné brigády na západě mjr. Antonu Petrákovi. Spolu s dalšími vězněnými Václavem Čechurou a Zdeňkem Goldem zpracovali rezoluci o poměrech na Mírově. Na toaletní papír napsali seznam všech vězněných a těch, kdo v táboře zemřeli. Písemnosti se jim podařilo v roce 1950 propašovat z Mírova, přes manželku Antonína Petráka, na americké velvyslanectví do Prahy. Informace o poměrech v TNP Mírov rozšířil zahraniční tisk a vysílala i rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Další dokument se jim podařilo propašovat z Mírova na jaře 1951. V něm žádali USA, aby zasáhly ve prospěch vězněných cestou OSN. Po propuštění Petrák přepsal všechny údaje z toaletního papíru a napsal deník, v němž zachytil podrobnosti svého pobytu v TNP. Antonín Petrák žil po propuštění z TNP Mírov v Bratislavě. Stýkal se s kamarády, vězněnými s ním na Mírově. V roce 1958 byl znova zatčen. StB u něj nalezla deník i další materiály o TNP, včetně poznámek na toaletním papíře. Byl odsouzen za protistátní činnost na 5 let vězení. 63 Z iniciativy Reicina a Procházky vznikly v armádě v průběhu roku 1950 také pověstné pomocné technické prapory (PTP). Ke službě v PTP měli být zařazováni „nespolehliví“ vojáci k výkonu vojenské prezenční služby beze zbraně.64 Také při zařazování vojáků do TNP sehrálo rozhodující roli 5. odd. hl. št. Pomocné technické prapory byly využívány k plnění hospodářských úkolů. V říjnu 1950 proběhla u Reicina porada, které se zúčastnili důstojníci z velení 1. vojenské oblasti. Na poradu byli povoláni také důstojníci 5. odd. hl. št. pplk. Pavlíček a mjr. Kalfus. Reicin vyjádřil nevoli nad tím, že nejsou plněny stanovené počty branců zařazených do PTP. Provedl půlhodinovou instruktáž se závěrem, že do 1. listopadu 1950 musí obě vojenské oblasti zajistit požadované doplnění počtů PTP. Pplk. Pavlíček a mjr. Kalfus obdrželi úkol odjet ještě v noci na velitelství 2. VO do Trenčína, předat rozkaz veliteli oblasti gen. Zdeňku Novákovi a zajistit jeho splnění. Zároveň vydal Reicin svému sekretáři mjr. Arturu Vrbovi pokyn, aby jim vystavil zplnomocnění, které sám podepsal. Po skončení porady a po odchodu všech důstojníků sdělil Reicin Pavlíčkovi a Kalfusovi, že úkol předat rozkaz o doplnění branců do PTP je pouze kamufláží. Jejich hlavním úkolem bylo sledovat 63

ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. 3671MV. Blíže: Jiří BÍLEK, Pomocné technické prapory. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2002. 64

22

gen. Zdeňka Nováka, který byl podle Reicina podezřelý ze spolupráce se Šlingem, a údajně hrozilo nebezpečí jeho útěku do zahraničí. Oba jmenovaní důstojníci odjeli okamžitě do Trenčína, předali rozkaz o doplnění stanoveného počtu branců do PTP. Následně plnili úkol sledovat gen. Nováka. Časová lhůta ke splnění rozkazu Reicina k doplnění počtů PTP byla minimální. Proto u obou vojenských oblastí proběhly okamžitě porady všech zainteresovaných velitelů, příslušníků pátých oddělení a politických pracovníků. Ve velké časové tísni byly zpracovávány seznamy branců a vojáků prezenční služby k zařazení do PTP. Na základě rozkazu Reicina z října 1950 však došlo k zařazení mnohých branců a vojáků, kteří ani podle tehdy platných směrnic do PTP zařazeni být neměli. Do PTP byli zařazeni dokonce i členové KSČ a branci z komunistických rodin. Hlavní informační správa (HIS), na kterou bylo přejmenováno 5. odd. hl. št. na podzim 1950, musela řešit řadu stížností adresovaných na ÚV KSČ a také poslancům Národního shromáždění.65 Služba v PTP představovala rovněž formu politické perzekuce. Tentokrát vojáků prezenčně sloužících, kteří byli z různých důvodů považováni za „politicky nespolehlivé“. Akce „LUX“ V době probíhající akce „D“ byla začátkem října 1949 zahájena další, přísně utajovaná akce pod krycím názvem „LUX“. Jejími iniciátory byli Bedřich Reicin a Karel Šváb, který v té době zastával funkci náměstka ministra národní bezpečnosti. Podle vyjádření Karla Švába měla být na základě zkušeností právě skončeného procesu s Rajkem v Maďarsku provedena důsledná očista všech oblastí života společnosti. Pokyn k jejímu provedení vydal prezident republiky Klement Gottwald a vedení KSČ cestou Rudolfa Slánského. Řízením akce v celostátním měřítku pověřilo vedení KSČ Švába. Za realizaci akce v armádě odpovídal Reicin. V této souvislosti vydal Šváb nařízení k vytvoření zvláštní studijní a vyšetřovací skupiny, která byla složena z přísně prověřených příslušníků 5. odd. hl. št.. Výše uvedená akce byla důsledkem toho, že i v podmínkách Československa se v průběhu roku 1949 začínají projevovat důsledky teorie o zostřování třídního boje a nutnosti hledání nepřítele ve vlastních řadách. Do republiky přijíždějí v létě roku 1949 sovětští poradci Lichačev

65

ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV.

23

a Makarov s čerstvými zkušenostmi z procesu s Rajkem v Maďarsku. Začala se otevřeně šířit linie hledání nepřátel ve straně a hledání „československého Rajka“.66 Složení skupiny projednával Musil s Reicinem. Musil navrhoval, aby se vedoucím skupiny stal buď plk. Antonín Horák, nebo pplk. Jaroslav Řehák. Reicin Musilovy návrhy odmítl a vydal pokyn, aby se vedoucím skupiny stal pplk. Josef Pavlíček. Další členy skupiny určil Musil. Podle jeho návrhu měli ve skupině pracovat mjr. Leopold Fiala, mjr. Jindřich Kocián, škpt. Rudolf Cylek, škpt. Josef Havelka a por. Rudolf Hájek. Návrh předložil Švábovi a Reicinovi. Na základě jejich vlastnoručních poznámek byli ze skupiny vyškrtnuti mjr. Fiala a mjr. Kocián a nahrazeni pplk. Jaroslavem Řehákem a mjr. Františkem Kočím.67 Za členy skupiny se musel vlastnoručním podpisem zaručit Musil. Souběžně se skupinou pplk. Pavlíčka pracovala podobná skupina i u ministerstva národní bezpečnosti. Pro její potřebu vyčlenilo 5. odd. hl. št. důstojníky – mjr. Jiřího Juránka, mjr. Bedřicha Sedláčka a kpt. Karla Malenu.68 Úkolem Pavlíčkovy skupiny bylo vyhodnotit londýnský archiv za 2. světové války, předválečný archiv 2. oddělení hlavního štábu MNO a materiály týkající se slovenských divizí za války. Před zahájením činnosti sdělil příslušníkům skupiny gen. Josef Musil, že v souvislosti s Rajkovým procesem bude i v ČSR pátráno po podobných elementech, které mají být zneškodněny. Styčným důstojníkem této skupiny z ministerstva vnitra se stal zpočátku kpt. Miroslav Pich – Tůma. Později jej nahradil kpt. Jaroslav Mrkos.69 V říjnu 1949 zpracoval Musil podrobný plán práce komise, který předložil k posouzení Reicinovi a následně ke konečnému schválení Švábovi. Skupina pracovala v přísném utajení. Do přidělené místnosti v prostorách 5. odd. hl. št. neměl přístup nikdo, mimo členů skupiny, Musila, Reicina a Švába. Vedoucí skupiny pplk. Pavlíček získané informace předával gen. Musilovi a podle potřeby na základě jeho rozhodnutí jednal přímo se Švábem nebo s Reicinem. Podrobně byl o průběhu a výsledcích akce „LUX“ informován také Rudolf Slánský a v některých případech i prezident republiky Klement Gottwald.70

66

NA, Komise I., sv. 12, a. j. 202. Podrobnosti o souvislosti přípravy a průběhu nezákonných procesů v 50. letech obsahuje „Zpráva o činnosti státní bezpečnosti v letech 1949– 1954 z hlediska nesprávností v zaměření a metodách práce.“ 67 NA, f. 8/5, kat. 60. 68 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV. 69 NA, f. MNB, 8/2, k. 57. Hodnocení akce „LUX“ ze dne 21. října 1952. 70 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV.

24

Na základě studia archivních materiálů připravovala skupina seznamy příslušníků 2. odd. hl. št. z období předmnichovské republiky a v době jejich působení v Londýně za války. Vzhledem k tomu, že většina důstojníků 2. odd. hl. št. z tohoto období již v armádě nesloužila, předával veškeré podklady Pavlíček cestou styčného důstojníka kpt. Mrkose také na MNB. Pavlíček předal seznam Musilovi a navrhoval, aby osoby v něm uvedené byly vyslechnuty na svobodě k doplnění informací získaných z archivů. Musil si nechal určitý čas na rozhodnutí. Potom sdělil Pavlíčkovi, že všechny osoby ze seznamu budou zatčeny a vyslýchány ve vazbě. Podle Pavlíčka se tak stalo na základě rozkazu Reicina a Švába. V první řadě nařídil Musil zatknout příslušníky bývalého Moravcova 2. odd. v Londýně. Jejich zatčení kamuflovalo 5. odd. hl. št. probíhající akcí „D“. Šváb nařídil, že zatčení budou odvezeni do věznice v Mladé Boleslavi, kde pro tento účel zajistil uvolnění potřebných místností. Z důvodů utajení dostala věznice krycí název „100“. Zatčení osob podle seznamu provedli příslušníci 5. odd. hl. št. ve spolupráci s StB v listopadu 1949 formou určení do TNP. Ve skutečnosti byli všichni odvezeni do věznice v Mladé Boleslavi. Zatčené vyslýchali referenti skupiny „LUX“. Některé osoby předali na vyžádání k výslechům na MNB. Šlo například o plk. Strankmüllera a pplk. Franka. Výsledky vyšetřování obdržel Šváb. Spolu s Reicinem rozhodli o tom, na koho bude podáno trestní oznámení a kdo bude zařazen do TNP.71 Všichni, na něž nebylo podáno trestní oznámení, byli zařazeni z rozkazu Švába do TNP, aniž by se čehokoli dopustili. V seznamech akce „LUX“ se postupně ocitli i aktivně sloužící důstojníci včetně ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody. Někteří z nich byli na rozkaz Reicina zatčeni. Patřil k nim i bývalý pobočník gen. Svobody pplk. Ladislav Bedřich. Instrukce k jeho výslechu dával mjr. Řehákovi ze skupiny „LUX“ osobně Reicin. Hlavním důvodem byla zřejmě snaha Reicina získat kompromitující materiály na gen. Svobodu z doby jeho působení v SSSR. O celkovém výsledku akce „LUX“ vypovídají dokumenty s názvem Celkový přehled činnosti, zpracovaný v červnu 1950 a Dodatek k přehledu o činnosti ze srpna 1950.72 Oba dokumenty čítají dohromady více než 120 stran textu. Skupina ukončila činnost 26. srpna 1950. V průběhu akce LUX došlo k zatčení 22 bývalých zpravodajských důstojníků. Na 13 z nich podalo 5. odd. hl. št. trestní oznámení. Zbývajících 9 bylo zařazeno do TNP. 71 72

ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č.. V 2457 MV. VHA – VÚA, f. 100/52, sv. 36, a. j. 257.

25

Souzeni byli i důstojníci, kteří po celou dobu války zastávali významné funkce v československé zpravodajské službě a ničím se neprovinili. Jejich hlavní „zločin“ spočíval v tom, že v průběhu války úzce spolupracovali s britskou zpravodajskou službou a měli jiné názory na budování čs. zahraniční armády než moskevské vedení KSČ. Byli mezi nimi např. plk. Emil Strankmüller, plk. František Heike – Stoj, plk. Jaroslav Hájíček, plk. jan Krček, plk. Jan Pernikář a řada dalších. Seznam uvedený v Celkovém přehledu činnosti obsahuje jména více než třistapadesáti osob. U každého je uvedena krátká charakteristika a seznam „hříchů“. Z obsahu charakteristik je zřejmé, že zpracovatelé vycházeli z obsahu archivních materiálů londýnského exilového MNO, Čs. vojenské mise v SSSR a z obsahu dalších písemností. Značnou část tvoří osobní svědectví vyslýchaných osob. V drtivé většině šlo o osoby zatčené a později odsouzené nebo zařazené do TNP. Pouze 13 osob, z toho 11 důstojníků, bylo vyslýcháno na svobodě. Vedle jmen generálů a důstojníků obsahuje seznam i jména mnoha civilních osob a cizích státních příslušníků. Mezi nimi např. i Vavro Šrobára, Vlada Clementise a dalších. Paradoxně je největší pozornost věnována gen. Ludvíku Svobodovi, který v té době již nevykonával funkci ministra národní obrany. Jeho osobě je věnováno celých 10 stran textu s podrobným výčtem jeho „hříchů“ od předmnichovské republiky až do roku 1949. V jeho charakteristice je uveden i Politický závěr, kde se říká: „Ctižádostivý oportunista. Ve svém jednání dbá, aby si neudělal zbytečných nepřátel a takto se projevil i v závažných situacích. Svoboda je ochoten změnit svůj politický směr, považuje – li to za účelné, ale činí tak zavčas, protože dovede rychle odhadovat situaci a zařizuje se pak na velmi dlouhou dobu.“73 Seznam obsahuje údaje i o dalších generálech – Zdeňku Novákovi, Rudolfu Bulandrovi, Karlu Klapálkovi, Vilému Sachrovi a dalších, kteří se později stali obětí nezákonných procesů. Akce „LUX“ byla zřejmě ukončena dříve, než se původně předpokládalo. Dokumenty o činnosti skupiny „LUX“ obsahují i přehled nedokončených případů. Akce „LUX“ nebyla samostatnou a izolovanou akcí. Tvořila součást široké škály perzekucí, které následovaly po únoru 1948. Důstojníci 5. odd. hl. št., podílející se na akci „LUX“ figurovali také v akci „D“. Pplk. Josef Pavlíček, který stál v čele akce „LUX“, působil také v akci „D“. Informace získané v průběhu výslechů v rámci akce „D“ využívala skupina „LUX“ a naopak. Výsledky výslechů v akci „LUX“ byly využívány jako podklady pro zatýkání v jednotlivých akcích „D“. Veškeré informace pak využívalo 5. odd. hl. št. v dalších 73

VHA – VÚA, f. 100/52, sv. 36, a. j. 257.

26

formách perzekucí směřujících proti vojenským, ale i civilním osobám. V průběhu akce „D“ i v rámci akce „LUX“ docházelo k závažnému porušování tehdy platných zákonů. Formy a metody nezákonných perzekucí vojenských osob neměly pouze podobu akcí „D“ a „LUX“. Již od počátku roku 1949 se setkáváme také s provokacemi, nezákonným vězněním vojenských osob v pověstném „domečku“ na Hradčanech. Následovaly vykonstruované soudní procesy, které končily dlouholetými tresty vězení a výjimečně i justičními vraždami. Provokace a násilné metody vyšetřování Výše uvedené skutečnosti potvrzuje i obsah „Závěrečné zprávy o výsledku činnosti komise ministerstva vnitra přešetřující nezákonné metody práce na úseku vojenské zpravodajské služby (HS OBZ, HIS a HS VKR) v letech 1945 – 1951“, která byla vypracována v lednu 1963. Ve zmíněné zprávě se uvádí: „Orgánové OBZ od r. 1948–1951 provedli pomocí agentů–provokatérů, celou řadu provokací na vojenské a civilní osoby v ČSR. Osoby vyprovokované agenty – provokatéry k nepřátelské činnosti byly zatýkány a souzeny. Provokace nebyla nikým zakazována a ve svých důsledcích byla trpěna i prokurátory a soudy, které ne dost důsledně zkoumaly materiály dávané jim jako podklad k soudnímu řízení.“74 Na iniciování a řízení provokací se přímo podíleli gen. Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany pro kádrovou práci, gen. Josef Musil, po Reicinovi náčelník 5. oddělení HŠ a plk. Richard Mysík, přednosta pátrací skupiny 5. odd. HŠ. Na jejich praktické realizaci se podíleli především příslušníci pátrací skupiny, ale i ostatní příslušníci 5. oddělení HŠ MNO a v případě potřeby i příslušníci 2. oddělení HŠ (zpravodajského). O osobách, vůči kterým budou provokace použity, rozhodoval Reicin a v některých případech i gen. Musil. Podrobné plány a zámysly jednotlivých provokací připravoval většinou přednosta pátrací skupiny plk. Richard Mysík. V rámci OBZ se tím stal proslulý a byl označován za „mistra provokací“. Tento způsob práce příslušníků OBZ byl dokonce nazýván mysíkovština.75 K realizaci svých záměrů využíval skupinu důstojníků pátrací skupiny, ke které patřili především škpt. Jan Peleška, škpt. František Remta, kpt. Josef Skýva a kpt. František Zeman. Provokace měly různé podoby. Od jednoduchých případů, kdy byly důstojníkům zasílány fingované dopisy jejich známých, kteří emigrovali, přes podvržení kompromitujících 74 75

NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201 s. 10–11. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 217.

27

materiálů zatčeným při domovních a osobních prohlídkách, až po složité zpravodajské hry, v nichž bylo zapojeno několik příslušníků 5. i 2. oddělení HŠ, řada agentů a spolupracovníků OBZ. Agenti provokatéři byli nasazováni také v průběhu vyšetřování ve vězení. 76 Také důsledky výše uvedených provokací byly různé. Od kázeňských trestů, přes dlouholeté tresty vězení až po uložené a provedené tresty smrti. V letech 1948–1950 provedli příslušníci OBZ desítky provokací, od provokací proti jednotlivcům až po provokace proti celým skupinám osob, především vojáků. O mnohých provokacích byla veřejnost informována po roce 1989. Okolnosti mnohých dosud ukrývají rozsáhlé archivní prameny. Vzhledem k jejich rozsahu není možno je podrobně rozebírat. Proto se omezíme pouze na případy, které byly typické a kterých byly na stejném principu provedeny desítky. Nejjednodušší způsob provokace bylo doručování fingovaných poštovních zásilek vojenským osobám, většinou od známých důstojníků, kteří odešli do zahraničí do února 1948 nebo emigrovali po uchopení moci komunistickou stranou. Dopisy byly zasílány buď poštou, nebo je osobně předávali příslušníci OBZ, případně jejich spolupracovníci, vydávající se za odpůrce režimu. Výsledek provokace byl závislý na reakci osoby, na kterou byla provokace připravena. Pokud okamžitě oznámila případ OBZ nebo nadřízeným, zůstala bez postihu. V případě neoznámení následovalo v mnohých případech soudní řízení a tresty v rozsahu několika let. Jedním z takto odsouzených byl i plk. JUDr. Hlavica, který se stal pro OBZ nepohodlným. Přestože po dvou dnech oznámil návštěvu dvou mužů, kteří mu odevzdali dopis údajně uprchlého čs. důstojníka, byl zatčen, vyšetřován a odsouzen. Podle vyjádření Richarda Mysíka se případ málem nepovedl, protože Hlavica návštěvu zahraničních hostů „nesežral“, a proto ho pro soud musel „udělat“ pplk. Souček jako výslechář. Předsedou senátu byl v jeho případě pplk. Karel Vaš.77 Tento typ provokací využívalo OBZ vůči různým kategoriím vojáků všech hodností. Nebylo výjimkou, že byly provedeny i vůči generálům, které Reicin i OBZ považovali za spolehlivé. Pouze výsledky v případě neoznámení nebo pozdního oznámení byly různé. Vždy osobně rozhodoval B. Reicin – buď trestní oznámení, nebo kázeňský trest. V některých

76

NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201. Žádost JUDr. Karla Vaše o obnovu soudního řízení. František HANZLÍK-Jaroslav POSPÍŠIL-Jan POSPÍŠIL, Sluha dvou pánů. Lípa – A. J. Rychlík ,Vizovice 1999, s. 242. 77

28

případech využívali příslušníci OBZ tohoto způsobu ke kompromitování důstojníků a jejich přinucení ke spolupráci. Proti dalším typům provokací byly osoby, jichž se týkaly, zcela bezmocné. Bedřich Reicin nebo Josef Musil nařídili zatčení, většinou skupiny vojenských osob. Souběžně s jejich zatčením byly prováděny domovní prohlídky, při kterých byly „nalezeny“ buď protistátní tiskoviny, letáky nebo služební předpisy, případně jiné materiály tajného charakteru. Při následujících výsleších za použití brutálního násilí byly na zatčených vynuceny potřebné výpovědi. K soudu se obyčejně tyto případy dostávaly až po několika měsících. Nebylo výjimkou, že vyšetřování trvalo více jak jeden rok. Soudní řízení se konalo až v době, kdy měli vyšetřovatelé „jistotu“, že obvinění budou u soudu vypovídat podle připravených a vynucených výpovědí. Vždy se soudní řízení konalo až v době, kdy nebyly na obviněných patrny důsledky fyzického násilí. Vyskytly se i případy, kdy vyšetřovaní fyzické týrání nevydrželi psychicky a museli být předáni na psychiatrickou léčebnu. V případě, že při soudním řízení došlo k jakékoliv komplikaci, splnili „svoji úlohu“ soudní znalci, buď přímo právníci OBZ, nebo jiní, kteří pracovali v jeho službách.78 K výše uvedeným případům lze zařadit například akci „Ulice“. Dne 17. května 1949 nařídil gen. Musil mjr. Adolfu Prášilovi a pplk. Jarmilu Přecechtělovi důkladné prohlídky a zatčení určených důstojníků ve VTÚ Podmokly. Při domovních prohlídkách u nich byly „nalezeny“ protistátní letáky. Dalším podobným případem byla akce „Pohořelec“, při níž bylo zatčeno 25 důstojníků. V obou případech se jednalo o důstojníky, kteří se neprovinili. Tato skutečnost byla známa i vyšetřovatelům, přesto se mjr. Ludvík Turek zaručil pplk. Součkovi a gen. Musilovi, že je „udělá“. Všichni vyšetřovaní byli podrobeni těžkému fyzickému násilí. Při soudním procesu jeden z obviněných škpt. Václav Padevět u Státního soudu uvedl, že byli denně těžce biti. Hrozilo zatčení a trestní stíhání mjr. Turka, škpt. Pergla i dalších, kteří se na násilí podíleli. Gen. Musil a pplk Souček však sestavili protokol, v němž vyloučili možnost jakéhokoliv použití násilí při vyšetřování, a škpt. Pergla „vykreslili jako nejvzornějšího vězeňského správce“.79

78 79

VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. Výpověď soudního znalce pplk. Štěpána Pecky. Tamtéž, sv. 32, a. j. 216, s. 261.

29

Motivy provokací byly různé. Snaha odstranit „reakční“ živly z armády nebyla mnohdy určující. Vedle důvodů politických to bylo také vyřizování osobních účtů, důvody majetkové a v neposlední řadě i snaha odstranit nepohodlné svědky, kteří o činnosti OBZ věděli příliš mnoho. To se týkalo i pracovníků, agentů a spolupracovníků OBZ. Do této kategorie je možno zařadit i provokace proti mjr. Claudiu Šatanovi a mjr. Jaromíru Nechanskému, které skončily jejich odsouzením k trestu smrti. Bedřich Reicin byl znám jako člověk, který nesnášel jakýkoliv odpor. I svými nejbližšími spolupracovníky byl označován za typického diktátora.80 Byl znám fenomenální pamětí a také tím, že shromažďoval kompromitující materiály na různé osoby v armádě již od doby svého působení v čs. vojenských jednotkách v SSSR. Bez milosti odstraňoval z armády všechny osoby, které se mu postavily jakýmkoliv způsobem na odpor nebo měly jiné názory než on, včetně svých bývalých spolubojovníků z 1. čs. armádního sboru v SSSR. K tomu ve značné míře využíval i provokací. Úkoly ve většině případů vydával gen. B. Reicin. On také v poslední instanci rozhodoval o osudech zatčených. Budou-li souzeni nebo bude-li případ vyřešen zařazením jmenovaného do tábora nucených prací, případně bude-li případ řešen kázeňsky. Reicin si vyhradil právo, aby byl informován o přípravě zatčení každého vyššího důstojníka. Součástí celého systému byla i skupina R – realizační a výslechová, vytvořená na 5. odděleních všech stupňů. Největší mírou využívala násilné metody vyšetřování skupina R 5. oddělení HŠ MNO, v jejímž čele stál pplk. Ludvík Souček. Jeho zástupcem se stal pplk. Karel Bohata. Za zvlášť sadistické vyšetřovatele byli považováni mjr. Ludvík Turek a především správce věznice OBZ, pověstného „domečku“, škpt. František Pergl. Ten byl přijat do služeb OBZ v lednu 1949 na základě nařízení gen. Musila. Pergl sám upozorňoval Musila ještě před nástupem, že se při výsleších neudrží a bude zajištěné osoby bít a v důsledku toho bude zavřen. Přesto byl do služeb OBZ přijat.81 Celý systém fungoval následovně. Na základě provokace příslušníků pátrací skupiny 5. odd. byli důstojníci zatčeni. V tomto momentě sehrávala nejdůležitější úlohu skupina R. 80

Tamtéž, f. 100/52, sv. 33, a. j. 237. Typickým diktátorem označil B. Reicina i plk. Josef Mirovský ve svém dopise Čepičkovi ze dne 21. února 1951. 81 VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 216.

30

Násilnými metodami vyšetřování byly ve většině případů na vyšetřovancích vynuceny výpovědi o jejich trestné činnosti. Až poté bylo podáno trestní oznámení a proběhl soud. Nebylo výjimkou, že zatčení důstojníci strávili ve vyšetřovací vazbě dlouhé měsíce, než byli v důsledku

fyzického

trýznění

a psychického

nátlaku

ochotni

podepsat

obvinění,

jež vykonstruovali vyšetřovatelé. Hlavní úkol pro vyšetřovatele byl tak zvaně vyšetřovaného „udělat“. V praxi to znamenalo dosáhnout toho, aby vyšetřovaný podepsal vynucenou výpověď a tuto neodvolal ani u soudu. I na podobné případy bylo obranné zpravodajství připraveno. Na 5. oddělení pracovali právníci, kteří byli využíváni jako soudní znalci. V případě, že došlo při soudu ke komplikacím, bylo za rozhodující bráno právě vyjádření soudních znalců. Jedním z nich byl i pplk. Štěpán Pecka. Ve svém vyjádření gen. Musilovi požadoval, aby orgány OBZ v případě podání trestního oznámení předložily alespoň takové materiály „nalezené“ při domovních prohlídkách, které by bylo možno u soudu označit za tajné. Namítal, že se vždy jednalo o pomůcky, které již pozbyly platnost a „…co mu to dá vždycky námahy, než u soudu vyloží, že je to tajné.“82 V závěrečné zprávě o působení OBZ v letech 1949–1951 se přímo uvádí: „ Použití provokací, tělesné tresty, týrání osob se stalo při vyšetřování běžnou věcí. Zvlášť tvrdé výslechy byly prováděny především v těch případech, ve kterých vedení HISU (OBZ), pozn. aut.) mělo zájem na odstranění vyšetřovanců bez ohledu na zjištění materiální pravdy. Od roku 1949 se fyzické násilí vůči vyšetřovancům používá ve stále větší míře, není téměř jediného vyšetřovance, který by nebyl týrán.“83 Pověstným se v tomto směru stal správce věznice OBZ škpt. František Pergl. K mučení a týrání vyšetřovanců používal různých způsobů, jako například bití obuškem, fackování, dávání do želez, pochodování v noci a polévání studenou vodou, cvičení až do omdlení, neustálé buzení vyšetřovanců, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za uši, bití přes mokrý ručník, kolotoč atd.84 V důsledku používání výše uvedených metod vyšetřování byla způsobena vyšetřovancům mnohá zranění. Výjimkou nebyly vyražené zuby, poškození ušních bubínků, zlomená žebra a další vážná poranění. Ve věznici nebyla poskytována ani lékařská péče. Při nemoci vězňů odpíral Pergl lékařskou pomoc a dával vězňům tenoftalin, po jehož použití 82

Tamtéž, sv. 33, a. j. 234. NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201 s. 21–22. 84 Tamtéž, s. 22. 83

31

se dostavovaly prudké průjmy a celková tělesná slabost. O lékařské ošetření se postaral teprve tehdy, když hrozilo, že by vyšetřovanec bez lékařské pomoci zemřel.85 Na svoji obhajobu Pergl v době vyšetřování nezákonných metod vyšetřování uváděl, že plnil rozkazy nadřízených a že mu gen. Musilem bylo řečeno, že do věznice se dostávají jen zrádci a jako s takovými s nimi musí být zacházeno. Stejné metody jako škpt. F. Pergl používali i další příslušníci vyšetřovací skupiny. Ke známým sadistům patřil také por. Václav Bláha, ostatními nazývaný „úderník.“ Podobnou pověst měl i zástupce náčelníka vyšetřovací skupiny pplk. Karel Bohata. Často se na bití a týrání vyšetřovanců podíleli i příslušníci pátrací skupiny 5. odd. HŠ, kteří tvořili tak zvanou „popravčí četu“. K nim patřili především škpt. Jan Peleška, škpt. František Remta, kpt. Josef Skýva a kpt. František Zeman. Používání násilí nebylo výsadou pouze příslušníků 5. oddělení HŠ v Praze. Stejné metody používali i příslušníci OBZ na podřízených stupních. Nechvalně známým se v tomto smyslu stal vyšetřovatel 5. oddělení 2. vojenské oblasti v Brně škpt. Rudolf Ichnovský, který měl osobní podíl na zmrzačení několika vyšetřovaných osob. 86 V mnohých dalších případech nařídil B. Reicin zatknout nevinné osoby, které byly považovány za nepohodlné, a souběžně s nimi i další, o kterých se předpokládalo, že by mohly přispět k jejich usvědčení. Typickým příkladem tohoto typu odstraňování nepohodlných osob je i případ gen. Karla Palečka a pplk. Rudolfa Krzáka. Oba jmenovaní patřili ke zkušeným zpravodajcům, oba působili za války v Anglii. Pplk. Krzák absolvoval v Anglii také speciální výsadkový výcvik. Oba byli jak fyzicky, tak i psychicky velmi odolní. Na rozkaz Bedřicha Reicina, který měl eminentní zájem na jejich usvědčení a odsouzení, byli zatčeni dne 19. listopadu roku 1949. Do vazby státního soudu se dostali až dne 13. června 1950. Vyšetřovatelé neměli proti nim žádné důkazy. Ty nepřinesly ani zvlášť pečlivě provedené domovní prohlídky. Po jejich přivedení do věznice nařídil pplk. Bohata škpt. Perglovi, aby přinesl dvě největší a nejšpinavější uniformy po SS, do kterých byli oba převlečeni. Jejich výslechy dlouho nepřinášely žádné výsledky. O případ se osobně zajímal B. Reicin. Nařídil mjr. Turkovi vyslýchat gen. Palečka soustavně třeba celý rok. Zároveň Turkovi sdělil: „Když se ti to podaří, udělám tě generálem.“87 Na základě instrukcí Reicina používal Turek stále 85

Tamtéž, s. 23. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 216. 87 Tamtéž, sv. 33, a. j. 234. 86

32

tvrdšího fyzického i psychického nátlaku. Přesně podle přání Reicina napsal ve vazbě gen. Paleček i svůj životopis, který čítal 980 stran. Generála Palečka se nakonec podařilo Turkovi zlomit po nepřetržitém tři dni trvajícím fyzickém a psychickém nátlaku, v jehož důsledku dostal gen. Paleček silný žlučníkový záchvat. Následně však odmítl celý protokol podepsat. Doznání vymyšlené mjr. Turkem podepsal až po dalším nátlaku a v důsledku dalšího žlučníkového záchvatu. Také pplk. Krzák dlouho odolával fyzickému i psychickému týrání. Několikrát vynucené doznání podepsal a posléze, když se jeho fyzický a psychický stav zlepšil, znova vše odvolal. Nakonec však byli oba ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k dlouholetým trestům. Výše uvedený příklad jednoznačně ukazuje, že brutálnímu fyzickému a psychickému násilí nebyli schopni odolat ani jedinci speciálně na takovéto situace připravovaní. Značně rozšířeným způsobem provokací vojenského obranného zpravodajství byly i takové, jejichž obětí se stávaly v široké míře i civilní osoby. Jednalo se o zpravodajské hry, do nichž měli být provokacemi zatahováni „reakční“ občané. Vznikaly u OBZ z popudu gen. Josefa Musila v letech 1948–1951. Původně bylo cílem těchto provokací zjistit nepřátelskou agenturu na našem území, odhalit ilegální organizace a kádrové rozvědčíky pracující na našem území a jejich agenturní sítě. K tomuto druhu provokací můžeme zařadit i akci „BOŽÍ MLÝNY“, která byla řízena gen. Musilem a plk. Mirovským. Tato akce byla prováděna ve spolupráci s 2. oddělením HŠ (zpravodajským). Zajímavé a přitom výstižné je hodnocení této provokace v závěrečné zprávě o vyšetřování činnosti OBZ z roku 1963, kde se říká: „Ve své podstatě šlo o ilegální organizaci, jejíž členové byli orgánové OBZ a jejich agenti. Tito pak provokovali na našem území další osoby k protistátní činnosti. Aby u reakčních osob byla důvěra v ilegální organizaci ‚Boží mlýny‛ upevněna, bylo pomocí agenta, který byl napojen na nepřátelskou rozvědku (mělo jít o IS), docíleno toho, že londýnský rozhlas vysílal heslo ‚Boží mlýny melou pomalu ale jistě.‛ Rovněž tak u nepřátelských rozvědek byl vzbuzen dojem, že jde o skutečnou ilegální organizaci na našem území. Do zahraničí bylo vysláno několik reakčních osob, přes které orgánové neměli žádnou kontrolu. Dále byly do zahraničí pomocí agentů zasílány zprávy agenturní, které politicky ČSR v zahraničí uškodily a mohlo jich být proti ČSR zneužito i na mezinárodním poli.“ A dále: „Cíle, které byly orgány OBZ v akci ‚Boží mlýny‛ sledovány, nebyly dosaženy, ale naopak provokačními formami práce bylo zataženo nezákonně 33

do protistátní činnosti mnoho osob, které byly nakonec likvidovány.“88 V rámci akce „Boží mlýny“ vznikají ilegální organizace „Krušnohoří“, „Krakonoš“ a „Jirka“, v nichž bylo zapojeno více jak 30 osob, které byly později zatčeny a souzeny. Obdobnou akci řídil náčelník pátrací skupiny plk. Richard Mysík. Agent OBZ pplk. Josef Hruška získal koncem roku 1948 poznatky o ilegální skupině civilních osob „Pravda vítězí“, kterou založil Karel Bacílek. Mysík nařídil pplk. Hruškovi proniknout do zmíněné ilegální organizace a zapojit do její práce co největší počet aktivních důstojníků, aby tato organizace dostala vojenský charakter. Pplk. Hruška kontaktoval gen. Karla Kutlvašra a další důstojníky, kteří přislíbili pomoc. Na pokyn Bedřicha Reicina byla ilegální organizace zlikvidována.89 V následujícím procesu bylo souzeno 13 osob. Tři osoby, včetně pplk. Josefa Hrušky, byly odsouzeny k trestu smrti. Gen. Kutlvašr byl odsouzen na doživotí a ostatní mimo dvou k dlouholetým trestům žaláře.90 Výše uvedený případ svědčí i o tom, že OBZ využívalo provokací k likvidaci z jeho pohledu nepohodlných osob, agentů nebo spolupracovníků této složky. Pplk. Hruška byl jedním z nich. Do poslední chvíle věřil, že trest smrti nebude vykonán a že naopak bude odměněn a povýšen za splnění příkazů, které dostával od plk. R. Mysíka. Byl popraven dne 24. května 1949. Případ pplk. Josefa Hrušky nebyl jediným, kdy se OBZ zbavovalo nepohodlných svědků cestou provokací. K dalším patřili mjr. Claudius Šatana a mjr. Jaromír Nechanský. Oba byli získáni pro spolupráci s OBZ. Mjr. Šatana byl získán pro spolupráci osobně B. Reicinem. Později byl řízen plk. R. Mysíkem a mjr. Tylšem. Na pokyn těchto řídících orgánů byl ve styku s pracovníkem velvyslanectví USA Fottem. kterému předával s vědomím řídících orgánů poznatky o čs. armádě, aby získal jeho důvěru. Na pokyn gen. Musila byl zatčen. Po svém zatčení se odvolával na spolupráci s OBZ. Na radu Musila bylo sděleno Šatanovi vyšetřovatelem, že je nutno sepsat s ním dva protokoly. Jeden, ve kterém bude uvedeno, které zprávy předával Fottemu, a druhý, který bude pojednávat o jeho spolupráci s OBZ a o pokynech těchto orgánů pro styk s Fottem. První protokol Šatana podepsal, druhý

88

NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201, s. 8. Tamtéž, s. 15. 90 Blíže viz: Josef SLANINA-Zdeněk VALIŠ, Generál Karel Kutlvašr. Naše vojsko, Praha 1993, s. 123–134. 89

34

již sepsán nebyl. Na základě podvodně vylákaného doznání a příslušných znaleckých posudků byl odsouzen k trestu smrti a popraven, přesto, že svoji výpověď u soudu odvolal.91 Podobný byl i případ mjr. Jaromíra Nechanského. Původně byl důvěrníkem B. Reicina, který jej později předal plk. L. Klenovi. Když plk. Klen odcházel na funkci přednosty 2. odd. HŠ, předal Nechanského R. Mysíkovi. Ten vyjádřil velké překvapení nad tím, že mjr. J. Nechanský je důvěrníkem OBZ: „Já jsem se tomu velmi divil, neboť jsem po Nechanském šel. Po zatčení Nechanského jsem se dozvěděl, že Nechanský pracoval původně s námi poctivě, ale pak se obrátil, když nebyl povýšen, jak mu bylo původně slibováno, a když byl dokonce i přeložen mimo Prahu.“92 Také mjr. Jaromír Nechanský, zeť Bohumila Laušmana, byl na základě vykonstruovaného procesu odsouzen k trestu smrti a popraven. Průvodním jevem provokací, nezákonného zatýkání, věznění a odsouzení na základě vykonstruovaných obvinění byly majetkové delikty těch, kteří se na výše uvedené nezákonné činnosti podíleli. Docházelo k rozkrádání majetku zatčených a odsouzených, k machinacím z jejich byty i s dalším majetkem. V některých případech bylo právě vlastnictví lukrativního majetku důvodem toho, že se jeho majitel stal obětí provokace.93 Ať se již jednalo například o auto, dům, byt, nebo i umělecká díla značné hodnoty. Také operativní pracovníci OBZ se podle závěrečné zprávy o vyšetřování činnosti OBZ v letech 1948–1951 dopouštěli při různých zpravodajských akcích ve značném rozsahu šmeliny, spekulací a obohacování se. Nebylo výjimkou, že získávali pašované cigarety, potraviny i ostatní zboží, ale i peníze. Mnohdy si dokonce tyto věci vynucovali po zatčených. Na oplátku umožňovali různým osobám pašeráctví, černé obchody, včetně ilegálních přechodů osob do zahraničí. Při zjištění různých majetkových deliktů rozhodoval rovněž Bedřich Reicin o způsobu řešení jednotlivých případů a o zatčení provinilců. V případě zjištění podvodů a machinací v Ústředním domě armády odmítali Reicin s Musilem vydat souhlas k zatčení pplk. Ambrože, který za machinace nesl odpovědnost. Hlavním důvodem byla zřejmě skutečnost, že také oni v ÚDA levně nakupovali. Pro Reicina obstarával nákupy jeho sekretář mjr. Artur Vrba. Podle svědectví gen. J. Čermáka si Reicin opatřoval zboží různými způsoby. Využíval například

91

NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201, s. 14. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. 93 Konkrétní případy pplk. Bohumila Dítě a plk. Karla Lukase uvedl Eduard Stehlík ve svém příspěvku „Některé aspekty represí“ na vědeckém semináři „Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru 1948“. Viz: Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru 1948. Sborník příspěvků z vědeckého semináře konaného dne 9. prosince 1992, Historický ústav AČR, Praha 1992, s. 24–29. 92

35

i trofejní zásoby v intendačním skladu v Praze, kde byly jeho jménem označeny celé balíky látek a jiného zboží. Pplk. Otto Sezemský žádal několikrát gen. Musila o souhlas se zatčením pplk. Ambrože, jehož provinění bylo prokázáno. Musil Sezemskému vždy řekl: „Můžeš jej zatknout, ale napřed se zeptej gen. Reicina.“94 Po předložení jasných důkazů nakonec Reicin rezignovaně pronesl: „Tak si ho teda vem.“95 Ve zprávě o vyšetřování se objevila i jména generálů Reicina, Procházky, Růžičky a Kouřila. Alexej Čepička ministrem národní obrany – konec éry Bedřicha Reicina Provokace, násilné metody vyšetřování i další nezákonnosti v činnosti OBZ pokračovaly i po nástupu JUDr. Alexeje Čepičky na funkci ministra národní obrany v dubnu 1950. Nad Bedřichem Reicinem a celým OBZ, tehdy již pod novým názvem – Hlavní informační správa, se však začaly stahovat, obrazně řečeno, černé mraky. Již samotné okolnosti nástupu Čepičky do funkce ministra národní obrany nevěštily pro Reicina nic dobrého. Bedřich Reicin ve funkci náměstka ministra národní obrany i Jaroslav Procházka, který stál v čele Hlavní správy výchovy a osvěty, výrazně přispěli k odvolání gen. Ludvíka Svobody z funkce. Po únoru 1948 kritizovali gen. L. Svobodu za údajnou „neochotu“ provést důslednou „očistu“ armády od reakčních živlů. Stejně tak jej obviňovali, že nedokázal prosadit urychlené budování armády podle sovětského vzoru. 96 Podle blízkých spolupracovníků byl Reicin jmenováním Čepičky překvapen, protože sám měl ambice stát se ministrem národní obrany. Jeho neskrývaná ctižádost v tomto směru byla známa. Zároveň vyjádřili přesvědčení, že Reicin bude intrikovat proti Čepičkovi, ale přitom se ho bude bát, protože podle jejich vyjádření: „Čepička není Svoboda.“97 Reicin se o jmenování Čepičky ministrem dozvěděl z rozhlasového přijímače. Do této chvíle se v armádě při jmenování jakéhokoliv funkcionáře neudálo nic bez vědomí Reicina a Slánského, kteří odpovídali vedení KSČ za kádrovou politiku v armádě. Přesto byl podle

94

VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 36, a. j. 262, zpráva pplk. Prášila. Tamtéž. 96 Bedřich Reicin předával sovětské straně cestou sovětského vojenského atašé a při jednáních se sovětskými vojenskými činiteli veškeré informace, získané čs. vojenskými zpravodajskými službami. Stejnou cestou předával i informace o působení gen. L. Svobody ve funkci ministra národní obrany. 97 VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 231. Záznam z jednání s mjr. Kahanem dne 2. března 1951 v Komisi stranické kontroly o B. Reicinovi. 95

36

vyjádření sestřenice B. Reicina paní Eriky Žádníkové jmenováním Čepičky do funkce nadšen. V tomto smyslu se vyjádřil po příchodu z práce v den, kdy se Čepička stal ministrem.98 Již krátce po svém jmenování do funkce učinil Čepička kroky vedoucí k oslabení pozice Reicina a nakonec k jeho odstranění z funkce a k zatčení. Z různých zdrojů, k nimž patřily i dopisy důstojníků internovaných v táborech nucených prací, získal Čepička informace o nezákonné činnosti OBZ. Proto si přímo podřídil instituce, které Reicinovi zabezpečovaly jeho výsadní postavení, a to Hlavní informační správu MNO, Hlavní kádrovou správu (X. odbor) MNO a 2. oddělení Hlavního štábu MNO (zpravodajské). Tím Reicin ztratil nejen rozhodující zdroje informací, ale i možnost rozhodovat o realizaci důležitých kádrových i jiných opatření v armádě. Následně byl zbaven funkce náměstka ministra národní obrany pro věci kádrové a převeden na Státní plánovací komisi. Dne 8. února 1951 byl gen. Bedřich Reicin zatčen. Následovalo zatčení jeho nejbližších spolupracovníků – sekretáře mjr. Artura Vrby dne 16. února 1951, gen. Josefa Musila, šéfa Hlavní informační správy MNO (bývalé 5. odd. HŠ) dne 15. března 1951 a gen. Ludvíka Klena, náčelníka 2. odd. HŠ dne 3. dubna 1951.99 Klíčovou úlohu při řešení nezákonností OBZ sehrál plk. JUDr. Jaroslav Kokeš, který byl jmenován na funkci náčelníka Hlavní soudní správy (HSS) dne 26. března 1951. O svém jmenování do funkce uvádí: „Při nástupu do funkce je mi min. dr. Čepičkou oznámeno rozhodnutí s. Kl. Gottwalda, že při řešení úkolů, které mi budou uloženy, nesmí nic proniknout ven mimo trasu Gottwald Kokeš, jinak půjdu do vězení. Proto jsem dělal opatření, abych tento rozkaz splnil.“100 Okamžitě byly provedeny kádrové změny na Hlavní soudní správě MNO a ve vojenské justici. Po jeho nástupu do funkce následují v rychlém sledu další kroky, o nichž se rovněž zmiňuje gen. JUDr. Jaroslav Kokeš ve svém vyjádření z roku 1968: „Bylo mojí lidskou i velitelskou povinností, abych rychle zjistil, kdo se na všech těchto zločinech a nezákonnostech podílel a přichází event. v úvahu k tr. stíhání. Jako odpovědný funkcionář jsem musel učinit i opatření, aby nikdo nepovolaný po příp. účastník protizákonností se nic nedozvěděl o konaných šetřeních, po případě nemohl na žádném úseku zničit důležité dokumenty. Poněvadž se šetření pravdy a nakonec revize i rehabilitace konaly u všech voj. just. útvarů po celé ČSR, bylo nutné sáhnout rychle ke kádrovým opatřením. 98

Tuto skutečnost potvrdila v rozhovoru s autorem dne 7. června 2002 sestřenice B. Reicina Erika Žádníková. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 217. 100 František HANZLÍK-Jaroslav POSPÍŠIL-Jan POSPÍŠIL, Sluha dvou pánů. Lípa – A. J. Rychlík, Vizovice 1999, s. 418. 99

37

Proto jsem z mé iniciativy navrhl min. dr. Čepičkovi propuštění bývalých státních prokurátorů, kteří na vězně dávali žaloby a navrhovali tresty. Byli to dr. Vaš, dr. Vieska, dr. Vaněk a další.“101 Hlavní pozornost byla v následujících měsících věnována šetření souvislostí internace důstojníků v táboře nucených prací na Mírově (duben 1951) a používání násilných metod vyšetřování ve věznici OBZ, pověstném Domečku (počátek května 1951). V této souvislosti byly z armády propuštěny a posléze zatčeny desítky bývalých důstojníků OBZ a vojenské justice. V období od 1. ledna 1951 do 11. září 1951 to bylo celkem 67 osob.102 Vedle hlavních iniciátorů nezákonností (gen. B. Reicina a gen. J. Musila) byli zatčeni a později odsouzeni i přímí aktéři provokací, včetně těch, kteří se dopouštěli krutého násilí na vyšetřovaných. Mezi nimi i plk. Richard Mysík, plk. Josef Mirovský, pplk. Ludvík Souček, pplk. Karel Bohata, škpt. František Pergl, pplk. JUDr. Karel Vaš a řada dalších. Bedřich Reicin byl v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a popraven dne 3. prosince 1952. Byl odsouzen a popraven za činy, kterých se nedopustil. Většina ostatních byla odsouzena převážně za prokázanou trestnou činnost. Jejich osudy byly různé. Gen. Josef Musil byl rovněž odsouzen k trestu smrti a popraven 9 ledna 1954. Plk. Richard Mysík spáchal sebevraždu. Gen. Ludvík Klen se neúspěšně o sebevraždu pokusil. Ostatní byli odsouzeni k různě dlouhým trestům odnětí svobody. Ve vězení však strávili podstatně méně času než ti, kteří byli v důsledku jejich nezákonné činnosti odsouzeni ve vykonstruovaných procesech. Mnohým z nich udělil milost prezident Antonín Zápotocký. Na závěr každého rozhodnutí o udělení milosti bylo uvedeno zdůvodnění – jejich jednání nebylo motivováno nepřátelstvím proti lidově demokratickému zřízení. Všichni tak opustili vězení dříve než převážná část jejich obětí. Po nástupu Alexeje Čepičky skončily nejtvrdší formy perzekuce vojáků. Pokračovalo však propouštění všech, které komunisté považovali za tzv. buržoazní živly nebo působili za války na Západě. Ještě v roce 1954 proběhl vykonstruovaný proces se skupinou generálů, kteří byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení.

101

Tamtéž. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 217. Seznam zajištěných důstojníků z povolání, vyšetřovaných VVZS a MNB, stav od 11. 1. do 11. 9. 1951. 102

38

Osobní zkušenosti mnohých vojáků s Reicinovým obranným zpravodajstvím již před únorem 1948 a především poúnorová perzekuce vojáků byly jedním z důležitých motivů a impulzů k odchodům do exilu. Od roku 1950 však byl odchod do exilu stále složitější a nebezpečnější v důsledku opatření komunistického režimu k ochraně státních hranic s Rakouskem a Německem. 103

103

Podrobně o problematice ochrany hranic po únoru 1948 pojednává publikace: Pavel VANĚK. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955. ÚSTR, Praha 2008.

39