Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ

Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ Adele Ashworth: Svůdný vévoda Vydání první Copyright © 2006 by Adele Budnick Published by arrangement with Avon Books, An Imprint of HarperColins Publishers All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1840. publikaci Přeloženo z anglického originálu Duke of Scandal vydaného nakladatelstvím Avon Books (USA) v roce 2006 Český překlad © 2014 Ivana Čejková Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Accornero, Franco via Agentur Schlück GmbH. Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-871-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-914-6 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Adele Ashworth

Svůdný vévoda

Mamince, která vždy měla pochopení pro mou vášeň pro parfémy a všechny ty ostatní voňavé věcičky…

Prolog Paříž, Francie Leden 1860 Lady Olivia Sheaová, teď už víc než dvanáct hodin provdaná za lorda Edmunda Carlisleho, stála před jedním z vysokých oken s bohatě nařasenými závěsy v elegantním pokoji hotelu U Cvrčka na náměstí Svornosti. Pozorovala vycházející slunce na horizontu, jehož paprsky dopadaly na Tuilerijské zahrady východně od hotelu. Každé její tiché vydechnutí vytvářelo na chladném skle mlhavá kolečka. Třásla se zimou, jak stála bosá na dřevěné podlaze, mysl měla ochromenou a jedinými pocity, které vnímala, byly beznaděj, opuštěnost a narůstající zlost. Do hotelu přijela s manželem teprve včera, aby zde strávili líbánky a začali nový život ve dvou. Tak si to alespoň Olivia myslela. Nesmírně šťastná a s velkým očekáváním se převlékla do hedvábné noční košilky, aby konečně naplnili svou lásku a manželský slib, když si náhle Edmund vzpomněl, že než se vydají na měsíční cestu do francouzského městečka Grasse kousek od francouzského středomořského pobřeží, musí ještě vyřídit jednu obchodní záležitost. Neodkladně prý potřebují další finance na cestu. Během několika následujících hodin, kdy na něj Olivia čekala, její vzrušení a rozechvění, které prožívají všechny nevěsty-panny ve sladké naději na nadcházející svatební noc, vyprchalo. Místo toho se nejprve dostavila zlost a rozmrzelost, že ji tak zanedbává, pak strach a nakonec zoufalství, když si v mysli přehrávala to, co se mezi nimi během posledních tří měsíců stalo – jejich náhodné setkání jako dvou anglických aristokratů žijících mezi tak odlišnými Francouzi, vášnivý románek, kdy se Edmund choval jako dokonalý a okouzlující džentlmen, jeho promyšlené dvoření a touha co nejdříve se vzít. Někdy nad ránem si konečně přiznala pravdu: jejich vztah byl jen přetvářka a manželství jeden velký podvod. Došlo jí, že manžel ji považoval za hlupáka a naivku. Proč, Edmunde? Proč zrovna já? Co jsem udělala špatně? Olivia se rozplakala. Věděla, že je to nesmysl. Ale také věděla, že by stejně později svá muka nedokázala skrývat a slzy by se jí z očí vylily jako fontána tryskající z hloubi srdce. Edmund ji neopustil před oltářem, nechal ji roztouženou a čekající v manželském loži. S úsměvem a lží na rtech ji uložil mezi drahé, provoněné a nadýchané přikrývky, sladce ji políbil a pak ji bez zájmu a jakýchkoli výčitek opustil. Takové mrzké jednání považovala za největší zradu. Po důvěře a lásce, kterou mu dala, byl jeho odchod od manželského lože tím nejhorším ponížením. Domnívala se teď, že jeho touha po rychlé svatbě byla jen vydařeným pokusem dostat se k jejím penězům. Jako manžel na ně měl stejný nárok jako ona. Teď po probdělé noci s přicházejícím chladným a mlhavým ránem jí konečně všechno do sebe zapadlo a začalo dávat smysl. První paprsky vycházejícího slunce pomalu probouzely město, které se jí až dosud jevilo jako bezbarvé a beztvaré, stejně jako se jí pomalu rodil v hlavě plán. Ano, měla svůj podíl na tom, že se nechala tak snadno oklamat, že dovolila, aby jí dědictví bylo tak lehce ukradeno. Ale nebyla tak naivní a hloupá, jak si Edmund myslel. Byla inteligentní a schopná a odhodlaná svůj důvtip využít. Stále ještě oblečená v ručně vyšívané svatební noční košilce z dovozového bílého hedvábí a indické krajky Olivia v duchu složila nejvýznamnější slib, mnohem významnější než ten, který

dala včera před bohem. Rozhodla se, že ho vyhledá. Zaťala pevně ruce v pěsti. Najde ho a získá zpátky svoje peníze. Dosáhne toho, aby tohle manželství bylo anulované. A pak ho úplně zničí. Možná jí to bude chvíli trvat, ale nakonec ho stejně najde. Přijdu si pro tebe, Edmunde, a pak mi za všechno zaplatíš.

Kapitola první Londýn, Anglie Konec března 1860 Už uplynuly skoro čtyři dlouhé měsíce, co byl naposledy s nějakou ženou, a možná už rok, co se dotýkal ženy, jejíž jméno by si pamatoval. Dnes večer měl v úmyslu si najít nějakou společnost, ať už se bude dít cokoliv. Přepadla ho náhlá touha zašpásovat si v posteli, jakou nepoznal už dlouho. Bohužel možnosti výběru dobře vychovaných dam, s nimiž mohl diskrétně flirtovat a které se před ním na večírku pořádaném k debutu vzdálené sestřenice Beatrice nakrucovaly v pestrobarevných nákladných róbách, byly velmi omezené. Společenský večer, jehož byl povinen se zúčastnit, mu však neposkytoval příliš velký výběr dam, jež by mu pomohly vyřešit naléhavý problém. Naprostá absence ženské pozornosti v jeho životě byla skutečně k pláči – zvlášť u něj, Samsona Carlisleho, velmi významného a váženého čtvrtého vévody z Durhamu, té černé ovce, budící na veřejnosti pohoršení. Co by si ale všichni mysleli, kdyby znali pravdu? Bohužel, neměl na vybranou – neblahé pověsti se zbavit nemohl ani nechtěl. Nikdo ho neznal doopravdy, i když si všichni mysleli, že ano. O jeho skutečném životě neměli tušení ani nejlepší přátelé. Věděl, že to tak musí zůstat i nadále. Stál opřený o vysoký mramorový sloup zdobený bronzovými a zlatými dekoracemi naproti elegantnímu velkému schodišti na druhé straně místnosti. Nevzrušeně popíjel whisky a pozoroval hemžení v sále před sebou. Z této výhodné pozice přehlédl celou místnost, a přitom sám zůstával nenápadný. Nenáviděl takovéhle společenské události. Opovrhoval vším, co k němu přitahovalo pozornost. Bohužel, na večírcích byl zpravidla jedním z nejvýše postavených šlechticů, nehledě na bohatství, takže se k němu všichni slétali jako vosy na med. Někdy byly jejich záměry naprosto zřejmé, jindy ne. Pánové s ním rádi diskutovali o obchodních záměrech, dívky se před ním uculovaly a očima žadonily o jeho pozornost, vdané ženy s ním diskrétně koketovaly a občas mu některá i tajně nabídla pozvání, které uctivě odmítl. Největší lekci dostal v čtyřiatřiceti letech a na základě ní se rozhodl už nikdy – za žádných okolností – nedůvěřovat vdaným ženám. Podlehnout jejich kouzlu vždy vedlo k jedinému: k naprostému zruinování. Tak, jako se to téměř stalo jemu. Potichu cosi zamumlal a přemýšlel, proč se mu myšlenky vždycky stočí do minulosti. V tomto běhu na dlouhou trať jediné, co mohl udělat, bylo přesvědčit sám sebe, že tuhle kapitolu života má uzavřenou. To mu přece ale ani trochu nebránilo, aby dnes nějakou ženu nesvedl. Ostatně kvůli tomu sem dneska přišel. „Už zase tak sám?“ Tuhle suchou poznámku, která mu zněla v uších, pronesl Colin Ramsey, dlouholetý přítel, občasný soupeř, co se týkalo žen, a jediný muž na večírku, který se mu společenským postavením rovnal. Po celé Anglii však neexistovali dva muži, kteří by se ve všech ohledech odlišovali tak moc. „Zato ty ne, jak jsem si všiml,“ odsekl Sam, aniž se na něj podíval. „Mám pocit, že ti dnes večer padají k nohám všechny přítomné ženy.“ Colin se zasmál. „Doufám, že máš na mysli jen na tanečním parketu.“ „No jasně.“

„Pak tedy máš pravdu, protože jsem skutečně tancoval snad s každou tady v sále.“ Odfrkl si. „Nedovedeš si představit, jak mě bolí nohy.“ „Zkus je strčit do studené vody,“ navrhl Sam. „To je tvůj recept na bolavé nohy po protančené noci?“ zeptal se Colin. Sam přemohl touhu si nad jeho uštěpačnou poznámkou odfrknout. „Jasně, přesně to dělám po prohýřené noci.“ Colin se znovu zasmál, rozhlédl se a dal si pořádný doušek. „Tobě vždycky všechno projde,“ zavrčel přes okraj sklenky. Sam na jeho poznámku nereagoval a napil se whisky. Edna, dcera lady Swanové, v pastelově růžových, krátce střižených šifonových šatech, z nichž jí vykukovaly faldíky, vůbec nevypadala jako krásné a elegantní ptáče. Na druhé straně musel uznat, že je jenom „neatraktivní“. Po očku se na něj dívala a mile se usmívala, jak se otáčela na parketu s lordem „Kdovíjakým“. Možná by o ní mohl někdy v budoucnu uvažovat jako o eventuální manželce – pocházela ze slušné rodiny, měla docela uspokojující vzhled a těšila se dobrému zdraví. I postavu měla vhodnou, takže by určitě neměla problém s plozením dětí. Koneckonců, zplodit dědice bylo jednou z vévodových povinností. V poslední době o ženách dost často přemýšlel a dospěl k závěru, že většina Angličanek mu připadá naprosto stejných – s roztomilým nepřirozeným vzhledem, nevýrazně hnědými vlasy… a musel přiznat, že většina z nich ho nudila. Brzy ale nastane chvíle, kdy si bude muset jednu z nich vybrat, aby se z ní stala vévodkyně. Dřív než umře na nějakou chorobu a jeho majetek a bohatství se dostane do rukou bratra. Oženil by se třeba s čertem, než by tohle dopustil. Ale pravděpodobně ne se sladkou a poněkud nevýraznou Ednou. A už vůbec ne tak brzy. „Dělá si na tebe zálusk, co?“ prohlásil Colin a vytrhl Sama ze zamyšlení. Sam se zadíval na přítele, který byl jen o pár centimetrů menší než jeho sto devadesát centimetrů vysoká postava. Colin, oblečený v tom nejdražším a nejparádnějším smokingu s bílou hedvábnou košilí, se rozhlížel po tanečním sále a vypadal naprosto přirozeně, když si v davu vybíral vhodnou partii. Sam se znechuceně ušklíbl. Už dlouhá léta pociťoval vedle Colina určitý druh žárlivosti a obdivoval ho, jak nenuceně a sebejistě se chová, co se týče žen. Ve srovnání s ním se Sam v přítomnosti něžného pohlaví choval jako slon v porcelánu. „Jo, dělá si zálusk na moje peníze,“ opravil ho. „Na to bys měl být ale hrdý, ne?“ Colin se k němu obrátil. Sam na to nic neřekl. „Ona tě nezajímá, že jo?“ dodal přítel. „Vůbec ne.“ Colin se znovu napil. „Náhodou vím, že její rodina tě vede na seznamu potenciálních ženichů. A Edna bude mít docela slušné věno –“ „Na co si tu hraješ? Děláš jí snad dohazovače?“ Kývl hlavou směrem k Edně Swanové. „Taky jsi svobodný. Můžeš se o ni ucházet sám.“ „Nepotřebuju její věno,“ odpověděl lhostejně Colin. Sam na jeho poznámku nereagoval, i když věděl, že na to Colin čeká. Během let, co se znali, si občas ze sebe dělali legraci, což Sam považoval na jejich přátelství za velmi příjemné. „Bože, vidíš to taky?“ Sam sebou trhl, překvapený Colinovou vzrušenou poznámkou. Podíval se na přítele, jehož pohled byl upřený na schodiště na druhé straně tanečního sálu, přehlížející dav mladých dam v rafinovaných šatech a jejich matek ostražitě na ně dohlížejících.

„Co máš na mysli?“ zeptal se otráveně. Colin se zašklebil. „Anděla v oslnivě zlaté róbě.“ Sam se otočil, zamířil pohled na mramorové schodiště a zahlédl pouze dvě nevýrazné dívky v růžových šatech, které se ztratily v záplavě pestrobarevných sukní na tanečním parketu. Nikoho tak oslnivého neviděl. „Mám to chápat tak, že vidíš dámu, s níž by ses chtěl oženit?“ „Jasně.“ Colinovo rozhodné přikývnutí Sama překvapilo. Nevěřícně zvedl obočí a zopakoval: „Jasně? Uvědomuješ si, doufám, že slovo manželství znamená celoživotní oddanost a věrnost, což jsou věci tobě velmi vzdálené?“ Colin jeho slova ignoroval, jako by byl ženou na druhé straně místnosti zcela očarován. „Je skvostná. Ale jak sešla ze schodů, ztratila se mi v davu.“ Sam spokojeně zavrčel: „Jaká škoda. Možná ji už nikdy nespatříš.“ Colin se usmál. „Ne, mám v úmyslu se s ní setkat. Jsem toho názoru, že by bylo patřičné, abychom se ještě před svatbou poznali, nemyslíš?“ Byla to jen řečnická otázka, protože Colin položil sklenku na tác procházejícímu číšníkovi, otočil se a téměř okamžitě zmizel v davu. „Možná je už vdaná,“ zamumlal si Sam sám pro sebe, aby se cítil líp. Nejkrásnější a nejvíc žádoucí ženy byly vždycky zadané. Tenhle fakt ho během let několikrát málem zničil. A občas ho i zachránil. Škoda, pomyslel si. „Vaše Milosti?“ Sam s nelibostí obrátil pozornost ke statné postavě lady Ramony Greenfieldové, která se objevila vedle něj a na rtech jí pohrával úsměv naprosté spokojenosti. „Mám pro vás velmi zajímavé novinky.“ Sam si povzdechl. Lady Ramona si totiž zakládala na roli dohazovačky. „Novinky?“ Na delší odpověď se Sam nezmohl. „Myslím, že je to velmi neobvyklá příležitost.“ Lady zaváhala a odsunula si pramen šedivých vlasů za ucho. „Pokud můžu být tak troufalá, ráda bych vám někoho představila. I když se musím přiznat, že je to představení poněkud… nekonvenční.“ Slovo nekonvenční vyvolalo na Samově čele vrásky. Předpokládal, že lady Ramona mu chce představit Ednu Swanovou, a vůbec nechápal, že by ji tahle stydlivá a skromná dívka o takovou pomoc požádala. „Pokračujte, prosím,“ vyzval ji s předstíraným zájmem. Lady přešlápla z nohy na nohu, nervózně si pohrávala s krajkovým kapesníčkem v ruce. „No… Vaše Milosti, vypadá to, že je tu…,“ naklonila se k němu a zašeptala, „jistá Francouzka, která by se s vámi ráda seznámila.“ Svaly se mu napjaly. Na chvíli pocítil, jak se mu vnitřnosti stáhly nervozitou, v prstech pevně svíral sklenku se zbytkem whisky. Francouzka. Zvláštní shoda okolností, vzhledem k tomu, že předtím přemýšlel o své minulosti. Pro něj to už však bylo passé. Nechtěl mít co do činění s žádnou Francouzkou. Nebyl nikdo jiný na celé zeměkouli, koho by s větší radostí odmítl. Věnoval lady Ramoně nejkouzelnější úsměv, jaký dokázal na rtech vyloudit, a s lehkým přikývnutím odpověděl: „Musím vám, madam, poděkovat, ale myslím, že setkání s touto dámou by bylo v tuhle chvíli nepatřičné.“ Byla to neomalená a drzá odpověď, poznal to, když lady Ramoně unikl ze rtů nevěřícný povzdech. Předpokládal však, že má ve společnosti takové postavení, že se dáma neopováží

jeho odpověď jakkoli zvažovat, či o ní s kýmkoliv diskutovat. K jeho nemilému překvapení se však lady Ramona jen tak lehce nevzdala. Tváře jí zrůžověly rozpaky, nervózně se zavrtěla, ale zůstala stát vedle vévody. „Velmi se omlouvám, Vaše Milosti,“ řekla a ztišila hlas, když se k němu naklonila, „ale tahle Francouzka je… někdo jiný. Je velmi neústupná a… pokud mohu posoudit, je velmi výjimečná a zvláštní.“ Lady Ramona se snažila ze všech sil. Sam musel uznat, že její slova v něm vzbudila zvědavost. Nadzvedl obočí. „Skutečně?“ Lady Ramona se narovnala, spokojeně se usmála a oddychla si, že vévodu přesvědčila. „Jistě, Vaše Milosti. Požádala o setkání s vámi a prohlásila, že se nesetkáte poprvé.“ Tahle informace ho zaujala. Změnil názor a usoudil, že setkání s výjimečnou a zvláštní Francouzkou – ať už to znamenalo cokoliv – aspoň trochu ozvláštní tenhle nudný večírek. Odložil procházejícímu číšníkovi na tác zpola dopitou sklenku, suše se pousmál a mírně se před lady Ramonou uklonil. „Pak mně tedy bude potěšením se s ní setkat a formálně se seznámit.“ Lady Ramona se odmlčela, zřejmě znovu nabyla sebejistotu, protože významně nadzvedla bradu. Zdálo se, že chce ještě něco dodat, když je náhle přerušila jiná korpulentní dáma, již Sam neznal, něco zašeptala lady do ucha a hned zase zmizela. Lady Ramona se lehce uklonila. „Jestliže tu počkáte, Vaše Milosti, budu za chvíli zpátky.“ „Jistě. Zůstanu tu jako přikovaný a netrpělivě vás budu očekávat,“ odpověděl. Lady chvilku přemýšlela, zda svá slova nemíní ironicky a zda by neměla na takovou poznámku reagovat, ale pak se rozhodla, že lepší bude mlčet. S nejistým úsměvem na rtech se otočila a zmizela v davu. Sam si protřel unavené oči, znovu ho přepadla nervozita. Chtěl si přece dnes večer najít vhodnou ženu, s níž by si mohl zašpásovat, a ne tu stát rozčarovaný a zcela bezmocně čekat na setkání s jakousi neznámou Francouzkou, kterou již z principu neměl rád. Ani by ho nenapadlo jít s ní do postele, i kdyby ho kdovíjak přitahovala. Vyvolala by totiž v jeho mysli příliš bolestivé vzpomínky. Žít s takovým šlechtickým titulem bylo občas velmi vyčerpávající, nehledě na smůlu, kterou měl s ženami. Musí tohle takzvané setkání, s nímž neochotně souhlasil, rychle vyřídit, slušně se omluvit a najít si nějakou vhodnou dámu na noc. Znenadání zahlédl anděla ve zlaté róbě. Ne, nebyl to anděl. I když to byla nepochybně stejná dáma, jakou před chvílí viděl Colin, Sam by ji popsal jako exotickou bohyni výjimečné krásy s neobyčejně modrýma očima. Musel to být odlesk třpytících se šatů, co ho jako první zaujalo, co přitáhlo Samovu pozornost k vysoké štíhlé postavě, což byl jistě návrhářův záměr. Bohatě nabíraná látka šatů se blyštěla ve světle svící, sváděla jeho pohled a podtrhovala omračující mimořádnost ženy – dlouhé štíhlé nohy, lehce zaoblené boky a vosí pas, plná ňadra tak dokonale padnoucí do mužských dlaní, a obličej, který nemohl být popsán jinak než jako čistá božská dokonalost. Fascinovaně na ni zíral, jako by ho tohle zjevení naprosto ohromilo. Musela vycítit nervozitu a údiv nad dokonalostí své krásy, jež ho zcela paralyzovala. Když se k němu přiblížila, jeden koutek rtů se jí zvedl v ironickém uspokojivém úsměvu. Vyzařovala z ní sebejistota, až vzdorovitost. Koneckonců byla to Francouzka – velmi okouzlující žena, jež dovedla své klady náležitě využít. Sam se snažil tvářit rozvážně, propletl si prsty za zády, narovnal se v ramenou a stál napjatě, jako by chtěl mezi nimi vystavět neviditelnou zeď. Zastavila se přímo před ním, vedle lady

Ramony, jež se pyšně naparovala, takže všechny oči v okolí se upíraly na ně tři. Nevěděl proč, ale té ženě nedůvěřoval. Nadechl se a ucítil její vůni – směs vanilky a jakéhosi koření. „Vaše Milosti,“ začala lady Ramona pisklavým nepříjemným hlasem, aby přehlušila kapelu, „dovolte mi, abych vám představila lady Olivii Sheaovou, původně z Elmsbora, teď ovšem z Paříže. Lady Olivie, Jeho Milost, vévoda z Durhamu.“ „Vaše Milosti,“ pozdravila lady, mírně se uklonila a natáhla k němu ruku v rukavičce z jemné kůže. Hlas dokonale ladil s jejím vzezřením. Byl neobvyklý, taková zastřená směs sexuality, napětí a tajemství s jakýmsi zvláštním přízvukem. Sam jí stiskl prsty v dlani, dost natolik, aby jí dal najevo, že není radno si s ním zahrávat. Že on je ten silnější a mocnější, přestože si lady Olivia Sheaová tohle setkání naplánovala. Kromě toho, že malinko přimhouřila oči, nedala na sobě znát, že si silnějšího stisku – a jeho významu – všimla. Pod tenkou rukavičkou cítil, jak je její kůže teplá. Hudba přestala hrát a Sam zamumlal: „Lady Olivie, jsem okouzlen.“ Lady Ramona tleskla dlaněmi před svým mohutným poprsím. „Výborně, tak vás teď nechám, abyste si mohli popovídat.“ Sam se na ni nepodíval, ale kývl na rozloučenou. Lady Olivia pronesla: „Děkuji vám, lady Ramono.“ Starší žena na chvíli zaváhala, pak si odkašlala, aby Sama upozornila, že stále ještě drží lady Olivii za ruku. To bylo společenské faux pas a Sam si byl jistý, že tahle korpulentní dáma mu v přeplněném tanečním sálu právě zachránila pověst. Málem se rozesmál, pustil Oliviinu ruku, což měl udělat již před chvílí. Lady Ramona se uklonila a zmizela mezi ostatními hosty. Hudba začala znovu hrát, tentokrát valčík, který Sam příliš neuměl. Doufal, že lady Olivia ho nevyhledala kvůli tomu, aby si s ním zatančila. K tancování měl odpor. Na druhou stranu ale neměl tušení, o čem si má s touhle kráskou povídat. Dívala se na něj upřeně, v rukou si pohrávala se zlatě zdobeným vějířem ze slonoviny. Pak se k němu naklonila, usmála se a sykla: „Už žádné utíkání, drahoušku. Teď už mi neunikneš, když jsem tě konečně našla.“ Našla ho? Francouzky byly ve svých návrzích vskutku velmi odvážné. Vzpomněl si na dávnou zkušenost a okamžitě ho zamrazilo. Sam se afektovaně zasmál a zastrčil ruce do kapes. „Nevzpomínám si, že bych někdy předtím slyšel od dámy tak okatou nabídku,“ zavrčel. Poprvé od chvíle, kdy se na sebe zadívali, lady Olivia znejistěla. Zamrkala, narovnala se a ze rtů jí zmizel úsměv. Pak ale vzdorovitě zvedla bradu. „Proč si se mnou neustále hrajete?“ zeptala se spíš rozzlobeně než přesvědčivě. „Copak mě opravdu nemůžete ani vystát? Copak je pro vás tenhle večírek až tak důležitý? Nezdálo se, že by vás moje přítomnost překvapila.“ Teď byl pro změnu zmatený Sam, i když se ze všech sil snažil nedat nic najevo. „Proč by mě měla vaše přítomnost překvapovat? Ujišťuju vás, lady Olivie, dříve z Elmsbora, teď z Paříže, že jen velmi málo Francouzů mě překvapí.“ Ztišil hlas a sklonil k ní hlavu, aby ho dobře slyšela. „A co se týče hraní si, s tím jsem už velmi dávno přestal.“ Tváře jí ve světle svící zrůžověly. Okouzlující modré oči jí žhnuly zlostí. Sam neměl ani potuchy, o čem to tu spolu právě teď mluví, ale rozčilovalo ho, že touží v téhle konverzaci pokračovat. Že se mu líbí se na ni dívat.

„Zničil jste mě,“ zašeptala, svaly v těle se jí napjaly a hlas měla zhrublý nefalšovaným hněvem. Takže o peníze jí jde! Ruce v kapsách sevřel v pěsti a snažil se ovládat, aby nepřitáhl pozornost ostatních hostů v tanečním sále. Ledovým hlasem jí odpověděl: „Pokud si myslíte, že ze mě vytáhnete nějaké peníze, předem vás varuju, že ať budou vaše prohlášení jakkoliv smělá, ztratíte nakonec vy. Pověst mám tak jako tak bídnou a navíc mám dostatek financí, abych proti vám bojoval a zničil vás.“ Měla chuť ho praštit. Viděl jí to na očích, ve způsobu, jakým si ho prohlížela, jako by si vyhlížela nejlepší místo, kam ránu zasadit. Všiml si, jak se jí napjal každý sval v těle. Předpokládal však, že by to neudělala na veřejnosti, před společenskou smetánkou, na to byla příliš kultivovaná. Svým způsobem ho tahle konverzace vzrušovala, což ho ovšem na druhé straně štvalo. „To je ale překvapení!“ Sam trhl hlavou. Znovu se u nich objevil Colin s další sklenkou v ruce a díval se z jednoho na druhého. Lady Olivia nejistě ustoupila o krok dozadu, zdálo se, že ji tahle situace vyvádí z míry, protože rozevřela vějíř a začala si jím nervózně kmitat před obličejem. „Jste tu dnes opravdu ta nejpůvabnější bytost,“ prohlásil Colin a uklonil se před ní. „Jak jsem proboha mohl promeškat váš příchod?“ Lady Olivia se škrobeně usmála a uklonila se. „Dobrý večer, pane.“ Colin jí zvedl ruku a políbil ji na klouby prstů. „Jmenuji se Colin Ramsey z Newarku. Vidím, že s mým nejlepším přítelem jste se už seznámila. Mí strážní andělé museli zaspat.“ Olivia se podívala z jednoho na druhého. Sam si všiml, že je z Colinova vyrušení vyvedená z míry stejně jako on. Náhle měl stísněný a nepříjemný pocit, v přeplněném tanečním sálu bylo dusno a horko. Přál si jen se tak otočit a odejít. Olivia ho ovšem z něčeho obvinila a vyhrožovala mu, čímž překročila hranice. Večer měl už tak jako tak zkažený a navíc Colin byl v Oliviině přítomnosti okouzlující, což Sama štvalo. „Lady Olivia Sheaová,“ představil ji Sam Colinovi, „dříve z Elmsbora, teď z Paříže.“ Colin po něm střelil rozpačitým pohledem a pak se zadíval na bohyni ve zlatě. „A považujete se spíše za Francouzku, nebo za Angličanku?“ zeptal se. „Za obojí,“ odpověděla a upřímně se na něj usmála. „Můj otec byl Angličan, matka pocházela z Paříže.“ Stiskla rty do tenké linky a mile se podívala na Sama. „A manžel je Angličan.“ Bože! Vdaná Francouzka tvrdící, že ji přivedl na pokraj zničení. Napadlo ho, že by mohla v přítomnosti Colina, nejžádanějšího londýnského džentlmena, zapomenout, že ho obvinila z nečestného jednání. Bohužel, s jeho štěstím byla šance minimální. „Manžel?“ zalapal po dechu Colin a přitiskl si dlaň na srdce. „Teď jste mě ovšem ranila, drahá lady.“ Sam nervózně přešlápl, jeho pohár trpělivosti už téměř přetékal. Netoužil po ničem jiném než poslat Colina do háje. Lady Olivia však byla slušně vychovaná a při Colinově poznámce se zarděla. Aspoň si to Sam myslel. Možná, že ty červené tváře měl na svědomí horký vzduch v místnosti. „Je váš manžel dnes s vámi?“ pokračoval Colin vesele. „Rád bych se setkal s mužem, který měl takové štěstí, že jste se stala jeho ženou. To mně se nestane.“ Francouzka se zachichotala a zvonivý smích mu zněl v uších s naprostou nevinností a radostí. To ho deptalo.

Olivia si povzdechla a obrátila pozornost zpátky k Samovi. Její stydlivé chování se neočekávaně změnilo na téměř arogantní. „No… vlastně, pane,“ pokračovala, falešně se na Sama usmívala a propichovala ho zlostným pohledem. „Tohle je můj manžel. On vám o mně nevyprávěl? Jsem provdaná za Edmunda.“ Připadalo mu jako věčnost, než tohle naprosto šokující oznámení proniklo do jeho spořádané a chladně uvažující mysli, jako by uběhla nekonečně dlouhá doba, než těm slovům porozuměl a pochopil jejich význam, než si uvědomil, že tahle „výjimečně krásná“ Francouzka stojící před ním mu právě teď obrátila život vzhůru nohama. Řekla, že je provdaná za Edmunda. Myslí si snad, že on je Edmund? Horko v tanečním sále se stalo nesnesitelné a dusné, hudba mu zněla jako kakofonie tónů. Pevně sevřel ruce v pěsti a snažil se navenek vypadat klidně. Moc se mu to nedařilo, protože přerývaně dýchal a srdce mu bušilo do žeber, že to musela slyšet i na tu vzdálenost, a hrozilo, že vyskočí z hrudi. Byla přesvědčená, že on je Edmund. Přiznala se, že zná jeho bratra, který ho přivedl na pokraj bankrotu, ukradl mu ženu, již miloval, a před deseti lety zmizel ze země a už se tu neukázal. Takhle Francouzka je provdaná za Edmunda. Tedy aspoň to tvrdí. Bože! Musela si všimnout jeho reakce, nebo spíš ne-reakce na své tvrzení, protože ustoupila o krok dozadu a dívala se na něj zlostným pohledem se rty sevřenými do tenké linky. „Myslel jste si snad, že vás nikdy nenajdu, drahoušku?“ zeptala se rozrušeně, ramena ztuhlá pobouřením. „Myslel jste si, že se nebudu pídit po svých penězích? Nebo jste si snad myslel, že poté, co jste mě tak sprostě okradl, nebudu mít dostatek finančních prostředků, abych opustila Francii?“ Kdyby Samovi nevyrazila dech její krása už při prvním pohledu, zřejmě by oněměl teď. V hlavě mu vířily tisíce otázek, na něž snad ani nechtěl znát odpovědi. Nechtěl mít s touhle bojovnou kráskou nic společného. Ale když se mu mysl uklidnila, srdce konečně zpomalilo a dostalo se do normálního tempa, uvědomil si, že tahle žena je klíčem k tomu, aby Edmunda konečně našel. Aby konečně zjistil, co hanebný bratr po celou tu dobu od svého útěku z Anglie vlastně dělal. Zaplaťpánbůh Colin nic neříkal, protože byl stejně v šoku a zmatený Oliviiným prohlášením jako Sam. Na rtech mu teď pohrával jízlivý úsměv, nepochybně si téhle bláznivé situace užíval. Zkoumavě si oba prohlížel a pomalu usrkával whisky. Sam si rukou pročísl vlasy a možná trochu ze zlomyslnosti se rozhodl, že bude dál hrát její hru. O důsledcích bude přemýšlet později. Vlastně ji teď měl v hrsti. „Zdá se, drahá Olivie, že jste mě skutečně našla,“ zavrčel s jízlivým úsměvem, jak se snažil co nejpřirozeněji vyslovit její jméno. Colin se zachechtal. „Proboha, jakou pavučinu jsme tu upředli…“ Sam ho zpražil zlostným, varovným pohledem. Pak se ujistil, že nikdo v bezprostředním okolí se o jejich rozhovor nezajímá, a chytil Francouzku za paži. „Zatancujete si se mnou?“ zeptal se. Při jeho slovech jí malinko poklesla čelist, ale nakonec se usmála. „Myslím, že ne. Jsem tu, abych se s vámi vyrovnala, Edmunde, ne proto, abych tu tancovala –“ „Promluvíme si při tanci,“ prohlásil rozhodně a přitáhl si ji do náručí, než stihla protestovat. Bylo zřejmé, že tancovat vůbec nechce. Svaly měla napjaté, třásla se vzteky, tváře jí hořely

buď horkem v místnosti, nebo spíš pobouřením. Dotáhl ji doprostřed tanečního sálu, začal se pohybovat v klidném rytmu hudby. Vnořili se do davu lidí, jako by byli jeho součástí. Byli velmi přitažlivý pár – oba vysocí a snědí, její modré oči kontrastovaly s téměř černými vlasy a třpytící se zlatou róbou. Byl si téměř jistý, že se všichni dívají jen na ni. Sam vypadal jako pravý anglický šlechtic, ona vypadala… skvostně. Lady Olivia Sheaová byla nepochybně nejatraktivnější a nejrozkošnější žena dnes večer tady v sále a možná nejpůvabnější žena, s níž se kdy setkal. A považovala ho za Edmunda. To byla po všech stránkách ta nejnepříjemnější situace. „Vidím, že jste se v tanci hodně zlepšil,“ řekla drze a cloumala s ní zlost, že ji donutil k tanci. Takže bratříčka neopustila touha stýkat se s bohyněmi s dobře proříznutou pusou. „Co jiného by měl muž v mém postavení dělat, drahá Olivie?“ položil jí otázku místo odpovědi. I ona tančila velmi dobře. „Ani jsem netušila, že máte takové postavení ve společnosti, Vaše Milosti,“ řekla. „Jak příhodné, že jste mi takovou zajímavou informaci zamlčel.“ Sam se snažil neusmívat. Bože, je naprosto úchvatná. „Neptala jste se mě na to.“ Olivia zalapala po dechu. „Vy bídáku.“ Sam se usmál. „Už mě nazývali i horšími jmény, ale nikdo tak krásný mi to ještě neřekl.“ Jeho úsměv a tlumeně pronesená slova – ať už byla míněna upřímně, či ne – ji na chvilku upoutala. Zamračila se a jako by ztratila řeč. Odvrátila pohled a zadívala se na ostatní tanečníky kolem nich. Roztěkaně odpověděla: „Nepřišla jsem si sem zatancovat.“ Přimhouřil oči a ušklíbl se. „To už jste říkala. Ale musím přiznat, že jste v tanci úžasná. Klidně bych s vámi protančil celou noc.“ Olivia znovu zaváhala, udělala chybu v krocích a Sam jí v očích zahlédl rozpaky. Zachvěla se, rychle zamrkala a znovu se chytila rytmu hudby. Podívala se mu zpátky do očí a pevně mu stiskla rameno. „Proč tohle děláte? Nechci vás, ani váš titul nebo vaše jméno. A už vůbec si nepřeju, abyste mi říkal nějaká romantická slůvka, protože oba moc dobře víme, že neznamenají absolutně nic. A nikdy ani neznamenala.“ Na tohle nemohl Sam odpovědět, tak se na ni jen tiše díval. Hudba utichla, takže se zastavili uprostřed parketu. Olivia od něj rychle ustoupila, jako by ji jeho dotek pálil. Ještě jednou se na něj podívala, pevně svírala v ruce vějíř a zasyčela: „Chci, abyste mi vrátil moje peníze, Edmunde. A pak naše manželství anulujeme. Jestliže tu vyvoláte nějaký skandál a budete se snažit mě tu ponížit, při všech svatých vám přísahám, že vás zničím.“ I když nebral její hrozbu vážně, ta slova v něm vyvolávala zvláštní pocity. Jestliže tahle žena doopravdy znala Edmunda, pak všechno, co mu dnes večer řekla, mohla být docela dobře pravda. Edmund, kterého si pamatoval, by byl skutečně schopný mladou ženu využít a zničit, klidně by jí ukradl veškeré jmění a pak by zmizel jako pára nad hrncem. Kvůli něčemu takovému by se Edmund oženil. Přesně to odpovídalo jeho povaze. Nicméně v tuhle chvíli neměl Sam o dávno ztraceném bratrovi žádné informace, takže stejně tak tahle Francouzka mohla být součástí nějakého spiknutí – ať už Edmundova, či někoho jiného –, jak vytáhnout peníze z něj. Kdyby věděla o jeho a bratrově minulosti, mohla tyto informace využít proti nim a snažit se, aby jí z toho něco spadlo do klína. A lady Olivia Sheaová, dříve z Elmsbora, teď z Paříže, byla dost inteligentní na to, aby to udělala. To Sam během posledních deseti minut z jejího vystupování pochopil.

Nemohl jí důvěřovat. Nemohl věřit jedinému slovu, které splynulo z jejích krásných svůdných rtů. Na druhou stranu byla jediný člověk, který tvrdil, že se v poslední době setkal s Edmundem. A to byla pro Sama velmi důležitá informace, mnohem cennější než nějaký kufr plný diamantů. Hudba znovu spustila a Sam s Olivií zamířili ke sloupu, aby nepřekáželi ostatním párům vířícím v rytmu tónů po tanečním parketu. Colin zůstal na druhé straně sálu a zrovna oblažoval svou přítomností tři mladé okouzlující slečny. Nic se nezměnilo – kromě toho, že na tomhle večírku se Sam seznámil s neuvěřitelně krásnou lady Olivií Sheaovou. „Tak dobře,“ prohlásil věcně, ruce sepnuté za zády, a podíval se jí do očí. „Protože netoužím po tom, abyste zničila mou pověst, budu s vámi spolupracovat.“ Odmlčel se a pak škodolibě dodal: „Pokud budete spolupracovat vy se mnou, Olivie.“ Francouzka zamrkala. „Spolupracovat s vámi? Nic takového rozhodně nemám v úmyslu.“ Sam překvapeně nadzvedl obočí. „Ne? Pak vás tedy budu muset přesvědčit o opaku.“ Vypadala naprosto zmateně a tváře jí opět zčervenaly. Bylo jasné, že ji vyvádí z míry, a přemýšlel, zda to samé dělal i bratr. Ta představa v něm vyvolávala zvláštní pocit uspokojení. „Můj jediný zájem je udržet si dům Nivan a vy to moc dobře víte,“ zašeptala, takže ji kvůli hlasité hudbě skoro neslyšel. „Nic víc od vás nechci. Jakmile budu mít zpátky své peníze, nechci s vámi mít nic společného, vy zbabělče.“ Neměl ani tušení, co myslí „domem Nivan“, a to, že ho nazvala zbabělcem, ho bolelo, ještě více však to, že ho za slabocha považovala. Musel si opakovat, že celou dobu je přesvědčená, že mluví s Edmundem. Nějaký rozdivočelý pár do ní vrazil a Olivia se až nebezpečně přiblížila k Samovi. Dál ho pozorovala pronikavýma očima. „Připravte si ty peníze,“ pokračovala tichým hlasem, „a pamatujte na jedno…“ „Na co?“ skočil jí do řeči. Směle ho chytila za paži a přitiskla se k němu. „Tohle už nikdy víc mít nebudete.“ Stoupla si na špičky a uprostřed tančícího davu přitiskla teplé a svůdné rty k jeho. Jazykem mu lehce přejela po horním rtu a rychle se odtáhla. Sam polkl, tělo se mu napjalo, hlavou mu vířily různé pocity a myšlenky. Tohle nebylo dobré. Hrála si s ním, využívala toho, že je Francouzka… smála se mu do očí, v obličeji se jí zračil výraz naprostého sebeuspokojení. Sam se ani nepohnul, na její polibek nereagoval. „Máte jeden týden na to, můj drahý manželi, abyste dal všechno do pořádku. Jinak všude rozhlásím, co jste mi provedl.“ Zvedla bohatě nabírané sukně, otočila se a zmizela v davu tančících párů. Sam nebyl schopen se pohnout, nevšímal si Colinova smíchu, nebral na vědomí zděšené pohledy lidí… hlavou mu vířila jediná myšlenka: S ní přichází nebezpečí…

Kapitola druhá Olivia přecházela po zářivém šarlatovém koberci v dokonale uklizeném salonu lady Abethnotové, prsty nervózně propletené za zády, a pozorovala červená jablíčka na olistěných větvích, které tvořily hlavní dekor tapet. Netrpělivě čekala, až dorazí Edmund, jak slíbil ve vzkazu, jejž od něj dnes ráno dostala. Od plesu už uplynuly tři dny. Tři dny, kdy přemýšlela o jejich zvláštním rozhovoru, trapném tanci a o velmi nekonvenčním… polibku. Pokud se to tedy vůbec polibkem dalo nazývat. Zachvěla se při vzpomínce na jeho teplý dotek, na drzost, s jakou se k němu přitiskla. Neplánovala to, a přesto se to stalo. Během posledních měsíců se hodně změnil, a to nejen vzhledově. Vlasy měl teď trochu kratší, pokožka v obličeji nebyla tak snědá, jak si ji Olivia pamatovala. Bezpochyby důsledek toho, že se přestěhoval ze slunné Francie do chladného Londýna. Co ji však nejvíc překvapilo, že na sobě neměl tolik šperků a nepoužíval kolínskou. Ale bylo v tom ještě něco víc. Choval se jinak než Edmund, kterého znala. Právě jeho neobvyklé chování před třemi dny ji mátlo. Nutilo ji zastavit se a rozumně o něm přemýšlet. Poprvé od chvíle, kdy před dvěma měsíci opustila Paříž. Po pravdě řečeno, než se za Edmunda provdala, neznala ho příliš dlouho. Jejich románek byl vášnivý, jako by jeden k druhému neodmyslitelně patřil, jejich láska byla bezstarostná a lehkomyslná. Byla přesvědčená, že poznávat se vzájemně bude jednou z radostí manželského života. Bože! Jak byla naivní. Edmund ji nikdy nemiloval, toužil jen po jejím majetku a penězích, jak záhy po tom, co ji opustil, zjistila, když zašla do banky. Miloval její společenské postavení a schopnost vést podnik a vydělat velké peníze, které jí nakonec sprostě ukradl. I když byla chytrá, nechala se zaslepit jeho vzhledem, vybraným a uhlazeným chováním, sladkými slovíčky o nehynoucí lásce. To už nesmí dopustit! Už nikdy se nenechá zviklat šarmem nějakého muže. Už nikdy se nenechá okrást a využít tak profesionálním lhářem. Matka ji přece naučila mnohem víc. Tohle všechno se jí honilo hlavou od chvíle, kdy ji o svatební noci opustil – až donedávna. Přesněji řečeno do večera před třemi dny, kdy se s manželem znovu setkala na plese. Jakmile jí na jeho vznosnou postavu padl zrak, ucítila bodavou bolest zrady a ponížení. Mnohem větší, než si vůbec dovedla představit. Uvědomila si, že ji to k němu stále fyzicky přitahuje. Myslela si, že tohle už by měla mít dávno za sebou, že by na něj měla být rozzlobená. Věděla, že ho nemiluje, ale cítila – ke své zlosti –, že ji to k němu táhne jako ženu k muži. A to byla pro ni největší zrada. Změny v jeho chování, i když byly jen nepatrné, ji mátly. Byl mnohem odměřenější, až rozpačitý, což dokazovalo to, že skoro celý večer stál u sloupu a pozoroval hemžící se dav lidí, místo aby se sám bavil a veselil. Edmund, kterého znala, by tancoval s každou přítomnou ženou, celý večer by se bavil, všude by byl slyšet jeho hlučný smích, snažil by se je okouzlit a podmanit si je – tak jako se mu to podařilo u ní. Olivia se najednou zastavila a zadívala se na okno s bohatě nařasenými závěsy. Venku bylo deštivo, takže neviděla nic než těžké šedivé mraky pozdního odpoledne. Posunula saténový polštářek na pohovce do pravého rohu, bezmyšlenkovitě mačkala látku mezi prsty, hluboce zabraná do myšlenek. Tohle není můj manžel.

Nesmysl. Jistěže je to můj manžel. Něco jí však říkalo, že… není. Nebyl to úplně stejný Edmund. Ne takový, jakého si pamatovala. Copak se může člověk během několika měsíců tak změnit? Nebo je to všechno jen přetvářka? Nikdy se před ní nezmínil, že je vévoda. Bože, copak se provdala za člověka s tak vysokým společenským postavením a on jí to ani neřekl? Místo toho ji hanebně podrazil a ukradl jí majetek? Tohle není Edmund, kterého jsem si vzala… Ze zamyšlení ji vyrušilo zaklepání na dveře. Než stihla zavolat, lady Abethnotová se vřítila dovnitř v záplavě sladce růžových sukní. Buclaté tváře měla rozpálené doruda. „Olivie,“ ozvala se a na rtech jí pohrával úsměv, „máte tu hosta. Jeho Milost, vévoda z Durhamu.“ Lady Abethnotová mávla rukou a do místnosti kolem ní prošel vévoda, vysoký a statný, oblečený v tmavě hnědém, na míru šitém kabátci a kalhotách a s naprosto nic neříkajícím výrazem v obličeji. Díval se na ni pohledem, jako by byl připravený pustit se do boje třeba se samotným ďáblem. „Madam,“ pozdravil. Olivia se mírně uklonila. „Vaše Milosti.“ „No dobře,“ přerušila je lady Abethnotová hlasitým povzdychnutím, „nechám vás tu o samotě, abyste si mohli promluvit.“ „Děkuju,“ řekla Olivia a usmála se na hostitelku. Lady se také usmála. „Budu hned vedle, kdybyste chtěla přinést nějaké občerstvení. Jen na mě zavolejte.“ Lady Abethnotová odcupitala ze salonu a nechala pootevřené dveře, jak vyžadovala etiketa. Vypadalo to, že si vévoda odchodu lady Abethnotové vůbec nevšiml. Jen se na Olivii upřeně díval. Manžel, který nebyl jejím manželem. V žádném případě. Olivia se snažila potlačit náhlou touhu se hlasitě rozesmát, neboť jí celá situace připadala naprosto absurdní. V tu chvíli si definitivně ujasnila, že tenhle muž, který je po fyzické stránce úplně stejný jako Edmund, není mužem, za něhož se provdala. Instinktivně po něm hodila saténový polštář, ještě než stačil promluvit. Chytil ho jednou rukou a odhodil ho na kožené sofa vedle sebe. „Kdo jste?“ zeptala se nenávistně a přerušila tak nepříjemné ticho. Vévoda odpověděl přímo: „Jsem Samson Carlisle, vévoda z Durhamu. Edmund je můj bratr.“ Podařilo se jí skrýt údiv, sepjala ruce za zády. „Jste dvojčata.“ „Ano.“ To vysvětlovalo všechno. Pozorně si ji prohlížel od hlavy k patě, což v ní vyvolávalo příjemné chvění. Byl určitě mnohem namyšlenější než Edmund. A možná i trošku hezčí, blesklo Olivii hlavou. „Jste tedy starší…,“ zamyšleně ho studovala. „Ale jen o tři minuty, abych byl přesný.“ Olivia se musela usmát, když viděla, jak se podvědomě brání, podívala se na něj a naklonila hlavu. „To bylo přece jasné, Vaše Milosti. I když s bratrem vypadáte úplně stejně, vy jste ten, kdo má titul.“ Koutek úst se mu uštěpačně zvedl. „Přesně to mi stále dokola opakoval bratr.“ „Jasně… chápu.“ Teď tomu opravdu rozuměla. Edmund prostě na staršího bratra žárlil. Podle toho, co o svém manželovi věděla, o tom ani v nejmenším nepochybovala.

V místnosti nastalo ticho a Olivia nervózně přešlápla z nohy na nohu. Tenhle muž ji fascinoval. Neflirtoval s ní, neposadil se, dokonce se ani nerozhlédl po místnosti. Jen se na ni díval a z jeho výrazu nebylo možné nic vyčíst. Olivia nevěděla, co má vlastně udělat. „Takže jsem vaše švagrová,“ snažila se prolomit nepříjemné ledy mezi nimi. „Když to říkáte,“ odpověděl jí bez rozmýšlení. Jeho slova ji urazila. „Když to říkám?“ Teď si ho pro změnu prohlížela odshora dolů ona. „Vždycky jste tak strohý, pane?“ Její smělost ho překvapila, až trhl hlavou. Pak jí tiše odpověděl: „Obvykle ano. Nejsem jako Edmund.“ „Ano, to je velmi mírně řečeno,“ souhlasila s ním. Přimhouřil oči a sepnul ruce za zády. „Právě to, že nejsem stejný jako Edmund, madam,“ odpověděl vyrovnaně, „je jediný důvod, proč jsem dnes tady.“ Bylo zvláštní, že tahle slova, bezpochyby míněná jako výhrůžka, ji svým způsobem potěšila. I když v žádném případě mu to nehodlala dát najevo. Spokojeně se usmála, podívala se krátce na sofa a zlehka přejela prsty po polstrovaném opěradle. „Vypadáte úplně stejně jako on,“ připustila přátelsky, „i když musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, jak rozdílnou máte povahu.“ Konečně se vévoda pohnul a došel k sofa. „To nevím. Bratra jsem neviděl už skoro deset let, takže nemůžu posoudit, jak se změnil.“ Olivia zalapala po dechu. Trhla hlavou a zadívala se mu znovu do očí. „Tak to je důvod, proč se přede mnou nikdy nezmínil, že má dvojče. Domnívám se, že jste se kvůli něčemu pohádali.“ Neodpověděl jí hned, a poprvé od chvíle, kdy ho lady Abethnotová uvedla do salonu, od ní odtrhl oči. Udělal pár pomalých kroků k ní a zabručel: „Kdy jste se s ním seznámila?“ Jeho snaha změnit téma hovoru jí neunikla. Chtěla – potřebovala – vědět, co se mezi nimi stalo. Co dva bratry rozdělilo, že se z nich před lety stali nepřátelé. Ale pro teď svou zvědavost ovládla. Život se jí obrátil vzhůru nohama, takže měla důležitější věci, které si potřebovala promyslet. Tenhle muž nebyl jejím manželem a tím, kdo jí ukradl peníze, byl Edmund. Ještě včera si myslela, že ho konečně našla. Dnes odpoledne si uvědomila, že k tomu, aby dostala zpátky, co jí patří, má stejně daleko jako před třemi měsíci. A navíc, teď se musí ještě vypořádat s tímhle vévodou. Najednou jí všechno připadalo jako ta nejhorší noční můra. Jakmile se k ní vévoda přiblížil, Olivia znejistěla. Místo aby odpověděla na otázku, zeptala se: „Proč jste mi na plese lhal o tom, kdo doopravdy jste?“ Vévoda se usmál. „Protože bylo daleko zábavnější vás pozorovat, jak se mnou jednáte. Tedy když jste si myslela, že jsem Edmund.“ Jeho slova ji popudila a nevěděla, co na to říct. Když došel až k ní, couvla o krok. Stál teď tak blízko, že lem růžové sukně se dotýkal jeho tmavých naleštěných bot. Nenechala se jím zastrašit a usoudila, že bude lepší nedat mu najevo, jak moc ji jeho přítomnost vyvádí z míry. Měla pocit, že se ji vědomě snaží zastrašit svou neuvěřitelnou výškou a svalnatou postavou. Edmund tohle nikdy nedělal. Ale Edmund s ní vždy jen flirtoval a nikdy neměl potřebu jí nahánět strach. Najednou jí hlavou bleskla otázka, zda vévoda vůbec někdy s nějakou ženou flirtoval. „Tak kdy jste se setkala s mým bratrem?“ zeptal se znovu, tentokrát mnohem důrazněji. Olivia zamrkala a rukou si uhladila pas stažený v korzetu. „Nechtěl byste se raději posadit, abychom si o tom promluvili?“ Vévoda se zamračil, čímž jí naznačil, že ani náhodou neměl v úmyslu si sednout.

„Tak dobře,“ řekl nakonec příkře, otočil se a zamířil k pohovce. „Ale můj čas je velmi cenný, lady Olivie.“ „Stejně tak můj, Vaše Milosti,“ odpověděla mu a v hlase jí zněla narůstající netrpělivost. „Jsem si jistá, že tu nezůstanete ani o minutu déle, než bude nutné.“ Její odpověď ho pobavila. Zjistila to z pohledu, kterým po ní střelil, když ztěžka dosedl na pohovku, i když nahlas neřekl nic. S povděkem se usadila do křesílka u okna a zadívala se na něj přes stolek. Vyčkával, až začne, a Olivia nechtěla ztrácet čas. „S vaším bratrem jsem se potkala na společenském večírku pořádaném při příležitosti oslav narozenin naší milostivé císařovny Evženie. Je jasné, že tam nebyla osobně, ale že to byl večírek na její počest a každý, kdo ve Francii něco znamená, tam byl pozván.“ „Jistě,“ přikývl vévoda. Olivia si uvědomila, že má nervy tak zjitřené, že se chová spíš jako nějaká slečinka než jako vzdělaná dáma, jak byla vychována. Zavrtěla se v křesílku, narovnala se a sepnula ruce v klíně. Soustředila se na to, aby mluvila k věci. „Edmund je vskutku okouzlující muž a to mi lichotilo, Vaše Milosti. Jsem si jistá, že jeho dovednosti ohledně flirtování a pověst prostopášníka jsou vám dobře známy. Jistě chápete, že jeho sladké řečičky mě těšily a nebyly mi lhostejné, Vaše Milosti. Vypadalo to, že obdivuje mou práci pro císařovnu, a to se mi líbilo ještě víc –“ „Obdivoval vaši práci pro císařovnu?“ skočil jí do řeči vévoda, přehodil si nohu přes nohu a ruce si položil na opěradlo pohovky. Snažila se ze všech sil nezírat na svaly rýsující se mu na hrudi pod tenkou bílou košilí, až se mu knoflíčky napínaly. Měl vskutku nádhernou postavu. Tedy aspoň podle toho, co viděla. „Ano,“ odpověděla, když si odkašlala. „Myslím, že to byl hlavní důvod, proč jsem jeho kouzlu podlehla, proč jsem se do něj tak rychle… zamilovala.“ „Jaký druh práce děláte, lady Olivie?“ zeptal se pobaveně a z očí mu čišela zvědavost. Nevěděl o ní nic. Což znamenalo, že si ji nenechal prověřit, přestože to mohl udělat hned poté, co se objevila na plese. Hlavou jí blesklo, že by se klidně mohla cítit dotčená, že o ni neprojevil ani špetku zájmu, ale pak si uvědomila, že ji pravděpodobně mnoho Londýňanů nezná, neboť vyrůstala a žila ve Francii. Sdělit mu, že „její práce“ se netýká ničeho nekvalifikovaného nebo špinavého či že nespočívá v nějaké dobrovolné práci pro císařovnu, v ní vyvolávalo zvláštní pocit uspokojení. Líbilo se jí pozorovat džentlmeny, jak se kroutí při vysvětlení, že podniká a že je ve vedení obchodu velmi úspěšná. „Jsem majitelka velmi úspěšné obchodní společnosti, již jsem zdědila po nevlastním otci. Jsem výhradním majitelem domu Nivan v Paříži.“ Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že vévoda nemá vůbec tušení, o čem mluví. Hned ten první večer na plese jí připadalo divné, že když se zmínila o domu Nivan, díval se na ni nic neříkajícím pohledem a na její slova nereagoval. Teď už věděla proč. Povzdechla si, zavrtěla se, protože se jí sedělo v korzetu nepohodlně, a pustila se do vysvětlování. „Dům Nivan je společnost vyrábějící parfémy, Vaše Milosti. Ve Francii je považována za jednu z nejlepších společností v této oblasti. Vyrábíme voňavá mýdla, parfémy a vonné soli. Výrobky prodáváme po celém civilizovaném světě už víc než čtyřicet let.“ Jeho výraz byl stále nic neříkající, snad se jen malinko zamračil a přejel pohledem celou její postavu. Jako by o něčem přemýšlel. Jeho pohled ji rozpaloval, tváře jí zrůžověly, ale Olivia na to nedbala. Jen doufala, že není v obličeji příliš rudá. Vévoda se zhluboka nadechl. „Pokud jsem to tedy správně pochopil, vyrábíte – tedy vaše

společnost – parfémy pro císařovnu Evženii?“ „Přesně tak,“ odpověděla. „Jsme jedním ze čtyř nebo pěti voňavkářských domů té nejvyšší kvality ve Francii, u nichž nakupuje francouzská smetánka. Avšak ten, u něhož nakupuje císařovna, je považován za ten nejlepší, i když to nemusí být tak úplně pravda. Až donedávna si císařovna vybírala parfémy právě v domu Nivan. Bylo to výhodné, protože s sebou přivedla i řadu dalších zákazníků, kteří toužili nakupovat u stejného domu jako císařovna. Ale je samozřejmé, že si může kdykoli vybrat jinou firmu, pokud jí nabídne lepší parfém. Takže se všichni snažíme, abychom si její přízeň udrželi. Ale kvůli vašemu bratrovi, Vaše Milosti, hrozí, že firma Nivan ztratí mezi voňavkářskými domy prestižní postavení.“ Naklonila se dopředu a zadívala se mu přímo do očí. „Chci tomu zabránit.“ Vévoda si nervózně poposedl, pohodlně se rozložil na pohovce a zkoumavě si ji prohlížel. „Vaše vyprávění mě ohromilo,“ řekl po chvíli. Olivia zamrkala, neboť netušila, co tím vlastně chce říci. Zda svá slova míní upřímně, či jízlivě. Nevěděla, co ho vlastně ohromilo. Nevypadalo to, že by se zajímal o výrobu parfémů, ale soustředěně ji sledoval, jako by čekal, až se dostane k jádru pudla. Poklepával si prsty na opěradle pohovky. „Tipuji, že Edmund vám ukradl všechny finance, s nimiž jste počítala na výrobu parfémů pro císařovnu.“ Zkřížila ruce na hrudi. „To je trochu zjednodušené, ale ano, máte pravdu. Ukradl mi peníze, které jsem chtěla investovat do společnosti. Peníze, které jsem před dvěma lety zdědila po matce. Jestliže nezaplatím dluhy, vyplývající z provozu firmy, budu nucená dům Nivan zavřít.“ Odmlčela se, ale po chvíli zatrpkle dodala: „Jsem přesvědčená, že mě Edmund využil jen kvůli penězům. A že to plánoval ode dne, kdy jsme se poznali.“ Vévoda z Durhamu seděl chvíli v naprostém tichu, zamyšleně ji pozoroval přimhouřenýma očima. Pak si opřel lokty o kolena, ruce sepnul před sebou a naklonil se dopředu. „Jakým způsobem se podařilo bratrovi ukrást vám veškeré jmění?“ Olivia se na něj překvapeně podívala, jako by byl naprostý hlupák. „Oženil se se mnou.“ Zasmál se. „Ano, to je jasné. Ale nedovedu si představit ženu s vaším důvtipem a… obchodním talentem, která mu dá peníze jen proto, že si o ně řekne. Zajímalo by mě, jak si tohle naplánoval.“ Olivii hřálo u srdce, když si uvědomila, že ta slova myslí opravdu upřímně. Ale navenek nedala nic najevo. Nepamatovala si, že by nějaký muž, snad vyjma otce, ocenil její důvtip a obchodního ducha. „Edmund si vzal kopie dokumentů dokazujících, že jsme uzavřeli sňatek, a na základě nich vybral všechny peníze z banky. Což jako manžel samozřejmě mohl. Za pomoci mého bankéře.“ „Chápu,“ zamumlal bez jakýchkoli emocí. „Jak snadné, že?“ Měla by ji jeho narážka rozzlobit? „Máte nějaký důvod proč mi nedůvěřovat?“ Vévoda se znovu zhluboka nadechl a opřel se v sofa. „Ne, lady Olivie, nemám žádný důvod, proč bych vám neměl důvěřovat. Znám totiž Edmunda velmi dobře. Nikdy bych nedokázal ukrást peníze své ženě a pak ji opustit, ale Edmund, tak jak ho znám, je toho docela dobře schopný. Jak už jsem řekl předtím, mezi mnou a Edmundem jsou velké rozdíly. Jak jsme si podobní, tak jsou naše povahy rozdílné.“ Olivia se s ním nedohadovala. Kdyby stáli oba vedle sebe, netušila, zda by byla schopná je rozpoznat. „Nepoužíváte žádný parfém,“ prohlásila náhle bez rozmyslu. Její slova ho opravdu překvapila. „Raději se koupu. Kolínské nemám rád.“

Usmála se a pokračovala: „V moderní společnosti nepoužívá člověk parfémy k tomu, aby přehlušil pach potu, Vaše Milosti. Výběr kolínské vody hodně napovídá o osobnosti člověka, o jeho povaze, vkusu… člověk používá vůni, aby zdůraznil své přednosti.“ Vévoda zavrčel. „Chcete říct, že mám nedostatek osobního šarmu nebo vkusu, madam?“ „Jistěže ne,“ vyhrkla Olivia. „Jen jste ještě nenašel vůni, která by se k vám hodila.“ Poprvé od chvíle, kdy se setkali, se vévoda z Durhamu usmál a podíval se na ni tak okouzlujícím a neodolatelným pohledem, že kdyby neseděla, podlomila by se jí kolena. „Jako jste našla vy tu svoji?“ Olivia cítila, jak jí v týle vyskočily kapičky potu, a zatoužila si je otřít dlaní. Proč musí vypadat tak zatraceně… skvěle? „Používám několik vůní,“ odpověděla neutrálně. „Obvykle si vyberu takovou, která odpovídá mojí momentální náladě.“ „To jsem si všiml.“ „Všiml jste si?“ bylo jediné, na co se Olivia zmohla. Pokrčil rameny, jako by jeho poznámka nic neznamenala. „Dnes voníte jinak než na plese.“ Výraz v obličeji mu zvážněl, když ještě dodal: „Jsem velmi vnímavý, když je potřeba, lady Olivie.“ Slova visela ve vzduchu a v místnosti nastalo nepříjemné ticho. Prohlížel si ji dychtivýma očima a Olivia děkovala bohu, že navenek zůstala klidná. Jen tváře jí hořely při pomyšlení, že vévoda přemýšlí o tom, jakou vůni používá. Doufala, že si jejích rozpaků nevšiml, i když byl tak vnímavý, jak sám před chvílí přiznal. Nakonec si promnul bradu a vstal. I Olivia se zvedla, tak ladně, jak jen za daných okolností dokázala. „Chci vidět kopie dokumentů o uzavření vašeho manželství,“ prohlásil. „Jistě, hned vám je ukážu.“ Vévoda se na ni překvapeně podíval. Olivia se usmála, prošla kolem něj a zamířila k malému dubovému sekretáři vedle okna. „Nechala jsem udělat kopie, Edmund má jednu z nich. Tohle je ovšem originál, který vám můžu půjčit, ale musíte mi ho vrátit.“ Podívala se na něj a vévoda se suše zasmál. „Zdá se, že myslíte na všechno, lady Olivie.“ „Ano,“ přikývla a podávala mu brk. „Podepište mi tenhle papír, kdybyste se náhodou rozhodl, že mi ty dokumenty nevrátíte.“ Vévoda si stoupl vedle ní. Pohlédla na něj a instinktivně před jeho mohutnou postavou o krok ustoupila. „Jistě, lady Olivie,“ souhlasil chraplavým hlasem a zadíval se jí do zardělého obličeje. Snažila se zachovat klid, když mu brk podávala. „Nahoře je napsáno, že vám předávám úřední dokumenty týkající se uzavření mého manželství, které musejí být poté, co si je prostudujete, vráceny.“ Konečně se vévoda podíval na papír, který mu podávala. Pak si od ní vzal brk, ponořil špičku do kalamáře a načmáral na papír svůj podpis. „Díky, Vaše Milosti,“ řekla, když zastrčil brk zpátky do kalamáře. „Bylo mi potěšením vám vyhovět, madam,“ sklonil hlavu, narovnal se a zadíval se jí do tváře. Olivia už nemohla vydržet dusné horko v salonu lady Abethnotové. Nebo snad horkost, která se jí rozlévala v žilách, vyvolávala jeho přítomnost? Usoudila, že v tuto chvíli na tom nezáleží, protože pro dnešek s vévodou skončila. Rychle sebrala ze stolu podepsaný dokument a podala mu matriční listiny.

„Doufám, že mi ty papíry brzy v pořádku vrátíte,“ špitla. „Zajisté,“ odpověděl stručně. Ani jeden z nich se nepohnul. Pak vévoda naklonil hlavu na stranu a zeptal se: „Za co se spíš považujete, lady Olivie? Za Francouzku, nebo Angličanku?“ Nečekaná otázka ji překvapila. Nervózně sepjala ruce za zády. „Za obojí.“ Dlouhou chvíli si ji prohlížel, pak neurčitě přikývl. „To jistě jste.“ Olivia neměla potuchy, co má svou poznámkou na mysli, a vévoda nic nevysvětloval. V místnosti bylo dusné ticho. Vévoda poodstoupil a znovu se uklonil. „Během pár dní se vám ozvu, madam. Pak si spolu promluvíme o mém nezvedeném bratrovi.“ „Díky, Vaše Milosti.“ Znovu ji přejel pohledem a Olivia měla pocit, že příliš dlouho spočinul pohledem na ňadrech. Ani se nepohnula. „Přeji hezký den, lady Olivie,“ řekl bezbarvě, než se otočil a vyšel ze salonu. Srdce jí ještě dlouho poté, co slyšela, jak za ním lady Abethnotová zavřela vstupní dveře, bušilo jako zvon. Pak bezvládně klesla zpátky do křesla, nedbajíc na to, že si pomačká nadýchané a rozevláté sukně. Bezmyšlenkovitě se dívala z okna na déšť a v hlavě jí vířila jediná myšlenka: Možná je mnohem nebezpečnější než Edmund…