Paseka
1
mayesova-bella.p65
1
20.10.2010, 10:26
2
mayesova-bella.p65
2
20.10.2010, 10:26
F R A N C E S M A Y E S O VÁ
LA BELLA TOSCANA Sladký italský život
PA S E K A PRAHA – LITOMYŠL 3
mayesova-bella.p65
3
20.10.2010, 10:26
PŘ ELO ŽI LA ZUZANA MAY E ROVÁ
BELLA TUSCANY Copyright © 1999 by Frances Mayes All rights reserved Translation © Zuzana Mayerová, 2010
ISBN 978-80-7432-358-4 (ePub) ISBN 978-80-7432-359-1 (PDF) 4 ISBN 978-80-7432-360-7 (mobi)
mayesova-bella.p65
4
20.10.2010, 10:26
Poděkování
Děkuji především svému agentovi Peteru Ginsbergovi a svému redaktorovi Charlesi Conradovi v nakladatelství Broadway Books. Zvláštní dík patří mému agentovi pro zahraniční práva Davu Barborovi a Douglasi Stewartovi ze společnosti Curtis Brown Ltd. Poděkování si zaslouží také všichni zaměstnanci Broadway Books, zejména pak William Shinker, Trigg Robinson, Kathy Spinelliová, Roberto de Vicq de Cumptich a Pei Loi Koay, s nimiž byla vždy radost spolupracovat. Děkuji rovněž Ann Haukové a Jonu Chickovi. Během psaní knihy mi byla nápomocna řada přátel: Josephine Carsonová, Susan MacDonaldová a Cole Dalton, Ann a Walter Dellingerovi, Robin a John Heyeckovi, Kate Abbeová, Rena Williamsová a Steve Harrison, Todd Alden, Toni Mirosevichová a Shotsy Faustová – ráda vás všechny kdykoli uvítám u svého stolu. Vděčnost cítím také ke členům své a Edovy rodiny – velká brána Bramasole vám bude vždy otevřená. Tato kniha je dar od obyvatel Cortony – na mně bylo jen zvolit a napsat ta správná slova. Donatella di Palme a Rupert Palmer, Giuseppina Paolelliová, Serena Caressiová, Girogio Zappini, Giuseppe Agnolucci, Ricardo a Amy Bertocciovi, Nella Gawronska, rodina Molesiniova, Riccardo a Sylvia Baracchiovi, Giulio Nocentini, Antonio Giornelli, Lucio Ricci, Edo Perugini a zejména naši skvělí sousedé, celá rodina Cardinaliových: Placido, Fiorella a Chiara, kteří nás tak srdečně přijali do svého středu – vám všem ze srdce děkuji. Velmi si vážím a cením čestného občanství, la cittadinanza onoraria, jež mi udělil osobně starosta Cortony signor Ilio Pasqui a další představitelé městské rady. 5
mayesova-bella.p65
5
20.10.2010, 10:26
Ráda bych poděkovala rovněž redaktorům časopisů a novin National Geographic Traveler, Attaché, San Francisco Magazine, San Francisco Examiner, Land’s End a Within Borders, na jejichž stránkách se objevily úryvky z mé knihy.
6
mayesova-bella.p65
6
20.10.2010, 10:26
Edwardovi
7
mayesova-bella.p65
7
20.10.2010, 10:26
8
mayesova-bella.p65
8
20.10.2010, 10:26
Předmluva
Vejdu do pekárny, forna, a cítím, jak mne objímá náruč teplých vůní právě upečeného chleba. „Vítejte,“ pozdraví mě cortonská pekařka. Po dvacetihodinovém utrpení na palubě letadla, kterým jsem přiletěla včera večer z Kalifornie, asi vypadám dost zuboženě, protože se zeptá: „Jak se vyrovnáváte se změnou času?“ „Většinou čekám, až se to samo srovná. Kromě toho jsem tak ráda, že jsem konečně tady, že to ani moc nevnímám – prostě pár dní vstávám ve čtyři ráno. Jak to děláte vy?“ „Dívám se na západ slunce. Tělo to pochopí.“ Usmívám se a v duchu se před ní hluboce skláním. Možná se náš svět zmenšuje, možná žijeme v globální ekonomice a pomalu se tavíme v multikulturním tyglíku v jednu univerzální slitinu, přesto si každodenní život na italském venkově zachovává svou jedinečnou odlišnost. Ochutnejte kdekoli: stále je to ryzí Itálie. Když mi Beppe, který nám chodí pomáhat na zahradě, řekne: „La luna è dura,“ měsíc je tvrdý, a my proto musíme ještě dnes sklidit cibuli, znovu si uvědomím, že měsíc tady má vždycky poslední slovo. „Se sázením salátu ale musíme počkat,“ dodá po chvíli, „quando la luna è tenera,“ až bude měsíc měkký. Jdu do města na kávu a vidím, jak číšník vynáší před kavárnu misku s vodou pro psa jednoho z hostů. Nad hlavou slyším: „Buon giorno, una bella giornata,“ dobré ráno, krásný den. Staroušek, šťastný ve své dobrosrdečné senilitě, se vyklání z prvního patra, mává a pokřikuje. Kolemjdoucí mu se stejnou srdečností pozdrav oplácejí. Prodavači kropí chodníky vodou z konví nebo si jen tak zaskočí do kavárny na espresso a nechají obchod prázdný, dveře dokořán. Po lenošivé půlhodince s cappuccinem a knihou chci zaplatit, ale dozvídám se, že moji kávu zaplatila Simonetta. Simo9
mayesova-bella.p65
9
20.10.2010, 10:26
netta? Nemluvná majitelka profumerie, kde si občas kupuji mýdlo a pleťovou vodu. Tyhle drobné zdvořilosti jsou poměrně časté. U Mattea a Gabrielly v zelinářství, frutta e verdura, vidím první letošní košík lískových oříšků dosud v krajkových sukýnkách. Roční doba se mění a lahodné letní broskve a zralé papriky brzy vystřídá květák a citrusy, úplně jiná nabídka. „Podívejte,“ říká Matteo, „mladý vlašský ořech.“ Rozlouskne jej, pečlivě odstraní tenkou slupku a podá mi hlaďounký vnitřek barvy slonové kosti. „Musejí se jíst ještě čerstvé. Za tři čtyři dny už budou moc suché.“ Chuť zelených ořechů mi není neznámá. Když jsem byla malá, naše kuchařka Willie Bellová vymačkávala z vnějších slupek šťávu, kterou mi potírala ruce, když se mi udělal lišej nebo vyrážka od jedovaté škumpy. Čerstvé vlašské ořechy jsou zlatavé kouličky, na dotek trochu vlhké. „Moc dobré, když máte nízký krevní tlak,“ pokračuje Matteo, „ale nesmíte jich sníst moc, mohla byste dostat horečku.“ Tak začíná další nový den v toskánském horském městečku. Přijela jsem do Itálie připravená zažívat dobrodružství. Nikdy jsem nečekala, jak nádherně sladký tady může být docela obyčejný každodenní život – la dolce vita. Ve své první knize Pod toskánským sluncem jsem psala o tom, jak jsem objevila Bramasole, opuštěný dům u etruské zdi z osmého století před Kristem. Poznávání překrásné náhorní Cortony, vzrušující kulinářské zážitky v cizí zemi, dřina při obnově zchátralého domu a záchraně zahrady ze spárů plevele a křoví, seznamování se s místními lidmi – všechny tyto slasti provázel pocit hlubokého uspokojení z vědomí, že se učím žít nový život. I samo jméno domu působilo svým kouzlem: Bramasole – místo toužící po slunci stejně jako já. Přecházím od jednoho okna k druhému a dlouze se dívám do krajiny. Když jsem napsala poslední větu knihy Pod toskánským sluncem, napsala jsem tím také první větu jejího pokračování. Bylo mi jasné, že jsem na začátku dalšího sbližování s Itálií, sbližování vnitřního i vnějšího. Dívat se z okna – kolik různých pohledů se před člověkem otevírá. Z okna v prvním patře vidím zelené pahorky Apenin. Pod zalesněnými svahy sklánějícími se do údolí 10
mayesova-bella.p65
10
20.10.2010, 10:26
začínají olivové háje a stará kamenná stavení s prejzovými střechami, jež zakotvují každé hospodářství k půdě. Scénu určuje v čase jen tyrkysový flíček úplně dole – bazén na zahradě našich přátel. Dívám se do krajiny – dívám se do Itálie! Sever, jih, východ, západ – všude mě tato překrásná zem svádí a okouzluje. Po několika letech cestování ji už znám o něco líp. Byla jsem až dole na jejím podpatku, na Sicílii, a navštívila jsem i vodní pavučinu Benátska, oba krajní body tohoto poloostrova. Zamilovala jsem se do Verony i do oblastí Basilicata a Marche, do Bellagia, Asoly, Bologne, a snad ještě víc do nesčetných starobylých městeček kolem Trasimenského jezera, jež vidím ze svých oken. Cestování v soustředných kruzích kolem Bramasole rozšiřuje moje vnímání nekonečné složitosti a bohatství této země. Zároveň mě moje putování přivádí zpátky do tohoto domu s růžovou a meruňkově zbarvenou omítkou vysoko nad údolím. Protože si tady připadám jako v ráji, pracuji stále na tom, aby se toto místo rájem stalo. Zahradničení jsem se vždycky věnovala spíš z okamžitého rozmaru. Nebavila mě ani tak práce na zahradě jako její výsledky – květinové záhony kvetoucí podle přání a plánu, kam postavit velké květináče, jak to zařídit, aby co nejlépe vynikly půvabné kombinace barev při pohledu z okna. Kupovala jsem celé bedny letniček se spoustou rašících poupat a bez velkých cavyků je sázela do hlíny. Teď jsem se z ochotníka stala skutečným nadšencem a podřizuji se pravidelnému rytmu přírody. Na kompost nosím bramborové slupky a přefiltrovanou kávu z kávovaru. Naučila jsem se rýt záhony dvakrát. Spolu se dvěma místními pomocníky, kteří vědí o zdejší půdě všechno, jsme s Edem založili rozsáhlé záhony zeleniny a bylinek. S ohledem na vzdálenou budoucnost sázíme kaštany, cypřiše a jehličnany – stromy, které rostou pomalu – stejně jako bujnější a vděčné třešně, hrušně a granátovníky. Z každé výpravy do zahradnictví si bez výjimky přivážím další novou růži. Když zaprší, linou se zahradou nové vůně: štiplavý pach zapařeného ovčího hnoje, který nám na terasu hned nad obývacím pokojem dováží rozšafný sardinský ovčák. Protože s těžkými pytli nehneme, jsme to my, kdo se při dešti stěhuje na druhou stranu domu. 11
mayesova-bella.p65
11
20.10.2010, 10:26
Koupě domu jedenáct tisíc kilometrů od domova mi zpočátku připadala jako holé šílenství. Teď tady prostě bydlíme. Jak se dá změřit štěstí? Je to dům, který si zamilujete, protože jste na něm dřeli vlastníma rukama a on se stal vaším druhým já? Mnohokrát jsem zažila, že mi lidé řekli, jak je po příjezdu do Itálie překvapil pocit: tady jsem doma. Podobně jsem se cítila i já, když jsem sem přijela poprvé. Dnes tento pocit vnímám ještě silněji. A stejně jako u milované osoby se mi občas svírá srdce obavou: nemůžu bez tebe žít. A dům tady zatím stojí, klidný a nevzrušený, a nastavuje tvář měnícímu se světlu a živlům. Cortona 1. září 1998
12
mayesova-bella.p65
12
20.10.2010, 10:26
Primavera
Jsem šťastná, že na sluncem zalitou cestu dopadají v širokých pruzích stíny cypřišů; jsem šťastná, že hned první den v Cortoně mohu pozorovat tesaře, kterému sedí za krkem mourovatá kočka a se vztyčeným ocasem udržuje rovnováhu jako surfař na prkně. Tesař složí dříví na připravené kozy a začne si pohvizdovat. Kočka se hrbí a vlní spolu s jeho pohyby – také pracuje. Chvíli je oba sleduji a pak jdu dál do města na cappuccino. Děkuji, říkám v duchu. Jsem šťastná, že na okolních svazích planou žluté ohně forsytií. Po sedmi létech na zdejších terasách Eda i mne vždycky znovu zahřeje u srdce, když otáčíme klíčem v hlavních dveřích našeho domu. Miluji kulaté bochníky Apenin, miluji tenhle šišatý dům plný slunce, miluji rytmy každodenního života v toskánském horském městečku. Ed zcela propadl kouzlu půdy. Dnes zná každý náš olivovník jako své boty. Jsme šťastní. Jinak bychom museli deset minut po příjezdu do domu vyvěsit na bránu ceduli NA PRODEJ, protože ani jedno čerpadlo na vodu nefunguje: čerpadlo ve staré studni jen škrkne, v nové pro změnu jenom bzučí. Nakoukneme do zásobní nádrže – pár dní vystačíme. Když jsme před šesti lety spouštěli čerpadlo do nové studny, nečekala jsem, že bych je ještě někdy spatřila. A teď, druhý den po našem příjezdu, je tři instalatéři sklonění nad studnou vytahují na lanech nahoru. Nechce se mu. Nakonec si musí Giacomo stoupnout na okruží, druzí dva stojí za ním. Počítají: uno, due, tre, udávají si tempo. Svlékají si košile, nadávají, smějí se. Konečně je potvora venku a Giacomo se málem svalí na záda. Odnášejí čerpadlo do náklaďáčku. Čerpadlo ve staré studni – vyměněné teprve loni – jde vytáh13
mayesova-bella.p65
13
20.10.2010, 10:26
nout snadno. Je celé zapletené do kořenů fíkovníku, a sotva je muži spatří, prohlásí, že je po něm. Proč? Začnou vykopávat přívod. V poledne je rozkopaná celá cestička, trávník je samý kráter a záhada odhalena. Myši okousaly izolaci z kabelů. Proč žerou umělou hmotu, když je tu všude plno oříšků a mandlí? Přívodní kabely byly zkratované. Ukáže se, že čerpadlo z nové studny je také zničené. Shořelo. Kaput. Za dva dny máme nová čerpadla i nové kabely, tentokrát s izolací ze silikonu, což původní instalatér zanedbal; a také spoustu vody, zaházené díry v cestičce a pořádnou díru na bankovním účtu. Jestli myši žerou umělou hmotu, kde je psáno, že jim nebude chutnat silikon? Ale my jsme šťastní, protože v trattorii na kopci večeříme bažanta s opékanými brambory; protože v březnovém podvečeru obloha září milionem tetelivých hvězd; protože jinak by nás při pohledu na Edův načmáraný seznam musela jímat hrůza: zasít novou trávu, prořezat stromy, postavit kůlnu na nářadí, přestavět dvě staré koupelny, vykopat novou kanalizaci, nalakovat okenice, koupit psací stůl a nějakou skříň na šaty, sázet stromy, rozšířit zahradu.
Přijde nás navštívit Primo Bianchi, zednický mistr, který u nás v minulých letech udělal spoustu práce při renovaci domu. Domlouváme postup dalších úprav. Primo může začít v červenci. „V lednu jsem tady opravoval střechu,“ říká. „Volala mi vaše přítelkyně Donatella, že do domu zatéká.“ Už jsme si všimli zaschlé skvrny na žluté stěně v mé pracovně. „To ten vítr. Srazil pár tašek. Když jsem to spravoval, přihnal se znovu a shodil mi žebřík.“ „Ach ne!“ Zasměje se a udělá gesto dvěma nataženými ukazováčky k zemi: Ať se to tady nestane. V zimě se brzy stmívá. V duchu si ho představuji, jak se opírá zády o komín, krčí se na studených taškách, světle modrýma očima mžourá na cestu dole pod domem, vlasy ve větru celé zježené. „Čekal jsem, ale nikdo nešel. Pak kolem jelo auto, ale řidič mě neslyšel. Asi po dvou hodinách šla oko14
mayesova-bella.p65
14
20.10.2010, 10:26
lo nějaká žena, tak jsem začal volat o pomoc. Tenhle dům býval dlouhá léta opuštěný – myslela si, že jsem duch, a když mě viděla na střeše mávat, dala se do křiku. Brzy budete muset pomýšlet na novou střechu.“ Odkrokuje si délku nového odpadního potrubí. Nákres připomíná plán vojenského ležení. „Musíte si pospíšit a objednat nové zařízení do koupelen, jestli chcete, aby vám všechno dodali do července.“ Jsme šťastní, že už je dům z velké části opravený – máme ústřední topení, nové dveře, přestavěnou kuchyň, jednu půvabnou koupelnu, obnovené staré stropní trámy, zásoby plechovek s barvami, znovu postavené kamenné zídky, opravenou cantinu pro skladování oleje a vína. Jinak by nám tyhle nové práce připadaly jako další rekonstrukce. „Člověk si myslí, že už má všechno hotové,“ říká Primo, „ale staré domy vám nikdy nedají pokoj.“ Vlahý jarní vzduch, elixír radosti v každém doušku. Na terasách zurčí skotačivé pramínky. Zouvám si boty a nechávám si ledovou vodou omývat nohy. Na kamenité stráni vyráží jasně zelené kapradí. Přes prsty mi přeběhne mladá ještěrka, cítím, jak se mě zachytává malinkýma nožkama.
Primavera, první zeleň, lesklá mokrá tráva. Moje první jaro v Evropě. Četla jsem sice o Proustových rozkvetlých kaštanech, o Nabokovových lipových alejích a Colettiných dvoubarevných fialkách, nikdo mi ale neřekl, jak nádherné jsou kdoulovce, když se na pozadí kamenných zídek rozzáří jejich růžová poupata. Nikdo mi nelíčil, jak se umí jarní vánek proměnit ve vražednou vichřici. Nikdo se nezmínil o šeříku a já jsem si během letních měsíců nikdy nevšimla jeho srdčitých listů. Teď se užasle dívám na toskánské stráně porostlé mohutnými bílými a modravě fialovými keři. Kousek od našeho domu vede k opuštěnému statku živý plot z šeříku a já v dešti stříhám plné náruče květů a plním jimi všechny vázy a džbány v domě. Víc než u kterékoli jiné květiny přivolává jeho omamující vůně vzpomínky, takže se ocitám opět na univerzitě ve 15
mayesova-bella.p65
15
20.10.2010, 10:26
Virginii, kde jsem ji vdechla poprvé, protože v zeměpisných šířkách u nás doma v horké Georgii šeřík neroste. Vzpomínám, jak jsem si v duchu říkala: Jak jsem mohla za osmnáct let tohle nepoznat? Tou dobou jsem byla bláznivě zamilovaná do svého profesora filosofie, který byl ženatý a měl tři děti, a pořád dokolečka jsem si pouštěla píseň Harryho Bellafonta Zelené šeříky se třpytí rosou. Z okna koleje jsem měla skrze husté šeříkové křoví výhled na řeku. Jaro je tady, ale je tady bez tebe. Drze jsem zazlívala profesorově manželce jeho košile, které se nemusely žehlit; že si češe na hlavě přehazovačku, jsem se snažila velkoryse nevnímat. Kolem potůčků, které vyrážejí všude možně ze země, kvetou fialky vonící tak sladce, až se tají dech. Okraje teras pak lemují celé šiky divokých narcisků, jimž se italsky říká tromboni. Nad horními terasami se vznášejí nadýchaně mlžné hlohy (biancospino, hloh bílý, místním nářečím topospino neboli myší trní) a ovocné stromy na terasách pod nimi se také překonávají. Sekačka zůstane v kůlně – nádherný trávník je plný bílého heřmánku a sedmikrásek. Co je zač tohle štěstí, které přichází v takových vlnách? Je to čas, dar času, svobodné ubíhání času – a Itálie ho má tolik! Pocházím z amerického Jihu, a proto jsem zvyklá, že lidé mluví o občanské válce, jako by skončila teprve před deseti lety. U nás na Jihu se i o mrtvých a dávno pohřbených mluví dlouho. Občas jsem mívala pocit, že babička Mayesová musí každou chvíli znovu vejít do místnosti ve svém obláčku levandulové vůně a já se budu moci opět přitulit do její měkké náruče v šatech z květovaného voálu. Tady je to Hannibal. Hannibal, který táhl právě tudy a roku 217 před Kristem se zde střetl s římským konzulem Flaminiem. Ve všech zdejších horských městečkách se oslavují svatby, klání a bitvy, které se odehrály před stovkami let. Snad to, že za sebou mají tolik času, přispívá k úplně jinému životnímu pocitu, jak ho v Itálii vnímám. Postupně do času vplývám, zatímco doma v Kalifornii s časem bojuji. Neustále s sebou nosím diář plný vizitek a různých papírků, jednotlivé dny jsou plné poznámek a schůzek. Občas, když se dívám na nadcházející týden, je mi jasné, že to prostě musím nějak přežít. Být takhle dopředu zaměstnaná mě už pře16
mayesova-bella.p65
16
20.10.2010, 10:26
dem vyčerpává. Když si píšu seznam, co všechno mám v týdnu zařídit, vím, že by den musel mít osmačtyřicet hodin, abych to všechno stihla. Nemám čas vídat se s přáteli, a když se přece jen někdy navštívíme, doufám, že návštěva nepotrvá dlouho, protože se potřebuji vrátit k práci. Kdesi jsem četla o jisté americké lékařce, která si během jízdy autem odstříkávala pro své miminko mléko, aby nemusela přestat chodit do práce. Inzeráty v novinách nabízejí snoubencům prstýnky, které si mohou objednat telefonem, nemají-li čas jít si je vybrat do obchodu. Jsem taky tak hrozná? Univerzitní dovolená – jak skvělá myšlenka. Měli by ji mít všichni, ve všech povoláních. Tenhle rok máme s Edem tohle požehnané volno oba, a když si dovolenou spojíme s letními prázdninami, můžeme zůstat v Itálii celého půl roku. Chci si naplno užít každý den. Moci se ráno probudit a nemuset nikam spěchat, procházet se po terasách a dívat se, co nového vykvetlo, tak nějak si představuji paradiso. Každým dnem už vykvetou první kosatce. Jejich stonky se špičatými, modrofialovými poupaty mi doslova rostou před očima. Narcisy, jeden krásnější než druhý, se předhánějí v bujnosti. I z ještě nerozvinutých poupat sálá pronikavá žluť. Každý den mě okouzluje něco nového, každý den znovu žasnu, jak mě tenhle dům a půda stále znovu překvapují, ačkoli jsem se domnívala, že je ze svých letních a vánočních pobytů už dobře znám. Patnáctého března jsme vystoupili ve Florencii z letadla a venku bylo dvacet stupňů – od té doby, s výjimkou několika větrných dní, se stejná teplota drží i nadále. Na rozkvetlých broskvoních se už objevují i lístky. Jakmile bílorůžové okvětní lístky opadají – vzpomínám si, jak jsem jako dítě slýchala říkat, že „z broskví fouká“ –, vyrážejí svěží listy s novou silou. Stejnou energií jsou nalité i mohutné paže všech našich starých fíkovníků, stejně jako útlé větvičky granátovníku, který jsme právě zasadili. Štěstí? Jeho barvou musí být jarní zeleň, kterou neumím popsat, dokud nespatřím právě vylíhnutou ještěrku, jak se vyhřívá na kameni. Stejný odstín pronikavě zelené ještěrčí kůže se opakuje v každém novém listu. „Síla, jež zelenou rozbuškou vyhání květ...“* * Překlad Martina Pokorného. 17
mayesova-bella.p65
17
20.10.2010, 10:26
napsal Dylan Thomas. „Rozbuška“ a „síla“ jsou přesná slova – regenerativní moc přírody vybuchuje v každém stéble, stvolu, ratolesti. Pracuji na vlídném slunci a cítím, jak se i v mém těle rozněcuje síla. Vlny energie, kaleidoskop slunečních paprsků mezi listovím, svěží vánek, který mi přináší na rty slovo „zefýr“ – téhle uvolněné jednoduchosti se snad dá říkat štěstí.
Na Bramasole došlo k zásadní změně. „Můžete nám najít někoho, kdo by se nám staral o zahradu?“ zeptala jsem se signora Martiniho loni koncem léta. Chystali jsme se právě odjet zpátky do Kalifornie a nevěděli jsme, na koho se obrátit, aby přírodní síly v naší zahradě udržel na uzdě. Francesco a Beppe, kteří u nás pracovali několik let, chtějí pečovat jen o ovocné stromy, vinnou révu a olivy. Jednou jsme požádali Beppeho, aby posekal trávu. Popadl strunovou sekačku, kterou likviduje ostružiny, a z trávníku zbyla prašná poušť. Když pak s Franceskem spatřili Edovu motorovou sekačku na kolech, uctivě před ní couvli se slovy: „No, no, professore, grazie.“ Oni, poctiví staří zemědělci, si nedovedli představit, že by mohli chodit po trávníku a před sebou tlačit tuhle vrčící mašinu. Signor Martini, který pro nás před lety koupi domu zprostředkoval, zná v Cortoně kdekoho. Doufali jsme, že bude mít přítele, který by si rád přivydělal. Zaklonil se v židli a bodl se ukazováčkem do prsou. „Io,“ prohlásil. „O zahradu se budu starat já.“ Sundal ze stěny nad stolem jakýsi zarámovaný papír, sfoukl z něj prach a podal nám svůj diplom ze zemědělské univerzity. Na malé fotografii zastrčené v rohu byl signor Martini asi dvacetiletý, s rukou na zadku krávy. Vyrostl na statku a nikdy se mu nepřestalo po životě na venkově stýskat. Po druhé světové válce nějaký čas prodával prasata, než se přestěhoval do města a začal podnikat v realitách. Vysvětlil nám, že už má nárok na penzi a koncem roku hodlá kancelář zavřít a najít si místo jako správce nějaké velké nemovitosti. Protože v Itálii hodně lidí nastupuje do práce, ještě než dosáhne dvaceti let, mohou se z nich stát pensionati, důchodci, když jsou 18
mayesova-bella.p65
18
20.10.2010, 10:26
ještě relativně mladí. A signor Martini se rozhodl, že je čas pozměnit svou životní dráhu. Obvykle do Itálie přijíždíme koncem května, kdy už je příliš pozdě sít nebo sázet zeleninu. Než připravíme půdu, zryjeme záhony a nakoupíme semena, vhodný čas uplyne. A tak se jen toužebně díváme na fagiolini, zelené fazolky, jak se šplhají po konstrukcích z bambusových tyček v sousedních zahradách. Pokud se aspoň několika sazenicím rajčat podaří přežít naši pozdní péči, v den odjezdu na letiště si jen smutně prohlížíme malé zelené kuličky a krčíme rameny nad nesplněným snem zakousnout se do šťavnatého rajčete, plodu našeho vlastního úsilí a potu. Tak tomu bylo, než se signor Martini přerodil v zahradníka. Teď dochází na naši zahradu pracovat několikrát do týdne a občas s sebou bere i svou švagrovou.
Každý den podnikáme výpravy do zahradnictví – navštívili jsme už všechna v okruhu třiceti kilometrů – nebo se procházíme po terasách s nákresy budoucího uspořádání naší zahrady. Půda je po zimních deštích změklá, takže se při každém kroku malinko bořím. Protože letos se nám poštěstilo přijet včas, mám v plánu vysázet zde tu nejnádhernější, nejbujnější a nejrozkvetlejší zahradu po florentské zahradě Boboli. Chci na své lilie, surfinie, jasmíny, růže, topolovky, levandule, sasanky a stovky dalších vůní přilákat každičkého ptáčka, motýla a včelku z celého Toskánska. A přestože pořád ještě mohou přijít mrazíky, nemůžu se dočkat, až se pustíme do sázení. Teplá vlhkost skleníků a hypnotizující účinek rozkvetlých pelargónií, hortenzií, petúnií, netýkavek, begónií a desítek dalších něžně růžových a korálových kvítků mě nutí okamžitě plnit auto. „Pomalu,“ brzdí mě Ed. „Měli bychom kupovat jen to, co můžeme rovnou zasadit: levanduli, rozmarýn a šalvěj.“ Nahrazujeme škody způsobené loňskou sněhovou kalamitou, kdy v jednom dni napadly obrovské spousty sněhu, který vzápětí roztál a zase umrzl. „A taky můžeme vysázet nějaké nové stromky. Máme spoustu času.“ 19
mayesova-bella.p65
19
20.10.2010, 10:26
Spoustu času. Jak nádherně to zní. Pět cypřišů, dvě hrušně, třešeň, broskvoň a dvě meruňky, které nám dodali ze školky, čekají složené u cesty na Franceska a Beppeho, kteří už se pohádali, kde bude mít který stromek nejlepší přísun slunečních paprsků. Zatím prořezávají olivovníky, jež také v krutých mrazech utrpěly. Pobíhají po terasách s žebříkem a nemilosrdně ořezávají mrazem spálené větve, pak nás vezmou na obhlídku škod. Zastavíme se před vyzáblým chudáčkem na první terase. Francesco a Beppe smutně věší hlavu jako nad tělem zemřelého přítele. Ed je také nešťastný, protože nejhůř jsou na tom jeho teprve tříleté stromky. Na těch, které přežily, jsou obvykle lesklé listy úplně suché. Nejhorší je puklá kůra; čím níž na kmeni, tím je poranění vážnější. Nad kmínky, které jsou rozpraskané až u země, muži jen vrtí hlavou a smutně prohlásí: „Buttare via.“ Vykopat. Smutný osud čeká nejméně deset stromů; u ostatních si nejsou tak jistí – počkáme a uvidíme. Na jednom je několik pokroucených listů, jiný má pár nových výhonků hned u země, ještě snad můžeme doufat. I na stráních níž v údolí a blíž k městu je mnoho olivových hájů pomrzlých a muži s truchlivými výrazy ve tváři odřezávají větve silné jako ruka. Platí kruté ponaučení z rekordně chladné zimy roku 1985, které zní: nemilosrdně prořezat, stromy se časem omladí. Není posvátnější strom nad olivovník. Francesco se mračí na dva duby rostoucí na olivových terasách a kroutí hlavou. „Dobré dříví do krbu. Olivám tady moc stíní.“ Ed moudře neodporuje, ale zároveň důrazně upozorňuje, že kvůli mě tam musejí oba zůstat. Pod jedním mám z klád lavičku a ráda si tam čtu. Jinak bychom také mohli přijít jednoho dne domů a zjistit, že jsou duby pokácené, protože Francesco usoudil, že jsme mu to schválili. Na mě se také svádějí všechna neposekaná místa na trávníku kolem květin a všechna rozhodnutí, která jsou v rozporu s nezpochybnitelnými právy olivovníků a vinné révy. Ed by se totálně znemožnil, kdyby na něj padlo podezření, že je schopen přesadit obyčejnou luční kytku, která náhodou roste v cestě traktoru. Muži prořezávají a hnojí celé dopoledne. Beppe s Franceskem uvazují nově zasazené cypřiše k mohutným kůlům. Mezi kůl a stromek nastrkají hrst trávy, aby se útlý kmínek o kůl neodřel. 20
mayesova-bella.p65
20
20.10.2010, 10:26
Prosincové mrazy mi úplně zničily bylinkový záhon i keříky modrého olověnce kolem nádrže na vodu, ale sladce vlahé jarní ovzduší mě se ztrátou smiřuje. Keř vavřínu, který se Edovi nelíbí, ale nemá srdce ho zlikvidovat, samozřejmě bují jako o život. Pracujeme bez přestávky celé dopoledne, prořezáváme, vykopáváme, shrabujeme suché rostliny. Začínám cítit, jak mě pálí sluncem ožehnutý krk a paže. Je ten větřík opravdu jen sladce vlahý? Anebo v něm poznávám ostří jeho rodných švýcarských Alp? Zatím nejhorší ztrátu představuje jedna ze dvou palem po obou stranách domovních dveří. Jedna se zdá být svěžejší než kdy dřív, ale z druhé zbyl jen vysoký holý kmen se smutně povadlou korunou. Z okna své pracovny ve druhém patře vidím malý zárodek zeleného listu. Je asi na dlaň široký a nevypadá příliš nadějně.
Signor Martini je teď Anselmo. Přijíždí v obleku, v němž chodí do realitní kanceláře, jednu ruku na volantu své alfy romeo, v druhé telefonino, do kterého cosi hlasitě křičí; vzápětí se však vynoří z limonaie proměněn v sedláka – v holínkách, flanelové košili, na hlavě baret. Poněkud nás zaskočilo, jak dokonale se vžil do své role. „Nesahat!“ varuje nás. „Dokud je na listech rosa, nesmíte se jich dotýkat, jinak rostlina zahyne.“ Polekaně couvám; říká to tak důrazně. „Proč?“ Jen opakuje, co již řekl. Žádný důvod. Obvykle mají taková tvrzení nějaký základ. Třeba že listy může snáze napadnout nějaká plíseň nebo houba – nějaké logické vysvětlení. „Co je tohle?“ ptám se a ukazuji na krásné rostliny sahající mi ke kolenům, které pěstuje na třetí terase. „Je jich tady tolik.“ Vidím osm řad, v každé deset rostlin – celkem osmdesát. Nějak se s námi zapomněl dohodnout, že bude zahradu rozšiřovat exponenciálně. Až dosud jsme si vystačili s bramborami, salátem a bazalkou. „Baccelli,“ odpovídá. „Výborné s čerstvým pecorinem.“ „Co jsou baccelli?“ Netypicky mlčí. „Baccelli sono baccelli.“ Jsou prostě to, co jsou. Trhá plevel a krčí rameny. 21
mayesova-bella.p65
21
20.10.2010, 10:26
Dívám se do slovníku, ale nacházím jen „lusky“, a tak zatelefonuji své přítelkyni Donatelle. „Ach, sì, i baccelli, tak se jim říká – jsou to boby, fave, ale v místním nářečí znamená fava penis, takže se nedivím, že to před tebou nechtěl vyslovit.“ Baccelli mají květy, které připomínají drobná bílá křidélka s dalším párem okvětních plátků uvnitř a na každém černofialovou skvrnku. Zblízka si prohlížím listy a pátrám po temných žilkách ve tvaru řeckého písmene théta, kvůli kterému Řekové považovali rostlinu za nebezpečnou a přinášející neštěstí, protože thanatos (smrt) začíná stejným písmenem. Naše fave jsou zatím jen krásně zelené. Než jsme přijeli, stačil Anselmo zasít a zasadit tolik zeleniny, že by uživila několik rodin. Celé dvě terasy proměnil v zeleninovou zahradu. Ovčák ze Sardinie mu prodal patnáct obrovských pytlů ovčího hnoje, který postupně zapracovává do půdy. Spočítala jsem, že dosud zasadil osmdesát sazenic bobů, čtyřicet keříčků brambor, dvacet artyčoků, čtyři řádky mangoldu, záhon mrkve, větší záhon cibule, česneku tolik, že by stačil na ragù pro celou Cortonu, a roztomilý trojúhelník salátů. Zasel i chřest, ale poučil nás, abychom první tenké výhonky netrhali. Chřest se sklízí až druhým rokem. V limonaii si předpěstovává sazeničky tykví, melounů a lilků a na konci terasy má připravenou hromadu – opravdu hromadu – zašpičatělých bambusových tyček na rajčata, až se ustálí počasí. Pravděpodobně si budu muset otevřít ve městě stánek a prodávat cuketové květy na sobotním trhu. Protože Anselma platíme od hodiny, děsíme se, kolik času už na zahradě strávil. Kromě toho také prořezal růže, porazil tři moje oblíbené plané švestky, které mu překážely, a začal vyvazovat slivoně rostoucí v řadě u kraje terasy. Vypadají jako boží umučení. Když si všimne, jak se na ně dívám, pohrozí mi ukazováčkem jako nezbednému děcku, které se chystá vyběhnout na silnici. „Potřebují zkrotit,“ prohlásí přísně. Čí je to vlastně zahrada, pomyslím si najednou v duchu. Podobně jako Beppe a Francesco ani on nesnáší, aby mu někdo „lezl do zelí“. A jako oni i on prostě ví všechno nejlíp, a tak ho posloucháme a děláme, co nám radí. 22
mayesova-bella.p65
22
20.10.2010, 10:26
„Ale ty nejlepší žluté ryngle...“ Budu si je muset dobře pohlídat, nebo se jednoho dne probudím a zjistím, že skončily v dřevníku, vedle dubů, na které si brousí pilu Francesco.
Plné překvapení jsou i jarní večery a noci. Ticho okolní krajiny nás ohlušuje. Ještě pořád jsem si nezvykla na soví houkání, které čas od času přetrhne nehybný klid. Naše večery doma se donedávna odehrávaly ve znamení kina s popcornem, večeře donesené z čínského bufetu a sedmnácti vzkazů v telefonním záznamníku. Tady se vzbudím ve tři nebo čtyři ráno a procházím z místnosti do místnosti, vyhlížím z okna. Co je obsaženo v tomhle tichu, v téhle nedozírné měsíčné noci, kdy vidím oknem své pracovny nad temným údolím šmouhu po kometě? Proč mám stále před očima obraz, který napsal jeden můj student: kometa, jako velký fix, čmárá po obloze? Slavík si procvičuje své slavičí stupnice, ulpívá na každé notě. Napadá mě, že je to asi nějaký samotář: na jeho naříkavou píseň nikdo neodpovídá.
Každý podvečer nanosí Ed do obýváku větve z ořezaných olivovníků a večeříme z táců u krbu. „Na šťastný návrat,“ pozvedne skleničku k plamenům, k prostému bůžkovi domácího krbu. Štěstí, božské a prosté slovo, složitý stav, jehož parametry se stále proměňují a občas nám připadá tak úžasně přirozený. Zabalím se do deky a podřimuji nad italskými slovíčky. Zvedá se vítr. Který to je? Tramontana vonící studeným vzduchem z Alp, ponente přinášející déšť, nebo levante, neúprosný vichr z východu? Cypřiše na pozadí měsíčné oblohy malují svými špičatými korunami divoké kružnice. Určitě to není libeccio, teplý a suchý vítr z jihu, ani letní grecale nebo maestrale. Tahle meluzína v komíně si nedělá legraci a vážně mi připomíná, že v březnu je jaro jen v kalendáři.
23
mayesova-bella.p65
23
20.10.2010, 10:26
Hořká zelenina toskánského jara
Samým vzrušením nemůžu dospat. Dnes je první den po našem příjezdu, kdy se koná trh. Když se oblékám, zahlédnu koutkem oka na horní terase pohyb. Liška? Ne, někdo se tam shýbá k zemi a cosi trhá. Nějaká žena, soudím, když v mléčné mlze rozeznám zavalité tělo a tmavý šátek. A najednou je pryč, mizí za keříky kručinek a šípkových růží. „Asi tam hledá houby,“ domýšlí se Ed. Když vyjíždím od domu, mám pocit, že nad silnicí mezi hlohy se něco hýbe. Na čtvrteční trh v Camucii přijely tři velké skříňové náklaďáky až z jihu z oblastí Puglie a Basilicaty. Teď mají korby vzadu i po stranách otevřené a nabízejí své poklady – rané artyčoky dosud na stoncích. Řidiči jich vykládají neuvěřitelné hromady, které rovnají do řad pod nápisem pětadvacet za 8000 lir, tedy asi osmnáct centů za kus. Scházejí se hloučky zákaznic, kupují jich plné náruče. Největší zájem je o ty nejmenší, s fialovým nádechem. Mladé artyčoky, dokonce i jejich oloupané stonky, jsou úžasně lahodné. Jedí se celé, až na několik vnějších lístků. Stonky jsou asi stopu dlouhé a prodávají se svázané do nemotorných kytic tak těžkých, že pro dnešek je s nakupováním konec. Trmácím se domů a přemýšlím, jak naložím s pětadvaceti artyčoky, které sotva udržím pod paží. Když je složím na kuchyňský stůl, spatřím na pracovní desce další obrovskou fialovou kytici. „No tohle! Odkud jsi je přinesl?“ Ed mi bere z rukou nákupní tašky. „Byl jsem zrovna v Torreone, když tam před barem zastavila dodávka plná artyčoků. Všichni si běželi od toho chlápka nějaké koupit, tak jsem šel taky.“ Padesát artyčoků. Jsme na ně dva. Všechny restaurace a trattorie mají na jídelním lístku smažené artyčoky. V italských domácnostech se často jedí syrové, jen s ko24
mayesova-bella.p65
24
20.10.2010, 10:26
řeněným olivovým olejem, nebo nakrájené na čtvrtky a uvařené s bramborami, jarními cibulkami, citrónovou šťávou a petrželkou. Jednotlivé vůně a konzistence se báječně doplňují. Krátce podušené v páře a pokapané olivovým olejem, aby vynikla jejich natrpklá chuť, jsou dokonalým pokrmem pro jarní den. Brukev řepka – rape – už má po sezóně, přesto jsem zaslechla jednoho prodávajícího vyvolávat místním nářečím „polezze“. V několika zahradách jsem je už viděla vykvetlé, v první chvíli jsem je omylem pokládala za hořčici, která takhle mává svými žlutými květenstvími u nás v Kalifornii, zemi vína. Jakmile řepka vykvete, ztrácí svou jedinečnou chuť a přestává být vhodná k jídlu. Pokud ji ale sklidíte včas, zbavíte tuhých stonků, podusíte nad párou a pak lehce osmažíte s česnekem, chutnají listy a poupata jako divočejší příbuzná brokolice, s výraznější nahořklou příchutí. Rape je úžasně zdravá; nepochybuji, že je plná železa a dusíku. Doslova cítím, jak od stolu vstávám nabitá energií. Italové mají rádi hořké. Všechny možné aperitivy a žaludeční likéry podávané po jídle, kterým se souhrnně říká amari a které do sebe s takovým gustem obracejí, jsou typickým příkladem chuti, na niž si člověk musí zvyknout. „Italové mají takových chutí víc než kterýkoli jiný národ,“ poznamenává Ed. Když jsem poprvé okusila bylinný likér Cynar a zjistila, že chutná po artyčocích, vybavila se mi scéna z dětství, jak mě maminka honí po domě se lžící sirupu proti kašli. Dokonce i pomerančová limonáda má na nálepce napsáno „amara“. V obchodě s čerstvými těstovinami, pasta fresca, prodávají ravioli plněné ricottou a planým brutnákem – borragine. Náplně, ve kterých je základní ingrediencí ricotta, bývají obvykle jemné. Ravioli s brutnákem vám opravdu pošimrají chuťové pohárky na jazyku. Pampelišky, vodnice a nejrůznější další kořínky a oddenky mají na jaře zelenou. Dokonce i ty nenáviděné bodláky, se kterými celé léto na svažitých terasách bojujeme, chutnají skvěle, když je vyrýpneme ještě dřív, než se úplně rozvinou první listy, lehce povaříme a zamícháme do rizota nebo těstovin posypaných praženými piniovými semínky. Další zelenina, kterou neznám a na první pohled mi připadala zvláštní, jsou agretti, slanobýl. Velmi pravděpodobně se musí vy25
mayesova-bella.p65
25
20.10.2010, 10:26
skytovat i v Americe, ale já jsem ji viděla poprvé v životě až v Itálii. Prodává se ve svazečcích převázaných jedním stonkem a připomíná trávu, jakou by člověk spíš nabídl koním. Připravuje se tak, že se krátce a prudce povaří ve vodě a pak osmahne na oleji, osolí a opepří. Moje první reakce při spatření svazečků agretti na trhu byla: aha, zase nějaká tradiční zelenina. Při vaření vydává zvláštní bahnitý pach podobný zemité vůni, jako když se vaří řepa, jen o něco svěžejší. Italská přítelkyně mi doporučila kápnout do vody citrón, ale jakmile jsem tu vůni ucítila, chtěla jsem ochutnat agretti jen tak, bez ničeho. Protože stébla této „trávy“ jsou asi stejně silná jako tenké špagety vermicelli, zkusila jsem je s nimi smíchat a přidat kousky parmezánu. Chutí se nejvíc blíží špenátu, ale navíc k charakteristické kovové příchuti je z nich cítit šťavnatá, svěží jarní energie. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistila, že legendární divoký chřest také chutná hořce. Naše sousedka Chiara právě na své zahradě sklízí hrstičku tenkých výhonků. Rozhrne tuhé stonky a odhalí rostlinu, která připomíná obyčejné, nevyšlechtěné kapradí. Výmluvně – přesněji řečeno výmluvnými gesty – nám líčí, jak dobrá je frittata s nadrobno nasekaným divokým chřestem. Rychlý pohyb, jako by si před ústy zapínala zip, znamená, že je to skutečná delikatesa. Kdyby si přiložila palec k tváři a pěstí otáčela dopředu a dozadu, znamenalo by to, že nemá slov, jak by nám popsala takovou dobrotu. Ten ranní vetřelec na terase měl nepochybně spadeno na divoký chřest. A někdo podnikl nájezd i na naše narcisy. Poté co jsme celé dopoledne v obchodech vybírali obkládačky a další nezbytnosti do nové koupelny, kterou hodláme v létě přestavět, po návratu domů zjišťujeme, že na stráni chybí na dvě stě žlutých „trombónů“. Pro nás tam zbylo jen pár zvadlých a odkvetlých chudáčků. Navečer vídám všude podél cest ženy, v ruce hůl a igelitovou tašku, jak sbírají divoký chřest a planě rostoucí hořké byliny a trávy, kterým se tady říká mescolanza neboli směsice, z nichž pak večer připravují salát. Já tenhle insalata mista, který je tu všude kolem k mání, teprve poznávám. Patří do něj tarassaco, pampeliš26
mayesova-bella.p65
26
20.10.2010, 10:26
ka, několik druhů čekanky, brutnák, barba di frate – mnišské vousy – a spousta dalších bylin. A co ještě jim nadouvá tašky? Proč se každou chvíli zastaví, upřeně zkoumají půdu pod nohama a dloubají do ní hůlkou? Pak se sehnou a něco vyhrabou nebo uříznou kapesním nožíkem – pár kořínků, hrst lístků, plodnici houby – a jdou zase dál. Viděli jsme i městsky oblečené lidi, jak zastaví auto, vyběhnou po svahu, a když po chvíli seběhnou zpátky, třímají v ruce kytičku máty nebo fenyklu pod pečínku nebo mávají nějakou léčivou rostlinou, které se ještě z kořínků drolí hlína. I já se vydávám na lov chřestu. Ed mi seřízne hůlku, která se nám oběma jeví dokonalá, kouzelný proutek, jako bych chtěla hledat vodu. Je to zvláštní, jak mohou být určité věci očím neviditelné, ale jakmile vás na ně někdo upozorní, vidíte je všude. Na našich horních terasách rostou pichlavé stonky chřestu, kam člověk pohlédne. Mám dojem, že si s oblibou vybírají místa pod stromy nebo na svahu. Rychle se učím pátrat v zastrčených zákoutích, i když občas se najde ochmýřený odrodilec i uprostřed volné plochy. Obvykle se mi k tmavým špičatým bodcům vyrážejícím tu a tam z hlíny připlete do dlaně chomáč plevele. Chřest se musel stát součástí potravního řetězce poměrně záhy. Vyšlechtěné odrůdy, navzdory nejrůznějším elegantním kuchyňským úpravám, pořád vyhlížejí dost primitivně, a divoké rostliny tím víc. Některé výhonky jsou tenounké jako nitka a hrají všemi odstíny od modrozelené po temně fialovou. A trny, kterými si musí proklestit cestu vaše ruka, jsou ostré jako jehla. Je to nimravá práce, ale uspokojivá. Uvařím svých třicet výhonků jako přílohu k pečenému kuřeti, ale ani jednoho z nás trpká chuť připomínající lektvar neuchvátí. Pak uvidím na tržišti podivnou stařenu, sotva metr dvacet vysokou, která nabízí divoký chřest v kornoutech z novin. Vypadá, jako by právě vystoupila z nějaké pohádky a zaskřehotala: „Pojďte se mnou do lesa, dětičky.“ Místo toho opakuje „Genuino, genuino“. Pravý, poctivý. „Patnáct tisíc lire“ (asi devět dolarů). Protože tuším, že brzy už takové babky na tržišti neuvidím, podávám jí žádaný obnos. Abych měla důvod zůstat ještě chvíli v její blízkosti, ptám 27
mayesova-bella.p65
27
20.10.2010, 10:26
se, jak mám chřest připravit. Stejně jako naše sousedka ho má nejradši nadrobno nasekaný v omeletě. Ed tedy vyrobí frittatu, řádně okořeněnou mladým česnekem, ve kterém se chuť chřestu téměř ztratí, jen občas nám mezi zuby křupne mladý stonek. Na ulici v Arezzu natrefím na další z těchto lesních ženštin. Při pohledu na ni se mi vybaví slovo strega, čarodějnice nebo kouzelnice, pradávná studnice moudrostí Jihu. Kdo by odolal? Kupuji svazek výhonků i z jejího košíku. Na dně zahlédnu ležet nůž se srpkovitým ostřím, stářím vybroušeným dotenka. Stařena je téměř bezzubá, na sobě má několik vrstev svetrů, z vlny jí vyčuhují stébla slámy. „Kde jste ho nasbírala tolik?“ ptám se. Ona však jen přiloží prst na rty; to je tajemství. Belhá se pryč a já si všimnu, že má na nohou zářivě bílé tenisky. Zamíří do podloubí na korze, kde si od ní elegantní obchodníci v kavárně kupují svazečky chřestu jako šílení. Obvykle připravuji chřest v troubě – rozložím výhonky na pečicí papír, pokapu je olejem, osolím, opepřím a krátce zapeču. Podle mě takhle chutná nejlépe. Nepřijde do styku s vodou a uchová si veškerou svěžest a konzistenci, aniž by chutnal vodovitě, a co je horší, povadle. Když jsem však takhle připravila divoký chřest, úplně v troubě zdřevěněl, takže jsem se ho naučila mírně podusit v páře a pak zlehka orestovat na olivovém oleji. Úspěch spočívá v kvalitě oleje; není-li k dispozici ten nejlepší, volila bych raději máslo. Při každém soustu si pak představuji tu stařenu putující po kopcích, na tajných místech na svazích nad vinicemi – kolik let už provádí tento odvěký rituál, v jisté dlani svírá svůj zahnutý nůž. Když zavedu Beppeho, našeho mistra v prořezávání vinné révy, aby se podíval na místa, kde nám roste chřest, tváří se potěšeně. Odstraňuje suché ohnuté výhonky. „Takhle, odříznout hodně hluboko až v zemi, a napřesrok vyžene spoustu mladých,“ vysvětluje. Když se shýbne blíž, aby mi to ukázal, zjistí, že někdo už začal rostliny omlazovat před ním. Staré stvoly nejsou ulámané, ale šikmo seříznuté nožem. Že by onen záhadný návštěvník? Nebo duch někoho, kdo zde bydlel před sto lety a chodí každé jaro svou domovinu navštěvovat? Anebo přičinlivá babka, která pak chřest pro28
mayesova-bella.p65
28
20.10.2010, 10:26
dává na trhu spolu s narcisy? Stařenka se zahnutým nožem? Beppe si vloží zelené stéblo do úst a jedno mi podá: snad abych si nabrousila zuby. Žvýkám a začínám téhle jarní lahůdce přicházet na chuť. Během předchozích vánočních pobytů v Toskánsku jsem s překvapením objevovala, jak velmi se zimní pokrmy liší od jídel, na která jsem byla zvyklá z léta, kdy sem jezdíme nejčastěji. Teď, s postupujícím jarem, mi téměř každý den přináší něco nového. V mém oblíbeném zelinářství Mattea a Gabrielly zahlédnu košík s čímsi neznámým, co jsem ještě nikdy v životě neviděla. Svrasklé trpasličí kiwi? Plesnivé vlašské ořechy? Ne, to je mandorline, vysvětluje mi Matteo, specialita z Val di Chiana, rozlehlého údolí pod Cortonou. Uchopí jeden plod a zakousne se do něj, pak mi nabídne košík, abych také ukusila. Ovšem, hořké a kyselé, chutí nepřipomíná nic, co bych kdy jedla, ale okamžitě vím, že si tuhle novou mandli ve slupce zamiluji. Matteo zvolna pojídá celý plod, chlupatou slupičku i vnitřek, vychutnává si lahodné křupnutí. Pod šedozeleným vnějším kožíškem se nachází druhá, jasně zelená vrstva, pod ní žlutá dužina a v ní křehký zárodek jádra, ještě měkký, se sotva patrným náznakem mandlové vůně. Doma se jdu podívat na naše vlastní plané mandloně, ale žádná podle všeho není ta správná mandorline. Skořápky již začínají tvrdnout. Rozbiju jednu kamenem a ochutnám jádro: nádech růže, nádech broskve a zvláštní aróma, které mi připomíná, že mandle obsahují kyanovodík. Zralé plody si všechny tyto lahodné vůně uchovají a zbytkový obsah kyseliny kyanovodíkové způsobuje jejich charakteristickou nahořklost. Zdejší kraj mě neustále překvapuje. Po sedmi letech si myslím, že už ho znám, ale najednou je všechno jinak. Jako žasnoucí divák hledím na dary ročních dob. Na terasách se právě chystají na svůj debut celé záplavy planých kosatců. I o ty se dělíme s naším pytlákem, a také s ježky, kteří hodují na jejich oddencích. Kosatec, symbol Florencie, se v Toskánsku pěstuje odnepaměti: ze sušených oddenků se získává výtažek, který se používá ve voňavkářství pro svou smyslnou vůni temně fialových hroznů. Připadá mi zvláštní, že tady roste divoce. V San Francisku si v supermarketu kupuji 29
mayesova-bella.p65
29
20.10.2010, 10:26
útlé kytice po pěti, na nichž jsou sotva patrná poupata, jako by se ostýchala rozevřít. Tady skoro nevěřím svým očím, když vidím ty nedohledné, ochotně a štědře kvetoucí lány. Vracíme se z chřestové výpravy zpátky do domu a Beppe cestou utrhne štíhlou rostlinu s tuhými listy. „Tohle si uvařte. Pročistí vám játra.“ „Jak se to jmenuje?“ „Teď si zrovna nevzpomenu. Podívejte.“ Ukáže prstem na rozvíjející se kapradinu s drobnými vějířovitými lístky. „Morroncello.“ Netuším, co by to mohlo být. Ani slovník mi nepomůže. Ochutnám – další jarní zelená zelenina.
Časně ráno slyším z cesty pod domem hlasy, a když vyhlédnu z okna, vidím tři sběračky, jak ukazují kamsi směrem k naší zahradě. Asi vidí nějakou novou bylinu, říkám si. Stojí tam dost dlouho a nezdá se, že by měly v úmyslu začít šplhat do stráně. Nakonec odejdou. Oblékám se a najednou zaslechnu skřípění brzd a zatroubení, ale když se podívám z okna, vidím jen modrý fiat ujíždějící dolů k městu. Chystáme se dnes zajet do Petroia, kde se vyrábějí ručně dělané květináče z pálené hlíny. Vyjedeme z brány a najednou se mi něco nezdá. Po dalších pár metrech vidím, že silnice před námi je plná velkých kamenů. Podíváme se nahoru. Část vysoké kamenné zdi, která podpírá stinnou polovinu naší zahrady, se v noci zřítila a ve zdi teď zeje bezmála pět metrů široká díra, ohavná jako vylomený přední zub. Odkutálíme kameny ze silnice a jdeme si prohlédnout tu zkázu. Roztomilé svěží jarní potůčky z kopců nasytily půdu a podmáčely zeď. Ze skříní jukají kostlivci. Lajdácký stavitel, kterého jsme si před šesti lety najali na opravu hlavní terasy, nenechal v opěrné zdi dostatečný počet drenážních otvorů. Náš dlouhý žlutý zahradní stůl se vratce kymácí nad trhlinou. Telefonujeme svému osvědčenému Primovi a ten okamžitě přijede. „Ech,“ pokrčí rameny. „Zdi padají.“ Jde s námi do domu a volá svou partu zedníků. 30
mayesova-bella.p65
30
20.10.2010, 10:26
Nevíme, jak bychom jim mohli být platní, a tak se vypravíme do Petroia v provincii Siena. Máme v úmyslu nakoupit velké terakotové květináče na zídky podél teras – tedy na ty, které dosud stojí. Ze všeho nejdřív si chceme dát ve středověkém horském městečku něco k pití, ale všude je zavřeno a naše auto se jen s obtížemi proplétá těmi nejužšími uličkami, jaké jsme kdy viděli. Hned za městem nalezneme několik dílen a v nich stovky květináčů všech tvarů a velikostí, některé velké jako u nás v Kalifornii vany. Vybrali jsme si továrničku, kde se výrobky dosud dělají ručně. Už dříve jsme si nakoupili květináče vyráběné průmyslově a i ty jsou hezké. Vyjde nám vstříc muž s pletí stejného cihlového odstínu jako jeho zboží a tváří se zmateně. Ptáme se, jestli se u něj můžeme porozhlédnout, a on odpovídá, že prodává jen ve velkém. Naštěstí o svých výrobcích rád vypráví. Zavede nás do skladiště nad pecemi, kde je horko jako v sauně. Prohlížíme si džbány na olivový olej uvnitř potažené glazurou. Vyrábějí se v nejrůznějších velikostech. Jsou tu nejrůznější truhlíky na bylinky, zahradní sloupky, sluneční hodiny, klasické vázy a amfory. A dlouhé řady květináčů všech známých i neznámých tvarů. Mají nádherně teplou medovou barvu a všechny jsou vyráběné ručně, proto mají oblé hrany a čas od času je na nich vidět otisk palce. Náš původce nám ukazuje na spodní straně iniciály nebo značku dělníka, který je vyráběl. Když se sehne, aby jednu nádobu posunul, vyklouznou mu z kapsičky brýle. Jedno sklíčko vypadne z obroučky, ale naštěstí se nerozbije. Společně zaklekáme do jemného cihlového prachu a hledáme malinký šroubeček. Po chvíli to majitel továrničky i já vzdáváme, ale Ed vytrvá a konečně šroubeček najde zakutálený o kus dál ve stínu. Nehtem malíčku ho zašroubuje a brýle jsou spraveny. Děkujeme našemu průvodci, že nám věnoval tolik času, a chystáme se k odchodu. „Počkejte, kolik květináčů jste vlastně chtěli?“ zeptá se. „Jen pár – na květiny v našem domě.“ „Nechcete je dál prodávat?“ „Jistěže ne. Tak tři nebo čtyři.“ „No, neměl bych to dělat, ale tři nebo čtyři, to nemůže nikomu vadit, že?“ Přinese nám ceník a říká, abychom si odečetli čtyřicet 31
mayesova-bella.p65
31
20.10.2010, 10:26
procent. Vybereme si jednu velkou vázu, která se bude hodit ke třem, které už na zdi stojí, a pak ještě tři květináče zdobené proplétanými girlandami. Když chceme zaplatit, zjišťujeme, že nemáme dost peněz. Muž nám říká, že ve městě je bankomat, takže se vydáváme zpátky do labyrintu křivolakých uliček, jen tentokrát zaparkujeme před branami a dovnitř jdeme pěšky. Městečko je sotva větší než rozsáhlejší hrad. Ulice jsou liduprázdné. Procházíme malinkým náměstím, ale žádnou banku nevidíme. Nejstarší kostel San Giorgio je zamčený. Zahlédneme muže venčícího psa, a ten nás konečně zavede k domovním dveřím, které bychom sami nikdy nenašli. Nikde žádný nápis a bankomat je ukrytý v malém nenápadném výklenku. Vracíme se zpátky do továrničky, kde nám majitel pomáhá naložit květináče do auta. Vydáváme se na zpáteční cestu a já po chvíli vylovím zpod sedadla mapu. „Jsme kousek od Abbadia a Sicille, což kdysi údajně býval útulek s hostincem pro poutníky na cestě do Svaté země. Ve zdi má zasazen maltézský kříž a erb řádu templářů –“ „Jednou se k té zdi vrátit musíme, nemyslíš?“ přeruší mě Ed. Nemám co odpovědět. Primova parta plní korbu malé dodávky, které se italsky říká Ape neboli „včela“, oblíbeného a šikovného vozítka na způsob skútru s úložným prostorem. Zřícené kameny jsou úhledně srovnané a vedle leží naskládané pytle cementu. Nová spodní řada už je vyzděná, mezi velkými kameny jsou vynechané klínovité otvory, kudy bude moci z teras odtékat voda. Nahoře pak zjišťujeme, že dělníci vykopali příkopy a položili trubky ze svahu až ke kraji terasy. Zamířím oběma ukazováčky do země. „Ať se to tady už nestane. Nikdy.“ Velmi užitečné gesto. Potůčky konečně mají kudy odtékat, na kraji terasy se dokonce tvoří několik vodopádů. Boříme se až po kotníky. „Tutto bagnato,“ poznamenává Primo, všechno je podmáčené. Všichni kolemjdoucí se zastavují a prohlížejí si zkázu. Jedna žena vypráví, jak zde před mnoha lety spadla do studny malá holčička a utonula; v noci je prý v domě slyšet její pláč. Není to příjemná představa. „Proto byl ten dům třicet let opuštěný. Když jsem byla malá, bála jsem se večer chodit okolo.“ 32
mayesova-bella.p65
32
20.10.2010, 10:26
„My jsme nikdy žádný pláč neslyšeli,“ říká Ed. Mrzí mě, že nám to říkala. Jsem si jistá, že až budu v domě sama, budu neustále dávat pozor, jestli něco neuslyším. Když odejde, Primo poznamená: „Ve všech starých domech straší.“ Pokrčí rameny a obrátí ruce dlaněmi vzhůru. „Duchové nic nedělají. Horší je to s vodou.“ V noci se probudím, ale všude je ticho, slyším jen, jak do příkopu šplouchavě crčí naše malé Niagary.
33
mayesova-bella.p65
33
20.10.2010, 10:26
Sfuso: stáčené víno
Gita, výlet, jedno z mých oblíbených slov. Ráno jsem čekala, že Ed vyrazí s motyčkou na olivové terasy, ale on místo toho vzhlédl od Encyklopedie italských vín Burtona Andersona, kterou si s oblibou čítá u snídaně, a prohlásil: „Co kdybychom si zajeli do Montepulciana? Začíná nám docházet víno.“ „Skvělé. Zastavíme se v zahradnictví a koupíme olověnec, který chci zasadit pod lísku. A můžeme se stavit na statku pro čerstvou ricottu.“ Není tohle ten pravý důvod, proč jsme do Itálie přišli? Během let, kdy jsme dům renovovali, jsem občas mívala pocit, že sem jezdím jen škubat ze zdí břečťan a vytrhávat a pokládat nové podlahy. Teď, když jsou hlavní práce za námi, je konečně dům – no, není hotový, ale rozhodně víc připomíná domov. Hodláme doplnit zásoby stáčeného vína. Na mnoha vinicích si majitelé vyrábějí víno pro svou vlastní spotřebu, své přátele a místní zákazníky. Toskánci běžně doma nepijí víno prodávané v lahvích; pokud si je nevyrábějí sami, nebo někoho, kdo si je sám vyrábí, neznají, kupují si sfuso neboli víno stáčené. Ed vymyje náš obrovský demižon ze zeleného skla a lesklý nerezový kanystr s červeným kohoutkem, který k mé lítosti zřejmě tradiční nádoby brzy nahradí. Abychom víno uchránili styku se vzduchem, naučili jsme se nalít nahoru lžíci olivového oleje, který se rozlije po hladině, a teprve pak do hrdla zarazit korkovou zátku velkou jako pěst. Nový plechový kanystr má uvnitř ploché víko, které na víně plave. Kolem okrajů se nalije troška neutrálního oleje, kterým se škvírka mezi „pokličkou“ a stranami kanystru „zapečetí“. Úplně navrch pak přijde druhé, těsně doléhající víko. Jakmile dole otevřeme 34
mayesova-bella.p65
34
20.10.2010, 10:26
kohoutek a začneme vypouštět víno do džbánu, vnitřní poklička klesá současně s hladinou a nepustí k vínu vzduch. Má-li rodina pro svou potřebu sedm nebo osm demižonů, obvykle je skladuje ve speciální chladné místnosti – cantině – a jednotlivé demižony se otevírají postupně. I my to děláme stejně: postavíme demižon na stůl, odzátkujeme a přelijeme z něj víno do prázdných lahví od vína pomocí trychtýře, načež každou láhev opět „zapečetíme“ olivovým olejem a zazátkujeme. Přestože jsme postupně mistrovsky zvládli trik, jak po otevření olej z láhve ladným pohybem odstříknout, pokaždé tam pár kapek zbude. Dva demižony jsem už odsoudila jen k dekorativní funkci v rozích jídelny. Naše tři jsme kdysi našli odložené u nádoby na tříděný odpad; někdo další už to také vzdal. Jak je ale mohl vyhodit? Miluji jejich plné, oblé tvary, těhotné břicho ze zeleného skla se zatavenými bublinkami. Vydrhli jsme je speciálními kartáči a koupili nové zátky. „Opravdu chceš s sebou brát demižony?“ váhám. „Máš pravdu. Ale neříkej to místním.“ Má samozřejmě na mysli Anselma, Beppeho a Franceska, kteří odsuzují všechny novoty týkající se oliv nebo vína. Nakládáme do auta dva dvacetilitrové kanystry z umělé hmoty – jsou šikovné na převážení, ale doma musíme obsah co nejdřív přelít do toho nerezového. Víno rychle natáhne plastovou pachuť.
Cestování je báječná činnost. V kabele mám průvodce a fotoaparát, v autě láhev vody, na kolenou rozloženou mapu – co může být krásnějšího? Cesta z Cortony do Montepulciana, jedna z mých nejoblíbenějších, vede z terasovitých olivových hájů mezi smyslně zvlněnými pahorky, na nichž v létě září zlatá kola pšenice a které se teď na jaře zelenají svěžím jetelem a vysokou trávou. Živě si představuji červencové lány rozkvetlých girasoli, obrovských slunečnic, pějících sborové haleluja žním. Dnes se všude pasou ovečky. Čerstvě narozená jehňátka se sotva drží na roztřesených nožkách, ta jen 35
mayesova-bella.p65
35
20.10.2010, 10:26
o málo starší skotačí kolem máminých cecíků. Neznám líbeznější krajinu. Jen občasný závan pachu z vepřína mi připomíná, že ještě nejsem v ráji. Ve stinných úžlabinách na svazích kopců pospávají ve velkých bílých shlucích huňatá ovčí stáda. Obilná pole, ovocné sady a olivové háje, všechny do posledního centimetru s láskou obhospodařovány, zvolna ustupují vinohradům vina nobile z Montepulciana. Chianti, brunello a vino nobile – tři nejslavnější toskánská vína – vynikají společnou charakteristickou intenzivní vůní a chutí hroznů. Toskánci se dovedou bavit o nejjemnějších odlišnostech místních vín dlouho do noci. Vzhledem k tomu, že vino nobile se začalo ve zdejších končinách vyrábět již ve čtrnáctém století, měli dost času na to, aby je dovedli ke skutečné dokonalosti. Z názvu toskánské odrůdy vinné révy Sangiovese lze dovodit ještě starší historii: etymologie nám napovídá, že základ je odvozen z latinského výrazu sanguis, „krev“, a jména boha Jupitera – Jupiterova krev. Místní odrůda Sangiovese se v nářečí nazývá „Prugnolo Gentile“ neboli jemné trnky. Vjíždíme do dlouhé aleje vznešených cypřišů lemujících po obou stranách cestu z bílých oblázků – strada bianca – jako tunel. Střídavě nás oslňují paprsky bledě zeleného svitu dopadajícího šikmo mezerami mezi stromy. Ed krátce přikývne, když si vybavím větu z Octavia Paze: „Světlo je zamyšlený čas.“ V určité rovině mi připadá pravdivá, v jiné nikoli. Vinařství Avignonesi obklopuje ona zvláštní kouzelná atmosféra, v níž si vždy představuji, že žiji v jiných, dávno minulých časech. Vila, rodinná kaple a další vznešené budovy – píše se rok 1780 a já v tuhých lněných šatech procházím nádvořím, v jedné ruce bílý džbán, v druhé železný kruh s klíči. Možná jsem hraběnka, možná služebná, nevím. V duchu však slyším z dáli uplynulých let své kroky, vidím svůj stín na kamenné dlažbě. Vinařský mistr Paolo Trappolini, neobyčejně pohledný muž s tváří nápadně podobnou Rafaelovu autoportrétu, nám vypráví o svých experimentech. „Pátrám po téměř zaniklých podnožích révy po celém Toskánsku a snažím se na svých vinohradech zachovat staré odrůdy.“ Provází nás vinicemi a předvádí nám nové 36
mayesova-bella.p65
36
20.10.2010, 10:26
keře, které sází v uspořádání zvaném „settonce“, což je starý latinský způsob, kdy se jedna sazenice umísťuje doprostřed šestihranu tvořeného dalšími keři. Na kopci nám ukazuje také jiný způsob sázení do spirály, la vigna tonda. „Tady zkoušíme, jaký vliv má různá hustota vinice na kvalitu a kvantitu sklizených hroznů.“ Zavede nás do místností, kde víno zraje, z nichž některé mají stěny pokryté tlustou vrstvou šedé plísně, a nakonec navštívíme sklep omamně vonící dřevěným kouřem, kde se uchovává vin santo. Vinařství Avignonesi produkuje celou řadu lahodných vín, která mohou návštěvníci ochutnat přímo zde nebo v Palazzo Avignonesi v centru Montepulciana. Eda zvlášť zajímá zdejší vin santo, opravdu noblesní, sametové „svaté“ víno, které se popíjí tradičně se sušenkami – biscotti – po večeři. Na všech návštěvách v místních domácnostech nám je pokaždé toto dezertní víno nabízeno a prostě se nedá odmítnout. Vin santo je vždy po ruce, v každém příborníku, a vy je musíte ochutnat, protože je domácí. Vinařství Avignonesi produkuje jedno z nejlepších v celé Itálii. Kupujeme si jen jednu láhev, většina už je vyprodaná. Máme ještě dvě opravdu vzácné láhve – Ricasoli ročník 1953 a 1962 – koupené v New Yorku, které nám kdosi daroval a které jsme teď přivezli zpátky do kraje jejich zrodu. Také Anselmo nám dal jednu láhev svého vlastního vin santo. Přidáme k nim dnešní drahocenné Avignonesi a někdy v létě uspořádáme pro přátele skvostnou hostinu s ochutnávkou. Pokračujeme do vinařství Tenuta Trerose. Většina vinic je vysázena obvyklým způsobem v řadách, ale na jednom velkém vinohradu je réva vyvedena na oblouky tak, jak ji pěstovali už Etruskové. Kanceláře se nacházejí v moderní budově za starou vilou uprostřed cypřišového háje. Mladý muž, poněkud zaskočený naší návštěvou, nám dává ceník a v zasedací místnosti nám předvádí vína. Ed, poučen poslední ročenkou Vini d’Italia, na kterou nedá dopustit, vybírá jednu bednu Salterio Chardonnay a druhou s různými značkami červeného. Následujeme mladíka do skladu a na úzkou lávku nad cisternami z nerezového plechu, dubovými sudy a nekonečnými řadami beden. Muž cosi zakřičí, a zpoza be37
mayesova-bella.p65
37
20.10.2010, 10:26
den se vynoří žena. Začne připravovat naši objednávku a pružně jako lasička přeskakuje rozestavěné bedny. Nenápadné žluté šipky směřují k dalším vinařstvím – Fassato, Massimo Romeo, Villa S. Anna (to vedou samé ženy), Fattoria del Cerro, Terre di Bindella, Podere Il Macchione, Valdipiatta. Známe je podle jména, neboť jsme z lahví jejich grandiózních vín již vytáhli nejednu zátku. Teď ale míříme do Poliziana pro naše sfuso. Ed mává na kohosi uprostřed vinice a po chvíli se scházíme ve skladu. „Nejlepší sfuso za posledních deset let,“ ujišťuje nás vinař a staví dvě sklenky na sloupec beden. Je sice teprve jedenáct dopoledne, ale my jsme okouzleni jasnou červenou barvou a lehkou příchutí jahod, dokonce snad i mimózy. Tohle bude naše domácí víno! Naplní nám kanystry hadicí připojenou k obrovské cisterně. Podle zákona musíme kanystry zapečetit a nahlásit mu naše jména do počítače. Když napíše Edovo jméno, zjistí, že už jsme u něj nakupovali. „Američanům naše víno chutná, že?“ zeptá se, a my souhlasíme, za všechny Američany. Ed zaklíní kanystry za přední sedadla a doufá, že v autě drncajícím na prašných silničkách víno nevyteče.
Hadovitě protáhlé Montepulciano se klikatí jako říční meandry až na to, že silnice se vine po dlouhém hřebeni vrchů. Henry James svůj dojem popsal jako průhled arkádami na „velkou, odřenou, potlučenou, nákladem a mnoha stěžni zatíženou loď, plující na fialovém moři“. Toskánská horská městečka často vyvolávají představu velkého plavidla vznášejícího se nad údolím. Na střeše věže naproti kostelu Sant’Agostino už od roku 1600 odměřuje kovový kašpárek – pulcinella – údery kladivem do zvonu vždy celou. Vejdu do malého obchůdku koupit svíčky a tam, mezi kuchyňskými chňapkami, kroužky na klíče, prostíráním a vývrtkami, spatřím temný vchod do etruské hrobky! „Ano,“ přitaká majitel a rozsvítí reflektor, „často se stává, že vás při renovaci obchodu překvapí podobný objev.“ Vyjde s námi před obchod a ukazuje nám jámu zakrytou silným sklem. Díváme se do hluboké ka38
mayesova-bella.p65
38
20.10.2010, 10:26
menné nádrže. Krčí rameny. „Sváděli sem okap ze střechy, takže měli vždycky dost vody.“ „Kdy to bylo?“ zajímá se Ed. Muž si zapálí cigaretu a vyfoukne směrem ke sklu oblak dýmu. „Ve středověku, možná ještě dřív.“ Vždycky žasneme, jak samozřejmě Italové hovoří o svém soužití s památkami z tak dávné minulosti. Ulička vedoucí do historického centra, centro storico, odbočuje z hlavní obchodní třídy, takže ústřední piazza je trochu stranou od každodenního nákupního shonu. Nedokončené průčelí rozložitého kostela umocňuje pocit opuštěnosti. Ovčácký pes na schodišti je nejčilejší stvoření na náměstí. Tentokrát nejdeme dovnitř, jen procházíme okolo a já v duchu vidím malby na oltářních panelech od Taddea di Bartolo, který na jednom zpodobil umírající Pannu Marii, jež je na druhém obklopena líbeznými anděly a nesena vzhůru na nebesa, zatímco dole na zemi pláčí apoštolové. V koutě náměstí jsou na chodníku před kavárnou o stolky opřené složené plastové židličky. Celé vznešené náměstí máme sami pro sebe. Nahlédneme do bezedné studny střežené párem kamenných lvů a gryfů. Musela to být rozkoš, posadit si na rameno džbán a vydat se s ním k městské studni, setkat se s přítelkyněmi, nabrat čistou vodu. V překrásných palácích jsou sály, kde se nabízejí ochutnávky vína. Vstupujeme do Palazzo Poliziano a prohlížíme si portrét renesančního básníka, po němž nese toto vinařství jméno. Žena, která nám štědře plní sklenku, doporučuje dvě jejich riserve, a právem. Tři vína jsou pojmenována po Polizianových básních: Le Stanze, Ambrae a Elegia. Co je to stanza a elegie bychom věděli, ale co je ambrae? Žena se zamyslí a kroutí hlavou. Nakonec se zasměje a mávne rukou: „Solo ambrae, ambrae.“ Ukazuje kolem sebe. Hádám – okolí? Koupíme několik lahví riserve a také básníkových vín. Montepulcianský rodák Angiolo Poliziano má ve městě dobré jméno. A také bar na hlavní třídě, přestože výzdoba se drží slohu devatenáctého století a neodpovídá básníkově době. Za oblým mramorovým pultem se rozkládají dvě místnosti obložené tma39
mayesova-bella.p65
39
20.10.2010, 10:26
vým dřevem a tapetami ve stylu Williama Morrise, jimž odpovídají i čalouněná křesílka a kulaté stolky – viktoriánská čajovna po italsku. Z oken vedoucích na balkóny s kovaným zábradlím a záplavou květin je překrásný výhled. Objednáváme si sendvič a kávu a pak rychle zpátky k autu. Den kvapem ubíhá. Jen krátce si osvěžím paměť a nahlédnu do kostela Chiesa del Gesù, abych se pokochala malou iluzivní klenbou s malbou, jež má v divákovi vyvolat dojem, že se dívá na schodiště stáčející se kolem jiné kupole. Perspektiva funguje, jen když se člověk dívá přesně ze středu hlavního vchodu; odjinud schody šmajdají. Zahradnická školka se jmenuje stejně jako velkolepý chrám San Biagio, který jen mineme, protože spěcháme koupit olověnec, než v zahradnictví zavřou. San Biagio patří k mým několika oblíbeným stavbám díky svému umístění na konci cypřišové aleje a kamennému průčelí, které v odpoledním slunci zlatě září a vrhá růžové odlesky na tváře diváků vzhlížejících k přísným plochám budovy. Posadíte-li se na některý z kamenných soklů podél zdi, světlo vás shora zalévá jako vodopád a zároveň jako by se vám vsakovalo do zad. Obcházím chrám kolem dokola v teplé svatozáři, jež jej obklopuje, a mám pocit krásy a naplnění. Cestou dolů nám klikatící se silnice nabízí pohledy na kostel z různých úhlů. V zahradnictví objevíme meruňkově zlatou buganvílii místo té, která nám v zimě zmrzla, dva olověnce, jež slibují prosvětlit půdu pod stromy hrozny bleděmodrých kvítků, a novou růži Pierre de Ronsard, popínavku na kamennou zeď. Francouzský básník bude dělat Polizianovi v autě společnost. „Ale ne!“ udeří Ed pěstí do volantu. „Copak?“ „Zapomněli jsme se stavit pro ricottu.“ Statky vyrábějící sýr jsou poblíž Pienzy, hodný kus cesty zpátky. V autě se mísí aróma rostlin a šplouchajícího vína se sytě travnatou vůní jarního deště, který nás vítá před Cortonou. Večeři pořídíme v rosticerii, kde si koupíme božské krupičné gnocchi a doma k nim udělám salát. Ed přinese láhev Ambrae z Montepulciana a přidrží ji proti světlu. Marně listuji ve svém slovníku. Musí to být latinsky, snad název pro jantar. Polknu doušek – 40
mayesova-bella.p65
40
20.10.2010, 10:26
možná je v tom slově opravdu zahrnuto všechno kolem, možná takhle chutnají krůpěje rosy na šeříku a listí dubů. Víno je světlo spojené vodou. Jak ráda bych vyřkla tato slova jako první, ale předešel mě Galileo.
41
mayesova-bella.p65
41
20.10.2010, 10:26
Za jarem: sicilské palmy
Před pouhými pěti minutami jsme vystoupili z letadla v Palermu a už držím v ruce arancino, připravená ochutnat tradiční sicilskou pochoutku. Ed se vypravil najít půjčovnu aut a já jsem zamířila do restaurace přímo uprostřed letištní haly. Jsou tady, pěkně vyrovnané v řádce, smažené koule risotta velikosti i barvy zralých pomerančů. „Co je uvnitř?“ ptám se. Muž s typicky sicilsky černýma očima hlubokýma jako studna ukáže prstem na koule. „Ragù, signora. A v těch podlouhlých besciamella e prosciutto.“ Jeho oči mě fascinují stejně jako vystavené arancini. Kamkoli pohlédnu, vidím tytéž byzantské, skryté, starověké oči. Sedím u baru, vychutnávám křupavě krémovitou konzistenci rýže a pozoruji přehlídku těch skrznaskrz italsky vyhlížejících Italů. Ženy s hřívami hustých tmavých loken, muže, ladné a štíhlé, kteří jako by místo chůze plavně klouzali. Děvčátka se stejně hustými kadeřemi, starce shrbené dřinou, s klobouky v rukou. Davy přicházejí naproti letadlům z Říma, jenž je odsud vzdálen jen hodinu. Všichni mávají a hlasitě zdraví své krajany, kteří se, soudě z příručních zavazadel, pravděpodobně vracejí po pouhých několika dnech. Přichází Ed, v ruce třímá klíčky. I on zhltne arancino a objedná si espresso. Protáhne obličej, když spatří malinký náprstek obsahující sotva polévkovou lžíci nápoje, navrchu s hustou pěnou. Stačí však jeden doušek, a je v sedmém nebi. Číšník si všimne jeho úžasu. Měří sotva metr šedesát a vzhlíží k Edovi, který je nejméně o třicet centimetrů vyšší. „Čím víc na jih, signore, tím je menší a silnější.“ Ed se zasměje: „È fantastico.“ Odveze náš kufr k zelenému fiatu a vyrazíme z parkoviště. 42
mayesova-bella.p65
42
20.10.2010, 10:26
Z pobřežní silnice do Palerma se nám občas naskytne pohled na moře a hornatou krajinu s krabicovitými domky připomínajícími architekturu severní Afriky. Jakmile dorazíme do Palerma, ocitneme se ve víru zběsilé dopravy; auta se v hustém provozu řítí ulicemi tak rychle, že se vůbec nestačíme orientovat, kde vlastně jsme a kam míříme. Jízdní pruhy mizí, názvy ulic se mění, kličkujeme a bloudíme v labyrintu jednosměrek. „Ten číšník měl říct ‚menší, silnější a rychlejší‘,“ křičí Ed. Na semaforu stočí okénko a zoufale volá na chlapíka na motorce, který hlasitě túruje svůj stroj v očekávání zelené. „Per favore, kudy do hotelu Villa Igiea?“ „Za mnou,“ křikne na nás mladík a vyrazí, proplétá se mezi auty a občas se ohlédne, jestli ho následujeme. Zatím se nám to stále nějak daří. Ed se mu pověsil na paty a prostě jede. Auta se řítí městem jako po dálnici, nalepená jedno na druhém. Od ostatních titěrných autíček nás ze všech stran dělí pár centimetrů. Stačí, aby někdo zabrzdil, a nevyhneme se hromadné srážce. Nikdo ale nebrzdí. Na křižovatce náš motocyklista naznačí rukou doleva a pak nám zamává. Zabočí doprava tak prudce, že se snad dotkne uchem vozovky. Proud vozidel nás svede na kruhový objezd a pak náhle vyvrhne do tiché uličky. Vzápětí je před námi hotel. Doplazíme se na parkoviště a Ed vypne motor. „Co kdybychom to auto tady nechali až do odjezdu domů?“ navrhuji. „Tohle byl absolutní horor.“ „Souhlasím,“ kývne Ed. Ještě pořád svírá volant. „Budeme jezdit taxíkem. Tohle je běh před býky, a ne jízda po městě.“ Popadneme kufr, zamkneme auto a po celý pobyt mu nevěnujeme jediný pohled.
Protože bydlíme, řečeno slovy hoteliéra, „v nejkrásnějším pokoji v Palermu“, s chutí si napustím horkou vanu s bublinkami, vytáhnu z minibaru studenou minerálku a začnu se vzpamatovávat. Poté co se k nám v Toskánsku počasí obrátilo zády, rozhodli jsme se odjet za jarem na jih. Vlahé povětří počátku března vystřídaly bouřky a do oken nám bušil ledový déšť. Primovi se podařilo nou43
mayesova-bella.p65
43
20.10.2010, 10:26
zově zajistit zřícenou zeď a se svou partou se přesunul do města na práce uvnitř, dokud půda nevyschne. Jednou večer jsme se opékali u krbu, když Ed prohlásil: „Vsadím se, že na Sicílii je teplo. Co kdybychom se tam prostě přemístili – třeba hned zítra?“ Vzhlédla jsem od knihy. „Zítra?“ „Vlastně je to kousek. Autem do Florencie a pak letadlem – tři hodiny čistého času až do hotelu. Není to dál než třeba ze San Franciska do Seattlu.“ „V Seattlu jsem nikdy nebyla.“ „To sem teď nepleť. Někdy si tam zajedeme. Ale tady má podle předpovědi celý týden pršet, a podívej, jak je na Sicílii nádherně.“ Podal mi noviny s meteorologickou mapou: celou střední Itálii pokrývalo šedivé šrafování a na Sicílii se smála žlutá sluníčka. „Ale já mám z Palerma strach. Co když se připleteme k přestřelce na pohřbu nějakého mafiána a večer budeme ve zprávách?“ „Pohřbům se budeme vyhýbat. Vždyť na Sicílii nikoho neznáme. My dva jsme mafii úplně lhostejní.“ „Hm,“ na pár vteřin jsem se odmlčela, „tak já jdu balit.“
O den později, v rohovém pokoji, se čtverem obrovských dveří na balkón. Voňavý vzduch, palmy a modré modré modré moře. Pětimetrové stropy odpovídají velkolepému empírovému nábytku. Dlážděné podlahy, obrovská napoleonská postel – úžasný pokoj, naprostý opak prvního v jiném křídle budovy, kam nás uvedli po příjezdu. Byl ponurý a smutný a na koberec bych se neodvážila šlápnout bosou nohou. Pikolík otevřel žaluzie na oknech s výhledem do zdi. „Nejsou tu žádné palmy,“ poznamenala jsem. „Tady žádné palmy,“ souhlasil. Strašně nerada si stěžuji a Ed to nenávidí ještě víc než já, ale asi po hodině jsme se přece jen vzmužili a požádali v recepci, jestli můžeme mluvit s ředitelem. „Náš pokoj vůbec není hezký. V takovém příjemném hotelu jsem čekala něco víc... Neměl byste nějaký jiný? Rádi bychom měli výhled na palmy.“ 44
mayesova-bella.p65
44
20.10.2010, 10:26
Podíval se na číslo našeho pokoje a ušklíbl se. „Pojďte se mnou,“ vyzval nás. Šli jsme za ním kilometry kamsi dolů po mramorových chodbách, až jsme dorazili sem. Roztáhl závěsy, zotvíral francouzská okna, a místnost zalilo světlo odražené od mořské hladiny. „Ecco, signori, Palermo!“ Uvedl nás do osmistěnného salónu s pozlacenými křesílky, jako by nám k usínání měl hrát smyčcový kvartet. „Teď už mi ke štěstí nic nechybí,“ poděkovala jsem mu.
Taxík přijede téměř okamžitě a my opět prožíváme jízdu ve stylu nárazník na nárazníku. Ano, takové je to tady pořád, ujišťuje nás řidič. Ne, není tu moc nehod. Proč? Krčí rameny, jsme na to zvyklí. A tak se pohodlně usadíme a opravdu, postupně se zdejšímu zrychlenému tempu přizpůsobujeme. Řidiči jsou pohotoví a bystře se rozhlížejí, jako při sportovním utkání. Taxikář nás vysadí poblíž centra u široké třídy, kam auta nesmějí. Po dopravním zmatku nás vítá vůně květin. U stánků se prodávají frézie všech zářivých velikonočních barev: červené, žluté, bílé. Doma si kupuji do vázy pár útlých snítek, tady se prodávají po celých náručích, zabalené do jasně růžového celofánu s kraječkou a rozevlátou mašlí. Nechceme se zdržovat obědem, a tak si dáme na zkoušku sfincione, místní pizzu bohatě posypanou smaženou chlebovou strouhankou, a pak se jen tak procházíme a obdivujeme palmy, kavárenské zahrádky plné lidí, obchůdky s luxusními kabelkami a botami, číšníky s podnosy naloženými zákusky a espressem. Zákusky a dorty! Ve výkladní skříni každé pasticcerie je jich vystaveno neuvěřitelné množství. Oproti toskánským sušším moučníkům ty zdejší překypují šlehačkou. Pozorujeme prodavačku, jak plní výlohu své cukrárny zcela realisticky vyhlížejícími marcipánovými ananasy, banány, pichlavými plody opuncií, citróny, třešněmi a teď před Velikonocemi také rozkošně kudrnatými beránky. Na pultech uvnitř jsou vystavené mandlové dortíky, košíčky s lesními jahodami, biscotti a nepostradatelné cannoli, tradiční místní 45
mayesova-bella.p65
45
20.10.2010, 10:26
trubičky všech velikostí od tenkých jako malíček až po roury tlusté jako jehněčí stehno. Ve dveřích kuchyně se objeví dva cukráři a zákazníci jim rychle ustupují z cesty. Pomalu a opatrně balancují s téměř metr vysokou pyramidou malinkých cannoli připomínajících francouzský slavnostní croquembouche. Na počest San Giuseppa, jenž má devatenáctého března svátek, který se v Itálii slaví jako Den otců, se smaží sfince, rýžové kuličky plněné ricottou, skořicí a kandovanými pomeranči nebo jahodami. Mrazicí pulty hrají všemi odstíny zmrzliny – pistáciové, citrónové, melounové, skořicové, jasmínové, mandlové, nemluvě o všech druzích obvyklého ovoce. Děti mají většinou nejradši gelato nikoli v misce nebo kornoutu, ale v housce jako hamburger. Stačí jen pohled na mandlový dortík, abych se cítila sytá, a tak se s Edem rozdělíme o jednu trubičku plněnou čokoládou a božsky lahodnou a hustou ricottou. Žádné neštěstí, hned odpoledne to rozchodíme. První den na novém místě se vyplatí jen tak bloumat a nasávat barvy, struktury a vůně, pozorovat místní obyvatele, přizpůsobovat se rytmu dne. Na turisty si budeme moci hrát později a určitě nezapomeneme na žádné významné pamětihodnosti. V počátečním omámení z toho, že jsme opravdu v Palermu, z cesty letadlem, espressa i nádherného dne, prostě jdeme, kam nás nohy nesou příjemnou ulicí, a když nám začne připadat podezřelá, vrátíme se zpátky. Palmy jsou všude, kam se podíváme. Kéž bych si mohla jednu vzít zpátky do Bramasole místo té naší, kterou pravděpodobně zahubil prosincový mráz. Mám palmy ráda nejen proto, že z nich dýchá tropický vzduch, ale miluji básnický obraz Wallace Stevense o „palmě na konci mysli“. Představa konce mysli, kde není jen holá zeď, závora nebo propast, ale vysoká kývající se palma, mě naplňuje blažeností. Náhodou objevíme zaprášenou a pustou botanickou zahradu, ve které rostou jen kaktusy, rohovníky neboli svatojánský chléb, moruše, agáve a jakési keře s jednoduchými širokými listy. Palmy vypadají, jako by zde rostly odnepaměti, přestože na Sicílii zdomácněly teprve v devátém století, kdy je sem přinesli Arabové spolu se svými kašnami, kořením, arabeskami, zmrzlinou, mozaikami 46
mayesova-bella.p65
46
20.10.2010, 10:26
a kupolemi. Palmy a kupole – zlaté, granátové, modré či potažené zelenou měděnkou –, to je Palermo. Chce to kus odvahy, nabarvit pět kupolí kostela San Giovanni degli Eremiti na tmavočerveno. Vnitřní zahrada je prosycena vůní kvetoucích citrusů a jasmínu – skryté útočiště z dopravního očistce venku. Z mapy zjišťujeme, že jsme jen kousek od Normanského paláce, a tak si jdeme ještě dnes prohlédnout slavnou kapli Cappella Palatina. Náměty mozaikové výzdoby se podle průvodce vztahují ke Svatému duchu a teologii světla. To mě velice láká, protože tyto dvě představy pokládám za víceméně totožné. Palác, postavený původně v devátém století oněmi přičinlivými Araby, rozšířili ve dvanáctém století Normané a povýšili jej na sídlo svých králů. Od té doby zde všichni aristokratičtí obyvatelé zanechali svou stopu a dnes se různé architektonické slohy tak prolínají, že stavba má svůj vlastní jedinečný styl. S mozaikovou výzdobou začali jako první byzantští Řekové ve dvanáctém století. Kamínek po kamínku – připadá mi, že jim to muselo trvat celé věky: na stěnách se třpytí snad všechny známé příběhy z Bible. Mozaiky jsou i na podlahách, případně jsou vykládané mramorem se vzory připomínajícími orientální koberce. Svatý duch a teologie světla tvoří jen jednu dimenzi. Obrazy jsou plné kypícího života. Jsou jako Palermo – na každém centimetru se něco děje. Laskám se se slovem tesserae – výraz pro kamínek v mozaice. Jako by se samo třpytilo zlatem a stříbrem. Prohlížíme si příběh o Adamovi a Evě, o potopě, je tu i Jákob zápasící s andělem a v dómu a apsidě Ježíš Kristus. V dómu ho obklopují zmenšení andělé, každý v nádherném rouchu. V apsidě je obraz Krista žehnajícího. Na obou mozaikách má velice dlouhé, štíhlé prsty. Operním kukátkem dlouho hledím na jeho pravou ruku, jediný detail v celé kapli – ruka je zdvižená, palec se dotýká prsteníčku, ostatní tři prsty natažené, vše vyvedené s úžasnou ušlechtilostí v jemných barvách. Odpolední slunce již nemá tu pravou sílu, přesto se zlatý obrys postavy chvěje blyštivou jantarovou září. Ostatní prostory paláce jsou nepřístupné. Cestou zpátky do centra míjíme pozemky s hromadami suti, stále ještě nezastavěné po bombardování za druhé světové války. Nahlížíme do obchodů, 47
mayesova-bella.p65
47
20.10.2010, 10:26
kde se prodává nevkusný šunt, z přelidněných chodníků uhýbáme před stánkaři, kteří nabízejí smažené cizrnové placičky. Lidé na poslední chvíli nakupují jídlo k večeři. Tváře jsou soustředěné, tiché, často unavené, ale stačí, aby potkali někoho známého, a okamžitě ožijí. Vracíme se taxíkem do hotelu a vůbec si neuvědomujeme, že by nám mohlo jít o život.
První dvě restaurace, kam jsme chtěli podle Edova výběru jít na večeři, nám recepční rozmluví. Nebezpečné končiny, říká a naznačuje gestem podřezané hrdlo. Pak vezme propisku a přeškrtá na mapě celé čtvrtě. „Co tahle?“ ukáže mu Ed v našem průvodci chválený a vysoce doporučovaný podnik s nevyslovitelným jménem N’grasciata. „Co vlastně ten název znamená?“ „Místním dialektem ‚špinavý‘, ale nebojte se, to se jen tak říká.“ Jen tak říká? Špinavý znamená špinavý. „Takže tu byste nám doporučil?“ „Sì. Velmi autentické. Mají svůj vlastní rybářský člun. Tam neuvidíte žádné turisty. Zavolám tam a ohlásím vás.“ Taxík nás vysadí před obyčejně vyhlížejícím podnikem, který je uvnitř ještě obyčejnější. Na stolech nejsou ubrusy, kdesi hraje televize, žádné ozdoby, žádné menu, ostré světlo a bzučení much narážejících do elektronického zabíječe hmyzu. Číšník začne nosit jídlo. První chod, báječné panelli – cizrnové placičky – a mísa smažených artyčoků. Následují těstoviny s pomarolou, hustou pikantní rajčatovou omáčkou s malými chobotničkami. Tohle mě už tolik neuchvacuje a dávám si načas. Znovu se objeví číšník s mísou a Ed si dokonce přidá. Nabídka pokračuje dalšími těstovinami, tentokrát jsou to bucatini se sardinkami, rozinkami a fenyklem. Po nich přichází grilovaná orata, podle mého slovníku „pražma“, s oblohou ze smažených frutti di mare, v tomto případě různými kousky ryb. Pomalu mě to začíná zmáhat. Nemám nic proti rybám, ale tohle je na mě moc. Ed miluje všechny mořské potvory a očividně si pochutnává, takže se k nám číšník přidruží 48
mayesova-bella.p65
48
20.10.2010, 10:26
a komentuje každé jeho sousto. Dolévá nám víno až po okraj. Má smutné oči, jako Ježíš na mozaikách. Na každém článku dlouhých prstů má chomáče černých chlupů a stejné černé houští mu vykukuje zpod límečku košile. Jeho velký, široký obličej mi připomíná novinové fotografie únosců. Na chvíli ožiju nad kořeněnými melanzane, lilky – konečně ozvěna arabské kuchyně: cítím skořici a piniová semínka –, ale odmítám nadívanou oliheň (ty přísavky na chapadlech!) a klobásu z mořské pražmy. Dostaneme snad všechno, co dnes v kuchyni uvaří? Vzápětí přináší mísu smažených brambor. „Signora,“ naléhá. „Signora.“ Nemůže věřit, že jsem dojedla. Přitáhne si židli a posadí se vedle mě. „Musíte.“ Usmívám se a vrtím hlavou. Nemůžu. Obrátí ty své smutné oči k nebi. „Ho paura,“ mám strach, žertuji a ukazuji na oliheň. Bere mě doslova a vloží si sousto do úst, aby mě přesvědčil, že není důvod k obavám. I pak odmítavě vrtím hlavou. Chopí se mojí vidličky, jemně si mě přitáhne za vlasy a začne mě krmit. Jsem z toho tak vedle, že poslušně otevírám ústa a žvýkám. Je to opravdu odporné, jako vařená guma. Jako by si dodatečně vzpomněl, přinese involtini, telecí rolky s bylinkami a sýrem, ale touhle dobou už i Ed umdlévá. Vyslovuje číšníkovi poděkování. „Nejlepší ryby v Palermu,“ říká. „Jak to víš?“ zeptám se, když vyjdeme na ulici. Číšník nás vyprovází a zeširoka se usmívá. S odhalenými zuby vypadá spíš jako vlk než jako Ježíš. „O tom není pochyb. Tohle byla pravá domácí kuchyně.“
Nazítří vyrážíme brzy. Ve čtvrti Vucciria se koná trh. Navštívila jsem už trhy ve Francii, Španělsku, Peru, San Francisku a po celé Itálii, ale tomuhle se žádný nevyrovná. Útočí na všechny smysly. Protože na tento víkend připadá Květná neděle, je možná ještě velkolepější než obvykle. Dlouhé řady vykuchaných jehňat s vypoulenýma očima visí za nohy nad loužičkami krve. Jejich malá kopýtka a ocásky vypadají tak dojemně. Hromádky drobných 49
mayesova-bella.p65
49
20.10.2010, 10:26
vnitřností mě děsí. Duhově lesklá rybí těla na ledu, pyramidy krevet, kterým se ještě chvějí tykadla, barevné káry vrchovatě naložené citróny, kandované ovoce třpytící se jako drahokamy, bečky oliv, oříšků, semínek – a nad tím vším kralují kramáři a hlasitě vykřikují, prozpěvují, lákají, žertují, láteří, smlouvají, chytračí. Nikdo si nebere servítky. Je skutečně pravda, jak jsem se někde dočetla, že tady má mafie hlavní centrum obchodu s heroinem? Prodavač mi nabízí košík s úhoři, kteří se lesknou, jako by byli z ryzího stříbra. Muž se kroutí v bocích, aby zdůraznil jejich pohyby. Okolní atmosféra připomíná spíš karneval než poklidný trh, na jaké jsme zvyklí z Toskánska. Mrzí mě, že nemám kde vařit, protože bych si ráda koupila pár lesklých baklažánů a hlaviček zeleného salátu. V žaludku mi hlasitě škrundá, jako by mi tam řehtal kůň. Zdejší kuchaři si musejí připadat jako v ráji. Myslím, že už nikdy nevezmu do úst jehněčí. Ed se mnou odmítá sestoupit do Catacombe dei Cappuccini, kde je vystaveno osm tisíc vysušených těl. Koupila jsem si aspoň pohlednici, na které je dívka s rusými vlasy ležící už desítky let pod sklem, v drobných nosních dírkách má vatu, vlasy svázané stuhou. Něco podobného jsme viděli v Guanajuatu v Mexiku. Mě prohlídka fascinovala, Edovi se dělalo špatně. Namísto katakomb tedy volíme archeologické muzeum a zůstaneme tam až do zavírací hodiny. Je to jedno z nejlepších muzeí, jaké jsem kdy navštívila – tolik úžasných památek, které mě zajímají, nashromážděných v jednom starém klášteře. Nádvoří je plné fénických kotev a amfor vylovených z moře. Jsou tu záhadné stély s barevnými portréty, nalezené na pohřebištích v Marsale. I etruské poklady, některé se zachovanými zbytky barev z hrobek v toskánském Chiusi nedaleko od nás, kdovíjak skončily na Sicílii. Prohlížíme si metopy (nástěnné vlysy z chrámů) z pátého a šestého století před Kristem, které sem byly přeneseny z archeologického naleziště v Selinunte, kde se zachovaly jedny z nejvýznamnějších řeckých památek na Sicílii. Poznáváme Demeter, krétského býka, Persea, Herkula a Athénu jako hlavní protagonisty vítězných bitev. Héra se vdává za Dia, Aktaión se mění v jelena. Známé mytologické postavy zachycené na autentických chrámových zobrazeních v mé předsta50
mayesova-bella.p65
50
20.10.2010, 10:26
vivosti ještě více ožívají. Tyhle výjevy pocházejí z dob, kdy byli zpodobení hrdinové pro lidi skuteční, ne pouhá jména ze stránek dějepisných knih či mýtů – jako by se vzdálená minulost teleskopicky přiblížila. Rozsah expozice nás připravuje na ohromné rozměry zřícenin, které teprve uvidíme. Nejsme schopni zvládnout všech dvanáct tisíc votivních plastik, které byly rovněž v Selinunte vykopány, ale díváme se, až už opravdu nemůžeme. A pořád ještě jsou před námi nekonečné sály plné římských soch, řeckých váz a nespočetných dalších nálezů. Bloudíme nazdařbůh muzeem, na chvíli ulpíme před barevnými střepy z Pompejí nebo před úchvatným bronzovým skopcem ze třetího století před Kristem, vnímáme barevné šmouhy mozaikových dlažeb. Konečně jsme venku. Na obyčejném chodníku, omámení vším, co jsme viděli.
Palermo je jedna veliká hostina. Není to jednoduché město; nedá vám na chvíli pokoj, musíte být neustále ve střehu. Palermo nenechá člověka lhostejným, a proto je nezapomenutelné. Strávili jsme mezi jeho obyvateli tři dny, nechali se unášet tokem života na ulicích, nasávali sicilské baroko, kterému se žádné jiné nevyrovná, masírovali si ztuhlý vyvrácený krk pod chrámovými kupolemi. Zajímalo by mě, jestli dítě v děloze vnímá světlo podobně, jako když přiložím dlaň před zdroj silných paprsků. Pokud ano, pak možná poslední zamlžený obraz, který vidí zpětně při pohledu porodními cestami, připomíná vnitřek cihlového maurského kostela San Cataldo, naplněné soustřednými kruhy bledého svitu. Překvapením Palerma je sicilský flirt se secesí, která se v Itálii nazývá stile liberty. Kovové stánky na hlavní křižovatce v centru města Quattro Canti se vyrovnají slavným vchodům do stanic pařížského metra. Na stěnách našeho hotelu visí pozoruhodné obrazy Ernesta Basila, který kromě jiného dokončil výzdobu interiéru divadla Teatro Massimo započatou jeho otcem. Divadlo bylo nedávno znovu otevřeno po téměř dvacetileté rekonstrukci. Jaké úžasné duo otce a syna. Nalézání zdrojů jejich inspirace v byzant51
mayesova-bella.p65
51
20.10.2010, 10:26
ských, maurských a řeckých motivech po celém městě nám bylo nečekaným potěšením, přestože jsme nejednou zklamaně zjišťovali, kolik památek je nepřístupných. Bez vysvětlení, prostě zavřeno. Frézie v hotelovém pokoji pomalu vadnou a my se rozhodujeme vyrazit následující den na okružní výlet po ostrově. Ráno pijeme na balkóně šťávu z krvavých pomerančů. Vzduchem se nese šum palmových listů a směsice zvuků z plachetnic chystajících se vyplout ze zálivu. „Chceš se sem vrátit?“ ptám se. „Jistě. Ještě jsme neviděli celé čtvrtě.“ „Je těžké udělat si o tomhle městě jasnou představu. Je tak mnohovrstevnaté, tak drsné, tak složité – jde z něj strach.“ „Můj hlavní pocit je chaos, ve kterém se všichni zdejší lidé naučili přežít.“ „Myslím, že bych tady nemohla žít. Nehledě na hrůzu z mafie bych si nejspíš vůbec nedokázala sednout za volant.“ I doma se pokud možno vyhýbám dálnicím v East Bay. „Ale ano, dokázala. Pořídila by sis otlučené autíčko, a kdyby do tebe párkrát za den někdo vrazil, ani bys to nevnímala.“ „A co moje otlučená duše?“ Nemám ráda takový chaos. A pak si najednou vzpomenu na historku, kterou mi vyprávěla jedna žena z Milwaukee o jakémsi svém známém. „Za druhé světové války sloužil na jedné americké lodi námořník, původem ze Středozápadu, když tu loď v palermském přístavu bombardovali ustupující Němci,“ vykládám Edovi. „Ten námořník jako jeden z mála přežil. Doplaval na břeh a zůstal sám ve městě, které Němci už tou dobou opouštěli. Jednou večer šel do opery – ještě nikdy v životě nebyl v opeře. Na konci byl hudbou tak dojat, že se rozplakal. Všechny ty hrůzy se mu zase vrátily. Obecenstvo tleskalo a on tam jen tak stál a po tvářích se mu kutálely slzy. Pak začali lidé z divadla vycházet a jeden muž se na něj podíval, zastavil se a pak mu zlehka položil ruku na hlavu, jako by mu udílel požehnání. Všichni kolem něj procházeli a každý se zastavil a zlehka mu položil ruku na hlavu.“ „To je nádherný příběh. Vidíš, to je Palermo.“
52
mayesova-bella.p65
52
20.10.2010, 10:26
Všichni dobyvatelé Sicílie – Řekové, Kartaginci, Římané, Arabové, Normané a kdoví kdo ještě – s sebou museli přinést plné kapsy semínek lučních květin. Jarní krajina je jedna rozkvetlá louka: žluté řeky, fialové vodopády valící se po skalách, silnice lemované drobounkými modrými kvítky, háje mandloní v husté trávě ztrácející se pod kobercem bílých sedmikrásek. Z města se nám navzdory předchozí zkušenosti podařilo vyjet vcelku bez problémů. Bloudili jsme jenom půl hodiny. Ačkoli v Palermu si Ed řídit netroufl, v otevřené krajině jsem brzy postřehla, že se ze zadního sedadla taxíku přece jen lecčemu přiučil. Rychle si zvykl, že nikdo příliš nedbá na vyznačené jízdní pruhy; silnice je prostě volné pole působnosti pro každého, kdo se chce dostat z jednoho místa někam jinam. Bílá čára značí prostředek jakéhosi imaginárního pásu, který každý využívá, jak potřebuje. Cestou po pobřežní silnici, která se v meandrech vrací do vnitrozemí, za jedním okénkem Mar Tirreno neboli Tyrrhénské moře sedmi odstínů modři, za druhým bujně kvetoucí stráně, až se člověk nediví, proč všechny hordy nájezdníků toužily obsadit právě tenhle ostrov. Krajina je neustále plná dramatických změn. Kdykoli k nám zavane sladká vůně citrusů, celé tělo jako by mimoděk zaplavil pocit malátné blaženosti. Nacházíme odbočku k Segestě, prvnímu z mnoha řeckých chrámů, které chceme na Sicílii navštívit – je jich tu možná skoro tolik jako v celém Řecku. Už ze silnice vidíme dórské sloupoví, jehož silueta se tyčila na vrcholku kopce již v pátém století před Kristem, což si nezadá s věčností. Podél serpentin klikatících se vzhůru roste mohutný fenykl, stonky jsou vysoké skoro tři metry, i vyšší. Nikdy jsem nechápala, jak mohl Prométheus přinést Řekům oheň ve fenyklovém stonku – do těchhle by se klidně vešlo pár briket. Že by přitom vynalezl i grilovaný fenykl? V průvodci o Segestě stojí: „Jedná se o chrám s šestatřiceti hladkými sloupy v šesti řadách (sloupy jsou 9 m vysoké a v základech 2 m široké) na plošině o velikosti 58 krát 23 metrů. Násloupí s vlysy i frontony zůstaly zachovány neporušené stejně jako výstupky, 53
mayesova-bella.p65
53
20.10.2010, 10:26
pomocí nichž se bloky podnoží usazovaly na místo. Dokonale zpracované jsou zejména zakřivené římsy a abaky.“ No budiž, mně stačí, že je to prostě krásné. Krásný je i starověký amfiteátr kousek odsud. Řecko byla první země, kterou jsem v životě zatoužila navštívit. Moje touha se zrodila z vášnivého obdivu k lordu Byronovi v době, kdy jsem končila střední školu. Na univerzitě jsem pak s přítelkyní Renou chodila na přednášky o řeckém dramatu. Společně jsme si napsaly o prospekty řeckých cestovních kanceláří a rozhodly se přerušit studium a vydat se do světa. Měly jsme v plánu koupit si výlet lodí, dočkaly jsme se však kategorického rodičovského ne. A tak jsem v Řecku dodnes nebyla. Před několika lety jsem si prohlédla velkolepé chrámy v Paestu v jižní Itálii a moje touha znovu ožila. „Tam na Marathón hory shlíží, / kol Marathónu moře všude, / já sním o chvíli, jež se blíží, / kdy Řecko svobodné zas bude.“ Asi tak – cítím to prostě ve verších. Podobně jako v Paestu i v Segestě vládne strohé ticho, obnažené kostry staveb se ostře rýsují proti nebi. Nikdo tu není. Jsme tu sami jen s minulostí a vlaštovkami kroužícími kolem svých hnízd.
Ubytujeme se ve venkovském hostinci s navlhlou postelí, do níž se zachumláme na dobu siesty. Mladé jarní sluníčko ještě nestačilo prohřát tyhle silné zdi. Nevynahradí nám to ani hezký pokoj s barevnými ručně tkanými koberci a železnou postelí, s výhledem na malebný dvorek s keříky šalvějí a rozmarýnu a na moře. Mrzneme. Bledý obdélník slunečního svitu dosahuje s bídou do poloviny místnosti a lampičky na nočních stolcích s žárovkami jako na vánoční stromeček nedovolují číst. Ve čtyři hodiny odpoledne sedíme opět v autě a míříme k Erice, členitému středověkému městečku s historickým jménem Eryx. Kde jsou všichni? Procházíme pustými ulicemi, sami jako v Segestě. Dokonce i proslulá pekárna je prázdná až na ospale vyhlížejícího prodavače, který se soustředěně věnuje své cigaretě. Mandlové řezy a citrónový koláč posypaný praženými mandlemi dělají čest sicilské pověsti o nej54
mayesova-bella.p65
54
20.10.2010, 10:26
lepších zákuscích v Itálii. Nejradši bych si citrónový koláč nechala zabalit celý: díky místním mandlím opravdu překonává i tradiční lahůdku mojí babičky z hlubokého amerického Jihu. Přestože je Erice spíš větší vesnice, dělá nám potíže se v něm vyznat. Nahlédneme do několika obchodů, obejdeme předměstí. Všechny kostely jsou zavřené. Dnes už víme, že nemůžeme posuzovat italská městečka jen z jedné návštěvy. Jiný den, v jiný čas, zde může panovat živý ruch. Každé místo má svou vlastní „provozní dobu“, svůj vlastní rytmus. Konečně otevírají restaurace. Je brzy, a tak jsme prvními hosty. Cizrnové placičky, jak jinak. Objednáváme si cuscus alla Trapanese, kuskus s rybím vývarem, v úpravě ovlivněné severoafrickou kuchyní, jež pronikla až do nedalekého Trapani. Číšník nám doporučuje mořského okouna na soli – spigola al sale –, podobně ho občas připravuji i doma. Přináší mísu s rybou obloženou snítkami fenyklu a pod paží drží láhev červeného vína Còthon z Marsaly. Po večeři vycházíme ven a zjišťujeme, že netušíme, kde jsme nechali auto. Procházíme městečkem křížem krážem, vejdeme do temného parku, dolů z kopce, zpátky nahoru. V měsíčním svitu se ulice leskne jako vyleštěný cín. Chodníky jsou liduprázdné. Kde je restaurace? Město působí strašidelně. Konečně jsme zpátky v hotelovém pokoji, ve studené posteli. Otevírám poznámkový blok a píšu si: Erice – rozhlasové vysílače, zvláštní kamenné dláždění. Pak usínám. Ráno opouštíme vlhkou hrobku: dnešek zasvětíme Řekům. Archeologické naleziště v Selinunte, mnohem zpustlejší než Segesta, se rozkládá na širokém svahu sklánějícím se k moři. Jméno Selinunte, předčítá mi Ed, pochází z řeckého slova pro divoký celer. Plochu pahorku pokrývají stovky přelámaných sloupů, které takto na zemi vypadají ještě mohutnější než vztyčené. Sestupujeme po svahu k ruinám na pobřeží a kocháme se pohledem na zlaté obrysy zřícených chrámů ze šestého století před Kristem na pozadí modrého moře. Posadíme se ve vlahém povětří na kamenný blok a před našima očima se rozprostírá nepochybně jeden z nejúchvatnějších starověkých výjevů na světě. Označení „chrám C, G, E“ mi připadá směšně nedůstojné. Opět jsme tady sami. Vzpo55
mayesova-bella.p65
55
20.10.2010, 10:26
mínáme na metopy, které jsme viděli v palermském muzeu, a snadno si je umíme představit nahoře nad hlavicemi sloupů, i když jen stěží chápeme, jak je tam řečtí stavitelé dokázali dostat.
Fantazie o jarním ráji na zemi nám nevydržely dlouho. Brzy se scenérie za okénkem auta promění a my míjíme nedohledné lány pokryté ohavnou průsvitnou fólií. Pěstování zeleniny v plastových tunelech jistě přispívá k prodloužení vegetační doby a zlepšuje hospodářské výsledky, ale strašlivě to hyzdí krajinu. Zdejší pěstitelé jsou opravdu důkladní – kam oko dohlédne, se leskne igelit. Žádná zelenina není vystavena většímu mučení než rajská jablíčka. Rajčata pěstovaná pod fólií líp vypadají než chutnají. Jedině přímé slunce je schopno dodat plodům plnou chuť a aróma. Poctivé sicilské kuchařky si musejí s vařením rajské omáčky počkat na léto. Projíždíme městy a řada z nich je vysloveně ošklivá. Někdo by měl uzákonit nejméně padesátiletý zákaz používání betonu. Historická centra jsou často zničena poválečnou betonovou výstavbou zejména obludných obytných věžáků, které se rychle proměňují ve slumy. Ani rafinérie a chemické továrny zdejší krajině rozhodně na kráse nepřidávají. Většina pobřeží je zdevastovaná – všude vidíme rozestavěné budovy, které někdo v půli opustil a nedokončil. Zahájení stavby jistě stálo spoustu peněz, ale velké plány nakonec přišly vniveč. Příliš mnoho úplatků? Možná je to tou atmosférou strachu, že si lidé netroufají projevit iniciativu – lepší na sebe neupozorňovat. Jsme tady jen pár dní, ale nemůžu si pomoct, aby se ve mně co chvíli nezvedla vlna odporu vůči mafii. Nedovedu si představit, jaké to musí být, doopravdy žít pod pohrůžkou skutečného nebezpečí. Slovo „mafie“ tu člověk jako turista nezaslechne. Ani na sugestivní otázky nedostanete odpověď, aby z ní někdo nemohl něco dovodit. Lidstvo dnes dovede zkoumat kamínky na povrchu Marsu a pěstovat děti ve zkumavkách. Nechápu, proč není možné zastavit řádění mafie. 56
mayesova-bella.p65
56
20.10.2010, 10:26
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
