Pavel Rejchrt STEFANOS

S T E FA N O S

P AV E L R E J C H R T DVA N Á C T K Á Z Á N Í

Pavel Rejchrt dvanáct kázání STEFANOS

© STEFANOS, 1999 © Pavel Rejchrt, 1999

Pøedmluva

Všecka kázání, jež v tomto svazeèku následují, jsem nejprve napsal a pak proslovil vìtšinou pøi nedìlních bohoslužbách v evangelických kostelích v letech 1989–1999. Témìø každé kázání jsem však pøednesl nìkolikrát, a to na rùzných místech. Nebýval jsem však spokojen s již hotovým, a zvláštì byl-li èasový rozestup mezi tìmito pøíležitostmi delší, pùvodní podobu výkladu jsem více èi ménì pøedìlával. Postupnì vzniklá rùznoètení jsem pro toto vydání dùkladnì porovnával a snažil se urèit z nich to nejzdaøilejší. Nìkdy jsem vybral verzi poslední jako nejlepší, jindy však druhou, tøetí. Popøípadì jsem u nìkterého kázání provedl syntézu více jeho variant a tak vytvoøil jeho nynìjší podobu.

Jistì se nìkdo zeptá, co tímhle zveøejnìním vùbec zamýšlím, jestliže jsem byl duchovním z profese pouze nìkolik mìsícù pøed tøiceti lety a od té doby se zabývám výtvarnictvím a literaturou? Nepletu se skuteèným faráøùm do øemesla? Není církevnì užívaných sbírek kázání dost, zvláštì pro pøípad takzvaných ètených kázání ve sborech, kde faráø té nedìle, èi dokonce již trvale schází? Nevím. Jen jedním jsem si jist: øadu stávajících sbírek jsem rozšiøovat nehodlal. Touto vlastní kolekcí jsem chtìl pøedevším vyjít vstøíc pøání tìch posluchaèù, kteøí opakovanì projevili zájem pøeèíst si má kázání, prý na poslech ne vždy snadná, o samotì, v klidu a s odstupem. Vyvstává ovšem ještì otázka formy: je vùbec vhodné kázání až pøíliš textovì stylizovat, není lepší vìtší míra improvizace, „existenciální bezprostøednost“, jež ovšem patøí jenom dané chvíli a nanejvýš zvukovému záznamu; co prostì s další „literaturou“ bez živé posvátnosti skuteènì konaných služeb Božích, bez modliteb, písní, bez alespoò skromné liturgie, a hlavnì bez stimulující obce shromáždìných vìøících, která tu a tam kazatelùv úzkostný monolog promìní ve vzájemné tiché sdílení? Z druhé strany lze namítnout: všechno na svìtì má svùj èas. I kázání dochází posluchaèi mnohdy o hodnì pozdìji. To, co je „mezi øádky“. V tichu a nerušeném ètení. Ovšem nìkdy z kázání, je-li podrobnì a pøesnì zapsáno, vystoupí nikoli kvalita sdìlení, ale spíš pod dojmem dùstojnosti bohoslužebné chvíle, v jejímž rozsahu se kázalo, pøehléd-

(7)

nutá kazatelova plytkost, zakrytá nìkdy rovnìž osvìdèeným „kouzlem osobnosti“. Koneckoncù nikdo dnes dobøe neví a nepoví, co kázání vlastnì je. Napøíklad znalec zbìhlý v kulturních dìjinách helénismu bude hovoøit tøeba o obdobì mezi kázáním a diatribou, tj. populárnì filosofickým vystoupením poutavého øeèníka pøed množstvím shromáždìných zájemcù z tehdejších støedních až nižších vrstev. Dnešní posluchaè, pokud se již do nìjakého chrámu vypraví, oèekává od svého „favorita“ nezøídka výstup pøímo konferenciérský. Obyèejnì považuje shromáždìná obec zejména velkomìstských vìøících svého duchovního za jakéhosi dalšího komentátora spoleèenských úkazù vedle pøíslušných pracovníkù z médií, jen s nìjakým tím náboženstvím navrch. Možná už v nejednom pøípadì to dochází tak daleko, že ona doplòková marmeláda budí v publiku i øeèníku èím dál vìtší ošívání, prostì zahanbující pocit. Jak by také ne. Pøekroèil-li nìkdo hranici z nìkdejší víry èi aspoò religiozity do ateismu, mìl by to pøiznat, a ne tutlat, mìl by jako duchovní z kazatelny odkøepèit a najít si atraktivnìjší uplatnìní a jako posluchaè by mìl kostely poctivým obloukem míjet. V kontrastu k tìmto jevùm je kázání z hlediska staré reformaèní víry tlumoèením Božího slova, výkladem aktuálnì vybraného oddílku ze Starého nebo Nového zákona, s trvale závazným odkazováním (i pøi textu starozákonním) na Krista, pøinejmenším latentnì pøítomného. Odnìkud z Absolutna se na kazateli po dobu ètvrt až pùl hodiny žádá, aby uprostranil onomu Plameni, jenž se možná pøežene (bude-li to jeho svatá vùle) po dvojznaèných lidských pøedstavách, po sporných výsledcích exegeze, po výrazovém tápání a jiných trapnostech svého zvìstovatele, obleèeného pro tu chvíli v historickém rouchu (u evangelíkù v taláru) do ledových hlav i srdcí moderních i postmoderních posluchaèù. Tento Ohnivý Jazyk sám a nic jiného a nikdo jiný budiž oèekáván. Kéž ten nejprve kazatele samotného a pak posluchaèe usvìdèí z vin, jež jsme opìt sebezáchovnì vytìsnili, kéž vyvrátí existenci z falešných základù vždy novì se konstituující pýchy, ale také nech ráèí ujistit tebe i mne potìšením a radostí z vìèné spásy, která pøišla v Kristu Ježíši v tuto temnici høíchu, v slzavé údolí svìta (dodnes slzavé pod mejkapy Smrti, pod bezvrásèitým štìstím manekýnù).

(8)

Nejobtížnìjší podmínkou køesanského kázání nicménì bylo odedávna a je dodnes, že zmínìná spása sice pøišla v historicky zkoumatelném úkazu, totiž v proroku Ježíši z Galileje, který pùsobil zhruba tøi roky v mezích èasnosti, avšak v každém detailu pøesvìdèil ty, kdo se odvážili pøistoupit na jeho tajemství, že „pøišel od Otce“, že je zviditelnìním Vìènosti. Tato jeho Záøe a Závažnost nemá v dìjinách žádnou analogii. Kdyby kázání zùstalo u Ježíše jen coby proroka, bylo by pøijatelné Židùm, muslimùm a po jistém „civilním“ pøepisu prorockého fenoménu komukoli jako bezespornì prospìšná, humanizující a tolerantní promluva, ale stìží by vyhovìlo základním impulsùm Nového zákona. Kdyby však z druhé strany setrval zvìstovatel u Krista jen jako zviditelnìlé Vìènosti, brzy by se pøed ním rozprostøela osidla velmi nároèné a ošidné spekulace, do nichž by polapil leda nìco právì tak osobitého jako obehraného z tisíckrát vracejících se problémù z dìjin filosofie, leè sotva tajemství Ježíšova božství jakožto Vìènost s naším životem ozvuènou, a tedy pøítomnou. Starokøesanské výsostné dogma o Boho-èlovìku mùže proto plnit dodnes funkci majáku mezi obìma smrtonosnými útesy lidských úvah o Ježíši, vždy vysoušejících jeho živé tajemství z jedné strany. Jednou jen „metafyzika“, podruhé jen „historie“. Experimentálnì se odvažuji následující interpretace, jež je, jak doufám, v souladu s intencí zmínìného dogmatu: Pouze Bùh, jenž do sebe pojal lidství, aniž je tím zrušil, je pro naši vìènou spásu pøíslušný, nikoli „pouhý Bùh“, „Deus solus“, i kdybychom jeho solitérnost jistili z vlastní náboženské potøeby „èistého monoteismu“ otøesnì svatým (a svatým tøikráte) jménem Tetragramu. Dùležité pro spásu lidí je, že nikoli Absolutno ve své naprosto nepochopitelné skrytosti, onen Deus absconditus, nýbrž Deus revelatus ve své inkarnaci, projevený nám jako svìtlo v temnostech, nás mùže vykoupit z viny a vytrhnout z hrobu, z pekla nadèasové samoty a transcendentní izolace, ze chøtánu Satana, z bøicha Nicoty. Je nabíledni, že leckdo z dnešní evangelické smetánky bohoslovecké, zejména z mladších radikálních „nedogmatikù“ by si mne mohl vzít za takovéto „básnìní“ na paškál: „Vysvìtli nám tyto výrazy. Taková mytologúmena! Rozeber, interpretuj, dones jako pøíspìvek, reakce na to

(9)

otiskneme záhy.“ Nech je mi nyní dovoleno vyjádøit názor dnes znaènì nepopulární, že èím ménì víry, tím více diskuse. Míním víru jako kotvení v jistých samozøejmostech citu a vztahu. Již Pascal koneènì pravil, že srdce má své dùvody, jichž nepochopí rozum. Víra buï je, anebo není. Buber psal o dvou zpùsobech víry. Pøiberme k tomu i tøetí. Tøi cesty tedy vedou k Bohu. Ale protnou se nìkdy doopravdy? A z které strany je Bùh ten pravý ? Ten s tváøí nad námi milostivou? A jdeme-li z jiné strany, nespatøíme jeho tváø od nás odvrácenou, nás zapuzující, zakoušenou jako Hnìv, Prchlivost a Zavržení? Co napøíklad, kdyby Židé mìli pravdu, že jako køesané jsme modloslužebníci? Jenomže co když pravdu nemají a Hospodina povážlivì izolují od jeho Syna jediného? A je snad nutné Mohamedovo vlastní náboženské hledaèství, po mnoha stránkách úctyhodné, snižovat tím, že pøišel „poslední“? Ale z druhé strany: proè se „vyšvihl“ nad Mojžíše a neménì ovšem nad Ježíše? Tvrdé otázky víry. Avšak diskuse neøeší nic. Každému zbývá smrtelné riziko osobního výbìru. Na vlastní nebezpeèí. Dnešní až módnì oblíbené svolávání takzvanì abrahámovských náboženství pod støechu prý jednoho a téhož monoteismu se mi proto zdá mírnì øeèeno nevìcné. Køesan není Žid ani muslim, což tito oba jistì rádi uznají. Pravá tolerance neznamená splývání, promíchávání, zamìòování. Nech každý zùstává vìrný své náboženské zkušenosti, nebo a poctivì a dùslednì konvertuje, cítí-li promìnu svých hlubinných východisek. Jestliže se nìkdo dnes v nìjakém útulném a duchaplném prostøedí kromì jiných svých vybaveností pochlubí, že je vìøící, mìl by se za to vnitønì odpovídat, mìl by uvážit, zda a proè a èemu skuteènì vìøí: a je schopen se vyjadøovat pouze elementárnì, nebo naopak ve složitých strukturách, mìl by se v obou pøípadech vyslovit k vìci. O to jediné jde. Jinak se jedná o pomìrnì èastý snobský sebeklam onoho slùvka „vìøící“. Pokud jde o køesana, má to ovšem s vyznáváním své víry, se svým „vyslovením se k vìci“ dnes mimoøádnì tìžké, patrnì mnohem t잚í než oba zbylí „abrahámovci“. Nemyslím teï na rùzné pronásledované ilegální a bytové církve v nìkterých státech mimo nᚠkontinent. Myslím

(10)

na køesana, jenž se pokouší o vnitøní ryzost v takzvaném svobodném svìtì pøedevším „bílého zemìpásu“. Je totiž takøka bez odvolání kolektivnì zdiskreditován, a evangelík, katolík, pravoslavný, pøevážnì paskvilními politickými dìjinami celé té podaøené èeládky trochu jen pozdìjších Kristových nástupcù a zástupcù. Ke všemu skuteènì skandálnímu v minulosti, pranýøovanému ostatnì až do omrzení i lidmi, jimž studium historie je tím nejménì užiteèným oborem, se leccos tomuto nebohému obžalovanému ještì pøiøkne nádavkem, takøka do budoucna, jako by nièeho než násilí, intrik a zrad ani nebyl schopen. K údìsnému panoptiku mocenského vpletení církve do svìta bìhu pøistupuje navíc i èistì vnitøní ambivalence dìjin teologie, a jak se dnes øíká, spirituality. Vždy mystérium spásy v Kristu bylo po dlouhé vìky nejen sdíleno, kontemplováno a vzýváno v ryzích výšlezích víry, ale i všelijak køiveno, øedìno, vyprazdòováno, a to nejen dobrodruhy a heretiky, ale proti vlastní dobré vùli i nesmírnými výkony etablovaného teologicko-filosofického intelektu. Proè Matìj z Janova kritizoval soudobá pøíliš abstraktní kázání, proè se Luther odvrátil od aristotelsko-scholastického drilu? Z druhé strany se objevuje Ježíš v dnešních ulicích, rozumìjme: v mládežnických demonstracích rùzných mezikonfesijních sjezdù a pochodù, na revivalových a léèitelských stadionech, na evangelizaèních trièkách: takøka sportovní hvìzda. Ježíš jako patron úspìšných podnikatelù, záruka trvalého zdraví tìla, ekonomického vzestupu a duševní rovnováhy. Zkrušeni vším tímhle náboženským úpadkem, jemuž vymizelo tajemství bolesti a vážnost køíže, vším tímto kýèem sužováni, nìkteøí ještì kážeme, celkem „tradiènì“, spojeni posledními vlákénky se „støedovìkou“ reformací. Avšak Bùh ví. Jen On ví, zda a proè nás vùbec ještì takto potøebuje. Pokud chceme alespoò na závìr se pokusit o obecnou charakteristiku kázání a odhlédnout od jeho niterných souvislostí s vírou, jimiž by se dalo mnohé, co se jeho formy týèe, vysvìtlit, je kázání, takto zvenèí vidìno, všechno jiné než pøednáška, by tøeba i z teologie, než báseò v próze, aè možná vroucnì religiózní, je naopak nìèím podivnì paradoxním, zapeklitì sebepopíravým: a to z dùvodu, že pøi kázání musí i sebepìknìjší jazyk a ovšem neménì ta èi ona filosofie, chce-li se bezdìènì blýsknout, a rovnìž umìlecko-lyrická ambice, hlásí-li se, neustále sebe odvolávat, aby nestínila Svìtlu, jež záøí teprve, když mlèíme, když

(11)

sami ustupujeme stranou, když jsme stínem jen lemujícím Slavný Prùvod, a už nikoli, jak donedávna, pøekážkou v cestì. Avšak takovéto výrazy zdá se opìt plédují až pøíliš pro víru a kulhají velmi za obecnou charakteristikou, není-liž pravda? PAVEL REJCHRT

S

VÌTLO a tma, vidìní a slepota, život a smrt.

Zákon a milost

To jsou protiklady, které nás burcují, abychom si pospíšili. Vždy svìtlých chvil v našem Øímanùm 7,9–13 životì není mnoho – a když už jsme øekli život, Jan 1,17–18 a když už ho máme vìtší èást za sebou – chtìli 1. Janova 4,10a bychom tohle všecko žít znovu? I takový Johann Já pak byl jsem živ nìkdy bez zákona, Wolfgang Goethe, který mìl povìst umìním ale když pøišlo pøikázání, høích ožil. a kulturou neobyèejnì vytøíbené, zharmoni- A já umøel. I shledáno jest, že to zované, klasicky sošné a olympsky jasné osob- pøikázání, které mìlo býti k životu, jest mi ke smrti. Nebo høích, vzav nosti, nìkdy po své osmdesátce prý prohlásil, pøíèinu skrze to pøikázání, podvedl že opravdu šastných dnù v jeho životì bylo, ne- mne, a skrze nì zabil. A tak zákon mýlím-li se, všeho všudy asi dvanáct. Zdá se te- zajisté jest svatý, a pøikázání svaté dy, že i èlovìk mimoøádnì obdaøený, na skryté i spravedlivé a dobré. Tedy to dobré trhliny svého života, na hluboké, nesdìlitelné uèinìno jest mi smrt? Nikoli, ale rány, na zavalující pocit zmarnìní nenachází høích, aby se ukázal býti høíchem, léku ani v umìlecké tvorbì vysokých kvalit skrze to dobré zplodil mi smrt, aby byl nebo v podobných duchovních výkonech. Na- pøíliš velmi høešící høích skrze opak se zdá, že èím více se pøibližuje vlastnímu pøikázání. – hrobu, tím více se jeho úzkosti vnucuje vše- Nebo Zákon byl dán skrze Mojžíše, obecná propast zániku všeho dobrého a trvání milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo nevidìl; všeho zlého, do níž mizí dìjiny, lidstvo, všecko. jednorozený Syn, který je v náruèí Spravedlivý i blázen. Poupata mladých, pøetrže- Otcovì, nám o nìm øekl. – ných životù, jimž nebylo dopøáno rozvinout se V tom je láska: ne že bychom my Boha v kráse a lásce, aby jich nebylo více, ale také ni- milovali, ale že on miloval nás. kdy nezveøejnìné, nepotrestané, jakoby se jen nedohlednì vršící zloèiny rùzných tyranù a zlosynù, jimž se za celý jejich dlouhý, dobøe jištìný a chránìný život nikdo nedostal na kobylku a jejichž hrob se teï už jen vysmívá každému pátrání po pravdì. Zbývá jen tento dìs marnosti a nespravedlnosti, anebo – co ještì? Naše srdce, zbavované vìkem s úbytkem biologické a spoleèenské sebedùvìry posléze také všech estetických a filosofických opor, nemùže než zvolat: snad ještì Bùh, kde jsi, Bože, zjev se, pomoz! Ale Boha nikdy nikdo nevidìl. To není tentokrát výrok ateisty, který tvrdí, že nemùže vìøit v nìco, co není ovìøeno a dokázáno: to je naopak výrok jednoho z vrcholných svìdkù víry, evangelisty Jana. Bylo by to ovšem podivné evangelium, spíš pravý opak radostné zvìsti, kdyby

(13)

u toho zùstalo. Také že má ta vìta své pokraèování. Nicménì zastavme se na chvíli u této první, ryze negativní vìty a pokusme se naèrtnout, co tím evangelista míní na pozadí mnoha dùležitých souvislostí celé bible a co to mùže znamenat pro nás dnes. Chtít Boha vidìt, toužit po nìm, chtít ho poznat a pochopit, a chtít tak i sám sobì porozumìt v jeho svìtle, mùže být opravdu tou nejlepší lidskou touhou. Ale poselství bible jako celku nás pøímo i nepøímo upozoròuje, že tato naše touha, pokud není døíve vzata do nároèné školy Božího zjevení a neprodìlá bolestnou krizi své vlastní promìny, si sama dobøe nerozumí. Je to zkrušující zjištìní, ale co dìlat – teprve pouèeni a pokoøeni samotným Bohem víme, že èlovìk sám od sebe, ze své vlastní originální a tvoøivé iniciativy, kterou všude jinde na lidech tak obdivujeme, se v náboženství míjí osudnì cílem, a podvádìn sám sebou, hledá Boha jen zdánlivì, jen domnìle. „Není, kdo by èinil dobré, není ani jednoho.“ To neøíká nìjaký novodobý moralistický pesimista, ale v podání žalmistovì sám Hospodin nad ještì velice náboženským svìtem pøedního Orientu pøed tøemi tisíci lety, když popatøil s nebe na syny lidské, aby vidìl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Chrámy, knìží a obìti ještì ve velkém fungují, odøíkává se liturgie, tu a tam nìjaký kajícník si viditelnì roztrhne roucho, poøeže se støepem do krve, posype si hlavu popelem. Ale z hlediska Hospodinova, když pøed ním spadnou pøevleky našich srdcí, musí být øeèeno: Ne, není ani jednoho, kdo by hledal Boha (Ž 14, 2–3). Vždy takzvanì pøirozenì náboženský èlovìk – a daøí se mu po zhroucení pohanských sakrálních institucí antického Øíma znovu docela dobøe i pod pláštíkem køesanství – hledá Boha, nevìda ani o tom, jen jako prostøedek svého sobectví, své zakuklené touhy po slávì tøebas i svìtce a muèedníka, svého hlubinného dychtìní po moci možná i námìstka Kristova na zemi, své sublimované vilnosti nìkdy i v duchovní rozkoši mystikovì a pietistovì – koneckoncù mùže být za vším jen maskovaná opovážlivost vyrovnat se Bohu, ba pøevýšit Boha, opatrnì jej vytlaèit z trùnu a uèinit zhola zbyteèným. Tak složitá, tak podloudná, tak rafinovaná je naše sebeláska, a zdaleka nejvíc, je-li svatokrádežnì korunována náboženstvím.

(14)

Tento typ egoismu, je-li pøed námi bez pøíkras a masek, považuje Boha jen za svízelnou jízdní dráhu èlovìkovy dìjinné cesty k sobì samému, která se po absolvování všech stanic bohatì vyplatí na koneèné: „Tam se ho, pøátelé, koneènì zbavíme, znalí jeho trikù právì jako náboženští experti, toho nepøíjemného spoleèníka, který na nás neustále ukazuje prstem, toho strašného oka, které se propaluje i z tichých koutkù naší pohody, naší poezie, našich milostných, lunárních nocí jako závdavek onoho dne, kdy bude pálit plevy ohnìm neuhasitelným. Ach, pryè s tím, s tou hrùzou a strachem, vždy JSME-LI, SMRT NENÍ; A JE-LI SMRT, NEJSME. Když sami zavøeme oèi, onoho oka již není, je to vlastnì velmi jednoduché. Ach, vydechnìme již, pøátelé, na zdraví, koneènì sami svoji, to budiž naším jedinkým potìšením, nebo není-li soudu, není již høíchu – absolutnì svobodni, všechno je dovoleno, absolutnì nevinni, i kdybychom páchali zloèiny…“ V tomto opravdu satanském nihilismu konèí náboženství, kterému hledání Boha bylo jenom prostøedkem k cíli: k sebeoslavì èlovìka. Pravé hledání Boha je naopak takové, kde všechno ostatní je prostøedkem, ale cílem je jen ON sám. Tomuto hledání nás neuèí naše vlastní srdce, naše svìdomí, nám vrozený mravní zákon apod., ale jenom Bùh sám ve svém zjeveném pøikázání: „Milovati budeš Hospodina Boha svého, z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší síly své.“ Kdo ale z lidí právì toto kdy dokázal a dokáže: milovat Boha? Komu toto pøikázání, jak by øekl provokativnì apoštol Pavel, není ke smrti, aèkoli by mìlo být k životu? Chceme-li totiž Boha milovat, aniž bychom prožili, že jsme mnohem døíve, nezaslouženì a nepochopitelnì milováni JÍM, døív nebo pozdìji odhalíme svùj sebeklam. Vždy ve skuteènosti jsme Boha takto nemilovali, nýbrž jenom svou snahu, svou dobrou vùli jej milovat, vzhlížejíce doopravdy nikoli k Bohu, ale ke své dobrotì a zbožnosti, do ní zahledìni, jí fascinováni. Sice milujeme právì ono pøikázání lásky, ale pak prohlédneme, že pouze jako prostøedek své vlastní samospravedlnosti. Odhalení tohoto nového sebeklamu o lásce mùže jednoho vést k úleku nad sebou a k nalezení onoho Boha, který sám miluje èlovìka a sám se nad ním smilovává, vyvádìje ho z jeho sobìstøednosti. Jiného však mùže vést k vìdomému etickému ateismu, kdy èlovìk miluje svou mrav-

(15)

nost, své dùstojenství, svou humanitu, nacházeje filantropicky své zrcadlo v celém lidstvu, v upøímném obdivu ke kulturním velikánùm, význaèným filosofùm, zasloužilým vojevùdcùm, ale pøedevším v pøedstavì nekoneèného zlidšování lidstva mocí ideálu, který má samo v sobì a který mu umožòuje svobodnou volbu dobra a jeho uskuteèòování. Svrchovaný etický imperativ, který nás mìl vést k hledìní nad sebe a také od sebe, chce být nadále vysvìtlován jako autonomní zákon lidského svìdomí, které se vrací samo k sobì z náboženské pouhé prý sebeprojekce do pomyslného božského protìjšku, do marného pøeludu naší touhy po vesmírném TY, do neexistujícího již adresáta modliteb. A tak se èlovìku zdá, že z horeènatého tøeštìní dìjin v mýtech a metafyzikách pøichází koneènì sám k sobì, ale co naplat – jen k sobì. V ponìkud sice úzkostném a osamìlém, avšak o to vroucnìjším a dùslednìjším sebeobdivu. V této souvislosti je tøeba podtrhnout, jak zákon, a by by to byl i zákon Boží, sama svatá Tóra, pokud není chápán jako ukazatel k lásce Boží v Kristu Ježíši, která zákonu pøedchází, zákon uzavírá, naplòuje a pak i nesmírnì pøevyšuje svou slávou, svým majestátem, se stává proti své vlastní intenci jen ukazatelem k jiným zákonùm, které lze pavlovsky shrnout do výrazu zákon høíchu. A ten vede nikoli k životu, ale ke smrti. Zákon høíchu – neboli služba smrti v bílých rukavièkách lidské sobìstaènosti, nezávislosti, autonomie. Ateistické dogma vìdecko-technické civilizace nevyrùstá, mám za to, z nìjaké materialistické pøízemnosti prùmyslové expanze minulého století, ale má koøeny ve složité, alespoò tøistaleté spirituální krizi, kterou vyjadøují a nìkdy i ztìlesòují pøední filosofové a umìlci Evropy. Všem tìmto individualitám, a už jsou jejich myšlenky a postoje v jednotlivostech velmi rozdílné, je spoleèná pochybnost o køesanském zjevení, o transcendentní paradoxní pravdì, ke které odkazují staré konfese. Že by Bùh svìtu pøedcházel, a to ne jako prapoèátek, praprincip, ale jako láska, která vstupuje do naší koneènosti, do našeho èasoprostoru a z køíže Ježíšova mu zjednává vážnost vìèných rozhodnutí, to pøestává být nejprve pochopitelné a pak to mizí kamsi do zátiší zchátralých kostelíkù a do rekvizit antikváøù. Sami v pokroèilém stadiu tohoto procesu, o kterém si nemùžeme být jisti, kam ještì dospìje a kdy a jak skonèí, sklízíme i v církvi, v bìžném jejím životì a provozu, drtivou Boží absenci, která nás zasahuje, deptá, rozklá-

(16)

dá. Je to pod nadìjnými úsmìvy diplomatù, pod pomìrným blahobytem obyvatelstva a pod skoro rituální peèlivostí tìlesné hygieny a kosmetiky ošklivì bující nemoc celého bílého zemìpásu, která se šíøí masovými médii a vytváøí takový okruh èinností a cílù, kde zájem o Boha je pøedem mrtev, èi pøesnìji øeèeno, dùkladnì pøedem sterilizován. Té nebohé duši lidské, pokud se jí to už zaène zajídat, v podstatì není nadále kam se vrtnout, být chvíli o samotì, zamyslet se, neøkuli modlit. V podobì i na ulici pøemílaných rozhlasových zpráv a televizních seriálù ji všude doprovází a všechny její rádoby ještì poustevnické úkryty s hospodským cynismem okupuje vulgárnì agresivní nicota. A protože chybí soustøedìní zájmù k jediné transcendentní ose, kterou v Evropì naposledy znalo ještì tak baroko, potápíme se všichni leda do veliké øeky plynoucích událostí, dojmù, slov, obrazù, které nás unášejí jen tak, neznámo kam, bez spojitosti, v nahodilých kombinacích a samovolných asociacích bez ujednocení a smyslu. Tato žitost, a nikoli život, toto odžívání, a nikoli prožívání mìl patrnì už pøed desetiletími na mysli Martin Heidegger, když za koøenný høích naší doby oznaèil roztìkanost, rozptýlenost. Jako bychom cítili takøka v zádech vážný pohled evangelisty z 1. století. Musel by øíci: Ne, Boha nikdy nikdo nevidìl – a v 20. století? Teprve ne! Nìkomu se možná vnucuje námitka, že tento Janùv absolutismus neodpovídá pravdì, zejména pokud jde o pomìrnì èetná a rùzná vidìní Boha ve Starém zákonì. Evangelista zná ovšem podle èetných hebraismù své øeètiny dobøe Starý zákon i soudobou rabínskou literaturu, a pøece øíká: Boha nikdy nikdo nevidìl. Bylo sice vybraným osobám dovoleno, aby nìco z Boží slávy spatøily. Ale bylo to jenom v míøe, kterou unese koneèný smrtelný èlovìk, v milosrdném paradoxu, abychom to tak øekli, souèasnì platného ANO i NE. Toliko høbet mùj uzøíš, ale tváø má nebude spatøína – øíká Hospodin Mojžíšovi – nebo neuzøí mne èlovìk, aby živ zùstal. A proto Boha, tak jak je, v jeho plnosti, v jeho absolutnu, mùže podle Jana vidìt, a to vždycky zároveò znamená potkat, pochopit, poznat ne èlovìk, ale ten, který je Bohu roven, totiž jednorozený Syn, který je v náruèí Otcovì. Toto vnitrobožské dìjství vztahu Otce a Syna je však nìco, co samo o sobì k nám nemá vztah, zavøeno na sedm peèetí našemu

(17)

rozumu a citu, naší stvoøené koneènosti. Dùležité pro naši spásu je jedinì to, že tento Bùh z Boha, toto Svìtlo ze Svìtla, jak praví nikajsko-konstantinopolské vyznání, pøišlo na svìt, stalo se tìlem, stalo se køehkým smrtelným èlovìkem, tesaøem z Nazareta, kazatelem a prorokem v Izraeli, ukøižovaným Kristem, Spasitelem a vyvýšeným Pánem církve, ano, obnovitelem a Pánem všeho. Svìt skrze nìho uèinìn a svìt mu opìt svìøen, Otec dal všechen soud Synu. Aby všichni ctili Syna, jako Otce ctí. Toho všeho se nám dostalo v køesanské víøe, toho všeho, a není toho málo, co protiøeèí našemu høíchu, naší všední zkušenosti se sebou samými – toho všeho, co nás vytrhuje Boží pravicí skrze Kristovu lásku ze smrti, z nesvobody naší nelásky, ze slepoty nejen filosofických nihilistù a etických cynikù, ale i z otroèení a sublimovaného kultìní svému já nebo ideálu dokonalého lidstva na základì svémocné supermorality kteréhokoli farizeismu, s jeho hrubými i subtilními krunýøi, ohlávkami, uzdami a svìracími kazajkami na všecky pøedem podezøelé, pøedem odepsané projevy života. Ve tvém svìtle, øíká žalmista, svìtlo vidíme. Ve tvém svìtle, ó Hospodine, kterým je tvùj nejdražší, tvùj jediný Syn, ve svìtle tvé lásky, která vane vanutím Ducha svatého svobodnì a volnì jako vítr nad høbitovem, vidíme dokonce už døímat a slabounce dýchat a skoro se už klubat život ze smrti, lásku z nelásky, nadìji z beznadìje, pravdu z bludu v tolika lidech, v tolika domovech; v tolika možná zástupech skryté rození, znovuzrození èlovìka z Ducha svatého, z Kristovy lásky za nás vydané, z Kristovy moci, která vyvìrá z Køíže – Ne, svìt není tak nadobro ztracen, vždy ho Bùh miloval a miluje, jsme jeho stvoøení i v bahnì, jsme jeho ztracené dìti i v nìjaké námezdné, hladové službì nejen svých vášní, žádostí, bludù, ale také svých ideálù, svých nápravných pocitù, svých jednou teokratických a jindy tøebas i demokratických nadìjí – ano, jsme ovce pastvy jeho ještì i jako štvaná zvìø svých vlastních niterných démonií, ale i jako neustále svádìné stádo, podléhající rùzným pastýøùm-velkoobchodníkùm, jimiž se hemží dìjiny, najatým šejdíøùm a nákupèím lidských duší, pøevleèeným vlkùm, kteøí námi toèí, až tøeba i zatoèí – svìt je hrozný, høích se velice rozmohl, ale jak øíká Pavel: ještì mnohem více se rozhojnila milost. Boží láska je štìdrá a je bez konce jako Bùh sám. A je bez hranic vynalézavá

(18)

v záchranì duší. Ale tato láska také, aèkoli sama tím krvácí, ponechává nám svobodu ji odmítnout. Vždy proto je to láska, a ne násilí. Kdo tuto lásku vytrvale odmítá, sám se odsuzuje do tmy, kde jen roste jeho nenávist ke svìtlu, jeho zloba, jeho, dá se øíci, peklo. Kdo se však této lásce vydá, pocítí, že sám zaèíná milovat, co nikdy nedovedl: totiž Boha samého, aniž se musí ptát, zda je to již z celého srdce a ze vší duše a ze vší síly, a pak se odsoudit a s pokusy o lásku k Bohu pøestat – ach ne, teï je to jiné: nebo nemaje žádné síly, s duší rozbitou a srdcem nepevným èiní jen jediný krok, jde k svìtlu; a svìtlo jej samo uchopí, naplní milostí a pravdou, Kristovými skutky, které jsou mu poèteny za vlastní, èímž je prohlášen za spravedlivého a pøijat již nad zákonem, již bez zákona. Nebo nejhlubší hlubinou Boží není Zákon, není požadavek na naši bezvýhradnou lásku k Bohu; hloubìji ještì je jeho láska k nám, láska, která všemu pøedchází a volá stvoøení z nebytí k bytí a z pekla viny k rozprostøené náruèi odpuštìní a z bolesti pomíjení, smrti a marnosti k vìènému životu – A to bychom nikdy nevìdìli sami od sebe, nebo v tomto smyslu Boha nikdy nikdo nevidìl: ani prostøedník Staré smlouvy Mojžíš, ani nejvìtší proroci, ale jedinì milovaný Syn, který je v náruèí Otcovì, nám o tom podal neklamný výklad. AMEN 10. záøí 1989 Semonice 17. záøí 1989 Praha-Vršovice 24. záøí 1989 Dvùr Králové