Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ Amanda Quick: Cesta u řeky Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1870. publikaci Přeloženo z anglického originálu River Road vydaného nakladatelstvím G. P. PUTNAM´S SONS, a member of Penguin Group (USA) New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Stanislava Moravcová Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Ricardo Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-901-6 (formát ePub) ISBN 978-80-7384-945-0 (formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Amanda Quick

Cesta u řeky

Tahle knížka je pro moji úchvatnou švagrovou, Wendy Bornovou. Děkuju ti za veškeré rešerše, které jsi mi připravila. Už nikdy se na jablko Gravenstein nebudu dívat stejně.

1 „Kdo z tebe udělal mého anděla strážného?“ vyhrkla Lucy Sheridanová. Byla naštvaná – opravdu naštvaná. Ale taky vzrušená. Byla o samotě s Masonem Fletcherem a ujížděli po úzké, měsícem zalité cestě. Měla to být ta nejromantičtější noc v jejím životě – událost, o níž sní každá dospívající dívka. Mason ale všechno zkazil, protože se k ní choval jako k malému děcku. Zabořila se ještě hlouběji do sedadla na straně spolujezdce, jednu nohu v teniskách si opřela o palubní desku a pevně se pažemi objala kolem pasu. „Nejsem ničí anděl strážný,“ odfrkl si Mason. Oči neodtrhl od silnice. „Dneska v noci ti dělám laskavost.“ „Ať už se mi to líbí, nebo ne. A za to bych ti měla být vděčná?“ „Brinkerův večírek dneska neskončí moc dobře. Je tam spousta chlastu a drog a nezletilých dětí. Až tam vtrhne policie, určitě nebudeš chtít být u toho.“ Masonova klidná, ledově chladná jistota byla nesnesitelná. Člověk by nepoznal, že je mu devatenáct a že je jen o tři roky starší než ona, pomyslela si. Realita teenagerovského života mezi nimi samozřejmě utvořila nepřeklenutelnou propast. Pro něho byla jen tím, co by teta Sara nazvala holkou pod zákonem. Bylo to však ještě horší. Masonovi nebylo jen devatenáct – ale jako by mu táhlo na třicet. Teta Sara o něm prohlašovala, že v jeho očích se zračí velice stará duše. Pravda, Sara často popisovala lidi podivnými příměry. Spolu se svojí obchodní partnerkou Mary byly celé pryč do meditací, osvícení, života v přítomném okamžiku a tak dále. Ale Lucy musela připustit, že na tom, co Sara o Masonovi říkala, asi něco bude. Už teď byl mužem takovým způsobem, že se k němu kluci na dnešní party nikdy ani nepřiblíží. Vedle něho vypadali, že jsou to pořád dětičky ze základky. Začínala si myslet, že Mason je dospělejší než většina dospělých, které zná, včetně rodičů. Když se před třemi lety rozešli, všichni jim blahopřáli k civilizovanému rozvodu. Žádný z jejich přátel však nebyl na Lucyině místě, pomyslela si. Nikdo nebyl třináctiletým dítětem schovávajícím se ve svém pokoji, zatímco se ti dva takzvaní dospělí hádali, házeli po sobě verbální granáty plné obvinění a zlosti a takového sarkasmu, který se zařezával až do morku kostí. Jestli byl rozvod, jenž následoval, příkladem civilizovaného chování, pak slovo civilizovaný potřebovalo novou definici. Mason na druhé straně vždycky působil jako opravdový dospělák – což byla možná jeho škoda. Spolu se svým strýčkem a mladším bratrem se do Summer River přestěhovali před dvěma lety. Mason pracoval na plný úvazek v místním železářství a snažil se zrekonstruovat starý dům na okraji městečka. Tohle léto

6/29

vychovával mladšího bratra sám, protože jeho strýc bojoval kdesi v nějaké válce. Jedna věc byla naprosto jasná: Mason bral život velice vážně. Lucy uvažovala, jestli vůbec dělá něco jenom pro zábavu, tedy za předpokladu, že ví, co to zábava je. Dokonce i řídí jako dospělý, pomyslela si nerudně, nebo přinejmenším tak, jak by dospělý měl řídit. To, jak držel volant strýcova postaršího pick-upu, mluvilo za vše. Řadicí páku svíral pevnou rukou. Na rovince se nesnažil prudce zrychlit, do zatáček nevjížděl příliš rychle a rozhodně nikdy nepřekročil povolený limit. Měla by to být nuda. Jenže nebyla. Jenom měla pocit, že je v dobrých rukou. „Nepotřebovala jsem, abys mě zachraňoval,“ vyštěkla. „Dokážu se o sebe postarat sama.“ Skvěle. Teď zní vážně jako děcko. „Dneska v noci bys skončila špatně,“ prohlásil. „Ale no tak. Byla jsem v pohodě. I kdyby se na starém Harperově ranči objevili poldové, oba víme, že by nikoho nezatkli. Náčelník Hobbs by přece nezavřel lidi jako Tristan Brinker a Quinn Colfax za mříže. Slyšela jsem, jak teta Sara říká, že náčelník by se neodvážil ničeho, co by mohlo naštvat jejich táty.“ „Jo, můj strejda tvrdí, že Brinker a Colfax mají náčelníka a celou zatracenou městskou radu v kapse. Ale to neznamená, že by Hobbs nepopadl pár dalších děcek, jen aby dokázal, že dělá svoji práci.“ „No a co? Prostě by je varoval, nic víc. Přinejhorším by Hobbs zavolal mojí tetě, aby si mě přišla vyzvednout a odvezla mě domů.“ „Vážně si myslíš, že je to to nejhorší, co se mohlo stát?“ „Jasně.“ Nejradši by zaskřípala zuby. „Budeš mi muset věřit, Lucy,“ poznamenal. „Dneska v noci nemáš na Brinkerově večírku co dělat.“ „Uvědomuješ si, že zítra ráno se mi budou všichni, kdo jsou teď na ranči, posmívat za zády?“ Mason na to nic neřekl. Probodla ho pohledem. V záři světýlek z palubní desky vypadala jeho čelist jako vytesaná z kamene. Poprvé se v ní probudila zvědavost. „Něco jsi mi neřekl, že jo?“ zeptala se. „Nech to být,“ zavrčel Mason. „Jako by to šlo. Jak víš, že jsem měla být dneska v noci na Brinkerově večírku?“ „Záleží na tom?“ „Ano,“ odpověděla. „Záleží.“ „Zaslechl jsem, že tam možná dorazíš. Pak jsem zavolal tvé tetě. Nebyla doma.“ „Jsou s Mary v San Francisku. Na nějakém veletrhu starožitností. Nechala jsem tetě v hlasové schránce vzkaz, jestli to musíš vědět.“ Mason Lucyina slova ignoroval. „Když jsem zjistil, že je tvoje teta pryč, rozhodl jsem se zastavit v parku a zjistit, jestli tam nejsi. Říkal jsem si, že se možná ocitneš v problémech.“ „Protože nejsem na seznamu jedničkářek?“

7/29

„Jsi příliš mladá, než aby ses motala kolem Brinkera a Colfaxe.“ „Jillian Bensonová je jenom o rok starší než já. A prosím, v žádném případě mi tu nekaž o tom, že bych skočila ze skály jenom proto, že to dělají všichni moji přátelé.“ „Jillian není tvoje kamarádka.“ „Čirou náhodou mě pozvala právě ona.“ „Vážně?“ Mason zněl zamyšleně. „No, vlastně mě to ani nepřekvapuje.“ „Zavolala mi dneska odpoledne a řekla mi, že jde na Brinkerovu party a jestli bych nechtěla jít s ní. V tomhle městě jsem stejně moc na výběr neměla.“ „Takže jsi po té možnosti skočila.“ „Ne tak úplně. Nejdřív jsem odmítla. Jsem tady jenom na léto. Znám tu zatím jen pár místních lidí. Prohlásila, že by to byl dobrý způsob, jak se seznámit s dalšími. Pověděla jsem jí, že nemám auto. Nabídla mi, že mě vyzvedne v domě mé tety.“ „To od ní bylo vážně milé, že?“ zabručel Mason. „Na co narážíš?“ „Pila jsi něco, než jsem pro tebe přijel?“ „Jenom vodu z lahve, kterou jsem si přinesla. A mimochodem, nemusím se ti zpovídat.“ „Nepila jsi nic z těch neoznačených lahví v chladicím boxu?“ „Jillian říkala, že jsou to nějaké energetické drinky. Pověděla mi, že Brinker je má vždycky na každém večírku. Tvrdila, že je v nich něco speciálního.“ „Ale ty sis žádný nedala?“ „Nechtěla jsem se opít ani zfetovat, jo?“ Nehodlala mu přiznávat, že ji představa, že by vyzkoušela jeden z těch podivně zbarvených nápojů, vyděsila k smrti. Smutná pravda byla, že dávno před Masonovým příjezdem si sama uvědomila, že tahle noc bude fiasko. Nebyla stavěná pro život na hraně, ani nechtěla kráčet po okraji propasti. Všichni o ní prohlašovali, že je vyrovnaná a zodpovědná – nebyla typem člověka, který by se dostával do potíží. Jenže to byl jenom jiný způsob, jak říct, že je nudná a zbabělá. Začínala si myslet, že už navždycky bude neustále stát venku před neviditelným skleněným domem a dívat se na lidi, kteří se odvážili trochu zariskovat a opravdu žít své životy. „Proč bys chodila na jeden z Brinkerových večírků, kdyby ses nechtěla opít ani zfetovat?“ podivil se Mason. Zabořila se ještě hlouběji do sedadla. „Jenom jsem si chtěla zatancovat. Užít si. Klidně mě za to žaluj.“ „Vždyť jsi netančila, když jsem pro tebe přijel.“ Povzdechla si. „Protože mě nikdo o tanec nepožádal. Konečně jsem dostala pozvání na jeden z Brinkerových večírků, ale ukázalo se, že se mnou nikdo nechce

8/29

nic mít. Měl jsi pravdu, byla jsem tam úplně mimo, s cizími lidmi, bla, bla, bla, a určitě byla klika, že ses tam objevil. Tak. Spokojený?“ Mason na tu otázku neodpověděl, nejspíš proto, že zajížděl s dodávkou do dlouhé, úzké uličky, která se vinula mezi starým jabloňovým sadem k Sařinu útulnému domečku. V malé chatce byla světla rozsvícená. Stará dodávka zdobená nápisem Starožitnosti Summer River byla zaparkovaná na svém obvyklém místě na příjezdové cestě. „Vypadá to, že tvoje teta je už doma,“ konstatoval Mason. Zastavil pick-up. „Pospíšila si.“ Lucy si rozepnula bezpečnostní pás a otevřela dveře. „Obvykle se s Mary z takových nákupů vrací až po půlnoci.“ Mason si prohlížel hlavní dveře. „To je dobře.“ Lucy se zarazila v půli cesty ven. „Co je dobře?“ „Nebudeš tu dneska v noci sama.“ „Bože, Masone. Nepotřebuju chůvu. Vlastně jsem to já, kdo hlídá děti jiných lidí. Jsem oblíbená, protože jsem tak vyrovnaná a zodpovědná a tak dále.“ „Já vím,“ řekl. „Promiň.“ „Hm, přestaň se omlouvat. Moc ti to nejde.“ Vyskočila z dodávky a natáhla ruku, aby dveře zavřela. „Taky se omlouvám za tu dnešní noc,“ dodal drsným hlasem. „Nechtěl jsem tě ztrapnit.“ „Mhmm.“ Podívala se na něho otevřenými dveřmi. „Víš ty co? Za pár let, až budu dospělá, mi můžeš připomenout, abych ti poděkovala za naprosto zbytečnou záchranu. Možná až mi bude třicet nebo čtyřicet, budu schopná ocenit tvé šlechetné úmysly. Nebo taky ne. Víš, co se říká: žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.“ „Jo, to jsem slyšel.“ K čertu. Klidně už mu může říct i ten zbytek. „Dneska jsi plýtval časem,“ pokračovala. „Když jsi dorazil, už jsem se chystala domů.“ „To by nebyl moc dobrý nápad. Je to daleko.“ „Byla bych v pohodě. Měla jsem s sebou mobil. Navíc, tohle je Summer River, žádné velkoměsto. Teta říká, že tu k žádné vraždě nedošlo celé věky.“ „Ošklivé věci se na malých městech stávají stejně jako kdekoliv jinde,“ namítl Mason. „Blbost. Teď mi dáš přednášku o tom, že bych neměla chodit domů sama po setmění?“ Zadržela dech, protože výraz na Masonově tváři naznačoval, že přesně to má v úmyslu. Usmála se. „Ty si prostě nemůžeš pomoct, že?“ zeptala se. „Narozený proto, aby chránil a sloužil. Možná bys měl zvážit kariéru u policie.“ „Slyšel jsem, že v nemovitostech se dá vydělat víc peněz,“ řekl bez zaváhání. „Myslím to vážně.“

9/29

Ignoroval ji. „Proč jsi chtěla jít domů?“ „Protože Jillian začínala být opilá, když to musíš vědět. Věděla jsem, že tam chce zůstat. Myslí si, že Brinker je senzační. Všechny holky si to myslí a taky pár kluků. Každopádně jsem se bála, že by mě pak měla odvézt domů. A máš to, celý příběh mé divoké noci plné orgií. Měl jsi pravdu. Neměla jsem na ten ranč chodit, i když tam je polovina lidí z města. Vykonal jsi svůj dobrý skutek. Máš splněno.“ Hlavní dveře domu se otevřely a v nich se objevila Sara. Světlo na verandě ozařovalo její prošedivělé hnědé vlasy. Jako všechny ženy v Sheridanově rodině to nebyla žádná amazonka, ale její stopětašedesáticentimetrová postava a drobná stavba těla byly zrádné. Desítky let cvičení jógy a nošení dříví do masivního krbu ve starém domě ji vybavily rovnými rameny a silným, pevným tělem. Přešla k zábradlí a zamávala. „Ahoj, Masone,“ zavolala. „Díky, že jsi přivezl Lucy domů. Právě jsem jí chtěla zavolat, jestli nepotřebuje odvoz.“ „Žádný problém, madam,“ odpověděl Mason. „Měl jsem to při cestě.“ Lucy si odfrkla. „Tak při cestě, ty osle.“ Chtěla dveře zabouchnout, ale zaváhala. „Ohledně toho anděla strážného, kterého mi neděláš.“ „Říkal jsem ti, že žádný anděl strážný nejsem.“ Poprvé se mu v hlase ozval náznak emocí. Zněl naštvaně. „Teta Sara věří v karmu,“ prohlásila Lucy. „Víš, příčina a následek a tak.“ „Vím, co je to karma,“ řekl Mason. Hlas měl trochu moc bezvýrazný. Uvědomila si, že se jí podařilo ho urazit, protože naznačovala, že nezná význam toho slova. Navzdory tomu, jak ji ztrapnil, když ji vyvlekl z toho večírku, se cítila špatně. Všichni věděli, že Mason od chvíle, co odešel ze střední, tvrdě makal. Příležitostí na učení moc neměl. Teta Sara říkala, že to byl jeho bratr Aaron, kdo měl jít na vysokou. Aarona prý právě přijali na velice prestižní a drahou univerzitu. Taky povídala, že Mason a jeho strýc dělají všechno, co je v jejich moci, aby Aaron nemusel promovat se studentskou půjčkou na krku. „Zkusme předpokládat, že má teta s tou karmou pravdu,“ pokračovala Lucy. „Jestli ano, dříve či později přijde den, kdy třeba budeš potřebovat zachránit.“ „A?“ „Napadlo tě někdy, kdo asi zachrání profesionálního anděla strážného, až se dostane do potíží?“ Zabouchla dveře dodávky, než mohl odpovědět, a rychle vykročila k verandě, kde čekala Sara. Tak tedy skončila ta nejromantičtější noc jejího života.

2 Mason sledoval, jak Lucy zdraví svou tetu a vchází do starého domku. Počkal, dokud se za oběma nezavřely dveře, než nastartoval dodávku a projel sadem zpátky na ulici. Napadlo tě někdy, kdo asi zachrání profesionálního anděla strážného, až se dostane do potíží? Lucy se pletla. Nebyl žádný strážný anděl. Dělal jen to, co musel, když ji dneska večer odvezl z toho Brinkerova večírku. Jestliže byla její teta mimo město, neměla tu nikoho, kdo by na ni dohlédl. Byla příliš naivní a nevinná, než aby poznala ďábla, když byl v převleku. Jestli byly řeči, které se šířily městečkem, pravdivé, Brinker přišel přímo z pekla. Mason si v duchu poznamenal, aby ráno promluvil se Sarou Sheridanovou. Musela vědět, k čemu dneska v noci skoro došlo. Bylo by fajn, kdyby byl strýček Deke ve městě. Deke by Saře všechno vysvětlil. Určitě by ho vyslechla. Lidé Dekea vždycky poslouchali. Ale Deke byl zase na jedné z misí a měl se vrátit až za několik měsíců. A to znamenalo, že si se Sarou bude muset promluvit sám. Společně nic netušící Lucy ochrání. Když dorazil na hlavní silnici, odjel zpátky na místo, kde se konal večírek. Starý Harperův ranč už byl celé roky opuštěný. Pastviny, kde se kdysi pásl dobytek, opět splynuly s přírodou. V polorozpadlém domě už nikdo nebydlel desítky let. Tristan Brinker si stodolu pro své večírky zabral minulé léto. Místní mládež k němu byla přitahována jako můra ke světlu. A po jeho boku stál neustále Quinn Colfax. Teenagerům v Summer River společně vládli pevnou rukou. Večírek byl v plném proudu, ale Brinkerův luxusní sporťák mezi vozidly kolem stodoly nestál. Ani zbrusu nové SUV Quinna Colfaxe. Oba byli příliš chytří, než aby nechali svá snadno rozpoznatelná auta na dohled komukoliv, kdo by čirou náhodou projížděl kolem ranče. Pravda byla, že jejich bohatí otcové by je z vězení vyplatili, kdyby je náčelník zavřel. Ale Warner Colfax a Jeffrey Brinker by byli vzteky bez sebe, kdyby byli jejich synové natolik pitomí, aby se nechali chytit. Tristan a Quinn byli v městečku noví, ale byli považováni za opravdové rockové hvězdy. Jejich otcové byli partneři v nějakém hedgeovém fondu. Jejich podnik sídlil v Silicon Valley, ale jako spousta úspěšných podnikatelů z oblasti San Francisco Bay Area rádi trávili víkendy na venkově protkaném vinicemi. Byli to chytří obchodníci a rychle zjistili, že Summer River zažije brzký vinařský boom. Vytrvalá vlna vinařského businessu se valila přes celou severní Kalifornii už více než sto let. V posledních desetiletích navíc nabírala na rychlosti, zničila staré hrušňové a jabloňové sady i farmy a mlékárny, které jí stály v cestě. Teď bylo

11/29

na řadě Summer River. Na úpatích kolem městečka už byly vysazeny první keříky vinné révy. Nepotrvá dlouho a úponky vinice se budou šplhat po celém údolí. Za pár let bude ospalé maloměsto Summer River nejspíš proměněné v přepychovou vesničku podobně jako Healdsburg, Sebastopol, Napa a další farmářská města v této oblasti. Ceny pozemků už teď začínaly šplhat do nebes. Mason na to spoléhal, když Dekea přemluvil, aby koupili zchátralý dům, který chtěl opravit, aby jim pak pomohl zaplatit vysoké školné za Aaronovu prvotřídní univerzitu. Až s přestavbou skončí, bude stát skoro dvojnásobek, než za něj zaplatili. Mason zabočil na cestu vedoucí ke stodole. Vydal se po neoznačené, neudržované postranní cestě lemující řeku. Najít ty dva vozy netrvalo dlouho. Stály zaparkované mezi stromy. Ještě asi chvíli potrvá, než se Brinker a Colfax vrátí, ale Mason byl připravený počkat si tak dlouho, jak bude potřeba. Zaparkoval dodávku za sporťák a SUV a zablokoval jim cestu zpátky na silnici. Vystoupil a přešel k břehu řeky. Z místa, kde stál, stodolu neviděl, ale rozeznával tlumené zvuky dunící hudby. Chvíli pozoroval úplněk tančící na řece. Hladina vody jako by se pohybovala v pomalém rytmu, ale slabé vlnky byly zrádné. Summer River byla na některých místech hodně hluboká a proudy silné. Každý rok se objevovaly zprávy o lidech, kteří se snažili řeku přebrodit, ale proud je strhl. Před několika měsíci došlo k další automobilové nehodě na cestě kolem řeky. Vozidlo sjelo z útesu na vyhlídce a přistálo v rychle se řítící vodě. Řidič to nepřežil. Možná bys měl zvážit kariéru u policie. Mason se nad tím zamyslel. Pravda byla, že nad svou vlastní budoucností ještě moc neuvažoval. Od smrti rodičů měl plné ruce práce s plněním otcových posledních instrukcí. Postarej se o bratra. Nespouštěj ho z očí. Aaron však brzy nastoupí na univerzitu a zamíří ke své vlastní zářné budoucnosti. A pak už se nebudu mít o koho starat, pomyslel si Mason. Možná je načase zamyslet se nad tím, co chce k čertu doopravdy provést se svým životem. Ovšem nejdřív se musí postarat o Lucy. První náznak, že Brinkerova party končí, nastal v okamžiku, kdy hudba najednou zmlkla. Někdo zřejmě projel kolem starého ranče a stěžoval si policii. Náčelník Hobbs by byl v tom případě nucen poslat pár strážníků, aby to tu uzavřeli. Lucy měla pravdu, je hodně nepravděpodobné, že by byl někdo zatčen. Mládež by se rozutekla. Ti nejpomalejší by nejspíš byli dopadeni, ale dostali by tak akorát varování. Masonovy myšlenky přerušil zvuk dunících kroků. Otočil se a uviděl dvě pohupující se baterky. Za okamžik se ze stromů na mýtinu vyřítili Tristan Brinker a Quinn Colfax. Běželi ke svým vozům, ztěžka oddechovali a snažili se utišit hihňání. Oba nesli velký chladicí box.

12/29

„Viděls výraz toho poldy, když mu ta pitomá blondýna nabídla lahev naší dobroty?“ rozchechtal se Brinker. „Vypadal, že mu exploduje hlava.“ „Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se Quinn nervózně. „Co je nám sakra po tom? Ví, že jsme tu byli, ale nemůže nikomu dokázat, že jsme tu měli drogy.“ Brinker zpomalil do chůze a vylovil z kapsy klíče. „Ani se nebude snažit. Jenom dělal svoji práci. Ukončil večírek. Co myslíš, kdo si stěžoval tentokrát?“ „Nejspíš jenom nějaký farmář, který projížděl kolem,“ nadhodil Quinn. „Fakt rád bych věděl, jak ten idiot Fletcher zjistil, že je dneska večer na party i Lucy Sheridanová,“ poznamenal Brinker. „Záleží na tom?“ zeptal se Quinn. „Jo,“ zamumlal Brinker. „Záleží. Nelíbí se mi, že se ten bastard plete do mých věcí.“ „Zapomeň na to,“ namítl Quinn. „Nepleť se Masonu Fletcherovi do cesty.“ „A proč ne? Vždyť maká v železářství.“ „Podívej, večírek skončil. Jedeme domů a na Fletchera zapomeneme.“ Mason si nasadil sluneční brýle a vyšel ze stínů. Opřel se o přední nárazník elegantního sporťáku. „Nejdřív si promluvíme o Lucy,“ oznámil. Quinn se okamžitě zarazil. „Fletchere? Co tu děláš?“ Brinker se zastavil za ním, probodl Masona paprskem baterky. Sluneční brýle odvedly práci, kterou měly. Světlo Masonovi neublížilo. „Zmiz od mého auta,“ zavrčel Brinker. „Ten nátěr je udělaný na zakázku. Poškrábeš mi ho.“ Mason ho ignoroval. „Ještě jednou se na Lucy Sheridanovou zaměříte a na podzim už se na univerzitu nevrátíte.“ „Nevím, o čem to mluvíš,“ vyštěkl Brinker. „Vypadni už od mýho auta.“ Quinn začínal být nervózní. „Vyhrožuješ nám?“ „Něco takového,“ přikývl Mason. „Kdo to vykecal?“ zavrčel Brinker. Hlas měl chraplavý vzteky. „To není důležité,“ odpověděl Mason. „Potřebujete jen vědět, že vím, co jste měli v plánu.“ Quinn se zatvářil zmateně. „Co se to tu děje?“ „Kdo to vykecal?“ zařval Brinker. Ze všech sil se snažil ovládnout. „To je fuk. Stejně si to zjistím, a až –“ „Jo?“ řekl Mason. „Co myslíš, že uděláš?“ „Kliď se mi z cesty,“ zaječel Brinker napjatým hlasem. „Budeš litovat, že ses tu dneska v noci vůbec ukázal. Chápeš to?“ „Slyším tě,“ odpověděl Mason klidně. „Teď je řada na tobě, abys poslouchal ty mě. Už se k Lucy Sheridanové nepřibližuj. Jestli se jí něco stane, hodím to na triko tobě. Rozumíš mi, Brinkere?“

13/29

Brinkera najednou popadl zuřivý záchvat. Pustil chladicí box, zvedl nejbližší tupý předmět – kámen – sklonil hlavu a vyrazil. „Hej,“ vyjekl Quinn. „Nech toho. Tristane, zbláznil ses?“ Mason do poslední chvíle neuhnul, a když pak rychle uskočil z cesty, Brinker vrazil do auta. Ozvalo se ostré kovové zaškrábání, jak kámen sedřel z luxusního vozu lak na zakázku. Otřesený Tristan zavrávoral pár kroků zpátky. Mason prošel kolem, otočil se a zadíval se na něho. „Držte se od Lucy Sheridanové dál,“ oznámil. Znovu vykročil a otočil se k Brinkerovi a Quinnovi zády. Naštěstí se ani jeden z nich na nic nezmohl. Když došel k dodávce, otevřel dveře, nastoupil, nastartoval a odjel domů do starého domu u řeky. Aarona našel spát na pohovce. Nový, drahý počítač, který mu dali Mason s Dekem k narozeninám, vydával dosud matnou záři. Na obrazovce bylo několik řádků podivného počítačového kódu. Mason zamkl hlavní dveře a zkontroloval okna. Byl to každodenní rituál, který poctivě dodržoval od té noci, kdy mu policejní detektiv oznámil, že se rodiče zabili při automobilové nehodě. Přehodil přes Aarona deku a vyšel do svého pokoje v patře. Zapnul vlastní počítač, který koupil na online aukci. Pustil se do dalšího nočního rituálu. Zkontroloval, že rodinný bankovní účet není přečerpaný a že nemusí zaplatit žádné účty. Spokojeně se ujistil, že telefony a elektřina jsou na příští měsíc zajištěné, napsal e-mail strýčkovi a krátce mu popsal události dnešní noci. Oznámil Dekeovi, že situace by měla být pod kontrolou. Vysvlékl se do boxerek, mobil položil na noční stolek, vypnul světla a zalezl do postele. Dekeovi řekl, že situaci zvládne, ale pravda byla, že zatím žádný plán neměl. A po dnešní noci bylo jasné, že nějaký vážně potřebuje. Tristan Brinker nebyl jen rozmazlený, bohatý spratek. Byl to opravdový psychopat. Dříve či později vybuchne. Mason toho o psychologii moc nevěděl, ale když už potkal nějakého lidského predátora, okamžitě ho poznal. Taky intuitivně chápal, že bylo důležité odvést Brinkera od jeho původního cíle. Byl si docela jistý, že se mu to, přinejmenším dočasně, podařilo, ovšem to neznamenalo, že by byly Lucy a ostatní dívky v Summer River v bezpečí. Ráno si ze všeho nejdřív promluví s Lucyinou tetou a vysvětlí jí, v jak nebezpečné situaci se ocitla. Intuice mu napovídala, že je důležité dostat Lucy z města – a z Brinkerova dosahu – jak nejrychleji to půjde. Pak bude muset zjistit, jak se zbavit Brinkera. Byl celkem přesvědčený, že toho bastarda jen tak něco nezastaví.

14/29

Druhý den ráno lidé Brinkera zahlédli, jak odjíždí z městečka ve svém nablýskaném novém sporťáku, který mu otec věnoval. Už ho nikdy nikdo neviděl. Během několika dnů se rozneslo, že se stal obětí nějakého drogového dealera. Brinkerovo tělo se nikdy nenašlo.

3 O třináct let později Vantage Harbor, Kalifornie Lucy se nutně potřebovala napít. Právě zvedala ke rtům sklenku s bílým vínem, když spatřila Truchlící vdovu mířící k boxu, kde seděla. Alicia Gatleyová hladce klouzala hlučným davem úředníků tísnících se během happy hour v oblíbeném baru. Byla typem ženy, za kterou se každý otočí – muži i ženy –, když vstoupí do místnosti. V přiléhavém kostýmu a na supervysokých podpatcích, s pěstěnými nehty a utaženým drdolem představovala prototyp blondýny Alfreda Hitchcocka. Lucy si pomyslela, že ani nákladné silikony jí neuškodily. Dravec pod nablýskanou slupkou se však dnes projevoval naplno. „Ó, bóže,“ zašeptala Hannah Carterová. „To bude průšvih.“ „Ještě tohle nám chybělo k dokonalosti jinak naprosto zkaženého dne,“ dodala Ella Merricková. „Přišla za tebou, Lucy,“ poznamenala Hannah varovně. „Viní tě z toho, co se stalo u soudu.“ „Neblázni,“ ohradila se Lucy. Ella na ni účastně pohlédla. „Ty jsi byla jen posel.“ „Všichni víme, jak poslové dopadají.“ Lucy se rychle napila vína, aby si dodala odvahy. „Říkala jsem šéfovi, že s ní budou potíže.“ „Vypadá to, že jsi měla pravdu,“ přitakala Hannah. „Přiznávám, že jsem doufala, že se v klidu dostanu z města, než zjistí, že právě já jsem způsobila její finanční katastrofu,“ řekla Lucy. Netěšila se na ranní návrat do Summer River, ale v tuhle chvíli – kdyby měla tu možnost – by raději byla tam než tady, v pasti, z níž není úniku. Ale aspoň tu není sama. Hannah a Ella byly její nejlepší přítelkyně. Nenechají ji v tom samotnou. Hannah pozorovala se zadumaným výrazem Alicii. „Zajímalo by mě, jak přišla na to, že zrovna ty jsi odhalila, že její drahý zesnulý měl v Kanadě druhou rodinu.“ „Kdo ví?“ odtušila Lucy. „Předpokládám, že to roznesl někdo z kanceláře. To, co v Brookhouse děláme, nepodléhá zrovna režimu přísného utajení.“ „Naše vdovička patrně zamávala svými umělými řasami na některého z vyšetřovatelů, a on se hned mohl přetrhnout, aby jí vyslepičil všechno, co chtěla vědět,“ nadhodila Ella. „To je rozhodně možné,“ souhlasila Lucy. Právě ona vymyslela pro druhou paní Gatleyovou přezdívku Truchlící vdova. Byla to pocta Aliciinu zřejmému hereckému talentu. A byla trefná. Na odboru

16/29

soudní genealogie v Brookhousu se o Alicii nemluvilo jinak než jako o Truchlící vdově, nebo zkráceně TV. Alicia se rychle blížila. Její pečlivě nalíčená tvář byla vzteky samý flek. Rychlé klapání jejích špičatých podpatků na dřevěné podlaze připomínalo kulometnou palbu. Bylo tak ostré, až se Lucy divila, že jí od bot nelétají jiskry. „Hlavně klid,“ řekla si. „Nezapomeň, že jsme profesionálové.“ „Má to znamenat, že se na ni nemáme vrhnout, až ti chrstne do obličeje víno a začne ti nadávat?“ zeptala se Hannah. „Jo, přesně to to znamená,“ ujistila ji Lucy. „Reprezentujeme Brookhouse. Naše chování se odráží v pověsti firmy.“ „Jasně, užijeme si do sytosti zábavného večera,“ ušklíbla se Ella. „Nebude to tak zlé,“ chlácholila ji Lucy. „Je vytočená, takže mě může počastovat pár nelichotivými výrazy, ale víno do obličeje mi nechrstne. Zničilo by to její chladnou image Grace Kellyové, na které pracuje.“ „Mám pro tebe novinu,“ ucedila Ella, aniž odpoutala pohled od příchozí. „Už si nehraje na Grace Kellyovou. Teď vypadá spíš jako nestvůra z Černé laguny. Než sem dojde, chci se vsadit. Dávám bůra na to, že je tak bez sebe, že se pokusí dát Lucy facku.“ „Já sázím na to víno,“ přidala se Hannah. „Je to dramatičtější.“ „Máš to mít,“ přikývla Ella. „Nechte toho, obě,“ okřikla je Lucy. „Nebude se ztrapňovat před všemi lidmi tady.“ Alicia došla k boxu a probodla Lucy vražedným pohledem. „Je to vaše vina, že se všechno podělalo,“ zuřila. „Nemáte právo míchat se mi do života, vy huso pitomá. Kdo si myslíte, že jste?“ „Paní Gatleyová, já jsem pouze dělala svou práci,“ opáčila Lucy. „A jsem si jistá, že to velmi dobře víte. Brookhouse si najala advokátní kancelář spravující majetek vašeho manžela. Jde o fond pro jeho děti.“ „Bernie mi nikdy neřekl, že by měl nějaké děti. Vím určitě, že žádné neměl. Vy jste našli v Kanadě nějaké povaleče a podplatili jste je, aby tvrdili, že jsou jeho dávno ztracenými potomky. Přiznejte to.“ „Je mi líto, paní Gatleyová. Bernard Gatley měl s jinou ženou tři děti, dvě dcery a syna. Oni jsou hlavními dědici jeho majetku.“ „Pokud tihle takzvaní dědici opravdu existují, o čemž velmi pochybuji, jsou nelegitimní.“ „Tohle zákon nezajímá,“ odpověděla Lucy trpělivě. „Potomci mají nárok na dědictví, ať už byl muž s jejich matkou ženatý, nebo ne. Ale v tomto případě je i tahle námitka irelevantní, protože pan Gatley byl s matkou svých tří dětí, které jsou dnes již dospělé a mají vlastní potomky, v manželském svazku.“ „To nemůžete dokázat,“ řekla Alicia velmi upjatým hlasem.

17/29

„Ale ano, paní Gatleyová, Brookhouse získal dostatek důkazů, že děti vašeho manžela mají plné právo na dědický podíl na majetku svého otce.“ „Podíl?“ vyštěkla Alicia téměř hystericky. „Dostanou nejlepší nemovitosti a všechny akcie a cenné papíry.“ „Slyšela jste advokáty a soudce. Druhá rodina pana Gatleyho má plné právo na podíl na dědictví.“ „Nedostanete snad vy sama taky pěkné sousto?“ usmála se Ella. Alicia se k ní otočila. „Dostanu pouhý zlomek toho, co jsem očekávala. Bernie mi slíbil, že všechno bude moje. Proč bych si ho asi jinak sakra brala?“ Nastala krátká napjatá pauza. Lucy si všimla, jak celý bar náhle ztichl. „Opravdu mám dojem, že si nepřejete probírat podobné osobní záležitosti zde,“ řekla velmi mírně. „Neopovažujte se mi říkat, že mám držet hubu, vy slepice,“ zavřískla Alicia. „Jestli měl Bernie opravdu děti, proč se neukázaly na pohřbu?“ „Ti tři lidé, které jsem našla v Kanadě, byli ještě děti, když se jejich rodiče rozešli,“ vysvětlovala Lucy. „Už před lety ztratili se svým otcem kontakt. Skutečnost je taková, že v určitém okamžiku od své rodiny odešel, aniž se ohlédl. Mysleli si, že je mrtvý.“ „Což teď skutečně je,“ připomněla vesele Ella. „Manželství s tím starým páprdou jsem obětovala dva roky života. A co z toho mám? Mrzkých pár tisíc dolarů. A všechno je to vaše vina.“ Alicia si evidentně povšimla, že Lucy, Ella i Hannah pevně drží stopky svých skleniček s vínem. Otočila se, popadla z vedlejšího stolu plnou sklenici piva a vychrstla její obsah Lucy přímo do obličeje. Než se kdokoli vzchopil k reakci, prodrala se ven tlačenicí ohromených pijáků, rozrazila skleněné dveře a zmizela v odpoledním slunci. Lucy vzdychla, zvedla jeden ze tří malých koktejlových ubrousků na stole a otřela si trochu piva z tváře. Ella a Hannah jí nabídly svoje ubrousky. Muž, jehož nápoj posloužil jako nástroj pomsty, se na ni omluvně podíval. „Omlouvám se, netušil jsem, co zamýšlí, dokud nebylo po všem.“ „Za to nemůžete,“ uklidnila ho Lucy. „Rozhněvaná klientka?“ zeptal se. „Jmenuju se Carl.“ „Není to naše klientka,“ řekla Ella. „Je jenom naštvaná z prohry,“ vysvětlovala Hannah. „Smím se zeptat, čím přesně se vy tři živíte?“ zeptal se Carl. „Pracujeme pro soukromou detektivní agenturu,“ odpověděla Lucy. „Jmenuje se Brookhouse.“ „Paráda. Dámy coby soukromá očka.“ Carla to rozhodně zaujalo. „Máte zbraně?“ „Ne,“ odpověděla Lucy pevně. „Vyšetřovatelé s licencí jsou jen pan a paní Brookhouseovi. My tři pracujeme na odboru soudní genealogie.“

18/29

Carla to očividně zklamalo, nicméně se snažil nedat to najevo. „Jaké pátrání obnáší soudní genealogie?“ „Obecně řečeno většinu práce získáváme od advokátů spravujících jmění,“ vysvětlila mu Hannah. „Pátráme po ztracených nebo neznámých potomcích a informujeme je o jejich dědictví.“ „A někdy obráceně,“ dodala Ella. „Lidé, kteří se domnívají, že jsou dědici nějakého majetku, přijdou za námi, abychom to dokázali.“ „Chápu. Jste lovkyně dědiců,“ luskl muž prsty. „Pod takovýmhle označením si toho můžete představit spoustu,“ odtušila Lucy. Mluvila chladným a odtažitým tónem. Zůstávala opatrná. Spousta lidí ani netuší, že se dá živit pátráním po ztracených dědicích. A ti, kdo to vědí, tuto práci často považují za nechutnou součást soukromé detektivní praxe. Na tomto poli samozřejmě podnikali i ne úplně poctiví hráči. Soustředili se na okraj trhu a doufali, že zbohatnou tím, že objeví dědice mnohamilionového majetku, který ani neví, co všechno by mohl mít. Jejich cílem bylo přesvědčit dotyčného, aby podepsal smlouvu, že kancelář obdrží podíl na dědictví za to, že ho vystopuje. Brookhouse se naopak pyšnil tím, že se zaměřoval výhradně na poctivou stránku businessu. „Vypadá to, že jsem vyhrála sázku,“ usmála se Hannah. „A jak jsi na to přišla?“ zeptala se Ella. „TV zaútočila na Lucy, jak jsem říkala.“ „To jo, ale nezfackovala ji,“ opáčila Hannah. „Ale ani jí nechrstla do obličeje víno,“ oponovala Ella. „Vzala si pivo z vedlejšího stolu.“ „To je jen technický detail,“ trvala na svém Hannah. Ella se vítězoslavně usmála. „Jak my ze soudní genealogie víme, vše právě záleží na technických detailech.“ Nastavila dlaň. „A ty mi dlužíš pět babek.“ „Pardon,“ vložila se do toho Lucy. „Než se vy dvě dohodnete, já si zajdu domů dobalit.“ Přiběhl k nim číšník s čistou utěrkou. „Vedoucí vzkazuje, že tahle vína jdou na účet podniku.“ „Díky.“ Lucy si od něj vzala utěrku a setřela si pivo ze saka kostýmu. „Myslím, že účet za čistírnu přidám k výdajům za případ.“ „To bys rozhodně měla udělat,“ přikývla Ella. „Rozhodně,“ souhlasila Hannah. Číšník se přikradl blíž a ztišil hlas. „Mohu se zeptat, čím jste tu ženu tak rozběsnily?“ „Obávám se, že je to důvěrná informace,“ odpověděla Lucy. Číšník vědoucně kývl. „Myslí si, že se scházíte s jejím chlapem, co?“ Lucy si šokovaně přestala utírat rukáv. „To je směšné. Proč by spolu dvě inteligentní ženy bojovaly o jednoho muže?“ „Posledních sto let to tak chodí,“ poznamenala Hannah.

19/29

„To, co se stalo před pár minutami, bylo vážnější,“ vysvětlila Ella. „Jasně,“ rozzářil se číšník. „Šlo o prachy.“ „O spoustu prachů,“ poopravila ho Lucy. Carl se zasmál. „Nechte mě hádat. Vy tři nejste zrovna romantické typy, co?“ „Naše práce činí lidi poněkud chladnějšími,“ pronesla Lucy. „Brzy zjistíte, že každý má nějaký pracovní plán. U většiny lidí je však na prvním místě jedna ze dvou obvyklých možností.“ „Jo? A co je to za možnosti?“ zeptal se zvědavě Carl. „Peníze nebo pomsta,“ odpověděla Lucy. „Je fascinující, jak často jeden motiv doprovází druhý.“ „Páni,“ hvízdl ohromeně Carl. „To je síla, fakt síla.“ „Ne,“ vrtěla hlavou Lucy. „To je lidská povaha.“ Zvedla se od stolu. „A teď mě omluvte, jdu domů.“ „Našla jste v poslední době nějaké další ztracené dědice?“ volal za ní Carl. „Svým způsobem ano,“ odpověděla Lucy. Pověsila si na rameno kabelku a zamířila ke dveřím. „Sebe.“

4 Mason Fletcher se opíral o pult a v jedné ruce držel šroubovák. Hleděl na Lucy s upřímným zájmem prodchnutým chladným nesouhlasem. Tahle kombinace ji znervózňovala a dopalovala. Skutečný problém však byl, že Mason vypadal o poznání lépe než před třinácti lety, kdy se tak barvitě zjevoval v jejích žhavých dívčích představách. Když vešla do dveří Fletcherova železářství, její první reakce byla přímočará a dechberoucí. Tak dlouho jsem tě hledala. Vlčák, který se vynořil zpoza pultu, si ji změřil pohledem podobným Masonovu. Zvíře vypadalo skoro jako skutečný vlk. Stárnoucí vlk, pomyslela si. Kolem čenichu měl šedivé chlupy. Duhovky neměl tmavě hnědé jako většina plemen, ale byly znepokojivého ořechově zlatého odstínu, který se tolik blížil barvě Masonových očí. „To je Joe,“ ukázal Mason na psa. Pohlédla dolů na zvíře a natáhla ruku. „Ahoj, Joe.“ Joe si ji dlouho prohlížel, aniž uhnul pohledem. Zřejmě usoudil, že není ani kořist, ani nepřítel, protože jí očichal prsty a spokojeně se posadil. Opatrně ho podrbala za ušima. Joe zafrkal a olízl jí ruku. „Líbíš se mu,“ řekl Mason. „Většinou lidi ignoruje.“ „Jsem uchvácena, že se mi nevrhl po krku,“ pronesla Lucy. „Už nejmíň týden po krku nikomu nešel.“ Mason vyhodil třpytivý šroubovák do vzduchu a sotva postřehnutelným pohybem zápěstí ho zase chytil. Vypadalo to tak snadně. „Slyšel jsem, že jsi ve městě, abys uklidila u tety a nabídla její dům k prodeji.“ „Tak to mám naplánované.“ Přestala drbat Joea za ušima a narovnala se. Byla odhodlaná zůstat stejně chladná jako Mason. Nebylo to snadné. Stále ještě překonávala šok z toho, že mu stojí tváří v tvář. Než vešla do obchodu, čekala, že za pultem najde jeho strýce. Možnost, že na Masona narazí, až přijede do Summer River, ji samozřejmě napadla, ale zavrhla ji jako něco krajně nepravděpodobného. Podle posledních informací od Sary, asi půl roku starých, byl Mason ve Washingtonu, kde spolu se svým bratrem provozoval velmi drahou, exkluzivní a sofistikovanou bezpečnostní poradenskou firmu. „Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se. Usmála se. Nedokázala si pomoci. Okázale se podívala na hodinky. „Nemluvíme spolu ještě ani tři minuty, a už to vypadá jako výslech. Když se na to dívám s odstupem, asi jsem udělala chybu, když jsem ti před lety poradila, ať se dáš na policajta.“ „Tys to jenom nadhodila. Já jsem se rozhodl.“

21/29

Uvažovala, co má tohle sakra znamenat. Náhle jí to došlo. Byl to stejný pocit, jaký zažívala, když byla na stopě zmizelým dědicům. Masonu Fletcherovi se stalo něco zlého. Vsadila by všechno, co má, že to nějak souviselo s jeho kariérou. A protože to byl Mason Fletcher, přijal plnou odpovědnost za to, že se rozhodl tou cestou vydat. Mason se nezměnil, pomyslela si. Byl to člověk, který vždy přejímal plnou zodpovědnost – i za to, za co technicky vzato nemohl. Hledala neutrální téma k rozhovoru. „Jsem ráda, že se obchod udržel,“ řekla. „Kdy ho tvůj strýc koupil?“ „Pár měsíců potom, co odešel do důchodu.“ „Je to poslední obchod v tomhle bloku, který tu býval, když jsem jezdívala za tetou Sarou. Tohle město se opravdu změnilo.“ Většinu starých, tradičních obchodů na hlavní třídě nahradily drahé butiky a stylové restaurace. Fletcherovo železářství, usazené mezi vinotékou a galerií, bylo zatvrzelým anachronismem. Mason ji překvapil zahořklým úsměvem. „Vítej v novém, lepším městě vinoték a butiků. Ale jestli tě to zajímá, starý Summer River pod tímhle pozlátkem pořád ještě žije.“ „Co to znamená?“ „Znamená to, že jsme pořád malé město. Novinky se šíří rychle.“ Lucy přikývla. „A proto jsi věděl, že jsem přijela.“ „Spousta lidí ví, že jsi přijela, Lucy.“ Zvedla obočí. „Má to být varování?“ „Možná. To, že jsi jediná dědička Sary, rozvířilo jisté hluboké vody.“ „Ano, to vím.“ Více než měsíc neodpovídala na telefonáty od právníků a realitních makléřů, než se rozhodla, jak s dědictvím naloží. „A právě proto jsem se tě ptal, jak dlouho se chystáš zůstat,“ vysvětlil Mason. „Moje odpověď zní, že nevím, jak dlouho budu ve městě.“ Byla rozhodnutá nenechat se zastrašit. „Možná pár týdnů, to netuším. Musím sbalit a odstěhovat tetiny věci a připravit dům na prodej.“ „Určitě se prodá rychle,“ pokyvoval hlavou Mason. „Je to krásný příklad řemeslného umění a jedním z následků současného rozmachu Summer River je, že ceny nemovitostí vystřelily vzhůru. Lidi, co hledají víkendové sídlo ve vinařské oblasti, podobnou architekturu milují. Skutečné bohatství jsou ale pozemky.“ „Starý sad?“ „Je to prvotřídní místo pro vinici. Bude stát pěkný balík. Každý čerstvý miliardář ze Silicon Valley si chce otevřít vlastní vinařství a dát si na etiketu svoje jméno. Je to symbol společenského postavení.“ „Všimla jsem si, že většina sadů a farem je pryč.“ „Mizely postupně celá léta. Překvapuje mě, žes to nevěděla. Ale od té doby, co jsi před třinácti lety odjela, jsi ani jednou Saru nenavštívila. Nemám pravdu?“

22/29

Poznámka, pronesená tvrdým, nesouhlasným tónem, ji zasáhla jako kýbl ledové vody. Projel jí záchvat vzteku. „Fajn, tím se jedna otázka vysvětluje,“ prohlásila. „Co?“ „Věděla jsem, že se město změnilo, ale když jsem vešla sem, přemýšlela jsem, jestli ses změnil i ty. Odpověď je jasné ne. Pořád máš ve zvyku dělat ukvapené závěry, domýšlet si nejhorší a poučovat.“ Chvíli to zvažoval a pak lehce pozvedl bradu. „Víš co? Máš pravdu. Možná jsem učinil ukvapený závěr. Takže proč jsi posledních třináct let ani jednou nepřijela tetu navštívit?“ „Jak si můžeš být tak jistý, že jsem tu nebyla?“ „Deke říkal, že už ses nevrátila.“ „Tvůj strýc tvrdí, že jsem si na tetu ani nevzpomněla?“ „Ne, říká jenom, že ses už nevrátila, to je vše.“ Znovu nedbale vyhodil ocelový šroubovák do vzduchu a jakoby mimochodem ho chytil. „Říká, že po tom létě, kdy jsem tě naštval odvedením z party v Harperově parku, už ses tu neukázala.“ To ji zarazilo. „Starý Harperův ranč je teď park?“ „Před pár lety ho koupilo město. Tráva, piknikové stolky, hřiště, malebné loučky. Nepoznala bys to tam.“ „Hm. Jak to tak vypadá, tvůj strýc má pravdu. Tohle je poprvé, co jsem se od toho večera vrátila do Summer River.“ „Proč?“ „Do toho ti ale opravdu nic není.“ „Jsem jenom zvědavý.“ Před třinácti lety každý tvrdil, že není radno zahrávat si s Masonem Fletcherem. Na tom se nic nezměnilo. Teď však byl takový, jaký vždycky věděla, že bude. Zakalil se jako ostří nějakého prastarého meče. Byl silnější, tvrdší, nelítostnější. Ostré rysy jeho tváře působily krutě. Čas mu přidal něco pevných svalů a obdařil ho sebedůvěrou muže, který ví, co chce, co si nechá líbit a kde jsou jeho hranice. Roky mu dodaly také něco jiného – tenkou, neviditelnou auru klidné vnitřní síly, která byla známkou člověka žijícího si zcela po svém. Zároveň však vypadal značně pošramocený. Měla pocit, že poznal, co patrně musí zažít každý profesionální strážný anděl – že nemůže zachránit všechny. Pro člověka tak odhodlaného a nekompromisního jako Mason to musela být velmi tvrdá lekce. Navzdory podráždění změkla. Bylo těžké spílat člověku, který, když jde do tuhého, vždycky stojí na správné straně. Už se tak prostě narodil. Je takový, jaký je, a na světě patrně neexistuje síla, jež by ho změnila. „Jenom na vysvětlenou, teta Sara po tom posledním létě nechtěla, abych se vracela. Vlastně nechtěla, aby za ní kdokoli z rodiny do Summer River jezdil. Respektovali jsme její přání. A i když ti rozhodně žádné vysvětlení nedlužím, můžu

23/29

tě ujistit, že jsem se s ní viděla mnohokrát. Ona a Mary za mnou jezdily několikrát do roka. Sara věděla, že jsou pro mě prázdniny stresující, a tak je trávila se mnou. Když prodaly starožitnictví, občas jsem s nimi i cestovala. Rozhodně jsem se od ní nijak neodvrátila.“ Nadechla se. „Milovala jsem ji. I Mary jsem milovala, protože ona milovala Saru a Sara ji. Tak je to. Spokojený?“ Mason měl tu ctnost, že se zatvářil omluvně. „Nechtěl jsem říct, že jsi tetu opustila.“ Věnovala mu nejzářivější falešný úsměv, jaký svedla. „Jistěže jsi chtěl.“ Vysunul bradu. „Vím, že rodinné vztahy mohou být komplikované.“ „To rozhodně. Obzvlášť pro někoho zvenčí.“ Mason pomalu vydechl. „Fajn, vysvětlila jsi mi to. Já jsem měl Saru rád. Mary taky. Sebralo mě, když jsem slyšel, že přišly o život.“ „Díky,“ řekla Lucy váhavě. Přemýšlela, jestli není brzy na otázky. „Předpokládám, že jsi slyšel, že to byla autonehoda.“ „Ano. Vždycky je to šok. Aaron a já jsme taky přišli o rodiče při autonehodě.“ „Já vím. Je mi to líto.“ „Už je to dávno.“ „To neznamená, že se to nestalo a nezanechalo to hluboké rány. Když budeš mít štěstí, rány se zahojí, ale zůstanou po nich jizvy.“ Vypadal, jako by ho to prosté konstatování zaskočilo. Měla dojem, že si není jistý, jak odpovědět. „Ano,“ souhlasil nakonec. „Neznamená to, že nezůstanou jizvy.“ Pevněji sevřela ucha černé kabelky, kterou měla pověšenou přes rameno. „Byl jsi ve městě, když teta a Mary…“ „Ne, přijel jsem teprve před pár týdny. Vzal jsem si na nějaký čas volno v práci.“ Zvědavě se na ni podíval. „Proč?“ „Nic, jen tak.“ Cítila se poněkud zklamaně. Pokud by Mason byl v době nehody ve městě, patrně by se na všechno důležité vyptal. Přece jen býval policajtem. Jenže když Sara a Mary zemřely, nebyl v Summer River. Nevěděl o nic víc než ona. „Sara mi řekla, že máš ve Washingtonu společně s bratrem bezpečnostní poradenskou firmu.“ Poprvé vypadal překvapeně a pak pobaveně. „Sara tě informovala o tom, jak žiju?“ „Vypadá to, že tvůj strýc jí čas od času vyprávěl o tobě a o bratrovi,“ usmála se Lucy. „Podle Sary byl na vás oba velice pyšný.“ „Deke a já jsme vždycky věděli, že Aaron bude dělat něco, co změní svět,“ odpověděl Mason. „Pořád se točil kolem matematiky a počítačů.“ „To je hezké. Čím přesně se ty a Aaron jako konzultanti zabýváte?“ Obdařil ji bezpochyby okouzlujícím konzultantským úsměvem. „Radíme.“ „Jasně, rozumím. A nemysli si, ten tvůj úsměv ‚jsem tady, abych vám pomohl‘ potřebuje vylepšit.“

24/29

Mason se přestal usmívat. „Zapracuju na tom.“ „Mluvím vážně,“ řekla, „v jakém oboru se pohybujete?“ „Specializujeme se na uzavírání odložených případů. Našimi klienty jsou většinou lidé z policejních oddělení malých měst, kterým chybí technologie i lidé pro znalecké posudky, aby dokázali vyřešit závažné zločiny, jež zůstaly nevyřešené.“ „Provádíte i vyšetřování v terénu?“ „Někdy. Ale hlavním nástrojem je pro nás počítačový program, který jsme nazvali Alice. Vytvořil ho Aaron, aby nám pomáhal hledat podobnosti mezi starými případy. A pokud analogii najdeme, pomáháme policistům i v pátrání po pachatelích.“ „To zní náramně.“ „Už nejsem policajt, ale konzultant,“ odpověděl chladně. „Nežiju moc akčně.“ Usoudila, že pravděpodobně nelže. Ale stejně tak jí neříká celou pravdu. „Co pro tebe můžu dnes udělat?“ pokračoval Mason. „Předpokládám, že jsi sem přišla nakoupit nějaké věci, které potřebuješ pro práci na domě.“ Páni! Takhle to tedy je. Mason si rozhodně přeje změnit téma hovoru. „Vlastně jsem se zastavila pro radu od tvého strýce. Nevěděla jsem přesně, koho jiného bych se měla zeptat na místní firmy. Vím, že v těchto věcech se Sara na Dekea spoléhala.“ „Můžu se ho zeptat na pár jmen, až se vrátí. Co přesně bys potřebovala?“ „Největší oříšek je kuchyně. Je velmi zastaralá. Táta říká, že kdybych ji nechala zrekonstruovat, mohla bych dům prodat o několik tisícovek dráž.“ „Má pravdu,“ potvrdil Mason. „Tvůj táta pořád učí na univerzitě?“ „Ano. Vede katedru sociologie.“ „A tvoje máma?“ „Pořád vyučuje psychologii.“ Mason položil šroubovák na pult. „Zase se vzali, je to tak?“ „Ano,“ potvrdila trochu odměřeně. „Ohledně těch řemeslníků. Mám omezený rozpočet.“ „Správně.“ Mason se natáhl pro blok s papíry. Přisunul si ho a uchopil tužku. „Dobrá, potřebuješ někoho, kdo by ti zrekonstruoval kuchyň, aniž by za to utratil celé jmění. Ještě něco?“ „Dům potřebuje novou fasádu.“ „To je další větší práce.“ Mason si zapsal do bloku poznámku a pak zvedl oči. „Mluvíš tu o spoustě peněz. Mám-li říct pravdu, nejsem si jistý, jestli za to ten dům stojí.“ „Ale všichni tvrdí, že takové opravy mu přidají na ceně.“ „To je pravda, ovšem tady je to nejcennější samotný pozemek. Domy je určitě dobré zrenovovat, vždycky je tu totiž spousta lidí, kteří hledají místo, kam by utekli na víkend. Jenom navrhuju, abys za ty opravy neutrácela moc peněz.“ „V obýváku bych ráda provedla jednu věc, která by mohla být důležitá.“

25/29

„Co to je?“ „Chci vrátit krb do původního stavu. Je vážně překrásný.“ „Vzpomínám si na něj,“ přikývl Mason. „Byl zdobený pěknými kameny. Taková mistrovská práce už se jen tak nevidí.“ „Teta Sara bohužel nechala pokrýt celý předek krbu dlaždičkami.“ „Hmm. Víš proč?“ „Nejsem si jistá. Nikdy se o tom nezmiňovala, takže když jsem včera vešla do domu, překvapilo mě, co provedla. Vzpomínám si, že si na krb občas stěžovala. Tvrdila, že pohlcuje skoro tolik tepla, kolik vydává. Ale moc ráda před ním po večerech sedávala a četla si.“ „Nejspíš ji jen unavilo pořád tahat dříví,“ řekl Mason. „Nemůžeš se jí divit.“ „To ne, ale přála bych si, aby to s těmi dlaždičkami tak nepřehnala. Původní krb by byl při prodeji obrovskou výhodou. Teď je jen obrovskou nevýhodou. Je to první věc, kterou vidíš, když vejdeš do domu, a je to ohavnost. Musela to provést sama.“ „Obvyklá kutilská katastrofa, hm?“ „Ano, a co víc, působí to dost nestabilně. Možná bych ty dlaždičky dokázala odstranit kladivem a sekáčem, ale bojím se, že bych poškodila původní kameny za obkládačkami.“ „Doufejme, že původní zdobení nezničila. Víš co? Co kdybych se po práci zastavil a podíval se na to? Vezmu s sebou nějaké nářadí. Možná se o ty dlaždičky můžu postarat dneska večer a ušetřit ti pár babek.“ Po té nabídce zůstala chvíli stát s otevřenou pusou, ale pak se jí z nějakého nevysvětlitelného důvodu zrychlil pulz. Trvalo jí pár vteřin, než se vzpamatovala. „To je od tebe moc hezké,“ řekla, náhle opatrná. „Žádný problém. Ne že bych měl dneska večer moc co dělat.“ „Aha.“ Ledově se na něho usmála. Vždycky bylo dobré vědět, kde si žena stojí na seznamu mužových priorit. Mason si ledu v jejím úsměvu nevšiml. „Co kdybych k tobě zaskočil kolem půl šesté? Vyhovuje ti to?“ Hodina akorát na drink. Zajímavé. Pokusila se potlačit zašeptání radosti, které jí projelo, ale nepodařilo se jí to. „To bude fajn,“ prohlásila uhlazeně. „Ani já nemám večer moc co dělat.“ „Jauvajs. Asi jsem svou nabídku nevyslovil moc diplomaticky.“ „Jak si vzpomínám, měl jsi vždycky poměrně přímý styl komunikace,“ pronesla. „Jo, moje bývalá žena si na to neustále stěžovala.“ Lucy ucítila, jak jí do tváří stoupá horko. „Sara se zmínila, že tvoje manželství nefungovalo.“ „To ne.“ Další zranění, usoudila. Ne nijak strašné, ale rozhodně jím otřáslo. Nejspíš se obviňoval, že manželství nevydrželo. Typický Mason. Alespoň byl natolik odvážný, aby to zkusil. Ona se pořád točila v kruhu, bála se skočit.

26/29

„Je mi to líto,“ řekla znovu. „Slyšel jsem, že jsi nedávno zrušila zasnoubení.“ „Ano.“ „To je mi taky líto.“ Usmála se. „Zdá se, že se navzájem dost litujeme.“ „Podívej se na to z té pozitivní stránky – moje zpackané manželství a tvoje zpackané zasnoubení znamenají, že máme něco společného.“ „Dva zpackané vztahy by měly být pozitivní?“ „Znáš mě, vždycky jsem viděl sklenici z poloviny plnou.“ „Bože. Takového si tě vůbec nepamatuju. Vždycky jsem si myslela, že jsi pěkný pesimista.“ V očích se mu usadil nečitelný výraz. „A já jsem tě vždycky považoval za snílka.“ Nakrčila nos. „To mi ani nepřipomínej. Byl jsi přesvědčený, že se o mě musí někdo starat a dát pozor, abych se nedostala do potíží.“ Zaváhal, očividně vycítil past. „Ne tak úplně.“ „Ano, úplně.“ „No, zatraceně, věděl jsem, že se zase vrátíme k té noci, kdy jsem tě odtáhl z večírku na ranči. Vztek vás jen tak neopouští, dámo.“ „Nesmysl.“ Odfrkla si. „Nemám vůbec vztek.“ „Jo, správně. Nikdy mi za to, co jsem pro tebe té noci udělal, nepoděkuješ, že ne?“ „Nejspíš ne.“ Otočila se na patě a vykročila ke dveřím. „Už půjdu. Bydlím v domě, takže musím nakoupit něco k jídlu.“ „Uvidíme se v půl šesté,“ zavolal za ní. Zastavila se ve dveřích. „Skoro jsem zapomněla: potřebuju žárovky. Spoustu žárovek. Polovina lustrů a nástěnného osvětlení v Sařině domě nesvítí.“ „Máme obrovský výběr žárovek. Chceš úsporné?“ „Chci opravdu hodně zářivé žárovky. Přísahám, že v tom starém domě je tma jako v jeskyni.“ „Zdá se, že aspoň pro nějaké lampy potřebuješ halogenky.“ Obešel pult a zamířil k řadě žárovek. „Přinesu něco k jídlu.“ Chtěl přijet v době akorát na drink a teď jí vykládal, že s sebou přinese večeři. Její projekt rekonstrukce se tak nějak proměnil v rande s Masonem Fletcherem. Ztuhla, protože si připadala jako jelen v záři reflektorů. Strávili spolu patnáct minut a Mason už bral otěže do svých rukou. Na druhé straně musela připustit, že se jí líbilo, když bude mít večer pár hodin společnost. Včera v noci – první noc zpátky v Sařině domě – zjistila, že se jí nelíbí být tam úplně sama. Celková atmosféra jí vadila způsobem, který ani nedokázala vysvětlit. Možná bylo v domě příliš mnoho vzpomínek na Saru nebo tam prostě byla jenom tma kvůli nedostatku žárovek.

27/29

Každopádně nemohla Masonovi dovolit, aby převzal plnou kontrolu nad situací. Myslel to dobře, ovšem potřeboval trochu zvolnit. Samozřejmě pro své vlastní dobro. „Na jídlo zapomeň,“ řekla. „Už mám plány na večeři.“ „Opravdu?“ Oči mu trochu potemněly. „Ano.“ Usmála se. „Najím se doma, a protože budeš natolik laskavý, abys ty dlaždičky sundal, koupím dost lososa pro dva.“ „To by šlo,“ souhlasil okamžitě. „Díky.“ Vypadá potěšeně, usoudila. Vážně potěšeně. Jako by právě vyhrál v loterii. Sama měla pocit, jako by měla spoustu energie. Co to provedla? „Dobře,“ prohlásila. „Uvidíme se v půl šesté. Přines si s sebou svoje nářadí.“ „Nikdy bez něho z domu nevycházím.“ Zaváhala a pak se přiměla udělat správnou věc. Prokazoval jí laskavost. Přinejmenším na něho mohla být milá. „Díky,“ řekla. Překvapil ji rošťáckým úsměvem. „Za to, že jsem se nabídl pomoct ti s krbem nebo že jsem tě zachránil z té party na Harperově ranči před třinácti lety?“ Zatvářila se zmateně. „Samozřejmě za nabídku, že mi pomůžeš s krbem. Nevzpomínám si, že by mě někdo zachránil z večírku. Pamatuju si na to, že mě někdo neuvěřitelně ztrapnil. Ale teď už je to všechno passé. Odpustila jsem ti před dlouhou dobou, protože jsem věděla, že sis tehdy prostě nemohl pomoct. Svým nemotorným způsobem ses mě snažil chránit.“ „Nemotorným, hm? Je to snad tvůj způsob, jak mi naznačit, že neumím komunikovat s lidmi?“ „Ne, je to můj způsob, jak ti říct, že ses vůbec nezměnil a pořád musíš mít nad vším kontrolu. Ale to je v pořádku, protože i o mně se ví, že mám ráda věci pod kontrolou. A teď, pokud ti to nevadí, bych si vzala žárovky a šla. Čeká mě v domě spousta práce.“ „Jaké velikosti potřebuješ?“ Vyndala seznam, který si připravila, a prošla ho. Když skončila, Mason nashromáždil různé žárovky a zamířil k pultu. Následovala ho. Mason namarkoval cenu, vzal si od Lucy kreditku a podal jí tašku plnou žárovek. „Díky,“ prohlásila. „Uvidíme se později.“ Znovu vykročila ke dveřím. „Nevyměňuj žádné žárovky, kde bys musela lézt na žebřík,“ varoval ji Mason. „Ne dokud nedorazím. Je to nebezpečné. Lidé neustále padají ze žebříků. O stropní a nástěnné osvětlení se postarám dnes večer.“ Usmála se, potřásla hlavou a vykročila. Vážně, ten chlap neví, kdy přestat. Zarazila se s rukou na klice a ohlédla se. „Předpokládám, že víš, že Sařin dům a pozemek nebyly jediné věci, které jsem zdědila?“

28/29

„Něco jsem zaslechl. Nějakou náhodou jsi v Sařině a Maryině poslední vůli obdržela Maryin podíl ve společnosti jejího bratra. Ví to celé městečko.“ „Říkala jsem si, že tomu tak bude,“ přikývla. „Není těžké přehlédnout ty zvědavé pohledy.“ „Nejsem žádný finanční guru, ale i já poznám, že by nejspíš bylo v tvém nejlepším zájmu, kdybys ty akcie prodala zpátky Colfaxově rodině, hned jak to půjde.“ „To mi řekli i moji rodiče. Ovšem zdá se, že to nebude tak snadné. Dva různí právníci zastupující různé členy rodiny Colfaxovy mi píšou e-maily a zanechávají zprávy na mobilu už celý měsíc.“ „Colfax, a. s., je jednou z mála věcí, která se za posledních třináct let nezměnila,“ konstatoval Mason. „Vlastní ji stále rodina a podle strýčka Dekea se v poslední době docela hádají. Má to něco společného s fúzí.“ „Ano, to mi právník taky povídal.“ „Nechceš se přece ocitnout uprostřed takové situace, Lucy. Víš, co se říká o tom, když se rodina hádá.“ „Správně,“ potvrdila Lucy. „Nic horšího už neexistuje.“

@Created by PDF to ePub