Pátý prokurátor Judeje

Danil Koževnikov, R6.A

Pátý prokurátor Judeje “Mravné chování nespočívá v tom, že nalezneme nějakou ověřenou cestu a budeme se jí držet, nýbrž v tom, že sami najdeme svojí správnou cestu i odvahu se jí držet.” -Mahátma Gándhí Na obloze bez jediného mraku září polední slunce, jehož paprsky nelítostně spalují všechno živé a rozžhavují povrch Judejské pouště. Kdybychom se na nebeské světlo podívali trochu pozorněji, zjistíme, že má vlastně lidskou tvář. Umučený obličej s plačícíma očima, žalostnou grimasou a ústy rozevřenými ve strastiplném, ale přesto němém výkřiku, bezzvučném proto, že se nekoukáme na reálnou scénu, nýbrž pouze na jedno z tisíců jejich vyobrazení. Spustíme-li svůj pohled o něco níže, spatříme tři kříže na kopci s indigovo-zlatým nebem na pozadí. Pravý patří lotru Dismasovi, hledícímu vzhůru, jenž se nehledě na veškerou bolest a vyčerpání nepatrně usmívá. Ve svých posledních chvílích se totiž oddal pokání a zřekl svého hříšného života, proto vejde do ráje spolu se starozákonními proroky a patriarchy. Na levém kříži je zkroucená postava druhého lotra, Gestase, s ponurým pohledem upřeným do země. Ten zůstává i před tváří smrti stejně drzý, sarkastický a hrubý jako za života, protože moc dobře ví, že jedno pokrytecké vyznání hříchů nevyváží život plný vražd, loupeží a lží, takže jenom smutně čeká na věčná muka v pekle. Třetí lotr, Barabáš, který měl být původně ukřižován mezi těmito dvěma, teď nejspíše oslavuje svoji nečekanou záchranu v nějaké putyce, ironicky připíjeje vínem na zdraví toho bláznivého Krále, jenž zaujal jeho místo. Na kříži prostředním není přibit nikdo jiný než Ježíš Kristus, Spasitel lidstva a Syn Boží. V ústech pořád ještě cítí kyselou pachuť octa, kolem Jeho hlavy s trnovou korunou se nachází obrovská zlatá svatozář. To, že si Jeho božská polovina moc dobře uvědomuje, že Ho po smrti vlastně čeká zmrtvýchvstání a věčný život, ovšem vůbec neulehčuje nelítostnou žízeň, krutou bolest v končetinách probodnutých železnými hřeby či nesnesitelný polední žár. Kdesi daleko se, nehledě na soucit k Synovi, spokojeně usmívá Otec. Boží plán o spasení lidstva je již skoro splněn, všechno zase vyšlo nádherně dle něj. Kdybychom se pozorněji podívali na stín suchého stromu, stojícího na úpatí kopce s ukřižovanými, tak v něm spatříme jistou temnou siluetu, což může být pouze sám Škůdce. A i on se usmívá: ačkoliv ho Stvořitel zase přechytračil, tuší, kolik zla bude v následujících stoletích vykonáno v Jeho jménu, oheň inkvizitorských hranic příjemně hřeje Satana u srdce. Kolem křížů stojí římští vojáci znavení sluncem, netrpělivě čekající na smrt odsouzených a následný návrat do stinných kasáren. Pod umírajícím Mesiášem klečí tři ženské postavy s uplakanými obličeji. Všechny se jmenují Marie, jedna pochází z Magdaly, zbylé dvě jsou sestry z Nazaretu. Přesto, že každá z nich milovala Ježíše trochu jiným způsobem, jsou teď všechny stejně zarmouceny a zničeny Jeho smrtí. Mladík, který se snaží utěšit ženy a při tom sám sotva udržuje slzy, je apoštol Jan, Kristův oblíbenec mezi učni. Studené tělo dalšího apoštola se už nějakou dobu houpe na větvi, to právě on dal jeruzalémským velekněžím důvod k dvojnásobné radosti: nejen, že se zbavili takzvaného Krále Židů, ale ještě se jim to povedlo zcela zdarma. Zbylí apoštolové jen zmateně chodí po městě, plní pochyb o zmrtvýchvstání svého Mistra i o vlastní budoucnosti. Ještě jeden člověk v Jeruzalémě možná přemýšlí nad smrtí Spasitele. Je to Pilát Pontský, prokurátor Judeje. Prochází se po rozsáhlých balkónech paláce dětovraha Heroda Velikého a myslí na potulného filozofa, kterého dnes ráno odsoudil na smrt, nebo už na něj stihl zapomenout v každodenní byrokratické rutině? Trápí ho výčitky svědomí za to, že odmítl obětovat celou svojí kariéru za záchranu jednoho nevinného člověka, nebo vnímá smrt dalšího kazatele pravdy a lásky z řad jím nenáviděných Židů se sarkastickou lhostejností? Jestlipak bude po zbytek svého života v nočních můrách vídat výsměšné úsměvy veleknězů a divoký, šílený, rozhněvaný dav, řvoucí: "Ukřižuj!!!"? Položil si vlastně vůbec otázku, jestli byl Ježíš ve skutečnosti pouhým bláznem, lžiprorokem, který byl pro vlastní učení ovšem ochoten zemřít, nebo skutečně židovským Mesiášem, jehož příchod již byl tolikrát prorokován? Postava římského prokurátora je jednou z nejkontroverznějších a nejméně jednoznačných postav Nového Zákona. Bývá lidmi vnímán jako hlavní viník hrůzné smrti Ježíše, jako pouhá oběť rozličných okolností či jako někdo s dobrými

Danil Koževnikov, R6.A záměry, které jsou ovšem nenávratně zmařeny slabou vůlí. Stal se jedním z hlavním hrdinů mnoha skvělých románů, povídek i světoznámého broadwayského muzikálu Jesus Christ Superstar; jedním z největších kritiků křesťanství všech dob byl označen za jediného respektabilního hrdinu celého novozákonního příběhu. Právě proto se stane postava Piláta Pontského hlavním objektem zkoumání v této eseji. Nejprve se zaměříme na historické zdroje a důvěryhodná svědectví, potvrzující historičnost Piláta, poté bude řeč o tom, jakou roli hraje v kanonických i apokryfních evangeliích a nakonec podrobněji rozebereme jeho postavu v románu Michaila Afanasjeviče Bulgakova Mistr a Markétka.

Židovské starožitnosti “Historie ke mně bude milá, neboť to jsem já, kdo ji píše.” -W. Churchill Pilát Pontský patří k těm evangelijním postavám, jejichž historičnost je potvrzena tolika různými zdroji, že jí dnes nezpochybňují ani ti největší skeptici. Četné zmínky o něm nalezneme v rozsáhlé kronice Židovské starožitnosti, jejíž autorem je židovský historik a učenec Iosifus Flavius, a v Dopisech Gaiovi od řecky píšícího židovského filozofa Filóna Alexandrijského. Nejpřesvědčivějším důkazem je ovšem takzvaný Pilátův kámen. Tato kamenná deska, objevená archeology v roce 1961, byla součástí památníku císaři Tiberiovi, postaveného a podepsaného prefektem Judeje Pilátem Pontským. Tento objev definitivně rozhodl nejen spor o historičnosti Piláta, ale i spor o tom, jaký titul ve skutečnosti zastával. Přesto ho ovšem dodnes, především kvůli faktografickým chybám v dílech raně křesťanských autorů, znají lidé převážně jako prokurátora. Mezi těmito dvěma tituly správce římské provincie existuje nepatrný rozdíl, spočívající v tom, že prefekt je v první řadě vojevůdcem, zatímco prokurátor je spíše státním úředníkem. O prefektově původu ani o etymologii jeho jména se z historických pramenů nic nedozvídáme. Nejpravděpodobnější původ jména Pilát je od latinského pilus (=kopí), takže se spíše jedná o běžně používanou vojenskou přezdívku, nežli o skutečné jméno. Adjektivum Pontský může odkazovat jak na původ z provincie Pontus, nacházející se v dnešním Turecku, či z malého městečka Pont v oblasti Bramberska, tak na příslušnost k jednomu z prastarých římských rodů patricijů. Historická osobnost, popsaná ve výše uvedených zdrojích, se velmi výrazně liší od mírumilovného evangelického Piláta s jeho nenaplnitelnou touhou po spravedlnosti. Státní funkci správce Judeje zastával mezi léty 26 a 36 našeho letopočtu, jeho desetiletá vláda zřejmě byla nesmírně těžkým obdobím pro její obyvatelé. Oba autoři ho obviňují z bezdůvodné krutosti k Židům, náboženské netolerantnosti a nespočetně mnoha porušení všemožných místních zvyků. Již při svém prvním vjezdu do Jeruzaléma vyvolal nepokoje tím, že porušil židovské náboženské tradice. Nechal totiž po celém městě vztyčit standarty s vyobrazeními císaře Tiberia, nehledě na to, že jakékoliv obrazy lidí byly v té době židy považovány za projev modlářství. Typicky římský pragmatismus, touha po systematizaci a inovacích, zkombinované s drzostí přerůstající až v naprosté pohrdání Židy, se dobře projevují v jednom z Pilátových stavebních projektů. Jednalo se o vybudování akvaduktu a kanalizace v Jeruzalémě, spojené s přesměrováním několika nedalekých pramenů do města. Problémem bylo ovšem to, že prefekt vzal peníze pro realizaci stavby z naprosto nedotknutelné chrámové pokladny. Tímto si samozřejmě nejen silně znepřátelil velekněze Chrámu, ale i nechtěně vyburcoval prostý lid k nepokojům. Na Pilátův rozkaz se do davu nespokojených nenápadně infiltrovali římští vojáci převlečení do civilního oblečení, pod nímž skrývali obušky, a brutálně demonstranty zbili. Údajně neměli slitování ani ke starým lidem a ženám, v ten den zahynulo mnoho nevinných lidí. A právě na svoji přílišnou krutost nakonec opravdový Pilát Pontský doplatil. Roku 36 n. l. propuklo v Judeji povstání, které dle Iosifa Flavia nebylo mířeno proti římské okupaci, nýbrž konkrétně proti prefektově hrůzovládě. Poté, co nechal Pilát ve svých nejlepších tradicích zmasakrovat povstalce, byl odstraněn z úřadu svým přímým nadřízeným, syrským legátem Vitelliem, a následně poslán na soud do Říma. O jeho dalším osudu Flavius s Filónem mlčí, rovněž se nezmiňují ani o jakékoliv souvislosti s Ježíšem Nazaretským.


Nesuďte, abyste nebyli souzeni “Je-li třeba říkat, že v celém Novém zákoně k sobě vyvolává respekt jedna jediná postava a že to je Pilát, představitel Říma? Brát vážně židovské hádky? Ne, to je pod jeho úroveň. O žida více, o žida méně, to ho vlastně vůbec nezajímá!” -F. Nietzsche: Antikrist Historická postava Piláta Pontského samozřejmě do jisté míry ovlivnila jeho formaci jako postavy literární. Veřejnosti ovšem není znám jako iniciátor vybudování jeruzalémské kanalizace či nelítostný vybíječ demonstrací, nýbrž jako soudce Ježíše Krista. V kanonických evangeliích mu není věnována moc velká pozornost, jednoznačně se jedná o druhořadou postavu. Některá apokryfní evangelia, například Evangelium Petrovo, se jím však zabývají mnohem podrobněji. Evangelium Nikodémovo, někdy též nazýváno Skutky Pilátovy, z něj dokonce přímo dělá jednoho z protagonistů vyprávění. Ve středověku navíc vznikla spousta různorodých legend o původu či smrti Piláta, rozšiřujících nebo interpretujících evangelijní příběh. Jediná zmínka o něm v Bibli v jiném kontextu než soud nad Ježíšem je obsažena v Lukášově evangeliu: "V tu dobu mu někteří z přítomných vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi." (Luk., 13:1). Právě tahle letmá zmínka nám dovoluje charakterizovat i biblického Piláta jako nekompromisního vladaře, nemajícího žádný soucit s židovským obyvatelstvem, což zcela koresponduje s historickým prototypem. Náznak jeho pohrdání Židy můžeme spatřit i v neochotě řešit jejich vnitřní náboženské rozpory: „Nechte si ho,“ řekl jim Pilát. „Suďte ho podle vlastního zákona.“ (Jan, 18:31). Objevuje se tu však i jedna nečekaná paralela, protože by se dalo říct, že stejné pohrdání představiteli Sanhedrinu vykazuje při výslechu i Ježíš: Ježíš zatím stanul před prokurátorem. Ten se ho zeptal: „Tak ty jsi židovský král?“ „Sám to říkáš,“ odpověděl mu Ježíš. Na žaloby vrchních kněží a starších pak ale vůbec neodpovídal. -Mat., 27:11,12 Z tohoto úryvku lze vyvodit, že Kristus má k prokurátorovi, na rozdíl od velekněží, vlastně jistý respekt. Ten je podmíněn tím, že Ho Pilát zcela zřejmě nesoudí z vlastní vůle, nýbrž tak činí pod nátlakem. Ježíš dokonce říká, že je prefektova vina menší než vina těch, co mu Ho vydali, (Jan, 19:11) čímž ovšem zároveň jednoznačně potvrzuje, že se na Pilátovi nějaká vina vůbec nachází. Vyvstává tak otázka, v čem vlastně jeho vina spočívá. Pro prokurátorovu obhajobu můžeme použít naprosto ten samý argument, jenž bývá často používán v kontextu se zrádcem Jidášem Iškariotským: kdyby se zachoval jinak, tak se nenaplní to, co bylo předpovězeno Písmem a předurčeno Bohem, takže vlastně jednal z vůle Boží. Navíc u prefekta chybí jakýkoliv zlý záměr, vůbec si Kristovu smrt nepřeje. Otázkou rovněž je, mohl-li se Pilát vůbec zachovat jinak, jestli všechno vlastně nebylo rozhodnuto už dávno předem. Právě toto je nejspíše zdrojem sympatií, které mnozí vzhledem k prokurátorovi cítí: sice se nezachoval úplně nejlépe v kritické situaci a zhřešil, následkem vlastní slabosti poslal na smrt nevinného, toto všechno ale udělat možná zkrátka musel. Proto se pro další generace stává tragickým symbolem předem prohraného konfliktu mezi svobodnou lidskou vůlí a nevyhnutelností osudu. Prefekt je od začátku přesvědčen o nevině Ježíše, jak vyplývá z poznámky v Matoušově evangeliu: "Věděl totiž, že mu ho vydali z pouhé zášti." (Mat., 27:18) Evangelista Matouš jako jediný navíc píše o Pilátově manželce (Mat., 27:19), která mu sděluje o své neblahé předtuše a prapodivném snu, varuje manžela, aby neměl nic do činění s tím spravedlivým. Tento sen býval středověkými teology označován jako poslaný z pekla, Satan se jeho sesláním snaží vykolejit události z Bohem předurčeného průběhu. Později však začíná převládat názor, že tento prorocký sen musí přeci jenom pocházet od Boha, slouží jako poslední apel na Pilátovo svědomí. V podrobnějším Nikodémově evangeliu je dokonce popsáno, jak prokurátor vyslýchá svědky, svědčící proti křivému obvinění, a shledá jejich výpovědi přesvědčivými. Zřejmě se v rámci možností snaží o propuštění Ježíše: veřejným poukázáním na Jeho nevinu, posláním k Herodovi, jež Ho rovněž shledá nevinným (Luk., 23:7-10), a nakonec využitím tradice propouštět jednoho odsouzeného na smrt před Pesachem. Proti touze po spravedlnosti a soucitu s obžalovaným ovšem stojí strach přijít o všechno, jenž nakonec zvítězí.


Pilát je udiven důstojností a klidem, se kterými Ježíš čelí všem příšerným obviněním. Nemůže si být stoprocentně jistý, zda před ním stojí blázen, mudrc, nebo snad dokonce doopravdy sám Spasitel. Vlastně o tom zoufalci, co si nechává říkat Syn Boží, téměř nic neví. Jeho ubohý vzhled, spojený se skutečně královským chováním, však zřejmě vyvolává dokonce i v prokurátorově zatvrzelém srdci lítost. Nejspíše cítí i jistý obdiv ke člověku, který v takové situaci zpochybňuje soudcovu moc a tedy i jakoukoliv šanci vlastní záchrany (Jan, 19:11). Odsoudit Ho by pro prokurátora znamenalo nejen ignorovat vlastní svědomí, nýbrž i svým způsobem přiznat svoji bezmocnost a neschopnost postavit se v rozhodující chvíli svým nepřátelům. Takže možná v prefektově zoufalé, byť bezvýsledné, snaze o záchranu Ježíše můžeme kromě humanistických motivů spatřit i motivy egoistické. Pro charakterizování Piláta je nesmírně důležitá otázka ke Kristovi, uvedená ve všech kanonických i naprosté většině apokryfních evangelií: "Co je pravda?" (Jan, 18:38). V první řadě se může zdát poměrně divné, že si soudce vůbec dovolí obžalovanému položit takovou podivnou otázku. Její samotná přítomnost poukazuje na prokurátorovu vzdělanost a znalost antických filozofů, například Sókráta, jenž takové otázky v podstatě kladl lidem celou dobu. Proč se na ni ovšem Pilát vůbec ptá? Možná ze zvídavosti, protože ho vážně zajímá, co si tenhle prapodivný muž myslí o podstatě pravdy, chce Mu naznačit, že by rozhodně stál i o nějaký delší filozofický rozhovor s Ním. Nebo už je možná se svým racionalistickým vnímáním světa natolik znaven prorockými bláboly Ježíše, že Ho chce prostě umlčet svojí zákeřnou otázkou bez odpovědi. A nebo prostě jenom naráží na to, že veškerý soudní proces je jedna veliká lež bez jediného zrnka pravdy, nic víc než iluze a klam. Ať tak či onak, tak zůstává tato otázka ve všech kanonických evangeliích nezodpovězená. Třeba proto, že se jednalo o rétorickou otázku, což Ježíš pochopil, nebo nebyli přítomní soudu hodni uslyšet správnou odpověď. V Nikodémově evangeliu se Pilátovi ovšem dostane jisté odpovědi: "Ježíš odpověděl: "Pravda přichází z nebe." Pilát řekl: "Takže říkáš, že není žádná pravda na zemi?" Ježíš pověděl Pilátovi: "Pohleď, jak ti, co mluví pravdu na zemi, jsou souzeni těmi, co mají na zemi moc." -Nikodémovo evangelium, kap. 3 Ježíš, jak už u něj bývá zvykem, neodpovídá na položenou otázku přímo. V tomto výroku je obsažena kritika jakékoliv pozemské moci. Nehledě na to, co je vůbec pravda, hledaná prokurátorem, tak budou mocní tohoto světa vlastně vždycky proti ní, protože se vždy najde jistý rozpor mezi pravdou a jejich vlastními zájmy. Rovněž v tomto věčném sporu spočívá tragičnost postavy Piláta Pontského, neboť je i při vší své vzdělanosti, touze po spravedlnosti a hlavně zdánlivě vysokému postavení naprosto nesvobodný, pevně spoutaný vlastní společenskou rolí. Dokonce ti nejmoudřejší vládci si prostě nikdy nemůžou zcela rozumět s proroky a služebníky Božími. Neboť jak je psáno v dalším apokryfním evangeliu: "Ježíš řekl: "Ten, kdo zbohatnul, nechť má moc, a ten, kdo má sílu, nechť moc odmítne." -Evangelium Tomášovo, 1:83 Velmi známým gestem je prokurátorovo umytí rukou. Jedná se o ryze židovskou tradici: v případě, že není znám pachatel vraždy, tak si před pohřbem stařešinové nejbližšího města umývali ruce nad obětní jalovicí, říkajíce při tom: "Naše ruce tu krev neprolily, naše oči nic neviděly." (Deuternomium, 21:1-9). Na jednu stranu tedy dává umytí rukou jistou úlevu Pilátovu svědomí. Na druhou stranu prozíravý vládce třeba už v tu chvíli tušil, že by v budoucnosti mohl být kritizován za odsouzení nevinného (lži)proroka, takže můžeme umytí rukou považovat zároveň za propočítaný politický tah, jakousi veřejnou omluvu, zaměřenou primárně na Židy, spojenou s prohlášením: „Nejsem vinen krví tohoto muže,“ řekl. „Je to vaše věc!“ (Mat., 27:24). V Janově evangeliu je navíc zmíněno, že nadpis Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum v hebrejštině, řečtině a latině byl vyryt na Kristově kříži právě na rozkaz prokurátorův. Jedná se o další velmi sarkastický a výsměšný čin, otevřenou otázkou ovšem zůstává, proti komu byl onen sarkasmus namířen. Mohl by to být poslední výsměch bláznovi, jenž se prohlašoval

Danil Koževnikov, R6.A za krále Židů, spojený s vyhrůžkou: kdokoliv, kdo zpochybní moc římského císaře, dopadne přesně takhle. Z těchto popudů by však jednal spíše skutečný historický Pilát, zatímco tolerantnější biblický prokurátor tímto nadpisem asi chtěl podráždit velekněze, projevit svůj nesouhlas alespoň nějakým způsobem. Uznává, že prohrál, ale necítí ze své porážky ani o kapku více respektu k "vítězům", na veškeré jejich stížnosti odpovídá krátce a velmi výstižně: "Co napsal jsem, napsal jsem." (Jan, 19:20) Nic o další budoucnosti Piláta se v kanonických evangeliích nedočteme. V Nikodémově evangeliu je akorát popsána jeho reakce na zprávu, že Kristus vstal z mrtvých. Jde za nenáviděnými veleknězi do Chrámu a položí jím otázku, byl-li Ježíš skutečně tím, jehož příchod byl po staletí prorokován, Kaifáš mu dá kladnou odpověď, založenou na kabalistickém výkladu Tóry. Za zmínku stojí i apokryfní Pilátův životopis od Řeka Hermidia, který sloužil písařem u dvora římského prokurátora. Dočteme se v něm, že po vynesení rozsudku smrti Pilát slíbil, že byl-li odsouzený skutečně Mesiášem, tak se vzdá práva, aby byl jeho profil ražen na mincích (tradičně byl na jedné straně mince veliký profil římského císaře a z druhé strany menší profil správce provincie), což byla pro Římany obrovská čest. Zajímavé je, že se dochovaly mince s portréty Pilátova předchůdce i nástupce, nikoliv však se zobrazením jeho, takže čestný prokurátor patrně tento slib skutečně dodržel. Vztah křesťanů a církve k Pilátovi se v průběhu dějin dynamicky měnil, mezi prvním a čtvrtým stoletím našeho letopočtu se z téměř hlavního viníka Spasitelovy smrti postupně stala pouhá oběť shody okolností. Pro rané křesťany byl prokurátor Judeje, jenž se svojí přílišnou bezsrdečností nepochybně nadlouho zapsal do paměti obyvatel všech římských provincií na Blízkém východě, dokonalým katem Mesiáše. Stal se symbolem krvavých pronásledování křesťanů, bezdůvodné a přehnané krutosti Říma vůči příznivcům nově vznikající sekty. V jednom raném apokryfu, Tibetském evangeliu, jsou dokonce zcela prohozeny role prefekta a velekněží, kteří plní v dané interpretaci příběhu roli advokátů. V první polovině 4. století se křesťanství ovšem stává nejprve oficiálně uznávaným, o trochu později dokonce státním náboženstvím Římského impéria. S tím logicky odpadá potřeba existence negativní symboliky, spojené s představiteli státu. Naopak vztah k Židům, kteří byli po jednom z četných povstání vyhnáni z vlastní země a rozptýleni po celé říši, se spíše zhoršoval, takže se přeložení hlavní viny za odsouzení Mesiáše z římského prokurátora na židovské velekněze zdá naprosto logickým krokem. Pozdější apokryfy a legendy, například výše citované Nikodémovo evangelium, mají k prefektovi Judejskému tedy spíše pozitivně-neutrální vztah. Dle několika z nich manželka Piláta Pontského, Claudia Procula, později konvertovala ke křesťanství a proto je kanonizovaná v pravoslavné církvi, v etiopské pravoslavné církvi byl za svatého prohlášen i sám prokurátor.

Quid est veritas? “Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého vyšel správce Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou.” -M. Bulgakov: Mistr a Markétka Pilát Pontský se objevuje ve spoustě děl, inspirovaných evangelijním příběhem. Různí autoři zdůrazňují různé rysy jeho osobnosti, někde figuruje jako protagonista, někde naopak jako antagonista. Vyobrazení prokurátora v pozdější literatuře téměř nelze objektivně srovnávat kvůli přebytku materiálů a jistým radikálním rozdílům, proto je mnohem moudřejší zaměřit se na jednu konkrétní knihu. Zde to bude román Mistr a Markétka, napsaný sovětským spisovatelem Michailem Bulgakovem v létech 1928-1940, poprvé publikovaný však až v roce 1968. Nalezneme v něm dvě dějové linie: první pojednává o zjevení samotného Ďábla v socialistické Moskvě 30. let, druhá vypráví o posledních dnech života Ježíše Krista, jenž se však v románu jmenuje trochu jinak, Ješua. Bulgakov se hned v první kapitole, věnované evangelijnímu příběhu, poměrně výrazně distancuje od Bible ústy samotného Ješuy: “Tihle dobří lidé,” spustil vězeň a kvapně dodal, “vladaři… z pouhé nevědomosti popletli všecko, co jsem hlásal! A obávám se, že podobné matení pojmů potrvá ještě dlouho. Všecko pochází z toho, že on chybně zaznamenával má slova.”[1]


Celý tento příběh je čtenáři podáván buď jako historický román od bezejmenného génia, nebo jako vyprávění samotného Satana, což není nijak zvlášť důvěryhodná kombinace. Přesto se v rámci světa románu zcela zřejmě jedná o skutečné události, neboť se římský prokurátor, Ješua i Matouš Lévi objevují rovněž v moskevské dějové linii. Autor si samozřejmě nečiní žádné nároky na historickou autenticitu, zároveň ovšem tímto zpochybňuje neomylnost čtyř kanonických evangelií i jejich tradičních křesťanských výkladů, s nimiž byl jako syn rektora duchovní akademie jistě dobře obeznámen. To potvrzuje například skutečnost, že pro vytvoření svého vlastního Piláta využívá nejen jeho biblického či historického prototypu, ale i další postavy z křesťanské mytologie. Výrazná je podobnost Piláta se starozákonním Káinem, jenž byl navěky proklet za vraždu svého bratra, nebo apokryfně-novozákonním Ahasverem, odsouzeným k věčnému putování po zemi za jednu jedinou sarkastickou poznámku vůči Spasiteli. V Mistrovi a Markétce můžeme, na rozdíl od evangelií, z několika zdánlivě nevýznamných detailů zrekonstruovat původ a minulost Piláta Pontského. Když v rozhovoru s obžalovaným vypráví o záchraně Marka Krysobijce při bitvě na pláni Idistaviso, zmiňuje se o tom, že velel turmě. Turma je označení pro římský oddíl kavalerie, který ovšem sestává výhradně z neřímanů, takže ani sám Pilát nemohl být z Říma. Když se prokurátorovi poprvé zdá prapodivný sen, v němž se prochází po měsíčních schodech s Ješuou, tak ho filozof označuje za “syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery, krásky Pily”[1], čímž odkazuje na středověkou německou legendu z oblasti Porýní. Dle ní král-astrolog At jednou při vojenské výpravě ze hvězd vyčetl, že bude-li z jeho semene tuto noc počat syn, tak bude jeho potomka čekat veliká budoucnost. Na králův rozkaz mu slouhové přivedli první ženu, jíž se jim podařilo vprostřed noci najít, krásnou mlynářovu dceru jménem Pila. Dítě, narozené za devět měsíců, bylo nazváno na počest obou rodičů: Pilát. Z těchto dvou indicií lze usoudit, že bulgakovský prokurátor pocházel z Germánie, takže Pontský bude v daném případě nejspíš odkazovat na malé německé městečko Pontus. Rovněž z daných citátů můžeme vyvodit, že Pilátovo svědomí bylo pravděpodobně zatíženo jedním činem již dávno před setkáním s Ješuou. V bitvě v Dívčím údolí totiž bojoval na straně Říma proti lidu, z něhož sám pocházel. Při službě v armádě nejspíše musel začínat jako prostý žoldák, který se díky charismatu a vrozeným velitelským schopnostem za léta propracoval k vysoké hodnosti. Původním motivem takové "zrady" svých předků proto nejspíše byly peníze, kvůli čemuž prokurátora mohly ještě dlouho poté trápit výčitky svědomí. Už jednou zklamal sám sebe, takže se ze všech sil snaží, aby se to odsouzením nevinného filozofa nestalo ještě jednou. Podobně jako biblický Pilát cítí nenávist k Herodovu paláci, Jeruzalému i celému národu, jemuž vládne. Tento negativní vztah je vzájemný, protože říká: “Po celém Jeruzalémě si šeptají, že jsem sveřepý netvor, a mají pravdu" [1]. Konflikt mezi prokurátorem a představiteli místního obyvatelstva obzvlášť dobře vidíme v rozhovoru s Kaifášem, kdy oba dva zahodí přetvářky a otevřeně si vyříkají to, co mají na srdci. I věčné přetvařování se z politických důvodů, které neoddělitelně patří k tak vysoké hodnosti, je pro přímočarého a čestného Piláta čímsi naprosto nesnesitelným. Jedná se tedy o velmi nešťastného muže, který musí trávit čas v nenáviděném městě, zcela osamocen mezi svými nepřáteli.

Procházky po měsíčních schodech “Zaplavil ho znovu nepochopitelný smutek, jakému propadl ráno na kolonádě. Snažil se ho nějak vysvětlit a došel k prapodivnému závěru: že si s odsouzencem cosi nedopověděli, že ho vlastně nevyslechl do konce.” -M. Bulgakov, Mistr a Markétka Podobně jako v Bibli je v Mistrovi a Markétce kladen veliký důraz na interakci Piláta s Ješuou (respektive Ježíšem). Zcela nový pohled na věc ovšem přináší ta skutečnost, že zde není hlavním hrdinou obviněný, nýbrž soudce. Situaci nevidíme očima nestranného pozorovatele, jenž navíc svými zřejmými sympatiemi k jedné z postav ohrožuje objektivitu popisu, ale tak, jak jí viděla jedna ze zúčastněných osob. Ješua a prokurátor jsou radikálně odlišné postavy, přesto se jeden druhému v jistých aspektech podobají. Tyto dva spojuje například extrémní osamocenost, věčné nepochopení jinými. Správce Judeje nemá, na rozdíl od svého prototypu, manželku, sám si přiznává, že mu ze všech živých tvorů skutečně záleží pouze na psovi. Ješua je zase zbaven svých dvanácti apoštolů a davů příznivců, Bulgakov mu nechává jedině bývalého výběrčího daní Matouše Lévi, který Jeho

Danil Koževnikov, R6.A učení však ve skutečnosti také moc nerozumí a nechtěně ho komolí ve svých zápisech. U potulného filozofa ovšem vychází taková samota z absolutní otevřenosti vůči všem lidem, zatímco Pilát se pod vlivem nehostinného prostředí a děsné nemoci hemikranie uzavírá do sebe. Z několika prvních vět působí na čtenáře Pilát Pontský jako mocný vladař s obrovskou autoritou, což je poměrně sarkastické vzhledem k následujícímu ději. Na počátku scény soudu se prokurátor nachází v mizerném stavu, svojí nemocí je doveden k naprostému fyzickému i psychickému vyčerpání. Jeho hlavní starostí zpočátku není výslech obžalovaného, ale snaha najít nějakou pozici, v níž by alespoň trochu polevila pekelná bolest hlavy. Hlas obžalovaného “bodal Piláta do spánků a působil mu nevýslovnou bolest” [1], byl by ochoten udělat cokoliv, aby si mohl lehnout do stínu a zavolat k sobě věrného Bangu. Uvažuje nejprve nad tím, že okamžitě ukončí proces a potvrdí rozsudek smrti, poté se v jeho hlavě dokonce mihne zbabělá myšlenka o sebevraždě, jež by ihned přinesla vytouženou úlevu. Své otázky pokládá monotónním hlasem, zcela mechanicky a bezmyšlenkovitě. Trochu ho překvapí tulákova znalost latiny i řečtiny, Ješuovy neobvyklé odpovědi v kombinaci s jakousi podivnou jiskrou v Jeho očích si však čím dál více získávají prokurátorovu pozornost, čím dál více rozpohybovávají zmatené myšlenky v jeho třeštící hlavě. Ve chvíli, kdy se Pilát nachází na vrcholu zoufalství a nedokáže již zcela ovládat své chování, položí Ješuovi zásadní biblickou otázku, jenom v trochu jiném kontextu: ““Jakým právem ty, poslední tulák, popouzíš lid ke vzpouře tím, že jím vykládáš o pravdě, o které nemáš ani ponětí? Co je podle tebe pravda?” Vtom prokurátorovi blesklo hlavou: Ó bohové! Proč se vyptávám u soudu na takové zbytečné věci… Rozumím, už mi vypovídá poslušnost… A znovu se mu zjevila číše naplněná tmavou tekutinou. Jed, jed…” [1] Odpověď na ni velmi přesně vystihuje hlavní rozdíl mezi evangelickým Ježíšem a bulgakovským Ješuou. Autor románu totiž zcela ignoruje cokoliv spojeného s božským původem Ha-Nocriho, především radikální a kritické k tehdejší společnosti myšlenky, které v kombinaci s Jeho sebevědomým tónem sami o sobě činily tragický konec naprosto nevyhnutelným. Potulný filozof však nevykazuje žádnou agresivitu, nekáže celou křesťanskou doktrínu, ale jen její pozitivnější části o dobru a lásce. Nestraší posluchače slovy jako hřích a peklo, naopak hlásá, že jsou všichni lidé ve své podstatě dobří, jeho heslem je “mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu”[1]. Ve své podstatě není Synem Božím, nýbrž obyčejným člověkem, jenž chvílemi projevuje slabost, přičemž působí uboze a zoufale, přesto však má neuvěřitelnou duchovní sílu a pevnou víru v dobro. A právě proto místo toho, aby mysteriózně mlčel nebo kritizoval pozemskou moc, dává Ješua prokurátorovi najevo svůj soucit, neboť díky skvělým pozorovatelským schopnostem a empatii tuší, v jakém stavu se Jeho soudce nachází. Nemluví o jakési nebeské vyšší pravdě, ale naopak o zcela konkrétní záležitosti. V tu chvíli nastává z hlediska Piláta jakýsi zlomový okamžik, jelikož příšerná bolest hlavy jakýmsi zázrakem po odpovědi obviněného ihned ustupuje. Předtím si nemohl být stoprocentně jistý, jestli před ním náhodou nestojí nějaký šaškující blázen, schopný šarlatán či pobuřovatel lidu. Od této chvíle si ale jasně uvědomuje, že se před ním nachází někdo vyjimečný. Jak prokurátor, tak jeho tajemník jsou upřímně udiveni Ješuovou upřímností a drzostí. Ano, bezesporu to chce velikou odvahu k tomu říkat svému vlastnímu soudcovi s lehkým úsměvem na rtech: “Celé neštěstí je v tom,” pokračoval vězeň a nikdo se ho neodvážil okřiknout, “že se příliš uzavíráš do sebe a že jsi nenávratně ztratil víru v lidi. Ale uznej, nemůžeš přece veškerou náklonnost věnovat psovi. O mnoho v životě přicházíš, vladaři!” A dokonce se osmělil pousmát.[1] Tajemníka však ještě více překvapí klidná reakce svého vznětlivého šéfa. Prefekt totiž cítí k Ješuovi jistý obdiv, způsobený Jeho odhodláním, přímočarostí a silou vůle, což jsou právě ty vlastnosti, které jemu samotnému chybí. Pilát je zaujat i Jeho nevšedními nápady a řečnickým nadáním, takže v Ješuovi vidí mimo jiné zajímavého konverzačního partnera. Kromě toho však k Němu cítí i nepochopení, způsobené Jeho prapodivnou nechápavostí a ignorováním své vlastní snaze o zachování Jeho života. To souvisí s jistou zahořklostí, kterou prefekt vykazuje například když obžalovaný neposlechne jeho delikátní nápovědu:

Danil Koževnikov, R6.A “Nezajímá mě,” odpověděl přidušeně a zlostně Pilát, “jestli je ti příjemné nebo nepříjemné mluvit pravdu.” [1] Ve svých iluzích si Pilát už totiž dokonale promyslel plán na Jeho záchranu, ten se ovšem naprosto zhroutí ve chvíli, kdy je Ješua obviněn z urážení císaře. Proti záchraně nevinného člověka, s nímž navíc prokurátor sympatizuje, vyvstává otázka vlastní kariéry a bezpečí. Kvůli strachu ze ztráty všeho nemůže ve vzniklé situaci jednat mravně, dobře si uvědomuje svojí naprostou bezmocnost, nevyhnutelnost Jeho smrti na kříži. A rovněž chápe, že po Ješuově smrti navždy ztratí přítele, s nímž se vlastně ani nestihl pořádně seznámit. Moc dobře ví, nakolik velkou chybu udělá, odsoudí-li na smrt tohoto člověka: “V jeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! - potom: Jsme ztraceni! a mezitím už docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek.”[1] Cítí hroznou nenávist ke všem kolem sebe, k celému Jeruzalému, když musí hřmotným, ale vyřvaným hlasem pokrytecky prohlašovat chválu císaři Tiberiovi a distancovat se od mírumilovných řečí obviněného, aby sám krátce nato neskončil na Jeho místě. Plný frustrace a hněvu na sebe, na svoji naprostou bezmocnost, ani nenechá Ješua domluvit, čehož bude litovat ještě dvě tisíciletí. Prokurátorův hněv se ovšem zcela zhmotní až při rozhovoru s Kaifášem, jehož žádá o to, aby byl život na počest velikého svátku darován nikoliv zločinci Barabášovi, ale nevinnému kazateli. Předseda Sanhedrinu, nehledě na veškeré prosby a výhrůžky, stále lpí na svém rozhodnutí. Oba si uvědomují, že je tato žádost spíše formalitou, nemající sebemenší šance na úspěch. Přesto se Pilát snaží hrát údiv, když poprvé slyší o sporném rozhodnutí rady velekněží. Dokud není Ješuův osud zcela zpečetěn a zbývá přízračná pravděpodobnost na Jeho záchranu, tak skrývá své skutečné emoce a jedná s Kaifášem maximálně uctivě. Až ve chvíli, kdy je pro Něj všechno definitivně ztraceno, se přestane přetvařovat, protože to ztratí jakýkoliv význam: “Nikoli,” zarazil ho Pilát, “to není horkem. Je mi úzko z tebe, Kaifáši.” Zorničky se mu zúžily, usmál se a dodal: “Dej si pozor, veleknězi.”[1] A nejspíše právě předcházející setkání s Ješuou na něj mělo takový vliv, právě ono vytvořilo v prokurátorově srdci nepřekonatelnou potřebu vyříkat si to s někým na rovinu. Jeden krátký rozhovor natolik změnil jeho vnímání světa, že ještě téhož večera říká, že by dal cokoliv za to, aby byl Ješua živ. Hlavními zdroji neštěstí "ranního" Piláta byly ničivý tlak zodpovědnosti za svojí vlastní moc a strach o její zachování. Ve své podstatě to byl sice vzdělaný, inteligentní člověk, který však bloudil v začarovaném kruhu, motivován k tomu pouhou iluzí moci. Konfrontace se svým pravým opakem prefektovi však otevírá oči nad nesprávností svého postoje, nad vlastní ubohost, zbabělost a nesvobodu, takže ho Ješua vlastně vyléčí nejen fyzicky, ale i psychicky. Existence jakési vyšší pravdy, která pro Piláta zůstávala po léta skrytá za závěsem praktičnosti a všednosti, mu najednou přijde jako něco samozřejmého. Tato metamorfóza slouží názorným důkazem pravdivosti Ješuova učení o tom, že jsou všichni lidé dobří, neboť pouhými pár větami odhalí dobro hluboko v prokurátorově duši. Sám Ješua odpouští Pilátovi to, že Ho odsoudil na smrt, ale vyčítá mu zbabělost a slabost: “Jediné, co řekl bylo, že považuje zbabělost za jeden z nejhorších lidských hříchů.”[1] Jen o málo později, nehledě na svá ostrá slova při soudu, začíná všemocný prokurátor sdílet názory odsouzeného na smrt tuláka. Bulgakov vskutku mistrovsky popisuje Pilátův vnitřní souboj, předkládá čtenářům podrobný a přesný popis jeho paradoxní povahy. Střetávají se v ní dobro se zlem, všednost s vyjímečností, ubohost se vznešeností. Objevuje se i projekce tohoto konfliktu na vnější svět, náhlé změny v dynamice vyprávění: hrobové ticho a klid, kdy: “K jeho sluchu nedoletí jediný povzdech ani šramot, až měl najednou pocit, že všechno kolem zmizelo. Nenáviděné město zaniklo...”[1] se po pouhých pár slovech od prokurátora transformují v chaos a kakofonii: “Vtom se mu zazdálo, že slunce nad jeho hlavou řinčivě puklo a horká láva mu zaplavila uši. Vzkypěl v ní zběsilý jekot, řev, nářek, smích a pískot.”[1] Pilát dokáže v jistých chvílích jednat obětavě a odvážně. Tragičnost postavy prokurátora spočívá rovněž v tom, že ani těmito svými činy nedokáže vyvážit chvíle slabosti v osudových okamžicích. Žádnými projevy heroismu v bitvách proti Germánům nedokáže vykoupit svoji zradu a skutečnost, že bojuje se svým vlastním lidem.


Zcela obdobně prefekt není schopen, na rozdíl od svého biblického prototypu, umýt si ruce a sejmout tak ze sebe břímě odpovědnosti za vraždu nevinného: “Nenávidím tohle město,” zamumlal najednou Pilát, zimomřivě se otřásl a zamnul si ruce, jako by si je myl.[1] Nedokáže přeložit tuto odpovědnost na nenáviděné město, zákeřné velekněze ani na svůj vlastní úřední titul, související s povinností potvrzovat rozsudky smrti. Odtud také pochází nečekaný projev soucitu se strach nahánějícím centurionem Krysobijcem: “Ostatně vy máte taky nezáviděníhodnou službu, Marku. Mrzačíte vojáky...” [1] Dvě tisíciletí ho tíží svědomí za to, že se v rozhodující chvíli zachoval zbaběle. Ve své zoufalé snaze odčinit vlastní zločin udělá Pilát právě to, co bychom čekali od bývalého vojáka v natolik zamotané situaci: dá rozkazy k provedení dvou vražd. Nejprve ulehčí Ješuovo utrpení na kříži milosrdnou ránou kopí, poté potrestá Jidáše Iškariotského za zradu. Těmito činy však nepomůže sobě ani nikomu jinému, protože krev ze svých rukou nelze smát další krví, nýbrž pouze čistosrdečným pokáním. Zároveň autor tímto poukazuje na smutnou skutečnost, že slova mírumilovného kazatele padla na neúrodnou půdu a inspirují lidi pouze k násilí, neboli ke přesnému opaku toho, co doopravdy kázal. Pilát, vraždící z touhy napravit jím samým spáchané zlo, vystupuje jako přesný opak Wolanda, jenž je díl té síly, “jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykonává.”[1]

Pouto napříč staletími Ježíš odpověděl Marii: “I od Ďábla by se mohli lidé leccos užitečného naučit.” -José Saramago: Evangelium Ježíšovo V románu Mistr a Markétka se s příběhem Piláta Pontského setkáváme jako s metapříběhem, vloženým do hlavní dějové linie, jejíž události se odehrávají na počátku dvacátého století v komunistické Moskvě. Na první pohled by se mohlo zdát, že spolu prakticky nesouvisí, pečlivější analýza textu ovšem ukáže pravý opak. Podobné jsou si v mnoha různých aspektech, například se oba odehrávají těsně před pravoslavnými Velikonocemi. Propojuje je i výskyt biblických symbolů, jako třeba bouře, jenž začíná jak při smrti Ješuy, tak při odchodu Wolanda, nebo například vlaštovky, dávný symbol smrti, které hnízdí v Herodově paláci a létají nad hlavou prokurátora během soudu, a k nimž jsou přirovnáni hosté Wolandovy prapodivné slavnosti. Moskva po socialistické revoluci se nachází ve stejném tíživém stavu napjatého očekávání, jako Jeruzalém na počátku našeho letopočtu. Obě dvě období jsou rovněž spojena s totalitním režimem, lidskou nesvobodou a násilím nad běžnými lidmi. Svět před dvěma tisícletími však ještě může být, nehledě na všechny své nedokonalosti, pozměněn k lepšímu, právě za tímto účelem se v něm zjevuje poslanec Dobra, filozof a kazatel Ješua Ha-Nocri. Socialistické Rusko je naopak naprosto nenapravitelné, namrtvo zakrnělé ve svém arogantním bezvěří, takže návštěva od samotného Satana dává mnohem větší smysl. Témata a archetypy, jež se vyskytují v biblické části románu, můžeme znovu potkat i v části moskevské. Tímto autor poukazuje na stálost takových věcí jako lidské ctnosti a neřesti, neřešitelné problémy a ničím nepodložená víra, ale především na možnost volby mezi dobrem a zlem. Nejlépe analogii mezi dvěma liniemi románu se sarkasmem vystihuje někdo, kdo byl přítomen při obou z nich, profesor černé magie Woland: “Nu což,” odpověděl Woland zamyšleně, “lidé jsou lidé… Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky… Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní… to ano… ale i milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce… Mimochodem, připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém...” [1] Hrdinové moskevské linie se svojí zdánlivou praktičností, slabostí a strachem z moci podobají římskému prokurátorovi. Nedokážou jednat dle vlastní vůle, po uši vězí v koloběhu každodenních malých lží. Objevují se i konkrétnější souvislosti, například Michail Berlioz oponuje Wolandovi stejně pohotově jako Pilát Ješuovi, za což je rovněž náležitě

Danil Koževnikov, R6.A potrestán. Někteří obyvatelé Moskvy, jako například Aloizij Mogaryč či baron Maygel, klesli ještě níže a upodobili se zrádci Jidáši Iškariotskému. Není na nich nejhorší, že pro svoji vlastní výhodu zradili, nýbrž to, že zradu považují za něco normálního, všedního a zcela akceptovatelného, výčitky svědomí, které tak trápí prokurátora, jsou pro ně čímsi nepochopitelným. Po dvou tisíciletích nočních můr a nekonečného čekání Pilát Pontský přeci jenom dostává svobodu od člověka, jenž se shodou okolností stal jeho biografem. Za všechny svoje hříchy již zaplatil i s úrokem, nesmrtelnost pro něj byla mnohem tvrdším trestem než smrt na kříži pro Ješuu, takže si podobně jako Mistr a Markétka zaslouží šťastný konec. Jeho sen se konečně stává realitou, konečně může znovu potkat potulného mudrce a zůstat s ním tentokrát navěky. Při procházkách po měsíčních schodech budou diskutovat o lidské podstatě. Ješua se jistě pokusí obhájit, že má každý z nás alespoň v hloubi duše dobro, a proto veškeré dějiny pomalu ale jistě směřují k říši pravdy a lásky bez vládců, naopak skeptický prokurátor bude nejspíše tvrdit, že zlo neoddělitelně patří k lidské duši. Přitom je s úsměvem bude sledovat Woland, postava, jež dokonale vyjadřuje, že pravdu mají zároveň oba i nikdo, Vládce Zla, který říká: “Všechno dobře dopadne, na tom je založen svět.”[1], symbol tragické protiřečivosti života. Podobně jako v Bibli používá Bulgakov postavu prefekta Judeje k tomu, aby ukázal ničivý vliv moci a totality na lidskou moralitu. Pilát, nehledě na své některé negativní rysy, přesto ovšem zůstává do jisté míry sympatickou postavou, je navíc natolik výraznou osobností, že sám o sobě slouží protipólem k Ješuovi. V Moskvě by už taková dualita Wolanda s jakoukoliv z postav byla naprosto nevyvážená, neboť žádný ze sovětských občanů nepředstavuje nic významného sám o sobě. Takže kontrastní funkci plní obyvatelé města jako celek, všichni od namyšleného Michaila Berlioze, přes mazaného Arčibalda Arčibaldoviče, až po chamtivého Stěpu Lichodějeva. Jedině setkání s Ďáblem dokáže odkrýt ubohost, směšnost a bídu jejich životů. Jejich zdánlivě ocelově pevné komunistické přesvědčení nevydrží konfrontaci s něčím věčným a absolutním jako Dobro či Zlo. Někdejší Pilát se zkrátka transformuje ve všudypřítomnou "pilátštinu", což je slovo, kterým literární kritik Mstislav Lavrovič charakterizuje Mistrův román, neuvědomuje si při tom, že se jedná o prorocké popsání sebe sama a absurdní reality v SSSR 30. let.

Je čas! Je čas! "Odbila devátá a končí komedie, A místo Piláta svět si dnes ruce myje..." Karel Kryl: Zapření Petrovo Nezávisle na tom, nakolik se od Něj budou mnozí v duchu dnes tak populárního ateismu distancovat, zůstává právě obraz Ježíše Krista nejživějším obrazem v paměti lidstva. Své učení, které si získalo miliardy příznivců, kázal v zapadlé a zaostalé provincii. Kázal převážně mezi chudými, negramotnými lidmi, putuje po Izraeli se svými následovníky. Podobně jako Pythágoras a Buddha nic nenapsal, kromě několika slov v písku, která Jím byla navíc krátce nato smazána. Nezabýval se něčím takovým jako exaktními důkazy či logickou argumentací, svoje myšlenky vyjadřoval v barvitém jazyce metafor a podobenství. A dokud si budeme pamatovat Ježíše z Nazaretu, neupadne v zapomnění ani člověk, jenž ho odsoudil na smrt, bývalý kavalerista a krutý prefekt Judeje Pilát Pontský. Biblický Pilát je poměrně nejednoznačnou postavou, vidíme v něm rysy krutosti i lidskosti, povznešené důstojnosti i ubohosti, bezmocnosti před osudem i překvapující drzosti. Bůh ho postavil do nezáviděníhodné, lehce paradoxní situace: Ježíš mu přímo říká, že nemá žádnou moc a nemůže nijak ovlivnit předurčený průběh soudu nad Mesiášem, potom je ovšem potrestán právě za svojí inertnost. Prokurátor v sobě názorně ilustruje jak nekompatibilitu realistickopragmatického vnímání světa, charakteristického pro většinu víceméně schopných správců či vládců, s křesťanským vizionářstvím, tak i reálnou bezmocnost lidí, kteří si myslí, že nějakou moc v tomto světě mají. Je zároveň jedním z mála lidí, kteří si s Kristem vybudovali vztah, neboť nehledě na krátkost jejich setkání nepochybně lze mluvit o jakési relaci mezi těmito postavami, založený nikoliv na jednostranném obdivu, nýbrž na vzájemném respektu. Bulgakovský prokurátor ve skutečnosti soudí spíše sám sebe, nežli obžalovaného, jeho chvilková zbabělost a slaboduchost jsou jeho vlastními katy. Vidíme ho zároveň jako prvního kritika nově vznikajícího náboženství i jako jednoho z prvních příznivců Ješuova mírumilovného učení. Stojí kdesi na rozhraní mezi současným a věčným, kvůli své

Danil Koževnikov, R6.A nerozhodnosti. Symbolizuje jak lidskou slabost, bezmocnost nad situací, svými vlastními povinnostmi a děsivou předurčeností našich osudů, tak i snahu o změnu k lepšímu, touhu k dobru a upřímné pokání. Nehledě na to, že se dopouští nejhoršího hříchu, zbabělosti, stále zůstává sympatickým hrdinou. Celý prefektův příběh jakoby křičí, že chybovati jest lidské, avšak odpouštěti božské, cesta k tomuto opuštění však bývá trnitá. Autor se spolu s prokurátorem navrací k věčnému problému individuálního svědomí, odkládání odpovědnosti za vlastní činy na nějakou vyšší autoritu, který je obzvlášť aktuální v době práskačů, kolaborantů a krvavých represí, prováděných pod moudrým vedením soudruha Stalina. Nezávisle na tom, kolik toho bude napsáno a řečeno o pátém římském prokurátorovi Judeje, bude vždy zbývat jakýsi pocit, že jsme o čemsi mlčeli a nezmínili něco důležitého, podobně jako on sám cítí, že “si s odsouzencem cosi nedopověděli, že ho vlastně nevyslechl do konce.”[1] Lidé se budou neustále vracet k morálnímu problému, které řeší bezmocně-všemocný vladař: obětovat svoje pohodlí a společenské postavení pro možnost učinit něco dobrého, nebo udělat něco nespravedlivého, amorálního, příčícího se našemu svědomí? Z Pilátova příběhu si můžeme odnést jedno důležité ponaučení. Nejsme ztraceni ve chvíli, kdy se rozhodneme pro morálně nesprávné jednání, neboť koneckonců i ti nejdůstojnější z nás občas mají chvilku slabosti, ale až tehdy, kdy vlastní hřích přijmeme jako normální, uklidňujíce svoje svědomí hromadou sebeklamů. Ten, kdo na to bude pamatovat a projeví sílu své vůle, byť třeba příliš pozdě, nikdy nepodlehne rozkladu, opojným iluzím pozemské moci a davovému šílenství. Jedině takto může prožít člověk sice těžký, ale zato důstojný život, plný pádů a vzestupů, chyb a těžkých trestů za ně, na jehož konci odejde s mírem a pocitem uspokojení, tak jako “zmizel v nekonečnu omilostněn v oné sváteční noci, on, syn krále hvězdopravce, nelítostný pátý prokurátor Judeje a jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.”[1]

Citace: [1] BULGAKOV. Michail Afanasjevič. Mistr a Markétka. Překlad: Libor Dvořák. Praha: Odeon, 2005. [2] Bible. Překlad 21. století. Dostupné online na www.bible21.cz/online [3] NIETZSCHE. Fridrich. Antikrist. Překlad: Josef Fischer, Praha: Votobia, 2001. [4] SARAMAGO. José. Evangelium Ježíšovo. Překlad do ruštiny: Alexandr Bogdanovskij. Překlad do češtiny: vlastní. Moskva: Domino, 2009. [5] Apokryfní evangelia. Moskva: Amfora, 2000. Edice Borgesova knihovna. Překlad do češtiny: vlastní Citáty od historických osobností pochází z www.brainyquotes.com

Pátý prokurátor Judeje

Recommend Documents