PERDIDO - Hostinec U Chřtánu Teprve před hodinou padl soumrak, ale v této části Londýna, která byla už delší čas na štíru s veřejným osvětlením, byla tma jako v pytli. Podmračenou oblohou neproblikla ani hvězdička, přesto všichni tři cítili kdesi nad sebou dorůstající měsíc. Lupin seděl už dlouho potichu a ve své hlavě slyšel zřetelné vrčení; ještě pár dní a ta bestie vyleze ven. Chtěl něco říct, aby tu potvoru přehlušil, ale ovládl se a jen si potichu odkašlal a nechal dál mluvit Bena, který polohlasem vyprávěl o výhodách kouzelného tetování. Podle monotónnosti jeho hlasu bylo poznat, že to říká jen aby neslyšel, co se probouzí v něm. Před úplňkem bývají i zamlklí vlkodlaci hovorní. Severus o těch dvou mluvil jako o Sirotcích a Sirius jim zase říkal Lupinovy Akvizice. Sám Lupin se neubránil, aby na ně nemyslel jako na Štěňata. Tyhle dvě už-ne-děti byly jediní vlkodlaci, které se mu podařilo získat. Když však podával hlášení Řádu, obvykle dodával „zatím získat.“ Což mohlo znamenat, že budou i další, ale zrovna tak, že neudrží ani tyhle dva. Starost měl hlavě o Jasmínu, kterou pokousali ani ne před rokem. Ta právě teď seděla stranou od nich na parapetu okna opuštěného skladiště, kam se schovali před chladem, který přicházel od řeky, a trucovala. Před chvílí držela dlouhou řeč o plesu debutantek, na který měla letos jít, pak se začala chlubit, jak úžasné Vánoce zažila loni, a v té chvíli se s ní Ben porafal. Vykládat o skvělých Vánocích, když na Štědrý den mrzli v téhle díře, asi nebyl nejlepší nápad. Ben se na chvíli odmlčel a zdálo se, že by chtěl nabídnou Jasmíně smír, ta ale koukala dál z okna a cosi si bručela pod nos. Ben ještě nějaký čas rozpačitě mlčel a pak se vrátil k hovoru o tetování. Pokud Lupin věděl, tak Ben s Jasmínou byli asi stejně staří, oběma přibližně sedmnáct pryč, Ben však potkal svého vlka mnohem dřív než ona a na rozdíl od Lupina a Jasmíny byl naprostý mudla. Jako všichni mudlové a motáci, kteří se snažili žít v kouzelnickém světě, byl 1
i on častým terčem různých podvodníků. Když ho v loni objevil u Svatého Munga, měl Ben na sobě navěšenou spoustou amuletů proti všemu možnému a všechny ty amulety byly do posledního jen bezcenné cetky. Přestože si je nechal vymluvit, nepřestal se shánět po něčem, co by mu v tom jiném světě pomohlo. „…myslíš, že by to mohlo fungovat, Remusi?“ zaslechl Lupin konec Benovy věty. „Myslím, že mohlo,“ odpověděl, když si uvědomil, že je ještě pořád řeč o tetování, „ale nemám s tím moc zkušeností.“ Pak si vzpomněl na Siriuse, tohle byl přesně jeho obor, a dodal: „Znám ovšem někoho, kdo se v tom vyzná.“ „To by bylo fajn.“ Poznamenal Ben. „Není to pro tebe lehké, žít mezi kouzelníky, zvlášť teď, když je válka na spadnutí.“ „Ani ne,“ ušklíbl se Ben, „my vlkodlaci mezi kouzelníky moc nepřijdeme.“ „Byl jsi v poslední době doma?“ zeptal se Lupin i když předem znal odpověď. Benovi zmizel úsměv z tváře a přesně tak, jak Lupin očekával, jen nekompromisně zavrtěl hlavou. „Vánoce jsou dobrá doba pro návrat,“ zkusil to znovu Lupin. „Bude úplněk,“ zašeptal Ben a odmítl se dál o věci bavit. Tohle byly už druhé Vánoce, které Ben trávil venku a Jasmíniny první. Když o nich Lupin mluvil s Brumbálem, bylo jim jasné, že nejlepší by bylo, vzít je do Bradavic, protože oba více méně ještě pořád patřili školy, ale nenašli žádný způsob, jak by se to dalo navléknout. Lupin byl zřejmě jediný vlkodlak, který kdy Bradavice vystudoval, a to jen proto, že se to podařilo utajit. Šance, že by se to povedlo znovu, neexistovala. I kdyby školou neobcházela vrchní vyšetřovatelka, tak jako letos, byl Ben pořád mudla a Jasmína cizinka, takže by trvalo maximálně týden, než by někdo začal pátrat, co jsou ti dva ve skutečnosti zač. Jasmína si asi řekla, že už toho bylo dost, a šla si sednout k nim. „Kdy odsud vypadneme?“ „U Děravého kotle se nesmíme objevit dřív jak v deset, ale odsud odejdeme za půl hodiny, protože se ještě někde stavíme,“ odpověděl jí Lupin tak klidně, jak dokázal. Jasmína žila v Anglii teprve půl roku a přesto mluvila už téměř bez přízvuku. Rychlost, s jakou se naučila nový jazyk, budila v Lupinovi určité naděje, že v ní je i něco víc než jen povýšenost. Pocházela z jakési staré kouzelnické rodiny odněkud z Dalmácie. S otcem prý mluvila latinsky a s matkou francouzsky a když ji pokousal vlkodlak, tak se údajně sešla rodinná rada a vyhodili ji. Lupinovi se to nechtělo věřit, ale třeba například Blackovi byli podobně milá a od světa odtržená rodinka, takže to úplně nevylučoval. Něco o ní říkal i luxus, nyní ovšem už dost odrbaný, do kterého byla oblečená. Její boty z dračí kůže už aspoň nebudily pozornost, nanejvýš pohoršení, jak však něco takového dokázala, bylo záhadou. Takové boty měly být totiž v podstatě nezničitelné. „Kam půjdeme?“ „Promluvit si s nějakými lidmi,“ Lupin zaváhal, „s lidmi jako my.“ „Zase chceš jít přesvědčovat vlkodlaky, aby se přidali ke kouzelníkům, proti Voldemortovi?“ rýpnul si Ben, Jasmínu tím ovšem nijak nepobavil, Voldemortovo jméno se nevyslovovalo ani v Dalmácii. „Pokud to půjde,“ pokrčil rameny Lupin, „ale hlavě vím o někom, kdo nám může obstarat vlkodlačí lektvar.“ „Opravdu?“ ožila Štěňata. Z lektvaru se v poslední době stala jejich hlavní starost. Ještě před několika měsíci by každý z nich dostal potřebnou dávku u Svatého Munga a k tomu o úplňku čistý kobereček, na kterém by mohl přečkat, než začne měsíc zase ubývat, ale v poslední době se objevilo několik nových nařízení o kontrole a registraci vlkodlaků, které jim prakticky bránily se do nemocnice dostat. Lupin se pokusil jednomu z těch nařízení vyhovět a poslal na odbor kouzelných tvorů požadovanou žádost o lektvar ve třech vyhotoveních se sedmisvrčkovým kolkem v levém 2
dolním rohu zadní strany. Za šest týdnů dostal z odboru pro likvidaci nebezpečných tvorů sovu se zamítnutím, protože žádost byla podána na formuláři, který byl mezi tím nahrazen jiným. ***** Na koncích postraních uliček, které míjeli, se dala tušit světla vánoční výzdoby frekventovaných ulic, kterým se snažili vyhnout. Lupin měl límec svého kabátu zvednutý tak vysoko, že mu z něj koukaly jen oči, a rukou zabořenou v kapse tiskl připravenou hůlku. Ben se držel hned za ním a kousek za Benem se táhla Jasmína. Ještě než vyrazili, stačili se znovu pohádat, protože se kvůli němu nemohli přemístit. Kromě tichého vrzání nepatrného poprašku sněhu pod nohama a zvířat ve svých hlavách, slyšeli jen polohlasné mumlání, kterým Jasmína vyjadřovala svůj názor na mudly a na Bena zvlášť. Když se k ní Ben nazlobeně otočil, zmlkla, ale po pár krocích plynule navázala, kde skončila. Těžko říct, jestli taková byla vždycky, nebo až od své proměny, i když Lupin se přikláněl spíše k té první možnosti a pochyboval, že by se na tom mohlo něco změnit. Chtě nechtě si zase vzpomněl na Siriuse; Krátura a portrét jeho matky ho vždy označovali za krvezrádce a odrodilce a on sám nevynechal žádnou příležitost, aby se od své rodiny distancoval, přesto Lupin často cítil, že v některých důležitých ohledech Sírius nikdy Blackem být nepřestal. Kdyby si tak mohla s někým občas promluvit, tedy s někým jiným než s Benem, protože na něm ji, mimo jiné, štvalo právě to, že byl jediný, kdo byl ještě ochotný, se s ní bavit. Skupinka se přiblížila ke křižovatce, Lupin se opatrně rozhlédl a zkontroloval své svěřence. Když se tak díval na Jasmínu, napadlo ho, že by si nepotřebovala promluvit jen tak s někým, ale že by si potřebovala promluvit s nějakou jinou holkou jejího věku, a nebo radši ne jejího věku, ale s nějakou, která by byla schopná, ujmout se jí jako starší sestra. S nějakou, která by ji dokázala trochu srovnat a usměrnit. Nějakou chytrou, příjemnou, se kterou se dobře povídá – a která má růžové vlasy. „Tak tohle je ono,“ upozornil je na přikrčený zatemněný barák, zmáčknutý mezi dva vybydlené činžáky. „Kde to má vchod?“ zeptal se Ben, když si prohlížel výlohu a okna zabedněné opršenou překližkou. „Tady,“ zaklepal Lupin na jednu z tabulí, „nejsou v tom žádná kouzla.“ Tabule se z vrznutím pootevřela a ozval se ženský hlas: „Kdo tam?“ „Lupin.“ „Jsi sám?“ „Ne, jsme tři.“ Lupin pokynul ostatním: „Postavte se do světla.“ „Vidím – dobře, pojďte dál.“ Teprve když se dostali dovnitř, poznali že jsou v bývalé hospodě. Podél jedné stěny se ještě táhl výčepní pult a podél druhé trosky boxů. Mezi nimi stála asi třicetiletá, mudlovsky oblečená žena, která si svítila hůlkou. „Hezké Vánoce, Bety.“ „Taky ti přeju hezké Vánoce, Remusi,“ odpověděla, zatímco si prohlížela jeho společníky. „Ale myslím, že by byly hezčí, kdybys tu ‚holubičku‘ nebral s sebou,“ dodala uštěpačně, „jestli se zase s někým porve, tak já ji ošetřovat nebudu.“ Jasmína bublala vzteky, ale nic na to neřekla, a Ben měl co dělat, aby se jí nezačal smát. „Pojďte do zadu,“ pozvala je Bety dál, „už jsme skoro všichni.“ A konečně si popřála hezké Vánoce i s Benem. V zadním salónku stál starý kulečníkoví stůl, naložený cukrovím a jednohubkami a taky několika lahvemi skřítkovského vína a medoviny; a na druhém, přiraženém ke stěně, trůnil 3
vánoční stromeček. V krbu, který určitě musela vyčarovat hostitelka, hořelo. Kolem stálo několik židlí, asi z téhle hospody, a mezi nimi dvě křesla, patrně z domácnosti Bet. Všichni přítomní se navzájem znali, Lupin s Benem procházeli salónkem a zdravili se s ostatními, jen Jasmína si hned našla židli u stěny a zarytě mlčela. I ji už všichni znali. „Je to hezké,“ řekl Lupin a ukázal na výzdobu u stropu. Bety však jen nesouhlasně sykla a nechala jeho poklonu bez odpovědi. Lupin se znovu rozhlédl po místnosti: girlandy, chvojí a stužky jen maskovaly zašlé podmáčené stěny, na kterých by nedržely tapety ani kouzlem trvalého přilnutí, a falešný sníh na zemi zakrýval napůl shnilou podlahu. Přes všechnu Betinu snahu to všechno byla spíš jen smutná parodie na domov. Radši změnil téma: „Potřeboval bych vidět Aurelia.“ „Už na tebe čeká,“ pokynula mu ke dveřím. Aurelius byl vysoký prošedivělý kouzelník, který vypadal více jako Betin otec než manžel, v tom, co kdysi bývalo kuchyní, si zřídil provizorní laboratoř. Na vycíděném zinkovém pultu měl už připravený kotlík a náčiní a na věšáku nad pultem, kam se dříve odkládaly pánve, hořely dvě petrolejky. Jinak všude, kam až světlo dosáhlo, vládl nepopsatelný binec. Sotva se s Lupinem přivítal, nedočkavě se zeptal: „Máš?“ „Ovšem,“ položil před něj pečlivě zabalenou krabičku a zatímco ji Aurelius otevíral, vyložil před něj ještě další ingredience. „Víš vůbec, jakou to má cenu?“ pronesl zadumaně Aurelius, když konečně vyňal z krabičky malou lavičku a prohlížel si ji proti plamenu lampy. „Ne,“ usmál se Lupin, „je to neobchodovatelné zboží.“ Aurelius otočil lahvičku vzhůru nohama a sledoval, jak se v ní tekutina barvy rtuti přelévá. Nerozpadla se na kuličky tak, jak by to opravdová rtuť udělala, ale ulpívala na stěnách jako krev, kterou ve skutečnosti byla. Tuhle zkoušku vlastně vůbec nemusel dělat, že je to krev jednorožce poznal hned, jak se lahvičky dotkl, ale neodolal aby se nepodíval. „Odkud to vůbec máš?“ zeptal se, když ji uložil zpět do pouzdra. „Od jednoho hajného.“ „Že Hagrida pozdravuju.“ „Bude to fungovat?“ „Bude.“ „Jsi si jistý?“ „Jasně, že jsem,“ zatvářil se Aurelius dotčeně. „A bude to dokonce lepší než podle těch nových receptur, ve kterých se krev nepoužívá.“ „Myslel jsem, že ty recepty jsi objevil právě ty?“ namítl Lupin. „Jo objevil,“ pokrčil rameny Aurelius, „trvalo mi tři roky, než jsem našel složení, které by se obešlo bez krve jednorožce, jenže výsledek nikdy nebyl tak dobrý jako ten původní recept a navíc je mnohem složitější, ale ingredience jsou za pár svrčků, takže dnes se už nic jiného nevaří. Vlastně,“ dodal otráveně, „dnes se nevaří už vůbec nic.“ Lupin se nadechl, aby něco namítl, ale Aurelius ho hned z kraje zarazil: „Řeči o tom, že jsou i dobří kouzelníci, si odpusť aspoň dnes – nebo – chtěl jsi mluvit o něčem jiném?“ „Ne,“ zavrtěl Lupin hlavou, „nechtěl, ale i když necháme kouzelníky na pokoji, je tu pořád Ty-víš-kdo, který se vrátil.“ „O tom já nic nevím a i kdyby to byla pravda, na věci to nic nemění. My se na tomto útulném místě neschováváme před ním, ale před těmi slušnými kouzelníky.“ „Už mluvíš jako vlkodlak.“ „No a co, že nejsem,“ podíval se Aurelius Lupinovi přímo do očí, „Bet je.“ „Nevíš, proč naše debaty končí vždycky takhle?“ řekl po chvíli Lupin smířlivě. „Tak zlé to snad zase není,“ podotkl stejně smířlivě i Aurelius a začal si připravovat věci na stole. Když jim za čtvrt hodiny Bety přinesla punč, měl už odvážené všechny přísady a právě se chystal zapálit pod kotlíkem. 4
„Už jsme všichni,“ oznámila jim. „Takže Yps už konečně dorazil? To mám radost.“ Utrousil Aurelius. „No jo, je tady a nepřišel sám.“ „Kdo je s ním?“ „Jeden si říká Nott, toho druhého taky neznám, vysoký chlap, neřekl své jméno ani nic jiného.“ „Nott říkáš?“ zpozorněl Lupin a ani Aureliovi to jméno zřejmě nebylo neznámé. Aurelius přejel pohledem rozdělanou práci před sebou a pak neochotně připustil: „Asi bychom se měli jít zeptat, co tu chtějí.“ Tak havěť vylézá na světlo, napadlo Lupina, když si prohlédl toho mlčenlivého hromotluka, který dělal společnost Nottovi, byl to Goyle. Stál stranou od ostatních a sotva dokázal skrýt, jak se všech kolem štítí. Nott byl evidentně tím, kdo z těch dvou měl obstarat mluvení, ale zrovna mu to nějak nešlo. „Vítám vás, pánové, u nás,“ pozdravil příchozí Aurelius a hádka, která hrozila rozhořet mezi Nottem a ostatními, rázem odumřela. „Jsem rád, Ypsi,“ pokračoval tónem, který nikoho v salónku nenechal na pochybách, jak malou radost mu Yps udělal, „že jsi k nám na Vánoce přivedl hosty.“ „Děkuji…,“ pronesl váhavě Nott, když si uvědomil, že od teď mluví za všechny Aurelius, „právě jsem tady Ypsovi (ukázal na postaršího kouzelníka s kostěnými brýlemi, který zrovna předstíral neviditelnost) a ostatním vysvětloval, že si nemusejí nechat od ministerstva všechno líbit. Že by nemuseli žít v díře jako je tahle. Chtěli bychom vám nabídnout něco lepšího.“ „Těší mě vaše účast, ale nebývá zvykem, aby se host na návštěvě trápil starostmi hostitele,“ připomněl jim Aurelius, „nicméně si můžeme klidně promluvit o tom, co pálí vás.“ Při těch slovech si tak, aby to Nottovi neušlo, poškrábal levé předloktí. „Co tím myslíš?!“ zasyčel Nott. „Jak vidím, je pravda, co se vypráví,“ pronesl Aurelius odměřeně, zřejmě už rozhodnutý věc neprotahovat a vyrazit s nimi dveře tak rychle, jak to jen bude možné. „Obránci čisté krve, jak za starých časů, chodí dům od domu a přesvědčují vlkodlaky, že to s nimi myslejí dobře.“ V salónku se ozvalo několik posměšků na Nottův účet; Lupin se k nim nepřidal, místo toho pečlivě sledoval stále nervóznějšího Goyla. „Přišli jsme jako přátelé, abychom vám nabídli ochranu,“ vyjel na něj Nott, „a ty nás za to urážíš?“ „Ochranu, Notte? Špinavou práci jste nám přišli nabídnout a máváte nám před nosem obranou kostí jako bychom byli vaši PSI!“ Atmosféra v místnosti právě dosáhla zápalné teploty a Goyle sáhl po hůlce. Ben samozřejmě po žádné hůlce ani nevzdychl a místo toho po něm rovnou skočil, jenže minul a pouze ho škrábnul na tváři. Goyle se hystericky rozječel, že ho kousl vlkodlak, a začal kolem sebe hlava nehlava metat kletby. „Expelliarmus,“ vykřikl Lupin, kouzlo však místo Goyla trefilo stromeček. O vteřinu později už měl v ruce hůlku i Nott a Lupin sotva stihl odrazit paprsek modrého světla, který na něj vyslal. Goyle řádil dál, dokud mu hůlku nevyrazilo odzbrojovací kouzlo, které na něj seslala přes půlku místnosti Jasmína. Nott po ní okamžitě sekl svou hůlkou tak, až přelétla stůl s občerstvením a cestou s sebou vzala Bet. „Lumos maxima,…“ zaburácel těsně za Lupinem Aurelius. Místnost zaplnilo oslnivé bílé světlo a překvapené výkřiky, „…nox.“ Lupin opatrně otevřel oči, v první chvíli neviděl nic než tančící barevná kolečka. Za okamžik se to však srovnalo a přestože ho oči bolely, mohl se rozhlédnout po bojišti. Nott se přemístil; z vánočního stromku zbylo jen jehličí, mezi kterým lezl po čtyřech mžourající
5
Goyle a pohmatu hledal svou hůlku. Aurelius jej zasáhl nějakým kouzlem do zad, takže se pod ním podlomily ruce, až dopadl s žuchnutím na obličej a zůstal ležet. „Už je po všem, moc se nehýbejte, dokud se vám nevrátí zrak.“ Oznámil jim Aurelius, zatímco pospíchal k Bety: „Co se ti stalo, Bet?“ „Mně nic není,“ přesvědčovala židli stojící vedle něj, „koukni se radši na tu holku, chytla to z první ruky.“ „Já na ní nemůžu nic najít,“ řekl po chvíli bezradně Aurelius, „nemá žádné velké zranění, nekrvácí a asi nemá ani nic zlomené, jen na hlavě má ránu, jak s ní škrtla o zem.“ Ale to už se nad Jasmínu naklonila i Bety. „Když dovolíš, já si ji převezmu.“ Aurelius okamžik sledoval, jak se Bety roztřeseně sklání nad Jasmínou, a pak obrátil svou pozornost zpět ke Goylovi: „Takže, co s tebou?“ Na jeho otázku přišlo několik podnětných návrhů, včetně toho, že by si ho mohli u sebe nechat až do úplňku a vyřídit si to s ním jednou provždy. Goyle se zatím převalil na záda a vyděšeně zíral na všechny kolem. Ben, kterému ještě tekla krev z rozbitého nosu, mu vrátil jeho ztracenou hůlku ve dvou kusech. „Už takhle nám zkazili večírek,“ ozval se Lupin, „proč bychom se s ním měli ještě špinit. Myslím, že ten, kdo ho poslal, ho za ten úspěch pochválí místo nás.“ Goyle, kterému asi teprve teď došlo, že se z dnešního maléru bude zodpovídat přímo Voldemortovi, zoufale zaskučel. „Na tom něco bude,“ přitakal Aurelius. Namířil hůlku na cesmínovou girlandu, válející se na zemi vedle Goyla, a tiše pronesl: „Portus.“ Když girlanda přestala zářit, nechal ji vznést se přímo nad něj, popřál mu ještě veselé Vánoce a nechal snítku dopadnout. Goyle s prásknutím zmizel. „Asi bychom měli uklidit i ten ostatní brajgl,“ navrhl kdosi. ***** O hodinku později seděl Aurelius zpět v kuchyni na jediné použitelné stoličce, která tam byla k mání, a dohlížel na lektvar. Pod kotlíkem hořel brčálově zelený oheň, stříbrná naběračka sama od sebe míchala a sněhobílý písek ve velkých mahagonových hodinách odsypával zbývající čas. Mezi stolem a dveřmi (tři kroky tam, tři kroky zpět) chodil Lupin a probíral s ním poslední události. Aurelius se konečně nechal přesvědčit. „Jdu se podívat, jak vám to jde,“ vešla k nim do kuchyně Bety a posadila se Aureliovi na klín. „S lektvarem to jde dobře, ale se vším ostatním to už tak skvělé není,“ odpověděl jí, „podle všeho měl Lupin pravdu, když tvrdil, že se Ty-víš-kdo vrátil. Ti dva by k nám nestrčili ani nos, kdyby ho neměli za zadkem.“ Na Bety to zase až takový dojem neudělalo. „Víš, mně to vlastně nic moc neříká,“ přiznala, „pro mě je Ty-víš-kdo jen něco, čím mě strašili naši, když přestaly zabírat pohrůžky, že mě pošlou k mudlům.“ Zdálo se, že to Aurelia pobavilo, a Bety se o něj pohodlněji opřela. „Jak to vypadá s Jasmínou?“ zeptal se jí Lupin. „Dobře,“ ujistila ho, „dokonce už i něco jedla, i když,…“ ušklíbla se, „možná se do té hlavy praštila trochu víc, než je zdrávo. Slyšela jsem totiž, že se směje něčemu, co jí vykládal Ben.“ „Měla štěstí,“ řekl Aurelius. „To se štěstím nemělo co dělat,“ nesouhlasil Lupin, „kdyby Nott chtěl, byla by na místě mrtvá.“ „A ty myslíš, že nechtěl?“ zapochybovala Bety.
6
„Jsem si jistý, že nechtěl. Protože, kdyby se Ty-víš-kdo dověděl, že kromě toho debaklu ještě někoho z nás zabili, stáhl by z nich kůži. On teď ze všeho nejvíc potřebuje spojence a tohle by naštvalo všechny vlkodlaky v Británii.“ „Ať tak či tak, je celá, a budeš si ji moct vzít sebou,“ uzavřela Jasmínin případ Bety. „A co ty, Bety, doufám, že ti nenadělali moc škody? „O nic nejde,“ odbyla otázku mávnutím ruky, „ozdoby na stromeček, které jsem měla od babičky, jsou sice na hadry (koukla vyčítavě na Lupina), ale všechno ostatní jsme už spravili, dokonce i Yps se bez remcání přidal k úklidu.“ „Doufám, že Ypsovi ta provinilost vydrží aspoň do Silvestra,“ zabručel si pro sebe Aurelius. Ostatní nechali jeho poznámku bez odpovědi a dál čekali mlčky. Otevřenými dveřmi k nim dolehly vzdálené zvuky jejich večírku a občas zaslechli, jak cinkla naběračka o kotlík. „Hezké Vánoce,“ popřála Bety Aureliovi. „Hezké Vánoce, Bet,“ odpověděl jí polibkem do vlasů. V horní baňce přesýpacích hodin zbývala ještě trocha času. „Takže on se vrátil,“ řekla Bety smířeně a velice tiše a smutně dodala: „To jsem asi moc hodná holka nebyla.“ ***** KONEC
pdffiction.unas.cz
7
