Přednáška pro soudní tajemnice č. 2 Soudy jako subjekty řízení : Soudy jsou instituce, jejichž prostřednictvím stát zajišťuje ochranu práv jako jednu ze svých základních funkcí. Pojem soud tak má dvojí funkci. Jednak jde o státní orgán, který tvoří součást státního mechanismu a jednak soud vystupuje jako procesní subjekt, který se účastní soudního řízení. Hovoříme-li o soudu jako procesním subjektu, jde o vymezení jeho postavení v soudním řízení. Zjednodušeně řečeno, zatímco účastníci mezi sebou jsou v roli vzájemných odpůrců, soud představuje nezúčastněný třetí subjekt, který nemá žádný zájem na výsledku řízení a jeho hlavním úkolem je řešení sporu mezi stranami. Celková pozice soudu je dána i tím, že zásadně nic se v občanském soudním řízení neodehraje bez jeho přímé účasti, vlivu nebo následné kontroly. Hlavní a primární rolí soudu v řízení je poskytnutí ochrany ohroženým nebo porušeným subjektivním právům účastníka řízení, jinými slovy hlavní rolí soudu v občanském soudním řízení je poskytnutí spravedlnosti. Porušení tohoto principu je dáno nejenom v případě, kdy soud nějakou věc vůbec neprojedná, ale také případy, kdy věc projedná na nedostatečné odborné úrovni anebo v nepřiměřeném časovém horizontu; i za tyto případy pak stát nese odpovědnost. Pravomoc soudů : Pojem pravomoci soudu vymezuje okruh záležitostí, které jsou soudy oprávněny a povinny rozhodovat. Jedná se tedy o vymezení toho, s čím se účastníci řízení mohou na soud obrátit a o čem je soud povinen v těchto případech rozhodnout. Jedná-li se o oblast civilní, hovoříme o civilní pravomoci soudů, nejedná se však o pravomoc jedinou – vedle ní existují i trestněprávní pravomoc soudů, správněprávní pravomoc soudů a ústavněprávní pravomoc soudů. Vymezení rozsahu civilní pravomoci soudů je obsaženo v ustanovení § 7 o.s.ř. – základem je vymezení, podle kterého soudy v rámci civilní pravomoci projednávají a rozhodují tzv. soukromoprávní spory. Jedná se o spory vyplývající ze vztahů občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních; jde tedy o celou oblast soukromého práva. Vedle sporů však do civilní soudní pravomoci patří i tzv. jiné právní věci. Jednak se jedná o případy, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů, ale nemají povahu sporů, a jednak může jít i o případy, které přesahují rámec soukromého práva. Pro oba tyto případy je však nezbytné, aby pravomoc soudu byla založena výslovným ustanovením zákona. Na straně druhé může být civilní pravomoc soudů vyloučena pro některé záležitosti, které by do ní jinak patřily; v tomto případě se hovoří o tzv. zúžení soudní pravomoci. Zúžení
2 soudní pravomoci dopadá např. na případy upravené v § 106 o.s.ř., kdy pravomoc soudů není dána tam, kde podle smlouvy účastníků má být věc projednána v řízení před rozhodci. Dále se setkáváme i s pojmem tzv. dělené pravomoci. Ten má zákonnou oporu v ustanovení § 8 o.s.ř. Podstata dělené pravomoci spočívá v tom, že soudy mohou projednávat a rozhodovat věc v případě, že má předcházet řízení u jiného orgánu, pouze tehdy, pokud věc v řízení před tímto jiným orgánem nebyla vyřešena. Dnes již stávající právní úprava žádný případ dělené pravomoci neupravuje. V minulosti se jednalo např. o rozhodčí řízení před odborovými orgány ohledně pracovních sporů nebo dělená pravomoc vyplývala ze zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti. Otázku, zda věc náleží do pravomoci soudů, zkoumá soud jako podmínku řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) z úřední povinnosti bez nutnosti uplatnění námitky účastníkem řízení; dospěje-li k závěru, že pravomoc soudu v konkrétním případě dána není, řízení zastaví usnesením a po právní moci tohoto usnesení věc postoupí příslušnému orgánu. Je vyloučeno, aby soud řízení zastavil a nerozhodl o tom, kterému orgánu bude věc postoupena. Jediným případem, kdy je možné řízení zastavit a věc nikomu dále nepostoupit jsou případy, kdy k projednání věci není dána pravomoc českých soudů proto, že věc má být projednána před soudy zahraničními. Jestliže orgán, kterému byla věc takto postoupena, s postoupením souhlasí, proběhne řízení před ním. Může však nastat i situace, kdy s postoupením věci nesouhlasí a domnívá se, že ani na jeho straně není dána pravomoc k tomu, aby ve věci jednal a věc rozhodl. Jedná se potom o tzv. kompetenční konflikt, který musí být odpovídajícím způsobem řešen. Řešení těchto kompetenčních sporů je upraveno zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a rozhoduje o něm zvláštní senát složený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Tento zvláštní senát pak rozhodne, v čí pravomoci je vydání rozhodnutí ve věci. Pravomoc soudu se však nevyčerpává posouzením toho, zda k projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc soudu nebo jiného orgánu v rámci České republiky, ale také posouzením vztahů mezi soudy v České republice a soudy zahraničními. Tato problematika je upravena zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nicméně před úpravou obsaženou v tomto zákoně má přednost úprava obsažená v mezinárodních smlouvách. Příslušnost soudů : Zatímco pravomoc soudu odpovídá na otázku, jaké věci mají soudy projednávat a rozhodovat, příslušnost soudu určuje, který konkrétní soud bude danou věc projednávat a rozhodovat. Řešení této otázky je nutné z toho důvodu, že v rámci soudní soustavy existuje řada různých soudů. Pravidla příslušnosti se řídi určitými zásadami, jejichž cílem je dosáhnout toho, aby soudní řízení proběhlo u soudu, který k tomu má relativně nejlepší možnosti. Takovým soudem je obvykle soud, který má k účastníkům nebo předmětu řízení nejblíže. Tato zásada však v některých případech musí ustoupit jiným hlediskům, např. vyšším požadavkům na specializaci či odbornost.
3 Rozlišujeme pak tři, resp. čtyři druhy příslušnosti : a) věcná příslušnost – určuje soud, který věc projedná a rozhodne v prvním stupni; tj. zda věc projedná v prvním stupni okresní nebo krajský soud, případně zda to bude ještě soud jiný. Smysl takto určené věcné příslušnosti vychází z toho, že některé věci jsou složité na odbornost a je lepší jejich projednání a rozhodování u soudů vyšších stupňů b) funkční příslušnost – určuje, který soud bude rozhodovat o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí soudu, ať již se jedná o opravné prostředky řádné či mimořádné c) místní příslušnost – určuje, soud ve kterém konkrétním místě bude věc projednána a rozhodnuta, tj. zda to bude soud ve Zlíně, Uherském Hradišti, Ostravě, Olomouci apod. d) kauzální příslušnost – ta spočívá v tom, že k projednávání věcí určitého druhu jsou zřízení zvláštní soudy. V minulosti se jednalo např. o krajské obchodní soudy, které projednávaly obchodní věci, dnes je upravena velmi výjimečně.
Věcná příslušnost : je upravena v ustanovení § 9 a § 9a o.s.ř. a vychází z výchozího pravidla, podle kterého jsou k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak. Platí proto, že spory rozhoduje vždy okresní soud; pouze v případě, že by měl být spor rozhodnut jiným soudem než okresním, musel by tak zákon výslovně stanovit. Případy, kdy ve věci rozhoduje krajský soud jako soud prvního stupně, jsou upraveny v ustanovení § 9 odst. 2, 3 o.s.ř. konkrétním a uzavřeným výčtem věcí, u kterých je dána věcná příslušnost krajského soudu. Jedná se zejména o věci mající obchodní charakter, případně věci, které jsou považovány za složitější nebo vyžadující určitou specializaci. Ve zcela výjimečných případech, které musí vždy stanovit zákon, může být dána věcná příslušnost i jiného než okresního nebo krajského soudu. V současné době není dán žádný případ, kdy by ve věci v prvním stupni jednal vrchní soud. Zákon ovšem předvídá případy, že ve věci může jednat jako soud prvního stupně Nejvyšší soud, jestliže tak stanoví zvláštní zákon. Jde např. o situace, když NS rozhoduje o uznání cizích rozhodnutí (např. o tom, že rozsudek o rozvodu manželství vydaný u německého soudu bude platit i v České republice). Pro posuzování věcné příslušnosti soudem platí v řízení speciální pravidla, která jsou výrazně odlišná oproti stavu, který platil do 31. 12. 2000 a liší se také od posuzování tzv. místní příslušnosti. Právní úprava je obsažena v § 104a, § 104b o.s.ř. Pro určení věcné příslušnosti platí zásada perpetuatio fori, podle které soud zkoumá splnění podmínek věcné příslušnosti podle stavu, který tu byl dán v době zahájení soudního řízení, tj. v době, kdy soudu přišla žaloba (případně v době, kdy soud zahájil sám řízení usnesením). Věcnou příslušnost soud zkoumá z úřední povinnosti a její nedostatek může být namítnut i účastníkem soudního řízení; a zkoumá ji prakticky až do skončení soudního řízení. Jestliže soud dospěje k závěru, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci (nebo námitku věcné nepříslušnosti uplatní účastník soudního řízení), nevydává o tom soud (s výjimkou dále uvedenou) žádné rozhodnutí, ale volí jiný postup. Věc předloží vrchnímu soudu, který rozhodne o tom, který soud je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
4 poznámka : pouze v případě, že je řízení výjimečně zahájeno u Nejvyššího soudu, rozhoduje o věcné příslušnosti Nejvyšší soud. Rozhodnutím o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení vázáni pro celé další řízení a tato otázka již nemůže být opětovně nastolena. Proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný a rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění. Z tohoto postupu pak platí jediná výjimka, která se týká oblasti tzv. správního soudnictví. Jestliže je věc týkající se správního soudnictví zahájena u okresního soudu (který k projednání těchto věcí není věcně příslušný), není věc předkládána vrchnímu soudu, ale soud řízení zastaví. Ve zvláštních případech výslovně uvedených v § 104b odst. 2 však nedochází k zastavení řízení, ale po vyslovení věcné nepříslušnosti k postoupení věci soudu věcně příslušnému. Funkční příslušnost : je upravena v ustanoveních § 10 a § 10a. Jestliže v prvním stupni rozhoduje okresní soud, o odvolání rozhoduje krajský soud. Jestliže jako soud prvního stupně rozhoduje krajský soud, o odvolání proti jeho rozhodnutí rozhoduje vrchní soud. Jestliže v prvním stupni rozhoduje ve výjimečných případech Nejvyšší soud, proti jeho rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný. V rámci uplatnění mimořádného opravného prostředku – dovolání – platí, že proti rozhodnutím odvolacího soudu (ať je jím již soud krajský nebo vrchní) rozhoduje bezvýjimečně vždy Nejvyšší soud jako soud dovolací. Místní příslušnost : místní příslušnost určuje, který konkrétní soud z hlediska místa bude ve věci jednat a rozhodovat. Místní příslušnost se pak dělí na tři skupiny : a) obecná místní příslušnost, b) zvláštní místní příslušnost daná na výběr, c) zvláštní místní příslušnost výlučná. Ad a) obecná místní příslušnost – omp příslušnost vychází z toho, že k řízení je příslušný tzv. obecný soud účastníka, tj. obecný soud žalovaného (případně účastníka, proti kterému žaloba směřuje). Pro určení místní příslušnosti pak platí několik zásad : obecným soudem fyzické osoby je soud, v jehož obvodu má své bydliště, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje. Bydliště se rozumí místo, kde osoba bydlí v úmyslu se zde zdržovat trvale, což nemusí být stejné jako hlášený trvalý pobyt u fyzických osob, které podnikají a jedná se o věc vyplývající z obchodních vztahů je obecným soudem soud, v jehož obvodu má takový podnikatel místo podnikání, a nemá-li je, je jím soud jeho bydliště nebo pobytu obecným soudem právnické osoby je soud, v jehož obvodu má PO své sídlo obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu má sídlo příslušná organizační složka státu, a nelze-li takto soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo obecným soudem obce soud, v jehož obvodu má obec své území obecným soudem vyššího územně samosprávného celku je soud, v jehož obvodu mají sídlo jeho orgány Zvláštní ustanovení platí pro případ, že žalovaný buď vůbec nemá obecný soud nebo jej nemá v České republice. Jde-li o občana České republiky, je místně příslušný okresní soud, v jehož obvodu měl v České republice poslední známé bydliště. Proti tomu, kdo nemá obecný
5 soud v České republice, je možné uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu je jeho majetek, a jde-li o zahraniční osobu, u soudu, v jehož obvodu je její podnik nebo její organizační složka. Obecným soudem účastníka je vždycky okresní soud. Ad b) zvláštní místní příslušnost daná na výběr – je upravena v ustanovení § 87 o.s.ř. V tomto ustanovení jsou uvedeny soudy, u nichž lze žalobu podat vedle obecného soudu žalovaného; žalobce má tedy na výběr, zda podá žalobu u soudu příslušného podle obecné místní příslušnosti nebo podle příslušnosti dané na výběr. Výčet uvedený v ustanovení § 87 je taxativní a nelze jej nijak rozšiřovat Ad c) výlučná místní příslušnost – při výlučné místní příslušnosti jde o to, že řízení musí proběhnout u soudu k tomu zákonem výslovně určeného. Výčet těchto případů je opětovně taxativně uveden v ustanovení § 88, a soudní řízení proto musí vždy proběhnout u soudu uvedeného v tomto zákonném ustanovení Pro oblast obchodních vztahů zákon připouští tzv. prorogační dohodu (§ 89a), podle které si účastníci řízení v těchto věcech mohou písemnou formou sjednat jinou místní příslušnost soudu (s výjimkou výlučné místní příslušnosti) a tato dohoda pak musí být přiložena k podané žalobě. Zkoumání místní příslušnosti a rozhodování o ní : Místní příslušnost soud zkoumá jako jednu z tzv. podmínek řízení. Pokud dospěje k závěru, že je žaloba podána u místně příslušného soudu, nevydává o tom žádné rozhodnutí (vyjma případu, že námitku místní nepříslušnosti vznesl účastník řízení a soud ji neshledal důvodnou); pokud však dospěje k tomu, že žaloba u místně příslušného soudu podána není (k tomuto závěru dospěje buď sám nebo na základě námitky účastníka řízení), musí o tom vydat rozhodnutí. Při zkoumání místní příslušnosti platí zásada perpetuatio fori, podle které jsou pro určení místní příslušnosti soudu rozhodné skutečnosti, které jsou dány v době zahájení řízení; případná změna těchto skutečností v průběhu řízení nemá na místní příslušnost žádný vliv. Výjimku z tohoto pravidla představuje institut tzv. přenesení příslušnosti, kdy lze na změnu okolností rozhodných pro určení místní příslušnosti reagovat přenesením příslušnosti na jiný soud. !! Místní příslušnost soud může zkoumat pouze do konce přípravného jednání podle § 114c o. s. ř.; neprovedl-li přípravné jednání, do okamžiku, než začne jednat ve věci samé. To znamená do doby, než při prvním jednání vyzve žalobce k přednesení žaloby, anebo než vydá rozhodnutí tam, kde se rozhoduje bez jednání (vydání platebního rozkazu); později může místní příslušnost zkoumat jen k námitce účastníka řízení a tuto námitku účastník řízení musí uplatnit nejpozději u prvního úkonu, který mu náleží. Pokud v tomto časovém rámci není námitka místní nepříslušnosti uplatněna, soud, u kterého byla žaloba podána, věc projedná a rozhodne, i kdyby nebyl soudem místně příslušným.
6 Dospěje-li soud k závěru, že není soudem místně příslušným, rozhodne usnesením, proti kterému je odvolání přípustné, o tom, že není soudem místně příslušným k projednání věci s tím, že po právní moci věc postoupí příslušnému soudu. Jestliže by tento soud s postoupením věci nesouhlasil, předloží věc svému nadřízenému soudu (pokud o místní příslušnosti nebylo již rozhodnuto v rámci námitky účastníka řízení proti usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti) a jeho rozhodnutím jsou oba soudy vázány. V souvislosti s místní příslušností jsou důležité ještě dva procesní instituty : a) přikázání věci (delegace) jinému soudu téhož stupně – při delegaci věci dochází k tomu, že věc je přikázána k projednání jinému soudu; a přichází do úvahy ze dvou zákonných důvodů : 1) jednak jako delegace vhodná, 2) jednak jako delegace nutná. O delegaci nutnou jde tehdy, jestliže příslušný soud nemůže jednat proto, že všichni jeho soudci jsou z projednávání a rozhodování vyloučeni. O delegaci vhodnou pak jde v případech, kdy je hospodárnější a ekonomicky účelnější, aby o věci rozhodl jiný soud. O delegaci věci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen usnesením, proti kterému není odvolání přípustné. Tímto rozhodujícím soudem může být soud krajský, vrchní i Nejvyšší, ale nikdy jím nemůže být soud okresní. Před rozhodnutím o delegaci mají účastníci řízení právo se vyjádřit k důvodům delegace vhodné a v obou případech delegace i k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. To se zpravidla děje písemnou výzvou adresovanou účastníku řízení. K rozhodování o delegaci pak může dojít jak z vlastní iniciativy soudu, tak i na návrh účastníka řízení. b) určení místní příslušnosti rozhodnutím Nejvyššího soudu – tento institut dopadá na případy, kdy podmínky místní příslušnosti chybějí anebo je nelze zjistit (např. státní občan ČR nemá trvalý pobyt, nejde zjistit, kde se naposledy zdržoval a jeho aktuální pobyt není znám, ale je naživu). Nejvyšší soud pak rozhodne, který konkrétní soud bude soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci. Složení a obsazení soudu : Při posuzování otázek složení a obsazení soudu jde především o otázku, kolik soudců bude v dané věci rozhodovat a má-li jich být více, jaké bude složení sboru složeného z tohoto většího počtu soudců. Pokud rozhoduje jediný soudce, je to vždy soudce z povolání – profesionál (bývá označován jako samosoudce nebo předseda senátu). Rozhoduje-li více soudců v téže konkrétní věci, označujeme jejich souhrn jako senát. V určitých případech mohou být členy senátu pouze soudci profesionálové a v určitých případech to mohou být i soudci laici – přísedící. Laický prvek v současné době působí toliko u okresních a krajských soudů; u soudů vrchních a soudu Nejvyššího je jejich působení vyloučeno. U okresních soudů je senát složen z jednoho soudce z povolání a dvou soudců laiků a senátní rozhodování je omezeno toliko na spory ve věcech pracovních. Ve všech ostatních případech rozhoduje u okresního soudu samosoudce.
7
Rozhoduje-li krajský soud jako soud prvního stupně v rámci věcné příslušnosti, rozhoduje podle současné právní úpravy téměř vždy bezvýjimečně samosoudce. Pokud krajské soudy rozhodují jako soudy odvolací, rozhodují vždy v senátě složeném ze tří soudců – profesionálů. Vrchní soudy a soud Nejvyšší rozhodují vždy v senátech, u nich je působení laického prvku vyloučeno. Tyto senáty jsou složeny vždy ze tří soudců z povolání (s výjimkou tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu). Vyloučení soudců : Soudce, který ve věci rozhoduje, nesmí mít jakýkoliv zájem na výsledku sporu; tento požadavek bývá označován jako nepodjatost soudce. Soudce je pak z projednání a rozhodnutí věci vyloučen tehdy, je-li zde z objektivního hlediska důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. V takovém případě nesmí soudce ve věci nejenom rozhodovat, ale nesmí provádět ani jednotlivé procesní úkony (s výjimkou tzv. neodkladných úkonů – např. předložení věci předsedovi soudu nebo soudu nadřízenému). Soudce je vyloučen tehdy, je-li dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti z důvodu jeho poměru k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. O vztah k věci půjde např. tehdy, jestliže by soudce mohl ve věci vystupovat jako svědek, protože byl přímým účastníkem záležitosti, která je předmětem řízení; o vztah k účastníkům nebo zástupcům pak půjde především tehdy, jestliže jde o vztah pozitivní nebo negativní založený např. příbuzenským, kamarádským, kolegiálním či jiným vztahem. Dalším důvodem pro vyloučení soudce jsou případy, kdy se soudce již podílel na projednávání nebo rozhodování ve věci. Tak např. u odvolacího soudu nemůže věc projednávat ten soudce, který ve věci jednal či rozhodoval jako soudce soudu prvního stupně, a naopak. Totéž pak platí i pro dovolací řízení. Naproti tomu není zásadně důvodem pro vyloučení soudce jeho procesní postup v souzené nebo jiné věci (§ 14 odst. 4 o.s.ř.), kdy účastník nabývá dojmu, že soudce je proti němu negativně zaujatý a nejedná nestranně. Z těchto důvodů soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen být nemůže. Rozhodování o vyloučení soudce : vychází z toho, aby o vyloučení soudce bylo rozhodnuto co nejdříve poté, kdy důvod podjatosti vyšel v řízení najevo. Postup pro rozhodování o vyloučení je dvojí : a) soudce sám dospěje k názoru, že jsou dány okolnosti, pro které je vyloučen z projednávání a rozhodování věci; v takovém případě tuto skutečnost neprodleně sdělí předsedovi soudu. Pokud předseda soudu jeho názor sdílí, určí jiného soudce, který věc projedná a rozhodne. Pokud jeho názor na otázku vyloučení nesdílí, předloží věc nadřízenému soudu, který rozhodne o tom, zda je soudce z projednání věci vyloučen či není b) soudce sám nedospěje k závěru, že by měl být z projednání a rozhodování věci vyloučen, ale dospěje k tomuto názoru účastník řízení a uplatní tzv. námitku podjatosti, v takovém případě je taktéž věc předložena nadřízenému soudu, který o takové námitce rozhodne. Může rozhodnout buď tak, že námitce nevyhoví a soudce nevyloučí, anebo tak, že námitce vyhoví a soudce vyloučí; v takovém případě pak předseda soudu určí podle rozvrhu práce dalšího soudce, který věc projedná a rozhodne
8
O možnosti uplatnit námitku podjatosti soudce musí být účastník výslovně poučen a musí ji uplatnit v přesně stanovených zákonných lhůtách. Po uplynutí těchto lhůt ji může uplatnit pouze tehdy, jestliže nebyl poučen o možnost uplatnit námitku podjatosti. Ustanovení o vyloučení soudců platí i pro vyloučení přísedících a přiměřeně se tato ustanovení použijí i pro vyloučení jiných soudních osob (vyšších soudních úředníků, zapisovatelů, jiných zaměstnanců soudu), jakož i pro vyloučení znalců a tlumočníků, avšak s tím rozdílem, že o jejich vyloučení závazně rozhoduje předseda senátu téhož soudu. Procesní úkony soudu : otázka procesních úkonů soudu zahrnuje několik dílčích bodů. A) Pojem procesního úkonu soudu : procesními úkony soudu jsou všechny úkony, které soud činí v průběhu řízení, a to od jeho zahájení až do jeho pravomocného skončení. Tyto úkony mají buď povahu soudního rozhodnutí (rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu) nebo opatření soudu (např. možnost zajistit, aby svědek nebyl v jednací síni přítomen v době, kdy ještě nebyl vyslechnut). Procesní úkony soudu činí zpravidla sám soudce nebo senát. V rámci zvláštních právních předpisů pak mohou jednotlivé úkony činit i vyšší soudní úředníci, asistenti soudců nebo v dědickém řízení pověření notáři jako soudní komisaři, v exekučním řízení pak jednotlivé úkony provádějí exekutoři. B) Dožádání : podstata dožádání spočívá v tom, že soud, který je příslušný k projednání a rozhodnutí věci, může požádat jiný soud, aby za něj provedl úkon, který v obvodu procesního soudu nelze provést buď vůbec (provedení důkazu ohledáním místa samého) nebo jen s obtížemi nebo se zvýšenými neúčelnými náklady. O dožádaném úkonu se sepíše protokol, který se pak zasílá procesnímu soudu. Dožádaný soud buď dožádání vyhoví nebo žádost vrátí se sdělením důvodů, pro které nelze úkon provést, případně dožádání postoupí soudu, v jehož obvodu lze tento úkon provést, jestliže je mu tento soud znám. C) Místo a čas procesních úkonů : Soud vykonává procesní úkony zásadě v budově soudu, nicméně však není vyloučeno, aby byl příslušný úkon proveden mimo budovu soudu (např. výslech svědka v nemocnici, ohledání nemovitosti na místě samém). Účastníci řízení mají vždycky právo být ohledání přítomni. Pokud jde o čas procesních úkonů, úkony soudu nejsou – až na výjimky, vázány procesními lhůtami; pro soud platí, že má v řízení postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Výjimečně však jsou lhůty stanoveny – např. pro rozhodnutí o nařízení tzv. předběžného opatření, lhůta pro odeslání písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. V souvislosti s místem a časem procesních úkonů se hovoří o tzv. jednání a jiném soudním roku. Jednání je procesní úkon, u kterého je věc projednávána a rozhodována, jiný soudní rok je označení pro jiné určení času a místa, kdy dojde k příslušnému procesnímu úkonu (např. příprava jednání). Pojem roku se však v současnosti téměř neužívá. D) Soudní protokoly a soudní spis : celý průběh řízení a zejména obsah procesních úkonů musí být písemně zachycen. Tento soudní zápis se nazývá protokol a z hlediska své povahy je tzv. veřejnou listinou. Podle svého obsahu jsou protokoly trojího druhu :
9
1) protokoly nahrazující podání účastníků – každý okresní soud je povinen sepsat podání do protokolu – výhradně však za podmínek uvedených v ustanovení § 42 o.s.ř., tj. ne ve všech případech 2) protokoly o jednání – protokoly o jednání se sepisují o všech úkonech, při kterých soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, zejména jde o protokol o jednání. Protokol diktuje hlasitě předseda senátu buď zapisovatelce nebo na záznamovou techniku a účastníci mají možnost se k obsahu protokolu o jednání vyjádřit. Protokol o jednání podepisuje vždy předseda senátu a zapisovatel (je-li u jednání či úkonu přítomen); v přesně zákonem stanovených případech pak protokol podepisují i účastníci řízení. Jde o zásadní případy, kdy se v protokolu o jednání uvede něco, co je nezbytné potvrdit podpisem účastníků řízení, aby to pak nebylo možno zpochybnit (např. uzavření smíru, dohoda o styku rodiče s dítětem, uznání nároku žalobce ze strany žalovaného apod.) 3) protokoly o poradě a hlasování – tyto protokoly se sepisují jenom v těch případech, kdy rozhoduje senát a do spisu se zakládají v zalepené obálce. Do hlasovacího protokolu se pak uvádějí stanoviska všech rozhodujících soudců, ať již jsou souhlasná nebo nesouhlasná. Soudní protokoly a všechny ostatní písemnosti týkající se téže věci se zakládají a tvoří soudní spis. Soudní spis pak slouží především jako podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, ale také pro soudy, které rozhodují o opravných prostředcích vydaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Účastníci řízení mají právo nahlížet do spisů a pořizovat si z něj výpisy a opisy. Jiným osobám než účastníkům řízení může soudce povolit nahlédnutí do spisu, mají-li pro to vážné důvody nebo prokáží-li tyto osoby právní zájem, pro který chtějí do spisu nahlédnout. Tyto možnosti však neplatí pro případy spisu, jenž obsahuje tzv. utajované skutečnosti a jehož obsah musí zůstat utajen. E) Doručování soudních písemností : úprava doručování soudních písemností je úpravou velmi složitou a velmi často se obměňující. Z hlediska doručování je nutno důsledně vycházet z aktuální platné a účinné právní úpravy. Doručování je v právní úpravě rozlišováno podle několika rozhodných kritérií : způsobu doručování, tj. uvedením, kdo může doručování soudních písemností provádět subjektu, jemuž je doručováno; právní úprava velmi podrobně odlišuje doručování podle jednotlivých typů subjektů doručované písemnosti – existují odlišnosti pro doručování určitých typů písemností, zejména z hlediska písemností doručovaných do vlastních rukou a nikoliv do vlastních rukou podle dosažitelnosti adresáta – jsou odlišovány případy, kdy je doručováno účastníku, který je v době doručování zastižen, účastníku, který v době doručování není zastižen, ačkoliv se v místě doručování zdržuje a doručování účastníku, který se v místě doručování nezdržuje, jakož i případy, kdy se účastník v místě doručování v době doručování zásilky zdržuje, ale odmítne doručovanou písemnost převzít
10 důsledně právní úprava upravuje náležitosti dokladu o doručení, tzv. doručenky s tím, že pokud má doručenka všechny zákonem předepsané náležitosti, má charakter veřejné listiny, tzn. údaje v ní uvedené se považují za pravdivé, není-li prokázán opak
Vyšší soudní úředníci a jejich postavení v soudním řízení : Vyšší soudní úředníci jsou soudní osoby, které jsou oprávněny samostatně provádět úkony soudu v zákonem stanovených případech. Jejich činnost a postavení bylo upraveno zákonem č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, a s účinností od 1. 7. 2008 zákonem č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství. Základem postavení vyššího soudního úředníka je jeho poměr ke státu. Státní zaměstnanec působící u soudu, může být přijat ke tříletému studiu, které má praktickou i teoretickou část. Předpokladem k přijetí je složení maturity a přijímací zkoušky. Studium je potom ukončováno závěrečnou zkouškou. V zákonem stanoveném rozsahu pak je vsú oprávněn sám provádět procesní úkony, a to včetně rozhodovací činnosti. Kromě toho může být pověřen i prováděním některých dalších úkonů. Vsú působí zejména v rozkazním řízení, v některých řízeních nesporných a v řízení exekučním. Konkrétní rozsah jejich činnosti pak určuje rozvrh práce.