Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ

Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ Adele Ashworth: Moje drahá Caroline Vydání první Copyright © 1998 by Adele Budnick All rights reserved. Published by arrangement with Avon, An Imprint of HarperColins Publishers, (USA) Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1675. publikaci Přeloženo z anglického originálu My Darling Caroline vydaného nakladatelstvím Avon Books (USA) v roce 2010 Český překlad © 2012 Ivana Čejková Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2012 Russo, Anthony C. via Agentur Schlück GmbH. Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-538-4 BARONET Praha 2012

Adele Ashworth

Moje drahá Caroline

Pro všechny báječné čtenáře, kteří mi drží palce a doufají v další vydání…

Srdečné díky patří Marilyn Priceové-Larsonové, Ph.D., za její přátelskou kritiku a neocenitelné připomínky k historii Anglie.

KAPITOLA PRVNÍ Anglie, 1815 Caroline Graysonová se opatrně, aby se vyhnula trnům, dotkla růžového keře a ustřihla stonek, na jehož konci se právě rozvíjelo malé poupě. Jemně ho vzala mezi prsty, prohlížela si ho a zkoumala okem zkušeného botanika, pomalu otáčela stonkem v ruce, studovala strukturu poupěte, jeho delikátní krásu. Byla to nejskvostnější a nejrozkošnější růže, jakou kdy vypěstovala. Bude chvíli trvat, než najdu jméno, které by bylo dostatečně důstojné a vhodné pro takovou nádheru, pomyslela si. Tak dokonalá růže si opravdu zaslouží něco naprosto výjimečného. Náhlé zašustění těžké taftové sukně ji přinutilo, aby se obrátila. Po kamenné cestičce se k ní rychle blížila nejmladší sestra Stephanie. Zářivé paprsky ranního slunce probleskovaly záplavou jejích blonďatých vlasů a zvýrazňovaly modř hedvábných šatů, které byly jasnější než letní obloha. „Pojď sem, Stephanie, a podívej se na tohle,“ zavolala na ni spokojeně se usmívajíc. Pozornost už opět zaměřila na poupě. „Caroline,“ vydechla Stephanie a sotva popadala dech, jak pospíchala. „To bys nikdy neuhádla –“ „Jen pomalu,“ napomenula ji Caroline, když ji sestra chytila za rukáv. Stephanie se dvakrát zhluboka nadechla a odsunula si pramínek vlasů z tváře, zrůžovělé chladným ranním vzduchem. Oči jí zářily vzrušením nad novinkou, kterou Caroline přišla oznámit. „Hrabě z Weymerthu –“ lapala po dechu, „– je u nás. A otec chce, aby ses s ním setkala.“ Caroline, jako by ji neslyšela, se stále kochala pohledem na tu skvostnou nádheru, kterou držela mezi ukazováčkem a palcem. „Líbí se ti?“ Stephanie se konečně podívala na růži a vykřikla radostí. „Ach, bože, ta je ale nádherná! Dva odstíny nachové.“ Caroline se hrdě usmála a vložila růži do Stephaniiných natažených rukou. „Ano, máš pravdu, levandulová přecházející do nachové. A teď mi pověz, cos mi chtěla. Kdopak je tady?“ Stephanii zářily oči radostí. „Hrabě z Weymerthu,“ zopakovala pomalu. Caroline se na ni podívala bez zájmu a Stephanie podrážděně vydechla. „Copak opravdu nic nevíš, Caroline? Brent Ravenscroft, hrabě z Weymerthu. Ve společnosti se o něm už dlouho mluví. Myslím, že jde o nějaký skandál v rodině, ale nic takového, co by pošramotilo jeho pověst. Jeden čas se ucházel o Pauline Sinclairovou – víš, tu z větve Harperů. Ona ho potom kopla do zadku –“ „Stephanie!“ „– a všichni se dohadovali, jestli je tak lakomý, hloupý, nebo ošklivý a proč ho vlastně Pauline nechtěla.“ Stephanie ztišila hlas a rošťácky se na Caroline ušklíbla. „Ale já ho teď tajně pozorovala. A musím říct, že vůbec není ošklivý.“ Caroline se usmála, položila nůžky na zem a otřela si rukávem orosené čelo. Ačkoliv bylo Stephanii už sedmnáct, v mnoha ohledech to byla stále velmi naivní dívka, zejména pokud šlo o muže. Když se jí nějaký líbil, nemyslela na nic jiného. A zdálo se, že zrovna teď považuje hraběte z Weymerthu za naprosto neodolatelného. „Myslím, že by ses o něj neměla tak zajímat, Steph,“ plísnila ji Caroline, vzala si z jejích rukou levandulovou růži a vydala se po kamenné pěšince k domu. „Jsi přece zasnoubená, jestli si vzpomínáš.“ Stephanie šla vedle ní. „Já ho nechci pro sebe, Caroline. Myslím, že je tu kvůli tobě.“ „To je nesmysl,“ zasmála se Caroline.

Stephanie si tiše povzdechla. „Na světě jsou i jiné věci než jen rostliny a… sir Alfred Markham –“ „Albert Markham,“ opravila ji Caroline. Stephanie se odmlčela, dokud se nepřiblížily k domu. Pak rozhodně pronesla: „Stejně si myslím, že otec tě chce za hraběte z Weymerthu provdat.“ Aniž by se Caroline zastavila, otevřela dveře do kuchyně, položila růži na stůl a šla si umýt ruce. Pomyšlení na to, že by se za někoho provdala, bylo tak neuvěřitelné, že nemělo smysl o tom ani hovořit. „Nechápu, kam chodíš na takové nesmysly –“ „Slyšela jsem to přímo od otce,“ vpadla jí do řeči Stephanie. „Slyšela jsem, jak říká, že mu ty věci prodá, jen když si tě vezme.“ Caroline si vzala z háčku ručník, hloubavě se na sestru zadívala a všimla si, jak jí v koutcích úst pohrává úsměv a světle modré oči jí šibalsky září. To ji trochu zneklidnilo, protože Stephanie byla jedinou živou duší, která věděla o jejích plánech opustit Anglii a jít studovat botaniku do Ameriky. A mockrát ji zapřísahala, aby neodcházela tak daleko od domova. Caroline si odhrnula loknu z čela. „Promluvím si s ním.“ „Být tebou bych se nejdřív vykoupala,“ podotkla poťouchle Stephanie. Nevšímajíc si této poznámky, popadla Caroline růži a vydala se směrem k otcově pracovně. Odvážně přistoupila ke dveřím, než však stihla zaklepat, zaslechla zevnitř nervózní mužské hlasy. Nedbajíc svého postavení, instinktivně se přitiskla ke dveřím, aby se zaposlouchala do hádky mezi dvěma sebevědomými muži uvnitř pracovny. „Zaplatím vám všechno, co chcete, ale odmítám se oženit jen kvůli tomu, abych dostal zpátky to, co mi po právu patří,“ zaslechla cizincův hluboký chraplavý hlas. „Můj majetek byl prodán nečestně a pravděpodobně i protiprávně.“ „Všechno jsem koupil naprosto zákonně, Weymerthe, a můžu to doložit.“ Hlasy se ztišily a Caroline nerozuměla, o čem se baví. Za chvíli se zase ozvaly mnohem hlasitěji a naléhavěji, jak se muž snažil otci něco vysvětlit. „Tohle sice s vámi nemá nic společného, Sytheforde, ale říkám vám, že až se jednou rozhodnu, že se ožením, bude to s dívkou, kterou si sám vyberu. A vaše dcera, kterou jsem v životě neviděl, to nebude.“ „Caroline vám dá bystrého a statného syna –“ „To sem netahejte!“ „Muž vašeho postavení –“ „Poslouchejte mě dobře,“ slyšela, jak se hrabě ohradil nebezpečně tichým hlasem. „Nechci si vzít vaši dceru. Je mi zatraceně jedno, kolika dalším váženým šlechticům jste nabízel její ruku. Nezajímá mě, jestli je tím nejúžasnějším stvořením v celé Anglii, jestli má vlasy barvy slunečních paprsků a oči jako dva ametysty. Zajímá mě jenom můj majetek, a dobrý bože, věřím, že mi ho čestně vrátíte. Víc vám k tomu neřeknu.“ Nastalo dlouhé tíživé ticho. A pak uslyšela, jak otcův hluboký hlas prořízl vzduch: „Možná byste se měl podívat na tohle.“ Po chvilce hrabě vykřikl. „Proboha!“ Jeho pěst tvrdě dopadla na desku stolu. Otec samolibě pokračoval: „To je podepsaná kupní smlouva. Přijdete-li v pondělí, budou už pryč.“ „To nemůžete udělat –“ „Můžu, pokud si nevezmete moji dceru.“ Pak… nic. V místnosti nastalo dlouhé ticho. Caroline slyšela, jak jí buší srdce. Na několik vteřin nemohla popadnout ani dech, jak ji otcova slova udeřila do tváře, jako by na ni spadl kámen. To se přece nesmí stát. Mám své plány, své sny, své… Myslela si, že jí otec rozumí.

Vyděšená a zmatená svěsila ramena a pomalu se šourala halou do salonu. Okny dovnitř pronikaly sluneční paprsky a ve spoře zařízeném pokoji navozovaly uvolněnou atmosféru. Caroline však bojovala s úplně jinými pocity – s panickým strachem, který v ní rozhovor, jejž právě vyslechla, vyvolával. Ztěžka usedla na žluté sofa a prázdným pohledem zírala do vyhaslého krbu, nutíc se alespoň trochu se nadechnout. Byla v šoku. Rozzlobená. A vyděšená. Polkla, aby potlačila slzy, které se jí hrnuly do očí. Kdyby nic jiného, potřebovala si udržet chladný rozum, až jí otec přijde oznámit, že jí vybral manžela. Jen ta myšlenka ji roztřásla odporem. V hloubi duše Caroline věděla, že otcova láska k ní je hluboká, ale bylo jí také jasné, že ze všech pěti dcer, které zplodil, byla ona jediná pro něj zklamáním. Byla prostředním dítětem a od ostatních se velmi odlišovala. Všechny sestry byly obdarovány vysokou štíhlou postavou, blond vlasy, světle modrýma očima – tak podobnýma matčiným – a krásnými tvářičkami. A všechny už byly zadané – dokonce i nejmladší Stephanie byla zasnoubená s vikomtem Jamesonem. Caroline musela uznat, že otec na ně může být právem hrdý, protože všechny vystupovaly jako dobře vychované dámy, které se umějí pohybovat ve vybrané společnosti. Caroline se však spíš podobala otci – byla malé postavy, s tmavě hnědými vlasy a hnědýma očima. Prostá a nevýrazná, jak slyšela kdysi někoho říkat. Postupem času jí to vadilo čím dál tím méně a smířila se s osudem. Uvědomila si totiž, co je v jejím životě opravdu důležité. Byla chytrá, vynikala zejména v matematice a botanice. Ve čtyřech letech už uměla počítat, zpaměti zvládala malou násobilku a svými znalostmi překvapovala každého, kdo ji znal. Zvlášť protože byla dívka. Ženy se přece vůbec o matematiku nezajímají, tak jí to spousta lidí tvrdila. Caroline však měla takové znalosti, aniž by se nějak výrazně víc učila. V devíti letech znala nejen ​čísla, ale i každičkou rostlinku v matčině zahradě a věděla, jak ji pěstovat. Strávila hodiny a hodiny důsledným a podrobným pozorováním jejich růstu, barevných variací a velikostí, takže ve dvanácti letech už se vyrovnala i zkušeným zahradníkům. Většina známých ji však považovala za nejpodivnější dívku v Anglii. Ve dvanácti jí však bylo jedno, co si o ní ostatní myslí. Rodiče i sestry ji milovali, i když ji vůbec nechápali a nerozuměli jí. Dokonce ani otec nestačil na její výpočty a znalosti. Ze všeho nejvíc ji však rozčilovalo, že se nenarodila jako chlapec. Protože pak by ji obdivovali, podivovali by se nad jejím talentem a určitě by mohla studovat na těch nejprestižnějších univerzitách u nejvěhlasnějších profesorů. Jako dívka však byla považována za podivínku a držena v rodném domě v ústraní, dokud otec, Charles Grayson, pátý baron ze Sythefordu, s ní něco „neudělá“. Což byl evidentně problém, protože Caroline už bylo šestadvacet let a stále byla svobodná. Už od dětství toužila studovat botaniku u sira Alberta Markhama na Oxfordské univerzitě, ale zapsat se na přednášky a studovat bylo pro ni tou nejtěžší věcí, kterou kdy ve svém životě zkusila. Věděla, že jako žena bude mít oproti mužům spoustu nevýhod a překážek, nikdy by však nevěřila, že právě sir Albert Markham – největší muž, o kterém kdy četla – odmítne její žádost o vstup mezi oxfordské botaniky. A jenom z toho důvodu, že je žena. Před dvěma lety mu poslala naprosto detailní zprávu o své práci, kompletní analýzu o šlechtitelských metodách a nově vypěstovanou růži levandulové barvy. A přesto ji odmítl a v blahosklonném dopise jí naznačil, že by měla zůstat v domácnosti, vdát se a pěstovat květiny, které jistě budou manžel i sousedé obdivovat. Dostala největší lekci svého života – jako žena nemá nikdy šanci dostat se do světa vědy. Kdyby byla mužem, rozhodně by dostala příležitost nejen studovat na univerzitě, ale i zapojit se společně s profesorem Markhamem do výzkumné práce. Zkusila to však i jinak a teď měla v ruce dopis, který jí umožňoval stát se vědeckým pracovníkem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, protože byla přijata ke studiu jedním z nejlepších vědců – profesorem Walterem Jensonem. Jenže její přijetí mělo jeden malý háček: v materiálech o své vědecké práci, výpočtech a znalostech botanika-samouka, které na univerzitu

poslala, se vypodobnila jako muž, pan C. S. Grayson. To, že je žena, jí už podruhé její plány nezhatí. Tedy alespoň tak to až dosud vypadalo. Všichni v jejím okolí předpokládali, že zůstane starou pannou. Caroline to také tak chtěla, netoužila po žádném zpupném a nafoukaném manželovi. Měla svou práci, své rostliny, své sny o studiu. A teď najednou se zdálo, že nic z toho se neuskuteční, protože jí otec bez jakéhokoliv varování našel manžela – hraběte z Weymerthu. Manžela, kterému klidně „odkázal“ svou nejpodivnější dceru. Caroline se postavila a na vratkých nohou došla k oknu, zkřížila ruce na hrudi a smutným pohledem se zadívala do zahrady, kde ležely její sny, její rostliny, vykvétající v zářivých a dokonalých barvách v studeném, sluncem prosyceném ranním vzduchu. Ještě před patnácti minutami byl její život plný radosti a krásy. Teď se její touhy a přání roztekly jako vosk z hořící svíčky. Už měla téměř dokončené plány odjezdu do Ameriky, ale otci se s nimi zatím nesvěřila. Nebyla dosud úplně připravená, ještě by měla doplnit a utřídit si dokumenty, prodat své smaragdy, aby získala peníze na cestu. Před sebou měla dva velké problémy – musí najít v New Yorku nějaké ubytování a přesvědčit profesora Jensona, aby jí povolil studium u něj a jeho kolegů, i když vyjde najevo, že je ženského pohlaví. Právě proto ještě nenašla čas ani sílu promluvit si o tom s otcem. A teď s ním bude muset jednat o manželství, posvátném svazku mezi mužem a ženou. Caroline si byla vědoma toho, že musí rychle něco vymyslet. Teď víc než kdy jindy musí uplatnit své nadání, pokud se chce z tohohle blázince dostat. A když si všechno dobře promyslí, možná by se jí mohlo podařit zvrátit situaci ve svůj prospěch. Tak zaprvé: hrabě z Weymerthu je určitě džentlmen. A pokud dobře slyšela, prohlásil, že si ji rozhodně vzít nechce. Takže určitě pochopí, že ani ona po manželovi zrovna netouží. A zadruhé: byl už červenec. Nebyla ještě připravená sbalit si zavazadla na cestu a postrádala odvahu svěřit se otci, protože věděla, že zničí jeho neposkvrněnou pověst. Když uteče neprovdaná a bez doprovodu studovat do cizí země, což je v jejích společenských vrstvách výsadou mužů, znemožní tím otce a celou rodinu. Minulý týden napsala profesoru Jensonovi dopis, v němž ho informovala, že nepřijede dřív než v lednu. Takže měla ještě pár měsíců na dotažení plánu do konce, na přemýšlení, jak šikovně a chytře zvládnout tuhle prekérní situaci. Podívala se na křehkou růži, kterou stále držela v rukou, a pomalu s ní otáčela mezi prsty. Byla tak precizní, tak úžasná, měkká a sametová na dotek. Bylo potěšení vytvářet takové květiny, jako byla tato. Zvedla oči a znovu se zadívala do zahrady, povzdechla si a čelo opřela o chladné sklo. Zostuzení otce ji skutečně trápilo. Hluboce ho milovala za péči, kterou jí i sestrám vždy projevoval. Tam, kde by jiný otec péči o dcery po smrti manželky vzdal a najal služebnictvo a guvernantky, jež by je vychovávaly, jejich otec tu vždy byl pro ně – naslouchal jim, strachoval se o ně, radil jim a naplňoval jejich potřeby… snažil se hýčkat je a pečovat o ně s láskou, zvlášť když vyrůstaly bez matky, která zemřela už před dvanácti lety na horečku. Zrovna teď však otcovu rozhodnutí nerozuměla. Baron Sytheford byl velmi inteligentní a zpravidla všechno dobře promyslel ještě dřív, než jednal. Zdálo se, že tenhle jeho nápad – provdat Caroline – je neuvážený a zbrklý. A pokud si Caroline pamatovala, otec nikdy nedělal neuvážené činy. Co teď mám dělat? Provdat se za hraběte z Weymerthu? A proč zrovna za něj? Caroline zabolelo u srdce, když si uvědomila, jak rychle se její sny rozplývají. Zatraceně, proč jenom muži nemůžou myslet hlavou, ale těmi malinkými orgány, které používají i k jiným věcem. Nechtěla přece nic jiného, než jen překonat hloupé společenské pravidlo, že ženy se mají starat jen o domácnost a výchovu dětí. Zdá se, že její snaha je opravdu tak marná a hloupá, jak jí už mnohokrát říkaly sestry. Ženy jsou na světě proto, aby se provdaly a dovolily svým manželům použít jejich těla k jedinému účelu, a to k plození dědiců a uspokojení mužských sexuálních potřeb. V tuhle chvíli Caroline všemi muži

opovrhovala. Dívala se na velký záhon růžových keřů, na sladce vonící narcisy, tulipány, na které byla pyšná, protože vypěstovat je ve zdejších podmínkách nebylo snadné a ještě složitější bylo je šlechtit. Dobrý bože, co mám teď dělat? pomyslela si. Všechno vypadalo tak bezútěšně, tak beznadějně… Najednou, jako by se v ní něco probudilo, kdesi v hloubi mysli se vynořila mlhavá představa. Pomalu získávala na ostrosti, jednotlivé obrázky se spojovaly v celek a stávaly se naprosto zřetelnými, až jí najednou v plné kráse a záři vyvstaly před očima. Kdyby se za něj provdala… Caroline uskočila od okna a zadívala se na své ruce, které se třásly, jak ji najednou zaplavil příval energie. Co kdyby se za něj provdala? Netoužila po manželovi, ale co na tom! Kdyby si vzala hraběte, splnila by otcovo přání a pak, po nějakém čase, by mohla konečně uplatnit svůj talent a znalosti, mohla by najít způsob, jak opustit muže a věnovat se plně vědě. Hrabě ji stejně nechtěl, a pokud si ji vezme, bude to jen z donucení. A Caroline opravdu nemá nic, co by mu jako žena mohla nabídnout. Je přece nežádoucí, fádní a ošklivá, do svých snů zahleděná stará panna. Kdyby byl hrabě chytrý, a Caroline doufala, že bude, mohli by mezi sebou uzavřít dobrý obchod, který by byl výhodný pro obě strany. Kdyby bylo manželství anulováno, řekněme… po takových čtyřech měsících, pak by mohla manžela opustit, koupit si lístek na loď do New Yorku – a tam, kde není společnost tak svázaná nesmyslnými společenskými pravidly, se věnovat svým snům a tomu, co chce – ne, co potřebuje! – dělat celý svůj život. To byla cesta, jak z toho manželství uniknout. Ta myšlenka jí spadla do klína přímo z nebes. Caroline se zatočila radostí nad tím, jak je geniální. Pak znovu zaslechla pár hlasitých výkřiků z pracovny, zvuk, jak otec posunul židli po dřevěné podlaze, a znovu křik. Obrátila oči v sloup. Hloupí muži, pomyslela si. „Caroline!“ ozval se o chvíli později otcův rozzlobený hlas. Snažila se rychle zamaskovat svůj triumfální úsměv na rtech a vyrovnaně odpověděla: „Jsem tady, otče.“ Otec rázně vešel do salonu a vypadal překvapeně, že ji našel právě zde, jen kousek od pracovny. V očích měl zlost, když si ji prohlížel od hlavy až k patě. „Copak nemůžeš být aspoň někdy trochu upravená, holka?“ Caroline si povzdechla a všimla si jeho otočeného límečku a pomačkané košile, rozcuchaných vlasů a jemného tiku na tváři, který byl zřetelnější v pohybu jeho prošedivělých licousů. Bylo zřejmé, že s hrabětem si nevyměnili jen pár slov. Muži, ti nabubřelí hlupáci! Zvedla ruku s poupětem, aby ji viděl, a zlehka odpověděla: „Vypěstovala jsem kalokvěty a modročervené růže –“ „Ano, ano,“ přerušil ji netrpělivě otec. „Hrabě z Wey​merthu…“ Najednou nevěděl, jak dál. Buď to bylo nervozitou, nebo to byla jeho taktika, nakonec větu dopověděl, aniž by toho prozradil o moc víc. „Hrabě si s tebou chce promluvit.“ Caroline si dala ruku v bok a zadívala se na něj. „Chcete mě za něj provdat, otče, že?“ Evidentně byl jejími slovy překvapen, ale neřekl nic, jen se na ni podíval a Caroline v jeho očích zahlédla směsici viny a zadržované zlosti. „Proč, otče?“ zeptala se tiše. Sytheford se snažil své pocity zamaskovat, bylo však vidět, že se jen stěží ovládá. Stál vzpřímeně jako socha s rukama spojenýma za zády. „Potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará, protože já tu nebudu navěky. A potřebuješ manžela, s nímž bys měla děti –“ „Nechci žádné děti, a vy to víte,“ přerušila ho rozhořčeně.

Otec její výbuch ignoroval. „Lord Weymerth je rozhodný a spořádaný muž, který málem položil svůj život za krále a zem –“ „Jsem si jistá, že je hrabě čestný a šlechetný –“ „A jistě tě dobře zaopatří. Ale nejdůležitější –“ zhluboka se nadechl a vydechl, „nedovolím ti, Caroline, aby ses mému přání vzepřela.“ Po několika dlouhých vteřinách Caroline zašeptala: „Nechci se vašemu přání vzpírat, otče.“ „Takže se za něj provdáš, nebo –“ „Ano, provdám se za něj.“ Otec na ni zcela nevěřícně zíral a pak přimhouřil oči do tenkých škvírek. „Jestli si myslíš, že mě nějak podvedeš –“ „Souhlasím s tím manželstvím, otče.“ Poprvé ve svém životě Charles Grayson vypadal, že snad omdlí. Z obličeje se mu vytratila barva a na širokém čele se objevily krůpěje potu. „Chci, abys věděla, Caroline,“ zachroptěl a rukávem si otřel tvář, „že tohle všechno dělám pro tvé dobro. Nepřeju si nic víc, než abys byla šťastná.“ Caroline k němu popošla. Nikdy předtím neviděla otce tak… zmateného, což ji trochu děsilo. „Proč chcete, aby si mě vzal právě hrabě, otče?“ zeptala se. „Plynou z toho pro vás nějaké výhody?“ Najednou byl zdrženlivý. „Je to pro tebe to nejlepší.“ Obrátil se směrem ke dveřím, pak se na ni znovu po​díval a zamumlal: „Hrabě na tebe čeká v mé pracov​ně. Nezklam mě, Caroline.“ Než se zmohla na nějakou odpověď, vyšel do haly a zmizel jí z dohledu. Caroline se uměla vyrovnat s jeho výhrůžkami, chladným přístupem i zlostí, ale nikdy by se nesmířila s tím, že by otce zklamala ještě víc než dosud. Bojovala se slzami, které se jí tlačily do očí, a zadívala se na růži ve svých rukou, jež představovala jedinou radost v jejím tak mizerném životě. Bylo to boží dílo. Tenhle malý, křehký zázrak byl jejím potěšením. Uklidňovalo ji pomyšlení, že byla obdarována výjimečným talentem. Nikdy a nikomu nesmí dovolit, aby ji o něj připravil. Nikdy. Odhodlaně se otočila, vzdorovitě zvedla bradu a vyšla ze salonu. Zdálo se, že její budoucí manžel se s ní chce setkat o samotě, a to ji těšilo. Byla hrdá na svou nezávislost a samostatnost a věděla, že když nic jiného, tak určitě bude schopná muže zvládnout svým rozumem. S touto myšlenkou sáhla po klice a vešla do otcovy pracovny. Byla překvapená, když našla hraběte u okna s pohledem upřeným do zahrady. Spíš by čekala, že ji bude netrpělivě vyhlížet. Neotočil se, i když musel slyšet, že vešla, a dál stál zády k ní, s nohama mírně rozkročenýma, rukama založenýma na hrudi a pohledem upřeným ven, jako by ho tam něco zaujalo. Caroline vyčkávala, až on promluví první. Věděla, že se pravděpodobně snaží vymyslet, jak by ji měl zdvořile požádat o ruku, když se před tím vůbec neviděli. Ale najednou vzduch proťal mrazivý baryton. „Mohu se domnívat, že jste ještě panna?“ Caroline byla jeho hrubou a neomalenou otázkou tak překvapená, že poprvé ve svém životě nevěděla, co na to říct. Tváře jí zčervenaly, když zamumlala: „Promiňte?“ „Slyšela jste mě dobře,“ odpověděl jí klidně a stále se díval z okna. Jeho smělost ji rozzlobila. Založila si ruce na hrudi, vzpamatovala se z prvotního překvapení a stejně troufale mu odpověděla: „Slyšela jsem vás, lorde Weymerthe. Jen jsem si nebyla jistá, zda jste svá slova myslel jako otázku, či jste to jen konstatoval.“ Konečně se pomalu otočil, aby se na ni podíval. Caroline neuhnula pohledem a všimla si jeho propadlých tváří a téměř utrápeného výrazu. Oči měly oříškovou barvu, ale spíš do zelena, než aby byly hnědé; bradu měl ostře řezanou a hranatou, tmavě blond vlasy delší, než bylo v módě, takže se mu vlnily za uchem a spadaly na límec. Na sobě měl tmavé jezdecké kalhoty a světlou bavlněnou košili, rozepnutou

natolik, aby Caroline zahlédla tmavé kudrliny na jeho hrudi. Vypadal unaveně, jako by jel na koni několik dní. Jeho oděv a celkový vzhled byly tak nepatřičné a nedůstojné džentlmena, jímž by jistě lord měl být. Bylo zřejmé, že hrabě z Weymerthu společenské způsoby nebere v potaz. Byl vysoké postavy, odhadovala takových dobrých sto osmdesát centimetrů, možná až příliš štíhlý, ačkoliv vůbec nevypadal špatně, jak už otevřeně přiznala i Stephanie. Kdyby trochu přibral a vhodně se oblékal, byl by určitě jedním z nejpřitažlivějších mužů, které kdy Caroline viděla. Teď však bylo vidět, že je unavený a stejně tak ostražitý, jako byla ona sama. Provokativně si ji prohlížel od hlavy až k patě a zase zpět nahoru, až se jí zadíval do očí. Caroline nemohla z jeho pohledu nic vyčíst. „Nečekal jsem někoho tak starého.“ Caroline se ještě nikdy nesetkala s tak neomaleným mužem a jeho způsoby chování ji děsily. Tedy skoro děsily. Zhluboka vydechla, zadívala se mu přímo do očí a sarkasticky odsekla: „A já zas nečekala někoho tak vychrtlého a nevychovaného.“ Koutkem oka zaregistrovala, jak pevně sevřel čelisti zlostí, ale pak se najednou jízlivě usmál. „Váš otec říkal, že máte pěkně ostrý jazýček.“ „A řekl vám také, že mám svůj život, své plány… a že se nehodlám za nikoho provdat?“ Úsměv mu zmizel ze rtů. „To není podstatné –“ „Není podstatné pro koho?“ Chvilku si ji tiše prohlížel a pak pokračoval, jako by její slova byla bezvýznamná. „Ohlášky budou zveřejněny zítra ráno a za tři týdny se vezmeme. Samozřejmě bych velmi ocenil, kdybyste byla ještě panna. Protože však v této záležitosti nemám moc na výběr, chci vám hned na začátku oznámit, že dítě, které byste teď nosila pod srdcem, byste musela okamžitě po narození dát pryč.“ Caroline nevěřila svým uším a byla jeho slovy pobouřena. Sevřela pevně ruce v pěsti a pomalu se k němu přibližovala. „Myslíte si snad, že bych měla dítě nechat napospas vlkům v lese?“ Zdálo se, že ho její slova opravdu vyděsila. „Vy víte moc dobře, že takhle jsem to nemyslel,“ odpověděl tiše a tak nějak nejistě. „Pak tedy možná,“ pokračovala Caroline dál, „pokud toho od vás nežádám příliš, byste mě mohl požádat o ruku trochu kultivovanějším způsobem, a ne jen pouhou otázkou, zda jsem ještě panna.“ Na tváři se mu objevil tik, přivřel oči do tenkých škvírek, ale jinak neustoupil a stále se na ni upřeně díval. „Nemám vůbec představu, jak bych měl sladce a něžně požádat ženu o ruku, takže mi dovolte říct jen toto, slečno Graysonová.“ Jeho hlas zněl hrubě a těžce. „Opovrhuji manželstvím s někým, o kom nevím vůbec nic. V životě mám před sebou mnoho úkolů, které vyžadují mou plnou pozornost, a nemám zapotřebí nechat se z nich vyrušovat nějakou plačící ženou, která mi bude viset na ruce a škemrat, abych se jí věnoval. Nemůžu si dovolit utrácet za cetky, luxusní šaty nebo za nekonečné večírky. Nebudu nakupovat ani španělské gobelíny, ani bavorské pralinky –“ „Nemám čokoládu ráda,“ přerušila ho nejistě. Hrabě udělal krok k ní a Caroline instinktivně o krok ustoupila. Najednou se z jeho obličeje vytratily všechny emoce a znovu si ji prohlížel. „Po pravdě řečeno, jsem poněkud překvapen, že nemáte z této nabídky radost, slečno Graysonová. Jsem si jistý, že žádnou další byste už nedostala.“ Byla jeho neomaleností tak zaskočena, že na něj jen zírala, nevěřila, že by šlechtic mohl tímto způsobem mluvit s dámou. Obvykle alespoň muži předstírali, že ji považují za přitažlivou. I když musela přiznat, že se s muži příliš nestýkala, tedy kromě těch, za něž byly provdány sestry. Po krátkém zaváhání si ale řekla, že hrabě z Weymerthu patří mezi ty hlupáky, kteří si nepochybně myslí, že jsou chytřejší než ona. Koneckonců, mohla by mu lehce dokázat, jak se ve svých předpokladech mýlí…

ta představa vyvolala na jejích rtech úsměv. Povzdechla si, otočila se k němu zády a posadila se do velkého koženého křesla za psacím stolem. Opřela si hlavu o měkké polstrování, položila si růži do klína a zavřela oči. „Co je to?“ zeptal se o chvilku později. Pozorně ho sledovala přivřenýma očima a všimla si, že si zvědavě prohlíží květinu. Spokojeně se usmála a zvedla větvičku s poupětem tak, aby ji mohla zblízka studovat. „Tohle, pane, je pětilistá, nádherně vonící květina, se střídavými složenými listy a trnitými stonky. Latinsky se nazývá rosa, v řečtině je to podobné slovo rhodon a v –“ „Máte na mysli růži?“ V jeho posměšném tónu zaslechla hrubost a pokoření. Ale protože věděla, že by stejně nepochopil složitosti botaniky a šlechtění rostlin, tak se na něj jen podívala a snažila se změnit téma hovoru. „Mohu se vás zeptat, proč stále trváte na sňatku, když si myslíte, že už nejsem panna?“ Chvíli bylo ticho, pak lord zhluboka vydechl a pomalu došel až ke stolu. Zdálo se, že na všechny otázky týkající se květiny v Carolininých rukou v tu chvíli zapomněl. „Jsou to teprve dva dny, co jsem zjistil, že váš otec koupil nějaký můj majetek, a chci ho za každou cenu zpátky,“ odpověděl a zlostně se posadil do křesla naproti ní. „A vypadá to, že si vás musím vzít – ať už jste panna, nebo ne –, abych ho dostal.“ Caroline se ze všech sil snažila, aby zakryla šok, který v ní vyvolal odpor, s jakým ta slova pronesl. Ten muž byl neuvěřitelný. Proto mu chtěla oplatit stejnou měrou. „Shledávají vás i ostatní dámy stejně okouzlujícím jako já, lorde Weymerthe?“ Byl jejími slovy překvapen. „Vy mě považujete za okouzlujícího, slečno Graysonová? Nesnažil jsem se být sympatický a milý.“ Škrobeně se zasmála a na chvíli si pomyslela, že si z ní utahuje. Než však stihla něco poznamenat, potřásl hlavou a snad poprvé se na ni podíval s opravdovým zájmem. „Nikdy jsem se s vaším otcem předtím nesetkal. Ale slyšel jsem o něm i o jeho dcerách, o nichž se ve společnosti hodně mluví. Upřímně řečeno, čekal jsem, že budete blondýnka.“ Caroline se mu dívala přímo do očí a přemýšlela, jak je možné, že o něm ještě nikdy neslyšela. Nemohl se často pohybovat ve společnosti, protože sestry by se o něm rozhodně zmínily, kdyby byl přitažlivý a ve věku na ženění. Zřejmě nebyl příliš bohatý nebo byl neskutečně hloupý, protože jinak by se většina dam, které znala, dychtivě dožadovala jeho pozornosti. Tak proto souhlasil, že si mě vezme, pomyslela si. Potřebuje moje věno, které asi zahrnuje i jeho dřívější majetek. To je opravdu velmi pohodlné. Když konečně pochopila, o co tady jde, usmála se a poněkud posměšně se zeptala: „Je to snad nějaký problém, že mé vlasy nemají barvu zářících slunečních paprsků a mé oči nejsou jako dva ametysty, pane?“ Málem se rozesmál. Caroline mu to viděla ve zvláštně zelenohnědých očích. Ale ovládl se. „Máte snad ve zvyku poslouchat cizí rozhovory za dveřmi, Caroline?“ Nervózně se zadívala na růži ve svých rukou, přinutila se, aby si zachovala chladnou tvář, a odpověděla mu ve stejném duchu: „Skutečně si nemyslím, že bych tajně poslouchala za dveřmi rozhovor, který je slyšet na míle daleko.“ „Touché. Jedna nula pro vás, Caroline.“ Znovu se na něj podívala. Prohlížel si ji zblízka a vypadal… pobaveně, napadlo ji. Ten pohled v ní vyvolával podivné pocity. Byl tak blízko, že se ho téměř mohla dotknout… Caroline se zarazila. Potřeboval by oholit – a možná trochu zastřihnout vlasy, pomyslela si. „Abych odpověděl na vaši otázku,“ začal už zase zdrženlivým tónem. „Jediné, co mě zajímá, je, abych

dostal zpátky svůj majetek, který byl neprávem prodán vašemu otci. A jestli se kvůli tomu budu muset oženit, udělám to. Váš otec si je moc dobře vědom, jak moc chci všechno získat zpátky, slečno Graysonová. Ale aby vám bylo jasno, zajímám se hlavně o svůj domov a majetek, ne o to, jakou barvu mají vaše vlasy.“ Byl opravdu upřímný. Caroline se nikdy nesetkala s takovým mužem, většina džentlmenů se snažila získat si přízeň dámy květnatými slovy a lichotkami. Avšak hrabě z Weymerthu byl prostě jiný. Anebo ji skutečně považoval za tak neatraktivní, že se ani nesnažil s ní mluvit jako s dámou. Píchlo ji u srdce, ale hned si připomněla, že jí to vlastně nevadí. Má svůj život, své plány, a do nich se nějaký hraběcí manžílek vůbec nehodí. Netečně se na něj podívala. „Pak jsme tedy oba byli vtaženi do osidel mého otce. Mám k vám jenom jednu prosbu, pane.“ V koutcích mu zaškubalo. „A co by to mělo být?“ Způsob, jakým s ní mluvil, jakým se na ni díval, v ní vyvolával nervozitu a Caroline sklopila oči a zadívala se do klína. „Zabývám se rostlinami a ráda bych v tom pokračovala –“ „Většina žen se stará o zahradu,“ přerušil ji netrpělivě. Náhle vstal a v jeho chování i hlase se zase objevila strohost a chlad. „A při pohledu na tu zvadlou věc, kterou držíte v rukou, si opravdu myslím, že byste se potřebovala zlepšit. Touto uvadlou květinou nikoho neoslníte, i když je ve dvou odstínech purpurové.“ „Je to levandulová přecházející do nachové,“ ozvala se Caroline a přemáhala vztek, který se v ní probouzel. „Vyšlechtila jsem ji tak záměrně –“ „Tak či onak,“ pokračoval, ignoruje její pobouření, a sáhl po kabátu na věšáku. „Je mi opravdu jedno, co budete dělat ve svém volném čase. Očekávám však, že budete především plnit všechny své manželské povinnosti. Jak můj dům, tak i mé tělo volají po doteku ženy. Jakmile tyto potřeby naplníte, dělejte si, co chcete. Jsem si jistý, že jste natolik dospělá – ať už panna, nebo ne –, že víte, o čem tady mluvím.“ Překvapeně se na něj podívala a do tváří se jí vlila červeň nad jeho nehoráznou otevřeností. Ten muž byl neslýchaně hrubý a obscénní, a kdyby tu nebyl ten fakt, že právě on je její jedinou možností, jak se dostat na Kolumbijskou univerzitu, dala by mu teď políček, otočila by se k němu zády a navždy by zmizela z jeho života. Ale to nemohla udělat a zlost jí čišela z očí, když ho sledovala, jak se otočil a rychle zamířil ke dveřím. Zase se jí potvrdilo, že v téhle společnosti má muž vždycky navrch. Nenapadlo ji nic lepšího, a tak se záměrem, aby ho šokovala, za ním ještě vykřikla: „Chci, abyste věděl, že panna už nejsem!“ Hrabě se na ni ještě jednou otočil a pomalu si ji prohlížel od hlavy k patě. Po chvíli zamumlal: „Po setkání s vámi, Caroline, mě to už vůbec nezajímá.“ Ta slova visela v místnosti jako Damoklův meč. Hrabě se otočil a vyšel ze dveří. Caroline v šoku sledovala jeho mizící postavu a pak pomalu, aniž by si to uvědomila, rozmačkala svou krásnou růži v dlani. Poprvé v životě se Brent Ravenscroft, devátý hrabě z Weymerthu, cítil totálně a nečestně poražený. Před pouhými pěti dny se vrátil domů z války, po měsících prožitých v pekle, a čekal, že ho doma uvítá jeho služebnictvo, že se konečně pořádně nají a vyrazí na koni na dlouhou klidnou vyjížďku po svém panství. A dosyta se vyspí ve své ohromné měkké posteli. A místo toho ho hned po příjezdu čekalo největší překvapení v jeho životě. Jeho milovaný dům, Miramont, byl neuvěřitelně zanedbaný, polorozpadlý a veškeré vnitřní vybavení bylo rozprodáno, takže z domu zůstaly jen holé zdi. Služebnictvo odešlo a stáje zely prázdnotou. Nejvíc ho rozčílilo, když zjistil, že jeho milovaní krásní arabští plnokrevníci byli prodáni takovému darebákovi, jako byl Charles

Grayson, prohnaný baron Sytheford, který ho teď nutil, aby si vzal jeho drzou a ne příliš hezkou dcerušku, pokud chce koně získat zpátky. Kdyby měl Reggieho po ruce, byl by ho zabil. Bohužel, ten raději zmizel dřív, než se Brent stihl vrátit domů. Osedlal jediného koně, který mu zbyl, a vydal se na obhlídku toho, co z Miramontu zbylo. Byl vzteklý a vyčerpaný, mračil se stejně jako červencová obloha před bouřkou, která teď byla ocelově šedá. Než se vrátí, určitě začne pršet. Ne, při mém štěstí se strhne průtrž mračen, pomyslel si. To počasí se dokonale hodilo k jeho chmurné náladě. Když v Evropě vyvstala Napoleonova hrozba, Brent neváhal a vydal se do Francie. Své panství svěřil do rukou bratrance Reginalda Kenta. Věděl, že bude pryč několik měsíců, a potřeboval někoho, kdo by se postaral o jeho majetek, když on bude bojovat za vlast. Ale evidentně udělal největší chybu života, když Reggieho špatně odhadl. Byl to líný, impulzivní a nebetyčně zadlužený mladík, který pravděpodobně své dluhy splatil penězi, jež utržil za prodané plnokrevníky. Panebože, vždyť on prodal mé koně. Pokaždé, když si to Brent uvědomil, měl pocit, jako by mu chyběl kus jeho samého. Věděl, jaký je to pocit být sevřený mezi nepřátelskými liniemi, kolikrát byl tak blízko smrti, a přesto všechno přežil. Musel se vyrovnat se ztrátou přátel, kteří to štěstí neměli. Nikdy by si nepomyslel, že po návratu domů zažije další šok. Dnes ráno, když vstal, si myslel, že všechny pohromy a smůlu už má za sebou. A teď musí čelit dalšímu problému, a to manželství se slečnou Caroline Graysonovou. Život byl opravdu nespravedlivý. Brent měl najednou neodolatelnou touhu Charlese Graysona uškrtit. Ten muž byl chytrý – musel být, když měl pět dcer. Proč však svou dceru i jeho tak usilovně tlačil do manželství, tomu Brent skutečně nerozuměl. Proč jenom se chce Grayson své dcery zbavit? Nemůže být přece tak problematická, i když vypadala zvláštně a její chování bylo neobvyklé. Vzpomněl si na její pěkně ostrý jazýček. Brent nepovažoval ženy ve svém životě za důležité, tedy kromě těch několika vzácných příležitostí, kdy s nimi mohl být v jedné posteli. Jako většina moudrých mužů svého věku jim příliš nedůvěřoval, ať to byla prostá žena z ulice, nebo vznešená dáma z vyšší společenské třídy. Ne proto, že by ho v minulosti nějaká žena zklamala, ale proto, že pochopil, jak ženské pokolení myslí, a poznal ženskou logiku. Po dlouhá léta se setkával s marnivostí, sobeckostí, chladností a podvody žen, které se v jeho životě objevily. A měl toho až po krk. Ale Caroline byla jiná, a to ho znepokojovalo. Byla neobyčejná a její chování bylo na hony vzdálené počínání ostatních dam z vyšší společnosti. Na první pohled se mu zdála nezajímavá, jednoduchá a strohá, když se před ním objevila s tmavě hnědými vlasy staženými v týle do uzlu a šaty umazanými od hlíny. Ale při bližším pohledu mu došlo, že je to velice přitažlivá žena. A ve chvíli, kdy promluvila tím svým zastřeným hlubokým hlasem, se – ke zlosti – jeho tělo probudilo k životu. Brent si nemohl vzpomenout, kdy ho naposledy nějaká žena takhle okouzlila. V tu chvíli si uvědomil, že ať už je panna, nebo ne, chce ji mít ve své posteli. Najednou se mu v hlavě vyrojily myšlenky a představy, které – jak si myslel – už dávno pohřbil. Přitahovala ho. Neviděl příliš mnoho z její postavy, protože jednoduché šedé bavlněné šaty mu to nedovolovaly, ale její poprsí, které vystavovala na odiv, se mu líbilo. Byla malého vzrůstu s velmi jemnými rysy v obličeji. Kdyby si nechala pár pramínků vlasů spadat kolem obličeje až na krk, byla by velmi krásná, pomyslel si. Podstatná pro něj byla skutečnost, že Caroline se má stát jeho ženou, a tudíž poskytovat mu sexuální uspokojení bude její manželskou povinností. A pak snad konečně zapomene na hrůzy války, obnoví nádheru svého sídla a začne znovu žít. Caroline pro něj byla pouhým prostředkem jak získat zpátky

milované koně. A za tři týdny se stane jeho majetkem. Brent se málem rozesmál nad myšlenkou, že by mnohem raději vlastnil Napoleonova koně. Ten by byl asi bystřejší a rozhodně by vypadal líp.

KAPITOLA DRUHÁ Carolinina svatba s hrabětem z Weymerthu se konala jednoho z nejdeštivějších a nejchladnějších dnů toho léta a byla pro všechny hosty – dokonce i pro Caroline samotnou – neuvěřitelně nudnou událostí. Teď, o dvě hodiny později, vystoupila nevěsta z kočáru do jemného deště, který se snášel z ocelově šedých mraků, a zadívala se na Miramont, svůj nový domov na panství Weymerth. V tu chvíli věděla, že prožívá nejhorší noční můru. Před ní stála polorozpadlá budova s neuvěřitelným nepořádkem okolo. Byla třípatrová, postavená ze starých šedých cihel. Kolem domu se tyčily přerostlé stromy a oddělovaly budovu od příjezdové cesty, ale jinak tu nebyly vůbec žádné květiny či jiné rostliny. K masivním dvoukřídlým dveřím vedlo pár kamenných schodů, které byly tak zarostlé plevelem a polosuchou trávou, že stěží našla místečko kam stoupnout. Povzdechla si, zvedla těžkou saténovou sukni a vydala se nahoru. Přestože si dávala pozor, za chvíli měla špičky bílých saténových střevíčků umazané od bláta a vlhké trávy. Brent, který šel hned za ní, se váhavě ozval: „Během minulých tří týdnů jsem dával dohromady hlavně stáje a vnitřek budovy, abyste nebyla tak překvapená, Caroline. Ale hned dám do pořádku dům i zvenku.“ Usmála se a ujistila ho: „Jsem si jistá, že to tu jednou bude vypadat krásně.“ Prošla vysokými dubovými dveřmi a věděla, že nikdy v životě neřekla takovou hloupost jako právě teď. Uvnitř budovy to vypadalo ještě neutěšeněji – pustě, prázdně a opuštěně. Zatuchlina byla cítit všude, jako by se tu alespoň sto let neuklízelo. Caroline se rozhlédla okolo. V manželově přítomnosti se cítila trapně a nejistě. Musel to asi vycítit, protože k ní přistoupil. „Provedu vás po domě a ukážu vám pokoje, kde budeme bydlet. Já vím, že to tady zatím není moc útulné, ale zlepší se to, uvidíte.“ Caroline přikývla a podívala se mu do očí. Pramínky tmavě blonďatých vlasů se mu kroutily kolem uší a dotýkaly se límce a na rtech, které se zdály být tak sladké, mu pohrával úsměv. Vypadal úplně jinak, než jak si ho pamatovala z jejich prvního setkání. Vlasy měl zastřižené, v obličeji byl opálený, jak trávil dny při práci na slunci. Přitahoval ji teď mnohem víc. A překvapoval ji. Byla přesvědčená, že se na svatbě objeví ledabyle oblečený, znuděný a bude chtít mít obřad co nejrychleji za sebou. Ale objevil se v dokonale padnoucím obleku a v jednu chvilku si Caroline povšimla, že mu v očích září zvláštní světlo. Neviděla ho od té chvíle, kdy opustil jejich dům při jednání s otcem. Zdálo se, že je příliš zaneprázdněný rekonstrukcí sídla, aby mu navrátil jeho slávu, než aby se zabýval snoubenkou. A po pravdě řečeno, Caroline byla radši. Věděla, že hrabě byl několik měsíců pryč a jeho sídlo bylo teď zanedbané a vyžadovalo spoustu času. A byla si jistá, že mu to poskytuje i dobrou výmluvu, proč se u nich od toho prvního setkání vůbec neukázal. K jeho cti musela přiznat, že ve svatební den se choval jako opravdový džentlmen, a byla mu za to vděčná. Domnívala se, že bude mít oči jen pro její sestry a o její existenci nebude mít ani potuchy. Vypadalo to však, že ho jiné ženy vůbec nezajímaly, a od chvíle, kdy prošla uličkou v kostele až po polibek, kterým své manželství utvrdili, měl oči jen pro ni. Pozorovala jeho ostře řezané rysy v obličeji, jež kontrastovaly s jemnou pokožkou, a rozechvěla se. Vní​mala teplo, které z něj vyzařovalo a prostupovalo jí. Pomyšlení, jak její tělo reaguje na jeho blízkost, ji zneklidňovalo. Byl tím… nejpřitažlivějším mužem, jakého kdy ve svém životě viděla. Rozhodně svým vzezřením zastiňuje manžely sester, pomyslela si.

Caroline se zhluboka nadechla, nejistě se na něj usmála a uhnula před jeho pronikavým pohledem. Konečně se rozhlédla kolem sebe. Pomalu vešla do vstupní haly a uvědomila si, že ji čeká spousta práce, aby tenhle dům trochu zútulnila. Všechno tu vypadalo zašle a špinavě a vrstvy prachu pokrývaly nejen podlahu a nábytek. Před ní se rozprostírala plocha z mramoru broskvové barvy, jako by to byla jediná hezká věc, která tu uvnitř zůstala. Caroline věděla, že ji museli už kdysi dávno nechat dovézt předkové hraběte. Všimla si totiž tmavých skvrn v místech, kde po dlouhá staletí ležely koberce. Na konci haly byla po obou stranách široká schodiště, která jako by halu obepínala a spojovala se uprostřed, kde vytvářela širokou podestu v prvním patře. Caroline se pomalu vydala na obhlídku. Hrabě ji v tichosti následoval, když nahlížela do jednotlivých pokojů v přízemí. Představovala si dům, naplněný smíchem, takový, v jakém sama vyrůstala. S obývacím pokojem, do něhož ráno svítí slunce, s knihovnou, salonem, hudebním pokojem, jídelnou a velkým okázalým tanečním sálem. Bohužel bylo zřejmé, že Miramont má svou slávu již za sebou. To, co tu zůstalo, byla jen matná vzpomínka. „V poslední době jsem trávil všechen čas jen v pracovně,“ prohlásil Carolinin manžel, když se vrátili zpátky do haly. Ukázal na dveře po své levici a pak chytil Caroline za ruku. Jakmile se jí dotkl, Caroline sebou cukla. „Nebojte se, Caroline,“ zašeptal. „Já nekoušu.“ Váhavě se usmála, sevřela jeho prsty v dlani a vydala se s ním do studovny. Byla to velká místnost, ve srovnání s ostatními pokoji na Miramontu poměrně útulná. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně kvalitního tabáku. Po obou stranách velkého dubového psacího stolu stály pohodlné židle potažené černou kůží a před krbem byl umístěn nový tmavě zelený divan. Na stole ležela hromádka dokumentů a Caroline byla najednou zvědavá, čím se její manžel vlastně po celou dobu zabýval. „Je v domě nějaké služebnictvo, pane?“ zeptala se. „Jmenuju se Brent, Caroline,“ odpověděl jí rozhodně a pustil její ruku. „A protože jsme manželé, očekávám, že mě budete oslovovat jménem.“ Na chvíli se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. Hrabě čekal na její odpověď, a tak Caroline jen tiše odpověděla: „Jistě, Brente.“ Zadíval se na ni. „Jedinou služebnou, která tu teď je, je Nedda Albrightová, moje hospodyně. Zatímco jsem byl pryč, bydlela u vikáře Drakemonda a jeho ženy. Včera se vrátila sem na Miramont. Připravila vám pokoje v prvním patře. A taky je tu Davis, trenér koní, a tři další chlapíci, kteří se starají o stáje.“ Brent se otočil, sundal si svrchník a přehodil ho přes opěradlo divanu. „Budu muset na pár dní odjet a dojednat nějaké obchody. Až se vrátím, poohlédnu se po dalším služebnictvu. Nebo se pokusím přemluvit ty, kteří tu dříve pracovali.“ Caroline se na něj překvapeně podívala. „Máte tu čtyři lidi, kteří se starají o vaše stáje, ale jen jednu hospodyni na celý dům?“ Hrabě se otočil a založil si ruce na hrudi. „Jak jste si určitě všimla, nemám tu žádnou pořádnou domácnost. A kromě toho, Davis i Nedda nejsou zrovna nejlepšími kuchaři. Takže se obávám, že tu teď budeme mít jen kousek chleba, nějaký sýr a ovoce: dokud nenajdu někoho, kdo tu začne vařit.“ „Má Davis nějaké křestní jméno?“ Brent se rozesmál. „Jsem si jistý, že určitě nějaké má. Ale těch třicet let, co ho znám, mu nikdy nikdo neřekl jinak než Davis. Kdybyste se ho zeptala, určitě by vám odpověděl, že své jméno už dávno zapomněl.“ Hrabě si stoupl před ní. „Být vámi, tak bych se od něj radši držel dál,“ dodal. „Davis je potrhlý a divoký. A přestože se asi s mnoha dámami nesetkal, všechny je nazývá jen jedním jménem: klisničko.“ Caroline se zasmála, byla ráda, že se konečně napětí mezi nimi uvolnilo. „Budu to mít na paměti.“

Zadívala se na něj a srdce se jí rozbušilo, když se najednou naklonil tak blízko, že vnímala vůni jeho mýdla s příměsí… pižma. Na chvíli se vylekala, že ji snad chce hrabě políbit. Ozval se hlubokým hlasem. „Jezdíte na koni, Caroline?“ „Jistěže jezdím,“ přikývla překvapeně, „i když musím přiznat, že jsem už dlouho na koni neseděla.“ Chytila si lokty do dlaní, jako by se instinktivně chránila před jeho blízkostí, která v ní vyvolávala zvláštní pocity. „Nepředpokládám, že byste uměla vařit, ale přesto se zeptám… umíte, nevěstinko?“ téměř zašeptal hrabě, pomalu zvedl ruku a palcem jí přejel po obnažené klíční kosti. Ten bezostyšný dotyk jí otřásl. „Ne.“ „Ne?“ Hlas měl teď ještě hlubší a zastřenější, jeho prsty neustávaly hladit její pokožku. „A co jiného tedy umíte?“ Caroline pokrčila rameny, sklopila oči a zadívala se na jeho hruď. „Já… umím pěstovat rostliny.“ „Ach… zase to zahradničení.“ Zvedl obě ruce a položil jí dlaně na ramena. Pomalu začal masírovat napjaté a ztuhlé svaly. Caroline se zhluboka nadechla, ohromena jeho smělostí. Na to, že byli právě oddáni a sami v domě, nebyl jeho dotyk vůbec intimní. Přesto v ní vyvolával zvláštní chvění plné nervozity. A co ji rozčilovalo ještě víc, byl fakt, že on sám si jejího napětí všiml. „Líbí se vám to?“ zašeptal drsným hlasem. Pomalu přikývla, neschopná odpovědi, neboť horkost jeho dlaní ji znervózňovala. „Řekněte mi něco o svých sestrách. Jak se vůbec jmenují?“ Caroline překvapeně zamrkala, jak obratně změnil téma konverzace. „O mých sestrách?“ Bezvýznamně pokrčil rameny. „Rád bych se dozvěděl něco víc o vaší rodině.“ Na chvíli zaváhala a přemýšlela, co má touhle otázkou za lubem. Ale díval se na ni tak bezelstně a zvědavě, že za jeho dotazem asi nic nebylo. Stále ji jemně hladil po ramenou. Uvolnila se a zamumlala: „Jane je třicet, Mary Anne dvacet sedm. A mně, jak jistě dobře víte, je dvacet šest let a osmdesát šest dní.“ „Osmdesát šest dní, Caroline?“ opakoval po ní s úsměvem na rtech. Znejistěla, ale pak jeho poznámku přešla bez odpovědi. „Pak je Charlotte –“ „Charlotte?“ Přestal ji hladit a zamračil se. „Vy máte sestru, která se jmenuje Charlotte?“ Caroline se od něj odtáhla. „Vám se to jméno nelíbí?“ Hrabě se zamračil, ale pak jí znovu začal masírovat ramena. „Pokračujte.“ Caroline se nadechla. „Charlotte je dvacet dva a nejmladší je Stephanie, té je teprve sedmnáct. Příští rok na jaře se bude vdávat.“ „Hmmm…“ Nepříjemný pocit pominul. Caroline se nadechla a zeptala se: „A vy máte nějaké příbuzné?“ „Nemám nikoho.“ „Ach…“ odmlčela se. „A kolik vám je, Brente?“ „Osmnáctého března mi bude čtyřiatřicet.“ Zadíval se jí do očí a usmál se. „Takže je mi třiatřicet a kolik dní, Caroline?“ Chtěla se rozesmát nad jeho drzou otázkou, ale místo toho se rozzářila, naklonila se k němu a chraplavým hlasem zašeptala: „Dvě stě dvacet čtyři dny přesně, můj hrabě.“ Brent se na ni překvapeně podíval a byl si jistý, že si to číslo právě před chvílí vymyslela. Něco v jejím výrazu ho však přinutilo, aby si rychle dal dohromady měsíce a dny, a přesto, že mu to zabralo mnohem delší dobu než jí, zjistil, že číslo bylo naprosto správně. Musí být chytrá, když to dokázala spočítat během chvilky, pomyslel si. Zatraceně chytrá. Ke svému překvapení si uvědomil, že tato dosud obyčejná

a neatraktivní žena je vlastně velmi roztomilá. Čokoládově hnědé oči jí zářily, na tvářích se jí objevil ruměnec a na rtech jí pohrával úsměv, kterému by málokdo odolal. Škádlila ho, i když si to možná vůbec neuvědomovala, a Brent musel přiznat, že ho to těší. „Pozoruhodné…,“ řekl tichým hlasem a lehce zvedl jedno obočí. Caroline se pyšně usmívala a Brent cítil, jak se jí svaly pod jeho prsty postupně uvolňují. Pokračoval v jemné masáži ramenou a zatoužil dotýkat se mnohem intimnějších částí jejího těla. Tahle náhlá sexuální touha po ženě musela být určitě vyvolaná dlouhým celibátem a tím, že konečně může mít právoplatně ženu v posteli. Ale musel upřímně připustit, že tahle atraktivní a přitažlivá žena ho přitahuje, i když se na ni jen podívá. Bohatě nabíraná sukně svatebních šatů z ledově modrého hedvábí jí volně spadala až ke kotníkům, zatímco korzetový živůtek těsně přiléhal k hrudi a zvýrazňoval plná ňadra. Vlasy měla vyčesané na temeni hlavy, ozdobené tisíci malých perliček a pár jemných, volně spadajících kadeří rámovalo bledý obličej. Brent stěží odolával touze vytahat z účesu všechny ty sponky a nechat záplavu hedvábných vln spadnout dolů na záda. Je teď moje, pomyslel si. Rychle a zkušeně zvedl ruku a klouby prstů přejel v hlubokém výstřihu šatů po sametově hebké pokožce jejích plných ňader. Všiml si, že ji jeho dotek polekal, ale neodtáhla se. Pobaveně se zadíval do jejích velkých, překvapením rozšířených očí. Tváře jí zčervenaly a dech měla přerývaný. „Taky se tak červenáte, když se dotýkáte svých květin, zlatíčko?“ Nic neříkala, jen se tiše dívala do jeho očí. O chvíli později už Brent neodolal a nestoudně vzal její ňadro do dlaně. Caroline zprudka vydechla: „Prosím…“ Brent si ji přitáhl rukou k sobě a palcem jemně přejížděl po bradavce, která pod tenkou látkou svatebních šatů okamžitě ztuhla. „Prosím co?“ zašeptal. Caroline polkla: „… přestaňte.“ Cosi uvnitř ho donutilo ruku stáhnout. Caroline se ztěžka posadila na pohovku a opřela se. Brent se ale neposadil vedle ní, nýbrž obešel stůl a zapadl do jednoho z kožených křesel. Pozorně si ji prohlížel. Tak moc po ní toužil, že určité části jeho těla se vzpínaly proti tuhé látce kalhot. Dlouho to nevydržel, zhluboka se nadechl a začal. „Přitahuje nás to k sobě, Caroline, a vy to moc dobře víte. Proč tedy tu vášeň hned neuhasíme v mé posteli? Není zbytečné čekat až do večera?“ Caroline se na něj podívala. Brent se na ni smířlivě usmíval. „Musím se přiznat, že už je to hodně dávno, kdy jsem naposledy měl nějakou ženu v posteli. Jsem si však jistý, že jsem ještě nezapomněl, jak ženu potěšit.“ Místo aby ji jeho slova uklidnila, Caroline se nervózně nadechla, vstala a rychle zamířila na druhý konec místnosti. Brent cosi nespokojeně zabručel, založil si zpupně ruce na hrudi a opřel se bokem o stůl. Už zase se choval tak jako dřív – pronesl slova, aniž by přemýšlel o tom, jak mohou pro druhou stranu vyznít. A najednou bylo všechno jinak… Vystrašil ji, viděl jí to na očích, na tom, jak si nervózně mačkala sukni a přešlapovala z nohy na nohu. K vlastnímu údivu si uvědomil, že touží po tom, aby ji uklidnil a ubezpečil, že s ním jí žádné nebezpečí nehrozí. „Caroline,“ začal tiše, postavil se a pomalými kroky se k ní blížil. „Jen se vám snažím pomoct. Chci, abyste se s novou situací vyrovnala a zvykla si na mě, než se intimně sblížíme –“ „Nechci s vámi sdílet lože, pane,“ ohradila se se znovunabytou silou.

Brent se prudce zastavil a zíral na ni. „Ovšemže spolu budeme sdílet lože, Caroline.“ Caroline se přitiskla ke knihovně, jako by se před ním chtěla ukrýt. „Ano, myslím, že někdy v budoucnu určitě, ale pro tuto chvíli ne.“ Brent se zamračil. Vypadala tak kouzelně, když byla vystrašená. Znovu se k ní vydal, povolil si vázanku a hodil ji na pohovku. „Chci vás mít ve své posteli, Caroline. A ať už se chováte škrobeně, či ne, jsem přesvědčen, že to chcete také.“ Zastavil se těsně před ní a začal si rozepínat knoflíky u košile. „Slibuji vám, že budu tak něžný, jak jen dokážu –“ „Mám zrovna své dny.“ Zmateně se na ni podíval. A pak mu došlo, jak je vlastně krásná, jak jemné rysy má v obličeji a jak najednou vypadá vystrašeně a křehce. To jím otřáslo v hloubi duše. Věděl, že ženy mívají každý měsíc své dny, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by to některá z nich před ním zmínila. To byla jedna z těch věcí, o kterých muži věděli, diskrétně ji však přehlíželi. Vlastně až do této chvíle o tom Brent vůbec nepřemýšlel. Bylo to něco, co se ho bezprostředně nedotýkalo, i když… Právě teď myslel jen na jediné – na to, jak se pomalu noří do jejího teplého a měkkého těla a nachází uvolnění pro vlastní potřeby. Brent se na ni usmál okouzlujícím povzbudivým – tedy aspoň si myslel, že je povzbudivý – úsměvem a natáhl ruku, aby jí z vlasů vytáhl sponky a perličky, držící záplavu zářivých vlasů v úžasném účesu. Caroline ztuhla, ale ani se nepohnula. Vlastně ani nemohla, protože ji uvěznil mezi svým tělem a knihovnou. „Já vím, lásko, že většina mužů by se teď stáhla zpátky a počkala by na vhodnější den. Ale já nejsem jako ostatní.“ Caroline se na něj dívala s pocitem hlubokého zahanbení. Pokračoval ve vytahování sponek a pokládal je pečlivě na poličku za ní. Sledoval, jak jí tmavé lesklé lokny pomalu spadají jako vodopád na záda, a pak do nich ponořil prsty a laskal se s jejich hebkostí. „Toužíte po mně, Caroline,“ zašeptal, „stejně tak jako toužím já po vás.“ „Ne,“ odpověděla zastřeným hlasem tak sexy, až se mu v žilách rozproudila krev. Zavřel oči, pomalu se sklonil a přitiskl své rty na její. Caroline neměla s muži příliš zkušeností, a už vůbec ne s takovými polibky. Po pravdě řečeno, nebyla si jistá, jak by na ně měla reagovat. Opřela se dlaněmi do jeho hrudi, nezdálo se však, že ho to příliš zajímalo. Pokud si toho vůbec všiml, vyvolalo to v něm spíš opačnou reakci – přitiskl svá ústa s větší silou a dožadoval se její sladkosti… Srdce se jí rozbušilo a měla pocit, že ji nohy neunesou. Omámeně si uvědomovala, že Brentův polibek vlastně není tak špatný. Věděla, že musí alespoň trochu uspokojit jeho mužskou touhu, a s touto myšlenkou v hlavě zavřela oči, uvolnila se a sama si polibek užívala. Brent polibek prohloubil a Caroline měla pocit, jako by se stal její součástí. Dlaně na jeho pevné a silné hrudi ji pálily, odvážila se dokonce pohnout prsty a prozkoumat vypracované svaly, utápěla se v jeho vůni a ve vlastní touze. Lákal ji, škádlil ji, pohrával si s jejími rty, dokud se její zábrany úplně nevytratily a nepodlehla jeho naléhavé potřebě proniknout pevně sevřenými rty a konečně okusit její sladkou chuť. Polibek ji začal pomalu celou uchvacovat… Z jeho úst uniklo temné zasténání, když ho konečně objala kolem krku a přitiskla se k němu blíž. Jeho hluboký zastřený hlas, mužná vůně a dotyk pevného těla v ní vyvolával pocity, kterým nerozuměla, ale věděla, že je to něco zázračného. Když se jeho jazyk dotkl jejího, projelo jí celým tělem sladké chvění. A když si ji jeho prsty, stále ještě zapletené do kadeří, přitáhly blíž, uvědomila si, že vzdechy, které

slyšela jakoby zdáli, jsou její vlastní a že jeho polibek opětuje se stejnou vášní, jako byla ta jeho. Tenhle nádherný ženský zvuk čisté radosti, nestoudného vzrušení Brenta naprosto překvapil, protože se své ženy v podstatě ještě ani nedotkl. Připadal si téměř zoufale a najednou ho zaplavil pocit náhlé potřeby ji ochraňovat, postarat se o ni, učinit ji šťastnou… Intimita jejich polibku je vtáhla do světa, kde nikdo a nic kolem nich neexistovalo. Jen oni dva. Ach, bože, jak sladce chutnala, jak byla jemná, svůdná… a voněla po fialkách a chladném odpoledním deštíku. Když ji držel ve svém náručí a ona odpovídala na polibek stejnou měrou, bylo pro něj téměř nemožné držet se zpátky. Přijímala jeho intimní doteky s takovou ochotou, v jakou ani v duchu nedoufal. Prsty se stále probíral jejími hedvábnými vlasy, vnímal teplo jejího těla a věděl, že jejich manželství bude požehnané. S tou myšlenkou ztratil rozum. Pevně ji objal, dlaněmi ji chytil za zadeček a přitáhl si ji k sobě. Cítil, jak se k němu přitiskla, a jeho tělem prostupovalo chvění nabité erotikou a vzrušením. „Budeš úžasná,“ zamumlal přerývaně do jejích rtů. „Už teď jsi tak rozpálená –“ Zavrtěla se v jeho náručí. „Tohle nedělej, drahoušku. To bych nevydržel… nedošli bychom ani do mé ložnice.“ Brent si najednou uvědomil, že se něco změnilo. Nejenže se přestala vrtět, ale dlaněmi se mu vší silou opřela do hrudi, aby se z jeho objetí uvolnila. Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Ne –“ vykřikla ztrápeným hlasem plným obav. Brent se nemohl ani nadechnout. Srdce se mu sevřelo bolestí a očima široce otevřenýma překvapením se zadíval na svou manželku. Tváře měla zardělé, oči jí zářily a lesklé kadeře lemovaly její obličej a spadaly až téměř k pasu. V očích jí viděl odhodlání ho opustit. „Prosím… nechte mě odejít.“ Konečně ji pustil, ale cítil se jako žalostný herec ve velmi špatně zahrané shakespeareovské tragédii. Caroline okamžitě vyrazila na druhý konec místnosti, strnule se postavila vedle krbu, zavřela oči a hruď se jí nepravidelně zvedala přerývaným dechem. Brent si hřbetem ruky otřel orosené čelo, snažil se získat znovu kontrolu nad svým rozumem a přemýšlel, co se tu vlastně stalo. Co se tu vlastně stalo? Vždyť v jednu chvíli opětovala jeho polibek, vášnivě se k němu tiskla, a najednou to všechno bylo pryč. Možná že jsem na ni byl moc rychlý, ale musela přece poznat, že to mezi námi jiskří, honilo se mu hlavou. Udělal krok směrem k ní, což musela asi zaslechnout, protože najednou široce otevřela oči, v jejichž hloubce se zračil strach. Brent netušil, co by měl v tuto chvíli udělat, jedním si byl však jistý – musí něco říct. „Caroline, nechcete mi náhodou říct, na co teď myslíte?“ Ostře se nadechla a zadívala se mu zpříma do očí. „Netoužím po tom, aby se naše manželství naplnilo, můj pane,“ odpověděla velice rychle, „a zdvořile vás žádám, abyste své sexuální potřeby uspokojil někde jinde.“ Nikdy v životě nebyl tak omráčený jako teď jejími slovy. Co ho však rozčílilo nejvíc, byl neomalený způsob, jakým ho odsunula na vedlejší kolej. Vsadil by celý svůj majetek na to, že po něm Caroline toužila stejně jako on po ní. Jak mohla právě provdaná lady po tak vášnivé chvilce, kterou spolu sdíleli, pronést tahle krutá slova? Jak mohla chtít, aby si našel milenku? Vůbec mu to nedávalo smysl, a když se snažil její slova pochopit, pocit marnosti pomalu přerůstal ve zlost. Pomalými kroky se blížil k ní. „Jste moje manželka, Caroline, a oprávněně patříte do mé postele,“ pronesl ledovým hlasem. Caroline se ani nepohnula a dívala se na něj se vzdorem v očích. „Vy mě tu svádíte ve své pracovně uprostřed odpoledne, zatímco hospodyně pobíhá kdesi po domě –“

„Nechtěl jsem si vás vzít rovnou tady!“ vyštěkl a v jejích očích zahlédl záblesk poraženectví. Zastavil se a dlaní si třel zátylek. Co nejklidnějším tónem, který byl v tuto chvíli schopen ze sebe vydat, pokračoval: „Omlouvám se, Caroline, ale pochopte mě. Jsem jen muž, který má… své potřeby.“ „A já vám teď dávám své svolení, abyste je uspokojil někde jinde,“ odpověděla mu rychle a věcně Caroline. Brent nemohl uvěřit, že to, co slyšel, je pravda. Mít milenku v jeho společenském postavení bylo celkem obvyklé. Ale dostat k tomu svolení od své manželky, která ani ne před třemi hodinami stála před oltářem a které se při jeho polibku podlamovaly nohy, mu připadalo naprosto absurdní a její slova ho málem rozesmála. „Nechápu, lady,“ ozval se nakonec, „chcete snad, abych si opatřil milenku?“ Caroline přikývla. Brent něco zabručel a zmateně se usmál. „Mohu se zeptat proč?“ Upřeně se na něj dívala a bylo vidět, že přemýšlí. Pak si založila ruce na hrudi a zadívala se dolů na zablácené špičky saténových svatebních střevíčků. „Nemilujete mě,“ prohlásila nenuceně. Jistěže ji nemiluju, to přece ví, pomyslel si. Právě proto její slova nezněla příliš důvěryhodně. Jako by se za něco omlouvala. Ale byla žena a Brent ženskou logiku nikdy nechápal. Rozhodl se, že on k celé situaci bude přistupovat s rozumem. „Caroline, známe se jen jeden jediný den –“ „Já vás také nemiluju, tak mě prosím nežádejte, abych s vámi sdílela lože,“ přerušila ho ostře a očima ho probodávala. Tvář mu potemněla a v očích se mu objevily bolestná touha i vztek zároveň. „Nemyslím si, že bych vás musel žádat, drahoušku. Tála jste v mé náruči jako vločka sněhu, a přísahám, že láska s tím neměla co do činění.“ Neodpověděla mu, ale tváře jí zrůžověly rozpaky, což ho přimělo k tomu, aby se k ní znovu přiblížil. „Vzdychala jste při pouhém nevinném polibku,“ dodal chraplavým hlasem, „takže si vůbec nedovedu představit, co byste dělala, kdybyste ležela nahá v mé posteli.“ Caroline zalapala po dechu, ustoupila o krok dozadu a vyhrkla: „Nedovolím, abyste si dělal s mým tělem, co chcete. Jestliže budu k něčemu přinucena, budu to považovat za znásilnění, bez ohledu na to, že jsem vaše manželka.“ Její slova ho zastavila. Nemohl uvěřit, že je pronesla s takovou bezcitností, s lhostejností k jeho manželským právům a jeho citům. Nikdy v životě ho žena tolik neurazila. Dusil v sobě vztek, pevně sevřel ruce v pěsti a dvakrát se zhluboka nadechl, aby potlačil zlost, jež hrozila vybuchnutím. Nechtěl si ji vybíjet v jediné místnosti, která v jeho domě za něco stála. Caroline se ani nepohnula, z očí jí sršely blesky, ale dál už neřekla ani slovo. Brentovi její slova došla a konečně pochopil. Zase byla chyba na jeho straně. Nebyl k ní milý, nikdy to se ženami příliš neuměl. Neuměl s nimi flirtovat, svádět je ani vytvořit atmosféru nabitou spalující vášní. Stál tu, v poloprázdném domě, kousek od své manželky, která z něj měla strach. Její strach z toho, že by ji mohl znásilnit, ho zasáhl plnou silou a šokoval ho. V životě Brent málokdy viděl obdiv a respekt mezi manžely, natož aby poznal lásku. Pro něj existovala jen fyzická přitažlivost, což se mu potvrdilo jednoho deštivého odpoledne před třemi lety, kdy našel Paulinu, dívku, která mu přísahala lásku až za hrob, v objetí s mladíkem, jenž se staral o jejich smečku loveckých psů. V té chvíli věděl, že láska není nic víc než jen pouhé slovo, které dokáže s ostatními manipulovat. Ostatně stejný vztah měli i jeho rodiče. Nenašli mezi sebou zalíbení, jen se snažili využít jeden druhého k vlastnímu prospěchu. Koneckonců i on sám přistoupil na takové manželství. Upřímně řečeno, ke Caroline také nechoval žádné city.

Teď však, když ho ta myšlenka zasáhla plnou silou, si uvědomil, že touží po synovi. I kdyby si s Caroline nerozuměli, chtěl, aby mu dala syna – syna, který by ho respektoval, možná i obdivoval, a kterému by mohl přenechat svůj titul a znovu vybudovaný Miramont. A samozřejmě své obdivuhodné arabské hřebce. Když nic jiného, aspoň tohle mi Caroline dluží, pomyslel si. Copak přesně tohle neříkal i její otec? Že je Caroline schopná dát mu silného, zdravého syna? Brent věděl, že Caroline ho chce se stejnou vášní jako on ji a že určitě podlehne jeho milování alespoň do té doby, než otěhotní. S čistou hlavou se narovnal a z jeho pohledu nebylo možné nic vyčíst. „Chci vám říct jen dvě věci, lady Caroline,“ pronesl hlasem pevným jako skála. „Zaprvé, že bych nikdy za žádných okolností nenutil ženu k tomu, aby se se mnou milovala.“ Odmlčel se a zadíval se jí do tváře, která najednou zbledla jako čerstvě padlý sníh. „A zadruhé, ačkoliv vy máte na manželství velmi svobodomyslný názor, já ne. Pevně trvám na tom, aby naše manželství bylo naplněno, a nečekejte, že bych někdy měl ve své posteli milenku. Za současné situace, kdy nemám dostatek ani času ani peněz, bych si vás obě nemohl dovolit.“ Otočil se a rychle zamířil ke dveřím. „A ještě jednu věc, Caroline,“ dodal, když se otočil zpátky k ní. V jeho očích zahlédla zlostný, jízlivý pohled. „Kdybych vás náhodou někdy našel v náručí jiného muže, nebo se jen doslechl, že máte milence, buďte si jistá, že bych ho zničil, ať by se skrýval kdekoliv. A vy… má milovaná ženuško, byste se už nikdy nedívala na květiny s takovou láskou jako doposud.“ Otevřel dveře. „Nedda vám ukáže váš pokoj. Mám spoustu práce, kterou musím zařídit.“

KAPITOLA TŘETÍ Caroline seděla u stolu v kuchyni, v ruce držela šálek se silným horkým čajem a před sebou měla mísu oloupaných jablek. Ještě nebylo ani sedm a ona už strávila dvě hodiny na své nové zahradě. Život na Miramontu se zaběhl do svých kolejí, tak jako to bylo v jejím rodném domě. Vždy pracovala hned ráno, dokud byla půda vlhká a měkká, pak si udělala krátkou přestávku na snídani a během dne se zabývala prací ve skleníku. Problém byl, že na Miramontu zatím žádný skleník nebyl. A Caroline právě tohle potřebovala prodiskutovat s manželem. Napila se horkého čaje a vzala si kousek jablka. Během posledních čtyř dní se ona, Nedda a Davis pravidelně scházeli v kuchyni na snídani. Nebyla na Miramontu ještě ani celý týden, a už mohla říct, že tyhle dva lidi vidí častěji než vlastního manžela. Napadlo ji, že se jí schválně vyhýbá, což jí ovšem na jednu stranu docela vyhovovalo. Po hádce, kterou měli to odpoledne ve svatební den, se v jeho blízkosti cítila trochu nejistě. Sice mu řekla pár ošklivých slov, ale byla přesvědčená, že mu svůj názor říct musela. Raději hned od počátku mít jasno a nic nepředstírat, pomyslela si. Jejich soukromé pokoje byly odděleny jen tenkou zdí a malými, nezamčenými dveřmi. Dokonce mezi nimi nebyla ani malá šatna, což ji velmi znervózňovalo, ale nepřekvapovalo. Všechny manželské páry, které znala, měly přilehlé ložnice a její a Brentova nebyly výjimkou. I když její ložnice byla velmi skromně vybavena, byla útulná. Okna zakrývaly světle žluté krajkové záclony, naproti krbu stála dvě žlutá křesla a mezi nimi malý stolek. Pohodlná široká postel byla překryta prošívaným přehozem broskvové barvy. Podlaha byla na první pohled holá, chyběly tu koberečky, které by pokoj zateplily a dodaly mu příjemnou atmosféru. Caroline byla rozhodnutá si je pořídit co nejdřív. Možná že nákup koberečků byl vhodný důvod, proč by měla vyhledat manžela a promluvit si s ním. Třeba by to prolomilo ledy, které se mezi nimi vytvořily. Jak si Caroline všimla, on sám koberečky na podlaze měl. Včera odpoledne podlehla zvědavosti, jak asi vypadá manželova ložnice, využila příležitosti a krátce do ní pootevřenými dveřmi nahlédla. Zjistila, že je vybavena sice skromně, ale velice prakticky, stejně jako její pokoj. S tím rozdílem, že nábytek byl vyroben z mahagonového dřeva a dekorace byly v barvě tmavé královské modři. Postel měl stejně širokou jako ona… proboha, o čem to tu přemýšlím, zhrozila se Caroline. Vždyť právě tohle mě vůbec nezajímá! Povzdechla si a opřela se lokty o stůl. Pozorovala Davise, jak si čistí špinavé nehty, a Neddu, jak cupitá po kuchyni, až jí kudrnaté vlasy vlají kolem buclatého, vrásčitého obličeje. „Dáte si k snídani míchaná vajíčka, paní?“ zeptala se Nedda s úsměvem. Caroline se zadívala na Davise, který seděl naproti ní u malého dubového stolu, a pak se napila horkého čaje, aby skryla znechucený výraz. Podle toho, co na panství zaslechla, byla jejich hospodyně nejhorší kuchařkou v celém okolí. Narovnala se a přívětivě odpověděla: „Děkuju, Neddo, ale myslím, že si je nedám. Bude mi stačit toast.“ „Tak tedy toast.“ Nedda se k nim otočila zády, aby nakrájela chléb. „Teda nevim, madam…“ ozval se ospale Davis a dobíral si ji. „Myslim, že dáma jako vy by si radši měla dát pořádnej flák masa. Prospělo by vám to na kosti… ste taková vyzáblá.“ Caroline se na něj přísně podívala, protože vůbec nebyla vyzáblá. „Moje řeč,“ přidala se Nedda a hledala máslo. „Myslím, že budu muset trochu pohnout kostrou, pro

případ, že by jeho lordstvo mělo hlad.“ Caroline zavrčela. Jestli jeho lordstvo vstalo před polednem, určitě o sobě vůbec nedalo vědět. Davis se napil čaje a obrátil svou pozornost znovu na Caroline. „Tak jak ste se zabydlela na Miramontu, lady Caroline?“ Caroline se zasmála a zadívala se do jeho opálené a větrem ošlehané tváře. Ale místo aby mu odpověděla na jeho otázku, zeptala se ho: „Odkud vlastně jste, Davisi?“ „Z Kentucky.“ „Ken- co?“ Davis se chraplavě zasmál. „Kentucky, to je jeden ze států v Americe. Narodil sem se tam a vyrost ještě dřív, než se stal součástí Spojenejch států.“ „Chápu –“ zamumlala a vzala si další kousek jablka. „Byl jste někdy v New Yorku?“ Zamyslel se a přitom se mračil. „No… Odjel sem odtamtud sem na lodi… už to bude nějakejch dvaatřicet let. Ale přesně si to nepamatuju. Přišel sem semka a paní hraběnka mi nabídla skvěle placenou práci, tak sem tu zůstal. Naučil sem jeho lordstvo všechno, co dneska umí.“ Caroline se na něj zvědavě podívala. „A co dneska umí?“ Její otázka Davise trochu zmátla. „No přece všechno o koních.“ „Můj manžel je profesionální jezdec?“ Davis se upřímně rozesmál. „Není nad upřímnost, co?“ Caroline cítila, jak se jí nahrnula krev do tváří. „Co vlastně o svým manželovi víte, lady Caroline?“ zeptal se o chvilku později. Caroline chvíli přemýšlela a pak opatrně odpověděla: „Abych pravdu řekla, tak velmi málo.“ „A proč se ho na některý věci nezeptáte?“ „Zeptat se ho?“ Davis se zachechtal. „Jo, zeptat se ho na jeho minulost, jeho záliby a tak. Myslim, že by vás to asi dost zajímalo.“ „A taky na to, co mi každé ráno chybí.“ Caroline se překvapeně otočila ke dveřím. Brent stál opřený o veřeje, s vlasy rozcuchanými větrem a pomačkanou lněnou košilí nedbale zastrčenou do úzkých krátkých kalhot. Díval se na ni, tak nějak zvláštně si ji prohlížel, až jí krev bušila ve spáncích. „Jo, je akorát čas na snídani,“ ozvala se Nedda s mateřskou přísností. „Sedněte si.“ Caroline si byla jistá, že se omluví a uteče před ní nebo před Neddiným nepoživatelným masem. Ale překvapil ji. Protřel si oči, pomalu se vydal ke stolu a posadil se po její pravici. „Dáte si čaj?“ zeptala se Caroline sladkým hlasem. Jediné chvíle, kdy spolu mluvili, byly u jídla. Ačkoliv až do dnešního dne se setkávali jen u každodenních večeří. Konverzace při nich trochu vázla a upřímně řečeno, Caroline už byla unavená tou hrou na vyhýbání se, kterou spolu od prvního dne hráli. „Ano, čaj si rád dám,“ odpověděl jí zdvořile. Caroline se na něj dlouze zadívala. A pak s úsměvem na rtech, který by se dal považovat za jízlivý, pomalu vstala a došla k pultu. „Vypadáš, jako by ses zrovna vrátil z pekla, chlapče,“ ozval se pobaveně Davis. Brent se opřel v židli. „Dostal jsem se do postele až po druhé hodině, ale musím dneska ještě vyřídit spoustu věcí. Odpoledne mám schůzku s vikářem Drakemondem.“ Nedda s Davisem se na něj překvapeně podívali. Caroline před něj postavila hrnek čaje a posadila se. „Dneska,“ pokračoval Brent bez přerušení, „se musím poohlédnout po nějakém služebnictvu a zařídit si pár osobní záležitostí. Nebudu dlouho pryč.“ „Vy odjíždíte?“ vyhrkla Caroline.

Otočil se na ni a pobaveně se zeptal: „Budu vám snad chybět, drahá Caroline?“ Cosi zabručela. To se hodně přeceňuje, když si myslí, že je v mém životě tak důležitý, pomyslela si. Bezstarostně se napil čaje a změnil téma hovoru. „Takže co budete dělat se svým volným časem?“ Zadívala se do hrnku a prstem objela vzorek na jeho okraji. „Budu pracovat na zahradě.“ „Ach… zajisté.“ „Udělala spoustu práce,“ poznamenal Davis. „Opravdu? Vypěstovala jste snad nějakou květinu pro mě, drahá?“ „Ne,“ odsekla odměřeně. „Tak to je dobře,“ odpověděl zlehka. „Protože jsem si jistý, že by zase zvadla a zašla.“ Caroline pokrčila rameny. „Jen z nedostatku péče.“ Doufala, že pochopí, co tím chce říci. A asi to pochopil, protože se na chvíli odmlčel a přimhouřil oči. „Všechno nakonec zajde, Caroline.“ Hlas měl hluboký a tichý, že jeho slova sotva slyšela. Naklonila se k němu, takže měla obličej kousek od jeho. „V mé péči nikdy nic nezašlo z důvodu, že bych se tomu dostatečně nevěnovala, drahý,“ svěřila se mu chraplavým šepotem. „Moje rostliny budou těmi nejkrásnějšími, které jste kdy viděl, až vyrostou a zesílí. Během několika týdnů zaplní každou místnost na Miramontu nádherná boží stvoření, o která se budu starat a přivedu je k životu.“ „Včetně našich dětí?“ Caroline se na něj překvapeně podívala, neboť její slova převedl na něco, co bylo velmi intimní a týkalo se jen jich dvou. „Mé rostliny jsou mými dětmi,“ vrátila mu stejným tónem. Šibalsky se na ni usmál. „Mohu vám garantovat, že náš syn bude mnohem zábavnější než vaše rostliny.“ Srdce se jí rozbušilo, ale odmítla jakkoliv komentovat tuto jeho drzou narážku, takže se jen jízlivě zeptala: „Jak to víte, drahý? Copak jste už zplodil syna při nějaké milenecké pletce?“ Nedda se zprudka nadechla. Davis se nahlas zasmál. „To je teda trefa!“ Caroline se upřeně dívala do manželových očí a čekala, že bude její slova vyvracet. Po dlouhé chvíli se Brent konečně usmál. „Milenecké pletce, Caroline? Těmito slovy nazýváte náš vztah?“ Caroline se zavrtěla. „Připouštím, že i tak by se dalo nazvat domluvené manželství.“ Brent ještě dodal: „Mimochodem, jsem si zcela jistý, že žádného syna z předchozí pletky nemám, Caroline.“ „Co ta snídaně?“ přerušila je sladce Nedda a položila před každého talíř jakési nevábné kaše a plátek spáleného chleba. Brent se podíval na své jídlo. Opravdu potřebujeme novou kuchařku, a teď hned, pomyslel si. Všichni čtyři seděli u jednoho stolu a mlčky jedli. Brent si uvědomil, že když byla ještě naživu jeho matka, nikdy by nejedli společně se služebnictvem. Při jejich postavení ve společnosti byla taková věc naprosto nemyslitelná. Ale válka ho naučila. V armádě mezi bitvami musel jíst společně i s těmi nejubožejšími lidmi. Spousta věcí byla ve chvíli, kdy bojovali jeden vedle druhého, naprosto nepodstatná. Přesně to teď pociťoval i ve svém ohromném, prázdném domě. Když tu byli jen oni čtyři, připadalo mu absurdní, aby s Caroline jedli sami. A navíc, kdyby neseděli v kuchyni u stolu, museli by sedět na podlaze – protože ostatní místnosti na Miramontu zely prázdnotou. Zdálo se, že ani Caroline to vůbec nevadí, což ho překvapovalo. Kdyby si vzal jakoukoliv jinou ženu svého postavení, určitě by omdlívala, kdyby měla jíst jakousi nevábnou kaši u malého stolu společně

s hospodyní a mužem, který se stará o koně. Jako už mnohokrát, i teď se přesvědčil, že Caroline je zcela výjimečná a mimořádná žena. Vyhýbat se jí po celý minulý týden pro něj bylo velmi těžké. Snažil se uniknout její přítomnosti prací, jízdou na koni, studováním knih, opravami budovy Miramontu… nic ho však nedovedlo zbavit napětí a pocitu marnosti. Caroline byla jeho manželka. Měl ženu, která ho sice fyzicky velmi přitahovala, ale která mu nedovolila, aby se jí dotýkal. Byl si jistý, že s láskou a s předchozím milencem musela mít asi špatné zkušenosti. Což by vysvětlovalo její odtažitost, její strach z toho, co on sám považoval za jediné skutečné potěšení v manželství. S tímto novým poznáním sám sebe káral, že na Caroline tolik pospíchal, a rozhodl se na nic nespěchat a raději vyčkat. Však ona přijde sama. Když o tom tak přemýšlel, došlo mu, že právě tohle mohl být důvod, proč její otec chtěl, aby se provdala. Jistě, pro muže, jako byl baron Sytheford, by byla poskvrněná neprovdaná dcera černou ovcí rodiny, která by pošpinila jeho jméno, kdyby se to rozneslo mezi smetánkou. A kdyby si našla nového milence? Společnost by ho roztrhala na kousky. Pokud však byla na Miramontu, pod jeho manželským dohledem, těžko by si mohla najít milence. Nedovolil by jí to, jak jí řekl hned na začátku. On bude odteď jediným mužem v její posteli, a když bůh dopustí, nebude to dlouho trvat. Zadíval se na ni koutkem oka, sledoval ji, jak si pohrává se lžící. Na sobě měla stejné staromódní šaty, které už na ní viděl, když se poprvé setkali. Ale dnes ji viděl v jiném světle. I když měla na tváři šmouhy od hlíny a tmavé husté vlasy si stáhla do pevného uzlu v týle, měl před sebou její obraz ve svatebních šatech, které jí odhalova​ly ramena a šíji. Vypadala v nich neuvěřitelně půvabně. Musely to dělat ty šaty, usoudil. V duchu si představoval, jak jí obepínaly plná ňadra, zvýrazňovaly útlý pas a naznačovaly její rozkošné, přitažlivé a nedostižné tvary… Brent se rychle pustil do kaše. „Odjíždím zítra ráno hned při východu slunce,“ prohlásil chladně mezi jednotlivými sousty. „Vrátím se do týdne. Přesto bych byl rád, Davisi, kdybys zůstával v domě i přes noc. Nechci, aby tu byly tyhle dvě ženy samy.“ Davis přikývl. „A Caroline,“ dodal, když polkl doušek čaje, „mám teď něco na práci. Byl bych však rád, kdybychom si ještě promluvili, než odjedu.“ Aniž by čekal na odpověď, rychle vstal, donesl nádobí do dřezu a pak se k ní otočil. „Od nynějška budete mít doma vlasy rozpuštěné a volné,“ nařídil jí. „Moje žena nebude v pětadvaceti vypadat jako nevkusná stará panna.“ „Nevkusná stará panna!“ Davis se uchichtl a Nedda se spokojeně usmívala. Caroline přimhouřila oči do tenkých škvírek. „Nechápu, proč vám dělá starosti, jak chodím učesaná.“ Pomalu vstala, aby se mu zadívala do očí. „Mám ráda tenhle účes, protože je mnohem praktičtější – vlasy drží pohromadě a nepadají mi do očí.“ „Jasně, Nedda by mohla najít nějakou stužku, abyste si je mohla stáhnout dozadu,“ nabídl jí Davis s úšklebkem. Nedda se na něj přísně podívala. „Co ty vůbec víš o stužkách do vlasů? Ale několik jich mám, ráda vám nějakou dám, lady Caroline,“ vložila se do hovoru Nedda. Caroline si rozzlobeně povzdechla. „Díky, ale jsou to mé vlasy a já je nosím ráda svázané tak, jak je mám.“ „Já ale ne,“ Brent pomalu vyslovoval hlásku po hlásce, aby mu všichni rozuměli. „A já jsem váš manžel a pán domu.“

„Och, vy jste pán –“ „Máte krásné vlasy, lady Caroline,“ prohodil Davis klidně. „Je to škoda, když je takhle schováváte.“ Brent si všiml, jak s ní cloumá hněv. Bylo to zvláštní, ale když se zlobila, vypadala krásně. Byla to podivuhodná hra v jejím obličeji a bylo hezké ji pozorovat. „Předpokládám, že mi příště navrhnete, abych na zahradě pracovala v něčem mnohem ženštějším. Měla bych snad na sobě mít večerní róbu a perlový náhrdelník?“ Její slova ho málem rozesmála. Napadlo ho, že nemůže být nic ženštějšího než šaty těsně přiléhající k jejímu svůdnému tělu. Pozorovala ho, její zlost se pomalu vytratila, tváře měla zrůžovělé. Brentovi se sevřely útroby, jak vypadala rozkošně… což ho ovšem přivádělo k šílenství. „Obávám se, že si nemůžu dovolit koupit vám perlový náhrdelník ani večerní šaty z hedvábí,“ odpověděl netečně. Očima ji přejížděl od hlavy až k patám a pak ukázal prstem na šaty. „Máte snad víc takovýchto šatů, nebo ne?“ Stáhla se pod jeho spalujícím pohledem, troufale nadzdvihla sukni a otočila se k němu zády. „Mám takových šatů spoustu,“ vyštěkla přes rameno a vydala se ke dveřím vedoucím na zahradu. Podívala se na hospodyni, která se na ni usmívala. „Snídaně byla… Děkuju za snídani, Neddo.“ S těmito slovy zmizela na čerstvém vzduchu. Davis se pochichtával a Nedda se zakřenila. Brent je oba dva ignoroval a zamířil ke dveřím vedoucím do haly. „Jdu se projet na koni,“ pronesl suše a opustil místnost. „Myslela jsem, že říkal, že má hodně práce,“ podotkla nenuceně Nedda. Na Davisových rtech se objevil zářivý úsměv. „Ten můj kluk je do ní celej blázen.“ „To teda je,“ souhlasila Nedda, „stejně tak jako ona do něj.“ „Mysliš?“ Přikývla, pak se k němu naklonila a uličnicky pronesla: „A moc se mi líbí je pozorovat, jak mezi sebou marně válčí.“ Davis se rozesmál a pozvedl hrnek čaje jakoby v přípitku. „To si ještě užijeme legrace.“

KAPITOLA ČTVRTÁ Nemohl uvěřit tomu, co se chystal udělat. Je přece hrabě, správně vychovaný, vzdělanější než většina ostatních, a přitom se nikdy v životě necítil tak znepokojeně. Žádný muž by určitě ani neuvažoval o tom, o co chtěl teď požádat svou manželku. Brent seděl za psacím stolem, před sebou měl otevřenou účetní knihu, v níž pomalu listoval, a čekal na Caroline, která slíbila, že za ním přijde do pracovny. Zabralo mu několik dní, než zjistil, co vlastně Reggie udělal s penězi a majetkem, než odsud utekl a zmizel někde na Kontinentu. I když procházel ta čísla už po několikáté, chtěl si být opravdu jistý tím, co objevil. „Omlouvám se, že mi to dlouho trvalo, ale potřebovala jsem…, musela jsem najít stuhu do vlasů.“ Její hluboký, smyslný hlas ho přinutil zvednout zrak. Caroline stála ve dveřích, měla na sobě limetkově zelené hedvábné šaty s hlubokým kulatým výstřihem, který až nestydatě odhaloval rýhu mezi plnými ňadry. Tmavé vlasy měla lehce svázané v týlu, pár jemných loken volně splývalo kolem tváří, zarudlých a svěžích jako rosa, jak před chvílí vystoupila z lázně. Krev se mu rozbouřila, když ji takto viděl. Zdálo se, jako by při každém jejich setkání byla stále krásnější a přitažlivější. A mnohem nedosažitelnější… Rychle sklopil zrak zpátky do účetní knihy. „Měla byste se vždycky takhle česat, sluší vám to.“ „Tak co ode mě potřebujete,“ odpověděla mnohem hlasitěji, než chtěla, a pomalu se přibližovala k jeho stolu. Po dlouhé chvíli, kdy ani jeden z nich nepromluvil, se Caroline rozpačitě zeptala: „Myslíte, že byste mi mohl vysvětlit, co se tady stalo, Brente?“ Překvapeně se na ni podíval. Rozhlížela se okolo a rukama ukázala kolem sebe. „Myslím tady na Miramontu. Co se tady stalo?“ Brent se zhluboka nadechl a těžce se opřel v židli. „Myslel jsem, že vám Davis a Nedda už všechno řekli.“ Pokrčila rameny. „Nemluvili jsme o tom.“ Stále se jí díval do očí a ve tváři měl naprosto nečitelný výraz. „Před několika měsíci jsem odjel na Kontinent vykonat nějakou službu pro anglického krále a zanechal jsem Miramont svému bratranci Reginaldu Kentovi. Předpokládal jsem, že se brzy vrátím, ale nečekané události mě ve Francii zdržely. Když jsem se minulý měsíc vrátil, zjistil jsem, že bratranec všechno, co patřilo mně, prodal, aniž bych já o tom věděl a souhlasil s tím, jen aby splatil své hráčské dluhy.“ „Proč jste byl ve Francii?“ zeptala se tiše. Trochu nervózně odpověděl: „Bojoval jsem po boku vévody z Wellingtonu v bitvě u Waterloo proti Napoleonovi.“ Caroline se na něj překvapeně podívala. Vyslovil ta slova tak věcně, bez jakéhokoli citu, že kdyby ho nepozorovala, myslela by si, že mluví o něčem zcela bezvýznamném. Výraz v jeho obličeji ho však prozradil. V očích mu zahlédla slabý náznak dobře skrývané bolesti a všimla si napětí v jeho obličeji. Teď už jí bylo jasné, proč se u nich objevil tak vyhublý, se ztrhanými rysy v obličeji. Proč byl tak rozzlobený při jejich prvním setkání a proč se choval tak neurvale. Její manžel bojoval v bitvě, která musela být děsivá. Nevěděla, co by na jeho slova měla odpovědět. Brent se rychle postavil a narovnal se, ale oči měl stále upřené na účetní knihu, která ležela rozevřená na stole. „Byl bych rád, kdybyste se podívala na tohle.“ „Zajisté,“ zamumlala bez rozmyslu a stoupla si vedle něj. „Potřeboval bych, abyste se podívala na ta čísla a zjistila, jestli jsem ve svých výpočtech neudělal nějakou chybu, Caroline.“

Několikrát rychle zamrkala, jak ji jeho prosba překvapila. „Promiňte?“ Brent se na ni usmál. „Protože jsem zjistil, že jste v tomhle chytřejší a bystřejší než já, chci, abyste ta čísla ještě jednou zkontrolovala. Musím znát stav svých účtů, než odjedu. Potřebujeme tady totiž nejen nové služebnictvo, ale taky se musím ihned pustit do oprav na Miramontu.“ Caroline stála strnule. „Vy – vy mě žádáte, abych se podívala na vaše finance?“ Ztišil hlas a naklonil se k ní. „Technicky vzato, jsou to přece i vaše finance, ne?“ Nechápala, že ji žádá o takovouhle službu, a kdyby nebylo toho, že jí v podstatě dal do rukou hlavní účetní knihu Miramontu, nikdy by tomu nevěřila. „Jste si tím opravdu jist?“ Zadívala se mu do tváře, která byla jen pár centimetrů od její, a doufala, že si s ní jen hloupě nezahrává. Brent ustoupil a pokynul jí, aby si sedla ke stolu. „Pusťte se do toho, Caroline,“ trval na svém a jemně ji zatlačil do židle. Vytáhl pero z kalamáře, podal jí ho do ruky a pak rychle obešel stůl a posadil se z druhé strany. Bedlivě ji pozoroval. Caroline si uvědomila, že tohle je její velká životní šance jak prokázat své schopnosti, a – kupodivu – toužila v této zkoušce obstát na výbornou. Pomalu sklonila hlavu a zadívala se do papírů. Brent ji bedlivě pozoroval a všiml si, jak zaváhala. Pak ale rychle začala listovat účetní knihou, s obdivuhodnou rychlostí očima přelétala jednotlivé stránky, až si Brent pomyslel, že nemůže ani vědět, co na nich je. Když však viděl, jak si nervózně okusuje spodní ret a v očích se jí zračí zamyšlený výraz, uvědomil si, že skutečně čísla kontroluje, počítá a že ji to těší. Pero odložila na stůl a všechny složité matematické výpočty a násobení několika velkých čísel zvládala v duchu, aniž by si musela něco zapisovat. Pozorovat ji bylo skutečně něco neuvěřitelného. Po chvíli zvedla hlavu a oči jí jen zářily. „Udělal jste hroznou chybu, Brente,“ zašeptala a pak se začala chichotat. To ho rozčílilo. „Když je to tak hrozná chyba, tak čemu se smějete?“ Caroline se trochu uklidnila. „Podívejte, co jste udělal tady.“ Naklonila se k němu, ale Brent vstal, obešel stůl a stoupl si těsně vedle ní. „Vidíte, tady… Násobil jste tohle číslo třemi, místo třemi sty. Ztratily se vám ve výpočtech dvě nuly.“ Podívala se mu do očí a na ústech se jí objevil pobavený úsměv. „Zdá se, že máme trochu víc peněz, než jste původně spočítal.“ Překvapeně se na ni podíval. „A to všechno jste odhalila jen tak z hlavy?“ Úsměv se jí z obličeje vytratil. „V počtech jsem byla vždycky dobrá,“ odpověděla opatrně. Brent si ji chvíli tiše prohlížel a pak si povzdechl: „To já tedy rozhodně o sobě říct nemůžu. Nevěřil jsem správcům, takže jsem knihy vedl sám, ale musím se přiznat, že to byla nejméně oblíbená činnost tady na Miramontu. Byl bych rád, kdybyste na ně odteď dohlížela vy. Samozřejmě že obchody s bankou a všechny platby budu vyřizovat já, ale po vás bych chtěl, abyste vedla účetnictví. Máte na to úžasný talent, Caroline. Měla byste ho využít.“ Nedůvěřivě se na něj podívala. „Myslíte, že bych to měla dělat trvale? Každý měsíc?“ „Samozřejmě že to tak myslím a chci, abyste za​čala hned teď. Opravy stájí jsou už téměř u konce, ale některé škody, způsobené deštěm, byly mnohem větší, než jsem čekal. Potřeboval bych vědět přes​nou částku, kterou můžu ještě utratit, abych dal všechno do pořádku. Chtěl bych začít s chovem hned na jaře.“ Oči se Caroline překvapením rozšířily. „Chovem… koní?“ Podíval se na ni. „Ano, tím se zabývám, Caroline. Mám chov arabských plnokrevníků, jezdím s nimi na výstavy a prodávám je. Nemám čas a ani trpělivost, abych ještě dával dohromady finance a účetnictví, takže bych byl velmi rád, kdybyste si to vzala na starost vy.“ Odmlčel se. „Nevadí vám to?“

Udiveně se usmála. „Vy mi v tom tak důvěřujete?“ Dotkl se hřbetem ruky její tváře a spiklenecky se zasmál. „Kdybych si nemyslel, že to zvládnete, nežádal bych vás o to. A kromě toho, kdybyste se náhodou pokusila utéct se všemi penězi, našel bych si vás, ať byste byla kdekoliv.“ Caroline málem vyskočila radostí. Její manžel jí věří a oceňuje její schopnosti. To nikdo předtím, dokonce ani její vlastní otec, neudělal. „Bude mi potěšením zbavit vás této únavné a nudné povinnosti,“ pronesla nakonec a zdálo se, že ji to opravdu těší. „Dobře.“ Brent se otočil, než však stačil udělat krok, Caroline ho chytila za ruku, vstala a po krátkém zaváhání ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. „Děkuju vám,“ zašeptala znovu s hlavou položenou na jeho hrudi. Brent pomalu zvedl ruku a pohladil ji po záplavě hedvábných vlasů, ale než ji stihl obejmout, Caroline, aniž by se na něj podívala, se odtáhla a posadila se zpátky ke stolu. Chvíli tiše stál, pozoroval ji z profilu, pak se však otočil a vyšel ze dveří. „Uvidíme se u večeře,“ dodal tiše. Caroline však už nic nevnímala a zcela se pohroužila do výpočtů, které měla před sebou.