Pavel Rejchrt, Salvátor, 1. listopadu 2015
209 (1 sloka –Ó slunce spravednosti) 23 (Sám Hospodin) 353 (aj Pán kraluje) 244 1-5 (ve jméno Krista doufáme) 489 (Tvé požehnání) ČTENÍ Zj 12,1-6,17-18; 13,1-8 TEXT KÁZÁNÍ 1Jan 5,4b A toť jest to vítězství, které přemáhá svět: víra naše. ---Bratři a sestry, v České republice dnes prý čistý ateismus skoro nenajdeme, přihlásilo se k němu při sčítání lidu jen asi 1500 duší, zato náboženství sklízí bohatou žeň. Jednou je to transcendentální meditace a jindy třeba horoskopy, mnoho vysoce filosofického i zase magicky kuriózního. Jenomže křesťanova víra je něco ještě jiného. O Kristu věříme a vyznáváme, že skrze něho může člověk poznat Boha, a to jedinečně a nenahraditelně. Filosofie a také vyšší typy náboženství nám možná odhalují důležité pravdy o hloubkách bytí, ale evangelium nás vede tou cestou a těmi dveřmi, jimiž se Kristus sám nazval, k Bohu naší bytostné spásy, kterou nikde jinde nenalezneme. Podle Martina Luthera se však Bůh, ve kterého křesťan věří, člověku zjevuje velmi zvláštním způsobem: Totiž jako by byl k nalezení v pravém opaku toho, co lidé považují za božské. Jako kdyby dal zazářit své slávě toliko ve své potupě. Ten, který byl Bohu roven, se ponížil až
ve smrt kříže, čteme ve známém hymnu o Kristu z listu Filipským. Boha, který nám může pomoci od nás samých, vysvobodit nás z naší vlastní slávychtivosti, takového BohaSpasitele nenajdeš v podobě, kterou mu dávají lidé, ba často i úřední monoteistická náboženství, ale spíš v naprostém popření obvyklých představ o jeho moci a slávě, o jeho na první pohled ohromující velebnosti. Například ve společnostech, kde vládne teokracie, opírají její zastánci o svou představu božské velebnosti také svoje pojetí práva jako do detailu božského, a proto nikdy v ničem neměnitelného: majestát Boha-Zákonodárce, to ano, to asi dobře znají, ale stěží tu potká i duše loajální a před zákonem bezúhonná Boha vpravdě láskyplného, který by vyžadoval nejen naši zákonickou poslušnost, v podstatě vždy (když se o to snažíme) splnitelnou, a dále už nic, nýbrž který chce daleko spíš získat celé naše srdce, naši bytostnou, milující odezvu. Proto Pán Bůh, když se uchází o naše srdce, volí ve svém Synu tu zvláštní cestu, že svou slávu přikrývá svou nenápadností a utrpením. Nic nebylo při něm, vyznává prorok Izajáš, proč bychom ho žádostivi byli. Úplný protipříklad všech vojevůdců a potentátů, ale i slavných filosofů, umělců a architektů, prostě takzvaných osobností, toho výběrového genu v národě nebo vůbec v lidstvu. A tak Bůh, který ve svém Synu zápasí o lásku každého z nás, vyvolává v nás nejprve v mnoha ohledech a směrech nepřátelskou reakci. Vždyť všecka znamenitost světa, na které si sami zakládáme, se proti němu bouří. Ten Nevýzpytný a Nekonečný, který přišel mezi nás v osobě Kristově, v jeho zvěsti a údělu, přece ohrožuje naše hodnoty a hodnocení, všecko je náhle jinak, první
budou poslední a obráceně, hle, jeho království není z tohoto světa, a přesto jako by tenhle náš svět sebechvály, stability a oslavované zasloužilosti úspěšně podvracelo. Konflikt Boha v Ježíši Kristu zjeveného, s našimi v jádře nepřátelskými, sebe prosazujícími postoji, s nevraživostí, od pradávna pohanskou, třebaže většinou dnes přikrytou vnější uhlazeností a takzvanou kulturou, střetnutí živého Boha pravdy a milosrdenství s těmito smrtonosnými atavismy v nás, které nevykořenitelně dědíme, pokud nás víra nepromění v Boží radostné, navzájem se milující děti a s ním samotným smířené přátele, bývá jednou pouze latentní, jindy se rozhoří naplno. Ale smím-li se tak vyjádřit, Beránek, ten zabitý od počátku světa, jak zní u Jana onen zvláštní výraz, nakonec Šelmu vyprovokuje vždycky. Boj Šelmy s Beránkem a příběh o zuřivosti Draka, který chce sežrat Ženu sluncem oděnou i s jejím mesiášským Dítětem – ne, to nejsou dávné mytologické báchorky, které jako vyspělé lidstvo už máme za sebou, nejsou to ani pouze jinotajné narážky na císařský Řím, který koncem prvního století spustil jednu z nejhorších vln pronásledování křesťanů, ale vystupují zde vždy znovu, zašifrované do těchto děsivých obrazů, aktuální zlovolné mocnosti, jež se v dějinách vracejí, vyhlašují nám duchovní válku a rozmetávají jako domeček z karet naši důvěru v etický pokrok společnosti. Chtěl bych teď trochu vylíčit jeden ze soudobých projevů takových zákeřných démonií, jednu bídu, o které se mezi jinými pohromami jako byly povodně, sucho a v poslední době masová migrace příliš nepíše, protože není
tak nápadná, nebo se dokonce považuje za posun lidstva k něčemu lepšímu, ne-li úžasnému. Nedávno jsem četl interview s jedním současným zahraničním sociologem, kde tento vědec tvrdí, že je lidstvo nyní teprve na prahu svého závratného zítřka, kdy se lidé už skutečně, a ne pouze v metaforické nadsázce, promění v bohy. A to díky překotnému, stále pokračujícímu vývoji kybernetiky a genetiky. Prý už v poměrně blízké budoucnosti nebudeme tolik obdivovat stále samozřejmější kosmické lodě, ale spíš ty, kdo se v nich budou ve Vesmíru pohybovat. Mají to být bytosti ve srovnání s námi dnešními opravdu nadlidské, téměř všudypřítomné, bezmála všemohoucí a skoro vševědoucí. Vědci prý budou umět sami stvořit nového člověka, zkombinovat biologický mozek přímo s počítačem v jediný orgán jakéhosi božského superrobota, takzvaného kyborga A dokonce smutnou skutečnost smrti odstraní pokročilá věda. Naše nesmrtelnost je prý už za dveřmi. „Nikoli víra v osobní Boží bytost tradičních religií - píše ten vědec – ale nadšení z technického vývoje, to je skutečné dnešní a ještě mnohem víc zítřejší náboženství.“ Ano, říkám si, vypadá to tak. Adresátem dnešního univerzálního vzývání je všeprostupující digitální technika s jejími téměř každodenními inovacemi, modla kromobyčejné síly a s ničím nesrovnatelné uhrančivosti, která ovládá na různých místech glóbu už i národy až do nedávné doby bezmála prehistorické. A takovéto univerzální náboženství, opojené svou budoucností, nafukuje až k prasknutí i nezměrné sebevědomí současnosti. Jako by všechno duchovní úsilí minulosti bylo odvanuto, kultury celých věků z tradičně uznávaných ohnisek znicotněny, zato už v kterémkoli malém školáku jako by se podporovala
nesmírně zhoubná představa o naší dnešní počítačové vševědoucnosti, všemohoucnosti, všudypřítomnosti. Člověk je potom všude a nikde, neustále někam cestuje, nikde však neutkví. Těká, a nic ani z tohoto světa, na který přitom přísahá jako na jediný, doopravdy nemá. Protéká mu přímo mezi prsty čas i život, přestože všeho dosahuje víc než snadno, jen klikne, a hned je všude všechno zařízeno a také se mu na přání zobrazí jakákoli informace, takže má pocit, že sám všecko ví, třeba jak bude vypadat Vesmír za dvě miliardy let. A přitom nezná ani souseda přes plot, už ho znát ani nepotřebuje, neví totiž, o čem s ním mluvit, a proč vůbec. A samozřejmě, sebe sama zná náš současník ještě méně, v neustálém útěku od sebe, od svého bytostného, jedinečného určení do vnějších věcí, do pouhých nakonec přeludů a masek naší neukojitelné, tříštivé žádostivosti. Pomocí digitální supertechniky, jak nám všem známo ze zpravodajství, se dnes i válčí na bojištích, kde se experimentálně ověřují její zabijácké výtvory, například bezpilotní letouny, a zakoušíme již poněkud i my na přílivu uprchlíků, jak mnoho oblastí na zeměkouli se proměňuje ve vleklé peklo. Ale i tak, jako by se nic nedělo, postupuje tento soudobý kult digitálně technického rozvoje nezadržitelně až do posledních pralesů a jiných zbytků panenské přírody na všech světadílech spojený s vůlí expandovat dál a dál do Vesmíru a zde na zemi stavět přinejmenším budovy, vůči nimž se bude klasická babylonská věž jevit komickým trpaslíkem. A skýtá ta všemi adorovaná bohyně-technika nejen takové fascinující a do jisté míry roztomilé doplňky naší osobní výbavy jako jsou třeba chytré telefony nebo
selfíčka, ale brzy nás tedy, jak onen vědec líčí, obdaruje i monstry vzniklými bezprostředním prolnutím počítače a mozku. A tak se zdá, že had z ráje splnil skoro předem těmto existencím, jež přijdou co nevidět po nás, dokonce s návdavkem svůj opojný slib: budete bohové, ne už jen „jako“, ale přímo oni sami. A jistěže nikoho ještě jiného nad sebou nebudou tyto existence znát ani potřebovat. Vůbec nic dalšího potřebovat nebudou. Jistěže ani člověk a humanita je už nebude zajímat. Taková hrůza nás se vší pravděpodobností čeká, ale málokdo se tím znepokojuje, spíš mnozí svou zkázu vítají. Proč je zase, po uvolnění bipolárního napětí a několikaleté euforie na světě tolik další bídy a stále stupňovaného zla, ptáme se někdy sami, proč s tím Bůh něco jednou neudělá, když o něm v krédu vyznáváme, že je Otec všemohoucí? Odpověď sice nepřichází, ale můžeme se spolehnout, že sám ví, proč věci takhle nechává, že za vše i nese sám před sebou odpovědnost a že s touhle nezměrnou mizérií si přece poradí lépe a jinak, než si umíme představit. Mám za to, že na nás pouze zbývá, abychom nepotírali sami zlo zlem, nevytloukali klín klínem. Máme přece už dost zkušeností nejen s válkami a pomstami, ale i s tolika revolucemi a jejich zvrhnutím v násilí a bezpráví, v korupci a sociální beznaději. Řekli jsme na začátku, že Bůh křesťanovy víry se zjevuje v protikladu lidských představ o Boží slávě, moci a vládě. Také Ježíš Kristus, v protikladu k různým nápravcům světa, ideologům, ale i všeho druhu specialistům, sociálním a genetickým inženýrům a tak dál, neujařmuje lidské duše nějakým zvenčí zavedeným programem,
direktivou nebo výnosem, bez ohledu na vnitřní stav a svobodnou odezvu svých svěřenců. Ten dobrý Pastýř pouze zve hlasem tichým a jemným, tebe i mne, k životu věčnému, k poslední Pravdě za všemi stíny, za přeludným zdáním tohoto těkavého, pluralitního, ve všem rozviklaného, do neurčita a prázdna a nicoty unikajícího světa. To se člověk dovídá a to prožívá, když slyší evangelium a věří mu, když činí pokání znovu a znovu ze všeho, co dělá i nedělá, co ve svých činech a jejich důsledcích vůbec nedohlíží a nikdy úplně dohlédnout ani nemůže, vinen různými směry na mnoho adres, a také, když je ihned už v tom okamžiku Kristem ujišťován, že rovněž jeho ospravedlnění jako zažalovaného viníka pokaždé pouhou milostí toho zvláštního Soudu platí znovu a znovu, nyní i zítra, a brzy již věčně. Takhle Pán zjevuje světu nikdy nikým nepřekonanou hloubku Božího slitování: ne na nebi, ale zde v dějinách, v této věznici hříchu, kdy v jejím nejpříšernějším místě, na svém vlastním kříži, bere z lásky k nám, jinak navěky zavrženým, na sebe prokletí za naše nepravosti. Tak tomu smíme rozumět z více míst Nového zákona. A právě zde na Golgotě, skoro na konci s vlastním dechem, vyprošuje Syn na Otci odpuštění pro své katy a sám přijímá i těžké zločince, pokud se k němu úpěnlivě upírají, do ráje, a i kdyby to bylo v jejich poslední hodince, jak čteme v Lukášově evangeliu o lotru, tehdejším teroristovi, po Ježíšově pravici. Jen tímto paradoxním způsobem, pro jedny skandálně, pro jiné však spasitelně vykonává na kříž přibitý král židovský prozatím svou mesiášskou funkci až do hodiny, o které nikdo neví, než Otec, kdy znovu přicházející Syn
opravdu v moci a slávě nám nepředstavitelné promění celý Vesmír. Je těžké, ale asi žádoucí tuto naději blíž nevykreslovat, zvláště když nyní v době astrofyziky všecky starší obrazy Syna člověka, přicházejícího na oblacích nebeských se jeví příliš primitivními. Děje se tedy v kříži Kristově, v té trvale platné oběti Synově, ještě i pro nás a pro naše potomky, dokud Pán nepřijde, nejprve soud nad námi, kteří jinak toho tolik víme a nazíráme, jen ne svůj odklon od Boha, svou svévoli, a tím i vinu. Svět ovšem svévoli jako vinu neuznává, naopak na svévoli trvá, na právu, jež vyrůstá jen samo ze sebe, bez ohledu na Boží existenci, a tím i na takzvané dvojpřikázání lásky zapsané v Mojžíšově Tóře a citované jako smysl všeho zákona samotným Ježíšem. Odmítne-li člověk toto jádro Boží Tóry, potom i pod pláštíkem okázale vytrubované lidskosti, nebo podobně krásných idejí, hájí doopravdy jen sám sebe. Teprve přijmeme-li v otřesu skutečného vnitřního obrácení soud Golgoty nad touto naší osobní, kulturní ba i církevní pýchou, a také nad bezprávím, které jsme působili často i pomocí práva a právníků svou smrtonosnou neláskou, může se nám dostat od Boha odpuštění, smí nám být připočtena Kristova spravedlnost a Duch svatý bude náš život napříště posvěcovat a proměňovat, a také povznášet k naději, že jednou projdeme branou smrti, od svých hříchů již dokonale očištěni, k plnému obecenství s naším vzkříšeným Pánem. Myslím, že nic jiného nám nezbývá, než o oné události spásy v Ježíši, našem Pánu, ještě i dnes kázat v našich čím dál prázdnějších modlitebnách. Vždyť jenom v církvi jsme od mládí slýchali o víře, která přemáhá
svět, o víře, která by mohla zdolat právě to, nač racionalita vědy nebo politika nikdy stačit nebude: všechnu tu bouři démonií na rozvichřeném moři dějin, útoky obludných mocností, majících ústa plná rouhání: „Kdo se jí vyrovná?“ – jako by volal celý glóbus – a kdo ji přetrumfne, Šelmu vítěznou, ve výkonech a zázracích a neustále nových, ohromujících kouzlech?“ Ale ne, tam na opačné straně hlučného zástupu s bombastickým ozvučením a projekcemi, jenž provolává slávu téhle nadnárodní, věru již globální Moci, ve které se zhlédl a jejíž magickou energií nabíjí své pusté nitro, se jenom ustrašeně krčí naše víra až příliš pozdní a vysílená, která už opravdu nemá na to, aby tyhle další a nové hrůzy dějin zvládla. Nuže, kam se ztratilo to naše vítězství, o kterém se píše v epištole Janově? Smíme se nakonec, bratři a sestry, přes všecky své přiznané porážky, nadít toho, že Hospodin není závislý na stavu světa ani církve, jednou odkázaný na naši dobrou vůli, jindy zas ohrožený naší všetečnou, pouze nám samotným škodící skepsí, nebo neustálou, typicky moderní podezíravostí vůči víře. Tuto Boží suverenitu nad vší lidskou proměnlivostí, ale i zmatečností také v oblasti náboženské, nad všemi člověčími labyrinty poznání a bludnými kruhy jednání, pak sami někdy zakoušíme jako navštívení naprosto nečekané naděje i na dně svého nejhlubšího pesimismu nad lidstvem, nad národem, a jistě i nad sebou, ano, až na dně tak dalekosáhlé černoty, ba v první řadě právě tam. Tehdy nás Pán sám pozvedá, abychom se k němu opět celou bytostí vztahovali a ve svém svědectví předkládali ne nějaké své individuální religiózní city nebo konstrukce, ale
raději v návaznosti na tradici biblického Izraele, jeho velkých proroků a potom i v duchu celé novozákonní církve vyznávali: „Kdo je podoben tobě, Hospodine? Kdo se ti vyrovná v soudu a milosrdenství, jež je věčné, Ty, Bože jediný a pravý, který jsi kdysi poslal do betlémských jeslí Syna svého jednorozeného, a dodnes jej posíláš do našich srdcí, abychom obživli tvým životem, tvou radostí, tvou darovanou věčností; sebe samého nám zjevuješ, přibližuješ, ano dáváš v něm, v jehož jméno doufáme, neb v něm své spasení máme. Z toho nás žádný nesvede, snáz nebe, země odejde, než nás kdo z toho vyvede.“ AMEN
