Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy

Úvod do hudební vědy

Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy A) systematická část 1) hudební teorie a) počátky souvislé tradice hudebně teoretického myšlení v antickém Řecku: pythagorejci neboli kánonikové (cca 6. stol. př. n. l.) PÝTHAGORÁS ze Samu – sám postava spíše mýtická než historická; jeho náhledy známe z pozdějších spisů jeho žáků a dalších teoretiků, kteří je dále tradovali; byl pokládán za „vynálezce“ hudby v tom smyslu, že podal matematické zdůvodnění základů hudby (= tónového systému); toto zdůvodnění podpořil akustickými měřeními: monochord stavebné kameny a číselné proporce jeho tónového systému: čistá oktáva, 1:2 čistá kvinta, 2:3 (= nepatrně vyšší než temperovaná kvinta) čistá kvarta, 3:4 (= komplementární interval, nepatrně nižší než temperovaná kvarta, spolu s kvintou dává oktávu) tyto proporce se dají vyjádřit pomocí čísel 6, 8, 9, 12, přičemž v rámci oktávy máme dvě kvinty 2:3, dvě kvarty 3:4 a jeden celý tón 8:9; oktávy, kvinty a kvarty jsou v pythagorejském ladění čisté, jsou to dokonalé konsonance ostatní intervaly vznikají odvozením z prve jmenovaných, např. tercie ze dvou celých tónů 8:9, půltón odečtením dvou celých tónů 8:9 od kvarty 3:4, jejich číselné proporce jsou složité a jsou tudíž disonantní v rámci pythagorejského ladění jsou možné tyto tónové systémy (řady): – pentatonika bez půltónů, vznikne navršením pěti kvint: c-g-d-a-e, seřazeno v rámci jedné oktávy: d-e-g-a-c [c-d-e-g-a] – sedmitónová diatonika: f-c-g-d-a-e-h, neboli d-e-f-g-a-h-c [c-d-e-f-g-a-h] – dvanáctitónová chromatika: zde ovšem vzniká známá potíž v tom, že dvanáctá kvinta je o tzv. pythagorejské komma (= 23,5 centů) vyšší než sedmá oktáva, s níž by měla být identická, a tento rozdíl se pak opakuje u všech (z hlediska temperovaného ladění) tzv. enharmonických tónů, např. fis-ges, b-as apod. Pýthagorás dále formuloval představu o harmonii sfér: hudba (= tónový systém) jako součást a zároveň šifra kosmického řádu a také představu o hudebním ethosu, tj. o působení hudby na člověka, na fyzickou i psychickou stránku jeho existence k nositelům a pokračovatelům pythagorejské tradice patřili mj. PLATÓN (427–347) poznal pythagorejskou tradici (centra na Apeninském poloostrově a na Sicílii) rozpracovává hlavně teorii (pojem) éthos - s ohledem na výchovné působení hudby, zvl. ve spisu Politeiá (Ústava) 1


EUKLEIDES (ca 300 př. Kr., Alexandria) spis Stoicheia (Základy, 13 knih o geometrii, aritmetice a algebře) zahrnuje i nauku o hudebních proporcích autorovi jsou dále připisovány knihy Eisagoge armonike (Úvod do harmonie) Katatome kanonos (Dělení kánonu) = shrnutí pythagorejského učení o hudbě „dokonalý tónový systém“ b) cca 4. stol. př. n. l. teoretické výklady o hudbě nabývají více či méně systematickou podobu: Æ músiké epistémé řada spisů se ovšem ztratila – u některých známe jména autorů a názvy z pozdějších odkazů a zpráv, jiné možná zmizely beze stop músiké epistémé: byla součástí studia filozofie a rétoriky; jednotlivé disciplíny (složky výkladu) byly zpravidla: „harmonie“ – tónový systém resp. tónina (armoniá) rytmika, metrika – „hudební“ i básnická (rhythmos, logos) éthos – nauka o působení hudby na člověka (ve smyslu kladném, zušlechťujícím, pročišťujícím) protikladný pojem = pathos: temné, iracionální vášně, pudové síly v člověku obojí (tj. možnost obojího působení) má co činit s harmonií (= tóninou), rytmem (metrem) a s hudebním nástrojem, na který se hraje: kithara x aulos tyto pojmy: harmonie, rytmus, logos, hudební nástroj i gesto (= tanec resp. pantomima, herecký projev) hrají podstatnou roli též v učení Platónově (viz výše) ARISTOTELES (384–322) největší systematik mezi řeckými filozofy, Platónův žák hudbě nevěnoval samostatnou (zvláštní) pozornost zmiňuje ji hlavně ve spisu Poetica (Peri poiétikés), v kontextu výkladů o básnictví a dramatu (o dramatickém umění) c) hudební teorii však pěstují Aristotelovi žáci, tzv. harmonikové oproti pythagorejcům jsou více zaměřeni k hudební praxi, tzn. vycházejí z empirického zkoumání elementů melodiky ARISTOXENOS z Tarentu (354–300) žák Aristotela, ale zřejmě též obeznámen s pythagorejskou tradicí Harmonika stoicheia (Základy harmonie) – dochovaný spis, jiné se ztratily = hudebně teoretický spis v našem (novodobém) slova smyslu zabývá se problémy harmonie (tónového systému, intervalových poměrů) [a problémy rytmu (Elementy rytmu – nedoch.?); srv. dále] ale s ohledem na znějící hudbu, konkrétní sluchovou zkušenost a interpretační praxi

2


poukazuje na rozdíly mezi ideálně zkonstruovanými veličinami (matematickými proporcemi) a tím, co skutečně zaznívá resp. co je slyšeno tzv. harmonické dělení oktávy dává následující intervalové a číselné poměry: z oktávy 1:2 vznikají kvinta a kvarta 2:3:4, z kvinty 2:3 vznikají velká a malá tercie 4:5:6, z velké tercie 4:5 vzniká velký a malý celý tón 8:9:10 ovšem i tento systém je neuzavřený, podobně jako ladění pythagorejské: šest celých tónů nedává dohromady čistou oktávu; rozdíl mezi velkým a malým celým tónem činí 81:80, tj. 21,5 centů = tzv. syntonické neboli didymické komma (o dva centy menší než pythagorejské komma) tzv. středotónové ladění vyrovnává právě toto komma, velké tercie jsou v tomto ladění čisté (tj. dokonale konsonantní) Aristoxenovo učení o éthosu je dochováno zprostředkovaně u Plutarcha (srv. dále) d) helénistické a římské období přináší (stejně jako období následující, tj. pozdní antika a raný středověk) kompilace a shrnutí starších učení; díla starších teoretiků, Pythagora, Aristoxena, ad., známe většinou takto zprostředkovaně pokračovatelem Aristoxenovým byl DIDYMOS CHALKENTEROS (nar. 63 př. Kr., Alexandria) univerzální učenec, gramatik; dílo dochováno ve zlomcích stanovil proporce pro velkou a malou tercii (4:5, 5:6), včlenil malou tercii do diatonické řady, rozlišil velký a malý celý tón (9:8, 10:9); rozdíl mezi nimi = didymické komma (81:80); viz výše jeho učení je tradováno u Porphyria a Claudia Ptolemaia (srv. dále) KLAUDIOS PTOLEMAIOS (83–161, Alexandria) spisy z oblasti astronomie, astrologie, geografie: jako prvý zmiňuje Frísy, Sasy, Langobardy; jeho znalosti uchovány skrze arabskou tradici Harmonika, 3 knihy – summa řecké hudební teorie kritika pythagorejské i aristoxenovské tradice; nástin vlastní teorie tónových řad teorie intervalů: na rozdíl od veškeré dosavadní tradice rozeznává intervaly – homofonní (oktáva, dvojitá oktáva), – symfonní (kvinta, kvarta) – emmelické (velká a malá tercie, celý tón) – ekmelické (= ostatní) PLUTARCHOS (ca 48–120) studoval v Aténách, cestoval do Asie, Egypta, Říma obsáhlé literární dílo všech oborů; asi 2/3 ztraceny Peri musikes (De Musica) = spis sestavený z textů Aristoxenových + Herakleita Pontika důležitá informace o řecké teoretické tradici

3


e) pozdní antika, raný středověk teorie hudby byla chápána v návaznosti na klasickou antiku i na helénismus primárně jako matematická disciplína a jako předstupeň filozofické a teologické kontemplace; měla tedy zároveň význam propedeutický, jako ars musica (= musica teorica) byla součástí studijního programu klášterních a dómských škol antickou tradici zprostředkoval pro středověk především Boethius (viz dále) teprve později a zpočátku spíše sporadicky a nesoustavně se objevuje zřetel k hudební (zpěvní, kompoziční) praxi; viz dále ARISTEIDES QUINTILIANUS (3. – 4. stol. po Kr.) tři knihy o hudbě: kompilace, shrnutí řeckého učení 1) harmonie a metrum 2) ethos 3) pythagorejská kosmologie AURELIUS AUGUSTINUS (354–403) De Musica – plánována jako šestisvazkový spis, ale nedokončena obsahuje opět tradiční součástky hudební teorie (harmonie – rytmika – ethos) hudba = scientia bene modulandi (...) úvahy o hudbě též v dalších spisech, zvl. v Confessiones ANICIUS MANLIUS SEVERINUS BOETHIUS (ca 480–524) „poslední Říman“ – působil ve službách gótského krále Theodoricha, vězněn a popraven za velezradu; srv. O útěše z filozofie De institutione musica – 5 svazků (psáno ca 500–510), v kontextu analogického spisu o aritmetice opět: přehled, kompilace, shrnutí dosavadního vědění MAGNUS AURELIUS CASSIODORUS (6. stol. po Kr.) též na dvoře gótského království v Ravenně, poslední léta života trávil v klášteře, kde sepsal (opět v opření o starší vzory) Expositio in psalterium a zvl. Institutiones divinarum et saecularium litterarum (Úvod do duchovních a světských věd, ca 544) kniha 2: De artibus ac disciplinis liberalium artium neboli pojednání o sedmi svobodných uměních, východisko pro středověk; hudba v kap. 5 NB: Septem artes liberales: poprvé formuloval MARTIANUS CAPELLA, ca 430, v pojednání De nuptiis Philologiae et Mercurii zde, v této době a v této tradici se upevňuje ono matematické (teoretické) pojetí hudby, její začlenění do systému svobodných umění, jakož i triáda musica mundana, musica humana, musica instrumentalis (jež pochází z pythagorejské resp. novopythagorejské tradice)

4


ISIDOR ze Sevilly (ca 570–636, biskup, církevní otec) Etymologiarum sive originum libri viginti (srv. český překlad!) = souhrnný výklad křesťanského světonázoru, kosmologie, ontologie na pozadí antické tradice; velmi vlivný, dochován v četných opisech, formulace o hudbě přejímány až do 15. – 16. století hudba = ars musica (neboli teorie), ale zároveň i praktická disciplína, tzn. je zde pojednáno i o liturgickém zpěvu a o zpěvácích FLACCUS ALCUINUS (Alcuin, ca 753–804) Angličan, univerzální vzdělanec, filozof, působil na dvoře Karla Velikého v Cáchách traktáty: Dialectica, De animae ratione (aj.) poprvé zmiňuje středověký systém církevních tónin: 8 modů, které jmenuje řeckými názvy; tyto názvy jsou ale užity v jiném významu, což platí pro celý středověk JOANNES SCOTTUS ERIUGENA (ca 810–877) irského původu, působil na dvoře Karla Holého (= západofranská říše), znalec řečtiny a platónské tradice, nejvýznamnější myslitel své doby traktát: De divisione naturae hudba v systému veškerého dobového vědění mj. první zmínky o vícehlasu (organum), jeho včlenění do tradičního systému (harmonie sfér, musica mundana; srv. Boethius aj.) traktáty hudebně praktického (pedagogického) zaměření představují specifický typ středověkého hudebně teoretického písemnictví; soustavněji se objevují od 9. – 10. století racionální promýšlení a pojmové uchopení proměňuje dosavadní usuální praxi (= cvik, návyk, ústní tradice) v praxi artificiální předmětem teoretických úvah (teorie v užším, moderním slova smyslu) je – chorál: systém modů, melodické formule, způsob zpěvního přednesu (typický příklad: Aurelianus Reomensis, 9. stol.) v pojednáních o chorálu je vesměs ex post shrnuta dobová praxe, tradovaná již dlouho předtím ústně – v době, kdy se nová chorální tvorba (= mladší vrstvy chorálu) ubírá opět jinými cestami – vícehlas: organum, discantus, contrapunctus (poprvé soustavněji: Musica Enchiriadis, přelom 10. a 11. století) postupně formulována pravidla vedení hlasů, zákaz paralel, rozlišení perfektních a imperfektních konsonancí, pravidla zacházení s disonancemi apod. v tomto případě se jedná o výdobytky teorie stejně tak jako o výdobytky kompoziční praxe; teorie drží krok s praxí, resp. ji předjímá – notace: „vynález“ notové osnovy a klíčů; problémy rytmu a metra modální a mensurální notace – také zde shledáváme aktivní / vůdčí roli teorie HUCBALD (ca 840–930): benediktin, působil na území dnešní Belgie a Francie Liber de harmonica institutione (název: srv. opět Boethius) ODO DE CLUNY (ca 878–942): francouzský benediktin srv. tzv. clunyjské [reformní] hnutí

5


NOTKER BALBULUS (ca 840–912): benediktin ze St. Gallen NOTKER LABEO – tamtéž AURELIUS REOMENSIS (9. stol.) f) 10. – 11. století MUSICA ENCHIRIADIS & Scolica Enchiriadis anonymní traktát & komentáře k němu (10. stol.), někdy připisovány Hucbaldovi nebo Odonu z Cluny prvé soustavnější zmínky o vícehlasu (organu) BERNO von Reichenau (†1048) HERMANNUS CONTRACTUS (1013–1054) též benediktin z Reichenau, napsal mj. světovou kroniku a traktát Opuscula musica GUIDO z Arezza (ca 992–1050) italský benediktin, nejproslulejší hudební teoretik své epochy traktát: Micrologus de musica (zveršován jako: Regulae rhythmicae) pojednává o chorální praxi a raném vícehlasu De ignoto cantu (= rozprava o hudbě ve formě dopisu mnichu Michaelovi) g) 12. století – dochováno relativně méně památek AD ORGANUM FACIENDUM anonymní traktát, Milano ca 1100 JOHANNES COTTONIUS (Affligemensis, Flandry): traktát De arte musica, ca 1120 uvádí melodické modely pro jednotlivé (chorální) mody; informuje též o raném vícehlasu h) 13. století: rozkvět hudební teorie v Paříži DISCANTUS POSITIO VULGARIS anonymní traktát, ca 1225 JOHANNES de GARLANDIA (ca 1190–1272), Angličan, žil v Paříži: De musica mensurabili positio, ca 1240 FRANCO de COLONIA (de Paris): Ars cantus mensurabilis, ca 1260 HIERONIMUS de MORAVIA, pocházel patrně ze Skotska (= kraj Murray) Tractatus de musica, 1272–1304 jeden z nejobsáhlejších hudebně teoretických spisů středověku; pojednává mj. o provozovací praxi (pěveckých ozdobách) a hudebních nástrojích

6


PETRUS de CRUCE (nar. v pol. 13. stol., Amiens) působil v Paříži; v teorii rytmiky a notace (tradované jinými autory) stojí mezi Franco Kolínským a Philippem de Vitry (srv. jinde) brevis dělí na 2–9 semibreves, zavádí tzv. punctum divisionis i) konec 13. a počátek 14. století hudební teorie se stále více obrací k problémům kompoziční praxe problémy notace vícehlasé (mensurální) hudby; rytmus „estetické“ hodnocení – obhajoba či propagace jistého směru v hudbě, odmítání směrů jiných; spor „starého“ s „novým“ centrem teoretického myšlení zůstává Paříž, ač do vývoje přispěli též Angličané a Italové JACOBUS de LIÈGE (nar. cca 1260) obhájce starého umění (ars antiqua) – název ovšem užíván až dodatečně PHILIPPE de VITRY (1291–1361) jeden z nejvýznamnějších mužů své doby: traktát Ars nova JEAN de MURIS (cca 1290–1351) matematik, astronom, hudebník; stěžejní traktát: Ars novae musicae další spisy: Musica practica, Musica speculativa JOHANNES de GROCHEO (Paříž cca 1300) traktát De arte musicae: též věnuje pozornost kompoziční praxi i jednotlivým druhům hudby WALTER ODINGTON (cca 1300) traktát De speculatione musicae ve vrcholném středověku (14. stol.) byla hudba jako ars musica důležitou součástí univerzitního studia (předtím v klášterních a katedrálních školách) základem výuky byly traktáty, zvl. Johannes Muris, Musica speculativa (srv. výše), jež byla užívána ještě kol. r. 1550 a v Krakově dokonce r. 1745 postavení hudby určovaly statuty – např. pařížská z let 1215 a 1366 nebo pražská z let 1367 a 1390 v 16. a zvl. v 17. století ale hudba z univerzit mizí (= změna systému vzdělání), výrazně zůstává zastoupena pouze na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi, dále v Basileji, Lipsku a Uppsale zůstává také v programu středních škol (městských nebo řádových) – nyní už převážně jako praktická disciplína j) 15. – 16. století (humanismus, renesance) hudba vykládána stále v tradici (formou) středověkých latinských traktátů, avšak zároveň se projevuje větší ohled k dobové kompoziční praxi (teoretická, estetická a kritická reflexe, kompoziční návody, následná zobecnění)

7


pojem (výměr) hudební teorie se zužuje, až nabývá dnešního významu kompoziční nauky resp. propedeutiky původní univerzální výměr (srv. výše) se odsouvá na pokraj zájmu jako neplodná spekulace JOHANNES TINCTORIS (ca 1435–1511) souputník franko-flámských mistrů; 12 traktátů, mj. pojednání Liber de arte contrapuncti, 1477; reflektuje a zobecňuje styl doby (generace) Dufayovy rozlišuje mezi (částečně) improvizovaným vícehlasem supra librum a mezi res facta (= kompozice, opus) HEINRICH LORITI (LORIS) GLAREANUS (1488–1563) Švýcar, profesor ve Freiburgu; autor traktátu Dodekachordon, 1547 mj. rozšiřuje tradiční systém církevních modů (= 8 modů, Alcuin ca 800, ad., viz jinde) na dvanáct: přidává mody jonický a aiolský (autentický a plagální), neboli dnešní dur a moll okruh německých luteránských teoretiků, působících zvl. na univerzitě ve Wittenbergu: GEORG RHAW, JOHANNES LISTENIUS ad. Æ Musica poetica – značí obrat ke kompoziční praxi; kompoziční pravidla: návody, jak psát hudební dílo v opření o rétoriku (tj. o návody, jak sestavit správnou a působivou řeč: hudební teoretikové té doby byli vesměs humanisticky vzdělaní učenci, vynikající latiníci; kantor v tomto období zpravidla vyučoval na městské škole hudbu a latinu) řada pojmů převzatých z rétoriky byla aplikována „doslovně“ na hudební dílo resp. na hudební formu hudební rétorika (nauka o rétorických figurách, jež hrály takovou roli u H. Schütze, J. S. Bacha ad.) však není propracována beze zbytku; názvy figur a jejich výklad jsou zachyceny porůznu v různých pojednáních protějškem rétorických figur jsou madrigalismy a učení o ornamentice k) 17. století (baroko, racionalismus) pokračuje resp. doznívá tradice souhrnných (latinských) traktátů, ale už s jinými akcenty příklady (nejdůležitější autoři a tituly): MICHAEL PRAETORIUS (1571 Kreuzberg,Thüringen – 1621 Wolfenbüttel) Syntagma musicum, Wittenberg – Wolfenbüttel, 1614–1619 3 svazky: kromě tradičního rámce pojednány zvl. hudební druhy, hudební nástroje, styly (v návaznosti na poetiku, tzn. teorii literatury)

8


ATHANASIUS KIRCHER (1602 Fulda – 1680 Řím): Němec, ovšem katolík, jezuita Musurgia universalis, Roma 1650 novum: afektová teorie (+ fyzikálně-akustická zkoumání) protiklad k racionalismu a matematické přírodovědě je jen zdánlivý; afekty (vášně duše) jsou vykládány jako něco, co lze přesně popsat, utřídit, rozumově uchopit RENÉ DESCARTES (1596–1650; srv. jinde) Compendium musicae, napsáno 1618 (srv. též Rozprava o metodě), publikováno 1650 Traité des passions de l’âme, 1650 MARINNUS MERSENNE (1588–1648), současník a přítel Descartův: Harmonie universelle, Paříž 1636–1637 zde mj. novodobé počátky akustiky; srv. též JOSEPH SAUVEUR, ATHANASIUS KIRCHER ad. JOHANN MATTHESON (1681–1764 Hamburg): Der vollkommene Capellmeister, 1739 autor pro nás figuruje spíše jako zakladatel hudební kritiky, kvůli stanoviskům, která zaujímal k hudbě současníků; ale jde tu znovu ještě o ono univerzální pojetí počátky „novodobé“ hudební teorie – příznačně v národních jazycích, ne již v latině: GIOSEFFO ZARLINO (1517–1590): žák A. Willaerta, reflektuje pozdní nizozemskou polyfonii L’ istitutioni harmoniche, Venezia 1558 JEAN PHILIPPE RAMEAU (1683–1764) Nouveau système de musique théorique, Paris 1726 a další spisy vychází z objevu alikvotních tónů; z alikvotní řady vyvozuje prioritu durového trojzvuku a kvintových vztahů (příbuzností) v přirozeném tónovém systému kvintové vztahy (kroky) = postup fundamentálního basu hlavní harmonické funkce: tonika a její svrchní a spodní dominanta harmonický monismus: prioritní je dur (durový tónorod a durový trojzvuk); moll je odvozené, neplnoprávné – toto odpovídá dobové kompoziční praxi, je ale vykládáno jako neměnný přírodní zákon JOHANN JOSEPH FUX (1660–1741): Gradus ad Parnassum, Wien 1725 l) 18. – 19. století hlavní témata hudebně teoretického myšlení: – obdiv pro fyziku (= akustiku) jako vzorovou vědu J. Ph. Rameau bere za základ své teorie akordických vztahů přirozenou tónovou řadu […] – zároveň akcentování vkusu a ustavení estetiky hudby J. Mattheson odvozuje své učení o melodii z estetických předpokladů podobně činí J. J. Rousseau

9


– v 19. století reprezentuje hudební teorii především harmonie (G. Weber – M. Hauptmann – S. Sechter – H. Riemann) zatímco nauka o kontrapunktu zažila obrodu až ve 20. století, na nových základech (E. Kurth – H. Schenker) – nauka o hudebních formách má počátky u J. Matthesona a J. A. Scheibeho, dále se o ni zasloužili J. Riepel, H. Chr. Koch a později A.B. Marx (v návaznosti na morfologii J. W. Goetha) – teorie rytmu zůstala u dílčích nasazení (H. Riemann) nauka o harmonii v 19. století: proti harmonickému monismu stojí v 19. století harmonický dualismus – hlavní představitelé: MORITZ HAUPTMANN (1792 Dresden –1868 Leipzig) Die Natur der Harmonik und der Metrik, 1853, 21873, angl. 1888 ARTHUR OETTINGEN (1836–1920) Harmonie-System in dualer Entwicklung, 1866 snaží se teoreticky prokázat a zdůvodnit rovnocennost dur a moll (durového a mollového trojzvuku) – mj. konstrukcí (hypotetické) „spodní alikvotní řady“; ve svrchní řadě jsou tóny mollového trojzvuku jak známo zastoupeny až v dosti pozdním pořadí dále pak též HUGO RIEMANN (1849–1919; viz) předtím ještě z odlišných pozic vychází FRANÇOIS JOSEPH FÉTIS (1784–1871) jenž se mj. snaží definovat pojem tonalita – což je pro něj souhrn tónových vztahů v rámci rozmanitých, historicky a geograficky podmíněných a proměnlivých tónových systémů; „moderní“ dur-mollová tonalita je tedy jenom jedním z mnoha možných případů neboli: Fétis je skeptický vůči oné přírodovědné, akusticko- fyzikální argumentaci, jež jinak v dané době převládala podobně HERMANN HELMHOLTZ (1821–1894) ve svém spisu Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, 1863 jinak spolu v 19. století soupeří Stufenlehre, chápající logiku harmonických souvislostí jako důsledek horizontálního postupu generálního basu – a Funktionslehre (funkční teorie), chápající horizontální pohyb jako důsledek kvalitativně rozmanitých vztahů akordických vertikál oba náhledy, obě odlišné tradice se přitom mohou i mísit pojem (kategorii) modulace – ve vztahu k pojmu či kategorii tonality formuloval patrně poprvé GEORG JOSEPH VOGLER (1749–1814) ve svém spisu Handbuch zur Harmonielehre, Prag 1802

10


jedná se o učebnici kompozice: počátky (základy) nauky o hudebních formách (Formenlehre) – jež je třeba ale hledat i v oblasti hudební estetiky a jež souvisejí se vzestupem instrumentální hudby JOHANN GEORG ALBRECHTSBERGER (1736–1809 Vídeň) po r. 1772 vlivný a ceněný učitel kontrapunktu a kompozice: Gründliche Anweisung zur Composition..., Leipzig 1790, 31821, franc. 1814, angl. 1844 HEINRICH CHRISTOPH KOCH (1749–1814) Versuch einer Anleitung zur Composition: 3 svazky, 1782–1793 – nepříliš vlivná práce ANTON (ANTOINE) REJCHA (1770–1836) Traité de mélodie, Paris 1814 Traité de harmonie, Paris 1819–1824 Cours de composition musicale, Paris 1818 Traité de haute composition musicale, 2 svazky, Paris 1824, 1826; něm. překlad Carl Czerny, Wien 1834 L’Art du compositeur dramatique, Paris 1833 ADOLF BERNHARD MARX (1795–1866, Berlin) Die Lehre von der musikalischen Komposition, 4 svazky, Leipzig 1837–1847 mj. opouští již definitivně tradiční rétorický pojem hudební formy (jakožto nauky o stavbě period) a chápe formu jako abstraktní schéma, jako souhrn základních rysů, jež jsou pokaždé společné velké množině hudebních děl podobně později opět HUGO RIEMANN – viz jinde SIMON SECHTER (1788–1867) Abhandlung von der Fuge, 1843, revidované vydání starší práce Marpurgovy Grundsätze der musikalischen Composition, 3 svazky, 1853–1854 m) hudební teorie ve 20. století přijímá mj. kategorie z tvarové psychologie (Gestaltpsychologie) a z fenomenologie, a tíhne zároveň k historizaci - srv. vývoj hudební estetiky: nároky teorie postihnout neměnnou podstatu věcí (jak si to představoval ještě Hugo Riemann) jsou považovány za dogmatické k tomu pokusy některých skladatelů – o formulování a prosazení radikálních inovací, hudebního pokroku na základě vzájemného působení teorie a praxe – o teoretické ospravedlnění vlastní kompoziční praxe; příkladem může být Arnold Schönberg, který byl ovšem skeptický jak vůči věčným estetickým pravdám, tak vůči přeceňování teoretické správnosti kompozice n) současný stav hudební teorie je chápána převážně jako soubor skladebných nauk, formulovaný hlavně k pedagogickým účelům jako základ či propedeutika pro

11


– kompoziční praxi – hudebněvědný výzkum vůči hudebně-vědnému (-historickému, -estetickému) výzkumu je zároveň v poměru – základu – předmětu zkoumání o) vývoj teoretického myšlení o hudbě v českých zemích sporadické doklady o pěstování hudební teorie v katedrální škole u sv. Víta (= poslední třetina 13. století: ENGELBERT von ADMONT, cca 1250–1331, cisterciácký mnich původem ze Štýrska, v katedrále sv. Víta v l. 1271–1274) a na univerzitě ve 2. polovině 14. století – pak univerzita upadá, již po Dekretu kutnohorském (1409; srv. jinde) doklady o reformě chrámového zpěvu za Arnošta z Pardubic (=doba Karla IV.) kritické zmínky o hudební praxi (světská píseň!) u Tomáše Štítného a M. Jana Husa (obdobné najdeme i u církevních autorit zahraničních – dnes to jsou prameny pro světský zpěv oné doby) Æ 15. století (doba husitská): JAN Z HOLEŠOVA (†1436) benediktin z břevnovského kláštera, ve svém traktátu zapsal mj. poprvé píseň Hospodine, pomiluj ny PAVEL ŽÍDEK Z PRAHY (cca 1413–1471) Libri viginti artium – podává též výklad o hudbě Æ 16. století – humanismus a reformace: VÁCLAV PHILOMATES (pseud.?, poč. 16. stol., poch. z Jindřichova Hradce) Musicorum libri quatuor, 1512 Vídeň, psáno ve verších (latinských hexametrech); srv. Martin Horyna […] JAN BLAHOSLAV (1523–1571) Musica, to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírajícím Olomouc 1558, Ivančice 1569 + Přídavky: Zprávy některé potřebné těm, kdož chtí dobře zpívati. Naučení potřebná těm, kteříž písně skládati chtějí JAN JOSQUIN (? – ?, pseud.) Muzyka, to jest zpráva ke zpívání náležitá, 1561, z téhož bratrského okruhu; srv. Otakar Hostinský […] Æ 18. – 19. století: THOMAS BALTHASAR JANOVKA (cca 1660 Kutná Hora – ?) magister filozofie, po r. 1690 varhaník Týnského chrámu v Praze Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701, 21715; průkopnické dílo

12


MAURITIUS VOGT (1669–1730) cisterciácký mnich a řádový hudebník v Plasech Conclave thesauri magnae artis musicae, Praha 1719; navazuje na Janovku JAKUB JAN RYBA (1765–1815) Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, 1800, vyd. posmrtně 1817 (atd.) JOHANN GOTTFRIED DLABACZ (Jan Bohumír Dlabač, 1758–1820; srv. dále) OTAKAR HOSTINSKÝ (1847–1910) Die Lehre von den musikalischen Klängen, Praha 1879 (česky in O. H.: O hudbě, Praha 1961) FRANTIŠEK ZDENKO SKUHERSKÝ (1830–1892) O formách hudebních, Praha 1873, 21884 Nauka o hudební komposici: 1. O závěru a modulaci, Praha 1880 2. O jednoduchém a dvojitém kontrapunktě, Praha 1880 3. O imitaci – O kánonu – O fuze I., Praha 1883 4. O fuze II., Praha 1884 Nauka o harmonii na vědeckém základě ve formě nejjednodušší, Praha 1885 atd. Srv. Jitka Ludvová: Česká hudební teorie 1750–1850, Praha, Academia 1985; Česká huddební teorie novější doby 1850–1900, Praha 1900 ____________________

Základní literatura k jednotlivým hudebně teoretickým disciplínám (skladebným naukám): a) nauka o harmonii GIOSEFFO ZARLINO: Istituzioni harmoniche, 1558 Dimostrationi harmoniche, 1571, faks. 1965 JEAN PHILIPPE RAMEAU: Traité de l’harmonie reduit à ses principes naturels, 1722 Nouveau système de musique théorique, 1726 Génération harmonique, ou Traité de musique théorique et pratique, 1737, a další spisy JOHANN PHILIPP KIRNBERGER: Die Kunst des reinen Satzes in der Musik, 2 sv. 1771– 1779 GOTTFRIED WEBER: Versuch einer geordneten Theorie der Tonsetzkunst, 3 sv. 1817– 1821 F. H. J. CASTIL-BLAZE: Dictionnaire de musique moderne, Paris 1821, 21825 FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS: Traité complet de la théorie et de la pratique de l’harmonie, Paris 1844 [...] 121879 SIMON SECHTER: Die Grundsätze der musikalischen Komposition,1853–1854 13


MORITZ HAUPTMANN: Die Natur der Harmonik und der Metrik, Leipzig 1853, 21873 HERMANN von HELMHOLTZ: Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, 1863, 61913 ARTHUR VON OETTINGEN: Harmoniesystem in dualer Entwicklung, 1866 HUGO RIEMANN: Über das musikalische Hören (= Musikalische Logik. Hauptzüge der physiologischen und psychologischen Begründung unseres Musiksystems), Leipzig 1873 Musikalische Syntaxis. Grundriß einer harmonischen Satzbildungslehre, Leipzig 1877 Handbuch der Harmonielehre, Leipzig 1887, 101929 Vereinfachte Harmonielehre oder die Lehre von den Tonvorstellungen, in: JbP 1914– 1915, Leipzig 1916 HEINRICH SCHENKER: Neue musikalische Theorien und Phantasien, Bd. I, 1906, angl. 1954 ARNOLD SCHÖNBERG: Harmonielehre, 1911, 51960, angl. 1947 Structural Functions of Harmony, 1954, něm, jako: Die formbildenden Tendenzen der Harmonie, 1957 ERNST KURTH: Die Vorasusetzungen der theoretischen Harmonik und der tonalen Darstellungssysteme, 1913 Romantische Harmonik und ihre Krise in Wagners Tristan, 1920 HERMANN GRABNER: Die Funktionstheorie Hugo Riemanns und ihre Bedeutung für die praktische Analyse, 1923 Die wichtigsten Regeln des funktionellen Tonsatzes, 1935 Handbuch der Harmonielehre, 2 sv. 1951 SIEGFRIED KARG-ELERT: Die Grundlagen der Musiktheorie, 1920 Akustische Ton-, Klang- und Funktionsbestimmung, 1931 Polaristische Klang- und Tonalitätslehre,1931 PAUL HINDEMITH: Unterweisung im Tonsatz, 2 sv., 1937, angl. The Craft of Musical Composition, 1940–1941 JACQUES HANDSCHIN: Der Toncharakter, 1948 MARTIN VOGEL (ed.): Musiktheorie des 19. Jahrhunderts. Studien zur Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts, sv. 4, Regensburg 1966 DIETHER de LA MOTTE: Harmonielehre, Kassel-Basel etc. 1976, 31981 (atd.) Práce a učebnice českých a slovenských autorů: FRANTIŠEK BLAŽEK: Theoreticko-praktická nauka o harmonii, Praha 1866, 21878 JOSEF FOERSTER: Nauka o harmonii, Praha 1878 a další vyd. LEOŠ JANÁČEK: Úplná nauka o harmonii, Brno 1913, 21920, nově in: Hudebně teoretické dílo, sv. 2, Praha 1974 OTAKAR ŠÍN: Nauka o harmonii, 21920 JAROSLAV VOLEK: Teoretické základy harmónie z hľadiska vedeckej filozofie, Bratislava 1954, česky jako: Novodobé harmonické systémy z hlediska vědecké filozofie, Praha 1961 ZDENĚK HŮLA: Nauka o harmonii, 2 sv. Praha 1956 EMIL HRADECKÝ: Úvod do studia tonální harmonie, Praha 1960 KAREL JANEČEK: Harmonie rozborem, Praha 1963 Základy moderní harmonie, Praha 1965 Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, Praha 1973 MIROSLAV FILIP: Vývinové zákonitosti klasickej harmónie, Bratislava 1965

14


KAREL RISINGER: Hierarchie hudebních celků, Praha 1969 Nauka o harmonii 20. století, Praha 1978 (atd.) b) nauka o kontrapunktu JOHANNES TINCTORIS: Liber de arte contrapuncti, 1477 NICOLA VICENTINO: L’antica musica ridotta alla moderna prattica, 1555 GIOSEFFO ZARLINO: Istituzioni armoniche, díl III., 1557 JOHANN JOSEPH FUX: Gradus ad Parnassum, 1725 HUGO RIEMANN: Geschichte der Musiktheorie im IX. - XIX. Jahrhundert, 1898 ERNST KURTH: Grundlagen des linearen Kontrapunkts, 1917, 31927, 41946 KNUD JEPPESEN: Der Palestrina-Stil und die Dissonanz, 1925, angl. 1927, 21946 ERNST APFEL: Beiträge zu einer Geschichte der Satztechnik von der frühen Motette bis J. S. Bach, 2 sv., 1964–1965 Učebnice: JOHANN GEORG ALBRECHTSBERGER: Gründliche Anweisung zur Komposition, 1790– 1818, franc. 1814 LUIGI CHERUBINI: Cours de ounterpoint et de fugue, Paris 1835 SIEGFRIED DEHN: Die Lehre von dem Contrapunkt, dem Canon und der Fuge, Berlin 1859, 21883 HEINRICH BELLERMANN: Der Contrapunkt, 1862, 41901 SAMUEL JADASSOHN: Musikalische Kompositionslehre. I. Die Lehre vom reinen Satz II. Lehrbuch des einfachen, doppelten, drei- und vierfachen Kontrapunkt, 1884, 71926 HUGO RIEMANN: Lehrbuch des einfachen, doppelten und imitierenden Kontrapunkt, 1888, 4–61921, angl. 1904 PAUL HINDEMITH: Unterweisung im Tonsatz, 2 sv. 1937, 21940, angl. The Craft of Musical Composition, 1941–1942 ERNST KŘENEK: Studies in Counterpoint, 1940; něm. Zwölfton-Komposition-Studien, 1952 ARNOLD SCHOENBERG: Preliminary Exercises in Counterpoint, 1963 Učebnice české: OTAKAR ŠÍN: Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze, Praha 1936 ZDENĚK HŮLA: Nauka o kontrapunktu, 2 sv., Praha 1958 a 1966 c) nauka o hudebních formách (nauka o kompozici) JOHANN MATTHESON (1681–1764): Der vollkommene Capellmeister, 1739 JOHANN ADOLPH SCHEIBE (1708–1776): Critischer Musicus, 1739 JOSEPH RIEPEL (1709–1782): Anfangsgründe zur musikalischen Setzkunst..., 1752 HEINRICH CHRISTOPH KOCH: Versuch einer Anleitung zur Composition, tři díly 1782, 1787, 1793 ANTON REICHA: Traité de haute composition musicale, 2 svazky, Paris 1824–1826 ADOLF BERNHARD MARX: Die Lehre von der musikalischen Komposition, 4 svazky 1837–1847; přepracoval H. Riemann, 1887–1890

15


HUGO RIEMANN: Systematische Modulationslehre als Grundlage der musikalischen Formenlehre, 1887 Grundriß der Kompositionslehre (Musikalische Form), 1889 Große Kompositionslehre, 3 svazky, 1902–1913 HUGO LEICHTENTRITT: Musikalische Form (Handbuch der Musiklehre), 1911, 51952, angl. rozš. 1951 AUGUST HALM: Von zwei Kulturen der Musik, 1913, 31947 HANS MERSMANN: Musikhören, 1938 RUDOLF RÉTI: The Thematic Process in Music, 1950 ERWIN RATZ: Einführung in die musikalische Formenlehre, 1951 KARL HEINRICH WÖRNER: Das Zeitalter der thematischen Prozesse in der Geschichte der Musik. Studien zur Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts sv. 18, Regensburg 1969 Učebnice české: KAREL BOLESLAV JIRÁK: Nauka o hudebních formách, 5Praha 1946, 6přeprac. 1985 KAREL JANEČEK: Hudební formy, Praha 1955 Tektonika, Praha 1968

2) hudební akustika a) počátky – mýtické stádium PÝTHAGORÁS (6. stol. př. n. l.; srv. výše) hudba = tónový systém intervalové poměry tohoto systému definovány matematickými (číselnými) proporcemi, neboli: teorie číselných poměrů jakožto základ hudby b) helénismus ARISTOTELES (384–322, srv.výše) uvažuje o poměrech kmitočtů k délce a napětí struny ARISTOXENOS z Tarentu (354–300, srv. výše): Harmonica stoicheia dvě knihy o elementech harmoniky + torzo knihy o elementech rytmiky EUKLEIDES (cca 300 př. n. l., srv. výše): Stoicheia; Katatone kanonos shrnuje pythagorejskou tradici (měření na monochordu) NB: problémy ladění; konsonance a disonance srv. též jinde – DIDYMOS, KLAUDIOS PTOLEMAIOS ad. c) středověk BOETHIUS (475–524, srv. výše): De institutione musica […] CASSIODORUS (nar. cca 485, srv. výše): Expositio in psalterium... Institutiones divinarum et saecularium lectionum... 16


GUIDO d’AREZZO (cca 995–1050, srv. výše): Micrologus de disciplinae artis musicae (+ Regulae rhythmicae) De ignoto cantu HUCBALD (cca 840–930, srv. výše): Liber de harmonica institutione MUSICA ENCHIRIADIS […] JOHANNES de GARLANDIA (nar. cca 1190): De musica mensurabili positio, cca 1240 JOHANNES MURIS (cca 1300–1351): Ars novae musicae; Musica practica etc. výklad o hudební akustice in: Musica speculativa d) renesance JOHANNES TINCTORIS (1435–1511, srv. výše): Terminorum musicae diffinitorium HEINRICH LORITIS GLAREANUS (1488–1563, srv. výše): Dodekachordon, 1547 GIOSEFFO ZARLINO (1517–1590, srv. výše): Istituzioni armoniche, 1558 RENÉ DESCARTES (1596–1650, srv. výše): Compendium musicae, 1618 MARINUS MERSENNE (1588–1648, srv. výše): Harmonie universelle, 1636–1637 MICHAEL PRAETORIUS (1571–1621, srv. výše): Syntagma musicum, 1614–1620 e) 17. – 18. století JOSEPH SAUVEUR (1654–1716), Principes d’acoustique et de musique, 1700–1701 GEORG ANDREAS SORGE (1703–1758): Vorgemach der musicalischen Composition, 1745 GIUSEPPE TARTINI (1692–1770): Trattato di musica secondo. La vera scienza dell’armonie, 1754; De’principi dell’armonia musicale, 1767 LEONHARD EULER (1707–1783): Testamen novae theoriae musicae, 1739 f) počátek 19. století ERNST FLORENZ FRIEDRICH CHLADNI (1756–1827): Die Akustik, Leipzig 1802; Neue Beyträge zur Akustik, 1817 formuloval program a hlavní úkoly oboru: akustika má zkoumat – časové poměry kmitajících pohybů (= aritmetická část) – zákony chvění všech pružných těles (= mechanická část) – šíření zvuku – vnímání zvuku uchem (= fyziologická část)

17


GEORG SIMON OHM (1787–1854), matematik, fyzik, chemik formuloval akustický zákon r. 1843: pro „čisté tóny“ bez alikvotů platí „kyvadlový pohyb“ zvukových vln; ostatní tóny jsou složené g) 60. léta 19. století HERMANN von HELMHOLTZ (1821–1894), fyziolog (zabýval se zejména fyziologií slyšení a vidění), fyzik, filozof stěžejní spis: Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, 1863 jádro H. teorie = tzv. rezonanční teorie slyšení (viz též dále hudební fyziologie, hudební psychologie): tónová výška = korelát kmitočtu intenzita tónu = korelát amplitudy barva tónu = dána jeho spektrální skladbou, tj. alikvotními tóny konsonance a disonance = důsledek dílčích souznění resp. interferencí alikvotních tónů cíl H. výzkumů = ustavení pevných základů hudební estetiky ARTHUR JOACHIM von OETTINGEN (1836–1920) Harmoniesystem in dualer Entwicklung, 1866 (viz též výše) ALEXANDER JOHN ELLIS [SHARP] (1814–1890 London), filolog a matematik, zabýval se fonetikou přeložil Helmholtzův spis do angličtiny: On the Sensations of Tone as a Physiological Basis for the Theory of Music, 1875 prováděl rovněž akustická měření škál důsledky jeho výzkumů: škály (tónové systémy) jednotlivých hudebních kultur jsou si rovnocenné, není důvod považovat evropský systém za nadřazený, protože je údajně „daný přírodou“... h) 20. století problémy hudebního slyšení: HARVEY FLETCHER – W. A. MUNSON Loudness, Pitch, and the Timbre fo Musical Tunes and their Relation to the Intensity, the Frequency and the Overtone Structure, in: Journal of American Acoustic Society, 1934 tzv. Fletcherovy křivky vnímání [hudebních] zvuků; k tomu „zkreslení“, k němuž dochází v lidském uchu (srv. též níže) moderní akustické bádání je velmi rozmanité a člení se zhruba na – fyzikální akustiku (= mechanika, učení o kmitech a vlnách) – fyziologickou akustiku (= přenášení kmitů, tj. akustických vzruchů, v nervových vláknech) – psychologickou akustiku (psychoakustiku), zkoumající proměny akustického vnímání pokud jde o

18


- intenzitu, stupeň zalíbení (tón, šum, hluk) a - kategorie hudebního slyšení (tónová výška, barva, konsonance a disonance atd.) – hudební akustiku (stavba nástrojů atp.) – technickou (prostorovou a stavební) akustiku – elektroakustiku, zahrnující a zkoumající mj. též - experimentální reprodukování akustických jevů za účelem jejich lepšího poznání - zvukový materiál elektronické (elektroakustické) a konkrétní hudby - přístroje pro záznam a reprodukci zvuku - zesilovací aparatury zábavné a rockové hudby, atd. Literatura (učebnice, příručky): OTAKAR HOSTINSKÝ: Die Lehre von den musikalischen Klängen, 1878 (= Nauka o hudebních zněnách. Příspěvek k estetickému zdůvodnění nauky o harmonii, in: Otakar Hostinský, O hudbě Praha 1961, s. 127–255; zde mj. shrnuto učení H. Helmholtze, A. v. Oettingena a H. Riemanna) ČENĚK STROUHAL: Akustika, Praha 1902 HUGO RIEMANN: Katechismus der Akustik, Leipzig 1918 FRANZ TRENDELENBURG: Akustik. Handbuch der Physik Bd. 8, Berlin 1927 ANTONÍN ŠPELDA: Úvod do akustiky pro hudebníky, 1958 Hudební akustika pro posluchače filozofických a pedagogických fakult, 1978 ANTONÍN ŠPELDA – JARMIL BURGHAUSER: Akustické základy orchestrace, Praha 1967 MIROSLAV FILIP: Kapitolky z akustiky, Bratislava 1970 VÁCLAV SYROVÝ: Hudební akustika, Praha 2008

3) fyziologie hudby dnes rovněž spíše na okraji hudebněvědného bádání, někde mezi akustikou, psychologií a medicínou (biologií) souvisí těsně – s hudební akustikou – s psychologií hudby kombinuje metody užívané biologií a medicínou a metodologický aparát muzikologie sleduje způsob, jakým se akustické jevy (=chvění těles a vlnění vzduchu) dostávají do (lidského) vědomí vysvětluje vztah mezi akustickým jevem a představou tónu ve vědomí (= fyziologie vyšší nervové činnosti; může se týkat i zvířat) studuje mechanismus hudebního vnímání zkoumá procesy lidského slyšení a reagování na hudbu; k tématům výzkumu patří – stavba (složení) lidského ucha; jak ucho zpracovává a předává mozku akustické (hudební) vjemy a podněty; způsob vnímání tónových výšek, barev, intenzit – hlasové ústrojí a zpěv – metodika výuky zpěvu – stavba ruky a fyziologické problémy nástrojové hry – též důležité pro hudební pedagogiku – dýchání a motorické projevy vyvolané hudbou – léčebné a škodlivé účinky hudby - léčebné účinky: muzikoterapie – souvisí těsně s hudební psychologií 19


- škodlivé účinky: práh bolestivosti u sluchových podnětů (nadměrný hluk rockových kapel a nevratná poškození sluchu; „nemoci z povolání“ u některých instrumentalistů a zpěváků, atd. Základní literatura: GUSTAV THEODOR FECHNER (1834–1887), psycholog, estetik: Elemente der Psychophysik, 2 sv. Leipzig 1860 HERMANN HELMHOLTZ (viz výše): Die Lehre von den Tonempfindungen... ERNST MACH (1838–1916), významný fyzik a filozof, působil ve Vídni, Praze a Grazu: Einleitung in die Helmholtzsche Theorie der Musik, Graz 1886 WILHELM WUNDT (1832–1920) fyziolog, psycholog, filozof, profesor na univerzitě v Lipsku (= starší vrstevník H. Riemanna), zakladatel prvního ústavu pro experimentální psychologii Grundzüge der physiologischen Psychologie, Leipzig 1874 H. FLETCHER a W. A. MUNSON (viz výše) Příklady českých prací: Karel SEDLÁČEK – Antonín SYCHRA: Hudba a slovo z experimentálního hlediska, Praha 1962 Jan NĚMEC (ed.): Současné problémy fyziologické akustiky a akustiky řeči, Praha 1963 (atd.)

4) hudební psychologie disciplína, která se zabývá působením hudby na člověka, hudbou ve vědomí člověka; (na rozdíl od pohledu hudební fyziologie) není již vnímání hudby chápáno jako fyziologicko-anatomický mechanismus, ale jako duševní pochod disciplína, která stojí na rozhraní mezi přírodovědnými a humanitními disciplínami (tak jako celá psychologie, jejíž je součástí) odhaluje (některé) motivace estetického soudu, nechápe však ještě hudbu jako nositelku estetických a společenských funkcí důraz na funkční hledisko (estetickou funkci hudebního projevu a vjemu) znamená přechod od (hudební) psychologie k psychologické estetice vývojová stádia – předchůdci moderní hudební psychologie: antický étos a katarze (viz jinde) afektová teorie (= učení o afektech a vášních duše; viz) pojem nálada v romantickém umění a v romantické psychologii […] opět veliký rozmach v pozitivistickém období experimentální psychologie (obecná) se mj. velmi intenzívně zabývala problémy slyšení současnost: metody obecné psychologie (psychologické testy, experimenty) jsou kombinovány s výzkumy hudebně estetickými, hudebně sociologickými a pedagogickými 20


praktické úkoly a souvislosti disciplíny: hudební psychologie = teoretický podklad pro hudební pedagogiku hudební pedagogika staví na psychologických poznatcích konkrétně: rady pro profesionální koncertní činnost jak se připravovat na vystoupení (soutěž), jak bojovat s trémou pro dirigenty, sbormistry, režiséry: jak pracovat s orchestrem, sborem, sólisty na scéně (v zásadě jde o rady obecně psychologické povahy; srv. aplikovaná psychologie: psychologie práce, sportu apod.) tradiční členění oboru – dvě hlavní větve: a) psychologie slyšení (také Tonpsychologie, psychologická akustika, hudební fyziologie – viz výše) zkoumá jevy slyšení (i hudebního slyšení) z psychologického hlediska a psychologickými metodami součást psychologie vnímání (resp. psychologie schopností a nadání; klasifikace hudebních schopností a tvůrčích typů, ale i hudebního slyšení naráží ovšem posléze na společenské podmínění) epochální dílo: HERMANN HELMHOLTZ a jeho moderní teorie slyšení (viz výše) dále: CARL STUMPF (1848–1936) v letech 1879–1884 působil na pražské univerzitě Tonpsychologie, 1883–1890, 2 sv., nedokonč. kritizuje Helmholtzovu teorii konsonancí konsonance = splývání tónů, nikoliv souznění alikvotů podobně: THEODOR LIPPS (1851–1914) Tonverwandschaft und Tonverschmelzung, Leipzig 1899 GÉZA RÉVÉSZ (1878 Maďarsko – 1955 Amsterodam) Zur Grundlegung der Tonpsychologie, 1913 Einführung in die Musikpsychologie, 1946, 21972 mj. nové poznatky o vnímání tónových výšek počátek 20. století: obrat od elementové psychologie: srv. JOHANN FRIEDRICH HERBART (1776–1841, filozof a pedagog, působil v Jeně, Bernu, Göttingenu, Königsbergu a nakonec opět v Göttingenu): Psychologie als Wissenschaft neu gegründet auf Erfahrung, Metaphysik und Mathematik, 1824–1825 Psychologische Untersuchungen, 1839–1840 k tzv. tvarové psychologii (Gestaltpsychologie): srv. již WILHELM DILTHEY (1833–1901, působil v Basileji, Vratislavi a Berlíně):

21


Ideen über eine beschreibende und zergliedernde Psychologie, 1894 aj. a ovšem CHRISTIAN VON EHRENFELS; odmítnutí redukcionismu, tj. představy o jednoduchém vztahu mezi podnětem a psychickou reakcí; tvarové kvality jsou nyní chápány jako komplexní a nedílné Literatura: CHRISTIAN VON EHRENFELS (1850–1932: Über Gestaltqualitäten, in: Vierteljahresschrift für wissenschaftliche Philosophie, 14, 1890 2 in:Gestalthaftes Sehen. Zum 100. Geburtstag von Christian v. Ehrenfels, Darmstadt 1960; používá poprvé tento pojem FELIX KRUEGER (= pokračovatel Ehrenfelsův v Lipsku, představitel Gestaltpsychologie): Das Bewußtsein der Konsonanz. Eine psychologische Analyse, Leipzig 1903 tzv. berlínská škola: ERICH VON HORNBOSTEL: Psychologie der Gehörserscheinungen, 1926 (NB: srv. též etnomuzikologie!) WOLFGANG KÖHLER: Akustische Untersuchungen, 1909 Tonpsychologie, 1910 ALBERT WELLEK: Musikpsychologie und Musikästhetik, 1963 (tato práce představuje přechod k hudební psychologii – viz dále; zabývá se mj. problémy absolutního a relativního sluchu, rozlišením různých sluchových typů a typů hudebního nadání; A. W.: syn Bronislava W., životopisce Smetanova, bratr literárního vědce René W.) H. J. WATT: The Psychology of Sound, 1917 R. M. OGDEN: Hearing, 1924 S. S. STEVENS – H. DAVIS: Hearing, Its Psychology and Physiology, 1938 JACQUES HANDSCHIN: Der Toncharakter. Eine Einführung in die Tonpsychologie, Zürich 1948 (NB: srv. též hudební historiografie) b) hudební psychologie (Musikpsychologie) pod tímto pojmem se rozumí jakási vyšší disciplína, pro niž je psychologie slyšení jenom základem zkoumá psychologické předpoklady tvorby, jakož i estetického vnímání (působení díla) a estetického hodnocení (estetických zákonitostí) souvisí s pojetím tvorby jakožto individuálního projevu a výrazu tvůrčí osobnosti teoretickým předpokladem a východiskem je rozštěpení hudební struktury a afektivního obsahu (resp. citového působení; srv. již EDUARD HANSLICK!): hudební struktura = věc hudební estetiky a kritiky (?) city a afekty = záležitost psychologie hudební sociologie (viz dále) je pak chápána jakožto sociální psychologie hudby: zkoumá problémy masové recepce, vkusu apod. disciplína založena a pěstována zvl. ve 30. letech 20. stol. významný propagátor: ERNST KURTH (1886–1946, nar. ve Vídni, studoval u Guido Adlera, působil v Bernu) Musikpsychologie, 1930, 21947, reprint 1969

22


1) Tonpsychologie und Musikpsychologie: výchozí pozorování-tónový fenomén;výstavba tónového zážitku; oblasti a hranice hudební psychologie 2) Kraft, Raum, Materie: energie v psychologickém pojetí; problém zobrazení pohybu; psychická a fyzická energie; fenomén hudebního prostoru; iluze hmotnosti 3) Erscheinungsformen der Klangmaterie: souzvuk; dynamizace zvuku; zvukový pohyb 4) Erscheinungsformen des Bewegungsverlaufs: k psychologii pojmu formy; základní psychické funkce v utváření melodie; rytmické průběhové formy základní rysy a zdroje Kurthova myšlení: voluntarismus a energetismus (Schopenhauer!), Gestaltpsychologie, hlubinná psychologie (C.G. Jung!; srv. předchozí Kurthovy práce: Romantische Harmonik und ihre Krise in Wagners Tristan, 1920; Anton Bruckner I–II, 1925) typologie vnímání a tvorby – ve vztahu k motivům: KURT HUBER Der Ausdruck musikalischer Elementarmotive. Eine experimental- psychologische Untersuchung, Leipzig 1923 – ve vztahu k rytmu: GUSTAV BECKING (1894 Brémy – 1945 Praha) Der musikalische Rhythmus als Erkenntnissquelle, 1928 – ve vztahu ke zvukovému materiálu: ALBERT WELLEK (viz výše) rozeznává hudební typ lineární a cyklický (polární) lineární typ tíhne ke kontrapunktickému myšlení, typ cyklický k myšlení zvukově barevnému obojí rozlišeno též geograficky: protiklad sever - jih další (třetí) typ = synestetický, tíhne k tónomalbě resp. k programní hudbě (NB: srv. též OTAKAR ZICH) Základní literatura (zčásti znovu): HUGO RIEMANN: Über das musikalische Hören, Leipzig 1873 (srv. též jinde) CARL STUMPF: Tonpsychologie, 2sv.Leipzig 1883-1890 (nedokonč.) WILHELM WUNDT: Grundriss der Psychologie, Leipzig 1896 (srv. též výše) HEINRICH BESSELER: Grundfragen des musikalischen Hörens, in: Jahrbuch der Musikbibliothek Peters 1925, Leipzig 1926 Das musikalische Hören der Neuzeit, Berlin 1959 2 in: Aufsätze zur Musikästhetik und Musikgeschichte, Leipzig 1978 ERICH M. VON HORNBOSTEL: Gestaltpsychologisches zur Stilkritik, Wien 1930 (srv. též výše) RICHARD WALLASCHEK: Psychologische Ästhetik, 1930 (NB: 1860 Brno – 1917 Vídeň, půs. též v Londýně) RICHARD MÜLLER-FREIENFELS: Psychologie der Musik, 1936 (žák Williama Jamese, věnoval se hlavně „obecné“ psychologii umění a umělecké tvorby / osobnosti) C. E. SEASHORE: Psychology of Music, 2New York – London 1938 B. M. TEPLOV: Psichologia muzykal’nych sposobnostej, 1947 (též česky Praha 1965) FELIX SALZER: Structural Hearing. Tonal Coherence in Music, 2 sv. New York 1952 (něm. Strukturelles Hören, Wilhelmshaven 1957)

23


na pomezí hud. psychologie a (schenkerovské) analýzy (viz jinde) SIEGFRIED BIMBERG: Einführung in die Musikpsychologie, Wolfenbüttel 1957 HELGA DE LA MOTTE-HABER: Musikpsychologie, Köln 1972 LEOŠ JANÁČEK: O průběhu duševní práce skladatelské, Brno 1916 2 in: Hudebně teoretické dílo, sv. 2, Praha 1974 (NB: srv. Janáčkův zájem o problematiku hudební psychologie – ve své knihovně měl spisy Wundta, Stumpfa ad. a pilně je četl) ALOIS HÁBA: O psychologii tvoření, pohybové zákonitosti tónové a základech nového hudebního slohu, Praha 1925 OTAKAR ZICH: Elementární podmínky hudebního nadání, in: Sborník Otakara Kádnera, 1930 Estetické vnímání hudby, 1910 K psychologii uměleckého tvoření, in: Česká mysl, 1911

5) hudební sociologie aktuální disciplína; co do předmětu a metody je součástí – sociologie (= sociologie kultury a vědy) – hudební vědy úkoly: – interpretace společnosti z konkrétního hudebního díla resp. skupiny děl (hudební druh, stylový proud) – rozšíření analýzy a interpretace hudby o společenský aspekt (otázka: na co se má klást rozhodující důraz?) problémy: sociální konstelace se neodráží bezprostředně v díle ke kvalitám vynikajícího hudebního díla patří transcendování společenského faktoru v autonomně hudební danosti neboli interpretace sociologické podmíněnosti (= tj. proměny společenských determinant, jejich povahy a stupně) z hudby je obtížná – a je obtížnější z mistrovského díla než z průměru dobové produkce resp. z užité hudby či hudby na objednávku, která je se společenskými danostmi bezprostředněji spojena (užitá hudba resp. masová hudební kultura je naopak vhodným objektem pro sociologický přístup; neboť obecná sociologie zkoumá především přítomnost, pracuje převážně empirickými metodami, není orientována historicky) nebezpečí sociologického přístupu: dílo chápáno jako ilustrace společenských tendencí, ne jako cíl zkoumání témata: sociální pozadí hudby hudební život, hudební instituce společensky podmíněné způsoby působení a recepce hudby sociální postavení hudebníků tato témata zpracovávána již od vzniku moderní hudební vědy v biografistice, v lokálních a regionálních dějinách hudby apod. napsat sociální dějiny hudby je nutný úkol; sociální souvislosti staví do popředí i současná hudební etnologie 24


hudební sociologie – sociální dějiny hudby: hudební dílo (notový pramen) slouží jako dokument starověk (Sumerové, Egypt apod.): není dost děl antické Řecko: pojem músiké znamená sepětí hudby s různými kruhy života... teorie o společenském resp. výchovném působení hudby: platónský éthos = spojení sociálně psychologických a sociálně utopických nasazení středověk: sociologické výklady hudby resp. sociologická kritéria se zdají být druhořadé ve srovnání s výklady teologickými nicméně původ některých forem liturgické hudby ze společenské situace je patrný: antifona – deklamace aj. církev jako objednavatel resp. regulátor hudební praxe zákazy a naopak doporučování některých typů hudby: ars nova, tridentská reforma apod. hudba pro určité účely a instituce od pozdního středověku: hudba pro znalce – oproti hudbě pro církev a obec isorytmické moteto, musica reservata, madrigal 16.-17. století renesance: od 15. století (=ca 1430): Umgangsmusik (H. Besseler) tj. muzicírování laiků, od 2. pol. 15. stol. i v měšťanských kruzích od 16. století se pro tyto kruhy rozvíjí i samostatná instrumentální hudba slavnostní hudba (hudba ke slavnostem) je provozována profesionály (kapely) jako Darbietungsmusik renesanční a barokní slavnost jako Gesamtkunstwerk: poetický rozvrh, scéna, deklamace madrigalová komedie – opera – koncertantní formy instrumentální období po roce 1600: oslovování posluchače hudbou, která se podobá řeči svým melodickým spádem (monodie) nebo formálními analogiemi (rétorické figury) rozdvojení prima prattica a seconda prattica (= otázky stylu) diskuse v 17. a 18. století se snaží uvést na pravou míru mísení druhů, tzn. rozlišit hudební druhy podle místa a určení (funkce) NB: sociologické x estetické hledisko opera: bohatství prostředků a forem, volnosti sazby; od 17. století nejen preferovaný druh slavnostní hudby, ale také druh intenzívně pěstovaný měšťanstvem (veřejná stálá divadla od 30. let 17. století) koncert: vyvíjí se v návaznosti na operu jako typicky měšťanská forma hudebního života (...) nototisk: vychází vstříc potřebám diletantů

25


přelom 18. a 19. století: utopická vize univerzální hudby, srozumitelné všem národům překonání rozdílných národních stylů: smísení stylů (smíšený vkus) – hudba vídeňských klasiků 19. století: idea absolutní hudby smyčcový kvartet: sociologicky nově orientovaný pojem komorní hudby symfonie: obrací se k veřejnosti, tj. společenství lidí bez rozdílů národnosti a státní příslušnosti, pokračuje v ideji všeobecně srozumitelné hudební řeči píseň, salonní hudba: hledání nové exkluzivity a intimity (?) jako protiváha vůči narůstání počtu městského obyvatelstva v industriální epoše (?) pěvecké sbory, festivaly: společenství, pospolitost zábavní hudba: po r. 1830 začíná vznikat jako průmysl instituce: hudební spolky a společnosti festivaly hudební tisk, hudební kritika, koncertní a operní průvodci = zprostředkování hudby slovem 20. století: masové sdělovací prostředky gramodeska a rozhlas... kritik jako protějšek skladatele namísto publika vzrůstající izolace nových hudebních směrů mocenské zásahy do umění hnutí mládeže (=20. léta) atd. Základní literatura: MAX WEBER: Die rationalen und soziologischen Grundlagen der Musik, 1924 THEODOR W. ADORNO: Zur gesellschaftlichen Lage der Musik in: Zeitschrift für Sozialforschung, 1932 TÝŽ: Über den Fetischcharakter der Musik, tamtéž, 1938 TÝŽ: Einleitung in die Musiksoziologie, 1962 TÝŽ: O fetišovém charakteru v hudbě a regresi sluchu, český překlad in: Divadlo, 1964 EBERHARD PREUSSNER: Die bürgerliche Musikkultur, 1935 LEO BALET: Die Verbürgerlichung der deutschen Kunst, Literatur und Musik im 18. Jahrhundert, 1936 KURT BLAUKOPF: Musiksoziologie, 1951 TÝŽ: Musik im Wandel der Gesellschaft, Wien 1982 ALFONS SILBERMANN: Introduction à une sociologie de la musique, 1955 TÝŽ: Vovon lebt die Musik?, 1957

26


HEINRICH BESSELER: Umgangsmusik und Darbietungsmusik im 16. Jahrhundert, in: Archiv für die Musikwissenschaft 1959; 2in: Aufsätze zur Musikästhetik und Musikgeschichte, Leipzig 1978 WALTER SALMEN: Der fahrende Musiker im europäischen Mittelalter, 1960 HANS ENGEL: Musik und Gesellschaft, 1960 GEORG KNEPLER: Musikgeschichte des XIX. Jahrhunderts, Berlin 1961 JOZEF KRESÁNEK: Sociálna funkcia hudby, Bratislava 1961 VLADIMÍR KARBUSICKÝ: Empirische Musiksoziologie, Wiesbaden 1975 WALTER BENJAMIN: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, původně in: Zeitschrift für Sozialforschung, 1936; český překlad in: Dílo a jeho zdroj, Praha 1979 ELISABETH HASELAUER: Handbuch der Musiksoziologie, Wien 1980 CHRISTIAN KADEN: Musiksoziologie, Berlin 1980 RICHARD LEPPERT – SUSAN MCCLARY (ed.): Music and Society – The Politics of Composition, Performance and Reception, Cambridge, Mass. 1987 MIKULÁŠ BEK: Vybrané problémy hudební sociologie, Olomouc 1993 (skriptum) TÝŽ: Konzervatoř Evropy? K sociologii české hudebnosti, Praha 2003 LYDIA GOEHR: The Imaginary Museum of Musical Works. An Essay in the Philosophy of Music, Revised Edition Oxford University Press 2007 6) hudební estetika věda o hudebním krásnu součást všeobecné estetiky/filozofie a hudební vědy (řecké slovo aisthésis znamená smyslové vnímání předmět hudební estetiky = hudební dílo v plnosti a totalitě svých hodnotových obsahů (jakožto objektová/objektivní stránka) a přístup k hudebnímu dílu v hudebním vnímání/slyšení, neboli hodnocení, hodnotový soud (jakožto subjektová/subjektivní stránka) dějiny – stručně: (hudební estetika – hudební teorie: vztah obou disciplín) počátky v antice nedílnost obou složek v antickém i středověkém myšlení o hudbě srv. pojmy harmonie; musica mundana – humana – instrumentalis; étos v hudbě afektová teorie (všude jde o působení hudby na člověka) nejpozději od poloviny 18. století je toto teoretické uvažování vztaženo k autonomní hudební tvorbě, k ideji autonomního hudebního díla/opus: estetika jako korelát autonomie uměleckého/hudebního díla estetika jako filozofická disciplína ... vědecké stádium disciplíny (v novodobém slova smyslu) až od 2. poloviny 19. století: pozitivismus psychologická a experimentální linie; hledání obecně platných (elementárních) zákonitostí hudebního krásna fenomenologická estetika 1. poloviny 20. století ...

27


dnes: estetika resp. estetické názory minulých epoch jako předmět historického výzkumu (estetika jako součást hudební historiografie) estetika jako filozofická/vědecká disciplína x estetika jako soubor názorů určitého uměleckého směru či školy; zbraň v uměleckých polemikách a diskusích (systematičnost x utilitární nereflektovanost) klíčový problém novějšího hudebněvědného bádání: vztah historie a estetiky, neboli zprostředkování mezi historickým poznáním a estetickým soudem dosavadní (některé) odpovědi a řešení: „historie pracuje pro estetiku“ (Hermann Kretzschmar, 1848–1924: Einführung in die Musikgeschichte, 1920) a proti tomu estetika (= estetické názory) jako předmět historického zkoumání; dobové názory na hudbu jako součást věci samé (C. Dahlhaus) atd. novodobý název vytvořil ALEXANDER GOTTLIEB BAUMGARTEN (1714–1762) systematik německé školské filozofie jeho nedokončený latinský spis Aesthetica (1750–1758) je charakterizován jako theoria liberalium artium na rozdíl od akcentu na vkus v dobové francouzské a anglické literatuře staví Baumgarten estetiku jako součást filozofie (v systému leibnizovsko-wolffovském) [NB: Gottfried Wilhelm Leibniz, 1646–1716; Christian Wolff, 1679–1754] jako „sestru logiky“, jako ars pulchra cogitandi a scientia cognitionis sensitivae (neboli: vědu o smyslovém vnímání jako protiklad a doplněk duchovního či rozumového poznání) krása = dokonalost smyslového poznání, souhlas mnohosti v jednotě krásno = smyslové zpřítomnění harmonické stavby světa, harmonie univerza na tomto základě se pak rozvíjí německá idealistická estetika (konec 18. / 1. třetina 19. století; srv. Hermann Lotze: Geschichte der Ästhetik in Deutschland, 1868) estetika/hudební estetika: objevuje se v okamžiku, kdy je umění (umělecká tvorba – dílo – vnímání) rozpoznáno a tematizováno jako svébytná oblast lidské duchovní aktivity krásno/krása v umění jakožto předmět estetiky: krásno je to podstatné, co činí umění uměním, podstatná hodnota, o niž především jde resp. naopak: umění je tou sférou lidské duchovní aktivity, která je vlastní doménou krásna; krásno přitom není samoúčelem, ale slouží buď slávě boží, anebo oslavě královského majestátu ono podstatné v umění, tzn. krása jako hodnota v umělecké tvorbě i ve vnímání neboli v lidském přístupu k ní, může být přitom chápáno

28


– jako něco trvalého a neměnného – jako něco historicky a společensky (i z hlediska jednotlivých uměleckých druhů) proměnlivého: estetické hodnoty a hodnocení se pak stávají předmětem historického zkoumání hudební estetika nikdy nezapřela zcela svůj spekulativní původ; v určité fázi vývoje hudebního myšlení zaujala místo hudební teorie (kontemplace – jejímž předmětem / objektem není už tónový systém, ale hudební dílo / opus) teprve v 2. polovině 19. století dospěla k pozitivistickému stádiu: psychologická a experimentální estetika – soustředění na otázky hudebního vnímání HUGO RIEMANN: Grundriss der Musikwissenschaft (srv. výše) rozlišuje tři druhy estetických zkoumání: – elementární účin tónových výšek, síly, pohybu (NB: hudba jako výraz vůle – srv. A. Schopenhauer) – řád a jednota formového utváření (hudba jako představa) – schopnost hudby vzbuzovat asociace, vyjadřovat a charakterizovat mimohudební jevy (hudba jako představená vůle) ovšem to, co pro Riemanna – nazíráno systematicky – bylo domněle nadčasově platné, se v historickém pohledu ukázalo být jenom určitým vývojovým stupněm teprve upozaděním klasického ideálu krásy se otevřela cesta k estetickému ocenění hudby jiných období – baroka i středověku předpokladem/cestou k tomu byl i pojem styl styl: je zároveň historická a estetická kategorie: hudbu jednoho stylového období / okruhu nelze posuzovat měřítky, vzatými z období / okruhu jiného propletenost a neoddělitelnost historického poznání a estetického hodnocení ... po pádu idealistické metafyziky ovšem zároveň ve vědě o hudebním krásnu vzrostla nejistota, pokud jde o její východiska i její metodické postupy východiska/klíčové pojmy: – idea hudby – komponované umělecké dílo – tvůrčí postup skladatele (jeho hudební poetika, kompoziční systém) – hudební slyšení (Mithören, Zuhören: Heinrich Besseler; Rezeptionsästhetik) metodické postupy: – metafyzický x empirický – normativní x deskriptivní – obsahový x formový (atd.) Základní literatura: ALEXANDER GOTTLIEB BAUMGARTEN: Aesthetica, 1750–1758 ADOLF BERNHARD MARX: Über die Malerei in der Tonkunst, 1828

29


EDUARD HANSLICK: Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Ästhetik der Tonkunst, 1854 AUGUST WILHELM AMBROS: Die Grenzen der Musik und der Poesie, 1856 ROBERT ZIMMERMANN: Geschichte der Ästhetik als philosophische Wissenschaft, 1858 HERMANN LOTZE: Geschichte der Ästhetik in Deutschland, 1868 JOHANNES VOLKELT: Das Symbolbegriff in der musikalischen Ästhetik, 1876 GUSTAV THEODOR FECHNER: Vorschule der Ästhetik, 1876 OTAKAR HOSTINSKÝ: Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Ästhetik, 1877 FRIEDRICH von HAUSEGGER: Die Musik als Ausdruck, 1885 RICHARD WALLASCHEK: Ästhetik der Tonkunst, 1886 HUGO RIEMANN: Katechismus der Musikästhetik, 1887 Die Elemente der Musikästhetik, 1900 FERRUCCIO BUSONI: Entwurf einer neuen Ästhetik der Tonkunst, 1907 CHARLES LALO: Esquisse d’une esthétique musicale scientifique, 1908 OTAKAR ZICH: Estetické vnímání hudby, 1910 EUGEN SCHMITZ: Musikästhetik, 1915 HUGO GOLDSCHMIDT: Die Musikästhetik im 18. Jahrhundert, 1925 HEINRICH BESSELER: Grundfragen der Musikästhetik, 1926 HANS MERSMANN: Angewandte Musikästhetik, 1928 WALTER SERAUKY: Die musikalische Nachahmungsästhetik im Zeitraum 1700–1850, 1929 ROMAN INGARDEN: Zagadnienie tożsamośći dzieła muzycznego, 1933 RUDOLF SCHÄFKE: Geschichte der Musikästhetik in Umrissen, 1934 ARNOLD SCHERING: Das Symbol in der Musik, 1941 ZOFIA LISSA: Fragen der Musikästhetik, 1954 ALBERT WELLEK: Musikpsychologie und Musikästhetik, 1963 CARL DAHLHAUS: Musikästhetik, 1967; Analyse und Werturteil, 1971 DÉNES ZOLTAI: Ethos und Affekt, 1970 (atd.; viz též soupis doporučené literatury k předmětu Hudební estetika) 7) etnomuzikologie (Musikethnologie, musikalische Völkerkunde) věda o hudbě mimoevropských národů; termín užíván asi od 40.let 20. století dílčí součást hudební vědy, avšak zároveň součást (obecné) etnologie, antropologie, sociologie a sociální psychologie (?) v Evropě pěstována většinou etnologicky vyškolenými muzikology, v USA zpočátku muzikologicky školenými antropology tradiční srovnávací hudební věda omezovala své výzkumy na jednotlivé elementy příslušných hudebních kultur; naopak moderní etnomuzikologie se snaží chápat hudbu a hudební nazírání cizích národů jakožto uzavřený celek v souvislosti s duchovní a materiální kulturou příslušné společnosti

30


uplatňuje se též členění oblastí zkoumání a) na hudbu kulturních národů (vysoké hudební kultury) b) na hudbu přírodních národů hlavní úkoly: bádání o historických souvislostech, ohraničení regionů, v nichž existují určité hudební styly, tónové systémy, formy a žánry, hudební nástroje, interpretační praktiky, náboženské a společenské danosti prameny: – ústní tradice, archeologické nálezy (u národů bez písma) – vyobrazení, písemné záznamy, teoretické spisy (ve vysokých hudebních kulturách) výklad hudebně teoretických spisů a provozovací praxe je dnes většinou doménou badatelů příslušných národností a tvoří součást národních hudebních dějin NB: opět prolínání systematického a historického hlediska většina vyspělejších států má dnes vlastní badatelské instituce a archívy množství látky a problémů vyžaduje specializaci v regionálním i věcném ohledu, znalost příslušných jazyků atd. vývoj disciplíny: počátky lze spatřovat v 17. století: v době zámořských objevů roste postupně i zájem o kulturu a umění cizích národů MARINUS MERSENNE: Harmonie universelle, 1636 ATHANASIUS KIRCHER: Musurgia universalis, 1650; Oedipus Aegyptiacus, 1652 18. století: JEAN-JACQUES ROUSSEAU: Dictionnaire de la musique, 1768: v dodatku uvádí čtyři příklady exotické hudby J. M. AMIOT: Mémoires sur la musique des Chinois, tant anciens que modernes, 1779: prvá vědecká monografie 19. století RAFAEL GEORG KIESEWETTER: Die Musik der Araber, 1842 FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS: Histoire génerale de la musique, 1869: 1. svazek = první souborné pojednání o hudbě mimoevropských národů ovšem znalosti mimoevropské hudby byly dlouho mezerovité a pozornost se soustřeďovala na hledání odlišností od evropské hudby; též problémy zápisu a notace důležitý mezník: objev fonografu (= USA) r. 1869 pořízeny prvé fonogramy indiánských melodií; r. 1891 publikovány knižně ve zvláštní notaci 80. – 90. léta 19. století (srovnávací hudební věda): akustická měření tónových výšek melodií a nástrojů, akustická a tónově psychologická (= hudebně fyziologická) zkoumání

31


zde mj. důležitý objev Carla Stumpfa (viz jinde): sedmitónová temperovaná škála Siamců vlastní zakladatel oboru: ERICH MARIA von HORNBOSTEL (1877–1935) vyvinul základní metody etnomuzikologie, rozšířil sféru výzkumu směrem k hudební vědě i k etnologii zakladatel berlínské školy, k níž patřili mj. OTTO ABRAHAM, CURT SACHS, ROBERT LACHMANN, MIECZYSŁAW KOLINSKI, HANS HICKMANN, MARIUS SCHNEIDER, WALTER WIORA, HEINRICH HUSMANN, JAAP KUNST vídeňská škola: zakladatelem byl ROBERT LACH (1874–1958; studoval a promoval u G. Adlera v Praze) přejímá metody školy berlínské americká škola: v 19. století sem patřili mj. THEODOR BAKER, B. I. GILMAN, ALICE FLETCHER, FRANZ BOAS (= antropolog, hlavní díla vydal v l. 1884–1888), FRANCES DENSMORE, HELEN H. ROBERTS; později GEORGES HERZOG, který sloučil metody berlínské školy s americkým přístupem (F. Boas), podle něhož má být hudba jednotlivých kmenů zkoumána pokud možno bezprostředně, tzn. „v terénu“ a ve vztahu k náboženskému a sociálnímu životu příslušného kmene v současnosti se evropské a americké přístupy sblížily, práce v terénu jednoznačně převažuje Základní literatura: ROBERT LACHMANN: Die Musik der außereuropäischen Natur- und Kulturvölker (= Handbuch der Musikwissenschaft 2), Potsdam 1929 TÝŽ: Musik des Orients, Breslau 1929 JACQUES HANDSCHIN: Exotische Musik, in: Musica aeterna, 1948 JAAP KUNST: Ethnomusicology, 1955, 31959 ALAN P. MERRIAM: The Anthropology of Music, 1964 BRUNO NETTL: Music in Primitive Cultures, Cambridge, Mass. 1956 (aj.) MAUD KARPELES: The Collecting of Folk Music and Other Ethnomusicological Material, 1958 FR. GILLIS – A. P. MERRIAM: Ethnomusicology and Folk Music: An International Bibliography of Dissertations and Theses, in: Special Series in Ethnomusicology Vol. 1, Middletown, Conn. 1966 časopisy: Journal of the International Folk Music Council, 1949nn. Ethnomusicology, 1953nn. Jahrbuch für musikalische Volks- und Völkerkunde, 1962nn. (atd.; viz též doporučená literatura k předmětům Úvod do etnomuzikologie a Kapitoly z etnomuzikologie)

32

Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy

Recommend Documents