Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ Vydání první Copyright © 2013 by Deveraux, Inc. This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of The Random House Publishing Group, a division of Random House, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1841. publikaci Přeloženo z anglického originálu True Love vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York v roce 2013 Český překlad © 2014 Daniela Čermáková Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Jana Carrasco Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-872-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-915-3 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014
Jude Deveraux
Pravá láska PRVNÍ ČÁST CYKLU NEVĚSTY Z NANTUCKETU
Mému moři – navždy…
Prolog Jared Montgomery Kingsley NANTUCKET „Přijede v pátek,“ odpověděl Jared na otázku svého dědečka Caleba, „takže já ještě předtím odjedu – a myslím, že bude nejlepší, když se budu držet stranou celou dobu, co tu bude. Zařídím, aby ji někdo vyzvedl u trajektu. Wes mi dluží službičku za to, že jsem mu nakreslil plány na garáž, takže to pro mě udělá.“ Jared si přejel rukou po tváři. „Když se jí budou všichni vyhýbat, možná zabloudí v nějaké uličce a už ji nikdy neuvidíme. Mohlo by si ji odnést nějaké strašidlo.“ „Vždycky jsi měl moc bujnou představivost,“ usadil ho Caleb. „Možná bys ji teď ale mohl ovládnout a zkusit trochu vlídnosti. Nebo je to snad ve vaší generaci nedostatkové zboží?“ „Vlídnost?“ podivil se Jared a potlačil příval vzteku. „Tahle ženská hodlá zabrat můj dům na celý rok a vyhnat mě. Můj dům. A proč? Protože jako dítě viděla pár duchů. To je všechno. Můj dům bude zkonfiskovaný, protože teď, jako dospělá, možná dokáže vidět něco, co jiní lidé nedokážou.“ V jeho hlase se odráželo znechucení nad celou situací. „Je to trochu komplikovanější, a ty to víš,“ prohlásil jeho dědeček nevzrušeně. „Hm, no jo. Nemůžu jen tak zapomenout na všechna ta tajemství, že ne? Zaprvé je tu matka té dívky, Victoria, která před svou vlastní dcerou dvacet let skrývá, že tenhle ostrov navštěvuje. A pak je tu samozřejmě velká záhada Kingsleyů, která musí být vyřešena. Dvě stě let stará nezodpovězená otázka trápí naši rodinu už od –“ „Dvě stě dva roky.“ „Cože?“ „Ta záhada je nevyřešená už dvě stě dva roky.“ „Správně.“ Jared si povzdechl a posadil se na jedno ze starobylých křesel v domě, který jeho rodina vlastnila od roku 1805, kdy byl postaven. „Záhada, kterou nikdo nedokázal vyřešit už dvě stě dva roky, ale z nějakého nepochopitelného důvodu to tahle holka dokáže levou zadní.“ Caleb vstal, ruce si založil za zády a vyhlédl z okna. Byl začátek léta, provoz však už narůstal. Brzy budou auta blokovat i jejich tichou ulici. „Možná tu záhadu nikdo nerozlouskl, protože se doopravdy nesnažil. Nikdo ji nikdy nezkusil… najít.“ Jared na okamžik zavřel oči. Když jeho prateta Addy zemřela, trvalo měsíce vyřídit tu směšnou poslední vůli, kterou po sobě zanechala. Stálo v ní, že mladá žena, Alixandra Madsenová, která byla v domě naposledy, když jí byly čtyři roky, tu může žít celý rok. Během té doby se má pokusit vyřešit rodinnou záhadu – tedy pokud bude chtít. Teta Addy dala jasně najevo, že když se jí do jejího úkolu nebude chtít, nemusí. Místo toho se může třeba projíždět na jachtě nebo pozorovat velryby nebo tisíce jiných věcí, které si Nantuckeťané vymysleli, aby zabavili to neuvěřitelné množství turistů, kteří brávali jejich ostrov každé léto útokem. Kdyby šlo jenom o jedno tajemství, Jared by to nějak zvládl, ale tolik přetvařování prostě neustojí. Věděl, že by zešílel, kdyby se snažil před tou mladou ženou zatajit, že její matka, Victoria Madsenová, trávila každé léto měsíc v domě tety Addy, aby prováděla průzkum pro své oblíbené historické romány. Jared se nadechl. Možná by na to měl jít jinak. „Nechápu, proč tuhle práci dostala nějaká cizačka. Tady na ostrově nemůžeš hodit harpunou, aniž bys zasáhl
někoho, jehož rodina už tu žije celá staletí. Kdyby ten úkol dostal někdo z nich, tahle holka by sem vůbec nemusela jezdit. Rozlouskli by tu záhadu, a tajemství, které chtěla Victoria uchovat, by bylo v bezpečí.“ Zarazil se, když uviděl pohled svého dědečka. Už bylo řečeno vše. „Vyjádřil ses jasně,“ řekl Jared. „Jeden rok, nic víc, pak ta holka odjede a všechno se vrátí do normálu. Já dostanu zpátky domov a svůj život.“ „Až na to, že v té době už možná budeme vědět, co se stalo Valentině,“ prohlásil Caleb tiše. Jareda rozčilovalo, že je tak naštvaný a stařík zase tak klidný. Věděl však, kdy vyklidit pole. „Tak mi ještě jednou řekni, proč drahá tetička Addy nehledala naši milovanou Valentinu sama.“ Dědečkova pohledná tvář se okamžitě proměnila v bouři. Jako na moři. Stáhl ramena a vypjal hruď. „Zbabělost!“ zařval, byl to zvuk, který by vyděsil každého muže. Ale Jared ho slýchával celý svůj život, takže ho z klidu nevyvedl. „Z čiré zbabělosti! Adelaide se bála, co by se stalo, kdyby pravdu vážně zjistila.“ „Její milovaný duch by tak mohl zmizet a nechat ji v tomhle obrovském starém domě samotnou,“ ušklíbl se Jared. „A navíc, lidé si o ní mysleli, že je to stará panna s penězi, které zdědila z mýdel. Ale peníze z jejich prodeje už byly dávno pryč, jenomže ty, teta Addy a Victoria jste našli způsob, jak si udržet střechu nad hlavou, že? Že to znamenalo praní špinavého prádla jejich předka na veřejnosti, zřejmě trápí jenom mě.“ Jeho dědeček se znovu zadíval z okna. „Jsi horší než tvůj otec. Nemáš žádnou úctu ke starším. A musíš vědět, že jsem Adelaide tu závěť poradil já.“ „Samozřejmě,“ přikývl Jared. „A to všechno bez toho, že byste se zeptali mě.“ „Věděli jsme, že bys řekl ne, tak proč bychom se tě ptali?“ Když Jared mlčel, starší muž se na něho ohlédl. „Proč se směješ?“ „Ty doufáš, že se ta holka zamiluje do milostného románku Kingsleyho ducha, že jo? To je tvůj plán.“ „Jasně že ne! Zná tu věcičku ve světě, která… Jak se tomu říká?“ „Proč se ptáš mě? Můj názor nikoho nezajímá.“ „Pavouci… Ne, to není ono. Síť. Tak je to. Zná tu síť a dokáže se tam podívat.“ „Pro tvou informaci, i já znám síť, tedy internet, a můžu tě ujistit, že Valentina Montgomeryová, kterou hledáš, tam vážně není.“ „Všechno se to stalo strašně dávno.“ Jared vstal z křesla a přešel k oknu vedle dědečka, aby se podíval na turisty, kteří už začínali přijíždět. Od Nantuckeťanů se lišili jako delfíni od velryb. Byla to zábava, sledovat je, jak klopýtají po dlažebních kostkách ve svých botách na vysokých podpatcích. „Jak asi tahle holka najde to, co jsme my nedokázali?“ podotkl Jared klidným hlasem. „Nevím. Ale cítím, že je to tak správně.“ Jared z dlouholeté zkušenosti dobře věděl, že jeho dědeček lže nebo mu něco zatajuje. Musel existovat nějaký důležitější důvod, proč Alix Madsenová dostala k využívání sídlo Kingsleyů na celý rok, ale Caleb mu ho nechtěl říct. A Jared tušil, že se celý ten příběh nedozví, dokud Caleb nebude chtít. Ovšem Jared se nevzdával. Ještě ne. „Nevíš o ní úplně všechno.“ „Pak mi to musíš prozradit.“ „Minulý týden jsem mluvil s jejím otcem, prozradil mi, že jeho dcera je teď v hrozném stavu.“ „A pročpak?“ „Měla před svatbou nebo tak něco, ale se snoubencem se nedávno rozešli.“
„Pak bude ráda, že je tady,“ prohlásil dědeček. „Její matka tenhle ostrov vždycky milovala.“ „Myslíš matku, o které ani neví, že sem jezdila každý rok?!“ Jared začínal mít potíže se sebeovládáním. Mávl rukou. „Zapomeň na to. To děvče se právě rozešlo s přítelem nebo snoubencem – jedním z nich, to netuším. Víš, co to znamená, ne? Bude pořád ubrečená a zoufalá a bude se cpát čokoládou, pak uvidí…“ „Ducha.“ „Ano,“ přikývl Jared. „Vysokého, pohledného, neustále mladého ducha, který dokáže projevit soucit, je neustále galantní a okouzlující, takže se do něho zamiluje.“ „Myslíš?“ „Tohle není žádný vtip,“ namítl Jared. „Bude to jen ženská z další generace, která se vzdá skutečného života kvůli něčemu nereálnému.“ Starší muž se zamračil. „Adelaide se nikdy nechtěla provdat a její život nebyl ani zdaleka nereálný.“ Caleb se na vnuka podíval s tváří staženou vztekem. „Dobře,“ prohlásil Jared a vyhodil ruce do vzduchu. „Tak se možná v tetě Addy pletu. Víš, jak moc jsem ji miloval. Stejně jako všichni na ostrově, a ten by ani zdaleka nevypadal tak jako teď, nebýt tetiny tvrdé práce.“ Nadechl se. „Tohle děvče je ale jiné. Není z rodiny. Není zvyklá na duchy a rodinné záhady a legendy staré dvě stě dva roky. Ani nezná rozvrzané staré domy nebo ostrovy, kde si můžeš koupit sako za tisíc dolarů, ale ani v jednom obchodě nenajdeš bavlněné spodní prádlo.“ „Všechno se naučí.“ Dědeček se otočil a usmál se. „Proč ji to nenaučíš ty?“ Jaredovou tváří přelétl výraz hrůzy. „Víš, jaká je a co ode mě chce. Víš, že studuje… že chce být…“ „Ven s tím, chlapče!“ zařval jeho dědeček. „Co studuje?“ „Architekturu.“ Starší muž to věděl, ale nechápal, proč se to Jaredovi nelíbí. „Copak ty taky nejsi architekt?“ „To jsem,“ souhlasil Jared. „Přesně to jsem. Ale já mám svou firmu. Já mám – já jsem –“ „Hm,“ vydechl Caleb. „Chápu. Ty jsi mistr a ona je žačka. Bude na tebe mít spoustu otázek.“ „Ne že by to zrovna tebe mělo trápit, ale právě teď je ekonomika v recesi. Trh s byty se zhroutil. Architekti patří k těm, kteří byli zasaženi nejvíc. Nikdo nikoho nenajímá. Ti, co právě promovali, jsou zoufalí a agresivní. Jsou jako žraloci požírající jeden druhého.“ „Tak ji vezmi do učení,“ vyštěkl jeho dědeček. „Dlužíš přece jejím rodičům za celý svůj život.“ „To ano, a to je další důvod, proč tu nemůžu zůstat. Jak bych před ní mohl zatajit všechna ta tajemství? Jak bych mohl před Victoriinou vlastní dcerou zatajit, co se stalo, když tu byla na ostrově?“ zeptal se Jared hlasem plným zoufalství. „Uvědomuješ si, do jaké pozice mě ta tetina idiotská poslední vůle postavila? Nejenže mám chránit tajemství lidí, kterým dlužím za svůj život, ale moje firma je v New Yorku a tahle dívka studuje architekturu. Je to nemožná situace!“ Caleb první část toho výlevu ignoroval. „Proč ti vadí, co studuje?“ Jared se ušklíbl. „Bude chtít, abych ji učil, abych se podíval na její kresby, analyzoval je a kritizoval. Bude se vyptávat na moje kontakty, na moje… Prostě na všechno.“ „Mně to připadá jako fajn věc.“ „To teda není!“ zvolal Jared. „Nechci být návnada, na které se někdo nakrmí. A já rád pracuju, nechci nikoho nic učit.“ „A jaké úžasné skutky jsi měl v plánu vykonat,“ zdůraznil poslední slovo Caleb – „zatímco tu
bude? Souvisí to nějak s těmi holkami z ulice, se kterými se povyrážíš?“ Jared si zoufale povzdechl. „To, že dnešní dívky nenosí tolik oblečení, neznamená, že mají nižší morálku. Už jsme to probírali snad tisíckrát.“ „Narážíš snad na včerejší noc? Jakou ta měla morálku? Kde jsi ji našel?“ Jared obrátil oči v sloup. „U Kapitána Jonase.“ Byl to bar poblíž přístaviště a nebyl zrovna proslulý dobrými způsoby. „Netroufám si zeptat se, na jaké lodi byla kdy kapitánem. Ale kdo jsou rodiče té mladé ženy? Kde vyrostla? Jak se jmenuje?“ „Nemám tušení,“ odpověděl Jared. „Betty nebo Becky, nevzpomínám si. Odjela na trajektu dneska ráno, ale možná se tohle léto ještě vrátí.“ „Je ti třicet šest, nemáš žádnou ženu ani děti. Copak tebou rod Kingsleyů vymře?“ Jared se neubránil, aby nezamumlal: „Radši to než se otravovat s tou studentkou architektury.“ I když byl Jared vyšší, jeho dědečkovi se podařilo podívat se na svého vnuka spatra. „Ohledně přitažlivosti se jistě nemusíš trápit. Kdyby byla tvá zbožná matka naživu, ani ona by tě takhle nepoznala.“ Jared se zastavil u okna a přejel si rukou přes vousy. Děda mu už dávno prozradil, že tenhle rok měl být pro tetu Addy poslední, takže uspořádal záležitosti své firmy, aby s ní strávil poslední měsíce tady na ostrově. Nastěhoval se do domku pro hosty a s tetou Addy trávil tolik času, kolik mohl. Byla to velice chápavá žena. Vždy ho varovala, když chtěla uspořádat čajový dýchánek, aby se mohl ukrýt na své lodi. Nikdy nemluvila o ženách, které si tu a tam přivedl domů. A především předstírala, že nemá nejmenší tušení, proč tu vlastně je. V posledních společných týdnech si hodně povídali. Teta Addy mu vyprávěla o svém životě, a jak dny míjely, začala se zmiňovat o Calebovi. Nejprve Jaredovi vysvětlila, kdo to je. „Je to tvůj pátý pradědeček,“ prozradila. „Já jich mám pět?“ dobíral si ji. Tvářila se vážně. „Ne. Caleb je tvůj pra-pra-pra-pra-pradědeček.“ „A je pořád naživu?“ zeptal se Jared, který si hrál na hloupého a dolil jí skleničku rumu. Všechny ženy rodu Kingsleyů zbožňovaly rum. „To je ta jejich námořnická krev, kterou zdědily,“ poznamenal dědeček. Jared sledoval, jak jde tetě všechno pomaleji a pomaleji. „Jsme si čím dál blíž,“ oznámil dědeček Jaredovi a od té doby trávil s tetou každou noc. Prožili spolu mnoho let. „Byl jsem s ní nejdéle ze všech,“ prohlásil Caleb a v očích, jež nikdy nezestárly, se zatřpytily slzy. Calebu Kingsleymu bylo třiatřicet, když zemřel, a o dvě stě let později nezestárl ani o den. Přestože si byli Jared a jeho teta blízcí, nikdy jí neprozradil, že i on se se svým dědečkem vidí, mluví, a dokonce se s ním hádá. Všichni muži z rodu Kingsleyů to dokázali, ale ženám se s tím nikdy nesvěřili. „Ať si myslí, že Caleb patří jen jim,“ pověděl otec Jaredovi, když byl ještě chlapec. „Jak bychom navíc vypadali, kdyby se provalilo, že si po večerech povídáme s mrtvým mužem? Ať se raději bojí, že máš nějakou ženskou.“ Jared si tím nebyl jistý, ale mlčení zachoval. Všech sedm Jaredů z rodu Montgomeryů Kingsleyů Calebova ducha vídávalo, včetně většiny jejich dcer a několika mladších synů. Podle Jaredova názoru o tom rozhodoval sám Caleb, jestli ho někdo uvidí či nikoliv, ale dědeček mu nikdy jeho domněnku nepotvrdil. Říkat, že je poměrně zvláštní, když ta mladá žena, ta Alix Madsenová, vidí Calebova ducha, bylo hodně slabé prohlášení. Dědeček Caleb se na něho teď mračil. „Měl by sis zajít k holiči a nechat si oholit ty strašné
vousy. I vlasy máš moc dlouhé.“ Jared se otočil k zrcadlu. Caleb si ho přivezl z Číny při té poslední, katastrofální cestě před mnoha lety. Jared musel uznat, že vypadá vážně strašně. Od tetiny smrti jen málokdy opouštěl svou loď. Neholil se ani se nestříhal několik měsíců. Ve vousech se mu objevovaly stříbrné proužky a ve vlasech šedivé pramínky. Už mu dopadaly skoro na ramena. „Nevypadám už jako Newyorčan, že ne?“ zeptal se Jared zamyšleně. Když v příštím roce nemůže zůstat na svém milovaném ostrově, bude lepší, když ho nikdo nepozná. „Je mi jedno, co si myslíš,“ oznámil Caleb. Jared se otočil a na dědečka se usmál. „Domníval jsem se, že na mě budeš hrdý. Na rozdíl od tebe se nesnažím, aby se do mě zamilovalo nějaké nevinné děvče.“ Další prohlášení, při kterém jistojistě ztuhne dědečkovi úsměv na tváři. Exploze přišla okamžitě. „Nikdy jsem žádnou ženu –“ „Já vím, já vím,“ ujistil ho Jared, bylo mu pohledného ducha líto. „Tvé motivy jsou čisté a nevinné. Čekáš na návrat – nebo na reinkarnaci, chceš-li – ženy, kterou miluješ, své drahé Valentiny. A vždy jsi jí byl věrný. Už jsem to slyšel. Poslouchám to celý svůj život. Poznáš ji, až ji uvidíš, pak spolu vy dva odkráčíte ruku v ruce do západu slunce. Což znamená, že buď ona umře, nebo se ty probereš znovu k životu.“ Caleb byl na vnukovo přezíravé a drzé chování zvyklý. Nikdy mu to neprozradil, ale ze všech vnoučat mu byl právě on nejvíce podobný, když ještě žil. Zachmuřil se. „Musím vědět, co se Valentině stalo,“ konstatoval jednoduše. Nedodal už, že čas běží. Do dvacátého třetího června, což bylo už za jeden jediný týden, musel zjistit, co se stalo s ženou, již miloval natolik, že je nemohla rozdělit ani smrt. Jestli tenhle oříšek nerozlouskne, obával se, že žádný z nich – žádný člověk, který byl do tohoto příběhu před dávnými časy zapletený – nenajde štěstí, jež si zaslouží. Stačilo jen, aby přiměl svého tvrdohlavého, nikdy neposlouchajícího vnuka, aby uvěřil.
1 Alix brečela a brečela, zatímco jí Izzy podávala jednu sladkou útěchu za druhou. Zatím to byly dvě koblihy, jedna z těch tyčinek s šedesáti procenty kakaa, celá čokoláda Toblerone a jeden Kit Kat. Jestli to tak bude pokračovat, Alix se pustí do čokoládových sušenek, což by znamenalo, že se k ní Izzy přidá, přibere pět kilo a nevejde se do svých svatebních šatů. Není snad skvělá kamarádka? Pluly na rychlém trajektu z Hyannisu na Nantucket, usazené u jednoho ze stolků v baru. Na dosah měly všechny dobroty způsobující obezitu. Alix se v posledních několika týdnech dařilo docela dobře, s Izzy dokončily poslední semestr architektury. Předvedly své závěrečné projekty, učitel jako vždy vyzdvihoval Alix jako zářný případ, až se cítila trapně. Té noci Alix její přítel oznámil, že se s ní rozchází. Pustil ji k vodě. Eric jí sdělil, že má v životě jiné plány. Po tom strašném rande přišla Alix za Izzy. Když zaklepala u jejích dveří, Izzy se svým snoubencem Glennem leželi na gauči s obrovskou mísou popcornu. Ani trochu ji nepřekvapilo, když jí Alix prozradila, co se stalo – dokonce se na to připravila a měla v ledničce uložené dvě krabice čokoládovo-karamelové zmrzliny. Glenn políbil Alix na čelo. „Eric je pitomec,“ prohlásil a pak zamířil do postele. Izzy se domnívala, že ji čeká celá noc plná zoufalství, ale Alix jí do hodiny usnula na pohovce. Ráno byla docela v klidu. „Asi se radši půjdu sbalit,“ oznámila. „Teď nemám důvod nejezdit.“ Narážela na možnost strávit rok na ostrově Nantucket. Před několika lety, hned poté, co se Izzy seznámila s Glennem – a okamžitě pochopila, že si ho jednou vezme –, uzavřely dívky úmluvu. Po posledním semestru na škole si dají rok volno, než si začnou hledat nějakou práci. Izzy měla v plánu tu dobu pořádně využít, nic nedělat a přemýšlet, co by chtěla provést se svým životem. Alix vždy věděla, že si chce připravit portfolio návrhů, které by předložila potenciálnímu zaměstnavateli. Protože většina studentů mířila ze školy přímo do práce, mohli se pyšnit jen náčrty, které udělali během různých školních úkolů. Všechny byly silně ovlivněné tím, co se danému učiteli líbilo či nelíbilo. Alix chtěla ukázat svou vlastní práci, své vlastní originály. Když se Alix dozvěděla o tom, že by mohla strávit rok na Nantucketu, nevěděla, jak se rozhodnout. Odjet na místo, kde nikoho nezná, bylo docela odvážné. A pak tu byl Eric. Vydržel by jejich vztah takové odloučení? Alix vymýšlela výmluvy, proč by neměla jet, včetně faktu, že ji Izzy potřebuje na své svatbě. Izzy však prohlásila, že tohle může být její životní šance a Alix po ní musí skočit. „Musíš do toho jít!“ „Já ti nevím,“ povzdechla si Alix. „Je tu tvoje svatba… Eric…“ Pokrčila rameny. Izzy ji probodla pohledem. „Alix, vypadá to, jako by tvoje dobrá víla mávla kouzelnou hůlkou a darovala ti přesně to, co potřebuješ. A ve správnou dobu. Musíš tam stoprocentně jet!“ „Myslíš, že má moje dobrá víla zelené oči?“ zeptala se Alix a obě se rozesmály. Alixina matka Victoria měla smaragdové oči. Určitě stála za tím, aby její drahá dcera mohla věnovat tento rok práci a studiu. Byly si tím celkem jisté, protože právě ona Alix prozradila informace o tom zvláštním ustanovení v poslední vůli Adelaide Kingsleyové. Izzy Victorii vždy obdivovala. I když ji ty krásné, vzrušující knížky, jež psala, neproslavily po celém světě, stále byla úchvatná.
A především byla nádherná. Měla husté kaštanové vlasy, postavu jako hvězda ze španělského televizního seriálu a podmanivou osobnost. Victoria nemluvila příliš hlasitě, nepůsobila křiklavě, když však vešla do místnosti, všichni si toho všimli. Všichni přestali mluvit a ztichli a otočili se k ní. Jako by vycítili Victoriinu přítomnost, dříve než ji uviděli. Když se Izzy setkala s Victorií poprvé, uvažovala, jak Alix snáší fakt, že její matka přitahuje tolik pozornosti, ale Alix na to byla zvyklá. Její matka byla prostě taková a ona to akceptovala. Samozřejmě pomáhalo, že kdykoliv Victoria zahlédla svou dceru, jak vchází do místnosti, přestala okouzlovat lidi, kteří se kolem ní shromáždili, a přešla přímo k Alix. Vzaly se za ruce a uchýlily se do nějakého tichého koutku, kde by mohly být o samotě. Když se Alix poprvé dozvěděla o obsahu závěti jakési ženy, na niž se ani nepamatovala, řekla ne. Jasně, vždycky si plánovala vzít si rok volna, ale ne na nějakém opuštěném ostrově. Skutečný problém spočíval v tom, že své matce neprozradila, že má přítele, kterého by si chtěla vzít. Tedy kdyby ji Eric požádal o ruku. „Nechápu to,“ divila se Izzy. „Myslela jsem, že si s mamkou říkáte všechno.“ „To ne,“ řekla Alix. „Povídala jsem ti, že o ní zjistím všechno. Ale dávám si pozor, co jí prozradím o sobě.“ „A Eric je tvoje tajemství?“ „Snažím se, jak jen to jde, udržet svůj milostný život s jakýmkoliv mužem co nejdál od své matky. Kdyby věděla o Erikovi, začala by ho vyslýchat. Nejspíš by pak s hrůzou utekl.“ Izzy musela odvrátit obličej, aby Alix neviděla, jak se mračí. Erika nikdy v lásce neměla a přála si, aby se ho Alix zbavila. Když Alix dokončila v posledním roce náčrty do školy a vyrobila svůj model, „vypomohla“ Erikovi s tím jeho. Ve skutečnosti mu ho vymyslela skoro celý. Po rozchodu a rozhodnutí odjet na Nantucket měla Alix jasno. „Navíc budu mít čas studovat.“ Aby mohl člověk získat licenci a pracovat jako architekt, musel složit řadu vážně strašných zkoušek. „Ty testy udělám, aby na mě mohli být rodiče pyšní,“ slíbila Alix. Izzy si pomyslela, že Alixini rodiče nemohli být pyšnější, než už byli, ale nic jí neřekla. Když Alix konečně prohlásila, že tedy odjede, prohlásila to takovým deprimovaným, rezignovaným tónem, až se Izzy rozhodla, že kamarádku doprovodí na Nantucket a zůstane tam, dokud si Alix trochu nezvykne. Chtěla být s ní, pokud se Alix nakonec sesype. To se stalo, když vstoupily na trajekt na Nantucket. Do té doby měla Alix tolik práce s přípravou na cestu, že neměla čas dumat o Erikovi. Její matka zaplatila všechny výdaje, dokonce i odvoz zavazadel na ostrov, takže dvě mladé ženy se musely postarat jen o příruční tašky. A odjely o den dříve, než měly původně v plánu, protože Izzy se obávala, aby se Alix znovu nesetkala s Erikem. Alix vypadala docela v pohodě, dokud trajekt nevyplul z přístaviště. Když se zadívala na Izzy, po tvářích jí začaly stékat slzy. „Nechápu, co jsem udělala špatně.“ Izzy počítala s tím, že se něco takového stane, a tak měla v tašce obrovskou čokoládu Toblerone. „Špatně jsi udělala jen to, že ses narodila chytřejší a talentovanější než Eric. Byl z tebe strachy bez sebe.“ „To není pravda,“ namítla Alix, když Izzy otevřela čokoládu a obě se usadily u stolečku. Sezona teprve začínala, takže na obrovské lodi nebylo plno. „Vždycky jsem na něho byla hodná.“ „Jo,“ přikývla Izzy. „To byla. Protože jsi nechtěla zranit jeho prťavoučké ego.“ „Ale no tak,“ zamumlala Alix, v puse čokoládu. „Zažili jsme spolu fajn věci. On byl –“
„Vždyť tě využíval!“ Izzy se musela držet vzadu a sledovat, jak se Eric tulí k Alix, zatímco ona za něho odvádí všechnu práci. Všichni ostatní kluci ve třídě se jí báli. Její otec byl velice úspěšný architekt, matka slavná spisovatelka, a co hůř, Alixiny návrhy vyhrály v každé soutěži, každou cenu a celá škola je chválila. „A co jsi od něho čekala, když jsi ve třídě neustále patřila mezi nejlepší pětku? Myslela jsem, že ti profesor Weaver bude líbat nohy, když uviděl tvůj poslední projekt.“ „Jen dokázal ocenit návrhy, které byly vážně realizovatelné.“ „No. Tu věc, kterou Eric nakreslil, než jsi mu začala pomáhat, by mohli postavit lidé, co vybudovali operu v Sydney.“ Alix se pousmála. „Vypadalo to spíš jako kosmická loď, že jo?“ „Čekala jsem, že se každou vteřinou vznese na orbitu.“ Alix vypadala, že už je jí líp, ale pak se jí v očích znovu usadil smutný výraz. „Viděla jsi jeho doprovod na rozlučkovém večírku? Bylo jí sotva dvacet, jestli vůbec.“ „Jen to řekni,“ vybídla ji Izzy. „Byla pitomá. Vážně pitomá. Ale přesně to Eric potřebuje pro svoje křehoučké sebevědomí. Aby on mohl být na vrcholu, ostatní musí sestoupit dolů.“ „Nevím, jestli jsi terapeutka, nebo nějaký guru.“ „Ani jedno. Jsem ženská a vidím, co se kolem mě děje. Z tebe bude skvělá architektka a jediný způsob, jak si najít lásku, je s mužem, který bude z úplně jiné branže.“ Narážela na svého vlastního snoubence, který prodával auta. Nerozpoznal nejnovější mistrovské návrhy od Corbusiera nebo Montgomeryho. „Nebo bych si mohla najít nějakého architekta, který je tak dobrý, že by se mě nebál,“ nadhodila Alix. „Frank Lloyd Wright už je po smrti.“ Alix se znovu pousmála a Izzy zkusila změnit téma. „Neříkala jsi mi, že v domku pro hosty, tam, kde budeš bydlet, žije nějaký chlap?“ Alix si odfrkla a zakousla se do čokoládového muffinu, který jí Izzy koupila. „Právník říkal, že tam bydlí synovec slečny Kingsleyové. Prý mi zodpoví všechny otázky, které bych měla. Nebo může něco opravit, pokud by bylo potřeba. Říkal mu pan Kingsley.“ „Hm.“ V Izzyině hlase se ozývalo zklamání. „Jestli bylo Adelaide Kingsleyové přes devadesát, když umřela, znamená to, že jejímu synovci je alespoň šedesát. Možná tě sveze na svém elektrickém skútru.“ „Nesnaž se mě rozesmát.“ „Snažím se. Funguje to?“ „Jo,“ potvrdila Alix, „funguje.“ Zadívala se k baru. „Neměli by nějaké čokoládové sušenky?“ Izzy se zasténáním v duchu proklela bývalého Alixina přítele Erika. Když vyrazila k baru, zamumlala: „Jestli přiberu, tak mu do lepidla naleju gel na vlasy. Všechny jeho modely se rozpadnou.“ Při nákupu sušenek a placení se usmívala. Než přívoz zastavil, Alix přestala brečet, ale stále vypadala jako mučedník, kterého chtějí přišpendlit ke kůlu. Izzy, plná sušenek a horké čokolády – nemohla Alix nechat jíst samotnou –, nikdy na Nantucketu nebyla a těšila se, že si to tam prohlédne. S obrovskými koženými taškami (dárky od Victorie) přehozenými přes ramena vystoupily na dlouhé široké dřevěné molo. Malé obchůdky, které vypadaly jako chatrče pro námořníky, byly přeplněné košilemi s elegantními logy Nantucketu. Ráda by se zastavila a nakoupila svému snoubenci nějaké kšiltovky a trička, ale Alix vykročila po ulici s bradou zdviženou, očima upřenýma před sebe, na nic se nedívala
a skoro utíkala. Izzy zahlédla vycházet zpoza rohu nějaké děti, zmrzlinové kornouty v rukou. Možná kdyby Alix vrazila do ruky zmrzku a někde ji usadila, mohla by trochu nakoupit. „Tudy!“ zavolala Izzy a Alix ji následovala. V rohu přístaviště byla malá cukrárna a Izzy poslala Alix dovnitř a sama se usadila venku. „Oříškovou pro mě,“ požádala ji. Alix otupěle přikývla a vešla dovnitř. Izzy vytáhla mobilní telefon a zavolala svému snoubenci. „Je to zlé,“ odpověděla na jeho otázku. „A nevím, kdy se vrátím. Podle toho, v jakém je teď stavu, zaleze do postele a už nevyleze. Já vím,“ řekla. „Taky mi chybíš. Mhmm. Už jde. Ale ne! Koupila si tři kopečky čokoládové zmrzliny. Podle tempa, jakým se cpe, nebude při cestě zpátky potřebovat přívoz. Bude se vznášet na hladině. Myslím –“ Izzy se odmlčela, protože mezi ní a Alix prošel nějaký muž. Byl vysoký, něco málo přes sto osmdesát centimetrů, se širokými rameny. Měl neupravené šedivějící vousy a vrabčí hnízdo na hlavě, vlasy mu spadaly skoro na ramena. Kráčel dlouhými kroky a krátké džíny a rozepnutá košile odhalovaly jeho opálené tělo. Pohlédl na Izzy, jako by ho nezaujala, a tak se zadíval na Alix, která kráčela ke kamarádce s rukama plnýma zmrzliny. Sjel Alix pohledem od hlavy k patě, na chvíli jako by zaváhal, zdálo se, že s ní chce promluvit, ale pak odkráčel a zmizel za rohem. Izzy tam stála a zírala za ním, oči vytřeštěné, ústa otevřená. Telefon měla stále u ucha a Glenn něco vykládal, ale ona ho neslyšela. Když k ní Alix došla, Izzy zašeptala: „Viděla jsi ho?“ „Koho?“ Alix podala Izzy zmrzlinu. „Jeho.“ „Koho?“ zeptala se Alix téměř bez zájmu. „JEHO!“ Z Izzyina telefonu se ozvalo Glennovo volání: „Isabello!“ „Hm, promiň,“ řekla do telefonu. „Právě jsem ho viděla. Tady na Nantucketu. Musím jít.“ Ukončila hovor, vzala si zmrzlinu od Alix a odhodila ji do nejbližšího koše. „Hej!“ zvolala Alix. „Mohla jsem ji sníst.“ „Tys ho neviděla?“ „Neviděla jsem nikoho,“ odpověděla Alix a pustila se do zmrzliny. „Koho jsi viděla?“ „Montgomeryho.“ Alix se zarazila, se rty přisátými na vysoké zmrzlině. Z obou stran jí z pusy trčely obrovské kousky čokolády. „Viděla jsem tu kolem projít Jareda Montgomeryho.“ Alix odtáhla ústa od zmrzliny. „Toho Jareda Montgomeryho? Toho architekta? Který navrhl Windomovu budovu v New Yorku?“ „Koho jiného bych mohla myslet? A díval se na tebe. Skoro se zastavil, aby ti něco řekl.“ „To snad ne,“ vydechla Alix s vytřeštěnýma očima. „To nemohl. To jistě ne.“ „Ale ano!“ trvala Izzy na svém. „Jenže ty –“ Alix upustila kornoutek do koše, utřela si ústa a popadla Izzy za paži. „Kam šel?“ „Tamhle. Za roh.“ „A ty jsi ho nechala odejít?“ Alix pustila kamarádčinu ruku a skoro se rozběhla, s Izzy těsně v patách. Za roh dorazily právě včas, aby zahlédly vousatého muže, jak stojí na překrásné bílé lodi s kajutou v podpalubí. Usmíval se na nějakou dívku na molu, která byla oblečená
v nemístně krátkých šortkách. Skutečnost, že byl docela chladný den, pro ni zřejmě vůbec nic neznamenala. Usmíval se na ni tak vřelým úsměvem, že skoro zastínil i slunce. Převzal nějakou tašku, kterou mu dívka podala, a pak odplul takovou rychlostí, až za sebou zanechával dvojité vlnky. Alix padla na větrem ošlehané desky budovy. „Byl to on.“ Izzy se opřela vedle ní, obě zíraly za člunem, který rychle mizel v dáli. „Kancelář má v New Yorku. Tak proč si myslíš, že je tady? Na dovolené? Staví něco božského?“ Alix stále hleděla na moře. „Vážně to byl on. Vzpomínáš, jak jsme ho slyšely mluvit v tom hotelu?“ „Jako by to bylo včera,“ potvrdila Izzy. „Když se před chvílí usmál na tu holku, byla jsem si jistá, že je to on. Ty oči bych poznala kdekoliv.“ „A ten spodní ret,“ zamumlala Alix. „Napsala jsem o něm básničku.“ „Děláš si legraci. Žádnou báseň jsem nikdy neviděla.“ „Protože jsem ti ji neukázala. Je to jediná básnička, kterou jsem kdy napsala.“ Chvíli stály mlčky, nevěděly, co říct nebo udělat. Jared Montgomery byl jejich hrdina, muž, jehož návrhy byly ve světě architektury legendární. Pro ně byl jako Beatles, všichni upíři a Justin Bieber v jednom. Izzy se vzpamatovala jako první. Po levici uviděla mladého muže uvazujícího člun. Přistoupila k němu. „Znáte toho muže, který právě odplul na té bílé lodi?“ „Jasně. Je to můj bratránek.“ „Vááááážně?“ vypískla Izzy, jako by to byla ta nejzajímavější věc, jakou kdy v životě slyšela. „Jak se jmenuje?“ Alix přešla ke kamarádce a obě se na mladíka zadívaly se zadrženým dechem. „Jared Kingsley.“ „Kingsley?“ zopakovala Alix zmateně a pak jí spadla brada. „To není Jared Montgomery?“ Muž se rozesmál. Nepůsobil špatně, na sobě měl však oblečení, které vypadalo, že nevidělo pračku celé věky. „Aha. Tak je to, že?“ Očividně si je dobíral. „Tady je Kingsley, ale v Americe Montgomery.“ „V Americe?“ zeptala se Izzy. „Co to znamená?“ „Tam.“ Muž ukázal přes vodu. „V Americe. Odkud jste přišly.“ Izzy a Alix se usmály představě, že ostrov Nantucket je nezávislou zemí. Izzy si chtěla být absolutně jistá, že je tím, za koho ho považují. „Víte, co dělá za práci?“ „Kreslí návrhy domů. Navrhl mi garáž a je docela pěkná. V létě pronajímám byt, který je nad ní. Nepotřebujete ubytování?“ Mladým ženám chvíli trvalo, než strávily skutečnost, že jeden z nejskvělejších architektů v historii byl proměněn na někoho, kdo „kreslí návrhy domů“. Alix promluvila první. „Ne, díky. Já –“ Zarazila se, protože nechtěla tomuto cizinci vykládat o svých soukromých záležitostech. Usmál se, jako by věděl, na co děvčata myslí. „Jestli o něho máte zájem, měly byste se postavit do fronty. A měly byste se ovládnout, protože starej dobrej Jared bude pryč přinejmenším tři dny.“ „Díky,“ řekla Izzy. „Jestli změníte názor, já jsem Wes. Jen si představte, kde zapadá nantucketské slunce, a to jsem já.“ Izzy a Alix se vrátily za roh budovy k cukrárně. V očích měly zasněný výraz. Plný úžasu.
„Jared Montgomery je zároveň Jared Kingsley,“ vypravila ze sebe nakonec Alix. Izzy došlo, co se kamarádce honí hlavou. „A ty budeš bydlet v domě Kingsleyů.“ „Celý rok.“ „Myslíš, že je to ten pan Kingsley, který tam bude žít s tebou?“ Izzy měla oči vypoulené jako dva míče. „Že je to ten člověk, který by ti měl pomoct, kdyby byly s domem nějaké potíže?“ „To ne. Chci říct, že si to nemyslím. Něco takového si ani nedovedu představit.“ „Ale doufáš v to!“ Izzy si přiložila prsty na spánky. „Úplně vidím ty problémy s prasklou vodou, jak se neustále opakují. Ty si nevšimneš, pustíš vodu a zmáčíš ho. Bude si muset svléknout oblečení a ty budeš mokrá taky, pak se podíváte jeden na druhého a strháte ze sebe šaty a –“ Alix se rozesmála. „Tak nehorázně bych se snad nechovala, ale kdybych třeba… upustila několik svých nejnovějších náčrtů, které čirou náhodou skončí u jeho nohou…“ „Tak je to správně,“ přikývla Izzy. „Úžasný sex přijde potom. Nejdřív mu ukaž, co dovedeš na poli architektury, pak se stáhni a nech ho, ať se chová jako chlap. To je dobrý plán.“ Alix se v očích usadil zasněný výraz. „Poví mi, že ještě nikdy v životě neviděl tak inovativní a promyšlené návrhy. Řekne mi, že mám talent, se kterým se nikdy nesetkal, a že se mnou chce strávit každou minutu, aby mě mohl naučit všechno, co ví. Celý rok s vlastním soukromým učitelem. Rok studia a –“ „To je ono!“ zvolala Izzy. „Co?“ „Celá ta věc se závětí,“ dodala Izzy. „Tvoje matka říkala, že ta stará paní, se kterou ses nikdy ani nesetkala –“ „Mamka tvrdí, že jsme s ní strávily léto, když mi byly čtyři. A myslím, že pak zůstaly v kontaktu.“ „Dobře, tak si nepamatuješ, že ses s ní setkala, ale odkázala ti svůj dům na celý rok. Victoria tvrdí, že se tak stalo proto, že sis chtěla dát pauzu, než si najdeš práci. Vždycky mi to celé připadalo podezřelé, protože ta stará paní –“ „Slečna Kingsleyová.“ „Správně. Slečna Kingsleyová nevěděla, kdy umře. Mohla žít klidně i do stovky a ty bys v té době už měla vlastní firmu.“ „Možná,“ připustila Alix, „ale jen v případě, že bych složila zkoušky.“ Mezi studenty architektury kolovaly vtípky o tom, že studují déle než doktoři a že je na konci čeká série mučivých testů. Když však dostudují, nemohou najít práci. „Nechápu, kam míříš.“ „Myslím, že slečna Kingsleyová, a možná i tvá matka, chtěla, aby ses setkala s jejím svobodným synovcem architektem, Jaredem Montgomerym. Nebo v tomhle případě s Kingsleym.“ „Ale kdyby žila do stovky, mohl by v té době mít už tucet dětí.“ „Proč by nám pár faktů mělo zničit pěkný příběh?“ „Máš pravdu,“ přikývla Alix. „Slečna Kingsleyová chtěla, abych se seznámila s jejím synovcem, a tak mě – s podporou mé matky – ubytovala v domě hned vedle toho jeho. Samozřejmě žije a pracuje v New Yorku a tráví tu jen dva nebo tři týdny v roce, ale co na tom záleží?“ „Tvrdíš, že podle tebe neměla tvoje matka žádné skryté motivy, aby ses nastěhovala do toho starého domu?“ Alix znala svou matku příliš dobře na to, aby mohla něco takového popřít. Pravda byla, že Alix bylo jedno, jak nebo proč se tohle všechno stalo. Záleželo jen na tom, že dostala tuhle
neuvěřitelnou příležitost. A bylo vážně možné, že Jared Montgomery bude bydlet hned vedle ní? V domku pro hosty na stejném pozemku? „Vytáhnu z něj všechny rozumy,“ prohlásila. „Hodlám se naučit všechno, co ví, od návrhů až po kanalizaci. Připomeň mi, abych poslala své matce růže. Tak pojď, vydáme se do domu.“ „Už žádná zmrzlina?“ zeptala se Izzy. „Děláš si legraci? Půjdeme rychle, ať se aspoň trochu zapotíme. Proč jsi mě nechala sníst všechnu tu čokoládu?“ „Taková nevděčnice nevděčná –,“ začala Izzy, ale Alixin smích ji přerušil. „Zábavné. Promiň, že se směju. Máme tři dny, než se vrátí, takže nás čeká spousta práce.“ „A slyšela jsem, že Nantucket je skvělé místo pro nákupy,“ dodala Alix. „Ale to snad ne,“ namítla Izzy. „O nákupy se postarám já. Ty musíš pracovat. Tohle bude největší prezentace tvého života.“ „Mám v hlavě pár nápadů,“ přiznala Alix a Izzy se rozesmála, protože Alix nápady nikdy nechyběly. Když vykročily, první věc, které si povšimly, když už se nad nimi nevznášel přízrak toho, co „Eric provedl Alix“, bylo neuvěřitelně překrásné centrum Nantucketu. Ulice byly dlážděné kostkami, na nichž nebylo snadné jezdit či chodit, ale byly nádherné. Chodníky byly široké a vykládané cihličkami. Během staletí je stromy a pohyb půdy rozvlnily téměř uměleckým způsobem. Alix však nejvíce nadchly budovy. Jedna po druhé, všechny byly úchvatné. Dokonalé návrhy i stavba. „Mám pocit, že omdlím,“ vydechla Alix, když si v jedné ulici prohlížela tu krásu. „Jo, je to ještě lepší než na fotkách, které jsem viděla.“ „Je to… Nevím, ale mám pocit, že jsem v nebi. A…“ Izzy se na kamarádku zvědavě zadívala. Seznámily se první den na univerzitě a obě byly elegantní, pohledné mladé dívky, ale tam jakákoliv podoba končila. Izzy toužila žít v malém městečku a otevřít si kancelář, kde by navrhovala rekonstrukce. Hlavním životním cílem byl manžel a děti. Alix však zdědila po svém otci hlubokou lásku k architektuře. Její dědeček z otcovy strany byl stavitel a jeho syn trávil léta stavbou domů. V zimě pracoval její otec v obchodě a vyráběl skříňky. Diplom z architektury získal předtím, než se Alix narodila, a později začal dokonce učit na univerzitě. Alixini rodiče se rozvedli, když byla ještě malá, a tak vyrostla ve dvou světech. Jeden tvořil otec, který ji zasvěcoval do věcí spojených s architekturou, od svých návrhů až po výběr barvy interiéru. A velmi rád učil svou dceru vše, co znal. V plánech se vyznala už v první třídě. Druhá část života se točila kolem matčina psaní. Část roku žily Alix s matkou v ústraní, jen ony dvě, zatímco Victoria psala své romány, jež celý svět zbožňoval. Každý srpen odjížděla její matka na chatu v Coloradu, aby mohla o samotě naplánovat zápletku další knížky. Její obrovsky populární romány sledovaly námořnickou rodinu napříč staletími. Po dopsání každé z knížek následovaly koktejlová párty, extravagantní večeře a dovolené. Alixin život s matkou byl úžasnou směsicí klidné práce a divokého vzrušení. Alix to všechno milovala! Ráda sedávala na korbě pick-upu s otcovým personálem a pojídala sendviče a ráda si oblékala značkové šaty a smála se s výkvětem lidí z nakladatelské branže z celého světa. „Všichni jsou stejní,“ říkávala vždycky Alix. „Všichni pracují, aby si vydělali na živobytí. Ať už
jsou jejich nástroje kladiva nebo šestislabičná slova, všichni tvrdě makají.“ S tak úspěšnými rodiči Alix vyrostla v talentovanou a ambiciózní dívku. Zdědila otcovu lásku ke stavitelství a matčinu víru, že vrchol je jediné místo, na kterém stojí za to být. Izzy se zadívala na Alix, které zářily oči, když si prohlížela Nantucket. Izzy bylo Jareda Montgomeryho skoro líto. Když se chtěla Alix něco dozvědět, byla neodbytná. „Tohle už jsem viděla,“ konstatovala Alix. „Možná si na městečko vzpomínáš, když ti byly čtyři.“ „To není moc pravděpodobné, ale…“ Alix se rozhlédla. Přes ulici stála překrásná bílá dřevěná budova s tmavě zelenými okenními rámy vpředu. Na jedné straně byla namalovaná mapa, která zobrazovala vzdálenost z Nantucketu do ostatních částí světa. Hongkong se nacházel 10 453 mil odsud. „,Jsme centrum všeho,‘“ zacitovala Alix. „To jsem slyšela někoho říkat, když jsem si prohlížela tu mapu. ‚Nantucket je epicentrem Země.‘ Musela jsem to zaslechnout, když mi byly čtyři. Nikdy předtím jsem to slovo neslyšela, ale nějak jsem vytušila, co to znamená. Dává to smysl?“ „Vlastně jo,“ usmála se Izzy. Zdálo se, že odtud přece jen bude moci odjet docela brzo. Podle Alixina tónu poznala, že se kamarádka pamatuje na Nantucket víc, než se domnívala. A co bylo ještě lepší, začínala se tu cítit jako doma. Jestli tohle všechno Victoria a zesnulá slečna Kingsleyová naplánovaly, aby se Alix mohla seznámit se slavným Jaredem Montgomerym, zřejmě to fungovalo. „Pojďme dovnitř,“ prohlásila Izzy. „Musíme to oslavit.“ Stály před Murrayovými nápoji a uvnitř objevily poličky plné vína, piva a tvrdého alkoholu. Izzy měla pocit, že by se jim hodilo něco studeného a šumivého, a tak zamířila k ledničce u zadní zdi. Alix však přešla ke starodávnému dřevěnému pultu a zadívala se na poličky za ním. „Chci rum,“ oznámila ženě za pultem. „Rum?“ zhrozila se Izzy. „Netušila jsem, že ho máš ráda.“ „Ani já. Myslím, že jsem v životě měla rum jenom jednou, a to s kolou. Ale tady na Nantucketu chci rum.“ „Je to místní tradice,“ potvrdila žena. „Který chcete?“ „Tenhle.“ Alix ukázala na lahev sedmiletého Flor de Caña. „Nejsme troškaři,“ konstatovala Izzy a položila lahev šampaňského na pult. Alix vyndala z kabelky mobil, aby se podívala na poslední e-maily. Matka jí poslala instrukce, jak se dostat do domu Kingsleyů, ale ve svém rozčilení kvůli Erikovi si Alix mapku nevytiskla. Matčiny rady však byly docela nesrozumitelné – což nebylo nic neobvyklého. Matka uvažovala a psala jako detektivní spisovatelka a zbožňovala záhady. Alix se zadívala na ženu stojící za pultem. „Budu bydlet tady na Nantucketu a má matka tvrdila, že dům je v docházkové vzdálenosti od trajektu. Je to číslo dvacet tři na Kingsley Lane a říkala,“ – Alix se podívala do mobilu – „že se ulička stáčí kolem Západních cihel. Nevím, co to znamená. Jak najdu tu ulici Západní cihly?“ Žena, zvyklá na turisty, se usmála. „Vsadím se, že tam je napsané kolem několika západních cihel.“ „Vlastně ano,“ přiznala Alix. „Myslela jsem si, že je to chyba.“ „Zřejmě myslíte Addyin dům,“ řekla žena. „Ano. Znala jste ji?“ „Všichni ji znali a moc nám všem chybí. Takže vy tam teď budete rok bydlet?“
Alix byla trochu šokovaná, že o tom ta žena ví. „Ano,“ potvrdila zdráhavě. „To je dobře! A nenechte Jareda, aby vás zastrašoval. Možná je to můj bratranec, ale stejně vám radím, abyste mu nic nedarovala.“ Alix na ni dokázala jen zamrkat. Pro ni byl Jared Montgomery alias Kingsley osobou hodnou zbožňování, bohem ve světě architektury, v němž Alix žila a pracovala. Na Nantucketu k němu však očividně nikdo nevzhlížel. Izzy k nim přistoupila blíž. „Už jsme potkaly muže, který tvrdí, že je… ehm, bratrancem pana Kingsleyho. Je jich ještě víc?“ Žena se znovu usmála. „Spousta z nás jsme potomky mužů a žen, kteří se tady na ostrově kdysi usídlili, a jsme tak či onak spříznění.“ Přešla k pokladně a namarkovala jejich nákup. „U banky zahněte doleva do Main Street. Na té ulici napravo stojí tři cihlové domy, které vypadají stejně. Kingsley Lane zatáčí vpravo kolem posledních tří cihlových domů.“ „Západní cihly,“ prohlásila Alix. „Přesně.“ Zaplatily, rozloučily se a vyšly z obchodu. „Teď musíme jen najít tu banku,“ konstatovala Izzy. Alix však znovu upadla do transu a konsternovaně si prohlížela městečko. Na druhé straně ulice stála budova, která Alix ohromila. Dvoupatrová stavba s jednopodlažními dostavěnými křídly s nízkou, zkosenou střechou. S obloukovitými okny osmiúhelníkového tvaru a s žaluziemi. „Nerada tě právě teď ruším, ale tímhle tempem se tam nedostaneme ani v noci.“ Alix zdráhavě znovu vykročila, stále si prohlížela každou budovu, kterou míjely, a obdivovala jejich dokonalost. Když došly k čemusi, co vypadalo jako salon z nějaké filmové scény z devatenáctého století, Alix vzrušeně vykřikla: „Tohle místo si pamatuju! Znám to tu.“ Otevřela starodávné dveře s ochranným sítem a vběhla dovnitř. Izzy ji následovala. Po levici stál opotřebovaný pult, před ním několik stoliček a za ním zrcadlo. Alix odložila tašku s nákupem a usadila se na stoličku. „Chtěla bych grilovaný sýrový sendvič a vanilkový frap,“ oznámila rozhodně mladé ženě za pultem. Izzy si sedla na stoličku vedle ní. „Jak můžeš mít hlad a co je to frap?“ „Mléko se zmrzkou.“ Alix pokrčila rameny. „Nevím. Vždycky jsem si to objednávala a teď na to mám chuť.“ „Objednávala sis to, když ti byly čtyři?“ zeptala se Izzy a usmála se, potěšená, že si kamarádka na něco vzpomíná. „Frap“ byla nakonec amerikanizovaná verze frappé – mléčného koktejlu. Izzy si objednala totéž a k tomu tuňákový sendvič. „Kupovala tu spoustu věcí,“ oznámila Alix, když se pustila do sendviče podávaného na tenkém papírovém talíři. „Vzadu.“ Izzy neodolala, aby se po obchodě nerozhlédla. Na první pohled to vypadalo jako docela prosté místo, ale po bližším pohledu člověk zjistil, že zboží je poměrně luxusní. Takové výrobky z kůže jako tady se prodávaly na přepychové Madison Avenue v New Yorku. „Vsadím se, že tvá matka tenhle obchod milovala,“ prohlásila Izzy, když se znovu ocitly venku na chodníku. Alix pohlédla na kamarádku. „Zajímavá myšlenka. Jestli má matka tohle všechno zařídila, kdy to udělala? Tvrdila mi, že jsme tu strávily léto, když mi byly čtyři. Tehdy se s tátou rozvedli, ale od té doby se o Nantucketu nikdy nezmínila. Kdy se sem vrátila? Jak poznala tuhle slečnu Adelaide Kingsleyovou?“
„Já bych chtěla vědět, kdo je ‚ona‘?“ „O čem to mluvíš?“ „V obchodě jsi říkala: ,Kupovala tu spoustu věcí.‘ Myslela jsi svou matku?“ „Asi jo,“ přikývla Alix. „I když nevím. Mám pocit, jako bych se propadala do jiného času. Přímo se na tenhle ostrov nepamatuju, ale na každém kroku vidím něco známého. Ten obchod…“ Dívala se na Murrayův obchod s oblečením s šedo-bílou malbou a plnou výlohou. „Vím, že věci pro děti jsou v patře a že mi tam ta žena… nebo někdo koupil růžovou vestičku.“ „Kdyby to byla tvá matka, určitě by sis ji pamatovala. Victoria se nedá moc zaměnit.“ Alix se rozesmála. „Narážíš na její rezavé vlasy a zelené oči a postavu, kvůli které se srážejí auta na ulici? Jsem ráda, že se podobám spíš tátovi. Kde myslíš, že je ta banka?“ Izzy se na kamarádku usmívala. Když člověk Alix poslouchal, domníval by se, že ve srovnání s matkou vypadá jako chudý malý vrabčáček, ale nebyla to pravda ani trochu. I když Alix v davu nevyčnívala tak jako její matka, byla mimořádně krásná. Byla vyšší než matka a štíhlejší, s narezlými blond vlasy s přírodními melíry. Měla je dlouhé, s ofinou sčesanou k jedné straně a s hustými kudrlinkami. Zatímco Izzy se musela snažit, aby na svých vlasech vykouzlila kudrny, Alix se vlnily přirozeně. Měla modrozelené oči a malá ústa s plnými rty. „Jako panenka,“ řekla jí Victoria jednou u oběda a dcera při tom komplimentu zčervenala. Alixinu skromnost ohledně svého vzhledu, původu, a dokonce i talentu Izzy na své kamarádce vždy obdivovala. Alix zadržela dech a zastavila se. „Podívej se na tohle.“ Ukazovala na vysokou majestátně vyhlížející budovu na konci ulice. Stála na vyvýšeném základě se strmým točitým schodištěm vedoucím k hlavním dveřím usazeným pod krytým sloupořadím. Elegantní budova jako by shlížela na celé město, jako impozantní císařovna sledující své poddané. „To je bomba,“ vydechla Izzy, ale spíš se zajímala o to, aby našly dům Kingsleyů. „Ne. Podívej se na vrchol.“ Vystupující písmena oznamovala TICHOMOŘSKÁ NÁRODNÍ BANKA. Izzy se musela rozesmát. „Nevypadá jako moje banka. Co tvoje?“ „Tady nic nevypadá jako kdekoliv jinde,“ prohlásila Alix. „Jestli je to ta banka, musíme jít tou ulicí vlevo.“ Přešly dlažební kostky na chodníku a zamířily z Fair Street do Main Street. Byla to ulice plná domů, každý jako by vypadl ze snů nějakého historika. Stálo tu jen málo obvyklých křiklavých viktoriánských budov, jimiž se tolik pyšnilo mnoho amerických městeček. Nantucket vybudovali kvakeři, lidé, kteří věřili v jednoduchost svých šatů, svého postoje a zvlášť svých domů. Jejich domovy tedy nebyly plné zbytečných ozdůbek. Pro Alixino cvičené oko byla každá střecha, dveře či okno uměleckým dílem. „Jen si představ, že si tohle městečko budeš moct takhle prohlížet celý rok,“ nadhodila Izzy se smíchem, když viděla Alixin výraz. Když došly ke třem cihlovým domům, zdálo se, že Alix upadne do mdlob. Velké, vysoké, dokonale udržované stavby působily impozantně. Alix jako by přirostla k chodníku, když vzhlédla k budovám, ale Izzy prošla kolem ní. Vedle posledního domu se vinula úzká ulička, vstup do ní byl téměř skryt mezi stromy. Malý bílý nápis hlásal KINGSLEY LANE. „Tak pojď,“ zavolala Izzy a Alix ji následovala. Po pravé straně byl úzký chodníček, po němž mlčky vykročily, zatímco pozorně sledovaly čísla na domech.
„Mají svá jména,“ poznamenala Izzy překvapeně. „Ty domy mají svá jména.“ „Desky z kulatiny,“ řekla Alix. „To sis právě vymyslela?“ „Ne. To je – nechápu, jak to slovo znám, ale tak se těm dřevěným plaketám říká.“ „POLE RŮŽÍ,“ přečetla Izzy při pohledu na dům u ulice. „BEZ HRANIC,“ rozluštila Alix nápis na dalším domě po jejich pravé straně. Vedla k němu příjezdová cesta, ale výhled do zahrady jim blokovala brána. Vedle každého domu, který míjely, bylo parkovací místo. Některá byla tak úzká, že se auta skoro dotýkala po stranách, ale na ulicích stát nemusela. „Podívej, tady je penzion. MOŘSKÝ PŘÍSTAV.“ „A tamhle…,“ pohlédla Izzy přes ulici, „je číslo dvacet tři. Stojí tam MÉMU MOŘI – NAVŽDY.“ Před nimi stál obrovský, neuvěřitelně pěkný bílý dům. Díky své jednoduchosti působil nadčasově, mohl být klidně nový nebo stovky let starý. V patře bylo pět oken, dole čtyři, každé doplněné tmavými okenicemi. Uprostřed se klenuly bílé dveře. Střecha byla lemovaná chodníčkem se zábradlím. „To je ono?“ zašeptala Alix zpoza Izzy. „Tady budu bydlet celý rok?“ „Zřejmě jo,“ potvrdila Izzy. „Je to správné číslo.“ „Připomeň mi, abych matce poslala orchideje.“ Alix zapátrala ve své obrovské kabele značky Fendi, aby našla klíče, které jí matka poslala. Objevila je a vykročila ke dveřím, ale ruce se jí tak třásly, že se nemohla trefit do klíčové dírky. Izzy od ní klíče převzala a dveře odemkla. Vešly do obrovské chodby se schodištěm zvedajícím se po levé straně. Vpravo byl obývací pokoj, vlevo jídelna. „Myslím…,“ začala Izzy. „Že jsme se právě dostaly dál do dávné minulosti,“ dokončila za ni Alix. Neuvažovala, jak bude tak starý dům vybaven, ale předpokládala, že nábytek bude formálnější, podle představ nějakého dekoratéra o tom, jak by měl takový dům vypadat. Tenhle domov však obývala jedna a táž rodina po celá staletí. Všude byla směsice nového a starého – a to nové patřilo nanejvýš tak do třicátých let. V chodbě stál vysoký sekretář a truhlice vykládaná čímsi, co vypadalo jako slonovina. V rohu se nacházel velký čínský porcelánový stojan na deštníky pomalovaný větvičkami s kvítky třešně. Nakoukly také do obýváku a uviděly nábytek polstrovaný pruhovaným hedvábím. Opěrky vypadaly opotřebovaně. Na zemi ležel růžový aubussonský kobereček s prochozenými částmi. Všude byly stolečky, ozdoby a portréty elegantně vyhlížejících lidí. Obě mladé ženy se na sebe zadívaly a rozesmály se. „Je to tu jako v muzeu!“ vyjekla Izzy. „V živoucím muzeu.“ „A je tvoje,“ dodala Izzy. V další vteřině se rozběhly, aby prozkoumaly jeden pokoj po druhém. Nadšeně přitom vykřikovaly obdivné komentáře. Za obývákem byl malý pokojík s obrazovkou. „Co si myslíš o té televizi?“ zeptala se Alix. „Tak z roku 1964?“ „Pošli ho do Smithsonianova muzea a řekni mamce, aby ti koupila pořádnou.“ „Už je to na mém seznamu priorit.“
Až úplně vzadu se nacházel prostorný, vzdušný pokoj s poličkami po dvou stranách. Obrovský krb lemovaly dvě pohovky pokryté květinovým vzorem, celkový obraz doplňovalo křeslo a hůl. „Tady žili,“ zašeptala Alix. „Při formálnějších setkáních byl čaj servírován v hlavním salonku. Ale rodina se zdržovala tady.“ „Nechceš s tím přestat?“ ozvala se Izzy. „Ze začátku to byla legrace, ale teď mě začínáš děsit.“ „Jsou to jenom vzpomínky,“ odpověděla Alix. „Říkám si, proč mě sem mamka nikdy nevzala znovu?“ „Pohlednému synovci slečny Kingsleyové se tvá úchvatná matka určitě líbila. Bylo by to trapné.“ „Jestli mi byly čtyři, pak on musel být teenager.“ „Přesně tak,“ souhlasila Izzy. „Dáme si závod nahoru po schodech!“ Izzy vyhrála, ale jen proto, že Alix zpomalila, aby si prohlédla obrazy na zdi. Na jednom byla dáma s vysokým kloboukem s péry. „Pamatuju si tě,“ zašeptala, aby ji Izzy neslyšela. „Vypadáš jako má matka.“ „Našla jsem ho!“ zavolala Izzy přes zábradlí. „A hodlám si ho vzít do postele.“ Nebylo třeba se ptát, koho tím myslí. Alix vyběhla schody a pátrala po Izzy v ložnici po levé straně. Byl to pěkný pokoj, plný květinových vzorů a tenkého mušelínu – ale bez Izzy. Přes chodbu se nacházel opravdu krásný pokoj, docela rozlehlý, celý v modrém, od jemných pastelových odstínů až po syté a tmavé. Uprostřed byla postel se čtyřmi sloupky a s damaškovým závěsem. Vlevo stál obrovský krb a vedle něho portrét, celý obraz však neviděla kvůli závěsům na posteli. „Tady,“ zavolala Izzy a přesunula se k okraji postele. „Pojď dál a pohlédni na Jeho královskou Výsost, Jareda Montgomeryho. Nebo Kingsleyho, jak ho znají v této zemi Nantucketu.“ Alix vylezla na postel, byla docela vysoká, a podívala se, kam Izzy ukazuje. Na zdi vpravo od krbu visel portrét v životní velikosti. Muž na obraze vypadal jako Jared Montgomery. Možná byl ten člověk o pár centimetrů menší a byl oblečený jako nějaký kapitán lodi z dávných časů, ale byl to on – nebo přesněji řečeno jeho předek. Tvář měl dokonale oholenou, tak jako když Jareda Montgomeryho zahlédly s Izzy před lety při jedné z jeho vzácných přednášek. Vlasy měl kratší a kolem uší se mu trochu vlnily. Měl však stejnou silnou čelist a oči, které prokoukly každého, kdo před nimi stál. Alix se otočila na záda a rozhodila ruce. „Všechno je to moje.“ „Jen tu budeš chvíli bydlet,“ namítla Izzy, složila ruce za hlavou a zvedla oči. Spodní strana klenby byla ze světle modrého hedvábí složeného do podoby slunečních paprsků s růží uprostřed. „Myslíš, že tu slečna Kingsleyová ležela, když jí bylo devadesát, a snila o tom člověku na obraze?“ „Ty bys to nedělala?“ „Kdybych se za chvíli nevdávala…,“ začala Izzy, ale větu nedokončila, protože věděla, že to není pravda. Glenna by nevyměnila za žádného muže, jakkoliv slavného. Izzy se skulila z postele a pustila se do dalšího průzkumu, Alix se však otočila, aby viděla na portrét. Muž na obraze ji zaujal. Když jí byly čtyři, stulila se na téhle posteli a sledovala obraz, zatímco teta Addy – jak jí začala v duchu říkat – jí četla nějaký příběh. Vymyslela si o něm nějaké historky sama? Nebo jí o něm vyprávěla teta Addy?
Ať už se tehdy stalo cokoliv, Alix si skoro dokázala představit, jak tu chodí, jak mluví. A ten jeho smích! Hlasitý a hluboký, jako burácení hromu. Jako moře. Na dolní straně obrazu byl malý štítek, a tak vstala z postele, aby si ho prohlédla. KAPITÁN CALEB JARED KINGSLEY, 1776–1809. Bylo mu teprve třicet tři, když zemřel. Narovnala se, aby mu pohlédla do tváře. Ano, vypadal jako muž, jehož zahlédla před lety a znovu dnes v přístavu, ale vzpomínky v ní probudilo ještě něco jiného. Jen to nedokázala pojmenovat. „Našla jsem pokoj tvé matky,“ zavolala Izzy z chodby. Alix se otočila k odchodu, ale pak se zarazila a znovu se ohlédla na portrét. „Byl jsi pěkný chlap, Calebe Kingsley,“ prohlásila a pak z náhlého popudu políbila špičky prstů a přiložila mu je ke rtům. Vteřinu, zlomeček vteřiny, měla pocit, že ucítila na tváři dech, pak dotek. Velice jemný, velice rychlý, a najednou byl pryč. „Tak dělej!“ ozvala se Izzy ze dveří. „Celý rok tu můžeš vzdychat po tomhle chlapovi i po tom v domku pro hosty. Pojď se podívat na pokoj, který patřil tvé matce.“ Alix uvažovala, jestli má Izzy říct, že ji muž na obraze možná políbil, ale raději mlčela. Sundala si ruku z tváře a přešla ke dveřím. „Jak by tu moje mamka mohla mít vlastní pokoj? A jak můžeš vědět jistě, že je její?“ podivila se a následovala Izzy chodbou a kolem schodiště do jiné ložnice. Avšak v okamžiku, kdy ho uviděla, věděla, že ten pokoj vybavila její matka. Byl celý v odstínech zelené, od tmavé zeleně až po světlou nažloutlou barvu. Jedním z matčiných rysů, na něž byla hrdá, byly její zelené oči. Často se proto oblékala do podobných barev a do svého domu vybírala téměř vždy odstíny, které se hodily k jejím očím. Postel byla celá zakrytá tmavě zeleným hedvábím s drobnými včelkami vetkanými do látky. Na polštářích, celém tuctu, byl jemně vyšitý monogram s jejím charakteristickým propleteným VM. „Myslíš, že je její?“ zeptala se Izzy sarkasticky. „Mohl by být,“ připustila Alix. „Nebo možná slečna Kingsleyová zbožňovala mamčiny knížky?“ „Mohla bych…? Víš… dnes v noci?“ Alix si Izzy dobírala, že je matčiným největším fanouškem, a u každé knížky dostala Izzy jeden z prvních výtisků. „Jasně. Pokud taky nebudeš spát nahá.“ Alix se pustila do průzkumu ostatních pokojů. „Cože?“ následovala ji Izzy. „Tvá matka spí nahá?“ „To jsem neměla říkat,“ zamumlala Alix a nahlédla do čtvrté ložnice. Byla pěkná, ale vypadala, že nejnovější vybavení je staré přinejmenším padesát let. „Já jsem ti to neprozradila,“ varovala Alix kamarádku. Izzy zvedla dva prsty a naznačila, že si zamyká rty a odhazuje klíč. „Je to jen jeden z matčiných mnohých prohřešků. Neuvěřitelně drahé povlečení a její nahá kůže. Skutečná láska na život a na smrt.“ „Páni,“ vydechla Izzy. „Tvá matka…“ „Jo, já vím.“ Alix otevřela úzké dveře vzadu v domě a vešla do části, která kdysi očividně bývala určená pro služebnou. Obývací pokoj, dvě ložnice a koupelna. Okamžitě si vybavila tak jasně, jako by se to stalo včera, že s matkou pobývaly v těchto místnostech. Nahlédla do dveří vpravo a uviděla malý pokojík v růžové a zelené a věděla, že jako dítě si vybrala tu látku pro povlečení a závěsy. Na podlaze byl kobereček s mořskou
pannou plavající kolem korálu. Vždycky zbožňovala mořské panny. Byl ten kobereček důvodem, proč ji tak fascinovaly? Na bílém stolku stála miska s mušličkami, které Alix posbírala na pláži. Také věděla, že ruka, jíž se držela, když prohlížela písek, byla stará. Určitě nepatřila její matce. Jakmile zaslechla Izzy v obýváku, Alix opustila malou ložnici a zavřela dveře. „Něco zajímavého?“ zeptala se Izzy. „Nic,“ zavrtěla Alix hlavou. Věděla, že lže. Nahlédla i do druhé ložnice. Byla větší, ale neosobní, všechno bylo velice prakticky zařízené. Koupelna byla celá bílá, s umyvadlem a smaltovanou vanou. Vzpomínala si, jak studená ta vana bývala a jak si musela stoupat na stoličku, aby dosáhla k umyvadlu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Izzy. „Jasně. Asi jsem v šoku. Otevřeme lahev a připijeme si na rodinu Kingsleyů?“ „Konečně pořádné slovo.“
2 O hodinu později už dívky seděly na podlaze v malém společenském pokoji s televizí, pojídaly tuňákové sendviče a pizzu, kterou našly v mrazáku. „Zajímalo by mě, jaké jsou na Nantucketu obchody s potravinami,“ prohodila Izzy. Našly pár překrásných křišťálových sklenek, jednu teď držela. „Možná z nich popíjel Ben Franklin,“ prohlásila. Věděla, že jeho matka pocházela z Nantucketu. Pokud šlo o Alix, chtěla pít jenom rum. Při prvním průzkumu domu minuly kuchyň. Našly ji schovanou vzadu v domě, za jídelnou. V porovnání s kuchyní byl zbytek domu neuvěřitelně moderní. Skoro všechno zůstalo tak jako kolem roku 1936. Sporák byl nalakovaný na zelenobílo, s víkem přes hořáky. U obrovského dřezu byly po obou stranách odkapávací desky a všechny skříňky byly z plechu. Lednička byla nová, ale poměrně malá, jako by se musela vejít do prostoru, který byl připraven pro ledničku z třicátých let. Na druhé zdi pod oknem bylo sedátko a malý stolek s opotřebovanou dřevěnou deskou. Vsadila by se, že dříve sloužila jako paluba na nějaké lodi. Alix věděla, že tam sedávala a kreslila si, zatímco jí někdo připravoval sendvič. Znovu se jí vybavila vidina postarší ženy. Jestli to byla teta Addy, majitelka domu, kde byla její matka? A jestli tu byly hosty tety Addy, proč bydlely v místnostech pro služku? Nic z toho nedávalo smysl. „Nemáš chuť to tady celé předělat?“ zeptala se Izzy, když se rozhlédla po kuchyni. „Myslím, že by tu měly být žulové desky a skříňky z javorového dřeva. A probourala bych tu zeď do jídelny.“ „Ne!“ zvolala Alix příliš ostře, pak se trochu uklidnila. „Nechala bych to tak, jak to je.“ „Myslím, že tě tohle místo začíná ovládat,“ prohlásila Izzy, pak nadšeně vykřikla, když objevila zmrazenou pizzu. „Dneska v noci budeme mít hody! Myslíš, že tahle věc funguje?“ Ukazovala na troubu ve starém sporáku. K překvapení obou Alix věděla, jak zapálit hlavní plamínek v troubě, věděla, které knoflíky moc nefungují a jak je použít. Izzy stála stranou, sledovala ji, ale odmítala její počínání komentovat. Alix se rozhlížela po kuchyni a znovu měla pocit, že si na něco vzpomíná, ale nevěděla, co to je. Když uviděla vedle ledničky kliku ve tvaru pirátské hlavy, zvolala: „Aha!“ a zatáhla za ni. Izzy k ní přistoupila, aby zjistila, co to našla. „Tahle skříňka byla vždycky zamčená a fascinovala mě. Dokonce jsem se pokoušela ukrást klíč, ale nemohla jsem ho najít.“ Matně si vzpomínala na muže s hlubokým hlasem, jak jí říká, že ten klíč nedostane, ale Izzy to nepověděla. Obě ženy chvíli stály a nevěřícně zíraly. Ve skříni byly lahve alkoholu a dalších nápojů. Neobvyklé bylo, že skoro všechny lahve obsahovaly rum: tmavý, světlý, zlatý, bílý a alespoň tucet příchutí. Uprostřed skříňky byla mramorová deska a pod ní malá lednička s jednou poličkou plnou čerstvých citrusových plodů. Kuchyň možná nebyla modernizována celé století, ale bar jako by vypadl z nějakého časopisu o bydlení. „Tak tohle byly priority slečny Kingsleyové,“ poznamenala Izzy. Alix uvažovala, jestli si rum spojuje s Nantucketem proto, že sledovala lidi, jak ho v této místnosti popíjejí. Na vnitřní straně dveří skříňky byly přilepené recepty na různé drinky. Zatoužila po experimentu. „Co třeba Zombie?“ zeptala se Izzy. „Jsou v tom tři druhy rumu. Nebo třeba Farmářův punč?“
„Ne, díky,“ otřásla se Izzy. „Já zůstanu u šampaňského.“ Netrvalo jim dlouho odnést jídlo a pití do společenského pokoje. Pro dnešní noc byly zbylé místnosti příliš veliké a děsivé, než aby je využily. „Máš tři dny,“ oznámila Izzy a obě věděly, o čem mluví. „On“ se vrátí za tři dny. „Zajímalo by mě, jestli je dnešek jedním z těch tří? Což znamená, že už by ti zbývaly jen dva dny. Musím rychle nakoupit pár věcí.“ „Zavazadla by tu měla být zítra a já mám spoustu oblečení.“ „Viděla jsem, co sis sbalila. Máš jen trička a džíny.“ „Což je přesně to, co potřebuju,“ prohlásila Alix. „Mám v plánu tu pracovat. Říkala jsem si, že se zeptám táty, jestli nezná někoho, kdo tu je přes léto, jestli bych nedostala nějakou práci. Musela bych pracovat pod jeho licencí a s jeho souhlasem, ale možná by to šlo.“ „Nemluvím o tvém otci,“ namítla Izzy. Alix se pořádně napila Farmářova punče. Obvykle se opila rychle, ale teď už měla druhý rumový drink, a nic necítila. „Chci se od Jareda Montgomeryho naučit všechno. Jestli se před ním objevím v kraťasech a tílečku nebo v nějakých značkových hadříkách, bude se na mě dívat jako na to děvče dneska.“ „A proč by v tom měl být problém?“ zeptala se Izzy. „Nemyslím, že ji opravdu bral jako inteligentní bytost, nebo ano?“ Izzy upila šampaňského. „Ty a ta tvá práce! Myslíš někdy na něco jiného?“ „A co je na tom špatného?“ „Co je špatného s tebou, že myslíš jenom na práci?“ nechápala Izzy. „Jared Montgomery je samý sval! Vejde do místnosti a každé ženské se podlomí kolena. Na čele se jim rozsvítí nápis VEZMI SI MĚ, PROSÍM. Žádná žena ho nikdy neodmítla, ale ty… Myslíš jenom na jeho mozek. Já jsem ani netušila, že nějaký má. Alixandro, stárneš.“ Alix se znovu napila a pak odložila skleničku na kobereček. „Myslíš? Řekla bys, že v něm nevidím muže? Počkej a já ti něco ukážu.“ Vyběhla schody pro notebook a zapnula ho, aby byl připravený, než se vrátí k Izzy. Musela otevřít osm adresářů, než se dostala k souboru, který si schovala. Jaredův spodní ret Měkký a plný, smyslný a pevný Svůdný, okouzlující, lákající Jako zpěv Sirén, neodolatelný zvuk Dotýkat se ho, hladit ho, líbat ho Špičkou svého jazyka, s dechy propletenými Vtáhnout ho, laskat ho Cítit ho proti svému Ach, ten Jaredův spodní ret Izzy si to přečetla třikrát, než vzhlédla. „Ty na něho myslíš jako na muže. Páni! Kdy jsi to napsala?“ „Před několika lety – když jsme ho slyšely přednášet a pak jsme si o něm celé hodiny povídaly. Vzpomínáš si, jak vyrobil svůj závěrečný projekt do školy? Žádné náčrty nebo modely. Postavil ho s kladivem a hřebíky. Táta říká, že by mělo být povinné, aby studenti architektury strávili jeden rok na stavbách. Říkal –“ Odmlčela se, protože Izzy vstala.
„Tak pojď, vyrazíme.“ „Kam?“ „Nakoukneme do domku pro hosty.“ „To nemůžeme,“ namítla Alix, ale vstala. „Viděla jsem tě, jak se díváš z okna, stejně jako já. Zahlédla jsi tu budovu vzadu. Dvě patra, velká okna vepředu.“ „To nemůžeme –“ „Mohla by to být naše jediná šance. Je pryč na své lodi a víš, že jsme dorazily dřív. Netuší, že jsme tu.“ „Co to znamená?“ „Nevím,“ připustila Izzy. „Ale možná až zjistí, že se v jeho domě nachází fanatická studentka architektury, vsadí na okna a dveře mříže.“ O tom Alix neuvažovala. „Budu jemná. Povím mu, jak moc obdivuju jeho práci a –“ „A jeho spodní ret? Napadlo tě vůbec, že by mohl mít přítelkyni? Jenom to, že není ženatý – nebo nebyl, když jsme naposledy kontrolovaly internet – a že byl na té lodi sám, neznamená, že žije v celibátu. Myslíš, že tě ta ženská nechá v jeho domě?“ Alix věděla, že to, co Izzy navrhuje, je špatné, ale na druhé straně, možná že tam nechal nějaké skici. Možná je tohle její první a poslední šance, jak si v soukromí prohlédnout Montgomeryho návrhy, než je uvidí celý svět. Izzy poznala, že Alix váhá, a tak ji napůl vytáhla, napůl vystrkala z postranních dveří a po zahradní cestičce k domku pro hosty. Byl vysoký a přes okna měl zatažené tlusté závěsy. Působil skoro děsivě. Izzy se nadechla a zkusila hlavní dveře. Zamčené. „Tohle nemůžeme,“ vykvikla Alix a otočila se zpět do domu. Ale Izzy ji chytila za paži a odvedla ji k druhé straně. „Možná uvidíme jeho ložnici,“ zašeptala. „Nebo komoru. Nebo jeho –“ „Kolik ti je?“ „Právě teď se cítím na čtrnáct.“ Alix o krok ustoupila. „Vážně si myslím, že bychom neměly –“ Náhle se zarazila a vytřeštila oči. „Co je?“ zalapala Izzy po dechu. „Prosím, řekni mi, že nevidíš ducha. Četla jsem, že na Nantucketu prý doopravdy straší.“ „Je tam světlo,“ zašeptala Alix. „Nechal rozsvíceno?“ Izzy ustoupila, zvedla oči a uviděla lampičku, která se používala u rýsovacího stolu. „Máš pravdu. Myslíš, že má doma ateliér? Teď už bychom měly jít dovnitř.“ Alix už stála u okna a snažila se ho zvednout. Šlo to lehce. „Typ Andersen Thermopane, dvanáct na dvanáct,“ zamumlala, vyskočila a vytáhla se dovnitř. Izzy ji hned následovala. Uvnitř se Alix rychle rozhlédla. V kuchyni svítilo tlumené světlo, takže rozeznala obývák a jídelnu. Vše v jednom. Dům vypadal útulně, chtěla však zjistit, kde svítí to světlo. Pospíšila si do schodů, otevřela dveře vpravo a objevila pokoj s okny po třech stranách. Věděla, že během dne tu musí být skvělé světlo. Na dřevěné podlaze ležel starý koberec a pod okny stál starožitný kreslicí stůl, nejspíš z edwardovské doby. Vedle byla malá skříňka, po níž se povalovaly kreslicí potřeby. V době počítačových kreslicích programů bylo úžasné vidět skutečné návrhy perem a inkoustem. Dotkla se obyčejných tužek vyrovnaných u okraje, od tvrdé až po měkkou. Uviděla také gumu, štětce a trojúhelník. Nikde nebylo ani vidu
po nějakém přístroji. Vpravo byla zeď zakrytá Jaredovými kresbami. Zobrazovaly konstrukce menších staveb, ne domů, a každá byla výjimečná jak z hlediska konceptu, tak provedení. Byly tu dvě kůlny, domek pro hosty, dětské hřiště. Tři plány na garáže visely hned vedle nákresů zahradních staveb. Skoro každý centimetr prázdné zdi byl zakrytý kresbami a náčrty. „Jsou krásné, úžasné. Skvostné,“ zašeptala. Ustoupila ke dveřím, aby měla lepší výhled. Pokoj působil jako svatyně nebo svatostánek. „Vsadím se, že sem nikdy nikoho nepozval,“ řekla nahlas. Překvapilo ji, jak s tímto mužem uvažují stejně. Z celého srdce věřila, že krása může být a měla by být nalezena jen v těch nejmenších předmětech. Ať už šlo o mističku na mýdlo nebo nějaké sídlo, krása byla to nejdůležitější. „Páni!“ vyjekla Izzy zpoza ní. „To je jako…“ „Něco jako loď?“ „Jo, podobá se to filmové scéně nějaké kapitánovy kajuty.“ Alix se snažila absorbovat každý centimetr místnosti. Všude ležely nějaké staré věci. Kousek starožitného porcelánu s nápisem „Kingsley“. Jeden roh zabírala dřevěná vyřezávaná soška mořské panny z nějaké lodi, ošlehaná větrem, jako by procestovala mnoho oceánů. „Nevlastnila jejich rodina velrybářské lodě?“ zeptala se Izzy. „Většinou obchodovali s Čínou.“ I když to sama vyslovila, Alix netušila, jak na to přišla. „Nečetla jsem o žádném lovci velryb v jejich rodině,“ dodala, aby se uklidnila. Obešla pokoj, dotýkala se věcí, ukládala si je do paměti. Kdyby měla domácí kancelář, vypadala by přesně takhle. „Není to tu úžasné?“ „Upřímně, není,“ odpověděla Izzy. „Mám ráda všechno uložené v počítači. Žádné tužky a inkoust. Tohle není můj styl.“ Venku bouchly dveře od auta. Obě dívky na sebe v panice pohlédly. „Radši odtud vypadneme.“ Alix kamarádku zdráhavě následovala ke schodišti, ale ještě naposledy se ohlédla. Na podlahu spadl rukou malovaný plánek malého zahradního pavilonu. Měl tvar osmiúhelníku se střechou jako tulipán vzhůru nohama. Bez uvažování ho zvedla, strčila za pás kalhot a pospíšila si ke schodům.
