Pedagogika pro střední školy Eva Stodůlková & Eliška Zapletalová
dějiny iky og pedag
í sociáln ika og pedag
vací srovná ika og pedag
obecná ika og pedag
olní předšk ika og pedag ogika
andrag
ogika pedag o volnéh času
lní speciá ika og pedag
ika
didakt
Pedagogika pro střední školy Eva Stodůlková & Eliška Zapletalová
text © Eva Stodůlková & Eliška Zapletalová grafická úprava © Kameel Machart ISBN 978-80-87517-22-2
Děkujeme lektorkám doc. PhDr. Evě Opravilové CSc., předsedkyni Asociace předškolní výchovy a PhDr. Zdeňce Kutínové, předsedkyni Asociace ředitelů SPgŠ, jejichž cenné připomínky a doporučení významně přispěly ke zkvalitnění této učebnice a PhDr. Kláře Beránkové a Ing. Liborovi Stodůlkovi za ochotu a pomoc při technickém zpracování učebnice.
Věnováno našim dětem Jirkovi, Liborovi, Klárce a Markovi.
Obsah Předmluva________________________________________________________ 7 1 Pedagogika a výchova__________________________________________ 8 1.1 Význam výchovy a její znaky............................................................................................... 8 1.2 Vztah výchovy, vzdělávání, vzdělání a vyučování............................................................... 10 1.3 Úloha výchovy ve vývoji jedince z pohledu historie a současnosti......................................... 13 1.4 Význam výchovy a vzdělávání pro společnost...................................................................... 15
2 Pedagogika jako věda a učební předmět_ _______________________18 2.1 Obory pedagogiky.............................................................................................................. 19 2.2 Vztah pedagogiky k jiným vědám...................................................................................... 21 2.3 Informační zdroje při studiu pedagogiky............................................................................ 22
3 Cíle a prostředky výchovy_____________________________________28 3.1 Problematika cíle, obsahu výchovy a vzdělávání................................................................. 28 3.2 Klasifikace prostředků výchovy.......................................................................................... 34 3.3 Materiální a nemateriální prostředky výchovy................................................................... 35 3.4 Metody vzdělávání a výchovy............................................................................................. 47 3.5 Organizační formy vyučování............................................................................................ 59 3.6 Zásady výchovného procesu................................................................................................ 61 3.7 Hromadné sdělovací prostředky a jejich vliv na sociální chování, hodnotovou orientaci a životní styl.................................................................................... 64
4 Soustava výchovy a vzdělávání v České republice_ ______________71 4.1 Předškolní vzdělávání....................................................................................................... 72 4.2 Základní školství.............................................................................................................. 74 4.3 Střední školství................................................................................................................. 78 4.4 Vyšší odborné školy............................................................................................................ 80 4.5 Vysoké školy...................................................................................................................... 81 4.6 Přehled zařízení pro výchovu mimo vyučování................................................................... 84 4.7 Speciální školství a integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami........................... 98
5 Práva dítěte__________________________________________________106 5.1 Úmluva o právech dítěte.................................................................................................106 5.2 Instituce zajišťující práva dětí a jejich ochranu................................................................109 5.3 Děti se specifickými poruchami učení a chování a sociálně znevýhodněné děti...................110 5.4 Rizikové skupiny dětí a mládeže......................................................................................116
6 Rodina a rodinná výchova_ ___________________________________126 6.1 Rodina a její význam pro rozvoj člověka..........................................................................126 6.2 Vývoj rodiny a její typy...................................................................................................127 6.3 Funkce rodiny.................................................................................................................130 6.4 Charakteristika rodinné výchovy.....................................................................................131 6.5 Klasifikace rodin z pedagogického hlediska......................................................................131 6.6 Styly rodinné výchovy......................................................................................................133
7 Náhradní rodinná péče_ ______________________________________140 7.1 Formy náhradní rodinné péče..........................................................................................140 7.2 Ústavní péče....................................................................................................................145
8 Didaktika a její předmět______________________________________151 8.1 Základní didaktické pojmy a vztahy mezi nimi...............................................................151 8.2 Typy vyučování...............................................................................................................153 8.3 Motivace žáka ve vyučování.............................................................................................155 8.4 Kontrola, hodnocení a klasifikace ve vyučování................................................................156 8.5 Osobnost učitele a vychovatele..........................................................................................159 8.6 Sebevzdělávání a celoživotní vzdělávání...........................................................................162
9 Výchova a vzdělávání z pohledu dějin pedagogiky______________166 9.1 Počátky výchovy..............................................................................................................166 9.2 Výchova a vzdělávání ve starověku a středověku..............................................................168 9.3 Pedagogický a filozofický systém Jana Ámose Komenského................................................172 9.4 Významní pedagogové 17. – 19. století............................................................................175 9.5 Vznik a vývoj veřejného školství v českých zemích od počátku 18. století do konce 19. století..........................................................................................................179 9.6 Reformní pedagogika ve světě a u nás..............................................................................183 9.7 Veřejné školství v Československu a jeho proměny ve 20. století........................................185
10 Srovnávací pedagogika_______________________________________193 10.1 Alternativní školy.........................................................................................................193 10.2 Alternativní školství v České republice..........................................................................198 10.3 Vybrané školské systémy v zahraničí.............................................................................199 Přílohy..................................................................................................................................206 Použitá a doporučená literatura.............................................................................................209
Sokratova přísaha učitele
Sokratova přísaha učitele „ Jako učitel se zavazuji: respektovat individuální zvláštnosti každého dítěte a v případě potřeby
je bránit,
odpovídat za nepoškození jeho tělesného a duševního vývoje, dbát na jeho vývoj, naslouchat mu, brát ho vážně, hledat jeho souhlas ke všemu, co činím s jeho osobou tak, jak bych to
dělal v případě dospělých,
vysvětlovat zákonitosti vývoje dítěte v jeho prospěch – rozvíjet a podpo-
rovat jeho vlohy,
akceptovat jeho slabosti a být mu oporou při překonávání strachu a viny,
zloby a lži, pochyb a nedůvěry, nedůtklivosti a sobectví, tedy všude tam, kde to potřebuje,
nepodlamovat dítěti vůli ani tehdy, když se zdá jeho jednání nesmyslné,
ale pomoct mu ovládnout vůli rozumem,
připravit dítě pro převzetí zodpovědnosti ve společnosti, nechat mu poznat jaký je svět bez toho, že by ho podrobil, umožnit dítěti, aby se dozvědělo, co je – dobrý život, dát mu vizi lepšího světa a jistotu, že je ji možné dosáhnout, učit ho pravdomluvnosti.“
Hentig, H.: Die Schule neu denken. München, Carl Hanser 1993. S. 250
Předmluva
Předmluva Učebnice je určena jako základní literatura pro výuku pedagogiky na středních školách, především pro obor pedagogické lyceum. Podle potřeby bude využívána na středních pedagogických školách, na gymnáziích, na vyšších odborných školách i v různých formách rekvalifikačního studia v rámci celoživotního vzdělávání. Kniha také pomůže zájemcům o studium na vysokých školách v přípravě k příjímacím zkouškám. Kromě teoretických informací učební text zpřístupňuje u některých kapitol i praktické zkušenosti z výchovné problematiky v běžném životě. Je vhodným studijním materiálem nejen pro žáky, ale i pro všechny výchovné pracovníky, kteří pracují s dětmi a mládeží. Učebnice zprostředkovává studujícím učitelství a vychovatelství základní informace o pedagogice jako vědní disciplíně, o výchově jako významné sociálně komplexní činnosti a pedagogických prostředcích využívaných ve škole, mimo školu i v rodině. Základní orientace studujících v pedagogické teorii umožňuje do větší šíře a hloubky pochopit pedagogické zákonitosti a jevy každodenního života. Kniha využívá bohatých, dlouholetých, teoretických i praktických zkušeností autorek z hodin pedagogiky, speciální pedagogiky, psychologie i z vedení pedagogické praxe studentů v různých výchovně vzdělávacích zařízeních – předškolních, školních i ve výchově mimo vyučování. V učebnici nebylo možné podat vyčerpávající přehled poznatků, a proto se předkládá řada námětů k samostatné práci, k hlubšímu zamyšlení nad tématy a k doplňkovému studiu. Kniha neobsahuje učivo z jednotlivých oborů speciální pedagogiky, protože relevantní informace si každý může vyhledat v doporučených publikacích. Učební text představuje obsahovou náplň vyučovacího předmětu pedagogika pro střední vzdělávání a je vhodným výukovým materiálem pro tvorbu školního vzdělávacího programu. Učebnice poskytuje i konkrétní informace vhodné pro využití v praxi a tím se stává univerzálně použitelnou.
7
1. Pedagogika a výchova
1
Pedagogika a výchova
Pedagogika je nauka o osobnostním a sociálním rozvoji dětí, mládeže a dospělých. Předmětem studia pedagogiky je výchova, která se na tomto rozvoji podílí. Název oboru pochází ze starověkého Řecka, kde paidagogos byl vzdělaný otrok starající se o děti svých pánů, které doprovázel do školy. Chránil je tak, aby se nesetkávaly se špatnostmi tehdejší doby. V řečtině pais znamená dítě a agein vésti nebo doprovázeti. Výraz z řečtiny později převzala i latina. Pedagogické názory na výchovu a vzdělání byly součástí filozofie již od dob antiky. Jako samostatný vědní obor se pedagogika vyčlenila z filozofie na počátku 19. století vlivem německého pedagoga J. F. Herbarta. V našich zemích však bývá považován za zakladatele pedagogiky Jan Ámos Komenský, který žil v 17. století. Pedagogika je však také vyučovacím předmětem, který je součástí výuky na mnoha středních, vyšších odborných a vysokých školách. Vzhledem k důležitosti celoživotního vzdělávání se pedagogická teorie stala součástí obsahu vzdělávání i v rekvalifikačním studiu. Významnou roli ve všech formách vzdělávání má pedagog. Ten bývá tradičně chápán jako vysoce erudovaný odborník (teoretik). Naopak ten, kdo nás vzdělává a vychovává, je učitel a vychovatel (praktik). Našimi nejbližšími vychovateli jsou rodiče a prarodiče. V odborné literatuře se často setkáváme s volnějším výkladem těchto pojmů.
1.1 Význam výchovy a její znaky Jaký je význam výchovy při utváření osobnosti člověka? V zásadě existují dva krajní názory. Zastánci prvního názoru jsou přesvědčeni, že výchova je určující, že zcela člověka ovlivní. Tím myslíme výchovné vlivy nejen rodinné, ale také ze širšího společenského prostředí. Druhý názor zdůrazňuje vlivy biologické, tedy dědičné a vrozené. V případě dědičnosti se do dalších generací promítají vlastnosti předků, zatímco vrozené vlastnosti se vytvářejí v relativně krátkém období života dítěte od početí do narození. Pedagogové, sociologové a psychologové hledají argumenty pro zdůraznění vlivů prostředí, kterých na nás působí celá řada. Nejvýraznější vlivy jsou přisuzovány rodině a dalším institucím. Z nich na první místo řadíme školu.
8
1. Pedagogika a výchova
Abychom lépe porozuměli společenskému jevu, který nazýváme výchova, vysvětlíme si jeho znaky: 1. Výchova je záměrná a vědomá. Výchovou se vždy snažíme dítě, ale může to být i dospělý člověk, třeba pacient, kterého lékař přesvědčuje, aby více pozornosti věnoval své životosprávě – k něčemu dovést. Od počátku lidského života můžeme pozorovat, jak rodiče usilují o to, aby dítě k něčemu dospělo: umělo se samostatně obléknout, pozdravit, snažilo se splnit, co slíbilo. Později v tomto úsilí pokračují i další lidé. Velmi často k tomu dochází ve výchovněvzdělávacích institucích a později i v zaměstnání. 2. Výchova je cílevědomá. To znamená, že dítě bezprostředně něčemu učíme, ale význam takového učení je dlouhodobý. Dítě formou hry například seznamujeme s barvami. Konečným cílem je znalost barev a jejich dobré rozlišování, což je možné využít v různých činnostech. Cíle mohou být vzdálené, ale i blízké. Určitými kroky k jejich dosažení jsou jednotlivé úkoly a je na vychovatelích, aby tyto úkoly vybírali a trvali důsledně na jejich splnění. Za obecný cíl výchovy bývá považován člověk harmonicky rozvinutý po všech stránkách – po stránce tělesné, duševní i sociální. 3. Výchovné působení je komplexní. To znamená, že výchovou působíme na celou osobnost člověka. 4. Výchova je typicky lidská činnost. Člověk je schopen se zamýšlet nejen nad výchovou svých dětí, ale i nad výchovou sebe sama. Dovede uvažovat o výchově celých generací v minulosti a zamýšlet se nad smyslem výchovy v budoucnosti. 5. Výchova je dlouhodobý proces. Člověk je vychováván po celý život. Je nutno říci, že ochota nechat se vychovávat se během života mění. Nesporným vyvrcholením výchovy je sebevýchova a sebevzdělávání. I když projde mladý člověk soustavným výchovným působením, v praxi se setkáváme s tím, že si prosazuje své vlastní cíle a nechce vždy přijmout společenská pravidla, konvence a zvyklosti. 6. Výchova je společensky podmíněna. Problémy vzniklé ve společnosti, např. nezaměstnanost, kriminalita, alkoholismus, krize mezilidských vztahů, zhoršující se životní prostředí, je nutné řešit. Jednou z oblastí, ve které se o to můžeme pokusit, je výchova, i když víme, že ne všechny společenské problémy lze vyřešit výchovným působením. Na „odstranění“ společenských problémů se podílejí ekonomové, sociologové, politici, právníci, lékaři, pedagogové, psychologové a další. Výsledkem studia pedagogiky je také aktivní podíl na prevenci a řešení společenských problémů.
9
1. Pedagogika a výchova
1.2 Vztah výchovy, vzdělávání, vzdělání a vyučování Výchova je v odborné literatuře považována za pojem obecnější než vzdělání. Vzděláváme-li jedince, současně ho i vychováváme. V nejširším slova smyslu je výchova působením na celou osobnost. V užším slova smyslu zdůrazňujeme především kultivaci mravní stránky člověka, tedy rozvoj toho, co považujeme v dané době pro společnost za dobré. Jedná se především o výchovu k prosociálnímu chování (zkráceně k prosociálnosti). Výchovné působení nejbližších (rodičů, prarodičů, vychovatelů a učitelů) směřuje ve většině případů u dětí k vytváření pozitivního vztahu k lidem, a to už od útlého věku. Důraz je kladen na tolerantní jednání s lidmi různé rasy, věku, náboženského vyznání, sexuální orientace, zdravotního stavu a sociálního postavení. Chování a jednání je zaměřeno na pomoc druhým a na slušné, vstřícné, přátelské a ohleduplné chování. Komplexní rozvoj jedince předpokládá orientovat ho v základních kulturních oblastech: n v oblasti vědy, techniky a umění, n v oblasti morálky, práva a politiky, n v oblasti fyzické i duševní práce, n v oblasti tělesné výchovy a sportu, n v oblasti filozofie a náboženství.
Nejorganizovanější formou výchovy je vyučování. V průběhu vyučovacího procesu se žáci vzdělávají a získávají pod vedením učitele určité vzdělání. A výsledkem vzdělávání je tedy vzdělání. Díky němu člověk získává určité socioekonomické postavení. Výchova a vzdělání ve svém výsledku člověka kultivují a socializují. Stupně vzdělávání a vzdělání V současné době řadíme předškolní vzdělávání, které děti získávají v mateřských školách a speciálních mateřských školách, za předstupeň k základnímu vzdělávání. Předškolní vzdělávání není povinné. Další stupeň představuje základní vzdělávání. Je všeobecné, určené veškeré populaci a realizuje se v insti-
10
1. Pedagogika a výchova
tucích základního školství. V České republice jej poskytují základní školy populaci ve věku od 6 do 15 let v rámci povinné školní docházky.
Na základní vzdělávání navazuje vzdělávání střední, které se získává na některém typu střední školy. Do soustavy škol poskytujících toto vzdělání patří gymnázia, konzervatoře, střední odborné školy a střední odborná učiliště. Úspěšným ukončením příslušného vzdělávacího programu se dosahuje těchto stupňů vzdělání: střední vzdělání, střední vzdělání s výučním listem, střední vzdělání s maturitní zkouškou.
Od roku 1995 získávají studenti vyšší odborné vzdělání na vyšších odborných školách, kde studium trvá tři roky. Nejvyšší stupeň vzdělávání poskytují vysoké školy. Vysokoškolské vzdělání je výsledkem vzdělávacího procesu na jednotlivých fakultách vysokých škol, kde vyučují profesoři, docenti, odborní asistenti, asistenti, lektoři (např. cizích jazyků), instruktoři (např. tělesné výchovy). Po třech letech studia na vysoké škole většina studentů získává titul bakalář (Bc.). Na bakalářské studium navazuje studium magisterské, které je dvouleté a po jeho ukončení získávají absolventi například titul magistr (Mgr.). Jen malá část studentů s předpoklady samostatné vědecké práce pokračuje ve studiu doktorském. Některé obory lze studovat pouze v magisterských studijních programech (všeobecné lékařství, farmacie, psychologie, právo a právní vědy či veterinární lékařství). Počáteční vzdělávání Počáteční vzdělávání zahrnuje veškerou přípravu na povolání ve školách, která se uskutečňuje v rámci povinné školní docházky a soustavné přípravy na budoucí povolání (viz. §5 písmeno d, zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti) před prvním vstupem jednotlivce na trh práce. Počáteční vzdělávání vede k získání určitého stupně vzdělání a zahrnuje vzdělávání základní, střední a terciární.
11
1. Pedagogika a výchova
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED, přijaté na zasedání UNESCO v r. 1978): Úroveň vzdělání podle ISCED v České republice preprimární primární
mateřská škola 1. – 5. ročník základní školy
nižší sekundární
6. – 9. ročník základní školy a nižší ročníky 6-8 letých gymnázií
vyšší sekundární
čtyřletá gymnázia, vyšší ročníky 6-8 letých gymnázií, střední odborné školy a střední odborná učiliště
terciární neuniverzitní terciární univerzitní terciární postgraduální
vyšší odborné školy a jiné pomaturitní studium bakalářské a magisterské vzdělávání na vysokých školách doktorské studium
Druhy vzdělání Všeobecné vzdělání nás připravuje pro život ve společnosti, získáváme ho na základních a středních školách, v určité míře i na ostatních typech a stupních škol a v mimoškolním vzdělávání. Plní funkci socializační, osobnostně rozvojovou a informační. Jeho obsah vychází z vědy, kultury a umění. Pro výkon určité profese připravuje odborné vzdělání. V České republice se realizuje v institucích odborného školství. Střední odborné vzdělání zahrnuje všeobecné vzdělání a odbornou
přípravu. Ukončuje se závěrečnou zkouškou ve studijních a učebních oborech. Úplné střední odborné vzdělání zahrnuje všeobecně vzdělávací a odbornou přípravu diferencovanou podle druhu střední školy. Ukončuje se maturitou. Vyšší odborné vzdělání zahrnuje všeobecné vzdělání a vyšší odbornou, teoretickou a praktickou přípravu. Ukončuje se absolutoriem. Vysokoškolské vzdělání – vysoké školy připravují vysoce kvalifikované odborníky pro různé oblasti společenské činnosti a poskytují nejvyšší možné vzdělání.
12
1. Pedagogika a výchova
Podle zaměření se odborné vzdělání rozděluje na pedagogické, technické, ekonomické, umělecké, zdravotnické atp. Proces vzdělávání není v dospívání a rané dospělosti ukončen, ale probíhá po celý život. (více v kapitolách 4 a 8)
1.3 Úloha výchovy ve vývoji jedince z pohledu historie a současnosti Jak bylo uvedeno v podkapitole 1.1, vztah mezi vnějšími a vnitřními vlivy, podílejícími se na utváření osobnosti, není úplně jednoznačný. Často se nemůžeme rozhodnout, zda určité lidské vlastnosti byly utvářeny výchovou nebo mají svůj biologický základ. Anglický filozof a pedagog John Locke (1632 – 1704) uvádí, že „ze všech lidí, se kterými se setkáváme, devět z deseti jsou tím, čím jsou, dobří či zlí, prospěšní či neprospěšní, jen vychováním“. S rozšiřováním školských a především ústavních institucí od konce 18. století se objevily snahy takové myšlenky realizovat. S vírou v mocný vliv výchovy se objevila otázka, které období v životě člověka je k jeho ovlivňování nejpříznivější. Zda se jedná pouze o prvních několik let nebo se to týká i dalších etap v životě člověka. To může být výzvou pro nejrůznější převýchovné programy. Klademe-li důraz na víru ve všemocnost výchovy, mluvíme o pedagogickém optimismu, jeho opakem je pedagogický pesimismus. Krajně pesimistický pohled na možnost výchovy zastává německý filozof Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) svým názorem, že „člověk se rodí jako dobrý nebo zlý, chytrý nebo hloupý a nic na světě to nezmění“. Pedagogický realismus přichází s myšlenkou, že lidské vlohy lze za příznivých okolností úspěšně rozvíjet. Myšlenka o významu vrozených vlastností pochází z díla J. J. Rousseaua (1712 – 1778). Podle jeho představy se člověk rodí jako dobrý. Rousseau sice také zdůrazňuje ve vývoji jedince vliv vnitřních faktorů, ale výchovu nepodceňuje, pouze zdůrazňuje požadavek, aby výchova nepředbíhala přirozený vývoj dítěte. Dnes již víme, že značnou roli hraje v životě člověka také zrání. Je to proces, který probíhá podle vnitřních zákonitostí rozvoje organismu. Zrání je spontánní vývoj, který se odehrává v čase a přináší změny. Dochází při něm k rozvoji těch možností jedince, které jsou „dané“, vrozené. Jde především o biologické, organické a tělesné změny (hmotnost, výška, růst a funkce orgánů atd.). Zrání probíhá spolu se vzájemným působením jedince a prostředí. Vnější prostředí
13
1. Pedagogika a výchova
může proces zrání urychlovat, nebo také tlumit. Je ale vhodné urychlovat vývoj? Na tuto otázku není možné jednoznačně odpovědět. Cílevědomé učení a stimulace (podněcování) jako prostředky zintenzivnění vývoje musí vycházet z dobrého a důkladného poznání věkových a individuálních zvláštností. Značný význam má také motivace dítěte, jeho postoje k učení a ochota něco nového se učit, radost z intelektové činnosti, zvídavost i úroveň citového prožívání, které s učením souvisejí. Není možné opomíjet věkové zvláštnosti a snažit se intenzivním učením požadovat v krátkém časovém úseku co nejvyšší výkony. To může mít za následek přetěžování dítěte, které může negativně ovlivnit vývoj osobnosti a vést až k neurotizaci dítěte. Na vývoj člověka významně působí především sociální prostředí, které ho obklopuje a v němž jedinec vyrůstá (rodina, kamarádi i širší společenské okolí). Vlivy prostředí mohou být jak nezáměrné, nahodilé, tak záměrné a cílevědomé – taková je především výchova. Vzájemné působení jedince a prostředí se uskutečňuje v různých činnostech – zájmových, rekreačních, pracovních, herních. K rozvíjení předpokladů pro úspěšné vykonávání činnosti dochází pomocí učení, při kterém se získávají zkušenosti a zdokonaluje se chování jedince. Co tedy rozhoduje o vztahu vývoje a učení a konec konců o člověku samotném? Rozhodující je především jeho vlastní činnost. Výchova, učení a vlastní činnost jsou významnými činiteli ve vývoji osobnosti člověka. Vývoj je nutný a zákonitý proces, který se děje u všeho živého a spěje k nějakému cíli. Tělesný vývoj znamená postupné zdokonalování (rozvoj) tělesných funkcí. Vyvíjejí se jednotlivé orgány a tělo jako celek. Duševní vývoj znamená postupné změny psychických jevů a funkcí. K nim patří rozvoj a změny psychických procesů např. vnímání, představivosti, fantazie, paměti, myšlení, řeči a cítění, ale i stavů a vlastností. Duševní vývoj vyvolává změny v chování a prožívání člověka. Tělesný a duševní vývoj spolu navzájem těsně souvisejí. Cílem lidského vývoje je rozvoj osobnosti. Osobnost je jednota tělesného a psychického, typická pro určitého jedince a projevující se v jeho jednání a chování. Každý člověk je osobnost. Stát se osobností znamená plně rozvinout lidské kvality. Najít své místo ve společnosti ostatních lidí, stát se zodpovědným, samostatným a charakterním, být sám sebou.
14
1. Pedagogika a výchova
Osobnost člověka se vyvíjí a utváří po celý život, a to především působením výchovy a nabýváním nových zkušeností. Člověk je schopen zaměřit svůj život k určitému cíli. Dokáže si stanovit vlastní plán a ten sledovat, případně pozměňovat. Dokáže naplňovat své životní plány.
1.4 Význam výchovy a vzdělávání pro společnost Posuzujeme-li význam výchovy a vzdělávání ve společnosti, můžeme se setkat s různými názory. Mají výchova a vzdělání podstatný vliv na společnost? O tom není pochyb. Dobrý vzdělávací systém a zodpovědná výchova vytvářejí klidnou a rozvíjející se společnost. Ale platí to i naopak. Hospodářsky rozvinutá a demokratická společnost vytváří příznivé podmínky pro výchovu a vzdělání. Výchovné prostředí lze zlepšit úpravou sociálního prostředí, tj. větším množstvím volného času, dostupným bydlením, odstraňováním zločinnosti či alkoholismu a přímo v oblasti výchovy zřizováním předškolních, školních a mimoškolních zařízení. V současné době je úroveň vzdělání jedním z ukazatelů rozvoje společnosti. Jednotlivé země tedy můžeme posuzovat podle toho, kolik procent obyvatel dosáhlo určitého stupně vzdělání nebo popřípadě kolik obyvatel v současné době přímo studuje. Do jaké míry se ve společnosti realizuje princip celoživotního vzdělávání. Mezinárodní výzkumy OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) srovnávají úroveň žáků základních škol v přírodovědných a společenských vědách a v matematice. O potřebě zlepšit kvalitu vzdělávání se hovoří nejen v rozvojových zemích, ale také v těch nejvyspělejších. Především se diskutuje o délce povinné školní docházky a o vztahu mezi všeobecným a odborným vzděláváním. Vzdělání jedince se promítá do života člověka celá další desetiletí. A to nejen jeho samotného, ale také jeho rodiny i celé společnosti. Může ovlivnit výběr životního partnera, spoluurčuje životní styl vlastní i druhých lidí, dále může mít vliv na přátelské i pracovní vztahy. Vzdělání je jedním z nejdůležitějších znaků pro určení statusu (výše postavení člověka na společenském žebříčku). Toto všechno si uvědomují také děti a jejich rodiče při výběru dalšího studia. Zjišťují informace o tom, jací učitelé budou na škole učit i jak je škola vybavena.
15
1. Pedagogika a výchova
K zamyšlení Zamyslete se nad současnými problémy v oblasti výchovy a vzdělávání a přemýšlejte, jak by se daly vyřešit?
Kontrolní otázky a úkoly Které znáte knihy, filmy nebo divadelní představení ze života žáků a učitelů? Vyhledejte v beletrii názory na školu nebo učitele. Pokuste se rozlišit blízké a vzdálené cíle. Setkali jste se již s tím, že by dospělí naplánovali svým dětem velmi vzdálené cíle? Jaké to byly cíle? Uveďte, co by mohlo být příčinou neprospěchu žáka při studiu. Pokuste se vymyslet, jaké úkoly stojí před výchovou v následujících dvou desetiletích? Jak si představujete systematické vzdělávání? Zdůvodněte, proč je vzdělávání ekonomicky náročné. Na základě učení se cizímu jazyku vysvětlete jeho informační, socializační a osobnostně rozvojový význam. Kteří činitelé se podílejí na vývoji jedince a co je jeho cílem? Co je to sociální prostředí a jaké mohou být jeho vlivy? Jakou má podle vás úlohu výchova ve vývoji jedince? Projevují se u vás zájmy odlišné od zájmů vašich rodičů a sourozenců? Uveďte vlastnosti, které jste podle vás zdědili po svých rodičích a prarodičích.
16
1. Pedagogika a výchova
Je užitečné vědět, že... Pedagogika je nauka o osobnostním a sociálním rozvoji dětí, mládeže a dospělých. Jako samostatný vědní obor se vydělila z filozofie v průběhu 19. století. Výchova je lidská činnost, která je záměrná, cílevědomá, komplexní, dlouhodobá a je společensky podmíněna. Vlivy prostředí mohou být jak nezáměrné, nahodilé, tak záměrné a cílevědomé (výchova). Na utváření osobnosti člověka se podílejí jak jeho předpoklady vrozené a zděděné, tak i získané vlivem prostředí a výchovy. Výchova, učení a vlastní činnost jsou významnými činiteli ve vývoji člověka. Cílem vývoje člověka je rozvoj jeho osobnosti. Výchova a vzdělání mají zásadní vliv na rozvoj společnosti.
17
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
2
Pedagogika jako věda a učební předmět „Žít aktivně znamená žít s přiměřenými informacemi.“ Norbert Wiener
Pedagogika jako společenská věda (nauka, teorie), která zkoumá výchovu, vzdělávání a vyučování se velmi intenzívně rozvíjí. V průběhu 19. a 20. století byla úzce vnímána převážně jako věda o výchově mladé generace. V současnosti, kdy se výchova a vzdělávání stále více chápou jako celoživotní proces, se její zaměření rozšiřuje prakticky na všechny vrstvy obyvatelstva. Vznikly a rozvíjejí se nové obory pedagogiky jako je andragogika a gerontopedagogika (vědy o výchově a vzdělávání dospělých). Význam studia pedagogiky Každý na sobě zažil a zažívá přímé zkušenosti s výchovou anebo se určitým způsobem na výchově podílí. S výchovným působením se tudíž setkáváme na každém kroku. Jedná se o významnou sociální činnost. Uskutečňuje se v rodině, ve školách i v mimoškolních zařízeních. Výchova má své místo i v občanských sdruženích, zájmových organizacích a na pracovištích. Proto má mnoho lidí pocit, že výchova je činnost snadná, které se není třeba zvlášť učit. Někdy se setkáváme s pochybnostmi, zda je třeba studovat základy pedagogiky na střední škole. Vždyť v běžném životě se můžeme setkat s lidmi, kteří dobře a s přehledem řeší výchovné situace, aniž by předtím pedagogiku studovali. Naopak ověřené pedagogické teorie samy o sobě nemusí být zárukou, že budeme úspěšnými vychovateli či učiteli. Na střední škole poskytuje studium tohoto předmětu základní informace o pedagogice jako vědní disciplíně, která zkoumá zákonitosti výchovy a vzdělávání a současně vede k porozumění mezilidským vztahům. Vyučovací předmět pedagogika v sobě zahrnuje stručný přehled o vývoji názorů na výchovu a vzdělávání z hlediska historie. Seznamuje také se základními zákonitostmi vyučovacího procesu a blíže informuje o současných vzdělávacích trendech v Evropě. Studium pedagogiky by mělo motivovat k hlubšímu, celoživotnímu zájmu o problematiku jak výchovy a vzdělávání, tak sebevýchovy a sebevzdělávání. 18
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Získané znalosti, zkušenosti, dovednosti i postoje pozitivně ovlivňují osobnost žáka střední školy. Vedou ho k hlubšímu zamyšlení nad sebou samým, kultivují jej a rozvíjejí jeho pedagogické myšlení a cítění. Pedagogika se v současné době studuje na vysokých školách jako vědní obor, který zahrnuje teorii i výzkum v oblasti výchovy a vzdělávání. Teorie je vyšším stádiem poznání, neboť ve své zobecnělé podobě vysvětluje vztahy mezi příčinami a důsledky. Poukazuje na podstatné souvislosti, zprostředkovává a systematizuje poznatky. Naopak praxe je činnost, která přináší přímé poznání, protože se opírá o bezprostřední zkušenost člověka. Každý, kdo působí na lidi, konkrétní věci a jevy, vykonává praktickou činnost. Činnost učitele, rodiče, vychovatele, lektora či trenéra jsou dobrými příklady výchovné a vzdělávací praxe. Mezi pedagogickou teorií a její praxí je úzký vztah. Výchova existuje od pradávna, je stará jako lidstvo samo. Úvahy o výchově vedly od dob antického Řecka ke vzniku pedagogické teorie, která pomáhala a pomáhá zdokonalovat výchovnou praxi. V současné době se stále přesvědčujeme, že založit výchovné působení na teorii není zdaleka tak jednoduché. Nestačí jen znát poučky, principy, metody a formy výchovy a vzdělávání, ale je třeba pochopit jejich podstatu a umět je samostatně a tvořivě použít v konkrétních životních situacích.
2.1 Obory pedagogiky Rozsah a obsah pedagogických problémů a otázek nelze řešit v rámci jednoho vědního oboru. Za dobu svého rozvoje se pedagogika natolik strukturovala, že dnes se běžně užívá označení pedagogické vědy (pedagogické disciplíny). Základní pedagogické obory: Obecná pedagogika zkoumá obecné kategorie a zákonitosti výchovných procesů. Formuluje výchovné cíle, funkce výchovy při rozvoji jedince, činitele výchovného procesu, dále výchovné principy, metody a formy výchovy a její organizaci ve společnosti. Obecná didaktika je teorie vzdělávání a vyučování. Zkoumá zákonitosti vyučovacího procesu. Řeší problematiku modernizace výuky po stránce obsahové i metodické za využití didaktické techniky.
19
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Speciální didaktika se zaměřuje na problematiku vyučování jednotlivému předmětu. Hovoříme tedy o didaktice matematiky, dějepisu a tělesné výchovy. Oborové didaktiky řeší otázky vyučování jednotlivých skupin předmětů (např. didaktika společenskovědních předmětů). Teorie výchovy se zabývá rozvíjením jedince v různých oblastech kultury a sociálních vztahů. Zkoumají se cíle, obsah, metody a formy výchovy morální a právní, občanské, estetické, pracovní, tělesné, ekologické, dopravní, sexuální a další. Sociální pedagogika zkoumá sociální vztahy v procesu výchovy, vzdělávání a vyučování. Zabývá se i výchovnými vlivy na rizikové a sociálně znevýhodněné skupiny dětí, mládeže i dospělých. Dějiny pedagogiky se zaměřují na historický vývoj pedagogických názorů, vychovatelské praxe a vzdělávacích institucí. Důležité postavení v dějinách pedagogiky mají filozofové a pedagogové, kteří svými myšlenkami ovlivnili pedagogickou teorii i praxi v minulosti i současnosti. Srovnávací pedagogika analyzuje a porovnává výchovně vzdělávací systémy a školské soustavy v různých státech. Speciální pedagogika studuje problémy výchovy a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami, které vyplývají z různých druhů postižení. Dílčí obory speciální pedagogiky: psychopedie je zaměřena na výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a do-
spělých s mentálním postižením a psychickými poruchami; somatopedie se orientuje na výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s tělesným postižením a zdravotním oslabením vlivem dlouhodobého onemocnění; etopedie se zabývá různými formami výchovy a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s poruchami chování; surdopedie se specializuje na výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých se sluchovým postižením; tyflopedie (oftalmopedie) se orientuje na výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých se zrakovým postižením; logopedie je zaměřena na výchovu a vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s vadami řeči či poruchami řeči. Jedná se o cílené působení na osoby s narušenou komunikační schopností.
20
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Speciální pedagogika věnuje pozornost i vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení (více v podkapitole 5.3). Mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se v současné době zařazují i žáci talentovaní a mimořádně nadaní, kteří se dostávají do zorného pole speciální pedagogiky. Existuje i jiné členění pedagogiky, například podle věku vychovávaného jedince nebo podle výchovné (vzdělávací) instituce, která o jedince pečuje.Tradičně jsou uváděny tyto obory: předškolní pedagogika, primární pedagogika, školní a sociální pedagogika, pedagogika volného času, středoškolská pedagogika, vysokoškolská pedagogika, pedagogika dospělých (andragogika) a rodinná pedagogika. Specializované pedagogické disciplíny jako sou bibliopedagogika, muzeopedagogika či divadelní pedagogika, se zabývají vzdělávacími aktivitami v kulturních zařízeních. Problematiku mediální výchovy studuje mediální pedagogika, která řeší cíle, obsah, formy a metody působení hromadných sdělovacích prostředků na děti, mládež a dospělé. Úkol V Pedagogickém slovníku autorů J. Průchy, E. Walterové a J. Mareše vyhledejte pojem antipedagogika a vysvětlete jeho význam.
2.2 Vztah pedagogiky k jiným vědám Pedagogika těsně spolupracuje se společenskými vědami, protože výchova je komplexní sociální jev. Také ale spolupracuje s vědami přírodními i technickými. Využívá poznatky různých vědních oborů a naopak ostatní vědy se opírají o výsledky, ke kterým pedagogické vědy docházejí. Filozofie je nauka o nejobecnějších otázkách života člověka, smyslu jeho existence, zákonitostech jeho poznávání. Je nezbytným východiskem pedagogického pohledu na místo člověka ve světě. Sociologie je věda o lidské společnosti, snaží se popsat sociální vztahy, procesy a instituce. O proti ní pedagogiku například zajímá vliv vzdělání na pracovní uplatnění jedince.
21
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Logika je nauka o správném myšlení a z tohoto důvodu se stává významnou při vytváření pojmového aparátu a metod vědecké práce každého oboru. Didaktika využívá logické postupy při strukturování obsahu učiva. Etika řeší problematiku morálky a mravnosti. Zabývá se základními otázkami, co je dobro, zlo, štěstí, svědomí, úmysl a čin jednajícího, svoboda člověka, jeho odpovědnost k sobě a k druhým lidem. Je nezastupitelná při stanovení výchovných cílů a volbě vzdělávacích i výchovných metod. Estetika zkoumá vnímání, prožívání a tvoření v oblasti krásna. Zabývá se krásou v umění, přírodě a v sociálním prostředí. Pro pedagogiku znamená krása významnou skutečnost vzhledem ke kultivaci člověka. Psychologie je věda o lidské psychice, odhaluje zákonitosti psychických jevů (procesů, stavů a vlastností). Pro pedagogiku je psychologie mimořádně důležitá, protože výchova působí hlavně na psychiku člověka. Zvláštní význam mají pro pedagogiku psychologické obory jako vývojová psychologie, pedagogická a sociální psychologie. Biologie zkoumá člověka jako živý organismus podléhající zákonitostem zrodu a vývoje. Problémy lidského organismu, anatomie a fyziologie nervové soustavy a otázky dědičnosti se stávají pro pedagogiku zásadní výzvou. Lékařské vědy se zabývají tělesnými a duševními nemocemi, jejich diagnostikou a následně léčbou. Orientace medicíny na prevenci v oblasti úrazů a šíření nemocí sbližuje lékařské vědy s pedagogikou na společném cíli pro nejširší vrstvy obyvatel – výchovu ke zdraví a zdravému životnímu stylu.
2.3 Informační zdroje při studiu pedagogiky Vlivem rychlého rozvoje v oblasti pedagogických věd se stále zvětšuje množství informací, s nimiž je konfrontován každý, kdo se výchovou a vzděláváním prakticky i teoreticky zabývá. Dnes už nikdo nevystačí s poznatky a dovednostmi, které si osvojil v mládí ve škole, ale potřebuje se soustavně celoživotně vzdělávat. Každý pedagog – teoretik, každý učitel či vychovatel – praktik si rozšiřuje a doplňuje odborné znalosti a hledá tak odpovědi na aktuální problémy. Informační zdroje a materiály jsou snadno dostupné a lze je úspěšně využívat v průběhu studia předmětu pedagogika.
22
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Užitečným zdrojem pedagogických informací jsou odborné slovníky existující ve dvou podobách: Výkladové slovníky podávají k jednotlivým pojmům objasnění
v daném jazyce. Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš, 2009) je výkladový slovník, obsahuje více než 1400 hesel pokrývajících českou terminologii pro školství, školskou legislativu, disciplíny pedagogiky, pedagogický výzkum a pedagogické instituce. Překladové slovníky uvádějí ekvivalenty pedagogických termínů pro jiný jazyk nebo jazyky, některé přinášejí i výklad významu termínů. Přínos těchto slovníků je v tom, že ustalují pojmosloví pedagogiky a usnadňují mezinárodní komunikaci. Anglicko-český pedagogický slovník (J. Mareš, J. Gavora, 1999) je překladový slovník, který obsahuje přibližně 6000 hesel. Pokrývá terminologii školství a pedagogické teorie a k méně známým termínům z anglosaského prostředí připojuje i stručný vysvětlující komentář. Slovník je doplněn seznamem anglických zkratek pedagogických institucí s uvedením jejich úplného názvu. Dalšími zdroji pedagogických informací jsou encyklopedie. V roce 2009 vyšla Pedagogická encyklopedie od J. Průchy a kolektivu autorů. U nás je považována za nejobsáhlejší zdroj informací v daném oboru. Pro studium pedagogiky mají velký význam středoškolské a vysokoškolské učebnice, které motivují a řídí učení žáků a studentů. Svým obsahem a strukturou je seznamují s náplní pedagogiky jako nauky o osobnostním a sociálním rozvoji člověka vlivem výchovy a vzdělávání. Vedle učebnic a slovníků se staly důležitým zdrojem poznání odborné pedagogické monografie. Jsou věnované jednomu tématu (například klasifikaci, skupinovému vyučování, alternativním školám, kázni ve škole) nebo jedné významné osobnosti (například J. A. Komenskému, F. Fröbelovi – zakladatel Kindergarten, M. Montessori – zakladatelka moderní předškolní pedagogiky). Součástí pomocných studijních materiálů pro učitele bývají didaktické příručky, které obsahují jak teoretická východiska, tak praktické názory, jak učit danému předmětu Velmi potřebné a čtené se staly populárně naučné publikace, které jsou určené pro širší veřejnost. V současné době jich nejvíce vychází v nakladatelství Portál. Pro pedagogiku jsou stěžejními odborné časopisy a jiná odborná periodika (bulletiny, sborníky publikované vědeckými ústavy, vysokými školami,
23
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
asociacemi), protože zveřejňují v relativně krátké době nové informace a pružně reagují na aktuální dění v oboru. Nejvýznamnějším časopisem pro pedagogickou vědu a výzkum se stala Pedagogika. Má dlouholetou historii a je vydávána nepřetržitě od roku 1951. Vydavatel Pedagogická fakulta UK v Praze ji tiskne 4 x ročně. Časopis Pedagogika zveřejňuje teoretické stati, výsledky výzkumu, zprávy o konferencích, recenze českých a zahraničních knih. Časopis Komenský je určen učitelům základních škol. Pojednává hlavně o didaktické problematice v primární škole. V roce 2010 vyšel již 135. ročník. Je to náš vůbec nejstarší pedagogický časopis. Problematice teorie a praxe speciální pedagogiky se věnuje odborný časopis s názvem Speciální pedagogika. Vychází 5x ročně a vydává jej Pedagogická fakulta UK v Praze. Týdeník pro učitele Učitelské noviny patří mezi významné zdroje informací o současné školské praxi. Zveřejňuje příležitostně i dokumenty MŠMT ČR. Pedagogická společnost vydává odborný časopis s názvem Pedagogická orientace. Pro potřeby pedagogické praxe se tisknou další důležitá periodika, která jsou zaměřena populárně vědecky nebo prakticky. Mají své příznivce v řadách učitelů, vychovatelů, studentů i rodičů. V nabídce nakladatelství Portál najdeme časopisy: Děti a my, Informatorium 3 – 8, Rodina a škola a Psychologie dnes. Dokumentace o školství Výzkum v pedagogice se musí opírat o přesná data, která poskytují informace o školství a vzdělávání jak u nás, tak v zahraničí. Dokumentace je tvořena statistickými údaji, které odrážejí faktický stav vzdělávacího systému. V České republice má školská dokumentace dlouholetou historii a ve srovnání s mnoha zeměmi ojedinělou. Pravidelné statistiky o školství existují od roku 1828. Od roku 1991 zajišťuje Ústav pro informace ve vzdělávání (ÚIV) centrální sběr a zpracování dat o vzdělávacím systému České republiky. Za nejdůležitější dokumenty o stavu českého vzdělávacího systému jsou považovány statistické ročenky školství, které vycházejí každoročně. Součástí ÚIV je Zákaznické informační centrum (ZIC), které zabezpečuje všestranný informační servis pro veřejnost, školy, orgány veřejné správy, podnikatele, firmy a média. ZIC poskytuje služby a poradenství v rámci školství, vzdělávání a mimoškolních aktivit dětí a mládeže.
24
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Internet a knihovny jako zdroj pedagogických informací V posledních desetiletích se stal internet pro mladou generaci samozřejmou součástí jejich života. Kromě zábavné či komerční funkce, kterou uživatelům rovněž nabízí, je dnes internet pro široké vrstvy obyvatelstva skutečně nejdůležitějším zdrojem pro získání informací. Odbornou, populárně-naučnou knižní i časopiseckou literaturu, z níž studujeme, nacházíme především v knihovnách. Každá veřejná i školní knihovna má oddělení se základní pedagogickou literaturou. Specializovanou knihovnou u nás je Národní pedagogická knihovna Komenského v Praze (NPKK). Jedná se o veřejně přístupnou vědeckou knihovnu zaměřenou na oblast výchovy, vzdělávání a školství. Své služby nabízí a poskytuje nejen učitelům a studentům pedagogických, ale i jiných oborů. Novou službou knihoven pedagogického zaměření (NPKK a knihoven pedagogických fakult) je elektronická pedagogická knihovna (e-Pk). Jejím cílem je poskytovat knihovnické a informační služby všem uživatelům prostřednictvím internetu a zkvalitnit tak přístup ke knihovním fondům. Knihovna je přístupná na www.epk.cz nebo na www.npkk.cz. Posláním této virtuální knihovny, stejně jako knihovny skutečné, je poskytnout čtenáři informace a dovést jej až k plnému textu potřebného dokumentu. Nedílnou součástí moderních knihoven se stala studovna, kterou doplňují jak počítače s připojením na internet, tak kopírky. Smyslem činnosti každé knihovny je vést čtenáře k samostatnému vyhledávání informací. Naučit je pracovat s katalogy, bibliografiemi a komunikovat s různými informačními systémy. Stejně důležité je pro každého čtenáře zaznamenat si základní údaje o přečteném článku nebo knize. Jak tedy správně napsat bibliografický údaj? Publikace: Zelinková, O. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-544-X. Časopisy: Kramulová, D. Čeká nás školka v přírodě. Informatorium 3-8, roč. XV, 2008, č. 2, s. 14-15. Internetové zdroje: Rámcový vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2007. 101 s. Dostupný také z WWW:
. 25
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2004. 48 s. Dostupný také z WWW: < http://old.rvp.cz/soubor/ RVP_PV-2004.pdf>. Bibliografický údaj z knihy obsahuje: jméno autora – název knihy – nakladatelství – místo a rok vydání. Jak se říká, kniha nezapsaná se časem stává nepřečtenou. U časopisu se uvádí: jméno autora – název článku – název časopisu – číslo/rok vydání – strana. Součástí bibliografických údajů jsou anotace, které tvoří stručný přehled hlavních myšlenek a faktů, které jsou v knižním či časopiseckém textu uvedeny. Úkol Na základě přečteného článku v odborném časopise vypracujte anotační záznam.
Odborná kartotéka – tzv. portfolio Někteří studující si píší čtenářské deníky, kam si zaznamenávají údaje o přečtené knize nebo článku. Systém záznamových listů se stává výhodný, neboť je základem pro kartotéku, ve které se mohou podle potřeby záznamy různě řadit. Na přední stranu listu se napíše anotace a na zadní stranu co nás nejvíce zaujalo, vlastní postřehy a citace zajímavých myšlenek. Portfolio může obsahovat i písemné přípravy, ukázky pracovních postupů, tradiční a netradiční výtvarné techniky, fotodokumentaci z vlastních aktivit. K zamyšlení Výchova nás provází po celý život. Jsme vychováváni druhými lidmi, sami vychováváme jiné a někdy se snažíme vychovávat sami sebe. Co je podle vás snazší, vychovávat nebo být vychováván? Pokuste se zamyslet nad následujícími obory jako jsou ekonomie, právo, politologie, informatika, architektura, historie. Která konkrétní témata mohou jednotlivé vědy řešit ve spolupráci s pedagogikou?
26
2. Pedagogika jako věda a učební předmět
Kontrolní otázky a úkoly Najděte v naučném slovníku hesla teorie a praxe a vypište si je. Jak rozumíte tvrzení, že „není nic praktičtějšího než dobrá teorie“? Dokážete je vysvětlit? Zjistěte, jaké služby čtenářům poskytují tato pracoviště NPKK: půjčovna, studovna, bibliografická studovna, komeniologická studovna, pracoviště pro učebnice a skripta VŠ, Sukova knihovna pro mládež. Nezapomeňte navštívit knihovnu v místě vašeho bydliště a ověřit si, které odborné knížky a časopisy si zde můžete půjčovat. Vypracujte bibliografický záznam o pedagogické literatuře, s níž se seznámíte při návštěvě školní či veřejné knihovny. Může to být knižní nebo časopisecký titul. Založte si čtenářský deník nebo odbornou kartotéku, které budete využívat pro přípravu k maturitní zkoušce a pro vlastní pedagogický růst. Na základě prostudování některého z pedagogických časopisů si připravte referát, kde ostatním přiblížíte, pro koho je určen a co je jeho obsahem. Podívejte se na webové stránky www.msmt.cz, www.uiv.cz, www.vuppraha.cz, www.nuov.cz, www.pmjak.cz, www.icm.cz
Je užitečné vědět, že... Pro úspěšné studium pedagogiky je třeba se průběžně seznamovat se zdroji informací o pedagogické teorii. Důležité je naučit se s nimi pracovat a osvojit si návyky pro práci s knihami a odbornými časopisy.
27
3. Cíle a prostředky výchovy
3
Cíle a prostředky výchovy Člověk mnoho vydrží, má-li cíl. Tomáš Garrigue Masaryk
3.1 Problematika cíle, obsahu výchovy a vzdělávání Pro každou výchovnou činnost je důležité, aby učitel či vychovatel znal cíle, kterých chce dosáhnout. Formulace cílů výchovy je úkol složitý a jeho zvládnutí nemůže být záležitostí jedince nebo jedné disciplíny. Obecné cíle výchovy jsou ideální představou žádoucích vlastností člověka, které lze získat v určité společnosti a v konkrétní době. Je zřejmé, že jejich kvalifikované vymezení je úkolem odborníků z řad pedagogů, filozofů, psychologů, politologů, sociologů a antropologů. Například kulturní a sociální antropologové uvádějí za základní výsledky výchovy: osvojit si jazyk a další formy dorozumívání (gesta, mimika), získat všeobecně platné návyky (hygienické návyky, stolování, pravidla
chování), osvojit si základní sociální role přiměřené věku a pohlaví (role žáka, kamaráda, manžela, rodiče), schopnost užívat běžné předměty a přístroje v domácnosti (každodenní i dlouhodobé potřeby), osvojit si základní poznatky o přírodě, společnosti a člověku, schopnost orientovat se v hodnotovém žebříčku dané kultury (co je dobré a naopak špatné, co se smí a nesmí, co je krásné, co ošklivé). Lidé si společenské zvyklosti, dovednosti a znalosti předávají tím, že se je učí. Proces učení začíná od raného dětství a provází člověka po celý život.
28
Použitá a doporučená literatura
Použitá a doporučená literatura BALKOVÁ, Krista. Náměty pro školní družinu: konkrétní činnosti v 10 tematických pro-
jektech. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 151 s. ISBN 80-7367-064-X.
BEČVÁŘOVÁ, Zuzana. Současná mateřská škola a její řízení. 1. vyd. Praha: Portál,
2003. 154 s. ISBN 80-7178-537-7.
BEDNÁŘOVÁ, Jiřina; ŠMARDOVÁ, Vlasta. Diagnostika dítěte předškolního věku:
co by dítě mělo umět ve věku od 3 do 6 let. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. iv, 212 s. ISBN 978-80-251-1829-0.
BRIERLEY, John Keith. 7 prvních let života rozhoduje. Přeložil Karel Balcar. 1. vyd.
Praha: Portál, 1996. 120 s. ISBN 80-7178-109-6.
BUREŠ, Miroslav, et al. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Gra-
da, 2011. 456 s. ISBN 978-80-247-3357-9.
ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 415 s.
ISBN 80-7066-534-3.
ČÁP, Jan. Rozvíjení a způsob výchovy. 1. vyd. Praha: ISV, 1996. 302 s. ISBN 80-85866-
15-3.
ČÁBALOVÁ, Dagmar. Pedagogika: pro střední školy pedagogického zaměření. Pra-
ha: Grada, 2011. 160 s. ISBN 978-80-247-2993-0.
Děti, vedoucí, volný čas. Praha: Institut dětí a mládeže MŠMT, 2004. 120 s. ISBN 80-
86784-06-1.
DVOŘÁČEK, Jiří. Základy pedagogiky. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická,
1999. 212 s. ISBN 80-7079-431-3.
DVOŘÁČEK, Jiří. Základy pedagogiky pro učitele a vychovatele. Praha: Univerzita Kar-
lova, 2004. 144 s. ISBN 80-7290-159-1.
GRECMANOVÁ, Helena; HOLOUŠOVÁ, Drahomíra; URBANOVSKÁ, Eva.
Obecná pedagogika I., II. 1. vyd. Olomouc: Hanex, 1998.
GROMNICA, Rostislav. Kapitoly z pedagogiky pro střední školy. Ostrava: Montanex,
2010. 157 s. ISBN 978-80-7225-326-5.
HÁJEK, Bedřich; HOFBAUER, Břetislav; PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogické ovlivňo-
vání volného času: současné trendy. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 239 s. ISBN 80-7367473-1.
HELUS, Zdeněk. Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna, 1994. JEŽKOVÁ, V.; WALTEROVÁ, E. Vzdělávání v zemích Evropské Unie. Praha: Peda-
gogická fakulta Univerzity Karlovy, 1997. 194 s. ISBN 80-86039-19-6.
JŮVA, Vladimír. Stručné dějiny pedagogiky. 6., rozš. vyd. Brno: Paido, 2007. 91 s.
ISBN 978-80-7315-151-5.
JŮVA, Vladimír sen.; JŮVA, Vladimír jun. Úvod do pedagogiky. 4. dopl. vyd. Brno:
Paido, 1999. 110 s. ISBN 80-85931-78-8.
209
Použitá a doporučená literatura KALHOUS, Zdeněk; OBST, Otto. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. 447 s. ISBN
80-7178-253-X.
KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. 1. vyd. Praha: Portál, 1997.
147 s. ISBN 80-7178-167-3.
KASPER, Tomáš; KASPEROVÁ, Dana. Dějiny pedagogiky. 1. vyd. Praha: Grada,
2008. 224 s. ISBN 80-247-2429-4.
KELLER, Jan; TVRDÝ, Lubor. Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna.
1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. 183 s. ISBN 80-86429-78-6.
KOCUROVÁ, Marie, et al. Speciální pedagogika pro pomáhající profese. 1. vyd. Plzeň:
Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, 2002. 209 s. ISBN 80-7082-844-7.
KOLÁŘ, Michal. Skrytý svět šikanování ve školách: příčiny, diagnostika a praktická pomoc.
1. vyd. Praha: Portál, 1997. 127 s. ISBN 80-7178-123-1.
KOTÁSEK, J. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: „Bílá kniha“. Praha:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, 2001.
KOŤÁTKOVÁ, Soňa. Dítě a mateřská škola. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 193 s. ISBN
80-247-1568-1.
KROPÁČKOVÁ, Jana. Budeme mít prvňáčka: pro rodiče dětí od 5 let. 1. vyd. Praha:
Portál, 2008. 158 s. ISBN 978-80-7367-359-8.
KUTÁLKOVÁ, Dana. Logopedická prevence: průvodce vývojem dětské řeči. 4. vyd. Praha:
Portál, 2005. 213 s. ISBN 80-7367-056-9.
MAŇÁK, Josef. Nárys didaktiky: Určeno pro posluchače Pedagogické fakulty Masaryko-
vy Univerzity. 4. dotisk 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994. 111 s. ISBN 80-210-0210-7.
MAŇÁK, Josef. Kapitoly z metodologie pedagogiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzi-
ta, 1994. 125 s. ISBN 80-210-1031-2.
MAREŠ, Jiří. Styly učení žáků a studentů. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 240 s. ISBN
80-7178-246-7.
MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994. 98 s.
ISBN 80-85282-83-6.
MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1989. MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstou-
ny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 183 s. ISBN 80-7178-304-8.
MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém nebo po zlém? O výchovných odměnách a trestech. 2. upr.
vyd. Praha: Portál, 1993. 109 s. ISBN 80-85282-78-X.
MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1997. MERTIN, Václav. Psychologie pro učitelky mateřské školy. 1. vyd. Praha: Portál, 2003.
230 s. ISBN 80-7178-799-X.
MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. 1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999.
251 s. ISBN 80-85850-75-3.
210
Použitá a doporučená literatura MUSIL, Josef. Elektronická média v informační společnosti. Praha: Votobia, 2003. 216 s.
ISBN 80-7220-157-3.
NEČAS, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 2. dopl. vyd. Olomouc: Univer-
zita Palackého v Olomouci, 1993. 99 s. ISBN 80-7067-310-9.
NEŠPOR, Karel. Už jsem prohrál dost: příručka pro ty, kdo mají problém s hazardní hrou,
kdo chtějí takovým lidem pomáhat, kdo chtějí problémům s hazardní hrou předcházet. Praha: Sportpropag, 2006. 130 s.
NEŠPOR, Karel; CSÉMY, Ladislav. Alkohol, drogy a vaše děti: jak problémům předchá-
zet, jak je včas rozpoznat, jak je zvládat. 2. rozš. vyd. Praha: Sportpropag, 1994. 159 s.
NOVOTNÁ, Marie; KREMLIČKOVÁ, Marta. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro
učitele: (setkání speciálněpedagogická, sociálněpedagogická a pedagogickodiagnostická). 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1997. 115 s. ISBN 80-85937-60-3.
Občanská nauka pro střední odborné školy a studijní obory SOU. 1. vyd. Praha: Státní pe-
dagogické nakladatelství, 2003. 326 s. ISBN 80-7235-233-4.
OPRAVILOVÁ, Eva; GEBHARTOVÁ, Vladimíra. Rok v mateřské škole: učebnice
pro pedagogické obory středních, vyšších a vysokých škol. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 491 s. ISBN 80-7178-847-3.
OPRAVILOVÁ, Eva; KROPÁČKOVÁ, Jana. Studijní texty k předškolní pedagogice
s úvodem do pedagogiky. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2005. 87 s. ISBN 80-7290251-2.
PÁNKOVÁ, Markéta. Vzdělávání dívek v Čechách. 2. upr. vyd. Praha: Pedagogické
muzeum J. A. Komenského, 2008. 35 s. ISBN 80-86935-06-5.
PASCH, Marvin. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině: jak pracovat s kurikulem.
1. vyd. Praha: Portál, 1998. 416 s. ISBN 80-7178-127-4.
PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výcho-
vy a zařízení volného času. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 229 s. ISBN 80-7178-295-5.
PETTY, Geoffrey. Moderní vyučování. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. 380 s. ISBN 80-
7178-070-7.
Pěstouni mají právo na služby: Občanské sdružení Rozum a Cit. Praha, 2007. 242 s. PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno:
Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0.
PÖTHE, Petr. Dítě v ohrožení. 2. rozš. vyd. Praha: G plus G, 1999. 186 s. ISBN 80-
86103-21-8.
PRŮCHA, Jan. Alternativní školy. 2. upr. vyd. Praha: Portál, 1996. 106 s. ISBN 80-
7178-072-3.
PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6. rozšířené
vyd. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6.
PRŮCHA, Jan. Vzdělávání a školství ve světě: základy mezinárodní komparace vzdělávacích
systémů. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 80-7178-290-4.
211
Použitá a doporučená literatura PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. 1. vyd. Praha: Portál, 2000.
269 s. ISBN 80-7178-399-4.
PRŮCHA, Jan. (ed.) Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. 936 s. ISBN 978-80-
7367-546-2.
ROTPORT, Miloslav. Didaktická technika. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2003. 74 s.
ISBN 80-245-0481-2.
RÝDL, Karel. Inovace školských systémů. 1. vyd. Praha: ISV, 2003. 281 s. ISBN 80-
86642-17-8.
ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd.
Praha: Portál, 1995. 95 s. ISBN 80-7178-049-9.
ŘÍČAN, Pavel; PITHARTOVÁ, Drahomíra. Krotíme obrazovku: jak vést děti k rozumné-
mu užívání médií. Praha: Portál, 1995. 62 s. ISBN 80-7178-084-7.
SITNÁ, Dagmar. Metody aktivního vyučování: spolupráce žáků ve skupinách. 1.vyd. Praha:
Portál, 2009. 152 s. IBSN 978-80-7367-246-1.
SKALKOVÁ, Jarmila. Za novou kvalitu vyučování. Brno: Paido, 1996. SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didiktika. 1. vyd. Praha: ISV, 1999. 292 s. ISBN 80-
85866-33-1.
SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. 1. vyd. Pra-
ha: Portál, 1999. 190 s. ISBN 80-7178-262-9.
SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, 2007. 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3. SVOBODOVÁ, Eva, et al. Vzdělávání v mateřské škole: školní a třídní vzdělávací program.
1. vyd. Praha: Portál, 2010. 166 s. ISBN 978-80-7367-774-9.
SVOBODOVÁ, Jarmila; JŮVA, Vladimír. Alternativní školy. Brno: Paido, 1995. 76 s.
ISBN 80-85931-00-1.
ŠIRCOVÁ, Ivana. S dětmi v přírodě: zážitková výchova po celý rok. 1. vyd. Praha: Portál,
2007. 159 s. ISBN 80-7367-201-0.
ŠOTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. 1. vyd. Praha: Grada, 2000. 95 s. ISBN 80-7169-
528-9.
ŠTVERÁK, Vladimír. Dějiny pedagogiky: určeno pro posluchače fakulty pedagogické: I. díl.
2. přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 134 s. ISBN 80-7066351-0.
ŠULOVÁ, Lenka. Raný psychický vývoj dítěte. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 168 s.
ISBN 80-246-0877-4.
ŠVARCOVÁ-SLABINOVÁ, Iva. Základy pedagogiky. 1. vyd. Praha: Vydavatelství
VŠCHT, 2005. 290 s. ISBN 80-7080-573-0.
VÁGNEROVÁ, Marie. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum,
2005. 430 s. ISBN 80-246-1074-4.
VALIŠOVÁ, Alena. Asertivita v rodině a ve škole, aneb Zásady přímého jednání mezi dět-
mi, rodiči a učiteli. 2. upr. vyd. Praha: H&H, 1994. 152 s. ISBN 80-85787-29-6.
212
Použitá a doporučená literatura VÁŇOVÁ, Miroslava. Srovnávací pedagogika. 3. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose
Komenského, 2009. 72 s. ISBN 80-86723-68-6.
VÁŇOVÁ, Růžena. Studijní texty k dějinám pedagogiky. 2. vyd. Praha: Univerzita
Karlova, 2003. 261 s. ISBN 80-7290-122-2.
VÁŽANSKÝ, Mojmír. Volný čas a pedagogika zážitku. Brno: Masarykova univerzita,
1992. ISBN 80-210-0428-2.
VÁŽANSKÝ, Mojmír. Základy pedagogiky volného času. Brno: Paido, 1995. 176 s.
ISBN 80-901737-9-9.
VORLÍČEK, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2000. 175 s.
ISBN 80-86022-79-X.
WALTEROVÁ, Eliška. Kurikulum: Proměny a trendy v mezinárodní perspektivě. 1. vyd.
Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994. 185 s. ISBN 80-210-0846-6.
ZELINKOVÁ, Olga. Pomoz mi, abych to dokázal: pedagogika Marie Montessoriové a její
metody dnes. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 107 s. ISBN 80-7178-071-5.
ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-800-7.
Zákony, vyhlášky, dokumenty Česko. Nález č. 72 Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 1995 ve věci
návrhu na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. In Sbírka zákonů. 1995, částka 15, s. 866-867. Dostupný také z WWW: .
Česko. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních lidských
práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. In Sbírka zákonů. 1991, částka 6, s. 114-121. Dostupný také z WWW: .
Česko. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdě-
lávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. In Sbírka zákonů. 2005, částka 20. s. 503-508. Dostupný také z WWW: .
Česko. Vyhláška č. 74/2005 Sb., o zájmovém vzdělávání. In Sbírka zákonů. 2005, část-
ka 20, s. 509-511. Dostupný také z WWW: .
Česko. Vyhláška č. 108/2005 Sb., o školských výchovných a ubytovacích zařízeních
a školských účelových zařízeních. In Sbírka zákonů. 2005, částka 34, s. 1121-1124. Dostupný také z WWW: .
Česko. Vyhláška č. 334/2003 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní vý-
chovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. In Sbírka zákonů. 2003, částka 111, s. 5602-5609. Dostupný také z WWW: .
213
Použitá a doporučená literatura Česko. Vyhláška č. 458/2005 Sb., kterou se upravují podrobnosti o organizaci výchov-
ně vzdělávací péče ve střediscích výchovné péče. In Sbírka zákonů. 2005, částka 161, s. 8574-8580. Dostupný také z WWW: .
Česko. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. In Sbírka zákonů. 2002, částka 48, s. 2978-2991. Dostupný také z WWW: .
Česko. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. In Sbírka zákonů. 1999,
částka 111, s. 7662-7681. Dostupný také z WWW: .
Česko. Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústav-
ní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In Sbírka zákonů. 2005, částka 133, s. 7110-7119. Dostupný také z WWW: .
Česko. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
a jiném vzdělávání (školský zákon). In Sbírka zákonů. 2004, částka 190, s. 10262-10324. Dostupný také z WWW: .
Česko. Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů. In Sbírka zákonů. 2004, částka 190, s. 10333-10346. Dostupný také z WWW: .
Československo. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In Sbírka zákonů. 1963. Dostupný také
z WWW: .
Československo. Zákon č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský
zákon). In Sbírka zákonů. 1948, částka 38, s. 829-838. Dostupný také z WWW: .
Rámcový vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav peda-
gogický, 2007. 101 s. Dostupný také z WWW: .
Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogic-
ký, 2004. 48 s. Dostupný také z WWW: < http://old.rvp.cz/soubor/RVP_PV-2004.pdf>.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání: (se změnami provedenými k 1. 9. 2007).
Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2007. 126 s. Dostupný také z WWW: .
214
Eva Stodůlková & Eliška Zapletalová
Pedagogika pro střední školy
Jazyková úprava textu Mgr. Lucie Zajíčková Návrh obálky a grafická úprava Kameel Machart Vydalo nakladatelství Machart jako svoji 44. publikaci v roce 2011, první vydání.
Nakladatelství Machart, Lidická 669, 266 01 Beroun tel.: 311 600 454, [email protected] www.machart-books.cz ISBN: 978-80-87517-22-2
Učebnici Pedagogika pro střední školy autorky připravovaly na základě svých bohatých zkušeností z výuky pedagogiky a z vedení pedagogické praxe v mateřských školách a školních družinách. Učební text si klade za cíl zprostředkovat studujícím základní poznatky a fakta z rozsáhlé pedagogické literatury a více jim přiblížit smysl pedagogiky jako nauky o osobnostním a sociálním rozvoji jedince. Náměty k samostatné práci, kontrolní otázky a úkoly slouží k hlubšímu zamyšlení nad obsahovou náplní vyučovacího předmětu pedagogika pro střední vzdělávání. Učebnice je využitelná na vyšších odborných školách, v přípravě ke studiu na vysokých školách a v různých formách rekvalifikačního studia v rámci celoživotního vzdělávání.
ISBN 978-80-87517-22-2