Památníky padlým na Kamenicku I. světová válka v paměti obcí

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Bakalářská práce

Památníky padlým na Kamenicku I. světová válka v paměti obcí

Pavla Klouzalová

Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc.

Praha 2007

Ráda bych poděkovala za laskavé vedení práce panu profesoru Miloši Havelkovi. Dále také děkuji pracovníkům Státního okresního archivu Pelhřimov a místních okresních úřadů, kronikářům a všem, kteří mi pomohli s vyhledáním potřebných dokumentů.

2

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě.

V Praze dne 16.5.2007

Pavla Klouzalová..................................

podpis

3

Abstrakt Tématem mé bakalářské práce je interpretace významu památníků padlým v I. světové válce na Kamenicku, tj. na rozmezí Vysočiny a Jižních Čech. V úvodu se věnuji vztahu mezi těmito památníky a drobnými sakrálními památkami. Dále na okolnostech vzniku památníků a na jejich jednotlivých typech ukazuji, jakým způsobem se jejich prostřednictvím projevuje fenomén paměti a vzpomínky na zesnulé. V závěru nastiňuji dnešní situaci kolem památníků na Kamenicku. Na základě mikrohistorické metody pracuji s dokumenty pelhřimovského archivu, s kronikami místních měst, se seznamy padlých a hlavně se samotnými památníky a snažím se mimo jiné ukázat, že tyto památníky spíše než národní ideu pomáhaly zachovat památku konkrétních padlých a jejich prostřednictvím i minulost jednotlivých obcí.

Abstract My BSc. thesis deals with the interpretation of the meaning of the memorials dedicated to the victims of the First World War in Kamenicko, the region on the border of the Southern Bohemia and the highland. In the first part of the work, the relationship between these memorials and minor sacral monuments. The circumstances of the making of the memorials and the typology of the memorials is used to show, how the phenomenon of the memory and memories of the deceased are expressed through these memorials. In the concluding chapters I make the probe into the current state of the memorials in the region. The microhistoric method is used to analyse documents from the city archive of Pelhrimov, chronicles of the local towns, lists of the victims of war and, mainly, the memorials themselves and I am trying to prove that these memorials helped to maintain the meories of particular dead and by this means the history of the towns or villaged, rather than some grand national idea.

4

Obsah Památníky padlým na Kamenicku ....................................................................................................... 1 I. světová válka v paměti obcí.............................................................................................................. 1 Vývoj památníků, prolínání „nacionální a barokní krajiny“................................................................ 6 Památníky a paměť.......................................................................................................................... 9 Památníky padlým na Kamenicku – výzkum .................................................................................... 12 Úvod – Zkoumaná oblast a metoda výzkumu ............................................................................... 12 Typologie památníků..................................................................................................................... 21 Památníky dnes .................................................................................................................................. 35 Seznam použité literatury a pramenů................................................................................................. 38

Přílohy: Příloha č.1 – fotografie „typů“ památníků Příloha č.2 – mapy Příloha č. 3 – tabulky popisující památníky Příloha č.4 – CD s fotografiemi památníků, seznamy padlých a seznamy jmen z památníků

5

Vývoj památníků, prolínání „nacionální a barokní krajiny“ Čtvercový prostor ohraničený hradbou domů, kterou protínají čtyři cesty vedoucí každá na jednu světovou stranu. Stromy obklopený kostel, obecní úřad nebo pošta, pár obchůdků a autobusová zastávka. A někde mezi tím, často uprostřed, stojí památník obětem I. světové války. Tak takto nějak by se dalo (s trochou shovívavosti) popsat téměř každé náměstí či náměstíčko na Kamenicku. Co ale obce vedlo k tomu, aby tyto památníky stavěly? Jakým způsobem se tak dělo a co vlastně pro nás znamenají dnes? V následující práci se pokusím na tyto otázky odpovědět a zároveň i ukázat, že výše popsaná obecná představa památníků stojících v centru města nemusí pokrývat celé spektrum těchto staveb. Co je to vlastně pomník? Pomník1 v tradičním pojetí chápaný jako volná plastika nebo skupiny plastik se objevuje už v antice, v renesanci i v baroku, kdy měly tyto pomníky reprezentovat moc a slávu knížat a vojevůdců. Nicméně pomníkem může být i celý stavební komplex, kříž nebo i přírodní útvar. Proto se spíše přikláním k definici, ve které je pomník „na prvním místem symbolem, pak teprve artefaktem... skutečný pomník se od jiných plastik či architektur odlišuje především tím, že je jako pomník veřejností chápán (či uctíván) z důvodů převážně mimoestetických.“

2

V 19. století se pomník objevuje v novém kontextu – pomníky

nyní slouží k organizaci městského prostoru, který se mění. Hledání správného místa pro pomník souvisí s potřebou nalézt významové těžiště nových ulic a rozlehlých náměstí. V menších městech jde pak spíše než o hledání nových center o přeorientování těch starších. A možná spíše než přeorientování lze říci, že jde o jakousi návaznost mezi barokním utvářením krajiny a významných míst ve městech i v krajině a novým nacionálním směřováním. Tuto návaznost by podporoval i výrok Antonína Macka doprovázející návrh pomníku od Františka Bílka: „... V jeho idei (pomníku) je živel hluboce religiosní, hluboce náboženská idea oběti je základní myšlenkou této koncepce. Z bojovníků za svobodu národa stali se bojovníci za volnost a záchranu národa v dobách husitských, i nyní v boji českých legionářů byla velká idea oběti za vlast, velká tragédie vědomé oběti, krása hoře a muk přinesených čemusi božskému, nikoli nízkému a pozemskému.“3 Na mnoha místech nejde jen o návaznost, ale přímo i o střetávání s tím, co zbylo z tradičního barokního utváření krajiny4. Tedy spíše s tím, co zbylo z barokních památek a

1 2 3 4

V této práci častěji používám označení památník, i když výrazněji nerozlišuji mezi označením pomník a památník. Hojda, Zdeněk, Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky, Paseka 1996, str. 15 Hojda, Zdeněk, Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky, Paseka 1996, str. 167 Samozřejmě že krajina nezačala být člověkem ovlivňována až v baroku. Lidský vliv na krajinu započal společně s

6

drobných sakrálních staveb, které v krajině zvýznamňovaly určité body a činily ji tak pro člověka čitelnou.5 Tyto stavby původně pomáhaly dotvořit barokní představu, která pracovala s krajinou jako s celkem a jejímž cílem mělo být postihnutí Boha skrze tento svět. „Svět, kde při každém kroku narážíme na přítomnost nadpřirozeného živlu a prodíráme se chtě nechtě k záři samotného Boha....Venkovský člověk byl představě Boha, zasahujícího přímo v tento svět a vyvolávajícího v něm různé podivné a nepochopitelné zjevy, tím přístupnější, čím častěji a čím výrazněji se sám ve svém každodenním životě střetával s věcmi proň nevysvětlitelnými, s mocnými přírodními silami, jichž nechápal a které přece zasahovaly velmi hluboce v jeho práci, ba přímo v jeho životní osudy.“6 Barokní religiozita kladla důraz na expresivitu, prožitek a subjektivnost. Náboženství bylo prezentováno s jistou dávkou teatrality, která plně odpovídala potřebám a chápaní barokního člověka. A tak začala být krajina postupně oživována křížovými cestami, božími muky, sochami lokálních světců a různými kapličkami. Ovšem ne náhodně. Stavba byla vždy koncipována pro určité místo, pro určitou krajinu, se kterou pracovala, inspirovala se jí a dotvářela ji. Drobné sakrální památky můžeme nalézt téměř všude v krajině i ve městech. A právě zde se mohou nejčastěji střetnout s nově vznikajícími památníky obětem I. světové války. Kde tyto sakrální památky můžeme ve městech nalézt? Podle práce Vítězslava Štajnochra7 lze umístění těchto drobných památek rozdělit do několika skupin – na návesní kaple8 a oratoria9, které jsou umístěny do ústřední polohy obce spojované s obecnými archaickými principy dominance středu (často reprezentovanou skutečným středem obce). Kaple a oratoria při východisku z obce se zpravidla nacházejí při hlavní komunikaci na rozmezí mezi intravilánem a extravilánem. Jde o místo, kde člověk opouštěl nebo naopak vcházel do obce a kde vzdával pokřižováním dík nebo žádal o dobrou cestu. Dalším typem jsou kaple a oratoria při komunikacích v extravilánu, které se dále dělí do čtyř skupin podle specifického umístění10. Nakonec jde o kaple a oratoria na

5

6 7 8 9 10

utvářením lidského způsobu života – hlavně s šířením zemědělství. Na našem území představuje další zlom 13. století s přechodem mezi raným a vrcholným středověkem a s postupnou decentralizací, která vedla k novému způsobu využívání krajiny. Barokní krajinu, a hlavně zvýrazňování jejich důležitých bodů, její „obydlení“, jsem zvolila proto, že jeho části jsou v krajině dosud patrné a to téměř všude. Základy barokního učení se začaly formovat již v polovině šestnáctého století na Tridentském koncilu. Konec této epochy se většinou vymezuje koncem 18. století, nicméně mnohé naznačuje tomu, že obzvláště na venkově mnoho z barokního vidění světa přetrvalo déle. Kalista, Zdeněk: Století andělů a ďáblů, nakladatelství H&H, 1994 Světské, votivní, poutní kaple a oratoria, polohy kaplí a oratorií kaple – specifické oltářní oratorium oratorium – samostatně plenérová pozemní stavba s devočním vyobrazením, obrazem, sochou, reliéfem. Boží muka, polní kříže atd. Jde o kaple a oratoria při hlavní komunikaci procházející sedlem, odkud je extravilán přehlédnutelný. Kaple a oratoria při hlavní komunikaci protínající vodoteč – tedy často u brodů, lávek nebo mostů. Kaple a oratoria při hlavní komunikaci koaxiální s vodotečí, kdy cesta opakovaně křižuje vodní tok. A nakonec kaple a oratoria při

7

hranici katastru, které v širším měřítku plnily podobnou funkci jako kaple při východisku z intravilánu – šlo o místa, kde se viditelně střetávala domácí krajina s krajinou sousední. Podle tohoto schématu je patrné, že nejpravděpodobnějším místem, kde se mohly střetnout drobné sakrální památky s památníky I. světové války, byl střed obce. V této chvíli předjímám něco, co bude dále rozvedeno až v části věnující se typologii památníků – totiž to, že většina společných památníků byla vztyčena v centru obcí11. Jak často mohla takováto situace nastat? A jak byla řešena, pokud představovala nějaký problém? Na základě několika příkladů se pokusím na tyto otázky nastínit odpovědět. Z české historie víme, že ve stejném období, kdy se utvářela Československá republika, docházelo i k ničení náboženských soch a plastik, které měly představovat symboly největšího národního ponížení. Asi nejznámějším příkladem bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ale podobnému osudu neušlo ani mnoho soch Jana Nepomuckého, lokálních světců a jiných náboženských plastik12. Pokud bychom mohli tyto případy nalézt i na Kamenicku, dalo by se předpokládat, že možnost „boje“ mezi sakrálními památkami a památníky obětem I. světové války o privilegované místo ve středu obce se tím zmenšuje. Z odpovědi četnických stanic na Kamenicku, reagující na dotaz ministerstva školství a národní osvěty ze dne 31. 7. 1920 ovšem vyplývá, že v roce 1918 na zdejším území k ničení náboženských soch nedocházelo. Přesto jsou známy dva případy, kdy památník obětem I. světové války stojí na místě drobné sakrální památky. Jakým způsobem k tomu došlo? Ve městě Křeč stojí památník na místě bývalé kapličky. Byl zde ale postaven až poté, co tato kaplička vinou špatného ukotvení spadla. Druhý případ se týká města Černovice, kde památník můžeme nalézt na náměstí na místě, kde původně stál mariánský sloup. Ani v tomto případě však nebyl sloup odstraněn kvůli památníku. Mariánský sloup byl původně přemístěn jen o několik metrů v souvislosti s rozšiřováním silnice. Teprve v padesátých letech byl kvůli stavbě čerpací stanice přemístěn za kostel, kde stojí dodnes. Po určitou dobu tedy stál památník i mariánský sloup jen několik metrů od sebe. Nebylo to ale jen místo, co měly památníky a sakrální památky společného. V knize Příběh drobných památek od Tomáše Hájka a Ireny Bukačové se dočteme, že společně s postavením sakrální stavby často docházelo i k vysazení stromů v jejím okolí, čímž docházelo k ještě pevnějšímu provázání s krajinou. Ačkoli se tak častěji dělo u drobných sakrálních památek hlavní komunikaci vedené při vývěru vody – na těchto místech byly často zakládány poutní kaple. 11 U individuálních památníků je situace poněkud odlišná. Obvykle se nacházejí v krajině mimo město, ale „vzorec“ jejich umístění se s rozmístěním drobných sakrálních památek nedá porovnat. 12 Často byly také ničeny šlechtické erby.

8

v krajině, podobný princip fungoval i ve městech. A stejně tomu bylo i u památníků. Na zkoumaném území Kamenicka můžeme nalézt památník padlým obklopený stromy nebo umístěný v parku přibližně v šestnácti případech.13 Zdá se tedy, že v těchto konkrétních případech nebyla důvodem nahrazení sakrální stavby rozdílná ideologie, která by bránila, aby byly společně na jednom místě, ale spíše otázka praktičnosti.

Jde ale pouze o hypotézu založenou na dvou případech, ke kterým prameny

potvrzují, že na místě památníku stála dříve sakrální památka. V ostatních případech se mi tyto informace nepodařilo zjistit. Jistě, památníky se vytvářely v mnoha ohledech na podobných principech jako sakrální stavby, ale zdá se, že přítomnost této stavby nebyla naškodu. Možná právě naopak. Často se setkáváme s tím, že je památník postaven blízko kostela nebo kaple. Jakoby idea památníků padlým v sobě zahrnovala i určitý rys sakrality. Podle mého názoru tak lze říci, že památníky padlým, slavnosti při jejich odhalování i jejich vnímání lidmi určitým způsobem navazuje na život (drobných) sakrálních staveb. Na příkladu pomníků v Římě z konce 19. století je ale patrné, že mohou být vytvářeny i jako protiváha nebo dokonce jako zastínění sakrálních staveb. Právě tak totiž měly působit pomníky krále Viktora Emanuela a Giusseppe Garibaldiho, které navazujíce na antické tradice Říma měly zastínit ve prospěch italského státu architekturu a pomníky papežského Říma. Je patrné, že odlišení se má dosáhnout i pomocí jiného architektonického stylu – v tomto případě díky návaznosti na antiku. Něco podobného je ale v českých podmínkách jen těžko představitelné. Určitou alternativou by mohlo být spojení těchto nových památníků se státními symboly. Takovýchto památníků je ale na Kamenicku přibližně stejně jako těch, na kterých jsou znázorněny křesťanské motivy a na několika dalších jsou tyto motivy dokonce propojeny spojením palmové a lipové ratolesti, což podle mého názoru nasvědčuje tomu, že tyto památníky byly chápany v souvislosti s památkou zesnulých vojáků a jako takové přejímaly cosi ze sakrálních staveb.

13 Ze dvou důvodů je poměrně obtížné na tuto otázku přesně odpovědět. Tím prvním je skutečnost, že dříve vysázené stromy už dnes nemusí stát (Jako tomu je například ve městě Černovice.). Druhá komplikace se vztahuje k individuálním památníkům, u nichž je díky specifickému umístění (viz typologie památníků) obtížné rozeznat, kdy byl strom vysazen společně s postavením památníku a kdy jako součást stromové aleje.

9

Památníky a paměť Výše bylo řečeno, že jednou z funkcí, které jsou nově vznikajícím památníkům přisuzovány, je i prostorová orientovanost, která vzniká na základě jejich vztyčení na určitém místě. Pomocí památníků se ale lidé neorientují pouze v prostoru, ale hlavně v čase, v minulosti, která se jejich prostřednictvím stává čitelnou a uchopitelnou jako vlastní dějiny. Jakou roli tedy hraje paměť v souvislosti s budováním památníků padlým a jakým způsobem je uchovávána? Odpovědi na tyto otázky se pokusím nalézt pomocí studie Jana Assmanna Kultura a paměť. Slovo památník je odvozeno ze stejného slovního základu jako sloveso pamatovat a tedy i jako slovo paměť (stejně tak i pomník odkazuje k slovesu pomni, tedy pamatuj). Jak lze ale fenomén paměti uchopit? Podle Maurice Halbwachse se paměť utváří teprve při socializaci. Ten, kdo si pamatuje, je jedinec, ale vůbec možnost pamatovat si vzniká až v určité skupině, v určitém referenčním rámci. Každá společnost se snaží vymezit se vůči ostatním. Jedním ze způsobů je právě vytváření vztahu k vlastní minulosti. Ovšem neexistuje pouze jeden způsob, jak se k ní vztahovat. „Společnosti si imaginativně vytvářejí sebezobrazení a přes sled generací navazují na určitou identitu formováním jisté kultury vzpomínky a činí to naprosto odlišnými způsoby.“14 Kulturní paměť, jedna ze čtyř vnějších dimenzí paměti (dále sem patří mimetická paměť, paměť věcí a komunikativní paměť), je sférou, která prostřednictvím jednotlivých kategorií zprostředkovává minulost. Nejde ale o minulost ve smyslu „objektivních“ dějin, ale o svébytné dějiny jednotlivých společností, které zdůrazňují svou odlišnost vůči ostatním a zároveň staví na vlastní jednotě. Paměť je v této sféře udržována a předávána například pomocí rituálů, symbolů, ikon nebo reprezentací typu pamětních kamenů nebo chrámů. Základním předpokladem možnosti kulturní paměti je uvědomění si chodu času a přiznání určitým událostem statusu minulosti15. A právě smrt představuje základní prožitek mezi včerejškem a dneškem. Zesnulý je prostřednictvím skupiny znovuoživen pomocí vzpomínky a přijatý zpět do pokračující přítomnosti. Jde o vědomý vztah k minulosti, ne o pokus o její anulování. Jaký charakter má toto vzpomínání? V této chvíli je nutné odlišit dvě roviny kolektivního vzpomínání. Jde o paměť komunikativní, která se vztahuje k nedávné minulosti. Jedná se o sdílenou zkušenost – člověk ji sdílí se svými současníky a se svými nositeli také zaniká. Tato paměť zahrnuje přibližně 80leté období. Druhou rovinu představuje kulturní paměť, 14 Assmann Jan, Kultura a paměť, str.22, Prostor 15 C. Levi – Strausse dělil společnosti podle jejich vztahu k dějinám. Společnosti, které si dějiny osvojují, nazývá „horké“ a právě u nich vzniká možnost kulturní paměti. Společnosti, které se snaží dějiny anulovat, nazývá „chladné“. V tomto případě nejde o zapomnění, ale o odlišný způsob vzpomínání.

10

která je záležitostí institucionalizované mnemotechniky. Zaměřuje se hlavně na fixní body v historii. Minulost je prezentována prostřednictvím symbolických figur, na něž se vážou vzpomínky16. Tyto dvě roviny od sebe odděluje tzv. „floating gap“ (plynoucí proluka), tedy určité časové období, ke kterému se vztahuje pouze malé množství pramenů a která se s postupujícím časem neustále posouvá. Místo vzpomínky na zesnulé se pak nachází někde mezi těmito dvěma rovinami. Z prvků typických pro kulturní paměť se ve vzpomínce na zesnulé projevuje fakt, že si vytváří zvláštní nositele, obřady a instituce. To, že představuje obecně lidskou formu, zase naopak sdílí s komunikativní pamětí. Protože u každé skupiny můžeme pozorovat snahu vytvořit si místa, která by zobrazovala symboly její identity a záchytné body jejího vzpomínání, má paměť tendenci přecházet i do prostoru. Nemusí se jednat pouze o určitá místa, ale místy paměti se mohou stát i celé krajiny. Jak tedy do tohoto schématu zapadají památníky obětem I. světové války? Velkou roli hraje právě idea památky zesnulých. Tím, že si obec prostřednictvím památníků připomíná své padlé, poukazuje zároveň i na svou vlastní minulost a na svou identitu. „Připomínka zesnulých poskytuje paradigma paměti, „která zakládá společenství“.“17 Tento identifikační moment je tím silnější, čím více jmen je na památnících uvedeno nebo naopak pokud

tato jména nejsou

uvedena vůbec.18 Podle mého názoru ale u kamenických památníků převládá spíše aspekt vzpomínky na zesnulé než tato spojitost s představou národa. Jména uvedená na památnících totiž vždy odkazují k určitým osobám, k určitým rodinám. A i když počet zaznamenaných jmen dosahuje někdy i padesáti, tento aspekt „znecitlivění“, kdy je jméno odděleno od konkrétní osoby, se tu v takové míře neprojevuje.19 Jakým typem paměti se tedy k památníkům vztahujeme? Památníky obětem I. světové války časově odkazují na událost, která se udála před necelými sto lety. Časově tedy spadají pod okruh komunikativní paměti, i když už se pomalu dostávají na její hranici. Nicméně způsobem, jakým probíhala slavnostní odhalování těchto památníků a pietní akce u nich pořádané – svou svátečností a symboličností, odpovídají spíše sféře kulturní paměti.20 Je ale také pravda, že u památníků se nekonaly jen takovéto akce, ale i 16 Ze sociologického hlediska lze doplnit, že zatímco u komunikativní paměti se vzhledem ke vzpomínce považuje každý za stejně kompetentního (tzv. difuzní participace), v kulturní paměti je potřeba specifických nositelů, kteří prošli zasvěcením (tzv. diferencovaný podíl). 17 Assmann Jan, Kultura a Paměť, str. 59, Prostor 18 Tyto dva stavy ale k sobě ve svém důsledku nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát. Důsledkem uvedení velkého počtu jmen je jejich odcizení – už nejde o jména jednotlivců, ale o neosobní velký počet . 19 Jedinou výjimku na Kamenicku představuje památník obětem II. světové války ve Mnichu, na kterém jsou na několika deskách uvedeny jména padlých ze všech okolních měst. 20 Výše uvedené se týká společných památníků.

11

ryze soukromé vzpomínkové. I touto nejednoznačností poukazují právě na vzpomínku na zesnulé. Na první pohled je také patrné propojení paměti a místa. Paměť se promítá do prostoru v podobě památečních míst se vztyčenými památníky. Jejich prostřednictvím je pak následně předáváno poselství o padlých, o události, za které se tak stalo, a vlastně i o historii obce. Dalo by se tak říci, že nositeli paměti jsou v tomto případě právě tyto památníky samotné.

Památníky padlým na Kamenicku – výzkum Úvod – Zkoumaná oblast a metoda výzkumu V této části práce bych se ráda věnovala samotnému nasbíranému materiálu – tedy různým typům památníků padlým, které lze nalézt na území okresu Kamenice nad Lipou. V některých případech budu popisovat i pomníky stojící mimo hranice tohoto katastru. Je tomu tak nejen proto, že se hranice okresu několikrát měnily (viz dále), ale i díky tomu, že dokreslují a v některých případech i přímo ovlivňují21 situaci na Kamenicku22. Ráda bych vytvořila jakousi typologii těchto památníků a na jejím základě bych se pokusila zjistit, zda-li lze nalézt nějaký typický znak či prvek , který se, třeba i v určitých variacích, neustále opakuje. A jestli takový prvek existuje, jaký má význam? Nebo naopak, pokud žádný takový jednotící prvek není, zda lze v této oblasti nalézt více typů památníků. Předběžně předpokládám, že výsledkem nebude zjištění, že co památník to unikát, ale že bude možné památníky přiřadit k určitým skupinám23. Při zpracovávání tohoto tématu jsem použila metody mikrohistorie. Mikrohistorie jako jeden ze směrů, jak přistupovat ke studiu dějin, se rozvíjí společně s nástupem historické antropologie, která se obrací ke konkrétnímu člověku, k jeho jednání, myšlení a pocitům. Kromě politických a ekonomických aspektů se zajímá i o soukromou sféru, která je s ostatními provázaná. „Historická antropologie respektuje mnohoznačnost a rozporuplnost dějů v kontextu 21 Rozhodnutí města postavit památník může být urychleno například i slavnostním odhalením památníku v sousední obci. 22 Je potřeba si uvědomit, že v každodenním životě lidí hranice okresu nehrály moc velkou roli a že například rodák z Černovic mohl mít díky příbuzenským a sousedským vazbám mnohem blíže k někomu z Vlčevsi než k člověku z Počátek, tedy z druhého konce okresu. Vymezení zkoumané oblasti pomocí okresu je tak spíše pracovní záležitostí. Podle dat ze statistického úřadu se složením obyvatelstva kamenický okres podobal okresu táborskému i pelhřimovskému (viz poznámka pod čarou č. 22), kam právě budou náležet i některé mnou popisované památníky. V jindřichohradeckém okrese lze pozorovat větší podíl německy mluvícího obyvatelstva. 23 O tom, že tato „typovost“ není jen záležitostí samotných pomníků, ale že podobnosti lze nalézt i při stavbě a odhalování pomníku viz dále.

12

celé společnosti..Jedním z jejich hlavních úkolů je určení prostoru a možností lidského jednání.“24 Mikrohistorie využívá při zkoumání každodenního života mikroanalýzu a snaží se o co nejdetailnější a nejúplnější studium pramenů týkajících se daného tématu. Její výsledek pak nemá pouze dokreslovat celek. Jak píše Richard van Dülmen „nejde o zachycení detailů v celku, nýbrž detailů celku“25. Jde o zachycení jednání konkrétních osob v konkrétních situacích, které se vždy nemusí shodovat s obrazem velkých dějin a které tak mohou poskytnout nové podněty.26 Mikrohistorická metoda se snaží prozkoumat dané téma z co nejširší perspektivy, k čemuž využívá různé typy pramenů. Tímto způsobem jsem postupovala i já. Prameny, ze kterých jsem čerpala, lze rozdělit do několika skupin. Nejprve jde o samotné památníky stojící ve městech a v krajině.27 Mým cílem bylo vytvořit dokumentaci všech památníků souvisejících s I. světovou válkou na území Kamenicka. I když doufám, že se mi podařilo zaznamenat všechny existující, je možné, že některý památník na seznamu chybí – obzvláště nalezení památníků postavených rodinou mimo obec bývá někdy spíše otázkou štěstí. V některých případech je to díky umístění památníku na „neobvyklém“ místě, někdy kvůli špatnému stavu desky, která je v lepším případě jen špatně čitelná, v horším zcela chybí28. Zkoumanou oblast mi pomohly vymezit mapy katastrálních území (a později politických okresů) z let 1890, 1921 a 1936.29 Mezi další typy pramenů patří seznamy padlých z Kamenicka získané z pelhřimovského archívu30, úřední dokumentace obcí a úřadů týkající se postavení památníků, programy slavností ku příležitosti předávání památníku nebo odhalování základního kamene. Samotné městské kroniky přibližují život v obcích během i po válce, kdy se památníky stavěly. Ovšem ne všechna města mají svou kroniku a několik kronik se během II. světové války ztratilo31. Situaci v kraji dokreslují i statistické informace ze sčítání lidu z let 1910 a 1920. Tento výčet jistě nepostihuje celé pole, ze kterého lze památníky zkoumat, nicméně jde o

24 van Dülman, Richard, Historická antropologie, Dokořán 2002, str. 12 25 van Dülman, Richard, Historická antropologie, Dokořán 2002, str.45 26 Mikrohistorickou metodu využívá i Jaroslav Čechura ve své knize Broumovská rebelie, ve které na základě podrobného studia pramenů líčí průběh rolnických povstání na Broumovsku a Policku v roce 1680. 27 Fotografie všech památníku jsou na přiloženém CD (příloha č. 4). 28 viz památník u města Tříklasovice 29 Výběry z těchto map jsou přiložené v příloze č.2. 30 Zdá se ale, že tyto seznamy nejsou kompletní (viz dále). 31 Některé kroniky pak byly zpětně dopisovány – tak jako černovická kronika, kde nový archivář po válce do kroniky dopsal události posledních deseti let. Takový to zápis pak ale postrádá jistou autenticitu a v tomto případě se v něm silně odráží názor archiváře na minulé události. (Nemyslím si, že by „průběžně“ psané kroniky byly psány z nějakého objektivního hlediska. I z jejich zápisů je patrné, co si archivář myslí a na jakou stranu se přiklání. Je ale potřeba si uvědomit, že mezi těmito zápisy je rozdíl.) Pro jiné se stal rok 1945 prvním rokem zápisu.

13

výčet pramenů, který mi byl k dané problematice k dispozici32. Kamenicko se nachází na rozhraní Vysočiny a Jižních Čech. Územní rozložení okresu Kamenice nad Lipou, který dnes již jako správní celek neexistuje, prošlo několika změnami. Do poloviny 19. století vykonávaly první instanci veřejné správy na území pozdějšího kamenického okresu patrimoniální úřady a městské magistráty. Tyto instituce byly po roce 184833 nahrazeny okresním hejtmanstvím, okresními soudy a berními úřady. Základními územními jednotkami státní správy se staly politické okresy, jejichž obvody zpravidla zahrnovaly několik nově vzniklých soudních okresů. V této době politický okres v Kamenici nad Lipou nevznikl. Město se stalo sídlem pouze okresního soudu a berního úřadu. Kamenice nad Lipou spolu s Počátky, Pacovem a Pelhřimovem spadaly pod Okresní hejtmanství v Pelhřimově a tedy pod Krajskou vládu v Českých Budějovicích. Nový tzv. smíšený okresní úřad začal v Kamenici nad Lipou působit od 26.5. 185534. V rámci obnoveného Táborského kraje vykonával současně politickou i soudní správu na území kamenického soudního okresu. Celková rozloha okresu byla 293 km2, přičemž ve 43 katastrálních obcích žilo 22 804 obyvatel. Ukázalo se ale, že spojení soudní a správní agendy je pro jeden úřad příliš náročné, a tak došlo v roce 186035 k zrušení smíšeného okresního úřadu a opětovnému zařazení pod Okresní hejtmanství v Pelhřimově. 5. 3. 1905 bylo císařským rozhodnutím zřízeno samostatné Okresní hejtmanství v Kamenici nad Lipou pro obvody Kamenice nad Lipou a Počátky. Do jeho správního obvodu spadalo pět měst - Černovice, Deštná, Kamenice nad Lipou, Počátky, Žirovnice -, dvě městečka – Nový Etynk (Nová Včelnice) a Horní Cerekev – a 50 místních obcí, ve kterých žilo 35 729 obyvatel. Po vzniku samostatného Československa došlo díky recepčnímu zákonu k převzetí právního a správního systému Rakouska-Uherska. Okresní hejtmanství Kamenice nad Lipou tak bylo pouze přejmenováno na okresní správu politickou v Kamenici nad Lipou. V roce 1928 byly po přijetí zákona o organizaci politické správy přejmenovány úřady s povšechnou působností v první instanci na okresní úřady.

32 Pelhřimovský archiv například provedl dotazníkový výzkum, ve kterém se ptal bývalých vojáků a jejich pozůstalých, co si o památnících myslí. Bohužel tento fond ještě není zpracovaný, a proto k němu není přístup. 33 Výnosem ministerstva vnitra z 9.8. 1849, č.352 ř.z, byly Čechy rozděleny na kraje a zv. podkraje neboli okresní hejtmanství. Nová organizace veřejné správy vstoupila v platnost 1.1. 1850. 34 Na základě nařízení ministerstva vnitra, spravedlnosti a financí z 19.1. 1853, č.10 ř.z. Zároveň vznikl i smíšený okresní v Počátkách pro tamější soudní okres. 35 Zákon o organizaci politické správy ze 19.5. 1868, č. 44 ř.z., společně se správní reformou, která oddělovala soudnictví a politickou správu.

14

V období Protektorátu Čechy a Morava spadal kamenický okres od 22.4. 1939 pod úřad oberlandrátu v Německém (Havlíčkově) Brodě a od 1.10. 1940 pod úřad oberlandrátu v Táboře. Zároveň se také díky zrušení okresního úřadu v Jindřichově Hradci36 okres rozšířil o čtyři obce – Mostečný, Kostelní Radouň, Okrouhlá Radouň a Pluhův Žďár. V roce 194237 byl samostatný okresní úřad v Kamenici nad Lipou zrušen a obvod byl připojen k pelhřimovskému okresu. Okresním městem se Kamenice stala ještě jednou a to v letech 1945 – 19603839. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 191040 spadalo pod kamenický okres 35 místních obcí a 63 osad. Dohromady se v nich nacházelo 3 399 domů, z nichž bylo 53 neobydlených. Žilo zde 22 01241 obyvatel42, z toho 10 675 mužů a 11 337 žen. Rozdělení podle vyznání dominují římští katolíci (21712), 228 lidí se hlásilo k židovství, 69 k evangelíkům a 2 osoby prohlašovaly, že jsou bez vyznání. Češtinu jako obcovací řeč43 uvedlo 21 989 lidí a němčinu 744. Z těchto údajů vyplývá, že se jednalo převážně o katolický region, kde naprostá většina obyvatel běžně komunikovala v češtině a kde bylo opuštěno pouze malé procento domů. Situace v roce 192045 vypadala následovně. Ve 40 městech a 63 osadách se nacházelo 3 421 domů, přičemž neobydlených bylo 30. Žilo zde 21 088 lidí – z toho 10 221 mužů a 10 867 žen. K československé národnosti46 se hlásilo 20 767 obyvatel,20 k německé, 27 k židovské, 6 k ruské a po jednom k maďarské a polské národnosti. Římskokatolické vyznání vyznávalo 19 698 osob, řeckokatolické 5 a k českým bratřím(evangelíkům) se hlásilo 197 osob.

36 vládní nařízení ze dne 26.9. 1940, č 389/1940 Sb. s platností od 1.11. 1940 37 Heydrichova správní reforma 38 Informace o kamenickém okresu jsou převzaté z pelhřimovského okresního archivu. Pokud tyto informace porovnáme s mapou katastrálních území z roku 1936, lze zjistit jisté nesrovnalosti. Na této mapě už ke kamenickému okresu nenáleží Počátky, Žirovnice a Horní Cerekev. 39 Mapy Kamenicka jsou přiloženy jako příloha. 40 Statistická příručka království Českého 1913, Ústřední statistická knihovna 41 Porovnáme -li tento údaj s daty z pelhřimovského archivu (počet obyvatel ve 43 obcích v roce 1855), zdá se, že počet obyvatel klesl – z 22 804 na 22 012. 42 Z toho 22 011patřilo k civilnímu obyvatelstvu a 1 k vojsku. 43 V této době nebyli lidé pro účely sčítání lidu dotazování, k jaké národnosti se hlásí, ale jakou mluví řečí. 44 Podobné údaje získáme i pro táborský a pelhřimovský okres. (V okrese Pelhřimov se nachází početná skupina hlásící se k evangelickému vyznání.) Táborský okres– 67 měst a 112 osad, 5 558 domů, z toho 106 neobydlených; 20 850 mužů (jeden ve vojsku) a 22 670 žen; 42 680 římských katolíků, 703 židů, 87 evangelíků, 24 ostatní vyznání a 26 bez vyznání; 43 427 se hlásí k české obcovací řeči, 17 k německé. Pelhřimovský okres – 52 měst a 104 osad; 4 221 domů, z toho 59 neobydlených; 14 872 mužů (1 ve vojsku) a 15 796 žen; 29 304 římských katolíků, 264 židů, 865 evangelíků, 31 bez vyznání; 30 616 obyvatel se hlásí k české obcovací řeči a 25 k německé. 45 Sčítání lidu v republice Československé, Ústřední statistická knihovna 46 Sčítání lidu v roce 1921 proběhlo podle nového zákona. Změna se týkala i definice národnosti, podle které „ jest národností rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“. Tato změna zřejmě souvisela s potvrzením vzniku oprávněnosti samostatné Československé republiky. Tato změna umožnila, že se ke své národnosti mohli přihlásit například i Židé.

15

Pokud bychom vycházeli jenom z těchto čísel, mohlo by se zdát, že I. světová válka toho na Kamenicku moc nezměnila. Počet obyvatel sice klesl o 9244748, ale poměr mužů a žen zůstal zachován, a tak by se dalo usuzovat, že tento úbytek nebyl zapříčiněn na prvním místě válkou. Nebudeme-li ale započítávat přirozenou měnu obyvatelstva, zjistíme, že díky stěhování a válečným ztrátám „odešlo“ z Kamenicka 1 391 osob. Číslo se zvětšilo, ale stále je nemůžeme vztahovat pouze k důsledkům války a musíme brát v úvahu i možnost stěhování. Pokud se ale podíváme na přítomnost obyvatelstva podle věkových skupin a podle pohlaví, zjistíme zajímavé informace. Do věku čtyř let odpovídá poměr mezi počtem chlapců a dívek (823 chlapců a 828 dívek) obecně poměru mezi muži a ženami. Podobně je tomu i u věkové skupiny od pěti do čtrnácti let. Ale u věkové skupiny mezi 15. až 24. rokem dochází ke změně – na 2 685 žen připadá jen 1 841 mužů. Podobný „nepoměr“ můžeme sledovat i u následujících dvou skupin – ve skupině od 25 let do 39 je 2 921 žen a jen 1 783 mužů a ve skupině od 40 do 59 let 2 540 žen a 2 076 mužů. Až ve skupině od 60 do 79 let se poměr začíná vyrovnávat (1 217 žen a 1 069mužů). Z těchto čísel lze již usuzovat, že válka měla na úbytku obyvatelstva značný podíl. Jak jinak vysvětlit tento nepoměr? Pokud by byl úbytek obyvatelstva zapříčiněn hlavně stěhováním nebo nemocemi –například epidemie španělské chřipky v roce 1918 -, projevil by se jak u mužů, tak u žen. Podobně situaci popisuje i hojovický kronikář: „Epidemických nemocí, jež za války řádily, byla naše obec celkem ušetřena. Jen v roce 1918, právě v době převratu, řádila u nás španělská chřipka, spojena v mnohých případech s prudkým zánětem plic, zachvacující zejména mladé silné lidi ve věku 20 – 30 let. Vyžádala si v místní obci též několik životů. Mnohem více obětí přinesla naše obec válce v těch, kdo padli buď na frontách nebo zahynuli v zajetích či již doma útrapami válečnými.“49 Jistým ukazatelem může být i počet ovdovělých – 1 153 žen na 376 ovdovělých mužů50. Přesné počty odvedených ze všech obcí se mi bohužel nepodařilo zjistit. Vojenský historický archiv takovéto soupisy nemá51 a často ani jednotlivé obce ve svých kronikách tyto informace neuvádějí – pouze jediná (kronika obce Mnichu) ze zkoumaných kronik obsahovala seznam odvedenců. Častěji lze v kronikách nalézt zápis zdůrazňující, jak velkým zásahem do 47 Celkově klesl počet obyvatel mezi roky 1914 – 1918 z 10 283 486 na 9 987 000. (Srb, Vladimír, 1000 let obyvatelstva českých zemí, Karolinum 48 I když se toto číslo nezdá vzhledem k celkovému počtu obyvatel Kamenicka moc vysoké, v měřítku jednotlivých obcí představuje ztrátu průměrně 20 osob na obci. - Podle Historického lexikonu obcí České republiky 1869 – 2005 klesl počet obyvatel v rozmezí let 1910 – 1920 z 25 obcí na Kamenicku v 16ti z nich. V mnoha obcích ale počet obyvatelstva klesal i v dalších desetiletích. 49 kronika města Hojovice, str.9 50 Jde ale spíše o ilustrativní údaj. 51 K dispozici jsou kmenové karty jednotlivých vojáků, seřazené podle jmen, nebo roku narození. Ale soupis podle okresu nebo města není k dispozici.

16

života obce a každé rodiny mobilizace byla: „Jen málo bylo rodin na osadě, aby z nich některý člen nebyl války se zúčastnil – ano, byly případy, že šel do války otec a syn jako ku příkladu z Dolu Sudkova v rodině Zadražilově.“52.......“Nebylo mnoho rodin, aby buď její člen nebo blízký příbuzný nešel do války. 19 ročníků, mužů 21-39 letí museli narukovati....“53 Wilhelm Winkler54 ve své práci uvádí, že do konce března 1918 bylo v Předlitavsku kvůli válce mimo domov 60% mužské populace ve věku mezi 18 a 53 lety. Zároveň udává, že informace pro jednotlivé země nejsou k dispozici. Jak se taková ztráta odrazila v každodenním životě obcí na Kamenicku? Můžeme usuzovat, že odsud odešlo podobné procento mužů v tomto věku. Nejprve narukovali v roce 1914 muži od 21 let do 39 let, v roce 1915 se konaly odvody pro 18leté a 19leté a v roce 1916 pro 43 až 50leté.55 Tyto ztráty byly v zemědělské oblasti, jakou Kamenicko bylo, obzvláště patrné. „Může si každý pomysliti, jaká byla zde služba v zemědělství, když všecka síla byla pryč. Nejhůře to bylo v době žní. Přes tyto svízelné práce se naše ženy dovedly přizpůsobiti jak při pluhu tak při kose a vůbec ke všem zemědělským pracím. Neboť v polích nebylo vidět žádného jiného pracovat jenom ženy, starce a děti. Ale chvála těm pracovníkům neboť všechna pole byla náležitě obdělána, nedbalo se že se také někdy pracovalo o hladu.“56 Nicméně potřeba zásobovat zemi zemědělskými produkty57 vyžadovala přítomnost mužů v produktivním věku i v zázemí. Podle statistiky I. Šedivého znepokojovala v posledních letech války monarchii spíše ekonomická situace než situace na frontách. V roce 1915 bylo zproštěno vojenské služby nebo dostalo dovolenou 184 986 osob, k 29.8. 1917 už to bylo 720 338 osob a k 1.5. 1918 856 800 osob. Tato opatření se většinou týkala zaměstnanců železnic, pošty, závodů pracujících pro vojenskou správu, horníků, státních úředníků a vybraných skupin mužů pracujících v zemědělství. Na Kamenicku je zaznamenán pouze jeden takovýto případ58 z roku 1915, kdy majitelka mlýna Marie Tetivová z Dobešova po smrti svého manžela v boji žádá, aby byl od vojenské služby osvobozen její bývalý stárek, jelikož její mlýn má mlít pro celé okolí a není tu nikdo, kdo by tento provoz a dodávky zajišťoval. Pod její žádostí jsou připojeny podpisy

52 53 54 55

Křečská farní kronika, str. 63 kronika města Hojovice, str. 8 Šedivý, Ivan – Češi, české země a velká válka 1914 – 1918, str. 220, nakladatelství Lidové noviny, 2001 Zde je uvedeno několik měst s počtem odvedenců: z Mnichu bylo odvedeno 145 mužů (z celkového počtu obyvatel 742), z Černovic 232 (z 1910), z Dobešova 49 (z 252), z Benešova 44 (z 291), z Hojovic 62 a ze Stříteže 20 (242). 56 Kronika města Mnichu, str. 65 57 A nejen ta. 58 Nemusí jít o jediný případ. Jiný ale zaznamenán není.

17

obecních úřadů obcí, které jsou na mlýn odkázány. Žádosti bylo vyhověno, ale šlo pouze o dočasné zproštění aktivní služby. Tyto zápisy z městských kronik a dopisů určených pro různé úřady poukazují na to, jakým způsobem zasáhla válka do každodenního života obcí. Nenajdeme v nich ale, co tato situace vyvolala v jednotlivých rodinách. K tomu by bylo potřeba jiný zdroj pramenů, například korespondenci mezi vojáky a jejich rodinami. Takto vypadala situace v zázemí. Jak vypadala z pohledu vojáka? V této části práce není mým cílem popsat celý průběh První světové války. Jde spíš o načrtnutí situace s přihlédnutím na události, které se mohly dotýkat kamenických vojáků. Vojáci z okresu Kamenice nad Lipou rukovali nejčastěji k 75., k 28. a 29. pluku. Rakousko – Uhersko vyhlásilo Srbsku válku 28. 7. 191459. Tento den byl zároveň stanoven jako první mobilizační den. 31.7. byla zmobilizována zbývající část branné moci pro případ války s Ruskem. Rakousko – Uhersko se před válkou dělilo na šestnáct teritoriálních obvodů a i stejný počet armádních sborů. Vojáci z českých zemí odcházeli

k

24 pěším plukům, do 9 praporů polních myslivců, k 11 jezdeckým a 12

dělostřeleckým plukům a dále k 16 pěším a 2 hulánským plukům landwehru. Zmínku o kamenických vojácích lze nalézt v souvislosti bitvy u Komarówa, která se uskutečnila na přelomu srpna a září v roce 1914. V této bitvě proti sobě stála ruská armáda a 95. domobranecká brigáda Kummerovy skupiny, tvořená píseckým 28. domobraneckým pěším plukem a budějovickým 29. domobraneckým pěším plukem. Jak víme, jde o pluky, kam muži z Kamenicka rukovali. V souvislosti s touto bitvou se objevuje často kladená otázka, zda se Češi, na základě neochoty bojovat se „slovanskými bratry“, v boji Rusy nevzdávali příliš snadno. Rusové v této bitvě ztratili 30 000 mužů a 10 000 bylo zajato, rakousko – uherské ztráty byly ale vetší než se předpokládalo - 40 000 mrtvých nebo zajatých a 20 000 zajatých. Je ale potřeba vzít v úvahu, že pluky rakousko – uherské armády byly špatně vybavené, vycvičené a vyčerpané. Na základě stejné domněnky – tedy na základě podezření z dezerce českých vojáků – byl 11. dubna 1915 rozpuštěn 28. pěší pluk60 a „na věčné časy vyškrtnut ze seznamu rakouských pluků“. Nelze jistě říci, do jaké míry se tato obvinění zakládala na pravdě. Zajímavý je obraz, který takto o českých vojácích vzniká61. Ten může jedněm sloužit jako příklad české zrady a zbabělosti a druhým naopak jako vzor českého hrdinství a lásky k vlasti a k slovanským bratrům 59 Údaje o rakousko-uherském vojsku jsem čerpala z knihy Ivana Šedivého Češi, česká země a velká válka (nakladatelství Lidové noviny, 2001) 60 Nezdařilý útok ve směru na Gorlice, který skončil ztrátou 6 000 mužů. Poté byl 28. pěší pluk převelen k 3. rakousko- uherské armádě k Regetówu, kde padlo do zajetí přibližně 1000 dalších mužů. 61 Zcela opačný se vytváří na italské frontě.

18

– tak například viděl české vojáky mnišský kronikář: „....Tento čtyřspolek počal na všech válečných frontách vítěziti, z čehož Německo kořist odváželo do své vlasti. Když naše uvědomělá vojska jenž měla lásku k vlasti a vůbec k slovanskému národu houfem přebíhati k nepříteli. V tom se vyznamenal náš 75. pluk tak přišla moc do obce skrze mnoho případů dezercí, že přišlo ku konfiskaci jejich jmění. Mezi těmi byl také Josef Čamra, který také u Zborova padl....“ 62 V roce 1917 se v bitvě u Zborova, o které se kronikář v citaci zmiňuje, Kameničtí objevují také – a to dokonce na obou stranách. Na rakousko – uherské straně bojoval mimo jiné v 37. brigádě 19. pěší divize IX. sboru i 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce, ke kterému náležela většina odvedených z Kamenicka. Proti nim stály ruské a legionářské pluky. A právě v jejich řadách bychom mohli kamenické muže nalézt také63. Legionářům se podařil průlom fronty až do hloubky pěti kilometrů64 a opět se objevila otázka, zda-li se čeští vojáci nevzdávali příliš snadno. 75. pěší pluk ztratil přes 2 500 vojáků. V té době ho z 82% tvořili Češi. Počet českých navrátilců byl ale o jedno procento menší, než byl jejich národnostní podíl ve složení pluku65. Proti komu vlastně stál 75. jindřichohradecký pluk66? Nejvíce českých zajatců a přeběhlíků směřovalo na začátku války z Haličské fronty do Ruska, kde očekávali příznivější přijetí. Toto přebíhání nabylo na intenzitě obzvláště na jaře roku 1915 při ruské ofenzivě. Nejstarší dobrovolnická jednotka vznikla v Rusku již v srpnu 1914. Českou Družinu, první samostatnou dobrovolnickou jednotku, nejprve tvořili čeští starousedlíci v Rusku, kteří na frontě vykonávali vyzvědačskou a záškodnickou činnost. Zpočátku ji tvořilo 720 příslušníků. Do konce roku se k Družině přidalo dalších 200 dobrovolníků z řad českých zajatců (tzv. Novodružiníci na rozdíl od Starodružiníků). Česká družina fungovala v rámci ruské armády až do roku 1916, kdy se stala základem pro formování prvních jednotek československých legií v Rusku. Ve Francii byla jako první jednotka československých vojáků ustanovena v rámci francouzské armády 23. srpna 1914 rota Nazdar, složená z asi 300 dobrovolníků, kteří tou dobou pobývali ve Francii. Do konce války prošlo Cizineckou legií celkem asi 600 československých dobrovolníků, z nichž třetina v bojích padla. České dobrovolníky bychom našli i v srbské armádě, kde ale nevytvořili samostatnou 62 63 64 65

kronika města Mnichu, str. 63 Kamenické padlé je tedy možné nalézt na obou stranách. Ruské pluky odmítly dál pronásledovat nepřítele, a tak nebyl úspěch dále rozvinut. U 35. pluku jsou tato čísla o něco průkaznější. Pluk byl tvořen z 61% Čechy. Po bitvě se k pluku vrátilo 505 Němců (49,75% navrátilců) a 476 Čechů (46,89% navrátilců), tedy méně než by teoreticky mělo. 66 Údaje o legiích jsem čerpala z knihy Českoslovenští legionáři, rodáci a občané okresu Pelhřimov vydané Pelhřimovským okresním archivem, Pelhřimov 2000

19

jednotku. České dobrovolnické jednotky vznikaly i na území Spojených států a Kanady. Vláda Spojených států chtěla zachovat neutralitu, a proto měla první jednotka původně vzniknout na území Kanady, která byla jako britské dominium formálně ve válečném stavu s Německem a Rakousko – Uherskem. Na území Spojených států bylo zformování jednotek povoleno až v roce 1917 po vstupu Spojených států do války. Nábor souvisel se systematickým budováním československých legií ve Francii, v jejichž řadách pak tito dobrovolníci bojovali.67 Celkový počet mužů bojujících v legiích z Kamenicka se mi nepodařilo zjistit. Nicméně tento počet je znám pro pelhřimovský okres. V tomto soupisu je uvedena přibližně polovina obcí z Kamenicka68. Podle tohoto soupisu sloužilo v legiích ve Francii 135 mužů (padlo 14), v Itálii 336 (padlo 16) mužů a v Rusku 1 066 mužů (padlo 57). Z jednotlivých kamenických obcí se k legiím přidávalo průměrně kolem 5 mužů z menších a mezi 10 až 15 muži z větších obcí (u měst Černovice, Kamenice nad Lipou, Počátky a Žirovnice je tento počet vyšší). Legionářské ztráty tak pro 15 z těchto 51 obcí znamenaly ztrátu jednoho či dvou obyvatel. Seznamy padlých69 na rakousko - uherské straně uložené v pelhřimovském okresním archivu naznačují, že počty odvedených, ale hlavně padlých, byly mnohem větší. Slovo naznačují používám proto, že při porovnání těchto seznamů jmen se jmény na památnících v jednotlivých obcích, lze zjistit, že jména si ne zcela odpovídají. Nejčastěji můžeme na památnících nalézt kromě jmen ze seznamů padlých70 i další jména. Tak tomu je například i na památníku padlým v Deštné. V seznamech padlých je uvedeno patnáct jmen. Na památníku je jmen padesát pět (včetně těch 15 ze seznamů). Vše tedy nasvědčuje tomu, že tyto seznamy nejsou kompletní. V některých případech

ovšem obsahují jména, která na památnících

nenajdeme. Je tomu tak například v obci Častrov nebo Hojovice. Na památníku v Častrově je uvedeno dvacet sedm jmen, v seznamech padlých pouze osm. Na rozdíl ale od památníku v Deštné mezi těmito dvaceti sedmi jmény chybí dvě jména ze seznamů71. Vysvětlení, proč tomu 67 Z území Kamenicka a Pelhřimovska se do Spojených států vystěhovala poměrně velká skupina lidí, a proto lze i v řadách zdejších dobrovolnických sborů nalézt zdejší rodáky. V roce 1933 žádal magistrát hl. m. Prahy na základě výnosu ministerstva vnitra ze dne 17. 11. 1933 o soupis pomníků, náhrobků a jiných veřejných památníků, jež byly věnovány vládou nebo občany Spojených států. Odpověď z Kamenicka (z 15. 12. 1933) zněla, že v tomto okresu žádné takovéto památníky nejsou. 68 V tomto soupisu jsou uvedeny obce Antonka, Babín, Bělá, Benešov, Bezděčín, Bohdalín, Bořetín, Březina, Častrov, Čejkov, Černov, Černovice, Dobešov, Heřmaneč, Hojovice, Horní Ves, Chrástov, Chválkov, Jakubín, Kamenice nad Lipou, Křeč, Leskovec, Lhota, Lidmaň, Litohošť, Markvarec, Metánov, Mirotín, Mnich, Moraveč, Nová Buková, Nová Ves, (Obrataň), Pelec, Počátky, Pravíkov, Rodinov, Stojčín, Stranná, Střítež, Svatava, Štítné, Těmice, Včelnička, Veselá, (Věžná), Vlčetín, Vlkosovice, Vodná, Žirovnice 69 Jedná se o žádosti o vymazání dotyčných vojáků, kteří padli, z domobraneckých seznamů. 70 Seznamy padlých stejně jako seznamy jmen zaznamenaných na památnících přikládám v příloze. 71 A to jména Františka Fuzy a Františka Mlynáře.

20

tak je, se nabízí hned několik. Tím nejjednodušším se zdá být tvrzení, že jde o špatně zařazené vojáky, kteří z Častrova nepocházejí72. Pokud by tomu tak ale bylo u všech případů, kdy jméno ze seznamů není uvedeno na památníku, značilo by to, že evidence vojáků byla opravdu ve špatném stavu. Proti této tezi také hovoří fakt, že lze nalézt pouze několik oznámení z obecních úřadů, že ten který voják nepatřil do jejich obce. Špatné zařazení vojáka do obce tak bude podle mého názoru vysvětlovat pouze část „chybějících“ jmen. Další vysvětlení můžeme hledat v přičlenění jednotlivých osad pod určité město. V seznamech padlých adresovaných do určitého města tak mohou být uvedeni i muži pocházející z těchto osad. Ti už ale nemusí být zaznamenáni na památníku této spádové obce. Jde ovšem pouze o hypotézu. Podobná situace se opakuje i u památníku v Hojovicích. V tomto případě můžeme porovnat seznam jmen z památníku i se jmény padlých, které zaznamenal místní kronikář73. Můžeme tedy jistě říci, že jde o obyvatele Hojovic. Jména padlých byla do kroniky zapsána někdy mezi lety 1921 a 1928. Pomník byl postaven v roce 1934. Kromě jmen z kroniky jsou na památníku uvedena i další jména. Zde můžeme hledat vysvětlení i v možnosti, že během těchto let byli ( tedy od roku 1918 do roku 1934) někteří nezvěstní prohlášeni za mrtvé nebo mohl někdo z navrátilců zemřít. V kronice jsou ale také uvedena tři jména74, která na památníku nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, není s určitostí vysvětlen. Městský kronikář se nezmiňuje, jakým způsobem byla jména na památník vybírána. Jisté jen je, že tu nehrálo roli, zda voják zemřel za války nebo až po jejím skončení doma, protože mezi jmény na památníku je uveden i Matěj Schnal, který zemřel doma75. Jak je patrné, přesný počet padlých nelze zjistit ani z úřední korespondence (seznamy padlých) ani ze jmen zaznamenaných na památnících.

Typologie památníků Zkoumanou oblast jsem vymezila pomocí katastrálního území okresu Kamenice nad Lipou z roku 1936, s přihlédnutím k městům Žirovnice a Počátky, která k tomuto okresu dříve náležela. Situaci mi pomohly dokreslit i památníky z měst nacházejících se na hranici tohoto 72 Doložený příklad tohoto špatného zařazení můžeme nalézt například u Aloise Fraje, který byl špatně zařazen do Horní Radouně a kde lze nalézt i odpověď zdejšího úřadu, že do této obce nenáleží. 73 Nic jiného nám ani nezbývá, protože seznamy padlých pro Hojovice nikoho neuvádějí. 74 František Randl, Václav Sehnal, Jan Stach 75 Blíže se otázce nápisů a jmen na památnících budu věnovat dále.

21

okresu. Jde o města Tříklasovice, Předboř, Mlyny, Vlčeves, Křeč, Kámen, Obrataň, Moraveč a Stranná. Okres zahrnuje 47měst76, přičemž ve 27 lze nalézt památník nebo památníky (protože v některých obcích se může nacházet i více památníků) padlým z První světové války. Jedná se o obce Antonka, Benešov, Bohdalín, Bořetín, Častrov, Černovice, Deštná, Hadravova Rosička, Hojovice, Horní Radouň, Chválkov, Jižná, Kamenice nad Lipou, Kostelní Radouň, Lidmaň, Lipovka, Markvarec, Metánov, Mnich, Okrouhlá Radouň, Pelec, Rodinov, Svatava, Světce, Těmice, Včelnice, Včelnička a Vlčetínec. Myšlenka nějakým způsobem zachovat památku padlých vojáků se objevuje celkem záhy. Svědčí o tom i zpráva z roku 1917 o zřízení poradních sborů pro „pomníky a památky padlých bojovníků“, jejichž účelem bylo: „....Aby se vytvořily pomníky a díla, hodná zasloužené úcty, jež ve svém celku budou ještě dalekým pokolením měřítkem pro uměleckou tvorbu a umělecké cítění naší doby, bude třeba vyhraditi co největší součinnost směrodatným odborným kruhům a činitelům. Jako v mnohých zemích říše, sdružili se v tom ohledu již také v Čechách zástupci veřejných korporací za součinnosti výtvarných umělců, aby působili k tomu, by při všech opatřeních zamýšlených v uvedeném oboru, nebylo pouštěno ze zřetele požadavků umění, a aby ve všech případech byli včas přibrání k náležité součinnosti povolaní umělci; utvořily se zejména odborné poradní sbory, jež mají býti radou i skutkem nápomocny všem, kdož chtějí k uctění padlých bojovníku zříditi pomníky, pamětní desky, pamětní kameny, kapličky v upomínku na ně, náhrobky, válečné domoviny a pod. a aby všechny dotyčné výtvory byly vyjádřeny důstojnou formou přizpůsobenou okolí a opravdu uměleckou a technickou správou. Podotýká se, že c. a k. ministerstvo války, poznávajíc dobře umělecký význam věci, zřídilo při svém oddělení IX, K.Gr, jemuž podléhají záležitosti všech náhrobků a hřbitovů zřizovaných vojenskou správou, poradní sbor znalců z odborníků v oboru stavitelství, sochařství, chrámového umění, uměleckého průmyslu, zahradnictví a ochrany domoviny. Tento poradní sbor má udíleti uvedenému oddělení rady ve všech otázkách uměleckého rázu“.....“se výslovně zdůrazňuje, že se tím nemá omeziti volná umělecká účast nebo dokonce vyloučiti volné umělecké podněty vycházející z obyvatelstva, nýbrž že jde toliko o to, aby se zamezilo všemu, co není umělecké a 76 Antonka, Babín, Benešov, Bohdalín, Bořetín, Březina, Častrov, Černovice, Deštná, Dívčí Kopy, Dobešov, Drahoňov, Drunče, Hadravova Rosička, Hojovice, Horní Radouň, Chválkov, Jižná, Kamenice nad Lipou, Kostelní Radouň, Krumvald, Lhota, Lidmaň, Lidmáňka, Lipovka, Malá Rosička, Markvarec, Metánov, Mirotín, Mnich, Nová Ves, Okrouhlá Radouň, Pelec, Pravíkov, Rodinov, Rosička u Deštné, Samosoly, Starý Bezděchov, Svatava, Světce, Těmice, Včelnice, Včelnička, Vlásenice, Vlčetínec, Vlkosovice, Žďár

22

důstojné.“77 Objevovaly se už tehdy památníky padlým nebo šlo o přípravu pro budoucnost? Na Kamenicku šlo spíše o doporučení jak v budoucnu postupovat, protože na tomto území byla většina společných památníků postavena až později. V tuto dobu pravděpodobně mohly stát pouze individuální památníky postavené rodinou78. Vláda nejenom poskytovala rady, jak „památníky“ stavět, ale samotné C. a k. ministerstvo zeměbrany připravovalo v roce 1918 knihu, ve které měl být zaznamenán životopis spolu s podobenkou padlého. C.k. domobranecké velitelství č.29 v Českých Budějovicích proto posílalo do jednotlivých měst oběžník s prosbou o fotografie vojáků a nabídkou na možnost objednání této knihy v ceně 4 korun. Na žádost reagovalo nejméně dvacet rodin79. I po vzniku Československé republiky se stát zajímal o situaci ohledně památníků. 31. 10. 1919 ministerstvo školství a osvěty žádalo okresní a městské úřady, aby oznamovaly jakékoli akce, které se dějí za účelem zřízení válečných památníků a památníků osvobození, čímž mělo být dosaženo jednotného způsobu pro celý stát díky radám příslušných korporací. Do jaké míry se tak skutečně dělo není známo, protože v záznamech kamenického okresu není založena žádná odpověď. Nenajdeme zde ani prosby jednotlivých obcí o radu či pomoc při tvorbě návrhu památníku. Zachovaná korespondence mezi jednotlivými městy a okresním úřadem se v naprosté většině týká až slavností ku příležitosti odhalení základního kamene či samotného památníku. Určitým ukazatelem, jak na tyto celostátní akce obce reagovaly, by mohla být reakce na výzvu Svazu československého důstojnictva z roku 193780, žádající každou obec o fotografii s daty týkajícími se památníku pro připravované celostátní snímkové album. Zdá se, že se tato akce nesetkala s velkou odezvou. Zajímavým dokumentem vztahujícím se k tomuto tématu je dopis „Akce pamětní deska padlým a raněným ve válce na fond po legionářích v Brně“, který popisuje, co mají památníky (v tomto případě pamětní desky) vyjadřovat a kam je nejlepší je umístit. I když se jedná o pamětní

77 Okresní archiv Pelhřimov, inventář Okresního úřadu Kamenice nad Lipou, číslo kartonu 234, Inv. č. 793 78 O dělení památníků více dále. 79 Alespoň o tolika je v pelhřimovském archivu doklad. 80 „Svaz čs. důstojnictva se obrátil v prázdninových měsících rozhlasem a v denním tisku na všechna města a obce, které postavily pomníky padlým ze světové války, jakož i jiné vojenské památníky na tuto válku a různé pomníky osvobození, aby mu pro celostátní sbírkové album těchto pomníku věnovaly po jedné kopii fotografie bez rozdílu jaké velikosti. Na jedné straně snímku měla města uvést, kdy byl pomník postaven, jaké má nápisy a kdo je jeho autorem a snímky měla města a obce zaslat na adresu Svazu čs. důstojnictva v Praze II, Štefánikův dům. Jelikož výzva, tímto způsobem provedená, se nesetkala s dostatečným výsledkem, prosí Vás Svaz čs. důstojnictva, abyste o této celostátní akci všechny své obce uvědomili a doporučili urychlené zaslání snímků. Jen touto spoluprací bude umožněno, aby celostátní snímkové album bylo úplné.“ (Okresní archiv Pelhřimov, inventář Okresního úřadu Kamenice nad Lipou)

23

desky za legionáře, to, co mají vyjadřovat, lze vztáhnout i na památníky postavené pro legionáře i vojáky bojující na straně Rakouska – Uherska. Nasvědčuje tomu i fakt, že v tomto dopise jsou používány podobné formulace, jaké často najdeme v samotných nápisech na pomnících. Obzvláště třetí odstavec tohoto dopisu, zaslaného farnímu úřadu, obsahuje mnoho ustálených spojení, která byla v souvislosti s První světovou válkou81 používána nejen na památnících, ale i v zápisech městských kronikářů. „Akce pamětní deska padlých a zemřelých ve válce na fond po legionářích ujala se zvěčniti padlé a zemřelé za války vydáním pamětních mramorových desek, ve kterých zlatým písmem vyryto bude jméno těchto hrdinů, kterým nedopřáno těšiti se s námi svobodě v naší československé republice. Jest naší svatou povinností naším mrtvým otcům, bratrům, synům a kamarádům věnovati tento posmrtný dar a umístit jej tam, kam nejraději chodili a modlívali se za lepší budoucnost svojí a svých drahých. A jako hrdinové, tak jak zákony kázaly jím, umírali v daleké cizině se vzpomínkou na svou milou domovinu, na své vzdálené drahé, a my, kteří jsme se dočkali vytoužené svobody ve svobodné československé republice osvědčíme se hodnými jejich svaté památky a jejich zářný příklad bude nám vzorem a vzpruhou v naší snaze, pracovati pro lepší budoucnost naší milé vlasti československé. Smrt těchto hrdinů bude nám hlásiti z těchto mramorových desek lásku a snášenlivost jednoho ke druhému a volati k nám z nadhvězdných výšek, bychom poslušni byli zákonů božských a lidských a hotoví byli třebas i život za ně klásti. Nesmí ani jednomu hrdinovi chybět pamětní deska v jeho rodné nebo domovské obci, neboť by to byl hřích a černý nevděk spáchaný na jejich zlatých srdcích.“82 Z výše uvedených dokumentů vyplývá, že otázku, zda postavit památník padlým, si na přelomu desátých a dvacátých let kladlo mnoho měst. Tomu, že tato iniciativa vycházela od obcí samotných83, nasvědčují obsahy většiny úředních dokumentů, které spíše na tuto situaci

81 Na Kamenicku se můžeme často setkat s jevem, kdy je památník obětem První světové války spojený s památníkem obětem druhé světové války (podrobněji dále) a nápis věnovaný původně pouze obětem I. války se tak vztahuje i na oběti II. války. Porovnáme-li je ale s nápisy na samostatných památnících II. světové války, zjistíme, že se liší. Podrobnější analýza těchto nápisů nebyla možná, protože na území Kamenicka se nacházejí pouze tři samostatné památníky a dvě pamětní desky obětem II. světové války. 82 Okresní archiv Pelhřimov, inventář Okresního úřadu Kamenice nad Lipou 83 Určitou výjimku představuje dopis C.k. okresního hejtmanství z roku 1916, ve kterém jsou obce nabádány, aby příslušným způsobem pečovaly o hroby vojáků, kteří podlehli zraněním a nemocem ve vnitrozemí : „ Hrobům důstojníků a mužstva jest věnovati zvláštní péči. Pokud možno, buďte alespoň hroby důstojnické založeny jako jednotlivé hroby a opatřeny vhodnými zřetelně znatelnými značkami (kříži nebo pomníky), na nichž uvésti jest jméno, důstojnost, vojenský oddíl, den úmrtí a – pokud jen jde zřetelně- místo úmrtí. Tyto údaje dlužno také vyznačiti na společných hrobech. Materiál, na němž nalézati se má nápis, buď tak volen, aby odolával značně vlivům povětrnostním. Nejlépe se k tomu hodí malé kamenné desky; nelze-li jich obdržeti, buď alespoň o to pečováno, aby dřevěné nebo kovové desky opatřeny byly trvalým nátěrem, jež by zajistil udržení nátěru na delší čas.“ (Okresní archiv Pelhřimov, inventář Okresního úřadu Kamenice nad Lipou) Dělo-li se tak na Kamenicku nebylo prokázáno. V současné době se na tomto území žádný takovýto památník či hrob nenalézá (Takový který by odpovídal zadání.)

24

reagovaly a snažily se nabídnout radu či pomoc, která by zaručovala jednotný charakter těchto pamětních míst. Na Kamenicku lze tuto situaci pozorovat prostřednictvím dotazu okresní správy politické v Kamenici nad Lipou jednotlivým obcím z roku 1919, zda mají postavený památník padlým v I. světové válce či zda o stavbě uvažují. Většina obcí odpověděla, že pomník hodlá postavit (některé uvedly přímo i obnos, který hodlají vynaložit). Do jaké míry ovšem obce využívaly možnosti poradit se s poradními sbory zřízenými za tímto účelem není zcela jasné. Zdá se ale, že se na ně příliš neobracely – přinejmenším o tom není zachován žádný záznam. Nasvědčuje tomu i samotný dotaz politické správy, ze kterého lze usuzovat, že o jednotlivých akcích v obcích moc informací neměla. Patrné ale je, že zdejší obce zadávaly stavbu pomníku často někomu ze skupiny sochařů, která tu působila. Často tak narazíme na jméno J. V. Dušek nebo R. Kabeš. I když vše nasvědčuje tomu, že se obce při stavbě památníku neřídily nějakými danými pravidly, jak postupovat, je možné nalézt řadu podobností. V následující části budu popisovat pouze společné památníky, tj. ty, na kterých jsou „uvedena jména“ padlých z celé obce. Tyto společné znaky se projevují už při rozhodnutí postavit památník. Velmi často stojí u zrodu této myšlenky sbor dobrovolných hasičů (někdy doprovázen členy Sokola a divadelními spolky). Dobrovolné hasičské sbory často představovaly jediný spolek, který v obcích fungoval. (Alespoň ve dvacátých letech. Později se začaly objevovat i další různě zaměřené spolky.) V jejich čele obvykle stál starosta či nejzámožnější občan. Mezi činnosti, které hasičské sbory podporovaly, patřilo pěstování tělocviku mužů, žen a dorostu; konání výletů, veřejných cvičení a veřejných vystoupení; pořádání přednášek a šíření spisů za účelem provozování spolkových účelů; udržování spolkové knihovny a čítárny; pěstování spolkového zpěvu a hudby; pořádání příležitostných zábav, slavností a podobných podniků zábavných a vzdělávacích; zřizování samaritních stráží; pěstování styku s jinými nepolitickými spolky a podpora záslužných podniků národních.84 I financování stavby má často podobný průběh. Nejčastěji je památník postaven z prostředků vybraných sbírkou. Tato sbírka se mohla konat před započetím stavby. Tak tomu bylo například v obcích Křeč, Mnich, Antonka nebo Kamenice nad Lipou. Tyto sbírky ale neprobíhaly všude stejným způsobem. V obcích Křeč a Mnich byla sbírka (v obou případech iniciovaná sborem dobrovolných hasičů) úspěšná a peníze se vybraly rychle. Ale pouze v Mnichu se začalo stavět ještě tentýž rok.

84 Nováčková Eva, Syrový Květoslav: Dějiny požární ochrany v okrese Třebíč, Blok 1990, str. 24

25

„Také v tento den85 konali členi dobrovolných hasičů sbírky na postavení památníku padlým vojínům a legionářům. Sbírky tyto dopadly skvěle, takže se mohlo započati s postavením pomníku hned neboť v krátkosti se vybralo přes 6000 Kč. Pomník byl zakoupen od pana Hladíka z Jindřichova Hradce za obnos _ _ _ _ Kč. Přivezen byl dne_ _ _.Odhalení pomníku událo se za velké slavnosti dne 24. září 1922, přítomni byly hasičské sbory z okolních vesnic, též velké davy zblízka i z dáli se sešly. Průvod slavnostní seřadil se o polednách u zbrojnice hasičské a šel směrem k „sv. Janu“ doprovázen hudbou. Před sochou u č.24 odevzdaly dívky (družičky) věnec padlým legionářům a vojínům, odkud průvod se obrátil směrem k pomníku. Přivítací řeč pronesl Jaroslav Kolabis, obchodník, pan učitel měšť. školy v Kamenici nad Lipou, Václav Škorpil, promluvil, jaký význam měly legie, jak utvářely se poměry pro naší samostatnost za hranicemi atd.“86 Ve Křeči byly peníze uloženy a až v roce 1935, tedy několik let po zdárném vyhlášení sbírky, použity na stavbu památníku. Zdá se, že stavbu „odstartovalo“ odhalení pomníku padlým v sousední obci (ve Vlčevsi) téhož jara87. V obcích Antonka a v Kamenici nad Lipou sbírka probíhala několik let. V Kamenici byla sbírka založena v roce 1916, ale památník byl postaven až v roce 1935, poté co byla původní sbírka s částkou 230 Kč převedena na účet sdružení pro postavení pomníku v Kamenici nad Lipou, který jej nakonec postavil. V Antonce se nezbytné finanční prostředky vybíraly nejméně šest let – a to v rozmezí let 1932 až 1937, kdy se každoročně88 ku příležitosti slavnosti kácení máje konala slavnost spojená mimo jiné i s provozováním střelnice, jejíž výtěžek měl být věnován na postavení památníku. Co se týče otázky příspěvků od okresu, prameny v tomto směru nejsou zcela průkazné. Jsou zaznamenány pouze dva případy žádosti o dotace. V prvním případě jde o žádost kamenického sdružení o finanční příspěvek. Této však nebylo vyhověno. V druhé žádosti měla Jednota Československé obce legionářské z Černovic, která hodlala postavit památník k 20. výročí bitvy u Zborova, zájem o materiální výpomoc, ve formě kamenných desek vyzdvižených z okresní silnice. Této prosbě bylo vyhověno, ačkoli se s deskami původně počítalo pro

85 Sbírka se konala ve stejný den, kdy byl zavěšen nový zvon náhradou za zvon odevzdaný během války. Tyto dvě události - tedy sbírka nebo zavěšení zvonů a sbírka na památník - jsou spojovány poměrně často. Jakoby byla ztráta mužů přímo spojována i se ztrátou zvonů. O tomto spojení v myslích obyvatel svědčí právě i tento mnišský zvon s obrazem sv. Ludmily a s nápisem „na památku padlým vojínům“. 86 Kronika města Mnichu, str. 92, 93 87 „Když na jaře postavili pomník ve Vlčevsi – ovšem byl beze všeho označení náboženského jen odhalen, nechtěli ve Křeči zůstat pozadu.“ (Křečská farní kronika, str. 103) 88 Možná s výjimkou roku 1935, ke kterému chybějí záznamy.

26

přestavbu mostu. Se stavbou památníku se ale v mnoha případech začalo ještě před zajištěním dostatečného obnosu. Bylo tomu tak u měst Včelnice, Chválkov, Jižná, Lidmaň, Metánov, Rymberk, Počátky a Těmice. V takovýchto případech se nejdříve postavil základní kámen a následně se ku příležitosti jeho odhalení konala slavnost, na kterou se vybíralo vstupné89. Výtěžek z této sbírky pak posloužil k dokončení památníku. Průběh těchto slavností byl velice podobný. Začínaly průvodem k památníku, u kterého byly pronášeny slavnostní řeči a následně byl odhalen a předán obci. Poté slavnost zpravidla pokračovala taneční zábavou. Vstupné od 2 do 5 korun bylo ve většině případů vybírané právě na ni90. Nebo na divadelní představení, které místní spolek ochotníků sehrál speciálně pro tuto příležitost.91 O tom, že mezi odhalením základního kamene a odhalením celého památníku někdy mohlo uplynout i několik let, svědčí památník ve městě Lidmaň. Základní kámen byl slavnostně odhalen 8.9. 1920, kompletní památník pak až v roce 1937. Zda-li šlo o normální průběh či o neobvykle dlouhou dobu, není možné zjistit. Pokud byla takováto prodleva běžná, podporovalo by to hypotézu, že okresní úřad stavbu památníků finančně nepodporoval a že to byla záležitost obcí samotných. Tato místní vázanost se projevuje jak při okolnostech vzniku stavby92, tak i při případných vzniklých rozepřích. Ve všech zaznamenaných případech se tyto rozepře týkaly života a záležitostí v jednotlivých obcích, čemu naznačuje i fakt, že zprávy o těchto neshodách byly zaznamenány pouze v městských kronikách, v inventáři okresu Kamenice nad Lipou o nich zmínku nenajdeme. Jde o kroniky měst Křeč, Hojovice a Mnich. Asi nejvyhroceněji proběhla situace ve Křeči. Spor vznikl mezi katolicky založenou skupinou vedenou místním farářem a skupinou kolem starosty, která stavěla památník. Spor se týkal umístění památníku a náboženských symbolů – na památníku je vyobrazena postava vojáka - které na něm podle katolické skupiny chyběly. Rozepře vyvrcholila o rok později postavením druhého památníku v podobě kříže katolickou skupinou. Zde je úryvek textu z kroniky popisující tuto událost: 89 Informace o těchto slavnostech se zachovaly díky nutnosti požádat o povolení vyvěšení plakátů zvoucích na slavnost, povolení slavnosti samotné a povolení překročit policejní uzavírací hodinu (24. hodinu). V případě slavností v obci Antonka bylo potřeba zažádat o povolení i pro provozování střelnice. Všem těmto žádostem bylo vyhověno. 90 Výjimku představovaly města Lidmaň a Těmice, ve kterých bylo vstupné vybírané i na samotnou slavnost. 91 Ve Včelnici místní divadelní spolek nacvičil hru „Legionářova žena“ napsanou Abigail Horákovou přímo pro tuto příležitost. Divadelní představení se konalo 25.7.1925. O několik dní později – 2.8.1925 - se zřejmě tatáž hra hrála v Těmicích pod názvem „Legionářova nevěsta“ při odhalování zdejšího základního kamene památníku padlým. 92 Jak je uvedeno výše, impulzem k započetí stavby památníku ve Křeči bylo odhalení památníku v sousední obci. V Hojovicích jím byla nabídka místního rodáka Karla Šmejkala, že pomník postaví. V obou obcích se o stavbě uvažovalo už předtím, ale teprve na základě těchto událostí se věci daly do pohybu.

27

„ (rok 1935) Před několika lety usnesl se hasičský sbor na tom, že zahájí sbírku na pomník padlým v naší obci. Velitel s duchovním jednal o této záležitosti a když se shodli, že pomník bude důstojný a náboženského rázu, duchovní sbírku v kostele ohlásil a doporučil. Sbírka provedena a peníze uloženy. Několik let uplynulo a na pomník jakoby se zapomnělo. Když na jaře postavili pomník ve Vlčevsi – ovšem byl beze všeho označení náboženského jen odhalen, nechtěli ve Křeči zůstat pozadu. Nečekaně byli jsme překvapeni, když na místě zbořené kapličky zvané Stibalově93, o níž byla zmíňka r.1933 - začala se stavěti. Stavěl se spodek k pomníku. Duchovní správce odebral se ke starostovi a ohražoval se proti tomuto jednání, že jednostranné obecní zastupitelstvo – měli v něm zastoupení jen republikáni, kteří pro nepatrné formální opomenutí na kandidátce lidové tuto zamítli a pak sami v řízení obce se ujali – rozhoduje o stavbě pomníku, poukazoval na to, že namístě stála kaplička, kde se konaly zastavení v prosebných dnech a o Božím Těle a přijímaly se pohřby z přespolních vesnic ležících na této straně a že když pomník se staví, je spravedlivo, aby byl takového druhu, aby tyto náboženské úkony i dále mohly se tu konati. Dostalo se mu odpovědi, že pomník bude „nestranný“, tj. beze všech náboženských odznaků, aby prý někdo nebyl uražen. Poukazováno na to, že mezi padlými je žid, jehož rodina již v místě nežila. Na to ze strany lidové podána žádost dovolávající se spravedlnosti pro velikou většinu katolíků, aby pomník byl náboženského rázu, aby alespoň na desce se jmény padlých byla umístěna hlava Kristova trním korunována, jakožto symbol utrpení a lásky a aby pomník byl církevně posvěcen. Než i tato žádost ze strany obecní rady, která byla obecním zastupitelstvem určena k postavení pomníku, byla zamítnuta. Duchovní ještě dvakrát, ač to bylo značně pokořující pro způsob jakým se s ním jednalo, došel na obecní úřad a žádal a prosil, aby alespoň křížek byl udělán na desce, aby se při této příležitosti nerozdvojila obec, ale vyznělo vše nadarmo.... Na to několik rodin uvědoměle katolických žádalo, aby za takovýchto okolností jména jejich padlých na desce uveřejňována nebyla. ale ani v tom nedbáno jejich přání. Za takovýchto poměrů děly se přípravy k odhalení pomníku – pozvány okolní pokrokové korporace – Sokol z Obrataně, z Černovic, selská jízda a j. Na slavnosti mluvil pak učitel Šedivý. Z uvědomělých katolíků mnozí se slavnosti neúčastnili. ......(rok 1936)Ve Křeči v tomto roce pořízen křiž na rozcestí u Bohatů. Má býti náhradou za zrušenou kapličku u Stibalů, o níž byla zmínka v předešlém ročním zápisu. Při této stavbě opětně se ukázala zaujatost některých činitelů v obci, hlavně starosty. Dělány všemožné překážky s místem a když pak byl přece kříž pořízen zakazoval obecní úřad i jeho posvěcení. Po rázném

93 Tato kaplička byla v roce 1933 přestěhována ze svého původního místa kvůli stavbě silnice na pozemek pana Stibala. Zřejmě kvůli nerovnostem povrchu a špatnému ukotvení se nakláněla, až nakonec spadla.

28

zakročení duchovního správce ustaly výmluvy a pomník posvěcen 8. listopadu.“ 94 Už při prvním přečtení tohoto úryvku je patrné, že se nejedná o nestranný popis události. Pokud k němu ale budeme přistupovat jako k takovému (tedy jako k jednostrannému vylíčení události z pohledu faráře), je možné se z něj mnoho dozvědět.95 Hlavní přínos tohoto zápisu vidím v tom, že vysvětluje, proč se v obci ani ne 200 metrů od sebe nacházejí dva památníky padlým v I. světové válce. Z dnešní situace v obci to není patrné. Oba pomníky žádným způsobem typově nevybočují z pomníků na Kamenicku (viz dále). „Oficiální“ památník navržený J.V. Duškem se skládá z pamětní desky se jmény padlých a ze sochy vojáka. (Později byl k tomuto památníku připojen i památník obětem II. světové války). Druhý památník má podobu velkého kříže, ale i takové lze na Kamenicku nalézt. Nápis na tomto „druhém“ památníku zní: „V kříži je spása! / Smilujte se nad námi, přátelé naši, prosí vás padlí hrdinové – 1914 - 1918 / Odpočinutí věčné děj jim modlí se jejich spoluobčané / dej nám všem Hospodine hojnost, pokoj naší zemi / L.P. 1936“. Oba jsou tedy věnovány všem padlým, což je ve zkoumané oblasti ojedinělé. Běžně platí, že pokud se v jedné obci nachází více památníku vztahujících se k I. světové válce, jeden z nich je většinou společný a další individuální. Velmi zajímavé je i vylíčení celého průběhu stavby. I když v tomto případě se můžeme pouze dohadovat, zda umístění památníku na místě bývalé kapličky bylo opravdu zamýšleno jako akt směřující proti faráři, jak jej popisuje. I když tu tato osobní nevraživost mohla hrát roli, přikláním se k názoru, že výběr tohoto místa byl kombinací tří navzájem provázaných faktorů. Již výše bylo uvedeno, že pamětní desky, případně památníky by měly být umístěny tam, „kam nejraději chodili a kde se modlívali za lepší budoucnost svoji a svých blízkých“. I když byl v tomto případě myšlený kostel, prostor, kde stávala kaplička, odpovídal také. Šlo o všeobecně známé místo spjaté s úctou a s pietou. Památník padlým se proto mohl stát vhodným nástupcem. Bez významu jistě nebyla ani skutečnost, že se jednalo o pozemek sousedící s hasičskou kolnou a když uvážíme, že to byli právě dobrovolní hasiči, kdo inicioval sbírku na postavení památníku,

94 Křečská farní kronika, str. 104 95 Naopak vylíčení událostí v Pamětní knize křečských hasičů (1890 -1936) se o žádném sporu nezmiňuje. „Křečští hasiči byli pověření uspořádáním slavnosti k odhalení pomníku 28 padlým křečským občanům v první světové válce. Slavnost se konala 21. července 1935 a byla zahájena průvodem všech účastníků. Starosta obce František Šustr přednesl projev a po něm promluvili zástupci přítomných spolků. Potom byl odhalen pomník, který vytvořil táborský sochař J.V. Dušek. Slavnosti ze zúčastnili: Sokolové z Černovic, Chýnova a Obrataně, Sdružení legionářů z Černovic a okolí, Sdružení býv. příslušníků pěšího pluku č. 75 z Tábora, Selská jízda z Pořína, hasičské sbory z Kozmic, Křeče, Stříteže a Vlčevsi. Po slavnosti u pomníku padlým se pak na obecním hřišti konal tělocvičný program slavnosti, kde promluvil velitel křečského sboru František Bohata....Do základu pomníku byla vložena pamětní listina, kterou napsal Václav Navara a k ní byly přiloženy kovové mince a některé tehdejší časopisy.“ (Ing. Jiří Tetiva, CSc., Křeč a její historické památky, 1989) Z hasičských záznamů se ale dovíme, že majitel pozemku, na kterém byl památník postaven, pan Stibal, byl členem dobrovolných hasičů, tedy spolku, který inicioval postavení památníku.

29

je jen logické, že byl památník postaven v jejich blízkosti. A určitou roli tu jistě sehrála i praktičnost – pozemek byl volný a dobře přístupný. V Hojovicích propukl spor také při stavbě památníku. Stály tu proti sobě dva spolky sbor dobrovolných hasičů a skupina katolické mládeže -, které se oba podílely na přípravách památníku, ale kvůli neshodám nakonec památník postavila pouze skupina katolické mládeže. Zde je kronikářův zápis událostí: „(1932 )V září toho roku nabídl obci sympatický návrh zdejší rodák, průmyslník pan Karel Šmejkal z Domažlic, že postaví v obci důstojný památník padlým většinou svým nákladem, za malého přispění též místního občanstva, respektive korporací. Návrh byl přijat povšechně s povděkem a hasičský sbor se rozhodl tento čestný úkol ve spolupráci se Šmejkalem v příhodné době uskutečnit. (1933)V letním období tohoto roku začal v obci svoji činnost nový spolek: „Skupina katolické mládeže“. Činnost jeho sestávala v pořádání divadel, tanečních zábav a v posvěcení spolkového praporu. Ke konci roku učinil spolek částí svého programu postaviti v obci pomník padlým. Jelikož tutéž věc měl v patrnosti i hasičský sbor, došlo k nežádoucím sporům, až se podařilo shodnuti se na společné akci, ne však nadlouho. (1934)Hned po novém roku byly navázány potřebné přípravy k pořízení důstojného památníku padlým. Byl již vybrán i nejvhodnější model ženy držící vítěznou ratolest. Celek projektovaného pomníku byl vzácné umělecké hodnoty a byl by býval trvalou ozdobou obce. Leč neporozumění a stranická zaujatost vyvolaly odpor, pročež se hasičský sbor rozhodl pomník nestavět. Věc pak převzala za svou skupina katolické mládeže, která postavila pomník ve své vlastní úpravě na pozemku Františka Kůrky č.73. Pomník byl posvěcen při slavnosti 1. července t.r..“96 Z tohoto zápisu lze usuzovat, že kronikář nepatřil ani k jednomu z táborů – na rozdíl od zápisu v křečské kronice se soustředí pouze na popsání situace a nepřiklání se na žádnou stranu. Ale také ani nevysvětluje, v čem přesně spor spočíval a proč se nakonec sbor hasičů rozhodl stavby neúčastnit. Zřejmě došlo k neshodám ohledně podoby památníku. Pravděpodobně se jednalo o spor mezi dvěma organizacemi, které v obci zajišťovaly kulturní činnost. Zdá se tedy, že šarvátky, které ohledně památníků propukaly v době jejich vzniku, pramenily spíše z každodenních sporů v obci než z důsledků válečné situace, kdy mnoho obcí

96 kronika města Hojovice, str. 17

30

mělo své padlé na obou stranách. Pokud se rozpory týkaly podoby památníků97, jádrem problému byly odlišné představy jednotlivých skupin o celkovém vzhledu a vyznění památníku. Ani v jednom případě však nejsou zaznamenány konflikty dotýkající se pamětní desky památníku a jmen na ní uvedených. Jestliže si skupina obyvatel ve Křeči nepřála, aby byla na společném památníku uvedena jména padlých z jejich rodin, šlo o reakci na aktuální situaci v obci, kdy proti sobě stálo vedení obce a místní farář. Nicméně není zaznamenán ani jeden případ, kdyby se spor týkal společného umístění jmen legionářů a vojáků bojujících na rakousko – uherské straně na jeden památník. Díky soupisu legionářů na Pelhřimovsku98 víme, že z 24 obcí na Kamenicku se do 15 z nich nějaký legionář nevrátil. Pomníky padlým můžeme nalézt v 1199 z těchto měst a na desíti z nich jsou zaznamenáni padlí legionáři (jedenáctý památník v Černovicích je beze jmen). Pouze v jediném případě - ve městě Bohdalín – je vyznačeno jméno legionáře. Na ostatních památnících najdeme jména legionářů zařazena mezi jmény padlých.100 Jak vlastně vypadají samotné pomníky padlým?101 Na zkoumaném území kamenického okresu se v současnosti nachází 49 památníků padlým v I. světové válce. Tyto památníky lze primárně rozdělit do dvou skupin – na památníky individuální a společné. Jako individuální označuji památníky, který byly postaveny ku památce jediného padlého, případně padlých z jedné rodiny. Na zkoumaném území se takovýchto památníků nachází dvanáct – v obcích Bořetín (za Jana Rauše), Hojovice (za bratry Karla a Augustina Stachovy), Kámen (za Václava Růžičku), 2 v obci Lipovka (za Antonína Vyhnala a Bedřicha Vondru), v Metánově (nápis je nečitelný), Pelci (za bratry Václava a Františka Provázkovy), Předboři (za Františka Pakostu), Světcích (za Jana Kotyzu), Tříklasovicích (chybí pamětní deska), Včelnici (Hadravově Rosičce) ( za Antonína, Vendelína a Bohumila Koláře) a ve Vlčevsi (za Jana Lhotáka). Kromě těchto dvanácti památníků můžeme v záznamech najít zmínku o pěti dalších. Jeden se měl nacházet v obci Benešov, dva ve Vlčetínci a dva ve městě Zdešov. Těchto pět památníků se mi bohužel nepodařilo nalézt. Tyto individuální památníky spojuje mnoho společných znaků. Všechny je nechala 97 Ale nemuselo tomu tak být vždy. Kronikář města Mnichu zaznamenal, že k hádkám došlo i při samotné slavnosti. „...jaké při slavnosti byly různé nesváry. Jedni chtěli věnec z toho místa, druzí z toho a tak se stalo, že dozvuky byly spousty nesvárů a nepřátelství.“ 98 Státní okresní archiv Pelhřimov, Českoslovenští legionáři, 2000 99 Jde o města Antonka, Černovice, Křeč, Lidmaň, Metánov, Mnich, Počátky, Rodinov, Svatava, Těmice a Žirovnice. 100 O řazení jmen viz dále. 101 Fotografie jednotlivých „typů“ památníků jsou přiloženy v příloze č.1.

31

postavit rodina padlého (nebo padlých) - nejčastěji na vlastním poli v blízkosti cesty (silnice). Na zkoumaném území najdeme těchto památníků sedm. Čtyři jsou postaveny v blízkosti domu rodiny a a jeden stojí před kostelem. Typické je jejich brzké postavení - pět bylo postaveno do roku 1919 a

další čtyři ve dvacátých letech.102 Mimo jedinou výjimku je památník tvořen

křížem s tabulkou se jménem zesnulého a s tímto textem (nebo s jeho variací) : „pochválen buď Pán Ježíš Kristus/ věnováno ke cti a chvále Boží a ku památce ...(jméno padlého)103“ Zatímco jméno nalezneme na téměř každém památníku, fotografie či podobenka je znázorněna pouze na pěti, tady ani ne na polovině. Výjimku představuje památník ve Včelnici (v Hadravově Rosičce), který byl postaven na památku Antonína, Vendelína a Bohumila Koláře u Šrůcova (bývalého Kolářova) mlýna. Tento památník byl postaven jako votivní kaple. Podle mého názoru nahrazovaly tyto památníky rodinám pozůstalých hroby padlých, u kterých by na ně mohli vzpomínat. Jednalo se o osobní potřebu mít si kde připomínat své blízké, a proto nebylo možné čekat, až a zda-li vůbec obec postaví společný památník. Nasvědčuje tomu také podoba těchto památníků, které se nejvíce přibližují klasickým náhrobkům. Postavení individuálního památníku padlého žádným způsobem nevylučovalo zapsání jeho jména na památníku společném. V obcích Hojovice, Metánov, Pelec, Světce, Tříklasovice a Vlčeves jsou kromě individuálních památníků i památníky společné, na nichž je uvedené i jméno padlého s vlastním památníkem. Ve Včelnici bychom společný památník nalezli také, ale rodina Kolářova na něm není. Vysvětlení může spočívat ve faktu, že Kolářovi nebyli přímo z Včelnice, ale z Hadravovy Rosičky, obce spadající pod Včelnici. Při hledání těchto památníků narazíme na dvě komplikace. Tu první představuje samotné jejich nalezení. Na rozdíl od společných památníků, které lze nalézt na určitých specifických místech, o kterých bude řeč dále, neexistuje žádný vzorec, podle něhož bychom se mohli řídit. Je sice pravda, že většina se nachází mimo město u cesty, ale vzdálenost od města může být od několika metrů až k několika kilometrům - v závislosti na tom, kde měla rodina pozemky. Ale ne všechny individuální památníky jsou umístěny mimo obec. V některých případech se nacházejí i u domu rodin pozůstalých – například na konci zahrady nebo stráni nad domem. Druhým problémem je jejich rozpoznání. Část z nalezených individuálních památníků je ve špatném stavu.104 Někde je pamětní deska se jménem padlého nečitelná a někde chybí úplně.

102 K ostatním nejsou informace o datu stavby k dispozici. 103 Souhrnné informace o památnících jsou uvedeny v tabulce. 104 Na rozdíl od společných památníků, které jsou všechny z kamene, polovina individuálních památníků má podobu kovového kříže. I když je čas patrný i na společných památnících, na individuálních kovových se projevuje ještě výrazněji.

32

Pokud nelze určit, v jaké oblasti lze tyto památníky nalézt a chybí i tato deska, může být individuální památník celkem snadno zaměněn s kříži stavěnými u cest. Možnost opomenout nějaký individuální památník tak vzrůstá. Společných památníků se na zkoumaném území nachází 37 ve 34 městech. Jde o města Antonka, Bohdalín, Častrov, Černovice, Deštná, Hojovice, Horní Radouň, Chválkov, Jižná, Kamenice nad Lipou, Křeč, Leskovice, Lidmaň, Markvarec, Metánov, Mlyny, Mnich, Moraveč, Nová Cerekev, Obrataň, Okrouhlá Radouň, Pelec, Počátky, Rodinov, Stranná, Svatava, Světce, Těmice, Tříklasovice, Včelnice, Včelnička, Věžná, Vlčeves a Žirovnice. Mají mnoho společných znaků, ale dělit je podle nich do skupin by bylo obtížné a hlavně ne zcela přehledné. Proto jsem se rozhodla vyjmenovat pouze některé z nich - ty nejpatrnější - a zbytek uvést v tabulce přiložené v příloze105. Zřejmě nejpatrnějších znakem těchto památníků je uvedení jmen padlých. Kromě tři památníků (černovického, legionářského černovického a křečského – postaveného r. 1936, o kterém jsem se zmínila výše) tvoří jména padlých hlavní část památníku. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o samozřejmost, ale podíváme–li se, jakým způsobem jsou tato jména řazena, zjistíme, že tomu tak být nemusí. Většina těchto společných památníků byla postavena v druhé polovině dvacátých let a v letech třicátých. Jedná se tedy o dobu, kdy od konce války mnohdy uplynulo

celé desetiletí a mohlo by se tedy zdát, že soupisy padlých a i prameny, ze kterých

čerpaly obce při vzniku památníků, už budou kompletní. Nicméně tomu tak nebylo. Ještě v roce 1928 hledala okresní správa politická v Kamenici nad Lipou prostřednictvím četnické stanice v Černovicích Jana Mládka z Vlkosovic, narozeného 30.7. 1898. Jeho matka Anna Mládková odpověděla, že její syn padl 2.6. 1917 na italské frontě a je pohřben v Kampanolu. Zprávu o jeho smrti měla obdržeti od kněze, ale žádné doklady o tom nemá. V tomtéž roce byl hledán i Josef Sklenka, pohřešovaný od roku 1915. Podobných případů, kdy byla zpráva o úmrtí vojáka předána prostřednictvím nějaké osoby a ne úřední cestou, bylo více106. Zdá se tedy, že úřední evidence ještě nebyla úplná a nezvěstných bylo stále dost. Ani jedna z místních kronik se nezmiňuje o způsobu výběru jmen na památník. Pokud čerpaly z oficiálních záznamů, některá jména musela chybět. Ale ani vlastní záznamy nemusely být úplné. Stačilo, aby se rodina 105 Jedná se o přílohu č.3. 106 Stejně tak zaslal farní úřad na základě svědectví vojáka zprávu o úmrtí Jana Šilhavého v roce 1915. „Slavnému c.k. okresnímu hejtmanství v Kamenici předkládá v úctě v úctě nadepsaný děkanský úřad překlad latinského přípisu od farního úřadu v Szekely Varrós, duben(?) 1915, který zní následovně: „Bratr můj, který nyní jako zraněný z války se vrátil ke mně, přinesl s sebou legitimaci Jana Šilhavý-ho. Padl V Dalatin (u Haliče) v lese. Samotní vojáci ho nenalezli, a tak zůstal nepohřben pod sněhem... asi v měsíci únoru zemřel a bratr teprve v měsíci říjnu jej nalezl. Poněvadž však sám byl těžce raněn a bylo ještě mnoho sněhu nemohl jej pohřbíti, toliko legitimaci mrtvole odejmul. Sděl tuto zprávu příbuzným jeho.“ Pán Dénes, m.p., farář“

33

padlého nebo nezvěstného z obce odstěhovala a zpráva o jeho smrti se do města nemusela dostat. Obce tedy musely čelit celkem vysoké pravděpodobnosti, že seznam jmen na památníku nebude kompletní a že jej možná bude nutné v budoucnosti doplnit. Z praktického hlediska by se proto zdálo snadnější použít pouze souhrnný nápis „obětem světové války 1914 - 1918“ zahrnující všechny padlé a předejít tak možnosti někoho opomenout. Potřeba vidět jména padlých a možnost vzpomínat tak na konkrétní osobu byla ale zřejmě silnější. Na základě studie Jana Assmanna lze usuzovat, že konkrétní jména také více odkazují k minulosti obce. Jak často docházelo k těmto dodatečným zápisům? Můžeme tvrdit, že k pozdějšímu dopsání jmen došlo nejméně v šesti případech. Usuzuji tak podle toho, že na devatenácti památnících jsou jména padlých řazena abecedně, přičemž na sedmi z nich je několik jmen na konci zřetelně dopsáno mimo pořadí107. V dalších dvou případech jsou jména řazená podle data úmrtí. Ke zbývajícím dvanácti pomníkům není klíč řazení jmen znám. Nicméně se domnívám, že v některých případech se objevuje snaha řadit jména padlých podle příbuzenství – na pěti108 z těchto dvanácti památníků tak můžeme najít skupiny jmen se stejným příjmením. Zbylých sedm památníků neposkytuje žádný klíč k řazení. Na rozdíl od individuálních památníků můžeme společné památníky nalézt na specifických místech. Ve všech případech se jedná o veřejná místa s hodnotovým významem pro život obce. Ve 24 případech byl památník vztyčen v centru obce, v 8 případech ho můžeme najít u kostela (nutno podotknout, že v mnohých případech u kostela znamená také v centru obce), ve dvou u budovy školy, jeden památník stojí u hřbitova a jeden před sokolovnou. Jelikož význam středu obce pro památníky byl již načrtnut výše, ráda bych se blíže podívala na těchto pět památníků. Památníky u školy nalezneme v městech Okrouhlá Radouň a Kamenice nad Lipou. V Okrouhlé Radouni je památník umístěn přímo na budově školy. Ta se nachází v centru obce, ale o tom, že toto místo nebylo vybráno náhodně, svědčí nápis na památníku: „padlým čest/ národu mír/ škole svobodu“. V Kamenici nad Lipou není důvod umístění památníku před školou znám. Vzhledem k tomu, že jde o větší město, zástavba není soustředěna pouze kolem jednoho centra.

V

Černovicích byl památník legionářům postaven před budovou sokolovny109. Výběr tohoto místa

107 Na sedmém památníku ve Křeči je 23 jmen seřazeno abecedně a pět je „doplněno“. Tato jména jsou vizuálně oddělena čárou (v ostatních šesti případech žádné oddělení nenajdeme). Nicméně podle zápisu v Pamětní knize křečských hasičů byl památník odhalen už se 28 jmény. Důvod, proč je právě těchto pět jmen mimo pořadí, není znám. O legionáře se nejedná a zřejmě nejde ani o obyvatele z obcí spadajících pod Křeč. 108 Jedná se o památníky ve městech Světce, Včelnička, Obrataň, Hojovice a Okrouhlá Radouň. 109 Samostatné legionářské památníky jsou na Kamenicku spíše vzácností. Tyto památníky se na území Kamenicka a Pelhřimovska začaly objevovat až ve třicátých letech. V současnosti je na Kamenicku pouze jeden – v Černovicích před sokolovnou postavený v roce 1937. Pamětní deska padlým legionářům, odhalena rovněž v Černovicích v roce 1934, byla během II. světové války v roce 1940 sundána a po válce se ztratila.

34

je pochopitelný - propojení legionářů se sokolskou obcí je známé a vzhledem k tomu, že na náměstí už jeden pomník padlým v I. světové válce stál, nabízelo se široké prostranství před sokolovnou jako dobré řešení. Památník ve městě Obrataň se nachází u hřbitova. Domnívám se, že důvod proč tu stojí, můžeme hledat v postavě autora památníků – jedná se totiž o památník postavený Antonínem Bílkem, který počítá se stromovou alejí vedoucí k památníku, a proto vyžaduje prostor, který by ve městě nebyl možný. Ve Včelničce stojí památník u budovy vlakového nádraží – v tomto případě je podle mého názoru nutné přihlédnout k typu obce. Jde o obci situovanou kolem hlavní komunikace (tzv. koaxiální) a jako taková vlastně nemá náměstí v klasickém slova smyslu. Umístění památníku k nádraží, tedy k jakémusi pomyslnému centru, se tak zdá celkem logické. Jak tyto památníky vypadají? Vedle pamětní desky se jmény jsou téměř všechny (kromě památníků ve městech Deštná, Chválkov a Počátky) opatřeny nápisem odkazujícím na I. světovou válku. Nejčastěji můžeme číst „obětem světové války 1914 – 1918). Pouze v jediném případě nápis odkazuje na rozlišení legionářů a vojáků bojujících na rakousko-uherské straně – jde o kamenický památník, na kterém stojí „hrdinům i obětovaným 1914 – 1918“. V následném výčtu jmen ale dále legionáři vyznačeni nejsou. Zatímco jména padlých nalezneme prakticky na každém památníku, jejich fotografie jsou součástí pamětní desky pouze v pěti případech – v obcích Včelnička, Bohdalín, Mnich, Svatava a Chválkov. Ve 25 případech je pamětní deska doplněna sochou či plastikou. Nejčastěji se objevuje postava vojáka či ženy. Mezi dalšími symboly nalezneme lipové a palmové ratolesti a věnce. Na devíti památnících je zobrazen kříž a na osmi státní symbol (nejčastěji státní znak nebo lev). Devět z těchto památníků je přímo spojeno s památníkem obětem II. světové války a u dalších čtyř byl tento památník postaven hned vedle. Pouze v jednom případě je památník II. světové války postaven na jiném místě a to v obci Mnich. V tomto případě jde o velké pamětní místo110 koncipované pro otevřený prostor. Toto spojení památníků nás opět vrací k otázce jmen na památnících. Možnost spojení jmen padlých v I. světové válce a ve II. světové válce na jednom památníku (a vlastně i spojení legionářů a vojáků bojujících na rakousko-uherské straně) si vysvětluji tezí, že pro občany města je na prvním místě vzpomínka na jejich zemřelé spoluobčany a až na druhém událost, při které zemřeli111. Z místa vzpomínání na padlé v I.

110 Společný památník několika obcí. 111 Není tomu tak jen u nás. Podobné „soustřeďování“ jmen padlých lze nalézt např. ve Francii, kde lze spatřit památníky společné pro padlé v I. světové válce , II. světové válce i padlé v Alžíru.

35

světové válce se tak stává místo vzpomínání na zemřelé v obou válkách.- Konec konců napovídá tomu i velký počet individuálních památníků (postaveno jich bylo nejméně 17, což je při počtu 37 společných památníků poměrně dost), které i svým vzhledem přímo navazují na náhrobky stavěné zesnulým a u nichž je idea památky zesnulých více než zjevná. Podle mého názoru se právě tato prostranství, na kterých jsou postaveny památníky – ať už spojené nebo dva vedle sebe, stávají oněmi místy paměti, prostřednictvím kterých je vyjádřena paměť jednotlivých obcí. V jejím základu pak stojí vzpomínka na jejich zesnulé.

Památníky dnes Jak vypadá situace kolem památníků dnes? Samozřejmě i dnes stojí památníky na prestižním místě v obci, protože, i když se obce rozrůstaly, jejich centra zůstala zachována. A vzhledem k tomu, že v době stavby památníků byla již vytvořena i infrastruktura, nebylo nutné památníky přemísťovat. Zaznamenány jsou pouze případy úpravy prostranství před památníky při úpravě silnic, které ale ve všech případech dopadly ve prospěch památníků. Nicméně samotné památníky jakoby ustoupily částečně do pozadí. Kniha Pomníky a zapomníky je uvedena citátem: „Na pomnících je totiž nejnápadnější, že je nevidíme. Stavějí se nepochybně proto, aby je všichni viděli, dokonce aby budily pozornost, ale zároveň jsou něčím proti pozornosti impregnovány, a ta po nich poslušně stéká jako kapky vody po olejovém povlaku a ani na okamžik se to nezastaví.“ (Robert Musil)112 I když autor dále uvádí, že se tato situace s nástupem 20. století a s jeho pomníky změnila, citát jako by popisoval i současný stav na Kamenicku. Zdejší památníky jakoby byly za běžného života upozaděné. Zeptáte-li se někoho, kde takový památník stojí, jen zřídka vám hned odpoví. A teprve až po upřesnění si ho vybaví. I když jsem nezaznamenala jediný vážněji poškozený společný památník (na rozdíl od soukromých památníků), na několika jsou poškozené fotografie padlých a ještě častěji lze narazit na špatně čitelná jména. Vzpomínkové slavnosti se konají spíše výjimečně113. A pokud na něco takového narazíme, nejedná se o slavnosti v pravém slova smyslu. Téměř vždy jde o kladení věnců. Ovšem neděje se tak, jak by se dalo očekávat, k výročí konce I. světové války nebo na Den české 112 Hojda Zdeněk, Pokorný Jiří, Pomníky a zapomníky, Paseka 1996, str. 9 113 Zřejmě jediné, o kterých se dá mluvit jako o slavnostech, přetrvávají u památníku II světové války v obci Mnich. I když nedosahují „věhlasu“ dřívějších oslav, podobají se jim nejvíce.

36

státnosti, ale spíše v souvislosti oslav konce II. světové války. A to i v případech, kdy je památník věnovaný pouze obětem I. světové války. Častěji lze ale spatřit u památníků květiny, věnce a svíčky kolem 2. listopadu, tedy během Dušiček. I to mě nakonec vede k domněnce, že význam památníků je potřeba hledat spíše v oblasti památky zesnulých. Hojně pak také můžeme narazit na „permanentní květinovou úpravu“. Nazývám tak stav, kdy je okolí památníku upraveno do podoby malého květinového záhonu, často odděleného od okolí plůtkem. I tak (nebo možná právě díky tomu) ale dochází k situaci, kdy památníky stojí po většinu roku mimo jakýkoliv zájem. Nepodařilo se mi přesně zjistit, zda-li a jakým způsobem probíhá připomínání památky padlých u individuálních památníků. Domnívám se ale, že pokud je tato památka udržována, děje se tak také na Den památky zesnulých nebo k výročí úmrtí114. Nelze ale obecně říci, že by se obce o své památníky nestaraly nebo že by snad ztratily zájem takovouto formou zaznamenat svou minulost. Na několika případech lze naopak sledovat zájem o tato místa paměti. V roce 2002 byl za městem Černovice u židovského hřbitova odhalen památník černovickým židovským obětem II. světové války navržený Michaelem Deimlem. Tento památník je koncipovaný jako jednotlivá zastavení u jmen115 během cesty k židovskému hřbitovu. Druhý nově vztyčený památník se také vztahuje k II. světové válce. Jde o památník z roku 2006 ve městě Bořetín za rodáka Bohuslava Mráze sestřeleného 10.10. 1944 při S N P. Zdá se, jako by až nyní dospíval čas k postavení památníků obětem II. světové války. Ani v jednom z těchto případů však nebylo možné připojit jméno na již existující památník nebo postavit nový v blízkosti starého. V prvním případě šlo o specifický návrh vytvořený pro konkrétní místo. Také je třeba vzít v úvahu, že postavení památníku zemřelým v blízkosti hřbitova není zase tak neobvyklé ,uvážíme-li, co bylo řečeno výše. Na Kamenicku můžeme najít ještě jeden takový případ. A to v obci Antonka, kde stojí památník židovským obětem přímo na židovském hřbitově. K tomuto památníků se mi ale nepodařilo sehnat podrobnější informace. V druhém případě nebylo možné památníky spojit jednoduše proto, že zde žádný společný památník nebyl postaven. Stojí za povšimnutí, že památník B. Mráze byl postaven ve středu obce. Nejsou ale stavěny pouze nové památníky. V obci Hojovice v tomto roce dochází k úpravě středu města, čímž má vzniknout mimo jiné i prostor pro památník padlým v I. světové válce, který je doposavad umístěn na soukromém pozemku. Památník se má přesunout na reprezentativnější místo a má být obnoven i původní nápis, jehož část byla během II. světové války zakryta. 114 Na padlé ve II. světové válce ve městě Mnichu, kteří mají individuální památník, je vzpomínáno na Den památky zesnulých. 115 Památník obsahuje jak jména zemřelých, tak přeživších. Opticky jsou od sebe odděleny cestou.

37

Vypadá to tedy, že snaha zaznamenávat paměť v prostoru prostřednictvím „kamenných“ útvarů, dosud nezmizela. A ať už se jedná o vztyčení nového památníku či úpravu již existujícího, zdá se, že se tak děje na základě stejných principů a za stejným účelem.

38

Seznam použité literatury a pramenů

Hojda Zdeněk, Pokorný Jiří, Pomníky a zapomníky, Paseka 1996 Kalista Zdeněk, Století andělů a ďáblů, H&H, 1994 Štajnochr Vítězslav, Světské, votivní, poutní kaple a oratoria, polohy kaplí a oratorií (in Památková péče na Moravě) Assmann Jan, Kultura a paměť, Prostor, 2001 van Dőlmen Richard, Historická antropologie, Dokořán 2002 Čechura Jaroslav, Broumovská rebelie, nakladatelství Lidové noviny, 1997 Šedivý Ivan, Češi, české země a velká válka 1914 – 1918, nakladatelství Lidové noviny, 2001 Nováčková Eva, Syrový Květoslav, Dějiny požární ochrany v okrese Třebíč, Blok 1990 Okresní úřad Pelhřimov, Státní okresní archiv Pelhřimov, Českoslovenští legionáři, rodáci a občané okresu Pelhřimov, Pelhřimov, 2000 Hájek Tomáš, Bukačová Irena, Příběh drobných památek, Studio JB, 2001 Burke Peter, Variety kulturních dějin, Brno, 2006, 3. kapitola Historie jako sociální paměť Berggren Lars, Monuments in the Making of Italy, in Myth and Memory in the Construction of the Community Rodin Ron, Representations of the American Nation in Architecture: The Case of the 1920s, in Myth and Memory in the Construction of the Community Schama Simon, Landscape and memory, New York, 1995

Inventář Okresního úřadu Kamenice nad Lipou, Státní okresní archiv Pelhřimov Kronika města Hojovice Kronika města Černovice Kronika města Deštná Kronika města Mnich 39

Křečská farní kronika Pamětní kniha křečských hasičů, 1890 – 1936 Tetiva Jiří, Křeč, její historie a památky, 1989 Turek Jiří, Dějiny Černovic, rukopis 2007

Statistická příručka království Českého 1913, Ústřední statistická knihovna Sčítání lidu v republice Československé 1921, Ústřední statistická knihovna Srb Vladimír, 1000 let obyvatel českých zemí, Karolinum Historický lexikon obcí České republiky 1869 – 2005, Ústřední statistická knihovna

Mapa berních úřadů, rok 1890, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Vilímkovy podrobné mapy politických okresů, 1929, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Přehledná mapa katastrálních území, rok 1936, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru

40