Pavel Cingl JAK SE LOVÍ HAVRANI

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224261

© Pavel Cingl

JAK SE LOVÍ HAVRANI

sazba2.indd 1

10.5.2016 13:56:47

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

sazba2.indd 3

10.5.2016 13:56:49


© Autor: Pavel Cingl © Ilustrace na obálce: Jaromír 99 © Foto: Pavel Cingl © Sazba: work in progress © Redakce: Jaroslav Kestřánek ISBN 978-80-87961-06-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-87961-07-0 (e-kniha)


Kniha první Mlíko nepiju. Dávám si ho jenom do kafe. A kafe vlastně už taky moc nepiju. Rozhodně o hodně míň než dřív. Dřív jsem se kafem nalejval celej den. Teď ho nahradil čaj. Tím chci říct, že člověk se mění. Není pravda, že starýho psa novejm kouskům nenaučíš. Naučíš nebo spíš se je naučí sám. A rád. Pokud to ovšem není úplnej ignorant. *** Candy byl ten nejhustší týpek, kterýho jsem v životě potkal. Ale na rozdíl od ostatních tenhle byl dost inteligentní. Candy byl sochař, původem z Anglie. Potom co si prošel drogovým peklem, usadil se v Praze. V týhle krajině stínů. Zprvu se mu to tady zdálo bezvadný – hezký holky (a navíc povolný, protože takhle exotickýho chlapíka díky železný oponě viděly nanejvýš v americkým filmu), levný pivo, a jak on říkal – ´ten kulturní kvas´. Jo, říkali to i Amíci, který tu tehdy žili – Praha je jako Paříž ve třicátejch letech. Mě to tak nepřipadalo. Možná proto, že jsem v Paříži ve třicátejch letech nebyl. Ale to oni taky ne. Možná to slyšeli od svejch dědů nebo to někde četli. Spíš myslím, že se jim v Praze líbila ta všeobecná anarchie. Po tom, co to komouši zabalili, najednou neplatily žádný pravidla. Každej si dělal co chtěl, lapal po svobodě plnejma douškama a expati si to mezi náma sametovejma troubama užívali... Otevírali si načerno svoje hospody, hráli po klubech anebo se z nich stávali žádaní ´foreign consultants´. Každej, kdo uměl tři akordy na kytaru, zpíval anglicky a napsal si patřičně zajímavý ´bio´, mohl vyprodávat sály a užívat si status rockový hvězdy ze Západu. Ten, kdo někdy dělal poslíčka třeba ve Washigton Post, mohl se tu rázem stát šéfredaktorem nějakýho nově vzniklýho plátku a junior account manager z poslední zapadlý reklamky v Aberdeenu, byl rovnou jmenovanej ředitelem narychlo vznikající pražský pobočky 5

sazba2.indd 5

10.5.2016 13:56:49


Ogilvy & Mather. Candy se ale nikam necpal. Měl něco našetřeno, a tak se mohl naplno věnovat svýmu oboru. *** Kromě umění byl Candy taky trochu posedlej sexem. Když u něj hladina alkoholu dostoupila určitý (startovací) úrovně, začal obcházet hospodu nebo klub, podle toho, kde se zrovna nacházel, a mlsně vyhledával svou příští oběť. Připomínal při tom ohaře na stopě. Jeho vkus (dá-li se to tak nazvat) nebyl nikterak zvlášť vyhraněnej. Zjednodušeně by se dalo říct, že bral všechno. Po čase jsem ale v jeho výběru přeci jen vypozoroval něco jako hodnotovej žebříček. Dokonce jsem byl schopen letmou rekognoskací terénu dopředu určit jeho příští objekt zájmu. Tuctový bárbíny ho nechávaly chladným. Ale běda, když se na scéně objevila děva trochu výstředního vzezření, která jakoby měla ve tváři vepsáno úž toho mám dost za sebou, chlapče...´. To Candy rázem zbystřil, zaměřil a... málokdy minul cíl. Na jeho pažbě přibývaly zářezy jeden za druhým. Někdy to byly lásky na jednu noc (takzvaný kusovky), někdy se z toho vyvinul kratší nebo i delší vztah. Pokud už došlo na vztahy, dokázal je Candy vnímat paralelně. Stávalo se, že prožíval současně několik vztahů v různejch fázích vývoje. Plynule moduloval z jednoho do druhýho bez sebemenšího náznaku problému, nebo snad dokonce výčitek svědomí. A aby si to usnadnil, všechny svý partnerky vzájemně seznamoval. Běžně se stávalo, že člověk přišel do společnosti a spatřil Candyho u stolu se čtyřma děvama a pátá právě přicházela... Dívky byly většinou podobný krevní skupiny, takže spolu až na výjimky vzájemně dobře vycházely. Nejednou se stalo, že některý z nich se spolu přátelily i poté, co jejich vztah s Candym už dávno vyšuměl. ***

6

sazba2.indd 6

10.5.2016 13:56:49


Ve svý suitě měl Candy nejrůznější kousky. Od nadržený novinářky přes ujetou dadaistickou básnířku až po učitelku v mateřský škole. Občas z něj vypadla jen tak mimochodem nějaká historka. Když říkám mimochodem, znamená to, že Candy ty příběhy vyprávěl s takovou dikcí, jako by vám popisoval děj filmu, kterej letmo někde zhlídnul, ale v žádným případě nebyl jeho aktérem... Jedna z těch historek mě zvlášť zaujala. Týkala se Marty. S Martou už nějakej tejden nebyl, což ale neznamenalo, že by s ní i nadále neudržoval přátelský vztahy. Měl to tak se všema. I když se rozešli, byli pořád přátelé. Ale zpátky k Martě. Marta se jednoho dne vydala na dovolenou do Itálie. Měla se báječně. Jedinou skvrnou na jinak skvělým výletu bylo to, že se jí po návratu udělala taková ošklivá vyrážka kolem pusy. Nejprve se s tím snažila vypořádat sama pomocí osvědčenejch mastiček, ale když to ani po několika dnech nezmizelo, naopak se to zhoršovalo, rozhodla se navštívit kožního lékaře. V tu dobu už měla Marta celou pusu nateklou. Vypadala, jakoby jí bodla včela. Ten otok hrál všema barvama. Nezdravejma barvama. Spektrum od šedý po tmavozelenou už na první pohled nevěstilo nic dobrýho. I kožní lékař se zachmuřil, když Martu spatřil. Svraštil obočí a dlouho pak listoval v lékařskejch knihách. „No nic slečno, odebereme vzorek, pošleme ho do laboratoře a snad budeme o něco chytřejší,“ řekl nakonec. „Zastavte se příští čtvrtek.“ Pro Martu nastaly bezesný noci. Kromě bolesti, která jí v otoku začala pulzovat, ji taky přepadly chmurný myšlenky. Pořád přemítala, kde k tomu svinstvu mohla přijít. Ve čtvrtek se napůl s nadějí a napůl s obavama vydala do ordinace. V barevným spektru jejího otoku přibyla temně fialová a na několika místech se objevily mokvající vřídky. Její kdysi pohledná tvář teď připomínala ze všeho nejvíc flákotu masa v pokročilým stádiu rozkladu. Nebyl to pěknej pohled. Dokonce i kožní lékař stěží 7

sazba2.indd 7

10.5.2016 13:56:49


skrýval svoje zděšení, když Marta vešla do dveří ordinace. O sestře nemluvě. Ta si bezděky zakryla obličej sterilním šátkem... „No, zatím z toho nejsme moc moudří, slečno Kazdová. Já vám teď dám kalciovku a napíšu vám nějaké prášky. Ten váš vzorek ještě pošlu na soudní patologii, abychom si byli úplně jistí. Nechte nám tady pro jistotu svoje telefonní číslo...“ „Budete to posílat na patologii?“ divila se Marta. „Proč na patologii?“ „No, víte, v tom vzorku se objevily nějaké bakterie, které tam podle všeho nemají co dělat.“ „Jaké bakterie?“ chtěla vědět Marta. „Bakterie, které se obvykle vyskytují v tkáních mrtvých těl...“ Marta polkla na prázdno. Její noční můra přibrala na váze. Druhej den jí zazvonil telefon. Volali z kožního, aby se neprodleně dostavila do ordinace a vzala si s sebou občanský průkaz. Marta na nic nečekala a okamžitě vyrazila. Když vešla do ordinace, k jejímu překvapení na ni kromě doktora a sestry, čekali taky dva policajti. „Budete muset s námi na oddělení slečno,“ oznámili jí komisně. „Proboha proč? Provedla jsem snad něco?“ bránila se nechápavě Marta. „Pane doktore, co se děje?“ „To podezření se bohužel potvrdilo, slečno Kazdová... Tyhle bakterie nemají v živém organismu co dělat... Musel jsem to ohlásit,“ sklopil provinile zrak doktor. „Tak půjdeme,“ pobídli Martu policajti. U výslechu zajímala vyšetřovatele v podstatě jedna jediná věc – s kým měla Marta v posledních čtrnácti dnech sexuální styk. Marta se chvíli vytáčela, ale nakonec vyklopila historku, která se odehrála poslední den jejího italskýho pobytu. Byla na diskotéce, seznámila se tam s nějakým místním sympaťákem, celej večer s ním tančila, on jí koupil pár drinků a ve finále mu na dámský toaletě poskytla úlevu orálního typu... 8

sazba2.indd 8

10.5.2016 13:56:49


Policajti se po sobě podívali pohledem, kterej znamenal něco jako ´přihořívá´ nebo taky možná ´smyčka se utahuje´. Chtěli znát jméno. „Marco,“ pípla Marta. „A dál?“ naléhali muži zákona. „Co dál? To je všechno. Co ještě chcete slyšet?“ rozplakala se. „Jeho druhý jméno! Jak se jmenoval dál!“ zvyšovali hlas policajti s vidinou jistýho služebního postupu. „To nevím, ale všichni ho tam znali. Říkal, že má nějakou stavební firmu, nebo co. Už mě prosím vás nechte...“ Dál už to šlo ráz na ráz. Nebylo těžký zjistit Marcovu totožnost. Na diskotéce v malým italským městečku Cesenatico ho skutečně každej znal. Ukázalo se, že nemá žádnou stavební firmu, ale že dělá na místním hřbitově hrobníka. Na tom by ještě nebylo nic tak hroznýho, až na to, že Marco měl nepatrnou úchylku – po šichtě si to v márnici rozdával s mrtvolama opačnýho pohlaví. Marta byla zkrátka ve špatnej čas na špatným místě... *** Kromě něžnýho pohlaví a bujarýho života se Candy živě zajímal taky o českou historii, umění, architekturu a tak vůbec... Nedlouho po našem seznámení se mě začal vyptávat na to prostranství na letenským kopci, který tam zůstalo po odstřeleným sousoší generalissima Stalina. „Je to takovej plac, kterej zarůstá trávou,“ podal jsem základní informaci. „Nic zajímavýho. Postavili tam obří metronom a v poslední době si to místo přivlastnili skejťáci. Říká se tam Ú Stalina´. Proč se ptáš?“ „Brácho, to je senzační místo! Celej ten kopec! Jakže se to jmenuje?“ „Letná.“ „Letná, Letná,“ opakoval si Candy. „To má fakt neuvěřitelnej 9

sazba2.indd 9

10.5.2016 13:56:49


spirit. Ale hlavně to místo, o kterým jsi mluvil. Jak jsi to říkal? U Stalina? To je bomba! Jak můžete takovou parádní lokalitu nechat takhle zplundrovat? To nepochopím...,“ kroutil nechápavě hlavou. „Jo, kamaráde, tady je tolik nepochopitelnejch věcí...“ „Já už jsem tam na tom kopci jednou byl,“ začal opatrně Candy. „S Kristýnou. Ale neměl jsem moc času si to pořádně projít.“ „Jak to?“ zpozorněl jsem. „Měli jsme tehdy jiný starosti...“ Šibalsky se při tom ušklíbl. „Jaký?“ udeřil jsem rovnou na komoru v předtuše další pikantní historky. „Kristýna mě vytáhla nahoru, že prej je odtamtud krásnej výhled na Prahu. Což teda fakt byl, ale jenom do tý doby, než to na nás přišlo.“ Candy si dramaticky loknul piva, což znamenalo jediný – příběh se přehoupnul do svý druhý, podstatnější poloviny. „Zalezli jsme do ňákýho křoví nebo co, na hraně toho kopce. Je to tam hrozně příkrý brácho. Dělali jsme to na stojáka a já měl co dělat, abych se udržel a neskutáleli jsme se oba dolů! Když se Kristýna udělala, řvala u toho tak mocně, že si toho všimli turisti na výletní lodi dole na Vltavě. Začali si nás fotit, mávali, pokřikovali a tak...“ „Pfffffffff,“ vyprsknul jsem smíchy. Candy se znovu napil, což tentokrát znamenalo Óu kej, tak jsme se zasmáli, obraťme list´. „Hele, pojď se na tu Letnou se mnou někdy podívat. Budeš můj guide, okay?“ zvážněl Candy. „Proč ne. Když mě nezatáhneš do křoví,“ smích. „Zkusím se udržet na uzdě, brácho,“ smích. „Co třeba v sobotu?“ „Domluveno,“ souhlasil jsem. ***

10

sazba2.indd 10

10.5.2016 13:56:49


V sobotu po obědě jsme se sešli v naší oblíbený hospodě U Malýho Glena na Malý Straně. Dali jsme si každej jedno točený od cesty, a protože bylo hezky, rozhodli jsme že půjdeme pěšky. Vzali jsme to přes Malostranskou a kolem hotelu Hofmeister jsme se vyškrábali ke Kramářově vile. Když jsme došli až k Hanavskýmu pavilonu, sedli jsme si na obrubník a kochali se krásou Prahy dole pod náma. „Poď, dáme si kafe“ navrhnul Candy a ukazoval při tom směrem k letní terásce Hanavskýho pavilonu, posetý barevnejma slunečníkama. „Ty jsi zešílel! Tady? Na to nemáš!“ varoval jsem ho z pozice znalce místních poměrů. „To je to tady tak drahý? Co je to vůbec za knajpu?“ chtěl vědět Candy. „To je Hanavskej pavilon. Technická kulturní památka. Původně to postavili na Výstavišti v rámci Jubilejní zemský výstavy. Pak asi nevěděli, co s tím, tak to přestěhovali sem.“ Candy se šel podívat do vitrínky s jídelním a nápojovým lístkem. Uvedený ceny ho natolik vykolejily, že spustil spontánní výlev ve svý mateřštině: „What? What a fuck! Jesus! Are they crazy?“ Svoje rozčarování doprovázel expresivníma hereckejma gestama. Chvíli jsem se tím bavil, až jsem nakonec navrhnul řešení: „Pojď, vyser se na ně. O kus dál je stánek. Dáme si kafe tam.“ Candyho můj plán trochu uklidnil. Vydali jsme se dál na východ po hraně letenskýho kopce. Došli jsme až ke Stalinovi. Obrovskej metronom se kejval nad našima hlavama, až člověk podvědomě uhýbal, aby mu to rameno nespadlo na hlavu. Celej kolos navíc vydával takový podivný zvuky. Konec ramene svištěl vzduchem a osa kyvadla zlověstně vrzala, jak ji už léta nikdo nenamazal. Mezi pravidelnejma ornamentama dlažebních kostek rostla tráva a na několika místech se ve spáře dláždění uchytil dokonce i malej stromek. Další rozměr tomuhle bizarnímu místu dodávaly 11

sazba2.indd 11

10.5.2016 13:56:49


elektrický kabely vedený vzduchem, na kterejch se pohupovalo mnoho párů sportovních bot svázanejch k sobě tkaničkama. Kdosi je tam hodil, snad pro štěstí. Tuhle podivnost jsem několikrát viděl i na jinejch místech Prahy, ale nikdy mi nikdo nebyl schopen objasnit, co to vlastně znamená. Vysvětloval jsem si to tak, že je tam naházeli lidi, který si přáli se sem ještě někdy vrátit. Něco jako když rejete do lavičky nápis ´BYL JSEM TADY´. V ohromný míse, v který kdysi hořel věčnej oheň na oslavu nesmrtelnosti největšího masovýho vraha v dějinách lidstva, teď seděl párek milenců a koukal na Prahu. Všude kolem se rojili skejťáci ve vytahanejch trikách, s rozkrokem proklatě nízko, a donekonečna pilovali svoje nejnovější tríčky. Masivní kamenný lavice přitom používali jako přirozený překážky. Některý kvádry si přizpůsobili k obrazu svýmu a všechno dohromady to tvořilo takovej zvláštní postkomunistickej skejt park. To místo mi trochu připomínalo scénu z nějakýho sci-fi filmu, kdy se hlavní hrdina vrátí do země zpustošený atomovou válkou nebo černým morem nebo něčím podobně ujetým, jak už to tak ve sci-fi filmech bejvá. Taková Planeta opic. Jo, to je ta scéna! Jak jdou po pláži a z písku najednou čouhá špička sochy svobody. Tak nějak podobně to na mě působilo. ´STALIN´S SK8 PARADISE´ mohlo by tady bejt napsaný na bráně, kdyby to koupil nějakej podnikavej Amík. Na kamenný zdi pod metronomem seděli turisti, vyhřívali se v prvním jarním slunci, fotili si Prahu, pak sebe a nakonec sebe s Prahou. Říkali u toho slova jako ´wonderful´ a ámazing´ a vzájemně si přitom vyměňovali foťáky, aby na obrázku byli všichni. Praha dole byla jakoby jinej svět. Byla krásná, i když na mnoha místech poznamenaná šrámama totalitního a raně tržního násilí. Tyhle vady na kráse ji ale nemohly rozhodit. Když opravdový dámě někdo nešťastnou náhodou poleje šaty červeným vínem, je to samozřejmě průšvih, ale opravdová dáma i s takovým handicapem pořád zůstává dámou. A přesně tak je to i s Prahou. Dali jsme si kafe u Letenskýho zámečku. Bylo sice levný, ale zato hnusný. Ke všemu nás tam otravovala nějaká smažka 12

sazba2.indd 12

10.5.2016 13:56:49


s velkým černým psem, a protože navíc začalo trochu pršet, naši sešlost jsme pro dnešek rozpustili. *** Zanedlouho potom mě Candy vytáhnul na autorský čtení nějakýho svýho kamaráda. Jmenoval se Michael. Byl to Ir a vlastním nákladem právě vydal první sbírku básní, kterou chtěl představit širší veřejnosti. Odehrávalo se to v jedný z americkejch kaváren, která byla spojená s malým knihkupectvím. Takovejch podniků bylo v tý době v Praze hned několik. Publikum tvořila více méně konstantní komunita pražskejch expatů plus několik intelektuálů český národnosti. Teda vlastně spíš intelektuálek. Typický zástupkyni týhle party bylo lehce přes dvacet, byla nepříliš hezká, což doháněla nekonformním oblečením. Studovala fildu nebo sociologii, chodila s nějakým Amíkem a nad českejma buranama ohrnovala nos. Dali jsme si kafe a servírka nám k němu nabídla domácí ćheesecake´. Byl teda fakt výbornej. Po čtvrtstoletí věnečků, rakviček a punčáků jsem takový obohacení nabídky vřele uvítal. Servírky v tomhle typu podniků byly obvykle cizinky. Baťůžkářky, který se na svý pouti světem na čas zastavily v Praze a sháněly práci. Jedinou kvalifikací, kterou k tomu potřebovaly, byla znalost angličtiny, příjemnej vzhled a vystupování. Náhle se ze zázemí kavárny vynořila vysoká, dlouhovlasá blondýna s širokým úsměvem na tváři. Musela měřit aspoň sto osmdesát a v každý ruce třímala věnec pivních půllitrů. Její přítomnost okamžitě zaplnila celou místnost. Když rozdala všechny piva, přitočila se k našemu stolku, aby posbírala prázdný hrnky od kafe. „Anything else guys?“ zašvitořila na naši adresu. Její angličtina měla nezaměnitelnej žižkovskej přízvuk, 13

sazba2.indd 13

10.5.2016 13:56:49


a tak jsem bez váhání při další objednávce zvolil češtinu, i když úředním jazykem v tomhle podniku byla samozřejmě angličtina. „Já si dám pivo,“ řekl jsem rozhodně. „Já taky prosím,“ přidal se Candy. „Velký?“ zeptala se blondýna, spíš pro formu. Malý pivo si v Praze dávali jenom německý turisti a ty do podniků tohohle typu málokdy zavítali. „Velký,“ řekli jsme skoro současně a blondýna zmizela za dveřma s nápisem ´STAFF´. „Kdo to je?“ zajímal se Candy hned jak zmizela. „Ty ji znáš?“ „Neznám,“ odpověděl jsem po pravdě a víc jsem to nekomentoval. Schválně jsem Candyho napínal, protože mi bylo jasný, že ho ta blondýna zajímá. „Tak už by mohl spustit,“ řekl jsem na adresu hlavního protagonisty večera. Candy se začal na židli nervózně ošívat, což byla neklamná známka jeho zvýšenýho zájmu o objekt. „Mně se zdá, že už jsem ji někde viděl,“ snažil se vrátit téma na stůl. „Možná v Perlovce,“ rejpnul jsem si a oba jsme se tomu zasmáli. Ale tahle blondýna nebyla ten obvyklej vyzývavej model, kterej Candyho tolik bral. Kromě nezanedbatelný dávky sex apealu v ní bylo i něco mateřskýho. Na můj vkus byla trochu moc veliká, ale Candy byl vysokej chlap. K němu by se postavou víc než hodila. Michael začal konečně číst a my jsme poslouchali, tleskali a pili při tom pivo. Večer příjemně ubíhal a atmosféra se postupně uvolňovala. Závěr večera už Candy trávil výhradně u baru. Pořád tý blondýně něco vykládal a nakrucoval se při tom jako kohout. Ona se smála a na první pohled bylo jasný, že se jí Candy líbí. Jeho tokání nebralo konce a já už jsem se trochu nudil. Pochopil jsem, že se budu muset zařídit sám pro sebe. Nakonec na mě zbyla jedna z intelektuálek, jejíž Amík se ožral pod obraz a usnul na záchodě. Skončil jsem v jejím podnájmu nedaleko pivnice U Fleků. Kromě zájmu o anglickou literaturu projevila taky zvýšenej zájem o mýho pinďoura. Nijak zvlášť jsem jí v tom nebránil... *** 14

sazba2.indd 14

10.5.2016 13:56:49


Ráno bylo krutý... Doplazil jsem se domů a svalil se do postele. Probudil jsem se až odpoledne a hlava bolela jako střep. Teda vlastně mě probudil telefon. Volal Candy. Ptal se, jak jsem dopadl. Vyprávěl jsem mu svoji noční historku a Candy se u toho výborně bavil. Miloval, když někdo z jeho okolí provedl nějakou podobnou vylomeninu a on se v tom mohl šťourat a stavět to do toho nejhoršího světla. S chlípnou zvrhlostí chtěl znát všechny detaily, aby je mohl vzápětí odsoudit a okomentovat z pozice strážce ctnosti a morálky. Samozřejmě to všechno bylo v humorný rovině, ale Candy se v tom úplně vyžíval. Obvykle byl totiž hlavním hrdinou podobnejch historek on, takže když se v takový situaci ocitnul kdokoli jinej, byl blahem bez sebe. Mě to jeho pohoršování náramně bavilo, a proto jsem svoje vyprávění záměrně přibarvoval různejma smyšlenejma pikantnostma. Trochu mě ta konverzace probrala, a tak jsem se rozhodl kontrovat: „A co ta tvoje blondýna?“ Candy se začal na oko vytáčet, ale bylo mi jasný, že už se nemůže dočkat, až to na mě vybalí. Došlo mi, že tohle je vlastně hlavní důvod jeho telefonátu. Potřebuje se pochlubit! Lezlo to z něj jak z chlupatý deky, ale trochu už jsem ho znal, a tak jsem věděl, že se jedná o takový jeho obvyklý předtančení. Snažil se udělat celou situaci co nejvíc dramatickou. Nakonec z něj vypadlo, že se s Klaudií (tak se jmenovala) vodili celou noc za ruku noční Prahou, že si povídali o všem možným, že je úžasná a kdesi cosi. Připadal mi jako puberťák po prvním rande. Tuhle polohu jsem v jeho podání zaregistroval poprvé. „No a co? Bylo něco?“ zeptal jsem se, abych děj příběhu trochu posunul kupředu. Candy se ještě trochu vytáčel, ale tentokrát už neměl kam uhnout. Svou jasně cílenou otázkou jsem mu značně zúžil manévrovací prostor. Nakonec jsem si vyslechnul, jak Klaudii za svítání ohnul na Střeláku přes lavičku... „No to je neslýchaný!!!“ parodoval jsem jeho styl. 15

sazba2.indd 15

10.5.2016 13:56:50


Pavel Cingl JAK SE LOVÍ HAVRANI

Recommend Documents