Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Amanda Quick: Žhavá zóna Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1919. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Hot Zone vydaného nakladatelstvím Jove Books, published by The Berkley Publishing Group, a division of Penguin Group (USA) LLC, New York v roce 2014 Český překlad © 2015 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0085-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0086-3 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015

Amanda Quick

ŽHAVÁ ZÓNA Třetí část z cyklu Ostrov Rainshadow

Pro Lylea a přátele: Ať tenhle večírek nikdy neskončí!

Poznámka autorky Vítejte zpátky na ostrově Rainshadow v mém druhém světě – na Harmonii. Všichni obyvatelé tohoto ostrůvku mají nějakou minulost, všichni skrývají nějaká tajemství. Žádné z těch tajemství však není tak nebezpečné jako starodávné záhady ukryté za paranormálním oplocením, jež střeží uzavřenou část ostrova známou jako Rezervace. Tajemství Rezervace byla uzamčena už před staletími. Některá z nich se však probouzejí k životu – a patří k těm nejnebezpečnějším. Doufám, že se vám budou příběhy z ostrova Rainshadow líbit.

1 Prachový králíček se vrátil. Sedona zaslechla tiché, tlumené broukání a rozběhla se k zamčeným dveřím malé místnůstky bez oken. Laboratoř byla v noci opuštěná, ale svítila v ní všechna světla. Mimozemšťané zmizeli už před několika tisíci lety, ovšem bludiště podzemních katakomb vybudovali tak, aby přetrvalo věčnost. A nechali rozsvíceno. Zdi z křemene malé komůrky a místnost s výzkumným zařízením doktora Blankenshipa zářily kyselinově zelenkavou luminiscencí. Kvůli tomu neustálému světlu bylo těžké rozpoznat, zda je venku na povrchu den, nebo noc, ale Sedona si byla jistá, že je noc, protože dva namakaní Blankenshipovi asistenti před chvílí odešli a bavili se přitom o večeři. Oba měli jména, ale Sedona se v duchu rozhodla přejmenovat toho menšího s nakrátko ostříhanými vlasy na Remcala. Ten druhý měl hlavu úplně oholenou. Překřtila ho na Holohlavce. Oba se oblékali do spousty khaki a kůže, ale i bez toho oblečení by poznala, že jsou to lovci duchů. Spolupracovala s muži z Bratrstva natolik často, že je poznala na první pohled. Jednou z největších nápověd byl fakt, že byli posedlí svými jantary. Nosili je na každý možný způsob – v přezkách svých opasků, jako náušnice, jako rukojeti nožů. Věděla, že další záložní kameny mají nejspíš ukryté v botách. Žádný pořádný lovec nevkročil do katakomb bez hromady jantaru, samozřejmě vyladěného. Dobrý jantar nastavený na správné frekvence byl jediný způsob, jak se neztratit v silných proudech smysly dezorientující psi energie, jež proudila mimozemskými tunely. Pokud člověk přišel o svůj jantar, ztratil se navždycky. Zaslechla další tlumené zabroukání. Tentokrát přicházelo zpod jednoho z laboratorních stolů. U podlahy zahlédla rychlý pohyb. Prachový králíček se vyřítil zpod stolu a pádil ke dveřím cely. Vypadal jako obrovský chlupatý balon ozdobený párem nebesky modrých očiček. Měl šest paciček a uši, ale ty nebyly ve změti srsti skoro vidět. Když se setkali, pojmenovala ho Lyle, ani sama nevěděla proč. To jméno mu prostě sedělo, a když člověk prachového králíčka pojmenoval, hned byl o něco reálnější. Momentálně se jí hodila všechna hmatatelná, pevná pouta, jež ji spojovala s realitou. Včera v noci, když se Lyle objevil poprvé, stále se snažila setřást ze sebe silné účinky drog, jež do ní cpal Blankenship, aby ji udržel v bdělém snovém stavu. Neměla tušení, jak dlouho ji tu věznil. Dny a noci byly plné nočních můr a děsivých vidin.

7/39

Nejdřív se domnívala, že je prachový králíček jenom další z mnoha halucinací, i když celkem příjemnou. Uvažovala, jestli je to známka toho, že ji Blankenshipovy pokusy konečně postrčily přes vratkou hranici mezi příčetností a chaosem. Lylea si získala energetickou tyčinkou, kterou mu dala ze skrýše v cele. Lehce se protáhl mřížemi ve dveřích a vyskočil k ní na lůžko. Cvrlikal na ni s narůstající naléhavostí, dokud jí nedošlo, že se ji snaží přesvědčit, aby s ním utekla. „Já nikam jít nemůžu,“ vysvětlila mu. „Dveře jsou zamčené.“ Dlouho vedle něho seděla, čerpala od něj útěchu. Zmizel chviličku předtím, než se vrátili Remcal a Holohlavec. Následoval další strašlivý den plný Blankenshipových experimentů. Musela vynaložit veškeré zbytky vůle, aby předstírala bdělý snový stav. Přitom by nejradši vykřičela do světa svůj vztek a vyškrábala Blankenshipovi oči. Té noci se bála, že už Lylea nikdy znovu neuvidí. Ale byl tu. Nálada jí povyskočila o sto procent. „Ahoj,“ zašeptala. Sklonila se a natáhla se přes mříže, aby Lylea pohladila. „Ráda tě zase vidím, kámo.“ Lyle zabručel. V jedné pacince svíral drobný lesklý kovový předmět asi tak čtyři centimetry dlouhý. Prohnal se mřížemi, vyskočil na lůžko a zamával na ni tou zářící věcí. „Dárek výměnou za energetickou tyčinku?“ zeptala se. „Děkuju.“ Když si ten předmět vzala, zjistila, že je to maličké pohotovostní křesadlo. Patřilo mezi standardní výbavu pro lidi z Bratrstva. Oheň byl jeden z mála užitečných zdrojů energie, který fungoval v silném psi prostředí, protože se dal zapálit napříč spektrem od normálního až po paranormální. Sofistikované, supermoderní věcičky jako zbraně nebo počítače buď vůbec nefungovaly, nebo člověku vybouchly v rukou. Pozorovala drobné zařízení. V hlavě se jí rychle zformoval plán. Nebyl nic moc, ale když byl člověk zoufalý, každý plán vypadal přitažlivě. Možná že křesadlo dokáže vydat jenom záblesk plamínku, ale k jejím účelům by to mohlo postačit. „Hmm.“ Lyle netrpělivě zabručel a poskočil na lůžku. „Ano, já vím,“ zamumlala. „Je na čase odsud vypadnout. S tím předstíráním, že jsem v snovém stavu, už nevydržím ani o den déle.“ Když se konečně začala vymaňovat z deprimující noční můry, intuitivně věděla, že musí tuto skutečnost skrývat. Kdyby doktor Blankenship zjistil, že se probrala, určitě by zdvojnásobil dávku toho halucinogenu, který jí podával. Zvažovala možnosti. Včera během experimentu jí došly dvě věci. Zaprvé, z nějakého důvodu se Blankenship a jeho posluhovači chovali v její přítomnosti nesmírně obezřele. Očividně si mysleli, že je nebezpečná. To bylo dobře, říkala si, nejspíš to byl jediný důvod, proč ji Remcal a Holohlavec nezneužili, zatímco se

8/39

nacházela ve snovém stavu. Bála se jim však poskytnout jakýkoliv důvod, aby přešli k fyzickým trestům nebo lékům, aby ji udrželi pod kontrolou. Druhý objev se týkal faktu, že pokusy, které na ní Blankenship prováděl, měly něco společného s jejím talentem. Neměla tušení, co jí prováděl, ale byla si jistá, že má stále schopnost otevírat a uzavírat paranormální brány do podsvětí. Dovednost pracovat s energetickými branami jí však naneštěstí byla celkem k ničemu, když se snažila utéct z laboratoře. Lyle zavrčel, netrpělivý, že se stále nemá k činu. „Ráda bych šla s tebou,“ zašeptala. „Ale mřížemi téhle cely prostě neprolezu.“ Přemýšlela o tom problému od chvíle, co se probudila. První překážkou byly zamčené dveře. Visel na nich starý zámek, od kterého by musela mít klíč. A klíče měli Remcal a Holohlavec. I kdyby se jí podařilo z kobky utéct a dostat se přes ty dva namakané asistenty, stále by musela projít spoustou tunelů. Bez vyladěného jantaru by nikdy nedokázala najít cestu zpátky na povrch. V laboratorním zařízení se nacházela spousta vsazených jantarů, ale všechny byly vyladěné, aby poháněly jednoduché nástroje navržené tak, aby fungovaly v silné psi atmosféře – ne pro navigaci. Lyle znovu tiše zabručel. Cítila jeho drobnou postavičku, jak se třese pocitem naléhavosti. „Potřebujeme rozptýlení,“ prohlásila. „Mám takový plán, ale je to jedna z těch myšlenek, které by se měly povést napoprvé, protože budu mít jenom jeden pokus.“ Jestli se jí to nepodaří, Blankenship ji omámí těmi svými příšernými snovými drogami. „Tak jdeme na to, kdo nic nezkusí, nic nezíská, Lyle.“ Zamrkal a stáhl srst, chlupatý kožíšek se přitiskl na drobounké tělíčko. Otevřel druhý pár očí, ty, které používal při lovení. Sálal z nich rozžhavený jantar. Vyskočil jí na rameno. „Správně,“ prohlásila. „Jdem na to.“ Zhluboka se nadechla, vyslala do malého křesadla energii a výbojem se dotkla okraje polštáře. V tu chvíli zjistila, co Blankenship provedl s jejími parasmysly. S děsivým závanem energie drobná jiskřička doslova explodovala v bouři a ve vteřině uchvátila celé lehátko. „Blbost,“ zašeptala. Zírala na zuřící plameny, příliš ohromená, než aby mozek zpracoval to, co viděl. Kouř nebyl v silném psi prostředí problém. Rychle se rozplýval v atmosféře, ale oheň, který bezděčně způsobila, byl něco úplně jiného. V panice intuitivně zapojila smysly na maximum. A ke svému ohromení zjistila, že dokáže ty plameny ovládat.

9/39

„To není možné.“ Zalapala po dechu. Jenže to tak bylo. Horečně zapojila svůj talent, snažila se ovládnout proudy ohně. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec jí došlo, že se to moc neliší od práce s energií bran. Utlumila zeď z plamenů, dokud nehořela jenom postel. Fascinovaně se soustředila o něco víc a vyslala další energii. Vzedmul se příval plamenů a snížil se na její příkaz. Spokojená, že má požár pod kontrolou, otevřela pusu a zakřičela. Nebylo třeba předstírat opravdový strach. Skutečně byla v koncích. Lyle zavrčel. Drápky na malých pacičkách se jí zabořily do látky košile. Mohl by z cely utéct, ale dal jí jasně najevo, že bez ní neodejde. Ve dveřích do laboratoře se objevily dvě postavy. Sedona vykřikla hlasitěji, přitiskla se k jedné zdi místnosti, jako by se snažila vyhnout plamenům. „Sakra,“ vyjekl Holohlavec. „Ta bláznivá mrcha je vzhůru. Zapálila postel. Jak se jí to podařilo, k čertu?“ Remcal se vydal k ní, z jedné kapsy vytáhl klíč. „Na to přijdem později. Teď ji odtamtud musíme dostat ven. Blankenship bude vzteky bez sebe, jestli přijde o svůj drahocenný výzkumný objekt.“ „No, není jediný, kdo bude vzteklý. Jestli sis toho ještě nevšiml, my tu malou potvoru potřebujeme taky.“ „Myslíš, že to nevím?“ opáčil Remcal. „Říkal jsem ti, že ta ženská bude problém. Když se na nás zadívá těma svýma podivnýma očima, běhá mi mráz po zádech.“ „Co to má, k čertu, na rameni?“ podivil se Holohlavec. „Neříkej mi, že si pořídila krysu.“ „Podle mě je to prachový králíček,“ odpověděl Remcal. Sedona znovu vykřikla. „Už buď zticha,“ zavrčel Remcal. Strčil klíč do zámku a doširoka rozevřel dveře. „Tak dělej,“ vyštěkl. „Jdem odsud.“ Ohlédl se zpátky na Holohlavce. „Vezmi ji. Dej jí dávku sedativ, aby byla zticha, než zlikvidujeme ten požár.“ „Bude mi potěšením,“ prohlásil Holohlavec. Sáhl do kapsy kožené vesty pro malé pouzdro s injekční stříkačkou. Lyle zavrčel. Sedona pevně sevřela křesadlo v jedné ruce a vyběhla z cely. Remcal se ji nepokusil zastavit. To přenechal Holohlavci, který už šel k ní, aby ji chytil. Jedna velká pěst se natáhla, aby se jí sevřela kolem ramene. V okamžiku, kdy se jí fyzicky dotkl, zapojila svůj nový talent, znovu zmáčkla křesadlo a vyslala plamen k jeho košili. Holohlavec zaječel. V jeho tváři se objevila směsice překvapení a paniky. Pustil ji a zavrávoral zpátky, divoce plácal do plamenů, které se mu plazily po rukávu. „Co to, k čertu, je?“ Remcal přestal s hašením požáru a otočil se k Holohlavci.

10/39

„Ta mrcha mi zapálila košili.“ Holohlavec popadl vestu a tričko a strhl si oblečení z obrovské hrudi a ramenou. „To jsou ty silné dávky formule, kterou ji Blankenship dopuje. Jestli nebyla blázen, než začal s těmi svými pokusy, teď už rozhodně je.“ „Zastav ji.“ Remcal se vyřítil z místnosti. „Přivolej ducha. Dělej, chlape. Nebo nám uteče.“ Sedona běžela ke dveřím. Lyle se držel jejího ramene a pobízel ji drobnými sykavými zvuky. Ke klenutému vchodu do laboratoře už jí chybělo jen pár kroků, když se před ní zhmotnila koule žhavého zeleného psi ohně a zablokovala jí cestu. Zprudka se zarazila, skoro přitom srazila Lylea. Udržel rovnováhu a zavrčel na zuřivou energii ducha, kterého Holohlavec vytvořil. Technický název pro nebezpečnou kouli psi energie byl MNDE – Manifestace nestabilní disonanční energie. Na duchách nebylo nic nadpřirozeného. Skládali se ze specifických frekvencí mimozemské psi energie, již mohli ovládat lidé s určitým typem talentu. Vytáhnout z neviditelných proudů psi energie, jež proudila podsvětím, nestabilní disonanční energii byla podle Sedonina názoru jediná věc, v níž byli lidé z Bratrstva opravdu dobří. Nebylo pochyb o tom, že Holohlavec je velice silný lovec. Vířící duch před ní patřil k největším, jaké kdy viděla. Z té proudící energie jí vstaly vlasy na hlavě a na pažích jí naskočila husí kůže. Po zádech jí přejel mráz. Tak obrovský duch mohl být smrtící. „Mám ji,“ zavolal Holohlavec. Vykročil k Sedoně, z očí mu sálal vztek. „Za tenhle svůj trik s ohněm zatraceně zaplatíš.“ „Dávej pozor,“ varoval ho Remcal. „Už jednou tě podpálila. Je to strážkyně. Všichni vědí, že je to podivná cháska. Nikdo netuší, co teď dovede, když na ni Blankenship používal ty svoje drogy a záření. Sejmi ji tím duchem.“ Holohlavec se zarazil, nebyl si jistý, co má dělat. Nakonec však vyhrál pud sebezáchovy nad pošlapanou pýchou a vztekem. „Jo,“ zabručel. „Duch se o ni postará.“ Koule zelené energie zamířila k Sedoně. V dalším okamžiku se k ní přiblíží natolik, že jí popálí smysly. Díky svému talentu byla vůči takovým věcem do jisté míry imunní, ale nikdo nedokázal ustát nápor mocného ducha. Mohla jen doufat, že přinejlepším ji ta nestabilní energie pouze pošle do bezvědomí. V nejhorším ji zabije. Ne, pomyslela si, smrt není nejhorší možností. Už jednou přežila ošklivé popálení psi energií v podsvětí. Další taková událost by ji mohla poslat do trvalého snového stavu. Zbytek života by strávila tady v Blankenshipově laboratoři nebo v nějakém podřadném parapsychologickém blázinci. Nebylo pochyb – smrt by byla lepší východisko. „Tohle zřejmě nedopadne dobře,“ řekla Sedona Lyleovi. „Radši uteč, dokud můžeš. Běž. Honem. Vypadni odsud.“

11/39

Pokusila se ho smést z ramene směrem ke dveřím. Lyle ale zavrčel a pevně se jí držel drápky. „Dobře,“ svolila. Krev jí pulzovala v žilách. „Vypadá to, že jsme parťáci. Ani jeden z nás nenechá toho druhého ve štychu, co?“ Lyle zabručel. „Na rozdíl od jistých šéfů Bratrstva, které bych tu mohla jmenovat,“ dodala. Zelený duch už byl opravdu blízko, nutil Sedonu couvat, dokud tvrdě nenarazila na neoblomný blok zeleného křemene. Remcal a Holohlavec se nehýbali, ztěžka oddechovali a čekali, až se zelený duch setká se Sedoninou aurou. „Radši ať ji to nezabije,“ ozval se Remcal. „Nezapomeň, že ji potřebujeme.“ „No, jo,“ zamumlal Holohlavec. Sedona však viděla jeho horečné vzrušení v očích a slyšela ho v jeho hlase. Přestával se ovládat. To nebylo dobré nikdy, ale u lovců duchů to platilo dvojnásob. Člověk z Bratrstva, který nedokázal ovládat svůj talent, mohl napáchat spoustu škod, zvlášť dole v podsvětí, kde se nacházelo tolik energie. Zhluboka se nadechla, vyslala do křesadla energii a zároveň zapojila smysly na maximum. V atmosféře mezi ní a duchem vybuchly plameny. Usilovně se snažila bouřlivé proudy ohně kontrolovat. Tentokrát to bylo jednodušší. Byla silnější. Tělem jí vířila energie. Plameny poslouchaly každý její příkaz. Hrozilo, že ji přemůže opojný pocit. Byla silná – silnější než kdykoliv v životě. Obdivovala se vlastnímu výtvoru. Už před tou poslední prací v podsvětí měla silný talent, ale něco takového nedokázala nikdy. „No teda, Lyle. To je ale paráda, co?“ Lyle zacvrlikal a poskočil jí na rameni. „Co to dělá?“ zašeptal Remcal chraplavě. „Sakra.“ Holohlavec měl oči navrch hlavy. „Má teď nějaký druh ohňového talentu. Všichni vědí, že jsou to šílenci. Říkal jsem ti, že tahle ženská je blázen.“ „Blázen, který nemá co ztratit,“ varovala je Sedona. Vířilo v ní strašlivé vzrušení. „Sledujte a učte se, pánové. Sledujte a učte se.“ Bouře, již vytvořila, stála v cestě blížící se energii ducha. Ve vteřině se ty dvě síly srazí. „Hm, chlape, tohle není dobrý,“ hlesl Remcal. „Cítím, jak tu stoupá úroveň energie. Dojde k výbuchu. Zastav ji, sakra.“ „Nemůžu ji zastavit,“ zavrčel Holohlavec. V hlase se mu ozývala panika. „Tohle je ten největší duch, jakého dokážu vytvořit. Jestli si myslíš, že můžeš něco udělat, jen do toho.“ „Musíme se odsud dostat.“ Remcal se rozlétl ke dveřím. „Celé tohle místo bouchne.“ „A co ta ženská? Sám jsi říkal, že o ni nesmíme přijít.“

12/39

„Víc už udělat nemůžeme,“ zařval Remcal. Ani se nezastavil. „Blankenship si může najít jiný výzkumný subjekt. Zůstaň si tu, jestli chceš. Já padám.“ Sedona došla k závěru, že nemít co ztratit se stalo jejím osobním mottem. Přivolala víc energie. Bouře zavířila. „Ty pitomá, bláznivá mrcho,“ zařval Holohlavec. „Jestli tu bouři nevypneš, nedostaneš se odsud živá.“ Sedona se rozesmála. „Ty zatracené experimenty tě proměnily v opravdového cvoka,“ zalapal Holohlavec po dechu. Přestal se snažit ovládat kouli energie, kterou stvořil. Jakmile odpojil svůj talent, duch splaskl a rozplynul se. Sedona vyslala k Holohlavci plameny bouře. Už však vzal nohy na ramena, hnal se ke dveřím. Následoval Remcala do zářící zelené chodby a zmizel. Sedona ještě chvíli počkala, užívala si vzrušení, které jí vířilo v krvi. Dokázala by tam tak stát dlouho a obdivovat bouři, již stvořila. Ale Lyle zabroukal a vrátil ji zpátky do reality. Zdráhavě ztlumila smysly. Bouře zmizela. Na laboratoř se sneslo děsivé ticho. „Fajn, to bylo vážně skvělé,“ řekla tiše. Lyle zacvrlikal. Srst měl znovu jako kuličku, ale všechny čtyři oči otevřené. Rozevřela ruku a zírala na lesklé křesadlo. Ustupující euforii nahradil záblesk hrůzy. „Co mi to Blankenship provedl?“ zašeptala. Lyle netrpělivě zabručel. „Správně.“ Sedona se vzpamatovala. „S detaily si budu dělat starosti později. Je čas odsud zmizet.“ Přešla místnost k truhlici s několika věcmi, které měla s sebou, když ji unesli. Objevila svůj batoh. Uvnitř nic moc nebylo, jen pár nezbytností, které s sebou nosila vždycky, když měla nějakou práci v tunelech. Byl v něm i mobil, ale věděla, že nebude fungovat, dokud se nedostane na povrch. Chyběly dvě věci. „Sebrali mi lokátor a náhradní vyladěný jantar,“ oznámila Lyleovi. „Ničemové.“ Zadívala se na Lylea. „Vsadím se, že ty cestu na povrch znáš, že ano?“ Lyle nedal nijak najevo, že by otázce rozuměl, ale bylo jasné, že se nemůže dočkat, až odejdou. Znovu jí poskočil na rameni a povzbudivě zacvrlikal. „Dobře, spoléhám na tebe. Všechno je lepší než čekat, až se doktor Blankenship a jeho nohsledi vrátí.“ Přehodila si popruh batohu přes rameno a vykročila ke dveřím. Při pohledu na trezor ze skla a oceli na pracovním stole se zarazila. Otřásla se, hlavou se jí prohnaly děsivé vzpomínky. „Vydrž,“ prohlásila. „Než odejdeme, chci udělat ještě něco.“

13/39

Prošla uličkou ze dvou dlouhých ocelových laboratorních stolů k sejfu. Chvíli si ho prohlížela, uvažovala, jestli existuje nějaký způsob, jak ho i s obsahem zničit. Tlusté sklo se zlovolně třpytilo v paranormálním světle. Ocel byla prvotřídní práce. Celá ta věc nejspíš vážila skoro padesát kilo. Sejf byl zamčený, ale stejně jako dveře od cely ho střežil jednoduchý starodávný zámek. Bez klíče ho neotevře. Ne že by se toho obsahu chtěla třeba jen dotknout, nemluvě o tom, že by ho ukradla. Nechtěla však, aby Blankenship použil to sérum na další nešťastný výzkumný subjekt. Zdálo se, že při výrobě té drogy je nějak důležitý ten krystal. Neexistoval způsob, jak sejf nebo podivný klenot uvnitř zničit. Neměla čas ani sílu, aby skříňku vynesla z laboratoře a ukryla ji někde v katakombách. Zbývalo jen zamknout ten trezor tak, aby ho nikdo jiný nedokázal otevřít. Nastavit na skříňce malý strážný zámeček bylo docela snadné. Naprogramovat takový zámek, který by nedokázal odemknout žádný jiný strážný, vyžadovalo trochu úsilí, ale i to zvládla během několika minut. Když skončila, vznášela se kolem trezoru tajemná záře. Každý, kdo by se ho dotkl, by se popálil psi energií. Kdyby byl někdo natolik hloupý a snažil se její zámek otevřít, spustil by explozi, jež by nejspíš usmrtila každého, kdo by se právě nacházel v okolí. S trochou štěstí by byl výbuch natolik silný, aby zničil ten klenot. „Hotovo,“ oznámila Lyleovi. „Teď můžeme jít. Cestou ven zamknu dveře.“ Už byla v půlce uličky z laboratorních stolů, když koutkem oka zahlédla lesknoucí se ocelový držák na zkumavky. V šesti skleněných zkumavkách bylo testovací sérum. Projela jí další vlna vzteku. Natáhla ruku a shodila držák na podlahu. Skleněné zkumavky se rozbily, jejich obsah se rozlil po zeleném křemeni. Znovu vykročila, když si všimla malé destičky přišroubované k držadlu. Zarazila se a podívala se na písmena. MAJETEK NEMOCNICE U JANTARU. Pohlédla na další instrumenty na stolku. Na malém jantarovém hořáku a mikroskopu byl tentýž štítek. Nemělo smysl hloubat nad tím, co to znamená. Vykročila uličkou. Venku v mírně ozářené chodbě se znovu zastavila, aby zapojila smysly. V klenutých dveřích okamžitě vzplála žhavá energie. Sedona vytvořila bránu a pak do oscilujících proudů vetkala důmyslný zámek. Když byla spokojená, že bránu nikdo jiný neodemkne, poodstoupila a rozhlédla se po okolí. Nacházela se v rozlehlé rotundě ze zeleného křemene, která musela být přinejmenším tři patra vysoká. Z oválné komnaty vybíhal tucet dveří s klenutým vchodem, všechny ozářené psi energií. „Dobře, Lyle, teď je to na tobě. Odveď mě zpátky na povrch, kamaráde. Jestli to nezvládneš, umřu tu při hledání cesty ven.“

14/39

Lyle zabroukal, naprosto nevzrušený, a strhl obal z energetické tyčinky, kterou ukořistil někde cestou. Zdráhavě vykročila k jednomu z tunelů. Lyle nepřestal v přežvykování, ale vydal bručivý zvuk, v němž rozluštila nesouhlas. Změnila směr a vydala se k jinému klenutému vchodu. Lyle si znovu kousl a opět zabručel. Pak zřejmě došel k závěru, že jí to moc nejde, dojedl energetickou tyčinku a seskočil na podlahu. Vyrazil ke třetí chodbě. Sedona ho následovala do bludiště. Neměla co ztratit. O deset kroků dál se ohlédla přes rameno. Rotundu už neviděla. Byla opravdu úplně ztracená. Kráčela za Lylem po smysly omamujících katakombách, hlavou jí vířilo nekonečně otázek. Jestli přežije, bude se muset postavit realitě svého nového talentu. Osoby s více než jedním typem schopností byly velice vzácné. Všichni věděli, že jsou vysoce nestabilní. Odborníci zjistili, že lidská mysl prostě nedokáže zvládnout zvýšené úrovně stimulace, jež přicházely, pokud se u někoho rozvinul druhý či třetí talent. Multitalenty téměř vždy zešílely. Pokud nezemřely v mladém věku, skončily zamčené v parapsychologickém ústavu, kde jim podávali silná sedativa. Její život právě nabral velice zvláštní směr.

2 Neměla tušení, kolik uplynulo času, než ji Lyle vyvedl po starobylém schodišti ze zeleného křemene a z ruin mimozemského bludiště. Byla noc. Zvláštní nadpozemské věže mrtvého města zářily svítivou energií. Budovy bez oken byly opuštěny před celými staletími, ale nevykazovaly žádné známky opotřebení. Když prošla branou ve vysoké křemenné zdi, jež obklopovala ruiny, zjistila, že se ocitli v hájku stromů. V dálce slyšela hluk provozu. „Díky, Lyle,“ řekla. „Tímto tě pasuju na svého nejlepšího přítele na celém světě.“ Lyle zabroukal a poskočil jí na rameni. Vyndala z batohu mobil a nepřekvapilo ji, že jantarová baterie už byla vybitá. „Stejně bych tu nejspíš nechytila žádný signál,“ svěřila se Lyleovi. „Takže Brockovi nezavoláme, že jsme v pohodě. Musí být strachy bez sebe. Nejspíš už dal dohromady svůj vlastní pátrací a záchranný tým, který pročesává podsvětí a hledá mě.“ Představa, že po ní její nový manžel pátrá dnem i nocí, ji zahřála jako nic jiného. Musela mu okamžitě dát vědět, že je živá a v pořádku. Dobře, ne tak úplně v pořádku, ale rozhodně živá. Následovala hluk provozu k silnici. O chvíli později jí zastavil nějaký náklaďák. Vyšplhala do kabiny a posadila se s Lylem v klíně. „Jsem vám moc vděčná,“ prohlásila. „Jasně.“ Řidič mrkl na Lylea. „To je prachový králíček?“ „Ano.“ Pohladila Lylea. „Tak nějak si mě adoptoval.“ „Slyšel jsem, že jsou nebezpečný. Povídá se, že když člověk zahlídne zuby, už je pozdě.“ „Lyle vám neublíží, to vám slibuju.“ Lyle zabroukal a několikrát zamrkal svýma pomněnkově modrýma očkama. Řidič se usmál a vyjel na silnici. „Je vážně roztomilej. Kam máte vy dva namířeno?“ „Do nejbližšího města.“ „První zastávka je Crystal City.“ Crystal City byl domov rodiny jejího otce. Tam se žádné pomoci nedočká. „A kam pojedete potom?“ zeptala se. „Pak bych měl před úsvitem dorazit do Resonance City.“ Rozzářila se. „To by šlo. Tam bydlím. Mám s sebou trochu hotovosti. Pozvu vás na snídani.“ „Platí.“ Chlapík ji ještě jednou přejel pátravým pohledem a pak se soustředil na řízení. „Co je za den?“ zeptala se po chvíli.

16/39

„Středa,“ odpověděl jí. „Ne, myslela jsem datum. Ztratila jsem pojem o čase.“ Řidič na ni pohlédl, obočí nadzdvižené. „Druhého října.“ „Hm.“ Ztěžka polkla. „Jak dlouho jste byla pryč?“ Skoro se jí zastavilo srdce. „Jen pár dní,“ zalhala. Do posledního úkolu se pustila před více než třemi týdny. Brock bude bez sebe starostmi. Za chvíli už mezi stromy zazářila světla osamocených budov na konci dlouhé soukromé příjezdové cesty. U vchodu stála brána a vrátnice. Na křižovatce silnice a příjezdové cesty zahlédla nenápadnou značku. PARAPSYCHOLOGICKÁ NEMOCNICE U JANTARU. „Co je to za místo?“ zašeptala. „Parapsychologická nemocnice,“ odpověděl kamioňák. „Spravuje ji Bratrstvo Gold Creek. Údajně tam ošetřují případy s ošklivě popálenými smysly. Ale povídá se, že tam lidi z Bratrstva zavírají ty nejhorší z nejhorších – monstra a psychouše. Je to tu dobře střežený. Jednou jsem tam musel něco dovízt. Neuvěřila byste, jak těžký je dostat se dovnitř a ven. Všude byly ozbrojený stráže, ploty a kamery.“ Sedona se otřásla. Lyle se k ní přitiskl blíž, jako by se ji snažil uklidnit. Pohladila ho po rozcuchaném kožíšku a sledovala, jak se před světly náklaďáku vynořuje potemnělá silnice. U Jantaru se starali o monstra a psychouše. Co se to z ní stalo? V jedné restauraci pro kamioňáky zastavili ve tři hodiny ráno na snídani. Účet zaplatila Sedona. Hodinu před úsvitem dorazil náklaďák do Resonance City. „Vysaďte mě, kde se vám to bude hodit,“ požádala Sedona. „Zbylo mi dost peněz na taxíka.“ „Určitě budete v pořádku?“ zeptal se řidič. „Jo, jasně. Už nějakou chvíli se o sebe starám sama.“ „Jestli to chcete vědět, moc vám to nejde. Ztratila jste se někde v lese a tak.“ „Budu v pořádku,“ slíbila. „Čeká na mě manžel.“ Kamioňák se zatvářil znepokojeně. „Jste vdaná?“ „Ano,“ potvrdila. Nebyl důvod dodávat, že její nové manželství s Brockem Prescottem bylo jen Příležitostným manželstvím, a ne skutečným Smluvním manželstvím. PM bylo právně závazné, ale v realitě ho mohly ukončit obě strany bez nějakých zákonných či finančních postihů. Spousta lidí zachovávala vůči PM tradiční přístup, domnívala se, že se jedná jen o zdvořilý způsob, jak milostnou aférku posvětit papírem. A byla to pravda, pomyslela si Sedona. Přesto však šlo o jistou formu závazku. Rozhodla se nezmínit, že Brock je nejspíš jediným člověkem, který po ní v posledních třech týdnech pátral. Byla nemanželským potomkem. Její rodiče byli

17/39

mrtví a pokrevní příbuzní z obou stran se jí oficiálně zřekli, jakmile jim to zákon umožnil. V den, kdy jí bylo osmnáct, obdržela dokumenty, v nichž ji informovali o tom, že nemá mít vůči své rodině žádné nároky. U další nonstop hospody vylezla z náklaďáku, chtěla zavolat Brockovi. Byly čtyři hodiny ráno, ale až uslyší její hlas, bude mu to jedno. Číšnice jí dovolila použít telefon, ovšem když vytočila Brockovo číslo, byla přesměrovaná do hlasové schránky. Místo toho si tedy zavolala taxíka. O chvíli později už vystupovala z vozu před Brockovým elegantním městským domem. Nastěhovala se k němu týden před poslední zakázkou. Lilo jako z konve. Pospíšila si po chodníku, ale než se dostala k hlavním dveřím, byli s Lylem promočení na kůži. Strčila si Lylea do podpaží a zazvonila na zvonek. „Konečně doma,“ řekla Lyleovi. Lyle zabroukal. Po chvíli se někde v domě rozsvítila světla. Sedona ucítila příval téměř nekonečné úlevy. Brzy se vrhne do Brockovy náruče. „Bude pěkně překvapený,“ oznámila Lyleovi. Dveře se otevřely. Ale v chodbě nestál Brock. „Sedono?“ Diana Eastonová, Brockova sekretářka, na Sedonu šokovaně zírala. „Dobrý bože, ty ale vypadáš. Co tu, pro všechno na světě, děláš?“ „Mohla bych se tě zeptat na totéž.“ Sedona přelétla pohledem Dianin župánek a průhlednou noční košilku. „Ale odpověď už nejspíš znám.“ Lyle na Dianu zavrčel. „To je krysa?“ podivila se Diana. Sedona ji ignorovala. Na schodech zazněly kroky. „Diano?“ zavolal Brock. „Kdo to je?“ Jeho hluboký, dokonale modulovaný hlas odrážel jeho společenské postavení. Brock Singleton Prescott byl bohatý, vzdělaný a měl spoustu kontaktů. Jeho rodina patřila v Crystal City do nejvyšších společenských kruhů. Před dvěma lety se stal ředitelem celého rodinného impéria. „To bys neuhodl ani za milion let,“ řekla Diana trochu příliš sladce. Lyle znovu zavrčel. Brock se vynořil z chodby, ještě si zavazoval pásek od županu. Byl vysoký, s ostře řezanými rysy a opáleným tělem a s vrozeným stylem, díky němuž vypadal výborně v županu stejně jako v jednom ze svých na míru šitých obleků. Ohromeně zíral na Sedonu. „Bratrstvo Gold Creek nám oznámilo, že ses ztratila a jsi pohřešovaná,“ drmolil v šoku. „Můj život se trochu zkomplikoval,“ prohlásila Sedona. „No, já, ehm, podal jsem žádost o rozvod před dvěma a půl týdne.“

18/39

Žádné vřelé objetí tedy nebude, pomyslela si Sedona. Lyle temně zavrčel. „To je v pořádku,“ zašeptala Lyleovi. „Budeme v pohodě.“ Brock se zamračil. „Co se ti, k čertu, stalo, Sedono?“ „To je na dlouhé povídání,“ podotkla napjatě. „Co moje věci?“ „Jsou ve skladišti,“ odpověděl Brock, očividně se snažil být nápomocný. „Je to tak, Diano?“ Diana se znovu usmála. „Ve staré čtvrti. Dojdu pro klíč.“ Zmizela v hlubinách městského domu. Sedona dál hleděla na Brocka. „Mám jen jednu otázku,“ prohlásila. „Jakou?“ zeptal se nervózně. „Hledal jsi mě vůbec?“ „Říkal jsem ti, že mě informovali o tvém zmizení, tvrdili, že jsi nejspíš mrtvá.“ Sedona přikývla. „Takže ses ani neobtěžoval po mně pátrat.“ „Šéf Bratrstva, který si tě najal na ten poslední úkol, mě ujistil, že za tebou vyslali celý tým, ale že nenašli žádné stopy.“ „Správně. Dám ti radu. Až ti příště nějaký šéf Bratrstva něco řekne, nemysli si, že to musí být pravda. Dokážou lhát, až se jim od pusy práší, když se jim to hodí.“ Diana se objevila s klíčem a vizitkou. „Tady je adresa toho skladiště.“ Sedona si vzala klíč i kartičku. Beze slova se otočila a sešla přední schodiště. „Sedono?“ zavolal za ní Brock. „Nepotřebuješ nějaké peníze na taxíka nebo na hotel?“ Zastavila se a otočila. Nějak se jí podařilo vykouzlit ledově chladný úsměv. „Jdi k čertu, Brocku.“ Otočila se, zastrčila si Lylea do podpaží pečlivěji a vykročila do deštivé noci. „Zdá se, že jsme zůstali jen ty a já, Lyle,“ řekla. Lyle zacvrlikal. „Nemáme co ztratit.“

3 „Ano, pane Jonesi, v počítači vaši rezervaci vidím, ale jediná chatka, která nám zbyla, je docela malá.“ Sedona si nasadila na tvář svůj nejzářivější úsměv. „Číslo třináct, Hřbitovní domek. Obávám se, že výhled na moře mít nebudete. Z oken je vidět jen místní hřbitov.“ „Vypadá to, že to místo má své zvláštní kouzlo,“ prohlásil Cyrus Jones. Zaslechla, jak se o něm lovci baví jako o Smrťáku Jonesovi. Neměla tušení, proč mu tak říkají, ale jednou věcí si byla naprosto jistá – jako mrtvý ani zdaleka nevypadal. Jeho hlas – hluboký, temný a plný síly, jež působila mužně a pod kontrolou – jí rozechvěl všechny smysly. Přísahala by, že zaslechla jemné ševelení zvonečků z jiné dimenze. Věděla, že ta tajemná hudba je vyzvánění její vlastní intuice. Tuto svou novou zvláštnůstku objevila teprve nedávno a neměla z ní úplně dobrý pocit. Stále si na ni zvykala. Nebyla si vždycky jistá, jak ty zvonečky interpretovat. Ale v tomto případě tušila, že signalizují nějaké nebezpečí, s nímž se ještě nikdy předtím nesetkala. Jones byl šéfem nově ustanoveného Bratrstva Lovců duchů na Rainshadowu. Dorazil soukromým trajektem se zářivým černým SUV a několika malými zavazadly. Na přístav Shadow Bay se už dávno snesla říjnová noc, když trajekt dorazil, ale Sedona sledovala Jonesův příjezd z okna vestibulu Knoxova hostince. A nebyla sama. Na prvního šéfa Bratrstva na ostrově se přišla podívat většina obyvatel městečka. Dostalo se mu neobvykle barevného uvítání. V Shadow Bay nikdy neinvestovali do nějakého rozsáhlejšího pouličního osvětlení. Ale tenhle týden byl Halloween – festival, který zavedl nový starosta, aby podpořil turismus na Rainshadowu. Jediná nákupní ulice v městečku byla tedy vyzdobena stovkami oranžových a psi zelených lucerniček. Křiklavé osvětlení se táhlo od atrakce Strašidelné mimozemské katakomby, která fungovala ve starém skladišti v přístavu, až na náměstí. Většina obchodů a restaurací byla otevřená a plná hostů. Jones vyjel svým autem z trajektu a zaparkoval v přístavu. Majitelé obchodů a obyvatelé ostrova, kteří byli tou dobou čirou náhodou ve městě, zaujatě sledovali, jak vytahuje z kufru vozidla černý kožený pytel. Vykročil po ulici a strašidelným svitem halloweenských luceren procházel s lehkostí muže, jemuž patří celá noc. Cestou do Knoxova hostince se několikrát zastavil, aby si popovídal s lidmi kupícími se na chodnících. S mnoha si potřásl rukama, než dorazil ke dveřím.

20/39

A teď stál před Sedonou, a ta ani nepotřebovala zvonečky, aby ji varovaly. Stačil zdravý rozum, aby věděla, že jestli nebude opatrná, Jones jí pokazí její pečlivě naplánovaný nový život na ostrově Rainshadow. Cyrus ji pozoroval přes šířku recepce. Ze smaragdově zelených očí mu sálal žár. Neuměla číst auru, ale žena takový druh talentu nepotřebovala, aby rozeznala žár v mužově auře, zvlášť když bylo energetické pole tak silné. „Výhled mě nezajímá,“ prohlásil Cyrus. „Nebudu mít moc času, abych se mu obdivoval.“ Jakoby bez zájmu pohlédl na její jmenovku. Tvrdá ústa se stáhla do drobného pousmání. „Přijel jsem sem za prací, slečno Snowová.“ Zvonečky tiše zacinkaly, pocuchaly jí smysly. Neměla tušení, proč ho její jméno tak pobavilo, ale na klidu jí to rozhodně nepřidalo. Ani na okamžik nepochybovala, že mocní členové Komory Bratrstva – oficiálně známé jako Komora Spojené rady Bratrstva Energetických disonancí pararezonátorů – moc dobře věděli, co dělají, když Jonese pověřili, aby na Rainshadowu založil nové Bratrstvo. Když se tenhle člověk do něčeho pustil, nic ho nemohlo zastavit. Měla štěstí, že se z ní stala nová manažerka Knoxova hostince. Před necelým měsícem přijela na Rainshadow hledat útočiště, místo, kde se ztracené existence cítily jako doma. Dobří lidé z Shadow Bay, zvyklí na podivné a výstřední osoby, přijali ji i Lylea mezi sebe s otevřenou náručí. Hluboko v srdci věděla, že je to všechno možná až příliš dobré, než aby to byla pravda. A bylo to tak. Před týdnem město doslova obsadili lovci duchů. No dobrá, možná že slovo obsadit bylo trochu přehnané – Bratrstvo na Rainshadowu bylo zatím v plenkách. Když však byli rozlezlí po celém městečku, vypadalo to, že jsou prostě všude na ostrově. Ubytovat bandu hulvátských lovců rozhodně nebyla její nejhorší noční můra. Každou noc se jí zdály mnohem příšernější sny, kvůli Blankenshipovi a jeho dvou asistentům. A nedalo se popřít, že Komora platila nestoudně vysoké ceny, které požadovala za ubytování a stravování pro jejich muže. Její šéf – Knox – používal pouze své příjmení – byl nadšený z toho, jak se k němu peníze jen hrnuly. Bratrstva vždycky platí svoje účty, vysvětloval jí při několika příležitostech. Právě teď byl Knox za barem v přilehlém hostinci a ze všech sil se snažil odlehčit peněženkám poloviny lovců v městečku. Pivo a whisky tekly proudem. Není nic moc mít dům přecpaný spoustou lovců, kteří tu zůstanou na dobu neurčitou, uvažovala Sedona. Ale rozhodně se nechce potýkat s novým šéfem Bratrstva Rainshadow. Nebylo tajemstvím, že v této roli se Jones nachází poprvé. Nebylo úplně jasné, jaké postavení měl předtím, ale vsadila by nejlepší jantar na to, že byl povýšen z řad tajemné bezpečnostní divize Komory. Pro lovce, kteří prováděli tajná vyšetřování – bezpečnostní specialisty nebo něco takového – měli schovaná význačná místa. Chlapík na špinavou práci však byl tím, kým byl, ať už pracoval pro nějakého podružného šéfa, nebo pro Komoru.

21/39

Cesta od chlapíka na špinavou práci k šéfovi Bratrstva nebyla v hierarchii příliš obvyklá, ale už o takových případech slyšela. Například Adam Winters, nový šéf Bratrstva ve Frequency City, byl prý předtím řadovým zaměstnancem. Komora nejspíš předpokládala, že když je někdo natolik tvrdý, aby pátral po lidských netvorech se smrtícími paranormálními talenty, dokáže si na svém vlastním území zjednat respekt. Při práci pro Bratrstvo se s těmito lidmi moc často nesetkávala – byli vzácní a obvykle samotářští. Ale ti, co poznala, byli ostří jako břitva. Cyrus Jones tak rozhodně působil, a ještě mnohem víc. V atmosféře kolem něho šepotala temná tajemství. Nevycítila jen čirou sílu. Byla si zatraceně jistá, že zachycuje vibrace toho typu magocelové vůle, která byla potřeba pro zvládnutí silného talentu. Tvrdost se dala vyčíst i z nemilosrdných rysů tváře a štíhlé, vysoké postavy se širokými rameny. Na sobě měl klasickou uniformu lovců duchů – khaki kalhoty a košili, kožené boty, koženou bundu a široký kožený opasek. Všechno to vypadalo poměrně obnošeně. Všechno vypovídalo o tom, že v podsvětí zažil spoustu akcí. Jako každý pořádný lovec měl jantar. Několik kousků bylo zasazených v přezce, v hodinkách a v rukojeti nože, který nosil za opaskem. A to byly jen jantary, které byly vidět, pomyslela si. Sedona věděla, že všechny lovce, kteří dorazili, šokovalo zjištění, že tady na Rainshadowu není žádný dokonale vyladěný jantar natolik silný, aby se daná osoba mohla bezpečně pohybovat po zakázaném území známém jako Rezervace. Paranormální síly za plotem dokázali zvládnout jen lidé s výjimečným talentem. Bratrstvo však na ostrov nedorazilo proto, aby řešilo potíže v Rezervaci. Na to tu byla Nadace Rainshadow. Nadace přizvala Bratrstvo, aby se pustilo do práce, kterou lovci duchů uměli nejlépe – neutralizovat chaotické síly a rozmanitá rizika, jež vždy číhaly dole v katakombách. Bludiště starobylých tunelů na ostrově bylo objeveno teprve nedávno následkem velice silných bouří. Výzkumníci a badatelé z korporátní a akademické sféry se nemohli dočkat, až se pustí do podzemí na Rainshadowu a začnou sbírat data. Ale takový typ drahé a nebezpečné – a potenciálně lukrativní – práce v terénu vyžadoval bezpečnost. A na poskytování doprovodu a ochrany pro ty, kteří chtěli do tunelů, mělo monopol Bratrstvo tak dlouho, jak jen si lidé pamatovali. „Jistě budete potřebovat místo, kde byste si zřídil dočasnou kancelář, pane Jonesi,“ prohlásila Sedona. „Když jsem dnes ráno zahlédla v našich záznamech vaše jméno, zavolala jsem Anně Fuentesové z penzionu Na Vyhlídce. Říkala, že má volný krásný dvoupokojový apartmán. Dokonale by se pro vás hodil. Je příhodně umístěný v centru Shadow Bay.“ „Další pokoj nepotřebuju,“ zabručel Cyrus. „Bratrstvo si pronajme místo u majitelů Kaneovy galerie.“ „Aha.“

22/39

Věnovala mu svůj patentovaný úsměv „nemáme žádný volný pokoj“ a zabubnovala prsty o pult. Galerie patřila Fletcheru Kaneovi a Jasperu Gilbertovi, oba to byli lovci duchů v penzi. Moc rádi nového šéfa ubytují. Kdo byl jednou členem Bratrstva, zůstal jím do smrti. „Mohla byste mi dát klíč?“ požádal ji Cyrus. „Rád bych si vybalil.“ Pobavení v jeho úchvatných zelených očích jí napovědělo, že si moc dobře uvědomuje, že tenhle souboj vůlí vyhrál. Od předání klíče ji uchránil řev mužských hlasů, který se ozval z přilehlého hostince. „Dám stovku na to, že ho neodhodíš dál než na pět metrů.“ „Beru. Prostor, lidi, udělejte prostor. Potřebujeme tady místo.“ Na dřevěné podlaze zaskřípaly židle a stoly. Ozvalo se vzrušené cvrlikání. Sedona se vyděsila. Zírala přes vestibul ke dveřím, jež spojovaly hospodu s penzionem. „Dobrý bože, mají Lylea,“ hlesla. „Zatraceně, věděla jsem, že ti lovci budou dělat jenom samé potíže.“ Oběhla pult a rozběhla se ke dveřím. Věděla, že ji Cyrus následuje, ale nevšímala si ho. Potemnělý hostinec byl plný lovců. Knox stál za barem, leštil skleničky bílou utěrkou. Byl prošedivělý a obtloustlý, s ošlehanou tváří bývalého rybáře. Vykukoval zpoza obrouček brýlí na čtení, očividně potěšen hýřením svých hostů. Sedona přesně tušila, jak uvažuje – čím víc lovci vypijí, tím víc peněz utratí. Chlapi odstrčili stoly a židle stranou, aby vytvořili prostor pro dva lovce stojící naproti sobě. Oddělovalo je asi pět metrů. Jeden z lovců držel v obou rukou Lylea. Lyle vypadal jako chlupatá koule a nadšeně cvrlikal. Sedona zděšeně sledovala, jak lovec hodil Lylea k druhému muži. „Přestaňte!“ vyjekla Sedona. Nikdo si jí nevšímal. Druhý lovec zručně chytil Lylea do obou rukou. Lyle divoce broukal, plný králičího adrenalinu. „Jeden krok zpátky,“ navrhl první lovec. Oba ustoupili, prodloužili vzdálenost mezi sebou. Sedona uslyšela, jak se přihlížející diváci mezi sebou sázejí. „Pětku na to, že Duke toho prachovýho králíčka nechytí.“ „Já dávám dvacku na to, že Tanaka ho nedokáže hodit správným směrem, když sebou ta potvora tak hází.“ „Beru.“ Tanaka, štíhlý lovec s tmavými vlasy staženými do culíku kroužkem kůže, se chystal mrštit Lylem do vzduchu. „Ne, neodvažujte se s ním házet,“ vykřikla Sedona. Vrhla se k Tanakovi. „Dejte mi ho.“

23/39

Bylo však pozdě. Lyle už byl ve vzduchu. Radostně cvrlikal, zatímco plachtil místností. S neuvěřitelnou rychlostí a bez jediné známky hluku, alespoň Sedona si ničeho nevšimla, se Cyrus vrhl do letové dráhy zvířátka. Hbitě zachytil Lylea ve vzduchu a usadil si ho na rameno. Lyle výskal radostí. Dav lovců však náhle ztichl. Ti, co už nestáli, sklouzli z barových stoliček a s respektem se postavili. Ne že by přímo salutovali. Bratrstvo nebylo technicky vzato vojenská organizace. Fungovalo však v podsvětí takovým napůl vojenským způsobem a mělo jasné vedení. Nový šéf byl v místnosti a všichni to věděli. „Pardon, že vám ruším zábavu, gentlemani,“ prohlásil Cyrus. „Ale dáma by byla raději, kdybyste si s tím prachovým králíčkem neházeli jako s balonkem.“ „Rozumíme, pane,“ ozval se Duke. „Žádné házení s prachovým králíčkem. Vítejte na Rainshadowu, pane Jonesi. Já jsem seržant Duke Donovan, ze Speciální podzemní jednotky, pane.“ „Děkuju vám, seržante,“ odpověděl Cyrus. „Jak jistě všichni víte, jsem tu, abych založil na Rainshadowu Bratrstvo, a vy mi s tím pomůžete. Všichni jste byli vybráni pro tento projekt, protože máte silné talenty a zkušenosti. Těším se na spolupráci.“ Ozval se chorus „ano, pane“. „Zítra ráno se setkám s místními činiteli, abych se informoval o neobvyklých podmínkách, které tu na ostrově vládnou,“ pokračoval Cyrus. „Ano, pane,“ zopakoval Duke. V očích mu zajiskřilo vzrušení. „Tady na Rainshadowu jsou opravdová monstra, šéfe. Skutečná. Attridge, místní náčelník policie, našel dneska ráno v Rezervaci druhou mršinu. Povídá se, že vypadá jako obrovský had s podivnými šupinami. Na ostrově ještě nikdo nic podobného neviděl a za tím energetickým plotem prý není nic tak velkého, aby to odrovnalo obrovského hada. Ale něco ho zabilo.“ „Je možné, že z katakomb za nocí vylézají různé nestvůry,“ dodal Tanaka. „Původní zprávy jsem četl,“ prohlásil Cyrus. „S tímhle problémem se vypořádáme. A teď, když mě omluvíte, půjdu se ubytovat. Až ráno skončím schůzky, chci se sejít s celým týmem ve své kanceláři, která je zřejmě vedle v Kaneově galerii, jak jsem pochopil.“ „Správně, šéfe,“ potvrdil Duke. „Zajistím, aby o tom všichni věděli.“ „Děkuju vám,“ řekl Cyrus. „Teď vám, pánové, doporučuju, abyste se trochu prospali. Máme tady na Rainshadowu spoustu práce a zítra ráno se do ní pustíme.“ Ozvalo se další kolečko uctivého „ano, pane“. Cyrus se otočil zády k davu a přešel pokoj k místu, kde čekala Sedona. Podal jí Lylea. Lyle spokojeně zabrumlal a usadil se jí na rameni. „Mohu teď prosím dostat klíč od své chatky?“ požádal ji Cyrus. Knox vyšel zpoza baru k Sedoně a Cyrusovi. „Dej tomu muži jeho klíč, Sedono,“ řekl. Nadšeně se na Cyruse usmál a podal mu ruku. „Vítejte na Rainshadowu, pane

24/39

Jonesi. Mé jméno je Knox. Jsem majitelem tohoto zařízení. Je mi ctí, že vy a vaši muži patříte mezi mé hosty.“ „Díky,“ prohlásil Cyrus a potřásl mu rukou. „Říkejte mi Cyrusi.“ „Rád. Tady na ostrově si na formality nepotrpíme.“ Knox se zadíval na Sedonu přes obroučky brýlí. „Víš ty co, co kdybys Cyrusovi ukázala jeho Hřbitovní chatku, zatímco já zavřu tady v baru? O všechno se tu postarám. Stejně už bys měla jít domů.“ „Jsem si jistá, že pan Jones najde ubytování sám,“ namítla Sedona. „Přece jen je to šéf Bratrstva. Jen ho navedu správným směrem.“ Cyrus nadzvedl obočí, ale nic neřekl. „Kdepak, není snadné to najít,“ trval na svém Knox. Zeširoka se na Cyruse usmál. „Ovšem zase je ten domek pěkně ukrytý mezi stromy. Moc ho nepoužíváme, ale uklidili jsme tam, když jsme zjistili, že na Rainshadow míří spousta lovců. I když jsem netušil, že ho Sedona nechala volný a že už žádný jiný k dispozici není. Podívejte, co kdybych jí řekl, ať přestěhuje pár lovců, a vy můžete bydlet v něčem lepším?“ Cyrus se zadíval na Sedonu. „To nebude nutné. Hřbitovní chatka zní dobře, zaručí mi jisté soukromí.“ „Hm, jo, se soukromím na tom hřbitově nebude problém,“ potvrdil Knox. Zadíval se na Sedonu. „Dej tomu muži klíč, zlato. Sem na Rainshadow je to dlouhá, drsná cesta. Pan Jones se chce dneska v noci jistě vyspat.“ „Správně,“ přikývla Sedona. Přešla recepci, pochmurně si uvědomovala, že zrudla zrádným odstínem červené. Obešla pult, popadla z háčku poslední klíč a sklonila se pro dvě baterky pod počítačem. Narovnala se a jednu hodila přibližně Cyrusovým směrem. Chytil ji tak snadno jako Lylea ze vzduchu před chvílí. Cyrus si se zájmem baterku prohlédl. „Budu ji potřebovat, abych našel v noci cestu domů?“ Nelíbil se jí přirozený způsob, jakým použil slovo domů. Znělo to, jako by měl v plánu tu chvíli zůstat. Což byla jistě pravda, připomněla si. Ať už se jí to líbilo, nebo ne, Bratrstvo se teď oficiálně usadilo na ostrově a jen tak neodejde. Ale s trochou štěstí si Cyrus brzy najde trvalejší ubytování. „U hřbitova není žádné pouliční osvětlení,“ vysvětlil Knox. „Na ostrově vlastně pouliční lampy vůbec moc nejsou. Jedna lampa je u policejní stanice a druhá dole v přístavu.“ „Vaši baterku potřebovat nebudu,“ oznámil Cyrus. Položil tu, co mu Sedona dala, na pult a odepnul si jednu z opasku. „Mám svoji.“ Knox se uchechtl. „Správný chlapík z Bratrstva. Vždy připraven.“ Cyrus se na Sedonu zamyšleně podíval. „Takže žádná světla a výhled na hřbitov. To mi skvěle vyhovuje.“

25/39

„Hm, jasně.“ Vypotila další zářivý úsměv. „Jsem si jistá, že pro vás bude Hřbitovní chatka nádherným, luxusním útočištěm před stresem každodenní rutiny.“

4 Cyrus namířil baterku na větrem ošlehaný nápis nad kamennou branou. HŘBITOV SHADOW BAY. Směsici plevelem zarostlých hrobů obepínal starodávný plot z tepaného železa. Jeden z hrobů byl obehnaný čímsi, co vypadalo jako magocelová klec. Nacházel se daleko na pozemku, ale přísahal by, že z ní vycítil vyzařovat šepot mimozemské psi energie. „Tohle je Hřbitovní chatka?“ zeptal se Cyrus. „Budu spát v otevřeném hrobě?“ „Snažila jsem se vás varovat, že je to trochu drsné ubytování,“ konstatovala Sedona. Zapojil trochu smysly, pobaven jejím nesnesitelně zdvořilým tónem. Na několik úderů srdce si dovolil ponořit se do nebezpečného, intenzivně sexuálního vzrušení, které ho popadalo, když stál tak blízko u ní. Celou dobu se nemohl dočkat, až se s ní setká, ale žhavé vibrace smyslného uvědomění, jež jím projíždělo od okamžiku, kdy vstoupil do vestibulu Knoxova hostince, ani zdaleka neočekával. A ten příval byl mnohem silnější, když stál tak blizoučko u ní. Nejspíš jde jen o čirou přitažlivost, varoval se, umocněnou skutečností, že má sama nějaký silný talent. Navíc byla noc, skoro úplněk, a ze středu ostrova vycházely podivné vibrace. To všechno vytvářelo vysoce vznětlivou směsici – alespoň pro něho. U Sedony však zatím vycítil jen chladnou, obezřetnou ostražitost. Varovali ho kvůli jejímu možnému parapsychologickému profilu, ale když teď stál tak blízko u ní, nedokázal si počínat opatrně. Právě naopak, pomyslel si. Chtěl se Sedonou Snowovou riskovat. V záznamech, jež si přečetl, než odjel na Rainshadow, byla i její fotografie. Obrázek ani zdaleka nezachycoval tajemnou auru a nebezpečný půvab této ženy, konstatoval Cyrus. Téměř černé vlasy v délce po ramena nosila svázané do přísného elegantního uzlu na šíji. Oči měly barvu roztaveného jantaru, známka talentu skrývajícího se pod povrchem. Její líbezné rysy byly plné inteligence, divoké nezávislosti a hlubokého odhodlání – nebyla to žádná prostoduchá kráska. Tohle byla žena, která muži podlehla pouze za svých vlastních podmínek – pokud mu vůbec podlehla. Prachový králíček na jejím rameni se k ní tak nějak hodil, uvažoval. Cyrus kráčel nocí se zajímavou čarodějkou a jejím kamarádem. Muž si mohl dovolit pár fantazií. Přece jen byl halloweenský týden.

27/39

„Jen klid, pane Jonesi, není třeba spát v hrobě,“ ozvala se Sedona. „Budete mít skutečnou postel. Vaše chatka je tamhle v lese.“ Znovu se zadíval přes bránu hřbitova. „Předpokládám, že ta ocelová klec chrání vchod do podzemí?“ „Ano, je to hrob dávného obyvatele ostrova, Williama Bainbridge. Alespoň si to všichni mysleli až do doby před několika měsíci, než se ukázalo, že jde vlastně o vchod do katakomb. Nadace Rainshadowu tam instalovala nový, supermoderní ocelový plot, aby se lidi nesnažili dostat dolů.“ „Zabralo to?“ zeptal se Cyrus. „Stejně dobře jako všechny ploty. Víte, jak to chodí. Vždycky se najdou nějací hledači pokladů, dobrodruhové a děti, kteří nedokážou odolat nápisu Vstup zakázán. Možnost, že se tam dole potulují opravdoví netvoři, se ukázala být jako mnohem efektivnější odstrašující prostředek než klec.“ „Viděl jsem fotky dvou napůl sežraných pozůstatků.“ „Výzkumný tým z Nadace došel k závěru, že k ekologickému prostředí v Rezervaci bylo přidáno něco nového,“ vysvětlila. „Ale nedokázali zjistit, co se děje. Jediné uvěřitelné vysvětlení zatím zní, že nedávné zuřivé bouře na Rainshadowu otevřely další vchod do podsvětí kdesi daleko za oplocením. Ta stvoření rozhodně nepoužila Bainbridgeův hrob. Toho by si někdo všiml, to mi věřte.“ „Ale podle záznamů nikdo žádná živá monstra neviděl.“ „To ne,“ potvrdila Sedona. „Výzkumníci na to mají také svou teorii. Myslí si, že ti tvorové se mohou pohybovat pouze v noci, kdy jsou v Rezervaci úrovně psi energie nejvyšší. Odborníci se domnívají, že denní světlo nezvládnou, ani za plotem. Očividně se vyvinuli v prostředí se silnou psi. Navíc jsou všichni přesvědčení, že ta stvoření se ani nemůžou dostat ven z Rezervace.“ „U věcí, které se v noci objevují v podsvětí, není dobré něco jen tak předpokládat.“ „O tom mi povídejte,“ souhlasila Sedona. Každé slovo bylo plné ledu, všiml si Cyrus. Zajímavé. „Jak jsem pochopil, všechno, na co dosud výzkumníci narazili, byly dvě napůl ohlodané mršiny,“ prohlásil. „Správně. Podařilo se je objevit lidem z Nadace. Byly hodně poškozené, nejspíš tím, co je zabilo, a pak živočichy, kteří žijí v Rezervaci.“ „A všichni si jsou jistí, že je nikdy nikdo nespatřil až do nedávné bouřkové aktivity tady na Rainshadowu?“ „No, to je věc názoru,“ řekla Sedona. „Jde o to, že lidé viděli v Rezervaci spoustu věcí už od chvíle, co na ostrově přistáli první průzkumníci. Celé roky se ti, kterým se podařilo dostat přes plot, vypotáceli ven – pokud vůbec – v omámeném, dezorientovaném stavu. Někteří přísahali, že viděli monstra, ale většina lidí se domnívala, že přeživší měli halucinace.“

28/39

Provedla ho kolem vzdálené strany hřbitovního oplocení a zastavila se před ošlehanou jednopatrovou chatkou. Na obsidiánově temných oknech se odrážel měsíční svit. „Je to tu malebné,“ poznamenal Cyrus. „Taky si to myslíme,“ dodala Sedona. Vyšla schody a přešla malou verandu ke dveřím. „Vítejte v Hřbitovní chatce, svém novém domově.“ Následoval ji do schodů. „Předpokládám, že pokojová služba tu nefunguje.“ „Ne, ale v ceně máte snídani.“ Použila klíč, aby odemkla, a pak otevřela dveře. „Podáváme ji v hostinci od půl šesté do půl osmé ráno. Soudě podle množství jídla, které vaši lovci spořádají, vám navrhuju, abyste chodil brzo, jestli se chcete najíst.“ „Díky za varování.“ „Za málo.“ Prošla dveřmi a rozsvítila. Lyle zacvrlikal. Seskočil jí z ramene a pustil se do průzkumu místnosti. Cyrus upustil na poškrábanou podlahu svůj pytel a prohlédl si okolí. Svítilo tu několik lampiček a odhalovalo prostou, rustikální místnost vybavenou starobylou pohovkou, poněkud otlučeným stolem a několika vratce vyhlížejícími židlemi. Před krbem ležel prošlapaný kobereček a na oknech visely vybledlé závěsy. Všechno to vypadalo jako z nějakého druhořadého výprodeje. Součástí chatky byl i malý kuchyňský kout. Potemnělým vchodem se dala rozeznat i malinká ložnice. Sedona ho sledovala. „Jak jsem říkala, v penzionu Na Vyhlídce mají krásný dvoupokojový apartmán. S nádherným výhledem na přístav.“ Musel jí připsat bod. Nevzdávala se tak snadno. „Tohle bude skvělé,“ prohlásil. „Má to takový venkovský půvab.“ „Jo, jasně. No, jestli si to rozmyslíte, dejte mi vědět. V přístřešku za domkem je zásoba dříví. Zde je váš klíč.“ Když mu klíč podávala, přejela prsty přes jeho. Už se připravil na to, o čem předpokládal, že bude pár záblesků čiré energie. Nedočkal se zklamání. Přes smysly mu přejelo pár jiskřiček. Celý ztuhl. Podle toho, jak sebou Sedona trhla a ostře se nadechla, poznal, že ji ten příval zaskočil. Vykulila oči, ale v dalším okamžiku se opět ovládla. Rychle poodstoupila, usilovně se snažila, aby to vypadalo jako normální chování. Moc dobře to však poznal. Proudy, jež rezonovaly mezi nimi, si uvědomovala mnohem více, než dávala najevo. A to mu stačilo – prozatím. „Tak pojď, Lyle, už musíme jít,“ zavolala Sedona. Zvedla Lylea z podlahy a usadila si ho na rameno. Znovu se na něho chladně usmála. „Uvidíme se ráno, pane Jonesi.“ „Říkejte mi Cyrusi,“ požádal. „Jak chcete.“ Zamířila ke dveřím. „Počkejte, doprovodím vás do vašeho domu,“ ozval se. „Díky, ale to nebude nutné. Mám baterku.“

29/39

„Je noc, všude je mlha, a jak vím, mohli by se tu potulovat různí tvorové.“ Pevně stiskla rty. „Myslela jsem, že jsem se vyjádřila jasně: z Rezervace neunikli.“ „Zatím. Doprovodím vás domů.“ Mluvil zdvořile, ale nesmlouvavě. Pozorovala ho se zamyšleným výrazem, rty mírně stažené. „A co přesně budete dělat, jestli nás nějaký netvor napadne?“ „Nemám tušení,“ odpověděl. „Ovšem pokusím se přijít na něco užitečného.“ „To je váš obvyklý přístup k problémům?“ Poprvé zněla opravdu pobaveně. „Až doteď mě v podsvětí udržel naživu,“ prozradil. „To nemohu popřít.“ Otočila se a vyšla na verandu. „Dobře, jak chcete, ale čirou náhodou bydlím nedaleko.“ „Čeká na vás někdo?“ zeptal se. „Ne. Bydlím sama, samozřejmě až na Lylea.“ Natáhla ruku a dotkla se prachového králíčka. Cyrus si dovolil znovu se nadechnout. Následoval ji ven, a když procházel dveřmi, ztlumil světla. Sedona už rozsvítila baterku. Vzal si svoji a pak znovu zapojil smysly, tentokrát se však nesoustředil na Sedonu, ale na noc kolem nich. Rainshadow bylo fascinující místo, říkal si. Atmosféra byla nabitá všudypřítomnou energií. Mlha přicházející z přístavu sílila, ale byla to normální mlha, ne ten podivný paranormální opar, o němž četl ve zprávách Nadace. Pohroma, která málem zničila před několika měsíci celý Rainshadow, byla odvrácena. Všichni si úlevně vydechli – dokud z katakomb nezačali vylézat ti tvorové. „Kde přesně bydlíte?“ zeptal se. „Nedaleko,“ odpověděla Sedona. „Číslo dvanáct, chatka U Hřbitova. Je to druhé nejhůře pronajímané místo, což je důvod, proč jsem ho dostala.“ „Moje chatka je ta nejhůře pronajímaná, předpokládám.“ „Mhmm.“ Rozhlédl se ve tmě kolem. „Neříkejte mi prosím, že chodíte domů sama každou noc.“ „Obvykle v noci nepracuju. O tuhle směnu se většinou stará Knox. Bydlí v chatce blízko recepce a hostince. Tenhle týden mu ale po večerech vypomáhám, protože máme spoustu práce.“ „Překvapuje mě, že Nadace ostrov neevakuovala.“ „To není moc reálné,“ namítla Sedona. „Obyvatelé Rainshadowu jsou poměrně tvrdohlavá banda. Dokud se ta stvoření nebudou procházet po nákupní třídě, pochybuju, že by se místní nechali přesvědčit k odchodu. Mimochodem, abyste věděl, jsem si docela jistá, že skoro v každé domácnosti na ostrově je nějaká puška nebo magrezová pistole.“ „Skoro v každé?“ „Já žádnou nemám. Ale mám tady Lylea.“

30/39

Lyle jí spokojeně zabroukal na rameni. „A máte svůj talent,“ dodal Cyrus tiše. „Myslíte, že by se dal proti těm stvůrám použít?“ Nastalo krátké, napětím nabité ticho. Sedona se zarazila a obrátila se k němu, paprsek světla mu namířila k nohám. Také sklonil baterku. Záře se kolem nich odrážela ve vířící mlze. „Vy víte, kdo jsem, že?“ nadhodila Sedona. „Myslela jsem si to.“ „Svoji práci dělám poctivě,“ prohlásil. „Vím, že jste strážkyně a že jste pravidelně pracovala pro Bratrstvo. Taky vím, že jste nedávno zmizela skoro na celý měsíc. Když jste se znovu objevila, další práci jste u Bratrstva nežádala. Místo toho jste se přestěhovala sem. Podle záznamů jste při své poslední práci nejspíš utrpěla ošklivé popáleniny.“ „A vy se teď bojíte, že bych mohla působit problémy, že? Kdo ví? Možná máte pravdu. Chcete vědět, co se před časem doopravdy stalo? Dovolte, abych vám prozradila zkrácenou verzi. Kirk Morgan, šéf Bratrstva Gold Creek, zařídil, aby to vypadalo, že jsem se ztratila při posledním úkolu. Pravda je, že jsem byla unesena na tajnou podzemní kliniku, kterou nejspíš vede Morganovo Bratrstvo. Drželi mě tam proti mé vůli v bdělém snovém stavu, zatímco do mě nějaký šílený vědátor cpal drogy. Utekla jsem s Lyleovou pomocí. Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že můj příležitostný manžel se se mnou rozvedl a že po mně vůbec nikdo nepátral. Řekla jsem si, že nemám co ztratit, a tak jsem se rozhodla začít znovu tady na Rainshadowu.“ Odmlčela se. „A máte to – absolutní důkaz, že jsem bláznivá, omámená strážkyně, která žije ve vysněném paranoidním světě.“ Krátce se nad tím zamyslel. „Zdá se, že jste v poslední době vedla docela zajímavý život.“ „Nepředstírejte, že v těch záznamech, které jste si přečetl, nestálo, že jsem pravděpodobně naprostý cvok.“ „Ano, v oficiálních složkách se o tom zmiňují,“ souhlasil. „Ale taky jsem četl jiné záznamy, které mi poskytla soukromá vyšetřovací agentura Jones a spol. Už jste o ní slyšela?“ Při té otázce ztuhla. Pak se zatvářila zamyšleně. „Ne. Tvrdíte mi, že jste si mě nechal prošetřit bezpečnostní agenturou, která nespadá pod Bratrstvo?“ „Rád pracuju důkladně.“ „Chcete tím říct, že nevěříte oficiálním záznamům?“ „Nikdy oficiálním záznamům nevěřím,“ potvrdil. „To je od vás velice moudré. Bavíme se tu přece jen o Bratrstvu a Komoře.“ „Pochopil jsem, že na dobu strávenou s Bratrstvem nemáte zvlášť milé vzpomínky.“ „Znáte to staré rčení, že šéf Bratrstva nenechá nikoho ve štychu?“ „Co je s ním?“

31/39

„Já jsem živoucí důkaz toho, že je to prachsprostá lež.“ Nadechla se. „Kirk Morgan zastává jiné motto: Když jde všechno do háje, vezměte nohy na ramena.“ „Nechal vás ve štychu?“ „Vedli jsme jistý korporátní výzkumný tým přes deštný prales. Byl to velký kontrakt. Ta korporace chtěla, aby ho vedl sám šéf. Tedy Morgan. Jenže to zpackal a zavedl nás přímo do energetické řeky. Dalo by se říct, že to nebyla tak úplně jeho chyba. Ta řeka neměla být tam, kde byla. Ten sektor byl zmapovaný. Ale víte, jak to dole chodí.“ „Je to tam nepředvídatelné.“ „Přesně,“ přikývla Sedona. „Chvíli to vypadalo, že možná přijdeme o pár lidí a spoustu drahého zařízení. Ta řeka energie je však hodně podobná energii brány. Dokázala jsem tok proudů přesměrovat na tak dlouho, abychom dostali Morgana a všechny ostatní do bezpečí – tedy všechny kromě mě.“ „Co se stalo?“ „Mám-li být upřímná, nejsem si jistá. Já jsem měla přejít poslední. V jedné minutě jsem řídila proudy. V další minutě jsem ucítila, že za mnou někdo stojí. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přepočítala a že ne všichni členové týmu odešli do bezpečí. Začala jsem se otáčet, abych se podívala, kdo to je. Pak jsem ucítila na rameni drobnou, palčivou bolest. Domnívala jsem se, že mě štípl nějaký hmyz. Ale někdo mi přitiskl tlustý hadr na ústa a nos. Bránila jsem se a okamžitě ztratila vládu nad energetickou řekou. Když jsem se probudila, byla jsem v podzemní laboratoři, chycená v drogami navozeném bdělém snovém stavu.“ „Tvrdíte, že jste byla unesena.“ Mluvil neutrálním hlasem. Sedona pomalu vydechla. „Samozřejmě nebudu nikdy schopná to dokázat. Bratrstvo umí svoje činy skvěle zamaskovat. Takže oficiálně jsem popálená strážkyně. Co vás přimělo nechat si mě prověřit soukromě?“ „Nic osobního v tom nebylo. Nechal jsem si prověřit spoustu lidí tady na ostrově, než jsem tuhle práci vzal. A zvlášť pečlivě jsem si prověřil ty, kteří mají údajně nějaký talent.“ „Lidi jako já,“ dodala Sedona. „Lidi jako vy.“ „No, jen pro případ, že byste mě chtěl poslat do nějakého parapsychologického blázince, byste měl vědět, že jsem si vytvořila svoji vlastní složku.“ „Opravdu?“ „Ano,“ přikývla. „Obsahuje mou verzi toho, co se mi stalo během těch tří týdnů, co jsem zmizela. Je uložená v digitalizovaném souboru, který bude automaticky zveřejněn po celé rezsíti během čtyřiadvaceti hodin poté, co by se mi něco stalo.“ „Aha.“ „Vím, že Komora by existenci té laboratoře popřela a prohlásila by, že jsem jen další ošklivě popálený strážce. Ale oba víme, že blázni do konspirací po takovém příběhu skočí všemi deseti. Média a bloggeři zešílí. Jsem si jistá, že Bratrstvo

32/39

přežije, ale taková publicita se mu líbit nebude.“ Sedona se odmlčela, aby dodala svým slovům na váze. „Možná bude ze všeho vinit šéfa, který dovolí, aby jim problém Sedony Snowové a jejích představ vybuchl do tváří.“ „A ten šéf mám být já.“ „Vy,“ potvrdila. Tiše zapískal. „Vydíráte šéfa Bratrstva. Jsem ohromen. Na to je třeba pořádná kuráž.“ „Jen jsem si říkala, že byste to měl vědět.“ „Vaše hrozba je náležitě zaznamenána. Teď na vás mám otázku. Mohu s vámi počítat, kdybychom potřebovali tady na ostrově strážce?“ „Cože?“ Zírala na něho, naprosto v šoku. „Slyšela jste mě. Je to jednoduchá otázka. Jste ochotná pracovat pro Bratrstvo v případě, že vás budu potřebovat, až začnu čistit tunely?“ „Myslíte to vážně?“ „Jsem šéf Bratrstva. Samozřejmě že to myslím vážně.“ Zaváhala. „Domníváte se, že budete potřebovat strážce?“ „Jedno vím jistě. Tenhle ostrov je silný geotermální nexus. Energetické brány a energetické řeky se v oblasti nexusů objevují pravidelně. Navíc, jako návdavek k potenciálním potížím přírodních sil v této oblasti, zprávy naznačují, že mimozemšťané očividně používali tenhle ostrov jako biovýzkumnou laboratoř. Jestli je to pravda, pak tu nejspíš prováděli spoustu nebezpečných pokusů na místní flóře a fauně.“ „Ano, k těmto závěrům došli odborníci z Nadace Rainshadow.“ „Jestli je ta teorie správná,“ pokračoval Cyrus, „můžeme předpokládat, že mimozemšťané prováděli své experimenty i v podzemí, stejně jako na povrchu. Nemůžeme tušit, na co tam dole narazíme.“ Sedona pomalu vydechla. „To je pravda.“ „Rád bych věděl, jestli budeme mít k dispozici strážce, když nějakého budeme potřebovat.“ Chvíli nic neříkala. „Proč jste s sebou nějakého strážce nepřivedl?“ zeptala se nakonec. Byla opatrná, ale taky poznal, že ji zaujal. Konfrontovat ji bylo riziko, ovšem nechal si Sedonu Snowovou prověřit. Věděl toho o ní hodně a věděl také něco dalšího. Ať už to připouštěla, nebo ne, byl si naprosto jistý, že se chce vrátit do katakomb. Když člověk jednou pracoval ve starobylých osvětlených tunelech, vždycky se tam chtěl vrátit. Všichni – i ti s mizivým talentem – byli silnými paranormálními proudy, jež proudily bludištěm, vzrušení. Ale pro ty, kteří byli vysoce citliví na mimozemskou psi a schopní ovládat některé z mocných sil dole, to bylo nepřekonatelné lákadlo.

33/39

„Nepřivedl jsem s sebou žádného strážce, protože jsem věděl, že jste tu,“ řekl tiše. „Jste stupeň pět, jeden z nejlepších.“ „Byla jsem stupeň pět.“ Pevně sevřela baterku. „Podle těch vašich zatracených záznamů jsem teď nejspíš kvalifikovaný cvok.“ „Mě zajímá jenom talent. Pořád jste jedna z nejlepších?“ Chvíli mlčela. „Opravdu si myslíte, že vaši muži se mnou budou chtít spolupracovat, pokud zjistí, že jsem byla popálená?“ zeptala se. „O svoje lidi se postarám. Chci jen vědět, jestli jste ochotná vrátit se do katakomb a pustit se do práce s energií bran.“ Znovu zmlkla. Nesnažil se ji dotlačit k odpovědi. Mlha kolem nich zhoustla. V křoví něco zašustilo. Lyle otevřel druhý pár očí, do noci zazářily dvě jantarové tečky. Tiše zabručel, seskočil na zem a zmizel v listoví. „V noci chodí ven často,“ vysvětlila Sedona. „Na Rainshadowu jsou další prachoví králíčci. Myslím, že rádi loví společně.“ „Zdá se, že si vás oblíbil. Kde jste ho našla?“ „On našel mě v té podzemní laboratoři, o které jsem vám vyprávěla. Nebýt Lylea, byla bych tam pořád zavřená.“ Slyšel, jak se jí roztřásl hlas. Ať už byla pravda jakákoliv, nepochyboval, že své verzi událostí věří. „Ta laboratoř, kde vás drželi,“ začal opatrně. „Nemáte tušení, co se vám tam dělo?“ „Říkala jsem vám, že jsem byla většinu času zdrogovaná.“ „Napadá vás, kdo na vás prováděl ty experimenty?“ Zaváhala, dávala si pozor. „Říkal si doktor Blankenship,“ řekla nakonec. „Měl dva namakané asistenty. Obrovské chlapíky. Vypadali, jako by používali spoustu steroidů.“ Chvíli nad tím uvažoval. „Asi nevíte, kde by se ta laboratoř mohla nacházet?“ „Ne. Vzali mi všechny jantary. To Lyle mě dostal na povrch. Vím jenom, že když jsem vyšla z podzemí, stopla jsem si náklaďák na dálnici poblíž parapsychologické nemocnice U Jantaru. Pocházelo odtamtud zařízení, které doktor Blankenship používal. Viděla jsem nápisky na několika nástrojích.“ „Hmm. Myslíte, že Blankenship pracoval v Amber Crestu?“ „Nemám tušení. Nic víc netuším a oba víme, že to není moc.“ Obezřele ho pozorovala. „Na co myslíte?“ „Myslím na to, že by nebylo špatné doktora Blankenshipa najít. A někdo by si taky měl promluvit s Kirkem Morganem.“ „Věřte mi, oba všechno popřou a nikdo jim nedokáže, že lžou,“ prohlásila. „Mají za sebou celé Bratrstvo. Jsou skvěle chránění.“ „Nemáte moc velkou důvěru ve schopnost Komory dohlížet na Bratrstvo, že?“ „Kdepak. Už nikdy neuvěřím nikomu, kdo je ve spojení s Bratrstvem.“

34/39

„Jste tady, sama ve tmě, se mnou,“ nadhodil. „To je jiné. Na Rainshadowu jsem v bezpečí. Tenhle ostrov řídí Nadace, ne Bratrstva.“ V tom má pravdu, pomyslel si. Nadaci Rainshadow vedla mocná rodina Sebastianů. Sebastianové byli silou, s níž se muselo počítat. Přizvali Bratrstvo, aby vyčistilo podsvětí, ale kdyby změnili názor, stejně snadno by poslali Bratrstvo do háje. Navíc byl Slade Attridge, náčelník policie na ostrově, bývalým agentem Federálního úřadu psi vyšetřování s kontakty všude možně. Všechno nasvědčovalo tomu, že náčelník Attridge bere svou zodpovědnost vůči obyvatelům Shadow Bay velice vážně. Cyrus se usmál. „Něco zábavného?“ zeptala se Sedona podezřívavě. „Jen jsem uvažoval, že jste udělala správné rozhodnutí, když jste se přestěhovala na Rainshadow,“ poznamenal. „Líbí se mi tu,“ potvrdila. „Tohle městečko je plné obyvatel, kteří se do normální společnosti moc nehodí.“ „Považujete se za jednoho z nich?“ „Ode dne, kdy jsem se narodila.“ Sedona se zastavila před další chatkou, která byla vesele vyzdobená na Halloween. Ze stropu verandy visely oranžové a zelené lucerničky. Vydlabaná dýně s vyřezanými ďábelskými rysy hlídala u hlavních dveří. V houpacím křesle odpočívala kostra v rozevláté psi zelené pláštěnce. „Vsadím se, že o Halloweenu tady budete mít spoustu návštěv,“ poznamenal Cyrus. „Doufám v celé davy,“ prohlásila. „Ale je to můj první Halloween na Rainshadowu. Obávám se, že se děti mé chatce možná vyhnou, když je tak blízko hřbitov a tak.“ „Jak by mohly odolat domku u hřbitova o Halloweenu?“ „Držím si palce,“ přiznala. Vyšla schody k hlavním dveřím. „Hodně štěstí při lovu těch podzemních nestvůr, pane Jonesi.“ Pozoroval ji od paty schodiště. „Neodpověděla jste mi na moji otázku. Mohu s vámi počítat, kdybych tam dole potřeboval strážce?“ Otočila se k němu. „Můj standardní honorář je vysoký,“ varovala ho. „A budu si muset účtovat víc, protože netušíme, co tady na Rainshadowu najdeme.“ „Díky,“ řekl. „To je všechno, co jsem chtěl vědět.“ Otevřela dveře a vešla do malého, potemnělého prostoru. Rozsvítila lampičku a ještě jednou se na Cyruse ohlédla. „Nebojíte se aspoň trochu, že nemusím být jen ošklivě popálená, ale šílená?“ zeptala se. Usmál se. „Ne.“

35/39

„Proč ne? Vykazuju všechny příznaky. Na tři týdny jsem se ztratila v podsvětí. Blábolím o tajných výzkumných laboratořích a podivných experimentech. Podobá se to historkám o únosech mimozemšťanů a ztracených světech v podzemí.“ „V jisté době jsem potkal pár opravdových bláznů,“ prozradil Cyrus. „Dalo by se říct, že mám na ně nos.“ „Já vám tak nepřipadám?“ „Ne,“ odpověděl. „Proč to říkáte? Všichni vědí, že lidská monstra se umí dokonale skrývat.“ „Věřte mi, Sedono Snowová, vy blázen nejste. Výjimečný talent, to možná, ale ne blázen.“ Otočil se a vykročil do noci. „Pane Jonesi,“ zavolala tiše. Znovu se zarazil a ohlédl se na ni přes rameno. „Cyrusi.“ „Cyrusi.“ Zněla, jako by to jméno ochutnávala, čekala, jestli jí bude sedět. „Proč myslíte, že mám výjimečný talent?“ „Na to mám taky nos. V rodině Jonesových jich máme hodně. Díky své minulosti jsme trochu otevřenější, pokud jde o nekonvenční talenty, konspirační teorie a tajné laboratoře, kde se uskutečňují podivné experimenty. Dobrou noc, Sedono Snowová.“

5 Zpátky do své chatky procházel mlhou, u hlavních dveří si odepnul od opasku telefon. Marlowe hovor přijala na druhé zazvonění. „Jones a spol.,“ oznámila Marlowe. „A jen abys věděl, bratránku, tady ve Frequency City už je docela pozdě.“ „Našel jsem ji,“ prozradil Cyrus. Zabouchl dveře, rozsvítil a sesunul se na opotřebovanou pohovku. „Měla jsi pravdu, Sedona Snowová je tady na Rainshadowu. Ať už se jí během těch tří týdnů stalo cokoliv, bylo to zlé. Svěřila se mi, že prožila učiněnou noční můru.“ „Za předpokladu, že jsou její vzpomínky správné a není to jenom nějaký vedlejší produkt ošklivého popálení.“ „Ano, za tohohle předpokladu.“ Na druhé straně linky nastalo krátké, napjaté ticho. „Je pořád naživu?“ „Je naživu a vypadá docela dobře.“ „Už uběhl skoro měsíc od chvíle, co se objevila. Možná se jí nějak podařilo získat čerstvou zásobu té drogy.“ Cyrus přemýšlel o svých dojmech ze Sedony. „To je možné. O nejnovější verzi formule toho moc nevíme. V téhle fázi možná nevykazuje žádné viditelné známky.“ „Ale pořád žije,“ zopakovala Marlowe. „A vypadá zatraceně stabilizovaně, pokud mohu říct.“ „Nějaké známky, že by mohla být silnější, než ji unesli? Že by se u ní rozvinuly nějaké další talenty?“ „Ne, ale dej mi trochu času. Setkal jsem se s ní dnes večer. Připadalo mi, že vyptávat se jí, jestli se z ní stal nestabilní multitalent, není moc dobrý způsob, jak se představit. Podrobně mi popsala, co se jí stalo v posledním měsíci, když na pár týdnů zmizela.“ „Co ti tvrdila?“ zeptala se Marlowe. „Prohlašuje, že byla unesena v deštném pralese, zatímco pracovala pro Bratrstvo Gold Creek. Říká, že byla držena v bdělém snovém stavu kdesi v katakombách, kde na ní jistý doktor Blankenship prováděl experimenty.“ „Jaký druh experimentů?“ „To mi neřekla,“ odpověděl Cyrus. „Moc jsme se o tomhle tématu nebavili. Bratrstvo v téhle chvíli zrovna moc nemusí. Myslí si, že Kirk Morgan se možná spikl s těmi únosci.“ „To by nebylo tak úplně nemožné,“ prohlásila Marlowe. „Jak se jí podařilo utéct?“

37/39

„Ani tady mi neprozradila moc detailů. Ale tvrdila, že jí z podsvětí pomohl Lyle.“ „Lyle?“ „Lyle je prachový králíček.“ „Vážně?“ Marlowin hlas se rozjasnil. „Má za společníka prachového králíčka?“ „Ano, přesně jako ty.“ „To by mohlo být důležité.“ „Proč?“ „No,“ řekla Marlowe, „nedovedu si představit, že by se prachový králíček skamarádil s jedním z monster.“ „To proto, že máš za parťáka vlastního prachového králíčka. Marlowe, prachoví králíčci jsou roztomilí a mazaní a někteří si užívají společnosti lidí, ale to neznamená, že se kamarádí jenom s těmi hodnými. Spousta ničemů má přece za domácí mazlíčky psy.“ „Prachoví králíčci jsou vybíravější než psi.“ Nemá smysl se o tom s Marlowe přít, říkal si Cyrus. Jeho sestřenka svého kamaráda Gibsona zbožňovala. Je na čase, aby se vrátili k tématu. „Ohledně toho doktora Blankenshipa,“ začal. „Už na tom pracuju. Uvidím, co najdu.“ Cyrus zaslechl v pozadí klapání na klávesnici počítače. Představil si svou sestřenku doma se svým novým manželem, Adamem Wintersem, mocným šéfem Bratrstva ve Frequency City. Cyrus vstal a přistoupil k oknu, aby vyhlédl ven na hřbitov. Ucítil příval smutku. Marlowe a Adam do sebe byli velmi zamilovaní. Pouto mezi nimi bylo tak silné, že si ho uvědomovali i lidé kolem nich. Věděl, že pravděpodobnost, že se on sám dočká nějakého dlouhodobého vztahu, je hodně malá. Smrťák Jones se mu neříkalo bezdůvodně. „Mám pro tebe ještě jednu informaci,“ prohlásil. „Sedona si vzpomíná, že na laboratorním zařízení, které zahlédla, když byla vězněná, byly štítky z parapsychologické nemocnice U Jantaru.“ „U Jantaru?“ Ozvalo se další zběsilé bušení do klávesnice následované několika kliknutími. „Hmm.“ Marlowe teď zněla zamyšleně. „Je to nemocnice, kterou spravuje Bratrstvo Gold Creek pro lidi popálené psi energií.“ „Takže Kirk Morgan.“ „Správně. Počkej. Ne, mezi personálem není žádný doktor Blankenship.“ „Hledej dál,“ prohlásil Cyrus. „Neboj, budu. Tohle je první skutečný průlom od chvíle, co jsme před nedávnem zaslechli ty řeči. Všechny ostatní stopy se ukázaly jako slepá ulička.“ Cyruse pobavilo nadšení v Marlowině hlase. „Tebe tohle vyšetřování vážně baví, co?“

38/39

„Žertuješ? Možnost, že někdo vymyslel další verzi té staré arkánské formule, je ohromná věc. Agentura Jones a spol. neměla případ s touhle drogou už přes dvě stě let, co jsme tady na Harmonii. Ta formule je v arkánských archivech legendou.“ „Nenech se moc unést. U legend je riziko, že s pravdou je promíchána spousta lží.“ „Proto jsou to legendy. Když už o nich mluvíme, jak jde lovení nestvůr na Rainshadowu?“ „Ještě jsem ani nezačal. Dorazil jsem na ostrov před dvěma hodinami. Nemám ani vybaleno.“ „A už jsi potvrdil, že jedna z mnoha prapravnuček Arizony Snowové je na Rainshadowu a že se zapletla s lidmi, kteří možná přišli s další verzí drogy. Dobrá práce, bratránku.“ „Díky. Jestli ti to nevadí, půjdu se teď trochu vyspat.“ „To máš štěstí. Já budu s těmihle stopami pracovat celou noc.“ Ozvalo se kliknutí, jak se na linku připojil někdo další. „Ne, nebude pracovat celou noc,“ prohlásil Adam Winters. „Právě jsme zjistili, že je těhotná. Půjde spát.“ „Těhotná?“ zopakoval Cyrus. „To je super. Gratuluju.“ „Díky,“ řekla Marlowe. „Jsme nadšení. Ale nikomu dalšímu z rodiny to neříkej, ano? Ještě jsme to neoznámili.“ „Jsem na ostrově,“ prohlásil Cyrus. „Komu bych to měl asi říct? Dobrou noc a dej mi vědět, jakmile něco najdeš, Marlowe.“ „Jasně,“ slíbila Marlowe. Odmlčela se. Když se znovu ozvala, mluvila jemným tónem. „Neboj se, Cyrusi. Jednoho dne najdeš tu správnou ženu.“ „To řekni arkánské seznamce, ano? Ještě jednou gratuluju a dobrou noc.“ Ukončil hovor, než mu mohla Marlowe hodit další drobečky útěchy a ujištění. Na rozdíl od legend existovaly v životě jisté věci, které nešlo změnit. Povaha jeho talentu byla jednou z těch věcí. Arkánská seznamka, exkluzivní seznamovací agentura Společnosti, se u většiny klientů nevzdávala, ale v jeho případě ano.

@Created by PDF to ePub