Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ Amanda Quick: Ztracená noc Vydání první Copyright © 2012 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1777. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Lost Night vydaného nakladatelstvím Jove Books, published by The Berkley Publishing Group, a division of Penguin Group (USA) Inc., New York v roce 2012 Český překlad © 2013 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Radka Svobodová Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2013 Martina Kysucká Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-724-1 BARONET Praha 2013

Amanda Quick

Ztracená noc První část z cyklu Ostrov Rainshadow

Pro Darwinu, která pozná skvělý vzor, když ho vidí. Amberella je nejlepší!

Poznámka autorky Vítejte na ostrově Rainshadow ve světě známém jako Harmonie. V románech z ostrova Rainshadow se setkáte s nezkrotnými muži a ženami, které tento vzdálený ostrov v Jantarovém moři přitahuje. Seznámíte se také s jejich přáteli a sousedy v komunitě Shadow Bay. Všichni obyvatelé tohoto ostrůvku mají nějakou minulost, všichni skrývají nějaká tajemství. Žádné z těch tajemství však není tak nebezpečné jako starodávné záhady ukryté za paranormálním oplocením, jež střeží uzavřenou část ostrova známou jako Rezervace. Tajemství Rezervace byla uzamčena už před staletími. Teď se však cosi nebezpečného probudilo k životu… Doufám, že se vám budou příběhy z ostrova Rainshadow líbit. Vaše Amanda

1 „Jsi jenom moje,“ prohlásil upír. „Brzy pochopíš, že budeš mojí nevěstou. Bez ohledu na to, co se mi tu stane, uniknu a přijdu si pro tebe.“ Hlas Marcuse Lancastera byl hluboký, podmanivý a zvučný, jako hlas operního zpěváka nebo toho nejlepšího podvodníka. Slova doprovodil záludným zaševelením neodolatelné energie, jež se chvěla příslibem. Mohu uspokojit tvé nejhlubší touhy. Rachel Blakeová ani na okamžik nepochybovala, že ji doopravdy chce, ale byla si jistá, že to není tím, že by se do ní zamiloval. Lancaster byl jedním z netvorů. Tahle banda není lásky schopná. Spíše měli sklony k posedlosti vlastními tužbami, a tudíž mohli být docela nebezpeční. „Věděla jsem, že je to ztráta času.“ Rachel popadla zápisník a pero a vstala. Stříbrné přívěsky připnuté na náramku jemně zacinkaly. „Nemůžeš mi uniknout, má milovaná,“ zahřímal Lancaster. Zvedl dokonale upravenou ruku a dotkl se malé náušnice na svém levém uchu. Drobný šperk byl vyrobený z černého kovu a posetý kamínky barvy deště. To gesto bylo náhodné, skoro nepřítomné, jako by si Lancaster neuvědomoval, co dělá. Rachel však vstaly vlasy na zátylku. Na pažích jí naskočila husí kůže, jak se jí intuice probudila k životu. Dlaně měla ledové. Lancaster měl ještě jeden šperk, nenápadný pečetní prsten s obrazem mytické nestvůry ze Starého světa – obrovského ptáka. Uzavřela smysly, aby neviděla Lancasterovu auru, ale na stole a na všem dalším, čeho se v místnosti dotkl, ulpívaly stopy po jeho energii. Nedokázala snést, jak se na ni díval. Musí se odsud dostat. Zadívala se na okno ve zdi, průhledné pouze z jedné strany, a když zamířila ke dveřím, zvýšila mírně hlas, aby se ujistila, že ji neviděné publikum uslyší. „Hotovo, doktore Oakforde, skončila jsem tu. Nic víc s ním nezmůžu.“ Nemusela vidět výraz doktora Iana Oakforda a dalších členů personálu kliniky sledujících terapeutické sezení, aby věděla, že jsou všichni šokovaní a pobouření. Odejít od pacienta tak, jako to právě udělala, bylo neuvěřitelně neprofesionální. Už jí to ale bylo jedno. Měla plné zuby Oakforda a jeho týmu, jejich výzkumu a svojí snahy zapadnout do mainstreamového světa klinické parapsychologie. Každá žena – přinejmenším ta, jež byla vychována v komunitě Harmonického osvícení – by víc nesnesla. Její rodiče a instruktoři na Akademii měli pravdu. Nehodila se pro obyčejný, mainstreamový život. Většina lidí by nepoznala, co je Lancaster zač. Byl vysoký, s blond vlasy a modrýma očima, jakýmsi slizkým a nenápadným způsobem pohledný, ale přesto se jednalo o rozeného predátora, který snadno dostal jakoukoliv kořist. Avšak temná stránka jejího talentu, který spočíval v léčení aury, jí umožňovala rozpoznávat monstra mezi obyčejnými lidmi. Lancaster vydělal pěkné jmění ve finančním světě. Ale před několika dny šokoval své spolupracovníky a klienty, když dobrovolně navštívil Chapmanovu kliniku. Tvrdil, že trpí vážným parapsychologickým nervovým šokem způsobeným smrtí své ženy před několika měsíci. Za symptomy prohlásil noční můry a nebezpečné halucinace – přesně ty příznaky, které byly nutné, aby byl člověk přijat do nového výzkumného programu doktora Oakforda na klinice. Otevřela dveře, vyšla na chodbu a mávla na čekajícího zdravotníka. „Můžete doprovodit pana Lancastera zpátky do jeho pokoje, Carle,“ oznámila. „Skončili jsme.“ „Ano, madam.“

Carl vešel do místnosti. „Už je na čase jít, pane Lancastere,“ prohlásil uklidňujícím, optimistickým tónem, který používal u všech dalších pacientů. Lancaster se uchechtl. „Myslím, že slečna Blakeová je ze mě nervózní, Carle.“ S nenucenou elegancí vstal, jako by měl na sobě stále elegantní stříbřitě šedý oblek a bílou kravatu, ve které přišel na kliniku. Všechna čest, pomyslela si Rachel. Na Lancasterovi vypadala pytlovitá košile a kalhoty, standardní oblečení pro všechny pacienty, jako kdyby byl někde v lázních. „Myslíte, že se mě bojí, Carle?“ vydechl Lancaster svá sladká slova se správnou dávkou lítosti. „Rozhodně bych ji nechtěl vyděsit.“ „Ne, pane Lancastere, jsem si jistý, že se vás Rachel nebojí,“ odpověděl Carl. „Nemá k tomu žádný důvod, ne?“ „Výborná otázka, Carle. Na tu dokáže odpovědět pouze Rachel.“ Rachel je ignorovala oba. Drobné kamínky zasazené do přívěsků na náramku začaly zářit. To nebylo dobré znamení, protože ty krystaly vědomě nerozsvítila. Reagovaly na její znepokojení, jasný indikátor, že její současný stav a sebeovládání nejsou příliš harmonicky vyladěné. To by stačilo, pomyslela si. Lancaster byl poslední kapka. Okamžitě předá vedení svoji rezignaci. Na klinice platili dobře a práce navozovala iluzi, že navzdory tomu, co doma všichni tvrdili, si dokáže najít svoje místo v mainstreamovém světě. Neupsala se však k tomu, aby jednala s netvory, jakým byl Marcus Lancaster. Ani nebyl jediný, který se výzkumných testů zúčastnil. Existoval velice dobrý důvod, proč byli pacienti z Oakfordova projektu ubytováni v zamčených pokojích. Rachel byla léčitelka aur. Potřebovala svůj talent využívat pozitivním způsobem. Podle mainstreamových teorií parapsychologie byli energii sající upíři jen mýtem, téma hororových románů a krvelačných filmů. Rachel se ale už s několika setkala a znala pravdu. Netvoři byli skuteční. Dobré na tom všem bylo, že většina z nich byla relativně neškodná a slabá. Obvykle si vybírali kariéru podvodníčků, vůdců nějakých kultů a politiků. Využívali přitom emocionálně zranitelných a důvěřivých lidí. Nikdo nepopíral, že takoví podřadní lidští predátoři existovali, ale jen málo se o nich uvažovalo jako o upírech či monstrech. Učebnice psychologie, terapeuti a kliničtí lékaři vymysleli mnohem politicky korektnější termín, aby je popsali. Diagnóza často zahrnovala fráze: porucha osobnosti nebo parapsychopat. Ale dávní obyvatelé Starého světa měli pravdu, usoudila Rachel. Stejně jako filozofové, kteří založili hnutí Harmonického osvícení a sestavili Principy Harmonického osvícení. Správný popis Marcuse Lancastera zněl ďábelský. Když se jisté vlastnosti spojily s nadpřirozeným talentem, vznikl paranormální upír. Nejvíc ze všeho ji trápilo, proč Lancastera přitahovala. Bylo jí jasné, že to není láska ani jednoduchý chtíč, a zatím neznala důvod, proč si ze všech členů personálu kliniky vybral právě ji. Na Akademii se naučila, že netvory fascinovala možnost ovládat ostatní. Díky svým vlastním nadpřirozeným schopnostem a tréninku měla vysoký stupeň imunity vůči jejich talentům. Měla však podezření, že právě tahle imunita je příčinou, proč se na ni Lancaster tak zaměřil. Byla pro něho výzvou. Kdyby ji svedl a ovládl, potvrdil by tak vlastní moc. Tihle zatracenci měli problém v tom, že nedokázali dosáhnout jakéhokoliv stupně vnitřní harmonie. Celý život se snažili zaplnit prázdné místo v jejím spektru. Žádné Ponziho schéma nebylo dostatečně lukrativní, žádný kult nebyl dost velký, žádné obchodní impérium dostatečně profitabilní, žádná pozice na akademickém či politickém žebříčku neskýtala dostatečnou moc, aby upíra uspokojila. A pro určitou část krutých monster, která přitahovala smrt a násilí, neexistovala žádná dostatečná dávka mučení a zabíjení, aby uspokojila jejich touhu po krvi.

Ale i netvoři měli své sny, pomyslela si Rachel. Marcus Lancaster očividně došel k závěru, že když ji ovládne, splní si některé ze svých temných fantazií. Ian Oakford na ni už čekal na konci chodby. Minulý měsíc, když se s ním seznámila, se taky trochu zasnila. Ian byl inteligentní, pohledný muž s hustými hnědými a moderně ostříhanými vlasy. Vyzařoval silný dojem „věřte mi, jsem přece doktor“, který většina pacientů a ženského personálu považovala za přitažlivý. Rachel byla přesvědčená, že by vydělal jmění jako herec představující lékaře v nějaké reklamě na farmaceutika. Ne že by se Ianovi nedařilo už tak dobře. Podle měřítek jeho profese byl stále mladý, ale jeho talent na parapsychologii spolu se spoustou elánu a ambicí ho dostaly daleko. Před šesti měsíci byl jmenován ředitelem nového výzkumného oddělení na Chapmanově klinice. Následoval příliv financí z farmaceutických společností. Právě probíhalo několik klinických testů v různých stadiích vývoje. V tuto chvíli však Ian nevyzařoval ten druh uklidňujícího vzezření, jež lidé obdivovali na těch, kteří se věnovali léčení ostatních. Za obroučkami značkových brýlí mu šedé oči zářily vztekem. Čtvercovou bradu měl ztuhlou. „Právě jste jen tak ukončila terapeutické sezení. Co si myslíte, že děláte?“ zeptal se. Hlas měl napjatý, ale ovládal se. Ian byl hrdý na to, že nikdy nevyjadřoval extrémní emoce jakéhokoliv druhu. Na něco takového pohlížel jako na příznaky nestability v auře. Měl samozřejmě pravdu, alespoň podle Principů, a Rachel ho obdivovala pro jeho sebekontrolu. Nepotřebovala však svůj talent, aby jí napověděl, že teď je vzteky bez sebe. Nedivila se mu. Podstoupil obrovské riziko, když ji přibral do vědeckého týmu. Její profesní chyby se nepěkně odrážely na jeho úsudku o ní. Připravila se na nevyhnutelné. Už je to tady, konec její první doopravdy dobré práce v mainstreamovém světě. Její rodiče si vydechnou úlevou. Varovali ji před obtížemi, na něž narazí, až opustí Akademii a komunitu. „Marcus Lancaster neprožívá žádné vážné paratrauma, doktore Oakforde,“ prohlásila tiše. „Jenom ho předstírá. Je neschopný jakýchkoliv pocitů smutku, pokud nedojde k ohrožení jeho osobního bezpečí. Mrtvá manželka by nic takového nezpůsobila, věřte mi, tedy pokud by ho její smrt nezasáhla finančně, k čemuž podle toho, co jsem našla na internetu, nedošlo. Právě naopak. Po její smrti zdědil balík peněz.“ „Mýlíte se. Nikdo nemůže předstírat noční můry a halucinace.“ „On ano,“ řekla jednoduše. „A vy a ostatní tady na klinice jste mu na jeho hru skočili.“ „Proč by někdo Lancasterova postavení předstíral, že trpí tak vážnou duševní poruchou? Může ho to zničit jak po finanční, tak společenské stránce. Nikdo na jeho místě by se dobrovolně nepřihlásil k léčbě na parapsychiatrické klinice tak jako Lancaster, pokud by se doopravdy neobával o svůj zdravý rozum.“ „Nemám tušení, proč přišel dobrovolně,“ připustila Rachel. „Zkuste se ho zeptat, ale můžu vám rovnou prozradit, že bude lhát, až se mu bude od tesáků prášit.“ „Od tesáků?“ „Promiňte, myslela jsem od pusy. Jak jsem říkala, netuším, proč podstoupil tolik problémů, aby se dostal do vašeho výzkumného projektu, ale na vašem místě bych si dávala pozor, abych se neocitla před soudem.“ „Před soudem?“ „Mám podezření, že Lancaster už má za sebou dlouhou historii finančních podvodů,“ prozradila. „Možná má plán, jak dokázat, že se stal obětí neetických výzkumných praktik. Kdo ví? Nedokážu odhadnout jeho úmysly, ale můžu vás ujistit, že já ani vy nebo moderní paraléky pro něho nemůžeme nic udělat. Netvory vyléčit nedovedeme.“ „Už jsem vás předtím varoval, že na této klinice nepoužíváme termíny jako netvoři nebo upíři. Uvědomuji si, že nejste profesionálka, slečno Blakeová, ale to není výmluva pro neprofesionální způsob

vyjadřování.“ „Ano, doktore.“ „Lidská monstra neexistují. Kolikrát vám budu muset zopakovat, že Lancaster trpí parapsychologickým traumatem ztíženým fundamentální nestabilitou jeho parasmyslů?“ Ian si musel uvědomit, že začíná zvyšovat hlas. Okamžitě se opět ovládl. „Nenajal jsem vás, abyste diagnostikovala moje pacienty. Vaším úkolem je pouze identifikovat nestálé proudy v jejich aurách, aby se o jejich poruchy mohl postarat kvalifikovaný terapeut a mohl jim předepsat vhodné léky.“ „Rozumím,“ prohlásila. Za Ianem se mlčky otočili Helen Nelsonová a Adrian Evans, dva členové personálu, kteří sledovali sezení s Oakfordem, a odkráčeli opačným směrem. Věděli, co se stane, pomyslela si Rachel. Hodlali se o to podělit s ostatními. Než zahnuli za roh, Helen se ohlédla a soucitně se na Rachel zadívala. Rachel jí pohled oplatila mdlým úsměvem. Intenzivně si uvědomovala, že většina profesionálů na klinice ji sleduje s nesouhlasem a v některých případech rovnou nepřátelsky. Helen patřila k jedněm z příjemnějších lidí ve výzkumném týmu. Dokonce několikrát pozvala Rachel na oběd do jídelny. Rachel se jí na oplátku podívala na pár aur lidí na narozeninovém večírku jedné z Heleniných kamarádek. Té noci vypily spoustu bílého vína a snědly hromady dobrot. Rachel moc dobře věděla, že ji pozvali pro obveselení, ale doufala, že je to první krok ve vybudování kroužku přátel mimo komunitu, další krok k mainstreamovému životu. Teď už věděla, že ji na klinice nikdy nehodlali přijmout mezi sebe. Usilovně se snažila začlenit, ale ani když si stáhla vlasy do pevného drdolu, nasadila si střídmé brýle s tmavými obroučkami a oblékla bílý laboratorní plášť, pravdu tím nezakryla. Všichni na Chapmanově klinice moc dobře věděli, že není opravdová parapsycholožka. Dokonce ani terapeutka. Spíš ji považovali za kuriozitu, zvlášť mužská část personálu, protože vyrostla v komunitě Harmonického osvícení. Už dávno zjistila, že v mainstreamovém světě existuje spousta mýtů a nepochopení harmonicky osvíceného životního stylu a spousta z nich se točila kolem sexu. Rachelin společenský život vypadal zpočátku, po pokusu o začlenění, docela slibně. Muži stáli v čajovně a později tady na klinice frontu, aby ji pozvali na schůzku. Ale smršť randění se rychle rozplynula, když musela dát jasně najevo, že ženy žijící podle Principů ne nutně skočí do postele kdykoliv, když se jim naskytne možnost. Ještě před několika týdny se živila tím, že prodávala čaj a každou středu a sobotu četla aury v čajovně Křišťálová duha ve Staré čtvrti. Snažila se znovu získat svůj smysl pro vnitřní rovnováhu po nepříjemných událostech, jež zažila při posledním výletu na ostrov Rainshadow. Oakford ji našel v Křišťálové duze. Nikdy nezjistila, proč vkráčel do čajovny zrovna toho dne. Obvykle taková místa nenavštěvoval. Ale rychlý pohled na jeho auru ji varoval, že má skutečný talent. Nejprve ji napadlo, že se přišel pobavit jejím čtením aur. Spousta lidí se na něco takového dívala jako na věštění budoucnosti – salonní trik, který by nikdo neměl brát vážně. Oakford ale myslel všechno vážně. Objednal si šálek čaje, posadil se u malého stolečku v rohu a tiše ji pozoroval při práci skoro hodinu. Nakonec byl přesvědčený, že nic nepředstírá – že má přirozený talent, který nejenže dokáže číst aury, ale také diagnostikovat poruchy parasmyslů. Usoudil, že by mu mohla být užitečná na klinice, a okamžitě ji oslnil příslibem vysokého platu a – což je ještě důležitější – příležitostí procvičit se v léčitelských schopnostech. O netvorech se ani slovem nezmínil. „Problém spočívá v tom, doktore Oakforde,“ prohlásila, „že Lancasterova aura nevykazuje ani tu nejmenší nestabilitu.“ Byla pyšná na slovíčko nevykazuje. Znělo medicínsky, pomyslela si, vysoce profesionálně. „V jeho energetickém poli chybí pořádný kus normálního spektra. Jako by mu někdo nadělal v auře díry.“

„To je nemožné,“ vyštěkl Ian. „V tom případě už by byl mrtvý.“ „Ne v celé auře. Ve spektru je ale prázdné místo. Jako by někdo v té části zhasl světla.“ „Rád bych vám připomněl, slečno Blakeová, že je to vaše práce – a samozřejmě cíl této kliniky – zapnout ta světla našim pacientům.“ „Dobrá, možná že ta analogie se světlem nebyla nejlepší. Zkusím to jinak. Za starých časů by lidé řekli, že Lancaster nemá duši. V tradičních mýtech o upírech to byl vždycky zásadní prvek, víte. Dnes by vám většina nováčků pověděla, že Lancaster postrádá cokoliv, co by připomínalo svědomí.“ „Tohle je parapsychiatrická klinika, slečno Blakeová,“ prohlásil Ian. Znělo to, jako by mluvil zpoza zaťatých zubů. „Nezabýváme se záležitostmi náboženství či filozofie. Soustředíme se na použití moderní vědy, abychom diagnostikovali a vyléčili nemoci parasmyslů.“ „A to je úctyhodný cíl,“ odpověděla rychle. „Jsem jedině pro. Vlastně jsem byla nadšená, když jste mě požádal, abych s vámi pracovala. Vždy jsem měla pocit, že tento druh práce je mým posláním. Ach, počkejte, to zní tak trochu nábožensky nebo filozoficky, že? Chtěla jsem říct, že kdyby se můj život ubíral jiným směrem, možná bych byla na vašem místě.“ Ianovi ztvrdly oči. „Myslíte?“ Dobře, tak tohle byla taktická chyba. „No, ne, nejspíš ne,“ přiznala. „Nenarodila jsem se, abych šéfovala ostatním lidem.“ Další špatná volba slov, uvědomila si. Ian se temně zarděl. Vyděšeně se snažila utišit přibližující se bouři. „Jsem spíš něco jako podnikatelka,“ vysvětlila. „Nemohla bych dělat stejnou práci jako vy. Snažím se tu říct, že nemůžu vyléčit Marcuse Lancastera ani nikoho, kdo by se mu podobal.“ „V tom případě,“ prohlásil Ian bezvýrazně, „už nejsou vaše služby tady na Chapmanově klinice potřeba. Máte patnáct minut, abyste vyklidila stůl. Člen ochranky vás doprovodí ke dveřím.“ Ačkoliv věděla, že doprovod ke dveřím je standardní procedura u všech propuštěných lidí, bolelo ji vědomí, že jí Ian nevěří. „Bojíte se, že cestou ven ukradnu kancelářské sponky nebo seznam vašich klientů farmaceutů?“ zeptala se. Ian zavrtěl hlavou a ztěžka vydechl. „Je mi to líto, Rachel. Opravdu jsem věřil, že budete pro můj tým přínosem.“ Zapojila svůj talent. Přívěsky na náramku na jejím zápěstí jemně zachřestily, generovaly právě tolik ultrasvětla, aby si mohla prohlédnout Ianovo energetické pole. Ian se zlobil, ale zároveň cítil upřímné zklamání a lítost. Využil ji, doufal, že díky ní získá výhodu v konkurenčním světě parapsychologického farmaceutického výzkumu, ale neuspěl. Uslyšela v chodbě za sebou Carla a Marcuse Lancastera. Neotočila se, ale cítila netvorovu energii. „Není nádherná, Carle?“ zeptal se Lancaster. „Slečna Blakeová bude mojí nevěstou, víte. Hlasy mi napovídají, že se k sobě skvěle hodíme. Máme tolik společného.“ „Gratuluju,“ zabručel Carl. „Pošlete mi pozvánku na svatbu.“ „To vám slibuji,“ prohlásil Lancaster potěšeně. „Mezitím si dáte oběd.“ „Ano, samozřejmě,“ přikývl Lancaster. „Myslíte, že dnes bude k obědu zeleninový koláč a možná sklenka dobrého bílého? Neměl jsem chutné jídlo od chvíle, co jsem sem přijel.“ „Dneska je středa,“ připomněl Carl. „To znamená karbanátky.“ „Karbanátky mi vůbec nechutnají,“ postěžoval si Lancaster. „Ale všechno zvládnu, pokud budu blízko své milované. Její jas osvěžuje mou auru jako prvotřídní šampaňské.“ „Ani víno u oběda nebude,“ ujistil ho Carl.

„Toho jsem se bál,“ zasténal Lancaster. Carl ho vedl chodbou. „Zatraceně, Rachel, ať už jste s Lancasterem během sezení udělala cokoliv, jeho stav se tím zhoršil,“ zavrčel Ian. Mluvil tlumeným hlasem, ale bylo jasné, že není jen vzteky bez sebe, ale že se obává o svého pacienta. Rachel se otřásla, ale neotočila se. Poslouchala vzdalující se kroky, najednou byla ráda, že za patnáct minut bude venku z budovy a daleko od kliniky. „Vím, že to nechcete slyšet,“ zašeptala, „ale Lancaster se úmyslně chová jako blázen. Jeho aura je velice stabilní – vlastně děsivě stabilní. Sebe i svůj talent má plně pod kontrolou. Je skutečně nebezpečný, pane.“ „Mýlíte se,“ prohlásil Ian. „Lancasterova aura je rozhodně nestabilní. Je to ideální kandidát pro pokus, který provádím.“ „Správně.“ Přitiskla si zápisník na hruď. Opravdu se odsud musí dostat pryč. Potlačila náhlou touhu utéct. „Jestli mě omluvíte, půjdu si sbalit své věci.“ Začala se otáčet, ale zarazila se. „Dám vám poslední radu, i když ji asi nebudete poslouchat.“ Ian přimhouřil oči. „O co jde?“ „Nevěřte ničemu, co Marcus Lancaster řekne.“ „Jestli máte nějaký důkaz, že lže, teď by byla vhodná doba nám ho prozradit,“ řekl Ian s divokým výrazem ve tváři. Snažila se něco vymyslet, cokoliv, co by Iana mohlo přesvědčit. „Náušnice v uchu,“ špitla. Ian zamrkal. „Co je s ní? Nejedná se o vyladěný jantar. Nemůže být použit pro usměrnění energie. To už jsme zkontrolovali, když jsme ho přijímali. Pacienti nesmí mít u sebe žádný jantar. Ani to není žádný drahokam. Je to jenom nějaký studený dekorativní kamínek.“ Zhluboka se nadechla. „Jde o tohle, pane. Už jsem takové kameny viděla. Také byste měl vědět, že Lancaster nepotřebuje jantar nebo nabitý krystal, aby mohl používat svoje parasmysly. Jeho schopnosti jsou přirozené. Myslím, že má průměrný talent na hypnózu, ale o to tu nejde.“ „Směšné. Žádný takový talent neexistuje.“ „Tušila jsem, že mi neuvěříte, ale přemýšlejte o tom, pane. Proč by měl chlapík, který se obléká do značkových obleků a nosí drahé hodinky, které nejspíš stojí víc, než je celý rozpočet městského státu, v uchu levný kamínek?“ „Možná pro něho má nějakou sentimentální hodnotu,“ vyštěkl Ian vyčerpaně. „Věřte mi, v Marcusi Lancasterovi není ani špetka sentimentu.“ „Proč si myslíte, že máte dostatečnou kvalifikaci, abyste určovala Lancasterův parapsychologický profil?“ podivil se Ian. „Prodávala jste čaj a četla aury, když jsem vás našel v Křišťálové duze.“ „Ano, to je pravda, a myslím, že se k tomu zase vrátím. Zřejmě se nehodím pro práci v mainstreamovém světě.“ Sevřela zápisník ještě pevněji a vykročila kolem Iana. „Rachel –“ Zastavila se a otočila, překvapená váháním v jeho hlase. „Ano?“ zeptala se. „Ačkoliv jste tu prakticky vzato byla ve zkušební době, dohlédnu na to, abyste dostala dvoutýdenní odstupné,“ řekl Ian tiše. „Díky. Cením si toho. Utratila jsem za oblečení do téhle práce celé jmění. Aspoň splatím dluh na kreditní kartě.“

„Předpokládám, že se vrátíte do čajovny Křišťálová duha.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Myslím, že je čas na plán B.“ „Vrátíte se na Akademii Harmonického osvícení?“ „Kdepak. Pravda je, že ani tam nepatřím. Už jste někdy slyšel o ostrově Rainshadow?“ „Ne,“ odpověděl Ian. „Moc lidí o něm neví. Je to jeden z ostrůvků v Jantarovém moři. Na většině map ho nenajdete. Moje prateta a prastrýc tam mají už několik desetiletí knihkupectví a kavárnu. Před několika měsíci odešli do důchodu a přestěhovali se do pouště. Knihkupectví v Shadow Bay odkázali mně. Nechala jsem zatím obchod zavřený, dokud se nerozhodnu, co s ním. Tak trochu jsem ho považovala za nouzový plán pro případ, že by se to pro mě ve Frequency City nevyvíjelo moc dobře. Dobře, že jsem ho neprodala.“ Znovu vykročila a zamířila do své kanceláře. „Ještě jedna věc,“ ozval se Ian. Zarazila se a obrátila se k němu tváří. „Copak?“ „Říkala jste, že už jste kamínky, jako je ten v Lancasterově náušnici, někde viděla.“ „Ano.“ „Kde?“ „Na ostrově Rainshadow. Zatím se nikde jinde nenašly. Říká se jim deštné krystaly.“ Pospíchala chodbou do malé kanceláře, kterou jí přidělili. Před dvěma měsíci, když přijala místo na klinice, byla tak nadšená, že má vlastní kancelář, že si malé, skromné místo vyfotila a e-mailem rozeslala každému v rodině. Při té vzpomínce zavrtěla hlavou. Jako by kancelář byla důkazem, že našla své místo na světě. „Měla jsem vědět, že to nepůjde,“ prohlásila do ticha. „Ne že by mě nikdo nevaroval.“ Trvalo jí deset minut, ne patnáct, než posbírala osobní věci a naházela je do kartonové krabice. Carl na ni čekal u dveří. Netvářil se moc vesele. „Je mi to opravdu líto, slečno Blakeová,“ hlesl. „Bylo to fajn mít vás tady. Všichni pacienti vás mají rádi. Stejně jako já. Všechno bylo veselejší a plné slunce, když jste tu byla.“ Usmála se. „Děkuju vám, Carle, ale doktor Oakford má pravdu. Bude nejlepší, když odejdu. Nepatřím sem.“ Carl si odkašlal. „Asi už nemáte trochu toho čaje, co jste mi uvařila, že?“ „Tady v kanceláři ne, ale namíchám vám další a pošlu vám ho.“ Carl se rozzářil. „Díky, cením si toho.“ O pět minut později stála sama na ulici, kartonovou krabici s věcmi zastrčenou v podpaží, kabelku přehozenou přes rameno. Z nízkých, tmavých mraků se na zem pomalu snášel déšť, když rychle kráčela k autobusové zastávce. Samozřejmě že dneska začne pršet, když nemá deštník, pomyslela si. Některé dny jsou prostě úplně neharmonické, od začátku do konce. Studený déšť se sněhem zkrápěl její vlasy přilepené k hlavě a vpíjel se do nových černých lodiček na nízkém podpatku. Boty budou zničené. Ne že by na tom záleželo, říkala si. Na ostrově Rainshadow nikdo černé lodičky na nízkém podpatku nenosí. Obvyklé jsou tam pohorky, sportovní boty anebo sandály. A ona má čirou náhodou nový pár tenisek. Čekala na autobus, promrzlá na kost, ale cítila, že je jí teď mnohem lépe, když z Chapmanovy kliniky odešla. Déšť i ztrátu práce přežije. Hlavní bylo to, že už se nikdy neocitne o samotě v jedné místnosti s Marcusem Lancasterem. Protože si byla jistá, že to nebyla náhoda, že celou situaci zmanipuloval tak, aby dneska skončili spolu. Kdyby dál pracovala na klinice, určitě by všechno zařídil tak, aby k takovým setkáním docházelo čím dál častěji. Věděla to stejně jistě, jako znala Principy.

Znovu se otřásla. Rainshadow byl plán B, ale při pomyšlení, že se vrátí na ostrov, se cítila nervózně. Když tam byla naposledy, něco se jí stalo – něco strašného. Přišla o dvanáct hodin svého života. Jednou pozdě odpoledne se dostala do jakéhosi transu a vešla na zakázané území Rezervace. Nejenže nějak přežila noc v nebezpečném lese, ale podařilo se jí něco, co většina lidí, kteří ostrov znali, považovala za nemožné – našla cestu z Rezervace ven. Vynořila se ráno za úsvitu, ale z noci si nic nepamatovala. Přinesla si však z výletu pár suvenýrů – temné sny, jež ji nyní pronásledovaly ve spánku, matnou vzpomínku na nadpozemskou hudbu hrající kdesi v noci a hrstku deštných krystalů.

2 Jmenoval se Harry Sebastian. Na její verandě se zhmotnil uprostřed zuřící bouře. Měl na sobě dlouhý černý plášť do deště a černé kalhoty a stejně černé boty. Po plášti mu stékal déšť. Skoro černé vlasy měl přilepené k hlavě. Blesky ozařovaly jeho tvrdé, ostré rysy tváře a štíhlou, silnou siluetu ramen. Energie jeho temné aury zářila ultrastříbrným světlem a půlnočními stíny. Bylo by příliš snadné uvěřit, že je Harry sám Lucifer, který si přišel pro její duši. Ale Rachel věděla víc. Harry totiž nebyl žádný anděl, ať už padlý, nebo jiný. Harry byl chlapík, který by šel klidně i do pekla, aby vás zachránil před ďáblem – nebo vás tam sám poslal, kdyby si myslel, že si to zasloužíte. Sledovala ho zpoza ochranného síta na dveřích, instinktivně zapojila své druhé smysly. Jemné zvonění stříbrných kovových přívěsků na jejím náramku pohltilo hřmění bouře. Tlumená záře malých kamínků prošla bez povšimnutí v rozžhaveném záblesku. Podíval se na ni očima, jež zářily kouřově zeleným plamenem, stejným způsobem, jako na ni hleděl včera, když si byli představeni novým policejním náčelníkem, Sladem Attridgem. Její intuice ji tehdy varovala – stejně jako dnes v noci –, že žár v Sebastianových očích je nebezpečná směsice sexuální přitažlivosti a rostoucí zvědavosti predátora na vrcholu potravinového řetězce. Včera byla konsternována rozechvěním, které zaplavilo její smysly. Ale nebylo to nic ve srovnání se vzrušením, jež jí kolovalo v krvi dnes v noci. Byl tady – přímo před ní – u jejích dveří. „Omlouvám se,“ prohlásil Harry. „Byl jsem na cestě do města, abych si dal v kavárně něco k večeři. Pak se rozpršelo, a tak jsem se rozhodl vrátit do starého domku pro hlídače, ale přes Gatehouse Road leží spadlý strom. Váš dům byl nejblíž, a tak jsem si myslel, že vás požádám, jestli bych tu mohl přečkat tu bouřku.“ Na Rainshadowu se sousedé starali jeden o druhého, pomyslela si Rachel. Ale Harry Sebastian nebyl tak úplně soused. Dorazil přede dvěma dny, ale skoro nic o něm nevěděla kromě toho, že ho Slade zavolal, aby vyšetřil jisté problémy v Rezervaci. Rodina Sebastianových Rezervaci vlastnila, a tudíž většinu ostrova, ale nikdo z nich se na ostrově příliš dlouho nezdržoval. Nejspíš proto, že měli všichni plné ruce práce s vyděláváním peněz, pomyslela si. Jejich společnost patřila k výjimečně úspěšnému obchodnímu impériu. Někteří lidé považovali Sebastianovy stále za piráty. Než mohla odpovědět, zaslechla u nohou nadšené cvrlikání. Sklopila oči a zahlédla Darwinu. Prachový králíček byl samý chlup a snažil se vypadat co nejroztomileji. Připomínal chlupatou kuličku s dvěma modrými očky. Včera dala Darwina jasně najevo, že se jí Harry líbí, a ostudně s ním flirtovala v Rachelině kavárně a knihkupectví. Přitažlivost měla podle Rachelina názoru povrchní povahu. Byla si docela jistá, že je skoro úplně založená na skutečnosti, že Harryho obrovské SUV se silným motorem slibovalo mnohem víc vzrušující jízdu než Rachelino kolo nebo drobný vibrafon, který si půjčovala od Bretta z čerpací stanice, když potřebovala něco většího. Rachel neznala Darwinu dlouho, ale bylo jasné, že je závislá na adrenalinu. Naštěstí pro Harryho měl ještě další, mnohem důvěryhodnější doporučení. Slade Attridge, bývalý agent Federálního úřadu psi vyšetřování – FÚPV – s výbornými policajtskými instinkty, se vyjádřil, že i on Harryho schvaluje. Rachel se vzpamatovala, krátce si vše rozmyslela a usoudila, že nemá jinou možnost než předstírat laskavou hostitelku. Přes smysly jí přejelo vzrušení a varovalo ji, že jiná možnost ani neexistuje. Jako by je dal dnes v noci dohromady sám osud. Ne že by správná dívka z Harmonického osvícení v osud věřila, to samozřejmě ne. Existovalo však cosi jako čirá síla, která doprovázela energii vzájemné přitažlivosti.

„Samozřejmě jste tu vítaný, pojďte dál.“ Utlumila talent, odemkla síťové dveře a ustoupila. „Řekla bych ale, že do rána se nikam nedostanete. Tahle bouře chvíli vydrží.“ „Díky.“ Harry přešel přes práh do úzké chodbičky a naplnil prostor svou intenzivní mužskou přítomností. Chatka se najednou zdála mnohem menší a mnohem těsnější. Stál a voda z něj odkapávala na podlahu. Okamžik na něho jenom zírala, nebyla si jistá, co by měla dělat. Zdravý rozum a dobré způsoby jí však přišly na pomoc. „Dejte mi svůj plášť,“ vyzvala ho. „Přinesu vám ručník. Můžete se usušit u ohně.“ „Děkuji.“ Harry setřásl dlouhý černý plášť a podal jí ho. Na sobě měl černý svetr a černé kalhoty. Podívala se na jeho promočené boty. „Měl byste je radši taky sundat,“ řekla mu. „Dám je do šatny s vaším pláštěm.“ „Dobrý nápad.“ Posadil se na dřevěnou lavičku a sundal si jednu botu. „Byl jsem venku jen tak dlouho, než jsem se dostal z auta k vám na verandu, ale lije tam jako z konve.“ „Lidé, kteří bydlí na ostrově už celé roky, říkají, že je to nejhorší období bouří, jaké kdy zažili, a že se počasí stále zhoršuje.“ „Já vím.“ Harry se pustil do druhé boty. „Slade mi to povídal.“ Když ji sundal, zahlédla cosi, co vypadalo jako kožené pouzdro připevněné k noze nad kotníkem. Pouzdro okamžitě zmizelo pod nohavicí. „To je jenom taková pojistka,“ prozradil klidně. „Starám se o bezpečnost, vzpomínáte?“ „Správně.“ Odkašlala si. „Běžte do obýváku. Hned jsem zpátky.“ Rovnováha všech věcí. Tiše si opakovala mantru, zatímco věšela plášť na háček v malé šatně vedle kuchyně. Boty umístila na dřevěnou přihrádku a kuchyní se vrátila do obýváku, kde zamířila ke schodům. Když procházela kolem krbu, uviděla, jak si Harry ohřívá před ohněm ruce. Darwina seděla na římse a cvrlikala na něj. Ta malá koketa, pomyslela si Rachel pobaveně. Když Darwinu sledovala, vypadalo to tak jednoduše. Odborné flirtování byl však talent, který Rachel naneštěstí nevlastnila. Takové věci se ve školách Harmonického osvícení neučily, soustředili se tam na vnitřní vyrovnanost. S Harrym však nebylo snadné zachovat rovnovážný stav. Cosi v jeho energii jako by ji neustále rušilo. Když byl v její blízkosti, měla pocit, jako by nebezpečně balancovala na nějakém paranormálním laně – bez záchranné sítě. Vrátila se do přízemí s ručníkem právě včas, aby viděla, jak se Darwina vychloubá svojí oblíbenou hračkou, starou panenkou jménem Amberella. „Zbožňuje ji,“ vysvětlila Rachel. Přešla malý obývák a podala ručník Harrymu. „Ta panenka zřejmě patří vám,“ podotkl Harry a pousmál se. Pak si vytřel ručníkem vodu z vlasů. „Ano. Dostala jsem ji k narozeninám, když jsem byla malá. V té době jsem ji chtěla víc než cokoliv jiného na světě, ale moji rodiče měli pocit, že panenky nejsou pro mladé dívenky vhodné, harmonicky osvícené hračky. Musela jsem je hodně přemlouvat, než jsem je přesvědčila, že Amberella je ve skutečnosti úžasný vzor.“ „Slade se zmínil, že jste vyrostla v HO komunitě a vystudovala jste Akademii harmonie a osvícení,“ řekl Harry. Pozorně poslouchala, ale v hlase se mu neozvalo nic, co by prozrazovalo jeho názor na životní styl HO. Její krátká zkušenost v mainstreamovém světě ji naučila očekávat buď nesouhlas, nebo chlípnou zvědavost na sexuální praktiky komunity – nebo často kombinaci obojího. Pokud ale Harry cítil buď pohrdání, nebo vilný zájem, nechal si je pro sebe. „To je pravda,“ přikývla. „Amberella byla jednou z mála věcí, které jsem si vzala s sebou, když jsem

komunitu opouštěla.“ Harry se zadíval na náramek s přívěsky. Rachel se usmála. „No, panenku a náramek,“ doplnila. „Kdy se tu objevil ten prachový králíček?“ „Teprve před pár dny. Několikrát jsem ji nakrmila. Přinesla mi pár malých kamínků. No a pak jsem zjistila, že se sem víceméně nastěhovala. Amberellu jsem měla na krbové římse, Darwina ji uviděla a hned si ji přivlastnila.“ Harry si Amberellu prohlížel s pobaveným výrazem. „Na panenku to jsou luxusní šaty.“ „To jsou plesové šaty z období restaurace. Pro Amberellu se dala koupit spousta oblečení, ale tahle róba a pak svatební šaty jsou dva kousky, které chtěla každá malá holčička nejvíc. Věděla jsem, že nejspíš dostanu jenom jedny, takže jsem si vybrala plesové šaty kvůli drobným krystalům, jimiž jsou pošité.“ Darwina šťastně zacvrlikala a zamávala panenkou. Harry se na postavičku zadíval pozorněji. Nadzvedl obočí. „Ty kamínky nejsou z plastu. Jsou skutečné, že?“ zeptal se. „Mí rodiče usoudili, že jestli Amberellu dostanu, mělo by to s sebou přinášet jisté výchovné a osvícené aspekty. Mamka strávila celý den tím, že odstraňovala původní plastové kamínky a nahrazovala je skutečnými drahokamy.“ „Jak jste je přemluvila, aby vám panenku dali?“ zeptal se Harry. „Ach, počínala jsem si rafinovaně, věřte mi. Nakonec se jim podařilo přesvědčit samy sebe, že Amberella bude dobrý způsob, jak mi ukázat neosvícené věci.“ V Harryho očích zajiskřil smích. „Chtěli ve vás vybudovat imunitu vůči vnějšímu světu.“ „Ano.“ „Řekl bych, že to na vás nezabralo.“ „Kdepak. Byla jsem pak jenom odhodlanější přidat se k hlavnímu proudu. Chtěla jsem žít jako Amberella.“ Harry ji pozoroval chápavýma očima. „Ale ani to pro vás nebylo to nejlepší.“ Nebyla to otázka. „Ne,“ řekla tiše. „Teď už se nehodím ani do jednoho světa.“ „Možná proto jste skončila tady na ostrově.“ Harry ji sledoval se zamyšleným výrazem. „Spousta lidí, kteří se tu usadí, jako by nikam jinam nepatřila.“ „To je pravda.“ Čas změnit téma, pomyslela si. „Pochopila jsem správně, že jste zůstal bez večeře?“ „Ano. Ale přežiju to.“ „Nesmysl.“ Rázně vykročila do kuchyně. „Připravila jsem lasagne. Vždycky mi toho spousta zbude. Trochu vám ohřeju.“ „Takovou nabídku nemohu odmítnout.“ Následoval ji a zastavil se ve dveřích do kuchyně. Se zájmem se rozhlédl. „To je hezké. Útulné a tak.“ „Tahle chatka patřila mé tetě a strýci.“ Otevřela ledničku a vyndala fólií zakrytý pekáček se studenými lasagnemi. „Většina nábytku a nádobí patřila jim.“ Chtěla ledničku zavřít, ale zarazila se, všimla si poloprázdné lahve bílého vína a dvou lahví piva v dolní poličce. „Mám trochu chardonnay a nějaké pivo.“ „Dal bych si pivo.“ Vzal si lahev, kterou mu nabídla, a prohlédl si etiketu. „Tohle vypadá jako Sladeova značka.“ „To je. On a jeho snoubenka, Charlotte, přišli včera na večeři. Pivo přinesl Slade. Charlotte a já jsme si daly to chardonnay. Už jste se s Charlotte setkal? Vede starožitnictví Zrcadlo, které se nachází ve stejné

ulici jako můj obchod.“ „Viděl jsem ji včera. Slade nás představil.“ Harry se opřel ramenem o rám dveří, upil trochu piva a sledoval ji, jak ohřívá lasagne v rezvlnné troubě. „Zdá se, že se k sobě skvěle hodí.“ „To ano, ale neseznámili se přes seznamovací agenturu. Setkali se tady na Rainshadowu. Chtějí rovnou uzavřít Smluvní manželství.“ V kuchyni se najednou ochladilo. Rachel se ohlédla přes rameno. Harryho výraz se nezměnil. Stále ty pevné a tvrdé rysy, stále zdvořile nečitelné. Jako by ho však obklopilo zvláštní ticho. Věděla, že nechtěně zabrousila na zakázané území. „Žádné Příležitostné manželství, kterým by nejdřív vyzkoušeli vody?“ zeptal se. Jeho tón byl až příliš neutrální. Rachel zvažovala spodní proudy v atmosféře, ale bylo by hrubé, kdyby se vyptávala. Zjistila, že pokud šlo o téma Smluvního manželství versus Příležitostného manželství, lidé v mainstreamovém světě často zastávali pevné názory. Zrušit Smluvní manželství byla právní noční můra, nemluvě o tom, že si to mohli dovolit jenom ti opravdu nejbohatší. Zákony se v poslední době trošku změnily, ale rozvod představoval stále ohromný skandál, který ničil kariéry a ruinoval společenská postavení. Ti, kteří ho podstoupili, už si u žádné seznamovací agentury ani neškrtli, byli považováni za odsouzené k doživotní samotě. Protože bylo tak obtížné vymanit se ze SM, dávala spousta lidí přednost zkušebnímu Příležitostnému manželství. PM bylo legální po všech stránkách, ale obě strany ho mohly kdykoliv zrušit – pokud ovšem neměly potomky. Dítě automaticky proměnilo PM na plnoprávné Smluvní manželství. Rodina byla ta nejdůležitější společenská instituce na celé Harmonii a byla podporována jak zákony, tak zvyky. „Ne,“ odpověděla nahlas. „Slade ani Charlotte o žádné PM nestojí. Jsou si svým rozhodnutím naprosto jistí. Navíc pospíchají.“ „Jo, měl jsem ten dojem, když mi včera Slade oznámil, že zítra odjíždějí na týden z ostrova. Chtějí zajet do Frequency City, aby se Slade mohl sejít s příbuznými.“ „Pochybuju, že by Sladea těšil výhled na týden s rodinou, ale pro Charlotte by udělal cokoliv,“ prozradila Rachel. Trouba zazvonila. Rachel otevřela dvířka a sáhla dovnitř rukama v chňapkách. Pekáček položila na linku a naběračkou nabrala velký čtverec voňavých lasagní, ze kterých se kouřilo. Položila je na talíř a přinesla ho k jídelnímu stolu. Darwina přicupitala z obývacího pokoje, Amberellu držela v jedné pacince, vyskočila na široký okenní parapet vedle sklenice plné deštných kamínků a s nadějí zacvrlikala. Rachel ji sjela přísným pohledem. „Ty už jsi večeřela. Jestli si nebudeš dávat pozor, budeme ti muset koupit běžecký pás pro prachové králíčky.“ Darwina pozorovala pekáček s lasagnemi s tázavým výrazem. „Tak dobrá, dobrá,“ vzdala se Rachel. „Ale nevyčítej mi, jestli skončíš s postavou jako Amberella.“ Odřízla další menší čtvereček lasagní, umístila je na podšálek a ten položila na okenní parapet. Darwina odhodila Amberellu stranou a pustila se do těstovin. Harry se posadil na židli. „Vypadá to úžasně. Díky. Netušil jsem, jaký mám hlad, dokud mi nedošlo, že dneska už zřejmě žádnou večeři nedostanu. Zajímavé, jak dokáže taková věc člověka rozhodit.“ Rachel se posadila proti Harrymu a sledovala ho, jak do sebe hází jedno sousto za druhým. Překvapivě se jí líbilo, když se mohla dívat, jak si užívá něco, co připravila vlastníma rukama. „Je to vynikající,“ oznámil s plnou pusou. „To jsem ráda.“ Usmála se. „Lasagne považuju za výborný příklad harmonicky vyváženého pokrmu.“ „Fakt?“ Harry nadzvedl obočí. „Co znamená harmonicky vyvážený pokrm?“ „Rovným dílem meditace a cvičení.“

„Meditace a cvičení?“ zopakoval zdvořile. Trhla sebou. „Pardon. To měl být vtip. Učili mě, že vaření má probíhat v duchu aktivní meditace. Ale po tak kalorickém jídle, jako jsou lasagne, by mělo následovat cvičení. Aby byla zachována harmonická rovnováha.“ Harry nabral na vidličku další sousto. „Chápu. Příklad humoru Harmonického osvícení.“ Opřela se loktem o stůl a bradu položila do dlaně. „Žádný oslnivý důvtip, že? Smyslem pro humor stejně proslulí nejsme.“ „Opravdu?“ Harryho oči mírně zazářily. Odložil vidličku a napil se piva. „To jsem nevěděl.“ „Během svého krátkého pobytu v mainstreamovém světě jsem zjistila, že existuje spousta mylných představ a nepochopení komunity.“ „Například?“ Zarděla se. Nehodlala rozebírat mylné představy o přístupu HO k sexu, přinejmenším ve chvíli, kdy jedl její lasagne. „To je jedno,“ mávla rukou. „Víte, mám v obchodě obraz prvního Harryho Sebastiana. Prodávám spoustu reprodukcí jako suvenýry. Vypadáte jako váš předek. Ale vsadím se, že vám to říká spousta lidí.“ „Řekněme jen, že když jsem včera procházel po hlavní ulici v Shadow Bay, několik dětí chtělo vědět, jestli jsem duch piráta Harryho.“ „Nemůžete se jim divit. Podle legend ostrov nikdy neopustil, když tu zakopal svůj poklad. Říká se, že jeho duch se po nocích prochází po Rezervaci.“ První Harry Sebastian byl na ostrovech v Jantarovém moři legendou, a jak už tomu v případě legend bývá, zachovalo se jen málo skutečných faktů. Většina historiků byla přesvědčená, že to byl jen neblaze proslulý dobrodruh, který okrádal lodě a malá ostrovní městečka během protizákonného Velkého konfliktu a krátce po něm. Na Rainshadowu však existovali tací, kteří tvrdili, že to byl hrdina – ačkoliv prodejný – který za jistou cenu chránil lodě a malé komunity před skutečnými piráty. Všechno to záleželo na úhlu pohledu, pomyslela si Rachel. Všichni se však shodovali v jednom ohledu, a to že pirát Harry zmizel poté, co zakopal svůj poklad. Nejoblíbenější teorie zněla, že ho jeho parťák v pirátském businessu, Nicholas North, který ho doprovázel při výletu za účelem zakopání pokladu, zavraždil na místě, které bylo nyní známé jako Rezervace. Podle legend se ven ze zakázaného území nedostal ani North. Předpokládalo se, že padl za oběť podivným silám v nejtemnější části ostrova. „Před několika minutami jste říkala, že ohledně komunity Harmonického osvícení panuje spousta mylných představ,“ ozval se Harry. „Ano,“ potvrdila. „No, existuje také pár mylných představ – nebo bych možná měl říct pár historických nepřesností – ohledně legendy o mém prapradědečkovi.“ „Samozřejmě,“ přikývla Rachel. „Legendy se během času stávají stále nepřesnějšími, taková je jejich povaha. To je na nich tak zajímavé. O jaké mylné představy jde?“ Harry si vložil do úst další sousto lasagní. „Začněme s tím, že neumřel tady na Rainshadowu. Jeho parťák North ho nezavraždil. Oba se dostali pryč z ostrova, když zakopali ten takzvaný poklad.“ „Opravdu doufám, že o tom nevykládáte v městečku. Všichni bychom přišli o práci. Já sama prodávám tisíce výtisků Příběhů Harryho Sebastiana turistům. Ty knížky píše místní žena jménem Jilly Finchová. Pracuje u mě v obchodě na částečný úvazek. Jestli zničíte tu legendu, budeme mít obě po živnosti.“ „Nebojte se, legendy vždycky přežijí pravdu.“ „Dobrý postřeh,“ přikývla Rachel. „Tak co se doopravdy stalo Harrymu a Nicku Northovi?“

„V době, kdy přirazili k pobřeží s pokladem, už bylo období Velkého konfliktu skoro u konce. Tušili, že brzo bude s jejich činností amen. Dny lovení pirátů pro zábavu a pro zisk se chýlily ke konci a oni si nashromáždili značný okruh nepřátel.“ „Na tom není nic překvapivého. Pirátství je nejspíš ten typ podnikání, který nepřátele přitahuje.“ „Mám pro vás novinku, každý, kdo má úspěšný a výdělečný podnik, přitáhne dříve či později nepřátele,“ prozradil. „Opravdu? To se učí na obchodní škole?“ „To nevím. Nevystudoval jsem finance ani podnikání. To jsem přenechal ostatním členům své rodiny. Já jsem získal stejný talent jako pirát Harry, takže mé možnosti byly značně omezené.“ „Chcete říct, že jste se mohl stát buď pirátem, nebo lovcem pirátů?“ zeptala se žertovně. Harry se na pár okamžiků tvářil, jako by ho ta otázka opravdu překvapila. „Jak to víte?“ zeptal se. Přes smysly jí přejelo šeptavé vědomí. Pulz se jí mírně zrychlil. Odkašlala si a snažila se upokojit jiskřící energii tepající jí v žilách. „Jenom mi připadlo zřejmé, že to, co z Harryho učinilo úspěšného piráta – a podle všeho byl velice úspěšný –, mu pomohlo v tom, aby úspěšně chytal ostatní piráty. Šlo o stejné dovednosti, abych tak řekla. Je to záležitost harmonické vyrovnanosti.“ „Jo?“ Harry se tvářil zaujatě. „No, jistě. Chci říct, že je to očividné, ne?“ Zamítavě mávl rukou. „Ne pro všechny. Jen málo lidí mimo mou rodinu chápe – Ale to je jedno. Vraťme se k příběhu. Harry a Nick North skončili se svým podnikáním, rozšířili příběh o tom, že oba zemřeli na Rainshadowu, a tiše se vrátili k normálnímu životu, nebo bych měl možná říct k tomu, co bylo v prvních letech po Velkém konfliktu považováno za normální.“ „Předpokládám, že pro dva inteligentní muže nebylo těžké, aby zmizeli,“ uvažovala Rachel. „Podle historických záznamů tu vládl chaos poté, co bitvy v katakombách skončily. Předpokládám, že spousta lidí využila zmatku a nedostatku stop, aby začali žít zcela nové životy.“ „Můj praprapředek se oženil, založil rodinu a velice výnosnou společnost. Držel se v pozadí, ale zajistil, aby rodinný podnik získal většinu ostrova Rainshadow podle starého zákona o průzkumu, a později založil Nadaci Rezervace Rainshadow jako správce této oblasti.“ „A to všechno na ochranu toho, co s Northem zakopal v Rezervaci?“ „Ano,“ přikývl Harry. „Co se stalo s Nicholasem Northem?“ „Bohužel se mu nevedlo tak dobře jako Harrymu. Několikrát se pokusil podnikat, ale nikdy neuspěl. Nakonec zmizel úplně. Můj prapradědeček zemřel před několika lety, ale pověděl mi, že podle jeho názoru se North vrátil na Rainshadow, aby znovu získal ten poklad, ale že se z ostrova podruhé už nedostal.“ „Jak víte, že North ten poklad nenašel a nezmizel s ním?“ „Protože ještě před osmnácti měsíci byl stále tam, kde měl být,“ prohlásil Harry. „Páni. Vy jste ho doopravdy viděl?“ „Během let ho tu a tam zkontroluju.“ „A co je to?“ zeptala se dychtivě. „Lidé o tom spekulují už celá desetiletí. Nějaké vzácné jantary nebo drahokamy? Mimozemské artefakty?“ „Nic z toho. Není to moc vzrušující, jenom tři obrovské kusy tmavého krystalu, který si moje rodina přinesla s sebou ze Starého světa, když procházeli Oponou.“ „Přinesli ze Země tři kameny?“ Byla ohromená. „Dobrý bože, ty kameny musely mít ale cenu, když si

vysloužily místo na jedné z koloniálních lodí.“ „Neexistuje žádný záznam, v němž by se tvrdilo, že ty kameny mají nějakou peněžní hodnotu, ale podle toho mála, co o nich víme, možná mají jisté paranormální vlastnosti. Můj prapradědeček je považoval za velice nebezpečné, ale nechtěl se jich úplně zbavit tím, že by je zahodil do nějakého hlubokého mořského příkopu. Myslel si, že by se jednoho dne mohly hodit. Ale říkal, že moderní technologie není dostatečně pokročilá, aby ovládla energii v těch kamenech, nemluvě o tom, že by našla způsob, jak ji využít ku prospěchu.“ „Takže je ukryl na Rainshadowu a svým potomkům zanechal instrukce, jak je chránit.“ „Přesně tak to bylo,“ potvrdil Harry. „Říkal jste, že víte, kde jsou ukryté.“ „Harry nám odkázal starou zakódovanou mapu, jež se nachází v rodinných archivech. Dokázal jsem ji použít, abych našel jeskyni, kde Harry a Nick kameny ukryli. Je jenom kousek od energetického plotu, ne ve středu Rezervace. Můj prapradědeček mi prozradil, že se s Northem báli, že kdyby zašli příliš daleko, nedokázali by najít cestu zpátky.“ Darwina dojedla lasagne, zvedla Amberellu za dlouhou nohu a seskočila z okenního parapetu. Cupitala po dřevěné podlaze a zmizela v obývacím pokoji. Rachel se zadívala na Harryho. „To je neuvěřitelné. Většina lidí se ani nedostane přes energetický plot, který Rezervaci obklopuje. Věděla jsem, že Slade dokáže najít lidi, kteří se tam ztratili, a předpokládala jsem, že vy to zvládnete také, jinak byste sem nepřišel vyšetřit to, co se uvnitř děje. Tady na ostrově ale všichni tvrdí, že není možné vytvořit použitelnou mapu území za plotem, protože ta energie kolem člověka dezorientuje.“ „Mám podobný talent jako můj prapradědeček, který je potřeba na přečtení psi zakódované mapy. Jde o nějakou komplikovanou paranormální genetiku.“ Harry se ohlédl na linku s výrazem plným naděje. „Je možné, že bych dostal ještě kousek těch lasagní? Nic lepšího jsem už dlouho nejedl.“ „Je to recept mé matky.“ Rachel vstala a přešla k lince, aby mu na talíř nandala další kousek. „Víte, některé z opravdu starých map ostrova zobrazují hranice energetického plotu a uvnitř je všechno označené: ‚Zde jsou monstra.‘“ „Nadace má skvělou sbírku těch starobylých map. K ostrovu se vždycky vztahovala spousta mýtů a legend kvůli silné nadpřirozené záři za plotem. Energie Rezervace dokáže v člověku navodit vidiny a halucinace. Ale během let jsme dovnitř poslali několik průzkumných a záchranných týmů, aby našly občasné opilé jachtaře nebo zdrogované dobrodruhy, kterým se podařilo dostat přes bariéru. Nikdo nepozoroval ani nepotvrdil žádná monstra nebo duchy. Věřte mi, Nadace by o tom něco věděla.“ V poslední době se jí však začalo o monstrech zdát, pomyslela si Rachel. A byla si jistá, že ty noční můry nějak souvisí se ztracenými dvanácti hodinami – dobou strávenou v Rezervaci. Harrymu se o tom zmiňovat nechtěla. Myslel by si o ní, že je blázen. Na ostrově bylo dost a dost lidí, kteří kvůli jejímu výpadku paměti věřili, že je psychicky nevyrovnaná. Nechtěla, aby Harry došel ke stejnému závěru. Přinesla mu lasagne ke stolu. „Nikdo se ale neodvážil zajít hluboko do středu Rezervace, je to tak?“ „To je pravda,“ potvrdil Harry. „Pracovní teorie v Nadaci říká, že lidé se silným talentem se dostanou kousek za plot, ale nikdo, ani ti nejsilnější psychotronikové nedojdou do středu ostrova a zpátky ven z Rezervace.“ Povzdechla si. „Vy to víte, že ano?“ „Že jste strávila dvanáct hodin v Rezervaci a nic si nepamatujete? Ano, Slade mi to prozradil.“ Ušklíbla se. „Ne že by to bylo tajemství. Všichni na ostrově vědí, že jsem se jednou večer dostala do jakéhosi transu, vešla do Rezervace a objevila se až druhý den ráno za úsvitu. Je to trapné, mám-li být upřímná. Po všem tom tréninku a meditačních cvičeních na Akademii bych se měla lépe ovládat. To, že se

něco takového může přihodit, je… velice znepokojivé.“ „Rozumím. Ale paranormální proudy v Rezervaci byly vždycky silné a v poslední době psi intenzita ještě narůstá. To je víc než dostatečné vysvětlení vaší amnézie.“ „To si neustále opakuju. Ale vraťme se zpátky k těm třem kamenům, které první Harry ukryl v té jeskyni. Co jste s nimi udělal?“ „Nechal jsem je tam.“ Pokrčil rameny. „V té době jsem neviděl žádný důvod, proč je přesouvat. Říkal jsem vám, že podle mého prapradědečka jsou nebezpečné.“ „Jak?“ „Netušil, jak přesně, a ani já to nevím. Patřily rodině od konce devatenáctého století, podle času Starého světa, ale spousta záznamů a archivních materiálů Sebastianovy rodiny ohledně našich předchůdců na Zemi byla ztracena při explozi a požáru, který nastal v koloniální době tady na Harmonii. Takže vzhledem k tomu, že nevím, s čím mám tu čest, se zdálo nejlepší nechat je tam, kde jsou.“ „To zní jako rozumné řešení.“ „Až na to, že nebylo,“ namítl Harry. Dojedl poslední sousto lasagní a pomalu odložil vidličku. „Když jsem před pár dny přijel na ostrov, okamžitě jsem zašel do Rezervace zkontrolovat ty kameny.“ „A?“ „A jsou pryč,“ prozradil Harry tiše. „Chcete říct, že jste tentokrát tu jeskyni nenašel?“ „Jeskyni jsem našel. Ale krystaly tam nejsou.“ „Myslíte, že je někdo ukradl?“ „Vím, že je někdo ukradl,“ prohlásil Harry. „A co víc, myslím, že způsobují v Rezervaci velký problém. To, co se za plotem děje, zahrnuje spoustu energie. Víme, že ty kameny jsou schopné usměrňovat hodně síly. Jenom nevíme, jak uvolnit či ovládat skrytou energii v těch kamenech.“ Nadechla se a opatrně vydechla. „Rozumím.“ „Musím ty krystaly najít a budu při tom potřebovat vaši pomoc.“ „Moji pomoc?“ Zírala na něho. „Co mohu pro všechno na světě udělat, abych vám při vašem vyšetřování pomohla?“ „Chci, abyste přečetla pár aur.“ „Čí aury? A proč bych měla?“ „Myslím, že jsou do toho zapletení místní obyvatelé, jeden či více.“ „Cože?“ Položila dlaně na stůl a zvedla se na nohy. „Chcete, abych donášela na svoje přátele a sousedy? Na to zapomeňte.“ Harry se na ni klidně zadíval. „Ten, kdo vzal ty kameny, neví, co dělá. V Rezervaci se děje něco nebezpečného, něco, co musíme zastavit.“ „I kdybyste měl pravdu, proč si myslíte, že za to může někdo z ostrova? Pravidelně sem jezdí trajekt. O víkendech je tu spousta výletníků. Máme penziony pro turisty, kteří tu chtějí strávit víc času. Během letních měsíců navštěvuje ostrov spousta jachtařů. A pak jsou tu celotýdenní motivační semináře v institutu Reflexe v té staré chatě u jezera.“ „Snažíte se mi říct, že bych měl rozšířit skupinku podezřelých?“ zeptal se Harry zdvořile. „Rozhodně. Na Rainshadow teď přichází spousta cizinců.“ Zdálo se, že o tom uvažuje. „Připouštím, že za to, co se tu děje, může být zodpovědný nějaký turista.“ „To určitě.“ „Problém je v tom, že návštěvník, který by se tu zastavil o víkendu, nesplňuje můj profil.“ „Jaký profil?“ podivila se. „Ještě přece žádný mít nemůžete. Sotva jste začal s vyšetřováním.“ „To ano, ale v těchhle věcech jsem ve skutečnosti zatraceně dobrý.“

„Fajn, fajn.“ Znovu se posadila na židli. „Povězte mi o tom svém profilu.“ „Podle mého je docela dobře možné, že ten, kdo narušil energii v Rezervaci, má na ostrově dlouhodobé vazby.“ „Docela dobře možné? To nezní jako opravdový forenzní profil.“ Harry její vyrušení ignoroval. „Je to otázka příležitosti. Trvalo by dlouho kameny najít, přesunout je a provést to, co teď způsobuje ty problémy. Jednodenní výletník, který by běžně navštěvoval Rezervaci, by neprošel bez povšimnutí.“ Nerada to přiznávala, ale měl pravdu. „Možná,“ připustila. „Navíc, podezřelý musí mít očividně silný talent. Většina lidí se nedostane ani přes plot, nemluvě o tom, že by se uvnitř dokázali zorientovat. A tady přicházíte vy, Rachel.“ „Chcete, abych identifikovala lidi na Rainshadowu, kteří mají silné nadpřirozené schopnosti?“ zeptala se. „To by bylo narušení soukromí, navíc bych mohla přijít o podnik, nebo dokonce o život. Pokud jste to ještě neslyšel, obyvatelé tohoto ostrůvku si potrpí na soukromí. Je to jeden z hlavních důvodů, proč sem přicházejí.“ „Pokusím se to co nejvíc zjednodušit. To, co se děje v Rezervaci, musí být zastaveno, jinak nebudu mít jinou možnost než nařídit úplnou evakuaci ostrova.“ Šokovaně na něho zírala. „To nemůžete.“ „Ano,“ prohlásil. „Můžu. A udělám to, pokud si budu myslet, že je to nutné.“ „Ale Rainshadow je domovem jistých lidí, kteří by jinde nevěděli, co si počít. Tohle je velice výjimečné místo.“ „Věřte mi, že to chápu.“ „I kdybyste nařídil evakuaci, mohu vám zaručit, že by ji spousta místních ignorovala,“ prohlásila. „V tom případě by byla vysoká pravděpodobnost, že by se jim stalo něco hodně, hodně zlého.“ „Máte tušení, co by to něco mohlo být?“ „Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ale tenhle ostrov je mocný geotermální nexus, takže podle mého by vysoko na seznamu možných následků stála paranormální exploze.“ Tiše seděla a chvíli nic neříkala. „Rozumím,“ hlesla nakonec. „Mým cílem je zachránit ostrov i komunitu Shadow Bay. Nezajímají mě stará tajemství nebo klepy. Jenom se snažím sestavit seznam podezřelých.“ „Co uděláte, až ten seznam budete mít?“ „Začnu se vyptávat,“ odpověděl Harry. „Slade mi pomůže. Znáte ho. Zajistí, že nedojde k porušení práv obyvatel.“ To byla pravda, pomyslela si. Slade byl oddaný zákonu až do morku kostí. Dohlédne na Harryho, za předpokladu, že je něco takového možné. Existoval dobrý důvod, proč se lidem s paranormálními schopnostmi, jako měl Harry Sebastian, říkalo stínové aury. Nikdo o nich nedokázal nic zjistit. „Podívejte se na to z té lepší stránky,“ prohlásil Harry. „Pracovat se mnou je nejlepší způsob, jak dát pozor na mé vyšetřování a zajistit, že se nevydám špatnou cestou.“ Byla v pasti. „Děláte tyhle věci často?“ zeptala se. „Jaké věci?“ „Že jdete lidem na nervy.“ „Bohužel ano.“ „Věděla jsem, že jsem ty dveře neměla dneska večer otevírat.“

Znovu vstala, sklidila ze stolu a nádobí odnesla do dřezu. Za sebou uslyšela zaskřípání Harryho židle na podlaze. Náhlé podezření ji přimělo, aby se otočila. Stál a pozorně ji sledoval. „Copak?“ „Někteří muži mají velice klamné představy o ženách z komunity,“ prohlásila. „O tom už jste se zmiňovala.“ „Jenom abychom si to vyjasnili, noc strávíte na pohovce nebo v obýváku na podlaze, vyberte si.“ Krátce přikývl. „Věřte mi nebo ne, samotného mě to napadlo.“ Povzdechla si a vrátila se ke dřezu. „Ne že by to zabránilo všem těm klepům.“ „Jakým klepům?“ „V sedm hodin zítra ráno už bude půlka městečka vědět, že jste tu strávil noc. Zbytek to zjistí do desíti, až zajdou na poštu.“ „Takže?“ Zadívala se na něho přes rameno. „Takže budou všichni předpokládat to nejhorší.“ „Správně. To nejhorší. Asi nepomůže, když řeknu, že je mi líto, že jsem vás dostal do této situace.“ „Ne,“ prohlásila. „To nepomůže ani trochu.“