Justice a prokuratura po roce 1948

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Justice a prokuratura po roce 1948 Bakalářská práce

Autor:

Amos Kraus Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr.

Červen, 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

……………………………………. Amos Kraus Karlovy Vary dne 25. června 2012

Poděkování Děkuji panu Doc. JUDr. Petru Bělovskému, Dr. za metodickou pomoc, kterou mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce. Samozřejmě bych chtěl poděkovat mé rodině, která mi pomáhala a podporovala po celou dobu studia.

Anotace

Tato bakalářská práce ve stručnosti připomíná dobu, která svou ideologií zničila ţivot mnoha slušných lidí a zviditelnila hrstku vyvolených. Sympatizant byl hnán do popředí a naopak člověk, který se stavěl proti vznikajícímu systému, byl okamţitě odstraněn. Doslova.

Klíčové pojmy Stoupenec, odpůrce, ideologie, koncepce.

Annotation This thesis briefly recalls the time that its ideology destroyed the lives of many decent people and visible few chosen. Sympathizer was driven to the forefront and on the contrary a person who opposed the emerging system, was immediately removed. Literally. Key words Follower, respondent, ideology, conception,

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 7 1. SOUDNICTVÍ PO ROCE 1948 ........................................................................................ 8 1.1 Cesta k vítěznému únoru.................................................................................................. 8 1.1.1 Události po roce 1948 ................................................................................................. 10 1.2 Vývoj soudnictví ............................................................................................................ 11 1.2.1 Ústava z roku 1948 ..................................................................................................... 12 1.2.3 Ústava z roku 1960 ..................................................................................................... 13 1.2.4 Ústavní zákon o československé federaci (1969 – 1991) .......................................... 14 1.2.5 Ústavní soud České a Slovenské Federativní republiky (1991 – 1992) ..................... 14 1.2.6 První etapa Ústavního soudu České republiky (1993 – 2003).................................... 15 1.2.7 Současné sloţení ústavního soudu .............................................................................. 17 2. PROKURATURA PO ROCE 1948 ................................................................................. 18 2.1 Vznik a vývoj ................................................................................................................. 18 2.2 Zřízení prokuratury ........................................................................................................ 20 2.2.1 Vznik prokuratury socialistického typu ...................................................................... 21 2.2.2 Další změny v roce 1956 ............................................................................................ 22 2.2.3 Socialistická ústava v roce 1960 ................................................................................. 23 2.2.4 Duben 1968 ................................................................................................................. 23 2.2.5 Doba normalizace ....................................................................................................... 24 3. PŘÍKLADY POLITICKÝCH PROCESŮ....................................................................... 24 3.1 Popraveni z politických důvodů 1948−1989 ................................................................. 24 3.1.1 Seznam popravených politických vězňů dle data popravy ......................................... 26 3.1.2 Analýza popravených dle doby a prezidenta .............................................................. 31 3.1.3 Heliodor Píka .............................................................................................................. 32 3.1.4 Milada Horáková ........................................................................................................ 35 3.1.5 Karel Zámečník........................................................................................................... 37 3.1.6 Rudolf Slánský ............................................................................................................ 42 3.1.7 Číhošťský zázrak ........................................................................................................ 44 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 46 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................................. 48 PŘÍLOHY ............................................................................................................................ 48

ÚVOD Ohlédneme-li se do zpátky do historie, za klíčový rok můţeme povaţovat rok 1921, kdy bylo zřízeno ústavní soudnictví na území československé republiky, a to na základě ústavní listiny z roku 1920. Toho roku vzniká zvláštní Ústavní soud Československé republiky na základě zákona č. 162/1920 Sb. Ústavní soud byl tvořen sedmičlenným sborem a tvořili jej tři soudci, z toho jeden předseda, kteří byli jmenováni prezidentem republiky. Další čtyři byli jmenováni na základě delegace následovně: dva jmenoval Nejvyšší soud a další dva byli zvoleni Nejvyšším správním soudem. Jejich funkční období bylo desetileté. Prvním předsedou se stal Karel Baxa, jenţ byl zároveň i tehdejším primátorem Prahy, místopředsedou Antonín Bílý, a soudci Konstantin Petrovič Mačík, Josef Bohuslav, Václav Vlasák, František Váţný a Bedřich Bobek. V tomto sloţení zasedají poprvé dne 17. listopadu 1921. Po uplynutí desetiletého funkčního období v roce 1931 nejsou zvoleni další členové Ústavního soudu, a teprve v roce 1938 je uzákoněn nový sbor soudců pod předsednictvím Jaroslava Krejčího, který dosud vykonával funkci tajemníka Ústavního soudu. Jaroslav Krejčí se později zdiskreditoval jako předseda protektorátní vlády. Za druhé světové války byla činnost Ústavního soudu přerušena a znovu obnovena aţ po pádu komunistického reţimu na základě federálního ústavního zákona z února 1991.1 Cílem práce je obecně charakterizovat justici a prokuraturu po roce 1948, včetně jejího chronologického vývoje s uvedením několika zásadních a známých politických procesů.

1

HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit.

2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813

7

1. SOUDNICTVÍ PO ROCE 1948 V této kapitole vyzdvihnu události, které dovolily vznik a postupný vývoj takové organizace, která byla dle Zákona o protiprávnosti komunistického reţimu a odporu proti němu (Zákon č. 198/1993 Sb.), prohlášena za organizaci zločinnou a zavrţeníhodnou.

1.1 CESTA K VÍTĚZNÉMU ÚNORU Jiţ po skončení druhé světové války se komunistická strana snaţila vytvořit podmínky, kdy by na sebe převedla veškerou moc v osvobozené republice. Nebylo to příliš těţké, neboť obyvatelstvo unavené válkou věřilo populistické politice vzniklé Komunistické strany Československa.2 Postupně KSČ dosazovala své lidi do klíčových pozic. Proto jiţ od roku 1947 úspěšně napadali do té doby partnery v Národní frontě. K tomu slouţily v té době vzniklé národní výbory3, samozvané a často nikomu se nezodpovídající všehoschopné mocenské sloţky v rukou komunistů. Komunistické národní výbory se dopouštěly násilí jak na Němcích, tak na Češích nařklých z kolaborace, mnohdy však neoprávněně. Toto jednání přímo povolil prezident Beneš v jeho tzv. retribučních dekretech. Nespravedlnost konaná ve jménu republiky poznamenala morální stav obyvatelstva Československé republiky a předurčila vývoj po únoru 1948. Nekontrolovatelně vznikající národní výbory přebíraly pravomoci soudu a rozhodovaly o vině a nevině nepohodlných občanů. Tito byli následně uvězněni či přímo popraveni za křivého svědectví nedůvěryhodných osob. Dokonce jeden z dekretů prezidenta Beneše zakazoval moţnost voleb roku 1946 i třeba jen těm, kteří obdrţeli soudní obsílku. Retribuční zákony schválené i NF4 a podepsané Benešem byly pro komunisty zbraní, která umoţňovala postupně uspokojovat touhu po neomezené moci, cizím majetku a síle

2

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v

Československu 3

Národní výbor - NV byl v letech 1945 - 1990 orgán československé státní správy na úrovni obce, města,

městského obvodu, okresu, kraje, nebo země. 4

NF - Národní fronta Čechů a Slováků – bylo sdruţení politických stran (později byly do něj přijaty i další

organizace), které bylo zaloţeno za účelem převzetí řízení státu po druhé světové válce. Ustanovení NF se datuje jiţ do roku 1945.

8

vypořádat se s protivníky. Tyto zákony signoval Edvard Beneš ještě před koncem svého funkčního období v květnu 1948, to končilo 7. června 1948. Komunisté záměrně předkládali nereálné a velmi populistické návrhy, čímţ se chtěli zalíbit otřesenému obyvatelstvu, ale nepřímo vyvolali politickou krizi ve spolupráci s Národní

frontou.

Jelikoţ

návrhy

neprocházely,

zahájila

Komunistická

strana

Československa masovou kampaň zaměřenou na poškození Národní fronty, čímţ se chtěla KSČ samozřejmě zviditelnit. Spolupráce KSČ a NF skončila hlasováním o otázce milionářské daně, ve kterém získali mnohem méně hlasů, neţ počítali. Na Slovensku komunisté situaci řešili odstraňováním nepohodlných politiků v Demokratické straně. Členové KSČ se postupně prostupovali do ostatních stran, kde později získávali funkce tzv. pátou kolonu.5 Zajišťovali si také důleţité pozice na vysokých postech policie a armády, čímţ měli ozbrojené sloţky na své straně. Poté, co Demokratičtí ministři postřehli změny ve Sboru národní bezpečnosti,6 bylo jiţ pozdě na obranu a nezbylo jim nic jiného neţ podat demisi. 5

Pátá kolona je vţitý termín pro označení politické skupiny tajně působící proti svému státu a pro ideologii či

politiku protivníka. 6

Sbor národní bezpečnosti (SNB, slovensky Zbor národnej bezpečnosti, ZNB) hrál hlavní úlohu mezi

represivními nástroji moci v komunistickém Československu. SNB vykonávala jednak činnosti, které v demokratických státech obvykle vykonává policie – jimi byla pověřena sloţka nazývaná Veřejná bezpečnost Sboru národní bezpečnosti (VB), a pak činnosti zpravodajské, zaměřené na boj proti „vnitřnímu“ a „vnějšímu“ nepříteli – tyto činnosti konala neblaze proslulá Státní bezpečnost (StB).O zaloţení SNB bylo rozhodnuto v košické vládě 17. dubna 1945, kdy se projednávaly otázky budoucí organizace bezpečnostních sloţek v osvobozeném Československu. Komunisté prosadili budoucí zrušení četnictva a celého policejního aparátu a jeho nahrazení jednotnou organizací – Sborem národní bezpečnosti. Tento sjednocující proces nebyl zdaleka ojedinělý a probíhal pod komunistickou taktovkou v jiných oborech. Ze všech souvislostí je patrné, ţe se komunisté pečlivě připravovali na totální převzetí moci v Československu, a za tímto účelem si vytvářeli pevné pozice v silových státních strukturách – armádě a bezpečnostních sloţkách – tak, aby si připravili co nejhladší průběh budoucího převratu z reţimu poválečné okleštěné demokracie do komunistického reţimu.Popularizovat činnost SNB mezi prostým lidem a ideově „správně“ líčit historii sboru se snaţil hojně sledovaný televizní seriál Třicet případů majora Zemana z let 1974–1979. Záměrem bylo začít jej vysílat v roce 1975, tedy v roce 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou a k připravovaným oslavám 30. výročí vzniku SNB. Na rozdíl od Státní bezpečnosti, která zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 1. února 1990, byla Veřejná bezpečnost na základě zákona „O Policii České republiky“ č. 283/1991 Sb. ze dne 21. června 1991 přeměněna dne 15. července 1991 v Policii České republiky.

9

V příštích několika dnech komunisté dosáhli absolutního převzetí moci. Prezident Beneš přijal demisi ministrů a jmenoval nové členy vlády, které navrhl Klement Gottwald. Je zvláštní, ţe v tu samou dobu ,,vypadl“ z okna svého bytu velice oblíbený politik Jan Masaryk.7 Začíná nejtemnější období československých dějin. 1.1.1 UDÁLOSTI PO ROCE 1948 Převzetí moci Komunistickou stranou Československa v únoru 1948 je výrazným mezníkem v dějinách Československa. Vývoj mezi léty 1948 aţ 1953 je povaţován za formování se v řadách samotné Komunistické strany. Vládní krize dala základ rozhodnutí podání demise ministrů nekomunistické vlády takzvané Národní fronty Klementa Gottwalda.8 Nekomunističtí ministři stran národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů dne 20. února 1948 podali demisi jako protest vůči sílícímu vlivu Komunistické strany na důleţitých mocenských postech s očekáváním, ţe prezident Beneš9 svolá nové volby. K tomu však nedošlo, naopak Beneš jmenoval na uvolněná místa ministry navrţené Gottwaldem, z nichţ naprostá většina byla prokomunistická. Pro zachování zdání spravedlnosti byli na určité posty jmenováni příslušníci ostatních politických stran, ale pod podmínkou spolupráce a podpory Komunistické strany. Komunisté měli vše pečlivě naplánované jiţ od samotného počátku. Stejně tak i převzetí moci v zemi a samotné uspořádání poválečného Československa bylo připravené ve spolupráci generálním tajemníkem KSSS10 Josifem Vissarionovičem Stalinem11.

7

Jan Masaryk, dr. h. c., LL.D., také Jan Garrigue Masaryk, (14. září 1886 Královské Vinohrady – 10. března

1948 Praha - Hradčany) byl syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století. Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec taktéţ ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. 8

Klement Gottwald (*1896 – 1953†) byl 4. československý prezident od vzniku Československa v roce

1918. U moci od roku 1948 – 1953. 9

Edvard Beneš (*1884 - 1948†) byl 2. Československý prezident. Ve funkci od roku 1935 do 1948 (jinak

také prezident exilové vlády) 10

Vládní politická strana v SSSR, vznikla oddělením od ruské sociální demokracie v roce 1912. Za říjnové revoluce 1917 se chopila moci v Rusku. 11 Josif Vissarionovič Stalin - vl. jménem Dţugašvili (*1878 – 1953†)sovětský politik a spolu s Hitlerem největší evropský diktátor 20. století

10

Komunisté pokračovali formováním ozbrojených sloţek, vznikaly závodní rady a z řad dělníků v továrnách Lidové milice.12

Tyto ozbrojené sloţky měly za úkol v pravý čas

vytvořit v ulicích dojem celospolečenského převratu. Zároveň dali podnět ke vzniku akčních výborů Národní fronty, které slouţily k odstranění antikomunistických sympatizantů ze scény. 24. únor byl vyhlášen jako den vyhlášení generální stávky. Původně měla slouţit pouze k prosazení sociálních a ekonomických poţadavků, ale vzhledem k situaci se stala výhradně politickou záleţitostí, která měla zatlačit na prezidenta Beneše, aby přijal Gottwaldovo řešení vládní krize. Tak vznikla tzv., obrozená Národní fronta“. Ústava přijatá v květnu 1948, kterou známe jako Ústavu 9. května, jiţ formálně legalizovala monopol moci KSČ. Zbývající strany Národní fronty, lidovci a národní socialisté, byly zbaveny veškerého vlivu. Tato nadvláda trvala více jak čtyřicet let.

1.2 VÝVOJ SOUDNICTVÍ Poúnorový vývoj v Československu naznačoval, jakým směrem se bude socialistická justice ubírat. Krátce po převratu bylo z justice vyloučeno asi deset procent z tehdejších dvou tisíc soudců, kteří by mohli reţimu škodit, čímţ se stali nespolehlivými. Řada soudců dosazených v polovině padesátých let neměla dokonce ani středoškolské vzdělání, jen jakýsi rychlokurz prováděný ,,na právnických školách pracujících“. To vše umoţňoval zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

12

Lidové milice (LM, nazývané téţ „ozbrojená pěst dělnické třídy“, slovensky Ľudové milície, ĽM) byly

dělnické bojové jednotky, o jejichţ vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 při přípravě komunistického převratu v Československu. Vznik a existence Lidových milicí nebyly nikdy upraveny ţádným zákonem.

11

1.2.1 ÚSTAVA Z ROKU 1948 Vláda premiéra Klementa Gottwalda si v roce 1946 vytyčila za cíl vytvořit novou ústavu. Její předloţení parlamentu se chopilo Ústavodárné Národní shromáţdění13, které se zabývalo jen určitými body návrhu. Ústavu tvořil samostatný výbor, který čítal 36 členů a jejím předsedou byl sociální demokrat Oldřich John. Z dobových zápisů je patrné, ţe jiţ od počátku vznikaly neshody mezi členy KSČ a členy ostatních politických stran. Neshody se nesly v duchu různých názorů, zda zachovat a jen rozšířit zatím platnou ústavu z roku 1920, coţ prosazovali socialisté, nebo vytvořit zcela novou ústavu, navrhovanou komunisty, kde by byly zakotveny poválečné změny v Československu.14 Závěrečnou podobu získala ústava v červnu roku 1948, na základě událostí února 1948. Ta definuje Československo jako lidově demokratickou republiku, připravovala i novou soustavu systému soudní moci. Ta umoţňovala nový prvek ,,soudce z lidu“ dosazovaných z řad absolventů rychlokurzů na ,,právnických školách pracujících“. Po stránce formální se ústava dělila na prohlášení, 12 článků, v nichţ byly vyjádřeny základní ústavní zásady, a na podrobná ustanovení ústavy, tvořena 10 kapitolami se 178 paragrafy. Soudní moc, kterou upravoval Článek XI, která měla být formálně nezávislá, ale ústava jiţ předpokládala institut soudců z lidu, viz výše, kteří si měli být při rozhodování se soudci z povolání rovni. Nebyl by to aţ takový velký zásah do svobody soudů, ale v odstavci 3) čl. XI. je také řečeno, ţe soudci jsou ,, vázáni právním řádem lidové demokracie.“ Z toho je patrné, ţe soudy přestaly být zcela nezávislé. Prezident Beneš odmítl podepsat takovéto znění ústavy a podal demisi. Ústava byla přesto přijata na 114. schůzi Ústavodárného národního shromáţdění dne 9. května 1948. Proto je také často nazývána Ústava 9. května. Podepsal ji aţ nový prezident Klement Gottwald a ta proto vstoupila v platnost aţ 14. června 1948. Rušila Ústavní listinu z roku 1920. Komunistům se podařilo do takto upravené Ústavy včlenit politické, společenské i

13

ÚNS - Ústavodárné Národní shromáţdění republiky Československé byl jednokomorový zákonodárný

sbor ČSR existující od června 1946 do 30. 5. 1948. Vznikl na základě posledních demokratických voleb a jeho hlavním cílem bylo přijetí nové československé ústavy (funkční období měl stanoveno do doby, neţ se sejde parlament zvolený podle této ústavy; nejdéle však dva roky). Tuto roli splnil a kromě toho přijal přes 220 dalších zákonů. 14

JAN KUKLÍK A KOLEKTIV. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-

80-7201-741-6.

12

hospodářské výsledky pramenící v únoru 1948, ale také vytýčit cíle společnosti v dalším období.15

1.2.3 ÚSTAVA Z ROKU 1960 Jiţ od konce 50. let bylo jasné, ţe ústava z roku 1948 neodpovídá komunistickým poţadavkům té doby. V očích stranických špiček obsahovala ještě mnoho demokratických prvků, které bylo nutné narovnat. Na XI. sjezdu KSČ v roce 1958 bylo stanoveno, ţe budování výstavby socialistického Československa bylo řádně dokončeno, úspěšně byly potlačeny zbytky vykořisťovatelských tříd a jiţ brzy dosaţena, ne-li předstiţena úroveň vyspělých kapitalistických států. Nová ústava proto musí být více ústavou socialistického státu, která potvrdí vedoucí postavení dělnické třídy a komunistické strany. Návrh nové ústavy projednával ÚV KSČ16 na počátku dubna 1960. Ústavní výbor rozhodl, ţe o ústavě bude probíhat všenárodní diskuze v národních frontách pod kontrolou stranických funkcionářů. O návrhu přijmout novou ústavu se konalo přes 47 tisíc veřejných schůzí, kde se „vyjádřilo“ přes 700 tisíc občanů. Návrh a výsledky diskuze byly projednány na III. celostátní konferenci KSČ dne 5.– 7. července 1960. Před samotným schválením se konaly volby do NS17, SNR18 a NV. Ústava samotná byla přijata NS 11.července 1960, jako z.č. 100/1960 Sb., změnila název státu na

15

ŠKERLE, Michal. Státní soud a státní prokuratura jejich role v politických procesech. Brno, 2010.

Magisterská diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc. 16

ÚV KSČ -Ústřední výbor Komunistické strany Československa byl nejvyšší orgán KSČ mezi dvěma po

sobě následujícími sjezdy. Ústřední výbor ze svých členů volil nejuţší vedení strany (předsednictvo a politbyro) a generálního tajemníka. Počet jeho členů v průběhu doby kolísal, ve vrcholných dobách dosahoval okolo stovky členů. 17

NS- Národní shromáţdění Československé socialistické republiky (NS ČSSR) bylo od 11. července 1960

do 31. prosince 1968 celostátním zákonodárným sborem a formálně nejvyšším orgánem státní moci v Československé socialistické republice (ČSSR). Ústavní zakotvení se nacházelo v hlavě třetí Ústavy ČSSR NS ČSSR mělo 300 poslanců volených z dikce Ústavy na dobu čtyř let, ústavní zákony však tuto dobu prodlouţily. Do působnosti NS ČSSR patřilo zejména volit prezidenta republiky a Nejvyšší soud a navrhovat prezidentovi, aby odvolal vládu, její členy nebo generálního prokurátora. Jako nejvyšší zastupitelský sbor se zabýval podněty národních výborů, jednal o jejich činnosti a usnášel se na opatřeních ke zlepšení jejich výstavby a práce.

13

Československou socialistickou republiku a samozřejmě zároveň její účinností přestala platit ústava z roku 1948. Nezávislost justice byla vyzdvihována právníky i samotnými politickými odboráři. Konaly se veřejné debaty na toto téma, ale samozřejmě o absolutní nezávislosti nemůţe být řeči. Nezávislost totiţ byla podřízena mocenskému monopolu KSČ. Nemoţnost nezávislosti justice byla dokonce zakotvena v této ústavě. Soudce byl volen do funkce národním výborem, a samozřejmě mohl být i odvolán tímto orgánem pokud by závaţně porušil své soudcovské povinnosti. Tak se dá vysvětlit samozřejmě i nepřízeň ke straně či nedodrţení nařízení jak který případ s jakým výsledkem uzavřít. Vše bylo pouze formální a připravené. Rozsudek jednotlivých kauz byl předem určen tzv. bezpečnostní pětkou.19

1.2.4 ÚSTAVNÍ ZÁKON O ČESKOSLOVENSKÉ FEDERACI (1969 – 1991) Ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb., zrušil rozsáhlé pasáţe ústavy z roku 1960. Mezi ty části, které byly zrušeny nebo nahrazeny patřily hlavy třetí, čtvrtá, pátá a šestá ústavy z roku 1960. Hlava třetí tedy zřizovala federální shromáţdění naproti jednokomorovému Národnímu shromáţdění, hlava čtvrtá prezident byl volen federálním shromáţděním a upravovala pravomoci prezidenta, hlava pátá pojednávající o vládě ČSSR byla zrušena zákonem o československé federaci a hlava šestá, která dosud upravovala postavení Slovenské národní rady byla nahrazena zrealizováním Ústavního soudu. K tomu však nedošlo. Ústavní zákon schválilo a vydalo Národní shromáţdění Československé socialistické republiky dne 27. října 1968 a účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1969. Československá socialistická republika byla tímto zákonem přetransformována na federaci. Vznikly tak Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika 1.2.5 ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY (1991 – 1992) 18

SNR- Slovenská národní rada vznikla během slovenského národního povstání jako zákonodárný a výkonný

orgán. Byla vedoucím orgánem Slovenského národního povstání. V období od roku 1945 do roku 1948 byla Slovenská národní rada slovenským zákonodárným sborem. V této době aţ do roku 1960 také existoval Sbor pověřenců, který byl slovenským národním orgánem moci výkonné. 19

Členy bezpečnostní pětky byli: krajský tajemník KSČ, předseda krajského národního výboru, krajský

velitel Sboru národní bezpečnosti, krajský bezpečnostní tajemník, krajský prokurátor.

14

Byl zřízen ústavním zákonem č. 20/1991 Sb., jako soudní orgán ochrany ústavnosti Československé federativní republiky s účinností od 1. dubna 1991. Lze tedy říci, ţe fakticky fungující Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky20 byl zřízen aţ po pádu komunistického reţimu na základě tohoto federálního ústavního zákona, jenţ byl přijat 27. února 1991. Sídlem soudu bylo město Brno naproti prvorepublikovému sídlu, které se nacházelo v Praze. V období po skončení II. světové války do roku 1991 nelze tedy hovořit o jakékoli ochraně ústavnosti. Tento federální soud byl dvanáctičlenný, členy jmenoval prezident České a Slovenské Federativní republiky a kaţdá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, a jejich funkční období bylo sedmileté. „Předsedou Ústavního soudu ČSFR byl jmenován Ernest Valko, jeho místopředsedou se stal Vlastimil Ševčík, členy I. senátu byli soudci Marián Posluch, Jiří Malenovský, Ivan Trimaj, Antonín Procházka, a Ján Vošček jako zastupující člen, II. senát tvořili soudci Pavel Mates, Peter Kresák, Viera Stráţnická, Vojen Güttler a Zdeněk Kessler jako zastupující člen. Přes svoji krátkou existenci posoudil federální ústavní soud více neţ tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud České republiky“.21 1.2.6 PRVNÍ ETAPA ÚSTAVNÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY (1993 – 2003) „Po rozpadu československé federace i Ústava samostatné České republiky ze 16. prosince 1992 počítala s existencí Ústavního soudu. První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993. Toho dne Václav Havel, tehdejší prezident republiky, jmenoval do funkce na dobu deseti let dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu, a to, s ohledem na tehdejší neexistenci Senátu, se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu. Stalo se tak pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním a za sídlo soudu určil město Brno. Jmenováním 20

Česká a Slovenská Federativní Republika byl český oficiální název Československa od 23. dubna 1990.

Oficiální název ve slovenštině byl Česká a Slovenská Federatívna Republika. Předchozí název byl Československá federativní republika. Česká a Slovenská Federativní republika byla federací skládající se z České republiky a Slovenské republiky. 21

HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit.

2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813

15

prvních dvanácti soudců Ústavního soudu tedy započala nová etapa ústavního soudnictví, navíc v nově se formujícím státě. Sluší se proto připomenout sloţení tohoto prvního Ústavního soudu České republiky. Předsedou Ústavního soudu byl aţ do své rezignace ze zdravotních důvodů v únoru 2003 Zdeněk Kessler, místopředsedou Miloš Holeček (po rezignaci Zdeňka Kesslera byl do skončení svého funkčního období prezidentem republiky Václavem Klausem jmenován předsedou Ústavního soudu). Soudci Ústavního soudu od 15. července 1993 byli Iva Broţová, Vojtěch Cepl, Vladimír Čermák, Pavel Holländer, Vojen Güttler, Vladimír Jurka, Vladimír Klokočka, Vladimír Paul, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík. V listopadu 1993 byl soudcovský sbor doplněn o Ivanu Janů, která se stala další místopředsedkyní soudu, a o Evu Zarembovou. V závěru března 1994 pak prezident republiky jmenoval posledního, patnáctého soudce, Pavla Varvařovského.“22 „Plénum Ústavního soudu ustavilo z těchto svých členů čtyři tříčlenné senáty: I. senát tvořili soudci Vojen Güttler, Vladimír Klokočka a Vladimír Paul, členy II. senátu byli soudci Iva Broţová, Vojtěch Cepl a Antonín Procházka, ve III. senátu zasedali soudci Pavel Holländer, Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík a konečně IV. senát tvořili soudci Vladimír Čermák, Pavel Varvařovský a Eva Zarembová. V tomto sloţení zasedal Ústavní soud aţ do 8. prosince 1999, kdy se funkce soudkyně vzdala Iva Broţová. Tu od 4. dubna 2000 nahradil Jiří Malenovský (první soudce schvalovaný jiţ Senátem Parlamentu). V souvislosti se svým zvolením soudkyní ad litem23 Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii rezignovala 9. února 2002 Ivana Janů na funkci soudkyně a tedy i místopředsedkyně Ústavního soudu a na její místo byla 20. března téhoţ roku jmenována Eliška Wagnerová. Vladimíra Paula, který zemřel 3. dubna 2002, nahradil František Duchoň (jmenován byl 6. července 2002) a místo Vlastimila Ševčíka, zemřelého 15. prosince 2002, zaujal Jiří Mucha (jmenován byl 28. ledna 2003). Poté, co 12. února 2003 na svou funkci ze zdravotních důvodů rezignoval předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler, byl 3. června 2003 soudcovský sbor doplněn na plný počet patnácti soudců Miloslavem Výborným. Stav plné obsazenosti však netrval dlouho. 15. července 2003 skončilo funkční období soudcům Vojtěchu Ceplovi, Vladimíru Čermákovi, Vladimíru Jurkovi, Vladimíru 22

HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit.

2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813 23

ad litem – k procesu

16

Klokočkovi a Antonínu Procházkovi a také předsedovi Ústavního soudu Miloši Holečkovi. Vojen Güttler a Pavel Holländer byli o měsíc později (6. srpna 2003) jmenováni na další funkční období, Pavel Holländer nově do funkce místopředsedy Ústavního soudu.“24 1.2.7 SOUČASNÉ SLOŢENÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU „6. srpna 2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, spolu se znovu jmenovanými Vojenem Güttlerem a Pavlem Holländerem. Další odcházející soudci byli postupně v druhém pololetí roku 2003 nahrazeni Dagmar Lastoveckou (29. srpna 2003), Janem Musilem (27. listopadu 2003) a Jiřím Nykodýmem (17. prosince 2003), následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík (26. května 2004), Michaela Ţidlická (16. června 2004) a opětovně i Ivana Janů (16. září 2004). Soudcovský sbor však stále nebyl naplněn, nadto ho postihly další odchody, neboť 9. listopadu 2003 vypršelo funkční období Evě Zarembové, 29. března následujícího roku Pavlu Varvařovskému a o dva měsíce později (8. května 2004) se funkce soudce vzdal Jiří Malenovský, který se stal soudcem Soudního dvora Evropských společenství v Lucemburku. V plném počtu tak Ústavní soud zasedl aţ v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové, jmenované 5. srpna 2005, byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka (15. prosince 2005). Jmenováním Vladimíra Kůrky byla ukončena turbulentní doba spojená s cyklickou obměnou Ústavního soudu. Ústavní soud v plném obsazení pod předsednictvím Pavla Rychetského pracoval aţ do 20. března 2012, kdy vypršel mandát místopředsedkyni Ústavního soudu Elišce Wagnerové. Jejím odchodem započala nová cyklická obměna Ústavního soudu, která vyvrcholí zejména v druhé polovině roku 2013: do konce roku 2013 uplyne funkční období dalším devíti soudcům Ústavního soudu.“25

24

HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit.

2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813 25

HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit.

2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813

17

2. PROKURATURA PO ROCE 1948 V následující kapitole seznámím čtenáře s vývojem prokuratury, která existovala jiţ za první republiky. Poválečný vývoj dal tomuto státnímu orgánu zcela jiný směr.

2.1 VZNIK A VÝVOJ Předchůdcem prokuratury byla soustava státních zastupitelství, která v roce komunistického převratu slavila stoleté výročí. Bylo tedy zřízeno v roce 1848 zprvu jako orgán veřejné ţaloby ve věcech tiskových, jehoţ působnost byla trestním řádem z roku 1850 rozšířena na všechny trestní věci. Pravomoc státního zastupitelství byla podrobněji upravena v trestním řádu č. 119/1873. Hlavním úkolem státního zástupce bylo podávat 18

ţalobu u trestních činů stíhaných z úřední povinnosti a tuto zastupovat před soudem. Státní zástupce rovněţ dohlíţel nad věznicemi a vykonával dílčí úkoly v rámci řízení civilního a správního. Co se organizace státního zastupitelství týče, u okresních soudů působili funkcionáři státního zastupitelství, kteří byli podřízeni vedoucímu státnímu zástupci při sborovém soudu první stolice (krajskému soudu). Ten měl titul prokurátora a byl podřízen vrchnímu (zemskému) prokurátorovi, jenţ působil při vrchním (zemském) soudu. Vrchní prokurátoři pak byli podřízeni přímo ministru justice, kterému podléhal i generální prokurátor. Generální prokuratura tedy stála vedle soustavy státního zastupitelství a nebyla jí nadřízena. Vedoucí prokurátoři byli zastoupeni náměstky (viceprokurátory) a dalšími státními zástupci (substituty). Hlavními zásadami organizace státního zastupitelství byly zásady podřízenosti (prokurátor niţšího stupně byl podřízen prokurátorovi vyššího stupně), jednotnosti a nedělitelnosti. (jednotlivá státní zastupitelství navenek reprezentoval prokurátor) a dále zásady substituční a devoluční - tedy ţe vedoucí prokurátor mohl určit k provádění konkrétních úkonů substituta, kterému mohl věc kdykoli odejmout, a témuţ byl oprávněn i prokurátor niţšího stupně.26 Takto představená soustava státního zastupitelství přeţila bez větších změn RakouskoUhersko i první republiku. Po osvobození v roce 1945 působila řada státních zástupců jako veřejní ţalobci před mimořádnými lidovými soudy u retribučních procesů dle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Nutno poznamenat, ţe vedle skutečných nacistických zločinců a kolaborantů byla odsouzena i řada nevinných osob. Po komunistickém převratu v únoru 1948 bylo ovládnutí justice jedním z hlavních úkolů nového reţimu. Mezi justičními pracovníky bylo velmi málo členů KSČ - jen asi 5,5%. Do čela ministerstva spravedlnosti byl dosazen Gottwaldův zeť Alexej Čepička. V justici proběhla čistka, která však postihla jen něco málo přes 3 % pracovníků.27 Hned v roce 1948 (říjnu, resp. prosinci) byly přijaty tři významné zákony, které měly umoţnit ovládnutí

26

RŮŢIČKA, Miroslav. Veřejná ţaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck,

2005. Právní instituty. ISBN 80-7179-929-7. 27

RŮŢIČKA, Miroslav. Veřejná ţaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck,

2005. Právní instituty. ISBN 80-7179-929-7.

19

justice komunisty. Jednalo se o zákony č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, č. 232/1948 Sb., o státním soudu, a č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

2.2 ZŘÍZENÍ PROKURATURY Zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, byla reorganizována soudní soustava a upravena příslušnost soudů ve věcech civilních i trestních. V sídle okresních a krajských soudů byly zřízeny okresní a krajské prokuratury jako nástroj veřejné ţaloby. V čele stál okresní, popřípadě krajský prokurátor, který měl k dispozici náměstky. Dle § 20 odstavce 3 zákona č. 319/1948 Sb. byly okresní prokuratury podřízeny krajským prokuraturám a spolu s nimi ministru spravedlnosti, který rovněţ okresní a krajské prokurátory jmenoval a odvolával. Zřízeno bylo celkem 19 krajských prokuratur a 272 prokuratur okresních. Ministru spravedlnosti byl rovněţ podřízen generální prokurátor, kterému bylo dáno oprávnění jak ve věcech trestních, tak civilních podat proti pravomocnému rozhodnutí stíţnost pro zachování zákona k nejvyššímu soudu. Zrušeny byly zemské soudy i zemské státní zastupitelství. Oprávnění těchto prokurátorů byla dále rozšířena novými procesními kodexy – trestním i civilním – přijatými v rámci tzv. právnické dvouletky v roce 1950. Trestní řád č. 87/1950 Sb. zrušil funkci vyšetřujícího soudce a konáním vyšetřování byl pověřen prokurátor. V civilním procesu pak byl prokurátor oprávněn vstoupit do řízení „má-li za to, ţe toho vyţaduje ochrana zájmu státu nebo pracujících“. Zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, stanovil více jak 40 skutkových podstat trestných činů proti státu, za jejichţ spáchání hrozily většinou velmi přísné tresty. Procesní normou k tomuto hmotně právnímu předpisu byl zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu, kterým byl zřízen Státní soud a Státní prokuratura. Státní soud byl povolán pro souzení trestných činů stanovených zákonem č. 231/1948 Sb., a to pokud za ně hrozil trest smrti nebo trest odnětí svobody převyšující 10 let nebo pokud to navrhl státní prokurátor. Smyslem této právní úpravy bylo soustředit vedení politických procesů před specializované orgány tvořené reţimu oddanými osobami, neboť v této době ještě celá justice nebyla bezpečně ovládnuta.

20

Před Státním soudem stanulo během 4 let jeho existence (do konce roku 1952) téměř 27 tisíc osob a vyneseno 249 trestů smrti.28 Řízení před Státním soudem přitom bylo zcela formální a předem připravené na poradách soudců a prokurátorů. Tak jako byly pro soudce Státního soudu závazné návrhy prokurátora, tak byly pro prokurátory Státní prokuratury závazné návrhy vyšetřovatelů Státní bezpečnosti – StB.29 Významné kauzy byly předem dokonce projednány pouze na stranické úrovni v tzv. „pětkách“, které byly vytvořeny jak na celostátní, tak na krajské úrovni. V krajích byly tvořeny následujícími funkcionáři: krajský politický tajemník, bezpečnostní referent KNV, krajští velitelů StB a NB a bezpečnostní tajemník KV – KSČ. Prokurátoři i soudci tedy byli do značné míry postaveni před hotovou věc a jejich úkolem bylo sehrát proces. Dalším úkolem prokurátorů bylo krýt zločiny, kterých se příslušníci StB dopouštěli při vyšetřování. Právě závislost na StB a automatické přejímání výsledků vyšetřování byly vítanou záminkou k alibistické obhajobě prokurátorů podílejících se na politických procesech. Hlavní procesy sledovali vedoucí soudruzi, zejména soudruh Gottwald, a prokurátoři nepochybovali, ţe by zakročili, kdyby doznání byla nepravdivá.

2.2.1 VZNIK PROKURATURY SOCIALISTICKÉHO TYPU Poté, co komunistický reţim dostatečně pevně opanoval resort justice, byl zrušen Státní soud i Státní prokuratura, jejichţ působnost byla převedena na krajskou úroveň, a došlo ke zřízení samostatné prokuratury nezávislé na ministru spravedlnosti. Ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře bylo generálnímu prokurátorovi svěřeno vykonávat nejvyšší dozor nad přesným prováděním a zachováváním zákonů a jiných

28

BOBEK, Michal, Pavel MOLEK a Vojtech S

EK.

de

eskoslovensku: kapitoly z , 2009, 1005 s. ISBN

80-210-4844-1. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz/o-knize/ 29

StB- Státní bezpečnost (StB, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla politická policie, která byla ihned od

svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, a slouţila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků reţimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných sloţek Sboru národní bezpečnosti. Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.

21

právních předpisů všemi ministerstvy a jinými úřady, soudy, národními výbory, orgány, institucemi a úředními osobami, jakoţ i jednotlivými občany (dle §6 zákona č. 64/1952 Sb.), generálního prokurátora jmenoval prezident republiky, odpovědný byl vládě. Současně byl přijat zákon č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, kterým byla podrobněji vymezena působnost generálního prokurátora, který mimo jiné dohlíţí na spravedlivé potrestání pachatelů, účastní se řízení před soudy, dozírá, aby soudy správně a jednotně uţívaly zákonů, a zajišťuje ochranu zájmů státu a pracujících v řízení ve věcech občanskoprávních (§2 zákona č. 64/1952 Sb.). Generálním prokurátorem byl jmenován Václav Aleš, dosavadní náměstek generálního prokurátora, prvorepublikový pracovník justice, člen KSČ od roku 1945, který jako jeden z ţalobců se účastnil procesu s Rudolfem Slánským – viz níţe. Generální prokurátor jmenoval prokurátory niţších instancí. Byla tak ustanovena jednotná centrálně řízená soustava prokuratury podřízená výlučně generálnímu prokurátorovi, jejímţ hlavním úkolem bylo vykonávat dozor nad dodrţováním právních předpisů všemi orgány, organizacemi i občany. Prokuratura dbala na to, aby se „neotupovalo ostří socialistické zákonnosti“.30 Rok 1953 (resp. 1952) začal být označován za rok vzniku socialistické prokuratury leninského typu a v resortu byl v jubilejních letech halasně připomínán.

2.2.2 DALŠÍ ZMĚNY V ROCE 1956 Zákon z roku 1956 oproti zákonu z roku 1952 zejména přesněji vymezil úseky dozoru prokuratury, který se dělil na: 1. všeobecný dozor (nad dodrţováním zákonů a právních předpisů orgány státu, organizacemi a občany); 30

Nastupujeme k plnění usnesení X. Sjezdu KSČ. Věstník generálního prokurátora, 1954, č.2, str. 27:

„Usnesení X. sjezdu KSČ velí důsledně uplatňovat demokracii, houţevnatě upevňovat zákonnost, ale nikoliv t. zv. čistou ,nadtřídní´ demokracii, nikoliv legalitu burţoazní, nýbrţ socialistikou demokracii, socialistickou zákonnost, nejširšší to demokracii a nejširšší zákonnost, poněvadţ jsou demokracií a zákonností pro drtivou většinu obyvatel naší země a poněvadţ jsou svým ostřím namířeny proti zrádcům a proti všem, kdoţ by chtěli sáhnout na vymoţenosti lidu. O toto ostří jde. Prokuratura musí dbát na to, aby se neotupovalo.“

22

2. trestní stíhání osob a dozor nad zachováním zákonnosti činnými v přípraveném řízení trestním; 3. účast v řízení před soudy a dozor nad zákonností soudních rozhodnutí; 4. dozorem nad zachováním zákonnosti v místech, v nichţ se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova Významnou změnou bylo zřízení vyšetřovatelů prokuratury, kteří měli plnit roli konferencí KSČ poţadovaných vyšetřujících soudců, museli splňovat stejné kvalifikační předpoklady jako prokurátoři včetně právnického vzdělání.

31

Měli být ustanoveni při jednotlivých

prokuraturách, a to na všech stupních, při čemţ prokurátoři se mohli rozhodnout, zda vyšetřování bude konat vyšetřovatel SNB nebo prokuratury. Fakticky se však příliš neprosadili, zřejmě pro odpor ministerstva vnitra, jeţ v tomto ohledu nesneslo konkurenci. Počty těchto vyšetřovatelů prokuratury byly omezené a právě s ohledem na nízký počet tito později působili jen na některých okresních prokuraturách v sídlech tzv. spádových oblastí sdruţující většinou 3 – 4 okresní prokuratury. 2.2.3 SOCIALISTICKÁ ÚSTAVA V ROCE 1960 Socialistickou ústavou č. 100/1960 Sb. bylo stanoveno, ţe generální prokurátor (a tím i celá prokuratura) je odpovědný národnímu shromáţdění (doposud odpovídal vládě), čímţ došlo definitivnímu vyvázání prokuratury od moci výkonné a zdůrazněno její specifické postavení v soustavě státních orgánů, někdy se dokonce hovořilo o čtvrté moci ve státě. Vzhledem k vedoucí roli KSČ zakotvené v článku 4 ústavy byl však reálný dosah této jistě teoreticky zajímavé změny minimální. Generálního prokurátora i nadále jmenoval a odvolával prezident republiky. Významnější praktickou změnou bylo nové územní členění státu provedené zákonem č. 36/1960 Sb., které zmenšilo počet krajů a okresů a v návaznosti na to rovněţ redukoval počet okresních i krajských soudů a prokuratur. V justiční soustavě toto uspořádání vydrţelo dodnes. 2.2.4 DUBEN 1968

31

Tuto podmínku však bylo moţno (na rozdíl od prokurátora) prominout. Někteří kádři proto v době, kdy si

právnické vzdělání nebylo moţno obstarat tak rychle jako počátkem 50. let, působili nejprve jako vyšetřovatelé prokuratury a poté, co dálkově vystudovali práva, byli jmenováni prokurátory.

23

Praţské jaro významně zasáhlo i prokuraturu. V dubnu 1968 byl jmenován nový generální prokurátor Miloš Čeřovský, dosavadní advokát v Praze, který do klíčových pozic na generální prokuratuře jmenoval další advokáty. K dalším personálním změnám došlo i na krajských prokuraturách. Jedním z hlavních úkolů nového vedení byla účast prokuratury na soudních rehabilitacích dle zákona č. 82/1968 Sb., a odhalování nezákonných procesů z 50. let. Následně měly být vyvozovány personální důsledky vůči osobám odpovědným za tyto nezákonnosti a za tímto účelem byly na generální prokuratuře i krajských prokuraturách zřízeny prověrkové komise. Provádění personálních změn však bylo poměrně komplikované, neboť prokurátora bylo sice moţno odvolat z vedoucí pozice, ale zbavit jej samotné funkce prokurátora bylo moţno jen na základě kárného řízení, které bývalo zdlouhavé. Reformované vedení prokuratury navíc mělo jen krátkou dobu pro prosazení svých záměrů, po srpnové okupaci Československa bylo zřejmé, ţe experiment v dohledné době skončí, coţ vedení svazovalo ruce. V průběhu Praţského jara se rovněţ vedla diskuse o změně pojetí prokuratury, která měla oslabit její roli generálního dohlíţitele nad zákonností. 2.2.5 DOBA NORMALIZACE Novým generálním prokurátorem byl jmenován Ján Feješ, který se osvědčil jiţ u Státní prokuratury jako vedoucí její pobočky v Bratislavě. Byl osobním přítelem Gustáva Husáka,32 kterému pomohl při jeho rehabilitaci počátkem 60. let.

3. PŘÍKLADY POLITICKÝCH PROCESŮ V této pasáţi připomenu známé a zmíním méně známé politické vraţdy. V závěru vyhodnotím kolik poprav se za kterého prezidenta vykonalo.

3.1 POPRAVENI Z POLITICKÝCH DŮVODŮ 1948−198933 32

Dr. Gustáv Husák (*1913-1991†) byl československý komunistický politik a posléze 8. prezidentem. U

moci od roku 1975 – 1989.

24

„Ze širokého repertoáru perzekučních metod, které totalitní reţimy pouţívají k dobytí a udrţení moci, jsou popravy politických odpůrců bezesporu jednou z nejhorších a nejodpornějších forem teroru. V komunistickém Československu se k nim přistoupilo záhy po únorových událostech s cílem upevnit pozice komunistické strany, a to jednak přímou likvidací odpůrců nového reţimu (skutečných i těch potenciálních), jednak vytvořením atmosféry strachu a nejistoty, která je nutnou podmínkou dlouhodobého přeţití kaţdé diktatury. Není náhodou, ţe největší mnoţství rozsudků smrti po únoru 1948 bylo vyneseno a vykonáno za prezidentské éry Klementa Gottwalda (viz graf na straně 31), právě v době konstituování komunistické totalitní moci, a ţe v letech následujících počet takto odsouzených klesal. Komunistická moc vyuţívala k přípravě soudních procesů i při jejich realizaci celou řadu postupů, které svou svévolí a brutalitou neměly v našem prostoru, vynecháme-li léta protektorátu, obdoby. Zpočátku se přitom komunistická justice formálně opírala o zákony, jeţ byly v platnosti od dob první československé republiky, jako byl např. zákon číslo 50/1923 Sb. na ochranu republiky, jehoţ aplikace byla ovšem zcela podřízena novým poměrům. Později pak vstoupily v platnost zákony nové, jako byl např. zákon číslo 231/48 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a trestní zákon číslo 86/1950 Sb., které byly jiţ zcela šité na míru dobovým reáliím. Právě zákon číslo 231/48 Sb. obsahoval mimo jiné i smutně proslulý § 48, jenţ umoţňoval konfiskovat veškerý majetek odsouzených. Naskýtá se otázka, ke kolika politicky motivovaným popravám v Československu v letech 1948–1989 vlastně došlo. Zde je nutné připomenout, ţe seznam obětí není prozatím konečný, byť se jiţ zřejmě nebude nijak dramaticky měnit. Navíc je jeho výsledná podoba poznamenána i metodikou výběru. V některých případech je totiţ poněkud obtíţné oddělovat trestné činy kriminální a politické povahy, etický problém pak nastává se zařazením popravených komunistických funkcionářů, kteří – ač se nakonec sami stali obětí teroru – byli jeho aktivními spolutvůrci a nesou za smrt mnoha zavraţděných přímou odpovědnost. Nelze nezmínit téţ odsouzené v obnoveném retribučním soudnictví, kteří by zřejmě popraveni nebyli, pokud by se komunisté nechopili moci a toto retribuční soudnictví opět nezavedli. Tito lidé však byli odsouzeni za činy

33

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sluţby kriminální policie a vyšetřování: Seznam

popravených. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 2005 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/popraveni/obeti/index.html

25

spáchané během druhé světové války. Není tedy překvapující, ţe se objevují různé údaje týkající se počtu popravených z politických důvodů. Můţeme se tak mimo jiné setkat s číslem 248 nebo také s číslem 262 (detailněji zpracováno v kapitole 3.1.1 této bakalářské práce), respektive 227, přičemţ oba tyto seznamy zahrnují ty, kteří byli odsouzeni za naprosto smyšlené trestné činy, i ty, kteří byli odsouzeni za skutečný protikomunistický odboj. Odlišení obou skupin je i v tomto případě komplikované, rozsudky udávají nejčastěji trestný čin velezrady, vojenské zrady, špionáţe, sabotáţe, vyzvědačství, návodu k vraţdě, pokusu o vraţdu atd. Ani jedno z výše uvedených čísel v sobě nezahrnuje popravené na základě retribučních zákonů. Za posledního popraveného z politických důvodů je nejčastěji povaţován Vladivoj Tomek, jehoţ ţivot byl ukončen v Praze na Pankráci dne 17. 11. 1960. Je úkolem Ústavu pro studium totalitních reţimů

34

zdokumentovat osudy popravených, a to postupným zveřejňováním jejich stručných ţivotopisů a shromáţděním archivních materiálů. Tato práce má jen opět připomenout hrůznosti komunistické totality, kterou někdy pouhé seznamy a statistické údaje nedokáţou plně vyjádřit. Jsou to právě konkrétní lidské osudy, jeţ mohou tuto „anonymitu“ obětí překonat a vést nás k zamyšlení. Kromě toho nám snad znesnadní zapomenout.“35

3.1.1 SEZNAM POPRAVENÝCH POLITICKÝCH VĚZŇŮ DLE DATA POPRAVY

poč. 1 2 3

34

Příjmení Prieloţný Choc Šádek

Jméno Ladislav Miloslav Slavoj

Datum narození 15.9.1923 19.1.1925 3.3.1926

Datum popravy 4.1.1949 19.2.1949 19.2.1949

Ústav pro studium totalitních reţimů je česká instituce věnující se vědeckému zkoumání a objasňování éry

obou totalitních reţimů v Československu, komunismu a nacismu. Zpřístupnění archivů a dat by podle iniciátorů vzniku ústavu mělo zabránit zkreslování výkladu české historie. Instituce byla ustavena k 1. srpnu 2007 zákonem č. 181/2007 Sb. Orgány Ústavu jsou Rada Ústavu a ředitel Ústavu. Rada Ústavu pro studium totalitních reţimů je jeho výkonným orgánem; skládá se ze sedmi členů volených a odvolávaných Senátem Parlamentu České republiky na funkční období v trvání 5 let. 35

Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989: Seznam popravených. Ústav pro studium

totalitních reţimů [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentacepopravenych-politicke-duvody-48-89

26

4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63

Bacílek Hruška Kovaříček Píka Klisz Zirka Chmara Riopka Gonic Hubálek Jebavý Sabela Sieger Sedláček Urban Černý Borkovec Čančík Charvát Janda Polesný Prokeš Hořejší Klempt Novotný Plzák Hoche Jaško Kalinaj Púčik Tesár Tunega Vardţík Bušek Lindner Broj Černý Petelík Plešmíd Pohl Nechanský Wahl Rod Tuček Veselý Blahník Buchal Horáková Kalandra Pecl Morávek Havlíček Vetejška Kalitka Goldschmidt Lacko Skokan Šatana Lednický Daněk

Karel Josef Boris Heliodor Ivan Pavel Nikolaj Vasil Josef Bohuslav Miloslav Karel Vilém Jan Benjamin Gustav Jaroslav Emanuel Josef Vratislav Vratislav Květoslav Josef Bohumil Kamil Josef Bedřich Bernard Pavel Albert Eduard Anton Ján Karel Ladislav Stanislav René Čeněk Miroslav Josef Jaromír Veleslav František Jan Karel Jaroslav Jan Milada Záviš Oldřich Miloš František Jaroslav Štěpán Josef Vojtěch František Claudius Augustín Karel

25.3.1920 13.4.1883 21.5.1927 3.7.1897 5.3.1923 7.6.1914 19.12.1913 8.9.1913 4.3.1902 11.10.1903 27.8.1911 12.12.1900 31.12.1902 30.3.1912 25.11.1908 15.8.1921 16.6.1906 30.7.1916 28.7.1923 1.8.1913 30.3.1923 2.6.1897 5.12.1910 17.5.1920 12.8.1903 18.4.1920 2.6.1914 22.4.1923 23.10.1915 7.10.1921 19.6.1922 7.8.1925 4.7.1921 1.3.1920 19.12.1924 28.9.1901 26.7.1914 24.7.1917 15.3.1912 15.4.1911 4.12.1916 15.5.1922 15.9.1902 7.5.1916 1.1.1917 2.3.1927 30.5.1916 25.12.1901 10.11.1902 14.9.1903 24.12.1911 7.8.1925 14.5.1926 25.2.1927 15.7.1913 9.5.1917 12.10.1912 13.9.1916 1.8.1924 29.9.1923

27

24.5.1949 24.5.1949 24.5.1949 21.6.1949 1.7.1949 1.7.1949 1.7.1949 1.7.1949 18.7.1949 18.7.1949 18.7.1949 18.7.1949 18.7.1949 3.10.1949 3.10.1949 18.10.1949 5.11.1949 5.11.1949 5.11.1949 5.11.1949 5.11.1949 5.11.1949 7.1.1950 7.1.1950 7.1.1950 7.1.1950 14.2.1950 17.2.1950 17.2.1950 20.2.1950 20.2.1950 20.2.1950 6.5.1950 19.5.1950 19.5.1950 23.5.1950 23.5.1950 23.5.1950 25.5.1950 25.5.1950 16.6.1950 16.6.1950 17.6.1950 17.6.1950 17.6.1950 24.6.1950 27.6.1950 27.6.1950 27.6.1950 27.6.1950 1.8.1950 6.9.1950 6.9.1950 23.9.1950 23.9.1950 7.10.1950 7.10.1950 7.10.1950 10.10.1950 14.10.1950

64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123

Daněk Dvořák Janouch Kodet Kysela Tippl Lenhard Mana Janošík Bibza Houfek Judytka Nosák Ţingor Vrba Lančarič Smolka Pohl Junek Lacina Máša Kořínek Kořínek Kruliš Fryč Suttý Šimara Zámečník Palkovič Beneš Votava Boháč Křiţan Křivka Dancák Jank Musil Profous Cée Polomský Sýkora Drbola Kopuletý Mityska Němec Pařil Plichta Škrdla Matička Smutka Vacínek Fiala Ledvinka Novák Bakala Čuba Pospíšil Rajnoch Vitkovský Sporka

Antonín František Jiří Jiří Jaroslav Václav Rudolf František Antonín Samuel Bohuslav Bedřich Ladislav Viliam Jaromír Rudolf Josef Rudolf Václav Alois Karel Vladimír Tomáš Bohumil Václav Alois Alois Karel Viktor Bohuslav František František Jan Petr Ondřej Jindřich Jan Zdeněk Ladislav Josef Miroslav Václav František Antonín Drahoslav František Antonín Antonín Jan Luboš Václav Oldřich František Jan Sigmund Josef Miloslav Vladimír Otakar Josef

24.4.1927 13.10.1923 18.12.1929 24.8.1929 4.2.1932 3.9.1930 12.1.1918 22.10.1910 26.7.1926 23.11.1912 17.2.1919 13.5.1914 16.10.1916 30.7.1912 5.7.1920 15.8.1914 18.1.1909 8.3.1912 9.9.1906 25.3.1904 27.1.1905 23.7.1911 7.3.1920 1.6.1908 3.9.1923 1.3.1924 14.3.1921 8.7.1923 2.11.1908 5.12.1919 31.3.1927 2.10.1914 12.11.1915 21.10.1897 13.12.1905 12.4.1925 20.10.1904 7.11.1925 27.2.1910 11.2.1924 13.3.1923 16.10.1912 6.4.1913 4.5.1927 2.5.1931 27.1.1911 3.1.1894 25.5.1917 15.11.1904 23.2.1926 25.7.1918 26.12.1926 23.3.1926 6.7.1920 12.6.1925 29.10.1893 6.8.1918 8.3.1925 6.10.1924 8.1.1910

28

14.10.1950 14.10.1950 21.10.1950 21.10.1950 21.10.1950 21.10.1950 24.10.1950 24.10.1950 29.10.1950 18.12.1950 18.12.1950 18.12.1950 18.12.1950 18.12.1950 19.12.1950 17.2.1951 20.2.1951 14.3.1951 16.3.1951 16.3.1951 16.3.1951 10.4.1951 10.4.1951 10.4.1951 12.4.1951 12.4.1951 27.4.1951 27.4.1951 19.5.1951 8.6.1951 8.6.1951 14.6.1951 14.6.1951 21.6.1951 21.7.1951 28.7.1951 28.7.1951 28.7.1951 1.8.1951 1.8.1951 1.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 3.8.1951 31.8.1951 31.8.1951 31.8.1951 1.9.1951 1.9.1951 1.9.1951 4.9.1951 4.9.1951 4.9.1951 4.9.1951 4.9.1951 9.10.1951

124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183

Chmelař Vrbický Horáček Dlouhý Chovan Velecký Otčenášek Franc Peške Plocek Koukal Sixta Číţek Dvořák Hošek Liška Rendl Bejček Hořínek Chaloupecký Kauer Sklenička Jaroš Bula Prouza Kraus Lazar Řezníček Vít Fric Ludvík Palma Lomič Kmínek Macej Strmiska Fuksa Hejna Jurča Doleţal Hájek Pavelka Pokorný Ţelezný Bulín Cerman Kepka Špiriak Karolík Plšek Volek Havlíček Robotka Šnaidr Svoboda Ţeníšek Kučera Frostig Clementis Fischel

Miroslav Tibor Jan Juraj Tomáš Vladimír Václav Miloslav Jaroslav Alfréd Lubomír Bohumil Petr Jaroslav Jan Josef Emanuel Václav Karel Karel Jiří Oldřich Alois Jan Josef Miloslav Jaroslav Josef Josef Josef Josef Vladimír Karel Josef Josef Karel Rudolf Jiří Miroslav Leopold Karel Josef Alois Vlastimil Přemysl Vladimír Josef František Josef Ladislav Boris František Josef Václav Ladislav Václav Josef Ivan Isidor Vladimír Otto

28.3.1928 23.10.1921 26.11.1919 23.4.1907 28.12.1926 21.8.1890 26.9.1926 1.10.1899 10.8.1907 8.1.1903 8.2.1925 18.10.1932 2.3.1914 22.6.1930 18.5.1904 28.10.1922 20.1.1923 18.10.1925 5.12.1901 20.3.1915 21.5.1925 15.5.1926 11.8.1923 24.6.1920 17.7.1925 3.2.1902 6.2.1915 8.3.1910 13.3.1912 13.2.1918 21.10.1912 8.1.1927 28.10.1924 27.3.1909 5.9.1905 1.11.1910 27.11.1930 27.11.1930 2.3.1926 27.10.1913 29.6.1924 8.9.1923 3.4.1928 18.4.1928 24.5.1926 4.7.1925 26.2.1902 24.12.1920 25.9.1930 27.3.1925 26.8.1928 2.12.1908 25.2.1906 3.8.1911 6.1.1893 10.9.1917 15.1.1916 15.1.1888 20.9.1902 17.8.1902

29

2.11.1951 2.11.1951 6.11.1951 8.11.1951 8.11.1951 8.11.1951 9.11.1951 10.11.1951 10.11.1951 10.11.1951 12.12.1951 5.2.1952 6.2.1952 6.2.1952 6.2.1952 6.2.1952 6.2.1952 7.2.1952 7.2.1952 7.2.1952 7.2.1952 7.2.1952 17.5.1952 20.5.1952 3.6.1952 7.6.1952 10.6.1952 10.6.1952 10.6.1952 28.6.1952 8.7.1952 8.7.1952 25.7.1952 8.8.1952 8.8.1952 8.8.1952 9.8.1952 9.8.1952 23.8.1952 30.8.1952 9.9.1952 9.9.1952 18.9.1952 18.9.1952 2.10.1952 11.10.1952 11.10.1952 16.10.1952 11.11.1952 11.11.1952 11.11.1952 12.11.1952 12.11.1952 12.11.1952 13.11.1952 13.11.1952 14.11.1952 17.11.1952 3.12.1952 3.12.1952

184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243

Frank Frejka Geminder Margolius Reicin Simone Slánský Šling Šváb Babík Ertel Rutkowski Melkus Smetana Valent Bodnár Gruber Mihok Mojţíš Rešetko Dvořák Dvořák Plzák Rumíšek Plichta Nemeth Fajkus Vašek Vávra Krejčí Matouš Hadaš Harazím Jakubek Jeřábek Lukačka Lupták Trojan Musil Wilkowski Milučký Kozlík Peteřík Závodský Gruber Kandráč Gavenda Zajíček Vacek Cwirz Uličný Ferianc Řezáč Sirotek Šíma Volf Lehotský Janata Novák Švéda

Josef Ludvík Bedřich Rudolf Bedřich André Rudolf Otto Karel Pavel Werner Alexander Jaroslav Gustav Pavel František Bohumil Michal František Ján Jan Jan Jaroslav Tomáš Stanislav Gustav Luděk Josef Josef Josef Josef Vladislav Antonín Bohumil Alois Pavel Petr Josef Josef František Alois Josef Jaroslav Osvald Karel Anton Štěpán František František Jan Bartoloměj Michal Jiří Jaroslav Bohumil Karel Alexandr Zbyněk Ctibor Václav

15.2.1909 15.1.1904 19.11.1901 31.8.1913 29.9.1911 31.7.1901 24.8.1912 13.5.1904 26.1.1924 27.1.1929 2.1.1930 14.4.1901 23.8.1907 27.7.1914 6.9.1914 4.12.1900 18.9.1926 20.3.1914 4.8.1917 27.2.1921 9.10.1880 23.9.1926 21.5.1923 16.11.1931 19.11.1929 12.7.1925 5.12.1921 29.10.1902 5.4.1891 7.12.1921 28.5.1923 17.8.1931 9.7.1905 16.1.1927 9.5.1923 9.9.1909 25.3.1906 23.3.1900 4.10.1921 26.10.1930 16.9.1904 11.3.1923 27.10.1910 15.7.1927 8.4.1925 25.6.1920 5.2.1896 1.4.1931 28.6.1924 12.1.1923 4.1.1924 9.2.1928 21.12.1923 18.4.1928 15.6.1932 15.11.1920 1.2.1933 25.10.1902 26.4.1921

30

3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 3.12.1952 30.1.1953 3.2.1953 3.2.1953 28.3.1953 28.3.1953 28.3.1953 21.4.1953 21.4.1953 21.4.1953 21.4.1953 21.4.1953 6.5.1953 6.5.1953 6.5.1953 6.5.1953 23.5.1953 30.5.1953 16.6.1953 16.6.1953 27.8.1953 29.8.1953 29.8.1953 30.10.1953 30.10.1953 30.10.1953 5.12.1953 29.12.1953 29.12.1953 29.12.1953 9.1.1954 19.1.1954 20.1.1954 20.2.1954 20.2.1954 19.3.1954 29.5.1954 29.5.1954 28.6.1954 7.7.1954 3.8.1954 15.10.1954 30.11.1954 20.12.1954 10.2.1955 10.2.1955 10.2.1955 24.3.1955 29.3.1955 2.5.1955 2.5.1955 2.5.1955

244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262

Nemček Kvičera Potoček Heide-Hermann Kubelka Landstoff Pták Bunta Knapek Laco Rojko Spišiak Petrovský Daraboš Körösi Tomek Cagášek Porteš Bareš

Bernard Václav Josef Kamil Josef Antonín Josef Leo Ján Ludovít Jozef Mikuláš Adolf Ladislav Julius Vladivoj Vladimír Alois Robert

10.5.1925 3.2.1906 23.1.1906 21.2.1909 30.11.1902 26.8.1915 11.3.1908 19.10.1912 24.5.1920 29.5.1916 24.3.1924 23.11.1912 16.9.1928 11.5.1910 15.1.1907 9.6.1933 13.3.1945 16.8.1946 21.1.1956

29.7.1955 26.1.1957 26.1.1957 20.5.1958 9.7.1958 9.7.1958 9.7.1958 14.7.1958 14.7.1958 14.7.1958 14.7.1958 14.7.1958 13.5.1959 29.7.1959 29.7.1959 17.11.1960 9.8.1966 9.8.1966 6.12.1979

Samotný výčet obětí není zcela jistě kompletní.36

3.1.2 ANALÝZA POPRAVENÝCH DLE DOBY A PREZIDENTA Jak patrno z vloţeného grafu, k největšímu mnoţství justičních vraţd došlo krátce po převzetí moci KSČ. Tím chtěla nová vládnoucí třída nastolit atmosféru strachu. Jen za éry prezidenta Klementa Gottwalda bylo zavraţděno 195 reţimu nepohodlných lidí.

Graf 1: Vývoj politických vraţd po roce 1948

36

Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989: Seznam popravených. Ústav pro studium

totalitních reţimů [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentacepopravenych-politicke-duvody-48-89

31

Zdroj: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989: Seznam popravených. Ústav pro studium totalitních reţimů [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentace-popravenych-politicke-duvody-48-89

3.1.3 HELIODOR PÍKA37 „Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhoţ roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k Československým legiím. V Rusku byl aţ do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Vzhledem ke své 37

ANTONÍN BENČÍK, Karel Richter. Vraţda jménem republiky: -- Tragický osud generála Heliodora Píky.

Praha: Ostrov, 2006. ISBN 80-86289-47-8.

32

lékárenské praxi byl určen ke zdravotní sluţbě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci důstojníka obrany proti plynům. S plukem prodělal těţké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou sluţbu v prvních liniích. 9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níţ byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích. V roce 1921 se oţenil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926- 1928 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříţi. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protoţe Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo povaţováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil aţ do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své sluţby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemţ se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu. V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho poţádal o předání ţádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a zaloţení vojenského vyslanectví v Moskvě, coţ Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Jiţ v srpnu E. Beneše varoval, ţe SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše ţádný vliv. Jiţ v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký. V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou 33

dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (který osvobodila) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka poţádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka ţádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto ţádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období jiţ sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem, a jelikoţ ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat. V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními. Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a ve vykonstruovaném soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tělo generála se po pitvě "ztratilo" nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno. Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický reţim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho ţivotem mohla seznámit aţ po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize „Proč vás zabili, generále?“ a bylo o něm napsáno několik knih. Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenována i 53. brigáda PS a EB38 Armády České republiky v Opavě, ulice v Praze 6 Dejvicích a také v Liberci. Zajímavostí je, ţe Slánského syn Rudolf Slánský mladší byl aktivní disident, signatář Charty 77. Po Sametové revoluci byl československým

38

53. brigáda průzkumu a elektronického boje generála Heliodora Píky Opava je specializovaný, mobilní

pozemní útvar brigádního typu v sestavě Velitelství společných sil AČR. Jeho struktura je: 102. průzkumný prapor Prostějov je specializovaný, mobilní pozemní útvar praporního typu v sestavě brigády PS a EB a 532. prapor elektronického boje Opava je specializovaný mobilní útvar AČR praporního typu v sestavě brigády PS a EB

34

velvyslancem v Rusku a do roku 2004 českým velvyslancem na Slovensku“. Portrét s tímto významným politikem a jeho rozsudek v příloze č.1, list č.1 s názvem „Heliodor Píka“.

3.1.4 MILADA HORÁKOVÁ39 „Právnička Milada Horáková byla významnou osobností protinacistického odboje a velkou část druhé světové války strávila ve vězení. Celý ţivot se aktivně věnovala politickým i sociálním otázkám a její kritický postoj k poválečnému dění v Československu potrestali komunističtí pohlaváři popravou. Dodnes je symbolem zločinů minulého reţimu. Milada Horáková, rozená Králová, se narodila v Praze 25. prosince 1901 jako druhé ze čtyř dětí Čeňka a Anny Králových. Otec, který tehdy pracoval jako obchodní zástupce tuţkařské firmy, vštěpoval svým dětem vlastenecké cítění v duchu prezidenta Masaryka. Dvě z dětí na začátku první světové války podlehly spále a Milada dostala na starost o 16 let mladší sestru Věru. Vedle toho navštěvovala gymnázium. Kvůli účasti na nepovoleném protiválečném průvodu však byla vyloučena a odmaturovat mohla aţ tři roky po válce.Její původní plán odejít studovat medicínu byla pod vlivem otce nucena přehodnotit a dát se na dráhu právničky. Během studií se aktivně účastnila veřejného a kulturního ţivota. Zároveň poznala Bohumila Horáka, za něhoţ se později provdala a měla s ním dceru Janu.Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy nastoupila Horáková do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy na místo právničky. Měla na starosti zejména sociální otázky. Stala se také členkou Československého červeného kříţe a řady sociálních spolků. Horáková je dnes poměrně nedoceněnou, nýbrţ velmi významnou postavou v otázce ţenské emancipace. Z role právničky se snaţila realizovat zrovnoprávnění ţen, které slíbila ústava z roku 1920. V tomto směru ji silně ovlivnilo přátelství se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou a první předsedkyní Ţenské národní rady. V rámci této organizace připravovala Horáková návrhy pro legislativní začlenění ţen do společnosti a jinak se angaţovala v otázce ţenské emancipace. Krátce před okupací byla Horáková propuštěna ze svého místa na praţském magistrátu. Nadále však pracovala na zlepšení sociální situace v okupované zemi a pomáhala organizovat odboj. Věnovala se pomoci vysídleným rodinám nebo rodinám zatčených odbojových pracovníků. Zároveň se 39

MIROSLAV IVANOV. Justiční vraţda aneb smrt Milady Horákové. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-

7388-035-4.

35

stala členkou odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, pro niţ vybudovala síť ţenských spolupracovnic. S její pomocí obstarávala prostředky pro lidi v ilegalitě a získávala informace pro výzvědnou sluţbu. Větší část války však Horáková právě pro svou odbojnou činnost strávila ve vězení. Spolu s manţelem byla 2. července 1940 zatčena a dva roky vězněna střídavě na praţské Pankráci a Karlově náměstí. Po měsících věznění v terezínské Malé pevnosti byla drţena v německých soudních věznicích. Tam byla odsouzena k trestu smrti, který byl později zmírněn na osm let v káznici. K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, odkud ji na konci války osvobodili američtí vojáci. Brzy po válce se navzdory původním slibům opět zapojila do politiky. Za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS), jíţ byla členkou od roku 1929, byla v roce 1945 zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáţdění. Kromě toho se stala předsedkyní Československé rady ţen, nástupnického orgánu Ţenské národní rady. Horáková byla kritičkou poválečné orientace na Sovětský svaz, čímţ se stala trnem v oku komunistických předáků a dostala se do hledáčku státní bezpečnosti. Pro svou politickou revoltu byla brzy "odstraněna" z čelní pozice v Československé radě ţen stejně jako z jiných veřejných funkcí. Sama se pak po únorovém puči v roce 1948 vzdala poslaneckého mandátu. Nadále se ale aktivně účastnila formování protikomunistického odboje a proto byla dne 27. září 1949 Milada Horáková zatčena a v červnu následujícího roku postavena před soud. Spolu s několika dalšími se stala obětí vykonstruovaného soudního procesu, na jehoţ základě byla za údajnou velezradu a špionáţ odsouzena k trestu smrti. Nepomohlo ani přimlouvání významných osobností v čele s Albertem Einsteinem. Samotná odsouzená se vzdala moţnosti poţádání o prezidentskou milost. Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti. Dodnes není známo, kde skončily její ostatky. Urnu s popelem totiţ rodina popravené na vykonavatelích trestu nevymámila. Horákové byl posmrtně udělen řád T. G. Masaryka I. třídy, medaile svobody a Zásluţný kříţ. Den její smrti se stal Dnem památky obětí komunistického reţimu.“40 Více v příloze č.2 , list 1 názvem „Soudní proces s Miladou Horákovou „

40

Milada

Horáková.

In:

Novinky.cz

[online].

http://tema.novinky.cz/milada-horakova

36

2003

[cit.

2012-04-24].

Dostupné

z:

3.1.5 KAREL ZÁMEČNÍK41 „Narodil se 8. července 1923 ve Vysokém Poli u Valašských Klobouků drobným zemědělcům Josefovi a Terezii, rozené Trčkové, jako prostřední ze tří dětí. Ve Vysokém Poli vychodil osm tříd obecné školy a pak pokračoval na dvoutřídní zimní hospodářské škole. V roce 1939 ukončil školní docházku, začal se ţivit jako stavební dělník ve Vsetíně a od roku 1941 do konce války pracoval jako dělník ve zbrojovce v Bohuslavicích. Po osvobození nastoupil jako montér ve Zlíně do Baťových závodů, pozdějšího Národního podniku Svit Gottwaldov. Podle vlastních slov vstoupil jiţ v roce 1945 do KSČ, nicméně po odchodu na vojnu v říjnu téhoţ roku jiţ nepodal novou přihlášku, coţ prý bylo podmínkou udrţení členství, a zůstal politicky neorganizován. V roce 1947 se oţenil s Boţenou Cigánkovou, se kterou měl dvě děti, dceru Marii (1945) a syna Karla (1948). Tehdy se načas přestěhoval k rodičům své ţeny do Poteče, ale jiţ na podzim 1948 se vrátil do Vysokého Pole, kde bydleli jeho bratři i otec s matkou. Vzhledem ke svému zaměstnání se sem vracel vţdy aţ na konci týdne, jinak pobýval na internátě ve Zlíně. Jeho ţena spravovala domácnost. Cesta Karla Zámečníka do komunistického vězení a následně na popraviště byla zprvu nenápadná a jen stěţí předvídatelná. Stejně jako mnozí obyvatelé Valašska i on záhy po únoru 1948 zaznamenal ve svém okolí činnost protikomunistické odbojové skupiny Světlana, která vytvářela podzemní síť po značné části území Moravy. Počátkem roku 1949 ho údajně doma navštívil jeden z vedoucích této partyzánské organizace, Josef Matůš z Francovy Lhoty, jenţ působil v tzv. Světlaně-Makytě, valašské odnoţi Světlany, a údajně Zámečníka informoval o hlavním cíli organizace, kterým byla změna politických poměrů v komunistickém Československu. Pověděl mu prý také o bezprostředních úkolech, jeţ před odbojáři stojí, tj. opatřování zbraní a střeliva a vytvoření dostatečně silné odbojové základny, která bude mít sympatie větší části obyvatel Valašska. Za tím účelem Světlana-Makyta kolportovala protireţimní letáky. Josef Matůš, který se znal s Karlem Zámečníkem od konce války, kdy Zámečník pomáhal partyzánům, při této příleţitosti svého známého poţádal, aby získával nové lidi do Světlany, zajišťoval případné přechodné ubytování pro skrývající se odbojáře a také nalezl vhodný úkryt pro ilegální vysílací stanici. V dochovaných zápisech Bezpečnostní komise ÚV KSČ z dubna 1949 k Zámečníkově činnosti stojí: „Pro ukrytí vhodné vysílací stanice získal Jana

41

Karel Zámečník (1923–1951). Ústav pro studium totalitních reţimů [online]. 2008 [cit. 2012-04-24].

Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/karel-zamecnik

37

Ovesného. V polovině února 1949 vešel ve styk s dalším členem Světlany Josefem Machů a pro protistátní činnost získal Rajmunda Diviše, který mu přislíbil zapojit do organizace další osoby a obstarat zbraně a střelivo.“ Sám jmenovaný ve své výpovědi učiněné na Krajském velitelství Státní bezpečnosti Gottwaldov uvedl, ţe k další spolupráci s Josefem Matůšem jiţ nedošlo, jelikoţ ten mezitím odešel do ilegality. Je příznačné, ţe se v ţádném z těchto archivních dokumentů nelze dočíst nic o skutečné Zámečníkově roli v celém případu. Tento muţ totiţ pracoval pro StB, a to jiţ od počátku března 1949. Z protokolu, který byl se Zámečníkem sepsán na velitelství oddílu StB Vsetín dne 8. března 1949, vyplývá, ţe Josef Matůš Zámečníkovi důvěřoval, coţ mu umoţnilo dostat se k důleţitým informacím o činnosti Světlany. Díky tomu mohl StB poskytnout řadu důleţitých informací, například jména lidí, se kterými se Matůš v Poteči a Vysokém Poli stýkal, či informace o existenci štábu Světlany (Matůš v jeho přítomnosti dokonce četl rozkaz, který mu ze štábu přišel). Zámečníkova chvíle jako důleţitého spolupracovníka StB přišla později. Na konci dubna 1949 se na Valašsku objevila odbojová skupina bývalého partyzána Aloise Šimary, která se pokusila navázat spojení se Světlanou, respektive s jejími dvěma vedoucími představiteli Rudolfem Lenhardem a zmiňovaným Josefem Matůšem. O příchodu těchto muţů se Zámečník dozvěděl náhodou na počátku května 1949 od hostinského ve Vysokém Poli Aloise Šiftaře. Po informování svých nadřízených byl obratem instruován, aby skupinu infiltroval. StB si od toho slibovala napojení na prominentní členy Světlany, kterým se podařilo uniknout březnovému zatýkání a skrýt se v ilegalitě. Zámečníkovi bylo při této příleţitosti slíbeno, ţe kdyţ odhalí celou skupinu včetně Lenharda, Vrby, Šimary atd. bude odměněn částkou 10 000 Kčs a to po jejich zadrţení. Spolupracovník StB pak skutečně do Šimarovy skupiny pronikl. Stalo se tak prostřednictvím pasekáře Františka Ptáčka z Tichova, u kterého se Šimarova skupina mimo jiné ukrývala (tuto informaci sdělil Zámečníkovi také Alois Šiftař). Zámečník tehdy vystupoval před Ptáčkem a později před jeho zetěm a členem Šimarovy skupiny Timofejem Simulenkem jako člověk, jenţ dokáţe opatřit zbraně a střelivo a navíc zajistit spojení na Světlanu, po čemţ ilegalisté prahli. Co se skutečně dělo v mysli Karla Zámečníka po úspěšném napojení na Šimaru a jaké motivy vedly jeho kroky, zůstane zřejmě navţdy zahaleno rouškou tajemství. Uţ jen proto, ţe ti, kteří by mohli uvést věci na pravou míru, byli umlčeni, v první řadě sám Karel Zámečník. Ten se jako řada jeho předchůdců i následovníků stal obětí nebezpečné profese, při níţ hrozí, ţe provokační agenturní činnost bude prohlášena za skutečnou. V sobotu 7. 38

května 1949 se u Zámečníka v bytě ve Vysokém Poli objevil Alois Šimara se svými lidmi (Antonín Kratina, Ludvík Šmotek, Alois Valenta a Timofej Simulenko). Pětice muţů zde přespala a strávila v Zámečníkově společnosti i neděli. Odbojáři po svém hostiteli ţádali zprostředkování kontaktu na Rudolfa Lenharda či Josefa Matůše, coţ jim Zámečník přislíbil. Ohledně obstarání zbraní přešel prý tento spolupracovník StB od slov k činům ihned. Podle Aloise Šimary a Antonína Kratiny začal v doprovodu svého přítele z Vysokého Pole, rolníka Karla Janků, obcházet obyvatele Vysokého Pole, o nichţ věděl, ţe vlastní nějaké zbraně.Šimara a jeho lidé dvojici doprovázeli. Otazníky vzbuzuje Zámečníkova iniciativa v této věci. Měl skutečně od svých nadřízených povolení dopomoci odbojářům k takovému „arzenálu“ zbraní, byť by to bylo v zájmu získání absolutní důvěry ilegalistů? Údajně díky Zámečníkovi si totiţ šimarovci opatřili nejen střelivo a samopal, ale dokonce i plně funkční lehký kulomet. Zámečník ve své výpovědi, učiněné na KV StB v Uherském Hradišti, svůj podíl na získání zbraní odbojáři nezmiňuje. Podle jeho verze pouze asistoval Šimarovi a jeho lidem, kteří měli jiţ předtím příslušné osoby vytipovány. Ať to bylo se zbraněmi pro Šimaru jakkoli, Karel Zámečník se stal po tomto setkání plnohodnotným členem skupiny. Jiţ v pondělí 9. května 1949 ho Šimara vyzval, aby se dostavil na Tichovské paseky k Ptáčkovi a připojil se k ostatním. Ze stejného dne také zřejmě pochází poslední zpráva, kterou Zámečník StB podal. Za účelem jejího předání se dopoledne vypravil do Gottwaldova, kde o posledních událostech informoval svůj řídící orgán. Šimarovi tvrdil, ţe si ve městě v zaměstnání vyřídí neschopenku, aby mohl se skupinou bez omezení spolupracovat. V Gottwaldově měl také oficiálně navštívit vedoucího vinárny Rajmunda Diviše, od něhoţ slíbil přivézt zbraně a střelivo a skutečně přivezl sumky42 se 60 náboji do kulometu a cigarety. O Divišovi jako o členovi Světlany přitom informoval Šimaru ihned po jejich setkání. Tehdy také doporučil jako potenciálního spolupracovníka zemědělce z Vysokého Pole Františka Mozgvu, který pak odbojáře zásoboval lihovinami, jeţ si sám pálil. Ţivot Karla Zámečníka jako protikomunistického partyzána ve valašských horách neměl dlouhého trvání. Spolu s ostatními se ukrýval na odlehlých místech (Ptáčkovy a Sochorovy paseky v Tichově, Vařákovy paseky v Lačnově, Kozubíkovy paseky v Nedašově, myslivecká chata v lese nad Nedašovem atd.) a aktivně se účastnil i odbojových aktivit Šimarovy skupiny. Ty však nebyly příliš časté a omezovaly se zejména na získávání dalších zbraní. Karel Zámečník tehdy údajně navštívil jednoho rolníka v Bratřejově kvůli samopalu a druhého v Drnovicích kvůli střelivu, uspěl však jen v 42

vojenská sumka – pouzdro na náboje nebo granáty

39

Drnovicích, kdy získal pytlík nábojů do maďarské vojenské pušky. Zámečníkův přítel Karel Janků obohatil arzenál odbojářů o druhý zásobník do kulometu. Spolupracovník StB z Vysokého Pole byl také u jediné větší události, u pokusu o přepadení komunistického funkcionáře, řídícího učitele Chmely, v Pozděchově v noci 10. května 1949. Ten skončil neúspěchem, protoţe obezřetný Chmela nereagoval na klepání a neotevřel. Ohledně Zámečníkovy tehdejší angaţovanosti ve prospěch StB je zajímavé, ţe prý sám odbojářům navrhoval, aby si opatřili peníze, kterých se jim zoufale nedostávalo, vyloupením Místního národního výboru ve Vysokém Poli. Ztratil snad Karel Zámečník v kruhu odbojářů chuť pracovat pro komunistickou tajnou policii a zalíbil se mu partyzánský ţivot? Či šlo pouze o krytí? K jeho „dezorientaci“ mohla přitom přispět i jeho izolace. V tu dobu totiţ podle všeho ztratil kontakt na svého „řídícího orgána“, coţ Karla Zámečníka paradoxně zřejmě i nakrátko zachránilo. Kdyţ hostinský Šiftař partyzánům sdělil, ţe Zámečníka na Šimarovu skupinu nasadila StB a on jí o jejich pohybu předává zprávy, argumentoval Zámečník tím, ţe se od skupiny nikdy nevzdálil. Do Vysokého Pole se Zámečník dostal během své „ilegální“ činnosti pravděpodobně jen dvakrát a vţdy v doprovodu některého z odbojářů. Karlu Zámečníkovi se dostalo pochybné „cti“ stát se prvním zatčeným Šimarovým partyzánem. StB se rozhodla likvidovat Šimarovu skupinu, kterou povaţovala za mimořádně nebezpečnou, pomocí svého velice schopného muţe, poručíka StB Jaroslava Turečka. Tomu se 18. května 1949 podařilo setkat se se Šimarou a přesvědčit ho, ţe je západním agentem, který má za úkol pomoci členům Světlany. Jedním z mnoha jeho poţadavků bylo, aby Šimara do své skupiny přivedl všechny skrývající se odbojáře z okolí. Všichni pak měli odjet do zahraničí, kde by absolvovali parašutistický výcvik. Karla Zámečníka velitel skupiny určil, aby spolu s Aloisem Valentou přivedli jakéhosi Laţu, jenţ se údajně skrýval v Lačnově. Na cestě z myslivecké chaty nad Nedašovem 25. května 1949, která vedla přes hostince ve Študlově, Valašských Příkazech a Poteči, se nakonec oba muţi ocitli v nočních hodinách ve Valašských Kloboukách, kde se na náměstí rozdělili. Zámečník chtěl podle svých slov navštívit stanici SNB, kde hodlal vše ohlásit (svému společníkovi prý sdělil, ţe jde vyjednat se svým známým odvoz automobilem do Lačnova). Daleko však nedošel, protoţe narazil na dvoučlennou hlídku SNB. Tu podle dochovaných archiválií informoval, ţe druhý muţ je partyzán. Mezitím k hlídce přicházel i nedaleko stojící Alois Valenta, k němuţ se Karel Zámečník vracel, snad aby u něj nevzbudil podezření. V ten okamţik policisté vyzvali oba muţe, aby zvedli ruce nad hlavu. Jelikoţ zatýkaní údajně dvakrát vystřelili (Zámečník ve výslechovém protokolu z 26. května 1949 40

tvrdil, ţe nikdo nestřílel a ţe Valenta pouze sahal po pistoli), sáhla hlídka po samopalu. Aloise Valentu dávka z něj smrtelně zranila. V reakci na to prý Karel Zámečník podal příslušníkovi SNB svou pistoli se slovy: „Soudruzi, nestřílejte, já jsem váš.“ Po zatčení to s Karlem Zámečníkem vypadalo na rozdíl od ostatních (Šimara a jeho lidé byli zatčeni při promyšlené provokaci v noci 30. května 1949) nadějně. Začal pro StB znovu pracovat ve věznici v Uherském Hradišti, byl vyuţíván k usvědčování ostatních zatčených. Podle zprávy Inspekce ministerstva vnitra probíhaly například jeho konfrontace s ostatními vyšetřovanými tak, ţe při nich Zámečník pohodlně seděl a kouřil. Zainteresovaní příslušníci StB mu cynicky slibovali nízký trest. StB ovšem záměrně pravou podstatu Zámečníkovy činnosti zatajila, takţe dostala zcela jiný rozměr. Ohledně střelby, moţná vůbec nejzáhadnější poloţky na seznamu Zámečníkových „zločinů“, došlo k podezřelým korekcím. Karel Zámečník se tak například aţ v dodatkovém protokolu, sepsaném o celých sedm měsíců později, náhle přiznal, ţe výzvy příslušníků SNB neuposlechl a dvakrát na ně vystřelil. Podobně se v jeho neprospěch rozpomenul i zasahující příslušník SNB .StB také přišla s informací, ţe se ze Zámečníkovy pistole střílelo. Šok Karlu Zámečníkovi přichystal Státní soud oddělení Brno, který ve velkém zinscenovaném procesu ve Vsetíně vyhlásil 15. července 1950 rozsudek, v němţ tohoto spolupracovníka StB odsoudil spolu s Aloisem Šimarou a Timofejem Simulenkem (ten později dostal milost) k trestu smrti. V případě Karla Zámečníka to bylo za údajný zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/48 Sb.), zločin nedokonané loupeţe (§ 8, 190, 193 tr. z.), zločin nedokonané vraţdy prosté (§ 8, 134, 135 tr. z.) a zločin veřejného násilí (§ 81, 82 tr. z.). Karel Zámečník navíc stejně jako jeho dva spoluodsouzenci navţdy pozbyl práv občanských a byl mu zkonfiskován veškerý majetek. K zapeklitému Zámečníkovu případu se pro Inspekci ministra vnitra ČSSR, která vyšetřovala „pouţívání nesprávných metod na KV StB Uherské Hradiště“, vyjádřil v roce 1956 i nechvalně známý vyšetřovatel StB Alois Grebeníček: „Pokud jde o Světlanu, pracoval jsem ve věznici v Uherském Hradišti agenturně se Zámečníkem, kterého pak převzal Čáň a po něm Holub. Zámečník ještě před zatčením byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti a řídil ho Huzlík, nynější náčelník KS MV Gottwaldov. Bylo nám záhadné, jak to, ţe Zámečník se zúčastnil ve Valašských

Kloboukách přestřelky, kdyţ byl

spolupracovníkem. Zámečník se ovšem před tím asi 14 dní nehlásil svému řídícímu orgánu, později jsme se dozvěděli, ţe právě v té době hodně pil, neboť byl alkoholu náchylný. Po přestřelce se zjistilo, ţe z pistole, kterou měl Zámečník od Valenty, bylo vystřeleno a na základě toho, byl Zámečník odsouzen k trestu smrti. Ovšem příslušníci, kteří Zámečníka a 41

Valentu zadrţovali ve Valašských Kloboukách, zraněni nebyli. Během vazby sliboval kaţdý Zámečníkovi, ţe dostane nějaký mírnější trest, bylo přímo hovořeno, ţe dostane asi 1 rok, bylo s ním velmi slušně zacházeno, měl různé výhody atd. Byl např. 6 týdnů v civilní nemocnici v Uherském Hradišti bez dozoru a dokonce tam měl dávat pozor na jiné ošetřované vyšetřovance. Měl tam moţnosti k útěku a sám mně po rozsudku řekl, ţe kdyby věděl, ţe dostane trest smrti, ţe by byl utekl. Při vyšetřování byl Zámečník stále vyuţíván a zneuţíván ke konfrontacím, při kterých usvědčoval jiné. Tak mohl např. i u Vaňka vylákat peníze na pití a je moţné, ţe potom z ochoty a v naději, ţe se dostane domů, jej usvědčoval, ţe mu dal peníze na ilegalitu.“ Tolik A. Grebeníček. Neméně zajímavé jsou i informace z pozadí posledních hodin Zamečníkova ţivota, kdy se podle Grebeníčka údajně do věci vloţila i soudkyně Státního soudu oddělení Brno JUDr. Drahomíra Dohnálková (1913–1987). „Sama Dr. Dohnálková, kdyţ měl být výkon trestu na Zámečníkovi proveden, volala mne z Hradiště do Vizovic, kde jsem byl na akci Kalenda a spol. a chtěla se mnou mluvit. Nedovolala se mne však, a řekla potom jiným orgánům i mně osobně, ţe je to škoda, ţe se na mne nedovolala, ţe by se snad dalo ještě něco udělat, aby trest smrti nebyl vykonán. Karel Zámečník byl spolu s Aloisem Šimarou popraven 27. dubna 1951 v krajské věznici v Uherském Hradišti.“ Portrét Karla Zámečníka a jeho rozsudek nalezneme v příloze č.3, list 1.

3.1.6 RUDOLF SLÁNSKÝ43 „Narodil se v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku, v rodině ţidovského obchodníka, která netrpěla chudobou. Absolvoval gymnázium v Plzni. Hned po konci první světové války odešel do Prahy. Začal se stýkat s levicově zaměřenými intelektuály. Politicky se angaţoval jiţ během studia na plzeňském gymnáziu (maturita 1920). Během studia na Vysoké škole obchodní v Praze se sblíţil s marxistickou levicí v sociální demokracii, patřil mezi zakládající členy KSČ. Byl činný v Komsomolu a společně s dalšími pozdějšími exponenty

43

JIŘÍ PERNES. Politické procesy v Československu po roce 1945 a ´Případ Slánský´. Brno, 2005. ISBN 80-

86260-01-1.

42

Gottwaldova vedení se podílel na formování radikálně levicové skupiny, která kritizovala vedení strany ztělesňované Bohumírem Šmeralem. Do roku 1924 pracoval jako vedoucí zahraniční rubriky Rudého práva. V rámci rozptýlení skupiny mladých levých opozičníků jej vedení strany vyslalo do Ostravy, kde v různých stranických funkcích fungoval další tři roky. V roce 1926 se stal šéfredaktorem ostravského Dělnického deníku a následně byl zvolen krajským sekretářem. Téhoţ roku jej však jako exponenta levicové opozice stranické vedení přesunulo do Kladna. Ve vrcholící vnitrostranické krizi v letech 1928 a 1929 vystupoval jako jeden z hlavních představitelů Gottwaldovy skupiny, na V. sjezdu KSČ byl zvolen do politbyra a ústředního výboru. Ve svých osmadvaceti letech se stal jedním z nejdůleţitějších představitelů komunistické strany. Jako vedoucí organizačního oddělení měl na starosti fungování stranického aparátu a styk s emisary Kominterny.44 V letech 1934 – 1935 během Gottwaldova nuceného exilu v Moskvě byli společně s Janem Švermou faktickými vůdci KSČ. Zatímco Jan Šverma měl na starosti formulaci komunistické programatiky, Slánský řídil stranu po organizační stránce. Politika tandemu Šverma – Slánský byla na přelomu let 1935/1936 tvrdě kritizována Kominternou. V následné vnitrostranické kampani proti pravicovému oportunismu Slánský vykonal poţadovanou sebekritiku. Na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 byl znovu zvolen do vrcholných stranických funkcí, v nichţ zůstal aţ do podzimu 1938. V letech 1938 – 1945 působil v rámci moskevského exilového vedení KSČ, kde nadále patřil k nejuţší stranické špičce. Na podzim 1944 byl společně s Janem Švermou vyslán na Slovensko, kde působil v hlavním štábu partyzánského hnutí. Po návratu do Československa se stal generálním tajemníkem KSČ. Byl taktéţ členem předsednictva KSČ a poslancem Národního shromáţdění. Jakoţto „muţ č. 2“ v KSČ měl rozhodující podíl na úspěšném převzetí moci v únoru 1948 a následném vývoji. Na přelomu let 1950 a 1951 se začal připravovat československý politický proces s vedoucími komunisty. Měl odhalit velké protistranické spiknutí, které proniklo aţ do špiček KSČ. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky. S postupujícím vyšetřováním a pokračujícím konstruováním případu protistátního komplotu byl do čela skupiny spiklenců postaven právě Rudolf Slánský. Na zasedání ÚV KSČ 6. 9. 1951 byl

44

Kominterna (Komunistická internacionála), zvaná téţ Třetí internacionála, byla mezinárodní komunistická

organizace zaloţená v Moskvě roku 1919. Roku 1928 měla přes 580 tisíc členů mimo Sovětský svaz. Byla rozpuštěna roku 1943 a po válce ji v roli nástroje k řízení světového komunistického hnutí nahradila Kominforma.

43

Slánský po závaţných obviněních (údajně budoval paralelní mocenské centrum ve straně) sesazen z funkce generálního tajemníka a měl nadále působit na pozici náměstka předsedy vlády. 23. 11. 1951 byl Slánský zatčen. Příprava procesu trvala další rok. Slánský byl podroben řadě výslechů, ve vězení se dokonce pokusil o sebevraţdu. Pečlivě zinscenovaný „proces s protistátním a spikleneckým centrem“ začal 20. 11. 1952 a po týdenním jednání soud vynesl rozsudky. Mezi jedenácti osobami odsouzenými k smrti byl i Rudolf Slánský. Popraven byl 3. 12. 1952. V šedesátých letech byl v souvislosti s prováděním rehabilitací obětí nezákonností let padesátých projednáván také případ Rudolfa Slánského. V roce 1963 byl právně a občansky rehabilitován, stranické rehabilitace se dočkal aţ v roce 1968.“

Jeho fotografii a úmrtní list nalezneme v příloze č.4, list 1 s názvem Rudolf

Slánský, 3.1.7 ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK45 „Reţim nevedl boj jen proti jednotlivcům. Trnem v oku byla i církev. Důvodem k perzekuci katolické církve byla obava z moţnosti církve stát se základnou protistátní činnosti. K. Gottwald přednesl v červnu na schůzi ÚV KSČ, ţe je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církvi. Ţádné nové spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a směrem k národní církvi. To je ovšem úloha velmi těţká,... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby slouţila reţimu.“46 Tento cíl se straně však nepodařilo uskutečnit a proto následovaly provokace a represivní opatření. Tzv. Číhošťský zázrak, který zinscenovala StB byl jedním z nejznámějších příkladů. Vyuţito bylo vhodné polohy kostela Nanebevzetí Panny Marie v obci Číhošť, kde byl farářem Josef Toufar. V neděli 11. prosince 1949 došlo k pohnutí oltářního kříţe během adventního kázání. To vidělo devatenáct lidí kromě faráře.Do Číhoště putují věřící, pracovníci ONV a StB. 28. ledna je Toufar zatčen a odvezen do Jihlavy. Další den je převezen do Valdic se speciálním vyšetřovacím oddělením. Josef Čech a Ladislav Mácha při výsleších se snaţili mučením přimět kněze k přiznání manipulace s kříţem. Přesolená polévka a následné zabránění pití, posazení faráře s mokrým ručníkem kolem hlavy k horkým kamnům, nespočet facek a kopanců, surové bití koţenými důtkami 45

FRANTIŠEK DRAŠNER. Číhošťský zázrak: Zpráva o P. Josefu Toufarovi. Praha: XYZ, 2009. ISBN 80-

7277-143-4 46

FRANCEK JINDŘICH. Zločin a trest v Českých dějinách. Praha: Kniţní klub, 1999. ISBN 80-242-0087-

2.

44

tím vším se snaţili faráře zlomit. Nepodařilo se jim to. 23. února byl Toufar převezen do Číhoště k rekonstrukci. Byl zde natáčen dokumentární film. Toufar se tam však zhroutil a po převezení do sanatoria na následky poškození ledvin a vnitřnímu krvácení při výsleších zemřel dne 25. února 1950. Pohřben byl po rychlé pitvě 28. února 1950 do hromadného hrobu v Ďáblicích. Příbuzní se o tom dozvěděli oficiálně aţ počátkem šedesátých let. Jeho vyšetřovatel, bývalý důstojník StB Ladislav Mácha byl koncem roku 1998 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 6 k pětiletému vězení za porušování pravomoci veřejného činitele a za ublíţení na zdraví. Toufarův případ byl pouze začátkem taţení proti katolické církvi. Další proces, při kterém bylo devět církevních hodnostářů odsouzeno za usilování o zničení lidově demokratického zřízení, hospodářské a společenské soustavy, začal 27. listopadu 1950. Soud odsoudil Opaska47 k doţivotí, ostatní obvinění byli odsouzeni k trestům odnětí svobody od deseti do pětadvaceti let. Přišli také o své jmění a navíc jim byly uloţeny pokuty ve výši od 10 000 do 150 000 Kčs (Jarolímek48 zemřel krátce po procesu pravděpodobně na následky drastických výslechů). Při rehabilitačním řízení (1969) došlo ke zrušení původního rozsudku v plném rozsahu, neboť bylo prokázáno, ţe se ţádného trestného činu nedopustili.“49 V příloze č.5, list 1 nalezneme faráře Toufara a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti, kde mělo k události dojít.

47

Jan Anastáz Opasek – opat (později arciopat) benediktinského kláštera v Břevnově (Praha), český

katolický duchovní, básník a teolog, amnestován v roce 1960, rehabilitován v roce 1969, 1969–1990 ţil v exilu, zemřel v roce 1999. 48

P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek byl opatem strahovského kláštera.

49

Francek, Jindřich. Zločin a trest v Českých dějinách. 2.vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 402.

45

ZÁVĚR Cílem práce bylo obecně charakterizovat justici a prokuraturu po roce 1948, včetně jejího chronologického vývoje s uvedením několika zásadních a známých politických procesů. Odpovědnost justice na politických procesech odpovídala jejímu postavení v mechanismu na výrobu těchto procesů. Práce jednak pojednává o soudnictví a jeho vývoji od samotného roku 1948 aţ do roku 2003 a seznamuje tím čtenáře se zásadními jevy českého soudnictví v této obsahem vymezené době. Současně s tímto definuje pojem prokuratury a jejího významu v nedávných dějinách. Uváţíme-li, ţe z velké většiny je za politické procesy odpovědná justice, lze tvrdit, ţe v daných a konkrétních případech hovoříme o odpovědnosti jednotlivců před odpovědností celého systému. Autor práce subjektivně na tuto problematiku nahlíţí jako na problém tehdejšího Ministerstva spravedlnosti, jeţ na řadě rozsudků poţaduje maximální kázeň svých soudců, prokurátorů a i obhájců, a tím zabezpečuje prosazení svých vlastních záměrů. Z historického hlediska lze tvrdit, ţe obhájci, prokurátoři, soudci (popř. soudní znalci) a ostatní příslušní pracovníci v rámci Ministerstva spravedlnosti prokázali, ţe právní rovnost, spravedlnost a jistota spravedlivého rozsudku byly zpravidla aţ na místě posledním a to i přesto, ţe pracovníci na těchto konkrétních místech sami nebyli přesvědčeni o jeho správnosti. Ti, kteří nespravedlivě rozhodovali v těchto vykonstruovaných kauzách, se později v leckterých případech sami stali obţalovanými v podobných zinscenovaných procesech. Prameny k analyzované problematice autor vyhledával především v dokumentech zveřejňovaných Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.50 Teoretické a praktické části této práce autor systematicky řadí do souvislostí a proto lze v jednotlivých kapitolách nalézt jak poznatky nabyté vlastním studiem a zájmem o tuto problematiku, tak známé teze, s nimiţ se setkáváme po postupném zveřejnění těchto „citlivých“ témat a skutečností sledované doby.

50

Prezentace Policie ČR: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sluţby kriminální policie a

vyšetřování. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 2005 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/popraveni/poprav/index.html

46

Autor klade svým výkladem k problematice důraz na nutnost se z této historie řádně poučit a neustále o ní hovořit a nedopustit její opakování v novodobých dějinách.

47

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Tištěné monografie ANTONÍN BENČÍK, Karel Richter. Vraţda jménem republiky: -- Tragický osud generála Heliodora Píky. Praha: Ostrov, 2006. ISBN 80-86289-47-8. ANTONÍN BENČÍK, Karel Richter. Příprava Ústavy ČSR v letech 1946-1948. Praha, 2006. ISBN 8085270137. BOBEK, Michal, Pavel MOLEK a Vojtech S

EK.

vo v

Ceskoslovensku: kapitoly z de , 2009, 1005 s. ISBN 80-210-4844-1. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz/o-knize/ FRANCEK JINDŘICH. Zločin a trest v Českých dějinách. Praha: Kniţní klub, 1999. ISBN 80-242-0087-2. FRANTIŠEK DAŠNER. Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-143-4. FRANTIŠEK DRAŠNER. Číhošťský zázrak: Zpráva o P. Josefu Toufarovi. Praha: XYZ, 2009. ISBN 80-7277-143-4 FRANTIŠEK GEBAUER. Soudní perzekuce politické povahy v Československu 19481989. Praha, 1993. ISBN 8085270242. JAN KUKLÍK A KOLEKTIV. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-741-6. JIŘÍ PERNES. Politické procesy v Československu po roce 1945 a ´Případ Slánský´. Brno, 2005. ISBN 80-86260-01-1.

48

MIROSLAV IVANOV. Justiční vraţda aneb smrt Milady Horákové. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-035-4. RŮŢIČKA, Miroslav. Veřejná ţaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005. Právní instituty. ISBN 80-7179-929-7. ŠKERLE, Michal. Státní soud a státní prokuratura jejich role v politických procesech. Brno, 2010. Magisterská diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc.

Elektronické zdroje BOBEK, Michal, Pavel MOLEK a Vojtech S EK. Ceskoslovensku: kapitoly z de , 2009, 1005 s. ISBN 80-210-4844-1. Dostupné z: http://www.komunistickepravo.cz/o-knize/ Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989: Seznam popravených. Ústav pro studium totalitních reţimů [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/dokumentace-popravenych-politicke-duvody-48-89 HISTORIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ. ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY [online]. 2010 [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/1813 Milada Horáková. In: Novinky.cz [online]. 2003 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/milada-horakova Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sluţby kriminální policie a vyšetřování: Seznam popravených. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 2005 [cit. 2012-04-24].

Dostupné

z:

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/popraveni/o

beti/index.html

49

Příloha č. 1 List č. 1 Heliodor Píka Fotografie zachycující pana Heliodora Píku při podpisu listiny

Listina, která jej poslala na smrt

Příloha č. 2 List č. 1 Soudní proces s Miladou Horákovou Jedna z nejznámějších fotografií oblíbené političky před tribunálem

Rozsudek o výkonu testu

Příloha č.3 List č. 1 Portrét pana Karla Zámečníka

Výpis z rozsudku

Příloha č.4 List č. 1 Rudolf Slánský

Úmrtní list politika

Příloha č.5 List č. 1 Farář Josef Toufar

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti

ZDE BUDE VLOŢENO ZADÁNÍ BC PRÁCE