Nakladatelství Paseka

Nakladatelství Paseka

AC_titul.indd 1

30.9.2016 13:17:59

přeložila hana antonínová

presence: Bringing Your Boldest Self to Your Biggest Challenges This edition published by arrangement with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA. All rights reserved Copyright © Amy Cuddy, 2016 Translation © Hana Antonínová, 2016 ISBN 978-80-7432-764-3

Jonahovi a Paulovi, láskám mého života... Děkuji, že mi znovu a znovu trpělivě připomínáte, že se mám „prostě postavit na surfovací prkno“.

Obsah Úvod ... 9 1.

Jaké podoby na sebe bere přítomnost? ... 19

2.

Mít svůj příběh a věřit mu ... 47

3.

Přestaňte kázat, začněte naslouchat: Jak opravdovost plodí opravdovost ... 69

4.

Nezasloužím si, abych tady byl ... 91

5. Slabost nás spoutává (a síla osvobozuje) ... 113 6. Sklopit hlavu, vypnout hruď... něco o řeči těla ... 145 7. Surfováním, úsměvy a zpěvem ke štěstí ... 171 8.

Tělo ovlivňuje mysl (takže hlavu a paže vzhůru!) ... 193

9.

Jaký postoj zaujmout, chceme-li být přesvědčiví ... 241

10.

Postrčte se: i malé posuny vedou k velkým změnám ... 251

11.

Předstírejte tak dlouho, až to začne být pravda ... 275

Poděkování ... 297 Poznámky ... 303 Rejstřík ... 328

A žiješ s otevřenou náručí, díváš se lidem do očí. Vstupuješ zvesela, šťastný ze setkání... Zářivý jako žlutá, vřelý jako žlutá.

karen perisová (the innocence mission)

Úvod Sedím u otevřeného notebooku ve své oblíbené bostonské literární kavárně a píšu. Před deseti minutami jsem si objednala kávu a muffin. Mladá tmavovlasá číšnice s brýlemi a širokým úsměvem se na chvíli zastavila a tiše řekla: „Chci vám říct, co pro mě znamenala vaše přednáška na konferenci TED* a jak moc mě inspirovala. Před několika lety nám vaši přednášku doporučil jeden profesor ve škole, kam jsem chodila. Teď se hlásím na lékařskou fakultu a chtěla jsem vám jenom říct, že než jsem šla psát přijímací testy, postavila jsem se na záchodě jako ‚Superžena‘** a že to doopravdy fungovalo. Přestože mě neznáte, pomohla jste mi, abych si ujasnila, co chci v životě dělat – studovat medicínu –, a potom jste mi pomohla udělat, co bylo nutné, abych se tam dostala. Děkuji vám.“ Se slzami v očích jsem se zeptala: „Jak se jmenujete?“ „Fetaine,“ odpověděla. Potom jsme si ještě deset minut povídaly o tom, s čím se potýkala v minulosti, a o tom, s jakým nadšením se dívá do budoucnosti. Každý, kdo mě osloví, je jedinečný a pozoruhodný, ale podobná setkání jsou mnohem častější, než bych předpokládala: cizí člověk mě srdečně pozdraví, odvypráví mi svůj příběh o tom, jak se úspěšně vyrovnal s nějakou obtížnou situací, a potom mi poděkuje, že na tom mám svůj malý podíl. Jsou to muži i ženy, * Zmíněná přednáška (opatřená českými titulky) je k  dispozici na: https:// www.ted.com/talks/amy_cuddy_your_body_language_shapes_who_you_ are?language=cs. Na stránkách této knihy se na ni autorka často odvolává, a  pro­to čtenářům doporučuji, aby si přednášku vyhledali a  vyslechli (pozn. překl.). ** O postoji „Superženy“ hovořila Amy Cuddyová na přednášce na konferen­ci TED (pozn. překl.). 9

staří i mladí, nesmělí i společenští, chudí i bohatí. Všichni mají jedno společné: připadali si bezmocní tváří v tvář velkému tlaku a úzkosti a všichni objevili jeden pozoruhodně prostý způsob, jak se od pocitu bezmoci osvobodit, alespoň pro tu chvíli. Většina autorů nejdřív napíše knihu a potom se setká s odezvou. U mě to bylo naopak. Nejprve jsem provedla řadu experimentů, na jejichž základě vznikla přednáška, kterou jsem před­nesla na konferenci TEDGlobal v roce 2012. Mluvila jsem o ně­kterých zajímavých závěrech, které vyplynuly z mých výzkumů i z výzkumů jiných vědců. Mluvila jsem o tom, jak naše tělo může ovlivnit náš mozek a chování. (Právě v té přednášce jsem se zmínila o „Superženě na toaletě“, na kterou vzpo­mínala Fetaine. Zanedlouho vysvětlím, jak tento postoj dokáže rychle zvýšit sebedůvěru a snížit úzkost, když se ocitneme v obtížné situaci.) Vyprávěla jsem také o tom, jak jsem se sama potýkala se syndromem podvodníka a jak jsem se naučila obelstít sama sebe, abych si připadala – a nakonec abych se skutečně cítila – sebejistěji. Označila jsem to slovy „předstírej tak dlouho, až to začne být pravda“. (Mimochodem, ta část mé přednášky o mých vlastních zápasech byla skoro celá neplánovaná a nepřipravená, protože jsem si myslela, že nebudu mít odvahu mluvit o něčem tak osobním před stovkami lidí. Nakonec to bylo úplně jinak.) Nevěděla jsem, jestli tato témata budou někoho zajímat. Mně tedy rozhodně připadají zajímavá. Hned jak se jednadvacetiminutový záznam přednášky objevil na internetu, začali se mi ozývat lidé, kteří jej viděli. Samozřejmě že sledováním mé přednášky Fetaine nezískala vědomosti, které potřebovala u přijímacích zkoušek na lékařskou fakultu. Neosvojila si zázračně podrobné znalosti o rozdílech mezi virulentními a nevirulentními bakteriemi ani o tom, jak se zákon o zachování energie vztahuje ke změnám kinetické energie. Ale možná že se dokázala zbavit strachu, který by jí znemožnil věci, které znala, uplatnit. Bezmoc nás pohlcuje – a současně pohlcuje všechno, čemu věříme, co známe a cítíme. Dělá nás neviditelnými. Odcizuje nás sobě samým. 10

Opakem bezmoci musí být moc, že? V jistém smyslu je to pravda, ale tak jednoduché to není. Mnoho let se zabývám výzkumem stavu, který lze popsat slovy pozornost, soustředěnost, zúčastněnost, duchapřítomnost, přesvědčivost, zaměřenost, opravdovost, pří­tomnost ve všech jejích podobách.* Tento stav vychází z víry a dů­věry ve vlastní skutečné a upřímné pocity, hodnoty a schopnosti. Je to důležité, protože když si nevěříte vy sami, kdo jiný by vám měl věřit? Ať už mluvíme ke dvěma lidem nebo k pěti tisícům posluchačů, ať děláme přijímací pohovor do nového zaměstnání, vy­jednáváme o zvýšení platu nebo nabízíme podnikatelský zá­měr potenciálním investorům, ať už hájíme vlastní zájmy nebo zá­jmy někoho jiného – dostáváme se do svízelných situací a musíme si s ni­mi poradit, chceme-li ze sebe mít dobrý pocit a ně­kam se v životě posunout. Přesvědčivost a opravdovost nám dávají sílu potřebnou k tomu, abychom své úkoly zvládli. Cesta, která mě přivedla až k této přednášce a k tomuto úspěchu, byla mírně řečeno klikatá. Ale je jasné, kde začala. Nejvíce si vzpomínám na legrační obrázky a milé poznámky od přátel na bílé tabuli. Jsem ve druhém ročníku na vysoké. Probouzím se v nemocničním pokoji. Rozhlížím se kolem – všude jsou květiny a pohlednice. Jsem vyčerpaná. Ale jsem taky rozrušená a plná obav. Sotva udržím otevřené oči. Ještě nikdy jsem si takhle nepřipadala. Nic nechápu, ale nemám energii na to, abych se snažila nějak se v tom vyznat. Usínám. Opakuje se to znovu a znovu – mnohokrát. Moje poslední vzpomínka předtím, než jsem se probudila v nemocnici: cestuji z Missouly v Montaně do Boulderu v Coloradu se dvěma dobrými kamarádkami a spolubydlícími. V Missoule jsme pomáhaly organizovat konferenci se studenty z Montanské univerzity a navštívily jsme přátele. Odjížděly jsme v neděli časně večer, kolem šesté. Do Boulderu jsme se chtěly vrátit tak, *  Angličtina má pro tento stav jediný výraz: presence. Kvůli nedostatku jediného a výstižného českého ekvivalentu používám střídavě všechny uvedené výrazy podle kontextu, v němž se vyskytují (pozn. překl.). 11

abychom stihly ranní pondělní přednášky. Nahlédnuto dnešníma rodičovskýma očima je mi jasné, jaká to byla příšerná hloupost – vždyť cesta z Missouly do Boulderu trvá třináct až čtrnáct hodin. Ale tenkrát nám bylo devatenáct. Myslely jsme si, že máme dobrý plán: každá z nás bude řídit jednu třetinu cesty. Jedna spolucestující zůstane vzhůru a bude bavit řidičku, aby za volantem neusnula, a druhá bude mezitím spát ve spacím pytli na zadním sedadle našeho džípu Cherokee. Odřídila jsem si svou část, myslím, že jsem byla první. Potom jsem sloužila jako aktivní spolucestující a dohlížela na řidičku. A je to opravdu pěkná vzpomínka. Tak pokojná. Měla jsem ráda lidi, se kterými jsem cestovala. Líbila se mi otevřenost západních plání. Líbila se mi divočina. Žádné světlomety protijedoucích aut. Jenom my. Potom na mě přišla řada, abych se uložila na zadní sedadlo. Později jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. Kamarádka řídila v nejhorší noční dobu. Byl to čas, kdy si člověk připadá jako jediná bdící bytost na světě. Nestačilo, že to bylo uprostřed noci, ale ještě k tomu ty bylo uprostřed Wyomingu. Černá tma, otevřená krajina, naprostá osamělost. Nic, co by člověka udrželo v bdělém stavu. Kolem čtvrté hodiny nad ránem vyjela kamarádka z jízdního pruhu. Jakmile se auto ocitlo na okrajovém pruhu, který vydává varovné hučení, strhla volant opačným směrem. Auto se několikrát převrátilo a skončilo na střeše. Kamarádky na předním sedadle byly připoutané, ale já jsem spala na sklopeném zadním sedadle. Náraz mě vymrštil z auta a vyhodil do tmy. Dopadla jsem na silnici pravou přední částí hlavy. Zbývající části mého těla zůstaly zabalené do spacího pytle. Utrpěla jsem traumatické poranění mozku, přesněji řečeno difuzní axonální poranění (DAP).* Při tomto typu poranění je mozek vystaven „střihovým silám“, které obvykle vznikají při prudkém rotačním zrychlení, jež poměrně běžně nastává při autonehodách. Představte si, co se stane při autonehodě ve vysoké *  Difuzní axonální poranění (DAP) je mnohočetné mikroskopické trauma­­tické poranění axonů (pozn. překl.). 12

rychlosti: po nárazu se prudce změní rychlost a tělo se náhle zastaví, ale mozek setrvačnou silou pokračuje v pohybu a někdy v lebce dokonce i rotuje, na což není stavěný. Někdy dokonce i opakovaně naráží do lebky, ale na to také není stavěný. Mou situaci ještě zhoršilo to, že jsem si nárazem o vozovku prorazila lebku. Mozek je uložen na bezpečném místě: je chráněn lebkou, obalen několika tenkými membránami, kterým se říká mozkové pleny, a obklopen mozkomíšním mokem. Lebka je jeho kama­rádka, ale ti dva by se nikdy neměli dotknout. Střihové síly, které vznikají při těžkém poranění mozku, napínají a trhají neurony a jejich vlákna, jimž se říká axony. Stejně jako elektrické vedení, i axony jsou obaleny ochrannou vrstvou, nazývá se myelinová pochva. I když není axon přerušen, poškození myelinové pochvy může výrazně omezit rychlost, s níž se informace přesouvá od jednoho neuronu ke druhému. Při ohniskovém zranění, například v případě střelné rány, nastává poškození v jednom konkrétním místě. Difuzní axonální poranění je jiné: proniká celým mozkem. Veškerá mozková činnost závisí na vzájemné komunikaci neuronů. Jsou-li neurony v celém mozku poškozeny, je nezbytně narušena i jejich vzájemná komunikace. Pokud tedy máte DAP, žádný lékař vám neřekne: „Máte poškozené motorické centrum a budete mít potíže při pohybu.“ Nebo: „Bylo zasaženo centrum řeči, bude se vám těžko mluvit a budete mít potíže při chápání mluveného slova.“ V případě DAP lékaři nevědí, jestli se zotavíte, do jaké míry se zotavíte a které funkce mozku budou postiženy: Bude narušena paměť? Emoce? Prostorové vnímání? Drobné motorické dovednosti? O difuzním axonálním poranění nevíme prakticky nic, a proto je velmi málo pravděpodobné, že vám lékaři sdělí přesnou prognózu. Jakmile toto poranění utrpíte, jste jiný člověk. V mnoha ohledech. Změní se to, jak myslíte, jak cítíte, jak se vyjadřujete, jak reagujete, jak komunikujete. Kromě toho je prav­děpodobně také narušena vaše schopnost porozumět sobě samému, a proto 13

ani přesně nevíte, jak jste se změnili. A nikdo – NIKDO – vám neřekne, co můžete očekávat. A teď vám vysvětlím, jak jsem tenkrát chápala, co se stalo s mým mozkem (na tomto místě si představte zvuk cvrkajících cvrčků): Dobře, byla jsem tedy v nemocnici. Samozřejmě že jsem musela přerušit studium a lékaři vyjádřili vážné pochybnosti, jestli vůbec budu někdy natolik v pořádku, abych se mohla vrátit do školy. S ohledem na závažnost mého úrazu a na statistické údaje o lidech s podobným typem zranění mi řekli: Nepočítejte s tím, že dostudujete. Budete v pořádku – „velmi dobře funkční“ –, ale měla byste si najít něco jiného. Dozvěděla jsem se, že hodnota mého IQ klesla o třicet bodů – o dvě standardní odchylky. Nedozvěděla jsem se to od lékaře. Věděla jsem to proto, že IQ test byl součástí dvoudenního neuropsychologického testování, které jsem absolvovala. Dostala jsem dlouhou zprávu, jejíž součástí byl i tento výsledek. Lékaři si nemysleli, že je to důležité a že by mi to měli vysvětlit. Nebo se snad domnívali, že nejsem dost chytrá, abych to pochopila? Nechci přikládat IQ větší důležitost, než ve skutečnosti má, a už vůbec nechci tvrdit, že jeho hodnota předpovídá úspěšnost v životě. Tenkrát jsem ale věřila, že je to veličina, která kvantifikuje mou inteligenci. Rozuměla jsem tomu tak, že podle lékařů už nejsem chytrá, a velmi se mě to dotklo. Chodila jsem na pracovní terapii, kognitivní terapii, řečovou terapii, fyzikální terapii, do psychologické poradny. Asi půl roku po úrazu mě na léto propustili domů. Dvě nejbližší kamarád­ky, které se ode mě viditelně odtáhly, mi řekly: „Změnila ses.“ Jak mi mohli dva lidé, kteří mě tak dobře znali, říci, že už to nejsem já? Jak jsem byla jiná? Neviděly mé staré já, ani já jsem je neviděla. Poranění hlavy vám přivodí pocity zmatení, úzkosti a frustrace. Když vám lékaři řeknou, že nevědí, co vás čeká, a kamarádky vám řeknou, že jste se změnili, vaše zmatení, úzkost a frustrace se ještě znásobí. Další rok jsem prožila jako v mlze – byla jsem úzkostná a zmatená, špatně jsem se rozhodovala, nevěděla jsem, co mám dělat. Potom jsem se vrátila do školy. Jenže to bylo příliš brzy. 14

Nedokázala jsem myslet. Nedokázala jsem přiměřeně zpracovat verbální informace. Připadala jsem si, jako by na mě mluvili zčásti jazykem, kterému jsem rozuměla, a zčásti jazykem, který jsem neznala. Z toho všeho jsem byla ještě více frustrovaná a vystrašená. Musela jsem odejít ze školy, protože jsem na ni nestačila. Přestože jsem si při nehodě zlomila několik kostí a přišla jsem k několika ošklivým jizvám, vypadala jsem poměrně neporušeně. Traumatická zranění mozku jsou většinou neviditelná, a proto mi lidé často říkali: „Měla jsi takové štěstí! Mohla sis zlomit vaz!“ „Jaké štěstí?“ pomyslela jsem si. Potom jsem se zastyděla a při­ pa­dala si provinile, že mě otravují jejich dobře míněné poznámky. Náš způsob myšlení, intelekt, city, osobnost – tyto veličiny po­važujeme za neměnné a nepočítáme s tím, že by někdy mohly být jiné. Považujeme je za samozřejmost. Bojíme se nehody, po níž ochrneme, ztratíme pohyblivost, přijdeme o sluch nebo o zrak. Ale neuvažujeme o nehodě, při níž ztratíme sami sebe. Mnoho let po úrazu hlavy jsem se snažila vypadat jako své bývalé já... I když jsem vlastně nevěděla, kým toto mé bývalé já bylo. Připadala jsem si jako podvodník, jako podvodník ve vlastním těle. Musela jsem se znovu naučit, jak se učit. Snažila jsem se znovu začít studovat, protože jsem se nechtěla smířit s tím, že to nejde. Učení jsem musela věnovat mnohem více času než ostatní. K mé nevýslovné úlevě se mi pomalu začala vracet schopnost jasně uvažovat. Studium jsem ukončila o čtyři roky později než moji původní spolužáci z doby před nehodou. Vydržela jsem to všechno mimo jiné proto, že jsem objevila něco, co jsem chtěla studovat: psychologii. Po absolvování vy­so­ ké školy jsem začala působit v oboru, který vyžaduje plně funk­č­ ní mozek. Jak napsal Anatole France: „Všechny změny [...] mají svo­ji melancholickou stránku, protože to, co opouštíme, se stalo čás­tí nás samých. Musíme ukončit jeden život, abychom 15

mohli začít nový.“ Není nijak překvapivé, že se ze mě postupem času stal člověk, pro kterého jsou nesmírně významné otázky soustředění, pozornosti, přesvědčivosti, síly, sebedůvěry a pochybností. Ke studiu těchto jevů mě přivedlo mé zranění, ale teprve díky své přednášce na konferenci TED jsem si uvědomila, že po opravdovosti, přesvědčivosti, soustředěnosti a sebejistotě touží lidé na celém světě. Jde o to, že většina lidí se denně potýká se stresujícími úkoly. Lidé všech profesí a ve všech koutech světa se snaží najít v sobě odvahu promluvit ve třídě, absolvovat pracovní pohovor, účastnit se konkurzu na vytouženou roli, postavit se každodenním těžkostem, stát si za tím, v co věří, nebo se jenom smířit s tím, kým jsou. Platí to o lidech bez domova i o těch, kteří jsou podle běžných měřítek nesmírně úspěšní. Ředitelé nejúspěšnějších velkých firem, proslulí právníci, nadaní výtvarníci a herci, ale i oběti šikany, předsudků a sexuálních útoků, političtí uprchlíci, lidé postižení duševní chorobou i ti, kteří utrpěli život ohrožující zranění – ti všichni se potýkají s těmito těžkostmi. Stejně tak se s nimi potýkají i ti, kteří jim pomáhají: rodiče, partneři, děti, poradci, lékaři, spolupracovníci i přátelé. Ti všichni – a naprostá většina z nich nejsou vědci – mě přinutili, abych se na svůj výzkum podívala novýma očima. Odváděli mě pryč od vědy, ale současně mě k ní přiváděli blíže. Když jsem poslouchala jejich příběhy, cítila jsem povinnost přemýšlet o tom, jak se výsledky zkoumání sociálních věd projevují ve skutečném životě. Začala jsem přemýšlet o výzkumu, který mění život k lepšímu. Začaly mě také napadat základní otázky, na které bych nikdy nepřišla, kdybych zůstala zavřená v laboratoři a zahrabaná do knih. Reakce na mou přednášku mě nejprve ohromila. Zaskočil mě také pocit, že jsem možná udělala velkou chybu, když jsem veřejně mluvila o svém výzkumu a o svém osobním příběhu. Vůbec jsem nepočítala s tím, že přednášku bude sledovat tolik cizích lidí, a netušila jsem, jak nesmírně zranitelná a nechráněná si budu připadat. Stává se to každému, koho lapí internet a vyšle 16

ho do světa. Začnou vás poznávat lidé na ulici. Musela jsem se tomu přizpůsobit – ať už mě cizí člověk požádal, abych se vedle něj postavila jako „Superžena“ a on si se mnou udělal selfie, nebo když jsem v Austinu slyšela, jak někdo z kolemjedoucí trojkolky volá: „Hej, tu jsme viděli v TEDu!“ Většinou mám ale pocit, že mám neuvěřitelné štěstí – mám kliku, že jsem měla možnost podělit se o svůj výzkum i o svůj příběh s tolika lidmi. Ještě větší štěstí mám, že se se mnou tolik lidí dělí o svůj příběh. Miluji akademické prostředí, ale spoustu inspirace nacházím mimo laboratoř a posluchárnu. Na Ekonomické fakultě Harvardovy univerzity je bezvadné také to, že nás podporují, abychom překračovali hranici mezi výzkumem a praxí. Začala jsem tedy s lidmi v různých organizacích mluvit o tom, jak uplatňují výsledky výzkumu, co funguje, kde jsou zádrhele a podobně. Netušila jsem ale, že se mi po uveřejnění mé přednášky otevře obrovský svět přemýšlivých lidí, které jsem do té doby neznala. Mám tyto lidi ráda a jsem s nimi navěky spjatá. Chci jim vzdát hold, chci ocenit jejich ochotu a odhodlání znovu a znovu to zkoušet nebo pomáhat druhým, aby to zkoušeli. Cením si jejich ochoty sednout a napsat e-mail o svých strastech mně, cizímu člověku. Nebo mi o tom vyprávět na letišti nebo v literární kavárně. Teď chápu, že přednáška může působit jako píseň – lidé si ji přizpůsobí a splynou s ní, pomáhá jim získat vědomí, že někdo jiný se cítil zrovna tak jako oni. Jak kdysi řekl Dave Grohl: „Tohle je na hudbě úžasné: člověk zazpívá píseň před osmdesáti pěti tisíci lidmi a oni ji zpívají s ním z 85 tisíc různých důvodů.“ Kdysi jsem přednášela v jednom útulku pro mladé bezdomovce a požádala jsem posluchače, aby vyprávěli o situacích, které pro ně byly nejtěžší. Jeden mladík řekl: „Přijít sem, do tohoto útulku.“ V jiném útulku mi nějaká žena řekla: „Když někam telefonuji, abych požádala o službu, pomoc nebo podporu. Vím, že budu dlouho čekat a že člověk na druhém konci bude naštvaný a bude mě odsuzovat.“ Na to řekla jiná žena: „Já jsem kdysi pracovala v call centru a pro mě bylo nejhorší zvedat telefon a vědět, 17

že volající bude naštvaný a otrávený, protože dlouho čekal, než se dostal na řadu. Jenže já jsem předtím musela vyřídit spoustu jiných hovorů.“ Dostávala jsem e-maily od tisíců lidí, kteří mi psali o tom, s čím vším se potýkají. Zůstával mi nad tím rozum stát. Byly to souvislosti, o nichž by mě nikdy nenapadlo uvažovat. Pro představu uvedu krátký průřez témat e-mailů, které velmi často začínaly slovy „Vaše přednáška mi pomohla...“. Lidé psali o tom, jak se v rodině potýkají s Alzheimerovou chorobou, jak jejich kamarád přežil poranění mozku, jak udělali největší obchod v životě, jak vyjednávali o koupi domu, jak dělali přijímačky na vysokou. Psali mi dospělí s tělesným postižením, veterán z druhé světové války, který „přišel o svou pýchu“, zotavil se z traumatu a závodil na světovém šampionátu plachetnic, psaly mi šikanované děti, žáci páté třídy, kteří měli strach z matematiky, rodiče autistického syna, operní zpěvačka v náročném konkurzu. Někdo nedokázal přesvědčit šéfa o svém nápadu, někdo sbíral odvahu k tomu, aby se ozval. A to je jen několik příkladů. Všechny reakce na můj projev na konferenci TED jsou pro mě velkým darem, který mi pomohl lépe pochopit, jak a proč můj výzkum nachází odezvu. Krátce řečeno, příběhy lidí mě motivovaly k napsání této knihy a pomohly mi pochopit, jak ji mám napsat. Příběhy pocházejí z celého světa a od lidí nejrůznějšího původu a povolání, a o mnoha z nich vám budu na stránkách této knihy vyprávět. Možná že některé z nich vám připomenou váš vlastní příběh.

18