Přednáška pro soudní tajemnice – Praha – přednáška č. 2 1) Podílové spoluvlastnictví – pojem, obsah, zánik a vypořádání, ochrana 2) Společné jmění manželů – pojem, předmět, vznik, obsah, zánik a vypořádání, ochrana 3) Věcná práva k věci cizí A) Věcná břemena B) Zástavní právo C) Zadržovací právo
Ad 1) Podílové spoluvlastnictví : A. Obecný výklad O podílové spoluvlastnictví jde v případě, kdy jedna a táž věc nerozdělená patří současně vícero osobám – spoluvlastníkům. Pro vznik spoluvlastnictví musí existovat nejméně dvě osoby, maximální počet spoluvlastníků není omezen. Osoba spoluvlastníka není žádným způsobem limitována, spoluvlastníkem může být fyzická osoba, právnická osoba i stát. K výhodám spoluvlastnictví patří skutečnost, že využívat věc a nakládat s ní může více osob současně. K nevýhodám patří okolnost, že mezi spoluvlastníky může docházet a dochází k neshodám a trvání spoluvlastnictví je nejisté, protože každý ze spoluvlastníků se může kdykoliv domáhat zrušení spoluvlastnictví soudní cestou.
B. Pojem podílového spoluvlastnictví Podílové spoluvlastnictví chápe občanský zákoník jako spoluvlastnictví ideální, protože výše spoluvlastnického podílu jednoho každého spoluvlastníka neodpovídá konkrétní části společné věci. Každý podílový spoluvlastník je spoluvlastníkem celé nerozdělené věci – jeho spoluvlastnický podíl pak vyjadřuje míru, kterou se podílí na realizaci práv a povinností vztahujících se ke společné věci (např. na hlasování, na rozdělení zisku z nájmu, na platbě na investice na společnou věc apod.)
C. Vznik podílového spoluvlastnictví Pro nabývání do podílového spoluvlastnictví platí stejné způsoby jako pro nabývání vlastnictví obecně (zejména smlouvou – kupní, darovací, směnnou, rozhodnutím soudu – např. při vypořádání dědictví nebo např. ze zákona – vydržením).
D. Velikost spoluvlastnického podílu
Pro velikost spoluvlastnického podílu je rozhodující právní skutečnost, která vedla ke vzniku podílového spoluvlastnictví, konkrétně zejména obsah smlouvy, kterým se spoluvlastnictví mezi vícero osobami zakládá. Výši spoluvlastnických podílu může ve speciálních případech určit soud a výjimečně může být stanovena právním předpisem. Pro případ, že velikost spoluvlastnických podílů není stanovena dohodou nebo určena právním předpisem, platí, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné (§ 137 odst. 2 obč. zák.). Velikost spoluvlastnického podílu je určena buď zlomkem (např. ½, ¾ apod.) nebo procentem (30 %, 50 % apod.).
E. Obsah spoluvlastnického vztahu Obsahem spoluvlastnického vztahu jsou práva a povinnosti, které vznikají : 1) Mezi spoluvlastníky navzájem při hospodaření se společnou věcí 2) Mezi spoluvlastníky a třetími osobami ohledně společné věci jako celku 3) Mezi každým spoluvlastníkem a třetí osobou ohledně jeho spoluvlastnického podílu
Ad 1) Za hospodaření se společnou věci se považují všechny úkony, kterými dochází k ekonomickému využití společné věci (investice do věci, správa společné věci, nájem společné věci, užívání společné věci apod.) Při hospodaření se společnou věcí by se měli spoluvlastnicí nejprve dohodnout. Pokud k dohodě nedojde, uplatní se tzv. princip majorizace, který znamená, že rozhoduje většina počítaná podle velikosti spoluvlastnických podílů, nikoliv podle počtu spoluvlastníků. Jestliže spoluvlastníci přijmou rozhodnutí založené na principu majorizace, pak přehlasovaní spoluvlastníci (tzv. minoritní spoluvlastníci) se musí tomuto rozhodnutí podřídit a nemají možnost ho žádným způsobem zvrátit s jedinou výjimkou. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou se přehlasovaní spoluvlastníci obrátit na soud, aby soud o této změně rozhodl. Důležitá změna společné věci představuje případy, kdy se mění podstata věci nebo její základní funkce (např. změna stavebního pozemku na zemědělský, změna bytových prostor v domě ve spoluvlastnictví na prostory nebytové). Pokud se spoluvlastníci na hospodaření se společnou věci nedohodnou a nelze uplatnit ani rozhodování na základě principu majorizace – nastane rovnost hlasů nebo se nedosáhne většiny, rozhodne o hospodaření se společnou věcí soud na návrh kteréhokoliv ze spoluvlastníků. Ad 2) Vztah spoluvlastníků ke třetím osobám je zákonem (§ 139 odst. 1 obč. zák.) určen tak, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně (solidárně). Každý ze spoluvlastníků je oprávněn sám se domáhat u soudu ochrany spoluvlastnického práva, jestliže některá z třetích osob do vlastnického (spoluvlastnického) práva k věci zasahuje neoprávněně, to znamená, že může podat sám žalobu proti tomu, kdo do spoluvlastnického práva zasahuje (např. věc spoluvlastníkům neoprávněně zadržuje).
Ad 3) Každý ze spoluvlastníků má ve svém výlučném vlastnictví svůj spoluvlastnický podíl, se kterým může disponovat, aniž by k tomu potřeboval souhlas ostatních spoluvlastníků. Přesto je však v této dispozici určitým způsobem omezen. Pokud jej převádí na osobu blízkou, žádné omezení neexistuje, pokud však podíl převádí na jemu blízkou osobu (§ 116 a § 117 obč. zák.), zákon mu ukládá, aby tento podíl podle § 140 obč. zák. nabídl nejprve ostatním spoluvlastníkům. Jedná se o tzv. zákonné předkupní právo. Praktická realizace předkupního práva znamená, že spoluvlastník, který chce převést svůj spoluvlastnický podíl na jiné než blízké osoby, ho musí nabídnout nejprve dosavadnímu okruhu spoluvlastníků, kteří mají právo tento podíl získat. Jestliže však spoluvlastník předkupní právo nedodrží a spoluvlastnický podíl převede na jinou osobu, neznamená to, že by tato smlouva byla bez dalšího neplatná. Spoluvlastník, jehož spoluvlastnické právo bylo porušeno, se může domáhat zejména relativní neplatnosti převodní smlouvy nebo toho, aby osoba, na kterou byl podíl převeden, uzavřela se spoluvlastníkem smlouvu o převodu podílu za podmínek, za kterých podíl nabyla.
F. Zánik, zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Každý ze spoluvlastníků se může kdykoliv domáhat likvidace spoluvlastnického vztahu. Spoluvlastnictví může zaniknout z obecných důvodů, ze kterých zaniká vlastnické právo, kromě toho existují dva speciální důvody likvidace spoluvlastnictví : a) dohoda spoluvlastníků b) rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
Ad a) Dohoda spoluvlastníků je první a nejvíce frekventovaný způsob likvidace spoluvlastnictví, na kterém se muší dohodnout bezvýjimečně všichni spoluvlastníci. Při uzavírání dohody nejsou spoluvlastníci žádným způsobem limitováni – mohou se dohodnout zejména tak, že věc bude rozdělena mezi jednotlivé spoluvlastníky, bude ponechána ve vlastnictví jednoho z nich, který ostatním spoluvlastníkům vyplatí jejich vypořádací podíly nebo se mohou dohodnout, že věc prodají a výtěžek prodeje si rozdělí podle výše spoluvlastnických podílů. Mohou se ovšem dohodnout i tak, že věc i nadále bude ve spoluvlastnictví jen některých dosavadních spoluvlastníků. Je-li předmětem vypořádání nemovitost, musí být dohoda spoluvlastníků písemná. Bez ohledu na to, jaká věc je předmětem vypořádání, jsou spoluvlastníci povinni si na požádání ostatních vydat potvrzení o tom, jakým způsobem došlo k vypořádání. Pokud by tato povinnost nebyla splněna, může se spoluvlastník domáhat vydání takového potvrzení u soudu. Ad b) Jestliže k dohodě spoluvlastníků nedojde, může kterýkoliv z nich a kdykoliv podat k soudu návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem. Soud je povinen spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, nejde-li o výjimečné případy hodné zvláštního zřetele (§ 142 odst. 2 obč. zák.), kdy může návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout. Soud v rozhodnutí není vázán návrhem účastníka z toho hlediska, jakého způsobu vypořádání se domáhá, ale může rozhodnout o vypořádání i jiným než účastníkem navrženým způsobem – tato možnost bývá označována jako tzv. iudicium duplex.
Občanský zákoník stanoví nejenom možné způsoby řešení, ale stanoví také závazné způsoby vypořádání, které musí soud – na rozdíl od případů dohody spoluvlastníků – při svém rozhodování respektovat. 1) na prvním místě soud zkoumá, jestli lze věc tzv. reálně rozdělit, zpravidla tak, aby rozdělení korespondovalo výši spoluvlastnických podílů dosavadních spoluvlastníků. V případě budov a staveb přichází do úvahy jen dělení vertikální a nikoliv horizontální tak, aby z hlediska stavebních předpisů vznikly samostatné budovy. Pokud by došlo k rozdělení věci na věci nové, které by se neshodovaly s dosavadními spoluvlastnickými podíly, přichází do úvahy dorovnání finanční cestou. Dochází-li k reálnému rozdělení věci, pak pouze v tomto případě vypořádání občanský zákoník umožňuje, aby soud svým rozhodnutím zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka nově vzniklé nemovitosti a to i tehdy, jestliže by zřízení věcného břemene nikdo nenavrhoval. 2) není-li reálné rozdělení věci dobře možné, soud přikáže za náhradu věc jednomu nebo více spoluvlastníkům do vlastnictví nebo spoluvlastnictví, a to za předpokladu, že některý ze spoluvlastníků má o tuto věc zájem a je schopen vyplatit ostatní spoluvlastníkům přiměřenou náhradu, která se odvíjí od obecné (tržní) ceny věci. Při posouzení toho, komu bude věc přikázána, se přihlédne ke dvěma zákonným hlediskům, který mi jsou velikost spoluvlastnického podílu a k účelnému využití věci. Kromě nich však soud přihlédne i k hlediskům dalším – trvalému bydlení, věku, zdravotnímu stavu, rekreačním účelům apod. 3) jestliže není reálné rozdělení věci možné a věc nelze přikázat do vlastnictví ani žádnému z dosavadních spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci a rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů. Rozhodnutí soudu se pak vykonává podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí. Za určitých výjimečných podmínek zákon připouští, aby spoluvlastnictví zůstalo nezrušeno a nevypořádáno; tato možnost však nedopadá na případy, kdy lze věc reálně rozdělit. V takovém případě nikdy nelze žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítnout. Soud je oprávněn žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout tehdy, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné (např. zdravotní stav, vysoký věk apod.).
Ad 2) Společné jmění manželů : A. Obecný výklad – pojem a funkce Společné jmění manželů s účinnosti od 1. 8. 1998 nahradilo do té doby existující bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví může SJM vzniknout pouze mezi manžely (nikoliv mezi druhem a družkou). Společné jmění manželů představuje pevnější, organizovanější a stabilnější uspořádání majetkových vztahů oproti podílovému spoluvlastnictví, neboť neumožňuje, aby kterýkoliv z manželů bezdůvodně vyvolal řízení před soudem o jeho zrušení a byl s tímto návrhem úspěšný.
B. Vznik
Společné jmění manželů je úzce vázáno na existenci manželství a vzniká i v manželství neplatném. Vzniká ex lege ze zákona se vznikem manželství a nabytím majetku za trvání manželství (s určitými zákonnými výjimkami). Platná právní úprava umožňuje, aby manželé smlouvou mající formu notářského zápisu odložili vznik SJM až ke dni zániku manželství, a to kromě věcí tvořících tzv. obvyklé vybavení společné domácnosti. Obdobným způsobem mohou upravit své majetkové vztahy muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství. Po uzavření takové smlouvy manželé nabývají vlastnictví každý pro sebe neboli do odděleného režimu vlastnictví; pokud by nabývali společně, nabývali by do podílového spoluvlastnictví.
C. Předmět společného jmění manželů Předmět společného jmění manželů tvoří dvě velké skupiny hodnot : 1) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství se zákonem stanovenými výjimkami. Jedná se o nabytí věcí, pohledávek a jiných práv. Občanský zákoník vymezuje 5 skupin hodnot, které společné jmění manželů netvoří : • • •
• •
majetek, který nabyl každý z manželů před uzavřením manželství majetek nabytý za trvání manželství dědictvím nebo darem – pokud jej nabývá jen jeden z manželů, je v jeho výlučném vlastnictví, pokud tento majetek nabývají oba manželé, patří do jejich podílového spoluvlastnictví majetek vydaný na základě tzv. restitučních předpisů (zákony č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb.) jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, i když byly za trvání manželství pořízeny ze společných prostředků – jsou vyloučeny pro svůj osobní charakter majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela
2) závazky, které některému z manželů nebo jim oběma vznikly za trvání manželství s výjimkou : a) závazků, které se týkají majetku, jenž náleží výhradně jednomu z manželů, b) závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého (závazek z půjčky, ručení apod.).
D. Obsah společného jmění manželů Obsahem společného jmění manželů jsou práva a povinnosti, které vznikají : 1) mezi manžely navzájem 2) mezi manžely a třetími osobami
Ad 1) Pro právní vztah mezi manžely platí, že majetek, který tvoří společné jmění, užívají a udržují oba manželé společně. O způsobu užívání společné věci se mají manželé především dohodnout, pokud mezi uzavřena dohoda není, rozhodne o úpravě užívání soud.
Ad 2) Právní vztahy manželů ke třetím osobám upravuje § 145 ObčZ tak, že obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění může vykonávat každý z manželů, k vyřizování ostatních věcí, které přesahují obvyklou správu, je třeba souhlasu obou manželů; jinak se jedná o právní úkon relativně neplatný. Obvyklá správa zahrnuje např. zasklení okna, vymalování domu apod. Rámec obvyklé správy pak přesahují takové úkony, jimiž se podstata majetku mění nebo se výrazným způsobem snižuje jeho hodnota.
E. Společné jmění manželů a podnikání Občanský zákoník umožňuje, aby majetek ve společném jmění manželů nebo jeho část byly jedním z manželů použity k podnikání. Podmiňuje to však souhlasem druhého manžela. Tento souhlas je nutno udělit při prvním použití majetku ve společném jmění nebo jeho části; k dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním se již souhlas druhého manžela nevyžaduje. Musí se jednat o souhlas k použití jakéhokoliv blíže neurčeného majetku (např. společných úspor, nemovitosti s SJM) za účelem podnikání kdykoliv pro budoucí období. Souhlas nemusí mít dán písemnou formu, může být učiněn ústně nebo i konkludentně.
F. Modifikace společného jmění manželů Občanský zákoník umožňuje, aby společné jmění manželů bylo v určitých směrech modifikováno – a) smlouvou uzavřenou mezi manžely, b) soudním rozhodnutím. A) Smluvní modifikace – občanský zákoník připouští, aby manželé smlouvou sepsanou v podobě notářského zápisu provedli změny ve společném jmění ve třech ohledech : •
•
•
změny v rozsahu společného jmění manželů – zákon umožňuje, aby manželé rozšířili nebo zúžili zákonem stanovený rozsah SJM. Rozšířením zákonem stanoveného rozsahu SJM se rozumí, že jeho předmětem se stane jak majetek, tak i závazky, které jinak zákon z předmětu SJM výslovně vylučuje (majetek nabytý dědictvím, darem apod.). Zúžením zákonného rozsahu SJM se naproti tomu rozumí opak, tj. majetek a závazky, které by jinak ze zákona tvořily předmět společného jmění, se smlouvou z předmětu SJM vyjímají a zůstávají ve vlastnictví jednotlivých manželů. Občanský zákoník připouští zúžení rozsahu společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Změnit rozsah majetku a závazků v SJM lze jak ve vztahu k majetku a závazkům vzniklým v budoucnu, tak i majetkům a závazkům, které již tvoří společné jmění. změna doby vzniku společného jmění – občanský zákoník umožňuje, aby manželé vyhradili zcela nebo zčásti vznik společného jmění až ke dni zániku manželství (s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti). Po uzavření takové smlouvy nabývá každý z manželů do svého výlučného vlastnictví; nabývají-li pak společně, nabývají do podílového spoluvlastnictví změna správy společného jmění – manželé mohou formou smlouvy uzavřené v podobě notářského zápisu upravit odchylně od zákona správu majetku v SJM; jakým způsobem to mohou udělat, zákon nestanoví. Mohou se domluvit např. na společné správě nebo na výlučné správě jedním z manželů.
Pro všechny smlouvy, kterými se modifikuje společné jmění manželů, platí, že manželé se mohou na obsah těchto smluv vůči třetím osobám odvolat pouze tehdy, jestliže jim je obsah této smlouvy znám. B) Modifikace soudním rozhodnutím – na základě soudního rozhodnutí může dojít k zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení pouze ve dvou případech : 1) na návrh některého z manželů, a to ze závažných důvodů – tyto důvody občanský zákoník nevymezuje, jedná se např. o případy, kdy jeden z manželů nehospodárně nakládá se společným majetkem na úkor rodiny, zejména na úkor nezletilých dětí nebo některý z manželů se o vytváření společného jmění vůbec nepřičiňuje, 2) též na návrh některého z manželů může soud zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Zúžení může být provedeno až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti; co jsou věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti zákon nevymezuje a ponechává naplnění tohoto pojmu soudní praxi.
G. Zánik a vypořádání společného jmění manželů Společné jmění manželů zaniká v těchto případech : A) se zánikem manželství : 1) rozvodem, 2) smrtí jednoho z manželů, 3) jeho prohlášením za mrtvého B) za trvání manželství : 1) !! nikoliv smlouvou – nelze, 2) prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manželů, 2) soudním výrokem a propadnutí majetku některého z manželů (i o propadnutí části majetku) Zanikne-li společné jmění manželů, provede se jeho vypořádání; vypořádáním se rozumí jeho rozdělení mezi manželé, tj. rozdělení jak majetku, tak i závazků, které do společného jmění spadaly v den jeho zániku. Občanský zákoník pro vypořádání společného jmění manželů stanoví tyto zásady : 1) Podíly manželé na společném majetku jsou rovné a stejný princip platí i pro závazky – princip rovnosti však je v určitých ohledech modifikován ve směru nestejnoměrných podílů manželů na vypořádávaném SJM, 2) každý z manželů má právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého výlučného majetku vynaložil na majetek společný, a dále má povinnost nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho majetek výlučný. Jedná se o problematiku tzv. zápočtů, 3) významnou zásadou, k níž soud při vypořádání společného jmění přihlíží, jsou potřeby nezletilých dětí; proto se přihlíží, který z manželů má dítě po zániku manželství ve své výchově a péči,
4) zákon při vypořádání respektuje i hledisko péče o rodinu a zásluhy o nabytí a udržení společného jmění – v tomto směru lze zohlednit např. negativní chování některého z manželů (alkoholismus, gamblerství, požívání drog apod.). Výčet těchto principů není taxativní, při vypořádání ať již dohodou nebo soudním rozhodnutím může být přihlíženo i k jiným okolnostem, které jsou pro vypořádání důležité (např. zdravotní stav některého z manželů). K vypořádání společného jmění manželů může dojít třemi způsoby, které stanoví občanský zákoník : A) Dohodou bývalých manželů (§ 149a, § 150) B) Soudním rozhodnutím (§ 150 odst. 3) C) Uplatněním zákonné domněnky (§ 150 odst. 4)
Ad A) Vypořádání dohodou – v tomto případě zákon vyžaduje, aby dohoda o vypořádání SJM měla písemnou formu. Pokud jde o obsahovou stránku dohody, zákon žádné náležitosti dohody nestanoví s jedinou výjimkou, že touto dohodou nesmí být dotčena práva věřitelů. Jestliže je předmětem dohody nemovitá věc, nabývá dohoda účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí. Dohoda je zpravidla uzavírána až po rozvodu manželství (tj. po zániku SJM), ale zákon o rodině umožnil uzavřít dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů rozvádějících se manželů již před rozvodem za předpokladu, že rozvod proběhne podle § 24a zákona o rodině. Ad B) Vypořádání rozhodnutím soudu – nedojde-li k vypořádání SJM dohodou, rozhodne na návrh kteréhokoliv z manželů soud. Návrh musí být podán do tří let od zániku manželství, ale v této lhůtě nemusí být o návrhu rozhodnuto. Soud podaným návrhem není vázán, což znamená, že může o vypořádání rozhodnout i jiným způsobem než navrhuje účastník řízení. Je však vázán rozsahem návrhu, tj. může rozhodovat jenom o těch majetkových hodnotách, které účastníci učinili předmětem vypořádání, přičemž položky, které mají být předmětem vypořádání, mohou v řízení uvádět i žalobce i žalovaný. Soud pak věci vypořádá tak, že každému z bývalých manželů přikáže do vlastnictví určité věci (výjimečně může rozhodnout i tak, že věci přikáže do podílového spoluvlastnictví) a pokud hodnota přikázaných věcí každému z manželů není stejná, rozhodne o finančním doplatku. V rámci vypořádání pak soud rozhoduje nejenom o věcech, ale také pohledávkách a dluzích a to způsobem obdobným jako u věcí. Ad C) Vypořádání uplatněním zákonné domněnky – jestliže nedošlo do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou a nebyl v této lhůtě ani podán návrh na jeho vypořádání soudní cestou, uplatňuje se zákonná domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. Tato domněnka je založena na následujících pravidlech : 1) ohledně movitých věcí platí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich výlučně jako vlastník věci užíval věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své
rodiny a své domácnosti. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stane se uvedená movitá věc předmětem podílového spoluvlastnictví mezi bývalými manžely, přičemž jejich podíly jsou rovné, 2) věci nemovité jsou ex lege předmětem podílového spoluvlastnictví bývalých manželů s rovnými díly 3) pokud jde o ostatní společná majetková práva, pohledávky a závazky, které jsou součástí společného jmění manželů, platí právní účinek domněnky i na ně. To znamená, že i z těchto majetkových práv a povinností jsou bývalí manželé oprávněni a povinni rovným dílem. Po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů tak mezi manžely neexistuje žádné nevypořádané jmění. Pokud pak jde o právní režim zaniklého ale nevypořádaného společného jmění, platí, že na nevypořádané jmění se obdobně použijí ustanovení občanského zákoníku o společném jmění manželů.
Ad 3) Věcná práva k věci cizí – věcná břemena : A. Pojem a funkce Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo ku prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Věcné břemeno tak může mít dvojí povahu : 1) nemovitost A je zatížena věcným břemenem (rodinný dům) a oprávněným z věcného břemene je každý vlastník nemovitosti B (např. druhého rodinného domu). V takovém případě věcné břemeno trvá, ať už dojde ke změně vlastníka nemovitostí A nebo nemovitosti B. Změna vlastníka nemovitosti A nemá nikdy na existenci věcného břemene vliv (např. věcné břemeno práva průjezdu přes pozemek vlastníka nemovitosti A pro každého vlastníka nemovitosti B) 2) nemovitost A je zatížena věcným břemenem a oprávněným z věcného břemene je konkrétní osoba nemající žádný vztah k vlastnictví jiné nemovitosti. V takovém případě věcné břemeno trvá, i když dojde ke změně vlastníka nemovitosti A, ale oprávnění z věcného břemene je vázáno na osobu oprávněnou z věcného břemene (např. věcné břemeno povinnosti strpět průjezd přes pozemek vlastníka nemovitosti A pro konkrétní osobu Jana Nováka) Vzhledem k charakteru věcných břemen je třeba, aby jejich existence byla každému zřejmá. K tomu slouží skutečnost, že věcná břemena se zapisují do katastru nemovitostí.
B. Obsah věcných břemen Obsah věcných břemen spočívá v povinnosti vlastníka zatížené nemovitosti něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Věcné břemeno s povinností něco trpět – např. povinnost strpět přejíždění přes svůj pozemek automobilem souseda, strpět braní vody sousedem ze své studny.
Věcné břemeno s povinností něčeho se zdržet – např. nevystavět na svém pozemku zídku do výše přesahující jeden metr, nezasazovat do určité vzdálenosti od společné hranice vysoké stromy. Věcné břemeno s povinností konat – sem spadají např. povinnosti poskytovat služby nebo poskytovat peněžní rentu. Oprávnění z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného co nejméně zatěžovalo, a nesmí být proto rozšiřováno (jestliže je obsahem věcného břemene např. právo cesty, nelze jej bez dalšího transformovat na právo jízdy). Vedle oprávnění vyplývajícího z věcného břemene existuje také povinnost oprávněného nést přiměřený náklad na zachování a údržbu zatížené nemovitosti. Při zřízení věcného břemene smlouvou však mohou smluvní strany tuto povinnost oprávněného zcela nebo zčásti vyloučit. Jestliže pak užívá zatíženou nemovitost i její vlastník, má povinnost podílet se poměrně na těchto nákladech.
C. Vznik věcných břemen Věcná břemena mohou vznikat některým z následujících způsobů : a) smlouvou, b) děděním, c) rozhodnutím státního orgánu, d) ze zákona, e) vydržením. Ad a) Obligatorní náležitostí smlouvy o zřízení věcného břemene je písemná forma. Věcné břemeno vzniká až jeho vkladem do katastru nemovitostí. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu se vyznačuje u panující nemovitosti, zatímco závada v podobě věcného břemene u zatížené nemovitosti. Ad b) Věcné břemeno může vzniknout i v rámci dědického řízení. Ad c) Příslušným orgánem, jehož rozhodnutím může dojít ke vzniku věcného břemene, je především soud a správní orgán. V obou případech však toto jejich oprávnění platí pouze tehdy, je-li založeno výslovně zákonem. Soud může zřídit věcného břemeno : 1) při rozhodování o tzv. neoprávněné stavbě, 2) v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti jejím reálným rozdělením, 3) za účelem přístupu ke stavbě při tzv. zřízení práva nezbytné cesty. V jiných než těchto případech soud autoritativně nemůže věcné břemeno zřídit, a to ani tam, kde by se to v konkrétním případě ukazovalo jako nezbytné k řešení konkrétního případu. Není ovšem vyloučeno, aby za účasti soudu došlo ke vzniku věcného břemene i v jiných případech. Rozhodnutím, kterým se tak stane, ovšem může být pouze schválení smíru uzavřeného účastníky v probíhajícím soudním řízení nebo před jeho zahájením, při němž si účastnici tímto způsobem vyřeší mezi sebou práva a povinnosti sporné. Mezi správní orgány, které jsou oprávněny ke zřízení věcného břemene, patří zejména stavební úřad nebo pozemkový úřad. Ad d) Vznik věcného břemene ze zákona – vznik věcných břemen přímo ze zákona představuje vyjádření veřejného zájmu nad zájmem jednotlivce, přičemž takto vzniklá věcná
břemena nevyžadují souhlas vlastníka dotčené nemovitosti a ani se nezapisují do katastru nemovitostí. Jedná se o úpravu obsaženou zejména ve vodním zákoně, elektrizačním zákoně, zákoně o telekomunikacích, plynárenském zákoně, zákoně o civilním letectví apod. Ad e) Vydržením – právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také vydržením za předpokladu nepřetržitého výkonu tohoto práva pod dobu nejméně deseti let, jsou-li splněny i ostatním podmínky obdobné vydržení vlastnického práva. Vyloučeno je však vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu k nemovitostem, které mohou být pouze ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob.
D. Zánik věcných břemen Věcná břemena zanikají jednak obecnými způsoby uplatňujícími se u všech práv a povinností a jednak způsoby zvláštními. Do skupiny obecných způsobů zániku věcných břemen patří smrt fyzické osoby nebo zánik právnické osoby, patřilo-li právo odpovídající věcnému břemenu výlučně této osobě. K zániku dochází také splynutím práv a povinností z věcného břemene v jedné osobě. K zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu dochází pak také tehdy, jestliže zanikne nemovitost, na které věcné břemeno vázne (např. zánik stavby jejím odstraněním nebo zničením – povodeň, požár, zemětřesení). Stejný následek pak mohou vyvolat i trvalé změny, pro které nemovitost již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání jiné nemovitosti (např. pramen vody vyschl). Přechodnou nemožností výkonu práva však věcné břemeno nezaniká. Zániku věcného břemene se z praktického hlediska blíží promlčení práva odpovídajícího věcného břemenu. Toto právo se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno. Mezi zvláštní způsoby zániku věcných břemen patří : a) smlouva, b) rozhodnutí příslušného orgánu, c) zákon. Ad a) I v tomto případě se k zániku věcného břemene pod sankcí neplatnosti vyžaduje písemná forma. K samotnému zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu pak dochází vkladem výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí. Ad b) Orgánem příslušným k rozhodnutí o zániku věcného břemene, je buď soud nebo správní orgán. Soud může rozhodnout o zrušení nebo omezení věcného břemene za přiměřenou náhradu, jestliže v důsledku změny poměrů vznikne hrubý nepoměr mezi zatížením vlastníka nemovitosti a výhodou oprávněného. Ke správním orgánům, které mohou rozhodovat o zrušení věcného břemene, patří stavební úřad v zákonem stanovených případech a mohou to být i pozemkové úřady v souvislosti s restitucí zemědělského majetku anebo s prováděním pozemkových úprav. Ad c) Třetí případ dopadá na situace, kdy přímo zákon stanoví, že dojde k zániku věcného břemene.
Ad 4) Věcná práva k věci cizí – zástavní právo :
A. Pojem Zástavní právo patří do skupiny práv k věcem cizím. Věřitelovu právu na plnění odpovídá povinnost dlužníka splnit závazek, a to řádně a včas. Pro případ, že dlužník svou povinnost dobrovolně nesplní, právní úprava obsahuje nástroje, jak se může věřitel i proti vůli dlužníka svého plnění domoci. K jedné z těchto možností patří i právo zástavní. Setkáváme se zde se třemi pojmy : Zástavní věřitel – věřitel, kterému dlužník dluží z titulu nějakého dluhu. Je to osoba, jejíž právo je zajištěno zástavou. Obligační dlužník – dlužník, který věřiteli dluží – např. ze smlouvy o půjčce, z kupní smlouvy Zástavní dlužník – osoba, která pohledávku věřitele zajišťuje tím, že poskytne zástavu. Zástavním dlužníkem může být i obligační dlužník, jestliže zástavu dává ten, kdo sám dluží, ale může to být také třetí osoba, která zástavu poskytuje, aniž by sama věřiteli cokoliv dlužila. Zástavní právo má oproti jiným zajišťovacím nástrojům určité výhody, a proto se také v praxi využívá častěji než jiné zajišťovací právní instrumenty. Tím, že náhražkou uspokojení plnění má být cena zástavy, dostává se zástavnímu věřiteli přednostního postavení před ostatními věřiteli. Při zpeněžení zástavy je to především on, kdo musí být z dosaženého výtěžku na prvním místě uspokojen. Naproti tomu ostatní věřitelé jsou odsouváni do druhého či vzdálenějšího pořadí, mnohdy jen s malou, resp. žádnou nadějí na uspokojení z výtěžku prodeje.
B. Funkce zástavního práva Funkcí zástavního práva je zajistit pohledávku a její příslušenství tím, že v případě prodlení dlužníka s plněním jeho závazku se může zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy. Pro právní úpravu zástavního práva je typický princip akcesority, což znamená, že vznik i trvání zástavního práva nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou. Zástavní právo přistupuje k pohledávce jako prostředek jejího zajištění a posílení. Z věcné povahy zástavního práva plyne to, že se jedná o právo absolutní, které zabezpečuje zástavnímu věřiteli ochranu proti každému, kdo by ho chtěl ve výkonu tohoto práva ohrožovat nebo zkracovat. Zástavní právo jako právo akcesorické plní dvě funkce : a) zajišťovací – nutí dlužníka, aby splněním svého závazku zbavil zástavu právní závady v podobě zástavního práva, b) uhrazovací – zajišťuje zástavnímu věřiteli možnost dosáhnout uspokojení splatné pohledávky zpeněžením zástavy a náhradní plněním z výtěžku prodeje.
C. Platná právní úprava zástavního práva Základní úprava zástavního práva je obsažena v občanském zákoníku (§ 152 a násl.). Nejedná se však o jediný právní předpis, který otázku zástavního práva upravuje. Se
zástavním právem se lze setkat např. v obchodním zákoníku, zákoně o cenných papírech a v řadě právních předpisů dalších.
D. Vznik zástavního práva Ke vzniku zástavního práva je potřeba kumulativní spojení tří prvků : 1) existující nebo budoucí zajišťovaná pohledávka, 2) způsobilý předmět zástavního práva (zástava), 3) některá z právních skutečností požadovaná zákonem ke vzniku zástavního práva. Ad 1) Zástavním právem lze zajistit pouze pohledávku platnou a žalovatelnou, a to i pohledávku, která již existuje, ale také pohledávku, která teprve v budoucnu vznikne. Zajištění se vztahuje i na příslušenství pohledávky, tj. na úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Zpravidla se zástavním právem zajišťuje pouze peněžitá pohledávka s uvedeném její výše společně s výší úroků a úroků z prodlení. Peněžitou pohledávku lze zástavním právem zajistit v případě, lze-li hodnotu této nepeněžité pohledávky vyjádřit penězi, které by tak byly při prodlení dlužníka náhradním plněním. Ad 2) Zástavou může být jen věc, v jejímž zcizení by zástavci nic nebránilo a musí jít o věc samostatnou v právním slova smyslu. Zástavou může být jen věc jednotlivě určená (movitá i nemovitá). Zástavní právo se vztahuje nejenom na věc samu, ale také na její příslušenství a přírůstky; z plodů však pouze na ty, které nejsou oddělené. Předmětem zástavního práva může být i spoluvlastnický podíl k věci, jednotlivý byt nebo nebytový prostor, pokud tvoří podle zvláštního zákona (zákona č. 72/1994 Sb.) samostatné předměty vlastnictví – tzv. jednotky. Zástavou pak může být i pohledávka za předpokladu, že ji lze postoupit jinému, protože některé pohledávky jsou nepřevoditelné. Zástavou může být také podnik nebo jiná hromadná věc, soubor věcí, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Ad 3) Právními skutečnostmi vedoucími ke vzniku zástavního práva jsou : • • • •
Smlouva – smluvní, dobrovolné zástavní právo Smlouva ve spojení s rozhodnutím soudu Rozhodnutí soudu – soudcovské exekuční zástavní právo Jiné skutečnosti stanovené přímo zákonem (zákonné zástavní právo)
Smlouva : pro smlouvu je pod sankcí neplatnosti předepsána písemná forma. V zástavní smlouvě musí být nezaměnitelným způsobem uveden předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, která se zajišťuje. Účastníky zástavní smlouvy jsou zástavní věřitel a zástavce (vlastník zastavené věci). Zástavní smlouvou samotnou ještě zástavní právo nevzniká, je-li zástavou věc movitá nebo nemovití. U movitých věcí se ke vzniku zástavního práva ještě vyžaduje odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli (tzv. ruční zástava).
Jestliže movitá věc nebude odevzdána věřiteli nebo do úschovy třetí osobě a zůstane i nadále v držení zástavce, dojde ke vzniku zástavního práva jen v případě, kdy je zástavní smlouva uzavřena formou notářského zápisu a vznik zástavního práva je vyznačen v rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky. Tento postup je nezbytný také v případě vzniku zástavního práva k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, dále k podniku nebo jiné hromadné věci či souboru věcí. U nemovitostí, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí vzniká zástavní právo až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí. Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky. Smlouva ve spojení s rozhodnutím soudu : tento způsob je představován dohodou dědiců uzavřenou v průběhu dědického řízení, která musí být schválena dědickým soudem. Podmínkou je, že zástavou je věc nebo pohledávka, která patří do majetku zanechaného zůstavitelem. Zástavou nemůže být nic, co by nebylo předmětem dědictví. Důvodem k uzavření dohody mezi dědici je zajištění výplaty dědického podílu ustupujícímu dědici na věci ze zůstavitelova majetku, který připadá druhému dědici. Tím je zabezpečeno uspokojení pohledávky zvláště tehdy, pokud je její splatnost odložena pozdější dobu. Je-li taková dohoda schválena dědickým soudem, pak teprve k tomuto okamžiku dochází ke vzniku zástavního práva. Rozhodnutí soudu – soudcovské zástavní exekuční právo : zde se jedná o případ, kdy vzniká zástavní právo rozhodnutím soudu v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce), a to nezávisle na vůli zástavce (vlastníka zástavy). Soudcovské zástavní právo se v těchto případech zřizuje již samotným nařízením výkonu rozhodnutí. Jiné skutečnosti stanovené zákonem : občanský zákoník i jiné další zákony umožňují zajištění věřitelovy pohledávky v některých případech zástavním právem, jehož vzniku nepředchází smlouva ani rozhodnutí soudu. Jedná se o případy tzv. zákonného zástavního práva. Jedná se např. o případy zajištění daňových pohledávek, kde je zástavní právo upraveno zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dalším speciálním předpisem je zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů nebo ustanovení § 535, § 605 a § 628 obchodního zákoníku.
E. Práva a povinnosti ze zástavního práva I. Před splatností pohledávky : Jde-li o zástavu v podobě movité věci, kterou má zástavní věřitel u sebe, musí věc pečlivě opatrovat, chránit ho před poškozením, ztrátou a zničením a v případě zániku zajištěné pohledávky zástavu zástavci vrátit. V případě, že jsou s úschovou spojeny pro zástavního věřitele nezbytné náklady, je zástavce povinen je uhradit. Zástavní věřitel nemůže zástavu užívat ani čerpat z ní užitky, ledaže by mu k tomu dal zástavce výslovný souhlas.
Pokud má u sebe věc zástavce nebo se jedná o nemovitou věc, musí se zástavce zdržet všeho, čím by se zástava zhoršovala na újmu zástavního věřitele. II. Po splatnosti pohledávky : Jestliže dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas, může se věřitel domáhat uspokojení své pohledávky. Má-li svou pohledávku zajištěnu zástavním právem, není jeho povinností uspokojit se ze zástavního práva, zvláště v případě, kdy se uspokojení pohledávky může domoci jiným způsobem (srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky apod.). Chce-li se zástavní věřitel uspokojit prostřednictvím zástavního práva, může se domáhat uspokojení pohledávky z výtěžku zástavy. Zástavní věřitel má v tomto směru v zásadě tři možnosti :
• je-li dlužník současně vlastníkem zástavy, může věřitel uplatnit žalobu na splnění povinnosti dlužníkem a následně podat návrh na výkon rozhodnutí, v rámci kterého dojde ke zpeněžení zástavy • jestliže dlužník není vlastníkem (ale lze takto postupovat i vůči dlužníku, kterému zástava patří) může zástavní věřitel dosáhnout zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. nebo soudním prodejem zástavy, rámci kterého se postupuje podle občanského soudního řádu
F. Zánik zástavního práva Z hlediska zániku zástavního práva je třeba rozlišovat případy, kdy 1) zánik zástavního práva odráží zánik zajištěné pohledávky 2) zástavní právo zanikne, avšak původně zajištění pohledávka trvá i nadále
Ad 1) s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva dochází k jeho zániku vždy, zanikne-li zajištěná pohledávka (splněním, započtením, dohodou stran apod.). Zanikne-li zástavní právo zánikem pohledávky, je zástavní věřitel povinen vrátit zástavu zástavci. Ad 2) zástavní právo může zaniknout, i když pohledávka zajištěná zástavním právem trvá i nadále. Jedná se o následující případy : •
• •
jde-li o movitou zástavu, kterou měl věřitel u sebe nebo byla u někoho jiného v úschově, zástavní právo zanikne, jakmile tato věc přejde do držby zástavce. K zániku zástavního práva dojde pouhý převzetím věci jejím vlastníkem, aniž by tato změna musela být doprovázena výslovnou dohodou o zániku zástavního práva vzdáním se zástavního práva jednostranným písemným právním úkonem zástavního věřitele, nevyžaduje se forma notářského zápisu zpeněžením zástavy soudní dražbou zanikne zástavní právo nejen zástavního věřitele, jehož pohledávka se uspokojí z výtěžku prodeje, ale i jiných zástavních věřitelů se vzdálenějším pořadím zástavních práv, i když se na ně z výtěžku prodeje nic nedostane
• • • •
uplynutí času může mít za následek zánik zástavního práva, bylo-li jeho trvání časově ohraničeno podle smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem o zřízení zástavního práva zánik zástavy (např. zničením); v takovém případě má věřitel právo požadovat na dlužníku zajištění pohledávky jinou zástavou nebo jinou formou s tím, že jinak se celá pohledávka stane splatnou složení obvyklé ceny zástavy – v podstatě jde o nahrazení jedné zástavy zástavou jinou, ve formě určité peněžité částky v případech stanovených zvláštními právními předpisy
Ad 5) Věcná práva k věci cizí – zadržovací právo : A. Platná právní úprava Platná právní úprava zadržovacího práva je obsažena v občanském zákoníku § 175 - § 180. V platné právní úpravě se prosadilo obecné pojetí zadržovacího práva oproti dřívější právní úpravě obsažené v ustanovení § 278 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
B. Pojem a funkce zadržovacího práva Zadržovací (retenční) právo slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky tím, že zadržovatel, ačkoliv je povinen věc vydat, odpírá tak učinit, pokud mu dlužník neposkytne požadované plnění. Zadržovací právo se vztahuje pouze na movité věci. Předmětem zadržovacího práva však nemůže být věc, která byla vlastníku svémocně nebo lstí odňata nebo která byla někomu svěřena, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Výjimečně může být zadržovací právo uplatněno i na případě pohledávky, která dosud není splatná, a to tehdy, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Funkce zadržovacího práva je pouze zajišťovací – ten, kdo věc zadržuje, může sice až do splnění své pohledávky odpírat vydání věci, věc však nemůže sám zpeněžit a uspokojit se z výtěžku prodeje.
C. Vznik zadržovacího práva Na rozdíl od zástavního práva se zadržovací právo neopírá o smluvní ujednání jako důvod jeho vzniku. Zadržovací právo se uskutečňuje jednostranným aktem zadržovatele spočívajícím v zadržení věci.
Věřitel je v případě zadržení věci povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech.
D. Obsah zadržovacího práva Uplatní-li vlastník věci nárok na její vydání, může být soudem žalovanému (zadržovateli) uloženo věc vydat, ale jen při současném splnění vzájemného nároku ze strany žalobce. Ten, kdo věc zadržuje, má povinnost ji pečlivě opatrovat, má však právo zadržovanou věc užívat, popřípadě umožnit její užívání jinému. Úhradu nákladů na věc vynaložených má právo požadovat na vlastníku věci. Naproti tomu má zadržovatel povinnost věc vydat, jakmile zadržovací právo zanikne.
E. Zánik zadržovacího práva Zadržovací právo zanikne zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci nebo vydáním zadržené věci dlužníku. Zanikne i tehdy, jestliže dlužník poskytl věřiteli s jeho souhlasem jinou jistotu. Zadržovací právo zanikne i tehdy, vzdá-li se zadržitel tohoto způsobu zajištění své pohledávky. Zanikne pak také tehdy, jestliže uplyne 8 dnů od zadržení věcí, aniž by pronajímatel požádal o jejich soupis soudním vykonavatelem – v případech uvedených v ustanovení § 672 odst. 2 obč. zák. Pokud by k uspokojení pohledávky věřitele nedošlo a pohledávka nebyla zajištěna jiným způsobem, zadržovatel má možnost uspokojit svou pohledávku prodejem věci v rámci výkonu rozhodnutí. Výhoda existujícího zadržovacího práva pak spočívá v tom, že věřitel má při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržené věci před jiným věřitelem.
