Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ
Jude Deveraux: Proměny srdce Vydání první Copyright © 2014 by Deveraux, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1934. publikaci Přeloženo z anglického originálu Change of Heart vydaného nakladatelstvím Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., USA v roce 2014 Český překlad © 2015 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2015 Ricardo Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0130-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0131-0 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015
Jude Deveraux
Proměny srdce
Chtěla bych poděkovat svým čtenářům, kteří odpovídají na mé nesčetné otázky na Facebooku. Děkuji vám za vaši podporu, za to, že posloucháte mé povídání o krušných i pěkných chvílích spisovatelů. Vy ostatní, prosím, přidejte se ke mně na Facebooku a vyslechněte si pravdu o psaní.
Část 1
1 Denver, Colorado 1994 Muž za stolem pohlédl na chlapce se směsicí závisti a obdivu. Bylo mu teprve dvanáct let, a přesto to dítě mělo mozek, pro který by spousta lidí vraždila. Nesmím vypadat moc dychtivě, pomyslel si. Tvař se normálně. Musíme ho dostat na Princeton – nejlépe přivázaného k počítači a bez vycházek. Do Denveru ho údajně poslali proto, aby si promluvil s několika kandidáty o stipendium, ale ve skutečnosti se přijímací kancelář zajímala pouze o tohohle chlapce a schůzka byla domluvená tak, aby se mu hodila. Děkan fakulty poprosil jednoho svého starého přítele, aby mu poskytl místnost v části města nedaleko chlapcova maloměstského domku, takže mohl přijet na pohovor na kole. „Ehm,“ zamumlal muž, odkašlal si a zamračil se na papíry. Promluvil hlubším hlasem. Radši ať to děcko nepozná, že je mu teprve pětadvacet a že jestli tenhle úkol zpacká, dostane se do vážných potíží se svými poradci. „Jsi docela mladý,“ prohlásil, snažil se znít tak staře, jak jen to šlo, „a určitě nastanou potíže, ale myslím, že tyhle zvláštní okolnosti zvládneme. Princeton rád pomáhá mladým Američanům. A –“ „Jaké vybavení máte? S čím budu moct pracovat? Mám nabídky i z jiných škol.“ Muž se zadíval na chlapce a uvažoval, že ho měl někdo uškrtit už v kolébce. Ten nevděčný, malý – „Naše vybavení se ti bude určitě zamlouvat, a pokud nebudeme mít všechno, co budeš potřebovat, obstaráme ti to.“ Chlapec byl na svůj věk vysoký, ale hubeňoučký, jako by vyrostl příliš rychle. I když měl jeden z nejúžasnějších mozků století, vypadal jako postavička z Toma Sawyera: tmavé vlasy, které nedokázal zkrotit žádný hřeben, pihy rozházené po tvářích, které se nikdy neopálí, tmavě modré oči za brýlemi velkými natolik, že by se daly použít jako čelní sklo na náklaďáku. Elijah J. Harcourt, stálo v záznamech. IQ přes 200. Udělal velký pokrok při tvorbě počítače, který by dokázal myslet. Umělá inteligence. Mohli jste počítači říct, co chcete, a ten přístroj zjistil, jak to udělat. Vypadalo to, jako by chlapec vložil svůj úžasný mozek do počítače. Budoucí využití takového přístroje bylo nade vši představivost. A tenhle malý spratek tu teď seděl a ani nebyl vděčný za to, co mu nabízeli, ale žádal ještě víc. Muž věděl, že riskuje vlastní kariéru, ovšem nedokázal chlapcovo váhání vydržet. Vstal a strčil papíry zpátky do kufříku. „Možná by sis měl naši
7/24
nabídku promyslet,“ oznámil se stěží ovládaným vztekem. „Nabídky, jako je tahle, neděláme moc často. Domluvíme se, že se rozhodneš do Vánoc?“ Nezdálo se, že by to chlapce nějak zaskočilo, neprojevil vůbec žádné emoce. Chladnokrevný, malý zmetek, pomyslel si muž. Srdce ledové jako počítačový čip. Možná že není vůbec skutečný, ale jedná se o jeden z jeho vlastních výtvorů. Když chlapce shazoval, cítil se líp kvůli vlastnímu IQ, které bylo „pouze 122“. Krátce potřásl chlapci rukou a přitom si uvědomil, že za rok už bude ten malý spratek větší než on. „Zavoláme si,“ prohlásil a vyšel z místnosti. Eli se usilovně snažil ovládnout vnitřní třes. Ačkoliv navenek vypadal naprosto chladně, žaludek mu dělal kotouly. Princeton! pomyslel si. Mohl by se setkat se skutečnými vědci! Povídat si s lidmi, kteří chtějí o životě vědět víc než jen nejnovější výsledky ve fotbale! Pomalu vykročil ze dveří, dal tomu muži čas, aby odešel. Eli věděl, že se mu nelíbil, ale na to si zvykl. Již před dávnou dobou se Eli naučil, aby si v přítomnosti lidí počínal velice, velice opatrně. Už když mu byly tři roky, věděl, že je „jiný“ než ostatní děti. V pěti ho matka vzala do školy na zkušební čtení, aby zjistili, do jaké skupiny by měl být zařazen. Učitelka měla spoustu práce s dalšími dětmi a rodiči, a tak Elimu řekla, aby si vzal z poličky nějakou knížku a něco jí přečetl. Myslela jednu z těch krásných obrázkových knížek. Chtěla totiž zjistit, kterým dětem jejich rodiče čtou a které vyrůstají přilepené na televizních obrazovkách. Jako všechny děti chtěl i Eli svou učitelku ohromit, a tak vylezl na židli a vytáhl učebnici s názvem Specifické poruchy učení, kterou měla učitelka na nejvyšší poličce, pak se postavil vedle ní a začal bez problémů číst od stránky jedna. Protože byl Eli samotářské dítě už od narození a jeho matka ho nikdy nenutila, aby dělal to, co nechtěl, většinu svého života strávil v ústraní. Neměl tušení, že četba z učebnice v pěti letech není obvyklá věc. Chtěl jen projít tímto testem a dostat se do nejlepší skupiny. „To je v pořádku, Eli,“ ozvala se jeho matka, když přečetl půlku stránky. „Myslím, že slečna Wilsonová už ví, kam tě zařadit. Není to tak, slečno Wilsonová?“ I když mu bylo jenom pět, Eli poznal hrůzu v učitelčiných vytřeštěných očích. Její výraz říkal: Co si s tímhle podivínem počnu? Od doby, kdy začal Eli chodit do školy, se poučil, co to znamená být „jiný“. Poučil se o žárlivosti a vyloučení ze skupiny a o tom, jaké to je, když nezapadá mezi ostatní děti. „Normální“ byl jenom se svou matkou. Ta si o něm nemyslela, že by byl zvláštní nebo divný, byl prostě její. Nyní, o mnoho let později, když Eli odcházel ze setkání s tím mužem z Princetonu, se stále třásl, a když uviděl Chelsea, věnoval jí jeden ze svých vzácných úsměvů. Ve třetí třídě se Eli seznámil s Chelsea Hamiltonovou, která samozřejmě nebyla tak chytrá jako on, ale pobrala dost rozumu na to, aby si s ní mohl povídat. Svým způsobem byla Chelsea podobný podivín jako Eli, protože byla bohatá –
8/24
hodně, hodně bohatá – a už v šesti letech zjistila, že se s ní lidé chtějí přátelit kvůli tomu, co můžou získat, spíš než kvůli ní samotné. V nudné třídě byly tyto dvě děti zvláštností a stali se z nich přátelé až na věčnost. „No?“ zeptala se Chelsea a naklonila hlavu, aby viděla Elimu do tváře. Byla o šest měsíců starší než on, a tak byla vždycky vyšší. Ale teď ji Eli začínal dohánět. „Co tu děláš?“ podivil se Eli. „Neměla bys tu být.“ Samolibě ji napínal a nechal ji čekat na novinky. „Jsi vedle jak ta jedle, chytráčku. Tohle všechno patří mému tátovi.“ Pohodila dlouhými, zlatavými lesklými vlasy. „A přátelí se s děkanem z Princetonu. O téhle schůzce vím už dva týdny.“ Ve dvanácti letech bylo na Chelsea vidět, že z ní roste kráska. Problém spočíval v tom, že se z ní stával předmět snů: byla příliš vysoká, příliš štíhlá, příliš chytrá a příliš bohatá. Jejich domy od sebe stály jen deset minut chůze, ale hodnotou je oddělovalo tisíc mil. Eliho domov by se vešel do Chelseainy mramorové vstupní haly. Když Eli nic neřekl, podívala se mu zpříma do očí. „Táta včera večer volal a já jsem se tak rozbrečela kvůli tomu, že mi chybí, že nám koupil nový CD-ROM. Možná ti ho ukážu.“ Eli se znovu usmál. Chelsea si ani neuvědomila, že řekla „nám“, a myslela tím Eliho a sebe. V emocionálním vydírání svých rodičů byla dokonalá. Většinu svého času trávili cestováním po světě a rodinný podnik přenechali Chelseainým starším sourozencům. Pár sklíčených slz a rodiče jí dali všechno, co se dalo za peníze koupit. „Na Princetonu mě chtějí,“ prozradil Eli, když vyšli do téměř neustálého slunečního svitu Denveru a před nimi se rozprostřely čisté ulice. Podzimní vzduch byl svěží a ostrý. „Věděla jsem to!“ vyjekla a radostně zaklonila hlavu. „Kdy? Kam?“ „Začnu v letním semestru, abych se tam trochu rozkoukal, a pak mě čekají letní kurzy. Když se mi bude dařit, stane se ze mě od dalšího semestru řádný student.“ Na okamžik se k ní otočil a na pár vteřin si přestal dávat pozor, takže Chelsea uviděla, jak moc po tom touží. Eli nesnášel představu, že bude muset chodit na střední a že bude muset sedět ve třídě s bandou pologramotných pitomců, kteří s hrdostí ignorují jakékoliv vzdělání. Tento program by dal Elimu příležitost přeskočit všechny ty stupně a věnovat se něčemu užitečnému. „Takže po zbytek roku se můžeme pustit do práce,“ konstatovala. „Řeknu tátovi, aby nám koupil –“ „Nemůžu tam jít,“ namítl Eli. Chelsea chvíli trvalo, než pochopila význam těch slov. „Nemůžeš jít na Princeton?“ zašeptala. „Proč ne?“ Když Chelsea něco chtěla – ať už koupit, nebo udělat – nikdy neuvažovala o tom, že by to nešlo. Když se na ni Eli zadíval, tvář měl plnou bolesti. „Kdo by se postaral o mamku?“ zeptal se tiše.
9/24
Chelsea otevřela ústa, aby řekla, že Eli nejdřív musí myslet na sebe, ale pak je znovu zavřela. Eliho mamka, Miranda, potřebovala, aby se o ni někdo staral. Měla to nejměkčí srdce na světě, a pokud měl někdo nějaký problém, Miranda ho vždycky vyslechla a utěšila ho. Chelsea se moc nelíbila představa, že by potřebovala něco tak ubrečeného, jako byla matka, ale během let se mnohokrát vrhla do měkké náruče Eliho neustále vlídné matky. Avšak právě kvůli své dobrotě Miranda potřebovala, aby na ni někdo dával pozor. Eliho matka byla jako jehně žijící ve světě hladových vlků. Nebýt Eliho neustálé opatrnosti... No, Chelsea ani nechtěla pomyslet, co by se s jeho matkou stalo. Stačilo se podívat na toho strašného chlapa, kterého si vzala. Eliho otec byl gambler, podvodníček, sukničkář a lhář epických rozměrů. „Dokdy jim musíš odpovědět?“ zeptala se Chelsea tiše. „Do mých narozek,“ odpověděl Eli. Trošku samolibě považoval Vánoce za svoje narozeniny. Eliho mamka říkávala, že byl jejím vánočním dárkem od Boha. V ničem nelhala, protože ho dostala na Štědrý den. Takže každé Vánoce na Eliho čekala hromada dárků pod stromečkem a další hromada na stole s obrovským narozeninovým dortem, který neměl s Vánocemi vůbec nic společného. Mlčky zamkli kola a vykročili po denverských ulicích, cestou se vyhýbali tramvajím, jež jezdily středem města. Chelsea věděla, že Eli potřebuje přemýšlet, a nejlépe mu to šlo při procházce nebo při jízdě na kole. I bez ptaní jí bylo jasné, že by Eli svou matku nikdy neopustil. Kdyby si měl vybrat mezi Princetonem a péčí o ni, Eli by si zvolil osobu, kterou na světě miloval nejvíc. Ačkoliv se tvářil odtažitě a chladně, Chelsea věděla, že pokud šlo o dva lidi, které měl nejradši – ji a svou matku – Eli byl tvrdý asi tak jako šlehačka. „Víš,“ prohlásila Chelsea vesele, „možná to přeháníš. Možná si tvá mamka bez tebe povede dobře.“ Bez nás, řekla skoro. „Kdo se o ni staral, než ses narodil?“ Eli se na ni úkosem zadíval. „Nikdo, a podívej, jak dopadla.“ „Potkala tvého otce,“ konstatovala Chelsea ztěžka. Zaváhala, když nad tím přemýšlela. „Už jsou rozvedení dva roky. Možná se tvoje mamka zase vdá a její nový manžel se o ni postará.“ „Koho by si vzala? Poslední chlap, se kterým si vyšla, nakonec ‚zapomněl‘ peněženku, takže mamka zaplatila za večeři a nádrž plnou benzinu. O týden později jsem zjistil, že je ženatý.“ Mirandina laskavost se bohužel neomezovala jen na děti, ale na každé živé stvoření. Eli říkával, že kdyby záleželo jen na jeho matce, nebylo by třeba žádných útulků pro zvířata, protože nechtění tvorové v Denveru by žili s nimi. Chelsea si na okamžik představila milou Mirandu obklopenou zraněnými zvířaty a nevzdělanými chlapy žádajícími o peníze. Pro Chelsea byli „nevzdělaní chlapi“ ten nejhorší obraz, jaký si dokázala představit. „Možná že když jí řekneš o té nabídce, něco by už vymyslela,“ navrhla Chelsea nápomocně.
10/24
Eli se rozzlobil. „Mamka by kvůli mně obětovala svůj život. Kdyby se o té nabídce dozvěděla, osobně by mě odvedla na Princeton. Moje matka se stará jen o mě a nikdy ne o sebe. Moje matka –“ Chelsea obrátila oči k obloze. Ve všech ostatních oblastech života měl Eli ten nejvědečtější mozek, jaký kdy poznala, ale když šlo o jeho matku, nic s ním nemohlo pohnout. Chelsea taky považovala Mirandu za milou osobu, ale za svatou by ji neprohlásila. Zaprvé byla naprosto nedisciplinovaná. Jedla až moc, četla knížky, které její mysl nijak nekultivovaly, a plýtvala přílišným množstvím času na podružné věci, jako že třeba šila Elimu a Chelsea halloweenské kostýmy. Ani jeden z nich jí samozřejmě neprozradil, že Halloween považují za dětskou kratochvíli. Místo aby se potulovali po ulicích a prosili o sladkosti, radši zašli k Chelsea domů a pracovali na počítači. Majordoma pak poslali, aby koupil cukrovinky, které pak ukázali Eliho mamce, aby si myslela, že jsou jako „normální“ děti. Chelsea se odvážila říct Elimu, že je tak trochu absurdní, když posedávají u počítačů v nepohodlných a groteskních kostýmech, zatímco počítají logaritmy. Eli odpověděl: „Ušila nám je moje mamka,“ a to bylo poslední slovo. Už se o tom pak nezmínila. Když Eli ujížděl po popraskané a zaplevelené betonové cestě k matčinu domu, zahlédl zadní světla otcova auta, jak ujíždí z dohledu. „Flákač!“ zamumlal Eli, věděl, že ho otec musel sledovat, aby mohl utéct, jakmile se syn objeví. Pokaždé když Elimu blesklo hlavou slovo otec, sevřel se mu žaludek. Leslie Harcourt nikdy nebyl otcem ani manželem své ženě Mirandě. Ten chlap trávil celý život tím, že svou rodinu přesvědčoval, jak je „důležitý“. Příliš důležitý, než aby byl se svou rodinou, příliš důležitý, než aby šel někam se svou ženou a dítětem, příliš důležitý, než aby jim věnoval čas nebo pozornost. Podle Leslieho Harcourta záleželo hlavně na ostatních lidech. „Mí přátelé mě potřebují,“ slýchával Eli svého otce říkat stále dokola. Miranda na to odpovídala: „Ale Leslie, já tě taky potřebuju. Eli potřebuje oblečení do školy, v domě není nic k jídlu a auto mám rozbité už tři týdny. Potřebujeme jídlo a oblečení.“ Eli sledoval, jak se otci usazuje na tváři ten výraz, jako by musel vynaložit ohromnou trpělivost s někým, kdo nechápe ani ty nejjednodušší věci. „Můj kamarád se rozešel s přítelkyní a musí si s někým promluvit a já jsem jediný. Mirando, on opravdu trpí. Copak to nechápeš? Trpí! Musím jít za ním.“ Eli slýchával otce říkat totéž snad tisíckrát. Matka občas projevila trochu kuráže a odsekla: „Možná že kdyby se tví kamarádi vyplakali na ramenou svých přítelkyň, nerozešli by se.“ Ale Leslie Harcourt nikdy neposlouchal nikoho kromě sebe – a byl mistrem v manipulaci ostatních lidí, aby z nich dostal tolik, kolik jen šlo. Leslie věděl, že jeho žena Miranda má měkké srdce, to byl také důvod, proč si ji vzal. Dokázala
11/24
komukoliv cokoliv odpustit a Lesliemu stačilo jen říct „miluju tě“ každý měsíc nebo udělat něco podobného a Miranda na všechno zapomněla. Oplátkou za těchto pár slov poskytovala Miranda Lesliemu bezpečí. Poskytovala mu domov, na který přispíval jen málem nebo vůbec žádnými penězi, neměl žádnou odpovědnost vůči ní nebo svému synovi. A co bylo nejdůležitější, dodávala mu výmluvu před všemi jeho ženami, proč si je nemůže vzít. Neustále se „zapomínal“ zmínit o tom, že všichni ti jeho „přátelé“, kteří ho „potřebují“, jsou ženy – a většinou mladé, se záplavou vlasů a dlouhýma nohama. Ale Eli a Chelsea udělali s Lesliem a jeho slečinkami rázný konec už před dvěma roky. Byla to Chelsea, kdo jako první zahlédl Eliho otce s vysokou, vyzáblou blondýnou, jak spolu vcházejí jedno odpoledne na kávu do nákupního střediska. Chelsea využila postavení dítěte, kterého si nikdo nevšímá, posadila se před ně, přehazovala v puse žvýkačku (což nesnášela) a snažila se vypadat tak mladě, jak jen to šlo, zatímco dychtivě poslouchala každé slovo, které Eliho otec pronesl. „Rád bych si tě vzal, Heather, to přece víš. Miluju tě víc než vlastní život, ale jsem ženatý muž a mám dítě. Nebýt toho, okamžitě bych s tebou utekl k oltáři. Jsi žena, kterou by každý muž s hrdostí prohlašoval za svoji manželku. Ale ty nevíš, jaká je Miranda. Je beze mě naprosto bezmocná. Nedokáže si ani sama pustit vodu, když tam nejsem. A pak je tu můj syn. Eli mě tolik potřebuje. Brečí až do vyčerpání, když mu nedám pusu na dobrou noc, takže jistě chápeš, proč se musíme setkávat během dne.“ „Pak ji začal líbat na krk,“ nahlásila Chelsea. Když se to Eli dozvěděl, musel několikrát zamrkat, aby si pročistil hlavu. Obrovitost téhle lži byla ohromující. Pokud si pamatoval, otec mu pusu na dobrou noc nikdy nedal. Vlastně si ani nebyl jistý, že otec ví, kde se jeho ložnice v malém polorozpadlém domku nachází. Když se Eli vzpamatoval, zadíval se na Chelsea. „Co budeme dělat?“ Úsměv, který mu Chelsea věnovala, byl spiklenecký. „Robin a Mariana,“ zašeptala a Eli přikývl. Před lety si začali hrát na Robina Hooda. Podle legendy napravoval Robin Hood nepravosti, dělal dobré skutky a pomáhal slabším. To Miranda je poprvé nazvala Robinem a Marianou, po nějakém přeslazeném romantickém filmu, na který se neustále dívala. Se smíchem je nazvala Robinem a Marianou Les Jeunes, francouzským výrazem pro „mládež“, a oni si tak v soukromí říkali. Jen oni dva věděli, co provádějí: z různých korporací, právnických firem, lékařských ordinací a dalších míst shromáždili různé hlavičkové papíry, pak pomocí velice drahého počítačového systému napodobili typ písma a poslali lidem dopisy, jako by byly z daných míst. Dopisy se záhlavím právnických firem odeslali otcům dětí ve škole, kteří neplatili alimenty. Nedocenění zaměstnanci obdrželi dopisy s hlavičkou velkých korporací. Od jednoho podvodníčka s telefonem dokonce získali zpátky čtyři sta dolarů pro jednu starou ženu.
12/24
Jen jednou se málem dostali do potíží. Jeden chlapec měl zuby, které se mu hodně kazily, ale jeho otec byl příliš chudý, než aby ho vzal k zubaři. Chelsea a Eli zjistili, že ten otec je gambler, takže mu napsali a nabídli mu losy zdarma na „tajnou“ (protože to bylo ilegální) národní zubařskou loterii. Dostane los za každých padesát dolarů, které utratí za ošetření zubů svého dítěte. Takže všechny jeho tři děti se dočkaly péče za několik stovek dolarů a Chelsea a Eli mu řádně poslali krásné červenozlaté ručně malované losy. Problém nastal v okamžiku, když museli tomu muži zaslat dopis, že jeho lístky nejsou výherní. Ten muž zašel za zubařem, mával dopisem a losy a žádal své peníze zpátky. Ubohý zubař musel měsíce snášet, když na něj spiklenecky pomrkával, zatímco pracoval na zubech jeho dětí, a teď se dozvěděl, že ho chce žalovat kvůli nějaké loterii, o níž nikdy dřív neslyšel. Aby Chelsea a Eli toho muže uklidnili, museli všechno prozradit synovi, jemuž tajně pomohli, a přemluvit ho, aby ty dopisy ukradl z otcova nočního stolku. Chelsea pak tomu muži poslala jedny z otcových zlatých hodinek (měl jich dvanáct), aby ho umlčela. Později, když zvažovali to dobré, čeho dosáhli tím, že nechali spravit zuby těch dětí, a možné odhalení, rozhodli, že budou v hraní na Robina a Marianu Les Jeunes pokračovat. „Tak co provedeme s tím tvým otcem?“ zeptala se Chelsea a poznala, že Eli žádný nápad nemá. „Rád bych se ho zbavil,“ prohlásil Eli. „Mamka kvůli němu brečí. Ale –“ „Ale co?“ „Ale tvrdí, že ho pořád miluje.“ V tu chvíli se na sebe Chelsea a Eli podívali s nechápavými výrazy v očích. Věděli, že se vzájemně milují, ale také se jeden druhému líbili. Jak by mohl někdo milovat člověka jako Leslie Harcourt? Nebylo na něm nic pěkného. „Rád bych dal mamce to, co chce,“ řekl Eli. „Toma Sellecka?“ zeptala se Chelsea beze stopy humoru. Miranda jednou prohlásila, že to jediné, co v životě doopravdy chce, je Tom Selleck – protože je to rodinný typ, dodala, jen proto. „Ne,“ namítl Eli. „Rád bych jí dal opravdového manžela, takového, kterého by měla ráda.“ Okamžik na sebe zmateně hleděli. Eli se v poslední době snažil přimět počítač, aby sám přemýšlel, a oba věděli, že je to mnohem snadnější než přinutit Leslieho Harcourta, aby zůstal doma a stal se z něho domácí kutil. „Tohle je otázka pro Vztahového experta,“ prohlásila Chelsea a Eli přikývl. Vztahovým expertem nazývali Eliho mamku, protože četla romány po tisících. Po přečtení vždycky Elimu stručně popsala zápletku, kterou pak naťukal do počítačové datové banky a vytvořil grafy a tabulky. Mohl odříkat různé typy statistik, například že osmnáct procent všech románů se odehrává ve středověku, pak to číslo dokázal rozebrat po padesátiletém období. Také mohl odříkat zápletky,
13/24
kolikrát došlo k požáru či ztroskotání, kolikrát byl hlavní hrdina zraněn jednou ženou (z níž se vždy vyvinula záporná postava), a proto nenáviděl všechny ostatní ženy. Eli tvrdil, že ho to opakování v knížkách fascinuje, ale jeho matka říkala, že láska je úžasná bez ohledu na to, kolikrát o ní člověk čte. A tak Eli s Chelsea zašli za Mirandou a napovídali jí, že manžel Chelseainy starší sestry má poměr s dívkou, která si ho chce vzít. On se s ní oženit nechtěl, ale ani se s ní zřejmě nedokázal rozejít. „Ach,“ hlesla Miranda, „právě jsem o něčem takovém četla.“ Eli se na Chelsea zadíval s výrazem „věděl jsem, že to bude znát“. „Ta milenka se ho snažila přimět, aby se se svou ženou rozvedl, takže mu napovídala, že čeká jeho dítě. Ale obrátilo se to proti ní a ten muž se vrátil ke své manželce, kterou v té době zachránil vysoký, tmavovlasý a úchvatný muž, takže ten manžel zůstal sám.“ Miranda se na okamžik zasněně zadívala do dálky. „Každopádně to se stalo v té knížce, ale obávám se, že skutečný život není jako romantický příběh. A to je škoda. Je mi líto, Chelsea, že nemohu víc pomoct, ale já zřejmě netuším, co si s muži ve skutečném životě počít.“ Chelsea a Eli nic víc neřekli, ale po pár dnech průzkumu poslali Eliho otci zprávu s hlavičkou prominentního lékaře, v níž stálo, že slečna Heather Allbrightová je těhotná a že mají všechny účty posílat Lesliemu Harcourtovi. Poslat ty účty napadlo Chelsea, protože věřila, že všechny účty na světě mají platit otcové. Ale nedopadlo to tak, jak Chelsea s Elim plánovali. Když se Leslie Harcourt zeptal své milenky, jestli čeká jeho dítě, mladá žena ani nemrkla, ale sesypala se a řekla mu, že je to pravda. Podle toho, co Eli a Chelsea zjistili – a Eliho matka dělala všechno pro to, aby Eli nic neobjevil –, Heather hrozila, že se bude s Lesliem soudit, jestli se s Mirandou nerozvede a nevezme si ji. Miranda, chápavá jako vždy, prohlásila, že by všichni měli myslet na to nenarozené dítě a že s Elim budou v pořádku, takže Lesliemu samozřejmě odsouhlasí ten nejrychlejší rozvod. Leslie opáčil, že by se vše zvlášť zrychlilo, kdyby musel platit jen polovinu soudních výloh a pouze minimální alimenty, než bude Elimu osmnáct. Velkoryse nechal Mirandě dům, pokud si bude moct odnést všechno, co je uvnitř a co má nějakou cenu, a ona bude samo sebou platit hypotéku. Když se prach usadil, Chelsea a Eli byli v šoku z toho, co způsobili. Báli se komukoliv říct pravdu – ale jestli Heather opravdu měla mít dítě, pak přece měli pravdu. Týden poté, co si Eliho otec Heather vzal, oznámila, že potratila a že žádné dítě nebude. Eli se bál, že jeho matka bude z té zprávy zničená, ale ta se místo toho rozesmála. „Jen si to představ,“ zahlaholila. „Slečna chytrá Heather své dítě opravdu dostala, ať už to ví, nebo ne.“ Eliho matka tu poznámku nikdy nevysvětlila, ale chlapec byl rád, že jí ten rozvod neublížil.
14/24
Takže teď Eli zahlédl zadní světla otcova auta a bez nejmenších pochyb věděl, že se ten chlap snaží vyvléknout z alimentů. Leslie Harcourt vydělával kolem sedmdesáti pěti tisíc ročně jako prodejce aut – dokázal prodat cokoliv – zatímco Miranda dala dohromady stěží dvacet tisíc jako zdravotní sestra. „Ačkoliv lidem pomáhám, aby se cítili dobře, moc mi za to neplatí. Eli, drahoušku, jediný reálný sen do budoucna je ten, že se stanu soukromou ošetřovatelkou nějakého velice bohatého, velice milého staříka, který bude chtít celý den pojídat popcorn a sledovat televizi.“ Eli na to řekl, že všechny hrdinky v jejích románech přece řídí velké korporace, i když jim je teprve něco přes dvacet, nebo pracují jako číšnice a po nocích navštěvují právnickou školu. Miranda se tomu zasmála. „Kdyby byly takové všechny ženy, kdo by kupoval ty romány?“ Eli měl dojem, že je to velice trefná poznámka. Jeho matka měla schopnost rozeznat jádro věci. „Co chtěl?“ zeptal se Eli v okamžiku, kdy otevřel dveře domku, v němž s matkou bydleli. Miranda se ušklíbla, nelíbilo se jí, že syn tu otce nachytal. Uniknout Eliho vždy pozorným očím bylo jako snažit se utéct párečku hlídacích psů. „Nic moc,“ odpověděla neurčitě. Elimu při těch slovech přejel mráz po zádech. „Kolik jsi mu dala?“ Miranda obrátila oči v sloup. „Víš, že to zjistím, až uvidím výpis z bankovního účtu. Kolik jsi mu dala?“ „Mladý muži, chováš se velice nevhodně. Peníze, které vydělávám –“ Eli provedl v duchu pár rychlých výpočtů. Vždycky věděl naprosto přesně, kolik má matka na běžném účtu – žádný spořicí neexistoval – a kolik má v peněžence, dokonce i drobných. „Dvě stě dolarů,“ prohlásil. „Dala jsi mu šek na dvě stě dolarů.“ Víc si nemohla dovolit, aby mohla splatit hypotéku a nakoupit jídlo. Když Miranda stiskla rty a zůstala mlčet, věděl, že částku trefil přesně. Později to poví Chelsea, aby mu mohla poblahopřát k jeho postřehu. Eli potichu zaklel. „Eli!“ vykřikla Miranda přísně. „Nedovolím ti, abys otce nazýval takovými jmény.“ Výraz ve tváři jí zněžněl. „Drahoušku, jsi příliš mladý na to, aby ses choval tak cynicky. Musíš lidem věřit. Bojím se, abys neutrpěl trauma, když tě otec nechal bez mužského vedení. A vím, že skrýváš své skutečné pocity. Je mi jasné, jak moc ti chybí.“ Eli, který se tvářil jako nějaký stařec, řekl: „Měla by sis zase pustit nějakou televizní talk show. Nechybí mi, když jste byli manželé, vídal jsem ho jenom zřídka. Můj otec je sobecký, egocentrický ničema.“ Mirandina ústa se stáhla do linky, která zrcadlila synův výraz. „To není důležité. Je to tvůj otec.“
15/24
Eliho výraz se nezměnil. „Asi bych doufal v moc, kdybys mu byla nevěrná a kdyby můj opravdový otec byl ve skutečnosti králem malé, ale bohaté evropské zemičky.“ Mirandina tvář ztratila jako vždy přísný výraz a rozesmála se. Nedokázala se na Eliho zlobit, stejně jako nedokázala odolat prosbám a bědování svého bývalého manžela. Věděla, že by se Eli rozčílil, kdyby mu to řekla, ale moc se otci podobal. Oba si šli vždy za svým cílem a nedovolili, aby je cokoliv zastavilo. Ne, Eli by takový postřeh ani v nejmenším neocenil. Eliho tak rozzlobilo, že se matka znovu nechala Lesliem Harcourtem přesvědčit, že nemusí platit alimenty, že nedokázal nic víc říct, jen se odvrátil a odešel do svého pokoje. Momentálně jim jeho otec dlužil alimenty za šest měsíců. Místo toho, aby je zaplatil, přišel za Mirandou a vytlačil ze sebe pár slz, napovídal jí, jak je na mizině, protože věděl, že mu Miranda něco dá. Elimu bylo jasné, že otec rád zkouší svou schopnost prodat cokoliv komukoliv. Přemlouvání Mirandy pro něho bylo cvičením prodejních dovedností. Pravda – pravda, kterou Miranda neznala – byla ta, že Leslie si nedávno koupil mercedes za šedesát tisíc dolarů a splátky pro něho byly finančně náročné. (Eli a Chelsea se dokázali nabourat do záznamů několika bank a zjistili „důvěrné“ informace o některých lidech.) Eli strávil ve svém pokoji třicet minut, zuřil nad proradností svého otce, ale když zahlédl, že matka vyšla ven, aby pečovala o růže, vrátil se do obýváku a zavolal muži, který byl jeho otcem. Eli neztrácel čas pozdravy. „Jestli nezaplatíš výživné za tři měsíce do čtyřiadvaceti hodin a za další tři měsíce do třiceti dnů, nasypu ti do nádrže tvého nového auta cukr.“ Pak zavěsil. O dvaadvacet hodin později se Leslie objevil přede dveřmi Mirandina domu s penězi. Eli stál za matkou, a tak musel vyslechnout otcovu dlouhou, sentimentální řeč o tom, jak si někteří lidé vzájemně důvěřují, zatímco jiní nemají špetku cti v těle. Eli to vydržel pár minut, pak vykoukl zpoza matky a probodával otce pohledem, dokud se rychle nespakoval. Předtím ještě Mirandě hlasitě oznámil, že alimenty za další tři měsíce splatí do třiceti dnů. Eli se ovládl, aby za ním nezavolal, že za třicet dnů nebude dlužit tříměsíční, ale čtyřměsíční alimenty. Když Leslie zmizel, Miranda se obrátila k synovi a usmála se. „Vidíš, Eli, musíš lidem důvěřovat. Říkala jsem ti, že otec zaplatí, a stalo se. Kam půjdeme na večeři?“ O deset minut později Eli zatelefonoval Chelsea. „Nemůžu jít na Princeton,“ řekl tiše. „Nemůžu tu matku nechat bez ochrany.“ Chelsea nezaváhala. „Okamžitě přijď! Sejdeme se v Sherwoodu.“ „Co budeme dělat?“ zašeptala Chelsea. Seděli bok po boku na houpačce na zahradě dvacetiakrového pozemku jejích rodičů. Byla to luxusní nemovitost, nedaleko
16/24
centra Denveru. Její otec koupil čtyři domy a tři z nich zboural, aby měl kolem svého domova dostatek prostoru. Ne že by tu někdy byl, aby si ho užíval, ale moc rád lidem vyprávěl, že ve městě vlastní dvacet akrů. „To netuším,“ konstatoval Eli. „Nemůžu ji opustit. To vím. Když tu nebudu, abych ji chránil, rozdá všechno, co má, mému otci.“ Po tom, co jí Eli právě vyprávěl, o tom Chelsea nepochybovala. A nebylo to poprvé, co se Leslie Harcourt pokusil svou milou bývalou manželku podvést. „Kéž bych...“ Odmlčela se, pak vstala a zadívala se na Eliho. Hlavu měl skloněnou, zatímco uvažoval o tom, čeho se vzdává tím, že tu nabídku z Princetonu nepřijme. Věděla, že se mu na střední školu nechce tak moc, jak moc by chtěl pokračovat ve svém počítačovém výzkumu. „Kéž bychom jí mohli najít manžela.“ Eli si odfrkl. „To už jsme zkoušeli, vzpomínáš? Líbí se jí jenom muži jako můj otec, ti, kteří tvrdí, že ji ‚potřebují‘. Potřebují její zvyk odpouštět jim všechno, co provedou.“ „Já vím, ale nebylo by hezké, kdyby se jedna z knížek, kterou tak miluje, stala skutečností? Seznámila by se s vysokým, tmavovlasým miliardářem a ten by –“ „Miliardářem?“ „Ano,“ kývla Chelsea moudře. „Můj otec tvrdí, že s inflací, jako je teď, není žádný milionář – dokonce ani multimilionář – žádné terno.“ Eli si někdy jasně uvědomoval, jak rozdílně se s Chelsea dívají na peníze. Pro něho a jeho matku bylo dvě stě dolarů obrovská částka, ale kadeřnice, která stříhala Chelsea vlasy, si účtovala tři sta dolarů. Chelsea se usmála. „Ty asi neznáš žádného svobodného miliardáře, že ne?“ Dobírala si ho, ale Eli se neusmál. „Vlastně znám. Je... je to můj nejlepší přítel. Tedy mužský přítel.“ Chelsea vykulila oči. Na Elim se jí líbilo to, že ji vždycky dokázal překvapit. Ať už si myslela, že ho zná sebelíp, vždycky ji něčím dostal. „Kde ses seznámil s miliardářem a jak to, že je to tvůj přítel?“ Eli se na ni jen zadíval a nic neřekl, a když se mu na tváři usadil tenhle výraz, věděla, že už z něho nic dalšího nedostane. Eli měl nezdolnou schopnost udržet tajemství. Ale o dva dny později Eli svolal schůzku v Sherwoodu, jak pojmenovali zahradu Chelseaina otce. Chelsea ještě nikdy neviděla, že by měl tak rozzářené oči. Skoro jako by měl horečku. „Co se stalo?“ zašeptala, věděla, že to musí být něco strašného. Když jí podal výstřižek z novin, ruka se mu třásla. Chelsea neměla tušení, co má čekat, přečetla si to, ale nedozvěděla se o moc víc. Byl to malý výstřižek z časopisu o muži jménem Franklin Taggert, jednom z hlavních představitelů společnosti Montgomery-Taggert. Stihla ho drobná nehoda a pravou ruku měl nadvakrát
17/24
zlomenou. Protože se schoval v nějaké chatce ukryté ve Skalistých horách, než se mu paže uzdraví, muselo být odloženo několik schůzek a konečných jednání. Když Chelsea dočetla, zmateně zvedla k Elimu oči. „A?“ „To je ten můj přítel,“ prohlásil Eli hlasem naplněným takovou úctou, až Chelsea ucítila vlnu žárlivosti. „Ten tvůj miliardář?“ zeptala se pohrdavě. Eli si její reakce očividně nevšiml a začal před ní rázovat. „Byl to tvůj nápad,“ prohlásil. „Chelsea, někdy zapomínám, že jsi stejná ženská jako moje matka.“ Chelsea si nebyla jistá, jestli se jí to prohlášení líbí. „Říkala jsi, že bych jí měl najít manžela, že bych jí měl najít nějakého boháče, který by se o ni postaral. Ale jak bych mohl svěřit péči o svou matku nějakému cizímu chlapovi? Musel by mít kromě peněz taky spoustu porozumění.“ Chelseaino obočí vylétlo vzhůru. Dívala se na úplně nového Eliho. „Logický problém spočíval v tom, jak mou matku představit nějakému bohatému muži. Pracuje jako zdravotní sestřička a v jednadvaceti procentech všech románů se hlavní hrdina v jistou chvíli zraní a hrdinka mu pomůže uzdravit se a pak se do sebe zamilují. Takže by to znamenalo, že když je zdravotní sestra, seznamuje se s bohatými zraněnými muži. Ale protože pracuje ve státní nemocnici a bohatí muži si obvykle najímají soukromé ošetřovatelky, ještě žádného z nich nepoznala.“ „Teď tedy chceš, aby se tvoje mamka o tohohle muže starala? Ale Eli,“ řekla jemně, „jak ho přiměješ, aby si ji najal? A jak víš, že je to dobrý člověk, nejen bohatý? A jestli se setkají, jak zaručíš, aby se do sebe zamilovali? Myslím, že zamilování se má něco společného s fyzickou přitažlivostí.“ Někde to četla a zřejmě to vysvětlovalo, o čem její připitomělé sestřičky neustále klábosily. Eli nadzvedl jedno obočí. „Jak by se nějaký muž mohl do mojí matky nezamilovat? Měl jsem potíže dostat je od ní, ne obráceně.“ Chelsea věděla, že bude nejlepší, když to nebude komentovat. Přimět Eliho, aby svou matku viděl jako normální lidskou bytost, bylo nemožné. Zřejmě se domníval, že má kolem sebe zlatou svatozář. „Jak ale...,“ zaváhala, pak se usmála. „Robin a Mariana Les Jeunes?“ „Ano. Myslím, že pan Taggert je v té chatě sám. Musíme zjistit, kde se nachází, poslat mé matce dopis s tím, že ji chce najmout, předat jí adresu a pak ji tam dostat. Zamilují se do sebe a on se o ni postará. Je to spolehlivý člověk.“ Chelsea několikrát zamrkala. „,Spolehlivý člověk‘?“ Viděla, že Eli jí toho víc nepoví, ale věděla, jak na něho. „Jestli mi neprozradíš, odkud ho znáš, tak ti nepomůžu. Nehnu ani prstem. Budeš v tom úplně sám.“ Eli věděl, že blufuje. Chelsea byla příliš zvědavá, než aby se držela dál od jakéhokoliv jeho projektu, ovšem o tom, jak se setkal s Frankem Taggertem, jí chtěl povyprávět. „Vzpomínáš si, jak jsme s mojí třídou jeli před dvěma roky na exkurzi do podniku Montgomery-Taggert?“ Na nic takového se nepamatovala, ale stejně přikývla.
18/24
„Nechtělo se mi tam, ale na poslední chvíli jsem usoudil, že by to mohlo být zajímavé, a tak jsem jel.“ „Kvůli hlavičkovým papírům,“ dodala Chelsea. Usmál se na ni, byl rád, že ho chápe. „Ano, samozřejmě. Z podniku Montgomery-Taggert jsme nic neměli a chtěl jsem být připravený pro případ, že bychom nějaký dopis potřebovali.“ Pověděl jí, jak tam stál a nudil se, zatímco se jich blahosklonný asistent vyptával, jestli by si chtěli hrát s kancelářskými sponkami. Pak se podíval přes místnost a uviděl muže sedícího na okraji stolu, v ruce držel telefon. Na sobě měl košili, džíny a kovbojské boty. Možná byl oblečený jako nějaký údržbář, ale Eli měl dojem, že vyzařuje moc, jako oheň vysílající žhavé vlny. Eli tiše přešel místnost, postavil se za toho muže tak, aby ho neviděl, a pak se zaposlouchal do telefonické konverzace. Elimu trvalo jen chvilku, než pochopil, že ten muž mluví o multimilionovém obchodu. Když vyslovil „pět a dvacet“, myslel tím pět milionů a dvacet milionů. Dolarů. Když muž zavěsil, Eli se chtěl tiše vytratit. „Slyšel jsi, co jsi chtěl, chlapče?“ Eli ztuhl a zadržel dech. Nemohl uvěřit, že ten muž o jeho přítomnosti věděl. Většina lidí si dětí vůbec nevšímala. Jak to, že ho tenhle člověk viděl? „To jsi takový zbabělec, že se mi nepostavíš čelem?“ Eli se narovnal a pak předstoupil před muže. „Pověz mi, co jsi slyšel.“ Protože se dospělí zřejmě domnívali, že děti slyší jen to, co dospěláci chtějí, Eli věděl, že je nejvhodnější lhát. Ale tomuhle muži nelhal. Pověděl mu všechno: čísla, jména, místa. Zopakoval všechno, na co si dokázal vzpomenout z telefonátu, který právě vyslechl. Muž Eliho pozoroval s nečitelným výrazem ve tváři. „Viděl jsem, jak se plížíš po kanceláři. Co jsi hledal?“ Eli se zhluboka nadechl. S Chelsea nikdy žádnému dospělému nepověděli o své sbírce hlavičkových papírů a už vůbec ne o tom, co s nimi prováděli. Ale tomuhle muži prozradil pravdu. Mužovy oči se zavrtaly do Eliho. „Víš, že to, co děláš, je nezákonné, že ano?“ Eli se na něho zpříma zadíval. „Ano, pane, vím. Jenom ale píšeme dopisy lidem, kteří ubližují ostatním nebo ignorují své povinnosti. Poslali jsme několik dopisů otcům, kteří neplatí alimenty tak, jak by měli.“ Muž nadzvedl jedno obočí, dlouho si Eliho prohlížel, pak se otočil k procházejícímu asistentovi. „Poznamenejte si jméno tohoto mladého muže a pošlete mu všechny hlavičkové papíry ze všech podniků Montgomery-Taggert. Z Maine, Colorada i z Washingtonu.“ Znovu se zadíval na Eliho. „A zavolejte taky zahraničním kancelářím. V Londýně, Káhiře, prostě všude.“
19/24
„Ano, pane Taggerte,“ řekl asistent a udiveně se na Eliho zadíval. Všichni zaměstnanci se Franka Taggerta báli, přesto tohle dítě udělalo něco, co si získalo jeho speciální pozornost. Když se Eli probral z chvilkového šoku, podařilo se mu ze sebe vypravit: „Děkuju.“ Frank podal chlapci ruku. „Jmenuju se Franklin Taggert. Přijď za mnou, až odpromuješ na univerzitě, a já ti dám práci.“ Eli mu potřásl rukou a ochraptěle vyhrkl: „Co bych měl studovat?“ „Se svou hlavou budeš studovat všechno,“ prohlásil Frank, vstal ze stolu a odvrátil se, pak zmizel za dveřmi. Eli na něho zíral, ale v tom okamžiku, po těch několika slovech, ucítil, že o jeho budoucnosti bylo rozhodnuto. Věděl, kam půjde a jak se tam dostane. A poprvé v životě měl Eli nějaký vzor. „A co potom?“ zeptala se Chelsea. „Poslal kopie hlavičkových papírů – viděla jsi je – a já mu poděkoval a on mi odepsal. A pak se z nás stali přátelé.“ Část Chelsea by se nejradši rozkřičela, že ji zradil, když jí o tom nevyprávěl. Dva roky! Tajil to před ní po celé dva roky. Už dávno však zjistila, že Elimu nemá smysl něco vyčítat. Když chtěl, nechával si různé věci pro sebe, a nic si z toho nedělal. „Takže chceš, aby se tvá matka provdala za tohohle muže? Proč tě to napadlo právě teď?“ Chtěla, aby to znělo nevraživě, chtěla ho potrestat za to, že před ní skrýval něco tak zajímavého, ale odpověď na tu otázku znala dřív, než se zeptala. Až doteď chtěl Eli svou milovanou matku jen pro sebe. Vytřeštila oči. Jestli byl Eli ochotný předat matku do péče tomuhle člověku, pak musel... „Opravdu se ti líbí?“ „Je pro mě něco jako otec,“ odpověděl Eli tiše. „Pověděl jsi mu o mně?“ Způsob, jakým Eli řekl: „Samozřejmě,“ ji trochu upokojil. „Dobře, tak jak je dáme dohromady? Kde je ta jeho chata?“ Nemusela se vyptávat, jak tam jeho matku dostanou. Stačilo jen napsat dopis na hlavičkovém papíru společnosti Montgomery-Taggert a nabídnout jí práci ošetřovatelky. „To nevím,“ odpověděl Eli, „ale určitě na to přijdeme.“ O tři týdny později už byla Chelsea připravená to vzdát. „Eli,“ řekla vyčerpaně, „musíš se na to vykašlat. Nikdy ho nenajdeme.“ Eli stiskl rty, hlavu složil zoufale do dlaní. Tři týdny posílali faxy a dopisy různým lidem, žádali o informaci, kde se Frank Taggert nachází. Buď to nikdo nevěděl, nebo to nechtěl říct. „Nevím, co dál,“ povzdechla si Chelsea. „Vánoce se blíží a na horách je čím dál větší zima. Brzy odjede a ona se s ním nesetká.“ První týden se ho zeptala, proč svou matku panu Taggertovi prostě nepředstaví, a Eli se na ni zadíval, jako by se zbláznila. „Kvůli mně by se k sobě chovali zdvořile,
20/24
ale co by měli společného, pokud by se nesetkali jako rovnocenní partneři? Copak ses z knížek mé mamky nic nenaučila? Bohatý vévoda se seznámí s guvernantkou na místě, kde prostě budou muset být spolu.“ Jenomže už vyzkoušeli všechno, a pořád jeho matku s panem Taggertem dohromady nedali. „Ještě existuje jedna věc, kterou jsme zatím nezkusili,“ nadhodila Chelsea. Eli měl stále hlavu složenou v rukách. „Nic už není. Napadlo mě všechno.“ „Nezkusili jsme pravdu.“ Eli se otočil a podíval se na ni. „Jakou pravdu?“ „Mí rodiče umírali touhou, aby se moje sestra provdala. Má matka sestře pověděla, že stárne a že bude stále obtížnější najít si manžela. Bylo jí skoro třicet. Takže jestli je tomuhle panu Taggertovi čtyřicet, možná ho jeho rodina chce taky oženit.“ Eli se na ni zadíval s naprosto zmateným výrazem. „Sjednejme si schůzku s jedním z jeho bratrů a povězme mu, že máme pro pana Taggerta manželku. Uvidíme, jestli nám pomůže.“ Když Eli nic neřekl, Chelsea se zamračila. „Za zkoušku to stojí, ne? No tak, přestaň se tvářit tak zoufale a pověz mi jméno jednoho z jeho bratrů, co žije tady v Denveru.“ „Michael,“ prozradil Eli. „Michael Taggert.“ „Dobře, domluvíme si s ním schůzku a povíme mu, o co jde.“ Po krátkém váhání se Eli otočil ke klávesnici. „Ano, zkusíme to.“ Michael Taggert vzhlédl od stolu ke své asistentce Kathy, která stála u dveří, na tváři zlomyslný úšklebek. „Vzpomínáte si na dopis, který jste obdržel od pana Elijaha J. Harcourta ohledně dnešní schůzky?“ Mike se zamračil a krátce přikývl. Za třicet minut se má sejít s manželkou na oběd a podle výrazu na Kathyině tváři možná nastanou komplikace, které ho zdrží. „Ano?“ „Přivedl si s sebou asistentku,“ prozradila Kathy a naplno se usmála. Mike nechápal, jak může nějaký člověk se svou asistentkou způsobit takové pobavení, ale pak Kathy ustoupila stranou a Mike uviděl dvě děti, obě asi tak dvanáctileté, jak vstupují do místnosti. Chlapec byl vysoký, hubený, s obrovskými brýlemi a s tak ostrým pohledem, že Mikeovi připomínal jestřába. Dívka byla ještě vyšší a nesla se se sebedůvěrou budoucí krásky a – pokud se nepletl – i peněz. Na tohle nemám čas, pomyslel si Mike a uvažoval, kdo ty děti na schůzku poslal. Mlčky jim naznačil, aby se posadily. „Máte hodně práce stejně jako my, takže přejdu rovnou k věci,“ prohlásil Eli. Mike musel potlačit úsměv. Chlapcovy způsoby byly překvapivě dospělé a někoho mu připomínal, ale nemohl přijít na to, koho. „Chci, aby se má matka provdala za vašeho bratra.“
21/24
„Ach, chápu,“ prohlásil Mike a zaklonil se v židli. „A který z mých bratrů by to měl být?“ „Ten nejstarší, Frank.“ Mike málem vypadl ze židle. „Frank?“ zalapal po dechu. Jeho nejstarší bratr byl ďábel, přesný jako hodinky a asi tak vřelý jako Maine v únoru. „Frank? Chceš, aby se tvá matka provdala za Franka?“ Předklonil se. „Pověz mi, dítě, chceš svoji matku potrestat nebo co?“ Eli v tu chvíli vyskočil ze židle, tvář zrudlou vzteky. „Pan Taggert je velice milý člověk a vy proti němu nebo mé matce nemůžete říct nic špatného!“ Dívka položila Elimu ruku na paži a chlapec se okamžitě posadil, ale odvrátil hlavu a na Mikea se už ani nepodíval. „Možná bych vám to mohla vysvětlit,“ ozvala se dívenka a představila se. Mikea ohromilo, jak stručně mu dívka odvyprávěla jejich příběh, jak Eli dostal nabídku na studium na Princetonu, ale odmítal nechat matku doma samotnou. Zatímco mluvila, Mike se díval na Eliho, snažil se dát si všechno dohromady. Takže to děcko hledalo nějakého miliardáře, aby se postaral o jeho matku. Ambiciózní chlapec, že? Mike však změnil názor, když se Eli obrátil k Chelsea a řekl: „Neříkej mu to. Nemá svého bratra rád.“ „Co mi nemá říct?“ vybídl ji Mike. „A svého bratra miluju. Jen s ním občas není lehké pořízení. Určitě znáte toho správného Franka Taggerta?“ Eli v tu chvíli vyndal ošuntělou obálku z desek, které přinesl. Mike rozpoznal Frankův hlavičkový papír, který si schovával pouze pro rodinu. Tak rodina odlišovala soukromou poštu od té pracovní. Příbuzní často žertovali, že Frank nikdy nepoužívá rodinný papír pro nikoho, kdo by neměl stejné příjmení jako on. Dokonce se šuškalo, že když už někdy, hodně zřídka, pošle vzkaz nějaké ženě, která na něho zrovna čeká, používá obchodní korespondenci. Přesto Frank poslal tomuhle chlapci osobní dopis. „Můžu se podívat?“ zeptal se Mike a natáhl ruku. Eli začal dopis vracet do desek. „Dej mu ho,“ vybídla ho Chelsea. „Tohle je důležité.“ Eli zdráhavě podal dopis Mikeovi. Mike pomalu vyndal jediný list papíru z obálky a přečetl si text. Byl psaný ručně, ne na stroji. Pokud Mike věděl, Frank nikdy nic nepsal rukou od chvíle, co odpromoval na univerzitě. Můj drahý Eli, Tvůj poslední dopis mě moc potěšil. Tvoje nejnovější postřehy o umělé inteligenci znějí úžasně. Ano, řeknu svým lidem, aby prošli poslední výzkumy.
22/24
Manželka jednoho z mých bratrů má dítě, malou holčičku s tvářemi červenými jako růžičky. Založil jsem jí svěřenecký fond, ale nikomu jsem to neřekl. Jsem rád, že se Ti dárek k narozeninám líbil. Manžetové knoflíčky, které jsi mi poslal, si určitě vezmu na příští návštěvu u prezidenta. Jak se mají Chelsea a Tvoje matka? Dej mi vědět, jestli Tvůj otec zase odmítl zaplatit alimenty. Znám pár právníků a taky znám pár drsných ranařů. Každý chlap, který není vděčný za to, že má takového syna jako jsi Ty, si zaslouží pořádnou lekci. Posílám Ti přátelské objetí, Frank Mike si ten dopis musel přečíst třikrát, a i když si byl jistý, že je od jeho bratra, nemohl tomu uvěřit. Jakmile jeden z jeho sourozenců zplodil další dítě, Frank jenom podotkl: „Copak nikdy neskončíte?“ A přesto tady tvrdil, že novorozeně jeho bratra má tvářičky jako růžičky – což byla pravda. Mike opatrně dopis složil a vrátil ho zpátky do obálky. Eli mu ho skoro vytrhl z rukou. „Eli by byl rád, kdyby se jeho matka setkala s panem Frankem Taggertem na místě, kde by si byli rovní,“ prohlásila Chelsea. „Pracuje jako zdravotní sestřička a my víme, že byl pan Taggert zraněn, takže jsme si mysleli, že by za ním mohla zajet do té chaty v horách, kam se uchýlil. Jenomže nevíme, kde to je.“ Mike nedokázal uvěřit tomu, co říkala. Podíval se na hodinky. „Za deset minut se mám sejít se svou ženou na oběd. Nechtěli byste se k nám vy dva přidat?“ O pětačtyřicet minut později, s pomocí své ženy Samanthy, Mike konečně celé to vyprávění pochopil. A co víc, zjistil, koho mu Eli připomíná. Eli byl jako Frank: chladný zevnějšek, ostrý pohled, brilantní mozek, silná osobnost. Zatímco Mike poslouchal, trochu ho urazilo a rozčílilo, že si jeho starší bratr zamiloval nějaké cizí dítě. Aspoň že Frankova obliba Eliho dokazovala, že je schopný lásky. „Myslím, že je to neskutečně romantické,“ vydechla Samantha. „Já myslím, že až se ta ubohá žena setká s Frankem, bude zděšená,“ zamumlal Mike, ale když ho Samantha kopla pod stolem, zmlkl. „Tak jak to naplánujeme?“ zeptala se Samantha. „A jakou velikost šatů má tvoje matka?“ „Dvacítku,“ prozradila Chelsea. „Je malá a t-“ Nemusela se otočit, aby cítila Eliho probodávající pohled. Moc nemluvil, věděla, že se mu Mike nelíbí. „Je, ehm, kulatější,“ dokončila Chelsea. „Chápu,“ přikývla Samantha a vyndala z kabelky malý zápisník. „Proč záleží na velikosti jejích šatů?“ chtěl vědět Mike.
23/24
Chelsea a Samantha se na něho zadívaly, jako by byl úplně hloupý. „Nemůže do té chaty dorazit jen tak v džínech a svetru, ne? Chelsea, neměly bychom jí koupit něco z kašmíru?“ „Z kašmíru?“ vyjekli Eli a Mike jednohlasně, a to je spojilo: muži proti ženám. Samantha si manželova výbuchu nevšímala. „Mikeu, můžeš poslat paní Harcourtové dopis, kde –“ „Stoweová,“ ozval se Eli. „Otcova nová žena trvala na tom, aby se matka vrátila ke svému dívčímu jménu.“ Samantha v té chvíli střelila po Mikeovi přísným pohledem, věděl, že rozdělení sil je pryč. Od teď, cokoliv budou Eli a Chelsea chtít, to taky dostanou.
@Created by PDF to ePub
