Peníze Funkce peněz Peníze používáme tak často, že nám ani nepřijde se nad nimi zamýšlet. Peníze jsou však významným makroekonomickým agregátem, s řadou funkcí. Často o něm přitom mluvíme nepřesně – typickým příkladem je zaměňování bohatství a peněz. Pokud o někom (např. Billovi Gatesovi) říkáme, že má hodně peněz, vlastně myslíme, že má velké bohatství. Peníze v ekonomickém smyslu jako aktivum, které je používáno k nákupu ostatních aktiv. Teoreticky si lze představit člověka, který je velmi bohatý – vlastní řadu statků typu aut, domů apod., má však málo peněz, tedy aktiv, jež může použít k nákupu dalších statků. O penězích můžeme z ekonomického pohledu říci, že je likvidním aktivem, tedy aktivem, které lze snadno použít na nákup ostatních statků. Ekonomická teorie přisuzuje penězům následující funkce: 1. prostředek směny – jak již bylo uvedeno výše, za peníze mohou lidé nakupovat další statky, mohou tedy prostřednictvím peněz směňovat jeden statek za druhý. 2. účetní jednotka/měřítko cen – peníze slouží k vyjadřování cen jednotlivých statků v ekonomice. 3. uchovatel hodnoty – peníze mohou být jednou ze složek bohatství, tedy aktivem, které si uchovává svou hodnotu. Podmínkou samozřejmě je nízká inflace. Historie peněz Peníze v minulosti vznikly ve formě komoditních peněz, tedy statků s vnitřní hodnotou, tj. statků, které měly svou hodnotu i v případě, kdy nebyly používány jako peníze, Už od pradávných časů se jako peníze používalo zlato a stříbro, respektive zlaté a stříbrné mince1. Důvody byly následující: - šlo o homogenní statek – bylo jedno, kterou minci dostanete, všechny byly stejné (pomíjíme vědomě případy záměrného snižování zlatého/stříbrného obsahu mincí) - zlato a stříbro bylo relativně vzácné, množství zlata i stříbra bylo omezené, tj. neexistovala velké nebezpečí inflace2. Držba zlatých a stříbrných mincí byla však nákladná. Proto někteří zlatníci začaly přijímat tyto mince do úschovy a místo nich vydávat potvrzení o této úschově. Tato potvrzení se postupem času změnila v bankovky. V minulosti tedy bankovky byly kryty zlatem, eventuelně jinými reálnými aktivy. Brzy se však přišlo na to, že většina lidí nepožaduje směnu bankovek za zlaté či stříbrné peníze, jinými slovy, že suma bankovek nemusí odpovídat (může být vyšší) sumě zlatých/stříbrných mincí. S růstem států vlády jednotlivých zemí začaly regulovat právo bank emitovat bankovky a převáděly je na banky, které byly vlastněny státem nebo měly ke státu nějaký vztah. Nicméně stále byly alespoň částečně bankovky kryty zlatem/stříbrem či jinými aktivy a lidé měly právo směnit bankovky za zlaté nebo stříbrné mince. Konec tohoto krytí a Zlato a stříbro jsou nejčastější podobou komoditních peněz. Nejsou ale jedinou. V dávné minulosti jako peníze sloužil i dobytek, v zajateckých táborech jako prostředek směny byly používány cigarety apod. 2 Není náhodou, že první zmínky o inflaci jsou z konce 15. století, tj. z doby objevení Ameriky, kde byly rovněž objeveny velké zásoby zlata a stříbra.
1
směnitelnosti přinesla první světová válka – nutnost financovat válečnou výrobu vedla k tomu, že jednotlivé státy emitovaly výrazně více bankovek než jaké bylo množství zlata. To vedlo k inflaci v řadě zemí. Po první světové válce byla sice částečně směnitelnost bankovek za zlato obnovena, různé systémy však omezovaly směnitelnost pro běžné občany. Na počátku 70. let 20. století byla i tato částečná směnitelnost u všech významných měn zrušena. Peníze tak ztratily svou vnitřní hodnotu. Množství peněz v oběhu není nijak vázáno na zlato či jiné aktivum. V současné době jsou jako peníze používány bezhotovostní nebo hotovostní formy, které emitují centrální banky jednotlivých zemí. Těmto penězům se říká peníze s nuceným oběhem. K tomu, aby dané peníze vskutku sloužily jako peníze, musí být splněny následující podmínky: - musí být uzákoněno, že peníze slouží jako peníze, že je každý povinen je přijímat a provádět jimi transakce - lidé musí mít k daným penězům důvěru, musí chtít jimi platit, chtít je přijímat. Jsou známy situace, kdy je legálně včetně sankcí nařízeno, aby určité peníze fungovaly jako peníze, lidé k těmto penězům ale nemají důvěru a raději jako prostředek směny používají jiné aktivum 3. Peněžní agregáty Jak již bylo uvedeno, peníze jsou relativně velmi likvidním aktivem, snadno jsou použít jako prostředek směny. Přesto se ukazuje, že různé formy peněz jsou více či méně likvidní - podle formy likvidity se rozlišují následující peněžní agregáty (platí pro ČR, v jiných zemích může být vymezení poněkud odlišné): • Agregát M1 je suma emise oběživa (bez hotovosti na pokladnách bank) a jednodenních vkladů, • Agregát M2 zahrnuje M1, vklady s výpovědní lhůtou do 3 měsíců a vklady se splatností do 2 let, • Agregát M3 zahrnuje M2, akcie/podílové listy fondů peněžního trhu, emitované dluhové cenné papíry se splatností do 2 let a repo4 operace. Obecně platí, čím vyšší/širší agregát, tím horší likvidita. Nabídka a poptávka po penězích Hovoříme-li o nabídce a poptávce po penězích, máme na mysli nabídku peněžních zůstatků a poptávku po peněžních zůstatcích. Co se týče nabídky peněz platí, že množství peněz v oběhu určuje centrální banka svými operacemi. Rozhodování centrální banky je nezávislé, není závislé na žádném faktoru, proto se křivka nabídky peněz zobrazuje jako svislá. Jak bude ukázáno dále, rozhodnutí centrální banky může mít multiplikační efekty. Základní nástroje centrální banky, které ovlivňují množství peněz: Typickým příkladem byla situace v Srbsku na konci 20. století, kdy Srbové nechtěli přijímat (v důsledku vysoké inflace) srbský dinár a raději používali jiné měny nebo aktiva typu cigarety apod. 4 Repo operace je operace, kdy centrální banka prodává své cenné papíry (pokladniční poukázky) s krátkou dobou splatnosti (obvykle 14 dní, 3 měsíce), s tím, že po uplynutí dané doby vrátí subjektu, který si tento cenný papír koupil, nominální hodnotu cenného papíru zvýšenou o úrokovou míru. Za repo operace se často označuje i opačný postup, kdy centrální banka kupuje od komerčních subjektů cenné papíry, které jim po dohodnuté době prodá zpět, přičemž při zpětném prodeji zaplatí komerční subjekt cenu cenného papíru zvýšenou o úrokovou míru.
3
-
operace na volném trhu: pokud centrální banka nakupuje nějaká aktiva, tak zvyšuje množství peněz v oběhu (při prodeji naopak snižuje) - diskontní, lombardní a eventuelně jiné sazby: jedná se o sazby, za které centrální banka půjčuje peníze komerčním bankám - povinná míra bankovních rezerv: stanovení množství peněz (z celkového množství vkladů), které banky nemohou půjčovat, ale musí mít k dispozici, aby byly schopny uspokojit nároky vkladatelů. Při zkoumání nabídky peněz většinou operujeme s reálnou nabídkou peněz, kdy sledujeme změny cenové hladiny a zkoumáme, jak velké množství statků lze za dané množství peněz koupit. Platí závislost: roste-li cenová hladina, klesá reálná nabídka peněz. Množství peněz v oběhu se obvykle značí výrazem M, reálnou nabídku peněz výrazem M/P (P je cenová hladina). Poptávka po penězích je tedy poptávkou po reálných peněžních zůstatcích. Lidé poptávají peníze z řady důvodů. Na základě toho můžeme rozdělit jednotlivé složky poptávky po penězích: - transakční poptávka: lidé potřebují peníze, aby mohly provádět ekonomické transakce (nakupovat/spotřebovávat, investovat apod.). Platí zde následující závislosti: -- čím vyšší disponibilní důchod, tím vyšší poptávka po penězích: při vyšším disponibilním důchodu si lidé mohou koupit více statků a potřebují více peněz5. -- čím vyšší úroková míra, tím nižší poptávka po penězích (zejména v podobě agregátu M, případně M2). Důvodem je, že držbou peněz člověk přichází o úrok/výnos, který by měl, kdyby držel jiná aktiva. - Opatrnostní poptávka: lidé potřebují peníze na krytí nenadálých situací. Opatrnostní poptávka závisí na úrokové míře – stejná závislost jako u transakční poptávky. - Spekulační poptávka: (někteří) lidé¨poptávají peníze, aby za ně mohli nakupovat jiná aktiva, spekulovat na pokles a vzestup cen. Závislost je zde nejednoznačná. Obecně můžeme rozlišit řadu faktorů, které ovlivňují poptávku po penězích: - disponibilní důchod: závislost - čím vyšší disponibilní důchod, tím vyšší poptávka - úroková míra: závislost – čím vyšší úroková míra, tím nižší poptávka - náklady na výběr peněz: závislost, čím vyšší jsou náklady na výběr peněz, tím více peněz budou chtít lidé držet, méně často budou směňovat jiná aktiva za peníze, čili tím nižší poptávka - náklady na získání peněz: je-li získání peněz nákladné (banky nechtějí půjčovat apod.), bude klesat poptávka po penězích. Lze namítnout, že pokud se lidem zvyšuje jejich disponibilní důchod vlastně se zvyšuje množství peněžních zůstatků, které drží. To je sice pravda, ale zároveň se zvyšuje i jejich poptávka po penězích. Kdyby se lidem zvýšil disponibilní důchod (v podobě vyššího množství peněz, které mají k dispozici) a nechtěli tyto peníze držet, tak by se jich snažili zbavit a nakupovali by za peníze jiná aktiva. Poptávka lidí po penězích by tedy klesala. Možná ještě srozumitelněji lze vysvětlit zvýšenou poptávku po penězích, je-li člověk odměňován v naturáliích (tj. roste jeho odměna v naturáliích). Pak je bohatší a může si dovolit koupit více statků. K tomu ale nejprve musí proměnit naturální důchod/příjem za peníze, jeho poptávka po penězích tedy roste.
5
I v případě poptávky po penězích nás zajímá zejména reálná poptávka, čili kolik peněz potřebujeme při dané cenové hladině. Pokud např. vzroste cenová hladina dvojnásobně, k tomu, abychom si koupili stejné množství statků jako před růstem potřebujeme dvojnásobné množství peněz. Nominálně se tedy poptávka po penězích zvýší, reálně se ale nic nezmění. Rovnice reálné poptávky po penězích má tvar: L = k*Y – h*i rovnice 1, Kde: L = reálná poptávka po penězích, Y = hrubý domácí produkt, i = (nominální) úroková míra, k = koeficient závislosti poptávky na HDP, h = koeficient poptávky na úrokové míře. Peníze slouží jako měřítko cen. Co je ale cenou peněz? Odpověď zní: úroková míra – pokud si půjčujeme peníze, musíme zaplatit úrok. Nyní už můžeme nakreslit graf nabídky a poptávky po penězích. i
M/P
I0
L1 M/P, L
Na trhu peněz je rovnováha tam, kde se nabídka střetává s poptávkou. I0 je rovnovážná úroková míra. Poznámka: Je-li v rovnováze trh peněz, je rovněž v rovnováze trh aktiv, kde se střetává nabídka a poptávka po zapůjčitelných fondech, tj. úspory a investice. Proč? Předpokládejme třeba, že úroková míra je nižší než rovnovážná. V takovém případě lidé poptávají více peněz, takže prodávají některá aktiva nesoucí výnos/úrok jako např. obligace. Tímto prodejem cena daných aktiv klesá, čímž se zvyšuje úroková/výnosová míra. Tím, že lidé prodávají daná aktiva, tak snižují rovněž výši úspor (na grafu zapůjčitelných fondů se křivka úspor posouvá vlevo (viz dále). Obecně pro výši úrokové/výnosové míry platí vztah: re = Re/P (rovnice 2), Kde: re = očekávaná výnosová/úroková míra6, Re = očekávaný výnos daného aktiva/statku, P = cena daného aktiva/statku Otázky – jednoduché příklady: Co se stane, pokud se zvýší množství peněz v oběhu? Odpověď: křivka nabídky peněz se posune doprava. Co se stane, pokud vzroste cenová hladina? Odpověď: křivka nabídky peněz se posune doleva. Vědomě hovoříme o očekávané úrokové/výnosové míře. Každý výnos v budoucnu, i když je relativně jistý (jako třeba v případě vládních dluhopisů) je jen očekávaný.
6
Co se stane, pokud se rozšíří platební karty? Odpověď: lidé nemusí k transakcím držet tolik peněz, křivka poptávky po penězích se posune doleva. Co se stane, pokud vzrostou důchody obyvatel? Odpověď: křivka poptávky po penězích se posune doprava. Co se stane, pokud se zvýší politická nestabilita? Odpověď: lidé budou pravděpodobně chtít držet více peněz, křivka poptávky po penězích se posune doprava. Multiplikační proces vkladů Změna množství peněz v oběhu centrální bankou má multiplikační účinek – celkové množství peněz v oběhu (peněžní zásoba) se zvýší vícekrát než jaký je růst vyvolaný rozhodnutím centrální banky. Vysvětleme si to na příkladu. Příklad: předpokládejme ekonomiku bez oběživa. Povinná minimální míra rezerv, tj. množství peněz (z celkového množství vkladů), které musí mít banky k dispozici je 10 % (tj. 0,1). Předpokládejme, že centrální banka nakoupí dluhopisy v hodnotě 1 mil. Kč. V takovém případě se nabídka peněz, tj. celkové množství peněz v oběhu (M) zvýší o 1 mil. Kč. Tyto peníze skončí na účtu některé z bank (v ekonomice nefunguje oběživo) jako vklady. Banky ale dané peníze nenechají ležet ladem – to by jim způsobilo ztrátu. Budou se dané peníze snažit půjčit, maximálně mohou půjčit 90 % z přírůstku vkladů (10 % si musí ponechat jako povinné minimální rezervy). Pokud banky vskutku půjčí 90 % z přírůstku vkladů, půjčí 900 tisíc Kč. Těchto 900 tisíc Kč opět skončí na bankovních účtech jako vklady. Banky z nich opět 90 %, tj. 810 tisíc Kč půjčí a celý proces dále pokračuje. Celkový přírůstek lze vypočíst podle vzorce7: ⌂M =(1/rr)* ⌂D (rovnice 3), kde ⌂ je znak pro delta, tj. přírůstek, ⌂M = celkový přírůstek peněžní zásoby, rr = povinná míra minimálních rezerv v setinách, ⌂D = počáteční přírůstek vkladů. Výraz 1/rr se nazývá jednoduchý peněžní multiplikátor Prozatím jsme předpokládali, že lidé nedrží hotovostní peníze. Pokud opustíme tento málo realistický předpoklad, je zřejmé, že celkový multiplikační účinek bude menší – peníze v podobě hotovostních peněz/oběživa nemají multiplikační efekt. Než zde uvedem vzorec, o kolik vzroste množství peněz v oběhu, při existenci hotovostních peněz (tento vzorec nebudeme odvozovat), rozlišme dva důležité pojmy: - peněžní zásoba, neboli celkové množství peněz v oběhu se rovná sumě oběživa a bankovních vkladů: M = Cr + D rovnice 4, kde: Cr = oběživo, D = bankovní vklady - peněžní báze neboli mocné peníze jsou sumou oběživa a bankovních rezerv8: Mb = Cr + R (rovnice 5), kde: Mb = peněžní báze, R = bankovní rezervy. Z výše uvedených vzorců můžeme spočítat kolikrát je peněžní zásoba větší než peněžní báze: M/Mb = (Cr+D)/(Cr+R) (rovnice 6.) Z rovnice 6 potom lze potom odvodit o kolik se zvýší množství peněz v oběhu při existenci hotovostních peněz – vychází se z toho, že počáteční zvýšení peněz v oběhu zvyšuje peněžní bázi, později větší část těchto peněz má multiplikační účinek. Celkové zvýšení množství peněz v oběhu je rovno: Vzorec lze odvodit aplikací vzorce pro součet nekonečné geometrické řady. Bankovní rezervy chápeme jako peníze, které banky nepůjčují svým klientům, ale ponechávají si je z důvodu, aby mohli dostát nárokům svých klientů na výplatu peněz.
7
8
⌂M = (cr +1)/(cr+rr) * ⌂Mb rovnice 7, kde cr = podíl oběživa na vkladech. Výraz (cr +1)/(cr+rr) se nazývá peněžním multiplikátorem. Kvantitativní teorie peněz Kvantitativní teorie peněz říká, že peníze jsou neutrální, neboli, že změna (růst) množství peněz sama o sobě nevede k růstu HDP, ale jen k růstu cenové hladiny 9. Je to logické na první pohled: kdyby změna množství peněz vedla ke změně HDP, stačilo by jen měnit toto množství a vše by bylo zařízeno. Tento na první pohled logický a intuitivní předpoklad však vyžaduje podrobnější analýzu. Kvantitativní teorie peněz vychází z tzv. transakčního přístupu: v ekonomice se za určité období uskuteční určité množství transakcí. K těmto transakcím se používá nějaké množství peněz, které se de facto obrátí. Vztah mezi množstvím peněz a počtem transakcí na straně jedné a cenovou hladinou a reálným HDP na straně druhé potom vyjadřuje následující rovnice10: M*V = Y (rovnice 8) M*V = P*Yr (rovnice 9) kde: M = množství peněz v oběhu/peněžní zásoba, V = rychlost obratu peněz, Y = nominální HDP, Y = P*Yr, P = cenová hladina, Yr = reálný HDP. Rovnice říká, že množství peněz v oběhu spolu s rychlostí obratu peněz musí být schopno uspokojit všechny transakce, které se týkají nominálního HDP v daném časovém období, neboli nominální HDP vyprodukovaný v daném časovém období musí být koupen (a spotřebován) penězi, které jsou k dispozici. Množství peněz v oběhu je v zásadě stavová veličina, která se za určité období setkává s určitým tokem transakcí. Pokud se zvýší počet transakcí (např. produkty přicházejí častěji na trh, jejich množství se však nemění), musí se stálé množství peněz v oběhu častěji obrátit – rychlost obratu se zvýší. Protože se nemění ale množství vyprodukovaných statků (tj. Yr), musí vzrůst cenová hladina, aby obě strany rovnice byly v rovnováze. Kvantitativní teorie peněz vychází z předpokladu, že rychlost obratu peněz je (alespoň v krátkém období) konstantní, že se případně mění až v dlouhém období. Za tohoto předpokladu (při nezměněném Yr) změna v množství peněz musí vést jedině k růstu cenové hladiny. Předpoklad konstantní/neměnné rychlosti byl mnohokrát zpochybněn. Ve 20. a 30. letech byla zformulována teorie, že poptávka po penězích L je funkcí nominálního důchodu L = k*Y = k*Yr*P (rovnice 10.) Má-li platit rovnost M = L, musí platit i rovnost M = k*Yr*P (rovnice 11). Z logiky věci potom plyne, že k = 1/V. Nicméně autoři rovnice M = k*Yr*P zdůrazňují, že koeficient k závisí na řadě faktorů, mj. na úrokové míře, která se může často měnit. Jinými slovy rychlost obratu peněz pak není stabilní. Kritikové stabilní rychlosti peněz argumentovali takto: zvýšení peněz v oběhu vede k poklesu úrokové míry, ke zvýšení poptávky po penězích a tím ke snížení rychlosti peněz. Nová náhled na spor přinesl Milton Friedman, který zformuloval novou kvantitativní teorii peněz (vychází mj. ze skutečnosti, že v krátkém období jsou ceny strnulé, že Kvantitativní teorie peněz byla prvně zformulována na konci 15. století – i zde její formulace souvisela s růstem množství zlata a stříbra v důsledku objevení Ameriky. 10 Jejím autorem je americký ekonom Irwing Fisher. Rovnice byla formulována v roce 1911. Často se nazývá kvantitativní rovnicí peněz.
9
v krátkém období lidé nejsou schopni rozlišit, zda se množství peněz v oběhu mění atd.). Základní teze této teorie peněz zní: 1. existuje vztah mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního HDP11. Tento vztah je těsnější v delším než v kratším období. 2. V krátkém období (maximálně do dvou let) vedou změny peněz v oběhu ke změnám reálných veličin (reálný HDP, reálná úroková míra, reálný měnový kurs). Je to mj. způsobeno výše uvedenými faktory – cenové strnulosti, nedostatečné informace apod. Jinými slovy v krátkém období změny (zvýšení) množství peněz v oběhu vedou k tomu, že se zvýší počet vyprodukovaných statků (reálný HDP), že vzroste úroková míra, aniž by se změnila inflace (tj., že vzroste reálná úroková míra) atd. 3. V dlouhém období jsou změny množství peněz neutrální. Vedou pouze k růstu cenové hladiny (a tím i nominálního HDP), nikoliv však reálného HDP – pokud se totiž mění jak cenová hladina, tak nominální HDP ve stejném poměru, tak reálný HDP zůstává stejný. V dlouhém období totiž mizí výše uvedené strnulosti. 4. Inflace je výlučně peněžním jevem –jedinou konečnou příčinou inflace je růst peněžní zásoby.
Nezapomínejme, že nominální HDP je dán součinem reálného HDP (tj. množství vyprodukovaných statků) a cenové hladiny. 11
