Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Amanda Quick: Podivné zásnuby Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1890. publikaci Přeloženo z anglického originálu Otherwise Engaged vydaného nakladatelstvím G. P. PUTNAM’S SONS, a member of Penguin Group (USA) New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Ricardo Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0001-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0002-3 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Amanda Quick

PODIVNÉ ZÁSNUBY

Pro Franka, mého romantického hrdinu.

1 „Madam, necestujete náhodou na Severní hvězdě?“ Ten hlas byl mužský, s britským přízvukem, s dobrým vychováním a plný čehosi, co znělo jako bolest a šok. Přicházel z potemnělého vchodu blízké uličky. Amity Doncasterová na místě ztuhla. Zrovna mířila zpět na loď, poznámky a náčrtky scenerií místního ostrova měla uschované ve své kabele. „Ano, cestuju na Hvězdě,“ potvrdila. K uličce se radši nepřiblížila. Mluvící osobu neviděla, protože byla ukrytá ve stínech, ale byla si docela jistá, že to není žádný spolucestující. Ten temný, nezvykle podmanivý hlas by určitě poznala. „Velice by se mi hodila vaše pomoc,“ prohlásil. Bylo jí jasné, že trpí bolestmi. Jako by musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby na ni dokázal promluvit. Na cestách už se ale setkala se spoustou výborných herců, a ne všichni se té kariéře věnovali profesionálně. Někteří z nich byli velice talentovaní podvodníčci a kriminálníci. Pokud však byl ten muž zraněný, nemohla se k němu obrátit zády. Sklopila slunečník a od pasu si odepnula elegantní, speciálně vyrobený japonský vějíř. Válečný tessen, jak se mu také říkalo, vypadal jako obyčejný dámský vějíř, ale se svými ocelovými špičatými hroty a železnými paprsky byl ve skutečnosti účinnou zbraní. Vzala rozložený tessen do ruky a opatrně vykročila ke vchodu do uličky. Ze světa už poznala tolik, aby byla v přítomnosti cizinců volajících na ni ze stínů opatrná. Skutečnost, že v tomto případě ten muž promluvil s britským přízvukem charakteristickým pro vyšší třídu, nijak nezaručovala, že není členem kriminálního podsvětí. Karibik byl kdysi plný pirátů a korzárů. Britské královské námořnictvo a v poslední době také Námořnictvo Spojených států amerických většinu z nich pochytalo, ale problém s obyčejnými zlodějíčky a lapky natrvalo vyřešit nešel. Zjistila, že jsou po celém světě. Když dorazila ke vchodu do uličky, okamžitě zjistila, že se nemá proč bát, protože ten muž se zády opíral o cihlovou zeď. Byl ve strašném stavu. Zdálo se, že je mu něco přes třicet. Tmavé vlasy měl zvlhlé potem. Bezpochyby je obvykle nosil za ušima, ale teď mu bezvládně visely kolem obličeje a rámovaly rysy tvrdé, inteligentní tváře stažené do pochmurné, rozhodné masky. Světle hnědé oči měl plné bolesti a narůstajícího šoku. Ještě něco v nich rozeznala – drsnou, železnou vůli. Jeho život visel skoro doslova na vlásku.

6/29

Předek jeho na míru šité bílé košile byl nasáklý čerstvou krví. Sundal si kabát, smotal ho a teď si ho tiskl k boku. Nedokázal však zastavit pomalý a vytrvalý pramínek krve, který ze zranění prosakoval. Neznámý jí podával dopis, na němž byly krvavé otisky. Ruka se mu třásla úsilím, které musel na to drobné gesto vynakládat. Znovu připnula vějíř k pasu a rozběhla se k němu. „Dobrý bože, pane, co se vám stalo? Někdo vás napadl?“ „Jsem… postřelený. Dopis. Vezměte si ho.“ Ostře se nadechl. „Prosím.“ Upustila kabelu a slunečník a sklonila se k němu. Dopis ignorovala. „Podívám se na vás,“ prohlásila. Vložila do hlasu klidnou autoritu, kterou používal její otec vždycky, když mluvil s pacienty. George Doncaster tvrdil, že pocit, že doktoři vědí, co dělají, dodává nemocným naději a odvahu. Tenhle pacient však neměl náladu na uklidňování. V hlavě měl jasný cíl a chtěl ho dosáhnout veškerou zbývající silou. „Ne,“ ucedil zpoza zaťatých zubů. Z očí mu sálalo odhodlání přesvědčit ji, aby pochopila, co jí říká. „Je pozdě. Jmenuju se Stanbridge. Zamluvil jsem si cestu na Hvězdě. Vypadá to, že do New Yorku nedopluju. Prosím, pomozte mi, madam. Prosím vás. Je to velice důležité. Vezměte si tenhle dopis.“ Nehodlal jí dovolit, aby mu pomohla, dokud se neujistí, že se o ten dopis postará. „Dobře tedy.“ Otevřela kabelu a dopis vložila dovnitř. „Slibte mi, že dohlédnete na to, aby se ten dopis dostal k mému strýci v Londýně. Jmenuje se Cornelius Stanbridge a bydlí na Ashwick Square.“ „Vracím se do Londýna,“ odpověděla. „Váš dopis doručím. Ale teď se musíme postarat o vaše zranění, pane. Prosím, dovolte mi, abych vás prohlédla. Mám s těmito věcmi zkušenosti.“ Probodl ji pronikavým pohledem. Na kratičkou chviličku by přísahala, že v jeho očích zahlédla cosi podobného pobavení. „Mám dojem, že máte spoustu zkušeností v mnoha věcech, madam,“ prohlásil. „Netušíte, jak blízko jste pravdě, pane Stanbridgi. O váš dopis se velice dobře postarám.“ „Ano,“ hlesl. „O tom jsem pevně přesvědčen.“ Rozepnula mu krví nasáklou košili a odstrčila ruku, kterou si tiskl zmačkaný kabát na zranění. Jediný pohled jí napověděl, co potřebovala vědět. Kůži na boku měl rozježenou a celou od krve, ale neviděla žádné známky tepenného krvácení. Přitiskla mu ruku a kabát zpátky na místo a vstala. „Kulka vám čistě prošla tělem a myslím, že nezasáhla žádné životně důležité orgány,“ oznámila. Rychle si nadzvedla sukně cestovních šatů a odtrhla několik metrů látky ze spodničky. „Musíme ale zastavit krvácení, než vás odvedeme na loď. Na ostrově není k dispozici žádná moderní lékařská péče. Obávám se, že se budete muset spokojit se mnou.“

7/29

Stanbridge zabručel něco nesrozumitelného a zavřel oči. Vytvořila tlustý obvaz z jednoho dlouhého útržku spodničky. Znovu mu odstrčila ruku a kabát z boku. Stáhla okraje zranění k sobě, jak jen to šlo, přiložila na ránu obvaz a pak mu na něj přitiskla jeho ruku, aby ho držel na místě. „Pevně to stiskněte,“ nařídila. Neotevřel oči, ale jeho silná ruka se pevně přitiskla na provizorní obvaz. Pak mu rychle omotala dva dlouhé kusy spodničky kolem pasu a bezpečně je svázala, aby udržely obvaz na místě. „Kde jste se to naučila?“ zavrčel Stanbridge. Oči měl stále zavřené. „Můj otec byl lékař, pane. Vyrostla jsem v domácnosti, kde byla medicína hlavním tématem konverzace u každého jídla. Často jsem mu pomáhala při práci. Navíc jsem s ním cestovala několik let po světě, zatímco studoval lékařské praktiky v různých zemích.“ Stanbridgeovi se podařilo pootevřít oči. „Tohle musí být můj šťastný den.“ Pohlédla na zakrvácenou košili a kabát. „Šťastným dnem bych to moc nenazývala, ale věřím, že přežijete. A vzhledem k okolnostem to je docela zázrak. Teď vás musíme dostat na palubu Hvězdy.“ Otec jí zemřel před rokem, ale stále s sebou na svých cestách v zahraničí vozila jeho lékařskou brašnu. Ta však byla v její kajutě na lodi. Když teď zastavila to nejhorší krvácení, musí zjistit, jak dostat Stanbridge zpátky na Hvězdu. Vstala, přešla k vchodu do uličky a zastavila první dva lidi, které uviděla, místní obyvatele, již mířili na trh. Trvalo jí jen pár minut, než všechno zorganizovala. Stačil jediný pohled na Stanbridge v uličce a muži pochopili, co je potřeba. S pomocí dvou svých přátel rybářů dopravili skoro bezvědomého Stanbridge zpátky na loď v provizorním lehátku vyrobeném z rybářské sítě. Amity se jim poměrně štědře odměnila, ale zdálo se, že je mnohem víc potěšil její srdečný dík než peníze. Posádka Hvězdy odnesla pacienta do jeho kajuty a uložila ho na úzké lůžko. Amity je požádala, aby jí přinesli z jejího pokoje lékařskou brašnu. Pak se pustila do práce, vyčistila zranění a zašila ho několika stehy. Stanbridge tu a tam zasténal, ale většinu času se zmítal na pomezí bezvědomí. Amity věděla, že jí s pacientem nikdo nepomůže. Na palubě Hvězdy už žádný lékař nebyl. Lodní doktor, rudolící, obtloustlý muž, který neustále kouřil a pil, utrpěl srdeční infarkt krátce poté, co loď opustila poslední přístav. Amity ho zastupovala, jak nejlépe dovedla, ošetřovala různá zranění a léčila občasné záchvaty horečky, které posádku sužovaly. Na Hvězdě cestovala jen hrstka dalších pasažérů – většinou Britů a Američanů. Hvězdě chvíli potrvá, než zakotví u dalších ostrovů na cestě, ale bylo nepravděpodobné, že by se kapitánu Harrisovi podařilo najít dalšího doktora, než dorazí do New Yorku.

8/29

Horečka udeřila někdy kolem půlnoci. Stanbridgeova kůže byla na dotek znepokojivě horká. Amity namočila látku v umyvadle studené vody, kterou jí přinesla obsluha, a položila ji na pacientovo čelo. V tu chvíli otevřel oči. Zadíval se na ni se zmateným výrazem. „Jsem mrtvý?“ zeptal se. „Ani zdaleka ne,“ ujistila ho. „Jste v bezpečí na palubě Severní hvězdy. Jsme na cestě do New Yorku.“ „Určitě nejsem mrtvý?“ „Určitě.“ „V takových věcech byste mi nelhala, že ne?“ „Ne,“ potvrdila. „Nikdy bych vám v něčem tak důležitém nelhala.“ „Dopis?“ „V bezpečí v mé kabele.“ Pozorně si ji dlouho prohlížel. Pak jako by dospěl k nějakému závěru. „Ani v tom byste mi nelhala,“ konstatoval. „Ne. Vy a váš dopis dorazíte do New Yorku, pane Stanbridgi. Máte mé slovo.“ „Slibte mi, že do té doby o tom dopise nikomu neřeknete.“ „Samozřejmě že o něm nikomu neřeknu. Dopis je vaše věc, pane.“ „Z nějakého důvodu mám dojem, že vám mohu důvěřovat. V každém případě to nevypadá, že bych měl moc na výběr.“ „Dám na váš dopis pozor, pane Stanbridgi. Na oplátku mi musíte slíbit, že se uzdravíte.“ Nemohla si být jistá, ale skoro by přísahala, že se téměř usmál. „Budu se snažit,“ hlesl. Pak znovu zavřel oči. Sundala mu látku z čela, namočila ji a pak mu jí přejela po částech přehřáté hrudi a ramenech, které nebyly zakryté obvazem. Ozvalo se zaklepání na dveře do kajuty. „Dále,“ zavolala klidně. Do dveří strčil hlavu Yates, jeden ze dvou stevardů. „Můžu vám ještě nějak pomoci, slečno Doncasterová? Kapitán mi říkal, abychom vám obstarali všechno, co budete potřebovat.“ „Prozatím to bude vše, pane Yatesi.“ Usmála se. „Moc jste mi pomohl. Vyčistila jsem zranění, jak jen to šlo. Stehy zpomalily krvácení. Teď už je to na přírodě. Pan Stanbridge je naštěstí ve velice dobré kondici.“ „Kapitán říká, že by Stanbridge zemřel na St. Clare, kdybyste ho v té uličce nenašla, nedostala ho na Hvězdu a nezašila mu tu díru v boku.“ „Ano, no, nezemřel, takže nemá smysl hloubat nad tím, co se mohlo stát.“ „To ne, madam. Ale není jediný na palubě, kdo má důvod být vám vděčný. Posádka ví, že jenom díky vám Rudý Ned neumřel, když ho minulý týden schvátila ta horečka, a pan Hopkins nepřišel o svoji ruku, když se mu do zranění dostala

9/29

infekce. Kapitán každému říká, že by si přál, abyste zůstala tady na Hvězdě. Posádka by byla moc ráda, kdybyste zůstala, a tak to prostě je.“ „Děkuji vám, pane Yatesi. Jsem ráda, že jsem mohla být nápomocná, ale musím se vrátit do Londýna.“ „Ano, madam.“ Yates sklonil hlavu. „Zavolejte, kdybyste mě potřebovala.“ „Zavolám.“ Dveře se za stevardem zavřely. Amity se natáhla pro další mokrý kus látky. Před úsvitem horečka ustoupila. Amity, spokojená, že je Stanbridge mimo nebezpečí, alespoň prozatím, se stulila na jediné židli v místnosti a pokusila se trochu prospat. O něco později se s trhnutím probudila. Intuice jí vyzváněla na poplach a pocuchala jí nervy. Několikrát zamrkala a pozorně poslouchala, aby identifikovala to, co ji probudilo z neklidného spánku. Slyšela však jen tlumené hřmění parních motorů Severní hvězdy. Položila nohy na zem a trochu ztuhle se posadila. Stanbridge ji pozoroval z lůžka. To ji probudilo, uvědomila si. Vycítila jeho pohled. Zčervenala. Aby ten trapný okamžik zamaskovala, upravila si záhyby střídmých hnědých cestovních šatů. „Vypadáte mnohem lépe, pane Stanbridgi,“ prohlásila. Byla to pravda. Oči už neměl horečnaté, ale v jeho výrazu rozeznala jiný druh žáru. Po zádech jí přejelo rozechvělé vzrušení. „Jsem rád, že vypadám lépe.“ Změnil na lůžku trochu pozici. Tvář se mu stáhla bolestí. „Protože se cítím, jako bych byl v pekle.“ Pohlédla na lékařskou brašnu na toaletním stolku. „Obávám se, že s bolestí vám moc nepomohu. Dochází mi léky. Zbylo mi jen trochu morfinu, ale účinky jsou pouze krátkodobé.“ „Díky, morfin si ušetřete. Chci mít čistou hlavu. Nejsem si jistý, že jsem se vám řádně představil. Jsem Benedict Stanbridge.“ „Kapitán Harris mi prozradil vaše jméno. Ráda vás poznávám, pane Stanbridgi.“ Usmála se. „Vzhledem k okolnostem to možná tak potěšující není, ale aspoň tak. Já jsem Amity Doncasterová.“ „Doncasterová?“ Zajímavá tvář se stáhla do soustředěného zachmuření. „Proč mi to jméno připadá povědomé?“ Odkašlala si. „Napsala jsem několik článků z cest do Zpravodaje. Možná jste některý z nich četl?“ „To asi ne. Ten brak nikdy nečtu.“ „Aha.“ Věnovala mu ten nejchladnější úsměv. Měl tu slušnost, že se zastyděl. „Teď se mi vás podařilo urazit. To je to poslední, co bych si přál, věřte mi.“ Vstala. „Zavolám na stevarda. Může vám pomoci s vašimi osobními potřebami. Já se vrátím do své kajuty, abych se osvěžila a nasnídala.“

10/29

„Počkejte, už vím, kde jsem vaše jméno zaslechl.“ Benedict vypadal, že je sám se sebou spokojený. „O vašich článcích se zmiňovala moje švagrová. Je vaší velkou fanynkou.“ „To mě velice těší,“ prohlásila Amity stejným chladným tónem. Silně zatahala za zvonek a připomněla si, že se Benedict zotavuje z ošklivého zranění, a tudíž mu nemůže vyčítat jeho špatné způsoby. To vědomí však její vztek neumenšilo. Benedict pohlédl na kabelu na toaletním stolku. „Ten dopis, který jsem vám dal, abyste na něj dohlédla,“ prohlásil. „Máte ho stále?“ „Ano, samozřejmě. Mám vám ho dát?“ Pár vteřin tu otázku zvažoval a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Nechte si ho u sebe pro případ –“ „Pro případ čeho, pane Stanbridgi?“ „Do New Yorku je to dlouhá cesta a možná by mohlo dojít k nejhoršímu,“ odpověděl. „To je nepravděpodobné.“ „Každopádně bych chtěl mít v záloze nějaký plán, kdyby taková eventualita přece jen nastala.“ Usmála se. „Zdá se, že máte rád plán pro každou příležitost.“ Dotkl se obvazu na boku a ušklíbl se. „Vidíte, co se stane, když mi plán selže. Jak jsem říkal, kdybych to do New Yorku nezvládl, byl bych vám velice vděčný, kdybyste dodržela svůj slib a doručila dopis mému strýci.“ „Cornelius Stanbridge z Ashwick Square. Nebojte se, zapsala jsem si tu adresu, abych ji nezapomněla. Ale ujišťuji vás, že nebude nutné, abych ho doručovala. To zranění se vám zahojí, pane, a dopis pak strýci odevzdáte sám.“ „Jestli se uzdravím, nebude třeba ho doručovat.“ „Nerozumím,“ namítla. „Jak to myslíte?“ „To je jedno. Jen mi slibte, že tu kabelu nepustíte z dohledu, dokud se o ten dopis nebudu moci postarat sám.“ „Dávám vám své slovo, že budu mít tašku a dopis neustále při sobě. Mám však pocit, že vzhledem k tomu všemu, co se tu událo, si zasloužím vysvětlení.“ „Oplátkou za váš slib, že budete dopis střežit, vám dávám své slovo, že jednoho dne vám vysvětlím všechno, co budu moci.“ A nic víc prozatím nedostane, jen ujištění, že jí jednoho dne prozradí pravdu, usoudila. Zaklepání oznámilo návrat Yatese. Zvedla kabelu a přešla malý prostor, aby otevřela dveře. „Zajdu za vámi zase po snídani, pane Stanbridgi,“ prohlásila. „Mezitím dejte pozor, abyste si nepoškodil stehy.“ „Budu opatrný. Ještě jedna věc, slečno Doncasterová.“

11/29

„O co jde?“ „Podle jízdního řádu Severní hvězdy nedorazíme do New Yorku dříve než za deset dní. Kromě cestujících, kteří jsou již na palubě, bezpochyby přibereme i nějaké další.“ „Ano. A co?“ Nadzvedl se na lokti. Koutky očí se mu stáhly bolestí. „Nikomu o tom dopisu neříkejte – žádnému jinému cestujícímu nebo členu posádky. Je životně důležité, abyste nevěřila nikomu, kdo je nyní na palubě nebo kdo by mohl přistoupit cestou do New Yorku. Je to jasné?“ „Naprosto.“ Vzala za kliku. „Musím říct, že jste muž plný tajemství, pane Stanbridgi.“ Unaveně se sesul zpátky na polštáře. „Kdepak, slečno Doncasterová. Já jsem jenom inženýr.“

2 Bouře na moři byla sice daleko, ale blesky osvětlovaly mraky divokou září. Atmosféra byla napjatá a omamná. Za nocí, jako byla tahle, by žena mohla věřit, že může létat, pomyslela si Amity. Stála na vycházkové palubě, rukama se opírala o týkové zábradlí a s údivem a vzrušením pozorovala tu nádheru. Ne všechny intenzivní a extatické emoce vzbuzovala bouře. Za většinu opojných pocitů může muž stojící vedle ní, pomyslela si. Hodili se k sobě, noc a muž. „Je odtamtud cítit energie,“ prohlásila a pousmála se čirým potěšením. „Ano, je,“ potvrdil Benedict. Nesledoval však bouři. Díval se na ni. Rukama se opíral o zábradlí, prsty blízko jejích. Zranění se mu hojilo bez známek infekce, ale stále se pohyboval opatrně. Věděla, že ho bude rána ještě chvíli pobolívat. Před několika dny, když došel k závěru, že přežije, ji požádal, aby mu vrátila jeho dopis. Opakovala si, jak se jí ulevilo, když se té odpovědnosti zbavila. Při vracení dopisu však pocítila lítost, dokonce jakousi ztrátu. Když jí předal ten list – když jí ho svěřil – vytvořilo se mezi nimi nějaké pouto, alespoň z její strany. Teď bylo to křehké spojení přetrženo. Už ji nepotřeboval. Rychle nabýval znovu na síle. Zítra zakotví Severní hvězda v New Yorku. Její intuice jí napovídala, že ráno se všechno změní. „Nepopluju s vámi zpět do Londýna,“ oznámil Benedict. „Jakmile zítra přistaneme, musím nasednout na vlak do Kalifornie.“ Byla na to připravená, opakovala si. Věděla, že tohle krátké období na lodi jednou skončí. „Aha,“ hlesla. Odmlčela se. „Do Kalifornie je z New Yorku hodně daleko.“ A ještě dál do Londýna, pomyslela si. „Bohužel mě tam odvádí má práce. Jestli půjde všechno dobře, nebudu se muset zdržet dlouho.“ „Kam půjdete, až budete v Kalifornii hotový?“ zeptala se. „Domů do Londýna.“ Nevěděla, co dalšího by řekla, a tak držela jazyk za zuby. „Velice rád bych vás navštívil, až se vrátím, pokud budu moci,“ prohlásil Benedict. Náhle mohla znovu dýchat. „To by se mi líbilo. Budu se těšit, až vás znovu uvidím.“ „Amity, dlužím vám víc, než vám budu moci kdy splatit.“ „Prosím, to neříkejte. Totéž bych udělala pro každého člověka ve vaší situaci.“

13/29

„Já vím. To je na vás tak úžasné, mimo jiné.“ Věděla, že se červená, a byla vděčná za příkrov noci. „Jsem si jistá, že vy byste za podobných okolností učinil totéž.“ „Musela jste mi důvěřovat,“ pronesl Benedict velice vážným tónem. „Vím, že to nebylo jednoduché. Děkuji vám za vaši důvěru.“ Nic na to neodpověděla. „Doufám, že jednoho dne vám budu schopen všechno vysvětlit,“ pokračoval. „Prosím, věřte mi, když říkám, že bude nejlepší, když vám nyní celý příběh neprozradím.“ „Je to váš příběh, pane. Můžete ho říct, komukoliv budete chtít.“ „Zasloužíte si pravdu.“ „Když to teď říkáte, souhlasím s vámi,“ přikývla. Usmál se jejímu břitkému tónu. „Přál bych si, abych mohl odplout zpět do Londýna s vámi.“ „Opravdu?“ Přikryl její ruku na zábradlí svou. Na okamžik se nepohnul. Věděla, že čeká, jestli své prsty osvobodí z jeho sevření. Ani ona se však neodtáhla. Chytil její ruku a pomalu si ji otočil tváří k sobě. „Budete mi chybět, Amity,“ řekl. „Vy mi budete také chybět,“ zašeptala. Přitáhl ji k sobě a zmocnil se jejích úst. Polibek byl vším, o čem kdy snila, a mnohem víc – temně vášnivý, naprosto dech beroucí. Objala ho kolem krku a rozevřela rty. Jeho vůně ji uvěznila. Vdechla ji do sebe. Hluboko v jejím nitru se vzmáhala sladká, žhavá touha. Bála se, aby mu nezpůsobila bolest, a tak se o něj neopírala příliš, ačkoliv po tom tolik toužila. Tolik toužila ztratit se v zázraku dnešní noci. Odtrhl svá ústa od jejích a políbil ji na krk. Rukama putoval k jejímu pasu a pak vklouzl pod živůtek šatů, dokud prsty nespočinul pod vahou prsů. Žár a oheň na vzdáleném horizontu tvořily dokonalé pozadí divokým emocím, jež ji hrozily smést. Pevně se chytila Benedicta za ramena, pátrala po slibech, avšak věděla, že je nedostane – ne dnes v noci. Dnešní noc znamenala konec, nikoliv začátek. Benedict tlumeně zasténal, znovu přitiskl svá ústa k jejím a prohloubil polibek. Na jediný nekonečný okamžik přestal svět mimo Severní hvězdu existovat. Poháněná vášní, kterou nikdy nezakusila, toužila následovat polibek přímo do srdce bouře, jako by žádné zítra nebylo. Benedict se však s tlumeným zasténáním vytrhl z jejího objetí a jemně, ale pevně ji od sebe odvrátil. „Tohle není správný čas ani místo,“ prohlásil. Hlas měl drsný a napjatý ocelí železného sebeovládání, jako v den, kdy ho našla krvácet v uličce. „Ano, samozřejmě, vaše zranění,“ řekla rychle, zděšená, že v žáru okamžiku úplně zapomněla na jeho stav. „Odpusťte mi. Ublížila jsem vám?“

14/29

Oči mu zářily temným pobavením. Hřbetem ruky jí přejel po tváři. „Zranění je to poslední, na co dnes v noci myslím.“ Doprovodil ji zpět do její kajuty a u dveří se s ní rozloučil. Ráno přistála Severní hvězda v New Yorku. Benedict odvedl Amity z lodi. Zakrátko zmizel v drožce – a z jejího života. Ani se neobtěžoval poslat jí z Kalifornie třeba jen telegram.

3 LONDÝN Amity si vyčítala, že si toho muže ukrývajícího se ve stínu drožky všimla příliš pozdě. Za to mohl ten déšť, usoudila. Za normálních okolností by byla mnohem všímavější. Při cestách v zahraničí si dávala pozor, když se ocitla v neznámém prostředí. Ale tohle byl Londýn. Člověk nečekal, že bude unesen z ulice za jasného dne. Pravda, byla rozrušená, když opustila přednáškovou síň. Zuřila kvůli nespočtu nepřesností v přednášce doktora Pottera o americkém Západu. Ten chlap byl nevzdělaný hlupák. Nikdy z Anglie nevystrčil paty, nemluvě o tom, že by se obtěžoval přečíst si její články ve Zpravodaji. Potter o Západě netušil zhola nic, přesto se opovažoval předstírat, že je na toto téma odborník. Už by tam nevydržela jen tak sedět ani vteřinu, proto samozřejmě vstala a vznesla vážné námitky. Potterovi a jeho publiku se to moc nezamlouvalo. Z přednáškové síně ji vyvedli dva podsadití hlídači. Slyšela tlumené hihňání a nesouhlasné funění davu. Vážené dámy nepřerušují význačné přednášející s cílem je opravit. Naštěstí ji nikdo z publika neznal. Vážně, člověk musel být v Londýně opatrný. Rozzlobeně se snažila uniknout pochmurnému letnímu deštíku, a tak skočila do první drožky, která na ulici zastavila. A to se ukázalo být jako strašná chyba. Sotva si stihla povšimnout podivných zakrytých oken a přítomnosti dalšího cestujícího, než jí ten člověk zkroutil paži kolem krku a přitáhl si ji k hrudi. K hrdlu jí přitiskl špičku velice ostrého předmětu. Koutkem oka zahlédla, že v ruce v rukavici drží skalpel. „Ticho, nebo vás podříznu dřív, než přijde váš čas, vy malá couro. A to by byla vážně škoda. Už se nemůžu dočkat, až si vás vyfotím.“ Mluvil drsným šepotem, ale přízvuk byl nezaměnitelně z vyšší třídy. Tvář měl zakrytou maskou z černého hedvábí. Do látky byly vystřižené otvory pro oči, nos a ústa. Byl cítit po sladkých, kořeněných cigaretách a drahé kolínské. Matně si uvědomovala kvalitní vlnu, z níž byl ušitý jeho kabát, protože ji držel přišpendlenou k sobě. Pohnul se, natáhl se a zabouchl dveře. Vozidlo se s trhnutím rozjelo. Poznala, že ujíždí velice rychle, ale výhled z okna jí blokovaly tlusté dřevěné okenice, takže nepoznala směr. Jedno bylo okamžitě jasné. Její únosce byl silnější než ona. Přestala bojovat a spustila paže. Pravou rukou spočinula na elegantním vějíři připojeném k pasu stříbrným řetízkem.

16/29

„Co ode mě chcete?“ zeptala se. Snažila se mluvit pohoršeným a rozzlobeným tónem. Odpověď však znala. Znala ji od okamžiku, kdy uviděla ten skalpel. Padla do spárů zloducha, o němž novináři psali jako o Ženichovi. Snažila se zachovat chladný a asertivní hlas. Jestli se při svých cestách něco naučila, pak to, že chladnokrevné sebeovládání je při krizi tou nejužitečnější obranou. „Chci si pořídit váš krásný svatební portrét, vy moje sladká běhno,“ zabroukal vrah. „Poslužte si mou kabelkou, ale musím vás varovat, že v ní nic moc cenného není.“ „Myslíte, že chci vaši kabelku, vy mrcho? Nepotřebuju vaše peníze.“ „Tak proč se pouštíte do tohoto zbytečného cvičení?“ vyštěkla. Její urážlivý tón ho rozzlobil. „Sklapněte,“ vyjekl. „Povím vám, proč jsem vás unesl. Hodlám z vás učinit varovný příklad, stejně jako z těch dalších žen, jež projevovaly podobný nedostatek studu. Zjistíte cenu svého klamu.“ Nemyslela si, že by se mohla víc bát, ale při jeho slovech ji polila ještě větší hrůza. Jestli se nějak neosvobodí, tuhle noc nepřežije. A byla si docela jistá, že bude mít jenom jedinou šanci. Musela si všechno dobře naplánovat. „Obávám se, že jste učinil strašnou chybu, pane,“ prohlásila s přesvědčením v hlase. „Já jsem nikoho neoklamala.“ „Umíte velice dobře lhát, slečno Doncasterová, ale můžete si ušetřit námahu. Vím přesně, co jste. Jste jako ostatní. Vyzařujete zdánlivé vzezření ženské čistoty, ale pod tím jste poškozené zboží. Minulý týden se mým uším donesly zvěsti o vašem ostudném chování, zatímco jste byla v zahraničí. Vím, že jste svedla Benedicta Stanbridge a přesvědčila ho, že jako gentleman nemá jinou možnost než se s vámi oženit. Hodlám ho zachránit z pasti, kterou jste na něho nastražila, stejně jako jsem zachránil ostatní gentlemany, co byli oklamáni.“ Vrah jí zlehka přejel ostřím po krku, aniž by kůži poškodil. „Říkám si, jestli mi bude vděčný?“ „Chcete ochránit pana Stanbridge přede mnou?“ zeptala se. „Ujišťuji vás, že plýtváte časem, Benedict Stanbridge je schopný se o sebe postarat sám.“ „Chcete ho vlákat do manželství.“ „Pokud tomu tak pevně věříte, proč nepočkáte, až se vrátí do Londýna? Můžete ho informovat o svých teoriích ohledně mé počestnosti a umožnit mu, aby dospěl k vlastním závěrům.“ „Ne, slečno Doncasterová. Stanbridge zjistí pravdu o vás velice brzy. Mezitím se slušná společnost dozví, co jste, už zítra ráno. Nehýbejte se, nebo vám podříznu krk teď a tady.“ Amity ztuhla. Špička skalpelu se ani nezachvěla. Zvážila možnost, že by vyklouzla zpod ostří a vrhla se na druhou stranu vozidla. Ale takový manévr, i kdyby

17/29

byl úspěšný, by jí získal nanejvýš pár vteřin. Ocitla by se v koutě, vějíř proti skalpelu. Ženich ji pravděpodobně nehodlal zavraždit v kočáru, uvažovala. Bylo by to příliš komplikované, mírně řečeno. Určitě by byla všude spousta krve a musel by toho spoustu vysvětlovat, i když třeba jenom drožkáři. Všechno na vrahovi, od elegantně upravené vázanky až po vybavení vozidla, naznačovalo, že má přepadení naplánované do nejmenšího detailu. Nezničil by si dokonalý oblek a sametové polstrování, kdyby se tomu mohl vyhnout. Usoudila, že nejlepší šance nastane, až se ji bude snažit dostat z kočáru. Pevně sevřela zavřený vějíř a čekala. Vrah se natáhl přes sedadlo k malé krabičce ležící na druhé straně. Když zachytila zrádný závan chloroformu, projel jí další příval paniky. Už nemohla čekat, až kočár zastaví. Až bude v bezvědomí, bude bezmocná. „Tohle vás udrží v klidu, dokud nedojedeme do našeho cíle,“ oznámil jí Ženich. „Nebojte se, vzbudím vás, až bude na čase, abyste si oblékla svatební šaty a nechala se fotografovat. Teď se opřete do rohu. To je hodná dívka. Brzy zjistíte, že je lepší poslouchat.“ Pobídl ji skalpelem, přiměl ji, aby se přesunula do rohu. Ještě pevněji sevřela vějíř. Vrah shlédl dolů, ale nic ho nezaujalo. Kvůli masce mu neviděla do tváře, ale byla si docela jistá, že se usmívá. Bezpochyby si užíval pohled na bezmocnou ženu, dojímavě svírající elegantní tretku připevněnou k šatům. Připravil si kus látky nasáklý chloroformem a chtěl jí ho přitisknout na nos a ústa. „Jen se zhluboka nadechněte,“ pobídl ji. „Za okamžik bude po všem.“ Udělala to, co by za takových okolností udělala každá dobře vychovaná dáma. Zhluboka si povzdechla, obrátila oči v sloup a omdlela. Dala si pozor, aby se nezhroutila přímo na ostří, ale stranou na sedadlo. Odtamtud se začala sunout z polstrování na podlahu. „Zatraceně,“ zavrčel Ženich. Instinktivně se odtáhl, aby se vyhnul padajícímu tělu. Ostří skalpelu už nebylo namířeno přímo na její krk. Jakoby v odpověď na její němé prosby drožkář ostře zabočil, aniž by zpomalil. Vůz sebou smýkl na stranu. Ženich se automaticky snažil udržet rovnováhu. Teď, nebo nikdy. Narovnala se a bodla ostrými ocelovými plátky složeného vějíře do nejbližšího cíle, vrahova stehna. Bodce se zakously do látky a do masa. Ženich překvapeně a bolestivě vyjekl. Ohnal se po ní skalpelem, ale v tu chvíli otevřela tessen. Ocelové listy vějíře ránu odrazily. „Mrcho.“

18/29

Vrah ztratil rovnováhu a snažil se připravit na další úder. Složila vějíř a zabodla mu hroty hluboko do ramene. Ruka svírající skalpel vylétla v reflexivní akci. Ostří přistálo na podlaze vozu. Vytrhla tessen z masa a prudce bodla potřetí, bez ohledu na cíl. Zaplavila ji panika, zoufale se snažila utéct z kočáru. Ženich znovu zařval a ohnal se po ní, snažil se odvrátit rány. Šmátral po spadlém skalpelu. Znovu vějíř roztáhla, odhalila scenerii s elegantní zahradou vyrytou do kovu, a šlehla po vrahově ruce okraji ostrých listů. Ucukl a vztekle zaječel. Kočár zprudka zabrzdil. Drožkář očividně zaslechl výkřiky. Chňapla po dveřích a podařilo se jí je otevřít. Sklapla tessen a nechala ho viset na řetízku. Do jedné ruky popadla sukně a spodničky, aby se jí nepletly do cesty, a vyškrábala se z vozidla. „Co se to, k čertu, děje?“ Kočí zíral ze svého sedátka, déšť mu stékal z krempy klobouku. Obrat událostí ho očividně překvapil. „O co tu jde? Říkal, že jste jeho přítelkyně. Prý vy dva chcete trochu soukromí.“ Nesnažila se situaci vysvětlit. Bála se kočímu věřit. Možná je nevinný, ale možná je spolčený s vrahem. Rychlý pohled jí prozradil, že kočár zastavil v úzké uličce. Znovu zvedla sukně a spodničky. Rozběhla se ke vzdálenému konci, kde křižovatka slibovala provoz a bezpečí. Slyšela, jak za ní kočí švihl bičem. Kůň se rychle rozběhl, až kopyta duněla na kamenech. Kočár odrachotil opačným směrem. Rozzlobené, bolestivé vytí z kočáru utichlo. Běžela jako o život. Když doběhla ke křižovatce, ozvaly se další výkřiky. Vyřítila se z temné uličky a jako první ji zahlédla jakási žena s dítětem v kočárku. Chůva pronikavě zavřeštěla. Její zděšený jekot okamžitě přilákal celý dav. Všichni na ni šokovaně a fascinovaně zírali. Objevil se konstábl. Pospíchal k ní, s obuškem v ruce. „Vy krvácíte, madam,“ vyjekl. „Co se stalo?“ Sklopila pohled a poprvé si všimla, že má šaty celé od krve. „Ta není moje,“ odpověděla rychle. Konstábl došel ke strašnému závěru. „A koho jste tedy zabila, madam?“ „Ženicha,“ řekla. „Myslím. Jde o to, že si nejsem tak úplně jistá, že je mrtvý.“ Druhý den ráno se Amity Doncasterová probudila a zjistila, že si o ní povídá celý Londýn – podruhé v tomtéž týdnu.

4 Znovu se probudil do stejného skličujícího oblaku bolesti a zmatku, který ho přemohl už předtím. Tentokrát měl ale v hlavě trochu jasněji. V mlze se ozývaly hlasy. Oči měl zavřené a usilovně poslouchal. Tichým hlasem promlouvali dva lidé. Oba je znal. „Bude žít.“ Lékařův hlas byl unavený a pochmurný. „Zranění se řádně hojí. Nezaznamenal jsem žádné známky infekce a zdá se, že nebyly zasaženy žádné životně důležité orgány.“ „Děkuji vám, doktore. Zachránil jste mu život.“ Žena hovořila vděčným tónem, ale její dobře vychovaný hlas byl chladný a prázdný, jako by byla rozpolcená mezi vztekem a smutkem. „Pro jeho tělo jsem udělal vše, co jsem mohl,“ odpověděl doktor. „Ale jak už jsem vám říkal, madam, pro jeho mysl nemohu učinit nic ani já, ani jiný lékař.“ „Byla jsem ujištěna, že byl vyléčen. V posledních několika měsících vypadal dobře. Šťastně. Vyrovnaně. Užíval si své fotografování. Nezdálo se, že by sklouzával zpět k šílenství.“ „Madam, dovolil bych si připomenout, že ani v předchozích případech jsme nezaznamenali žádné známky šílenství, jestli si vzpomínáte. Jak jsem se vám snažil vysvětlit, lékařská praxe postrádá znalosti nutné pro jeho vyléčení. Pokud nechcete zavolat policii –“ „Nikdy. Víte stejně dobře jako já, co by se pak stalo. Takový čin by ho nejenže zničil, ale zruinoval by i celou rodinu.“ Lékař na to nic neřekl. „Vypořádám se s tím tak jako posledně,“ oznámila žena. V hlase se jí ozvalo odhodlání. „Čekal jsem, že se tak rozhodnete,“ pravil doktor. Zněl rezignovaně. „Dovolil jsem si poslat zprávu doktoru Renwickovi z Cresswell Manor. Venku čekají dva ošetřovatelé.“ „Pusťte je dovnitř,“ řekla žena. „Připomeňte jim, že očekávám absolutní diskrétnost.“ „Jsou skvěle vyškolení. Jak jsem vám vysvětlil při předchozí příležitosti, doktor Renwick se specializuje na takovéhle situace. Přijímá pouze pacienty z těch nejlepších rodin a dbá na své závazky vůči těm, kteří ho platí.“ „Jinými slovy si mlčení doktora Renwicka kupuji,“ konstatovala žena hořce. „Mohu vás ujistit, že nejste ve společnosti jediná, kdo tak činí. Nemáme však na výběr, že?“ „Ne.“ Žena zaváhala. „Jste si jistý, že může cestovat?“ „Ano.“

20/29

„V tom případě pošlete pro ty ošetřovatele.“ „Myslím, že pro všechny zúčastněné bude nejbezpečnější, když připravím ještě trochu chloroformu, než bude pacient připravený k transportu.“ „Udělejte, co považujete za nutné,“ řekla žena. „Půjdu. Nemohu se dívat na to, jak ho zase odvádějí.“ Odchází. Pacientem projela panika jako ničivý požár. Otevřel oči a pokusil se zvednout z postele, ale ke svému zděšení zjistil, že se nemůže pohnout. Na posteli ho držely kožené řemínky. Lékař se k němu blížil s bílou látkou v ruce. Odporně nasládlá vůně chloroformu zaplnila celou místnost. Dveřmi prošli dva urostlí muži ve špatně padnoucích kabátech. Znal je z předchozího pobytu na Cresswell Manor. „Matko, ne, nedovol jim, aby mě odvedli,“ prosil. „Děláš strašnou chybu. Musíš mi věřit. Ta prolhaná coura se mě snažila zavraždit. Copak to nevidíš? Jsem nevinný.“ Matčina ramena ztuhla, ale neotočila se. Dveře se za ní zavřely. Doktor Norcott přitiskl chloroformem nasáklou látku pacientovi na nos a ústa. V žilách mu zavířil vztek. Za to může ta děvka. Všechno se pokazilo kvůli ní. Za to zaplatí. Ostatním věnoval rychlou smrt, slitoval se nad nimi, když přiznaly své hříchy. Ale Amity Doncasterová zemře pomalu.

5 „Nemyslím, že má pověst vydrží další klepy,“ konstatovala Amity. Odložila výtisk Zpravodaje a natáhla se pro šálek kávy. „Od doby, kdy jsem byla napadena, už uběhly tři týdny, a já jsem každé ráno v novinách. Dost na tom, že ti hloupí lidé ze slušné společnosti se baví spekulacemi o mém vztahu s panem Stanbridgem.“ „Stanbridge je velice bohatý gentleman ze staré, úctyhodné rodiny,“ namítla Penny. „Je také svobodný. Navíc byl před několika lety zapletený do obrovského skandálu, když ho jeho snoubenka nechala stát před oltářem. Jeho soukromý život je tak v jistých kruzích předmětem značných diskuzí.“ Amity zamrkala. „Nechala ho stát před oltářem? Nikdy ses mi o tom nezmínila.“ „Ta mladá dáma utekla se svým milencem. Už je to pár let, ale v té době se o této události hodně hovořilo. Všichni uvažovali, proč by dívka opustila gentlemana Stanbridgeova postavení a majetku.“ „Aha.“ Amity se nad tou informací zamyslela. „Možná ji přestalo bavit, jak od ní neustále utíkal tak jako ode mě.“ „Jistě.“ „Hm, no, znala jsem ho jako pana Stanbridge, inženýra, který náhodou cestoval po Karibiku,“ pokračovala Amity. „Neobtěžoval se přede mnou zmínit o svých financích či společenských kontaktech. Jak jsem říkala, klepy o té takzvané aférce na palubě Severní hvězdy byly protivné, ale doufala jsem, že se rozplynou, než vyjde moje knížka. Bohužel zprávy o tom, jak jsem unikla Ženichovi, asi jen tak nezmizí. Možná že mi dokonce zničí kariéru autorky cestovních průvodců.“ „Proboha, Amity, byla jsi skoro zavražděna,“ zhrozila se Penny. Odložila vidličku, strach a smutek jí zastínily oči. „Podle novinářů jsi jediná známá oběť, která kdy unikla tomu strašlivému netvorovi. Musí ti být jasné, proč se tvé jméno neustále omílá v novinách. Můžeš být jedině ráda, že jsi naživu.“ „Já jsem ráda – moc ráda. Jenže se mi nelíbí, že je můj obrázek neustále na obálce Ilustrovaných policejních zpráv a Grafiky. Oba ty časopisy mě vyobrazují, jak utíkám z kočáru toho vraha oblečená pouze v noční košili.“ Penny si povzdechla. „Všichni vědí, že tyhle magazíny otiskují přehnané, melodramatické ilustrace.“ „Kdy to skončí?“ Amity ucítila zlou předtuchu. „Obávám se, že má kariéra autorky cestovních průvodců pro dámy je odsouzena k záhubě, než se vůbec objeví mé první dílo. Je to jen otázka času, než pan Galbraith pošle zprávu o tom, že se rozhodl Cestovní průvodce pro dámy nevydat.“ Penny se na ni usmála z druhého konce stolu. „Možná že pan Galbraith bude publicitu v tisku považovat za dobrou reklamu.“

22/29

To je celá Penny, usoudila Amity. Její sestra byla vždy vzorem půvabu a klidu, bez ohledu na hrozící katastrofu. Penny však byla příkladem ženské dokonalosti ve všech oblastech, včetně vdovství. Před šesti měsíci přišla o manžela ani ne po roce manželství. Amity věděla, že je její sestra na dně. Nigel byl láskou jejího života. Ale Penny svůj žal ukrývala za maskou stoické síly. Penny naštěstí vypadala v černé úchvatně. Jí ale slušela doslova každá barva, pomyslela si Amity. Nebylo však pochyb o tom, že tmavé odstíny smutku zdůrazňovaly Pennyiny stříbřitě světlé vlasy, porcelánovou pokožku a nebesky modré oči a propůjčovaly jí nadpozemskou krásu. Jako by vystoupila z obrazu nějakého renesančního umělce. Penny byla jednou z těch žen, které přitahovaly zraky všech lidí v místnosti – mužů i žen –, když vstoupila. Nebyla jen rozkošná, oplývala přirozeným šarmem a laskavým srdcem, jež jí získalo oblibu všech lidí, které potkala. Většina z nich si však neuvědomovala, pomyslela si Amity, že pod vší tou krásou a skvělými vlastnostmi má Penny také talent na investice. Ta schopnost jí přišla vhod, když si Nigel zlomil vaz při pádu z koně. Zanechal své manželce pěkné jmění. Na rozdíl od Penny, která se podobala jejich matce, si Amity velice dobře uvědomovala, že za své tmavé vlasy, oříškové oči a odhodlaný nos vděčí otcově straně rodiny. Naneštěstí ženy z Doncasterova rodu, jež měly tu smůlu a zdědily tyto rysy, získaly během let i jistou pověst. Stále se tradovalo, že jejich dávná prapraprababička jen stěží unikla oběšení za čarodějnictví v sedmnáctém století. O století později se jedné odvážné tetě podařilo zostudit rodinu tím, že utekla s loupežníkem. Pak tu byla teta, která zmizela v horkovzdušném balonu, jen aby se znovu objevila jako milenka jistého ženatého hraběte. Během staletí pošpinily Doncasterovo jméno i další ženy – a každá z nich, jimž se podařilo stát se legendou, měla stejnou čarodějnickou barvu vlasů a očí a stejný nos. Jako mladá dívka slýchávala Amity, jak si lidé šeptají za jejími zády. Všichni, kdo znali Doncasterovu rodinnou historii, byli toho názoru, že v ženské linii je divoká krev. A zatímco u mužů byla špetka divokosti často považována za dobrý rys – v očích opačného pohlaví tak rozhodně získávali na půvabu – u žen byla považována za naprosto nevyhovující. V devatenácti se Amity těžce poučila, že nesmí věřit gentlemanům, které přitahovala kvůli své rodinné historii. Nikdo, a tím méně Amity, nechápal, jak její pochybní předkové dokázali získat tak strašlivou pověst. Jejich vzhled byl sotva podivuhodný – samozřejmě až na ten nos. Co se týče jejich postav, dokonce ani Pennyina talentovaná švadlena nedokázala zamaskovat nedostatek ženských křivek. Když se Amity oblékla do mužských šatů, dokázala při svých zahraničních cestách proklouznout jako mladý chlapec při více než jedné příležitosti. Dlouze se napila silné kávy paní Houstonové, aby si dodala kuráž, a trochu moc zprudka odložila šálek.

23/29

„Nemyslím, že pan Galbraith bude považovat ten typ publicity, který přitahuji, za užitečný, pokud jde o prodej mé knížky,“ namítla. „Nedokážu si představit, že by si lidé koupili cestovního průvodce pro dámy, kdyby zjistili, že autorka má ve zvyku padat do spárů strašlivých vrahů, jako je Ženich. Ten incident mě rozhodně nezpodobňuje jako odbornici na to, jak má dáma cestovat po světě v dokonalém bezpečí.“ Kupa novin a časopisů na ni čekala na stole, když vešla před chviličkou do místnosti, tak jako každé ráno od útěku z vrahova kočáru. Obvykle ležely na stole jen jedny noviny, a to Zpravodaj. V poslední době však paní Houstonová – velká fanynka bulvárních plátků – vycházela brzo ráno ven, aby nakoupila širokou směsici ranního čtení. Amity měla pocit, že v každém článku o jejím setkání s Ženichem byl popis jejího krvavého utkání podrobnější a děsivější než v tom předchozím. Bylo to udivující, pomyslela si, že ať už se noviny sebevíc snažily vylíčit její únos a únik o vlásek jakkoliv strašlivě, ani jednou se jim nepodařilo zachytit skutečný, nervy drásající strach, který prožila. Navzdory dvěma sklenkám koňaku před spaním nespala od té katastrofy moc dobře. Hlavu měla plnou nočních můr zpodobňujících nejen její zoufalý boj, ale také hrozné představy o tom, jak se musely cítit ostatní oběti. Dnes ráno – jako každé ráno za poslední tři týdny – byla většina strachu nahrazena tichým, vzrůstajícím vztekem. Dnes ráno – jako ta další rána – přišla na snídani a doufala, že noviny budou plné zpráv o tom, že policie našla Ženichovo tělo. Znovu se však dočkala jenom zklamání. Místo toho reportéři spekulovali o jeho možném osudu. Taková ztráta krve byla jistě smrtelná, psal tisk. Bylo jen otázkou času, než bude vrahovo tělo objeveno. Amity si tak jistá nebyla. Během svých cest v zahraničí s otcem sešívala zranění mnoha lidí, kteří byli zraněni různými ostrými předměty včetně nůžek, žiletek, loveckých nožů či úlomků skla. Dokonce i malé množství krve vypadalo obrovsky, když bylo správně rozmazané. Byla pravda, že její nové vycházkové šaty byly krví Ženicha zničené, nedomnívala se však, že by mu zasadila smrtící úder. „Musíš se na to dívat optimisticky,“ prohlásila Penny. „Veřejnost nic nemiluje víc než rozruch zahrnující vraždu a zajímavou dámu. Tvé setkání s Ženichem rozhodně splňuje oba požadavky. Jsem si jistá, že až bude řečeno a uděláno vše, tvá knížka půjde na dračku. Pan Galbraith je velice pragmatický vydavatel.“ „Můžu jenom doufat, že máš pravdu,“ povzdechla si Amity. „Nemohu popřít, že jsi mnohem více zběhlá ve způsobech společnosti než já. Máš talent pro zvládání trapných situací. Vkládám se do tvých rukou.“ Penny ji překvapila chápavým pohledem. „Procestovala jsi divočinu na americkém Západě a džungle jižních moří. Přežila jsi ztroskotání lodi a postavila ses zlodějíčkovi v hotelovém pokoji v San Francisku. Jela jsi na velbloudovi a slonovi. Navíc jsi jediná žena v Londýně, která přežila útok zločince, jenž dosud zabil tři

24/29

ženy. Přesto se strachuješ při pouhém pomyšlení, že by ses měla vypořádat s vyšší společností.“ Amity si povzdechla. „Když jsem naposledy šla do společnosti, moc dobře se mi nedařilo, jak si jistě vzpomínáš.“ „Od té doby už uplynula spousta času. Bylo ti jen devatenáct a mamá tě řádně nepřipravila. Teď jsi mnohem starší a určitě mnohem moudřejší.“ Při slovech „mnohem starší“ sebou Amity trhla a cítila, jak jí do tváří stoupá horko. Věděla, že se červená neslušivým odstínem rudé, ale nemohla popřít, že v pětadvaceti překročila hranici, jež oddělovala dámy na vdávání od těch, jež byly odsouzené ke staropanenství. Při vzpomínkách na Nashovu katastrofu, jak si ten incident pojmenovala, jí vždy přeběhl mráz po zádech. Zlomené srdce se jí docela dobře zahojilo, ale pýcha byla otřesena natrvalo. Bolelo ji vědomí, jak naivní tehdy byla. Když Amity odhalila, že úmysly Humphreyho Nashe nebyly tak čestné, usoudila, že ji v Londýně nic nečeká. Poslední dopis od jejího otce přišel z Japonska. Sbalila si tedy pár věcí a koupila lístek na parník mířící na Dálný východ. „Teď jsem rozhodně starší,“ potvrdila. „Ale začínám uvažovat o tom, jestli nejsem prokletá, když jde o Londýn. Jsem zpátky jen týden, ale moje jméno jde z úst do úst. Jaká je pravděpodobnost, že budu hlavní hrdinkou ne v jednom, ale hned ve dvou skandálech? Když už o tom mluvíme, obávám se, že je jen otázka času, než pan Stanbridge zjistí, že je jeho jméno vláčeno bulvárním tiskem.“ „Jestli a až pan Stanbridge odhalí, že je jeho jméno spojováno s nedovoleným poměrem na lodi, jsem si jistá, že pochopí, že to není tvoje chyba,“ namítla Penny. „Já si tím tak jistá nejsem,“ hlesla Amity. Tajně doufala, že její jméno není jediné, které se v poslední době v tisku objevuje. Možná ho to dokonce přiměje, aby jí poslal dopis nebo telegram informující ji o tom, že tím není ani trochu potěšen. Jakýkoliv vzkaz by ji alespoň ujistil v tom, že je naživu a v pořádku. Od chvíle, kdy Severní hvězda zakotvila v New Yorku, o Benedictovi nic nevěděla. Druhý den nastoupil na vlak do Kalifornie. Naprosto a dokonale zmizel. Pravda, povídal něco v tom smyslu, že ji po návratu do Londýna navštíví, a chvíli dokonce doufala, že ho jednoho dne najde za dveřmi. Uplynul však měsíc a žádná zpráva od něho nepřišla. Netušila, jestli se má cítit dotčeně, protože na ni tak lehce zapomněl, nebo se bát, že ho ten, kdo ho postřelil na St. Clare, vysledoval a učinil druhý – úspěšný – pokus ho zabít. Byla to Penny, kdo ji ujišťoval, že pokud by gentleman Stanbridgeova postavení a majetku zemřel v zahraničí, byly by toho plné noviny. Amity tak za využití špetky logiky zbylo depresivní pochopení, že i když je jí Benedict vděčný – přece jen mu zachránila život – rozhodně k ní necítí nic romantického. Navzdory tomu vášnivému polibku na palubě lodi té noci před přistáním v New Yorku.

25/29

Noc za nocí si opakovala, že si musí ty hloupé sny vyhnat z hlavy. Ale noc za nocí vzpomínala na tu kouzelnou dobu na palubě Severní hvězdy. Když se Benedict zotavil ze svého zranění, procházeli se spolu po palubě a hráli karty ve společenské místnosti. Po večerech seděli proti sobě u dlouhého stolu, kde večeřeli cestující z první třídy. Dlouho do noci rozprávěli o spoustě věcí. Zjistila, že Benedict má spoustu zájmů, ale teprve když konverzace zabrousila k nejnovějším objevům v inženýrství a vědě, jeho oči zazářily nadšením, jež vyjadřovalo skutečnou vášeň. Paní Houstonová vyběhla z kuchyně s konvicí čerstvé kávy. Byla to pohledná, robustní žena ve středním věku. Hnědé vlasy měla protkané stříbrem. Penny ji najala, když se přestěhovala z velkého, moderního domu, do něhož přišla jako Nigelova nevěsta. Penny si za nový domov vybrala mnohem menší městský dům ve vážené, avšak tiché a ne tak úplně nóbl čtvrti. Navíc propustila všechen personál. Teď tu byla jen paní Houstonová, která sem přišla z agentury. Amity vycítila, že je za tím víc. Byla pravda, že Penny už nepotřebovala tolik služebnictva, personál domácnosti byl však snížen na pouhé minimum. Když se Amity zeptala, proč je paní Houstonová jediným zaměstnancem žijícím v domě, Penny odpověděla něco vágního o tom, že nechce, aby se jí v domě motala spousta lidí. „Určitě nepotrvá dlouho, než najdou Ženichovo tělo,“ prohlásila paní Houstonová. „Četla jsem všechny články v novinách, slečno Amity. Ta zranění, která jste mu způsobila, ho musela poslat do hrobu. Rozhodně je nemohl přežít. Hodně brzy ho najdou v nějaké uličce nebo v řece.“ „Ty články napsali reportéři, ale žádný z nich na místě činu nebyl,“ namítla Amity. „Podle mého názoru je docela dobře možné, že ten netvor přežil, za předpokladu, že mu byla poskytnuta lékařská péče.“ „Musíš být tak pesimistická?“ vyhubovala ji Penny. „Lékařská péče,“ odfrkla si paní Houstonová. Vypadala, že ji to překvapilo. „Pokud byl těžce zraněný, musel by vyhledat pomoc doktora. A každý takový člověk by si jistě uvědomil, že ošetřuje násilníka. Nahlásil by svého pacienta na policii.“ „Ne kdyby se vrahovi podařilo toho lékaře přesvědčit, že k těm zraněním přišel při nějaké nehodě nebo že mu je způsobil nějaký lapka,“ namítla Amity. „Mohla bych si dát ještě trochu kávy, paní Houstonová? Budu ji potřebovat, abych zvládla všechny otázky toho člověka ze Scotland Yardu, který poslal dotaz, jestli se může dnes ráno zastavit.“ „Jmenuje se inspektor Logan,“ ozvala se Penny. „Ano. No, můžeme jen doufat, že je trochu kompetentnější než jeho předchůdce. Ten inspektor, který se mnou mluvil po tom, co jsem vrahovi unikla, nebyl moc oslňující. Pochybuju, že by dokázal chytit průměrného pouličního zlodějíčka, nemluvě o netvorovi Ženichova kalibru.“

26/29

„Podle vzkazu inspektora Logana nedorazí dřív než v jedenáct hodin,“ nadhodila Penny. „Zdá se, že ses moc nevyspala. Možná by sis chtěla po snídani zdřímnout?“ „Jsem v pořádku, Penny.“ Amity zvedla šálek. „Během dne jsem nikdy spát nedokázala.“ Chodbou zaznělo tlumené zabušení klepátka na dveřích. Amity a Penny si vyměnily překvapené pohledy. Tvář paní Houstonové se stáhla do nesouhlasného výrazu. „Kdo jde, pro všechno na světě, v tuhle hodinu na návštěvu?“ Amity odložila šálek. „Nejspíš to bude inspektor Logan.“ „Mám mu říct, aby přišel ve vhodnější dobu?“ „Proč to oddalovat?“ opáčila Amity. Zmačkala ubrousek a odložila ho vedle talíře. „Můžu to vyřídit hned. Nemá smysl odkládat nevyhnutelné. Možná že inspektor Logan jde dřív, protože má nějaké zprávy.“ „Ano, samozřejmě,“ přikývla Penny. „Doufejme, že našli tělo.“ Paní Houstonová prošla chodbou, aby otevřela dveře. V místnosti se rozhostilo ticho. Amity pozorně naslouchala, zatímco paní Houstonová vítala hosta. Pak odpověděl mužský hlas – temný, chraplavý, plný netrpělivosti a síly. „Kde je, k čertu, slečna Doncasterová?“ Amity měla pocit, jako by do ní udeřila obrovská oceánská vlna. „Ach bože,“ zašeptala. „To není inspektor Logan.“ Navzdory neklidným nocím a příliš velkému množství kávy – nebo možná kvůli těmto dvěma faktorům – jí projely záchvěvy paniky a vzrušení. Srdce se jí rozbušilo a pulz rozběhl. Při všech svých cestách se setkala jen s jediným mužem, který měl na ni takový účinek. „Slečna Doncasterová snídá, pane,“ oznámila paní Houstonová. „Oznámím jí, že ji hledáte.“ „Neobtěžujte se, najdu ji sám.“ V chodbě zazněly kroky. Penny se na Amity zadívala přes stůl, obočí stažené v pochmurném výrazu. „Kdo pro všechno –?“ začala se ptát. Než jí mohla Amity odpovědět, do místnosti vtrhl Benedict. Vlasy měl rozcuchané větrem a byl oblečený v cestovním oděvu. V podpaží nesl koženou aktovku. Při pohledu na něj pocítila radost a úlevu. Byl naživu. Nejhorší noční můra byla jen – noční můrou. Pak přišel vztek. „Jaké překvapení, pane Stanbridgi,“ prohlásila tím nejledovějším hlasem. „Dnes ráno jsme vás nečekaly. Nebo jakékoliv jiné ráno, když už jsme u toho.“ Zarazil se, přimhouřil oči. Takové uvítání očividně nečekal. „Amity,“ řekl.

27/29

Podle očekávání to byla Penny, která se rozhodla zaplašit rozpačitou chvíli, se svým obvyklým šarmem a důstojností. „Pane Stanbridgi, dovolte, abych se představila, protože má sestra zřejmě zapomněla na dobré vychování. Já jsem Penelope Marsdenová.“ Na zlomek okamžiku měla Amity dojem, že se Benedict nenechá představováním rozptýlit. Soudě podle toho, jak ho poznala na palubě Severní hvězdy, měl výborné způsoby, když je hodlal používat. Většinou však měl jen málo trpělivosti pro zdvořilůstky slušné společnosti. Očividně mu však došlo, že překročil hranice dobrého vychování tím, že vtrhl do jídelny v tak brzkou hodinu, protože se okamžitě otočil k Penny. „Benedict Stanbridge, k vašim službám.“ Sklonil hlavu v překvapivě elegantní úkloně. „Omlouvám se za svůj vpád, paní Marsdenová. Moje loď přistála před méně než hodinou. Šel jsem rovnou sem, protože jsem viděl ranní noviny. Trochu mě znepokojily, mohu-li to tak říct.“ „To je naprosto pochopitelné,“ prohlásila Penny. „Přidáte se k nám na snídani, pane?“ „Děkuji vám,“ souhlasil Benedict. Podíval se na stříbrnou konvici s čímsi připomínajícím chtivou touhu. „Byl bych vám velice vděčný. Nedostal jsem snídani, protože jsme dorazili dříve, než se očekávalo.“ Penny se zadívala na paní Houstonovou, která fascinovaně zírala na Benedicta. „Byla byste tak laskavá a přinesla panu Stanbridgeovi talíř, paní Houstonová?“ „Ano, madam. Hned jsem tu, madam.“ Paní Houstonová rychle nabyla svého profesionálního vzezření, ale oči jí zářily zvědavostí. Vrhla se ke dveřím do kuchyně. Benedict si přitáhl židli a posadil se. Koženou aktovku postavil příhodně po ruce na příborník a prohlížel si Amity, jako by ležela pod mikroskopem. „Nejste zraněná?“ zeptal se. „Pár drobných škrábanců, ale všechny zmizely, děkuji vám,“ odpověděla. Penny se nesouhlasně zamračila nad jejím ledovým tónem. Amity její pohled ignorovala. Měla právo se na Benedicta zlobit, říkala si. „Podle novin jste toho ničemu dost poranila tím svým vějířem, který nosíte.“ Benedict krátce kývl, očividně potěšený. „Mimochodem, dobrá práce.“ Amity nadzvedla obočí. „Děkuji vám. Za takových okolností člověk dělá, co může, to vás ujišťuji.“ „Správně,“ souhlasil Benedict. Zatvářil se obezřele. „Našli tělo?“ „O ničem takovém nevíme,“ odpověděla Amity. „Dnes dopoledne by se ale měl zastavit inspektor Logan ze Scotland Yardu. Doufám, že v případu postoupili. Loganův předchůdce vypadal, že toho má až nad hlavu.“ „To není nikdy dobré znamení,“ poznamenal Benedict. Natáhl se, aby si posloužil kouskem toastu ze stříbrného tácku. Žádná žena by víc nevydržela.

28/29

Amity uhodila šálkem o podšálek. „Zatraceně, Benedicte, jak se opovažujete vkráčet do tohohle domu, jako by se nic nestalo? Mohl jste mi alespoň poslat telegram, že jste naživu. Bylo by to na vás příliš?“

@Created by PDF to ePub