Text originálu: AAS 84 (1992), 657-804; EV 13, 1154-1553 Překlad: Damián Němec OP se spolupracovníky České vydání: Zvon, Praha 1993 Redakce: Karel Skočovský, 2011 Poznámka: Opraveny překlepy a chyby. Pojem „kristologický“ byl nahrazen výrazem „christologický“. Latinské výrazy v hranatých závorkách nejsou součástí českého překladu, k upřesnění je doplnil překladatel.
Jan Pavel II. Posynodální apoštolská adhortace PASTORES DABO VOBIS O výchově kněží v současných podmínkách 25. března 1992
Úvod 1. „Dám vám pastýře podle svého srdce“ (Jer 3,15). Těmito slovy proroka Jeremiáše slibuje Bůh svému lidu, že ho nenechá bez pastýřů, kteří ho mají shromažďovat a vést: „Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, a nebudou se již bát ani strachovat (Jer 23,4). Církev jako Boží lid stále prožívá uskutečňování tohoto prorockého zvěstování a neustává s radostí děkovat Pánu. Ví, že sám Ježíš Kristus představuje živé, poslední a konečné splnění tohoto Božího příslibu, neboť ten, který tvrdí: „Já jsem pastýř dobrý!“ (Jan 10,11) a který je též „veliký pastýř ovcí“ (Žid 13,20), pověřil apoštoly a jejich následovníky úkolem pást Boží stádo (srov. Jan 21,l5n; 1 Petr 5,2). Bez kněží by nemohla církev žít v oné základní poslušnosti, která je pilířem její existence a jejího poslání v dějinách lidstva: v poslušnosti vůči Ježíšovu příkazu „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy... a učte je“ (Mt 28,19) a „to konejte na mou památku“ (Lk 22,19; srov. 1 Kor 1,29); Ježíšův příkaz znamená tedy hlásání evangelia a každodenní obnovování oběti jeho těla, obětovaného za nás, a jeho krve, prolité pro spásu světa. Víra nás utvrzuje v tom, že příslib Pána se jistě uskuteční. Právě tento příslib dává církvi podnět a sílu k tomu, abychom se těšili z bohatství a početního přírůstku kněžských povolání, jak jej můžeme dnes konstatovat v některých částech světa. Současně představuje tento příslib základ a pobídku k úkonům větší víry a silnější naděje navzdory nedostatku kněží, který vyvolává starosti a tíží jiné části světa. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom sdíleli plnou důvěru v Boží příslib, o němž synodální otcové podali svědectví s jasnou přesvědčivostí: „S plnou důvěrou v příslib Krista, který řekl: »Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa« (Mt 28,20), a s vědomím neustálého působení Ducha svatého v církvi věří synoda co nejhlouběji, že církev nebude nikdy postrádat vysvěcené služebníky... I když se v některých zemích objeví nedostatek kněží, nikdy neustane v církvi působení Otce, který probouzí povolání.“1 Jak jsem řekl na závěr synody, k otázce krize kněžských povolání „první odpověď, již dává církev, spočívá v aktu totální důvěry v Ducha svatého. Jsme pevně přesvědčeni, že nás tato důvěryplná oddanost nezklame, když zůstaneme věrni přijaté milosti.“2
1
Propositio 2. Jan Pavel II.: Promluva při zakončení biskupské synody (27. 10. 1990), 5; LʼOsservatore Romano, 28. 10. 1990. 2
2. Zachovejte věrnost přijaté milosti! Vždyť Boží dar nezbavuje člověka svobody, nýbrž ji probouzí, rozvíjí a vyžaduje. Proto se v církvi nezměrná důvěra v bezpodmínečnou věrnost Božího příslibu spojuje s plnou odpovědností za spolupráci na díle Boha, jenž nás volá. Tak církev přispívá k vytváření a zachování podmínek umožňujících semenu zasetému Bohem zakořenit se a přinést bohaté plody. Církev nemůže nikdy přestat prosit Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (srov. Mt 9,38); nemůže nikdy přestat obracet se především na nové generace s jasnou a odvážnou koncepcí povolání a pomáhat jim k tomu, aby rozpoznaly pravdu božské výzvy a velkodušně na ni odpověděly; a konečně nesmí přestat věnovat obzvláštní péči vzdělání kandidátů kněžství. Církev pokládá proto za jeden z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů pro budoucí evangelizaci lidstva, aby vychovala budoucí kněze, jak diecézní, tak řádové, a aby po celý jejich život náležitě pečovala o jejich osobní posvěcení službou a o stálou obnovu jejich horlivosti v pastoraci. Tato formační činnost církve představuje pokračování Kristova díla, které evangelista Marek popisuje slovy: „Ježíš vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,13–15). Lze říci, že církev ve své historii sama uváděla svou formační činností zaměřenou na kandidáty kněžské služby a na kněze tuto stránku evangelia vždy znovu a znovu do života, byť s rozdílnou intenzitou a různým způsobem. Dnes se ovšem cítí církev povolána k tomu, aby s novým úsilím znovu uvedla do života to, co učinil Mistr se svými apoštoly; k tomu ji podnítily hluboké a rychlé společenské a kulturní proměny naší doby, rozmanitost a rozdílnost prostředí, v němž hlásá a dosvědčuje evangelium, příznivý početní vývoj kněžských povolání v různých diecézích světa, nutnost nového přezkoušení obsahu a metod výchovy kněží, starost biskupů a jejich obcí, vyvolaná tíživým nedostatkem kněží, a posléze vědomí, že je absolutně nutné, aby „nová evangelizace“ měla v kněžích své „nové evangelizátory“. Přesně v duchu tohoto historického a kulturního rámce postupovalo poslední řádné shromáždění biskupské synody, věnované „výchově kněží v současných podmínkách“. Jeho úmyslem bylo realizovat koncilové učení o tomto tématu 25 let po skončení koncilu a nalézt vhodnější a účinnější normy pro naši dobu.3 3. V návaznosti na texty 2. vatikánského koncilu, pojednávající o kněžském povolání a o výchově ke kněžství,4 a v pevném úmyslu konkrétně aplikovat jejich obsáhlé a závažné učení na rozmanité situace se církev opětovně zabývala problematikou života, služby a výchovy kněží. Nejvýraznější podněty k tomu poskytly biskupské synody. Již na prvním řádném všeobecném zasedání, které se konalo v říjnu 1967, věnovala synoda pět plenárních zasedání tématu obnovy kněžských seminářů. Tato práce dala rozhodující podnět k sepsání dokumentu kongregace pro katolickou výchovu „Základní řád pro výchovu ke kněžství“ [Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis].5 Především však druhé řádné všeobecné zasedání konané v r. 1971 věnovalo polovinu svého času této otázce. Výsledky tohoto dlouhého synodálního jednání, které byly v jednotlivých „doporučeních“ mému předchůdci papeži Pavlu VI. předloženy a předneseny u příležitosti zahájení synody r. 1974, byly nově pojaty a shrnuty. Týkaly se především učení o svátostném kněžství a některých aspektů kněžské spirituality a služby. Ale také při mnohých dalších příležitostech vydal učitelský úřad církve opětné svědectví své péče o život a službu kněží. Lze opravdu říci, že se v letech následujících bezprostředně 3
Srov. Propositio 1. Srov. 2. vatikánský koncil: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 28; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius. 5 Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (6. 1. 1970); AAS 62 (1970), 321–384. 4
po koncilu neobjevil žádný výnos magisteria, který by se nějakým způsobem nedotýkal explicitně nebo implicitně významu přítomnosti kněží v církevním společenství, jejich role a jejich nepostradatelnosti pro církev a pro život světa. V posledních letech jsme se na mnohých místech přesvědčili o nutnosti vrátit se k tématu kněžství, a to tak, že jsme ho nově objasnili z hlediska, které je pro dnešní církevní a právě tak kulturní situaci příznivější. Pozornost se přitom přenesla od problematiky identity kněze k otázkám, které souvisejí s procesem výchovy ke kněžství a s životními kvalitami charakteristickými pro kněze. Nové generace těch, kdo jsou povoláni ke kněžské službě, vykazují totiž značně odlišné kvalitativní znaky než jejich bezprostřední předchůdci. Z mnohého hlediska žijí ve zcela novém světě, který se stále rychleji mění. Toto vše je nutno vzít v úvahu při náčrtu a provádění programů výchovy ke kněžství. Konečně kněží, kteří svou službu vykonávají již delší dobu, trpí dnes zjevně nadměrnou roztříštěností ve stále narůstajících pastoračních činnostech a cítí se nuceni z hlediska obtíží moderní společnosti a kultury nově uvažovat o svém životním stylu a o prioritách pastorační činnosti, a proto stále zřetelněji poznávají nutnost trvalé formace. Na biskupské synodě v r. 1990 se diskutovalo a rozvažovalo o způsobech dosažení vzrůstu kněžských povolání a o formaci kandidátů kněžství, aby lépe poznávali a následovali Krista, a tak se připravili na přijetí a rozvíjení svátosti kněžství. Ta je připodobní Kristu – Hlavě a Pastýři, Služebníku a Snoubenci církve, a po nalezení nových cest k provádění trvalé formace je uzpůsobí k účinnější službě. Tato synoda odpověděla tímto způsobem také na naléhavé požadavky předešlé synody, týkající se povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, kdy laici sami podnítili snahy o prohloubení formace kněží, aby jim tito mohli poskytovat přiměřenou pomoc při plnění společného poslání v církvi. A tak „čím více se rozvíjí laický apoštolát, tím markantněji cítíme potřebu náležitě vzdělaných svatých kněží“. Takto život Božího lidu potvrzuje učení 2. vatikánského koncilu o vztahu mezi obecným kněžstvím všech věřících a kněžstvím svátostným a hierarchickým. Vždyť v tajemství církve zaujímá hierarchie charakter služebný (srov. Lumen gentium, 10). Čím víc se prohlubuje pochopení povolání vlastního laikům, tím více vystupuje do popředí to, co je vlastní knězi.6 4. Ve zkušenosti společenství církve, jak je charakteristická pro synodu, totiž v „jedinečném prožití společenství biskupů v univerzalitě posilující smysl pro světovou církev i zodpovědnost biskupů za světovou církev a její poslání v afektivním a efektivním společenství kolem Petra“7, byl slyšen jasný a zřetelný hlas různých místních církví, a při této synodě poprvé i hlas některých církví Východu; jednotlivé církve dosvědčily svou víru ve splnění Božího příslibu: „Dám vám pastýře podle svého srdce“ (Jer 3,15) a zároveň obnovily svou pastorační angažovanost v péči o duchovní povolání a o formaci kněží s vědomím, že na tom závisí budoucnost církve, její rozvoj a její spasitelné poslání. Když tedy znovu přemítám o bohatém pokladu úvah, doporučení a výzev, které připravovaly a doprovázely práce synodálních otců, připojuji touto posynodální apoštolskou adhortací svůj hlas jako římský biskup a nástupce Petrův. Obracím se k srdci všech a každého jednotlivého věřícího, obzvláště k srdci kněží a kandidátů kněžství a všech těch, na jejichž bedrech spočívá obtížná služba jejich výchovy. Ano, chtěl bych touto svou apoštolskou adhortací vyjít vstříc všem kněžím a každému jednotlivému z nich, diecézním i řádovým. Ústy a srdcem synodálních otců se ztotožňuji se slovy a pocity Závěrečného poselství synodálních otců Božímu lidu: „S vděčností a obdivem posíláme své slovo vám jako svým prvním spolupracovníkům v naší apoštolské službě. Vaše služba v církvi je nutná a nemůže ji nic nahradit. Nesete břemeno kněžské služby a jste v denním kontaktu s věřícími. Vy jste slu6 7
Promluva při zakončení biskupské synody (27. 10. 1990), 3; loco memorat (l. m.) Tamtéž, 1; l. m.
žebníci eucharistie, dárci Božího milosrdenství ve svátosti smíření, těšitelé zklamaných duší, vůdcové všech věřících v bouřích a strastech života. Z celého srdce vás pozdravujeme, vyjadřujeme vám vděčnost a nabádáme vás, abyste na této cestě setrvali s radostně odhodlaným srdcem. Nedejte se odstrašit! Naše dílo není naše, ale Boží. Ten, který nás povolal a poslal, zůstává s námi po všechny dny našeho života. Vždyť své dílo konáme z pověření Krista.“8
I. kapitola Vyvolený z lidu Výchova ke kněžství s ohledem na vývoj ke konci druhého tisíciletí Kněz své doby 5. „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha“ (Žid 5,1). Tato slova listu Židům hovoří jasně o „lidskosti“ Božího služebníka: je brán z lidí a slouží lidem tím, že napodobuje Ježíše Krista, který „sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Bůh povolává své kněze vždycky z určitého lidského a církevního prostředí, jímž jsou nutně poznamenáni a do něhož jsou vysláni ke službě pro Kristovo evangelium. Proto postavila synoda téma „kněz“ do určitého kontextu, tzn. do dnešní situace společnosti a církve, a tak otevřela perspektivy do třetího tisíciletí, což ostatně vyplývá ze samotné formulace tématu: „Výchova kněží v současných podmínkách“. Jistě existuje „podstatný rys kněze, který se nemění: kněz zítřka musí být neméně podoben Kristu jako kněz dneška. Když žil Ježíš na zemi, ukázal sám na sobě definitivní tvář čili podobu kněze, a tak předznamenal kněžskou službu, kterou pověřil apoštoly jako prvé. Tato služba je určena k tomu, aby trvala přes hranice věků a aby se šířila ve všech historických epochách. Proto bude kněz třetího tisíciletí v tomto smyslu pokračovatelem v řadě kněží, kteří oživovali církev v předešlých staletích. Rovněž po roce 2000 bude kněžské povolání nadále určeno k tomu, aby žilo jediným a věčným kněžstvím Kristovým.“9 Právě tak se musí jak život, tak služba kněze přizpůsobit „každé epoše a každému životnímu prostředí... Ze své strany se proto musíme pokusit o to, abychom se, pokud je to možné, otevřeli vyššímu vnuknutí Ducha svatého, abychom odhalili vývojové linie dnešní společnosti, abychom rozpoznali nejhlubší duchovní potřeby, nejdůležitější konkrétní úkoly a použitelné pastorační metody, a takto odpovídali přiměřeným způsobem na očekávání lidí.“10 Synodální otcové, kteří museli věčnou, neměnnou pravdu kněžské služby spojovat s dnešními požadavky a znaky, se pokusili zodpovědět některé nutné otázky: Jaké problémy a současně jaké pozitivní podněty vyvolává dnešní sociální, kulturní a církevní prostředí mezi dětmi, dospívajícími a mladistvými, jimiž by se v nich mohla probudit touha po volbě trvalého zasvěcení kněžskému životu? Jaké obtíže a jaké nové možnosti skýtá naše doba pro výkon kněžské služby, který je koherentní s darem přijaté svátosti a s požadavky odpovídajícího duchovního života? 8
8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody: Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu (28. 10. 1990), III: LʼOsservatore Romano, 29.–30. 10. 1990. 9 Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně (14. 1. 1990), 2; LʼOsservatore Romano, 15.–16. 1. 1990. 10 Tamtéž, 3; l. m.
Předkládám nyní znovu některé prvky situační analýzy, kterou provedli synodální otcové. Nicméně jsem si při tom vědom toho, že velká rozmanitost sociálních, kulturních a církevních poměrů v různých zemích doporučuje, aby se tu poukázalo pouze na nejpronikavější a nejrozšířenější fenomény, obzvláště pak na ty, které mají vztah k problémům výchovy a vzdělávání kněží. Zvěstování evangelia dnes – naděje a překážky 6. Různorodé faktory, jak se zdá, v dnešních lidech podněcují zdravé sebevědomí důstojnosti osoby a novou otevřenost vůči náboženským hodnotám, vůči evangeliu a kněžské službě. Tak nalézáme ve společnosti bez ohledu na mnohé protiklady značně rozšířený a naléhavý požadavek spravedlnosti a míru, živější pochopení pro starost člověka o svět a pro úctu k přírodě i otevřené hledání pravdy a ochrany lidské důstojnosti. U mnohých skupin obyvatelstva nalézáme rostoucí angažovanost za konkrétní internacionální solidaritu a za nový světový řád ve svobodě a spravedlnosti. Zatímco se neustále rozvíjí potenciál sil, který skýtá věda a technika, a zatímco se informace a kultura rozšiřují, vzniká také nový problém v oblasti etiky, totiž otázka po smyslu, a tím také po objektivní stupnici hodnost, která dovoluje stanovit možnosti a cíle pokroku. Ve vlastní náboženské a křesťanské oblasti se bortí ideologické předsudky a též prudké odmítání jakéhokoli hlásání duchovních a náboženských hodnot. Současně vznikají nové netušené možnosti pro evangelizaci a obnovu náboženského života v mnohých částech světa. Také lze pozorovat, že se rozšiřuje znalost Písma svatého. Mnohé mladé církve ukazují vitalitu a úsilí po prosazení a širokém uplatnění hodnot lidské osoby a důstojnosti lidského života. Církve střední a východní Evropy podaly zářné svědectví mučednictví, jiné církve dosud pronásledované a utiskované pro víru vydávají svědectví o své víře a odvaze.11 Touha po Bohu, po živoucím a smysluplném vztahu k němu přispívá právě dnes tam, kde chybí pravdivé a neokleštěné hlásání evangelia, k rozšíření religiozity postrádající křesťanský obraz Boha a k mnohotvárnému růstu sekt. Jejich rozšiřování také v mnohých tradičně křesťanských oblastech je pro všechny příslušníky církve, a obzvláště pro kněze, stálým důvodem pro zpytování svědomí, zda podávali věrohodně svědectví o evangeliu, a současně i znamením pro to, jak hluboká a rozšířená je touha po Bohu. 7. Avšak s těmito a s jinými pozitivními fakty jsou propleteny mnohé problematické, případně i negativní prvky. Stále je ještě značně rozšířen racionalismus, který ve jménu reduktivního vědeckého chápání činí lidský rozum neschopným vnímat setkání se zjevením a s božskou transcendentností. Dále zjišťujeme zatvrzelou obhajobu osobní subjektivity směřující k tomu, aby uzavírala člověka do individualismu vylučujícího pravé lidské vztahy. Proto se pokoušejí mnozí, především pak děti a mládež, kompenzovat tuto osamocenost různými náhražkami, více či méně rozvinutými formami požitkářství a útěkem před odpovědností; jako zajatci prchavého okamžiku usilují o to, aby „konzumovali“ co nejsilnější a co nejvíce uspokojující individuální prožitky v oblasti přímých emocí a pocitů. To nutně vede k tomu, že na výzvu stanovit si životní program, který by zahrnoval duchovní a náboženské dimenze a snahy po solidaritě, reagují netečně, jako by byli ochrnuti. Navíc se po zhroucení ideologií, jež učinily materialismus dogmatem a odmítnutí náboženství programem, všude na světě šíří jakýsi druh nového ateismu, který nazývají praktickým a existencionálním, a který se kryje se sekulárním pojetím života a určením člověka. Tento člověk, „který se zabývá výlučně sám sebou, který se činí nejen středem pozornosti všech zájmů, ale který se dokonce odvažuje pokládat sám sebe za počátek a základ každé skuteč11
Srov. Propositio 3.
nosti“12, se neustále ochuzuje o onu „duševní sféru“, již potřebuje tím více, čím více mu materiální statky a prostředky, které má bohatě k dispozici, skýtají klamnou představu o soběstačnosti. Není už víc zapotřebí bojovat proti Bohu, věří se prostě tomu, že ho nepotřebujeme. V této souvislosti je třeba uvést obzvláště rozklad rodiny a zatemnění či znetvoření pravého porozumění lidské sexualitě. Přitom jde o fenomény, které velmi negativně působí na výchovu mladých lidí a na jejich schopnost odpovědět na Boží volání. Kromě toho je třeba poukázat na zostření sociálních nespravedlností a na koncentraci bohatství v rukou několika jedinců jako výsledek „nelidského kapitalismu“13, který neustále zvětšuje propast mezi bohatými a chudými národy. Tím se vnášejí do soužití lidí napětí a starosti, které hluboce narušují život jedinců a společnosti. Rovněž v církevní oblasti zaznamenáváme znepokojující negativní jevy, které přímo ovlivňují život a službu kněze. Sem patří: náboženská nevědomost mnohých věřících; malá účinnost katecheze, kterou dnes dusí rozšířenější a vemlouvavá nabídka masových sdělovacích prostředků; špatně chápaný teologický, kulturní a pastorační pluralismus, který – třebaže vychází často z dobrých úmyslů – v konečných důsledcích ohrožuje ekumenický dialog a poškozuje nutnou jednotu víry; někdy také přetrvávající pocit nedůvěry a netrpělivosti vůči učitelské službě církve; tendence omezit a redukovat bohatství radostné zvěsti, které mění zvěstování a svědectví víry na pouhý faktor lidského a sociálního osvobození, nebo vedou k hledání útočiště v pověře a religiozitě bez Boha, jež odcizuje člověka víře.14 Velmi významným, i když poměrně nedávným fenoménem v mnohých zemích se starou křesťanskou tradicí je přítomnost početných skupin různých ras a různých náboženství na témže území. Rozvíjí se stále víc mnohokulturní a mnohonáboženská religiozita. Skýtá to na jedné straně příležitost k častějšímu a plodnějšímu dialogu, k otevřenému zamyšlení, ke zkušenostem vzájemného přijetí a pravé tolerance, ale stejně tak to může na druhé straně podnítit chaos a relativismus, především u lidí a u společenství, jejichž víra dosud plně nevyzrála. K těmto faktorům – v těsném sepětí s narůstajícím individualismem – se pojí fenomén subjektivizace víry. To znamená, že u vzrůstajícího počtu křesťanů pozorujeme menší vnímavost pro obecnou, objektivní ucelenost nauky víry, a to proto, že subjektivně přitakávají pouze tomu, co se jim líbí a co nepřekáží jejich vlastním zvyklostem. Rovněž odvolávání se na nedotknutelnost osobního svědomí jednotlivce může v této souvislosti dostat nebezpečné rysy dvojznačnosti a rozkolísanosti. Odtud vyplývá také stále rozšířenější fenomén částečné a podmíněné příslušnosti k církvi, který negativně ovlivňuje vznik nových kněžských povolání, sebevědomí kněze a jeho službu ve společenství. Konečně způsobuje ještě dnes velmi vážné problémy na mnohých místech církevního života nedostatek použitelných kněžských sil. Věřící jsou často po dlouhou dobu ponecháni sami sobě a často postrádají přiměřenou pastorační pomoc. Tim pak trpí růst jejich křesťanského života, a nadto i jejich schopnost zasadit se silněji o evangelizaci. Situace mládeže z hlediska kněžského povolání a výchovy ke kněžství 8. Četné protiklady a šance, jimiž jsou poznamenány naše společnosti a kultury i církevní společenství, jsou vnímány, prožívány a zakoušeny mladými lidmi obzvláště intenzívně a zasahují svými bezprostředními a nanejvýš závažnými důsledky do procesu zrání. V tomto smyslu naráží probouzení a rozvíjení kněžského povolání u dětí, dospívajících a mládeže neustále na překážky a svody.
12
Pavel VI.: Homilie na 9. sesi 2. vatikánského koncilu (7. 12. 1965); AAS 58 (1966), 55. Srov. Propositio 3. 14 Srov. tamtéž. 13
Obzvláště silně a svůdně okouzluje mládež tzv. „konzumní společnost “, která z ní dělá otroky a zajatce individualistického, materialistického a hédonistického pojetí lidské existence. Materiálně chápaný „blahobyt“ se rovněž prosazuje jako jediný smysl života: blahobyt, jehož je nutno dosáhnout stůj co stůj a za každou cenu. Odtud pak pramení odmítnutí všeho, co má příchuť oběti, a zřeknutí se námahy hledat a prožívat duchovní a náboženské hodnoty. Výlučná péče o „mít“ zatlačuje přednostní „být“, což má za následek, že se personální a interpersonální hodnoty neinterpretují podle měřítka nezúčtovatelného daru a z toho přirozeně vyplývající vděčnosti, ale podle logiky egoistického myšlení milujícího svůj nadbytek a přejícího zlo druhému. Toto se obráží především v pojetí lidské sexuality, která je zbavována své hodnoty služby a interpersonálního darování se a stává se pouhým prostředkem spotřeby. Afektivní zkušenost mnohých mladých lidí je takto nepřivádí k harmonickému, radostnému růstu vlastní osobnosti, která se druhému otvírá a dává jako dar, nýbrž k chybné uzavřenosti do sebe, psychologické i mravní, která s sebou neodvratně nese nedozírné následky pro budoucnost těchto mladých lidí. Příčinu těchto sklonů vytváří u velmi mnohých lidí zkreslená zkušenost se svobodou. Svoboda není nikterak vnímána jako poslušnost vůči objektivní a univerzální pravdě, nýbrž jako slepý souhlas jedince s pudovými silami a s vůli mít moc, ovládat. Přitom se stává jaksi samozřejmostí v rovině smýšlení a chápání, že dochází k rozpadu souhlasu s morálními zásadami. V rovině náboženské nemusí sice dojit přímo k výslovnému odmítnutí Boha, ale k jakési náboženské lhostejnosti. Lidé pak prožívají svůj život ve svých nejdůležitějších okamžicích a ve svých největších rozhodnutích tak, jako by Boha vůbec nebylo. V takovém prostředí není obtížné až realizování, ale již samo pochopení významu povolání ke kněžství, které dává specifické svědectví pro přednost „být“ před „mít“, uznání smyslu života jako svobodného a zodpovědného darování se druhým právě tak jako rozhodnutí pro naprosté odevzdání se do služeb evangelia a království Božího tímto charakteristickým způsobem. Také ve společenství církve představuje svět mladých nezřídka „problém“. Protože je mládež více než dospělí silně nakloněna k subjektivizaci křesťanské víry a k pouze částečné a podmíněné účasti na životě a poslání církve v církevním společenství, stává se zároveň z celé řady příčin úsilí o nějakou novou pastoraci mezi mládeží velmi obtížným. Mládež se tak vydává do nebezpečí, že bude ponechána sama sobě, že bude vydána své psychické křehkosti, neuspokojená a kritická vůči světu dospělých, kteří jí nepřipadají jako věrohodné vzory, vždyť prožívají víru nedůsledně. Je tedy zřejmé, jak obtížné je předkládat mladým lidem neztenčený a dnešní době odpovídající příklad křesťanského a církevního života a vychovávat je v tomto pojetí. Jinak totiž zůstává povolání ke kněžství daleko vzdáleno konkrétním životním zájmům mládeže. 9. Nicméně však nechybějí pozitivní situace a podněty, které probouzejí a povzbuzují v srdci dospívající mládeže nové nadšení i pravé, skutečné hledání takových etických a duchovních hodnot, které svou povahou skýtají půdu pro cestu povolání k úplné oddanosti Kristu a církvi v kněžství. Především je nutno vyzvednout, že jednotlivé fenomény, které vyvolaly v nedávné minulosti nemalé problémy – jako např. radikální protestní hnutí, anarchistické útoky, utopické požadavky, neuvážené formy společenství všeho majetku, násilnictví – ubraly na významu. Nadto je nutno poznat, že je dnešní mládež svou silou a svěžestí, typickou pro svůj věk, nositelkou ideálů, jež si klestí svou cestu v dějinách: je to především žízeň po svobodě, uznání nesmírné hodnoty osoby, požadavek autenticity a průzračnosti, nové pojetí a nový styl partnerství ve vztazích mezi mužem a ženou, přesvědčivé a vášnivé hledání spravedlivého, solidárního, sjednoceného světa, otevřenost a dialog se všemi a angažovanost pro mír. Bohatý živý vývoj rozličných forem dobrovolné služby mnohých dnešních mladých lidí – služby zcela zapomenutým a potřebným vrstvám naší společnosti – představuje dnes zvlášť
důležitý výchovný prostředek. Podněcuje totiž mladého člověka k nezištnějšímu, otevřenějšímu a solidárnějšímu životu s chudobnými, a tím podporuje opravdu integrální životní styl. Tento styl života usnadní porozumění, touhu a odpověď na povolání ke stálé a bezvýhradné službě ostatním a připraví na povolání k úplnému zasvěcení života Bohu jako kněz. Nedávné zhroucení ideologií, velmi kritické stanovisko vůči světu dospělých, který jim ne vždycky podává svědectví o životě, do něhož by byly integrovány morální a transcendentní hodnoty, zkušenost vrstevníků, kteří se pokoušejí uniknout do světa drog a násilí – toto všechno přispívá k tomu, aby se stal naléhavým a nevyhnutelným požadavek takových hodnot, které mohou dát plný smysl života, utrpení a smrti. U mnohých mladých lidí vystupuje náboženská otázka a potřeba spirituality znovu zřetelněji do popředí. Tím se vysvětluje touha po prožívání samoty a modlitby, návrat k četbě Písma svatého, která se stává stále víc osobním návykem, a ke studiu teologie. A právě tak jako v oblasti dobrovolné sociální služby, tak vystupují mladí lidé i v oblasti církevního společenství stále aktivněji a v roli průkopníků, a to především svou účastí na různých shromážděních, počínaje tradičními, ale obnovenými, až k těm, jež se vážou na nová duchovní hnuti. Zkušenost církve, povolané k „nové evangelizaci“ věrností Duchu svatému – dárci života – a potřebami světa, který je sice vzdálen Kristu, ale tím víc ho potřebuje, a rovněž zkušenost církve, solidarizující se s člověkem a s národy při obhajobě a podpoře důstojnosti osoby a lidských práv všech a každého jednotlivce, otevírá srdce a život mladých lidí pro výsostně fascinující a zavazující ideály, které mohou nalézt konkrétní uskutečnění v následování Krista v kněžství. Tuto lidskou a církevní situaci, která se vyznačuje silnou dvojznačností, nebude možno v žádném případě přehlížet, a to nejen v pastorační činnosti zaměřené na povolání a při výchově budoucích kněží, ale ani v oblasti života a služby kněží a jejich stálé formace. Dají-li se tedy pochopit různé „krizové formy“, jimž jsou kněží dneška vystaveni při vykonávání své služby, v svém duchovním životě, a dokonce při interpretaci podstaty a významu kněžské služby, pak musí být přece s radostí a nadějí konstatovány nové pozitivní možnosti, které skýtá současná etapa dějin kněžím pro splnění jejich poslání. Evangelijní rozlišování 10. Komplexní situace naší doby, kterou jsme v rychlém sledu popsali pomocí příkladů, vyžaduje nejen její znalost, ale také – a to především – její výklad. Jen tak bude možné dát přiměřenou odpověď na základní otázku: Jak je nutno vzdělávat kněze, kteří skutečně stoji na úrovni této doby a jsou schopni současný svět evangelizovat?15 Poznání situace je důležité. Ale pouhé zaregistrování dat nestačí: vyžaduje se vědecké zkoumání, které umožní přesný, spolehlivý a konkrétní popis skutečných sociálních, kulturních a církevních poměrů. Mnohem důležitější je však interpretace této situace. Vyžaduje ji dvojznačnost a občas nedůslednost, jíž se situace vyznačuje; nacházíme zde hluboce propletené obtíže a úspěchy, negativní prvky a naopak mnohé důvody pro naději, překážky a otevřenost, právě tak jako na poli evangelia, kde je zaséváno a „společně žije“ dobré semeno a plevel (srov. Mt 13,24n). Není vždy snadné podat výklad, který má vést k rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi znamením naděje a hrozbami. Při výchově ke kněžství se nejedná prostě o to, abychom přijali pozitivní faktory a postavili se frontálně proti negativním. Jde o to, abychom pečlivě zvážili právě pozitivní faktory, aby se jeden nevylučoval s druhým a vzájemně se nepotíraly tím, že se absolutizují a staví proti sobě. Totéž platí o negativních faktorech: nesmějí být paušálně a bez rozdílu zamítnuty, neboť v každém z nich může být skryta nějaká hodnota, jež čeká na to, aby byla odhalena a přivedena znovu ke své plné pravdě. 15
Srov. 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově kněží v současných podmínkách: Lineamenta, 5–6.
Věřící nalézá pro výklad historické situace princip poznání a kritérium konkrétního rozhodnutí v nové a originální skutečnosti, v evangelním rozlišování [evangelica discretio]; tento výklad se uskutečňuje ve světle a síle evangelia, živého a osobního evangelia, kterým je Ježíš Kristus, a darem Ducha svatého. Takto chápané evangelijní rozlišování nenalézá v historické situaci a v jejích událostech pouze pečlivě zaznamenanou výpověď, k níž bychom mohli zůstat lhostejnými nebo pasivními, nýbrž „úkol“, vyzvání k zodpovědné svobodě člověka, a to jak jednotlivce, tak i společnosti. Je to „výzva“, která se spojuje s „voláním“, jemuž dává Bůh zaznít právě v této historické situaci. V tomto volání a jeho prostřednictvím vyzývá Bůh věřící, především však církev, ke spolupůsobení, aby „evangelium povolání a kněžství“ vyzařovalo svou ustavičnou pravdu i přes změny životních podmínek. Také na výchovu ke kněžství je třeba aplikovat slova 2. vatikánského koncilu: „Církev musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah. Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost.“16 Toto evangelijní rozlišování se zakládá na důvěře v lásku Ježíše Krista, který se stále a neúnavně zastává své církve (srov. Ef 5,29) a je jediným Pánem a Mistrem, úhelným kamenem, středem a cílem celé historie lidstva.17 Toto rozlišování čerpá světlo ze síly Ducha svatého, který všude a za každé situace probouzí poslušnost víry a radostnou odvahu k následování Krista stejně jako dar moudrosti, která může vynést úsudek o všem, sama však nepodléhá úsudku nikoho (srov. 1 Kor 2,15). Spočívá totiž na věrnosti Otce k vlastním příslibům. Tak cítí církev, že je s to vypořádat se s obtížemi a výzvami této nové epochy našich dějin a že je schopna také pro přítomnost a budoucnost zajistit kněze, kteří jsou tak dobře vychováni, že jsou přesvědčenými, vášnivými nositeli „nové evangelizace“, věrnými a statečnými sluhy Ježíše Krista a lidí. Nezatajujeme si v žádném případě obtíže. Není jich málo a nejsou lehké. Ale překonává je naše naděje, naše víra v neomylnou lásku Kristovu a naše přesvědčení, že pro život církve a světa je kněžská služba nezastupitelná.
II. kapitola Proto mě pomazal a poslal Podstata a poslání kněžské služby Pohled je zaměřen na kněze 11. „Všichni v synagóze na něho upřeně hleděli“ (Lk 4,20). To, co říká evangelista Lukáš o těch, kdo byli onu sobotu v synagóze v Nazaretě a naslouchali Kristovu výkladu místa z knihy proroka Izaiáše, které jim předčítal, lze aplikovat na všechny křesťany. Oni jsou totiž po všechny časy povoláni k tomu, aby v Ježíši z Nazareta poznali konečné naplnění prorocké zvěsti: „Začal k nim mluvit: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Toto „Písmo“ znělo: „Duch Páně je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18–19; srov. Iz 16
2. vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 4. Srov. 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody: Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu (28. 10. 1990), 1; l. m. 17
61,1–2). Ježíš tedy představuje sebe sama jako toho, který je naplněn Duchem, toho, kterého Bůh pomazal a poslal přinést chudým dobrou zvěst; je Mesiáš, a to Mesiáš – Kněz, Prorok a Král. Na tuto tvář Krista mají být zaměřeny oči víry a láska křesťanů. Vycházejíce z této „kontemplace“ uvažovali synodální otcové o výchově kněží za současných životních podmínek. Tento problém nemůže být vyřešen bez předchozí reflexe o cíli, ke kterému má směřovat celá formace. A cílem je svátostné neboli hierarchické kněžství, přesněji řečeno služebné kněžství jako účast církve [particiatio] na samotném Kristově kněžství. Znalost podstaty [natura] a poslání služebného kněžství je nezbytným předpokladem a současně nejjistějším průvodcem a nejrozhodnějším popudem k rozvoji pastorační činnosti církve, která směřuje k probuzení a rozeznávání kněžských povolání a k formací těch, kteří byli povolání k svátostné službě. Správná a důkladná znalost podstaty a poslání služebného kněžství je jediná cesta – na kterou synoda vyšla –‚ kterou je nutno jít k překonání „krize“ kněžské identity. „Tato krize vznikla“ – jak jsem řekl na závěr synody – „v letech bezprostředně po koncilu. Měla svůj základ v chybné, občas dokonce vědomě tendenční interpretaci učení koncilu. Zde leží bezpochyby také jedna z příčin velkého počtu ztrát, jež tehdy církev utrpěla, ztrát, které těžce postihly pastorační službu a povolání ke kněžství, především misijní povolání. Zdá se, jako by se synodě z r. 1990 podařilo vlít novou naději po těchto bolestných ztrátách. Tato naděje dopomohla znovu odhalit s pomocí mnohých příspěvků, jež jsme slyšeli v této aule, kněžskou identitu v celé její hloubce. Tyto příspěvky ozřejmily vědomí specifické ontologické sounáležitosti kněze s Kristem, Veleknězem a dobrým Pastýřem. Tato identita tvoří základ pro vhodnou formaci v době přípravy na přijetí kněžského svěcení a potom po celý kněžský život. Toto bylo vlastním smyslem synody.“18 Proto pokládala synoda za nutné připomenout souhrnným a zásadním způsobem podstatu a poslání služebného kněžství, jak je uznává víra církve v průběhu staletí svých dějin a jak je znovu představil 2. vatikánský koncil lidem naší doby.19 Církev jako tajemství, společenství a poslání 12. „Kněžská identita“ – psali synodální otcové – „má jako každá křesťanská identita svůj původ v nejsvětější Trojici“ 20, která se lidem v Kristu zjevuje a sdílí tím, že v něm a skrze Ducha svatého tvoří církev jako „jádro a počátek Božího království“.21 Apoštolská adhortace Christifideles laici, připomínající koncilní učení, představuje církev jako mysterium, communio a missio (tajemství, společenství a poslání). Je „tajemstvím, protože láska a život Otce, Syna a Ducha svatého jsou zcela nezaslouženým darem, který se nabízí všem, kdo se zrodili zvody a z Ducha svatého (srov. Jan 3,5). Jsou povoláni, aby Boží společenství žili, zjevovali a v dějinách lidstva je v misijním poslání sdělovali.“22 Pouze v tajemství církve – tajemství trinitárního společenství vyznačujícího se misijním rozměrem – odkrýváme každou křesťanskou identitu, a tím též specifickou identitu kněze a jeho služby. Vždyť kněz je z moci konsekrace přijaté kněžským svěcením poslán Otcem skrze Ježíše Krista, Hlavu a Pastýře svého lidu. Jemu je zvláštním způsobem připodoben [configuratur], aby žil a mocí Ducha svatého působil ve službě církvi a pro spásu světa.23 18
Promluva při zakončení biskupské synody (27. 10. 1990), 4; l.m.; Srov. List všem kněžím na Zelený čtvrtek (10.4. 1991), LʼOsservatore Romano, 15. 4. 1991. 19 Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius; Kongregace pro katolickou výchovu: Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (6. 1. 1970), 1. m., 321–384; 2. řádné všeobecné zasedání biskupské synody (r. 1971). 20 Propositio 7. 21 Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 5. 22 Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Christifideles laici (30. 12. 1988), 8; AAS 81 (1989), 405; Srov. 2. mimořádné všeobecné zasedání biskupské synody (r. 1985). 23 Srov. Propositio 7.
Podstatně „relativní“ identitě kněze lze porozumět takto: Kněžstvím, které se rodí z hlubin nepochopitelného tajemství Boha, tj. z lásky Otce, z milosti Ježíše Krista a daru jednoty Ducha svatého, je kněz připoután svátostně do společenství s biskupem a ostatními kněžími,24 aby sloužil lidu Božímu, tj. církvi, a všechny vedl ke Kristu ve shodě s Kristovou modlitbou: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,11.21). Podstata [natura] a poslání kněžské služby se dá tedy definovat pouze v této různorodé a bohaté souhře vztahů, které vycházejí z nejsvětější Trojice a uskutečňují se ve společenství církve, která je v Kristu znamením a nástrojem niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení.25 Tímto způsobem je ekleziologie vycházející z pojmu communio rozhodující pro pochopení identity kněze, jeho vlastní hodnoty, jeho povolání a poslání v Božím lidu a v celém světě. Vztah k církvi je tedy při určení identity kněze nutný, ale nikoliv prvořadý. Církev jako tajemství se v podstatě vztahuje na Krista. Církev je totiž jeho plností, jeho tělem, jeho nevěstou. Je „znamením“ a „živoucí připomínkou“ jeho stálé přítomnosti a jeho stálého působení mezi námi a pro nás. Kněz nalézá plnou pravdu o své identitě v tom, že je veden Kristem a podílí se zvláštním způsobem na neustálém poslání Krista, jediného velekněze nové a věčné smlouvy. Kněz je živým a průzračným obrazem Krista – kněze. Kněžství Kristovo jako vyjádřeni absolutní „novosti“ v dějinách spásy představuje jediný zdroj a nenahraditelný model pro kněžství každého křesťana, obzvláště pak posvěceného kněze. Vztah ke Kristu je tedy absolutně nutným klíčem pro pochopení všech aspektů skutečnosti kněžství. Základní vztah ke Kristu, Hlavě a Pastýři 13. Ježíš Kristus ukázal na sobě samém úplnou a konečnou podobu kněžství Nového zákona,26 a to celým svým pozemským životem, ale především jeho vyvrcholením – utrpením, smrtí a vzkříšením. Jak píše autor listu Židům, Ježíš právě proto, že je člověkem jako my a současně jednorozeným Synem Božím, je svým bytím dokonalým prostředníkem mezi Otcem a lidmi (srov. Žid 8–9), který nám otvírá darem svého Ducha bezprostřední přístup k Bohu: „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče“ (Gal 4,6; srov. Řím 8,15). Své poslání prostředníka Ježíš naplňuje svým odevzdáním se na kříži, jímž nám jednou provždy otevřel bránu do nebeské svatyně, do domu svého otce (srov. Žid 9,24–28). Ve srovnání s Ježíšem jsou Mojžíš a všichni „prostředníci“ Starého zákona mezi Bohem a svým lidem – králové, kněží a proroci – pouhé „předobrazy“ a „jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti“ (Žid 10,1). Ježíš je proroky předpovězeným dobrým pastýřem (srov. Ez 34), který zná své ovce a dává za ně svůj život a který touží přivést všechny, takže bude jen jedno stádce a jen jeden pastýř (srov. Jan 10,11–16). Je pastýřem, který nepřišel, „aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28); pastýřem, který ve velikonočním úkonu mytí nohou (srov. Jan 13,1–20) zanechal svým učedníkům příklad služebníka, který mají všichni následovat, služebníka, který se dobrovolně obětuje jako „nevinný beránek“ pro naše vykoupení (srov. Jan 1,36; Zj 5,6.12). Díky jedinečné a konečné oběti na kříži předává Ježíš všem svým apoštolům hodnost [dignitatem] a poslání kněží Nové a věčné smlouvy, a tím se naplňuje Boží příslib Izraeli: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem“ (Ex 19,6). Všechen lid Nového zákona – píše sv. Petr – se má jako „duchovní chrám“ stát „svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista“ (1 Petr 2,5). Pokřtění jsou „živými kameny“, které budují duchovní chrám tím, že se shromažďují okolo Krista, „živého kamene, který je v Božích 24
Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 7 – 8. Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 1. 26 Srov. Propositio 7. 25
očích vyvolený a vzácný“ (srov. 1 Petr 2,4–5). Tento nový kněžský lid neboli církev má v Kristu nejen svůj autentický obraz, ale přijímá od něho také skutečný ontologický podíl na jeho věčném a jediném kněžství a jemu se má připodobňovat celým svým životem. 14. Během svého pozemského působení shromažďoval Kristus kolem sebe učedníky ke službě všeobecného kněžství Nového zákona (srov. Lk 10,1-12) a z nich osobně mocí své autority ustanovil kolegium dvanácti, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,14-15). Proto předává Ježíš již během svého veřejného působení (srov. Mt 16,18) a potom plnou měrou po své smrti a po svém zmrtvýchvstání (srov. Mt 28,16–20; Jan 20,21) Petrovi a dvanácti zcela zvláštní moc v budoucí obci a pro evangelizaci všech národů. Povolal je, aby šli a byli s ním, žil s nimi a přitom jim slovem a příkladem sdělil své učení spásy a poslal je poté jako svědky ke všem lidem. Pro splnění tohoto úkolu přenesl Ježíš na apoštoly za pomoci obzvláštního vylití Ducha svatého plnou moc, kterou sám jako Mesiáš přijal od Otce a která se plně projevila zmrtvýchvstáním: „Je mi dána veškerá moc na zemi i na nebi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,18–20). Ježíš takto vytvořil těsné spojení mezi službou, kterou učedníky pověřil, a svým vlastním posláním: „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal“ (Mt 10,40). „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal“ (Lk 10,16). Ano, čtvrté evangelium to stvrzuje ve světle velikonočních událostí smrti a vzkříšení jasně a důrazně: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21; srov. 13,20; 17,18). Jako Ježíš má úkol, který mu přísluší přímo od Boha a který sám vyjadřuje autoritu Boží (srov. Mt 7,29; 21,23, Mk 1,27; 11,28; Lk 20,2; 24,19), tak i apoštolové mají úkol, který jim přísluší od Krista. A jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19), protože jeho učení nepochází od něho, ale od toho, který ho poslal (srov. Jan 7,16), tak říká Ježíš apoštolům: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Jejich poslání nepochází od nich, ale je totéž jako poslání Ježíšovo. A to není z hlediska lidské síly možné, ale pouze prostřednictvím daru Krista a jeho Ducha, prostřednictvím svátosti: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22–23). Tedy nikoliv pro jakési zvláštní vlastní zásluhy, ale jedině nezaslouženou spoluúčastí na Kristově milosti pokračují apoštolové v dějinách až do konce časů ve spasitelném poslání Kristově pro lidi. Znamením a předpokladem pro věrohodnost a plodnost tohoto poslání je jednota apoštolů s Kristem, mezi sebou a s Otcem, jak dosvědčuje velekněžská modlitba Kristova, syntéza jeho poslání (srov. Jan 17,20–23). 15. Pánem ustanovení apoštolové uskutečňují ze své strany postupně své poslání tím, že povolávají sice různým způsobem, ale ke shodnému cíli další muže jako biskupy, kněze a jáhny, aby vyplnili úkol zmrtvýchvstalého Ježíše, který je poslal ke všem lidem všech dob. Nový zákon jednoznačně zdůrazňuje, že lidé vybraní ke službě jsou vedeni Duchem svatým. Gestem vkládání rukou (srov. Sk 6,6; 1 Tim 4,14; 5,22; 2 Tim 1,61), které předává dar Ducha, jsou voláni a uzpůsobeni k tomu, aby pokračovali ve službě smíření, pozorné péče o Boží stádce a o zvěstování (srov. Sk 20,28; 1 Petr 5,2). Kněží jsou povoláni k pokračování přítomnosti Krista, jediného velekněze, následováním jeho životního stylu a průzračným svědectvím svého života ve stádci jim svěřeném. Velmi jasně a zřetelně je to popsáno v prvém listě Petrově: „Vaše duchovní představené vybízím – já sám duchovní představený jako oni, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh; ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční
páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší Pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy“ (1 Petr 5,1–4). Kněží jsou v církvi a pro církev svátostným zpřítomněním Krista, Hlavy a Pastýře, ohlašují s plnou mocí jeho slova, opakují jeho spásonosná gesta odpuštění, především ve svátostech křtu, smíření a eucharistie; pečují láskyplně až do úplného sebeobětování o své stádce, které shromažďují v jednotě a vedou k Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jedním slovem: cílem života a práce kněží je zvěstování evangelia světu a budování církve ve jménu a v osobě Krista, Hlavy a Pastýře.27 Tímto typickým a specifickým způsobem mají vysvěcení služebníci účast na jediném kněžství Kristově. Duch svatý je připodobňuje skrze svátostné pomazání novým a specifickým způsobem Kristu, Hlavě a Pastýři, formuje a oživuje je pastýřskou láskou Krista a dává jim v církvi vznešený úkol věrohodných svědků, kteří zvěstují evangelium všemu stvoření a usilují o to, aby všichni pokřtění došli k plnosti křesťanského života. Pravdu o kněžství, která vyplývá ze slova Božího (tj. z Ježíše Krista a z jeho úmyslu založit církev), opěvuje liturgie s radostnou vděčností v prefaci mše při svěcení olejů: „Neboť tys pomazal Duchem svatým svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na velekněze nové a věčné smlouvy; tys chtěl, aby jeho jediné kněžství neustále v církvi trvalo. A on povolal k svému královskému kněžství všechen vykoupený lid; z něho si vybírá učedníky a vkládáním biskupových rukou jim dává účast na svém kněžském úřadu a službě: aby vždy znovu slavili oběť, kterou nás na kříži vykoupil, a chystali pro tvůj lid velikonoční hostinu; aby tvůj lid vedli s opravdovou láskou, hlásali mu tvé slovo a posilovali ho svátostmi. A ty jim dáváš svého Ducha, aby byli stateční a věrní, aby vydávali život za tebe a za spásu světa a stávali se stále podobnějšími svému Mistru a Pánu.“ Ve službě církvi a světu 16. Kněz má základní a nezbytný vztah, totiž vztah k Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři. Vždyť se specifickým a působivým způsobem podílí na Kristově „posvěcení“, „pomazání“ a „poslání“ (srov. Lk 4,18n). S tímto vztahem ke Kristu však těsně souvisí vztah k církvi. Nejde prostě o mimoběžné vztahy, nýbrž o vnitřně propojené vztahy. Vztah k církvi je včleněn do jedinečného vztahu kněze ke Kristu – a „svátostné zpřítomnění“ Krista zakládá a podporuje vztah kněze k církvi. V tomto smyslu napsali synodální otcové: „Tím, že kněz reprezentuje Krista jako Hlavu, Pastýře a Ženicha církve, stojí nejen v církvi, ale také vůči církvi [in Ecclesia – erga Ecclesiam ponitur]. Kněžství patří společně se slovem Božím a se svátostnými znameními, kterými slouží, ke konstitutivním prvkům církve. Služba kněze je zde výhradně pro církev a pro rozvinutí všeobecného kněžství celého Božího lidu; je určen nejen pro místní církev, ale také pro 27
Srov. Propositio 7.
celou univerzální církev (srov. Presbyterorum ordinis, 10), ve společenství s biskupem, s Petrem a pod Petrem. Právě díky kněžství biskupa je druhý stupeň svátostného kněžství vřazen do apoštolské struktury církve. Tak vystupuje kněz stejně jako apoštolové jako Kristův vyslanec (srov. 2 Kor 5,20). Na tom je založeno misionářské poslání každého kněze.“28 Posvěcená služba existuje tedy v církvi od počátku a má v biskupech – a v jednotě a ve společenství s nimi v kněžích – obzvláštní vztah k původní službě apoštolů, protože jsou skutečně jejich nástupci a následovníky, i když jejich působení přijímá rozdílné formy. Nesmíme se tedy domnívat, že svátostné kněžství existovalo dříve než církev, neboť stojí plně ve službě právě této církve; a právě tak málo je smíme pokládat za pozdější než církevní společenství, protože toto společenství nemohlo být založeno bez této kněžské služby. Vztah kněze k Ježíši Kristu a v něm k jeho církvi spočívá v samotném bytí kněze, tj. na základě jeho svátostného posvěcení resp. pomazání, a v jeho konání, tj. v jeho poslání a v jeho službě. Zvláštním způsobem „je kněz služebníkem Krista zpřítomněného v církvi, která je mysterium, communio a missio (tajemství, společenství a poslání). Protože dostal podíl na Kristově »pomazání« a »poslání«, může stále do církve vnášet jeho modlitbu, slovo, oběť a spasitelné působení. Je tedy služebníkem církve jako tajemství, protože má moc svátostnými znaky v jednotě s církví zpřítomňovat zmrtvýchvstalého Krista. Je také služebníkem církve jako společenství, poněvadž – ve spojení s biskupem a v těsném spojení s presbyteriem vytváří jednotu církevního společenství v harmonii různých povolání, charizmat a služeb. A konečně je služebníkem církve jako poslání, protože buduje společenství věřících, aby zvěstovalo evangelium a vydávalo o něm svědectví.“29 Tak se jeví kněz ve své vlastní podstatě a ve svém svátostném poslání uvnitř struktury církve jako znamení pro absolutní přednost milosti, zdarma dané církvi zmrtvýchvstalým Kristem. Prostřednictvím služebného kněžství je církev utvrzena ve víře, že nepovstala sama od sebe, ale že je dílem Kristovy milosti v Duchu svatém. Apoštolové a jejich nástupci tím, že mají moc ne svou, ale od Krista, Hlavy a Pastýře, jsou v církvi prostřednictvím své služby viditelným pokračováním a svátostným znamením Krista, který stojí vůči církvi a světu jako věčný a neustále nový pramen spásy, „sám spasitel svého (tajemného) těla“ (Ef 5,23). 17. Kněžská služba může být na základě své přirozenosti vyplněna jen tehdy, když je kněz sjednocen s Kristem prostřednictvím svátostného včlenění do kněžského stavu a takto zůstává v hierarchickém společenství se svým biskupem. Kněžská služba má radikální „komunitní formu“ a může být splněna pouze jako „společné dílo“.30 Tímto komunitním charakterem kněžství se koncil dlouho zabýval,31 když výslovně zkoumal poměr kněze k jeho biskupovi, k ostatním kněžím a k věřícím laikům. Kněžská služba spočívá především v jednotě a v zodpovědné a nutné spolupráci se službou biskupa v péči o univerzální církev a o jednotlivé místní církve; jim když kněží slouží, tvoří společně s biskupem jediné presbyterium. Každý kněz, diecézní i řádový, je spojen na základě svátosti kněžství s ostatními členy presbyteria obzvláštními pouty apoštolské lásky, služby a bratrství. Vždyť všichni diecézní i řádoví kněží mají účast na jednom kněžství Krista, Hlavy a Pastýře, a „všichni mají jen jeden cíl: vybudovat Kristovo tělo. To s sebou zvlášť v dnešních poměrech přináší různé úkoly a nové přizpůsobování“32 a v průběhu staletí je třeba obohacování stále novými charizmaty.
28
Srov. tamtéž, 7. 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově kněží v současných podmínkách: Instrumentum laboris, 16; Srov. Propositio 7. 30 Srov. Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně (25. 2. 1990); LʼOsservatore Romano, 26. – 27. 2. 1990. 31 Srov. Dekret o službě a Životě kněží Presbyterorum ordinis, 7 – 9. 32 Tamtéž, 8; Srov. Propositio 7 29
Přítomnost a služba kněží neodstraňuje [non removet] všeobecné kněžství celého Božího lidu pramenící ze křtu, ale slouží jeho plnému rozvoji a uplatnění v církvi, a proto slouží jejich víře, naději a lásce. Jako bratři a přátelé uznávají a podporuji jejich důstojnost dětí Božích a pomáhají jim splnit jejich specifickou roli v rámci poslání církve.33 Služebné neboli hierarchické kněžství udělené kněžským svěcením a všeobecné neboli „královské“ kněžství věřících – ačkoli se liší podstatně, a ne pouze stupněm34 – jsou navzájem organicky spojena, vždyť obojí má svůj původ – byť různým způsobem – v jednom kněžství Kristově. Služebné kněžství totiž samo o sobě neznamená vyšší stupeň svatosti ve srovnání s všeobecným kněžstvím věřících; ale v svátosti kněžství dostávají kněží od Krista skrze Ducha svatého zvláštní dar, kterým mohou pomáhat Božímu lidu věrně a úplně realizovat jeho všeobecné kněžství.35 18. Koncil zdůrazňuje, že „duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy »až na konec země« (Sk 1,8), neboť každá kněžská služba je účastí na všeobecném poslání, které Kristus svěřil apoštolům.“36 Vzhledem k charakteru své služby mají být kněží naplněni a oživováni hlubokým misijním duchem: „opravdovým katolickým duchem, aby si zvykli překračovat hranice vlastní diecéze, národa nebo ritu a pomáhat potřebám celé církve, aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“.37 Kromě toho má kněz právě proto, že je ve vlastním životě církve mužem budujícím společenství, být ve vztahu ke všem lidem mužem poslání [missio] a dialogu. Hluboce zakořeněný v pravdě a lásce Kristově a poháněn přáním a potřebou zvěstovat poselství spásy všem, je povolán k navazování vztahů bratrství a služby, společného hledání pravdy a šíření spravedlnosti a míru, a to na prvém místě s bratřími a sestrami jiných křesťanských církví a vyznání, ale též s věřícími jiných náboženství, s lidmi dobré vůle a obzvláště s chudobnými a slabými a se všemi, kteří touží po pravdě a po spáse Kristově, aniž by to věděli a dávali najevo, podle slov Krista, který řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Dnes zvlášť naléhavý pastorační úkol nové evangelizace, který se týká celého Božího lidu a vyžaduje nové úsilí, nové metody a nový způsob hlásání a svědectví evangelia, potřebuje kněze, kteří jsou radikálně a úplně ponořeni do tajemství Kristova a jsou schopni uskutečnit nový pastorační životní styl hlubokou sounáležitostí s papežem, s biskupy, mezi sebou navzájem a plodnou spoluprací s věřícími laiky, a to za současného uznávání a podporování rozličných rolí, charizmat a služeb uvnitř křesťanského společenství.38 „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Připomeňme si znovu tato slova ve světle služebného kněžství, jehož podstatu a poslání jsme ukázali. Toto „dnes“, o kterém mluví Kristus, ukazuje na „plnost času“, na čas plné a konečné spásy, tj. na čas církve. Pomazání a poslání Krista, vyjádřené slovy: „Duch Páně ... mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18), jsou živým kořenem posvěcení a poslání církve, „plnosti“ Kristovy (srov. Ef 1,23). Ve křtu, svátostném znovuzrození, se vylévá na všechny věřící Duch Páně, který je světí pro to, aby tvořili duchovní dům a svaté kněžstvo, a který je posílá, aby rozhlašovali velké činy toho, který je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (srov. 1 Petr 2,4-10). Kněz má podíl na pomazání a poslání Kristově specifickým a působivým způsobem, totiž skrze svátost kněžství, jejíž mocí se připodobňuje ve svém bytí 33
Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 9. Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10. 35 Srov. Propositio 7 36 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 10. 37 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 20. 38 Srov. Propositio 12. 34
Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři, a přijímá poslání přinášet ve jménu a v samotné osobě Kristově „chudým radostnou zvěst“. Ve svém závěrečném poselství shrnuli synodální otcové v několika, ale o to bohatších slovech „pravdu“, lépe řečeno „tajemství“ a „dar“ služebného kněžství takto: „Naše identita má svůj poslední pramen v lásce Otcově. Se Synem, Veleknězem a dobrým Pastýřem, kterého poslal, jsme svátostně spojeni skrze služebné kněžství působením Ducha svatého. Život a služba kněze je pokračováním života a působení samého Krista. To je naše identita, naše pravá hodnota, pramen naší radosti a jistoty našeho života.“39
III. kapitola Duch Páně je nade mnou Duchovní život kněze Specifické povolání ke svatosti 19. „Duch Páně je nade mnou“ (Lk 4,18). Duch není jen „nad“ Mesiášem, ale „naplňuje“ ho a proniká, zasahuje ho v jeho bytí a působení. Duch je totiž původcem „zasvěcení“ a „poslání“ Mesiáše: „Proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Mocí Ducha patří Ježíš úplně a výlučně Bohu, podílí se na nekonečné svatosti Boha, který ho povolal, vyvolil a poslal. Tak se zjevuje Duch Páně jako pramen svatosti a jako výzva ke svatosti. Tentýž „Duch Páně“ spočívá „na“ celém Božím lidu, čímž se rozumí Bohu „zasvěcený“ a od Boha „poslaný“ lid, který má zvěstovat spásonosné evangelium. Členové Božího lidu jsou „napájeni“ a „pomazáni“ týmž Duchem (srov. 1 Kor 12,13; 2 Kor 1,21nn; Ef 1,13; 4,30) a povoláni ke svatosti. Duch svatý nám zvláštním působením zjevuje a zprostředkovává základní povolání, kterým se Otec od věčnosti obrací na všechny lidi: povolání „svatě a bezúhonně žít před Bohem“, protože „nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4–5). Duch svatý nám toto povolání nejen zjevuje a zprostředkovává, je v nás také začátkem a pramenem jeho uskutečňování. On, Duch Syna (srov. Gal 4,6), nás činí podobnými Ježíši Kristu a umožňuje nám účast na jeho synovském životě, tj. na jeho lásce k Otci a k lidem. „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25) Těmito slovy nám apoštol Pavel připomíná, že křesťanský život je „duchovní život“, tj. život oduševněný Duchem a jím vedený ke svatosti čili k dokonalé lásce. Výpověď koncilu, že „všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému života a k dokonalé lásce“40, má zvláštní důležitost pro kněze: ti jsou povoláni nejen jako pokřtění, ale také a zcela specificky jako kněží, to znamená na základě nové hodnosti a se zvláštními podmínkami, které vyplývají ze svátosti kněžství. 20. Velmi bohaté a podnětné shrnutí o duchovním životě kněží, daru i úkolu stát se „svatým“ nám nabízí dekret koncilu o službě a životě kněží: „Svátostí kněžství jsou kněží připodobněni Kristu – Knězi jako služebníci Hlavy pro budování a vytváření jeho celého těla, jímž je církev, ve spolupráci s biskupským stavem. Již při křestním zasvěcení dostali, stejně jako všichni křesťané, znamení a dar tak velikého povolání a milosti, že při veškeré lidské slabosti mohou a mají usilovat o dokonalost podle slov Pána: »Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý 39 40
Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu (28. 10. 1990), III; l. m. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 40.
váš nebeský Otec« (Mt 5,48). Kněží však jsou povinni snažit se o tuto dokonalost ze zvláštního důvodu, neboť přijetím svěcení byli zasvěceni Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, aby byli s to během věků pokračovat v jeho podivuhodném díle, které silou shůry obnovilo celé lidské pokolení. Poněvadž tedy každý kněz svým způsobem zastupuje osobu samého Krista, je také obdařen zvláštní milostí, aby při službě svěřené obci i všemu Božímu lidu dovedl lépe následovat dokonalost toho, kterého zastupuje, a aby lékem na slabosti lidského těla byla svatost toho, který se pro nás stal veleknězem »svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků« (Žid 7,26).“41 Koncil zdůrazňuje především „všeobecné “povolání ke svatosti. Toto povolání má kořeny ve křtu, který kněze charakterizuje jako věřícího křesťana [christifidelis] ‚ jako „bratra mezi bratry“, který je včleněn do Božího lidu a spojen sním v radosti, vyplývající ze spoluúčasti na spásných darech (srov. Ef 4,4–6), i ve společném úsilí jednat „podle Ducha“ a následovat jediného Mistra a Pána. Myslíme na slavná slova Sv. Augustina: „Pro vás jsem biskupem, s vámi křesťanem. Ono je převzatý úřad, toto milost; ono znamená nebezpečí, toto spásu.“42 Se stejnou jasností mluví koncilní text také o „specifickém“ povolání ke svatosti, přesněji o onom povolání, které vyplývá ze svátosti kněžství jako z vlastní a zvláštní svátosti, vtiskující knězi znamení, což se realizuje mocí nového posvěcení, které nazýváme svěcením [ordinatio]. Na toto zvláštní povolání poukazuje také Sv. Augustin, když k větě: „Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem“ přidává ještě tato slova: „Těší mě tedy více, že jsem s vámi vykoupen, než že jsem vaším představeným; tu pak, jak přikazuje Pán, budu ve větší míře vaším sluhou, abych nebyl nevděčný za to výkupné, které mě učinilo vaším spoluslužebníkem.“43 Koncilní text pokračuje poukazem na některé prvky, které jsou nutné pro bližší určení zvláštního duchovního života kněží. Jsou to prvky, které souvisí se „svěcením“ kněží, jež je činí podobnými Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři církve, a s „posláním“ neboli službou, která je charakteristickou známkou kněží; uschopňuje je a zavazuje být „živými nástroji Krista, věčného Kněze“, jednat „ve jménu a osobě samého Krista“; tj. v celém svém životě, který je určen k tomu, aby zvláštním a zaníceným způsobem zvěstovali a dosvědčovali „evangelijní radikalismus.“44 Připodobněni Kristu, Hlavě a Pastýři, a z něho pramenící pastorační láska 21. Kněžským svěcením se kněz připodobňuje [configuratur] Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři církve, a přijímá jako dar onu „duchovní moc“, která představuje spoluúčast na nejvyšší autoritě, s níž Kristus skrze svého Ducha vede církev.45 Skrze toto posvěcení, způsobené vlitím Ducha svatého ve svátosti kněžství, je duchovní život kněze budován, formován a jaksi poznamenáván těmi základními postoji [habitibus], úkony a zásadami jednání, které jsou vlastní Ježíši Kristu jako Hlavě a Pastýři církve; jejich vyváženost utváří tu lásku, kterou nazýváme „pastorační láska“. Kristus je hlava církve, svého těla. Je „hlavou“ v novém, zvláštním smyslu „služebnosti“, jak dosvědčují jeho vlastní slova: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). Kristova služebnost dosahuje plnosti svého vyjádření ve smrti na kříži, tzn. v úplném darování sebe sama v pokoře a lásce: „Ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,7–8). Autorita Ježíše Krista jako hlavy se úzce pojí s jeho službou, s jeho darováním se, s úplným 41
Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12. Sermo 340, 1; PL 38, 1483. 43 Tamtéž. 44 Srov. Propositio 8. 45 Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 2. 12. 42
vydáním se, pokorným a plným lásky k církvi. Toto vše koná Kristus v úplné poslušnosti vůči Otci: Je jediný a pravý, pokořený [afflictus] a trpící služebník Pána, současně kněz i oběť. Autoritou tohoto druhu, tj. službou církvi, je oduševňován a oživován celý duchovní život každého kněze, neboť toto si vyžaduje jeho připodobnění Kristu, Hlavě a Služebníku církve.46 Takto nabádal sv. Augustin jednoho biskupa v den jeho svěcení: „Kdo je hlavou lidu, musí si být především vědom toho, že je služebníkem mnohých. Ať tím nepohrdá, opakuji, ať nepohrdá být služebníkem mnohých, vždyť Pán pánů nepokládal za nepatřičné stát se naším služebníkem.“47 Duchovní život služebníků Nového zákona musí nést rysy tohoto základního postoje služby Božímu lidu (srov. Mt 20,24nn; Mk 10,43–44), být vzdálen jakékoliv pýchy a jakékoliv touhy „ovládat“ svěřené stádce (srov. 1 Petr 5,2–3). Jde o službu konanou s radostí a podle Boží vůle. Takto se mohou starší obce, tedy kněží, stát „modelem“ pro stádce, které je na druhé straně povoláno k tomu, aby přijalo vůči celému světu tento kněžský postoj služby plnějšímu lidskému životu a jeho úplnému osvobození. 22. Obraz Ježíše Krista jako pastýře církve, která je jeho stádcem, navazuje na obraz Ježíše Krista jako hlavy a služebníka a ukazuje nám nově a barvitě jeho obsah. Se zřetelem na prorocké zvěstování Mesiáše a Vykupitele, který je radostně opěvován žalmistou a prorokem Ezechielem (srov. Žl 23[22]; Ez 34,11nn), představuje se Ježíš sám jako „dobrý pastýř“ (Jan 10,11–14) nejen Izraele, ale všech lidí (srov. Jan 10,16). A jeho život je nepřetržitým důkazem, ba dokonce denním uskutečněním jeho „pastýřské lásky“: Má soucit s lidmi, protože jsou znaveni a vyčerpáni jako ovce bez pastýře (srov. Mt 9,35–36), hledá ztracené a zbloudilé ovce (srov. Mt 18,12–14) a raduje se, kdykoliv je nalezne, shromažďuje je a chrání, zná je a volá je jednotlivě jménem (srov. Jan 10,3), vede je na svěží pastviny a k vodám, kde si mohou odpočinout (srov. Žl 23[22]), prostírá pro ně stůl a sytí je svým vlastním životem. Tento život přináší dobrý Pastýř jako oběť svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním, jak to opěvuje římská liturgie: „Dobrý Pastýř, který dal svůj život za své ovce a byl ochoten umřít za své stádce, vstal z mrtvých. Aleluja.“48 Petr nazývá Krista „nejvyšším pastýřem“ (1 Petr 5,4), poněvadž jeho dílo a jeho poslání pokračuje v církvi nejprve skrze apoštoly (srov. Jan 21,15–17), potom skrze jejich následovníky (srov. 1 Petr 5,1nn) a skrze kněze. Mocí vyplývající ze svěcení jsou kněží postaveni na roveň Ježíši, dobrému Pastýři, a jsou povoláni k tomu, aby napodobovali jeho pastýřskou lásku a dosvědčovali ji svým životem. Kristovo sebedarování církvi je plodem jeho lásky, má stejné znaky jako neodvolatelné sebeodevzdání ženicha nevěstě, což často zdůrazňuje i Písmo svaté. Ježíš je pravý ženich, který podává církvi „víno“ spásy (srov. Jan 2,11). On, který „je hlavou církve, sám Spasitel svého tajemného těla“ (Ef 5,23), „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5,25–27). Církev je tělo, v kterém Kristus je přítomen a působí jako hlava, ale církev je také nevěstou, která jako nová Eva pochází z Vykupitelova boku, otevřeného na kříži. Proto stojí Kristus „před“ svým tělem – církví, „dává mu jíst a přeje mu“ (Ef 5,29) skrze obětování svého těla pro ni. Ve shodě se svým povoláním má být kněz živým obrazem Ježíše Krista, ženicha církve.49 Zůstává zajisté sám vždycky částí společenství, ke kterému patří jako křesťan s ostatními věřícími, spolu se všemi ostatními bratry a sestrami, kteří jsou společně povoláni Duchem, ale mocí svého připodobnění ke Kristu, Hlavě a Pastýři, je kněz sám postaven do tohoto vztahu ženicha vůči vlastnímu společenství. „Nakolik zpřítomňuje Krista jako hlavu, pastýře a ženicha církve, kněz má místo 46
Srov. Propositio 8. Sermo Morin Guelferbytanus 32, 1; PLS 2, 637. 48 Římský misál: Antifona k přijímání na 4. neděli velikonoční. 49 Srov. Jan Pavel II.: Apoštolský list Mulieris dignitatem (15. 8.1988), 26; AAS 80 (1988), 1715–1716. 47
nejen v církvi, ale také vůči církvi.“50 Je tedy povolán k tomu, aby ve svém duchovním životě oživoval lásku ženicha Krista k jeho nevěstě církvi. Jeho život má být tedy osvěcován a veden také tímto snoubeneckým aspektem, který od něho vyžaduje být svědkem snoubenecké Kristovy lásky, a takto být schopen milovat lid s novým, větším, čistým a vždy věrným srdcem – nezištně a současně s jistým druhem božské „žárlivosti“ (srov. 2 Kor 11,2), s něhou, která si osvojuje dokonce nuance mateřské lásky a trpí „porodní bolesti“ do té doby, „dokud nenabude podoby Kristovy“ (srov. Gal 4,19). 23. Vnitřním principem, ctností, oživující a řídící duchovní život kněze, jímž je napodobován Kristus, Hlava a Pastýř, je pastorační láska, účast [participatio] na pastýřské lásce Ježíše Krista. Je nezaslouženým darem Ducha svatého a současně úkolem a apelem na svobodnou a zodpovědnou odpověď kněze. Pastorační láska spočívá především v úplném darování sebe sama církvi podle vzoru Kristova a v účasti na jeho vydanosti. „Pastorační láska kněží je ctnost, s níž napodobujeme Krista v jeho vydanosti a v jeho službě. Nejenom to, co děláme, ale naše sebedarování ukazuje Kristovu lásku k jeho stádci. Pastorační láska určuje náš způsob myšlení a jednání a způsob našeho styku s lidmi. Taková láska od nás žádá značné odříkání.“51 Sebedarování, kořen a syntéza pastorační lásky, je zaměřeno na církev. To platilo pro Krista, který „miloval církev a vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25); to má platit také pro kněze. Skrze pastorační lásku, která kněžské službě vtiskuje charakter „služby lásky“ [amoris officium],52 může „kněz, který přijme povolání ke službě, toto povolání proměnit v rozhodnutí lásky, na jejímž základě budou církev a spása lidí stát ve středu jeho zájmů. On sám bude díky této konkrétní spiritualitě schopen milovat univerzální církev a každou sobě svěřenou část církve s oddaností lásky ženicha vůči nevěstě.“53 Sebedarování nezná hranic, protože má znaky apoštolského a misionářského nasazení Krista, dobrého Pastýře, který řekl: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř“ (Jan 10,16). Uvnitř církevního společenství vyžaduje pastorační láska od kněze, aby udržoval obzvláštní a specifický osobní vztah k presbyteriu, sjednocenému mezi sebou navzájem a s biskupem, jak výslovně prohlašuje koncil: „Pastorační láska tedy vyžaduje, aby kněží pracovali vždycky, nemají-li běžet nadarmo, ve společenství s biskupy a jinými bratry v kněžství.“54 Oddání se církvi se týká církve jako těla a nevěsty Kristovy. Proto se vztahuje láska kněze v prvé řadě k Ježíši Kristu: jen tehdy, když miluje Krista, Hlavu a Ženicha, a jemu slouží, stává se láska pramenem, kritériem, měřítkem a podnětem lásky a služby kněze vůči církvi, tělu a nevěstě Kristově. Toho si byl hluboce vědom apoštol Pavel, když psal křesťanům v Korintě: „My však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši“ (2 Kor 4,5). O tom mluví výslovně a programově poučení Kristovo, který Petrovi rozkazuje, aby pásl jeho ovce až po třetím dosvědčení lásky – ano, výlučné lásky: „Zeptal se ho potřetí: »Šimone, synu Janův, miluješ mě?«... (Petr) mu odpověděl: »Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!« Ježíš mu řekl: »Pas moje ovce!«“ (Jan 21,17). Pastorační láska, která má svůj specifický pramen ve svátosti kněžství, se v plnosti projevuje v eucharistii, kterou je živena: „Tato pastýřská láska vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života, takže to, co se koná na obět-
50
Propositio 7. Jan Pavel II.: Homilie při eucharistické adoraci v Soulu (7. 10. 1989), 2; Insegnamenti, XII/2 (1989), 785. 52 Sv. Augustin: In Ioannis Evangelium Tractatus, 123,5; CCL 36, 678. 53 Jan Pavel II.: Promluva ke kněžím – účastníkům kongresu zorganizovaného italskou biskupskou konferencí (4. 11. 1980); Insegnamenti, 111/2 (1980), 1055. 54 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 14. 51
ním oltáři, snaží se kněžský duch uvést do vztahu se sebou samým.“55 Vždyť v eucharistii se zpřítomňuje, tj. stane se opět přítomnou, oběť na kříži, úplný dar Kristův církvi; dar jeho těla, které bylo vydáno, a krve, která byla vylita, jako jeho nejvyšší svědectví toho, že je hlavou a pastýřem, služebníkem a ženichem církve. Právě proto pastýřská láska kněze z eucharistie nejen vyrůstá, ale současně se v jejím slavení nejvyšší měrou uskutečňuje; z eucharistie tak dostává milost a povinnost dát celému svému životu „obětní“ charakter. Tato pastorační láska se stává vnitřním a dynamickým principem, který umožňuje sjednotit rozmanitou a rozličnou činnost kněze. Skrze ni se může realizovat podstatný a trvalý požadavek jednoty mezi vnitřním životem a mnohými aktivitami a úkoly kněžské služby; tento požadavek doléhá dnes naléhavěji v tomto velmi komplikovaném, nesourodém a roztříštěném společenském, kulturními církevním kontextu. Jedině zaměření každého okamžiku a každého jednání na zásadní rozhodnutí „obětovat život pro stádce“ může způsobit tu jednotu života, která je jistotně důležitá, ba nevyhnutelná pro harmonickou vyrovnanost a pro duševní rovnováhu kněze: „Tuto jednotu mohou kněží vytvořit tehdy, když budou při konání své služby následovat příklad Krista Pána, jehož pokrmem bylo konat vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo ... Budou-li žít jako dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí jejich život i činnost.“56 Duchovní život a vykonávání kněžské služby 24. Duch Páně pomazal a poslal Krista, aby hlásal evangelium (srov. Lk 4,18). Poslání není žádným vnějším prvkem vedle svěcení, ale představuje jeho vnitřní životní cíl: svěcení je totiž určeno pro poslání. Takto nejen svěcení, ale i poslání je určeno působením Ducha svatého, je pod jeho posvěcujícím vlivem. Tak tomu bylo u Krista. Tak tomu bylo u apoštolů i u jejich nástupců. Tak je tomu u celé církve a u jejích kněží: všichni obdrží Ducha svatého jako dar a povolání ke svatosti samotným faktem poslání i plněním tohoto poslání.57 Existuje tedy vnitřní vztah mezi duchovním životem kněze a vykonáváním jeho služby,58 což koncil formuloval takto: „Upevňují se v duchovním životě – pokud jsou učenliví vůči Kristovu Duchu, který je oživuje a vede, když vykonávají službu Ducha a spravedlnosti (srov. 2 Kor 3,8–9). Vždyť denními posvátnými úkony, a vůbec celou svou službou, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a s kněžskými spolubratry, směřují k dokonalému životu. Svatost kněží však sama velmi přispívá k plodnosti jejich služby.“59 „Žij podle toho, (co budeš konat) a jako Kristus ukřižovaný sám se staň obětí!“ Tuto nabádavou výzvu adresuje církev v obřadu svěcení novokněžím, když jsou jim předávány dary svatého lidu pro eucharistickou oběť: „tajemstvím“, jehož „služebníkem“ (srov. 1 Kor 4,1) je kněz, je koneckonců sám Ježíš Kristus, který je v Duchu svatém pramenem svatosti a výzvou k posvěcení. Toto „tajemství“ musí být zasazeno do celého života kněze. Jak veliká bdělost a živoucí vědomí je k tomu zapotřebí! A opět je to obřad svěcení, který před zmíněná slova předřazuje toto doporučení: „Buď si vědom toho, co budeš konat!“ Již sv. Pavel nabádal biskupa Timoteje: „Nenech v sobě ležet ladem Boží dar, který ti byl dán“ (1 Tim 4,14; srov. 2 Tim 1,6). Vztah mezi duchovním životem a vykonáváním kněžské služby lze vyložit na základě pastorační lásky, která mu byla dána svátostí kněžství. Právě proto, že kněžská služba je účastí na spásonosné službě Ježíše Krista, Hlavy a Pastýře, musí nově vyjadřovat a realizovat Kristovu pastýřskou lásku, která je současně pramenem a duchem kněžské služby a darování 55
Tamtéž. Tamtéž. 57 Srov. Pavel VI.: Apoštolská adhortace Evangelii nuntiandi (8.12.1975),75; AAS 68 (1976), 64–67. 58 Srov. Propositio 8 59 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12. 56
sebe sama. Objektivně vzato je kněžská služba podle citovaných slov sv. Augustina „službou lásky“. A právě tato objektivní skutečnost platí za základ a za výzvu k odpovídajícímu „étosu“, který nebude ničím jiným než životem z lásky, jak zdůrazňuje sv. Augustin: „Pást Pánovo stádce ať je službou lásky!“60 Tento „étos“, a tedy i duchovní život, není ničím jiným než přijetím „pravdy“ kněžské služby jako amoris officium ve svědomí i ve svobodě, tedy v duchu i v srdci, v rozhodnutích i jednáních. 25. Pro duchovní život, který se rozvíjí vykonáváním služby, je podstatné, aby kněz neustále obnovoval a dále prohluboval vědomí, že je služebníkem Ježíše Krista mocí svátosti kněžství a připodobněním [conformatio] Kristu, Hlavě a Pastýři církve. Takové vědomí odpovídá nejen pravé podstatě [natura] poslání, které plní kněz pro církev a pro lidstvo, nýbrž je též rozhodující pro duchovní život, který toto poslání plní. Vždyť kněz není vyvolen Kristem jako „věc“, ale jako „osoba“: není to žádný nečinný [iners] a pasivní nástroj, ale „živý nástroj“. Toto prohlašuje koncil na tom místě, kde se hovoří o povinnosti usilovat o dokonalost.61 Obdobně nazývá koncil kněze „společníky a pomocníky“ svatého a posvěcujícího Boha.62 V tomto smyslu je vědomá, svobodná a zodpovědná osoba kněze hluboce zaangažována do výkonu služby. Spojení s Kristem, které je potvrzeno přijetím svátosti kněžství a připodobněním, zdůvodňuje a vyžaduje od kněze další pouto, které vyplývá z jeho „základní intence“, tzn. z jeho vědomé a svobodné vůle konat svátostným znamením to, co má církev v úmyslu konat. Toto nové pouto tíhne svou podstatou k tomu, aby co možná nejšíře otevřelo dokořán rozum, city a samotný život, tedy celou řadu morálních a duchovních „dispozic“, neodlučitelných od horlivé služby, kterou kněz vykonává. Není žádné pochyby o tom, že vykonávání kněžské služby, zvláště pak slavení svátostí [celebratio sacramentorum] získává svou spásnou účinnost z působení samotného Ježíše Krista, přítomného ve svátostech. Avšak na základě Božího plánu, který vyzdvihuje absolutní nezaslouženost vykoupení tím, že z člověka dělá „zachráněného“ a současně – vždy a jedině s Ježíšem Kristem – „zachránce“, spásná účinnost vykonané služby je také zároveň podmíněna větším nebo menším přijetím a účastí člověka.63 Větší nebo menší stupeň svatosti udělovatele svátostí má především vliv na hlásání slova, slavení svátostí, vedení společenství v lásce. Toto vše zcela jasně potvrzuje koncil: „Svatost kněží však sama velice přispívá k plodnosti jejich služby. Ačkoli sice Boží milost může uskutečnit dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece Bůh obvykle projevuje své divy raději skrze ty, kteří se více otevřeli podnětům a vedení Ducha svatého a pro své vnitřní spojení s Kristem a pro svatost života mohou říci s apoštolem: »Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus!« (Gal 2,20).“64 Vědomí toho, že se kněz stal pomocníkem Krista, Hlavy a Pastýře, přináší s sebou také vděčné a radostné vědomí, že obdržel od Krista jedinečnou milost: milost a štěstí, že je Pánem nezaslouženě vyvolen za „živý nástroj“ díla spásy. Taková volba svědčí o lásce Ježíše Krista ke knězi. Tato láska vyžaduje – právě tak jako každá jiná láska, ba ještě více – opětování. Po svém zmrtvýchvstání položil Ježíš Petrovi základní otázku: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ A po této otázce Petrovi následuje pověření posláním: „Pas mé beránky!“ (Jan 21,15) Ježíš se ptal Petra, zda ho miluje, aby mu poté mohl svěřit své stádce. Ve skutečnosti však je pouze svobodná láska Ježíšova příčinou toho, že klade apoštolovi svou otázku a svěřuje mu své ovce. Podobně celé jednání kněze směřuje k tomu, aby církev miloval a jí sloužil, a současně je zaměřeno na to, aby stále víc dozrával v lásce a ve službě Ježíši Kristu, 60
In Ioannis Evangelium Tractatus, 123, 5; l. m. Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12. 62 Tamtéž, 5. 63 Srov. Tridentský sněm: Decretum de iustificatione, cap. 7; Decretum de sacramentis, can. 6 (DS 1529; 1606). 64 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12. 61
Hlavě, Pastýři a Snoubenci církve, v té lásce, která je vždy odpovědí na předcházející svobodnou a nezaslouženou Boží lásku projevenou v Kristu. Na růstu lásky ke Kristu záleží růst lásky k církvi. Sv. Augustin říká: „Jsme vašimi pastýři a s vámi jsme voděni na pastvu. Kéž nám Bůh dá takovou sílu lásky, abychom pro vás byli s to zemřít nebo byli odhodláni zemřít.“65 26. Z bohatosti učení 2. vatikánského koncilu můžeme poznávat podmínky a požadavky, charakter i plody těsného vztahu mezi duchovním životem kněze a vykonáváním jeho trojí služby: slova, svátostí a služby lásky.66 Kněz je především služebníkem slova Božího, je posvěcen a poslán hlásat evangelium o království Božím, volat každého člověka k poslušnosti víry a vést věřící ke stále hlubšímu poznání a účasti na Božím tajemství, jež se nám zjevilo a bylo sděleno v Kristu. Proto musí kněz především sám rozvíjet velikou důvěrnou znalost slova Božího. Nevystačí s poznáním jazykových nebo exegetických aspektů, i když i to je nezbytné; musí se k Božímu slovu přiblížit se srdcem chápavým a připraveným modlitbou, aby Boží slovo proniklo hluboce do jeho myšlenek a do jeho citů a vyvolalo v něm nové smýšlení – „myšlenky Kristovy“ (1 Kor 2,16) – tak aby jeho slova a ještě více jeho rozhodnutí a postoje stále více hlásaly evangelium a vydávaly mu svědectví. Pouze pokud „zůstane“ ve slově, stane se kněz dokonalým učedníkem Pána; pozná pravdu a bude skutečně svobodný po překonání všeho, co se protiví evangeliu a co je mu cizí (srov. Jan 8,31–32). Kněz musí být prvním „věřícím“ slovu, být si plně vědom toho, že slova jeho služby nejsou „jeho“, ale slova toho, který ho poslal. Není pánem tohoto slova, ale jeho služebníkem. Není jediným vlastníkem tohoto slova, ale dlužníkem vůči Božímu lidu. Právě proto, že hlásá evangelium a také aby byl schopen evangelizovat, musí sám – stejně jako církev – vyrůstat ve vědomí, že musí být sám stále evangelizován.67 Rozhlašuje slovo jako „služebník“, který má účast na prorocké moci Krista a církve. Aby sám měl jistotu a sám dával jistotu věřícím, že evangelium předává úplně a neporušeně, je kněz povolán k rozvíjení obzvláštní citlivosti, lásky a otevřenosti vůči živé tradici církve a její učitelské službě, které nejsou vůči Božímu slovu cizími prvky, ale slouží jeho pravému výkladu a bdí nad jeho pravdivým smyslem.68 Především ve slavení svátostí a při Denní modlitbě církve [Liturgia horarum] má kněz zakusit a dosvědčit hlubokou jednotu mezi vykonáváním své služby a svým duchovním životem. Milost darovaná celé církvi se ukazuje jako počátek svatosti a výzva ke svatosti také pro kněze. Jak ve službě, tak v duchovním životě kněze má eucharistická oběť opravdu centrální postavení. „Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci.“69 Rozličné svátosti a obzvláště milost, která je vlastní, specifická pro každou z nich, vtiskují do duchovního života kněží jakési zvláštní rysy. Tento život je ve skutečnosti vybudován a zformován různorodými charakteristickými znaky a požadavky různých svátostí, které kněz slaví a prožívá. Chci věnovat zvláštní úvahu svátosti smíření. Jejími vysluhovateli jsou kněží, ale mají z ní také čerpat, a tak se stát svědky Božího milosrdenství s hříšníky. Připomenu úryvek své adhortace Reconciliatio et paenitentia: „Duchovní život a pastorační působení kněze, právě 65
Sv. Augustin: Sermo de Nativitate sanctorum Apostolorum Petri et Pauli ex Evangelio in quo ait: Simon Ioannis diligis me?; Bibliotheca Casinensis, in Miscellanea Augustiniana, t. I, G. Morin OSB (red.), Řím, Typ. Polygl. Vat., 1930, 404, kde se říká: „Pascimus vobis et vobiscum pascimur: det utinam Dominus eam amandi vim ut pro vobis aut effectu mori possimus aut affectu.“ 66 Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 4–6. 13 67 Srov. Pavel VI.: Apoštolská adhortace Evangelii nuntiandi (8. 12. 1975), 15; 1.m. 13–15. 68 Srov. 2. vatikánský koncil: Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum, 8.10. 69 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 5.
tak jako jeho bratří laiků a řeholníků, závisí na vytrvalém a vědomém osobním přijímání svátosti smíření. Slavení eucharistie i ostatních svátostí, pastorační zanícení, vztahy k věřícím, společenství se spolubratry, spolupráce s biskupem, život modlitby: krátce řečeno celý kněžský život nutně trpí újmu, jestliže schází – ať už z nedbalosti či z jakékoli jiné příčiny – pravidelné přijímání svátosti smíření, zakotvené v plné víře a ve zbožnosti. Kdyby se kněz vůbec nezpovídal nebo se zpovídal špatně, velmi rychle by se to projevilo na jeho kněžství a kněžské službě a postřehlo by to rovněž společenství, jehož je pastýřem.“70 Konečně je kněz povolán k tomu, aby vykonával plnou moc a službu Ježíše Krista – Hlavy a Pastýře církve – tím, že podněcuje a vede církevní společenství, tzn. shromažďuje Boží rodinu, která jako společenství bratří usiluje o jednotu a „vede ji skrze Krista v Duchu k Bohu Otci“.71 Toto „munus regendi“ služba vládnutím, je velmi choulostivý a komplikovaný úkol, který vedle pozornosti k jednotlivým osobám a rozličným povoláním zahrnuje schopnost koordinovat všechny dary a charizmata, které Duch svatý probouzí ve společenství, zkoušet jejich pravost a vždy v jednotě s biskupy hodnotit jejich význam pro budování církve. Tato služba vyžaduje od kněze intenzívní duchovní život, bohatý na ty vlastnosti a ctnosti, které jsou potřebné lidem „předsedajícím“ a „vedoucím“ společenství, tj. „starším“ v nejvznešenějším a plném smyslu toho slova. Tyto vlastnosti jsou: věrnost, důslednost, moudrost, otevřenost vůči všem, laskavost a dobrota, pevná autorita v zásadních věcech, nepodléhání příliš subjektivním hlediskům, osobní nezištnost, trpělivost, ocenění denní práce, důvěra ve skryté působení milosti, jež se projevuje u prostých a chudobných (srov. Tit 1,7). Život kněze a evangelijní radikalismus 27. „Duch Páně je nade mnou“ (Lk 4,18). Duch svatý vylitý ve svátosti kněžství je pramenem svatosti a výzvou k posvěcení nejen proto, že připodobňuje kněze Kristu, Hlavě a Pastýři církve, a přikazuje mu plnit poslání proroka, kněze a krále ve jménu a v osobě Kristově, ale i proto, že oživuje jeho každodenní život tím, že jej obohacuje dary a úkoly, ctnostmi a impulsy, které vzájemně vytvářejí pastorační lásku. Taková láska je sjednocující syntézou evangelijních hodnot a ctností a vytváří současně sílu, která podněcuje její vývoj až do úplné křesťanské dokonalosti.72 Evangelijní radikalismus je pro všechny křesťany bez výjimky základním a nezanedbatelným požadavkem, který vyrůstá z Kristovy výzvy následovat a napodobovat ho v hluboké vnitřní sounáležitosti vyvolané Duchem (srov. Mt 8,l8nn; 10,37nn; Mk 8,34–38; 10,17–21; Lk 9,57nn). Tento požadavek se týká kněží nejen proto, že jsou „v“ církvi, ale také proto, že stojí „v prvních řadách“ církve [quodammodo praesunt], protože jsou připodobněni Kristu, Hlavě a Pastýři, připraveni ke svaté službě a posláni ji plnit s životností pastorační lásky. Důsledkem a projevem tohoto evangelijního radikalismu je rozkvět rozmanitých ctností a morálních postojů, nezbytných pro pastorační a duchovní život kněze, jako např. víra, pokora před tajemstvím Božím, milosrdenství a moudrost. Mocnějším výrazem tohoto radikalismu jsou různé „evangelijní rady“, které předkládá Ježíš v horském kázání (srov. Mt 5–7); mezi těmito radami jsou navzájem těsně spojeny poslušnost, čistota a chudoba.73 Kněz je povolán k tomu, aby je uváděl do života přiměřeným způsobem, ba co více – podle jejich ideálu a prvotního významu, jímž je utvářena a z něhož se odvozuje jeho kněžská identita. 28. „Mezi ctnostmi, které se nejvíce vyžadují pro službu kněží, je třeba uvést pohotovost ducha, která je činí vždy ochotnými hledat ne svou vlastní vůli, nýbrž vůli toho, který je poslal 70
Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Reconciliatio et paenitentia (2. 12. 1984), 31, VI; AAS 77 (1985), 265– 266. 71 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 6. 72 Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 42. 73 Srov. Propositio 9.
(srov. Jan 4,34; 5,30; 6,38).“74 Jinými slovy – jde o poslušnost, která vykazuje v duchovním životě kněze některé specifické znaky. Tato poslušnost je především „apoštolskou“ poslušností v tom smyslu, že kněz uznává církev v její hierarchické struktuře, miluje ji a slouží jí. Vždyť kněžská služba existuje pouze ve společenství s papežem a s kolegiem biskupů, zvláště pak s vlastním diecézním biskupem; jim musí kněz prokazovat „synovskou úctu a poslušnost“, jak to slíbil při obřadu svěcení. Tato podrobenost nositelům církevní autority neobsahuje nic ponižujícího, nýbrž nutně prýští ze zodpovědné svobody kněze, který bere na sebe nejen požadavky organického i organizovaného života církve, nýbrž uznává milost rozlišování a zodpovědnosti projevenou v církevních rozhodnutích, kterou přislíbil Ježíš svým apoštolům a jejich následovníkům, aby bylo tajemství církve spolehlivě chráněno a aby se posloužilo křesťanskému společenství jako celku na jeho společné cestě ke spáse. Pravá křesťanská poslušnost, správně motivovaná a bez servilní poníženosti, pomáhá knězi k tomu, aby vykonával na sebe přenesenou moc vůči Božímu lidu s evangelijní průzračností: bez autoritářství a demagogie. Pouze ten, který je ochoten poslouchat Krista, umí vyžadovat poslušnost od ostatních ve shodě s duchem evangelia. Kněžská poslušnost obsahuje také „komunitní“ požadavky: Není to poslušnost jednotlivce, který se individuálně spojuje s autoritou, ale je hluboce zasazena do jednoty v presbyteriu, které je povoláno ke svorné spolupráci s biskupem a skrze něho s nástupcem Petrovým.75 Tento aspekt poslušnosti vyžaduje od kněze značnou askezi, a to nejen v tom smyslu, že kněz nelpí příliš na svých vlastních zálibách a stanoviscích, ale i tím, že ponechává spolubratřím prostor k uplatnění a rozvoji jejich talentů a schopností bez jakékoli žárlivosti, nepřejícnosti a rivality. Poslušnost kněze má být solidární poslušnosti, vyplývá z jeho příslušnosti k jednomu presbyteriu a vždy v něm a s ním určuje orientaci práce a rozhodnutí se spoluodpovědností. Konečně má kněžská poslušnost specifický „pastorační“ charakter. To znamená, že je prožívána v klimatu neustálé pohotovosti [disponibilitas] a připravenosti dát se uchopit a doslova „pohltit“ požadavky a potřebami stádce. Tyto požadavky a potřeby musí být opravdu oprávněné a mnohdy bude nutné volit mezi nimi a zkoumat je. Nelze však popřít, že život kněze zcela vyplňuje hlad po evangeliu, víře, naději, lásce Boží a po Božím tajemství, jak je více nebo méně vědomé nachází v lidu Božím jemu svěřeném. 29. Mezi evangelijními radami, píše koncil, „vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým křesťanům (srov. Mt 19,11; 1 Kor 7,7), aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32–34) oddat pouze Bohu. Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě.“76 V panenství a v celibátu zachovává čistota svůj původní smysl, tzn. že lidská pohlavnost je přitom prožívána jako autentické vyjádření lásky a jako cenná služba lásce v duchu jednoty a vzájemného osobního sebedarování. Takový je plný význam panenství, které – zřeknutím se manželství – uskutečňuje „snoubenecký význam“ těla skrze osobní vazbu a oddanost Ježíši Kristu a jeho církvi. Tím se naznačuje a ohlašuje na onom světě očekávané konečné společenství a oddanost. „V panenství očekává člověk – i tělesně – eschatologickou svatbu Krista s církví. Daruje se cele církvi a doufá, že se také Kristus daruje církvi v plné pravdě věčného života.“77 V tomto světle lze snáze pochopit a ocenit pohnutky pro rozhodnutí, které učinila západní církev před staletími a na nichž pevně lpěla přes všechny obtíže a námitky, které byly proti
74
Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 15. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 15. 76 Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 42. 77 Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Familiaris consortio (22. 11. 1981), 16; AAS 74 (1982), 98. 75
tomu vzneseny, totiž udělovat kněžské svěcení pouze mužům, kteří by prokazovali, že jsou od Boha povoláni k daru čistoty ve formě úplného a doživotního celibátu. Synodální otcové vyjádřili své mínění na tuto otázku jasně a důrazně v důležité předloze (Propositio), která zasluhuje, aby byla úplně a věrně citována: „S plným respektováním discipliny východních církví a s přesvědčením, že kněžský celibát je charizmatem, připomíná synoda kněžím, že celibát představuje neocenitelný Boží dar církvi a má v současném světě prorockou hodnotu. Synoda znovu pevně potvrzuje požadavek latinské církve i některých východních církví, aby svátost kněžství byla udělována pouze těm mužům, kteří přijali Boží povolání k čistotě v celibátu (aniž bychom odsuzovali odlišnou tradici některých východních církví a partikulární případy ženatých duchovních, kteří konvertovali ke katolicismu a pro něž je stanovena výjimka, o níž mluví encyklika Pavla VI. Sacerdotalis caelibatus, čl. 42). Synoda nechce, aby v obecném mínění vyvstala jakákoli pochybnost o stálé vůli církve zachovávat zákon, podle něhož se v latinském obřadu vyžaduje od kandidátů kněžského svěcení svobodně zvolený a trvalý celibát. Synoda si přeje, aby byl celibát ukazován ve své plné biblické, teologické i duchovní hodnotě jako drahocenný Boží dar církvi a jako znamení Boží lásky k tomuto světu, jako znamení lásky kněze k Bohu a Božímu lidu, aby tak byl celibát chápán [perspiciatur] jako pozitivní hodnota obohacující kněžství.“78 Obzvlášť důležité je to, aby kněz pochopil teologické odůvodnění církevního zákona o celibátu. Zákon totiž vyjadřuje vůli církve, která časově předchází vůli jednotlivce, vůli vyjadřující jeho disponibilitu. Avšak vůle církve nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v Pánu a s Pánem. Pro adekvátní duchovní život kněze nesmí být celibát chápán jako izolovaný nebo čistě negativní prvek, ale vždycky jako pozitivní aspekt zcela specifické a charakteristické životní orientace kněze. Kněz opustí otce i matku a následuje Krista, dobrého Pastýře, a slouží v apoštolském společenství Božímu lidu. Celibát musí být tedy přijat s láskou a ve svobodném rozhodnutí, které musí být neustále obnovováno jako neocenitelný Boží dar, jako „pobídka pastýřské lásky“79, jako jedinečná účast na Božím otcovství a plodnosti církve a jako svědectví před světem o eschatologickém království. Aby však přešly do života všechny morální, pastorační i duchovní požadavky kněžského celibátu, je bezpodmínečně nutná pokorná a důvěryplná modlitba, jak nás tomu učí koncil: „Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici.“80 Modlitba spojená se svátostmi církve a s horlivou askezí vleje naději na vítězství těm, kdo jsou v obtížných situacích, odpuštění těm, kdo klesli, a důvěru a horlivost těm, kdo se musí znovu vydat na cestu. 30. Krátký a hluboký popis evangelijní chudoby podali synodální otcové, když ji ukázali jako „podřízení všech statků nejvyššímu dobru – Bohu a jeho království.“81 Chudobu může opravdu pochopit a uskutečnit jen ten, kdo kontempluje a prožívá tajemství Boha jako jediné a nejvyšší dobro, jako pravé a konečné bohatství. Chudoba totiž jistě není podceňování a odmítání materiálních hodnot, ale jejich používání s vděčností a současně radostné zřeknutí se jich s velkou vnitřní svobodou, tj. shodně s Boží vůlí a Božími záměry.
78
Propositio 11. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 16. 80 Tamtéž. 81 Propositio 8. 79
Chudoba kněze přejímá díky připodobnění se Kristu, Hlavě a Pastýři, ve svátosti kněžství zřetelný „pastorační“ charakter. Tímto charakterem se synodální otcové důkladně zabývali a k tomu opětně promýšleli a rozvíjeli koncilní učení.82 Napsali mezi jiným: „Kvůli příkladu Krista, který, ačkoli byl bohatý, se pro nás z lásky k nám stal chudým (srov. 2 Kor 8,9), musí kněží považovat chudé a nejslabší za ty, o které se mají obzvlášť starat. Mají být s to dávat jim příklad chudoby prostým a přísným životem, zvyklí vzdávat se zbytečných věcí (srov. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 9; CIC kán. 282).“83 Je sice pravdou, že „dělník má právo na svou mzdu“ (Lk 10,7) a že „Pán nařídil, aby ti, kdo hlásají evangelium, z evangelia měli svou obživu“ (1 Kor 9,14), ale je též pravdou, že toto právo apoštola se nesmí v žádném případě zaměňovat s nárokem podřídit službu evangeliu a církvi prospěchu a zisku, který by z ní mohl vyplývat. Jedině chudoba zaručuje knězi jeho připravenost dát se poslat i za cenu osobních obětí tam, kde je jeho práce nutnější a potřebnější. Chudoba je nezbytnou podmínkou a předpokladem pro poslušnost apoštola Duchu, který působí, že je připraven „jít“ a bez zátěží a vazeb následovat pouze Mistrovu vůli (srov. Lk 9,57–62; Mk 10,17–22). Kněz, který je osobně zapojen do života obce a který je za ni zodpovědný, musí také při spravování majetku obce podat svědectví o plné „průzračnosti“; s tímto majetkem nesmí nikdy nakládat tak, jako by to byl jeho vlastní majetek, ale jako s tím, z čeho musí složit účty před Bohem i před bratry, především chudými. Vědomí příslušnosti k jednomu presbyteriu povzbudí kněze k tomu, aby se angažovaně zasadil nejen o spravedlivější rozdělení statků mezi bratry, ale i o společné užívání majetku (srov. Sk 2,42–47). Vnitřní svoboda, která chrání a živí evangelijní svobodu, uschopňuje kněze k tomu, aby stál na straně nejslabších, solidarizoval se s jejich snahami zřídit spravedlivější společenský řád, aby s větším vcítěním se a pochopením rozlišoval fenomény týkající se hospodářské a sociální stránky života a podporoval přednostní volbu [optio] pro chudobné. Toto ho činí schopným – aniž by někoho vylučoval z hlásání evangelia a z daru spásy – obrátit se k malým, hříšníkům, k vyhoštěným a okrajovým skupinám všeho druhu podle vzoru, který dal Ježíš při plnění své prorocké a kněžské služby (srov. Lk 4,18). Nesmí se zapomínat na prorocký význam kněžské chudoby, který je obzvláště naléhavý v blahobytné a konzumní společnosti. „Opravdu chudobný kněz je jistě konkrétním znamením pro odmítnutí a nepodrobení se tlaku [tyrannis] moderní doby, která klade celou svou důvěru v peníze a materiální jistoty.“84 Ježíš Kristus, který zbaven všeho ukázal na kříži dokonalost své pastýřské lásky, je vzorem a pramenem ctností poslušnosti, čistoty a chudoby. Kněz má žít tyto ctnosti jako výraz pastorační lásky k bratřím a sestrám. Kněz má mít, jak píše Pavel křesťanům do Filip, „to smýšlení“, jaké měl Kristus, který se sám sebe zřekl, aby nalezl v poslušné, čisté a chudé lásce nejlepší cestu ke sjednocení s Bohem a k jednotě s lidmi (srov. Fil 2,5). Příslušnost k místní církvi a nasazení se pro ni 31. Jako každý vpravdě křesťanský duchovní, život má také život kněze podstatný a neodvolatelný církevní aspekt. Má účast na svatosti církve samé, kterou právem nazýváme ve vyznání víry jako „společenství svatých“. Svatost křesťanů se odvozuje od svatosti církve, vyjadřuje a obohacuje ji. Tato církevní dimenze má v duchovním životě kněze na základě jeho specifického vztahu k církvi obzvláštní vlastnosti, cíle i znaky, které je vždy nutno pochopit z jeho připodobnění Kristu, Hlavě a Pastýři, ze služby svěřené při svěcení a z jeho pastorační lásky.
82
Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 17. Propositio 10. 84 Propositio 10. 83
Z tohoto hlediska musí být příslušnost kněze k místní církvi a jeho pokorná angažovanost pro ni chápána jako duchovní hodnota. Tuto skutečnost nelze ocenit a zhodnotit pouze z hlediska organizačního a disciplinárního. Naopak, vztah k biskupovi v jednom presbyteriu, spoluúčast na jeho starostech o církev, angažovanost v evangelijní péči o Boží lid v konkrétních dějinných i životních podmínkách místní církve – to jsou nepominutelné prvky v charakteristice kněze a jeho duchovního života. V tomto smyslu se „inkardinace“ neomezuje pouze na právní vázanost, ale přináší s sebou také řadu duchovních a pastoračních postojů a rozhodnutí, které propůjčují kněžskému povolání vlastní tvářnost. Kněz si musí být vědom toho, že jeho příslušnost k místní církvi je svou podstatou charakteristickým prvkem, pomáhajícím prožívat pravou a vlastní křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu nachází kněz právě ve své příslušnosti a ve svém odevzdání se místní církvi bohatý pramen znaků a kritérií pro rozlišování a pro činnost, které formují nejen jeho pastorační poslání, ale i jeho duchovní život. Na cestě zdokonalení mohou přispět také další inspirující impulsy z různých tradic duchovního života, které obohacují život jednotlivých kněží a oživují kněžství cennými duchovními dary. Děje se tak v mnoha starých i nových církevních společenstvích, které přijímají do svých řad také kněze: od společností apoštolského života až po sekulární instituty pro kněze, od různých forem duchovních komunit a bratrstev až po nová církevní hnutí. Kněží, kteří jsou členy řádů nebo duchovních společenství, představují duchovní bohatství pro celé diecézní presbyterium, do něhož vnášejí zcela specifická charizmata a kvalifikované služby, a svou pouhou přítomností stimulují místní církev k větší otevřenosti k problémům univerzální církve.85 Příslušnost kněze k partikulární církvi a jeho nasazení, plné oddanosti, až po obětování života pro budování církve „v osobě Krista, Hlavy a Pastýře“, ve službě celému křesťanskému společenství a v srdečném, synovském vztahu k biskupovi mají být posilovány každým charizmatem, které od počátku patří ke kněžskému životu nebo se k němu připojuje.86 Aby však tato hojnost darů Ducha byla přijata s radostí, vykvetla k Boží slávě a přinesla své plody pro celou církev, musí každý kněz v prvé řadě znát a rozlišovat vlastní dary milosti od darů jiných lidí. Užití těchto charizmat musí být vždy provázeno křesťanskou pokorou, odvahou k sebekritice, s předsevzetím (které má přednost před každou jinou starostí) napomáhat při výstavbě celé obce, do jejíž služby je postaveno každé jednotlivé charizma. Kromě toho se vyžaduje ode všech opravdová snaha po vzájemném uznání a úctě a po ocenění všech pozitivních a oprávněných rozdílů, které v presbyteriu existují. To všechno rovněž patří k duchovnímu životu a ke stálé askezi kněze. 32. Příslušnost k partikulární církvi a oddanost k ní neomezují činnost a život kněze na místní církev: toto omezení vylučuje povaha jak místní církve,87 tak kněžské služby. Koncil o tom píše: „Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy »až na konec země« (Sk 1,8), neboť každá kněžská služba je účastí na světovém poslání, které Kristus svěřil apoštolům.“88 Z toho vyplývá, že duchovní život kněze musí být výrazně poznamenán horoucím misionářským úsilím a dynamismem. Kněz musí vykonáváním služby a svědectvím života utvářet svěřenou obec jako obec vpravdě misionářskou. Jak jsem napsal v encyklice Redemptoris missio, „proto musí mít všichni kněží misionářského ducha a smýšlení, mají být otevřeni vůči potřebám církve a světa a vnímaví vůči lidem vzdáleným, především vůči nekřesťanským
85
Srov. Kongregace pro řeholníky a sekulární instituty a Kongregace pro biskupy: Směrnice pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholníky v církvi Mutuae relationes (14. 5. 1978), 18; AAS 70 (1978), 484–485. 86 Srov. Propositio 25.38. 87 Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 23. 88 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 10; Srov. Propositio 12.
skupinám ve vlastním prostředí. Ať sdílí v modlitbě, a především v eucharistické oběti, starost celé církve o lidstvo.“89 Bude-li život kněze hluboce proniknut tímto misionářským duchem, usnadní to odpověď na stále vážnější problém soudobé církve – nerovnoměrné rozdělení kněží. V tom smyslu koncil pronesl zcela jasná a důrazná slova: „Ať tedy kněží mají na paměti, že jim musí ležet na srdci starost o všechny církve. Proto tedy kněží těch diecézí, které mají větší počet povolání, ať s radostí projeví ochotu jít pracovat do krajů, misií nebo akcí, které trpí nedostatkem duchovenstva, když jim to vlastní ordinář dovolí nebo je k tomu vybídne.“90 Obnov v nich ducha svatosti 33. „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Kristus nechává také dnes v našich kněžských srdcích rozeznít slova, která řekl v synagóze v Nazaretě. Naše víra nám skutečně odhaluje účinnou přítomnost Kristova Ducha v našem bytí, jednání a životě tak, jak je připodobnila, uschopnila a zformovala svátost kněžství. Ano, Duch Páně je „motorem“ našeho duchovního života. Vytváří v nás „nové srdce“, oživuje je a vede je skrze „nový zákon“ lásky, pastorační lásky. Rozhodující pro rozvoj duchovního života je vědomí, že knězi nikdy nechybí milost Ducha svatého, která je zcela nezaslouženým darem a zodpovědným úkolem. Vědomí tohoto obdarování zdůvodňuje a posiluje neotřesitelnou důvěru kněze v obtížích, pokušeních a slabostech, se kterými se v duchovním životě stále potkává. Ještě jednou opakuji kněžím to, co jsem řekl při jiné příležitosti v homilii mnohým z nich: „Kněžské povolání je v podstatě povoláním ke svatosti v té formě, která vyplývá ze svátosti kněžství. Svatost je důvěrný vztah s Bohem, je následováním chudého, čistého a pokorného Krista; je bezvýhradnou láskou k duším a oddaností jejich pravému blahu; je láskou k církvi, která je svatá a chce nás posvětit, protože právě takové poslání jí svěřil Kristus. Každý z nás musí být svatý, aby také pomáhal bratřím uskutečňovat jejich povolání ke svatosti. Jak bychom se nemohli zamyslet nad rozhodující rolí, kterou má Duch svatý ve specifickém povolání ke svatosti, specifickém pro kněžskou službu? Připomeňme si slova obřadu kněžského svěcení, která jsou obsažena ve svátostné formuli: »Uděl, prosíme, všemohoucí Otče, těmto svým služebníkům hodnost kněžskou; obnov v nich ducha svatosti; a dej, ať vytrvají v kněžské službě, kterou od tebe přijímají, a jejich život ať je pro tvůj lid povzbuzením a příkladem.« Kněžským svěcením jste dostali, moji milí, Kristova Ducha, který vás připodobňuje Kristu, abyste mohli jednat jeho jménem a prožívat v sobě jeho pocity. Intimní společenství s Kristovým Duchem jednak zaručuje účinnost svátostných úkonů konaných „v osobě Kristově“, jednak vyžaduje náležité vyjádření tohoto společenství též horoucí modlitbou, důsledným životem a pastorační láskou služebníka, který neúnavně usiluje o spásu bratří. Vyžaduje, jedním slovem, vaše osobní posvěcení.“91
89
Jan Pavel II.: Encyklika Redemptoris missio (7. 12. 1990), 67; AAS 83 (1991), 315–316. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 10. 91 Jan Pavel II.: Homilie k 5 000 kněžím z celého světa (9. 10. 1984), 2; Insegnamenti, VII/2 (1984), 839. 90
IV. kapitola Pojďte a uvidíte Kněžské povolání v pastorační péči církve Hledat Ježíše, následovat ho, zůstat s ním 34. „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Tak odpovídá Ježíš dvěma učedníkům Jan Křtitele na jejich otázku: „Kde bydlíš?“ Z jeho slov poznáváme, co znamená povolání. Takto vypravuje evangelista o povolání Ondřeje a Petra: „Na druhý den zase stál Jan se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: »Hle, Beránek Boží!« Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: »Co byste chtěli?« Řekli mu: »Rabbi« – to přeloženo znamená Mistře, – »kde bydlíš?« Řekl jim: »Pojďte a uvidíte!« Šli tedy a viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: »Našli jsme Mesiáše« – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: »Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,« to je v překladu Petr (Skála)“ (Jan 1,35–42). Tento úryvek evangelia je jedno z mnoha míst Písma sv., kde se popisuje „tajemství“ povolání, v našem případě tajemství povolání za apoštola Ježíšova. Avšak tento úryvek z Janova evangelia, který je důležitý také pro křesťanské povolání jako takové, má symbolický význam i pro každé povolání ke kněžství. Církev jako společenství Ježíšových učedníků je volána k tomu, aby měla na paměti tuto scénu, která se určitým způsobem v dějinách stále opakuje. Tím je církev vybízena, aby prohlubovala původní a osobní smysl povolání k následování Krista v kněžské službě a aby si také uvědomovala nerozlučitelné spojení mezi božskou milostí a lidskou zodpovědností, jak to naznačují slova, jež často nacházíme v evangeliu: „Pojď a následuj mě“ (srov. Mt 19,21). Církev je naléhavě vedena k tomu, aby vyložila a pochopila dynamiku, jež je povolání vlastní, a její postupný a konkrétní vývoj v jednotlivých fázích – Ježíše nejprve hledat, potom ho následovat a konečně u něho zůstat. V tomto „evangeliu povolání“ církev nachází základní model, sílu a podnět pro svou pastorační péči o povolání, tj. o jí svěřené poslání starat se o vznik, rozpoznání a rozvíjení povolání, zvláště povolání ke kněžství. Skutečnost, že „nedostatek kněží je pro každou církev smutnou zkušeností“92, vyžaduje, aby péči o duchovní povolání zvláště dnes vzali na sebe všichni členové církve s novým, účinným a rozhodným zaujetím, s vědomím, že starost o kněžská povolání není něčím druhořadým nebo vedlejším, ani izolovaným nebo omezeným úkolem, takřka jen úsekem – třebas i důležitým – celkové církevní pastorace. Spíše je to, jak opětovně zdůrazňují synodální otcové, činnost velmi hluboce zasahující do všeobecné pastorace každé místní církve.93 Je to starost, která musí být integrována do tzv. „normální pastorace“ a s ní se úplně ztotožňovat.94 Je to aspekt, který bytostně patří k církevní pastoraci, tj. k životu a poslání církve.95 Ano, aspekt povolání patří podstatně k církevní pastoraci. Důvod je v tom, že povolání do jisté míry určuje především hlubinné bytí církve ještě více než její činnost. Již ve jménu církev, Ecclesia, je naznačen jí vlastní hlubší charakter povolání, neboť církev je skutečně „svolané shromáždění“, shromáždění těch, kteří jsou voláni, popř. povoláni: „Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši jako k původci spásy a zdroji jednoty 92
Promluva při zakončení biskupské synody (27. 10. 1990), 5; l. m. Srov. Propositio 6. 94 Srov. Propositio 13. 95 Srov. Propositio 4. 93
a pokoje, a ustanovil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty.“96 Správný teologický výklad kněžského povolání a jeho se týkající pastorační péče může vyrůst jen z výkladu tajemství církve jako mysterium vocationis (tajemství povolání). Církev a dar povolání 35. Každé křesťanské povolání má základ v nezaslouženém a předcházejícím vyvolení ze strany Otce, který „nás zahrnul z nebe duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,3–5). Každé křesťanské povolání přichází od Boha, je darem Božím. Nikdy však nevzniká mimo církev nebo nezávisle na ní, ale uskutečňuje se vždy v církvi a skrze církev, neboť – jak nám připomíná 2. vatikánský koncil – „Bůh si nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil.“97 Církev v sobě spojuje nejen všechna povolání, která jí Bůh dává na její cestě spásy, nýbrž ona sama dostává svou tvářnost jako tajemství povolání, jako zářící, živý odlesk tajemství nejsvětější Trojice. Církev, „lid shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého“98, nese v sobě skutečně tajemství Otce, který není od nikoho povolán ani poslán (srov. Řím 11,33nn), ale volá všechny, aby posvěcovali jeho jméno a plnili jeho vůli. Církev střeží tajemství Syna, který byl povolán a poslán od Otce, aby všem hlásal království Boží, a který všechny volá, aby ho následovali. Církev také uchovává tajemství Ducha svatého, který posvěcuje k poslání ty, které povolává Otec skrze svého Syna Ježíše Krista. Církev, která je sama v sobě „povolání“, je svým vlastním založením a svou činností tvůrkyní a pěstitelkou povolání. Ona je ve svém základě „svátost“, „znamení“ a „nástroj“, v němž se stává viditelným a naplňuje se povolání každého křesťana. Církev plní toto poslání svým působením, tj. službou hlásání slova, udělováním svátostí i službou a svědectvím lásky. Tak lze pochopit podstatnou církevní dimenzi křesťanského povolání. Nejenže pochází „z“ církve a jejího zprostředkování, nejenže je lze poznat „ v“ církvi a v ní se naplňuje, ale bere na sebe – v základní službě vůči Bohu – nutně také tvářnost služby „pro“ církev. Křesťanské povolání je v každé ze svých forem darem určeným k budování církve, k růstu Božího království ve světě.99 Všechno, co říkáme o každém křesťanském povolání, se zvláštním způsobem uskutečňuje v povolání ke kněžství. Je to výzva postavit se do služby Božímu lidu přijetím svátosti kněžství v církvi, ve zvláštní příslušnosti a připodobnění se Ježíši Kristu, ve spojení s plnou mocí jednat „ve jménu a v osobním zastoupení“ Krista, Hlavy a Pastýře církve. Z toho hlediska lze chápat slova synodálních otců: „Povolání každého kněze se uskutečňuje především v církvi a pro církev. Skrze ni dosahuje povolání plného rozvoje. Z toho plyne, že každý kněz přijímá své povolání od Pána skrze církev jako dar milosti, gratiam gratis datam (charisma). Biskup anebo příslušný představený má povinnost nejen zkoumat způsobilost a povolání kandidáta, ale také je rozpoznat. Tento prvek zkoumání ze strany církve včleňuje individuální povolání do kněžského povolání jako takového. Kandidát kněžství nesmí přijmout povolání proto, aby prosadil své osobní podmínky, ale proto, aby přijal zásady a podmínky, které církev stanoví podle své zodpovědnosti.“100 96
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 9. Tamtéž. 98 sv. Cyprián: De dominica Oratione, 23; CCL 3/A, 105. 99 Srov. 2. vatikánský koncil: Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, 3. 100 Propositio 5. 97
Povoláni jako dialog: Boží iniciativa a odpověď člověka 36. Dějiny každého povolání ke kněžství, stejně jako každého povolání ke křesťanství, jsou dějinami nevýslovného dialogu mezi Bohem a člověkem, mezi láskou Boha, která volá člověka, a mezi svobodou člověka, který na Boží lásku odpovídá. Tato dvojí stránka povolání, jedna od druhé neoddělitelná, nezasloužený Boží dar a odpovědná svoboda člověka, vysvítá velmi přiléhavě a působivě ze stručných slov, jimiž evangelista Marek líčí povolání dvanácti apoštolů: „Potom (Ježíš) vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu“ (Mk 3,13). Zde se jasně ukazuje, že Ježíš s absolutní svobodou volá, apoštolové však nejprve přicházejí a pak Ježíše následují. To je stále platný model všech povolání. To je nezměnitelný postup každého povolání, ať už povolání proroků, apoštolů, kněží, řeholníků, věřících laiků – čili každého člověka, kterého Bůh volá. Proto hlavní věcí, ba prvotní a základní, je svobodný a nezasloužený zásah volajícího Boha. Jen on a nikdo jiný má právo volat. Známým příkladem je zkušenost proroka Jeremiáše: „Hospodin mě oslovil: Dříve než jsem tě utvořil v lůně matky, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil“ (Jer 1,4–5). Tutéž pravdu potvrzuje apoštol Pavel, že každé povolání má kořen ve věčném vyvolení Kristem, který „nás vyvolil před stvořením světa“ a „ze svého svobodného rozhodnutí“ (Ef 1,4.5). Tento dar předcházející milosti nikde není vyjádřen dokonaleji než ve slovech samého Ježíše: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý“ (Jan 15,16). Jestliže tedy kněžské povolání zcela jednoznačně zdůrazňuje primát milosti, pak toto svobodné a svrchované rozhodnutí Boží povolat člověka musí být přijímáno s největší úctou a nemůže být v sebemenší míře vynuceno žádnou lidskou vůlí, ani nemůže být nahrazeno žádným pouze lidským rozhodnutím. Vždyť povolání je darem Boží milosti, a nikoli nějakým právem člověka. Proto „kněžský život nikdy nemůže být pokládán za pouhou lidskou záležitost, ani kněžské poslání nemůže být považováno za pouhé lidské rozhodnutí.“101 Tím je zásadně vyloučena všechna pýcha a opovážlivost, aby si „povolaní“ nemohli osobovat žádnou zvláštní hodnost, ani se nemohli ničím honosit (srov. Žid 5,4nn). Proto srdce těch, kdo si uvědomují své povolání, má být v hlubokém dojetí naplněno obdivem a vděčností a kromě toho také neochvějnou a vytrvalou důvěrou v přesvědčení, že jejich pevná opora není ve vlastní síle, ale v bezpodmínečné věrnosti Bohu, který je volá. „Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a přišli k němu“ (Mk 3,13). Toto „přišli“, což znamená též „následovali ho“, vyjadřuje svobodnou poslušnost, s jakou apoštolové odpověděli na volání Mistrovo. Tak se to vyplnilo na Petrovi a Ondřejovi, jak se praví v evangeliu: „Řekl jim: »Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.« Oni hned nechali sítě a následovali ho“ (Mt 4,19–20). A totéž opakovaně zakoušeli také jiní, neboť v povolání se projevuje nezasloužená láska Boží i největší povýšení lidské svobody, spočívající v tom, že člověk je poslušen volajícího Boha a jemu se s neochvějnou důvěrou oddává. Ve skutečnosti milost a svoboda nestojí proti sobě. Naopak, milost podněcuje a podporuje lidskou svobodu a vykupuje ji z otroctví hříchu (srov. Jan 8,34–36), kromě toho ji uzdravuje a povznáší a dává jí schopnost otevřít se Bohu a přijímat jeho dary. A jako nikdo se nemůže vyrovnat Bohu v jeho iniciativě absolutní dobrovolnosti povolání, stejně tak nikdo nesmí zvrátit ta rozhodnutí, která člověk svobodně učinil. Proto také, když se na Ježíšovu výzvu „Pojď a následuj mě“ bohatý mladík odvážil odporovat a tím – i když ke své vlastní škodě – nicméně uplatnil svou svobodu, je nutno přiznat: „On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku“ (Mk 10,22).
101
Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně (3. 12. 1988), 2; Insegnamenti, XII/2 (1989), 1417.
Tedy svoboda patří k podstatě povolání. Když tato svoboda vede ke kladné odpovědi, projeví se jako osobní a hluboké přilnutí, jako darování se z lásky, jako navrácení darovaného dárci, totiž volajícímu Bohu, jemuž jsou jeho vlastní dary navráceny na způsob oběti. „Povolání“ – říkával Pavel VI. – „je svou velikostí přiměřené velikosti odpovědi a všechna povolání jsou jen a jen svobodná, totiž jsou to spontánní sebeoběti, uvědomělé, ochotné, úplné... Sebeoběti, jak jsme řekli, ale v tom spočívá celý problém. Může zaznít hlas, pokorný a pronikavý, samého Krista, jenž volá dnes jako třeba včera nebo i více než včera: Pojď! Svoboda je pak postavena před rozhodnutí ve svém nesnadném zápase, zda dovede odpovědět volajícímu obětavostí, velkomyslnosti, sebeobětí.“102 Svobodná sebeoběť, v níž spočívá vnitřně a rozhodně uvědomělá odpověď člověka volajícímu Bohu, má svůj nejvznešenější vzor a přímo kořen v nejsvobodnější sebeoběti Ježíše Krista (který musí být pokládán za prvního ze všech „povolaných“) vůči vůli Otcově: „A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: »Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo«... Proto jsem řekl: »Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli«“ (Žid 10,5.7). Maria, Panna a Matka, žijící v nejtěsnějším spojení s Kristem, více než ostatní tvorové zakusila povolání v nejplnější opravdovosti. Nikdo totiž nedal svrchované lásce Boží odpověď s tak velikou láskou jako ona.103 37. „On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku“ (Mk 10,22). Ten bohatý mladík, o němž mluví evangelium a který neposlechl volání Ježíšovo, nám naznačuje, jaké překážky mohou udusit a překazit svobodnou odpověď člověka. Nejenom hmotné statky mohou lidské srdce uzavřít duchovním hodnotám a radikálním požadavkům Božího království, ale i některé sociální a kulturní vlivy naší doby mohou vyvolat nemalé ohrožení a vštípit špatné názory na povahu povolání, a tak znesnadnit nebo skoro úplně znemožnit jeho přijetí a pochopení. Mnozí totiž mají tak nejasnou představu o Bohu, že to často hraničí s jakýmsi „náboženstvím bez Boha“, v němž místo Boží vůle vládne nezměnitelný a nevyhnutelný osud, jemuž se člověk musí podřídit s pasivní trpělivostí. Ale Boží tvář, jak nám ji přišel zjevit Kristus, je jiná. Bůh je totiž především Otec, který s věčnou a předchozí láskou vychází člověku vstříc, volá ho, navazuje s nim podivuhodný, stálý dialog a zve ho, aby měl jako syn účast na božském životě. Je samozřejmé, že když člověk má falešný pojem o Bohu, nemůže dosáhnout ani pravdivého poznání o sobě. V takovém případě žádné povolání nemůže být přijato ani uvedeno v život ve své plné hodnotě. Bude pociťováno jen jako uložené břemeno, které lidé jen stěží mohou unést nebo snášet. Také některé mylné představy o člověku, které se vnucují domnělými důkazy filozofickými nebo vědeckými, někdy svádějí člověka, aby svou existenci a svobodu chápal jako něco určeného a podmíněného vnějšími činiteli – výchovou, psychologickými a kulturními podmínkami a prostředím. Jindy zase je svoboda chápána jako absolutní autonomie, jako by sama sobě byla takřka jediným pramenem osobních rozhodnutí a jako by jí patřilo ve všem prvenství. Ale tím si sama uzavírá cestu k pochopení a prožití povolání jako svobodného dialogu lásky, který se rodí z toho, že se Bůh sděluje člověku, a vrcholí v tom, že se člověk upřímně oddává Bohu. V dnešní době se vyskytují také lidé, kteří vykládají poměr člověka k Bohu individualisticky a intimisticky, jako by se Bůh obracel jenom na jednotlivce, totiž čistě osobně, bez společenského prostřednictví, tj. jako by Bůh zamýšlel nějaké dobro – třeba i spásu – pouze jednotlivců, které volá, ale ne jejich zasvěcení Bohu v službě společenství. V tomto způsobu myšlení je ukryto nové ohrožení, a to hlubší a rafinovanější, které brání uznat a ochotně přijmout církevní dimenzi, která patří ke každému křesťanskému povolání, zvláště povolání 102
Pavel VI.: Poselství k 5. světovému dni modliteb za duchovní povolání (19. 4. 1968); Insegnamenti, VI (1968), 134–1355. 103 Srov. Propositio 5.
kněžskému, neboť jak koncil vhodně připomíná: Služebné kněžství naplňuje svůj pravý smysl ve službě křesťanskému společenství a ještě více v podporování všeobecného kněžství věřících.104 Tato zmíněná kulturní souvislost, která má značný vliv na křesťany, hlavně na mládež, umožňuje snadněji pochopit nedostatek kněžských povolání, který vyplývá z radikální krize víry. To také synodální otcové otevřeně prohlašují, když tvrdí, že krize povolání má základní kořen ve způsobu společenského a náboženského života věřících.105 Odtud plyne nutná potřeba, aby „pastorační péče o duchovní povolání“ směřovala hlavně k obnově „křesťanského smýšlení“, které se rodí a udržuje živou vírou. Z toho je také patrná nutnost podpory evangelizace, která neustává ukazovat pravou tvář Boha, totiž Otce, který v Ježíši Kristu volá nás všechny, společně i jednotlivě, a která zároveň zdůrazňuje pravý smysl lidské svobody, v níž lze spatřovat pramen i duchovní sílu pro odpovědné sebedarování. Jen tak budou položeny nutné základy k tomu, aby každé povolání, zvláště kněžské, bylo pro svou pravdivost chápáno, pro svou krásu milováno a prožíváno s hlubší radostí a v úplné oddanosti. Zásady a prostředky pastorace duchovních povolání 38. Povolání je tajemství, a to neproniknutelné, protože se týká vztahu, který Bůh zakládá mezi sebou a člověkem. Je to něco zcela jedinečného a neopakovatelného, tedy tajemství, které je jako nějaký málo jasný hlas zaslechnuto v hlubinách svědomí, je „nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“106 Ale tím se neruší společenský, totiž církevní rozměr povolání, protože církev má účast na každém kněžském povolání reálnou přítomností i účinným působením. Máme-li jednat o podporování kněžských povolání, totiž o tom, jak se má pomáhat kandidátům na celé jejich cestě ke kněžství a jak mají být vedeni a provázeni s pečlivou obezřetností, nachází tu církev vzor v Ondřejovi, který byl první mezi těmi, kdo se rozhodli následovat Ježíše. On sám vypravuje svému bratrovi, co se mu přihodilo: „»Nalezli jsme Mesiáše!« – to přeloženo znamená Kristus“ (Jan 1,41). Ale vypravování o tomto „nalezení“ je jakoby předehrou k setkání: „A přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,42). Zde však není žádné pochybnosti o tom, že iniciativa k povolání má být připočtena jedině Ježíšovi, protože on zasahuje svou absolutně svobodnou a svrchovanou vůlí. To Ježíš volá Simona a dává mu nové jméno: „Ježíš na něj pohlédl a řekl: »Ty jsi Simon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas,« to je v překladu Petr (Skála)“ (Jan 1,42). Ale nutno přiznat, že i Ondřej měl účast na tomto povolání, protože bratrovi dal podnět, aby se s Ježíšem setkal. „Přivedl ho k Ježíšovi.“ Zde je do jisté míry stěžejní bod církevní pastorační péče o duchovní povolání. Tak církev bere na sebe starost o vznik a růst povolání a přitom používá darů a odpovědnosti, charizmat a služeb, které přijala od Krista a jeho Ducha. Církev totiž jako lid kněžský, prorocký a královský je povinna podporovat a posilovat povolání v jejich zrodu a zrání, především modlitbami, svátostným životem, hlásáním slova, výchovou ve víře a svědectvím lásky. Církev ve své důstojnosti a zodpovědnosti jako kněžský lid užívá modlitby a liturgie jako podstatných a zvláště důležitých prvků pastorační péče o duchovní povolání. Křesťanská modlitba živená slovem Božím totiž vytváří ideální prostor, aby člověk mohl poznat pravdivost svého bytí, a tedy i identitu a povahu svého osobního a neopakovatelného životního úkolu, který mu Bůh svěřil. Bude proto potřeba vychovávat zvláště děti a mládež k tomu, aby dovedli a také chtěli věnovat se modlitbě a rozjímání slova Božího. V mlčení a naslouchání mají vnímat Boží hlas volající ke kněžství a jít za ním ochotně a radostně. 104
Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 10; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12. 105 Srov. Propositio 13. 106 Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 16.
Církev musí každý den přijímat tuto naléhavou výzvu Ježíšovu: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (Mt 9,38). A když to činí a plní tak rozkaz Kristův, vydává tím vzácné svědectví víře. Neboť když přednáší pokorné prosby za povolání, nejen uznává jejich potřebu pro svůj život a pro své poslání, ale uznává také, že jsou to dary Boží a jako takové že mají být vyprošovány s důvěrou a stálými modlitbami. Takové modlitby jsou stěžejním bodem celé pastorační péče o duchovní povolání a mají zavazovat nejen jednotlivce, ale celé církevní společenství. Nikdo nepochybuje, jak velký význam mají jednotlivé modlitební iniciativy a také doby určené k těmto modlitbám, především každoroční Světový den modliteb za duchovní povolání. Rovněž se mají podporovat některé jiné iniciativy jednotlivců nebo skupin, které jsou vyvolány naléhavostí této záležitosti. Ale dnes více než kdykoli dříve se musí podporovat zvyk modlit se za povolání, který se má stát častější a rozšířenější, až pronikne celé církevní společenství a uplatní se v každém církevním prostředí. Tak se stane živou skutečností, co zakusili apoštolové, když se modlili s Marií ve večeřadle a očekávali vylití Ducha svatého (srov. Sk 1,14). Tento Duch nepřestane působit v církvi, „aby v ní vyrůstali noví hlasatelé tvého evangelia a služebníci oltáře.“107 Liturgie, která je vrchol a pramen celého života církve a zvláště veškeré modlitby,108 má nutný a nejdůležitější úkol v pastorační péči o duchovní povolání. Skrze ni živě zakoušíme Boží dary a v ní máme školu, kde se připravuje odpověď na povolání. Vždyť každá bohoslužba, zvláště eucharistická, odhaluje pravou Boží tvář a dává účast na velikonočním tajemství, tj. staví nás před jeho tvář v onu „hodinu“, pro kterou Ježíš přišel na svět a do níž svobodně a dobrovolně vstoupil pro spásu světa (srov. Jan 13,1). Liturgie také ukazuje tvář církve jako kněžského lidu a společenství harmonicky uspořádaného v různosti a komplementárnosti charizmat a povolání. Kristova výkupná oběť, kterou církev slaví v liturgickém tajemství, uděluje zvláštní hodnotu také utrpení věřících, jestliže se snaží je prožívat ve spojení s utrpením Pána Ježíše. Když tedy synodální otcové vřele doporučili věřícím modlitbu za povolání, dodávají: „Také obětováním bolestí, které jsou tak časté v lidském životě, se nemocný křesťan nabízí Bohu jako oběť podle příkladu Krista, který se posvěcoval za nás všechny“ (srov. Jan 17,19). „Pro podporu povolání mají takové bolesti velikou moc, jsou-li obětovány na tento úmysl.“109 39. Při vykonávání prorockého poslání pokládá církev za svůj závazný a nevyhnutelný úkol hlásat a dosvědčovat křesťanský obsah povolání, možno také říci „evangelium povolání“. Přitom si též uvědomuje naléhavost apoštolových slov: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium“ (1 Kor 9,16). Tato výstraha platí především nám biskupům a týká se zároveň s námi také všech vychovatelů v církvi. Kázání a katecheze musí vždy vyjadřovat vnitřní rozměr povolání: Slovo Boží osvěcuje věřící, aby chápali svůj život jako odpověď na Boží výzvu, a provází je, když s vírou přijímají dar osobního povolání. Ale toto všechno ještě nestačí, i když je to důležité a podstatné. Bezpodmínečně nutné je „přímé kázání o tajemství povolání v církvi, o hodnotě kněžské služby, o její nutné potřebě pro Boží lid.“110 Organická a všem členům církve podávaná katecheze nejen rozptyluje pochybnosti či překonává falešné představy o kněžství, nýbrž také otevírá srdce věřících pro očekávání Božího daru a vytváří příznivé podmínky pro vznik nových povolání. Přišel čas mluvit odvážně a pevně o životě kněze jako o neocenitelné hodnotě a jako o nádherném a vzácném způsobu křesťanského života. Vychovatelé a zvláště kněží se nemají bát představovat kněžství jasně a důrazně jako reálnou možnost pro ty mladé muže, u nichž se projevují odpovídající dary a vlohy. Není třeba se bát, že jejich svoboda je zpochybňována a omezována. Naopak, jasná pobídka v pravém okamžiku může být rozhodující, aby mladý člověk dal svobodnou a autentickou odpověď. Ostatně dějiny církve stejně jako dějiny mnoha 107
Římský misál: Vstupní modlitba ve mši za kněžská povolání. Srov. 2. vatikánský koncil: Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 10. 109 Propositio 15. 110 Propositio 15. 108
kněžských povolání, která vznikla již v nejranějším mládí, ve velké většině dokazují, jak užitečné jsou blízkost a prozřetelné slovo kněze. Důležité je přitom nejen slovo, ale právě ona blízkost, tj. konkrétní a radostné svědectví, které i beze slov často napomáhá řešit otázky a přináší hojné světlo a vůli k rozhodnutí. 40. Církev jako královský národ je zakořeněna „v zákonu životodárného Ducha“ (Řím 8,2) a jím oduševněna. Je to hlavně královský zákon lásky (srov. Jak 2,8) neboli „dokonalý zákon svobody“ (Jak 1,25). Církev tedy plní své poslání, když vede každého věřícího, aby své povolání našel a prožíval ve svobodě a plnil v lásce. Ve své vychovatelské úloze se snaží církev se zvláštní pečlivostí o to, aby v dětech a mládeži probudila přání a vůli zcela a obětavě následovat Krista. Vychovatelská činnost, která se týká křesťanského společenství jako takového, se také musí obracet na jednotlivého člověka. Vždyť Bůh zasahuje svým voláním srdce každého člověka a Duch, přebývající v nitru každého učedníka (srov. 1 Jan 3,24), se dává každému křesťanu různými dary milosti (charizmaty) a zvláštními projevy. Každému se tedy má pomáhat, aby poznal, jaký dar mu Pán nabízí, a to právě jemu jako jedinečné a neopakovatelné osobě, a aby slyšel slova, kterými se Boží Duch obrací právě na něho. Za těchto předpokladů může péče o kněžská povolání najít patřičný výraz v pevném a přesvědčivém duchovním vedení. Je nanejvýš potřebné znovu objevit slavnou tradici osobního duchovního vedení, které v životě církve přinášelo vždy tak četné a vzácné plody. V určitých případech a za jasných podmínek může být sice podporováno, ale nikdy nahrazeno formami psychologické analýzy nebo posily.111 Děti a mladí lidé mají být vedeni k tomu, aby našli a správně hodnotili dar duchovního vedení, aby je hledali a v praxi vyzkoušeli a aby se u svých vychovatelů dožadovali s důvěrou a vytrvalostí práva volit si vhodné duchovní vůdce. Kněží ze své strany mají jako první využívat svého času a své síly k této práci, totiž k výchově a k osobní duchovní pomoci. Nikdy nemají litovat toho, že zanedbali nebo odložili mnohé jiné věci, třeba i krásné a užitečné, když se museli neodkladně věnovat své službě jako spolupracovníci Ducha při osvěcování a vedení povolaných. Cílem výchovy křesťanů je dospět pod vlivem Ducha svatého k tomu, aby „dosáhli míry plnosti Kristovy“ (srov. Ef 4,13). To se stane, když se následováním a účastí na lásce Kristově stává celý život službou této lásky (srov. Jan 13,14–15), když je přinášena Bohu duchovní bohoslužba (srov. Řím 12,1) a konečně když samy sebe dáváme bratřím jako dar. Služba lásky je základní smysl každého povolání, a ta se uskutečňuje zvláštním způsobem v povolání kněze. Neboť kněz je povolán k tomu, aby projevoval pastýřskou lásku Ježíšovu, tj. lásku dobrého pastýře, která dává „za ovce svůj život“ (Jan 10,11). Proto autentická pastorační péče o duchovní povolání nikdy nepřestane vychovávat děti a mladé lidi k radostné ochotě, k duchu nezištné služby, k obětavosti a k bezpodmínečnému darování sebe. Zvláštní zmínky zde zasluhuje tzv. dobrovolná služba, pro niž má dnešní mládež stále větší pochopení. Když při tom jde o službu motivovanou evangeliem, vychovávající k rozlišování potřeb a prožívanou každý den věrně a s oddaností, otevřeně pro možnost trvalého závazku v zasvěceném životě a živenou modlitbou, pak bude podporovat s větší jistotou život v nesobecké a nezištné obětavosti a bude moci učinit toho, kdo se jí věnuje, přístupnějším Božímu hlasu, který jej snad volá ke kněžství. Na rozdíl od bohatého mladíka bude moci takový služebník přijmout pozvání, kterým ho Ježíš láskyplně volá (srov. Mk 10,21), a odpoví z vlastní vůle a ochotně, že jej bude následovat, protože pravé bohatství je pouze v sebedarování se jiným a „ztrátě“ života.
111
Srov. CIC, kánon 220: „Nikomu není dovoleno nezákonně poškodit dobrou pověst..., ani porušit právo každého člověka na ochranu svého soukromí“; srov. kánon 642.
Všichni máme odpovědnost za kněžská povolání 41. Povolání ke kněžství je Boží dar, který znamená pro povolaného jistě velké dobro. Ale je také darem pro celou církev, dobrem pro její život a její poslání. Církev je také povolána chránit tento dar, vážit si ho a milovat jej. Je zodpovědná za vznik a růst kněžských povolání. Proto jednajícím subjektem a hlavním činitelem pastorační péče o povolání je církevní společenství ve svých různých formách, od obecné církve až po církve místní, a analogicky od místní církve až po farnost a všechny členy Božího lidu. Tím naléhavější je to především dnes, kdy se rozšiřuje a zakořeňuje přesvědčení, že všichni členové církve bez výjimky mají milost a zodpovědnost starat se o povolání. Druhý vatikánský koncil zdůraznil zcela jasně, že „podporovat povolání je povinnost celého křesťanského společenství, které jí má dostát především naplno prožívaným křesťanstvím.“112 Jen na základě tohoto přesvědčení bude možné, aby pastorační péče o povolání měla opravdu církevní podobu a vyvíjela jednomyslné úsilí, přičemž bude používat také specifických institutů a přiměřených prostředků sloužících budování společenství a růstu spoluodpovědnosti. První odpovědnost za pastorační péči o kněžská povolání má biskup,113 který se tomu má sám zvlášť věnovat, i když přitom mohou a mají být využity různé formy spolupráce. Biskup je otec a přítel svého kněžstva a především jeho starostí je zajišťovat trvalé pokračování charizmatu kněžské služby a „vkládáním rukou“ získávat nový dorost. Ať se stará o to, aby požadavek pastorační péče o povolání byl v oblasti celkové řádné pastorace stále přítomen, ba aby byl do ní úplně integrován a s ní se takřka ztotožnil. Na něm spočívá úkol podporovat a koordinovat různé iniciativy, týkající se povolání.114 Biskup si má být vědom, že může počítat především se spoluprací svého presbyteria. Všichni kněží jsou s ním solidární a spoluodpovědní při hledání a podporování kněžských povolání. Neboť, jak praví koncil, přísluší „kněžím jako vychovatelům ve víře starat se buď přímo nebo prostřednictvím jiných o vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém k rozvíjení vlastního povolání podle evangelia.“115 „Tato povinnost jistě patří přímo ke kněžskému poslání, jímž se kněz stává účastným péče celé církve, aby Božímu lidu zde na zemi nikdy nechyběli dělníci.“116 Život kněží, jejich bezpodmínečná oddanost Božímu stádci, jejich svědectví láskyplné služby Pánu a jeho církvi – svědectví, které je poznamenáno přijetím kříže neseného v naději a velikonoční radosti –‚ jejich bratrská svornost a horlivost o evangelizaci světa jsou nejdůležitějším a nejpřesvědčivějším prostředkem pro probouzení kněžských povolání.117 Zvláštní odpovědnost má křesťanská rodina, která se na základě svátosti manželství zcela zvláštním způsobem podílí na výchovném úkolu církve, Učitelky a Matky. Jak psali synodální otcové, „křesťanská rodina, která je skutečně jakousi »domácí církví« (Lumen gentium, 11), měla vždy příznivé předpoklady ke vzniku duchovních povolání. Poněvadž křesťanské rodiny jsou dnes ohroženy, musí být připisován velký význam pastorační péči o křesťanské rodiny, aby rodiny velkoryse přijímající dar lidského života byly jakoby »prvním seminářem« (Optatam totius, 2), v němž by mohly děti již od počátku získat ducha zbožnosti a modlitby a též lásky k církvi.“118 Na úkol a povinnost rodičů a celé rodiny musí harmonicky navazovat škola, která má svou identitu „výchovného společenství“ uplatňovat takovým způsobem služby, který je s to ukázat povolání jako hodnotu lidské osoby vepsanou přímo do lidské přirozenosti. V tomto smyslu může škola, když je vhodným způsobem obohacena křesťanským duchem 112
Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 2. 2. vatikánský koncil: Dekret o pastýřské službě biskupův církvi Christus Dominus, 15. 114 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 2. 115 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 6. 116 Tamtéž, 11. 117 Srov. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 2. 118 Propositio 14. 113
(jednak dostatečnou přítomností představitelů církve ve státní škole – což závisí na státoprávním řádu dotyčné země – obzvlášť však v katolické škole), „vštěpovat dětem a mládeži přání plnit Boží vůli ve stavu, který je pro každého nejvhodnější, nevyjímaje přitom ani povolání ke kněžství.“119 Také věřící laici, zvláště katecheti, učitelé a vychovatelé všeho druhu, a rovněž všichni, kdo se věnuji pastorační péči o mládež, mají – každý svým způsobem a vlastní metodou – velký význam pro tuto pastorační péči o kněžská povolání. Čím více proniknou do ducha svého vlastního povolání a poslání v církvi, tím jasněji budou moci poznat význam a nenahraditelnost povolání a poslání kněze. V rámci různých společenství na úrovni diecézní a farní mají být hodnoceny a podporovány takové skupiny, jejichž členové přinášejí svůj příspěvek ve formě modlitby a obětí za kněžská a řeholní povolání a také mravní a materiální podporu. Tu je nutno připomenout také četné skupiny, hnutí a sdružení věřících laiků, kterým dává vznik a růst v církvi Duch svatý, aby posílil misijní charakter přítomnosti křesťanů ve světě. Tato různá laická společenství jsou zvlášť úrodným polem pro vznik duchovních povolání a jsou opravdu vhodným místem pro přípravu a vzrůst povolání. Skutečně mnozí mladíci právě uvnitř a s pomocí těchto společenství uslyšeli volání Páně, aby jej následovali na cestě kněžství, a oni odpověděli na toto volání s povzbudivou obětavostí.120 Je třeba docenit působení těchto sdružení, aby mohly v jednotě s univerzální církví a pro její růst vnést svůj specifický přínos pro pastorační péči o povolání. Konečně různé skupiny i jednotliví členové církve, kteří se věnují péči o povolání, budou tím účinněji plnit svou úlohu, čím více mohou zprostředkovat církevnímu společenství jako celku – počínaje farností – přesvědčení, že problém kněžských povolání nesmí být ponechán jen těm, kteří jsou k tomu „pověřeni“ (všeobecně kněžím nebo zvláště těm, kteří působí v kněžském semináři), ale že je to „životní problém, který více než kterýkoli jiný leží církvi na srdci“121, a jemuž má proto patřit větší láska každého křesťana.
V. kapitola Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním Formace kandidátů kněžství Následování Krista podle vzoru apoštolů 42. „Potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,13–15). „Aby byli s ním“: není obtížné v těchto slovech poznat, že Ježíš chce „doprovázet“ povolání apoštolů. Po jejich povolání a ještě před jejich rozesláním, zajisté proto, aby bylo možné vyslat je kázat, vyzývá je Ježíš k odchodu na osamělé místo „na jistý čas“ kvůli formaci, aby rozvinuli vztah hlubokého společenství a přátelství s ním samým. V této době se jim dostalo dobrodiní katecheze, která byla hlubší než ta, jakou ve svém učení dával lidu (srov. Mt 13,11); také si přál, aby se stali svědky jeho tiché modlitby k Otci (srov. Jan 17,1–26; Lk 22,39–45).
119
Propositio 15. Srov. Propositio 16. 121 Jan Pavel II.: Poselství k 22. dni modliteb za duchovní povolání (13. 4. 1985), 1; AAS 77 (1985), 982. 120
Církev při své péči o kněžská povolání čerpá v každém věku inspiraci z Kristova příkladu. Byly to, a do jisté míry stále ještě jsou, mnohé rozličné praktické formy, podle nichž církev vykonávala pastorační péči o povoláni. Jejím úkolem není pouze rozeznat, ale i „doprovázet“ kněžská povolání. Avšak duch, který je musí inspirovat a podporovat, je stále týž: církev má přivádět ke kněžství pouze ty, kdo byli povoláni a vhodně formováni, a jsou tedy připraveni připojit se vědomě a zcela svobodně k Ježíši Kristu, který je vyzývá k důvěrnému životu s ním a ke sdílení jeho spasitelného poselství. V tomto smyslu je „seminář“ ve svých rozličných formách a obdobně dům pro formaci řádových kněží něčím více než místem a hmotným prostorem, je duchovním prostorem svým způsobem života a ovzduším, které podporuje a zajišťuje proces formace tak, aby se osoba Bohem povolaná ke kněžství mohla svátostí kněžství stát živým obrazem Ježíše Krista, Hlavy a Pastýře církve. Ve svém závěrečném poselství synodální otcové vyjádřili jednoznačně a hluboce původní a specifický význam formace kandidátů kněžství, když praví: „Žít v semináři, který je školou evangelia, znamená následovat Krista podle vzoru apoštolů a nechat se uvádět Kristem do služby Bohu Otci a všem lidem pod vedením Ducha svatého. Dovolit Kristu, dobrému Pastýři, aby nás přetvářel pro lepší kněžskou službu církvi a světu. Přípravou ke kněžství se učíme osobně odpovídat na Kristovu otázku: »Miluješ mě?« (Jan 2 1,15). Pro budoucího kněze může být odpovědí pouze úplné sebeodevzdání.“122 Jde tedy o vnášení tohoto ducha, který v církvi nikdy nemůže chybět, do společenských, psychologických, politických a kulturních podmínek dnešního světa, podmínek tak rozdílných a složitých, jak dosvědčují synodální otcové při pohledu na různé místní církve. Se starostlivou účastí, ale současně i s velikou nadějí otcové pozorně hodnotili snahy o hledání metod formace kandidátů kněžství, probíhající ve všech církvích. Tato naše adhortace se snaží shrnout výsledky práce synody: stanovení některých pevných bodů, poznání zásadních cílů, všeobecné zpřístupnění bohatých zkušeností a formačních programů, které již byly s úspěchem vyzkoušeny. V této adhortaci pojednáváme zvlášť o „počáteční“ formaci a „trvalé“ formaci, aniž bychom zapomínali, že jsou těsně spojeny, že tvoří jedinou organickou cestu křesťanského a kněžského života. Adhortace ukazuje různé aspekty formace – lidskou, duchovní, intelektuální a pastorační – stejně jako prostředí a osoby odpovědné za formaci kandidátů kněžství.
1. ASPEKTY KNĚŽSKĚ FORMACE Lidská formace: základ veškeré kněžské formace 43. „Bez vhodné lidské formace by celému dílu kněžské formace chyběl nezbytný základ.“123 Toto tvrzení synodálních otců vyjadřuje nejenom rozumový požadavek potvrzovaný zkušeností, ale potřebu, která má nejhlubší a specifické důvody ve vlastní podstatě [natura] kněze a jeho služby. Kněz, který je povolán být „živým obrazem“ Ježíše Krista, Hlavy a Pastýře církve, má dosáhnout co největší lidské dokonalosti, jak vyzařuje ze života Božího Syna, který se stal člověkem, a jak se zrcadlí zvlášť výrazně v jeho postojích vůči ostatním, jak to ukazují evangelisté. Služba kněze spočívá v hlásání slova, ve vysluhování svátostí a vedení křesťanského společenství v lásce „ve jménu a osobě Kristově“, při tom všem se však musí vždy a pouze obracet ke konkrétním lidem: „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha“ (Žid 5,1). Vidíme tedy, že lidská formace kněze má důležitý význam s ohledem na ty, ke kterým je poslán. Aby toto poslání mohlo být pro lidi co nejvěrohodnější a nejpřijatelnější, musí kněz přetvořit svou lidskou osobnost tak, aby se stal mostem a ne pře122 123
Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu (28. 10. 1990), IV; l. m. Propositio 21.
kážkou při jejich setkání s Ježíšem Kristem, Vykupitelem člověka. Je důležité, aby podle příkladu Ježíšova, který „sám totiž věděl, co je v člověku“ (Jan 2,25; srov. 8,3–11), byl kněz schopen poznávat hlubiny lidského srdce, vnímal potíže a problémy, usnadnil setkání a dialog, vytvořil důvěru a navázal spolupráci, vyslovoval vážné a objektivní soudy. Nejen pro dosažení potřebné zralosti a pro seberealizaci, ale i kvůli budoucí službě si mají budoucí kněží osvojit řadu lidských vlastností, bez nichž se nemohou stát osobnostmi: vyváženými lidmi, silnými a svobodnými, schopnými nést tíži pastorační odpovědnosti. Potřebují být vychováni v lásce k pravdě, aby byli upřímní a poctiví, respektovali každého člověka, měli smysl pro spravedlnost, byli věrni svému slovu, byli skutečně soucitní, byli důslední a zvláště aby byli vyvážení v soudech a chování.124 Prostý a naléhavý program pro tuto lidskou formaci lze nalézt ve slovech apoštola Pavla Filipanům: „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály“ (Flp 4,8). Je zajímavé poznamenat, že právě u těchto hluboce lidských vlastností dává Pavel sebe za vzor pro svou věrnost, když pokračuje: „Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli“ (Flp 4,9). Zvláštní význam má schopnost jednat s druhými. To je opravdu základní pro toho, kdo je povolán, aby nesl odpovědnost za společenství a aby byl „tvůrcem společenství“. Proto kněz nemůže být arogantní nebo svárlivý, ale vlídný, pohostinný, vážný ve svých slovech a úmyslech, rozvážný [prudens] a diskrétní,125 velkodušný a ochotný sloužit, schopný udržovat otevřené a bratrské vztahy a navazovat je s jinými a připravený porozumět, odpustit a potěšit. Dnešní lidé bývají často zvyklí žít „v davu“ a zároveň v osamocenosti, zvláště ve velkých městských aglomeracích, a tím více si dovedou vážit hodnoty společenství. To je dnes jeden z nejvýmluvnějších znaků a jedna z nejúčinnějších cest předávání evangelijního poselství. V této souvislosti je citová zralost jako výsledek výchovy v opravdové a odpovědné lásce významným a rozhodujícím činitelem při formaci kandidátů kněžství. 44. Citová zralost předpokládá vědomí, že láska má ústřední úlohu v životě člověka. Skutečně, jak jsem napsal v encyklice Redemptor hominis, „člověk nemůže žít bez lásky. Zůstává sám sobě nepochopitelným, jeho život je bezcenný, jestliže se mu nedostane projevu lásky, jestliže se nesetká s láskou, jestliže ji neprožije a nepřivlastní si ji, jestliže se jí důvěrně nezúčastní.“126 Mluvíme zde o lásce, která zahrnuje celou osobu, ve všech jejích aspektech – fyzických, psychických a duchovních – a která je vyjádřena v „svatebním významu“ lidského těla, díky kterému člověk odevzdává sebe druhé osobě a přijímá ji. K pochopení této „pravdy“ o lidské lásce vede náležitá sexuální výchova. Musíme si však uvědomit, že ve společnosti a kultuře je velmi rozšířen postoj, který „dalekosáhle snižuje lidskou sexualitu na úroveň něčeho »vulgárního«, vysvětluje ji a prožívá omezujícím a ochuzujícím způsobem a spojuje ji pouze s tělem a sobeckým požitkem.“127 I v rodinném prostředí, v němž vznikají kněžská povolání, se projevuje nemálo slabostí a někdy i závažných chyb. V tomto kontextu se sexuální výchova stává obtížnější, ale též naléhavější. Měla by být opravdu a úplně osobní a vést k uznání hodnoty čistoty, aby si ji zamilovali jako „ctnost, která
124
Srov. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 11; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 3; Kongregace pro katolickou výchovu: Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (6.1.1970), 5; l. m., 356–357. 125 Srov. Propositio 21. 126 Jan Pavel II.: Encyklika Redemptor hominis (4. 3. 1979), 10; AAS 71 (1979), 274. 127 Apoštolská adhortace Familiaris consortio (22. 11. 1981), 37; l. m., 128.
rozvíjí skutečnou zralost lidské osoby a činí ji schopnou respektovat a pěstovat »svatební význam« těla.“128 Výchova k odpovědné lásce a citové zralosti člověka je zcela nezbytná pro toho, kdo je jako kněz povolán k celibátu, což znamená nabídnout – s milostí Ducha svatého a svobodnou odpovědí vlastní vůle – celou svou lásku a starost Ježíši Kristu a jeho církvi. Vzhledem k závazku celibátu by měla citová zralost zahrnovat kromě lidských vztahů čirého přátelství a hlubokého bratrství také silnou, živou a osobní lásku k Ježíši Kristu. Jak to napsali synodální otcové: „Největší význam při rozvíjení citové zralosti má láska ke Kristu, vyjádřená úplným darováním se všem. Tak kandidát, který je povolán k celibátu, nalezne v citové zralosti pevnou oporu pro věrné a radostné prožití života v čistotě.“129 Protože charizma celibátu, i když je opravdové a prošlo zkouškami, neničí lidské city a instinktivní impulsy, kandidáti kněžství potřebují citovou zralost, která je rozvážná [prudens], schopná odmítnout vše, co ji ohrožuje, bdí nad tělem i duchem a je schopná úcty a respektu v mezilidských vztazích s muži i ženami. Cennou pomoc může poskytnout vhodná výchova k opravdovému přátelství podle vzoru bratrských svazků, v nichž sám Kristus zde na zemi žil (srov. Jan 11,5). Lidská zralost, a zvláště citová zralost, vyžaduje jasnou a silnou formaci ke svobodě, která spočívá v důsledné a upřímné poslušnosti vůči „pravdě“ své vlastní bytosti, ke smyslu své vlastní existence, to je k „upřímnému sebedarování“ jako cestě a základnímu obsahu opravdové seberealizace.130 Takto chápaná svoboda vyžaduje, aby člověk opravdu ovládal sebe sama a byl rozhodnut bojovat a překonávat různé formy sobectví a individualismu, které ohrožují život každého z nás, aby dokázal být otevřený vůči jiným a velkomyslný v odevzdanosti a ve službě bližnímu. Je to důležité pro odpověď, kterou je nutné dát povolání, zvláště povolání ke kněžství, pro věrnost vůči němu a závazkům s ním spojeným, a to i v dobách potíží. Na této výchovné cestě ke zralé, odpovědné svobodě může poskytnout pomoc život v seminárním společenství.131 S formací k odpovědné svobodě je těsně spojena výchova mravního svědomí. Taková výchova působí v hlubinách lidského „já“ stálou poslušnost vůči morálním závazkům a současně ukazuje hluboký význam takové poslušnosti – vědomé a svobodné odezvy, a tudíž milující odezvy na Boží požadavky, na Boží lásku. „Lidská zralost kněze“ – píší synodální otcové – „by měla zahrnovat zvláště výchovu jeho svědomí. Aby kandidát mohl věrně splnit své závazky vůči Bohu a církvi a moudře řídit svědomí věřících, měl by si navyknout naslouchat hlasu Božímu, který k němu hovoří v jeho srdci, a přilnout s láskou a věrností k jeho vůli.“132 Duchovní formace: sjednocení s Bohem a hledání Krista 45. Lidská formace, vycházející z antropologie otevřené plně pravdivému pohledu na člověka, tíhne k doplnění. Nalézá je v duchovní formaci. Každý člověk jako Boží tvor vykoupený Kristovou krví je volán, aby se znovuzrozením „z vody a z Ducha“ (Jan 3,5) stal „synem v Synu“. V tomto podivuhodném Božím plánu je třeba hledat základ zásadní náboženské dimenze lidské osoby, kterou lze navíc pochopit a poznat samotným rozumem: člověk je otevřen nadpřirozenu, absolutnu, jeho srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu.133
128
Tamtéž. Propositio 21. 130 Srov. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 21. 131 Srov. Propositio 21. 132 Propositio 21. 133 Srov. sv. Augustin: Confessiones, I, 1; CSEL 33, 1. 129
Proces formace duchovního života viděného jako vztah a společenství s Bohem vychází a rozvíjí se z této základní a nepotlačitelné náboženské potřeby. Ve světle zjevení a křesťanské zkušenosti má duchovní formace neopakovatelnou originalitu, pocházející z evangelijní „novosti“. Opravdu „je to dílo Ducha svatého a angažuje celou osobu. Uvádí člověka do hlubokého společenství s Ježíšem Kristem, dobrým Pastýřem, a vede jej k naprostému podřízení vlastního života Duchu svatému v synovské oddanosti Otci a důvěryplnému spojení s církvi. Duchovní formace má své kořeny ve zkušenosti kříže, aby mohla v hlubokém společenství s ním vést k plnosti velikonočního tajemství.“134 Duchovní formace, jak jsme již viděli, je nutná pro všechny věřící. Pro kněžskou formaci je jí třeba dát obsah a smysl spojený s identitou kněze a jeho služby. A tak jako pro všechny věřící je duchovní formace středem sjednocujícím jejich křesťanské bytí a křesťanský život, tj. vytváří z nich nové stvoření v Kristu, které jedná silou Ducha svatého, stejně tak i pro každého kněze jeho duchovní formace je jádrem, které sjednocuje a dává život jeho kněžskému bytí a jednání. V tomto kontextu synodální otcové tvrdí, že „bez duchovní formace by pastorační formace zůstala bez základů“135 a že duchovní formace je „mimořádně důležitým prvkem výchovy kněze.“136 Podstatný obsah [praecipua materies] duchovní formace specificky vedoucí ke kněžství je vhodně vyjádřen v koncilním dekretu Optatam totius: „Duchovní výchova (...) má bohoslovcům pomáhat, aby se naučili trvale žít v důvěrném společenství s Otcem skrze jeho Syna Ježíše Krista v Duchu svatém. Protože jednou přijmou svěcením podobu Krista kněze, mají si vůči němu vytvořit celoživotní vztah osobního přátelství. Ať prožívají jeho velikonoční tajemství tak, aby do něho uměli uvádět lid, který jim bude svěřen. Ať se učí hledat Krista ve věrném rozjímání Božího slova, v aktivní účasti na posvátných tajemstvích církve, především v eucharistii a posvátném oficiu, v biskupovi, který je posílá, a v lidech, ke kterým jsou posláni, zvláště v chudých, dětech a nemocných, v hříšnících a nevěřících. Ať se synovskou důvěrou milují a ctí nejblahoslavenější Pannu Marii, kterou Ježíš Kristus, umírající na kříži, dal učedníkovi za matku“.137 46. Tento koncilní text si zaslouží naší pečlivé a láskyplné meditace, podle níž budeme snadno schopni vymezit několik základních hodnot a požadavků pro duchovní rozvoj kandidáta kněžství. Především je to hodnota a požadavek „žít v důvěrném společenství“ s Kristem. Naše spojení s Pánem Ježíšem, které má své kořeny ve křtu a je živeno eucharistií, má být vyjádřeno denní radikální obnovou. Důvěrné společenství s Nejsvětější Trojicí, tj. nový život milosti, která nás činí Božími dětmi, vytváří pro věřícího „novost“ zahrnující jak jeho bytí, tak jeho jednání. Vytváří „tajemství“ křesťanské existence, která je pod vlivem Ducha svatého, a má jako výsledek vytvářet „étos“ křesťanského života. Ježíš nás učil této podivuhodné realitě křesťanského života, která je také srdcem duchovního života, ve svém podobenství o vinném kmeni a ratolestech: „Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař. ... Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,1.4–5). I když jsou v dnešní kultuře přítomny duchovní a náboženské hodnoty, člověk – navzdory všem opačným jevům – chtě nechtě hladoví a žízní po Bohu. Často však vzniká nebezpečí, že křesťanské náboženství bude považováno za jedno z mnoha jiných nebo redukováno na pouhou sociální etiku v službách člověka. Následkem toho často nebývá zjevná jeho podivuhodná 134
8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově kněží v současných podmínkách: Instrumentum laboris, 30. 135 Propositio 22. 136 Propositio 33. 137 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 8.
novost, měnící lidské dějiny. A přesto je „tajemstvím“, tajemstvím příchodu Božího Syna, který se stal člověkem a dává těm, kdo jej s radostí přijímají, „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Je to vyhlášení, ba dar osobní smlouvy lásky a života mezi Bohem a člověkem. Pouze tehdy, když si i budoucí kněží pomocí vhodné duchovní formace osvojí hluboké vědomí tohoto „tajemství“ a budou je neustále prožívat, budou schopni hlásat toto podivuhodné a radostné poselství ostatním (srov. Jan 1,1–4). Koncilní text pak uvádí druhou velkou duchovní hodnotu: hledání Ježíše. „Ať se učí hledat Krista.“ Toto hledání Krista je spolu s hledáním Boha klasickým tématem křesťanské spirituality a nachází své specifické vyjádření v povolání apoštolů. Když Jan vypravuje příběh o prvních dvou učednících následujících Krista, objasňuje toto „hledání“. Je to sám Ježíš, kdo klade otázku: „Co hledáte?“ A ti dva odpovídají: „Rabbi,“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Evangelista pak pokračuje: „»Pojďte a uvidíte.« Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho“ (Jan 1,37–39). V jistém smyslu je život osoby připravující se na kněžství ovládán tímto hledáním: hledáním a nalézáním Mistra, následováním jej a setrváním ve společenství s ním. Tak nevyčerpatelné je tajemství následování Krista a sdílení jeho života, že toto „hledání“ má pokračovat během života a služby kněze. Podobně má toto „nalézání“ Mistra pokračovat, aby jej přinášel ostatním, nebo spíše aby vyvolával v ostatních touhu hledat Mistra. Ale to bude možné pouze tehdy, jestli to bude ostatním předloženo jako živý „zážitek“, zkušenost hodná sdílení. Právě tuto cestu si vybral Ondřej, aby přivedl svého bratra Simona k Ježíšovi. Evangelista Jan píše, že Ondřej „nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,41–42). A tak byl rovněž Šimon povolán za apoštola, aby následoval Mesiáše: „Ježíš na něj pohlédl a řekl: »Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,« to je v překladu Petr (Skála)“ (Jan 1,42). Co však znamená hledání Krista v duchovním životě? A kde ho lze najít? „Rabbi, kde bydlíš?“ Dekret Optatam totius naznačuje trojí cestu, jíž nutno procházet: vytrvalou meditaci Božího slova, aktivní účast na posvátných tajemstvích církve a službu milosrdné lásky těm „nejmenším“. Toto jsou tři velké hodnoty, které definuji obsah duchovní formace kandidátů kněžství. 47. Podstatným prvkem duchovní formace je četba Božího slova [lectio divina] spojená s modlitbou a meditací, pokorné a láskyplné naslouchání tomu, kdo mluví. A právě ve světle a se silou Božího slova může člověk objevit a pochopit své povolání. Tak nachází celá lidská existence plný a základní smysl v tom, že Boží slovo člověka volá a působí v něm počátek lidského slova, jímž člověk Bohu odpovídá. Důvěrná znalost Božího slova usnadní konverzi, která nespočívá pouze v odmítání zla a přilnutí k dobru, ale také v sycení svého srdce Božími myšlenkami, takže víra jako odpověď na Boží slovo se stává naším novým kritériem pro posuzování a hodnocení osob, věcí, událostí a problémů. Jestliže tedy přistupujeme ke slovu Božímu a posloucháme je takové, jaké vskutku je, přivádí nás to do styku se samotným Bohem mluvícím k člověku. Přivádí nás to do styku s Kristem, Slovem Božím, pravdou, která je současně cestou a životem (srov. Jan 14,6). Při četbě Písma je třeba pozorně naslouchat „slovům“, Božímu „slovu“, jak nám připomíná koncil: „Písmo svaté však obsahuje Boží slovo, a protože je inspirováno, je skutečně slovem Božím.“138 Koncil rovněž prohlašuje: „Tímto zjevením mluví tedy neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky k lidem jako k přátelům (srov. Ex 33,11; Jan 15,14–15) a pobývá s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství.“139 Láskyplná znalost Božího slova a modlitbou získané důvěrné spojení s ním jsou obzvlášť důležité pro prorockou službu kněze. Jsou základní podmínkou, aby taková služba mohla být vykonávána vhodně, zvláště vzhledem k „nové evangelizaci“, ke které je dnes církev vyzývá138 139
Věroučná konstituce o Božím zjevení Dej verbum, 24. Tamtéž, 2.
na. Koncil nám říká: „Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheti řádně věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby nikdo z nich »nebyl jenom povrchním kazatelem Božího slova navenek, kterému vnitř nenaslouchá« (sv. Augustin: Sermo 179,1; PL 38, 966).“140 První a základní způsob odpovědi na slovo Boží je modlitba, která je nepochybně primární hodnotou a požadavkem duchovní formace. Formace má vést kandidáty kněžství k poznání a ke zkušenosti s pravým smyslem křesťanské modlitby, která je živým a osobním setkáním s Otcem skrze jednorozeného Syna za působení Ducha svatého, dialogem včleněným do synovské rozmluvy mezi Ježíšem a Otcem. Dalším – a jistě ne druhořadým – aspektem kněžského poslání je to, že má být „učitelem modlitby“. Avšak kněz bude jen tehdy schopen vychovávat ostatní v této Ježíšově škole modlitby, jestliže sám v ní byl formován a dál se jí nechá formovat. Právě toto lidé od kněze vyžadují: „Kněz je muž Boží, náleží Bohu a vede lid k myšlení na Boha. Když autor listu Židům mluví o Kristu, ukazuje, že »se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu« (Žid 2,17)... Křesťané očekávají, že v knězi naleznou nejen muže, který je s radostí přijímá, který jim rád naslouchá a projevuje o ně opravdový zájem, ale také a především člověka, který jim pomůže obrátit se k Bohu a povede je k němu. A tak kněz potřebuje být vychován k hlubokému důvěrnému spojení s Bohem. Proto ti, kdo se připravují ke kněžství, mají si být vědomi, že celý jejich kněžský život bude mít takovou cenu, jak budou schopni dávat sebe Kristu a skrze Krista Bohu Otci.“141 Uprostřed hluku a nepokoje panujícího v dnešní společnosti je nutným prvkem výchovy ukazování hluboce lidského významu a náboženské hodnoty ticha – duchovní atmosféry životně nutné pro vnímání Boží přítomnosti a ponoření se do ní (srov. 1 Král 19,11nn). 48. Vyvrcholením křesťanské modlitby je eucharistie, která je též „vrchol a zdroj“ svátostí a Denní modlitby církve. Naprosto nezbytným aspektem formace každého křesťana a zvláště každého kněze je liturgická formace, která vede k plnému živému zapojení se do velikonočního tajemství Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je přítomen a působí ve svátostech církve. Důvěrné společenství s Bohem, základ celého duchovního života, je darem a ovocem svátostí. A současně je to úkol a odpovědnost, kterou svátosti dávají svobodě věřícího, aby mohl prožívat toto společenství v rozhodování, výběru, názorech a činech svého každodenního života. V tomto smyslu „milost“, která „obnovuje“ křesťanský život, je milostí Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých a neustále vylévá svého posvěcujícího Ducha ve svátostech. Tím je „nový zákon“, který má vést a řídit život křesťana, vepsán svátostmi do „nového srdce“. Je to zákon lásky k Bohu a k bratřím, odpověď a prodloužení lásky Boží k člověku, vyjádřené a dávané člověku svátostmi. Takto je možné pochopit, jakou hodnotu má „plná, uvědomělá a aktivní účast“142 na slavení svátostí pro dar a úkol oné „pastorační lásky“, která je duší kněžské služby. To platí především o eucharistii, památce obětní smrti Kristovy a jeho slavného zmrtvýchvstání, „svátosti zbožnosti, znamení jednoty, poutu milosrdné lásky“143, velikonoční hostině, „při níž nás Kristus živí svým tělem a svou krví, do duše se nám vlévá milost a přijímáme záruku budoucí s1ávy.“144 Proto kněží jako správci posvátných věcí jsou především a hlavně služebníky mešní oběti,145 a to je úloha naprosto nezastupitelná, protože bez kněze nelze slavit eucharistii. 140
Tamtéž, 25. Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně (4. 3. 1990), 2–3; LʼOsservatore Romano, 5.–6. 3. 1990. 142 Srov. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 14. 143 Sv. Augustin: In Ioannis Evangelium Tractatus, 26,13; l. m., 266. 144 Denní modlitba církve: Antifona k Magnificat v 2. nešporách slavnosti Těla a krve Páně. 145 Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 13. 141
Tím vysvítá podstatný význam eucharistie pro život a službu kněze a – následkem toho – i pro duchovní formaci kandidátů kněžství. Abych mluvil naprosto upřímně a jasně, rád bych opakoval ještě jednou: „Je vhodné, aby se seminaristé denně účastnili slavení eucharistie tak, aby později považovali každodenní slavení eucharistie za zákonitou součást svého kněžského života. Dále by měli být vedeni k tomu, aby eucharistickou slavnost považovali za nejdůležitější událost svého dne, aby se na ní naučili aktivně podílet a nikdy se nespokojili s pouhou rutinou. A konečně, kandidáti kněžství budou vedeni k osvojení si vnitřních postojů, které eucharistie vyžaduje: vděčnosti za obdržená nebeská dobrodiní, neboť eucharistie je díkůvzdáním; postoje sebeodevzdání, který je povede ke sjednocení obětování sebe s eucharistickým obětováním Krista; lásky živené svátostí, která je znamením jednoty a sdílení se s druhými; touhy po kontemplaci a adoraci Krista, skutečně přítomného pod svátostnými způsobami.“146 Je nutné a velmi naléhavé v rámci duchovní formace znovu objevit krásu a radost ze svátosti smíření. V kultuře, která obnovenými a mnohem jemnějšími formami sebeospravedlňování se vystavuje osudnému riziku ztráty „smyslu pro hřích“ a následkem toho i útěšné radosti z prosby za odpuštění (srov. Žl 51,14) a setkání s Bohem „bohatým na milosrdenství“ (srov. Ef 2,4), je životně nutné vychovávat budoucí kněze ke ctnosti kajícnosti, kterou církev moudře rozvíjí ve svých slavnostech a obdobích liturgického roku a která dochází své plnosti ve svátosti smíření. Odtud pramení smysl pro askezi a vnitřní kázeň, duch oběti a sebezáporu, přijetí usilovné práce a kříže. Tyto prvky duchovního života se často jeví mnohým kandidátům kněžství velmi obtížné, protože vyrůstali v poměrném pohodlí a hojnosti a pod vlivem vzorů chování a ideálů šířených v masových sdělovacích prostředcích jsou málo nakloněni a otevřeni právě pro tyto prvky. Stává se to však i v zemích, kde jsou životní podmínky ubožejší a kde mladí lidé žijí v drsnějších situacích. Z tohoto důvodu, ale především s ohledem na kněžskou povinnost „radikálního sebeodevzdání“ podle příkladu Krista, dobrého Pastýře, synodální otcové napsali: „Je nutné vštípit si význam kříže, který je srdcem velikonočního tajemství. Díky tomuto ztotožnění se s Kristem ukřižovaným, který se stal služebníkem, může dnešní svět prostoupený sekularismem, nenasytností a hédonismem znovu objevit hodnotu sebekázně, utrpení a mučednictví.“147 49. Duchovní formace znamená také učit se nalézat Krista v lidech. Duchovní život je skutečně životem vnitřním, životem důvěrného styku s Bohem, životem modlitby a kontemplace. Ale toto skutečné spojení s Bohem a s jeho otcovskou láskou vůči všem nás přivádí k bezprostřední potřebě setkávat se s bližním, dávat se jiným, sloužit skromným a nezištným způsobem podle příkladu, který Ježíš ukázal každému z nás jako životní program, když umýval apoštolům nohy: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13,15). Formace zaměřená na velkomyslné a svobodné dávání sebe sama, čemuž napomáhá i struktura společenství, v němž příprava na kněžství normálně probíhá, je nutnou podmínkou pro každého, kdo je povolán být projevem a obrazem dobrého Pastýře, který dává život (srov. Jan 10,11–15). Z tohoto pohledu má duchovní formace rozvíjet sobě vlastní pastorální a charitativní dimenzi a k tomuto cíli má vhodně využít adekvátní pobožnost k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, které je silné i něžné. Tento bod zdůrazňují synodální otcové: „Formovat budoucí kněze ve spiritualitě Srdce Páně znamená uvádět je do života prodchnutého láskou a smýšlením Krista, Kněze a dobrého Pastýře: jeho láskou k Otci v Duchu svatém a jeho láskou k lidem až k obětování vlastního života.“148 Kněz je tedy mužem blíženecké lásky a je povolán k výchově ostatních podle příkladu Kristova a podle nového přikázání bratrské lásky (srov. Jan 15,12). To si však vyžaduje, aby 146
Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně (1. 7. 1990), 3, LʼOsservatore Romano, 2.–3. 7. 1990. Propositio 23. 148 Tamtéž. 147
se on sám podvolil neutuchající výchově Duchem svatým v milosrdné lásce Kristově. V tomto smyslu musí příprava ke kněžství nutné obsahovat solidní formaci k blíženecké lásce, zvláště k přednostní lásce k „chudým“, v nichž naše víra vidí Ježíše (srov. Mt 25,40), a k milosrdné lásce k hříšníkům. V perspektivě milosrdné lásky spočívající v láskyplném sebedarování zaujímá v duchovní formaci budoucích kněží důležité místo výchova k poslušnosti, celibátu a chudobě.149 Koncil to vyjadřuje touto výzvou: „Bohoslovci ať naprosto jasně pochopí, že nejsou určeni k vládnutí nebo k poctám, ale že se mají zcela věnovat službě Bohu a pastýřské službě. Se zvláštní péčí ať jsou vedeni ke kněžské poslušnosti, k chudému způsobu života a k duchu odříkání, aby si zvykli ochotně si odepřít i ty věci, které jsou sice dovolené, ale neprospívají, a připodobňovat se Kristu ukřižovanému.“150 50. Duchovní formace těch, kdo jsou povoláni k životu v celibátu, má u budoucích kněží směřovat k tomu, aby znali, oceňovali, milovali a prožívali celibát ve shodě s jeho vlastní povahou a cílem – v duchu jeho evangelijních, duchovních a pastoračních motivací. Primárním předpokladem pro tuto přípravu a pro její obsah je ctnost čistoty, která prosvětluje všechny lidské vztahy a vede „k prožívání a projevování ... upřímné, lidské, bratrské a osobní lásky, schopné oběti, podle příkladu Kristova, vůči všem a každému jednotlivě.“151 Kněžský celibát přidává ctnosti čistoty jisté charakteristické vlastnosti, díky nimž se kněží „pro nebeské království vzdávají života v manželství (srov. Mt 19,12) a tak přilnou k Pánu nerozdělenou láskou, jak to je velice v souladu s Novým zákonem, vydávají svědectví o zmrtvýchvstání v budoucím věku (srov. Lk 20,36) a získávají zvlášť účinnou pomoc k trvalému uskutečňování té dokonalé lásky, která je činí schopnými stát se v kněžské službě vším pro všechny“.152 Proto nelze kněžský celibát považovat za pouhou zákonnou normu nebo zcela vnější podmínku pro připuštění ke svěcení, ale je třeba v něm vidět hodnotu hluboce spojenou se svátostí kněžství, kterou je člověk připodobňován Ježíši Kristu, dobrému Pastýři a Ženichu církve, a tedy jako rozhodnutí se pro větší a nerozdělenou lásku ke Kristu a jeho církvi, jako plnou a radostnou pohotovost srdce pro pastorační službu. Celibát nutno považovat za zvláštní milost, za dar: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno“ (Mt 19,11). Zajisté je to milost, která nezbavuje člověka vědomé a svobodné odpovědi, ale se zvláštní naléhavostí ji vyžaduje od toho, který tuto milost přijímá. Kdo přijme charizma Ducha, dostává rovněž milost, aby zůstal věrný po celý svůj život a byl schopen velkomyslně a radostně plnit příslušné závazky. Výchova ke kněžskému celibátu má utvářet vědomí „drahocenného daru Božího“153, který vede k modlitbě a bdělosti v ochraně tohoto daru před vším, co by jej mohlo ohrožovat. Svým životem v celibátu bude kněz schopen lépe plnit své poslání v Božím lidu. Zvláště svědectvím o evangelijní hodnotě panictví bude schopen pomáhat křesťanským manželům, aby plně prožívali „velkou svátost“ lásky Krista Ženicha ke své snoubence církvi; podobně jeho vlastní věrnost celibátu jim pomůže, aby si byli navzájem v manželství věrni.154 Pečlivá příprava pro kněžský celibát, zvláště v dnešních společenských a kulturních podmínkách, je tak důležitá, že synodální otcové vyslovili řadu požadavků, jejichž trvalou hodnotu potvrzuje moudrost naší matky církve. Já je autoritativně prohlašuji za kritéria, jež nutno následovat při formaci k čistotě a celibátu: „Biskupové společně s rektory a spirituály seminářů ať stanoví principy, vytvoří kritéria a poskytnou pomoc při rozhodování v této otázce. Největší důležitost při formaci k čistotě v celibátu má biskupova péče o bratrský život 149
Srov. tamtéž. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 9. 151 Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (6. 1. 1970); 1. m., 354. 152 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 10. 153 Tamtéž. 154 Srov. Jan Pavel II.: List všem kněžím na Zelený čtvrtek (8. 4. 1979); Insegnamenti, II/1 (1979), 841–862. 150
mezi kněžími. V semináři, v jeho formačním programu, má být celibát vysvětlován jasně, jednoznačně a pozitivně. Seminarista má dosáhnout dostatečné zralosti v oblasti psychologické a sexuální, stejně jako ve vytrvalém a autentickém životě modlitby a má se podřizovat vedení otce spirituála. Duchovní vůdce má pomáhat seminaristovi, aby sám dospěl ke zralému a svobodnému rozhodnutí, které spočívá na úctě ke kněžskému přátelství a sebeovládání, stejně jako na přijetí samoty a na odpovídajícím fyzickém i psychickém stavu. Ať proto seminarista dobře pozná učení 2. vatikánského koncilu, encykliku Sacerdotalis caelibatus a »Instrukce pro výchovu ke kněžskému celibátu« publikované Kongregací pro katolickou výchovu roku 1974. Aby seminarista mohl být schopen radostně a svobodně přijmout kněžský celibát pro nebeské království, potřebuje znát křesťanskou a opravdově lidskou povahu a účel sexuality v manželství a celibátu. Rovněž je nutné instruovat a vychovávat laiky k tomu, aby viděli evangelijní, duchovní a pastorační důvody kněžského celibátu a mohli tak pomáhat kněžím svým přátelstvím, porozuměním a spoluprací.“155 Intelektuální formace: porozumění víře 51. Intelektuální formace, i když má své vlastní charakteristické vlastnosti, je rovněž hluboce spojena s lidskou i duchovní formací, ba je skutečně jejich nutným elementem: je základním požadavkem lidské inteligence, jež „se podílí na světle Boží mysli“156 a touží si osvojit moudrost, která ji otvírá a zaměřuje na znalost Boha a přilnutí k němu. Intelektuální formace kandidátů kněžství má své specifické zdůvodnění v samé povaze kněžské služby a ve výzvě k „nové evangelizaci“, k níž náš Pán vyzývá církev na prahu třetího tisíciletí. „Jestliže očekáváme od každého křesťana“ – píší synodální otcové – „že bude připraven bránit víru a obhájit důvody své naděje (srov. 1 Petr 3,15); pak by kandidáti kněžství a kněží měli tím usilovněji pečovat o svou intelektuální formaci během své výchovy i pastorační činnosti. Pro spásu svých bratří a sester by měli usilovat o stále hlubší znalost božských tajemství.“157 Současná situace je těžce poznamenána náboženskou lhostejností, dalekosáhlou nedůvěrou ohledně skutečné schopnosti rozumu dospět k objektivní a univerzální pravdě a také dosud neznámými problémy a otázkami nastolenými vědeckými a technologickými objevy. Nutně to vyžaduje vysokou úroveň intelektuální formace, aby umožnila knězi v takovém prostředí hlásat nezměnitelnost evangelia Kristova a ukázat je jako věrohodné vůči legitimním požadavkům lidského rozumu. Dnešní jev pluralismu, který se významně projevuje nejen v civilní společnosti, ale také v samotném společenství církve, vyžaduje zvláštní pozornost při kritickém rozlišování; tato náročnost je dalším motivem pro nutnost mimořádně hluboké intelektuální formace. Tyto „pastorační“ důvody pro intelektuální formaci znovu potvrzují to, co bylo řečeno výše o jednotě různých aspektů výchovného procesu. Studium, které zaujímá nemalý díl času přípravy ke kněžství, není opravdu jen nějakým zevním a sekundárním elementem lidského, křesťanského a duchovního dozrávání, tedy zralosti povolání. Ve skutečnosti studiem – zvláště studiem teologie – vniká budoucí kněz hluboce do Božího slova, roste ve svém duchovním životě a připravuje se plnit svou pastorační službu. Toto je mnohostranný a sjednocující cíl teologického studia doporučený koncilem158 a znovu připomenutý synodálním dokumentem Instrumentum laboris: „Pro získání pastorační účinnosti je nutné spojit intelektuální formaci s duchovním pokrokem vyznačujícím se osobní zkušeností s Bohem. Takto se překoná čistě
155
Propositio 24. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 15. 157 Propositio 26. 158 Srov. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 16. 156
abstraktní přístup k vědomostem ve prospěch porozumění srdcem, které je schopno „uvidět“ a pak sdělovat Boží tajemství lidem.“159 52. Obzvlášť velký význam pro intelektuální formaci má studium filozofie, která vede k hlubšímu pochopení a interpretaci osoby, její svobody a vztahu se světem a s Bohem. Vlastní filozofické studium je životně důležité nejen jako spojující článek mezi velkými filozofickými otázkami a tajemstvími spásy, která studuje teologie ve vyšším světle víry,160 ale také tváří v tvář neobyčejně rozšířené kulturní situaci, kdy se zdůrazňuje subjektivismus jako kritérium a měřítko pravdy. Pouze zdravá filozofie může napomáhat kandidátům kněžství k rozvoji vědomí základních vztahů mezi lidským duchem a pravdou – tou pravdou, která se nám plně zjevila v Ježíši Kristu. Nikdy nesmíme podcenit význam filozofie jako záruky oné „jistoty pravdy“, která jedině může být základem úplného sebeodevzdání Ježíšovi a církvi. Není nesnadné poznat, že některé velmi specifické otázky – např. identita kněze a jeho apoštolská a misijní angažovanost – úzce souvisejí s otázkou o povaze pravdy, což není nikterak abstraktní otázka: nemáme-li jistotu o pravdě, jak můžeme zaměřit náš život, jak můžeme mít sílu klást si vážné otázky dotýkající se života jiných lidí? Filozofie kandidátovi kněžství velmi pomáhá obohatit intelektuální formaci, prohloubit „kult pravdy“ a obzvlášť jistý způsob milující úcty k pravdě, která člověka vede k poznání, že pravda není vytvářena nebo hodnocena člověkem, ale je člověku dána jako dar od nejvyšší Pravdy, Boha, a že lidský rozum je schopen – i když jen omezeně a často s nesnázemi – poznat objektivní a univerzální pravdu, i onu, jež se týká Boha a základního smyslu existence; a že víra sama se neobejde bez rozumu a bez úsilí o „promýšlení“ svého obsahu, jak o tom podává svědectví velký duch Augustinův: „Přál jsem si vidět svým rozumem to, čemu jsem věřil, diskutoval jsem a usilovně jsem se namáhal.“161 Pro hlubší pochopení člověka i fenoménů a směrů společenského vývoje, což je velmi užitečné pro pastorační službu, která má být co možná nejvíce „vtělena“ do dnešní doby, mohou poskytnout značný užitek tzv. „humanitní vědy“, vědecké obory jako sociologie, psychologie, pedagogika, ekonomie, politika a nauka o společenské komunikaci. I když „humanitní vědy“ patří do oboru pozitivních neboli popisných věd, mohou budoucímu knězi pomoci vnášet do dneška živou „současnost“ Krista. Jak jednou řekl Pavel VI.: „Kristus se stal současníkem lidí své doby a mluvil jejich řečí. Naše věrnost Kristu vyžaduje, aby tato současnost byla zachována.“162 53. Intelektuální formace budoucího kněze je založena a vybudována především na studiu posvátné nauky, teologie. Hodnota a ryzost této teologické formace závisí na zachování přísného respektu k povaze teologie. Synodální otcové to shrnuli následovně: „Pravá teologie vychází z víry a má za cíl vést k víře.“163 Toto pojetí teologie církev vždy podporovala zvláště svou učitelskou službou (magisteriem). Touto cestou šli také velcí teologové, kteří během staletí obohatili církevní myšlení. Svatý Tomáš Akvinský mluví mimořádně jasně, když tvrdí, že víra je něco jako habitus theologiae, tedy její permanentní princip působení,164 a že celá teologie je určena k živení víry.165
159
8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově ke kněžství v současných podmínkách: Instrumentum laboris, 39. 160 Srov. Kongregace pro katolickou výchovu: List biskupům o studiu filozofie v seminářích De philosophiae institutione in seminariis (20. 1. 1972). 161 „Desideravi intellectu videre quod credidi et multum disputavi et laboravi,“ De Trinitate, XV, 28; CCL 50/A, 534. 162 Promluva k účastníkům 21. italského biblického týdne (25.9.1970); AAS 62 (1979), 618. 163 Propositio 26. 164 „Fides, quae est quasi habitus theologiae“; In lib. Boethii de Trinitate, V, 4, ad 8. 165 Srov. In I Sentent., Prolog., q.1, a.1–5.
Teolog je tedy především a hlavně člověk věřící, muž víry. Je však věřícím, který klade sám sobě otázky o své vlastní víře (fides quaerens intellectum), aby tak dosáhl hlubšího porozumění víry samé. Oba aspekty – víra a zralá úvaha – jsou těsně spojeny a propleteny: jejich niterná koordinace a vzájemné pronikání vytvářejí právě onu pravou teologii, a následkem toho rozhodují o jejím obsahu i o metodách a duchu, s kterými je ve shodě vypracování a studium posvátné nauky. Protože víra, která je výchozím bodem a přístupovou cestou k teologii, vede k osobnímu vztahu mezi věřícím a Ježíšem Kristem v církvi, teologie svou povahou nutně vede ke Kristu a církvi, což by měl kandidát kněžství vědomě přijímat jak v tom, co to znamená pro jeho osobní život, tak také pro vliv na jeho pastorační službu. Jestliže naše víra opravdově přijímá slovo Boží, povede ze strany věřícího k zásadnímu „ano“ vůči Ježíši Kristu, plnému a definitivnímu Slovu Božímu k světu (srov. Žid 1,1nn). Následkem toho je teologická úvaha zaměřena na přilnutí k Ježíši Kristu, Moudrosti Boží. Zralou úvahu je možné označit jako sdílení Kristova „myšlení“ (srov. 1 Kor 2,16) v lidské formě vědy (scientia fidei). Současně víra zapojuje věřícího do církve a umožňuje mu účast na životě církve jako společenství víry. Má tedy teologie ekleziologickou dimenzi, protože je zralou úvahou o víře církve vytvořenou teologem, který je členem církve.166 Christologická a ekleziologická dimenze, patřící k povaze teologie, pomáhá kandidátům kněžství růst ve vědecké přesnosti a zároveň rozvíjí jejich větší a živější lásku k Ježíši Kristu a k jeho církvi. Tato láska živí jejich duchovní život a vede je rovněž k obětavému vykonávání jejich služby. Právě toto měl na mysli 2. vatikánský koncil, když vyzval k revizi církevních studií, „aby byl lépe vyřešen vzájemný vztah filozofických a teologických oborů; společně mají bohoslovcům odhalovat Kristovo tajemství, které prostupuje celé dějiny lidstva, ustavičně ovlivňuje církev a působí především kněžskou službou.“167 Intelektuální formace v teologii a duchovní život, zvláště život modlitby, se stýkají a vzájemně se posilují, aniž by se tím nějak oslaboval zdravý výzkum nebo hloubka modlitby. Svatý Bonaventura nám připomíná: „Ať se nikdo nedomnívá, že mu stačí čtení bez pomazání (Duchem svatým), spekulace bez ducha zbožnosti, zkoumání bez úžasu, nahlížení bez obdivné radosti, píle bez zbožnosti, vědění bez lásky, poznání bez pokory, studium bez božské milosti, bádání bez Bohem vlité moudrosti.“168 54. Teologická formace je složitá a náročná. Má vést kandidáta kněžství k úplnému a integrálnímu vidění pravd, které Bůh zjevil v Ježíši Kristu a které dosvědčuje víra církve. Z toho vyplývá dvojí požadavek: znát všechny křesťanské pravdy bez libovolného výběru mezi nimi a znát je důkladně. Proto je třeba pomáhat kandidátu, aby si mohl vytvořit syntézu zahrnující příspěvky různých teologických oborů, jejichž specifická povaha nabude správné hodnoty pouze jejich hlubokým propojením. Při zralém uvažování o víře se teologie ubírá dvěma směry. První z nich je studium slova Božího: slova zaznamenaného v Písmě svatém, slaveného a prožívaného v živé tradici církve a autenticky vysvětlovaného učitelskou službou církve. Jedná se o studium Písma svatého, „které má být duší celé teologie“169, církevních otců, liturgie, dějin církve a učení učitelského úřadu církve. Druhý směr se obrací k člověku, rozmlouvajícímu s Bohem: člověku povolanému „věřit“, „žít“ a „sdělovat“ ostatním křesťanskou víru a „étos“. K tomu slouží studium dogmatické a morální teologie, spirituální teologie, kanonického práva a pastorální teologie. Protože teologie usiluje posilovat víru člověka, věnuje zvláštní pozornost jak základním a trvalým otázkám vztahů mezi vírou a rozumem, tak četným požadavkům úžeji spojeným 166
Srov. Kongregace pro nauku víry: Instrukce o poslání teologa v církvi Donum veritatis (24. 5. 1990), 11, 40; AAS 82 (1990), 1554–1555.1568–1569. 167 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 14. 168 Itinerarium mentis in Deum, Prolog., n. 4; Opera omnia, Tomus V, Ad Claras Aquas 1891, 296. 169 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 16.
s dnešní společenskou a kulturní situací. První oblasti se věnuje studium fundamentální teologie, jejímž předmětem je křesťanské zjevení a jeho předávání v církvi. Druhé oblasti se věnují disciplíny, které byly a dosud jsou rozvíjeny jako odpověď na nejaktuálnější problémy. Toto platí o studiu sociálního učení církve, které „náleží ... k teologii, zvláště k morální teologii“170 a je nutné je počítat mezi „základní složky nové evangelizace“, jejímž nástrojem je.171 Totéž platí i o studiu problémů misií, ekumenismu, judaismu, islámu a dalších nekřesťanských náboženství. 55. Teologická formace v dnešní době by měla věnovat pozornost jistým problémům, které nezřídka způsobují potíže, napětí a zmatky v životě církve. Přichází nám na mysl vztah mezi vyhlášeními učitelského úřadu církve a teologickou diskusí, který nemívá vždy náležitou formu – svornost a spolupráci. Je skutečně pravdou, že „živý učitelský úřad církve a teologie, i když mají různé dary a funkce, nakonec mají stejný cíl: uchovat lid Boží v osvobozující pravdě, aby se stal „světlem národů“. Tato služba církevnímu společenství přivádí teologa a učitelský úřad církve do vzájemného vztahu. Magisterium autenticky učí nauku apoštolů s použitím výsledků práce teologů, odmítá námitky a překrucování víry a podporuje – s autoritou získanou od Ježíše Krista – nové a hlubší pochopení, osvětlení a aplikaci zjevené nauky. Posláním teologie je nabývat cestou reflexe stále hlubší pochopení Božího slova, jak se nachází v Písmu a jak je věrně předáváno živou tradicí církve za vedení učitelského úřadu. Teologie se snaží objasnit zjevené učení ve vztahu k rozumu a dává mu organickou a systematickou formu.“172 Když z nějakých důvodů tato spolupráce chybí, je třeba zabránit nepochopením a zmatkům a umět pečlivě rozlišovat „obecné učení církve od mínění teologů a od rychle pomíjejících tendencí (tzv. módních trendů).“173 Neexistuje žádný „paralelní“ učitelský úřad, poněvadž jediný učitelský úřad je úřad Petra a apoštolů, papeže a biskupů.174 Jiný problém, se kterým se setkáváme zvláště tehdy, jestliže jsou seminární studia svěřena akademickým institucím, je vztah mezi vysoce vědeckými požadavky teologie a jejím pastoračním cílem a pastorální povaha teologie vůbec. Jsou to ve skutečnosti dvě charakteristické vlastnosti teologie a jejího studia, které je možno sladit, aby si mezi sebou navzájem neodporovaly, ale aby spolupracovaly – z různých hledisek – ve prospěch dokonalejšího „porozumění víře“. Pastorální povaha teologie ovšem neznamená, že by měla být méně doktrinální nebo že by měla být zbavena své vědecké povahy. Značí to spíše, že umožňuje budoucím kněžím hlásat poselství evangelia způsobem odpovídajícím soudobé kultuře a zaměřovat pastorační činnost v souladu s autentickým teologickým viděním. Takže na jedné straně studium odpovídající pravé vědecké kvalitě jednotlivých oborů teologie vede k úplnější a hlubší výchově pastýře duší jako učitele víry; na druhé straně vědomí pastoračního charakteru a cíle teologie pomůže, že vážné a vědecké studium teologie nabude ještě větší účinnosti pro formaci budoucích kněží. Dalším problémem, vážně pociťovaným v dnešních dnech, je požadavek evangelizace kultur a inkulturace poselství víry. Je to především pastorační problém a je mu třeba věnovat více prostoru a pozornosti při formaci kandidátů kněžství. „V současné situaci, kdy je v mnoha oblastech světa křesťanské náboženství považováno za něco cizího místním kulturám, ať již jsou staré nebo moderní, je velmi důležité, aby v celé intelektuální a lidské formaci
170
Jan Pavel II.: Encyklika Sollicitudo rei socialis (30. 12. 1987), 41; AAS 80 (1988), 571. Jan Pavel II.: Encyklika Centesimus annus (1. 5. 1991), 54; AAS 83 (1991), 859–860. 172 Kongregace pro nauku víry: Instrukce o poslání teologa v církvi Donum veritatis (24. 5. 1990), 21; l. m., 1559. 173 Propositio 26. 174 sv. Tomáš Akvinský např. napsal: „je třeba se držet více autority církve než autority Augustina či Jeronýma nebo kteréhokoli učitele církve“ (Summa Theologica, I – II, q. 10, a. 12), a také: „nikdo se nemůže odvolávat na autoritu Jeronýma nebo Augustina nebo jiného učitele církve proti autoritě Petrově“ (Tamtéž, II–II, q. 11, a. 2 ad 3). 171
byla inkulturace ukazována jako nutná a podstatná.“175 Nutným základem je tu autentická teologie, inspirovaná katolickými zásadami o inkulturaci. Tyto zásady, spojené s tajemstvím vtělení Slova Božího a s křesťanskou antropologií, osvětlují autentický smysl inkulturace. Tváří v tvář všem rozmanitým a současně kontrastujícím kulturám, jež se vyskytují v různých částech světa, inkulturace usiluje následovat Kristův příkaz hlásat evangelium všem národům až do konce země. Takové následování neznamená ani synkretismus ani prostou adaptaci hlásání evangelia, ale spíše skutečnost, že evangelium proniká do hloubi každé z kultur, vtěluje se do nich a překonává ony kulturní prvky, které jsou neslučitelné s vírou a křesťanským životem, a naopak kulturní hodnoty přijímá a pozvedá tajemství spásy, která přichází od Krista.176 Problém inkulturace má zvláštní význam pro kandidáty kněžství pocházející z domorodých kultur. V tomto případě bude nutné nalézt vhodné způsoby formace jak pro překonání nebezpečí, že budou vůči sobě méně nároční a že si neosvojí potřebné lidské, křesťanské a kněžské hodnoty, tak pro správné ocenění dobrých a správných prvků jejich vlastních kultur a tradic.177 56. Ve shodě s učením a směrnicemi 2. vatikánského koncilu a s vychovatelskými zásadami dokumentu Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis se církev rozhodla pro rozsáhlou aktualizaci výuky filozofických a zvláště teologických disciplín v seminářích. I když tato aktualizace v některých případech ještě vyžaduje zlepšení a vývoj, napomohla ke zvýšení celkové úrovně intelektuální formace. Proto tedy „synodální otcové vícekrát jednoznačně potvrdili potřebu, ba naléhavost realizovat v seminářích a ve formačních domech základní studijní plán, a to jak všeobecný, který se používá v církvi po celém světě, tak i plány vypracované jednotlivými národy nebo biskupskými konferencemi.“178 Je nutné rozhodně se postavit proti tendencím snižovat úroveň a důležitost studií. Tato tendence se objevuje v některých oblastech církve také jako následek nedostatečné a chybné výchovy studentů, začínajících filozofický a teologický studijní běh. Skutečná situace církve v dnešní době si stále více vyžaduje, aby byli učitelé opravdu schopni čelit složitosti doby a aby byli s to kompetentně, s jasným a hlubokým uvažováním čelit otázkám po smyslu kladeným dnešními lidmi, otázkám, na něž poskytuje úplnou a definitivní odpověď pouze evangelium Ježíše Krista. Pastorační formace: podíl na milosrdné lásce Ježíše Krista, dobrého Pastýře 57. Celá formace poskytovaná kandidátům kněžství směřuje k přípravě na přijetí jejich podílu na milosrdné lásce Ježíše Krista, dobrého Pastýře. Proto jejich formace musí mít ve svých různých aspektech zásadně pastorační charakter. Koncilní dekret Optatam totius prohlašuje jasně o kněžských seminářích, že v nich „musí výchova bohoslovců směřovat k tomu, aby se přetvořili v pravé pastýře duší podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista, Učitele, Kněze a Pastýře. Ať se tedy připravují na službu slova, aby stále lépe chápali zjevené Boží slovo, aby si je osvojovali rozjímáním a vyjadřovali je slovem i skutkem; na službu bohopocty a posvěcování, aby modlitbou a konáním posvátné liturgie konali dílo spásy eucharistickou obětí a svátostmi; na službu pastýře, aby dovedli lidem představovat Krista, který »nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé« (Mk 10,45; srov. Jan 13,12–l 7), a aby se stali služebníky všech a tak získali mnohé (1 Kor 9,19).“179 Koncilní text klade důraz na koordinaci různých aspektů formace: lidský, duchovní a intelektuální, a současně zdůrazňuje, že všechny jsou zaměřeny ke specificky pastoračnímu 175
Propositio 32. Srov. Jan Pavel II.: Encyklika Redemptoris missio (7. 12. 1990), 67; l. m., 315–316. 177 Srov. Propositio 32. 178 Propositio 27. 179 Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 4. 176
cíli. Tento pastorační cíl zajišťuje, aby měla lidská, duchovní a intelektuální formace přesný obsah a charakteristické vlastnosti a rovněž sjednocuje a určuje celou formaci budoucích kněží. Stejně jako ostatní aspekty formace, pastorační formace se rozvíjí pomocí zralé úvahy a praktické aplikace a je proniknuta sobě vlastním duchem, který je stěžejním bodem, stimulující silou a impulsem k rozvoji. Pastorální neboli praktická teologie se tedy musí studovat jako pravá a skutečná teologická disciplína. Je to vědecká reflexe o stálém růstu církve v dějinách silou Ducha svatého, o církvi jako „všeobecné svátosti spásy“180, o živém znamení a nástroji spásy vykonané Kristem skrze slovo, svátosti a službu milosrdné lásky. Pastorální teologie není pouze uměním ani souborem výzev, zkušeností a metod. Je právoplatnou teologickou disciplínou, protože z víry čerpá zásady a kritéria pro pastorační činnost církve v dějinách; církve, která každodenně „plodí“ církev samu, abychom citovali výstižný výrok Bedy Ctihodného: „Nam et Ecclesia quotidie gignit Ecclesiam.“181 Mezi těmito zásadami a kritérii zaujímá zvlášť důležité místo evangelijní rozlišování společensko-kulturní a církevní situace, v níž se má příslušná pastorační práce provádět. Nauku získanou studiem pastorální teologie je třeba prakticky použít zapojením do jisté pastorační služby, kterou by měl kandidát kněžství postupně provádět, vždy však v souladu s ostatními výchovnými závazky. Je to otázka pastoračních „zkušeností“, které možno získat formou opravdové „pastorační praxe“, která může trvat značnou dobu a jejíž užitečnost bude nutné řádně prověřit. Pastorální studium a pastorační činnost vede člověka k vnitřnímu zdroji, kterému má formace věnovat patřičnou pozornost: stále hlubší podíl na pastýřské milosrdné lásce Ježíšově, která byla základem a silou jeho spasitelného díla a díky vylití Ducha svatého ve svátosti kněžství se má stát základem a hybnou silou kněžské služby. Jde o formaci pojatou ne jako zajištění vědecké a pastorační kompetence a praktické dovednosti, ale také, a to především, jako způsobu existence spojeného se skutečnými city a jednáním Krista, dobrého Pastýře: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). 58. A tak se pastorační formace určitě nemůže omezit na jakési školení, zaměřené k seznámení kandidáta s některými pastoračními technikami. Výchovný program semináře se musí snažit skutečně a správně podnítit kandidáta k citlivosti pro pastorační službu, ke svědomitému a zralému přijetí vlastní odpovědnosti, k vnitřnímu návyku hodnocení problémů, určování priorit a hledání řešení ve světle jednoznačných zásad víry a podle teologických požadavků pastorační služby. Díky počátečním a postupně získaným zkušenostem služby budou budoucí kněží schopni zapojit se do živé pastorační tradice své místní církve. Naučí se otevírat obzor svých duší a srdcí pro misionářský aspekt života církve. Získají praxi v některých počátečních formách spolupráce mezi sebou navzájem a s kněžími, se kterými budou posláni pracovat. Tito kněží mají významnou úlohu v rámci seminárního programu, aby ukázali kandidátům, jak si mají počínat v pastorační práci. Ve výběru místa služeb, v nichž kandidáti mohou získat svou pastorační zkušenost, mají mít první místo farnosti182 jako živé buňky, ve kterých se budoucí kněží setkávají se specifickými problémy své budoucí pastorační služby. Synodální otcové navrhli některé konkrétní příklady jako návštěvy u nemocných, péče o přistěhovalce, uprchlíky a kočovníky a různé sociální práce, které mohou být výrazem charitativní horlivosti. Píší zvláště: „Kněz musí být svědkem milosrdné lásky samého Krista, který »všude procházel a prokazoval dobrodiní« (Sk 10,38). Rovněž musí být viditelným znamením starostlivosti 180
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 48. Explanatio Apocalypsis, lib. II, 12; PL 93, 166. 182 Srov. Propositio 28. 181
církve, Matky a Učitelky. A protože dnešní člověk je vystaven tolika těžkostem – zvláště ten, kdo žije v tzv. »třetím světě« vystaven nelidské chudobě, slepému násilí a nespravedlnosti –‚ je nutné, aby muž Boží byl vyzbrojen pro každé dobré dílo (srov. 2 Tim 3,17) a bránil práva a důstojnost člověka. Ať přitom nepřijímá falešné ideologie a nezapomíná ani při svém úsilí o šíření pokroku na to, že jediná spása světa pochází od kříže Kristova.“183 Tyto a další osobní aktivity naučí budoucího kněze prožívat své vlastní poslání „autority“ ve společenství jako „službu“ a zbavit se veškeré nadřazenosti nebo takového vykonávání moci, ke kterému jej nevede jeho pastorační láska. Pro odpovídající formaci je nutné, aby různé zkušenosti, které si kandidát kněžství nashromáždí, měly čistě „služebný“ charakter, byly důvěrně spojeny se všemi požadavky přípravy ke kněžství a – samozřejmě bez újmy studia – se službou hlásání slova, slavení liturgie a vedení společenství. Tyto služby mohou být specifickými formami vykonáváni služeb lektora, akolyty a jáhna. 59. Pastorační činnost je určena svou vlastní povahou k oživování církve, která je ve své podstatě „tajemství“, „společenství“ a „poslání“, proto má pastorační formace směřovat k uvědomění si a prožívání těchto aspektů církve při výkonu služby. Zásadní význam má vědomí, že církev je „tajemstvím“, dílem Božím, ovocem Ducha Kristova, účinným znamením milosti a přítomnosti nejsvětější Trojice v křesťanském společenství. Toto vědomí, ačkoli nikdy nesmí zmenšovat pastýřův ryzí smysl pro odpovědnost, jej přivede k přesvědčení, že růst církve je nezaslouženým darem Ducha svatého a že jeho služba – svěřená Boží milosti svobodné odpovědnosti člověka –je službou „neužitečného služebníka“ (srov. Lk 17,10). Vědomí církve jako „společenství“ vede kandidáta kněžství ke komunitnímu vykonávání jeho pastorační služby v srdečné spolupráci s různými členy církve: mezi kněžími a biskupem, mezi diecézními a řádovými kněžími, mezi kněžími a laiky. Taková spolupráce předpokládá znalost a cenění různých darů a charizmat, různých povolání a odpovědností, které Duch svěřuje členům Těla Kristova. Předpokládá také živé a přesné vědomí své vlastní identity v církvi a identity ostatních. Vyžaduje to vzájemnou důvěru, trpělivost, ušlechtilost a schopnost pochopit a přát si to, co více vyhovuje druhým. Tento postoj má kořeny především v lásce k církvi, která je hlubší než láska k sobě a ke skupině nebo skupinám, k nimž případně náležíme. To je zvláště důležité pro přípravu budoucích kněží ke spolupráci s laiky. Koncil říká: „Ať ochotně naslouchají laikům, bratrsky zvažují jejich přání a uznávají jejich zkušenosti i odbornou příslušnost v různých oblastech lidské činnosti, aby společně s nimi dovedli rozpoznávat znamení doby.“184 Rovněž současný synod zdůraznil pastorační péči o laiky: „Bohoslovec má získat schopnost ukazovat laikům, zvláště mládeži, různá povolání a připravovat je na ně (manželství, sociální služby, apoštolát, služby a jiné odpovědnosti v pastorační činnosti, zasvěcený život, angažovanost v politických a sociálních funkcích, vědecký výzkum, vyučování). Především je nutné, aby byl schopen učit a podporovat laiky v jejich povolání pronikat a přeměňovat svět světlem evangelia. Ať uznává jejich poslání a respektuje je.“185 Nakonec vědomí o církvi jako „misionářském společenství“ pomůže kandidátům kněžství, aby milovali a prožívali základní misionářský aspekt církve i různých pastoračních činností, pomůže jim být otevření a přístupní všem možnostem, které dnešní doba nabízí pro hlásání evangelia, a přitom nezapomínat na cennou službu, kterou mohou a mají poskytovat sdělovací prostředky.186 A konečně toto vědomí umožní kandidátu kněžství, aby se připravil 183
Tamtéž. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 9; Srov. Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Christifideles laici (30. 12. 1988), 61; l. m., 512–514 185 Propositio 28. 186 Srov. tamtéž. 184
pro službu s ochotou následovat pokynů Ducha svatého a svého biskupa, aby byl ochoten hlásat evangelium i za hranicemi své vlastní země.187
2. PROSTŘEDÍ KNĚŽSKÉ FORMACE Kněžský seminář – formační komunita 60. Nutnost kněžských seminářů – a podobně formačních řeholních domů – pro formaci kandidátů kněžství byla vyslovena autoritou 2. vatikánského koncilu188 a znovu potvrzena synodou: „Je třeba znovu potvrdit, že kněžský seminář jako nejlepší místo pro formaci je normálním prostředím – rovněž i ve smyslu hmotném – společného a hierarchického života a skutečným domovem pro formaci kandidátů kněžství, když je vedený představenými skutečně oddanými této službě. Tato instituce během staletí přinesla a stále přináší mnoho dobrých výsledků po celém světě.“189 Seminář lze považovat za místo i za období života, ale především je výchovným společenstvím: je společenstvím ustanoveným biskupem, aby těm, kdo jsou Pánem voláni k apoštolské službě, dal zkušenost té výchovy, jakou náš Pán poskytl svým dvanácti apoštolům. Evangelium skutečně ukazuje dlouhé a důvěrné sdílení života s Ježíšem jako nutný předpoklad pro apoštolskou službu. Přebývání s Ježíšem si vyžaduje od „dvanácti“ rozhodné odloučení – jistým způsobem vyžadované ode všech učedníků: odloučení od prostředí, z něhož pocházejí, od své obvyklé práce, od svých nejbližších a nejdražších (srov. Mk 1,16–20; 10,28; Lk 9,23; 14,25–27). Na více místech jsme se již zmínili o Markově tradici, která zdůrazňuje hluboké spojení sjednocující apoštoly s Kristem a navzájem mezi sebou; dříve než byli rozesláni kázat a uzdravovat, byli vyzváni, „aby byli s ním“ (Mk 3,14). Svou podstatou je seminář v církvi specifickým pokračováním společenství apoštolů shromážděných kolem Ježíše, naslouchajících jeho slovu, připravujících se na prožití velikonočních událostí a očekávajících dar Ducha svatého pro své poslání. Taková identita je normativním ideálem vybízejícím seminární společenství ke konkrétní realizaci svého poslání s věrností vůči hodnotám evangelia, z něhož čerpá svou inspiraci, aby v mnoha rozličných formách a nespočetných podobách daných jeho povahou lidské instituce byl s to odpovídat podmínkám a potřebám doby. Seminář sám o sobě [per se] je výraznou zkušeností života církve. Biskup je v něm přítomen službou rektora a jeho ostatních spolupracovníků – vychovatelů, službou usilující o pastorační a apoštolský růst studentů. Různí členové seminárního společenství sjednoceni Duchem svatým pouty bratrství spolupracují, každý dle svých vlastních darů, na růstu všech ve víře a lásce, aby se mohli vhodně připravovat ke kněžství a vnášet tak do církve a dějin spásnou přítomnost Ježíše Krista, dobrého Pastýře. I z pouhého lidského hlediska by se měl kněžský seminář stát „společenstvím vybudovaným na hlubokém přátelství a milosrdné lásce, tak aby jej bylo možné považovat za skutečnou rodinu žijící v radosti.“190 Z křesťanského hlediska se má seminář stát –jak dále říkají synodální otcové – „církevním společenstvím“, „společenstvím učedníků Páně, v němž se slaví táž liturgie a život je sycen duchem modlitby, společenstvím denně formovaným čtením a meditováním slova Božího, svátostí eucharistie, činnou bratrskou láskou a spravedlnosti, společenstvím, v němž zdokonalováním života společenství i života každého jeho člena dále září Duch Kristův a láska k církvi.“191 Tento církevní aspekt semináře je dále potvrzován 187
Srov. Encyklika Redemptoris missio (7. 12. 1990), 67–68; l. m., 315–316. Srov. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 4. 189 Propositio 20. 190 Propositio 20. 191 Tamtéž. 188
a konkretizován synodálními otci, když dodávají: „Jako církevní společenství, ať již diecézní, mezidiecézní nebo řeholní, seminář má posilovat společenství mezi kandidáty a jejich biskupem a celým presbyteriem, aby sdíleli jeho naděje a úzkosti a zároveň byli otevřeni k potřebám univerzální církve.“192 Formace kandidátů ke kněžství a jejich pastorační službě v církvi vyžaduje, aby byl seminář chápán ne jako nějaká pouze vnější a povrchní skutečnost nebo jako pouhá studentská kolej, ale vnitřně a hluboce jako společenství, specificky církevní společenství, společenství, které znovu prožívá zkušenost „dvanácti“ shromážděných kolem Ježíše.193 61. Seminář je tedy výchovné církevní společenství, výchovné společenství svého druhu. Jeho podoba je určena jeho specifickým cílem: doprovázet budoucí kněze na cestě jejich povolání rozpoznáním povolání, pomocí k odpovědi na ně a přípravou na přijetí svátosti kněžství s jeho vlastními milostmi a odpovědnostmi. Těmi je kněz připodobněn Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři, a dostává schopnost i poslání předávat poselství spásy v církvi a ve světě. Celý způsob života v semináři jako výchovném společenství slouží formaci budoucích kněží: formaci lidské, duchovní, intelektuální a pastorační. Ačkoliv tato formace má mnohé aspekty společné s lidskou a křesťanskou formací všech členů církve, přesto má specifické aspekty, obsahy a metody, zaměřené na přípravu ke kněžství. Obsah a forma této výchovy si vyžadují, aby seminář měl přesný program, program života charakterizovaný svou organickou jednotou a svým souladem s jediným cílem své existence: přípravou budoucích kněží. V této souvislosti synodální otcové píší: „Jako výchovné společenství má seminář postupovat podle jasně definovaného programu, pro nějž je charakteristický jednotný směr vedení rektorem i jeho spolupracovníky, projevující se také souladem [cohaerentia] organizace života, formační činnosti a základních požadavků života ve společenství a který zahrnuje podstatné požadavky formace. Tento program má bez váhání a nejasností sloužit specifickému cíli, který je jediným důvodem existence semináře. Tímto cílem je formace budoucích kněží, pastýřů církve.“194 Aby byl program opravdu vhodný a účinný, je nutné jeho základní obrysy převést do konkrétnější podoby pomocí zvláštních norem, které řídí život společenství a určují prostředky formace a rozvržení času [temporis rhytmus]. Nutno zde zdůraznit ještě další aspekt: výchovná práce je svou povahou doprovázení jednotlivých osob na cestě k volbě a realizaci jasného životního ideálu. Právě pro tento důvod má výchovná práce spojit do jednoho harmonického celku jasné představení cíle, jehož se má dosáhnout, požadavek, aby kandidáti vážně postupovali k cíli, a pozornost na „pocestného“, to je na konkrétní osobu, která se účastní tohoto „putování“, a tedy pozornost k řadě situací, problémů, nesnází a různých rytmů pokroku a růstu. To si vyžaduje moudrou pružnost. A ta zase neznamená kompromisnictví, ať již jde o morální hodnoty nebo o vědomou a svobodnou angažovanost kandidátů, ale naopak opravdovou lásku a vážný respekt k osobním podmínkám osoby směřující ke kněžství. Tuto moudrou pružnost je třeba uplatit nejen ve vztahu k jednotlivým kandidátům, ale i vzhledem k různým sociálním a kulturním podmínkám, v nichž se seminaristé nacházejí, a různým životním cestám, jimiž prošli. V tomto smyslu si výchovná práce vyžaduje neustálé obnovování. Synodální otcové to zdůrazňují, když mluví o struktuře seminářů: „Aniž bychom zpochybňovali klasické formy semináře, synoda si přeje, aby dál pokračovala konzultační práce biskupských konferencí o dnešních potřebách formace, tak jak to stanoví dekret Optatam totius (č. 1) a závěry synody z roku 1967. Partikulární plány formace pro různé země nebo obřady je třeba podrobně revidovat, na základě požadavků vznesených buď biskupskými konferencemi nebo při apoštolských vizitacích seminářů 192
Tamtéž. Srov. Jan Pavel II.: Promluva ke studentům a bývalým studentům římské Collegio Capranica (21. 1. 1983); Insegnamenti, VI/l (1983), 173–178. 194 Propositio 20. 193
v různých zemích, aby se v nich integrovaly různé osvědčené formy formace, které musí odpovídat potřebám lidu v tzv. domorodých kulturách, potřebám povolání dospělých mužů, potřebám povolání do misií atd.195 62. Cíl a specifická výchovná forma v kněžských seminářích si vyžadují, aby kandidáti kněžství již prošli určitou předchozí přípravou. Ještě během uplynulých desetiletí nevytvářela taková příprava žádné zvláštní problémy. V oněch dobách většina kandidátů kněžství přicházela z „malých seminářů“ a křesťanský život společenství obecně poskytoval všem vhodné poučení a výchovu. Nyní se však situace na mnoha místech změnila. Existuje značný rozpor na jedné straně mezi životním stylem a základní přípravou dětí, dospívajících a mládeže – i když jsou křesťané a někdy byli zapojeni do církevního života – a na druhé straně mezi životním stylem v semináři a jeho formačními požadavky. V tomto kontextu požaduji společně se synodálními otci, aby vlastní seminární formaci předcházelo dostatečně dlouhé přípravné období: „Je velmi vhodné, aby kandidáti kněžského semináře prošli nejprve vstupním obdobím lidské, křesťanské, intelektuální a duchovní přípravy. Tito kandidáti mají mít jisté vlastnosti: opravdový úmysl, dostačující stupeň lidské zralosti, dostatečně obsáhlou znalost učení víry, uvedení do metod modlitby a způsob života odpovídající křesťanské tradici. Ať si osvojí chování odpovídající jejich zemím, jímž mohou vyjádřit své úsilí nalézt Boha a víru“ (srov. Evangelii nuntiandi, 48).196 „Dostatečně obsáhlá znalost učení víry,“ o níž se zmiňují synodální otcové, je prvořadou podmínkou studia teologie. Není prostě možné rozvíjet „intelligentiam fidei“ (porozumění víře), jestliže obsah víry není znám. Takovou mezeru bude možné snadněji vyplnit po vydání Katechismu katolické církve. Všeobecné přesvědčení o nutnosti předběžné přípravy před kněžským seminářem stále roste, jsou však různé názory na to, co by taková příprava měla obsahovat a jaké by měla mít charakteristické vlastnosti: zda se má zaměřit hlavně na duchovní formaci pro rozeznání povolání, nebo na formaci intelektuální a kulturní. Přitom nelze přehlédnout mnohé a hluboké rozdíly nejen mezi jednotlivými kandidáty, ale také mezi různými oblastmi a zeměmi. To ukazuje potřebu nějakého času k rozvažování a experimentování, aby se co nejjasněji a nejvhodněji definovaly různé prvky této předběžné přípravy neboli „propedeutického období“: trvání, místo, forma, předmět výuky v tomto období. To všechno bude nutné uvést do souladu s následujícími léty formace poskytované v kněžském semináři. V tomto smyslu přijímám požadavek vyjádřený synodálními otci a předávám jej Kongregaci pro katolickou výchovu: „Synoda žádá Kongregaci pro katolickou výchovu, aby shromáždila všechny informace o pokusech s takovou počáteční formací, které byly dosud provedeny nebo se dále provádějí. Dále kongregaci žádáme, aby v příhodné době sdělila informace z této oblasti biskupským konferencím.“197 Malé semináře a jiné formy podpory povolání 63. Dlouholetá zkušenost dosvědčuje, že kněžské povolání se často projevuje v posledních letech období dětství nebo v nejranějším mládí. I ti, kteří se rozhodnou vstoupit do semináře později, nezřídka zjistí, že Boží hlas zaslechli již mnohem dříve. Dějiny církve poskytují mnoho svědectví o volání, které Pán adresuje lidem útlého věku: Například sv. Tomáš vysvětluje Ježíšovu zvláštní lásku k apoštolu sv. Janovi „jeho útlým věkem“ a z toho vyvozuje: „To
195
Propositio 20. Propositio 19. 197 Tamtéž. 196
nám dosvědčuje, že Bůh miluje zvláštním způsobem ty, kdo se odevzdávají do jeho služby již od svého nejranějšího mládí.“198 Církev pečuje o tato semena povolání zasetá do srdcí dětí prostřednictvím instituce malých seminářů a pomáhá tak k pečlivému předběžnému rozpoznání a rozvoji povolání. V mnoha částech světa tyto semináře pokračují v cenné výchovné práci, jejímž cílem je chránit a rozvíjet seménka kněžských povolání tak, aby je studenti mohli snáze rozpoznat a mít lepší možnost na ně odpovědět. Výchovný program malých seminářů směřuje k včasné a postupné lidské, kulturní a duchovní formaci, která pomůže mladým lidem vstoupit do kněžského semináře s přiměřenými a solidními základy. Připravovat k následování Krista Spasitele velkodušně a s čistým srdcem – to je cílem malého semináře, jak to naznačuje koncil v dekretu Optatam totius, kde se vymezuje jeho výchovný charakter: studenti „pod otcovským vedením představených a s přiměřenou účastí rodičů ať žijí tak, jak to odpovídá věku, smýšleni a vývoji mladých lidí, v plném souladu se zásadami zdravé psychologie. Nelze opomíjet získávání přiměřených životních zkušeností a udržování spojení s vlastní rodinou.“199 Malý seminář může být v diecézi také styčným bodem pro pastorační péči o povolání: vhodnými formami přijetí a poskytnutím příležitostí k získání informací mladíkům, kteří hledají své povolání, nebo se již v duchu rozhodli následovat své povolání, ale musí odložit vstup do kněžského semináře z různých rodinných nebo studijních důvodů. 64. Kde není možné založit malé semináře, které „se v mnoha zemích jeví jako nutné a velmi užitečné“, je nutno zřídit jiné „instituce“, např. skupiny pro rozvíjení povolání [vocationum fovendarum sodalitates; grupy powolaniowe] pro jinochy a mladé muže.200 Ačkoliv postrádají trvanlivost, mohou takové skupiny poskytnout systematické vedení vytvářením společenství, v němž je možné přezkoušet pravost povolání a přispět k jeho rozvoji. I když tito chlapci a mladí lidé žijí doma a zapojují se do křesťanského společenství, které jim pomáhá na cestě formace, neměli by být ponecháni sami sobě. Potřebují zvláštní skupinu nebo společenství, kam by se mohli obrátit a kde mohou nalézt podporu při následování specifické cesty povolání, kterou v nich dar Ducha svatého započal. Měli bychom se rovněž zmínit o fenoménu kněžských povolání v dospělém věku, po několikaleté zkušenosti laického života a výkonu zaměstnání. Tento jev, i když není ničím novým v dějinách církve, v dnešní době projevuje některé nové vlastnosti a svou četností budí optimismus. Nebývá vždy možné – a často ani vhodné – vyzývat dospělé, aby se podrobili výchovnému dennímu řádu v kněžském semináři. Po pečlivém rozpoznání pravosti takových povolání je lepší vypracovat pro ně specifický program výchovy, aby se takovému kandidátu dostalo veškeré žádoucí duchovní a intelektuální formace.201 Vhodné vztahy s ostatními kandidáty kněžství a období prožitá ve společenství kněžského semináře mohou být cestou, která usnadní těmto kandidátům plné zapojení do jednoho presbyteria a vytvoření důvěrného a srdečného společenství s ním.
3. ČINITELÉ ODPOVĚDNÍ ZA KNĚŽSKOU FORMACI Církev a biskup 65. Protože formace kandidátů kněžství náleží k pastorační péči církve o povolání, je nutné
198
In Ioannem Evangelistam Expositio, c. 21, lect. V, 2. Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 3. 200 Srov. Propositio 17. 201 Srov. Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (6. 1. 1970), 19; 1. m., 342. 199
říci, že církev jako taková je komunitní subjekt, který má milost a odpovědnost sledovat všechny ty, které Pán volá ke službě v kněžství. V tomto smyslu nám pohled na tajemství církve pomáhá přesněji stanovit místo a úlohu, kterou mají různí její členové – ať již individuálně nebo jako členové jednoho těla – ve formaci kandidátů kněžství. Církev je svou povahou [natura] „živou připomínkou“ [memoria], je „svátostí“ přítomnosti a činnosti Ježíše Krista mezi námi a pro nás. Z jeho spásonosné přítomnosti se rodí povolání ke kněžství: nejen povolání, ale také doprovázení povolaných, aby mohli poznat Pánovu milost a odpovědět na ni svobodně a s láskou. Duch Ježíše Krista pak osvětluje a posiluje při rozpoznání povolání i na cestě ke kněžství. Tak můžeme říci, že nemůže existovat nějaká opravdová formace ke kněžství bez působení Ducha Kristova. To si musí uvědomit každý, kdo se podílí na formaci. Jak bychom jen mohli podcenit tento mimořádně bohatý, zdarma poskytovaný a dokonale účinný „zdroj“, který má svou rozhodující „váhu“ v úsilí o výchovu ke kněžství? Jak bychom se neradovali, když uvážíme důstojnost každého člověka zapojeného do výchovy, který se pro kandidáta kněžství stává viditelným reprezentantem samého Krista? Jestliže výchova ke kněžství je v podstatě přípravou budoucích „pastýřů“ do podoby Ježíše Krista, dobrého Pastýře, kdo lépe než sám Ježíš jim může vylitím svého Ducha dát a plně v nich rozvinout pastorační lásku, kterou projevoval on sám za svého života až k úplnému sebeobětování (srov. Jan 15,13; 10,11) a kterou mají dle jeho přání žít všichni kněží? Prvním zástupcem (reprezentantem) Krista při kněžské formaci je biskup. Již častěji citovaná slova evangelisty Marka lze říci o biskupovi, o každém biskupovi: „Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat...“ (Mk 3,14). Je opravdu nutné, aby se toto vnitřní volání Ducha projevilo jako autentické pozvání biskupa. Všichni mohou „přijít“ k biskupovi, protože je otcem a pastýřem všech, ale zvláštním způsobem to platí o jeho kněžích, kteří s ním sdílejí jedno kněžství a službu. Biskup, jak sám koncil říká, by je měl považovat za „bratry a přátele“ a takto s nimi jednat.202 Analogicky to lze říci i o těch, kdo se připravují ke kněžství. Aby mohli „být s ním“, s biskupem, má je biskup z důvodu své odpovědnosti za formaci kandidátů kněžství často navštěvovat a jistým způsobem „být s nimi“. Přítomnost biskupa má zvláštní význam nejen proto, že pomáhá seminárnímu společenství prožívat své zapojení do místní církve a své společenství s pastýřem, který ji řídí, ale také proto, že potvrzuje a povzbuzuje pastorační charakter celé formace kandidátů kněžství. Zvláště pak svou přítomností a sdílením pastoračních problémů místní církve s kandidáty kněžství poskytuje biskup základní příspěvek pro formaci k „cítění s církví“ [sentire cum Ecclesia], ústřední duchovní a pastorační hodnotě při vykonávání kněžské služby. Výchovné společenství semináře 66. Výchovné společenství semináře se skládá z různých lidí podílejících se na formaci: rektor, spirituál nebo duchovní vůdce, představený a profesoři. Tito lidé by měli pociťovat hlubokou jednotu s biskupem, kterého zastupují v různých úlohách a rozličnými způsoby. Ať tedy mezi sebou zachovávají upřímné a opravdové společenství. Jednota vychovatelů napomáhá nejen náležitému provádění výchovného programu, ale také a především poskytuje kandidátům kněžství názorný příklad a praktické uvedení do církevního společenství, které je základní hodnotou křesťanského života a pastorační služby. Je zřejmé, že účinnost výchovy závisí ve velké míře na zralosti a síle osobnosti vychovatelů, a to jak z hlediska lidského, tak z hlediska evangelia. Proto je neobyčejně důležitý jak jejich pečlivý výběr, tak povzbuzování, aby se stávali stále kvalifikovanějšími k provádění jim 202
Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 7.
svěřeného úkolu. Synodální otcové si byli velmi dobře vědomi, že budoucnost výchovy kandidátů kněžství záleží na výběru a formaci vychovatelů, a proto podrobně popisují vlastnosti, které by měli mít. Zvláště zdůrazňují: „Úkol výchovy kandidátů kněžství si vyžaduje nejen určitou speciální přípravu vychovatelů v oblasti odborné, pedagogické, duchovní, lidské a teologické, ale také ducha společenství a vzájemné spolupráce při provádění programu tak, aby všechna pastorační činnost v semináři byla vždy prováděna pod vedením rektora. Vychovatelé mají svědčit skutečně evangelijním způsobem života a naprostým odevzdáním se Pánu. Sbor vychovatelů se má vyznačovat určitou stabilitou a členové ať bydlí společně se seminárním společenstvím. Mají být důvěrně spojeni s biskupem, který má jako první odpovědnost za výchovu kněží.“203 Především biskupové ať pociťují vážnou odpovědnost za formaci těch, jimž má být svěřen úkol výchovy budoucích kněží. Pro tento úkol by měli být vybíráni kněží příkladného života, lidé s mnoha žádoucími vlastnostmi: „Lidská a duchovní zralost, pastorační zkušenost, stálost v jejich vlastním povolání, schopnost pracovat s ostatními, vážná příprava v oněch humanitních vědách (zvláště psychologii), které souvisí s jejich službou, a znalost metod komunitní práce.“204 Při zachování rozlišování mezi vnitřním a vnějším fórem [forum internum et externum] a náležité svobody při výběru zpovědníků i prozíravosti a diskrétnosti ze strany spirituála či duchovního vůdce se má celé kněžské společenství vychovatelů podílet – každý svým dílem – na odpovědnosti za výchovu kandidátů kněžství. Je jejich povinností, aby – s ohledem na autoritu úsudku biskupa a rektora – rozvíjeli a ověřovali na prvém místě kvalifikaci kandidátů, jejich duchovní, lidské a intelektuální schopnosti, ducha modlitby, hloubku osvojení si nauky víry, schopnost bratrského soužití s jinými a charizma celibátu.205 Ve shodě se směrnicemi posynodální adhortace Christifideles laici a apoštolského listu Mulieris dignitatem,206 kde se zdůrazňuje vhodnost zdravého vlivu laické spirituality a charizmatu ženství v každém výchovném rozvrhu, je vhodné způsobem prozíravým a přizpůsobeným různým kulturním podmínkám zapojit i laiky, muže a ženy, do spolupráce při výchově budoucích kněží. Nutno je vybírat pečlivě, ve shodě s církevním právem a podle jejich zvláštních charizmat a kompetence. Jejich spolupráce, pokud je vhodně koordinována a integrována do primární výchovné odpovědnosti těch, kdo byli pověřeni formací budoucích kněží, může přinést požehnané ovoce ve vyrovnaném růstu cítění s církví a kněžské identity ze strany kandidátů kněžství.207 Profesoři teologie 67. Vyučující, kteří uvádějí budoucí kněze do posvátné nauky a doprovázejí je v ní, mají obzvláštní vychovatelskou odpovědnost. Zkušenost učí, že často mají větší vliv na vývoj osobnosti kněze než ostatní vychovatelé. Odpovědnost učitelů teologie spočívá – více než v přednášení doktrinálních pouček kandidátům kněžství – v předávání koncepce teologie a kněžské služby, kterou sami musejí mít, v duchu a stylu, jaké vyžaduje samo vyučování teologické vědy. V tomto smyslu synodální otcové právem potvrdili, že „teolog nesmí nikdy zapomínat, že jako učitel nepřednáší svou osobní nauku, ale otevírá a sděluje ostatním porozumění víře nakonec ve jménu Páně a jeho církve. Takto teolog, využívaje metod a technik, které mu jeho věda poskytuje, provádí svůj úkol z pověření církve a spolupracuje s biskupem v jeho učitelské službě. Jelikož teologové 203
Propositio 29. Tamtéž. 205 Srov. Propositio 23. 206 Srov. Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Christifideles laici (30. 12. 1988), 61.63; l. m., 512–514.517–518; Apoštolský list Mulieris dignitatem (15. 8. 1988), 29–31; l. m., 1721–1729. 207 Srov. Propositio 29. 204
a biskupové jsou při šíření víry ve službách samé církve, mají rozvíjet a povzbuzovat vzájemnou důvěru a v tomto duchu překonávat napětí a konflikty (podrobněji o tom hovoří instrukce Kongregace pro nauku víry O poslání teologa v církvi).“208 Vyučující teologie má – jako každý jiný vychovatel– zůstat ve společenství a vážně spolupracovat se všemi ostatními, kdo se podílejí na výchově budoucích kněží: ať pracuje s vědeckou precizností, velkomyslností, pokorou a nadšením pro věc a s odborným přispěním, které nespočívá v pouhém předávání nauky – i když je to posv4tná nauka – ale především předkládáním hlediska, které v Božím plánu sjednocuje všechna rozmanitá odvětví lidských vědomostí a různých forem života. Formační působení učitelů teologie bude zvlášť záviset na tom, do jaké míry jsou „muži víry, plni lásky k církvi, přesvědčeni o tom, že vlastním předmětem poznání křesťanských tajemství je tajemství církve jako takové a že tedy jejich úkol učitele je skutečně a vpravdě církevní službou; muži s bohatě rozvinutým pastoračním smyslem, který jim umožňuje rozlišovat nejen obsah, ale i vhodné formy pro vykonávání jejich služby. Zvláště se od učitelů očekává naprostá věrnost učitelskému úřadu církve, protože vyučují jménem církve, a proto jsou svědky víry.“209 Společenství, z nichž kandidáti pocházejí, skupiny a hnutí mládeže 68. Společenství, z nichž pocházejí kandidáti kněžství, mají nadále – i přes odloučení, které je součásti volby povolání – značný vliv na formaci kněží. Musejí si tedy uvědomovat svou specifickou odpovědnost. Zmiňme se zde nejprve o rodině: křesťanští rodiče, stejně jako sourozenci a další členové rodiny, by se nikdy neměli pokoušet volat budoucí kněze zpět do úzkých hranic příliš lidské (ne-li světské) logiky, bez ohledu na to, jak závažné city je k tomu vedou (srov. Mk 3,20– 21.31–35). Naopak vedeni touhou „splnit vůli Boží“ by měli provázet cestu formace modlitbou, náležitým respektem, dobrým příkladem ctnostného života v rodině a duchovní i hmotnou podporou, zvláště v obtížných okamžicích. Zkušenost učí, že v mnoha případech se tato mnohostranná pomoc ukázala pro kandidáty kněžství jako rozhodující. I v případě rodičů a příbuzných, kteří jsou indiferentní nebo odporují jejich volbě povolání, může jasné a klidné srovnání s jejich pohledem poskytnout povzbuzení velmi napomáhající hlubšímu a rozhodnějšímu dozrávání kněžského povolání. Úzce spojeno s rodinami je farní společenství. Jak ono, tak i rodina jsou spojeny s výchovou ve víře. Často farnost se svou specifickou péčí o mladé lidi a povolání později doplňuje roli rodiny. Především pro svůj charakter bezprostředního vyjádření tajemství církve poskytuje farnost originální a zvlášť cenný příspěvek formaci budoucího kněze. Farní společenství by mělo i nadále pociťovat, že mladý muž na cestě ke kněžství je jeho živou součástí: mělo by jej doprovázet svou modlitbou, srdečně jej přivítat v období prázdnin, respektovat a povzbuzovat jej při utváření jeho kněžské identity, poskytovat mu vhodné příležitosti a silné podněty k prověřování jeho povolání ke kněžské službě. Skupiny a hnutí mládeže, která jsou znakem a potvrzením vitality, jakou Duch dává církvi, mohou a musí přispívat k formaci kandidátů kněžství, zvlášť těch, kteří jsou plodem křesťanské, duchovní a apoštolské zkušenosti těchto skupin. Mladí lidé, kteří získali svou základní formaci v těchto skupinách a v nich zakusili společenství církve, by neměli nabývat pocit, že se po vstupu do semináře musí odloučit od své minulosti nebo přerušit kontakty s prostředím, které přispělo k jejich rozhodnutí odpovědět na své povolání. Neměli by také vymazat charakteristické rysy spirituality, které tam získali a prožívali, ale zachovat všechno
208 209
Propositio 30. Tamtéž.
to, co je v nich dobré, přínosné a bohaté.210 Prostředí, z něhož pocházejí, má být pro ně i nadále zdrojem pomoci a podpory na cestě výchovy ke kněžství. Duch svatý poskytuje mnoha mladým lidem příležitost, aby byli vychováváni ve víře a rostli jako křesťané a členové církve pomocí mnoha druhů skupin, hnutí a sdružení, které se rozličnými způsoby inspirují poselstvím evangelia. Tyto příležitosti je třeba chápat a prožívat jako dar životodárné síly působící uvnitř instituce církve a její služby. Nějaké hnutí nebo zvláštní spiritualita „není alternativní strukturou k instituci. Je to spíše zdroj přítomnosti, která neustále obnovuje existenční a historickou autentičnost této instituce. Kněz by měl tedy v rámci hnutí nacházet světlo a teplo, které mu umožňují věrnost biskupovi a činí jej připraveným na povinnosti dané uvnitř instituce a na bdělou církevní kázeň, aby tak jeho horoucí víra i věrnost přinesly více ovoce.“211 Je tedy nutné, aby se mladí lidé přicházející ze sdružení a hnutí naučili v novém společenství semináře, do něhož jsou shromážděni biskupem, „úctě k jiným duchovním cestám a duchu dialogu a spolupráce“, aby brali opravdově a vážně pokyny pro svou výchovu zprostředkované biskupem a vychovateli v semináři a svěřovali se s opravdovou důvěrou jejich vedení a požadavkům.212 Takový postoj připravuje a jistým způsobem anticipuje opravdovost kněžského rozhodnutí sloužit celému Božímu lidu v bratrském společenství se všemi kněžími a v poslušnosti k biskupovi. Skutečnost, že seminaristé a diecézní kněží se účastní na životě různých sdružení a poznávají různé spirituality, je zajisté sama o sobě činitelem napomáhajícím vnitřnímu růstu a kněžskému bratrství. Taková účast by však neměla být překážkou, ale spíše pomocí pro službu a duchovní život vlastní diecéznímu knězi, který bude „vždy pastýřem všech. Nejen »stále přebývá« se všemi a je jim k dispozici, ale předsedá shromáždění celého společenství – především jako správce farnosti – a stará se o to, aby všichni nacházeli radostné přijetí, jaké mohou právem očekávat v společenství a v eucharistii, která je sjednocuje, bez ohledu na jejich náboženskou citlivost nebo pastorační angažovanost.“213 Sám kandidát kněžství 69. Nakonec nesmíme zapomenout, že sám kandidát je nutným a nezastupitelným činitelem při své vlastní výchově. Každá výchova, včetně výchovy ke kněžství, je konec konců sebevýchovou. Nikdo nás nemůže nahradit v odpovědné svobodě, kterou máme jako jednotlivci. I budoucí kněz – a to na prvním místě – si musí uvědomovat, že činitelem par excelence při jeho výchově je Duch svatý, který jej darováním nového srdce připodobňuje Ježíši Kristu, dobrému Pastýři, a utváří jej podle jeho vzoru. Takto kandidát kněžství potvrdí nejradikálnějším možným způsobem svou svobodu radostným přijetím přetvářející činnosti Ducha. Avšak k radostnému přijetí této činnosti náleží také, ze strany kandidáta, radostné přijetí lidského „prostřednictví“, jehož Duch používá. Proto se úsilí různých vychovatelů stává pouze tehdy opravdově a zcela účinným, když budoucí kněží s nimi přesvědčeně spolupracují.
210
Srov. Propositio 25. Jan Pavel II.: Promluva ke kněžím z hnutí Communione e Liberazione (12. 12. 1985); AAS 78 (1986), 256. 212 Srov. Propositio 25 213 Jan Pavel II.: Promluva během setkání s představiteli švýcarského duchovenstva v Einsiedeln (15. 6. 1984), 10; Insegnamenti, VII/l (1984), 1798. 211
VI. kapitola A proto tě vybízím: zase oživ ten plamen Božího daru, který ti byl dán Trvalá formace kněží Teologické důvody trvalé formace 70. „A proto tě vybízím: zase oživ ten plamen Božího daru, který ti byl dán“ (2 Tim 1,6). Slova sv. Pavla Timotejovi lze vhodně použít pro trvalou formaci, k níž jsou všichni kněží vyzýváni silou onoho „Božího daru“, který obdrželi při svém svěcení. Tato slova nám pomáhají pochopit plnou pravdu i absolutní jedinečnost trvalé formace kněží. Zde nám napomáhá rovněž jiný text sv. Pavla, který píše Timotejovi: „Nenechej v sobě ležet ladem Boží dar, který ti byl dán prorockým vnuknutím a vkládáním rukou starších. Vezmi si to k srdci a v tom žij, aby tvé pokroky byly všem zřejmé. Dávej dobrý pozor sám na sebe i na to, čemu učíš. Buď v tom vytrvalý. Když si tak budeš počínat, povede to ke spáse jak tebe, tak i tvé posluchače“ (1 Tim 4,14–16). Pavel žádá Timoteje, aby „znovu oživil“, tj. rozdmýchal plamen Božího daru, podobně jako oheň pod popelem, aby ho radostně přijal a žil z něj, aniž by kdy ztrácel nebo zapomínal na onu „neustálou novost“, která je charakteristická pro každý dar Boha – toho, který obnovuje všechno (srov. Zj 21,5), a tak jej stále prožíval v celé jeho neuvadající svěžesti a původní kráse. Avšak toto „znovuoživení“ není pouze výsledkem úkolu svěřeného osobní odpovědnosti Timotejově, ani pouze výsledkem jeho úsilí při používání rozumu a vůle. Je to především výsledek dynamismu milosti vycházející z Božího daru. Jinak řečeno: Bůh sám oživuje svůj vlastní dar tak, aby z něj lépe vyniklo podivuhodné bohatství milosti a odpovědnosti v něm obsažené. Svátostným vylitím Ducha svatého, který posvěcuje a rozesílá, je kněz utvářen k podobnosti s Ježíšem Kristem, Hlavou a Pastýřem církve, a je vysílán, aby pokračoval v jeho pastorační službě. Takto je kněz poznamenán trvale a nesmazatelně ve své vlastní bytnosti [in sua ipsius natura] jako služebník Ježíše a církve, je mu určen trvalý a nezvratný způsob života a je mu uložena pastorační služba, která je sama o sobě trvalá, protože je zakořeněna v jeho bytnosti a zahrnuje celý jeho život. Svátost kněžství naplňuje kněze svátostnou milostí, která mu dává účast nejen na Ježíšově spasitelské „moci“ a „službě“, ale i na jeho pastýřské „lásce“. Současně mu vlévá všechny aktuální milosti, kdykoli jsou nutné a užitečné pro důstojné a dokonalé vykonávání jemu svěřené služby. Tak tedy má trvalá formace vlastní základ a původní motivaci v dynamismu svátosti kněžství. Samozřejmě existují též čistě lidské důvody, které vedou kněze, aby trvale pracoval na své formaci. Tuto formaci si vyžaduje jeho vlastní další osobní růst. Každý život je neustálou cestou ke zralosti, dozrávání, jehož lze dosáhnout pouze neustálou formací. Vyžaduje si to též kněžská služba, byť viděná pouze všeobecně – spolu s ostatními povoláními – jako služba zaměřená k jiným lidem. Neexistuje totiž povolání, práce nebo zaměstnání, které by si nevyžadovalo neustálou aktualizaci, má-li být účinně vykonáváno v konkrétních podmínkách. Potřeba „neztrácet krok“ s během dějin je dalším lidským důvodem pro trvalou formaci. Avšak tyto i další důvody se završí a objasní ještě více teologickými důvody již dříve uvedenými, které mohou být v dalším uvažování ještě prohloubeny. Pro povahu „znamení“ (společnou všem svátostem) lze svátost kněžství považovat za slovo Boží, a tím opravdu je. Je to vpravdě slovo Boží, které volá a rozesílá. Je to nejsilnější vyjádření kněžského povolání a poslání. Svátostí kněžství Bůh povolává kandidáta „ke“ kněžství před církví. Ježíšovo „pojď a následuj mne“ je vyjádřeno plně a definitivně při slavení
této svátosti samotnou církví. Tehdy je projeveno a prohlášeno hlasem církve zaznívajícím z úst biskupových, který se modlí a vkládá ruce. Kněz pak odpovídá s vírou na Ježíšovo povolání: „Zde jsem, abych tě následoval.“ Je to počátek oné odpovědi, která jakožto zásadní volba musí být stále znovu vyjadřována a utvrzována po všechna léta jeho kněžství nesčetnými jinými odpověďmi, které jsou všechny zakořeněny a oživovány v onom živoucím „ano“, řečeném ve chvíli přijetí svátosti kněžství. V tomto smyslu lze mluvit o povolání „ ve “kněžství. Skutečně, Bůh neustává volat a rozesílat, a tím zjevuje svůj plán spásy skrze rozvoj života kněze i skrze historii církve a společnosti. A právě v této perspektivě se objevuje význam trvalé formace. Trvalá formace je nutná pro rozeznání a následování tohoto neustálého volání čili vůle Boží. Tak byl apoštol Petr volán k následování Ježíše i poté, co mu vzkříšený Pán svěřil své stádce. „Ježíš mu řekl: »Pas moje ovce. Amen, amen pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.« To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: »Následuj mě!«“ (Jan 21,17–19). Ono „následuj mě“ tedy provází celý apoštolův život a poslání. Ono „následuj mě“ potvrzuje povolání a vyžaduje věrnost až do smrti (srov. Jan 21,22), „následuj mě“ také může znamenat následování Krista až k úplnému sebeobětování mučednickou smrtí.214 Synodální otcové vysvětlili důvod oprávněného požadavku trvalé formace, přičemž současně ukazují její hloubku a povahu jako „věrnosti“ kněžské službě a jako procesu neustálé konverze.215 A je to Duch svatý vylitý ve svátosti, kdo kněze podporuje v této věrnosti, doprovází a posiluje jej na této cestě neustálé konverze. Dar Ducha však nezbavuje kněze námahy. Vyzývá kněze, aby s ním svobodně a odpovědně spolupracoval a přijal trvalou formaci jako úkol sobě svěřený. Tak tedy trvalá formace je výrazem a požadavkem věrnosti kněze své službě, a jeho skutečné přirozenosti [natura]. Je to láska k Ježíši Kristu a sounáležitost s ním. Je to však také svědectví lásky k Božímu lidu, k jehož službě byl ustanoven, a dokonce svědectví pravé spravedlnosti ve vlastním slova smyslu: kněz je dlužníkem vůči Božímu lidu, protože je povolán k uznání a podporování jeho práva – fundamentálního práva – na Boží slovo, svátosti a službu lásky; to vše jsou esenciální elementy pastorační služby kněží a nemohou být ničím nahrazeny. Trvalá formace je nutná k tomu, aby kněz mohl správně odpovídat na toto právo Božího lidu. Duší a formou trvalé kněžské formace je pastorační láska: Duch svatý, který vlévá knězi pastorační lásku, provází ho a uvádí do stále hlubší znalosti tajemství Kristova, které je bezedné ve svém bohatství (srov. Ef 3,14nn), a skrze tuto lásku ho vede k poznávání tajemství křesťanského kněžství. Pastorační láska sama pobízí kněze ke stále hlubší znalosti očekávání, potřeb, problémů a bolestí těch, kterým slouží: lidí žijících v konkrétních osobních, rodinných i společenských situacích. Toto vše vytváří cíl trvalé formace chápané jako vědomé a svobodné rozhodnutí spolupracovat s dynamismem pastorační lásky a samotného Ducha svatého, který je jejím prvotním zdrojem a neustálým oživovatelem. V tomto kontextu je trvalá formace samozřejmým požadavkem vyplývajícím ze samotné povahy obdrženého daru a přijaté svátostné služby, a zůstává proto nutnou v každém čase. A je mimořádně naléhavá dnes, nejen pro rychlé změny v sociálních a kulturních podmínkách jednotlivců i národů, mezi nimiž kněží konají službu, ale také pro „novou evangelizaci“, která tvoří podstatný a naléhavý úkol církve na konci druhého tisíciletí. Různé aspekty trvalé formace 71. Trvalá formace kněží, ať diecézních nebo řeholních, je přirozeným a absolutně potřebným 214 215
Srov. Sv. Augustin: In Ioannis Evangelium Tractatus, 123, 5; 1. m., 679–680. Srov. Propositio 31.
pokračováním procesu vytváření kněžské osobnosti, který začal a rozvíjel se v semináři nebo v řádovém domě v rámci formace zaměřené na přijetí svěcení. Zvláště je důležité být si vědoma zachovávat vnitřní spojení mezi formací před kněžským svěcením a formací po něm. Pokud by zde došlo k přerušení kontinuity nebo – ještě hůře – k naprosté nesrovnalosti [discrepantia] mezi těmito dvěma fázemi formace, vedlo by to bezprostředně k velmi negativním důsledkům na pastorační práci a bratrské spojení mezi kněžími, zvláště mezi jejich rozličnými věkovými skupinami. Trvalá formace není opakováním seminární formace, jejím pouhým oživením nebo rozšířením o nové praktické podněty. Trvalá formace má značně nový obsah a především nové metody. Rozvíjí se jako harmonický a vitální proces, který – zakořeněný ve formaci získané v semináři – vyzývá k přizpůsobení, aktualizaci a modifikaci, avšak bez náhlých zlomů nebo přerušení kontinuity. Naproti tomu v kněžském semináři je třeba připravit základ pro trvalou formaci, je nutné povzbuzovat budoucí kněze, aby se na ni těšili, ukazovat její nutnost, užitečnost a ducha, s nímž by se měla provádět, a zároveň zajistit vhodné podmínky k jejímu uskutečnění. Protože trvalá formace je pokračováním seminární formace, nemůže být jejím cílem zdůraznění pouze „profesionálního“ přístupu, což by bylo možné získat osvojením si nových pastoračních technik. Naopak, jejím cílem musí být pokračování obecného a integrálního procesu stálého růstu, zahrnujícího jak všechny aspekty formace – lidský, intelektuální i pastorační – tak i posílení jejich aktivní harmonické integrace; východiskem i vzájemným poutem je tu pastorační láska. 72. Prohloubení kněžské formace má zahrnout nejprve její lidský aspekt. Svým denním stykem s lidmi, sdílením jejich každodenního života, musí kněz rozvinout a zjemnit svou lidskou senzibilitu tak, aby jasněji chápal jejich potřeby, plnil jejich prosby, vnímal jejich nevyslovené otázky a sdílel jejich naděje a očekávání, radosti i obtíže, které jsou součástí života: takto bude schopen přistupovat ke všem lidem a navazovat s nimi dialog. Zvláště pak seznamováním se a sdílením, přijímáním účasti na lidské zkušenosti utrpení s jeho tak rozličnými projevy, ať už pramení z chudoby nebo nemoci, opuštěnosti nebo nedostatku vzdělání, z osamělosti a hmotné nebo morální chudoby, kněz může rozvíjet své vlastní lidství a činit je stále ryzejším a jasně zřetelným svou neustále vřelejší láskou k bližnímu. Pro tento úkol rozvíjet svou lidskou formaci ke zralosti dostává kněz zvláštní pomoc v milosti Ježíše Krista: Milosrdná láska dobrého Pastýře se projevila nejen jeho darem spásy lidstvu, ale také jeho přáním sdílet náš život; takto Slovo, které se stalo „tělem“ (srov. Jan 1,14), si přálo poznat radost i utrpení, zakusit naše slabosti, sdílet city, utěšovat smutek. Protože žil jako člověk mezi lidmi a s lidmi, je Ježíš Kristus nejúplnějším, nejvyšším a nejdokonalejším vyjádřením toho, co značí být člověkem. Viděli jsme jej slavit svatbu v Káni, navštěvovat rodinu přítele, mít soucit s hladovým zástupem, který jej následoval, vracet rodičům jejich nemocné nebo i mrtvé děti, plakat nad Lazarovou smrtí... Boží lid by měl říci o knězi, který neustále dozrává v lidské citlivosti, slova podobná těm, která čteme o Ježíšovi v listu Židům: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi slabými. Naopak. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Prohloubení duchovního aspektu kněžské formace je požadavkem nového prožívání evangelia, k němuž byl zvláštním způsobem povolán Duchem svatým, vylitým ve svátosti kněžství. Duch vysvěcením kněze a jeho připodobněním k Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři, vytváří svazek, patřící k vlastní bytnosti kněze, který má být přijat a osobně prožíván, tj. svobodně a vědomě s touhou po neustále bohatším společenství života a lásky a stále širším a radikálnějším ztotožněním se s city a postoji Ježíše Krista. Tento svazek mezi Kristem a knězem je ontologický a psychologický svazek, svátostný a morální svazek, je základem a zároveň silou pro „život podle Ducha“ a pro „evangelijní radikalismus“, k němuž je každý kněz vyzýván a který je podporován trvalou formací ve svém duchovním aspektu. Tato for-
mace je nutná také pro ryzost a duchovní plodnost kněžské služby. „Pečuješ o duše?“, tázal se sám sebe sv. Karel Boromejský. A v promluvě ke kněžím si odpovídá: „Nezanedbávej kvůli této službě sebe sama. Nerozdávej se ostatním až do té míry, že by nezbylo nic pro tebe. Ovšem, že musíš mít na paměti duše, jichž jsi pastýřem, ale nezapomínej na sebe. Bratři moji, nezapomínejte, že nic není tak důležité pro všechny duchovní jako meditace, která předchází, doprovází a následuje všechny vaše činy. Chci zpívat, říká prorok, a chci meditovat (srov. Žl 101[100],1). Jestliže vysluhuješ svátosti, bratře, medituj o tom, co děláš. Jestliže sloužíš mši, medituj o tom, co obětuješ. Recituješ-li v chóru žalmy, medituj, ke komu a o čem mluvíš. Vedeš-li duše, medituj, čí krví byly obmyty. Ve všem, co děláte, projevujte lásku (1 Kor 16,14). Tak budeme schopni překonat potíže, s nimiž se denně setkáváme, a je jich bezpočtu. To od nás vyžaduje úkol, který nám byl svěřen. Když takto jednáme, nalezneme sílu dát život Ježíšovi [Christum gignere] v sobě i v ostatních.“216 Kněz musí neustále a především obnovovat svůj život modlitby. Zkušenost nás učí, že v modlitbě nestačí žít ze starých zásob. Každý den potřebujeme obnovit nejen naše zevní věrné dodržování dob k modlitbě, zvláště oněch určených ke slavení denní modlitby církve [Liturgia horarum], ale i těch, jež jsou ponechány vlastnímu výběru a nejsou vymezovány pevně stanovenými dobami liturgické služby. Především je však třeba neustále vhodným způsobem usilovat o autentické, ryze osobní setkání s Ježíšem, důvěrný dialog s Otcem a hlubokou zkušenost Ducha. To, co apoštol Pavel říká o všech křesťanech, že musí dospět k „mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13), možno aplikovat speciálně na kněze, kteří jsou povoláni k dokonalosti lásky, a tedy ke svatosti, protože právě jejich pastorační služba sama vyžaduje, aby byli živými vzory pro všechny věřící. Intelektuální aspekt kněžské formace rovněž vyžaduje neustálé prohlubování po celý život kněze, především systematickým studiem a solidním a disciplinovaným seznamováním se s pokrokem vědy a kultury. Kněz má účast na prorockém poslání Kristově a podílí se na tajemství církve – učitelky pravdy, je proto povolán zjevovat ostatním v Ježíši Kristu skutečnou tvář Boží a zároveň i skutečnou tvář člověka.217 To si vyžaduje, aby kněz sám hledal Boží tvář a rozjímal o ní s láskyplnou úctou (srov. Žl 27[26],8; 42[41],2). Jen tak ji může ukázat i ostatním. Zvlášť nutné je pokračující teologické studium, aby kněz věrně plnil službu slova, hlásal je jasně a bez dvojznačnosti, rozlišoval je od běžných lidských názorů, bez ohledu na to, jak jsou uznávány a rozšířeny. Tak bude schopen opravdově sloužit Božímu lidu a pomáhat mu vydávat svědectví o křesťanské naději všem, kdo si je žádají (srov. 1 Petr 3,15). Dále pak „kněz věnující se svědomitě a pilně teologickému studiu bude schopen asimilovat pravé bohatství církve s jistotou a osobním způsobem. Díky tomu může věrně vykonávat své poslání, které od něho vyžaduje reagovat na potíže týkající se správnosti katolické nauky a překonávat u sebe i ostatních negativní sklony, vedoucí k odporu a záporným postojům vůči magisteriu a posvátné tradici.“218 Pastorační aspekt trvalé formace je vhodně vyjádřen slovy apoštola Petra: „Navzájem si pomáhejte podle míry Božích darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10). Jestliže má kněz žít každodenně podle milosti, kterou přijal, musí být stále otevřenější k přijímání pastýřské lásky Ježíše Krista, poskytované mu Kristovým Duchem ve svátosti, kterou obdržel. Stejně jako veškerá činnost Páně byla plodem a znakem jeho pastorační lásky, má takovou být i služebná činnost kněze. Pastorační láska je darem a současně i úkolem, milostí a odpovědností, jíž musíme být věrni. Máme ji tedy přijímat a uskutečňovat až do jejích nejradikálnějších požadavků. Tato pastorační láska, jak bylo řečeno, pobízí kněze a stimuluje jej k neustále dokonalejšímu seznamování se se skutečnou situací lidí, k nimž je poslán, 216
Srov. Karel Boromejský: Acta Ecclesiae Mediolanensis, Milano 1559, 1178. Srov. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 22. 218 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově ke kněžství v současných podmínkách: Instrumentum laboris, 55. 217
k rozeznávání hlasu Ducha v historických okolnostech, v nichž se nachází, a k hledání nejvhodnějších metod a nejužitečnějších forem k dnešnímu uskutečňování jeho služby. Tato pastorační láska povzbuzuje a podporuje lidské snahy kněze o pastorační činnost, která je přiměřená, věrohodná a účinná. To si však vyžaduje i stálou pastorační formaci. Cesta ke zralosti vyžaduje nejen to, aby kněz prohloubil různé aspekty své formace, ale také – a především – aby byl schopen ještě harmoničtěji všechny tyto aspekty skloubit a postupně dosáhnout jejich vnitřní jednoty. To umožňuje pastorační láska. Pastorační láska opravdu nejen sjednocuje a spojuje různé aspekty, ale zdůrazňuje jejich specifičnost jako aspektů formace kněze – kněze jako jasného a živého obrazu služebníka Ježíše Krista, dobrého Pastýře. Trvalá formace pomáhá knězi překonávat pokušení omezit svou službu na nadměrnou činnost, která se stává cílem sama o sobě, na neosobní provádění služeb, i když jsou duchovní a posvátné, nebo na úřednickou práci, kterou vykonává pro církevní administrativu. Pouze trvalá formace umožňuje knězi, aby si s bdělou láskou uchoval tajemství, které nosí ve svém srdci pro dobro církve a lidstva. Hluboký význam trvalé formace 73. Různé a vzájemně se doplňující aspekty trvalé formace nám pomáhají pochopit její hluboký význam: pomáhá knězi, aby byl a jednal jako kněz v duchu a podle vzoru Ježíše, dobrého Pastýře. Pravdu je nutné uvádět do praxe! Sv. Jakub nám říká: „To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe“ (Jak 1,22). Kněží jsou vyzýváni, aby „žili pravdu“ své existence, tj. aby „žili v lásce“ (srov. Ef 4,15) svou identitu a službu v církvi a pro církev. Jsou vyzýváni, aby si ještě více uvědomovali Boží dar a neustále na něj pamatovali. K tomu vyzývá Pavel Timoteje: „Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí“ (2 Tim 1,14). V ekleziologickém kontextu, který jsme nejednou připomínali, můžeme uvažovat o hlubokém významu trvalé kněžské formace vzhledem k přítomnosti a činnosti kněze v církvi, která je mysterium, communio et missio (tajemství, společenství a poslání). V církvi jako „ tajemství“ je kněz vyzýván, aby svou trvalou formací zachoval a rozvíjel ve víře vědomí celkové a podivuhodné pravdy své existence: je služebníkem Kristovým a správcem Božích tajemství (srov. 1 Kor 4,1). Pavel výslovně žádá křesťany, aby o něm smýšleli tímto způsobem, a především on sám žije ve vědomí vznešeného daru, kterého se mu dostalo od Pána. Tak by tomu mělo být u každého kněze, jestliže si přeje zůstat věrným své bytnosti [essentia]. To však je možné pouze ve víře, pouze když patří na věci očima Kristovýma. V tomto smyslu lze říci, že trvalá formace směřuje k tomu, aby kněz byl člověkem víry a stával se jím stále: aby se viděl stále pravdivěji očima Kristovýma. Kněz musí opatrovat tuto pravdu s vděčnou a radostnou láskou. Musí obnovovat svou víru, když vykonává kněžskou službu. Kdykoli je prostředníkem a živým nástrojem Boží milosti dávající se lidem, ať sebe sama považuje za služebníka Ježíše Krista, svátosti Boží lásky vůči lidem. Musí poznávat tutéž pravdu u svých kněžských spolubratří, protože toto je základem jeho úcty a lásky k ostatním kněžím. 74. Trvalá formace pomáhá kněžím v církvi jako „společenství“ prohlubovat vědomí, že jejich služba je zaměřena především na vytváření Boží rodiny jako bratrského společenství a na jeho přivádění k Otci skrze Krista v Duchu svatém.219
219
Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 6
Kněz musí růst ve vědomí hlubokého společenství sjednocujícího jej s lidem Božím: on není postaven „před církev“, ale především „v církvi“. Je bratrem mezi bratry. Křtem, který jej poznamenává důstojností a svobodou dítek Božích v jednorozeném Božím Synu, je kněz členem téhož jediného těla Kristova (srov. Ef 4,16). Vědomí tohoto společenství jej vede k potřebě probouzet a prohlubovat spoluodpovědnost za jedno společné poslání – poselství spásy, což vyjadřuje pohotovou a srdcem prožívanou úctou ke všem charizmatům a úkolům, které Duch svatý dává věřícím pro budování církve. Především vykonáváním pastorační služby, zaměřené svou vlastní povahou na dobro Božího lidu, musí kněz žít a vydávat svědectví o svém hlubokém společenství se všemi, jak to napsal papež Pavel VI.: „Právě proto, že chceme být pastýři, otci a učiteli lidí, chovejme se k nim jako bratři. Nejlepší atmosféru pro dialog vytváří přátelství a prokazování služby.“220 Konkrétněji vzato, kněz je vyzýván prohlubovat své vědomí, že je členem místní církve, do níž je inkardinován, tj. zapojen svazkem současně právním, duchovním i pastoračním. Toto vědomí vyžaduje zvláštní lásku k místní církvi a prohlubuje ji. Místní církev je opravdu živým a trvalým cílem pastorační lásky, která má provázet život kněze, vede jej k účasti na historii i životní zkušenosti této místní církve – s jejími bohatstvími a jejími slabostmi, s jejími potížemi a jejími nadějemi – a k tomu, aby usiloval v ní o její růst. Čerpá tak z bohatství místní církve a zároveň je aktivně zapojen do její výstavby tím, že jako jednotlivec i společně s ostatními kněžími pokračuje v pastoračním poslání konaném jeho předchůdci. Výrazem této pastorační lásky k jeho vlastní místní církvi a péče o budoucí službu pro ni je starost, kterou by měl kněz mít, aby tak řečeno hledal někoho, kdo by po něm převzal kněžskou službu. V knězi musí růst vědomí o společenství existujícím mezi různými místními církvemi, společenství zakořeněném v jejich vlastní existenci zpřítomňující na různých místech Kristovu jednu univerzální církev. Toto vědomí společenství jednotlivých církví podpoří „výměnu darů“, počínaje živými a osobními dary, jimiž jsou kněží sami. Takto se rodí ochota a připravenost k obětavé starosti o správné rozmístění duchovenstva.221 Je třeba pamatovat především na ty místní církve, které „zbaveny svobody nemohou mít svá vlastní povolání“, a také na ty církve, „které donedávna trpěly pronásledováním a potřebují pomoc, která jim byla poskytována již po mnoho let a z mnoha zdrojů s velkomyslným bratrstvím a jíž se jim i nadále dostává.“222 V církevním společenství má kněz díky trvalé formaci zvláštním způsobem růst ve vlastním presbyteriu a spolu s ním v jednotě se svým biskupem. Kněžské společenství je v plnosti své opravdovosti tajemstvím: je to skutečně nadpřirozená skutečnost, protože je zakořeněno ve svátosti kněžství. Ta je jeho zdrojem a původem, „místem“ jeho narození a růstu. „Kněží jsou vskutku prostřednictvím svátosti kněžství spojeni osobním a neporušitelným svazkem s Kristem, jediným knězem. Svátost kněžství se udílí každému z nich jako jedinci, ale jsou začleněni do společenství presbyteria spojeného s biskupem (Lumen gentium, 28; Presbyterorum ordinis, 7-8).“223 Svátostný původ se zrcadlí a pokračuje v kněžské službě: od tajemství k službě. „Jednota kněží s biskupem a mezi nimi samými není něčím přidaným z vnějšku k povaze [naturae] jejich služby, avšak vyjadřuje její bytnost [essentiam] jako péči Krista-kněze o lid shromážděný v jednotě nejsvětější Trojice.“224 Tato jednota mezi kněžími, prožívaná v duchu pastorační lásky, činí kněze svědky Ježíše Krista, který prosil Otce, „aby všichni jedno byli“ (Jan 17,21). 220
Pavel VI.: Encyklika Ecclesiam suam (6. 8. 1964), III; AAS 56 (1964), 647. Srov. Kongregace pro klérus: Směrnice pro rozšíření vzájemné spolupráce místních církví, především pro lepší rozmístění kněží Postquam apostoli (25. 3. 1980); AAS 72 (1980), 343 – 364. 222 Srov. Propositio 39. 223 Propositio 34. 224 Tamtéž. 221
Presbyterium se tak jeví jako skutečná rodina, bratrské společenství, jehož pouto nevzniká z těla a krve, ale z milosti svátosti kněžství. Tato milost povznáší a pozvedá lidské svazky mezi kněžími, svazky psychologické, citové, přátelské, duchovní. Je to milost, která se rozlévá, vše proniká a dochází výrazu v nejrozmanitějších formách vzájemné pomoci, nejen duchovní, ale i hmotné. Kněžské bratrství nevylučuje nikoho. Avšak může a mělo by mít své preference, totiž evangelijní, vůči těm, kdo více potřebují pomoc a povzbuzení. Toto bratrství „pečuje zvláště o mladé kněze, udržuje laskavý a bratrský dialog se skupinami kněží středního a staršího věku i s těmi, kdo z jakýchkoliv důvodů musí čelit nesnázím; neopouští ani kněze, kteří opustili tuto životní dráhu nebo v ní v současné době nepokračují, ale naopak tím více je provází s bratrskou starostlivostí.“225 Řeholní kněží, kteří žijí a pracují v místní církvi, náleží rovněž k jednomu presbyteriu, i když z odlišného titulu. Jejich přítomnost je zdrojem obohacení pro všechny kněze a jejich různá charizmata, jimiž žijí, povzbuzují ostatní kněze k růstu v pochopení samého kněžství a pomáhají provádět stálou kněžskou formaci. Dar řeholního života v rámci diecéze, provázený ryzí úctou a oprávněným respektem ke zvláštním vlastnostem každého institutu a každé duchovní tradice, rozšiřuje obzor křesťanského svědectví a přispívá různými způsoby k obohacení kněžské spirituality, především pokud se týká správného vztahu a souhry mezi hodnotami, jakými jsou na jedné straně místní církve a na druhé straně všechen Boží lid. Řeholníci sami musí dbát o zachování ducha opravdového církevního společenství [communio], velkodušné spoluúčasti na životě diecéze a o realizaci pastoračních rozhodnutí biskupa tím, že přinášejí velkodušně své vlastní charizma do služby všem pro růst v lásce.226 A konečně v kontextu církve jako společenství a v kontextu presbyteria můžeme nejlépe pojednat o kněžské samotě, u které se při projednávání zdrželi synodální otcové. Existuje osamocenost, kterou zakoušejí všichni lidé a která je zcela normální. Existuje však ještě jiná osamocenost, která je následkem různých potíží a která sama další potíže vytváří. V tomto smyslu „aktivní pouto s diecézním presbyteriem, pravidelný styk s biskupem a ostatními kněžími, vzájemná spolupráce, společný a bratrský život kněží a rovněž přátelství a dobré vztahy s laickými věřícími, kteří aktivně spolupůsobí v životě farnosti, to vše jsou velmi užitečné prostředky k překonávání negativních účinků osamocenosti, kterou kněz může někdy zakoušet.“227 Osamocenost však nepůsobí pouze potíže, může rovněž vytvářet pozitivní podněty pro kněžský život: „když je přijímána v duchu oběti a vyhledávána jako větší příležitost k důvěrnému vztahu k Pánu Ježíši, samota může být příležitostí k modlitbě a studiu, jakož i pomůckou k posvěcování a k lidskému růstu.“228 Není třeba připomínat, že jistý druh samoty je nutným prvkem trvalé formace. Ježíš často odcházel modlit se v samotě (srov. Mt 14,23). Schopnost vytrvat ve zdravé samotě je nezbytnou podmínkou péče o vlastní vnitřní život. Mluvíme zde o samotě vyplněné přítomností Pána, který je prostředníkem mezi námi a Otcem, ve světle Ducha svatého. Z tohoto hlediska je zájem o ticho a vyhledávání míst a období „pouště“ nutný pro trvalou formaci kněze, ať již v oblasti intelektuální, duchovní nebo pastorační. V tomtéž smyslu lze také říci, že ti, kdo nejsou schopni dobře prožívat svou vlastní samotu, nejsou schopni opravdového a bratrského společenství.
225
Tamtéž. Srov. Propositio 38; Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 1; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, 1; Kongregace pro řeholníky a sekulární instituty a Kongregace pro biskupy: Směrnice pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholníky v církvi Mutuae relationes (14.5.1978), 2, 10; l. m., 475, 479– 480. 227 Propositio 35. 228 Propositio 35. 226
75. Trvalá formace směřuje u kněze k růstu vědomí jeho podílu na spasitelném poslání církve. V „poslání“ církve se trvalá formace kněze jeví nejen jako nutná podmínka, ale též jako nezbytný prostředek pro neustálé znovuzaostřování na význam jeho poslání, aby mohlo být uskutečňováno věrně a obětavě. Touto formací se pomáhá knězi, aby si uvědomil plnou vážnost a přitom nádhernou milost závazku, který mu nedopřává pokoje, takže musí být schopen říci se sv. Pavlem: „Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal!“ (1 Kor 9,16). Současně si rovněž uvědomuje naléhavou touhu po Bohu, ať již explicitní nebo implicitní, ze strany lidí, které Bůh neustále volá ke spáse. Pouze trvalá formace může utvrdit kněze v podstatném a rozhodujícím prvku jeho služby, totiž v jeho věrnosti. Apoštol Pavel píše: „A když někdo něco spravuje, požaduje se od něho, aby na něj bylo spolehnutí“ (1 Kor 4,2). Kněz musí být věrný bez ohledu na počet a rozmanitost potíží, s nimiž se setkává, a to i v těch nejošemetnějších situacích nebo únavě, která je pochopitelná, a vydávat beze zbytku veškerou svou energii až do konce života. Pavlovo svědectví by mělo být příkladem i podnětem pro každého kněze: „Nikomu v ničem nedáváme pohoršení,“ píše křesťanům v Korintě, „aby nebylá potupena naše služba, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle – žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno“ (2 Kor 6,3–10). V každém věku a ve všech podmínkách života 76. Trvalá formace, právě proto, že je „trvalá“, musí být vždy součástí života kněze, v každé fázi a ve všech podmínkách jeho života, na každé úrovni odpovědnosti, kterou má v církvi. Samozřejmě podle schopností a vlastností, souvisejících s rozdíly věku, životních podmínek a svěřených povinností. Trvalá formace je povinností v první řadě pro mladé kněze. Četnost a systematičnost jejich setkání jí má dát stejnou povahu a solidnost, jakou se vyznačuje seminární formace. Zároveň má postupně vést mladé kněze k pochopení a rozvíjení jedinečného pokladu Božího daru, kterým je kněžství, k růstu jejich schopností a služebného postoje, a to také neustále přesvědčivějším a odpovědným začleněním do presbyteria, tedy ve společenství a odpovědnosti s ostatními spolubratry. U kněží, kteří právě vyšli ze semináře, vzniká pocit, že „toho učení už bylo dost“, zcela pochopitelný při představě, že by se teď měli zase začít účastnit studia a setkání. Avšak představa, že kněžská formace končí dnem odchodu ze semináře, je mylná a nebezpečná, a je nutné ji zcela zavrhnout. Mladí kněží, kteří se zúčastňují setkání v rámci trvalé formace, budou schopni vyměňovat si vzájemně zkušenosti a uvažovat o tom, jak nejlépe uvádět do praxe ideály kněžství a služby, které načerpali během svého pobytu v semináři. Současně jejich aktivní účast na formačních setkáních kněží může být příkladem a stimulem pro starší kněze, projevem lásky k celému presbyteriu a horlivé starostlivosti o místní církev, která potřebuje dobře formované kněze. K podporování mladých kněží v první obtížné fázi jejich života a služby je velmi vhodné – a dnes snad i absolutně nutné – vytvořit speciální podpůrnou strukturu s příslušnými duchovními vůdci a učiteli. Zde mohou kněží nalézt v organické a stálé formě potřebnou pomoc pro dobrý začátek své kněžské služby. Pomocí častých a pravidelných setkání, dostatečně
dlouhých a majících komunitní charakter – pokud možno spojených se společným bydlením – naleznou též dostatek času pro odpočinek, modlitbu, meditaci a bratrskou výměnu názorů. Pak bude pro ně snazší již od samého začátku utvářet svůj kněžský život v duchu vyvážených požadavků evangelia. A v oněch případech, kdy jednotlivé místní církve nemají možnosti nabídnout tuto službu svým vlastním mladým kněžím, mají spolupracovat se sousedními diecézemi, aby spojenými silami poskytly zdroje a navrhly vhodné programy. 77. Trvalá formace je povinností také pro kněze středního věku. Ti mohou být vystaveni mnohému riziku právě pro svůj věk, jako například nadměrné aktivitě nebo jisté rutině při výkonu své služby. Výsledkem toho může být přílišná sebedůvěra a přesvědčení kněze, že v důsledku svých osobních zkušeností dovede postupovat svou vlastní cestou, nepotřebuje konfrontaci s něčím nebo někým jiným. Dost často trpí zralý kněz jakousi vnitřní únavou, která je nebezpečná a je známkou rozčarování a rezignace, způsobené potížemi a nezdary. Odpověď pro takovéto situace poskytne trvalá formace, stálá a vyvážená kontrola sebe sama a vlastní činnosti, neustálé hledání motivace a prostředků, které mu umožňují vykonávat jeho poslání. Díky tomu si kněz uchová ostražitého ducha a připravenost vůči trvalým a vždy novým požadavkům díla spásy, s nimiž za ním lidé neustále přicházejí jako k „muži Božímu“. Trvalá formace by se měla týkat i oněch kněží, které je možno vzhledem k pokročilejšímu věku nazvat starší a kteří v některých místních církvích tvoří největší část presbyteria. Kněží by jim měli projevovat vděčnost za věrnou službu, kterou vykonávali pro Krista a jeho církev, a také praktickou solidaritu, kterou ve své situaci potřebují. Trvalá formace pro tyto kněze nebude ani tak záležitostí studia, naukové aktualizace a seznamování s kulturními proměnami, ale spíše klidným potvrzením role, kterou mají ještě v presbyteriu zastávat: nejenom pokračovat, snad trochu jinými způsoby, ve své pastorační službě, ale také se stát díky životním a apoštolátním zkušenostem užitečnými učiteli a vychovateli ostatních kněží. I pro kněze, kteří se po těžké práci nebo nemoci nalézají ve stavu fyzické slabosti a psychické únavy, může být trvalá formace pomocí, aby našli motivaci a získali vnitřní pokoj a sílu k pokračování ve službě církvi a neoddělovali se ani od společenství ani od presbyteria. Mohou však omezit svou vnější činnost a věnovat se pouze takovým pastoračním stykům a formám osobní spirituality, které jim pomohou uchovat si motivaci a radost ze svého kněžství. Trvalá formace pomůže takovým kněžím uchovat si živé přesvědčení o tom, co sami učili věřící, že totiž jsou i nadále aktivními spolupracovníky při výstavbě církve, zvláště pro své sjednocení s trpícím Kristem a s tolika dalšími bratry a sestrami, kteří v církvi sdílejí utrpení Páně. Nově tak prožívají Pavlovu zkušenost vyjádřenou slovy: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap, a z toho má prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1‚24).229 Činitelé odpovědní za trvalou formaci 78. Podmínky, za nichž kněžská služba musí být často a na mnoha místech dnes vykonávána, neusnadňují rozhodnutí přistoupit k vážnému provádění trvalé formace. Rostoucí počet odpovědností a služeb, složitost lidského života všeobecně a života křesťanských společenství zvlášť, horečná aktivita a stálé napětí, charakteristické pro tolik oblastí dnešní společnosti, často kněžím ubírají čas a energii, které potřebují, aby „dávali dobrý pozor sami na sebe“ (srov. 1 Tim 4,16). To vše by mělo zvyšovat odpovědnost kněží při překonávání těchto potíží a učit je vidět v nich výzvu k plánování a provádění trvalé formace, která bude přiměřeně odpovídat velikosti Božích darů a naléhavosti otázek a požadavků naší doby.
229
Srov. Propositio 36.
Činitele odpovědné za trvalou formaci kněží lze nalézt v církvi jako „společenství“. V tomto smyslu celá místní církev s biskupem v čele má odpovědnost, aby rozvíjela a hledala různé způsoby trvalé formace svých kněží. Kněží zde nejsou k tomu, aby sloužili sami sobě, ale lidu Božímu. Tak tedy trvalá formace upevněním lidské, spirituální, intelektuální a pastorální zralosti kněží působí pro dobro samotného Božího lidu. Kromě toho samo vykonávání pastorační služby vede ke stálé a plodné vzájemné výměně zkušeností života víry mezi knězem a laiky. A samo sdílení života mezi knězem a společenstvím, pokud je moudře vedeno a prováděno, se stává základním příspěvkem k trvalé formaci, kterou nelze zredukovat na izolované epizody nebo iniciativy, ale proniká celou službu a život kněze. Pravdou je, že křesťanská zkušenost osob, které jsou prosté a skromné, duchovní nadšení lidí opravdu milujících Boha, odvážné využití víry pro praktický život křesťanů naplněný všemi druhy společenských a občanských úkolů – toto všechno se stává bohatstvím kněze, který tím, že to rozjasňuje světlem své kněžské služby, zároveň z toho přijímá vzácnou duchovní potravu. I pochybnosti, krize a váhání, které člověk prožívá v různých osobních a společenských situacích, pokušení k odmítnutí nebo zoufalství v dobách utrpení, nemoci, smrti: všechny obtížné situace, s nimiž se lidé setkávají na svých cestách jako křesťané, kněz ve svém srdci bratrsky prožívá a s nimi upřímně snáší. A tím, že hledá odpověď pro druhé, je neustále poháněn k tomu, aby ji především nacházel pro sebe. A tak celý Boží lid, ve všech a v každém ze svých členů, může a má nabídnout cennou pomoc k trvalé formaci svých kněží. Proto musí kněžím ponechat čas ke studiu a k modlitbě. Ať od nich požadují jen to, k čemu je Kristus poslal, a nic jiného. Ať jim nabídnou svou pomoc pro různé oblasti pastoračního poslání, zvláště pro ty, které souvisejí s lidským rozvojem a charitativní službou. Ať s nimi vytvářejí srdečné a bratrské vztahy, které by kněžím připomínaly, že zde nejsou pro „panování nad věřícími“, ale spíše „aby s nimi spolupracovali k jejich radosti“ (srov. 2 Kor 1,24). Odpovědnost místní církve za formaci svých kněží se tedy – i když různým způsobem – týká všech jejích členů, počínaje samými kněžími. 79. V jistém smyslu je to kněz sám, jednotlivý kněz, který má v církvi prvořadou odpovědnost za trvalou formaci. Opravdu každý kněz má povinnost, plynoucí ze svátosti kněžství, zachovat věrnost Božímu daru a odpovědět na výzvu ke každodenní konverzi, vyplývající z téhož daru. Ani předpisy a normy stanovené církevní autoritou ani příklad ostatních kněží nestačí k tomu, aby učinily trvalou formaci žádoucí a chtěnou, pokud jednotlivý kněz není osobně přesvědčen o její nutnosti a není odhodlán plně využít příležitostí, vhodné doby a forem, v nichž se mu jí dostává. Trvalá formace udržuje „mladost“ ducha, kterou nelze uložit zvenčí, ale kterou musí každý kněz neustále nacházet v sobě samém. Pouze ti, kdo neustále udržují na živu své přání učit se a růst, mohou zakoušet tuto „mladost“. Zásadní odpovědnost spočívá na biskupovi a presbyteriu. Biskupova odpovědnost se zakládá na skutečnosti, že kněží přijímají své kněžství skrze něj a sdílejí s ním pastorační starost o Boží lid. On je zodpovědný za trvalou formaci, která má zajistit, aby všichni jeho kněží byli obětavě věrni daru a službě, kterou přijali, aby byli takovými kněžími, jaké si lid Boží přeje mít a na jaké má „právo“. Tato odpovědnost vede biskupa, aby ve společenství s presbyteriem vytvořil projekt a stanovil program trvalé formace. Ten musí zajistit, aby trvalá formace nebyla něčím ponechaným náhodě, ale systematickou nabídkou vybrané látky, rozdělená na etapy a prováděná přesně stanovenými metodami. Biskup plní tento odpovědný úkol nejen tím, že zabezpečuje kněžím místo a čas pro trvalou formaci, ale také svou osobní přítomností, přátelskou a angažovanou účastí. Často bude pro biskupy ze sousedních diecézí nebo celé církevní provincie vhodné, ba přímo nutné, scházet se a spojovat své síly, aby byli schopni zajistit odpovídající úroveň různých forem trvalé formace, jako speciálních kursů biblických, teologických a pastorálních, pobytových týdnů, sérií konferencí a setkání určených k uvažování a ověřování pastoračních postupů kněžstva i církevního společenství.
Aby splnil svou odpovědnost v této oblasti, bude biskup žádat o pomoc též teologické a pastorální fakulty či instituty, semináře, instituty a sdružení spojující lidi, kněze, řeholníky a laiky, podílející se na kněžské formaci. V místních církvích mají významnou roli rodiny. Protože jsou „domácími církvemi“, zaměřuje se na ně život církevních společenství, vedený a řízený kněžími. Zvláště je nutno zdůraznit úlohu rodiny, z níž pochází kněz. Jsa zajedno se svým synem co do jeho cílů, rodina mu může nabídnout svůj vlastní důležitý příspěvek k jeho poslání. Rodina kněze má vyplnit do konce plán Boží prozřetelnosti, jímž se stala kolébkou nového povolání, nezastupitelnou pomocí při jeho růstu a dozrávání; proto při plném respektu k rozhodnutí svého syna plně se dát do služeb Bohu a bližním má vždy zůstat věrným a povzbudivým svědectvím pro jeho poslání, podporovat toto poslání a podílet se na něm zbožností a úctou. Doba, formy a prostředky trvalé formace 80. Ačkoli každý okamžik může být „doba příhodná“ (2 Kor 6,2), v níž kněz veden Duchem svatým roste v modlitbě, studiu a vědomí své vlastní pastorační odpovědnosti, přesto existují jisté „privi1egované“ okamžiky, byť všeobecně známé a předem připravené. Připomeňme zde především setkání biskupa s jeho presbyteriem, ať již jsou liturgická (zvláště koncelebrace při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek) nebo pastorační a výchovná, zaměřená na pastorační činnost nebo na studium specifických teologických problémů. Vzpomeňme rovněž duchovní shromáždění pro kněze, jako jsou duchovní cvičení, rekolekční dny, kursy duchovního života apod. Jsou to příležitosti pro duchovní a pastorační růst, při nichž lze věnovat více času klidné modlitbě a obnově hlubokého vědomí toho, co to znamená být knězem, a nalézat nové motivy pro věrnost a pastorační horlivost. Důležitá jsou také setkání věnovaná studiu a společnému zamyšlení (reflexi). Pomáhají předcházet kulturnímu ochuzení nebo ustrnutí na vlastních navyklých postojích a metodách – i v oblasti pastorační – jako následku duševní lenosti. Pomáhají vytvářet větší syntézy mezi různými prvky duchovního, intelektuálního a apoštolského života. Otevírají duše a srdce pro nové podněty a nové výzvy, které Duch svatý adresuje církvi. 81. Je mnoho způsobů a prostředků, jak provádět trvalou formaci, aby byla ještě cennější živou zkušeností pro kněze. Z nich si připomeňme rozličné formy společného života kněží, které existovaly vždycky, i když se projevovaly různými způsoby a stupni intenzity v životě církve. „Jsou hodné doporučení i dnes, zvláště pro ty, kdo žijí nebo pastoračně působí na tomtéž místě. Společný život kněží nejen prospívá apoštolskému životu a jeho aktivitám, ale umožňuje dávat všem – kněžím i laikům věrohodný a zářivý příklad blíženecké lásky a jednoty.“230 Jinou pomoc mohou poskytovat kněžská sdružení, zvláště kněžské sekulární instituty – jejich charakteristickou vlastností je, že jsou diecézní, proto jsou kněží ještě úžeji spojeni se svým biskupem a žijí „ve stavu zasvěcení, v němž kněží usilují sliby nebo jinými posvátnými závazky začlenit do svého každodenního života evangelijní rady.“231 Všechny formy „kněžských bratrstev“ církevně schválených jsou užitečné nejen pro duchovní život, ale též pro apoštolský a pastorační život. Duchovní vedení rovněž přispívá nemalou měrou k pokroku trvalé formace kněží. Je to klasický prostředek, který neztratil nic ze své ceny nejen jako metoda duchovní formace, ale i proto, že vytváří a udržuje věrnost a velkodušnost při vykonávání kněžské služby. Tak to 230
8. řádné zasedání biskupské synody o výchově ke kněžství v současných podmínkách: lnstrumentum laboris, 60; Srov. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, 30; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 8; CIC kán. 550, 2. 231 Propositio 37.
napsal papež Pavel VI. ještě před svým zvolením: „Duchovní vedení plní překrásnou a – možno říci – nezbytnou roli při morální a duchovní výchově mladých lidí, kteří chtějí nalézt své životní povolání a následovat je, ať je vede kamkoli, s úplnou oddaností. Uchovává si své požehnané účinky ve všech etapách života, když si ve světle zbožné a prozíravé rady přejí s láskou přezkoušet správnost svého úmyslu a usilují o podporu při velkodušném plnění svých osobních povinností. Je to velmi delikátní, ale nesmírně cenný pedagogický prostředek. Je to výchovné a psychologické umění, které klade velkou zodpovědnost na každého, kdo je provádí. A právě tak pro toho, kdo je přijímá, je to duchovní úkon pokory a důvěry.“232
Závěr 82. „Dám vám pastýře podle svého srdce“ (Jer 3,15). I dnes tento Boží příslib stále žije a působí v církvi. Ta si je vědoma, že jí jsou určena tato prorocká slova. Vidí, že se denně naplňují v tak mnoha částech světa, anebo spíše v tolika lidských srdcích, zvláště mladých lidí. Na prahu třetího tisíciletí a tváří v tvář vážným a naléhavým potřebám církve a světa touží vidět splnění tohoto příslibu nově a bohatěji, intenzivněji a účinněji: doufá v mimořádné vylití Ducha letnic. Boží slib vyvolává v srdci církve modlitbu, která je důvěrnou a vroucí prosbou o Otcovu lásku, aby – jako již poslal Ježíše, dobrého Pastýře, jeho následníky apoštoly a nesčetné množství kněží – i nadále projevoval dnešním lidem svou věrnost a svou dobrotu. Církev je připravena odpovědět na tuto milost. Cítí ve svém srdci, že Boží dar si žádá jednomyslnou a velkodušnou odpověď: všechen lid Boží se má neúnavně modlit a pracovat pro kněžská povolání. Kandidáti kněžství se musí velmi svědomitě připravovat k radostnému přijetí Božího daru a uvádět jej do praxe s vědomím, že církev a svět je nezbytně potřebují. Musí se nechat uchvátit láskou ke Kristu, dobrému Pastýři, utvářet svá srdce dle jeho srdce, být připraveni vyjít jako jeho živé obrazy na cesty světem, aby ohlašovali celému lidstvu Krista – Cestu, Pravdu a Život. Zvláště se obracím na rodiny. Ať jsou rodiče, především matky, velkomyslní při odevzdávání svých synů Pánu, když je volá ke kněžství. Ať radostně spolupracují na cestě jejich povolání s vědomím, že takto poroste a bude se prohlubovat jejich křesťanská plodnost v církvi a že v jistém smyslu budou prožívat požehnanost Marie, panenské Matky: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ (Lk 1,42). Dnešním mladým lidem říkám: Buďte vnímavější vůči hlasu Ducha. Nechte v hloubi svých srdcí zaznívat velká očekávání církve a lidstva. Nebojte se otevřít své duše Kristu Pánu, který volá. Pociťujte na sobě jeho láskyplný pohled a nadšeně odpovězte Ježíšovi, když vás žádá, abyste jej bezvýhradně následovali. Církev odpovídá na tuto milost závazkem, ukládajícím kněžím trvalou formaci, kterou si vyžaduje důstojnost a odpovědnost svěřená jim svátostí kněžství. Všichni kněží jsou vyzýváni, aby si uvědomili, jak mimořádně naléhavá je pro ně formace v dnešní době: Nová evangelizace si vyžaduje nové evangelizátory, a těmi jsou kněží, kteří se zavazují prožívat své kněžství jako specifickou cestu ke svatosti. Bůh neslibuje církvi jakékoli pastýře, ale pastýře „podle svého srdce“. A Boží „srdce“ se nám zjevilo bezezbytku v srdci Krista, dobrého Pastýře. Kristovo srdce se i dnes slitovává nad zástupy a dává jim chléb pravdy, chléb lásky a života (srov. Mk 6,30nn) a žádá si, aby smělo bít v ostatních srdcích – kněžských srdcích: „Dejte vy jim jíst!“ (Mk 6,37). Lidé nechtějí být části anonymního a ustrašeného davu. Potřebují být známi a oslovováni jménem, kráčet bezpečně po cestách života, být opět nalezeni, jestliže se ztratili, být milováni, dosáhnout spásy
232
G. B. Montini: Pastýřský list o morálním cítění, r. 1961.
jako nejvyššího daru Boží lásky. To všechno dává Ježíš, dobrý pastýř – sám a kněží spolu s ním. Nyní, na konci této adhortace, obracím své myšlenky k velkému počtu těch, kdo pomýšlejí na kněžské povolání, k seminaristům a ke kněžím, kteří ve všech částech světa – i v nejtěžších a nejdramatičtějších podmínkách – s radostnou horlivostí zachovávají věrnost Pánu, bezvýhradně slouží jeho stádci a obětují denně své životy pro růst víry, naděje a lásky k bližnímu v srdcích a v dějinách lidí dnešních dnů. Drazí bratři kněží, děláte to proto, že sám náš Pán vás povolal silou svého Ducha, abyste ukazovali v hliněných nádobách svých prostých životů neocenitelný poklad jeho lásky dobrého Pastýře. Ve společenství se synodálními otci a jménem všech biskupů světa a celého společenství církve přeji si vyjádřit vám veškerou vděčnost, kterou si vaše věrnost a služba zasluhuje.233 Pro vás pro všechny vyprošuji milost denně znovu rozdmýchávat Boží dar, který jste obdrželi vkládáním rukou (srov. 2 Tim 1,6), abyste čerpali útěchu z hlubokého přátelství, které vás spojuje s Ježíšem a sjednocuje vás mezi sebou navzájem, útěchu z prožívání radosti, když vidíte Boží stádce růst stále větší láskou k Bohu a k lidem, a abyste si uchovali bezpečné přesvědčení, že ten, kdo ve vás započal dobré dílo, také je dokončí v den Ježíše Krista (srov. Flp 1,6). Proto se obracím s vámi všemi i s každým z vás modlitbou k Marii, Matce a Učitelce našeho kněžstva. Každý aspekt kněžské formace může být svázán s Marií, která odpověděla lépe než kdokoli z lidí na Boží volání. Stala se jak služebnicí, tak učednicí Slova natolik, že ve svém srdci a těle počala Slovo, které se stalo člověkem, a odevzdala je lidstvu. Maria byla povolána k výchově jediného věčného Kněze, který byl učenlivý a poddaný její mateřské autoritě. Svým příkladem a přímluvou požehnaná Panna bděle sleduje růst povolání a kněžského života v církvi. A tak jsme my kněží vyzýváni k neustále pevnější a vroucnější zbožnosti k Panně Marii, kterou máme dokazovat napodobováním jejích ctností a častějšími modlitbami. Maria, Matko Ježíše Krista a Matko kněží, přijmi tento titul, který ti udělujeme, abychom slavili tvé mateřství a spolu s tebou rozjímali o kněžství tvého Syna i těchto tvých synů, svatá Boží Rodičko. Matko Kristova, dala jsi lidské tělo Mesiáši – Knězi pomazané Duchem svatým pro spásu ubohých a zkroušených srdcem; ochraňuj kněze ve svém srdci a v církvi, Matko Spasitele. Matko víry, tys přinesla do chrámu Syna člověka, naplnění příslibů daných otcům; odevzdej Otci k jeho slávě kněze svého Syna, Archo úmluvy. 233
Srov. Propositio 40.
Matko církve, uprostřed učedníků ve večeřadle ses modlila o Ducha svatého pro nový lid a jeho pastýře; vypros kněžskému stavu plnost jeho darů, Královno apoštolů. Matko Ježíše Krista, tys byla s ním na začátku jeho života a poslání, hledalas ho – Mistra – uprostřed zástupů, stála jsi u něj, když byl povýšen ze země, stráven jako jediná a věčná oběť, a měla jsi Jana, svěřeného syna, po svém boku; přijmi ty, kteří jsou od počátku povoláni, ochraňuj jejich růst, provázej své syny v životě i službě, Matko kněží. Amen. Dáno v Římě, u sv. Petra, na slavnost Zvěstování Páně, 25. března roku 1992, ve čtrnáctém roce našeho pontifikátu. Jan Pavel II.
