PASEKA PRAHA LITOMYŠL 2011

/DVANÁCTÉ VYDÁNÍ/ PASEKA PRAHA – LITOMYŠL 2011

© Petr Šabach, 1998, 2011 © Ladislav Horáček – Paseka, 1998, 2011 Cover © Jan Šabach, 2011 ISBN 978-80-7432-140-5 (epub) ISBN 978-80-7432-141-2 (mobi)

OBSAH I. II. III. IV. EPILOG

I. „Takže tady to máte,“ řekl bezbarvým tónem úředník. „A nezapomeňte,“ dodal, „ode dneška se jmenujete Rus, pane Gruss.“ A pan Rus, který se utěšoval tím, že tohle všechno dělá jen a jen pro děti a jen a jen pro jejich dobro, se v onu chvíli zmohl pouze na tiché: „Děkuji…“ Vyklopýtal na ulici, roztřeseně zasunul obálku s úředním lejstrem do náprsní kapsy balonového pláště a zhluboka se nadechl, aby neomdlel. Pak se rozplakal. Shodou okolností se ve stejném okamžiku poprvé v životě rozplakal i Matěj, který se prodral na tento svět přesně ve tři hodiny a pět minut odpoledne dne jedenadvacátého srpna roku 1951. Byl náhle hrubě vytlačen ze své teploučké nory, spíš mrtvý než živý, pupeční šňůru pevně omotanou kolem krku. Cítil jen zimu a hlad, a navíc ho jakési hrozné umělé světlo bolestivě bodalo do očí. A jako by ani tohle nestačilo, jako by snad tohle bylo pro začátek málo, místo pozdravu ho chytil nějaký obrovský, chlupatý kretén za nožičky, pověsil ho hlavou dolů a jen tak mezi řečí ho plácal mohutnou prackou do prdelky. Levá půlka. Plesk! Pravá půlka. Plesk! Takhle nějak se narodil Matěj – chlapeček s neutrálním jménem. V rodině, kde se měl zakrátko ocitnout, byla takováto neutralita vzácností. Například Matějův otec byl Josef (to po Stalinovi) a nedá velkou práci uhodnout, proč na Matějova staršího strýčka volali Vladimíre. Jen otcův mladší bratr dostal kdysi dávno nicneříkající jméno Míla – asi proto, že se narodil s rozštěpem patra a babička Marie nechtěla zbytečně provokovat, anebo (a to je také pravděpodobné) co se revolucionářů týče, prostě vystřílela prach. Své dědečky už Matěj nezastihl naživu. A od svých babiček se o nich mnoho nedozvěděl. Matěj měl vždycky pocit, jako by na ně obě dvě vzpomínaly vlastně nerady. Až o několik let později se mu podařilo zjistit aspoň to, jak umřeli.

*** Jeho kapitalistický dědeček vlastnil kdysi pilu. To znamená, že obchodoval s dřívím. Byl to masarykovec, ale co naplat… Za války byla po dřevě poptávka víc než slušná. Aby si nějak kompenzoval provinilé pocity z kvetoucích obchodů, o kterých by se mu v mírových časech ani nesnilo, zašel sem tam na pivo s lidmi, o nichž se domníval, že jsou zapojeni v místním odboji. A jednou schoval přes noc ruského partyzána. Ale to spíš zařídila babička Irena. Ne snad že by byla tak tuze statečná. Byla prostě hodná. Dědečkovým prokletím se stal karban. Jednoho dne se vrátil z hospody až za světla a řekl služce Anně: „Milá Anno, myslím, že už tě nebudeme potřebovat,“ a tím babičce víc než naznačil, že prohrál pilu v kartách. No a potom – protože nejspíš nevěděl, kam s očima – nechal se ranit mrtvicí a svalil se na koberec. Chudák babička mu nestačila v tu chvíli ani odpustit. Dědečka odvezli do nemocnice a on se tam začal kupodivu rychle zotavovat. Když mu doktoři oznámili, že už je na tom dobře a brzy bude moct jít domů, dědeček se převlékl do civilních šatů a šel se se všemi obřadně rozloučit. S lékaři, se sestrami a také s pacienty, s kterými hrál karty, protože tahle vášeň ho neopustila ani tam. Pak se posadil na postel a čekal na sanitku, ale ta nejela a nejela, a proto si dědeček řekl, že si tedy ještě jen tak trochu zdřímne, natáhl se pohodlně na lůžko a umřel. Vždycky když babička Irena tohle Matějovi vyprávěla, nezapomněla zdůraznit, že to se často stává, že před koncem přicházívá úleva a po těžké nemoci se udělá člověku dobře, ale to „dobře“ je věc, o kterou radši ani nestát. Když se pak Matěj jako malý hoch cítil někdy „dobře“ nebo dokonce „velmi dobře“, zachvacovala ho šílená panika, jestli právě tohle není jeho „dědečkovo poslední dobře“.

*** Druhého dědečka – komunistu – přivezli jednou do okresního špitálu s těžkým infarktem, a jelikož momentálně neměli volnou postel, uložili ho na slamník přímo v nemocniční chodbě. Musela tam být strašná zima, což způsobilo, že se dědeček v noci roztřásl tak, až se zvedl a začal se procházet, aby se trochu zahřál. Nejdřív chodil jen po pavilonu, ale pak šel dál a dál, až nakonec zjistil, že je z nemocnice venku. Chvíli jen zmateně podupával, ale když z nedalekého lokálu zaslechl hlas tahací harmoniky, okamžitě pookřál a za několik málo minut už seděl za stolem, pil pivo s rumem, agitoval a volal na všechny kolem: „Lidé, bděte! Lidé, bděte!“ Hned se tam skamarádil s jakýmsi obrýleným mladíkem, kterému kupoval jednu kořalku za druhou a neustále přitom vyzvídal, jestli náhodou neumí anglicky a jak se anglicky řekne „Lidé, bděte!“, protože dědeček komunista byl pro vývoz revoluce do všech zemí světa, a to okamžitě. Mladík se všelijak kroutil, že neví, že možná „Pípl dont slíp!“, což se dědečkovi moc zalíbilo a na místě to zhudebnil. A když pak už nad ránem vrávoral zpátky k nemocnici, mečel na celé kolo: „Pípl dont slíp! La, la, la… Pípl dont slíp! Tra, la, la…“ a lidé v okolních domech skutečně nespali, nýbrž bděli, přesně tak, jak jim to dědeček po celou dobu doporučoval. A užaslý lékař, který ho ráno prohlížel, kroutil hlavou a stále opakoval: „Člověče, vy jste zdrhnul hrobníkovi z lopaty! Tomu bych tedy nevěřil. Včera jsme vás málem pohřbívali – a dneska jste zdravý jako řípa. No to mě tedy podržte!“ „To je tím, že jsem komunista, synku,“ smál se dědeček, „komunista leninské ražby! Stalinské ražby! Gottwaldovské ražby!“ volal a udeřil se při těch slovech do hrudní kosti tak silně, že všechno to, co před malou chvílí vypitá kořalka velmi slibně podpořila, v jediné vteřině zrušil, a mrtev padl k doktorovým nohám.

*** Takže když se věci shrnou, dá se říct, že oba třídně rozdílní dědečkové Matějovi na této zemi zanechali pouze genetické věno ve formě pepka-infarkt, čili nic moc. A zmatenou duši. Duši, která se měla po zbytek jeho času vznášet nad barikádou oddělující dva světy jako balonek, do kterého si život pink, pink, pinká. Jediné, co se od Matěje očekávalo, bylo, aby náhodou nezavadil o nějaký hřebík, kus ostnatého drátu nebo o třísku. A aby neprdnul. Protože tím by babičky jistě vyděsil. A to Matěj nechtěl.

*** Matějův svět si lze představit v půdoryse jako centrálně řešenou halu, do níž ústí nespočet dveří. A těmito dveřmi stále někdo vstupoval, nebo naopak odcházel. Někdo často, a někdo zas jen jednou za uherský rok. Někteří lidé se pouze mihli a způsobili tím průvan, jehož si Matěj sotva všiml, a jiní, kteří snad původně přišli říct: Nazdárek! Jakpak se vede?, zůstali až do konce svých dní. Tak tomu bylo i tehdy, když Matějova maminka oznámila tatínkovi, že se rozhodla pozvat svoji maminku, babičku Irenu, do Prahy. Tatínek právě večeřel, a tak jen pokýval hlavou, protože měl plnou pusu. „Myslím přes zimu,“ řekla maminka a prohodila rychle slánku s cukřenkou, jako by bůhvíjak záleželo na tom, kde která momentálně stojí. Tatínek polkl tak prudce, až se mu vpáčily ušní bubínky, a zůstal chvíli civět do talíře. „Je už stará, nemůžeme ji tam nechávat pořád samotnou,“ pokračovala chvatně maminka a postavila na stůl další láhev piva. Matěj seděl mezi svými rodiči a vážně je pozoroval. Byl to teď velký hoch. Už od Vánoc měl ve skříni fungl novou školní brašnu.

„A já bych mohla jít konečně do práce. Budeme mít víc peněz,“ dodala nejistě maminka a zase vzala cukřenku a postavila ji na místo slánky. Matějovi to trochu připomínalo šachy. „A Matýsek nebude muset do družiny a babička nám bude vařit, víš sám, jaká je kuchařka…“ Tatínek se mírně zamyslel, zhluboka se napil a zadíval se na svého syna. „Hurá!“ zvolal Matěj a ještě si k tomu zatleskal. Maminka ho za to objala a políbila. A bylo rozhodnuto. Hned příští týden se babička nastěhovala.

*** Matějova babička Irena byla impozantní bytost. Mládí strávila v klášteře a usmívala se tak mile, že byste jí ani nevěřili, jak je vzdělaná. Představovala důstojnost samu a ani trochu se nehodila do konfekčních komunistických časů. Matějův tatínek se k ní choval vždy s respektem, protože si uvědomoval, jaký poklad se mu v ní nabízí. I když sám byl z proletářské rodiny a nechápal její svět, kde se to jen hemžilo čínskými básníky a německými filosofy, vycházel jí ve všem až nepochopitelně vstříc. Například nikdy nezapomněl před její návštěvou pečlivě vystříhat z novin a časopisů veškeré fotografie Lenina, protože babička Irena při pohledu na něj zvracela. Říkala o něm, že má „uhrančivý pohled“. V životě nebyla zaměstnaná, a díky tomu jí byl vyměřen důchod tři sta tři koruny měsíčně, a to z této částky ještě nechávala pošťačce ty tři koruny za doručení. Kamarádi Matějovi babičku Irenu záviděli. Když si s nimi hrál na válku, nosívala mu odpolední svačiny přímo do první linie. Chodila po okolních dvorcích s hrnečkem kakaa a loupáčkem na talířku tak dlouho, dokud ho nevypátrala, a boj se pak musel vždy přerušit až do doby, než Matěj v klidu pojedl. Stávala vedle něj a s láskou pozorovala, jak mu chutná. Teprve když všechno spořádal, vydávala se pomalu a trochu namáhavě na zpáteční cestu a všichni kluci ukázněně čekali, až bude mimo dostřel. Babička Irena dovedla všem nesmírně trpělivě naslouchat, a to i tak nudným vypravěčům, jakým byl strýček Míla. Strýček Míla byl bůhvíproč doslova posedlý zvláštním, až patologickým smyslem pro detail. Jeho příhody ve skutečnosti ani žádnými příhodami nebyly. Když babičce vypravoval, jak si koupil nové boty, znělo to asi takhle: „Je to tak tejden, co tejden… šest, možná pět dní, co jsem si šel koupit boty. Jenže přijdu ke krámu – a bum ho! Fronta snad dvacet pětadvacet metrů. Dobrejch čtyřicet padesát lidí. Co teď, říkám si. No nic, když už jsem tady, tak to odstojím. Kolik mohlo bejt? Tři, maximálně tři deset. Nelžu vám, paní Ireno, snad hodinu a půl, možná dvě jsem v tý frontě tvrdnul. No a když vám na mě konečně přišla řada, tak se mě taková mladá prodavačka – no jak mohla bejt stará… šestnáct sedmnáct, víc jí rozhodně nebylo – zeptá, co prej si přeju. Tak povídám: Já bych, slečinko, prosil nějaký hnědý boty. Tohle jsou ony, paní Ireno. Co jim říkáte?“ A babička pokyvovala hlavou a usmívala se, protože strýčka Mílu dobře znala a věděla, že tenhle člověk je v podstatě neškodný. Nakonec nebyla ani zklamaná z toho, že se nikdy nic nedoví, že jeho historky nemívají žádnou pointu, ani se na něj nevrhla s křikem, nemlátila ho pěstí po hlavě a nevolala: Vrať mi čas! Vrať mi ten čas!!!, což by mnoho jiných lidí na jejím místě určitě udělalo. Strejda Míla byl velmi naivní komunista, jehož slovní zásobu rozšiřovala prakticky jen četba Rudého práva. Matějovi říkal z neznámých důvodu Duponte. „Jak se vede našemu Dupontovi?“ volával, když vcházel do dveří. „To si mastíš, co? Ty Duponte!“ dráždil ho s oblibou u jídla a cuchal mu přitom vlasy. Často náhle zvážněl a pronesl něco z úvodníku novin. Připomínalo to jakési malé záchvaty, protože to, co z něj v těch chvílích vypadlo, bývalo většinou bez veškeré souvislosti.

*** „Zamyslel ses někdy nad významem Luníka číslo dvě?!“ udeřil například najednou na Matěje, který právě dojídal vepřo-knedlo-zelo a sledoval přitom televizní obrazovku, kde se nemotorně potácel robot Emil. Strýček Míla se už několik let snažil vypěstovat na malé zahrádce, která patřila babičce Marii, rajská jablíčka ve tvaru pěticípé hvězdy. Věřil, že když jim bude zpívat, porostou rychleji, a tak ho bylo možné občas spatřit, jak stojí před podpůrnými tyčkami a brouká Internacionálu hlasem ne nepodobným černošskému basu Paula Robesona. „Uvidíte tak za rok, maximálně za dva,“ zdvihal významně obočí, když hovořil o svých rajčátkách. „I Lysenko by záviděl!“ „Kdo je to Lysenko?“ zeptal se Matěj babičky Ireny. Ta mu až o samotě vysvětlila, že je to primitiv, který se pokusil v Sovětském svazu vypěstovat velkou slepici, co by měla stejně masa jako prase domácí a peří jemnější než husí, jenže místo toho mu vyšlo takové hnusné malé kuře bez jediného brku, které žralo jako bernardýn.

*** Ideologický antipod strýčka Míly představovala teta Daniela, bezdětná dcera babičky Ireny. Matěje prostě adoptovala, aniž se ho ptala na jeho názor. Zamilovala se do něj tak nekriticky, až mu to samotnému občas vadilo. Měla bystré, neustále těkající oči, které se při pohledu na něj měnily v láskyplné štěrbinky. Hodně mluvila. A hodně nahlas. Nemělo smysl jí cokoliv pošeptat. To už to člověk mohl nechat rovnou vybubnovat na návsi. A asi právě proto ji před pár lety vyloučili z jakési ilegální protikomunistické skupiny. Vážila snad půl tuny a musela za život spolykat nejméně vagon rtěnky, protože si pořád přetírala rty temně rudou tyčinkou a pak si je olizovala. Každou chvíli chňapla po Matějovi a dala mu pusu na čelo nebo na tvář, takže pak – chudák jeden – vypadal, jako kdyby padl obličejem do misky jahod. Matěj se jí z tohoto důvodu snažil lišácky vyhýbat, ale bylo mu to naprd. Teta Daniela si ho vždycky odněkud vyhmátla, zasypala ho polibky a pevně si ho přitiskla na prsa, kterým bylo odepřeno kojit. „Vítám vás, děti,“ říkala právě v televizi Štěpánka Haničincová, takže Matěj úplně přeslechl, že u dveří zazněl zvonek. Tím pádem mu rovněž uniklo, že k nim přišel soused pan Rus se svou dcerou Alenkou, kterou Matěj miloval. Než se stačil vzpamatovat, přitáhla si ho teta Daniela, jež u nich zrovna byla na návštěvě, na klín. „On je totiž Kuťásek a Kutilka,“ omlouval se pan Rus, „a jako na potvoru se nám ta naše bedýnka odporoučela…“ Alence nabídli židli, na které ještě před chvílí seděl Matěj. Dosud po něm byla teplá, ta židle. Matěj dřepěl na tetě úplně ztuhle a v jakémsi sedavém pozoru. Hleděl na obrazovku a bál se pohnout, ale už za maličkou chvíli se začal ošívat. Jenže teta Daniela ho na sobě všelijak připlácávala rukama a hladila ho po zrudlé hlavě, čímž se snažila dosáhnout toho, aby se nevrtěl. Matěj se pokoušel přiblížit své bledé rty k jejímu uchu a divoce přitom koulel očima. Nakonec se mu přece jen podařilo jí něco pošeptat. „A copak by ses nevyčural!“ zaburácelo místností. „Jen se hezky vyčurej, andílku!“ Teta uvolnila své laskavé sevření a Matěj sjel mezi jejími obrovskými stehny po sukni dolů jako na nějakém hasičském cvičení. Žuchl zadkem o koberec a odplížil se z pokoje s jediným přáním – nebýt.

Kdepak, tetě Daniele se vůbec nevyplácelo něco šeptat.

*** Teta s oblibou brávala Matěje na nedělní procházky. Chodívali spolu většinou na Pražský hrad. Jakkoli Matěj odjakživa toužil potkat soudruha presidenta, ve chvílích, kdy se tu procházel s tetou, se prakticky v jednom kuse modlil, aby k tomu nedošlo, protože se bál, že by mohla po nejvyšší hlavě státu třeba plivnout nebo jí dát rovnou pár facek. Teta se kolébávala po nádvořích tak důstojným způsobem, že i slavnostní pochod Hradní stráže vedle ní vyzníval matně až vyblitě. Pevně přitom svírala Matějovu dlaň a vzrušeným hlasem volala: „Tys pravým potomkem českých králů!“, až se lidé kolem nich zmateně zastavovali. Jejím nejoblíbenějším politikem byl mimo veškerou diskusi Jan Masaryk a Matěj si dlouho myslel, že ho musela znát osobně, protože o něm nikdy nemluvila jinak než jako o Honzovi. „Já vím, že ty parchanti Honzu sprostě zavraždili!“ vzlykala hlasitě a prodírala se davem vyděšených návštěvníků Hradu. Když doma teta Daniela mluvila s babičkou Irenou o politice a nechtěla, aby Matějův tatínek nebo strýček Míla nebo kdokoliv jiný rozuměl, přecházela do francouzštiny. Většinou to bylo dost legrační. Vypadalo to přibližně takto: „Myslím si, že celá ta komunistická lůza“ – přichází Matějův tatínek nebo strýček Míla nebo kdokoliv – „nemůže zůstat u moci déle než pár let“(francouzsky). „A když říkám pár let“ (francouzsky) – někdo, kdo prošel kolem, odchází – „tak to jim dávám ještě moc.“ Když se jí Matěj o několik roků později s hanbou přiznal, že vstoupil do Pionýra, krátce se zamyslela a řekla: „Dobrá, Matěji, tvým prvořadým úkolem bude rozložit tuto organizaci zevnitř.“ Teta Daniela nenáviděla Sovětský svaz tak důkladně, že mu nevěřila ani toho Gagarina. Tvrdila, že to celé nahráli v nějakém studiu Bratři v triku. Jediné, o čem by byla ochotná v tomto případě diskutovat, byla otázka, zda k tomu účelu použili marionetu čili loutku vedenou shora, nebo prachsprostého maňáska. Zkrátka a dobře, když říkala Gagarin, znělo to spíš jako „Cha, cha, cha!“ Nepřiznala mu ani věci tak evidentní jako jeho sympatický úsměv, o kterém strýček Míla jednou prohlásil, že je „po chruščovsku nakažlivý“, čímž ji donutil přejít na pár minut do francouzštiny. Babička Irena měla Gagarina celkem ráda. Ne že by mu říkala Jurij Alexejevič, jako to dělal strýček Míla, ale líbilo se jí, že je mladý, a to, že je Rus, ji nijak nepobuřovalo, protože to byl Puškin taky.

*** „Někdo klepe,“ řekla jednou Matějova maminka a zadívala se ke dveřím. „Tak, ať klepe,“ zahuhňal tatínek, protože měl plnou pusu smaženého květáku. Teprve když se s ním vypořádal, dodal: „A kromě toho máme zvonek, tak ať si zazvoní. Já na nějaké ťuk ťuk neslyším!“ rozčilil se. Matěj věděl, proč tatínek reaguje tak podrážděně. Když šel totiž tatínek posledně otevřít – maminka tehdy také tvrdila, že někdo ťuká – napadl ho rozzuřený sršeň, který dorážel na dveře. Jakmile tatínek splaskl, upevnil na chodbu cedulku Zvoňte 3x, protože si řekl, že tohle sršeň nemůže zvládnout ani fyzicky, ani duševně. Maminka nyní už nic nenamítala a radši se soustředila na Matěje, který se zvadle rýpal v porci před sebou a přemýšlel nad tím, proč babička Irena dnes odmítla květák se slovy, že ji „nadýmá“. Nicméně tatínek tuhle bitvu nervů nakonec prohrál a neochotně se odšoural ke dveřím. Každým krokem jako by chtěl naznačit, že ho rodina donutila kráčet bosého po skleněných střepech. Za malou chvíli se vrátil s obrovskou mísou bramborového salátu.

„To je od Rusů,“ prohodil k mamince. „Já nevím, co s takovou hromadou budeme vůbec dělat,“ vzdychl. „A když si představím, že ho zase připravovali ve vaně, je mi téměř blivno…“ Což byla pravda, protože Rusovi měli celkem pět dětí, a to dětí ve vývinu. Paní Rusová už před lety zjistila, že největší hrnec, co doma mají, je vana v koupelně, a tak se rozhodla, že všechny ingredience, které do bramborového salátu patří, bude míchat právě v ní. „Je to čistotná rodina,“ poznamenala maminka, „nemusíš mít strach kvůli bacilům nebo tak…“ „My jsme taky čistotná rodina, a přesto občas nezabráníme tomu, aby Matěj nečural do vany. A jich je tam takovejch pět!“ namítal tatínek. „No jestli počítáš i Alenku, tak to už doopravdy trošku přeháníš,“ ohradila se maminka. Matěj se na moment zasnil, protože si představil svoji lásku sedící s vykasanou sukní nad salátem. Rychle dorazil vystydlý květák a poprosil rodiče, jestli by si na chvíli nemohl jít hrát k Rusům. „Tak dobře, aspoň jim vrátíš tu mísu,“ řekla maminka a přendala bramborový salát do velkého hrnce. „A vyřiď, že ještě jednou moc děkujeme!“ volala za Matějem, který už stál na chodbě a zvonil u sousedů. Otevřela mu paní Rusová. Představovala pravý opak svého věčně pobledlého muže. Bylo obdivuhodné, jak tato malá, růžolící a usměvavá paní s dolíčky ve tvářích zvládala svých pět dětí. Matěje měla ráda, a asi proto, že jí připadal nedomrlý a málo při těle, mu říkala smůlo moje. Tohle jediné Matěje mátlo, protože věděl, že smůla, to je neštěstí, a on si nešťastný nepřipadal ani trošičku. Paní Rusová měla v kuchyni nad sporákem hned vedle vyšívané dečky s nápisem Já mám aparát radio – všem mládencům dám adio! pověšený diplom, který jí byl před lety slavnostně předán za to, že porodila tolik dětí. A i když o sobě občas prohlašovala, že z ní její vlastní potomci udělali diplomovaného vola, byla na svůj diplom ve skutečnosti moc pyšná. Matěj si nechal nalít limonádu a šel za Alenkou, která – vzhledem k tomu, že byla holčička – měla jako jediná v rodině samostatný pokoj. Její čtyři bratři se tísnili v místnosti jen o málo větší, než byla ta její. Matěj jim strašně záviděl, protože spali na palandách. Vždycky byl jeho velký sen spát na palandě, protože mu to čímsi připomínalo podpalubí pirátské lodě nebo něco podobně exotického. Když sem chodil jindy, bylo do Alenčina pokoje i přes zeď slyšet křik a hádky bratrů, kteří se navzájem osočovali, kdo komu co ukradl nebo někam zašantročil. Jenže tentokrát panovalo vedle ticho až podezřelé. Matěj se Alenky zeptal, jestli snad nejsou bratři někde venku. Ona mu vysvětlila, že jsou doma všichni, ale že píšou „zprávu“. „Co je to zpráva?“ ptal se překvapeně Matěj. „Když se poperou a pak na sebe žalujou, táta to chce písemně,“ řekla Alenka. „On si ty zprávy potom v klidu přečte a rozhodne, kdo z nich to zavinil a koho potrestá.“ „Proč to chce písemně?“ nemohl uvěřit svým uším Matěj. „Já nevím,“ pokrčila Alenka rameny, „ale je fakt, že někdy píšou třeba i dvě hodiny, a je od nich tím pádem pokoj. A víš, co je na tom ještě zajímavý? Ono to nikdy není o tom, co se stalo teď. Je to vždycky o něčem úplně jiným. Poperou se třeba kvůli míči a pak píšou o nějaké staré křivdě a s tím míčem to nemá vůbec nic společného.“ Chvíli si ještě Matěj a Alenka povídali a pak se líbali. Alenka líbala nádherně. Vždycky při tom tak trošku pootevřela rty. „Brzy půjdeme do školy,“ řekla mu, když se s ní loučil u dveří, „těšíš se?“ „Já nevím,“ odpověděl popravdě Matěj, „ale když budeme ve třídě spolu, tak jo.“ A pak mu to nedalo a pošeptal jí, jak si ji představoval s tím salátem ve vaně. Smála se a dala mu

za to ještě jednu pusu. Matěj nevěděl o nikom, kdo by na tom mohl být momentálně lépe než on.

*** Jednoho říjnového sobotního rána roku 1962 si Matěj, kterému bylo už jedenáct let a dva měsíce, vykračoval pod podmračeným nebem na návštěvu k babičce Marii. Mrholilo a protivná vlhkost zalézala všude. Divně chcalo, jak by řekl třídní rváč Vladimír Gubajev. Matěj ani Alenka se ho ale nemuseli nijak obávat – a to od té doby, co mu strejda Míla několikrát zdarma opravil jeho krásné hodinky. „A pro koho že to je?“ ptal se poprvé dost nevrle strýček a prohlížel si rozbité sklíčko. „Pro Vladimíra Gubajeva,“ řekl tenkrát Matěj. „Gubajev?“ zvedl strejda obočí. „To je můj spolužák. Je ze Sovětského svazu,“ vysvětloval Matěj. Strýček vydával několik vteřin velmi spokojené zvuky, ne nepodobné kočičímu předení, a pak pohladil Matěje po hlavě: „Dobře sis vybral přítele. Opravdu dobře…“ Matěj mu v té chvíli mohl jen těžko prozradit, že Gubajev si ty hodinky rozbil, protože upadl na školním hřišti poté, co vypil skoro celou láhev destilátu, ve kterém byl naložený opravdický had. „Víš,“ dodal strýček Míla, „mnozí se pořád ještě dívají na Sovětský svaz dírou v preclíku, ale tohle… tohle jsou vynikající stroje,“ ukazoval pyšně na hodinky, jejichž nepokoj zastavila až zběsilost v srdci potomka ruských běženců. Matěj teď vystoupal po schodech zkonfiskovaného domku, kde babička obývala menší byt, a zazvonil u jejích dveří. Otevřel mu strejda Míla. Pohladil Matěje po hlavě a řekl: „Bude válka, Duponte…“ Matěj zkoprněl. Cítil, jak se mu všechna krev hrne do hlavy. Srdce se mu po pár vteřinách, kdy dokonale zmlklo, rozbušilo tak, že mu málem vylezlo z krku. Proboha, to ne! pomyslel si a zachvátila ho nepředstavitelná panika. Vždyť jsem ještě mladej, vždyť jsem si ještě nic neužil… A co máma a táta a Alenka a vůbec všichni?! Strejda Míla odvedl Matěje do pokoje. Byli tu i učitelovi, a to už bylo co říct. To jistojistě dokazovalo, že válka bude nabeton, protože babička Marie své sousedy z přízemí neměla nikdy v lásce. Jejím oblíbeným tématem bylo, že jí ta „famílie“ zase krade ve sklepě uhlí. „Pojď sem!“ rozpřáhla babička ruce a přivinula si Matěje na prsa. „Chlapečku můj, co s tebou jenom bude?“ Hladila ho přitom takovou silou, že to až bolelo, a zcela nekontrolovaně se rozplakala. Učitelovi zaraženě seděli za stolem a vážně pozorovali igelitový ubrus, jako by se jednalo o mapu příštích bojů. Strejda Míla pochodoval sem a tam, a kromě toho, že stále opakoval: „A je to tady! A je to tady!“, se nezmohl na nic jiného. Matěj měl vždycky pocit, že ho válka musí zastihnout ve škole. Protože tam s ní strašili pořád. Čas od času se třídou rozezněl zvonek a dětem bylo rozhlasem oznámeno, o jaký druh poplachu se jedná. Samozřejmě že všechny se nejvíc těšily na ten, kdy byly třídu po třídě odváděny do sklepů budov sousedících se školou. Ale ani cvičení s plynovými maskami nebylo špatné. Nikdo nemohl většinou najít svou velikost, a tak musel ředitel školy znovu přeměřovat obličeje žáků radiometrem, a tím pádem se všechno značně protáhlo. A to bylo dobré… Rodžr, jak by řekl Gubajev. Tohle on říkal často. Tvrdil, že je to výraz amerických letců a znamená to O. K., ale ani Matěj, ani nikdo jiný si to nemohl nikde ověřit, protože v kinech tenkrát neběžel žádný válečný film o amerických letcích, kteří by létali vysoko v oblacích, sestřelovali japončíky, žvýkali žvýkačky a hlásili: „Rodžr!“

Někdy si ale Matěj při těchto generálkách na válku mnul ruce zbytečně, protože existovala i jedna velmi stručná verze zvaná „Paty směrem k epicentru!“, což se bohužel dalo stihnout v několika málo minutách. Děti sebou musely jednoduše jenom praštit o zem, správně nasměrovat nohy a zakrýt si hlavu. Alenka vypadala v plynové masce divně – stejně jako všichni ostatní – a Matěj ji vždycky poznal jenom podle šatu. Zkoušeli se s Alenkou přes ty masky dorozumívat a občas se tak rozesmáli, až se jim velká skla úplně zamžila. Když děti stály seřazené ve dvojstupech ve školní hale, vypadaly strašidelně. Ale nejhůř ze všeho vypadali v maskách koně. Panebože, ti děsili Matěje i ve snu! Na vlastní oči sice nic takového nikdy nespatřil, ale viděl je v několikrát promítaném čínském instruktážním filmu. Do míst, kam byla svržena pomyslná americká bomba, přijížděli podivní děsiví jezdci na zvířatech nepozemského původu. On už obyčejný křižácký kůň, přes kterého je navlečený bílý hadr s kuklou, jednoho skoro vyleká, jenže když se v tom filmu objevili na obzoru čínští jezdci z apokalypsy, ve školní jídelně, kde se promítalo, bylo na chvíli celkem slušné ticho. Žádné poznámky. Ani Gubajev nic. Taková to byla síla, tenhle biják. Jinak měl Gubajev při projekcích problémy téměř neustále. Dokonce i dvojku z chování kvůli tomu dostal. To když jednou pokřikoval: „Zvuk! Zvuk!“, což se v té době dalo běžně slyšet, protože technika často selhávala, ale on to tenkrát volal na Karla Högera, který představoval ohluchnuvšího génia Bedřicha Smetanu, jak (pro zvýšení efektu) v absolutním tichu buší do němých kláves klavíru. A tak tam tenkrát u babičky Marie Matěj jen bezmocně seděl a pokukoval směrem k oknu, jestli se už náhodou na nebi neobjevily nějaké bílé body, protože si vždycky přestavoval atomové bomby zavěšené na padácích. Ale možná že tohle budou spíš rakety, říkal si sklesle. Přiletí rychle a tak nenadále, že si je nebudu mít čas ani pořádně prohlédnout. A pak – jak už to znal ze školy – přijde tlaková vlna a tepelná vlna a záření a konec. A z Matěje, babičky Marie, strejdy Míly a učitelových nezbude vůbec nic, prostě se vypaří společně s celou zeměkoulí, s onou krasavicí Zemí, jak ji nazýval strejda Míla, když popíjeli s tatínkem vodku. „Proti Američanům nemaj komunisti žádnou šanci,“ tvrdil Matějovi nedávno Gubajev. „Maj totiž rakety, který dokážou sestřelit komoušský rakety eště ve vzduchu.“ Takže Američani to možná přežijou a všichni, kteří mi tvrdili, že Američani jsou dobrý, tak kecali, uvažoval Matěj nešťastně. Protože tohle přece nejde, jen tak sprostě nás sprovodit ze světa, a to jenom za to, že budujeme socialismus, který snad nikomu rozumnému nemůže vadit. Ukazuje se, že pravdu měl i strejda Míla, který tak často upozorňoval na fakt, že „obr Západ proti nám stojí jako nasupený těžkooděnec se spuštěným hledím a čeká pouze na svoji chvíli“. A Američani budou mít Vánoce a my ne. Matějovi zároveň přišlo hrozně líto i to, že už nikdy neuvidí ani Kuťáska a Kutilku, ani robota Emila, jak říká šrrroubeček, protože robot měl rád šroubečky, tak jako děti mají rády bonbony, jako měl Matěj rád karamelky nebo mejdlíčko. „Já už musím domů,“ zanaříkal směrem k babičce Marii a ona kývla hlavou a zašeptala: „Jen běž, běž, dítě moje,“ a přitom ho tiskla stále pevněji v náručí. Nakonec to byl strejda Míla, kdo ho vyprostil z jejího deptajícího sevření a nabídl se, že ho doprovodí. A tak se za ponurého ticha rozloučili s babičkou a učitelovými a vydali se na cestu domů. „Sirény?“ zeptal se ho zničehonic strejda. „Atomový útok.“ „Zvony?“

„Chemický útok.“ Strýček spokojeně pokyvoval hlavou, jako by konstatoval: Chlapec je na smrt dobře připraven. Víc už jsme pro něj udělat nemohli. „Nepřeji si, aby tento nebezpečný idiot ohrožoval Matějův vývoj, a kategoricky žádám, aby mu byl do této rodiny zakázán přístup!“ řekla o několik hodin později teta Daniela babičce Ireně francouzsky. Tím idiotem měla na mysli strýčka Mílu, který právě opouštěl obývací pokoj. A pak se na Matěje usmála: „Neboj se, Matýsku, žádná válka nebude. To si Rusové prostě nedovolí!“ „Aby to tak byla pravda,“ vzdychla babička Irena a šla postavit na čaj, protože se blížila pátá. Matěj pak navštívil Alenku a bavili se o tom, jestli má vůbec smysl dělat na zítřek úkoly. Matěj zastával názor, že je to možná zbytečné. Alenka se smála a dala mu pusu. Matěj se modlil, aby nebyla poslední.

***

Obálku navrhl Jan Šabach Grafická úprava a technická redakce Petr Čížek Vydalo Nakladatelství Paseka s. r. o. v Praze a Litomyšli roku 2011 jako svou 1200. publikaci Vydání dvanácté Redaktor Ivan Beránek Výtvarný redaktor Bohuslav Holý ISBN 978-80-7432-140-5 (epub) ISBN 978-80-7432-141-2 (mobi) Knihy nakladatelství Paseka žádejte u svých knihkupců nebo na adrese: Nakladatelství Paseka, obchodní oddělení Chopinova 4, 120 00 Praha 2 tel.: 222 710 750-1 e-mail: [email protected] Aktuální informace o knihách nakladatelství Paseka najdete na internetové stránce www.paseka.cz Veškerou produkci nakladatelství Paseka obdržíte v Knihkupectví Fišer, Kaprova 10, 110 00 Praha 1 tel.: 222 320 730 e-mail: [email protected]