Perspektivy bezpečnostního vývoje v Afghánistánu po roce 2014

Masarykova Univerzita Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Perspektivy bezpečnostního vývoje v Afghánistánu po roce 2014

Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. Vypracoval: Bc. Marek Pavlica UČO: 385881 Obor: Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2013

Brno 2015

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Perspektivy bezpečnostního vývoje v Afghánistánu po roce 2014” vypracoval zcela samostatně a použil pouze zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 28. prosince 2015

……………………………. Marek Pavlica

Poděkování

Mé poděkování patří Mgr. Tomáši Šmídovi za vedení této práce i za cenné znalosti získané během celého studia. Rád bych tak poděkoval také dalším vyučujícím, díky nimž jsem mohl nabýt vědomosti a uplatnit je v osobním i pracovním životě. Mé díky náleží také pplk. Ing. Pavlačkovi za velmi přínosné informace přímo z afghánské mise. Rád bych také poděkoval svým blízkým, kteří mě v mém životě podporují, za to, že se na ně mohu kdykoliv spolehnout.

Anotace Tato diplomová práce se zabývá možným vývojem v Afghánistánu po roce 2014. Na základě analýzy vývoje dosavadního a vhodného stanovení hlavních řídících sil jsou za využití analytických strukturovaných metod nastíněny scénáře možného vývoje v zemi ve střednědobém horizontu 5 let, tzn. do roku 2020. Práce je tedy rovněž analýzou, zda je moderní Afghánistán, případně do jaké míry, je schopen zajistit svou bezpečnost vlastními silami za stále se snižující mezinárodní podpory. V současné době, kdy je budoucnost Afghánistánu značně nejistá, nabídnou sestavené scénáře pohled, jak se situace může vyvinout v případě různých rozhodnutí klíčových aktérů.

Annotation This diploma thesis deals with the possible progress in Afghanistan after 2014. Based on the analysis of the existing development and appropriate identification of main factors, with utilization of structural analytical methods, the scenarios of potential progress in Afghanistan are made in the medium-term horizon of 5 years; so until year 2020. This thesis is also analysis whether modern Afghanistan is, or how much is, able to ensure its own security by own forces while international support is decreasing. Currently, the future of Afghanistan is highly uncertain and created scenarios of possible Afghan progress give perspective in the case of various decisions of key actors.

Klíčová slova Afghánistán, Afghánské národní bezpečnostní síly, Mise Resolute Support, NATO, Nestátní ozbrojení aktéři, Rekonstrukce, State-building, Tálibán, Warlordi

Key words Afghanistan, Afghan National Security Forces, Resolute Support Mission, NATO, Non State Armed Actors, Reconstruction, State-building, Taliban, Warlords

Seznam užitých zkratek ANA – Afghánská národní armáda ANP – Afghánská národní policie ANSF – Afghan National Security Forces (Afghánské národní bezpečnostní síly) IED – Improvised Explosive Device (Improvizované výbušné zařízení) IS – Islámský stát ISAF – International Security Assistance Forces (Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly) RS – Resolute Support UNAMA – United Nations Assistance Mission in Afghanistan

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 8 2 Metodologické aspekty práce .................................................................................................. 9 2.1 Předpokládaný cíl práce a výzkumné otázky ................................................................... 9 2.2 Konceptualizace a operacionalizace ................................................................................. 9 2.3 Použité metody, sběr a analýza dat ................................................................................ 10 2.4 Problémy a limity při vypracování ................................................................................. 11 3 Geopolitické imperativy a význam Afghánistánu ................................................................. 12 3.1 Vztahy v regionu ............................................................................................................ 15 3.2 Moderní dějiny Afghánistánu......................................................................................... 16 4 Kritické zhodnocení současného konfliktu a mezinárodního angažmá ................................ 19 4.1 Politické a bezpečnostní aspekty angažmá ..................................................................... 20 4.2 Zhodnocení rekonstrukčních aktivit a statebuildingu .................................................... 21 4.2.1 Nedostatky a neúspěchy rekonstrukce .................................................................... 22 5 Bezpečnostní situace v zemi.................................................................................................. 26 6 Afghánské národní bezpečnostní síly .................................................................................... 28 6.1 Afghánská národní armáda............................................................................................. 30 6.2 Afghánská národní policie ............................................................................................. 31 6.3 Afghánská obecní policie ............................................................................................... 32 7 Nestátní ozbrojení aktéři ....................................................................................................... 35 7.1 Strategie povstalců ......................................................................................................... 37 7.2 Tálibán ............................................................................................................................ 38 7.2.1 Jarní ofenziva .......................................................................................................... 40 7.2.2 Případ Kunduz ......................................................................................................... 42 7.2.3 Rozkol v Tálibánu ................................................................................................... 46 7.2.4 Mírová jednání ........................................................................................................ 48

7.3 Warlordismus v Afghánistánu ........................................................................................ 50 7.4 Ztráty na životech ........................................................................................................... 52 7.5 Demobilizace a reintegrace nestátních ozbrojených aktérů ........................................... 53 7.6 Islámský stát ................................................................................................................... 54 8 Ekonomická situace Afghánistánu ........................................................................................ 56 8.1 Zahraniční ekonomická asistence ................................................................................... 58 8.2 Financování afghánských bezpečnostních složek .......................................................... 60 8.3 Zemědělství .................................................................................................................... 60 8.4 Drogová ekonomika po roce 2001 ................................................................................. 61 9 Afghánistán po roce 2014 ..................................................................................................... 63 9.1 Strategické partnerství se Spojenými státy..................................................................... 64 10 Scénáře dalšího vývoje v Afghánistánu .............................................................................. 67 10.1 Scénář dle S. Horáka: ................................................................................................... 67 10.2 Scénář dle L. Majerníka: .............................................................................................. 69 10.3 Scénáře ruské armády................................................................................................... 70 10.4 Vývoj v Afghánistánu do roku 2020 dle pplk. Pavlačky ............................................. 70 10.5 Scénáře dalšího vývoje za využití metody alternative future analysis ........................ 71 10.5.1 Kombinace 1: Kvalita afghánských sil aktivita X Aktivita nestátních ozbrojených aktérů ................................................................................................................................ 71 10.5.2 Kombinace 2: Kvalita afghánských sil aktivita X Mezinárodní podpora ............. 74 10.5.3 Kombinace 3: Aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Mezinárodní podpora .. 77 11 Závěr.................................................................................................................................... 81 12 Seznam použité literatury: ................................................................................................... 83 11 Přílohy ................................................................................................................................. 92

Počet znaků: 188 795

1 Úvod Rok 2014 již dlouhodobě představuje milník pro Afghánistán i Severoatlantickou alianci. V tomto roce totiž mělo dojít ke stažení aliančních jednotek ze země, ukončení mise ISAF a Afghánistán se měl na poli bezpečnosti stát plně soběstačným a sám tak zajistit svou vlastní bezpečnost. I když to oficiální zdroje ani státní orgány plně nepřiznaly, deklarované cíle mise ISAF nebyly naplněny a požadovaného stavu afghánských bezpečnostních složek i efektivity vlády se rovněž nedosáhlo, proto je potřeba i nadále v podpoře této země pokračovat. A to nejen pro samotný Afghánistán, ale také pro postavení Severoatlantické aliance i Spojených států; na rekonstrukci země se již vynaložilo mnoho financí, úsilí i lidských životů; dá se říci, že celé afghánské angažmá lze považovat jako měřítko pro posuzování úspěšnosti nebo efektivity Severoatlantické aliance a v sázce je tak celá pověst západního společenství. I proto byly vzhledem ke zhoršení bezpečnostní situace v roce 2015 přehodnoceny plány dalšího kvapného stahování v rámci mise Resolute Support, která navázala na předchozí misi ISAF. Celé afghánské angažmá ovlivňuje také mezinárodní dění a politika, svět čelí islamistické hrozbě a vlnám uprchlíků před Islámským státem, rovněž operujícím v Afghánistánu a ohrožujícím celý region. Udržení západního vlivu v Afghánistánu tak zůstává stěžejním zájmem i pro regionální bezpečnost. Tato práce detailně analyzuje vývoj v Afghánistánu, na jehož základě jsou vytvořeny scénáře dalšího vývoje v zemi, a to v časovém horizontu do roku 2020. Tyto scénáře, sestavené na základě identifikace klíčových faktorů, představují vhodnou platformu pro znázornění blízké budoucnosti v Afghánistánu a posouzení dopadů případných rozhodnutí. Práce bere také v potaz množství specifik Afghánistánu, které jsou rozebrány v rámci jednotlivých kapitol a které nelze vzhledem ke stanovenému cíli opomíjet.

8

2 Metodologické aspekty práce Tato diplomová práce je typickým příkladem jednopřípadové studie, jedná se tedy o metodologii kvalitativní, což znamená, že se z teorie nevychází, nýbrž teorie bude vytvořena. Na základě zkoumání mnoha proměnných, za stanovení malého počtu konceptů a tedy zjišťování mnoha informací o málo jevech, se vytvoří teorie platná pouze pro daný případ – tedy Afghánistán a jeho bezpečnostní vývoj po roce 2014. Mezi přínosy jednopřípadových studií patří schopnost nabídnout detailní a přesné znalosti o studovaném fenoménu, ale také konstrukční planost, schopnost měřit obtížně měřitelné koncepty nebo teoretická výtěžnost, díky které je možno prokázat kauzální vztah mezi proměnnými (Drulák 2008: 84-87).

2.1 Předpokládaný cíl práce a výzkumné otázky Cílem této práce je zodpovědět níže položené výzkumné otázky a upozornit na možný vývoj v zemi za určitých rozhodnutí. Stručně řečeno, práce si klade za cíl obšírněji představit situaci v Afghánistánu, provést její analýzu a na základě získaných dat nastínit teorii, jak se nadále situace v zemi bude vyvíjet (za stále se snižující vojenské a finanční pomoci od externích aktérů). Za vhodného stanovení hlavních řídících sil a faktorů ovlivňujících bezpečnost v zemi byly sestaveny scénáře dalšího možného vývoje. Výzkumná otázka diplomové práce zní následovně: Je (bude) Afghánistán schopný zvládat bezpečnostní hrozby na svém území? Pro podrobnější rozpracování je v rámci výzkumu možné si tuto otázku rozdělit i do podotázek (podotázky se jasně týkají hlavních stanovených určených řídících sil): Dostačuje kvalita afghánských ozbrojených sil k zajištění bezpečnosti v zemi? Jsou nestátní ozbrojení aktéři natolik silní, že představují přímou hrozbu pro moderní Afghánistán? Představuje výše mezinárodní podpory klíčový aspekt pro zvládnutí bezpečnostních rizik v Afghánistánu?

2.2 Konceptualizace a operacionalizace Stanovené koncepty přímo souvisí se stanovenými výzkumnými otázkami. Vybrané koncepty jsou určeny za rozhodující pro téma práce, a to bezpečnostní vývoj v Afghánistánu po roce 2014. Dané koncepty (Afghánské národní bezpečnostní síly, nestátní ozbrojení aktéři a mezinárodní podpora) pokládám za klíčové pro hlavní část práce, kde se zabývám predikcí dalšího vývoje v zemi. Scénáře vývoje jsou sestaveny právě na základě těchto konceptů 9

identifikovaných jako hlavní řídící síly bezpečnostní situace v Afghánistánu. Koncepty jsou operacionalizovány následujícím způsobem: v případě afghánských sil zaměření se na počty jejích příslušníků (včetně vývoje početních stavů), efektivitu a kvalitu na základě analýzy výsledků a průběhu bitev s nepřítelem; nestátní ozbrojení aktéři jsou operacionalizováni podobným způsobem – na základě provedených útoků a operací, ztrát a vlastní členské základny apod. V případě mezinárodní podpory jsou určující zahraniční vojenská přítomnost v Afghánistánu, finanční asistence a ekonomická spolupráce.

2.3 Použité metody, sběr a analýza dat Jak již bylo řečeno výše, práce je příkladem metodologie kvalitativní, jelikož v rámci vybraného tématu stále není zpracováno dostatečné množství teorií, aby mohly být šetřeny kvantitativně; je tedy vhodné zvolit přístup, kdy se teorie vytvoří na základě zpracovaných dat. Za nejvhodnější metodu pro práci s informacemi a vytvoření nové teorie byla zvolena zakotvená teorie, neboli „grounded theory”. Zakotvená teorie se vyznačuje specifickým přístupem, neboť proces operacionalizace probíhá po celou dobu výzkumu, sběr a analýza dat probíhají současně a teorie se z průběžně získávaných empirických dat sama „vynoří”. Z důvodu specifičnosti tématu představují nosnou část práce právě scénáře dalšího vývoje. Proto byly za vhodný přístup zvoleny tzv. zpravodajské prognostické metody, jinými slovy strukturované analytické techniky. Pro vytvoření scénářů budoucího vývoje je využita metoda zvaná „alternative future analysis” neboli analýza alternativní budoucnosti. Tato imaginativní metoda je vhodná v případech s vyšší mírou nejistoty a komplexnosti situace, systematicky analyzuje možnosti, kterými se situace může vyvinout. Mezi její klady patří i schopnost zvážení jak známých, ale také neznámých faktorů, v souvislosti s tím tedy schopnost předcházet překvapení a nečekanému vývoji situace. Díky zvážení (samozřejmě v případě vhodné identifikace řídících sil) scénářů daná metoda poskytuje vhodnou platformu pro kalkulaci nákladů, rizika a případného zisku (US Government 2009: 34). Samotné scénáře jsou sestavovány takovým způsobem, že se vytyčí dvě osy - každá osa představuje plusové i minusové hodnoty, které zastupují vytyčené faktory, resp. hlavní řídící síly. Protnutím os vzniknou čtyři kvadranty, každý takový kvadrant je výsledkem jiné kombinace a každý znamená jiné dopady. Scénáře jsou sestaveny pro perspektivu střednědobého horizontu, tzn. v období 5 let. Kromě zmíněné metody byla při operacionalizaci konceptu Tálibánu využita další zpravodajská metoda, a to technika zvaná „ďáblův advokát” (devil´s advocacy), která spočívá v cítění se do role protistrany, v našem případu tedy Tálibánu. Díky tomu lépe

10

pochopíme jeho možnosti, především ale budeme schopni odhadnout jeho další kroky a chování (US Government 2009: 17). Pro sběr a analýzu dat byla využita primární i sekundární literatura domácích i zahraničních zdrojů, dále polo-strukturované i volné rozhovory s příslušníky Armády České republiky se zkušenostmi z Afghánistánu, kteří tak měli možnost seznámit se s afghánskou mentalitou i skutečnou situací v zemi.

2.4 Problémy a limity při vypracování Subjektivita výzkumníka – běžné omezení v kvalitativním výzkumu. V mém případě se může jednat o jisté zabarvení nebo ovlivnění oficiálními zdroji. Teoretická citlivost výzkumníka – nerozpoznání vhodné informace z dat, může dojít k přehlédnutí důležité informace a chybného vyvození závěrů, zejména v kapitole predikce. Omezené možnosti zdrojů – Obecně přínosných zdrojů pro téma práce neexistuje mnoho anebo jsou neaktuální. Vzhledem k dynamice konfliktu tak řada dvou a více let starých poznatků není platná. Příkladem omezenosti zdrojů je např. Tálibán, v jehož případě neexistují přesné informace o jeho početních stavech, nebo nefungující oficiální afghánské webové stránky. Navíc zde figuruje také tendence oficiálních zdrojů opravdovou situaci v Afghánistánu přikrášlovat. Dále bych rád zmínil i jeden specifický problém pro daný případ - rozlišování a vnímání úrovně připravenosti afghánských bezpečnostních složek. Na stejnou problematiku totiž nahlíží odlišně řadový voják a vyšší důstojník s nadhledem. Oba respondenti vzhledem ke své pracovní pozici vidí situaci z jiného hlediska. Dovolím si pro tento případ označit tyto rozdílné úrovně pohledu na „taktické a strategické” (případně operační). Po diskusích s mnoha řadovými vojáky se zkušenostmi z misí jsem tak musel většinu poznatků pro vojensko-politické zaměření práce uznat jako nepřínosné.

11

3 Geopolitické imperativy a význam Afghánistánu Tato kapitola má za cíl objasnit význam Afghánistánu, chudé, nehostinné a zaostalé země, za využití geopolitické perspektivy. V této téměř 650 000km2 rozlehlé zemi, kde panují nehostinné podmínky, žije přibližně 32,5 milionu obyvatel, kteří jsou navíc etnicky různorodí. Etnicky jsou nejvíce zastoupeni Paštunové, jichž je (zdroje se rozcházejí) na 38% až 50%, dále Tádžikové se zastoupením zhruba 25%, Hazárové s 10% až 19%, v neposlední řadě též Uzbekové, Turkmeni a další minoritní etnika. Právě etnická pestrost hraje v afghánské společnosti významnou roli (CIA 2015; Marek 2010: 8; Sládek 2011: 2). Vůbec první teorii vyzdvihující význam Afghánistánu přinesl významný teoretik Mackinder, dle kterého vždy existovala bipolarita, a to na úrovni moci námořní a suchozemské a také na úrovni náboženské – bipolarita mezi křesťanstvím a islámem.

Afghánistán totiž již v historii

představoval arénu pro souboj námořní mocnosti Velké Británie a pevninského ruského impéria; přeměnu carského v Sovětský svaz označuje Mackinder pouze za geopolitickou kontinuitu. Ještě dříve, v roce 1904, však Mackinder prorazil se svou myšlenkou „Heartlandu”, která spočívá v přesvědčení, že síla pozemních mocností je vždy dána velikostí teritoria. Centrem mocností pozemních byla vždy Asie (resp. prostor Eurasie), logicky tak dle Mackindera musí největší kontinent obývat největší mocnost. Právě oblast Heartlandu je velmi úrodná a bohatá na zásoby, kdo ji tedy ovládá, má potenciál ovládnout i svět (Kupka 2001: 2). Prostor Heartlandu je obklopen dvěma (nárazníkovými) pásy; a to vnitřním (zbytek Eurasie, tzn. i Afghánistán) a vnějším. Mackinder na základě svých poznatků sestavil rovnici - kdo ovládá východní Evropu, může ovládat Heartland, kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov (Eurasie a Afrika), kdo ovládá Světový ostrov, vládne světu. Teoretik však zároveň poznamenal, že Rusko pouze prostor Heartlandu vlastní, neznamená to však nutně, že mu vládne (Kupka 2001: 3). Vývoj 20. a 21. století však naznačuje, že Rusko má stále velký potenciál pro ovládnutí tohoto prostoru a že je třeba s ním počítat jako se zásadním světovým hráčem. Na Mackindera navázal americký teoretik Spykman, který vycházel z jeho rozdělení, ale tvrdil, že centrum moci se nenachází v Heartlandu, ale v prostoru mezi mořskou a pozemní mocí, který nazval Rimland a do kterého zahrnul také celou Evropu, Arábii, Dálný východ a indický subkontinent. Také Spykman sestavil rovnici, která zní následovně: : „Kdo kontroluje Rimland, ovládá Eurasii; kdo ovládá Eurasii, kontroluje osudy světa.” (Glassner 1993: 228). Tím naznačil, že vládcem Rimlandu se může stát i jiná evropská mocnost než Rusko.

12

Podstatné však je, že i v současnosti se potvrzuje význam geopolitických imperativů objasňujících také chování a zájmy světových mocností. Za Studené války byl dokonce Afghánistán označován za zranitelný podbřišek Sovětského svazu, což do značné míry odůvodňuje sovětské, ale také současné, angažmá v zemi. Rusko totiž od pádu SSSR soustavně sílí a zvyšuje svůj vliv, sám se přikláním k názoru, že je jen otázkou času, kdy se Rusko pokusí získat svou ztracenou velmocenskou pozici, což se přinejmenším za vlády prezidenta Putina potvrzuje. Západní vliv v regionu je však třeba posilovat nejen vůči Rusku, ale také vůči sílícímu islámskému radikalismu a hrozbě ze strany „darebáckých států” jako třeba Írán. Paradoxní ovšem je fakt, že mandát ke koaličnímu působení v Afghánistánu v roce 2001 udělila Rada bezpečnosti OSN, jejímž členem je také Rusko, kde již v dané době byl prezidentem právě Vladimir Putin, i když si musel být plně vědom možného oslabení ruského vlivu v oblasti, možná byl však přesvědčen, že ani Západ se nevyhne stejnému scénáři jako Sovětský svaz v 80. letech a nakonec tak z toho Rusko vytěží. Samotná Severoatlantická aliance připouští, že Rusko že je více než jen nestranným pozorovatelem. Pro některé ruské politiky znamená západní angažmá v Afghánistánu však příležitost a způsob, jak sebe sama ospravedlnit a jak si vylepšit vlastní postavení. Z důvodu nejasnosti ruské politiky však není možné určit ruský postoj k přítomnosti Aliance v Afghánistánu – zda ohrožuje či naopak posiluje ruskou bezpečnost. Na jednu stranu se Rusko staví proti přítomnosti Spojených států a Severoatlantické aliance v zemi, na stranu druhou Rusové kritizovali spěšné stahování koaličních sil z Afghánistánu. Z důvodu obav z možné teroristické je však i v ruském zájmu splnění cílů mise a stabilizace země. Údajně však na straně Ruska panují obavy, že po stažení západních sil z Afghánistánu se vojenská přítomnost Spojených států a NATO přemístí blíže ke střední Asii (NATO 2014). I v historii představoval Afghánistán prostor pro velmocenské soupeření - v 19. století posloužil jako aréna pro střet dvou regionálních mocností v rámci tzv. Velké hry, Velké Británie a Ruska. Právě toto soupeření již tehdy přisoudilo zemi status nárazníkového státu. Od té doby byl neustále vystavován záměrnému šíření ruského i britského vlivu a afghánská státnost postrádala potřebný prostor pro sebeurčení (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 49). Právě kvůli britským expanzím se tehdejší lokální skupiny i celá afghánská společnost značně militarizovaly. Dlouhodobý vliv přineslo také stanovení umělé hranice zvané Durandova linie, jak sami autoři tvrdí, „která geografickým rozdělením paštunských kmenových území určila budoucí scénáře vývoje interakce regionu až do dnešní doby” (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 48). Již v roce 1973 americký antropolog Dupree popsal napětí v rámci afghánské společnosti, která se rozdělila na ty, kteří preferovali koncept národního státu 13

(nation-state), a konzervativnější obyvatele požadující tradičnější společnost založenou na bázi příbuzenství (kinship). Národní stát odráží spíše západní pojetí státu, s větším důrazem na jednotlivce než na skupinu, zatímco koncept státu založený na bázi „tribalismu”, neboli kmenového pojetí, se dle Dupreeho často vyskytuje v oblastech s nízkou gramotností, kde příbuzenské a kmenové vazby nahrazují vládu, a to včetně poskytování základních společenských či politických práv. Toto pnutí je v Afghánistánu stále patrné a reflektuje rozdíly mezi městským a rurálním prostředím, mezi mladší a starší generací, mezi modernisty a tradicionalisty, mezi diasporou Afghánců preferujících koncept národního státu a těmi žijícími v Afghánistánu. Shahrani s Dumpreem souhlasí a doplňuje, že v historii k legitimizování moci centra bylo zapotřebí vybudovat fungující síť komunikací, snížit negramotnost, což ovšem vyžadovalo příjmy, které se zemi nedostávaly. Proto se vládnoucí vrstva často zaměřila na regionální mocnosti se žádostí o pomoc, což však mělo za následek upevnění tradičních kmenových vazeb jakožto vymezení se právě vůči vojenské a finanční síle zvenčí (Edwards 2010: 974). V rámci teorie společenské bezpečnosti popsané Buzanem a kol. je podstatná identita, neboli sebepojetí společnosti či jedinců, tato identita však nemusí být totožná s vymezeným státem. Z hlediska etnické různorodosti Afghánistánu tak představuje tento společenský sektor významný aspekt určující bezpečnost a interakce v rámci země i regionu (Buzan 2005: 139). Buzan a kol. vytyčují nejběžnější oblasti, kdy může být identita ohrožena. Pro téma této práce je tedy relevantní tzv. horizontální soupeření, což spočívá v šíření kulturního a jazykového vlivu převažujícího společenství, následkem čehož může být změna původního způsobu života (autoři jako příklad uvádí obavy Quebecu z možné amerikanizace a anglikanizace). Naopak vertikální soupeření je dáno tím, že lidé se přestanou vnímat jako určitá komunita, a to v důsledku určitého integračního politického projektu (jako Jugoslávie nebo EU), anebo v důsledku projektu separatistického (Quebec, Katalánsko, Kurdistán), což vytváří tlak na inkluzivnější či exkluzivnější pojetí své identity (Buzan 2005: 141). Afghánistán, s majoritním paštunským etnikem, je právě zvláštní případ, kde etnicita v historii hrála vždy důležitou roli. Historickým vytyčením afghánských hranic vznikl problém roztříštěnosti Paštunů (identitární problém dvou států). Paradoxní je, že Afghánci cizinci na otázku jejich národnosti odpoví Afghánec, čímž myslí obyvatel Afghánistánu, mezi sebou však tímto pojmem chápou paštunskou národnost.

14

3.1 Vztahy v regionu „Z tradičního pohledu geopolitiky 20. i 21. století má Afghánistán v rámci regionálního komplexu specifické vztahy především s Pákistánem, Íránem, Indií a Čínou. Sousedící země Afghánistánu sehrávají důležitou roli v případné stabilizaci anebo opětovné destabilizaci země v horizontu nadcházejících let.” (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 48) I vzhledem k uměle vytyčené hranici, historii a etnické blízkosti nejvýraznější roli zaujímá Pákistán. Hlavním faktorem ovlivňujícím pákistánsko-afghánské interakce je právě Durandova linie; etnická a kmenová příslušnost do značné míry ovlivňuje pákistánskou zahraniční politiku vůči Afghánistánu, koncem 90. let např. Pákistán uznal Tálibán a posílil tak svou vlastní pozici vůči Afghánistánu (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 48). Vzhledem k napjatým vztahům s Indií vnímá také pákistánské armádní velení Afghánistán jako pružnou linii či prostor pro ústup a rekonsolidaci svých jednotek (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 50). Geopolitika regionu se však značně změnila po americké intervenci roku 2001, když se Pákistán dostal do specifické

pozice,

kdy

otevřeně

podporoval

intervenci

v Afghánistánu,

zároveň

pravděpodobně stále udržoval vztahy s Tálibánem. Tato zvláštní dualita je v pákistánské zahraniční politice i nadále patrná. Vztah obou zemí reflektuje strategie administrativy prezidenta Obamy nazvaná Afghánistán-Pákistán (Af-Pak), která spočívá nikoli v zaměření se na jednu a následně až na druhou zemi (jako v případě strategie Bushovy administrativy), ale přistupovala k celému prostoru jakožto prostoru dvou států současně (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 49). Zájmy Pákistánu je obecně možno shrnout do tří klíčových bodů: omezit vliv Indie, mírnit etnický nacionalismus Paštunů sympatizujících s Indií a působit na Spojené státy jako významný spojenec při bezpečnostní spolupráci v konfliktním regionu. Pákistán ovlivňuje Afghánistán také podporou a poskytováním zázemí pro příslušníky Tálibánu a alKáidy (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 43-44). Nedávno i Pákistán dokonce obvinil Kábul z poskytování útočiště milicím bojujícím proti pákistánské vládě. Někteří afghánští představitelé tvrdí, že tak Afghánistán činí v reakci právě na poskytování afghánským radikálním skupinám. Tento jev lze chápat jako zástupnou válku, tzv. proxy war (ICG 2014: 23). Na druhou stranu se Pákistán snaží donutit Tálibán k mírovým jednáním, na což prezident Ghaní reagoval, že by Pákistán raději měl zastavit aktivity hnutí na vlastní půdě než se snažit nutit afghánskou vládu se účastnit mírových debat (SIGAR 2015: 147; Tolonews 2015A). Za nejvýraznějšího regionálního aktéra dlouhodobě udržujícího pozitivní vztahy platí Indie. Lze říci, že o něj „soupeří” s Pákistánem, ve snaze získat jej na svou stranu jako jeho protipól. Indie se navíc těší v Afghánistánu dobré pověsti a ze všech zemí regionu vynakládá nejvíce 15

finančních prostředků na jeho rozvoj. Dobré vztahy mezi Indií a stabilizovaným Afghánistánem by představovaly silnou ránu pro Pákistán, proto se aktivně angažuje jak finančně, ekonomicky, ale také politicky (budování sítě konzulátů a ambasád), čímž afghánský postoj k Pákistánu záměrně oslabuje (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 52-53). Indie je pátý největší bilaterální donor v zemi a mezi Afghánci je vnímána pozitivně. Indická pomoc se zaměřuje na infrastrukturu, strojírenství, humanitární potřeby apod., mimo jiné mnoho budov a sítí již bylo v zemi vybudováno právě z indických prostředků. Indie je také významným importérem afghánského zboží (27% exportu putuje právě do Indie) a Afghánistán jí také vděčí za vytváření obchodních vazeb a smluv. Navíc právě Indie byla první zemí, která s Afghánistánem podepsala Dohodu o strategickém partnerství, v níž se zavazuje také o pomoc při poskytování výcviku a vybavení afghánským jednotkám (CFR 2015B). Indie tak má do budoucna potenciál být nejvýznamnějším poskytovatelem nejen regionální pomoci Afghánistánu (Cordesman 2014: 167). Čínský postoj zase vyjadřuje protipól Indie i USA a reflektuje poměrně silné spojenectví s Pákistánem. I proto se Čína snaží se vystupovat jako silný partner pro afghánskou rekonstrukci a stabilizaci. Hlavní zájem Číny však tkví především v těžebním průmyslu (Cordesman 2014: 169; Hynek, Eichler, Majerník 2012: 53-54). Pozitivní vztahy s Afghánistánem udržuje také Írán, který si vybudoval důležité vazby s afghánskými utečenci, díky nimž mohl po jejich návratu do vlasti formovat afghánskou politiku. Naopak za režimu Tálibánu vztahy (i s Pákistánem) zcela ochladly, napětí bylo patrné též při intervenci Spojených států, které považovaly Írán za nepřátelský stát (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 51). Irán s Afghánistánem sdílí mnoho společných kulturních, jazykových či náboženských rysů a podporuje svého souseda projekty ve vzdělávání, zemědělství, infrastruktura apod. (The Diplomat 2015). Další, méně známou skutečností, je i ruská asistence; na rozvoj infrastruktury sítí mělo Rusko do roku 2013 investovat v Afghánistánu miliardu dolarů (Cordesman 2014: 167).

3.2 Moderní dějiny Afghánistánu Historie Afghánistánu se rozhodně nedá charakterizovat poklidným vývojem a je plná krvavých konfliktů. Země již od 18. století spadala pod britskou sféru vlivu, z které se vymanila až po národně-osvobozeneckém boji během první světové války. Byli to tedy právě Britové, kdo v moderní historii jak první zjistil, do jaké míry je obtížné vést konflikt v Afghánistánu (Horák 2005A: 30-31). Velká Británie dokonce mezi roky 1838 a 1919 provedla tři intervence, z nichž nikdy nevzešla jako vítěz, zároveň však ne jako poražený, což 16

vždy vedlo k de facto vítězství Paštunů a Impérium v roce 1919 definitivně ukončilo své snahy učinit z Afghánistánu geostrategické nárazníkové pásmo mezi britskou a ruskou říší a uznalo zemí svrchovanou a nezávislou (Nik, Eichler, Majerník 2012: 16). První ústava z roku 1923 zavedla v zemi konstituční monarchii a v Afghánistánu proběhlo množství modernizačních reforem po vzoru západních států. Král však nenašel pro své kroky podporu a musel uprchnout. Jeho nástupce generál Nádir Šáh zavedl autokratickou monarchii vyznačující se náboženským konzervatismem. Nový král Záhir Šáh však opět zavedl monarchii konstituční, země za jeho čtyřicetileté vlády zažívala období míru a politické plurality (Edwards 2010: 972-973). Obzvláště krvavé období představovala pro zemi sovětská intervence, které předcházel komunistický převrat v roce 1978 a odkdy Afghánistán prakticky prochází vleklou válkou, kterou Slavomír Horák rozděluje následovně: 1) období komunistického režimu v zemi od převratu v dubnu roku 1978 až do kolapsu režimu v březnu 1992 2) Období islamistické vlády v letech 1992-1996; období chaosu v zemi a mocenského boje jednotlivých skupin 3) Období vlády Tálibánu v Kábulu od září 1996 do prosince 2001; represivní metody a postupná centralizace země, ovládnutí necelých 90% území státu Tálibánem 4) Období po svržení režimu Tálibánu, proces určité stabilizace po příchodu sil mezinárodního kontingentu v roce 2001 (Horák 2005A: 6) Z historické perspektivy lze říci, že žádná zahraniční intervence v Afghánistánu neuspěla. Po komunistickém převratu následoval 10 let trvající krvavý konflikt, který představoval výrazné narušení velmocenské rovnováhy světové arény, skončil až stažením sovětských sil v roce 1989 a zanechal po sobě přes milion mrtvých, převážně civilistů, a miliony uprchlých do Pákistánu. Výsledkem sovětské intervence, kromě diskreditace SSSR, byl také fakt, že se z Afghánistánu stala základna radikálního islamismu. Ale ani stažení sovětských jednotek nepřineslo klid, nýbrž další, 7 let trvající, občanskou válku, během které se mudžáhedínské frakce snažily získat moc a vyplnit tak mocenské vakuum. Z tohoto mocenského boje vzešel vítězně Tálibán, kterému se podařilo, za podpory Pákistánu, vytvořit nábožensko-politickou sílu a současně vojenskou sílu, díky čemuž postupně převzal kontrolu téměř nad celým Afghánistánem a zahájil jeho paštunizaci (Horák 2005A: 12; Sládek 2011:10).

17

Po útocích ze dne 11. září 2001 a zahájení vojenské operace Trvalá svoboda vedené Spojenými státy došlo ke svržení tálibánského režimu, jenž představoval hrozbu pro regionální bezpečnost a vypuzení „globálního agresora 21. století” al-Káidy ze země, které Tálibán poskytoval útočiště. Jednotky Tálibánu následně opustily velká afghánská města včetně Kandaháru, tradiční základny hnutí, označovaného též jako heartland hnutí, uchýlily se k partyzánskému způsobu boje a uprchly do horských a venkovských oblastí. Po svržení režimu však v zemi zavládla anarchie a zvýšila se zločinnost, které afghánské bezpečnostní složky neuměly dostatečně čelit. Vypukly také etnické spory, za kterých byli pronásledovaní zejména Paštunové v oblasti severní části země, kam je za své vlády Tálibán přesídloval a z nichž mnozí s hnutím kolaborovali. Na tyto přesídlence se zaměřila nepaštunská populace jako odplatu za teror z období tálibánské vlády (Boháč 2008; Dodge, Redman 2011).

18

4 Kritické zhodnocení současného konfliktu a mezinárodního angažmá Zahájení konfliktu v Afghánistánu bylo podpořenou silnou vlnou solidarity a porozumění prakticky celého světa a válka byla chápána jako správná věc. Tehdejší administrativa G. Bushe nerozhodla o nasazení masových sil a zahájení mohutné invaze, jak to učinili právě Sověti. Na rozdíl od SSSR racionálně zvolila kombinaci leteckých úderů doprovázenými operacemi speciálních sil za spolupráce s postupující Severní aliancí jakožto vnitřní opoziční silou. Díky prakticky neexistující protivzdušné obraně tálibánského režimu mohly být letecké útoky prováděny v nízké výšce a s vysokou přesností zásahu vytyčených cílů, díky čemuž leteckými údery natolik netrpělo civilní obyvatelstvo a americké síly si jej tak nepopudily proti sobě již v první fázi konfliktu (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 38-39). Při srovnání statistických údajů vychází, že během sovětské invaze přišlo o život 1 milion lidí oproti přibližně 150 tis. mrtvým, a to dohromady i s angažmá v Iráku (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 86). Po rychlé porážce al-Káidy a svržení tálibánského režimu se situace uklidnila, nastala vhodná doba pro implementaci strukturálních změn. Tento slibně vypadající vývoj narušil až zvrat v Iráku, kde několik měsíců po vítězství amerických jednotek a oficiálním ukončení invaze vypukl vleklý asymetrický konflikt. Metody a taktika povstaleckého boje se začaly úspěšně uplatňovat také v Afghánistánu, jako např. útoky za použití výbušných zařízení a nástrah nebo sebevražedných bombových atentátů. Afghánistán (i Irák) se staly zdrojem nové vlny válkou vyvolaného terorismu, terčem teroristických útoků se stali i příslušníci zahraničních sil a tato změna bývá označována jako irákizace Afghánistánu (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 41-42). Dle Kippinga, který porovnával sovětskou intervenci s intervencí NATO, Sovětský svaz, tak i Spojené státy reagovaly na neúspěšný průběh operace (především ve smyslu získání a udržení kontroly i mimo města) militarizací intervence (Edwards 2010: 983). Americký vojenský a bezpečnostní odborník Bacevich zastává názor, že by se Západ měl ze země stáhnout a jeho působení označil za okupaci. Své tvrzení podkládá dvěma argumenty, a to, že zájmem Tálibán je pouze Afghánistán a neaspiruje k regionálnímu či globálnímu působení, druhým argumentem je, že Spojené státy již dokázaly Tálibán rychle a drtivě porazit a v případě potřeby by to mohly provést znovu (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 76). Konflikt autorka Edwardsová trefně označuje jako rychle vyhranou válku, ale zpackaný mír. Spojené státy byly např. četně kritizovány za nasazení Severní aliance a tím pádem vedení zástupné války (proxy war). Další kritika na adresu USA směřovala také za zaměření se na dopadení Bin Ládina než na vybudování efektivní afghánské administrativy (Edwards 2010: 977). 19

4.1 Politické a bezpečnostní aspekty angažmá Za největší hrozbu v Afghánistánu stále platí Tálibán. „Dosavadní vývoj nasvědčuje, že čím déle bude tato válka trvat, tím více se upevní vnitrostátní i mezinárodní vliv Tálibánu.” Dokonce v roce 2008 se situace vyvíjela tak zle, že se jednotky Severoatlantické aliance ocitly v horší pozici než sovětské síly a byly považovány za okupační armády. Z důvodu nemožnosti spoléhat se na zpravodajské informace afghánských sil se příslušníci mise stávali oběťmi léček a přepadů, pod vlivem těchto ztrát následně jednali zkratovitě, což vedlo k civilním obětem. Následná medializace smrti civilistů byla pro Tálibán větrem do plachet (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 73). Kromě Tálibánu a warlordů, čemuž se věnuji dále v práci, patří mezi zdroje nebezpečí a afghánské nestability také jevy jako organizovaný zločin, nedostatečně fungující státní správa, pěstování či pašování drog, etnické problémy, rozšířená korupce, náboženský extremismus, ale také obecně doprovodné jevy jako nastražené improvizované výbušné nálože a sebevražedné atentáty (Sládek 2011: 14). Afghánská vláda dlouho nebyla (a do stále ještě ani není) schopna tyto hrozby efektivně kontrolovat. Navíc zmíněná korupce v zemi je mnohem vyšší než za vlády Tálibánu a podrývá důvěru běžných obyvatel (Kelly, T., K.; Bensahel, N.; Oliker, O. 2011: 3-4). Afghánistán se navíc potýká i s velkým nárůstem imigrantů, kteří dříve ze země uprchli z důvodu konfliktu nebo obav z Tálibánu. Jen do roku 2010 se zpět do Afghánistánu vrátilo téměř na 5 milionu uprchlíků (Ministerstvo obrany 2010: 4). Dle údajů NATO tradičně vyšší míru nestability a nebezpečí vykazovaly jižní provincie, kde bývá podpora i aktivita povstalců vyšší, zatímco severní části země platily za bezpečnější (NQR 2011). Dle Hynka a kol. představují hlavní politické problémy Afghánistánu následující body: 

Durandova linie – umělá hranice a rozdělené etnikum. Řešení představuje právo na sebeurčení (a případný Paštunistán), nebo násilné potlačení tohoto práva



Slabost a zdiskreditovanost vlády a tím větší prostor pro Tálibán i warlordy, nebo boj o regionální moc. Řešením může být změna ve vedení státu a jeho vztahu v dimenzi centrum-periferie



Korupce ve státní sféře



Civilní oběti – ztráta důvěry a kredibility (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 70-71).

Cordesman zase upozorňuje na tendenci amerického myšlení mezinárodního angažmá zaměřit se spíše na vojenskou dimenzi obnovy Afghánistánu; konkrétně na taktickou úroveň boje proti nepříteli; a podceňovat či opomíjet faktor státnosti, vnitřní politické stability a efektivity vlády. Sám připouští jistou povrchnost a určitou nekonkrétnost programů zaměřených na 20

pomoc při obnově země (Cordesman 2014: 2). Lze tak konstatovat, že dlouhotrvající mise ignorovala jiné dimenze bezpečnosti než vojenskou. 52% hlasujících Američanů dokonce v průzkumu v roce 2014 uvedlo své přesvědčení o neúspěchu Spojených států při dosahování stanovených cílů v Afghánistánu. Během necelých deseti let se tak snížil podíl Američanů podporujících afghánské angažmá o necelých 20% (People-press 2014). Z hlediska západní intervence v Afghánistánu lze identifikovat tři obecné hrozby (Cordesman 2014: 3): 1. NEPŘÍTEL 2. SLABOST STÁTU (slabá, nedůvěryhodná a nejednotná vláda) 3. ZÁPAD SAMOTNÝ (ve smyslu opomíjení či nechuti čelit skutečnému vývoji, rizikům, dopadům nebo strategickým zájmům)

4.2 Zhodnocení rekonstrukčních aktivit a statebuildingu Po svržení tálibánského režimu bylo prakticky nutné vybudovat celý stát a jeho složky od základu nové. Po porážce Tálibánu zavládla v zemi výše zmíněná anarchie a chaos, bylo zřejmé, že pouze porazit nepřítele a odstavit jej od moci nebude do budoucna ani řešením ani přínosem pro stabilizaci regionální situace. Specifikem statebuildingu v Afghánistánu se staly provinční rekonstrukční týmy, nasazené v zemi od konce roku 2003, avšak pouze v těch oblastech, kde neoperovali američtí vojáci v rámci operace Trvalá svoboda. Obnova státu se dále zaměřila na zlepšení humanitární situace, především v souvislosti s přípravou na návrat uprchlíků; zkvalitnění lékařské péče, snížení dětské úmrtnosti a zvýšení vzdělanosti; budování dříve prakticky neexistující státní správy; demokratizaci politické scény, ekonomickou stabilizaci, integraci do světových obchodních vztahů, rozvojovou politiku zdůrazňující potřebu omezení chudoby, na postupnou výstavbu základní infrastruktury apod. (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 64). Reforma bezpečnostního sektoru spočívala v reformě pěti hlavních jednotlivých oblastí; přičemž Německu připadla reforma afghánské policie, Spojeným státům vojenská reforma, Velké Británii boj s narkotiky, Itálii reforma soudnictví a Japonsku odzbrojení, demobilizační a reintegrační programy zaměřené na bývalé kombatanty. Tento přístup dle Edwardsové již v počátcích naznačoval sledování jakési „únikové strategie” z Afghánistánu, především budováním afghánských bezpečnostních sil (Edwards 2010: 976).

21

Konkrétněji lze mezi hlavní výzvy, jimž rekonstrukce Afghánistánu čelí, uvést následující (Cordesman 2014: 10): 

Transformace ozbrojených a bezpečnostních sil



Zkvalitnění volebního systému, politická soudržnost a jednota



Vytvoření fungujících a lidmi respektovaných struktur vládnutí (přijatelné reformy, omezení korupce, zlepšení plánování a sledování rozpočtu)



Ujasnit poměr snižování zahraniční pomoci X adaptace k soběstačné ekonomice



Vyjasnění vztahů s Pákistánem a dalšími sousedními zeměmi, což může zmírnit zahraniční tlak na Afghánistán, omezit poskytování útočišť povstalcům a tím také snížit samotnou hrozbu povstalectví



Přesvědčit zahraniční vládní i nevládní dárce k poskytnutí poradců

Zapotřebí je také nalézt rovnováhu mezi jednotlivými aktéry v zemi a vytvořit účinnou platformu nahrazování jednotek NATO vlastními (reorganizovanými) silami, vytvořit efektivní síť poradců, zahraniční pomoci. Afghánská ekonomika, poznamenaná vysokými vojenskými výdaji, potřebuje stabilizovat trh a zajistit rozvoj, čemuž však brání „odliv mozků” i kapitálu. Nezbytné je rovněž zvýšit produkci v zemědělském sektoru, zároveň však čelit drogové ekonomice a pěstování drog. Aspektem úspěšné transformace je i vyjednávání s regionálními mocnostmi a aktéry, zejména Pákistánem, Íránem, zeměmi Střední Asie, Indie, Čínou a Ruskem (Cordesman 2014: 13).

4.2.1 Nedostatky a neúspěchy rekonstrukce Rekonstrukce Afghánistánu však dle A. Suhrke z norského institutu obešla klíčové historické faktory k vytvoření státu (jako akumulaci kapitálu, centralizaci, monopol na použití síly, moc vládnoucí vrstvy a její přístup ke zdrojům). V tomto případě totiž všechny uvedené podmínky byly naplněny zvenčí, čímž se poskytl prostor pro zpochybnění efektivity rekonstrukčních aktivit i legitimity současného afghánského režimu, základním nástrojem pro obnovu země se stala externí pomoc. Vzhledem k obrovské finanční injekci válečné ekonomice si afghánská vláda přivykla na „lehce vydělané peníze” a zpomalil se tak proces vytváření soběstačnosti nového Afghánistánu. Právě kvůli vojenské a ekonomické zahraniční pomoci nebyla afghánská vláda nucena k dostatečné aktivitě, potřebný proces demokratizace a vytváření vazeb s afghánským lidem tak stagnoval. Suhrke trefně podotýká, že jiné afghánské „rentiérské” režimy v minulosti nikdy nepřežily. Silná vojenská zahraniční přítomnost v zemi navíc značně oslabovala legitimitu afghánského nového režimu a podrývala tradiční pilíře jako islám a nacionalismus (Suhrke 2013: 271). Další problém představovalo obecně 22

konfliktní prostředí, které ostře kontrastovalo s probíhajícím budováním míru. V zemi jednak figurovaly skupiny nestátních ozbrojených aktérů narušujících chod a legitimitu státu, ale narůstal také počet zahraničních vojsk a jejich přítomnost začala být brzy chápána jako okupace, zdálo se tak, že zahraniční armády se původnímu konceptu „získat srdce a mysl” odcizily a zvýšení počtu civilních obětí situaci jen zhoršovala. Zejména v druhé polovině první dekády milénia došlo k nárůstu násilí, dosavadní úsilí přineslo pouze omezené výsledky a kolem celého mezinárodního projektu vznikaly pochybnosti a požadavky na rychlé se dostavení výsledků. Krátkodobé cíle tak dostaly přednost před dlouhodobými jako budování fungujícího státu a legitimita režimu byla nadále oslabována (Suhrke 2013: 272). Mnoho projektů tak bylo provedeno příliš uspěchaně a do významných funkcí, včetně policie či státního aparátu, se dostali lidé často s kriminální minulostí. Americké velení také vítalo vytváření vigilantistických skupin, poté však od této taktiky muselo upustit kvůli vysoké kritice z důvodu oslabování státu. Dle Edwardsové neustálé ospravedlňování války postupně vedlo k tomu, že hlavním smyslem mezinárodní intervence se stalo na prvním místě vedení bojových operací a až dlouho poté zefektivnění fungování afghánské vlády a jejích schopností (Edwards 2010: 968). Mise ISAF a alianční rekonstrukční aktivity byly poznamenány i tím, že si její příslušníci museli přivyknout základní změně – že se z tzv. války proti terorismu stala mise s úkolem rekonstruovat a rozvíjet Afghánistán, včetně výcviku afghánských bezpečnostních složek. Navíc zvýšení počtu účastníků mise ISAF přineslo větší očekávání ze strany mezinárodní společnosti a velení mise se tak ocitlo pod nemalým tlakem. Pozitivní změnu pro Afghánistán představovalo však vystřídání administrativy prezidenta Bushe prezidentem Obamou, který lpěl na dodržení a splnění „afghánského” závazku více než svůj předchůdce, u kterého se prioritou stal Irák. Právě přeorientování se na Irák vidí Hynek a Eichler jako klíčový faktor pro vytvoření onoho dlouhodobě patrného bezpečnostního vakua v Afghánistánu (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 46). Aktivita povstalců navzdory pokračující misi narůstala a mezinárodní společenství upadlo v „investiční past”; v sázce se tak neocitly jen investované peníze, ale také pověst a budoucnost Severoatlantické aliance. Většina dotací směřovala však přímo na určené oblasti, jako platy vojáků, policistů apod., a vůbec tak neprošla rukama afghánských úředníků a politiků (Suhrke 2013: 274). Některé studie včetně oficiálních státních zdrojů ukazují nízký úspěch celé mise; statisticky více jak polovina post-konfliktních mírových a rekonstrukčních projektů mezi lety 1945 a 1999 skončilo neúspěchem a násilí neukončily (Edwards 2010: 968). Již dříve byl Západ kritizován, že nedokázal najít účinné 23

řešení v Afghánistánu za účasti dalších klíčových regionálních i světových aktérů jako Ruské federace, Číny nebo Pákistánu. Na adresu Aliance např. padala kritika za nízký stav koordinace jednotlivých provinčních rekonstrukčních týmů, které prakticky působily samostatně a o vymezení jejich priorit či působení svých PRT vždy rozhodovaly samy vlády členských zemí, což vedlo k tomu, že se v Afghánistánu vedlo více kvalitativně odlišných válek proti stejnému nepříteli. Francouzští a němečtí vojáci se dokonce měli úmyslně se vyhýbat rizikovým oblastem. Kritika na adresu NATO směřovala i za to, že se v rámci rekonstrukce země zaměřuje pouze na hrstku a nikoli na celou afghánskou společnost, nebo za odcizení a zkorumpovanost vlády (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 74-75). Rovněž mnoho vysoce postavených policejních a vojenských představitelů kritizovalo vládu kvůli korupci a také politice propouštění zadržených, kteří se opět zapojili do bojových aktivit. Proto mnozí velitelé raději nebrali zajatce vůbec, aby zabránili jejich opětovné aktivizaci kvůli zkorumpovanému systému. Samotná policie však byla v roce 2014 kritizována za porušování svých pravomocí a páchání trestných činů (Human Right Watch 2015). Kritizovány byly také americké síly, které v rámci postupného předávání zodpovědnosti za zajištění bezpečnosti afghánským orgánům opouštěly přidělené provincie, avšak afghánskému protějšku nezanechaly žádný plán, dostatečné vybavení nebo leteckou podporu. Nebylo však ničím výjimečným, když se snížila intenzita bojů v dané provincii – je dosti pravděpodobné, že afghánské síly se vyhýbaly rizikovým oblastem a uzavíraly s nepřítelem dohody (ICG 2014: 18-19). Americký generál Dunford již v březnu 2014 varoval, že s odchodem většiny spojeneckých sil budou mít afghánské síly tendenci upadat (SIGAR 2015: 87). Provincie Farjáb, ležící stovky kilometrů od jižních bašt Tálibánu, dokazuje, jak se může bezpečnostní situace zhoršit po odchodu zahraničních sil. Už v roce 2012 povstalci využili odchodu koaličních vojsk a následně vzniklého bezpečnostního vakua, rivalitu mezi vládními silami i místními mocenskými centry a historické křivdy Paštunů vůči Uzbekům (ICG 2014: 11). V jiných provinciích, např. Kunar, se konflikt pouze přesunul – např. z pohoří do údolí, kde probíhaly boje s afghánskými sílami o získání vlivu nad komunikacemi. Dle International Crisis Group však nic nenasvědčuje tomu, že by se měl opakovat stejný kolaps jako po odchodu sovětských sil – a to z důvodu obrovské pokračující mezinárodní pomoci (ICG 2014: 17). Zajímavé zachycení politického vývoje Afghánistánu nabízí statistické webové stránky Knoema.com čerpající data z předních institucí a organizací; bohužel poslední údaje pochází z roku 2013. Např. politická stabilita a přítomnost násilí se v zemi dlouhodobě pohybuje 24

kolem úrovně slabé. Co se týče kontroly korupce, je situace mnohem přívětivější než v předchozím případě, stále se však na indexu pohybuje pod hranicí průměru. Relativní (sinusoidě podobnou) stálost vykazuje také efektivita vlády, která se pohybuje na podobném indexu (tedy stále pod hranicí průměru) jako kontrola korupce. Pozoruhodný vývoj však nabízí znázornění indikátoru právního státu, jenž se stabilně nacházel silně pod průměrem, ale v roce 2013 nastalo prudké zlepšení (Knoema.com 2014).

25

5 Bezpečnostní situace v zemi Afghánské bezpečnostní složky koncem roku 2013 označily 15 provincií jako oblasti s normální či nízkou úrovní nebezpečí; 8 provincií se vyznačovalo zvýšenou rizikovostí a 11 vysokou úrovní hrozeb. OSN rovněž uvádí, že více jak polovina distriktů nebyla vystavena větší hrozbě, případně pouze jednotlivým útokům (OSN 2014: 4-5). Ještě do roku 2014 se hrozba obsazení větších měst povstalci zdála být nereálná, díky vzrůstajícímu sebevědomí povstalců, kteří byli schopni utvářet stále větší útočné formace, a pravděpodobnost jejich účasti na mírových jednáních v roce 2014 a 2015 se tak dle analytiků International Crisis Group (ICG) snížila. Navíc historické spory a křivdy byly přítomností zahraničních vojsk mnohdy posilovány, napětí roste a koaliční síly tak nutně neznamenají zvýšení stability. Situaci navíc stále komplikuje Pákistán, na jehož území má Tálibán své útočiště a z kterého mu plyne podpora (ICG 2014: i). V roce 2014 nestátní organizace, Center for Naval Analyses, vzhledem ke stahování koaličních vojsk předpověděla nárůst aktivity povstalců, zvýšení jejich tlaku na afghánské síly, obklíčení větších měst a specializované útoky v Kábulu a dalších významných městech (SIGAR 2015: 87). Aktivita povstalců v prvním čtvrtletí roku 2015 je údajně nejvyšší pro samé období od roku 2001; Tálibán sílí a vláda se potýká se snižující se podporou ze zahraničí a snižujícím se rozpočtem. NATO dokonce afghánské vládě doporučuje některé základny afghánských sil uzavřít z důvodu neudržitelnosti současné infrastruktury (ICG 2015A: 1). Německá ambasáda v Kábulu oznámila, že zaregistrovala rozšíření vlivu Tálibánu a že se bezpečnostní situace v polovině okresů značně zhoršila, celkový počet mrtvých civilistů stále narůstá (Afghanistan Analysts 2015A). Také OSN zaznamenala zhoršení bezpečnostní situace, jen od května do července 2015 zaregistrovala přes 6000 incidentů, což je téměř o 5% více než ve stejném období o rok dříve (během druhého kola prezidentských voleb). Přesněji zaznamenala 291 provedených atentátů (nárůst o 11%), o 53% více zaznamenaných ozbrojených střetů a o 26% více útoků za použití IED. Většina těchto incidentů se odehrála v jižních a východních provinciích, např. Kandahár, Nangarhár, Ghazní, Kunar nebo Hílmand. Z celkových 364 distriktů v Afghánistánu se povstalcům podařilo obsadit 7 hlavních měst těchto okrsků (SIGAR 2015: 90). Server Long War Journal uvedl, že Tálibán k říjnu 2015 kontroloval nejméně 35 z celkových 398 afghánských distriktů, bojoval o dalších 35 a v mnoha jiných oblastech měl minimálně silný vliv. Povstalci tak získávali mnohá území ztracená zejména během koaličních operací v letech 2009 – 2012 (Long War Journal 2015A). OSN uvedla, že v době, kdy afghánské síly vytlačovaly povstalce z hlavních okresních měst, Tálibán již působil ve venkovských

26

oblastech, kde zastrašoval místní obyvatelstvo. Oblasti, ve kterých nepůsobí povstalci a kde nemají bezpečné útočiště, se považují za oblasti kontrolované vládou (SIGAR 2015: 95-96). Gen. Campbell, velitel amerických sil v Afghánistánu, uvedl, že dlouhodobé obsazení měst či svržení vlády Tálibánem je nereálné. Dle SIGAR se však při operacích jako v městě Kunduz povstalcům podaří silně narušit morálku vládních sil, dostat je tak pod značný tlak a docílit dalších významných vítězství (SIGAR 2015: 87). Navzdory snižující se popularitě Tálibánu, i z důvodu slabosti vlády, se Afghánci zajímají především o to, jak přežít, než na kterou stranu se přiklonit. Zřejmě oslabený Tálibán však zdaleka není poražen a stále disponuje útočišti na území Pákistánu; situaci navíc rozdmýchává Islámský stát (Cordesman 2014: 44). Podplukovník Pavlačka, který v době psaní této práci působí na misi v Afghánistánu, současnou bezpečnostní situaci velmi špatně a počátkem prosince, kdy teoreticky panuje větší bezpečnost, že každý týden se ztráty na životech (vojáků, policistů i civilistů) počítají na desítky až stovky. Bezpečnostní situace se dle něj zhoršila i v samotném Kábulu, dlouho považovaném za relativně bezpečné město. Hlášení o útocích za použití IED a raket jsou téměř na denním pořádku, alespoň jednou týdně má dojít i k přepadení stanoviště vládních sil (Pavlačka 2015). Jedním z faktorů pro zvýšení stability je i posílení vztahů mezi kmenovými vůdci a vládou, např. finanční pomocí, rozvojovými projekty nebo nenásilným chováním. Klany také mohou na odchod zahraničních vojsk zareagovat pozitivně, těšit se větší autonomii a vládu tak téměř nepotřebovat. Problém však obecně v zemi představuje nedostatek pracovních příležitostí (ICG 2014: 30). Např. v převážně paštunské provincii Kandahár tkví problém právě v klanové příslušnosti. I přes sdílený rys paštunské příslušnosti ale mezi klany existují silné sváry. Dle svědectví je navíc běžné zneužití pravomocí a brutalita na civilních obyvatelích ze strany afghánských policistů a strážníků k vyřízení osobních sporů, což posiluje protivládní postoje a pouze přilévá olej do ohně komplikovaných, avšak strukturovaných vztahů v Afghánistánu. Situaci nepomáhá fakt, že v provincii hrozí vysoká nezaměstnanost zhruba 200 tisícům lidí, kteří byli zaměstnáni v rámci rozvojových projektů, a lidé mají obavy před ekonomickým zhroucením nebo před znovuvypuknutím občanské války jako v roce 1992 (ICG 2014: 38).

27

6 Afghánské národní bezpečnostní síly Pro budoucnost Afghánistánu hraje klíčovou roli úroveň připravenosti jeho bezpečnostních složek. Velení ISAF řadu let tento fakt podceňovalo, v roce 2009 se díky veliteli mise, Gen. McChrystalovi, afghánské síly staly prioritou. Výcvikové a mentorovací aktivity mezinárodního společenství vzhledem ke stále narůstajícím bezpečnostním hrozbám v zemi zdaleka nedostačovaly, proto došlo k zahájení nové výcvikové mise NATO Training Mission – Afghanistan (NTM-A), včetně začlenění jednotek ISAF do organizačních struktur afghánských sil (tzv. týmy OMLT – Operational Mentoring and Liaison Team; Dodge, Redman 2011: 125-126; Sládek 2011: 4). NTM-A si jen v letech 2010 a 2011 vyžádala investice 20 mld. dolarů, což je oproti součtu veškerých investic za období 2002 až 2009 dvojnásobná částka. Zdvojnásobil se též počet rekrutů, zlepšila si i kvalita přípravy těchto nováčků a důstojnický sbor Afghánské národní armády (ANA) se z 1 950 v roce 2009 rozrostl na 16 000 v roce 2011 (Dodge, Redman 2011: 126). Sami čeští vojáci se zkušenostmi z výcviku Afghánců mi navíc potvrdili, že služba v armádě či policii se v Afghánistánu těší dobré pověsti a je brána za prestižní záležitost. Afghánští vojáci i policisté se navíc těší nadprůměrné mzdě a své zaměstnání chápou jako možnost něco změnit (Komló 2013; Hlaváč 2013). K druhé polovině roku 2015 čítaly afghánské síly přibližně na 325 tisíc příslušníků, což je stále 90% plánovaných početních stavů a o 13 tisíc méně než k počátku roku 2014. Počet příslušníků ANA v pozorovaném čtvrtletí klesl o 342 vojáků, zatímco Afghánská národní policie (ANP) přišla o 6886 příslušníků. Afghánská armáda (včetně vzdušných sil) čítala k červenci 2015 176 tisíc vojáků z plánovaných 203 tisíc; v řadách policie sloužilo 148 tisíc příslušníků z plánovaných 157 tisíc (SIGAR 2015: 93). Počty se však dle zdrojů různí, dle Kongresu USA disponuje ANA 185 tisíci příslušníky, z cílového počtu 195 tisíc, ANP dosahuje počtu 152 tisíc z plánovaných 157 tisíc (Katzmann 2015: 40). Jiný zdroj zase uvádí, že k únoru 2015 čítala afghánská armáda na 167 tisíc zaměstnanců (včetně civilního personálu) a 154 685 policistů; k listopadu 2014 však armáda čítala přes 169 tisíc. Dle institutu SIGAR je hlavním důvodem ztenčujících se počtů dezerce a nárůst ztrát. Znamená to tedy, že afghánská vláda nemá přesné a potřebné údaje k vyvození vlastní síly a kapacit. Uvedené údaje jsou však jen orientační a souvisí s problémem tzv. ghost soldiers – samotné afghánské síly údajně nemají k dispozici přesné počty svých lidí, mnozí z nich figurují pouze na papíře, ve skutečnosti však v jednotkách nepůsobí. V afghánských silách se jedná bohužel o nijak nevýjimečný jev právě díky rozšířené korupci, špatnému vedení evidence a slabosti 28

kontrolních orgánů (Afghanistan Analysts 2015B). Afghánské síly však čelí mnoha dalším problémům a nelze je označit za zcela soběstačné. Sám nejvyšší představitel afghánské armády prohlásil, že nejsou schopny vést současně více operací (New York Times 2015). Největší slabiny afghánských sil dle amerického ministerstva obrany stále přetrvávají v letectvu (pozemní operace se v mnoha případech neobejdou bez letecké podpory; tu však sami Afghánci nejsou schopni poskytnout a stále využívají amerických vzdušných sil), zpravodajských složkách a speciálních operacích, což odkazuje na nízkou schopnost cílených útoků na konkrétní osoby (CFR 2015C). Velitel mise Resolute Support, generál Campbell, také dodal, že afghánské síly by měly být zodpovědnější, flexibilnější a připravenější jak na taktické tak operační úrovni. Afghánští velitelé by pak měli být schopnější vyhodnocovat situaci a kalkulovat rizika (SIGAR 2015: 95). Američtí poradci rovněž požadují, ať afghánská vláda stanoví oblasti, kde je nutná zvýšená přítomnost bezpečnostních sil a kde není; Kábul je však neochotný vzdát se jakéhokoliv teritoria a své síly má tedy roztříštěné a přetížené. Dalším problémem je samotná schopnost a motivace afghánských jednotek – relativně dobré úrovně dosahují afghánské speciální síly (o síle 5300 mužů) a zaznamenávají jak kvalitativní tak kvantitativní změnu, avšak afghánská armáda se potýká s korupcí snižující motivaci vojáků; mnozí údajně běžně nemají palivo pro provoz své techniky, jelikož jej zkrátka prodali. S korupcí má potíže samozřejmě i afghánská policie (včetně obecní), která navíc postrádá potřebné vybavení, bojovou techniku a výcvik (CFR 2015A). Úroveň afghánských sil vystihl pplk. Pavlačka následovně: „Až na speciální jednotky je kvalita afghánských jednotek na nízké úrovni. Z důvodu korupce u vysokých důstojníků jim mužstvo nevěří a také jim často chybí chuť a odhodlání za stávající zkorumpovanou vládu (včetně té minulé) bojovat. Kvalitní výstroje a výzbroje je zde dodáváno ze strany USA velké množství, ale ta často konci na černém trhu nebo je používána špatně vycvičenou obsluhou. Osobně si myslím, že velitelé nezvládají boj na trojrozměrném bojišti, kdy by plnohodnotně využívali informace, palebné prostředky (dělostřeleckou a leteckou podporu) a manévr většími útvary vojsk. Klasickým příkladem neschopnosti afghánské armády a jejího vrchního veleni byl pád města Kunduz, kdy byly informace o připravovaném útoku Talibanu, ale nikdo se mu moc nepokusil v tom zabránit. Zpět bylo dobyto až po nasazení dalších jednotek a hlavně SF (special forces – speciálních sil, pozn. autor) sil spojenců a spojenecké letecké podpory. Samotnou kapitolou je velké množství dezertérů, kteří buď utečou v lepším případě domů, nebo se v tom horším dají i s výstrojí a výzbrojí na stranu Talibanu. Tato dezerce dosahuje u některých útvarů několik desítek procent. V provincii Hílmand přešlo z 11000 policistu a příslušníků dohledu a spolupracovníků policie na stranu Tálibánu 8000 lidi.” (Pavlačka 2015) 29

I přesto afghánské síly zaznamenaly v nedávné době úspěch. 30. října 2015 uveřejnil zpravodajský server Washington Post zprávu o úspěšné několikadenní operaci, na níž se mělo podílet na 200 příslušníků speciálních sil spolu s americkou vzdušnou podporou a při níž měl být zničen pravděpodobně největší výcvikový tábor al-Káidy od zahájení konfliktu. Základna teroristů údajně fungovala krátce a byla dislokována v provincii Kandahár blízko pákistánských hranic; během operace padlo na 160 nepřátelských bojovníků (Washnigton Post 2015A).

6.1 Afghánská národní armáda Afghánská národní armáda (ANA) oficiálně vznikla 3. dubna 2002 a v době svého založení sestávala pouze z 600 vojáků různého etnického původu. Dále se v zemi nacházela řada osob, které již absolvovaly vojenský výcvik; v roce 2001 se tento počet odhadoval na 3 500 000 Afghánců (Marek 2010: 11; NATO 2012A). V roce 2001 padlo rozhodnutí o vytvoření početné armády a poskytnutí materiálního zabezpečení a stálé přítomnosti instruktorů, včetně přímého bojového nasazení koaličních sil (Onwar 2011). Od začátku se počítalo, že afghánská armáda bude mít charakter pěší síly určené pro boj s povstalci. Díky aktivitě zahraničních partnerů hráli afghánští vojáci od roku 2010 významnou roli ve vojenských operacích a v červnu roku 2011 bylo 17 z 20 brigád ANA určeno za bojeschopné za asistence sil ISAF, přičemž ze 158 praporů (kandaků) byly 2 hodnoceny jako schopné samostatných operací, 55 jako efektivních za pomoci poradců, 56 s asistencí, zbytek kandaků se nacházel ve výstavbě (Dodge, Redman 2011: 126). Dle australského zpravodaje dokonce již v roce 2011 mělo být vycvičeno pouze vlastními, tzn. afghánskými silami, 47 000 rekrutů (Australian 2012). Samotný výcvik sestává z několika fází. Základní výcvik probíhá v rozsahu 8 týdnů a je zaměřen na základní bojový výcvik jako střelba, manipulace se zbraní, orientace v terénu, první pomoc, zadržování osob, strážní službu, taktice a bojovým drilům apod. Na přípravu jednotlivce navazuje příprava jednotek, která byla omezena na 5 týdnů, následně probíhá výcvik na úrovni praporu, kdy jednotky mohou dosáhnout svých plných operačních schopností (Smetana 2013). Mezi přednosti afghánských vojáků patří znalost prostředí nebo schopnost získávat informace z lidských zdrojů, jelikož se mezi běžnými obyvateli logicky těší vyšší důvěře jak vojáci zahraniční. Naopak dlouhodobý problém představuje neefektivní velení a plánování, nedostatečná palebná síla a logistická podpora, ale také dělostřelecké nebo pyrotechnické kapacity (Natoaktual 2012A; Onwar 2011). Další problém tkví v etnické diverzitě afghánské armády, která stále do určité míry vyvolává napětí. Dle údajů z roku 2011 měli Paštunové zastoupení v armádě 42%, v důstojnickém sboru 45%; Tádžikové tvořili 32% 30

důstojníků a 40% veškeré armády, zbytek tvořili Hazárové a Uzbekové (Dodge, Redman 2011: 128). Dle údajů z roku 2012 celkovému složení armády dominovali majoritní Paštunové (65%), podíl Tádžiků činil 20%, Hazárové a Uzbekové měli zastoupení po 10% (Small Wars Journal 2012). Situace v armádě logicky reflektuje situaci afghánské společnosti a kvůli interakcím mezi příslušníky etnik nebo kmenů, kteří na spolupráci mezi sebou zkrátka nejsou zvyklí, vzniká problém při sestavování jednotek. Problém představuje i tradice krevní msty, a to v rozsahu až několika generací. Afghánská armáda je specifická i svou výzbrojí, jelikož tato výzbroj pochází jak ze sovětské a následně ruské, ale také západní výroby, čímž mohou nastat komplikace kvůli kompatibilitě (Smetana 2013).1 Součástí afghánských ozbrojených sil jsou také vzdušné síly, a to s různým určením, přičemž jejich samostatnost se údajně očekává v roce 2017. Afghánské vzdušné síly nyní čítají přes 6000 osob, přičemž cílový počet je 8000, a tohoto stavu se plánuje dosáhnout v roce 2016 (Katzmann 2015: 31; Smetana 2013). Afghánské vzdušné síly, jimž Spojené státy pro rok 2015 poskytly podporu ve výši 683 mil. dolarů, v současnosti disponují 11 bitevními helikoptérami typu Mi-35, 52 transportních helikoptér Mi-17, 16 helikoptér MD-530, 26 letouny C-208, 4 transportní letouny C-130 (SIGAR 2015: 106).

6.2 Afghánská národní policie Afghánská národní policie (ANP) se měla stát hlavní silou boje proti kriminalitě, korupci, organizovanému zločinu a drogovému průmyslu v zemi. Nejvýznamnějším partnerem se staly Spojené státy, které vlastní výcvik afghánských policistů zahájily v roce 2013 (ISW 2013). V souvislosti s výše zmíněnou změnou strategie a výstavbou afghánských sil se zahájilo kvapné zvyšování počtu policistů; ještě v roce 2011 disponovala ANP více než 135 tisíci příslušníky (Dodge, Redman 2011: 129). O rok později v řadách afghánské policie sloužilo celkem téměř 150 tisíc příslušníků a ANP v naplňování svých stavů za afghánskou armádou dlouho zaostávala (NATO 2012D). K září 2015 poskytly Spojené státy Afghánské národní policii pomoc ve výši 18,1 mld. dolarů. V daném čtvrtletí sloužilo v řadách ANP přes 148 tisíc zaměstnanců (z toho 86 tisíc uniformovaných příslušníků, téměř 22 tisíc pohraniční stráže, 15 tisíc příslušníků Afghánské národní občanské pořádkové policie a zbytek tvoří zaměstnanci na ústředí), což je necelých 7 tisíc méně než v předchozím čtvrtletí a o 8700 osob méně než uvádí tabulková naplněnost (SIGAR 2015: 108). Jiné zdroje uvádí, že ANP

Spojené státy věnovaly afghánské armádě především lehké zbraně, těžké zbraně (jako např, tanky) většinou pochází ze sovětské provenience (Katzmann 2015: 30). 1

31

dosahuje počtu 152 tisíc z plánovaných 157 tisíc; 21 tisíc příslušníků má pohraniční policie, přes 3800 policistů slouží v protidrogovém útvaru a necelých 14,5 tisíc působí v rámci civilní pořádkové policie (Katzmann 2015: 40). Afghánská policie je v současnosti kritizována kvůli vysoké korupci, což se odráží i na malé důvěře a strachu ze strany civilního obyvatelstva. OSN ji dokonce obviňuje z provozování utajovaných nápravných zařízení, k nimž nemá, stejně jako Červený kříž, povolen přístup (Human Right Watch 2015). ANP také trpí vyšší mírou dezerce než afghánská armáda, zároveň stále vysokou mírou negramotnosti svých příslušníků. Policisté většinou působí v komunitách a skupinách, odkud pochází (místo výkonu služby je tedy odvozeno od místa původu), a mnohdy se zapojují do lokálních sporů. Neschopnost odolat takovým vlivům vede k dalšímu odcizení se od civilního obyvatelstva. Efektivní složku ANP však představuje Afghánská civilní pořádková policie Afghan National Civil Order Police čítající na 14000 příslušníků určených mj. také k čištění území během protipovstaleckých operací a na rozdíl od obecní policie jsou méně náchylní podlehnout lokálním mocným aktérům (Katzmann 2015: 31-32). Rozhodnutí o vytvoření lokálních jednotek k ochraně svých komunit padlo v roce 2008, kdy několik aktivit v rámci výcviku policie skončilo neúspěchem. Do té doby odmítali koaliční velitelé spolupracovat s místními milicemi z obav o posílení jejich vlivu a možného ohrožení vlády. Jednotka takzvané afghánské obecní (či v překladu lokální) policie čítá obvykle na 300 členů a spadá pod příslušný policejní okrsek a kontrolu místních autorit a orgánů. Dle analyzovaného dokumentu z roku 2015 po celé zemi působí 30000 těchto policistů. Kromě nich v zemi také funguje tzv. Afghan Public Protection Force, v překladu Afghánská veřejná ochranná síla; státem vlastněná společnost, jejíž činnost znovuobnovil prezident Ghaní, poskytující ochranu objektů a konvojů na bázi kontraktu. Společnost kontroluje ministerstvo vnitra a čítá na 22000 příslušníků (Katzmann 2015: 32-33; SIGAR 2015: 100).

6.3 Afghánská obecní policie Velmi kontroverzní složku afghánské bezpečnosti představuje tzv. Afghan Local Police (ALP), tedy obdoba obecní policie, o síle zhruba 29 tisíc (z plánovaných 30 tisíc) mužů působících v 29 z 34 afghánských provincií. Vytvoření afghánské obecní policie začalo jako experiment Spojených států ke zvýšení bezpečnosti v zemi. Jak se však zjistilo, úspěch ALP se dosti odvíjí dle toho, odkud strážníci pocházejí a jaký vzájemný respekt panuje mezi nimi a jejich komunitou. Udržování obecní policie představuje pro afghánskou vládu, stejně jako financování vlastních milicí, alternativu relativně levnou, ale rizikovou (ICG 2015A: i-ii). 32

Program ALP přináší možnost postavit proti povstalcům ozbrojené vesničany, kteří znají svého nepřítele. Analytici Severoatlantické aliance se domnívají, že 85-90% povstalců nebojuje z ideologických důvodů, ale bojují ve svém prostředí v reakci na existenci historických křivd. Obecní policie tedy nabízí možnost této lokální dynamice porozumět a adekvátně na ni reagovat; zkušenosti od roku 2010 zároveň ale vypovídají také o vyostření konfliktů mezi etniky, klany či rody (ICG 2015A: 2-3). Zajímavá je statistika, dle které mezi lety 2010 a 2014 v oblastech, kde byla obecní policie nasazena, vzrostl počet incidentů o 14%, zatímco v 5 provinciích bez přítomnosti „strážníků” počet klesl o 27%. Statisticky mají také příslušníci ALP na svědomí vyšší počet civilních obětí, a to až 6krát, než uniformování příslušníci afghánských sil. Existují také početná svědectví o zločinech strážníků, jako loupení, násilí, znásilnění, obchod s drogami, obchodování s nepřítelem apod. (ICG 2015A: 8). Právě příslušníci obecní policie patřili k nejčastějším cílům povstalců, což razantně snižovalo jejich morálku, navíc se cítili vládou opuštěni a plat dostávali se zpožděním. Mnozí tak z těchto důvodu sami mají volit nezákonné praktiky přilepšování si. Situace obecní policie, která měla dle plánů působit do roku 2017, vůbec nevypadá slibně; není vyloučeno, že její příslušníci budou začleněni do regulérních bezpečnostních sil, ale ani že se nevzdají povstalcům, aby se zachránili; iniciativ volajících po rozpuštění ALP narůstá (Afghanistan Analysts 2014A). Na druhou stranu, obecní policie vykazuje nízkou míru dezerce a nevyžaduje velké invetsice - americké ministerstvo obrany vynakládá na její podporu okolo 470 milionu dolarů ročně. Civilisté však i navzdory přítomnosti strážníků vytvářejí vlastní milice k ochraně svých domovů (ICG 2015A: 13; SIGAR 2015: 19). V posledních letech se také strážníci stali častým cílem útoků, dokonce častějším než příslušníci uniformovaných bezpečnostních sil, ať už ze strany povstalců, anebo zkrátka civilistů bez napojení na Tálibán, kteří reagovali na zneužívání moci ze strany strážníků. Působení ALP je tedy mnohdy sporadické a samo může vyvolat střety. Lze tedy očekávat, že rozšiřování podobných sil se může projevit jako chybné rozhodnutí; necitlivé rozpuštění zároveň může zvýhodnit povstalce (ICG 2015A: i-ii). Dle amerických důstojníků pouhá třetina jednotek obecní policie představuje přínos pro afghánskou bezpečnost, další třetina nijak nepřispívá rozvoji a mnohdy udržuje styky s nepřítelem a poslední třetina se nachází mezi oběma skupinami. Problémem obecní policie je také nízký počet zájemců o službu v ní, proto se tato situace řešila i přísunem „posil” z jiných vesnic, což vedlo pouze ke zvýšení napětí (ICG 2015B). Jasno o budoucnosti ALP nemá americká ani afghánská vláda. Plán ministra vnitra však předpokládá, až se bezpečnostní situace zlepší, začlenění strážníků do regulérní policie. Existuje však vysoké riziko, že v případě rozpuštění jednotek ALP se ozbrojení příslušníci stanou ještě 33

nebezpečnějšími. Jisté ale je, že i navzdory mnohým incidentům představují tyto složky účinný val proti povstalcům (ICG 2015A: 22-23).

34

7 Nestátní ozbrojení aktéři Nejvýraznějšími destabilizátory bezpečnosti Afghánistánu jsou Tálibán a warlordi. Oba aktéři představují pro obyčejné obyvatelstvo tradiční hodnoty i sílu schopnou jim poskytnout každodenní bezpečnostní garance a lepší životní podmínky. Warlordi jsou zároveň politickovojenskými elitami disponujícími vlastními armádami a díky drogovému průmyslu jsou ekonomicky výděleční. Hynek a kol. v publikaci z roku 2012 uvádí, že v Afghánistánu působí celkem šest tzv. velkých a mocných warlordů, kteří disponují vlastními armádami o několika tisících příslušníků i těžkou vojenskou technikou. Dále v zemi působí tisíce tzv. malých velitelů, každý z nich třeba ovládá pouze pár vesnic. Obě skupiny warlordů dohromady pro Afghánistán a jeho poválečnou obnovu mají dle autorů představovat vážnější hrozbu než samotný Tálibán. Nejsou sice schopni svrhnout vládu, mohou jí však citelně škodit a mnohdy nahrazují centrální vládu. Vědomi si vlastní slabosti vůči regulérní vojenské jednotce se vyhýbají přímým bojům, uchylují se k záškodnickým akcím a zneužívají islámskou víru pro odůvodnění postupu vůči jednotkám NATO (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 68). Povstalecké skupiny v současnosti získávají dle amerického Kongresu finanční prostředky zejména z pašování drog, čímž rovněž moc vlády oslabují. Příjmy povstalců z této činnosti jsou odhadovány na 70 až 100 mil. dolarů ročně, přičemž některé odhady OSN jsou až čtyřnásobně vyšší. Administrativa prezidenta Obamy se zaměřila také na další příjmy Tálibánu, zejména příspěvky movitějších osob z oblasti Perského zálivu; obecně takové sítě, fungující samozřejmě i v Pákistánu a celém regionu, pro poskytování finančních příspěvků představují problém, proti kterému lze bojovat velmi omezeně (Katzmann 2015: 18). Obě skupiny protivládních bojovníků, Tálibán i warlordi, začaly výrazně figurovat v afghánském dění během občanské války v devadesátých letech, kdy proti sobě stály dvě významné skupiny; nesmiřitelná fundamentalistická islámská strana G. Hekmatjára, známého brutálního velitele mudžáhedínů za sovětské okupace, a umírněné islámské společenství B. Rabbáního. Právě Hekmatjár rozpoutal teror, zcela destabilizoval situaci, což vyústilo v bezpráví a anarchii (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 57). Povstalce v Afghánistánu lze prakticky rozdělit na tři hlavní skupiny, přičemž všechny mají své základny v Pákistánu. Nejvýznamnější skupinu představuje Islámský emirát Afghánistán (afghánský Tálibán), který dlouho vedl Mullah Mohammed Omar. Druhou skupinu Hizb-i Islamí2 (Islámská strana Afghánistánu) vede Gulbuddín Hekmatjár, který dříve dokonce

2

Poslední potvrzený útok strany Hizb-i-Islamí je datován před dvěma lety, kdy příslušníci skupiny v Kábulu zabili 15 lidí včetně šesti amerických vojáků (Dawn 2015).

35

nabídl Karzáího vládě příměří (Týden.cz 2007), a třetí formací je tzv. síť Haqqaní (pojmenovaná právě dle svého vůdce) o síle přibližně 3000 osob. Velitelé těchto skupin prosluli v boji proti Sovětům, zúčastnili se občanské války a po roce 2001 spojili své síly proti Kábulu (ICG 2014: 7-8). Jen v provincii Kunar v roce 2014 dle ICG působilo na 300 povstaleckých skupin (včetně formací se základnami v Pákistánu) o síle přes 5000 mužů. Tálibán se snaží tyto skupiny přesvědčit, a to údajně úspěšně, přesvědčit o své nadřazenosti. Jediným, kdo neakceptoval povely Tálibánu, měl být právě Hekmatjár (ICG 2014: 21). Tato osoba, dříve dokonce americký spojenec, představuje díky svému pragmatickému přístupu pomyslný jazýček vah; ke stranám konfliktu se přiklání dle vývoje situace (Britské listy 2015). Tento bývalý afghánský premiér, Spojenými státy považovaný za teroristu, se vrátil na scénu a prohlásil, že chce dosáhnout „skutečného a čestného míru”, avšak jen za podmínek nových voleb v roce 2016 a stažení všech zahraničních sil ze země. Je více než pravděpodobné, že pragmatický vůdce tak v době, kdy jej řada bojovníků opouští a přidává se k Tálibánu nebo Islámskému státu, chce získat svůj vliv v novém Afghánistánu. Kvůli jeho častým změnám postoje i aliancí však není pro Kábul důvěryhodným spojencem (Al Jazeera 2015B). Hynek se spoluautory nabízí další možné dělení protivládních bojovníků (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 78): možnosti protipůsobení

Kategorie

odhodlanost a metody boje

nejtvrdší jádro bojovníků

nejvyšší stupeň odhodlanosti, vojenská porážka a fyzická nejkrutější formy bojové likvidace činnosti

bojovníci Pákistánu

rekrutovaní

v odhodlaní bojovníci velmi mezinárodní jednání za dobře vycvičení pákistánskou aktivní účasti Pákistánu na zpravodajskou službou ISI řešení problému

mladí Afghánci bez střední stupeň odhodlanosti a nabídka jakéhokoli jiného uplatnění základní stupeň vojenské příležitostí připravenosti příslušníci kmenů

pracovních

nepřátelských střední stupeň odhodlanosti a postupná ekonomická a základní stupeň vojenské politická stabilizace připravenosti Afghánistánu

islamisté přicházející indoktrinováni desperáti lepší mezinárodní monitoring z diaspor ve světě s nejnižším stupněm jejich pohybu a znesnadnění vojenské připravenosti jejich vstupu do země Tabulka 7.1: Dělení protivládních bojovníků 36

Borhan Osman, výzkumník organizace Afghanistan Analysts, upozorňuje na nové a přehlížené trendy v rámci politického aktivismu mezi mladými Afghánci. Obecně se tito aktivisté dělí zjednodušeně na pokrokové a vzdělané, nebo ty protistátně postavené a postrádající vzdělání. Opomíjí se však mladí radikální aktivisté, studenti, vzdělaní a zapojující se do politických debat, kteří požadují státní zřízení dle práva šaría namísto současného politického systému. Příkladem může být formace Hizb ut-Tahrir požadující vytvoření světového chalífátu; Jamiat-e Eslah, afghánskou odnož Muslimského bratrstva; mladou generaci organizace Hizb-i Islamí odkazující zpět k původnímu odkazu z období protisovětského džihádu. Další skupinu dle Osmana tvoří minoritní salafisté vyznávající ortodoxní pojetí islámu (Afghanistan Analysts 2015C).

7.1 Strategie povstalců Povstalci v poslední době zaměřovali své útoky na komunikace a checkpointy, čímž tak ztěžovali logistické zázemí i transport raněných policistů a vojáků a díky svému vlivu v afghánské infrastruktuře tak mohli snadněji pašovat opium (ICG 2014: 12). Vzbouřenci prováděli i další ekonomické sabotáže a tlakem vyvinutým na afghánskou ekonomiku si slibovali zvýšení nezaměstnanosti a následnou frustraci mladých nezaměstnaných osob, které by tak byly náchylnější k vstupu do řad hnutí (ICG 2014: 13). Blokováním komunikací se snažili tak znemožnit i dodávky potravin a obyvatele nechat hladovět, což je mělo politickou cestou přimět přidat se na stranu povstalců. I taktika Tálibánu doznala různých změn, obecně lze říci, že se hnutí zaměřilo více na útoky, které mají upoutat pozornost veřejnosti a zaměřené na politicko-vojenské cíle; oproti minulým rokům se tak snížil počet útoků za použití IED i přímých nastřelení (Cordesman 2014: 50). Hnutí se také poměrně úspěšně v poslední době dařilo infiltrovat afghánské bezpečnostní síly svými příslušníky, kteří pak následně provedli bombový či jiný útok s vysokými ztrátami na straně afghánských i koaličních sil, navíc s obrovským psychologickým dopadem (zejména zahraniční vojáci afghánským příslušníkům nedůvěřovali, chovali vůči nim až paranoidní postoje; Hlaváč 2013; Komló 2013). Pozoruhodný krok představovalo také spojení Tálibánu se středoasijskými národy, zejména s Uzbeky, v severních částech země. Toto spojenectví lze datovat již od roku 2012, kdy ve snaze zvýšit podporu bylo opuštěno od dodržování striktní paštunské linie a do významných funkcí v provincii Farjáb byli jmenováni právě Uzbekové. Povstalci se také více zaměřili na útoky proti vyšším představitelům. Zabit byl v roce 2015 např. představitel policie v Uruzgánu, útoky byly podniknuty také proti ministru vnitra, představitelům policie i zdravotnictví. Tyto útoky, spáchané především bombami anebo střelnými zbraněmi, vytyčené 37

cíle přežily, došlo však ke ztrátě na životech ze strany civilistů. Povstalci se také (alespoň v prvních měsících ofenzivy) vyhýbali útokům na větší populační centra (Pajhwok 2015A; Pajhwok 2015B).

7.2 Tálibán Toto odbojové hnutí vzniklo v roce 1994 jako studentské hnutí kábulské univerzity a prezentovalo se jako ten, kdož trestá činy, které dle něj porušovaly morálku či místní normy spjaté s právem šarí´a, a kdo hodlá ztrestat mudžáhidy, jež se chopili moci a místo míru zavedli korupci, krádeže, znásilňování, napadání a zabíjení žen. Tálibánu se ve venkovských oblastech prakticky podařilo podřídit si místní rady, tzv. šúry, nebo uzavřít spojenectví s místními veliteli. Touto cestou se hnutí čítající v roce 1994 stovku mužů rozrostlo na sílu čítající 30 000 až 35 000 bojovníků v roce 1996 (IIR 2013). Obrovskou náklonnost Afghánců si příslušníci hnutí získávali svými činy, i tím, že od lidí nežádali a nepřijímali dary či finance, a zprávy o činech a přístupu Tálibánu se rychle šířily (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 61-62). Tálibán se stal nábožensko-politickou silou, která rovněž působila jako paštunská vojenská skupina aktivní zejména v oblasti Kandaháru. Brzy získal kontrolu téměř nad celým územím Afghánistánu a zahájil proces „paštunizace”. Vzhledem ke spolupráci s Pákistánem se ze země stalo také útočiště pro mnohé islámské teroristy (Horák 2005A: 12; Sládek 2011:10). Pro svůj postoj k islámu si Tálibán dokázal získat podporu obyvatelstva, díky čemuž zvítězil v afghánské občanské válce. V konfliktu a všudypřítomném chaosu představoval uceleného aktéra, navíc s dobře znějícím programem, a kladl si za cíl z Afghánistánu vytvořit nejčistější islamistickou zemi na světě. Po vítězství ve válce dokázal Tálibán ovládnout 90% území, nejmenší podpoře se režim těšil v severních provinciích s menším paštunským osídlením, kde vznikla také jeho jediná výrazná opoziční síla zvaná Severní aliance. Hnutí zavedlo přísný represivní režim, striktní dodržování práva šarí´a, došlo samozřejmě k velkému omezení společenského a kulturního života, stupňovalo se porušování základních lidských práv. Vláda Tálibánu však přinesla i pozitiva jako omezení korupce nebo vlivu warlordů včetně soupeření mezi nimi. Režim, který v zemi vládl v letech 1996 až 2001, poskytoval mj. útočiště teroristovi Usámu bin Ládinovi, byl financován z příjmu z prodeje opia a rozsáhlé finanční podpory ze zahraničí, především z Pákistánu a jeho tajných složek (Horák 2005A: 152; PBS.org 2006; START 2013). Afghánistán za tálibánského režimu měl dle odhadů až 75% podíl na světové produkci opia, paradoxně v letech 2002 – 2003, tedy již po pádu režimu, opět došlo ke zvýšení produkce v Afghánistánu, jelikož tak bylo umožněno pěstovat opium i minoritním nepaštunským národům (Horák 2005B: 32). 38

Síla Tálibánu, který se na konci roku 2001 zdál jako poražený a hrozbu nepředstavující, vzrostla zejména při konci prvního volebního období prezidenta Karzáíe. Hnutí si vytvořilo obraz sebe sama jako vedoucí odbojové síly proti západní „okupaci”, snažilo se působit jako alternativa vůči stále zkorumpovanější státní správě a dávalo najevo svůj záměr dobýt pozice a postavení ztracené v roce 2001 (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 68). Strategií Tálibánu, za využití teroristických taktik a zkušeností z Iráku, se stalo šíření paniky a strachu mezi zahraničními vojáky i mezi těmi, kdo vojenskou misi podporovali, což mělo následně vést k odvetným akcím, při nichž by přišli o život i běžní občané, čímž by celé mezinárodní angažmá mohlo značně utrpět na své kredibilitě mezi Afghánci. Díky tomu se Tálibán od roku 2008 staví do pozice alternativy ke stávajícímu zřízení, ochránce víry i státu nebo záruky důstojnosti a bezpečnosti. Údajně ještě 10 let po svržení režimu hnutí ovládalo pět šestin afghánského území, zatímco prezident Karzáí prakticky jen Kábul a jeho okolí (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 69-70). Kanadské ozbrojené síly v roce 2011 na základě strukturovaných rozhovorů s 27 000 Afghánci uvedly, že došlo k přeměně Tálibánu i pohledu na něj. Povstalci upustili od negativních a brutálních akcí, jako exemplární oběšení nebo nesmyslné mstění se na běžných obyvatelích, čímž se dříve značně diskreditoval. Vzbouřenci se namísto toho zaměřili na akce pozitivní z důvodu snahy naklonit si obyvatelstvo, proto např. informovali stařešiny vesnic, kde jsou rozmístěné miny nastražené proti koaličním vojákům nebo figurovali v rámci řešení místních sporů jako arbitři. Tálibán se tak stal dominantní silou veškerých vzbouřeneckých a odbojových aktivit v Afghánistánu, zároveň se stal alternativní státní správou, a to natolik, že dosáhl i celostátní úrovně a dle kanadských výzkumníků s ním mnozí afghánští činitelé měli navázat tajné vztahy v očekávání, že se tálibánský režim opět vrátí (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 71). Další zajímavé poznatky měla přinést tajná americká zpráva The State of Taliban 2012, která na základě 4000 rozhovorů došla k závěrům, že síla, vliv i politický význam Tálibánu trvale roste a očekává se jeho snaha získat zpět ztracená postavení (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 72). Tálibán se také při získávání popularity mezi obyvateli zasadil např. o zlepšení poskytování zdravotní péče, rozvojové péče nebo vzdělávání, snažil se vyvarovat bojům v těchto místech a dokonce toleroval některé vládní zaměstnance a poskytl jim povolení (ICG 2014: 22). I přes zprávu OSN z roku 2013 o téměř 12 tisících padlých tálibánských bojovnících (TheNews 2013), je síla Tálibánu dlouhodobě odhadována na 20 až 30 tisíc členů. Vzhledem k aktivitě hnutí na severu lze však usuzovat, že početní stavy povstalců jsou vyšší (i díky posílení nepaštunskými národy). Dle zpráv Tálibán pro severní tažení (viz níže) přesunul 39

stovky svých příslušníků z jihu, kteří vystupují jako pracovní migranti (New York Times 2015). Hnutí nijak netají pokračující spojenectví s al-Káidou, jejíž mnozí členové jsou údajně zapojeni i do velitelských struktur Tálibánu a také sehráli významnou roli při nedávném dobytí města Kunduz (Long War Journal 2015B). Organizace se tradičně spoléhá na tok dotací od svých přívrženců v zemích Perského zálivu, někteří odborníci ale tvrdí, že se tato pomoc zmenšuje. Tálibán získává finance i výpalným, vydíráním, pašováním; objevily se i domněnky že podniká také ve Spojených arabských emirátech, Kataru nebo Saudské Arábii (BBC 2015A).

7.2.1 Jarní ofenziva Tradičně spolu v období přelomu dubna a května s příchodem jara a táním sněhu v horách zahajuje Tálibán tzv. jarní ofenzivu. Na jaře v 2014 v daném období v Afghánistánu proběhly navíc prezidentské volby, které doprovázela série útoků povstalců. Z voleb, konaných ve dvou kolech, nakonec vzešel vítězně prozápadní a uznávaný ekonom paštunského původu Ašraf Ghaní, jenž nahradil prezidenta Karzáíe, který už na základě afghánské ústavy musel svůj post opustit. Dohodu o strategickém partnerství se Spojenými státy odstupující Karzáí nepodepsal a přenechal to svému nástupci; prezident Ghaní smlouvu přijal ještě na podzim roku 2014. I když v průběhu voleb i zbytku roku byla zaznamenána zvýšená aktivita Tálibánu, včetně výhružek obyvatelstvu s cílem odradit jej od účasti při hlasování (účast dosáhla 60%; Rozhlas 2014) neměla na výsledky voleb a prakticky ani na jejich průběh vliv. Útoky přinesly několik desítek obětí, situaci se vesměs podařilo afghánským jednotkám zvládnout vlastními silami, obavy z dramatického nárůstu nebezpečí se nenaplnily a situace nasvědčovala oslabení nepřítele i naději, že již nepředstavuje natolik závažnou hrozbu. Koncem dubna 2015 ale Tálibán zahájil rozsáhlou ofenzivu, kterou podnikl i v severních, tedy Paštuny řidčeji osídlených částech země. V těchto oblastech má Tálibán své působící důvěrníky a nelze jej zde považovat za neaktivní. Paradoxní je, že i v těchto regionech se počet útoků Tálibánu proti vládním silám téměř zdvojnásobil, zatímco počet vládních operací proti povstalcům poklesl. Celkově lze charakterizovat aktivitu nepřítele i v severních oblastech za zvýšenou, mnohé vesnice již ovládá, na což však afghánská vláda nereaguje dostatečně a její jednotky se z oblastí dokonce i stahují nebo se přidávají na stranu povstalců (Afghanistan Analysts 2015D). Tálibánu se svou jarní ofenzivou podařilo afghánské síly zprvu zaskočit, po několika dnech však vojáci i policisté dokázali na několika místech zatlačit povstalce zpět. Přesto se projevila slabost afghánských bezpečnostních sil v oblasti koordinace a součinnosti mezi jednotlivými složkami, které se nadále potýkají s problémy při rekrutaci (kromě malého 40

množství uchazečů i korupce, která vede k tomu, že voják či policista slouží pouze „papírově”, fakticky však není služebně aktivní). Ofenziva naopak poukázala na schopnosti Tálibánu vést souběžně probíhající operace v různých oblastech (Afghanistan Analysts 2015B). Boje zaznamenala také jižní provincie Zábul, kde koncem dubna 2015 padlo 20 bojovníků Tálibánu a 19 bylo zraněno, dalších 17 podezřelých bylo zadrženo. Afghánským vojákům se podařilo také ukořistit 20 podomácku vytvořených bomb a těžké zbraně (Pajhwok 2015C). Další boje probíhaly také v provincii Khost na jihovýchodě země, kde padl údajně tucet povstalců a velící afghánský generál v oblasti označil „jarní ofenzivu” za propagandu nežli čin (Pajhwok 2015D). Počátkem dubna zase Tálibán zabil nejméně 20 afghánských vojáků v severovýchodní provincii Badakšán (14 z nich zajal a následně sťal). Neúspěch afghánské armády mělo zapříčinit nedostatečné plánování počítající s takovým útokem. Dle některých však počet ztrát na životech afghánských vojáků se pohyboval kolem 70 a Tálibánu se také mělo podařit ukořistit nemalé množství vybavení afghánské armády (Tolonews 2015B). Taktéž v dubnu bylo údajně při útoku v provincii Faráh z nejméně 450 útočících povstalců zabito 29 a 37 zraněno, zatímco ztráty na straně vládních sil činily 3 zabité a 8 raněných, Tálibán však hlásil, že zlikvidoval 10 nepřátel (Pajhwok 2015E). Ministerstvo vnitra varovalo, že se ofenziva přesouvá na sever a severovýchod, kde se povstalci měli spojit s Islámským hnutím Uzbekistánu, se kterým údajně měli společně vést boje v oblasti Kunduz již v září roku 2014 (tito bojovníci údajně po obyvatelích finanční částky). Došlo tak k vytvoření početnější síly a základny i v severní části Afghánistánu; není vyloučeno, že paralelní operace Tálibánu na severovýchodě země, měla mít za úkol otestovat afghánské síly a zaměřit jejich pozornost od provincie Kunduz, která se stala jedním z hlavních cílů tažení. Boje probíhaly také v provincii Hílmand (Afghanistan Analysts 2015B). Boje probíhaly rovněž v sousedící provincii Baghlán, kde v prvních květnových roku dnech 2015 bylo během střetů s afghánskými vládními silami zabito nejméně 35 povstalců včetně velitelů, a Kábul do pokračujících bojů vyslal další jednotky. Celkové týdenní ztráty údajně činily více jak 200 zabitých na straně povstalců, 36 na straně afghánských sil a 4 na straně civilistů. Vzhledem k nepokojům se pozastavily se rozvojové a rekonstrukční projekty (Al Jazeera 2015; Tolonews 2015C). Během tažení se povstalcům podařilo dostat k centrům provincií a hrozba jejich obsazení se zdála reálná. Tálibán se svými akcemi zaměřil na afghánské bezpečnostní složky, dokázal využít svých zkušeností i výhod včetně psychologického aspektu, omylů či neschopnosti afghánských složek i lokálních vůdců naladěných proti Tálibánu. Během prvních dní ofenzivy 41

dokázali povstalci vyhnat příslušníky afghánské policie, armády i obecní policie a obsadit jejich stanoviště. Dle slov afghánských velitelů (především obecní policie) měl za jejich ústupem stát i nedostatek výstroje, výzbroje a munice; navíc krátce před útokem Tálibánu byly mnohé jednotky afghánských složek přemístěny pryč, což vypovídá o chybném úsudku afghánských sil. Během tažení byla také patrná změna strategie Tálibánců, kteří si uvědomili také význam psychologického aspektu boje; šířili zprávy o své síle nebo nadcházejících útocích, což dokonce mělo za následek stažení vládních sil (především právě obecní policie) ze svých pozic před avizovaným útokem. Velitelé jednotek obecní policie se k dané záležitosti vyjadřovali různě, mnozí přičítali úspěch nepřítele podpoře místního obyvatelstva. Problém představovalo také přemístění jednotek; výhodou obecní policie bylo vždy etnické složení jednotky odpovídající etnickým poměrům v dané oblasti – při přemístění jednotky tak logicky může vzniknout etnické napětí, i případné naklonění se místního obyvatelstva k povstalcům. Obecně lze označit přístup vlády v případě obsazení oblastí Tálibánem za liknavý (Afghanistan Analysts 2015D). Na druhou stranu, v dubnu se údajně podařilo afghánským vládním silám po několika letech dosáhnout distriktu Nawa v provincii Ghazní sousedícím s Pákistánem a vyčistit jej od povstalců, čímž si vytvořili předmostí pro podnikání dalších operací do sousedních regionů. Během operace mělo být zabito 65 nepřátel včetně 17 pocházejících ze zahraničí a ukořistěn větší počet materiálu protistrany (Pajhwok 2015F).

7.2.2 Případ Kunduz Pro ilustraci o probíhající ofenzivě i afghánských specificích vhodně poslouží severní provincie Kunduz, která je charakteristická spletitým systémem rozdělení moci s vysokým vlivem lokálních vůdců a složitou historií plnou bojů o moc. Místní vůdci v devadesátých letech vytvořili mocenské aliance bojující proti sobě, Massúd a Severní aliance tu nikdy nebojovala a nepůsobila. Kunduz ovládaly jednotlivé mocenské skupiny až do uchopení moci Tálibánem v roce 1997. Po svržení tálibánského režimu se opět v provincii zvýšil vliv polních vůdců, pozice v administrativě provincie obsadili tamější Paštunové, i proto je podpora Tálibánu v Kunduzu stále citelná; podobná situace panovala i v provincii Badakšán (Münch 2013: 11; Wormer 2012: 1). Tálibán zvýhodňoval Paštuny, a to bez ohledu na jejich původní inklinaci. Kunduz byl navíc významný i z důvodu hranic s Tádžikistánem, kudy proudily drogy do Střední Asie (Wormer 2012: 43-44). Po roce 2001 zde de facto vládly silné osobnosti Severní aliance, které znevýhodňovaly a diskriminovaly početnou komunitu Paštunů (stejně tak jako bezpečnostní orgány). Tálibán si zde díky této frustraci Paštunů a pro svůj systém spravedlnosti nebo odmítání korupce získal nezanedbatelnou podporu. Paštunské 42

náboženské školy poskytovaly příslušníkům hnutí útočiště, později také i bojovníkům Islamistického hnutí Uzbekistánu, Čečencům nebo Turkům (Afghanistan Analysts 2015B). Lze konstatovat, že prezidentu Karzáímu se nikdy nepodařilo pevně nastolit nový režim v těchto severních provinciích, vyvrátit korupci a klienetelismus místních mocnářů, díky přítomnosti mezinárodních vojsk však nedocházelo ke konfliktům mezi jednotlivými mocenskými frakcemi. Mnozí zůstali u moci a zapojili se do nových struktur – včetně bezpečnostních složek. Určitý vliv si udrželi také paštunští příslušníci nevojenského křídla Tálibánu, čím dál více však rostl jejich pocit znevýhodnění a odepření vlivu a následná deprivace (Münch 2013: 64-66). Tálibán později v Kunduzu slábl, díky úspěšné americké kampani zaměřené na jeho velitele, kteří byli buď poraženi vojensky anebo se museli zapojit do reintegrace. Naopak se opět posiloval vliv dosavadních mocenských center; i díky zahraničním aktivitám (Münch 2013: 68). Donedávna panovalo rozšířené přesvědčení, že v severních provinciích Afghánistánu nemůže Tálibán získat větší vliv. Hnutí totiž tvořili Paštuni, kteří na severu nemají početné zastoupení a dlouho aktivity povstalců tyto oblasti infiltrovat svými buňkami a vytvořit tak své pomyslné výběžky nebyly považovány za úspěšné; nakonec se prokázalo, že celý tento proces byl mnohem rafinovanější a delší a nakonec svého cíle dosáhli. Na severu se Tálibánu podařilo shromáždit dostatek lidských i materiálních zdrojů a rozmístil své agenty v nepaštunských oblastech, kteří získávali nové členy a rozšiřovali vliv hnutí (Giustozzi, Reuter 2011: 1-2). Počátkem roku 2010 se mnohé oblasti severních provincií ocitly pod kontrolou a vlivem Tálibánu, přičemž nikdo nebyl schopen tuto situaci či její vývoj objasnit. Hnutí také učinilo nečekaný krok, kdy umožnilo připojit se i nepaštunským národům, díky čemuž posílilo množství Uzbeků, Tádžiků nebo Turkmenů; nepřátelský postoj vůči jiným etnikům se podařilo přeměnit v nepřátelský postoj vůči vládě a posílit jej náboženským učením, přičemž velký vliv měly náboženské školy (Giustozzi, Reuter 2011: 1-2). Tálibán tak do odboje implementoval i místní prvky, jako Islamistické hnutí Uzbekistánu nebo jiné islamistické skupiny. V roce 2010 byla aktivita povstalců nejvyšší od zahájení intervence, v samém roce také došlo i k poklesu jejich aktivity v důsledku zmíněné americké vojenské kampaně zaměřené na povstalecké velitele (Giustozzi; Reuter 2011: 32-33). Provincie Kunduz, kde hrozbu představuje jak Tálibán, tak jiné ozbrojené skupiny, je nejnebezpečnější severní provincií země. V reakci již na předchozí aktivity Tálibánu a přístup vlády mnozí polní vůdci vytvořili vlastní ozbrojené skupiny, aby mu čelily. Dle obyvatel provincie však mnohdy tyto skupiny, využívající vlivných osobností, představují ještě větší 43

hrozbu, než samotný Tálibán. Bývalý guvernér provincie dělí tyto skupiny na kriminální skupiny, ozbrojené skupiny bojující proti Tálibánu a skupiny vedené bývalými bojovníky džihádu. Dle něj některé z těchto formací byly založeny před několika lety právě pro boj s povstalci, absence jejich kontroly a odzbrojení vedlo k rapidnímu nárůstu počtu takových skupin, jejichž aktivity obsahují i loupení, vydírání nebo vraždění. Koncem roku 2014 tak běžně v regionu působilo na 1500 ozbrojenců, zatímco bezpečnost zajišťovalo pouhých 170 policistů. V samém období ministr vnitra nařídil tyto formace odzbrojit, což však již bylo nemožné, navíc bez jejich působení by vládní síly Tálibánu nedokázaly čelit. Zmíněné skupiny vedou konflikty i s vládními silami a mezi sebou – zejména o zdroje a o kontrolu, atentáty v jejich soupeření nejsou výjimkami. Z takové situace samozřejmě těží Tálibán, mnozí obyvatelé dokonce využívají jeho služeb (např. jako arbitra při řešení sporů) a místní orgány údajně takové pravomoci tolerují (Afghanistan Analysts 2015E). Kunduz je charakteristický pro svou etnickou diverzitu, působení milicí, povstaleckých a kriminálních skupin, kterým mají údajně pomáhat i příslušníci obecní policie, dokonce včetně jejich turkmenského policejního představitele (Afghanistan Analysts 2015F). 7.2.2.1 Vývoj událostí v provincii Kunduz v letech 2014 - 2015 Situace v provincii Kunduz se stala vypjatou již v roce 2014, zejména během prezidentských voleb. Moc v provincii je rozdělena mezi afghánskou vládu, Tálibán a další, vzájemně o moc soupeřící, ozbrojené skupiny či kriminálními kruhy. Tyto skupiny také během prezidentských voleb značně pomáhaly získat preference svých protěžovaných kandidátů (Afghanistan Analysts 2014B). Situace byla kritická hlavně po prvním kole prezidentských voleb, kdy se dva distrikty nacházely téměř pod úplnou kontrolou Tálibánu a afghánské bezpečnostní síly zahájily bojové operace (Afghanistan Analysts 2014C). V bojích v provincii Kunduz v létě roku 2014 dosáhl Tálibán mnoha vítězství a téměř se mu podařilo ovládnout jak metropoli, tak celou provincii (Afghanistan Analysts 2014C). Tálibán, i přes určité zisky, nakonec musel ustoupit účinným a rozsáhlým operacím afghánských vládních sil s cílem vyčistit oblast od povstalců. Tyto operace se však ukázaly jako dlouhodobě neudržitelné. Za úspěchem Tálibánu stály faktory jako získání dalších zbraní, využití napětí v době prezidentských voleb (zejména po prvním kole), oslabením proti-tálibánské opozice, včetně afghánské obecní policie, ale také zvyšující se podporou místního obyvatelstva. Mezi obyvateli se údajně objevily i zvěsti o zásobování Tálibánu municí a jídlem ze strany státních orgánů. Tálibán byl nicméně, za ozbrojené podpory až 3000 civilistů, poražen (Afghanistan Analysts 2014A). Za úspěchy povstalců v těchto bojích stojí zejména získání dalších zbraní, zvýšené napětí ve 44

společnosti v souvislosti s volbami, oslabení proti-tálibánské fronty (především obecní policie) a zvýšená podpora ze strany obyvatelstva, ale také kvůli povstalcům z Wazíristánu unikajících před pákistánskými protipovstaleckými operacemi (Afghanistan Analysts 2014C). Ani v roce 2015 se situace nevyvíjela slibně. Kromě problémů týkajících se bezpečnosti stále nebyl věnován dostatek pozornosti zdravotní péči, vzdělávání, zemědělství nebo rekonstrukci. Nový paštunský guvernér nevycházel nejlépe s tádžickým policejním náčelníkem, silně kritizoval činnost ilegálních ozbrojených skupin a liknavý přístup vůči nim. Dle informací měla dokonce vláda poskytovat civilistům zbraně na vlastní ochranu, nikoli je chránit. V rámci posílení byli obecní policii údajně vládou přiděleni příslušníci milicí, celkem se proti povstalcům mělo postavit na 7000 jejích milicí. V červnu roku 2015 měl Tálibán kontrolovat 65% provincie oproti dřívějším 40% a mnoho obyvatel raději opustilo své domovy (Afghanistan Analysts 2015D; Afghanistan Analysts 2015F). Tálibán začátkem října nakonec metropoli dobyl a postavil afghánskou vládu i Obamovu administrativu pod velký tlak. Kunduz je od roku 2001 prvním hlavním provinčním městem, které padlo do rukou povstalců (ICG 2015C). Po 15 dnech obléhání a protiofenzivě afghánských pozemních a amerických vzdušných sil se Tálibán stáhl z hlavního provinčního města Kunduz. Dobytí metropole je připisováno selhání zpravodajských služeb a infiltraci vládních sil. Dle získaných zpráv povstalci zničili vládní úřady a budovy, obsadili armádní materiál, útočili na své oponenty a osvobodili vězně ze dvou věznic. Při vzdušných náletech byla naneštěstí zasažena i nemocnice provozovaná Lékaři bez hranic. Pouhé dva dny po protiofenzivě prezident Obama prohlásil, že i po roce 2016 v Afghánistánu zůstanou američtí vojáci, a to v počtu přibližně 5500. Také další země NATO, např. Německo, Turecko, Velká Británie a Itálie, potvrdili setrvání svých sil (ICG 2015D). Za úspěchem povstalců při dobytí 300 tisícového města Kunduz dále stojí dle Gen. Campbella neschopnost afghánské policie vyplývající z jejího slabého vedení, pochybení zpravodajských služeb a nepředání informací a špatná koordinace mezi jednotlivými složkami. Útok Tálibánu navíc nebyl tak neočekávaný; za poslední rok tam byla již několikrát hlášena přítomnost povstalců a dvakrát za daný rok tito povstalci působili i v Kunduzu. Snahy vládních sil o znovuzískání moci v Kunduzu narušovaly nástražná výbušná zařízení povstalců, kteří se nakonec po 15 dnech obléhání museli z města stáhnout (SIGAR 2015: 86). Počet bojovníků Tálibánu v rámci jednotlivých útoků se údajně pohyboval od stovek až po 2000, v případě operací v provincii Kunduz dokonce 3000 (Afghanistan Analysts 2015B). Obsazení jejího hlavního představuje od roku 2001 největší úspěch povstalců a dokazuje 45

zároveň slabost afghánských sil, které město znovudobyli až díky americké letecké podpoře (CFR 2015A). OSN zaznamenala téměř dvojnásobné oběti na straně civilistů oproti roku 2014; nárůst ztrát utrpěly i afghánské bezpečnostní síly. V reakci na výše zmíněné události uznali američtí i afghánští představitelé, že afghánské složky ještě nejsou připraveny bránit svou zemi samy. Vláda i Západ reagovaly také navýšením počtů příslušníků kontroverzní obecní policie, jejichž aktivity se údajně stávaly stále agresivnějšími s odchodem západních mentorů. Mnozí lokální představitelé již odmítli se strážníky zatíženými různými skandály, spolupracovat (ICG 2015C).

7.2.3 Rozkol v Tálibánu Již v roce 2014 byla patrná určitá nesoudržnost či roztříštěnost v rámci Tálibánu. Někteří odborníci dokonce vyslovili naději, že z důvodu jisté fragmentace mohou povstalci ztratit svůj entusiasmus a motivaci k boji. Toto tvrzení odůvodňují i tím, že mottem Tálibánu je bojovat proti zahraniční okupaci a vznášejí otázku, zda počet zahraničních sil zredukovaný na stav v roce 2015 je vůbec okupací. Byl například zaznamenán případ, kdy tálibánský velitel propustil své muže poté, co provincii, kde se svou skupinou působil, opustili američtí vojáci, čímž tak pokládal válku proti okupantům ukončenou (ICG 2014: 6-7). Vzhledem ke stahování koaličních sil tak musel Tálibán zvolit novou definici nepřítele - „nejdřív loutky, poté bezvěrci”. S odchodem amerických a dalších vojáků mnozí povstalci odmítají bojovat proti Afgháncům, zejména bojovníci indoktrinovaní nenávistí k cizím vojákům, proti kterým se učili bojovat, a teoreticky se tak zvýšila naděje v mírová jednání. Protiteze tvrdí, že Tálibán, unavený vleklým bojem, využil situaci stahování sil NATO k re-konsolidaci svých sil a vyčkával vhodné chvíle, aby zahájil hlavní útoky. Tálibán navíc již dříve hlásil, že jeho boj bude mít dvě fáze: první je vyhnat cizince ze země (čímž chápou právě stahování zahraničních sil), druhá, která přišla na řadu, spočívá ve svržení vlády (ICG 2014: 29-30). Otázkou však zůstává, zda není skutečná pravda spíše mezi oběma pozicemi. Určitému oslabení a hledání nového směru Tálibánu nasvědčuje i spojení s nepaštunskými národy, není ani vyloučeno, že prezident Ghaní se nevydá vlastní cestou a nenajde způsob přímět povstalce k jednání. Výrazné napětí v rámci hnutí způsobila zpráva z července 2015 o tři roky utajovaném úmrtí tálibánského vůdce Mullaha Omara, jehož pozici zaujal Akhtar Muhammad Mansúr. Mansúr, za tálibánského režimu ministr letectví, měl být zvolen nikoli nejvyšší radou, ale vlastní skupinou, a dá se tedy předpokládat, že svou pozici a autoritu bude muset v rámci hnutí ještě upevnit; samotný Pákistán např. favorizoval Mansúrovy oponenty. Omarova smrt znamená 46

v rámci Tálibánu konec relativní jednoty hnutí (jedná se také o první oficiální rozdělení Tálibánu), kterou boj o následnictví ještě více roztříštil (Afghanistan Analysts 2015I; BBC 2015C). Spory a střety v dříve jednotném Tálibánu po úmrtí Omara vzrostly na intenzitě, 12. listopadu dokonce při jednom z těchto střetů v provincii Zábul padl Mansúr Dadulláh, zástupce vůdce nově zformované frakce odštěpené od hnutí. Tato frakce Mullaha Mohammeda Rasúla však není jedinou frakcí, která se postavila „novému” Tálibánu v čele s Mansúrem. Dle organizace Afghanistan Analysts Network však většina oponujících skupin nevystoupila proti novému vůdci otevřeně a současné rozpory nepředstavují pro hnutí existenciální hrozbu. Je však evidentní, že právě (zveřejněná) smrt Mullaha Omara odkryla existující mocenský boj uvnitř Tálibánu (Afghanistan Analysts 2015G). Byl to právě Dadulláh se svou frakcí, který na stranu Tálibánu přivedl středoasijské militanty (včetně Islámského hnutí Uzbekistánu; zkr. IMU), se kterými navázal vztahy a vzájemnou podporu v Pákistánu. Společně prchli v roce 2014 právě do afghánského Zábulu, kde si zejména IMU vybudovalo silně nepřátelský postoj k novému tálibánskému vůdci Mansúrovi a následně ohlásilo své spojenectví s Islámským státem. Uzbecké hnutí dokonce označilo Mansúra za pákistánského agenta, který sešel z Omarovy cesty a zaprodal své bojovníky. Středoasijští bojovníci původně přijeli do Zábulu jako příbuzní a rodinní příslušníci, pak se však přemístili do jiných provincií, zejména na severu. Vyznačovali se brutalitou na civilistech, kterou pravděpodobně odsoudil i samotný Mansúr. Jiný postoj zaujal Dadulláh, považovaný za jednoho z nejbrutálnějších tálibánských velitelů, s jehož skupinou se nakonec středoasijští islamisté spojili, a Mansúr tak čelil zajímavé formaci Dadulláha, na jehož straně bylo také IMU, které podporoval Islámský stát (Afghanistan Analysts 2015G). Byly však zaznamenány ozbrojené střety mezi skupinami zahrnujícími i uzbecké bojovníky věrnými novému emírovi Mansúrovi (Long War Journal 2015C). Největšího Mansúrova rivala v boji o nejvyšší post Tálibánu představoval (a stále představuje) syn Mullaha Omara Yaqub. Naději v něj údajně stále vkládá řada osob hnutí, které se ještě nerozhodly a nepřidaly se ani na stranu Mansúra, ani na stranu Rasúla. I přes stále patrnou krizi se Tálibánu podařilo vnitřní spory přečkat a nedošlo k faktickému rozštěpení na více skupin; operační a vojenské schopnosti Tálibánu i po vnitřních rozporech zůstanou nezměněny (Afghanistan Analysts 2015F). Mansúrův Tálibán získal znatelnou podporu nabídnutím druhé nejvyšší pozice ve struktuře hnutí Serajuddínovi Haqqanímu, který je považován ze de facto vůdce tzv. sítě Haqqaní (Afghanistan Analysts 2015G). Mansúr se navíc otevírá možným jednáním o míru s afghánskou vládou, to však pouze za podmínek, že 47

Afghánistán zcela opustí zahraniční vojska a vláda zruší bezpečnostní dohodu s USA (Tribune 2015A). Agentuře AFP sdělily 2. prosince afghánské vládní zdroje, že v pákistánském městě Kvéta údajně na schůzce velitelů Tálibánu došlo k neshodě, která měla vyústit ve střelbu a vážné zranění Mansúra (Guardian 2015), objevila se dokonce zpráva, že Mansúr je mrtvý (Novinky 2015A); následně ji dementovala zpráva jiná, hovořící o Mansúrově nahrávce dokazující, že stále žije (Novinky 2015B).

7.2.4 Mírová jednání Dle mnohých pozorovatelů může ukončení konfliktu a mír v Afghánistánu přinést pouze vyjednávání vlády s povstalci. Dříve se vkládaly jisté naděje do úřadu, který Tálibán otevřel v roce 2013 v Kataru a který mohl pomoci jako prostředník při jednání, obě strany se však v tomto bodu zmýlily (BBC 2015B). Tálibán dlouho odmítal přistoupit na oficiální jednání, mnohé předchozí mírové iniciativy neuznal jako oficiální. Schůzka konající se 7. července v Pákistánu, který působí jako prostředník pro tyto diskuze, však také představiteli hnutí není považována za oficiální (Afghanistan Analysts 2015H). Rok 2015 tedy, kromě mnoha silných povstaleckých operací, přinesl také pozitivní náznaky k mírovým jednáním, které však pohřbilo oznámení dva roky utajovaného úmrtí tálibánského vůdce. Pouhý den před plánovaným srpnovým, již druhým, jednáním mezi vládou a povstalci se objevila zpráva o úmrtí Mullaha Omara, vůdce Tálibánu. Nová událost však logicky přinesla i boj o to, kdo zaujme Omarovo místo, a pochybnosti vlády o úspěšně navázání na červencové jednání považované jako významný obrat. Dle serveru Afghanistan Analysts Network byl Tálibán nejspíše přinucen Pákistánem (který tak činil na popud Kábulu) na jednání přistoupit. Nicméně nový tálibský velitel, Akhtar Muhammad Mansúr, dlouho považovaný za jednu z nejvíce pro-mírově orientovaných osobností vedení hnutí, ve svém prohlášení potvrdil, že v boji hodlá pokračovat a mírová jednání označil za nepřátelskou propagandu. Neznamená to však, že jednání o míru zavrhl úplně – v dalším prohlášení dodal, že jakékoli významné rozhodnutí bude přijato v duchu šarí-a a nastolení nového islámského systému bude dosaženo všemi způsoby – mečem i jednáním. Mansúr se pravděpodobně nachází pod značným tlakem svého okolí a zdá se, že zdaleka ne všichni jednotliví velitelé přislíbili Mansúrovi svou loajalitu. Právě proto lze předpokládat, že rozporuplná prohlášení nového vůdce Tálibánu vychází i z potřeby zajistit si podporu a upevnit si svou pozici či autoritu, musí tak upřednostnit pokračování džihádu před mírovými aktivitami (Afghanistan Analysts 2015H). Dle Generálního tajemníka OSN místo mírových snah konflikt vzroste na intensitě a také se geograficky rozšíří (SIGAR 2015: 147). 48

Jelikož je ale současný prezident Ghaní je původem Paštun z východní části země, odkud pochází také mnoho tálibánských vůdců, dá se předpokládat, že Tálibán bude přístupnější hovorům s vládou. Ghaní také po jmenování do funkce za účelem získání si podpory pro politiku usmíření podnikl cesty do Pákistánu a Saudské Arábie coby regionálními mocnostmi majícími vliv právě na Tálibán. Prezident Ghaní také nabídl různé politické funkce významným bývalým osobám z dob tálibánského režimu, řada vlivných Tálibánců v prosinci 2014 podnikla cestu ze své základny v Kataru do Číny, která má o smířlivý kurs Tálibánu nemalý zájem a vyvíjí též řadu aktivit (Katzmann 2015: 37).

49

7.3 Warlordismus v Afghánistánu Po svržení tálibánského režimu se také do země vrátilo množství vlivných osob, které před Tálibánem uprchly. Právě tito lidé však se zapojili do drogového průmyslu, zabírali půdu, zúčastnili se i politického zastrašování a etnických čistek, hlavního zdroje nejistoty a obav pro Afghánce. Tato situace měla v různých za následek propuknutí anarchie a mnozí obyvatelé se tak ještě více odcizili státu, který nehájil jejich zájmy (Edwards 2010: 977). V zemích, kde je státní správa nefunkční či slabá, vzniká prostor pro působení a růst moci nestátních aktérů. Právě rozlehlý a dlouho decentralizovaný Afghánistán takové možnosti nabízí. Navíc zde také figuruje fakt, že než evropský styl vládnutí a řízení země, po dlouhou dobu měly větší význam klanové a vesnické kultury nežli centrum či obecně stát a tito nestátní aktéři tak prakticky stát suplují, přičemž jejich hlavní motivací je zisk financí a moci. Jak uvádí Giustozzi, koncept warlordismu není ničím novým, i když mnozí tento fenomén vztahují až k období po konci Studené války. Jisté však je, že proces globalizace působení polních vůdců napomohl. Giustozzi to vysvětluje tím, že právě globalizace a globalizované mezinárodní prostředí poskytly warlordům nové příležitosti k získání ekonomického a politického statutu, aniž by je omezoval jejich domovský stát (Giustozzi 2005: 2). Důležitou ekonomickou aktivitou warlordů se stalo pašování a ani Afghánistán v tomto ohledu není výjimkou. I když se mnohdy uvádí, že fenomén warlordismu v Afghánistánu započal až po stažení sovětských vojsk, Giustozzi argumentuje, že jeho prvky se v zemi vyskytovaly již koncem 70. let (Giustozzi 2005: 4). Samotné označení warlord se vyskytlo v osmdesátých letech a sloužilo k označení zejména afrických regionálních vojenských vůdců či ozbrojených politiků, kteří nesledovali politickou ideologii či reformní cíle. Termín se však natolik zažil a poté rozšířil, že se běžně užívá nejen v kontextu afrických nestátních ozbrojených aktérů. Warlord však musí splňovat následující kritéria: 

mít plnou a autonomní kontrolu nad vojenskou silou, kterou může použít



operuje na sub-státní úrovni, a to na územích, kde stát ztratil svůj monopol na násilí



jeho cílem je využívání a maximalizace zisku prostřednictvím nefunkčnosti a kolapsu státu



sleduje pouze vlastní zájmy a prospěch



užívá násilí a nátlak k udržení své moci



spoléhá se na úzký kruh stoupenců, zatímco jeho ozbrojené skupiny jsou většinou rekrutovány donucením



nemá zájem o měnící se charakter státu, který vykořisťuje (Giustozzi 2005: 5) 50

I když se mnozí autoři neshodují na hlavní motivaci warlordů, někteří argumentují finančním aspektem a jiní zase nenávistí (anglicky grievance), shodují se však na tom, že chování a vládnutí warlordů je predátorského a parazitického charakteru. I když tak tito nestátní aktéři parazitují na státu, stát na ně dokonce spoléhá v tom ohledu, že nahrazují služby, které by měl poskytovat právě on. Důležitý aspekt warlordismu je také teritorialita (Giustozzi 2005: 7). V Afghánistánu působí tyto typy nestátních aktérů: 

tradiční lokální vůdci – kmenoví vůdci, podporu získávají ze svého klanu či kmenu (např. provincie Paktía)



vojensko-političtí aktéři klanového původu – moderní političtí či vojenští aktéři usilující o moc nad kmenovou či klanovou strukturou (např. Kandahár, Nangarhár)



warlordi – vojenští vůdci těšící se podpoře a loajalitě vojenských kruhů a zasahují do politiky slabého státu (Giustozzi 2005: 12)

„V Afghánistánu se do bojové činnosti pod velením warlordů zapojily celkem čtyři kategorie bojovníků: vzbouřenečtí vojáci, civilní dobrovolníci, dezertéři z afghánských ozbrojených sil a nejrůznější skupiny teroristů.” Jejich taktické postupy dělí americká armáda do několika skupin: 

záškodnická činnost – namířená proti veřejnému či soukromému majetku, proti dopravní a komunikační infrastruktuře. Tato aktivita má negativní dopad na stabilitu země i každodenní život obyvatel



výpady (raids) – jedná se o nástrahy a léčky vůči silám NATO, krátké intenzivní útoky namířené na základny, konvoje, posádky, sklady či hlídky. Cílem těchto výpadů je zabití nebo zranění aliančních vojáků a podlomit jejich morální sílu



terorismus – „vraždění, únosy, mrzačení všech Afghánců, zejména však kmenových náčelníků nebo politických kandidátů považovaných za příliš loajální vůči kábulskému režimu nebo dokonce za kolaboranty s cizími vojsky.” Mezi běžnými obyvateli tak dochází k šíření strachu ze spolupráce s vládou či vojáky a podrývá se také morálka zahraničních vojáků



provokace a incidenty – častý postup narušující veřejný pořádek, na který navazují akce zločineckého charakteru jako žhářství, únosy, loupení, vydírání apod. (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 76-77)

Vzhledem k rozsáhlé invazi Tálibánu napříč severním Afghánistánem na jaře 2015 se afghánská vláda rozhodla k riskantní strategii zformovat místní milice z několika tisíc 51

stávajících i bývalých warlordů a bojovníků, kteří ji mají pomoci čelit povstalcům, zejména v těch oblastech, kde vládní síly nedokážou nepříteli čelit a ustupují. Pro vznikající milice jsou žádoucí bývalí velitelé, kteří bojovali se Sověty i Tálibánem v 90. letech, mnozí z nich se v poslední době věnovali ilegálním aktivitám, ukončili svou činnost nebo ze země uprchli; nyní jsou však údajně schopni shromáždit až stovky, dle některých informací až tisíce ozbrojených mužů. Provládní milice se však stávají čím dál více nebezpečnými a dle OSN se počty jimi zabitých civilistů stále zvyšují. Vytvářením nových ozbrojených skupin však pravděpodobně nastane nekontrolovatelný proces vytváření dalších milicí a rozšíření konfliktu (New York Times 2015). Počátkem října již prezident Ghaní odmítl návrh vytvořit rámec pro využití nestátních milic pro boj s povstalci. Nezbytné je postupně nahradit vládou podporované milice afghánskými bezpečnostními silami (ICG 2015B). Podporu milicí praktikovaly také Spojené státy již od roku 2001, posledním pokusem při využívání afghánských ozbrojených skupin proti povstalcům je afghánská obecní policie. Dříve tyto organizované skupiny spadaly pod afghánské ministerstvo obrany a působily převážně na jihu a východě. Z několika předešlých programů vzešla zmíněná obecní policie, do které byly původní skupiny integrovány, ostatní byly odzbrojeny. Mnozí však odmítli přistoupit na odzbrojení a zřídili vlastní milice, jejichž vliv často převyšoval i místní orgány (ICG 2015A: 5). Situace s nestátními ozbrojenými aktéry i dále narůstá na vážnosti, dle afghánských představitelů a nezávislých analytiků se v dubnu roku 2015 nacházelo na severu země kolem 5000 bojovníků, kteří se tam přemístili zejména z provincií Kunar a Nuristán, ale také zahraničních militantů z Uzbekistánu, Čečenska, Arabského poloostrova, Turkmenistánu a dokonce byla hlášena i přítomnost čínských Ujgurů. Těmto bojovníkům je přisuzováno právě rozpoutání dubnového násilí. Bojová aktivita na severu probíhala nezávisle s jinými bojovými operacemi Tálibánu např. v Hílmándu, Zábulu, Ghazní či Wardaku; sami bezpečnostní představitelé oznámili, že afghánské síly v této době bojovaly primárně se zahraničními bojovníky a nikoli afghánským Tálibánem (Tolonews 2015D).

7.4 Ztráty na životech Dle zpráv mise Organizace spojených národů UNAMA při stahování sil ISAF v roce 2014 počet zabitých neklesl, ale v prvních měsících naopak vzrostl. Dokonce byly zaznamenány i útoky protivládních sil vůči náboženským vůdcům. Během prvního pololetí se zvýšil rovněž počet civilních obětí, a to o 17% (přes 1500 mrtvých a přes 3000 zraněných). Tři čtvrtiny těchto úmrtí měly být způsobeny protivládními silami, 9% provládními jednotkami, 12% střety provládních jednotek s povstalci. Počet zabitých afghánských civilistů ročně se 52

pohyboval mezi 2700 až 3000 (UNAMA 2014: 1-2). Za celý rok 2014 dle OSN v Afghánistánu zemřelo nebo bylo zraněno více než 10 tisíc civilistů (z toho mrtvých 3699), což byl ve statistkách organizace rekordní počet, a znamená 22% nárůst oproti roku 2013. Více než dvě třetiny těchto civilních ztrát mají na svědomí povstalci a milice, zbytek vládní síly. Sebevražedné bombové atentáty si vyžádaly 371 ztrát na životech, tedy o 28% více než v roce minulém; afghánské síly způsobily necelých 1500 civilních ztrát - tedy o 50% více než v roce 2013, provládní milice mají na svědomí přes sto obětí, což je nárůst o 85% (Washington Post 2015B). V roce 2015 zaznamenaly afghánské síly rekordní výši ztrát, která v polovině roku byla o 70% vyšší než v roce předchozím, průměrné ztráty týdně činily průměrně celých 330 mužů. Dle USA Today přitom Tálibán nebyl v prvním měsíci ofenzivy schopen soustředit větší množství svých sil ke koordinovanému útoku a jeho zisky představovaly především menší checkpointy a body afghánských sil, které i přes značné ztráty dokázaly jednotlivá území udržet. Samotní afghánští důstojníci však zdůraznili problém nesoučinnosti afghánské obecní a národní policie (USA Today 2015). I přes mnohé úspěchy afghánských vládních sil jsou jejich ztráty alarmující. Během prvního čtvrtletí roku 2015 mělo být ve službě zabito více jak 1800 vojáků a policistů, dalších 3400 bylo zraněno. Tyto ztráty jsou údajně o 65% vyšší nežli ve stejném období minulého roku (New York Times 2015). Afghánský ministr vnitra počátkem října 2015 oznámil, že za od dubna ztráty Tálibánu činily přes 5600 mužů a ztráty afghánské policie přes 2100 policistů (ICG 2015B). V pokračujících listopadových bojích v provincii Hílmand, kde za necelý měsíc údajně padlo či bylo zraněno více než 200 povstalců, vládní síly utrpěly ztráty 85 padlých a 65 příslušníků se mělo vzdát nepříteli. Někteří provinční představitelé tvrdí, že situace je pod kontrolou a doráží posily, jiní však tato tvrzení odmítají (Tolonews 2015E).

7.5 Demobilizace a reintegrace nestátních ozbrojených aktérů Ozbrojené skupiny podporované vládou v boji proti Tálibánu byly zahrnuty do projektu Afghan Military Forces (Afghánské vojenské síly), a proto se na ně nevztahovaly plošné odzbrojovací a demobilizační programy odstartované v roce 2003. Další program určený na odzbrojení sílících ilegálních ozbrojených skupin byl spuštěn afghánským ministrem vnitra v roce 2005, k jeho ukončení došlo v roce 2008, dle odhadu OSN však v zemi zůstalo aktivní na 1800 ozbrojených skupin (odhadovaný počet jejích příslušníků v roce 2008 činil 120 tisíc), což se dá vysvětlit mnoha vazbami vůdců skupin s místními i vládními činiteli. Mnozí původní velitelé prozápadních skupin také obsadili významné posty v afghánské správě i ozbrojených složkách (Suhrke 2013: 280-281). V roce 2010 afghánská vláda odstartovala 53

projekt na reintegraci bývalých bojovníků zpět do normálního života, což obnáší pomoc při hledání zaměstnání, amnestii, ochranu a také možnost podílet se na zajištění bezpečnosti v příslušné komunitě. Tento program si získal pozornost a podporu i na mezinárodním poli a od zahájení projektu se již podařilo 10 tisíc bojovníků navrátit zpět do běžného života (Katzmann 2015: 39). Tomuto tématu se věnuje i OSN, která se rovněž podílí jednou z nejvýznamnějších demobilizačních aktivit v Afghánistánu, a to programem mise UNAMA Organizace spojených národů zvaným DDR neboli disarmament (odzbrojení), demobilization (demobilizace) a reintegration (reintegrace). OSN tak údajně měla demobilizovat až sto tisíc bojovníků a více jak polovina z nich využila reintegračních možností a stali se malými obchodníky nebo farmáři. Slabinou programu je neschopnost účinně zahrnout i ozbrojené milice, nikoli pouze jednotlivce. Další program, zvaný DIAG (Disbandment of Illegal Armed Groups – rozpuštění ilegálních ozbrojených skupin) si dal za cíl odzbrojit 150 tisíc členů ilegálních ozbrojených skupin (Katzmann 2015: 33). Afghánci řízený mírový a reintegrační program (Afghanistan Peace and Reintegration Program) již posloužil 10,5 tisícům osobám, z toho 988 velitelům. U 143 osob byla zdokumentována jejich re-aktivace. Žádosti o zapojení do programu ze strany militantů však výrazně klesly po ohlášení Omarovy smrti (SIGAR 2015: 148). Na mnohé příslušníky Tálibánu, kteří se rozhodli opustit hnutí, se ale vyvíjel takový tlak, aby byli souzeni za své aktivity, že se nakonec ke svým bývalým spolubojovníkům opět přidali; motivace dobrovolně přistoupit k odzbrojení je tak velmi nízká (Afghanistan Analysts 2015D). Díky reintegračnímu programu však byly získány cenné informace o nepříteli – jeho velení, struktuře, útočištích, zdrojích, podporovatelích, způsobu rekrutace, cílech, vztahu s dalšími radikálními skupinami apod. (SIGAR 2015: 149).

7.6 Islámský stát Skupiny Islámského státu se objevily v několika afghánských provinciích, kde měly verbovat nové příslušníky do svých řad, zahájily i operace v Nangarháru a střetli se i s Tálibánem (Washnigton Post 2015A). V srpnu 2015 byly hlášeny boje mezi Tálibánem a skupinami Islámského státu na východě země. V provincii Nangarhár dle místních představitelů měl dokonce Islámský stát provozovat vlastní žaláře, kde v říjnu zadržoval na 127 lidí, včetně 19 vojáků. O měsíc dříve byly z provincie hlášeny útoky tří set bojovníků na kontrolní stanoviště vládních sil. Tálibán zde také údajně zadržel několik osob, které verbovaly bojovníky pro Islámský stát (ICG 2015D). Dle ruského velvyslance v Tádžikistánu mělo k říjnu 2015 v Afghánistánu operovat na 3500 bojovníků Islámského státu, kteří právě na afghánském území verbují nové členy z řad místních skupin a mládeže. Islámský stát dle velvyslance 54

Lyakin-Frolova působí v 25 z 34 afghánských provincií (Pajhwok 2015G). K podpoře Islámského státu v boji proti Tálibánu v červenci roku 2015 vyzval své stoupence i Hekmatjár, kdy boj mezi oběma skupinami v provincii Nangarhár rostl na intenzitě. Dle afghánských médií proti IS v provincii zasahovaly také bezpilotní letouny, při jejichž útocích zahynulo nejméně 49 islamistických bojovníků (RFERL 2015B). Také Islámský stát v listopadu 2015 vyzval k boji proti Tálibánu, kterého považuje za nepřítele svého spojence, strany Hekmatjára (Dawn 2015). K boji proti Islámskému státu vyčlenila již afghánská vláda speciální jednotku (Tribune 2015B).

55

8 Ekonomická situace Afghánistánu Afghánská ekonomika obecně zažila rychlý rozvoj a došlo rovněž ke zlepšení klíčových společenských indikátorů; hrubý domácí produkt od roku 2003 do roku 2012 zaznamenal roční nárůst přibližně o 9,4% (Cordesman 2014: 21). Po fázi ekonomického růstu přišlo v roce 2012 zpomalení a následný pokles ekonomické aktivity společně i s poklesem v nezemědělských sektorech (World Bank 2014: 2). Navzdory předchozímu růstu zaujala v roce 2014 afghánská ekonomika 164. příčku v celkovém hodnocení ekonomik všech 189 zemí a stále více než polovina obyvatel čelí možné chudobě. Vleklým konfliktem je stále poznamenáno zemědělství i afghánský průmysl, kde chybí dostatek kvalifikovaných pracovních sil a mnoho továren je zavřených. Hlavní odvětví průmyslu představuje zpracování bavlny a výroba koberců, která tvoří výraznou část afghánského vývozu3. Obrovský rozmach zaznamenal sektor služeb, zejména vývoj v oblasti telekomunikace (Business Info 2014). Progres sice zaznamenalo rovněž afghánské vzdělávání, které je umožněno i dívkám, trpí však nedostatkem kvalifikovaných učitelů a školních zařízení. Negramotnost dospělých zůstává stále nejvyšší na světě, razantně se ale zvýšil počet dětí chodících do školy - dle dostupných údajů z 900 000 chlapců v roce 2002 na 8 milionů dětí, z toho třetina dívky, v roce 2012 (Cordesman 2014: 21). Mnohá zlepšení byla učiněna také ve zdravotnictví, přesto se Afghánistán v daném sektoru pohybuje pod světovým průměrem a mnoho dětí trpí podvýživou. Podařilo se také prodloužit dobu života, a to o dvacet let (World Bank 2014: 10). Výše zmíněný růst do roku 2012 byl do velké míry zapříčiněn nadprůměrnou úrodou a také expanzí sektoru služeb, ekonomice dominovaly malé firmy, z nichž většina nepůsobila déle jak 4 roky. Pokles v roce 2013 způsobily ovšem faktory nikoli ekonomické, ale politické – Afghánistán se totiž ponořil do nejistoty ohledně politické a bezpečnostní transformace. V roce 2013, kdy se Afghánistán pomalu připravoval na prezidentské volby a nejisté jednání o setrvání zahraničních sil v zemi a podíl zahraničních firem v zemi se snížil na nejnižší úroveň od roku 2008. Podíl registrovaných firem v Afghánistánu se tak v roce 2013 snížil na nejnižší hranici za dobu pěti posledních let, dle agentury The Afghanistan Investment Support Agency z 5000 v roce 2012 na přibližně 3100 firem (World Bank 2014: 2-3). Následoval pokles investic, a to až o 80%, část vzniklého schodku nakonec vyplnili různí mezinárodní partneři (OSN 2014: 10). Situaci umocnila i krize bankovního sektoru,

3

Mezi lety 2012 až 2014 Afghánistán exportoval (mimo narkotika) zboží v hodnotě 3,3 až 4 mld. dolarů ročně a pouze 20% afghánského vývozu představují komodity, zbytek tvoří export související se sektorem služeb (SIGAR 2015: 167).

56

která v roce 2010 zasáhla Kábulskou banku, její dopady na afghánskou ekonomiku jsou stále patrné (World Bank 2014: 8). Bankovní sektor z důvodu laxního přístupu vlády celkově upadl, polovina afghánských bank je považována za slabé a navíc nejsou ochotny poskytovat půjčky ve větším měřítku, proto soukromý sektor s investicemi dále stagnuje. Více jak 90% Afghánců navíc preferuje hotovost a bankovních služeb, kterým nejspíš po zmíněném kolapsu v 2010 nedůvěřují, ani nevyužívá (SIGAR 2015: 168). Afghánské firmy zaměřující se na činnost v odvětvích jako obchod a prodej (29%); výroba - včetně zpracování potravin (22%); nebo ubytování a stravovací služby (10%), zaměstnávají navíc malé množství lidí (World Bank 2014: 9). Co se však týče zemědělství samotného (mimo pěstování opia), díky vhodným klimatickým podmínkám v roce 2013 dosáhlo rekordní produkce; i tak však nestačilo pokrýt ztráty vzniklé v dalších odvětvích ekonomiky. Naopak se zvýšila produkce opia, a to téměř o 50%, celková produkce činila 5500 tun v roce 2013, což je stejně jako v případě vysoké zemědělské produkce za daný rok připisováno příznivému počasí. Pěstování a produkce opia tvořily v roce 2013 4% afghánského HDP, zatímco exportní hodnota opiátů a drog se zvýšila na 3,1 mld. dolarů, což představuje již 15% HDP. Veřejné výdaje se zvýšily jen nepatrně, v roce 2013 představovaly 24% afghánského domácího produktu (World Bank 2014: 3-4). HDP za rok 2014 byl odhadován na 20,8 mld. dolarů, v roce 2015 však HDP vzrostl na 21,2% (není započítána drogová ekonomika). Původně se očekával vyšší růst, jeho zpomalení ale způsobilo zhoršení bezpečnostní situace. V souvislosti se změnami v roce 2015 zažívá Afghánistán deflaci, což může vést k poklesu zaměstnanosti. Uvedené ekonomické skutečnosti navíc podtrhuje populační růst a s ním spojený nárůst pracovní síly (SIGAR 2015: 162). Největší výzvou nadále zůstává infrastruktura, zejména co se týče elektřiny, která je i přes mnohá zlepšení poznamenána častými výpadky. V roce 2002 disponovalo přístupem k elektřině pouhých 6% obyvatelstva, nyní ji může využívat téměř 30% afghánské populace. 81% afghánské elektřiny navíc představuje importovaná energie; země je rovněž závislá také na dodávkách zemního plynu z Turkmenistánu (Cordesman 2014: 21; SIGAR 2015: 178179). Postižena je kvůli zničené či narušené infrastruktuře také doprava a logistika, navzdory značným snahám z posledních 10 let zůstává stále 85% cest v bídném stavu a pro motorová vozidla většinou nesjízdné (World Bank 2014: 2; SIGAR 2015: 181). Výzvu představuje také urbanizace, která však zároveň může přinést ekonomické zlepšení. Míra urbanizace narůstá i z důvodů pokračujícího konfliktu, návratu uprchlíků i migraci jako takové; odhaduje se dokonce, že 40% afghánské populace bude v roce 2050 bydlet ve městech. Nyní v 6 57

největších městech (Herát, Džalalabád, Kábul, Kandahár, Kunduz a Mazar-e-Sharif) žije přibližně pětina populace, díky čemuž daná města představují rostoucí ekonomiky (World Bank 2014: 15). Dopad na afghánskou ekonomiku má také stahování koaličních sil, což vedlo i ke ztrátě pracovních míst; např. provincii Paktía přišlo v roce 2014 o zaměstnání 30 tisíc lidí, zároveň ale znatelně pokleslo násilí (ICG 2014: 26). V době působení 150 tisíc vojáků NATO a 400 tisíc kontraktorů v zemi bylo vytvořeno mnoho pracovních pozic v oblasti transportu a stavebnictví. Prezident Ghaní hodlá do budoucna podpořit tuzemské subjekty zasažené odlivem pracovních příležitostí v souvislosti s redukováním zahraničních sil alespoň tím, že dodávky jídla a potravin pro armádu a policii svěřit nikoli cizím, ale afghánským firmám (SIGAR 2015: 14). Asijský, a zejména afghánský trh, pro nadcházející léta navíc může ovlivnit i diskutované vytvoření nové „hedvábné stezky”, čili vytvoření obchodního a dopravního kanálu protínajícího Afghánistán; ne všichni ale vidí tuto možnost jako reálnou (Cordesman 2014: 17). Dle prezidenta Ghaního se z Asie do 20 let stane kontinentální ekonomika a Afghánistán do ní bude zapojen řadou obchodních smluv, dohod a infrastrukturou. Ghaní pro afghánskou ekonomiku označil za nejdůležitější trh s Jižní a Střední Asií, s jejímiž zeměmi Afghánistán v posledních letech uzavřel mnoho důležitých smluv (SIGAR 2015: 167).

8.1 Zahraniční ekonomická asistence Je evidentní, že Afghánistán není a ještě dlouho nebude ekonomicky soběstačnou zemí, a proto představuje finanční faktor jeden ze zásadních aspektů úspěchu celé rekonstrukce Afghánistánu i celého mezinárodního angažmá. V prvních letech invaze činila finanční externí pomoc, především humanitární asistence, 1,5 mld. dolarů. Příspěvky poté narostly do výše 5 mld. dolarů ročně a následně i na 8 mld. dolarů ročně. Díky dosaženým shodám na konferencích věnovaných právě dotacím Afghánistánu a víře, že se vede spravedlivá válka, byl nastaven fungující mechanismus financování afghánské pomoci (Suhrke 2013: 273). Ne vždy tomu tak však bylo - na rozvoj ekonomického sektoru se původně nevyčlenil dostatek finančních prostředků, dokonce 40krát méně než na ekonomický rozvoj Iráku (500 mil. ku 18 mld. dolarů). I přes nízké investice a finanční injekce se podařilo za dobu 10 let afghánské procento HDP ztrojnásobit, a to z původních 4 mld. dolarů na více než 13 mld. dolarů (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 64). Jen od Spojených států koncem dekády se Afghánistán těšil pomoci 10 mld. dolarů ročně, navíc stále kvetl obchod s drogami, který dle odhadů přinesl výnosy rovnající se až polovině legálního HDP státu. Bohužel tyto dva příjmy

58

představovaly motor afghánské ekonomiky a ekonomická pomoc zvenčí představuje okolo 60% afghánského rozpočtu (Business Info 2014; Suhrke 2013: 272). Projektů a programů na podporu Afghánistánu již existuje několik, kromě agentury USAID se o rozvoj stará i Světová banka, která vytvořila program orientovaný na tři oblasti: vybudování legitimity a kapacity institucí; spravedlivá distribuce služeb; ekonomický růst a zaměstnanost. Obecně snaha ze strany Afghánců dosáhnout určitého pokroku je Světovou bankou považována za dobrou, za zmínku stojí úspěchy ve vzdělávání, zdravotnictví, výzvu nadále představuje téma urbanizace, infrastruktury a energie. Světová banka také podporuje politické reformy, zaměřuje se i na administrativu a otázky rovnosti pohlaví. Přímo v Kábulu sídlí poradci Světové banky, kteří mají v gesci i reformu veřejného sektoru, budování institucí i lokální vládnutí. Dalším významným projektem je též program určený na rekonstrukci země nazvaný Afghanistan Reconstruction Trust Fund, což je nejrozsáhlejší fond Světové banky zaměřený pouze na jednu zemi. Významnou pomoc Afghánistánu poskytuje také asociace pro mezinárodní rozvoj, International Development Association, nebo International Finance Corporation, dohromady tyto instituce přispívají na obnovu státu částkou přes 1 milion dolarů ročně (World Bank 2014: 6). Prezident Obama a prezident Ghaní společně oznámili zahájení nového rozvojového projektu New Development Partnership, který má získat od americké strany pomoc ve výši 800 milionu dolarů určených na urgentní priority v Afghánistánu, a vyzdvihli nutnost vzdělání a soukromého kapitálu jako potenciál rozvoje; prezident Obama také poskytl stipendijní programy pro afghánské studenty (White House 2015). Spojené státy od roku 2006 zřídily v zemi 184 zdravotnických zařízení afghánských sil, kterým také poskytly prostředky na nákup zdravotnického vybavení (SIGAR 2015: 113). Celková částka na pomoc a rekonstrukci Afghánistánu ze strany Spojených států od roku 2002 dosáhla necelých 110 mld. dolarů, z toho 65 mld. dolarů bylo určeno na zlepšení bezpečnostní situace, 31 mld. na podporu a rozvoj vlády, necelé 3 mld. na humanitární pomoc a necelých 10 mld. na civilní projekty (SIGAR 2015: 67). Dle průzkumu však finanční pomoc a rozvojové projekty nutně nepřináší zvýšení stability a bezpečnosti. V několika vesnicích po přijetí programů paradoxně vzrostla nestabilita, což může být způsobeno vysokými očekáváními a také vyšší mírou stability ještě před přistoupením na daný projekt, což v mnoha případech nakonec vedlo k vyšší podpoře Tálibánu. Zajímavé je, že v oblastech kontrolovanými povstalci, kde občané přijali rozvojové programy, se obecně podpora Tálibánu zvýšila, což se vysvětluje tím, že civilisté ocenili souhlas povstalců s přijetím programu v jimi kontrolovaných vesnicích (SIGAR 2015: 144). 59

8.2 Financování afghánských bezpečnostních složek V roce 2007 založilo vedení ISAF fond určený pro přepravu vybavení a výcvik Afghánské národní armády. Od svého založení se fond několikrát rozšířil, např. ve snaze zvýšit gramotnost vojáků. Kromě tohoto fondu ANA Trust Fund, do kterého v říjnu 2014 přispěly zaangažované země 900 miliony dolarů. Pro rok 2015 se výše ročních nákladů na zabezpečení afghánských sil pohybuje na 4,1 mld. dolarů. Americká vláda se zavázala, že ročně bude přispívat 2,3 mld. dolarů, zatímco afghánská vláda 500 miliony a zbytek tvoří příspěvky spojeneckých zemí. Současné rozhodnutí udržovat 352 tisíc osob v ANSF vyžaduje přibližně 6 mld. dolarů ročně, Existuje také další fond na podporu práva a pořádku v Afghánistánu Law and Order Trust Fund for Afghanistan v rámci programu pro rozvoj pod hlavičkou OSN. Prostředky z tohoto fondu pokrývají také platy afghánských policistů a mezi lety 2002 a 2012 se v něm nastřádalo 2,75 mld. dolarů. Afghánistán má postupně své příspěvky zvyšovat, a to až do roku 2024, kdy se předpokládá, že již bude schopen finančně zajistit chod svých bezpečnostních složek sám (Katzmann 2015: 29-30). K 30. září 2015 vydaly prostřednictvím fondů jen Spojené státy na podporu afghánské armády celkem 15,4 mld. dolarů, z čehož většina směřovala na platy příslušníků; Spojené státy dále afghánské armádě prostřednictvím fondu poskytly pomoc určenou na vybavení a dopravu poskytly 12,7 mld. dolarů; většina byla využita k nákupu techniky, 5,6 mld. dolarů na infrastrukturu (SIGAR 2015: 101 - 102).

8.3 Zemědělství Zemědělský sektor nadále zůstává podstatným prvkem afghánské ekonomiky, značnou část zemědělské půdy ale zničil dlouholetý konflikt, což omezuje možnosti pěstitelů a přispívá rovněž k nedostatku potravin (World Bank 2014: 2). Ještě před sovětskou invazí a zahájením konfliktu bylo afghánské zemědělství na vysoké úrovni, vyznačovalo se soběstačností v oblasti masných a mléčných produktů, Afghánistán byl také významným vývozcem vlny, koberců nebo kožených výrobků. Populační růst a konfliktem zničené zemědělství i infrastruktura vedlo k tomu, že Afghánistán je nyní pouze soběstačný (World Bank 2014: 14). Pouze 12% půdy v zemi je orné, z toho je pouze polovina zemědělsky využita. I tak zemědělství pro zemi znamená hlavní zdroj příjmů a nejdůležitější sektor hospodářství zaměstnávající většinu obyvatelstva. V roce 2013 představovalo zemědělství více jak třetinu HDP (Business Info 2014; USAID 2015), v současnosti zemědělství představuje 25% HDP země a zaměstnává více než polovinu afghánské pracovní síly (na zemědělství je celkem závislých 75% populace). V zemědělském sektoru se tedy nachází obrovský potenciál, zaměřují se na něj různé projekty, které hodlají afghánské zemědělství modernizovat, zlepšit 60

dostupnost zdrojů, rozšířit spektrum pěstovaných plodin apod. Afghánským pěstitelům se také na zvýšení jejich produkce poskytují půjčky (SIGAR 2015: 176 - 177). Prezident Ghaní také zdůrazňuje fakt, že současný Afghánistán využívá k zemědělství pouze polovinu území než v roce 1978; rozšíření kultivovaných ploch tedy představuje ekonomický růst (SIGAR 2015: 13). Afghánistán má také potenciál v oblasti těžební – jeho nerostné bohatství se odhaduje na 1 až 3 trilionu dolarů a dle Ghaního má potenciál se stát největším producentem mědi, dále disponuje zásobami lithia, ropy a plynu (SIGAR 2015: 13).

8.4 Drogová ekonomika po roce 2001 Jedním z nejzávažnějších problémů poválečné rekonstrukce Afghánistánu se stala produkce drog, která po roce 2001 soustavně narůstala a brzy tvořila třetinu podílu celkového příjmu státu. Půda pro pěstování plodin na výrobu narkotik se údajně rozrostla téměř z ničeho na 4,5 tis. hektarů, sklizeň vzrostla z 500 tun na 6,5 tis. tun. Drogový průmysl na jednu stranu přinesl zisky jejich pěstitelům a pozitivně ovlivnil makroekonomickou bilanci, zároveň však oslabil vnitřní i politickou bezpečnost. I v tomto sektoru figurují warlordi, kteří poskytují bezpečnostní záruky lidem zapojeným do drogového průmyslu, ze zisku prodeje drog si mohou obstarat výzbroj, výstroj i výcvik, čímž destabilizují a oslabují vládu i bezpečnost, a proto mají také zájem na dalších investicích do této ekonomické šedé sféry. V boji proti drogové ekonomice je však vláda a afghánská správa slabá, mnozí úředníci dokonce zkorumpováni, a řešení v nedohlednu. Hynek a kolektiv navrhují tři způsoby úspěšného řešení tohoto problému: 1. zákaz – zákaz pěstování omamných látek, nevýhodou pravděpodobné reakce warlordů a aktérů drogových ekonomik nebo slabý politický konsensus 2. ničení – ničení polí určených k pěstování drog. Nevýhodou rychlé a značné zchudnutí farmářů jako nejnižších článků drogové ekonomiky 3. pěstování alternativních plodin – např. šafrán. Nevýhodou časová a finanční náročnost, nízká trpělivost venkovských obyvatel 4. kombinace pěstování alternativních plodin + ničení – náročné časově i finančně, určitý odklon d spojeneckého úsilí (Hynek, Eichler, Majerník 2012: 65). Oproti roku 2013 se produkce opia v roce 2014 zvýšila o 7%. Rovněž se odhaduje, že téměř 90% opia se pěstuje v jižních a západních částech země (OSN 2014: 13). Jelikož v minulých letech produkce opia spíše rostla, je v současnosti počet uživatelů drog odhadován na celých 10% afghánské populace, přičemž odvykací a léčebná centra však navštíví pouze 30 tisíc Afghánců ročně (SIGAR 2015: 118). Sám prezident Ghaní přiznává vážný problém produkce 61

drog v Afghánistánu, představující rozsáhlý byznys v malé ekonomice. V zemědělství údajně denní mzda nepřesahuje 4 dolary denně, v době sklizně máku však denní výdělek dosáhnout až 18 dolarů (SIGAR 2015: 12). Dle zprávy OSN však ve třetím čtvrtletí 2015 poklesla produkce opia o celých 48% oproti samému období roku 2014 (samotná organizace uvedla, že z důvodu změny v technice sběru dat mohlo dojít ke zkreslení). Produkce opia v roce 2014 je odhadována na 6400 tun, zatímco ke konci září 2015 činí objem odhadované produkce pouhých 3300 tun. Snížila se také plocha, kde se opium pěstuje, a to asi na 183 tisíc hektarů (z původních 224 tisíc). Prezident Ghaní také schválil nový protidrogový plán určený na 5 let, který obsahuje konkrétní cíle včetně programů nebo plánů na snížení produkce opia v procentech (SIGAR 2015: 116). I přes četné snahy Afghánistán stále zůstává největším světovým producentem opia. Větší zapojení v drogové problematice lze očekávat od Číny, kde počet závislých na heroinu roste a poptávka čínských dealerů po afghánském opiu stále stoupá (SIGAR 2015: 117). Od roku 2002 do září 2015 poskytly Spojené státy na afghánské protidrogové aktivity 8,4 mld. dolarů a společně s afghánskou vládou se snaží rozvíjet ekonomické alternativy namísto pěstování opia. Alternativní programy pro pěstitele opia se zaměřují zejména na možnosti zvýšení jejich výdělku při pěstování povolených plodin, ale také např. na rekultivaci zavlažovacích systémů umožňujících pěstování i na vodu náročnějších plodin (90% systému zavlažování v Afghánistánu funguje již přes 2000 let, zbytek tvoří zavlažovací systémy vybudované Sověty). Záměrem afghánské vlády je také zvýšit podíl afghánských produktů na afghánském trhu (SIGAR 2015: 124).

62

9 Afghánistán po roce 2014 Dle americké administrativy se mělo stažením veškerých vojenských kapacit z Afghánistánu uvolnit dostatečné množství sil možných k nasazení k boji proti terorismu kdekoli ve světě, v samotném Afghánistánu pak mělo zůstat určité množství sil určených čistě k přípravě Afghánců požadované pro jejich operační schopnosti po roce 2016. Kritici tohoto rozhodnutí varovali před opakováním scénáře v Iráku, ve kterém byly ponechány početně malé a méně významné americké vojenské síly, což přispělo k současnému vzestupu Islámského státu, a zdůrazňují nutnost vojenské kapacity v Afghánistánu zanechat. Naproti tomu, dle oficiálních zpráv amerického ministerstva obrany jsou afghánské bezpečnostní síly schopny udržet to, co bylo získáno během mise ISAF; navíc 99% operací provádí samy ANSF. Tyto zprávy rovněž uvádí, že k většině násilí dochází pouze na čtvrtině území obývaného Afghánci a že obyvatelstvem je Tálibán odmítán. Američtí velitelé vnímají toto povstalecké hnutí jako vytrvalé, nikoli však existenciální hrozbu představující. Jiní zase tvrdí, že ani koncem roku 2016 afghánské síly nedosáhnou plné samostatnosti a že zisky Tálibánu budou narůstat stejným tempem jako snižování koaličních sil v zemi. Již koncem roku potvrdil tuto pozici odhad zpravodajců, který předpověděl šíření politického i geografického vlivu jak provládních sil, tak povstalců a následně tak zhoršení celé bezpečnostní situace v Afghánistánu. Středisko pro námořní analýzy (Center for Naval Analyses) v samém roce prohlásilo, že moc Tálibánu vzroste a situace v Afghánistánu po odchodu většiny zahraničních sil bude v období let 2015 až 2018 mnohem větší hrozbou nežli situace doposud. Události let 2014 a 2015 nenaznačily příznivý vývoj, lokálně dokonce docházelo k uzavírání příměří mezi jednotkami ANSF a jednotkami Tálibánu. Dle velitelů z řad americké armády ztratily afghánské síly v přímých bojích na 4000 mužů za rok 2014 (shodně i za rok 2013), podotýkají, že tyto ztráty jsou však neudržitelné (Katzmann 2015: 24). Mnozí odborníci také uvádí, že v souvislosti se stahováním koaličních sil se přeskupí milice, aby zabránily Tálibánu před dalšími zisky. Údajně se měly objevit iniciativy snažící se o znovuobnovení na bázi Severní aliance, případně i spojení sil z dob sovětské okupace i tálibánského režimu. Snahou vymezit se vůči Tálibánu na bázi dřívějších uskupení, definovaných především etnických faktorem, může v současné době dojít opět k rozdmýchání etnických sporů nebo spuštění boje o moc. I proto nový afghánský prezident Ašraf Ghaní veřejně požádal Spojené státy o přehodnocení plánů týkajících se stahování jejich sil (Katzmann 2015: 25). Na druhou stranu, Afghánistán se také pomalu integruje do regionálních ekonomických i bezpečnostních struktur a organizací, jako např. Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (South Asian

63

Association for Regional Cooperation), země také získala statut pozorovatele v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci. V rámci regionu také funguje spolupráce (včetně Ruska) při boji proti pašeráctví a drogám (Katzmann 2015: 41).

9.1 Strategické partnerství se Spojenými státy Podpis smlouvy Bilateral Security Agreement, kterou předešlý prezident Karzáí po měsících dohod nakonec odmítl podepsat, podmiňuje setrvání amerických sil v Afghánistánu po roce 2014 a dohodu podepsal nový prezident Ašraf Ghaní. Smlouva BSA navazovala na širší dohodu o strategickém partnerství Strategic Partnership Agreement z května 2012. Jedná se o obecnější závazek přispění afghánské stabilitě a rozvoji ze strany Spojených států. Tato smlouva byla dojednána po více než roce diskusí a její hlavní body se týkaly větší kontroly prováděných operací samotnými Afghánci. Strategické partnerství má desetiletou platnost a naznačuje hlavní kontury i další spolupráce. Mezi nejvýznamnější prvky smlouvy o partnerství

patří:

závazek

k úzké

afghánsko-americké

spolupráci

pro

bezpečnost

Afghánistánu, což de facto umožňuje také fyzickou přítomnost amerických sil v zemi; administrativa USA bude dále požadovat dotace pro výcvik a vyzbrojení afghánských sil; potenciální status Afghánistánu jako předního nekoaličního spojence v americké strategii; v zemi nemají být umístěny stále americké základny a afghánská zařízení nebudou využívána proti sousedním zemím; administrativa bude také požadovat ekonomické prostředky pro pomoc Afghánistánu, a to po dobu trvání smlouvy (tzn. 2014 až 2024). 9.2 Mise Resolute Support V květnu prezident Obama prohlásil, že Afghánistán i po roce 2014 bude potřebovat zahraniční bezpečnostní asistenci a stanovil předpokládané počty amerických sil v Afghánistánu s předpokládaným stažením ze země po roce 2016. Přípravy na přechod ze staré na novou misi probíhaly po celý rok 2014 (RS.NATO 2015). Koncem roku 2014 Barrack Obama přehodnotil strategii amerických sil v Afghánistánu a než k omezení se na poskytování

poradní

protiteroristických

a

výcvikové

jednotek

činnosti

umožňuje

vedení

zvolil

model,

bojových

který

operací

mimo vůči

nasazení militantům

představujících hrozbu pro americké jednotky nebo afghánské vládě; stejně tak bojové letectvo (včetně dronů) bude poskytovat vzdušnou podporu v případě hrozícího nebezpečí (Katzmann 2015: 40). Došlo ke značnému zredukování amerických leteckých sil, zároveň však zůstaly stovky leteckých bojových prostředků dislokovány v Perském zálivu, ze kterého do mise v Afghánistánu zasahují. Spolu s ukončením mise ISAF a její přeměnou v RS byla do rukou afghánských bezpečnostních sil předána také většina spojeneckých základen, provinční 64

rekonstrukční týmy převzaly afghánské instituce (Katzmann 2015: 22). Oficální cíle mise Resolute Support jsou podpora afghánské vládě při plánování a sestavování rozpočtu; zajištění transparentnosti a zodpovědnosti; podpořit ji při respektování principu právního státu; pomáhat při nastolení a udržení takových procesů jako výcviku, rekrutace, řízení a rozvoj personálu; zásobování; strategie a politické plánování; zpravodajství a strategická komunikace. Právní rámec pro misi RS tvoří tzv. SOFA neboli Status of Forces Agreement podepsaný 30. září 2014 v Kábulu, tato dohoda také upravuje podmínky a kompetence aliančních jednotek rozmístěných v Afghánistánu (RS.NATO 2015). Americký vojenský kontingent pro rok 2015 byl stanoven na 10800 příslušníků rozmístěných v různých částech Afghánistánu, přičemž se má jednat o výcvikové a nebojové nasazení v rámci nové mise Severoatlantické aliance. Z daného počtu však 2000 vojáků, příslušníků speciálních sil, bylo určeno na přímou podporu protiteroristických operací. Samotné NATO na summitu ve Walesu v září 2014 stanovilo počet příslušníků mise na 12 až 13 tisíc. Ke konci roku 2015 měly Spojené státy snížit počet svých sil na 5000 mužů dislokovaných v Kábulu a letecké základně v Bagrámu, Původní plán spočíval v radikálním snížení počtu amerických vojáků v zemi, počátkem roku 2017 mělo v Afghánistánu zůstat pouze 1000 amerických vojáků střežících americkou ambasádu v Kábulu (Katzmann 2015: 22-23; SIGAR 2015: 86). Vzhledem k vývoji bezpečnostní situace došlo k přehodnocení stahování koaličních sil; v srpnu 2015 působilo v Afghánistánu 8550 amerických vojáků a 7000 vojáků dalších koaličních nebo partnerských zemí, k říjnu 2015 celkem 13110 aliančních vojáků, z toho 6800 Američanů (Katzmann 2015: 40). Během většiny roku 2016 hodlá prezident Obama na návrh svých poradců, Kongresu i požadavek prezidenta Ghaního v Afghánistánu udržet 9800 amerických vojáků, v roce 2017 již tento počet má být zredukován na 5500 vojáků umístěných v Kábulu a v menších počtech také na základnách Bágram, Kandahár a Jalalabád. Spojené státy mají i nadále spolupracovat s NATO, které bude rovněž plnit dvojí misi v Afghánistánu (výcvik afghánských sil a protiteroristické operace). Cílem koaličního působení po roce 2015 bude také pokračující podpora jednoty afghánské vlády a prezidenta Ghaního (SIGAR 2015: 85). K podpoře po roce 2014 se zavázala i Evropská unie, která přislíbila policejní asistenci a pomoc Afghánistánu do roku 2016 a nadále má mise EUPOLu patřit k hlavním cílům strategie Evropské unie. Tato mise se zaměřuje na tři hlavní oblasti, a to institucionální reformu Ministerstva vnitra; profesionalizaci Afghánské národní policie a rozvoj vazeb mezi policií a soudnictvím. K součásti mise náleží také boj proti korupci nebo zdůrazňování 65

lidských práv. EUPOL spolupracuje s afghánskými orgány, včetně Ministerstva spravedlnosti, Parlamentu apod. (EUPOL 2015).

66

10 Scénáře dalšího vývoje v Afghánistánu 10.1 Scénář dle S. Horáka: O určitou predikci vývoje po roce 2014 nejen v Afghánistánu, ale také v celém regionu, se pokusil již Slavomír Horák. Ten jako problémy (lokální i celoregionální) vidí nedostatečnou ochranu hranic a možnost přelití případného afghánského konfliktu (poznámka: efekt spillover), pronikání islamistických skupin do prostoru regionu a obchod s narkotiky. Na menší úrovni, co se týče jednotlivých zemí, označuje Horák za možné problémy např. přesun vojenské techniky zemí NATO, možné částečné vyzbrojení lokálních armád a otázku týkající se zahraniční vojenské přítomnosti v regionu. Sám ale upozorňuje, že mnoho problémů souvisejících s dalšími vztahy mezi Afghánistánem a středoasijskými zeměmi tkví uvnitř těchto samotných států. Celoregionální aspekty: „Lze očekávat, že po odchodu hlavních sil spojeneckých vojsk z Afghánistánu v roce 2014 se i nadále prohloubí již započatá dezintegrace afghánského státu. Jedním z klíčových problémů může být určité zesílení napětí především v minulých letech pracně budovaných armádních složkách, které budou zeštíhleny a navíc se zvýší etnické problémy mezi většinovým paštunským obyvatelstvem a menšinami, tak i v rámci paštunských klanů.” Tento fakt bude mít za následek posílení lokálních velitelů, a to především v případě, že centrum nebude schopno si loajalitu těchto vůdců získat (i finanční cestou). Tyto osoby tak budou hledat alternativní zdroje obživy (což může být obchod s narkotiky). Horák, který článek napsal v roce 2013, tzn. ještě před prezidentskými volbami, však dodává, že v danou dobu nelze předpovědět, do jaké míry se tato dezintegrace a fragmentace dostane. Jelikož Horák předpovídá zvyšující se nestabilitu uvnitř Afghánistánu zároveň se snižující se zodpovědností mezinárodního společenství vůči němu a přesunutí interních afghánských problémů právě mezi státy sousední, případně tato úloha připadne asijským či euroasijským zainteresovaným mocnostem jako Čína, Rusko, Írán nebo Indie. Co se týče bilaterálních vztahů od roku 2001, podíl mezinárodního obchodu Afghánistánu s jinými zeměmi v regionu se navýšil, i když se stále jedná o podíl relativně zanedbatelný. V případě humanitární asistence nealarmuje Horák před možným uprchlictvím, jak sám uvádí, „neboť středoasijské režimy nejsou pro afghánské Turkmeny, Uzbeky či Tádžiky o mnoho přitažlivější.” Nejožehavějším problémem tak zůstává obava režimů regionu z případného spillover efektu v případě znovuvypuknutí konfliktu, i když pravděpodobnost, že jakákoliv afghánská síla se 67

bude soustředit na potenciální expanzi než interní záležitosti, je mizivá. Větší hrozbu tak nadále mají představovat různé radikální skupiny mající základny právě v prostoru Střední Asie. Sám Horák ale podotýká, že nejnebezpečnější z těchto skupin mají jiné priority anebo v regionu působí ilegálně (uvádí skupiny jako Islámské hnutí Uzbekistánu, zaměřující se spíše na jižní Asii a případně celosvětový džihád, nebo celosvětovou skupinu Hizb ut-Tahrír). Sám klade otázku, zda mohou právě radikální skupiny destabilizovat místní režimy a v případě ohrožení situace v Afghánistánu by na její řešení nebyly ani všechny země dohromady schopny nasadit tolik síly jako spojenecká (resp. americká) vojska a jediným možným aktérem tak zůstává Rusko na základně bilaterálních vztahů a multilaterální spolupráci vyplývající z Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Sám autor ale její význam a multilaterální nasazení nevidí reálně. Problém představuje i relativní otevřenost a prostupnost hranic, kdy především afghánsko-tádžická hranice je častým místem ilegálních přechodů. I v době nasazení ruských pohraničníků (do roku 2005) situace nebyla lepší a k ilegálním přechodům stále docházelo, ať už s korupcí či bez ní. Proto je problém pěstování opia v Afghánistánu a jeho distribuce do sousedních zemí tak závažný. Do drogového průmyslu bývají ale zapojeny nejen skupiny svým působením zaměřené proti vládě, ale také kruhy vládě a režimu loajální či dokonce na ně napojené. Právě v případě intenzivnějšího boje s narkotiky tak vláda může přijít o své stoupence, kteří následně ztratí své zisky a postaví se vůči ní, čímž se zvýší nestabilita. V Afghánistánu již dříve mnohé programy mající za cíl vymýtit tento „šedý sektor ekonomiky” neuspěly a tento problém tak prý byl ponechán svému osudu. V případě středoasijských zemí a jejich vlivu na Afghánistán je situace charakteristická obecně ekonomickou i částečně politickou slabostí těchto států – v Tádžikistánu je u moci už od roku 1995 kontroverzní prezident Rahmón, který ratifikoval dohodu s Ruskem o zachování ruské vojenské základy do roku 2043; právě ruská přítomnost a zainteresovanost působí v Tádžikistánu jako stabilizující prvek. V Uzbekistánu, ve kterém se předpokládá (samozřejmě ne v intenzivní míře) boj o moc po odstoupení prezidenta v roce 2015, se dá očekávat možná zainteresovanost uzbecké menšiny v Afghánistánu, která již v současné době poskytuje Uzbekistánu podporu. Ze středoasijských zemí má zřejmě nejmenší zájem na angažmá v interních afghánských záležitostech Turkmenistán s výjimkou realizace plynovodu TAPI, jenž má propojit Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán a Indii. Bezpečnostní ale také finanční dimenze daného projektu je již od 90. let předmětem zatím bezvýsledných debat. „Případná výstavba plynovodu však může mít paradoxně i stabilizující efekt v dotčených 68

regionech; přes možnou fragmentaci Afghánistánu může plynovod (respektive zajištění jeho bezpečnosti) být skvělým zdrojem příjmů pro lokální afghánské velitele.”

Právě daný

plynovod a obchod s narkotiky může přinést stabilizující prvek vztahu mezi Afghánistánem a Turkmenistánem. V závěru Horák uvádí, že však Afghánistán nepředstavuje pro region akutní hrozbu. Obecně ale středoasijské státy nebudou schopny jednotlivě čelit možným hrozbám přicházejícím z jihu. Problematická se jeví i případná spolupráce mezi těmito zeměmi, kdy údajně spíš lze očekávat vytvoření bloku Kyrgyzstánu a Tádžikistánu na jedné straně a bloku Uzbekistánu na straně druhé. Ostatní země k tomuto rozdělení zaujímají ambivalentní postoj, přiklání se spíše k silnějšímu Uzbekistánu, případně k formaci, ze které mohou samy získat výhody. Zájem na stabilitu regionu však má samozřejmě Rusko i Čína, kdy zejména čínský ekonomický vliv do regionu, včetně Afghánistánu, proniká. V případě zhoršení situace bude s těmito velmocemi, potenciálně i s Indií, muset spolupracovat Evropa i Spojené státy. Střední Asie, která má pro řadu mocenských center větší strategický význam jak Afghánistán, však sama do velké míry závisí na stabilizaci právě v Afghánistánu. Dle Horáka existuje vysoká pravděpodobnost, že vnitřní afghánské síly této situace nebudou samy schopny dosáhnout, což se odrazí na menším zájmu o celý region a izolaci Afghánistánu, do jehož problémů se nebudou mít středoasijské státy zájem se angažovat (Horák 2013).

10.2 Scénář dle L. Majerníka: Kriticky se k afghánské budoucnosti staví také Majerník, který uvádí, že jen v roce 2013 od dubnového zahájení ofenzivy Tálibánu zahynulo jen z řad Afghánské národní policie více než 2000 jejích příslušníků, což rozhodně nesníží již tak častou dezerci v afghánských silách. Dle Majerníka panují obavy ze stejného vývoje jako po odchodu sovětských sil ze země, což vedlo k naprosté destabilizaci a krvavé občanské válce. Autor však podotýká nutnost analyzovat možné scénáře v rámci regionálního kontextu, především s ohledem na Pákistán. Americká politika AFPAK a americký tlak na pákistánskou vládu v reakci na poskytovaní útočiště radikálních skupinám spolu s vlastními zájmy nejsou úspěšné a větší výsledky nepřinesly, naopak vedly spíše ke zhoršení pákistánsko-amerických vztahů. Pákistán je problematický spojenec, na jehož území sice probíhají americké útoky za použití bezpilotních letounů, zároveň však poskytuje prostředky Tálibánu a území Afghánistánu považuje za svůj operační prostor nebo také nárazníkovou zónu. Dle Majerníka je možným scénářem i eskalace pákistánsko-indických vztahů ve snaze zabezpečit si politicko-ekonomický vliv v nestabilním Afghánistánu. „Relativně stabilní Afghánistán po roce 2014 se neobejde bez zahraniční 69

finanční a materiálně-vojenské pomoci. Navrhované možnosti využití přírodního bohatství země pro výhledové zlepšení ekonomiky nemůže zabezpečit ekonomickou samostatnost.” (Majerník 2013)

10.3 Scénáře ruské armády Ruská armáda rovněž vypracovala scénáře vývoje Afghánistánu po roce 2014. První z nich spočívá v zachování současného statutu quo za přítomnosti omezené zahraniční vojenské pomoci, kdy moc v zemi sdílí Islámská strana Afghánistánu (Kábul s okolím a enklávou na středozápadě), Islámské hnutí Uzbekistánu (podél hranic s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem) a Tálibánem (od provincie Herát na západě až po hranice oblasti Kábulu spravované Islámskou stranou Afghánistánu). Druhý scénář představuje uchopení moci Tálibánem, který by kontroloval oblast sahající od Herátu až po Kábul i jeho okolí. Třetí scénář odkazuje na rozpad Afghánistánu mezi jednotlivé národnostní enklávy, kdy Tálibán kontroluje nadpoloviční většinu území sahající od hranic s Íránem až po hranice s Pákistánem, podél části severních hranic by vznikl Uzbecký emirát a zbytek země by představovaly oblasti s převahou nepaštunského etnika (Cordesman 2014: 161-167).

10.4 Vývoj v Afghánistánu do roku 2020 dle pplk. Pavlačky Pplk. Pavlačka se vyjádřil k budoucnosti Afghánistánu následovně: „Predikce dalšího vývoje by byla neobhajitelná spekulace. Ještě v roce 2011 zástupci zemí koalice prohlašovali, že se bojové operace podaří ukončit o rok dříve, než bylo plánováno, tedy v roce 2013 místo roku 2014, ale nakonec to bylo až v roce 2014 k 31.12. Stahování a redukce jednotek však bylo v průběhu letošního roku přehodnoceno a ukončeno a předpokladá se, že ve stejném složeni zde zcela určitě zůstanou jednotky i v roce 2016 ne-li 2017. Osobně se domnívám, že jen s nepatrnou odchylkou tento stav potrvá do roku 2020. Nejméně do roku 2017 je zajištěno financování bezpečnostních sil v Afghánistánu, ale jelikož tato země není finančně nezávislá, již nyní se hledají dárci, kteří ji budou ochotni finančně podporovat i po roce 2017. V případě, že by byl finanční tok zastaven, zhroutí se zdejší obranný systém a bezpečnostní složky do maximálně tří měsíců poté, co neobdrží policisté a vojáci své výplaty. V případě, že by se podařilo vládě a Tálibánu dojednat nějaký stupeň míru, bylo by to jediné rozumné řešení, které by mohlo přinést určité uklidnění do této oblasti. V tuto variantu ale příliš nevěřím, stejně jako v tu, že se podaří vybudovat natolik silné a efektivní bezpečnostní složky, že zvládnou v zemi obnovit bezpečnost a zajistit ji dostatečnou ochranu jak před vnějším, tak i vnitřním protivníkem” z důvodu množství aktérů sledujících své vlastní zájmy. 70

10.5 Scénáře dalšího vývoje za využití metody alternative future analysis 10.5.1 Kombinace 1: Kvalita afghánských sil aktivita X Aktivita nestátních ozbrojených aktérů Zvyšující se kvalita afghánských sil X Zvyšující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů Afghánské síly se do budoucna poučily z nezdarů v roce 2015, kdy čelily zatím největší výzvě po dobu své existence. Naneštěstí také Tálibán dokázal uplatnit čerstvě nabyté zkušenosti a hodlá zopakovat svůj úspěch při obsazení provinčního města nebo ovládnout celý okres. Plány mu sice kříží Islámský stát, stále působící na území Afghánistánu, kde rekrutuje nové členy. Národy, které se připojily k Tálibánu při severním tažení v roce 2015 a následně ohlásily své spojenectví s IS, se postupně přesouvají do Iráku a Sýrie, aby zasáhly do probíhajících bojů. Během přesunu dochází ke střetům s jednotkami Tálibánu, kterého považují za nepřítele, i místními ozbrojenými skupinami. Zejména v druhé polovině roku 2016 a v průběhu roku 2017 se severní provincie vyznačují vysokou nestabilitou s velmi omezeným vlivem vlády. Naopak opět roste moc milic, které se brání před brutálním přístupem islamistických bojovníků; občané vytváří dokonce vlastní ozbrojené formace na svoji ochranu, zatímco vládní síly do bojů zasahují sporadicky a Kábul spíše preferuje podporu ozbrojených skupin než nasazení vlastních sil. Přesto si napjatá situace na severu žádá rozmístění značného počtu afghánských sil. Tálibánci, kteří v nedávných letech právě do severních oblastí přišli a zasadili se o dění v událostí v roce 2015, se postupně stahují zpět ze severu směrem na jih a posilují své jednotky v dalších provinčniích. Díky odlivu množství uzbeckých a turkických militantů spolu se stažením vlastních sil má Tálibán dostatek prostředků pro vedení bojů s vládními silami i vyhledávání a likvidaci příslušníků IS. Tálibán vhodně využívá právě působnosti Islámského státu pro získání vlastní popularity a vystupuje jako hlavní síla proti této hrozbě. Velitel hnutí Mansúr stále potřebuje upevnit svou pozici, jelikož určitý rozkol Tálibánu je stále patrný, a přistoupení k mírovým jednáním se i proto jeví jako nereálná. Brzy lze vystihnout situace v Afghánistánu následovně: v severních oblastech dochází ke střetům s přesunujícími se militanty IS a boji o moc mezi jednotlivými lokálními skupinami; probíhají také boje mezi Tálibánem a Islámským státem, většina území však představuje arénu v boji o moc mezi vládou a Tálibánem. Ten dokonce i v zimních obdobích podniká četné útoky v jižních provinciích, oslabuje a demoralizuje vládní síly, které se pod tlakem dopouští dalších incidentů vůči civilnímu obyvatelstvu. Šance vlády vyhrát v těchto provinciích politicky klesá a Kábulu nezbývá než situaci řešit dalšími posilami a navýšením pořádkových hůídek. Tyto oblasti tak dále vážou velké množství afghánských sil, 71

dochází k odcizení se centrální vlády a obyvatelstva i nárůstu dezerce. Samotná (relativní stabilizace) trvá tři roky, poté se Kábul zaměří i na nevojenské aspekty boje a rozvojové projekty. Ve sledovaném období do roku 2020 je ale jisté, že podpora vlády v jižních provinciích razantně klesá a bez přítomnosti jejích sil by brzy padly pod kontrolu Tálibánu. Ve zbytku země hnutí stále představuje velkou hrozbu, nedokáže ale získat kontrolu nad provinčními metropolemi i celými okresy. Nadále však podniká řadu útoků, a to i v samotném Kábulu, situace se zlepšuje jen velmi pomalu a prakticky přetrvává stávající status quo. Zvyšující se kvalita afghánských sil X Snižující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů Po roce 2015, který byl pro ANSF velkou zkouškou a Tálibán zaznamenal mnohé zisky, se vládní síly poučily z nezdarů a zaměřily se především na zlepšení koordinace a řízení svých jednotek. Velení si uvědomilo nutnost netříštit své síly, určilo prioritní oblasti a neopakoval se podobný scénář jako v případě města Kunduz v roce 2015. Zejména v roce 2016 sice nepřítel zaznamená určitá vítězství a zisky, nepodaří se mu však získat kontrolu nad hlavními provinčními městy a celými okresy. Nejvážnější situace panuje v jižních provinciích, kam ale vláda přesunula nové jednotky, které dohlíží i na místní policejní sbory, díky čemuž nedochází k tak četným porušováním pravomocí a vyřizováním osobních sporů jako dříve a napětí klesá. Proto se také mírně snižuje podpora Tálibánu mezi civilním obyvatelstvem. Ve sledovaném časovém horizontu ale nadále jižní provincie, zejména Kandahár a Hílmand, představují nejrizikovější oblasti. Ke zmíněnému tříštění sil však dochází právě na straně Tálibánu. V zemi stále figuruje Islámský stát, ke kterému se přidává mnoho tálibánských ozbrojenců, nesouhlasících se směřováním hnutí, i celých jednotek. Mezi Tálibánem a skupinami Islámského státu dochází k četným střetům a obě radikální formace tak oslabují. Tálibán pro boj s IS nasadil množství svých sil, ANSF tak nejsou z jeho strany vystaveny obrovskému tlaku, čehož vláda v mnoha oblastech využije, rozšiřuje svůj vliv a dokonce se jí podaří snížit míru dezerce v bezpečnostních složkách. Nepaštunské národy, které pomohly Tálibánu k ziskům v provincii Kunduz, se převážně přidaly na stranu IS; možné opakování úspěchu Tálibánu v této provincii tak již není reálné; dochází zde ale k mnoha menším střetům o moc mezi zdejšími warlordy, těmi podporujícími IS a zbytky Tálibánců, kteří se z oblasti nestáhli. Mnoho bojovníků Islámského státu také odchází bojovat do Iráku a Sýrie. Tálibán, vědom si vlastního oslabení a vyčerpávajícího boje na dvou frontách (proti IS i proti ANSF), obnoví svá mírová jednání a do roku 2017 nabídne vládě dočasné příměří. Díky tomu se plně zaměří na boj s Islámským státem, i když mnoho příslušníků tento krok odmítá a hnutí opouští nebo se dokonce k Islámskému státu přidává. Vláda upevní svou pozici v zemi a 72

spolu s americkými silami zahájí protiteroristickou operaci proti IS. Ten již koncem roku 2018 nepředstavuje pro Afghánistán podstatnější hrozbu; příměří Tálibánu s vládou stále platí, situace v zemi sice není stabilní a problém není vyřešen, po porážce bojovníků IS se neočekává další zhoršení bezpečnostní situace do roku 2020. Snižující se kvalita afghánských sil X Zvyšující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů Situace se po roce 2015 nadále zhoršuje a vyostřuje, rizikové severní i jižní oblasti nadále vážou velké množství afghánských sil a zbytek jednotek v zemi je roztříštěný. Vzbouřenci ohrožují také větší města, příslušníci ANSF jsou pod značným tlakem, míra dezerce a ztrát v bojích stoupá. Vzhledem k nízké efektivitě vládních sil a pomalým reakcím na kroky nepřítele klesá podpora vlády mezi obyvatelstvem. Naděje na mírová jednání je mizivá, Kábul do konce roku 2017 není schopen udržet svůj stávající vliv, zároveň stále není ochotný vzdát se vlastních pozic a přeskupit své síly, a Tálibán s warlordy rozšiřují svou moc v zemi. Nepříteli napomáhá také fakt, že se vládní síly přímým střetům vyhýbají, počet jejích příslušníků přecházejícím na stranu vzbouřenců roste. Oblastní autority v očekávání rozšíření vlivu Tálibánu s ním uzavírají dohody a spojenectví. Úspěchy Tálibánu vedou ke snížení napětí mezi frakcemi hnutí a mnozí jeho dříve nespokojení příslušníci (včetně těch, kteří Tálibán opustily nebo se přidaly na stranu jiných skupin) se opět přidávají do jeho řad v boji proti stále více zkorumpované vládě a vládnoucímu režimu bezvěrců. Ze země stává selhávající stát, který bez zahraniční intervence nemá šanci přežít. Snižující se kvalita afghánských sil X Snižující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů Po vleklých bojích s vládními silami i Islámským státem je na straně Tálibánu znát značné vyčerpání a úbytek sil. Situace se nevyvíjí příznivě ani pro afghánské vládní síly, které stále sužuje neschopné velení, špatná koordinace, snižující se důvěra obyvatelstva (i díky dalším incidentům vůči občanům, zejména ze strany národní policie i obecní) nebo demoralizace a dezerce afghánských vojáků a policistů. Stále častěji afghánští velitelé volí vyhýbání se přímým bojům a uzavírání smluv s nepřítelem. Statisticky tak sice situace vykazuje menší míru nebezpečí, reálně však ke zlepšení nedochází. Tato bezvýchodná situace vede k obnově mírových jednání a uzavření příměří v roce 2017. Tálibán se následně zaměří na rekonsolidaci vlastních sil a na boj proti Islámskému státu, ke kterému se však v reakci na uzavřené příměří přidá mnoho jeho nespokojených členů (čímž IS dostane další impuls). Bezpečnostní síly udělají totéž; budou pokračovat v boji proti IS na svém území, doplní a reorganizují své jednotky a zaměří se na způsob rozšiřování vlivu afghánské vlády.

73

10.5.2 Kombinace 2: Kvalita afghánských sil aktivita X Mezinárodní podpora Zvyšující se kvalita afghánských sil X Vysoká mezinárodní podpora Za pomoci mezinárodních poradců analyzovalo velení afghánských sil situaci a neúspěchy z roku 2015, určilo prioritní oblasti a reorganizovalo své jednotky dle doporučení poradců. Zahraniční vojenská pomoc se snižuje pouze nepatrně a došlo k prodloužení mandátu mise Resolute Support. Americké síly dále spolupracují s afghánskými jednotkami při protiteroristických operacích a vliv Islámského státu i al-Káidy klesá. Přímá americká vojenská pomoc v protitálibánských operacích je zaměřena zejména na poskytování vzdušné podpory a do pozemních operací proti Tálibánu americké i další koaliční síly zasahují jen zřídka. Rok 2016 v rámci bezpečnostní situace zaznamená oproti roku 2015 jen mírné zlepšení, od roku 2017 však afghánské síly, těšící se pokračujícímu materiálnímu zabezpečení ze zahraničí, postupně rozšiřují moc centrální vlády v zemi. Celé mezinárodní společenství, čelící pokračujícím vlnám uprchlíků a vědomo si napjaté situace v muslimských zemích, poskytuje Kábulu i nadále vysokou finanční podporu, rozvíjí se také ekonomická (i bezpečnostní) spolupráce v regionu. Díky fondům a projektům se v zemi daří vytvářet pracovní pozice (především při výstavbě infrastruktury) a snižovat nezaměstnanost; ekonomická frustrace obyvatel tak postupně klesá stejně jako jejich náchylnost k radikalizaci. Díky projektům v zemědělství (jako např. rekonstrukce zavlažovacích systémů) se také daří snižovat produkci opia a vytvářet alternativní dotované programy pro afghánské zemědělce, jejichž výnosy mírným tempem rostou. Za tohoto předpokladu příznivého vývoje také dochází k další vlně reintegrace a odzbrojování zaměřeného na vládou podporované milice a obecní policie. Na základě předchozích zkušeností a incidentů je do roku 2017 začleněna většina příslušníků jednotek obecní policie do struktury národní policie, zbytek má být demobilizován, případně působit jako placení neozbrojení místní poradci. Toto řešení má snížit riziko vytváření vlastních ozbrojených skupin a zvýšit kontrolu nad bývalými strážníky. V případě milic je však daný proces komplikovanější a velmi zdlouhavý. Místo nařízení k rozpuštění těchto skupin vláda a partneři volí nenásilné poskytování alternativních programů a problematika státem podporovaných milic není do roku 2020 vyřešena. Ve sledovaném časovém horizontu se podaří omezit vliv Tálíbánu, zvýšit bezpečnost a snížit počet incidentů v Kábulu i okolí, východních i západních částech země, v severních oblastech se vláda bude nadále potýkat s omezením svého vlivu z důvodu množství místních mocných aktérů. Situace se však zlepší v jižních provinciích, kam po alespoň částečné stabilizaci

74

směřovala většina projektů. Za těchto podmínek lze očekávat od slábnoucího Tálibánu aktivity vedoucí k mírovým jednáním. Zvyšující se kvalita afghánských sil X Nízká mezinárodní podpora Vzhledem k napjaté situaci se mezinárodní společenství rozhodne zaměřit se především na boj s Islámským státem v Iráku a Sýrii a na zvládnutí uprchlické krize v evropských zemích. Dojde tak ke snižování finanční podpory na rozvoj Afghánistánu i razantnímu stahování koaličních sil ze země po roce 2017. Pokračovat ale bude regionální spolupráce a podpora, např. výstavba infrastruktury nebo podpora afghánského průmyslu, což postupně povede ke snižování nezaměstnanosti a nespokojenosti obyvatel. Nejdůležitějším ekonomickým i vojenským partnerem nadále zůstávají Spojené státy, které preferují pouze omezené stahování svých sil a nadále hodlají setrvat v Afghánistánu. I přes schválení prodloužení mise Resolute Support zůstane v zemi pouze pár tisíc zahraničních vojáků, jejichž většinu tvoří právě Američané. Afghánským silám tak brzy připadnou i další úkoly jako střežení významných bodů, které měly doposud na starosti primárně jednotky NATO. Díky činnosti zůstanuvších poradců se afghánským silám podaří vyvarovat mnoha omylům z roku 2015 a také rychleji reagují na kroky nepřítele. ANSF se zaměří na stabilizaci jižních regionů, postupně zlepšují bezpečnostní podmínky v Kábulu a dále ve směru od jeho okolí po další oblasti. I když postupuje daný proces velmi pomalu, výhoda se přiklání na stranu afghánských sil. Nelze však říci, že se do roku 2020 podaří Afghánistánu dosáhnout konečného vítězství. Tálibán, i když oslabený, si je vědom snižující se podpory vlády ze strany mezinárodních partnerů a bude v bojích s afghánskými silami nadále pokračovat a případně vyčkávat na stále se zmenšující zahraniční pomoc k podniknutí rozhodující protiofenzivy. Snižující se kvalita afghánských sil X Vysoká mezinárodní podpora Po vývoji v roce 2015 afghánské velení stále nedokázalo zlepšit koordinaci a zvýšit efektivitu svých jednotek, zatímco Tálibánu se úspěšně daří rozšiřovat svůj vliv, včetně několika ovládnutých okresů, a narůstá také hrozba obsazení větších měst. Nespokojenost příslušníků ANSF roste, stejně tak i míra dezerce, mnozí přecházejí na stranu nepřítele. Stejně jako v případě znovudobytí města Kunduz vládními silami však zahraniční vojáci dobývají (samozřejmě za účasti svých afghánských kolegů) ztracené významné pozice zpět. Navýšil se také počet leteckých úderů koaličních sil proti nepříteli, zatímco afghánské síly se raději bojům s nepřítelem vyhýbají a uzavírají s ním dohody. I když má afghánské velení k dispozici mezinárodní poradce, nedokáže jejich pomoci adekvátně využít a tato situace se do roku 2017 prakticky nezmění. Spolu se stále častějšími neúspěchy ANSF však narůstá mezinárodní 75

aktivita určená na pomoc Afghánistánu a vzroste počet poradců přidělených k afghánským praporům. Po bezvýsledné situaci v letech 2016 a 2017 se vládním silám podaří situaci zvrátit a získat (opravdový) vliv ve dříve ztracených oblastech. Postupně (pomalým tempem) za asistence mezinárodních sil se opět bude kvalita afghánských jednotek zvyšovat a výhoda se přesune zpět na stranu Kábulu. Zvýší se rovněž motivace příslušníků i rekrutů ANSF prostřednictvím různých náborových příspěvků, odměn apod. Z důvodu vývoje situace byly mnohé rozvojové projekty pozastaveny a opět spuštěny až v druhé polovině roku 2017 a výraznější výsledky těchto projektů tak nelze do roku 2020 očekávat. V roce 2020 tak situace v Afghánistánu nebude výrazně odlišnější než v roce 2015. Snižující se kvalita afghánských sil X Nízká mezinárodní podpora I díky zvyšující se dezerci efektivita afghánských sil klesá a bezpečnostní situace se od roku 2015 dále zhoršuje. Afghánští velitelé se buď rizikovým oblastem a bojům s nepřítelem záměrně vyhýbají, nebo s ním uzavírají dohody; v případě nepřátelského útoku reagují se zpožděním nebo činí špatná rozhodnutí. Vládní síly se proto soustředí v relativně bezpečných provinciích, vyšší koncentraci svých jednotek ve snaze udržet si vlastní vliv dislokovaly také na rizikovém jihu, oblasti pro nepřítele méně významné považují za oblasti pod vlastní kontrolou. Mezinárodní partneři, vědomi si obrovských (a pravděpodobně zbytečných) investic, které by si další podpora afghánských sil vyžádala, pokračují po roce 2016 ve stahování vlastních jednotek ze země se záměrem ponechat v zemi pouze omezené množství vojsk určených k ochraně vlastních zařízení, dohlížení na bezpečnost a stahování civilních pracovníků z Afghánistánu a samozřejmě poskytování poradenské podpory afghánským jednotkám, které vyplývá z uzavřeného závazku a povinností mise Resolute Support. Se stahováním zahraničních sil situace vygraduje zejména v provinciích Kandahár a Hílmand, odkud se brzy začínají stahovat také vládní síly. Koaliční vojáci od roku 2018 působí prakticky jen v Kábulu a významných základnách nebo letištích, odkud dále probíhá jejich vlastní stahování. Zbytek Aliancí opuštěných základen buď vládní síly přebírají anebo je zcela ruší. Do roku 2019 nemají ANSF de facto vliv v jižních provinciích, kde panuje spíše chaos a vyhrává Tálibán, ani v provinciích na severu, kde roste moc místních warlordů. Razantně klesá také ekonomická podpora Afghánistánu; země zažívá exodus investorů a většina regionálních rozvojových projektů se nerealizuje. V rámci plnění smluv sice Kábul přijímá nemalou pomoc prostřednictvím fondů, která je však vzhledem k bezpečnostní situace zoufale nedostatečná a putuje zejména na vyplácení příslušníků bezpečnostních sil a zajištění bezpečnosti metropole a okolí. 76

10.5.3 Kombinace 3: Aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Mezinárodní podpora Zvyšující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Vysoká mezinárodní podpora Po úspěších v roce 2015 hodlá Tálibán dosáhnout i dalších vítězství a svoji aktivitu zvyšuje. Stáhl své síly ze severních provincií, kde o rozhodující vliv soupeří místní milice a (převážně uzbečtí) radikálové podporující Islámský stát, díky čemuž mohl posílit své další jednotky v zemi. V rámci protiteroristických aktivit se v dění na severu angažují především americké jednotky, které místní warlordy v boji proti islamistům podporují. Do roku 2018 sice hrozba Islámského státu v severních oblastech prakticky zmizí, naopak opět vzroste moc lokálních mocnářů snižujících reálný vliv vlády v regionu. Boj s militanty IS probíhá také v dalších provinciích (např. jihovýchodní Nangarhár), kde se radikálům postavily jak jednotky Tálibánu, ale také jednotky afghánských a koaličních sil. Oba aktéři relativně úspěšným bojem s islamistickými bojovníky získávali sympatie obyvatelstva, které Islámský stát nepodporuje; mírová jednání nebo dohoda o postupu proti společnému nepříteli se však nerealizovala. K vojenské porážce Islámského státu na území Afghánistánu tak dochází nejpozději v roce 2017. I když je i poté IS v zemi politicky aktivní, nepředstavuje již tak závažnou hrozbu. I přes citelné ztráty v těchto bojích Tálibán nakonec politicky sílí, jelikož se na jeho stranu přidává mnoho osob toužících se do bojů zapojit, ale také řada bývalých militantů IS (většinou právě bývalých Tálibánců) a připisuje si také zásluhy za jeho porážku. Spojenecké síly využívají zase nastalé situace k provedení leteckých útoků proti Tálibánu i Islámskému státu. Ve zbytku země jsou v roce 2016 i 2017 hlášeny četné bezpečnostní incidenty, počet přímých střetnutí nepřítele s vládními silami se však mírně snižuje. Tálibán se, po úspěšném avšak nezopakovatelném severním tažení, také v rámci stahování sil ze severu pokusí o získání strategických bodů nejen v jižních, ale také dalších (zejména sousedících) provinciích. Díky poskytování letecké podpory pro operace afghánských sil se však daří vytyčené strategické body udržet. Mezinárodní síly také v roce 2016 a 2017 zkvalitní kontrolu v jižních provinciích, díky čemuž nedochází v takové míře jako dříve k vyřizování osobních sporů příslušníků afghánské policie a zkvalitní se realizace rozvojových projektů nebo distribuce pomoci. Snížení napětí v jižních provinciích i zvýšení zaměstnanosti vede ke snížení rizika radikalizace obyvatelstva a následné podpory nepřítele. I vzhledem ke snížené podpoře Tálibánu ze zahraničí koncem sledovaného období dochází k mírovým jednáním vzbouřenců s vládou, avšak bez dosažení významnějších dohod.

77

Zvyšující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Nízká mezinárodní podpora Povstalci vedou vytrvalý boj proti vládním jednotkám také v nadcházejících letech, Tálibán se snaží udržet svou zvýšenou aktivitu i v průběhu zimních období (především v jižních provinciích). Naopak na severu prakticky dále panuje bipolární rozdělení moci mezi místními warlordy na jedné straně a radikály podporujícími Islámský stát na straně druhé. Kábul zde de facto vliv ztrácí a boj s islamisty vede zástupnou válkou právě jím podporovanými milicemi. Islamističtí bojovníci zde v roce 2017 přestávají představovat vážnější hrozbu a vzhledem k tenčící se finanční podpoře nestátních ozbrojených skupin (zejména ze strany USA) se mnohé tyto formace staly prakticky neovladatelné. Severní oblasti se opět propadly ve vzájemné soupeření o moc mezi jednotlivými warlordy, Kábul se zaměřil na dění ve zbytku země a ve větší míře se zde již neangažuje. V letech 2016 a 2017 stále dochází k vzájemným střetům (samozřejmě i mezi Tálibánem a IS), situace je velmi podobná roku 2015. V roce 2018, kdy se razantně snížila výše mezinárodní pomoci Afghánistánu (jak finanční, tak vojenské přítomnosti) se situace mírně mění ve prospěch Tálibánu. Dopad snižujících se dotací se dotkl i příslušníků afghánských sil, jelikož roste riziko pozdního vyplácení platu. Afghánské síly navíc přebírají další objekty a zodpovědnost za stahující se koaliční síly, které stále více nejsou ochotny do probíhajícího konfliktu zasahovat; vládní jednotky jsou přetížené a jejich ztráty nejsou doplňovány. Svou pomoc Afghánistánu dále poskytují Spojené státy, které sice také stáhly část svých vojsk ze země, stále se však účastní (hlavně proti IS nebo alKáidě) protiteroristických operací a poskytují afghánským silám leteckou podporu, i když v menším měřítku než dříve. Vzhledem ke stahování zahraničních sil, nezlepšování bezpečnostní situace a obecné nejistotě zasahuje Afghánistán také odliv investorů. Tato ekonomická rána vede k dalšímu růstu nezaměstnanosti, nejistotě a následné radikalizaci obyvatelstva, rozšiřuje se také opět pěstování opia a rozmáhá se černý trh. Z této situace samozřejmě nejvíce těží Tálibán a zaznamenává další zisky nad vládními jednotkami. Afghánské velení není schopno doplňovat ztráty ani spolehlivě financovat vlastní síly a vláda hledá další zdroj finanční pomoci, aby alespoň disponovala prostředky pro včasné vyplácení vojáků a policistů. Pokud se vládě tento krok nepodaří a ekonomická pomoc bude stále klesat, čeká Afghánistán do roku 2020 jistý kolaps jeho bezpečnostních složek i moderního státu budovanému od roku 2001. Snižující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Vysoká mezinárodní podpora Na základě vývoje událostí v roce 2015 Severoatlantická aliance i celé mezinárodní společenství dospělo k názoru, že je třeba afghánskou vládu nadále podporovat. Do konce 78

roku 2017 se již další stahování mezinárodních sil nekoná, v příštích letech nedochází ke stažení více než 2000 vojáků. Mezinárodní síly v zemi podnikají za spolupráce afghánských jednotek protiteroristické operace, zejména vůči IS, Kábul se staví do pozice hlavní síly bojující s terorismem a podpora obyvatel vládě roste. Spojené státy i nadále poskytují afghánským silám vzdušnou podporu a podaří se tak na mnoha místech nepřítele donutit k ústupu. Zahraniční poradci, vědomi si stále výraznějšího oslabení Tálibánu z dlouhého a vyčerpávajícího vedení konfliktu (hnutí oslabují i vnitřní spory a boj s IS), pomáhají afghánskému velení vhodně nasazovat své síly k uštědření několika významných porážek Tálibánu, ke kterým dochází především v roce 2017. Povstalce stále více sužuje rozkol v jeho řadách a nejednotný postup. Mansúr na základě dalšího štěpení vlastních sil i neúspěchů na bitevním poli v témže roce iniciuje mírová jednání. Tento krok roztříštěnost hnutí ještě více podnítí a tálibánské jednotky od roku 2018 vedou prakticky několik kvalitativně odlišných konfliktů. Samostatně ustupují do jižních provincií ve snaze se konsolidovat a reorganizovat. Napětí a vzrůstající nesouhlas s Mansúrovou politikou vede k dalšímu napětí i vzájemným střetům mezi frakcemi, kvůli čemuž klesá také podpora Tálibánu ze strany civilního obyvatelstva, které je jeho vnitřními spory rovněž zasaženo. Díky množství regionálních i mezinárodních projektů se zkvalitňuje infrastruktura, vzhledem ke zlepšování bezpečnostní situace do Afghánistánu přichází více investorů, zvyšuje se průmyslová činnost a snižuje nezaměstnanost. Země se tak pomalu vydává na cestu k ekonomické prosperitě a bezpečnostní stabilizaci. Mansúrova frakce uzavírá s vládou příměří v roce 2018, do roku 2020 se tak razantně sníží aktivita stále se tříštícího Tálibánu, jehož zbytky zůstávají soustředěny hlavně v jižních oblastech a podnikají pouze sporadické útoky v dalších provinciích. V daném časovém horizontu se však nepodaří zcela vyřešit problém s milicemi v severních oblastech, jejich činnost je však mírně utlumena. Afghánská obecní policie byla začleněna do struktur národní policie, díky dohledu mezinárodních sil také postupně klesá počet incidentů spáchaných policisty na civilním obyvatelstvu. Snižující se aktivita nestátních ozbrojených aktérů X Nízká mezinárodní podpora Po rozkolu s uzbeckými a dalšími nepaštunskými bojovníky stáhne Tálibán ze severu zbytek svých bojovníků nasazených pro ofenzivu v roce 2015. Zejména tito příslušníci budou vést boje s jednotkami a sympatizanty Islámského státu, především právě s uzbeckými a dalšími militanty, kteří po odcizení se Tálibánu prohlásili věrnost IS, ale také s lokálně působícími milicemi. Tyto boje, do kterých Tálibán nasadí i své další síly dislokované v jiných částech země, si vyžádají nemalé ztráty a citelné oslabení na obou stranách, které navíc obě bojují 79

také s afghánskými vládními silami. Podpora IS v Afghánistánu je však pořád nízká, stále více jeho bojovníků odchází bojovat do Sýrie a Iráku. V Afghánistánu zůstávají jednotky, které se soustředí zejména na verbování mladých Afghánců a střetům s Tálibánem se snaží spíše vyhýbat. Do řad Islámského státu přechází stále tálibánští bojovníci, kteří nesouhlasí se směřováním hnutí, a přepadají příslušníky afghánských sil. V rámci Tálibánu stále panuje nejednotnost, nového vůdce Mansúra stále neuznali všichni velitelé a mezi těmito frakcemi i nadále dochází ke vzájemným střetům; ze strany Mansúrových oponentů pokračuje boj o moc. Za těchto okolností Mansúr potřebuje upevnit svou pozici, zjara tak zahajuje sérii útoků tradičně v jižních oblastech, dále např. v provinciích Zábul, Ghazní, Wardak, Uruzgán; v provincii Nangarhár a Kunar vede především boje s jednotkami IS. Tálibánu se však nedaří zopakovat úspěchy z roku 2015; v polovině roku 2017 je již vyčerpání v jeho řadách znát čím dál více a hnutí se orientuje spíše na nepřímé vedení boje. Po roce 2017 vzhledem k pokračujícím bojům s Islámským státem i uprchlické krizi v Evropě dochází k dalšímu značnému zredukování zahraničních sil v Afghánistánu. Snižuje se také výše mezinárodní finanční podpory, vzhledem ke stále napjaté bezpečnostní situaci není země pro investory atraktivní a vláda nenalezla nové zdroje příjmů, zatímco se její podíl na ekonomickém zajištění bezpečnostních složek zvyšuje. I když se v rámci regionální spolupráce podařilo uzavřít mnoho dohod, omezuje se výše příspěvků určených pro různé rozvojové projekty, a celkově se tak zpomaluje proces dosažení soběstačnosti afghánské ekonomiky. Tálibán v reakci na další stahování koaličních sil ze země podniká po určité rekonsolidaci sil v roce 2018 další série útoků, avšak bez výraznějších úspěchů, a také skrz obavy z dalšího tříštění neiniciuje mírová jednání. Ve zbytku sledovaného období lze aktivitu nestátních ozbrojených aktérů vzhledem k roku 2015 považovat za sníženou, stejně jako schopnosti i kapacity afghánských sil, jejichž podíl na zajištění vlastní bezpečnosti naopak stále roste.

80

11 Závěr Na základě poznatků uvedených v této práci lze konstatovat, že Afghánistán je na své cestě k dosažení samostatnosti na poli bezpečnosti stále daleko od cíle. Bezpečnostní síly, kterými cloumá demoralizace a dezerce, trpí nedostatečným vybavením a zázemím, stejně jako málo schopným velením činícím časté omyly vedoucí k lidským ztrátám. Naopak rok 2015 byl pro Tálibán mimořádně zdařilý a obsazení města Kunduz představuje jeho největší úspěch posledních let. Vzhledem k problémům, se kterými se však nyní Tálibán musí potýkat, je jeho oslabení vysoce pravděpodobné. Roztříštěnost po oznámení úmrtí vůdce Mullaha Omara, vnitřní soupeření o moc, boje s Islámským státem i s brutálními uzbeckými bojovníky, kteří opustili Tálibán a přidali se na stranu IS, znamená pro hnutí velkou výzvu v rámci upevnění své pozice v zemi. I z tohoto důvodu se naděje na mírová jednání s vládou značně snížila. Cílem této práce nebylo předpovědět jeden obsáhlý scénář pravděpodobného vývoje, ale vytvořit několik scénářů jaká situace v zemi může nastat za daných rozhodnutí či podmínek. Z vypracovaných scénářů však lze vyvodit zřejmá skutečnost: afghánské bezpečnostní síly stále potřebují poradce, aby se neopakovala situace z roku 2015, kdy hlavní provinční město Kunduz padlo do rukou povstalců právě díky neschopnosti afghánských sil, které navíc o útoku byly informovány. Afghánské velení (i celý státní aparát) musí omezit korupci a tím snížit další možný úpadek morálky svých podřízených i podpory obyvatelstva. Stav, kdy mnoho nespokojených či znechucených vojáků a policistů dezertuje, je neúnosný a v případě nezjednání nápravy prakticky dojde ke kolapsu bezpečnostních složek země. Dokázal li by Tálibán opět sjednotit a doplnit své síly, případně také vyhnat IS z Afghánistánu, stal by se silou, které by zřejmě demoralizované vojsko ani policie se špatným velením dlouhodobě nebylo schopno oponovat. Vzhledem k výše zmíněným problémům, které nyní hnutí sužují, mají afghánské jednotky možnost využít situaci nepřítele k zakrytí vlastní slabosti a šanci problémy řešit. Pro efektivní činnost vládních sil je však stále nezbytná mezinárodní podpora – bez ekonomické asistence, díky níž je vláda schopna vyplácet vojáky i policisty, by nastalo brzké zhroucení afghánské obrany. Afghánská ekonomika sice stále roste, rozvíjí se regionální i mezinárodní ekonomická spolupráce, ale ani fakt objeveného nerostného bohatství nebo rozmach průmyslu a služeb nedokážou pokrýt potřebné výdaje na zajištění bezpečnosti. Ani jeden z uvedených scénářů nevyjadřuje úplnou předpověď budoucnosti ani se nepřiklání k pozitivnímu nebo negativnímu vývoji situace. Pro vyvození

komplexnějšího a

pravděpodobného vývoje je tedy zapotřebí imaginativní metodou sestavit adekvátní konkrétní 81

scénář. Osobně se na základě dosavadního vývoje domnívám ve spíše pozitivní budoucnost Afghánistánu. Pravděpodobnost, že se mezinárodní společenství rozhodne z Afghánistánu stáhnout úplně je velmi nízká; stejně tak další radikální snížení počtu příslušníků do roku 2020. Už nyní se ale proslýchá, a potvrdil to i pplk. Pavlačka, že se NATO z Afghánistánu nestáhne. Dění v roce 2015 tento předpoklad pouze potvrzuje. Osobně se domnívám, že i po roce 2017 v zemi zůstane několik tisíc zahraničních vojáků a také výše zahraniční ekonomické asistence se zmírní jen mírně. Úroveň kvality afghánských bezpečnostních sil však nezaznamená větší zlepšení. Aktivita nestátních ozbrojených aktérů zůstane vysoká; Tálibán bude i nadále vyvíjet tlak na vládní síly, i když jej oslabí boje s Islámským státem a vnitřní rozepře. Právě vzhledem k této indispozici nelze vyloučit další pokračování mírových jednání i, alespoň dočasné, ukončení konfliktu mírovou cestou. I přes zřejmé nedostatky afghánských sil tak je nepravděpodobné, že se Tálibánu podaří získat nad vládními jednotkami převahu a získat další významnější zisky. Nabízí se tak i odpovědi na stanovené výzkumné pootázky. Kvalita afghánských ozbrojených sil sice stále není dostatečná k plnému převzetí samostatnosti při zajištění bezpečnosti v Afghánistánu, za pokračující mezinárodní vojenské asistence, zejména poskytování letecké podpory, je zvládání bezpečnostních rizik reálné. I když aktivita nestátních ozbrojených aktérů bude nadále vysoká, přímou hrozbu pro afghánskou vládu představovat. Mezinárodní podpora, vojenská i ekonomická, představuje pro afghánskou budoucnost klíčový faktor, bez níž by nastal brzký kolaps afghánských jednotek.

82

12 Seznam použité literatury: Veškeré internetové zdroje zkontrolovány ke dni 27. prosince 2015. 

Afghanistan Analysts (2014)A: Taleban Closing in on the City: The next round of the tug-of-war over Kunduz. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistananalysts.org/the-next-round-of-the-tug-of-war-over-kunduz/



Afghanistan Analysts (2014)B: Elections 2014 (1): Impressions from Kunduz at the eve of the elections. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistananalysts.org/elections-2014-1-impressions-from-kunduz-at-the-eve-of-the-elections/



Afghanistan Analysts (2014)C: Taleban Closing in on the City: The next round of the tug-of-war over Kunduz. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistananalysts.org/the-next-round-of-the-tug-of-war-over-kunduz/



Afghanistan Analysts (2015)A: An “Afghan Exodus”: Facts, figures, trends. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/an-afghan-exodus-factsfigures-trends/



Afghanistan Analysts (2015)B: ANSF Wrong-Footed: The Taleban offensive in Kunduz. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/ansf-wrongfooted-the-taleban-offensive-in-kunduz/



Afghanistan Analysts (2015)C: Toward Fragmentation? Mapping the post-Omar Taleban. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/towardfragmentation-mapping-the-post-omar-taleban/



Afghanistan Analysts (2015)D: The 2015 Insurgency in the North: Case studies from Kunduz and Sar-e Pul provinces. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistananalysts.org/the-2015-insurgency-in-the-north-case-studies-from-kunduz-and-sar-epul-provinces/



Afghanistan Analysts (2015)E: Security in Kunduz Worsening Further: The case of Khanabad. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/securityin-kunduz-worsening-further-the-case-of-khanabad/



Afghanistan Analysts (2015)F: The Failed Pilot Test: Kunduz’ local governance crisis. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/the-failed-pilot-testkunduz-local-governance-crisis/ 2015



Afghanistan Analysts (2015)G: Beyond Jihad and Traditionalism: Afghanistan’s new generation of Islamic activists. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan83

analysts.org/publication/aan-papers/between-jihad-and-traditionalism-afghanistansnew-generation-of-islamic-activists/ 

Afghanistan Analysts (2015)H: The Murree Process: Divisive peace talks further complicated

by

Mullah

Omar’s

death.

Text

dostupný

on-line

na:

https://www.afghanistan-analysts.org/the-murree-process-divisive-peace-talks-furthercomplicated-by-mullah-omars-death/ 

Afghanistan Analysts (2015)I: From Mullah Omar to Mansur: Change at the Taleban’s top leadership. Text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/frommullah-omar-to-mansur-change-at-the-talebans-top-leadership/



Al

Jazeera

Text

(2015)A:

dostupný

on-line

na:

http://www.aljazeera.com/indepth/features/2015/04/foreign-fighters-set-shopnorthern-afghanistan-150424081505305.html 

Al

Jazeera

(2015)B:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.aljazeera.com/news/2015/11/afghan-pm-hekmatyar-calls-real-fair-peace151127153233622.html 

BBC (2015)A: Text dostupný on-line na: http://www.bbc.com/news/world-asia34189855



BBC (2015)B: Text dostupný on-line na: http://www.bbc.com/news/world-southasia-11451718



BBC (2015)C: Text dostupný on-line na: http://www.bbc.com/news/world-asia34719314?



Boháč, A. (2008): Afghánistán v letech 2001-2005: politicko-geografická analýza. Text dostupný on-line na: http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/324-afghanistanv-letech-2001-2005-politicko-geograficka-analyza.html



Britské listy (2015): Text dostupný on-line na: http://b.cz/art/65081.html



Business

Info

Text

(2014):

dostupný

on-line

na:

http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/afghanistan-ekonomicka-charakteristika-zeme35143.html#sec3 

Buzan, B., Waever, O., & Wilde, J. (2005). Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií.



CFR (2015)A: Can Afghan Forces Resist the Taliban? Council For Foreign Relaions. Text dostupný on-line na: http://www.cfr.org/afghanistan/can-afghan-forces-resist-

84

taliban/p37108?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief--link2220151012&sp_mid=49754970&sp_rid=YWtlbmVhbHlAY2ZyLm9yZwS2 

CFR (2015)B: Why United States Should Work With India to Stabilize Afghanistan. Council

For

Foreign

Relaions.

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.cfr.org/afghanistan/why-united-states-should-work-india-stabilizeafghanistan/p36414 2015 

CFR (2015)C: (2015): Department of Defense: "Report on Enhancing Security and Stability in Afghanistan". Council For Foreign Relations. Text dostupný on-line na: http://www.cfr.org/afghanistan/department-defense-report-enhancing-securitystability-afghanistan/p36737



CIA (2015): Text dostupný on-line na: https://www.cia.gov/library/publications/theworld-factbook/geos/af.html



Cordesman, A. H. (2014): The Forces Shaping Transition in Afghanistan: 2014-2016. Center for strategic and international studies. PDF Text dostupný online na: http://csis.org/publication/forces-shaping-transition-afghanistan-2014-2016-0



Dawn (2015): Text dostupný on-line na: http://www.dawn.com/news/1222659 - 27/11



Dodge, T.; Redman, N. (2011): Afghanistan: To 2015 and beyond. London: The International Institute for Strategic Studies (IISS)



Drulák, P. (2008): Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál



Edwards; L.; M. (2010): State-building in Afghanistan: a case showing the limits? International review of the Red Cross.



Ephotopix (2012): Afghanistan Province Color Map. Text dostupný on-line na: http://www.ephotopix.com/afghanistan_province_color_map.htm



EUPOL (2015): EUPOL 2015-2016. New Phase. Text dostupný on-line na: www. https://www.google.cz/search?q=eupolafg.eu/.../EUPOL_new%2520mandate.pdf&ie=utf8&oe=utf.8&gws_rd=cr&ei=zweJVoaZLYr-aPbnh8gJ Giustozzi, A. (2005): THE DEBATE ON WARLORDISM: THE IMPORTANCE OF MILITARY LEGITIMACY. Crisis states. Development research centre



Giustozzi, A.; Reuter, Ch. (2011): The Insurgents of the Afghan North. The rise of the Taleban, the self-abandonment of the Afghan government and the effects of ISAF’s ‘capture-and-kill campaign’. Afghanistan Analysts Network 85



Guardian 2015: Taliban leader Mullah Mansour wounded. Text dostupný on-line na: http://www.theguardian.com/world/2015/dec/03/taliban-leader-mullah-mansoorwounded-gunfight-pakistan-renegade-commander



Hlaváč, P. (2013): Rozhovor s příslušníkem mise.



Horák, S. (2005)A: Afghánský konflikt. Praha: Public History



Horák, S. (2005)B: Střední Asie mezi východem a západem. Praha Univerzita Karlova. Nakladatelství Karolinum



Human Right Watch (2015): Human Rights Watch 2015: Text dostupný on-line na: https://www.hrw.org/world-report/2015/country-chapters/afghanistan.



Hynek, N.; Eichler, J. a Majerník, L. (2012): Konflikt a obnova v Afghánistánu: kontext, prostředí a zájmy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů



ICG (2014): Afghanistan´s Insurgency after the Transition. Asia Report. N°256. International Crisis Group



ICG (2015)A: The Future of the Afghan Local Police. Asia Report N°268. International

Crisis

Text

Group.

dostupný

on-line

na:

http://www.crisisgroup.org/en/regions/asia/south-asia/afghanistan.aspx 

ICG (2015)B: Dealing with disaster in Afghanistan. International Crisis Group Text dostupný

on-line

na:

http://www.crisisgroup.org/en/regions/asia/south-

asia/afghanistan/op-eds/schneider-dealing-with-disaster-in-afghanistan.aspx 2015 

ICG

(2015)C:

International

Crisis

Group.

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.crisisgroup.org/en/regions/asia/south-asia/afghanistan/op-eds/smith-usfunded-afghan-police-prey-on-those-they-are-paid-to-protect.aspx 

ICG

(2015)D:

International

Crisis

Group

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.crisisgroup.org/en/publication-type/crisiswatch/crisiswatchdatabase.aspx?CountryIDs={A860153E-CDC9-46DC-8FF77C03740C2DCF}#results 

ISW (2013): Institute for Study of War.Afghan National Police. Dostupné on-line na: http://www.understandingwar.org/afghan-national-police-anp



Katzmann, K. (2015): Afghanistan: Post-Taliban Governance Security, and U.S. Policy.

Congressional

Research

Service.

PDF

text

dostupný

on-line

na:

https://www.fas.org/sgp/crs/row/RL30588.pdf 

Kelly, T., K.; Bensahel, N.; Oliker, O. (2011): Security Force Assistance Afghanistan: Identifying Lessons for Future Efforts. RAND CORPORATION: Santa Monica, USA 86



Knoema.com

(2014):

Text

dostupný

on-line

na:

http://knoema.com/WBWGI2014/worldwide-governance-indicators-2014 

Komló, M. (2013): Rozhovor s příslušníkem mise.



Long War Journal (2015)A: Taliban Controls or Contests 70 Districts in Afghanistan. Text dostupný on-line na: http://www.longwarjournal.org/archives/2015/10/talibancontrols-or-contests-70-districts-in-afghanistan.php



Long War Journal (2015)B: Are We losing Afghanistan Again? Text dostupný on-line na:

http://www.longwarjournal.org/archives/2015/10/are-we-losing-afghanistan-

again.php 

Long War Journal (2015)C: Rival Taliban Factions Clash in Southeastern Text

Afghanistan.

dostupný

on-line

na:

http://www.longwarjournal.org/archives/2015/11/rival-taliban-factions-clash-insoutheastern-afghanistan.php 

Long War Journal (2015)D: Mapping the Emergence of the Islamic State in Text

Afghanistan.

dostupný

on-line

na:

http://www.longwarjournal.org/archives/2015/03/mapping-the-emergence-of-theislamic-state-in-afghanistan.php 

Marek, V. (2010): Ve stínu Hindukúše. Praha: Naše Vojsko



Ministerstvo obrany (2010): Armáda České republiky v Afghánistánu. Praha: Ministerstvo obrany ČR



Münch, P. (2013): Local Afghan Power Structures and the International Military Intervention. A review of developments in Badakhshan and Kunduz provinces. Afghanistan Analyst Network. Afghanistan Analysts Network.



NATO (2014): Afghanistan post-2014: what's Russia's view? Dostupné on-line na: http://nato.int/docu/review/2014/Russia/afghanistan/EN/index.htm



New

York

Times

(2015):

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.nytimes.com/2015/05/25/world/asia/as-taliban-advance-afghanistanreluctantly-recruits-militias.html?_r=1 

Novinky

(2015)A:

Text

dostupný

on-line

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/388269-novy-vudce-talibanu-je-udajnemrtvy.html

87

na:



Novinky

Text

(2015)B:

dostupný

on-line

na:

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/388415-taliban-zverejnil-nahravku-ktera-madokazovat-ze-jeho-vudce-mansur-zije.html 

NQR (2011): NATO a strategická koncepce. Text dostupný on-line na: http://data.idnes.cz/soubory/na_analyzy/A110502_M02_NQR2010.PDF



OSN (2014): Letter dated 9 June 2014 from the Chair of the Security Council Committee established pursuant to resolution 1988 (2011) addressed to the President of

the

Security

Council.

Security

Council.

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2014/402 

Pajhwok

(2015)A:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/24/2-civilians-dead-director-tribal-affairs-hurtblast 

Pajhwok

(2015)B:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/28/blast-moi-advisor-leaves-1-wounded 

Pajhwok

(2015)C:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/29/20-taliban-killed-19-wounded-zabuloffensive 

Pajhwok

(2015)D:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/26/13-militants-killed-khost-firefight 

Pajhwok

(2015)E:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/25/29-militants-dead-clashes-security-forces 

Pajhwok

(2015)F:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/04/25/strategic-nawa-district-purged-insurgentsakbarzada 

Pajhwok

(2015)G:

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.pajhwok.com/en/2015/10/23/some-3500-daesh-fighters-afghanistanrussian-diplomat 

Pavlačka, H. (2015): Rozhovor s příslušníkem mise.



PBS.org

Text

(2006):

dostupný

on-line

na:

http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/taliban/etc/synopsis.html 

People-press

(2014):

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.people-

press.org/2014/01/30/more-now-see-failure-than-success-in-iraq-afghanistan/

88



RFERL (2015)A: Text dostupný on-line na: http://www.rferl.org/content/afghanistanvillagers-rise-up-militants/26998254.html



RFERL (2015)B: Text dostupný on-line na: http://www.rferl.org/content/islamic-stateafghanistan-hekmatyar/27114317.html



Rozhlas

Text

(2014):

dostupný

on-line

na:

http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/jan-bednar-afghanske-prezidentske-volby-1336309 

Rozhlas

Text

(2015):

dostupný

on-line

na:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1097959 

RS.NATO (2015): RESOLUTE SUPPORT MISSION – NATO. Text dostupný online na: www.rs.nato.int/images/media/PDFs/151007-rsm-placemat.pdf



SIGAR (2015): Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction. Quarterly Report to the United States Congress. Oct 30 2015.



Sládek, O. (2011): Afghánská mise Lógar. Praha:Andplay



Small

Wars

Journal

Text

(2012):

dostupný

on-line

na:

http://smallwarsjournal.com/jrnl/art/the-afghan-national-army-in-2014 

Smetana (2013): Text dostupný on-line na: http://www.iir.cz/article/afghanskanarodni-armada-skutecna-sila-nebo-jen-alibi



START

Text

(2013):

dostupný

on-line

na:

http://www.start.umd.edu/start/data_collections/tops/terrorist_organization_profile.asp ?id=4279 

Suhrke, A. (2013): Statebuilding in Afghanistan: a contradictory engagement. Central Asian Survey. Chr. Michelsen Institute, Bergen, Norway



The

Diplomat

Text

(2015):

dostupný

on-line

na:

http://thediplomat.com/2015/11/afghanistan-after-the-us-iran-nuclear-deal/ 

TheNews (2013): Up to 12,000 Afghan Taliban eliminated in 2013. Text dostupný online na: http://www.thenews.com.pk/article-126865-Up-to-12,000-Afghan-Talibaneliminated-in-2013:-UN



Tolonews

(2015)A:

Text

dostupný

on-line

http://www.tolonews.com/en/afghanistan/22029-action-against-afghan-taliban-andtalks-cant-go-together-nawaz

89

na:



Tolonews (2015)B: More Than 20 ANA Soldiers Killed in Badakshan Attack Officials. Text dostupný on-line na: http://www.tolonews.com/en/afghanistan/19024more-than-20-ana-soldiers-killed-in-badakhshan-attack-officials



Tolonews (2015)C: 35 Taliban Insurgents Killed In Baghlan Clashes. Text dostupný on-line

na:

http://www.tolonews.com/en/afghanistan/19349-35-taliban-insurgents-

killed-in-baghlan-clashes 

Tolonews (2015)D: Influx of foreign militants blamed for uptick in violence. Text dostupný

on-line

na:

http://www.tolonews.com/en/afghanistan/19280-influx-of-

foreign-militants-blamed-for-uptick-in-violence 

Tolonews

Text

(2015)E:

dostupný

on-line

na:

http://www.tolonews.com/en/afghanistan/22331-65-security-force-memberssurrender-to-helmand-taliban-officials 

Tribune (2015)A: Enemy of enemy Hekmatyar support for is stuns observers. Text dostupný on-line na: http://tribune.com.pk/story/916168/enemy-of-enemy-hekmatyarsupport-for-is-stuns-observers/



Tribune (2015)B: No peace until foreign troops leave afghanistan taliban chief. Text dostupný

on-line

na:

http://tribune.com.pk/story/961343/no-peace-until-foreign-

troops-leave-afghanistan-taliban-chief/ 

Týden.cz 2007: Překvapení z Afghánistánu, Hekmatjár nabízí příměří. Text dostupný on-line

na:

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/asie-a-oceanie/prekvapeni-z-

afghanistanu-hekmatjar-nabizi-primeri_16578.html 

UNAMA (2014): United Nations Assistance in Afghanistan. Text dostupný on-line na: unama.unmissions.org/LinkClick.aspx?fileticket=m_XyrUQDKZg=&tabid=12254&m id=15756&language=en-US



UNODC (2012): Corruption in Afghanistan: Recent patterns and trends. United Nations Office on Drugs and Crime.



US Goverment (2009): A Tradecraft Primer: Structured Analytic Techniques for Improving Intelligence Analysis.



USA

Today

(2015):

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.usatoday.com/story/news/world/2015/05/03/afghan-security-forces-sufferrecord-casualties/26828193/.

90



USAID

(2015):

Text

dostupný

on-line

na:

http://www.usaid.gov/afghanistan/agriculture 

Washington Post (2015)B: More than 10000 Afghan civilians died or were injured Last Year. Text dostupný on-line na: https://www.washingtonpost.com/world/morethan-10000-afghan-civilians-died-or-were-injured-last-year-un/2015/02/18/90aab7c6b753-11e4-9423-f3d0a1ec335c_story.html



Washnigton Post (2015)A: Probably the largest al-Qaeda training camp ever destroyed in

afghanistan.

Text

dostupný

on-line

na:

https://www.washingtonpost.com/news/checkpoint/wp/2015/10/30/probably-thelargest-al-qaeda-training-camp-ever-destroyed-in-afghanistan/ 

White House (2015): Text dostupný on-line na: https://www.whitehouse.gov/thepress-office/2015/03/24/us-afghanistan-joint-statement



World Bank (2014):

Afghanistan: Country Snapshot. Text dostupný on-line na:

https://www.google.cz/search?q=Afghanistan:+Country+Snapshot+&ie=utf8&oe=utf-8&gws_rd=cr&ei=KxaJVrLDB8TJOpfLgvAJ 

Wormer, N. (2012): The Networks of Kunduz. A History of Conflict and Their Actors, from 1992 to 2001. Afghanistan Analysts Network. PDF text dostupný on-line na: https://www.afghanistan-analysts.org/publication/aan-papers/the-networks-of-kunduza-history-of-conflict-and-their-actors-from-1992-to-2001/

91

11 Přílohy 11.1 Politická mapa Afghánistánu (Ephotopoix 2012)

11.2 Rozhovor s pplk. Pavlačkou Panu pplk. Pavlačkovi jsem zaslal e-mail se stručnými dotazy týkající se afghánské bezpečnosti a obdržel jsem následující, velkorysou, odpověď: „Dobry den, samozrejme si vas pamatuji a rad vam s odpovedmi pomuzu. Uvidite sam, co se vam z toho bude hodit a co ne. Predem se omlouvam za diakritiku, ale nemame zde nainstalovanou cestinu. Odpovedi pro lepsi prehlednost vypisi primo do textu. Predem podotykam, ze se jedna o me subjektivni videni situace a nemusi se shodovat se vseobecne deklarovanym stavem a predpokladanym vyvojem. (…)

92

V prvnim pripade je potreba vnimat Afghanistan v sirsich souvislostech, ktere jsou casto opomijeny. Dovolil bych si to rozdelit do nekolika bodu. a) Afghanistan sestava z nekolika ruznych etnik, ktera po staleti nejakym zpusobem vedle sebe zila a navzajem na sebe pusobila. Z nekterych se stala etnika prominentni, profitujici casto z ruznych (mnohdy I svym zpusobem nepriznivych) situaci, ktere se v teto zemi vyskytuji ( stridani rezimu, prirodni katastrofy, nabozenske extremismy,..), dalsi bych nazval neutralnimi a ta posledni ziji casto kocovnym zivotem na urovni naseho stredoveku. Nejedna se tedy zde pouze o stret vojensky, nabozensky ci politicky, ale take o stret kultur a vyspelosti naprosto odlisnych svetu. Podobne rozdily jsem vnimal v Kongu pri pobytu ve meste a nasledne pri kontaktu s Pygmeji v pralese. I pres tyto hluboke prekazky ma vsak Afghanistan afghanskou vladu (slozenou z Afghancu, avsak dle Talibanu pro americkou a americanum zavazanou a tedy ne nezavislou), ktera byla zvolena v legitimnich volbach a snazi se zemi spravovat podle mistnich zakonu a islamskeho prava. Alespon oficialne se vlada otevrene a ostre stavi proti korupci a sexualnimu harasmentu, avsak zasadnejsi vliv to nema, jelikoz bych jeji vliv omezil na hlavni mesto Kabul a jeho nejblizsi okoli. Korupce celkove zustava v Afghanistanu obrovskym problemem a je zde naprosto beznou asi tak, jako u nas v dobe kuponove a nasledne divoke privatizace. Velky vliv na deni v zemi maji ruzne kmenove rady, ktere vydavaji rozhodnuti, ktera jsou vice nez psane zakony a pro prislusniky kmenu jsou zavazna. Vliv Warlordu, kteri si vydrzuji casto silne ozbrojene skupiny, ktere kontroluji obchod s drogami, nelegalni imigraci, ci pasovanim zbozi je take nezanedbatelny a urcite oblasti jsou plne pod jejich vlivem. Na Taliban je se treba divat jako na dalsi politicke (nabozenske) hnuti nebo stranu, se kterou musi obcas I vlada jednat. Rozhodne jej nelze povazovat za porazeny a dokud bude aktivne podporovan Pakistanem a nektere frakce Iranem a dalsimi staty, tak nelze jeho konec ani ocekavat. b) Afghanistan se vzdy nalezal na rozhrani vlivu Iranu (Persie), Pakistanu/Indie, Ciny a Ruska, coz jsou svetovi hegemoni, kteri se svoji sferu vlivu v teto zemi snazili, snazi a budou vzdy snazit uplatnit a prosadit a to prostrednictvim nabozenskych, hospodarskych, ale I vojenskych (podpora naklonenych a zpriznenych lokalnich vudcu) intervenci. Toto je jednim z jeho nejvetsich hendicapu. Sam o sobe je to stat bohaty na zadane nerostne suroviny ( pod afghánským povrchem se nachází takřka všechny vzácné i méně vzácné nerosty. Celkem se jedna zhruba o 60 milionu tun mědi, 2,2 miliard tun železné rudy, 1,4 miliard tun ryzích prvků jako lanthan, cer, neodym a naleziště hliníku, zlata, stříbra, rtuti a lithia. Vse v hodnote vetsi 93

nez 1 bilion dolaru (US odhad, odhad Afgh vlady hovori az o 3 bilionech)). Dale by se zde mela nalezat naleziste ropy a zemniho plynu. Vychazim-li z predpokladu, ze pristi globalni konflikt bude o zdroje (vodu, potraviny a nerostne suroviny), tak zacina byt tato "chuda" zeme velice perspektivnim cilem. Zde opet si neodepru paralelu s DRC (rozumejte Demokratickou republiku Kongo) c) Pokud se opravdu chce Afghanistan vymanit z chaosu, ktery jim clouma a vydat se na cestu k prosperite, bude zapotrebi nadale pokracovat v procesu uznani centralni vlady vsemi stranami, vybudovanim moderni a silne armady a policie, navraceni se do svetovych organizaci. S tim take souvisi snizeni poctu Afghancu, kteri se uchyluji k emigraci s vidinou lepsiho zivota. V soucasne dobe startuje v Afghanistanu project bezpecnych zon (podporovany zejmena Nemeckem), kam budou uprchlici z Nemecka navraceni. Vylidnovani Afghanistanu predstavuje veliky problem, protoze odchazi nejproduktivnejsi a nejvzdelanejsi cast populace.

2) Jaká je současná skutečná bezpečnostní situace v zemi (klidně stačí např. označit na stupnici od 1 do 5 apod.)? Bezpecnostni situace je opravdu spatna, hodnotil bych ji na znamku 4-5, jelikoz kazdy tyden se ztraty na zivotech civilistu a vojaku (vcetne policistu) pocitaji na desitky az stovky. Hodne se zhorsila bezpecnost I v samotnem Kabulu, ktery jeste v minulych letech plati za pomerne bezpecne mesto. Dnes se to jiz a to take jen castecne, da rici jen o tzv. Green zone. Vybuchy IED a VBIED vcetne utoku raketami 107 mm jsou hlaseny skoro denne,

nejmene

jednou

tydne

je

prepadeno

stanoviste

vladnich

sil.

3) Jak hodnotíte kvalitu a soběstačnost afghánských bezpečnostních sil? Az na specialni jednotky je kvalita afghanskych jednotek na nizke urovni. Z duvodu korupce u vysokych dustojniku jim muzstvo neveri a take jim casto chybi chut a odhodlani za stavajici zkorumpovanou vladu (vcetne te minule) bojovat. Kvalitni vystroje a vyzbroje je zde dodavano ze strany USA velke mnozstvi, ale ta casto konci na cernem trhu nebo je pouzivana spatne vycvicenou obsluhou. Osobne si myslim, ze velitele nezvladaji boj na trojrozmernem bojisti, kdy by plnohodnotne vyuzivali informace, palebne prostredky (delostreleckou a leteckou podporu) a manevr vetsimi utvary vojsk. Klasickym prikladem neschopnosti afghanske armady a jejiho vrchniho veleni byl pad mesta Kunduz, kdy byly informace o pripravovanem utoku Talibanu, ale nikdo se mu moc nepokusil v tom zabranit. Zpet bylo 94

dobito az po nasazeni dalsich jednotek a hlavne SF sil spojencu a spojenecke letecke podpory. Samotnou kapitolou je velke mnozstvi dezerteru, kteri bud utecou v lepsim pripade domu nebo se v tom horsim daji I s vystroji a vyzbroji na stranu Talibanu. Tato dezerce dosahuje u nekterych utvaru nekolik desitek procent. V provincii Helmand preslo z 11000 policistu a prislusniku

dohledu

a

spolupracovniku

policie

na

stranu

Tallibanu

8000

lidi.

4)Názor na nepřítele - je dostatečně silný k poražení vládních sil, nebo nepředstavuje větší hrozbu pro stabilitu režimu? Nelze se po smrti posledniho uznavaneho velitele Talibanu Hakimulláha Mahsúda divat na toto hnuti jako na jednotny a celistvy prvek, ale spise na soupereni nekolika odstepenych frakci o prevzeti moci, kdy dve jsou dominantni a dostatecne silne k provadeni komplexnich utoku a uderu. Casto se za urcitym ucelem dokazi I spojit a postupovat koordinovane. V soucasne dobe, kdy spojenci deklaruji, ze zde I v roce 2016 zustane 12000 spojeneckych vojaku (7000 US a 5000 koalice) a kdy je naprosta prevaha ve vzduchu je nerealne, ze by doslo k porazce afghanskych bezpecnostnich sil. Pokud by ale doslo ke stazeni spojencu, dokazi si predstavit okamzitou vietnamizaci konfliktu, kdy by Taliban opet ovladl nejdrive jednotlive provincie a nakonec I hlavni mesto Kabul (tak jak Vietcong Saigon). Je zde patrna znacna paralela s timto konfliktem. Mimo tyto dve slozky v Afgh operuji jeste pocetne frakce ozbrojenych skupin, slouzici vetsinou ke kontrole urciteho uzemi urcitym Warlordem, nekdy I vladou dosazenym guvernentem, ktere se podileji na ostraze vynosneho obchodu s opiem. Posledni silou, ktera se snazi zejmena na jihu Afghanistanu proniknout a operovat je ISIL. Ten zaznamenal urcite ztraty, kdyz se mu postavili prave prislusnici jednotek Taliban. 5) Jak si osobně myslíte, že konflikt v horizontu 5 let dopadne? - vítězství vládních sil/ vítězství povstalců/ vleklý konflikt bez vítěze / mírová jednání a dosažení dohody? Predikce dalsiho vyvoje by byla neobhajitelna spekulace. Jeste v roce 2011 zastupci zemi koalice prohlasovali, ze se bojove operace podari ukoncit o rok drive nez bylo planovano, tedy v roce 2013 misto roku 2014, ale nakonec to bylo az v roce 2014 k 31.12. Stahovani a redukce jednotek vsak bylo v prubehu letostniho roku prehodnoceno a ukonceno a predpoklada se, ze ve stejnem slozeni zde zcela urcite zustanou jednotky I v roce 2016 ne-li 2017. Osobne se domnivam, ze jen s nepatrnou odchylkou tento stav potrva do roku 2020. Nejmene do roku 2017 je zajisteno financovani bezpecnostnich sil v Afghanistanu, ale jelikoz tato zeme neni financne nezavisla, jiz nyni se hledaji darci, kteri ji budou ochotni financne 95

podporovat I po roce 2017. V pripade, ze by byl financni tok zastaven, zhrouti se zdejsi obrany system a bezpecnostni slozky do maximalne tri mesicu pote, co neobdrzi policiste a vojaci sve vyplaty. V pripade, ze by se podarilo vlade a Talibanu dojednat nejaky stupen miru, bylo by to jedine rozumne reseni, ktere by mohlo prinest urcite uklidneni do teto oblasti. V tuto variant ale prilis neverim, stejne jako v tu, ze se podari vybudovat natolik silne a efektivni bezpecnostni slozky, ze zvladnou v zemi obnovit bezpecnost a zajistit ji dostatecnou ochranu jak pred vnejsim, tak I vnitrnim protivnikem. Duvodem k teto skepsi je prvni cast, kde jsem vam popsal hrace na tomto hristi, kteri zde sleduji sve vlastni zajmy. Jak jsem jiz napsal na uvod, jedna se o me vlastni zhodnoceni situace, ktere muze byt v rozporu s informacemi, ktere obdrzite z jinych zdroju. Snad vam to alespon trosku pri psani prace pomuze.”

11.3 Výskyt a aktivita Islámského státu v Afghánistánu (Long War Journal 2015D)

96

11.4 Vývoj afghánské ekonomiky a znázornění základních makroekonomických ukazatelů za období 2008-2013 (Business Info 2014): 2008 Hrubý

domácí 10.2 **

2009

2010

2011

2012

2013

12.5 **

28.57 *

30.22 *

33.50 * 45.3*

produkt 19 **

v miliardách USD Meziroční HDP

růst 3,6 ** v

22,5 ***

20.72**

8.4 *

5.8 *

11 *

3.1*

8,9***

7,3 **

11,8 **

408 **

507 **

557 **

595 ** 1,100*

-12.2 **

7.7 **

13,8 *

6,4 **

%

k předchozímu

3,4 ***

roku HDP na obyvatele 342 ** (USD) Míra inflace v (%) 26.8 **

6.8% (2012)

10,2 **

11.5 Sektorové složení afghánského HDP (Business Info 2014): obor

rok 2005

rok 2012

rok 2013

zemědělství

31,8%

30,2%

20%

výroba

16,9%

14,1%

25.6%

důlní průmysl

0,3%

1,8%

stavebnictví

10,0%

7,5%

služby

40,9%

46,4%

97

54.4%

*